Leden 2016
Presík
Přiznání krále pozdních příchodů
Aleš Répáš ze 4.C vysvětluje, proč měl 31 pozdních příchodů (Str. 6 až 10) Další témata: Se studentem Robertem Novákem o ČR, USA a Číně (Str. 26 až 30) Program akcí školy na březen a duben (Str. 2)
MĚSÍČNÍK SMÍCHOVSKÉ STŘEDNÍ PRUMYSLOVÉ ŠKOLY
Obsah Dobrý den v druhém pololetí! ........................................................................................ 2 Lyžařský výcvik ................................................................................................................ 3 Lyžařský kurz 1.B, 1.D ..................................................................................................... 4 Plavání ............................................................................................................................ 4 TOHLE, ŽE JE TA SLIBNÁ GENERACE?.............................................................................. 5 Ekonomika sdílení ........................................................................................................... 6 Král pozdních příchodů ................................................................................................... 7 Maturitní portál Osvětim - popis práce na maturitním projektu ................................. 11 Technika........................................................................................................................ 12 POČÍTAČOVÉ HRY - MOBA ............................................................................................ 13 Člověk v rovnici ............................................................................................................. 14 Závislost na telefonu..................................................................................................... 15 Život bez mobilního telefonu ....................................................................................... 16 Obezita.......................................................................................................................... 17 Pouliční umění .............................................................................................................. 18 Povinné ABS u motocyklů ............................................................................................. 20 Problémy s probíhající migrací a budoucnost EU ......................................................... 24 Imigranti ....................................................................................................................... 25 Úvaha – Uprchlíci .......................................................................................................... 26 Sexuální útoky v Německu............................................................................................ 27 Rozhovor s Robertem Novákem, studentem třídy 4. D, obor Informační technologie 28 Formule 1 ve školách .................................................................................................... 33 FORMULE 1 ................................................................................................................... 34
1
Mgr. Zbyšek Nechanický zástupce ředitele
Dobrý den v druhém pololetí! První pololetí uběhlo, jsou za námi pololetní prázdniny a těšíme se na jarní prázdniny (29. 2. – 6. 3.). Ve středu 3. února se uskutečnil 70. maturitní ples v Lucerně. Věřím, že se všem líbil. S předtančením opět vystoupily všechny třídy čtvrtého ročníku. Výpisy vysvědčení přinesly hodnocení práce za první pololetí. Jistě je co zlepšovat. Ocenění si zaslouží zejména 22 studentů, kteří prospěli s vyznamenáním. Na dodatečné zkoušky se chystá 52 žáků a čeká je celkem 163 dodatečných zkoušek. Kdyby chodili do školy častěji, nemuseli by být zkoušeni formou komisionální zkoušky, která je jistě náročná. V lednu se uskutečnil třetí den otevřených dveří. Přišlo 75 uchazečů ze základních škol. Třetí den provázeli žáci třídy 3. D, kteří byli zase velmi dobří. Děkuji jim za jejich práci pro školu. Maturantům se přiblížila maturitní zkouška, druháci a třeťáci v IT a třeťáci v TL si začnou zajišťovat praxi. Každý má své povinnosti a ty je potřeba zodpovědně plnit. Tři třídy prvního ročníku mají za sebou lyžařský výcvikový kurz ve Špindlerově Mlýně. Zbylé dvě třídy se teprve začnou chystat do Pece pod Sněžkou.
Program na březen a duben 2016: BŘEZEN 2016 13. – 18. 3. 24. 3. (čtvrtek) 25. 3. (pátek) 28. 3. (pondělí)
lyžařský výcvikový kurz (Vraní chata, Pec pod Sněžkou) velikonoční prázdniny státní svátek Velikonoční pondělí
DUBEN 2016 7. 4. 13. 4. 13. 4. 15. 4. 22. 4.
zápis průběžné klasifikace za 3. čtvrtletí pedagogická rada – hodnocení 3. čtvrtletí schůzky rodičů přijímací zkoušky do 1. ročníku přijímací řízení do 1. ročníku (výsledky)
(čtvrtek) (středa) (středa) (pátek) (pátek)
2
David Vondráček 2. D
Lyžařský výcvik Jak možná všichni víte, je zde možnost jet v prvním ročníku na lyžařský výcvik. Ale ne všichni vědí, že můžeme jet i ve druhém ročníku. Jakožto účastník lyžařského kurzu v prvním ročníku, ale i ve druhém, můžu zhodnotit klady a zápory obou chat, které jsme navštívili, a mohu Vám pomoc se rozhodnout, jestli jet znovu, či ne. V prvním ročníku jsem nejel jen s mojí třídou, ale i s lyceem do Vraní Boudy, Pec pod Sněžkou. Musím říct, že i přes fakt, že se nám jeden člověk ztratil, než jsme došli na chatu, tak hodnotím lyžařský kurz velice kladně. Chata byla umístěna vysoko na sjezdovce, takže hned po odchodu z chaty jsme si nandali lyže a vyrazili po sjezdovce. Zatímco v hotelu Lesana máme nemalou cestu k sjezdovkám. Naštěstí máme sto metrů od hotelu skibus, takže v tomto ohledu rozhodně vyhrála Vraní Bouda. Poté je zde jídlo. Musím jen uvést na pravou míru fakt, že Vraní Bouda byla jen horská chata, kdežto Lesana je čtyřhvězdičkový hotel. V horské chatě jsme měli vždy na výběr z jednoho jídla, kdežto v hotelu máme na výběr ze tří hlavních jídel, polévky, zákusku a to nemluvím o sladkých jídlech. Takže každému určitě dojde, že co se týče kvality, vyhraje čtyřhvězdičkový hotel Lesana na plné čáře. Další bod patří ubytování. Ve Vraní Boudě jsme měli čtyřlůžkový pokoj, rozdělený do dvou místností a jedné koupelny. Obě místnosti byli velice malé, a nedalo by se říct, že útulné. V zanedbaném stavu byla také koupelna, ale nějak nám to nevadilo. V hotelu Lesana jsem byl ve třílůžkovém pokoji, ale jen ve dvou, což musím říct, byla paráda. Nejen, že pokoj byl krásný, ale na rozdíl od boudy v koupelně nebyla plíseň a byla perfektně zařízená. Ve Vraní boudě byl ale moc příjemný personál, který jsem v Lesaně celkem postrádal, ale zase zde měli přátelštější nabídku sladkostí a nápojů. Denní režim byl u obou chat podobný, až na to, že ve Vraní Boudě jsme občas museli vyrazit na běžky, což v Lesaně nebylo možné, kvůli zkrácenému pobytu, který byl způsoben vyšší cenou ubytován, nebo se alespoň domnívám, že to bylo tím. V obou chatách jsme ale vyrazili na lyže pomalu ve stejný čas, ale co se týče sjezdovek, tak určitě vyhrál Špindlerův Mlýn, protože podle mého názoru jsou zde sjezdovky mnohem lepší a sjízdnější. Velice si také cením, že na nás nikdo netlačí na sjezdovkách a můžeme jezdit vlastním tempem a vždy nahoře máme sraz. Také kdykoliv můžeme říct, že jsme unavení a nechají nás dole sedět v restauraci a můžeme si dát vše, kromě alkoholických nápojů a tabákových výrobků. Naštěstí jsme měli jak v prváku, tak v druháku velice dobré počasí na lyžování a sjezdovky byly skvěle upravené. I když jsem byl v hotelu Lesana jen s jedním spolužákem, tak jsem zde byl více spokojený. Můj názor velice ovlivnila kvalita ubytování a jídel, která je nesrovnatelná Pokud jste na lyžařském kurzu s přáteli, tak se dá leccos přehlédnout.
3
Jarošová Kateřina 1. B
Lyžařský kurz 1.B, 1.D Dne 3. 1. 2016, jsme společně s třídou 1. D, odjeli z Prahy do Špindlerova mlýna. Již po prvním okamžiku, kdy jsme spatřili hotel a okolí jsme věděli, že se nám zde bude líbit. Druhý den ráno jsme hned vyrazili na svah. Sjezdovky byly až na mírné zledovatělé úseky, které se kvůli technickému sněhu daly očekávat skvělé. Za celý týden jsme projezdili vše, co bylo možné. Tedy tři hlavní sjezdovky s názvem Hromovka, Svatý Petr a Medvědín. Všechny tyto sjezdovky byly v dobrém stavu a čas na lyžování jsme využili na maximum. Hotel byl skvělý, prostředí a sjezdovky také, zkrátka celý lyžařský kurz byl velmi vydařený. Myslím si, že jsme si lyžařský kurz všichni, včetně našich nejlepších učitelů. Proto bych jim tímto chtěla jmenovitě poděkovat. Jako prvnímu samozřejmě našemu nejlepšímu třídnímu panu Kašparovi za pevné nervy a za to, že s námi ve zdraví přežil, i přes mírné komplikace poslední večer, dále panu Palkovi za trpělivost se třetí skupinou, paní (slečně) Čechové za asi nejmilejší přístup, za chvíle plné smíchu a zábavy, dále panu Jáchymovi za trpělivost se třetí skupinou a také za krásný vyhlídkový noční běh. A nesmím zapomenut na našeho instruktora pana Hanuše, který to s naší snowboardovou skupinou zvládl výborně, a věříme, že bude takhle skvěle vycházet i se svou skupinou na tělocvik. Za všechny tedy děkujeme!
Polak Tomáš 4. D
Plavání Dne 13. ledna 2016 jsme se zúčastnili plaveckých závodů. Přišli jsme v ne úplně nejlepší sestavě oproti ostatním školám, protože ty na rozdíl od nás měli v týmu profesionální plavce. My měli ovšem pouze rekreační plavce a i přesto jsme neskončili poslední (skončili jsme předposlední a to bych bral docela jako úspěch). Zúčastnili jsme se hned několika disciplín a mezi ně patřili: štafeta 6 x 50m ve volném stylu, poté štafeta 4 x 50m a nakonec se plavali jednotlivé plavecké styly. Tedy prsa, znak, kraul a motýlek. S tím, že každou disciplínu plavali dva členové naší školy. Naší školu reprezentovali žáci Neumann, Kašpar, Polák, Šrám, Mendl, Šantůček a Mckay. Jak sami vidíte, i já sám jsem se zúčastnil reprezentace v plavání a musím říct, že to byl rozhodně zajímavý zážitek do života. Je to něco, na co se jen tak nezapomíná. Samozřejmě nakonec bych rád poděkoval panu učitelovi Kašparovi za pevné nervy a za podporující atmosféru, kterou vytvářeli kluci ze sportovního zpravodajství.
4
Michael Kalista 4. L
TOHLE, ŽE JE TA SLIBNÁ GENERACE? „Máte volební právo, ale chováte se pořád jako děti. Nemyslíte, že byste už měli konečně dospět?“ zeptala se nás paní učitelka. Normálně bych tomu nevěnoval přílišnou pozornost, neboť se v hodinách ekonomiky snažím jít cestou nejnižšího odporu, ale tentokrát se nad tím chci zamyslet v tomto komentáři. Paní učitelce rozumím a chtěl bych jí tímto pomoci pochopit, jak se to vlastně se mnou, s mými vrstevníky i s dnešní společností má. Často slýchám, že jako třída asi nejsme úplně normální. Jednou jsem něco podobného zaslechl i o celé škole, celkem mě to zamrzelo, ale pak jsem si to v hlavě nějak setřídil a dospěl jsem k názoru, že v naší generaci je zřejmě méně normálních lidí, než tomu dřív bylo zvykem. Nebo si to minimálně někteří lidé středního věku a starší myslí. Přirozeně jsem si ihned položil otázku, zda-li je to špatně? Jistě, zasazena do doby před sto, šedesáti nebo třeba i před třiceti lety, je má generace plná flákačů, lidí bez úcty a někdo by snad použil i výraz „grázlů“, kteří si ničeho neváží. Současnost je ovšem ze všech předešlých epoch lidské společnosti nejvíce jiná - nenormální, uvědomil jsem si. Navíc být normální, už dnes pomalu začíná znít hanlivě. Internet – největší ze všech vynálezů, zkrátil komunikační vzdálenost mezi lidmi na několik milisekund a zároveň předvedl společnosti naplno, co je to „generation gap“ - propast mezi generacemi. Generace mých prarodičů je založená na vzájemném respektu a úctě. Naopak moji rodičové – Husákovy děti, žijí praktický život, založený na pseudoracionálních úvahách, které z nich ovšem dělají nespokojenou, za něčím se neustále honící – udýchanou generaci. A pak jsme tu my. Na čem stojí naše základy? Na globalizaci. Dnes probíhá nejen globalizace geopolitická a kulturní, ale i generační a ta se nás také týká. Jako děti jsme si sice hrály na písku s bagříky a náklaďáky, ale když nám bylo kolem devátého roku věku, dorazily k nám počítače ze všech stran. A dnes mi někteří lidé tvrdí, že nám počítače ukradly dětství. Jistě, internet nám pomohl zrychleně „dospět“, ale co si mnoho lidí neuvědomuje, také nám umožnil zůstat dětmi. Ženy jsou od přírody konzervativnější, možná i praktičtější, a snad i proto se dožívají vyššího věku, ale my muži, my jsme vždycky chtěli zůstat dětmi, ne? Říká to můj dědeček, tak to musí být pravda. Moderní věk nám nyní pomáhá zachovat si oboje. Pro příklad, můj otec je jedním z manažerů, není to žádný vlk z Wallstreet, ale v práci je to absolutní profesionál, těžko byste si ho představili pod nickem „lev osvoboditel“ hrát jednu z masivně rozšířených online her. Sleduji ho v čase a leč mu řídnou vlasy a šedivějí vousy, díky internetu nestárne. Jeho postoje jakoby si zachovávaly pružnost a naše konverzace je spíše než otec-syn rozhovor mezi kamarády. To by samo o sobě nic neznamenalo, jenže mezi mými kamarády takových lidí přibývá. Generation gap se zmenšuje, psychologická hranice mezi mladistvým a dospělým jakoby velmi pomalu přestávala 5
existovat. A já z toho mám dobrý pocit. Je podle mě hloupost říkat, že jsme ztratili hodnoty, že si nevážíme svobody. Naopak, svoboda je pro nás alfou a omegou života, nevěřím, že si na ni nechá naše generace sáhnout. Naše hodnoty nestojí na respektu, úctě ani nejsou nijak počitatelné. Vzájemné porozumění a tolerance je nastupující fenomén, mnozí se mnou nesouhlasí, ale pevně tomu věřím. Obávám se tedy, že odpověď na otázku paní učitelky, zda-li nechceme dospět, je prostá. Nechceme a ani nemůžeme, tohle jsme už my, jakkoliv se Vám nedospělí zdáme. A ani normální být nechceme, není to k ničemu dobré, máme rádi rozdíly a snažíme se jim porozumět i způsoby, kterým vaše vlastní filosofie nerozumí a může je považovat za neetické či dětinské. Ale to už je dnešní doba, nikdo jí vlastně pořádně nerozumí, přesto jsem nesmírně rád, že ji mohu žít právě tak krásně nenormálně.
Petr Doležal 1. D
Ekonomika sdílení V továrnách kdesi v Číně se levně vyrábí oblečení, které putuje do Evropy. Tady na něj čekají lidé, kteří se chtějí obléknout podle poslední módy. Nekupují oblečení proto, že by neměli co na sebe, ale proto, aby drželi krok s posledními trendy. Nějaký čas nové věci nosí, všichni vypadají stejně, a potom jde vše do popelnic, aby se mohlo koupit oblečení nové, a tak pořád dokola. Naše ekonomika funguje na principu neustálé spotřeby. Stále víc lidí ale napadá, jestli opravdu všechny ty věci potřebují. Mně se zdá, že by bylo lepší mít věci, které by vydržely co nejdéle a co nejmíň by se jich vyhodilo. Navíc by bylo fajn, kdyby si lidé mezi sebou věci půjčovali, je to levnější a ještě přitom potkáte nové přátele. Naštěstí moje myšlenky sdílí stále více lidí. Skvělým příkladem by mohl být první český bikesharing nazvaný Rekola. Odpovídá totiž této filozofii od začátku až do konce. Na začátku jsou stará kola, která by ležela někde ladem na půdě nebo ve sklepě. Ta členové Rekol opraví a přetřou na růžovo, vtipně je pojmenují podle několika tematických okruhů, a pak je zařadí do sítě, která je členům k dispozici na internetu. Členové kola za mírný poplatek sdílí a používají pro pohodlnou jízdu po městě. Jejich počínání je ekologické v několika ohledech najednou: Kola se nevyhodí, lidé nejezdí po městě zbytečně auty a jako bonus vzniká komunita lidí, kteří mají společný zájem a potkávají se. Člověk tak zjišťuje, že může pohodlně cestovat bez vlastního kola i bez peněz. Podobně si můžete v knihovně půjčovat knížky, kupovat oblečení z druhé ruky, které už se někomu nelíbí, ale vám ještě poslouží. Možností je spousta. Když chcete na podzim jablka nebo švestky nebo dokonce ořechy, stačí kliknout na adresu www.naovoce.cz a podívat se, kde u cesty co zrovna volně dozrává. Stačí trhat. Nakonec zjistíte, že si nemusíte kupovat vlastní auto, nemusíte mít nové oblečení, nepotřebujete vlastnit knihy… Ukáže se, že doma máte spoustu věcí, které už nechcete, ale ocenil by je někdo druhý. Tyto objevy nejsou radostné pro vládnoucí ekonomický systém, protože narušují koloběh neustálé spotřeby. Nižší spotřeba ale znamená menší množství odpadků, menší množství utracených peněz a také hodin strávených v práci jejich vyděláváním…
6
Aleš Répáš 4. C
Král pozdních příchodů Král pozdních příchodů Ano, je to tak. Já, Aleš Répáš, student čtvrtého ročníku, mám problémy s pozdními příchody. Nebo spíš mám problém s nepozdními příchody. Za pouhé pololetí se mi jich povedlo nasbírat 31, i když mi připadá, že jich mám mnohem více. A to mám 10 pozdních příchodů tolerovaných! Ano, už od nepaměti výsada pozdních příchodů byla výsada králů. Tak jsem si dovolil se jedním „jmenovat“. Není to sice hezký titul, ale co mám dělat. Poslední dobou jsem se snažil do školy dostat i nějakým rychlejším způsobem (třeba vyšlapat eskalátory po svých, nebo popoběhnout). Bohužel bez vyššího úspěchu. No, a jako můj trest vydávám speciální vydání Presíku. Nevadí, vždycky jsem si chtěl zkusít jaké to je psát „noviny“ – tak tady teď mám beta verzi. Proč vlastně chodím pozdě? Dojíždím do školy z města Beroun a dojíždím s tátou a bratrem. Můj táta byl po celý svůj život kliďas a nikdy nic moc neřešil, a já nerad někoho uháním. Sám to nesnáším, tak proč bych to dělal někomu jinýmu? Každopádně ne vždycky přicházím pozdě. Většinou se zjevím ve škole kolem 7:55, ale nějací učitelé už v tu chvíli zapisují, a když jsme třeba ve čtvrtém patře a já pospíchal, tak do čtvrtého patra to i s přezutím může trvat x minut. A jak to mám s učiteli? Nějací si stěžují, nějací si mě dokonce i pamatují, ale většina učitelů dělá svojí práci – pouze mě zapíší. Každopádně ať se chci snažit, jak chci, tak se moje příchody moc nezlepší. Někdy, když c hci druhý den doopravdy přijít včas, tak chodím spát i v devět, ale stejně to nepomáhá. A autobusem bych musel vstávat ještě dřív a bylo by to pro mne ještě horší. Ale i tak věřím v lepší dny! Musím to zlepšit. A nebo se aspoň snažit to zlepšit, nebo aspoň dělat, že to zlepšuju…
Smysl života část II. Minulý rok jsem do Presíku odeslal článek na smysl života, a dostalo se mi z toho pozitivní odezvy. Vlastně to byli čtyři lidi, ale stejné to znamená, že si to přečetli a že se jim to líbilo. Tak teď sepíšu nějaké svoje myšlenky navazující na minulou část. (Pouštím si inspirativní hudbu do sluchátek) Minule jsem psal o tom, že smyslem života je být sám sebou. Je to celkem logické, protože ani nikým jiným být nemůžeme. Nebo snad můžeme? Zkuste si to. Buďte Váš známý. Dělejte to, co on dělá. Aspoň na den. Mějte rádi to, co on rád. Nakonec se stejně nikam nedostanete, neboť budete neustále v konfliktu se svým vlastním já. Vlastně, budete stále Vy, ať se budete snažit, jak chcete. Nestanete se tím člověkem, nebudete mít jeho podobu, jeho myšlení. Víceméně přeberete jenom to, co si o něm myslíte. A to jsme zase u Vás. To, jak ho vnímáte, jste Vy. Jenže co když se chcete změnit? Protože je to v rozporu s Vámi? Touto otázkou se zabývám už bůh ví, jak dlouho. Jak změnit jádrové vlastnosti člověka, které nechcete? Jak se naučit bavit něco, co Vás nebaví? Ať se k tomu třeba jednou za rok dostanete, a zkusíte to, a budete si namlouvat, jak Vám to jde, že myšlenky jsou totálně jiný, stejně se k tomu už podruhé nedostanete. Proč? Vy to chcete. Vy chcete být tím člověkem, který to umí, kterého to baví. Vy chcete jít přes limity, vy chcete ničit hory. Ale nedokážete to, kvůli Vašemu duševnímu stavu. A teď máte 7
v sobě bitvu: jedná část je Vaše „usídlené“ Já, který Vám říká, že tam, kde teď jste, je dobře, a že tam máte být – a na druhé straně stojí Vaše „cílové“ Já, který Vám opakuje, že chce jít dál, že musí dosáhnout toho vysněného úkolu. A v tomhle rozporu vy máte najít radost? Štěstí? Smysl života? Vždyť je to soubor dvou ideí a Vy nemáte odpočinku! Když se rozhodnete pro usídlené Já, tak to cílové Já bude stále opakovat, že chce jít dál. Že se nechce usídlovat. A když se rozhodnete pro cílové já, tak usídlené já je dominantnější, a zabrání Vám v tom. Prostě Vás to přestane bavit. Vaše kvalita odvedené činnosti se sníží. Váš výkon se sníží, a třeba se zvýší Váš sociální život. Tak kde je chyba? Jsme my lidé, navždy zavrženi do paradoxu této „chyby“? Ano, teď přichází otázky příkladu: jak teda být v životě šťastný, když v sobě neustále s něčím soupeřím? Něco v sobě nosím, nějakou myšlenku; nápad. Jak být v životě šťastný, když Vám někdo umřel? Jak je tohle vůbec možné? Jak může být život vůbec šťastný? Vždyť je to peklo! Jaký je teda Ten skrytý smysl života, o kterém většina lidí říká, že je to být šťastný, či naopak sám sebou? Tohle nejde vyřešit, je to nesmysl! Ale rozebereme si kousek logiky. Jste na to sami. Ve dvou se to lépe táhne. Vy musíte mít podporu. Musíte mít někoho, kdo Vám pomáhá. Proto říkám, že je nutné být sám sebou. Podkopat nohy někomu, kdo Vás (teď jste skvělý síťař) žádal o pomoc se sítí, a když Vy jste ho odmítli a teď potřebujete jeho znalost v programování, je vážně špatný. Kdyby si lidé navzájem pomáhali, bylo by tohle mnohem lepší místo. Ano, soupeřit je správné, ale musí být také férové. Nemůžu přeci soupeřit tím, že někoho budu tlačit dolů jenom proto, abych byl výš. Takhle bychom byli všichni brzo nízko. Bohužel to už je lidský pud. Primitivní myšlenka, která napadne kohokoliv a zdá se snadná. Tak si děláme navzájem peklo. Nikdy nehledíme na lepší stránky. A když Vám někdo umře? Jak může být život tak krutý? Proč? Na tohle sám nedokážu moc odpovědět, ale prostě Váš život neskončil. Ještě toho jde tolik, co se dá udělat. Je to vlastně jenom o rozhodnutí. Určitě je správné truchlit; ale zase ne věčně. Pomalu se postavit na nohy a vrátit se k čemukoliv chcete. Nebo není ani třeba se vracet, ale pokračovat. A co Ten vnitřní souboj? Ano, na všechno se dostane. Jelikož jsem mluvil o lidech a rozhodnutí, tak si myslím následující: pokud chcete, aby Vaše cílové já vyhrálo a nedaří se Vám to, potřebujete lidi. A potřebujete se rozhodnout. Pokud chcete, aby zmlklo, tak škoda, zkuste to. Ale stejně bude mluvit. Já jsem kdysi stál na podobném rozhodnutí. Tenkrát jsem se rozhodl udělat něco, co jsem chvíli chtěl i vzít zpátky, ale jakmile jsem se seznámil s lidmi, kteří to „praktikovali“ – byl jsem tenkrát doopravdy šťastný. Ani se to moc nedá moc popsat, byla to prostě harmonie. Prostě jenom skupina lidí se zálibou. Jenže jsme se po čase rozprchli a já stále hledám způsob, jak být opět šťastný. Správně, tahle část nepatří do úvahy, ale může se stát inspirací každého čtenáře. Jelikož studie prokazuje, že lidi se přizpůsobují těm, které mají v okolí. A pokud najdete skupinu lidí, která je šťastná – nakazí Vás. Rozebral jsem sice více témat najednou a ještě méně jich ukončil, ale snad byla vystihnuta moje myšlenka podpory. Je nutné, aby jedinec byl sám sebou, a znal lidi, kteří jsou sami sebou. V naprosté samotě se totiž i introvert může ztratit, ale i ve správném kolektivu se může introvert otevřít. Je to pouze dogma. Pouze volba...
Islám naruby: matriarcháty V poslední době toho přibývá a přibýva – hlavně s přistěhovalci – a muslimy. Útočí na evropské ženy, provádějí na nich krádeže, urážky a i znásilnění. Tihle muslimové nejspíše věří tomu, 8
že v jejich svaté knize to tak je napsané. Obsah Koránu neznám, ale můj názor je takový, že islám bylo náboženství přizpůsobené své době. Tudíž by se jeho pravidla měla předělat. Každopádně, při tom všem mě napadá, zda existuje nějaký společenský útvar, který to má naopak. Nemyslím feministky a feminazi (známý internetový fenomén), ale matriarcháty. Udělal jsem si trochu průzkum a zjistil, že se v určitých koncích světa udrží nějaké skupiny, kde je matka dominantní a rozhodující osobou. Konkrétně jsem našel 6 společenství – Mosuo, Minangkabau, Akan, Bribri, Garo a Nagovisi. Ve vyjmenovaných zemích jsou zavedeny silné matriarcháty. Ale očividně na rozdíl od islámu, ženy použily více své mozkové části a místo absolutní kontroly moci se o moc s muži dělí. Ve většine z vyslovených společností všechno dědí nejmladší dcera, děti dědí jméno matky, matky se učí od malička základní praktické činnosti – starání se o dům, uklízení, apod., a muži se v určitých případech ani se svými ženami nevidí. Zajímavé zjištění bylo, že ženy se starají o rozhodování a zachování domu, ale všechny politické události přenechávají mužům. V jednom ze jmenovaných společenství dokonce se kluci od ranného věku učí lovit a rybařit, aby mohli přinášet jídlo. Zvláštní zjištění je, že v nějakých společenství se manželé nevidí, v nějakých spí odděleně, a nějakých ani není dětem svěřeno jméno otce. Upřímně, je zvláštní vidět matriarcháty, které se drží při životě. Jejich největší nevýhodou je to, že jsou celkově primitivní, tzn. dobově pozadu. Ženy nejsou vůči svým pohlavním protějškům nijak agresivní, nijak jim neberou volné rozhodování a ještě se s nimi dělí o moc. Velice zvláštní celek. Přistěhovalci by si z toho mohli vzít příklad. Místo toho, aby útočili na evropské ženy, by se mohli přizpůsobovat našemu řádu. Já nejsem žádný odpůrce islámu; já podporuju názor „Jsi přítel, jsem také přítel. Nejsi-li přítel, nejsem já přítel.“.
Tvořivost Tvořivost je jedna věc, kterou nejspíše má každý z nás. Tímto tématem navazuji na smysl života a smysl života, část II. Chtěl bych říct k tomu pár slov, které by si mohl někdo přečíst a trošku se zamyslet. Nejspíše každý z nás má určitě nějaký Ten dětský sen, který by chtěl do konce svého života splnit. A jak se snaží a snaží, tak v tom všem pokračuje/nebo nad tím pouze přemýšlí. Jak žije svůj život, tak se mu v hlavě něco tvoří – nejdřív to začne jako malé semínko, jako parazit. Začne to růst a stane se z toho naopak velká věc, kterou má promyšlenou do všech detailů, které jdou. Řeknemě, že jde pouze o příběh/nápad – nejdřív se to zdá pouze jako zahnání času, ale jak nad tím člověk stále víc a víc přemýšlí, stává se z toho souvislost. Hobby. A tak má člověk v hlavě jeden obrovský svět, která mu zahaluje každý nervové zakoutí mozku. A začne cítit pocit, že to chce dát ze sebe ven. Že chce světu a všem ukázat, co vidí ve své vlastní hlavě. A začne se o to pokoušet. Jenže sám neví, jak na to, a začne hledat způsob. Možná, že se bude snažit marně, možná mu to ze začátku nepůjde. Třeba jednoho dne vezme svojí výplatu, ukončí pracovní smlouvu a začne na tom dennodenně pracovat. A jednoho dne se mu povede ukázat světu obraz z jeho hlavy. A Tento člověk se stane hvězdou – třeba jako Eminem, jelikož on měl příběh o Stanovi (Eminem – Stan), upjatém fanouškovi, který se snažil Eminema kontaktovat, až nakonec zešílel z toho, že neodpověděl, a sebe, své auto, a jeho přítelkyni shodil z mostu do řeky, kde všichni utonuli. Eminem se v díle později dosléchá o činu, když mu odepisuje – a pak mu všechno dojde. A podobných děl je po světě mnoho. Ale já si myslím, že každý člověk má nějaký podobný příběh, který dokáže všem ostatním lidem vyrazit dech. Ale také si myslím, že většina lidí se k tomu ani nedostane, neboť se k tomu chtějí dostat v ranném věku a v pozdějším už se k tomu dostat nechtějí, neboť je to třeba už nebaví, nebo na to němají čas, protože přicházejí domů unavení. 9
A tímto bych si chtěl postěžovat na školu, kde všichni dostáváme předem zadané úkoly, které musíme do puntíku splnit, abychom mohli splnit očekávání učitele, a Ten si nás mohl odškrtnout jako roboty, kteří splnili jim zadaný rozkaz. Ale na SSPŠ jsem se setkal s předmětem programování a vývoj aplikací, který má na konci 1., 2. a 3. ročníku za úkol vypracovat vlastní program, který by měl obsahovat probrané učivo. A z toho se zrodila myšlenka, co kdyby se děti ve školách učili tvořit to, co chtějí tvořit? Místo toho, aby dostávaly písemky s otázkami, které řeší problémy, které oni ani znát nechtějí nebo nemusí, by dostávaly úkoly, které by si sami přidělili! Nevyřešilo by se tím spoustu problémů ve společnosti? Kde by se studenti sami motivovali, aby něco dokončili? Kde by spíše vzrůstala pozitivní atmosféra a soutěživost, než negativní závist a srážení? O českém jazyce by studenti psali práce, které by byly o tom, co chtějí oni – vyprávění z jejich fantasy světů, nebo popis nějakého místa, co mají rádi. O matematice by počítali příklady, které potřebují (například vypočítat vzdálenost dvou míst, které mají ujít za určitý čas). O výtvarných výchovách by studenti kreslili cokoliv, co by oni chtěli, a ne hloupou vázu s kytičkami. Určitě je to velice utopická myšlenka, jako všechny moje myšlenky, ale určitě realizovatelné. Nemíním měnit způsob, jakým se na světě učí, jen jsem chtěl vyjádřit svůj hlas pro podporu tvořivosti, jelikož se mi myšlenka tvoření vlastní práce líbí čím dál, tím víc...
Důležitost spánku Tak, jedno z největších problémů mě a mých spolužáku, je spánek. Spaní při hodinách, o přestávkách, zaspávání je už skoro rituál. Každopádně bych se chtěl podívat na rozmyšlení, kolik času bychom měli prospat – o pracovních dnech. Já jsem velký spáč. Potřebuju prospat hodně času, abych byl totálně fit. Takže na 70% jsem o pracovních dnech vyčerpán a moje funkcionalita se blíží bodu mrazu. Tudíž bych měl spát asi více. Dokážu prospat i 14 hodin, abych se pořádně vyspal – jenže to je chyba! Snažím se chodit pravidelně - většinou kolem 22:00; o všedních dnech vstávám kolem půl sedmé, o víkendu kolem desáté hodiny, ale poslední dobou se mi to daří zlepšit na půl devátou. I tak mí vrstevníci spí třeba do 16:00, ne-li hůř, a chodí spát klidně i v jednu ráno! Já bych to nezvládl – jsem prostě velký spáč. A nejhorší na tom všem je, že i když spím málo, tak se nevyspím – ale to i když spím moc! Přespávání je stejné jako nedospávání... A mezitím vším je těžké najít středový bod; jestli vůbec existuje. I tak si myslím, že člověk by měl chodit spát pravidelně – jako třeba staré kmeny; když zapadlo Slunce, šli spát. Když Slunce vzešlo, oni se probrali. Bohužel výtvor žárovky posunul Slunce trošku za hranice a vytvořil chaos v lidech. Neříkám, že je to špatný výtvor, ale že byl špatně využit. Člověk by si měl udělat nějaký pravidelný rytmus spánku, aby jeho tělo si dokázalo zvyknout a vytvořit dostatečnou energii, a měl by Tento rytmus praktikovat i o víkendu, i o všedních dnech. Takže ano! Vstávát o víkendu dříve, než ve dvanáct! Všichni! :D Je to sice těžké, jelikož většinu z nás o víkendu nesvazují žádné povinnosti, ale stojí to za to – aspoň za to zdraví. Také je třeba určit správný spánkový rytmus. Myslím si, že si člověk myslí, že by měl spát 8 hodin (rozdělení: 8 hodin spánek, 8 hodin práce, 8 hodin volného času pro dospělé), ale mně to přijde málo. Já potřebuju spát aspoň devět hodin. A podle toho zařídím svůj spánkový rytmus. A jestliže se nedaří ani zavést spánkový rytmus, chtělo by to nejdřív zavést nějaké nadřazenější řády – třeba přestat ponocovat, nebo třeba jenom vstávat dříve. Pak se všechno dělá mnohem lehčí. Nebo třeba i něco jiného – třeba si rozdělit volný čas ve dnu, aby se člověk naučil řídit svůj časový řád. 10
Matěj Čermák 4. C
Maturitní portál Osvětim - popis práce na maturitním projektu Maturitní projekt “Portál maturitních projektů Osvětim” mi byl přidělen vedením školy. Zadání mé práce bylo prosté - vyhotovit webový portál pro prezentaci prací mých spolužáků Smíchovské střední průmyslové školy. Jejich práce se budou skládat převážně z grafických 3D modelů jednotlivých bloků tábora a postav v jednotlivých letech, ale i z historických textů apod. Portál musí být přehledný a prezentovat výstupy pokud možno co nejpřehledněji.
Exkurze do Osvětimi První prací na projektu byl školní zájezd přímo do koncentračního tábora Osvětim, kde jsme měli domluvenou exkurzi. Prohlídka začínala v brzkých ranních hodinách a my jsme na místo dorazili ještě před otevřením komplexu. Náš průvodce byl Polák mluvící výborně česky, o místu věděl velké množství informací a všechno nám popsal dopodrobna. Moji spolužáci během exkurze střádali obrazové materiály a měřili velikosti jednotlivých objektů, aby následně mohli vymodelovat jejich přesnou podobu podle proporcí. Exkurze trvala celý den a byli jsme při ní vpuštění dokonce do prostorů, které nejsou normálně přístupné pro veřejnost. Příští den jsme vyrazili na prohlídku do části koncentračního tábora podle vesnice Březinky, kde na nás čekal náš průvodce na další prohlídku. Exkurze probíhala velmi podobně, jako ta předchozí a kolem odpoledne jsme se přesunuli zpět do autobusu a vyrazili zpět do Prahy.
Grafický návrh U grafického návrhu portál jsem se inspiroval několika připravenými šablonami, které jsem našel na internetu. Obsah portálu není až tolik komplexní, proto webu neuškodí, když jeho design bude jednoduchý. Obsahuje nadpis (logo) a malé vodorovné menu, dále prezentaci a dolní opět vodorovné menu. Později jsme ke grafickému návrhu přidali interaktivní mapu, kde se bude možné pohybovat po obou táborech a jejich blocích.
Administrace Jako administrační systém jsem později zvolil WordPress, který znám lépe, než ostatní. Hlavním stavebním bodem je zde možnost přidání jednotlivých entit (blok tábora, tábor, řešitel, konzultant apod.) mezi kterými je možné vytvářet vztahy, které pak napomáhají k dynamickému generování stránky.
Přítomnost V současné době už je projekt téměř hotový, zbývá “doladit” pár maličkostí týkající se přidávání multimediálního obsahu webu a interaktivní mapy. Poté bude možné web plnit reálnými výstupy mých spolužáků.
Závěr Doufám, že se svým maturitním projektem obstojím před maturitní komisí a splním všechny požadavky, které mi byly uděleny, protože portál slouží hlavně také k reprezentaci celé školy.
11
Bezák Robin 1. B
Technika Technika je v našem životě samozřejmě nepostradatelná. Setkáváme se s ní na každém rohu, téměř při každé minutě je vedle nás. Bez ní bychom se neobešli. Důležité je, abychom se ji naučili správně využívat. Nemůžeme ji zneužít pro zabíjení lidí, zvířat nebo rostlin. Nejvíce je technika zneužívána ve válkách. A toho nejvíce lituji, kvůli válkám zahyne strašne moc lidí, kteří jsou neviní. Samopaly, výbušniny, letadla, tanky, ale i chemické zbraně. To všechno jsou nebezpečné podoby techniky, které lidstvo mnohokrát zneužilo ke svým špatným účelům jen proto, aby si připadali, že jsou lepší než někdo jiný, protože vyhráli válku. Ne tak to být nemůže. Doufám, že jsme si z toho vzali ponaučení a že už se nikdy nedopustíme takovéto věci. Sám si totiž myslím, že války jsou zbytečné a přivolávají akorát zkázu lidstva. Aby se děly takovéhle věci, jako ve světových válkách, při nichž zahynuly miliony lidí, není prostě pěkné. Technika nám má především pomáhat k snadnějšímu životu, aby byl lehčí a bez zábran, abychom měli více času na své blízké, na přemýšlení a na jiné důležitější věci. Bohužel je tomu naopak. Pracovní doba se spíše prodlužuje, lidé tráví více času na počítači než venku v přírodě, kterou díky technice taky moc nepodporujeme, jelikož technika vyžaduje veliké množství energie a my díky tomu těžíme uhlí. Vše jen proto, že technika vyžaduje energii. Naštěstí jsou tu i světlé stránky, kterých je podle mě více. Díky technice zažilo lékařství neuvěřitelný pokrok a je na vysoké úrovni. Dnes už dokážeme porazit spoustu dříve nevyléčitelných nemocí, lékaři umí opravit i tu nejkomplikovanější zlomeninu. A vůbec, kdyby nebyla technika v lékařství, nedožívali bychom se vysokého věku a umíralo by mnoho lidí. Technika nám pomáhá také v komunikaci. Není vůbec složité povídat si nebo dokonce vidět se navzájem s člověkem, který sedí u počítače tisíce kilometrů daleko.Chtěl bych vědět, jak technika pokročí za stovky let. Stále je co vynalézat. Přece jenom to, kdybyste se ráno probudili a viděli moderní technologii. Jaké by to asi bylo? Vidět venku chodit roboty s umělou inteligencí, nebylo by to pěkné? Já myslím, že ano. Technika je v našem životě nepostradatelná a určitě bychom měli podporovat její rozvoj a vývoj. A jen díky tomu, že jsme ji vynalezli, se uskutečnily lety do vesmíru na oběžnou dráhu naší planety a potom i na Měsíc, a nebylo by pěkné, kdyby se za pár let letělo na Mars? Sám já bych chtěl mít tu čest a letět taky poznávat nové světy. Myslím, že by bylo pěkné, kdybychom mohli cestovat i do jiných častí vesmíru, do jiných galaxií. A to vše jen díky technice. Nikdy bychom neměli techniku využít k tomu, abychom ubližovali ostatním. Naopak bychom díky ní měli pomáhat lidem, kteří to potřebují, neboť doufám, že žádný vynálezce nedělá věci k tomu, aby to lidem ublížilo, ale aby mohl lidem usnadnit život a tím jim pomoci. Představte si, že by technika neexistovala vůbec, najednou by zanikla, celý svět by se zbláznil, protože v dnešní době není nikdo, kdo by bez techniky dokázal žít úplně normální život.
12
Lukáš Laczi 1. D
POČÍTAČOVÉ HRY - MOBA Hraní na počítači se poslední dobou stává více populární. Mezi spoustou různých různých titulů je však jedna kategorie, která ostatní vysoce převyšuje. A to je druh her Moba. Jedná se o charakteristicky detailní druh her. Slovo Moba je zkrácené od Multiplayer Online Battle Arena. Ve většině typů se jedná o zápas 5 proti 5 hráčů z doslova celého světa uvnitř bitevní arény. Kromě módu 5 na 5 existují i 3 na 3 a dokonce 1 na 1. 5 lidí na každé straně si zvolí své postavy, které mají určité schopnosti. S nimi pak získávají zkušenosti a peníze, za které si mohou koupit věci, které jim pomohou porazit nepřátelský tým. Historie moba her se táhne až do roku 1989, tehdy se však ještě nejednalo o mobu, ale byla to realtime strategie, na kterých je systém her moby založen. V roce 1998 vydalo studio Blizzard velmi oblíbenou real-time strategii pod názvem Star-Craft. Tato hra obsahovala i možnost vytvoření vlastní mapy se spoustou vlastních prvků. Toto podnítilo hráče jménem Aeon64 k vytvoření módu Aeon of Strife. Na mapě s třemi linkami bojovali hráči s hrdiny s velmi specifickými schopnostmi. Aeon of Strife položil solidní základy pro moderní moby. Obrovský průlom přišel až s dalším výtvorem od Blizzardu roku – Warcraft III. Reign of Chaos. Tato hra obsahovala stejně jako StarCraft možnost vytvořit si vlastní svět. Warcraft jel oproti StarCraftu na lepším enginu, což pomohlo k vytvoření velké módovací komunity. Jeden z členů, který si říkal Eul, dostal nápad, že by mohl přesunout Aeon of Strife do Warcraftu III. Tato hra se stala jedním z původních symbolů moba her a jmenovala se Defense of the Ancient, zkráceně DotA. Bohužel krátce poté přestal na Dotě pracovat a dále jí vyvíjet.Během tohoto okna se spousta vývojářů snažila navázat na práci Eula, ale nikdo nedokázal vytvořit něco, co by předčilo Eulův výtvor. Krátce po vydání datadisku pro Warcraft III. - The Frozen Throne – se na scéně objevuje móder Meian, který sjednocuje všechny prozatimní verze Doty a vytvořil hru DotA: Allstars. O pár měsíců později se do čela Doty dostal Steve ,,Guinso“ Feak, za jeho působení se DotA dostala do čela existujících moba her. Po roce plným změn a úprav předává ,,klíče“ k Dotě Neichusovi, ten však o pár týdnů později přenechal Dotu vývojáři IceFrogovi, který udělal v Dotě velké změny, které vedly k velmi dobrým ohlasům stávajících hráčů. V roce 2009 se na scéně objevuje nový titul – League of Legends od firmy Riot Games. Tato hra byla z velké části vytvořena Stevem Feakem, stejně tak jako spoustou dalších lidí, kteří původně pracovali na Dotě. League of Legends je dnes nejhranější hrou světa a to zásluhou právě Feaka. I když má ,,LoL“ stejný základ jako DotA, je hraní LoLka mnohem jiné. Je těžké to popisovat, když jsem u LoLka nestrávil ani zdaleka tolik času jako u Doty. S touto hrou se také poprvé objevil pojem ,,Moba“. Oproti Dotě má také odlišné hrdiny a styl hraní. V roce 2009 také najala firma Valve IceFroga, aby s nimi spolupracoval na vytvoření pokračování Doty. To přišlo roku 2013, kdy byla Dota 2 oficiálně vydána, i když byla už jako beta v roce 2011. Dota 2 obsahuje většinu hrdinů už z prvního dílu, ale také spoustu nových. S novým výtvorem se objevila také spousta fanoušků. Dota 2 se velmi rychle stala velmi oblíbenou. Hrají ji lidé ze všech koutů světa. Z ostatních moba her jí konkuruje pouze LoL, které má však 4 roky náskok. Nešlo však jenom o propracovanost, ale i o turnaje, které z Doty udělaly hit. 13
Turnaje doprovází moba hry už od jejich počátků, ale až v posledních letech rostou do enormních rozměrů. Mezi největšími turnaji dominuje Dota 2. Roku 2011 uspořádala Valve v té době největší turnaj v počítačových hrách - The International 2011. Aby nalákali 16 týmů, vložili do turnaje 1.000.000 dolarů, což v té době bylo více než u jakékoliv jiné hry. Turnaj měl obrovský vliv na budoucí hráče Doty. Díky tomu si každý uvědomil potenciál v hraní her. Zatím každý rok pořádala Valve další turnaje. Minulý rok bylo v The Internationalu rekordních 18,3 miliónů dolarů, přičemž vítězný tým získal 6 miliónů. Hraní her na počítači je sice skvělé, ale zároveň dokáže být velmi špatné. Ve chvíli, kdy chcete z hraní her vytvořit práci, potřebujete to pořádně umět. Ale v dnešní době je už tolik dobrých hráčů, že je velmi složité se v tomto oboru uplatnit. Všechno potřebuje čas, ale je potřeba se krotit. Já osobně jsem strávil u počítače mnohem více času, než je vůbec zdravé. Zažil jsem několik dobrých chvil, ale také spoustu špatných. Teď, když o tom přemýšlím, tak jsem se měl raději více krotit. Kdybych pořád neseděl u počítače, mohl jsem mít zcela nový život. I když je Dota mojí vášní, tak jí občas i vypnu. Ještě během základky jsem trávil u počítače celé dny, ale nyní už není tolik času, a popravdě, jsem za to velmi rád.
Vojtěch Pavlů 4. L
Člověk v rovnici Zamysleli jste se někdy nad rozdílem mezi člověkem a strojem? Že je jasný a jednoduše zpozorovatelný? Povězte tedy, co tak výrazně odlišného člověk umí, co by nedokázal počítač? Člověk (pro zjednodušení - mozek) je jen uspořádaná soustava chemických látek a elektrických signálů, které ovládají celý organismus. Jak ale funguje počítač? Ve skutečnosti velice podobně. Čím že je tedy člověk tak jedinečný? Že se umí učit? Vždyť učení je jen a pouze zapisování si vzpomínek či zkušeností do paměti. Že je schopen reprodukce? Vždyť to ale stroje taky, dnes počítače lidé netvoří. Dozajista se nedá říci, že stroj použitý k vytvoření jiného, vytvoří stejný typ stroje. Ale lidé také nemají genetické inženýrství tolik v krvi. Že člověk potřebuje na rozdíl od počítače živiny? Ten ovšem také potřebuje takzvaně "šťávu". Dalším problémem této teorie může například být záležitost, zvaná láska. Tu bych ovšem definoval jako kombinace potřeby reprodukce, závislosti, zvyku, touze po "normálnosti" či jednoduše chemický akt v mozku. Jak tedy mohu tyto informace využít? Je-li vše v mozku vědecky popsatelné, jsem schopen předpovídat chování, stejně jako u počítače - jednoduše, rovnicí. Má to ovšem dva malé problémy. A když říkám malé, myslím tím obrovské. Každý člověk se bude chovat tak, jak uzná, že je nejlepší se chovat, podle toho, co zažil, jak se cítí a podle svého okolí. Potřebuji tedy rovnici pro každý atom, každou jednotlivost ve vesmíru, abych dokázal popsat chování jednotlivce. Aby toho nebylo málo, každý jedinec se během svého života neskutečně mění. Navíc, nejsou dva lidé naprosto stejní. Ovšem, byli-li bychom schopni něčeho podobného, dokázali bychom číst v budoucnosti stejně jednoduše, jako v maturitních otázkách.
14
Jan Mencl 3. D
Závislost na telefonu Závislost na telefonu asi každý z nás dobře zná - dnes už si totiž život bez mobilu neumíme téměř představit. Tato závislost má mnoho podob a troufám si říct, že alespoň jednu z nich každý dennodenně prožíváme, např. když si kontrolujeme kapsu, jestli máme telefon u sebe, neustále projíždíme sociální sítě všeho druhu, bez nabíječky šílíme, s vybitou baterií ve svém chytrém telefonu se cítíme odříznuti od reality. Pamatuji si na svá dětská léta, kdy jsme byli schopni jít pěšky do vedlejší vesnice, abychom mohli zaklepat na dveře svého kamaráda a zeptat se jeho rodičů, zda může jít ven. Následně jsme celé odpoledne lítali venku, hráli fotbal, stavěli bunkry v lese a lezli po stromech. Dnes už nemusíme nikam chodit, stačí se přihlásit na facebook a napsat kamarádovi do chatu, jestli má čas a když pak večer brouzdám po sociálních sítích a vidím tam ‚selfies‘ těch 10-letých holčiček, říkám si, kam ten svět spěje. V jejich letech jsem neměl iPhone nebo jiný druh chytrého telefonu, neměl jsem tablet s 3G internetem, za to jsem měl plastovou krabičku ve tvaru telefonu naplněnou bonbóny – a víte co? Byl jsem na tom líp. V dnešní době vlastně nenajdeme místo, kam by telefon nesměl. Lidé sociální sítí žijí, je to jiná dimenze světa, která všechno pohltila. Telefony jsou v kině, v kavárnách, v restauracích, překvapivě je najedeme i v kostelech. Dokonce už i Papež má facebook či Twitter. Většina lidí kvůli tomu už spolu nedokáže normálně mluvit, ba dokonce si vyznat city. Ve světě sociálních sítí rozhovory nahradila facebooková konverzace, vyznání citů smajlíci a názory sdílené statusy. Kouzlo smartphonu právě spočívá především ve sdílení – ať už jde o fotky, názory, odkazy nebo písničky. Je to vlastně celosvětová komunikace, přes sociální média můžeme poznávat nové lidi ze všech koutů světa, vidíme, co se kde děje a o všem máme přehled. Možná až zbytečný přehled - díky facebooku například víme, jak vypadají koupelny našich známých, co měli dnes k obědu nebo kdo se s kým rozešel. Ale proč vlastně chytrým telefonům podléháme? Možná je to kvůli tomu, že si na smartphonu můžeme všechny informace ‚vygooglit‘ a přeci kdo by nechtěl být chytrý. Nebo je to o tom chytrý telefon zkrátka jen vlastnit, protože kdo nemá chytrý telefon, tak budí podobný dojem jako mimozemšťan z jiné planety. A pokud by člověk neměl mobil vůbec – to už je revolta a na tu si troufne málokdo (spíše nikdo). Když bychom zkusili závislost na telefonu porovnat např. se závislostí na alkoholu, dojdeme k závěru, že člověk závislý na mobilu se člověku závislém na alkoholu velmi podobá. Alkoholik má pocity nutkání si dát panáka, a jakmile si ho dá, cítí slast. Majitel chytrého zařízení zapne telefon, připojí se k internetu a cítí klid, dostane zprávu a do mozku se mu vlije pocit štěstí. Měli bychom si proto vyhradit čas, kdy si zkontrolujeme novinky na sociálních sítích, ale jinak se od telefonu oprostit. Musíme začít žít v realitě a s lidmi na kterých nám záleží, protože o tom je opravdový život. Zážitky, na které budete vzpomínat ve stáří a povídat je svým vnoučatům, na internetu nezažijete.
15
Jakub Dolanský 1. B
Život bez mobilního telefonu Hned na začátku bych rád poukázal na fakt, že mobilní telefon nevlastním již čtyři roky, takže úvahu píši z vlastní zkušenosti. Samozřejmě, že v dnešní době vlastnit mobilní telefon není žádný luxus a je to naprosto běžná a normální věc. Přijde mi ale divné, že s jejich používáním začínají již děti velmi nízkého věku (např. od 5-6 let). Ano, je možnost že rodiče učí děti například volat domů, aby si zkontrolovali, zda se jim nic nestalo. Avšak výchova typu: na, tady máš tablet/mobil a běž si hrát, mi nepřijde "správná". Děti v tomto věku by si dle mého názoru ještě měly hrát na hřiště se svými vrstevníky a ne sedět doma nad displejem mobilu. Avšak má to i své pozitivní stránky. Díky mobilu voláme záchranku, můžeme se domluvit s lidmi, kteří bydlí úplně někde jinde než vy, objednáváme se v kinech, obchodech, k lékaři, kontrolujeme svůj bankovní účet, místo chození do banky, stát fronty. Během chvíle se připojíme na Internet a získáme nepřeberné množství informací. Dle některých průzkumů si ale lidé nekupují telefony kvůli komunikaci, ale kvůli moderním vymoženostem. Například, když jsem jako malý měl mobil, bylo to vyloženě jen na SMS a volání. Dnes jej využíváme k poslouchání hudby, sledování seriálů, filmů, zachycování důležitých okamžiků pomocí vestavěného fotoaparátu, který je již natolik kvalitní, že srovnatelně konkuruje digitálním přístrojům, hraní her a samozřejmě i k telefonování a psaní SMS. Abyste se ukázal před přáteli s mobilem za 30 000, mi přijde zbytečně moc. Navíc pořád se vyrábějí nové a nové modely, takže abyste zůstali neustále „in“, znamená to, že si budete muset kupovat mobil třeba 3x do roka? Pravděpodobně normální uživatel ne, protože upřímně, kdo má 30 000 na nový mobil. Další nevýhodou je, že lidé díky mobilům utratí o několik stovek až tisíce korun (tarif, internet, volání). Dále mě překvapilo to, že když vidím nějakou skupinku mladších i když starších lidí, např. v metru, tak si nikdo nepovídá a každý kouká do mobilu, což omezuje komunikaci z očí do očí. To taky není zrovna dobré. Mnoho lidí, když si zvyknout na mobil, a poté ho musí třeba vypnout, cítí, že jsou nechtění a že je zrovna nikdo nepotřebuje. Nebo že promeškali důležitý hovor nebo SMS. No přiznejme si, kdo ho třeba ve škole vypíná bez nutkání být online na Facebooku. Jen kvůli mobilnímu telefonu se rozrostl seznam civilizačních chorob o „závislost na odesílání a přijímání SMS“. Například v ČR žije něco přes 10 000 000 obyvatel, přesto máme dnes už přes 11 000 000 aktivních SIM karet (!). Na závěr je určitě pravda, že příchod komunikace přes mobilní telefony je určitý a obrovský přínos pro lidstvo, ale nesmíme dopustit, aby nás mobilní komunikace úplně ovládla. „Stejně tak jako oheň i mobilní telefon může být výtečný sluha, ale i velice zlý a krutý pán“.
16
Jan Mencl 3. D
Obezita Obezita. Je všude – u bazénu, na ulicích, v nákupních centrech, ve školách - zkrátka kam se podíváte. Jen v České Republice trpí nadváhou 73% mužů a 57% žen a obezitou 24% mužů a 26% žen – dohromady trpí obezitou asi 50% lidí - a co je horší, velká část z těchto lidí jsou děti a každým rokem jejich počet vzrůstá. Ptáte se proč? Odpověď je vcelku jednoduchá - lidé jsou ve stresu, spěchají a nenajdou si ani chvilku na to, se v klidu najíst a když pak procházím kolem narvaných fastfoodů, jde mi z toho hlava kolem. Nejen že to, co zde můžete koupit, je buď smažené, přeslazené, nebo z toho odkapává majonéza a není to ani chuťově dobré, ale zejména pro tělo je to velká zátěž. Tomuto životnímu stylu moc nepomáhá ani rozvoj moderních technologií a lidská lenivost. Když si představíte, že se ráno ženete do práce, pak celý den sedíte u počítače, k obědu si ‚smlsnete‘ něco v mekáči a po příchodu z práce to završíte vysedáváním u TV, tak to nezní příliš lichotivě. Ve shrnutí je obezita zapříčiněna tím, že lidé se špatnými stravovacími návyky a nedostatkem pohybu mají vyšší příjem než výdej energie. Bohužel spousta lidí takto žije, místo toho, aby si šli ráno zaběhat a dali si třeba zeleninový salát – takových je v dnešní době vskutku málo. Co se týče obezity u dětí – vlastně se nemáme čemu divit, když je jejich rodiče podporují v jedení čokolády, fastfoodových jídel a vysedáváním u počítače. Už jen když si prohlédneme obsah školních bufetů – čokolády, brambůrky, sladkosti, toasty, párky v rohlíku a mohl bych pokračovat, každopádně zde jen těžko zazní např. ovocný salát, žitný chleba s žervé nebo kukuřičné krekry. Školní jídelny na tom nejsou o moc lépe. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ani tělocvik není na školách na moc vysoké úrovni, navíc když pak většina studentů odmítá cvičit - s tímto přístupem pak stěží najdete akční dítě bez nadváhy. Lidé by si však měli uvědomit, že obezita není jen nehezky vypadající tuk, co jim přetéká z kalhot, ale je to zdraví nebezpečné onemocnění. Snížená fyzická aktivita totiž způsobuje ochabování svalové hmoty a tím i snížení fyzické kondice a výkonu, zvyšuje únavu a objevují se bolesti zad. Kromě již zmíněných problémů se velice často vyskytují kardiovaskulární onemocnění, která postihují srdce a oběhovou soustavu – jedná se především o vysoký krevní tlak, infarkt, změny cév, které mohou vést až k mozkové příhodě a další. Tím však rizika spojená s obezitou nekončí. Dále se u obézních lidí setkáme s metabolickými onemocněními – hlavně s cukrovkou, vysokým cholesterolem v krvi a ojediněle i dnou. Velké riziko je také ve vzniku nádorových onemocnění – rakoviny tlustého střeva, prsu, ledvin a jiných orgánů. Samozřejmě kromě fyzických komplikací je třeba zmínit i problémy psychické – zejména nízké sebevědomí a deprese. Avšak navzdory všem těmto negativním faktům mohu poznamenat, že ve svém okolí pozoruji velké množství lidí, kteří se svou nadváhou úspěšně bojují. Začátky bývají těžké - když máte zajetý úplně jiný režim (jídelníček, málo pohybu..), ale když to nevzdáte, tak po čase sami uvidíte, že kila jdou rychle dolů, oblíknete velikost kalhot, o které se vám dříve ani nesnilo, máte radost ze zdravého a chutného jídla, které si doma připravíte a už nikdy se k nezdravému životnímu stylu nevrátíte.
17
A pokud nemáte odhodlání nebo důvod s obezitou bojovat a zdravotní rizika pro vás nejsou dostatečným podnětem, měli byste vědět, že obezita je dědičná - takže pokud to nechcete udělat pro sebe, udělejte to pro své děti. Jednoho dne se vám za to odvděčí.
Kateřina Jarošová 1. B
Pouliční umění Už od dávných časů se v centru Staré Prahy objevovali pouliční umělci a ani dnes tomu není jinak. Ať už je to Václavské náměstí, Staroměstské, nebo jiné místo, tak hudba linoucí se ulicemi k Praze neodmyslitelně patří. Proč to tedy chtějí zastavit? Proč se připravuje zákon o téměř zastavení této tradice? Například dnes, když jsem byla se svými přáteli na Staroměstském náměstí, na našem obvyklém místě, v obvyklý čas a hráli jsme, se u nás objevili dva policisti a začali s námi řešit, že podle vyhlášky zde nesmíme hrát, že podle vyhlášky může mít zesilovač zvuku pouze nezbytně nutný nástroj a že mikrofon to opravdu není. Není ale i náš hlas nástroj? Jediné štěstí občas je, když jsou policisti rozumní a v klidu si o tom popovídají, ale takových je již málo. Protože se akorát ohánějí připravovanou vyhláškou, která stále není. Podle mého je však tato připravovaná vyhláška, či zákon, naprosto nesmyslná. Jistě, nějaká omezení hlasitosti, jako jsou například v Německu, či noční klid, tu být musejí, ale proč nám brát naše naplnění života? To by bylo lepší, kdybychom se scházeli někde v hospodách? Opravdu by bylo lepší sedět někde v zakouřené místnosti? Nebo je lepší být v tak nádherném historickém centru Prahy a dělat kolemjdoucím na ulici radost? Lidé, kteří sestavují takovou vyhlášku, by si měli uvědomit, že nejen pro mě, pro téměř 17ti letou dívku, je toto umění naplnění mého volného času. Za celou tu dobu, co pravidelně chodím na tyto pražská místa, jsem poznala nesčetně moc mých nynějších přátel. Jsou to lidé z celého světa, které hudba a pouliční umění živí. Nedělají to jen pro peníze, jistě že by si mohli najít „normální“ práci, většina z nich má i vysokoškolské vzdělání, ale proč být zavřený někde v kanceláři, když mohou být pouličními umělci a vyvolávat v lidech úsměvy na tvářích? Není přeci to pouliční umění přesně o tomhle? Že ten, kdo chce, tak se zastaví, poslechne si pár písniček, podívá se na ohnivé představení a jde dál? Že ten, kdo nechce, tak prostě pokračuje dál v cestě? Někteří policisti říkají, že jsme sobci, kteří nerespektují klid v okolních bytech, že by se nám také nelíbilo, kdybychom celý den slyšeli hudbu z oken. Zas na druhou stranu, když je okno zavřené, tak není nic slyšet. Popravdě řečeno si lidé spíše svá okna otevírají a tleskají našemu vystoupení i takto. Každý z lidí by se měl ale alespoň trochu zamyslet nad tím, proč v okolních evropských zemích je pouliční umění mnohem více podporováno, proč jen u nás, v České republice, je všechno naopak. A opravdu chceme tuto nádhernou tradici dostat pryč z našich ulic, opravdu nám chcete sebrat to nejceněnější, co máme? Naší hudbu? Podle mého názoru by se tato tradice neměla zrušit. K Praze to patřilo, patří a doufám, že i patřit bude.
18
Matouš Dvořák 4. L Stop červené, jedeme na zelenou Červené kartě odzvonilo. Praha představila nástupce Opencard, jímž je zelená Lítačka. Český internet se hemží články a názory, ve kterých najdete jak příznivce změny tak i negativní ohlasy. Lítačka byla představena primátorkou Adrianou Krnáčovou na tiskové konferenci dne 25. ledna. Konkrétní důvody pro tuto změnu nejsou uvedeny, ale změna má vyřešit problémy spojené s kartu Opencard. Avšak člen dozorčí rady městské společnosti Operátor ICT, která stojí za vývojem Lítačky, IT expert Josef Gattermayer říká, že filosofií Lítačky je dělat jednu věc pořádně, za nízké náklady. Dále, že užitečné funkce Opencard budou zachovány a jednoduše převedeny, zatímco velké množství nevyužívaných funkcí Lítačka nabízet nebude. Znamená to tedy, že nadále budete moci s Lítačkou do knihovny, ale například placení parkovného po vyčerpání kreditu již nebude možné. Lítačka má tedy býti kartou vyloženě pro MHD. Největším rozdílem mezi Opencard a Lítačkou je cena, Opencard se vyšplhala až na 1,7 miliard korun, zatímco Lítačka vyšla pouze na 10 miliónů. Dle mého názoru je tedy jeden důvod jasný, současná primátorka chce ukázat, že to co exprimátor Bém nezvládl za absolutně nepřiměřenou částku, lze učinit za výrazně menší sumu a snad bez dalších problémů. Cena Opencard postupně narůstala o koruny utracené za funkce, jež nevyužíval prakticky nikdo, nebo o jiné útěky financí, které už jen dle selského rozumu nemohli nikdy vývoj Opencard podpořit. Další podezřelou kauzou je slibované výběrové řízení, které se nikdy nekonalo a vývoj Opencard byl ušit na míru firmě Haguess, která se úplnou náhodou podílela už u jejího navržení. V dnešní době autorská práva k Opencard vlastní firma EMS (eMoneyServices), která provoz karty poskytuje za obrovské peníze a vlastní téměř vše oprávnění. Tudíž tedy naše červená karta je závislá na rozhodnutí neprůhledné nizozemské společnosti. Já osobně si však myslím, že za cenu 10 miliónů je zbavení se takového problému výhodné. Ať už provoz karty bude stát jakoukoliv částku, tak pokud se znovu nedostane do špatných rukou, nikdy se nevyšplhá na půl milionovou provozní cenu.
19
Vojtěch Loskot 4. C
Povinné ABS u motocyklů S příchodem roku 2016 přišla i povinnost výrobců opatřit všechny nově vyrobené motocykly nad 125 ccm prodávané v EU systémem ABS. V následujícím článku bych rád rozebral můj názor, výhody a nevýhody této nové vyhlášky. Co to vlastně ABS je? Dnes už to ví pravděpodobně i 5-leté dítě, ale není na škodu si to trochu zopakovat. Jedna se o tzv. Anti Blocking System, který patří mezi prvky aktivní bezpečnosti. V podstatě se stará o to, aby při brždění nedošlo k zablokování kol, následnému smyku a případné havárii. U motocyklů to funguje tak, že řídící jednotka snímá otáčky předního a zadního kola, porovnává je a vyhodnocuje případné nebezpečí smyku. Pokud něco takového nastane, systém začne regulovat tlak v brzdném systému na hranici přilnavosti pneumatiky a jízdním povrchem. Díky tomu dojde k maximálnímu možnému brzdnému účinku bez rizika smyku. Toto všechno zní skvěle, ale má to i své nevýhody. Skutečné nevýhody jsou ovšem trochu diskutabilní. Zatímco automobil si dnes bez ABS nedovedeme představit, u motorek je situace trochu jiná. Za jistých okolností nám může skutečně pomoci, například pokud při brždění nastane náhlá změna povrchu (štěrk, mokré listí, apod), ovšem při jiných situacích může být spíše na obtíž. Častým příkladem je ABS u sportovních motocyklů, kdy při prudším brždění může „kecat“ do řízení a tím snižovat jezdcovu kontrolu nad řízením. Dalším příkladem je, že zkušený jezdec je schopen zastavit na motocyklu bez ABS na kratší vzdálenosti, než na motocyklu vybaveném ABS. Tuto skutečnost nám například ukázal Josef „Sršeň“ Šiler. Toto lze ale vyřešit vypínatelným ABS, bohužel ne všichni výrobci tuto možnost nabízejí. Další nevýhodou je prostý fakt, že tento systém prodražuje výslednou cenu a jde o další elektronickou součást, která se může případně pokazit a také přidává váhu navíc, která je u motocyklu velmi důležitá. Když se ale ovšem zaměříme na výhody, zde už je situace trochu lepší. Už jen přítomnost ABS dodává jezdci trochu větší pocit bezpečnosti, protože spousta z nich se při kritickém brždění bojí „vzít“ za brzdu trochu razantněji v obavách ze smyku a ztráty kontroly nad motocyklem. V situaci, kdy rozhodují metry, může mít tato obava i fatální následky. Tento psychický blok se navíc ještě násobí se zhoršujícími se podmínkami na silnici, kdy třeba na mokré silnici musí člověk brzdit opravdu s citem, což v krizové situaci nemusí být lehké. S ABS tyto starosti odpadají, protože za vás vše vyřeší elektronika. Takže ano, povinná instalace ABS do nových motocyklů je dle mého názoru správným krokem, ocení to zvláště začínající a méně zkušení jezdci. Je třeba ovšem myslet i na ty, kteří nemají rádi, když jim elektronika zasahuje do řízení a je tedy dobré ke všem motocyklům přidávat možnost vypnutí tohoto systému. Jak se k tomu postaví výrobci, je už ovšem jen a pouze na nich.
20
Ondřej Langer 3. B
Kouření Kouření vážně škodí Vám i lidem ve vašem okolí. Každý už tuto větu na krabičkách od cigaret viděl. Asi nemá smysl dohadovat se o tom, že to je pravda. Kdo viděl, jak vypadají plíce aktivního kuřáka ví, že nevypadají zrovna hezky a už vůbec ne zdravě. Bohužel znám spoustu lidí, kteří kouří. Někteří již ze závislosti, někteří jen tak rekreačně, a jiní zas chtějí jen machrovat. Sám vidím jako problém kouření u dětí. Kdo někdy procházel kolem základoškoláka, nedej bože ještě z prvního stupně, držícího cigaretu, z toho určitě neměl dobrý pocit. Pakliže oni sami s tímto zlozvykem také nezačínali v takto útlém věku. Pamatuji si ze základní školy, že pár spolužáků s cigaretami začínalo dost brzy. Problémem u dětí je to, že chtějí co nejrychleji dospět, či se dospělým za skoro jakoukoliv cenu co nejvíce podobat. Nebudu momentálně řešit špatný vzor rodičů. Zaměřím se spíše na to, jak se k tomu staví naši zákonodárci. U nás je trendem v maximální možné míře omezovat dospělé kuřáky. Ale je to ta správná cesta? Osobně si myslím, že by se mělo mnohem více dbát na prevenci u mladistvých, než se snažit napravit dospělé kuřáky. Starého psa totiž novým kouskům nenaučíš, kdežto se štěnětem je mnohem lehčí pořízení. Jenže jak na prevenci u mladých, když mají špatné vzory a cigarety jsou pro ně snadno dostupným prostředkem? Právě dostupnost cigaret je zarážející. Jak je možné, že se nezletilí dostanou k cigaretám tak snadno? Když pomineme kradení krabiček od rodičů, tak nám zbývá pouze volný prodej. Proč tedy prodej cigaret nikdo pořádně nehlídá? Samozřejmě tu nějaký dohled je, ale očividně je naprosto nedostačující. Myslím si, že touto problematikou by se měli naši politici zabývat spíš, než omezením kouření v restauracích či hospodách. Pomohlo by zvýšení sazby pokut prodavačům za prodej dětem a mladistvým? To je samozřejmě slovo do pranice a každý na to může mít uplně jiný názor. Já si myslím, že vysoká pokuta a důkladnější dohled na prodej cigaret by mohly situaci zlepšit. A pomohlo by zvýšit cenu cigaret? V době, kdy mají děti v první třídě v rukou iPhony a jiné předražené vymoženosti dnešní doby, pochybuji, že to bude k něčemu dobré. Jednoduše zaškemrají o kapesné a místo sešitu do školy si v nějakém pochybném obchodě, kde jim je prodají, cigarety bez problému koupí. Tím se dostávám k problematice přístupu rodičů. Nejhorší pro dítě je, když je jeho rodič kuřák. Má tak od narození špatný vzor a je velmi náchylné k propadnutí ke zlozvyku. Přitom by možná stačilo, kdyby si rodič před dítětem cigaretu nezapálil. Je přeci možné zapálit si venku na balkóně, nebo před domem tak, aby to malé dítě nevidělo. Tak nebude mít od útlého věku v hlavě zafixováno, že na kouření nic špatného není. Jen co bude dítě starší, mělo by se začít s vysvětlováním a přesvědčováním o problematice kouření. Velmi účinné se mi zdají být reklamy, kde ukazují vnitřní orgány letitých kuřáků, jako třeba plíce, které jsem výše zmiňoval. Mohlo by to na děti zapůsobit a pomoct jim vyvarovat se tomuto zlozvyku, nebo s ním včas přestat. Nejsem toho názoru, že se podaří kouření vymítit úplně, ale správná prevence hlavně u mladistvých by ho mohla ve velké míře omezit.
21
Jan Vokněr 2. D
Média Jak vidím média? Např. Noviny. Přijde mi, že v dnešní době napsat jeden pravdivý článek je umění. Je pravda, že se nemůžeme ničemu divit. Když je nějaký problém, anebo velká událost, myslím si, že se vždy k novinářům dostane 50% toho, jak to doopravdy bylo, možná i míň. A pak když mají napsat pořádný článek, tak si shánějí všude možně informace, ale dostane to po malých kouskách a někdy je z toho díky novinářům věc úplně jiná. A televize? Já měl vždy za to, že když po celém dnu přijdu, pustím si TV a podívám se, co se děje u nás a ve světě. Ale spíš koukám a po pěti minutách to vypínám, jelikož se na to nedá koukat. Já chápu to, že časy jsou špatné a nějak vydělávat musejí, ale proč takhle? Když se něco stane, tak to máme nejmíň 14 dní v televizi, takže já vlastně už vím, co se děje, protože ostatních věcí moc neukážou. Ovšem když začali vysílat téma uprchlíci a přistěhovalci, tak jsem to začal občas sledovat. Téma přistěhovalci je tématem dost řešeným v poslední době. Nikdy jsem si nemyslel, že by lidé byli až takovýhle. Opravdu jsem se kolikrát zamýšlel, jak vůbec mohla tahle rasa takhle klesnout? Chápu některé obyčené zločiny, co se dějí po celém světě. Ale tyto lidé si ani neuvědomují, co dělají se světem, tím co dělají. Je mi jasné, že média neřeknou úplně celou pravdu, anebo jí taky nevědí, ale všichni nemusí být zlí. Ale takových je asi vážně jen minimun. Já mám názor jako většina. Jestli chtějí do cizích zemí, tak by se měli tomu dotyčnému státu přispůsobit. A ne, že si přistěhovalec bude určovat ještě podmínky. A pokud se mu to nelíbí, ať se vrátí tam, odkud přišel. Že nemaji rádi tamto anebo támhle, to za to nikdo nemůže. Dobře, nesmějí jíst určitý druh masa. Ale tak proč sem chodí, když vědí, že jsme národ, který to maso jíme a s chutí. Když takhle občas jsem na sociálních sítích a ukazují se mi tam odkazy na články o uprchlících, tak je rozkliknu a přečtu si je, ale některé články mi přijdou moc zbarvené, proto nevěřím všemu, co čtu. Ale je pravda, že to nemění nic na tom, co dělají např. v Německu a všude jinde. Je jen otázka času, kdy se to někomu přestane líbit a bude chtít jít proti tomu, a myslím, že už to bude brzy. A zrovna u tohohle tématu si myslím, že média toho ví 50%. Protože je to i z většiny věc politická a když se některé věci dostanou ven, tak si myslím, že ty media si to přizpůsobí tak, jak si myslí, že to je, anebo protože chtějí na tom vydělat. A myslím si, že spíš to druhé. V dnešní době je smutné, že každému jde jen o peníze. A když už jsme u peněz. Zajímalo by mě, když jsou tak chudé státy, tak kde uprchlíci berou všechny ty zbraně a podobné věci. Tohle třeba média nezkoumala. Třeba jim někdo pomáhá a nám to uniká, anebo taky ne, ale to nevíme. Výchova dětí u nich mi přijde také na ruby. Už od dětství je učí, jak zacházet se zbraní a učí je věřit to, co oni. Skoro mi přijde, že je do toho nutí. Můj názor je, že by každý z nás na planetě měl mít svobodu rozhodovat se, co vlastně on chce a co je pro něj nejlepší. Mám okolo sebe přátele, kteří věří v nějakou víru a jsou mezi nimi takoví, kteří se rozhodli přestat věřit, kvůli nějakému důvodu a rodina ho pochopila a nic mu neříkala. A celá rodina věří dál. Takhle si myslím, že by to mělo chodit všude. Ještě mi přijde hloupé, že děti učí zacházet se zbraní. Četl jsem, že už i děti uprchlíků zabili pár lidí a ani jsem tomu nechtěl věřit. Jen mi přijde hloupé to, že je to učí takhle brzy a vůbec, že je 22
to učí. Ale jak jsem zjistil, to dotyčné dítě nemá navybranou, protože jim to rodič vysvětlí jako víru a že to musí udělat. A tohle mu bohužel zůstane na celý život. Jak se teď díváme na uprchlíky, si myslím, že můžou z části právě i ta média. Dělají si třeba zprávy zajímavějšími, aby to mělo sledovanost, anebo to je pravda a chtějí, abych znal pravdu? To je otázka, na kterou zatím neznám odpověď.
Tomáš Záruba 4. C
Média Objektivní a nezávislá média informující o tom, co se děje jak doma, tak v zahraničí jsou bezpochyby jedním ze základů demokratického státu. Informují nás ale o všem? Můžeme jim věřit? Občas se stane, že některá média o něčem zapomenou podat zprávu nebo podávají zkreslené informace, pak se můžeme jen dohadovat, zda se jedná o chybu či o úmysl. Jako všechno, i média někdo vlastní a čas od času se někde může stát něco, o čem se takovému vlastníkovy nechce mluvit. Spíše si ale myslím, že pokud jsou media zmanipulovaná, jsou spíše zmanipulovaná veřejným míněním. Tím chci říct, že podávají zprávy z takového úhlu, aby zaujala co nejvíce lidí. Protože jejich primárním cílem je, aby je lidé kupovali, četli a poslouchali, snaží se podávat zprávy, které lidi nejvíce přitahují, což jsou hlavně různá neštěstí, úmrtí, války, nehody a politické aféry. Pokud náhodou dojde k tomu, že se několik dní po sobě nic takového nestane, je třeba nějakou všední událost trochu připepřit, začít se v ní trochu rýpat a vytvořit tak různé zajímavé konspirace. To, že se za pár dní ukáže, že to všechno byly jen hlouposti, je už jedno, protože tou dobou je již na světě nějaká jiná zajímavá událost, kterou není třeba nikterak přikrášlovat. Nemyslím, že naše média fungují nějak špatně, pokud chce člověk seriózní informace, je třeba umět trochu číst mezi řádky, projít více než jeden informační kanál, vyfiltrovat tak některé zavádějící informace a nebrat články v Blesku příliš vážně. Věřím, že stejně fungují média i ve všech ostatních normálních státech, snaží se jen zaujmout svými zprávami, udržují je však v rozumných hranicích a nevzdalují se příliš od pravdy. Rozhodně si nemyslím, že by média sama od sebe záměrně některé informace zatajovala, spíše naopak. Kapitolou samou pro sebe jsou pak ty „nenormální“ státy, kde nejsou ctěny demokratické principy, nebo tam žádná demokracie vůbec není. Například taková Čína. Média a internet jsou zde kontrolovány vládou, a pokud někdo někde píše nebo říká něco, co se komunistům nelíbí, příliš dobrá budoucnost ho asi nečeká. Většina zámořských webů, kde by se Číňané mohli dozvědět nějakou tu „nepohodlnou“ pravdu je zablokována. Prý si komunisté dokonce platí lidi, kteří chodí po internetu a ke zprávám o potenciálně kontroverzních tématech píší kladné komentáře podporující vládu. Ještě horším případem je Severní Korea, kde jsou všechna média státní a cenzurovaná, tedy jako u nás za totality. Můžeme tedy být rádi, že jsou u nás svobodná média, ve kterých se možná vždycky nedozvíme stoprocentní pravdu, ale nám přece stačí i devadesát. Na maturitu 44.
23
Josef Romančík 4. C
Problémy s probíhající migrací a budoucnost EU Na toto téma již existuje mnoho úvah, ať už jde o takzvaně humánní úvahy nebo úvahy, které již působí až příliš extrémně odmítavě. Nehodlám zde nikoho napadat, ale ani bránit, jen se pokusím poukázat na některé faktory, které by vám mohly pomoci se orientovat v této složité situaci. V minulém roce jsme se neustále setkávali s informacemi, které na nás chrlila média ve spojení s migrací. Média se často předháněla s čísly, kolik migrantů se dostalo do Evropy a kolik jich ještě dorazí. Bohužel i díky nim se dá připsat značná neochota občanů států Evropské unie vůči přicházejícím migrantům. Na tento problém zpočátku Evropská unie nebyla vůbec připravena a jen stěží se za pochodu migrantů snažila nalézt řešení, které by vyhovovalo všem. Jedním z řešení bylo přijmout migranty pocházející ze Sýrie, Iráku a oblastí, kde se rozpoutaly boje Islámského státu. Tyto válečné boje vyhnaly mnoho lidí ze svých domovů z obavy o svůj život. Myšlenka přerozdělení migrantů vyhnaných Islámským státem do států Evropské unie byla vcelku logická a zdála se být i správná. Tato idea však způsobila větší problém, a to sice, že každý přicházející migrant se vydával za občana Sýrie, což vyvolalo ještě větší problém v tom, že většina přicházeních migrantů z Bangladéše, Pákistánu, Afganistánu, Íránu, Egypta a jižních balkánských států se začala vydávat za Syrské utečence. Na základě zvýšené poptávky vzniklo na území Turecka mnoho falsifikátorských dílen, které za úplatu vybavují tyto běžence falešnými syrskými pasy a předávají je dále dobře organizovaným převaděčským gangům. Po překročení hranice jednoho milionu uprchlíků, které bylo dosaženo ještě v závěru minulého roku, se klíčovými slovy stávají migrační krize, ochrana, hotspoty, detence a ploty na hranicích. Naopak humanitární pohled už je dnes ve veřejném prostoru tak nepopulární, že jej politici prakticky vytěsnili. Aktuálně se řeší omezení imigrace, jak důsledně posílat zpět neúspěšné žadatele o azyl, stanovení většího počtu bezpečných států (jejich občané nemají na azyl nárok), zabezpečení vlastní hranice a zajištění více policistů na hranicích a veřejných prostranstvích. „Nemáme více než dva měsíce, abychom to dostali pod kontrolu,“ přiznává evropský prezident Donald Tusk. Pokud se tak nestane, zhroutí se Schengen a budou obnoveny hranice uvnitř EU. Plány na zastavení migrantů jsou, ale na jejich uskutečnění pokud bude ještě čas, příliš politiků i veřejnosti nevěří. Slibům Bruselu, že zastaví jarní vlnu imigrantů, nevěří ani česká vláda a proto se sousedy z Visegrádské čtyřky připravuje plán B, který počítá s vytvoření nové hranice na severu Řecka. Na ni jsou Středoevropané připravení vyslat i své policisty, aby v Makedonii a Bulharsku zastavili nekonečný proud běženců. Jen čas ukáže, zdali EU dokáže vyřešit společnými silami tento problém. Anebo naopak to povede k jejímu rozpadu na jednotlivé národní státy s vlastními hranicemi.
24
Jakub Křížek 3. C
Imigranti Imigrace a potažmo také imigranti, kteří přicházejí ve velkém počtu do Evropy, tak by mohlo být označeno jedno z nejdiskutovanějších témat v rámci evropské společnosti za poslední dobu. V naší zemi je tomu tak, že většinová společnost vyjádřila nesouhlas s jejich přijímáním, zazněly mnohé názory na řešení této problematiky, z nichž by nejeden mohl být označen jako radikální. Jaký je můj názor na tuto problematiku zasahující celou naši společnost? Je přijímání migrantů skutečným řešením? Podle mého názoru je velmi důležitou součástí této problematiky k imigrantům přistupovat jako k jednotlivým osobám, nikoliv jako k jednomu celku a neřídit se pouze předsudky, které nám poskytují ne zrovna spravedlivý a objektivní pohled na druhé a za určitých situací se mohou rozvinout až v nesnášenlivost. Tím se dostávám k oné problematice přijímání migrantů, což není jednoduchý problém už z důvodu, že se špatně rozlišují ti, co touží pouze po životě v míru a relativním blahobytu v souladu se zákony dané země, aniž by byli odsuzování společností a v další řadě ti, co tíhnou k problémovému chování, čímž mám na mysli nerespektování zákonů, kulturních zvyklostí dané země apod. Kulturní stránka, kterou jsem zde zmiňoval, je dle mého názoru jednou z největších propastí mezi migranty a Evropany, přičemž se nejedná pouze o otázku víry, způsobu myšlení, zvyklostí atd., ale také zde existují nemalé rozdíly v rovině vzdělání. Osobně se ztotožňuji s tím, že každý si zaslouží šanci žít lepší život, než jako tomu bylo doposud, ale můj současný názor je takový, že za současných podmínek s přijímáním uprchlíků spíše nesouhlasím, protože by zde docházelo k tomu, že nezanedbatelná část z nich by měla problémy se začleněním do naší společnosti, z čehož by postupem času mohly začít vznikat vážnější problémy. Zároveň si také myslím, že samotným přijímáním uprchlíků se nic nevyřeší, protože ty počty, o kterých se mluví, že sem ještě přijde, není schopná Evropa přijmout. Řešení vidím v tom, že by se tato situace měla řešit tam, kde vzniká – v zemích, ze kterých se utíká, ať už z válečných nebo ekonomických důvodů. Myslím si tedy, že by jedním z hlavních cílů mělo být stabilizovat podmínky v těch zemích, ze kterých pochází nejvíce migrantů tak, aby jejich motivace k tomu odejít za lepším živobytím z důvodu nenaplnění základních potřeb byla na takové úrovni, abychom nemuseli čelit početným migračním vlnám. Samozřejmě se musí také přihlédnout k tomu, že by to bylo velmi nákladné a výsledek by nemusel být takový, jaký bychom od toho mohli očekávat. Co je ovšem zřejmé je, že nějaké řešení se bude muset nalézt, pokud se vyplní předpovědi o tom, že ta největší migrační vlna nás teprve ještě čeká. Závěrem bych rád řekl, že tato problematika je opravdu složitá a každý na ni má jiný názor, ať už je jednoznačně pro přijetí uprchlíku, nebo se nijak nepřiklání ani k jedné straně, protože každý z nás to vnímá trochu z jiného úhlu pohledu. Co je dle mého názoru důležité, je si zachovat objektivitu vůči tomuto problému a potažmo i těmto lidem, řídit se především fakty a nenechat se ovládnout strachem a předsudky.
25
Lukáš Šrámek 4. D
Úvaha – Uprchlíci Vždy, když mi někdo řekne slovo „uprchlík“, tak se zamyslím nad významem slova, a vyjde mi, jak by mohlo být už zřejmé, že někdo před něčím utíká. Když porovnám význam tohoto slova s chováním oněch „uprchlíků“, tak poněkud ten význam ztrácí. Pokud člověk před něčím utíká, měl by být rád za poskytnutý azyl a uschování před tím, před čím utíká. Také by se měl člověk pozastavit a zamyslet nad teroristickými útoky, které jsou možné ne jen, ale i díky bezpečnostním rizikům spojeným s uprchlickou krizí. Názor na tuto situaci si samozřejmě vytvoří každý sám, podle toho, co slyší, vidí či čte v novinách, vidí v televizi. Ale kde je pravda? Já sám nevím, ale vím, že to ukáže čas. Rozhodně si myslím, že bychom neměli tyto „uprchlíky“ jako celek soudit podle činů menšiny mezi nimi. Měli bychom se sami zamyslet, jak bychom se cítili my v takových podmínkách, kdybychom byli takovýmto způsobem souzeni. Chovali bychom se jako ta menšina, která může za ty špatné věci, kvůli kterým někteří z nás odsuzují uprchlíky? Nebo bychom naopak byli ti, kdo jsou odsuzováni kvůli té menšině? Na druhou stranu je ale pravda, že soužití, ať už jsme jakkoliv tolerantní, nikdy nebude snadné, a tak by se i tito, „uprchlíci“ měli snažit přizpůsobit naším zvykům, našemu chování a celkově našemu obyvatelstvu. Vyjma samozřejmě radikalistů, kteří na ně reagují agresivně a nenávistně. Poté jsou zde ale problémy, které nejsou příčina žádné z těchto stran, a to, že místa u nás a kdekoliv jinde není tolik, a že není správné upřednostňovat „uprchlíky“ před občany té země. Tímto samozřejmě nechci říci, že by měli být upřednostňováni občané, nýbrž že by k nim mělo být přistoupeno rovnoměrně a spravedlivě.
26
Adam Bališ 4. L
Sexuální útoky v Německu Když se zamyslím nad útoky v Kolíně nad Rýnem, které proběhly na Silvestra, byla celá tato akce pro mě i mnoho Němců a lidech ve světě velice šokující. O pár dní později jsme se mohli ve zprávách dozvědět, jak se tento koordinovaný útok chtěl zatutlat, jako kdyby se nic nestalo. Chtěli zabránit mediím informovat o počtech útočníků a zejména o počtech sexuálně napadených a znásilněných německých žen. Další týden se konala demonstrace hnutí Pegida právě kvůli útokům ze Silvestra, kdy na rozdíl od silvestrovských běženců němečtí policisté použili k rozehnání německých demonstrantů razantně vodní děla. Demonstrace byla svolána v reakci na německé úřady, které chtěly zamlčet silvestrovské útoky. Bylo hlášeno přes 500 trestních oznámení. Pořád si kladu otázku, proč se chtělo vše smést ze stolu a kde byla zrovna policie v den útoků. Proč později přiznaly i další státy, že měly stejný problém? Když se zamyslíme, že už je v Evropě stovky tisíc migrantů, kteří pochází úplně z jiných kultur, kde v jejich státě je žena považovaná jinak než u nás, tak co vlastně od nich můžeme čekat. V dalších dnech nám bylo řečeno, že dokonce tyto útoky byly plánované několik dní dopředu přes sociální sítě. Ted už můžeme říct, že útok proběhl ve všech evropských státech, kde je silná skupina migrantů a muslimů. Dokonce už byl v Německu zrušen Masopustní průvod pro rok 2016 z obav před útoky, město nedokáže zajistit účastníkům akce bezpečnost. Německo před pár měsíci vítalo migranty s otevřenou náručí a teď už je to úplný opak. Německé vládě se totiž začíná celá situace vymykat z rukou. Lidé mají strach. Co bude dál? Můžeme vidět, jak celá Evropa není chráněna. Tohle začíná být velký malér a jsem docela zvědavý, co s tím v Německu a v celkové Evropě hodlají dělat.
27
ROZHOVOR NEJEN O ČESKU, USA A ČÍNĚ Rozhovor s Robertem Novákem, studentem třídy 4. D, obor Informační technologie Student Robert Novák toho stihl za poslední roky opravdu dost. Krom toho, že se probojoval do maturitního ročníku, strávil jeden rok na studijní stáži v USA a nyní na podzim se dostal na měsíc i do Číny. Právě v duchu návštěv těchto destinací se nese náš rozhovor.
Než se dostaneme k hlavnímu tématu, tak bychom se tě rádi zeptali na některé věci ohledně školy. Jak ji vůbec zvládáš? Jak se ti daří v maturitním ročníku? „Ve škole jsem podle mě průměrným studentem. Neřekl bych, že se špatně učím, ale spíš se neučím. Vím, že kdybych škole dával více času, mohl bych mít mnohem lepší výsledky. Maturita bude težká, o tom nepochybuju, ale věřím si, že se všechno našrotuju a zkoušku dopělosti zvládnu.“
Co je tématem tvého maturitního projektu a jak se ti ho daří vytvářet? „Mým tématem je 3D tisk. Spolupracuji na něm s mým spolužákem Jakubem Štorkem. Naším výstupem je pět video-dílů o 3D tisku a o vytisknutí výsledného modelu. Myslím si, že výstupy se 28
nám zatím opravdu povedly, sice se sem tam najde nějaká chybička, ale nic, za co bychom si měli trhat vlasy. To sami můžete posoudit na SSPS-TV.“ Vzal sis na starost „After Party“, která proběhne po skončení maturitního plesu. Mohl bys nám k tomu říct něco víc? „Afterparty jsem si vzal na starost, protože je to můj koníček a zabývám se organizací společenských akcí už skoro čtyři roky. Kromě afterparty dělám i jíné akce jako támatické večírky, firemní večírky atd. Rád bych všechny tímto pozval po plese na Novotněho lávku, kde se afterparty bude konat.“ Jak se zdá, tak kromě studia se ještě věnuješ práci nebo podnikání. Jak se ti daří na tomto poli a jak to jde skloubit s přípravou na maturitu? „Přesně tak se snažím podnikat, mám s kamarády firmu na společenské události, dnes už skoro druhým rokem. Daří se nám podle mě velice dobře, není to vůbec jednoduchá práce, něco takle uspořádat. Mám s tím hodně starostí a zařizovaní, ale prostě mě to baví. Ikdyž to je zatím pro nás velice malý business, tak nám to přináší obrovské zkušenosti do budoucna. Se školou se to dá zvládnout, ale jak jsem říkal, potom nemám někdy dobré výsledky, protože řeším práci místo učení. Na maturitu se to musí trochu omezit. Naštěstí, jak jsme v týmu čtyři, tak mě může někdo zastoupit.“ Po skončení druhého ročníku jsi strávil jeden rok studiem na škole v USA. O jakou školu šlo, kde se nacházela? Kde jsi tam bydlel? „Ten rok jsem strávil ve státě Oregon ve městě Eugene. V Eugene byl založen Nike, toto město je vyhlášeno jako běžecké město světa a je to tam taky všude vidět. Je tam nejvíce Hippies na světě. Eugene má přibližně 200 tisíc obyvatel. Bydlel jsem v rodině s dvěma dětmi. Měl jsem o rok starší sestru, která v té době nastoupila na vysokou školu University of Washington. Bydlela na koleji, takže jsem jí neměl možnost lépe poznat. Potom jsem měl o rok mladšího bratra, který se mnou chodil na střední. Střední se jmenovala North Eugene High School. Hráli jsme s bratrem fotbal, jak by řekli Američani „soccer“, a taky jsme chodili spolu na lehkou atletiku. Máma byla učitelka a táta pracoval pro Home Depot, to je něco jako obchod OBI.“ Jaký největší přínos pro tebe rok v USA měl? „Já mám dva starší bratry a oba v Americe byli stejně jako já. Byli jsme tam posláni naším tátou, který to bral jako vojnu. Místo kde člověk dospěje. Nebo on to tak aspoň měl. I když se určitě ten zážitek nedá srovnávat, vojna a rok v Americe, tak to svůj úkol určitě splnilo. Pro představu jedete na nejvzdálenější místo od svého domova, kde jste kdy byli, já jsem to tak aspoň měl. A jedete do rodiny, kterou jstě v životě neviděli, možná tak na fotce. A když tam přijedete, tak s tou rodinou musíte jeden rok žít. Musíte se naučit respektovat pravidla, které vám můžou připadat stupidní, nebo nemusí, musíte respektovat jejich kulturu a zvyky, které se vám taky nemusí líbit, anebo můžou. Takže se naučíte respektu, jak k ostatním lidem, věcem, pravidlům, ale i sobě. Uděláte si nový přehled o věcech v životě. Dostanete nadhled na věci, kterým jste v životě nedokázali 29
porozumět. Poznáte věci, které jste si předtím nemohli představit. Podle mě jsem tam dospěl. A to, že umím perfektně anglicky, je pro mě až sekundární věc. Za kterou jsem ovšem hrozně rád.“ Zůstali ti z té doby ještě nějací přátelé, s kterými jsi v kontaktu? „Ano, se spoustu přáteli si pořád píšu, s mojí americkou mámou si do dněška posílam dopisy. A plánuji se tam vrátit po maturitě na prázdniny. Nyní na podzim ses dostal na měsíc do Číny. Jak se to vlastně přihodilo, že jsi tam odletěl? „Měl tam jet můj nejstaší bratr, ale nakonec kvůli práci nemohl, tak to nabídl mě a já jsem s radostí přijal. Byl to seminář pořádaný čínskou vládou na téma ekologie a ekonomiky na ostrovech v Číně.“ Co byl pro tebe z pobytu v Číně největší zážitek? „Asi ty kulturní rozdíly, stejně jako to bylo v US. Tradice, zvyky a kultura vás hned praští do očí, protože jste nikdy nic takového neviděli. A říkáte si, jak je něco takového vůbec možné. Ale další věc, co mě překvapila, a o které jsem vůbec něvěděl, bylo chování k naší bílé rase. Číňani, nevím proč, asi kvůli vlivu západu, berou bělochy jako nadrasu. Kdekoliv jsme šli, tak přišel většinou majitel podniku, potřásl si s námi ruku, vyfotil se, posadil k nejlepšímu stolu a dal pití zdarma. Připadal jsem si jako nějaká celebrita. Bylo to zvláštní, ale kdo by si to nenechal líbit.“ Znáš dobře Česko, prožil si rok v USA, nyní navštívil i Čínu. Dají se vůbec tyto destinace srovnávat? Mají něco výrazně společného a něco naopak výrazně odlišného? „Mezi největší rozdíly patří určitě chování, tradice, a kultura, ale to je samožrejmé. Dál určitě rozdíl mezi třídami obyvatelstva. V US máte velkou střední třídu obyvatelstva, skoro žádnou nízkou třídu a potom velmi bohatě postavenou vysokou třídu. V Česku, bych řekl, že je to tak nějak vyrovnané, samozřejmě záleží, v jaké části Česka. A Čína... tam neni skoro žádná střední třída. Více jak dvě třetiny obyvatel jsou v nízké třídě a vysoká třída je z jednou z nejvyšších ve světě. Opravdu nejvíc dech beroucí jsou rozdíly v Číně.“ Jak bys popsal přístup lidí k životu v Česku, v USA a Číně? O nás Češích se říká, že jsme věčně nespokojení, plní negativismu. O Američanech naopak, že jejich sebevědomí hraničí až s arogancí. Číňané jsou pro nás nepopsaným listem. Jaký je tvůj názor? „V Česku mi připadá, že se každý stará jenom o sebe. Můj názor je, že to způsobuje právě víra. Ať v Boha, anebo v nějaký životní cíl. V US si lidi pomáhají, zaleží jim na ostatních, nejsou povrchní. Dokáží se radovat z maličkostí, užívají si svůj život, ať je jakýkoliv. Je tam mnohem menší procento lidí, kteří dělají něco, co je nebaví. Mají mnohem větší motivaci změnit svoje životy, jít si za svým cílem. A to je vše spjaté s vírou. V Číně to nedokážu tolik posoudit, přece jenom jsem tam nestrávil tolik času. Ale co jsem spozoroval, tak jsou Čínani většinou spokojeni s tím co mají, i když mají málo.“
30
O Číně se mluví často v souvislosti s lidskými právy. S cenzurou internetu, s politickými vězni. Ale také v souvislosti s tím, že tyto problémy běžného Číňana moc netrápí, nezabývá se jimi. Jaký je tvůj názor? Mají v Číně strach otevřeně mluvit? „Čína určitě zažívala hrozné časy, při kterých zemřelo miliony nevinných lidí. Součastná doba je zvláštní. Staří přehlížejí soužasný režim. Mladí Čínani vědí, že situace se musí změnit a nelíbí se jim režim. Prý je otázka času, kdy se vše změní. Ale právě kvůli strachu se bojí vystoupit.“ Co si myslíš o čínském hospodářském zázraku? Není to jen nafouklá bublina, která později splaskne? „Jak říkáte „zázrak“, tak já bych to takle určitě nenazval. A to z toho důvodu, že momentalní hospodářská situace v Číně je plánovaná a systematizovaná. Je to složitý systém, který funguje. A je momentalně nejlepší, protože nedodržuje lidské normy. Čína chodí, jak se říká, „přes mrtvoly“. Je to složitá kapitola právě kvůli politické siutaci v Číně. A určitě si myslím, že tato „bublina“ jen tak nesplaskne.“
Mluví se hodně o čínských investicích v Česku. Ale Číňané hodně investují i v jiných zemích a dokonce mnohem více, než u nás. Jak se ty díváš na problém čínských investic v České republice? „Určitě si nemyslím, že by to měl být problém. Naopak je to pro Česko dobře. Nemáme moc investic v ČR. Je samozřejmé, že v jiných zemích budou investice jiné, ale to je tím, že to jsou jiné země s jiným trhem. Nemůžeme srovnávat investice, které jsou u nás a například v Německu.“
31
V Česku je podle statistik asi devadesát procent ateistů. O Američanech se říká, že jsou dost věřící. Jak je to s vírou v Číně? Údajně v posledních dekádách vzrostl počet Číňanů, kteří se hlásí ke křesťanství. „V US je hodně věřících, ale záleží, v jakém jste státě. Každý stát to má jinak. V Oregonu je hodně věřících, ale ne silně věřících. Dodržují určité zvyky, ale neřídí se křesťanstvím. Je to takle na celém západním pobřeží. Dál je ve Státech taky hodně sekt jako Mormoni, nebo Amišové. Obě sekty jsou zvláštní smysly života. V Číně najdete také velkou řadu náboženství, ale převládá křesťanství, budhismus, hinduismus a islám. Zase záleži v jaké provincii se nacházíte. O nárostu křesťanství bohužel nevím, takže na to bohužel nedokážu odpovědět.“ V poslední době je velkým tématem terorismus. Nedávno vraždili fanatici v USA, ve Francii, v Africe rukou jiných přívrženců radikálního islámu umírali i Číňané, ale i občané mnoha jiných států. Rusům sundali bombou letadlo. Do toho mohutná imigrantská vlna valící se do Evropy, z níž se podle mnohých mohou rekrutovat další teroristé. Jak se díváš na tento fenomén doby a nemáš obavy, že terorismus může změnit náš svět? Včetně osobních svobod, volného cestování a podobně? „Já se upřímně, jak říkáte „Fenoménem“, nezaobíram, protože vlastně nikdo neví, kde je pravda, proč se tyto věci dějí. Existuje tisíce teorií, kdo tyto organizace řídí, ať už je to USA, Rusko, Čína nebo doopravdy samo ISIS jedná samo z vlastní vůle boha Aláha, jak nám média říkají, čemu já moc něvěřím. Nerad si dělám názor na něco, o čem si nemůžu být jistý, protože jediné informace, co dostáváme, jsou z médií. Terorismus určitě může změnit náš svět a to už změnil, mění a bude měnit. Velká změna ve světě byla po 11. září. Ale zajímavé je, že v USA více jak polovina obyvatel nevěří, že celá tato katastrofa byla naplánována Americkou vládou, aby mohli sledovat obyvatele USA a mohli napadnout blízký východ. Sami můžete vidět, co se stalo po katastrofě v Paříži, že všichni souhlasili s bombardovaním v Sýrii a nikoho nezajímalo, kam vlastně tyto bomby padají. Ale jak říkám, o těchto tématech se nerad bavím, protože nikdo z nás neví, kde je pravda a dohodovat se o něčem, co nemůžeme dokázat, nemá přeci smysl.“ Máš už představu, co budeš dělat po složení maturity? Láká tě studium v zahraničí? „Vím, co budu dělat, ale nevím, co chci dělat. První rok po maturitě půjdu s největší pravěpodobností na VŠE. Chci si tam rozmyslet, jestli chci vycestovat do zahraničí anebo ne. Tenhle rok jsem si nestihl zjistit svoje možnosti, hlavně kvůli práci na to nemám čas, ale počítám, že přiští rok se definitivně rozhodnu. Doufám, že půjdu studovat do zahraničí. Ve finále je mi i v celku jedno kam. Hlavně, když to bude místo, kde se budu moct naučit novému jazyku a získat zkušenosti. Ale, momentálně bych nejradši šel studovat do Číny. Vím, že tam je pro mě největší potenciál a nejvíc možností.“ Máš nějaké životné krédo? Nějaký stěžejní cíl, ke kterému se upínáš? „Asi jako každý chci, abych se mohl podívat zpátky a vidět, že jsem něco v životě dokázal. Určitě se řídím tím, že nikdy ničeho nelituju. Ať v životě uděláme cokoliv, tak právě v tom momentu 32
jsme si mysleli, že je to nejlepší možnost, jinak bychom se podle ní neřídili. To, že na něco postupem času změníme názor, je otázka zkušeností. Ať naše možnost byla špatná nebo naopak dobrá. Místo litování rozhodnutí, bychom měli spíše pracovat na změně nebo odčinění.“ Mnoha lidem chybí větší ctižádost, touha vyniknout, sebedůvěra. Co bys v této souvislosti doporučil svým spolužákům? „Myslím si, že většině lidí chybí tyto věci, protože se bojí vyčnívat z davu, anebo vůbec s davem nejít. Připadá mi, že většina kouká na ostatní a jejich mínění o nich. To je důvod, proč lidem tyto věci chybí. Většina lidí běží svůj „Krysí závod“. Doporučil bych cestovat, nekoukat na ostaní, a jít si za svým cílem. Pokud žádný nemáte tak si ho vytvořte. Jak se můžete dostat někam, když ani nevíte, kde to je? Jak se můžete z bodu A dostat do bodu B, když ho ani nemáte?“ Děkujeme za rozhovor.
Adam Bališ 4.L
Formule 1 ve školách FORMULE 1 v naší škole Zdravím Vás, rád bych zde informoval o aktuálním vývoji našeho projektu. Jak probíhají přípravy na soutěž? Náš tým intenzivně pracuje na výrobě a propagaci našeho týmu Press One . Začátkem týdne jsme už konečně obdrželi technická pravidla pro konstrukci Formule, co ž nás posouvá zase o další krok dál. Oproti minulému roku nejsou velké změny v pravidlech a tak náš navrhnutý model nebude potřeba nějak extra předělávat. S manažerem týmu intenzivně vyhledáváme poslední sponzory pro soutěžní rok 2016. Minulý týden jsme podepsali smlouvu s firmou Kromel, která se zabývá především třískovým obráběním materiálů dle specifikací a přání zákazníka. Na čem momentálně pracuješ? V této chvíli vyrábíme s Karlem Winterem propagační box na hlavní kolo soutěže. Každý den po škole se snažíme aspoň 2 hodiny na tom pracovat, aby byl box opravdu reprezentativní. Dále snažíme se dohodnout se sponzory ohledně propagace. Momentálně máme pět sponzorů pro náš tým. Jaký je tvůj názor na soutěž Formule 1 ve školách je jedinečná, celosvětově vzdělávací soutěž, určena pro týmy studentů středních škol ve věku od 15 až 19 let. Naučíme se tu používat CAD software, pomocí kterého tvoříme design modelu, virtuální větrný tunel, který je určen pro analýzu chování modelu za jízdy.
33
Součástí soutěže je i příprava ústní prezentace realizované práce, doplněná o prezentaci konstrukční dokumentace, která dokumentuje kompletní návrh, konstrukci a výrobu závodního modelu.
FORMULE 1 Po krátké odmlce bych vás rád informoval o novém vývoji týkajícího se projektu Formule 1 ve školách. Získali jsme nového sponzora. Je jím - Flexy s.r.o. Jako sponzorský dar jsme obdrželi prezentační stěnu s potiskem našeho loga, která bude do budoucnosti doplněna o další informace. V tomto týdnu jsme vyzískali výrobní materiál sloužící ke zpracování výsledného boxu na soutěž. Se zahájením výstavby počítáme průběhem příštího týdne, vše závisí na dohodě našich manažerů. A na konec bych vás rád informoval, že příští týden dojde ke zveřejnění dlouho očekávaných pravidel soutěže F1 ve školách. A stejně jako v každém ze svých článků, i dnes vám představuji dalšího člena týmu Press One. Je jím - Daniel Papkovič 4.L
Jakou pozici zastáváš v týmu? Jsem konstruktérem formule v týmu. Zároveň jsem zodpovědný za tvar modelu a aerodynamiky formule. Na čem momentálně pracuješ? Momentálně navrhuji nový koncept kol pro F1 , skládajících se, z pohyblivého tří lopatkového jádra umístěného na hřídeli, které by vysávalo vzduch z podvozku formule. Je to teoretické a bude nutné to otestovat, ale pevně věřím, že to bude stát za to.
Jaký je tvůj názor na soutěž? Tato soutěž umožňuje získat velmi mnoho zkušeností pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet práci v týmu. Práce s CAD a CAM systémy určitě poskytne v budoucnu své uplatnění v zaměstnání. Zároveň je to dobrá zkušenost získat přehled s výkresovou dokumentací, včetně kritérií s technickými pravidly, které v této soutěži spočívají.
34
Výměnné pobyty se školami ve Španělsku a Francii! Vyrazit do Evropy za kulturou a poznáním? Máte možnost strávit týden ve španělské nebo francouzské rodině, poznat jejich zvyky, kulturu, památky a nahlédnout do partnerských škol.
Španělsko – Granada - 20. 2. – 25. 2. 2016
Francie – Saint Etienne - 16. 5 – 21. 5. 2016
Zaplatíte cestu do hostitelské země, tam už o Vás bude dobře postaráno v hostitelské rodině Na oplátku budete hostit jedono studenta při jeho návštěvě Prahy (cca září ~ říjen 2016). Pokud nemáte možnost hostit studenta u sebe doma, je možné domluvit nějaké alternativní ubytování. Ceny za dopravu budou upřesněny, zatím se jedná o průzkum zájmu. Nabídka je primárně určena pro studenty 1. až 3. ročníku, individuálně je ale možná dohoda i se čtvrťáky. Pokud by měl někdo zájem o obě výměny, také je to možné, ale musel by poté ubytovávat dva studenty najednou.
V případě zájmu či jakýchkoliv dotazů mě kontaktujte na email:
[email protected]
35
