Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
PRÁVO NA STEJNOU ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ Eva Rozsívalová
2013/2014
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na stejnou životní úroveň zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
Eva Rozsívalová
2
Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí své práce paní doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D., za čas, který mi věnovala, cenné odborné rady a připomínky a její vstřícný přístup.
3
Abstrakt Práce je zaměřena na problematiku práva na stejnou životní úroveň v souvislosti s výživným. Je zaměřena na analýzu jednotlivých situací, kdy se právo na stejnou životní úroveň realizuje, a v jejím rámci především na kolize práv a povinností, které při jeho výkonu vznikají. Pozornost je rovněž soustředěna na důsledky změny životní úrovně. V závěru práce jsou provedeny úvahy de lege ferenda k danému tématu. Právní úprava podle NOZ je rovněž posuzována ve světle evropských harmonizačních tendencí v oblasti vyživovací povinnosti. Klíčová slova Komise pro evropské rodinné právo, Model Family Code, nejlepší zájem dítěte, princip rovnosti, stejná životní úroveň, výživné.
Abstract Thesis deals with the right to the same standard of living in connection with maintenance. It is focused on the analysis of certain situations in which the right to the same standard of living is implemented and within it especially on the conflict with other rights and obligations, which in its exercise may occur . The attention is also focused on the consequences of the change of the standard of living. There is a consideration de lege ferenda made in the conclusion on the given topic. The Czech legislation is also considered in the light of The European harmonization trends in the field of maintenance. Key words Commission on European Family Law, Model Family Code, best interest of the child, principle of equality, same standard of living, maintenance.
4
Obsah Seznam použitých zkratek .................................................................................................. 7 Úvod.................................................................................................................................... 8 1
2
Vymezení základních pojmů ..................................................................................... 12 1.1
Výživné ............................................................................................................. 12
1.2
Vyživovací povinnost a právo na výživné ........................................................ 13
1.3
Stejná životní úroveň ........................................................................................ 14
1.4
Principy CEFL a Model Family Code .............................................................. 15
Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodičů........................................................ 16 Právo dítěte na stejnou životní úroveň vs. schopnost dítěte se samostatně živit 16
2.1
2.2 Právo dítěte na stejnou životní úroveň vs. právo rodičů k volbě výchovných metod – rizika vysokého výživného.............................................................................. 19
3
2.2.1
Konflikt rodičů při volbě výchovných metod ........................................... 20
2.2.2
Limitace výživného v rakouské právní úpravě ......................................... 25
2.3
Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodiče – oprávněného k výživě......... 27
2.4
Právo dítěte na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů ........... 29
Právo manžela na stejnou životní úroveň.................................................................. 31 3.1
Právo na stejnou životní úroveň jako předpoklad a výraz rovnosti mezi manžely 31
3.2 Poměr práva na stejnou životní úroveň k dalším právům a povinnostem manželů majetkového charakteru.................................................................................. 35 3.2.1
Náklady rodinné domácnosti a právo na stejnou životní úroveň .............. 35
3.2.2
Společné jmění manželů a právo na stejnou životní úroveň ..................... 37
3.3 4
Právo manžela na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů ....... 39
Právo rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň ............................................ 40 4.1
Právo rozvedeného manžela na výživné podle § 762 odst. 2 NOZ................... 41
4.2
Možnost vyloučení práva na stejnou životní úroveň dohodou.......................... 42
4.3 Právo rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů ....................................................................................................................... 45 5
Právo na stejnou životní úroveň mezi registrovanými partnery a bývalými partnery 48
5
5.1 Právo na stejnou životní úroveň mezi registrovanými partnery a bývalými partnery ve světle evropských standardů. ..................................................................... 49 6
7
Změna životní úrovně ............................................................................................... 51 6.1
Insolvence ......................................................................................................... 51
6.2
Změna počtu osob oprávněných vůči povinnému ............................................. 53
6.3
Ztráta obživy povinného ................................................................................... 53
6.4
Vazba a výkon trestu. ........................................................................................ 54
6.5
Vycestování povinného a vyhoštění ................................................................. 55
Úvahy de lege ferenda............................................................................................... 57
Závěr ................................................................................................................................. 59 Seznam použité literatury ................................................................................................. 61
6
Seznam použitých zkratek
CEFL
Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law)
InsZ
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
Listina základních NOZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
práv a svobod
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb.
Principy
Principy evropského rodinného práva (v jednotlivých kapitolách se jedná o Principy evropského rodinného práva ve věcech majetkových vztahů mezi manžely a Principy evropského rodinného práva ve věci rozvodu a vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely)
SJM
společné jmění manželů
Úmluva o právech dítěte
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.
ZoR
Zákon č. 93/1964 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
ZoRP
Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství
7
Úvod Lze již považovat za obecně známou skutečnost, že v souvislosti s celkovou liberalizací společenských norem dochází v posledních desetiletích i k proměnám tradičního modelu rodiny. Přestává být téměř bezvýjimečným pravidlem, že výchovu dětí realizují jejich rodiče v manželském svazku. Vedle vysoké rozvodovosti rovněž mnoho párů dlouhodobě a trvale upřednostňuje nemanželské soužití, které již nepředstavuje jen jakýsi dočasný předstupeň manželství či situaci okolnostmi vynucenou. Opačnou situací je stav, kdy manželství formálně a platně existuje, ale není naplňováno fakticky a manželé spolu nežijí. Jinou variantu představuje fungující manželství i při odděleném žití. Současně již nelze hovořit o manželství jen jako svazku muže a ženy, neboť právní řády států západního kulturního okruhu uznaly soužití párů stejného pohlaví, ať už jim umožnily uzavírat manželství nebo pouze registrované partnerství. Změny dopadají i na (především nezletilé) děti, které často vyrůstají pouze s jedním rodičem či v jejich společné nebo střídavé péči. Některé se ocitnou v náhradním rodinném prostředí, nejhorší možnou variantou je péče ústavní. Manžel (příp. rozvedený manžel), partner a dítě jsou osoby, kterým za splnění zákonem stanovených podmínek náleží podle českého právního řádu právo dosahovat stejné životní úrovně jako druhý manžel, partner či rodič. Vzhledem k výše nastíněným celospolečenským změnám již toto právo rovněž často není vždy zcela přirozeně vykonáváno v rámci rodinného života, ale stále častěji vyvstává potřeba jej cíleně a za účasti třetích subjektů (soudů, příp. jiných třetích subjektů) prosazovat a chránit. Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“) i zákon o registrovaném partnerství (dále jen „ZoRP“) ve svých ustanoveních garantují výše jmenovaným osobám právo na stejnou životní úroveň. Hlavním cílem mé práce bude prostřednictvím analýzy situací, kdy se toto právo realizuje, zjistit, zda právní řád, i s ohledem na soudní praxi, poskytuje právu na stejnou životní úroveň ochranu, a případně, zda v sobě samotné právo nezahrnuje rizika negativních dopadů jeho působení. Vycházím při tom z hypotézy, že nová právní úprava dostatečně reflektuje nedostatky právní úpravy předcházející, požadavky praxe, proměny společnosti a rovněž evropské tendence vývoje rodinného práva. V návaznosti na zjištění se pokusím formulovat návrh řešení
8
problematiky de lege ferenda. Již jako první možný nedostatek se jeví skutečnost, že některé oblasti rodinného práva, včetně předmětné problematiky, jsou vyňaty z působnosti Nejvyššího soudu. K situaci se vyjádřil Ústavní soud, který poukázal na svou nutnost provádět z těchto důvodů v některých případech korekci právních vztahů namísto Nejvyššího soudu, současně takový stav označil za nežádoucí a nesouladný s principy spravedlnosti v právním státě.1 Nový občanský zákoník zajišťuje v mnohém kontinuitu se zákonem o rodině (dále jen „ZoR“) a nevylučuje tak aplikaci dosavadní praxe a odborných názorů, které taktéž nevycházejí pouze ze znění zákona, ale i z nutnosti dodržování obecných právních zásad a ústavních principů a mezinárodních závazků. NOZ ovšem představuje komplexní změnu soukromého práva a velkého významu nabude systematický výklad norem rodinného práva. Lze proto očekávat, že s výkladem nového zákona nastanou některé nejasnosti. Nelze pominout mezinárodní aspekt problematiky. V důsledku volného pohybu osob v Evropské unii žije přes pět milionů jejích občanů trvale v jiném členském státě, přičemž u jedné třetiny osob vedly k migraci rodinné důvody.2 Právo tuto situaci musí reflektovat a nabývá tak na významu nutnost zajistit evropské standardy rodinného práva. Vzhledem k tradiční diverzitě rodinného práva jednotlivých evropských zemí3 založené na odlišných kulturních pozadích jednotlivých států se ovšem vyžaduje opatrný postup. Pouze na úrovni procesní prozatím probíhá unifikace, která se dotýká výživného s mezinárodním prvkem.4 V oblasti hmotného práva mají význam
1
Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV.ÚS 1181/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 26. 10. 2013]. 2 VOLKMER, Rebecca. Die elterliche Sorge bei nichtehelichen Kindern – insbesondere die Rechtsstellung des nichtehelichen Vaters –und die Prinzipien des Commission on European Family Law. Berlin: Logos-Verlag, 2011, s. 117 3 K tomu blíže KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Evropský kontext vývoje českého rodinného práva po roce 2004. In: HURDÍK, Jan; FIALA, Josef; SELUCKÁ, Markéta. Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 204, kde autorka poukazuje na skutečnost, že specifika rodinného práva evropských zemí jsou dána odlišnostmi v tradicích, kultuře a náboženství té které země a hlavní vlivy představuje právo francouzské, německé, právo skandinávských zemí a právo zemí bývalého Sovětského svazu. 4 Jedná se zejména o Úmluvu o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem ze dne 15. dubna 1958 a Úmluvu o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. října 1973, které vznikly z činnosti Haagské konference mezinárodního práva soukromého, a nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti, které se použije v zemích Evropské unie. Význam má též
9
harmonizační tendence, které konkrétními výstupy představuje především činnost Komise pro evropské rodinné právo (dále jen „CEFL“) a jí vypracované Principy evropského rodinného práva (dále jen „Principy“) a s nimi související Model Family Code (viz dále). V práci se proto v jednotlivých kapitolách zaměřím též na srovnání české právní úpravy s řešením, které navrhují Principy a Model Family Code a zhodnocení, zda české rodinné právo tyto modelové evropské standardy následuje. Ve své diplomové práci nejprve vymezím základní pojmy, z nichž u některých neposkytuje definici samotný právní řád přesto, že je běžně používá. Stěžejní část práce zaměřím na analýzu jednotlivých situací, ve kterých se právo na stejnou životní úroveň bude realizovat. V kapitole věnující se právu dětí podílet se na životní úrovni svých rodičů se nejprve zaměřím na vztah práva dítěte na stejnou životní úroveň a skutečnosti, že má dítě vlastní příjmy, resp. majetek. Dále provedu analýzu střetu práva dítěte na stejnou životní úroveň a práv rodičů k volbě výchovných metod, jež představuje významnou problematiku výchovného účinku výživného. Při hledání řešení situace provedu též komparaci s rakouskou právní úpravou. Budu se rovněž zabývat situací, kdy sám rodič má vůči další osobě právo na stejnou životní úroveň, resp. na výživné. U práva manželů na zajištění stejné životní úrovně, které je současně povinností, se zaměřím na specifika daná provázanosti práva na stejnou životní úroveň s dalšími právy a povinnostmi manželů. V kapitole zabývající se právem rozvedených manželů na stejnou životní úroveň nejprve vymezím, jaké jsou podmínky jeho vzniku, resp. zda je právo, stejně jako u manželů, nepodmíněné, neboť se domnívám, že znění zákona je v tomto směru nejednoznačné. Dále se zaměřím na problematiku spojenou s možností zcela vyloučit dohodou právo rozvedeného manžela na výživné jako takové, tedy i jeho právo na zajištění stejné životní úrovně. Do současné doby bohužel stále nedošlo k plnému zrovnoprávnění manželů a registrovaných partnerů a s problematikou práva registrovaných partnerů a bývalých partnerů na vzájemné zajištění stejné životní úrovně se proto nelze vypořádat pouhým odkazem na právní úpravu mezi (rozvedenými) manžely. Právní úprava NOZ a ZoRP je ovšem rovněž v řadě aspektů shodná, a proto se v kapitole věnující se registrovaným Úmluva OSN o vymáhání výživného v cizině ze dne 20. 6. 1956. Vše In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 10. 2013].
10
partnerům zaměřím na rozdíly mezi nimi. V práci využiji metod deskripce, analýzy a komparace. V kapitole zaměřené na srovnání s rakouskou právní úpravou uvedu vlastní překlady německé právní terminologie, neboť se zde jedná o pojmy českému právnímu jazyku neznámé, bez významově srovnatelných ekvivalentů.
11
1
Vymezení základních pojmů V úvodní kapitole se zaměřím na vymezení a objasnění pojmů, které budu nadále
v práci používat. Některé z nich jsou pojmy zákonné, nejsou ovšem zákonem definovány.
1.1 Výživné Pod pojem výživné lze podřadit zajišťování veškerých hmotných a kulturních5, tedy všech penězi ocenitelných potřeb. Pro účely určení jeho výše se výživným rozumí též poskytování osobní péče o oprávněného a péče o domácnost6. V této souvislosti se za výživné považuje rovněž zajišťování bytových potřeb. Výše výživného se odvíjí od možností a schopností povinného a jeho celkových majetkových poměrů a odůvodněných potřeb a majetkových poměrů oprávněného (§ 913 odst. 1 NOZ). Schopnosti jsou kategorie subjektivní, spočívající v osobě povinného. Možnosti jsou objektivní vnější podmínky, ve kterých povinný může realizovat své schopnosti. Dojde-li soud k závěru, že povinný plně nevyužívá své schopnosti, ač je to objektivně možné, může určit výživné v takové výši, která odpovídá příjmům, jichž je povinný schopen dosahovat (tzv. zásada potencionality, § 913 odst. 2 NOZ). Schopnosti povinného mohou být ovšem možnostmi limitovány. 7 Kritérium majetkových poměrů stanoví povinnost přihlížet ke všem příjmům, které pocházejí z legálních zdrojů.8 Povinnému pro účely placení výživného může být případně uložena povinnost část svého majetku zpeněžit.9 Odůvodněné potřeby oprávněného nejsou dány jen okolnostmi na straně oprávněného, ale odvíjí se rovněž od poměrů povinného.10 5
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 247 6 Srov. § 913 odst. 2 a § 690 NOZ 7 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/2013. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 15. 12. 2013]. 8 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4239/12. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 15. 12. 2013]. 9 Nález Ústavního soude ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 16. 12. 2013]. 10 Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině, Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 397, kde se uvádí, že nadstandardní studia, zahraniční pobyty či jazykové kurzy vedoucí ke zvýšení kvalifikace, aniž by navazovaly na dosažené vzdělání, je možné považovat za odůvodněné tehdy, jsou-li možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného značné.
12
Výživné v české právní úpravě nemá žádné limity, jeho výše není ohraničena minimální ani maximální částkou a vždy se bude odvíjet od konkrétních poměrů povinného a oprávněného. Výjimku představuje oprávnění soudu přistoupit k právní fikci v případě, je-li určováno výživné pro dítě (resp. pouze nezletilé dítě v případě, že jsou k výživě povinni jiní předci než rodiče) a povinný nepředloží soudu potřebné podklady pro zjištění jeho majetkových poměrů. Tehdy bude výživné určeno ve výši pětadvacetinásobku životního minima jednotlivce (§ 916 NOZ), které pro rok 2014 činí 3 410,- Kč.11 Výživné pak bude představovat částku 85 250,- Kč měsíčně.
1.2 Vyživovací povinnost a právo na výživné Právo na stejnou životní úroveň je neoddělitelné od práva na výživné, předpokladem jeho uplatnění je vznik práva na výživné a uplatnit jej lze pouze společně s ním. Jedná se o práva relativní,12 která vznikají pouze vůči zákonem taxativně vymezeným osobám. Neboť osoba v rodině vstupuje zpravidla do vícero vztahů, je též nutné určit, v jakém pořadí bude právo na výživné uplatňovat. Na prvním místě nastupuje vždy vyživovací povinnost manžela, resp. partnera, a to i bývalého, jsou-li splněny další podmínky. Nezabezpečuje-li tento výživné, uplatní oprávněný své právo vůči příbuzným v přímé linii. Vyživovací povinnost bližších příbuzných má přednost před vyživovací povinností příbuzných vzdálenějších. Nelze-li uplatnit právo na výživné vůči rodičům, uplatní se pravidlo opačné a k výživě oprávněného budou povinni předci (§ 910 NOZ). Český právní řád nestanoví pořadí oprávněných.13 Vyživovací povinnost má osobní charakter, nelze ji převést ani zdědit. Není-li v možnostech či schopnostech povinného dostát své vyživovací povinnosti (případně je výživné nevymahatelné),14 přechází povinnost na další osoby v pořadí podle zákona. Ti
11
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Životní a existenční minimum. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 12. 2013]. 12 TELEC, Ivo. Subjektivní práva rodinná a otázka metodologická. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 187 13 K tomu blíže HADERKA, Jiří. Existuje v čs. rodinném právu pořadí mezi osobami k výživě oprávněnými? Socialistická zákonnost. 1964, roč. 17, č. 4, s. 244-246. 14 Rozsudek Krajskéhou soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 1970, sp. zn. 5 Co 499/70. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2014].
13
ovšem poskytují výživu vždy pouze v rozsahu jim zákonem určeném, z titulu své vlastní vyživovací povinnosti. Nepřevoditelné a nezděditelné je rovněž právo na výživné.
1.3 Stejná životní úroveň V souvislosti s výživným lze životní úroveň vymezit jako kvantitativní i kvalitativní stupeň zajišťování hmotných statků, mezi které lze řadit výživu, ošacení, bydlení apod., a též statků nehmotných, ale penězi ocenitelných, kterými jsou zabezpečovány kulturní potřeby člověka. Životní úroveň dosahovaná oprávněným na základě plnění zákonné vyživovací povinnosti se odvíjí od jeho odůvodněných potřeb a majetkových poměrů a též schopností, možností a majetkových poměrů osoby k výživě povinné. Pro poměry mezi rodiči a dětmi, kdy je dítě v postavení oprávněného, a poměry mezi manžely, resp. partnery, přednostně platí povinnost poskytovat oprávněnému výživné v takové výši, která zajistí, že životní úroveň oprávněného bude zásadně shodná15 s životní úrovní povinného. V odůvodněných případech má stejné právo též rozvedený manžel vůči svému bývalému manželovi. Rodiče mají vůči svým dětem právo na takovou životní úroveň, kterou jim zajistí slušná výživa (§ 915 odst. 2 NOZ). V ostatních případech není rozsah vyživovací povinnosti vymezen a rozhodné budou odůvodněné potřeby oprávněného, schopnosti a možnosti povinného a majetkové poměry obou. Má-li být prostřednictvím výživného zajišťována stejná životní úroveň povinného a oprávněného, pak toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb oprávněného a výživné nemá být určeno pouze k bezprostřední spotřebě, ale má případně umožnit i tvorbu úspor. K odůvodněným potřebám bude ovšem nutné přihlížet vždy, neboť zásada stejné životní úrovně nemůže být zajištěna jen tím, že povinný a oprávněný budou mít k dispozici stejné částky. Odůvodněné potřeby povinného a oprávněného se mohou různit a vysoké životní náklady dané objektivními okolnostmi by neměly jít na úkor životní úrovně oprávněného. Stejná životní úroveň povinného a oprávněného by měla být zabezpečována takovým způsobem, aby jim po odečtení výdajů daných jejich 15
Pro vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi zákon stanoví, že životní úroveň má být „shodná“, životní úroveň manželů a partnerů má být „stejná“. Oba výrazy lze považovat za synonyma.
14
odůvodněnými potřebami zůstala k dispozici stejná částka.
1.4 Principy CEFL a Model Family Code CEFL je skupina expertů nezávislá na jakékoli organizaci nebo instituci,16 která působí harmonizačně prostřednictvím vytváření principů evropského rodinného práva. Pracuje metodou od common core
k better law17, za pomocí národních zpráv o
jednotlivých právních řádech se snaží vytvářet ideální principy rodinného práva, které jsou považovány za nejvhodnější pro harmonizaci a měly by být pro evropské státy přijatelné. Dosud byly zpracovány Principy ve věcech majetkových vztahů mezi manžely, Principy ve věcech týkajících se rodičovské odpovědnosti a Principy ve věci rozvodu a vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely.18 Principy nemají právní závaznost. Model Family Code je dílem jedné z členek komise, profesorky Ingeborg Schwenzer, taktéž bez jakékoli právní závaznosti. Podle slov autorky mají doplnit činnost CEFL o jiný pohled, nikoli jí konkurovat. Jedná se však ve svém celku o velmi liberální vzorový rodinný kodex, vycházející z globální perspektivy. Vytváří autonomní a konzistentní systém rodinného práva založený na moderních řešeních19 bez včlenění do konkrétních vazeb na právní řád či rodinnou politiku konkrétního státu.
16
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Recenze díla Schwenzer, I., Dimsey, M.: Model Family Code. From a Global Perspective. Antwerpen - Oxford, Intersentia, 2006, 257 s. Právník. 2007, roč. , č. 2, s. 80-83. ISSN 0231-6625. 17 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Podněty Komise pro evropské rodinné právo (CEFL) pro další vývoj českého rodinného práva. In: Európske a národné romery civilného práva, etický rozmer a zodpovědnost právnických profesií. 1. vyd. Pezinok: Justičná akadémia Slovenskej republiky, 2011, s. 93 18 CEFL: History. [online]. [cit. 3. 2. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/history/ 19 SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel. Model Family Code – From a global perpective. Antwerpen - Oxford: Intersentia, 2006, s. V (předmluva)
15
2
Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodičů Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodičů (§ 915 NOZ) je subjektivním
rodinným právem dítěte.20 Je nástrojem zabezpečení rovnosti mezi členy rodiny za každé situace; nežije-li dítě s oběma rodiči ve společné domácnosti, je taková situace prostřednictvím výkonu tohoto práva simulována alespoň po stránce materiální. Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodičů též vymezuje rozsah jeho práva na výživné vůči rodičům. Konečně má vést k dosažení nejlepšího zájmu dítěte. V této kapitole se právem dítěte na stejnou životní úroveň budu nejprve zabývat v souvislosti se skutečností, že právo dítěte na výživné je podmíněné. Poté provedu analýzu střetu práva dítěte na stejnou životní úroveň a práva rodičů na výchovu dítěte a jeho možná hmotněprávní i procesní východiska. V další podkapitole se zaměřím na problematiku participace dítěte na životní úrovni osob, vůči kterým má sám povinný rodič právo na výživu.
2.1 Právo dítěte na stejnou životní úroveň vs. schopnost dítěte se samostatně živit Právo dítěte na stejnou životní úroveň je podmíněné vznikem práva dítěte na výživné. Pro poměry rodičů a dětí platí obecné ust. § 911 NOZ, podle něhož lze výživné přiznat jen tehdy, není-li oprávněný schopen se sám živit. Obvyklé je, že dítě této schopnosti nabude nástupem do zaměstnání či zajištěním příjmů z jiné činnosti po ukončení určitého stupně vzdělání. Notorietou je již právní názor, že pro relativní zánik21 vyživovací povinnosti též není podstatné dosažení určité věkové hranice, neboť nabytí zletilosti oprávněného je skutečností právní; v životě oprávněného ovšem okamžikem nabytí zletilosti obvykle nedochází k faktickým změnám a změnám jeho potřebnosti.22 Naopak, k ukončení vyživovací povinnosti může dojít i před dosažením zletilosti. Má-li ovšem dítě dostatečný příjem z výnosu z majetku, kterého nabude např. 20
TELEC, Ivo, 2012, op. cit., s. 187 a násl. Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je pružná a zaniká absolutně pouze smrtí oprávněného či popřením otcovství. V průběhu života oprávněného může relativně zaniknout např. v období mezi ukončením středoškolského vzdělání a nástupem oprávněného do systému terciárního vzdělávání (HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol., 2009, op. cit., s. 397). 22 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2967, sp. zn. 5 Cz 19/67. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 2. 2014]. 21
16
děděním již při narození, přichází též v úvahu situace, že vyživovací povinnost rodičů nenastane nikdy. V souvislosti s tím vyvstává otázka, jaký bude vztah práva dítěte podílet se na životní úrovni rodičů a schopnost dítěte se samostatně živit a zabezpečovat všechny své odůvodněné potřeby v situaci, kdy bude životní úroveň rodičů (mnohem) vyšší, než jakou je dítě schopno si zajistit. Jde tak o určení, zda se přednostně aplikuje § 911 NOZ či § 915 NOZ, které stanoví požadavek, že životní úroveň dětí má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů a toto hledisko má předcházet hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Zákon vztah těchto ustanovení nijak nevymezuje.23 Na úvod řešení problematiky lze vymezit schéma dvou základních možných a protichůdných řešení: A)
Zásada stejné životní úrovně se bude aplikovat vždy, i v případě, že dítě
bude schopno se samo živit, ale nebude dosahovat životní úrovně svých rodičů, kteří by přispívali k vyrovnání životní úrovně dítěte. B)
Rozhodujícím bude § 911 NOZ a v případě, že dítě bude schopno se
samostatně živit a uspokojovat své odůvodněné potřeby, zanikne vyživovací povinnost rodičů bez ohledu na to, že životní úroveň rodičů a dítěte bude rozdílná. Při přijetí druhého řešení by pro dítě schopnost se samostatně živit znamenala majetkové znevýhodnění. Přijetí názoru, že právo podílet se na životní úrovni rodičů by se „oživilo“ pouze tehdy, kdy by dítě nebylo schopno se samo živit, by vedla k absurdním důsledkům a příjem dítěte zabezpečující jeho výživu by mu byl k jeho neprospěchu. To by bylo mohlo vyvolat rozpor se zásadou nejlepšího zájmu dítěte. 24 Je též nutné vzít v úvahu, že odůvodněné potřeby se vymezují i v závislosti na finančních možnostech, tedy životní úrovni, povinného či osoby s vlastními příjmy.25 Považuji za naprosto nepřijatelné, aby kupříkladu sourozenci (ve věku sobě blízkém, oba studující), měli v rámci jedné rodiny různé odůvodněné potřeby dané nikoliv majetkovým 23
Řešení neposkytuje ani § 912 NOZ, které stanoví, že nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě. Cílem ustanovení je zamezit tomu, aby bylo dítě nuceno zpeněžovat vlastní majetek k zajištění své výživy. 24 Zásada nejlepšího zájmu dítěte je pozitivně právně zakotvena v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a též v § 855 NOZ, které jako účel práv a povinností k dítěti uvádí jeho morální a hmotný prospěch. 25 Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol., 2009, op. cit., s. 397, kde se uvádí, že nadstandardní studia, zahraniční pobyty či jazykové kurzy vedoucí ke zvýšení kvalifikace, aniž by navazovaly na dosažené vzdělání, je možné považovat za odůvodněné tehdy, jsou-li možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného značné.
17
zvýhodněním jednoho z nich oproti ostatním členům rodiny, nýbrž majetkovým znevýhodněním. To by ostatně bylo též v kolizi s § 690 NOZ, který klade požadavek na srovnatelnou životní úroveň všech členů rodiny. Jednalo by se též o porušení obecného principu rovnosti. Schopnost dítěte samostatně se živit tak nebude mít derogační účinky vůči právu dítěte podílet se na životní úrovni rodičů. Za přijetí daného názoru vyvstává nutnost určení kritéria rozhodného pro zánik vyživovací povinnosti a práva podílet se na životní úrovni rodičů v případě, že je dítě schopno se samo živit. V průběhu života dítěte nastane doba, kdy bude spravedlivé po něm požadovat převzetí odpovědnosti za zajišťování svých hmotných a kulturních potřeb (je-li toho schopno). Je třeba v této rovině nalézt proporcionalitu ve výkonu práva na stejnou životní úroveň. Pohledem Úmluvy o právech dítěte se zvláštní ochrana dětí předpokládá zásadně do dosažení osmnácti let věku. Jestliže ale i po dni, kdy dítě dosáhlo zletilosti, kontinuálně pokračuje v přípravě na budoucí povolání, jak tomu též ve většině případů bude, nijak se tím fakticky nezmění jeho poměry a nespatřuji důvod, proč by v otázce zajišťování výživy mělo dojít ke zhoršení jeho postavení. Význam je též nutné přikládat působení motivačních faktorů. Při kontinuálním studiu dítěte by zánik práva podílet se na životní úrovni rodičů a zabezpečování výživy nadále pouze z vlastních, nižších příjmů, mohl na dítě působit negativně motivačně a vést ke zhoršení studijních výsledků dítěte, příp. úplnému zanechání studia z důvodu snahy zajistit si stejnou životní úroveň, jakou dítě mělo před dosažením zletilosti. Zcela opačný by ovšem účinek mohl být v situaci, kdy by již dítě nestudovalo (a ani by to již nebylo jeho záměrem) a jeho příjmy by měly původ nikoli ve výnosech z majetku, ale ve vlastní výdělečné činnosti. Tehdy by byl nepochybně namístě zánik práva na stejnou životní úroveň nabytím zletilosti dítěte. Zajišťování shodné životní úrovně s životní úrovní rodičů by naopak mohlo působit demotivačně, neboť by oprávněného nevedlo k přílišné snaze dosahovat lepších výdělků.
18
2.2 Právo dítěte na stejnou životní úroveň vs. právo rodičů k volbě výchovných metod – rizika vysokého výživného Zatímco dříve bylo výživné limitováno potřebami dítěte (jejichž odůvodněnost závisela ovšem na majetkových poměrech povinného), současná právní úprava nestanoví žádnou horní výši výživného danou okolnostmi na straně dítěte a je určena přímo úměrně majetkovým poměrům povinného rodiče. Dítěti tak může vzniknout nárok na výživné ve výši vysoce převyšující jeho odůvodněné potřeby (desetitisíce, statisíce). Právo dítěte na výživu a tomu odpovídající vyživovací povinnost rodičů jsou ve fungující rodině v rámci společného soužití jejích členů, stejně jako řada dalších vzájemných práv a povinností, realizovány zcela přirozeně a především bez explicitního vymezení zásady stejné životní úrovně dětí a rodičů. Z velké části jsou potřeby dítěte zabezpečovány především naturálně (ať už se jedná o výživu ve vlastním slova smyslu, určitý standard bydlení či jiné poskytované statky), bez přepočtu na konkrétní částku či dokonce stanovení obnosu, který je určen k vyčerpání, a v závislosti na aktuálních potřebách dítěte i v každém měřitelném období nestejně. Konkrétní peněžité částky mohou, ale nemusí, být dítěti poskytovány ve formě kapesného či jako mimořádné odměny za studijní a jiné úspěchy. K akcentování práva dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů dochází až tehdy, kdy dítě nežije společně s rodičem povinným výživné poskytovat a hrozí, že v důsledku toho životní úroveň dítěte klesne. Výslovné zakotvení práva podílet se na životní úrovni rodičů má zabezpečit, že ať se dítě ocitne v jakémkoliv výchovném prostředí, nebude to mít negativní dopad do jeho majetkové sféry. Právě tehdy ovšem může dojít ke konfliktu práv rodičů a dítěte, resp. tento konflikt může vyplout na povrch. Do střetu se dostane právo rodičů na rodičovskou výchovu, resp. právo volby způsobu výchovy,26
a právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů.
V odborné literatuře je upozorňováno na skutečnost, že rodiče své vysoké životní úrovně mohli dosáhnout vlastní námahou, dovedností, prací a pílí a nemusí být vždy v nejlepším zájmu dítěte, aby z takto dosažené životní úrovně rodičů bezpracně těžilo.
26
TELEC, Ivo, 2012, op. cit., s. 187
19
Rodiče se tak, vedeni vlastní zkušeností, mohou rozhodnout pro výchovu dítěte ve zcela běžných a nikoli nadstandardních majetkových podmínkách, aby zabezpečili, že vlohy a schopnosti dítěte budou vhodně rozvíjeny. Jakákoliv snaha dítěte o osobnostní rozvoj bude podporována vědomím závislosti jeho životní úrovně na míře vlastního přičinění, ale i vzorem, který mu rodiče poskytnou.27 Úsudek, že nutnost zajistit si materiální životní podmínky vlastním přičiněním může mít větší výchovný efekt než situace, kdy dítě nemusí žádnou snahu k zajištění životní úrovně vyvíjet, lze zcela jistě přijmout za obecně platnou skutečnost, nikoli pouze za menšinový názor, jenž je třeba respektovat. Právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů nelze pojímat zcela mechanicky, absolutně a izolovaně. Důvodem pro odepření práva na výživné v zákonném rozsahu soudem nemůže být pouze uplatnění argumentu rozporu s dobrými mravy. Je nutné poměry na straně dítěte posuzovat komplexně a s cílem prosadit nejlepší zájem dítěte vzít zřetel na jeho schopnosti a vlohy, osobnostní rysy a sklony, které je třeba rozvíjet, ale i ty, které je nutné regulovat, příp. potlačovat. Zdárná výchova dítěte není a nemůže být zajištěna výkonem zákonem vymezených práv a povinností bez zohlednění konkrétních osobnostních charakteristik dítěte a dalších okolností. Ve světle klíčové zásady rodinného práva, zásady nejlepšího zájmu dítěte, je nutné posoudit veškeré jednání související s osobou dítěte. Právo podílet se na životní úrovni rodičů má vést k ochraně dítěte, nikoli k jeho neprospěchu. V historickém pohledu bylo výslovné zakotvení práva reakcí na pojetí výživného jako částek určených k bezprostřední spotřebě, v současné podobě jej ovšem považuji za nehotový koncept; to bohužel nebylo napraveno ani při rekodifikaci občanského práva. 2.2.1 Konflikt rodičů při volbě výchovných metod Do konfliktu se dostávají práva rodiče a dítěte, ale i práva rodičů samotných, mají-li odlišné představy o výchově dětí. Zasadíme-li dosud izolovaně řešenou problematiku do obrysů konkrétního případu, kdy bude výživné určováno soudem v případě rozvodu rodičů či z důvodu neplnění vyživovací povinnosti jedním z rodičů, 27
TELEC, Ivo, 2012, op. cit., s. 187 a násl.
20
nelze předpokládat, že rodič, který bude o dítě pečovat a k jehož rukám bude výživné placeno, nebude požadovat výživné pro dítě co možná nejvyšší. Neboť je právo dítěte dosahovat životní úrovně svých rodičů výslovně zakotveno zákonem, nelze očekávat, že soud upřednostní zohlednění výchovných metod a z toho důvodu rozhodne contra legem. Do jisté míry je řešením konfliktu samotných rodičů rozhodnutí o tvorbě úspor pro dítě z části výživného. Tvorba úspor může být též nástrojem zabezpečení participace dítěte na životní úrovni rodičů a současného zabránění vzniku nepříznivého vlivu vysokého výživného na dítě. Domnívám se ovšem, že v tomto směru ani tvorba úspor není všelékem, neboť i vědomí dítěte o skutečnosti, že je vlastníkem vysokých úspor, může působit negativně motivačně na snahu zajistit svou materiální budoucnost vlastní pílí. 2.2.1.1
Řešení konfliktu soudní cestou
Možnost tvorby úspor z výživného zákonodárce výslovně stanovil v § 917 NOZ. Mám za to, že je na místě se ptát, jaký účel explicitním vyjádřením této možnosti sledoval. Jak stanoví i věta poslední tohoto ustanovení, ke správě jmění dítěte, a tedy i výživného (které se stává jměním dítěte vždy okamžikem splatnosti jednotlivých dávek výživného) a případných úspor z něj, jsou povolání rodiče dítěte. Kvalitativním požadavkem při správě jmění dítěte je povinnost pečovat o jmění jako řádný hospodář. (§ 896 odst. 1 NOZ). Ustanovení § 917 NOZ o tvorbě úspor rodiči dítěte by se proto mohlo jevit jako nadbytečné, neboť rozsah výživného stanoví § 915 NOZ (stejná životní úroveň), způsob použití výživného je dán požadavkem řádného hospodaření s ním. Domnívám se proto, že účelem ustanovení je zakotvení práva domáhat se tvorby úspor dítěte jedním z rodičů v případě jejich neshody a povinnost soudu takovému nároku vyhovět28, budou-li splněny zákonné předpoklady, tedy dostatečné majetkové poměry povinného a absence konkrétních okolností vylučujících tvorbu úspor. Ne zcela jasné ovšem zůstává, zda o povinnosti k tvorbě úspor může soud rozhodnout i bez návrhu účastníků. Problematikou se odborná literatura zabývala již v době účinnosti zákona o
28
Mám za to, že povinnost vyhovět nároku za splnění podmínek představuje odlišnost od § 897 NOZ, které stanoví, že v případě rozporu rodičů o správě jmění rozhodne na návrh soud; ustanovení je obecné a nestanoví podmínky ani výsledek rozhodnutí soudu.
21
rodině,29 kdy se názor nepodařilo sjednotit ani v soudní praxi. Výkladovou nejasnost ZoR zákonodárce bohužel nereflektoval a ani nová právní úprava nepodává odpověď na to, zda může soud o samotné tvorbě úspor rozhodnout i bez návrhu rodičů dítěte. Důvodová zpráva k NOZ – jako podpůrný výkladový pramen – stanoví, že se rodiče musejí dohodnout o zřízení účtu, na který budou peníze ukládány. Neučiní-li tak, mohou navrhnout, aby rozhodl soud, a neučiní-li ani to, pak bude výživné (vč. úspor) plněno k rukám toho, komu bylo dítě svěřeno. Podle důvodové zprávy ovšem soud může rozhodnout i bez návrhu.30 Z toho vyplývá oprávnění soudu rozhodovat o tom, jakým způsobem a na jakém místě budou úspory tvořeny, nikoli ovšem oprávnění rozhodnout o povinnosti úspory tvořit. Komentářová literatura uvádí názor, že uložení povinnosti rodičům k tvorbě úspor možné není, neboť zákon jim ukládá povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní hospodáři a dítě má po dosažení zletilosti případné právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Pokud by soud takové opatření přesto přijal, musely by k tomu vést velmi vážné důvody odůvodňující současné omezení rodičovské zodpovědnosti31 (resp. nově odpovědnosti podle NOZ). Ač se uvedený výklad vztahuje k § 85a ZoR, domnívám se, že jej lze aplikovat i na podmínky nového občanského zákoníku a plně se s tímto názorem ztotožňuji. Správa jmění dítěte je právem rodičů (§ 896 NOZ) a jestliže žádný z rodičů vyčlenění částky pro tvorbu úspor nepožaduje, nelze tuto povinnost stanovit. Jednalo by se o zásah do práv a povinností rodičů (§ 858 NOZ, které stanoví výčet práv a povinností rodičů), který by nemohl obstát v testu poměrnosti, vyjádření nedůvěry ve schopnost rodičů svým povinnostem dostát a předvídání jejich porušení v případě, že by soud takovéto preventivní opatření nepřijal. Soud svým rozhodnutím nemůže prosazovat správnost jediné výchovné metody a nerespektovat právo rodičů na výchovu, pokud způsob jeho výkonu nezakládá důvod pro omezení rodičovské odpovědnosti (srov. výše). Dle mého názoru lze situaci srovnat s poměry v úplných a
29
Blíže k tomu HRUŠÁKOVÁ a kol., 2009, op. cit., s. 419, oproti HOLUB, Milan; NOVÁ, Hana; PTÁČEK, LUBOMÍR; SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. aktual. a přeprac. vyd.Praha: Leges, 2011, s. 331 30 Důvodová zpráva k NOZ. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2014]. 31 HRUŠÁKOVÁ a kol., 2009, op. cit., s. 419
22
fungujících rodinách, kde soud taktéž nezasahuje do způsobu výchovy, resp. výživy dětí, není-li k tomu vážného důvodu a o správě jmění dítěte rozhoduje pouze na žádost rodičů, nejsou-li schopni se dohodnout (§ 897 NOZ). Stejně by měl postupovat i ve všech ostatních případech. Snahu rodičů odepřít svým dětem podíl na luxusu, na kterém se samy nepřičinily, je samozřejmě nutné odlišovat od situací, kdy rodič za výchovné metody jednoduše skrývá neochotu platit vysoké výživné na dítě. I tato neochota ale může být vedena obavou před neuváženým spotřebováním částek (v horším případě i ve prospěch jiných osob než samotného dítěte), k jejichž dosažení povinný vyvinul značné úsilí a píli. 2.2.1.2
Alternativní způsoby řešení konfliktu
Jako východisko ze zdánlivě neřešitelného konfliktu rodičů ohledně účelu použití výživného, má-li být poskytováno ve výši, která přesahuje běžné potřeby dítěte, se jeví využití některého z alternativních způsobů řešení konfliktů. Soud má povinnost informovat účastníky o možnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání (§ 9 ZŘS), může též rodičům nezletilého nařídit na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s účastníkem v oboru pedopsychologie (§ 474 odst. 1 ZŘS). Rodinné vztahy jsou založeny na neformálnosti, důvěře, blízkosti a konsensu. Alternativy soudního procesu se proto více přibližují jejich povaze a mohou být k urovnání citlivých emocionálních problémů, které obklopují rodinné záležitosti, vhodnější než právní mechanismy.32 Řízení o určení výživného pro nezletilé děti, ať už je spojeno s projednáváním dalších záležitostí či nikoli, je teorií tradičně označováno jako nesporné, v případě konfliktu rodičů může vyústit v soutěž rodičů dítěte (o určení co nejnižší/co nejvyšší částky a o její použití). Autoritativní rozhodnutí soudu je potom (částečným) vítězstvím či (částečnou) prohrou. Vnímá-li povinný rozsudek soudu jako prohru, není s ním ztotožněn. S klesající mírou ztotožnění se s rozsudkem může klesat ochota jej plnit a skutečné plnění tím může být ohroženo. Bude-li ovšem, ať už z vůle rodičů či na doporučení či příkaz soudu, přistoupeno k některému z alternativních
32
RADVANOVÁ, Senta. Význam rodinné mediace. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2001, roč. 3, č. 6, s. 10
23
způsobů řešení sporů, pak, budou-li úspěšné, bude jejich výsledkem dohoda. Uzavření dohody předpokládá projev vůle stran ji uzavřít v případě, že její obsah bude pro strany uspokojivý a akceptovatelný. Má-li být dohoda respektována a plněna, musí být chtěna. Není-li chtěna, není uzavřena. Uzavření dohody není sice zárukou jejího plnění, přinejmenším ale zvyšuje pravděpodobnost, že tomu tak bude. Nejvíce pozornosti je v případě řešení rodinných konfliktů věnováno právě mediaci jako formě alternativního řešení sporů institucionalizované zákonem33 prostřednictvím stanovení pravidel pro její zahájení, průběh a ukončení i požadavky na osobu mediátora. Žádoucím výsledkem účasti na mediaci je písemná dohoda (§ 7 ZoM), jejímiž stranami jsou strany konfliktu i mediátor. Uvádí se, že mediace bývá úspěšná až v 75 % případů.34 Na počátku mediátor shromáždí potřebné informace a shrne a seskupí sporné body a zjistí společné zájmy stran. Cílem další fáze je opuštění původních soupeřivých pozic. Výsledkem práce je vyhodnocení konkrétních možností, jak spor vyřešit.35 Shodnou-li se účastníci na některé z nich, je spor urovnán.36 V ideálním případě by strany samy měly umět najít řešení, jež by podle jejich mínění bylo co nepřiměřenější.37 U dohod vyplývajících z mediace je potom především větší pravděpodobnost, že budou dobrovolně dodržovány.38 V návaznosti na výše uvedené si nyní dovolím malou úvahu nad obecným významem dohody o výživném v souvislosti s jejím plněním, a to nejen ve vztahu k výživnému nezletilých dětí. Je nepochybné, že povinný bude spíše dobrovolně plnit vyživovací povinnost v takovém rozsahu, se kterým je sám ochoten souhlasit a na určení jehož výše se sám podílel, než v rozsahu, který by autoritativně určil soud. Oprávněný z výživného tak v některých případech může být v lepší pozici, je-li mu placeno výživné nižší, ale které placeno je, neboť s ním souhlasí jak oprávněný, tak 33
Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 2. 2014]. 34 DOLEŽALOVÁ, Martina. Právní aspekty mediace. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2006, roč. 8, č. 11, s. 9. 35 HOLÁ, Lenka. Mediace a její průběh. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2006, roč. 8, č. 6, s. 16 a násl. 36 BĚHOUNEK, Tomáš. Mediace v civilním řízení. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 19, s. 714. 37 DOLEŽALOVÁ, 2006, op. cit., s. 9. 38 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 2. 2014].
24
povinný. Názorem nijak nezpochybňuji právo na stejnou životní úroveň, pouze zdůrazňuji nutnost realizovat jej za racionálních podmínek. 2.2.2 Limitace výživného v rakouské právní úpravě Za inspirativní lze považovat právní úprava Rakouska, která možným kolizím, příp. nepřípustným zásahům, předchází prostřednictvím zákonné úpravy. Dítěti se umožňuje podílet se na životní úrovni zámožného rodiče, ale současně bývá určován „strop“ výživného, odůvodňován kladením důrazu na výchovné vlivy výživného. Vedoucí zásadou pro určení výše výživného je jeho přiměřenost. Vychází se z potřeb oprávněného a způsobilosti povinného, resp. povinných, k plnění. Žijí-li rodiče odděleně, má dítě nárok na výživné ve výši, která mu zabezpečí životní úroveň odpovídající průměru životních úrovní obou rodičů.39 Výchozí je životní úroveň, které by rodiče dosahovali, kdyby žili spolu. K výživě mají rodiče přispívat „podle svých sil.“ Stejně jako v českém právním řádu se počítá s potencionalitou příjmů v případě, kdy rodič plně nevyčerpává svou schopnost k výživě, zásada je označována pojmem Anspannungsgrundsatz.40 Pro určení výživného se vychází z metody procentuální a omezeně metody tabulkové. Podle metody procentuální se výživné stanoví jako procentní podíl na příjmech povinného rodiče, který se zvyšuje s věkem dítěte a jeho rostoucími potřebami (do 6 let mají děti nárok na 16 % z příjmů povinného rodiče, děti nad 15 let již na 22 %). Takto určené výživné je ovšem omezeno horní i dolní hranicí. Dolní hranice výživného
je
dána
hranicí
zatížení
povinného
(je
označována
jako
tzv.
Belastungsgrenze). Výživné nelze stanovit v takové výši, kdy by po jeho odečtení zůstalo povinnému k dispozici méně než 400-600 eur (tendence k 75 % existenčního minima). Pro účely zde prováděného srovnání je významná horní hranice výživného, jejíž stanovení je vedeno nutností zohledňovat též výchovné zájmy nezletilého. Horní hranice výživného je určena jako dvou až dvou a půl (někdy i troj) násobek částek označených jako tzv. Regelbedarf, které představují průměrné měsíční spotřební výdaje
39
Určujícím hlediskem nejsou poměry rodiče s vyšší životní úrovní, jako je tomu v české právní úpravě. KLETEČKA, Andreas; SCHAUER, Martin. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch [online]. 2013. [cit. 2. 1. 2014]. Dostupné z: www.rdb.at 40
25
na výživu dítěte.41 Jejich výše je stanovena v pravidelně valorizovaných tabulkách též odstupňovaných podle věku dítěte. Pravidlo horní hranice výživného je nazýváno jako tzv. Luxusgrenze – hranice luxusu (též tzv. Playboygrenze). Užívají se též pojmy Unterhaltsstopp („stopka“ výživného) a Überalimentierung42, který lze volně přeložit jako poskytnutí příliš vysokého výživného, které již má na oprávněného nepříznivý výchovný účinek.43 Rakouské soudy ovšem též konstantně judikují, že procentní metoda i maximální výše výživného mohou být pouze vodítkem ke konečnému určení výše výživného, která musí vždy reflektovat konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Odklon od uvedených pravidel, ale i jejich dodržení, musí být vždy řádně zdůvodněny. 44 Judikatura též výslovně uvádí, že účelem výživného není uspokojování luxusních nároků dítěte, z výchovných důvodů je toto přímo odmítáno.45 Výživné v takovém pojetí lze proto považovat též za jeden z prostředků k zabezpečení řádné výchovy dětí. Výživné může zahrnovat tzv. Sonderbedarf („zvláštní výživné“). Představuje pouze fakultativní složku výživného a je určeno k pokrytí specifických potřeb dítěte, daných např. jeho zdravotním stavem či mimořádnými náklady na vzdělání, nemá tedy přímý vliv na zvýšení/snížení životní úrovně dítěte, neboť je účelově vázáno. Není stanovena jeho minimální ani maximální výše a je nezávislé na výši či změně výše pravidelného výživného.46 Rakouská právní úprava tak předpokládá velmi důkladnou individualizaci výživného dítěte. Zakotvuje mechanismy, které zabezpečí, že životní úroveň dítěte nebude nepřiměřeně vysoká, ale současně ani příliš nízká z důvodu vysokých nákladů dítěte, jež jsou dány existencí objektivních příčin. Zatímco česká právní úprava preferuje zásadu stejné životní úrovně před povinností přihlížet k odůvodněným 41
KLETEČKA; SCHAUER, 2013, op. cit. Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 1 Ob 233/01y. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit. 16. 1. 2014]. 43 Českému právnímu jazyku je pojem neznámý, jsem ovšem toho názoru, že obdobné pojmenování by napomohlo definovat existující faktický problém. 44 Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 27. 02. 2003, sp. zn. 2 Ob 5/03d. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit. 16. 1. 2014]. 45 Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 2 Ob 144/10p. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit. 16. 1. 2014]. 46 KLETEČKA; SCHAUER, 2013 op. cit. 42
26
potřebám dítěte, nezbavuje metoda procentuálního stanovení výživného rakouské soudy povinnosti potřeby dítěte vždy zkoumat. Zatímco český právní řád umožňuje sice dětem podíl na životní úrovni svých rodičů, dále se ovšem zříká odpovědnosti za negativní důsledky, které mohou nastat, rakouská právní úprava se těmto rizikům snaží předcházet. Řešení, které podává, není, dle mého názoru, nepřípustným zásahem do rodinného života, nýbrž velmi uvážlivým naplněním požadavku zvláštní ochrany nezletilých dětí, resp. rodiny. Rakouské právo nezbavuje děti práva podílet se na životní úrovni svých rodičů, pouze stanoví racionální limity jeho výkonu. NOZ stanoví, že životní úroveň rodičů a dětí má být „zásadně shodná.“ Výklad ustanovení, který by jako výjimku z pravidla zajištění stejné životní úrovně připouštěl snahu zabránit nepříznivému vlivu výživného na vývoj dítěte, by byl pravděpodobně příliš extenzivní a v rozporu se zásadami soukromého práva a ústavními principy. Zakotvení neomezeného práva na stejnou životní úroveň je reakcí na předcházející zásadu spotřebního charakteru výživného. Nepředstavuje nutný standard v kontextu právních řádů evropských států. Není vyžadováno ani v Úmluvě o právech dítěte a ač se jeho pozice může zdát na první pohled nedotknutelná, mohla by být zpochybněna právě možným negativním důsledkem na výchovu dítěte.
2.3
Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodiče – oprávněného k výživě Právo dosahovat stejnou životní úroveň má dítě výslovně pouze vůči svým
právním rodičům. Není-li ve schopnostech a možnostech rodičů zabezpečovat dětem výživu, přechází vyživovací povinnost na další příbuzné. Vzhledem k tomu, že právo dítěte podílet se na životní úrovni rodiče nezahrnuje pouze právo podílet se na jeho příjmech z výdělečné činnosti, příp. výnosech majetku, ale je nutné přihlížet k jeho celkové majetkové situaci, budou mít na zajišťování práva dítěte na stejnou životní úroveň podíl též další, zákonem nejmenované osoby. Nelze nepřihlížet ke skutečnosti, že rodič sám může být oprávněným k výživě. Příznačnou může být situace, kdy rodič (příp. oba) studuje, dosud nenabyl schopnosti se samostatně živit a jemu samotnému zajišťují výživu jeho rodiče, tedy prarodiče oprávněného dítěte. K takovým okolnostem se vyjádřil Ústavní soud, který poukázal na to, že čím vyšší částku rodič na výživném obdrží, tím vyšší bude jeho
27
faktická životní úroveň a bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by životní úroveň povinného rodiče byla díky výživnému od rodičů vysoká a dítě by se na této životní úrovni nemohlo podílet jen proto, že by peníze pocházely z jiné než výdělečné činnosti rodiče. Je v zásadě bezvýznamné, z jakých legálních zdrojů je životní úroveň povinného dosahována.47 Bude-li tedy povinný rodič sám dosud oprávněným, bude nutné přihlížet též k životní úrovni osob, vůči nimž má sám právo na výživné a v souladu se zásadou potencionality posoudit výši výživného, na které má sám povinný rodič v pozici oprávněného nárok. Odlišné budou okolnosti tehdy, kdy povinný rodič, který již bude schopen se sám živit a zabezpečovat potřeby své i oprávněného, uzavře nový sňatek a získá tím zákonné právo podílet se na životní úrovni nového manžela, jehož životní úroveň bude vysoká. V takové situaci bude též nutné posoudit, zda jsou určující možnosti a schopnosti povinného rodiče, tedy životní úroveň kterou dosahuje, resp. by mohl dosahovat vlastním přičiněním, či životní úroveň, které dosáhne participací na životní úrovni nového manžela. Zákon nestanoví právo dítěte podílet se na životní úrovni nevlastního rodiče a vyživovací povinnost v tomto případě není zákonem vůbec stanovena, resp. mezi nimi nevznikají žádná práva a povinnosti. Domnívám se ovšem, že má-li být přihlíženo k celkové životní úrovni, které rodič dosahuje, je nutné dítěti umožnit na této životní úrovni participovat. Je totiž nutné uvažovat i opačnou situaci, kdy by příjmy nového manžela byly nižší než příjmy povinného a nový manžel by získal právo podílet se na životní úrovni povinného. Došlo by tím ke zvýšení počtu osob oprávněných k výživě vůči povinnému a v důsledku toho k poměrnému snížení výživného všech oprávněných, neboť zákon nestanoví žádné pořadí osob oprávněných k výživě. To by se projevilo i na výši výživného oprávněného dítěte. Mám za to, že by nebylo spravedlivé, aby se v poměrech dítěte projevilo pouze snížení životní úrovně povinného, a nikoli její zvýšení. Význam ovšem bude i situace faktická, nikoli pouze vznik nových právních vazeb. Bude-li povinný rodič žít v nesezdaném soužití, bude též nutné k tomu přihlížet při posuzování celkové životné úrovně povinného rodiče, i přesto, že mezi povinným 47
Nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4239/12. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 20. 2. 2014].
28
rodičem a jeho druhem nevznikne zákonná vyživovací povinnost. Ilustrovat to lze rovněž na případu, kterým se zabýval Ústavní soud. V projednávané věci se jednalo o stav, kdy mezi povinným rodičem a jeho druhem došlo k „výměně rolí“ a zatímco povinný rodič se vzdal zaměstnání, aby osobně pečoval o zdravotně postižené dítě, jeho druh naopak do zaměstnání nastoupil. Přitom se ovšem fakticky v souhrnu nijak nezměnila ekonomická situace v domácnosti. Soud konstatoval, že povinnému rodiči nelze odepřít právo starat se o zdravotně postižené dítě, současně ovšem takové rozhodnutí nemůže jít k tíži oprávněného dítěte. Ústavní soud též v tomto rozhodnutí výslovně uvedl, že povinný rodič nežije v nějakém vakuu, ohraničeném pouze jeho příjmy, ze kterých má vyživovací povinnost plnit, ale že existuje též další množina skutečností, která má vliv na jeho celkovou životní úroveň.48 Opačné řešení lze též vyloučit dovedením úvahy do absurdní situace, kdy by stav nastíněný v předchozím odstavci nastal na straně obou rodičů a oprávněné dítě by zůstalo téměř bez finančních prostředků. V životní úrovni povinného rodiče se skutečnost, že bude žít ve společné domácnosti s druhem, projeví též nepřímo tím, že druh povinného rodiče se bude podílet na úhradě nákladů společné domácnosti.49 Dosud byl uvažován pouze stav, že povinný rodič nežije s dítětem ve společné domácnosti. Uvedené je ovšem nutné vztahovat i na situaci, kdy bude dítě s povinným rodičem a jeho manželem (druhem) sdílet domácnost. Nadto, ust. § 690 NOZ stanoví, že životní úroveň všech členů rodinné domácnosti má být shodná.
2.4 Právo dítěte na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů CEFL dosud nezpracovala principy, které by se zabývaly problematikou vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Českou právní úpravu lze proto v tomto směru srovnat zatím pouze s Model Family Code. Ten stanoví vyživovací povinnost rodičů k nezletilým dětem (čl. 3.40). Tuto povinnost mají mít subsidiárně k rodičům i další nositelé rodičovské odpovědnosti, kterými se mohou stát i osoby, jež s dítětem alespoň tři roky žijí ve společné domácnosti (čl. 3.28). Model Family Code omezuje 48
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 21. 2. 2014]. 49 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I ÚS 527/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 21. 2. 2014].
29
vyživovací povinnost nabytím zletilosti dítěte a v případě, že dítě studuje, dosažením dvaceti čtyř let věku. (čl. 3.41). Pokud dítě do té doby studium neukončí, pravděpodobně nestudovalo s největší péčí a nemá mít nadále právo na výživné. 50 Na rozdíl od české právní úpravy a jejích ustálených výkladů, které ve světle MFC působí poněkud velkoryse, klade tím MFC velký důraz na odpovědnost dítěte za zabezpečení materiálních potřeb vlastním přičiněním. Rozsah, ve kterém má být výživa dětí zabezpečována, není nijak vymezen, autorka MFC se nicméně přiklání k matematickým metodám výpočtu výživného jako podílu na příjmu rodičů, které mají zabránit neomezené diskreci soudů, a přispět k naplnění principu právní jistoty a rovnosti mezi dětmi.51
50 51
SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel, 2006, op. cit., s. 167 a násl. Tamtéž, s. 168
30
3
Právo manžela na stejnou životní úroveň Manželství je základním rodinněprávním institutem, a ač to již zákon výslovně
nestanoví, obecně se předpokládá, že z manželství vzejdou děti. Alespoň v počátcích manželství jsou vzájemná práva a povinnosti manželů přirozeně a chtěně respektována, bez ohledu na jejich pozitivně právní zakotvení či dokonce vědomost o nich. Na samém počátku soužití manželů je vazba citová, podstupováním nevyhnutelných kompromisů a různou mírou sebeobětování ovšem (mimo další) vzniká též závislost ekonomická. Uzavření manželství není zárukou nerozlučitelnosti a funkčnosti svazku, dochází ovšem k legitimaci některých práv a povinností muže a ženy, kteří do manželství vstupují. Dojde-li v manželství k narušení či ztrátě citové vazby, není v silách práva harmonii mezi manžely obnovit, nicméně může významně autoritativně zasáhnout do uspořádání jejich majetkových poměrů. V této souvislosti taktéž nelze pomíjet, že účelem rodinného práva není vytváření tříprvkových právních norem, stanovujících sankci za nesplnění povinnosti, nýbrž ochrana rodiny.
3.1 Právo na stejnou životní úroveň jako předpoklad a výraz rovnosti mezi manžely Povinnost manželů zajišťovat si vzájemně výživu v rozsahu, který zajistí, že hmotná a kulturní úroveň manželů bude zásadně stejná, zakotvuje § 697 odst. 1 NOZ. Stejný rozsah vyživovací povinnosti by bylo možné dovodit též extenzivním výkladem § 687 odst. 1 NOZ, jež v nejobecnější rovině stanoví, že manželé mají rovná práva a rovné povinnosti. Implicitně je totéž zakotveno též v dalších ustanoveních zákona o právech a povinnostech manželů: Povinnost vzájemné podpory a pomoci (§ 687 odst. 2 a § 691 odst. 1 NOZ) se musí týkat též podpory a pomoci hmotné. Taktéž projev vzájemné úcty a respektu k důstojnosti druhého (§ 687 odst. 2 NOZ) zahrnuje neoddělitelný materiální aspekt. Zajišťování stejné hmotné a kulturní úrovně manželů je tak současně předpokladem pro naplňování dalších práv a povinností manželů i jejich neoddělitelnou součástí. Je nástrojem k vyvážení rozdílů mezi manžely, tedy dosažení
31
rovnosti mezi nimi, a současně je ze statutu rovnosti odvozováno.52 Zajišťuje nezávislost manželů na dalších osobách.53 Zatímco povinnost manželů zabezpečovat si vzájemně stejnou hmotnou a kulturní úroveň je stanovena v Dílu 4 Hlavy I NOZ, který upravuje práva a povinnosti manželů, v dalším je komplexní právní úprava výživného zařazena, dle mého názoru poměrně nesystematicky, do samostatného Pododdílu 4, náležejícího do Oddílu 3 Hlavy II NOZ, který upravuje vztahy rodičů a dětí. Ustanovení § 697 odst. 2 NOZ navíc odkazuje na obecná ustanovení o výživném, aniž by tento termín byl v zákoně dále užíván. Jak ovšem plyne z § 2 odst. 2 NOZ, je třeba přihlížet k vlastnímu smyslu slov a jasnému úmyslu zákonodárce. Obecná ustanovení Pododdílu 4 se vůči § 697 odst. 1 NOZ užijí subsidiárně.54 Právo na stejnou životní úroveň mezi manžely je nepodmíněné55 schopností se samostatně živit a vzájemné. Předpokladem existence práva manželů na stejnou životní úroveň je zásadně pouze existence manželství. I v případě, že manžel, jehož příjem je nižší, je schopen z tohoto příjmu uspokojovat své odůvodněné potřeby, ale v nižší míře než druhý manželů pomocí jeho příjmů, má manžel s nižším příjmem právo na to, aby mu manžel jeho životní úroveň ze svého příjmu dorovnal. Naopak pouhá skutečnost, že příjmy manželů jsou rozdílné, nezakládá rozdílnost životních úrovní manželů. Je totiž nutné zohlednit, že manželé mohou mít rozdílné životní náklady. Zajišťování stejné životní úrovně tak neznamená poskytování každému z manželů stejné částky.56 Životní náklady manželů se mohou lišit např. v závislosti na jejich zdravotním stavu či vykonávaném povolání (získání vyšších příjmů též může znamenat vyšší náklady na
52
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Smlouvy mezi snoubenci, manžely a rozvedenými manžely (1. část). Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2004, roč. 6, č. 6, s. 10 53 Zákon stanoví povinnost zohledňovat při volbě pracovních, studijních a podobných činností zájmy rodiny a nezletilých nesvéprávných dětí, které žijí v rodinné domácnosti. Nejen tedy, že vymezuje povinnost zajišťovat stejnou životní úroveň, ale přímo povinnému nařizuje určitou životní úroveň vytvářet. 54 Srov. § 697 odst. 2 NOZ, který stanoví, že pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném. V opačném případě by totiž mj. docházelo ke kolizi s § 911 NOZ. 55 Životní úroveň manželů má být podle dikce zákona zásadně stejná. Komentářová literatura se zabývá tím, „zda a do jaké míry je plnění vyživovací povinnosti podmíněno plněním ostatních povinností, vyjádřených v obecných ustanoveních. Přiklání se k názoru, že plnění vyživovací povinnosti nelze obecně odepřít z důvodu neplnění některé z těchto povinností. (HRUŠÁKOVÁ a kol., 2009, op. cit., s. 438) 56 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1977, sp. zn. Cpj 36/77. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2014].
32
jejich dosažení).57 Má-li některý z manželů vyživovací povinnost, která současně není povinností druhého manžela (nejčastěji bude oprávněným dítě jednoho z manželů), nelze ji pojímat tak, že by měla jít jen na vrub jeho životní úrovně.
58
Právo manželů na stejnou životní
úroveň je nástrojem k vyvážení rozdílů mezi manžely, tedy dosažení rovnosti mezi nimi. Na druhou stranu tehdy, kdy manželé nebudou schopni si vzájemně výživu zajišťovat a stanou se sami potřebnými, je možné, že dalším osobám vznikne vyživovací povinnost vůči nim. Je ovšem otázkou, nakolik bude muset celková životní úroveň manželů klesnout, aby jim vznikl nárok na výživu ze strany rodičů, příp. dalších osob. Práva na stejnou životní úroveň se nelze vzdát. Nejsou vyloučeny dohody manželů omezující jejich spotřebu ve prospěch jiného užívání majetku (např. tvorby úspor),59 taková dohoda ovšem nesmí být pouze na úkor životní úrovně jednoho z manželů. Velmi významné pro poměry manželů je, že osobní péči o domácnost a rodinu, kterou jeden z manželů poskytuje, přiznává zákon stejný význam a hodnotu jako výdělečné činnosti,60 životní úroveň manželů je osobní péčí zajišťována naturálně. V odborné literatuře se střetávají názory, zda je při určení vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely nutné přihlížet ke schopnosti druhého manžela, který výživné požaduje, samostatně se živit.61 Názor, že nikoli, považuji za chybný. Lze jistě uvažovat dobře situované harmonické manželství, kdy jeden z manželů bude sám schopen dostatečně zabezpečovat rodinu, druhý manžel (ve většině případů můžeme uvažovat manželku) bude zajišťovat pouze péči o domácnost a i když tím plně nevyčerpá své kapacity, nebude se snažit dosahovat vlastních výdělků, které by byly v porovnání s výdělky manžela nepoměrně nižší (i s porovnáním finančních a časových nákladů na jejich dosažení). Tehdy bude životní úroveň manželů sice shodná, ovšem bez toho, aby oba manželé plně využívali své možnosti a schopnosti. Ovšem v situaci, kdy se jeden z manželů bude domáhat určení výživného k zajištění své životní úrovně soudně, je 57
K tomu blíže HRUŠÁKOVÁ a kol, op. cit., s. 435. NOVÁ, Hana; TĚŽKÁ, Olga. Vyživovací povinnost. 1. vyd. Praha: Linde, 1995, s. 153. 59 Tamtéž, s. 149 60 Budeme-li uvažovat, ve valné většině případů budou osobou pečující o domácnost ženy, bude mít přihlížení k osobní péči význam nejen pro rovnost mezi manžely, ale též pro obecnou rovnost žen a mužů. 61 HRUŠÁKOVÁ a kol., 2009, op. cit., s. 59, oproti NOVÁ; TĚŽKÁ, 1995, op. cit., s. 151. 58
33
nutné uvažovat, že vyživovací povinnost manželů je vzájemná a kritéria možností, schopností, odůvodněných potřeb a celkových majetkových poměrů bude nutné aplikovat na poměry obou manželů.62 Stejně jako manžel, který se domáhá určení výživného, má právo na to, aby jeho životní úroveň byla shodná jako životní úroveň druhého manžela, má též manžel, jehož příjmy jsou pro životní úroveň určující, právo na to, aby oba manželé využívali při dosažení v rovné míře svých schopností a možností (opět je nutné přihlížet k tomu, že manželé mají v manželství rovná práva, ale též rovné povinnosti). I v případě, že jeden z manželů bude zabezpečovat životní úroveň rodiny péčí o společnou domácnost, je nutné též zhodnotit, zda při tom plně využívá své schopnosti a zda by nepostačovalo, kdyby péči o domácnost a rodinu věnoval méně času a úsilí. Potencionalita výdělkových možností se tak uplatní u obou manželů.
63
Nepochybně, schopnosti i možnosti manželů budou v řadě případů omezené.64 Vzájemné zajišťování životní úrovně mezi manžely by mělo být samozřejmostí bez toho, aby se manželé dovolávali konkrétních ustanovení zákona. Jedná-li se o výživné rozvedených manželů, je poměrně logické a přirozené, že vznikne potřeba nastavit pro jeho poskytování konkrétní pravidla, a to výslovně a popřípadě soudním výrokem. Je-li ovšem soudem určeno výživné mezi manžely, děje se tak v situaci silného rozporu mezi stavem právním a faktickým. Obecné východisko nepředpokládá, že by práva a povinnosti mezi manžely musely být nějakým způsobem učeny a právě proto bude stanovení výživného mezi manžely natolik obtížné, zejména za existence SJM v zákonném rozsahu. Nadto, vztahy mezi manžely mohou být velmi komplikované a nerovnost mezi nimi nemusí být pouze ekonomická. Manžel v silnější pozici jí může zneužívat a provádět (nejen) ekonomický útlak druhého manžela. Nezřídka tak pravděpodobně bude dlouhodobě či trvale existovat mezi manžely stav, kdy bude životní úroveň mezi manžely (výrazně) nestejná, ale oprávněný manžel nenalezne sílu a odvahu svou svízelnou situaci řešit.
62
Stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpj 36/77 NOVÁ; TĚŽKÁ, 1995, op. cit., s. 151 64 U schopností hrozí ztráta kvalifikace léty strávenými v domácnosti. U omezení možností lze uvažovat situaci, kdy manžel nemá uplatnění v místě, kam rodina přesídlila z důvodu práce druhého manžela, případně manžel pečuje o malé děti a nepřichází u něj v úvahu práce na celý úvazek a současně je nedostatek práce na částečný úvazek, apod. 63
34
3.2 Poměr práva na stejnou životní úroveň k dalším právům a povinnostem manželů majetkového charakteru V literatuře je uváděn názor, že za jediný celek lze považovat společné jmění manželů, výživné i uspokojování potřeb společné domácnosti.65,66 Považuji proto za nutné vypořádat se problematikou poměru výživného mezi manžely ke společnému jmění manželů a k uspokojování potřeb rodinné domácnosti. 3.2.1 Náklady rodinné domácnosti a právo na stejnou životní úroveň Zabezpečování stejné životní úrovně manželů prostřednictvím výživného je nutné odlišit od zabezpečování potřeb rodiny a rodinné domácnosti.67 Náklady rodinné domácnosti jsou objektivizovány touto domácností, její velikostí, vybavením a jeho stavem a náročností údržby. Jsou nezávislé na osobách manželů. Nicméně, zabezpečování nákladů domácnosti je nepřenositelným subjektivním právem a povinností každého z manželů68. Výživné oproti tomu představuje částku sloužící výhradně k uspokojení osobních potřeb manžela, jehož výše je odvislá od specifických potřeb oprávněného manžela a celkového způsobu života manželů. Možnost dovolávat se samostatně úhrady nákladů společné domácnosti současně zabraňuje patovým situacím, kdy manžel nepřispívá na nálady společné domácnosti a přitom nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného na straně druhého manžela.69 Obdobně jako při určování výživného budou rozhodujícími kritérii pro stanovení výše podílů manželů na nákladech rodinné domácnosti rozhodující osobní a majetkové poměry a možnosti a schopnosti manželů se na úhradě nákladů podílet, včetně osobní péče o domácnost, která je stanovena na roveň poskytování úhrad. Domnívám se proto, 65
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 110. 66 Nový občanský zákoník vedle pojmu společná domácnost vyčlenil též pojem rodinná domácnost (např. § 690 NOZ) pro soužití osob, které tvoří rodinu, bez ohledu na příbuzenské vazby. Domnívám se, že, alespoň pro účely této práce, lze původní označení společná domácnost s novým pojmem rodinná domácnost, ztotožnit a výše uvedené tvrzení je aktuální i v podmínkách nové právní úpravy. 67 Důvodová zpráva k NOZ rozumí pod pojmem potřeby rodiny nejen její výživu, ale vše, co rodina a její členové potřebují k hmotnému i kulturnímu životu, včetně potřeb rodinné domácnosti. Důvodová zpráva k NOZ. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2014]. 68 WESTPHALOVÁ, Lenka; SPÁČIL, Ondřej. Nová úprava osobních vztahů mezi manžely. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 6, s. 216. 69 VĚTROVEC, Vladislav; NEDOROST, Libor. Vztahy mezi manžely a jejich související trestněprávní problémy. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2003, roč. 5, č. 1, s. 12.
35
že ve stejném poměru, v jakém se manželé podílí na vzájemném zabezpečování své životní úrovně, se též budou podílet na zabezpečování úhrad rodinné domácnosti.70 V převážné většině případů manželé nebudou striktně odlišovat částky, které si budou vzájemně poskytovat na výživu a zabezpečení úhrad domácnosti. Z toho pohledu bude proto právo manžela na stejnou životní úroveň ohroženo. Bude-li náklady rodinné domácnosti převážně zajišťovat pouze jeden z manželů, bude část těchto nákladů poskytovat též manželovi, který o domácnost osobně pečuje (spolu s výživným pro manžela samotného a případně ostatní členy rodiny). Nastane zde proto riziko, že částky poskytované na náklady rodinné domácnosti splynou spolu s ostatními finančními prostředky, určenými k výživě dalších členů rodiny, ale hlavně samotného manžela, a bude to na úkor jeho životní úrovně. Dalším úskalím bude situace, kdy po zhodnocení příjmů manželů bude možné konstatovat, že jejich životní úroveň je stejná a nemají povinnost další redistribuce příjmů, ale na úhradě nákladů společné domácnosti se bude podílet pouze jeden z manželů a bude tím fakticky snížena jeho životní úroveň. Neboť obě částky jsou jinak účelově určeny, bude nutné žalovat každou částku zvlášť v případě, že vznikne oprávněnému manželovi i nárok na výživné. 71 V případě, že manželé nemají společnou domácnost, zákon stanoví, že každý z manželů nese náklady své domácnosti, současně je to nezbavuje vzájemné povinnosti si pomáhat a podporovat se (§ 691 odst. 1 NOZ). Jsou-li ovšem náklady manželů na domácnost rozdílné, může se to promítnout do jejich životní úrovně (např. za situace, kdy manžel s nižšími příjmy bude mít z objektivních důvodů vyšší náklady domácnosti). Vyšší náklady na domácnost představují vyšší životní náklady, a proto nebude možné je při určení výše výživného též nezohlednit. Samotná existence rodinné domácnosti manželů nemá vliv na trvání povinnosti k výživě, resp. povinnosti manželů k zajištění stejné životní úrovně. Není ani podstatné, zda manželé netvoří rodinnou domácnost z důvodu, že místo výkonu práce jednoho z manželů je ve vzdáleném místě, ale jinak spolu žijí (tzv. oddělené soužití)72, či proto, že manželé spolu ani netvoří rodinnou domácnost, ani spolu nežijí. Ve druhém případě 70
S přihlédnutím k tomu, že povinnosti podílet se na úhradě nákladů rodinné domácnosti mohou mít též děti, srov. § 886 NOZ. 71 HRUŠÁKOVÁ; KRÁLÍČKOVÁ, 2006, op. cit., s. 109 72 WESTPHALOVÁ; SPÁČIL, 2013, op. cit., s. 216
36
ovšem dojde porušení povinností manželů spolu žít, na které bude velmi pravděpodobně mít vazbu na porušování dalších manželských práv73 a častěji bude přicházet v úvahu posuzování souladu zabezpečování výživy manžela s dobrými mravy.74 Nepoměrně obtížnější bude ovšem v případě odděleného soužití z hlediska jejich životních nákladů, tedy určit výši výživného manželů v situaci, kdy bude třeba určit životní úroveň manžela, který bude dosahovat vyšších příjmů, a tuto zajistit oprávněnému manželovi v případě, kdy oba manželé budou mít zcela rozdílné životní náklady.75 Ač tedy oddělené (sou)žití bude jednodušší z hlediska zabezpečování životní úrovně, které bude zcela oddělené od úhrad na společnou domácnost a posuzování hlediska osobní péče, které zde nebude přicházet v úvahu, bude z hlediska určení životních úrovní manželů taková situace nežádoucí. 3.2.2 Společné jmění manželů a právo na stejnou životní úroveň Institut společného jmění manželů (dále jen „SJM“) byl do českého právního řádu zaveden velkou novelou ZoR č. 91/1998 Sb., kdy nahradil bezpodílové spoluvlastnictví manželů a kontinuitu mu zajistil též NOZ, který nadále vychází z primátu zákonného režimu SJM s možností smluvní modifikace. Zatímco právo na výživné, resp. právo na stejnou životní úroveň, je spjato jen a pouze s osobou, které je výživné poskytováno, SJM je majetkovým společenstvím, kde předpokladem jeho vzniku a existence jsou dvě osoby vzájemně spojené manželstvím76 a nijak není vymezen podíl každého z manželů na majetku do něj náležejícího77. Neboť pravidelné příjmy manželů, ze kterých je jejich výživa uspokojována, jsou běžně součástí SJM, a tedy majetkem obou manželů, je nutné vymezit vztah výživného a SJM. To se samozřejmě bude týkat pouze situací, kdy hmotná a kulturní úroveň manželů nebude stejná, neboť jeden z manželů bude 73
Bude se pravděpodobně jednat o dočasné uspořádání poměrů před rozvodem manželství, opuštění společné domácnosti z důvodu navázání nových vztahů manžely, dočasnou odluku apod. 74 Rozpor s dobrými mravy je pravidelným důvodem pro snížení či úplné nepřiznání výživného. Zákaz výkonu práv a povinností, který je v rozporu s dobrými mravy, stanoví zákon v § 1 odst. 2 a v § 2 odst. 3 NOZ. 75 WESTPHALOVÁ; SPÁČIL, 2013, op. cit., s. 216 76 RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurs rodinného práva: Instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 46 77 Není-li SJM smluvně modifikováno, stává se majetek, který za trvání manželství nabývá byť jen jeden z manželů, předmětem společného jmění manželů (ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 958). Zákonný rozsah SJM je negativně vymezen taxativním výčtem věcí, které manželé nabývají pouze do svého výlučného vlastnictví.
37
porušovat právo druhého manžela na stejnou životní úroveň, a bude proto nutné výši výživného pro oprávněného manžela určit. Nejprve budu uvažovat situaci, kdy SJM trvá v nezměněném, zákonném rozsahu.78 Tehdy bude nutné učinit souhrn příjmů manželů a vymezit nejen odůvodněné potřeby manžela, který se svého práva na stejnou životní úroveň domáhá, ale též manžela, který má výživné poskytovat. Následně bude určena částka, která přejde do výlučné dispozice oprávněného manžela. Tu bude dále možné rozdělit na dvě části s odlišnými právními režimy. První část bude určena k bezprostřední spotřebě manželem a přejde do jeho výlučného vlastnictví, neboť slouží k uspokojování jeho osobních potřeb.79 Zbytek částky poskytnuté na výživném pak přejde do výlučné dispozice oprávněného manžela, který bude rozhodovat o dalším nakládání s penězi. Neboť se ovšem stále jedná o jediné majetkové společenství, zůstanou úspory z výživné tvořené, případně věci z něj pořízené, nadále součástí SJM.80 Povinnému manželovi tak bude pravděpodobně též zachováno právo namítnout neplatnost neuvážlivého finančního hospodaření oprávněného manžela.81 Bude-li výživné poskytováno v takové výši, která umožní tvorbu úspor, a oprávněný manžel je přesto nebude tvořit a veškeré výživné spotřebuje, bude to pravděpodobně možné zohlednit při případném zániku a vypořádání společného jmění manželů. Bude-li SJM omezeno až na movité věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti, budou manželé jimi dosahované příjmy nabývat do svého výlučného vlastnictví a určením výživného dojde k vymezení částek, které přejdou z výlučného vlastnictví jednoho manžela do výlučného vlastnictví manžela druhého, nikoli pouze do jeho dispozice. Okamžikem splatnosti částky výživného vůči ní povinný manžel pozbude všech majetkových práv. 78
Zákon umožňuje manželům rozsah společného jmění téměř libovolně modifikovat, ze zákonného režimu nelze vyjmout pouze věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti (§ 718 odst. 3 NOZ). Smluvní ujednání taktéž nesmí vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu (§ 719 odst. 1 NOZ). 79 NOVÁ; TĚŽKÁ, op. cit., s. 156 – ve vazbě na § 709 odst. 1 písm. a) NOZ 80 Každý z manželů je vlastníkem celé věci a má právo tuto věc držet, užívat a nakládat s ní, přitom je omezen stejným právem druhého manžela. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 958 a násl. 81 Viz § 714 NOZ, podle kterého se manžel může dovolat neplatnosti jednání v souvislosti se SJM, které nelze považovat za běžné; Též § 715 NOZ, podle kterého se manžel může dovolat neplatnosti použití součásti SJM k podnikání bez jeho souhlasu.
38
Pokud bude SJM jinak smluvně modifikováno, bude nutné stanovit pravidla v konkrétních případech v závislosti na rozsahu zúžení (případně rozšíření). Bude ovšem nutné rozhodovat v rozmezí nastíněných mantinelů. Modifikace SJM nemůže vyloučit právo na výživné, resp. právo na stejnou životní úroveň. Právo je předpokladem realizace a současně neoddělitelnou součástí komplexu dalších práv a povinností manželů, jež definují samotné manželství.
3.3 Právo manžela na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů Podle Principů evropského rodinného práva ve věcech majetkových vztahů mezi manžely má každý z manželů podle svých schopností přispívat k uspokojování životních potřeb rodiny. Příspěvek každého z manželů má vedle příspěvku na vedení domácnosti a výchovu a výživu dětí zahrnovat též příspěvek na osobní potřeby manželů. Neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, má druhý manžel právo se jí domáhat u příslušných úřadů (princip 4:4). Principy taktéž stanoví, že manželé mají rovná práva a rovné povinnosti (princip 4:2).82 V úpravě NOZ nenalezneme odchylky od výše uvedených pravidel, tato jsou v NOZ pouze více konkretizována. Lze proto uzavřít, že NOZ zcela respektuje principy CEFL týkající se výživy mezi manžely. Model Family Code akcentuje dohodu manželů ohledně vzájemných příspěvků na potřeby manželů, přičemž ke konkretizaci této dohody dojde vlastně jen v případě konfliktu mezi manžely (čl. 1.15).83 Vztah důvěry mezi partnery, který zahrnuje i důvěru v uspořádání majetkových vztahů, dává za vznik legitimnímu očekávání, že každý z manželů toto uspořádání bude následovat. Výslovná zákonná formulace povinnosti je ovšem předpokladem autoritativního vynucení legitimního očekávání v případě konfliktu mezi manžely.84
82
Prinzipien zum europäischen Familienrecht betreffend Vermögensrechtlliche Beziehungen zwischen Ehegatten. [online]. © 2014 Commission on European Family Law.[cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PRS-German.pdf 83 SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel., 2006, op. cit., s. 33 84 Model family code nepoužívá pojem „manžel,“ ale „partner“ a za vztahy, ve kterých mezi manžely vznikají vynutitelná práva a povinnosti, považuje kromě manželství i takové vztahy, které trvají déle než tři roky, ve kterých manželé mají společné dítě nebo partneři vynakládají značné příspěvky v zájmu vztahu či pouze druhého z manželů.
39
4
Právo rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň Rozvod znamená pro manžely oddělení jejich životů po stránce osobní i
majetkové. Ať již ovšem manželství zaniká z vůle obou či pouze jednoho z manželů, nebude rozvod znamenat návrat na stejnou výchozí pozici, jakou měli oba manželé před uzavřením manželství. V jeho průběhu manželé své životy společně formovali, v různé míře se přizpůsobovali jeden druhému, a to pravděpodobně tím více, čím déle manželství trvalo. Někdy rozvod manželství proběhne jednoduše a po zániku partnerských citových vazeb a vypořádání všech záležitostí spojených s rozvodem, týkajících se především jejich majetkových poměrů a výchovy a výživy dětí, půjde každý z bývalých manželů svou cestou. V jiných případech ovšem úplné oddělení životů manželů nebude možné nikdy, či bude znamenat dlouhotrvající proces, jehož ukončení nebude spadat v jediný okamžik spolu s právní mocí rozsudku o rozvodu manželství. Rovněž i separace ekonomická může probíhat postupně, případně k ní zcela nedojde nikdy. Rozsah vyživovací povinnosti po rozvodu manželů se různí v závislosti na okolnostech rozvodu. Zákon preferuje určení rozsahu výživného dohodou manželů (§ 761 odst. 1 NOZ). Bude-li o výživném rozhodovat soud, určí povinnost platit výživné v přiměřeném rozsahu nebo v rozsahu, který zabezpečí stejnou životní úroveň manželů. Vzhledem k tomu, že předmětem této práce není institut výživného ve svém celku, ale pouze situace, kdy se realizuje právo na stejnou životní úroveň, budu se následovně v podrobnostech věnovat pouze výživnému poskytovanému v rozsahu zabezpečujícím stejnou životní úroveň manželů (§ 762 odst. 1 NOZ).85
85
Předpokladem vzniku práva na výživné v přiměřeném rozsahu je neschopnost rozvedeného manžela sám se život a její původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Hodnotí se věk manžela, jeho zdravotní stav, péče o společné dítě manželů, vyloučeny nejsou další významné okolnosti v konkrétních případech. Podmínkou vzniku povinnosti k výživě je, že ji lze na druhém manželovi spravedlivě požadovat (§ 760 odst. 1 NOZ). Rozhodnými okolnosmi budou též délka manželství a důvod, poroč manžel nepraoval a nepracuje, resp. nemá jiný zdroj příjmu (§ 760 odst. 2 NOZ) pro určení výše výživného budou též rozhodná obecná pravidla, uvedená v § 913 NOZ (§ 760 odst. 3 NOZ). Doba poskytování přiměřené výživy není zákonem omezena, právo manžela na výživné též není limitováno nutností zažádat o něj do určité doby po rozvodu (§ 760 odst. 2 NOZ). Bude-li ovšem výživné na základě dohody manželů nahrazeno poskytnutím jednorázové částky, tzv. odbytným, právo na další přiměřenou výživu zanikne bez možnosti jeho obnovení v budoucnu (§ 761 odst. 1 NOZ).
40
4.1 Právo rozvedeného manžela na výživné podle § 762 odst. 2 NOZ Předpokladem vzniku nároku na výživné v rozsahu zabezpečujícím podíl na životní úrovni ekonomicky silnějšího manžela je vznik závažné újmy v souvislosti s rozvodem manželovi, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo který s rozvodem nesouhlasil (§ 762 odst. 1 NOZ). Na úvod vyvstává otázka, zda se § 762 odst. 1 NOZ aplikuje samostatně či jen v souvislosti s § 760 NOZ. Tedy zda lze výživné v rozsahu zabezpečujícím oprávněnému stejnou životní úroveň přiznat vždy, jsou-li splněny podmínky podle § 762 odst. 1 NOZ, či jen ve vazbě na skutečnost, že oprávněný manžel není schopen se sám živit, tedy jen tehdy, vznikne-li rozvedenému manželovi právo na výživné. Domnívám se, že jestliže zákon vzniku závažné újmy přikládá význam, je nutné ji zohlednit vždy, bez ohledu na to, zda je bývalý manžel, jemuž vznikla újma, schopen se sám živit, či nikoli. Situaci nelze připodobňovat k vyživovací povinnosti mezi manžely, kde jsou povinným i oprávněným oba manželé. Podmínkou, že právo na výživné má ten z manželů, který rozvod převážně nezapříčinil a kterému v souvislosti s ním vznikla závažná újma, jasně definuje povinného i oprávněného. Nebude se proto, na rozdíl od výživného mezi manžely, přihlížet ke schopnostem a možnostem obou manželů, ale pouze schopnostem a možnostem manžela povinného. Změnou poměrů rovněž nemůže dojít ke změně pozic povinného a oprávněného, ale pouze k zániku práva na výživné. Současně se též neuplatní pravidlo, že výživné lze přiznat jen tehdy, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Podmínkou pro přiznání výživného bude pouze újma, která manželovi vznikla a pravidlo stejné životní úrovně se uplatní přednostně před kritériem odůvodněných potřeb manžela. V situaci, kdy manžel bude pracovat a mít vlastní příjmy, mu povinný manžel bude poskytovat výživu v rozsahu, aby jeho životní úroveň vyrovnal s životní úrovní vlastní. Nebude se ovšem zjišťovat, zda oprávněný manžel pracuje v souladu se svými schopnostmi a možnostmi, a to ani tehdy, nebude-li pracovat vůbec. Poskytováním výživného v rozsahu stejné životní úrovně má být udržován status quo. Hluboké nepříznivé důsledky rozvodu manželství se tak mají zmírnit alespoň tím, že po stránce majetkové bude zachován stav, jaký mezi manžely existoval před rozvodem manželství, a to podle zákona až po dobu tří let od rozvodu (§ 762 odst. 1 NOZ). Lhůtou je objektivizována doba, za kterou by měl rozvedený manžel i vlastními
41
aktivitami překonat škodlivé následky rozvodu. 86 Povaha újmy není zákonem blíže specifikována, může jít o újmu majetkového i nemajetkového charakteru. Vznik újmy nemajetkové povahy (špatný psychický stav rozvedeného manžela), se tak může projevit též ve sféře majetkové (rozvedený manžel z důvodu špatného psychického stavu není schopen pracovat). Právo rozvedeného manžela na zajišťování stejné životní úrovně zanikne, uzavřeli nové manželství, příp. registrované partnerství (§ 763 NOZ). Na jeho trvání nebude mít vliv, nastanou-li takové okolnosti na straně povinného, bude ovšem nutné zohlednit skutečnost, že mu povinnost k zajištění stejné životní úrovně (a tomu odpovídající právo) vznikne vůči novému manželovi/partnerovi. Nebudou-li noví manželé/partneři dosahovat shodných příjmů, životní úroveň povinného se změní. Bude-li mít povinný příjmy vyšší, jeho životní úroveň se sníží a bude nutné snížit též výživné poskytované oprávněnému. Jestliže se ovšem jeho životní úroveň zvýši proto, že vyšší životní standard bude zajišťovat nový manžel/partner, nebylo by pravděpodobně v souladu s dobrými mravy umožnit oprávněnému na takové situaci participovat. Vzhledem k nejrůznějšímu možnému uspořádání vztahů mezi manžely/partnery bude nutné vždy pečlivě zvážit celkovou majetkovou situaci a její konkrétní okolnosti.87
4.2 Možnost vyloučení práva na stejnou životní úroveň dohodou V souvislosti s právem rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň se jako problematické se může jevit ust. § 762 NOZ, které stanoví, že rozsah vyživovací povinnosti mezi manžely a způsob poskytování výživného se řídí především dohodou (rozvedených) manželů; dohodnou-li se na poskytnutí jednorázové částky, právo na výživné zcela zanikne. Účelem ustanovení je posílení autonomie vůle mezi manžely,88 zjednodušení zdlouhavého soudního řízení o rozvodu a tím i usnadnění pozic rozvádějících se manželů. Dohoda o výživném po rozvodu není upravena jako typová
86
HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol., 2009, op. cit., s. 444. Blíže k tomu Nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 9. 3. 2014]. 88 Lze hovořit o tzv. dejuridizaci rozvodu, k tomu srov. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Smlouvy mezi snoubenci, manžely a rozvedenými manžely (1. část). Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2004, roč. 6, č. 6, s. 9 87
42
smlouva, zákon nestanoví žádné formální ani obsahové požadavky.89 Může být proto též součástí jakékoli jiné dohody, může být uzavřena kdykoli během manželství a kdykoli po rozvodu manželství.
Soud dohodu manželů neschvaluje, není ani
podmínkou pro rozvod manželství. Uzavírání dohod o výživném po rozvodu je nutné zasadit do konkrétního kontextu situace rozvádějících se manželů. Ponecháme-li stranou možnost, že mezi manžely dojde k uzavření vyvážené, spravedlivé, či (ze strany povinného manžela) dokonce velkorysé dohody, je nutné si uvědomit, že manžel povinný k poskytování výživného je, alespoň po ekonomické stránce, silnější stranou, zatímco manžel oprávněný, který výživné požaduje, stranou slabší,90 a již z této skutečnosti vyplývá nerovné postavení rozvádějících se manželů a riziko zneužití situace. Hrozí proto, že manžel, na jehož straně by byly splněny podmínky pro přiznání výživného v rozsahu zajišťujícím mu stejnou životní úroveň, jakou měl před rozvodem, vyčerpán všemi okolnostmi ukončení vztahu, přistoupí na dohodu o výživném, která bude jeho práva krátit. Do kolize se tak dostávají princip autonomie vůle oproti principu ochrany slabší strany a s tím související možnost soudního přezkumu takových smluv. V odborné literatuře se již vyskytly úvahy nad možností úpravy smlouvy mezi manžely jako smlouvy typové, příp. zavedením kogentních limitů autonomie vůle.91 K problematice úplného vzdání se práva na výživné provedl argumentaci Nejvyšší soud ve sjednocujícím stanovisku k úpravě vyživovací povinnosti dohodou manželů.92 Zde uvedl, že k zániku vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely dochází pouze tehdy, dohodnou-li se manželé na poskytnutí jednorázové částky. Dohodu, ve které se manžel vzdává práva na výživné, nelze posoudit jako neplatnou z důvodu, že jde o vzdání se práv, která vzniknou v budoucnu, neboť dojde-li v budoucnu ke změně
89
Požadavek na formu dohody o výživném, je-li uzavírána, stanoví pouze § 757 NOZ. Koncepce rozvodu podle § 757 NOZ ovšem nepředvídá okolnosti, za kterých manželovi vznikne nárok na výživné, které manželům zajistí stejnou životní úroveň. 90 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Ochrana slabší strany v rodinném právu. In: BLAHO, Peter; ŠVECOVÁ, Adriana (eds.). Právo v európskej perpektíve. II. diel. 1. vyd. Trnava: Trnavská univerzita, 2011, s. 786 91 Tamtéž, s. 789. 92 Stanovisko se vztahovalo k úpravě vyživovací povinnosti v rámci písemné smlouvy podle § 24a ZoR, dle mého názoru lze ovšem právní názor aplikovat na jakoukoliv dohodu o výživném manželů po rozvodu
43
poměrů, bude manžel nadále oprávněn výživné požadovat.93 Stanovisko nicméně řeší pouze variantu, kdy v budoucnu dojde ke změně poměrů. Možností
posoudit
platnost
manželských smluv se zabýval též německý Spolkový ústavní soud a následně Spolkový nejvyšší soud. Spolkový ústavní soud konstatoval, že za situace, kdy v okamžiku vyjednávání smlouvy nebyla mezi manžely parita a jeden z manželů si tak pro sebe mohl vyjednat jednostranně zvýhodněné podmínky, bylo současně vyloučeno právo druhého manžela na svobodný projev vůle.94 Takové smlouvy odporují dobrým mravům a jsou proto nicotné. Též nerovnost vzniklá až následně může způsobit neúčinnost takové smlouvy.95 Soud pochopitelně zdůraznil nutnost komplexního posouzení celé smlouvy a uvedl, že aby bylo možné konstatovat porušení dobrých mravů, musela by v opačném případě být situace pro manžela zcela neúnosná. 96 Na situaci, kdy je mezi manžely uzavřena dohoda značně znevýhodňující oprávněného manžela a uzavřená za nevýhodných podmínek, by rovněž bylo možné pohlížet jako na zneužití práva povinného manžela, kterému zákon nepřiznává právní ochranu (§ 8 NOZ). Jestliže jeden z rozvádějících se manželů uplatňuje právo na výživné, jsou manželé v nerovném postavení. Jsou-li splněny podmínky pro vznik práva na výživné v rozsahu zabezpečujícím, že životní úroveň bývalých manželů bude i po rozvodu stejná, je nerovnost mezi manžely ještě více prohloubena. Domnívám se proto, že přiznání ochrany oprávněnému manželovi by neznamenalo porušení rovnosti mezi nimi, právě naopak.
93
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 k rozhodování soudů ve věcech písemné smlouvy podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, upravující pro dobu po rozvodu manželství vyživovací povinnost manželů, sp. zn. Cpjn 19/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 3. 2014]. 94 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Ochrana slabší strany v rodinném právu. In: BLAHO, Peter; ŠVECOVÁ, Adriana (eds.). Právo v európskej perpektíve. II. diel. 1. vyd. Trnava: Trnavská univerzita, 2011, s. 787 95 Zde německé soudy dochází ke stejnému výsledku jako NS ČR ve výše zmíněném stanovisku, ovšem za použití rozdílné argumentace. 96 COESTER-WALTJEN, Dagmar. Předmanželské smlouvy a rozvodové dohody. In: WINTEROVÁ, Alena; DVOŘÁK, Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2009, s. 117.
44
4.3
Právo rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň ve světle evropských standardů Principy evropského rodinného práva týkající se majetkových záležitostí po
rozvodu manželů zdůrazňují prioritu zabezpečení vlastní výživy každým z manželů samostatně (princip 2:2). Není-li to možné, je dále preferováno určení výživného na základě vzájemné dohody manželů, v níž je též možné se výživného vzdát (princip 2:10), či dohodnout poskytnutí jednorázové částky (princip 2:5). Příslušný úřad má přezkoumat přinejmenším platnost takové dohody (princip 2:10). Pro vznik práva na výživné ani jeho výši není určující, zda se jednalo o rozvod smluvený či rozvod na návrh pouze jednoho z manželů (princip 2:2). Předpoklady pro přiznání výživného po rozvodu jsou nedostatečné finanční prostředky oprávněného k uspokojení vlastních potřeb a současně schopnost povinného potřeby bývalého manžela uspokojit (princip 2:3). Přihlíží se k výdělkovým možnostem, věku a zdravotnímu stavu oprávněného manžela, rozdělení úkolů a péče o děti za trvání manželství a celkové životní poměry během manželství (princip 2:4). Z důvodu chování oprávněného manžela mu příslušný úřad může právo na výživné odepřít (princip 2:6). Taktéž se předpokládá, že výživné bude poskytováno jen po dobu, kdy to bude nutné (princip 2:8). Důležité je vymezení principů v případě plurality oprávněných k výživě vůči povinnému manželovi. Příslušný úřad má dát přednost výživnému nezletilých dětí a zohlednit vyživovací povinnost k novému manželovi (prinip 2:7).97 Lze uzavřít, že v otázce výživného v rozsahu zajišťujícím manželovi stejnou životní úroveň je česká právní úprava oproti evropským tendencím nadstandardní. Na druhou stranu, Principy nijak nevymezují rozsah, ve kterém má být výživné poskytováno, a současně ani nepředpokládají vznik závažné újmy. Nedostatkem české právní úpravy oproti Principům je absence úpravy soudního přezkumu dohod mezi manžely. Stanovení pořadí oprávněných je významné nejen pro oblast výživného
97
Grundsätze zum europäischen Familienrecht für Ehescheidung und nachehelichen Unterhalt [online]. © 2014 Commission on European Family Law.[cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wpcontent/uploads/Principles-German.pdf
45
rozvedených manželů, ale pro celou problematiku výživného. Principy zcela jednoznačně upřednostňují potřeby nezletilých dětí a jejich životní úroveň, zatímco česká právní úprava využívá princip poměrného uspokojení výživného, a tedy i poměrného snížení životní úrovně všech oprávněných (včetně povinného). Úpravu výživného rozvedených manželů podle Model Family Code hodnotím především jako velmi odvážnou. Stejně jako Principy, Model Family Code upřednostňuje co nejrychlejší ekonomické osamostatnění bývalých manželů, současně ovšem připouští možnost, že k tomu nedojde vůbec. Model Family Code výslovně nevymezuje institut výživného rozvedených manželů a do prostředků, ze kterých může být potřebný manžel finančně zajištěn, zahrnuje mimořádný podíl na společném majetku manželů, který by jinak byl rozdělen rovným dílem, účast na důchodovém pojištění povinného manžela, případně pravidelné periodicky vyplácené finanční částky (tedy výživné v obvyklé podobě). Model Family Code předpokládá, že vzniknou-li na straně jednoho manžela výhody (spočívající v dosaženém majetku či budoucích důchodech, čl. 1.22) a na straně druhého manžela nevýhody (spočívající v neschopnosti zajistit si životní úroveň, jakou měl před rozpadem manželství, čl. 1.24), a tyto mají původ v manželství a jsou zapříčiněny především tím, že se druhý manžel věnoval péči o rodinu a domácnost (a alespoň částečně tím byly sníženy jeho výdělkové možnosti čl. 1.26), mají být tyto výhody a nevýhody (fakticky tedy především výhody) mezi manžele děleny zásadně rovnoměrně (čl. 1.27). Soud se ovšem od principu rovného dělení může odklonit s ohledem na další okolnosti, mezi které se řadí např. zájmy nezletilých dětí, doba trvání partnerství, pracovní příležitosti manželů či dřívější domácí násilí (1.28). Nemá-li ovšem zvýhodnění (resp. znevýhodnění) manželů původ v manželství, nemá být úkolem manžela, ale především státu, aby prostřednictvím rodinné politiky, vytváření příležitostí na pracovním trhu a jiných veřejných prostředků vytvářel záruky uplatnění potřebného manžela. Model Family Code uvažuje též další dvě situace, kdy má bývalý manžel povinnost druhého manžela finančně zajistit a kdy se neuplatní výše uvedená kritéria, a to v případech, kdy je třeba zajistit spravedlnost v konkrétních případech. První případ reflektuje situace, kdy jeden z manželů významně pokrývá nadstandardní potřeby druhého manžela či obou (čl. 1.29). Jako poslední a zcela výjimečná možnost se
46
subsidiárně k předchozím dvěma uplatní povinnost k zajištění druhého manžela v případě, kdy je ukončeno dlouhodobé manželství (čl. 1.31), a má být omezena jen na takovou výši a dobu, které manželovi umožní přizpůsobit se novým okolnostem (čl. 1.32). Je výrazem tzv. post-partnerské solidarity a má zamezit nečekané újmě manžela. Je ovšem odmítán koncept „potrestání“ manžela, jehož příjmy jsou vyšší.98 Takové pojetí zabezpečení manžela je nepochybně podobné výživnému podle § 762 NOZ. Výslovně se rovněž uvádí možnost uzavřít dohodu o výživném (čl. 1.38). Soud ji ovšem schválí v případě, že se ve srovnání s pravidly určenými Model Family Code bude jevit jako přiměřená a rozumná (čl. 1.39).99 Explicitně není stanoveno, že životní úroveň manželů po rozvodu v případě, že je jednomu z manželů zajišťována výživa, má být stejná; taktéž ovšem nelze dovodit opak, neboť v případě zajištění potřebného manžela z důvodu vzniku výhod a nevýhod je za onu nevýhodu výslovně považována skutečnost, že manžel po rozvodu není schopen si sám zajistit životní standard, kterého dosahoval za trvání manželství. Rovněž k dočasnému zajištění výživy po zániku dlouhotrvajícího manželství autorka kodexu uvádí, že má jít o dočasné udržení statusu quo. Současně ovšem zdůrazňuje, že bývalý partner nemůže být odpovědný za zdraví či věk druhého partnera, či situaci na trhu práce, tedy za okolnosti, které nemají původ v partnerství. Takovou odpovědnost by měl nést stát.100 Řešení zajištění životní úrovně manžela po rozvodu podle Model Family Code je velmi precizované. Umožňuje soudu přezkoumat dohodu z hlediska rozumnosti a přiměřenosti. Vymezuje jasnou hranici mezi manžely, kteří jsou si doživotně zavázáni například společnými dětmi, a manžely, mezi kterými kromě samotného manželství nevznikly další významné závazky. Domnívám se, že ač se sice výživné rozvedeného manžela vztahuje k okamžiku rozpadu rodiny, je takový důraz na post-partnerskou solidaritu též nástrojem prorodinné politiky, když zabezpečuje manželovi, že i v případě ztráty schopnosti zajištění obživy z důvodu péče o děti a následném rozpadu manželství bude jeho životní úroveň zajištěna. To může nepochybně přispět ke ztrátě obavy ze založení rodiny. 98
SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel., 2006, op. cit., s. 45 a násl. Tamtéž, s. 82 a násl. 100 Tamtéž, s. 68 a násl. 99
47
5
Právo na stejnou životní úroveň mezi registrovanými partnery a bývalými partnery Na úvod si dovolím zdůraznit, že shrnutím problematiky práva na stejnou
životní úroveň mezi registrovanými partnery a bývalými partnery do jediné kapitoly nepřikládám tomuto právu menší význam než právu manželů na stejnou životní úroveň. Naopak se domnívám, že úplným naplněním ústavněprávního požadavku rovnosti v souladu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod by byla situace, kdy by k problematice práv a povinností mezi partnery a bývalými partnery bylo možné pouze odkázat na shodnou úpravu mezi manžely. Za současného stavu legislativy lze konstatovat, že práva a povinnosti registrovaných partnerů a bývalých partnerů jsou upravena obdobně jako práva a povinnosti mezi manžely a bývalými manžely, ovšem v podstatně menším rozsahu. Analýzu práva na stejnou životní úroveň mezi partnery proto, vhledem k podobnostem a jasně definovatelným odlišnostem, provedu metodou srovnání s kapitolami této práce, které jsou věnovány manželům a rozvedeným manželů, a částečně odkazem na ně, kdy se budou shodovat. Právo na výživné v rozsahu, který zajistí, že hmotná a kulturní úroveň mezi partnery a bývalými partnery bude stejná, stanoví § 10 ZoRP. V obecné rovině je rovnost partnerů v právech a povinnostech upravena v § 8 ZoRP. Tím ovšem zákonný výčet základních vzájemných práv a povinností mezi partnery končí. Povinnost k vzájemné podpoře a pomoci, úctě a respektu k důstojnosti druhého, jež tvoří součást komplexu práv a povinností mezi manžely a z nichž lze též dovozovat povinnost manželů zajišťovat si vzájemně stejnou životní úroveň, v ZoRP chybí. Povinnost k vzájemné výživě tak v ZoRP skutečně působí jakou pouhá zákonem stanovená povinnost, izolovaně, mechanicky a bez zasazení do kontextu komplexu práv, jež by registrované partnerství pojímaly rovnocenně s manželstvím jako důstojné a respektu hodné soužití dvou osob, jež má svůj původ v citové vazbě mezi nimi. Problematika práva na stejnou životní úroveň mezi partnery je zjednodušena101 101
V žádném případě se nejedná o zjednodušení v pozitivním slova smyslu. S každou eliminací práv a povinností mezi partnery oproti manželům vzniká větší prostor pro kritiku zákonodárce, který tím vztah osob stejného pohlaví odmítá respektovat jako plnohodnotné soužití.
48
skutečností, že mezi partnery nevzniká žádné majetkové společenství. 102 Právo na stejnou životní úroveň se proto mezi partnery realizuje za obdobných podmínek jako mezi manžely v případě, že je SJM zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. ZoRP bohužel zcela ignoruje možnost vzniku rodiny a rodinné domácnosti a s tím související majetkoprávní otázky. Jestliže spolu ovšem partneři sdílí společnou domácnost, bude, stejně jako u manželů, nutné oddělit výživné a úhrady na společnou domácnost a dbát na to, aby nepřiměřené rozdělení úhrad společné domácnosti nemělo ve svém důsledku negativní vliv na životní úroveň partnerů. Podstatně větší rovnost je v otázce práva na stejnou životní úroveň mezi bývalými partnery a bývalými manžely. Právní postavení bývalých manželů a bývalých partnerů je, přes formulační odchylky obou zákonů, téměř shodné, a proto jsou shodná i rizika z toho plynoucí.
5.1 Právo na stejnou životní úroveň mezi registrovanými partnery a bývalými partnery ve světle evropských standardů. Při srovnání s Principy vypracovanými CEFL stojí za povšimnutí skutečnost, že zatímco anglická verze používá pro označení manželů/partnerů neutrální pojem „spouse,“ německá, taktéž autentická verze,103
užívá výraz „Ehegatte“ (manžel) a
„nachehelicher Unterhalt“ (výživné po rozvodu manželství) přesto, že v žádné z německy mluvících zemí nemohou páry stejného pohlaví uzavírat manželství, ale pouze registrované partnerství. Přikloníme-li se k aplikovatelnosti principů na poměry registrovaných partnerů, lze po provedení srovnání s českou právní úpravou odkázat na závěry uvedené v kapitolách týkajících se manželů a rozvedených manželů. Model Family Code již byl v předcházejících kapitolách představen jako liberální kodex, který nerozlišuje pohlaví osob, které spolu žijí, ani stupeň institucionalizace jejich soužití.104 Povinnost vzájemného zabezpečení stejné životní úrovně není explicitně vyjádřena a je kladen důraz na autonomii vůle v uspořádání majetkových
102
Majetek, který partneři nabývají, nabývají pouze do svého výlučného vlastnictví, příp. po dohodě do podílového spoluvlastnictví. 103 CEFL: Principles. [online]. [cit. 15.3. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/principles/ 104 SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel., 2006, op. cit., s. 33
49
záležitostí osob. Pro zabezpečení stejné životní úrovně osob po zániku partnerství platí, co bylo uvedeno v kapitole věnující se rozvedeným manželům.
50
6
Změna životní úrovně Neboť právo na výživné může trvat i po desítky let, je pochopitelné, že se
v průběhu jeho výkonu budou měnit potřeby oprávněného a též schopnosti a možnosti povinného a v závislosti na to bude též nutné upravovat výši výživného tak, aby byla stále naplňována zásada stejné životní úrovně oprávněného a povinného, v souladu se zásadou rebus sic stantibus.105 U dětí lze výživné stanovit až na tři roky zpětně, a je proto nutné zabývat se i změnami poměrů, které již opět pominuly. Mezi běžné důvody změny výše výživného patří růst potřeb dítěte v souvislosti s věkem a vyššími životními náklady. Rovněž změna počtu vyživovaných osob (narození potomka, uzavření sňatku, resp. registrovaného partnerství, či naopak rozvod, resp. zrušení partnerství, ale i úmrtí osoby, ke které má povinný též vyživovací povinnost), případně změna rozsahu, v jakém bude povinen jim výživné poskytovat, ovlivní možností povinného. Dlouhodobé onemocnění taktéž ovlivní jak výdělkové možnosti osoby povinné, tak odůvodněné potřeby osoby oprávněné. Na místě bude vždy úvaha, kde se nachází hranice mezi snížením výživného a zánikem vyživovací povinnosti v případě, že dojde k výraznému zhoršení poměrů povinného a podíl na životní úrovni povinného bude oprávněnému zajišťovat uspokojení jeho odůvodněných potřeb v nižší míře, než kdyby vyživovací povinnost přešla na další příbuzné v pořadí. Zejména u nezletilých dětí je třeba vždy sledovat nejlepší zájem dítěte a zajišťovat jeho morální a hmotný prospěch. V následující kapitole provedu analýzu nejčastějších důvodů pro změnu poměrů, které současně mohou být problematické. 6.1
Insolvence Neschopnost povinného dostát svým závazků znamená změnu poměrů na straně
povinného a je proto důvodem pro změnu rozhodnutí o výživném. Je nutné rozlišovat, zda se jedná o platební neschopnost, či pouze platební nevůli.106 Přestane-li povinný
105
NOVÁ; TĚŽKÁ, 1995, op. cit., s. 41 Není-li dlužník schopen plnit své závazky, které jsou déle než 30 dnů po splatnosti a má více věřitelů, je v úpadku (§ 3 odst. 1 InsZ). V platební neschopnosti je dlužník tehdy, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo je neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti nebo není možné 106
51
platit výživné bez toho, aniž by se ocitl v platební neschopnosti, bude spíše na místě podat návrh na exekuci,107 příp. může dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zanedbání povinné výživy.108 Skutečnost, že povinný není insolventní, může vyjít najevo až v průběhu řízení. Nelze ovšem vyloučit využití insolvenčního řízení oprávněným jako nástroje k vymáhání výživného.109 Po zahájení insolvenčního řízení nadále trvá povinnost dlužníka plnit vyživovací povinnost (§ 111 odst. 2 InsZ). Pohledávky výživného jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou [§ 169 odst. 1 písm. e) InsZ], které jsou při jejím rozvrhu uspokojovány přednostně. Na první pohled se proto může zdát, že nedochází ke změně poměrů, neboť nadále přichází v úvahu celý majetek dlužníka. Změnou je ovšem to, že dlužník k tomuto majetku ztrácí dispozici a tento majetek je nyní účelově určen. Změnu poměrů tak bude vždy nutné posoudit v konkrétním případě.110 Je-li prováděna reorganizace, patří pohledávky zákonného výživného mezi pohledávky, které nejsou dotčeny reorganizačním plánem (§ 337 odst. 2 InsZ). Při oddlužení se určí poměrné uspokojení pohledávek (§ 398 odst. 3 InsZ)111 a nepochybně dojde ke změně poměrů a snížení výživného. Pro účely určení výše výživného bude též rozhodující, zda povinný nevyvolal stav insolvence záměrně a zda se nevzdal bezdůvodně výhodnějšího zaměstnání či majetkového prospěchu, příp. zda tento stav není pouze předstírán.112 V takovém případě by soud nepřihlížel ke snížení jeho životní úrovně, nenastal by důvod pro změnu poměrů a soud by mohl rozhodnout na základě potencionality příjmů.
dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dlužník, který je podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. 107 Výživné lze od 1. ledna 2013 vymáhat pouze prostřednictvím soudního exekutora, nikoli již prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí. 108 Podle § 196 trestního zákoníku se trestného činu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní svou zákonnou vyživovací povinnost po dobu delší než čtyři měsíce. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2014]. 109 TARANDA, Petr. Nezletilec a konkurs. Poradce, 2003, č. 2. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2014]. 110 ZOULÍK, František. Vyživovací povinnost při insolvenci. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2009, s. 613 111 Tamtéž, s. 612 112 Výkladové stanovisko k posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona u povinné osoby, jejímž jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima, č. 6/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 2. 2014].
52
6.2 Změna počtu osob oprávněných vůči povinnému Změna počtu vyživovaných osob či změna výše výživného, které jim povinný poskytuje, vždy povede ke změně životní úrovně povinného. Jedná-li se o vyživovací povinnost mezi manžely a povinnému nastane vyživovací povinnost k (nemanželskému) dítěti, příp. dalším příbuzným v přímé linii, promítne se to i do celkových majetkových poměrů mezi manžely a nebude možné požadovat, aby šla tato vyživovací povinnost pouze na vrub životní úrovně povinného manžela.113 Jinak bude nutné hodnotit situaci, kdy povinnému vznikne vyživovací povinnost vůči rozvedenému manželovi a nebylo by pravděpodobně spravedlivé a morální, aby se nový manžel podílel na zajištění životní úrovně bývalého manžela povinného. V případě vyživovací povinnosti vůči bývalému manželovi, která mu má zajistit stejnou životní úroveň, tato nezaniká, uzavře-li povinný nové manželství. Promítne se to nicméně do životní úrovně povinného, stejně jako vznik vyživovací povinnosti k dětem či dalším příbuzným, a proto bude nutné upravit i výši výživného bývalého manžela. Otázkou je, do jaké míry bude v tomto případě ve schopnostech povinného stejnou životní úroveň zajišťovat. Klesne-li životní úroveň povinného rodiče v důsledku změny v počtu vyživovaných osob, nelze vyloučit ani projev této změny do životní úrovně dítěte. Domnívám se ovšem, že ač zákon nestanoví pořadí oprávněných, měl by být každý zásah do životní úrovně dítěte posuzován ve světle zásady nejlepšího zájmu dítěte. Vznikne-li vyživovací povinnost vůči novému manželovi a má-li se to projevit na životní úrovni dítěte či rozvedeného manžela, bude nutné případně zkoumat, zda rovněž nový manžel přispívá k celkové životní úrovni své a povinného v souladu se svými možnostmi a schopnostmi.114
6.3 Ztráta obživy povinného Jednou z nejčastějších situací, kdy bude nutné měnit výši výživného z důvodu změny poměrů na straně povinného, bude ztráta jeho obživy, resp. snížení jím 113
NOVÁ; TĚŽKÁ, 1995, op. cit., s. 153 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1964, sp. zn. 9 Co 412/64. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2014]. 114
53
dosahovaných příjmů. Neboť rozhodující jsou příjmy, jejichž dosažení je ve schopnostech a možnostech povinného, nikoli příjmy, jichž dosahuje, příp. jejichž dosažení tvrdí, bude nezbytné přihlížet k tomu, zda se nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti a zda skutečně klesla jeho celková životní úroveň (§ 913 odst. 2 NOZ). Dojde-li soud k závěru, že se povinný vzdal výhodnějšího zaměstnání, aby se vyhnul placení vysokého výživného, bude vycházet z potencionality příjmů povinného vzhledem k jeho možnostem a schopnostem (ke schopnostem a možnostem povinného odkazuji na úvodní kapitolu, kde byla problematika analyzována). Hodnocení změny celkové životní úrovně bude obtížné v případě, kdy mezi manžely, (též partnery či druhy) dojde k „výměně rolí“ a zatímco dosud pracující manžel se bude starat o domácnost, druhý manžel nastoupí do zaměstnání a celková životní úroveň rodinné domácnosti se tím nezmění. Ústavní soud k tomu výslovně uvedl, že je právem rodiče nastoupit na rodičovskou dovolenou.115 Pro poměry oprávněného dítěte přitom není relevantní, že je soužití povinného rodiče a jeho druha založeno pouze na fakticitě. Nepřihlížení k takové skutečnosti by bylo v rozporu s reálným dějem a znamenalo by konstrukci právní fikce. Současně se ale taková změna uspořádání poměrů nemůže negativně projevit do sféry oprávněného dítěte. Mohlo by totiž dojít k absurdní situaci, kdy by ani jeden z rodičů nepracoval z důvodu péče o domácnost a potomky a neměl tak žádné vlastní příjmy. Pokud by ovšem v důsledku takové výměny rolí došlo ke snížení životní úrovně povinného rodiče, bylo by též nutné posoudit, zda nešlo o účelové vzdání se výhodnějšího zaměstnání.
6.4 Vazba a výkon trestu. Vazba výkon trestu většinou znamenají ztrátu příjmů povinného. Nelze ovšem bez dalšího vyslovit zánik vyživovací povinnosti povinného proto, že není v jeho možnostech výživu zajišťovat. Je především zohledňována skutková podstata trestného činu a forma zavinění.116 Spáchal-li povinný úmyslný trestný čin, jeho vyživovací povinnost nezaniká. V konkrétních případech byla soudy problematika řešena u 115 Nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 4. 3. 2014]. 116 LUŽNÁ, Romana. Vyživovací povinnost k nezletilému dítěti rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody – vybraná judikatura. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2008, roč. 10, č. 11, s. 12 a násl.
54
vyživovací povinnosti vůči dětem.117 Jestliže povinný spáchal úmyslný trestný čin a úmyslně se tak zbavil možnosti plnit vyživovací povinnost, nelze to přičítat k tíži dítěte, jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod právo na rodičovskou výchovu a péči.118 Na změněné majetkové poměry nelze brát zřetel, neboť nikdo nemůže mít důležitý důvod páchat trestnou činnost, ale dítě bude mít vždy zájem na tom, aby jeho potřeby byly výživným uspokojeny. 119 Tím spíše to platí v případě, jestliže povinný spáchal úmyslný trestný čin proti dítěti, příp. druhému z rodičů a následným uvalením vazby a uložením trestu vězení by se vyživovací povinnosti vůči dítěti zbavil.120 Stejné závěry o pokračování vyživovací povinnosti bude pravděpodobně nutné
dovodit
i
v případě
nedbalostních
trestných
činů
směřujících
proti
oprávněnému.121 Takové úvahy soudů jsou správné, spravedlivé a nezpochybnitelné. Je ovšem otázkou, nakolik bude takové výživné vymahatelné a zda lépe nebude zajištěna životní úroveň oprávněných v případech nedbalostních trestných činů, kdy se výživné povinnému nestanoví a vznikne vyživovací povinnost dalších povinných podle zákonného pořadí.
6.5 Vycestování povinného a vyhoštění Zajištění stejné životní úrovně bude problematické v případě, kdy povinný bude v zahraničí. I při vysokých příjmech povinného bude obzvláště nutné přihlížet k životním nákladům, které mohou být značné. To platí i opačně, budou-li příjmy povinného nízké, kdy i jeho náklady na živobytí pravděpodobně budou nižší (v tomto případě nastane další problém, kterým bude objektivní nemožnost povinného zajistit odůvodněné potřeby oprávněného i v případě, že bude naplněna zásada stejné životní úrovně). Nepochybně, překážkou bude samotné zjištění životní úrovně povinného.
117
Dle mého názoru není aplikace závěrů soudu vyloučena na všechny druhy zákonné vyživovací povinnosti. 118 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV.ÚS 1181/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 4. 3. 2014]. 119 LUŽNÁ, 2008, op. cit., s. 13 120 Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1181/07. 121 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 11 Co 507/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2014].
55
Rovněž v
případě, že povinný bude vyhoštěn122, změní se tím s největší
pravděpodobností jeho životní úroveň, neboť dojde ke změně výše příjmů i životních nákladů, a bude tak odůvodněna změna výše výživného, aby byla i nadále zajištěna stejná životní úroveň povinného i oprávněného. Problematickou bude ovšem objektivní nemožnost účasti povinného na řízení, neboť tím bude ztížena vymahatelnost takového výživného. Jen dílčí řešení celého problému představuje možnost tezaurace výživného u dětí, kdy je povinnému rodiči v případech zvláštního zřetele hodných uloženo složení zálohy na výživné splatné v budoucnu (§ 918 NOZ).
122
Trest vyhoštění lze podle § 80 trestního zákoníku uložit pachateli, který není občanem České republiky a vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2014].
56
7
Úvahy de lege ferenda Na jednotlivé slabiny právního řádu v otázce práva na stejnou životní úroveň bylo
již upozorněno v rámci předcházejících kapitol při provádění analýzy jednotlivých situací. V této kapitole provedu shrnutí situací, ve kterých pokládám za žádoucí změny právního řádu, a nastíním možná řešení, která by zákonodárce mohl zvolit. Za největší slabinu problematiky práva dětí podílet se na životní úrovni rodičů považuji absenci pevně (či alespoň orientačně) stanovených horních limitů výživného. Pravděpodobně lze tento stav částečně přičítat skutečnosti, že možný negativní vliv příliš vysokého výživného se dotýká jen menšiny případů, kdy se cíleně realizuje právo dětí na stejnou životní úroveň. Zakotvením práva dítěte na stejnou životní úroveň zákonodárce sledoval především ochranu dětí, které jsou ve zcela opačné pozici, tedy u kterých hrozí, že životní potřeby nebudou zabezpečeny ani v základní míře; spolu s (ne)vymahatelností výživného to zcela jistě představuje nejpalčivější problémy výživného dětí. Nicméně, právní úpravu výživného dětí považuji z důvodu absence horních limitů výživného za nehotový komplex. Z výživného se tak může stát, řečeno s mírou nadsázky, „zbraň“, která se v důsledku neobratného zacházení může otočit i proti samotnému oprávněnému dítěti. Požadavek na zajištění práva dítěte podílet se na životní úrovni rodičů je sice zcela naplněn, řešení je ovšem příliš izolované, a tím neodpovědné. Domnívám se, že rakouská právní úprava by v tomto směru mohla být pro českého zákonodárce inspirací (blíže podkapitola 2.2.2). Evropské standardy, zastoupené pro výživné mezi rodiči a dětmi prozatím pouze skrze Model Family Code, nestanoví žádné limity výživného, ale ani rozsah, v jakém má být výživné dětem běžně poskytováno. V souvislosti s Model Family Code se ve srovnání s judikaturou českých soudů, které odmítají stanovení věkových hranic pro zánik práva na výživné, nabízí úvaha, zda by stanovení věkové hranice (případně s možností výjimky z pravidla, jež by vyžadovala náležité odůvodnění) nevedlo k odpovědnějšímu a cílevědomějšímu jednání samotných dětí. Ve vztazích mezi manžely lze jen těžko hledat vhodnější cesty (modely) k zabezpečení práva manželů na stejnou životní úroveň. Strohé jsou v tomto směru i Principy CEFL a Model Family Code. Řada vzájemných práv a povinností mezi
57
manžely (ať už se jedná o povinnost žít spolu, být si věrni, respektovat svou důstojnost atd.) není právem vynutitelná. Jsou-li tyto práva a povinnosti mezi manžely vykonávány, jsou většinou vykonávány ve svém celku. Má-li být ovšem vyživovací povinnost jediným právem a současně povinností, které budou mezi manžely zabezpečovány, a k tomu pouze na základě autoritativního soudního rozhodnutí, nebude se již mezi manžely jednat o funkční vztah, taková situace nebude dlouhodobě udržitelná (a udržovaná) a pravděpodobně dojde brzy i k formálnímu zániku vztahu. Pro každý případ ovšem považuji za vhodné, aby zákonodárce jasnějšími pravidly vymezil vztah výživného, společného jmění manželů a úhrad nákladů společné domácnosti, aby nehrozilo jejich smísení, které by šlo na vrub životní úrovně manžela. Za největší úskalí problematiky práva na stejnou životní úroveň mezi rozvedenými manžely považuji možnost úplného vzdání se práva uzavřením takové dohody mezi manžely, která by byla výsledkem zneužití postavení, tedy zneužití práva ekonomicky silnějšího manžela. Nelze pravděpodobně do smluvní volnosti manželů, i s ohledem na variabilnost vypořádání majetkového vypořádání manželů, zasahovat stanovením kogentních limitů takové dohody. Za vhodné řešení považuji uplatnění mechanismů případného přezkumu takových smluv, k jakému přistoupily německé soudy. Úvahy de lege ferenda týkající se práv manželů a rozvedených manželů lze vztahovat i na poměry registrovaných partnerů a bývalých partnerů, kde je ovšem problematické samotné vymezení rozsahu jejich vzájemných práv a povinností; to již ovšem není tématem této práce.
58
Závěr Právo dítěte podílet se na životní úrovni rodičů patří k elementárním prostředkům ochrany práv dětí, zvláště nezletilých. Právo je ovšem podmíněné neschopností se samostatně živit a zákon bohužel neposkytuje řešení situace, kdy je dítě sice schopno se samo živit, ale nedosahuje životní úrovně rodičů. Ze zákona nelze vyvodit jednoznačné řešení kolize a bude proto třeba aplikovat obecné principy, především princip nejlepšího zájmu dítěte. Za situace, kdy zákon nestanoví horní limity výživného, přichází při důsledném naplnění zásady stejné životní úrovně dětí a rodičů v úvahu rovněž vznik negativních výchovných vlivů příliš vysokého výživného. Jestliže rodiče nenaleznou shodu ohledně použití části výživného k tvorbě úspor, nemůže o tom ani soud autoritativně rozhodnout. Může ovšem rodičům nařídit účast na mediačním jednání, které (spolu s dalšími alternativami mimosoudního řešení sporů) představuje významnou šanci pro uzavření racionální dohody mezi rodiči. Inspirativní by v tomto směru mohla být pro českého zákonodárce rakouská právní úprava, která výše uvedeným rizikům předchází stanovením horních limitů výživného. Ač zákon sice nestanoví tuto povinnost, je nutné uzavřít, že na skutečném zajištění práva dítěte podílet se na životní úrovni rodičů budou participovat též osoby, vůči nimž je sám povinný rodič v pozici oprávněného. Právo manželů na stejnou životní úroveň je vzájemné, nepodmíněné a nelze se jej vzdát. Je pevně provázáno s dalšími (nejen) majetkovými právy a povinnostmi, které mezi manžely vznikají a které spolu tvoří ucelený a uzavřený systém. V případě, že životní úroveň manželů nebude stejná, bude nezbytné od sebe jednotlivá práva a povinnosti oddělit. Ze zákona lze dovodit nezávislost vyživovací povinnosti na existenci SJM a na hrazení nákladů společné domácnosti, v praxi to ovšem bude mimořádně obtížné. Zůstává ovšem otevřenou otázkou, zda je objektivně v možnostech zákonodárce vytvořit v této oblasti jiná a lepší pravidla. Účelem výslovného zákonného zakotvení práva manželů na stejnou životní úroveň je možnost se jej dovolat v případě, že bude porušováno. Je ovšem nutné podotknout, že deklarování práva manželů na stejnou životní úroveň resp. vzájemné vyživovací povinnosti mezi nimi určením
59
konkrétní částky výživného, se neslučuje s povahou vztahu, který by mezi manžely měl fungovat. Zákonnou úpravu práva rozvedeného manžela na stejnou životní úroveň vnímám jako problematickou. Samo o sobě právo ve svém rozsahu představuje nadstandardní úpravu ve srovnání s evropskými tendencemi. Na druhou stranu NOZ připouští, aby se rozvedený manžel v dohodě zcela vzdal práva na výživné jako takového; dohodu soud nijak nepřezkoumává. Přitom není nijak reflektována skutečnost, že manžel, který se domáhá určení výživného, je slabší stranou již proto, že je ekonomicky znevýhodněn, a v problematickém období rozvodu mohou být nerovnosti mezi manžely ještě více prohloubeny. Jsou-li zákonem vymezeny podmínky, kdy má rozvedený manžel právo na stejnou životní úroveň, měla by též tomuto právu být poskytnuta patřičná ochrana. Totéž platí pro právo na stejnou životní úroveň mezi bývalými partnery. Stěžejní problém u práva registrovaných partnerů na stejnou životní úroveň spatřuji v tom, že „technicky“ je jeho zákonná úprava bezproblémová a vzhledem k neexistenci majetkového společenství mezi partnery je jeho vymezení dokonce snadnější, chybí ovšem jakékoliv zakotvení tohoto práva do širšího komplexu práv a povinností, kterým by bylo definováno partnerské soužití a kterým by byl rovněž definován účel zakotvení práva partnerů na stejnou životní úroveň. Modelové evropské standardy rodinného práva, zastoupené Principy a Model Family Code, nezmiňují výslovně právo na stejnou životní úroveň, přiklánějí se ke striktnějšímu omezení výživného dětí i rozvedených manželů. Ve srovnání s nimi se tak česká právní úprava jeví jako velkorysá. V právní úpravě zaměřené na právo na stejnou životní úroveň nalezneme slabá i silná místa. Silnou stránkou je již zakotvení práva samotného. Nedostatky představuje někdy nedostatečná ochrana práva a nedůsledné řešení dopadů, které s sebou může nést. Více než v jakémkoliv jiném odvětví práva zde platí, že obecně formulovaná právní úprava svěřuje významnou úlohu soudům, které by měly dbát na důkladné posouzení každého konkrétního případu, současně být ve svém rozhodování konzistentní a zdržovat se přílišného formalismu.
60
Seznam použité literatury Monografie, komentáře, sborníky a učebnice: COESTER-WALTJEN, Dagmar. Předmanželské smlouvy a rozvodové dohody. In: WINTEROVÁ, Alena; DVOŘÁK, Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2009, s. 109-118. ISBN 978807357432. HOLUB, Milan; NOVÁ, Hana; PTÁČEK, LUBOMÍR; SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. aktual. a přeprac. vyd. Praha: Leges, 2011, 456 s. ISBN 978-80-87212-96-7. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině, Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 558 s. ISBN 978-80-7400-061-4. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, 400 s. ISBN 80-210-3974-4 (Masarykova univerzita) 80-7239-192-5 (Doplněk). KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Evropský kontext vývoje českého rodinného práva po roce 2004. In: HURDÍK, Jan; FIALA, Josef; SELUCKÁ, Markéta. Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 202-222. ISBN 80210-4182-X. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Manželské majetkové právo: od smlouvy ke smlouvě? In: DVOŘÁK, Jan; MALÝ, Karel. 200 let Všeobecného občanského zákonku. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2011. 683 s. ISBN 978-80-7357-753-7. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Ochrana slabší strany v rodinném právu. In: BLAHO, Peter; ŠVECOVÁ, Adriana (eds.). Právo v európskej perpektíve. II. diel. 1. vyd. Trnava: Trnavská univerzita, 2011, s. 641-1094. ISBN 9788080824617. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Podněty Komise pro evropské rodinné právo (CEFL) pro další vývoj českého rodinného práva. In: Európske a národné romery civilného práva, etický rozmer a zodpovědnost právnických profesií. 1. vyd. Pezinok: Justičná akadémia Slovenskej republiky, 2011, 336 s. ISBN 9788097020736.
61
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Recenze díla Schwenzer, I., Dimsey, M.: Model Family Code. From a Global Perspective. Antwerpen - Oxford, Intersentia, 2006, 257 s. Právník. 2007, roč. , č. 2, s. 80-83. ISSN 0231-6625. NOVÁ, Hana; TĚŽKÁ, Olga. Vyživovací povinnost. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. 226 s. ISBN 80-85647-84-2. RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurs rodinného práva: Instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, 227 s. ISBN 80-7179-182-2. SCHWENZER, Ingeborg; DIMSEY, Mariel. Model Family Code – From a global perpective. Antwerpen - Oxford: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN: 9050955908. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6. VOLKMER, Rebecca. Die elterliche Sorge bei nichtehelichen Kindern – insbesondere die Rechtsstellung des nichtehelichen Vaters – und die Prinzipien des Commission on European Family Law. Berlin: Logos-Verlag, 2011, 234 s. ISBN 978-3-8325-2785-3. WESTPHALOVÁ, Lenka; SPÁČIL, Ondřej. Nová úprava osobních vztahů mezi manžely. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 6, s. 216. ISSN 1210-6410. ZOULÍK, František. Vyživovací povinnost při insolvenci Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2009, s. 609-614. ISBN 9788073574321 Články: BĚHOUNEK, Tomáš. Mediace v civilním řízení. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 19, s. 713-717. ISSN 1210-6410. DOLEŽALOVÁ, Martina. Právní aspekty mediace. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2006, roč. 8, č. 11, s. 9-14. ISSN 1212-866x. HADERKA, Jiří. Existuje v čs. rodinném právu pořadí mezi osobami k výživě oprávněnými? Socialistická zákonnost. 1964, roč. 17, č. 4, s. 244-246.
62
HOLÁ, Lenka. Mediace a její průběh. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2006, roč. 8, č. 6, s. 15-19. ISSN 1212-866x. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Smlouvy mezi snoubenci, manžely a rozvedenými manžely (1. část). Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2004, roč. 6, č. 6, s. 8-11. ISSN 1212-866x. LUŽNÁ, Romana. Vyživovací povinnost k nezletilému dítěti rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody – vybraná judikatura. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2008, roč. 10, č. 11, s. 12-15. ISSN 1212-866x. RADVANOVÁ, Senta. Význam rodinné mediace. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2001, roč. 3, č. 6, s. 9-12. ISSN 1212-866x. TARANDA, Petr. Nezletilec a konkurs. Poradce, 2003, č. 2.
In: ASPI [právní
informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2014]. VĚTROVEC, Vladislav; NEDOROST, Libor. Vztahy mezi manžely a jejich související trestněprávní problémy. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 2003, roč. 5, č. 1, s. 12-18. ISSN 1212-866x. WESTPHALOVÁ, Lenka; SPÁČIL, Ondřej. Nová úprava osobních vztahů mezi manžely. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 6, s. 216. ISSN 1210-6410. Dokumenty a právní předpisy: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
Dostupné z : http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:111:0016:0022:CS:PDF Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
63
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Zákon č. 93/1964 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Výkladové stanovisko k posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona u povinné osoby, jejímž jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima, č. 6/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
64
Soudní rozhodnutí: Česká republika: Nález Ústavního soude ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 16. 12. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=45562&pos=1&cnt=1&typ=result Nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I ÚS 527/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 21. 2. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=53647&pos=1&cnt=1&typ=result Nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 21. 2. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=57735&pos=1&cnt=1&typ=result Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV.ÚS 1181/07. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 26. 10. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=57653&pos=1&cnt=1&typ=result Nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4239/12. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 15. 12. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=79699&pos=1&cnt=1&typ=result Nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/2013. Ústavní soud [online]. Ústavní soud České republiky, © 2006 [cit. 15. 12. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=80331&pos=1&cnt=1&typ=result Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1977, sp. zn. Cpj 36/77. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 k rozhodování soudů ve věcech písemné smlouvy podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, upravující pro dobu po rozvodu manželství vyživovací povinnost manželů, sp. zn. Cpjn 19/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z:
65
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/28E8335E0F793229C12 57A4E0069767D?openDocument&Highlight=0, Rakousko: Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 1 Ob 233/01y. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit.
16.
2014].
1.
Dostupné
z:
https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_200 11022_OGH0002_0010OB00233_01Y0000_000 Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 27. 02. 2003, sp. zn. 2 Ob 5/03d. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit.
16.
2014].
1.
Dostupné
z:
https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_200 30227_OGH0002_0020OB00005_03D0000_000 Usnesení Nejvyššího soudu Republiky Rakousko ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 2 Ob 144/10p. Bundeskanzleramt Österreich [online]. Bundeskanzleramt Österreich © 2010 [cit.
16.
2014].
1.
Dostupné
z:
https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_201 01013_OGH0002_0030OB00144_10P0000_000 Elektronické prameny: CEFL: History. [online]. [cit. 3. 2. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/history/ CEFL:
Principles.
[online].
[cit.
15.
3.
2014].
Dostupné
z:
http://ceflonline.net/principles/ Grundsätze zum europäischen Familienrecht für Ehescheidung und nachehelichen Unterhalt [online]. © 2014 Commission on European Family Law.[cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/.pdf
66
KLETEČKA, Andreas; SCHAUER, Martin. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch [online]. 2013 [cit. 2. 1. 2014]. Dostupné z: www.rdb.at Prinzipien
zum
europäischen
Familienrecht
betreffend
Vermögensrechtlliche
Beziehungen zwischen Ehegatten. [online]. © 2014 Commission on European Family Law. [cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/PrinciplesPRS-German.pdf TELEC, Ivo. Subjektivní práva rodinná a otázka metodologická. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 171-189. ISBN 97880-210-5913-9
(soubor)
9788021047334.
Dostupné
z:
http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/
67
