Proč odmítáme současný kapitalismus a jakou cestou chceme jít 1

1

ProAlt_proti_kapitalismu.indd 1

24.4.2013 8:10:33

Proč odmítáme současný kapitalismus a jakou cestou chceme jít 1


24.4.2013 8:10:59

OBSAH: ÚVODEM

5

Z ČEHO PRAMENÍ EKONOMICKÁ KRIZE A JAK JI ŘEŠIT

6

REFORMA POLITICKÉHO SYSTÉMU

14

ZÁVĚREM: NA KAŽDÉM HLASU ZÁLEŽÍ!

18

Text brožury připravil Mar n Škabraha za přispění kolek vu autorů.


24.4.2013 8:11:00

Jakou cestou chceme jít

Ú Není žádná alterna va – There Is No Alterna ve. Toto heslo, pocházející od Margaret Thatcherové, se pod zkratkou TINA stalo jedním ze symbolů tzv. neoliberalismu. Znamená, že hlavním úkolem poli ky je co nejlépe se přizpůsobit ekonomické nutnos , tedy zákonům neviditelné ruky trhu, která jediná zajis společnos svobodu a prosperitu a jednotlivcům to, co si zaslouží. Z těchto zákonů kromě jiného vyplývá, že ekonomika snese jen omezenou míru přerozdělování; tato míra byla vládami v éře sociálního státu údajně překročena a je nezbytné ji snížit. Je třeba udržet vyrovnaný rozpočet, protože státní dluh ohrožuje národní suverenitu – stát se dostává do postavení dlužníka, vydaného věřitelům. V situaci TINA se poli ka ocitá ve slepé uličce. Tím, že stát co nejméně koriguje výsledky ekonomické soutěže, vznikají nesouměřitelné rozdíly; boha bohatnou, chudí chudnou, trh trhá sociální soudržnost na kusy. Bylo by třeba zásahů poli cké moci. Zásahy však znamenají výdaje, a na ty nejsou finance, protože přesměrovat více prostředků ze soukromých kont k tvorbě veřejných statků by znamenalo odporovat „přírodním“ zákonům trhu. Zasahuje se tedy jen nedostatečně a neúčinně, a i to málo se dělá za cenu zadlužení. Rozpočtové problémy pak vedou stát k tomu, že své výdaje musí omezit ještě více a problémům už jen bezmocně přihlíží. Ze sociálních problémů se rodí nepokoj a

hněv, který se obrací především k poli kům – ale říkají: nemáme žádnou alterna vu! Nemají, protože se alterna v vzdali. Tím se však vzdali samotného smyslu poli ky. V poli ce nemůže jít o pouhé přizpůsobování se nedotknutelným zákonům kapitalis cké ekonomiky. Poli ka má smysl jen tehdy, když ak vně utváří pravidla, jimiž se společnost řídí. K současnému stavu existují alterna vy, současný systém lze změnit, a to prostřednictvím lidských zásahů. Pokud toto nepla a vše je prostě dáno historickou či přírodní nutnos , nepotřebujeme poli ku. V takovém případě stačí policie, která ty, kdo by se pro existujícímu stavu chtěli bouřit, přiměje k přizpůsobivos a udržování pořádku. Můžeme ale stav, ve kterém žijeme, nazvat „pořádným“? Chceme opravdu žít ve společnos , ze které mizí sociální výdobytky vybojované předchozími generacemi? Nemůžeme s m nic dělat? Protože věříme ve smysl poli ky jako vybírání mezi alterna vními možnos společenského vývoje, předkládáme Vám tento text. Má ukázat hlavní důvody, proč odmítáme poli ku současné vlády a jakým směrem by se měl podle našeho názoru ubírat další vývoj. Tento text není kompletním poli ckým programem. Dává však alespoň částečně zahlédnout ideál světa, ve kterém chceme žít a na jehož vytváření jsme připraveni se spolu s Vámi podílet.

5


24.4.2013 8:11:00

Proč odmítáme současný kapitalismus

Z Současný neoliberální kapitalismus je neefek vní, nespravedlivý a v rozporu s účelem, jemuž by ekonomika měla podle našeho názoru sloužit. Proto je třeba hledat alterna vy.

P Vnitřní rozpory současného modelu se v posledních letech projevily neúnosně vysokým zadlužením státních rozpočtů. Právě rozpočtovými problémy neoliberální poli ka zdůvodňuje svá úsporná opatření. Údajně přebujelé veřejné výdaje je prý třeba omezit, a to zejména v oblas veřejných statků, jako jsou zdravotnictví, sociální zabezpečení, školství, ochrana přírody či kultura. Dnes však i Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB), které poliku škrtů vytvořily a od 70. let 20. stole ji úspěšně prosazovaly, přiznávají, že škrty jsou paradoxně velmi nákladné. Ukazuje se, že tzv. fiskální demul plikátory nabývají mnohem vyšších hodnot, než bylo původně odhadováno. V Británii se počítalo s hodnotou kolem 0,5, současné odhady se pohybují mezi 0,9 a 1,7, přičemž většina jich překračuje hodnotu 1,3. V našich podmínkách by tento údaj znamenal, že každá koruna škrtnutá na veřejných výdajích způsobí pro národní hospodářství ztrátu ve výši jedné koruny a třice haléřů. Takové „úspory“ vyjdou pěkně draho! S mulovat hospodářský růst veřejnými inves cemi financovanými na dluh

je dlouhodobě neudržitelné, v tom mají neoliberálové pravdu. Proč jsou však státy zadlužené? Domníváme se, že to primárně není způsobeno nadměrnými výdaji na veřejné statky, ale m, jak je globálně nastaven ekonomický systém, jehož jsou státy účastníky. Hlavní příčinou je drascká nerovnováha sil, díky které nejsou v ekonomice adekvátně zhodnocovány a efek vně rozdělovány zdroje.

J

?

Má-li být hospodářství dostatečně výkonné, nelze omezovat maximalizaci osobního zisku, protože by se snížila mo vace podnikatelů hledat nové tržní příležitos a vytvářet nová pracovní místa – tak zní oblíbený argument pravice. Neregulovaná tržní soutěž sice vede ke značným majetkovým nerovnostem, zároveň ale díky ní ekonomika neustále roste; chudí tak prý na tomto modelu vydělají, protože část bohatství k nim shora „prokape“ – ať už formou dostatku pracovních příležitos, nebo přes sociální dávky, na které by bez hospodářského růstu nebylo. Jak ale přesvědčivě argumentuje např. renomovaný ekonom Joseph S glitz ve své knize The Price of Inequality: How Today’s Divided Society Endangers Our Future (Cena nerovnos : jak dnešní rozdělená společnost ohrožuje naši budoucnost), současná míra nerovnos je kontraproduk vní. Obrovská koncentrace bohatství do rukou horního „jednoho procenta“ vede k tomu, že ekonomická elita ovlivňuje prostřednictvím svých peněz poli cké rozhodování a přizpůsobuje pravidla

6


24.4.2013 8:11:00


hry výhradně svým zájmům. Důsledkem je už nejen pouhá nerovnost v příjmech, ale dras cká nerovnost příležitos . Inicia va svobodného jednotlivce, to, čeho si kapitalismus vždycky tak cenil, je masově potlačována, protože je pro obyčejného člověka čím dál těžší překonat ekonomické překážky a naplno rozvinout své schopnos , něčeho velkého v životě dosáhnout a m přispět celé společnos . Výhodné pozice mají často „předplacené“ , kdo pochází z „lepší společnos “. Kapitalismus se oligarchizuje a plýtvá m nejcennějším, co máme – lidskými zdroji. Jejich zhodnocení by si vyžadovalo rovnoměrnější distribuci finančních zdrojů. Tak jako tělo potřebuje krevní oběh, tak potřebuje ekonomika oběh peněz. Jestliže se krev – peníze – příliš hromadí na určitých místech, hrozí systému kolaps. Jedním z makroekonomických ukazatelů takto nastaveného systému je vývoj poměru v tzv. primárním rozdělování vyprodukovaného bohatství. Podíl kapitálu na vyprodukované přidané hodnotě roste v neprospěch mezd, a to od nejvyspělejších zemí až po prudce se rozvíjející ekonomiky, jako je Čína. Jen pro ilustraci – v roce 1959 v USA byl podíl mezd na hrubém domácím produktu 51%, v roce 1970 54%, v roce 1991 48%, a v roce 2011 44%. V Německu, nám geograficky i historicky bližší zemi, klesl podíl mezd od roku 2000 do roku 2008 ze 43% na 39%. Tato čísla znamenají, že pracující dostávají menší a menší podíl z bohatství, na jehož vytváření se účastní. Stále větší podíl je využit k další akumulaci kapitálu, v men-

ší míře pak k luxusní spotřebě. To vytváří zpětnovazebnou smyčku – na jedné straně se zvyšuje akumulace kapitálu, tudíž se zrychluje zavádění pracovně úsporných technologií a propouštění; na straně druhé chybí koupěschopná poptávka pro vyprodukované zboží z důvodu stagnujících či reálně se snižujících mezd. Neustále proto hrozí krize z nadvýroby, nebo – a to je častější – si domácnos zachovávají stávající životní úroveň jen za cenu rostoucích dluhů, které pak nejsou schopny splácet. Jestliže jejich dluhem financovaná poptávka pomáhá udržovat v chodu ekonomiku, která díky tomu generuje i zisky podnikatelů, pak nelze vinu za dluh házet jen na zadlužené domácnos . Těm hrozí exekuce, za mco pozi vní efekty dluhem tažené poptávky spadnou do klína vlastníkům kapitálu. Systémový problém je jednostranně řešen na úkor méně majetných a lidé, kteří by se jinak mohli plnohodnotně účastnit ekonomického cyklu, z něj vypadávají; mohou se dostat až do situace sociálního vyloučení, která znehodnocuje jejich potenciální přínos pro společnost. Krátkodobá „efek vita“ v podobě rostoucích zisků horního „jednoho procenta“ je tedy vykoupena dlouhodobě se hromadícími problémy, ohrožujícími celý systém, jak to vidíme na nynější hospodářské recesi.

J

?

Další pravicí používaný argument říká, že snižovat nerovnost vysokým zdaněním a přerozdělováním je nespravedlivé, proto7


24.4.2013 8:11:00


že je to trestání úspěšných; je sice smutné, že někteří lidé žijí v bídě, je ale nespravedlivé řešit jejich situaci vysokým zdaněním těch, jejichž bohatství je výsledkem jejich talentu a píle. Tento argument však podceňuje, jak velkou měrou jsou individuální zisky umožněny celou společnos . Čím je ekonomika vyspělejší, m náročnější vyžaduje dělbu práce a m více je úspěšná ak vita každého jednotlivce závislá na výsledcích dalších, mnohdy velmi vzdálených lidí, kteří umí vyrobit to, co my vyrobit neumíme (nebo umíme, ale s většími náklady). Tato skutečnost přivedla na konci 18. stole Adama Smitha k obhajobě neviditelné ruky trhu. Dnes je ale jasné, že tato neviditelná ruka vždy potřebovala a potřebuje pomocnou ruku viditelnou – společenské ins tuce (především stát), které vytvářením příslušného prostředí umožňují interakce mezi účastníky trhu. Ti jsou v osobní rovině jeden vůči druhému stále nezávislejší (životní styl se individualizuje), ale v rovině dělby práce naopak stále závislejší. A je to právě stát, kdo zajis l základní komunikační infrastrukturu (telegraf, dnes internet) a celou síť veřejných statků, ale kdo také řeší rostoucí vedlejší škody, které volné interakce jednotlivců způsobují okolnímu prostředí, aniž by za ně někdo z nich byl výlučně zodpovědný. Podnikatel potřebuje rozvinutou infrastrukturu rozhodně více než příjemce sociálních dávek, který málokdy létá na obchodní cestu do Číny. Osoba s vysokým příjmem pravděpodobně za ží životní prostředí a právní systém více než ten,

kdo má peníze jen na základní potřeby a nevede řadu obchodních sporů. Čím víc toho někdo vlastní, m víc je jeho pozice závislá na respektu k soukromému vlastnictví, vposledku vynucenému státem. A obzvlášť markantní je závislost na druhých patrná, jestliže jde o bohatství v podobě peněz. Peníze nemají samy o sobě žádnou užitnou hodnotu, jejich hodnota je dána m, že ostatní lidé v jejich hodnotu věří, uznávají ji a přistupují na její proměnu v něco uspokojujícího reálnou potřebu. Bohatství miliardáře je závislé na ochotě chudáka přijmout darovanou minci a m potvrdit, že ten peníz má proklamovanou cenu. A posledním ins tucionálním garantem celého finančního systému, v němž je zakotvena nynější nerovnost, jsou samozřejmě zase státy a jejich schopnost zachránit tento systém před případným krachem. Proto není pravda, že bohatství úspěšného jednotlivce je především důsledkem jeho osobních zásluh, naopak. Čím výše ve společnos stoupáme, m více těžíme z přidané hodnoty práce ostatních, včetně veřejných statků, neexistujících bez státu. Proto je spravedlivé, aby boha pla li státu více. A také je spravedlivé, aby byly státem vybrané peníze používány na snižování nerovnos , protože vysoká majetková nerovnost má dopad na rovnost příležitos . Nestačí jen, aby všichni měli stejné podmínky na začátku (což nemají). Je navíc třeba do soutěže i dále zasahovat, aby ten, kdo získal náskok, jej nepoužíval k znevýhodnění ostatních. Zvlášť v situaci,

8


24.4.2013 8:11:00


kdy se do čela dostal i díky tomu, že zužitkoval práci jiných. Lze samozřejmě namítnout, že samotný požadavek spravedlnos nemá v ekonomice místo. Důležitá je efek vita. Jenže efek vitu a spravedlnost nelze zcela oddělit. Pokud mají lidé pocit, že se s nimi nezachází férově, ztrácí část mo vace podílet se na celém systému – a to může nega vně ovlivnit jeho výkonnost. Navíc – jak už o tom byla řeč výše – slábne-li rovnost příležitos , znehodnocují se lidské zdroje, protože lidé mají zhoršený přístup k dostatečně kvalitnímu vzdělání, zdravotnictví či kulturnímu vyži , které rozvíjí osobnost.

M ? Hlavním účelem, k němuž by podle našeho názoru měla ekonomika sloužit, je zajišťování materiálních předpokladů dobrého lidského života. Ekonomika by měla sloužit společnos . V neoliberalismu jako by se tento vztah obracel – jako by se společnost proměnila jen v soubor zdrojů, sloužících k maximalizaci zisku. Místo toho, abychom vydělávali na to, co má hodnotu, hodno me věci, ak vity a lidi jen podle toho, zda a kolik si na sebe vydělají. Taková ekonomika je ale odcizená svému účelu a v důsledku toho ničí to, co měla pomoci pěstovat a co sama potřebuje k životu – to ž sociálně soudržnou a spokojenou společnost. Je dnes vědecky zkoumanou skutečnos, že ve společnostech s vysokou mírou ekonomické nerovnos je větší výskyt

kriminálního chování, duševních chorob, sebevražd, genderových nerovnos , násilí, a zároveň horší stav životního prostředí a nižší míra vzájemné důvěry. Richard Wilkinson a Kate Pitche v knize The Spirit Level (Hladina spokojenos ) navíc ukazují, že tyto krizové jevy překvapivě pos hují jak chudé, tak bohaté – vysoká nerovnost tedy z hlediska šťastného života škodí i těm nahoře. Maximalizace zisku v oblas směnné (peněžní) hodnoty může vést ke ztrátám v oblas hodnoty užitné, v dosahování dobrého života. Pravice to někdy staví tak, že podnikatelský sektor „živí“ neproduk vní zbytek společnos (včetně státu). To je ale jako připisovat zásluhu za plody jen stromům a pomíjet přitom půdu, ze které vyrůstají, krajinu, klima. To, „co si na sebe vydělá“, je existenčně závislé na tom, co si na sebe (ve finančním slova smyslu) nevydělá – na množství neplacené lidské práce v péči o rodinu a mezilidské vztahy, na filozofickém a vědeckém poznání, na umění, rozšiřujícím naše vnímání, apod. Ale jde také o „práci“ nejvýkonnější „továrny“ v nám známém vesmíru – planety Země. Je neekonomické vytěžit zdroje, jež nám poskytuje, aniž bychom se starali o jejich obnovitelnost a o to, zda jsme je zužitkovali opravdu hodnotným způsobem. Inspira vní jsou v této souvislos debaty kolem tzv. ekonomiky nerůstu a ekonomické lokalizace, jimiž se u nás zabývá především Trast pro ekonomiku a společnost, založený Naďou Johanisovou. Nepřišel čas překonat rozdíl mezi významy slov „ekologie“ a „ekonomie“? 9


24.4.2013 8:11:00


C

?

Podle našeho názoru je třeba v dlouhodobějším horizontu nastolit jiný, k člověku i životnímu prostředí vstřícnější a ohleduplnější systém. Jak toho dosáhnout? Zvyšováním účas pracujících na rozhodování v továrnách a provozovnách, podporou různých forem družstevnictví, podporou společného vlastnictví a dobrovolného sdružování vlastníků, navrácením základních funkcí státu a veřejných služeb, které byly priva zovány, do veřejného vlastnictví. Také základní přírodní zdroje by měly být ve veřejném vlastnictví a jejich využívání by se mělo podřídit důsledné demokra cké kontrole. V krátkodobém horizontu je třeba především zvrá t nega vní trend v přerozdělování, způsobený neoliberální poli kou. Po druhé světové válce docházelo – alespoň tedy ve větší čás globálního Severu – k posilování práv pracujících, k potvrzování role odborů, k pokusům o podporu zaměstnanecké par cipace na řízení, k podpoře družstevnictví a dalších alternavních forem vlastnictví, včetně státního. V 70. letech se tento trend obrá l. Stejně tak se obrá l trend ve zdaňování kapitálu, majetku a vysokých příjmů, který byl rovněž zřetelný ve dvou dese le ch po druhé světové válce. Přímé a majetkové daně se začaly postupně snižovat a byly ve stále větší míře nahrazovány nepřímým zdaněním, především zdaněním spotřeby (dnes zvyšování DPH). Postupně byly opouštěny vysoké mezní sazby daní z majetku, dědictví a příjmu (blížící se někdy až ke 100%), které pomáhaly udržet míru nerovnos

ve společnos na uzdě. Přitom právě vysoké zdanění umožnilo historicky bezprecedentní vzestup životní úrovně nižších a středních tříd západních demokracií. Z výše popsaného jasně vyplývá, že je třeba se vrá t k daňovému systému, který se spíš než na spotřebu zaměřuje na příjem a majetek, především příjmy z kapitálu a dědictví, a který takto snižuje míru nerovnos . To samozřejmě neznamená, že zcela odmítáme nepřímé daně jako fiskální nástroj. Kromě jiného to ž státu umožňují usměrňovat spotřebu v souladu s veřejnými prioritami – např. nasadit co nejnižší DPH na dětské zboží nebo učebnice, a naopak vysokou sazbou zdanit výrobky zatěžující životní prostředí či luxusní zboží. Je třeba přehodno t dnešní chápání hospodářského růstu, které zúženě ztotožňuje prosperitu s růstem HDP na hlavu. Jako alterna vu lze uvést Index lidského rozvoje (The Human Developement Index), s kterým pracuje OSN a který kromě příjmu zohledňuje průměrnou očekávanou dobu doži a míru vzdělanos . Při hodnocení prosperity bychom navíc neměli zapomínat ani na její odvrácenou stránku – to ž ekologickou náročnost. Měřítka typu hrubého domácího produktu nejsou nesmyslná, jsou ale velmi omezená. Z toho, jaký je průměrný příjem na hlavu, např. neodvodíme, jak jsou reálně rozděleny příjmy ve společnos . Indický ekonom Kaushik Basu v této souvislos navrhuje axiom pě ny (quin le axiom) – měřme prosperitu podle toho, jak se zvyšuje příjem na hlavu u dolních 20% společ-

10


24.4.2013 8:11:00


nos (primárně přizpůsobeno indickým podmínkám). Tím chce zajis t, aby hospodářský růst ve skutečnos představoval zlepšení ekonomické situace všech. Aby ovšem rostl příjem dole, musí růst i nahoře, neboť právě zdaněním zisků bohatých chce Basu pozi vního efektu dosáhnout. Zdanění však nesmí být tak vysoké, aby zabrzdilo samotný hospodářský růst, protože pak by nerostli ani dole. Otázku, jaká je op mální míra zdanění nejbohatších, si klade již zmiňovaný S glitz. Na základě několika ekonomických studií se přiklání k tomu, že u horního „jednoho procenta“ je ekonomicky nejefek vnější sazba daně z příjmu asi 70%. Námitky, že tak vysoké odvody vezmou dotyčným jednotlivcům mo vaci k hospodářské ak vitě, lze odrazit m, že v případě těch nejvyšších příjmů jde z podstatné čás o příjmy z renty (např. z nějakého monopolu), nikoli o odměnu za úspěch ve férové tržní soutěži. Vazba mezi vyšší ak vitou, která je přínosem pro celkovou prosperitu, a vyšší odměnou pro snaživého jednotlivce tak může zůstat zachována. Důsledně progresivní konstrukce daňového systému však nepřinese žádoucí efekt, jestliže se nepodaří zabránit daňovým únikům. Jde o skutečně zásadní problém. James Henry ve své výs žně nazvané knize The Price Of Oﬀshore (Kolik stojí oﬀshorová centra) odhaduje celkový objem prostředků momentálně ukrytých v daňových rájích, zakuklených ve falešných nadacích, zvláštních s. r. o., advokáty spravovaných úschovnách, hedgeových fondech a podobných ins tucích šedé a

černé ekonomiky na 21 až 33 bilionů amerických dolarů. Jde přitom jen o finanční prostředky, nikoli o nemovitos , umělecká díla, jachty či zlato a drahokamy. Existence daňových rájů přitom podvazuje schopnost rozvojových i rozvinutých zemí financovat solidární systémy a veřejné služby, nezbytné pro všeobecnou prosperitu. Henry odhaduje, že pokud by byl výnos z ak v „nasyslených“ v daňových rájích velmi konzerva vní 3%, pak při 30% zdanění kapitálových výnosů by státy na daních vybraly ročně 189 miliard dolarů, což je 2x více než celkový objem celosvětové rozvojové pomoci. Nemluvě o dalších prostředcích, které by v případě neexistence této černé díry světové ekonomiky mohly přinést řádně vybírané daně z nemovitos a různé příjmové daně, a to i na úrovni samospráv. Boj pro popsaným nešvarům se ovšem neobejde bez solidarity a kooperace mezi státy na globální úrovni.

Z

?

V poslední době se na mezinárodní úrovni diskutuje o tzv. nepodmíněném základním příjmu (NZP) jako o opatření zásadně proměňujícím dosavadní podobu sociálního státu. NPZ je jakýsi důchod, z kterého by bylo možné pokrýt základní životní potřeby a který by dostával každý plnoletý občan státu bez toho, že by musel prokazovat nějaké další oprávnění (např. hmotnou nouzi). Každému jednotlivci by takto byla zajištěna minimální míra ekonomické nezávislos , a to bez vazby na jakoukoliv pracovní povinnost. 11


24.4.2013 8:11:01


Toto opatření je navrhováno v situaci, kdy plnohodnotných pracovních míst v ekonomice ubývá – lidské práce je to ž díky technologickému pokroku a rostoucí produk vitě zapotřebí méně než dříve. Civilizace, která integraci jednotlivce do společnos staví z podstatné čás právě na jeho pracovních zásluhách, může mít s takovým vývojem fatální problém – jak zajis t příjem těm, na které se práce zkrátka nedostane, aniž by jim zbytek společnos vytýkal, že parazitují? NPZ by mohl být nástroj, jak se s úbytkem potřebné lidské práce v ekonomice vyrovnávat. Doprovázet by jej mohlo zkrácení pracovního týdne. NZP by podle našeho názoru mohl být ekonomicky efek vní, protože by každému jednotlivci zajišťoval základní kapitál, nezávislý na vrtoších pracovního trhu nebo úřadu práce a podporující vlastní svobodnou inicia vu. Zároveň by fungoval jako s mulace poptávky. NZP by mohl přispívat k větší ekonomické spravedlnos , zvlášť pokud by byl financován ze zdanění kapitálu, ne ze zdanění práce. Při dostatečné sí veřejných služeb by to ž posiloval rovnost příležitos . Znamenal by předvídatelnější ochranu pro hmotné nouzi, než jakou skýtá současný sociální systém, kdy je přidělení a výše eventuální podpory závislá na úsudku příslušných úřadů. Příjemci sociálních dávek jsou navíc často s gma zováni jako zvláštní skupina vyvolávající u některých spoluobčanů pohrdání a někdy i obavy. Základní příjem napro tomu pobírá každý, takže občany takto nerozděluje.

NZP svou podstatou odpovídá účelu, k němuž má sloužit ekonomika – zajištění materiálních předpokladů šťastného života, osvobození člověka od strádání. Jestliže je ekonomika natolik výkonná, že produkuje dostatek bohatství i při menším množství lidské práce, je správné rozdělovat toto bohatství tak, aby z něj měli užitek všichni, i nepracující. K čemu jinému by jinak bylo? Jestliže společnost ukládá jednotlivci povinnost respektovat společenské normy, na které často nemá zásadní vliv, pak je správné, aby toto bylo vyváženo garantováním základních lidských práv – včetně práv sociálních, k čemuž je nepodmíněný základní příjem dobrým nástrojem. Pro NZP se jistě bude namítat, že pokud by se takový celoživotní důchod zavedl, nikdo by už nechtěl pracovat nebo podnikat. Považujeme takovou obavu za neopodstatněnou. Za prvé, m, že by člověk získal zaměstnání, by základní příjem neztra l (je přece nepodmíněný), a tak by se mu mzda k tomuto příjmu přičítala. Měl by tedy více peněz než ten, kdo nepracuje a kdo si tak nemůže dovolit žádný materiální nadstandard. Za druhé, lidé nevyvíjejí podnikatelskou či pracovní ak vitu jen kvůli zisku, ale i proto, že se takto chtějí realizovat, baví je to, cí se k tomu povoláni. NZP se může z mnoha hledisek jevit jako problema cký (je to ekonomicky únosné? je správné, aby základní příjem dostávali i boha , kteří jej nepotřebují?). Diskuse o něm je ale potřebná, protože rozšiřuje pole dnešní poli cké představi-

12


24.4.2013 8:11:01


vos . Naděje na to, že jiný svět je možný, je přímo úměrná schopnos představovat si alterna vy.

Z

:

Alterna va zdola (organizace zabývající se par cipa vní ekonomikou, družstevnictvím, apod.): www.alterna vazdola.cz Tax Jus ce (hnu bojující pro daňovým rájům a za daňovou spravedlnost): www.taxjus ce.net Udržitelný nerůst (stránky o nerůstové ekonomice): nerust.wordpress.com 13


24.4.2013 8:11:01


R Osud všech reformních návrhů bude vždy záviset na poli cké vůli a schopnosprosadit je. Co když ale špatně funguje samotný poli cký systém? Může provést svou vlastní reformu?

A

!

Zjevná nespokojenost občanů se současnou poli kou se kromě jiného projevuje návrhy na dílčí nebo radikálnější změny poli ckého systému. Tak rozdílní autoři jako pravicový ekonom Pavel Kohout, senátor Tomio Okamura a marxis cký filozof Milan Valach se shodují na zavádění prvků přímé demokracie, zejména obecného referenda. S mto požadavkem se plně ztotožňujeme. Neexistence zákona o obecném referendu je koneckonců nenaplněním platné ústavy, které přetrvává již ostudných dvacet let. Podle našeho názoru by měli mít občané možnost rozhodovat v referendu o všech otázkách, o kterých dnes mohou rozhodovat poslanci a senátoři; vyloučeno by bylo pouze omezování Lis ny základních práv a svobod. Vyvolání referenda by na celostátní úrovni mělo být možné pe cí podepsanou nejméně 80 000 oprávněných voličů. Přijat by byl návrh, který by získal podporu prosté většiny všech zúčastněných voličů a výsledek by byl pro poli ckou reprezentaci závazný. V případě ústavní změny by bylo nutné získat třípě novou většinu všech oprávněných voličů.

Dalším prvkem přímé demokracie, který chceme prosazovat, a to zpočátku na lokální úrovni, je tzv. par cipa vní rozpočet, kdy o použi určité čás veřejného rozpočtu (za m by to mohlo být jedno procento) rozhodují sami občané. Nedůvěra občanů v poli ku a poli ky je dnes tak vysoká a pro demokracii nebezpečná, že je podle našeho názoru na místě zavedení i některých radikálnějších nástrojů, vyvíjejících větší tlak na odpovědnost poli ků vůči lidu. Voliči daného volebního obvodu by měli mít možnost odvolat v případě nespokojenos s jeho počínáním svého parlamentního zástupce; mohlo by se tak stát nejdříve za rok po jeho nástupu do funkce a pokus by se mohl opakovat nejdříve za další rok. Měla by dokonce existovat možnost vyvolat lidovým hlasováním předčasné volby; aby však takové referendum bylo platné, muselo by se ho zúčastnit nejméně stejné procento voličů, jaké se účastnilo voleb, z nichž zákonodárné těleso vzešlo. Netvrdíme, že lid bude vždy rozhodovat moudřeji než volení zastupitelé. Od zavedení jmenovaných prvků přímé demokracie si však slibujeme posílení vazby mezi zastupiteli a těmi, kdo je volí, a především pak větší zájem občanů o věci veřejné, o otázky týkající se celé společnos . Výsledkem by byla vyšší zodpovědnost nejen na straně poli ků, ale právě i veřejnos . Riziko přije vysloveně populis ckých opatření v referendech přitom podle našeho názoru není o nic větší než riziko, že ve volbách zvítězí nějaký populis cký diktátor.

14


24.4.2013 8:11:01


P

: ,

…

Kromě prvků přímé demokracie se často navrhují změny volebního systému, resp. zrušení poměrného systému, podle nějž se dnes volí do nejdůležitějšího zastupitelského tělesa v zemi, Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Odpůrci tohoto systému jej spojují s přebujelou mocí poli ckých stran. Prosazují úplný přechod na většinový systém, podle kterého se nyní volí do Senátu PČR a v prezidentských volbách. V současném poměrném systému si vybíráme mezi kolek vními kandidátkami (hlasovacími lístky), které jsou neprůhledně sestavovány stranickými sekretariáty. Napro tomu ve většinovém systému s přímou volbou jednoho zastupitele za daný obvod prý jde o volbu výrazných osobnos , které si voliči vybírají pro jejich morální kvality. Podle našeho názoru podléhá tato touha volit osobnos a nikoliv strany určité iluzi. „Výrazná osobnost“ to ž může být vytvořena zákulisními prak kami stejně nebo i více neprůhlednými, jako je sestavování stranických kandidátek. Koho z kandidujících známe natolik, abychom si mohli být jis o jeho osobních kvalitách? Známe ho odjinud než z médií či zaranžovaných setkání s voliči? Ještě důležitější je to, že poli ka by vždy měla být soubojem alterna vních pohledů na společnost – ucelených programových vizí. Systém, v němž volíme především poli cké strany a pak až osobnos je správně nastavený v tom, že podněcuje občany volit opravdu poli cky, tedy

především rozhodovat se mezi odlišnými programy, hodnotami, idejemi. Poměrnost systému přitom zaručuje, že výsledné složení zastupitelského tělesa přibližně odráží pluralitu ideových a zájmových orientací ve společnos , a to i těch menšinových. Systém je také otevřenější pro nové, nezavedené subjekty než většinový, kde „vítěz bere vše“. Poptávku po více osobním rozměru zastupitelské poli ky však nepodceňujeme. Současný provoz poli ckých stran nese znaky nemalého odcizení občanům. V souvislos s volebním mechanismem by v rámci současného systému bylo možné vyjít oné poptávce vstříc např. posílením významu preferenčních hlasů nebo otevřením samotného sestavování kandidátek hlasům z řad nestranické veřejnos . Účinným nástrojem by mohla být změna podoby volebního lístku, kde by kandidábyli uvedeni v abecedním pořadí (jako např. ve Finsku). Pořadí by tudíž neurčovaly strany, ale občané svými preferenčními hlasy. Opravdu výrazné osobnos se každopádně mohou prosazovat i v systému, který je primárně orientován na programy a poli cké strany. Je koneckonců v zájmu poli ckých stran, aby se kromě vlastního programu mohly pyšnit i výraznými osobnostmi, které dávají jejich police tvář.

V Spíše než démonizovat poli cké strany je třeba zlepšovat jejich fungování. Vůbec nejdůležitější je v této souvislos otázka 15


24.4.2013 8:11:01


financování poli ckých stran. Požadujeme, aby veškeré financování poli ckých stran či hnu probíhalo přes tzv. transparentní účty, volně přístupné na internetu. Pro každou volební kampaň by měl být zřízen speciální účet, aby bylo možné kontrolovat, zda oficiálně uváděné příjmy a výdaje odpovídají reálným nákladům kampaně (resp. odhadu dle standardních cen). Za mto účelem by měl být zřízen nezávislý kontrolní orgán. Aby se omezil vliv velkých peněz na poli ku, je třeba stanovit horní hranici finančního daru ze strany fyzické osoby a zakázat dary právnických osob poli ckým subjektům. Také je nezbytné přijmout opatření pro snížení nákladů na volební kampaně, protože současné náklady kladou přehnané nároky na stranické pokladny a zvětšují mo vaci stran shánět peníze všemi možnými cestami. Mezi taková opatření náleží např. i zákaz předvolebních billboardů (jsou velmi drahé). Jsme pro zachování financování poli ckých stran ze státního rozpočtu, neboť to podle našeho názoru snižuje závislost poli ckých stran na sponzorech ze soukromého sektoru. Strany by však měly mít povinnost financovat z takto získaných peněz poli cké nadace, které by se věnovaly osvětové činnos v poli ckých tématech a rozvíjení spolupráce mezi profesionální poli kou a občanskou společnos . S tema kou financování poli ckých stran úzce souvisí boj pro korupci. Inicia va ProAlt je součás širší pla ormy Rekonstrukce státu, která sestavila devět základních zákonných požadavků, jež by mohly

přispět k výraznému omezení korupce poli ků. Kromě již zmiňovaného transparentního hospodaření poli ckých stran jsou to: důslednější a transparentnější majetková přiznání poli ků, povinnost publikování všech smluv o veřejných zakázkách na internetu (jinak smlouva nebude platná), zrušení tzv. anonymních akcií, omezení účas poli ků v dozorčích radách státních firem a firem se státní účas , zavedení zákona o státní službě (zajišťujícího úředníky před poli ckými tlaky, ale také stanovujícího jejich zodpovědnost za špatná rozhodnu ), posílení nezávislos státního zastupitelství, zákaz tzv. přílepků k zákonům a rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu (např. na obce či státní firmy). Podle našeho názoru by se k pro korupčním opatřením měl přidat i požadavek konfiskačního zdanění velkého majetku, pokud u něj nebylo prokázáno legální naby . Korupce není primárně špatná proto, že se poli ci neoprávněně obohacují, ale proto, že poli cké rozhodování se pak řídí nikoli veřejnými, ale soukromými zájmy těch, kdo poli ky uplácí. Jedním z nástrojů, jak předcházet takovému zneužívaní moci, je důslednější dělba moci, konkrétně zrušení možnos kumulovat do jedněch rukou více veřejných funkcí (např. hejtman a zároveň senátor, poslanec a zároveň člen vlády, apod.).

D Nesmíme přitom zapomínat, že všechna tato témata souvisí s celkovou povahou současného kapitalismu. Vysoká ekono-

16


24.4.2013 8:11:01


mická nerovnost brzdí rozvoj demokracké poli cké kultury. Jestliže lidé vidí, že poli ci neslouží jejich zájmům, ztrácí chuť na celé hře par cipovat. Ti, kteří musí bojovat především o přeži , často na veřejný prostor zcela rezignují nebo do něj vstupují s autorita vními požadavky: chtějí rychlé potrestání těch, které za současný stav viní, a zajištění vlastních, dlouho přehlížených zájmů, někdy bez ohledu na užité prostředky. Poli cký a ekonomický systém jsou provázány a usilujeme-li o demokra zaci prvního, musíme usilovat i o demokra zaci druhého – tedy podporovat par cipa vní formy hospodaření (jako družstva) nebo větší zapojování zaměstnanců do rozhodování. Takto řízené podniky se v poslední hospodářské krizi často projevily jako odolnější, protože neupřednostňují krátkodobý zisk na akciových trzích před budováním firmy jako sociálně soudržné organizace. Žádný teambuilding nenahradí vztahy založené na vzájemném respektu těch, kdo jsou si rovni. Daňové ráje a obrovská koncentrace finančních prostředků, které už nelze rozumně utra t či investovat, zato je lze použít k ovlivňování práva a poli ky (té profesionální i té občanské); rétorika útočící na stát ve jménu soukromého podnikání, které prý vše zajis efek vněji; kultura maximalizace zisku, konzumerismu a vnuceného workholismu; to vše škodí občanské účas na věci veřejné. Právě ta je přitom klíčem k reformě poli ckého systému jako předpokladu všech dalších pozivních změn.

Z

:

Hnu za přímou demokracii www.hzpd.cz Rekonstrukce státu www.rekonstrukcestatu.cz 17


24.4.2013 8:11:02


Z !

:N

Poli cký systém není jen poli ka v úzkém, profesionálním smyslu. Do poli ky jako rozhodování o věcech veřejných patří také občanské inicia vy, ba i všichni lidé, kteří se sice v žádné organizaci neangažují, jsou však ochotni věnovat čas, energii a někdy i peníze podpoře nevládních organizací, účas na demonstraci nebo návštěvě poslance. Lid, na který se coby zdroj vší poli cké moci odvolává naše ústava, neexistuje sám od sebe. Je třeba ho vždy znovu vytvářet skrze setkávání občanů a jejich společný boj. Dílčí opatření mohou mít synergický efekt, když budou součás širšího celospolečenského hnu , jež půjde napříč zastupitelskými tělesy, poli ckými stranami i občanskou společnos . Nemusí mít jméno ani jasnou organizaci, podstatné je, aby v pestros různorodých hlasů umělo nacházet společnou řeč. Jako předpoklad potřebných reforem současného zřízení je třeba zrušit reformy prosazované současnou vládou. To je cíl, na němž ve společnos existuje čím dál větší shoda. Kudy dál? Nemáme hotový recept na lepší společnost, jsme si ale jis , že jedině kvalitní demokra cká kultura vytváří podmínky, v nichž lze takový recept hledat. Demokracie je diskuse, říká se. A diskuse předpokládá vzít opravdu vážně existenci různých alterna v. Pouze takové ideje, které mají oponenty, mohou vyrůst do síly, jež mění svět. Samotné demokra cké usilování, děje-li se i přes nesouhlasné po-

stoje v prostředí vzájemnos a sounáležitos , už přináší kus lepšího světa, o němž jeho účastníci sní. Společnost se škrtnout nedá!

18


24.4.2013 8:11:02

Inicia va ProAlt 2013 www.proalt.cz


24.4.2013 8:11:02

Proč odmítáme současný kapitalismus a jakou cestou chceme jít 1

Recommend Documents