Právní úprava počítačových programů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právní úprava počítačových programů Bakalářská práce

Autor:

Jolana Kühnel Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

Červen, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 20.6.2013

Jolana Kühnel

Ráda bych tímto vyjádřila poděkování JUDr. Aleši Rozehnalovi, Ph.D., za inspirativní a trpělivé vedení mé bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou tvorby a ochrany počítačových programů v současné právní úpravě. Vymezuje terminologii základních technických pojmů a seznamuje se stávajícími právními normami, a to jak v tuzemské, tak i v evropské legislativě. Klíčová slova: počítačový program, software, licence, autorské právo, duševní vlastnictví

Annotation This Bachelor thesis deals with the creation and protection of computer programs in the current legislation. It defines terminology of core technical concepts and introduces the existing legal standards and this in both internal and European legislation. Key words: computer program, software, licenses, copyrights, intellectual property

Obsah: Úvod ...................................................................................................................................... 6 1

Definice základních pojmů............................................................................................. 7

2

Současná právní úprava počítačových programů ......................................................... 10

3

4

2.1

Duševní vlastnictví ............................................................................................... 10

2.2

Mezinárodní smlouvy a úprava duševního vlastnictví ......................................... 11

2.3

Autorská práva v tuzemské legislativě ................................................................. 15

2.3.1

Autorský zákon .............................................................................................. 16

2.3.2

Licenční smlouva........................................................................................... 23

Tvorba počítačových programů a druhy děl ................................................................ 29 3.1

Vznik počítačového programu .............................................................................. 29

3.2

Druhy děl .............................................................................................................. 32

3.2.1

Spoluautorské dílo a dílo souborné ............................................................... 32

3.2.2

Zaměstnanecké dílo ....................................................................................... 33

3.2.3

Školní dílo ..................................................................................................... 34

Právní ochrana počítačových programů v ČR a EU .................................................... 35 4.1

Autorskoprávní ochrana počítačových programů v ČR........................................ 35

4.1.1

Právní ochrana počítačového programu podle práva soukromého ................ 36

4.1.2

Právní ochrana počítačového programu podle práva veřejného .................... 46

4.2

Autorská práva v legislativě EU ........................................................................... 49

Závěr .................................................................................................................................... 52 Seznam použité literatury .................................................................................................... 53

5

Úvod V oblasti informační a komunikační technologie učinilo lidstvo v posledních letech velmi výrazný pokrok. Dnes si již málokterý obyvatel západního civilizačního světa představí běžný život bez osobního počítače a mobilního telefonu. Tato práce je věnována výsledkům tvůrčí činnosti člověka v oblasti informačních technologií,

konkrétně

počítačovému

programu,

a

právě

v oblasti

novodobých

komunikačních technologií a prostředků lze zaznamenat v současnosti největší pokrok. Na významný rozvoj a vzrůstající význam této oblasti stále více reaguje i právní věda vnitrostátními i mezinárodními předpisy. V současné době dochází k formování zvláštního právního odvětví, práva informačních a komunikačních technologií, zabývajícího se právními vztahy, v nichž hraje určitou roli právě informační a komunikační technologie. Oblastí, která tvoří část tohoto právního odvětví je softwarové právo. Softwarové právo se zaměřuje na právní vztahy, v nichž má software důležité postavení. Toto odvětví práva soustředí svou pozornost zejména na právní ochranu software různými nástroji práva duševního vlastnictví. Řeší otázku tvorby software, dispozici s ním a licenčních vztahů, kterým je software předmětem. Zatímco se právní úprava týkající se informačních a komunikačních technologií, zejména německy a anglicky mluvících zemí, vyvíjí již několik desítek let, české právo se této problematice začalo věnovat poměrně nedávno. Úkolem této práce je zmapovat zejména právní ochranu počítačového programu v českém právním řádu a přiblížit i ochranu práv související s počítačovým programem na mezinárodní úrovni, zvláště pak v EU.

6

1 Definice základních pojmů Úvodem je třeba seznámit se s několika technickými pojmy, které problematiku právní ochrany počítačového programu provázejí. Počítačový program V české právní úpravě nelze dohledat definici software nebo počítačového programu, s pojmem počítačový program však pracuje. Vymezení pojmu počítačový program pocházející z oblasti české právní teorie je následující: „soustava příkazů, které jsou schopny řídit činnost počítače za účelem dosažení konkrétního výsledku.“1 Směrnice 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů definuje pojem počítačových programů jako „programy v jakékoliv formě, včetně těch, které jsou součástí technického vybavení (hardware). Tento výraz zahrnuje rovněž přípravné koncepční práce vedoucí k vytvoření počítačového programu za podmínky, že povaha těchto prací v pozdější etapě umožní vytvoření počítačového programu.“2 Na rozdíl od české právní úpravy pak pojem počítačový program uvádí slovenská právní úprava ve svém autorském zákoně § 5 odst. 17: ,,Počítačovým programom je súbor príkazov a inštrukcií použitých priamo alebo nepriamo v počítači. Príkazy a inštrukcie môžu byť napísané alebo vyjadrené v zdrojovom kóde alebo v strojovom kóde. Neoddeliteľnou súčasťou počítačového programu je aj podkladový materiál potrebný na jeho prípravu (...).“3

1

CHALOUPKOVÁ H., SVOBODOVÁ H., HOLÝ P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck, 2004. S. 152 2

MINISTERSTVO KULTURY. © 2007 Ministerstvo kultury, Směrnice EP a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů (kodifikované znění směrnice 91/520/EHS) (Official Journal L 111/16, 5/5/2009) Dostupný z: http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/evropska-unie-aautorske-pravo/02_S_2009_24_ES_pocitacove-programy_CS.pdf

3

SLOVENSKO. Zákon Slovenské Národní Rady č. 383/199 Z. z., Autorský zákon a zákon, ktorým sa mení a doplňa Colný zákon v znení neskorších predpisov, 1997. Dostupný z: http://www.quazell.com/slovensky/patzakony/38397.htm.

7

Pojem počítačový program není možné zaměňovat s pojmem software. Software v sobě zahrnuje nejen počítačový program, ale i dokumentaci, na kterou se vztahuje jiná právní úprava než na program.4 Počítačový systém je tvořen jeho technickým (hardware) a programovým vybavením (software).5 Software je programové vybavení počítačového systému, tedy vše, co není jeho technickým vybavením. V informatice je software sada všech počítačových programů používaných v počítači, které provádějí nějakou činnost. Aplikační software umožňuje koncovému uživateli zpracovat jeho konkrétní požadavek. Systémový software zajišťuje vlastní chod počítače, jedná se o programové vybavení, které umožňuje uživateli pracovat s počítačem, např. spouštět aplikace apod. Uživatel se systémovým software přímo nepracuje. Mezi systémový software řadíme operační systém a ostatní systémové programy. Hardware neboli technické vybavení, zahrnuje všechny fyzické součásti počítače. Je tvořeno vlastním počítačem, popř. přídavnými zařízeními, jako je např. klávesnice, tiskárna, myš apod.6 Open source - „Za Open source software se pokládají takové aplikace, které jsou šířeny se zachováním určitých práv a svobod pro jejich koncového uživatele (tedy nabyvatele licence). Jde o práva spouštět program za jakýmkoliv účelem, studovat, jak program pracuje, a přizpůsobit ho svým potřebám (předpokladem k tomu je přístup ke zdrojovému kódu), redistribuovat kopie dle svobodné vůle, program dále vylepšovat a zveřejňovat tato zlepšení.“7

4

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 240 5

KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. Liberec: 2005-02-01, [cit. 2008-09-07]. Dostupné z: http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf 6

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Citace 7

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, a.s., 2010. ISBN 978-80-7357-555-7. S. 9

8

Zdrojový kód je zápis textu počítačového programu v některém programovacím jazyce, který je uložen v jednom nebo více textových souborech. Zdrojový kód je následně buď přímo prováděn, nebo je z něj nejprve překladačem vytvořen samostatný spustitelný soubor složený ze strojových instrukcí a teprve ten je pak přímo spuštěn. Překladač tedy generuje strojový kód. Strojový kód je posloupnost strojových instrukcí prováděných procesorem počítače, které jsou zapsány pomocí posloupností číselných kódů těchto strojových instrukcí. Dekompilace je zpětné vygenerování zdrojového kódu ze strojového kódu.8 Data jsou údaje zpracovávané počítačem. Databáze je propracovaný systém pro ukládání dat a jejich následné zpracování. Databáze obsahuje data (informace) uložená na paměťovém médiu. Tato data mezi sebou mají určité vztahy a jsou určitým způsobem členěna.9 Interoperabilita je schopnost různých systémů vzájemně spolupracovat, poskytovat si služby, dosáhnout vzájemné součinnosti.10

8

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Citace 9

ADAPTIC. Internetový slovníček. Adaptic.cz [online]. © 2005–2013©2008-2011 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.adaptic.cz/znalosti/slovnicek/databaze/ 10

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Citace

9

2 Současná právní úprava počítačových programů 2.1 Duševní vlastnictví Duševní vlastnictví je soubor práv k výsledkům duševní tvůrčí činnosti člověka, které představují nehmotné statky uplatnitelné na trhu. Přesnou definici duševního vlastnictví však v našich právních předpisech nenalezneme. Lze jej chápat jako právo k nehmotným majetkovým hodnotám (statkům), která jsou objektivně vnímatelné smysly a jsou způsobilé být předmětem právních a ekonomických vztahů. K tomuto je však potřeba jejich hmotné zachycení (na papíře, obrazové vyjádření, zápis na datovém nosiči apod.) nebo jiná objektivní smyslová vnímatelnost (přednáška). Právní teorie od sebe odděluje samotné duševní vlastnictví jako nehmotný statek a hmotné vyjádření lidské tvůrčí. Vychází tak zejména z právní praxe, kdy například předmětem zabrání věci podle trestního zákoníku může být jen hmotný nosič záznamu, na kterém se informace fyzicky nachází.11 Duševní vlastnictví hraje významnou roli v pokroku a vývoji lidstva, je zastoupeno prakticky ve všech oblastech lidského konání. Jedním ze základních úkolů práv na ochranu duševního vlastnictví je vytvořit podmínky pro zabezpečení tvorby i užití těchto duševních hodnot, stimulovat tvůrce a zabezpečovat pozici uživatelů.12 S rozvojem globální komunikace prostřednictvím novodobých komunikačních prostředků, jakými je v prvé řadě internet a dále např. bezdrátové či satelitní vysílání, jsou stále patrnější specifika vlastnictví některých produktů lidské tvořivosti.

11

EPRAVO. epravo.cz [online]. © epravo.cz, a.s. 1999-2013, ISSN 1213-189X [cit. 2013-06-07]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dusevni-vlastnictvi-16458.html 12

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 179

10

Informace a jiné nehmotné statky se vyznačují charakteristickými vlastnostmi, které jsou pro jejich tržní využití a právní úpravu stěžejní. Jednou z těchto vlastností je ubikvita, tj. informace může existovat současně na několika místech zároveň. Další vlastností je nevýlučnost, která činí obtížným znemožnit jiným subjektům užití informace. Významnou vlastností je, že nehmotný statek se nespotřebovává užíváním. Počítačovou hru může hrát nespočet hráčů na internetu, a přesto se neopotřebuje. Mezi uživateli neexistuje rivalita. K jedné informaci může nezávisle na sobě přistupovat libovolné množství osob, aniž by něčí podíl na informaci musel být proto menší. Jak již bylo výše zmíněno, důležité je také odlišit samotnou informaci od jejího nosiče, této vlastnosti nehmotného statku si často uživatel není vědom. Při zakoupení jakéhokoli nosiče, jako je např. počítačová hra na DVD, se uživatel nestává vlastníkem této hry, ale pouze vlastníkem zakoupeného nosiče. Duševní vlastnictví lze členit na dvě základní oblasti, na průmyslové vlastnictví (vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, označení původu, ochranné známky, topografie polovodičových výrobků atd.) a autorská práva (literární, výtvarná a hudební díla). Počítačový program podle právní teorie řadíme do práva autorského.

2.2 Mezinárodní smlouvy a úprava duševního vlastnictví V našem právním řádu chybí pozitivní právní vymezení pojmu duševní vlastnictví, a proto současný právní výklad vychází z Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) z roku 1967 – vyhláška MZV č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 80/1985 Sb., která stanovila, že duševní vlastnictví zahrnuje práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, k výkonům výkonných umělců, ke zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání. Dále sem řadí práva k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti, k vědeckým objevům, k průmyslovým vzorům a modelům, k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, k obchodním firmám a obchodním názvům, práva na

11

ochranu proti nekalé soutěži, jakož i všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.13 Nejdůležitějším dokumentem v oblasti autorského práva na mezinárodní úrovni je Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886, které se Česká republika účastní od roku 1921, pařížským zněním je vázána od 11. dubna 1980. V této revizi úmluvy se objevují principy, jako je ochrana děl bez ohledu na formu a způsob vyjádření nebo trvání ochrany 50 let po autorově smrti. Bernská úmluva v současnosti slouží jako jeden ze základních kamenů českého i mezinárodního práva, co se řešení autorskoprávní problematiky týče.14

Bernská úmluva Nárok autora na ochranu vzniká již samotným vytvořením díla. Autorovi od počátku přísluší všechna práva ke všem odvozeným dílům. Před vznikem úmluvy měla práva k dílu pouze lokální charakter, státy běžně neuznávaly autorská práva cizích státních příslušníků. Autorovo dílo při publikaci bylo chráněno jen v jeho zemi, v ní měl všechna práva, nemohl však ovlivnit nakládání s jeho dílem za hranicemi, kde mohlo být libovolně přeloženo a vydáváno. Bernská úmluva zavedla pravidlo stejných práv autora ve všech zemích, které úmluvu podepsaly. Celková exkluzívní práva, kterými se úmluva zabývá a jež chrání, pokrývají reprodukci, překlady, uvádění díla na veřejnosti, vysílání, použití v audiovizuální formě a také adaptaci díla.15 Úmluva také obsahuje výhrady ve prospěch národních úprav pro oblasti, které jsou v ní výslovně uvedeny, jako jsou např. výjimky z výlučného práva autora. Za účelem správy úmluvy vznikla Bureaux for the Protection of Intellectual Property, ze které se později stala Světová Organizace Duševního Vlastnictví (World Intellectual Property Organisation 13

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 183, 184. 14


15

Ministerstvo průmyslu a obchodu. MPO. Ochrana a vynucování práv k duševnímu vlastnictví v ČR, Ostatní mezinárodní dohody v oblasti práv k duševnímu vlastnictví. [online]. 2005 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument6205.html

12

– WIPO) a přešla pod správu Spojených Národů.16 Bernská úmluva byla mnohokrát doplněna a upravena: 1908 (Berlín), 1928 (Řím), 1948 (Brusel), 1967 (Stockholm) a 1971 (Paříž). V současné době má Bernská úmluva 164 členských států.17

Všeobecná úmluva o autorském právu Po Bernské úmluvě následuje uzavření Všeobecné úmluvy o autorském právu v Ženevě 6. září 1952, která nabyla účinnosti dnem 16. září 1955 a náš stát se jí účastní od 6. ledna 1960, pařížským zněním je vázán od 17. ledna 1980.

Jejím hlavním významem je

zakotvení tzv. copyrightové doložky, prostřednictvím které je autorům z členských států s neformální ochranou zajištěna ochrana i v členských státech, jejichž národní právo je založeno na principu formální ochrany. Pro státy, které se současně účastní Bernské úmluvy, se tato Všeobecná úmluva nepoužije.

Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců Další mezinárodní smlouvou je Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, která byla uzavřena v Římě 26. října 1961 a náš stát se jí účastní od 14. srpna 1964. Tato úmluva upravuje majetková práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních vysílatelů.18

TRIPS - Dohoda Na konci 20. století v roce 1994 vzniká velmi významná dohoda, známá dnes pod zkratkou TRIPS - Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (World Trade Organization Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights). 16

WIPO Treaties – General Information [online]. 2008 [cit. 2008-11-04]. Dostupný z: http://www.wipo.int/treaties/en/general/. 17

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia. List of parties to international copyright treaties [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_parties_to_international_copyright_treaties. 18

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 189.

13

Dohodu TRIPS Česká republika uplatňuje od 1. ledna 1996 (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.) Navazuje na principy Bernské a Římské úmluvy. Podmínkou pro přístup k Úmluvě TRIPS je předchozí přijetí Bernské Úmluvy. Tato dohoda o obchodních aspektech duševního vlastnictví je pod správou Světové obchodní organizace. Její největší část je věnována úpravě práv majetkových a úpravě obchodování s nimi. Stanovuje požadavky, které musí národní právní úpravy dosáhnout v různorodých oblastech duševního vlastnictví, jakou jsou autorská práva, práva výrobců zvukových záznamů nebo patenty. TRIPS dohoda je významná tím, že mezi chráněná díla zařadila i počítačové programy a databáze.19 Definuje nové typy ochrany, mezi nimi i využití díla prostřednictvím internetu. Dohoda TRIPS poprvé na mezinárodní úrovni upravuje závazky členských států, které mají přijmout v oblasti vynucování práva v řízení civilním, správním i trestním. Ochrana a vymáhání práv přitom musí přispívat k dalšímu pokroku a inovacím. Práva a povinnosti musí být v rovnováze a musí sloužit výrobcům i uživatelům k jejich oboustrannému prospěchu. Ustanovuje základní pravidla pro trestní postih pachatelů, kteří se dopustí porušení práv duševního vlastnictví. Navrhuje peněžní pokuty, zabavení a zničení předmětů, které sloužily při spáchání trestného činu, navrhuje i tresty odnětí svobody.20 Dohoda TRIPS se snaží zabránit tomu, aby duševní vlastnictví bylo státy využíváno jako bariéra při vstupu na jejich národní trh. Dohoda TRIPS zavedla duševní vlastnictví do sféry mezinárodního obchodu a zůstává v této oblasti dodnes nejkomplexnější úpravou. Na rozdíl od jiných dohod v oblasti duševního vlastnictví také disponuje silným donucovacím mechanismem.21

19

JURMANOVÁ VOLEMANOVÁ, Věra. Digitální knihovny z pohledu autorského práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, 2005. ISBN 80-210-3646-X S. 8. 20

Světová obchodní organizace (WTO). [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/28785/30994/330147/priloha001.txt.

21

Intellectual property: protection and enforcement [online]. 2008 [cit. 2008-11-04]. Dostupný z: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/agrm7_e.htm.

14

Internetové smlouvy Rok 1996 přinesl významné mezinárodní smlouvy, tzv. internetové smlouvy, které respektují výše uvedené úmluvy a navazující na ně. Smlouva WIPO o autorském právu (WCT – World Intellectual Property Organization Copyright Treaty), sdělení MZV č. 33/2002 Sb. m. s. a Smlouvu WIPO o ochraně práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (WPPT – World Intellectual Property Organization Performances and Phonograms Treaty), sdělení MZV č. 48/2002 Sb. m. s., které upravují autorská práva s ohledem na elektronický přenos dat a informací. Hlavním zaměřením Smlouvy WIPO o autorském právu je využití díla prostřednictvím sítě Internet, technická ochrana děl nebo práva informačního managementu. Ochrana počítačových programů, zakotvená v této smlouvě, odkazuje přímo na čl. 2 Bernské úmluvy. Znovu stanovuje v souladu s Bernskou úmluvou, že počítačový program je literárním dílem a připouští různé formy vyjádření tohoto programu: "Computer programs are protected as literary works within the meaning of Article 2 of the Berne Convention. Such protection applies to computer programs, whatever may be the mode or form of their expression.“ „Počítačové programy jsou chráněny jako literární díla v rámci článku 2 Bernské úmluvy. Tato ochrana přísluší počítačovým programům bez ohledu na způsob jejich vyjádření.“ 22

2.3 Autorská práva v tuzemské legislativě Základem pro obecnou úpravu autorského práva je občanský zákoník. Občanský zákoník, jako hlavní pramen soukromého práva v ČR uvádí, že právní vztahy, které vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti jsou upraveny zvláštní právními předpisy“.23 Tímto zvláštním zákonem a základním právním předpisem je autorský zákon

22

BURYAN, J.: Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU [online]. 2003 [cit. 2013-11-05]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835. 23

BUSINESS CENTER.CZ © 1998-2012 HAVIT, s.r.o., ISSN 1213-7235. Občanský zákoník. Dostupný z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/

15

- zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V oblasti veřejného práva jsou nejdůležitější úpravy týkající se softwarového pirátství uvedeny v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a ve zvláštních ustanoveních autorského zákona. Při řešení vztahů vzniklých v souvislosti s autorským dílem se použije vždy autorský zákon, pokud tento zákon obsahuje vlastní, přímou právní úpravu těchto vztahů. Pokud tuto úpravu neobsahuje, je třeba zkoumat občanský zákoník a pokud ji neobsahuje ani ten, použije se analogie a to nejprve analogie autorského zákona a poté občanského zákoníku.24 S autorským zákonem souvisí řada dalších předpisů, např. Ústavu České republiky č. 1/1993 Sb., Základní listina práv a svobod 2/1993 Sb., zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a změně některých zákonů a další. Pro oblast občanského smluvního práva je typická zásada smluvní volnosti. Z tohoto důvodu platí zákonná úprava teprve tehdy, není-li mezi smluvními stranami ujednáno jinak.

2.3.1 Autorský zákon Hlavním právním pramenem pro ochranu počítačových programů je v českém právním řádu autorský zákon.

Autorské dílo § 2 odst. 1 obsahuje generální klauzuli, z které vyplývají pojmové znaky autorského díla. Toto kogentní ustanovení musejí splňovat všechna díla, mají-li být předmětem autorského

24


16

práva. Musí se jednat o dílo umělecké nebo vědecké, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a musí být vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Pokud tyto pojmové znaky splňují i díla vzniklá zpracováním jiného díla, jedná se také o autorské dílo. V ustanovení § 2 odst. 2, jsou vymezeny výsledky tvůrčí činnosti autora, které jsou také považována za autorské dílo, ačkoli ve smyslu § 2 odst. 1 autorskými díly nejsou, avšak podle fikce je za ně zákon považuje. § 2 odst. 2 pak jednoznačně vymezuje počítačový program jako autorské dílo, za předpokladu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. § 2 odst. 2: „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem a jejíž součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky či jiným způsobem, je dílem souborným. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu a databáze k ochraně se neuplatňují. Fotografie a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, které jsou původní ve smyslu věty první, jsou chráněny jako dílo fotografické.“25 Pro výtvory tvůrčí činnosti tedy platí, že jsou buď autorskými díly ve smyslu generální klauzule § 2 odst. 1 anebo jsou za autorské dílo považovány podle fikce § 2 odst. 2. Z tohoto

vychází

dělení

počítačových

programů

z pohledu

autorského

zákona

v komentovaném autorském zákoně autorů Telce a Tůmy. Počítačové programy lze rozdělit do tří druhů: „a) Počítačové programy, které splňují pojmové znaky děl podle autorského zákona (zejména kritérium jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti) a které jsou chráněny v totožném rozsahu jako díla literární, aniž by se ve skutečnosti muselo o díla literární jednat. Program tedy nemusí být ve skutečnosti vůbec coby umění objektivně vnímán. b) Počítačové programy, které nejsou autorskými díly, nicméně splňují alespoň požadavek původnosti ve smyslu původního duševního výtvoru. Tyto programy jsou formou smyšlenky 25

BUSINESS CENTER.CZ © 1998-2012 HAVIT, s.r.o., ISSN 1213-7235. Autorský zákon. Dostupný z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/autorsky/

17

(fikce) chráněny jako autorská díla. Žádná další kritéria pro určení, zda počítačový program je původní a může být autorskoprávně chráněn, se nepoužijí. c) Prosté rutinní počítačové programy, které nesplňují pojmové znaky děl, ani kritérium původnosti duševní tvůrčí činnosti a které v důsledku toho nejsou ani předmětem absolutního práva autorského, a tudíž ani předmětem, na nějž se vztahují ustanovení autorského zákona (spadají autorskoprávně do režimu public domaine.)“.26

Práva a povinnosti subjektů Podle § 65 odst. 1 autorského zákona je počítačový program chráněn stejně jako literární dílo a to bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů. Předmětem autorského práva podle autorského zákona nejsou díla, která demonstrativně vyjmenovává § 2 odst. 6, a to díla, která nejsou způsobilá být autorským dílem, jako je např. námět díla sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda a dále díla podle § 3, která jsou z autorskoprávní ochrany vyloučena ve veřejném zájmu. Chráněny nejsou podle § 65 odst. 2 ani myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem. Podle § 10 právo autorské zahrnuje výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění svého díla a právo osobovat si autorství. Dalším ze základních osobnostních práv autora je jeho právo na nedotknutelnost díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, avšak pokud se jedná o počítačové programy, v ustanovení § 66 odst. 1 je rozsah práv autora k počítačovému programu omezen, a to proto, že je nezbytné, aby měl oprávněný uživatel dostačující možnost seznámení se s programem.27

26

TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-608-4. S. 37

27

CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179586-5. S. 106.

18

§ 66 odst. 1 autorského zákona: „Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže: a) rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu nebo opravuje-li chyby počítačového programu, b) jinak rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, jeli to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu v souladu s jeho určením, není-li dohodnuto jinak, c) zhotoví si záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li nezbytná pro jeho užívání, d) zkoumá, studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba funkčnost počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při takovém zavedení, uložení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu, k němuž je oprávněn, e) rozmnožuje kód nebo překládá jeho formu při rozmnožování počítačového programu nebo při jeho překladu či jiném zpracování, úpravě či jiné změně, je-li k ní oprávněn, a to samostatně nebo prostřednictvím jím pověřené osoby, jsou-li takové rozmnožování nebo překlad nezbytné k získání informací potřebných k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými programy, jestliže informace potřebné k dosažení vzájemného funkčního propojení nejsou pro takové osoby dříve jinak snadno a rychle dostupné a tato činnost se omezuje na ty části počítačového programu, které jsou potřebné k dosažení vzájemného funkčního propojení.“ Toto ustanovení tedy vymezuje taxativně způsoby, kterými může tzv. oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu nakládat s touto rozmnoženinou, aniž by tímto zasahoval do autorského práva autora počítačového programu. Autor je tudíž povinen takovéto nakládání strpět.

19

Omezení autorského práva je tedy možno za účelem běžného provozu počítačového programu, pořízení záložní rozmnoženiny počítačového programu anebo dosažení interoperability nezávisle vytvořeného počítačového programu.28 Mezi majetková práva autora patří, podle § 12 odst. 4, právo dílo užít, které zahrnuje právo na rozmnožování díla, rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na sdělování díla veřejnosti. Majetkovým právem autora je také udělit oprávnění k výkonu práva dílo užít, např. licenční smlouvou. Avšak poskytnutím tohoto oprávnění právo autorovi nezaniká. Vzniká pouze povinnost strpět zásah do práva dílo užít jinou osobou v rozsahu vyplývajícím ze smlouvy. Více o majetkových a osobnostních právech autora pojednává kapitola 3.1. Rozšiřování a rozmnožování díla Podle § 13 odst. 1 se rozmnožováním díla rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě. § 14 odst. 1 pak říká, že rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem. Odst. 2 § 13 konkrétně definuje, že forma elektronická zahrnuje vyjádření analogové i digitální. I když je „právo rozmnožovat dílo bezpodmínečně vázáno na zachycení díla na jeho hmotný nosič.“29 „Pojmovým předpokladem práva na rozšiřování je zachycení díla do hmotného nosiče (originálu či rozmnoženiny díla), což samo o sobě představuje výkon výlučného majetkového autorského práva rozmnožovat dílo dle § 13. Výkonem práva na rozšiřování je tedy pouze a jedině takové zpřístupňování díla, které se uskutečňuje v hmotné podobě (v

28

TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-608-4. S. 628.

29

Tamtéž. S. 179.

20

zachycení díla do hmotného nosiče).“30 Pokud dojde ke zpřístupnění díla jinak, než je převod hmotného nosiče díla, pak nepůjde o výkon výlučného autorského práva na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla. Většinou se jedná o jiné způsoby užití díla, a to dokonce i za situace, kdy v návaznosti na toto užití díla dojde ke vzniku rozmnoženiny díla. O rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla nejde ani v případě tzv. sdělování díla veřejnosti na vyžádání prostřednictvím počítačových či obdobných sítí.31 Autorský zákon v § 66 obsahuje speciální úpravu omezení práv autora k počítačovému programu ve prospěch oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu tak, aby měl vždy zaručená oprávnění k běžnému využití rozmnoženiny počítačového programu alespoň v minimálním rozsahu, není-li smluvně domluveno jinak. Použije-li autor pro tvorbu svého počítačového programu technické prostředky, je pak povinen zpřístupnit počítačový program oprávněnému uživateli v rozsahu, který stanoví § 66 odst. 1. Dále je povinen počítačový program chráněný technickými prostředky označit uvedením jména a adresy osoby, na kterou se má oprávněný uživatel za tím účelem obrátit. Převod autorského práva Předměty práva duševního vlastnictví mají specifickou nehmotnou povahu. Proto právní teorie v případě autorského práva rozlišuje dvě formy jeho převodu a to tzv. konstitutivní (nepravý) převod (v případě licence) a tzv. translativní (pravý) převod. 32 Rozdíl mezi nimi je ten, že u translativního převodu zanikají absolutní práva a povinnosti k předmětu převodu u převodce a za současného nabytí těchto práv nabyvatelem. To znamená, že dochází ke zcizení práv, zatímco u konstitutivního převodu se zřizuje (konstituuje) užívací oprávnění a převodci pouze vzniká povinnost zdržet se všech jednání, kterými by oprávněné osobě znemožňoval řádný výkon tohoto užívacího oprávnění. 30

TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-608-4. S. 190.

31

Tamtéž.

32


21

Pokud by bylo toto oprávnění uděleno jako výhradní, pak by nabyvatel měl právo vůči třetím osobám na zdržení se jednání, která jsou součástí jeho užívacího oprávnění. Převod výlučných osobnostních práv, která se vážou přímo na osobu autora, není možný. Autorský zákon v ustanovení § 11 odst. 4 formuluje legální zákaz převodu: „Osobnostních práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají.“ Autor však může udělit jiné osobě právně závazný souhlas k jednání, kterým by bez uděleného souhlasu třetí osoba do jeho práv zasahovala, nebo by je alespoň ohrožovala. V tomto případě se nejedná o udělení užívacího oprávnění, ale jen o závazek autora strpět zásah do svých práv, ale jen v rozsahu uděleného souhlasu. U této formy dispozice nevznikají osobě, které byl souhlas udělen, žádná oprávnění vůči třetím osobám. Nezáleží přitom, zda byl souhlas udělen úplatně nebo bezúplatně, nebo dokonce výhradně. Legální zákaz převodu majetkových autorských práv je také vyjádřen v ustanovení § 26 odst. 1, který zní: „Majetkových práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a nelze je postihnout výkonem rozhodnutí; to neplatí pro pohledávky z takových majetkových práv vzniklé.“ Tento zákaz se týká pouze převodu translativního. Nejedná se zde o majetková práva a jiné majetkové hodnoty,33 ale o zvláštní práva z výsledků duševní tvořivé činnosti. Z uvedeného vyplývá, že převod konstitutivní, tedy na základě licenční smlouvy, je možný. Podle platného autorského práva je licence jedinou zákonem dovolenou formou autorskoprávního převodu, ovšem pouze v oblasti majetkových autorských práv. Odlišnost autorského díla od vynálezu Protože autorský zákon chrání provedení díla, nikoli myšlenku, která je v díle obsažena, je možné, aby byly chráněny dvě v podstatě totožná autorská díla, nejedná-li se o plagiát. Toto odlišuje autorské dílo od vynálezu, který je chráněn patentem a musí být originální. Autorská díla jsou chráněna neformálně, tj. není třeba žádného správního rozhodnutí, a to kdykoli, od okamžiku svého vzniku. K tomu, aby byl vynález chráněn patentem, je třeba udělení patentu příslušným úřadem. 33

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 14-15.

22

2.3.2 Licenční smlouva Právo k užívání počítačového programu lze nabýt, kromě výjimky u děl volných, pouze licenční smlouvou. Ustanovení § 46 a následující autorského zákona upravuje způsoby a rozsahy uzavírání licenčních smluv. Licenční vztah je typickým závazkovým vztahem v oblasti práva duševního vlastnictví. Nejedná se o pravý převod práv a povinností k předmětu převodu, ale pouze o udělení oprávnění tento předmět užít, tzv. poskytnutí licence, a to k jednotlivým anebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, které má povahu zřizovacího (konstitučního) soukromoprávního úkonu. Nabyvatel se naproti tomu zavazuje, není-li sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.34 Smluvními stranami jsou autor, tedy poskytovatel licence a na straně druhé nabyvatel licence. Autorovi se zachovává subjektivní výlučné autorské právo, a zavazuje se jen zdržet se takového jednání, které je obsahem licence. Pokud licence zanikne, autor jako poskytovatel licence již nemusí strpět výkon svého práva jinou osobou. Předmětem licenční smlouvy je tedy majetkové dispoziční oprávnění. Poskytnutím tohoto oprávnění jinému, nezaniká poskytovatel i majetkové právo. Licence se poskytuje na dobu určitou; nejdéle pak na dobu trvání majetkových práv.35 S licencí je možno dále disponovat, neboť v jejím případě se již jedná o možný předmět občanskoprávních vztahů, na rozdíl od samotných majetkových autorských práv. Tyto dispozice podléhají souhlasu autora, ten má právo stanovit, kdo bude nabyvatelem oprávnění jeho dílo užít. Autorský zákon upravuje dvě možné dispozice s licencí a to: a) poskytnutí podlicence (sublicence) a b) postoupení licence.

34

TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-573-5. S. 15.

35


23

Podlicence Podlicenční smlouvou podle § 57 autorského zákona poskytuje nabyvatel licence oprávnění k výkonu práva užít dílo další osobě. Tuto formu nakládání s poskytnutou licencí umožňuje autorský zákon v ustanovení § 48 odst. 1: „Je-li tak sjednáno ve smlouvě, může nabyvatel oprávnění tvořící součást licence zcela nebo zčásti poskytnout třetí osobě (podlicence).“ Strany původní licenční smlouvy se nemění a stejně tak se nemění práva a povinnosti z této smlouvy. Užívací oprávnění podlicenčnímu nabyvateli se uděluje vždy maximálně v rozsahu udělené původní licence poskytnuté autorem. Pro podlicenční smlouvu dle § 57 autorského zákona platí ustanovení o licenční smlouvě obdobně.36 Podlicenční nabyvatel je oprávněn poskytl další podlicenci různým třetím osobám, a to i opakovaně („podpodlicence“). Toto řetězení podlicencí je možné pouze pokud s tím autor souhlasí.37

Postoupení licence Při postoupení licence podle § 48 odst. 2 autorského zákona se jedná o změnu v osobě nabyvatele a je vyžadován písemný souhlas autora. Obsah uděleného souhlasu obsahuje rozsah práv a oprávnění.38

Uzavírání licenčních smluv Při koupi počítačového programu si zákazník nekupuje jako hlavní předmět plnění smlouvy věc (hmotný substrát – médium) ale právo užívat software. V závislosti na osobě kupujícího může dojít k různým právním vztahům39:

36

TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. Brno: Doplněk, 2007. 2. upravené vydání. ISBN 978-80-7239-206-3. S. 41.

37

38

Tamtéž. S. 99. TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-573-5. S. 43.

39

Smejkal, V. Internet a §§§. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 978-80-904248-7-6. S. 67

24

Kupující - spotřebitel si pořizuje počítačový program. Tento úkon může obsahovat jak koupi programu na hmotném nosiči, tak i stažení ze stránek výrobce. Zakoupením programu dochází k získání práva používat tento program dle licenčního ujednání. Na tento vztah se mimo ustanovení autorského zákona vztahují i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a následujících a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Pořizuje-li si kupující, ať již podnikatel či spotřebitel, počítačový program společně s hardware, jedná se o tzv. OEM licenci.40 Dalším případem může být, že si objednatel – podnikatel nechává zhotovit počítačový program na zakázku. V tomto případě se bude jednat o smlouvu nepojmenovanou nebo smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku kombinovanou s licenční smlouvou podle autorského zákona. Pokud si objednatel nechává zhotovit počítačový program svým zaměstnancem, právní vztahy se budou řídit zákoníkem práce a § 58 autorského zákona.

Druhy licenčních smluv Na základě obsahu licenčních ujednání lze rozlišovat následující základní typy licencí:

Free Software a Open Source Free Software a Open Source lze bez jakýchkoli omezení bezúplatně užívat, kopírovat, poskytovat dalším osobám, zasahovat do jeho zdrojového kódu, který je bez dalšího přístupný41 a to na základě tzv. všeobecné veřejné licence (General Public License), která uživateli umožňuje neomezený zásah do zdrojového kódu, nebo BSD licence (Berkeley Source Distribution), kdy lze software šířit jen pod podmínkou současného uvedení autora a vzdání se práv z odpovědnosti za škodu.42

40


41

Nejvýznamnějším zástupcem této kategorie je Linux, alternativa ke komerčním Microsoft Windows (více na http://www.linux.org).

42

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Copyleft

25

Copyleft Při vytvoření modifikovaného počítačového programu, musí být všechnny kopie a úpravy šířeny jako původní program. Free software je chráněn právě licencemi typu copyleft proti zneužití ze strany společností, jež nechtějí poskytovat kupujícímu, resp. uživateli stejná práva. U běžného proprietárního softwaru je zpravidla nabytí licence podmíněno uzavřením kupní nebo obdobné adhezní smlouvy.43 Modifikovaný původní software nemůže být šířen následně jako proprietární software za úplatu.

Freeware Na základě této licence lze počítačový program bezúplatně užívat, kopírovat ho a šířit. Počítačový program tedy nelze upravovat či do něj jinak zasahovat, nelze měnit jeho zdrojový kód. 44

Adware Adware (neboli advertising-supported software) – tento pojem popisuje počítačový program (aplikaci), může se jednat právě o freeware, která během své činnosti zobrazuje nějakou formu reklamy. Uživateli tak může tento produkt znepříjemňovat práci, např. vyskakujícím oknem s reklamou.45

43

44

Tamtéž. Tamtéž.

45

Blueboard. blueboard.cz [online]. [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://hosting.blueboard.cz/slovnicekpojmu/Avare

26

Shareware I tento typ počítačového programu lze bezúplatně užívat, dále kopírovat a šířit, nelze však do něj zasahovat a jeho možnosti využití jsou omezeny. Často je přístup k některým jeho specifickým funkcím podmíněn zpoplatněním.46

Trial verze Jde o obdobu shareware. Počítačový v trial verzi umožňuje uživateli po časově omezenou dobu využít všech jeho funkcí tak, aby se s nimi mohl prakticky seznámit. Poté se všechny nebo jen některé jeho funkce znepřístupní. Uživateli se poté musí rozhodnout, zda za licenci zaplatí, či bude program nadále používat v omezené verzi nebo jej bude muset z počítače odstranit. Překonání ochranných prvků zabraňujících plnohodnotnému užívání trial verze po uplynutí lhůty, jak se často v praxi děje, je jednáním v rozporu s licenčním ujednáním, tudíž nezákonné.47

Demo verze Demo verze představuje část plné verze programu, která byla zpřístupněna uživateli jako určitá reklama, propagace verze plné. Demo verze jsou bezplatné, volně kopírovatelné a šiřitelné, nelze je však nijak měnit.48

Komerční (proprietární) software Užívání tohoto software je podmíněno zaplacením odměny za licenci, která plyne poskytovateli. Prodej počítačového programu se realizuje buď cestou internetu, kdy si uživatel stáhne program přímo na pevný disk osobního počítače, nebo jej zakoupí na určitém nosiči. Zpravidla je vyloučeno počítačový program kopírovat, šířit či jakákoli jeho modifikace.

46

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Copyleft 47

Tamtéž.

48

Tamtéž.

27

Obvykle bývá licenční smlouva omezena na instalaci pouze na jeden osobní počítač. Bylali sjednána tzv. multilicence, může uživatel nainstalovat software na více počítačů zároveň.49

OEM Software Tato licence (Original Equipment Manufacture) je výlučně spojena s hardwarem, na kterém je počítačový program nainstalován. Přemístění počítačového programu na jiný počítač není možné. Tato licence je typická v případech, kdy spotřebitel uzavírá kupní smlouvu, jejímž předmětem je osobní počítač s již přeinstalovaným operačním systémem. V případě této licence je za vady prodávaného počítačového programu odpovědný výrobce počítače. 50

Public Domain Tzv. volný software, který není předmětem žádných autorskoprávních vztahů, což právně teoreticky není možné.51 Autor počítačového programu se vzdal autorskoprávních práv a poskytl jej bezúplatně třetím osobám bez uvedení svého autorství. Podle autorského zákona je toto možné až po uplynutí autorskoprávní ochrany. Na základě kogentního ustanovení § 30 odst. 3 autorského zákona se zde nejedná o volném užití softwaru. Druhů licencí je velmi mnoho a navzájem se prolínají, výše zmíněné jsou jen ty nejzákladnější.

49

Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Copyleft 50

Tamtéž.

51

JANSA, Lukáš, OTEVŘEL, Petr. Softwarové právo: praktický průvodce právní problematikou v IT. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 9788025134580. S. 44

28

3 Tvorba počítačových programů a druhy děl 3.1 Vznik počítačového programu Zákon nahlíží na počítačový program jako na literární dílo s určitými výjimkami. Z tohoto důvodu není vznik počítačového programu odlišný od vzniku literárního díla. V případě počítačového programu vzniká právo autorské, kdy je dílo, tedy počítačový program, vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, to může být např. zveřejněním zdrojového kódu, nebo spuštěním na PC. Jak již bylo výše zmíněno, počítačový program je podle § 2 odst. 1 autorského zákona autorským dílem pravým, nebo se za dílo považuje podle § 2 odst. 2 autorského zákona. Není-li program jedinečný ani původní, není chráněn autorským zákonem.52 Práva autora počítačového programu jsou speciální úpravou, uvedenou v § 66 autorského zákona, omezena ve prospěch oprávněného uživatele rozmnoženiny.

Samostatný autor počítačového programu § 5 autorského zákona definuje autora díla jako fyzickou osobu, která vytvořila dílo naplňující pojmové znaky uvedené v generální klauzuli v § 2 odst. 1 nebo § 2 odst. 2. 53 Pokud je tedy výsledný počítačový program původním výsledkem tvůrčí činnosti autora, je vyjádřen v jakékoli objektivně vnímatelné podobě a jedná se tedy o dílo ve smyslu autorského zákona, náleží autorovi práva přiznaná českou právní úpravou. Autor počítačového programu, stejně jako obecně autor autorského díla, musí mít pouze způsobilost k právům, a proto může být autorem i ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům. Způsobilost k právním úkonům je nutná při nakládání s dílem.54

52

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3. S. 239, 240. 53

Tamtéž. S. 206.

29

Dále ve vztahu k autorství § 6 autorského zákon uvádí zákonnou domněnku autorství: „Autorem díla je fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v rejstříku předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem, není-li prokázán opak; to neplatí v případech, kdy je údaj v rozporu s jiným údajem takto uvedeným. Toto ustanovení se použije i tehdy, je-li toto jméno pseudonymem, pokud autorem přijatý pseudonym nevzbuzuje pochybnosti o autorově totožnosti.“ Autorské právo je výlučným právem absolutní povahy. Toto právo působí proti všem. Autorské právo dělíme na tzv. výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Výlučná práva osobnostní jsou upravena v § 11 autorského zákona: „(1) Autor má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla. (2) Autor má právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé. (3) Autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil. (4) Osobnostních práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. Ustanovení odstavce 5 tím není dotčeno. (5) Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Ochrany se může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých, 1a) toto oprávnění mají, i když uplynula doba trvání majetkových práv autorských. Této ochrany se může vždy domáhat i právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce

54


30

podle tohoto zákona (§ 97).“ Osobnostní práva jsou tedy nepřevoditelná, nezcizitelná, časově neomezená a zanikající smrtí autora. Autor si může sám rozhodnout, zpřístupní -li dílo veřejnosti, uvede-li své jméno jako autor nebo toto dílo uvede pod pseudonymem nebo anonymně. Majetková práva jsou právy s ekonomickým – hospodářským významem a poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem.55 Majetková práva jsou také nepřevoditelná, autor se jich nemůže vzdát a podle § 26 autorského zákona jsou předmětem dědictví. Za nejzákladnější majetkové právo autora lze považovat právo dílo užít a udělit oprávnění někomu jinému k užití díla (§ 12 odst. 1 autorského zákona). Dále pak např. práva podle § 49 odst. 3 autorského zákona právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, právo na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla (§ 24 autorského zákona), právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu (§ 25 autorského zákona). Co znamená dílo užít, definuje § 12 autorského zákona: -

právo na rozmnožování díla

-

právo na rozšiřování díla či jeho rozmnoženiny

-

právo na pronájem díla či jeho rozmnoženiny

-

právo na půjčování díla či jeho rozmnoženiny

-

právo na vystavování díla či jeho rozmnoženiny

-

právo na sdělování díla veřejnosti

55


31

Majetková autorská práva trvají po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti; Bernská úmluva vyžaduje délku ochrany minimálně 50 let po smrti autora. V případě spoluautorství se doba ochrany vztahuje ke smrti posledního žijícího autora. Pokud je počítačový program vytvořen pouze jediným člověkem – samostatným autorem vykonává tento autor všechna práva příslušející mu na základě autorského zákona. Jedině autor může udílet svolení k užití jeho díla třetím osobám a to licenční smlouvou.

3.2 Druhy děl 3.2.1 Spoluautorské dílo a dílo souborné Za spoluautorské dílo považujeme autorské dílo, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné.56 Pokud je jednotlivý autorský příspěvek způsobilý k samostatnému užití bez ostatních částí díla, nejedná se o spoluautorské dílo ale o dílo souborné. Naopak, pokud tuto způsobilost má dílo pouze jako celek, jedná se o dílo spoluautorské. Autorské právo k dílu spoluautorskému přísluší všem autorům tohoto díla společně a nerozdílně. Při nakládání se spoluautorským dílem rozhodují spoluautoři nikoliv dle velikosti podílů ale jednomyslně. Není zde tedy uplatňován většinový princip, jako tomu je u obecného spoluvlastnictví. V případě, že by jeden ze spoluautorů chtěl zmařit nakládání se spoluautorským dílem bez vážného důvodu, budou mít ostatní spoluautoři možnost domáhat se nahrazení chybějícího projevu vůle u soudu. Ochrany práv se může domáhat i jednotlivý autor samostatně. Licenční smlouvu musí uzavřít všichni spoluautoři. Pokud by byla licence poskytnuta pouze jedním nebo ne všemi spoluautory, je toto licenční ujednání neplatné.

56


32

§ 2 odst. 5 autorského zákona definuje dílo souborné jako soubor nezávislých prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky autorskoprávní ochrany podle § 2 odst. 1 autorského zákona. Zákon uvádí jako příklad „časopis, encyklopedie, antologie, pásmo, výstava“.

3.2.2 Zaměstnanecké dílo Přestože autorský zákon ve svém § 5 odst. 1 jednoznačně uvádí, že autorem může být pouze fyzická osoba, v § 58 odst. 1 uvádí také: „Není-li sjednáno jinak“ (např. odlišně v dohodě o provedení práce, dohodě o pracovní činnosti, či v pracovní smlouvě) „zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části.“ „Zaměstnavatel tedy vykonává práva související s autorským dílem (software) svým jménem a na svůj účet a je tak oprávněn jak dílo bez dalšího jakýmkoliv způsobem užít, tak i udělit i jinému oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci).“57 Není-li dohodnuto jinak, má zaměstnavatel právo zveřejnit, upravit, zpracovat včetně překladu, spojit s jiným dílem, zařadit do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem. Mezi

další

zaměstnavatelova

práva

patří

i

právo

na

dokončení

nehotového

zaměstnaneckého díla pro případ, že jeho právní vztah zaměstnance k zaměstnavateli skončí dříve, než zaměstnanec dílo dokončí, jakož i pro případ, že budou existovat důvodné obavy, že zaměstnanec dílo nedokončí řádně nebo včas v souladu s potřebami zaměstnavatele58, avšak i zde je možnost smluvní volnosti mezi stranami a dohodnutí jiných podmínek než předepisuje zákon. Stejné podmínky jako pro zaměstnavatele platí i pro objednavatele počítačového programu. 57

Kříž, J. a kol. Autorský zákon – komentář a předpisy související. 2., aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, 2005, ISBN 80-7201-546-X. S. 172

58

§ 58 odst. 5 autorského zákona

33

3.2.3 Školní dílo Podle § 35 odst. 3 autorského zákona se za školní dílo považuje dílo vytvořené žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení. Škole je na základě zákona poskytována bezúplatná zákonná licence k užití, toto užití nesmí být za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Tato licence je poskytnuta k výuce nebo i k vlastní vnitřní potřebě, v případě počítačových programů se tato bezúplatná zákonná licence neuplatňuje. Pro počítačové programy platí zvláštní ustanovení § 66 odst. 7 autorského zákona, kde je výslovně uvedeno, že na počítačové programy se ustanovení § 35 autorského zákona nevztahují. Vytvoří-li student v rámci výuky počítačový program, jen on sám může dát svolení k dalšímu používání v rámci výuky na škole, jde tedy o samostatného autora se všemi důsledky z toho plynoucími.

34

4 Právní ochrana počítačových programů v ČR a EU 4.1 Autorskoprávní ochrana počítačových programů v ČR Při porušení autorských práv k počítačovému programu existují různé právní instituty, kterými lze počítačový program chránit. Právní odpovědnost při porušování autorských práv k počítačovému programu lze rozdělil na odpovědnost podle práva soukromého a odpovědnost podle práva veřejného, které mohou působit současně. Autorský zákon jako zákon převážně soukromoprávní je výchozím předpisem ochrany počítačového programu. Nositeli autorských práv umožňuje využít řady ochranných instrumentů. Především zápůrčího nároku, určovacího nároku či nároku na přiměřené zadostiučinění. Podle práva soukromého je ten, kdo způsobil nositeli autorských práv k počítačovému programu škodu, povinen tuto škodu nahradit v míře odpovídající škodě skutečné či ušlému zisku a je povinen k vydání bezdůvodného obohacení. Počítačový program může být chráněn i jako obchodní tajemství. Podle práva veřejného může být ten, kdo porušil autorská práva potrestán peněžitým trestem. V případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu lze pak uplatnit odpovědnost trestní.

35

4.1.1 Právní ochrana počítačového programu podle práva soukromého Občanský zákoník jako základní předpis soukromého práva v § 3 odst. 1 uvádí obecnou zásadu mravního řádu demokratické společnosti, která v sobě zahrnuje inherentní zásady slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemné úcty a tolerance práv59: „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“

4.1.1.1 Odpovědnost autorskoprávní Hlavním předpisem upravujícím autorskoprávní nároky z porušení práv souvisejících s počítačovým programem a způsoby jejich uplatnění, je autorský zákon. Základní nároky z ochrany počítačového programu jsou demonstrativně vyjmenovány v ustanoveních § 40 – 45 autorského zákona. Tyto nároky lze uplatňovat vůči osobě, která neoprávněně zasáhla do autorských práv programátora či nabyvatele práv nebo taková práva ohrozila. Nároky lze uplatňovat samostatně i kumulativně. Ustanovení § 40 autorského zákona má povahu generální klauzule a upravuje tyto nároky:

Nárok určovací Autor počítačového programu se u soudu může dožadovat určení svého autorství prostřednictvím žaloby na určení autorství.

Nárok zápůrčí Negatorní žalobou, se osoba, do jejíchž práv bylo neoprávněně zasaženo nebo jejíž práva jsou v ohrožení, domáhá zákazu takového jednání. Předpokladem tohoto nároku je hrozící či trvající zásah do absolutních práv. Žalobce se též může domáhat zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práv autora. 59

ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. S. 67

36

Nárok restituční Žalobce se může uplatněním tohoto nároku domáhat odstranění následků zásahu do práva, které svým protiprávním jednáním způsobil, a napomoci tak k obnovení s právem souladnému stavu. Zpravidla se tak děje stažením či zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny softwaru.

Nárok informační Uplatněním tohoto nároku lze požadovat zejména sdělení informací o původu počítačového programu, kterými bylo do práv neoprávněně zasaženo, způsobu a rozsahu neoprávněného užití, údajů o výrobě nebo distribuci rozmnoženiny počítačového programu, úloze a participaci třetích osob na tomto protiprávním jednání.

Nárok na uveřejnění rozsudku Soud může žalobci v rozsudku přiznat právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl.

Nárok satisfakční Žalobce se může domáhat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Zákon stanoví, že se tak může stát omluvou. Pokud by se omluva či přiznání jiného zadostiučinění nejevilo jako postačující, může soud přiznat přiměřené zadostiučinění též v penězích. Přihlédne přitom k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo.60 Odpovědnost vyplývající z § 40 odst. 1 a 2 autorského zákona je odpovědností objektivní, a to bez možnosti liberace. Není tedy rozhodující, zda došlo k porušení práv zaviněným jednáním či nikoli. Není rozhodující, byl-li při porušení autorských práv škůdce veden dobrou vůlí, či zda chtěl svým jednáním úmyslně vyvolat v majetkové sféře oprávněné osoby určitou škodu. 60

TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. Autorský zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-6084. S. 418 - 421

37

K prokázání nároku z odpovědnostního právního vztahu založeného neoprávněným zásahem do autorských práv oprávněné osoby stačí prokázat vznik protiprávního stavu založeného protiprávním jednáním deliktně způsobilé osoby a příčinný vztah mezi těmito prvky.61

4.1.1.2 Odpovědnost občanskoprávní Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení je upravena v části čtvrté občanského zákoníku.

Odpovědnost za škodu § 2900 občanského zákoníku obsahuje prevenční klauzuli: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“. Dojde-li však ke vzniku škody a nejsou-li dány okolnosti vylučující protiprávnost, vzniká odpovědnému subjektu právní povinnost škodu nahradit. Občanský zákoník rozlišuje občanskoprávní odpovědnost objektivní a subjektivní. Výchozí ustanovení subjektivní odpovědnosti v případě způsobení škody v souvislosti s porušením práv týkajících se počítačových programů je obsaženo v občanském zákoníku § 2910 Porušení zákona: "Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“ K naplnění obecné odpovědnosti za škodu způsobenou jinému podle uvedeného § 2910 je vyžadována existence následujících předpokladů: 1) protiprávnost úkonu, 2) škody, 3) příčinné souvislosti mezi protiprávností a škodou, 4) zavinění.

61

ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. vydání. Praha: Linde, 2003. ISBN 80-720-1423-4 S. 19

38

Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, povinnost důkazní a důkazní břemeno týkající se protiprávnosti úkonu a vzniku škody včetně jejího rozsahu leží na poškozeném. Protiprávnost se nepředpokládá.62 Žalobci tedy postačí, aby prokázal vzniklou škodu včetně její výše, porušení právní povinnosti a příčinnou souvislost. Strana žalovaná, tedy domnělý škůdce má povinnost důkazní, musí prokázat, že škoda není výsledkem jeho zaviněného jednání a tím se z odpovědnosti vyvinit. Škoda je chápána jako majetková újma poškozeného vyjádřitelná v penězích, která se projevuje buď jako skutečná škoda nebo jako ušlý zisk. Nositeli autorských práv počítačového programu či nabyvateli výhradní licence počítačového programu vzniká škoda například v případech, pokud někdo v rozporu se zákonem rozmnoženinu počítačového programu poskytuje třetím osobám. Tehdy vzniká oprávněné osobě škoda v podobě ušlého zisku. Namísto skutečně ušlého zisku může autor počítačového programu či nabyvatel domáhat náhrady ušlého zisku ve výši příslušné odměny za získání licence, která by byla v době neoprávněného nakládání s počítačovým programem v daném místě a čase obvyklá (§ 40 odst. 4 autorského zákona). Zavinění je jediný subjektivní předpoklad odpovědnosti. Jde o vnitřní-duševní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu úkonu a ke škodě jako následku tohoto protiprávního úkonu. Zavinění může mít formu úmyslu (přímého nebo nepřímého) anebo formu nedbalosti (vědomé či nevědomé). Příčinná souvislost neboli vztah příčiny a následku je objektivní složka obou z výše uvedených odpovědnostních typů.63

62

KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2006. ISBN 80-7357-131-5. S. 450. 63

Tamtéž.

39

Odpovědnost za bezdůvodné obohacení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku uvádí demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Pokud tedy někdo užije cizí počítačový program a naplní tím některou z výše uvedených skutkových podstat, založí svou odpovědnost z bezdůvodného obohacení. Prokáže-li se, že žalovaný užíval počítačový program bez právního titulu, přizná soud žalobci náhradu ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 autorského zákona). Zároveň je třeba vydat vše ostatní, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, a to včetně veškerých užitků, pokud ten, kdo příslušné obohacení nabyl, nejednal v dobré víře.

Odpovědnost za zaměstnance V případě nelegálního použití počítačového programu zaměstnancem, bez svolení zaměstnavatele ale s jeho vědomím, odpovídá zaměstnavatel za tento protiprávní stav, jako by škodu způsobil nebo se bezdůvodně obohatil svým přímým jednáním. Zaměstnavatel neodpovídá za škodu či bezdůvodné obohacení v těch případech, kdy počítačový program použitý zaměstnancem neslouží objektivně ani subjektivně k činnosti konané pro zaměstnavatele, v jeho prospěch či v jeho zájmu. V těchto případech, kdy je protiprávní jednání přičitatelné zaměstnavateli, lze v rámci regresního nároku vůči zaměstnanci uplatnit odpovědnost podle občanskoprávních nebo pracovněprávních předpisů.

40

4.1.1.3 Odpovědnost obchodněprávní

Obchodní tajemství Počítačový program může být předmětem obchodního tajemství, pokud naplňuje pojmové znaky uvedené v ustanovení § 504 občanského zákoníku: „Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“ Podrobněji k jednotlivým znakům: - konkurenčně významná skutečnost – obchodní tajemství musí být skutečností, která je využitelná na trhu a jejíž vyzrazení může přinést zlepšení podnikatelského postavení konkurentů - určitelnost skutečnosti – u skutečností, které není možné přesně vymezit, by bylo velice problematické dovodit ostatní uvedené znaky obchodního tajemství - ocenitelnost skutečnosti – skutečnost má penězi vyjádřitelnou hodnotu, tj. je zpeněžitelná či jinak hospodářsky využitelná - skutečnost související s obchodním závodem – u obchodního tajemství je důležité, že se jedná o skutečnost související s obchodním - skutečnost není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupná – za obchodní kruhy jsou považovány osoby, které jsou potenciálními nebo skutečnými konkurenty podnikatele, anebo osoby, které by jim mohly takové skutečnosti sdělit - podnikatel adekvátně zajistí utajení skutečnosti – způsob utajení závisí na podnikateli a na povaze skutečnosti. Výše uvedené znaky, na něž se existence obchodního tajemství váže, jsou kumulativní, to znamená, že zánikem kteréhokoli z nich zaniká i obchodní tajemství.64 Obchodní tajemství nepodléhá žádné registraci, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky.

64

EPRAVO. epravo.cz [online]. © epravo.cz, a.s. 1999-2013, ISSN 1213-189X [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

41

Důležitým znakem obchodního tajemství je jeho reálné utajení, které musí být zajištěno odpovídajícím způsobem. V případě počítačového programu hraje tedy velmi důležitou roli technická ochrana. Bez zajištění odpovídajícího utajení mimoprávními prostředky nelze využít ochrany práva. V případě zveřejnění dané skutečnosti přestávají být obchodním tajemstvím a nemohou být dále chráněny. Na základě § 504 občanského zákoníku náleží obchodní tajemství k obchodnímu závodu, náleží tedy tomu, kdo obchodní závod vlastní. Tato osoba může s obchodním tajemstvím nakládat, může udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky užití. Svolení k užití obchodního tajemství je nezbavuje znaku utajení. Je oprávněn zejména získávat z něj majetkový prospěch, udělit k němu licenci, může jej i odtajnit, tím však předmětné skutečnosti pozbudou charakter obchodního tajemství. Proti protiprávním zásahům do počítačového programu jako obchodního tajemství přísluší oprávněné osobě právní ochrana dle ustanovení občanského zákoníku o ochraně vlastnictví § 1040 - 1042. Jedná se o tzv. absolutní ochranu, tedy proti komukoli, kdo poruší nebo ohrozí obchodní tajemství, může se tedy jednat i o osobu, která není podnikatelem, viz § 1042 „Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.“ Oprávněné osobě náleží i právní ochrana proti nekalé soutěži podle § 2976 odst. 2 písm. h) občanského zákoníku, zde se jedná o ochranu relativní.

Ochrana obchodního tajemství ve vztahu k obchodním partnerům Při jednání s obchodními partnery a při uzavírání smluv často dochází i k výměně informací, které mohou tvořit obchodní tajemství. V takovém případě je nezbytné ve smlouvě vymezit, že se jedná o obchodní tajemství, a výslovně upravit jeho režim ve vztahu k druhé smluvní straně, aby se předešlo případným sporům. K tomuto účelu se používá doložka – dohoda o nevyzrazení, označována jako „non disclosure agreement“ NDA. 65

65

BUSINESS INFO.CZ [online]. © 1997-2015 CzechTrade. [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/obchodni-tajemstvi-ppbi-50787.html#!&chapter=6

42

Ochrana obchodního tajemství ve vztahu k zaměstnancům § 310 zákoníku práce upravena tzv. konkurenční doložka. Touto doložkou je dohoda uzavřená se zaměstnancem, ve které se zaměstnanec zavazuje po určitou dobu po skončení zaměstnání (nejdéle však po dobu 1 roku) zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by měla vůči zaměstnavateli soutěžní povahu. Zaměstnavatel se zavazuje poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání a to nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Konkurenční doložku je možné se zaměstnancem uzavřít jen pokud by mohlo vyzrazení informací, pracovních znalostí a postupů získaných v zaměstnání, poškodit zaměstnavatele závažným způsobem. Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může být sjednána smluvní pokuta pro případ porušení výše uvedené dohody ze strany zaměstnance. Jestliže pak zaměstnanec dohodu poruší a zaplatí smluvní pokutu, závazek z konkurenční doložky tím pro obě strany zaniká. Obchodní tajemství náleží výlučně podnikateli a jeho zaměstnanec k němu nemá žádná práva.66

Nekalá soutěž Generální klauzule nekalé soutěže je uvedena v § 2976 odst. 1 občanského zákoníku: „Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.“ Odst. 2 § 2976 pak obsahuje demonstrativní výčet speciálních skutkových podstat, z nichž ke všem může pravděpodobně dojít i při vývoji počítačového programu. I v případě, že dané jednání nelze podřadit pod žádnou ze speciálních skutkových podstat, může být postižitelné pomocí samotné generální klauzule.

66

BUSINESS INFO.CZ [online]. © 1997-2015 CzechTrade. [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/obchodni-tajemstvi-ppbi-50787.html#!&chapter=6

43

V situacích, kdy k nekalé soutěži dojde, mohou nastat tři různé druhy odpovědnostních vztahů: -

občanskoprávní - mezi subjektem jednajícím nekalosoutěžně a poškozeným

-

správně právní, kdy je ve veřejném zájmu správné fungování hospodářské soutěže, a proto příslušné úřady určité prohřešky trestají z úřední povinnosti

-

trestněprávní - trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 2988 občanského zákoníku se mohou osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Ze zákona vyplývá, že obchodní tajemství je chráněno i před ohrožením, přestože k porušení nemusí nakonec vůbec dojít. Osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, po odpovědné osobě domáhat, aby se tohoto jednání zdržela, odstranila závadný stav, poskytla přiměřené zadostiučinění, nahradila vzniklou škody a vydala bezdůvodné obohacení. Jedná se o ochranu v rámci občanského soudního řízení na základě žaloby. Stejná práva má i vlastník obchodního tajemství, a to i tehdy, když nebyl naplněn některý znak nekalé soutěže podle generální klauzule.

Ochranná známka Ochranná známka je podle § 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů: „jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.“ Ochranná známka vztah výrobku či služby s jeho původcem. Registrace a vymáhání práv plynoucích z ochranných známek je také jeden ze způsobů, jak chránit svá práva k vytvořenému počítačovému programu.

44

4.1.1.4 Procesní možnosti vedení sporu Dojde-li k ohrožení či zásahu do autorských práv k počítačovému programu, vůči kterému se chce dotčená osoba bránit soudní cestou, může podat jeden z výše uvedených žalobních návrhů. Okamžikem doručení žaloby soudu je zahájeno sporné soudní řízení sporné). V nejběžnějších případech je k podání žaloby aktivně legitimován: -

autor počítačového programu jako původní nabyvatel právem chráněných

-

autorských práv dědic, který vstoupil do příslušných autorských práv autora počítačového programu nabyvatel výhradního licenčního oprávnění k výkonu práva počítačový program

-

užít zákonný vykonavatel výlučných majetkových práv.67

V případě postmortální ochrany jsou k ochraně počítačového programu aktivně legitimovány osoby blízké či právnická osoba sdružující autory. Pasivně legitimovanou osobou z těchto sporů je: -

rušitel, škůdce,

-

osoba, která se bezdůvodně obohatila, soutěžitel osoba ohrožující práva spojená s počítačovým programem, jiná osoba.68

Vedle žalobních návrhů přichází v úvahu i další procesní instituty, kterými je předběžné opatření upravené v ustanovení § 74 a následujících občanského soudního řádu. Tento prostředek zajištění účelu řízení se uplatňuje zejména v těch případech, kde je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků. Dalším institutem je zajištění důkazu (§ 78 občanského soudního řádu) nebo zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78b a násl.).69

67

Např. zaměstnavatel.

68

TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. Autorský zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-6084. S. 428 - 429 69

Tamtéž. S. 421

45

Zajištění předmětu důkazního prostředku lze provést pouze na základě návrhu, který musí mimo obecných náležitostí70 obsahovat přesné označení účastníků řízení71. Návrh musí dále obsahovat jasné vylíčení, v čem navrhovatel spatřuje porušování svých práv. To musí prokazatelně odůvodňovat zajištění konkrétního předmětu důkazního prostředku (zboží, materiál nebo nástroje72, dokumenty) a způsob zajištění. Tím je soud vázán. Zajišťovaný předmět musí být precizně a nezaměnitelně identifikován73.

4.1.2 Právní ochrana počítačového programu podle práva veřejného 4.1.2.1 Správněprávní prostředky ochrany počítačových programů Autorský zákon vymezuje skutkové podstaty přestupků a správních deliktů na úseku ochrany autorského práva v § 105a až 105c. § 105a obsahuje právní úpravu přestupků. První skutková podstata postihuje neoprávněné užití počítačového programu. V druhém případě se přestupku dopouští ten, kdo obchází účinné technické prostředky ochrany počítačového programu nebo ve smyslu § 44 odst. 1 usnadňuje nebo zastírá porušování práva autorského k počítačovému programu. Poslední skutkovou podstatu přestupku uvedenou v § 105a naplní ten, kdo nesplní oznamovací povinnost podle § 24 odst. 6. Sankcí je ve všech případech uložení pokuty až do výše 150 000 Kč. § 24 odst. 6 „Autor a kolektivní správce mají právo na jakoukoli informaci od obchodníka, která je nezbytná pro zajištění platby odměny podle odstavce 1, a to po dobu tří let od uskutečnění prodeje. Obchodník, který se podle odstavce 1 účastní prodeje originálu díla 70

Z každého podání soudu musí být zřejmé, jakému soudu je určeno, kdo jej činí, jaké věci se týká a co sleduje. Zároveň musí být podepsáno a datováno (§ 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

71

Tj. u fyzických osob jméno, příjmení a bydliště; u osob právnických obchodní firmu nebo název a sídlo, ve věcech obchodních identifikační číslo (IČO) právnické osoby, IČO fyzické osoby, která je podnikatelem. Jeli to nezbytné, je možné uvést i další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení se zřetelem k hmotněprávní povaze porušeného práva z duševního vlastnictví. 72

V případech softwarového pirátství bude nejčastějším nástrojem výpočetní technika, především pevné disky a jiná záznamová zařízení. 73

DRÁPAL, Lubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. Velké komentáře. Praha: C.H. Beck, 2009. ISBN: 978-80-74. S. 477

46

uměleckého, je povinen oznámit takový prodej příslušnému kolektivnímu správci nejpozději do konce měsíce ledna kalendářního roku následujícího po roce, v němž se prodej uskutečnil. Oznámení podle předcházející věty musí obsahovat specifikaci prodaných originálů uměleckých děl a informaci o skutečné prodejní ceně. Odměna je splatná na základě vyúčtování kolektivního správce ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dnů, nedohodnou-li se kolektivní správce a obchodník jinak.“ Výše uvedené přestupky může spáchat pouze fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, správních deliktů podle § 105b autorského zákona se může dopustit jen fyzická osoba - podnikatel nebo osoba právnická. Skutkové podstaty těchto správních deliktů jsou stejné jako výše uvedenými přestupky. Na rozdíl od přestupků však není u těchto deliktů vyžadováno zavinění, autorský zákon proto upravuje pro určité případy možnost liberace. Podle § 105c autorského zákona právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Správní delikty podle tohoto zákona v přenesené působnosti projednává v prvním stupni obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu byl správní delikt spáchán. I v těchto případech lze uložit pokutu do výše 150 000 Kč. Pokud by uvedené jednání společné pro přestupky i tyto správní delikty dosáhlo vyššího stupně společenské škodlivosti, není vyloučena odpovědnost podle práva trestního.

4.1.2.2 Trestněprávní prostředky ochrany počítačového programu Trestněprávní odpovědnost, představuje krajní prostředek ochrany nejdůležitějších společenských zájmů a hodnot.

V trestním řízení by měly být stíhány především ty

nejzávažnější případy úmyslného porušování autorských práv k počítačovému programu, 47

které se vyznačují vysokou mírou společenské škodlivosti. Ve smyslu uvedených případů porušování autorských práv by měl být trestně stíhán zejména ten, kdo ve velkém uvede na trh nelegální rozmnoženiny počítačového programu, zpřístupní jeho obsah třetím osobám na internetu či vnitřní síti s dálkovým přístupem nebo jinak komerčně či nekomerčně motivován parazituje na tvůrčí činnosti jiného. Trestní odpovědnost jako taková je postavena výlučně na zásadě zavinění. Základním předpokladem trestní odpovědnosti pro neoprávněný zásah do práv souvisejících s počítačovým programem je dále naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. § 270 trestního zákona zakládá trestní odpovědnost takového pachatele, který „neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu“, tedy i k počítačovému programu. Co se týká osoby pachatele, takového jednání se může dopustit kdokoliv.74 Subjektivní stránka vyžaduje úmyslné vědomé zavinění. Trestní odpovědnost má i ten, kdo si opatří uvedeným činem prospěch velkého rozsahu (5.“000000 Kč), jinému takovou škodu způsobí. Za tento trestný čin lze v základní skutkové podstatě obžalovanému uložit trest zákazu činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty či odnětí svobody, a to až na dvě léta. V druhém případě je pachatel ohrožen odnětím svobody až na pět, resp. osm let. Trestní zákoník chrání počítačový program také v dalších ustanoveních trestných činů. Jsou jimi ustanovení: -

§ 232 - trestný čin „poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti“,

-

§ 230 - trestný čin „neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací“ nebo

-

§ 231- trestný čin „neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací“.

74

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-49-3. S. 676

48

Posle ustanovení § 232, spáchá trestný čin ten, kdo z hrubé nedbalosti zničí, či jinak znehodnotí data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací nebo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat. Za toto porušení zákon stanovuje trest od šesti měsíců do dvou let odnětí svobody. Stejně tak může být uložen peněžitý trest, propadnutí věci či zákaz činnosti. § 230 zakládá trestní odpovědnost tomu, kdo překoná bezpečnostní opatření a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho součásti a tomu, kdo neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací a neoprávněně vymaže nebo jinak znehodnotí. V tomto případě jsou tresty stanoveny v rozmezí jednoho až do osmi let odnětí svobody, podle výše škody získaného prospěchu. Dále může být uložen peněžitý trest, propadnutí věci nebo i zákaz činnosti. Podle § 231 hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do pěti let popř. trest peněžitý, propadnutí věci či zákaz činnosti, tomu, kdo úmyslně opatří a přechovává přístupové zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takový dat.

4.2 Autorská práva v legislativě EU Nejvýznamnější směrnicí, upravující oblast počítačových programů v rámci evropského práva, byla směrnice Rady 91/250/EHS ze 14. května 1991, kterou nahradila její kodifikovaná verze 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009.75 Nejdůležitější ustanovení směrnice se týkají ochrany počítačového programu jako literárního díla, zahrnutí přípravných materiálů počítačového programu pod autorskoprávní ochranu, stanovení výjimek pro zálohovací kopie, zkoumání a testování funkčnosti programu a výjimky rekompilace v případě nutnosti interoperability. Z ochrany jsou vyjmuty myšlenky a principy.

75

MAISNER, M a kol. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-638-7. S. 16

49

Směrnice ve svém článku 1 odst. 1 stanoví, že počítačové programy mají být chráněny jako literární dílo a v plném se odvolává na Bernskou úmluvu. Tento článek také nepřímo stanoví, že stejně jako počítačový program jsou chráněny i přípravné materiály k němu.76 Článek 1 odst. 2 směrnice uvádí, že ochrana se vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoliv formě. Současně však stanoví, že myšlenky a zásady, na kterých je založen kterýkoliv z prvků počítačového programu včetně myšlenek a zásad, na kterých je založeno jeho rozhraní, chráněny nejsou. Článek 4 definuje práva autora programu k dílu, týkající se reprodukce, překladu, úprav a změn programu a forem distribuce veřejnosti a nájmu. První prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství je vyčerpáním práva na šíření rozmnoženiny. Směrnice tak dává autorovi právo kontrolovat oběh počítačového programu na veřejnosti a popř. zabránit narušení svých práv. Zákaz se vztahuje na jakékoliv způsoby reprodukce, i to i kopie přepisu textu počítačového programu, a to jak celku, tak i částí počítačového programu. Článek 5 dává oprávněným držitelům počítačového programu právo na pořízení zálohovací kopie, přizpůsobení programu na dané prostředí a také právo zkoumat, pozorovat, studovat a testovat fungování počítačového programu za účelem myšlenek a zásad, které jsou základem jakéhokoliv prvku počítačového programu. Článek 6 řeší možnosti dekompilace počítačového programu, aby bylo možné jeho další zkoumání. Dekompilace je možná jen za účelem informace nutná pro zajištení interoperability, tedy spolupráce s jinými programy. Článek 7 říká, že členské státy mají poskytnout dostatečné záruky ochrany autorských práv k počítačovému programu. Délka této ochrany je dle článku 8 50 let od autorovy smrti, popř. 50 let od uveřejnění v případě možných právnických osob. 77 Další směrnice související s oblastí ochrany počítačových programů jsou směrnice:

76

BURYAN, Jiří. Rozvoj. Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU. ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu. [online]. 16. 9. 2003 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: www.itpravo.cz

77

Tamtéž.

50

-

-

směrnice 2001/29/ES, ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, která je základem obecné autorskoprávní ochrany směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES, ze dne 12. prosince 2006, o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, kde je mimo jiné uvedeno, že autor má výlučné právo na udělení souhlasu k půjčování a pronájmu originálu či rozmnoženiny svého díla, avšak státy mohou stanovit výjimku, pokud se jedná o

-

veřejné půjčování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, která je kodifikovaným zněním směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 27. září 1993 o

-

koordinaci některých pravidel oboru práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. Března 1997 o právní

-

ochraně databází směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o

-

harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví.

51

Závěr V prostředí informačních a komunikačních technologií je ochrana duševního vlastnictví nutností. Práce definuje základní přístupy k právní ochraně a seznamuje s právním prostředím českým a evropským. Je zaměřena na autorskoprávní problematiku, která zde byla popsána. Byly zmapovány základní instituty související s ochranou počítačového programu. Počítačový program představuje specifický předmět právních vztahů a svébytný předmět duševního vlastnictví. Jedním z cílů této práce byla otázka právně teoretického vymezení počítačového programu jako právního institutu. Počítačový program, na rozdíl o ostatních autorských děl nemusí být jedinečným výtvorem. Postačí, je-li původní. Významná je též výluka z možnosti dílo volně užít pro osobní potřebu. Další zvláštností, která vymezuje počítačový program vůči ostatním autorským dílům, je skutečnost, že osoba autora značně ustupuje do pozadí, neboť většina softwarových produktů bývá vyvíjena v rámci zaměstnaneckého nebo obdobného poměru, kdy práva s počítačovým programem spojená vykonává zaměstnavatel. Vysoká míra poptávky po softwarových produktech, velká lukrativita tohoto odvětví a schopnost nenáročné reprodukovatelnosti a potenciální všudypřítomnosti tohoto nehmotného statku však s sebou přináší i celou řadu nežádoucích jevů souhrnně označovaných jako softwarové pirátství. Práce vymezuje zákonný postup při nakládání s počítačovým programem, a to v mezích licenční smlouvy. Preventivní funkce právního řádu jako celku by měla přispívat k maximalizaci předcházení softwarového pirátství. Osvěta společnosti, informovanost, upozorňování na právní aspekty spojené s tímto protiprávním jednáním by měly vést k lepšímu právnímu povědomí o škodlivosti těchto aktivit. Přestože míra pirátství klesá, je třeba i nadále rozvíjet aktivity směřující k co největšímu omezení těchto nezákonných praktik. V důsledku pirátství vznikají značné ekonomické škody.

52

Seznam použité literatury Tištěná monografie: 1. ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. vydání. Praha: Linde, 2003. ISBN 80720-1423-4 2. DRÁPAL, Lubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. Velké komentáře. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN: 978-80-74. 3. CHALOUPKOVÁ, Helena a Petr HOLÝ. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-586-5. 4. JANSA, Lukáš a Petr OTEVŘEL. Softwarové právo: praktický průvodce právní problematikou v IT. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 9788025134580. 5. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-49-3. 6. JURMANOVÁ VOLEMANOVÁ, Věra. Digitální knihovny z pohledu autorského práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, 2005. ISBN 80210-3646-X 7. KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2006. ISBN 807357-131-5. 8. KNAPPOVÁ M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 4. Aktualizované a dopl. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-807357-230-3. 9. KŘÍŽ, Jan a kol. Autorský zákon – komentář a předpisy související. 2., aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, ISBN 80-7201-546-X. 10. MAISNER, Martin a kol. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-638-7. 11. SMEJKAL, Vladimír. Internet a §§§. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 978-80-904248-7-6. 12. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, a.s., 2010. ISBN 978-80-7357-555-7. 13. TELEC, Ivo. Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. Brno: Doplněk, 2007. 2. upravené vydání. ISBN 978-80-7239-206-3.

53

14. TELEC, Ivo a Pavel TŮMA. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-608-4. 15. TŮMA, Pavel. Smluvní licence v autorském právu. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-573-5. 16. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6.

Elektronické monografie, webovská sídla: 1. ADAPTIC. Internetový slovníček. Adaptic.cz [online]. © 2005–2013©2008-2011 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.adaptic.cz/znalosti/slovnicek/databaze/ 2. Blueboard. blueboard.cz [online]. [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://hosting.blueboard.cz/slovnicek-pojmu/Avare 3. BURYAN, Jiří. Rozvoj. Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU. ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu. [online]. 16. 9. 2003 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: www.itpravo.cz 4. BUSINESS CENTER.CZ © 1998-2012 HAVIT, s.r.o., ISSN 1213-7235. Občanský zákoník. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/ 5. BUSINESS INFO.CZ [online]. © 1997-2015 CzechTrade. [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/obchodni-tajemstvi-ppbi50787.html#!&chapter=6 6. EPRAVO. epravo.cz [online]. © epravo.cz, a.s. 1999-2013, ISSN 1213-189X [cit. 2013-06-07]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dusevni-vlastnictvi16458.html 7. Forum software by XenForo™ ©2010-2013 XenForo Ltd. [online]. [cit. 2013-0402]. Dostupné z: http://www.linux.org 8. Intellectual property: protection and enforcement [online]. 2008 [cit. 2008-11-04]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/agrm7_e.htm. 9. KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. Liberec: 2005-02-01, [cit. 2008-09-07]. Dostupné z: http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf 10. Ministerstvo průmyslu a obchodu. MPO. Ochrana a vynucování práv k duševnímu vlastnictví v ČR, Ostatní mezinárodní dohody v oblasti práv k duševnímu vlastnictví. [online]. 2005 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument6205.html 11. Světová obchodní organizace (WTO). [online]. [cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/28785/30994/330147/priloha001.txt.

54

12. Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Citace 13. Citace. In: Wikipedia: the free encyclopedia. List of parties to international copyright treaties [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 11. 12. 2006, last modified on 29. 5. 2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_parties_to_international_copyright_treaties. 14. WIPO Treaties – General Information [online]. 2008 [cit. 2012-11-04]. Dostupné z: http://www.wipo.int/treaties/en/general/.

Právní předpisy: 1. ČESKO. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 2. ČESKO. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 3. ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 4. ČESKO. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 5. ČESKO. Zákon č. 1/1993 Sb. Ústavu České republiky. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 6. ČESKO. Zákon č. 2/1993 Sb. Základní listina práv a svobod. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 7. ČESKO. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 8. ČESKO. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 9. ČESKO. Zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 10. ČESKO. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 11. ČESKO. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a změně některých zákonů. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony

55

12. ČESKO. Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony 13. ČESKO. Vyhláška č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 80/1985 Sb., Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví z roku 1967. Dostupné z: http://www.upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvyspravovane-wipo.html 14. ČESKO. Vyhláška č. 133/1980 Sb. ministra zahraničních věcí o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914, a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971. Dostupné z: http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?CP=1980s133&DR=SB 15. ČESKO. Vyhláška č. 2/1960 Sb. ministra zahraničních věcí, ze dne 29. prosince 1959, o Všeobecné úmluvě o autorském právu. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1960-2 16. ČESKO. Vyhláška č. 192/1964 Sb. ministra zahraničních věcí o Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací. Dostupné z: www.cpufilm.cz/new/www/txt/Rimska_umluva.rtf 17. ČESKO. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) Dostupné z: download.mpo.cz/get/26361/47289/565613/priloha001.doc 18. ČESKO. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb. m. s., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském Dostupné z: http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?DR=SB&CP=2002m033 19. ČESKO. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb. m. s. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech Dostupné z: http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?DR=SB&CP=2002m048 20. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Rady 91/250/EHS ze 14. května 1991, o právní ochraně počítačových programů. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorskepravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 21. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009, o právní ochraně počítačových programů. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorskepravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 22. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice 2001/29/ES, ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, která je základem obecné autorskoprávní ochrany. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 56

23. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES, ze dne 12. prosince 2006, o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 24. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, která je kodifikovaným zněním. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 25. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci některých pravidel oboru práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 26. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. Března 1997 o právní ochraně databází. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 27. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 28. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorskepravo 29. EVROPSKÁ UNIE. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo 30. SLOVENSKO. Zákon Slovenské Národní Rady č. 383/199 Z. z., Autorský zákon a zákon, ktorým sa mení a doplňa Colný zákon v znení neskorších predpisov, 1997. Dostupné z: http://www.quazell.com/slovensky/patzakony/38397.htm.

57

Právní úprava počítačových programů

Recommend Documents