Vzor citace: DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s.
Právní stav zákonodárství, publikací a judikatury k 30. 6. 2013 © Jan Dvořák, Jiří Švestka, Michaela Zuklínová, Karel Beran, David Elischer, Ondřej Frinta, Dita Frintová, Petr Liška, Alena Macková, Monika Pauknerová, Stanislav Plíva, Josef Salač, Petr Šustek, Alexandr Thöndel, Michal Tomášek, Alena Winterová, František Zoulík, 2013 ISBN 978-80-7478-325-8 (soubor) ISBN 978-80-7478-326-5 (brož.) ISBN 978-80-7478-327-2 (e-pub)
Seznam autorů svazku 1 Obecná část: doc. JUDr. Karel Beran, Ph.D. – hlava pátá prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. – § 1 až 6 B hlavy první ve spoluautorství s prof. JUDr. Jiřím Švestkou, DrSc. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D. – § 6 E hlavy první – hlava třetí ve spoluautorství s prof. JUDr. PhDr. Michalem Tomáškem, DrSc. – § 4 hlavy sedmé JUDr. Ondřej Frinta, Ph.D. – § 1 až 2 G hlavy sedmé ve spoluautorství s JUDr. Ditou Frintovou, Ph.D. JUDr. Dita Frintová, Ph.D. – § 1 až 2 G hlavy sedmé ve spoluautorství s JUDr. Ondřejem Frintou, Ph.D. JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL.M. – § 11 hlavy jedenácté doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. – § 6 C hlavy první – hlava devátá ve spoluautorství s prof. JUDr. Alenou Winterovou, CSc. prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc., DSc. – § 6 D hlavy první † doc. JUDr. Stanislav Plíva, CSc. – § 5 hlavy sedmé doc. JUDr. Josef Salač, Ph.D. – hlava čtvrtá JUDr. Petr Šustek, Ph.D. – § 2 H hlavy sedmé ve spoluautorství s doc. JUDr. Michaelou Zuklínovou, CSc. prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. – § 1 až 6 B hlavy první ve spoluautorství s prof. JUDr. Janem Dvořákem, CSc. – hlava desátá JUDr. MUDr. Alexandr Thöndel, Ph.D. – hlava druhá – § 1 až 10 hlavy jedenácté ve spoluautorství s doc. JUDr. Michaelou Zuklínovou, CSc. prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. – hlava třetí ve spoluautorství s JUDr. PhDr. Davidem Elischerem, Ph.D. prof. JUDr. Alena Winterová, CSc. – § 6 C hlavy první – hlava devátá ve spoluautorství s doc. JUDr. Alenou Mackovou, Ph.D. † prof. JUDr. František Zoulík, CSc. – § 3 hlavy sedmé doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. – hlava šestá – § 2 H hlavy sedmé ve spoluautorství s JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D. – hlava osmá – § 1 až 10 hlavy jedenácté ve spoluautorství s JUDr. MUDr. Alexandrem Thöndlem, Ph.D. – hlava dvanáctá
Uspořádali: prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc.
Tajemník: JUDr. Ondřej Frinta, Ph.D.
Seznam použitých zkratek Právní předpisy:1 ABGB
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (Všeobecný občanský zákoník)
BGB
Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník)
CCQ
Code civil québecois (občanský zákoník kanadské provincie Québec)
Listina
usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práva svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
obč. zák. zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník č. 141/1950 Sb. obč. zák. č. 40/1964 Sb.
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
obč. zák.
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
obch. zák.
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
o. s. ř.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
tr. zákoník / trestní zákoník
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Ústava
zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb., č. 515/2002 Sb., č. 319/2009 Sb., č. 71/2012 Sb. a č. 98/2013 Sb.
Všeobecný občanský zákoník
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (ABGB)
m. p. s.
zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
n. z. m. p. s.
zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
zák. o rodině
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
zák. o specifických zdravotních službách
zákon č. 373/2011 Sb., specifických zdravotních službách
zák. o zdravotních službách
zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách službách
zákoník práce
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
ZGB
Zivilgesetzbuch (švýcarský občanský zákoník)
z. o. k.
zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
Předpisy práva Evropských společenství: EPÚ
Evropská patentová úmluva
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod
Usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. května 2010 o institucionálních aspektech přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [2009/2241(INI)]
Další zkratky: DCFR
Draft Common Frame of Reference (Návrh společného referenčního rámce)
ECC
European Civil Code (evropský občanský zákoník)
EP
Evropský parlament
ES
Wvropské společenství
ESD
Evropský soudní dvůr
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
EU
Evropská unie
Komise
Evropská komise
NS ČR
Nevyšší soud České republiky
OSN
Organizace spojených národů
PECL
Principles of European Contract Law (Principy evropského smluvního práva)
PETL
Principles of European Tort Law (Principy evropského deliktního práva)
Rada
Rada Evropské unie
Sb.
Sbírka zákonů
Sb. m. s.
Sbírka mezinárodních smluv
Sb. n. a u. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR SDEU
Soudní dvůr Evropské unie
sp. zn.
spisová značka
1Pozn.: Tam, kde u citovaného paragrafu není uvedena žádná zkratka právního předpisu, rozumí se tímto předpisem občanský zákoník, nevyplývá-li z textu něco jiného.
Předmluva Zásadní rekodifikací českého soukromého práva, k níž došlo v roce 2012 přijetím občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstev č. 90/2012 Sb. a zákona o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb., vyvstala potřeba předložit posluchačům Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze novou učební pomůcku z občanského práva hmotného. Jejím hlavním cílem je osvětlit v ucelené, přehledné a srozumitelné formě teoretické základy občanského práva hmotného jako obecného jádra soukromého práva, objasnit jeho zásady a vyložit stěžejní instituty, které vyplývají z nově přijatého občanského zákoníku, a zároveň – v kontextu soukromého práva Evropské unie – uvést posluchače do základní problematiky současného moderního občanského práva. Proto v ní nelze hledat nějaký rozsáhlejší výklad komentářového typu zaměřený na podrobnější řešení dílčích otázek. Postupně budou vyloženy všechny části občanského práva, tvořící celý obsah nově přijatého občanského zákoníku. Začíná se s výklady obecné části, neboť ta tvoří základ pro náležité pochopení všech jeho dalších, zvláštních částí. Jejich výklad bude vzhledem ke značnému rozsahu soukromoprávní materie předkládán čtenářům postupně. Pro náležité pochopení zásadních změn v oblasti občanského práva, k nimž přijetím nového občanského zákoníku dochází, je třeba mít při studiu po ruce, kromě textu občanského zákoníku, také důvodovou zprávu k němu, jakož i poznámky z přednášek a seminářů, které výklady učebnice rozšiřují a doplňují. Lze předpokládat, že v příštím období budou dále rozvíjeny teoretické poznatky doktríny občanského práva a zejména získávány praktické poznatky při jeho aplikaci. Výraznou inspirací přitom bude zajisté pokračující vliv soukromého práva Evropské unie, jakož i rozvíjející se judikatura českých obecných soudů i Ústavního soudu České republiky. Proto lze důvodně očekávat, že tato učební pomůcka zabývající se obecnou částí občanského práva a postupně se věnující i jeho dalším, zvláštním částem (rodinné právo, vlastnické právo, věcná práva k věcem cizím, dědické právo a závazkové právo) občanského práva bude postupně dále zdokonalována. Autoři
DÍL PRVNÍ OBECNÁ ČÁST Hlava první
Pojem práva § 1 Pojem práva ve smyslu objektivním a subjektivním 1. Lidé žijící ve společnosti se při svém chování sledujícím uspokojování jejich nejrůznějších potřeb a zájmů ocitají nutně ve vzájemných vztazích (společenských vztazích). Nemá-li v této pospolitosti lidí nastat chaos, zvůle, nepořádek a nejistota, musí se při svém vzájemném chování řídit určitými pravidly (určitým řádem), která jsou vyjádřením zásad, na kterých společnost jako celek spočívá. Je přirozené, že tak, jak se vzájemné vztahy mezi lidmi postupem doby v důsledku působení nejrůznějších společenských podmínek utvářely a rozvíjely, tak se tomu odpovídajícím způsobem proměňovala i tato pravidla chování lidí. 2. V průběhu vývoje společnosti se některá z dlouhodobě zachovávaných a lidmi z vnitřního přesvědčení respektovaných pravidel, která do určité doby tvořila s ostatními pravidly působícími ve společnosti (obyčeji, zvyky, morálkou, náboženskými konvencemi, zdvořilostními požadavky aj.) jednotný systém, začala diferencovat. Tato diferenciace spočívala v tom, že se určitá pravidla chování lidí stávala obecně přijímanými, ode všech také vyžadovanými, tj. závaznými, a v případě jejich porušení i vynutitelnými. Šlo o taková pravidla, u kterých byl na jejich závazném a vynutitelném zachovávání zvláštní zájem společnosti z hlediska jejích základních cílů a postulátů. Tímto základním cílem a postulátem bylo zachovat ve společnosti při řešení narůstajících sociálních konfliktů pořádek a mír. Závazné zachovávání těchto pravidel i jejich vynutitelnost v případě jejich neplnění či porušení se staly pro další duchovní a materiální život a rozvoj jednotlivců i společnosti, nezbytnou nutností. 3. Na určitém stupni vývoje společnosti začal tato závazná a vynutitelná pravidla organizovaně a za pomoci mocenských prostředků vytvářet obecně, tj. pro všechny lidi bez ohledu na jejich postavení ve společnosti, stát jako představitel veřejné moci. Tato obecně závazná a vynutitelná pravidla, která se tak stala jednou z významných a trvalých civilizačních hodnot lidské společnosti, se nazývají právní pravidla (právní normy). Jejich souhrn tvoří jednotný a logicky uspořádaný řád (systém), který je označován za právní řád neboli právo v objektivním smyslu. Součástí práva v objektivním smyslu (právního řádu) jsou vedle psaných právních norem neodmyslitelně i právní zásady – ať výslovně vyjádřené v právních normách, či nikoliv – které se v životě lidí a společnosti uplatňují, jsou všeobecně respektovány a svým působením psané právní normy dotvářejí.2 V nejobecnější podobě lze právo v objektivním smyslu charakterizovat tak, že upravuje
dovolené chování lidí, včetně jejich povinností, a to prostřednictvím určitých příkazů a zákazů. Právo v objektivním smyslu vytváří ve společnosti svým rámcem neboli právním rámcem důležité podmínky pro svobodnou existenci a rozvoj jak jednotlivců, tak společnosti jako celku. 4. Je-li právo v objektivním smyslu tvořeno ve státě uznanými formálními prameny práva, zejména zákony (v dřívějších dobách však i obyčeji – tzv. obyčejové právo), neboli jde-li o umělý výtvor lidské společnosti, jedná se o právo platné (dané) neboli o právo pozitivní (ius positivum). Od pozitivního práva je třeba odlišovat právo přirozené (ius naturale). Toto přirozené právo se v průběhu historického vývoje společnosti a působení nejrůznějších společenských podmínek postupně utvářelo ve vědomí lidí jako ideální, spravedlivé a nezadatelné právo, které je lidmi uznávané a respektované. Toto přirozené právo není lidskou činností vytvořeno, je však lidskému poznání přístupné a seznatelné. Proto by je představitel společnosti, tj. stát, měl při tvorbě zákonodárství a při jeho aplikaci – i když s vědomím, že se s vývojem společnosti a jejich podmínek jeho obsah proměňuje – hledat a nalézat. Platné – pozitivní – právo by mělo z přirozeného práva vycházet a zároveň být podle něho i hodnoceno (tzv. legitimizační hledisko). Přirozené právo se prosazuje nezávisle na pozitivním právu jako obecně uznávané právní zásady. Pokud pozitivní právo tyto zásady vyjadřuje, respektuje a sankcionuje, nabývá kvality práva ovládaného ideou spravedlnosti.3 Na přirozenoprávním pojetí práva byla svého času založena (srov. zejména Deklaraci práv člověka a občana Velké francouzské revoluce roku 1789) a i v současné době zůstává založena moderní koncepce základních nezadatelných lidských práv jako výraz stěžejních hodnot lidské osobnosti a lidského společenství, jaké představují zejména svoboda, důstojnost a rovnost. 5. V moderní společnosti, jejímiž základními hodnotami jsou zejména svoboda, důstojnost a rovnost, mohou lidé činit ve svém soukromém životě zásadně vše, co není zakázáno, a tak prožívat život po svém. Nelze však zapomínat, že současná moderní společnost zůstává nadále organizována ve státě s veřejnou mocí, protože bez něj a působení jeho pravidel by nemohla existovat a řádně fungovat. Proto v ní – vedle individuálních soukromých zájmů lidí – zároveň objektivně existuje veřejný (obecný) zájem společnosti reprezentovaný státem a odůvodněný požadavkem na celkově řádném uspořádání dobrého soužití svobodných lidí ve společnosti. V důsledku této skutečnosti se i právní pravidla začala převážně diferencovat a diferencují n a dvě velké právní sféry jediného a jednotného právního řádu, tj. na právo veřejné a právo soukromé. Toto dělení (dualismus) právního řádu, jako jedno z jeho základních dělení, je zásadně nadále respektováno i v současné době, a to zejména na evropském kontinentu. Ani právní řád České republiky založený na pluralitní demokracii, tržním hospodářství, zásadách právního státu a na uznání lidských a občanských práv nepředstavuje výjimku. K tomuto dělení práva na právo veřejné a soukromé, které bylo v našich právních poměrech tradičně respektováno až do roku 1950, se český právní řád, včetně občanského zákoníku
z roku 2012 (§ 1 odst. 1 věta druhá), právní teorie i praxe již po roce 1989 opět vrátily.4 6. Navzdory tomuto dělení práva na veřejné a soukromé, nelze ztrácet ze zřetele, že jde stále o dvě právní sféry jediného a jednotného právního řádu společnosti, které sledují společný cíl. Mezi nimi neexistuje – a současná doba jak u nás, tak v celé Evropě to potvrzuje – žádná nepropustná hranice. Za těchto podmínek zůstává zejména na legislativní politice státu a soudní praxi, aby obě tyto právní sféry specifické svými funkcemi, zásadami i právními prostředky koordinovaně a ve vyvážené míře využívaly jak k rozvíjení svobody, důstojnosti a rovnosti jednotlivců a tím k rozšíření možnosti žít životy po svém i na vlastní odpovědnost, tak k naplňování veřejných (obecných) zájmů demokratické společnosti jako celku. Tento přístup zároveň vyžaduje, aby obě tyto právní sféry byly z teoretického hlediska v dostatečné míře zřetelně odlišeny. To je v prvé řadě náročný úkol doktríny, úkol o to náročnější, že v současné době se – za účelem dosažení výše zmíněného společného cíle ve společnosti – obě právní sféry, mj. i pod výrazně narůstajícím vlivem práva Evropské unie, stále více a hlouběji prolínají a doplňují. Jako názorný příklad lze uvést: převádí-li se nemovitá věc zapsaná ve veřejném seznamu smlouvou, tedy soukromoprávním aktem, nabývá se do vlastnictví až zápisem do takového seznamu neboli veřejnoprávním aktem – § 1105; srov. i hlava první § 6 B. Jen tímto prolnutím norem soukromého práva s určitými veřejnoprávními prvky se stává, řečeno spolu s E. Tilschem, celkový obraz takových institutů, jako je vlastnictví, manželství aj., veřejnosti dobře srozumitelným. 7. Vedle hlavního rozdílu mezi právem veřejným a právem soukromým, který výrazně ovlivňuje i pojetí občanského práva (o tomto rozdílu srov. blíže dále), lze mezi těmito dvěma právními sférami shledat i některé další rozdíly. Tak např. v oblasti soukromého práva – na rozdíl od veřejného práva, kde jsou subjekty základních práv a svobod přímo (bezprostředně) chráněny před nedovolenými zásahy státu, resp. jiných orgánů veřejné moci, – se uplatňuje pouze nepřímý (druhotný) účinek základních práv a svobod zakotvených ústavním pořádkem (hovoří se též o tzv. prozařování základních práv a svobod lidí do soukromoprávní – horizontální – sféry). Tento nepřímý (druhotný) účinek se ve svých důsledcích projevuje v tom, že pravidla soukromého práva je třeba vždy vykládat (interpretovat) tak, aby byla v souladu s úpravou základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku a vyjadřujících stěžejní hodnoty společnosti (tzv. ústavně konformní výklad, § 2 odst. 1). Cennou službu mohou tato základní práva a svobody poskytnout zejména při konkretizaci zákonem stanovených generálních klauzulí, případně při vyplňování tzv. mezer v soukromém právu.5 V současné době, kdy je Česká republika členským státem Evropské unie, k tomu přistupuje navíc i to, že pravidla soukromého práva Evropské unie, která se stala zejména po implementaci podle závazných směrnic Evropské unie součástí českého právního řádu, je třeba vykládat ve shodě s hodnotami sledovanými soukromým právem Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad – čl. 10, 10a Ústavy). Z toho lze dovodit, že výraznými rysy soukromého práva 21. století se stává jak jeho úzké propojení se základními právy a svobodami upravenými v ústavním pořádku (konstitualizace základních práv a svobod a její vliv na soukromé právo), tak stále hlubší pronikání prvků soukromého práva Evropské unie do různých částí soukromého práva
jejích jednotlivých členských států (europeizace a její vliv na soukromé právo).6 Jiný rozdíl mezi právem veřejným a právem soukromým, o kterém je třeba se dále zmínit, spočívá v tom, že toto dělení práva na veřejné a soukromé tvoří základ pro určení pravomocí orgánů veřejné moci, které rozhodují spory o osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech subjektivní povahy. K rozhodování sporů o soukromých osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech subjektivní povahy jsou zásadně, tj. není-li stanoveno jinak, povolány soudy (srov. i § 12). 8. Ve sféře soukromého práva je systémem i metodou úpravy soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy vytvářen mezi subjekty – v soukromém právu mezi osobami – navzájem široký prostor pro rozvoj jejich svobody, důstojnosti a rovnosti, a tím koneckonců pro realizaci jejich individuálních zájmů. To jim umožňuje činit ze své soukromé vůle, zároveň však i na svou osobní odpovědnost, vše, co jim není zakázáno (např. nabývat soukromá subjektivní práva a povinnosti na základě svých právních jednání, určovat obsah i formu těchto právních jednání), zároveň však nést i odpovědnost za majetkové i nemajetkové újmy způsobené protiprávním činem jiným. To, stručně vyjádřeno, znamená žít si zásadně podle svého a po svém, zároveň však to samé ctít ve vztahu k jiným osobám soukromého práva. To je také důvod, proč tato právní sféra svobody – autonomie jedince tvoří ústřední sféru právního řádu, a tím základ (fundament) celé společnosti. Proto by také tato sféra soukromého práva měla být zásadně ušetřena – mj. i s ohledem na zajištění právní jistoty osob soukromého práva – všech nedůvodných reglementujících zásahů ze strany orgánů veřejné moci. Jinak řečeno, takové zásahy orgánů veřejné moci – pokud jsou již nezbytně nutné – by měly být ve svobodné společnosti minimalizovány. 9. V samotném vnitřním systému soukromého práva zaujímá již tradičně ústřední postavení občanské (civilní) právo. Proto se také občanské právo považuje v civilistické literatuře za obecné soukromé právo, resp. za jádro soukromého práva. V důsledku toho zaujímá v systematice soukromoprávního řádu již tradičně ústřední postavení základního legislativního formálního pramene občanského práva občanský zákoník. Tuto úlohu plní občanský zákoník zejména na evropském kontinentu (srov. hlavu první § 6 F). Vedle občanského práva a občanského zákoníku jako obecného soukromého práva a ústředního soukromoprávního předpisu existuje zároveň řada historicky se postupně vytvořivších – zároveň se však v průběhu společenského vývoje měnících a zanikajících – zvláštních (speciálních) soukromých práv provázených zvláštními zákony, resp. zákoníky (srov. dále hlava první § 4). 10. Rovněž veřejné právo zaměřené – na rozdíl od soukromého práva – na úpravu veřejných subjektivních práv a povinností mezi orgány veřejné moci a jednotlivci (subjekty), jakož i na vzájemná práva, vzájemné povinnosti a vztahy (působnost) mezi orgány veřejné moci, má v současné společnosti své nezastupitelné místo a úlohu. Stát jako reprezentant moderní společnosti plní prostřednictvím svých veřejných orgánů vybavených příslušnými pravomocemi své specifické funkce s cílem naplňovat veřejný (obecný) zájem, tj. řádné uspořádání a chod společnosti jako celku (např. zájem na zajištění bezpečnosti zdraví, životů a majetku lidí, zájem na plynulé a bezpečné dopravě atd.). Tím je vytvářeno celkové příznivé
prostředí, včetně právního prostředí, pro svobodné, důstojné a rovné postavení i rozvoj všech jednotlivců v soukromoprávní oblasti. Stát jako právní stát, tj. stát, který je rovněž vázán svým právem (suverenita práva), musí své pravomoce v mezích stanovených ústavním pořádkem a dalšími předpisy vykonávat s ohledem na svou povinnost zachovávat úctu ke svobodě, důstojnosti i rovnosti jednotlivců neboli postupovat v rámci, který mu právo v objektivním smyslu – právní řád dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny). Po našich vlastních zkušenostech nabytých před i po roce 1989 se začala stále častěji správně zdůrazňovat potřeba pevného právního rámce. 11. Od práva ve smyslu objektivním neboli právního řádu, je třeba odlišovat právo ve smyslu subjektivním neboli subjektivní právo (někdy pro snazší odlišení od práva v objektivním smyslu – zároveň však teoreticky přesněji – označované též jako oprávnění).7 Subjektivní právo lze – na rozdíl od práva v objektivním smyslu – vymezit jako míru a způsob možného chování subjektu v mezích práva v objektivním smyslu, kterážto možnost je právem v objektivním smyslu zaručena a chráněna, a to zpravidla poskytnutím státního donucení k jeho prosazení, zejména prostředky soudní moci (blíže o občanském právu v subjektivním smyslu srov. hlavu devátou § 1).8 Jako nositel práva v subjektivním smyslu má jeho subjekt zásadní možnost volit způsoby (varianty) svého chování v mezích určených právem v objektivním smyslu.9 12. Historicky a sociologicky se vyvinuvší práva v subjektivním smyslu vyvrcholila v průběhu civilizačního vývoje společnosti v podobě základních lidských práv a svobod. Ty byly postupem doby jako přirozené všeobecně uznány, respektovány a posléze také formulovány v různých národních listinách (srov. zejména již zmíněné Prohlášení práv člověka a občana ve Velké francouzské revoluci), v ústavách jednotlivých zemí, jakož i v řadě mezinárodních projektů (úmluv) o lidských právech (srov. především Listinu základních práv Evropské unie). V České republice tento katalog základních lidských a občanských subjektivních práv a svobod obsahuje Ústava, zejména však Listina jako neoddělitelná součást ústavního pořádku České republiky, právě tak jako řada mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Tato základní práva a svobody zakotvené v ústavním pořádku České republiky jsou blíže rozváděny a konkretizovány v podústavním (obyčejném, jednoduchém) zákonodárství, a to jak v zákonodárství veřejnoprávním (veřejná subjektivní práva a svobody), tak v zákonodárství soukromoprávním (soukromá subjektivní práva). 13. Pro soukromá subjektivní práva osob soukromého práva, tj. pro fyzické a právnické osoby, platí ústavním pořádkem zakotvená zásada, že vše, co není zákonem zakázáno, je jim činit dovoleno, a naopak, že nesmí být nuceny činit, co jim zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). 14. Ústřední součást těchto soukromých subjektivních práv tvoří subjektivní občanská práva (srov. hlava devátá § 1). 15. Od soukromého subjektivního práva je třeba odlišovat soukromoprávní nárok (srov. hlava devátá § 1).
§ 2 Třídění práva ve smyslu objektivním Právo ve smyslu objektivním (právní řád) lze třídit podle různých kritérií. K těm důležitým patří zejména třídění na: a) právo národní (vnitrostátní), právo mezinárodní, právo Evropské unie (srov. hlava první § 6 F a hlava třetí), b) právo hmotné (materiální), právo procesní (formální) (srov. hlava první § 6 D), c) právo veřejné a právo soukromé.
§ 3 Právo veřejné a soukromé 1. Třídění práva v objektivním smyslu (právního řádu) na právo veřejné a právo soukromé (tzv. dualismus práva) má svůj historický původ v římském právu. Již tehdy bylo rozlišováno ius publicum, které se zabývalo věcmi blaha a zájmů římského státu jako celku (veřejného – obecného zájmu), a ius privatum, které se zabývalo záležitostmi jednotlivců a jejich soukromými (individuálními) zájmy („Privatum ius est, quod at singulorum utilitatem spectat“, Ulpianus D, 1, 1, 2). Toto třídění práva na veřejné a soukromé bylo a zůstává v různých fázích vývoje společnosti a v různých zemích zpochybňováno a někde i odmítáno (angloamerická oblast). Pokud se toto třídění uznává, je třeba dodat, že přesné odlišení veřejného práva a práva soukromého není možné plně vystihnout. Nicméně z objektivně existujícího důvodu (uvedeného již výše) zůstalo toto dělení v doktríně a praxi jako součást středoevropské kontinentální právní kultury dodnes převážně základem pro třídění právního řádu. To vše bere v úvahu a vyjadřuje i tato učební pomůcka, když ve svém dalším výkladu zdůrazňuje, čím se tyto dvě právní sféry, tj. pro právo veřejné a pro právo soukromé, od sebe odlišují. 2. Z rozlišení práva v objektivním smyslu na právo veřejné a právo soukromé, k němuž se český právní řád znovu přihlásil hned po roce 1989, kdy navázal na rakouskou tradici uplatňující se u nás až do konce 40. let, vychází jako ze svého základního rozlišení i občanský zákoník z roku 2012. Naznačuje to již ve svém ustanovení § 1 odst. 1, ve kterém se praví: „Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo.“ 3. Právní řád sám nestanoví, která z právních norem a která práva a které povinnosti mají soukromoprávní či veřejnoprávní charakter. Řešení této otázky zůstává v obecné rovině předmětem zkoumání právní teorie, v konkrétním případě předmětem zkoumání právní praxe (K. Eliáš). 4. Ve snaze upřesnit rozlišení práva v objektivním smyslu na právo veřejné a právo soukromé vzniklo několik základních teorií (v průběhu vývoje soukromého práva s různými modifikacemi či kombinacemi): a) Teorie zájmová, podle které, jak plyne již z jejího označení, se právní normy přiřazují buď k právu veřejnému, jde-li o uplatnění veřejných zájmů a obecného blaha, nebo k právu soukromému, půjde-li o uplatnění individuálníchsoukromých zájmů jednotlivce. Tato teorie, která má, jak bylo již zmíněno, svůj původ v římském právu a zůstala historickým základem i současného třídění, nebyla nikdy v minulosti považována za zcela výstižnou a za výstižnou není považována ani v současné době.
b ) Teorie mocenská (subordinační), podle které se veřejné a soukromé právo od sebe odlišují podle toho, zda subjekty právního styku jsou k sobě navzájem v postavení nadřízenosti či podřízeností (subordinace), anebo v postavení rovnosti. V prvním případě jde o právo veřejné, ve druhém o právo soukromé. Ani této teorii se však nepodařilo najít pro všechny případy dostatečně spolehlivou hranici pro odlišení veřejného a soukromého práva. c ) Teorie organická 10 (označovaná v německé civilistické literatuře jako Subjektstheorie), o které lze říci, že v moderních evropských soukromoprávních doktrínách, byť v různých variantách a kombinacích, převažuje. Podle této teorie je veřejným právem souhrn právních norem upravujících situace, kde alespoň jeden ze subjektů právního styku vystupuje jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený k tomu příslušnými pravomocemi, organizací a odpovědností. 5. Tato učební pomůcka, která třídění právního řádu na veřejné právo a soukromé právo respektuje, bere za základ svého řešení teorii organickou v kombinaci s teorií subordinační11. Pro soukromé právo, resp. pro soukromoprávní styk, je příznačné (charakteristické), že žádná z osob soukromého práva (ať osoba fyzická, či právnická) nevystupuje – na rozdíl od veřejného práva, resp. při veřejnoprávním styku – vůči druhé osobě soukromého práva při uspokojování svých soukromých individuálních zájmů jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený příslušnými pravomocemi a reprezentující ve společnosti veřejný (obecný) zájem. Proto také osoby soukromého práva jako svobodné a rovné v důstojnosti a v právech (čl. 1 Listiny) mohou ve sféře soukromého práva, resp. v soukromoprávním styku činit vůči sobě navzájem příznačně vše, co jim není zakázáno, a naopak žádná z nich nesmí být nucena činit to, co jí zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). Zároveň však lze pro oblast soukromoprávního styku dovodit, že žádná z osob soukromého pr áva nemůže druhé straně autoritativně vnutit svou vůli a určovat jí její právní postavení (práva a povinnosti), neboli že vystupují vůči sobě navzájem příznačně jako osoby s rovným (rozuměj hmotněprávním) právním postavením (srov. i § 1 ABGB: „obyvatelé“ státu „mezi sebou“ – nikoli ke státu: E. Tilsch). Z toho důvodu se mezi osobami soukromého práva stává typickým základem soukromoprávního styku smlouva jako konsenzuální dvoustranné, resp. vícestranné právní jednání stran. Naproti tomu pro veřejné právo (správní, trestní, finanční aj. právo), resp. pro veřejnoprávní styk, je naopak příznačné, že alespoň jeden z jeho subjektů vystupuje jako nositel svrchované veřejné moci, který je vybaven příslušnými pravomocemi, jež mu zajišťují při naplňování veřejného (obecného) zájmu zvláštní nadřízené právní postavení (stát, kraj, obec, popř. jiný veřejnoprávní subjekt). Tento veřejnoprávní subjekt jako nositel svrchované veřejné moci však je v demokratickém právním státě při výkonu své činnosti oprávněn – s ohledem na respektování svobody, důstojnosti a rovnosti jednotlivců – jednat jen v případech a mezích pravomocí stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i jen způsobem, který mu zákon povoluje (secundum et intra legem). Zkrátka, jeho jednání jako nositele svrchované veřejné moci je přesně upraveno zákonem (suverenita práva). Smyslem a účelem jeho činností je prostřednictvím aktů veřejné moci (vrchnostensky) realizovat veřejný zájem (srov. např. ukládání různých daní či pokut správním orgánem formou správního aktu, vydávání stavebních povolení správním orgánem formou správního aktu, ukládání trestů
odnětí svobody či peněžitých trestů soudy formou soudního rozhodnutí). Tato svrchovaná veřejná moc je vykonávána buď zvlášť zřízeným státním aparátem, anebo – podle konstantní ústavněprávní judikatury – tzv. zbývající svrchovanou veřejnou mocí svěřenou státem některým z nestátních veřejnoprávních subjektů. Jestliže tedy ve vzájemném soukromoprávním styku žádná z osob soukromého práva nevystupuje vůči druhé osobě soukromého práva z pozice nositele svrchované veřejné moci, je logické, že v soukromém právu, tj. v procesu realizace soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy (§ 9), vystupují příznačně do popředí zásady autonomie jejich vůle a jejich rovného (rozuměj hmotněprávního) postavení jako nejvýraznější specifické projevy jejich svobody, důstojnosti a rovnosti v soukromém právu (srov. čl. 1 Listiny: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“).12 Lze mít za to, že právě tyto dvě zásady, které klíčově ovládají soukromé právo, je umožňují dostatečně zřetelným způsobem odlišit od veřejného práva (o dalších zásadách, které se uplatňují v soukromém právu, srov. výklad v § 5). Nabyté poznatky i dlouhodobé zkušenosti z dosavadního společenského vývoje a právní praxe potvrzují, že zásada autonomie vůle se v soukromoprávním styku může příznačně uplatňovat pouze mezi osobami soukromého práva s rovným právním postavením, a naopak, že pouze osoby soukromého práva s rovným právním postavením mohou mezi sebou v soukromoprávním styku při realizaci svých soukromých práv a povinností, a tím i při naplňování svých soukromých zájmů uplatňovat autonomii své vůle. To, že osoby soukromého práva vystupují v soukromoprávním styku vůči sobě navzájem jako autonomní osoby s rovným postavením, platí příznačně nejen pro soukromoprávní styk mezi fyzickými osobami navzájem, nýbrž i pro soukromoprávní styk mezi fyzickými a právnickými osobami, právě tak jako pro soukromoprávní styk mezi právnickými osobami navzájem. Rovněž stát, kraj, obec či jiný veřejnoprávní subjekt, pokud nevystupují v právním styku jako nositelé svrchované veřejné moci, nýbrž jako každá jiná právnická osoba (např. při koupi nábytku pro stát uskutečněné ministerstvem od fyzické či právnické osoby, při pronájmu či propachtování věci vlastněné státem či obcí fyzické nebo právnické osobě), mají v soukromoprávním styku vůči druhým osobám soukromého práva jako nositelé autonomie vůle rovné právní postavení. Pro veřejné právo, kde ve veřejnoprávním styku vystupuje alespoň jeden z jeho subjektů z pozice nositele svrchované veřejné moci, který je nadán příslušnými pravomocemi, které mu zajišťují při naplňování veřejného (obecného) zájmu zvláštní právní postavení, je naopak příznačné, že se jeho subjekty k sobě navzájem jako autonomní a právně rovné nechovají [k tomu srov. i názor Ústavního soudu – sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který vysvětluje zásadu rovnosti postavení subjektů soukromoprávních vztahů tak, že jde o pojetí rovnosti „odrážející se v reciprocitě vnitřní struktury vztahů soukromého práva ve srovnání s právem veřejným, pro které je charakteristická převaha nositele veřejné svrchované moci“ (obdobně i NS ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1208/2000)]. 6. Zásada autonomie individuální vůle, která vystupuje v soukromoprávním styku mezi osobami soukromého práva navzájem příznačně do popředí, vytváří široký prostor pro jejich svobodné jednání, a tím i pro jejich sebeurčení v soukromém životě, ať v osobním, či podnikatelském.13 Autonomie vůle osob soukromého práva na sebe bere v soukromoprávním styku různé
podoby. Jde zejména o autonomii umožňující co nejúplnější rozvoj jejich osobnosti, rozvoj jejich tvůrčí lidské duševní činnosti, rozvoj jejich manželského a rodinného společenství, dále o vlastnickou autonomii, na základě které vlastníci mohou v mezích zákona nakládat s věcí podle své libosti a z tohoto nakládání vyloučit všechny třetí osoby, právě tak jako o smluvní autonomii, jakož i o testovací autonomii. Podstata autonomie individuální vůle osob soukromého práva jako výrazně specifického projevu a uplatnění jejich ústavně zakotvené svobody v soukromém právu spočívá v tom, že je zásadně ponecháno jen na jejich vůli, iniciativě, volbě i preferencích, zároveň však na jejich osobní odpovědnosti, pro co a k čemu se chtějí ve svém soukromém životě samy rozhodnout. Jsou to ony samy, kdo si určují své právní postavení, tj. určují si, stanou-li se nositeli určitých soukromých osobních, rodinných či majetkových práv, či nikoliv, právě tak jako vezmou-li na sebe určité soukromoprávní povinnosti, či nikoliv (např. zda si určitou věc, která se jim líbí, koupí u kteréhokoliv prodávajícího a stanou se jejím vlastníkem, anebo naopak, zda určitou svou věc přenechají někomu jinému, ať již za úplatu, či bezúplatně, zda a s kým uzavřou sňatek, anebo zda se rozhodnou žít s někým v mimomanželském svazku, zda pro jiného vykonají určitý příkaz, zda pořídí o svém majetku pro případ smrti závětí, zda se zřeknou dědického práva či odmítnou dědictví po zůstaviteli atd.). Celá historie soukromého práva potvrzuje, že konkrétně rozsáhlá majetková práva, a tedy i majetkové zájmy osob soukromého práva, se nejlépe realizují v dobře fungujících tržních vztazích s náležitou konkurencí, kde se jim dostává možnost širokého výběru z více nabídek. Z toho důvodu nabývají v soukromoprávním styku typicky význam projevy vůle (právní jednání) samotných osob soukromého práva, zejména smlouvy. Smlouvy se tak stávají jedním ze základních institutů soukromého práva a smluvní právo (ať obligační, věcněprávní, či dědickoprávní) jedním z jeho základních částí. Především ve smlouvách uzavíraných za účelem uspokojování – ať bezprostředních, či vzdálenějších – soukromých osobních, rodinných a majetkových potřeb a zájmů se může autonomie vůle osob soukromého práva projevit v celé své šíři i rozmanitosti (není přitom z právního hlediska rozhodné, že si osoby soukromého práva často ani neuvědomují, zda uzavírají smlouvu zákonem výslovně upravenou či nikoliv, jaká konkrétní práva a jaké konkrétní povinnosti jsou s uzavřením smlouvy spojeny atd.). Poznatky i dlouhodobé zkušenosti praxe potvrzují, že právě takto autonomně jednající osoby soukromého práva jsou s to si svá osobní, rodinná a majetková práva a povinnosti ve svém soukromém životě – ať již jde o osobní, či o podnikatelskou sféru – zásadně uspořádat nejlépe samy (nikoliv tedy, aby jejich soukromé záležitosti za ně jakkoliv „pečovatelsky“ uspořádával někdo jiný). Zároveň však je pouze na nich, zda se v případě, kdy dojde k porušení (ohrožení) jejich soukromých osobních, rodinných a majetkových práv subjektivní povahy, rozhodnou svá soukromá práva uplatňovat za pomoci autoritativní ochrany státu (vigilantibus iura scripta sunt). Učiní-li tak a jejich požadavek je z hlediska zákona, dobrých mravů i veřejného pořádku opodstatněný, je třeba, aby jim požadovaná autoritativní ochrana státem byla účinně, tj. spravedlivě a zároveň urychleně, poskytnuta. V civilním sporném soudním řízení (nikoliv v nesporném civilním soudním řízení!) neboli v občanskoprávních sporech (§ 2 a 7 o. s. ř.) je projevem zásady autonomie vůle osob soukromého práva zásadní uplatnění jejich svobodné dispoziční zásady jako účastníků řízení. Jsou to oni, kdo disponují předmětem občanského soudního řízení a kdo ve značné míře nakládají i se samotným řízením. V demokratické společnosti a v právním státě však má v soukromoprávním styku autonomie
vůle osob soukromého práva svá určitá omezení – limity (nejde a nemůže jít tudíž o absolutní pojetí autonomie vůle). Již výše bylo řečeno, že zásahy do života osob soukromého práva ze strany orgánů svrchované veřejné moci jsou v demokratické společnosti a v právním státě přípustné jen tehdy, jsou-li tyto zásahy nezbytně nutné neboli jen výjimečně. Jde o případy, kdy je to stanoveno – ať přímo, či nepřímo – zákonem, anebo v těch případech, kde zákon mlčí, to vyplývá z korektivů dobrých mravů nebo veřejného pořádku, anebo kde se to týká postavení osob, zkrátka kde převažují požadavky uplatňované v nezbytně nutném zájmu společnosti jako celku (blíže o významu dobrých mravů a veřejného pořádku v soukromém právu, jakož i o jejich vzájemném vztahu srov. dále hlavu první § 5). Tento přístup přispívá k zachovávání funkční rovnováhy (homeostázy), soudržnosti a sociálního smíru ve společnosti neboli k dobrému uspořádání vzájemného klidného a bezpečného soužití lidí. Lze to vyjádřit i tak, že omezení (limity) autonomie vůle osob občanskoprávního styku jsou ospravedlnitelná tam, kde se veřejný (obecný) zájem jako cíl výkonu svrchované veřejné moci ocitá v převaze nad individuálním soukromým zájmem. Judikatura Ústavního soudu České republiky (sp. zn. III. ÚS 3/06) tuto myšlenku např. vyjadřuje tak, že ochrana autonomie vůle osob nemůže být ve společnosti absolutní tam, kde existuje základní právo jiné osoby nebo ústavní princip, anebo jiný ústavně aprobovaný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit. Proto platí, že čím méně je ve společnosti zásahů (regulací) svrchované veřejné moci do soukromoprávní sféry, tím větší prostor se otevírá pro uplatnění autonomie vůle osob soukromého práva jako specifického projevu jejich svobody v soukromém právu. Ještě obecněji to lze vyjádřit tak, že soukromoprávní úpravě jde o to, přispívat k zachovávání funkčního rovnovážného stavu mezi uplatněním individuální vůle osob soukromého práva jako specifického projevu jejich svobody spjaté s jejich osobním rozvojem a rozvinutím zdravých hospodářských sil na straně jedné, a fungující sociální soudržností na straně druhé. V případném soukromoprávním sporu zůstává úkolem soudů, aby se zřetelem k poznatkům právní doktríny i ustálené (konstantní) soudní praxe hledaly a nalézaly v každém případě mezi oběma zmíněnými požadavky proporcionální rovnováhu s cílem uplatnit co nejvíce z obou, a tak vytvořily předpoklady pro spravedlivé řešení sporu (srov. římskoprávní zásadu ius est ars aequi et boni; aequitas – ekvita). Zbývá jen dodat, že tam, kde by se v konkrétním soukromoprávním styku vyskytly pochybnosti, zda je uplatnění autonomie vůle osob soukromého práva odůvodněno či nikoli, je namístě použití zásady in dubio pro libertate, tj. v pochybnostech je třeba dát přednost svobodné autonomii vůle. Z priority uplatnění autonomie vůle osob v soukromém právu zákonitě vyplývá, že právní úpravě soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy dominuje – na rozdíl od sféry veřejného práva – dispozitivnost právních norem (§ 1 odst. 2). Dispozitivnost – na rozdíl od norem kogentních, od kterých se osoby soukromého práva jako od bezpodmínečně závazných nemohou odchýlit – otevírá osobám soukromého práva široký právní prostor, ve kterém si mohou přednostně samy – autonomně, tj. podle své vůle, upravit svá soukromá osobní, rodinná či majetková práva a své povinnosti subjektivní povahy, a tak si uspořádat svůj soukromý život – ať osobní, či podnikatelský (srov. zásadu ubi homo loquitur, lex tacet). Pokud však osoby soukromoprávního styku některou otázku (nejčastěji ve smlouvě, kterou uzavřou) opomenou upravit, a i s takovými případy soukromé právo počítá,
uplatní se podpůrně (subsidiárně) ty normy soukromého práva, které obsahují standardní, tj. všeobecně přijímaná pravidla. V případě, že vznikne pochybnost o tom, zda jde o soukromoprávní normu dispozitivní či kogentní povahy, je v souladu se zásadami, které ovládají soukromé právo, jmenovitě zejména se zásadou autonomie vůle osob soukromého práva (srov. dále § 5 této hlavy), třeba dát přednost závěru, že soukromoprávní norma má dispozitivní charakter. O dispozitivních normách, včetně nově stanovených kritérií pro jejich odlišení od norem kogentních (§ 1 odst. 2), srov. blíže hlavu pátou. 7. Spolu se zásadou autonomie osob soukromého práva se v jejich soukromoprávním styku navzájem příznačně uplatňuje zásada rovného (rozuměj hmotněprávního) postavení osob soukromého práva. Rovné postavení osob soukromého práva v prvé řadě znamená, což je na této zásadě nejpodstatnější, že žádná z nich nemůže v soukromoprávním styku pouze sama, tj. jednostranně mocensky (autoritativně), určovat druhé osobě soukromého práva soukromoprávní postavení, tj. založit její práva a povinnosti. Jeden z typických a konkrétních výrazů této zásady lze např. nalézt v § 1838, podle kterého, „dodal-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky (…), spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět“. Naproti tomu pro veřejnoprávní styk je příznačné, že jeden z jeho subjektů jako nositel svrchované veřejné moci vybavený příslušnými pravomocemi, které mu zajišťují při naplňování veřejného (obecného) zájmu zvláštní právní postavení, v něm rozhoduje jednostranně mocensky (autoritativně), takže může uložit druhému subjektu určitou povinnost, a to i proti jeho vůli. Děje se tak typicky akty veřejné moci jako projevy plynoucími z pravomoci orgánů veřejné moci založené zákony. Rovné postavení osob soukromého práva dále znamená, že tyto osoby se musí ve vzájemném soukromoprávním styku o svých soukromých právech a povinnostech subjektivní povahy dohodnout (konsenzuální zásada – srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 872/2005). Uzavřenou smlouvou jsou osoby soukromoprávního styku vázány stejně, jako by jim tato práva a tyto povinnosti uložil sám zákon. Je tomu tak proto, že osoby soukromého práva tímto svým právním jednáním (smlouvou) právní pravidlo (zákon) samy založily (lex contractus), i když – na rozdíl od zákona – s právními důsledky jen pro tento svůj případ. V soukromoprávním styku však nelze vyloučit ani uzavření takových smluv, podle kterých bude jedna z osob soukromého práva sice jednat podle své vůle, ale podle závazného příkazu, resp. pokynů druhé osoby soukromého práva (srov. např. typicky příkazy dávané příkazcem příkazníkovi na základě příkazní smlouvy – mandátu – § 2430). To, co bylo řečeno výše, neplatí tam, kde v soukromoprávním styku vznikají povinnosti mezi osobami soukromého práva na základě určitých právních skutečností předvídaných zákonem, jenž tyto osoby zavazuje [např. vznik povinnosti nahradit majetkovou újmu – škodu způsobenou jinému zaviněným protiprávním činem (§ 2910) či vznik povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostního práva jiného (§ 81 a násl.)]. Rovné postavení osob v soukromoprávním styku konečně znamená, že v případě střetu (kolize) soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností dvou či více osob soukromého práva nemůže žádná z nich na druhé vynucovat výkon těchto
práv a plnění těchto povinností sama jednostranně mocensky – autoritativně (srov. zásadu nemo iudex in causa sua). V takových případech mají osoby soukromého práva – nepřihlíží-li se k výjimečné možnosti zákonem dovolené svépomoci (§ 14) – dva způsoby řešení nastalého střetu soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy. V prvé řadě se osoby soukromého práva mohou o kolidujících soukromých osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech subjektivní povahy spolu dohodnout a tak si samy mezi sebou smluvně spornou záležitost vypořádat. Nedojde-li – ať již z jakéhokoliv důvodu – mezi nimi k takovému dobrovolnému vypořádání a některá z osob soukromoprávního styku se rozhodne svá soukromá práva, resp. plnění soukromé povinnosti vynucovat na druhé osobě jednostranně mocensky (autoritativně), nezbývá jí než se za tím účelem obrátit na orgán, který má pravomoc soukromá práva ochránit. Tímto orgánem je soud jako státní orgán justiční povahy (tzv. soudní jurisdikce), ledaže by bylo zákonem stanoveno výjimečně něco jiného (např. že tímto jiným kompetentním subjektem oprávněným vykonávat svrchovanou veřejnou moc je v určitých případech správní orgán či na základě uzavřené rozhodčí smlouvy, resp. rozhodčí doložky, rozhodce či stálý rozhodčí soud – § 2, 3, 4 a násl. a § 13 zákona č. 216/1994 Sb.).14 Soud jako státní orgán má právo i povinnost poskytnout porušeným právům osob soukromého práva ochranu (čl. 36 Listiny, § 2 a 6 o. s. ř.). V demokratickém právním státě tvoří toto veřejnoprávní právo i veřejnoprávní povinnost soudu (tzv. adjudikační právo a adjudikační povinnost) jeden z jeho významných atributů. Pokud by soud odmítl spor osob soukromého práva rozhodnout, tj. nevykonal by svou pravomoc svěřenou mu ústavně, či v případě, že posuzovaný problém sporu není zákonem přímo upraven, by nevyužil svého práva použít při rozhodnutí zákonnou obdobu (analogie legis), anebo by nevyužil jako ultima ratio svého práva posoudit problém podle ideje spravedlnosti a dalších zásad, na nichž spočívá soukromé právo (analogie iuris), dopustil by se nepřípustného odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Takový postup soudu by se ocitl v příkrém rozporu s ústavním pořádkem a jím zakotvenými zásadami právní jistoty, důvěry v právo, legitimního očekávání a ve spravedlivý proces jako neoddělitelných atributů demokratického právního státu. Tam, kde zákon umožňuje soudu posoudit nastalý střet (kolizi) práv a povinností osob soukromého práva podle svého volného uvážení (diskrece), musí i tehdy na základě zjištěných okolností případu dovodit a zároveň přesvědčivě odůvodnit svůj závěr tak, aby byl přezkoumatelný – § 13 (srov. např. § 1958, ve kterém se za určitých okolností dává soudu možnost volného uvážení při určení výše náhrady za vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy podle zásad slušnosti). Tato společensky významná úloha připadá soudu z toho důvodu, že jako státní orgán justiční povahy garantuje svou nezávislostí na jakýchkoliv vnějších vlivech (včetně vlivů moci výkonné, politické aj.) nestranné a nepodjaté vedení sporu (fair trial – due process of law). Soud je totiž – na rozdíl od správního orgánu – vázán při svém rozhodování jen zákonem, popř. mezinárodní smlouvou, která tvoří součást českého právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy; též § 13). Zbývá jen dodat, že v případném sporu mají osoby soukromého práva jako účastníci civilního soudního řízení vůči sobě navzájem (nikoliv však, pokud jde o jejich postavení vůči soudu!) zároveň rovné procesní postavení (§ 18 odst. 1 o. s. ř. jako provedení čl. 96 odst. 1 Ústavy). Každý z účastníků civilního soudního řízení má – nezávisle na tom, je-li jím osoba fyzická, či osoba právnická – rovné právo, aby jeho soukromoprávní věc byla soudem spravedlivě, nestranně, veřejně a zároveň bez zbytečných průtahů projednána
a rozhodnuta (čl. 36 Listiny). Žádný z účastníků civilního soudního řízení není proto vzhledem k jejich vzájemně rovnému procesnímu postavení privilegován ani diskriminován (tato myšlenka bývá někdy vyjadřována i tak, že se mezi účastníky občanského soudního řízení uplatňuje rovnost zbraní – égalité des armes). 8. Rovné hmotněprávní postavení osob soukromého práva není v demokratickém právním státě vyloučeno jen proto, že v řadě reálných společenských poměrů existuje mezi těmito osobami – někde zřetelně, někde méně zřetelně – faktická (materiální) nerovnost, resp. nerovnost ve smyslu nestejnosti, neboli že jedna z osob soukromého práva je ve vztahu k druhé v slabším postavení (srov. např. nerovnost plynoucí z přirozených biologických či psychických rozdílů mezi lidmi, nerovnost založená nestejným rozdělením majetku a hospodářské moci, nerovnost v profesionálních znalostech, nerovnost ve stupni informací aj.). Tato faktická nerovnost vytváří reálnou možnost pro nejrůznější formy zneužívání autonomie. Faktická nerovnost mezi osobami soukromého práva existuje např. mezi nezletilými a zletilými osobami, mezi podnikateli a spotřebiteli, mezi pronajímateli a nájemci, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci při výkonu jejich závislé práce, mezi pacienty a poskytovateli zdravotnických služeb, neboli v případech, kdy jedna z osob soukromého práva má vůči druhé slabší postavení. Za tohoto stavu je jednou ze společných funkcí právního řádu jako celku, tj. jak veřejného, tak i soukromého práva, vyvažovat tuto faktickou nerovnost vhodně volenými právními prostředky. Co se týče veřejného práva, jde – v souladu s evropským trendem – o účinnější využívání přiměřených, leč zároveň citelných trestů, jakož i správních sankcí. Co se týče soukromého práva, jde o to, aby již sama legislativní politika státu byla zaměřena na rozšíření dalších prvků soukromoprávní ochrany ve prospěch slabší strany (např. nepřípustnost nekalých praktik i překvapujících smluvních podmínek stanovených jednostranně hospodářsky silnějšími podnikateli, rozšíření informačních povinností silnější strany, zvýhodnění slabší strany rozšířením snadnější možnosti odstoupení od smlouvy, zvýšení míry odpovědnosti silnější strany za porušení jejích soukromoprávních povinností či za vyvolání protiprávních stavů vedoucích k újmě aj.). Aby byl tento cíl v soukromém právu úspěšně naplněn, využívají se v něm ve větší míře normy kogentní povahy, které jsou jinak příznačné pro veřejnoprávní úpravu. Zbývá jen dodat, že tato zvýšená právní ochrana slabší strany nevylučuje, nýbrž předpokládá, že i sama slabší strana bude záležitostem svého soukromého života věnovat potřebnou péči a opatrnost, kterou lze od ní v soukromoprávním styku důvodně očekávat (§ 4 odst. 1; srov. v této souvislosti i zásadu vigilantibus iura scripta sunt neboli zásadu, že práva náležejí bdělým). Zmíněná problematika postavení slabší strany soukromého práva a její ochrany ustanoveními soukromého práva vystupuje v současné době zvlášť výrazně do popředí, zejména v oblasti spotřebitelského závazkového práva, konkrétně při úpravě smluvních a deliktních závazkových práv a povinností mezi hospodářsky, organizačně, technicky, právně i informačně silnějšími podnikateli – profesionály (zpravidla jde dnes o velké nadnárodní společnosti) na straně jedné a spotřebiteli jako slabšími na straně druhé. Není proto náhodné, že se tato prakticky každodenně vysoce frekventovaná oblast soukromého práva stává stále více důležitější, zejména s ohledem na nutnost dále plynule rozvíjet vnitřní evropský trh. Proto zcela přirozeně tato oblast přitahuje zvláštní současnou pozornost soukromoprávní politiky
a legislativy Evropské unie. To má následně adekvátní vliv – zejména prostřednictvím závazných směrnic – i na soukromoprávní politiku a legislativu jednotlivých členských států Evropské unie (blíže srov. hlavu třetí). Ochrana slabší strany se tak stává jednou z neoddělitelných zásad moderního soukromého práva a moderních občanských zákoníků.
§ 4 Systém soukromého práva 1 . Občanské právo jako obecné soukromé právo je třeba v rámci systému jednotného právního řádu společnosti odlišit nejen od veřejného práva (srov. předcházející výklady v § 3), nýbrž v rámci vnitřního systému soukromého práva zároveň od zvláštních (speciálních) soukromých práv, která se v různých fázích historického vývoje soukromého práva postupně vytvářela a s ohledem na pokračující společenský vývoj a jeho měnící se podmínky nadále vytvářejí i zanikají. Právě tak je i občanský zákoník jako obecný (univerzální) soukromoprávní předpis (kodex) třeba odlišit od zvláštních (speciálních) soukromoprávních předpisů, ať zákonů, či zákoníků. Občanský zákoník lze pro jeho povahu obecného (univerzálního) souhrnu základních soukromoprávních pravidel uplatňujících se pro všechny osoby soukromého práva a pro všechny soukromoprávní záležitosti opodstatněně označovat též jako kodex. Občanský zákoník však je – stejně jako jsou i zvláštní (speciální) soukromoprávní zákony, resp. zákoníky – předpisem se silou obyčejného zákona. Nicméně občanský zákoník pro tuto svou povahu obecného (univerzálního) soukromého předpisu, který obsahuje základní soukromoprávní pravidla, tvoří podpůrný (subsidiární) zdroj (předpis) i pro všechny zvláštní (speciální) soukromoprávní zákony, resp. zákoníky (k této otázce srov. další výklad). 2 . Na rozdíl od občanského práva jako obecného soukromého práva, jehož předmět tvoří osobní, rodinná a majetková práva a povinnosti subjektivní povahy, které se vztahují na všechny osoby soukromého – občanského práva a na všechny soukromoprávní – občanskoprávní záležitosti, předmět zvláštních (speciálních) soukromých práv tvoří osobní, rodinná a majetková práva, která se vztahují jen na určité skupiny osob soukromého práva, resp. jen na určité soukromoprávní záležitosti. Pokud pak jde o občanský zákoník, ten tvoří pro svou povahu obecného (univerzálního) soukromoprávního předpisu, který obsahuje základní soukromoprávní pravidla, podpůrný (subsidiární) legislativní zdroj i pro všechny zvláštní (speciální) soukromoprávní zákony, resp. zákoníky. Tato zvláštní (speciální) soukromá práva, právě tak jako jim odpovídající zvláštní (speciální) zákony a zvláštní zákoníky, neztrácejí s ohledem na svou soukromoprávní podstatu vnitřní vazbu a propojenost s občanským právem jako obecným soukromým právem a s jeho hlavním legislativním pramenem – občanským zákoníkem. Proto nejsou zvláštní (speciální) soukromá práva a jejich zvláštní zákony, popř. zvláštní zákoníky izolované od občanského práva a občanského zákoníku, nýbrž občanské právo a občanskoprávní kodex pouze o některé objektivně existující specifické prvky rozšiřují a doplňují (srov. § 9). Tato zvláštní (speciální) soukromá práva jsou zároveň pěstována a traktována
zvláštními vědeckými disciplínami, které z teoretického hlediska umožňují zkoumat specifické prvky těchto práv v podstatně hlubších a širších souvislostech. Pokud tato zvláštní pravidla obsažená ve zvláštních (speciálních) soukromých právech a jim odpovídajících zákonech, resp. zákonících, nabudou povahu a význam základních pravidel obecné soukromoprávní povahy, je namístě zvažovat, zda se občanské právo a občanský zákoník nemají o jejich úpravu obohatit (to se stalo např. i v občanském zákoníku z roku 2012, který integroval některá specifická právní pravidla dosavadního obchodního zákoníku z roku 1991; jako příklad lze uvést pravidlo v § 374 týkající se jen podnikatelů, které bylo v občanském zákoníku z roku 2012 povýšeno na pravidlo obecné – § 2913). Při takovém přístupu však je třeba vždy s ohledem na právní důsledky postupovat – obecně řečeno – vždy velmi obezřetně.
