Proč jsou ženský svině aneb co všechno vám ve škole neřekli

Proč jsou ženský svině aneb co všechno vám ve škole neřekli

část třetí (publikováno 6. července 2009; obsahuje i předchozí části) Podmínky užití Toto dílo jste získali dobrovolně a zdarma. Nikdo vás tuto knihu nenutí číst. Pokud se vám kterákoliv část textu nebude líbit, nepokračujte ve čtení. Pokud se vám tato kniha nebude líbit a vy budete pokračovat v jejím čtení, porušujete podmínky užití a tím porušujete i podmínky stanovené autorem, což lze chápat jako nedovolený zásah do autorských práv. Tato kniha není vhodná pro děti a mladistvé a lidi se zvýšenou psychickou citlivostí. Čtení následujícího odstavce a/nebo jakéhokoliv dalšího textu této publikace je považováno za souhlas s Podmínkami užití. Pokud s Podmínkami užití nesouhlasíte, nepokračujte ve čtení tohoto dokumentu.

Přeskočit na druhou část Přeskočit na třetí část Obsah: Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kapitola 5 Kapitola 6 Kapitola 7 Kapitola 8 Kapitola 9 Kapitola 10 Kapitola 11 Kapitola 12 Kapitola 13

Proč jsou ženský svině? ................................................................ 3 Proč ženy lžou? ............................................................................. 4 Nemusíš – nesmíš ......................................................................... 6 Život je o třech věcech: prostředí, potrava, sex ............................. 7 Na kráse nezáleží .......................................................................... 11 Lhaní žen II – ve vlastní prospěch ................................................. 19 Získávání si pozornosti .................................................................. 23 Závist ............................................................................................. 26 Ideální partner ............................................................................... 30 Flirtování ....................................................................................... 32 Seznamování ................................................................................ 34 Sex ................................................................................................ 38 Lhaní žen III – ve prospěch vztahů? ............................................. 40

Příběhy a postavy popisované v tomto díle jsou smyšlené.

Názory zde obsažené jsou pouze subjektivními názory autora a nemusejí se zakládat na pravdě. Zveřejnění celého díla nebo jeho části je bez písemného souhlasu autora povolenou pouze na webové stránce www.filmovani.cz . Všechna další práva vyhrazena.

Úvod Proč jsou ženský svině aneb co všechno vám ve škole neřekli? Tato kniha je

výsledkem mnohaletých studií v oblasti sociologie, biologie, paleontologie, lidské anatomie, biochemie a matematiky... nebo vlastně není, protože jsem si ji vycucal z prstu. Vznikla z mých mnohaletých zkušeností a díky mé velmi vysoké selektivní inteligenci. Co znamená „selektivní“? Nevím přesně co to znamená, ale v mém podání to určuje to, že některé věci si uvědomuji tak, že ostatní průměráci a podprůměráci tohoto nejsou za celý svůj život schopni (možná to zní namyšleně, ale namyšlený už dávno nejsem – to už mám za sebou, nyní jsem již dokonalý). A naopak jinými věcmi se můj mozek nehodlal hlouběji zabývat. Mezi ty jiné věci patří například pravopis. Důležitější než pravopis je však obsah. A tímto se dostáváme k druhé části názvu knihy: „...co všechno vám ve škole neřekli.“ Dříve či později zjistíte, že téměř všechno, co vám učitelé ve škole řekli, jsou velké kecy, které vám nikdy k ničemu nebudou dobré. Mnozí z vás jistě ve škole zažili to, že vám vaše učitelka z češtiny říkala, že kdyby od někoho dostala milostný dopis z pravopisnými chybami, vůbec by ho dál nečetla. Jsou to samozřejmě kecy! Ale k tomuto všemu se dál, možná, dostaneme. A nyní, když jsem již probral druhou část názvu této knihy, proberu i tu první. Proč se tato kniha jmenuje „Proč jsou ženský svině“? -protože jsou (z určitého úhlu pohledu). Samozřejmě jsem dlouho přemýšlel, jestli oficiální název nezměnit, ale zjistil jsem, že vhodnější slovo neexistuje. Ženský jsou prostě svině (...muži také, ale o nich nepíši). Sice za to nemohou, ale to i další spousta lidí nemůže za to čím jsou, a přesto jsou za to odsuzováni.

1

Úvod 2 Před lety se mi dostala do rukou kniha „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst

v mapách“ od Allana a Barbary Peaseových. Po přečtení této knihy jsem si spoustu věcí uvědomil. Je to velice dobrá kniha, která vám osvětlí, že muži a ženy nejsou stejní – od fyzických vlastností (což už možná někdo z vás postřehl), přes myšlení a chování, až po činnost mozku. Ovšem nevýhodou této knihy je subjektivní a zaslepený pohled Allana na ženskou otázku, což se projevuje hlavně v druhé jejich knize (kterou jsem nečetl) „Proč muži lžou a ženy pláčou“. Nechci říct, že v obou knihách jsou jen subjektivní názory – je to právě naopak a objevují se zde podložená vědecká fakta. Ale důvodem mé kritiky je právě onen název druhé knihy „Proč muži lžou“. No a více se již dočtete v samotné knize, která začíná již na další stránce. Narozdíl od většiny ostatních naučných knih, kde jejich autoři opakují pořád to samé dokola a zbytečně rozvádějí informace jen proto, aby jejich kniha splnila určitou délku, zde se toho bát nemusíte. Skutečným důvodem není můj soucit se čtenáři, že je nebudu nutit číst zbytečné věty navíc (vlastně vás nenutím číst nic – to že stále čtete je jen na vás), ale opravdovým důvodem je má velice malá slovní zásoba. Tak.

2

Kapitola 1 Proč jsou ženský svině? Ze všech stran slýcháváme (spíš jen z jedné strany – z ženské strany), že jsou muži lháři. A? A je to pravda. Muži lžou. Všichni (většina) lžou. Vědci již dávno zjistili, že lhaní má souvislost s inteligencí. Dělaly se pokusy s malými dětmi a přišlo se na to, že děti co nelhaly, mají nižší inteligenci než „lháři“. Důvod je jednoduchý. Lhaním si člověk k něčemu pomáhá. Chce se vyhnout průšvihu a následnému trestu. Chce něčeho dosáhnout, čeho by upřímností nikdy nedosáhl. Chce si zkrátka v něčem polepšit a v něčem nepohoršit.

Ovšem rozdíl mezi lhaním u mužů a žen je velice výrazný a jen málokdo si ho uvědomuje. Když lže muž, je to jednoznačné úmyslné lhaní, které vnímavý člověk většinou snadno rozpozná. Kdo lže často (zatím se stále bavíme o mužích), nemusí si ani již dostatečně jasně uvědomovat, že lže – bere to zkrátka jako samozřejmost. Typickým příkladem by mohl být jeden můj kolega v práci – druhorozený syn jenž má starší sestru. Již od útlého dětství se naučil velice často lhát, čímž si chtěl vydobýt lepší pozici oproti své starší sestře. Podvědomě se cítil být podřadným „mužem“, neboť jeho starší sestra (žena) byla „nad ním“, byla dominantnější a byla jeho jakousi druhou matkou. Takže na ni často žaloval a často si vymýšlel, jen aby u svých rodičů dosáhl respektovanější pozice. Tyto charakterní rysy mu zůstaly dodneška a zůstanou mu již po celý život. Ovšem v současnosti mu jeho „hloupé“ lhaní a vymýšlení způsobují spíše komplikace a opačný efekt než by očekával. Příkladem může být to, že nehodlá respektovat autoritu – alespoň ne na první (a druhý a třetí a...) pokus. Všechny příkazy, které má plnit, jsou hloupé – stejně jako „hloupé“ příkazy od jeho „hloupé“ sestry. Nošení předepsaných ochranných pomůcek, především chrániče sluchu, je u něj pouze zbytečná buzerace lidí. Na otázku nadřízeného: „Kde máš špunty do uší?“ několikrát odpoví, že mu vypadly. Možná tomu někdo poprvé i podruhé věřil, ale co když je to podesáté a podvacáté? Jednoho dne mu stejnou otázku položil výše postavený nadřízený. On však odpověděl stejně, jako mnohokrát předtím: „Vypadly mi.“ V tom však přišel jeho přímý nadřízený a seřval ho, že to mu teda nevypadly! On náhle zázrakem vytáhl své „vypadnuté“ špunty ze své kapsy. Touto malou, několikrát opakovanou, lží se naprosto zdiskreditoval a nikdo mu již nebude věřit ani kdyby mluvil pravdu. Své lhaní bere již téměř jako samozřejmost a skoro by se dalo říci, že si to ani neuvědomuje. Inteligentnější člověk by si uvědomil, že v této situaci má volit jinou lež, například že si je zapomněl vzít. Jeho to ovšem nenapadlo a pokračoval ve své rutinní lži. I tak si ale stále uvědomoval, že lže. A tímto se dostávám k lhaní žen.

Ženy lžou neustále. A kdo za to může? - Muži! Ženy lžou neustále. U žen je lhaní již tak samozřejmé, že jej téměř nikdo nepovažuje za lhaní. Onen zmíněný můj kolega se naučil často lhát během svého života. Ovšem ženy se naučily lhát v průběhu celého vývoje lidstva. A kdo za to může? -Muži! Tak a je to venku. Kdybych psal filmový scénář, tato informace by byla napsána až někde na straně 90, ale jak jsem slíbil, vše podstatné se dozvíte bez zbytečných keců okolo. Shrnutí první kapitoly: Ženský jsou svině, protože jsou to lhářky. Samozřejmě že chlapy se dají označit také např. za hovada. Ale tuto knihu píši já – chlap, takže se o mužích nehodlám vůbec rozepisovat.

3

Kapitola 2 Proč ženy lžou? To, na co nepřišly stovky zaslepených vědců, to co po staletí zůstávalo tajemstvím, to nyní odhalím Já! I když možná na to přišly již stovky lidí a je to popsáno v desítkách knih, já to nikde neviděl (důkazem je mi to, že jsem za celý svůj život přečetl 3 knihy) a tudíž to zde budu veřejně prezentovat jako svůj vlastní vědecký objev, na který jsem přišel zhruba před rokem. (Dnes je 30. května 2009 a venku je zataženo a zima.)

Pokud chceme přijít na něco, co se odehrává v současnosti, musíme se podívat do budoucnosti, kde mají lepší přehled o minulosti. Nebo se rovnou podíváme do té minulosti. Veškeré lidské chování má základ v tom, že jsme jen zvířata (někdo méně, někdo více a někdo je pedagog), která se vyvíjela tisíce let. Jakožto většinu poznatků o lidském chování, zjistíme i odpověď na naši Velkou otázku v minulosti, kdy chlapy lovili mamuty, dinosaury a jinou podobnou havěť a ženy sbíraly bobulky (nevím jaké) a staraly se o děti (také nevím jaké). Samozřejmě tento model lidského chování se udržel až do současnosti, i když si to mnozí nechtějí připustit. Ale tomu se budu věnovat v některé z dalších kapitol – pokud na to ovšem samozřejmě to... ahmmm... teď jsem zapomněl, co jsem chtěl... jo už vím – nezapomenu. (Pokud to nevíte, tak trapný vtip je taky vtip.) Takže si představme pravěkého mamutolovce, který se zrovna vrátil z lovu a ulovil pouze pár ještěrek a dvě žáby. Pochopitelně mu není do řeči (ani nevím, jestli už člověk uměl mluvit) a náladu má jak Al Bunda na sex se svoji ženou. V ruce drží svůj obrovský zkrvavený kyj (ta krev je pravděpodobně od těch ještěrek) a vrací se domů ke své milované chlupaté ženě. Vůbec netuší, že zatímco on riskoval svůj život při lovu s krvelačnými žábami a ještěrkami, jeho žena si zatím užívala s jeho kolegou, který se díky drobným nedostatkům v tehdejším zdravotním a sociálním systému ulil z práce a předstíral vážnou nemoc. „Ahoj muži!“ vítá žena svého znaveného druha. „Čau ženo, co je nového?“ odvětí muž. „Celkem nic. Akorát jsem si koupila nový kožich...“ chlubí se žena svým novým smradlavým kožichem z nějakého divočáka, co šel okolo, „....a jsem těhotná.“ Muž je nadšený, že konečně přispěje k dalšímu osídlení této planety dalším lidským jedincem. Mezitím však žena, jejíž inteligence není zatím dosti rozvinutá – zatím je ráda, že vypustí z úst několik málo slov (stejně jako dnešní modelky), dodá poněkud překvapivě: „Ale to dítě není tvoje, čekám ho tady s Frantou Rozsévačem.“ a koketně se pousměje na vedle ležícího simulanta. Její muž, jenž si o rameno opírá svůj pětadvaceti kilový kyj, s milým úsměvem řekne: „To nevadí lásko. Budu se o to dítě starat jako by bylo moje vlastní. To, že nerozmnožím svůj genetický fond, a to že z biologického hlediska prožiju zcela zbytečný život, jelikož mé geny zcela zaniknou, to mi vůbec nevadí. Důležitější je, že budeme šťastná rodina.“ A žili spolu šťastně až do smrti. ................ Teda vlastně ne. Muž vzal kyj, napřáhl se a jeho žena na něj obtiskla svůj mozek. Pak její mozek smíchal ještě s mozkem Franty Rozsévače. V tu samou chvíli vítala jiná žena svého muže, též vracejícího z lovu. No a co se nestalo? I ona byla těhotná s Frantou, a samozřejmě, jakož to správná upřímná žena té doby, se i ona pochlubila svému manželovi. Neuběhl ani okamžik a na zemi se válela již druhá žena, co ztratila hlavu kvůli jinému (jak obrazně, tak doslova). Za deset minut již v táboře zůstala poslední žena s hlavou na krku a ne na kyji. I ona svému manželovi chtěla něco říci: „Víš, musím ti něco říct.“ Žena se dívá na zem kolem sebe, kde leží její bývalé soukmenovkyně, které slouží už jen jako potrava pro nedaleké supy a papoušky.* (*Slušný čtenář: To už je ale vážně nechutný černý humor! Autor: To se mýlíte, to je humor červený.) Žena přemýšlí: „Když mu teď řeknu, že i já jsem těhotná s Frantou, tak mě zabije. Když mu to ale neřeknu a řeknu mu, že to dítě je jeho, tak mě nezabije. Těžké dilema.“ Žena stále přemýšlí... O hodinu později:

4

Žena dopřemýšlela. „Už to mám!“ radostně vykřikne. „To dítě, které čekám, je tvoje!“ Její muž se radostně usmál tak, že svými všemi třemi hnědými zuby ozářil ženinu tvář. Oba se společně objali. Muži bohatě stačilo, že své ženě důvěřoval a už ani nepřemýšlel nad tím, že se svojí ženou nikdy nespal, neboť již jako malý chlapec přišel o své přirození, když nahý učil svého vlka aportovat malý tenký klacík. A tak se žena jménem Lha-La zapsala do historie. Pověsti o její prolhanosti se šířili tehdejší krajinou tak rychle, jako listovní zásilky Českou poštou dnes. Neuběhlo ani 3700 let a již všechny ženy byly lhářky. A ty upřímné? No řekněme to takhle: Papoušci, i přes nedostatek své přirozené potravy, přežili až dodnes. Za chvíli budu pokračovat a objasním vám důležitý význam předchozího příběhu, ale teď si jedu nakoupit, protože mám hlad. Ještě nevím, jestli zajedu do Tesca nebo do Penny. Výsledek se dozvíte za 2 hodiny až se vrátím. Nebo se to dozvíte na dalším řádku. O dvě hodiny později: Takže jsem byl v Penny a zmokl jsem. Nicméně, jak je patrné z onoho příběhu, dříve si nikdo nelámal hlavu s tím, jestli když někomu urazí hlavu, tak jestli bude mít dost peněz na dobrého advokáta. Stejně jako si samci lvů nelámou hlavu z toho, když po souboji převezmou stádo jiného lva a zabijí všechna jeho mláďata, aby „nevychovávali“ cizí genetický materiál. Celou svou základní i střední školou jsem se setkával s různými rádoby přednáškami na téma drogy a sex, které byly pro mě a ostatní přínosné nanejvýše v tom, že jsme se nemuseli učit, a že nám bylo vysvětleno, jaké drogy existují a jaké mají účinky. Takže jsme již, my nezkušení, nemuseli slepě testovat všelijaké druhy drog, ale na základě těchto přednášek jsme věděli, co je pro nás nejvhodnější, jak ona droga vypadá, kolik stojí, a dokonce kde se dá sehnat. To jen tak mimo, spíše se zaměřím na ten sex, kde nám zkušení pedagogové ukazovali různé výzkumy, ze kterých bylo zřejmé, že zatímco průměrný muž měl za život 7 sexuálních partnerek, průměrná žena jich měla pouze 3. A nikdo se nad tímto statistickým nesmyslem nepozastavoval, zkrátka nám to bylo servírováno jako hotová a ověřená věc. Pro ty z vás, co jsou jaksi mimo, tak si zkuste nakreslit 10 panáčků a 10 panenek a spojte je tak, aby každý panáček měl 7 panenek a každá panenka měla 3 panáčky. Pokud se vám to podaří, jste zrozeni stát se českým učitelem. Pointou tedy je, že muži a ženy zahýbají úplně stejně (a rozdílně lžou). Zatímco mužům jejich záletnictví většinou projde bez jakýchkoliv problémů – když na to nikdo nepřijde, ženy jsou na tom podstatně hůře. Co když je výsledkem takovéto nevěry otěhotnění? Co dál? Má snad žena říci svému partnerovi pravdu a riskovat, že ji v tom lepším případě zabije a v tom horším opustí (nebo naopak? - záleží na každém)? Nebo má lhát a tvrdit, že to dítě je jeho a riskovat „šťastný“ život, pokud ovšem náhodou nespala s mužem jiné barvy pleti? Nevím, jak byste se rozhodla zrovna vy (to není na tebe – to je na tu ženskou), ale každá desátá žena se rozhodla, že bude zatloukat. Cože?! Každá desátá?! To by přece znamenalo, že můj otec je můj biologický otec jen na 90%? Ano! Správně! Je to tak! Samozřejmě tu může být statistická odchylka, ale můžeme si být téměř jistí, že něco mezi 4 a 16% otců (20% tvrdí Dr. House) vychovává cizí dítě, aniž by o tom vědělo. Známe celou řadu příběhů, kdy otec zjistí po mnoha letech, třeba v nemocnici, že „jeho“ dítě má jinou krevní skupinu (jinou znamená takovou, kterou by nemohlo mít, pokud by to bylo jeho biologické dítě). A pokud zrovna jeho žena nerodila v Třebíči, nebo on není ufon, je jasné, odkud vítr vane. (Pozn. autora: ze severu) Ovšem to jsou především náhodné případy. Většina otců i jejich dětí se to za celý svůj život nedozví – i když jejich ženy/matky to většinou vědí až moc dobře.

Ženy se naučily lhát ze strachu. Komu ještě nedošlo, proč jsou ženy lhářky a proč za to mohou muži, tak zde je shrnutí. Ženy se naučily v dávných dobách lhát především ze strachu. Nemohly spoléhat na to, že jejich pramuž vše pochopí a odpustí jim. Dříve se prostě nikdo nepáral s tím, jestli někoho zabije a sežere, nebo jenom sežere. Fyzicky slabší žena se nemohla postavit muži a nemohla si dovolit mu říkat pouze pravdu. Proto si ženy vypěstovaly tuto obranou reakci, která se „zdokonalovala“ v průběhu celého vývoje člověka. V současné době jsou ženy na tom již tak, že sami ani nedokáží rozpoznat

5

vlastní lež, kdy si neuvědomují, že lžou. Nesouhlasíte? Stačí někdy v parku pozorovat matku se svým dítětem. Dítě něco udělá a jeho matka ho hned pochválí: „Ty jsi ale šikovnej.“ Každému nezaujatému člověku je jasné, že je sice dítě roztomilé, ale nic šikovného nepředvedlo, ba naopak. Kdybyste pak tuto ženu napojili na detektor lži a zeptali jste se ji, jestli bylo její dítě opravdu šikovné, jak by asi odpověděla? A byla by to pravda nebo lež? Mnohé z vás jsem tímto příkladem asi nepřesvědčil, že matka lhala. Pojďme tedy dál. Jistě můžete namítat, že se jedná o mateřskou lásku, kdy je pro každou matku to její dítě to nej. Vzpomeňte si tedy na svou vlastní matku a na věci, které vám říkala. Byla to vždy pravda, nebo úmyslná lež, kterou chtěla vaše matka něčeho docílit? „Tobě to ale sluší.“ Je to pravda nebo lež, když se vás matka snažila dostat do oblečené po vašem starším sourozenci? Skutečně vám to staré oblečení po vašem sourozenci tak slušelo, nebo jen vaše matka potřebovala, abyste si to oblékli? Věřila i přesto, že vám to sluší, nebo to byla lež? Pojďme se podívat na další příklady běžného lhaní žen v samostatné kapitole.

Kapitola 3 Nemusíš – nesmíš Otázka: Vidíte rozdíl mezi těmito dvěma slovy? Pokud jste muž, tak bezpochyby ano. Pokud jste žena, tak s pochybami také ano. Rozdíl je očividný. Když něco nemusím, znamená to, že to udělat mohu, ale také nemusím – zkrátka mám na výběr. Kdežto když něco nesmím, tak to prostě nesmím a není zde prostor k jakékoliv diskuzi. Když muž nechce, aby někdo něco dělal, tak řekne: „Nesmíš!“. Co myslíte, řekne to samé i žena? Ti z vás, co odpověděli ano, by se znovu měli zamyslet a vzpomenout si na to, co slýchávali od různých žen. Když jsem byl malý (17) a ještě jsem neměl přečtenou knihu Proč muži neposlouchají... , udělal jsem několik chybných rozhodnutí, protože jsem mylně zpracoval informace od jedné holky. Ona mi třeba řekla: „Nemusíš tu být.“ Já myslel, že mám na výběr, že tu můžu zůstat. OMYL. „Moc ti děkuju za dárek, ale příště mi už nic kupovat nemusíš.“ Řekl jsem si no co, nemusím nic kupovat, ale klidně můžu. No a koupil jsem. Pak už mi to řekla jasně, když mi vyhrožovala scénou ve třídě, pokud jí ještě někdy něco koupím – prý mi to tenkrát řekla jasně. No já to tak jasně neviděl. Proč tedy rovnou neřekla, že nesmím? Proč říkala „nemusíš“? Odpověď je stejná jako v předchozí kapitole: ze strachu. Ženy velice často volí tento nekonfliktní způsob dialogu, kdy vám něco zakáží, ale řeknou to takovým způsobem, že to není jednoznačné. Že jakoby máte na výběr, i když veskutečnosti (ve skutečnosti) máte pouze jednu možnost. Vy jim nic říct nemůžete (ony to podvědomě vědí), protože vám vlastně nic nezakázaly, jen vám daly na výběr a očekávají, že se rozhodnete tak, jak chtějí ony. Od žen se přitom nejedná o promyšlený tah, ale je to výsledkem činnosti jejich mozku, který funguje zcela rozdílně než ten mužský. Kdyby to dopředu promýšlely, nejednaly by všechny ženy stejně, ale dříve nebo později zjistíte, že všechny ženy jednají stejně, respektive podobně. Touto nekonfliktní, přímo nezakazující mluvou, si ženy zajišťují, že si nerozhází s nikým vztahy a ty budou stále vřelé, „kamarádské“. A u kamaráda je málo pravděpodobné, že by je napadl. Pokud by žena hovořila s cizím mužem, její mluva by záležela na množství strachu, jaké by z něj cítila. Když by onen muž byl nějaké roztřesené párátko, ze kterého by šel strach jak ... (teď mě zrovna nic nenapadá, ale časem sem dopíši strašně vtipnou hlášku), tak by mu klidně řekla, ať vypadne. Toto se ovšem nedá brát jako modelové chování, neboť reakce ženy by

6

záležela na spoustě věcí: od jejího subjektivního pocitu, přes prostředí až po její vlastní charakter. Tím, co by nás tedy mělo zajímat je původ tohoto nekonfliktního jednání, a tím je již zmíněný strach, přesněji řečeno obrana. Sami víte, že ženy jsou různé. Některé vás upřímně pošlou hned do pr****, jiné jsou stále „milé“. Ti z vás, kteří na to ještě nepřišli a mají inteligenci dostatečnou na to, aby na to někdy přišli, by jednou zjistili, že ty hodně upřímné ženy, které vás pošlou hned někam, a o kterých si myslíte, že jsou ty největší mrchy, jsou veskutečnosti mnohem menší mrchy, než ty slaďounké, věčně milé ženy – ty jsou nejhorší. Ty opravdu nejhorší vám nejsou schopny pravdu říci ani ve chvíli, kdy už je to jasné i tělocvikáři. Jaká je tedy ta správná žena? Upřímná nebo prolhaná? Odpověď je jednoduchá. Ani jedna. Prostě žena, se kterou máte strávit co možná nejlepší život, by měla být prolhaná i upřímná. Ten poměr se nedá přesně stanovit. Já říkám, že chci holku, která bude v důležitých věcech upřímná. Jak jsem již zmínil, to, že jsou ženy lhářky, je biologická záležitost. Těm mladším z vás asi nyní vezmu iluze, ale život není hezký, protože nemá být hezký. Nemá být hezký ani škaredý. Prostě má být. To proč jsou ženy takové a muži takoví má jen čistě biologický základ, protože život je jen o třech věcech – o ničem jiném.

Kapitola 4 Život je o třech věcech: prostředí, potrava, sex Veškerý život na Zemi je pouze o třech věcech. („Život je o třech věcech: prostředí, potrava, sex.“ - to je můj citát, ten jsem vymyslel. Takže kdo ho bude chtít napsat, musí k němu připsat mé jméno, viz. záhlaví – ať jsem taky slavnej.) 1. Životní prostředí: Každý živý organismus potřebuje nějaké vhodné prostředí k životu. Pro člověka je to Země – planeta s vhodným složením vzduchu, se správnou teplotou, s dostatkem vody a dalšími bla bla kecami (viz. naučné filmy). 2. Potrava: Každý živý organismus potřebuje ke svému žití a přežití potravu. U lidí se jedná... však víte o co; některé organismy žijí třeba... z nevím čeho – třeba ty v těch mořských komínech, v lávě apod. No a některým jednodušším organismům stačí k přežití třeba jídlo ze školní jídelny – viz. učitelé. 3. Sex respektive jiné způsoby nepohlavního rozmnožování: Zeptejte se tatínka. A na ty nepohlavní způsoby rozmnožování se zeptejte své učitelky, ta v tom má jistě praxi. Potřebujete snad k životu něco víc? Je tu nějaká čtvrtá věc, bez které žít nemůžete a bez které lidstvo vyhyne? Jestli ano, tak vám blahopřeji pane učiteli. A my ostatní NEpedagogové – budeme pokračovat. Život je prostě jenom o tom, aby byl a aby pokračoval. Nenarodili jste se kvůli tomu, abyste si užívali. Nikdo se vás neptal, jestli se chcete narodit a čím chcete být. Mnozí lidé věří na osud. Myslí si, že všechno, co se stane, se stát má – že je to již určeno a nic se s tím nedá dělat. No a mnozí lidé na osud nevěří a myslí si, že všechno mají ve svých rukou. No a teď se vy, kteří si myslíte, že všechno je jen a jen na vás, zamyslete. Kolik procent vašeho života můžete opravdu ovlivnit? 100? 90? 50? Řeknu to takhle: všichni jste mimo. Budemeli věřit na osud, pak může jakýkoliv živý organismus ovlivnit 0% svého života.

7

Nebudeme-li věřit na osud, pak může jakýkoliv živý organismu ovlivnit maximálně 7% svého života. Jak jsem na toto číslo přišel? -Nerad bych vás nudil popisováním mnohaletých výpočtů za pomoci nejvýkonnějších počítačů na světě, takže je to 7, protože vždycky je to 7. Tak ty nesouhlasíš jo? No ty s tím přilepeným ksichtem na monitoru! Ty prý si můžeš dělat co chceš? Takže znovu? Kdo z vás ovlivnil to, že se narodil? Moment, ano sčítám. A výsledek je 0. Kdo z vás si vybral, komu se narodí, jestli bude muž nebo žena, jestli bude zdravý, jestli bude krásný a chytrý nebo škaredý a učitel? No né – taky 0. A kostky jsou vrženy. Samozřejmě někdo si myslí, že i když se narodí škaredý, mentálně postižený a invalidní, že se stejně nakonec ožení s Miss World a stane se prezidentem nejmocnější země světa – USB. Tak toto je asi přehnané, ale určitě namítáte, že jsou známé příklady, kdy to někdo z nuly dotáhl až na jedničku (tedy o jeden stupeň výš). Ale to bylo díky jeho inteligenci, se kterou už se také narodil. A inteligence není pouze schopnost sečíst 1+1 a dát si přihlášku na pajdák, ale inteligence zahrnuje téměř vše – od schopnosti přizpůsobit se okolnímu prostředí až po vypočítavost a schopnost správně se rozhodnout, zda se dát na dráhu sportovce nebo např. zločince. A i pouze inteligence samozřejmě nestačí. Asi těžko by se Johny Trilión stal boháčem, kdyby se narodil někde uprostřed ničeho, kde by kolem byl jen hladomor. No ale jdeme dál. Kdo z vás si tedy prožívá život tak, jak on sám chce? Že mu ho nikdo nenaplánoval a on je ve svém rozhodování zcela svobodný? No vidím, že je vás celkem dost. Tak to jsem rád, že vám to takhle jde. Že jste si prostě řekli: „Tak, teď nepotřebuju jíst. A umírat se mi taky nechce. A nebudu trávit většinu svého života hledáním sexuálního partnera a následným staráním se o potomky. Najdu si zcela jiný zájem než sex a shánění potravy.“ Ale jsem si zcela jist, že většina z vás tohle nikdy nedokáže. Podívejte se na něčí život, jako na nějaký graf, jehož prostředkem povede nějaká přímka, která bude znázorňovat průměr, tedy to, jak je jeho život stejný jako u ostatních – tedy „naplánovaný“ přírodou. A představte si na té přímce výkyvy, které budou znázorňovat jeho vlastní rozhodnutí, kterými on sám ovlivňuje svůj život? Budou ty výkyvy více než sedmiprocentní? U pana Průměrného asi ne. Tak co kdybychom si do grafu dosadili někoho nadprůměrného? Někoho slavného, co hodně dokázal. Nějakého sportovce? Nebo filmovou hvězdu? Nebo slavného politika? A co takhle všechno tohle dohromady? Ano, ano - „He is back!“ A máme tady Arnolda. Někdo takový přece musel ovlivnit minimálně 90% svého života. Tak začneme od začátku. Arnold se narodil někde v nějakém zapadlém státě, který snad není ani na mapě – myslím, že je někde v jižní Americe (nebo v Jižní americe nebo v Jižní Americe chcete-li) a jmenuje se tuším Rakousko. Arnold byl takové párátko, které to dotáhlo až na nej kulturistu světa – několikrát. Jak je to možné? Takže i když byl párátko, měl již od narození v genech, že může mít hodně, vlastně HÓÓÓÓDNĚ, svalové hmoty. Takže tohle neovlivnil. Ale i když to měl v genech, kdyby se celé dny válel na gauči, vypadal by jak jiný, světoznámý politik made by Czech Republic, jehož jméno raději ani nevyslovím, neboť bych byl nerad obviněn z kolaborantství řízeného určitou barvou natřenými létajícími obratlovci. Ale Arnold se na gauči neválel a začal chodit do posilovny (jiné zdroje tvrdí, že byl až do svých 18ti let připoután k dřevěnému kolotoči, který musel táhnout). To přece ovlivnil sám, že začal zvedat činky? Veskutečnosti to však ovlivnilo jeho prostředí. Kdyby se narodil nějakým prachatým princátkům, kteří by mu k Vánocům dali automatickou pojízdnou postel X320R-2000 s přídavným vstřikováním a hydraulickými samohybnými robotickými nohami, neměl by Arnold důvod vylézat ze své vyhřáté postýlky a honit se za přihlouplými tituly Mistra Universáka, které mu přinesly akorát tak slávu, bohatství, respekt a až nechutně velké množství sexy fanynek, které by kvůli jeho pohledu, klidně vynechaly i prvních 5 minut úterní Ordinace. To, proč Arnold začal sportovat, si někde najděte, já jsem línej to tu psát, i když bych mohl kliknout na Googla a zjistit to. Když přeskočíme to, proč se stal filmovou hvězdou, guvernérem Kalifornie a Terminátorem, zjistíme, že je to obyčejný člověk, též řízený přírodou, jehož jistě hlavním cílem bylo založit rodinu a vychovat děti a tu a tam natočit nejlepší akční film všech dob.

Muž a žena jsou stvořeni tak, aby se spolu mohli co nejefektivněji rozmnožit. 8

Takže v životě jde jen o život. Zajíc, kterého zrovna drží v zubech nějaká namlsaná potvora, asi také není šťastný. Šlo mu prostě jen o to přežít – tedy nažrat se, a rozmnožit se. Je pravdou, že v tuto chvíli se mu to rozmnožení podaří, ale nikoli tak, jak si to představoval, protože mezi rozmnožením druhu a rozmnožením svého těla na více kousků je nepatrný rozdíl. Rovněž samec pavouka, který se právě účastní společné večeře se svoji partnerkou, s níž měl před chvílí sex, nepřemýšlel o tom, zda-li ta chvilka sexu stála za tuto večeři, jejíž je součástí, i když již jen jako hlavní chod. Prostě to za něj příroda naplánovala. A tím se dostávám k tomu, proč jsou ženy takové, jaké jsem je popisoval v předchozích kapitolách. Vymyslela si to tak příroda. Muž a žena jsou stvořeni tak, aby se spolu mohli co nejefektivněji rozmnožit. Do úspěšného rozmnožení se počítá i úspěšná výchova potomků, tj. zajištění dostatku potravy a ochrana před nebezpečími. Proto mají muži a ženy rozdílné úlohy, což se v současné době zpochybňuje. Pořád slýcháme o rovnosti pohlaví, což je ale absolutní hovadina nynější rádoby civilizace. Muž a žena jsou naprogramováni na různé úkoly. Když nyní někdo řekne, že úlohou ženy je vychovat děti a úlohou muže je hmotně zabezpečit, je označován za sexistu. „Žijeme přece v jiné době.“ slýcháváme. Jenomže ta jiná doba trvá dvě tři generace, zatímco člověk se vyvíjel tisíce let. Někdo si prostě myslí, že když dnes můžeme dát dítě do školky a jídlo si můžeme bez námahy obstarat v obchodě, že se role muže a ženy zcela změnily. Že se prostě během tří generací člověk změnil natolik, že jeho přirozené chování, které se formovalo stovky generací, vymizelo. Většina lidí si myslí, že žijeme v nejlepší době. Máme spoustu vynálezů, nemusíme skoro pracovat a kdo něco chce, ten si to koupí. Spousta lidí je přesvědčeno o tom, že peníze jsou nejdůležitější věc na světě. Stále více žen si myslí, že kariéra je to nejdůležitější v jejich životě. Už nemusejí stát u plotny, ale mohou se vyrovnat mužům... Jenomže jen málokdo si uvědomuje, že žena se nemůže vyrovnat muži, stejně jako se muž nemůže vyrovnat ženě. Kdyby příroda chtěla, aby muži a ženy byli stejní, tak by to tak zařídila. Jenomže to by bylo k ničemu. Tak by člověk už dávno vyhynul, protože by se lidé, jejichž chování obou pohlaví by bylo obdobné, nedokázali správně postarat o své potomky. I když o tom není prakticky nikdo přesvědčen, současný moderní svět je nejhorší možné prostředí k relativně spokojenému životu. Muži i ženy jsou nuceni žít v nepřirozeném prostředí, na které nejsou, a nemohou být, připraveni. A výdobytky moderní civilizace? Veskutečnosti jsou to jen jakési náhražky něčeho, co nám chybí, protože v tomto moderním světě neumíme žít. Televize, počítače, internet, mobily – to všechno jsou věci k ničemu, i když většina lidí říká, že bez tohoto v dnešní době nelze žít. Člověk hledá, jak by se zabavil, protože má spoustu nevyužitého času. „Mít spoustu času přece není nic špatného? Mohu si dělat, co chci!“ To sice můžete, ale uvědomte si, proč tento volný čas vznikl? Abyste si sehnali jídlo, stačí vám, když budete pracovat jednu hodinu a vyděláte si dost peněz na jídlo – a to ještě řekněme na standardní. Na přežití by vám stačilo pracovat 15 minut (pokud máte průměrný příjem). 99,99% doby vývoje člověka, si musel člověk obstarávat potravu většinu dne – ať už se jednalo o sběr, lov, či později zemědělství. Do této doby samozřejmě musíme započítat i dobu na přípravu jídla, dělání si zásob apod. Člověk se tímto způsobem naučil žít a tomu se přizpůsobilo i jeho chování. Co myslíte? Kolik lidí dříve trpělo různými psychickými potížemi? A kolik jich trpí dnes? Za psychickou obtíž se dá počítat i závislost na televizi, počítači a mobilu. Kdo nemá dnes mobil, je považován za podivína. Většina dívek a mladších žen je závislá na mobilu. Mobil vnímají jako formu komunikace. Místo toho, aby si šly popovídat s kamarádkou, napíší ji sms. Velice často se u dívek objevuje, že se vzájemně jen tak prozvánějí, což se dá považovat již za psychickou poruchu. Těch z vás, co se to týká, nebojte se. I když je to porucha, je to v dnešní době normální*, protože nejste na tuto dobu připraveny. (* normální = průměrný, tzn. že kdyby 90% populace byli vrazi, bylo by vraždění normální.) Člověk se snaží žít tím způsobem života, jaký je v něm zakořeněný. Pokud není člověk celý den zaměstnán tím, že si shání potravu a stará se o děti nebo o jejich zplození, necítí se dobře. Dříve si ženy spolu celý den povídaly a byly tak naplněné, neboť žena ke svému normálnímu fungování potřebuje hodně mluvit. (Více, o této vlastnosti žen, se dočtete právě v knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách.) Toto se formovalo celá tisíciletí, kdy ženy byly stále ve společnosti (především jiných žen a dětí). V dnešní době ženy často vykonávají izolovaná povolání, kdy sedí u počítače nebo pracují na výrobní

9

lince. Nemají si s kým popovídat a jejich mysl strádá. I výchova dětí se dnes značně liší. Ženy jsou většinou samotné „izolované“ doma, zatímco dříve se děti vychovávali „hromadně“, což mělo daleko lepší vliv jak na samotné děti, tak i na jejich matky a ostatní ženy. V médiích se stále říká, že dnešní úspěšná žena, je vzdělaná, nezávislá s dobrou prací, nejlépe třeba ředitelka velké společnosti. Ale opak je pravdou. Úspěšná a šťastná žena je ta, jejíž hlavní životní úlohou je výchova dětí, resp. starání se o rodinu. Ty tzv. úspěšné podnikatelky apod., které většinu svého života věnovaly vzdělávání a kariéře, jsou většinou smutné případy. Ženy si často něco namlouvají, čímž se snaží docílit pocitu, že udělaly dobře. Tyto ženy si namlouvají, že jsou šťastné. Že mají dost peněz, za které si mohou koupit cokoliv, po čem touží. Veskutečnosti to bývají smutné ženy, jenž si prací kompenzují neschopnost najít si životního partnera, které hledají smysl svého života a mylně se domnívají, že ho našly ve své „vysněné“ práci. Buď to tyto ženy vědí, nebo si to uvědomí až příliš pozdě. Samozřejmě jsou i výjimky, které tento způsob života opravdu naplňuje. Toto vše platí i pro muže a pro ostatní činnosti. U mužů je však budování kariéry a postavení přirozené, stejně jako shromažďování majetku, neboť tím zvyšují svoji sexuální atraktivitu (což platí i dnes). Spousta lidí má koníčky, jenž jsou vlastně jen jakýmsi únikem před problémem, že nevědí, jak žít. Někdo to ví, někdo si namlouvá opak. Lidé, jenž jsou sami, často mají koníčky, jenž je veskutečnosti ničím nenaplňují, jen se tím snaží zapomenout na své problémy. Ženy většinou namlouvají ostatním (a hlavně sami sobě), jak ten koníček milují. Jak milují svoji kočku, jak milují jízdu na koni a jiném dopravním prostředku, jak milují tanec – pouze samotný tanec a nikoliv to, že ho provozují s partnerem. Jen málokdo v produktivním věku řekne, že jeho koníček je výsledkem sexuální a citové frustrace. Všichni by si tedy měli uvědomit, že jejich život je jen o tom počít a vychovat potomka – tedy o sexu. A veškeré ostatní věci se vejdou do těch sedmi procent. Chudí lidé si myslí, že ti bohatí se mají lépe, že jsou šťastnější. Že celebrity mají skvělý život. Ale není to tak. Lidé prostě chtějí to, co nemají. Ale neuvědomují si, že i se svým průměrným příjmem mají stejné množství problémů, jako ti bohatí. Když dostane dítě z chudé rodiny staré kolo, má z toho mnohem větší radost, než když dostane rozmazlenej milionářskej fracek své čtvrté Ferrari. Efekt velkého štěstí je vždy krátkodobý. Pokud byste se ze dne na den stali boháči, byli byste šťastní. Za pár měsíců byste si však uvědomili, že máte mozek zaplněný stejným množstvím problémů, jako dřív. Peníze vás šťastnými neudělají. Abyste byli opravdu šťastní, musíte si uvědomit, jak byl člověk za tisíce let „zkonstruován“ a co ho opravdu udělá šťastným. Co myslíte? Je šťastnější milionářka Paris Hilton nebo venkovská rodina, která žije bez elektřiny a živí se vlastním zemědělstvím?

Muži a ženy se nikdy vzájemně nepochopí, protože se pochopit nemohou. A ještě jedna důležitá otázka: Co z vlastností milujete na svém partnerovi/partnerce? Vydrželi byste s někým v partnerském soužití po celý život, kdyby jeho mysl byla obdobná jako ta vaše? To, proč se muž a žena milují, je hlavně kvůli tomu, že jsou rozdílní, že na stejné podněty reagují odlišně. Muži i ženy si stěžují, že nikdy nepochopí, proč onen člověk druhého pohlaví dělá to a to? Ale téměř nikdo si neuvědomí, že kdyby to pochopil, zmizí to „kouzlo“, které mezi mužem a ženou je. V této knize se možná dozvíte spoustu odpovědí na nejrůznější otázky týkající se vztahů mužů a žen. Ale i když se různé věci dozvíte a věcně je pochopíte, stejně je nikdy nebudete moci opravdu pochopit, protože váš mozek pracuje jinak než mozek člověka opačného pohlaví. Proto i když čtete tento stejný text, ženy ho zpracují jinak než muži. Proto muži nikdy nepochopí ženy a ženy nikdy nepochopí muže. Také si uvědomte, že na opačném pohlaví nenávidíte ty stejné věci, které na něm milujete – tu odlišnost. Příroda vymyslela to nejlepší řešení – nejlepší řešení pro ni samotnou – nikoli pro nás. My se máme „jen“ rozmnožit.

10

Kapitola 5 Na kráse nezáleží Na kráse nezáleží – to je snad ten největší blábol v historii lidstva. Také si

vybavujete většinu žen a dívek, které tvrdí, že jim na kráse nezáleží? Že jsou jiné, důležitější, vlastnosti u jejich vysněného partnera? Sice to říkají, ale myslí to vážně? Samozřejmě, že ne! Ženy to říkají, protože se snaží vypadat před okolím lépe než ostatní ženy a tím se podvědomě snaží zvýšit svoji sexuální atraktivitu. (Sexuální atraktivitou je zde myšlena schopnost nalezení partnera, což nesouvisí pouze s fyzickými vlastnostmi oné ženy.) Více o této typické ženské vlastnosti se dočtete v následující kapitole.

Kdyby lidem na kráse nezáleželo, lidstvo by již dávno vyhynulo. Každému zdravému člověku záleží v první řadě na kráse, tedy vzhledu, který odpovídá určité normě. Co je to vlastně krása? Ač si to málo kdo uvědomuje, fyzická krása lidí je především o průměrnosti. Nejhezčí lidé jsou takoví, kteří mají nejprůměrnější vzhled. „To přece není pravda! Mně se líbí víc nadprůměrně krásní lidé, ne nějaké průměrné šedé myši.“, říkáte si. Vědecky dokázanou pravdou však je, že ti nejkrásnější lidé jsou ti nejprůměrnější – jsou standardem fyzického vzhledu. Jak se na to přišlo. Vědci vzali mnoho různých náhodných obličejů (vzali si pouze jejich fotky, obličeje jim asi na hlavě nechali) pěkných, více pěkných a méně pěkných lidí. Potom je v počítači smíchali dohromady a vytvořili z nich jeden jediný obličej, který obsahoval prvky ze všech těch použitých obličejů. Všechny fotografie všech těch obličejů, včetně toho počítačově vytvořeného, poté ukazovaly lidem, kteří hodnotili jejich vzhled. A jak to dopadlo? Za nejhezčí většina lidí označila ten počítačově vygenerovaný obličej neexistujícího člověka. Jaký je tedy výsledek? I přesto, že žádný z „živých“ obličejů nebyl tak dokonale hezký, z jejich sloučení vznikl téměř dokonale pěkný člověk. Takže ten nejprůměrnější vzhled, byl ten nejpřitažlivější. Pozn. autora: Tento vědecký pokus, ostatně jako ostatní zde popisované „cizí“ vědecké objevy, jsem viděl v televizi v pravděpodobně nějakém dokumentu BBC, takže zde neuvádím přesné zdroje, neboť těch naučných filmů jsem viděl za svůj život stovky a nemohu si pamatovat, kdy a kde to přesně bylo. A za tuto knihu nedostanu zaplaceno, proto nehodlám ani stovky hodin trávit vyhledáváním informací na internetu. To jen tak bokem, aby bylo jasné, že zde úmyslně nekradu cizí objevy. Pokud někde výslovně píši, že jsem na to přišel já, tak jsem na to přišel já sám a nejsem si vědomý, že bych tu informaci slyšel někde jinde (možné to samozřejmě je). Když zde uvádím informace zjištěné z jiných zdrojů, napíši jasně, že to zjistil někdo jiný – třeba „vědci zjistili“, nebo „objevilo se“ apod. Tuto knihu píši spontánně a při psaní nevycházím z žádných konkrétních materiálů, které bych v poslední době kvůli této knize úmyslně studoval. Vycházím zde z mých dlouholetých životních zkušeností, a není proto v mých možnostech uvádět přesné zdroje.

A proč to tak je? Proč všichni prahneme po průměrnosti? Průměrnost totiž znamená zdraví. A každý hledáme především zdravého partnera, se kterým máme největší šanci, že „vytvoříme“ zdravého potomka, který bude dál schopný reprodukce. I když se může z mluvy žen zdát, že vlastně jim o krásu nejde, rozhodně to tak není. Chcete důkaz? Podívejte se do zrcadla. Jestli tam uvidíte sebe, je to důkaz, že lidé si v minulosti hledali vždy krásného, tedy zdravého, partnera. Kdyby to tak nebylo, lidstvo by již dávno vyhynulo, protože by se šířily různé nemoci a genetické deformace. Vždy se rodilo nemalé procento více či méně odlišných jedinců, kteří trpěli nějakou vrozenou vadou. V dřívějších dobách tito jedinci neměli šanci na přežití. Z biologického hlediska by jejich život byl absolutně zbytečný, stejně jako je a bude zbytečný u těch, kteří nemají reálnou šanci se rozmnožit. Díky tomu, že tito jedinci zemřeli a nerozmnožili se, lidský rod se mohl zdárně vyvíjet. Pozor, mluvím tu o biologickém hledisku. Z humanistického úhlu pohledu se předchozí slova dají označit za barbarská, ale věcně jsou správná a nepopíratelná. V dnešní době může přežít drtivá většina těch, kteří by ještě nedávno zcela jistě v krátké době zemřeli.

11

Každý „slušný“ člověk říká, že tito lidé mohou (nebo spíše musí) žít a že bychom jim měli jejich život co nejvíce zpříjemnit. I když se narodí silně postižené dítě, investuje se spousta času a spousta peněz do jeho přežití, i když každý ví, že bude po zbytek svého, pravděpodobně krátkého, života upoutáno na invalidní vozík a bez cizí pomoci by nepřežilo ani jediný den. Z hlediska lidského soucitu a solidarity s ostatními je to správné. Rodiče se většinou nemohou objektivně rozhodnout, protože by pro své dítě udělali cokoliv. I různé celebrity si hrají na to, jak jim na takových lidech záleží. Ale asi nikdo se těchto postižených lidí nezeptá, jestli jejich život stojí zato? Nebylo by je lepší nechat umřít hned na začátku? Jaký je vlastně čeká život, bez šance najít si sexuálního partnera? Lidé si myslí, že když vidí třeba mentálně postiženého člověka, který se pořád směje, že je šťastný. Opravdu je? Jaký je život bez sexu? I ten nejvíce postižený člověk má pravděpodobně silný sexuální pud. Myslíte, že tu bolest necítí? Různé modelky, herečky a missky si hrají na to, jak těmto lidem pomáhají, když za nimi přijdou do nemocnice, vyfotí se s nimi a dají jim nějaké hračky. Udělá to tyto lidi šťastnými? Asi ano – na minutu, na hodinu, možná tak na den. A co jejich zbytek života? Proč ty modelky, když jim tolik záleží na ostatních a nezáleží jim na fyzické kráse, proč se s nějakým takovým člověkem nevyspí? Určitě by mu tím pomohly víc. Mnoho lidí, pro které sex opravdu něco znamená (tj. ti, co s někým pravidelně nespávají od svých 15ti let a sex pro ně není jako nakupování) by za sex s někým dalo i svůj život. Pohlavní pud je druhým nejsilnějším pudem člověka – hned po pudu sebezáchovy (přežití). A co vy? Vy kteří s těmito slovy nesouhlasíte. Jaká je vaše solidárnost s těmito lidmi? Vzali byste si někoho postiženého? Trávili byste s ním stejně času jako se svými zdravými kamarády? Myslíte každý den na někoho postiženého? Když si jdete zaběhat, myslíte na lidi, kteří se nikdy na nohy nepostaví? V každé společnosti se objevuje jakýsi „správný názor“ na určité věci, který jakoby vyjadřuje stanovisko celé populace. Ve zprávách se s tím setkáváme pořád. Krásná moderátorka smutně oznamuje zprávu, že nějaký postižený člověk potřebuje drahou operaci, aby mohl dále žít, byť zdaleka neplnohodnotným životem. Někteří lidé na to zareagují a pošlou finanční dar, většině lidí je toho člověka líto. Ovšem za 15 minut se již krásná moderátorka směje roztomilým zvířátkům a na toho člověka si nikdy nevzpomene. A vlastně většině populace už je ukradený. Lidé prostě nejsou naprogramováni tak, aby se starali o cizí lidi. Sice někoho chvíli litujete, ale život jde dál a vy máte větší starosti, než jestli někdo cizí umře nebo ne, protože si musíte vybrat oblečení na večerní diskotéku. Sami si uvědomte, jestli byste chtěli žít, pokud by se vám stala nějaká nehoda a vy byste na celé tělo ochrnuli. Proč byste měli žít? Kvůli čemu? Děti už byste nevychovali. Když se to někomu stane a skončí třeba na vozíku, ze začátku přemýšlí jen o sebevraždě. Později, pokud se nezabije, se s tím však naučí žít. Určitě znáte ty příběhy vozíčkářů, kteří začali sportovat a podobně si „užívat“ života. Pravdou však je, že se s tím nikdy nesmířili a nenaučili žít. To jen mozek se přizpůsobil novým okolnostem. Stejně tak jako se váš mozek přizpůsobí změně prostředí. Jistě to znáte. Nastoupíte do nové školy či zaměstnání a jste ze všeho vystresováni. No a za měsíc jste tam jako doma. Ale i když se mozek přizpůsobí novým okolnostem, ty staré nezapomene. Svým způsobem se člověk na vozíku žít naučí, ale již nikdy nebude šťastný, jako dříve. Sice najde nové záliby a koníčky, ale ty nemají zdaleka takovou hodnotu, jakou měly dřívější i běžné věci. Člověk změní své hodnoty, ale již nikdy nebude žít plnohodnotný život. Skoro slova Dr. House. Teď jsem trochu odbočil, ale veskrze všechny předešlé informace vás měly upozornit na to, že každý člověk hledá především krásu, tedy nejlepší možnost zdárného zplození potomka. Tedy všechny řeči o tom, že někomu na kráse nezáleží, jsou lživé, protože takový člověk popírá své vlastní instinkty. Když někdo říká, že mu na kráse nezáleží, je to jako kdyby říkal, že nepotřebuj dýchat. Lidé se však od zvířat v tomto přece jenom liší. Je velký rozdíl v tom, když někdo tvrdí, že mu na kráse nezáleží a tím když tvrdí, že mu nezáleží pouze na kráse. Lidé si hledají své partnery i kvůli dalším vlastnostem, které s fyzickým vzhledem nesouvisejí. Ale vzhled je na prvním místě.

12

Jste škaredí? Tak máte smůlu! I když jsou vaše vlastnosti ty nejbáječnější na světě, pokud jste hodně škaredý,

máte smůlu. Při prvním kontaktu s jedincem druhého pohlaví posuzujete nejdříve vzhled. Ve zlomku sekundy dokážete vyhodnotit, zdali je onen jedinec přitažlivý či nikoliv. Pokud vás někdo vyhodnotí jako silně nepřitažlivého, již se s vámi nebude ani bavit – to platí v případech, že se oba tito lidé sejdou na nějakém místě, kde cíleně hledají seznámení – třeba na diskotéce. Pokud si vás pozve vaše sexy nadřízená do kanceláře, není to z důvodu hledání partnera. Ale na té diskotéce se s vámi holka (kluk) bavit nebude a vy tak nedostanete šanci „upozornit“ na své charakterní přednosti. I když žena řekne, že jí nezáleží pouze na kráse, ve více jak 99% případů (záleží na její atraktivitě a povaze) má tím na mysli, že její partner nemusí být nejkrásnější, ale stačí, když bude pouze krásný. Vy kluci, zkuste někdy nějakou zadanou holku obvinit z toho, že si svého pěkného kluka vybrala pro to, že je pěkný. Pravděpodobně vám odpoví (ty méně upřímné), že její kluk není žádný krasavec, že je to takový normální obyčejný kluk. Holka se vás touto odpovědí snaží přesvědčit, že jí na kráse nezáleží. Ovšem sami jistě víte, že lidé jsou buď krásní nebo ne. Ve většině případů se dokážete během několika desetin sekundy rozhodnout, zdali je někdo krásný nebo ošklivý. A jen v mizivém procentu případů se nedokážete rozhodnout, jestli byste se s někým (hypoteticky) vyspali nebo ne. A i pokud se rozmýšlíte zdali ano či ne, znamená to ano – jen si k tomu dáváte určité hypotetické podmínky, jako že by musel být poslední člověk na světě apod. V případě chemického se zamilování se i tento ne-hezký a ne-škaredý jedinec stane hezkým. Čím více je člověk nevzhledný, tím více snižuje své požadavky na fyzický vzhled partnera. Lidé se pak často mylně domnívají, že škaredým lidem se škaredí lidé líbí více než těm pěkným, protože drtivá většina párů jsou obdobného stupně krásy. Takže vídáváme pěkné lidi s pěknými a škaredé lidi se škaredými. Ale i škaredým lidem se pěkní lidé líbí stejně, jako se líbí samotným pěkným lidem. Ba se jim líbí ještě více, než se pěkným lidem líbí pěkní lidé, ale to není způsobeno nějakým vrozeným fyziologickým činitelem, ale jakousi „otupeností“ a zvyknutím si na krásné lidi – stejně tak, jako si časem zvyknete na vše a již to berete jako samozřejmost. Škaredí lidé však většinou časem pochopí, že u pěkných lidí nemají šanci, proto to zkoušejí u těch méně pěkných. Kdežto pěkní lidé mají spoustu příležitostí u též pěkných lidí, proto nemusejí snižovat své ideály. Proč by to také dělali? Kdyby byla pravda to, že lidem nezáleží na kráse, byly by páry „promíchané“ a často bychom se setkávali s páry, kde je jeden škaredý a jeden pěkný. Ale to se nestává. Samozřejmě jsou výjimky, ale ty jsou v řádu desetin i tisícin procent. Takže nespoléhejte na to, že i když jste nevzhledný, tak vám do klína spadne nádherná blondýnka, jako někomu tamhle v Americe. Ty tzv. výjimky zajišťuje též příroda, která tím „zkouší“ další možnosti evoluce a „pojišťuje si“ přežití druhu v extrémních podmínkách. Proto se rodí různí géniové, jedinci odolní proti nevyléčitelným nemocem a také zmíněné ženy, kterým opravdu nezáleží na kráse. Ale to jsou případy... no spočítejte si to sami, jak moc vzácné. Všechno je to řízené geny. Vědci stále zjišťují a objevují nové geny, které mohou za něco. Časem zjistí (já už to zjistil :-)), že geny mohou za všechno a lidé se budou moci na vše vymlouvat, že za to oni nemohou, že je to kvůli jejich genům. Ale o tom, že člověk nic moc neovlivní, jsem psal již na začátku – karty máte prostě již rozdány. Zapomněl jsem zmínit jednu důležitou věc. Tady ta „pravidla odmítání“ na základě fyzického vzhledu platí pro ty muže, kteří nemají ženě co nabídnout, kromě svých „ideálních“ povahových vlastností, které mu jsou k ničemu, protože pěkná žena si může vybrat pěkného muže, byť nějakého troubu, ale v první řadě jde o fyzickou přitažlivost, která ve většině případů nemůže být nahrazena „psychickou přitažlivostí“. A tímto se dostávám k případům, kdy i již znatelné procento žen (ne nula celá nic jako v předchozích případech) odsune fyzický vzhled až na další pozici. A kvůli čemu tak většina žen učiní? -Kvůli materiálnímu zabezpečení, což zajistí jí i jejímu potomkovi bezpečný a snadný život, tedy větší pravděpodobnost úspěšné reprodukce. Zase se stačí podívat do minulosti a zjistíte, že tak se ženy chovají odjakživa, takže je to přirozené a ženy to nemohou změnit – je to v nich zakódováno. Stejně tak se chová

13

spousta zvířat, kdy samice se páří s nejsilnějším, a tedy nejmocnějším, samcem. Ovšem u lidí je to trochu jinak, protože samotná síla souvisí s fyzickým vzhledem, ale těžko budeme předpokládat, že někdo s pupkem jak (však víte kdo), kterému táhne na šedesátku, zvládne nějakého urostlejšího puberťáka, co alespoň jednou týdně odloží cigáro a zajde do posilovny. Lidé se od ostatních zvířat liší tím, že i s relativně velmi malou silou, dokáží přemoci mnohem silnějšího soupeře – a to díky zbraním (nástrojům) a schopnosti rozvinutého myšlení, tedy plánování taktiky boje. Jelikož je člověk společenský tvor a vždy byl, žil i dříve ve stádech (tlupách, společenstvích). Určité společnosti žijí v určité sociální hierarchii, kdy zde vládne nejsilnější jedinec, který má největší právo na to spářit se s největším počtem samic (např. u hmyzích společenstvích je situace samozřejmě odlišná). Lidé takto také žili, proto se ženy naučily „vzhlížet“ k tomu nejmocnějšímu jedinci. Ale postupným vývojem člověka a rozvíjením se inteligence se mocným člověkem nemusel stát vždy jen ten nejsilnější. U lidí se moc začala projevovat i tím, kolik kdo nashromáždil majetku. Když měl někdo hodně majetku, mohl si např. „zaplatit“ stráže, které se staraly o jeho bezpečí. Nebo prostě lidé začali vzhlížet k určitému jedinci na základě jeho původu, tedy automatické zařazení na vrcholné příčky společenské hierarchie a lidé k němu měli respekt, který plynul pouze z jeho pozice. Sami jistě víte, že k někomu cítíte respekt, i když byste ho zmákli malíčkem u nohy. A tak se mocnými lidmi stávali i ti, kteří na tom nebyli po fyzické stránce nejlépe. Důvodem této odlišnosti od zvířat je i to, že již muž, který usiloval o pozici a majetek jiného muže, se nemusel svému sokovi postavit tváří v tvář a změřit s ním síly, ale mohl ho jednoduše (třeba) zapíchnout ve spánku. Proto se na pozice, které dříve patřily pouze nejsilnějším mužům (tedy většinou i fyzicky krásných) dostávali i slabí a nevzhlední muži. No a ženy na to zareagovaly. Proto i dnes, pokud jste nevzhlední, můžete na svoje Ferrari ulovit kdejakou pěknou kočku. Ovšem musíte počítat s tím, že ona s vámi nebude kvůli vašim fyzickým přednostem a dobré povaze. Zkrátka vytušila šanci, jak zabezpečeně prožít život a vychovat dítě. Problém u takové ženy je, že pokud se jí nabídne lepší šance, může vás opustit, stejně tak v případě, kdybyste o své přednosti (finanční) přišel. Zkrátka vás pravděpodobně nebude nikdy milovat opravdovou láskou, takže nebude mít důvod s vámi zůstat v horších chvílích. Ale také to neznamená, že by se to stát muselo. Lidé jsou různí a i jejich prožívání lásky je zcela odlišné. Někdo bez svého partnera nevydrží ani minutu a někdo za lásku považuje sex a občasné společné chvíle. A někdo je opravdu maximálně naplněný tím, že se cítí materiálně (a tím i fyzicky) zabezpečen. To, jestli se narodíte pěkní nebo škaredí, rozhodne o celém vašem životě. Tento život prostě není stvořený pro škaredé lidi. Škaredé lidi si příroda nepřála, protože jsou „bezpečnostním rizikem“, které může ohrozit přežití druhu. Tato věta se zdá přehnaná, ale není. Kdyby bylo hodně škaredých lidí, byly by častější různé genetické deformace a rodilo by se stále méně, reprodukce schopných, jedinců, což by v konečném důsledku mohlo znamenat úplné vyhynutí druhu, protože by oslabení, nemocní (škaredí) jedinci byli náchylnější na různé nemoci, což by se šířilo na další generace, pokud by další generace vůbec byly. O zvířatech se říká, že přežijí jen ti nejsilnější – tedy ti nejzdatnější, nejzdravější – a je to samozřejmě pravda. Toto nelze zpochybnit. Ale zároveň se tvrdí, že u lidí to neplatí. Silně nemocný člověk sice může přežít, ale má již minimální šanci na reprodukci, takže jeho geny nepřežijí. I kdyby byl schopen reprodukce, zdraví lidé ho odmítnou, protože budou vyhledávat pouze zdravé lidi. A to, jestli je někdo zdravý, zjistíme okamžitě podle vzhledu. Doufám, že nikdo, kdo dočetl tuto knihu až sem, si nemyslí, že těmi nemocemi myslím nachlazení nebo chřipku? A co se týče toho stupně „škaredosti“, možná si myslíte, že to se zdravím nesouvisí. Pokud mluvíme o různých deformacích, kdy člověk vypadá opravdu sexuálně odpudivě, tam je každému jasné, že je nemocný – proto se nám zdá odpudivý, protože nám příroda dává jasné varování, že s tímto jedincem se pářit nedá. Ale i ti méně škaredí, co vypadají relativně normálně, mají většinou horší imunitní systém – tedy odolnost proti nemocem. I zde nám dává příroda jasný signál. Většina z nás neuvažuje o tom, že když se nám někdo nelíbí, že je to z toho důvodu, že by případné naše společné dítě mělo menší šanci na přežití. Ale všechno je pouze o sexu! Kdyby nebyl sex, nejsme ani my. Pěkní lidé jsou procentuálně zdravější než ti škaredí. Kdo nevěří, ať se podívá třeba na zuby svých spolužáků či kolegů. Uvidíte, že ti pěkní mají zdravější

14

zuby než ti škaredí. A rozhodně to nesouvisí s čištěním zubů. To je další obrovská lež! To, jestli budete mít kaz nebo ne, záleží především na vašich genech. Ale proč by se někdo obtěžoval se studií, když se na zubních pastách a kartáčcích vydělávají miliardy? I když si budete každý den čistit zuby třeba pětkrát, nic moc tím neovlivníte. Tedy vlastně ano – sedřete si přirozený ochranný obal zubů – sklovinu, a tím bude pravděpodobnější infekce. Tak jsem vám tímto snad odpověděl na otázku, která vás trápí: „Proč, když já si pravidelně a správně čistím zuby, mám zubní kaz a moje spolužačka, co jí pořád čokoládu a pije colu žádný kaz nemá?“ Lidé tu žijí tisíce let. A jak dlouho si myslíte, že si čistí zuby? I sto let je přehnané číslo. Samozřejmě i pěkní mají kazy a i škaredí mají bezvadný chrup. Ale jen si sami udělejte vlastní statistiku. Ještě malá rada pro ty, co chtějí mít opravdu zdravé zuby: na čištění se vykašlete a hlavně jezte jen ty potraviny, které znal člověk tak před 1000 lety... no dobře, stačí i 100. Říkám to z vlastní zkušenosti? -Ne! Zrovna jsem dopil dvojitou instantní kávu s cukrem a večer si sedřu sklovinu kartáčkem. Ale už téměř 9 let jsem neměl zubní kaz. A důvod? -Už téměř 9 let jsem nebyl u zubaře. „Co zubař nevidí, to nerozvrtá.“ Ještě doplním k tomu zdraví, že v dnešní době mají i pěkní lidé řadu vážných nemocí. Ale většinou se jedná o nemoci, které jsou způsobeny civilizací, tedy novými látkami, a proto na ně tělo nemůže standardně reagovat. Jedna z nejhorších věcí současnosti, která ovlivňuje zdravý vývin a vývoj dítěte, je hormonální antikoncepce. Chcete aby vaše dítě bylo alergické a mělo oslabený imunitní systém? – Používejte co nejdéle hormonální antikoncepci. Studie o její škodlivosti vyplouvají na povrch jen zřídka. Lidé si myslí, že všechny potraviny jsou bezpečné. Ale stačí pravidelně užívat léky nebo konzumovat různé vitamíny a rakovině jdete naproti. Všechny syntetické látky vás postupem času zabíjejí, ale zase na druhou stranu vám některé život prodlužují. Ale vědecké testy těchto látek se buď nedělají, nebo jsou testy teprve na začátku. Kupříkladu se myslelo, že když kuřáci budou pravidelně konzumovat betakarotén, sníží se u nich riziko rakoviny. Výsledek? Studie se předčasně ukončila, protože u kuřáků, kteří konzumovali tablety betakaroténu, se zvýšil výskyt rakoviny o 60%, a to v dřívější době, než měla studie skončit. Ale zase si s tím moc nelámejte hlavu, protože vaše délka života je z 80ti až 90ti procent již dána vašimi geny a vy ji už neovlivníte. Pokud ale budete například vydatně kouřit, dožijete se pouze 80ti procent vašeho životního potenciálu. Ale zase nečekejte, že když budete žít tím nejzdravějším stylem, jakým to vůbec lze, že se dožijete stovky. No už jsem v této kapitole popsal dost stran, dokonce jsem zde napsal druhý nadpis, ale pořád se nějak nedostávám k dalším věcem, ke kterým jsem chtěl. Takže napíši třetí nadpis, který ale bude stejný jako druhý nadpis. Pokud máte dobrý zrak a nedíváte se zahleděně jen na ten řádek, který právě čtete, tak už ten nadpis vidíte a tím pádem čtete tenhle řádek úplně zbytečně, stejně jako čtete i toto slovo zbytečně.

Jste pěkní? Tak máte štěstí! Takže jsem nakonec ten nadpis pozměnil, aby to nebyla taková nuda. Jaké jsou tedy výhody fyzické krásy? Napíši to, co říkali v českém vydání pořadu Clever a doplním další své postřehy. Když začneme od mala, tak to jistě nějaké výhody má, ale vy si na to stejně nebudete pamatovat, tak co? Snad jen to, že hezčí dítě je roztomilejší, tudíž je menší pravděpodobnost, že by mu někdo cizí ublížil. Ale to platí pro mláďata všeobecně, protože jsou všechna roztomilá. Proto přeskočíme až do školy. Hezké dítě bude mít více kamarádů, což bude mít obrovský vliv na jeho vývoj. Však to znáte, že pěkní a škaredí lidé se chovají odlišně. Pěkní jsou tzv. namyšlení, zatímco škaredí se zdají hodnější. Samozřejmě je to věc subjektivního pohledu, ale takhle nějak to je. Pěkné dítě, potažmo i člověk v jakémkoliv věku, dostane mnohem snadněji to, o co si řekne. Je ze všech stran zvýhodňováno. Ve škole dostává lepší známky (to je z toho pořadu Clever, resp. z vědeckých studií), všichni mu pomáhají, všechno má prostě snadné. No dospělejší jedinec si snadno najde partnera, a to toho vytouženého, dříve začne se sexem, pak samozřejmě dostane lepší práci než škaredý jedinec, no a takhle se to s ním „táhne“ celý život. Vzal jsem to hodně ve zkratce, ale každému je jasné, o co jde. Ti pěkní jistě nesouhlasí, takže začnu s

15

pravidelným dokazováním, které je zde o to příjemnější, že v této knize jsem pouze Já ten, který má pravdu a vy mi sice můžete doma nadávat, ale já to neslyším a v této knize se to beztak neobjeví. Cha.

Pěkný člověk je ze všech stran zvýhodňován. Ať se mi lépe hovoří, budu teď mluvit pouze o ženách – pěkných ženách. Proč jsou zvýhodňovány – a hlavně od mužů? Kvůli prostředí to není, kvůli potravě také ne, takže nám zbývá poslední možnost, a tou je sex. Každý normální a zdravý člověk touží po pěkném partnerovi. Na sex lidé nezačínají myslet někdy v pubertě, ale prakticky od narození. Zájem o to druhé pohlaví, hraní si na doktora, dětské lásky atd. - netřeba více rozepisovat. Já jsem se myslím poprvé zamiloval do sestřičky v jesličkách, což je asi jedna z mých prvních třech životních vzpomínek, a pak se to se mnou už táhlo, takže asi tak 3 holky ve školce a 1263 holek, žen, kreslených postaviček a učitelek po dobu základní školy a střední školy. Nutno podotknout, že ty kreslené holky a jedna mořská panna (Ariel je fakt kus) a jedna učitelka se vyskytovaly jen po dobu té základní školy. I když..., kdybych věděl, co mě čeká, raději bych zůstal zamilovaný do té mořské víly. Když se vám někdo líbí a po někom toužíte, snažíte se před ním vypadat dobře a snažíte se, aby měl na vás dobrý názor. Proto se snažíte hezké holce všelijak pomáhat (mluvím k mužům), protože i když po ní „nejedete“, váš mozek ihned vyhodnotil její krásu a zařadil ji mezi potenciální sexuální partnerky. Toto vyhodnocení probíhá mnohokrát za den, vždy když se podíváte na novou ženu. V nějakém tom dokumentu to bylo nějak konkrétně vyčísleno, no ale zas takovou paměť nemám. Zkrátka každou ženu, na kterou se podíváte, okamžitě fyzicky vyhodnotíte, zdali je vhodnou potenciální sexuální partnerkou. Na světě neexistuje jediná žena, kterou byste takto podvědomě neohodnotili. A i když je šance na to, se s tou náhodnou ženou spářit, téměř nulová, vy se chováte tak, abyste tu šanci zvýšil. No a co ženy? Nebudou na pěknou ženu žárlit. Pokud ji budou brát jako konkurentku, tak ano. Ale třeba do školy většina z vás nejde za účelem partnerského seznámení. Proč jsou tedy pěkné holky víc oblíbené i u ostatních holek a mají více přátel? Za přátelstvím, stejně jako kterýmkoliv jiným vztahem, hledejte vždy nějaké výhody. Kolem pěkné holky se bude motat i více kluků, čímž se zvýší šance i pro ty ostatní kamarádky. Toto je však spekulace. Mnohem pravděpodobnější variantou je to, že lidé kamarádi s podobnými lidmi, jako jsou oni sami. A přece jenom na světě je více těch pěkných a trochu pěkných lidí, než je těch škaredých. Toto je také spekulace. Takže do třetice ta pravá možnost, která už spekulací není, protože jsem ji teď zrovna vymyslel a cítím, že je to pravda. Pěkní lidé se totiž lépe seznamují. Proč? Protože jsou na to zvyklí, protože každý raději mluví s někým pěkným – tohle samozřejmě berte s rezervou, protože mnozí z vás si určitě nechtějí povídat s nějakou „barbínou“. Ať je tok jak chce, tato přátelství nejsou moc pevná. Lidé, kteří mají desítky, a dokonce i stovky přátel, nemají vlastně žádného skutečného přítele. Dejme tomu, že každý člověk má v sobě určité množství lásky, kterou rozdělí dle svého uvážení – a to jak mezi lidi, tak i mezi své zájmy a koníčky. Někdo tu lásku rozporcuje na stovky malých kousků, které již nemohou být tak intenzivní. A někdo dá drtivou většinu své lásky jen jedné osobě. Sami zjistíte, že to tak je. Lidé, kteří věnují většinu své lásky jediné osobě, již nepotřebují k životu nic moc dalšího. Ta jejich jedna osoba je pro ně celý život a vůbec nestrádají tím, že nemají další přátele. Taková láska je však spíše výjimečná. Běžnější je, že lidé rozdělí svoji lásku mezi dva až tři skutečně dobré přátelé, pár dalších známých a tu zbylou velkou část věnují své lásce a rodině. A třetí skupinou jsou ti, kteří rozdělí svoji lásku mezi desítky lidí. Sice vypadají, že mají spoustu přátel, ale prakticky nemají nikoho. Jejich přátelství jsou založená na několika povrchních větách, ale když byste například všechny tyto lidi zavřeli na týden do uzavřeného prostoru, projevilo by se jejich skutečné „přátelství“. Jaké z toho plyne ponaučení? Pokud si vyberete partnera, který je hodně společenský a má hodně přátel, nemůžete čekat, že spolu prožijete vášnivou lásku a on vás bude milovat tak, že bez vás nevydrží ani minutu. Pokud si naopak vyberete někoho s malým počtem dobrých přátel, z jeho strany bude láska velmi intenzivní. Ale také si dejte pozor na to, že někdo svoji lásku investuje třeba do své práce. Ještě musím upřesnit, že počet přátel není rozhodující, ale tím důležitým ukazatelem je intenzita přátelství. Někdo může mít třicet přátel, ale

16

jen dva opravdové a s těmi zbylými prohodí jen občas nějaké slovo. Tímto odbočením se vrátím k tématu, konkrétně k té formulaci, že vzhled má velký význam v sociálním chování člověka. I když by se narodily dvě zcela charakterově a povahově identické děti (děvčata), ale jedno by bylo pěkné a druhé škaredé, a i kdyby vyrůstaly v úplně stejném prostředí, stejně z nich vyrostou povahově odlišní lidé. Ta pěkná dívka by svoji lásku rozdělila mezi více lidí, neboť by byla oblíbenější a měla by více kontaktů. Též by byla zvyklá na to, že spoustu věcí dostane „zadarmo“, čili že se u ní budou kluci předhánět ve zdvořilostech. Ona by si na to samozřejmě zvykla a určité věci by již považovala za samozřejmost. Naučila by se, že se stačí na kluka usmát, a on pak udělá cokoliv. Začala by dříve se sexuálním životem a pravděpodobně by vystřídala více partnerů. Tím by se snížila pravděpodobnost, že prožije zbytek života pouze s jedním partnerem, protože by věděla, že může mít prakticky jakéhokoliv kluka. Nebude nikdy schopna prožít intenzivní vášnivou lásku, kdy by bez svého partnera nedokázala žít. Druhá dívka by byla téměř pravý opak. Měla by méně kamarádů, kluka by hledala těžko, nikdo by ji nezvýhodňoval, proto by si musela vše sama vydřít, čímž by se posílily její schopnosti dokázat v životě něco víc, byla by hodnější a upřímnější (pouze v některých ohledech), neboť by nemusela lhát klukům, které by musela odmítat. Se sexem by začala v mnohem pozdějším věku, nebrala by ho jako samozřejmost a se svým partnerem by měla daleko intenzivnější, intimnější a komornější vztah a byla by velká šance, že spolu zůstanou po celý život. Vidíte tedy, že krása má opravdu velký vil na to, jak se bude člověk chovat. Proto se říká, že jsou pěkné holky namyšlené. Namyšlenost je však dosti subjektivní pojem. Ty pěkné holky se prostě naučí „prodávat“ svou krásu. Kdybyste byli krásní, dělali byste to samé. Ti z vás, kteří již mají určitý nadhled a nerozsypou se z každé pěkné holky, možná někdy zjistili, že když za nimi přijde nějaká pěkná holka s prosbou o určitý druh pomoci, tak „nasadí“ úsměv. Vy se na ni také začnete smát. Ona už očekává, že to má u vás „v kapse“. Protože na základě mnoha předchozích zkušeností zjistila, že to funguje, že se stačí usmát na kluka, a ten je schopný udělat cokoliv. Když se na ni smějete i vy, tak i kdybyste její prosbu odmítli, ona vás bude přemlouvat a pravděpodobně vás přemluví... u mě to tedy tak je, když mám na to náladu. :-) Když ale nepřistoupíte na její „hru“, nezačnete se usmívat a budete ji brát jako kohokoliv jiného, a odmítnete ji, uvidíte v její tváři, že je tím zaskočena, že na to není zvyklá. Ještě se chvíli bude usmívat, ale už to bude spíše křečovité a smích ji bude mizet z tváře. Pokud toto neznáte ze své osobní zkušenosti, pozorujte nějakou pěknou holku s někým jiným. Třeba ve škole při zkoušení. Pěkná holka, když neví, usmívá se – sice už je to ten křečovitý úsměv, ale stále to podvědomě zkouší. Nedělá to naschvál, jen se to tak již naučila. Kdo má pocit, že tady odsuzuji ty pěkné lidi, mýlí se. Oni za to také nemohou. Nelze od nikoho očekávat, že se již od mala začne vychovávat sám. Záleží to především na prostředí a ostatních lidech. Ještě doplním, že je tu řeč o těch nadprůměrně hezkých lidí. Namyšlenost – co to je? Namyšlenost se dá označit za to, když někdo něco již automaticky očekává. Že mu někdo pomůže, udělá zdvořilost apod. Zároveň však tuto věc nepovažuje za samozřejmost jiná, větší, skupina lidí. A tito lidé právě označí někoho za namyšleného, protože očekává něco, co ostatní běžně očekávat nemohou. Když vám někdo dvacetkrát podrží dveře, již to začnete brát za samozřejmost a očekáváte, že se to stane i po jedenadvacáté – je to podmíněný reflex. Ale při tom jedenadvacátém pokusu vám někdo ty dveře nepodrží a uvidí, že vy jste očekávali, že vám je podrží. V jeho očích budete namyšlení, protože on pochází z prostředí, kde si každý drží dveře sám. Proto je namyšlenost relativní pojem a není na místě, abyste za to někoho odsuzovali, protože i vy můžete být v očích někoho jiného namyšlení a sami si to neuvědomujete. Proto ty pěkné holky očekávají, že něco dostanou snáze, než ostatní. Není to jejich chyba. Je to jejich podmíněný reflex, který se utvářel mnoho let. A čím déle se utváří, tím silnější je a lze ho obtížněji změnit. Vzpomeňte si třeba na pohádku Pyšná princezna.

17

Pěkná, hodná a nenamyšlená holka? Samozřejmě jsou takové. Zde se často setkáváme s tzv. syndromem ošklivého káčátka (bylo to v mnohých „puberťáckých“ filmech). Syndrom ošklivého káčátka je vysvětlován tak, že dívka byla po dobu svého dětství považována za neatraktivní, proto byla ve svém okolí „vychovávána“ jako škaredá. Až v pozdějším věku, v pubertě, se z ní stala atraktivní dívka, ale již se stačila pevně utvořit její povaha „škaredé“ dívky. Ze škaredé dívky se „přes noc“ stala krásná, ale její povaha na to nemohla tak rychle reagovat. Náhle přestoupila do jiné skupiny a začala pociťovat výhody krásné dívky, ale její charakter se nezměnil. A pak jsou tu ještě ty výjimky, které byly krásné po celý svůj život, ale jejich vrozená povaha byla natolik silná, že odolaly všem pokušením, která jim byla servírována jak na běžícím pásu. Ale zase si uvědomte, že výjimky jsou opravdu výjimečné. Při různých rozhovorech jistě slýcháváte o různých výjimkách, tedy např., že ta pravá holka, která nebude jako ostatní, se určitě najde apod. Člověk má pak pocit, že ty výjimky jsou velmi časté. Ale není to tak. Ale výjimky jsou, proto nikdy nemůžete tvrdit, že všichni „něco“ dělají. Vždy může být výjimka. Krásné ženy jsou na tom hůře. -Škaredí lidé tohle jistě odsoudí. Z toho, co jsem zde vše napsal, vyplývá, že pěkní lidé mají hezčí život. Ve směs to tak je. Proč tedy občas slýcháváme názor, že pěkné holky to mají těžší? Protože ty pěkné holky mají své specifické problémy, které ostatní lidé neznají. Často si stěžují např. na to, že po nich chce každý jenom sex, že se na ni všichni chlapi úchylně dívají apod. Z jejich pozice se to může jevit jako velký problém a mnohdy to pro ně problém je. Ale ze strany škaredých lidí se to jeví jako namyšlenost. Každý má totiž své specifické problémy, které těžko někdo jiný (z jiné „skupiny“) pochopí. Když má někdo relativně „všechno“ jsou pro něho i „malé“ problémy dosti velké. Proto je hodně celebrit závislých na drogách a alkoholu a mají velké existenční problémy, byť se z pohledu „obyčejného“ člověka zdá, že mají vše. Taková slavná zpěvačka je pak třeba schopná sebevraždy z toho důvodu, že poklesne její popularita. Z pohledu průměrného člověka je to zcela nepochopitelné. Ale nikdo se nemůže vcítit do kůže někoho jiného z jiného prostředí, které on sám nezná. Proto slýcháváme různé rady, které jsou pro nás těžko dosažitelné, a naopak mi nechápeme proč, když jsme něco dokázali my, proč by to nemohl dokázat i někdo jiný? Neodsuzujme proto lidi, kteří něco nedokáží. Třeba si říkáte o bezdomovcích, proč se prostě nezvednou a nejdou hledat práci? „Nic na tom není – já bych to zvládl také.“ Ale vy nemůžete chápat, jak se oni cítí. Další příklad jsou třeba deprese. Někdo se vzmůže a začne něco dělat, čímž se zpět vrátí do života. Ten člověk si pak myslí, že toto může dokázat každý. Ale zase je to velký omyl. Toto je opravu zásadní věc, kterou by si měl každý uvědomit. „Co je jednoduché z mého pohledu, může být pro někoho nedosažitelné.“ Vrátím se ještě k problému těch pěkných holek. Když byste jí dali na výběr, že buď bude pěkná a bude muset snášet toto „obtěžování“, nebo bude škaredá a bude sama bez partnera, co by si asi vybrala? Proto se i vy zkuste zamyslet z „neutrálního“ pohledu, jestli jsou vaše problémy opravdu vážné. A co zjistíte? Pravděpodobně nic, protože se zase budete dívat pouze ze svého hlediska. Ale u mnohých věcí zjistíte, že vaše problémy jsou zbytečné, hlavně pokud je srovnáte s problémy někoho jiného. Třeba že máte málo peněz. Vzpomeňte si na lidi, kteří žijí s osmi dolary na měsíc. „Skutečně beru tak málo?“ Proto my většinou máme problémy, kterým by se ostatní smáli. Ale každý problém je ovlivněn prostředím. V televizi vidíte lidi, jak se rozčilují nad politikou. Kdyby byla válka, rozčilovali by se také? Člověk se zkrátka jen přizpůsobuje svému prostředí. Proto jste teď možná pochopili lépe, že i když byste měli třeba více peněz, vaše problémy nezmizí, jen se transformují na jiné. Vážnost problémů by jistě byla jiná, ale pokud člověk nemá s čím porovnávat, zdá se vážnost stejná, neboť se přizpůsobí prostředí. Proto se problém někoho, kdo řeší, jestli zítra sežene potravu, dá plnohodnotně srovnat s problémem zpěvačky, jejíž popularita klesá. Ale z pohledu třetí osoby je jasné, který problém je vážnější. Ale ta zpěvačka to nemůže vidět. A i když si uvědomíte, že jste na tom vlastně oproti jiným lidem výborně, vaše problémy nezmizí, neboť si to je na chvíli uvědomíte, ale nebudete žít v tom jiném prostředí. To je také důvod, proč lidé, kteří unikli o vlásek smrti, si váží daleko více svého života a snaží se každý den prožít naplno. Ten zážitek byl tak nesmírně frustrující, že ovlivnil zcela jejich pohled na život a z minuty na minutu začali žít v jiné „skupině“, i když se jejich prostředí nezměnilo. Jestli si chcete více vážit toho, co máte, zkuste žít nějakou dobu v jiné, nižší „skupině“. Nižší skupina je

18

ta, která se blíží více základním problémům – což je přežití. Ale asi nikdo z vás to neudělá a spokojí se s tím, co má.

Kapitola 6 Lhaní žen II - ve vlastní prospěch V druhé kapitole jsem se věnoval lhaní žen, které pramenilo ze strachu. Ale ženy

nelžou pouze ze strachu, ale i pro svůj vlastní prospěch. Samozřejmě to platí i pro muže, ale i teď, když píši tato slova, jsem stále muž, proto se stále nebudu muži zabývat. Možná se ze mě, za dalších 100 stran, stane žena a budu psát o mužích. Ale zatím máte smůlu... Lhaní ze strachu i z prospěchu se dá považovat za to samé, neboť tím, že někomu zalžeme ze strachu, zajistíme si tím prospěch.

Co muž považuje za lež, žena za lež nepovažuje. V této kapitole se budu věnovat různým činnostem žen, které někdo nechápe a někdo si jich třeba vůbec nevšímá. Jde především o to, proč se žena snaží sebe samu prezentovat „lepší“, než jaká ve skutečnosti je? Musíme si nejdříve uvědomit, jakým způsobe si obě pohlaví hledají partnery. U lidí je to tak, že muž je ten, který se o něco aktivně pokouší a žena je ta pasivní (nemluvím zatím o sexu – to je pro ty z vás, co se teď zamysleli nad svým sexuálním životem a uviděli v předchozí větě až nečekanou podobnost ;-). Proto více než 90% vztahů pramení z podnětu muže. Zatímco u spousty zvířat vídáme, jak se samec před samicí naparuje a snaží se ji přilákat, u lidí se „naparují“ samice. Proto se na sebe snaží všelijak upozornit, což je hlavní důvod líčení. K tomu fyzickému lákání mužů není asi co dodávat – to každý vidí a zná. Ale jak již bylo řečeno, lidé se neseznamují pouze na základě fyzického vzhledu. Proto musí ženy vládnout kromě dovednosti ve fyzickém přitahování, i psychickými – verbálními schopnostmi. Když se vrátíme k tomu fyzickému zkrášlování se žen, zjistíme, že je to též forma lhaní. Lhaní je to, čím vědomě uvádíme někoho v omyl. Něco co neodpovídá pravdě. Lhaní samozřejmě nemusí být jen zákeřné, lhaní je totiž velice důležité v lidských vztazích. Důležitost lhaní je tak velká, že tomu nikdo snad ani neuvěří. Ale je to tak. To, že se žena namaluje, znamená, že předstírá, že vypadá jinak, než jaká doopravdy je – je to tedy lhaní – uvádění někoho v omyl. Asi nikdo z vás, za tuto formu lhaní, ženy neodsuzuje. Musím však doplnit, že toto „lhaní“ se týká spíše určitého druhu líčení, jako je makeup, který zakrývá nedostatky. Jinak líčení jako takové je o něčem jiném, než pouze udělat ze sebe krásnější. I když si to ženy myslí, důvod líčení je zcela jiný, a to vám objasním za chvíli. A stejně jako je to u tělesného „lhaní“, je to i u toho verbálního lhaní. Má to zcela stejný původ. Ženy se na sebe snaží upozornit a udělat ze sebe lepší – atraktivnější potenciální partnerku, která bude mít tak vyšší pravděpodobnost na „ulovení“ muže. Žena v tom pochopitelně lhaní nevidí, muž, přesněji řečeno inteligentní muž, ano. Když se ale ženy zeptáte, jestli je to opravdu pravda a ona se zamyslí, zjistí, že to není pravda. Ale také se neoznačí za lhářku, protože to bere jako samozřejmost. Proto je i lhaní relativní! A proto dochází k nepochopení mezi pohlavími a vzájemnému obviňování ze lži. Ale muž i žena to vidí odlišně. Proto nikdy nemohou dojít ke stejnému výsledku a k pochopení. Co muž

19

považuje za lež, žena za lež nepovažuje. A naopak. A přitom mají pravdu oba. To, že mají pravdu oba, to by asi pochopil pouze zástupce třetího pohlaví. Ale vy, ať už jste žena nebo muž, se díváte na vše svým pohledem, který se od opačného pohlaví liší. Představme si, že muž je měrnou jednotkou „metr“ a žena je měrnou jednotkou „stupeň“. A kolik je 1 metr + 1 stupeň? Jestli tohle čte nějaký učitel, tak chce jistě upřesnění, jestli je ten stupeň teplotní nebo úhlový, aby byl výsledek přesný. Necháme učitele počítat a my půjdeme dál. Sice jsem celý odstavec věnoval verbální lži, ale nenapsal jsem jediný příklad. Tak jdeme na to. Prvním příkladem může být to, jak žena popisuje svého ideálního partnera. „Upřímný, chytrý, věrný, citlivý, se smyslem pro rodinu... a na kráse mi nezáleží.“ O kráse jsme se již bavili, takže vám je to jasné. Kdyby tyhle požadavky myslely ženy opravdu vážně, tak jsem ideální partner a zrovna si užívám s nějakou sexy blondýnkou a dvěma brunetkami a neničím si prsty o klávesnici. Ale stačí se pak rozhlédnout kolem sebe a zjistíte, že ty holky chodí s totálními magory, kteří dobře vypadají. Samozřejmě ne všechny – tolik magorů není! Ale možná je. Zjistíte tedy, že si holky vybírají kluky podle zcela jiných kritérií. A pak si časem stěžují na to, že je ten jejich lhář a ohýbač. Pardon, zahýbač. Ale to je zase jiná kapitola. Ženy se tímto lhaním snaží vypadat lépe než ostatní ženy. Má to působit tak, že ony jsou ty hodné, věrné, a že s nimi bude muž šťastný. Ze stejného důvodu ženy odpovídají v různých intimních průzkumech tak, že snižují svůj skutečný počet sexuálních partnerů apod. V dnešní době však již každý ví, že muži i ženy musí mít stejný počet sexuálních partnerů (pokud muži nechodí do bordelu na Venuši). S těmi průzkumy se dělaly pokusy. Skupince žen se rozdaly dotazníky, kde zcela anonymně odpovídaly na intimní otázky – nikdo je nesledoval a nikdo nemohl zjistit, jak konkrétně odpovídají. Ženy psaly, že měly velmi málo sexuálních partnerů. Poté se jim rozdal stejný dotazník, ale napojily ženy na detektor lži – nefunkční, což ale ony nevěděly. Jejich odpovědi se náhle začaly lišit a počet sexuálních partnerů se zvýšil. Z toho vyplývá, že i když nejsou ženy pod žádným tlakem, stejně v určitých věcech lžou. Míra upřímnosti záleží i na kráse ženy. Ty ženy, které jsou hodně atraktivní a nemají tak nouzi o partnery, nemusí tak mnoho předstírat, protože je o ně zájem i když „nic“ nedělají. Záleží samozřejmě i na jiných faktorech, především inteligenci – čím je nižší, tím je pravděpodobnější, že žena bude upřímnější. Proto, když vám nějaká holka řekne, ať se na ni nedíváte, pravděpodobně to bude nějaká pěkná holka, která nemá nouzi o partnery a jejíž citová inteligence (nejedná se o I.Q.) bude nižší. Poznámka autora: V této knize je emocionální (též emoční, citová) inteligence popisována ze subjektivního pohledu autora a nemusí se shodovat s oficiálními definicemi. Citová inteligence třeba znamená, jak ona žena umí mluvit, jak se dokáže starat o dítě apod. Ve škole může mít takováto žena samé čtyřky, ale je chytřejší než různé vysokoškolačky. Citově inteligentní ženu poznáte třeba tak, když ji uvidíte s nějakým zvířetem (teď opravdu mluvím o zvířatech), třeba s pejskem a hned poznáte, jak se o něj stará, když se s ním třeba mazlí. Poznáte to i podle běžné mluvy. Mluví plynule a na vše, co se týká běžného života, dokáže reagovat, nezasekává se. Naopak ve škole si nebude vědět rady. To je příklad vysoce citově inteligentní ženy, ale s nižší jinou inteligencí. Proto její I.Q. může být podprůměrné. Nebudu dávat bližší příklady, aby mi ty holky nevyfoukl pak nějaký kluk. Takové ženy jsou nejlepšími matkami, a tedy i nejlepšími životními partnerkami – samozřejmě pro určité muže, každý preferuje něco jiného. Uvedu i příklad citově nízko inteligentní ženy. Poznáte ji stejnými způsoby, jaké jsem popisoval v předchozím případě. Obsah její řeči i přízvuk bude jiný. Já je poznám po prvním slově („Fákt jóóó?“). Ale jdou snadno poznat i vzhledové – obarvené vlasy, hodně nalíčené, hodně šperků, většinou velké náušnice a rádoby „in“ oblečení, a když mluví na své dítě, většinou křičí. Možná je to přehnané, ale divili byste se, pro kolik žen toto platí. Takové ženy mohou mít i vysoké I.Q., ale většinou i ve škole budou průměrné nebo podprůměrné – i když inteligentně mají na víc. Citově inteligentní žena je rovněž méně ovlivnitelná, kdežto ta méně citově inteligentní žena je snadno ovlivnitelná. Proto pravděpodobně ta méně

20

inteligentní bude kouřit, bude snadněji přístupná sexu a její vzhled bude dalším důkazem. Bude se snažit vypadat jakoby podle rádoby nej módních trendů. Stejně jako jsem psal dříve o té „lásce“, že každý člověk jí má podobné množství a jen je u něj jinak rozdělena, platí to i o inteligenci. Takže člověk s I.Q. 90 muže mít stejné množství inteligence, jako člověk s I.Q. 150. Jenom ji bude mít jinak rozdělenou. Inteligenční kvocient (IQ), jako standardní norma měření inteligence, je zaměřena jen na určitou část inteligence (alespoň dříve to tak bylo). V těch testech jsou především matematické úlohy a je zcela opomíjena emoční inteligence. Abych nekřivdil, jsou i testy, kde se zkoumá třeba verbální schopnost apod. Ten člověk s I.Q. 90 sice nespočítá žádný složitý matematický příklad, zato se však dokáže skvěle postarat o ostatní lidi. Kdežto někteří lidé s velmi vysokým I.Q. mají problémy v běžných lidských činnostech a nedokáží se pořádně postarat ani sami o sebe. Stejně jako u lásky, tak i u inteligence, a konec konců i u vzhledu, jsou samozřejmě větší výkyvy, ale to lze považovat již za abnormalitu. Dá se říci, že 90% populace spadá do normálu, průměru, a jejich celková velikost „lásky“, inteligence a krásy je stejná v rozmezí deseti procent. A 5% populace jsou již výjimky, které jsou citlivější, nebo krásnější, nebo chytřejší. No a 5% populace spadá zase do opačných hodnot. I když se vám to nemusí tak zdát, že všechno je takové, vzpomeňte si na svoji třídu – nejlépe 1. třídu základní školy, protože postupem času docházelo již k „filtraci“. Vždy je v nějaké třídě někdo hodně chytrý – 1 až 2 jedinci, a taktéž někdo hodně hloupý 1 až 2 jedinci. Stejné množství jsou i hodně pěkní jedinci a hodně škaredí. No a s tou láskou to asi nevíte, protože přece jenom to nelze zjistit, pokud se o ty lidi hlouběji nezajímáte. Ale věřte tomu, že to bude obdobné, jako v předchozích dvou případech. Určitě jste měli „třídního šprta“ a „třídní krásku“, která se líbila všem klukům. Ale i ti šprti a krásky, a hlupáci a ošklivky, s největší pravděpodobností patřili do průměru, protože to nebyli géniové či Miss World či opačně politikové a jejich manželky. Celá tato odbočka by vás měla upozornit, že lidé nejsou zas tak rozdílní, že vysoké rozdíly v I.Q., neznamenají vysoké rozdíly v inteligenci. A i když na první pohled, ta „krása“ sem nezapadá, protože si jistě říkáte, že u 90ti procent obyvatel jejich krása není v rozmezí 10ti procent, musíte si uvědomit, že člověk má obrovsky zvýšenou citlivost na rozpoznání lidské krásy. Otázka: Poznáte fyzické rozdíly mezi deseti psi stejné rasy a stejného vzhledu na první pohled? Jistě že ne, pokud nejste nějaká výjimka. Všichni se vám budou zdát stejní. Kdo nepoznal, kam tím mířím, zkuste si někde najít nějaký hromadný akt lidí (naháčů), kteří stojí vedle sebe, kde jich jsou stovky. Budou vám připadat všichni tak moc rozdílní? Nám evropanům připadají např. Japonci, že jsou všichni stejní. Ale každý z vás dokáže okamžitě rozpoznat tisíce obličejů ve vašem okolí, které jsou prakticky stejné. Kdyby na to náš mozek nebyl speciálně nastaven, nedokázali bychom to, stejně jako to nedokážeme u jiných živočišných druhů, kde jednotlivci rozhodně nejsou fyzicky stejní, jak se nám to jeví. I u té inteligence jsou rozdíly jen nepatrné. Člověk s IQ 140 není dvakrát inteligentnější než člověk s IQ 70. To jsou totiž pouze relativní hodnoty. Ke skutečné inteligenci lidí můžeme dojít tak, že si představím úsečku, jejíž počátek bude nulová inteligence, kam bude patřit třeba kámen nebo učitel tělocviku, a na opačné straně bude nejchytřejší živočich na světě – Já. Takto byste zjistili, že člověk se bude vyskytovat například od 90ti procent té úsečky, tudíž rozdíly v inteligence nebudou tak vysoké. Tak jsem se pěkně dostal od lži žen k úplně něčemu jinému a teď přemýšlím, jestli jsem už řekl všechno podstatné. Ale jelikož je jedna hodina ráno a já mám problémy vůbec udržet své oči v ruce, tak jsi du lehnout a spát. Druhý den: 11:42. Zapomněl jsem na další formu lhaní z prospěchu a tou je „pomlouvání“. Pomlouvání je typická vlastnost žen. Pomlouvají i muži, ale méně. Je to dáno i tím, že muži v průměru řeknou dvakrát až třikrát méně slov, než ženy. O tomto se podrobněji dočtete již mnohokrát zmiňované knize P. m. l. a ž. p. - nebudu to zde celé již po několikáté vypisovat, autoři té knihy si měli zvolit kratší název. Už jste snad viděli knihu, která se skládá z šesti slov a více? Spisovatelé by se nad sebou měli zamyslet. Takže budu pokračovat ve své knize Proč jsou ženský svině aneb co všechno vám ve škole neřekli. Ženy tedy mluví více a pomlouvají více. Pomlouváním tráví většina žen spoustu času. A i když říkají, že nepomlouvají, tak pomlouvají. Za pomlouvání se dá totiž označit, i když se s kamarádkami smějete někomu jinému. Dám příklad. Jedna holka mi říkala, že nemá v povaze někoho

21

pomlouvat. A z velké části to byla pravda, protože nepatřila mezi ty „vesnické babky“, které o ničem jiném nemluví. Ale v jiném rozhovoru se mi svěřila (asi omylem), že jsem ji a její kamarádky rozesmál, když jsem přišel do školy v pyžamu. Nevím, co je na tom vtipného? (...) Je jeden důležitý rozdíl v pomlouvání a v z dělání ze sebe „lepší“, jak jsem uváděl v první části této kapitoly. Zatímco v tom prvním případě to dělá žena především kvůli sexu, v případě pomlouvání to neplatí. Když totiž opomeneme sex (láska, partnerství), zjistíme, že muži a ženy žijí vlastně odděleně. Muži s muži a ženy s ženami. Zatímco muži mezi sebou mluví většinou „věcně“ potřebují rychle a přesně domluvit na taktice lovu, ženy mluví o všem možném a rozhodně ne věcně. Z tohoto plynou všechny problémy v komunikaci mezi mužem a ženou, kdy máte pocit, že vás to druhé pohlaví nechápe. Když to vysvětlím na teoretickém příkladu, tak třeba na otázku „Kdy tam budeme?“, muž odpoví „Za pět minut.“ a žena „Za chvíli“. Muž uvažuje spíše v přesné matematické rovině, takže jakoby mluva muže byla „1+1=2“, kdežto mluva ženy jakoby brouzdalo okolo tématu, kdy ke všemu doplní něco navíc, což je pro muže zbytečné ve chvíli, kdy se chce něco dozvědět a má pocit, že se mu to žena nesnaží vysvětlit. Takže mluvu ženy si můžeme představit takto: „málo a málo je o trochu víc“. Nejhorší je, když si toto neuvědomujete a třeba jako muž se snažíte dostat odpověď na nějakou důležitou otázku, ale žena vám nedokáže odpovědět, protože nedokáže říct ten jeden důvod jednou větou. Muž čeká přesnou konkrétní odpověď (třeba „3“), ale žena mu řekne (pokud řekne, protože dost často vám nic neřekne) spoustu nekonkrétních informací (třeba „něco mezi jedničkou a pětkou“), které si muž nedokáže roztřídit. (...) Zatímco muž byl dříve lovec a řeč byla důležitým taktickým nástroje, ženy se staraly doma o děti a „domácnost“, proto měly o hodně více času se bavit o „nedůležitých“ tématech. Výchova dětí je též rozhodujícím faktorem, protože žena stále na dítě mluví, a to se tak naučí řeč. Kdyby dítě vychovával pouze muž, dítě by se nenaučilo správně mluvit a pravděpodobně by mělo komunikační problémy. Ženy tedy žijí ve svém vlastním ženském společenství a musí si i zde budovat určité postavení. Z pohledu mužů se může zdát, že jsou ženy klidnější a méně agresivnější – toto samozřejmě platí, protože asi málokdo z mužů byl zmlácen od ženy. Upřesním to – brutálně zmlácen. Ženy na fyzickou agresi zkrátka nejsou stavěné, protože nelovily mamuty a ještěrky, a nesváděly mezi sebou souboje o samce. Řada z vás teď namítá, že se holky o kluky rvou, a to i doslova – ale to jsou výjimky a vy jim jen přisuzujete velký význam. Ale spousta mužů by byla překvapena, jakou psychickou agresi vyvíjejí ženy mezi sebou. Psychický teror, hádky, vydírání – to jsou věci, kterými ženy disponují. Muži si toho většinou vůbec nevšimnou, ale u žen je to relativně častý jev. Zase si nemyslete, že se spolu jenom hádají. Ale takovéto konflikty mají mezi sebou celkem často. Dalo by se říci, že tyto konflikty jsou u žen stejně časté, jako konflikty mezi muži. Ale konflikty mezi muži rychle začnou a rychle skončí – prostě se pohádají, a pak si rozbijí huby. Kdežto u žen tento konflikt rvačkou neskončí, proto se táhne mnohem déle. A věřte, že pokud by se muž na chvíli přeměnil fyzicky v ženu a stal by se terčem takového útoku, nejspíš by to jen tak nepřechodil. Takové konflikty u žen jsou časté i mezi nejlepšími kamarádkami, kdy se na určité období zcela nenávidějí. Mezi kamarády muži, většinou takový konflikt přejde během pár dní. Pomlouváním se žena snaží na svou stranu přitáhnout jinou ženu, která by jí pak pomohla v takovéto psychické válce. Proto se ženy pomlouvají navzájem. To, že teď žena A a žena B pomlouvají ženu C, neznamená, že za chvíli nebude žena B „kamarádit“ s ženou C a nebudou pomlouvat ženu A. Takto to opravdu chodí. Ač jsem pomlouvání označil za formu lhaní, nemusí se to tak zdát. Když někoho pomlouváte, tak přece většinou o něm říkáte pravdu? Ovšem to lhaní spočívá v tom, jak tu pravdu říkáte. Snažíte se upozornit na něčí nedostatky, nebo se věci zdánlivě normální a obyčejné snažíte zveličit a tím tu osobu zdiskreditovat. I když sami děláte určitou věc, nebrání vám to v tom, abyste za tuto samou věc pomlouvali někoho jiného. A rovněž, a to především u žen, je forma pomlouvání velice výrazná. Stačí, když uvidíte nějakou ženu z dálky hovořící s jinou ženou, vůbec je nemusíte slyšet, ani nemusíte být zdatný „psycholog“, a jistě poznáte, že někoho pomlouvá. Žena nasadí výraznou, nepřehlédnutelnou grimasu, změní zcela tón hlasu a zesměšňujícím způsobem imituje řeč té „pomlouvané“. Teď vám opět předvedu, že všechno souvisí se vším. Takovéhle ženy, které výrazně pomlouvají, mají nižší emocionální inteligenci a obvykle hezký vzhled. Před chvíli jsem popisoval ty zmalované „in“ky. Pokud nějakou takovou znáte, jistě si i vybavíte, o čem nejvíce

22

mluví. A je to především to pomlouvání, kdy u toho mění hlas a imituje jinou ženu. Chcete důkaz? Kupte si OldSpice! Nebo se zamyslete: Pomlouvají se víc modelky nebo jeptišky? Jsou hezčí jeptišky nebo modelky? Jsou starostlivější a lepší pečovatelky modelky nebo jeptišky? Musíte brát samozřejmě průměr. Lepší by bylo zeptat se, jestli je větší procento takové a makové? Jako i u ostatních případů, můžeme ty lidi odsuzovat, ale zase si uvědomme, že to jací jsou, záleží především (spíše úplně) na jejích genech a prostředí. Když je někdo v určitém ohledu méně inteligentní, snaží se to vyrovnat jinou inteligencí. A pomlouvání i lhaní má svůj základ v inteligenci. Když lidé zjistí, že to nejde tudy, zkusí to jinudy – jenom se přizpůsobují tomu, aby měli co největší životní šanci.

Kapitola 7 Získávání si pozornosti V předchozí části jsem psal o fyzickém lhaní žen, kdy ze sebe dělají fyzicky dokonalejší osobu. To tvrzení je celkem nepřesné, neboť se to týká opravdu jen málo toho, co souvisí se „zdobením“ ženy. Líčení, pěkné oblečení, šperky, barvené vlasy i tetování zdaleka nesouvisejí s krásou, jak si to ženy myslí. Tím, že se žena nalíčí, dobře oblékne, upraví si vlasy nebo se nechá potetovat, nemění svůj vzhled k lepšímu, i když jsou o tom ženy přesvědčeny. Důvod všeho tohoto je UPOZORNIT na sebe! Dalo by se říci, že upozorňování na sebe je mnohdy důležitější, než samotná krása. „Neviditelná“ žena, i když je hodně krásná, má menší šanci na sebe nalákat partnera. Co oko nevidí, to chlap nesbalí. Proto se na sebe ženy snaží upozorňovat všemožnými způsoby a zároveň jsou přesvědčené, že tím ze sebe dělají krásnější. Snad každá žena, která se líčí, si myslí, že je pak pro muže krásnější. Ale opak bývá pravdou. Abych vás přesvědčil, mrkneme zase do historie. Ženy se na sebe snažily upozorňovat po celou historii vývoje člověka – tedy alespoň po tu část, kdy se zformovalo to, že žena bude ta „naparující se“. U většiny zvířat je to totiž naopak – hlavně např. u ptáků (páv). Uvědomme si ale, že dnešní líčení nebylo před pár lety dostupné, proto není v ženě zakořeněno, že se musí líčit tak, jak dnes. Vlastně celá „móda“, tedy to, že v určitém období se obléká většina populace (hlavně ženské část) stejně, je o závisti. Ženy se tedy vzájemně „opičí“, protože si závidějí. Závist je velmi důležitá, i když je v dnešní době odsuzována a panují okolo ní různé mýty, které vám objasním v samostatné kapitole věnované závisti. Vzpomeňme si ale, jak se lidé oblékali před dvaceti lety (podívejte se třeba na archivní zprávy). Z hlediska evoluce je dvacet let zcela zanedbatelné číslo, takže móda je jen určitá krátká časová „odchylka“. Která žena se dnes obléká, jako ženy v socialistickém Československu? Kdyby se nějaká žena oblékla tak, jak se ženy běžně oblékaly před dvaceti lety, byla by ostatním k smíchu. Ale tehdy si ženy myslely, že vypadají nejlépe, jak mohou. Můžete si myslet, že tehdejší móda byla závislá na nedostatku jakéhokoliv zboží a materiálů. Jistě tím byl ovlivněna, ale i v kapitalistických zemích byla móda podobná. V dnešní době, kdy nejsou prakticky žádná omezení, se ženy i tak oblékají podobně. Proč žádná žena nepřijde do práce v luxusních šatech, které nosívaly paničky v 18. století? Ženy se na sebe sice snaží upozornit, ale zase nechtějí vynikat příliš. Snaží se být v průměru. Vrátím se ale k tomu, proč „zdobení se“ nesouvisí s krásou, přesněji řečeno s krásou vnímanou mužem. I když často

23

dávám příklady z minulosti, dám nyní příklad ze současnosti, neboť tuto knihu nečtou jen staré učitelky, které pamatují ještě středověk. Podíváme se na různé domorodé kmeny, které žijí neměnným životem stovky let. Asi jste někde viděli nějaké dokumenty zabývající se právě těmito kmeny. Ženy se zde zdobí tak, že si například cíleně nechávají deformovat různé části těla. Třeba „obojky“ prodlužující krk až do neuvěřitelných délek. Nebo různé artefakty, kterými si deformují tvář apod. Asi málo komu z nás připadají takové ženy sexuálně atraktivní. Ale u nich je to normální a ony si myslí, že čím mají delší krk, tím jsou atraktivnější. I jejich muži je tak pochopitelně vnímají, ale je to pouze o zvyku. Nebo třeba v Číně (nebo někde tam) je považováno malé ženské chodidlo za velmi atraktivní, proto si ženy nechávají svazovat prsty na nohou pod chodidlo, kdy postupem času dojde k deformaci a prsty „zarostou“ pod chodidlo. Takové chodidlo je velmi malé a žena nemůže normálně chodit. Ale je za to ráda, protože se cítí atraktivní. (Toto se samozřejmě týká jen velice malého množství žen z určité třídy, takže nepřemýšlejte, proč čínské běžkyně získaly tolik medailí na olympiádě.) My takové ženy považujeme za zrůdy. A teď si představte, že podobné věci se dějí i u nás. Většinu mladších lidí nenapadne, že potetované ženy si ničí svoji přirozenou krásu. Připadá jim to sexy a kdo ví co ještě. Ženy si připadají daleko více atraktivní. A tak je to se vším. A některým mužům se to líbí, protože jsou na to zvyklí – přizpůsobili se měnícímu prostředí. Ovšem skutečný smysl pro krásu je v každém z nás zakořeněn a utvářel se po tisíce let. Proto, i když je muž zvyklí na nějakou abnormalitu ve vzhledu díky tomu, že se s touto abnormalitou setkával po většinu života, pudově se mu bude líbit nejvíce taková žena, která je zcela přirozená. Ovšem je pravda, že čím díl bude muž žít v určitém prostředí, kde je určitý standard vzhledu, tím více se mu to bude líbit. Proto lidé reagují odmítavě na vzhled, na který nejsou zvyklí. Z toho by se mohlo zdát, že českým mužům se líbí nalíčené ženy. Pravda je však jiná a dokázaly to i různé průzkumy. Z nich vyplynulo, že muži považují za ideálně krásnou ženu takovou, která je přirozená, která se nelíčí, která má přírodní vlasy, která není ani tlustá ani vyhublá. Ale zase si musíme uvědomit, jací muži na to odpovídali. Průměrný český muž totiž zažil velké změny ve zkrášlování se žen, proto si ani na jeden určitý standard vzhledu nezvykl. Pokud však budeme brát mladou generaci, ve které je zvykem mít tetování, u velkého množství těchto kluků bude přitažlivá dívka s tetováním. Ale staršímu muži bude připadat tetování odpudivé. Toto „zvyknutí si“ záleží ve velké míře i na emocionální inteligenci. Čím nižší bude emocionální inteligence u ženy, tím více se bude extravagantněji zkrášlovat, a to se bude více líbit emocionálně méně inteligentním mužům. I podlé takové maličkosti jako je tetování, můžete zjistit hodně věcí. Čím větší a viditelnější bude tetování, tím ta žena bude méně inteligentní, bude snadněji ovlivnitelná, tudíž bude přístupnější sexu a pravděpodobně bude kuřačka (hovořím o statistickém průměru). Na začátku jsem tvrdil, že zkrášlování ženy není veskutečnosti zkrášlování a muž to vnímá jinak, ale pak jsem zase tvrdil, že to závisí na zvyku. Pokud bychom vzali muže, který nikdy neviděl ženu a ukázali bychom mu několik žen, které by byly různě „vyparáděné“, nejvíce by se mu líbila ta žena, která by byla přirozená. Přirozenost znamená nejnormálnější vzhled, tedy nejzdravější. Takový muž by považoval tetování za ohavnost, neboť tetování připomíná nějakou vadu kůže, což znamená nemoc. I když si muž zvykne na nějaký typ vyparáděné ženy, dá se to považovat za podmíněný reflex. Ovšem přirozená krása ženy je v každém muži hluboce zakořeněna a nedá se jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Proto se dá říci, že pro průměrného českého muže bude nejatraktivnější ta nejpřirozenější žena. Pro vysoce emocionálně inteligentního muže bude ta přirozená žena nejatraktivnější, i kdyby žil pouze v prostředí „zmalovaných krasavic“. Takovému muži budou „vadit“ i náušnice. A takto jednoduše můžeme odhadnout, jak pevný budou mít spolu vztah dva lidé. Extravagantně vyparáděná žena bude mít „stejně inteligentního“ muže a jejich vztah dlouho nevydrží, neboť se brzy „unudí“ a budou hledat dalšího partnera. Zato přirozeně vypadající lidé budou mít pravděpodobně velice dlouhý vztah. Tu vyparáděnost berte samozřejmě jako dlouhodobou – tedy že taková žena tak vypadá každý den. (...) Nyní jsem vám vlastně odhalil i původ vtipů o blondýnkách. Říká se, že blondýnky jsou hloupé atd. Kdo souhlasí s tím, že většina blondýnek je méně inteligentních – má pravdu. Kdo s tím nesouhlasí – má také pravdu. Musíme však rozlišovat rozdíl mezi pravou – přírodní – blondýnkou a mezi obarvenou blondýnkou typu Paris Hilton. Přírodní blondýnky se inteligencí nevymykají průměru – jsou zde hodně chytré i hodně hloupé. Ovšem obarvené blondýnky se průměru vymykají. Důležité je upřesnit

24

„jak obarvené“. Žena, která má zcela jinou přírodní barvu vlasů – hodně tmavé, a obarví si vlasy velkým rozdílem, čili extravagantně změní svůj vzhled – na hodně světlou až bílou blondýnku, bude mít nižší inteligenci. Už vám to docvaklo? Proto panují o blondýnkách tyto pověsti. Mohou za to tyto (ne)blondýnky typu Paris Hilton. K samotné Paris ještě uvedu, že ač je považována za jednu z nejhloupějších celebrit, její IQ je vysoké až nadprůměrné. Zase je to připomenutí toho, že ač je její emocionální inteligence nízká, má vysokou logickou inteligenci. U ostatních obarvených žen, které jsou „inteligentnější“ se vyskytuje obarvení vlasů v malé změně odstínu. Proto si brunetky často barví vlasy na červeno – není to zas tak velký rozdíl, ale přitom na sebe upozorní. A ještě musím doplnit k těm obarveným blondýnkám, že ženy si velice často barví vlasy na blond, protože pravé blondýnky jsou opravdu pro muže (alespoň evropského typu) více přitažlivější (a ne díky barvě vlasům, ale hlavně kvůli typickému vzhledu obličeje), což je dáno tím, že blondýnky mají více ženského hormonu, čili jsou více odlišné od mužů a tím pádem je zde větší pravděpodobnost početí zdravého potomka, neboť zdraví je z velké části určováno odlišnými geny. Proto má každý z vás rád jiný typ lidí a nejsou všichni absolutně zaměření na stejný vzhled, a proto i u některých krásných lidí víte, že jsou krásní, ale vás nepřitahují. Ty odchylky jsou veskutečnosti velice malé, takže i byť tvrzení, že se každému líbí někdo jiný, je pravdivé, zase to nemůžeme spojovat s tím, že někomu se líbí pěkní lidé a někomu oškliví. Teď snad již chápete, proč si některé ženy myslí, že jsou krásné, ale mužům tak vůbec nepřipadají. Někdy se touha po kráse u ženy mění již v nemoc, kdy ona sama je přesvědčena, že i když váží 40 kg, tak musí zhubnout. A samozřejmě jsou desítky dalších podobných psychických poruch. Ale i průměrná normální žena se sebou nebude nikdy absolutně spokojena, a pokud se neodhodlá k nějakým radikálním lékařský zákrokům (viz. plastická chirurgie), je to normální, protože se tím žena udržuje „konkurence schopná“ a nutí jí to na sobě stále něco vylepšovat, takže se nepropadne do podprůměru, ale bude stále podobně „atraktivní (z hlediska myšlení žen) jako ostatní ženy. Toto vše souvisí se sebevědomím, které se dá označit jako uvědomění si sama sebe a smířením se z vlastním stavem, ať už se jedná o krásu či třeba inteligenci. To smíření není asi nejvhodnější slovo, spíše by se to mělo nazvat jako ztotožněním se vlastních představ se skutečností. Stoprocentně sebevědomá žena je taková, která je se sebou absolutně spokojená. Ale taková žena asi neexistuje. Kdyby byl člověk se sebou zcela spokojený, neměl by na sobě co měnit a nebyl by tak schopen „konkurovat“ ostatním, ať už v kterémkoliv úkonu. Je to dáno zase od přírody, proto většina z vás není se sebou v určitém hledisku spokojena. Lidé mají většinou větší sebevědomí, pokud mají to, po čem touží. Takový Arnold má jistě velice vysoké sebevědomí, kdežto vy, pokud třeba nemáte partnera, nejste spokojení se svým vzhledem. Pokud má však člověk „vše“ po čem toužil a je stále málo sebevědomý (pořád mu něco chybí), je to již psychická porucha. U žen se tato porucha vyskytuje velmi často a to hlavně kvůli svému vzhledu. Ale jak jsem řekl, většina žen nebude se sebou nikdy spokojena – to je stále normální. Ale pokud se žena rozhodně dělat nějaké radikální proměny, dá se to brát již za psychickou poruchu. Hodně atraktivních žen, které mají téměř „vše“, si nechává dělat silikonová poprsí. Z pohledu většiny mužů to není chápáno, protože silikonová prsa nejsou považována za atraktivní. Většina žen je přesvědčena o opaku. Ženy si nechávají dělat větší poprsí především (dalo by se říct výhradně) kvůli psychickým potížím. Obvykle jim to velice zvedne sebevědomí a dá se říci, že se tímto „vyléčí“. Ale jsou již extrémní případy, kdy ženy postupují desítky a stovky plastických operací a ve výsledku vypadají jak umělohmotná figura. Zde už jde o vážnou psychickou poruchu, kdy se sebou ona žena nebude nikdy spokojená – a co je důležité, hlavně se s tím nesmíří. Většina žen se se svoji nedokonalostí více či méně smíří, proto je nutné brát za psychickou poruchu jen ty extrémní případy. MÝTUS SILIKONOVÝCH PRSOU Rozepíši se trochu více o těch silikonech. Ženy se domnívají, že většině mužům se silikonová prsa líbí více než ta „přírodní“. U některých jedinců, jejichž sexuální pud je nižší, to tak může být. Velká prsa působí na jejich pud, a pokud je ten pud ke všemu oslaben, mohou je tato prsa vzrušovat více než ta „běžná“. Běžný muž však dá přednost přírodním, byť mnohem menším, ňadrům. Ženy opět mylně usuzují, že

25

přilákání pozornosti znamená větší krásu. Může se zdát, že mužům se líbí extrémně velká prsa, neboť se na ně více dívají. Pravdou je, že se na ně více dívají, neboť jimi žena na sebe výrazně upozorní. Pokud půjde muž po ulici a proti němu půjdou tři ženy, z nichž bude mít jedna velká silikonová prsa, muž se podívá na tu ženu s velkými prsy, neboť ho na první pohled upoutá. Ostatní dvě ženy si budou myslet, že jsou méně atraktivní. Pokud však postavíte vedle sebe 3 nahé ženy, z nichž jedna bude mít velká silikonová prsa a ty dvě běžně velká přírodní prsa, a pokud k nim přivedete muže, aby si vybral s jakou ženou by se chtěl milovat, která se mu více líbí, nevybral by si tu silikonku. Silikonku by si vybral pravděpodobně starší muž, který má nižší sexuální pud, nebo muž s otupěným sexuálním pudem (čili je znuděný z „běžných“ žen). I běžnému muži mohou připadat silikonová prsa přitažlivější, ale jenom pokud jsou v podprsence, kdy není vidět jejich skutečný tvar. Pokud si pak žena nahá lehne, většině „zdravých“ mužů se tato prsa budou líbit daleko méně než přírodní, a to už nemluvím o dotyku. Přírodní prsa se utvářela tisíce let a tento oblý tvar je v každém muži velice výrazně zakořeněn a je pro něj to nejnádhernější na světě. Rovněž jejich konzistence – měkkost, pružnost se nedá napodobit. Kdyby muži toužili především po vzhledu a dotyku silikonových prsou, neztráceli by čas seznamováním a šli by si zahrát basketbal.

Kapitola 8 Závist Typicky česká vlastnost – alespoň takto se závist u nás nazývá. Je to skutečně tak? Závist je všeobecně považovaná za negativní vlastnost a závistivý člověk je společností odsuzován. Kdyby si však každý uvědomil, co to ta závist opravdu je, asi by již tolik ostatní lidi nekritizoval, protože by zjistil, že i on sám je závistivý. Závist cítí člověk ve chvíli, kdy někdo jiný má něco, co on sám nemá a zároveň mu to nepřeje. Přeje si, aby o to ten člověk přišel. Toto je první způsob závisti, kdy si závistivý člověk přeje, aby ta dotyčná osoba o tu onu věc přišla. Druhý způsob je, že člověk chce získat tu samou věc, kterou závidí. Člověk se tedy snaží, aby na tom byl stejně (nebo lépe) jako ten druhý člověk. Tedy aby on měl stejně nebo více peněz, aby měl stejný luxusní vůz, podobný či lepší mobil, nebo aby vypadal lépe než někdo jiný. Pokud se toho člověk opravdu snaží dosáhnout, lze to označit za aktivní závist. Spousta lidí však závidí pasivně, kdy se o nic nesnaží, ale „hryže“ je to a nechtějí se s tím smířit. U závisti nejde vždy jen o to, získat tu onu záviděnou věc, ale naopak velmi často se stává, že si raději člověk přeje, aby o tu onu věc ten onen člověk přišel. A často si to lidé přejí i za cenu toho, že i oni sami o něco přijdou. V Německu (myslím) se dělal jeden pokus. Nad náměstí, pomocí jeřábu, zavěsili zcela nový automobil. Procházející lidé hlasovali o osudu auta. Buď ho jeden hlasující člověk vyhraje a odjede s ním domů, nebo to auto nechají spadnout na zem a ono se rozbije. Výsledek: auto zjistilo, že není letadlo. Pokud opomeneme zvědavost lidí, jak vypadá rozmlácení nového auta, dojdeme k výsledku, že než aby to auto měl někdo jiný, raději ať ho nemá nikdo. Z vědeckého hlediska (z mého vědeckého hlediska) je závist pocit, který člověka nutí ke snaze o srovnání nebo převýšení konkurenční výhody někoho jiného. Když má někdo něco, co já nemám, má tím konkurenční výhodu, protože na sebe může například více upozornit, nebo má více majetku a tím má větší šanci k nalezení

26

partnera. Ale závist rozhodně není jenom kvůli sexu, ale hlavně kvůli samotnému přežití. Kdyby si lidé nezáviděli, těžko by asi přežili. V předchozí kapitole jsem psal o tom, že se ženy snaží vypadat podobně, že se po sobě opičí. Opičení = závidění. Celá móda je stavěná na závisti. Ženy se chtějí odlišit – upozornit na sebe. Ale jakmile jiná žena zjistí, že ona žena na sebe doopravdy upozornila a přitáhla pozornost ostatních, chce vypadat stejně. Móda je pouze o tomto. Proč tedy všechny ženy nechodí jako modelky? Modely šatů, které vídáme na přehlídkách, jsou většinou extravagantní a obyčejná žena by v nich nechodila. Sice by jistě pozornost přitáhla, a to daleko větší pozornost, ale zase by odhalila příliš moc. To nezní moc vědecky, ale nejdůležitější „zbraní“ ženy v „boji“ s muži, je její krása, přitažlivost, sexappeal. Kdyby chodily všechny ženy nahé, muže by pohled na jejich nahotu nevzrušoval. Kmeny, kde všichni chodí nazí, rozhodně neprožívají sexuální orgie, protože by na nahé ženy muži hned skákali... Ale jak vidíte, tak je to zase jenom na zvyku, proto hlavním důvodem, proč by se většina žen neoblékla do extravagantních (i neodhalujících) šatů, je udržet se v průměru – příliš nevyčnívat. I když se na sebe ženy snaží upozornit, nechtějí příliš vyčnívat. Lidé totiž nemají rádi vše, co výrazně vybočuje z průměru. O tom se rozepíši někdy jindy. Závist je důležitá pro samotné přežití člověka. I když považujeme děti za „neviňátka“, která jsou morálně čistá jak padlý sníh (ne sníh v Praze), závist je u nich zcela běžná a velmi důležitá. Máte sourozence? Záviděli jste si jako děti? Ne? Ale jo. Klidně se tu spolu můžeme hádat, ale já stejně vyhraju a tento text nezmizí. Většina z vás zná ty situace, kdy položíte na stůl dva stejně velké banány a řeknete svým dvěma dětem, aby si vzali banán. Co následuje? Začnou se „prát“ o banán, který považují za větší. Různě ho přeměřují a svému sourozenci dají ten, o kterém si myslí, že je menší. Zpravidla je agresivnější ten mladší sourozenec, který po tom vetším banánu touží více, neboť má horší výchozí životní situaci – je menší a slabší. Toto je zcela přirozené chování a vyskytuje se u každého dítěte. Pokud si myslíte, že to tak není, a že znáte děti, které se spořádaně rozdělí a nebudou to nijak komplikovat, je to způsobeno výchovou. Pokud v rodině panuje přísná výchova (relativní pojem), kdy jsou děti za jakékoliv šarvátky přísně potrestány, naučí se krotit své přirozené chování, neboť si vypěstují podmíněný reflex: „Když se pohádáme, budeme potrestáni.“ myslí si a vědí to. Ale v rodině s benevolentnější výchovou se děti budou chovat takto. A čím je toto chování způsobeno? Lidé se domnívají, že závist je typicky lidská vlastnost. Ale závist se projevuje i u zvířat. Stejně jako se děti perou o jídlo, perou se tak i všechna ostatní zvířecí mláďata s obdobným způsobem výchovy. Může se zdát, že to není závist, ale pouze souboj o potravu. V jistém ohledu je to pravda. Krmili jste někdy labutě nebo holuby? Možná jste si všimli, že i když jedné labuti hodíte celkem velké sousto a ona se ho snaží spořádat, jakmile však spatří, že jste hodili jiné labuti o trochu větší sousto (nebo i stejně velké či menší), opustí svoji nedojedenou potravu a snaží se ukořistit sousto jiné labuti. I když labuť měla velký kus potravy, který by zpracovávala i relativně dlouhou dobu, neváhala svého „vrabce v hrsti“ opustit pro cizího „holuba na střeše“. Závist u člověka pramení ze stejných zdrojů, z jakých pramení u zvířat zápasy o potravu či sexuálního partnera. Takže i když nebudeme nazývat zvířecí chování závistí, není u člověka závist nic nepřirozeného, není to choroba. Člověk má rozvinuté myšlení, proto nezávidí jenom pouze z pudových potřeb. Dám ještě příklad ohledně závidění potravy někoho jiného. Nevím jak vám, ale mně se už mnohokrát stalo, že když jsem si přinesl do školy či do práce nějaké jídlo a seděl jsem u někoho s jiným jídlem – byť to jídlo bylo stejné úrovně, najednou jsem měl větší chuť na ten cizí oběd. Stalo se vám to někdy? Že ať si přinesete jakékoliv jídlo, máte pocit, že to kolegovo je lepší, že byste si mnohem raději dali jeho jídlo? Tím, že soupeříte s někým o stejné jídlo, se snažíte docílit rovnováhy sil. V dnešní době a v našich podmínkách si to nikdo neuvědomuje, ale při nedostatku potravy má obrovskou výhodu ten, kdo má více (nebo kvalitnější) potravy. Kdyby mladší sourozenec nezápasil daleko intenzivněji o potravu, měl by daleko menší šanci na přežití – samozřejmě ne u lidí.

27

Soutěživost rovná se závistivost. I když jsou tyto pojmy zcela rozdílné, mají velmi společného. Proč člověk soutěží? Aby se pobavil? Jdete snad do nějaké soutěže, zápasu, sportovního utkání apod. pro to, abyste prohráli? Pochopitelně že chcete vyhrát. Chcete být lepší než ostatní a tím získat něco navíc, co vám může pomoci v přežití (lepším životě) nebo zvýší vaši šanci na získání sexuálního partnera. Touha po vítězství závisí také na vašich prioritách. Pokud se chcete s přítelem pobavit u fotbálku, nebude zřejmě vašim cílem totálně ho převálcovat. Ale pokud jdete do soutěže o milion, a vy ten milion chcete, bude vaším cílem vyhrát. Proto závistivost závisí na prioritách. Proto se nedá říci, že si lidé závidějí stejně. Jsou i lidé, kteří vůbec nikomu nezávidějí. Takoví lidé mají všechno po čem toužili a nemají potřebu někomu závidět. Jestliže máte šťastnou rodinu a peníze pro vás nic neznamenají, bude vám jedno, jestli se váš soused projíždí v Mercedesu. Pokud jste ale sám, možná si při pohledu na někoho se šťastnou rodinou řeknete: „To bych také chtěl mít“. Hranice mezi závistí a přáním je velice tenká. Pokud však chcete něco, co jste viděli u někoho jiného, je to závist. Touha mít partnera, závistí není. Touha mít stejného partnera, jakého má někdo jiný, závistí je. A jsme zpět u toho oblékání. Ženy (u mužů to platí v menší míře) si závidějí oblečení a vzhled, proto se opičí, a proto nosí stejné věci. Prostě to ta žena viděla na jiné ženě a chce být stejná nebo lepší. Lidé chápou závist hlavně jako to, když někomu někdo něco nepřeje. Pokud chce člověk něco velmi hodně, ale ví, že toho dosáhnout nemůže a nesmíří se s tím, projevuje se u něj závist třeba pomlouváním, nepřáním mu té věci, nebo má velikou radost, když ten člověk o tu věc přijde. Závist je závislá na tom, jak se nás ten onen „problém“ týká. Když je nám někdo „ukradený“, tak mu nezávidíme. Proto se závist objevuje hlavně mezi lidmi, kteří se znají. Člověk se snaží vyniknout nad ostatním pouze v té oblasti, která se ho bezprostředně týká. Proto si nejvíce závidějí sousedé. Nejpatrnějším příkladem může být sídliště. Jeden byt jako druhý, všichni jsou na tom relativně stejně. V tom si však jeden soused koupí satelit a tím vyniká. Co se stane dál? Lidé v bezprostředním okolí si též začnou, v brzké době, pořizovat satelity, i když nad ním nikdy neuvažovali a ke svému životu ho nepotřebovali. Stačí se projít. Jen málokdy uvidíte „opuštěný“ satelit, tedy jeden satelit na jednom bytovém domě. Asi před třemi lety jsem si koupil satelit. Když jsem ho připevnil, byl to jediný satelit na domě. Satelit v té době (i v daleko dřívější) byla běžně dostupná věc za cenu dvou tisíc korun, takže si ho mohl dovolit každý, ale nikdo ho neměl. A jak vypadá náš dům dnes? Nahoře satelit, vlevo satelit, vpravo satelit. To samé se děje s žaluziemi, plastovými okny, vánočním světýlky atd. Každý to jistě znáte. Pokud tedy chcete zrujnovat svého neoblíbeného souseda, pořiďte si nějaký drahý viditelný doplněk svého bytu, a pak stačí již jen čekat, až si ho soused taky pořídí, byť by ho vůbec nepotřeboval. Ale zase naopak se může stát, že si ho nebude moci koupit, tak se vám ho bude snažit jakýmikoliv prostředky odstranit (to se mi také stalo). Toto chování se dá zcela bezpochyby označit za závist. (...) Závist souvisí i s rivalitou. Na MS v ledním hokeji jsou zápasy mezi Českem a Slovenskem vždy plné emocí a obě družstva hrají ve velkém nasazení, byť se jedná o zápas, který o ničem nerozhoduje. V televizi se sice komentátoři tváří, že Češi přejí Slovákům úspěch (samozřejmě ne v zápase s námi), ale mnoho fanoušků přeje Slovákům neúspěch a přáli by si to, i kdyby neúspěch Slováků znamenal neúspěch Čechů – tedy: „Raději ať Slováky porazíme a nezískáme titul, než aby nás Slováci porazili, ale my jsme titul získali.“ Toto si bude myslet jen velmi malá část fanoušků, ale je nutné si uvědomit, že lidé často někomu nepřejí úspěch za cenu toho, že sami nebudou úspěšní. Velký význam závisti popíši na hypotetickém příkladu. Představme si vesnici, která je zcela samostatná, není zde žádné napojení na civilizaci. Lidé si zde nebudou závidět a nebudou se chtít vyrovnat někomu jinému. Bude zde žít jeden muž, který bude shromažďovat majetek. Bude se též lépe oblékat než ostatní muži. Bude se zdokonalovat v nějaké fyzické činnosti, třeba v posilování. Žádný jiný muž ve vesnici mu nebude závidět a nebude mít proto důvod se mu jakkoliv vyrovnávat. Tento zdatný muž bude daleko vyčnívat nad ostatní a bude se líbit každé ženě. A jelikož ženy nebudou mít zájem o muže, kteří „nic“ nemají, všechny budou chtít jenom tohoto muže. On si vybere jen jednu ženu a ostatní ženy nebudou mít zájem o jiné muže, a tak vesnice během tří generací prakticky vyhyne. Nebo druhá možnost.

28

Všechny ženy otěhotní tedy pouze s tím jedním nadprůměrným a ostatní muži nikdy nebudou mít děti. Další generace bude jen příbuzenská, a pokud se spolu budou příbuzní pářit, zvýší se počet genetických vad a vesnice časem také vyhyne. Závistivost, tedy touha po něčem, co jsme viděli u někoho jiného, je velmi důležitým nástrojem přežití. Všichni se chceme udržet konkurenceschopní. Když budeme žít v chudém prostředí, spokojíme se s málem. Pro každého je nejdůležitější jeho bezprostřední okolí. Pokud budeme umět nějaký sport průměrně, ale v našem okolí budou samí podprůměrní, budeme se cítit spokojení a naplnění. Když se však přestěhujeme někam, kde budou nadprůměrní sportovci, již se budeme cítit špatně, protože náhle nejsme ti frajeři, kteří rozdrtili na hřišti kohokoli, nyní jsme ti nejhorší. I pokud budeme od závisti oddělovat „přání“, „sebezdokonalování“, „vyrovnání se někomu“, „přizpůsobení se okolí“, závist stále zůstane pocitem, který nám říká, že je něco špatně. Že za někým zaostáváme, že je lepší než my, že má něčeho víc. Proto člověk nikdy nezávidí bezdůvodně. A ještě poslední zmínka k závisti. Stejně jako to je u párů, že jsou spolu podobné typy, tak i u přátel spolu kamarádí podobné typy – ne jen povahově, ale i vzhledově a se stejnými zájmy. U partnera si ty vlastnosti vyhlídneme, už jsou utvořené. Kdežto u přátel by byla pravděpodobnost toho, že budete mít stejné zájmy, že se budete podobně oblékat a že budete mít podobný majetek velmi nízká. Mluvím o přátelích, s kterými jste se seznámili ve škole. Neměli jste na výběr, prostě jste si našli mezi pár lidmi jedince, kteří vám ani nebyli moc podobní. Ale ať si to uvědomujete nebo ne, opičili jste se mezi sebou a soutěžili jste mezi sebou. Proto postupem času se z vás „utvořili“ podobní jedinci s podobnými zájmy. Těžko lze předpokládat, že by si 4 různí kluci nezávisle zvolili jeden sport. I když měl někdo ke sportu kladnější vztah a někdo ne, stejně ho začali dělat všichni. Kamarádky se podobně oblékají, i když jsou povahově každá jiná. Během školy jste si tedy nemohli najít třeba čtyři sobě podobné kamarády mezi 15ti jedinci, ale formovali jste se vzájemným ovlivňováním. Když pak lidé opustí školu a přátelská pouta se trhají, po čase zjistíte, že vaši bývalí kamarádi již neprovozují ten stejný sport jako vy, že se oblékají a upravují zcela jinak. Ovlivňují je zase jiní lidé. Na srazu po pěti letech se pak nestačíte divit, jak se vaši kamarádi změnili. Lidé si též myslí, že když se po střední škole změní, je to kvůli tomu, že „dospěli“. Sami rozhodovat jste se uměli už od puberty. Změnili jste se na základě změněného prostředí. Lidé se velice často rozcházejí, pokud se jeden z nich ocitne náhle v jiné situaci – v jiném prostředí. Třeba žena vyhraje titul Miss a po pár týdnech se rozejde se svým přítelem. Její přítel bude tvrdit, že se zcela změnila, že se začala chovat jinak. Ona si bude připadat pořád stejná a bude si myslet, že její přítel na ni jenom žárlil, že nepřekousl to, že ona je teď populární. Kdo má pravdu? -Oba! Najednou začali žít každý v jiném prostředí a i jejich chování se změnilo. I když si oba přáli spolu zůstat, už to nešlo. Jestli tedy se svým partnerem chcete prožít co nejdelší vztah, nedopusťte, aby u vás došlo k nějaké velké změně, přesněji řečeno ke změně u jednoho z vás. To se může týkat i práce. I když se potom snažíte udržet vztah jak chcete, už to prostě nejde. Proto jen naprostý idiot přihlásí svoji přítelkyni do soutěže krásy a očekává, že to jejich vztahu prospěje. Lidé se automaticky přizpůsobují měnícímu se prostředí a závist je nástroj, který nám říká, že se „konkurenční“ prostředí změnilo, ale my jsme se ještě nepřizpůsobili.

29

Kapitola 9 Ideální partner Jaký je ideální partner pro mě? Váš ideální partner, je váš ideální partner. „To je

teda fakt rada nad zlato! Za tohle určitě dostaneš nobelovku!“ Nikdo jiný vám totiž nedá odpověď na vaši otázku, jaký je můj ideální partner? Každý má své ideály a i když se zdají rozdílné, zase všechny vycházejí ze základních věcí, které jsou pro všechny lidi stejné, a ty „velké“ rozdíly mezi požadavky jednotlivých lidí na partnera, jsou ve skutečnosti velmi malé. Teď zde řeknu něco, s čím se asi kde kdo nebude chtít smířit, ale třeba si někdy uvědomí, že je to tak. Lidé se párují s podobnými lidmi. Pěkní s pěknými, škaredí s škaredými, inteligentní s inteligentními, „vychovaní“ s „vychovanými“ a tak dále. Zase si uvědomte, že rozdíly nejsou tak velké, jak se zdají a že těch zcela odlišných párů je velmi málo. A i když si myslíte, že vy, s vašim partnerem, jste zcela odlišení, pravděpodobně to nebude tak velké. Zatímco vy, budete považovat za velkou odlišnost to, že on je vysokoškolák, vy středoškolák; on rád sportuje, vy ráda kulturu; on je raději doma, vy máte raději společnost atd., z celkového hlediska to budou málo důležité věci. Mnohem zásadnější význam má to, zda pocházíte ze stejné vrstvy – tedy zdali jste podobně krásného vzhledu, zda-li máte vyrovnanou inteligenci, takže se dokážete spolu bavit o životně důležitých tématech, čili sex (ne pouze samotný akt), a zda máte obdobnou emocionální inteligenci, zda jste oba emocionálně „chytří“ či „hloupí“. Pochopitelně si to na sobě nebudete chtít připustit, proto pozorujte ostatní páry. Sedněte si na lavičku na rušné promenádě a pozorujte procházející páry. U nich, pokud nejste zdatný psycholog, nezjistíte ty emocionální stránky. Ale co zjistíte je, že budou podobného vzhledu. Budou se podobně oblékat – extravagantně, usedle, módně. I když uvidíte nějakého „namakaného“ sto dvaceti kilového kulturistu a vedle něj drobounkou sotva padesáti kilovou ženu, uvědomte si, že oba jsou zhruba stejně nadprůměrně krásní. Kam tím vším mířím? Lide si vybírají svého partnera na základě svého vzhledu a své emocionální inteligenci, která je ovlivněna i tím vzhledem. K tomu vzhledu zopakuji, že i škaredý člověk touží po pěkném partnerovi, ale působením svého okolí se musí přizpůsobit tomu, že u pěkných nemá velkou šanci. Budu mluvit teď o ženách, protože ony jsou ty, které si vybírají a muži jsou ti, co se snaží. Většina žen tvrdí, že chtějí mít věrného partnera. Ale ze všech stran se na nás valí „stížnosti“ žen, že je ten jejich „hajzl“ podvedl a nechal. A že to neudělal jen jeden jejich partner. Stačí se podívat na internetové seznamky. Když je opustil třeba už třetí partner, tvrdí, jak chtějí hlavně věrného, hodného, se smyslem pro rodinu. Že mají na chlapy smůlu, že vždycky narazí na nějakého sviňáka, že za to nemohou. Ale opak je pravdou. Mohou za to, ale neuvědomují si to. Taková žena si totiž vybírá sobě podobné partnery. Ona je pravděpodobně málo emocionálně inteligentní, proto si vybírá i málo emocionálně inteligentní partnery. Taková žena začíná se sexem dříve a je mnohem přístupnější. Proto zjistíme, že se svým partnerem spala ve velmi brzké době po seznámení – zpravidla do jednoho měsíce. Její partner je stejný, ale musíme k němu přičíst to, že on je muž, proto má jiný přístup k sexu. Jejich vztah není založený na hlubokém citu, kdy by do něj oba investovali většinu své „lásky“. U těchto lidí je i chemická zamilovanost kratší (lépe řečeno se kratší zdá, protože u hodně citlivých jedinců může jejich cit nahradit i chemickou lásku, proto se vášnivě milují i několik let, i když chemická láska již není tak intenzivní). Proto jejího partnera přestává ona bavit, protože zamilovanost vyprchává, jejich sex je především jen o fyzičnu a ten muž si může najít lehce další partnerku, proto ji opustí. Ona tím trpí, protože i když jsou jakoby stejní, tak žena je většinou více citlivá než muž. Ale netrápí se kvůli němu řadu let, ale v relativně brzké době si hledá nového partnera. I když se jí na seznamce nabízejí muži, kteří nikdy partnerku neměli a láska a věrnost je pro ně na prvním místě, nejsou dost fyzicky atraktivní, a jejich povaha není právě ta, co ona žena hledá. Proto si vybere opět stejného partnera.

30

Příklad 2. Žena, ne příliš krásná, ale vysoce emočně inteligentní, si bude vybírat partnera též podle sebe. Na rozdíl od předchozí ženy, bude mít méně možností na seznámení, proto se seznámí později. Čím déle se kdo seznamuje, tím do toho více investuje a tím by případným rozchodem více ztratil. Proto tato žena si najde partnera později a bude k němu cítit velmi silné pouto a on bude podobného typu. Proto spolu zůstanou o hodně déle, pravděpodobně po zbytek života. Z toho vyplývá, že pěkní „hloupí“ lidé mají velice malou pravděpodobnost na dlouhý vztah, protože ho sami svým přístupem odmítají. Proto i když méně atraktivní muži vidí inzerát pěkné ženy, která je zklamaná tím, že jí partneři opouštějí, a ona hledá hlavně upřímného a věrného muže a na kráse ji nezáleží (a skutečně v to věří – nelže), tito neatraktivní muži mají smůlu, protože ta žena si zase vybere podobného partnera. Je však i případ, kdy mají i škaredí muži šanci – a tou je dítě. Žena s malým dítětem změní své priority a hlavně chce mít „zázemí“, kde by její dítě mohlo v poklidu vyrůstat. Navíc o ženu s dítětem nebudou mít zájem méně inteligentní (povrchní) muži. Ať si říká kdo chce co chce, pro většinu mužů je cizí dítě velkou překážkou, protože každý muž chce vychovávat především své dítě, stejně jako každá žena chce mít své vlastní dítě. Opačný přístup může být ovlivněn různými faktory, ale pokud se muž může rozhodnout mezi svým biologickým dítětem a cizím dítětem, zvolí první variantu. MUŽI SVINĚ Pokud nějaké ženě vadí název knihy, který vidí na každé stránce, může být teď spokojená, protože se budu věnovat mužům sviňákům. Výše zmíněné modely chování při výběru partnera jsou zase průměrné, proto nelze říkat, že je to tak vždy. Jsou situace, kdy může i chytrá žena naletět muži. A jelikož jsem takový případ osobně zažil a znám muže sviňáka (jestli jsem to já, to vám neřeknu :-)), popíši ho zde. Muž sviňák je lovec žen, kdy mu jde jen o sex. Pokud sbalí nějakou méně inteligentní pěknou ženu, je to v normě, protože by se jednalo o podobný pár – podobný přístup k sexu. Ale muž sviňák si vybírá i méně atraktivní ženy, tedy škaredější, než je on sám. Navenek se tváří velice mile, vládne skvěle komunikačními vlastnostmi, zdá se být velice zdvořilý – třeba i při běžném nakupování v obchodě se dokáže rozpovídat s prodavačkou (upovídanost je u žen normální, ale u mužů je to méně časté). Sviňák si vybere nezkušenou dívku, často pannu, jejíž vzhled není až tak dokonalý. Tato dívka může mít všechny předpoklady inteligentní dívky, která chce mít vážný vztah s jedním partnerem. Jelikož ale není zvyklá na to, že by ji kluci balili, je pro ni těžké odolat. Navíc je pro ni sviňák velice atraktivní a ostatní muži podobného vzhledu by si jí vůbec nevšímali. Sviňák tudíž dívku rychle sbalí a ona mu neodolá a vyspí se s ním. Chvíli spolu mají vztah jen o sexu – zatímco ona se do něj hluboce zamilovala, z jeho strany je to pouze o ukojení fyzických potřeb. Sviňáka brzy dívka přestane bavit a jednoduše ji opustí a nic jí nevysvětluje. Ta dívka se z toho může vzpamatovávat i roky, zatímco on už si užívá s jinou. Konkrétně ten sviňák, kterého znám, sbalil 19ti letou pannu a asi dva měsíce spolu občasně spali. To občasně znamenalo, že když měl jednou za týden chuť, tak spolu strávili víkend – pouze o sexu; procházky, kultura a tak, to nepřicházelo v úvahu. I když sviňák s tou holkou spal, v práci balil její kolegyně, dokonce i kolegyně ze stejné ubytovny. I kdyby té holce někdo něco řekl, ona by mu nevěřila, protože byla do sviňáka zamilovaná. No a sviňák je velice zdatný lhář. A mimochodem mi dluží už dva roky pět tisíc, ale nedal mi ještě ani korunu. Když mě vidí, tak buď se snaží mluvit o něčem jiném, nebo je to naopak první věta, kterou řekne, že zrovna nic nemá, ale že za měsíc dostane nějaké peníze. Já ho samozřejmě neposlouchám, protože vím, co je zač, ale další holky se rozplývají nad jeho lhaním. Ještě musím doplnit, že tento sviňák není zas tak moc atraktivní – je to takovej zakrslej, čtyřicetikilovej párátko, ale holkám se líbí. (???!) Když bych řekl, že vypadá jako skřet, asi by mě mohl žalovat, protože bych ho tím výrazem detailně popsal a každý by ho hned poznal. (...) Toto jsou prostě případy, kdy s tím holka nemůže nic dělat, protože málokdo by odolal pěknému sympatickému člověku, zvláště pokud o tu holku nebyl dříve zájem. Kluci se nemusejí bát, že by narazili na podobného sviňáka v ženském provedení. Důvodem není to, že by takové holky nebyly, ale důvodem je, že ve většině případů balí kluci holky, takže je mnohem menší pravděpodobnost, že by si je taková holka vyhlídla a sbalila. A také muž má jiný přístup k sexu.

31

Kapitola 10 Flirtování Co je flirtování, to asi každý ví. Ale co většina mužů a žen neví, je rozdílné pojetí

flirtování u obou pohlaví. Může se to zdát jako maličkost, ale důsledky mohou být pro mnoho můžu katastrofální. Ženy i muži flirtují stejně – tedy stejně často. Jak jinak, když flirtují spolu – a u flirtu je zapotřebí, aby tuto činnost provozovali oba zúčastnění. Kdyby to dělal jen jeden, bylo by to asi jen dělání ze sebe ******. Pojetí flirtování je u obou pohlaví zásadně odlišné, proto jsou výsledkem flirtování častá nepochopení, která časem mohou vyústit i v těžce zlomené srdce. FLIRTOVÁNÍ MUŽŮ Když muž flirtuje se ženou, ve většině případech má o tu ženu zájem. Opravdový zájem. I když při flirtování používá nadsazené výrazy, většinou je myslí vážně. Kdyby tedy ona žena svolila k něčemu „víc“, muž by souhlasil. FLIRTOVÁNÍ ŽEN Ze strany mužů se může zdát, že vzájemné flirtování je na stejné úrovni. Ale ten obrovský rozdíl je v tom, že žena by s velkou pravděpodobností nechtěla nic „víc“. Sice teoreticky má každý z obou flirtujících o toho druhého stejný zájem, ale ženy jsou ve vztazích a sexu daleko zdrženlivější než muži. Pro ženy: Když s vámi muž flirtuje, máte velkou šanci na něco „víc“. Pro muže: Když s vámi flirtuje žena, nemáte téměř šanci. Tyto příklady platí pro běžné flirtování mezi přáteli, kolegy, prostě lidmi kteří se znají. Pokud spolu lidé flirtují na místě, kde se hledají nové vztahy, mají oba zhruba stejně velkou šanci. Ale když někdo flirtuje s hodně lidmi, což je zcela běžné, je přístup k flirtování odlišný. Ještě je nutné dodat, že žena vám nepřizná, že s vámi flirtuje. U ní je to jen běžný rozhovor. Ale sami víte, o čem se pohlavně smíšení „kamarádi“, spolužáci a kolegové mezi sebou baví. Většina těchto rozhovorů je bavení se o všem možném, ale „NE o sexu“. Když jí žena banán, tak samozřejmě muž má na mysli pouze ten banán. Když se hovoří o „tom“, tak se mluví jen o nekonkrétním „tom“. Pokud vám ale není osm let, tak jistě chápete, o čem je řeč. Flirtují mezi sebou zadaní i nezadaní, svobodní i ženatí/vdané. Ale i u toho ženatého muže je mnohem vyšší šance, že by zahnul. Mohu nyní uklidnit muže, že když jejich žena flirtuje s někým jiným, nemusejí se bát. A mohu postrašit ženy, že když jejich muž flirtuje, měly by se obávat. Ale v reálném životě mohou být oba klidní, protože šance na „zálet“ je u obou stejná, neboť to závisí vždy na dvou lidech. Takže i když by muž chtěl, žena chtít nebude a nic se nestane. Vezmeme si teď za příklad kamarády, kteří jsou všichni nezadaní. Dejme tomu, že bude 5 dívek a 5 kluků a všichni mezi sebou občas flirtují. Každý z kluků, bude mít o každou dívku zájem – i když jinak velký. To samé by platilo i pro dívky. Když by se pak za určitých podmínek kterákoliv dívka zeptala kteréhokoliv kluka, jestli by s ní chtěl chodit, byla by velká šance, že by kluk souhlasil – kterýkoliv kluk ať už by se jednalo o kteroukoliv dívku. Zatímco když by se zeptal kluk náhodné dívky, pravděpodobně by ho odmítla. Kterýkoliv kluk by byl tedy, za určitých podmínek, ochoten chodit s kteroukoliv holkou. Ovšem holka, když už by chtěla s někým chodit, tak by si vybrala pouze jednoho kluka a ty čtyři další by odmítla. Těmi určitými podmínkami myslím, že by spolu jeden vybraný pár strávil třeba celý den. Když by byly vhodné podmínky, kluk by chtěl chodit s jakoukoliv z těch holek, která by se zrovna namanula. Když by se ho tedy teoreticky zeptalo pět dívek, on by chtěl všech pět – samozřejmě ne najedou... ale ta první, která by mu dala šanci, ta by uspěla. Ale dívka by čtyři odmítla a vybrala by si toho pátého, ať by byl v jakémkoliv pořadí. Ti

32

ostatní kluci by měli také šanci, ale velmi malou. Tato šance by závisela na prostředí. Když by jí ti ostatní čtyři kluci přestali chtít a ona by se bála, že zůstane sama, šanci by měl i ten „poslední“ v jejím žebříčku. Ženy si tedy opravdu mohou myslet, že muži a ženy spolu mohou jen (!) kamarádit. Ale muži si to nemyslí, a když ano, tak si to spíše jenom namlouvají. Kamarád si tedy bude myslet, že má u své kamarádky šanci, protože s ním občas flirtuje, ale ve skutečnosti tu šanci nemá, nebo jen velice malou a za určitých podmínek. NIČITELKY ŽIVOTŮ Nyní uvedu příklad, který je celkem častý. Jsou určité dívky, o kterých si někdo může myslet, že klukům jenom lámou srdce a ničí jim životy. Toto je jednostranný pohled a já se vám teď nyní celou záležitost pokusím objasnit. Narodí se dívka, jenž je hodně citlivá, hodně atraktivní a má velmi vysokou citovou inteligenci. Vždy měla více ráda mužskou společnost, proto má hodně kamarádů kluků. Podle toho také tu dívku poznáte. I když jsou výjimečné, hodně na sebe upozorňují, proto se mnozí z vás s takovou dívkou setkali. Kde jí najdete? Nejčastěji na sportovních hřištích, kde si hraje s kluky. U malých dívek je normální, že jsou často ve společnosti kluků, ale v období puberty se to změní. Ale naše dívka bude vyhledávat mužskou společnost i v pubertě. Je hodně komunikativní a veselá – kluky velice přitahuje, neboť s nimi dokáže skvěle mluvit, což většina žen neumí – neumí se bavit s muži o věcech, které přímo nesouvisí se „seznamovacím procesem“. Ostatní holky budou na naši dívku žárlit a možná ji budou označovat i za „děvku“, protože je u kluků centrem pozornosti. Ona však s žádným klukem nikdy nechodila a dlouho chodit nebude. Velké množství jejich „kamarádů“ se jí někdy zeptá, jestli by s nimi nechtěla chodit. Ona je všechny odmítne, ale neodmítne je tak, jako by to udělaly ostatní holky. Ona s nimi bude chtít dále kamarádit a vůbec jí nebude vadit, že ji stále milují. Průměrná žena, pokud odmítne kluka, nebude s ním chtít dále komunikovat. Naše dívka se svého nápadníka však nezbaví a bude s ním dále kamarádit. Bude s ním i občas flirtovat. Zatímco pro ni to bude bezvýznamné, on si bude myslet, že má stále šanci. I když dívka bude vidět, že se kvůli ni kluk trápí, bude mu chtít „pomoct“, ale neuvědomí si, že tím, že bude dělat, že mu na něm záleží, mu bude ubližovat více a více. Pokud tento kluk bude ke všemu hodně citově inteligentní, může takový „vztah“ trvat roky, protože ho ani jeden z nich nedokáže ukončit. Ona si bude myslet, že by mu absolutním ukončením jejich vztahu ublížila a navíc ho chce mít stále jako kamaráda; on by s trápením rád skončil, ale jelikož ji hluboce miluje, není toho za žádných okolností schopen. A výsledek si můžete představit sami.

33

Kapitola 11 Seznamování Nebudu vám zde radit, jakým způsobem se seznámit, ale spíše jakým způsobem se pravděpodobněji seznámit. Též zde proberu překážky seznamování.

Schopnost seznámit se souvisí s inteligencí, krásou, prostředím i zkušenostmi. Čím více je člověk obklopen lidmi, tím snáze se seznámí. Nejde pouze o to, že když jsme mezi hodně lidmi, máme větší výběr, jde především o schopnost naučit se seznámení. Kdo je od mala vychováván v prostředí s hodně lidmi, především svých vrstevníků, naučí se jednoduše seznamovat. Dítě, které chodilo do jeslí i do školky, nebude mít problém se seznamováním ve škole. Kdo však vyrůstal v dětství pouze s rodiči, bude mít z cizích lidí strach. Takové dítě se bude ve škole velmi těžce a velmi dlouho adaptovat. Krásný člověk bude obklopen více lidmi, neboť bude o něj větší zájem. To platí i u dětí, protože krásu vnímáme a preferujeme již od dětství. Pokud se k nám bude většina lidí chovat dobře, zapamatujeme si to a nebudeme mít strach se seznamování. Pokud jsme však terčem nějakých útoků, nebudeme k ostatním důvěřiví. To je zase o zkušenostech. A inteligence hraje důležitou roli v pozdějším věku, kdy si společně se všemi předchozími zkušenostmi lépe uvědomíme, zda-li nám stojí za to se seznámit. Čím je člověk více inteligentnější, tím má větší problémy se seznámit, hlavně pokud nemá se seznamováním ty nejlepší zkušenosti. Inteligence hraje důležitou roli hlavně v seznamování se s partnerem a hlavně se to týká jednoho problému... NE – ZNAMENÁ ANO Je známo, že se obecně tvrdí, že když žena řekne ne, myslí tím ano. V určitých případech je to pravda, problém je však v tom, že když žena myslí „ne“, řekne také ne. Nejsou dvě slova pro: „ne“, když myslí „ano“; a pro „ne“, když myslí „ne“. Proto není prakticky možné, aby v určitých chvílích muž určil, zdali žena myslí „ano“ nebo „ne“. Již bylo řečeno, že ženy jsou ty, které si vybírají partnera. Žena je zdrženlivější v milostných otázkách, neboť pohlavním stykem „riskuje“ daleko více než muž. Pokud by žena v dřívějších dobách otěhotněla a partner by ji opustil a ona by nikoho neměla (žila by zcela sama), měla by malou šanci na přežití, protože v pokročilejším stupni těhotenství, při porodu a krátce po něm, by nebyla schopna si obstarat potravu. Zatímco muž by teoreticky „vlítnul“ na každou pěknou samičku v okolí, žena si pečlivě vybírá. V tom vybírání partnera je zahrnuto jeho „testování“. Žena ho zkouší, zdali mu nejde pouze o krátkodobý sex. Čím déle se muž o ženu zajímá, aniž by cokoliv dostal, tím má o ni větší zájem a tím je méně pravděpodobnější, že by ji v krátké době opustil. Proto se velice často stává, že žena ze začátku odmítne svého nápadníka. Pokud ho žena déle nezná a velice o něj nestojí, většinou řekne „ne“. Tím „ne“ ale většinou myslí „možná“, lépe řečeno „dám ti možná šanci“, nebo tím myslí „ne“ pro tuto chvíli, ale časem je připravena to stanovisko změnit. Muži na to „ne“ samozřejmě většinou nereagují a zkoušejí to dál. Pokud by se však nějaký muž pokoušel o ženu, která by o něj vyloženě nestála, řekla by mu to „ne“ daleko důrazněji. Většinou však muž nepozná, jaké to „ne“ žena myslí. Je celkem běžné, že žena odmítá muže i několik měsíců, ale nakonec ho přijme za svého partnera. Na začátku tato žena muže důrazně odmítla a myslela to tak. Odmítala ho i následující dny a týdny. Ale postupem času se její názor měnil. Flirtování často probíhá tím způsobem, že muž dělá návrhy a žena je odmítá. Někdy je zcela evidentně jasné, že žena vyslovením „ne“ myslí „ano“. Pokud jsou spolu dva milenci a „perou“ se třeba v posteli, žena bude říkat: „Ne! Přestaň! Nech toho!“ Myslí tím však opak, neboť jí je to příjemné a chce po svém partnerovi, aby pokračoval. Muž se svým logickým myšlením, kdy pro něj má konkrétní slovo konkrétní význam, má v tomto „guláš“. Jenom odhaduje, co zrovna žena myslí. Je poměrně častým jevem, že když dojde ke

34

znásilnění (nebo pokusu o něj) ženy jejím přítelem, nebo někým koho intimněji zná, je to provázeno tím, že žena říká „ne“ s různou intenzitou. Třeba se chtěla jenom líbat, ale její přítel chtěl víc. Ona ze začátku říkala „ne“, ale její přítel si myslel, že myslí „ano“. Postupem času však žena zintenzivnila své odmítání. Pokud se žena už brání velkou silou, křičí, nebo dá tomu muži facku, muž si je již vědom toho, že žena myslí skutečně ne. Pokud toho nyní muž nechá, vznikla celá situace jeho nepochopením ženiných slov. On své partnerce nechtěl ublížit, ale nedokázal správně vyhodnotit situaci, protože se klidně mohlo několikrát předtím stát, že žena ve zdánlivě podobné situaci říkala „ne“, ale nakonec souhlasila. Muž nedokáže rozeznávat gestikulaci tak dobře jako žena a jestliže je ke všemu silně sexuálně vzrušen, jsou jeho další smysly otupeny. K tomuto doplním poznámku, že ty smysly nejsou otupeny z toho důvodu, že by se odkrvil mozek a krev by se nahrnula do penisu, i když to ženy rády tvrdí. Jen uvedu, že při velkém sexuálním vzrušení se ňadra žen zvětší o jednu čtvrtinu z důvodu většího prokrvení. A co „spotřebuje“ více krve? -Ztopořený penis nebo o čtvrtinu zvětšená ňadra? Když se člověk na něco hodně soustředí, tak přestává vnímat jiné podněty – to platí zejména u mužů. Ženy dokáží dělat více věcí najednou, ale jejich soustředění na jednu konkrétní věc nemůže být tak intenzivní, jako soustředění u muže. Zase to má původ v minulosti. Při boji a lovu se muž musí soustředit pouze na jednu věc, kdežto žena při starání se o dítě musí vnímat spoustu podnětů z okolí. Není tedy v silách běžného muže jistě určit, zda žena myslí ano nebo ne. A nezávisí to ani na inteligenci. Ale na inteligenci závisí, jak muž na slovo „ne“ zareaguje. Pro méně inteligentní muže není problém „balit“ holky, protože to „ne“ ignorují. V dětství většina kluků škádlila holky i přes to, že se na ně holky zlobily. Pokud muž nepřesáhne určitou inteligenci, bude se takto chovat i v dospělosti. Ale pokud muž onen stupeň inteligence přesáhne, uvědomí si, že se ostatní „hloupější“ muži chovají jako blbečci. Když takovému inteligentnímu muži poté žena řekne, aby něco nedělal, on to dělat nebude a tím se zbaví možnosti se seznámit. Čím má méně zkušeností se ženami a čím více mu na nějaké ženě bude záležet, tím více se bude řídit přesně jejími přáními, i kdyby si byl téměř jistý, že žena to tak nemyslí. Nechce riskovat, že udělá něco, co si žena nepřeje. Tímto způsobe se tento muž prakticky připraví o možnost seznámení a i o schopnost bavit se zábavnou (uvolněnou) formou se ženami. Čím déle takto žije, tím více bude od žen izolován a bude se to stále zhoršovat. Takže se u něj vypěstuje velký strach z žen. Některé ženy říkají, že se jich muži bojí. Pokud se vás nějaký muž bojí, znamená to, že má o vás zájem, že se mu líbíte. Takový muž je hodně stydlivý, proto ženu pravděpodobně nikdy sám neosloví. A jelikož je muž ten, který dělá první krok, k seznámení většinou nedojde, i kdyby o něj ta žena stála. JAK POZNÁ ŽENA, ŽE SE MUŽI LÍBÍ? Ženy to mají celkem jednoduché a mohou lehce poznat, že se nějakému muži líbí. Upozornění: tyto příklady popisují chování u stydlivých mužů, u „normálních“ mužů nemusíte přicházet na to, jestli se jim líbíte, protože vám to časem dají viditelněji najevo. 1.) MUŽ SE DÍVÁ NA ŽENU – pokud se muž často dívá na ženu, líbí se mu. Muži se nedívají na ženy, které se jim nelíbí. Alespoň ne často, dlouze a po dlouhou dobu. Muži však mají smůlu. Pokud se na ně začne dívat žena, na kterou se často dívali oni, neznamená to, že se jí také líbí. Žena si prostě všimla, že se na ni muž dívá a bude se na něj dívat i jen z toho důvodu, aby se ujistila, že se na ni muž dívá. Ona se pak na muže klidně podívá i jako první, aby se utvrdila v tom, že jí ten muž skutečně pozoruje. Pak se klidně může stát, že ta žena se na toho muže bude dívat častěji, než on na ni. Ale jí může ten pohled muže vadit. A pokud to není extra upřímná a necitlivá žena, neřekne vám, že je jí to nepříjemné. Ale klidně můžete narazit i na ženu, která vám to narovinu řekne. I pokud se na sebe budou vzájemně dívat a usmívat se přitom, nemusí to nic, z pohledu ženy, znamenat. Možná se jí sice ten muž líbí, ale jak bylo napsáno v předchozí kapitole, k ničemu dalšímu nemusí v mnoha případech dojít.

35

2.) MUŽ SE VYHÝBÁ POHLEDU NA ŽENU – zdá se vám, že si to odporuje s předchozím odstavcem? Není to zas tak složité, jak to vypadá. Pokud se muž na ženu díval a ona si toho všimla a začala se na něj též dívat (viz. výše), muž často dostane strach a přestane se na ženu dívat, přesněji řečeno se na ni přestane dívat ve chvíli, kdy se na něj dívá ona. Ke všemu se on přestane dívat velice aktivně. Takže když jde žena kolem muže, který se dívá všude kolem sebe, jen ne na tu ženu, nebo se na ni jen na okamžik podívá, a poté prudce uhne očima, je jasné, že se mu hodně líbí. 3.) MUŽ SE ŽENY BOJÍ, VYHÝBÁ SE DOTYKU – pokud žena podá muži svoji ruku (muži kterého zná a on zná ji) a on jí svoji ruku nepodá, je to důkaz silné lásky z jeho strany. (Nebo silné nenávisti :-), ale to by bylo lehké rozpoznat.) Sice se to může zdát nelogické, ale je to tak. Když muž miluje silně nějakou ženu, má strach se jí dotknout, nebo se k ní přiblížit na menší vzdálenost. Proč? Protože pro něj znamená všechno a dotknout se jí, třeba jen její ruky, bere za krásnější věc, než mít sex s nějakou cizí ženou. Tak proč se jí tedy nedotkne, když to tak chce? Protože z ní má strach a nechce ji „zneužívat“. Zatímco ona by to brala jako zcela běžnou věc, pro něj by to byl jeden z nejkrásnějších zážitků, ale nechce ji takto jednostranně „zneužívat“, kdy on to bude přirovnávat k „sexu“ a ona k něčemu zanedbatelnému. Pokud jste žena a znáte nějakého muže, který se takto k vám chová, je jasné, že se mu líbíte. Ale jelikož se takto bude chovat pouze stydlivý muž, musíte udělat vy ten první krok, protože on ho neudělá. On může klidně „utéct“ (i doslova), ale bude to jen důkaz toho, že pro něj hodně znamenáte. Proto to zkoušejte dál. JAK ZVÝŠIT ŠANCI NA SEZNÁMENÍ Seznamování, jako ostatní činnosti, je hodně závisle na prostředí. Já vám nyní poradím, jak se i méně hezký jedinec může seznámit s někým hodně hezkým. Je to jednoduché. Člověk se přizpůsobuje aktuálním podmínkám. Pokud je muž někde, kde jsou pouze „škaredé“ ženy, budou se mu líbit i tyto. Čím je méně žen, tím větší mají šanci u více mužů. Proto si najděte práci tam, kde pracuje daleko větší poměr lidí opačného pohlaví. A nejlépe tam, kde jsou ty zaměstnanci opačného pohlaví z daleka, tedy že jsou zde cizí a tudíž tu neznají moc lidí. V takovém prostředí se poté stanete středem pozornosti a klidně budete mít velké množství zájemců, i když o vás dříve nikdy zájem nebyl. PROČ JSOU LIDÉ „RADĚJI“ SAMI / PROČ SE BOJÍ VZTAHU? V kapitole „o třech věcech“ jsem psal, že některé dívky si namlouvají, že k životu nepotřebují chlapa, že jim stačí jejich kočka, koníčky a přátelé. No a v jedné diskuzi jsem narazil na jednu holku, která je typickým příkladem. Psala, že je jí dvacet, že je atraktivní a že chlapa nepotřebuje, že nechce být nějaká „závislačka“ na chlapovi a že ve svých dvaceti ještě není dostatečně inteligentní na to, aby si správně vybrala. V profilu pak měla napsáno, že má kočku a psa, že její přátelé jsou pro ni tím nejdůležitějším a že strašně moc miluje tanec, že je to spojení pohybu a hudby. Původně jsem chtěl na ten příspěvek reagovat, ale stejně bych ji svojí reakcí pouze naštval a nepřipustila by, že mám pravdu, když to nepřipustí ani sama sobě. Když někdo řekne, že ještě není dostatečně myšlenkově vyspělý, je to důkaz toho, že je již dávno uvědomělý. Neuvědomělý člověk by si to totiž neuvědomil. Tím vším, co napsala, na sebe prozradila téměř vše. To, že nechce být „závislačka“ na chlapovi, znamená, že pro ni láska opravdu hodně znamená, protože závislým se jen tak člověk nestane, pokud k tomu nemá vlohy. Tvrzením, že je dost atraktivní, zase říká, že má nějaký psychický problém (strach) ze seznámení, protože příležitostí měla dost. Možná jí někdo kdysi dávno zlomil srdce, ale je to zase o tom, že je hodně citlivá a velmi emocionálně inteligentní. No a tou láskou k tanci přiznala, že jí velmi chybí sex. Proč se takovýto lidé bojí seznámení a vztahu?

36

Především všichni tito lidé musí být velmi citliví. Pravděpodobně jim láska někdy velmi ublížila. Nemusel to být ani opětovaný vztah. Prostě se do někoho zamilovali, dlouho ho milovali, a když to té osobě nakonec řekli, tak je odmítla. Z tohoto se mohou vzpamatovávat roky, takže to rozhodně nejsou různé „patnáctky“, které brečí dva týdny, že je nechal jejich třetí kluk, a za další týden si najdou stejně dalšího. Obzvláště takové ženy jsou hodně uzavřené – i když se okolí zdají velmi otevřené, společenské a upovídané – proto kvůli své uzavřenosti mohou někoho milovat velmi dlouhou dobu a nedají mu to vědět. Ten někdo si pak někoho najde a je to další velká rána do jejich srdce. Ať již jsem nejdříve psal o vysoce citově inteligentních ženách, či později „ničitelkách životů“, stále mluvím o jednom typu žen a velice pravděpodobně jsi to Ty! :-) Jak jsem na toto zjištění přišel, řeknu zase později. :-) I u jiných typů lidí, kteří jsou dlouho samy, se objeví to, že mají velký strach ze vztahu. Ten strach může být tak velký, že jsou raději samy. Člověk se vždy obává změn. Čím je ta změna větší, tím jsou větší obavy. Velké štěstí může být za určitých podmínek stejně škodlivé, jako velká bolest. I u velkého štěstí dochází k velkému stresu. Když někdo po něčem touží většinu svého života a je to pro něj ta nejdůležitější věc na světě a on ji jednoho dne získá, jeho mysl a tělo nemůže zvládnout takový obrovský příval štěstí. Když by teoreticky dva lidé po sobě velmi toužili deset let, nikdy před tím by nikoho neměli, a když by se náhle „našli“, pravděpodobně by po dlouhou dobu nebyli schopni normálně fungovat – pouze by brečeli (čímž se tělo snaží vyrovnat „stres“), objímali by se a nic jiného by nevnímali. Tato reakce by byla obdobná s tím, když by někdo přišel o svoji milovanou osobu. Ač se zdá, že každý z těchto dvou případů je zcela na odlišném konci, mají až nečekaně hodně společného, protože je to obrovská zátěž nejenom pro psychiku. Samozřejmě postupem času oni budou šťastní, kdežto ten, kdo přišel o milovanou osobu, bude nešťastný. Ale v tom prvopočátku bude organismus obou případů reagovat obdobně. (...) Nejde však pouze o ten prvotní šok, který by jistě každý rád zažil, i když by to pro jejich organismus byl velký nápor. Lidé mají strach z budoucna. Sice stále myslí na to, jaké by to bylo někoho mít, ale mají strach z té změny. Naučili se už určitým způsobem žít a mají obavy z toho, jestli by zvládli žít radikálně jinak. Člověk by už nemohl dělat to, co dělá, když je sám. Sám před sebou se nikdo nemusí za nic stydět. Ale když jste s někým koho milujete, chováte se jinak. Muž může mít obavy z toho, že by o sebe musel více pečovat, musel by být pořádnější apod. Ať už se jedná o muže nebo o ženu, oba by museli zcela radikálně změnit svůj život a na takovouto změnu nikdo nemůže být připravený. V jiných případech, kdy jsem nuceni udělat velkou změnu, jsme k tomuto dohnáni někým nebo něčím. Ale do partnerského svazku vstupuje každý (většina) sám a dobrovolně. Proto mnozí osamocení lidé, i když dostanou šanci s někým chodit, utečou. Oni by si partnera moc přáli, ale nejsou schopni překonat ten strach. Proto bývají dlouho sami. A navzdory všeobecnému názoru, že každý si někoho někdy najde, mohou oni zůstat sami po celý život.

37

Kapitola 12 Sex V kolika letech začít se sexem? Jaký je nejlepší partner v posteli? Jaké jsou

nejlepší polohy? Co koho nejvíce vzrušuje? Jak mít co nejlepší sex? -Na všechny tyto otázky, vám nyní .... neodpovím! Jsou to všechno absolutně nepodstatné blbosti, na které musí každý přijít sám. Ale řeknu vám tu nejdůležitější věc, jakou byste měli o sexu vědět a kterou vám možná nikdo neřekl, pokud jste mladší. Muži a ženy netouží po sexu stejně. To je jediná věc, kterou byste si měli uvědomit – hlavně muži. Sice se v různých průzkumech tvrdí, že ženy na sex myslí častěji než muži. Samy ženy někdy tvrdí, že je pro ně sex důležitější než pro muže apod. Musíte si uvědomit, že po sexu touží více muži! Kdyby ženy toužily po sexu stejně jako muži, radikálně by se zvýšila statistika v počtu pohlavních styků za týden. Muži ale netouží po sexu vždy více. Záleží to na obdobích života. Zatímco muž je na vrcholu svých sexuálních sil kolem 19ti let, žena má největší touhu po sexu kolem 40ti let, tedy v době, kdy má poslední možnost otěhotnět a porodit zdravého potomka. /Více v knize Proč muži neposlouchají.../ U muže je však touha po sexu po většinu života větší než u ženy. Když jsou spolu krátce dva noví milenci bez předchozích zkušeností, může se zdát, že žena je ta, která „to“ chce daleko více a může to být pravda. Zatímco muž bude po pátém styku toho dne již unavený, žena bude stále po sexu toužit. Toto může trvat několik týdnů či měsíců, ale postupem času se to změní. Muž bude toužit po sexu stále stejně, dejme tomu že minimálně každý den, spíše víckrát denně, kdežto žena bude toužit po sexu méně a méně a začnou se u ní objevovat „migrény“ a podobné výmluvy. Český průměr (jestli je reálný) je mít sex třikrát denně. Ovšem toto číslo nevychází z potřeby obou partnerů – je to kompromis. A to si ještě musíme uvědomit, že ne každý sex je pouze o výsledku touhy dvou lidí. Ženy velmi často svolí k sexu z toho důvodu, že jim na partnerovi záleží a vědí, jak moc pro ně sex znamená. Proto se se svým partnerem pomilují, i když na sex nemají moc velkou chuť. Životní prioritou muže je sex, pro ženu je to pak především dítě. Muži jsou často odsuzováni za to, že jim jde jen o sex. Ale pravdou je, že jim jde jen o sex (a všechno co s ním souvisí). Z biologického hlediska není zapotřebí, aby obě pohlaví toužila po sexu stejně. Stačí, když na sebe „odpovědnost“ vezme pouze jedno pohlaví. Připravte se tedy na hádky okolo sexu, na odmítání sexu a různé výmluvy. Smiřte se s tím, že když se svojí partnerkou začnete společně bydlet, nebude to v žádném případě znamenat více sexu – možná i naopak. Když tohle budete vědět, možná se vyhnete zklamání, které jistě bude postupem času následovat. BÝT DOBRÝ MILENEC Často se v médiích setkáváme s tzv. „odborníky“ na sex. Nemám namysli sexuology, ale lidi, kteří si myslí, jak jsou v posteli skvělí. Znají desítky poloh, vědí, jak nejlépe dosáhnout orgasmu a mají obrovské zkušenosti. Ale co jsou doopravdy zač? Stačí si jen uvědomit, co to znamená „být dobrý v posteli“. Sexuální zdatnost, nebo jak to nazvat, přichází na řadu až ve chvíli, kdy se sex stává obyčejným, málo vzrušujícím až nudným. Lidi už nevzrušuje prostý dotyk toho druhého, nebo jeho krása. Musejí vymýšlet, jak si sex okořenit. Takovým „odborníkům“ se již „nepostaví“ pouze při pohledu na nahou ženu. Co víc, ani při dotyku jakékoli části těla. Erekce se u nich projeví až za dlouhé minuty. Nejsou prostě vzrušení. Obyčejný sex je nudí a neuspokojuje, proto musejí vynalézat nové varianty. To, že se váš požitek ze sexu postupem času bude snižovat, hlavně pokud budete pouze s jedním partnerem, to je normální. Když je ale „odborníkovi“ kolem pětadvaceti, je jasné, jak na tom doopravdy se sexem je. Při jeho nejlepším sexu u něj dojde k takovému vzrušení, jako u hodně zamilovaného kluka, který se dotkne třeba ňader své dívky. Pokud vám ke vzrušení stačí pohled na nahou dívku, či drobný dotyk, můžete si být jistí tím, že váš sex bude mnohem lepší, než kdejakého „profesora“. U lidí, kteří řeší to, jak je

38

kdo v posteli dobrý, není již sexuální vzrušení tak intenzivní. Toto vše platí pro muže, jak sex řeší ženy, nevím, ale když si vaše přítelkyně při sexu luští křížovku, je jasné, jak moc je vzrušená. ÚCHYLKY A ODCHYLKY Slovní pojem „sexuální úchylka“ je vlastně zcela nesprávný, protože ve většině případů se o úchylku nejedná. Úchylka by měla být něco, co vybočuje z průměru a co není běžné. Jenomže každý člověk má nějaké „úchylky“, ale stydí se o nich mluvit, proto se nikdy nedozví, že takové choutky má každý druhý. Když se ve společnosti začne o nějaké sexuální „úchylce“ mluvit, zjistí se, že taková úchylka je velice častá a přestává být úchylkou. Orální a anální sex jsou v dnešní době považovány za zcela běžné sexuální praktiky. Ovšem ve společnosti, kde by toto bylo tabu, by to bylo považováno za úchylku. Homosexualita Někdo považuje homosexualitu za úchylku, někdo za nemoc a někdo za normální věc. Nejsprávnější výraz by byl asi „odchylka“. Není to běžné, proto to nelze považovat za normální. Kolem homosexuality panují různé mýty. Problém je však v tom, že nemůžeme homosexualitu považovat za konkrétní fixní pojem, který má své pevné mantinely. Někdo tvrdí, že je homosexualita vrozená, někdo zase to, že se dá ovlivnit. Homosexualita je vrozená, ale zároveň závisí i na prostředí. Dnes se tvrdí, že 4% populace je homosexuální. Ale jak se na toto číslo přišlo? Není homosexualita jako homosexualita. Abychom lépe pochopili homosexualitu, je nutné nejdříve probrat bisexualitu. Víte, kdo je to bisexuál? Ano – ten, koho vzrušují obě pohlaví. Ale v jakém poměru to musí být, aby byl člověk považován za bisexuála? Padesát na padesát? Problém je však v tom, že u každého člověka je ten poměr jiný. A kdy považovat člověka ještě za bisexuálního a kdy už za heterosexuálního nebo homosexuálního? Existuje snad nějaká poměrová norma? A teď něco, co málokdo ví a co si málokdo připustí. Každý člověk, jenž není asexuální, je bisexuální. V určitém poměru ho vzrušuje i stejné pohlaví. Většina lidí to popře, ale stačí jednoduchý důkaz. A tím je... trochu to natáhnu... tak... ještě trochu... to už stačí. A tím je pornografie. Proč lidi vzrušuje porno? Tedy takové porno, kde to dělá muž s ženou. Člověk sledující porno je vzrušen v důsledku sledování dvou jedinců různého pohlaví. Ano dvou. Kdyby muži nebyli bisexuální, proč by je vzrušoval pohled na jiného muže souložícího s ženou? To by se jinak vyráběly jen homosexuální pornografické materiály, tedy kde by souložili pouze ženy s ženami a muži s muži, protože by stoprocentně heterosexuálnímu jedinci vadil pohled na jedince stejného pohlaví. Každý má tedy v sobě zakořeněnou určitou část homosexuality. A co je důležité, ta část není v průběhu života vždy stejně velká a může být ovlivněna mnoha faktory. Ve vězeních se často vyskytují homosexuální praktiky i u lidí, kterým by to bylo za normálních podmínek odporné. Ale v důsledku nemožnosti najít si heterosexuálního partnera, se tito lidé uchýlí k homosexuálním praktikám. Homosexualita tedy může být ovlivněná. Jak tedy definovat homosexuála? Spousta homosexuálů měla někdy heterosexuální vztah. Homosexualita se „zvětšuje“ i např. v případě, kdy onen jedinec nenávidí opačné pohlaví, a tak se v „zoufalství“ přiklání ke stejnému pohlaví. Občas vídáme, že některé feministky jsou lezby. Ale jsou skutečné lezby? U žen je „homosexuální“ chování více běžné, neboť ženám není nepříjemné, když se jich jiná žena dotýká. Kamarádky jsou na sobě nalepené a není jim to nepříjemné. Kdežto vídáte snad někdy kluky, jak sedí těsně u sebe a dotýkají se nohami? Ženy lehce rozpoznají krásu jiné ženy, kdežto muž není schopen běžně určit, zda je jiný muž fyzicky atraktivní. Muž to určuje jen podle získaných zkušeností, tedy např., že slyšel v televizi, že určitý typ se ženám líbí. Ale on sám není schopen rozeznat mužskou krásu, jemu se muž nelíbí, kdežto žena se ženě líbí. Z tohoto je patrné, že u žen je hranice mezi homosexualitou nižší. Proto se některé dívky mohou chovat homosexuálně, i když jsou spíše heterosexuální. Heterosexuálnímu muži by bylo nepříjemné držet se za ruku s jiným mužem. Ženě by to nepříjemné nepřipadalo. Z toho všeho vyplývá, že není možné přesně určit, zda je někdo homosexuál, bisexuál nebo heterosexuál. Pokud se někdo přihlásí k homosexualitě,

39

nemůžeme vědět, v jakém poměru ho kdo vzrušuje. Přesně určit sexuální orientace by šla snad jen tehdy, kdybychom vystavili jedince oběma pohlavím a on by se rozhodl. A to by ještě ke všemu musel vyrůstat úplně sám, aby nemohl být ovlivněn. Kdo se jako homosexuál narodí, tedy že ho např. z 80ti procent vzrušuje stejné pohlaví, nemůže být „převychován“ na heterosexuála. Kdo se narodí bisexuální (50 na 50), může se vlivem prostředí přiklonit k jednomu pohlaví. Za vliv prostředí se v tomto případě nedá považovat, že někdo vyrůstá třeba v homosexuální prostředí. Sice může vidět kolem sebe to, že se milují jedinci stejného pohlaví, klidně to může i vyzkoušet, ale nikdo mu nemůže vnutit názor, kdo ho více vzrušuje. Za vliv prostředí se dají považovat jeho osobní zkušenosti. Pokud to bude muž a pozná jiného muže, který ho ve vztahu více naplní než žena, může se rozhodnout pro homosexualitu. Pokud naopak potká báječnou ženu, může se rozhodnou pro heterosexualitu. Poměr homosexuality a heterosexuality ovlivňují i hormony. Proto je častý jev, že muž, po dvaceti letech manželství, opustí svoji ženu kvůli jinému muži. První část svého života mohl být více na ženy, a když jeho produkce testosteronu klesla, přiklonil se k mužům. Homosexualita je tedy z velké části vrozená, ale závisí na jejím poměru. Kdo je z velké části homosexuální, nevybere si heterosexuálního partnera. Kdo je spíše bisexuální, jeho orientace se může přiklonit k jedné straně na základě prostředí. Rozhodně však nejde homosexuála „převychovávat“ na heterosexuála.

Kapitola 13 Lhaní žen III – ve prospěch vztahů? DŮVĚRA ŽEN Možná některé muže trápí, proč jim nějaká žena nevěří. Mám pro ně špatnou zprávu, pokud jim nevěří, tak už si u ní důvěru těžko vybudují. Mohou dělat kdovíco, ale stejně jim to nepomůže. Žena totiž nedůvěřuje mužům na základě jejich činů – jestli jí lžou nebo jsou k ní upřímní, to nehraje roli. Žena důvěřuje muži, kterého má ráda. Pokud vás žena z nějakého důvodu nemá ráda, bude vám tvrdit, že vám nevěří. I když jste ji nikdy nelhal, naopak jste se jí třeba svěřil s věcmi, které jste nikdy nikomu neřekl, ona vám věřit nebude. Ale bude věřit někomu, o kom vy víte, že si skoro pořád vymýšlí a dělá ze sebe chytráka (ne chytráka psaním rádoby chytré knihy ;-)). Ona bude mít toho lháře raději než vás, proto jemu věřit bude a vám ne. Když žena řekne muži, že mu nedůvěřuje, muži nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Muž se s tím ale většinou nesmíří a bude chtít znát důvod – a to je další obrovská chyba – raději se ženy na nic neptejte. Pokud vám bude chtít na něco odpovědět, tak to udělá, aniž byste se jí ptal. Pokud vám odpovědět nechce, tak to prostě neudělá. Před pár dny jsem četl článek, ve kterém se tvrdilo, že ženy lžou především ve prospěch vztahu. Je tam přímo uvedeno: „Ženy lžou nejčastěji proto, aby se ostatní cítili lépe.“ (Zdroj: Hana Merisová – Žena.cz) Jenomže tato věta je brána zhruba z poloviny zdroje. Pokud chceme vědět něco přesně, musíme jít až ke kořenu, a tím je to, že ženy takto lžou ze strachu i ze svého prospěchu. Každý všechno dělá pouze a jen kvůli sobě. I když uděláme něco, čím my hodně ztratíme a někdo nám blízký hodně získá, zase to děláme kvůli sobě. Náš(!) pocit někomu pomoci je zase jenom

40

náš pocit, proto to děláme kvůli sobě. To, že kvůli někomu schválně trpíte, děláte zase jenom kvůli sobě. Žena lže ve vztazích kvůli sobě, stejně jako muž lže kvůli sobě. Žena se zalháním totiž vyhýbá tomu, že by musela muži pravdu vysvětlovat. Muž chce slyšet konkrétní odpověď, ale žena není schopna konkrétně odpovědět, protože mozek muže a ženy pracuje zcela odlišně. Příklad: Když jsou spolu dva lidé krátce, tak jsou k sobě třeba hodně upřímní. Žena nemá poprvé náladu na sex, proto řekne svému partnerovi popravdě, že na sex nemá náladu. Její partner se s touto odpovědí nesmíří, protože chce znát důvod – chce vědět „proč?“. Žena mu to nedokáže vysvětlit tak, aby on to přijal za definitivní odpověď, kde nejsou již žádné další pochybnosti. Proto se takto začnou hádat a stráví spoustu času aniž by došli k výsledku. Co udělá žena příště? Řekne, že ji bolí hlava. Pro muže je to konkrétní odpověď a bude se s tím muset smířit. Žena nemusí nic vysvětlovat a ušetří si kolotoč otázek. Takto zjistíte, že žena ve vztahu lže velice často, protože se chce vyhnout „výslechu“. Někdy ovšem odpovědi ženy závisejí na její aktuální náladě. Proto vám někdy řekne něco, čím vám ublíží a co vám říct nechtěla. Toto dělají i muži. Problém u žen ale je, že když vám něco žena jednou řekne, tak už za vámi nepřijde a neřekne, že to tak nemyslela, i když si uvědomí, že to říkat neměla. Toto platí spíše v situacích, kdy to žena řekne někomu, koho zná, ale s kým nemá bližší vztah. Ten muž se pak snaží dozvědět, proč to ta žena řekla, ale ona mu to nevysvětlí a nebude se s ním chtít o tom bavit. Nebo mu řekne něco, o čem si bude myslet, že to ten muž chce slyšet, aby se ho zbavila. Když vám něco žena nechce říct, tak vám to neřekne. Nezbývá, než se s tím smířit, protože taháním z ní odpovědi byste docílil akorát toho, že se s vámi nebude bavit již o ničem. Někdo by tu odpověď možná z ženy „vytáhl“, ale zase je to o tom, jak moc by si k ní dovolil. Když muži na té ženě hodně záleží, tak poslechne to, co mu řekne, i když si je vědom toho, že to není pravda. Pokud se odpověď chcete dozvědět za každou cenu, počkejte si pár let a třeba vám pak žena odpověď dá. Ale na nic se jí neptejte. (...) Jsou případy, kdy se žena lhaním vyhýbá řešení problému se svým druhem i několik let, a pak jednoho dne se sbalí a beze slova ho opustí. Muž vůbec nechápe, co se to stalo. Děje se to i naopak. Sice se zalháním můžete vyhnout malému problému, ale když lžete řadu let, následky mohou být fatální. NADĚJE Standardní definici „naděje“ přeskočím a přistoupím k mé vědecké definici, nebo definici někoho, kdo to vymyslel přede mnou. Mám smůlu, že jsem se narodil tak pozdě, proto asi všechny mé objevy objevil už někdo dříve. Naděje je činnost našeho myšlení, kdy nás náš mozek oklame a mnohonásobně zvýší pravděpodobnost něčeho málo pravděpodobného. Pokud bychom uvažovali racionálně, zjistili bychom, že máme v určitých věcech velmi malou šanci, ale pokud věříme v naději, tak se nám ta šance zdá mnohonásobně větší. K čemu tedy naděje slouží? Naděje se vyskytuje především v případech, kdy je člověk zoufalý. Naděje nám pomáhá uvěřit, že něco málo pravděpodobného, je možné. K čemu je to dobré? Především pro přežití. Zase si představme pravěk. Bude zde muž, který již 50 dní nic neulovil a je na pokraji sil. Jeho život i život jeho rodiny je ohrožen. Jestli příští den nic neuloví, zemře on i jeho rodina na podvýživu a vyčerpání. Každý si lehce představí, jakou má muž pravděpodobnost, že následující den něco uloví, když 50 dní nezavadil ani o zajíce. Pokud přeskočíme různé složité matematické ukazatele, že např. čím díl nic neulovil tím má větší pravděpodobnost, že něco uloví, můžeme laicky říci, že má šanci zhruba 1 : 50. Tedy asi dvouprocentní pravděpodobnost (skutečný výsledek by byl samozřejmě vyšší). Většina normálně uvažujících lidí by se asi nepouštěla do něčeho, kde mají dvouprocentní pravděpodobnost úspěchu. Ale ten muž je již zoufalý a má poslední šanci. Vkládá veškerou svoji naději do toho, že něco uloví. Kdyby se na svou šanci podíval objektivně, vykašlal by se na lov a šel by kopat hroby. Ale on má naději, proto věří, že má daleko větší šanci úspěchu než je reálná šance, proto se opět vydá na lov. Ovšem tím, že se vydá na lov, tím to nekončí. On žije v naději a věří tomu, proto se daleko více soustředí, vydá více energie a může být i třikrát obezřetnější a citlivější na okolí. Díky jeho naději se i jeho reálná šance ztrojnásobí, takže má třikrát větší šanci, že něco uloví. Při troše (spíše velké spoustě) štěstí dokáže ulovit nějaké zvíře a přežije. Tedy je třikrát* pravděpodobnější, že

41

přežije s nadějí než bez ní (*to je pouze hypotetický výpočet). Proto je naděje tak důležitá. Ovšem spousta lidí naděje zneužívá, i když to není nic nezákonného. Třeba taková loterie. Miliony lidí sázejí značnou část peněz v naději, že vyhrají obrovskou výhru. Jenomže zde jim jejich naděje nijak reálně nepomůže, pokud nevládnou psychokynetickými schopnostmi a nedokáží „ovládnout“ losování. Reálně uvažující člověk by si nikdy nevsadil, protože šance na výhru je prakticky nulová. Ale každý člověk je schopen cítit naději, proto se prosázejí miliardy. Jak bylo řečeno, naděje souvisí se zoufalstvím. Proto sází nejvíce chudí lidé, protože oni jsou nejvíce „zoufalí“, oni po těch penězích nejvíce touží. V takové štěstí věří miliony lidí. Na druhou stranu nikdo nevěří, že by dnes zemřel při dopravní nehodě, i když má mnohonásobně větší šanci, že by se to stalo. (V ČR zemřou průměrně 3 lidé denně při dopravních nehodách. Kolik jich denně vyhraje milion a více?) (...) Ač zdánlivě toto téma nezapadá do lhaní žen, tak i nadějí si ženy (i muži) pomáhají. Když do někoho vkládáte falešnou naději, lžete. A ženy tímto způsobem lžou velmi často. Typické je to při seznamování. Žena někoho odmítne, ale dá mu naději, že má šanci u někoho jiného. I když je ten muž ošklivý, ona mu stejně řekne: „Uvidíš, určitě tě nějaká bude chtít.“ Toto ženy říkají pořád. Ani toho, komu to říkají, nemusejí vidět, neznají ho a nevědí o jeho šancích na získání partnerky, ale stejně to budou tvrdit. Ženy stále mluví o „té nějaké ženě“, která bude někoho chtít. Ale ani ona sama si není vědoma toho, že by znala nějakou holku, která by o toho kluka měla zájem. Když žena někoho utěšuje, většinou lže, protože její tvrzení se nezakládá na objektivních faktech. Ona řekne: „Uvidíš, že všechno bude dobré.“ a tím se zbaví svého problému, protože toho někoho utěší a tím se ho i „zbaví“. Ale toto utěšení má velice krátkodobý účinek a ten někdo během pár let zjistí, že nic dobré není, tedy že ta žena mu lhala. Ale asi těžko bude někomu něco roky zpět vyčítat. Někdo se při takovém utěšování z něčí strany může cítit třeba jako někdo na vozíku, komu žena říká: „Neboj. Zítra budeš zase běhat.“ Kdyby žena byla upřímná, tak by škaredého muže odmítla způsobem, že by mu řekla: „Já tě nechci a neznám nikoho, kdo by tě chtěl.“ Tímto by mu jistě ublížila. Proto by šla zvolit i prostá formulace: „Já tě nechci.“ Ale tím, že žena ještě něco doplní, co se nezakládá na objektivních faktech, tím se dopouští lži.

_____________________________________________________________________ KONEC TŘETÍ ČÁSTI Pokračování v ... nevím. Sledujte http://www.filmovani.cz/kniha.html Všechna práva vyhrazena.

42