Průběh zásnub a svatby u slovenských Romů od 30. let 20. století do současnosti

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Etnologie

Bc. Barbora Poláková

Průběh zásnub a svatby u slovenských Romů od 30. let 20. století do současnosti. Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jana Poláková, Ph.D. 2016

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma „Průběh zásnub a svatby u slovenských Romů od 30 let. 20. století do současnosti“ vypracovala samostatně s použitím literatury a pramenů, které zmiňuji v seznamu použité literatury.

...................................................................... Bc. Barbora Poláková

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Janě Polákové, Ph.D. za cenné rady a připomínky při zpracování této diplomové práce. Dále chci poděkovat manželům Pompovým pracovníkům Charity v Kojetíně a především všem respondentům, kteří mi poskytli potřebné informace.

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................ 1 1.

Metody a techniky výzkumu ................................................................................... 3

2.

Kdo jsou Romové? .................................................................................................. 8 2.1 Romské etnikum v ČR ........................................................................................ 10

3.

Získávání a vybírání partnerů ................................................................................ 17

4.

Milostná magie ...................................................................................................... 19

5.

Námluvy (mangavipen) ......................................................................................... 24

6.

Svatba obecně........................................................................................................ 32 6.1 Církevní oddavky ................................................................................................ 34 6.2 Civilní sňatek ...................................................................................................... 37 6.3 Interetnické svatby .............................................................................................. 39

7.

Svatební hostina .................................................................................................... 42

8.

Svatební veselí ...................................................................................................... 47

9.

Věno a svatební dary ............................................................................................. 49

10. Svatební zvyky ...................................................................................................... 51 11. Svatební oděv ........................................................................................................ 56 12. Postavení ženy manželky dříve a dnes ................................................................... 61 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 67 Resumé......................................................................................................................... 71 Seznam literatury.......................................................................................................... 72 Audiovizuální materiály ............................................................................................... 77 Prameny ....................................................................................................................... 77 Internetové zdroje ......................................................................................................... 78 Respondenti .................................................................................................................. 79 Obrazová příloha .......................................................................................................... 80

ÚVOD

Cílem diplomové práce je přiblížit a osvětlit průběh vybraného obyčeje životního cyklu, konkrétně svatby u skupiny slovenských Romů. Podkladem práce se stalo především studium odborné literatury, historických pramenů a muzejních sbírek. V neposlední řadě hrál významnou roli terénní výzkum uskutečněný od července roku 2015 do ledna roku 2016 v společnosti slovenských Romů, žijících v městě Kojetíně a přilehlých okolních vesnicích. 1 Při sčítání lidu v roce 2001 se přihlásilo ve městě Kojetíně k romské národnosti šest občanů. Většina ostatních Romů uvedla, že jsou české, moravské nebo slovenské národnosti.2 Profesionální odhady sociálních pracovníků, které byly zpracovány v roce 2005, uvádějí počet Romů žijících v Kojetíně vyšší. Dle těchto údajů žilo ve městě Kojetíně a jeho místních částech asi 620 Romů, což znamená přibližně desetinu všech obyvatel města.3 Při posledním sčítání lidu v roce 2011, byl počet všech obyvatel v Kojetíně vyčíslen na 6170 obyvatel.4 Nikde však není uvedeno, kolik z toho počtu zaujímají Romové. Počet Romů zde nemůže být uveden, jelikož se jedná o kvalifikované odhady. Údaje z roku 2012 nám pak ukazují, že ve správním obvodě města Kojetína, s pověřeným obecním úřadem, žije okolo 750 Romů (čerpáno z jednotlivých obcí správního obvodu města Kojetína). 5 V poslední době jsem vypozorovala vysoký nárůst počtu nově příchozích Romů do města Kojetína a to z okolního Přerova a Prostějova. Na začátku je nutné upozornit, že zkoumaným objektem byla výlučně subetnická skupina slovenských Romů, která má v České republice nejvyšší procentuální zastoupení. Používá se pro ni apelativum Rumungri. Samotný název Rumungri používají olašští Romové u nás i na Slovensku k označení neolašských Romů. Termín

Město Kojetín se nachází v okrese Přerov v Olomouckém kraji. Sociodemografická analýza města Kojetína. Dostupné z: http://www.kojetin.cz/docs/radnice/svz_analyza.pdf, cit. 27. 10. 2015. 3 Tamtéž 4 Sčítání lidu, domů a bytů. Dostupné z: http://csugeo.iserver.cz/xm/redakce.nsf/bce41ad0daa3aad1c1256c6e00499152/ebcb1572242a7cc5c12577370027e82d/$ FILE/kojetin.pdf , cit. 25. 2. 2016. 5 Kojetín. Popis současné situace a vyloučených romských komunit. Dostupné z: http://www.kojetin.cz/docs/radnice/soc_rom_kom.pdf, cit. 27. 10. 2015. 1 2

1

vznikl spojením dvou slov Rom ungro – Rom uherský a zprvu byl určen opravdu pouze Romům v Uhrách, kteří se jako jedni z prvních trvale usazovali. 6 Tito Rumungri jsou nejpočetnější

romskou

skupinou

žijící

na

území

České

republiky.

Do českých zemí přišli v několika vlnách po druhé světové válce, během níž byla většina původních českých a moravských Romů vyhlazena. Přívlastek slovenský by mohl být poněkud zavádějící a vzbuzovat dojem, že se jedná o Romy žijící na Slovensku nebo o státní občany Slovenské republiky. Ve skutečnosti máme slovenskými Romy na mysli příslušníky subetnické skupiny, kteří žijí usedle na západním, středním a východním Slovensku po několik století. „Už z patnáctého století pocházejí záznamy o romských rodinách usazených na Spiši.“7 „Jiří Lípa (1963, 1965) zavedl termín slovenská cikánština, slovenský Cikán do odborné literatury.“ 8 Celá diplomová práce je postavena na pohledu minulém a současném. Jedná se o porovnání mezi svatbou, úkony a věcmi s ní spojenými, zásnubami a postavením ženy manželky dříve a dnes. Snahou je vypátrat, v jaké míře se svatba a zásnuby u mladší generace podobají svatbám a zásnubám generace jejich prarodičů. V práci je zařazena i stručná historie Romů, a to především z důvodu, že znalost historie umožňuje snadnější vhled do současnosti. Pro povědomí o Romech u nás je nutná nejen orientace v jejich středověké historii, ale především v novověkých událostech. Zmíněno je zde i rozdělení Romů do subetnických skupin, které pobývají na našem území, jelikož jsou mezi nimi značné rozdíly, týkající se hlavně způsobu života, tradic, zvyků, jazyka i svateb. Respondenti jsou rozděleni do kategorií mladší a starší generace. Do starší generace jsou zahrnuty osoby starší šedesáti let, to znamená ty, kteří se narodili do roku 1955 a mladší generaci zastupují osoby mladší 60 let, narozeni od roku 1955. Nejstarší respondentkou byla paní Oláhová, která v letošním roce (2016) dosáhla šedesáti pěti let a nejmladším respondentem byl pan Krištof, na jehož svatbě jsem byla v rámci výzkumu přítomna, a kterému je nyní dvacet čtyři let.

Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 38. Hübschmannová, Milena: Můžeme se domluvit – Šaj pes dovakeras. Olomouc: Vydavatelství UP, 1993, s. 18. 8 Hübschmannová, Milena: Můžeme se domluvit – Šaj pes dovakeras. Olomouc: Vydavatelství UP, 1993, s. 19. 6 7

2

1. Metody a techniky výzkumu

Při mém výzkumu v otázce romské svatby jako významného životního (přechodového) rituálu, mající svůj symbolický, psychologický a společenský význam, jsem se rozhodla použít metod kvalitativního výzkumu. Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího kontaktu s terénem nebo situací jedince či skupiny jedinců. Tyto situace obvykle reflektují každodennost jedinců, skupin, společností či organizací. 9 Důvodem pro výběr právě kvalitativního výzkumu mi byly známé okolnosti problematiky výzkumu kvantitativního s romskou menšinou.10 Snažila jsem se tedy předejít nedůvěře ze strany Romů v případě dotazníkového šetření a zároveň i nespolehlivosti získaných dat. Další výhody kvalitativního výzkumu shledávám v možnosti modifikování a doplňování výzkumných otázek v průběhu samotného výzkumu a získání hloubkového a přesnějšího popisu a eventuální možnosti komparace než u výzkumu kvantitativního. V létě roku 2015 jsem prováděla výzkum metodou řízeného nahrávaného rozhovoru. Jako jednu z metod kvalitativního výzkumu jsem zvolila případovou studii, jejímž cílem je sběr velkého množství dat od jednoho nebo několika málo jedinců a jejich následné důkladné prozkoumání. 11 V rámci zájmu o subetnickou skupinu slovenských Romů jsem využila metodu studie komunity. S jednotlivými zástupci této skupiny jsem prováděla rozhovory a získaná data pak porovnávala s nastudovanou literaturou. Využila jsem i osobní případové studie, kdy objektem mého výzkumu byl jeden životní aspekt čili svatba daného respondenta. Výhodu opakovaného kontaktu s konkrétním jedincem shledávám v jeho následujícím doporučení na osobu další. Tímto způsobem dojde k získání nového narátora, a to za použití metody „sněhové koule“ či „snowball sampling“.

Jde o tzv. nabalování, kdy se badatel od prvních

oslovených respondentů dozvídá jména dalších osob, s nimiž by z hlediska jeho Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2008, s. 51. Poláková, Jana: Kapitoly ze současné romistiky (Sondy do historie, metodologie a terénní praxe). Dizertační práce. Brno. Masarykova univerzita - Ústav evropské etnologie, 2011. 11 Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2008, s. 104. 9

10

3

výzkumného projektu bylo užitečné vést rozhovor. 12 Cílem bylo naslouchání dotazovanému a snaha ho nepřerušovat, a to i při zmínkách o historii a životních událostech, které přímo nesouvisely s tématem. Tyto souhrnné a na první pohled nepodstatné informace, mohly později pomoci k pochopení problematiky, která byla zkoumána. Na paměti jsem však neustále měla onu výzkumnou otázku, ke které jsem směřovala. Při mé účasti na svatbě jsem využila i metody přímého pozorování. U starší generace jsem tedy prováděla historický výzkum. „Historický výzkum je proces systematického popisu a přezkoumávání minulých událostí s cílem podat zprávu o tom, co se v minulosti stalo.“13 Tento typ výzkumu mi pomohl odpovědět na otázky, odhalit neznámé souvislosti, nalézt vztahy mezi minulostí a přítomností a přispět k porozumění romské kultury, vedle které naše majorita žije a je nám stále cizí. Ve výzkumu nedávné minulosti jsem se opírala o rozhovory s lidmi, kteří byli přímo nebo nepřímo účastníky události, jež byla v mém případě svatba. Této metodě se říká: oral history neboli orální historie. Orální historie závisí na paměti, zkušenostech a interpretacích jedinců14. Tato metoda se při výzkumu s Romy jeví jako nejefektivnější a nejlépe použitelná. Hlavním cílem metody je samotný respondent, jeho individuální sdělení, výpovědi a životní prožitky. „Základním předpokladem práce s orální historií je respekt k člověku jakožto k jedinci se vším, co s sebou tento fakt přináší.“15 Při výzkumu bylo zapotřebí, aby romští respondenti dobře pochopili položenou otázku a získali alespoň částečnou důvěru ke mně jako k výzkumníkovi. Při první návštěvě jsem nechala narátora volně vyprávět a odpovídat na položené otázky a během dalších příchodů již doplňovala chybějící a potřebná data k opomenutému či nedopovězenému. Také záleželo na věku respondenta, u starších osob (pamětníků) jsem upřednostnila chronologicky vedené vyprávění, které pro ně bylo snazší a mně pomohlo lépe proniknout a zorientovat se v životním příběhu dotazované osoby. V případě úplného odbočení od tématu, se kterým jsem se u starší generace setkávala často, jsem Vaněk, Miroslav - Mücke, Pavel - Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 90. 13 Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2008, s. 135. 14 Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2008, s. 137. 15 Vaněk, Miroslav - Mücke, Pavel - Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 23 – 24. 12

4

se respondenty mými vstupy do vyprávění, snažila co nejvíce držet v určitých vymezených hranicích, abych si tím zajistila maximum potřebných informací. U střední a mladší generace jsem volila strukturovanou podobu za předpokladu, že mohou vyzdvihnout určité chvíle a události z jejich života, které se nestaly před dlouhou dobou a tudíž je mají dobře na paměti. Díky nejstarší respondentce paní Oláhové 16 jsem následně mohla porovnat, jak vypadaly přípravy a průběh romské svatby již v roce 1949 až po romskou svatbu letošní, konající se 19. 7. 2015, na kterou jsem byla pozvána a mohla si tak udělat obrázek sama a porovnat změny, které během 66 let nastaly. Zkoumanou skupinu tvořili slovenští Romové různých věkových generací a zároveň obou pohlaví, a to s cílem objasnit pohled na danou problematiku co nejkomplexněji. Každý z respondentů vyžadoval jiný přístup za účelem získání potřebných informací. Cílem výzkumu bylo dosažení co největšího množství sdělení k danému tématu a zachycení jak současného stavu, tak především osvětlení významné životní události v letech minulých, kdy se přece jenom tradiční podoby a zvyky při a po obřadu dosti lišily. Důležité bylo tedy dobře sledovat a vypozorovat faktory, podílející se na jejich formování a modifikaci. Respondenty jsem navštěvovala vždy po předchozí domluvě v jejich domovech, tedy v místech pro ně přirozených a příjemných. Naskytnutou možnost jsem uvítala, protože v jejich domácím prostředí se cítili v bezpečí, byli více otevřeni a nebáli se tolik odpovídat. Rozhovory se staršími respondenty trvaly delší dobu kolem dvou až tří hodin z důvodu častého odbíhání od tématu, především při vzpomínkách na léta minulá. Z toho důvodu bylo u některých z nich zapotřebí setkání zopakovat a doptat se na potřebné chybějící informace. Příslušníci mladší generace byli více strozí a při odpovědích na mé otázky šli vždy přímo k věci. U mladší generace byla potřeba se častěji ptát a pokládat mnohem více otázek než u starší generace. Zástupci starší generace se vždy rozvykládali sami, kdežto u mladší generace jsem musela po informacích více pátrat.

16

Paní Ethela Oláhová, narozena v roce 1930 se vdávala ve svých 19 letech.

5

Položené výzkumné otázky se týkaly především událostí v minulosti. Nejnepříjemnější otázkou pro mé respondenty byla jednoznačně otázka, na kolik peněz celkem je svatba vyšla. Odpovědi se lišily, dva z mladších respondentů odpověděli téměř bleskově a bylo znát, že se peněžní výší utracenou za náklady na svatbu chlubí. Ovšem u ostatních tato otázka způsobila určitou nedůvěru a až po mém připomenutí a ujištění, že tyto informace jsou jen pro účely mé magisterské diplomové práce, jsem se dozvěděla odpověď. Rozhovory jsem zaznamenávala, respektive nahrávala na mobilní telefon po předchozím souhlasu respondentů. S dorozuměním nebyly žádné problémy, mladší generace mluvila velmi dobře česky, jen málo kdy míchali někteří z této generace češtinu se slovenštinou. Starší lidé mluvili více slovensky než česky, ale i tak nebyl s pochopením problém. V případě nejasností u pár slovíček, jsem se vždy doptala a pojem mi byl vysvětlen. Při rozhovoru s mojí nejstarší respondentkou byla přítomna i její dcera, která mi pomohla s objasněním neporozuměného. Při výzkumu jsem se v jeho počátcích setkala s problémy v komunikaci s Romy a to především ze strachu, co mi povědět mohou a co ne. I přes prvotní vysvětlení, za jakým účelem tyto informace sbírám, jsem byla často podezřívána ze spolupráce se státními nebo samosprávnými úřady. Chvíli mi tak trvalo, než jsem nabyla důvěry ze strany romských respondentů. Na některé otázky odpovídali s patrnou nedůvěrou a ostražitostí, proto jsem je pro jistotu zopakovala i na konci rozhovoru. Rozhovorům byli přítomní buď samotné ženy či samotní muži nebo celé manželské páry. Pokud byly v místnosti přítomny děti, rodiče je poslali do jiné místnosti či ven. V případě, že se u společného stolu při rozhovoru sešel muž i žena a já se jich dotazovala na otázky týkající se jejich svatby, na všechny společné otázky odpovídal muž. Na dotazy mířící přímo na manželku, žena odpovídala velmi stroze a vypověděla jen to nezbytné, co musela a dál se už nerozvykládala. Ovšem když se mi při další návštěvě podařilo zastihnout doma jen manželku, rozhovor nabral jiný spád a manželka se v rozhovoru otevřela mnohem více. 17 Byly-li rozhovoru přítomny dvě ženy, ztratily většinou velmi rychle zábrany a rozpovídaly se. Měly tak jedna v druhé Poláková, Jana – Danielová, Helena: Kořeny – genderový výzkum zaměřený na romské ženy. Národopisná revue 15, 2005, s. 106. 17

6

oporu, například při hledání souvislostí, na které si již samy dobře nepamatovaly. Tato metoda skupinového rozhovoru se ve výzkumu dobře osvědčila. Po prvotních zkušenostech jsem zkusila možnost navštívit Charitu, jež sídlí v Kojetíně. V Charitě jsem se domluvila se zdejšími pracovníky, zdali by mi mohli doporučit rodiny, které by byly ochotny uskutečnit se mnou rozhovor a mohla je navštívit. Romští terénní pracovníci, manželé Pompovi, jejichž prací jsou sociální služby v přirozeném prostředí rodin na území Kojetína a okolních obcí, mi vyšli vstříc a společně jsme vybrali několik rodin, které jsme navštívili. Rozhovory, vedené za přítomnosti terénních pracovníků, probíhaly jinak. Otázky byly pokládané mnou, ale zajímavé bylo, že respondenti, ať už zástupci ženského či mužského pohlaví a jakéhokoliv věku své odpovědi adresovali pracovníkům Charity, které již dobře znali a evidentně k nim měli důvěru. Oční kontakt při výpovědích tedy probíhal mezi nimi a terénními pracovníky. Odpovědi respondentů byly mnohem obsáhlejší a měly větší vypovídající hodnotu než při mých předchozích návštěvách. Přítomnost jiné osoby však přináší i nevýhody. Respondenti často odbíhali od tématu k problémům, které potřebovali vyřešit s terénními pracovníky a zástupci starší generace začali vzpomínat na dřívější časy na Slovensku a opakovaně se jejich vzpomínky ubíraly k tématům a neštěstím, které jim přinesla válka. Úskalím metod, jež se opírají o vyprávění respondentů (životní příběh, řízený rozhovor, vyprávění a oral history), je skutečnost, že je výzkumník odkázán čistě na výpovědi informátorů. „Sesbíraný materiál je tak závislý na subjektivním náhledu, prezentaci a na vzpomínkách, které se dotazovanému možná vlivem času jeví v odlišném světle, než se skutečně staly – což neznamená, že by se měl badatel těchto metod stranit, naopak, kouzlo práce s respondenty tkví právě v jedinečnosti jejích tvrzení."18 Celou práci jsem v závěru doplnila o obrazový materiál, který jsem zčásti pořídila sama v rámci výzkumu, a z části mi byly fotografie poskytnuty pracovníky Muzea romské kultury v Brně.

Pavlásek, Michal – Nosková, Jana (eds.): Když výzkum, tak kvalitativní. Brno: Masarykova univerzita a Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno, 2013, s. 94. 18

7

2. Kdo jsou Romové?

Romové [z rom.], Cikáni – „ skupina obyvatelstva společného původu, rozptýlená pod různými apelativními a etnonymními názvy v exteritoriální etnické diaspoře téměř po celém světě.“19 Romy nelze považovat za homogenní etnikum, ačkoliv mají společný původ sahající až do středověké Indie. Tato tvrzení jsou podložena na základě jak jazykového srovnávacího studia, častými shodami ve slovech romských a indických, tak i etnologického např. výrobními postupy, způsoby obživy a normami chování. Lektorka Mgr. Simona Jandová našla určité podobnosti mezi Romy a Indy i ve věcech týkajících se svatby. „Prvním kritériem pro výběr partnera je stejná kasta. Hinduisté se dodnes rozdělují do kast, hierarchicky uspořádaných endogamních sociálních skupin, a je samozřejmostí, že partneři musí pocházet ze stejné. Vystrojit pořádnou hinduistickou svatbu je tak nákladné, že si rodiče musí půjčit často peníze a po svatbě se musí uskromnit, aby dluh splatili. U dívek se hodnotí hlavně krása, zvlášť se cení světlý odstín pleti.20 Zmínky o Romech citované různými tehdejšími autory jsou nejisté, nicméně informace obsažená v kronice neznámého mnicha z kláštera na hoře Athos v Řecku kolem roku 1068 se velmi pravděpodobně Romů týká.21 Tato událost popisovaná v legendě Svatého Jiřího Athoského pojednává o lidech zvaných Adsincani (okolo roku 1050) pohybujících se v oblasti Konstantinopoli.22 Ať již byli Romové skutečně Acingané či ne, nic nezmění na faktu, že z tohoto označení Athinganoi ‒ Atsigános vzniklo jedno z nejrozšířenějších pojmenování Romů v Evropě: Cikán (německy Zigeuner, italsky Zingar, maďarsky Cigány atd.). 23 Zajímavé je, že slovo Athingan mělo již od začátku negativní nádech a s označením Cikán se Romové ve většině případu

Weinerová, Renata: Romové. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 854. 20 Jandová, Simona: Stejná kasta podmínkou. In: Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 158-159. 21 Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 11. 22 Soulis, George C.: Cikáni v Byzantské říši a na Balkáně v pozdním středověku. In: Romové v Byzanci. Praha: Indologický ústav FF UK, 1998, s. 40. 23 Cikáni. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cik%C3%A1ni, cit. 2. 10. 2015. 19

8

neztotožnili dodnes. Zatímco název Cikán, cikán, Cigán, cigán v slovenštině a češtině je de facto apelativum,24 chápou Romové toto slovo často jako český ekvivalent k romskému Rom. Rom je autonymum,25 které většina Romů na světě užívá, jako vlastní etnický název. Etymologicky je etnonymum26 Rom spjato s názvem Ḍom. Dnes se jménem Ḍom označuje početná indická džáti (kasta), rozšířená po celé severní Indii. Dříve

mohlo

mít

Ḍom

status

etnonyma.27

Romové

pronikli

na

Balkán

a později do evropského vnitrozemí v průběhu 13. – 14. století v diferencovaných skupinách.28 Díky následnému kulturnímu a historickému vývoji se Romové dělí na subetnické skupiny mluvící několika dialekty romštiny, případně etnolekty slovenštiny, maďarštiny, češtiny a jiných evropských jazyků. Příčinou rozdělení na romské skupiny byl právě častý pohyb Romů po Evropě a s tím spojená odlišná míra integrace a převzetí tradic a zvyků od majoritního obyvatelstva a přizpůsobení se. Romové s počtem sedmi až devíti milionů dnes představují největší a nejrychleji rostoucí menšinu v Evropě.29

Obrázek 1 Statistické údaje o romské populaci v Evropě. Graf: ČTK, 1. července 2003. Obecné jméno, tedy takové jméno, které není vlastním jménem (propriem). Viz Autonymum. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Etnonymum, cit. 2. 10. 2015. 26 Viz Etnonymum. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Etnonymum, cit. 2. 10. 2015. 27 Rom/ Dom. Dostupné z: http://rombase.uni-graz.at/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/topics/rom.cs.xml, cit. 2. 10. 2015. 28 Horváthová, Emília: Cigáni na Slovensku: historicko-etnografický náčrt. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1964, s. 35. 29 Romové v Evropě. Dostupné z: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18884, cit. 2. 10. 2015. 24 25

9

2.1 Romské etnikum v ČR V dnešní době neexistují spolehlivé statistiky vyčíslující počet Romů žijících v České republice. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se k romské národnosti přihlásilo celkem 13 150 obyvatel,30 což ovšem neodpovídá ani zdaleka reálnému počtu. Údaje o romské komunitě vykazují největší rozdíly mezi oficiálními výsledky jejich sčítání a realitou.31 Tento fakt má několik důvodů. Mnozí Romové si pletou občanství s národností, a proto hodně z nich sebe samo označilo jako Čechy či Slováky. Dalším důvodem je, že Romové nemají důvěru ke statistickým akcím a soupisům, která pramení z jejich historické zkušenosti. Dle shrnutí european roma rights centre (dále ERRC) odhady početnosti romské komunity v České republice kolísají mezi 150 000 a 300 000 osobami (1,4-2,8% obyvatel).32 Do druhé světové války žili na našem území čeští Romové, moravští Romové a Sinti. V průběhu druhé světové války byly původní subetnické skupiny téměř vyhlazeny. Do Čech se dostali olašští Romové, žijící tradičním kočovným životem a nastěhovali se sem za prací i usedlí slovenští a maďarští Romové. Pojem Romové je souhrnným názvem pro příslušníky romského národa či národnostní menšiny, kteří se k němu hlásí.33 Jak jsem již zmiňovala výše, Romové jsou také často označováni jako Cikáni, což je apelativum Romů a Sintů, kterým je označovaly slovanské a germánské národy. 34 „Slovo cikán v naší lexikální zásobě odedávna mělo a stále ještě má silný expresivní a pejorativní podtón, v němž zaznívá negativní postoj „dobré“ většiny vůči „špatné“ menšině.“35 V České republice, stejně jako v Evropě, se Romové dělí na subetnické skupiny, které se od sebe liší dialektem, normami chování, tradicemi a způsobem života. Pro lepší orientaci je zde krátce popsaná každá romská subetnická skupina žijící na území České republiky se svými specifiky, které je od sebe odlišují. Kubala, Ondřej: Předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů 2011. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/sldb/predbezne_vysledky_scitani_lidu_domu_a_bytu_2011, cit. 3. 10. 2015. 31 National minorities in Brno. Dostupné z: http://revue.nulk.cz/pdf/r5-2015.pdf, cit. 24. 3. 2016. 32 Hlaváček, Karel: Statistické informace o Romech. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=91753 , cit. 3. 10. 2015. 33 Sekyt, Viktor: Romské tradice a jejich konfrontace se současností (Romství jako znevýhodňující faktor). In: Jakoubek, Marek – Hirt, Tomáš: Romové: kulturologické etudy. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2004, s. 189. 34 Šišková, Tatjana: Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál, 2001, s. 124. 35 Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Matice moravská, 2005, s. 14. 30

10

Nejpočetnější skupinou jsou jednoznačně slovenští Romové. Tvoří seskupení tradičně usedlých Romů, kteří žili do roku 1945 na východním Slovensku, a jimž je tato diplomová magisterská práce věnována. Jejich procentuální vyčíslení se odhaduje na 85 % ze všech romských subetnik v České republice. Druhou nejpočetnější subetnickou skupinou jsou olašští Romové, již kočovali ve střední Evropě. V roce 1959 byli na našem území násilně sedentarizováni. Olašští Romové nemají příliš kladný postoj k usedlým slovenským Romům. Panuje mezi nimi značná nevraživost pramenící ze vzájemného vztahu mezi místním obyvatelstvem a právě slovenskými Romy. Procentuální zastoupení olašských Romů v České republice se uvádí okolo 10 %. Další skupinou jsou Romové maďarští, kteří žili do druhé světové války na území Maďarska a jižního Slovenska v oblasti obývané maďarskou národnostní menšinou. Rozdíl mezi slovenskou a maďarskou subetnickou skupinou je především v jazyce. Jejich počet je vyčíslen na 2 %. Následující 2 % jsou rozdělena mezi české a moravské Romy, kteří žili do druhé světové války na území Čech a Moravy. Jedná se o potomky předků, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Míra jejich integrace je vysoká a pro své okolí i pro Romy z jiných etnických skupin nepředstavují nositele tradičního romipen. 36 Zbývající procento zahrnuje německé Sinti, což je etnikum žijící rozptýleně v západní Evropě. Sintí žili v pohraničních oblastech Čech až do druhé světové války, po válce zde přežilo jen několik rodin. Jejich jazyk je ovlivněn němčinou a liší se od romštiny, kterou používají slovenští Romové. Romská historiografie jako taková, se začala rodit teprve v nedávných letech a romské primární prameny se vyskytují ve větší míře teprve jako průvodní jev etnoemancipačního úsilí Romů po druhé světové válce. Romové, kteří jsou odlišní svými antropologickými rysy, ale také svým způsobem života, poutali již odedávna nemalou pozornost středověkých kronikářů a učenců. Za nejstarší pravděpodobný Zkráceně romství, je to souhrn pravidel a chování spojených s vědomím určité etnické příslušnosti, která by měla být každému Romovi vlastní. 36

11

doklad o přítomnosti Romů v českých zemích se považuje Dalimilova kronika (sepsána počátkem 14. století), ve které se uvádí, že v roce 1242 přišla do Českého království skupinka asi 500 lidí. Podle toho, že když prosili o chléb, říkali „kartas bog“, říkali jim Kartasové (někteří badatelé se domnívají, že slůvko „bog“ je odvozenou romského bokh = hlad, a že šlo tedy o Romy. 37 Tento doklad z Dalimilovy kroniky však není doložený jinými prameny a první nesporný záznam najdeme až v díle historika a spisovatele Františka Palackého (1798 – 1876) Staří letopisové čeští z roku 1416 kde se píše: „Také toho léta vláčili se cikáni po české zemi a lidi mámili.“ 38 „Početnější skupiny Romů jsou doloženy v českých zemích od počátku 15. století.“39 Konkrétní informace z oblasti Moravy, kde se Romové na počátku tohoto století objevili, popisuje tato zmínka. „Nejstarší zmínku o nich obsahovaly dnes už ztracené znojemské knihy počtů, v nichž byl k r. 1417 záznam o almužně ve výši jedné kopy a tří grošů, kterou dostala tehdy přítomná skupina romských kočovníků.“40 V průběhu staletí některé rody Romů odcházely a jiné přicházely, s výjimkou jižní Moravy se nikde nesměly trvale usazovat. „Teprve za Marie Terezie a zvláště pak za osvíceného panovníka Josefa II. dochází k trvalému usidlování Romů, kterému dříve bránily diskriminační dekrety a nařízení.“41 Osvícenská panovnice Marie Terezie (1717–1780) uplatnila pokus o integraci a asimilaci Romů. Uhry byly po tureckých válkách vylidněny a tak se je zde snažila sedentarizovat a zapojit do hospodářskoekonomického procesu. Od roku 1758 se tak všichni Romové na území Uher museli usadit. Na snahy své matky poté navázal císař Josef II (1741–1790), za jehož vlády vyšel v platnost dekret, nařizující zlegalizování pobytu Romů na území Moravy. Tyto snahy o sedentarizaci však nepřežily na konci 18. století své osvícenské propagátory. Před druhou světovou válkou žili v Čechách a na Moravě čeští Romové a němečtí Sinti. Když v tzv. Protektorátu Böhmen und Mahren začaly platit nacistické zákony, byli téměř vyvražděni a z osmi tisíc Romů v Čechách a na Moravě přežilo

Mann, Arne B.: Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001, s. 48. Palacký, František: Staří letopisné čeští od roku 1378 do 1527. Praha: Nakladatelství L. Mazáč, 1941, s. 41. 39 Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997, s. 7. 40 Nečas, Ctibor: Topografie romského osídlení na jižní Moravě. Jižní Morava 36, 2000, sv. 39, s. 261. 41 Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Matice moravská, 2005, s. 45. 37 38

12

zhruba šest set osob.

42

Jejich potomci tvoří zbytky českých a moravských Romů

a Sintů. Pronásledování Romů vyvrcholilo v době druhé světové války, kdy na územích pod německou správou byla většina Romů vyhubena. Slovenští Romové nebyli posíláni do vyhlazovacích táborů, ale přesto jich tisíce zahynulo v pracovních táborech na nucených pracích. Po nacistické genocidě zůstalo v českých zemích zhruba tři sta rodin, tj. necelých tisíc Romů. 43 Většina Romů, kteří dnes žijí v České republice, jsou potomci těch, kteří přišli na Moravu a do Čech po roce 1945 ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Zvláště pohraniční oblasti byly (po odsunu Němců) dosídlovány převážně kočovnými Romy.44 Následující vlna migrace se týkala početných skupin usedlých Romů ze Slovenska, kteří hledali buď spontánně, nebo i na základě náborových akcí podniků, respektive v souvislosti s celostátním příkazem o pracovní povinnosti, v českých zemích pracovní uplatnění. 45 Kromě pracovních možností bylo stěhování zjevné i u některých jednotlivců, jejichž přesun byl motivován osobně. Průkopníky byli odvážní mladí Romové, kteří mimo své dosavadní bydliště během prezenční služby poznali sociální a ekonomické možnosti, jež poskytovala posádková města. Mladí lidé měli dost odvahy, aby v těchto městech započali novou etapu života a už jako nevojáci si zde plnili své další životní plány a cíle. Po přesunu za nimi postupně dojížděla celá rodina, ať už jejich ženy s dětmi nebo rodiče a známí. Podobnou cestou se sem dostal značný počet osob, které by se bez počátečního impulzu, ani neodhodlali a nenašli by odvahu opustit své dobře známé

prostředí

slovenských

osad.

„Kolektivní

nápodoba

tak

podněcovala

a vedla ke zrodu řetězových migrací: jednotlivými jejich články byly rodiny, klany, které se stávaly v nových lokalitách imigračními jádry a jejichž členové byli mnohdy jen pasivními přistěhovalci – historická zkušenost a soudržnost je nutila následovat vystěhovalecké průkopníky z řad svého příbuzenstva.“46

Hübschmannová, Milena: Můžeme se domluvit – Šaj pes dovakeras. Olomouc: Vydavatelství UP, 1993, s. 25. 43 Národnosti v České republice: (Základní informace). Praha: Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 1993, s. 27. 44 N. Pavelčíková: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/publikace-sesity-01-15.aspx, cit. 15. 3. 2016. 45 Nařizoval ji dekret prezidenta republiky č. 88/1945. Náborové akce českých podniků pro zajištění dostatku pracovních sil pro poválečnou obnovu země v letech 1946–1947. 46 Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999, s. 85-86. 42

13

Na území Slovenského štátu byla situace jiná. Režim Slovenského štátu od svého vzniku začal s perzekucí romského etnika. Úvodem k perzekučním opatřením byl elaborát zákona o potulných cigánech.47 „Legislativně upravil romskou otázku Zákon o potulných cikánech ze 14. července 1927. Jeho ustanovení označovala Romy za asociální a umožňovala zachycovat je ve zvláštních policejních soupisech, vydávat pro dospělé osoby cikánské legitimace nebo kočovnické listy.“48 Tuto cikánskou legitimaci obdržel každý Rom starší čtrnácti let a ti co byli mladší, byli zapsáni do legitimace osoby, s kterou žili. 49

. Obrázek 2 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 218/09. Cikánská legitimace Marie Danielové.

Janas, Karol: Pokusy vlády slovenského štátu o likvidáciu obchodu s koňmi. Romano džaniben, 2003, č. jevend, s. 89. 48 Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1993, s. 16. 49 Janas, Karol: Zabudnuté tábory. Trenčín: Trenčianska univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíne, Fakulta sociálno-ekonomických vzťahov, 2008, s. 25. 47

14

Perzekuce byla zaměřená hlavně proti Židům, postiženi nezůstali ale ani Romové. Opatření měla široký rozsah a postihovala téměř celý společenský život. V letech 1939 vznikly první státem organizované pracovní tábory. 50 Radikalizace protiruských opatření se v roce 1943 vystupňovala a vyvrcholila v roce 1944/1945. Romy tedy genocida jako taková nepostihla, nicméně v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, přišla německá okupace a Němci začali spolu se slovenskými radikály s masovou perzekucí, vraždami a popravami. „Na Slovensku bylo zavražděných 311 Romů.“51 Během války se „gádžové“52 o Romy nezajímali. Starosti soustředili především sami na sebe a svoje nejbližší. Romové žili v naději, že se pro ně znovu otevře nějaké východisko. Tak se i stalo, otevřely se Čechy. V pohraničí zůstala po odsunutých Němcích spousta volných míst a bytů, což bylo pro Romy výzvou, jelikož už na Slovensku nebyla práce a někteří neměli kde bydlet, jeli zkusit štěstí do Čech, kde jim bylo přislíbeno obojí. Nejprve odjeli muži, kteří se pak vraceli a pěli ódy na Čechy, které se jim staly zemí zaslíbenou. Za mladými muži tak postupně odcházely ze Slovenska jejich ženy s dětmi a nejbližší příbuzenstvo. Absolutní většinou Romů v České republice jsou tedy pováleční migranti ze Slovenska, jejich děti, vnuci a pravnuci. Postupem času můžeme u nás narazit na čím dál více těch, kteří se tu již narodili a mnohdy už ani nevědí, odkud ze Slovenska pochází jejich rodiče a prarodiče. První vlna migrací slovenských Romů do českých zemí nastala bezprostředně po druhé světové válce a je možno ji považovat za převážně živelný proces. Popudem k němu byl ovšem také dekret prezidenta republiky č. 88/1945 o všeobecné pracovní povinnosti, kterou bylo jen obtížně možno plnit na Slovensku, jež po válce trpělo ekonomickou krizí spojenou s nedostatkem pracovních příležitostí. 53 Pro tuto první vlnu romské migrace do českých zemí je typické, že odcházely často neúplné rodiny, mnohdy jen práceschopní muži, buď na sezónní práce, nebo i na delší dobu, neměli Janas, Karol: Perzekúcia rómskeho obyvatelstva v armáde Slovenskej republiky v rokoch 1940–1942. In: Romano džaniben, 2002, č. jevend, s. 12. 51 Janas, Karol: Pokusy vlády slovenského štátu o likvidáciu obchodovania s odpadkami v rokoch 1939 – 1945. Bulletin Muzea romské kultury 11–12, 2002–2003, s. 77–79. 52 Slovo gádžo používají Romové jako oslovení či označení neroma. 53 Budilová, L. – Jakoubek, M.: Romové a cikáni – neznámí i známí: interdisciplinární pohled. Voznice: LEDA, 2008, s. 68. 50

15

ovšem ještě úmysly se tu trvale usídlit. Tito Romové představovali pro své zaměstnavatele zcela ideální a jednoduše upotřebitelné levné pracovní síly, vhodné a dobře využitelné pro nekvalifikované práce, které byly nezbytně nutné pro poválečnou obnovu infrastruktury ve vnitrozemí a zejména ve vylidňujícím se pohraničí. Dále se Romové uplatnili jako pracovní síla pro rozvoj stavebnictví a zemědělství. Samotní Romové měli jen minimální požadavky na mzdu a na pracovní a ubytovací podmínky, jejich pracovní nasazení a morálka byla považována vesměs za uspokojivou. 54 Příchod Romů do měst (Plzeň, Most, Ostrava, Kladno, Jihlaa, Brno atd.) probíhal tehdy většinou spontánně, nebyl nikým řízen ani organizován. Byl součástí velkého migračního pohybu Romů ze Slovenska, a to zejména východního, kdy se odtud stěhovali do českých zemí za prací, či lepšími bytovými a celkovými životními podmínkami, ale i s touhou po dosáhnutí rovnocenného postavení. „Důsledkem těchto migračních přesunů je, že od poloviny 50. let [20. století – pozn. aut.] žije v České republice převaha Romů, právě ze skupiny slovenských Romů, která činí cca 85%.“55 Jednalo se tedy o tzv. řetězovou migraci, kdy z jedné lokality na Slovensku odcházely příbuzensky spjaté rodiny společně či postupně do pro ně nového domova v českých zemích. Dodnes o tom svědčí několik nejvíce se vyskytujících romských příjmení v daném městě či obci: Dunka, Horváth, Bílý, Čuri, Čarný a další. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejpočetnější subetnickou skupinu Romů na území České republiky, lze přepokládat, že právě ona bude určující složkou pro budoucnost Romů u nás.

Pavelčíková, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004, s. 25-27. 55 Eva Davidová: Osudy a cesty Romů v letech 1945-1989. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O Roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 33. 54

16

3. Získávání a vybírání partnerů

Dříve se budoucí sňatky domlouvaly v době, kdy byli budoucí novomanželé ještě děti a neměli tušení, co se chystá. Dalším obdobím, kdy se začalo uvažovat o vhodném partnerovi pro dceru, bylo tehdy, když se z děvčátka stala dívka, tedy v době první menstruace. Jedna respondentka56 řekla, že v den, kdy dostala první periodu, dostala od své matky pořádnou „facku“, která ji měla zajistit, že bude dlouho mladá, hezká a že bude dobře připravena na budoucí život. Tuto informaci potvrzuje ve své autobiografické knize také Elena Lacková (1921 – 2003).57 Od tohoto období na ni začali také dávat pozor její bratři a hlídali ji, kamkoliv šla, aby se neprohřešila proti cti. Ne vždy byli v roli hlídače jenom bratři, z načtené literatury je patrné, že tuto roli zastávaly i sestry. „Jola mala dostať svoju prvú pusu ako trinásťročná. To ju už brat prestal mať na starosti, a ona sa začala starať o osem rokov staršiu sestru.“58 O zralosti dívky k případnému zasnoubení praví romské přísloví: „Posaď svou dceru na židli, a pokud se její nohy dotýkají země, je už zralá na vdávání.“ 59 Úkolem dcer bylo dohodnutému sňatku dostát a nezbývalo nic než souhlasit s výběrem rodičů. Hlavní slovo při výběru vhodného partnera měl vždy otec, který zároveň na veřejnosti odpovídal za chování své rodiny, zejména chování své ženy a svých dcer a to právě do doby, než jeho dcery odešly z domu za svým mužem. Po uzavření sňatku přešla povinnost na manžela. Zajímavé, že ačkoliv manželský pár vytvořili dle svých představ v podstatě rodiče, samotná manželství většinou vydržela až do smrti. Manželé ve společném svazku šťastně zestárli i přesto, že v počátcích nebyl tento vztah založený na romantické lásce. Rodiče se často pokoušeli dceru různými důvody přesvědčit, proč si budoucího partnera vzít za muže. „Neboj se, teď ho třeba ráda nemá, ale až přijdou děti, tak ho mít ráda bude, zvykne si. Jen jim řekni, ať přijdou na námluvy.“ 60

Pompová, Lýdia (nar.); cit. 25. 11. 2015. Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1997, s. 83-84. 58 Seman, Karol (ed.): Romani daj = Romská matka. Nitra: Pedagogická fakulta v Nitre, 1991, s. 130. 59 Mládí. Dostupné z: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18624 , cit. 25. 11. 2015. 60 Nosková, Emílie: Moje svatba. In: Kramářová, Jana – Sadílková, Helena: Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007, s. 228. 56 57

17

Cílem bylo uzavřít dobré a často výhodné manželství pro obě strany. Měla se tím zvýšit rodinná prestiž a síla. Budoucí manžele, jak už jsem zmínila výše, vybírali většinou otcové za pomocí starších. Ženicha vybírali podle majetku, řemesla nebo pověsti jeho rodiny - „Nejžádanější ženich byl hudebník a nejžádanější nevěsta bylo děvče z hudebnické rodiny. Když byla navíc bílá, mohli si rodiče ženichy vybírat, cenilo se to víc než bohatství. I děvčata, která uměla zvlášť pěkně zpívat, byla vyhledávaná.“ 61 Od mých respondentů jsem se dále dozvěděla, že si v mládí často představovali svého budoucího partnera či partnerku podobné svým rodičům. „Představa o druhém člověku je poskládána z mnoha obrazů, které si tvoříme a přinášíme především ze své původní rodiny“.62 Obecným etnickým ideálem Romů je pak „úspěšný umělec, nebo ten, který cílevědomě čelí a vzdoruje majoritní části společnosti.“ 63

Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1997, s. 88. Pilát, Milan, Pilátová, Osecká, Terezie: Láska není jednoduchá. O kamiben nane loko: příprava romské mládeže k životu v partnerském/manželském vztahu. Praha: Slovo 21, 2009, s. 13. 63 Škodáček, Ján: Mravné tradície Rómov a rómska rodina. In.: Rómska rodina a škola v multikultúrnom priestore. Nitra, 1998, str. 21-29. 61 62

18

4. Milostná magie

Když se nedařilo připoutat si milovanou osobu, či udržet její zájem a lásku pomocí běžných prostředků, dostávala se ke slovu tzv. milostná magie. Touto magií se směřovalo k získání či udržení přízně milované osoby nebo naopak k zapuzení nežádoucího konkurenta či konkurentky v lásce. Pradávné přesvědčení, že těchto cílů lze dosáhnout za pomocí určitých kouzel, existovalo již ve starověku a určité zachované i obměněné formy provedení a podob zmíněné milostné magie prostupují životy několika málo Romů, ale i jiných národů a jednotlivců dodnes. V ukázce níže je dobře vidět jeden ze způsobů milostné magie, a to připoutání si milované osoby pomocí čar. Mamo, mamo, kamav čáves, ov man nakamel, priker mange bare čary, hoj man the kamel. Sar man jekvar čumidela, nek man šukár astarél, de les čary mry dajóri, romňake man ov te lel…

Mámo, mámo, já chci chlapce, on mě nechce znát, udělej mi velké čáry, aby mě měl rád. Až mě jednou on políbí, až mě hezky obejme, dej mu čáry moje mamko, ať za ženu mě vezme…64

Eliášová, Irena: Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008, s. 91. 64

19

K nejpoužívanějším

metodám

při

praktikování

milostné

magie

patří:

„1) praktika magicky upravených potravin a nápojů a 2) praktika vložených vlastních tělesných částí (vlasy, chlupy) do předmětu druhého.“ 65 Dále třeba praktika označení předmětu druhého symbolem lásky a nabití jej vlastní energií. O uplatněné milostné magii jsem se dozvěděla i od mé nejstarší respondentky, kdy mi na moji otázku, zdali slyšela, či se setkala během jejího života s milostnou magií, odpověděla: „To sa dělalo na Velikonoce, ano! No možná eště teď to držia tie staršie. Keď velká noc má prijít, velký pátek, tak sa idě, tam sme mali takový rybníček a k tomu rybníčku hrebeň a česalo sa, a z které strany pes zaštěkal, na ten čas kým sme boli u tých rybníkách, tak tam na tu stranu sa mala vdať. Tak sa vdala tam, už to vieděla, že z tama bude mať muža. “66 Dále se dotazovaná rozpovídala o čarodějnicích, jak je sama nazvala: „No ale inač se bláznilo! To sa vela vela, to takých tých starých čo boly, tak tie porábaly dievčencám, do těražku eště! Teď nedávno zomrela ta holka jako nevěsta, lenže ona pri tom taky, tak ta holka chodila za nima a furt ju, furt ju klamaly, že ten chlap s ňou budě nadosmrti a šetko po něj za to chcely a šetko jedlo, co mala jim nosila, bláznily ju a nič to potom nebolo platno. Chlap ji stejnak utiekol. To pobanily, velmo, ty čarodějnice furt boly a kdo vie či aj do tierazku.“ V tomto případě je vidět, že žena platila „čarodějnicím“ za jejich služby v naturáliích, což bylo dle respondentky v té době běžné, platilo se většinou kusem chleba, bramborami či v lepším případě slaninou. V případě, že někdo chtěl odpoutat někoho od milované osoby, postačilo mu dle slov dotazované, seškrábat omítku ze všech čtyřech rohů v místnosti, zabalit to spolu s vlasy a nehty a dát to nežádoucímu člověku pod polštář a on se z toho brzy pomátl. „Magnetismus lásky přenášely vlasy; používaly se jako prostředek ke zmaření lásky i k jejímu vyvolání.“67 Tělesné sekrety byly Romy často využívány k milostnému připoutání či odloučení od druhého pohlaví. „Lásku chlapce si mohla zajistit i tak, že mu do čaje či kávy nasypala prach ze svého spáleného ochlupení. Za stejným účelem mohla Hrdličková, Lucie: Magické a racionální v životě pražské romské elity. Milostná magie. In: Romano džaniben – jevend 2008. Časopis romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 2008, s. 39. 66 Oláhová, Ethela (nar. 1930); 5. 11. 2015. 67 Navrátilová, Alexandra: Namlouvání láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 160. 65

20

milému přidat do jídla sůl, již předtím nosila nějaký čas v podpaží, nebo kterou pod sebou měla rodící žena. Obdobně se mohla do jídla přidat špína z nehtů, zubů, smíchaná s odřezky kůže palců u nohou, nebo menstruační krev.“ 68 O situaci, kdy bylo zapotřebí zapomenout na milovanou osobu, se rozmluvil můj nejmladší respondent, který pochytil informace o tomto druhu magie od své babičky, která mu často vyprávěla různé příběhy. „Já tě budu například hodně milovat a ty mě nebudeš chtěť, a abych na tebe zapomněl, tak moja babka to veděla, tak mně dala starej hrnek, třeba támhle ten s tím uchem, dala přes to šátek a ty jsi musea obejít celej barák, dokola, s tím hrnkem přikrytým tím šátkem a neměla sis ničeho všímat, aji kdyby za tebou někdo řval nebo cokoliv, nesmíš se za sebou ohlídnout. Oči před sebou, obejít celej barák, napít se toho a podat ten hrnek přes to okno a já ti říkám, že do dvou dnů na toho kluka nebo chlapa zapomeneš. Moje prababička třeba dokázala zastavit vodu, když byla zátopa, kdysi ti lidi měli prostě nějakou moc. Nebo když se děcko narodilo s jedním zubem, tak jsi mohla vědět, že bude věštec.“ 69 Kromě čarodějnic a věštkyň jsem se od další z mých respondentek dozvěděla o existenci bylinkářek, které vyráběly různé mastičky a lektvary, s nimiž léčily postižené. Způsob sběru a aplikace bylin se tradovaly z generace na generaci a byly takřka výhradně záležitostí žen – kořenářek či bylinkářek, léčitelek, zaříkávaček, věštkyň, čarodějek.70 Jedna z bylinkářek zároveň předpověděla respondentce jejího současného manžela. Respondentčina matka byla často nemocná a v okolí byla jedna vyhlášená bylinkářka, tak k ní spolu zašly a vysvětlily jí, že matka je pořád nemocná a nevědí z čeho. Že sice odchovala jedenáct dětí, ale zdraví jí neslouží jak má, že měla revma a tuberu v mládí, ale že má pořád dvouletého kluka a potřebuje se o něj postarat. Potřebovala tedy po bylinkářce nějaké byliny a léky, co by ji pomohly od bolesti, aby se mohla postarat o všechny děti, když manžel je celý den v práci. Bylinkářka ji řekla, že jí

Šišková, Tatjana: Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál, 2001, s. 132. 69 Miko, Martin (nar. 1976); 5. 11. 2015. 70 Od nejstarších dob předurčovaly ženy k těmto činnostem jejich empatické schopnosti i identifikace se světem přírodních sil. Navrátilová, A.: Role ženy v obřadní kultuře. In: Hlošková, H. – Leščák, M. (ed.): Žena z pohľadu etnologie. Bratislava 1998, s. 20-25. 68

21

dá bylinky, ale matka se bála, že to budou nějaká „porobeniska“ 71, ale bolest byla silnější, tak si je nakonec vzala. Pak respondentka v souvislosti s touhle bylinkářkou obrátila příběh na sebe a prozradila, že v té době už měla ráda svého současného manžela a že už ji bylo 22 let a pořád nebyla provdaná. A to z důvodu, že její otec pro ni nechtěl za manžela Roma ale „bílýho“ a pokud by musel být Rom, tak jedině vzdělaný, což její milý nebyl. Nicméně u bylinkářky nic takového nezmiňovala a bylinkářka k ní sama promluvila: „Ona mě pohladila a řekla: ‚Maminke dám jenom bylinky, ale vy se nebojte, koho máte ráda, toho si vemete. Maminko, ona se trápí, já ji vidím v očích, že ona má jednoho kluka ráda a ona jinýho v životě si neveme, jenom toho.‘ No a pak asi do půl roku jsme se vzali.“72 I v literatuře se toho můžeme hodně dozvědět, co se milostné magie týče. Je tedy zjevné, že dříve tyto praktiky byly na denním pořádku, že tzv. čarodějnice či věštkyně byly hojně využívány a navštěvovány. „Když mělo děvče zájem o chlapce, který se k ní choval lhostejně, odřezala mu trochu látky z límce a šňůrek od nohavic a trnem připevnila do komína. Tak, jak plamen rozžhavoval hadřík, i srdce mládence mělo hořet za děvčetem. Za tím stejným účelem bylo třeba spálit křídlo z netopýra a dát ho muži do nápoje. Jak létal netopýr, tak by mělo létat mužovo srdce za ženou.“ 73 V dalším z mnoha příběhů se objevuje „čarodějka“, ke které chodili pro rady a nápoje lásky z různých druhů kořenů, nejenom Romové ale i neromové. Povídalo se mezi Romy, že Zágika dokázala pomocí svých kouzel oslepnout člověka. Jednalo se o mladíka, do kterého se zamilovala, on však její zájem neopětoval a scházel se s jinou dívkou. Jakmile měl tento pár již před svatbou, prohlásila čarodějnice, že pokud mladíka nebude mít ona, tak žádná, a použila svých čar, aby ho nevěstě zprotivila. „Udělala velké porobenisko (čarování). Vzala žábu, zašila jí oči a uzavřela do sklenice od okurek a nechala ji tak. A jak vysychaly oči žábě, tak i Aladár pomalu ztrácel

Porobeniska znamenají čáry, uřknutí, prokletí atd. Pompová, Lýdia; (nar. 1963); 5. 11. 2015. 73 Horváthová, Emília: Cigáni na Slovensku: historicko-etnografický náčrt. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1964, s. 330. 71 72

22

zrak.“74 Pouto mezi snoubenci bylo natolik silné, že nevěsta si vzala ženicha za muže i přes to, že zcela oslepl. Praktikování magických úkonů s cílem udržení či získání si partnera u starších respondentů přímo souvisí s vírou v účinnost těchto praktik a způsobu jejich provádění. V jejich interpretacích milostná magie přináší nejen pozitivní výsledky, ve které věří, nýbrž obsahuje i skrytou možnost ublížení. Při vykonávání milostné magie má dominantní úlohu vždy žena jako iniciátorka i sama vykonavatelka. V dnešní době již milostná magie ztratila na své původní váze. Zapříčiněno je to pravděpodobně tím, že nucené a domluvené sňatky dnes již nejsou. Každý si může vybrat partnera jakého chce a nepotřebuje k tomu žádnou milostnou magii. Proto také většina mladých lidí, kterých jsem se dotazovala, zdali se setkali ve svém životě s praktikováním této milostné magie, odpověděli negativně. Někteří jedinci vůbec neměli tušení, co taková milostná magie znamená a co si pod ní představit. Při položení otázky si mysleli, že to má nějakou souvislost s věštkyněmi, které můžeme vidět v nočních hodinách na televizních obrazovkách některých vysílacích kanálů. Jiní vypověděli, že o tom slyšeli ve vyprávěních od svých prarodičů, sami se s tím však nesetkali.

Eliášová, Irena: Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008, s. 37. 74

23

5. Námluvy (mangavipen)

Námluvy dříve patřily ke klíčovým událostem v uspořádání budoucího života novomanželů. Při výběru partnera se v úvahu brala pověst snoubenců, respektive jejich rodin, protože u Romů je rodina jako celek tím hlavním aspektem. Partnerský svazek tedy nespojoval jenom mladé páry, nýbrž i celá příbuzenstva. Z toho důvodu se dbalo na sociální a ekonomické výhody, který daný svazek přinese nově vzniklému kolektivu. Slovo mangavipen je uváděno jako zásnuby, námluvy či jen jako žádání budoucího ženicha o ruku nevěsty. Námluvy neboli mangavipen se vždy odehrávaly v rodinném kruhu a probíhaly většinou v domě nevěsty. Tam se před samotným aktem pečlivě uklízelo, chystalo se bohaté pohoštění a dbalo se na to, aby ničeho nebylo málo a hosté poté nemohli hostitele pomluvit. K nevěstiným rodičům přicházel ženich s rodiči a o ruku žádal buď otec ženicha či samotný ženich rodiče nevěsty za přítomnosti kmotrů. Spojení páru provedl otec ženicha, jinde kmotr nebo v daném společenství vážený muž. Ten vyprosil dceru od rodičů a provedl samotný obřad. „Svázal novému páru překřížená zápěstí červeným šátkem a do dlaní jim nalil symbolicky červené víno, dnes častěji pálenku.“75 „Starosta jim svázal ruce červeným šátkem, nalil ženichovi do dlaně pálenku a ženich dal napít nevěstě, pak nalil starosta nevěstě a nevěsta dala z dlaně napít ženichovi.„76 Mladý pár byl od tohoto okamžiku v romské komunitě považován za manžele se všemi důsledky z tohoto svazku vyplývajícími. Výše popsaný rituál jsem u žádného z mých respondentů nezaznamenala. Někteří se domnívali, že možná existoval u jejich rodičů či prarodičů, ale na jejich námluvách se tento rituál již neprováděl. Po tomto aktu a vzájemné dohodě pak následoval přípitek, v některých případech i darování prstýnku a nakonec bujará slavnost, na které se hodovalo a tancovalo dlouho do noci nebo i do časných ranních hodin. Podobně stvrzené soužití

Ilona Lázničková: Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O Roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 55 - 56. 76 Oláhová, Lubomíra: Nejen romská kuchařka. Na ba romani kucharka. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2000, s. 9. 75

24

bylo romskou společností považováno za legální a novomanželé od toho okamžiku spolu mohli začít žít a založit rodinu. Jeden romský pár z řad respondentů, se po celou dobu rozhovoru prezentoval jako manželský. Jakmile však došlo na otázku, kde se odehrál svatební obřad, zda v kostele nebo na úřadě, oba odpověděli, že žijí nesezdaně. Nicméně dle jejich slov jsou bráni celou romskou komunitou jako právoplatní manželé, i když spolu žijí jen jako druh s družkou. Romové totiž dříve neuzavírali úřední sňatek, změna nastala až od poloviny 18. století, kdy k tomu byli různými způsoby donucováni. I přes rozličné tlaky a omezení, se u některých tradiční způsob uzavírání partnerských svazků udržel až dodnes. Svazky, které spolu romské páry uzavřely výše popsaným způsobem, tedy bez zákonného oddání, úřady označovaly jako konkubináty. 77 „Na základě výnosů moravského místodržitelství v Brně čj. 18152/75 z 25. listopadu 1875 a opakovaně čj. 24896/76 z 24. března 1876 měla podřízená hejtmanství vypracovat podle hlášení starostů obcí, farních úřadů a četnických stanic zprávy o romských rodinách a jejich rodinných příslušnících zdržujících se v obvodu toho kterého okresu. Ke zprávám měly být připojeny seznamy, v nichž by bylo o každém jednotlivci uvedeno jeho jméno, datum a místo narození, domovská příslušnost, stav a příbuzenské poměry, jakož i zdroje obživy.“ 78 V těchto zprávách o romských rodinách z jednotlivých hejtmanství se dozvídáme o vysokém počtu konkubinátů. „V nukleárních a vícegeneračních rodinách bylo evidováno celkem 39 manželských párů, z nichž 22 žilo v legitimních a 17 v konkubinátních manželstvích. U legitimních manželských párů byl doložen církevní sňatek pouze u Jana Malíka a jeho manželky Alžběty, oddaných 22. ledna 1873 v Kněždubu. Romové sami žili zpravidla ve volném svazku druha a družky, který ztotožňovali

se

zákonným

manželstvím

a

za

takové

ho

také

vydávali.“ 79

Lze tedy předpokládat, že data zjištěná o legitimních a konkubinátních manželstvích získaná jen na základě prohlášení vajdů, jiných představených, či výpovědích

Pavelčíková, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004, s. 12. 78 Nečas, Ctibor: Rozmístění, početní stav a demografické charakteristiky Romů na Hodonínsku (1876). Jižní Morava 33, 1997, sv. 36, s. 228. 79 Tamtéž, s. 231. 77

25

samotných Romů mohou být značně zavádějící. S velkou pravděpodobností zkreslují skutečný počet konkubinátů, poněvadž jak jsem psala výše, romské komunity nerozlišovaly zákonná a nezákonná manželství. Kromě označení, že pár žije v konkubinátu, se používala ještě jiná pojmenování. „S Martinem byla Růžena zpočátku ve volném svazku druha a družky. V tradičních romských komunitách se tomu říkalo „život na víru“. Takový svazek byl Romy kvalifikován jako celkem rovnocenný zákonnému manželství.“ 80 „Cikánské“ sňatky se odrazily i v majoritě, na Slovácku se říkalo o páru, který nebyl oddaný, že žijí jak cigáni pod vrbú. Sňatky velmi často nebyly uzavírány z lásky, jak je tomu nyní, ale z povinnosti. S těmito případy jsem se setkala u svých nejstarších respondentů. U paní Čipčalové byly zásnuby domluvené přes rodiče, konkrétně přes otce, kteří se dobře znali, protože spolu chodili hrávat jako muzikanti. Oba dva budoucí snoubenci pocházeli ze Slovenska, načež se rodina budoucí nevěsty přestěhovala do České republiky. Dívka si tedy myslela, že má vyhráno a nebude se muset vdát za mladíka, kterého nechce, ale on za ní přijel. „Já jsem nechtěla, víš?! No a oni říkali: to je dobrej kluk a pracovitej, musíš si ho vzít! Když si ho nevezmeš tak tě nechcu ani v truhle. A bylo to! Přišel, zůstal, ale je hodnej, nemůžu si stěžovat, tak já jsem ho znala, říkám on byl, jak byl mladej, nešel se učit, ale šel do práce a vydělával a pomáhal mamě, tak proto jsem teda souhlasila. Už jsem nemohla nic dělat. No zaláskovaná jsem do něho nebyla, protože rodiče nás jenom tento, my jsme nebyli v kině, my jsme nebyli na rande předtím, že jsem ho znala, že jsem toto o něm věděla, sem tam jsme prohodili nějakou řeč a to bylo všecko! Tak to bylo jasný, že přišel a řekl, že mě chce a to, dostala jsem prstýnek, no tak už jsem ho nemohla poslat nazpátek, ale aji jsem uvažovala, protože jsem měla kluka a víc jsem k němu cítila. Tak tomu jsem řekla, že spolem nebudem chodit, že přišel za mnou kluk na vážno a bylo to.“81 Pro Romy je pojem láska, jak ji dokážeme popsat my, poměrně těžce definovatelná. Z uskutečněných rozhovorů je jednoznačné, že u mužů znamená láska jako taková sexuální chtíč a majetnickou touhu po ženě. Kdežto ženy slovo láska Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1993, s. 43. 81 Čipčalová, Emília (nar. 1950); 8. 12. 2015. 80

26

spojovaly s láskou mateřskou a za projevy lásky od svých partnerů často považovaly pouze jejich žárlivost a případný fyzický trest.82 Z těchto úkonů usuzovaly, že svým protějškům nejsou lhostejné a muži jim tímto dávají najevo svoji lásku. „Já nevím co je to romantika, u Romů se to nerozumí, že co je to romantika. Jenom se poví, že ho chce, že ho má ráda a to je láska.“ 83 Nejstarší respondentka se také nevdávala z lásky, ženicha jí dle jejích slov vybrali sami rodiče, konkrétně to domluvila nevěstina matka a teta od ženicha. Sňatek byl uskutečněn na základě vychvalování předností a schopností budoucí nevěsty a ženicha. Tento mladý pár se poprvé viděl až v den námluv a podruhé přímo v kostele. Nevěsta se před obřadem ve zpovědnici zpovídala knězi, který se jí ptal, jak dlouho spolu s nastávajícím žijí a jestli již mají nějaké děti. Načež se mu dostalo od nevěsty odpovědi, že ona toho svého budoucího ženicha v podstatě ani nezná, že se spolu potkali jen jednou a ani ne z blízka, pusu od něj také ještě nedostala a ani k žádnému sblížení v ložnici ještě nedošlo. „My jsme nevěděli, čo je láska, on teda jo, on bol po vojně už, to ještě prišla taká jeho coura tam za ním a povedala, že má děcko s ním, že čo mě mali svatbu spraviť, že s ňou mal mať svatbu a vymýšlela si. Taká, hore dolů chodila, to byla z Margecan. No jak prišla, tak odišla, vonku prsty mala z botou. Ale ja som sa na ňho velmo hněvala, ja som ho chcela, že ho vodou voblejem aby šel pryč. Ja som si ho vzala jenom z nutěnia, no zvykla som si potom keď tie děti začaly.“84 I když už se dívka scházela s nějakým hochem a měli se rádi, nemusel pro ně vztah skončit svatbou a společným životem. Pokud s výběrem chlapce její rodiče nesouhlasili, nepřihlédli k lásce mladého páru a ve finále vše udělali a zařídili podle svých představ. „Naši přijeli domů a dozvěděli se, že se máme s Markem rádi. ,Když je to takhle, řekli, do žádných Čech už nepojedeme a radši holku vdáme. Ale ne za Marka.‘ Vybrali mi jiného. Hádali se se mnou, zamykali mě v pokoji, nepouštěli mě ani mezi děvčata.“85

Scheffel, David: Svinia v čiernobielom: slovenskí Rómovia a ich susedia. Prešov: Centrum antropologických výskumov, 2009, s. 105. 83 Viz dokument Soňa a její rodina, 2006, režie: Daniela Rusnoková, 36:45 min. 84 Oláhová, Ethela (nar. 1930); 15. 3. 2016. 85 Nosková, Emílie: Moje svatba. In: Kramářová, Jana – Sadílková, Helena: Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007, s. 225. 82

27

Z nastudované literatury jsem se dozvěděla, že dříve u Romů neexistovalo, aby se dívka zapletla s kdejakým mladíkem jen tak. Bylo od ní vyžadováno, aby byla před svatbou poctivá. Stávalo se, že se tvořily dvojice a občas některé z nich někam zmizely, hned druhý den z toho byl ale poprask, protože děvče se přiznalo matce, která pak doslova dotáhla svoji dceru na veřejné prostranství v osadě a vykřikovala, který kluk že to zneužil její dceru, ten si ji bude muset vzít a hned na to byly zásnuby. 86 „Čo ja môžem, všetci vyprávajú, že ich videli spolu, ako sa bozkávali na pažiti, a chodili aj do hája. To už je všetko špatne! Ak už prišla o poctivosť, to bude zlé! Vyženiem ju z domu.“87 Pokud dívka o svoje panenství přišla již před svatbou, bylo žádoucí, aby s daným mladíkem začala žít. V opačném případě by z toho měla velkou ostudu nejen ona, ale celá její rodina, která by byla navždy znemožněna. Tato informace vyplynula i z odpovědí všech dotazovaných respondentů, kromě nejstarší respondentky, která přišla o svoji poctivost až po svatbě. Dříve byl ideální sňatečný věk u dívky v čtrnácti-patnácti letech. „Naše osada byla veliká, proto u nás bylo vždycky hodně děvčat na vdávání. To znamená čtrnáctipatnáctiletých děvčátek. Jak bylo děvčeti šestnáct sedmnáct a nežilo ještě s mužem, strachovala se rodina, že jim zůstane pro purano ciral, na „zasmrádlý tvaroh.“88 Na rozdíl od dívek, u mužů na věku ani tak nezáleželo, často se stávalo, že ženich byl o hodně starší než nevěsta, která mohla být na první pohled jeho dcerou. „Gejza, ten vdovec, co bydlí kousek od nás. Kdykoliv jde okolo, nemůže z tebe oči spustit. Děvenko moje, moc tě prosím, jestli opravdu přijde, neodmítej ho! Je to dobrý muzikant, vydělává peníze, má barák. My třeme bídu s nouzí, střecha děravá, aspoň mi trošku vypomůžeš. Ale mami, to se mám vdát za takového dědka? Vždyť už má děcka! Ožírá se a svoji ženu přivedl do hrobu.“89

Viz Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Eliášová, Irena: Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008, s. 105. 88 Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1997, s. 33. 89 Fabiánová, Tera: Jsem pořád Romka. In: Kramářová, Jana – Sadílková, Helena: Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007, s. 248. 86 87

28

O devatenáct let staršího muže si vzala za manžela i jedna z dotazovaných, s tím rozdílem, že ona si jej zvolila sama a dobrovolně. „Já jsem měla 21 roků, když jsem se vdávala, já jsem měla jako už dřív děcka, měla jsem v 17 první děcko. Můj byl ode mě o 19 let starší, takže mu bylo 40 let, když jsme se brali, ale jsme si rozuměli a ták, tak jsem si řekla proč ne?“90 Na tomto příkladu jde vidět, že respondentka měla děti dříve, nežli došlo k samotnému stvrzení manželského svazku. Tato situace, kdy dítě přišlo na svět před svatbou, se v příbězích respondentů vyskytovala často.

Sňatečný věk respondentů 7

Počet respondentů

6

6

5

4 3 2

2

1 0

1

1

15-17

18-20

21-25

26+

Ženy

1

2

6

1

Muži

0

2

5

3

Obrázek 3 Ze všech respondentů mladší i starší generace, se kterými byl výzkum veden, uzavřel největší podíl mužů i žen manželský svazek v rozmezí 21 až 25-ti let.

90

Džugová, Anna (nar. 1946); 14. 4. 2016.

29

V současné době je tomu u mladých slovenských Romů jinak, vstupují do manželství nejdříve v 18 letech, mladší páry jsou jen výjimkou. Zachování poctivosti nevěsty rodinou ženicha není požadováno a tradiční romské zásnuby jsou poněkud ošizeny. Pokud se dva mladí lidé rozhodnou spolu žít a stvrdit svůj svazek sňatkem, oznámí to společně svým rodičům. Do svého rozhodnutí si nenechají zasahovat, pokud rodiče souhlasí, požádá ženich nevěstina otce o souhlas a daruje nevěstě zásnubní prstýnek. Pokud rodiče nesouhlasí, mladí lidé se většinou nenechají ovlivnit, odstěhují se někam jinam a osamostatní se. Trefná ukázka je vidět níže v básni, kdy mladík komunikuje s matkou dívky, o kterou má zájem a povídá ji, že pokud mu dívku nedá, vezme si ji násilím.

U gamaben. – Láska.

… „Vaker mange, kerďom tuke vareso, Rci mi, copak jsem ti udělal, Kaj na tromav róza te lav brekestar Že nesmím, bych z ňader růži vzal? Te na des la mange láče jíleha; Dobrovolně-li ji nedáš mi; Me na xava vaš late nor daraha, Nepůjdu já se strachem pro ni, Lava mange, pchenav tuke, zoraha. Vezmu si ji, řku ti, s násilím.“91 …

O svatbách probíhajících únosem, které byly dříve u Romů běžné, jsem se dočetla pouze z literatury. Žádná z mých repondentek tuto událost osobně neprožila. „Byla jsem z naší vesnice první, kdo utekl se svým milým. Před tím si žádná holka netroufla postavit se rodičům na odpor. Každá si musela vzít toho, koho pro ni rodiče

91

Ješina, Josef: Romáňi čib čili cikánský jazyk. Praha, 1880, s. 136.

30

vybrali, ať ho chtěla nebo ne. Ale po tom, co jsem udělala s Markem, už si holky vybíraly muže samy.“92 Před samotnou svatbou docházelo k církevním ohláškám. Ohlášky nastávajících novomanželů jsou oficiální a veřejnou informací o zamýšleném uzavření sňatku, spojenou s oznámením jmen snoubenců. Informují tímto místní společenství věřících a představují jeden ze způsobu zjišťování, zda neexistují nějaké překážky bránící uzavření sňatku. Ohlášky probíhaly v místě svatby a v místě bydliště snoubenců, dle informace od paní Lýdie Pompové ohlášky probíhaly třikrát, a to z důvodu, že ne vždy byly všichni přítomní v kostele a při opakování ohlášek se mohla najít osoba, která při předchozím oznámení nebyla přítomna a může znát důvod nebo překážku bránící uzavření manželského svazku daného páru. „To rodičia moji, moja mama a jeho rodičia byli, a to musíte ísť na ohlášky, to sme išli ako do Přerova, tam sme sa kdesi museli podpísať trikrát, no a pak v kostele to vyvolávali, že budem mať svadbu. V Olšovskej Dúbravě to bolo, bolo ma devetnácť a manželovi 25, o šesť rokov sme boli.“ 93 Na rozdíl od upadajících tradičních námluv získává na váze loučení se svobodou, které se praktikuje čím dál častěji. Loučení se svobodou dnes doznává velmi okázalé a bujaré podoby. Dříve se loučili muži a ženy se svobodou každý zvlášť nebo u žen ani k loučení nedocházelo. Dnes chodí na „svícu“ především svobodná mládež – mladší rodinní příslušníci, kamarádi, spolužáci a sousedé. Budoucí novomanželé se loučí se svými známými a blízkými většinou dohromady. Loučení se svobodou se odehrává v různém časovém období, nejčastěji však týden před svatebním obřadem. Tato událost se v případě větší skupiny hostů koná většinou v nějakém restauračním zařízení, kde se o obsluhu stará personál a hraje zde reprodukovaná hudba. Když se sejde menší počet hostů, slaví se doma u ženicha, kde je nachystané pohoštění, na jehož přípravě se podílela budoucí nevěsta a maminka ženicha. Význam tohoto rituálu tkví především v tom, že se musí dotyční snoubenci náležitě rozloučit se svobodou, řádně vše zapít, aby mohli následně vstoupit do svazku manželského s čistým štítem.

Nosková, Emílie: Moje svatba. In: Kramářová, Jana – Sadílková, Helena: Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007, s. 231. 93 Oláhová, Ethela (nar. 1930); 15. 3. 2016. 92

31

6. Svatba obecně

V Lidové kultuře, národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska z roku 2007 kolektiv autorů uvádí, že svatba je: „prvním rodinným svatebním ceremoniálem, komplexem náboženských, mytologických a právních zvyklostí doprovázejících vstup do manželství.“94 Svatební obyčeje a jejich komplexní charakter nám ukazují, že se během svatby uplatňují nejrůznější funkce: estetické, emocionální a reprezentativní, dále funkce sociálního a právního charakteru, sdružující a integrující. Svatební obřad dává svými estetickými a magickými funkcemi vážnost právnímu aktu uzavření sňatku, jehož hlavním smyslem je zachování a reprodukce lidského rodu. Fakta biologická se tak pojí s fakty sociálními a kulturními. Svatba je vztah páru, založený na společenském uznání a přivlastnění si toho druhého, tento proces je nám znám již od dávných dob. V různých obměnách se proměňoval od násilného únosu žen a dívek, přes domluvené sňatky mezi rodiči dívky a chlapce k oboustranné spokojenosti a následnému uzavření manželství se souhlasem druha a družky, dále dobrovolné uzavření sňatku na základě svobodné volby partnerů, až po nesezdané soužití daného páru. Svatba se vždy konala z několika důvodu, a to buď ze sociálních, ekonomických nebo za účelem naplnění milostných komunikací a s tím spojenou potřebou ritualizovat přechod od svobodné lásky milenců k lásce manželské, spjaté s povinnostmi naplňovat ji v pevném

rodinném svazku.

Stejně jako u majoritního obyvatelstva je

i u Romů svatba velkolepou životní událostí. Předpokladem k stvrzení partnerského svazku je obřad mangavipen, o kterém jsem psala výše. (viz str. 24) Svatba se romsky nazývá bijav a jedná se o společenskou událost, která může být uspořádána až za několik let po mangavipen, nebo také vůbec nemusí. Obě tyto události mají společné to, že zavazují partnery, aby spolu žili až do jejich smrti, a to dle zásady: „ko kas peske lel, mi leha dživel" - "kdo si koho vezme, s tím ať žije". 95 Dříve Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 995. 95 Bijav (Svatba). Dostupné z: http://rombase.uni-graz.at/cgibin/art.cgi?src=data/ethn/cerem/wedding.cs.xml, cit. 25. 11. 2015. 94

32

byly svatby uzavírány většinou v letním období, protože všeho byla hojnost a nebylo tak těžké obstarat některé potraviny, které měly být kupříkladu podávány na svatební hostině. Svatba zahrnuje množství rozmanitých obyčejů, magických úkonů a projevů hudebního, slovesného a tanečního folklóru, které spolu s jevy hmotné povahy (svatební oděv, šperky, jídlo…) tvořily propojený a cíleně orientovaný dějový celek. Všem svým respondentům jsem položila otázku: „Čemu by měla vaše dcera či syn dát přednost při volbě svého budoucího životního partnera?“ V nabídce bylo: pracovitost, zdraví, majetek, krása nebo pověst rodiny. Většina z dotazovaných kladla na první a nejdůležitější metu pracovitost, ihned potom zdraví, následoval majetek a pověst rodiny a na konci se objevila krása. Odpovědi se lišily dle pohlaví respondenta, ženy stavěly na první příčku pracovitost až potom zdraví, mužská část se vyslovila jako první pro zdraví a poté až pracovitost. „So bin jekhkučeder andro dživipen? (Co je v životě nejcennější?) – je jedna z romských hádanek, kterou otec nevěsty prověřoval při tradiční svatbě ženichovu moudrost. A správná odpověď zní: Sasťipen (Zdraví).“ 96 V současné české legislativě jsou zakotveny dva možné způsoby uzavření manželství, a to církevní a civilní.

Dubová, Zuzana: Romské léčitelství. In: Romano džaniben – jevend 2003. Sborník romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 2003, s. 10. 96

33

6.1 Církevní oddavky „Sňatek je rituál přechodu ze stavu svobodných do stavu ženatých a vdaných. Původní význam slova sňatek (kostel, shromáždění, spojení, spolek) se v 16. století posunul a označuje uzavření manželství.“97 Církevní sňatek patří k důležitým událostem svatebního času, během něhož docházelo k mnoha příležitostem uplatnění tradičních rituálních prvků, ať už během cesty do kostela, v prostoru samotného kostela nebo při cestě zpět. Romové pobývající v České republice jsou převážně věřící křesťané. Dle respondentů ze starší generace do kostela svatebčané kráčeli pouze v případě, kdy byl kostel v blízké vzdálenosti od jejich bydliště. Movitější Romové a ti, co měli kostel dál, jeli v průvodu na vozech či sáních, a to zpravidla za doprovodu romské kapely a hlasitého zpěvu a veselí. „Kostel a radnice nebyla daleko, šli jsme pomalým krokem – špalírem – davem lidí, kteří stáli a čekali. Já jsem se cítila jako na nějaké velké slavnosti.“98 V čele vždy jely ženichovy sáně a poté v řadě za sebou sáně ostatních svatebních hostů. První se jelo do domu nevěsty, kde už po cestě stáli a čekali vesničané se zvědavými dětmi a babičkami. Vozka hnal koně velkou rychlostí a do toho hráli hudebníci písničky se svižnou melodií a zpívali tak nahlas, aby je slyšeli všichni na velkou vzdálenost. Svatba začala v okamžiku, kdy se nevěsta oblékla do svatebních šatů, za pomoci mladých svobodných dívek či družiček. Poté mohli do domu přicházet ostatní. Jako první do domu vstoupil ženich v závěsu s nevěstiným kmotrem, který předával nevěstu ženichovi za přítomnosti rodičů, ostatních hostů a hudebníků. O ruku nevěsty žádal buď samotný ženich, nebo někdo starší z blízkých, který znal dobře obě rodiny. Ženich či stařejší99 požádal nevěstiny rodiče o vyjmutí z rodičovské péče a uctivě poděkoval, za to jak ji dobře a s láskou vychovali. Poté byla nevěsta předána ženichovi a rodiče jim jako budoucím manželům požehnali. „Rodiče nemluvili dlouho. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 934. 98 Kozáková, Karolína: Karolína – cesta životem v cikánském voze. In: Horváthová, Jana: Memoáry romských žen. Brno: Muzeum romské kultury, 2004, s. 64. 99 Jedná se o staršího člověka, který je pověřený vedením všeho okolo svatby. 97

34

Pár pěkných slov pro štěstí.“ 100 Po návštěvě nevěstiných rodičů se všichni na koňských povozech odebrali do domu ženicha, kde i tady promluvili v tomto případě jeho rodiče nastávajícím do duše a jelo se do kostela. V kostele už čekal farář, kapela zůstala během obřadu venku a svatebčané se odebrali do kostela. Nevěsta šla vždy v čele a vedl ji buď její otec nebo jak je známo z našeho prostředí tzv. družba, tedy ženichův svědek, většinou jeho dobrý kamarád nebo bratr. Otec či družba ji před oltářem předali ženichovi. V případě jedné respondentky, došlo k předání již před kostelem a s ženichem následně kráčeli k oltáři pospolu. Z odpovědí respondentů zástupců mladší generace vyplynulo, že průvody se již neuskutečňují nebo jen výjimečně a svatebčané čekají na budoucí novomanžele nashromáždění již přímo před budovou kostela. Uvnitř kostela se pak konají náboženské rituály, které se jen minimálně liší v provedení. Ovšem úloha zmíněného družby se dnes ve většině případů přesunula na svědky, kteří v současném svatebním obřadu představují nejdůležitější osoby. Svědci mají

na

starosti

průběh

svatební

hostiny,

obsluhu

a

zábavu

pro

hosty

a organizaci při vybírání darů či peněz pro novomanžele. Jsou často voleni z řad přátel a kamarádů a nemusí být členové rodiny, jak tomu bylo dříve.

100

Giňa, Andrej: Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky. Praha: Triáda, 2013, s. 78.

35

V kostele dochází k souhlasu snoubenců, jež přijímá kněz před očima komunity věřících a dvou svědků. Přítomnost svědků vždy dodávala a dodává nově vzniklému manželství veřejné uznání, legalitu a jisté společenské záruky pro možné budoucí komplikace ve vztahu manželů. Cesta z kostela probíhala u starší generace v podobném duchu jako cesta do kostela. Byla opět provázena zpěvem veselých písní, výskáním a jásotem svatebčanů. Nevěstu však již vedl ženich. Po církevním obřadu se svatebčané spolu

s novomanžely

odebrali

na

hostinu,

která

byla

nejčastěji

připravena

u nevěsty či ženicha doma. V případě respondentů do čtyřicátého roku života probíhala již hostina v mnoha případech v restauračním zařízení.

Obrázek 4 Svatební fotografie novomanželů Pompových, vycházejících z kostela. Převzato z rodinného alba Pompových.

36

6.2 Civilní sňatek „Po vzniku Československa byl v listopadu 1918 podán návrh na reformu manželského práva. Roku 1919 se vedle církevního zaváděl občanský sňatek.“101 Snoubenci se mohli podle své vůle rozhodnout, zdali uzavřou sňatek v kostele nebo na úřadě. Možnost uzavřít jak církevní, tak občanský sňatek trvala až do roku 1950, kdy nový československý zákon o rodinném právu zaváděl povinný občanský sňatek. Ke změně pak došlo v České republice v letech 1989. Zákon dovoloval snoubencům uzavřít i církevní sňatek, a to v případě, že si snoubenci obstarali u orgánu pověřeného vedením matriky osvědčení, že splnili všechny požadované podmínky pro uzavření manželství. Sňatek civilní probíhá na radnici za zvuku svatebního pochodu a při proslovu úředníka, je jen formálním aktem, kdežto náboženský sňatek má svou filozofickou hodnotu. Džuvli bijo murš sar e lavuta bijo vonos, murš bije džuvli sar o tover bijo destos Žena bez muže je jako housle bez smyčce, muž bez ženy je jako sekera bez topůrka102 Ze samotného výzkumu mezi slovenskými Romy je zřejmé, že zástupci starší generace upřednostňovali uzavření církevního sňatku v kostele, což často spojili i s křtem jejich novorozeněte. Mladší generace Romů již tak nelpí na svatbách v kostele a nechávají se oddat v prostorách městských úřadů. „Na ten obřad jak jsme měli na úřadě tak tam jsme měla dva svědky, z jeho strany a také z mé strany, to jsme nedělali moc veliký, to jenom ty svědky a ta nejbližší rodina. No a do kostela jsme stejně museli, jinak by nám nemohli křtít v kostele. Já jsem nechtěla jako na úřadě, no to není ono, pokud to děcko není v kostele. Církevní obřad byl asi tak po dvou měsících, protože se mi narodila holka. Ona se narodila v šedesátém pátém roku, 27. května, a tak říkám na

Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 935. 102 Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1997, s. 81. 101

37

úřad to nebudeme dávat, tak říkám půjdeme do kostela, tak jsme měli aji svatbu aji křtiny.“103 Dříve se na svatbu zvalo široké příbuzenstvo, dnes již bývají svatby o poznání skromnější. Co se ovšem změnilo, je to, že čím dál více se mezi pozvanými mimo rodinné příslušníky objevují přátelé a známí. Důležitými hosty, kteří jsou zváni mezi prvními, jsou stále kmotři obou snoubenců.

Obrázek 5 Romská kapela vyhrávající před budovou městského úřadu. Kojetínské náměstí. Foto Barbora Poláková, 2015.

103

Džugová, Anna (nar. 1946); 15. 3. 2016.

38

6.3 Interetnické svatby Co se týče svateb interetnických, byly přítomny v každé době. Pouze příčiny a důvody uzavírání, schvalování a společenská únosnost těchto sňatků se změnily. Osvícenská panovnice Marie Terezie (1740–1780) za účelem sedentarizace zakázala sňatky mezi Romy a chtěla je nahradit interetnickými svazky. Během druhé světové války se někteří Romové uchylovali k uzavírání sňatků s majoritním obyvatelstvem. Doufali, že je interetnický sňatek zachrání před transportem do koncentračních táborů. Podobný záměr potvrzuje i příběh Růženy Danielové, jejíž dcera Magdaléna byla z toho důvodu provdána za neroma. „Na radu některých lidí podnikla rodina asi týden před transportem zoufalý čin: Magdaléna byla provdána za „gádža“ Zdeňka Adamce z Velvar. Lidé to nahnali, prý ju neodvezú a snáď ani nás né.“ Nic však nepomohlo a všichni Danielovi byli zařazeni do hromadného transportu romských vězňů z Čech a Moravy.“104 V knize Naše osada od Ireny Eliášové byl popsán jeden příběh lásky mezi Romkou a neromem. Romské děvče si zde vyhlídlo neroma a pro všechny ostatní členy romské komunity to byla naprostá tragédie, bylo to v osadě poprvé, co taková situace nastala. Stejně tragicky to viděli i rodiče dívky a chlapce. „Ľudia moji, zbláznila sa naša dcéra! Gádža nám chce do domu priniesť, kde ho len vynašla tá sprostaňa. Však já jej vykúrim z hlavy toho gádža, ja jej vypucujem žalúdok.“ 105 V dnešní době je tomu už zcela jinak a interetnické svatby jsou mnohem častější a partneři jsou voleni svobodně ze své vůle. Zajímavostí je, že jedna z respondentek vypověděla, že její otec Rom nechtěl, aby si vzala za muže Roma, že upřednostňoval neroma. „To jsem měla doma furt, jak říkám, furt! Tata říkal, že žádnýho cigoša jim dom nepřitáhnu. Že to musí být normální kluk, které se bude umět chovat, bude mět něco v hlavě, pracovitej a mama se za něho nebude muset stydět!“106 S touto skutečností jsem se setkala u více respondentů z mladší generace. Je zde tedy patrný určitý posun v postojích týkajících se etnické endogamie. Pro mnohé Romy v dnešní

Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1993, s. 48. 105 105 Eliášová, Irena: Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008, s. 105. 106 Pompová, Lýdia (nar. 1963); 5. 4. 2016. 104

39

době není překážkou jak sňatek s příslušníkem jiné subetnické skupiny, tak i s členem majoritní společnosti. Naopak lze sledovat postupné zvyšování těchto soužití. U některých jedinců v romské společnosti je tato volba dokonce vítaná, jelikož se sňatkem zvýší společenská prestiž. „Já jsem se vdávala už z lásky, ale rodiče byli proti, protože tatínek je takový, jako napolo bílý, měl tatínka bílého a mamku Romku. Tatínek byl proti tomu, abychom si brali Romov. On chtěl, aby všechny jeho děti měly partnery bílý. A z těch jedenácti dětí se mu zadařilo jenom jedno, který je krásně ženatý.“107 Respondentka také vypověděla, že rodiče nakonec souhlasili, že si vezme z lásky romského mladíka. Matka byla spokojená, protože viděla, že je to slušný hoch, ale vztah jejího otce k ní se po této události zcela změnil. Její otec byl nešťastný a ze své dcery velmi zklamaný, a to z důvodu, že do své dcery vkládal své naděje, především proto, že všichni ostatní sourozenci již byli ženatí či vdané a ona sama se vdávala jako poslední z jeho jedenácti dětí. Jejím manželem však nebyl dle přání otce nerom ale Rom. Fakt, že si romský chlapec či dívka zvolí za partnera příslušníka majoritní společnosti, dává zřejmě slovenským Romům usedlým v České republice pocit, že celá jejich rodina se posune na pomyslném společenském žebříčku výše než ostatní romští obyvatelé v dané oblasti. „Brat, ten čo sa narodil v päťdesiatom treťom sa vyučil za stolára, teraz žije s rodinou v Čechách. Oženil sa s Evou Bitovou, je biela. To sa čudujete, čo?“108 I z tohoto úryvku je zřejmé, že interetnické svatby nebyly na denním pořádku a je zde také znát, že se jeho sestra vzniklým sňatkem bratra chlubí. Součástí výzkumu byla moje účast na interetnické svatbě v roce 2015, kdy ženich a jeho rodina byli romské národnosti a nevěsta s její rodinou české. Svatební obřad probíhal v obřadní síni Městského úřadu v Kojetíně a novomanžele oddával místostarosta města. Obřad probíhal klasicky ‒ snoubenci museli kladně odpovědět na otázku, zdali vstupují do manželství dobrovolně, načež místostarosta spojil jejich pravice, předříkal svatební slib a přikryl jejich ruce štolou. Nakonec došlo k výměně snubních prstenů a polibku. Svatební hostina se konala v sále kulturního domu, kdy po

Pompová, Lýdia (nar. 1963); 5. 4. 2016. Fabiánová, V: Rómske ženy spomínajú. In: Poláková, Eva (ed.): Postavenie a rola rómskej ženy v spoločnosti. Nitra, 2004, s. 62. 107 108

40

nevěstině straně seděli její rodiče, po ženichově zase jeho rodiče a okolo svatebčané. K doprovodu a zábavě jim hrála romská kapela a všichni se dobře bavili.

Obrázek 6 Interetnická svatba novomanželů Krištofových. Kojetínská radnice. Foto Barbora Poláková, 2015.

Obrázek 7 Nasazování snubních prstenů. Kojetínská radnice. Foto Barbora Poláková, 2015. 41

7. Svatební hostina

Svatebním dnem každého z respondentů byla sobota, nejlépe v období po výplatě, jelikož romská svatba bývá velkolepá a přípravy na ní jsou velmi nákladné. „U nás byly svatby většinou v létě, kdy jsme měli dostatek jídla. V zimě to bylo těžké, to byla bída. V létě jsme mohli získat potraviny za práci u sedláků.“109 Svatební hostina u Romů patřila a pořád patří k nejvýraznějším formám společného stolování. Nedostatek jídla či pití je pro Romy v rámci oslav nepřípustný, a proto je vždy na hostině všeho přehršel. „Rituál společného jídla a pití patří ve všech kulturách k základním způsobům vyjádření přináležitosti k transcendentnímu rozměru lidského konání v mezních situacích.“110 V počátcích svatební hostina plnila původní magickou úlohu a imitovala hojnost, sloužila jako magický prostředek přivolání blahobytu a zdaru v manželství. Až později nabyly vrcholu snahy o reprezentaci a prestiž. Romská svatební hostina měla vypovídat o sociálním statusu a postavení jednotlivých rodin. Skutečnost ale příliš pravdě neodpovídala, jelikož si chudší z Romů často pro tuto příležitost půjčovali peníze. Hostinu ve valné většině případů připravovala nevěstina matka za pomoci svých dcer a samotné nevěsty. O bohaté svatbě vypovídala struktura jídel, tyto svatby se pyšnily hlavně vysokým počtem masitých pokrmů. Počet pozvaných hostů se lišil, dle odpovědí jednotlivých informátorů byl nejnižší počet hostů u jedné respondentky šedesát lidí a nejvyšší počet zahrnoval až dvě stě svatebčanů. U dvou respondentek jsem se setkala se situací, kdy se po obřadu odebrali do restaurací zvlášť svatebčané z nevěstiny strany a ženich se svými hosty zase do jiné restaurace. „Ale my jsme měli svatbu trošku oddělenou, já jsem byla do dvanácti u nás v restauraci, a pak jsem byla od dvanácti do rána u nich. Ale bylo to v tom městě, to bylo pár metrů, oni to měli taky v restauraci, můj manžel byl se mnou do dvanácti a pak jsme šli spolu k nim, i moji rodiče šli, né že by tam byl nějaký nesvár nebo tak.“ 111

Oláhová, Ethela (nar. 1930); 5. 12. 2015. Navrátilová, Alexandra: Namlouvání láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 313. 111 Pompová, Anna (nar. 1973); 5. 12. 2015. 109 110

42

Rodina druhé informátorky měla původně podobný záměr, nakonec však novomanželé zůstali jen na jedné hostině. „Oni měli svatbu po své straně a my taky. Měli to ve stejný den, ale měli ju bez nás. Oni to dělali doma, jenom takový domácí posezení s rodinou. Správně jsem po dvanácté hodině měla jít k nim, teda být v Toporci po manželově straně. Ale tak nakonec řekli, že né, že my máme lidi, hudbu, že to děláme v restauraci, že by se to pokazilo, kdybychom s manželem odišli, tak jsme zůstali.“112 Svatba je ze všech svátků a obyčejů, při kterých se podává jídlo ta nejvýznamnější. Co se týče jídla na hostinách, u zástupců starší generace byly patrné určité odlišnosti oproti mladší generaci. Svatební pokrmy u mladších z nich lze v podstatě přirovnat k zjednodušené či modifikované stravě české či slovenské. Nákladné hostiny pro rodinu a velký počet pozvaných příbuzných a přátel jsou ale stále příznačné. Tak jako se v průběhu staletí kultivoval apetit a rozšiřoval okruh dostupných potravin, měnila se i skladba pokrmů na svatebních stolech. Co vyplynulo z uskutečněných rozhovorů, neexistovalo jídlo, které by se připravovalo výlučně jen na svatbách, žádné z jídel nebylo jídlem tradičním či obřadovým a neskrývalo v sobě nějakou hlubší symboliku. Mezi slavnostní jídla dříve patřila goja neboli střeva, která byla plněna bramborami či mletým masem na způsob jitrnic. Připravovala se tak, že se umytá vepřová střeva obrátila dovnitř stranou obrostlou tukem, poté se naplnila na kousky nakrájenými bramborami, případně kombinací brambor a rýže s promíchanou moukou s kořením. Střeva se vložila do hrnce s vodou a vařila se jednu až dvě hodiny. 113 Dalším pokrmem podávaným na svatbách byly plněné zelné listy. „Třeba to plněný zelí s rýžou a s masem, jako s mletým. To je tak zabalený, k tomu se dává chleba nebo uzený maso nebo žebra a ještě když se to uvaří, tak se to jí za studena. Jo, to je dobrý, to se chytne a žerete to jako karbenátek“ 114 Nejstarší respondentka p. Oláhová mi pověděla o zvláštní úpravě masa, které se připravovalo na její svatební hostinu. „Jeho rodiče oni mali meso, ledničke v tedy nebyly, tak jsme prišli tam, no a moja svokra dala si do takýho súdku, mala tam maso Pompová, Lýdia (nar. 1963); 6. 4. 2016. Davidová Eva (ed.): Černobílý život. Praha: nakladatelství Gallery, 2000, s. 88. 114 Miko, Martin (nar. 1976); 5. 12. 2015. 112 113

43

nadělaný, tlačený, to krásně vonělo všetko, kopřivy tam dala a to stlačila kamenem, jako zelí keď sa robilo.“115 Co se tvrdého alkoholu týče, nejvíce se na svatbách na Slovensku rozlévala pálenka, která by se dala připodobnit k naší slivovici. „Většinou se pila slivovica, lebo to je Slovensko, tam je slivovica taková naša, teraz už sa plní sudy borovičkou, ale nie takú co tady je, ale takú pichlavú borovičku, ta byla dobrá, to aji teď by som si dala!“ 116 Kromě pálenky se hodně pila vodka a pivo. Dnes už se skladba alkoholických nápojů na svatbách obohatila o stále se rozšiřující nabídku různých sladkých a ochucených druhů tvrdého alkoholu. „Jako mi mladí, co jsme v této generaci, tak se hodně pije slivovice, pivo, ale né takový to lahvový, normálně bečka. Víno moc né, skoro vůbec, spíš holky si dají vaječňák nebo Jelzina.“117 Jaký je alkohol zrádný, se přesvědčila v den své svatby i jedna z informátorek. Svatební hostinu jako nevěsta zahájila ve čtyři hodiny odpoledne a v sedm hodin večer už ležela v opilém stavu a spala až do půlnoci. „Já som byla hladová, protože od rána som nejedla, a teď mi začaly babičky nalívat né štamprlu, ale ty decáky velký. Chlast ostrý! Vím, že tam byla vodka, plus já som mala ráda ten zelený likér. No to ti řeknu, já jsem se tak ožrala, že v sedm hodin už som ležala v nějaké místnosti, kde naši měli cukroví a dorty, a že jsem si v těch šatech lehla na ty dorty! Fakt! A manžel na mě čekal do půlnoci, kdy mě pak družičky probudily na čepecí tanec.“118 V rámci výzkumu jsem zaznamenala, že konzumace tvrdého alkoholu je skutečně značná. Nalévala se jedna sklenička za druhou bez větších pauz. Nejvíce populární byla mezi svatebčany vodka a rum. Muži na zapití upřednostňovali pivo a ženy zapíjely tvrdý alkohol sladkými sycenými vodami (kofola, hanácká kyselka, malinovka). Na stolech nechybělo ani víno, které ovšem téměř nikdo z přítomných nepil. Většina ze starších dotazovaných měla hostinu doma, buď uvnitř v domě nebo v prostorách dvora, a proto si jídla jako goju či plněné zelné listy připravovali sami. Oláhová, Ethela (nar. 1930); 5. 12. 2015. Oláhová, Ethela (nar. 1930); 5. 12. 2015. 117 Miko, Martin (nar. 1976); 5. 12. 2015. 118 Pompová, Lýdia (nar. 1963); 14. 4. 2016. 115 116

44

Mladší generace dávala přednost hostinám v restauracích či kulturních sálech a prostorách a podle toho také vypadala struktura jídel, kterou většinou připravoval restaurační personál, proto jsou jídla podobná či totožná s majoritními. „Ještě dnes po mnoha letech na to příbuzní vzpomínají, co to bylo za krásu. Tehdy se sjeli všichni příbuzní z daleka i z ciziny. Bylo nás kolem dvou set lidí a měli jsme to na rohu v hospodě.“119 Co se placení nákladů spojených s hostinou týče, odpovědi respondentů se lišily. Některým dotazovaným svatbu hradili nevěstiny rodiče, u dalších se na placení podíleli rodiče jak ze strany ženicha, tak i nevěsty, a našli se i tací, co si pohoštění a náklady spojené se svatbou zaplatili sami. Některým párům pokryly peněžní dary od svatebčanů veškeré výdaje, které na uspořádání svatby vynaložily. Pro zajímavost přikládám příběh jedné z respondentek, která si svůj svatební den prožila poněkud jinak a netradičně. Oba, v té době ještě snoubenci, v týdnu, kdy se konala svatba, snědli hrušky, které byly neumyté a popráškované nějakou chemií. Nevěsta i ženich z toho onemocněli, ale po předchozích úvahách o zrušení svatby k ní nakonec došlo. „To víte, to bylo dobrý! Svatba byla za komunistů, všechno levný, tak svatba byla velká, akorát jsme byli nemocní, ale jinak všeho bylo. Mě bylo osmnáct a manželovi taky tak 20 nebo 21 let. Obřad jsem měla aji na úřadě aji v kostele, v Chropyni jsme to měli v jeden den. Na úřadě my jsme byli nemocní, my jsme zabíjeli ve čtvrtek a brat donesl hrušky, a to předtím práškovali a neumyli, tak jsme dostali úplavicu. Manžel když měl říct ano, tak on odpadl na úřadě, no! Oni si mysleli, že on si mě nechce vzít, ale pak jsme jim to řekli, že co a jak. My jsme to chtěli zrušit, když jsme přišli na bránu, my jsme nemohli ničeho, já jsem nemohla, mně se motala hlava, slabá jsem byla, ale nechtěli jsme to na poslední den rušit, tak říkám: vydržíme, tak jsme se tak pooblíkali a šli jsme a tam. V kostele už nám bylo lepči, protože tam je chladno, ale jak jsme přišli z úřadu, tak normálně jsme seděli tak deset minut, to jsme nemohli, to bolela hlava, zvracení a průjem a takový. Tak měli jsme doma velký prase, chlastu bylo, no všecko možný!

Kozáková, Karolína: Karolína – cesta životem v cikánském voze. In: Horváthová, Jana: Memoáry romských žen. Brno: Muzeum romské kultury, 2004, s. 64. 119

45

Do dneška, říkají, že takovou svatbu nepamatujó, protože co všeci jedli z té svatby, cukroví, a prostě na bráně byli, všeci museli na odběr, jako normálně kvůli té úplavici, jestli ju nedostali. Takže opravdu ostuda jak prase, no ale co, jsme za to nemohli. Říkají, že nepamatují tak velkou svatbu, jak jsme měli my. Opravdu, já jsem do práce zanesla dorty a kořalu a oni to všechno snědli. Všichni museli na testy, zkoušeli pořád z čeho to je a to nebylo normálně z jídla, ještě jako doktoři normálně chodili k nám, babička a mama je nabalila cukrovím, víno jim dala a nic, pojedli aji oni a pak se zjistilo, že to bylo z těch hrušek. No moc lidí tam bylo, šedesát určitě, my jsme z toho neměli moc, my jsme leželi, hosté jedli pili, tak ti se bavili. Já jsem neměla ani čepecký tanec. My jsme fakt přišli a my jsme leželi, my už jsme potom nemohli vůbec tó, aji v nemocnici jsme normálně byli, ženich a nevěsta jsme měli popsaný to. Zrovna přišli Rusáci, to bylo v 68 že? No a pak nás pustili dom. No tak jsme dopadli, ale jinak říkám všecko v pořádku, ti se bavili, měli hudbu, všecko, však hosté vzpominajó do dneska, sósedi šak aji bílí, až do dneska když nás potkají tak říkají: „Jé vy jste měla dobró svatbu! My jsme se pobavili, my na to vzpomínáme pořád.“120

120

Čipčalová, Emília (nar. 1950); 8. 4. 2016.

46

8. Svatební veselí

Zábava při svatební hostině probíhala v režii již zmiňovaného družby, vše záviselo na jeho výřečnosti, organizačních schopnostech a obratnosti. U některých jedinců byla hostina zcela bez organizátora a večer plynul v režii samotných hostů. Atmosféra, tak či tak, byla vždy velmi veselá a hlučná,121 až by se mohlo zdát, že se jednotliví Romové mezi sebou hádají, nicméně šlo o jejich typickou hlasitou komunikaci a zábavu. Alkohol na romské svatbě tekl doslova proudem, často docházelo k nekončícím přípitkům a vinšům. Celou hostinu vždy doprovázela romská kapela a svatebčané s velkou oblibou zpívali a tancovali. Od dvou respondentů jsem se dozvěděla zajímavou informaci, že ženich, aby se ujistil, že mu vybraná kapela bude v jeho slavnostní den hrát, sebral primášovi housle do zástavy. Vrátil mu je až v den svatby, aby kapela náhodou nešla hrát jinam za lepší peníze. Romští hudebníci představují zvláštní skupinu, ať již jde o hudebníky městské či vesnické, profesionální nebo amatérské. Byli a jsou po několik staletí nejrozšířenější, nejvíce váženou skupinou mezi tradičně usedlými Romy na Slovensku. 122 Ačkoliv se počet romských hudebníků postupem času snižuje a jejich role se mění, jsou stále mezi Romy váženými a vyhledávanými. 123 Jejich hudební talent je všeobecně znám a oceňován nejen menšinou Romů, ale i majoritou. „Majorita, zatížená notnou měrou etnicky motivovaných stereotypů a předsudků, zpravidla respektuje a obdivuje romskou hudbu jako svébytný a jedinečný kulturní fenomén.“124

Sama jsem byla svědkem této hlasité bujarosti na svatbě mladého romského páru, kdy spolu jednotliví svatebčané komunikovali velmi hlučně a kolikrát se bavili a pokřikovali na sebe přes několik stolů, co bylo také typické, byla výrazná gestikulace a máchaní rukama. 122 Bartoloměj Daniel: Kovářství a jeho vývoj. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 50 - 51. 123 Romové jsou na své hudební projevy právoplatně pyšní, a proto i své děti učí hrát na hudební nástroje již od útlého dětství. 124 Ševčíková, Veronika: Slyšet, cítit a dotýkat se… Romská hudba a hudebnost Romů jako pozitivní kulturní stereotyp a dominantní kulturní konfigurace. Šenov u Ostravy: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 130. 121

47

Opravdu talentovaní jedinci se pak stávají členy kapely třeba již od dvanácti let. Tradiční sestavu kapelníků dle mých starších respondentů většinou tvořil primáš, kontráš čili druhý houslista, cimbalista, basistaa někdy i klarinetista, v některých případech však postačily jedny housle či harmonika. „[…] nakonec dojednali, že přijde osm hudebníků, první den budou hrát u ženicha, druhý den v domě nevěsty a třetí den zase u ženicha.“125 Nejvýznamnější roli v kapele měl vždy primáš, který vedl svoje hudební těleso nejen ve hraní, ale ve všem s tím spojeným, za všechny členy kapely byl zodpovědný právě on. „Primáš dohlížel, aby jeho lidi nebyli ošizeni při placení, dával pozor, aby se nezapletli do nějaké rvačky – málokterá veselka se bez ní obešla. Romští hudebníci neměli ze rvaček radost, nejen že sami dostali, ale často jim opilí hosté rozbili nástroje na třísky.“126 Na svatbě, které jsem se v rámci výzkumu zúčastnila, se svatebčané seskupili přímo na náměstí před městským úřadem a čekali společně s ženichem na nevěstu, která přijela vozem se svým otcem před budovu úřadu. Při vystupování z auta ihned začala hrát romská kapela, složená z jednoho houslisty a dvou kytaristů, veselé a živé písně. Poté se všichni odebrali na obecní úřad na samotný obřad. Bylo vidět, že romské kapely jsou stále s oblibou vyhledávány.

Obrázek 8 Romská kapela o dvou kytarách a jedněch houslích. Kojetínské náměstí. Foto Barbora Poláková, 2015. Kozáková, Karolína: Karolína – cesta životem v cikánském voze. In: Horváthová, Jana: Memoáry romských žen. Brno: Muzeum romské kultury, 2004, s. 66. 126 Giňa, Andrej: Bijav: romane priphende = Svatba: romské povídky. Praha: Apeiron, 1991, s. 45. 125

48

9. Věno a svatební dary

Při svatbě dostávala každá, i ta nejchudší nevěsta výbavu zahrnující většinou to nejnutnější vybavení do domácnosti – nádobí, peřiny, nábytek, nářadí atd. „Jekhfeder častka hin perňicica tel e khak the paťiv – Nejlepší věno je peřina pod paždí a počestnost.“ 127 Výbava nebyla jen materiálním příspěvkem do začátku bydlení, nicméně poskytovala i výmluvné svědectví vztahu rodičů, zejména tedy matky k dceři a její snahu a péči připravit dceru do dalšího života. Mnohé věci tak pro nevěstu znamenaly citové pouto k domovu a hmotnou vzpomínku. „Já jsem měla do výbavy plnou skříň, to si pamatuju do dneska, peřiny, polštáře, utěráky, ručníky.“ 128 „Já som mojim dětom, každýmu mojimu klukovi dala jeden vankúš [polštář ‒ pozn. aut.] a peřinu, to som jim dávala vždycky, jako výbavu to mali, něbolo to tak ako dneska. Já som od rodičů nedostala ničeho, ono tehdá ničeho nebolo.“ 129 Často se v odpovědích dotazovaných objevovaly jako dary od rodičů oděvy, ať už košile a obleky pro ženicha či šaty určené pro nevěstu, která si je měla převléct v den svých vdavek, a to po půlnoci. „Oni se ptali, co chceš, máš tu svatbu tak něco museli, že? Tak koupili mu krásnou košilu a kravatu. A mě se taky ptali, co pro mě. Já říkám, co koupíš, to bude. No tak koupili celou sadu nádobí. Tak jsem poděkovala a řekla, že je to krásný. Tak ty drobnosti, hrnky a takové tyto i povlečení na postele, měla jsem teho dost.“130 Co se svatebních darů týče, naprostá většina z dotazovaných si přála jako svatební dar peněžní částku. Jednak proto, že mnoho z nich již mělo své domácnosti plně zařízené a další spotřebiče, vybavení a podobné věci již nepotřebovali. Na straně druhé uvítali peněžní dar, který jim pokryl někdy zcela, někdy částečně, náklady vynaložené na svatební hostinu. „Nejlepší je dát ty peníze, protože jestli se ti to bude líbit nebo ne. Tak jsme dostali, kolik jsme mohli, třeba tisíc korun. Já jsem jim tehdá Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 54. Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016. 129 Oláhová, Ethela (nar. 1930); 22. 2. 2016. 130 Džugová, Anna (nar. 1946); 14. 4. 2016. 127 128

49

říkala, to není povinnost, když budeš chtít a mít, dáš, když nebudeš mít, nedáš. Kdybych nechtěla tak tě nepozvu!“131 Předávání darů od svatebčanů novomanželům probíhalo následovně. Starostové čili svědci se postavili do čela místnosti, ať už v sálu s pódiem, v restauraci či doma na dvoře a popřáli novomanželům hodně štěstí a lásky do budoucího života. Poté začala hrát romská kapela a starostové vyzvali svatebčany, aby přišli blíže k nim a připili si s nimi. Hosté tak přicházeli jeden po druhém ke starostům, s každým z nich si připili a odevzdali svůj dar pro novomanžele. Peníze největší hodnoty dávali nejbližší členové rodiny a peněžní částky se pohybovaly od tisícikoruny, až do řádu desítek tisíců. „Od svatebčanů mně dary vybrali starostové, když jsem spala. Tak oni dávali po pět set, po šest set, po sedmi set korun. Celkem to bylo šest nebo sedm tisíc a nás ta svatba stála přes patnáct tisíc.“ 132 Dar jako takový, patří do kategorie etikety, vytváří mezi lidmi vztahy určité vzájemné vázanosti. „Dar patří k základním projevům mezilidských kontaktů a k obecně lidským projevům kulturní výměny.“133

Džugová, Anna (nar. 1946); 14. 4. 2016. Pompová, Lýdia (nar. 1963); 5. 4. 2016. 133 Mauss, Marcel: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 131 132

50

10. Svatební zvyky

„Pro pojmy obyčej – zvyk – obřad je společná tradičnost, kolektivnost, sankcionovanost, normativnost, spontánnost, relativní stabilnost, vývojový, významový a výrazový synkretismus.“134 Většina udržovaných zvyků v současnosti má funkci zábavnou, některé rovněž reprezentativní (pořádání svatebních hostin). S odbitím půlnoci přišel na romské svatbě na řadu tanec s nevěstou. Nevěsta v podstatě tancuje celý večer, ale tento tanec s ní si musí svatebčané koupit, aby si tzv. vydělala na čepku. Ceny takového tance se různily, od jednoho tisíce až do třiceti tisíc, peníze se vybíraly do klobouku, šátku či talíře, ale i střevíce nevěsty. První nevěstin tanec vždy patřil manželovi a poté se svatebčané střídali a vždy zaplatili za taneček s nevěstou určitý obnos.

Obrázek 9 První tanec novomanželů ve středu kruhu utvořeného ze svatebčanů. Zámeček v Kovalovicích. Foto Barbora Poláková, 2015. 134

Frolec, Václav (ed.): Svatební obřad. Současný stav a proměny. Brno: Blok, 1983, s. 10.

51

Výše finanční částky byla určována stupněm příbuznosti a postavením dárce. Byla otázkou prestiže jednotlivce nebo rodiny, která částku vložila. Někdy některý ze svědků tuto událost komentoval do mikrofonu a tzv. hecoval ostatní svatebčany, kdo koho přeplatí, a kdo dá největší částku peněz. Získané peníze byly určeny pouze pro novomanžele. „Ještě se vybíralo, tady se říká, za čepicu, tak pak ještě ty penízky, jako co tam byly. Každý šel se mnou tančit, udělalo se kolečko, jo já jsem šla tam, vzal se talířek, a kdo šel s vámi tančit, tak jestli 200 jestli 500 kaček, jak kdo co měl, takže se vysbíralo, tak i to mně patřilo.“135 Jedna z informátorek uvedla, že na její svatbě to nebylo tak, jak je tomu nyní, že jakmile začne hrát na hostině hudba, svatebčané se zvednou a jdou tancovat, že museli čekat až do půlnoci a do té doby nemohl tancovat nikdo. „My jsme povinně museli sedět do tej dvanácté. Až po dvanácté byl první tanec s manželem, rodiči a pak už jsem mohla tancovat i s čertem kdyby tam byl. No pak přišly družičky a každý si mě bral tancovat, to začal ten čepecí tanec. Na ten čepecký tanec to jsem vybrala devatenáct stovákov, nejstarší družička to vybírala s talířkem, každý přišel a koupil si ode mě tanec.“ 136 Ženich přenáší nevěstu v náručí přes práh dveří, které vedou ke svatební hostině. Přenese ji tam, kde se bude konat hostina na znamení, že si nese svoje štěstí. Symbolicky přenáší nyní již svoji ženu z jednoho světa do toho druhého. Jedná se o předěl od svobodného života k životu společnému. Rituály procházení dveřmi a související rituály s prahy jsou podle sociologa a antropologa Arnolda van Gennepa (1873 ‒ 1957) rituály přípravy ke spojenectví. 137 Dle rozhovorů s mými respondenty se tento zvyk udržel dodnes. Na otázku, jaký má význam, se mi dostalo různých odpovědí. Někteří respondenti důvod tohoto zvyku neznali a odpověděli mi jen, že to viděli u ostatních, tak to dělají taky, že se to musí. Jiní odpověděli, že si tak ženich přináší štěstí do svého života. Dalším zvykem provádějícím se většinou před samotnou hostinou je rozbití talíře a zametání střepů. Stejně tak jako u přenášení přes práh je tento zvyk u Romů dlouhodobý a dle přímého pozorování v rámci terénního výzkumu trvá až dodnes. Tato Pompová, Anna (nar. 1973); 15. 3. 2016. Pompová, Lýdia (nar. 1963); 14. 4. 2016. 137 Gennep, Arnold van – Beguivinová, Helena: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 27. 135 136

52

tradice dle mých respondentek přináší štěstí, protože samotné střepy přináší štěstí. V rámci odpovědí jsem se setkala s diferenciací, kdo rozbité střepy zametá. Na letošní svatbě střepy z talíře zametal muž a dle svatebčanů to mělo symboliku toho, že se dokáže o svou manželku a budoucí rodinu postarat. Svatebčané stojící poblíž, svými chodidly ještě střepy rozprostřeli po prostoru, aby mu práci ztížili. Starší respondentky odpovídaly tak, že střepy zametaly ony na důkaz toho, že jsou schopné a budou se moci i ony o rodinu dobře postarat, lopatku jim však přidržoval jejich muž. Talíř před novomanžele hodil vždy nějaký člen z rodiny.

Obrázek 10 Symbolické zametání střepů pouze manželem. Zámeček Kovalovice. Foto Barbora Poláková, 2015.

Mezi další z tradic patřilo a stále patří jedení polévky novomanželi z jednoho talíře. Jde o vzájemné krmení se, s tím, že novomanželé mají místo ubrousku pod krkem přehozený jeden ubrus či plachtu, aby si nezašpinili svůj slavnostní oděv a krmí se jednou lžící. Dle některých respondentů tento zvyk znamená, že se budou o vše dělit po zbytek života. 53

Slavnostní řeč či projev během svatební hostiny, kdy už novomanželé i všichni svatebčané sedí u bohatě prostřeného stolu, pronáší zpravidla starostové, čili svědkové nebo kmotři nevěsty a ženicha. Dále otec nevěsty a v neposlední řadě sám ženich, který touto příležitostí děkuje nevěstiným rodičům za její výchovu a slibuje, že se o ni do budoucna dobře postará. "Tatínek ani né, ale byl to můj, jak se to u vás říká, krstný kmotr, tak ten nám popřál, popřál do života, pozvedl číši a popřál." 138 Doznívají i někdejší svatební zvyky a obyčeje: zasypávání snoubenců rýží či cukrem, aby měli všeho hojnost, rozbíjení talířů a nádob, protože střepy znamenají štěstí. "No to si pamatuju, jak jsme přišli už ze svatby ráno k nim, k domu, tak vím, to jsem se podivila, proč mi sypou cukr na hlavu (smích), že budu mět v hlavě cukr, tak to prý abysme měli život sladký.“139 Po vzoru hollywoodských filmů romské nevěsty házejí svatební kytici za hlavu, aby některá z přítomných mohla zachytit manželské štěstí a do roka se vdát. Výše uvedené svatební zvyky byly přítomny na svatbách u slovenských Romů jak v dřívější době, tak i v současnosti. Kromě typického čepecího tance prováděného s odbitím půlnoci, dle jedné z informátorek, jsou všechny svatební zvyky u obou generací totožné. Jen u mladší generace můžeme sledovat určité obměny v jednotlivých obyčejích. Co se týče svatebních oznámení, nebyly sepisovány seznamy hostů ani rozesílány formální pozvánky, u Romů tomu nebylo zapotřebí. Každý znal dobře všechny ostatní v dané komunitě a na svatby se zvalo pouze ústně a osobně, tyto formality pro ně byly zbytečné. „První chodili družbové a oznamovali svatbu a každé jim říkal, teď ne ať to teď nedělají, že za týden budou mít peníze. Ať s tou svatbou počkáme a takový výmluvy. No, ale když jsme pak už obcházeli a zvali hosty my s manželem, tehdá nastávajícím, tak už to bylo závazný a nikdo neodmlouval, jeden termín a konec.“140 Dnes už je tomu u mladých párů jinak, přizpůsobují se majoritnímu obyvatelstvu a svatební oznámení či pozvánky posílají buďto elektronickou formou nebo vytištěné poštou.

Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016. Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016. 140 Pompová, Lýdia (nar. 1963); 5. 4. 2016. 138 139

54

Na svatební cesty nebo pobyty se u Romů dříve nejezdilo z důvodu nedostatku peněz. Stejná situace je i dnes, novomanželé zůstávají doma hned z několika důvodů, a to, že již mají děti nebo nemají potřebné finanční prostředky na uhrazení cesty. "No neměli jsme vůbec, protože on pracoval, takže musel chodit do práce, protože by ho vyhodili. Já jsem taky musela pracovat, nebyla jsem hned těhotná, takže jsem chodila do práce, museli jsme chodit do práce. No, a jak mladí, no, zajdou si posedět nebo ták, ale že bychom někam šli nebo jeli, to ne. Ale tak v rámci, že jsme si šli posedět do kavárny, v té Staré Lubovni, to je město, takže tam máš všecko. Necítili jsme potřebu někam jít nebo tak, spíš to zařizování, aby to bylo, že bysme utráceli ne-e."141 Je třeba zmínit, že žádné z uvedených zvyků nejsou specificky romské, paralely s těmito zvyky najdeme jak v české tak i slovenské kultuře. Romové tedy s největší pravděpodobností tyto české a slovenské svatební tradice odpozorovali od majoritního obyvatelstva.

141

Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016.

55

11. Svatební oděv

Jak je patrné z výzkumu, svatební oděv u slovenských Romů nemá žádné specifické podoby typické jen pro ně. Většina z dotazovaných žen měla na svatbě jednoduché bílé nebo „šlehačkové“ šaty, jen dvě z respondentek, které se vdávaly v pozdějším věku, vypověděly, že jedna měla bílý kostýmek a druhá šaty v krémové barvě. „Já jsem si dala ušít, to bylo jako normální, už jsem měla ty dvě děcka, tak jsem nechtěla jít do bílého. Tak jsem si nechala ušít krásný krémový šaty, a v tom jsem šla do kostela. Tady mně dali jednu růžičku, závoj jsem neměla, měla jsem dlouhé rozpuštěné vlasy. Manžel ten šel v obleku.“142

Obrázek 11 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 9/97. Svatební žerzejové šaty z let 19751980. 142

Džugová, Anna (nar. 1946); 22. 2. 2016.

56

Z mála dochovaných svatebních fotografií je dobře vidět, že dříve bývaly svatební šaty cudnější, uzavřené a zahalovaly nevěstu. V současnosti nevěsty spíše připodobňují své svatební šaty současným trendům a plesovým róbám, odhalují ramena a ukazují dekolt. „Přijela mě obléknout paní z Prahy – z nějakého salonu. Přivezla mně překrásné bílé šaty se závojem, zvláštním, vyšívaným, na hlavě jsem měla věneček z bílých květů a závoj se nedával přes obličej, ale velké cípy vyšívané hustými květy paní přeložila a dala okolo hlavy a na ramena, prostě nádhera, vypadala jsem jako Španělka.“143 Svatební oděv u slovenských Romů je tedy totožný se svatebním oděvem majoritního obyvatelstva a to díky neustálému a těsnějšímu sžívání s majoritní společností. To samé platí i u oděvu mužů, objevovaly se jak černé, tak i bílé obleky. U slovenských Romů tomu není tak, jako u olašských, kdy právě oděv je jedním ze základních ukazatelů jejich hmotné kultury. Co se obuvi týče, dříve převládaly bílé lodičky na nižším a širším podpatku, dneska už naprosto převládají vysoké tenké jehlové podpatky, někdy s podrážkami na platformě. „Oděv skupiny slovenských usedlých Romů, i těch, kteří po druhé světové válce žijí v českých zemích, podobně jako Romů ze skupiny českých a moravských, kteří přicházejí vždy více do styku s okolním obyvatelstvem, není v posledních obdobích již tak výrazně odlišný jako u Romů olašských. Zejména v uplynulých třech až čtyřech desetiletích docházelo a došlo více k ovlivnění v odívání, především v městském prostředí a u mladé generace.“144 Zachované svatební šaty jsem neviděla ani u jednoho z respondentů. Na otázku, co ženy se svatebními šaty po svatbě dělaly, mi bylo řečeno, že je vynosily jejich děti na karnevaly nebo na „lítačky“. 145 Bohužel se mi nedostalo ani mnoha svatebních fotek, kde bych mohla šaty zhlédnout. V roce 1997 byla v Kojetíně a okolí velká povodeň. Vzhledem k tomu, že většina romských rodin bydlí právě v záplavové oblasti, o fotografie přišla.

Kozáková, Karolína: Karolína – cesta životem v cikánském voze. In: Horváthová, Jana: Memoáry romských žen. Brno: Muzeum romské kultury, 2004, s. 64. 144 Eva Davidová: Ke způsobu bydlení, obživy a odívání. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 45. 145 Lítačkami jsou myšleny dětské hry a trávení času venku. 143

57

Obrázek 12 Svatební fotografie novomanželů Pompových. Na obrázku jsou dobře vidět „šlehačkové“ šaty. Převzato z rodinného alba Pompových.

Svatební šaty u starších zástupců se dědily z generace na generaci, málo kdo si mohl dovolit zakoupit nové. U střední generace se šaty častokrát zakoupily a poté přebarvily a byly dále používané jako slavnostní šaty. To je také jeden z důvodů, proč je málo zachovaných romských svatebních oděvů. „Šatník ostatních se příliš neměnil, nezanedbatelná část společnosti byla odkázána na odložené, zděděné či darované oděvy, na nákupy ve vetešnictvích. Nově pořízený oděv se zpravidla nosil celý život. Většina žen z dolních vrstev vlastnila dvoje šaty, jedny pro každodenní nošení, druhé sváteční. To bývaly přebarvené svatební šaty.“146

146

Lenderová, Milena: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha, 2009, s. 102.

58

Vzpomínka jedné z informátorek dobře ilustruje, kde končily po svatbě svatební šaty. "Šaty bílé, dlouhé až po zem, vím, že jsem měla problém, protože já jsem štíhlá nikdy nebyla, tak jsem měla vždycky tak osmdesát, já jsem si je kupovala, ale už je nemám. Si představ, že ještě dcera moje jich měla někde na karnevalu a pak jich roztrhala. Takže jsem jich měla dlouho schované. Měla jsem všechno korunku, všechno jsem měla, závoj dozadu, lodičky a manžel oblek. Manžel byl krásně oblečený, měl to šitý všechno, já jsem to taky měla pěkný."147 Paní Oláhová byla jedinou z dotazovaných, jež kvůli finanční situaci neměla dostatek prostředků pořídit si jakékoliv šaty, které by si oblékla ve svatební den. Šaty ji přislíbila její kamarádka, která svému slibu nakonec nedostála. Tak si musela tehdy nastávající nevěsta vystačit se sukní. „Já som od rodičů němala skoro nič, dieťa, dokonce nemala som ani čo si obliec na seba v ten osudný den, viš? Tak ma opatrili, že ani ty šaty nemala som, jako by som bola chcela. Do poslednej chvilky mi kamarátka slubovala, že mi pučí, aby som niekupovala nič, a potom keď bola posledná hodina, tak mi ich nedala. No nakonec som mala sukňu takovú modrú.“ 148

Obrázek 13 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 191/99/3. Svatební tylový závoj s textilní čelenkou z druhé poloviny 20. století.

147 148

Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016. Oláhová, Ethela (nar. 1930); 22. 2. 2016.

59

Jako účes si romské nevěsty nechaly buď zaplést cop a v nejvíce případech měly jednoduše rozpuštěné dlouhé vlasy, některé s bílým závojem nebo bez něj. „Krátce ostříhané vlasy byly tradičně považovány za odznak nemorálních žen.“ 149 Ze svatebních distinkcí jsou pak u Romů důležité prstýnky a svatební kytice. Kytice byly většinou svázány z růží či karafiátů viz foto níže.

Obrázek 14 Svatební fotografie slovenských Romů, 60. až 70. léta 20. století, Československo. Autor: neznámý. Ze sbírky Muzea romské kultury, Brno. Eva Davidová: Ke způsobu bydlení, obživy a odívání. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 45. 149

60

12. Postavení ženy manželky dříve a dnes

Úloha a postavení každého jednotlivého člena rodiny je vnitřně diferenciovaná dle vztahů k ostatním členům pospolitosti. Hierarchii určuje kombinace pohlaví, věku a příbuzenské afinity. Žena je v tradiční romské kultuře považována za bytost, která je určená především pro svého muže a dále k tomu, aby rodila, pečovala o děti, obstarávala obživu a starala se o celou domácnost. Dívka byla od malička vychovávána tak, aby mohla úspěšně plnit veškeré role, kterými procházela žena v průběhu života. „Hodnotu ideální ženy tvořilo její žužipen (čistota, čistotnost), paťiv (poctivost, věrnost jedinému muži), aby byla lačhi romňi (dobrou manželkou) a na prvním místě lačhi daj (dobrou matkou).“150 Postavení ženy v romské komunitě rostlo s přibývajícím věkem a upevňovalo se opakovaným mateřstvím. Děti byly a jsou pro rodiče největším bohatstvím. „Nane čhave, nane bacht“ – „Nejsou děti, není štěstí“. 151 O tom svědčí i dva řádky textu níže. Jekh daj, jekh dad, but čhave – oda le Romengeri zor. Jedna matka, jeden otec a mnoho dětí – v tom je síla Romů. 152 Pokud měla žena dva až tři potomky, říkalo se, že to ještě není žádná matka. „Jedno dieťa, to je nič, to jako keby nič nebolo! Ba dokonce i keď má žena iba dve děti alebo tri, tak to eště nie je žiadná matka, neboť dobrá matka je iba tá, ktorá má vela deti.“

153

Přičemž platí, čím více dětí, tím více úcty. O pořízení nového potomka

rozhoduje většinou muž. Privilegované pohlaví u dítěte bývá mužské, jelikož dcera od rodiny obvykle odcházela za svým mužem, kdežto syn přivedl do rodiny nevěstu, další pracovní sílu. Ve stáří se společenské postavení žen téměř srovná s pozicí mužů.

Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 50. Ilona Lázničková: Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Lázničková, Ilona – Horváthová, Jana (ed.): Romové – O roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999, s. 53. 152 Prokešová, Miriam: Romové, otázky a hledání odpovědí. Ostrava: REPRONIS, 2010, s. 35. 153 Marušiaková, J: Rodinný život Valašských Cigánov na Slovensku a jeho vývinové tendencie. Slovenský národopis 34, 4/1986, s. 613. 150 151

61

Neplodnost byla vždy dávána za vinu ženě. Když nemohla porodit potomka, mohl ji muž opustit. Jedna z respondentek se provdala za muže, který před ní opustil svoji ženu právě z důvodu neplodnosti. „On už měl babu, já jsem nebyla první, ale nemohli mít děcka, nemohli mít rodinu, tak on chtěl rodinu, aby si taky mohl užít něco s těma děckama, třeba od bráchy nebo od sestry měli, ale on neměl. Tož odešel za mnou.“154 Neplodnou ženu romské společenství litovalo, někdy však byla ale i k posměchu. V případě neplodnosti se postavení ženy v romské společnosti velmi zhoršilo a zároveň tato skutečnost poškodila i její rodinu, říkalo se: „Ženská, která nemůže mít děti, je jako nepodařenej chlap.“ 155 I dnes je muž schopen opustit ženu, nemají-li potomky, a to nezávisle na faktu, čí neplodnost je na vině. „[…] nemohla som otehotnieť. Muž mi to samozřejmě dával za vinu, aj jeho rodina so mnou jednala jako s poslednou hadrou… opustil ma.“ popisuje M. Č. (*1960) svoji životní zkušenost. 156 Postavení žen u Romů je ve srovnání s muži nerovnoprávné, většinou nízké a podřadné. Muži nabývají větší důležitosti a ženy berou často jako méněcenné, tedy ty, jež jsou až na druhém místě a musí jim projevovat pokoru a úctu. Tradiční romská kultura se také liší v přístupu k mužské a ženské nevěře. „Nevěra muže byla tolerována, zatímco nevěra ženy se přísně trestala a mohla být důvodem okamžitého ukončení manželského svazku.“157 „Muršes šaj jel šel piraňa (Muž smí mít třeba sto milenek) – ovšem romňi hin les ča jekh (ženu má jen jednu) a za tu je zodpovědný stejně jako za své děti.“158 Jeden z dotazovaných respondentů z řad mužů měl názor takový: „[…] já to neuznávám ty rozvody, když si vezmu ženu, tak já ji tu lásku slíbím na celej život. Neříkám, že bych ji nezahl nebo něco podobnýho. Stát se může cokoliv, ale vždycky bych se k ní vrátil, nikdy bych s tou druhou nezůstal. Já bych jí to řekl, já bych se jí přiznal, ono je lepší se přiznat než lhát, to je na nic.“159 Byla-li nevěrná žena, mohla být manželem vyhnána z domu a na znak její potupy ji byly manželem či jeho rodinou ostříhány vlasy. Nikdo nic nenamítal ani proti

Žigová, Anna (nar. 1944); 14. 2. 2015. Jakoubek, Marek: Romové – konec (ne) jednoho mýtu. Praha: Socioklub, 2004, s. 190. 156 Vanková, K.: Romské ženy v ich prirodzenom rodinaom prostředí, c. d., s. 178-179. 157 Jakoubek, Marek: Romové – konec (ne) jednoho mýtu. Praha: Socioklub, 2004, s. 192. 158 Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 54. 159 Miko, Martin (nar. 1976); 5. 12. 2015. 154 155

62

tomu, byla-li od muže zbita. „Jedna facka daná z lásky je pro lásku a dobrý život.“160 V tradiční komunitě Romů bylo násilí od muže částečně tolerováno, nesmělo ovšem přesáhnout určitou míru, jakmile se tak stalo, komunita reagovala formou posměšné písně. Žena pak odešla na nějaký čas ke svým rodičům, což bylo pro manžela i jeho rodinu dostatečnou hanbou. Manželství měla převážně patrilokální charakter. Zodpovědnost za nevěstu, která následovala svého muže do domu jeho rodiny, měla tchýně, která završila její výchovu v ženu, matku. Tchýně učila mladou ženu zvykům její rodiny, a to chodu domácnosti, kam patřilo vaření a uklízení. Na rodinném hierarchickém žebříčku byla mladá žena na nejnižším stupni, což ovlivňovala skutečnost, že byla ženou, její věk byl nízký a v neposlední řadě se nacházela v cizí domácnosti, což způsobilo jistou nedůvěru k ní samotné. „Už to se říkalo, že mladá jde bydlet k tchýni (ke sasvi) a nikoli „k muži“, vypovídá o roli a o statusu mužovy matky.“ 161 Mnoho z mých respondentů šlo po svatbě bydlet do svého, ať už to byl byt či dům. „Moje tchýně nebyla špatná, byla přísná, ale hodná, když ještě byla mladší, tak chodila do práce, já jsem nechodila kvůli děckám. No a potom jak jsme tady přišli do Česka, toš aji ju jsme si sem vzali, ona měla 86 roků, manželův otec padl ve válce, takže maminku jsme měli u sebe, jsme bydleli v jednym. Nejvíc jsem se přiučila právě od ní, ona už měla zkušenosti.“162 Důvodem, proč většina z mých respondentů mohla jít bydlet do svého, byla tzv. domanželská pôžička, která na Slovensku fungovala. Na tu měl nárok každý, kdo čerstvě tvořil manželský pár, čili ihned po svatbě. Částka k zapůjčení činila padesát tisíc korun a půjčka byla s minimálním úrokem. Jedna z respondentek vypověděla, že ve finále zaplatila z půjčených padesáti tisíc zpátky jen třicet tisíc, jelikož u každého dítěte, které přišlo na svět, jim odpustili čtyři tisíce. Stačilo prý donést rodný list. „My jsme mali baráček, taký maličký, bydleli jsme sami, nebo moja svokra zle nám robila, to ona už si pak nosila aji chlapou. Vojáci za ňou chodili, bola prostě taká, čo najvětší páni, či gazdove, ty si s ňou dávali všetko k pití. Ta uvarila klobáse, udělala, uudila, králiky Scheffel, David: Svinia v čiernobielom: slovenskí Rómovia a ich susedia. Prešov: Centrum antropologických výskumov, 2009. 161 Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 54. 162 Džugová, Anna (nar. 1946); 22. 2. 2016. 160

63

mala, všetko mala. Ty gazdovja na ňu byli zvyklí, oni ju mali rádi, ona aji šikovná byla, ona robila všetko.“163 „K tomu, aby žena získala titul „lačhi romňi“, musela se mimo jiné umět postarat o obživu rodiny: Mange ajsi romňi kampel, savi kotor maro anel (potřebuju takovou ženu, která se postará o obživu – dosl. přinese kus chleba) – říká se ve starodávné písničce.“164 Muži vykonávali své tradiční zaměstnání, což ovšem nezaručovalo pravidelnou odměnu. Práce, jež vykonávali muži, byly často pouze sezónní, a proto když nebylo dost práce, nebo když si navykli k pití alkoholu, nezbývalo ženě nic jiného, než zabezpečit základní obživu pro svoji rodinu sama. „Bola som vydatá, už som rozvedená. On bol opilec. S druhom žijem, už je to sedemnásť rokov, on veru nepije!“165 V básni níže je věcně popsáno, jak se manželka starala o domácnost, zatímco její muž pil.

Právo na život Veď to poznáš, Mala som roma, čhave, matku, domácnosť a starosti. Veď vieš, ako to býva. Muž pil, deti rástli, daj starla a domácnosť sa drvila po omrvinkách.

Oláhová, Ethela (nar. 1930); 22. 2. 2016. Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 56. 165 Fabiánová, V: Rómske ženy spomínajú. In: Poláková, Eva (ed.): Postavenie a rola rómskej ženy v spoločnosti. Nitra, 2004, s. 65. 163 164

64

Veď to vieš. Koľké plačú mojím plačom. Koľké už nevládzu, a predsa chcú žiť. Nech muž ďalej pije, nech deti rastú, matka starne, nech omrvinky hlcú chlieb. Ja chcem žiť.166 Romské ženy musely obstarávat obživu také proto, že muži byli za práci většinou odměňováni v naturáliích a s těmi nešlo kalkulovat jako s penězi. Ženám tedy nezbývalo nic jiného, než každý den chodit po vesnicích a shánět obživu. „Ženy na této pravidelné obchůzce vykonávaly různé drobné služby (vymazávaly pece, zametaly dvůr, pomáhaly s hospodářstvím, zřídkakdy žebraly), za což dostávaly obyčejně naturální odměnu.“167 Z vesnice se poté ženy vracely s naturáliemi v podobě hrstky mouky, brambor, sádla či tvarohu. I z rozhovorů je patrné, že tyto situace, kdy obživa zcela závisela na ženách, byly časté. Manželky v pozicích vychovatelek a rodiček dětí tak zastaly kromě starosti o domácnost i pozici živitelek rodin. Zajímavé je, že nezávisle na tom, zdali se o obstarání obživy a zdroje příjmů zasloužil muž či žena, rodinnou kasu držely v každé z domácností vždy ženy. U Žigů byla manželka doma s dětmi a do práce chodil muž, který po výplatě odevzdal všechny peněžní prostředky své ženě, jež mu poté dala z peněz kapesné. „On mně dal všecky peníze. Na, tady máš peníze, a já jsem mu dala pět set korun na svačiny do práce a na cigára.“168 I u Pompů tomu bylo stejně: „On mě dává do koruny. Do koruny!“169 U Oláhů chodil do práce muž i žena, manželka ovšem vydělávala víc než její muž. „To už bylo spolu, vždycky jsme se domluvili, nikdá sme sa nehádali, já som viac Seman, Karol (ed.): Romani daj = Romská matka. Nitra: Pedagogická fakulta v Nitre, 1991, s. 95. Kumanová, Zuzana: Skladba tradičnej rómskej rodiny a postavenie jej jednotlivých členov. In: Vašečka, Michal: Čačipen pal o Roma. Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2002, s. 513. 168 Žigová, Anna (nar. 1944); 14. 2. 2016. 169 Pompová, Anna (nar. 1973); 14. 2. 2016. 166 167

65

doma vydělala ako on. On prišiel, doniesol mi čtyři, pět stováků a neprišiel dva nebo tri dni dom. No a keď mi kluk umrel, tak on ani nevěděl, že máme umřitýho kluka.“170 „Môj muž nikdy nepil, nevravím, že to nejaké pivečko a poldeci, to vypil s chlapmi, ale peniaze mi dával vždycky a všetky. A nie hocijaké, i deset tisíc zarobil.“171 Jak vyplývá z uskutečněných rozhovorů v dnešní době je vysoký post muže/manžela v romské rodině na ústupu. Ačkoliv byl dříve muž v rodině brán jako výhradní autorita, co řekl, to se udělalo, dnes už dle slov žen respondentek jeho pozice upadá. Některé respondentky současnou situaci připisovaly faktu, že romské ženy jsou nyní chytřejší, dle nich s jejich rostoucím vzděláním roste také jejich role v romské společnosti. „Dříve žena uměla porodit dítě, uměla se o ně starat a uměla pečovat o muže a domácnost. Číst a psát neuměla a taky to nepotřebovala umět k tomu, aby rodina žila slušně a spořádaně. Dnes Romky umí číst a psát, často jsou chytřejší a vzdělanější než chlapi.“172 S tím také souvisí to, že si nenechají líbit, když jim muži chodí za jinými ženami nebo když tráví čas v hospodách dlouho do noci. Totéž platí i u bití, ženy si již nenechají natlouct bez následků. „Dříve ženské říkaly: Když mi dvakrát denně nenabije, tak mě nemiluje.“173 Pokud dojde k násilí, ženy si to nenechají líbit a dochází k rozvodům, které nebyly tak časté. „U nás ty rozchody nejsou tak jako u vás, už teďka jo! A že když se pohádáš, že už hned jdeš pryč od něho, nebo já to řeknu napřímo, že když dostaneš jednu facku, tak že už jdeš pryč. Já těm mladým vždycky říkám, musíte si umět odpouštět, když máte problém, musíte si o tom pohovořit, jako né, že tě bude mlátit, to už je jiná věc.“174 S rostoucím vzděláním žen se upravuje jejich role v romské společnosti. U mužů se objevují nové povinnosti v domácnosti, někteří mladší muži se starají o nákupy a můžeme je potkat i při péči o děti. Ovšem stále jsou v romské (stejně jako v české) společnosti muži, kteří tuto roli odmítají, a pohoršuje je to. Chápou ji jako ztrátu mužnosti a napadání tradičního uspořádání rodinné hierarchie.

Oláhová, Ethela (nar. 1930); 22. 2. 2016. Fabiánová, V: Rómske ženy spomínajú. In: Poláková, Eva (ed.): Postavenie a rola rómskej ženy v spoločnosti. Nitra, 2004, s. 56. 172 Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999, s. 60. 173 tamtéž 174 Pompová, Anna (nar. 1973); 22. 2. 2016. 170 171

66

ZÁVĚR Svatbu jako celek jsem rozdělila do dvou relativně samostatných chronologicky návazných částí. První etapou byl předsvatební čas, v němž se rozhodovalo o výběru partnera, konaly se námluvy a vybírali se svatební hosté. Druhou část charakterizoval okruh rituálů a obyčejů, v jejichž základu byly projevy symbolicky stvrzující právoplatnost svatby. Patřil sem příchod nevěsty a ženicha, cesta do kostela, oddavky, svatební hostina a veselí. Na základě informací, zjištěných při výzkumu zaměřeném na svatby a zásnuby u slovenských Romů se dá konstatovat, že svatba ve svém vývoji postupně ztrácí na významu ve smyslu spojení dvou rodin a stává se výlučnou záležitostí dvou jedinců a prostředkem realizace jejich bytí. Nová ekonomická, kulturní a sociální skutečnost, v níž žije dnešní mladá generace, ovlivnila svobodnou volbu při výběru životního partnera. Tím se výrazně oslabil vliv rodičů při výběru budoucího druha či družky a příbuzenské pokrevní vazby mezi mladými Romy se stávají podružnými. Rodina jako taková má u zástupců všech generací stále hluboký význam a klade se na ni velký důraz, nicméně do volby partnera si většina mladých již nenechá ze strany rodičů zasahovat. Není tomu jako dříve, kdy rozhodnutí uzavřít sňatek záviselo na mnoha okolnostech, avšak často v malé míře na svobodné vůli, tedy lásce mladých lidí. V dnešní době je celkem běžné, že hodně mladých párů žije dlouhou dobu zcela nesezdaně. Důkazem tomu je i postupně rostoucí sňatečný věk. Dříve u romských párů docházelo v raném věku alespoň k námluvám (mangavipen), kterým většina z nich přisuzovala stejnou váhu, jako eventuálnímu církevnímu sňatku. Nyní však někteří mladí lidé necítí potřebu svůj vztah jakkoliv úředně zpečetit. Mladé páry, které se v dnešní době rozhodují, zdali uzavřít sňatek či ne, tak většinou činí z důvodu, aby daly najevo, že k sobě patří a naplnily si vlastní představy o tomto slavnostním dni. Je zajímavé, že trend vzrůstající rozvodovosti u majoritní společnosti zasáhl i romskou komunitu.

67

S výše uvedeným úzce souvisí i upadající námluvy. Většina mladých si pod pojmem námluv představí předání zásnubního prstenu své nastávající a požádání o ruku. Ale jakou důležitou roli, v tomto předsvatebním rituálu dříve představovali rodiče, již nevědí, anebo si to nepřipouštějí. Co naopak nabývá na významu u nynějších romských svateb, jsou svědkové. Většinou jde o kamarády, nikoliv členy rodiny, jako tomu bylo dříve. Svědek má svou nezastupitelnou funkci při oddávacím aktu, zároveň je však hlavním organizátorem a pořadatelem průběhu svatby (pronášení přípitků, zábava, vybírání peněz či darů). V současné době nabývá mezi mladými Romy obliby loučení se svobodou. Běžným se také stalo rozesílání tištěných svatebních oznámení prostřednictvím pošty, či elektronicky přes email, či jiné sociální sítě. Svatby samotné už nejsou tak velkolepé a počty hostů se snížily na několik desítek. Co se týče milostné magie, v životě mladých Romů nehraje žádnou roli. O čarodějkách a bylinkářkách již není tolik slyšet a mladí lidé by jejich radám a věštbám stejně v dnešní době nevěřili. Všechny tyto změny jsou způsobené tím, že se Romové snaží navenek čím dál více napodobit způsoby života majoritního obyvatelstva, spolu s distancováním se od některých jejich tradičních zvyků, které sami považují za projevy zaostalého života. Upuštění od klasických forem romské svatby přisuzuji dále oslabení kontaktu rodiny. Značná část svatebních hostin se v dnešní době koná v prostředí odloučeném od domu ženicha či nevěsty, a to například v restauračních zařízeních či sálech různých kulturních domů. A právě toto odloučení od sociálního a kulturního kontextu komunity vede k mnohem větší ztrátě závaznosti romských tradic. Na takovéto svatby bývají v současné době pozváni hosté nikoliv podle sousedských, ale podle osobních kontaktů rodin. Mnohem častěji a ve větším podílu jsou na svatby zváni kamarádi a známí nastávajících. Roční období už také nemá vliv na termín svatby, sňatky se uzavírají po celý rok. Co se současného postavení ženy jako manželky v romské společnosti týče i zde došlo k velkému posunu. S rostoucím vzděláním žen se výrazně zvýšila jejich role v romské komunitě. U mnoha novomanželských párů tak došlo k zrovnoprávnění jejich

68

postavení v rodině. Někteří z mužů dokonce začali obstarávat jednotlivé povinnosti a úlohy v domácnosti, které dříve náležely pouze ženám. Co se týče uskutečněného terénního výzkumu, proběhl bez větších problémů, dle mých představ. Jedinou překážkou, se kterou jsem se při výzkumu setkala, byla, že romští respondenti často nepřišli v domluvenou hodinu na danou schůzku, a to buď vůbec, nebo se zpožděním. Tato skutečnost je pravděpodobně zapříčiněná tím, že mnozí Romové žijí v odlišném vnímání času. Jestli přijdou o dvě hodiny dříve nebo později, u nich nehraje důležitou roli. Romové nikam nepospíchají, ani co se týče příchodu či odchodu. Nemají smysl pro čas a předpokládají, že to ten druhý pochopí.175 Co se během výzkumu projevilo jako ideálně zvolené řešení, bylo, že díky pomoci terénních pracovníků z Charity se mi dostalo otevřenějších a upřímnějších odpovědí od respondentů. Toto východisko zajistit, aby dialog s Romem vedl opět Rom, bylo jednoznačně krokem dopředu. Důležité ovšem bylo, že jak informátoři, tak i pracovníci Charity pocházeli ze stejné subetnické skupiny. Výhodu zvoleného kvalitativního výzkumu shledávám ve skutečnosti, že jsem v rámci rozhovorů s respondenty v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnostech získala podrobný vhled do jejich životů. Dostalo se mi spoustu osobních informací a postojů, kterých bych se v odborné literatuře nedopátrala, a tato sdělení materiálově obohatila moji pramennou základnu. V průběhu výzkumu bylo zapotřebí, aby má pozice terénního výzkumníka, nebyla ovlivněna předpojatostí a znalostmi, které jsem nabyla studiem předtím, než jsem vstoupila do terénu. Nebylo jednoduché vyhnout se těmto jevům a začít bezprostředně vnímat, co druhý říká a chce svými slovy vyjádřit, aniž bych se nesnažila jeho tvrzení vysvětlit vlastními postoji, zkušenostmi či normami. Všichni respondenti pocházejí nebo jejich předkové pocházeli ze Slovenska, jsou však jeden od druhého naprosto odlišní a nelze je srovnávat. Jelikož jsem pracovala s omezeným počtem jedinců na jednom místě, nemůžu zobecňovat zjištěné výsledky během výzkumu na celou skupinu slovenských Romů. Poláková, Jana: Kapitoly ze současné romistiky (Sondy do historie, metodologie a terénní praxe). Dizertační práce. Brno. Masarykova univerzita - Ústav evropské etnologie, 2011. 175

69

Doufám, že svojí diplomovou prací přispěji k důkladnějšímu poznání etnika, které na dnešním území České republiky žije již delší dobu, a přesto je majoritní společnost o některých částech jeho kultury informována jen velmi stručně a povrchně. Věřím, že moje práce díky teoretickým i praktickým poznáním vhodně doplní již existující informace současné romistiky.

70

Resumé Z uskutečněného terénního výzkumu vyšlo najevo, že svatba u slovenských Romů ve svém postupném vývoji ztrácí na významu ve smyslu spojení dvou rodin a stává se výlučnou záležitostí dvou jedinců a prostředkem realizace jejich bytí. Nová ekonomická, kulturní a sociální skutečnost, v níž žije dnešní mladá generace, ovlivnila svobodnou volbu při výběru životního partnera, a tím výrazně oslabila vliv rodičů při výběru budoucího druha či družky. Rodina jako taková, má u zástupců všech generací stále hluboký význam, nicméně do volby partnera si většina mladých již nenechá mluvit. Mladé páry, které se v dnešní době rozhodují, zdali uzavřít sňatek, tak většinou činí z důvodu, aby daly najevo, že k sobě patří. Tyto skutečnosti se v posledních letech odráží především v neustále narůstajícím počtu rozvodů. Upuštění od klasických forem romské svatby tak přisuzuji oslabení kontaktu romské rodiny. S tím úzce souvisí i fakt, že se Romové snaží navenek čím dál více napodobit způsoby života majoritního obyvatelstva, spolu s distancováním se od některých jejich tradičních zvyků, které sami považují za projevy zaostalého života. From the research study conducted, it is concluded that the weddings of the Slovak Roma is gradually evolving by losing its importance within the meaning of union of two families. The weddings have become initiated by the exclusive selection of the two marrying individuals as a means of realizing their existence. The new economic, cultural and social reality of which live today's younger generation, influenced the freedom of choice as a partner for life and thus, significantly weakened the influence of parents when choosing a mate or future mate. Family however, is still represented and respected deeply throughout all generations of the Slovak Roma, but the wishes of the elders is not heard in the selection of partners of the young. Young couples decide to marry nowadays in most cases, to indicate to those surrounding that they belong together. This generational wedding evolution is also primarily reflected in the ever-increasing number of Slovak Roma divorces, as well as being demonstrated in the weakening of the classical Slovak Roma family environment. Closely related to the fact that Slovak Roma are trying to increasingly imitate the ways of life of the majority of the population, is the distancing from some of their traditional customs that even themselves consider to be manifestations of a backwards life.

71

Seznam literatury

Augustini ab Hortis, Samuel: Cigáni v Uhorsku 1775. Zigeuner in Ungarn 1775. Bratislava: Štúdio –dd–, 1995. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Budilová, L. – Jakoubek, M. (eds.): Cikánské skupiny a jejich sociální organizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. Budilová, L. – Jakoubek, M.: Romové a cikáni – neznámí i známí: interdisciplinární pohled. Voznice: LEDA, 2008. Budilová, L. – Jakoubek, M. (eds.): Cikánská rodina a příbuzenství. Plzeň: Katedra antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, 2007. Bulletin Muzea romské kultury 4/95. Brno: Muzeum romské kultury, 1995. Bulletin Muzea romské kultury 11–12/2002–2003. Brno: Muzeum romské kultury, 2004. Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007. Daniel, Bartoloměj: Dějiny Romů. Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc: TRICO, 1994. Danielová, Helena (ed.): Paměti romských žen: Kořeny I. Brno: Muzeum romské kultury, o. p. s., 2002. Davidová, Eva: Romano drom – Cesty Romů 1945-1990. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1995. Davidová Eva (ed.): Černobílý život. Praha: nakladatelství Gallery, 2000.

72

Eliášová, Irena: Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008. Fabiánová, V: Rómske ženy spomínajú. In: Poláková, Eva (ed.): Postavenie a rola rómskej ženy v spoločnosti. Nitra, 2004. Frolec, Václav (ed.): Svatební obřad. Současný stav a proměny. Brno: Blok, 1983. Giňa, Andrej: Bijav: romane priphende = Svatba: romské povídky. Praha: Apeiron, 1991. Giňa, Andrej: Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky. Praha: Triáda, 2013. Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. Hlôšková, Hana – Leščák, Milan (eds.): Žena z pohľadu etnológie. Bratislava: Prebudená pieseň, 1998. Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1993. Horváthová, Emília: Cigáni na Slovensku: historicko-etnografický náčrt. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1964. Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2002. Hübschmannová, Milena: Můžeme se domluvit – Šaj pes dovakeras. Olomouc: Vydavatelství UP, 1993. Hübschmannová, Milena (ed.): Romové v Byzanci (?). Praha: Nakladatelství Signeta, 1999. Jakoubek, Marek: Romové – konec (ne) jednoho mýtu. Praha: Socioklub, 2004. Jakoubek, Marek - Hirt, Tomáš: Romové: kulturologické etudy. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2004. Janas, Karol: Zabudnuté tábory. Trenčín: Trenčianska univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíne, Fakulta sociálno-ekonomických vzťahov, 2008. Ješina, Josef: Romáňi čib čili cikánský jazyk. Praha, 1880.

73

Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. Komorovský, Ján: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava: Univerzita Komenského, 1976. Kordiovský, Emil (ed.): Jižní Morava: vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1997. Roč. 33, sv. 36. Kordiovský, Emil (ed.): Jižní Morava: vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2000. Roč. 36, sv. 39. Kozáková, Karolína a Machálková, Elina. Memoáry romských žen. Editor Jana Horváthová. Brno: Muzeum romské kultury, 2004. Kramářová, Jana – Sadílková, Helena: Čalo voďi. Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Brno: Muzeum romské kultury, 2007. Kurr van Gennep, Charles-Arnold: Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny, 1997. Lacková, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1997. Mann, Arne B.: Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. Lenderová, Milena: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha, 2009. Marušiaková, J: Rodinný život Valašských Cigánov na Slovensku a jeho vývinové tendencie. Slovenský národopis 34, 4/1986. Mauss, Marcel: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Memoáry romských žen. Edited by Karolína Kozáková – Elina Machálková – Jana Horváthová. Brno: Muzeum romské kultury, 2004. Národnosti v České republice: (Základní informace). Praha: Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 1993. Navrátilová, Alexandra: Namlouvání láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2002.

74

Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. Nečas, Ctibor: Pal o Roma – O Romech. Výběrový a retrospektivní soupis literatury, vzešlé z tvorby romských a neromských autorů. Brno: Muzeum romské kultury, 2012. Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Matice moravská, 2005. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. Oláhová, Lubomíra: Nejen romská kuchařka. Na ba romani kucharka. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2000. Palacký, František: Staří letopisné čeští od roku 1378 do 1527. Praha: Nakladatelství L. Mazáč, 1941. Pavelčíková, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004. Pavlásek, Michal – Nosková, Jana (eds.): Když výzkum, tak kvalitativní. Brno: Masarykova univerzita a Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno, 2013. Pilát, Milan - Pilátová, Osecká, Terezie: Láska není jednoduchá. O kamiben nane loko: příprava romské mládeže k životu v partnerském/manželském vztahu. Praha: Slovo 21, 2009. Poláková, Jana: Kapitoly ze současné romistiky (Sondy do historie, metodologie a terénní praxe). Dizertační práce. Brno: Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2011. Poláková, Jana – Danielová, Helena: Kořeny – genderový výzkum zaměřený na romské ženy. Národopisná revue 15, 2005. Prokešová, Miriam: Romové, otázky a hledání odpovědí. Ostrava: REPRONIS, 2010. Romano džaniben 1-2/1995. Sborník romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 1995.

75

Romano džaniben – jevend 2002. Sborník romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 2002. Romano džaniben – jevend 2003. Sborník romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 2003. Romano džaniben – jevend 2008. Časopis romistických studií. Praha: Společnost přátel časopisu Romano džaniben, 2008. Romové – O roma. Tradice a současnost – Angodes the akának. Brno: SVAN, Moravské zemské muzeum, Muzeum romské kultury, 1999. Romové v České republice (1945-1998). Praha: Socioklub, 1999. Seman, Karol (ed.): Romani daj = Romská matka. Nitra: Pedagogická fakulta v Nitre, 1991. Scheffel, David: Svinia v čiernobielom: slovenskí Rómovia a ich susedia. Prešov: Centrum antropologických výskumov, 2009. Soulis, George C.: Cikáni v Byzantské říši a na Balkáně v pozdním středověku. In: Romové v Byzanci. Praha: Indologický ústav FF UK, 1998. Ševčíková, Veronika: Slyšet, cítit a dotýkat se… Romská hudba a hudebnost Romů jako pozitivní kulturní stereotyp a dominantní kulturní konfigurace. Šenov u Ostravy: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. Šišková, Tatjana: Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál, 2001. Škodáček, Ján: Mravné tradície Rómov a rómska rodina. In.: Rómska rodina a škola v multikultúrnom priestore. Nitra, 1998 Vaněk, Miroslav - Mücke, Pavel - Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. Vašečka, Michal: Čačipen pal o Roma. Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2002.

76

Audiovizuální materiály

Dokument Soňa a její rodina, 2006, režie: Daniela Rusnoková, 36:45 min.

Prameny

Muzeum romské kultury, inv. č. F 2354. Svatební fotografie. Muzeum romské kultury, inv. č. F 2806. Svatební fotografie. Muzeum romské kultury, inv. č. F 2807. Svatební fotografie. Muzeum romské kultury, inv. č. F 2808. Svatební fotografie. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 9/97. Svatební šaty. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 226/93. Svatební šaty. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 191/99/1. Svatební šaty. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 191/99/3. Svatební závoj. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 227/93. Svatební závoj. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 513/09. Oddací list. Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 218/09. Cikánská legitimace.

77

Internetové zdroje

http://romove.radio.cz/ https://www.czso.cz/ http://www.romea.cz/ http://www.errc.org/ http://www.dzaniben.cz/ http://www.rommuz.cz/ http://rombase.uni-graz.at/ http://www.kojetin.cz/ http://www.holocaust.cz/ http://www.radio.cz/cz

78

Respondenti Čipčalová, Emília

(nar. 1950, v důchodu, bydliště Kojetín, pochází z Kalinky)

Džugová, Anna

(nar. 1946, v důchodu, bydliště Uhřičice, pochází z Hraničné při Hornáde)

Fedáková, Valentýna

(nar. 1965, na Úřadu práce, bydliště Kojetín, pochází z Bardějova)

Kakurová, Iveta

(nar. 1966, na Úřadu práce, bydliště Kojetín, pochází z Tekovských Lužan)

Krištof, Lukáš

(nar. 1992, bydliště Pivín, pochází z Kojetína)

Miko, Martin

(nar. 1976, zednické práce, bydliště Kojetín, pochází z Kojetína)

Oláhová, Ethela

(nar. 1930, v důchodu, bydliště Kojetín, pochází z okolí Prešova)

Pompa, Anton

(nar. 1962, terénní pracovník Charity v Kojetíně, bydliště Měrovice, pochází z okolí Bánské Bystrice)

Pompová, Anna

(nar. 1973, v invalidním důchodu, bydliště Měrovice, pochází ze Staré Lubovni)

Pompová, Lýdia

(nar. 1963, terénní pracovnice Charity v Kojetíně, bydliště Měrovice, pochází ze Staré Lubovni)

Žigová, Kateřina

(nar. 1944, v důchodu, bydliště Kojetín)

Obrázek 15 Na mapě výše jsou vyznačena města nebo vesnice, ze kterých pocházejí respondenti.

79

Obrazová příloha Obrázek 1 Statistické údaje o romské populaci v Evropě................................................ 9 Obrázek 2 Cikánská legitimace Marie Danielové ......................................................... 14 Obrázek 3 Graf sňatečného věku respondentů .............................................................. 29 Obrázek 4. Svatební fotografie novomanželů Pompových ............................................ 36 Obrázek 5 Romská kapela vyhrávající před budovou městského úřadu ........................ 38 Obrázek 6 Interetnická svatba novomanželů Krištofových ........................................... 41 Obrázek 7 Nasazování snubních prstenů ...................................................................... 41 Obrázek 8 Romská kapela o dvou kytarách a jedněch houslích .................................... 48 Obrázek 9 První tanec novomanželů ............................................................................ 51 Obrázek 10 Symbolické zametání střepů ...................................................................... 53 Obrázek 11 Svatební žerzejové šaty z let 1975-1980..................................................... 56 Obrázek 12 Svatební fotografie novomanželů Pompových ........................................... 58 Obrázek 13 Svatební tylový závoj s textilní čelenkou .................................................... 59 Obrázek 14 Svatební fotografie slovenských Romů....................................................... 60 Obrázek 15 Mapa měst, ze kterých pocházejí respondenti ............................................ 79 Obrázek 16 Svatební fotografie slovenských Romů....................................................... 81 Obrázek 17 Svatební fotografie slovenských Romů....................................................... 82 Obrázek 18 Svatební fotografie slovenských Romů....................................................... 82 Obrázek 19 Svatební šaty s volány z 80. let 20. století. ................................................. 83 Obrázek 20 Svatební saténové šaty. .............................................................................. 84 Obrázek 21 Svatební závoj s čelenkou zdoben korálky ................................................. 85 Obrázek 22 Interetnická svatba novomanželů Krištofových.......................................... 85 Obrázek 23 Malé družičky v zlatých šatech .................................................................. 86 Obrázek 24 Symbolické vítání novomanželů chlebem a solí ......................................... 86 Obrázek 25 Cikánská legitimace Marie Danielové. ...................................................... 87 Obrázek 26 Oddací list z roku 1963. ............................................................................ 87 .Obrázek 27 Oddací list z roku 1963 ............................................................................ 88

80

Obrázek 16 Svatební fotografie slovenských Romů, 70. léta 20. století, Československo. Autor: neznámý. Ze sbírky Muzea romské kultury, Brno.

81

Obrázek 17 Svatební fotografie slovenských Romů, 60. až 70. léta 20. století, Československo. Autor: neznámý. Ze sbírky Muzea romské kultury, Brno.

Obrázek 18 Svatební fotografie slovenských Romů, 60. až 70. léta 20. století, Československo. Autor: neznámý. Ze sbírky Muzea romské kultury, Brno.

82

Obrázek 19 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 191/99/1. Svatební šaty s volány z 80. let 20. století.

83

Obrázek 20 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 226/93. Svatební saténové šaty z druhé poloviny 20. století.

84

Obrázek 21 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 227/93. Svatební závoj s čelenkou zdoben korálky z 60. let 20. století.

Obrázek 22 Interetnická svatba novomanželů Krištofových. Kojetínská radnice. Foto Barbora Poláková, 2015. 85

Obrázek 23 Malé družičky v zlatých šatech na svatbě Krištofových. Kojetínská radnice. Foto Barbora Poláková, 2015.

Obrázek 24 Symbolické vítání novomanželů chlebem a solí. Zámeček Kovalovice. Foto Barbora Poláková, 2015.

86

Obrázek 25 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 218/09. Cikánská legitimace Marie Danielové.

Obrázek 26 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 513/09. Oddací list z roku 1963.

87

.Obrázek 27 Muzeum romské kultury, inv. č. MRK 513/09. Oddací list z roku 1963.

88