Právní systém ČSSR, menšiny a experimenty s právem v šedesátých letech

Právní systém ČSSR, menšiny a experimenty s právem v šedesátých letech

Jan Kuklík, Ústav právních dějin, Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, [email protected] René Petráš, Ústav právních dějin, Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, [email protected]

KUKLÍK, Jan – PETRÁŠ, René. Legal system of the Czechoslovak socialist republic, minorities and experiments regarding law in the 1960´s. Individual and Society, 2013, Vol. 16, No. 4.1 The study deals with the problem of legal framework of the socialist Czechoslovakia in the 1960´s and experiments in law regarding the position of national minorities. After 1960 all main branches of Czechoslovak law were re-codified and Czechoslovak law especially in Civil and Economic law breached all civil law traditions and introduced what was regarded as socialist law. The experiments influenced also the position of national minorities. History of Czechoslovakia. Rights of minorities. 1960´s. Legal and constitutional system. Experiments with law.

Tento článek se zejména věnuje experimentům s právním řádem, které provádělo Československo v první polovině šedesátých let, což se dotýkalo i menšin. Pro Československo od druhé světové války, tedy zejména od odsunu Němců, byl význam menšinové otázky nesrovnatelně nižší než v případě meziválečné první republiky, kde šlo o doslova existenční problém státu.2 V období komunistického režimu 1948 – 1989, s výjimkou přechodného uvolnění roku 1968, byly navíc politické problémy včetně menšinové otázky obvykle naprosto utlumeny.3 Přesto jistou roli problém národnostních menšin, v dobové terminologii národností, i v tomto období měl. Autoři tohoto textu jsou právní historici, takže věnují zvýšený zájem právním aspektům komunistického režimu.4 Předem je však třeba upozornit, že reálný význam právního řádu v letech 1948 – 1989, a to i v případě práv menšin, nelze přeceňovat. V komunistických režimech totiž měl vždy právní řád spíše charakter jen formálního zakotvení (či deklarování) fungování státu, se kterým (na rozdíl od demokratického právního státu) socialistické státy zacházely podle svých potřeb. Do určité míry se tak jednalo o legislativní háv nebo zástěrku skutečného fungování orgánů režimu. Stejně tak je právě tato otázka dobrým příkladem 1

Článek vznikl v mezinárodním projektu 7AMB12SK010, řešitel za ČR René Petráš. Podrobně viz PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha : Karolinum, 2009. K otázce vyhrocení menšinové problematiky v roce 1938 nejnověji KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan. Od národního státu ke státu národností? Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. Praha : Karolinum, 2013. 3 Podrobně viz PETRÁŠ, René. Menšiny v komunistickém Československu. Praha : Eurolex, 2007. 4 Viz např. jejich podíl na syntéze KUKLÍK, Jan a kol. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha : Auditorium, 2011. 2

rozporu mezi jen deklarovanými právy a jejich skutečnou realizací, což je právě v komunistických režimech aplikací již Roscoe Poundem definovaného rozporu mezi tzv. „law in books“ a „law in action“.5 Se stabilizací komunistického Československa se v tehdejším právním myšlení oficiálně zdůrazňovala tzv. socialistická zákonnost, tedy požadavek, aby se reálné fungování státu a jeho institucí řídilo zněním právních předpisů. Zde je však třeba si uvědomit, že na rozdíl od demokratických právních států, kde vytváření zákonů prochází v parlamentu složitým legislativním procesem, ke kterému se vyjadřují vládnoucí strany i opozice, je pro komunistické režimy vytváření zákonů v podstatě formalitou. I v případě menšinové otázky lze nalézt originální příklady, kdy při faktických obtížích s aplikací zákonů státní úředníci s pozoruhodnou samozřejmostí plánovali, jaké novelizace či dokonce nové zákony (a to včetně ústavních) bude muset parlament přijmout.6 Snad ještě důležitější byla skutečnost, že obecný požadavek na dodržování zákonů státem (neboli socialistickou zákonnost) byl v případě potřeby omezován či zcela přehlížen, a to zejména u politicky citlivých problémů. K takovým patřilo často i postavení národností. Pro pochopení problémů týkajících se práv menšin je třeba upozornit na specifický charakter ústavního práva, kam by se tato problematika nejspíše přiřadila. Ústavní právo ve všech státech bývá specifickým právním odvětvím, kde vedle formálního znění ústavy a dalších souvisejících zákonů hrají velkou roli tradice a praktické fungování politického systému. V komunistických režimech však příslušné ústavní zákony fakticky ztrácely svůj právní charakter. Představovaly reálně jen oficiální proklamace o charakteru režimu, a tak byly také obyvatelstvem chápány. Výrazně k tomu přispěla také z formálně-právního hlediska velmi slabá ústava z roku 1960. Ta poté platila, s novelizací učiněnou v souvislosti s federalizací v roce 1968, po většinu komunistické éry. Tzv. ústava 9. května, která byla přijata jen několik měsíců po nastolení komunistického režimu, měla formálně-právně přijatelnou úroveň a částečně navazovala na starší ústavní tradice. Výsledkem však bylo, že rozdíl mezi zněním ústavněprávních předpisů a reálnou praxí byly ještě mnohem větší než u ústavy z roku 1960. Pro postavení menšin měl samozřejmě charakter komunistických režimů zásadní význam. Přitom je třeba dodat, že reálný systém přinášel samozřejmě menšinám mnohé obtíže, ale u menšinové otázky, která je v demokratických státech velmi citlivá, paradoxně i určité výhody. Státy s početnými menšinami, a to zejména pokud žijí koncentrovaně u hranic své ,,mateřské“ země, se vždy musí obávat, že menšiny svá práva zneužijí k iredentě. V mnoha státech v minulosti, včetně meziválečného Československa, ale bohužel i v současnosti, což je z části i případ Slovenska, lze vidět strach z rozsáhlých menšinových práv. Takovéto obavy přitom mívají často reálné opodstatnění, protože pokud země menšinám poskytne určitá práva, tak je v budoucnu lze jen těžko omezit. Přitom žádná záruka, že se menšina nebude časem radikalizovat a zneužívat práva dokonce i k iredentě, neexistuje. Při studiu práv menšin v minulosti a současnosti tak lze nalézt nespočet příkladů, kdy konkrétní práva nebyla poskytnuta právě kvůli riziku jejich zneužití. Jde zejména o řešení otázky možnosti menšin řešit si samostatně své záležitosti, a to především pokud by to vedlo k nějaké formě autonomie, která s sebou nese značné potenciální nebezpečí pro stabilitu státu.7 Stabilní komunistické režimy samozřejmě takovéto obavy mít nemusí nebo je alespoň riziko zneužití práva menšinami nesrovnatelně menší. Totalitní charakter režimu pak tedy paradoxně leckdy umožňuje až pozoruhodnou liberalizaci v národnostní otázce. Vzorem zde byl již Sovětský svaz, který od samotného počátku vycházel částečně vstříc požadavkům neruských 5

POUND, Roscoe. An Introduction to the Philosophy of Law. New Haven : Yale University Press, 1922 (kapitola III. – The Application of Law). 6 PETRÁŠ, René. K právům národností – menšin v českých zemích na počátku komunistického režimu. In: Pocta Prof. JUDr. Václavu Pavlíčkovi, CSc. k 70. narozeninám. Praha : Linde, 2004, s. 140-151. 7 Podrobně viz PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Praha : Auditorium, 2012.

národností. Na rozdíl od převážně centralizovaného carského Ruska – preferujícího ruskou národnost a pravoslavnou víru – sovětský režim byl od počátku formálně velmi volnou federací, v prvních letech šlo dokonce o teoreticky nezávislé státy. V Sovětském svazu ovšem vedle svazových republik existovaly i nižší v zásadě autonomní úrovně. Sovětský svaz byl tedy pozoruhodným konglomerátem národnostních útvarů, což ve své době bylo ve světě naprosto unikátní. Již v meziválečné době si však státovědci a právníci uvědomovali klíčový prvek takovéto zdánlivé liberalizace. Režim byl totiž vždy centralizovaný a ovládaný jednotnou komunistickou stranou, na čemž případné autonomizace nebo dokonce federalizace nic neměnily. Reálná mocenská centralizace představovaná hlavně komunistickou stranou tedy umožňovala širokou liberalizaci v národnostní problematice, například v otázce používání jazyků nebo organizace veřejné správy.8 Formálně-právně tedy byla poskytnuta rozsáhlá práva nedominantním národům a vznikaly dokonce i federace jako tomu bylo v SSSR, specificky v Jugoslávii a se značným časovým odstupem od nastolení režimu i v Československu. Žádná z těchto federací však nepřežila demokratizaci poměrů. Nelze to přitom vysvětlovat jen oživením nacionalismu v době rozkladu komunistických režimů, ale i objektivně nedomyšlenými státními koncepcemi. Mnohé prvky, což lze vidět i u československé federace, totiž mohly v demokratických poměrech fungovat jen obtížně, protože mohly být snadno zneužity k zablokování systému fungování státu. Uvedené výhody pro menšiny či nedominantní národy v komunistických státech však byly uvedeny spíše pro ilustraci komplikovanosti otázky a rozhodně je nelze přeceňovat. V nedemokratických státech se totiž svých práv často nelze dovolat, což je klíčovým problémem. V komunistickém Československu – alespoň do přijetí ústavního zákona č. 144/1968 Sb. – navíc právní zakotvení menšinových práv vůbec neexistovalo. Faktický status menšin se tak řídil stranickými dokumenty a interními směrnicemi, které byly navíc tajné. Československo alespoň do roku 1968 tedy na rozdíl od některých jiných komunistických zemí, ke kterým lze přiřadit i SSSR znamenající oficiální vzor pro stát, nebylo příliš vstřícné vůči nedominantním národům. Po nastínění některých obecných souvislostí vývoje práva a specifik řešení národnostní otázky v komunistických státech je třeba se věnovat státnímu a právnímu systému ČSSR v šedesátých letech. Základem je skutečně velmi svérázná ústava z roku 1960, kterou je ovšem třeba chápat v kontextu doslova šílených experimentů s právem, ke kterému došlo v Československu hlavně v první polovině šedesátých let. V České (i Slovenské) republice, a to i mezi odborníky společenských věd je až překvapivě málo známo, že Československo v první polovině šedesátých let velmi významně experimentovalo s právním řádem. Oddělilo se od právních tradic, které uznává většina světa (alespoň převládající tzv. kontinentální právní kultura) v míře doslova pozoruhodné a to ještě mnohem více než SSSR a další socialistické státy s částečnou výjimkou NDR. Šlo zejména o občanský zákoník z roku 1964, který patří k nejsvéráznějším občanským zákoníkům, jaké kdy vznikly. Jeho aplikace činila mnoho potíží, a proto se již v roce 1982 dočkal rozsáhlé změny. Po mnoha novelách ostatně dosud platí v ČR (do 1. ledna 2014) i na Slovensku. Snad ještě pozoruhodnější je hospodářský zákoník, také z roku 1964, který představuje zřejmě jediný pokus v dějinách o kodifikaci (tedy rozsáhlou systematizaci a právní úpravu v jediném zákoníku) centrálně plánované ekonomiky.9 8

Podrobně viz PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu..., s. 146-148. Text navazuje na PETRÁŠ, René. Snahy Československa oddělit se od právních tradic v první polovině šedesátých let – interdisciplinární aspekty. In SOUKUPOVÁ, Blanka – GODULA-WECLAWOWICZ, Róza – HROCH, Miroslav. Společnost českých zemí v evropských kontextech. Praha : Fakulta humanitních studií UK, 2012, s. 93-113, zejména s. 93. 9

Tyto právní experimenty Československa v první polovině šedesátých let, od roku 1960 oficiálně ČSSR, jsou zvlášť pozoruhodné vzhledem k silnému universalismu a tradicionalismu práva. Právo je značně tradicionalistické a základ naprosté většiny evropských právních řádů (alespoň u práva soukromého) můžeme hledat ještě u práva římského. Mnohá konkrétní klíčová pravidla (např. obsah základních typů smluv) tedy navazují na úpravu i dva tisíce let starou, někdy (např. principy dědění ze zákona) je kontinuita sledovatelná až do samotných počátků římského práva. Pokus Československa se od těchto tradic oddělit v první polovině šedesátých let, což nemá (s částečnou výjimkou NDR) tak výraznou analogii ani v dalších socialistických státech včetně SSSR, je tedy pozoruhodným problémem české (a slovenské) historie ale i současnosti. Přijato bylo tehdy zejména osm rozsáhlých zákoníků i ústava, které přetransformovaly převážnou část právního řádu. I právní věda věnuje těmto problémům poměrně malou pozornost, paradoxně zřejmě i proto, že podstatná část zákoníků z tehdejší doby je stále platná, což brání zaujetí oprávněně ostře kritického postoje k okolnostem jejich vzniku i k právnímu obsahu. Právníci píšící o leckdy stále platných právních předpisech ze šedesátých let nevěnují historickým otázkám obvykle pozornost. Dosavadní právněhistorické práce – obvykle sborníky – věnovaly zájem jen některým otázkám a to spíše z let 1945 – 1950, kdežto éra šedesátých let je známa podstatně méně.10 Situaci změnily částečně až dvě práce z poslední doby, jednak již zmíněný vysokoškolský učební text Dějiny československého práva a jednak kolektivní monografie nazvaná Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví.11 K tomu třeba dodat, že dalších specializovaných monografií k vývoji práva v poválečném Československu je zatím jen minimum. Jde zejména o některé práce Jana Kuklíka,12 Zdeňka Kühna,13 či René Petráše,14 které však spíše než obecný vývoj sledují speciální aspekty. Obecně jsou zaměřeny vlastně jen poměrně stručné práce Zdeňka Jičínského,15 které několik desítek stran věnují i reformám práva první poloviny šedesátých let. Snahy zařadit alespoň částečně vývoj práva do komplikované transformace společnosti počátkem šedesátých let jsou tak spíše ojedinělé.16 Nejdůležitějším prvkem moderního právního řádu vytvářeného v rámci habsburské monarchie byly kodifikace. Kromě trestního práva se jednalo především o rakouský všeobecný občanský zákoník ABGB z roku 1811, který zčásti navázal vedle přirozeného a římského práva i na starší české tradice. Převzala ho i první Československá republika – tedy v českých zemích zatímco na Slovensku se navázalo na odlišné tradice Uherska – a téměř bez úprav se dočkal komunistické éry. V letech 1948 – 1950 bylo celé právo zásadně přetransformováno – v zásadě poprvé od vytvoření moderního práva na přelomu 18. a 19. století – a přijata zejména řada nových zákonů a zákoníků a na začátku i tzv. Květnová ústava 1948. Jednalo se o tzv. právnickou dvouletku, která do práva přinesla některé zásadní ideologické změny „lidově

10

Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Praha : Karolinum, 2004. BOBEK, Michal – MOLEK, Pavel – ŠIMÍČEK, Vojtěch (Eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno : Masarykova Universita – Mezinárodní politologický ústav, 2009. 12 KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo. Praha : Auditorium, 2010. 13 KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Praha : C. H. Beck, 2005. 14 PETRÁŠ, René. Menšiny v komunistickém Československu… . 15 Zejména JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Právní myšlení v 60. létech a za normalizace. Praha : Prospektrum, 1992. 16 PETRÁŠ, René. Ústavní vývoj Československa 60. let a národnostní otázka. In: Nové jevy v právu na počátku 21. století. Praha : Karolinum, 2009, s. 204-229. Rozbor výzkumu navazuje na PETRÁŠ, René. Snahy Československa oddělit se od právních tradic v první polovině šedesátých let – interdisciplinární aspekty. In: Společnost českých zemí…, s. 93-113, zejména s. 95. 11

demokratického“ práva, avšak částečně ještě zachovala i některé rysy kontinuity.17 Přínosem bylo sjednocení práva v českých zemích a na Slovensku. Problematické bylo po reformách právnické dvouletky hlavně třídně a represivně pojaté trestní právo a nová koncepce vlastnických vztahů. Zaniklo též obchodní právo. Je třeba zmínit i v podstatě oficiální koncepci směřující ke zjednodušení a zlidovění práva. V padesátých letech ostatně režim – v praxi tedy úřady a dokonce soudy na přesné znění právních předpisů příliš nedbaly a postupovaly podle svých potřeb a zájmů komunistické strany. Není nezajímavé, že v pozdějších letech komunistického režimu tento často radikální voluntarismus mizí a naopak se projevovala tendence k striktnímu formalistickému výkladu právních předpisů soudy. Poněkud volnější interpretace, která je v demokraciích důležitým zdrojem přizpůsobování právních předpisů praxi, byla spíše odmítána.18 Právní poměry v padesátých letech v Československu byly problematické, jenže počátkem šedesátých let přišly nové reformy, které znamenaly další zhoršení situace. V první polovině šedesátých let se Československo pustilo do nové razantní přestavby právního řádu. V některých případech byly originální přínosy nové právní úpravy přijatelné a v mnohém i zajímavé jako u pracovního práva, převládaly však spíše nedomyšlené experimenty jako u občanského a hospodářského práva. Na počátku právních experimentů pak stála tzv. socialistická ústava z roku 1960, kterou doplnila i zásadní reforma veřejné správy.19 V Československu byl v první polovině šedesátých let přebudován právní řád, přičemž základem se stalo osm rozsáhlých zákoníků. Ze zákoníků šlo o trestní zákon (TZ) č. 140/1961 Sb. a dodnes platný (míní se zde v ČR, jiná bývá situace na Slovensku) trestní řád (TŘ) č. 141/1961 Sb. Ve srovnání se zákoníky z právnické dvouletky šlo vcelku o pokrok. K zákoníkům lze počítat i méně rozsáhlý a vcelku bezproblémový – v ČR dodnes (do 1. ledna 2014) platný – zákon o rodině (ZOR) č. 94/1963 Sb. Dále následoval dodnes platný procesní zákoník občanský soudní řád (OSŘ) č. 99/1963 Sb. a především zvlášť svérázná trojice zákoníků, o kterých bude pojednáno níže a to zákoník mezinárodního obchodu (ZMO) č. 101/1963 Sb., občanský zákoník (OZ) č. 40/1964 Sb. a hospodářský zákoník (HospZ) 109/1964 Sb. Na závěr této bouřlivé legislativní éry, kdy se již projevovaly poněkud odlišné poměry, byl přijat zákoník práce (ZP) č. 65/1965 Sb., což je norma sice již v ČR zrušená, ale i dnes leckdy posuzovaná vcelku pozitivně. V roce 1967 pak byly přijaty další důležité zákony, které se týkaly hlavně veřejné správy – zejména zákon č. 71/1967 Sb. správní řád (SŘ), tedy vlastně zákoník správního práva procesního, ale to již bylo v poměrně odlišných poměrech směřujících spíše k reformám roku 1968. Otázka práva a státu byla do určité míry ovlivněna dobovou představou o odumírání státního aparátu. Jeho význam měl upadat a rozsáhlé pravomoci centra – prý nezbytné v počáteční éře po nastolení diktatury proletariátu – se měly omezovat a přenášet na společenské organizace a národní výbory.20 Největší odklon od dosavadních středoevropských právních tradic přinesla trojice zákoníků: zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb., občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. Pro čtenáře neprávníky je třeba upozornit, že v zemích kontinentální právní kultury obvykle nalézáme občanský zákoník, který obsahuje hlavně právo majetkové. Jde přitom o velmi tradiční odvětví obsahující zejména jednotlivé druhy smluv, úpravu vlastnického práva i dalších věcných práv, dědické právo i úpravu některých obecných otázek (např. vymezení fyzických a právnických osob, způsobilosti k právům a právním jednáním, počítání lhůt aj.). V řadě zemí je vedle něj i samostatný obchodní zákoník, který představuje speciální právní úpravu vztahů mezi profesionálními obchodníky v širokém 17

KUKLÍK, Jan. Dějiny československého práva 1945-1989…, s. 87-92. Podrobně KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva soudcem… . 19 KUKLÍK, Jan. Dějiny československého práva 1945-1989… Viz též PETRÁŠ, René. Ústavní vývoj Československa 60. let…, s. 204-229. 20 RATAJ, Jan. KSČ a Československo I. (1945-1960). Praha : VŠE, 2003, s. 177-178. 18

slova smyslu – v dnešní české terminologii podnikateli. V Československu byl však obchodní zákoník již roku 1950 zrušen a samostatní obchodníci zmizeli kvůli rozsáhlému zestátnění (znárodnění) i zavedení centrálně plánovaného hospodářství. Občanské právo nabývalo spíše tzv. spotřebitelský charakter, kdy majetek byl omezován na osobní předměty a případně nemovitost k vlastnímu bydlení a smluvní část byla vymezována jako tzv. služby. Celý kodex je též charakterizován nahrazováním tradiční terminologie soukromého práva novými pojmy. Tak např. i laikům dobře známé slovo exekuce bylo nahrazeno výkonem rozhodnutí, některé pojmy, jako například věcná břemena zmizela úplně. Legislativní optimismus vycházející z výše zmíněné socialistické ústavy se pak projevil například v roli, která byla svěřována „pravidlům socialistického soužití“, tj. nové, socialistické morálce. Zákoník zaváděl i řadu omezení, například pro již zmíněné vlastnictví či pro dědické právo. I přes oficiální proklamování SSSR jako vzoru však alespoň na právo občanské v jednotlivých satelitech Moskvy působily spíše domácí tradice popřípadě vlastní koncepce, což je dobře patrné právě u československého občanského zákoníku z roku 1964. V řadě právních odvětví ovšem samozřejmě socialistické státy a zejména jejich sovětský vzor vytvořily vlastní – obvykle dosti problematické – koncepce jako v právu ústavním či trestním.21 Koncem padesátých let se zejména v nejvyspělejších socialistických státech začalo uvažovat o nových právních odvětvích (především o právu hospodářském), což prý odpovídalo stupni rozvoje socialistické společnosti. Šlo o NDR a hlavně Československo, které tedy byly mnohem radikálnější než samotný SSSR. V těchto dvou zemích došlo v první polovině 60. let ke zcela nové úpravě. Ta měla odlišný systém, terminologii i obsah. Místo obchodního práva byl vytvořen v ČSSR jako v jediné zemi na světě (!) hospodářský zákoník, který měl právně zesystematizovat fungování centrálně plánované ekonomiky. V něm se opět uplatnilo charakteristické pojetí vlastnického práva s preferencí státního a družstevního vlastnictví a zákoník upravil i jednotlivé formy socialistických právnických osob, zejména národních podniků. Centrálně plánované ekonomice odpovídal zejména charakter smluv, redukovaný na tzv. dodavatelsko-odběratelské vztahy. Charakteristický detail: místo klasické kupní smlouvy tu např. nalézáme smluvní povinnost, kdy jedna strana si může vymoci uzavření smlouvy o dodávce, pokud je to třeba k plnění plánu.22 Pokud se budeme v tomto kontextu věnovat právům menšin, pak je možno konstatovat, že byla zasažena těmito experimenty poměrně málo. To bylo však způsobeno tím, že vlastně žádná právní úprava postavení menšin neexistovala a to již od druhé světové války. Specifickou výjimkou jsou třeba dodnes diskutované (některé) prezidentské dekrety, označované fakticky pejorativně jako Benešovy dekrety.23 Ústava z roku 1960 sice začlenila drobnou zmínku o národnostech, kde mimochodem chyběla německá skupina, což však rozhodně nepostačovalo. Právní úprava tedy i po roce 1960 zůstala zcela minimální, což vedlo k mnoha problémům v praxi včetně značných regionálních rozdílů v postavení menšin. Státní systém Československa měl po přijetí ústavy v roce 1960 řadu nedostatků, k nimž patřilo i neřešení postavení menšin a přehlížení Slovenska. Z legislativně technického a formálního hlediska byla ústava z roku 1960 velmi slabé úrovně. Nebylo tedy žádnou náhodou, že s uvolněním společnosti v roce 1968 se začalo diskutovat o její novelizaci. Právě postavení Slovenska a menšin, tedy dle dobové terminologie národností, se začalo řešit. 21

KNAPP, Viktor. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha : C. H. Beck, 1996, s. 97-98, 117, 200. 22 Text navazuje na PETRÁŠ, René. Snahy Československa oddělit se od právních tradic…, s. 93-113, zejména s. 99-101. 23 Ke genezi diskuzí viz KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha : Linde, 2002. K pokračování diskuzí viz např. NOVOTNÝ, Lukáš. Dekrety, odsun sudetských Němců v historické paměti Čechů. In: Naše společnost 2/2012, s. 30-34. Dostupné na: http://cvvm.soc.cas.cz/2012-2

Ústavní zákony č. 143/1968 Sb. přinášející federalizaci a ústavní zákon č. 144/1968 Sb. pak znamenaly jeden z mála prvků, které přetrvaly konec přechodné liberální éry. Současně byly výraznou novelizací ústavy z roku 1960. Naštěstí již tyto dokumenty vznikly v době, kdy experimenty s právem z první poloviny šedesátých let byly již odmítány, takže jejich kvalita byla přijatelná. Použitá literatura: BOBEK, Michal – MOLEK, Pavel –ŠIMÍČEK, Vojtěch (Eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova Universita – Mezinárodní politologický ústav, 2009. JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Právní myšlení v 60. létech a za normalizace. Praha : Prospektrum, 1992. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha : C. H. Beck, 1996. KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo. Praha : Auditorium, 2010. KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha: Linde 2002.

KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan. Od národního státu ke státu národností? Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. Praha : Karolinum, 2013. KUKLÍK, Jan a kol. Dějiny československého práva 1945 – 1989. Praha : Auditorium, 2011. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Praha : C. H. Beck, 2005. NOVOTNÝ, Lukáš. Dekrety, odsun sudetských Němců v historické paměti Čechů. Naše společnost 2/2012, s. 30-34. Dostupné na: http://cvvm.soc.cas.cz/2012-2 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda II 1. Praha : Linde, 2001. PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Praha : Auditorium, 2012. PETRÁŠ, René. K právům národností – menšin v českých zemích na počátku komunistického režimu. In: Pocta Prof. JUDr. Václavu Pavlíčkovi, CSc. k 70. narozeninám. Praha : Linde, 2004, s. 140-151. PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha : Karolinum, 2009. PETRÁŠ, René. Menšiny v komunistickém Československu. Praha : Eurolex, 2007. PETRÁŠ, René. Snahy Československa oddělit se od právních tradic v první polovině šedesátých let – interdisciplinární aspekty. In: SOUKUPOVÁ, Blanka – GODULAWECLAWOWICZ, Róza – HROCH, Miroslav. Společnost českých zemí v evropských kontextech. Praha : Fakulta humanitních studií UK, 2012, s. 93-113. PETRÁŠ, René. Ústavní vývoj Československa 60. let a národnostní otázka. In: Nové jevy v právu na počátku 21. století. Praha : Karolinum, 2009, s. 204-229. RATAJ, Jan. KSČ a Československo I. (1945 – 1960). Praha : VŠE, 2003. Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989. Praha : Karolinum, 2004. Legal systém of the Czechoslovak socialist republic, minorities and experiments regarding law in the 1960´s The study deals with the problem of legal framework of the socialist Czechoslovakia in the 1960´s and experiments in law regarding the position of national minorities. It analyses specific features of communists law and especially the Constitution of 1960. The Constitution of 1960 was heavily influenced by marxist–leninist ideology and its legislative quality was very weak. After 1960 all main branches of Czechoslovak law were re-codified and Czechoslovak law especially in Civil and Economic law breached all civil law traditions and introduced what was regarded as socialist law. The experiments influenced also the position of national minorities. However, until 1968 the legal position of national minorities was based

mainly on political guidelines and on by-laws and no specific constitutional measures were guaranteed.