1 [MSMAFRA: LN_CTVRTEK-VYROBA [LN_MORAVA -1 ] ] Author:LN_ROUS Date: Time:13:20 Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni Cena vody ČTVRTEK 24. LI...
Cena vody Proč Etiopané pijí vodu z kaluží Nové studny zlepší přístup k pitné Strana VI vodě, a tím i zdraví lidí
Čeká nás Strana IV novodobé stěhování národů
Č T V RT E K 24 . L I STO PA D U 2 0 1 1
KO M E RČ N Í P Ř Í LO H A
Dovoz vody z pouště
Vody bude ubývat „Vlády asi osmdesáti států světa udávají, že mají problémy s nedostatkem vody,“ říká český hydrolog TEREZA HRONOVÁ
MARIE HOKROVÁ
V
některých oblastech Afriky chodí ženy a děti i přes deset kilometrů denně, aby obstaraly vodu pro celou rodinu. Blíž zkrátka zdroj vody není. Podle toho se tu s touhle životadárnou tekutinou také zachází. Podle statistik obyvatel Etiopie spotřebuje za den kolem deseti litrů vody, zatímco Čech přes sto litrů. Stačí otočit kohoutkem. Problémy s nedostatkem vody by se brzy mohly dotknout i střední Evropy. „České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050,“ říká přední hydrolog a geograf Bohumír Jánský.
Na co se na světě spotřebuje nejvíc vody? Předpokládám, že se to liší podle regionů, států i světadílů. Nejlépe je na tom z hlediska množství pitné vody Jižní Amerika, nejhůř pak Austrálie. Množství vody je dané od přírody, ale velkou roli hraje člověk a jeho spotřeba. Kamenem úrazu je zásadní rozdíl ve struktuře spotřeby vody mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Nejvyspělejší země světa jako USA zhruba polovinu veškeré vody spotřebují v průmyslové výrobě, pak následuje pitná voda a až pak voda na zemědělství. V rozvojových zemích to je vlastně opačně. Zvlášť v těch, které mají vysoký počet obyvatel. Nejvíc vody je tu třeba na výrobu potravin, tedy převážně na zemědělství. Naprostý extrém je Indie, druhý nejlidnatější stát na světě s více než miliardou obyvatel. Na závlahy a výrobu potravin se tu spotřebovává až 95 procent veškeré spotřeby vody. Pro rozvojový svět průměrné hodnoty říkají, že spotřeba vody je 75 procent v zemědělství, 20 procent v průmyslu a pouze pět procent v domácnostech. Vlády asi osmdesáti států světa udávají, že mají problémy s nedostatkem vody. V těchto zemích žijí zhruba dvě miliardy lidí, tedy asi třetina lidstva. A vody bude ubývat. Tomu asi nahrává i to, že se v suchých oblastech často pěstují plodiny náročné na zavlažování. Třeba v pouštních oblastech Uzbekistánu rostou obrovské plantáže bavlny pro výrobu našeho oblečení, a vysychá tak Aralské jezero...
EDITORIAL
D
Čas, který Etiopanky stráví obstaráváním vody, jim pak chybí při péči o rodinu. Ženy jsou na dlouhé cestě navíc v odlehlých oblastech vystaveny nebezpečí sexuálně motivovaných útoků nebo napadení divokými zvířaty. FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ
V 80. letech, když jsem tam jezdil, se místní chlubili, jak bavlníkový byznys prosperuje, jak se plantáže rozrůstají. Méně nadšeně tehdy odpovídali na otázky, kde berou vodu na zavlažování. Navštívili jsme tehdy i Karakumský kanál, tehdy největší zavlažovací umělou vodoteč na světě – z řeky Amudarjy se jakoby odděluje umělá řeka a namíří si to nesmyslně pouští Karakum až téměř ke Kaspickému moři. A takových kanálů je tam celá řada. Řeky Amudarja i Syrdarja jsou v horách obrovské, vodnaté, ale jakmile odtečou z hor, rychle se zmenšují právě kvůli těmto závlahovým kanálům. Výsledkem je, že řeka Syrdarja se zkrátila natolik, že nedotéká do Aralského jezera. Kdysi druhé největší jezero světa má asi
10 procent původní plochy. Na jeho březích rezavějí lodě, které dřív obstarávaly obživu pro rybáře. Soli ze zasolené pánve jezera vítr rozfoukal do okolí, a zemědělská půda se tak znehodnotila. A koloběh problémů začal právě tím, že se odebrala voda a zničilo se jezero. Je řešením omezit produkci bavlny, nebo by pomohlo i zefektivnění závlah? Bylo by žádoucí, aby se zastavil rozvoj bavlníkových polí a stát přehodnotil priority. Důležité je i zastřešení závlah. Karakumský kanál dlouhý čtyři tisíce kilometrů je otevřený! Deset metrů široké koryto s volnou hladinou vody. Než přeteče poušť, tak se tři čtvrtiny vody vypaří. To je absolutně neefektivní.
Tyto problémy se ovšem netýkají jen bavlny. Které další zemědělské plodiny nejvýrazěnji způsobují, že jejich zavlažování odčerpává neúměrné množství vody? Třeba rýže je dost náročná, ale ta se většinou pěstuje v monzunových oblastech a tam, kde je vody dost. Jsou ale oblasti v tropech a subtropech kolem obratníku, kde se zavlažují kromě bavlny i běžné obiloviny. Děje se to v evropském Středomoří, na severu Afriky, na Blízkém východě v čele s Izraelem. Takzvaný Státní vodovod se tu odděluje na severu země z Genezaretského jezera a zásobuje zemi vodou. Řeka Jordán je kvůli tomu dnes malý potůček. A to má i politické důsledky.
Jordán je převeden na izraelskou stranu a další možní uživatelé mají prostě smůlu, na ně voda z Jordánu už nezbyla. Jordánsku je dopřáno asi 10 procent vody z řeky, ostatním vůbec nic. Je možné, že by se tedy v oblasti Blízkého východu v dohledné době bojovalo o vodu? Týká se to především řek Eufrat a Tigris, které pramení na východě Turecka. Tam na nich lidé vybudovali kaskádu přehrad a využívají je v podstatě jako nástroj politické moci. Když je napětí, vodu nepouštějí. A to zásadně odporuje Světové vodní chartě. Voda dráždí politiky a v budoucnu se to asi bude stupňovat.
Ř
ezané květiny se prodávají docela levně i přesto, že k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Převážně od keňského jezera Naiwasha. Reálná cena růží je přitom mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce v supermarketu. Stojí za nimi porušování lidských práv i nenávratné vysychání a znečišťování vodních ploch.
Květiny pro Evropu, problémy pro Keňu Pod stromy sedí rybáři, opravují své sítě. Ženy prodávají jejich ranní úlovky. Není to tak dávno, co tady všude bylo jezero. Dnes je to holá pláň. „Ještě před dvaceti lety sahala voda jezera až tam k těm stromům,“ ukazuje Abasi dozadu přes travnatou plochu. Ve svých čtyřiasedmde-
sáti je nejspíš nejstarším rybářem na jezeře Naiwasha. Podle něj se za posledních dvacet let kvalita vody v jezeře viditelně zhoršila. „Úlovky nestojí v posledních letech za nic. Občas je hladina doslova posetá mrtvými rybami. Zabíjí je květinové farmy, které vyrůstají kolem jezera,“ tvrdí přesvědčeně Abasi. Se třemi ženami se scházíme v maličkém domku na předměstí Naiwashy. Jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Bojí se, že by měly problémy. Pracují v různých květinových farmách, zkušenost mají ale všechny stejnou. „Farma, na které pracuji, má čtyři hektary. Sklízíme květiny každé tři hodiny, sto tisíc růží denně. Používáme proto řadu chemikálií, které urychlují růst,“ popisuje své zaměstnání sedmadvacetiletá Caroline. Jaké chemikálie se k urychlení
Jen do EU vyveze Keňa ročně přes 80 tisíc tun růží. FOTO TEREZA HRONOVÁ
růstu i proti škůdcům v monokulturách používají, o tom nemá ani ponětí. Co ale vědí všechny ženy jistě, je to, že postřiky ohrožují jejich zdraví. „Máme sice ochranné oděvy, rukavice a gumové holínky. Ty jsou ale často děravé a brodíme se tak celý den ve vodě. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si stěžovala, vyhodili by mě,“ dodává Marry a znovu se ujišťuje, že její identitu neprozradím. Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Zvýšená poptávka z Evropy nutí manažery květinových farem k porušení už tak měkkých pravidel. „Pár týdnů před Valentýnem se začnou běžně používat i zakázané chemikálie, agresivní pesticidy a hnojiva.
Autorka je koordinátorkou kampaně Cena vody společnosti Člověk v tísni Cílem kampaně Cena vody je informovat českou veřejnost o globálních problémech, jako jsou nedostatek vody v suchých oblastech, dopady klimatických změn nebo znečišťování vody chemickými postřiky nebo jinými toxickými látkami v rozvojových zemích. Mnoho z těchto problémů totiž souvisí s námi. Více informací naleznete na www.rozvojovka.cz nebo www.facebook.com/Rozvojovka.
Pokračování na straně II
Pravá cena kytice růží JAROMÍR MAREK
ali jste si dnes k snídani šálek kávy? Spolu s ním zmizelo 140 litrů vody. Oblékli jste si bavlněnou košili? Její výroba pohltila 3000 litrů vody. Tuto vodu ale nevidíme, protože naši kávu a bavlnu zalévali a vyráběli daleko v Africe či Asii. Bohužel se tak dělo i v oblastech, kde místní lidé sami nemají dostatek vody, aby zavlažili svá skromná políčka. Například nejvíce bavlny se pěstuje v uzbecké poušti. Příloha, kterou právě držíte v ruce, vám mimo jiné ukáže, jaký má naše každodenní počínání vliv na globální problém nedostatku vody ve světě. To, že si večer nenapustíme plnou vanu, jistě nezachrání lidi v Africe. Ale to, zda si koupíme řezanou květinu, to už vliv na jejich situaci má. A velký. Jeden příklad za všechny: v reportáži přímo od keňského jezera Naivasha, největší pěstírny květin pro Evropu, si můžete přečíst o dopadu pěstování růží na vysychání a znečišťování vody. Velká část světových problémů s nedostatkem vody pro obyvatele je otázkou rovnosti přístupu a distribuce této životodárné tekutiny. Podle OSN 1,6 miliardy lidí žije v oblastech, kde sice voda je, ale ne pro chudé. Chudí zemědělci rozvojového světa jsou také těmi, kteří doplatí nejvíce a také nejdříve na klimatické změny. Můžeme s tím vším něco udělat? I o tom jsou následující řádky.
Z OBSAHU
Kvůli utajení stříkají kytky v noci. Když ale přijdeme ráno do skleníků, cítíme ten zvláštní zápach,“ vzpomíná Fabiane. Kolik květin se na jezeře Naiwasha vyprodukuje, to lze spočítat jen stěží. Denně jsou to miliony a miliony. Přímo na místě se zabalí do kytic, zchladí a kamiony je odvezou na letiště do Nairobi. Květiny putují do Evropy. Znečištěné životní prostředí ale zůstane v Keni. Zavlažování 24 hodin denně z jezera Silnici vedoucí kolem jezera Naiwasha lemují z obou stran nekonečné řady obřích skleníků. Jsou jich stovky. V africké krajině vypadají jako z jiného světa. Svět květin chrání elektrický plot a bezpečnostní agentury. Dovnitř nikdo nepovolaný nesmí. Mám ale štěstí. Pokračování na straně III
Ve slumu má voda cenu zlata Na východním předměstí keňské metropole musí lidé za vodu platit nemalé částky II Voda jako nástroj politické moci Přispěje nedostatek vody k prohlubování konfliktů na Blízkém východě? III Čeká nás novodobé stěhování národů? Klimatické změny mohou mít za následek až 245 milionů environmentálních uprchlíků
IV
Virtuální voda Společně s produkty v našich obchodech, jako je bavlněné oblečení, si kupujeme i vodu z druhé strany planety
V
Soutěž Rozvojovky ke kampani Cena vody. Vyhrajte biotričko a karafu na vodu VI
Někteří tvrdí, že k tomu přispěje i klimatická změna. Vody bude v suchých oblastech kvůli oteplování stále méně. Nejsou obavy přehnané? Změna klimatu existuje, o tom není pochyb. Mám spoustu dokládajících dat z Peru i Kyrgyzstánu, kde tají ledovce. Satelitní snímky dokazují, že některé ubývají až o šedesát metrů za jediný rok. U pramenů Amazonky bylo pět ledovců a v roce 2007 zmizel poslední. Všechno nasvědčuje tomu, že i k nám do střední Evropy dorazí problém s vodou. V České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050. Klima se neustále otepluje a otázka je, jak dlouho to bude trvat a jak rychlé budou změny. Další věc je, že vzrůstá extremita odtoku. Na jedné straně jsou delší období sucha, na druhé častější povodně. Kvůli tání ledovců a hrozbě povodní pracujete se svým týmem ve zmíněném Kyrgyzstánu. Čím přesně se zabýváte? Vytipovali jsme od roku 2004 dvanáct jezer, které můžou hráz kdykoliv protrhnout, dvacet pět s vysokým rizikem a dalších asi dvě stě s potenciálním rizikem průvalu. Pokud se protrhne hráz, může voda ohrozit tisíce lidí. U jezera Petrova je navíc hrozba obrovské ekologické havárie, protože je pod ním úložiště toxického odpadu z těžby zlata v dole Kumtor. Začal tát masivní ledovec Petrova a jezero pod ním se tak zvětšuje za rok až o deset hektarů. Dnes je o něco menší než Rožmberský rybník, ale vody stále přibývá. My si myslíme, že se protrhne určitě, ale zabýváme se tím, kde. Nejkatastrofičtější je varianta spodní průtrže hráze. Těžké kovy a další toxické látky by voda rozvlekla po celém údolí až do sousedního Uzbekistánu. Mluvíme o suchu, o povodních, znečištěné vodě a dalších závažných problémech. Jak je ale můžeme řešit? Musíme lidem říkat, jak se mají k nedocenitelné surovině chovat. Vzorem by mohlo být Švýcarsko, Norsko, Švédsko nebo Rakousko. A co se týká pomoci rozvojovým zemím, můžeme tam třeba posílat naše odborníky nebo vyčleňovat peníze ze státního rozpočtu na rozvojovou spolupráci. A to bez ohledu na to, kdo vyhrál volby. Autorka je mediální koordinátorka Informačně-vzdělávací sekce Rozvojovka společnosti Člověk v tísni
Prof. RNDr. Bohumír Jánský, CSc. (60)
Author:LN_ROUS
Date:18.11.11
Time:13:01
Čtvrtek 24. listopadu 2011
LIDOVÉ NOVINY
Ve slumu má voda cenu zlata nické poměry, to vše přináší zdravotní následky. Ve slumu se daří malárii, úplavici i choleře. Poslední rozsáhlá epidemie této smrtelné choroby tady řádila v roce 2009. Míjím další vodovodní kohoutek. Na rozdíl od mojí první zastávky ale jeho okolí zeje prázdnotou. „Kohoutků je tady relativně dost. Za každou kapku vody se ale musí platit. Zadarmo je nanejvýš jedna sklenice. Voda je drahá, a navíc existují rozdíly v ceně. Zatímco my prodáváme dvacet litrů za tři šilinky, soukromí provozovatelé požadují za totéž šilinků pět,“ vysvětluje můj průvodce Patrick. Jako dobrovolník pomáhá místnímu sdružení, které provozuje vodní zdroj z naší první zastávky. Na rozdíl od soukromých majitelů vodovodních potrubí a kohoutků nemusí komunita na prodeji vody nutně vydělávat peníze. Proto může nabídnout nižší cenu, a tak je u nich stále plno. Rozdíl na dvaceti litrech vody dělá dva šilinky. Je to málo, nebo hodně? Jak pro koho. Jen pro představu: jeden keňský šilink má hodnotu asi dvaceti haléřů. Řeklo by se, že rozdíl v ceně tak nehraje žádnou roli. Místní lidé ale počítají v jiných číslech.
JAROMÍR MAREK
U
vodovodního kohoutku je živo. Ženy, které stojí ve frontě, klábosí a probírají poslední novinky ze života vesnice. Když na ně přijde řada, naplní své bílé plastové kanystry, zaplatí a vlečou se s nimi domů. „Denně přinesu osmdesát litrů vody. Na pití, na vaření, na mytí. Všechnu vodu musím přinést odsud,“ říká mi třicetiletá Tina a nakládá si na rameno desetilitrovou nádobu a rychle rázuje ulicí. Dnes ji taková cesta čeká ještě šestkrát. U vodovodního kohoutku ji střídá Sarah. Na zádech má v šátku přivázaného kojence. Doma na ni čekají další dvě děti. Dvakrát denně je koupe, a jak říká, denně spotřebuje dvě stě litrů vody. Je to pořádná fuška, dopravit vodu domů. Teď má ale štěstí. K pumpě s ní přijel mladší bratr a naplněné kanystry nakládá na dvoukolák. Obvykle ale všechno musí odnosit v rukách. Obstarat vodu, to je v Keni práce pro ženy a děti. Když se ptám, jestli by si dokázala představit vodovod ve svém domě, Sarah se zasní: „To určitě, ale na něco takového nemáme peníze. Nikdo tady nemá vodovod. Jsme rádi, že vůbec máme kam chodit pro vodu,“ snáší se zpátky do reality.
Místo s chladnou vodou Jsme ve slumu Mukuru kwa Njenga. V aglomeraci na východním předměstí keňské metropole Nairobi. Jednoduché domky postavené z vlnitého plechu vyrůstají hned za průmyslovou zónou. Slum tvoří celkem dvacet vesnic. Na nevelké rozloze tady žije šest, možná osm set tisíc lidí! Bez vody, bez kanalizace. Životní podmínky jsou pro většinu z nás zcela nepředstavitelné. Nořím se do úzkých uliček. Jejich středem pomalu protéká bahnitá strouha plná odpadků. Na mokvajících březích si hrají malé děti. Stejně tak jako na břehu řeky Ngong, která slum protíná. Ngong je jedním z přítoků řeky, která dala jméno celému městu Nairobi. Enkake Nairobi lze přeložit jako „místo s chladnou vodou“. Vodní tok ale dnes vypadá, jako by protékal skrz obří skládku. V hromadách odpadků je těžké rozlišit, kde má vlastně své břehy. Všechno nepotřebné, veškerý odpad, končí právě v řece. Míra jejího znečištění je tak alarmující. Nedostatek vody pro osobní spotřebu a úděsné hygie-
Z čeho živit rodinu? Obyvatelé slumu, kteří se s vidinou lepšího života přistěhovali do Nairobi z celé země, mají opravdu hluboko do kapsy. „Lidé nemají práci ani peníze. Na základní životní náklady potřebuje průměrná rodina asi dvě stě šilinků denně. Denní plat v továrně dělá dvě stě padesát šilinků,“ vypočítává Patrick. „Stálou práci v některé z továren, které stojí hned za plotem, má jen málokdo. Obvyklým zdrojem obživy je příležitostná práce na stavbách a při čištění kanálů. Ženy posluhují nebo perou prádlo. Mzda je pak podstatně nižší,“ vysvětluje situaci. Jak cenná je ve slumu voda, potvrzuje i Marry. Žena středního věku, která na ulici prodává dřevěné uhlí. Na rozdíl od většiny obyvatel slumu má svůj vlastní byznys, velký výdělek jí ale nepřináší. „Mám velkou rodinu. Denně potřebuji alespoň deset dvacetilitrových kanystrů. Jeden stojí pět šilinků. To je pro mě hodně peněz. Denně vydělám asi stovku. Polovinu příjmů utratím za vodu.“ Až příště otočím v koupelně vodovodním kohoutkem, budu myslet na to, jaká je pravá cena vody. Řeka Ngong je v Nairobi tak špinavá, že se v ní daří choleře, úplavici i malárii. Lidé ze slumů mají možnost koupit si čistou vodu, za každou kapku z kohoutku ale musí platit pro mnohé neúnosnou cenu. FOTO JAROMÍR MAREK
Autor je redaktor ČRo1 Radiožurnálu
Ruce si myjeme, dokud nedozpíváme Bolivijské děti se na školách intenzivně věnují osobní hygieně a jako domácí úkol mají ke správnému mytí rukou vést i své rodiče. TOMÁŠ NÍDR
Č
Uznávaný český geograf a hydrolog působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Od začátku 90. let 20. století se zabývá výzkumem v pramenné oblasti řeky Amazonky. V letech 1999 a 2000 se dvakrát úspěšně vydal hledat prameny Amazonky v horách na jihu Peru. Tedy jinde, než kam je koncem 17. století lokalizoval jezuitský misionář, autor první mapy Amazonie a rodák z Trutnova Samuel Fritz. Od roku 2004 se svým týmem mapuje ledovcová jezera v Kyrgyzstánu, aby předešel tragickým následkům při protržení jejich hrází.
tvrťáci si pouštějí na ruce vodu z dvoulitrové lahve od kokakoly a minutu si předpisově mydlí dlaně a předloktí. K tomu si zpívají písničku o nutnosti hygieny. Teprve po jejím dokončení si mýdlo opláchnou. Takhle se učí hygienickým návykům děti na základní škole v obci Pozo Colorado, která se nachází asi čtyřicet kilometrů od nejbohatšího bolivijského města Santa Cruz. Už po tři roky tu pod vedením lidí z nevládních organizací probíhá kampaň na zlepšení hygieny, jejímž hlavním adresátem jsou děti školou povinné. Básnička Zadek–ruka–pusa Na věšácích visí vyprané ručníky a mýdla srovnaná v řadě jsou všechna zakryta víčky před dotěrnými mouchami. Na stěnách jsou nápadité nástěnky, které upozorňují žáky na to, co se jim může stát, jestliže nebudou dodržovat základní zásady. Jedna například vypráví příběh Špindíry Mariquity. Holčička si odskočila na velkou a poté si neumyla ruce. Na dlaních se jí proto vytvoři-
Některé děti z bolivijské obce Pozo Colorado se až ve škole dozvídají, že kvůli špinavým rukám mohou být nemocné
FOTO TOMÁŠ NÍDR
Průjem? Běžná součást života Děti v Bolívii musí v otázkách hygieny často vzdělávat rodiče. „Přesvědčit je, aby třeba vodu pro konzumaci převařovali, není snadné. Časté průjmy a další střevní problémy svých potomků vidí jako běžnou součást dětství, nikoliv jako nemoc, které se lze jednoduše vyhnout,“ líčí situaci vystudovaná zdravotnice Tercerosová. Děti tak chodí z udržované školy domů, kde bydlí často pohromadě s drůbeží. Když se učitelka Villová pustí s matkami do řeči na téma čistota, většinou hovor nemá velkou odezvu. Venkovanky odpovídají jednoslovně a je cítit, že je slova kantorky obtěžují. Většina přiznává, že přes
tři roky snaživé osvěty nadšenců nemá latrínu a že svoji potřebu vykonávají za nejbližším křovím. Zoufalá Villová je aspoň nabádá, aby „následovaly příklad kočky“. Tedy aby své exkrementy zahrabávaly. „Jde to pomalu,“ přiznává Tercerosová. Občas se ale objeví případy, které jí dají novou energií. „Dva školáci se snažili přesvědčit rodiče, že doma potřebují latrínu. Ale ti se k jejímu postavení, které nic nestojí, neměli,“ vypráví zaníceně. „Tak se do toho pustily samotné děti. Když jejich otec viděl, jak se trápí s lopatami, zvedl se z postele a toaletu sám postavil,“ dodává.
la zlá špína, která jí při obědě vklouzla s kusem jídla do žaludku, kde začala dělat neplechu. Něco podobného se ale školákům z Pozo Colorada stát nemůže. Soudě podle toho, že i ti nejmenší s velkým gustem jako básničku recitují cyklus kontaminace „ano–mano–boca“ (tedy „zadek–ruka–pusa“) a že vědí, že k jeho přerušení stačí kousek mýdla. Na prvním stupni projevují děti pro program velké nadšení. Se staršími už je to horší, ale ruce si po použití toalet oplachují automaticky. Gloria Tercerosová, která v rámci projektu kontroluje sedmdesátku vzdělávacích institucí v nížinné oblasti Bolívie Pozo Colorado, říká:
„Nejhorší jsou školy, kde pracují pedagogové z města. Odučí si svoje a hned odjedou. Kantoři přímo z vesnice mají daleko větší zájem, aby se jejich sousedům lépe dařilo, a sami jdou příkladem.“ Učitelky jsou v Pozo Coloradu skutečně jakýmsi majákem hygieny. „Před třemi lety jsme o těchto věcech při vyučování vůbec nemluvili, a přitom je to tak důležité,“ zpytuje svědomí místní učitelka Nora Villová Gómezová. Vzpomíná, jak se sboru do programu nejdříve nechtělo, protože pro pedagogy znamenal nehonorovanou práci navíc a také časté vnější kontroly. Žáci jsou ale díky zvýšenému důrazu na čistotu méně nemocní, a mají tedy méně absencí.
Pravá cena kytice růží Spotřeba vody Kolik vody spotřebuje výroba některých běžných produktů? 1 kg banánů 860 litrů 1 kg čokolády 24 000 litrů 1 kg hovězího 15 500 litrů 1 kg oliv 4400 litrů 1 kg kuřecího 3900 litrů 1 kg datlí 3000 litrů 1 hamburger 2400 litrů 1 kg sójových bobů 1800 litrů 1 litr kávy 1120 litrů 1 kg kukuřice 900 litrů 1 kg pomerančů 460 litrů 1 litr čaje 120 litrů 1 hektar růží 10–30 000 litrů* Nejvíce vody v zemědělství se spotřebuje na produkci masa, obilovin a bavlny. Důležitější než celkový objem vody je skutečnost, zda produkt pochází z lokality s dostatkem vody a udržitelným vodním hospodářstvím. Dopad na světové zásoby vody má například koupě datlí vypěstovaných v oáze – jsou zavlažovány podzemní vodou, jejíž hladina rapidně klesá. *v Keni, která je jejich největším pěstitelem Zdroj www.waterfootprint.org
Od jezera Naiwasha putují růže letadly v mrazicích boxech na nizozemské květinové burzy. Na největší z nich v Aalsmeeru se denně prodá kolem 20 milionů květin. Dokončení ze strany I
Vydávám se za obchodníka s květinami a podaří se mi sjednat prohlídku květinové velkofarmy. „Nejsi doufám novinář? O žádnou publicitu nestojíme. Rozhodně se tady nesmí fotografovat, je ti to jasné?“ klade podmínky můj průvodce. Procházíme obřími skleníky z průsvitné plastové fólie. Na výšku mají dobré čtyři metry a plochu fotbalového hřiště. Ve vlhku je cítit divný che-
mický zápach. Mezi záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. „Velká část produkce je automatizovaná. Zalévá se samočinně přímo ke kořenům. Vidíš pod stropem ty trysky? Odtud se aplikují ochranné postřiky,“ vysvětluje hrdě vedoucí směny. Ptám se, jak funguje vodní hospodářství. Muž jen mávne rukou. „Tady jsme v Africe. Nemáme tak přísná pravidla jako u vás v Evropě,“ směje se a dodává: „Vodu bere-
ROZHOVOR S IZRAELSKÝM HYDROLOGEM
Řešením je odsolování vody TEREZA HRONOVÁ
V
zhledem k rychle vzrůstající populaci Blízký východ musí řešit akutní nedostatek vody. „Neplýtváme už vodou ani nepěstujeme na vodu náročné plodiny,“ říká emeritní profesor Uri Šamir, bývalý konzultant pro politiku a plánování Izraelského vodohospodářského úřadu. Některá čísla ale hovoří o opaku. Je Izrael připravený na to, že v oblasti Blízkého východu bude stále méně vody? V roce 2050 nás bude asi 15 milionů. A množství přírodní vody je omezené, navíc počasí je nepředvídatelné. A tomu se musíme přizpůsobit. Dnes 30 % vody v Izraeli pochází z odsolování mořské vody. K desalinaci potřebujeme velké území na břehu moře a hodně energie. Ale nemáme jinou možnost. Palestinci nemají přístup k moři, Jordánci jen částečně, tak je pro ně situace s vodou složitější. A není odsolování příliš drahé? Ano, ale přírodní voda se stává ještě dražší. Musíte jít dál a hlouběji, abyste ji získali. Navíc nemá tak dobrou kvalitu, takže ji musíte čistit. Proto se ceny přibližují. Ale odsolená voda má několik výhod. Je mnohem kvalitnější, takže ji můžeme míchat s tou přírodní. Nejsme závislí na dešti. Nemusíme vodu přivádět tisíce kilometrů dlouhým potrubím a ušetříme za dopravu. Navíc jí můžeme vyrobit tolik, kolik je potřeba. Dříve se v Izraeli hojně pěstovaly plodiny náročné na vodu, jako jsou citrusy. Snažíte se hledat alternativy? Izraelský systém zemědělství je pravděpodobně ten nejefektivnější na světě. Eliminovali jsme hodně rostlin, které jsou náročné na vodu, například bavlnu a banány. S výjimkou míst, kde je vody dost. Zlepšujeme technologické postupy v ze-
me z jezera. Máme tam několik čerpadel, která sem ženou vláhu dvacet čtyři hodin denně. Kytky musí rychle růst. Je to byznys, rozumíš?“ Rub růžového byznysu Když se před patnácti dvaceti lety začaly stavět podél jezera Naiwasha první obří skleníky, o možných negativních důsledcích nikdo nepřemýšlel. Dodnes neexistuje žádná studie, která by se dopadem průmyslového pěstování květin zabývala. Souvis-
lost je ale zjevná. A nejde jen o stovky čerpadel, která nepřetržitě vysávají vodu z jezera. Tu by jinak místní mohli pít či využívat k obživě. Květinový průmysl přilákal ke břehům jezera lidi z širokého okolí. Na květinových plantážích jich dnes pracuje přes sto tisíc. Spolu s rodinnými příslušníky je to možná půl milionu lidí. V blízkosti růžových farem vyrostly nové vesnice a kolonie nuzných domků. Bez kanalizace, bez čističek. Veškerý odpad proudí
FOTO JAROMÍR MAREK
přímo do jezera. Tam končí i odpadní voda z květinových farem. „Není pochyb o tom, že jezero je ohroženo,“ říká mi inženýr Patrick Wainena, jeden z mála lidí v Naiwashe, komu leží osud jezera opravdu na srdci. „V jezeře končí tuny a tuny umělého hnojiva používaného při pěstování květin. Voda je plná živin a vodní rostliny jen bují. Když zaprší, déšť navíc spláchne do jezera i nebezpečné chemikálie. Jezero Naiwasha je součástí širšího ekosystému.
tady vydávají za vodu až 40 procent svých životních nákladů,“ uvádí belgický vodohospodář Terry Fobér, kterého sem vyslala Evropská unie. Stojíme pod kopcem, na kterém se tyčí velká židovská osada Kirjat Arba. Fobér však nemluví o Židech, ale o Palestincích z okolních vesnic. „Řádný přístup k vodě nemá na palestinských územích 150 tisíc lidí, z toho polovina žije pod plnou izraelskou kontrolou. Podle mezinárodních norem mají mít lidé 100 litrů vody na den, zrovna v této oblasti je to ale jen 28 litrů,“ shrnuje západní expert.
Nedostatek vody je podle řady analytiků jednou z možných příčin dalšího konfliktu na Blízkém východě. Nejde jen o občasné mezistátní třenice, ať už mezi Sýrií a Tureckem, nebo třeba mezi Libanonem a Izraelem. Rozdělení vodních zdrojů je i jedním z klíčových sporů mezi židovským státem a Palestinci.
Uri Šamir FOTO ARCHIV FORUM 2000
Mluví se o nevyváženém využívání vody na Blízkém východě – některé státy spotřebují více a jiným se pak nedostává. Není voda nástrojem politické moci? V roce 2004 jsme podepsali smlouvu s Jordánskem a od té doby s nimi nemáme žádné konflikty. Máme dočasnou dohodu z Osla s palestinskou vodní autoritou z roku 1995. Dohadujeme se o využívání odpadních vod, protože na západním břehu Jordánu není voda řádně čištěná a pak teče do Izraele. Měla by být čištěna tam a zároveň tam využívána na závlahy. Proto může být voda most k porozumění a případně i míru. Ostatně nevím o žádném místě na světě, kde by voda byla nástrojem politiků a důvod konfliktu. Všechny státy chápou, že v otázce vody musí spolupracovat, protože ji každý potřebuje. Autorka je mediální koordinátorka Informačně-vzdělávací sekce Rozvojovka společnosti Člověk v tísni
Autor je redaktor ČRo1 Radiožurnálu
Boj o vodu ve Svaté zemi
BŘETISLAV TUREČEK
mědělství. Za posledních 20 let jsme hospodaření s vodou zefektivnili šestkrát. Odsolujeme a recyklujeme odpadní vodu. Tou pak zavlažujeme. Neplýtváme už vodou a ani nepěstujeme na vodu náročné plodiny. Velmi známé byly citrusy, protože se hodně exportovaly na Vánoce. To už je minulost.
Tady se čistí vzduch dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi. Kdybychom ho ztratili, hlavní město by se udusilo,“ varuje Wainena. Jeho proroctví však zatím nikoho příliš nezneklidňují. Pro statisíce lidí je pěstování květin jediným zdrojem obživy, pro pár desítek majitelů plantáží zdrojem slušných příjmů. Dokud ovšem jezero nevyschne. Těch, kdo bijí na poplach, je hrstka.
P
řed lety jistá česká novinářka přesně v duchu sloganů proizraelských aktivistů napsala, jak snadno se dá z vrtulníku rozpoznat izraelské území od palestinského. Prý tam, kde je Izrael, je zeleň, ale hned za hraničním plotem začíná neutěšená arabská poušť. Oblíbené klišé není příliš přesné, protože i Palestinci mají rozsáhlé zemědělské oblasti, z nichž se ostatně zelenina dodává i na izraelské trhy. Daleko zásadnější trhliny ale začala poučka o „zeleném Izraeli“ dostávat v poslední době. Zjednodušeně řečeno – osvícení Izraelci spolu s odborníky pochopili, že vzhledem ke kritickému nedostatku vody v regionu nejsou sytě zelené trávníky v pouštních městech nebo lány plodin náročných na zavlažování vlastně vůbec nic k chlubení. Spíš naopak – ukazují mrhání cennou surovinou tam, kde by se jí mělo úzkostlivě šetřit. V Izraeli přibývá restrikcí v zemědělství, ladem zůstávají velká pole, a dokonce i mnohé soukromé zahrádky. Voda je příliš vzácná a drahá na to, aby se spotřebovávala na udržování zelené pýchy. Izraelská okupace – okupace Jordánu? Na izraelsko-palestinské linii ale napětí zůstává, a to z mnoha příčin. „Podívejte se do židovských osad, mají tam desítky bazénů, zatímco
Palestinský vesničan si přijel pro pitnou vodu k cisterně vzdálené dva kilometry od jeho domu FOTO BŘETISLAV TUREČEK
my nemáme vodu ani na pití pro naše děti,“ prohlašuje palestinský rolník Júsuf, který žije u Hebronu na západním břehu Jordánu. Opakuje častou výtku Palestinců, že Izrael nevyužívá okupaci palestinských území pouze k usazování osadníků, ale také k nadměrnému využívání tamních zdrojů. Izrael má na tuto kritiku pohotovou odpověď – nijak prý neporušuje mírové smlouvy, a Palestincům dokonce prodává ze svého vodovodu více, než by jim náleželo. „Zakládání židovských osad Palestincům už od 70. let pomáhá, protože se připojují na jejich vodovody. A když jsme v roce 1993 podepsali
mírové dohody z Osla, vody začali odebírat ještě více,“ dodává hydrolog Chaim Gvirtzman z Hebrejské univerzity. Izraelská okupace začala v červnu 1967. Od té doby izraelská spotřeba vody na hlavu díky úsporám klesla na třetinu, zatímco palestinská vzrostla skoro o polovinu. I přesto dnes průměrný Izraelec ročně spotřebuje 170 kubíků vody, zatímco Palestinec 129. Jedna věc jsou ale oficiální statistiky a druhá realita okupovaných území. Už třeba to, že Izrael kontroluje úrodné údolí řeky Jordánu a nechce ho pod arabskou vládu vrátit ani v případě dosažení mírové dohody. „Lidé
Pro vodu kilometry daleko Dalším problémem je, jak se Palestinci k vodě dostávají. V tomto údolí si pro ni musejí jezdit náklaďáky k obří cisterně do Kirjat Arby a tam ji kupovat. Problémem se v rámci rozvojového programu pro Palestince zabývá i Evropská unie. „Většinu dodávek vody zajišťovala Evropská komise a vycházelo to ročně na šest milionů eur. Osmdesát procent těchto nákladů padlo na dopravu vody cisternami. To už je ale neudržitelné,“ vysvětluje Fobér, proč Brusel raději začal platit levnější budování vodovodů. Palestinci tu díky tomu začali platit třetinové částky oproti 40 šekelům (200 Kč), které za kubík dávali osadníkům. Podplukovník izraelské armády Avi Šalev má v okupační správě na starost přírodní zdroje. Připouští, že výtky o špatném přístupu Palestinců k pitné vodě jsou oprávněné. Izrael jim prý vydává všechna povolení ke stavbě vodovodů a vrtání studní, i když koncese často zůstávají nevyužité. „Nesmíte zapomínat, že až třetina vody se v palestinských vodovodech ztrácí kvůli jejich špatnému technickému stavu. Další škody pak způsobují palestinští zloději, kteří potrubí navrtávají,“ upozorňuje podplukovník Šalev. I takhle tedy vypadá izraelsko-palestinský boj o vodu. A to je tu jen jeden z mnoha nevyřešených sporů. Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu
Když voda válí sudy Znovuobjevený vynález – obyčejné kolo – pomáhá zásobovat Afričany v některých oblastech pitnou vodou Geniální nápady bývají jednoduché. Jedním z nich je projekt, který přináší úlevu africkým ženám. Už nemusejí nosit vodu na hlavě. Kutálejí ji před sebou. EVA VLČKOVÁ
K
pumpě a zpátky, pořád dokola. Nabrat vodu, doma ji vylít do připraveného sudu a znovu k pumpě. Tak tráví africké ženy a děti v Katabole uprostřed Angoly několik hodin denně. A nejen tam. Stejným způsobem jsou vodou zásobovány statisíce domácností po celé Africe. O vodovodu nebo splachovacím záchodu si mohou v malých hliněných domcích nechat jenom zdát. Podle OSN žije v obydlí bez vodovodu 1,2 miliardy lidí – každý šestý z nás. I v Jihoafrické republice, která patří mezi nejbohatší a nejvyspělejší africké země, žije 15 milionů lidí bez vodovodní sítě. Polovina obyvatel této země musí pro vodu chodit, někdy až šest hodin. Tradiční tykve a hliněné nádoby v Africe dávno vystřídaly plastové kanystry, kbelíky a škopky z Číny, jinak se ale na životním stylu valné části afrických obyvatel nic nezměnilo. Pro muže je nošení těžkého nákladu na hlavě potupou – přinášení vody na pití, mytí i zavlažování políček tak zůstává „výsadou“ žen a dětí. Na jednu stranu mohou nezasvěcení pozorovatelé africké ženy obdivovat pro jejich ladné, vzpřímené držení těla. Jsou odmalička zvyklé na hlavě nosit všechno – od škopku s ovocem přes kabelku až po motyku. Při dlouhodobém nošení nadměrného nákladu ale trpí jejich páteř a dochází k její deformaci. V Katabole mají to štěstí, že to k pumpě mají jen pár desítek minut chůze. V některých oblastech ale za vodou putují několik hodin. Není proto divu, že jí chtějí pobrat co nejvíc – výjimkou nejsou dvacetilitrové barely. A zkuste si nést na hlavě dvacet kilo. Nadměrná zátěž přispívá k podvýživě, protože ženy a děti vydávají víc energie, než stihnou chudou stravou doplnit. Obzvlášť riskantní je pak nošení těžkých břemen pro těhotné ženy – před narozením může negativně
ovlivnit vývoj plodu, po narození produkci mateřského mléka, což vede pro změnu k podvýživě kojenců. U dětí pak těžký náklad na hlavě způsobuje skoliózu páteře, poškození krčního svalstva nebo kolenních kloubů. Nápad z Jižní Afriky Úlevu v některých oblastech přináší vynález dvou Jihoafričanů, známý pod názvem Hippo Roller. Geniální nápady bývají jednoduché a tento není výjimkou: jde o uzavřený plastový barel se šroubovací zátkou, k němuž se po stranách připojí kovové madlo. Vejde se do něj 90 litrů a je možné ho celkem pohodlně tlačit před sebou nebo naopak táhnout za sebou. Jeden barel vystačí v průměru na denní spotřebu sedmi lidí. Podle zástupců projektu s tímto jednoduchým vynálezem navíc nemají problém ani muži, takže se do zásobování vodou dobrovolně zapojují také oni. Ženy a děti tak mají víc prostoru samy pro sebe, děti mohou trávit víc času ve školách. V podstatě se podařilo tímto způsobem znovu vynalézt kolo. Je to snadné, jen to zkrátka dlouho nikoho nenapadlo. A to přitom mezi nejoblíbenější kratochvíle afrických dětí patří prohánění obruče. „Dřív jsem pro vodu chodila šestkrát až sedmkrát denně, teď stačí, když jdu jednou za dva nebo za tři dny,“ citoval zpravodaj CNN Victorii, jednu z žen v jihoafrické vesnici, kde byl projekt „pojízdných barelů“ zaveden. „Doslova nám to změnilo život,“ dodává vedoucí místní komunity Clara Masingaová. Náklady na jeden barel činí zhruba čtyři dolary na osobu a rok. Jedna nádoba vydrží i v náročném terénu nejméně pět let. Sudy jsou vyrobeny z polyetylenu odolného vůči ultrafialovému slunečnímu záření a jsou přizpůsobeny „provozu“ na neupravených a kamenitých cestách, nepoškodí je ani skleněné střepy. Do dneška bylo v rámci projektu Hippo Roller rozdáno přes 30 tisíc barelů v 16 afrických zemích a zásobují vodou více než 200 tisíc obyvatel. Barely se zatím vyrábějí v Jihoafrické republice a obyvatelům vyschlého afrického venkova je kupují neziskové organizace, firmy nebo místní vlády. V malé továrně v Johannesburgu zvládnou vyrobit za měsíc 2000 barelů, v plánu je ale rozšířit provoz na 6000 barelů měsíčně. Jejich vývoz do dalších zemí je
ale poměrně nákladný, protože jsou neskladné – když je naskládáte do kontejneru, většinu prostoru zabírá vzduch v útrobách sudů. Do budoucna se proto uvažuje také o jejich licenční výrobě přímo v jednotlivých zemích, které budou mít o barely zájem, což by vyšlo levněji než dovoz z jižního cípu černého kontinentu. Za tímto účelem už vznikl demonstrační přepravní kontejner vybavený malou mobilní jednotkou pro výrobu barelů. Na pití, na mytí i závlahu Voda je přitom zásadní, byť nedostatkovou surovinou nejen pro pití a vaření. Pravidelná hygiena je také důležitou součástí prevence proti šíření infekčních chorob – a když je vody málo, první věc, na které se šetří, je právě mytí. Koupelna je přehnaným luxusem, obvyklými umývárnami obyvatel afrického venkova jsou potoky a tůně. V neposlední řadě je voda důležitá také pro zavlažování. V Katabole mají lidé mezi hliněnými domky malá kukuřičná pole a záhony se zeleninou. Koncem září se zraky všech upínají k prvním mrakům na obloze a jako na smilování čekají na začátek období dešťů. Pak je vody až moc. Většina jí ale bez užitku odteče, někdy způsobí lokální záplavy. Rozvojové projekty se proto snaží naučit místní obyvatele s vodou lépe hospodařit - pomáhají stavět malé přehrady na potocích a říčkách i umělé nádrže schraňující vodu z okapů větších budov, jako jsou školy nebo úřady. Jedním z nadějných trendů, jak ušetřit vodu a zároveň mít na políčku slušnou úrodu, je tzv. kapičkovou závlaha, která se osvědčila například v Izraeli. Její výhodou je, že se voda zbytečně nevypařuje a dostane se přímo k rostlinkám. Jenže jak dostat vodu do trubek, ze kterých bude vláha pravidelně odkapávat, v místech, kde široko daleko není jediný vodovod? V rámci pilotních projektů se i v této oblasti experimentuje s barely Hippo Roller. Voda se z nich přelije do větších nádrží, které pojmou 210 litrů a jsou napojeny na dírkované potrubí, z něhož voda pravidelně odkapává. Tento systém se pochopitelně neuplatní na velkých polích, ale při pěstování zeleniny – ať už pro vlastní spotřebu, nebo na prodej na trhu – pomoci může. Pomůže tak zlepšit výživu i ekonomickou situaci na africkém venkově. Barel s madlem ušetří práci, a tím i čas. Ženy se ve volných chvílích mohou třeba vzdělávat. FOTO HIPPO ROLLER
Autorka je redaktorka Lidových novin
Čeká nás novodobé stěhování národů? Pochopit klimatické změny se zatím vymyká našim možnostem. Vědci ale ověřili, že především díky spalování fosilních paliv v posledních sto letech výrazně narůstá koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Ta v květnu 2011 dosáhla nejvyšší hodnoty za poslední dva miliony let.
2009) nedaří. Bude-li pokračovat dosavadní trend, narostou koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší do roku 2030 o 25 až 90 procent oproti roku 2000. To by podle výzkumů znamenalo nárůst globální teploty alespoň o 20 °C. Kdybychom teoreticky spálili v průběhu 21. století všechny známé zásoby fosilních paliv, podle odhadů Lawrence Livermore National Laboratory v Kalifornii by došlo k nárůstu globální teploty o 80 °C. A to by už způsobilo masové vymírání rostlinných a živočišných druhů a radikální proměnu krajiny.
PAVEL NOVÁČEK
Až 245 milionů environmentálních uprchlíků Očekávaných důsledků klimatických změn je mnoho. Jedním z nich je zvýšení hladiny moří a oceánů. Odborníci z IPCC odhadují, že v průběhu 21. století se vodní hladina zvedne o 28 až 43 cm. A dost možná jde o příliš optimistickou prognózu. Vědec Stefan Rahmstorf odhadl v roce 2007 v časopise Science nárůst hladiny o 1,4 metru. Světová banka počítá s rozpětím 1 až 3 metry, a dokonce se zvednutím hladiny až o 5 metrů, pokud by se rozlomily a do moře sklouzly ledovce v Grónsku a Antarktidě. Vzestup hladiny moří a oceánů o jeden metr by znamenal podle odhadů Světové banky 56 milionů environmentálních uprchlíků z 84 rozvojových zemí. Tolik obyvatel má
J
aká je ale souvislost mezi vysokým obsahem oxidu uhličitého v ovzduší a nárůstem globální teploty za poslední půlstoletí o 0,70 °C, není vědcům úplně jasné. S trochou nadsázky provádíme experiment globálního rozsahu, jehož výsledky neznáme předem a ani je nebudeme schopni příliš ovlivnit. Z výzkumů ale vyplývá, že každá dekáda od 70. let 20. století byla teplejší než ta předchozí. Proces oteplování je rychlejší, než předpokládaly předpovědi Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Skleníkové plyny se dostávají do vzduchu při spalování ropy, zemního plynu a uhlí. V souvislosti s globálním oteplováním se hovoří
Ze Somálska utíkají do sousední Etiopie tisíce lidí. Z domovů je vyhnal hlad způsobený dlouhotrvajícím suchem. Kvůli klimatické změně by za několik let mohlo být ještě hůř. FOTO MARIE SKÁLOVÁ, ČVT
především o oxidu uhličitém, ale problémem může být i uvolňování metanu. Plyn uniká z tající tundry a z mořského dna. Je 21krát účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Na klimatických změnách se podílí také oxidy dusíku, freony, ale také vodní páry. Fosilní paliva jsou jako heroin Od roku 1850 jsme spalováním fosilních paliv do ovzduší vypustili už 100 miliard tun uhlíku. Kdyby-
chom chtěli toto děsivé číslo stabilizovat, museli bychom snížit současné emise o 70 procent. Rozvíjející se země jako Čína, Indie, Indonésie či Brazílie ale potřebují pro industrializaci spoustu energie a nejdostupnější jsou pro ně fosilní paliva, tedy uhlí, ropa a plyn. Celosvětově jimi pokrýváme přibližně 90 procent svých energetických potřeb. Známý britský fyzik James Lovelock takovou závislost přirovnává k závislosti na heroinu. Když
narkoman přestane ze dne na den svoji drogu brát, zabije ho to. Když ji nepřestane brát, zabije ho to také. Ze závislosti vede jen úzká cesta – dlouhá a bolestná odvykací kúra. V případě fosilních paliv to jsou úspory a přechod na alternativní energetické zdroje. Masivní omezení emisí oxidu uhličitého se zatím navzdory velkému diplomatickému úsilí na mezinárodní scéně (Kjótský protokol v roce 1997, Kodaňský summit v roce
pro představu celý New York. Při vzestupu o dva metry by se jednalo o 89 milionů běženců a při pětimetrovém vzestupu hladiny o 245 milionů uprchlíků. Jejich domovy a zemědělskou půdu by zalilo moře. Pro představu: ve Spojených státech amerických žije asi 313 milionů lidí. Čekalo by nás „stěhování národů“ a obraz dnešního světa by se změnil k nepoznání. Představa, že rozvinuté země se díky vyspělým technologiím dokážou na změny podnebí relativně bezbolestně adaptovat, je vzhledem k těmto údajům naivní. I když vyhlídky nejsou nijak růžové, k povzbuzení může posloužit schopnost lidí přizpůsobit se. Lidské společenství ve 20. století čelilo smrtelnému nebezpečí fašismu a komunismu, přečkalo dvě světové války s desítkami milionů obětí. Generace mladých lidí v rozvinutých i rozvojových zemích ale kvůli klimatickým změnám budou čelit výzvám globálního charakteru. Většina z nich bude spojena s životním prostředím. Mezi nimi bude klíčovou výzvou právě naše schopnost (či neschopnost) co nejvíce omezit emise skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. Autor je environmentalista, působí na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého
Dopad výroby bavlněných produktů (oblečení, látek atd.) pro státy EU na světové vodní zdroje
421
22959
mil. m3
mil. m3
581
mil. m3
803
0 0–10
Foto Shutterstock / šk
mil. m3 r
450
10–50
mil. m3
50–500
533
500–2500
3
690
mil. m
2500–5000 5000–7500
2459
Modrá vodní stopa v milionech m3 (množství ročně spotřebované „modré“ vody, tj. vody z jezer, vodních toků a podzemních vod)
mil. m3
Každý stát má jiný odstín modré podle toho, kolik vody se v něm ročně spotřebuje při produkci a zpracování bavlny pro výrobu bavlněných věcí pro státy EU25. Čím tmavší modrou barvu země má, tím více vody se spotřebovalo na jejím území. Z mapy vyplývá, že pro výrobu evropského bavlněného oblečení a dalších produktů bylo nejvíce vody spotřebováno v Uzbekistánu, Indii, Turecku, Pákistánu, Sýrii a Egyptě. Množství této vody naznačuje síla šipek směřující z každého státu do EU.
Virtuální voda: ta, kterou nevidíme Za produkty, které nakupujeme v našich obchodech, se často skrývá spousta potřebné vody ze suchých oblastí světa MARIE HOKROVÁ
Alternativy v oblékání
S
polu s jedním šálkem kávy pomyslně pijete i 140 litrů vody. Právě tolik vody bylo potřeba na vyprodukování takového množství kávových zrnek. Tabulka čokolády? To je 2400 litrů vody. Obléct si džíny je jako spotřebovat 11 000 litrů vody, z níž velká část bude špinavá a odteče bez vyčištění do řeky. Tuto vodu my sami ale nevidíme. Říká se jí virtuální voda. Je to v podstatě množství životadárné tekutiny, které bylo použito k výrobě určitého produktu. Na příkladu džín je to veškerá voda, která byla potřeba k zavlažování žíznivé bavlny, na míchání chemických postřiků na ošetření plantáží i voda na máchání, bělení a barvení této bavlny. Pojem virtuální voda začal používat na počátku 90. let 20. století geograf Tony Allan z londýnské King’s College. Nizozemský vědec Arjen Hoekstra pak se spolupracovníky z organizace UNESCO a z Univerzity v Twente přesně spočítali, kolik vody je potřeba na jakou komoditu a také kolik vody kvůli spotřebě produktů spotřebovávají jednotlivé státy. Podařilo se jim tak upozornit na to, že na území některých států zmizí více vody, než tam od přírody reálně je. Nejvíc vody vypije zemědělství Na zemědělství připadá 70 % spotřeby sladké vody na světě. Jedná se především o zavlažování polí, kde se pěstují plodiny na jídlo pro lidi, plodiny na krmení pro hospodářská zvířata a plodiny, které se dále využívají v průmyslu – například bavlna. V současné době má mnoho států světa problémy s nedo-
■ kupujte
věci z organické/bio bavlny, u které nebyly použity chemické postřiky
pěstovaných v mírném podnebném pásmu, tedy ze lnu, vlny a konopí ■v
■ kupujte
věci s certifikátem Fair Wear Foundation – zaručuje lepší pracovní podmínky při výrobě textilu (např. vylučuje dětskou práci)
sobotu 26. listopadu se připojte k Mezinárodnímu dni nenakupování a nekupte si nic – a nemusí to tak být jen tento den
■ seznam ■ kupujte
věci z druhé ruky: nebyla spotřebována žádná voda navíc
■ kupujte
oblečení z materiálů
prodejen s oblečením vyrobeným z certifikované bavlny nebo z alternativních materiálů najdete na www.rozvojovka.cz/ Cena vody
Spočtěte si vlastní vodní stopu
V uzbecké poušti stojí vraky lodí. Dříve sloužily na Aralském jezeře rybářům, dnes jsou i desítky kilometrů daleko od břehu. Vodu odčerpaly mimo jiné i bavlníkové plantáže. FOTO ARCHIV ČVT
statkem vody pro své obyvatele. Miliarda lidí nemá přístup k pitné vodě a musí pít vodu špinavou. Další obrovské množství lidí nemá dostatek vody na zavlažování svých malých políček. Nemohou často ani napojit dobytek pro vlastní obživu. Děje se tak i proto, že v oblastech, kde jsou omezené zdroje vody, se tato vzácná tekutina čerpá na zavlažování luxusních plodin pro export. Podstatný objem jídla a dalších rostlinných produktů, jako je tropické ovoce, káva, kakao nebo bavlněné oblečení, zajišťují vyspělým státům dovozci z ciziny. Ze zahraničí pocházejí i krmiva pro
hospodářská zvířata, jako je sója, nejčastěji pěstovaná v Jižní Americe. Všechny evropské země, kromě Francie díky jejímu hojnému zemědělství, jsou proto čistými dovozci virtuální vody. To znamená, že zajištění produkce výrobků a potravin pro Evropu je velice závislé na čerpání vodních zdrojů v cizích zemích. Potraviny, které si běžně kupujeme, vyrostly na druhé straně planety – a tam je také zalévali a chemicky ošetřovali. Značná míra problémů týkajících se nedostatku vody a jejího znečištění v rozvojovém světě je tedy důsledkem spotřeby ve světě vyspělém.
Dovoz vody z pouště do Evropy Problém nastává, když se na vodu náročné plodiny na export pěstují v přirozeně suchých oblastech. Například řezaná květina, kterou si můžeme po celý rok zakoupit u českého stánku, spotřebovala a znečistila litry vody pravděpodobně v Keni. Odsud se dováží nejvíc řezaných květin pro Evropskou unii, přitom sever země trpí častými suchy. Nejnáročnější rostlinou na vodu je bavlna, i proto je takzvaná vodní stopa našeho oblečení tak vysoká. Na jediné tričko padlo 2700 litrů vody. Celosvětová spotřeba bavlněných produktů vyžaduje 256 mi-
Na webu www.waterfootprint.org najdete jednoduchý program, který vám spočítá vaši „vodní stopu“ – tedy celkové množství vody, které spotřebujete všemi každodenními činnostmi v závislosti na tom, co jíte, co kupujete a kolik vody spotřebujete v domácnosti.
liard metrů krychlových virtuální vody za rok. Celých 84 % vody, která byla potřeba pro výrobu bavlněného oblečení a dalších produktů pro státy Evropské unie, pochází z oblastí mimo Evropu. Bavlna je v současnosti nejpoužívanější surovinou v textilním průmyslu na celém světě. Plantáže s hebkými chomáči rostou převážně v regionech se suchým horkým podnebím, kde vody není dostatek. Dopady produkce bavlny na životní prostředí jsou lehce viditelné a mají různé podoby. Výroba oblečení pro evropský trh má nejcitelnější dopad v Indii a Uzbekistánu. Právě tam kvůli tomu vysychá Aralské jezero.
Vodu na zavlažování polí zemědělci čerpají jak z povrchových zdrojů, tak z těch podzemních. Obnovitelným zdrojem je ale pouze voda procházející vodním koloběhem, nikoli voda podzemní (tzv. fosilní voda). Ta se ukládala miliony let a nelze ji při současném tempu čerpání obnovit. Například v Indii se podle časopisu New Scientist touto vodou ze studní zavlažují dvě třetiny všech polí. V některých oblastech hladina podzemní vody klesá až o šest metrů za rok. Autorka koordinuje kampaň Cena vody
Někdy zbývá jen voda z louží Realita etiopského venkova, nedostatek pitné vody, nutí Etiopany pít kontaminovanou vodu z kaluží. Jinou totiž nemají PAVEL CAHA
eny z etiopské Alaby nabírají do plastových kanystrů vodu z jezírka. Na hladině plavou žabince a voda má barvu jako slabá káva. Na rozdíl od kafe ale rozhodně nevoní. Pro Evropana to zní jako špatný vtip – tuhle tekutinu bude pít celá rodina včetně malých dětí. Ženy vodu nijak neupravují, pouze ji přecedí přes látku, aby se zbavily rostlin připomínajících špenát. Taková je realita etiopského venkova, kde jsou těžce dostupné vodní zdroje. Studna nebo pramen jsou v pasteveckých oblastech i desítky kilometrů daleko. Ženy a děti se s kanystry trmácí kolikrát celý den. Za dobrý standard sledovaný národními statistikami se považuje vzdálenost zdroje vody menší než 1,5 km od domu. To se ale většiny místních netýká. Dostupnost pitné vody v Africkém rohu patří mezi jednu z nejhorších na světě. Podle údajů UNICEF k ní nemá přístup ani polovina z celkových osmdesáti pěti milionů obyvatel. Typická spotřeba vody na venkově se pohybuje kolem deseti až patnácti litrů na osobu a den. V období sucha ale může výrazně poklesnout.
Ž
Znečištěná voda – zabiják malých dětí Většina obyvatel využívá vodu z přírodních jezer, kaluží a jiných povrchových zásob. Tyto zdroje ale závisí na dešťových srážkách, a navíc většinou nejsou zdravotně nezávadné. Nejvíce na nedostatečnou hygienu doplácejí děti do pěti let. I kvůli malárii nebo podvýživě jejich imunita nefunguje, a proto se mohou lehce nakazit. Nejčastěji trpí průjmovými onemocněními. Podle Světové zdravotnické organizace je právě průjem druhou nejčastější příčinou smrti v rozvojových zemích. Zemře na něj přes osm procent lidí. Mezi nimi je jen v Etiopii každý rok sedmdesát pět tisíc dětí, říkají statistiky UNICEF. Dalším problémem jsou infekce a parazitická onemocnění. Jedním příkladem za všechny je bilharzióza. Tu způsobuje drobný červ ve stojaté vodě. Jeho larvy putují přes kůži až do střev a jater. To provázejí horečky i bolesti břicha. Pokud se nemoc neléčí, často jí lidé podlehnou. Etiopie patří mezi nejméně rozvinuté a nejvíce zalidněné země na světě. Má vysokou míru nezaměstnanosti a negramotnosti. Chybí zde základní infrastruktura, jako jsou například silnice, elektrické rozvody, vodovody a kanalizace. Etiopská ekonomika stojí především na zemědělství, které využívá přibližně osmdesát pět procent pracovní síly v zemi. Místní nemají dostatek škol ani zdravotnických zařízení. To všechno je propojeno s problematikou vody.
Hlavním zdrojem tekutin jsou tu povrchové vody: rybníčky s dešťovou vodou, potoky a řeky. Čistá podzemní voda bývá i stovky metrů hluboko.
Konkrétně také kvůli práci v domácnosti, kterou je bezpochyby i obstarávání vody, mnoho dětí zanedbává školní docházku. Většinu vody odnosí mladé ženy a děti školního věku. Ti bohatší mají na pomoc oslíka. U odběrných míst musí vystát frontu na vodu. Pokud cestují do cizích vesnic, nezřídka se stane, že sem jdou zbytečně. Prostě se na ně nedostane řada. Cesta zabere většinu dne, a tak děti zkrátka nemají kdy usednout do školních lavic, případně kdy dělat úkoly. Důsledek? Bez vzdělaných lidí se země jen těžko může rozvíjet. Řešení? Kopání studní i osvěta Hlavní otázkou tedy je, jak dostat nezávadnou pitnou vodu do blízkosti domácností. Jednou z možností je vykopat studnu, ale ani to není v Etiopii jednoduché. Hladina podzemní vody bývá hluboko pod úrovní terénu, a je tak obtížně dosažitelná. Nezřídka to jsou desítky i stovky metrů. Z hloubek kolem osmdesáti metrů vodu na povrch dostávají místní ručními pumpami dovezenými často z Indie. Pokud je hladina podzemní vody příliš nízko, případně země ukrývá velké množství vody, pak se hodí používat ponorné elektrické pumpy. Ty pohání generátor na povrchu, případně elektrická síť.
Z podzemí pak voda teče do různě velkých rezervoárů a odtud pomocí gravitační síly do odběrných míst, takzvaných „water pointů“. Ta většinou vypadají jako betonový kvádr se čtyřmi nebo šesti kohoutky. Tam si lidé vodu mohou nabrat a odnést domů na pití, vaření i mytí.
Místo, kde vytéká podzemní voda, bývá oplocené, aby se nepoškodilo. Kohoutky většinou původem z Číny se lehce rozbijí a výměna trvá dlouho. Druhá věc je zabránit znečištění vody hospodářskými zvířaty. Ta se tu volně pohybují. Ani lidé tu ale nemají neomezený přístup k vodě. Napouští si
Soutěžte s Rozvojovkou!
2
Jak je možné v rámci rozvojové spolupráce zpřístupnit lidem v Etiopii pitnou vodu?
3
Odkud se vyváží nejvíce řezaných růží do zemí EU?
Správné odpovědi na tyto otázky hledejte v této příloze. Zasílejte je do neděle 27. listopadu 2011 (včetně) na e-mailovou adresu [email protected]. Uveďte své jméno a poštovní adresu.
1
Kolik lidí z kolika rozvojových zemí by muselo podle odhadů Světové banky opustit své domovy, kdyby se kvůli globálnímu oteplování zvedla hladina moří a oceánů o jeden metr?
Jeden vylosovaný získá skleněnou karafu s víčkem od společnosti Veolia. Ke druhému poputuje biotričko od Rozvojovky ke kampani Cena vody. Jeho výrobci zaručují mimo jiné eliminaci dětské práce a plnění standardů ekologického zemědělství. Bavlna se zalévá převážně vodou z monzunových dešťů, a tak kvůli ní například nevysychá Aralské jezero.
kanystry v předem určený čas. Jinak jsou kohoutky zavřené. Správce „water pointu“ v místě nebývá celý den a po odchodu zamyká. Důvodem především je, aby nečerpali vodu ti, kteří nezaplatili. Není totiž zadarmo. Za malý příspěvek od každého si komunita společně kupuje naftu do generátoru. Typic-
Bez vody není zdraví ■ Pro více než jednu miliardu lidí na světě je čistá pitná voda nedostupná. ■ Více než dvě miliardy šest set milionů lidí nemá adekvátní přístup k sanitačním zařízením, jako jsou např. latríny. ■ Z toho milion sto tisíc lidí nepoužívá vůbec žádná sanitační zařízení.
Tato fakta, která uvádějí zdroje USAID a UNICEF, přímo ovlivňují zdraví lidí: ■ Průjmová onemocnění zabijí na celém světě každý rok téměř dva miliony lidí, z čehož jsou tři čtvrtiny děti. ■ Téměř 90 procent průjmů má souvislost s pitím kontaminované vody, chybějící sanitací a se špatnou hygienou.
FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ / PAVEL CAHA
ká cena je dnes kolem třiceti až čtyřiceti haléřů za dvacetilitrový kanystr vody. Místní se tradičně živí zemědělstvím, takže ani tahle částka pro ně není zanedbatelná. S rodinným rozpočtem často nakládají muži a rozhodují, co je potřeba koupit. Není výjimkou, že nákup vody nepovažují za důležitý, a ženy s dětmi pak musí vodu nabírat třeba z louží. Součástí rozvojových projektů je proto i osvěta. Společnost Člověk v tísni pomáhá místním lidem třeba rozšířit si znalosti o hygieně. Etiopané o nebezpečí spojeném s konzumací špinavé vody totiž často vůbec nevědí. A pokud zásady hygieny neznají rodiče, nemůžou je předat ani svým dětem. Projekty rozvojové spolupráce vedené nejen neziskovými organizacemi, ale i místní vládou tedy na jedné straně zpřístupňují lidem pitnou vodu – ať už hloubením studní, nebo opravou nefunkčních čerpadel – na druhé se snaží šířit osvětu. Informace se k místním dostávají ve školách i zdravotnických institucích na venkově. Důležité je, aby projekty neskončily po odchodu odborníků ze zahraničí. O vodu a hygienu se musí v budoucnu starat především sami Etiopané. Autor je koordinátor vodních projektů Člověka v tísni v Etiopii
Globální oteplování nejdříve zasáhne chudé VOJTĚCH KOTECKÝ
G
lobální změny podnebí by postihly hlavně život chudých zemědělců v Africe či Asii. Proto řada odborníků i rozvojových organizací požaduje, aby průmyslové země snížily exhalace skleníkových plynů do ovzduší. Podnebí se měnilo, mění a měnit bude z přirozených příčin. Důvodem jsou například sopečné výbuchy, výkyvy sluneční aktivity, změny v oběžné dráze Země nebo sklon zemské osy. Dalším ověřeným faktem je, že skleníkové plyny v atmosféře zachycují teplo. Proto více skleníkových plynů rovná se teplejší planeta. Pravidlo vyplývá z fyzikálních vlastností těchto látek, které objevil britský fyzik John Tyndall už v roce 1858. A do třetice – víme,
že spalování uhlí, ropy a zemního plynu každoročně uvolňuje miliardy tun uhlíku, který miliony let ležel hluboko v zemi. Ve vzduchu tak přibývá oxidu uhličitého, jednoho z hlavních skleníkových plynů. Z těchto údajů – na kterých se všichni shodnou – vyplývá, že přibýváním skleníkových plynů ve vzduchu se oteplí planeta. Otázkou posledních desítek let tedy není, zda skleníkové plyny způsobují globální oteplování, ale spíše o kolik by se teplota zvyšovala. Kdyby totiž růst teploty byl menší než přirozené výkyvy, neměl by žádný praktický význam a my se exhalacemi nemuseli zabývat. Jak velký je vliv přibývajícího znečištění, vědci propočítávají od roku 1896. Až množství oxidu uhličitého v atmosféře stoupne na dvojnásobek kon-
centrace, jaká byla před průmyslo- ale hladina stoupne o 30 centimetvou revolucí (což by při současných rů, jenom v Číně se pod vodou ocittrendech nastalo někdy ve druhé po- ne území větší než Česká republika. Teplejší atmosféra lovině století), teplota podle propočtů vzroste Teplejší atmosféra navíc vyvolává častější přibližně o 3 °C. vyvolává častější extrémní hurikány a tajfuny, vichřice, povodextrémní hurikány ně nebo vlny horka a Co způsobí proměna podnebí? a tajfuny, sucha. Několikastupňové zvý- vichřice, povodně V čem je tedy prošení teploty nepovede blém? Globální klima ke konci života na Zemi nebo vlny horka se přece průběžně a sucha ani nepřivodí kolaps lidmění. Teplotní skok, stva. Ale mělo by nepříkterý nyní hrozí, je patrjemné důsledky pro miliony lidí. ně menší než rozdíly, které planeta Klimatologové očekávají úbytek zažívala při střídání dob ledových a srážek v suchých částech světa. Vět- meziledových. Přesto se nějak vzpašina subtropických, už nyní dosti su- matovala. Ale na světě tehdy nežilo chých částí světa by zaznamenala sedm miliard lidí. Ano, planeta se podstatný úbytek dešťů. Zvýšila by vzpamatovala. Jenomže přece nejde se hladina oceánů, a to do konce sto- o planetu – jde o konkrétní humaniletí přibližně o jeden metr. Pokud tární následky.
Humanitární důsledky, nebo chytrá ekonomika? Velká a poměrně rychlá změna podnebí postihne hlavně chudé obyvatele rozvojových zemí, kteří se živí zemědělstvím. Navíc tyto státy nemají peníze na ochranu proti šíření tropických chorob nebo před častějšími povodněmi a hurikány. Proto by další přibývání skleníkových plynů ve vzduchu mělo vážné důsledky pro životy stamilionů lidí. Mezinárodní institut pro výzkum rýže na Filipínách zjistil, že růst průměrné noční teploty o každý stupeň snižuje úrodu o jednu desetinu. Malárie by nově zamořila oblasti s 200–440 miliony obyvatel. A sucho, růst mořské hladiny nebo povodně by donutily řadu chudých lidí, aby odešli z domova. Většinou by patrně nemířili do Evropy, nýbrž do sousedních roz-
vojových států. Ty už beztak mají hodně vlastních problémů. Přelidněná hinduistická Indie by se nejspíš musela postarat o miliony uprchlíků z muslimského Bangladéše. Řešením jsou inovace, které zajistí, že ekonomika vyrobí více s menším množstvím uhlí, ropy nebo zemního plynu. Pasivní domy, obecní výtopny na biomasu či nové průmyslové technologie – to vše také posílí ekonomiku. Rozhýbou nová odvětví, srazí rodinné účty za energii a sníží naši závislost na dovozu fosilních paliv z nespolehlivých zemí. Proto české ekologické i rozvojové organizace v iniciativě Velká výzva prosazují nový zákon, který by takové změny nastartoval. Autor je programový ředitel Hnutí Duha
Mimořádná příloha v rámci kampaně Cena vody společnosti Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, Praha 2. Redakce: Tereza Hronová (ČvT), Marie Hokrová (ČvT). Editor: Lukáš Rous (LN). Za obsah textu ručí společnost Člověk v tísni. Více informací nejen o kampani Cena vody, kterou organizuje tým Rozvojovka, jenž spadá pod společnost Člověk v tísni, najdete na internetové stránce www.rozvojovka.cz. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
