Právo Lidé si neznalostí práva komplikují život, žijeme ve spleti právních vztahů, a když chybujeme, neznalost zákonů nás neomlouvá. Základní právní pojmy Právo = soubor pravidel, podle kterých se organizuje a řídí lidská společnost. Stát = organizovaná soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany, řídící programy, administrativní aparát a ozbrojenou moc. Ostatní státy jej uznávají jako samostatný subjekt mezinárodního práva. Stát vydává všeobecně závazná pravidla chování obyvatelstva, která jsou právem příslušného státu. Jejich soubor se nazývá právní řád, a je vynutitelný státní mocí. Objektivní právo – upravuje společenské vztahy Subjektivní právo = nárok (oprávnění) účastníka právního vztahu. S některými subjektivními právy je spojena odpovědnost, např. za škodu, která jejich zanedbáním vznikne. Právní řád – je tvořen právními normami ve státě, a je uspořádán stupňovitě podle důležitosti norem, tedy podle jejich právní síly. Ta záleží na tom, který státní orgán právní normu vydal, a jak se nazývá. zákonné (základní) předpisy – vydávají je ústava a ústavní zákony nejvyšší zastupitelské státní orgány zákony a zákonná opatření předpisy prováděcí (podzákonné), vládní nařízení vydává je vláda, její členové (ministři), a vyhlášky ministra nižší orgány státní správy vyhlášky nižších státních orgánů Právní dogmatika = právní věda orientovaná na výklad platných právních norem. Zákonnost = důsledné dodržování právního řádu Právní vědomí = znalost právního řádu a představy o spravedlnosti a účelnosti právních norem. Úsilí o zajištění zákonnosti se uplatňují dvě základní zásady: 1) Před zákonem jsou si všichni rovni 2) Neznalost zákona neomlouvá Legislativa = tvorba právních norem. Sankce = postih za porušení právní normy. Právní předpis = soubor právních norem (zákon, vyhláška). Právní norma = všeobecně závazné pravidlo chování, její dodržování je vynutitelné státní mocí, jsou tvořeny a vydávány předepsaným postupem, a v předepsané formě.
Druhy právních norem: A. Podle obsahu se třídí do jednotlivých právních odvětví, a to na normy práva občanského, obchodního, pracovního, rodinného, trestního, … B. Podle způsobu, jak chování jejich účastníků vymezují: 1) zavazující a) přikazující – ukládají povinnost k aktivnímu chování b) zakazující – zakazují určitou činnost 2) opravňující – umožňují volbu určitého chování C. Podle závaznosti 1) donucující (kogentní) jsou závazné bezvýhradně – nepřipouští žádné odchylky 2) podpůrné (dispozitivní) – jsou relativně nezávazné – použijí se jen v případě, kdy si účastníci své vztahy neupraví jinak Působnost právní normy - je trojího druhu: 1) osobní – určení, na které osoby se norma vztahuje. Některé mají všeobecnou osobní působnost (týkají se každého, např. občanský zákoník). Jiné mají omezenou působnost a vztahují se jen na některé osoby (řidiči motorových vozidel, účastníci provozu). 2) územní – vymezují prostor, v němž se norma uplatňuje (celá republika, nebo jen území obce, kraje, …) 3) časová – jde o dobu, odkdy, případně i dokdy se musí dodržovat. Právní vztah = vztah upravený právními normami. Právem neupravené ostatní společenské vztahy se posuzují podle morálních norem. Při rozboru právního vztahu se zkoumají 3 prvky: 1) účastníci (subjekty) – FO, PO 2) obsah – práva a povinnosti jeho účastníků 3) předmět = cíl (účel), k němuž práva a povinnosti účastníků směřují. Fyzická osoba = FO = člověk, občan – živí lidé. Má dvojí právní způsobilost: 1) k právům a povinnostem: člověk ji má od narození do smrti a nemůže ji být zbaven 2) k právním úkonům: vlastním jednáním zakládat, měnit a rušit své právní vztahy, nabývat práv a zavazovat se k povinnostem. Tuto způsobilost v plném rozsahu nabývá člověk dosažením 18 let, pokud není soudem zbaven svéprávnosti. Nezletilí mohou činit pouze právní úkony přiměřené rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku. Za nezletilé a nesvéprávné jednají jejich zákonní zástupci. Právnická osoba = PO = uměle vytvořený subjekt práv a závazků, v právních vztazích vystupuje a jedná jako člověk – při právních úkonech jsou PO zastupovány FO, které jednají jejich jménem a na jejich účet. Podstatu PO může tvořit: 1) společenství FO = korporace 2) společenství věcí, majetku – mají-li peněžní podstatu, nazývají se nadace nebo fondy. 3) společenství PO = sdružení 4) organizace, které vznikly zákonným způsobem na základě písemných smluv, zakládacích listin, a zápisem do evidence
5) stát a územní správní celky PO působí ve všech oblastech nejen hospodářského, ale i společenského života – podnětem k jejich založení je podnikatelský záměr nebo seberealizace (různé spolky a zájmová sdružení), člověk PO tvoří buď na základě vlastního rozhodnutí (dobrovolně), ale i automaticky jako občan a obyvatel.
Realizace a aplikace práva realizace práva = uskutečňování práva tak, že se podle právní normy tvoří právní vztah, a jeho účastníci se chovají předepsaným způsobem. aplikace práva = jeho uskutečňování individuálními právními akty státních orgánů, které rozhodují v jednotlivých konkrétních případech. Rozhodnutí zpravidla obsahuje: a) výrok – jak státní orgán rozhodl o právech a povinnostech účastníků b) odůvodnění – podle kterých právních norem bylo rozhodnuto, a na základě jakých zjištěných skutečností bylo rozhodnuto. c) poučení o opravných skutečnostech (odvolání, námitky). Jestliže proti rozsudku již nelze použít žádný obranný prostředek, rozhodnutí nabývá právní moci a může být vykonáno.
Ústavní právo a) b) c)
soubor právních norem upravujících nejdůležitější právní vztahy, a to: uspořádání státu rozdělení a výkon státní moci základní práva a svobody občanů
Prameny ústavního práva: 1) ústava ČR a ústavní zákony – tvoří vrchol právního řádu a od ostatních zákonů se odlišují formou (ústavní) a zvláštním zákonodárným postupem. 2) listina základních práv a svobod (je součástí ústavního pořádku ČR). Ústava ČR - obsahuje: a) preambuli = úvodní prohlášení b) 113 článků rozdělených do 8 částí zvaných hlavy Jednotlivé hlavy jsou nadepsány: I. Základní ustanovení II. Moc zákonodárná – vykonává ji parlament tvořený dvěma komorami: 1) poslaneckou sněmovnou (200 poslanců volených na 4 roky) 2) senátem (81 senátorů volených na 6 let – každé 2 roky se volí 1/3 senátorů). Volební právo: 1) aktivní – právo volit – má každý občan, který dosáhl 18 let. 2) pasivní – právo být volen – má každý občan, který dosáhl 21 let do poslanecké sněmovny, a 40 let do senátu.
Systém voleb: a) podle zásad poměrného zastoupení, tj. při volbě poslanců odevzdávají občané hlasy politické straně, nikoli kandidátům. Poměrem hlasů se určuje počet zvolených kandidátů z jednotlivých kandidátních listin. b) podle zásad většinového volebního systému, tj. volí se jednotliví kandidáti. Poslanci i senátoři mají zaručenou tzv. imunitu (nemůže být trestně stíhán). Poslání parlamentu: - legislativní činnost – přijímají a projednávají zákony, kontrolují moc vládní a výkonnou - k přijetí usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců či senátorů - k přijetí ústavního zákona a schválení mezinárodní smlouvy souhlas 3/5 poslanců a 3/5 většiny přítomných senátorů. Poslanecká sněmovna postoupí schválený návrh zákona senátu: o zamítnutém návrhu senátem hlasuje poslanecká sněmovna znovu, a je přijat, je-li schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Přijatý zákon může vrátit prezident s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Pak o něm poslanecká sněmovna hlasuje znovu, a pokud jej nadpoloviční většina všech poslanců schválí, je přijat. Přijaté zákony podepisují: - předseda poslanecké sněmovny - prezident republiky - předseda vlády pak musí být zákon zveřejněn ve sbírce zákonů ČR III. Moc výkonná Nejvyšší orgány výkonné moci jsou: 1. prezident – je hlavou státu, není odpovědný žádnému státnímu orgánu, je volen na 5 leté volební období nejvýše 2x za sebou, věk nejméně 40 let, má 21 pravomocí, zejména jmenuje a odvolává předsedu a členy vlády, svolává zasedání poslanecké sněmovny, zastupuje stát navenek, podepisuje mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, má právo udělovat amnestii a zmírňovat tresty, propůjčuje státní vyznamenání 2. vláda = vrcholný kolektivní orgán státní moci a správy, řídí a kontroluje státní administrativní aparát. Je složen z předsedy, místopředsedů a ministrů, odpovídá se poslanecké sněmovně, která může vládě vyslovit nedůvěru. Přijímá usnesení a vydává nařízení v provedení zákona. Ministři řídí jednotlivá odvětví národního hospodářství a státní správy, tzv. rezorty. IV. Moc soudní Uplatňuje se při: 1) ochraně práv v občanskoprávním řízení 2) rozhodování o vině a trestu v trestněprávním řízení 3) přezkoumávání rozhodnutí státních orgánů ve správním řízení
Soudce jmenuje prezident, bez časového omezení doby výkonu funkce, při svém rozhodnutí je vázán pouze zákonem, v některých případech se mohou podílet i další občané, např. přísedící soudních senátů, porotci. Moc soudní vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Soustavu soudů tvoří: nejvyšší soud, nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Zvláštní postavení má ústavní soud, který je nezávislým orgánem ochrany ústavnosti. V.
Nejvyšší kontrolní úřad – NKÚ Je nezávislým orgánem, který kontroluje hospodaření se státním majetkem a státní rozpočet. VI.
Česká národní banka Je ústřední bankou státu, jejím hlavním úkolem je pečovat o stabilitu měny.
VII.
Územní samospráva Jejími základními celky jsou obce, vyššími kraje. Jde o právnické osoby (veřejnoprávní korporace), které spravují zastupitelstva volená občany na čtyřleté období. VIII.
Přechodná a závěrečná ustanovení
Občanské právo Pramenem je Občanský zákoník, který rozděluje občanskoprávní vztahy na: 1) věcná práva: zajišťují moc osoby nad věcí, cílem je ochrana užívání věcí. Zajišťuje také, aby si každý mohl obstarávat věci a služby od jiných subjektů (vlastnictví). 2) závazkové právo (obligační): upravuje vztahy, ve kterých je určitá osoba oprávněna žádat splnění nějaké povinnosti od jiné osoby – tedy vztahy mezi věřiteli a dlužníky. Oprávnění = pohledávka. Oprávněná osoba = věřitel. Povinnost = dluh – závazek. Povinná osoba = dlužník. Právní nárok se vztahuje ke konkrétní osobě, kdežto u věcného práva nárok směřuje všeobecně proti každému, kdo by oprávněnou osobu v jejím vztahu rušil. Věcná práva - patří sem: 1) vlastnické právo Představuje vlastníkovu nejvyšší a úplnou moc nad věcí, oprávnění držet, užívat a disponovat s ní. Vlastnictví se nabývá smlouvou (kupní, darovací), rozhodnutím státního orgánu, nebo jinou skutečností nabývanou zákonem. Převod vlastnického práva k movité věci nemusí být písemně, na rozdíl od smlouvy o převodu nemovitosti – vlastnictví přechází vkladem do katastru. Vlastnictví se nenabyde nálezem. Přechod majetku zemřelé osoby na právní nástupce – dědice upravuje dědické právo.
Vlastnické právo přechází na dědice již dnem smrti. Vlastnictví potvrzuje soud, dědí se ze zákona, závěti nebo z obou důvodů. Potomci jsou neopomenutelní dědici. Dědí-li se se závětí, nezletilí potomci musí dostat alespoň to, co by měli ze zákona, a zletilí alespoň polovinu podílu ze zákona. Se zděděným majetkem se přejímají i zůstavitelovy dluhy, ale jen do výše zděděného majetku. Právo duševního vlastnictví Vlastnické právo se nevztahuje jen ke hmotným věcem, ale i k nehmotným produktům všední práce. Autoři děl literárních, vědeckých a uměleckých mají právo na ochranu svého vlastnictví, nedotknutelnost svého díla, právo s ním nakládat, rozhodnout o jeho uveřejnění, právo na odměnu. Přechází na dědice. Průmyslové vlastnictví - vynálezy, zlepšovací návrhy 2) spoluvlastnictví a) podílové Hospodaření se společnou věcí se rozhoduje na základě většiny, počítané podle velikosti podílu. Podíl lze převést na blízkou osobu, spoluvlastníci ale mají předkupní právo. Zrušení spoluvlastnictví: dohodou či rozhodnutím soudu. b) bezpodílové – pouze mezi manžely. Jde o majetek získaný za trvání manželství s výjimkou věcí, které některý z nich dostal darem, zdědil, slouží jeho osobní potřebě, výkonu povolání, získal podle předpisů o restituci. 3) tržba Závazkové právo = souhrn právních norem o závazkových vztazích, obsahuje: a) obecná ustanovení – vytváří rámec pro způsoby vzniku závazků, změn závazků, zajištění a zániku závazkových vztahů. Na ně navazují: b) druhy smluv a závazků – protože mají své uzákoněné názvy, nazývají se pojmenované smlouvy, patří sem: kupní smlouva, směnná a darovací, smlouva o dílo, o (vý)půjčce, nájemní, smlouvy o přepravě, příkazní smlouva, o vkladu, pojistné smlouvy, smlouva o sdružení, sázka a hra, veřejná soutěž, veřejný příslib Nevyhovuje-li účastníkům právního vztahu žádný typ pojmenované smlouvy, mohou uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou) nebo smíšenou.
Pracovní právo = souhrn právních norem o pracovních vztazích, a vztazích s výkonem práce souvisejících.
Prameny pracovního práva: - Listina základních práv a svobod - zákoník práce - další zákony, jako je zákon o zaměstnanosti, o kolektivním vyjednávání, o mzdě, o platu, … - mezinárodní smlouvy - vnitropodnikové právní normy - kolektivní smlouvy Právo na zaměstnání Občan se může rozhodnout buď pro samostatné podnikání, nebo pro vstup do pracovního poměru (PP). Kdo si práci neobstará sám, může se o ni ucházet za pomoci úřadu práce, kde uplatňují své právo na zaměstnání: 1. zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání 2. rekvalifikace nezbytná k pracovnímu uplatnění (= změna dosavadní kvalifikace vyžadující získání nových znalostí a dovedností teoretickou nebo praktickou přípravou) - uskutečňuje se na základě písemné dohody, a po dobu jejího trvání jsou uchazeči hmotně zabezpečeni. 3. hmotné zabezpečení v případě ztráty zaměstnání Úřady práce vedou evidenci uchazečů o zaměstnání, a evidenci volných pracovních míst, usilují o rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Pracovněprávní vztahy = Vztahy, které se řídí normami pracovního práva, rozlišujeme: a) individuální pracovní právo – upravuje pracovní vztahy jednotlivých zaměstnanců b) kolektivní pracovní právo – řeší vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, nebo organizacemi zaměstnavatelů. Účastníci pracovněprávních vztahů 1. zaměstnavatel – může to být FO i PO, přičemž FO nemusí být podnikatel. 2. zaměstnanec – pracovněprávně způsobilá FO, její obojí právní způsobilost, tj. a) způsobilost nést zaměstnanecké povinnosti a práva b) způsobilost vlastním jednáním přijímat tyto povinnosti a práva – od věku 15 let 3. stát Nejdůležitějším právním vztahem vyplývajícím z trhu práce je pracovní poměr – PP – Je to dvoustranný právní akt vznikající uzavřením pracovní smlouvy. Vznik pracovního poměru 1. pracovní smlouvou 2. jmenováním – vedoucí pracovníci podle zvláštních předpisů 3. volbou – dnem, jímž počíná volební období
Druhy pracovního poměru 1. podle délky pracovní doby: - plná pracovní doba - kratší pracovní doba 2. podle doby ukončení: - na dobu neurčitou (trvalý PP) – ukončení není ujednáno - na dobu určitou 3. podle vzájemných vztahů dvou nebo více PP jednoho pracovníka: - hlavní a vedlejší PP: pracovník má u jednoho zaměstnavatele PP na plnou pracovní dobu – hlavní PP, a po této práci pracuje ještě pro jiného zaměstnavatele na kratší pracovní dobu – vedlejší PP. - souběžné PP: pracovník má u dvou i více zaměstnavatelů PP na kratší pracovní dobu. Tyto PP jsou rovnocenné, bez ohledu na délku jejich pracovní doby. - vedlejší činnost: pracovník vedle svého PP vykonává po této práci pro téhož zaměstnavatele ještě jinou práci. Pracovník má tedy s jedním zaměstnavatelem dvě pracovní smlouvy na práce různého druhu. Pracovní smlouva (PS) Při jejím uzavírání musí zaměstnavatel seznámit zaměstnance s jeho budoucími základními právy a povinnostmi, které pro něj vyplývají z uzavření PP, dále s pracovními a mzdovými podmínkami, případně zajistit lékařskou prohlídku. Uzavírá se písemně – pokud je PP na dobu kratší než jeden měsíc, musí být písemně, jen když o to pracovník požádá. Aby byla PS platná, musí obsahovat tři podstatné náležitosti: 1) den nástupu do práce – nemusí to být skutečný den nástupu do práce. Pokud pracovník nenastoupí, a do týdne neuvědomí zaměstnavatele o závažné překážce proč, může zaměstnavatel smlouvu ukončit. 2) místo výkonu práce – obec, firma, ale i celé území státu. 3) druh práce
