PRÁVO NA VODU V JAR Zpracovala: Aneta Novotná ___________________________________________________________________________
ÚVOD Zatímco některé země mají hojné zásoby vody a přístup k nim je pro ně samozřejmostí, v jiných zemích, kde vládne chudoba a nedostatek, je pro obyvatele zcela zásadní požívat státem garantovaného práva na vodu. Když se hovoří o nedostatku vody, bývá velice často hlavním bodem této debaty Afrika. Rozsáhlé pouštní oblasti a tropické klima nenechávají nikoho na pochybách, že voda je zde vzácnou komoditou. Jihoafrická republika tvoří mezi africkými státy jakousi výjimku. Nejde totiž o zemi, v níž by situace byla nejkritičtější, naopak se jedná o jeden z nejrozvinutějších států Afriky a způsob, kterým přijala právo na vodu, bývá dáván za příklad všem okolním zemím. Ostatní státy však většinou nemají takové institucionální a technické kapacity a proto není aplikovatelný na méně rozvinuté země. Legislativní iniciativa v JAR a postavení, které zde právo na vodu dnes zaujímá, jsou silně ovlivněny historií této země. Jihoafrická republika se rozhodla napravovat křivdy minulosti skrze vodu, což v celkovém měřítku urychlilo některé její kroky. Dosažené výsledky však nejsou jen pozitivní a některá vládní rozhodnutí problémy chudých obyvatel jen zhoršila.
REGULACE VODY V JAR Jihoafrická republika interpretuje právo na vodu ve shodě s Všeobecným komentářem č. 15 vydaným Výborem pro hospodářská, sociální a kulturní práva na jeho 29. schůzi, která proběhla v listopadu 2002 v Ženevě. Komentář podtrhuje fakt, že voda je omezeným přírodním zdrojem a veřejným statkem nezbytným pro život a zdraví, a proto by neměla být považována primárně za ekonomický statek. Zároveň zdůrazňuje, že voda je zásadním
1
předpokladem pro uskutečňování dalších lidských práv.1 Klíčový je paragraf 2, který říká: „Lidské právo na vodu opravňuje každého k osobnímu a domácímu užívání vody, která je v dostatečném množství dostupná, fyzicky přístupná, bezpečná/pitná a přijatelná. Adekvátní množství bezpečné/pitné vody je nutné, aby se zabránilo úmrtím v důsledku dehydratace, snížilo se riziko nemocí spojených s vodou, a aby jí byl dostatek pro pití, vaření, osobní a domácí hygienické potřeby.“2 Za příklad bývá JAR dávána pro silnou politickou vůli a vedení, které si přesně definovalo své cíle a také schopnost přenášet zodpovědnost na orgány místní samosprávy a těžit z účasti nevládních organizací, které zajišťují poskytování služeb v menších obcích. I přesto, že je JAR rozvinutější než některé jiné země, však čelí řadě problémů a nedaří se jí dosáhnout ekologické udržitelnosti. Při realizaci práva na vodu zavádí řadu poplatků a tarifů za účelem plného pokrytí nákladů, které však nepřiměřeně zatěžují chudé obyvatele, což je v rozporu s lidským právem na vodu. Tento příklad jasně ukazuje, jak může úspěšné dosažení finančně udržitelné vodní infrastruktury ohrožovat lidsko-právní přístup.3
Zdroj: A New War? Dostupné na WWW: http://thewe.cc/weplanet/africa/south_africa/south_african_water.htm (staženo 25.8.2011)
1
CAPDEVILLA, G. UN Consecrates Water As Public Good, Human Right. Paragraf 2 Všeobecného komentáře č. 15. 3 A Human Right to Water. United Nations Association in Canada. 2
2
Složité klimatické podmínky v této zemi značně urychlily tvorbu zákonů s vodou spojených. Až na malé výjimky je klima JAR subtropické a reliéf země spolu s nadmořskou výškou značně ovlivňují množství a distribuci srážek. Z důvodu těchto kolísavých srážek lze pro zemědělství využít pouze 13 % půdy. Okolo 86 % v mnoha regionech téměř 100 % vodních zásob bylo již využito a náklady na získání zbývajících 14 % jsou velmi vysoké. JAR se blíží maximálnímu vyčerpání svých hospodářských zdrojů.4 Průměrné roční srážky se zde pohybují kolem 450 mm za rok. Pro překonání nepravidelného toku řek zde funguje řada velkých vodních nádrží, z nichž je voda odváděna za komerčními účely, jako je pěstování cukrové třtiny a zalesňování. Celkový odběr vody z povrchových vodních zdrojů v celé zemi se pohybuje okolo 10,2 miliard kubických metrů ročně. Avšak odhaduje se, že zhruba 8 % vody se ztrácí vypařováním.5
Graf 1: Roční srážky v JAR
Zdroj: Water situation in South Africa. Water Wise. Rand Water. Dostupné na WWW: http://www.waterwise.co.za/water/environment/situation.html (staženo 6.5.2011).
Jak v JAR, tak ve většině polopouštních zemí přiděluje vodu centrální vláda. Pro tyto země je typické, že i přes rostoucí nedostatek vody a vysoké náklady na budování vodní infrastruktury, je zde voda podhodnocená a užívá se nehospodárně. Jednou z příčin plýtvání vodou v polopouštních oblastech může být skutečnost, že je často úmyslně prodávána za velmi nízkou cenu relativně bohatým obyvatelům, nebo je jim poskytována úplně zdarma. 4 5
BATE, R.;TREN, R. The cost of free water. Johannesburg: Free Market Foundation, 2002. str. 3. Energy and water in South Africa.
3
V důsledku levné vody pak používají zemědělci neefektivní technologie pro zavlažování. Vláda tím pádem nezajišťuje dostatečným způsobem přístup k vodě pro chudé. V některých oblastech jsou chudí lidé ještě dnes zcela vyloučeni z užívání obecního vodovodu a musí se uchylovat k drahým cisternám s vodou. Jen výjimečně si pak mohou dovolit vlastní kanalizaci. Podle Světové banky je cena vody dodávané cisternami čtyřikrát až stokrát vyšší než té z vodovodu.6 Pro omezení spotřeby vody ze státních vodovodů využívají střídající se vlády metody kvót nebo cenové tvorby. Obě metody mají své klady a zápory a není zcela jasné, která z nich je pro JAR vhodnější. • Hlavní nevýhodou kvót je, že narozdíl od cenové tvorby nemotivují spotřebitele, aby vodu užívali efektivněji. Kvóty pouze dočasně snižují poptávku. Nahrazují právní pojem „racionální spotřeba“ přesně stanoveným množstvím vody, které však nemusí být spotřebováno efektivně. Výhodou je, že se díky nim spotřeba vody mnohem striktněji odděluje od vlastnictví půdy. Ani vlastník půdy s přímým přístupem k vodě (např. pozemku na břehu řeky) nemá neomezenou možnost její spotřeby. Rozvoj vodního práva tak přináší přístup k vodě i lidem bez vlastnictví půdy. • Alternativou ke kvótám je cenová tvorba, která upřednostňuje zvyšování cen vody. Zvyšování cen má za následek úsporu vody a zároveň i větší dostupnost pro její hodnotnější užití. Narozdíl od kvót však nedokáže omezit spotřebu na konkrétní množství. Cenová tvorba konkrétně v JAR odráží pouze finanční náklady na dodávky vody, avšak nezahrnuje negativní externality (jako jsou například neudržitelné přečerpávání vodních zdrojů či znečišění vody). Velké podniky si tak mohou dovolit vodu odebírat v libovolně velkém množství (protože na to mají finance) a pokračují v jejím přečerpávání a znečišťování (čističky vody v JAR nejsou běžné). Cenová tvorba proto není vhodná pro prevenci problémů se životním prostředím, neboť nezahrnuje negativní environmentální externality. Je ale potřeba říci, že negativní externality nejsou zahrnovány do cenové tvorby vody (ani ničeho jiného) ani ve vyspělých zemích, jako jsou státy EU či USA.
6
BATE, R.;TREN, R. The cost of free water. Johannesburg: Free Market Foundation, 2002. str. 11 - 13.
4
Kvóty jsou tedy vhodné, pokud chce vláda omezit spotřebu na konkrétní množství, které však nemusí být využíváno efektivně. Naproti tomu cenová tvorba nutí spotřebitele k efektivnějšímu užívání vody, ale nedokáže omezit spotřebu vodu na konkrétní množství.7
VODNÍ LEGISLATIVA Kromě klimatických podmínek přispěly k urychlení legislativního procesu spojeného s vodou také politické změny. Jako zlomový se jeví duben 1994, kdy proběhly první volby přístupné všem rasovým skupinám a většina vlády byla nově tvořena dříve zakázaným Africkým národním kongresem. Byla projednána dosavadní ústava a její konečná verze byla přijata jako legitimní a platící stejnou měrou pro všechny obyvatele JAR. Tato Jihoafrická ústava z roku 1996 se zmiňuje o potřebě napravit nespravedlnosti spáchané v minulosti a tak práva, která se původně týkala pouze bílé populace, rozšiřuje na všechny obyvatele JAR. Zároveň se odvolává i na právo na vodu, díky čemuž představuje vůbec první příklad globálního uznání práva na vodu jako takového. Část 27 první kapitoly Jihoafrické ústavy z roku 1996 říká, že: „Každý má právo na přístup k dostatečnému množství jídla a vody. Stát musí přijmout přiměřená legislativní a jiná opatření v rámci svých dostupných prostředků k dosažení postupné realizace každého z nich.“8 Explicitní zmínka o přístupu k vodě poukazuje na její důležitost pro jihoafrické obyvatele.
Podle Rozvojového programu OSN je Jihoafrická republika jednou z mála zemí, která investuje víc peněz do vodohospodářství a kanalizace než do armády. Maxima dosáhly investice do vodní infrastruktury po krizi v 80. letech, kdy nastalo období s nízkým množstvím srážek a došlo ke kompletnímu vyčerpání rezerv. Dnes je vláda JAR naopak kritizována kvůli značnému zanedbávání již vybudované infrastruktury. K březnu 2007 mělo podle informací JAR přístup k základním vodním službám již celých 94 % obyvatelstva a to i přes celkový nárůst počtu domácností o 26 %. Nicméně u chudé části populace se toto číslo pohybuje pouze okolo 68 %.9
7
Tamtéž. Ústava Jihoafrické republiky. Část 27 odstavec 1 písm. b), odstavec 2. 9 South Africa. Millennium development goals. Mid-term country reports 2007. 8
5
Graf 2: Investice do vodní infrastruktury v JAR
Zdroj: South Africa „at risk of cholera“. BBC News, 27.11.2008. Dostupné na WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/7752682.stm (staženo 5.5.2011).
Vodní politika se zaměřuje především na zavlažování a lesnictví, kde se spotřebovává nejvíce vody. Dojít k efektivnímu využívání vody v JAR je poměrně složité vzhledem tomu, že většina rozhodnutí je centrálních, což neumožňuje flexibilnější systém přidělování vody. Všechny domácnosti mají státem dané právo využívat 6000 litrů vody měsíčně zdarma a platí až za objem spotřebovaný nad tento limit. Stejné právo mají i znevýhodněné komunity žijící na okraji společnosti (např. černí obyvatelé, jimž byly v minulosti úmyslně přiděleny hůře obyvatelné oblasti). Pro ně je tento limit svazující, protože často nemají finance na placení zpoplatněné vody nad limitem. V případě, že chudá rodina čerpá vodu nad limit a nemá na její zaplacení, může jí být voda odpojena. V tomto případě má rodina možnost podniknout právní kroky.10 V souvislosti s právem na vodu v JAR bývají zmiňovány dva významné soudní spory: Bon Vista Mansions a Manqele vs Durban. Tyto případy se týkají podstaty státem garantovaného přístupu k vodě.
10
BATE, R.;TREN, R. The cost of free water. Johannesburg: Free Market Foundation, 2002. str. 247.
6
PŘÍPAD BON VISTA MANSIONS, ZÁŘÍ 2001 První případ ukazuje, že právo na vodu slouží jako právní nástroj, který do značné míry mění životy lidí žijících v chudobě. Pan Ngobeni, obyvatel obytného domu Bon Vista Mansions, podal jménem svým a jménem dalších obyvatel žalobu, jejímž předmětem bylo přerušení dodávek vody městskou radou z důvodu neplacení poplatků za vodu. Vzhledem k naléhavosti situace, požadovala žaloba okamžitý příkaz soudu k obnovení dodávek vody, jakožto předběžné opatření po dobu probíhajícího soudu. Soud použil jako základ pro své rozhodnutí výše zmiňovanou Část 27 odst. 1 písm. a) Jihoafrické ústavy a dále se odvolával na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Rozhodl, že žalobci měli před přerušením existující přístup k vodě a podmínky ani postup při přerušení dodávky vody nebyly spravedlivé ani rovné, protože nebyla poskytnuta přiměřená výpovědní lhůta a příležitost se vyjádřit. Voda nesmí být odpojena tak, že tím daná osoba přijde o přístup k základním vodním službám z důvodu neplacení, pokud tato osoba dokáže, že není schopna za základní vodní služby platit. Toto odpojení vody tudíž znamenalo porušení ústavní povinnosti respektovat právo na již existující přístup k vodě a dodávky vody byly následně znovu obnoveny.11
PŘÍPAD MANQELE VERSUS DURBAN, 2002 Druhý případ poukazuje na některé zbývající otázky týkající se posílení právní vymahatelnosti práva na vodu. Na straně žaloby stála v tomto případě Thulisile Christina Manqele, nezaměstnaná matka sedmi dětí, jejíž vodovod byl odpojen kvůli nezaplacenému účtu za vodu. Manqele požadovala, aby soud uznal toto přerušení vody za protiprávní a neplatné, což mělo vyplývat z podmínek stanovených Zákonem o vodohospodářských službách z roku 1997. Tímto přerušením přišla postižená a jí vyživované osoby o základní přístup k vodním službám v době, kdy nebyla schopná za tyto služby platit. Podle zákona z roku 1997 však považoval poskytovatel vody za státem garantované množství vody pouze prvních 6000 litrů vody za měsíc. Manqele ovšem překročila bez vlastního vědomí stanovené měsíční množství vody. Soud zjistil, že vzhledem k neexistenci nařízení vymezujících přesný rozsah práva na přístup k základnímu zásobování vodou, nemá žádný zákonodárný nebo 11
Residents of Bonvista Mansions.
7
exekutivní návod, za jehož pomoci by interpretoval obsah práva daného zákonem z roku 1997. Proto rozhodl, že právo na vodu, na které se žalující odvolávala, bylo v tomto případě neúplné a nevymahatelné.12 Tento případ přináší mnoho otázek a hlavně potřebu komplexnějších vnitrostátních předpisů o právu na vodu a vyjasnění minimálních požadavků na množství vody.
PŘETRVÁVAJÍCÍ PROBLÉMY A NEJISTÉ PERSPEKTIVY VODNÍHO HOSPODAŘENÍ V JAR I přes značné pokroky ale v JAR přetrvávají extrémní rozdíly způsobené koloniální nadvládou a následným apartheidem, jehož pozůstatkem je fakt, že pouze 27 % „černých“ domácností dnes disponuje tekoucí vodou oproti 96 % „bílých“ domácností. V období apartheidu byly černému obyvatelstvu přisouzeny oblasti, o které bílí obyvatelé neměli zájem zejména z důvodu neúrodné půdy, malého množství srážek, atd. Přestože se černí lidé v JAR mohou již více než 15 let volně pohybovat, velká část z nich zůstává v původních oblastech.13 V současné době je často diskutováno i množství stanovené jako „základní zásoba vody,“ které představuje 25 litrů pitné vody na osobu na den. Odborníci se stále neshodují, zda je toto množství dostačující i pro ohrožené skupiny obyvatel jako například osoby s onemocněním AIDS. Dále pak poskytovatelé vody nenašli efektivní způsob, jak zajistit, aby každý v domácnosti dostal svůj příděl vody. Výše zmiňovaných 6000 litrů na domácnost na měsíc předpokládá domácnost o osmi lidech a méně. Pokud je domácnost početnější, pak průměr na osobu nedosahuje předepsaného minima.14
ZÁVĚR Jihoafrická republika zahájila v minulém století aktivní boj s nedostatkem vody. Především se však jako první rozhodla garantovat svým občanům základní lidské právo na vodu. Jako zásadní se dodnes jeví zavedení práva na vodu do Jihoafrické ústavy, které ukázalo na výjimečnost jejího přístupu k vodě. Vláda také vyčlenila značné finanční prostředky za účelem zlepšení situace svých obyvatel. Někteří z nich se v posledních letech dokonce odhodlali žalovat stát pro porušení práva na přístup k vodě. Výše zmíněné soudní spory jasně ukázaly, že vodní legislativa vyžaduje ještě řadu úprav. Současný přístup JAR
12
Enforcing the right to water: South Africa. Case Studies on Efforts to Implement the Right to Water and Sanitation in Urban Areas: South Africa. 14 Tamtéž. 13
8
kombinuje prvky cenové tvorby a kvót. Garantuje obyvatelům přesně dané množství vody zdarma a vodu spotřebovanou nad tento limit reguluje cenovou tvorbou. Výhledy nejsou pro Jihoafrickou republiku obzvlášť příznivé. Ačkoliv zvládá svou vodní situaci mnohem lépe než dříve, úbytek vody je stále větší a to z příčin, které vláda nemůže ovlivnit, jako je například globální oteplování či vyčerpávání zásob podzemní vody. Do budoucna by bylo jistě zajímavé pozorovat, zda si Jihoafrická republika dokáže udržet svou dobrou pověst a zachová vodní politiku mezi svými hlavními zájmy.15
15
Pozn. autora: Analýza vychází z bakalářské práce „Voda jako základní lidské právo? Příklad Jihoafrické republiky“ sepsané na SMS JM pod vedením Mgr. Ing. Štěpánky Zemanové, Ph.D.
9
Seznam použité literatury 1. BATE, R.;TREN, R. The cost of free water. Johannesburg: Free Market Foundation, 2002. 2. CAPDEVILLA, G. UN Consecrates Water As Public Good, Human Right. 28.11.2002. Inter Press Service. Dostupné na WWW: http://www.commondreams.org/headlines02/1128-01.htm (staženo 31.3.2011). 3. Case Studies on Efforts to Implement the Right to Water and Sanitation in Urban Areas: South Africa. Dostupné na WWW: http://www.righttowater.info/wpcontent/uploads/Case-Studies-on-Efforts-to-Implement-the-Right-to-Water-andSanitation-in-Urban-Areas-Brazil-Kenya-Sri-Lanka-and-South-Africa.pdf (staženo 3.5.2011). 4. Energy and water in South Africa. Dostupné na WWW: http://www.southafrica.co.za/about-south-africa/environment/energy-and-water/ (staženo 8.4.2011). 5. Enforcing the right to water: South Africa. Dostupné na WWW: http://www.righttowater.info/ways-to-influence/legal-approaches/enforcing-the-rightto-water-south-africa/ (staženo 6.5.2011). 6. A Human Right to Water. United Nations Association in Canada. Dostupné na WWW: http://www.unac.org/en/library/unacresearch/2007RightToWater_e.pdf (staženo 1.5.2011). 7. Residents of Bonvista Mansions. Dostupné na WWW: http://www.communitylawcentre.org.za/clc-projects/socio-economic-rights/casereviews/south-african-cases/high-court-cases/document.2009-05-29.8221107751/ (staženo 6.5.2011). 8. South Africa. Millennium development goals. Mid-term country reports 2007. Dostupné na WWW: http://planipolis.iiep.unesco.org/upload/South%20Africa/South_Africa_MDG_midter m.pdf (staženo 30.4.2011). 9. Ústava Jihoafrické republiky. Dostupné na WWW: http://www.info.gov.za/documents/constitution/1996/a108-96.pdf (staženo 6.4.2011). 10. Všeobecný komentář č. 15. Dostupné na WWW: http://daccess-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/G03/402/29/PDF/G0340229.pdf?OpenElement (staženo 16.3.2011).
10
