Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce Bakalářská práce

Autor:

Zdeněk Duffek Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben, 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Košeticích, dne 7. dubna 2013

….…..……………………… Zdeněk Duffek

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, Ph.D. za odborný dohled, trpělivost, pomoc a poskytnutí cenných připomínek a rad při zpracovávání mé bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá prezidentskými dekrety vydávanými v letech 1940-1945 a tzv. obnovou právního pořádku na území Československé republiky v období po druhé světové válce. V první části je stručně nastíněna historie česko-německých vztahů, jejichţ vliv na poválečné uspořádání Československa byl nezanedbatelný. Další část práce je zaměřena na prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který stál v čele exilového státního zřízení a na jehoţ teorii kontinuity první republiky byla dekretální normotvorba zaloţena. Následující část charakterizuje období londýnského exilu, kdy byl mj. vydán i ústavní dekret o obnově právního pořádku. Je zde rozebrána příprava tohoto dekretu i jeho definitivní podoba. Z poválečných dekretů se práce zabývá dekrety majetkovými a dekrety upravujícími československé státní občanství, coţ úzce souvisí s osudem německé a maďarské národnostní menšiny na území ČSR. Celou bakalářskou práci uzavírá pojednání o současném stavu prezidentských dekretů. Je zde poukázáno na aktuálnost této problematiky a na četné diskuse, které neustále probíhají u nás i v zahraničí. Klíčová slova: dekrety prezidenta republiky, Československá republika, Edvard Beneš, obnova právního pořádku, česko-německé vztahy, odsun Němců

Annotation This bachelor thesis deals with the presidental decrees, that were issued in the years 1940-1945, and also with the restoration of the legal order in the territory of the Czechoslovak Republic in the period after the World War II. In the first part the history of the CzechGerman relations is briefly outlined. Their influence on the post-war organization of Czechoslovakia was significant. The next part of the thesis is focused on president Dr. Edvard Beneš who was the head of the government-in-exile. His theory of continuity of the first republic was the lawmaking base for the decrees. The following part describes the period of London exile when among others the constitutional decree of restoration of the legal order was issued. The preparation of this decree as well as its definitive state are analyzed here. From the post-war decrees the thesis deals with the property decrees and the decrees modifying Czechoslovakian state citizenship that are closely related to the destiny of the German and Hungarian national minorities in the territory of the Czechoslovak Republic. The thesis is finished by the treatise on the present of the presidential decrees. The topicality of this issue and numerous discussions of it take place continuously both in our country and abroad. This fact is also mentioned in the thesis.

Key words: Decrees of the President of the Republic (Presidential Decrees), Czechoslovak Republic, Edvard Beneš, restoration of legal order, Czech-German relations, deportation of Germans

Obsah Úvod .................................................................................................................................8 1. Historie česko-německých vztahů ...............................................................................10 1. 2. Kořeny česko-německé společnosti .............................................................................. 10 1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války ........................................ 11 1. 4. Češi a Němci v ČSR ..................................................................................................... 12 1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou ............................................. 13 2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše ....................................................................................16 2. 1. Rodina a dospívání........................................................................................................ 16 2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí .................................................................. 17 2. 3. Období 1. světové války ............................................................................................... 18 2. 4. Meziválečná činnost ..................................................................................................... 19 2. 5. Na prahu 2. světové války............................................................................................. 22 2. 6. Exilová činnost ............................................................................................................. 23 2. 7. Poválečné období .......................................................................................................... 25 3. Prezidentské dekrety v době exilu ..............................................................................28 3. 1. Co jsou prezidentské dekrety? ...................................................................................... 28 3. 2. Teorie právní a politické kontinuity.............................................................................. 30 3. 3. Dekrety prezidenta republiky v letech 1940 - 1943 ...................................................... 31 3. 3. 1. 1940, 21. červenec, Londýn. – Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR ........................................................................................................................................... 33 3. 3. 2. 1940, 15. říjen, Londýn. - Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné................................................................. 34 3. 3. 3. 1940, 26. říjen, Londýn. – Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl., jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydaných právních ustanovení československé vlády. ................................................................................................................................. 35 3. 4. Dekrety prezidenta republiky v letech 1944-1945. ....................................................... 36 3. 4. 1. Charakteristika období ......................................................................................... 36 3. 4. 2. Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku............................................................................................... 37 3. 4. 2. 1. Příprava ústavního dekretu ........................................................................... 37 3. 4. 2. 2. Komplikace na Slovensku ............................................................................ 40 3. 4. 2. 3. Konečná podoba dekretu .............................................................................. 41

6

4. Prezidentské dekrety v době poválečné ......................................................................44 4. 1. Charakteristika doby ..................................................................................................... 44 4. 2. Prezidentský dekret č. 33/1945 Sb., řešící československé státní občanství ................ 46 4. 3. Prezidentské dekrety upravující konfiskaci, znárodnění a národní správu majetku ..... 47 5. Dopady prezidentských dekretů .................................................................................50 5. 1. Transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR ............................................... 50 6. Prezidentské dekrety v současnosti.............................................................................54 6. 1. Dekrety prezidenta republiky jako téma prezidentských voleb v roce 2013 ................ 54 6. 2. Návštěva českého premiéra Nečase v Bavorsku........................................................... 55 6. 3. Prezidentské dekrety a Evropská unie .......................................................................... 56 Závěr ..............................................................................................................................58 Seznam pramenů a literatury .........................................................................................60

7

Úvod Prezidentské dekrety, druhá světová válka, poválečné uspořádání. Tato a mnohá další historická témata mě zajímala uţ od střední školy. Prezidentské dekrety jako téma mé bakalářské práce jsem si vybral zejména pro svou aktuálnost, která přetrvává uţ celá desetiletí a mnohé diskuze vedené v České republice i v zahraničí jejich aktuálnost přímo dokazují. Cílem mé závěrečné bakalářské práce je zachytit vývoj dekretální normotvorby v kontextu historických událostí a poválečnou obnovu československého právního pořádku, která byla uskutečňována zejména prezidentskými dekrety z let 1940-1945. K dosaţení vytýčených cílů budu vyuţívat rozbor odborné literatury a historických pramenů, které mi byly doporučeny mým vedoucím bakalářské práce. Ve snaze zachovat si objektivní názor na celou problematiku prezidentských dekretů, budu nahlíţet i do jednostranně zaměřené literatury, která prezidentské dekrety buď jasně kritizuje, nebo naopak všeobecně obhajuje. Má práce je rozdělena celkem do šesti kapitol. Tyto kapitoly jsou pak dále členěny na další specifikovanější podkapitoly, ve kterých se zabývám zadaným tématem. První kapitola je věnována stručnému nástinu historie česko-německých vztahů od jejich prvopočátku, který je datován do 13. století, přes rakousko-uherskou monarchii aţ po období nacistické okupace ČSR. Ve druhé kapitole budu rozebírat osobnost prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Zvláštní pozornost věnuji důleţitým ţivotním událostem, které ovlivnily Benešovu osobnost a mohly mít tedy určitý podíl na jeho rozhodování v průběhu vydávání prezidentských dekretů. Třetí kapitola pojednává o exilových prezidentských dekretech. Na začátku definuji co vlastně pojem „dekret“ znamená a co vedlo prozatímní státní zřízení k tomuto způsobu vydávání právních norem. Dále zde obecně charakterizuji období exilové normotvorby a rozepíši některé dekrety, které poloţily základ prezidentské dekretální pravomoci. Zvláštní pozornost bude věnována ústavnímu dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, u kterého bude podrobně rozebrána jak jeho příprava, tak i jeho znění. Čtvrtá kapitola bude určena poválečné dekretální normotvorbě. Opět zde uvedu stručný nástin tohoto dekretálního období, podrobněji se pak zaměřím na prezidentské dekrety upravující čs. státní občanství a na dekrety řešící konfiskaci a znárodnění majetku. V předposlední páté kapitole bude zmiňován odsun (transfer) německé a maďarské menšiny 8

z poválečné ČSR, jeho právní aspekty a průběh. Celou mou bakalářskou práci uzavírá šestá kapitola s názvem Prezidentské dekrety v současnosti. V důsledku toho, ţe v době psaní této práce došlo k významným událostem, které se bezprostředně týkají prezidentských dekretů, budu v této kapitole zmiňovat pouze události z doby nedávno minulé. Moji bakalářskou práci budu po dohodě s vedoucím práce zakládat zejména na dílech doc. JUDr. Jana Kuklíka, Dr., dále pak prof. JUDr. Václava Pavlíčka a prof. JUDr. Karla Malého, DrSc. Publikace dalších autorů pouţitých v mé práci sice jenom doplňují díla těchto stěţejních autorů, přesto však plní velice důleţitou funkci, kterou je zachování objektivního pohledu na celou problematiku prezidentských dekretů.

9

1. Historie česko-německých vztahů 1. 2. Kořeny česko-německé společnosti Vztahy Čechů a Němců se vyvíjely po celá staletí. Jejich počátek se dá nalézt uţ při zrodu českého státu a během toho dlouhého tisíciletí se vzájemné vztahy vyvíjely a přetvářely na základě mnoha dějinných událostí. Počátky společného souţití Čechů a Němců sahají hluboko do historie. Hlavní kořeny sahají aţ do 13. století, kdy začali na české území přicházet noví obyvatelé. Byli to většinou němečtí kolonisté, které sem lákala hlavně vhodná zemědělská půda a moţnost rozvoje řemesel a obchodu. Noví osadníci pocházeli ze sousedních německých oblastí, jako bylo například, Sasko, Bavorsko nebo Falc, ale našli se tady i tací, kteří pocházeli aţ ze Švábska či Porýní.1 Pokud se však jedná o počátky konfliktů mezi oběma národy, tak ty jsou spojeny „se zrodem a rozmachem „národního hnutí“ obou národů, jehož nedílnou součástí se staly i politické programy.“2 Rok 1848 se stal klíčovým pro další vývoj česko-německých vztahů. V tomto revolučním roce nacházeli čeští a němečtí politikové společné cíle a ideály, které jim otevíraly cestu k další spolupráci. V důsledku německé neochoty akceptovat samostatnou českou politiku, došlo k vzájemnému neporozumění a rozchodu. Od roku 1848 aţ do začátku první světové války se česká politika orientovala na obnovení české státnosti uvnitř habsburské monarchie.3 Tyto pokusy však také ztroskotaly. Po odeznění tzv. „bachovského“ absolutismu dostala česká politika další šanci prostřednictvím přestavby rakouského císařství. I tyto naděje padly po uzavření rakousko-uherského vyrovnání roku 1867.4 90. léta 19. století byla pomyslným vrcholem česko-německých konfliktů. Vše zahájil punktační pokus v roce 1890, podle kterého měly být Čechy rozděleny na základě etnického principu. Situace vyvrcholila roku 1897 po vydání Badeniho jazykového nařízení, které 1

Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 12-13, ISBN 80-860-1060-0. 2

Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 28, ISBN 80-860-1060-0. 3

DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 7-13, ISBN: 80-7286-001-1. 4

Na úroveň Rakouska a Uherska by české země stavil tzv. trialismus. Ten se však českým politikům prosadit nepodařilo.

10

částečně zrovnoprávnilo český jazyk s německým. I v následujících letech 1908-1914 pokračovala hluboká krize ve vzájemných vztazích. Uţ v roce 1848 představil poslanec rakouského sněmu Ludwig von Löhner svůj plán, ve kterém počítal s vytvořením samosprávných a uzavřených německých krajů v Čechách – tzv. ţup. O vytvoření těchto ţup uvaţovali po vzniku samostatného Československa i T. G. Masaryk s Edvardem Benešem. Poslední desetiletí 19. století přineslo i extrémní názory na řešení česko-německého problému. Německý historik Karel Lamprecht přišel s myšlenkou týkající se vystěhování Čechů na území Bosny. Nicméně podobně se na druhé straně vyjádřil i Jakub Arbes, který ţádal vyhnání Němců z Čech.5 Radikální myšlenky a nevraţivost obou národů však nebyly pravidlem platícím pro všechny. V mnoha horských a podhorských vesnicích panovaly mezi Čechy a Němci přátelské vztahy, které vedly k oboustranně prospěšné spolupráci.

1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války První světová válka nepřinesla česko-německým vztahům nic dobrého. Stále se stupňující německý útlak vyústil u českého národa k většinové nenávisti německé monarchie. České jednotky ve sluţbách Rakousko-Uherska často dezertovaly a dobrovolně přebíhaly do zajetí. Tito „dezertéři“ pak vytvořili základ pro československé legie v Rusku, Francii a Itálii. Současně však česká domácí politika nevyvíjela přílišnou aktivitu. Strach z rozhodující odvety v případě vítězství centrálních mocností měl za následek opatrné, místy aţ podlézavé chování vůči monarchii. Odpor se však postupně zvyšoval a měl podobu masových stávek, demonstrací s protirakouským podtextem a častější se stávaly i vojenské vzpoury. Největší protestní akcí však byla aţ generální stávka v lednu 1918, která se konala na protest proti postupu německé a rakouské delegace na mírových jednáních v Brestu Litevském. Český svaz poslanců se usnesl spolu s českými poslanci na praţském zemském sněmu na tzv. tříkrálové deklaraci, která se svým obsahem hlásila k sebeurčujícímu právu pro český a slovenský národ. Nový habsburský císař Karel I. se ještě pokusil zachránit

5

Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 28-29, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 10-13, ISBN: 80-7286-001-1.

11

rozpadající se monarchii tím, ţe nabídl její předlitavské části federalizaci. Tento návrh však neměl naději na úspěch v důsledku jiţ jistě prohrané války. V následujícím rychlém sledu událostí jiţ nemohlo nic zabránit tomu, aby byla 28. října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika.6

1. 4. Češi a Němci v ČSR Konec první světové války na přelomu října a listopadu 1918 neznamenal jenom zhroucení habsburské monarchie. Zároveň znamenal největší zlom v dosavadní podobě českoněmeckých vztahů od roku 1526, které se svou formou a obsahem musely přizpůsobit nové době. Ve svém prvním projevu k Národnímu shromáţdění v prosinci 1918 prohlásil prezident T. G. Masaryk, „že území československého státu obývané Němci zůstane vždy tomuto státu.“7 Současně s tím vyzval Němce, aby opustili své hluboko zakořeněné pangermánské a protičeské postoje a podíleli se na vytváření nového společného státu. Také přislíbil, ţe menšinám budou přiznána národní a občanská práva, přesně jak bylo stanoveno Washingtonskou deklarací. Zároveň s tím však vyloučil jakoukoli secesi československého území. Domácí odboj zaujímal k německé menšině obdobný postoj a vyjadřoval víru v budoucí pokojné souţití obou národů, které bude zaloţeno na demokratických principech. Němečtí občané si však i nadále snaţili zachovat si svá odvěká privilegia a nadřazenost.8 Práva byla menšinám zaručena jak ústavní listinou ČSR, tak i mezinárodním právem. Rovná práva zaručovala minoritám i smlouva na ochranu menšin, která byla součástí versailleských mírových ujednání. Pokud se dají srovnávat postavení jednotlivých menšin v Evropě, tak německá menšina v ČSR byla výjimečnou v tom, ţe byla jako jedna z mála zastoupena ve vládě9 a měla samostatně fungující systém školství, který byl zakončen vysokými

školami.

Okamţitě

po

vzniku

republiky

nabídl

prezident

Masaryk

6

Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 36-46, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 10-13, ISBN: 80-7286-001-1. 7


Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 46-61, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 13-14, ISBN: 80-7286-001-1. 9

Německá menšina byla ve vládě zastoupena v letech 1926-1938.

12

československým Němcům dvě ministerská křesla, předseda vlády Tusar šel ještě dále a o něco později nabídl Němcům čtyři křesla. Na doporučení sudetoněmeckého politika Lodgmana von Auen však Německý parlamentní svaz tato místa odmítl.10 Většina německých politiků chovala k Československu hned od jeho vzniku značně negativistické postoje. Téměř okamţitě po jeho vzniku byly také na území českého státu vyhlášeny představiteli Němců čtyři německé provincie. Dvě z nich dokonce vytvořily vlastní zemské vlády. Tyto provincie se rozhodnutím rakouského parlamentu z 12. listopadu 1918 měly připojit k zamýšlenému Velkému Německu. Mírovou smlouvou však bylo toto sloučení zakázáno. Česko-německé vztahy na dlouho poznamenala německá generální stávka, která byla

vyhlášena

v důsledku

toho,

ţe

československá

vláda

zakázala,

aby

se

v československých pohraničních oblastech konaly volby do rakouského parlamentu. Některé z následných demonstrací přerostly v násilí, coţ mělo za následek 50 mrtvých Němců. Němcům bylo znovu nabídnuto ministerské křeslo, znovu bez úspěchu. Do československé vlády vstoupily německé strany aţ roku 1926, coţ bylo od střízlivěji uvaţujících německých politiků (např. agrárníků) výrazem loajality k ČSR.11 Československo bylo plně zasaţeno hospodářskou krizí aţ v roce 1930 a její průběh zde byl znatelně pomalejší, neţ v Německu. V době, kdy na československém území dosahovala hospodářská krize vrcholu, byl jiţ v Německu patrný pozvolný ekonomický růst. Není proto aţ zas takovým překvapením, ţe českoslovenští Němci spatřovali v Hitlerově Německu svou naději.12 Němci v pohraničí byli krizí zasaţení ještě hůře, neţ obyvatelé vnitrozemí. V následku toho začal opět sílit německý negativismus, který pomalu ale jistě začal přerůstat v nacismus.13

1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou Absolutní obrat v politickém ţivotě přinesly volby roku 1935, ve kterých, co se celkového počtu získaných hlasů týče, stala Sudetendeutsche Partei (SdP) nejsilnější 10

Ministerská křesla byla odmítnuta i přes přímé doporučení říšskoněmeckých diplomatů přijmout je.

11

Toto rozhodnutí bylo povaţováno za jednu z největších chyb sudetoněmecké politiky i říšskými politiky v Německu. Odpovídalo však sudetoněmeckému politickému negativismu, které chtělo udrţovat spory mezi Čechy a Němci stále ţivé a otevřené. 12

V Německu se projevila nesporná výhoda diktátorských reţimů – rozsáhlé státní intervence do hospodářství byly sice riskantní, ale dokázaly (alespoň zdánlivě) řešit kaţdodenní problémy, které suţovaly obyvatelstvo. 13

Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 79-88, ISBN 80-860-1060-0.

13

politickou stranou v ČSR vůbec. Tento radikální obrat měl tři hlavní příčiny. Prvním byla výše zmíněná hospodářská krize, která pohraniční německé obyvatelstvo zasáhla neobyčejně silně. Za druhou hlavní příčinu se dá povaţovat prudký politický i vojenský vzestup Třetí říše, kde měl hlavní slovo Adolf Hitler. Třetí příčinnou bylo vytvoření politicky útočné a autoritativní SdP, jejíţ program se přesně shodoval s aktuálními nacionalistickými náladami československých Němců. Ne všichni němečtí nacionalisté se však ztotoţňovali s nacistickými ideologiemi. V těchto jedincích spatřovali mnozí nacisté nezanedbatelné nebezpečí, i kdyţ nejdříve byly jejich ideologie podobné. Prezident Beneš se spolu s ministerským předsedou Hodţou snaţili na počátku roku 1937 vyjednávat o zlepšení stávající situace německé menšiny. Na základě těchto jednání byla vydána opatření, která měla situaci v pohraničí uklidnit.14 Dále byl vládou připravován i nový národnostní statut, který měl zvětšit podíl Němců na skutečné správě státu a to formou decentralizace. Tato jednání však byla úmyslně mařena vedením SdP, která posléze předloţila své vlastní poţadavky na teritoriálně-politickou autonomii pro německá území. V té době jiţ celou SdP ovládala její nacistická sloţka, která si dokázala vytvořit oporu v britské zahraniční politice.15 Hitler poslal v březnu 1938 směrnici lídrovi SdP Konradu Henleinovi, ve které mu přikazuje, aby kladl československé vládě takové poţadavky, které nebude moţné přijmout. Tímto Hitlerovým nařízením se SdP stala definitivně pouhým nástrojem k rozvracení Československa, coţ ostatně nacistický reţim plánoval uţ od svého nástupu k moci. Na konci dubna roku 1938 byl na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech předloţen tzv. karlovarský program. Ten obsahoval osm poţadavků, které přímo zasahovaly do státní suverenity Československa. Celý karlovarský program byl však jenom zástěrkou pro plánované odtrţení pohraničních oblastí a jejich následné připojení k Říši.16 Obecní volby konané na přelomu května a června 1938 jen potvrdily obecné mínění o silných nacionalistických názorech sudetských Němců. Pro nacistickou SdP se vyslovilo aţ 91% německých voličů a celkový počet členů této strany se pohyboval okolo čísla 1,2 milionu. Tato velká část německé národností menšiny v Československu se aktivně 14

Šlo o opatření, v rámci kterých měla být německé minoritě poskytnuta hospodářská pomoc, měl být zvýšen podíl Němců ve státní správě a plánovaná byla i další liberalizace v oblasti jazykového zákonodárství. 15


CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440.

14

podílela na vnitřním rozvracení demokratické republiky, coţ se později stalo jedním z hlavních důvodů, který přesvědčil vítězné velmoci o nutnosti vysídlení Němců z Československa. Anglo-francouzský plán, týkající se odstoupení českých pohraničních oblastí s více neţ 50% německého obyvatelstva, byl pod nátlakem přijat československou stranou 21. září 1938. S tím se však Hitler nespokojil. Chtěl rozbít celé Československo. To se mu povedlo osudného 29. září 1938, přijetím tzv. mnichovské dohody, pod kterou jsou podepsáni zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Českoslovenští zástupci do této dohody nemohli zasahovat a celý dokument jim byl předán jako definitivně schválený. Na Říší zabraném území ţilo vedle Němců zhruba 800-850 000 Čechů, ze kterých zhruba 120 000 uprchlo do vnitrozemí. Ti co zůstali, byli vystaveni tvrdému německému utlačování a pronásledování.17 Krutý osud stihl po okupaci zbylého československého území a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava drtivou většinu všech obyvatel neněmecké národnosti. Nacistický teror dosahoval svého vrcholu v období, kdy byl zatupujícím říšským protektorem nechvalně známý Reinhard Heydrich, který byl pověřen „konečným řešením české otázky“ a v období tzv. heydrichiády, která následovala po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu 1942. Celé období druhé světové války bylo bezesporu nejtragičtější kapitolou česko-německých vztahů, coţ mělo za následek radikální ukončení, tohoto stovky let trvajícího svazku.18 Pokud se Benešovy prezidentské dekrety stanou předmětem domácích nebo zahraničních diskusí, bývá to nejčastěji v souvislosti s česko-německými, potaţmo česko-rakouskými vztahy. Proto jsem zvolil podrobnější rozbor historie těchto vztahů, neţ by měl vzhledem k tematickému zaměření mé práce být. Celé poválečné uspořádání nebylo podle mého názoru zaloţené jen na událostech druhé světové války (i kdyţ to byl asi vliv rozhodující), ale bylo vyvrcholením dlouhodobého vývoje česko-německých vztahů.

17

DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 16-17, ISBN: 80-7286-001-1. CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440. 18

. Vyd. 1. Praha: Erika, 1992, s. 57-72,

ISBN 80-856-1202-X.

15

2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše 2. 1. Rodina a dospívání Eduard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech na Rakovnicku, jako desáté dítě do rodiny Matěje a Anny Benešových. Z neznámých důvodů si později vybral nezvyklou variantu svého jména, Edvard. Narodil se do skromných poměrů, které byly typické pro celý kralovický, převáţně zemědělský, okres. Benešův otec Matěj byl pracovitý, ale poměrně uzavřený člověk, který se zabýval zejména obchodem. Vedl vlastní obchod se smíšeným zboţím a byl členem správní rady místního pivovaru. Matějova manţelka Anna Petronila byla velice zboţná a pracovitá ţena. Starala se o domácnost plnou dětí a dokázala převzít vedení hospodářství. U Benešů panoval přísný reţim, malý Eduard byl zvyklý na přísnou kázeň, která pramenila zejména z velké spořivosti a šetrnosti jeho otce. Tělesné tresty a výpomoc v domácnosti byla samozřejmostí. Jeho matka však nebyla zlá, naopak měla veselou povahu a svědomitě o malého Beneše pečovaly i jeho starší sestry.19 Uţ v dětství byl Eduard spíše samotářský a přemýšlivý chlapec, který nevyhledával společnost svých vrstevníků a svůj volný čas trávil většinou učením. Jeho matka Anna chtěla, aby se stal knězem. Eduard však nikdy ve víře útěchu nenašel a jiţ na gymnáziu sám sebe pokládal za ateistu.20 Na změnu jeho názorů měl významný vliv zejména historický obraz husitského hnutí a nemalým dílem přispěl i jeho bratr Vojtěch, který ho od náboţenství dlouhodobě odrazoval. Roku 1896 byl Eduard přijat na vinohradské gymnázium a přestěhoval se ke svému bratrovi Vojtěchovi do Prahy, s nímţ si vytvořil poměrně blízký vztah. Eduardova uzavřená povaha se projevovala i při studiích na gymnáziu. Ke svým spoluţákům byl značně rezervovaný a preferoval asketický ţivot. S děvčaty pěstoval pouze „platonické vztahy“, alkoholu a kouření se vyhýbal. Zpočátku patřil Beneš k nejlepším ţákům gymnázia, později se jeho prospěch zhoršil. Byl známý předším svým rebelstvím vůči starší generaci. V době, kdy byl fotbal ve školních kruzích přísně zakázaným sportem, hrál za praţskou Slávii. 19

ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 9-10, ISBN: 80-204 0770-

7. 20

ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 10, ISBN: 80-204 0770-7.

16

Kvůli této své aktivitě přišel o stipendium a zároveň dostal i sníţenou známku z chování. Spory s vyučujícími také nebyly nic výjimečného. I přes svou častou vzpurnost a konflikty s autoritami to byl rozumný a přemýšlivý člověk. Dokázal si udrţet svou cílevědomost, pilně pokračoval v gymnaziálním studiu a navíc se soukromně učil francouzsky. Přes svého bratra Václava se mladý Eduard seznámil s profesorem Masarykem. Tehdy neměl ani ponětí, jak blízkou spolupráci s ním v budoucnosti naváţe. Právě naopak, Masarykovým názorům a společenský postojům oponoval, povaţoval je za příliš náboţenské. Beneš byl často kritizován svými spoluţáky za sociálně-demokratické názory, které zastával. Zalíbení našel zejména v teorii sociálního darwinismu – společnost byla podle něj krutá, chyběla druţnost, přátelství a solidarita. Jeho školní prospěch se i nadále zhoršoval. Nad vodou ho však stále drţela jeho ctiţádost a odhodlání bojovat za své sny.

2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí Roku 1904 započal své studium na Filosofické fakultě české Karlovo-Ferdinandovy univerzity. Zanedlouho však odjel do Paříţe, kde navštěvoval přednášky na Sorbonně. Dále krátce studoval v Berlíně a navštěvoval Anglii. Ještě před tím, neţ odcestoval do Francie, dohodl se na dopisovatelské činnosti se dvěma redakcemi sociálně demokratických listů - Práva lidu a Rovnosti.21 Ze svých cest se vracel rozčarován. Zklamalo ho jak Německé císařství, které pokládal za „nepřijatelnou říši násilí a moci“22, tak i Anglie, ve které byl podle něj ţivot doslova strašný. Jediná Francie Benešovi učarovala, zvláště pak Paříţ. V létě roku 1908 zakončil své doktorské studium na právnické fakultě univerzity v Dijonu. Sepsal disertační práci na téma Rakouský problém a česká otázka. V ní mimo jiné vyslovil názor, ţe Rakousko-Uhersko by jako státní útvar mělo pokračovat ve své existenci, určitou reformaci a demokratizaci však pokládal za nutnost. Tento názor na budoucnost českého národa s ním sdílel i Masaryk. Roku 1909 sloţil v Praze rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie. V Paříţi se mj. seznámil s M. R. Štefánikem a Františkem Kubkou, svými spolupracovníky v boji proti Rakousko-Uhersku. Při svém studiu ve Francii také potkal svou budoucí manţelku Annu Vlčkovou (později si změnila jméno na Hanu), kterou si v roce 1909 vzal. Jejich manţelství 21

HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-8543120-3. 22


17

bylo velice šťastné a díky tomu, ţe Hana byla dobře finančně zajištěna, netrpěli nouzí. Jejich idylický ţivot však přerušil začátek 1. světové války. Edvard Beneš se o tomto konfliktu vyjádřil v prvním díle své vzpomínkové knihy slovy: „Válka mně překvapila a nepřekvapila.“ Později svůj výrok upřesnil: „Začal jsem svou akci revoluční s vědomím, že vstupuji do praktické politiky jako začátečník. Tušil jsem, že to nebude pro mne práce snadná.“23

2. 3. Období 1. světové války Beneš byl odpůrce militarismu, zarytý pacifista se z něj však nikdy nestal. První světovou válku uznal jako nutný prostředek, kterého je zapotřebí pro zachování kultury národa. Postupně začal opouštět myšlenku o nutnosti zachování habsburské monarchie a stával se jedním z předních bojovníků proti Rakousko-Uhersku. Na podzim roku 1914 spolu Beneš a Masaryk navázali blízkou spolupráci. Beneš do této spolupráce dvou názorově rozdílných lidí vloţil nejen finanční prostředky, ale hlavně svou neuvěřitelnou odhodlanost a pracovitost. Jezdil do Vídně, kde získával informace od českého sluhy ministra vnitra Korandy, navštěvoval s Masarykem schůzky radikálních politiků a mj. také získával do odbojářských řad nové spolupracovníky. Touto svou zapáleností a zároveň pečlivostí se stával pro Masaryka nepostradatelným. 17. prosince 1914 odjel Masaryk nastálo do exilu. Předtím však ještě jmenoval Beneše svým nástupcem. Beneš Masaryka v zahraničí často navštěvoval a podával mu informace o vývoji v Rakousko-Uhersku. Po jedné z Benešových návštěv ve švýcarské Ţenevě se v Praze začala rodit tajná odbojová organizace, která vešla ve známost jako Maffie. Původním cílem této organizace bylo rozvracet válečné úsilí monarchie, koordinovat domácí činnost s Masarykovou činností v zahraničí a v neposlední řadě se připravovat na pád monarchie a organizovat nový samostatný stát.24 V Maffii zastával Beneš jednu z předních funkcí. V odbojových aktivitách mu byli velice nápomocní jeho přátelé, včetně manţelky Hany. Beneš si často počínal velice neopatrně a mnohdy aţ zbytečně riskoval, coţ mu mnozí spolupracovníci vytýkali. On však věřil ve svou nedotknutelnost, protoţe nad ním drţí ochrannou ruku sama „Prozřetelnost“. I tímto způsobem se z něj utvářel jeden z budoucích vůdců národa. 23

BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Editor Věra Olivová. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 1 a 14, Kniţnice společnosti Edvarda Beneše, sv. 4. 24

HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-8543120-3.

18

V září roku 1915 následuje Masaryka do exilu. Zde společnými silami bojují za samostatný stát. Po dohodě s Masarykem odjíţdí do Francie. Zde ţil společně se svou ţenou Hanou poměrně skromný ţivot a mj. navázal bliţší vztahy s M. R. Štefánikem. V únoru 1916 vznikla v Paříţi pod Masarykovým vedením Československá národní rada, Beneš zde zastával roli generálního sekretáře. Jedním ze záměrů Československé národní rady bylo vytvořit samostatné československé vojenské jednotky. „Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918)“

25

. Dalším velkým

úspěchem Benešova snaţení bylo uznání Československé národní rady jako hlavního orgánu vznikajícího Československa. Akty uznání přicházely postupně od dohodových mocností v průběhu roku 1918. Prohlášení americké vlády ze září 1918 uznalo ČSNR de facto za československou vládu. Na základě tohoto prohlášení vyhlásil Beneš zatímní vládu československou v čele s T. G. Masarykem, Benešem jako ministrem zahraničí a vnitra a Štefánikem jako ministrem války.

2. 4. Meziválečná činnost 17. října 1918 pozval Beneš české politiky na jednání do Ţenevy, kde se dohodnou na dalším společném postupu. Na tomto jednání vedl zahraniční odboj Beneš, Národní výbor jako nejvyšší politický orgán ve vlasti vedl Karel Kramář. Tato schůze trvala do konce října. Po dohodě s českými politiky se stal prvním ministrem zahraničí. Mezitím v českých zemích došlo k převratu a k vyhlášení samostatného československého státu. Do vlasti se však Beneš vrátil jenom na krátkou dobu. Jiţ v lednu 1919 se Beneš jako vůdce československé zahraniční politiky účastnil mírové konference ve Versailles. Zde poţadoval uznání historických hranic Čech, Moravy a Slezska a mj. také spojení se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí. Za Benešovými úspěchy na mírové konferenci stojí zejména velká autorita, kterou si vypěstoval ve Francii. V září roku 1920 se mu povedlo vyjednat převoz československých legií z Ruska.26 Velkou míru zásluh měl Beneš také na vytvoření tzv. Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie). Její vytvoření odůvodnil zejména obavami o hospodářskou a sociální 25

Edvard Beneš - Praţský hrad. Pražský hrad [online]. © 2009 [cit. 2013-02-04]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/edvard-benes.shtml 26

ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 39-40, ISBN: 80-204 0770-7.

19

stabilitu a také obavami z vývoje v Maďarsku. Malá dohoda byla rovněţ významně podporována Francií. Benešovi vyhovovala francouzská protiněmecká politika a dále se snaţil posilovat obchodní styky s Francií na úkor Německa. Tyto snahy však byly marné. Značně chladný vztah měl rovněţ k bolševickému Rusku. Návrh diplomatických styků odmítl a podporoval i protibolševické úsilí. 26. září 1921 se Edvard Beneš stal ministerským předsedou a zároveň si ponechal i svůj post ministra zahraničí, coţ mu bylo často vytýkáno. Poslancem Národního shromáţdění byl v letech 1919–26 a 1929–35. V roce 1922 se zúčastnil Janovské konference, která po delší době velice tvrdě prověřila jeho diplomatické schopnosti. Mimo jiné se ukázaly i stinné stránky Benešovy osobnosti, jako například určitá arogance v jednání s jinými státy, neschopnost uznat vlastní chyby a vyrovnat se s nimi. Také nedokázal vnímat rysy osobnosti jednotlivých politiků a ani hlouběji nezkoumal jejich jednání.27 Dále se Beneš zaslouţil na vzniku smlouvy mezi ČSR a Francií, která byla podepsána v lednu 1925 a měla garantovat ochranu území ČSR před útokem Německa, popřípadě Maďarska. Beneš se dostal do názorového sporu s Karlem Kramářem, prvním předsedou čs. vlády. Tento spor se týkal postoje k sovětskému Rusku. Kramář prosazoval společnou intervenci československých legií a spojeneckých vojsk, která by měla odstavit bolševiky od moci. Beneš s ním nesouhlasil a při projevu v poslanecké sněmovně v lednu 1921 zdůraznil, ţe „vyřešení problému v Rusku musí být přenecháno Rusům samotným.“28 Místo intervence chtěl na tamní poměry působit aktivní spoluprácí a hospodářskou politikou. Z tohoto důvodu prosazoval diplomatické uznání SSSR evropskými státy. Kdyţ se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler a mezinárodní politika se začala měnit, Benešova zahraniční politika zůstávala ve své podstatě nezměněna. Nadále podporoval mírové smlouvy a Společnosti národů, které dávaly záruky pokojnému vývoji v Evropě. Za pomyslné završení Benešova úsilí se dá povaţovat podpis organizačního paktu Malé dohody v únoru 1933. Sliboval si od něj posílení vojenského a hospodářského vlivu Malé dohody ve střední Evropě. Jeho snahy však nedosáhly poţadovaného účinku. V důsledku stále se vyhrocující situace v Německu uzavřel Beneš po francouzském vzoru smlouvu o pomoci Sovětského svazu Československu. Tato pomoc však byla podmíněna tím, ţe do konfliktu by jako první vstoupila Francie. Za svého působení v křesle 27


28

HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, s. 45, ISBN: 8085431-20-3.

20

ministra zahraničních věcí si Beneš získal mnohá uznání a vydobyl si na mezinárodní scéně značnou váţnost. Stejně tak se setkal s mnoha svými odpůrci a kritiky, jak ve vnitrostátních, tak v mezinárodních kruzích. Respekt si získal například u britského vyslance Sira Georga Clerka a britského minstra zahraničí Lorda Curzona, kteří oceňovali Benešovo úsilí na harmonickém sjednocení střední Evropy. Většina anglické diplomacie si však vţdy od Beneše udrţovala určitý odstup, viděli v něm spíše „sluţebníka“ Francouzů. Například Austen Chamberlain, který nahradil Lorda Curzona na postu ministra zahraničí označil Edvarda Beneše za „neschopného muže, kterému se nedá věřit.“29 Učinil tak v souvislosti s jeho moţnou kandidaturou na post generálního tajemníka Společnosti národů. Benešův přehnaný optimismus a přesvědčení, ţe v oblasti mezinárodní politiky nedokáţe nikdo manévrovat obratněji neţ on, mu často zastíraly úsudek. Na počátku května roku 1934 utrpěl prezident Masaryk mozkovou příhodu, která měla za následek trvalé ochrnutí pravé ruky. Jen nejzasvěcenější lidé v jeho blízkosti také věděli, ţe Masaryk je téměř slepý. Tato postiţení mu v podstatě znemoţňovala další výkon státnických funkcí. Proto Masaryk po delší úvaze oznámil 14. listopadu 1935 ministerskému předsedovi M. Hodţovi ţe hodlá rezignovat za podmínky, ţe prezidentem republiky se stane Edvard Beneš.30 Benešova cesta na Hrad však nebyla jednoduchá. Do protibenešovského bloku se postavili agrárníci, ţivnostníci, Národní sjednocení a Hlinkova ľudová strana. Po mnoha a mnoha ústupcích a náročných vyjednáváních byl nakonec Edvard Beneš zvolen prezidentem Československé republiky. Stalo se tak 18. prosince 1935, kdy pro něj hlasovalo 340 poslanců, coţ bylo víc, neţ kdy obdrţel Masaryk. Ani poté, co byl zvolen do funkce prezidenta, se Beneš nevzdal diplomacie. Snaţil se vylepšit vztahy s Německem uzavřením dvojstranné smlouvy o neútočení. Ke vzájemné shodě však nedošlo. Uţ v době svého nástupu do prezidentské funkce Beneš tušil, ţe se schyluje k další válce. Proto se zasadil o přípravu obrany země a také se snaţil posilovat spojenecké svazky proti Německu. Ve stále se vyhrocující situaci vystoupil Beneš 21. května 1938 s projevem, ve kterém vyzýval československý lid, aby se jednotně postavil nacistické hrozbě. Henleinovci ani Britové nepřijali tzv. „třetí plán“ a vyzvali Beneše, aby přišel s novým návrhem řešení situace. V tzv. „čtvrtém plánu“ schválil Beneš téměř všechny

29

ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 100, ISBN: 80-204 0770-

7. 30


21

poţadavky, které mu byly Henleinovou SdP předloţeny. I tento radikální plán se setkal s neúspěchem. Beneš byl, paradoxně přes své snahy zachovat mír za kaţdou cenu, označen západními mocnostmi za „hrozbu míru“. I ve vysokých kruzích československé politické scény se stále častěji objevovaly hlasy, ţe by Beneš měl pro dobro vlasti odstoupit. Přes četné neúspěchy v jednáních, Beneš stále spoléhal na pomoc Francie a Anglie. Ve večerních hodinách dne 23. září 1938, vyhlásil Edvard Beneš po poradě s premiérem a vybranými ministry mobilizaci. Podle prezidentových představ měla válka trvat pouze několik dní a Československu měly na pomoc přijít západní mocnosti a Sovětský svaz. Zároveň předpokládal, ţe republika se bez pomoci dokáţe bránit tři týdny.

2. 5. Na prahu 2. světové války S výsledky osudné Mnichovské konference byl Edvard Beneš seznámen 30. září 1938 časně ráno. Sekretář Prokop Drtina zaznamenal jeho doslovnou reakci: „Tohle je konec. Je to proradnost, která se potrestá sama. Je to neuvěřitelné. Domnívají se, že se zachrání před válkou nebo revolucí na náš účet. Mýlí se.“31 Po poradě s politickými špičkami, včetně nejvyšších armádních hodnostářů, se prezident Beneš rozhodl přijmout tvrdé mnichovské podmínky. Opět se zvedala vlna protibenešovské nálady, katastrofické důsledky mnichovské dohody mu byly dávány na zodpovědnost. Zvláštní odpor vůči Benešovi choval sám Adolf Hitler. Poţadoval jeho okamţitou abdikaci, jinak si bude Německo bez diskuzí nárokovat i území tzv. „páté zóny“, které zahrnovalo pohraniční opevnění. Svou abdikaci oznámil Edvard Beneš v rozhlase večer 5. října 1938. Mnichovská dohoda znamenala pro Beneše velké trauma, se kterým se nikdy nedokázal úplně vyrovnat. Zrada západních spojenců (obzvláště Francie) pro něj byla neodčinitelnou křivdou. Budoucí války s Německem si byl dávno jistý a mnichovský diktát pro něj byl jen začátkem velké evropské tragédie.32 Po vyčerpávajícím září 1938 se Beneš odebral do svého sídla v Sezimově Ústí. 22. října 1938 odletěl i se svou ţenou z letiště ve Kbelích do Londýna, kde zároveň našel svůj dočasný domov. V rozmluvách s blízkými stále obhajoval správnost své politiky a postupů. Zrada Francie v něm zanechala doopravdy nesmazatelnou stopu, proto se po Mnichovu 31


7. 32

BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny: Paměti. Praha: Svoboda, 1968, s. 343.

22

přeorientoval spíše na Velkou Británii. Na začátku roku 1939 se rozhodl dočasně odjet do USA. Zde přednášel jako profesor sociologie na Chicagské univerzitě. Za svůj krátký pobyt v USA se mimo jiné stihl setkat s prezidentem Rooseveltem, který vyjádřil Benešovi podporu v otázkách obnovy existence ČSR. O mnichovských dohodách Beneš prohlásil, ţe byly Československu vnuceny, nebyly ratifikovány a ústavně schváleny a budou po válce revidovány. V srpnu 1939 se Beneš setkal s ruským diplomatem Ivanem Majským, se kterým si ujasnil vztahy SSSR k ČSR. Tento rozhovor pomohl Benešovi usměrnit vlastní postoj k celé válce.33 S Benešovým poţehnáním došlo v Paříţi v únoru 1939 k podepsání dohody o obnovení československé armády ve Francii. Dalším jeho cílem bylo uznání prozatímní československé vlády. Setkal se však s neúspěchem jak ve Francii, tak v Anglii. Někteří představitelé Západu Benešovi navrhovali, aby na čas odešel do ústraní a přenechal vedení odboje jiným. Nakonec se Benešovi podařilo docílit kompromisu a 17. listopadu 1939 byl v Paříţi ustaven a uznán Československý národní výbor. Edvard Beneš byl sice jen řadovým členem, ale i přesto dokázal v Národním výboru prosadit svou politiku. Prosazoval zejména právní kontinuitu předmnichovské ČSR a obnovení samostatného státu v hranicích před zářím 1938.34 Benešovy vztahy s Francií byly chladné, proto se rozhodl umístit středisko odboje do Londýna.

2. 6. Exilová činnost V březnu 1940 byl Benešovy udělen jiţ šestnáctý čestný akademický titul. Udělila mu ho univerzita v Oxfordu, kde rovněţ působili čeští krajané. Svými projevy v britských médiích si Beneš stále více upevňoval svou vedoucí pozici v československém odboji. Jeho politické postavení zaznamenalo náhlý vzestup po demisích nejprve francouzské a později také britské vlády. V novém obsazení vlád našel Beneš politiky, kteří sympatizovali s jeho názory. Této situace vyuţil a v červnu 1940 poţádal britské úřady o „uznání provizorního státního zřízení československé republiky“35. Toto provizorium se mělo skládat z vlády, prezidenta a Statní rady – ta měla nahrazovat parlament. Prozatímní českoslovanská vláda byla uznána britskou vládou 21. července 1940. Edvard Beneš zde zastával post prezidenta. 33

ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 174, ISBN: 80-204 0770-7

34

BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003, s. 702. ISBN: 80-7321-071-1. 35


23

V září 1940 pronesl britský premiér Winston Churchill v rozhlase projev, ve kterém označil mnichovskou dohodu za „tragickou oběť“, kterou musel československý lid přinést a vyjádřil podporu obnově československé svobody. Tímto prohlášením se Velká Británie oficiálně distancovala od mnichovských dohod a Edvard Beneš tím konečně dosáhl toho, oč usiloval od října 1938. Jako prezident měl moţnost vydávat tzv. prezidentské dekrety, které podléhaly kontrasignaci předsedy vlády. Celkem Edvard Beneš vydal 141 dekretů, z toho 43 v exilu a 98 jiţ na území poválečného Československa. Tato prezidentská pravomoc znamenala další upevnění Benešova postavení v zahraničním odboji. 30. července 1941 došlo na ţádost Edvarda Beneše k uznání Československa ze strany USA. Zároveň se Beneš aktivně účastnil na uzavření smlouvy se SSSR, která umoţňovala bliţší spolupráci s Československem. 27. května 1942 byl českými parašutisty spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Otázkou zůstává, zda Edvard Beneš o připravovaném atentátu věděl, nebo zda byl vykonán bez jeho vědomí. Z. Zeman v Benešově politickém ţivotopise (2000) uvádí, ţe moţnost Benešovy neznalosti záměru odstranit Heydricha, je vysoce nepravděpodobná, ba dokonce ţe atentát byl připravován na Benešův přímý rozkaz. V návrhu memoranda z ledna 1942 se Beneš poprvé zabývá myšlenkou určitých teritoriálních výměn s Německem. Uvaţoval o sníţení počtu Němců v poválečném Československu zhruba o dvě třetiny, podobný odsun navrhoval i pro Maďarskou menšinu na Slovensku.36 I nadále Beneš pokračoval ve sbliţování se Sovětským svazem. Některé názory SSSR mu byly v mnohém bliţší, neţ stanoviska Západu. V listopadu 1943 odletěla československá delegace z Londýna na jednání do Moskvy. Beneš v Moskvě jednal jak s ministrem zahraničí Molotovem, tak i se samotným Stalinem. Shodli se mimo jiné na transferu Němců, na hospodářské spolupráci se Sovětským svazem i na nutnosti rozsáhlého znárodňování v poválečném Československu.37 V Moskvě Beneš cítil velice přátelskou a uvolněnou atmosféru a neskrýval své sympatie k sovětským postojům. K názorové shodě dospěl i s československými komunisty. Otevřeně jim popisoval svůj ţivot v Londýně, kde nenašel pochopení pro své prosovětské postoje a cítil se značně izolovaný. Před svým odjezdem z Moskvy však poţádal Gottwalda o opatrnost při dalších postupech, obával se,

36

. Vyd. 1. Praha: Erika, 1992, s. 75-78,

ISBN 80-856-1202-X. 37


24

ţe by se začalo mluvit o bolševizaci Československa. Československo-sovětská smlouva byla podepsána 12. prosince 1943.38

2. 7. Poválečné období Na počátku roku 1944 se Benešovi opět vrátila jeho sebedůvěra a znovu se dostal do vlivných kruhů Spojenců, kde zastával funkci nezbytného prostředníka při vyjednáváních, zejména se Sovětským svazem. Zároveň však obavy Západu budila Československo-sovětská smlouva, kterou Beneš tvrdě obhajoval a současně zdůrazňoval důvěryhodnost Stalina. Ve svých rozhlasových projevech vyzdvihl úlohu slovenského protinacistického odboje a zároveň vyslovil přesvědčení, „že mezi Čechy a Slováky o příští poměry v republice žádných zásadních sporů nebude“.39 Kdyţ na konci srpna 1944 vypuklo slovenské povstání, pociťoval Beneš zadostiučinění. Vysocí představitelé Západu označovali povstání za upevnění Benešovy autority ve vlasti i v odboji. Vzkazy, které Beneš posílal na Slovensko, se snaţily vytvářet dojem jednoty mezi západním a východním odbojem, zejména pak zdůrazňovaly jednotný postoj všech Spojenců k československé otázce. Realita však byla jiná. Beneše zaskočil zejména telegram podepsaný Šmidkem a Šrobárem, který naznačoval, ţe opatření, která současná situace na Slovensku vyţaduje, můţe provádět pouze Slovenská národní rada. To znamenalo určité podkopání autority Československé prozatímní vlády, jako jednotného orgánu československého odboje. Čs. komunisté také vyjadřovali podporu názoru, ţe SNR je reprezentantkou slovenského lidu a ţe je to partnerský orgán londýnské vlády. Podle Drtiny to byl jediný váţný spor mezi „benešovci“ a komunisty. Bolestně Beneše zasáhly zprávy čs. vládní delegace, která v říjnu 1944 odcestovala na Slovensko. Tyto zprávy popisovaly, ţe zastánců „čechoslovakismu je minimum a většina Slováků se povaţuje za samostatný národ. Pod tlakem událostí nakonec prezident Beneš oznámil, ţe nebude Slovákům upírat vůli povaţovat se za národ. Jiţ v té době měl Beneš dle svých slov sestavenou vládu, do níţ měli vstoupit i komunisté. Přes všechny své starosti Beneš nevěnoval dostatek pozornosti řešení polské otázky, ve které mu západní státníci přikládali zvláště významnou úlohu. V březnu 1945 postihla prezidenta Beneše slabá

38

BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003, s. 718-721, ISBN: 80-7321-071-1. 39


25

mozková mrtvice, která negativně ovlivnila jeho vyjadřovací schopnost v následném rozlučkovém projevu s Anglií. Po šesti a půl roce v exilu odcestoval Edvard Beneš se svými spolupracovníky do Moskvy, kde měli jednat o sloţení poválečné čs. vlády.40 Po skončení toho jednání se delegace přesunula do Košic. 4. dubna 1945 sloţila nová designovaná vláda slib do rukou prezidenta Beneše. Z Košic dorazil Edvard Beneš po krátkých etapách do Prahy. Stalo se tak 16. května 1945. Byl nemocný a cítil se osamocený. Národ mu však uchystal vřelé uvítání, ve kterém Benešovi projevoval svou vděčnost. V situaci, kdy ještě neexistovaly zákonodárné sbory, podepisoval Beneš prezidentské dekrety, které nahrazovaly zákony a které zásadně ovlivnili budoucnost celé československé společnosti. Ve svých projevech Beneš vyjadřoval nutnost odsunu Němců a označil je za národ, který se Čechům jeví jako „veliká nelidská stvůra“.41 Později se však řadil ke kritikům tzv. „divokého“ odsunu. V srpnu 1945 převzal Beneš na Karlově univerzitě čestný doktorát práv. Edvard Beneš si velice váţil rozumné povahy Klementa Gottwalda a domníval se, ţe komunisté dokáţí s ostatními stranami Národní fronty spolupracovat. Také se domníval, ţe komunisté nebudou napodobovat bolševický vzor a půjdou svou vlastní umírněnou cestou. Stále rostoucímu sovětskému vlivu na státní aparát proto Beneš nevěnoval přílišnou pozornost. Na prezidentovi se začaly projevovat důsledky stáří. Začal spoléhat pouze na své teorie a předsudky a nevšímal si změn, které se na mezinárodní scéně odehrávaly. Parlamentní volby v květnu 1946, které přinesly vítězství komunistům, znamenaly pro Beneše trpké zklamání. Ačkoliv zaznamenal Stalinův přechod do ofenzivy, stále doufal ve smíření mezi Východem a Západem, které by mohlo zastavit rostoucí sovětský vliv nad střední Evropou. V červnu 1946 je Beneš podruhé zvolen československým prezidentem. Prezident Beneš pokládal přijetí Marshallova plánu za projev ochoty ČSR nadále spolupracovat se Západem. Avšak poté, co byl seznámen se sovětským odmítavým postojem uznal, ţe účast ČSR na projednávání Marshallova plánu by uškodila vztahům se Sověty.

40



7.

26

V únoru 1948 vrcholil mocenský boj. „Beneš chtěl zachovat Národní frontu (…) Gottwald (…) prosazoval sestavení vlády na novém základě.42 Po dalších jednáních Beneš oznámil, ţe tlaku KSČ neustoupí a pokud Gottwald nepřistoupí na jednání, odmítne jmenovat nově navrţené ministry. Na podporu Beneše se vydal směrem k Hradu mohutný průvod studentů. Prezident přijal jejich zástupce, ti však od Beneše vyslechli pouze varování před násilným vystupováním. 25. února 1948 Beneš konečně přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu podle Gottwaldova návrhu. Po 25. únoru 1948 se Beneš stahoval z veřejného ţivota a Prahu navštěvoval pouze zřídka. O abdikaci uvaţoval jiţ dříve, konečným podnětem k rezignaci se však stal návrh nové ústavy, který odmítl podepsat. Chtěl abdikovat ještě před přijetím ústavy (9. května). Nakonec však kvůli obavám z rozjitření politické situace ze své funkce odstoupil aţ 7. června 1948 podepsáním abdikačního dopisu. Po únorové poráţce se Benešův zdravotní stav prudce zhoršil. Nedokázal skrývat obrovské zklamání nad tím, ţe mu Gottwald i Stalin lhali. Po naléhání jeho blízké přítelkyně Posseové se rozhodl odjet na léčení do Švýcarska a pokud se jeho zdravotní stav zlepší, byl rozhodnut pomáhat domácím politikům radami. Aktivní návrat do politiky jiţ odmítal. Bezprostředně poté však jeho zdravotní stav nabral definitivní obrat k horšímu. 29. srpna 1948 ho stihla jiţ pátá mozková mrtvice a upadl do hlubokého bezvědomí. Zemřel klidně, ve spánku dne 3. září 1948. Hned následujícího dne se v Praze konal státní pohřeb, kterého se zúčastnily desetitisícové zástupy lidí. Pohřeb se stal mimo jiné také protestní demonstrací občanů proti vyostřujícímu se komunistickému reţimu. Samotný pohřeb se konal v Sezimově Ústí v kruhu nejbliţších rodinných přátel a vládní delegace dne 10. září 1948. V jeho osobě národ ztratil mezinárodně uznávaného politika a bojovníka za demokracii. František Havlíček vyjadřuje v epilogu své knihy názor: „Dr. Eduard Beneš byl klíčovou osobností československých dějin v letech 1938 – 1948 s velkou historickou, politickou a ústavní zodpovědností. Bude trvat dlouho, než jeho činnost bude objektivně zhodnocena v mezinárodním a historickém kontextu.“43

42



27

3. Prezidentské dekrety v době exilu 3. 1. Co jsou prezidentské dekrety? Dekretální pravomoc prezidenta republiky byla nouzovým způsobem, jak řešit výkon zákonodárné moci v době, kdy tuto činnost nemohly vykonávat řádně zvolené československé orgány. Vţitý a nepřesný termín „Benešovy dekrety“ často vytváří mylnou představu, ţe tyto dekrety jsou dílem pouze prezidenta Beneše. Skutečnost je ovšem taková, ţe Edvard Beneš na těchto dekretech pouze spolupracoval a podepisoval je. Po celou dobu, vydávání prezidentských dekretů se prezident Beneš a jeho spolupracovníci opírali především o tzv. koncepci kontinuity československého státního zřízení s předmnichovskou republikou. Podle této koncepce druhá republika, Protektorát Čechy a Morava ani Slovenský stát de iure neexistovaly, tudíţ ani právní předpisy, které vznikly v těchto nelegitimních útvarech nelze povaţovat za platné.44 Základem dekretální normotvorby se stal ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věstníku čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15. října 1940, který stanovil, ţe ,,zákonodárnou činnost bude po dobu platnosti prozatímního státního zřízení vykonávat v nezbytných případech prezident republiky na návrh vlády ve formě dekretů.“45 Tímto ústavním dekretem byla řešena mimořádná situace, do které se Československá republika nedostala vlastním zaviněním a ústava z roku 1920 jí nepředpokládala a neřešila. V rámci exilového státního zřízení byla normotvorná činnost vykonávána ústavními dekrety, dekrety prezidenta republiky a nařízeními vlády.46 Podmínkou vydání dekretu bylo schválení jeho textu vládou. Výjimkou byl pouze první dekret č. 1/1940 Úř. věstníku čsl., kterým byla zřízena Státní rada. Státní rada byla poradním orgánem prezidenta a prozatímního státního zřízení v exilu. Podávala prezidentovi a 44

Historik Emanuel Mandler ve svém díle Benešovy dekrety: Proč vznikaly a co jsou, argumentuje třemi důvody, které podle jeho názoru teorii kontinuity značně zpochybňují. Prvním důvodem je to, ţe tzv. druhá republika nebyla fikcí, ale „bolestivou skutečností.“ Dalším znakem diskontinuity bylo vytvoření Slovenské republiky, kterou označuje za „nepěkný a antisemitský stát“ a která trvala po celou dobu války. Třetím znakem je podle Mandlera to, ţe „prakticky všechny československé politické síly požadovaly více či méně podstatné reformy v různých oblastech života“, coţ podle jeho názoru kontinuitu s předmnichovským obdobím rovněţ vylučuje. 45

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 376, ISBN: 978-80-7380-257-8. 46

DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 40, ISBN: 80-7286-001-1.

28

vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident předal k posouzení. Byla tvořena 40 členy, které jmenoval prezident na dobu jednoho roku. Dalším důleţitým orgánem, který se podílel na tvorbě dekretů, byla Právní rada. Jejími hlavními úkoly bylo vydávat právní posudky pro přípravu normativních aktů a řešit stíţnosti čs. občanů na činnost orgánů exilového státního zřízení. Pro vydání dekretu byl zároveň zapotřebí podpis předsedy vlády, respektive členů vlády, kteří byli pověření výkonem dekretu.47 Dekretální pravomoc byla postupem času upravována a doplňována novými ustanoveními, která měla posílit legitimitu tohoto neobvyklého postupu. Ústavní dekret č. 12/1942 Úř. věstníku ukládal prezidentovi povinnost vyţádat si poradní zprávu jiţ zmíněné Státní rady v kaţdém jednotlivém případu přijímání dekretu nebo ústavního dekretu. Tato povinnost však byla zrušena dalším ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věstníku, který souvisel se zánikem Státní rady a s návratem na osvobozené území. Všechny prezidentské dekrety, které byly vydány, podléhaly podle ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věstníku dodatečnému schválení řádně ustavenému zákonodárnému sboru – tzv. ratihabici.48 Toto dodatečné schválení mělo být provedeno nejpozději do šesti měsíců od doby, kdy se sejde Národní shromáţdění a bylo vyjádřením jak legality, tak legitimity těchto dekretů. Pokud nebyl konkrétní dekret v dané lhůtě schválen, automaticky pozbýval platnosti. Na základě toho dekretu mohly být i dekrety označené jako ústavní později rušeny pouhým zákonem. Celkem bylo v letech 1940-1945 vydáno 14349 prezidentských dekretů. Z tohoto počtu bylo 45 dekretů (11 ústavních) vydáno v londýnském exilu a 98 dekretů (6 ústavních) vydáno po návratu do osvobozeného Československa.50

47

PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 98-100, ISBN 978-8024616-421. 48

MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2003, s. 506, ISBN: 80-7201-433-1. 49

Konečné mnoţství vydaných dekretů se u jednotlivých autorů různí. Britský historik českého původu profesor Zbyněk Zeman ve svém díle Edvard Beneš: Politický životopis uvádí jako celkový počet dekretů číslo 141. Doc. PhDr. Karel Jech, CSc. spolu s Doc. PhDr. Karlem Kaplanem, CSc. v díle Dekrety prezidenta republiky 1940194: Dokumenty udávají, ţe celkově bylo vydáno 144 prezidentských dekretů. 50

BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003, s. 729. ISBN: 80-7321-071-1.

29

3. 2. Teorie právní a politické kontinuity51 Na této teorii prezidenta Edvarda Beneše byla z velké většiny zaloţena celá poválečná obnova československého státu. Podle ní Československá republika nepřestala nikdy právně existovat jako subjekt mezinárodního práva, neměla však ţádné vládní orgány, které by jí v mezinárodních vztazích zastupovaly. Beneš svou teorii právní kontinuity zaloţil především na tom, ţe Mnichovská dohoda bude v mezinárodněprávní oblasti prohlášena za neplatnou a to od samého počátku. Jako hlavní důvody neplatnosti dohody ex tunc uváděl, ţe Československu byla vnucena pod hrozbou násilí ze strany Německa, nebyla Národním shromáţděním ústavně přijata a konečně byla i samotným Německem porušena v březnu 1939. Současně s tím předpokládal, ţe ani vídeňské arbitráţi52 a událostem z března 1939 nebude dáván ţádný mezinárodněprávní význam. V souvislosti s těmito přesvědčeními prosazoval prezident Beneš mezinárodní uznání československé exilové vlády a celého prozatímního státního zřízení. Hlavním a konečným cílem, ke kterému směřovaly všechny Benešovy snahy, bylo mezinárodní zajištění obnovy Československa v předmnichovských hranicích.53 Co se však týče oblasti vnitropolitické, počítal Beneš s rozsáhlými politickými, hospodářskými

a

sociálními

reformami,

samozřejmě

se

zachováním

základních

demokratických hodnot. Beneš mnohdy hovořil přímo o „revoluci v právním smyslu“. Benešovy snahy o obnovení Československa je proto nutné vidět jak z principu kontinuity, tak diskontinuity. Celý problém si Beneš představoval i jako nahrazení dosavadní liberální demokracie západního typu novým typem „socializující demokracie“. Na celou Benešovu koncepci významně působil domácí odboj, který rovněţ zastával názor, ţe zásadní změny v předmnichovském systému jsou nutné. Beneš počítal s vytvořením národního státu Čechů a Slováků, v jehoţ rámci bude provedena rozsáhlá decentralizace pro Čechy, Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus.

51

KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 1945. Praha: Linde Praha, 2002, s. 109-121, ISBN: 80-7201-352-1. 52

Na základě arbitráţního rozhodnutí z 2. listopadu 1938 bylo rozhodnuto, ţe Československo odstoupí značnou část jiţního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi ve prospěch horthyovského Maďarského království. Výsledek této první vídeňské arbitráţe byl přímým důsledkem Mnichovské dohody, proto bývají výsledky obou aktů připisovány pouze Mnichovu. 53

MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2003, s. 503, ISBN: 80-7201-433-1.

30

V principu kontinuity viděl Beneš také svou hlavní zbraň pro budoucí mírové rozhovory. Kontinuita a revoluce se v jeho názorech navzájem prolínaly. Kontinuitu zastával Beneš zejména kvůli uznání Československa spojeneckými státy, v otázce vnitřních poměrů naopak prosazoval princip revoluce. Ihned po pádu nacistického Německa předpokládal Beneš návrat k Ústavní listině z roku 1920, zároveň však dodal, ţe „bude v nejbližší možné chvíli upravena a změněna dle našich nových potřeb (…)“.54 S další „revolucí“ počítal Edvard Beneš v otázce systému politických stran. Jím navrhovaný stranický systém se měl skládat ze tří stran: strany levicové, strany středové a strany konzervativní. Veškerá opatření, která měla být vládou učiněna, měla podléhat řádnému schválení poválečného parlamentu. Velkou důleţitost přikládal Beneš i vzájemné shodě mezi domácím a zahraničním odbojem. Časté kritice byl Edvard Beneš vystaven kvůli svým postojům vůči Slovensku. Bylo mu vytýkáno jeho lpění na unitární podobě státu a na myšlence jednotného československého národa. Je ale nutné podotknout, ţe jeho názory se v tomto ohledu vyvíjely během celé války. Beneš při svém projevu ve Státní radě v únoru 1945 zdůraznil nutnost schválení jeho pojetí kontinuity ve vztahu k prezidentské funkci. Pokud demokraticky zvolený parlament schválí toto pojetí kontinuity, mělo se podle Benešova názoru předejít sporům o legálnost jeho postupu jako prezidenta v rámci prozatímního státního zřízení. Dále pak připustil rozsáhlé změny v ústavě (zejména ve vztahu ke Slovensku) a zdůraznil úlohu národních výborů. Svůj projev ukončil vymezením cílů, které budou v poválečném Československu jeho hlavními prioritami. Spadalo do nich úsilí o vykořenění nacismu a fašismu, dále pak důsledné a spravedlivé potrestání válečných zločinců a kolaborantů a v neposlední řadě také vybudování nové armády a to na základě vojenského spojenectví se Sovětským svazem.

3. 3. Dekrety prezidenta republiky v letech 1940 - 1943 Prezidentské dekrety vydávané v období mezi lety 1940 – 1943 se týkaly zejména zřízení jednotlivých součástí prozatímního státního zřízení, československých vojenských jednotek a státních rozpočtů. Do předmnichovského československého právního řádu zasahovaly dekrety z tohoto období pouze minimálně. Výjimku tvořil pouze ústavní dekret o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Vydávání dekretů tykajících se armády a státních rozpočtů nebylo závislé pouze na záměrech a úmyslech prozatímního státního zřízení. Znění

54

KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 1945. Praha: Linde Praha, 2002, s. 114, ISBN: 80-7201-352-1.

31

těchto dekretů záviselo především na sjednání mezinárodních smluv a na dosaţení souladu mezi československým a britským právem.55 Dekret č. 10/1941 Úř. věstníku čsl. měl velký význam pro dotvoření prozatímního státního zřízení. Být zaměstnán jako úředník jednotlivých úřadů prozatímního státního zřízení byla totiţ jedna z mála moţností, jak finančně zajisti československé emigranty a zároveň vyuţít jejich odborné znalosti. Prostředky pro udrţení toho početného úřednického aparátu čerpalo státní zřízení zejména z úvěru, který byl poskytnut britskou vládou. Výše zmíněný dekret deklaroval snahu o kontinuitu s veřejnou správou první republiky, coţ znamenalo, ţe orgány prozatímního státního zřízení měly být obsazovány zejména dosavadními státními zaměstnanci Československé republiky. Prezidentské dekrety týkající se státního rozpočtu, měly na rozdíl od ostatních dekretů odlišný způsob přijímání. Příčinnou odlišného způsobu přijímání byly závazky, které měla československá strana vůči britské z důvodu poskytnutí úvěru. Československé ministerstvo zahraničí nejprve vypracovalo osnovu dekretu, která byla projednána vládou. Poté byl dekret zaslán britskému ministerstvu financí ke schválení. Po jeho schválení předloţila vláda předlohu dekretu Státní radě, která ji přikázala všem výborům. Rozhodující vliv měl rozpočtový výbor, neboť z jeho členů byl volen generální zpravodaj. Ministr financí poté podával ve výborech vysvětlení k rozpočtu a jednal s výbory o eventuálních úpravách. Následovalo projednávání rozpočtu ve Státní radě, která mohla navrhnout přesuny či škrty v jednotlivých poloţkách. Poradní zprávy Státní rady byly často konzultovány s prezidentem Benešem a byl vyţadován i jeho předběţný souhlas.56

55

KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 1945. Praha: Linde Praha, 2002, s. 94, ISBN: 80-7201-352-1. 56


32

3. 3. 1. 1940, 21. červenec, Londýn. – Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR57 Tento ústavní dekret byl sice označen číslem 1/1940 Úř. věst. čsl. a opatřen datem 21. července 1940, ale ve skutečnosti byl prezidentem vydán aţ po ústavním dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čsl. ze dne 15. října 1940. Na základě § 1 byla zřízena Státní rada, jejíţ hlavní pracovní náplní bylo fungovat jako poradní sbor prezidenta republiky. Jejím dalším účelem byla funkce pomocného kontrolního orgánu v rámci prozatímního státního zřízení.58 Nejvyšší počet členů Státní rady určilo znění § 2 na konečných 40 členů. Tyto členy jmenoval do funkce prezident na dobu jednoho roku. Co se týče mandátu člena Státní rady, mohl být zrušen prezidentem republiky nebo samotnou Státní radou, které byl podán návrh kárného výboru. Mandát zanikl, i pokud se ho člen sám vzdal. Podle § 3 byla řešena situaci, ve které byl jmenovaný člen Státní rady úředníkem zahraniční akce nebo příslušníkem branné moci. Pokud se rozhodl mandát přijmout, byla mu nadřízeným úřadem poskytnuta trvalá dovolená k výkonu jeho mandátu. Ustanovení předsedy a místopředsedy Státní rady svěřoval § 4 do rukou prezidenta republiky. Ten měl zároveň pravomoc svolávat a uzavírat zasedání Státní rady. Člen Státní rady byl k účasti na jejím jednání oprávněn aţ tehdy, kdyţ prezident potvrdil přijetí jeho mandátu spolu s písemným slibem, jehoţ znění bylo součástí tohoto paragrafu. Konečné schválení jednacího řádu, na němţ se předtím usnesla Státní rada, příslušelo rovněţ prezidentu republiky, včetně schválení všech pozdějších změn a dodatků. § 6 umoţňoval souběh členství ve Státní radě s členstvím ve vládě. V tomto případě dotyčný vykonával všechna práva, která byla spojena se členstvím ve Státní radě, vyjma hlasování. Dále zde byla stanovena pravomoc předsedy Státní rady pozvat členy vlády k účasti na schůzích, za účelem poskytnout členům Státní rady potřebná vysvětlení. Státní rada byla podle § 7 povinna podat prezidentovi republiky nebo vládě poradní zprávu ve věci, kterou jí vláda nebo prezident předloţí a to v předem stanovené lhůtě. Zároveň měla Státní rada moţnost podávat prezidentovi nebo vládě memoranda ze všech 57

JECH, Karel a Karel KAPLAN. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. 2. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 81, ISBN 80-7239-115-1. 58

Nejvyššími orgány v rámci prozatímního státního zřízení ČSR v zahraničí byl prezident republiky, vláda a Státní rada.

33

oborů státního ţivota z vlastního podnětu. Pokud Státní rada zrušila mandát svého člena (na návrh kárného výboru), byla povinna na základě § 8 o tom neprodleně informovat prezidenta republiky. § 9 uzavíral znění celého dekretu. Přiznával členům Státní rady příslušné náhrady, na které mají nárok za výkon jejich mandátu. V roce 1942 byl tento ústavní dekret novelizován. Stalo se tak dekrety č. 3/1942 a č. 12/1942. Dále pak ústavní dekret č. 13/1944 Úř. věst. čsl. omezil trvání Státní rady. Měla zaniknout okamţikem, kdy bude ustavena vláda, se sídlem na území republiky.59

3. 3. 2. 1940, 15. říjen, Londýn. - Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné.60 Úvodní § 1 stanovil, ţe po dobu nemoţnosti vykonávání moci zákonodárné dle ústavní listiny z roku 1920, bude tato pravomoc svěřena do rukou presidenta republiky. Pokud je k těmto úkonům zapotřebí souhlasu Národního shromáţdění, bude se po dobu platnosti tohoto dekretu nahrazovat souhlasem vlády. Podle ustanovení § 261 je moţné v nezbytných případech změnit, zrušit nebo nově vydat zákony. Tímto způsobem bude normotvorba uskutečňována pouze po dobu platnosti zatímního státního zřízení a to formou dekretů. Tyto dekrety budou vydávány na návrh vlády a budou spolupodepisovány předsedou vlády, respektive členy vlád, kteří jsou pověřeni výkonem dekretů. § 3 pověřoval výkonem tohoto dekretu celou vládu a zároveň stanovoval, ţe dekret nabude účinku dnem podepsání, tj. 15. října 1940.62 K výše zmíněným zákonodárným opatřením, které měly mít formu dekretů a ústavních dekretů zaujala Právní rada vlastní vysvětlující stanovisko. V tomto stanovisku bylo doporučeno i nadále pouţívat název „ústavní dekret“ pro normy, které byť jen dočasně mění Ústavní listinu z roku 1920 a to i přesto, ţe „podle práva státního zřízení československého ústavní dekret nemá větší normativní sílu než dekret, který není označen jako ústavní (…)“63

59

K definitivnímu zániku státní rady došlo 4. dubna 1945 na základě vyhlášky předsedy vlády č. 2/1945 Sb.

60


Platnost § 2 byla prodlouţena ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věst. čsl. aţ do doby, kdy bude ostaven prozatímní zákonodárný sbor Československé republiky. 62

Benešovy dekrety I: Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002, s. 37, ISBN: 8086500-77-2. 63

JECH, Karel a Karel KAPLAN. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. 2. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 94, ISBN 80-7239-115-1.

34

3. 3. 3. 1940, 26. říjen, Londýn. – Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl., jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydaných právních ustanovení československé vlády.64 K vyhlašování nově vydaných právních ustanovení prozatímní vlády je podle § 1 určen vedle Sbírky zákonů Úřední věstník československý a to aţ do té doby, neţ bude obnoven pravidelný ústavní ţivot v Československé republice.65 Do Úředního věstníku československého jsou ustanovením v § 2 zařazeny zejména prezidentské dekrety a vládní nařízení. § 3 stanovil, ţe veškerá právní ustanovení, která budou zveřejněna v Úředním věstníku československém, musí být v jazyce českém nebo slovenském. Čísla, pod kterými byly uveřejňovány dekrety prezidenta republiky, státní smlouvy, vládní nařízení a vyhlášky ve Věstníku tvořily řadu, která byla uzavírána koncem kaţdého kalendářního roku. V § 4 je řešena účinnost prezidentského dekretu a nařízení. Ta počíná ve lhůtě 30 dní od jeho vyhlášení, pokud v dekretu nebo nařízení není stanoveno něco jiného. Ustanovení obsaţená v § 5 se týkala redakce Úředního věstníku Československého. Ta příslušela předsednictvu ministerské rady, která byla odpovědná za přijímání textu vyhlášek od zúčastněných ministerstev. Podrobnější úpravu této instituce stanovoval ministerský předseda. Podle § 6 se tímto dekretem pouze doplňuje zákon č. 139/1919 Sb. a zákon č. 500/1921 Sb. a to aţ do doby obnovení pravidelného ústavního ţivota. Zároveň je stanovena platnost tohoto dekretu na den jeho vyhlášení ve Věstníku. Provedením tohoto dekretu byla pověřena všechna ministerstva. Úřední věstník československý vycházel v Londýně od 4. prosince 1940. Celkem vyšlo 6 ročníků (18 čísel), které obsahovaly 46 dekretů prezidenta republiky. Z tohoto celkového počtu bylo 10 dekretů ústavních, 1 smlouva, 2 dohody, 3 úmluvy, 12 nařízení a 5 vyhlášek. Poslední číslo Úředního věstníku československého vyšlo 6. března 1945. Tento dekret pozbyl platnosti na základě § 9 prezidentského dekretu č. 19/1945 Sb., o sbírce zákonů a nařízení republiky Československé.66

64


Věstník, o kterém tento paragraf pojednává, navazoval na Úřední věstník československý, který vycházel jiţ od roku 1939 v Paříţi. Paříţský věstník však neobsahoval ţádné zákonné normy, byly v něm zveřejňovány pouze různé zprávy a informace. 66


35

3. 4. Dekrety prezidenta republiky v letech 1944-1945. 3. 4. 1. Charakteristika období Povaha dekretů vydávaných v tomto období se značně lišila od dekretů vydávaných v letech 1940-1943. Tyto dekrety výrazněji zasahovaly do předmnichovského právního řádu a staly se nejvýznamnějším prostředkem, kterého bylo pouţito pro zajištění obnovy Československa v původních předmnichovských hranicích. Byly zaloţeny na teorii prezidenta Beneše, která vyjadřovala myšlenku politické a právní kontinuity Československé republiky. Hlavní význam této teorie byl takový, ţe struktura státních orgánů a československý právní řád budou navazovat na předmnichovský právní vývoj a to zejména na Ústavu z toku 1920. Zároveň však bylo počítáno s podstatnými změnami v hospodářském, sociálním i politickém systému. Mnohdy se jednalo o změny přímo revoluční. I v těchto radikálních případech byl však prezident Beneš rozhodnutý drţet se základních principů, které jsou charakteristické pro demokratický politický systém a na kterých stál i československý právní řád před uzavřením mnichovské dohody.67 V poslední fázi existence prozatímního státního zřízení (konec roku 1944 a počátek roku 1945), byla z důvodu zajištění obnovy Československa vydána ještě řada důleţitých prezidentských dekretů. „V jeho činnosti se stále zřetelněji projevoval vliv názorů moskevského vedení KSČ, které své požadavky tlumočilo Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v prosinci roku 1943.“68 K prosazování svých zájmů vyuţívali komunisté rostoucí prestiţ a vojenskou sílu Sovětského svazu a to zejména poté co bylo zřejmé, ţe se sovětská vojska při svém postupu dostanou hluboko do středu Evropy. Do tohoto období spadá například ústavní dekret o dočasné správě osvobozeného území republiky Československé, ústavní dekret o národních výborech a Prozatímním Národním shromáţdění nebo jeden z nejznámějších a nejzásadnějších dekretů a to ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku.

67



36

Dále do této kategorie spadá ústavní dekret týkající se výkonu moci zákonodárné v přechodném období, dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a v neposlední řadě také řada dekretů týkajících se finančních a hospodářských otázek.69

3. 4. 2. Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. 3. 4. 2. 1. Příprava ústavního dekretu Tento ústavní dekret se stal bezpochyby základem poválečného právního vývoje.70 Myšlenkou na právní obnovu Československa se domácí odboj zabýval jiţ od roku 1939 a příprava dekretu č. 11/1944 navazovala na tyto snahy. Program vypracovaný domácím odbojem na jaře 1941 nesl název Za svobodu, do nové Československé republiky. Představitelé domácího odboje v něm počítali s obnovením Československa v původních předmnichovských hranicích a vyjadřovali úmysl navrátit se k Ústavě z roku 1920. Tento program však současně počítal s nutnými změnami, které se budou týkat jak politického ţivota, tak i sociálního a hospodářského systému. S těmito názory domácího odboje bylo seznámeno exilové vedení v Londýně. V průběhu roku 1942 se otázkou pomnichovského právního vývoje a postoje k němu začaly zabývat i orgány prozatímního státního zřízení. Ministerstvo hospodářské rekonstrukce zpracovalo speciální návrh „základního zákona, jímţ se uvozují zákony na ochranu demokratického právního řádu v duchu ústavní listiny republiky“. Bylo v něm upozorňováno na nutnost vypořádat se s „nepřátelským zákonodárstvím“, které bylo důsledkem pomnichovského vývoje. Příprava vlastního dekretu byla zahájena z podnětu ministerstva vnitra. Navrhovaný dekret měl obsahovat dvě části: první měla rušit všechny právní předpisy, které byly v rozporu s ústavou včetně těch, které sice ústavě výslovně neodporovali, ale příčily se „duchu všeobecné státní myšlenky“ – tzv. derogační část. Druhá část – tzv. recepční část, měla ponechávat v dočasné platnosti některé předpisy, které byly vydány v období po 30. září 1938. Problém, který měl být tímto dekretem řešený, však byl příliš obsáhlý a

69



37

komplikovaný. V důsledku toho dospěla ministerstva spolu s prezidentskou kanceláří k názoru, ţe příprava takto sloţitého dekretu musí být svěřena zvláštní skupině odborníků.71 Komise pro přechodná opatření právní byla zřízena na základě usnesení vlády z 3. prosince 1942 a v jejím čele stanul pozdější předseda Právní rady Adolf Procházka. Na první schůzi stanovil Procházka hlavní cíle, ke kterým bude směřovat úsilí komise. Právní předpisy rozlišil na ty, které byly vydány do Mnichova (rozhodujícím datem ale zvolil jiţ 27. září 1938) a na předpisy z období pomnichovského. Právní předpisy vydané před 27. zářím 1938 pramenily podle jeho teorie „ze svobodné vůle čs. lidu“ a byly tudíţ plně recipovatelné. U předpisů pomnichovských počítal Procházka s přesným rozdělením předpisů na ty, které budou recipovány a na ty u kterých je recepce vyloučena z důvodu jejich rozporu s ústavou. Během příprav tohoto dekretu si Procházka dobře uvědomoval jeho významnost a důleţitost a při několika příleţitostech ho přirovnal k zákonu č. 11/1918 Sb., kterým byl prozatímně recipován rakousko-uherský právní řád. Při projednávání obsahu dekretu se objevilo mnoho sporných otázek. Rozdílné názory panovaly například ohledně rozsahu recipovaných norem, ohledně oficiálního názvu nebo ohledně celkového počtu dekretů vydaných k řešení tohoto problému. Mimo jiné se objevovaly návrhy na vydání dekretu, kterým by se vyhlašovala suverenita nad předmnichovským územím a který by současně potvrzoval platnost Ústavy z roku 1920. Po dlouhých odborných debatách byla na konci března 1943 vypracována první verze dekretu, ke které se do konce dubna vyjádřila jednotlivá ministerstva včetně prezidentské kanceláře. Po zpracování jejich připomínek byl v červenci 1943 představen návrh ústavního dekretu „o obnovení plného státního života Československé republiky a právního pořádku na jejím území“.72 Tento návrh byl následně předán Právní radě k posouzení. Rozhodné datum pro posuzování co je a co naopak není československým právním řádem bylo tímto návrhem definitivně stanoveno na 29. září 1938. Období, které následovalo po uzavření mnichovské dohody, bylo doslovně označeno za „období, kdy byl československý lid zbaven svobody“. V návrhu byla řešena i moţnost dočasného pouţívání předpisů z doby nesvobody. Tato úprava se měla týkat zejména předpisů, které regulovaly hospodářský ţivot, protoţe jejich okamţité zrušení by mohlo vyvolat zmatek. 71



38

Další části návrhu se věnovaly soudním rozhodnutím. V soudních rozhodnutích týkajících se trestních věcí byla definována zvláštní skupina nicotných rozsudků. Sem spadala rozhodnutí ve věcech, ,,které nebyly trestné podle československého práva nebo ve věcech, které sice byly trestné podle československého práva, avšak kde jednání směřovalo buď k osvobození československého lidu nebo k poražení nepřítele“.73 Dále zde byla řešena restituce majetku, který byl pod nátlakem okupace převeden na jiné osoby, ať uţ z důvodu rasové, národní nebo politické perzekuce. Závěr návrhu se zabýval ratihabicí těch dekretů, které měly zůstat i nadále v platnosti. Tato ratihabice musela být provedena oběma komorami Národního shromáţdění a to nejpozději do 2 měsíců od doby, kdy se komory poprvé sejdou. Vzhledem k neobvyklé důleţitosti a významnosti tohoto dekretu, bylo v posledním paragrafu stanoveno, ţe text dekretu bude „domů“ odvysílán rozhlasem a současně bude zveřejněn v denním tisku. Podle posudku Právní rady vypracovalo ministerstvo vnitra konečné znění osnovy dekretu. V této době byl jiţ pokládán za velmi důleţitý názor moskevského ústředí KSČ. To s vydáním dekretu v zásadě souhlasilo. Ministr vnitra Slávik označil přípravu tohoto dekretu „za základní kámen poválečné stavby“. Osnova byla vládou schválena 14. dubna 1944 a následně předloţena Státní radě k podání poradní zprávy. V závěrečné poradní zprávě mj. vyslovila Státní rada souhlas s tím, ţe československými právními předpisy jsou všechny předpisy vydané aţ do 30. září 1938. Tímto datem zároveň doporučovala zahájit tzv. „dobu nesvobody“. Ukončení doby nesvobody mělo být ponecháno vládnímu nařízení. Současně byl připravován i dekret týkající se národních výborů, který bylo nutné obsahově sladit s dekretem o obnově právního pořádku.74 Na konci června 1944 byl vládou projednáván konečný návrh osnovy dekretu, ke kterému byly připojeny připomínky Státní rady. Tyto připomínky se vláda rozhodla v konečném textu zohlednit. Jedním z návrhů, kterým se ministři při projednávání osnovy podrobněji zabývali, byl návrh na vytvoření zvláštního orgánu, který by zkoumal pouţitelnost předpisů z doby nesvobody. Tento orgán měl být vytvořen při vládě a jednalo se o něm jako o tzv. „recepčním“ soudním dvoru. Měl být obsazen sedmi významnými právníky, kteří zastávali funkce soudců u Nejvyššího správního soudu, dále pak advokáty, notáři, univerzitními profesory práv a jinými. Všichni zmínění právníci by do svých funkcí byli 73


DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 43-44, ISBN: 80-7286-001-1.

39

jmenováni prezidentem republiky. Od celého návrhu, který iniciovala a podporovala Právní rada spolu s prezidentskou kanceláří, bylo nakonec upuštěno pro neshody s ministerstvem vnitra. Prezident Beneš podepsal konečnou podobu vládou schválené osnovy dekretu 4. srpna 1944.75

3. 4. 2. 2. Komplikace na Slovensku Ústavního dekretu o obnovení právního pořádku se významně týkal nevyjasněný vztah mezi prozatímním státním zřízením v Londýně a Slovenskou národní radou (SNR). Ta souhlasila s exilovou vládou v otázce obnovení Československa, avšak trvala na rovnoprávnosti českého a slovenského národa. Komplikací bylo prohlášení z 1. září 1944, podle nějţ přebírá SNR na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc a to aţ do doby, neţ budou ustaveny legitimní slovenské orgány. SNR neodmítala legitimitu londýnského prozatímního zřízení, naopak s ním chtěla spolupracovat na vytvoření nové Československé republiky, ovšem jako rovnocenný orgán. Z těchto důvodů bylo nutné jednat o vztahu prezidentských dekretů ke Slovensku. Jedním z moţných řešení této situace bylo vydání dekretu, ve kterém by exilová vláda vzala na vědomí zákonodárnou pravomoc SNR s tím, ţe po válce podstoupí ratihabici. Další moţností bylo například zapojení SNR do exilové vlády. Prezidentův tajemník Edvard Táborský uvaţoval o změně nebo dokonce i o zrušení ústavního dekretu o obnovení právního pořádku a to z důvodu, ţe je třeba sjednotit vývoj na Slovensku a ústavu z roku 1920 s prezidentskou zákonodárnou mocí. Výše zmíněné poţadavky SNR měli společně s politickým vývojem na Slovensku za následek to, ţe mnoho prezidentských dekretů nebylo na území Slovenska vůbec aplikováno anebo, ţe došlo k pozdější aplikaci oproti českým zemím. K pozdější aplikaci došlo i v případě ústavního dekretu o obnovení právního pořádku. Ten byl po válce znovu publikován pod č. 30/1945 Sb. Aţ do 19. prosince 1945 dočasně platil pouze v českých zemích. Po tomto datu dostal ústavní dekret konečnou podobu jako zákon Prozatímního Národního shromáţdění č. 12/1946 Sb., kterým se schvalovaly, doplňovaly a měnily předpisy o obnovení právního pořádku.76

75

KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 1945. Praha: Linde Praha, 2002, s. 165-166, ISBN: 80-7201-352-1. 76

KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 1945. Praha: Linde Praha, 2002, s. 215-223, ISBN: 80-7201-352-1.

40

3. 4. 2. 3. Konečná podoba dekretu HLAVA I ústavního dekretu č. 11/1944 o obnovení právního pořádku pojednávala o obecných právních normách. Československé právní předpisy (včetně ústavních), které byly vydány do 29. září 1938, prohlašoval článek 1 za československý právní řád, protoţe tyto předpisy pocházejí ze svobodné vůle československého lidu. Naproti tomu právní předpisy vydané po tomto datu nebyly součástí československého právního řádu, protoţe byly vydávány v tzv. době nesvobody77 a v důsledku toho nepocházely ze svobodné vůle československého lidu. Určitou výjimku z tohoto pravidla tvořily předpisy, které byly vydány v době nesvobody, ale svým obsahem se nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy z roku 1920. Tyto předpisy mohly být pouţívány, ale pouze na zcela přechodnou dobu.78 Nabízí se otázka, jak vysvětlovat onu „pouţivatelnost“ těchto právních předpisů. K československému právnímu řádu sice nepatřily, ale v reálném ţivotě byly tyto normy platné. Jejich pouţívání muselo mít nutně na starší československé normy derogační účinek.79 Na předpisy občanského a trestního soudního řízení, občanského a rodinného práva se však ţádná výjimka nevztahovala a jejich pouţitelnost, byť jen přechodná, byla absolutně vyloučena.80 O tom, zda mohl být právní předpis z doby nesvobody přechodně pouţíván, rozhodoval v kaţdém konkrétním případě soud. Roku 1946 byl přijat speciální zákon Národního shromáţdění č. 195/1946 Sb., který obsahoval výčet právních předpisů z doby nesvobody, jejichţ pouţitelnost se rušila. Zároveň tento zákon obsahoval přesný procesní postup, který musel být splněn, aby konkrétní právní předpis pozbyl pouţitelnosti.


PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 99-100, ISBN 978-8024616-421. Počátek doby nesvobody byl stanoven ve 2. odstavci článku 1 prvního oddílu ústavního dekretu č. 11/1944 na den 30. září 1938. Její ukončení upravovalo vládní nařízení z 27. července 1945 č. 31/1945 Sb., kterým se stanovil konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku, na den 4. května 1945. 78

Tato „zcela přechodná doba“ byla podle právníka dr. Egona Schwelba počítána ode, kdy ústavní dekret č. 11/1944 o obnovení právního pořádku vstoupil v platnost, tedy od 14. 11. 1944. Nelze zaměňovat s pojmem „přechodné období“, který je obsahově naprosto odlišný. 79



41

1. odstavec článku 5 z druhého oddílu HLAVY I ústavního dekretu č. 11/1944 potvrzoval zásadu ratihabice poválečným Národním shromáţděním, pro všechny předpisy vydané exilovým státním zřízením. V případě, ţe by této řádné ratihabici nedošlo v době šesti měsíců po dni, kdy se poprvé sešlo Národní shromáţdění, tak podle 2. odstavce článku 5 hlavy I dekrety pozbývaly platnosti. 3. odstavec toho samého článku i hlavy pojednává o moţnosti zrušit prezidentské dekrety, včetně těch ústavních, pouhým zákonem. Z tohoto ustanovení v podstatě vyplývá skutečnost, ţe „mezi dekrety a ústavními dekrety nebyl podstatný rozdíl (…) Užitím názvu ústavní dekret mělo být pouze naznačeno či zdůrazněno, že se týkají problematiky, k jejichž úpravě by za normálních podmínek bylo třeba ústavního zákona.“81 HLAVA II. nesla název „O rozhodnutích soudů a úřadů správních“. Na základě návrhu zúčastněných stran bylo podle článku 6 moţné zrušit nebo změnit správní nařízení a soudní rozsudky, které se příčily znění ústavy, jejím demokratickým zásadám nebo směřovaly k cíli, který československé právo zakazovalo.82 Dalším důvodem pro zrušení výše zmíněných rozhodnutí, bylo znemoţnění předloţení příslušných důkazů, v důsledku mimořádných poměrů, které panovaly v době nesvobody (odstavec 1). Byla-li vydána rozhodnutí popsána v odstavci 1 správními úřady, rušila se i z moci úřední. Zúčastněným stranám bylo podle odstavce 383 umoţněno napadat tato sporná rozhodnutí ve lhůtě dvou let ode dne, kdy skončila doba nesvobody. Následující článek 7 vyloučil napadnutelnost těch úředních rozhodnutí, která byla vydána orgánem zahraničního státního zřízení, včetně rozsudků vojenských polních soudů, zřízených prezidentským dekretem č. 5/1940 Úř. věst. čsl. Občansko-právní soudní a správní rozhodnutí z doby nesvobody bylo moţné zrušit či upravit i dalšími právními předpisy, které navazovaly na zmíněný článek 7 ústavního dekretu o obnově právního pořádku. Jednalo se o předpisy vydané Prozatímním Národním shromáţděním v průběhu roku 1946 a později také Ústavodárným Národním shromáţděním.84 Článek 8 řešil zjednodušování platných předpisů, které se týkaly řízení správních soudů. Dále se jeho obsah týkal drţby a vydávání předpisů 81



Číslování některých odstavců se v pouţívaných zdrojích vzájemně liší. Mnou pouţívané číslování vychází z publikace DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. od autorů K. Jecha a K. Kaplana. 84

například zákon č. 76/1946 Sb. nebo č. 128/1946 Sb.

42

pro úpravu soudního řízení. Článek 9 druhého oddílu upravoval předpisy o trestních rozsudcích a nálezech. Za nicotné byly prohlášeny ty rozsudky a nálezy, které byly vydány v době nesvobody, a někdo jimi byl odsouzen za čin, který by podle československého práva nikdy trestný nebyl. Pokud byl někdo odsouzen za trestný čin, který byl trestný i podle ustanovení československého práva, mohl podle článku 10 docílit zrušení rozsudku v případě, ţe tento čin byl spáchán s úmyslem přispět k osvobození Československa.85 V případě prokázání okolností, které dokazovaly nicotnost rozsudku, bylo nařízeno odsouzeného okamţitě propustit z vazby. HLAVA IV obsahovala jediný článek se dvěma odstavci. Článek 13 se věnoval soudům a úřadům, které byly zřízeny v době nesvobody. Umoţňoval dočasné fungování těm soudům a správním úřadům z doby nesvobody, kterým to v budoucnu stanoví vládní nařízení. Také zaváděl povinnost neprodleného odevzdání všech písemností pro ty soudy a správní úřady, kterým nebylo vládním nařízením umoţněno dočasné fungování.86 Poslední hlavou celého ústavního dekretu byla HLAVA 5, která obsahovala závěrečná ustanovení. Platnost ústavního dekretu byla stanovena dnem jeho vydání, tj. 3. srpen 1944. Prováděním dekretu byli pověřeni všichni členové vlády. „Ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věstníku o obnovení právního pořádku byla tedy stanovena kontinuita s právním řádem první republiky a popřena legalita Mnichova a všeho, co po něm následovalo.“87 Celý tento ústavní dekret prezidenta republiky (spolu s navazujícími normami, které byly vydány po návratu na osvobozené území) měl hlavní a nejdůleţitější cíl. Předejít právnímu chaosu a nejistotám. Jak uvádí Václav Pavlíček, právě tento ústavní dekret měl zajistit prosazení demokratického práva předmnichovské ČSR upraveného dekrety prezidenta republiky a poválečným zákonodárstvím proti nacistickému právu, právu protektorátnímu nebo právu Slovenského státu.88 S tímto názorem se po studiu tohoto dekretu ztotoţňuji i já sám.

85

MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2003, s. 514, ISBN: 80-7201-433-1. 86



PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 99, ISBN 978-8024616-421.

43

4. Prezidentské dekrety v době poválečné

89

4. 1. Charakteristika doby Mezi nejdůleţitější úkoly, které vládu čekaly po návratu na osvobozené území vlasti, bylo „obnovit výkon státní moci nad celým územím republiky a započít s ekonomickou, sociální a politickou obnovou (…)“90. Současně bylo nutné reformovat celý stát podle Košického vládního programu, který byl přijat vládou po příjezdu na osvobozené území dne 5. dubna 1945. Prezidentskými dekrety bylo významně zasahováno do předmnichovského zákonodárství a to zejména v oblastech ústavního, ekonomického a politického uspořádání Československa. Po návratu na osvobozené území bylo vydáno 98 dekretů, které „již komplexně upravovaly všechny oblasti poválečného života.“91 Snaţily se napravovat rozsáhlé škody, které způsobilo pouţívání nacistického práva na československém území. Patří sem dekrety retribuční, dále pak dekrety, na základě kterých byly prováděny změny v Ústavě z roku 1920, dekrety zajišťující obnovu a následnou proměnu národního hospodářství včetně státních financí, normy z oblasti pracovního práva nebo dekrety které zakládaly a upravovaly fungování nových vysokých škol.92 Dekretální normotvorba, vykonávaná na osvobozeném státním území musela nutně projít určitými změnami a to nejen z důvodů politických. Dekrety mohly být vydávány aţ do doby ustavení Prozatímního Národního shromáţdění a změnila jak forma přípravy, přijímání a publikace dekretů, tak i jejich obsah. Vliv prezidenta Edvarda Beneše i celé prezidentské kanceláře na přípravu dekretů se neustále zmenšoval. Oproti tomu zásahy politických stran tvořící Národní frontu, ministerstev a zvláště pak vlády, byly neustále významnější. Publikace prezidentských dekretů byla řešena dekretem č. 19/1945 Sb., o Sbírce zákonů a

89

Zajímavostí je, ţe první dekret z toho období (č. 1/1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné) jako jediný ze všech vydaných dekretů postrádá úvodní uvozovací větu, která konstatuje, ţe je vydáván na návrh vlády. Je však podepsán pěti ministry londýnské exilové vlády a kontrasignován předsedou vlády Msgre. Janem Šrámkem. 90


DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 46, ISBN: 80-7286-001-1. 92


44

nařízení republiky Československé. K vydání tohoto dekretu mohlo dojít aţ poté, co byl alespoň dočasně vyřešen sloţitý vztah mezi prezidentskými dekrety a nařízeními Slovenské národní rady. Vydáním prezidentského dekretu č. 19/1945 Sb. pozbyl platnosti nejen dekret č. 4/1940 Úř. věst. čsl., kterým se zřizoval Úřední věstník Československý, ale také všechny prvorepublikové předpisy, které upravovaly vyhlašování zákonů a nařízení. Po dohodě se SNR byl dekret celostátně platný a podle jeho § 2 byly ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé vyhlašovány zákony (dekrety prezidenta republiky), mezinárodní smlouvy, vládní nařízení a některá nařízení a vyhlášky ústředních orgánů.93 Vzhledem k jiţ diskutované uzemní platnosti, byl významný § 4, který jako podmínku celostátní platnosti stanovoval publikaci ve Sbírce. Vyhlašování právních předpisů, jejichţ platnost se týkala pouze Slovenska, bylo podle § 8 upraveno zvlášť a to publikací ve Sbírce nařízení SNR. Pokud nebylo v konkrétním právním předpisu stanoveno něco jiného, nastala jeho účinnost patnáctého dne od jeho zveřejnění ve Sbírce. Oblasti školství, vědy a kultury byla věnována značná pozornost. Na základě prezidentských dekretů byly zřizovány nové vysoké školy – jako příklad se dají uvést pobočky lékařské fakulty v Hradci Králové a v Plzni nebo zaloţení Akademie múzických umění v Praze. Zároveň však byla prezidentskými dekrety zrušena německá univerzita v Praze a vysoké technické školy v Praze a Brně. Tyto instituce byly velkou měrou ovlivňovány nacistickým reţimem. Z oblasti kultury pokládám za nejvýznamnější zřízení Státního orchestru České filharmonie.94 Na většinu ze zmíněných dekretů se však v dnešní době zapomnělo a není jim věnována téměř ţádná pozornost, na rozdíl od dalších skupin dekretů. Nejrozporuplnějšími a nejvíce diskutovanými prezidentskými dekrety jsou zejména dekrety týkající se osudu německé a maďarské menšiny a tzv. státně nespolehlivých osob, dále pak dekrety retribuční a dekrety které se týkají národních výborů a Prozatímního národního shromáţdění a v neposlední řadě také dekrety měnící předmnichovský ekonomický systém. Tyto dekrety byly mj. vydávány na základě Košického vládního programu a uskutečňovaly taky cíle v něm obsaţené.

93

Benešovy dekrety I: Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002, s. 35, ISBN: 8086500-77-2. 94

Benešovy dekrety II. : Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002, s. 185, ISBN: 80-86500-77-2.

45

4. 2. Prezidentský dekret č. 33/1945 Sb., řešící československé státní občanství Jedním z nejdůleţitějších dekretů této doby, je ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, který byl vydán na návrh vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou. Pomyslným základním kamenem, na kterém byl celý ústavní dekret zaloţen, byl předpoklad, ţe československé státní občanství přetrvalo ve své původní podobě, tak jak existovalo před Mnichovem.95 Všechny smlouvy s jinými státy včetně Německa a akty jiných států, které se týkaly občanství, byly povaţovány za neplatné. Avšak dnem účinnosti ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. byly všechny osoby německé a maďarské národnosti, které okupantské reţimy prohlásily za své občany, zbaveni občanství československého.96 Tímto dekretem byl tedy uznán stav, který okupantské státy dávno povaţovaly za platný na základě svých vlastních právních předpisů.97 Československé občanství bylo naopak zachováno těm osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně účastnily boje za osvobození Československa, nebo trpěli pod nacistickým terorem a zůstali věrni Československé republice. Osoby, které pozbyly čs. státního občanství podle § 1 toho dekretu, mohly poţádat o jeho navrácení do šesti měsíců od stanovené lhůty. Tento dekret zároveň počítal s kolaborujícími Čechy, Slováky a dalšími příslušníky slovanských národů. Pokud se tito občané v době zvýšeného ohroţení republiky ucházeli o udělení německé či maďarské státní příslušnosti, aniţ by k tomu byli donuceni zvláštními okolnostmi, byli rovněţ tímto dekretem zbaveni československého občanství. Na základě ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a dalších prováděcích předpisů bylo moţné individuálně posuzovat sporné případy ponechání nebo naopak odebrání státního občanství.98 Na závěr je

95


PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 109, ISBN 978-8024616-421. 97

Jako příklad těchto právních předpisů se dá uvést např. smlouva o státním občanství a opci vůči Československé republice z 20. listopadu 1938 nebo článek 2 odstavec 1 Hitlerova výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava ze 16. března 1939. 98

JECH, Karel a Karel KAPLAN. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. 2. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 32-33, ISBN 80-7239-115-1.

46

k tomuto ústavnímu dekretu nutné podotknout, ţe byl klíčovým pro vymezení osob, které měly být po válce odsunuty z ČSR.99

4. 3. Prezidentské dekrety upravující konfiskaci, znárodnění a národní správu majetku Konfiskace, znárodnění, nebo národní správa na majetku měla zasáhnout nejen Němce a Maďary. Měly být postiţeny všechny osoby, které se provinily proti československému státu, tedy „osoby státně nespolehlivé“. Tyto sankce se nevztahovaly na ty osoby německé a maďarské národnosti, které prokázaly splnění podmínek nutných pro zachování československého občanství. Zásahů do majetkových poměrů se týkaly zejména následující dekrety: dekret č. 5/1945 Sb., z 19. května 1945, dekret č. 12/1945 Sb., z 21. června 1945, dekret č. 28/1945 Sb., z 20. července 1945, dekret č. 81/1945 Sb., z 25. září 1945, dále pak znárodňovací dekrety č. 100-103/1945 Sb., z 24. října 1945 a dekret č. 108/1945 Sb., z 25. října 1945. Podle komentářů, uveřejněných k jednotlivým dekretům bylo stanoveno, ţe rozhodující vliv bude mít aţ ústavní dekret o státním občanství, protoţe jednotlivá ustanovení výše zmíněných dekretů se lišila. Ve své podstatě tedy nešlo o uplatňování teorie kolektivní viny vůči určitým národnostním skupinám, ale o zjišťování individuální odpovědnosti, jejíţ kritéria byla stanovena prezidentskými dekrety. Státní správa byla podle dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena nad majetkem státně nespolehlivých osob a také nad všemi podniky a majetkovými podstatami, „kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.“100 U tohoto dekretu byla výše zmíněná individuální odpovědnost vyuţita nejméně a to hlavně proto, ţe za státně nespolehlivé osoby se pro potřeby tohoto dekretu pokládaly všechny osoby německé a maďarské národnosti bez výjimky. V případě ostatních státně nespolehlivých osob byl uveden demonstrativní výčet a vyţadoval se úmysl. Státní správa nad takto zabaveným majetkem mohla být zrušena v případě, ţe pominou 99


Benešovy dekrety I. : Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002, s. 11, ISBN: 8086500-77-2.

47

důvody, pro které byla zavedena. Do působnosti dekretu spadaly jak osoby fyzické, tak i právnické. Základní a neopomenutelnou skutečností je to, ţe na základě dekretu č. 5/1945 Sb. nedocházelo ke změnám ve vlastnických vztazích, ale pouze k zajištění majetku.101 Ke změně vlastnických vztahů došlo aţ o měsíc později a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.102 Byl jím uskutečňován jeden z cílů Košického vládního programu, kterým byla pozemková reforma. S okamţitou platností a bez náhrady byl podle tohoto dekretu zkonfiskován zemědělský majetek osob německé a maďarské národnosti a to bez ohledu na státní příslušnost. Výjimku tvořili Němci a Maďaři, kteří se aktivně zúčastnili boje za osvobození Československa. Dále byl konfiskován zemědělský majetek zrádcům a nepřátelům republiky, opět bez ohledu na státní příslušnost a v tomto případě nebyla brána v potaz ani národnost. Majetek akciových společností byl zasaţen v případě, ţe jejich správa úmyslně slouţila nacistickým účelům.103 Ustanovení obsaţená v dekretu č. 12/1945 Sb. se vztahovala jak na československé občany, tak i na cizince. Československými občany byli tehdy i ti, kteří následně pozbyli československé občanství na základě dekretu o státním občanství. Dekret zároveň vytvářel pozemkový fond, z něhoţ se pak zabavená půda přidělovala novým vlastníkům. V návaznosti na tento dekret byl 20. července 1945 vydán prezidentský dekret č. 28/1945 Sb., který upravoval nové osidlování zemědělské půdy, patřící dříve Němcům, Maďarům a jiným nepřátelům státu. Přednostní právo na přidělení této půdy měli uchazeči, kteří se zaslouţili o osvobození Československa – např. partyzáni, vojáci a političtí vězňové.104

101

JECH, Karel a Karel KAPLAN. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. 2. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 34, ISBN 80-7239-115-1. PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 101-107, ISBN 978-8024616-421. 102

Nutno dodat, ţe Ústava z roku 1920 umoţňovala vyvlastnění na základě zákona bez náhrady a to v případě, ţe tak stanoví zákon. 103

Benešovy dekrety I: Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002, s. 19, ISBN: 8086500-77-2. PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 101-107, ISBN 978-8024616-421. 104


48

Oba výše zmíněné dekrety týkající se konfiskovaného majetku platily pouze v českých zemích. Naopak dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy byl vydán po dohodě se SNR a byl tedy platný celostátně.105 Ratihabice prezidentských dekretů proběhla na základě ústavního zákona č. 57/1945 Sb. Tento ústavní zákon byl přijat dne 28. března 1946 Prozatímním Národním shromáţděním a byl jím proveden a změněn článek 5, odstavce 1 a 2 ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, podle nichţ byla ratihabice dekretů vyţadována. Podle zákona č. 57/1946 Sb. se dekrety prezidenta republiky povaţují od počátku za zákony a ústavní dekrety jsou zákony ústavními.106 Prezidentské dekrety řešící znárodnění a osud německé a maďarské menšiny v Československu tvoří skutečné jádro sporů o platnosti prezidentských dekretů moţná také proto, ţe zde byly dopady na obyvatelstvo ČSR nejmarkantnější.

105


Předpis č. 57/1946 Sb.: Ústavní zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky. Zákony pro lidi: Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2010-2013 [cit. 201303-25]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1946-57#cl2

49

5. Dopady prezidentských dekretů Pro potřeby mé bakalářské práce se v této kapitole budu věnovat pouze odsunu osob německé a maďarské národnosti, protoţe celkové dopady prezidentských dekretů jsou vzhledem k tematickému zaměření této bakalářské práce příliš rozsáhlé.

5. 1. Transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR Na začátek je nutné podotknout, ţe i přes obecně rozšířený názor neexistuje dekret prezidenta republiky, na základě kterého by byl nařízen vlastní transfer německé a maďarské menšiny z ČSR. Tento transfer (někdy taký nazývaný odsunem) byl záleţitostí zejména mezinárodního práva a mezinárodní politické situace. Celý odsun se nedal povaţovat za kolektivní sankci, jak je tvrzeno mnohými odpůrci prezidentských dekretů.107 Odsun měl mít především preventivní charakter – měl zaručit, aby se německá menšina nestala znovu nástrojem německých expanzí. Právní podstata odsunu byla stanovena XII. článkem Postupimské konference, konané v období mezi 17. červnem – 2. srpnem 1945. Světové velmoci patřící do protihitlerovské koalice se však na nutnosti transferu shodli jiţ v průběhu druhé světové války.108 Prezidentské dekrety se týkaly pouze státního občanství109 a majetku osob německé a maďarské národnosti. K samotné realizaci odsunu byla vydávána vládní nařízení a další související předpisy, vydávané hlavně ministerstvem vnitra a národní obrany, dále pak předmnichovské právní předpisy a vládní nařízení o správním řízení.110

107

Emanuel Mandler nazývá odsun „etnickou čistkou“. Pro prezidentské dekrety týkající se Němců, Maďarů a státně nespolehlivých osob pouţívá termín „nacionálněperzekuční dekrety“. 108

DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 47-48, ISBN: 80-7286-001-1. KAPLAN, Karel. 130-134, ISBN 80-703-8193-0.

1945-1948

). Praha: Panorama, 1990, s.

PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009, s. 107-109, ISBN 978-8024616-421. 109

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství byl klíčovým pro vymezení osob, kterých se měl odsun týkat. 110

Šlo například o zákon č. 52/1935 Sb. o pobytu cizinců nebo o vládní nařízení č. 8/1928 Sb. Vzhledem k rakouským námitkám k problematice odsunu působí paradoxně to, ţe k jeho realizaci byly mj. pouţity i některé právní předpisy recipované s dob Rakousko-Uherska.

50

Celkový počet Němců, který se na konci války nacházel na československém území se podle jednotlivých zdrojů značně různí a zjistit přesný počet je téměř nemoţné. Na území bývalého Československa se v této době nacházely nejméně 4 000 000 německých civilistů. Německé zdroje však uvádějí čísla pohybující se v rozmezí mezi 3 – 3 400 000 osob. Určitou část z toho počtu tvořili Němci, kteří přicházeli v průběhu roku 1943 do opuštěných českých usedlostí, jejichţ původní majitelé byli bez náhrady vysídleni. Celková čísla o počtu Němců na území protektorátu jsou tedy pouhými odhady, coţ je bohuţel na úkor objektivnímu hodnocení následného transferu. Sporný je i počet Němců, který v ČSR zůstal po ukončení transferu. Ten je ke konci roku 1947 odhadován na 200 000.111 Tzv. „divoký odsun“, který byl uskutečňován uţ před 8. květnem 1945, je nutné nazývat skutečným vyháněním. Jeho „hnacím silou“ bylo zejména opojení českého obyvatelstva z válečného vítězství a současně také touha pomstít se za okupaci a nacistické křivdy. Zároveň byly české země na jaře 1945 svědky tzv. „pochodů smrti“ z koncentračních a zajateckých táborů. Pohled na vagóny plné zuboţených vězňů doslova přiléval olej do ohně české touze po pomstě.112 Docházelo k vyhánění, týrání i vraţdění Němců, které bylo provázeno nenávistí ke všemu německému. Většina těchto akcí, včetně vyhánění a zatýkání sudetských Němců, byla ţivelných, neboť zatím neexistovala ţádná centrální správa, která by toto chování regulovala. Za období tohoto „divokého odsunu“ opustilo české země podle některých odhadů okolo 560 000 Němců.113 O skutečně organizovaném transferu se dá mluvit aţ od druhé poloviny roku 1945, kdy se v neustále probíhajících diskusích ohledně odsunu začalo do popředí dostávat ministerstvo vnitra. V prosinci roku 1945 byly vládou schváleny principy, podle kterých bude probíhat systematický transfer Němců z Československa. Bylo počítáno s odsunem přibliţně 2 500 000 osob. Do kaţdodenního ţivota Němců zasáhla řada opatření, která mnohdy připomínala nacistická opatření z dob protektorátu. Příkladem těchto opatření můţe být viditelné nošení rukávové pásky, nejčastěji bílé barvy s písmenem N nebo potravinové příděly

111



Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 203-204, ISBN 80-860-1060-0. KAPLAN, Karel. 135-144, ISBN 80-703-8193-0.

1945-1948.

51


z prvního poválečného období, které dávaly Němcům zakusit podmínky, které dříve určovali oni Ţidům. Podle výše zmíněných směrnic měli být na německé území odsunuti v první řadě Němci, kteří se do Čech přistěhovali po 1. říjnu 1938, po nich následovaly tzv. „provinilé osoby“, na třetím místě byli zaměstnanci veřejné správy, kteří byli po osvobození propuštěni ze zaměstnání, čtvrtí přišli na řadu zemědělci, pátou skupinu tvořili majitelé podniků a ţivnostníci, na šestém místě byli uvedeni příslušníci svobodných povolání, sedmí byli dělníci a poslední, osmá skupina byla určena pro všechny „ostatní“. Toto pořadí odsunovaných osob mělo mj. hospodářské opodstatnění. K organizovanému transportu byla nejčastěji vyuţívána ţeleznice. Během transportu byla zajišťována zdravotnická péče, byly výrazně omezeny excesy, ke kterým docházelo v rámci „divokého odsunu“ a celkově dostal celý transfer mnohem lidštější podobu.114 Úsilí zbavit Československou republiku co největšího počtu Němců vedlo paradoxně tomu, ţe do odsunových transportů byli zařazováni i internovaní nacističtí zločinci, jako například aktivní členové NSDAP nebo jednotek SA. Od ledna 1946 probíhala druhá etapa odsunu. Po dohodě s americkou okupační správou byla pro transfer stanovena přesná pravidla. Kaţdá vlaková souprava se měla skládat ze 40 vagónů a v kaţdém z vagónů bylo přepravováno 30 osob. Přesné seznamy vysídlovaných měly být samozřejmostí. Kaţdý odsunovaný měl nárok na osobní zavazadlo o hmotnosti 30 - 50 kilogramů a na peněţní hotovost do výše 1 000 marek, dále pak nejnutnější kuchyňské nádobí a potraviny na 3 dny. Během cesty pak bylo vojenskými sloţkami zajištěno stravování.115 Ekonomické problémy způsobené transferem byly znatelné jak na německé, tak na československé straně. V důsledku odsunu přišlo československé hospodářství o mnoho kvalifikovaných pracovních sil. Tímto úbytkem utrpělo zejména hornictví, hutnictví, chemický a textilní průmysl, dále pak sklářství a dřevozpracující průmysl. Nahradit tyto ztráty byl mimořádně obtíţný úkol, který byl řešen dlouhou dobu. Zvláště drasticky se transfer projevil v oblasti zemědělství, v důsledku čehoţ byla vláda v červenci 1946 nucena vyhlásit „národní mobilizaci pracovních sil pro zemědělství“. 114


Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 214-215, ISBN 80-860-1060-0. KAPLAN, Karel. 144-155, ISBN 80-703-8193-0.

1945-1948

52


Co se týče československých Maďarů, byla situace poměrně komplikovanější. Hromadný odsun západní velmoci neschvalovaly a řešení této situace spočívalo na dohodě mezi Československem a Maďarskem, jak bylo ustanoveno v mírové smlouvě. V únoru 1946 byla podepsána Maďarsko-československá smlouva o výměně obyvatelstva, na základě které však došlo pouze k výměně 73 000 obyvatel. Poměrně velká část obyvatel maďarské národnosti byla donucena k tzv. reslovakizaci, coţ se dá chápat jako násilné přihlášení za Slováky. Násilné přesídlení z jiţních oblastí Slovenska se dotklo více neţ 40 000 Maďarů.116 Třetí etapa odsunu trvala od června aţ do října 1946. Hromadný transfer byl oficiálně ukončen 29. října 1936, kdy odjel poslední vlak z Dvorů u Karlových Varů.117 S jeho ukončením se stále více začínaly ozývat kritické hlasy ze zahraničí, zejména pak ze Západu, kde podpora odsunu rychle klesala, coţ se zčásti projevilo i na paříţské konferenci v létě 1946, kdy nebyl vysloven souhlas s vysídlením 200 000 Maďarů ze Slovenska.118 Podle československých údajů bylo do podzimu 1946119 vysídleno z československého území přibliţně 2 700 000 Němců, z nichţ nezanedbatelnou část tvořili němečtí antifašisté, kteří však transferovými normami postiţeni nebyli.120 Podle mého názoru byl celý odsun německého a maďarského obyvatelstva nutností, která vyplývala z tehdejší politické a mezinárodní situace. Ţivé vzpomínky na hrůzy z období druhé světové války a vlastní zkušenosti s činy nacistického reţimu podle mého názor rozhodující mírou ovlivnily úsudek vítězných mocností do té míry, ţe dospěli ke společnému závěru o nutnosti odsunu. V dnešních podmínkách si jen těţko dokáţu představit skutečnou sílu pohnutek, které vedly vítězné státy k tomuto radikálnímu řešení. Po prostudování dostupné literatury se mi však příčí mnohé z činů spáchaných v období tzv. „divokého odsunu“, které hodnotím jako otřesné a zavrţeníhodné.

116


V menší míře probíhal transfer aţ do roku 1951, kdy byl z politických a hospodářských důvodů definitivně zastaven. Za poslední fázi celého odsunu se dá povaţovat tzv. akce „Link“, kterou zprostředkoval Mezinárodní červený kříţ z iniciativy vlády SRN. 118


Byl ukončen hromadný odsun.

120


53

6. Prezidentské dekrety v současnosti I kdyţ „Benešovy“ prezidentské dekrety byly vydávány před více neţ 70-ti lety, předmětem mnohdy vášnivých a bouřlivých diskuzí zůstávají dodnes. Nejčastěji je toto téma v České republice otevíráno v souvislosti s politickým ţivotem. Prezidentské dekrety jsou často mnohými politiky vyuţívány k získání publicity a hlasů voličů nebo jsou naopak pouţity k „politickému zneškodnění“ protivníků u laické veřejnosti.

6. 1. Dekrety prezidenta republiky jako téma prezidentských voleb v roce 2013 Asi nejčerstvější událostí, která opětovně rozproudila diskuze okolo poválečných dekretů prezidenta republiky, byly prezidentské volby v roce 2013. Prezidentští kandidáti Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg se, i přes své sliby, nedokázali zříci negativistické kampaně, jakmile se téma diskuze začalo ubírat směrem prezidentských dekretů. Vše odstartovalo vyjádření Karla Schwarzenberga v České televizi dne 17. ledna 2013, ve kterém jasně řekl, „(…) že Benešovy dekrety už neplatí dvacet let, protože přijetím Listiny lidských práv a svobod Ústavy, přestala platnost Benešových dekretů.“121 V důsledku vlny nesouhlasu, která se zvedla po odvysílání této diskuze, Karel Schwarzenberg doplňoval svá předchozí vyjádření s tím, ţe chtěl pouze vyjádřit, ţe dekrety jsou vyhaslé. Naopak Schwarzenbergovy výroky o prezidentských dekretech byly oceňovány v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a v rakouském listu Die Presse. Miloš Zeman oponoval výše zmíněnému vyjádření Karla Schwarzenberga tím, ţe i ústavní soud jasně konstatoval, ţe zákony Národního shromáţdění z roku 1946, které prezidentské dekrety recipovaly, jsou nedílnou součástí českého právního řádu.122 Do celé diskuse se vloţil i tehdejší prezident Václav Klaus, který odsoudil výroky Karla Schwarzenberga, zejména jeho údajné

121

Prezidentský duel 2013: 17. 1. 2013 - iVysílání - Česká televize. Česká televize [online]. © 1996 – 2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10483849868-prezidentskyduel/213411033170117/ 122

Prezidentský duel 2013: 17. 1. 2013 - iVysílání - Česká televize. Česká televize [online]. © 1996 – 2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10483849868-prezidentskyduel/213411033170117/

54

zpochybňování poválečného uspořádání, ke kterému nemůţe být podle jeho slov česká společnost lhostejná.123 Tyto a mnohé další výroky týkající se prezidentských dekretů se staly velice důleţitou součástí prezidentské volby a do určité míry také přispěly ke konečnému výsledku celých voleb, coţ poukazuje na to, ţe toto téma je v České republice i mimo ní stále ţivé, i přes dlouhý čas, který jiţ od jejich vydávání uplynul.

6. 2. Návštěva českého premiéra Nečase v Bavorsku Další důleţitou „ozvěnou“ prezidentských dekretů byla dvoudenní návštěva premiéra Petra Nečase v sousedním Svobodném státě Bavorsko. Byla to první návštěva českého premiéra v této spolkové zemi od roku 1990. Hlavními tématy této návštěvy, která se uskutečnila ve dnech 20. a 21. února 2013, byl rozvoj spolupráce mezi Českou republikou a Bavorskem, společné projekty a na řadu přišla i oţehavá minulost obou států. Premiér Nečas při svém projevu, který byl přednesen k zákonodárcům v budově Bavorského zemského sněmu, mj. prohlásil: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“124 Současně s tím však zdůraznil, ţe nehodlá připustit jakoukoliv moţnost, v rámci které by bylo moţné vracet sudetským Němcům konfiskovaný majetek. Dal tím tedy jasně najevo určité hranice, za které není ochoten jít.125 V dalších rozhovorech s bavorským premiérem Horstem Seehoferem vyjádřil Petr Nečas potřebu vyhledávat společná dějinná témata, zejména pak ta, která oba národy spojují a

123

Klaus odsoudil výroky Schwarzenberga o dekretech. Česká televize [online]. © 1996 – 2013 [cit. 2013-0405]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/211653-klaus-odsoudil-vyroky-schwarzenberga-odekretech/ 124

Nečas se v Bavorsku omluvil za české chování k sudetským Němcům. Regiony 24.cz - Internetové zpravodajství ze všech regionů České republiky [online]. © 2003-2011 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.regiony24.cz/12-173549-necas-se-v-bavorsku-omluvil-za-ceske-chovani-k-sudetskym-nemcum 125

Premiér v Bavorsku: Budeme více spolupracovat | Vláda ČR. Vláda ČR [online]. (c) 2009-2013 [cit. 2013-0405]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/premier-v-bavorsku-budeme-vicespolupracovat-103725/

55

dávají moţnost k vytváření oboustranně prospěšné spolupráce. Dal mimo jiné návrh na uspořádání česko-bavorské zemské výstavy nebo na větší vyuţití Českého diskusního fóra.126

6. 3. Prezidentské dekrety a Evropská unie Václav Klaus se řadí k nejznámějším českým obhájcům prezidentských dekretů i poválečného československého uspořádání. V roce 2009 vyvolalo velký rozruch Klausovo odmítnutí podepsat Lisabonskou smlouvu. Prezident Klaus ţádal, aby byla České republice udělena výjimka z Listiny základních práv Evropské unie127, protoţe se obával prolomení prezidentských dekretů, coţ by podle jeho názoru mohlo mít za následek „uplatňování majetkových nároků sudetských Němců vystěhovaných po druhé světové válce právě na základě Benešových dekretů z tehdejšího Československa.“128 V důsledku časové tísně byla Vládou České republiky tato výjimka vyjednána a poté, co Ústavní soud České republiky nenašel ţádný rozpor mezi ţalovanými články Lisabonské smlouvy a českým ústavním pořádkem, prezident Klaus svým podpisem ratifikoval tuto důleţitou unijní smlouvu. Stalo se to 3. listopadu 2009 a Česká republika se tak jako poslední zařadila mezi 27 členských států, které tuto smlouvu ratifikovaly. Slovenská republika český postoj nesdílela a distancovala se od něj, protoţe se domnívala, ţe ţádný vztah mezi českou výjimkou a prezidentskými dekrety není. Zároveň však slovenští představitelé oznámili, ţe budou usilovat o jakési „pojištění“ prezidentských dekretů a to formou výkladového pravidla, které jasně stanoví, ţe neexistuje ţádný vztah mezi podobnými právními rozhodnutími z minulosti a Listinou základních práv Evropské unie.129 Proti přijetí české výjimky z Charty základních práv EU se postavilo například Maďarsko a Německo. Sudetští Němci reprezentovaní Sudetoněmeckým krajanským sdruţením z Horních Bavor povaţovali tuto výjimku za nepřijatelnou a to z toho důvodu, ţe by jen potvrdila zločiny proti lidskosti, které byly podle jejich slov páchány československou 126

Premiér v Bavorsku: Budeme více spolupracovat | Vláda ČR. Vláda ČR [online]. (c) 2009-2013 [cit. 2013-0405]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/premier-v-bavorsku-budeme-vicespolupracovat-103725/ 127

Téţ nazývaná Charta základních práv Evropské unie.

128

MOCEK, Michal. EU se dohodla na výjimce pro Klause. Novinky.cz - nejčtenější zprávy na českém internetu [online]. © 2003–2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/182948-eu-sedohodla-na-vyjimce-pro-klause.html 129

MOCEK, Michal. EU se dohodla na výjimce pro Klause. Novinky.cz - nejčtenější zprávy na českém internetu [online]. © 2003–2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/182948-eu-sedohodla-na-vyjimce-pro-klause.html

56

stranou na sudetských Němcích a německých vojácích. Výzva byla směřována ke spolkové kancléřce Angele Merkelové. Tyto výzvy však nebyly unijními institucemi vyslyšeny. Prezidentské dekrety Edvarda Beneše z let 1940-1945 jsou stále ţivým tématem, které bude podle mého názoru ještě mnohokrát diskutováno jak v České republice, tak i v zahraničí. Problém současné doby spatřuji v tom, ţe mnozí čeští politici hovoří v médiích o této problematice, aniţ by jí oni sami hlouběji porozuměli. Současně s tím doufám, ţe se do budoucna zlepší znalosti obyčejných českých občanů o této důleţité kapitole českých a slovenských dějin, protoţe jedině tak si kaţdý bude moci utvořit vlastní objektivní názor, který nebude ovlivňován zaţitými mýty a polopravdami.

57

Závěr Vydávání prezidentských dekretů bylo reakcí na stav ústavní nouze, který postihl Československou republiku po přijetí mnichovské dohody a následné okupaci zbytku československého území. Tento způsob normotvorby je sice neobvyklý, ale podle mého názoru je důleţité upozornit na to, ţe tehdejší českoslovenští státníci byli postaveni před naprosto novou a neočekávanou situaci, se kterou nepočítala ani ústavní listina z roku 1920. Nezanedbatelný je také fakt, ţe dekrety prezidenta republiky mohly být vydávány jen v nezbytných případech a to se souhlasem vlády. Navíc si myslím, ţe osobnosti, které se jak v exilu, tak následně na osvobozeném území podílely na vydávání prezidentských dekretů, byly ve své době obecně uznávanými kapacitami a odborníky svého oboru. Tito státní reprezentanti podle mého mínění usilovali o skutečnou obnovu Československé republiky a nebyli tedy vedeni sobeckými zájmy a touhou po vlastní slávě, jak namítají mnozí kritici prezidentských dekretů. Při vydávání dekretů došlo bezpochyby k určitým chybám. Ale tyto chyby byly zřejmé aţ s určitým časovým odstupem a pokud uváţím podmínky a dobu, ve které byly vydávány, dovoluji si tvrdit, ţe dekrety prezidenta republiky přesně poslouţily účelu, za kterým byly vytvořeny – obnově demokratického Československa. Po analýze mnou pouţitých pramenů a literatury, jsem dospěl k názoru, ţe prezidentské dekrety byly připravovány s náleţitou pečlivostí, která právním normám této důleţitosti přísluší. Dále pak zastávám názor, ţe pokud chce někdo hodnotit legitimitu dekretální normotvorby, nelze dospět k objektivnímu názoru bez studia historických souvislostí a bez znalosti poměrů tehdejší doby. I přes počáteční nedůvěru mi při vypracovávání bakalářské práce velice pomohla díla, jejichţ autoři se řadí buď k nekompromisním kritikům, nebo naopak k zarytým obhájcům Benešových prezidentských dekretů. Jako příklad těchto publikací pouţitých v mé práci mohu uvést Emanuela Mandlera a jeho dílo Benešovy dekrety: Proč vznikaly a co jsou, a pak také dílo Komu sluší omluva: Češi a sudetští Němci: Dokumenty, fakta, svědectví, jehoţ autor není oficiálně známý. Tato názorově vyhraněná díla mě donutila nahlíţet na prezidentské dekrety z jiného úhlu, přemýšlet o argumentech, s kterými autoři pracují a celkově mi pomáhala (pokud je to vůbec moţné) zachovat si k této problematice určitou nezaujatost a zdravý nadhled.

58

Podle mého názoru, který jsem si vytvářel v průběhu celé mé práce, zastávám k prezidentským dekretům kritičtější postoj, neţ jaký jsem měl před započetím této bakalářské práce. I přesto si však myslím, ţe Benešovy prezidentské dekrety byly ve své době vhodným řešením, jak postupovat v otázce zachování svobodné Československé republiky a v podstatě i celého českého a slovenského národa. V prezidentu Edvardu Benešovi spatřuji nezdolnou vůdčí osobnost, která bojovala za zachování demokratických ideálů československého státu celý svůj ţivot. Otázky typu: „Mělo se tehdy postupovat jinak? Opravdu byl odsun Němců správný?“, si lidé u nás i v zahraničí budou pokládat stále. A myslím si, ţe je to dobře. Protoţe jedině neustálým opakováním, připomínáním a diskutováním lidé nezapomenou na svou minulost, ve které se skrývá mnoho ponaučení, především pro budoucí generace.

59

Seznam pramenů a literatury Bibliografie 1. BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny: Paměti. Praha: Svoboda, 1968. 555 s. 2. BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Editor Věra Olivová. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994. 118 s. Kniţnice společnosti Edvarda Beneše, sv. 4. 3. BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003. 904 s. ISBN: 80-7321-071-1. 4. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999. 104 s. ISBN: 807286-001-1. 5. HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991. 191 s. ISBN: 80-85431-20-3. 6. JECH, Karel a Karel KAPLAN. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY 1940-1945: Dokumenty. 2. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002. 1068 s. ISBN 80-7239115-1. 7. KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948

).

Praha: Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-703-8193-0. 8. KUKLÍK, Jan. MÝTY A REALITA TZV. „BENEŠOVÝCH DEKRETŮ“: Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945. Praha: Linde Praha, 2002. 512 s. ISBN: 80-7201-352-1. 9. MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2003. 673 s. ISBN: 80-7201-433-1. 10. MANDLER, Emanuel. Benešovy dekrety: Proč vznikaly a co jsou. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 126 s. ISBN 80-727-7139-6. 11. PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti: Úvahy a polemiky. Praha: Karolinum, 2009. 543 s. ISBN 978-802-4616-421. 12. VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 694 s. ISBN: 978-80-7380-257-8.

60

13. ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000. 344 s. ISBN: 80-204 0770-7. 14. Benešovy dekrety I: Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002. 204 s. ISBN: 80-86500-77-2. 15. Benešovy dekrety II. : Dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Praha: Adonai, 2002. 230 s. ISBN: 80-86500-77-2. 16.

: Češi a Sudetští Němci: dokumenty, fakta, svědectví. Vyd. 1. Praha: Erika, 1992. 227 s. ISBN 80-856-1202-X.

17. Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002. 304 s. ISBN 80-860-1060-0.

Periodika 1. CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3. 98 s. ISSN 1803-0440.

Zákony 1. Předpis č. 57/1946 Sb.: Ústavní zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky. Zákony pro lidi: Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění

[online].

2010-2013

[cit.

2013-03-25].

Dostupné

z:

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1946-57#cl2

Internetové články 1. MOCEK, Michal. EU se dohodla na výjimce pro Klause. Novinky.cz - nejčtenější zprávy na českém internetu [online]. © 2003–2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/182948-eu-se-dohodla-na-vyjimce-proklause.html 2. Klaus odsoudil výroky Schwarzenberga o dekretech. Česká televize [online]. © 1996 – 2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/211653klaus-odsoudil-vyroky-schwarzenberga-o-dekretech/ 61

3. Nečas se v Bavorsku omluvil za české chování k sudetským Němcům. Regiony 24.cz Internetové zpravodajství ze všech regionů České republiky [online]. © 2003-2011 [cit. 2013-04-05].

Dostupné

z:

http://www.regiony24.cz/12-173549-necas-se-v-bavorsku-

omluvil-za-ceske-chovani-k-sudetskym-nemcum 4. Premiér v Bavorsku: Budeme více spolupracovat | Vláda ČR. Vláda ČR [online]. (c) 2009-2013

[cit.

2013-04-05].

Dostupné

z:

http://www.vlada.cz/cz/media-

centrum/aktualne/premier-v-bavorsku-budeme-vice-spolupracovat-103725/ 5. Prezidentský duel 2013: 17. 1. 2013 - iVysílání - Česká televize. Česká televize [online]. ©

1996

–

2013

[cit.

2013-04-05].

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10483849868-prezidentskyduel/213411033170117/

62

Dostupné

z:

Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce

Recommend Documents