Proč, pane Bože?, pomyslí si našinec, pro Hrad stavěl Plečnik Jože, národností Slovinec
Vážený pane architekte Josipe Plečniku… Máme to štěstí, že když pobýváme v Praze, přespáváme u kamarádky, která bydlí na Lucemburské ulici. Z jejího bytu v činžovním domě postaveném v roce 1929 je to pár desítek metrů na náměstí Jiřího z Poděbrad. Když jsme u ní spali poprvé a přecházeli jsme přes toto náměstí, působil na mne Váš kostel, stojící v jeho středu, jako zjevení. Nebyl jsem schopen určit, o jaký architektonický sloh či styl se jedná a nedokázal jsem tuto výjimečnou stavbu časově zařadit. Mohla tady pro mne stát několik staletí (pominu-li technické prvky a možnosti, které architekti v minulosti neznali a neměli), zrovna tak mohla být postavena před rokem. Také jsem vůbec nebyl s to říci, jestli se mi líbí nebo nelíbí. Ta stavba pro mne byla neuchopitelná a něčím zvláštní. Když přes náměstí Jiřího z Poděbrad přecházím dnes, jsem o poznání moudřejší. Vím, že jste kostel navrhoval Vy, že byl postavený v letech 1928 – 1932, tedy v době, kdy se stavěl i dům, ve kterém v Praze přespáváme, a že styl, který jste pro stavbu kostela zvolil, se nazývá moderní klasicismus. Již z názvu je patrné, že v sobě snoubí staré a klasické s novým a moderním. Také si všímám, jak toto náměstí v poslední době ožívá. Konají se tu dnes tolik oblíbené farmářské trhy, přímo na náměstí i v jeho okolí je spousta příjemných, netuctových kaváren, kdy do nedaleké kavárny Kaaba v Mánesově ulici chodí na šálek kávy i historik architektury, sám architekt a Váš obdivovatel David Vávra. Pod dojmem ze stavby kostela jsem se o Vás a Vašem díle snažil dozvědět více. Vždyť takovou stavbu musel navrhnout architekt, který měl spoustu výjimečných a krásných nápadů. Na výstavě
„Josip Plečnik – kostely“, která proběhla v roce 2012 u nás v Olomouci v Muzeu umění, jsem viděl, že Váš pražský kostel Nejsvětějšího srdce Páně není ojedinělý, že jste těch kostelů postavil více a nakonec že všechny jsou podobně zvláštní a něčím neobvyklé. Přitom každý je docela jiný než ty ostatní. Když jsem otevřel knihu „Josip Plečnik – život a dílo“ od znalce Vašeho díla Damjana Prelovšeka, který byl zároveň autorem olomoucké výstavy, první věta, kterou jsem četl, byla: „Josip (Jože) Plečnik patřil ke generaci Jana Kotěry, Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose.“ Damjan Prelovšek, se kterým jste se znal osobně, neboť s jeho dědečkem, ředitelem lublaňského městského stavebního úřadu jste budovali město Lublaň, Vás zařadil do čtyřlístku představitelů generace architektů, která mne fascinuje. Na rozdíl od ostatních tří jste se nenarodil na území dnešního Česka, respektive na Moravě, ale v Lublani. Ta je dnes hlavním městem Slovinska, ale v době Vašeho narození 23. ledna 1872 se jednalo o malé městečko v oblasti historicky nazývané Kraňsko. Dnešní Slovinsko v podstatě bylo v podobné situaci jako Čechy, Morava a Slezsko. Bylo součástí Rakousko – uherské monarchie a podobně jako Češi usilovali jste i vy o větší míru samostatnosti a autonomie v rámci monarchie. Na osamostatnění a vznik samostatného státu snad tehdy nikdo nepomýšlel, protože nikdo nemohl tušit, že to následník trůnu František Ferdinand d´Este koncem června roku 1914 schytá v Sarajevu a bude světová válka, následkem čehož monarchie po téměř čtyřech staletích zanikne. Podobně jako se Adolf Loos narodil v rodině kameníka, tak Vy jste se narodil do rodiny truhláře. Loos měl dvě mladší sestry, Vy dva bratry. Staršího Andreje, mladšího Janeze a nakonec ještě nejmladší sestru Mariju. Stejně jako Loosovi, i Vám tatínek zemřel, když jste byl ještě dítě. Nicméně jestliže Andrej se vydal na dráhu kněze a Janez zvolil kariéru lékaře, Vy jste kráčel v otcových šlépějích. Stejně jako od Loose, i od Vás se doma očekávalo, že převezmete otcovu dílnu. Truhlařině jste se učil ve Štýrském Hradci, dnešním
Grazu a osud tomu chtěl, že jste zavítal do Vídně. V roce 1894 jste navštívil výstavu Otto Wagnera, který byl právě jmenován profesorem na vídeňské Akademii výtvarných umění. Jeho dílo Vám učarovalo, zrovna tak jako osobnost profesora Wagnera. Přehodnotil jste své plány. Stát se truhlářem v Lublani nebo architektem vyučeným u Otto Wagnera? Dlouho nebylo nad čím přemýšlet a po dvou letech asistování ve Wagnerově ateliéru jste byl přijat na Akademii výtvarných umění do Vídně. Na škole jste se přirozeně setkal s Josefem Hoffmannem a Janem Kotěrou. Osobnost Adolfa Loose, který s Akademií přímo neměl nic společného, také nebylo nemožné ve Vídni přehlédnout. Obzvláště s Janem Kotěrou jste k sobě měli velmi blízko a jeho brzkého odchodu do Prahy jste litoval. Cenil jste si jej za to, že se odhodlal opustit slibné prostředí Vídně a obrodit či modernizovat architekturu na domácí půdě. Sám jste měl podobné cíle. Ač jste byl uchvácen Vídní a její kulturou, cítil jste se býti pořád Kraňcem. Na adresu Vídně jste se vyjádřil, že „velkoměsto talentu prospívá – zato ale ničí duši.“ Po návštěvě Itálie, Španělska a Francie jste se rozhodl ve Vídni přeci jen zůstat, neboť návrat do Lublaně by byl v tuto chvíli uměleckou sebevraždou. Srovnávat velikostně i kulturně Prahu, do které se vrátil Jan Kotěra, a Lublaň, bylo naprosto nemožné. Praha na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla kulturním centrem Čechů, zatímco Lublaň byla nevýrazným městečkem, které sotva mohlo představovat kulturní centrum národa, který se ještě neupínal k modernímu myšlení. Ovšem Vaše myšlenky k domovině často směřovaly. Také často směřovaly do Prahy, za Janem Kotěrou, kam spolu s nimi směřovala i Vaše korespondence. Byli jste po léta v kontaktu a Váš český přítel při každé vhodné příležitosti pochvalně referoval v měsíčníku „Volné směry“ o Vaší práci. Když jsme byli letos v květnu ve Vídni, náš třídenní harmonogram byl nabitý. První den zahrnoval stavby Josefa Hoffmanna, druhý den jsme věnovali Adolfu Loosovi a třetí den, kdy jsme se odpoledne
vraceli domů, jsme strávili v muzeích a centru města v okolí náměstí Stephansplatz. Na Vás se tak nějak v našem itineráři nedostalo… Při procházce čtvrtí Hietzing jsme ovšem mezi domy Adolfa Loose spatřili Vámi navrženou Langerovu vilu z roku 1902, jejíž nádherné průčelí je poseto stovkami štukových růží. Při procházení centrem Vídně jsme kromě Loosova obchodního domu pro krejčovský salon Goldmann und Salatsch a Wagnerovy Poštovní spořitelny viděli Vámi navržený Zacherlův palác. Pro vídeňského podnikatele a mecenáše umění Johanna Zacherla, který zdědil po svém otci prosperující firmu na čištění koberců a výrobu látek proti hmyzu, jste postavil řadu menších i větších staveb (od rodinného domu po hrobku). Zacherlův palác z roku 1905 byl však největší a nejvýznamnější z nich. Dosavadními stavebníky pro Zacherla byli Franz von Krauss a Josef Tölk, dvojice architektů nám v Olomouci dobře známá stavbou vily pro rodinu Primavesi. Mohutná nárožní budova Zacherlova paláce s železobetonovou konstrukcí původně měla mít na fasádě květinové secesní vzory, ale nakonec jste od nich zcela upustil a fasádu jste pokryl hladkými deskami moravské šedé žuly. Stalo se tak ještě před tím, než Adolf Loos publikoval svůj článek „Ornament a zločin“. Nakonec tak jako Loos neměl mnoho pochvalných slov pro Josefa Hoffmanna a další umělce z okruhu Secese, Vaši práci často chválil a vyzdvihoval nad ostatní. Básník z okruhu Loosových přátel, Peter Altenberg, při pohledu na Zacherlovův palác nešetřil chválou, když napsal, že „jak vyrostlá z půdy velkoměsta je Vaše budova! Nikdy nesním. Ale toto je můj vysněný dům. Je to naplnění mých architektonických snů! V tomto domě by museli bydlet Beethoven, Richard Wagner, Schubert, Ibsen, Maeterlinck, Hamsun, Strindberg, Jonas Lie, Grieg, Čajkovskij, Maxim Gorkij a jednu mansardu pro mě samotného!“ My jsme při pohledu na Zacherlův palác mohli vidět, jak jeho mohutnou korunní římsu podpírají atlanti německého sochaře Franze Metznera, kterého také známe z pražské ulice Na Příkopech, a na žulou obklopené fasádě
se nad průčelím vznáší archanděl Michael od Ferdinanda Andriho. Ten byl na palác osazen až v roce 1909 při příležitosti narození Zacherlova syna Michaela. S rodinou stavebníka jste měl velmi dobré vztahy. Dokonce jste se blíže spřátelil s o několik let starší Zacherlovou švagrovou Marií Pehamovou. Nabídku ke sňatku jste však odmítnul, neboť jak jste napsal „dvěma pánům se nedá sloužit, a tak zůstala mou milenkou architektura.“ Tak tomu ve Vašem případě mělo být po celý život a Marie Pehamová nezůstala jedinou ženou, která musela milence architektuře ustoupit. Stavba Zacherlova paláce časově předstihla vídeňské ikony moderní architektury Loosův obchodní dům pro krejčovský salon Goldmann und Salatsch a Wagnerovu Poštovní spořitelnu. Zajistila Vám velké uznání a dobré jméno i v takovém prostředí, jakým byla Vídeň. Žádnou další větší zakázku jste ovšem nedostal až do doby, kdy jste byl osloven pro stavbu kostela svatého Ducha ve vídeňské, spíše dělnické čtvrti Ottakring. Ten jsme si při naší vídeňské procházce nechali ujít, jelikož jsme spíše ráčili uraziti dlouhou cestu k jinému chrámu Páně. K brutalistnímu kostelu od Fritze Wotruby z let 1974 - 1976, poněvadž něco takového se běžně nevidí. Avšak já si říkám, že Vídeň od Olomouce neleží daleko. Při naší návštěvě jsme neviděli dvě vlastní vily Otto Wagnera, ani jím navržený secesní kostel ve Steinhofu. Do naší procházky jsme nezahrnuli vzdálené sanatorium Purkersdorf od Josefa Hoffmanna, které je zásadním příspěvkem tohoto architekta do dějin moderní architektury. Neviděli jsme Mollerovu vilu od Adolfa Loose, ani vilu, kterou pro Richarda Gombricha ve Vídni navrhnul Jan Kotěra. To jsou důvody, proč někdy příště navštívit Vídeň znovu. Ono někdy příště je plné lákavých příslibů. Snad tak příště spatříme i kostel svatého Ducha, který jste postavil v letech 1910 – 1913 a stal se Vaší první sakrální stavbou. Řada dalších Vás ještě čekala. Jelikož jste byl silně věřícím člověkem, téma sakrální architektury Vás velmi přitahovalo. Ke stavbě každého kostela jste přistupoval jedinečným, novým pohledem,
což se projevilo i při této Vaší prvotině ve službách církve. Jako základ jste zvolil nový konstrukční materiál železobeton. Podobně před Vámi učinil Anatole de Budot při stavbě kostela svatého Jana na pařížském Montmartru a další z Wagnerových žáků, Ístván Benk Medgyszay při stavbě kostela svaté Alžběty v obci Mul´a v tehdejším Uhersku. Tito dva architekti vyšlapali novému konstrukčnímu materiálu cestičku k pánu Bohu, avšak ve Vídni se železobeton mnohým jevil jako příliš světský a pro kostel nevhodný. Byl jste nucen několikrát přepracovat plány a nakonec obhájený pohledový beton obložit ušlechtilejšími materiály. Železobeton se dočkal při stavbě kostelů uznání až ve dvacátých letech, kdy Auguste Perret v Raincy nedaleko Paříže postavil kostel Notre Dame a zejména pak v padesátých letech stavbou kostela Notre Dame du Haut v Ronchamp, jehož architektem byl slavný Le Corbusier, a který je doslova ikonickou ukázkou sakrální architektury 20. století. Fritz Wotruba tak měl v sedmdesátých letech při stavbě svého brutalistního vídeňského kostela výrazně jednodušší situaci než Vy. Ale zpět k Vám. Tuto odbočku jsem si dovolil jen proto, že se domnívám, že by Vás jako architekta chrámů Páně mohlo zajímat, jakým směrem se vývoj sakrální architektury vyvíjel. Když Le Corbusier v roce 1954 dostavěl svůj kostel v Ronchamp, bylo Vám přes osmdesát let a nejsem si jistý, jestli jste se v tom požehnaném věku jel z Lublaně na stavbu podívat. Také si nemyslím, že byste takovou cestu vážil zrovna kvůli Le Corbusierovi. Myslím si, že jeho architektura nebyla architekturou podle Vašeho gusta. Kostel Fritze Wotruby jste již spatřit nemohl ani zprostředkovaně a možná je to také dobře. František Ferdinand d´Este by z takového kostela dostal záchvat všeho možného, čeho jen lze záchvat dostat. Vždyť ostře vystoupil i proti Vašemu vídeňskému kostelu, když ho označil za kombinaci ruských lázní a koňské stáje. Ne, oblíbencem následníka trůnu jste se rozhodně nestal a to Vám ve Vídni ztěžovalo situaci.
Vzhledem k vlažnému přijetí ve Vídni jste přijal nabídku svého přítele Jana Kotěry. Pokud všeobecně platí ono okřídlené „za vším hledej ženu“, tak o české architektuře přinejmenším prvních dvou desetiletí dvacátého století můžeme říci „za vším hledej Kotěru“. Ten měl v roce 1911 nastoupit na Akademii výtvarných umění a jím uvolněné místo na Uměleckoprůmyslové škole nabídnul Vám. Váhal jste, zdráhal jste se, ale nakonec jste nabídku přijal. Kotěra Vám opatřil frak, zajistil audienci u ministra kultury a poskytnul Vám k obývání vilu své matky na Vinohradech. V Praze se Vám dostalo vřelého přijetí, neboť Kotěra o Vás a Vaší práci často psal a pochvalně referoval. S velikými nadějemi Vás očekávali Kotěrovi spolupracovníci a žáci Pavel Janák a Josef Gočár. Záhy jste se také sblížil se sochařem Stanislavem Suchardou. Převzal jste na Uměleckoprůmyslové škole, která tehdy měla status střední školy, třídu s žáky Jana Kotěry, kteří pak většinou pokračovali ve studiu v Kotěrově speciální třídě na Akademii výtvarných umění. Zařekl jste se, že v Praze a v českých zemích nic nepostavíte, abyste nebral zakázky místním architektům. Měl jste v úmyslu věnovat se plně úkolu, pro který jste byl do Prahy povolán, a tím byla výuka architektury na Uměleckoprůmyslové škole. Krátce po svém příchodu do Prahy jste tedy realizoval pouze hrobku pro ředitele železáren Emila Kratochvíla, který zemřel v roce 1910 krátce poté, co mu Jan Kotěra postavil vilu v Černošicích. Se sochařem Stanislavem Suchardou jste učinil tři návrhy na Žižkův pomník na Vítkově, ale do soutěže jste je nezaslal. Nakonec zvítězil Jan Kotěra se sochařem Janem Štursou jedinečným návrhem v kubistickém stylu, který však nakonec beztak nebyl realizován. Kolega z Uměleckoprůmyslové školy Ladislav Skřivánek Vás požádal o spolupráci na projektu nárožního činžovního domu s obchody v Žatecké ulici nedaleko Staroměstského náměstí, čemuž jste vyhověl, avšak na fasádě budovy je podepsán pouze Skřivánek. S Ladislavem Skřivánkem se nakonec často setkávám i v Olomouci, kde v roce 1924 postavil vilu pro Eduarda Šrota, kterou pokryl sgrafitovými psaníčky s verši Jana Nerudy a Svatopluka Čecha.
Ladislav Skřivánek vlastně nebyl jediný architekt spjatý s Vaší osobou, který se v Olomouci realizoval. Váš žák z Uměleckoprůmyslové školy, olomoucký rodák Hubert Aust, postavil v letech 1924 – 1926 Husův sbor a záhy na to Mauzoleum jugoslávských vojínů v Bezručových sadech, které nyní čeká na slíbenou rekonstrukci.
co do jejich počtu je spíše srovnatelná s Brnem. Navíc jste tady nikoho kromě bratra Janeze neměl. Byl jste tu téměř neznámý, o Vaší práci tady nikdo nic nevěděl. Když v roce 1920 byla založena nově vzniklá univerzita v Lublani, byl jste jmenován profesorem architektury. Tím jste získal existenční jistotu pro pobývání v rodném městě.
Sám jste se tedy držel spíše v ústraní. Nakonec ústraní, jakési vnitřní usebrání, Vám bylo po celý život vlastní. Na rozdíl od Vašeho přítele Jana Kotěry jste nebyl od přírody ustrojen k tomu být v centru dění. Tato vlastnost Vám na příteli jistě byla sympatická, předurčovala ho k roli skvělého organizátora a diplomata, ale znal jste nejlépe své charakterové vlastnosti, své možnosti a limity. V Čechách jste se po léta cítil spíše jako host. Nikoliv jako doma. Vašim domovem byla Lublaň.
Vaše styky s Prahou nebyly přerušeny docela. Na Vaše místo profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy nastoupil Pavel Janák, který k Vám choval značný respekt a obdiv. Vašemu nejbližšímu pražskému příteli a ochránci Janu Kotěrovi docházely nejen tvůrčí, ale i životní síly. Blízkým přítelem se Vám stal Tomáš Garrigue Masaryk, prezident demokratické Československé republiky, který v roce 1918 usedl na Pražský hrad. Tato nepřehlédnutelná dominanta města, jejíž základy byly položeny před tisíci lety, ovšem byla ve značně zuboženém stavu. Během vlády Habsburků Pražský hrad získal podobu neobyvatelné ruiny, nežli by mohl představovat reprezentativní sídlo hlavy nového státu. Tomáš Garrigue Masaryk, člověk osvícený, filozofického ducha a s vybraným vkusem oslovil pro práci na Pražském hradě právě Vás. Byl jste obdivovatelem antiky, zrovna jako Masaryk ctil antické ideály. Byl jste toho času pravděpodobně jediným architektem, který mohl Masarykovy ideály umělecky vyjádřit.
Překvapivě jste pak své velké pražské dílo zahájil v době, kdy už jste v Praze trvale nepobýval. Po první světové válce vzniklo samostatné Československo, zrovna tak Slovinsko a jeho sousedé se stali nezávislými na Rakousko-uherské monarchii. Podobně jako byl nařčen Jan Kotěra z někdejší spolupráce s monarchií, tak byl osočován i ředitel Uměleckoprůmyslové školy Jiří Štibral, který byl přinucen z vedení školy odstoupit. Někteří se Vás snažili v Praze udržet. Jan Kotěra, který se sám ocitnul v nelehké a nezáviděníhodné situaci se Vás s rektorem Akademie výtvarných umění, malířem Maxem Švabinským, snažil získat pro Akademii. Na české architektonické scéně také docházelo k řevnivosti a jakémusi soupeření o to, kdo získá lepší postavení v rámci nově vzniklé republiky, kdo pro sebe urve větší a šťavnatější sousto a Vy jste pociťoval, že zdejší krajíc chleba není Váš. Sbalil jste si své věci do velké krabice a vrátil se po více než dvaceti letech domů. Po rozpadu monarchie se Lublaň stala oficiálním hlavním městem Slovinců. V porovnání s Prahou ovšem byla Lublaň stále maloměstem. Vždyť i dnes má necelých tři sta tisíc obyvatel, takže
Jaká vlastně byla situace na pražské architektonické scéně po vzniku samostatného Československa v průběhu dvacátých let? Architekti Pavel Janák a Josef Gočár razili v souladu se vznikem nové republiky nový architektonický směr národní dekorativismus, který Tomáše Garrigue Masaryka, tak jako mnohé jiné, příliš neoslovoval. Mladší umělci, kteří se od roku 1920 začali scházet kolem osobnosti Karla Teigeho v levicovém uměleckém svazu Devětsil, propagovali avantgardní umění. Vedle básníků, kteří vytvořili jedinečný český směr poetismus, výtvarníků, hudebníků a herců, se v Devětsilu sešli i architekti. Ti v průběhu dvacátých let směřovali ke konstruktivismu a funkcionalismu, tedy k moderním mezinárodním architektonickým
směrům, které zcela ovládly třicátá léta. Pražští architekti Antonín Engel, Bohumil Hübschmann či František Roith, kteří jako Vy – jen o něco později - prošli vídeňským školením u Otto Wagnera, tíhli k neoklasicismu. Z jejich inspirace odkazem antiky však rostly stavby schematického a těžkopádného vzezření. Byly to mohutné paláce ministerstev a bankovních úřadů, kterým chyběla byť jen špetka půvabu, ladnosti, elegance a vtipu. Není proto snad s podivem, že když hledal Masaryk vhodného hradního architekta, nebyl s to se rozhodnout pro někoho z domácí scény, jak by se pro takovou funkci předpokládalo a slušelo. S lítostí musel sledovat, jak kdysi tak energetickému Kotěrovi docházejí síly. Mezi všemi těmito směry, styly, proudy, mezi generačními druhy docházelo k menšímu i většímu názorovému pnutí i osobním urážkám. Kdyby Masaryk zvolil jednoho jediného českého architekta a pověřil jej úpravou Pražského hradu, jen by přilil olej do ohně, což dozajista nebylo v jeho zájmu. Když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím jste se stal Vy, ovšem z Masarykovy volby Vám do smíchu nebylo. S ohledem na Vaši spíše bázlivou povahu jste se zdráhal, nechtěl jste se Hradu ani dotknout. Také Vám byla více než komukoliv jinému vlastní pokora, byl jste si tedy velmi dobře vědom zodpovědnosti, kterou funkce hradního architekta obnáší. Na přímluvy Masarykovy dcery Alice jste nakonec podlehl a nabídku hradního architekta přijal. Vaší podmínkou bylo, že budete pracovat bez nároku na honorář. O tom se ovšem Masaryk dozvěděl až po letech Vaší práce a nesmírně jej to rozhněvalo. Poslal Vám do Lublaně značný obnos peněz, který se mu však vrátil zpět. Práce pro Masaryka a Pražský hrad se Vám stala posláním, nikoliv prací. Ačkoliv jste se při tom měl tolik natrápit… Když jsem v uplynulém roce několikrát areálem Pražského hradu procházel, musel jsem před rozhodnutím Tomáše Garrigue Masaryka smeknout pomyslný klobouk, který jsem na rozdíl od něj nebo od Vás na hlavě neměl. Na každém kroku jsem si uvědomoval, jak to byla volba prozřetelná a moudrá. Pokaždé jsem nacházel něco
nového, čeho jsem si při předchozí návštěvě nevšimnul. Pokaždé jsem objevoval něco, co mne udivovalo a fascinovalo. Vaše dílo, které se vyznačuje hlubokou znalostí klasické architektury, přitom vtipem a nadhledem, nikoliv těžkopádností neoklasicismu; především pak jakousi nadčasovostí a nasyceností až rozměru duchovního. Ve Vašem případě se v literatuře nepíše o příklonu k neoklasicismu, jak se často uvádí u Jana Kotěry a Josefa Hoffmanna nebo u pražských neoklasicistů Bohumila Hübschmanna, Antonína Engela nebo Františka Roitha. V souvislosti s Vaším dílem se hovoří o moderním klasicismu. Dokázal jste se na antiku dívat moderním pohledem a naopak na modernu pohledem antiky. Výsledek Vaší práce, kdy jste se ocitl „mimo všechno to dění, mimo veškeren čas,“ jak se později vyjádřil Váš nástupce ve funkci hradního architekta Pavel Janák, je dodnes fascinující. Tomáš Garrigue Masaryk měl vizi propojit Pražský hrad s městem, učinit z něho přirozenou součást Prahy. Vy jste mu dokázal tuto vizi realizovat více, než by dokázal učinit kdokoliv jiný. Práce na Hradě bylo více než dost. Bylo potřeba rekonstruovat a restaurovat dosavadní budovy, nádvoří a blízké okolí. Vše jste se snažil doplnit o nové prvky, v mnoha případech solitéry, které však i dnes působí jako architektonické klenoty, vedle nichž ty korunovační, ač vystavovány s velikou pompou jednou za čas, blednou. S ohledem na pedagogické povinnosti v Lublani jste řídil pražské práce na dálku. Mezi Vámi a Prahou, především pak Alicí Masarykovou, která se po smrti své matky Charlotty v roce 1923 stala První dámou, zavládla čilá korespondence podobně jako onehdy mezi Vámi a Janem Kotěrou, když jste žil ve Vídni. Do Prahy jste zajížděl v létě, během letních prázdnin. Byla to Vaše pracovní dovolená. Během léta jste vše promýšlel, vyměřoval, diskutoval, organizoval. Dohledem nad pracemi jste v době Vaší nepřítomnosti pověřil svého nejlepšího žáka Otto Rothmayera, který pak v průběhu
roku pendloval mezi Prahou a Lublaní, aby s Vámi vše osobně konzultoval. Když jsem v posledním roce při různých příležitostech několikrát navštívil Prahu, měl jsem vytýčeno řadu cílů k návštěvě a prohlédnutí. Snad pokaždé se mi do cesty postavil i Pražský hrad a já si jeho prohlídku vždy s potěšením dopřál. Dovedu se po Pražském hradu a jeho zahradách projít takřka po paměti, z pohodlí olomouckého domova, kdy za okny je listopadové sychravo a zahrady Pražského hradu jsou zavřené, neboť od začátku listopadu do konce března jsou veřejnosti uzavřeny. Nemám nic na práci, a tak si tu procházku při cigaretce dopřeji. Pojďte, prosím, se mnou, pane architekte. Na Hradčanském náměstí pozdravím pana prezidenta Masaryka, jehož zde umístěný pomník je kopií původní sochy od Otakara Španiela z roku 1931. Podobně se ukloním před svatým Václavem od secesního sochaře Čeňka Vosmíka a před světci na barokním Mariánském morovém sloupu z první poloviny osmnáctého století od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Co na tom, že byli poslední měsíce pod plachtou a lešeňovými trubkami, případně zcela odstraněny, jelikož sloup prodělával rekonstrukci. Nezapomenu se podívat ani na světský kandelábr z roku 1868, který až do roku 1985 svítil na plyn, jenž se do něj v rámci rekonstrukce na místo elektřiny v roce 2006 opět vrátil. Pojďme však na první, vstupní, čestné nádvoří Pražského hradu. Na Hradčanské náměstí se ještě vrátíme. Na prvním nádvoří na místo kočičích hlav kráčíme po žulové dlažbě, kterou jste na ně nechal položit. Při průchodu raně barokní Matyášovou bránou projdeme mezi vlajkovými sloupy, které jste nechal zhotovit z jednoho kusu moravské jedle. Ano, vím, že dnes jsou zde umístěny jen kopie, avšak patky jsou původní. Při průchodu Matyášovou branou na druhé hradní nádvoří nahlédnu do Sloupové síně, kterou jste navrhnul. Bohužel nahlížím jen skrze skleněné dveře, neboť tento impozantní prostor je běžně uzavřený.
Na kapli Svatého kříže na druhém nádvoří spatřím svatého Pavla a Petra, barokní Kohlovu fontánu a studnu s kovovou mříží. Také si prohlédnu vstup do kanceláře prezidenta republiky, který v devadesátých letech vytvořil Bořek Šípek. Je to dílo trošku nabubřelé a i přes sympatie k Václavu Havlovi, který Bořka Šípka jmenoval hradním architektem, si nemyslím, že by měl při tomto výběru tak šťastnou ruku jako prezident Masaryk, co myslíte? Z druhého nádvoří se nám nabízejí lákavé možnosti únikových cest před davy turistů, ale v tuto chvíli volím vstup do jámy lvové a jdeme na třetí nádvoří, na jehož podobě jste se výrazně podepsal. Všichni, kteří se tu mačkají v davu, zdvíhají pohledy vzhůru k takřka sto metrovým věžím katedrály svatého Víta. Vždyť je to perla gotické architektury. Poté, co si ji sám prohlédnu, směřuji svůj pohled dolů, k zemi a obdivuji jednoduchý, přitom krásný vzor hladké žulové dlažby, kterou jste největší hradní nádvoří vydláždil. V ní nacházím tu a tam bronzové kanálové poklopy, které jsou také Vaším dílem. Šestnáctimetrový obelisk, který jste dal vytvořit z jednoho kusy žuly z mrákotínského lomu, nepůsobí vedle gotické katedrály jako chudý příbuzný. Původně jste zamýšlel vztyčit ještě vyšší obelisk na schodech do Rajské zahrady, avšak ten se během přepravy z lomu k Vašemu trápení rozlomil. Vrchol obelisku jste zamýšlel osadit sochou českého lva a slovenského kříže od sochaře Jana Štursy, ale s výsledkem jste nebyl spokojen. Až v roce 1996 byl na vrchol obelisku usazen pozlacený jehlan. Snad Vám tento minimalistický zásah nevadí. Jiným, na první pohled nenápadným dílem je svatozář v podobě bronzového prstence chránící sochu svatého Jiří na koni bojujícího s drakem. Gotická bronzová plastika světce pochází z roku 1373. Dotkl jste se tak díla starého více než půl tisíciletí a propojil tím dvě významné epochy dějin českého národa. Dobu Karla IV., který se významně podepsal na budování Pražského hradu, a dobu Tomáše Garrigue Masaryka. Ta symbolika je až dojemná. Z třetího nádvoří směřuje Býčí schodiště do jižních zahrad Na Valech. Schodiště je opět Vašim dílem, avšak projít po něm v tlačenici turistů je kolikrát utrpením. To si v tuto chvíli odpustíme, třeba se nám
poštěstí projít po schodišti později. Potěším se tedy alespoň pohledem na baldachýn nad schodištěm. Na třetím nádvoří se také nachází vstup do Masarykova bytu, který jste mu navrhnul ve druhém poschodí Nového královského paláce, kde se stýká jeho jižní a střední křídlo. Tam se ovšem běžný návštěvník nedostane a ani Vy nejspíše nebudete mojí vstupenkou. Detailně si tak prohlédnu Vaši Orlí kašnu, která tak nějak zůstává mimo obdiv davů. Za Vás tu jistě tolik turistů nebývalo, viďte? Obejděme ještě svatovítskou katedrálu až na náměstí svatého Jiří s bazilikou zasvěcenou právě mému jmenovci a drakobijci.
Dále nepůjdeme. Představa, že projdeme zpoplatněnou Zlatou uličkou, se mi příčí už jen z principu, stejně tak jako ze stejného důvodu nezavítáme do katedrály svatého Víta, kterou jsme právě obešli a ocitli se tak opět v tlačenici na třetím hradním nádvoří. Na takový zájem turistů jsem u proházení po vídeňské čtvrti Hietzing nebo Hohe Warte, ani při procházkách po Kotěrových stavbách nebyl zvyklý. Po tom nerušeném klidu v tuto chvíli zatoužím. Naštěstí vím, kde ho i na Pražském hradě najít. Pojďte, prosím!
neskrývané radosti stále ještě unikají masovému zájmu turistů. Přitom právě na podobě zahrad jste se, pane Josipe Plečniku, výrazně a nezaměnitelně podepsal. Z druhého nádvoří, na které se vrátíme, projdeme na takzvané nádvoří čtvrté. Je ze všech nejmenší a je to vlastně spíše zahrada, která nese pojmenování Na Baště. Nádvoří je opravdu komorního rázu a je spojeno se zahradou, která mi připomíná atmosféru japonských zahrad. I tady je to takové zenové. Nádvoří je nižší výškové úrovně než samotná zahrada a tyto dvě části jsou propojeny kruhovým schodištěm. Toto Vaše schodiště mne fascinuje, to Vám řeknu zcela upřímně a otevřeně. Je to mistrovské architektonické dílo. Jsem si vědom toho, že i schodiště může být dílem hodným architektovy pozornosti. V Hradci Králové mne o tom přesvědčil Josef Gočár svojí první prací v tomto východočeském městě z roku 1910. V Litomyšli se nedávno schodišti vedoucímu z Šantova náměstí k děkanskému kostelu Povýšení svatého Kříže věnovali výborní brněnští architekti Aleš Burian a Gustav Křivinka a mohl bych po těchto schodech s potěšením stoupat pořád dokola. Schodiště v Hradci Králové i v Litomyšli jsou však spíše díly urbanistickými, městotvornými, což samozřejmě nesnižuje jejich význam. Ba naopak! Jsou součástí veřejného prostoru, který si zaslouží stejnou, ne-li větší péči jako drahé reprezentativní budovy, které si všichni představíme pod pojmem architektura spíše než schodiště. Vaše schodiště v zahradě Na Baště je ovšem samo o sobě jedinečným architektonickým klenotem. Po jiném, takzvaném Kyklopském schodišti sejdeme k okraji Jeleního příkopu, na jehož dno po chvíli sestoupíme. Tady je vyloženě oáza klidu a vůbec mi nepřipadne, že jen pár desítek metrů od nás se mísí kosmopolitní dav na třetím nádvoří pražského hradu shlukující se kolem průvodců se zdviženými deštníky nad hlavou, byť je nebe bez mráčků. Z toho babylonu je to jako vstoupit do rajské zahrady. Nakonec, do Vaší Rajské zahrady ještě zavítáme.
Obligátní procházka je za námi, nyní si dopřejme rozjímání v zahradách Pražského hradu, které k mému údivu a zároveň
Jelením příkopem protéká potůček Brusnice a i v létě je tu příjemný stín. Prezident Václav Havel, což byl, pane Plečniku, první
Při chůzi vnímám změnu struktury dlažby, která se z Vašich hladkých žulových desek mění v kamenný koberec, mozaiku různých druhů dlažebních kostek z různých historických období. Dejte si tedy pozor a našlapujte opatrněji! To, že mi chůze tady podvědomě připomene chůzi přes Horní náměstí v Olomouci, není čirá náhoda. Rekonstrukce Svatojiřského náměstí proběhla podle návrhu architektonického ateliéru HŠH, který má na svědomí i rekonstrukci olomouckého náměstí. Rukopis těchto odvážných architektů spatřuji i na lavičkách a odpadkových koších jak v Olomouci, tak tady. Odvaha mladých architektů vstoupit do historického místa se sebevědomou razancí a přitom s citem je mi sympatická. Často jsem ji obdivoval i v interiérech olomouckého Arcidiecézního muzea nebo v zámecké zahradě v Litomyšli.
československý a poté český prezident po Sametové revoluci roku 1989, se snažil navázat na demokratické principy a ideály Tomáše Garrigue Masaryka. Také se zasloužil o některé další více či méně zdařilé úpravy Pražského hradu. Domnívám se, že tím nejzdařilejším krokem k tomu bylo oslovení architekta Josefa Pleskota s úkolem zhotovit průchod valem Prašného mostu a propojil tak obě části Jeleního příkopu, který byl dosud valem přerušen. Průchod valem Prašného mostu je soudobým architektonickým dílem srovnatelným s Vašimi citlivými úpravami a jedním z nejzdařilejších architektonických počinů po roce 1989 u nás vůbec. Když vystoupíme z Jeleního příkopu v jeho západní části k vinicím severně od Hradu, dojdeme k půlkruhové Masarykově vyhlídce kolem staré lípy, kterou jste zhotovil v roce 1924. Opět je to architektura čistá, ryzí, pravdivá a mimo čas. Dokonce i ta lípa, která tu dnes roste, je tou lípou, pod níž sedával první československý prezident. Měl odtud krásný výhled na katedrálu svatého Víta. Dopřejme si ten pohled i my, pane Plečniku. Užijme si ho! Když vystoupíme na druhé straně Jeleního příkopu, kam projdeme Pleskotovým valem Prašného mostu, dostaneme se do největší z hradních zahrad na severní straně hradního areálu. Jedná se o renesanční Královskou zahradu založenou v roce 1534 Ferdinandem I. Habsburským, který je pochovaný ve Svatovítské katedrále. Do této zahrady jste nikterak příliš nezasahoval. Na jejím konci stojí renesanční Královský letohrádek Anny, který Ferdinand nechal vystavět pro svoji manželku Annu Jagellonskou zároveň s vybudováním zahrady. Když bychom u letohrádku opustili Královskou zahradu a vyšli z areálu Pražského hradu, došli bychom k nedaleké vile s ateliérem sochaře Františka Bílka, který byl Vašim přítelem. V jejím sousedství se nachází dům od Jana Kotěry, jehož byt ještě před zvolením do funkce prezidenta obýval Tomáš Garrigue Masaryk. Víte však sám dobře, že František Bílek v roce 1941 zemřela
a tak jeho vila však dnes nebude naším cílem. Královskou zahradou se po jiných stezkách vraťme k Prašnému mostu. Cestou míjíme oranžérii, kterou tady z iniciativy Olgy Havlové postavila česko-britská architektka Eva Jiřičná. Architektčin rukopis ve stylu high-tech je nezaměnitelný, ale v renesanční zahradě možná působí trochu nadbytečně a je spíše necitlivým technicistním prvkem. Věřím, že citlivý architekt vzešlý z domácího prostředí byť s nižším finančním rozpočtem by si poradil ohleduplněji. Když přecházíme přes Prašný most a vzpomenu si na průchod jeho valem, nemusel bych takového citlivě uvažujícího architekta hledat daleko. Přes most přijdeme do již známých míst, na druhé nádvoří a přes ně dojdeme až na Hradčanské náměstí. Tady se to zase mírně hemží ve snaze vyfotit se s hradní stráží. K poctě selfie tyč, úsměv cheese a jde se dál. Toho si, prosím, nevšímejte… Zdvojeným portálem, který jste navrhnul coby vstup do jižních zahrad Pražského hradu, se dostaneme na mohutné schodiště. K první ze zahrad, k Rajské zahradě, sejdeme po schodech, na nichž jste původně zamýšlel umístit vysoký obelisk. A víte, že po Sametové revoluci v devadesátých letech uvažoval o vztyčení obelisku na stejném místě olomoucký rodák, česko-francouzský sochař Ivan Theimer? Nakonec z úmyslu sešlo, avšak i bez obelisku ze schodiště v němém úžasu obdivuji další mistrovský klenot, který jste do zahrad umístil. Podobně krásným solitérem jako schodiště v zahradě Na Baště, je obří mísa z jednoho kusu mrákotínské žuly v centru Rajské zahrady. I přes svůj průměr více než čtyři metry mísa působí, jakoby se vznášela. Je to ryzí krása. Rajská zahrada plynule přechází v dlouhou a úzkou zahradu Na Valech, která se táhne podél celé jižní strany Hradu. Při jejím procházení se nabízí řada míst k zastavení, která poskytují krásné výhledy na Prahu. Zastavíme se hned na půlkruhové vyhlídce, u níž jste umístil pyramidový jehlan z opuku. Snad jste se inspiroval Cestiovou pyramidou v Římě, který jste navštívil v rámci své studijní římské cesty. Pozoruji Staré město a Malou Stranu a užívám si ten
výhled. Za našimi zády je Býčí schodiště, které směřuje na třetí hradní nádvoří. Když na něm chvíli nejsou žádní lidé, využiji té příležitosti a jdu si ho projít. Klidně seďte, pane Plečniku. Vy Vaše schodiště znáte sám nejlépe. Zatím se dívejte na Prahu a její proměny během uplynulého století. Sám se ze schodiště zadívám směrem do zahrady a dále na Prahu. V pokračující protáhlé ose Býčího schodiště a vrcholu pyramidy se nalézá barokní malostranský kostel svatého Mikuláše, nádherné barokní dílo z první poloviny osmnáctého století, postavené otcem Kryštofem a synem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferovými. Ptám se sám sebe, potažmo nyní Vás, kolik symboliky a významů jste do Pražského hradu uschoval? Nejspíše to ale od Vás nechci slyšet. Chci se do těchto míst vracet a být neustále překvapován a nacházet si souvislosti sám. Nikdo nejde, ve své pomyslné procházce si tento klid mohu dovolit a s ním si dopřát i chvíli k přemítání. Vlastně tu chvíli mohu prodlužovat, jak jen si budu přát. Uvědomím si, že ve stejné době jako se stavěl chrám svatého Mikuláše nebo Mariánský morový sloup na Hradčanském náměstí, byl postaven i olomoucký Sloup nejsvětější Trojice na Horním náměstí. I jeho stavba, stejně jako budování malostranského chrámu, trvala celou první polovinu osmnáctého století. Krásný výhled na Malou Stranu a svatomikulášský chrám nám poskytne i vyhlídkový pavilón Malý belveder, který se nachází vedle opukové pyramidy. Jeho kamenná střecha je podepřena sloupy z carrarského mramoru. Mramor z Carrary na severu italského Toskánska byl už od dob antiky považovaný za nejkvalitnější mramor vůbec. Ostatně pro nejlepší kusy mramorových bloků sem v šestnáctém století zajížděl i renesanční sochař Michelangelo Buonarotti. Na podlaze belvederu jste si naopak vystačil s nařezanou kanalizační trubkou, jejíž kruhové obvody jste vyplnil kamínky tak, že tvoří pestrou mozaiku v podobě svatebních koláčků. Opustíme tento krásný prostor a kolem barokních pískovcových památníků pražské defenestrace v roce 1618, kdy byly oknem vyhozeni královští
místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita, míjíme žulové zábradlí, kterým jste dvojici památníků doplnil. Pomyslnou útěchou mi je, že oba z okna vyhození pánové nepřišli o život jako radní konšelé vyhození v roce 1483 z oken Staroměstské radnice. Procházíme kolem Ptačince a Avitária a velkého pavilonu Bellevue. Na všem poznávám Váš rukopis a detailně si stavby prohlížím. Naproti Bellevue jste na Vámi vytvořený podstavec umístil barokní Herkulovu kašnu, která původně stávala v Rajské zahradě, kde jste na místo ní nechal vznášet monolitickou mísu. Tak jako jsem se na Hradčanském náměstí po svém příchodu pozdravil s prezidentem Masarykem a svatými, pozdravím se u Vaší busty i s Vámi a poděkuji za právě prodělaný krásný zážitek, který se pomalu chýlí ke konci. Pomalým krokem pokračujeme k Vašemu dalšímu, nyní již poslednímu zastavení s vyhlídkou v místech takzvané Moravské bašty. Stojí tu cihlový altánek s žulovým stolem, který je zastřešený pergolou. V průběhu roku altán zarůstá a proměňuje se s ročním obdobím. Naprosto chápu, že tu prezident Masaryk rád sedával se svými blízkými přáteli. Na Moravskou baštu jste také umístil štíhlou žulovou jehlici, kterou jste zakončil jónskou hlavicí se zlatou koulí a blesky. Tady se s Vámi, pane Plečniku, rozloučím. Sám pomalu opouštím zahrady Pražského hradu a scházím po Starých zámeckých schodech do Prahy. Když na schodech míjím neuvěřitelně hloupou sochu vypodobňující písničkáře Karla Hašlera od sochaře Stanislava Hanzíka, umístěnou sem v roce 2009, nechce se mi věřit, že je to vůbec možné. O pár set metrů dál na Klárově procházím okolo jiného památníku v podobě okřídleného lva, kterého na památku českým letcům jednotek RAF věnovala v roce 2014 britská vláda. V tu chvíli musím vzít na milost i zpodobnění Karla Hašlera. To si pak říkám, že je nejspíše potřeba zaneřádit veřejný prostor takovými paskvily, aby pak člověk dokázal ocenit hodnotu Vašeho nadčasového díla.
Masarykova volba hradního architekta nakonec dopadla, jak nejlépe mohla. Těžko si dokážu představit, že by v areálu Pražského hradu stály spíše těžkopádné stavby Janákova a Gočárova národního dekorativismu. Je to český unikát, pro který mám pochopení, ale ne na Pražském hradě. Zrovna tak funkcionalismus, který mám jinak velmi rád, mi do takto důstojného prostředí nepasuje. Ten sluší palácům, obchodním a bankovním domům na náměstích či na prostorných třídách nebo vilám v dejvické osadě Baba, po které se také ve svých myšlenkách na základě jedné podzimní procházky velmi rád procházím. Národní dekorativismus i funkcionalismus dokážu rozpoznat a časově je zařadit. Myslím, že dokážu rozpoznat i Vaše dílo, ale bez jeho bližší znalosti bych sotva dokázal určit, ve kterém století bylo vytvořeno. A přesně takové dílo si Pražský hrad se svojí tisíciletou historií zasluhoval. Nutno však zmínit, že Vaše stopa na Pražském hradě tak, jak ji dnes můžeme obdivovat, se neobešla bez náročných rekonstrukcí a citlivé práce restaurátorů. Tak jako Masaryk nalezl Hrad v zuboženém stavu, tak i Václav Havel jej po čtyřiceti letech komunistické vlády nenašel v podobě právě reprezentativní. Komunističtí prezidenti a prominenti nehleděli na umělecké hodnoty, navíc Masarykovy principy jim byly zcela proti srsti, zrovna tak vše, co s ním souviselo, tudíž i Vy jste jim byl zcela lhostejný. Zplundrovali a zabetonovali, co jen mohli. To, co Habsburkové nechali zpustnout během čtyř staletí, komunisté zvládli během čtyř desítek let. Z iniciativy Václava Havla, který byl zvolen opět prvním demokratickým prezidentem po roce 1989, prodělaly zahrady a areál rozsáhlou, náročnou a nákladnou rekonstrukci. V roce 2002 zahrady získaly prestižní cenu Carla Scarpy, která je každoročně udílena nejvýznamnějším historickým parkům a zahradám světa, avšak nákladná a pečlivá rekonstrukce pokračovala až do roku 2012. Vaše práce v areálu Pražského hradu byla samozřejmě bedlivě sledována. Někteří čekali na každou Vaši chybičku, i nejmenší škobrtnutí. Pražské architektonické prostředí Vám postupem času
nebylo tolik bez výhrad přejícně nakloněno, tak jako tomu bylo v roce 1920 a na počátku dvacátých let. Karel Teige, stojící v čele avantgardního spolku Devětsil, o Vás dokonce prohlásil, že jste vůl… V roce 1935 jste na post hradního architekta po patnácti letech rezignoval. V tomtéž roce na funkci prezidenta nastoupil Edvard Beneš a na Vaše místo Pavel Janák. Váš spolupracovník Otto Rothmayer však s Janákovým shovívavým souhlasem realizoval několik úprav, které jste zamýšlel. Později ještě prezident Antonín Novotný měl při ruce architekta Jaroslava Fragnera, ale během více než dvaceti let takzvané normalizace v letech 1968 – 1989 se o podobu a architektonickou hodnotu Hradu nikdo nestaral. Bez pomoci Otto Rothmayera by se sotva kdy podařilo vybudovat na Pražském hradě to, co jsme před chvílí mohli vidět. Nebylo to ovšem jen Vaše společné dílo pro Pražský hrad, ale i pro zámek v Lánech, který byl od roku 1921 letním sídlem prezidenta Masaryka. Právě tady 13. května roku 1923 zemřela rodačka z newyorského Brooklynu Charlotta Garrigue Masaryková a 14. září roku 1937 Tomáš Garrigue Masaryk. Jelikož jste odmítal honorář za Vaši pražskou práci, vyplácel jste Ottu Rothmayera z vlastní kapsy, která však byla spíše prázdná nežli plná. Později dostával nevelké peníze od hradní kanceláře, takže si mohl dovolit postavit vilu na Břevnově, jejíž podobu ovlivnil jeden Váš vlastní návrh vily pro Lublaň. Rothmayerova vila postavená v letech 1928 – 1929 je od října roku 2015 otevřena veřejnosti. Byla to vila natolik skromná, že ji rodině nezabrali dokonce ani komunisté, a tak se i po roce 1948 u Otty a Boženy Rothmayerových scházela společnost přátel, kteří zde nacházeli oázu klidu a bezpečí. Jedním z častých návštěvníků byl fotograf Josef Sudek, který v zahradě a architektově ateliéru pořídil mnoho jedinečných snímků, které dnes nesmí chybět na žádné výstavě fotografií napříč dvacátým stoletím. Prostota vily také vynikne ve srovnání s nedalekou Müllerovou vilou od Adolfa Loose. Být spolumajitelem stavební firmy Müller a Kapsa bylo zjevně výdělečnější než být
nejbližším spolupracovníkem hradního architekta. O dvacet let mladší Otto Rothmayer Vás přežil o takřka deset let, když ve svém domě zemřel 24. září v roce 1966. Vinohradský kostel Nejsvětějšího Srdce Páně je také z části Vašim společným dílem. Zakázku na něj jste získal ještě za Vašeho pedagogického působení v Praze, byť se již blížilo ke konci. V roce 1919 byla na stavbu kostela vypsána architektonická soutěž, které jste se přímo nezúčastnil, avšak zvítězili v ní Vaši žáci. Ti sami ovšem společně ještě s dalšími architekty navrhovali, abyste se návrhu kostela ujal Vy sám osobně. Zpočátku jste se k tomu stavěl velmi opatrně a Vaše původní návrhy byly velmi skromné. Současně s nimi jste již v Lublani navrhoval kostel svatého Františka z Assisi, který byl ve Vašem rodném městě postaven ve stejné době jako kostel na Vinohradech, tedy v letech 1928 – 1932. Nápady při navrhování obou kostelů se prolínaly a doplňovaly a jednotlivé návrhy se často proměňovaly. Nakonec postavený kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad se od počátečních nápadů velmi liší. Základní kámen byl položen 28. října 1928, tedy v den desátého výročí republiky a jednolodní kostel s železobetonovou konstrukcí má podobu starokřesťanské baziliky s kazetovým stropem. Interiéru vedle řady doplňků dle Vašich návrhů dominuje oltář na tradiční východní straně s postavou Krista od sochaře Damiána Pešana. Co však zaujme na první pohled zvenčí, je podoba věže kostela. Věž je plochá, široká takřka na celou šířku kostela a vysoká stejně jako jeho délka. Do věže je zasazený obrovský prosklený hodinový ciferník, ke kterému uvnitř věže nevedou tradiční schody, ale rampy, což vytváří velice působivý efekt hodný práce tehdejších funkcionalistů. Na vrcholu věž korunuje symbol královského jablka. I vnější fasáda kostela odkazuje ke královským atributům. Fasádu tvoří tmavý keramický obklad, do něhož jste vsadil pravidelně rozmístěné bílé hranoly, což evokuje královský hermelínový plášť. Do stěny oltářní krypty jste zasadil zlomky z katedrály sv. Víta, čímž jste kostel symbolicky propojil s Pražským hradem. Nakonec
z jižních zahrad Pražského hradu je neobvyklá silueta kostela v panoramatu Prahy rozpoznatelná. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně byl posvěcen v květnu roku 1932, kdy jste následně dodělával jen drobné úpravy. 26. listopadu roku 1934 jste však byl v Praze naposledy a do Čech jste se nikdy více nevrátil. Na co nikdy nedošlo, byly Vámi navrhované úpravy náměstí Jiřího z Poděbrad. I přesto nebo snad právě proto, že je dnes náměstí příjemně živým místem, by si takovou rekonstrukci zasloužilo. Nepůsobí totiž zrovna dvakrát utěšeně a kostel by si důstojnější prostředí zasloužil. Snad nezůstane jen u slibů, které tu a tam z radnice zazní. Náměstí si tak svépomocí zabydlují farmáři, řezníci, pekaři, vinaři, kavárníci… Ale také pejskaři, kteří sem z okolních vinohradských a žižkovských činžáků chodí venčit své psy. A nakonec holubi. Kolik krásných říms ve tvaru úsměvu jste pro holoubky na fasádu kostela umístil… Od roku 1920 jste žil ve své rodné Lublani, kde jste vyučoval architekturu na nově založené univerzitě. Vaše místo na Uměleckoprůmyslové škole převzal Pavel Janák, tak jako na Akademii záhy poté nastoupil namísto Jana Kotěry Josef Gočár. Shodou okolností oba architekti postavili ve stejné době, tedy na přelomu dvacátých a třicátých let v blízkosti Vašeho kostela jiné svatostánky. Jednou jsme se byli na všechny tři kostely podívat během jednoho nedělního dopoledne, kdy v nich probíhaly mše a byly tak otevřeny. Jejich vzájemné srovnání bylo velmi zajímavé. Váš moderní klasicismus, Janákův konstruktivismus a Gočárův funkcionalismus. Všechny kostely jsou dodnes velmi působivé a dokládají skutečnost, že není horších nebo lepších architektonických slohů, směrů či stylů. Je jen dobrých a horších architektů. A Vy společně s Janákem a Gočárem patříte bezesporu k těm nejlepším, kteří u nás v první polovině dvacátého století působili. U Vás doma mnoho schopných architektů nebylo, vlastně nikdo neměl pořádně ani ponětí, co to je architektura a co její studium
obnáší. Vaše role architekta a pedagoga tedy nebyla snadná a záviděníhodná. Navíc si všichni mysleli, že jste musel díky práci pro Masaryka nabít nemalého majetku a můžete rozhazovat penězi dle Vaší libosti. Kdyby tak věděli, že jste měl sotva na skromné živobytí… Po rozpadu Rakousko – uherské monarchie vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Hlavním městem Království se stal srbský Bělehrad a Slovinci byli spíše upozaďováni. Peněz se Lublaňské univerzitě nedostávalo. Postavil jste alespoň provizorní školní budovu, ve které mohla v následujících letech probíhat výuka, a nakoupil jste knihy. Vaši žáci Vás milovali. Nechali si narůst bradku, kterou si zastřihávali tak, jako Vy. Nosili stejně jako Vy tmavý oděv a klobouk s širokou krempou. Časem ovšem někteří z mladších žáků při zahraničních exkurzích získávali rozhled a bylo Vám některými vyčítáno, že bráníte moderním mezinárodním směrům, jako konstruktivismu a funkcionalismu, v tom, aby se ve Slovinsku více uplatnily. Díky Vašemu chápání nadčasové architektury v Lublani byly postaveny budovy, které jinde, s výjimkou Prahy, nemají obdoby. Kostel svatého Františka z Assisi z let 1925 – 1931 nebo kostel svatého Michaela na Lublaňských Blatech z konce třicátých let. Mimo Lublaň pak kostel Nanebevstoupení Páně v Bogojině či kostel svatého Antonína z Padovy v Bělehradě. Nebyly to však jen sakrální stavby, čemu jste se věnoval, byť Vám byly jako hluboce věřícímu člověku velmi blízké a práci na nich jste bral jako své poslání. V Lublani jste postavil několik významných dominant města. Budovu Obchodní, živnostenské a průmyslové komory, správní budovu pojišťovny Vzajemna a Univerzitní knihovnu z let 1936 – 1941, která je snad Vašim největším a nejpůsobivějším profánním dílem. Byly to však i honosnější či skromnější vily. Tou nejskromnější vilkou nejspíše byla ta Vaše vlastní. A nakonec urbanistické návrhy veřejných prostranství. Náměstí a parky. Mosty a nábřeží. Lampy a lavičky. Hřbitov Žale.
Hřbitov, na kterém jste byl po své smrti 7. ledna roku 1957 pochován. V Lublani jsem dosud nikdy nebyl. Procházel jsem se jí v šumných stopách architekta Davida Vávry. Díval jsem se na ni pohledem historika architektury Zdeňka Lukeše. Vlastní kroky v jejích uličkách jsem zatím neušel. Vlastní pohled na Lublaň jsem si dosud nevytvořil. V tuto chvíli beru zavděk, že po určitý čas byla Vaše naše Praha. Vaši Lublaň tak navštívím někdy příště.
