Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Právní postavení jednatele v s.r.o. Bakalářská práce
Autor:
Ivana Hrabětová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Ondřej Kuchař
Leden 2011
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Právní postavení jednatele v s.r.o. zpracovala samostatně pod vedením JUDr. Ondřeje Kuchaře a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
…………………………………………………
V Hradci Králové dne 11. ledna 2011
Ivana Hrabětová
Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce JUDr. Ondřeji Kuchařovi za odborné vedení a podnětné komentáře, jimiţ výrazně přispěl k vylepšení kvalitativní stránky celé práce. Dále své rodině a všem, kteří mě po celou dobu studia podporovali a pomáhali mi.
Anotace: Předmětem bakalářské práce je charakteristika právního postavení jednatele s.r.o. jak v českém právním řádu, tak i v kontextu české právní úpravy k mezinárodní úpravě obchodních společností. První čtyři kapitoly jsou zaměřeny na vymezení teoretických aspektů a základních právních institutů souvisejících s pojmem jednatele společnosti s.r.o. Pátá část objasňuje příčiny, které následně vedly k jevu „soutěžení právních řádů“ a tím i k současnému vývoji a regulacím této společnosti v členských státech EU. Závěrečná kapitola se věnuje komparaci české právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s úpravou Velké Británie a Spolkové republiky Německo. Uchopení dané problematiky v širších souvislostech, s ohledem na současné aktuální dění a s myšlenkou vzbudit zájem čtenáře, jistě vyvolá jeho potřebu získat další informace vztahující se k danému tématu.
Annotation: This bachelor thesis focuses on a characteristic of representative’s legal position in a limited company both in the Czech rule of law and in the context of the Czech legal adjustment in relation to the international adjustment of business companies. The first four chapters deal with the qualification of theoretical aspects and fundamental legal institutes that are connected with the concept of representative in a limited company. The fifth part explains the causes that consequently led to the phenomena „rules of law competition“ and in that way also to the contemporary development and to the adjustment of limited companies in member states of the EU. The final chapter introduces the comparison of Czech legal adjustment of a representative and a limited company and the adjustment in Great Britain and Germany. Grasping this particular topic in wide connection with the reference to contemporary events and with the idea to arouse reader’s interest will certainly provoke their need to gain more information on this particular topic.
Obsah: ÚVOD .................................................................................................................................................................7 1. HISTORICKÝ VÝVOJ .................................................................................................................................9 1.1. VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA V EVROPSKÝCH ZEMÍCH..........................................................9 1.2. VYMEZENÍ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM................................................................11 2. JEDNATEL SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM.....................................................................14 2.1. VYMEZENÍ POJMU JEDNATEL .......................................................................................................14 2.2. PODMÍNKY JMENOVÁNÍ JEDNATELE SPOLEČNOSTI ..............................................................17 2.3. VZNIK FUNKCE JEDNATELE A ZÁPIS DO OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU..................................21 2.4. ZÁNIK FUNKCE JEDNATELE SPOLEČNOSTI ..............................................................................22 2.5. VZTAH JEDNATELE KE SPOLEČNOSTI,ORGÁNŮM SPOLEČNOSTI A SPOLEČNÍKŮM .....26 2.5.1.Vztah mezi jednatelem společnosti a společností .........................................................................26 2.5.1.1 Mandátní smlouva, smlouva o výkonu funkce a pojem manažerská smlouva ...................26 2.5.1.2. Odměna jednatele ............................................................................................................31 2.5.2.Vztah jednatele k valné hromadě a společníkům ..........................................................................32 2.5.3.Vztah jednatele k minoritním společníkům ...................................................................................34 2.5.4.Vztah jednatele a dozorčí rady .....................................................................................................34 2.5.5.Vztah jednatele a managementu obchodní společnosti ................................................................35 3. POVINNOSTI STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM .............37 3.1. ZÁKLADNÍ POVINNOSTI STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ ................................................................37 3.1.1.Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře ................................................................37 3.1.2.Povinnost jednat se zájmy společnosti..........................................................................................39 3.1.3.Zákaz konkurence a nekalé soutěže ..............................................................................................39 3.1.4.Povinnost mlčenlivosti ..................................................................................................................41 3.1.5.Informační povinnost ....................................................................................................................41 3.1.6.Povinnost podat insolvenční návrh...............................................................................................42 3.2. DALŠÍ POVINNOSTI JEDNATELŮ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM ........................43 4. ODPOVĚDNOST STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ......................................................................................45 4.1. SOUKROMOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ..........................................................................................46 4.1.1.Odpovědnost vůči společnosti ......................................................................................................47 4.1.1.1.Odpovědnost funkční .........................................................................................................47 4.1.1.2.Odpovědnost statutárního orgánu za škodu ......................................................................50 4.1.1.3.Odpovědnost statutárního orgánu za porušení zákazu konkurence ..................................58 4.2. TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST .............................................................................................. 59
5
5. EVROPSKÁ ÚPRAVA ................................................................................................................................62 5.1. HARMONIZACE NÁRODNÍCH OBCHODNÍCH PRÁV .................................................................63 5.1.1.Směrnice EU a jejich vliv na regulace společnosti s.r.o. .............................................................63 5.1.2.Právní normy upravující svobodu usazování obchodních společností .........................................65 5.1.3.Průlomová judikatura ESD v otázce svobody usazování..............................................................68 5.2. SOULAD ČESKÉHO A KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA V SOUVISLOSTI S PŘEMÍSTĚNÍM SÍDLA DO ZAHRANIČÍ. .............................................................................................................................73 6. PRÁVNÍ POSTAVENÍ JEDNATELE A S. R.O. VE VYBRANÝCH PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH .....75 6.1. BRITSKÝ MODEL SPOLEČNOSTI S.R.O., KOMPARACE S ČESKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU ....75 6.2. NĚMECKÝ MODEL SPOLEČNOSTI S.R.O., KOMPARACE S ČESKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU .82 6.3. VYMEZENÍ ZJIŠTĚNÝCH POZNATKŮ...........................................................................................91 ZÁVĚR ...............................................................................................................................................................94 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...........................................................................................................96 Tištěné monografie ................................................................................................................................96 Periodika ...............................................................................................................................................98 Příspěvky v elektronických monografiích ..............................................................................................98 Seznam právních předpisů...................................................................................................................100 Seznam judikatury ...............................................................................................................................100 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ( obrázků, grafů, tabulek, příloh) ............................................101 Graf č. 1 : Procentuální zastoupení nově založených obch. společností v SRN (2008-2009) ..............85 Graf č. 2 : Vývoj malého a středního podnikání ( 1995-2005) ............................................................103 Tabulka č. 1 : Porovnání základních rozdílů Ltd. a s.r.o. ....................................................................79 Tabulka č. 2 : Výhody britské Ltd.ve srovnání s.r.o. .............................................................................80 Příloha č. 1: Jedenáctá směrnice ........................................................................................................104 Příloha č. 2: Vzorový protokol k založení jednočlenné společnosti GmbH .........................................108
6
Úvod Zvolená problematika odráţí moderní vývoj obchodního práva nejen v evropských zemích, ale také ve světovém měřítku. Proměny obchodních společností, resp. změny v managementu, řízení obchodních společností, nebo například vnímání společenské odpovědnosti, mají vliv na formování příslušné obchodněprávní legislativy zaměřující se také na jednotlivé subjekty v řízení obchodních společností. Mezi ně patří i jednatel společnosti s.r.o. Volba tohoto tématu nebyla náhodná. Před několika lety jsem se sama stala jednatelkou společnosti s ručením omezeným a tuto roli zastávám dodnes. Výkon funkce s sebou přináší celou řadu povinností, proto za základní předpoklad jeho úspěšného zvládnutí povaţuji důkladné seznámení se s těmito povinnostmi a s důsledky jejich porušení v podobě nástupu institutu právní odpovědnosti. V praxi tento institut mnohdy bolestně zasáhne nejen do osobního ţivota osoby, která funkci statutárního orgánu zastává. Společnost s ručením omezeným představuje jednu z nejrozšířenějších právních forem obchodních společností, které jsou určeny k podnikatelské činnosti. Zařazuje se mezi společnosti kapitálové, vykazuje však i některé prvky společností osobních, přičemţ jedním z nich je i omezené osobní ručení jejich společníků za závazky společnosti. Významné postavení má i v jednotlivých právních úpravách evropských zemí, o čemţ bude pojednáno v poslední části práce. Následující kapitoly jsou zaměřeny na současnou problematiku právního postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným, která je z hlediska obchodního práva stále aktuální, především díky harmonizaci s právem EU. Volba právní formy, v níţ bude podnikatelská činnost dané osoby nebo skupiny osob probíhat, je velmi významná a můţe na ní záviset i úspěch podnikatelského záměru. Je proto nutno přesně odlišit a respektovat znaky, které jednotlivé formy charakterizují a to i v kontextu subjektů, které za společnost jednají navenek. První kapitola nastíní historický vývoj obchodního práva a vznik společnosti s ručením omezeným včetně její charakteristiky. V druhé, třetí a čtvrté části práce jsem se zaměřila na vymezení teoretických aspektů a základních právních institutů souvisejících s pojmem jednatele ve společnosti s ručením omezeným.
7
V části páté se zabývám harmonizací národních obchodních práv, svobodou usazování a také jevem „soutěžení národních právních řádů“. Právě tato problematika se úzce prolíná s obsahem poslední kapitoly, kterým je komparace české právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s právní úpravou vybraných členských států EU. Objasňuje jisté příčiny, které následně vedly k současnému vývoji a regulacím společností s ručením omezeným v členských státech EU. S ohledem na omezený rozsah práce a vzhledem ke značné obsaţnosti tématu není moţné jeho kompletní a podrobné zpracování. Cílem tedy je komplexně obsáhnout právní úpravu jednatele s.r.o. a v jednotlivých kapitolách práce podat dostatek informací pro pochopení rozebírané problematiky jako celku. Cíle bakalářské práce jsem stanovila následovně: 1. Analýza a vymezení zvolené problematiky v teoretické rovině 2. Harmonizace národních obchodních práv a její vliv na vývoj svobody usazování obchodních společností 3. Komparace české právní úpravy společnosti s r.o. a jejího statutárního orgánu s úpravou ve vybraných státech EU 4. Vyhodnocení dané problematiky Mým záměrem a snahou je uchopit danou problematiku v širších souvislostech, s ohledem na současné aktuální dění a vzbudit tak u čtenáře hlubší zájem o informace vztahující se k danému tématu. Zároveň vytvořit práci, která bude přínosem nejen pro mne samotnou, ale poslouţí i dalším zájemcům při jejich potřebě seznámit se s touto problematikou.
8
1. Historický vývoj 1.1. Vývoj obchodního práva v evropských zemích Historický vývoj obchodních společností se datuje jiţ do starověku, kdy vznikaly v některých oblastech zárodky institutů, které byly později pojaty do systémů obchodněprávních úprav. V této době ovšem hovoříme pouze o zárodcích obchodního práva, nelze hovořit o obchodním právu jako takovém. „Za první projev existence tzv. moderního obchodního práva je považován francouzský Code de commerce z roku 1807. Se značným zpožděním vzniká úprava obchodních vztahů v dalších zemích, které rozhodující měrou ovlivnily právní vývoj Evropy (Rakousko, Německo)“.1 Po jeho vzoru byly koncipovány i další obchodní zákoníky, např. obchodní zákoník italský a belgický, vydané v roce 1808, obchodní zákoník španělský z roku 1830, a také řecký nebo rumunský.2 V době, kdy v evropských státech vznikalo obchodní právo v moderním pojetí, patřily české země (téţ Slovensko) do celku habsburského podunajského soustátí. Od konce 15. století, zejména však v 16. a 17. století se objevují v Českém království některé obchodněprávní instituty. Pro vývoj vlastního obchodního práva byly rozhodující obchodní společnosti, tzv. faktorský poměr a institut obchodních knih. Další významný pokus o kodifikaci českého obchodního práva pocházející z 18. století sledoval úpravu obchodních společností, zřízení obchodního soudnictví a poměrně podrobnou úpravu konkursu. Tento návrh ovšem akceptován nebyl a v českých zemích byl zaveden roku 1763 jednotný rakousko-český směnečný řád. Unifikace obchodního práva v neuherských zemích habsburské monarchie byla dovršena přijetím Všeobecného obchodního zákoníku z roku 1863, který platil pro celé Předlitavsko. Vlivem rychle se rozvíjejícího obchodování se nezbytnou součástí kapitalistického podnikání staly kapitálové společnosti. „K podnikání již nestačil kapitál jednotlivce a vývoj proto vedl ke spojování podnikatelů za účelem společného podnikání.“ 3
1
HURDÍK, J; FIALA, J; HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. 2. vyd. MU Brno, s. 52 ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 25 3 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 194, s. 248 9 2
Poráţka ústředních mocností v první světové válce vedla k rozpadu Rakouska-Uherska a ke vzniku jeho tzv. nástupnických států. Vznikl tak i samostatný československý stát, který se tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. přihlásil k myšlence právní kontinuity a převzal tak dosavadní rakouské a uherské právo an bloc. Zákonem č. 271/1920 Sb. byla rozšířena platnost předlitavského zákona o společnostech s ručením omezeným na Slovensko a na Podkarpatskou Rus (kde do té doby nebylo moţné tyto společnosti zakládat). Oba „československé“ obchodní zákoníky (předlitavský i uherský) byly ponechány v platnosti do 31. 12. 1950.4 Unifikovaný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který sjednotil soukromé právo na území celé republiky do jediné kodifikace, zrušil jejich platnost k datu 1. 1. 1951. Legislativně-technická úroveň tohoto zákoníku vysoko převyšovala kvalitu dalšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, který se omezil jen na úpravu postavení občana jako konzumenta státem produkovaných a rozdělovaných plnění a na úpravu některých vztahů mezi občany. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. řešil vztahy mezi tzv. socialistickými organizacemi a také vztahy mezi nimi a státem, ovšem nebylo moţno ho pouţít pro účely zahraničně obchodních styků. Proto byl přijat třetí kodex, a to zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb., který řešil tradiční instituty obchodního práva. Nutnost liberální úpravy v oblasti obchodu a podnikání vyvolala zhroucení politického systému v listopadu 1989. Nejprve se přikročilo k nouzovým opatřením přechodného rázu. Počátkem 90. let bylo rozhodnuto o tom, ţe stávající občanský zákoník z roku 1964 bude novelizován zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Zejména došlo ke zrušení článků I-VIII, které byly postaveny na socialistických zásadách, a přibyla obsáhlá Část osmá, upravující závazkové vztahy. Vedle občanského zákoníku byl vydán zvláštní obchodní zákoník, který vyšel ve sbírce zákonů jako zákon č. 513/1991 Sb. a po neuvěřitelně krátké vacatio legis nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992.5
4
ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 45 5 ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 48 10
1.2. Vymezení společnosti s ručením omezeným Na rozdíl od ostatních obchodních společností, které vznikly přirozeně a v jistých ohledech nezávisle na zákonodárci, který je následně uznal jako právní formy a poskytl jim tak „právní kabát“, je společnost s ručením omezeným výtvorem zákonodárce v nejuţším slova smyslu.6 Cílem bylo modelovat další kapitálovou společnost, která by na rozdíl od akciové nebyla zaměřena na shromaţďování volného kapitálu od veřejnosti, s jejími podíly se nemělo obchodovat na veřejných trzích, a proto nemusela být svázána právní úpravou orientovanou na ochranu třetích osob. To původně umoţnilo redukovat poţadavky na tuto právní fomu a poskytnout jejímu reţimu větší díl dispozitivních ustanovení. Akcent na dispozitivnost právního reţimu ve vnitřních vztazích měl umoţnit společníkům vyuţít předností osobní společnosti. Vztahy společníků ke společnosti měly být pevnější, neţ je tomu v akciové společnosti, ale na straně druhé společníci neměli být „zatěţováni“ osobním ručením jako u společností osobních.7 První právní úprava společnosti s ručením omezeným v Evropě vznikla v Německu. Zde byl 20. dubna 1892 schválen zákon o společnosti s ručením omezeným (GmbH-Gesetz), který vstoupil v účinnost jiţ 19. května téhoţ roku. Nová forma se poměrně rychle rozšířila do dalších evropských států, kde se většinou stala nejčetnější právní formou vyuţívanou v oblasti organizace podnikatelských aktivit středního a menšího rozsahu. V Rakousku byl přijat zákon o společnosti s ručením omezeným v roce 1906, ve Francii a Maďarsku v roce 1925, v Lucembursku 1933, v Belgii v roce 1935, ale například v Nizozemsku aţ v roce 1971. Ve většině amerických států je s.r.o. jen jako varianta kapitálové společnosti („close corporation“) bez přístupu na burzu. Nejoblíbenější právní formou je téţ v Polsku a ostatně i u nás. Ve Spojeném království lze za obdobu společností s ručením omezeným povaţovat private company limited by shares.8 Na území Rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) právní úprava společnosti s ručením omezeným vznikla teprve v roce 1906. Dne 6. 3. 1906 byl schválen zákon O společnostech s ručením omezeným (Gesetz über Gesellschaften mit beschränkter Haftung, č. 58/1906 Říšské sbírky zákonů), který je v Rakousku, podobně jako v předchozím případě SRN,
6
SCHMIDT, K. Gesellschaftsrecht., 4. přepracované vydání, nakl. Carl Heimans 200, s. 9866ČERNÁ, S. ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. ASPI ID: LIT27433CZ 8 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. ASPI ID: LIT27433CZ 11 7
po četných novelizacích účinný dodnes.9 Zmíněný zákon byl po vzniku samostatného Československa v roce 1918 recipován do českého právního řádu a byl účinný aţ do roku 1951. Absolutní konec platnosti a účinnosti zákona č. 58/1906 a s tím spojený i zánik společností s ručením omezeným nastal s účinností zákona č. 141/1950 Sb.10 Právní forma s.r.o. se do českého právního řádu provizorně vrátila aţ v roce 1990 po novelizaci zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Dokonalejší úpravu přinesl dodnes účinný obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl od své účinnosti dne 1. 1. 1992 mnohokrát novelizován. Právě Obchodní zákoník je v současnosti v České republice základním pramenem právní úpravy společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou, tedy samostatným subjektem práva, který je odlišný od osob svých společníků. „Jako právnická osoba nemůže jednat jinak než prostřednictvím reálné činnosti fyzických osob. Činnost těchto fyzických osob má za následek, že právní následky jejich jednání uskutečněných v souladu se zákonem a stanovami postihují právě společnost samu, nikoli tyto fyzické osoby.“11 Je řazena mezi kapitálové společnosti, třebaţe zde nalézáme i prvky společností osobních. Jedním z těchto prvků je i omezené osobní ručení jejich společníků za závazky společnosti. Společníky ve společnosti s ručením omezeným mohou být jak osoby fyzické, tak právnické. Můţe jít o osoby tuzemské, tak i zahraniční. Jde o jedinou formu společnosti, která má zákonem stanoven maximální počet padesát společníků a to jak při svém zaloţení, tak i v průběhu své existence. Zakladatelským dokumentem je v případě, ţe společnost zakládá jedna osoba, zakladatelská listina a tato společnost je zapsána do obchodního rejstříku pouze v případě, splatí-li její základní kapitál v plné výši. Takový zakladatel můţe být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným. Pokud společnost zakládá více osob, je zakladatelským dokumentem společenská smlouva. Zakladatelská listina i společenská smlouva, vyhotovená ve formě notářského zápisu, mají stejné podstatné části. Smlouva musí obsahovat tyto základní údaje: firmu, sídlo, určení společníků, předmět činnosti, výši vkladu kaţdého společníka včetně způsobu a lhůty splácení 9
BEHRENS, P. Die Gesellschaft mit Beschränkter Haftung im internationalen und europäischen Recht. 2. přeprac. vyd. Berlin: de Gruyter, 1997. s. 90. 10 BEHRENS, P. Die Gesellschaft mit Beschränkter Haftung im internationalen und europäischen Recht. 2. přeprac. vyd. Berlin: de Gruyter, 1997. s. 92. 11
DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. Jednání společnosti. ASPI. 2002, Zdroj: ASPI ID: LIT26725CZ. Zde autor pravděpodobně vychází z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 1997 pod sp. zn. 2 Odon 23/97. 12
vkladu, výši základního kapitálu, jména a bydliště prvních jednatelů, určení správce vkladu a další údaje stanovené zákonem. Jelikoţ jde o kapitálovou společnost, je kaţdý společník povinen se zavázat k majetkové účasti na společnosti, a to v minimální hodnotě 20 000 Kč, současně minimální výše základního kapitálu společnosti činí 200 000 Kč. Jedná se o podmínky kumulativní. Pokud bude zakládat společnost pouze jedna osoba, musí minimální výše jejího vkladu činit 200 000 Kč. Další podmínkou je výše základního kapitálu. Ta musí být vţdy vyjádřena v české měně a musí být stanovena tak, aby byla dělitelná na celé tisícikoruny. „Mají-li být poskytnuty nepeněžité vklady na splacení vkladu, musí být ve společenské smlouvě uveden předmět a částka, kterou se započítává na vklad společníka. Zároveň je třeba řešit otázku, jak bude naloženo s rozdílem. Tento je možno použít na tvorbu rezervního fondu, pokud bude společnost vytvářet rezervní fond již při svém vzniku, nebo je možno rozhodnout, že bude vyplacen vkladateli nebo bude evidován jako příplatek nad vklad společníka (emisní ážio).“ 12 Je-li podán návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku, je třeba prokázat, ţe bylo splaceno na kaţdý peněţitý vklad třicet procent. Celková výše splacených peněţitých vkladů včetně hodnoty splacených nepeněţitých vkladů musí činit alespoň 100 000 Kč. Z tohoto důvodu musí být v zakladatelském dokumentu určen správce, jemuţ zakladatelé vklady splácejí, a který ve vztahu k rejstříkovému soudu svým prohlášením prokazuje, ţe příslušné části vkladů byly splaceny. V poslední době zejména některá rozhodnutí Evropského soudního dvora, při řešení otázky souladu národního a komunitárního práva, přispěla k větší volnosti zakladatelů společností s ručením omezeným. Tito si nyní mohou zaloţit společnost v tom členském státě, jehoţ úprava nejlépe odpovídá jejich podnikatelským představám a následně přesunout těţiště činnosti této společnosti do jejich domovského státu, aniţ by hostitelský stát mohl takové formálně zahraniční společnosti ukládat povinnosti týkající se například výše základního kapitálu, ručení společníků, apod.13 Této problematice se blíţe věnuje pátá kapitola, kde jsou popsána i některá konkrétní rozhodnutí ESD.
12
KALINOVÁ, M. Založení společnosti s ručením omezeným. Daně a právo v praxi. 1/2002, s. 22. Zdroj: ASPI ID: LIT19369CZ 13 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. Zdroj: ASPI ID: LIT27433CZ 13
2. Jednatel společnosti s ručením omezeným 2.1. Vymezení pojmu „jednatel“ Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden jednatel nebo více jednatelů. Je-li jich více, podle ustanovení § 133 odst. 1 ObchZ jedná za společnost a navenek ji zavazuje kaţdý jednatel samostatně, pokud společenská smlouva, zakladatelská listina nebo stanovy neurčí jinak. V praxi se často setkáme se způsobem, kdy za společnost jednají dva (případně více) jednatelé společně. Je označovaný jako „princip čtyř či více očí“. Zpravidla slouţí jako ochrana před ukvapeným či nepoctivým rozhodováním, ale na druhou stranu z něj můţe plynout jistá strnulost či dokonce zablokování jednání společnosti, zejména pak při delší absenci jednoho z nich. Jestliţe projev vůle směřující k uzavření smlouvy učinil jen jeden z jednatelů, ač v rozhodné době v obchodním rejstříku v souladu se zněním společenské smlouvy bylo zapsáno, ţe jménem společnosti jednají vţdy společně dva jednatelé, nelze ho povaţovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým statutární orgán společnosti jedná. Na tom nic nemění ani fakt, zda druhý účastník smlouvy byl či nebyl v dobré víře, neboť ţádný právní předpis pro takový případ moţnost namítat dobrou víru nepřipouští. Se společnostmi, které do svých stanov zakotví společné jednání členů statutárního orgánu, se v běţném ţivotě setkáváme celkem často. Zmíněnou absenci mnohdy řeší udělením generální plné moci k daným úkolům jednomu členu statutárního orgánu. Tyto úkoly by ale za normální situace byli oprávněni učinit jen oba jeho členové současně. Takové řešení je však sporné vzhledem k obcházení vůle společníků, jak ji vyjádřili ve společenské smlouvě, stanovách či zakladatelské listině. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 29 Odo 1082/2005 rozhodl, ţe generální plnou moc jednomu členovi představenstva udělit nelze. „Ustanovení ve stanovách, které určuje, že za společnost mají jednat nejméně dva členové představenstva společnosti, není bezúčelné, je to jistá záruka kontroly. Nelze se jí vyhnout tím, že několik členů představenstva udělí plnou moc jen jednomu z nich. Pokud by člen představenstva jednal za společnost na základě takto udělené plné moci, byly by jím učiněné právní úkony neplatné.“14 Toto rozhodnutí NS se vztahuje nejen na představenstvo akciové společnosti, ale také na jednatele společnosti s ručením omezeným. 14
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005 14
Nejvyšší soud ČR správně judikoval, ţe nelze účelově obcházet ustanovení společenské smlouvy či stanov, speciální plnou moc však nezmiňuje. Vyvstává tedy otázka, zda se k vyřešení jednoho specifikovaného úkolu přece jen členové statutárního orgánu nemohou vzájemně zplnomocnit. V takovém případě by nebyla vzájemná kontrola popřena, zmocniteli by bylo známo, o jaký konkrétní případ jde, včetně jeho okolností. Tím by speciální plná moc napomohla zrealizovat právní úkon, ne zneuţít pravomoci. Společníkům lze na tomto místě jen doporučit, aby vhodnost povinného společného jednání členů statutárních orgánů dobře posoudili. Jiná situace ovšem nastává, jestliţe zápis v obchodním rejstříku týkající se způsobu zastupování společnosti, kdy „za společnost jednají a podepisují jednatelé“, je v rozporu s příslušným ustanovením společenské smlouvy, podle kterého „jednatelé musí jednat ve vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné“. Takové případy je třeba posuzovat podle ustanovení § 29 odst. 1 a 2 ObchZ, jeţ vyjadřuje tzv. princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku.15 Z hlediska posuzování platnosti právních úkonů, které byly učiněny osobami v obchodním rejstříku zapsanými, dojdeme k závěru, ţe jednala-li druhá strana v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, jsou právní úkony učiněné v rozsahu jejího oprávnění platné a podnikatele zavazují, bez ohledu na to, zda v té době k takovému jednání nebyl zapsaný statutární orgán oprávněn. Uvedené by neplatilo jen tehdy, kdyby nesoulad zapsaných skutečností s faktickým stavem byl druhé straně znám. Příkladmo lze uvést kauzu, kterou řešil Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 21 Cdo 256/2007. Jednalo se předně o nesprávný zápis způsobu jednatelství v obchodním rejstříku. Společnost K. s.r.o. měla ve společenské smlouvě určeno, ţe „jednatelé musí jednat ve vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné.“ Naproti tomu v obchodním rejstříku bylo v rozporu se společenskou smlouvou zapsáno, ţe „za společnost jednají a podepisují jednatelé.“ Jménem společnosti podepsal smlouvu o zástavě pouze jeden z jednatelů ve shodě se zápisem do obchodního rejstříku, ale v rozporu se společenskou smlouvou. Ač povaţovala „dovolatelka“ smlouvu za neplatnou, NS ČR rozhodl v její neprospěch s poukazem na princip negativní materiální publicity zakotvený v ustanovení § 29 odst1 a 2 ObchZ. Nejvyšší soud ČR dne 13. prosince 2007 judikoval, ţe „proti osobám, které jednají v důvěře v zápis 15
Princip materiální publicity znamená, ţe údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, ţe neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Zároveň platí obráceně, ţe dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči kaţdému a nikdo se nemůţe dovolávat vůči jednajícímu, ţe zápis v obchodním rejstříku jiţ neodpovídá skutečnosti, ledaţe by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protoţe mu rozpor se skutečností byl znám. 15
v obchodním rejstříku, nemůže být namítáno, že zápis neodpovídá skutečnosti. To neplatí, pokud je druhé straně znám nesoulad údajů skutečných a údajů zapsaných.“16 Způsob jednání za společnost tak, jak jej vymezuje ustanovení § 133 odst. 2 ObchZ, které uvádí, ţe jednatelské oprávnění mohou omezit pouze stanovy, společenská smlouva, nebo valná hromada a kde dále stojí, ţe je takové omezení neúčinné vůči třetím osobám, nelze ztotoţňovat s omezením jednatelství. Ta nacházejí svůj odraz v jednatelských smlouvách, zpravidla v podobě poţadavku schválení některých právních úkonů společníky, valnou hromadou či dozorčí radou. Jedná se zejména o zcizování nemovitostí, dispozice s finančními prostředky nad určitou hodnotu, přijímání nových pracovníků apod., nejsou však účinná vůči třetím osobám, neboť se nezapisují do obchodního rejstříku. Společnost by se mohla maximálně domáhat náhrady škody po jednateli v případě, ţe by svým jednáním v rozporu s jednatelskou smlouvou způsobil společnosti škodu. K otázce omezení jednatelství se vyjádřil Nejvyšší soud ČR dne 20. 8. 2002 ve svém rozsudku sp. zn. 29 Odo 198/2002, kdy uvedl : „Je třeba zdůraznit, že případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení § 133 odst1 ObchZ.17 Je proto nutné rozlišovat případy omezení jednatelských oprávnění, které se nemohou zapsat do obchodního rejstříku, a tudíţ jsou vůči třetím osobám neúčinné, od způsobu jednání za společnost, který se zapisuje do obchodního rejstříku, a tudíţ je účinný i vůči třetím osobám. Jednateli náleţí neomezené právo zavazovat společnost ve všech věcech, konat právní úkony, z nichţ vznikají právní vztahy a společnosti s ručením omezeným jako subjektu těchto právních vztahů práva a povinnosti, na základě obecné úpravy v ustanovení § 20 ObčZ, neboť jednání jednatelů je jednáním samotné společnosti. V ţádném případě se nejedná o „zastupování společnosti, jak je někdy mylně v praxi dovozováno“18, jednatel je integrální
16 17
18
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 256/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002
ELIÁŠ, K. BARTOŠÍKOVÁ, M. POKORNÁ, J. Kurz obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 221. 16
částí společnosti, jejím „údem“19. Podle ustanovení § 66 odst. 2 věta druhá ObchZ je závazek osoby, která je statutárním orgánem či jeho členem, závazkem osobní povahy. Jednatelem můţe být „pouze fyzická osoba“ (srov. § 133 odst. 3, § 135 odst. 2 a § 194 odst. 7 ObchZ), a to buď společník, nebo třetí osoba stojící mimo společnost. Jelikoţ tato ustanovení budí nejednotnost názorů odborné veřejnosti, budou podrobněji rozebrána v kapitole 2.2. Po novele obchodního zákoníku zákonem č. 105/2000 Sb. byly zpřísněny podmínky, které musí splňovat členové statutárních orgánů obchodních společností. Ustanovení §31a obecně upravuje podmínky, které musí splňovat členové statutárních orgánů. Uvedené ustanovení má pouze obecný charakter a je dále specifikováno u jednotlivých ustanovení týkajících se obchodních společností. Výkon funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech s sebou přináší řadu povinností, jejichţ porušení při naplnění všech presumovaných předpokladů aktivuje institut právní odpovědnosti. Důleţitým předpokladem výkonu funkce statutárního orgánu by tedy mělo být důsledné seznámení se s povinnostmi, které z výkonu takové funkce vyplývají. Jednateli zákon svěřuje nejen jednání jménem společnosti a rozhodování o běţných záleţitostech, ale také její obchodní vedení.
2.2. Podmínky jmenování jednatele společnosti Podmínky, které musí splňovat jednatel společnosti s ručením omezeným, jsou upraveny v obchodním zákoníku obecně, zejména pak v ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ, z něhoţ plyne, ţe jednatelem můţe být pouze fyzická osoba. Má dále odkazující charakter, přičemţ je uplatnitelné také pro právní formu akciové společnosti. Pro jednatele společnosti s ručením omezeným jsou zakotveny níţe uvedené podmínky: fyzická osoba starší osmnácti let plně způsobilá k právním úkonům bezúhonná - ve smyslu zákona č. 455/1992 Sb., (o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů), u níţ nenastala překáţka provozování ţivnosti, kterou upravuje zákon č. 455/1991 o ţivnostenském podnikání má pobyt na území ČR, pokud má být oprávněna k jednání za společnost daná fyzická osoba nesmí být členem dozorčí rady téţe společnosti s ručením omezeným v souladu s ust. § 139 odst. 2 ObchZ. 19
DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: ASPI, 2005, s. 36. 17
daná fyzická osoba nesmí být zároveň prokuristou téţe společnosti s ručením omezeným Osoba, která výše uvedené podmínky nesplňuje, anebo je na její straně dána překáţka k výkonu takové funkce, se jednatelem nestane, a to ani za situace, kdy o tom rozhodne příslušný orgán. V případě, ţe by jednatel přestal tyto podmínky splňovat v průběhu jejího výkonu, funkce mu tímto okamţikem zaniká. Práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však dotčena nejsou. Při bliţším zaměření na jednotlivé podmínky, první čtyři jsou obsaţeny přímo v zákonných ustanoveních obchodního zákoníku, specificky pak v § 194 odst. 7 ObchZ., přičemţ problematika bezúhonnosti je blíţe rozebrána v zákonných ustanoveních zákona č. 455/1991 Sb., Zákon o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 6 odst. 2. V ust. § 8 ŢZ jsou upraveny překáţky v provozování ţivnosti. Poslední výše zmíněná podmínka, kdy jednatel nesmí být zároveň prokuristou téţe společnosti, není v ObchZ explicitně upravena, proto je třeba zkoumat institut jednání právnické osoby – podnikatele. Z § 13 odst. 1 ObchZ vyplývá, ţe jednání právnické osoby – podnikatele můţe být buď přímé prostřednictvím statutárního orgánu, nebo nepřímé prostřednictvím zástupce. Situaci, kdy podnikatel poţadoval, aby prokura byla udělena více osobám, které jednají společně, a trval na tom, aby jednatel byl zároveň prokuristou, řešil například Vrchní soud v Praze jako odvolací, kdyţ potvrdil (rozhodnutím 7 Cmo 396/2006-59) rozhodnutí soudu prvního stupně. V usnesení Vrchní soud konstatuje, ţe ačkoliv zákon výslovně nezakazuje sloučení jednatele a prokuristy v jedné osobě, je dovoditelný z povahy institutu prokury a statutárního orgánu. Ustanovení § 13 odst.1 ObchZ obsahuje podle Vrchního soudu alternativně způsob jednání podnikatele – buď přímo prostřednictvím statutárního orgánu nebo nepřímo v zastoupení. Je proto pojmově vyloučeno, aby tatáţ osoba jednala jménem společnosti a současně za společnost na základě zmocnění. Soud upozorňuje i na další odlišnost mezi prokurou a statutárním orgánem, týkající se konstituování jejich postavení. Postavení statutárního orgánu získává osoba vnitřním úkonem obchodní společnosti, tj. volbou či jmenováním nejvyšším orgánem společnosti. Naproti tomu je prokura projevem vnější vůle, jelikoţ ji uděluje podnikatel prostřednictvím jednání svého statutárního orgánu. Vrchní soud upozorňuje i na fakt, ţe je nepřípustné, aby osoba udělující prokuru byla zároveň jejím příjemcem. Vzhledem ke skutečnosti, ţe dřívější judikatura řešila tuto otázku zcela odlišně, měl by na tento stav reagovat zákonodárce a upravit tuto problematiku v zákoně výslovně. Pokud ji totiţ 18
ObchZ ani jiný předpis výslovně neupravuje, pak vycházíme z obecné zásady vyjádřené v čl. 2 Listiny základních práv a svobod, ţe kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Moţnost podnikatele rozhodovat o výběru osob, které pověří zastupováním a jednáním za společnost, by měla být tedy plně v jeho kompetenci. Uvedené poţadavky představují všeobecné podmínky pro výkon funkce jednatele, mají kogentní charakter a splněny musí být i za předpokladu, kdy společnost je sice zaloţena, ale nevykonává ţádnou činnost podnikatelského charakteru. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, ţe jednatelem společnosti s ručením omezeným můţe být pouze fyzická osoba, nikoliv i právnická. I přesto obchodní zákoník překvapivě umoţňuje, aby se jednatelem společnosti s ručením omezeným stala téţ „osoba právnická“. Nutno však obratem dodat, ţe se tak děje jen zcela výjimečně. Dle ustanovení § 194 odst.2 ObchZ. je soud oprávněn jmenovat jednatele společnosti s ručením omezeným v případě, kdy dosavadní jednatel zemře, odstoupí z funkce, je odvolán nebo jinak skončí jeho funkce ve společnosti, valná hromada společnosti do tří měsíců nejmenuje nového jednatele sama . Za tohoto stavu věcí, nebude-li mít společnost ţádného jednatele nebo ostatní jednatelé nebudou schopni plnit své funkce, je soud oprávněn na základě mu došlého návrhu jmenovat chybějícího jednatele. Dle obdobného uţití § 71 odst. 2 ObchZ, upravujícího jinak jmenování likvidátora, je ve výše uvedeném případě moţné, aby soud jmenoval chybějícím jednatelem nejen osobu fyzickou, ale i právnickou, která je společníkem dané společnosti. Právě toto ustanovení tak připouští moţnost, aby se jednatelem společnosti s ručením omezeným (třebaţe jen dočasně) stala právnická osoba. Pokud soud jednatelem společnosti s ručením omezeným skutečně jmenuje právnickou osobu, musí tato určit fyzickou osobu, která bude jejím jménem funkci jednatele vykonávat. Ta se zapíše do obchodního rejstříku. Je samozřejmé, ţe fyzická osoba, kterou právnická osoba pověří výkonem funkce jednatele společnosti, musí splňovat stejné zákonné podmínky, jako jednatel stanovený „ klasickým způsobem“. S myšlenkou moţnosti ustanovit jednatelem právnickou osobu za určitých okolností se ztotoţňuje i stanovisko I. Štenglové a kol.20 a také J. Dědiče21, který uvádí: „Pouze v případě, 20
Srov. ŠTENGLOVÁ, In ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, s. 452. 19
že jednatele jmenuje soud podle § 194 odst. 2 ObchZ, může být jednatelem jmenována i právnická osoba. Soud může jmenovat jednatelem pouze tu právnickou osobu, která je společníkem s.r.o. nebo je zapsána v seznamu správců podstaty.“ Štenglová22 i ve své další
kniţní publikaci uvedla: „Podle § 133 odst. 3 ObchZ jmenuje
jednatele valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Tato formulace navozuje závěr, že jednatelem může být pouze fyzická osoba. Po novele však tento závěr již neplatí, neboť jestliže jmenuje jednatele soud za obdobného použití ustanovení § 194 odst. 2, na jehož obdobné použití odkazuje § 135 odst. 2 ObchZ, jak se uvádí níže, vyplývá z obdobného použití § 71 odst. 2 věty druhé ObchZ možnost jmenovat jednatelem i společníka – právnickou osobu“. Protichůdné stanovisko k dané problematice zaujímá naopak Eliáš a kol.23, také T. Dvořák nebo Pelikánová I.24, kdyţ konstatuje, ţe doslovný výklad ust. § 194 odst. 2 ObchZ ve spojení s ust. § 71 odst. 2 ObchZ vede buď k závěru, ţe právnická osoba, jeţ je společníkem, můţe být jednatelem, ale jako nespolečník můţe být jednatelem pouze osoba fyzická, nebo ţe společníkem s ručením omezeným můţe být pouze osoba fyzická, coţ neodpovídá systematickému výkladu. Zákon pamatuje i na situaci, ţe právnická osoba včas (tj. do 10 dnů ode dne, kdy se rozhodnutí o jmenování stane vykonatelným) příslušnou fyzickou osobu v souladu s předchozím odstavcem neurčí. V takovém případě je povinen vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným statutární orgán právnické osoby, popřípadě jeho členové.25 Jak jiţ je zaţitou notorietou, opakovaně potvrzenou rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (viz kupř. rozhodnutí pod spisovou značkou 6 Cdo 108/92), činnost jednatele nevykonává tato osoba v pracovním poměru. To ovšem nevylučuje, aby stejná osoba vykonávala v pracovním poměru pro tutéţ společnost jinou činnost neţ tu, která tvoří náplň činnosti statutárního orgánu společnosti.
21
DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Díl II. Praha: nakladatelství POLYGON, 2002, s. 1194. ŠTENGLOVÁ, I., In BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2006, s. 223. 23 Srov. HEJDA, J. In ELIÁŠ, k. a kol. Obchodní zákoník. 4. vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2004, s. 318. 24 Srov. PELIKÁNOVÁ, I. In PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku, Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 1996, s. 330. 25 SUM, Tomáš. http://www.epravo.cz/top/clanky/muze-se-stat-pravnicka-osoba-jednatelem-spolecnosti-srucenim-omezenym-43820.html 20 22
2.3. Vznik funkce jednatele a zápis do obchodního rejstříku Dle ust. § 133 odst. 3 ObchZ je jednatel do funkce ustanoven jmenováním valnou hromadou a to z řad společníků anebo jiných fyzických osob. V okamţiku, kdy je statutární orgán předepsaným způsobem zvolen či jmenován, mu tím tak vzniká oprávnění jednat jménem právnické osoby a to bez zřetele na to, kdy bude tento zapsán do Obchodního rejstříku. Od 1. července 1996 není zápis statutárního orgánu do Obchodního rejstříku podmínkou vzniku jednatelského oprávnění. V praxi můţe tato skutečnost vyvolávat problémy s prokazováním, ţe určitá osoba nezapsaná v Obchodním rejstříku je statutárním orgánem nebo jeho členem oprávněným jednat za danou obchodní společnost. Za důkaz oprávnění lze v takovém případě brát usnesení orgánu oprávněného či příslušného ke zvolení statutárního orgánu, obsaţené v zápise o schůzi takového orgánu. Jednání osoby zapsané v Obchodním rejstříku jako statutární orgán, přestoţe v době, kdy k jednání došlo, uţ statutárním orgánem není (např. v případě odstoupení z funkce), zásadně zavazuje právnickou osobu jako jednání statutárního orgánu. Toto by neplatilo v případě, pokud by právnická osoba, za kterou zapsaná osoba jednala, prokázala, ţe třetí osoba věděla, ţe jednající osoba není oprávněna jednat jako statutární orgán. Výjimku z ochrany důvěry v zápis můţe stanovit pouze zákon. Z ustanovení § 30 odst. 1 ObchZ o zápisu statutárních orgánů do obchodního rejstříku vyplývá, ţe od zveřejnění zápisu osob, jeţ jsou orgánem nebo jeho členem, se nikdo nemůţe dovolávat vůči třetím osobám porušení společenské smlouvy, právních předpisů nebo stanov při jmenování či volbě orgánů nebo jejich členů. To by neplatilo pouze v případě, kdyţ by vyšlo najevo, ţe tato třetí osoba o porušení věděla. Zamítne-li Rejstříkový soud návrh na povolení zápisu osoby, jeţ jako statutární orgán právnické osoby nebo jeho člen právnickou osobu zavazuje, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, ţe volba nebo jmenování jsou od počátku neplatné, a to i v případě nicotnosti rozhodnutí ve smyslu § 194 odst. 7 ObchZ. Tato právní domněnka nastává ze zákona dnem právní moci zamítavého usnesení rejstříkového soudu. Rejstříkový soud je povinen zamítavé rozhodnutí po nabytí právní moci zveřejnit v Obchodním věstníku. Právnická osoba musí zvolit nebo jmenovat jiné osoby, aby nedošlo ke zrušení společnosti anebo k jmenování likvidátora, jednatele nebo člena představenstva soudem. Pro úplnost lze dodat, ţe u právnických osob zapisovaných do Obchodního rejstříku se zapisují podle § 35 písm. f) ObchZ následující údaje – jméno a bydliště nebo firma a sídlo 21
osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem, s uvedením způsobu, jak jménem právnické osoby jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li statutárním orgánem nebo jeho členem právnická osoba, též jméno a bydliště osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členem.26
2.4. Zánik funkce jednatele společnosti s.r.o. Zánik funkce jednatele společnosti s ručením omezeným můţe nastat na základě řady právních skutečností. V rámci české právní úpravy je vymezeno několik způsobů, které je moţné členit následovně: Objektivní důvody: zejména uplynutí funkčního období, odpadnutí podmínek k výkonu funkce jednatele, zánik obchodní společnosti, smrt jednatele. Subjektivní důvody: odvolání, odstoupení z funkce jednatele (rezignace na funkci), dohoda smluvních stran, výpověď jednatele. Mezi nejčastější způsoby zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným bývá uváděno jejich odvolání z funkce. K tomu je dle § 125 odst. 1 písm. f) obchodního zákoníku oprávněna valná hromada společnosti, která zároveň i jmenuje jednatele (vyjma prvního jednatele či jednatelů společnosti s ručením omezeným, kteří jsou do funkce ustanoveni společenskou smlouvou, popř. zakladatelskou listinou společnosti). Tato její působnost není převoditelná na ţádný jiný orgán společnosti. Valná hromada nemusí své rozhodnutí o odvolání jednatele jakkoliv odůvodňovat. Kaţdý jednatel společnosti s ručením omezeným musí být odvolatelný a případné odchylné ustanovení ve společenské smlouvě či smlouvě o výkonu funkce jednatele je z toho důvodu neplatné pro rozpor se zákonem. Jde-li o usnášeníschopnost takové valné hromady, pokud neobsahuje společenská smlouva jinou úpravu, je schopná usnášení za situace, kdy jsou přítomni společníci, mající alespoň polovinu všech hlasů. Jak vyplývá z odborné literatury, například z publikace autorů Ivana Rady a kol., Jednatelé s.r.o., Představenstvo a.s., 2. doplněné a aktualizované vydání, Linde nakladatelství s.r.o., 2004, převaţuje názor, ţe právo valné hromady k odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným není moţné vázat na splnění jakýchkoliv věcných podmínek, tj. kupříkladu na
26
SIROTKOVÁ, Jana. http://www.epravo.cz/top/clanky/vznik-jednatelskeho-opravneni-a-zapis-statutarnichorganu-do-obchodniho-rejstriku-48229.html 22
podmínce, ţe jednatele je moţno odvolat pouze tehdy, dosáhne-li společnost dle řádné účetní závěrky za příslušný kalendářní rok ztráty. Valná hromada s ohledem na kogentní ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) disponuje s tímto oprávněním neustále a jakékoliv jeho omezení obsaţené zejména ve společenské smlouvě by bylo neplatné pro rozpor se zákonem. Pokud se týče účinnosti odvolání z funkce, zde uţ obdobná shoda nepanuje. S poukazem na přiměřené uţití ustanovení § 574 odst. 2 ObchZ upravující tutéţ otázku ve vztahu k vypovězení mandátní smlouvy ze strany mandanta je zpravidla uzavíráno, ţe odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným se stává účinným okamţikem, kdy se o něm jednatel dozví nebo mohl dozvědět.27 Toto tvrzení nelze však pouţít vţdy, neboť dopadá pouze na případ, kdy statutární orgán zařizuje záleţitosti společnosti. Jednoznačně to vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2363/2010. Zde NS judikoval, ţe „odvolala-li společnost navrhovatele z funkce jednatele na valné hromadě konané dne 17. července 2003, zanikla mu funkce již tímto dnem, a to bez ohledu na skutečnost, že se o svém odvolání dozvěděl až z dopisu ze dne 21. července 2003, který mu byl doručen dne 4. srpna 2003.“28 Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Dle
jeho názoru není usnesení valné hromady obchodní
společnosti právním úkonem, a tudíţ s ním není moţné bez dalšího spojovat konstitutivní účinky zániku funkce jednatele společnosti. Nejvyšší soud uzavřel, ţe „usnesení valné hromady je jinou právní skutečností, v jejímž důsledku pravidelně dochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností. Tak i rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným má a vždy mělo konstitutivní účinky. Neodloží-li proto valná hromada výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato. Ani to, že odvolanému jednateli - do doby než se dozvěděl nebo mohl dozvědět o svém odvolání z funkce - nelze vytýkat, že jednal jako statutární orgán společnosti (neboť nevěděl, že jím již není), pak nic nemění na tom, že funkce jednatele zaniká dnem, kdy valná hromada společnosti rozhodla o jeho odvolání z funkce, případně pozdějším dnem v usnesení valné hromady určeným. Nikoliv až okamžikem, kdy se jednatel o svém odvolání z funkce dozví. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ustanovení
27
SUM, Tomáš. EPRAVO. Způsoby zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/zpusoby-zaniku-funkce-jednatele-spolecnosti-s-rucenim-omezenym35173 .html 28 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010 23
§ 66 odst. 2 ObchZ o přiměřeném použití mandátní smlouvy nelze na otázku účinků odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným z funkce použít, je proto správný.“29 Další ze zákonem aprobovaných moţností zániku funkce jednatele společnosti je jeho odstoupení z funkce. Tato moţnost je obecně upravena v ustanovení § 66 odst. 1 obchodního zákoníku. Dle jeho úplného znění „může osoba, která je statutárním orgánem nebo jeho členem anebo členem jiného orgánu společnosti, ze své funkce odstoupit. Je však povinna oznámit to orgánu, jehož je členem, nebo orgánu, který ji zvolil nebo jmenoval.“ U společnosti s ručením omezeným je orgánem, který odstupujícího jednatele do funkce jmenoval, valná hromada, u společností o jediném společníku je pak tímto orgánem jediný společník. Výkon funkce končí v takovém okamţiku dnem, kdy odstoupení na svém nejbliţším zasedání projednala anebo měla projednat valná hromada společnosti, která jednatele jmenovala, nestanoví-li stanovy či společenská smlouva, ţe postačí, projednal-li je nebo měl projednat orgán, jehoţ je členem. Je vhodné upozornit na to, ţe funkce jednatele společnosti nezaniká automaticky dnem doručení odstoupení společnosti. Výkon funkce jednatele končí aţ dnem, kdy odstoupení na svém nejbliţším zasedání projednal nebo měl projednat příslušný orgán společnosti. Účelem této legislativní úpravy je dle ustálené soudní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 181/2003-124) „na jedné straně umožnit orgánům či členům orgánů společnosti, aby mohli odstoupit z funkce bez toho, že by jim v tom společnost mohla zabránit, ať již aktivním jednáním nebo nečinností, na druhé straně pak ochránit společnost před tím, že statutární orgán nebo jeho člen ukončí funkci ze dne na den, aniž by dal společnosti přiměřený čas k tomu, aby si za něj mohla najít adekvátní náhradu.“ Jestliţe ale jednatel odstupující z funkce oznámí své odstoupení aţ na zasedání valné hromady, končí tento uplynutím doby dvou měsíců následujících po takovém oznámení, jestliţe valná hromada na jeho ţádost neschválí jiný okamţik jeho zániku. Má-li společnost více jednatelů, můţe společenská smlouva nebo stanovy určit, ţe je jednatel povinen oznámit svoji rezignaci zbylým jednatelům. Rezignaci zbylým jednatelům můţe oznámit jednatel předně rovnou na schůzi všech jednatelů. S ohledem na skutečnost, ţe se z kaţdé schůze jednatelů pořizuje zápis, není třeba samotnou rezignaci předkládat ostatním jednatelům písemně. K návrhu na výmaz jednatele z obchodního rejstříku v takovém případě 29
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010 24
postačí předloţit zápis ze schůze jednatelů, ze kterého odstoupení z funkce jednatele přímo na zasedání plyne. Funkce jednatele společnosti s ručením omezeným zaniká u jednatele, jakoţto fyzické osoby, samozřejmě i jeho smrtí. Je tomu proto, ţe výkon této funkce je závazkem osobní povahy a povinnost vykonávat tuto funkci tak nepřechází na dědice. Obdobně tomu je i v případě právnické osoby jako jednatele společnosti s ručením omezeným v případě, ţe zanikla bez právního nástupce. Poslední z moţností zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, o které bych se chtěla zmínit a která je v praxi poměrně častá, je odpadnutí podmínek pro výkon funkce. Jedná se přitom o podmínky, které jsou uvedeny v § 194 odst. 7 ObchZ a § 38 l ObchZ. Nejčastěji tato situace nastává, ztratí-li následně jednatel plnou způsobilost k právním úkonům, přestane-li být bezúhonným ve smyslu zákona o ţivnostenském podnikání, nebo u něj dojde ke skutečnosti, která
je
překáţkou v provozování ţivnosti dle
zákona
o ţivnostenském podnikání. To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 570/2007 ze dne 16. 4. 2008. Jednatelem nemůţe být ani ten, kdo vykonával funkci statutárního orgánu, jeho člena, či funkci jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatel, na jejíţ majetek byl prohlášen konkurs. Stejně platí, jestliţe byl takový návrh na prohlášení konkursu (podaný proti právnické osobě) zamítnut pro nedostatek majetku. V případě, ţe daná skutečnost nastane v době výkonu funkce jednatele, valná hromada společnosti, jakmile se o tom dozví, tohoto jednatele odvolá nebo potvrdí jeho jmenování. K potvrzení jmenování se vyţaduje souhlas dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě. Jestliţe k potvrzení jmenování nedojde do tří měsíců ode dne, kdy nastala předmětná skutečnost, výkon funkce zaniká posledním dnem této lhůty. K poţadavkům na výkon funkce jednatele pro prohlášení konkurzu se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009. Judikoval, ţe „ jednateli společnosti s ručením omezeným v důsledku konkursu prohlášeného na majetek této společnosti nezaniká jeho funkce. I po dobu probíhajícího konkursu je tudíž povinen ji vykonávat s péčí řádného hospodáře (byť v důsledku účinků prohlášení konkursu na majetek společnosti dochází ke změně náplně funkce), a za porušení této povinnosti jej stíhá odpovědnost podle ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ.“ Nejvyšší soud neshledává ţádného důvodu, proč by se v takovém případě nemělo prosadit i ustanovení § 194 odst. 6 ObchZ upravující ručení (členů) statutárního orgánu za závazky společnosti. „Skutečnost, že 25
v důsledku prohlášení konkursu na majetek společnosti přechází oprávnění nakládat s jejím majetkem na správce konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), neznamená, že statutární orgán (jeho člen) nemůže společnosti způsobit škodu neoprávněným nakládáním s tímto majetkem.“ Tak tomu můţe být např. tehdy, spotřebuje-li neoprávněně peněţní prostředky patřící společnosti, které byl povinen předat správci. Promítnuto do poměrů projednávané věci, „žalovaný jako jednatel mohl společnosti způsobit škodu tím, že práva společnosti a její know-how (jež mají majetkovou hodnotu) poskytl bez jakéhokoliv protiplnění ve prospěch společnosti a bez souhlasu správce konkursní podstaty jiné právnické osobě.“
2.5. Vztah jednatele ke společnosti, orgánům společnosti a ke společníkům 2.5.1. Vztah mezi jednatelem a společností Závazkový vztah jednatele ke společnosti je obchodním vztahem sui generis, který je v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. f ObchZ (tzv. absolutním obchodem), a proto se řídí obchodním zákoníkem. Podle ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ se takový vztah řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývají jiná práva a povinnosti. Obchodní zákoník předpokládá uzavření písemné smlouvy, ale ta není podmínkou výkonu funkce jednatele. Tu lze vykonávat, aniţ je smlouva uzavřena, nicméně pro vedení obchodní společnosti se doporučuje mezi společností a jednatelem smlouvu uzavřít.
2.5.1.1.
Mandátní smlouva, smlouva o výkonu funkce a pojem manažerská smlouva
Podnikatelskou činnost vykonává společnost s ručením omezeným prostřednictvím svého managementu kde má svou důleţitost zejména jednatel spol. s r.o. Z pohledu právního postavení managementu společnosti s ručením omezeným má zásadní význam ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ. Dle tohoto ustanovení se vztahy mezi členem statutárního orgánu a společností řídí tzv. Mandátní smlouvou, v souladu s ustanovením § 566 – 576 ObchZ. Podle § 566 odst.1 ObchZ se v mandátní smlouvě zavazuje mandatář, že pro mandanta a na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.” 26
Jak plyne z ust. § 66 odst. 2 ObchZ, má aplikace mandátní smlouvy z pohledu vymezování práv a povinností jednatele společnosti platnost jen podpůrnou, ObchZ upřednostňuje úpravu ve smlouvě o výkonu funkce. Důvodová zpráva k § 66 ObchZ mimo jiné uvádí: „Při zařizování záležitostí společnosti se řídí vztah mezi společníkem nebo statutárním orgánem a společností v pochybnostech podle smlouvy mandátní. Člen orgánu společnosti je zaměstnancem společnosti jen v případech, že s ní uzavře smlouvu o pracovním poměru." Je nutné zmínit, ţe jmenování jednatele nezakládá tímto jeho pracovní poměr dle ust. § 27 zákoníku práce. Jedná se o obchodněprávní akt, který je nutno od zaloţení soukromoprávního vztahu jednatele ke společnosti oddělit. Z toho lze dovodit, ţe na funkci jednatele nelze pracovní smlouvu sjednat. Jinými slovy není moţné v pracovní smlouvě uvést jako druh práce „Jednatel společnosti s ručením omezeným.“ „Jednatel ale může mít v s.r.o. pracovní smlouvu na jiný druh práce, než na funkci jednatele a na funkci jednatele bude mít mandátní smlouvu.“ Z pracovněprávního vztahu vyplývá pak nárok na mzdu podle zák. č. 1/1992 Sb., O mzdě, z funkce jednatele vyplývá odměna, pokud byla sjednána“.30 Tato problematika je v poslední době velice aktuální a diskutovaná. Zejména pak situace, kdy zaměstnanec na vedoucí pozici je současně statutárním orgánem dané společnosti, čímţ dochází k „souběhu“ jeho pracovněprávního a obchodněprávního vztahu ke společnosti. To můţe mít řadu neblahých důsledků jak pro dotyčného, tak pro příslušnou společnost. Za zavádějící můţe být povaţována skutečnost, ţe se o těchto nepříjemnostech nedočteme v ţádném z právních předpisů, naopak, některé zákony se situací, kdy je zaměstnanec současně statutárním orgánem, výslovně počítá. Je tedy potřeba obrátit pozornost k judikatuře nejvyšších soudů. Zásadní mezník představuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR 3 Ads 119/201058 ze dne 9. 12. 2010. V řešeném případě byl jednatel společnosti s ručením omezeným zároveň zaměstnancem na pozici ředitele této společnosti. Jednalo se o diskutovanou situaci, označovanou jako „souběh“. Společnost přitom neprokázala, ţe by se pracovní náplň dané ředitelské pozice odlišovala od činnosti jednatele, tj. výkonu obchodního vedení. Vycházelo se tedy ze zjištění, ţe se pracovní náplň ředitele překrývá se zákonnými povinnostmi jednatele, k čemuţ v praxi dochází vcelku pravidelně. Příslušná okresní správa sociálního 30
JOUZA, Ladislav. EPRAVO.CZ. Můţe být jednatel s.r.o. zaměstnancem. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/muze-byt-jednatel-sro-zamestnancem-35133.html 27
zabezpečení tuto konstelaci vyhodnotila tak, ţe vzhledem k neexistenci pracovního poměru nebyl zaloţen ani pojistný poměr dotčeného „zaměstnance“- jednatele, neboť účast na nemocenském pojištění je vázána právě na existenci pracovního poměru. V důsledku této okolnosti nevznikl ani nárok na čerpání nemocenské. Ve svém rozhodnutí NSS dovodil, ţe „v případě, kdy je obsahem pracovně-právního vztahu to, co má vykonávat daná osoba jako člen statutárního orgánu (v daném případě jednatel), je takový pracovně-právní vztah absolutně neplatný, a proto na základě něj není jednatel nemocensky pojištěn a nemá nárok na dávky, například nemocenskou.“31 Otázkou zůstává, jak by taková situace byla posuzována v případě, pokud by k jmenování do funkce jednatele společnosti došlo aţ po vzniku pracovního poměru. Je nutné zdůraznit, ţe rozsudek NSS 3 Ads 119/2010-58 ze dne 9. 12. 2010 posuzoval právní úpravu platnou do konce roku 2006. S účinností od 1. 1. 2007 platí v oblasti pracovně právních vztahů nový zákoník práce - zákon č. 262/2006 Sb. V návaznosti na judikaturu ÚS (Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 03. 2008) je moţné v souvislosti s novým zákoníkem práce mluvit pouze o relativní neplatnosti právního úkonu. V této souvislosti je pak nutné zdůraznit, ţe v případě relativní neplatnosti není moţné, aby se na ni správce daně odvolával.32 Rozhodnutí NSS navazuje na řadu judikátů Nejvyššího soudu, (NS 31 Odo 11/2006 ze dne 15. 10. 2008 - Velký senát, NS 29 Cdo 4563/2008 ze 24. 11. 2009, NS 21 Cdo 3093/2008 ze dne 29. 4. 2009, NS 21 Cdo 2093/2006 ze dne 30. 5. 2007, NS 21 Cdo 2087/2006 ze dne 3. 5. 2007, NS 29 Odo 801/2005 ze dne 30. 8. 2006, NS 21 Cdo 525/2005 ze dne 13. 12. 2005, NS 26 Cdo 781/2005 ze dne 18. 10. 2005, NS 21 Cdo 894/2004 ze dne 29. 9. 2004, NS 21 Cdo 737/2004 ze dne 17. 8. 2004, NS 21 Cdo 963/2002 ze dne 15. 1. 2003, NS 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998), které uvádějí, ţe souběh pracovněprávního a obchodněprávního vztahu mezi určitou osobou a společností je generelně problém. To platí zejména v případech, kdy daná osoba ve společnosti vykonává vysokou manaţerskou pozici, typicky jako generální nebo finanční ředitel, a současně působí ve funkci jednatele. V takovém případě existuje reálné riziko, ţe pracovněprávní poměr mezi danou osobou a společností je neplatný. NS zde vychází z předpokladu, ţe náplní pracovního poměru nemůţe být výkon činnosti statutárního
31
Rozsudek NSS 3 Ads 119/2010-58 ze dne 9. 12. 2010 Absolutní neplatnost právního úkonu se odlišuje svými účinky od relativní neplatnosti právních úkonů (§ 40a občanského zákoníku), které se povaţují za platné, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. …“ 28 32
orgánu, resp. obchodní vedení. Toto je však klíčovou součástí kaţdé vedoucí pozice. Jisté je, ţe jde o pojem velmi široký, zahrnující mj. rozhodování o všech provozních záleţitostech.33 Výše popsané rozhodnutí NSS posunulo vnímání dané problematiky z právně-teoretické roviny do praxe. Daný problém začíná mít závaţné implikace i v oblasti nemocenského pojištění, která je pravděpodobně jen předstupněm k analogické aplikaci i v oblasti jiných veřejnoprávních odvodů, konkrétně daně z příjmů právnických osob, důchodového pojištění nebo např. zákonného pojištění zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Neformální i formální vyjádření příslušných institucí, tedy České správy sociálního zabezpečení, finančních úřadů, Kooperativy apod., z poslední doby tomu bohuţel nasvědčují. Tím vyvstává potřeba věnovat tomuto problému co nejdříve patřičnou pozornost, aby byla maximálně omezena moţná rizika pro společnost i její zaměstnance/statutární zástupce. Stanovisko Generálního finančního ředitelství Z pohledu Generálního finančního ředitelství je nutné uvést, ţe rozsudek NSS 3 Ads 119/2010-58 nemá ve své podstatě vliv na dosavadní správní praxi orgánů daňové správy a není důvodu za stávající legislativy tuto praxi měnit. Daňové řízení je ovládáno mimo jiné zásadou materiální pravdy (§ 8 odst. 3 DŘ), kdy správce daně vychází ze skutečného obsahu právního úkonu ve všech jeho souvislostech a je tedy na daňovém subjektu, aby prokázal, ţe příjmy plynoucí v souvislosti s jeho činností pro právnickou osobu, jsou v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) ZDP (pracovněprávní nebo obdobný vztah), anebo naplňují znaky § 6 odst. 1 písm. b) a c) ZDP (společníků s.r.o. a dalších, odměny členů statutárních orgánů právnických osob). Pokud daňovému subjektu, v našem případě členu statutárního orgánu či jednateli, budou vypláceny mzdové prostředky, ze kterých bude plátcem daně odvedena daň ze závislé činnosti i zákonné odvody na sociální a zdravotní pojištění dle příslušných právních předpisů, jedná se u právnické osoby ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP o náklady daňově účinné. Toto platí v případě, kdy není jednoznačně prokázáno, ţe se jedná zcela o výplatu odměny členovi
33
KADLECOVÁ, Tereza. Souběh funkce statutárního orgánu a pracovního poměru. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/soubeh-funkce-statutarniho-organu-a-pracovniho-pomeru-sbiha-se-stale-viceproblemu-71300.html 29
statutárních orgánů právnických osob, která by nebyla daňově účinným nákladem dle § 25 odst. 1 písm. d) ZDP. Odlišné daňově právní posouzení se bude vztahovat k příjmům jednatele společnosti s.r.o. související s jeho činností pro společnost, kdy jak v případě příjmů z pracovněprávního poměru (§ 6 odst. 1 písm. a) ZDP), tak v případě příjmů z činnosti jednatele (§ 6 odst. písm. b) ZDP), půjde o náklad na dosaţení, zajištění a udrţení příjmů dle § 24 ZDP.34 Nejčastější nepojmenovanou smlouvou, která se uzavírá mezi jednatelem a obchodní společností a která následně upravuje vzájemná práva a povinnosti dle právních regulací, je tzv. Smlouva o výkonu funkce. V některých právních a ekonomických oblastech a publikacích se můţeme setkat i s pojmem Manažerská smlouva. Tato smlouva o výkonu funkce se uzavírá dle § 269 odstavce 2 obchodního zákoníku, který zní: „Účastníci si mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není”35. Smlouva je příkazního typu, kdy příkazce (mandant) ukládá příkazníkovi (mandatáři) povinnost k profesionální správě jeho obchodních, právních, výrobních a veškerých ostatních záleţitostí souvisejících s vedením společnosti. Smlouva obsahuje obligatorní podmínku, která zní: „Smlouva o výkonu funkce jednatele musí být uzavřena písemně a musí být schválena valnou hromadou společnosti36 dle § 125 odst. 1 písm. m37., nebo společníky dle § 130 obchodního zákoníku. Ze zákona přímo neplyne, jestli je nutný souhlas valné hromady nebo společníka před uzavřením smlouvy, anebo postačí aţ souhlas následný. Z právního rozboru a zákonné úpravy vychází, ţe postačuje souhlas následný valné hromady nebo společníka za společnost, avšak do doby jeho udělení valnou hromadou nebo společníkem je oferta neúčinná, proto je vhodné uzavřít smlouvu s odkládací podmínkou její účinnosti na udělení souhlasu. To je pochopitelné, jelikoţ nelze odsouhlasit smlouvu, která fyzicky neexistuje. Smlouva o výkonu funkce není a nemůţe být smlouvou pracovní, jelikoţ by to odporovalo kogentním ustanovením § 66 odstavce 2 ObchZ, výkon funkce jednatele nemůţe být
34
LEDVINKOVÁ,Jana.Problematika odměňování jednatelů. Dostupný z WWW: http://ledvinkova.webnode.cz/news/problematika-odmenovani-jednatelu/ 35 Obchodní zákoník § 269 odstavec 2, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 36 DVOŘÁK, P. Společnost s ručením omezeným, ASPI a.s, 2005, s. 297 37 v odkazu na § 67a ObchZ který obsahuje, ţe ke smlouvě na jejímţ základě dochází k převodu podniku nebo jeho části musí být udělen souhlas společníků nebo valné hromady. 30
podnikáním, protoţe činnost jednatele nesplňuje znaky podnikání dle § 2 odstavce 1 ObchZ.38 Činnost jednatele je vţdy činností závislou na společnosti a na jejích nejvyšších orgánech. Není vyloučeno, aby jednateli při uzavírání smlouvy byly uloţeny povinnosti v širším rozsahu, neţ zákon povaţuje za povinné, ale zároveň je nepřípustné omezení nebo vyloučení povinností jednatele pod limit určený zákonem. Takovou povinností, ukládanou nad rámec ObchZ, můţe být i ustanovení o výši smluvní pokuty pro případ neplnění povinností jednatele. Ta se pak posuzuje in concreto ve vazbě na okolnosti daného případu. Smlouva, která upravuje vztah jednatele a společnosti můţe obsahovat i další ujednání, které si obě strany stanovily. Mohou to být ujednání o stanovení výše odměny za výkon funkce, pravidla na náhradu vynaloţených nákladů jednatele při plnění jeho povinností apod.
2.5.1.2. Odměna jednatele Mezi základní práva jednatelů společnosti s ručením omezeným bezesporu patří i právo na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu společnosti, jak vyplývá z § 66 odst. 2 ObchZ, podle něhoţ se „… vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti … řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností.“ I v případě, ţe se společnost a člen jejího statutárního orgánu nedohodnou na odměně za výkon funkce a na její výši, nebo pokud valná hromada ve smyslu ustanovení § 125 odst.1 písm. f a g, resp. § 187 odst.1 písm. g obchodního zákoníku o výši jejich odměny nerozhodne, je výkon funkce úplatný. O tom, v jaké podobě by měla být odměna poskytována, obchodní zákoník nehovoří. Podle § 571 odst1 obchodního zákoníku je společnost povinna zaplatit členu statutárního orgánu úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy. Ta bude samozřejmě záviset na mnoha specifických objektivních okolnostech – velikosti společnosti, oboru předmětu podnikání společnosti, počtu členů orgánu apod.39 Dle mého názoru bude třeba dále zváţit i to, jakým způsobem – jak aktivně - se jednatel k výkonu své funkce staví a nakolik pečlivě ji plní. Vzhledem k absenci dohody o splatnosti odměny je zpravidla dovozováno, ţe jednatel můţe odměnu poţadovat kdykoli od ustanovení do funkce.
38
§ 2 odstavec 1 podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděna samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. 39 RADA, Ivan. Práva členů orgánů společnosti s ručením omezeným a společnosti akciové. Právní rozhledy 1/2004, s. 1 31
K bezplatnému výkonu funkce se vyţaduje forma dohody o výkonu funkce. Ustanovení společenské smlouvy nebo stanov o tom, ţe výkon funkce je bezplatný nebo tzv. čestný, jsou bez významu. Stejně tak nevymahatelná bude i vzájemná dohoda obou stran o bezplatném výkonu funkce člena orgánu společnosti v případě, ţe nebude splňovat formální poţadavky kladené na smlouvu o výkonu funkce uvedené v § 66 odst. 2 ObchZ, tzn., nebude-li taková dohoda uzavřena písemně a schválena valnou hromadou společnosti. Bezplatným se stává výkon funkce příslušného člena orgánu společnosti i po jeho prohlášení, ţe se vzdává odměny za výkon své činnosti. Toto prohlášení je moţné učinit kdykoli v průběhu jejího trvání.40 K uvedenému je vhodné uvést i následující dovětek. Jak vyplývá z ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ, jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jeţ je statutárním orgánem nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, však není právem absolutním. Společnost jej totiţ neposkytne za předpokladu, jestliţe výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým
hospodářským
výsledkům společnosti, anebo
při
zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Cílem uvedeného ustanovení tak mělo primárně být zabránění poskytování tzv. zlatých padáků, jakoţto vysokého odstupného vypláceného osobám zastávajících funkci statutárního orgánu či jeho člena při odchodu ze společnosti, které však výkonem své funkce mnohdy přispěly k negativnímu vývoji hospodářství celé společnosti.
2.5.2. Vztah jednatele k valné hromadě a společníkům Pro efektivní řízení vedení obchodní společnosti je důleţitý vztah jednatele k valné hromadě. Jednatel v obchodní společnosti je povinen řídit se při výkonu jednatelského oprávnění usnesením valné hromady a to zejména dle § 135 odstavce 2 a § 194 odstavce 4 ObchZ. Valná hromada poskytuje pokyny a zásady jednateli prostřednictvím svého usnesení, které musí být v souladu s platnými právními předpisy, v souladu se společenskou smlouvou a stanovami společnosti. Výše uvedená povinnost se týká pouze věcí nespadajících do obchodního vedení společnosti, o kterém rozhodují jednatelé sami bez zapojení jiných orgánů společnosti. Výlučně jsou tedy vázáni pouze zásadami a pokyny valné hromady za předpokladu, ţe jsou tyto zcela v souladu se stanovami společnosti, právními předpisy a společenskou smlouvou. Pokud jednatel zjistí případný rozpor, je z pozice své funkce, kterou vykonává s péčí řádného hospodáře, povinen 40
RADA, Ivan. Práva členů orgánů společnosti s ručením omezeným a společnosti akciové. Právní rozhledy 1/2004, s. 1 32
společnost bezodkladně uvědomit. Jestliţe ale uposlechne usnesení, které odporuje právním předpisům, odpovídá společnosti za škodu, kterou jí svým plněním způsobí. V takovém případě není vyloučena ani jeho trestněprávní odpovědnost. V této souvislosti nelze opomenout téţ zákonné ručení statutárního orgánu společnosti za závazky společnosti na základě § 194 odst. 6 ObchZ, které můţe vzniknout, jestliţe jsou prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti. V obchodní společnosti je velmi důleţitá regulace vztahu jednatele ke společníkům. Vychází jednak ze zákona, a také ze společenské smlouvy. Je obtíţné určit, jde-li o osobní povinnosti jednatele vůči společníkům, nebo zda jde o jeho povinnosti ke společnosti. Ze vztahu ke společníkům vyplývá, ţe jednatelé jsou povinni dle ust. § 113 odst. 1 ObchZ oznámit u rejstříkového soudu splacení vkladu jednotlivými společníky. Teprve tímto zápisem do obchodního rejstříku společníkovo omezené ručení zaniká dle ust. § 106 obchodního zákoníku. Pokud jednatel tuto povinnost nesplní a věřitel společnosti uplatní vůči společníkovi nárok na plnění z titulu jeho ručení, má společník přímý nárok na náhradu škody vůči společnosti i vůči jednateli osobně. Solidární odpovědnost za škodu jich obou zakládá ust. § 383 ObchZ. Moţnost postupu dle poslední věty § 106 ObchZ „Nemůže-li dosáhnout této náhrady, může požadovat náhradu od společníka, jehož vklad nebyl splacen, jinak od každého ze společníků v rozsahu jeho účasti na základním kapitálu společnosti.“, který má ovšem přednost, tím dotčena
není.
Z jednatelského
oprávnění
plyne
povinnost
informovat
společníky
o společenských záleţitostech a umoţnit jim nahlíţet do dokladů společnosti. Z toho však nelze bez dalšího usuzovat, ţe jednatel musí seznámit kaţdého společníka se skutečnostmi, které jsou předmětem obchodního tajemství dle ust. § 17 obchodního zákoníku. Povinnost v tom směru však můţe jednatelům uloţit společenská smlouva, popř. rozhodnutí valné hromady. Jednatelé jsou povinni vyhovět ţádosti menšinových společníků a svolat v měsíční lhůtě valnou hromadu dle § 129 odst. 2 obchodního zákoníku. Neučiní-li to, lze iniciovat jejich odvolání. Ze zákona mají jednatelé povinnost vést seznam společníků a zapisovat do něho změny v jejich osobách dle § 118 a § 135 ObchZ. V situaci, kdy má společnost dva a více společníků, nejsou pro jednatele obligatorní pokyny některého společníka nebo skupiny společníků, jelikoţ tito společníci sami netvoří valnou hromadu ani nemají ţádnou zákonnou pravomoc zasahovat jednateli jakkoliv do řízení společnosti. To neplatí, pokud společník uplatňuje svá zákonná nebo společenskou smlouvou či stanovami daná práva. Nestanoví-li 33
stanovy nebo společenská smlouva něco jiného, pak má jednatel zákonnou informační povinnost podle § 122 odst. 2 ObchZ. V podnikatelské praxi je jednatel velmi často rovněţ společníkem, tedy vlastníkem takové společnosti a současně mnohdy vykonává ve společnosti řadu dalších činností – je manaţerem, ekonomem, obchodníkem. Postavení společníka a jednatele, třebaţe tyto obě role připadnou jedné osobě, nelze slučovat v jednu funkci. Jednatel společnosti s ručením omezeným nemá takovou “omezenou odpovědnost”, jaká přísluší společníkům. Ze zákona platí, ţe pokud jednatel, a to i kdyţ je také zároveň společníkem s omezenou odpovědností, porušil jednu nebo více svých povinností stanovených zákonem, odpovídá neomezeně za škodu způsobenou společnosti, a to i svým osobním majetkem. Práva a povinnosti jednatele vyplývají pouze z mandátní smlouvy, ze smlouvy o výkonu funkce, zákona, a z usnesení valné hromady s tím, ţe tato rozhodnutí jsou pro jednatele závazná, nesmí se však týkat obchodního vedení společnosti. Oproti tomu práva a povinnosti společníka jsou určeny zákonem, společenskou smlouvou, stanovami a usnesením valné hromady. Ve společenské smlouvě ani stanovách by nebylo praktické upravovat blíţe činnost jednatelů, jelikoţ „jednatelem či některým z nich může být a také často bývá osoba od společníků odlišná“, jak uvádí i D. Ševčík ve své publikaci „Vztahy jednatele s jinými vedoucími posty ve společnosti s ručením omezeným.“
2.5.3. Vztah jednatele k minoritním společníkům Z platné právní úpravy plyne vztah jednatele k minoritním společníkům. Jednatel má ze zákona povinnost (minoritní společníci právo) svolat zasedání valné hromady na písemnou ţádost minoritních společníků (kdy minorita musí být minimálně ve výši 10%) ve stanovené lhůtě dle § 129 odstavce 2 obchodního zákoníku. Ostatní práva minoritních společníku v obchodní společnosti se vyhrazují ve společenské smlouvě, tato práva je jednatel povinen akceptovat.
2.5.4. Vztah jednatele a dozorčí rady Bliţší úpravu dozorčí rady společnosti s ručením omezeným obsahuje § 137 a násl. obchodního zákoníku. Dle tohoto ustanovení se dozorčí rada zřizuje, jestliţe tak stanoví společenská smlouva. Společníci mohou zřídit dozorčí radu příslušnou změnou společenské smlouvy jak při zaloţení společnosti, tak kdykoliv v průběhu trvání společnosti příslušnou 34
změnou společenské smlouvy. Zde je na místě zmínit, ţe výkon funkce jednatele je podle ustanovení § 139 odst. 2 ObchZ neslučitelný s výkonem funkce člena dozorčí rady. Dozorčí rada má právo kontrolovat činnost jednatelů podle ust. § 138 odst. 1 písm. a ObchZ.41 Jednatelé musí umoţnit dozorčí radě přístup ke všem interním materiálům společnosti, především obchodním a účetním knihám, zodpovědět jejich případné otázky a být jim ve všech ohledech nápomocni při výkonu kontrolní činnosti dozorčí rady. Pokud jednatel svou zákonem stanovenou povinnost nesplní, můţe dozorčí rada pouze informovat společníky, resp. valnou hromadu, odvolání jednatele v její kompetenci však není. Z výše uvedeného vyplývá, ţe jednatel není dozorčí radě podřízen, a musí sledovat zákonné hledisko výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. Zjistí-li například, ţe určitý člen rady předává získané informace konkurenční společnosti, musí mu v přístupu k dalším takovým informacím neprodleně zamezit, a je jeho povinností informovat společníky a ostatní členy dozorčí rady, popř. podniknout jiná potřebná opatření, jinak porušuje svoje povinnosti při výkonu funkce jednatelského oprávnění v obchodní společnosti. Členové dozorčí rady společnosti s ručením omezeným jsou voleni valnou hromadou a musí být alespoň tři. Vztahuje se na ně zákaz konkurence podle ustanovení § 136 obchodního zákoníku.
2.5.5. Vztah jednatele k managementu obchodní společnosti Významnou problematikou ve vedení obchodní společnosti je vztah statutárního orgánu a vedoucích zaměstnanců společnosti - managementu42. Při vedení a rozhodování v obchodní společnosti se naskytují dvě základní moţnosti uspořádání vzájemných vztahů, které lze různě modelovat či kombinovat. První, kdy jednatel bude sám vykonávat funkci vedoucího zaměstnance společnosti a spojí tak ve svých rukou výkon funkce jednatele a vrcholového managementu. Výhodou tohoto řešení je, ţe nemohou vzniknout kompetenční střety mezi managementem a jednatelem a jednatel můţe operativně řešit všechny potřebné otázky. Alternativně lze jednatele a management obchodní společnosti od sebe personálně oddělit. Vzájemný vztah je nastaven tak, ţe jednatel bude určovat základní linii a management ji bude operativně realizovat. V takovém případě nastávají i patřičné podstatné nevýhody. Bude nutné najít dostatek fundovaných osob pro obsazení všech míst (velmi sloţitý poţadavek a finančně 41 42
§ 138 Obchodního zákoníku odstavce 1 písmeno m) Dozorčí rada dohlíţí na činnost jednatelů. DVOŘÁK, P. Společnost s ručením omezeným, ASPI a.s, 2005, s. 299 35
náročný), mohou vzniknout zbytečné kompetenční střety a management nebude moci jednat jménem společnosti navenek v řadě zásadních věcí, neboť rozsah zákonného zmocnění podle § 15 obchodního zákoníku má poněkud jiný rozsah oproti jednatelskému oprávnění statutárního orgánu. Při důsledné aplikaci tohoto modelu by vznikl pouze formální jednatel, resp. jednatelé, a s veškerou mocí v obchodní společnosti by disponoval management, který by se stal obtíţně regulovatelný. Výše uvedená moţnost je obecně neţádoucí v oblasti vedení a rozhodování obchodní společnosti, od kterého se ve vyspělých trţních ekonomikách dávno ustoupilo.
36
3. Povinnosti statutárních orgánů společnosti s.r.o. 3.1. Základní povinnosti statutárních orgánů Výkon jednatelské činnosti je spojen s celou řadou povinností, které nalezneme v jednotlivých ustanoveních (nejen) obchodního zákoníku. Tento výčet však vzhledem k samotné šíři záběru jednatelských povinností nelze povaţovat za úplný. Jejich význam plynoucí ze zákona spočívá spíše v tom, ţe jim tímto zákon přisuzuje zvláštní důleţitost. Uvádím tedy výčet právě těch základních povinností jednatele, které zákon povaţuje za stěţejní. Mezi základní povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným patří péče řádného hospodáře a jednání v zájmu společnosti, mlčenlivost, zákaz konkurence a nekalé soutěţe, informační povinnosti a povinnost podat insolvenční návrh.
3.1.1. Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře Jednou ze základních povinností statutárního orgánu právnické osoby je povinnost postupovat či vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, které ukládá ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ jak představenstvu akciové společnosti, tak i jednatelům společnosti s ručením omezeným. Dle této povinnosti má statutární orgán či člen statutárního orgánu postupovat obezřetně a preferovat potřeby a zájmy
společnosti. Nemusí
být
nadán
odbornou kvalifikací, ale má pečovat o to, aby záleţitosti společnosti byly vyřízeny co nejlépe, a to včetně vyţádání odborné pomoci, pokud je třeba. Jestliţe je sporné, zda statutární orgán či jeho člen vykonával funkci s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno statutární orgán či jeho člen. Vedle pojmu péče řádného hospodáře však existuje v obchodním zákoníku i pojem „odborné péče“, který je zakotven v ustanovení § 567 o odst. 1 ObchZ o smlouvě mandátní. Pojem „péče řádného hospodáře“ nahradil pojem „náležitá péče“, který byl do 1. 1. 2001 pouţíván v souvislosti s poţadavky na výkon funkce jednatele, členů představenstva akciové společnosti a dozorčí rady a.s. nebo společnosti s r.o. Názory předních odborníků na obchodní právo – konkrétně profesorů Jana Dědiče a Karla Eliáše - se na vymezení obsahu původního pojmu „náležité péče“ ve vazbě k pojmu „odborné péče“ v minulosti rozcházely. Z praktického hlediska neměla tato polemika značný význam, z výkladového hlediska však do 37
určité míry sehrála roli v objasnění těchto od sebe rozdílných pojmů, jeţ vyvolávaly pochybnosti, zda byly zákonodárcem pouţity úmyslně s nějakým skrytým cílem, nebo zda se jednalo o jeho pouhou nedůslednost. Pokud nemá jednatel pro zařízení záleţitostí, spadajících do výkonu jeho funkce, potřebné odborné znalosti, je jeho povinností zajistit jejich posouzení osobou, která tyto potřebné znalosti má. Součástí péče řádného hospodáře je také schopnost rozpoznat, které z činností jiţ není schopen vykonávat, či které potřebné znalosti či dovednosti nemá. Touto otázkou se zabýval i NS ČR sp. zn. 29 Cdo 2531/2008. Ve svém rozsudku dne 30. 10. 2008 dovodil: „Jestliže žalovaný jako jednatel žalobkyně spol. s r.o. uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb s advokátkou, tedy s osobou odborně způsobilou k posouzení právních aspektů převodu nemovitosti, kdy předmětem smlouvy byl závazek advokátky - poskytnout žalobkyni právní služby týkající se vyhodnocení nabídek veřejné soutěže prodeje zemědělské haly, vytvoření kupní smlouvy k této nemovitosti a zastupování před katastrálním úřadem - jednal v tomto ohledu s péčí řádného hospodáře za předpokladu, že neměl, vzhledem k dostupným informacím žádný důvod pochybovat o odborné způsobilosti advokátky. Bylo pak povinností advokátky rozpoznat, že jde o případ, na který dopadá ustanovení § 196 a odst. 3 ObchZ, jehož porušení má za následek neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti.“ 43 Ţalobkyně od počátku argumentovala, ţe ţalovaný porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře i tím, ţe sjednaná kupní cena byla velmi nízká. Prodej nemovitosti za výrazně niţší neţ obvyklou cenu, přitom můţe být podle okolností případu porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Kupní smlouva, jíţ jménem obou stran uzavřela stejná fyzická osoba jakoţto jejich statutární orgán a v níţ je sjednaná kupní cena výrazně niţší neţ cena obvyklá, přitom můţe být, při splnění zákonem stanovených podmínek, právním úkonem učiněným v rozporu se zákonem a tudíţ právním úkonem neplatným dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ObčZ. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na závěry, jeţ formuloval v rozsudcích ze dne 26. dubna 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 , ze dne 1. července 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006 a ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. 29 Odo 1002/2006, a podle nichţ „bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech též ustanovení § 255 a násl. zákona č. 140/1961 Sb., Trestního zákona), je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 ObčZ. Přitom porušil-li žalovaný v projednávané věci povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a toto porušení obstojí jako samostatný důvod 43
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 38
neplatnosti kupní smlouvy, odpovídá žalovaný za škodu způsobenou touto neplatností.“44 Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 122/2007102 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3.1.2. Povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti S povinností vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře úzce souvisí povinnost loajality, která není v české právní úpravě výslovně upravena, lze ji však dovodit z konkrétních ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní. Ustanovení § 567 odst. 2 ObchZ ukládá mandatáři vykonávat činnost, k níţ se zavázal podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které má, nebo musí znát. Rovněţ § 566 ObchZ stanoví skutečnost, ţe mandatář vykonává činnost pro mandanta. Obě ustanovení tak jednoznačně uvádějí, ţe činnost statutárních orgánů či jejich členů musí být vykonávána v souladu se zájmy společnosti, ne v jejich vlastním zájmu či v zájmu nějaké třetí osoby.
3.1.3. Zákaz konkurence a nekalé soutěže Smyslem zákazu konkurence, jak sám název napovídá, je omezit aktivity statutárního orgánu společnosti tak, aby z jeho strany nedocházelo ke konkurenčnímu jednání ve vztahu ke společnosti, jejímţ je jednatelem. Kromě jednatelů jsou zákazu konkurence podřízeni téţ členové případné dozorčí rady. Třebaţe se zákaz konkurence primárně vztahuje na jednatele společnosti s ručením omezeným, umoţnuje obchodní zákoník, aby společenská smlouva určila, v jakém rozsahu se vztahuje i na její společníky. Neobsahuje-li tato ţádnou takovou dohodu, zákaz konkurence se na společníky nevztahuje. Účelem je tedy zamezit konkurenčnímu jednání osob působících na klíčových postech v obchodních společnostech, střetu zájmů a neţádoucímu dvojímu postavení těchto osob. Novela obchodního zákoníku účinná od 1. 1. 2001 zpřesnila vymezení rozsahu zákazu konkurence u jednatele společnosti s ručením omezeným. Jaká jednání konkrétně tento zákaz nedovoluje, uvádí ustanovení § 136 ObchZ, které říká, ţe pokud ze společenské smlouvy nebo stanov nevyplývá další omezení, jednatel společnosti s ručením omezeným nesmí:45
44 45
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 §136 ObchZ (zákon č. 513/1991 Sb.) 39
Podnikat ve stejném nebo obdobném oboru podnikání jako společnost, ani s ní vstupovat do obchodních vztahů, obstarávat nebo zprostředkovávat obchody společnosti pro jiné osoby, být účasten na podnikání jiné společnosti jako společník s ručením neomezeným nebo jako ovládající osoba jiné osoby s podobným či stejným předmětem podnikání a vykonávat činnost jako člen statutárního orgánu nebo jiného orgánu u další právnické osoby s obdobným nebo stejným předmětem podnikání, ledaže by se jednalo o koncern. Porušení takového zákazu konkurence má pro dané osoby negativní důsledky, které jsou popsány v ustanovení § 65 ObchZ. Plyne z něj oprávnění společnosti poţadovat po osobách, které takový zákaz porušily, vydání prospěchu z obchodu, nebo převedení tomu odpovídajících práv. Společnost má moţnost volby mezi uvedenými nároky, v ţádném případě se však nemůţe dovolávat neplatnosti právních úkonů učiněných jednatelem v rozporu se zákazem konkurence. Také je třeba zmínit, ţe uvedené oprávnění pozbývá v případě, ţe se ho vůči osobám, které zákaz konkurence porušily, nedovolá v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě. Ta začíná běţet dnem, kdy se o porušení zákazu konkurence dozvěděla. Právo společnosti pak zanikne nejpozději uplynutím jednoho roku od vzniku odpovědnostních práv, kdy záleţí na tom, která z uvedených lhůt dříve uplyne. Vedle výše uvedených nároků má společnost právo poţadovat náhradu škody podle § 373 a násl. ObchZ. Toto se promlčuje v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě, jeţ běţí od okamţiku, kdy se společnost dozvěděla o porušení povinností s tím, ţe zanikne nejpozději uplynutím10 let od okamţiku porušení povinnosti. Ze staršího znění ustanovení § 136 ObchZ nebylo zřejmé, zda jednatel smí či nesmí vstupovat do obchodních vztahů se společností. Současné znění jiţ výslovně stanovuje, ţe jednatel do obchodních vztahů se společností vstupovat nesmí. Zákaz konkurence byl dále novelou rozšířen i o případy, kdy jednatel přímo nepodniká ve stejném nebo obdobném oboru jako společnost, avšak je ovládající osobou jiné osoby, která podniká ve stejném nebo podobném předmětu podnikání jako společnost. Porušení zákazu konkurence můţe být velmi poškozující aktivitou. Firmy by proto ve společenské smlouvě nebo stanovách měly pamatovat na zákaz konkurence co moţná nejširší a případně jej vztáhnout i na společníky. Další rozšíření zákazu konkurence ve vztahu k členům statutárních či dozorčích orgánů je doporučováno sjednat v konkrétní smlouvě o výkonu příslušné funkce. 40
Mezi nejčastější nekalosoutěžní jednání, kterého se můţe dopustit i jednatel, patří porušení obchodního tajemství – tím se rozumí konání jednatele, který neoprávněně zpřístupní či svěří jiné osobě obchodní tajemství, které můţe být následně zneuţito v soutěţi. Dále je moţno jmenovat podplácení. Tím je myšleno jednání statutárního orgánu, kterým tento
přímo nebo nepřímo ţádá, či přijme prospěch za účelem poskytnutí neoprávněné
výhody nebo přednosti jinému subjektu, který je z pohledu ke společnosti soutěţitelem. Nekalosoutěţní jednání je v praxi často postihováno v rámci trestního zákoníku, neboť je v rozporu s předpisy, které upravují soutěţ v hospodářském styku a také se zvyklostmi soutěţe. Je jím poškozována dobrá pověst, anebo ohroţen rozvoj či chod podniku soutěţitele.
3.1.4. Povinnost mlčenlivosti Za důvěrné informace v tomto kontextu se běţně pokládají nejen informace tvořící obsah obchodního tajemství, ale i ty, jejichţ prozrazení třetím osobám můţe způsobit škodu společnosti či ovlivnit její hospodářský vývoj. Musí jít o informace nikoliv veřejně známé, ale získané zejména výkonem funkce statuárního orgánu a způsobilé ovlivnit činnost a výsledky společnosti. Přitom nemusí být jejím poskytovatelem za důvěrné označeny. Je součástí kvalifikace jednatele společnosti, aby důvěrnost informací sám identifikoval a zacházel s nimi s potřebnou opatrností. Součástí předepsané péče je tedy i předvídatelnost moţné škody způsobené sdílností jednatele společnosti. Tento závazek mlčenlivosti však nelze chápat absolutně – tím by totiţ došlo k úplnému znemoţnění obchodního styku. Pokud by prozrazení důvěrných informací společnosti svým jednáním jednatel způsobil, odpovídal by tento společnosti za škodu tím způsobenou.
3.1.5. Informační povinnost Tuto povinnost má jednatel vůči společníkům na zasedání valné hromady a vůči dozorčí radě, je-li zřízena. Jednatelé jsou tak povinní poskytnout společníkům informace o záleţitostech společnosti a umoţnit nahlédnout do jejich dokladů na vyţádání i mimo valnou hromadu. Rovněţ neplnění této povinnosti můţe vést k nástupu odpovědnosti za škodu tím vzniklou.
41
3.1.6. Povinnost podat insolvenční návrh Tuto povinnost má jednatel bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náleţité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti včetně poskytnutí součinnosti insolvenčnímu správci a povinnosti dbát jeho pokynů. Navrhovatel je povinen vyhotovit seznam majetku a závazků a připojit jej k insolvenčnímu návrhu, statutární orgán pak tento seznam musí podepsat a prohlásit, ţe je úplný a správný. Tato povinnost je uloţena rovněţ bývalým členům statutárního orgánu, pokud ze své funkce odstoupí, či se jí vzdají v posledních dvou měsících před podáním insolvenčního návrhu. Nesplnění této povinnosti můţe znamenat, ţe se jednatel dopustil trestného činu „porušení povinnosti v insolvenčním řízení“. Ke škodě z porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu se vyjádřil i NS ČR ve svém Rozsudku ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007, kdy uzavřel, že: „zákonné ručení člena statutárního orgánu společnosti za závazky společnosti na základě § 194 odst. 6 ObchZ nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti. To platí i v situaci, kdy na majetek společnosti byl prohlášen konkurs. Ustanovení § 194 odst. 6 ObchZ neslouží jako právní prostředek k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh na majetek společnosti, popřípadě že tato povinnost nebyla řádně splněna a věřiteli se tak snížila míra uspokojení jeho nároku v rámci prohlášeného konkursu, než kterou by dosáhl, kdyby byla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu splněna včas. Uvedený účel plní v tuzemském právu jiný právní institut, a to (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, která se v době, k níž se váže posuzovaná věc, opírala o § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a nyní vychází z § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů.“46
46
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 42
3.2. Další povinnosti jednatele s ručením omezeným Jednatelovou povinností je také zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví. To zahrnuje zejména sestavení a zveřejnění roční účetní závěrky, vypracování výroční zprávy, zabezpečit trvalost účetních záznamů, zakládat dokumenty do sbírky listin. Obecně platí, ţe se jednatel odpovědnosti za škodu v rámci porušení této povinnosti zprostí tím, ţe prokáţe zajištění vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvořil pro výkon funkce potřebné podmínky (součinnost apod.). Řádnost vedení účetnictví však musí ověřovat například pravidelným auditem. Za takovou škodu pak zodpovídají ty osoby, které se při vedení účetnictví pochybení dopustily. Dále musí jednatel vést seznam společníků. V minulosti bylo potřeba seznam společníků dokládat před zápisem do obchodního rejstříku, při převodu či rozdělení obchodního podílu, vyloučení společníka nebo zrušení účasti společníka. V poslední době se však tento dokument stává důleţitou součástí obchodní dokumentace i za jiných okolností. Svědčí o tom například novela zákona o veřejných zakázkách, která předloţení tohoto dokumentu klade jako jednu z podmínek účasti na výběrovém řízení soutěţe. V rámci působnosti ve věcech obchodního rejstříku musí jednatel zveřejnit rozhodnutí o snížení základního kapitálu, podat návrh na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku apod. Mezi důleţité povinnosti jednatele patří rovněţ svolávání valné hromady. Nestanoví-li společenská smlouva, zákon, případně stanovy lhůtu kratší, svolávají jednatelé valnou hromadu minimálně jednou za rok. Jedná-li se o valnou hromadu, která schvaluje řádnou účetní závěrku, musí se konat nejdéle do šesti měsíců od posledního dne účetního období. Uskuteční-li se valná hromada později neţ ve stanovené lhůtě, není společnost nijak sankcionována, nelze ovšem vyloučit odpovědnost členů statutárního orgánu, včetně případné odpovědnosti za škodu. Neuskutečníli se však valná hromada v období dvou po sobě jdoucích let, je soud oprávněn takovou společnost zrušit a rozhodnout o její likvidaci. Termín a program valné hromady se oznamuje společníkům nejméně 15 dnů přede dnem konání a to písemnou pozvánkou. Jednatel musí svolat valnou hromadu dále poté, co zjistí, ţe celková ztráta společnosti dosáhla takové výše, ţe při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu, nebo pokud zjistí, ţe se společnost dostala do úpadku, a dále na ţádost minoritních společníků, jejichţ vklady 43
dosahují 10% základního kapitálu a to do jednoho měsíce od doručení takové ţádosti. Rovněţ neplnění těchto povinností můţe vést ke vzniku odpovědnosti za škodu tím vzniklou.47
47
SÝKORA, Martin. PRÁVO IT. Povinnosti jednatele společnosti http://www.pravoit.cz/article/povinnosti-jednatele-spolecnosti-s-r-o 44
s.r.o.
Dostupný
z
WWW:
4. Odpovědnost statutárních orgánů V podmínkách České republiky převládá pojetí institutu právní odpovědnosti jako sekundárního nepříznivého následku, který se aktivuje porušením primární právní povinnosti. Pro označení tohoto následku se v právní teorii uţívá pojmu sankce. Jedna z nejčastěji citovaných definic právní odpovědnosti je od autora J. Čapka48, podle kterého se „právní odpovědností rozumí povinnost strpět za porušení povinnosti následky stanovené právními normami v rámci odpovědnostního právního poměru". Obecná odpovědnost jednatele je konstruována jako odpovědnost za porušení právních povinností při výkonu funkce stanovené smlouvou, ale i kterékoli další individuální povinnosti, která je členům statutárních orgánů uloţena zákonem a zakládá vůči společnosti jejich odpovědnost za způsobenou škodu. Jedná se o odpovědnost objektivní, společnost proto nemusí zavinění člena statutárního orgánu prokazovat. Na této skutečnosti nic nemůţe změnit ani smlouva o výkonu funkce, zakladatelská listina nebo společenská smlouva či stanovy. Je tedy čistě v jeho kompetenci, aby v případném soudním sporu prokázal, ţe ke škodě došlo i přes vynaloţení jeho veškeré odborné péče při plnění svých povinností. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., účinnou od 1.1.2001 byla zpřísněna odpovědnost statutárního orgánu za škodu, zejména člena představenstva akciové společnosti a jednatele společnosti s ručením omezeným. Stěţejním cílem bylo zejména sladit principy obchodních společností se směrnicemi ES. Zajímáme-li se o způsob, jakým odpovídá statutární orgán kapitálových společností za škodu, odpověď nalezneme v § 194 odst. 5 ObchZ. Tato úprava se v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 ObchZ vztahuje i na jednatele společnosti s.r.o. Jedná se o úpravu speciální ve vztahu k obecné úpravě odpovědnosti za škodu obsaţené v § 373 a násl. ObchZ. Tato obecná úprava se pouţije i pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností, které stanoví obchodní zákoník. Výslovně to plyne z § 757 ObchZ. Mezi stěţejní ustanovení, vztahující se k obchodněprávní odpovědnosti jednatele, patří rovněţ § 131 a ObchZ, jehoţ cílem je posílit postavení společnosti s ručením omezením vůči jejím statutárním orgánům (jednomu či více jednatelům § 133 odst. 1 ObchZ), jeţ nejednají v jejím zájmu. Podle tohoto ustanovení je kaţdý společník oprávněn podat jménem společnosti 48
Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J., Základy teorie práva, 1. vydání. Praha: Codex, 1996, str. 145. 45
ţalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil. Jelikoţ jsou velmi často členy statutárních orgánů obchodních společností i jejich společníci, není samotné právo společnosti na náhradu škody proti statutárnímu orgánu dostatečnou ochranou zájmů a práv věřitelů obchodních společností. Zdůvodnění je jednoduché. Společnost nemá povinnost náhradu škody na statutárním orgánu vyţadovat a velmi často tak tedy nečiní. Z tohoto důvodu obchodní zákoník zavedl institut ručení členů statutárních orgánů obchodních společností.49 Pokud jednatel při výkonu své funkce spáchá trestný čin, popřípadě přestupek či jiný správní delikt, můţe být odpovědný z hlediska trestněprávního případně správněprávního. Při porušení právních povinností dle ObchZ mohou jednatele postihnout následující obchodněprávní sankce: náhrada škody smluvní pokuta, byla-li sjednána odvolání jednatele z funkce a speciální sankce - u porušení povinnosti vyplývající ze zákazu konkurence. Typově pak lze rozdělit odpovědnost jednatele na: odpovědnost statutárního orgánu vůči společnosti, ve které je tento činný odpovědnost vůči společníkům i vůči třetím osobám (věřitelům).
4.1. Soukromoprávní odpovědnost V nejobecnější rovině rozlišujeme odpovědnost soukromoprávní a veřejnoprávní. Jak uvádí J. Čapek 50, je pro soukromoprávní odpovědnost typické, ţe „na rozdíl od jiných forem právní odpovědnosti tu vzniká zásadně odpovědnostní vztah mezi tím, kdo nesplnil povinnost (delikventem) na straně jedné a subjektem ..... jemuž vznikla újma". V důsledku toho tak k uplatňování odpovědnosti není - oproti správní či trestní odpovědnosti - oprávněn nikdo jiný neţ ten, jehoţ právo bylo ohroţeno nebo porušeno. Na rozdíl od jiných forem odpovědnosti zde také výrazně převaţuje reparační funkce, coţ znamená například nahradit způsobenou škodu, převést prospěch z obchodu apod., před funkcí sankční a výchovnou.
49
ŠÍDLOVÁ, Lenka. REDAKCE JURISTIC. Ručení statutárních orgánů obchodních společností. Dostupný z WWW: http://obchodni.juristic.cz/77273/clanek/j_obchod2 50 Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J., Základy teorie práva, 1. vydání. Praha: Codex, 1996, str. 145. 46
4.1.1. Odpovědnost vůči společnosti Základním typem odpovědnosti jednatelů je odpovědnost vůči společnosti. Vychází ze vztahu mezi jednateli a společností, který se, nestanoví-li smlouva o výkonu funkce něco jiného, přiměřeně řídí ustanoveními o mandátní smlouvě. Vztah mezi společností a jejím statutárním orgánem je vztahem obchodněprávním a tedy odpovědnost za případně způsobené škody se bude řídit obchodním zákoníkem. O třech základních rovinách soukromoprávní odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností píše i K. Eliáš 51 ve svém díle, kde charakterizuje odpovědnost funkční, odpovědnost za škodu, odpovědnost za porušení zákazu konkurence.
4.1.1.1. Odpovědnost funkční Ze samotné povahy právního poměru jednatelů společnosti, ale i z § 66 odst. 2 ObchZ, je zřejmé, ţe osoby zastávající funkci v orgánech společnosti, neodpovídají za výsledek své činnosti, ale za její řádný výkon. Škodu vzniklou společnosti proto nelze automaticky přičítat k tíţi jednatele s tím, ţe vznikla při výkonu jeho funkce.52 Toto pravidlo je v důsledku novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb. částečně prolomeno povinností společnosti neposkytnout plnění v případě, ţe výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům, jak vyplývá z § 66 odst. 3 ObchZ. Je tomu tak proto, ţe účelem uvedeného ustanovení je ochrana společnosti před plněním osobě, jeţ výkonem své funkce (spolu)zavinila její nepříznivý hospodářský stav. Za porušení právních povinností vůči společnosti mohou stihnout jednatele, z titulu jejich odpovědnosti, následující sankce:
odvolání z funkce (odvolat ho můţe valná hromada nebo také soud v případě likvidátora),
odepření odměny za výkon funkce,
zaplacení smluvní pokuty, byla-li sjednána ve smlouvě o výkonu funkce a
povinnost k náhradě škody.
51
Eliáš, K.. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 319 52 Eliáš, K.. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 320 a 322 47
Vezmeme-li v úvahu, ţe příslušný orgán můţe jednatele společnosti odvolat z funkce z jakéhokoli důvodu nebo i bezdůvodně, s přihlédnutím k výše zmíněnému se tento sankční charakter jeví jako nepříliš výrazný. Jak je jiţ uvedeno v kapitole 2.5.1.2., základním právem, které mají jednatelé vůči společnosti, je právo na odměnu, vyplývající z § 66 odst. 2 ObchZ. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. byl doplněn § 66 odst.3 ObchZ, který uvádí: „Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.“ Povinnost odmítnout plnění společností se tedy nevztahuje na plnění, na které vzniká právo z právního nebo vnitřního předpisu. Takovými předpisy mohou být kromě společenské smlouvy a stanov i jakékoli další předpisy schválené valnou hromadou společnosti. Pokud budou upravovat otázku nenárokových plnění společnosti vůči členům jejích statutárních orgánů, je aplikace omezení uvedených v § 66 odst. 3 ObchZ vyloučena. Citované ustanovení tak nalézá uplatnění jen v případech ostatních plnění, tzn. nenárokových, která je společnost oprávněna poskytnout jen tehdy, pokud jsou sjednána ve smlouvě o výkonu funkce nebo odsouhlasena valnou hromadou. „Vzhledem k tomu, že právo na odměnu za výkon funkce, resp. na náhradu nákladů vynaložených při výkonu funkce vyplývá z obchodního zákoníku, ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ se neaplikuje.” 53 Jak uvádí J. Dědič: „Nepříznivým hospodářským výsledkem je třeba rozumět zhoršení hospodářských výsledků společnosti, nikoliv to, že hospodaření skončilo ztrátou. Snižuje-li se ztráta oproti minulým ztrátám, nejde z hlediska tohoto ustanovení o nepříznivé hospodářské výsledky. Obráceně, skončí-li hospodaření společnosti ziskem, ale ten je výrazně nižší než v minulosti nebo neustále klesá, jde o nepříznivé hospodářské výsledky.“54 V souvislosti s touto problematikou bych zmínila zajímavý judikát Nejvyššího soudu ČR, ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, kdy předmětem sporu bylo odepření plnění za dodrţení zákazu konkurence po skončení funkce jednatele. Dle názoru dovolatelky se 53
ELIÁŠ, K.. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 320 a 322 54 DĚDIČ, J. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. 1. vydání. Praha:Polygon, 2002, s. 461 48
ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ vztahuje rovněţ na plnění získané za dodrţení konkurenční doloţky sjednané pro dobu po ukončení výkonu funkce statutárního orgánu, nejen na plnění vyplácená dotčené osobě v době, kdy danou funkci aktivně vykonává. Účelem citovaného ustanovení je ochrana společnosti před jednáním osoby, která funkci orgánu společnosti nevykonávala řádně, a proto jí nemůţe náleţet nárok na plnění jakéhokoliv druhu s výkonem funkce související. Uvedený zákaz konkurence je dle dovolatelky s výkonem funkce jednatele nerozlučně spjat, neboť jeho účelem je zabránit vyuţití znalostí, kontaktů a informací získaných právě při výkonu této funkce. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého rozhodnutí uchýlil k tvrzení, „že zákonný zákaz zdržet se konkurenčního jednání vůči společnosti vyplývající pro jejího jednatele z § 136 ObchZ se vztahuje, jak plyne z doslovného znění citovaného ustanovení, pouze na dobu, po kterou dotčená osoba funkci statutárního orgánu společnosti vykonává; tím však není dotčena možnost rozšířit tento zákaz smluvním ujednáním mezi společností a jejím statutárním orgánem i pro dobu po zániku funkce. Tak i žalobce byl dle konkurenční doložky obsažené v článku IV. smlouvy zavázán zdržet se konkurenčního jednání vůči žalované po dobu jednoho roku od ukončení předmětného smluvního vztahu, tedy v časovém rozsahu přesahujícím zákaz konkurence vymezený v § 136 odst. 1 ObchZ. Finanční kompenzaci sjednanou za dodržení konkurenční doložky v projednávané věci nelze považovat za plnění poskytované žalobci ve smyslu § 66 odst. 3 ObchZ, neboť účelem jejího sjednání není poskytnutí plnění žalobci v souvislosti s výkonem funkce jednatele; jde o protiplnění žalobci za dodržení smluvního omezení sjednaného nad rámec zákonného rozsahu zákazu konkurence pro dobu po skončení jeho funkce (tedy o protiplnění za závazek převzatý jednatelem nad rámec povinností vyplývajících z jeho funkce). Skutečnost, že toto smluvní omezení bylo sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce, na jeho svébytné povaze ničeho nemění.“ Nejvyšší soud proto uzavřel, ţe „ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ na plnění, které je společnost povinna poskytnout bývalému jednateli za dodržení zákazu konkurence po dobu po skončení výkonu funkce, nedopadá.“55 Jako sankce za porušení povinností při výkonu funkce přichází teoreticky v úvahu smluvní pokuta. Taková sankce by však musela být mezi společností a jednatelem sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Smluvní pokuta je obecně upravena v § 544 a § 545 Občanského zákoníku, zvláštní úprava pro obchodněprávní vztahy je obsaţena v § 300 aţ § 302 ObchZ. V § 545 odst. 2 ObčZ je stanoveno, ţe poškozený není oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní 55
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009 49
pokutu, jestliţe z ujednání účastníků nevyplývá něco jiného. Z obdobného pouţití § 194 odst. 5 ObchZ přitom vyplývá, ţe smlouva mezi společností a statutárním orgánem vylučující nebo omezující jeho odpovědnost za škodu, je neplatná. Z výše uvedeného je tedy třeba dovodit následující: ujednání o smluvní pokutě, které by neobsahovalo doloţku, ţe sjednání smluvní pokuty nezbavuje jednatele povinnosti nahradit způsobenou škodu, je neplatné, a to bez ohledu na to, ukáţe-li se ex post, ţe sjednaná výše smluvní pokuty přesahuje vzniklou škodu.
4.1.1.2. Odpovědnost statutárního orgánu za škodu Odpovědnost za škodu tvoří těţiště odpovědnosti funkcionářů a nárok na její náhradu lze uplatnit prakticky u všech porušení povinností. V případě odpovědnosti vůči společnosti přitom s ohledem na de lege lata úpravu není rozhodující rozlišování odpovědnosti smluvní a deliktní. Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, úprava odpovědnosti za škodu statutárního orgánu je pro společnost s ručením omezeným obsaţena v § 373 ObchZ a následujících. V § 194 odst. 5 ObchZ je zakotvena solidární odpovědnost funkcionářů za škodu, kterou způsobili při porušení právních povinností výkonem své působnosti. Zmiňovaný § 194 odst. 5 obchodního zákoníku představuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu platnou pro funkcionáře jak společnosti s ručením omezeným, tak akciové společnosti. V otázkách zde neupravených se v souladu s § 757 obchodního zákoníku postupuje podle obecné obchodněprávní úpravy obsaţené v § 373 a násl. ObchZ, která je speciální k obecné občanskoprávní úpravě odpovědnosti za škodu, jejíţ aplikace přichází podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku v úvahu tam, kde obchodní zákoník neobsahuje odchylnou úpravu. Odpovědnost členů statutárních orgánů kapitálových společností za škodu přichází v úvahu jen tehdy, jsou-li splněny obecné předpoklady pro nástup takové odpovědnosti obsaţené v § 373 a násl. ObchZ.56 Jsou jimi:
porušení právní povinnosti -ze zákona či ze smlouvy- osobou odpovědnou za škodu
vznik škody na straně poškozeného
příčinná souvislost - mezi vznikem škody a porušením povinnosti
neexistence okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374 ObchZ)
Dle ObchZ se uplatňuje obecně odpovědnost objektivní, tj. za výsledek, bez zřetele na zavinění. Ustanovení § 373 ObchZ dále uvádí, ţe kdo svoji povinnost ze závazkového vztahu 56
Eliáš, K.. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 320. 50
poruší je povinen druhé straně tím způsobenou škodu nahradit, pokud neprokáže, že porušení bylo zapříčiněno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Jednatel se tedy odpovědnosti zprostí, pokud prokáţe liberační důvod ve smyslu § 374 ObchZ, tedy překáţku, která nastala nezávisle na jeho vůli, bránila mu ve splnění jeho povinnosti a nebylo ji moţné v době vzniku závazkového vztahu předvídat. K tomuto ustanovení ObchZ se vyjádřil K. Eliáš následovně: „Nesmí to být okolnost neodvratitelná jen subjektivně, která vyplývá z osobních, zejména hospodářských poměrů povinného, a dále překážky, které byl povinný povinen překonat nebo odstranit. Judikatura např. dovodila, že sama okolnost, že došlo ke zpoždění železniční dopravy v důsledku horkého ložiska železničního vagonu, v němž byly přepravovány brambory, není objektivní neodvratitelná příčina, která liberuje železnici.“57 K této problematice uvádím také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp.zn.Cdo 529/2006 zabývající se liberačními důvody ve vztahu k náhradě škody způsobené provozní činností. V dané kauze šlo o škodu na zdraví nezletilého chlapce, který odběhl z cesty, po níţ procházel se svým otcem, na pozemek v uţívání ţalované. Vstoupil do sloţeného zbytku chmelinky, pocházejícího ze zemědělské činnosti ţalované, který byl uvnitř rozţhavený a popálil si pravý bérec. Ţalobce (otec nezletilého) poţadoval náhradu škody na zdraví. Prvořadým úkolem soudu bylo určení, zda škoda vznikla skutečně provozní činností ve smyslu § 420 a ObčZ. Ke zproštění odpovědnosti podle § 420 a odst. 3 ObčZ můţe dojít za situace, ţe konkrétní okolnosti, jimiţ byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní provozní činnost anebo vlastním jednáním poškozeného. Ţalovaná uvedla dva liberační důvody, z nichţ prvním byla neodvratitelná událost nemající původ v provozu a druhým pak vlastní jednání poškozeného. Soud prvního stupně podle § 415 a § 420 ObčZ dovodil obecnou odpovědnost ţalované, která, ačkoli musela z předchozích zkušeností předpokládat, ţe by se mohl rostlinný materiál převáţně sloţený z chmelinky opětovně samovznítit, svou nečinností porušila obecnou prevenční povinnost. Umístila sice na okraj pole výstraţnou značku, avšak věděla, ţe tato výstraha je nedostatečná. Soud zároveň dospěl k závěru, ţe škoda byla způsobena téţ zanedbáním dohledu nad nezletilým chlapcem ze strany jeho otce. Soud proto rozhodl, ţe ţalovaná odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50 % a přiznal ţalobci částku 23 400 Kč.
57
ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K.. a kol. Obchodní zákoník. 4. vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2004, s. 660 51
Ţalobce tak se svým nárokem u soudu prvního stupně uspěl z jedné poloviny, ve zbývající části byla ţaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, ţe ţalované uloţil povinnost zaplatit nezletilému ţalobci dalších 11 700 Kč s příslušenstvím. Ve výroku, kterým byla ţalobci přiznána náhrada škody ve výši 23 400 Kč, rozsudek okresního soudu potvrdil. Ţalobě bylo tedy vyhověno v rozsahu tří čtvrtin. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěl k závěru, ţe “škoda na zdraví žalobce, který vstoupil na pole, byla způsobena samovznícením rostlinného odpadu, který jako vedlejší produkt zemědělské činnosti byl zde po sklizni ponechán za účelem jeho dalšího využití jako prostředku ke zkvalitnění půdy, jde o škodu způsobenou věcí použitou při provozní činnosti ve smyslu § 420 a odst.1 písm. a ObčZ. Je-li samovznícení skladovaného materiálu projevem jeho charakteristických vlastností, nejde o neodvratitelnou událost nemající původ v provozu a tedy o liberační důvod ve smyslu § 420 a odst. 3 ObčZ, je s přihlédnutím ke všem skutkových okolnostem, k celkovému účelu ustanovení a rovněž i k evropským vývojovým trendům správný.”58 Rovněţ dovodil, ţe škoda byla způsobena téţ zanedbáním dohledu nad nezletilým chlapcem ze strany jeho otce, proto rozhodl, ţe ţalovaná odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50 %. Ţalobce tak se svým nárokem uspěl z jedné poloviny. Zdá se, ţe současné tendence dynamického společenského vývoje naznačují, ţe v pochybnostech je zapotřebí chránit spíše poškozeného, jenţ je do deliktního právního vztahu vtaţen bez ohledu na svou vůli, (na rozdíl od smluvních vztahů), a nikoli škůdce, jehoţ stíhá právní povinnost nahradit škodu buď za porušení nějaké povinnosti nebo škoda vzniká z události, jeţ má bezprostřední vztah k činnosti poškozeného, který z této činnosti zpravidla čerpá finanční prostředky. 59 Škodou rozumíme dle § 379 ObchZ újmu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích a nahraditelná v penězích či v naturáliích. Podle § 378 ObchZ se škoda nahrazuje v penězích, poškozená společnost však můţe poţádat o nahrazení škody i v podobě uvedení v předešlý stav, to ovšem za předpokladu, ţe je to moţné a obvyklé. První podmínkou pro úspěšné uplatnění náhrady škody ze strany společnosti je tedy prokázání skutečnosti, ţe statutární orgán porušil v konkrétním případě určitou povinnost. Otázkou zůstává, zda volba principu objektivní odpovědnosti v obchodněprávních vztazích při jejím 58
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. Cdo 529/2006 Obdobný názor je vyjádřen v rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 4C 212/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 1/2008 s. 19 59
52
uplatňování v praxi nevede k horším výsledkům. Například tam, kde platí princip zavinění jako v Německu, je uplatňování odpovědnosti více průchozí. Domnívám se, ţe v případě prokázání alespoň určitého zavinění je poté jiţ mnohem jednodušší docílit soudního rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, i z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi porušením zákona a vznikem škody. Uplatňování odpovědnosti a náhrady škody není v praxi zdaleka tak jednoduché a průchozí, jak se zdá být z pouhé litery zákona. Schází nám zejména judikatura, která se vytváří po řadu desítek let. Teprve za její pomoci lze přesněji formulovat, co je např. konkrétní náplní řádné a odborné péče. Bez jasné formulace obsahu povinnosti na konkrétních případech, tj. jejich typizováním či zobecněním soudy, nelze vţdy snadno dovodit, ţe došlo k jejímu porušení a docílit tak povinnosti k nahrazení škody. Nutno dále uvést, ţe ani vznik škody, ani porušení právní povinnosti ještě nezakládá odpovědnost statutárního orgánu.60 Zde je třeba prokázat tzv. kauzální nexus neboli příčinnou souvislost, která mezi protiprávním jednáním a vznikem škody existuje tehdy, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání. Je tedy otázkou skutkovou, zda tato příčina objektivně vedla ke vzniku škody. Tedy ţe škoda byla nezprostředkovaným následkem protiprávnosti jakoţto příčiny. Protiprávnost musí být alespoň jednou z hlavních příčin vzniku škody a nemůţe být příčinou vedlejší. Za okolnosti, které vylučující odpovědnost se povaţuje překáţka, která nastala zcela nezávisle na vůli povinné strany a která jí brání ve splnění povinnosti, pokud nelze předpokládat, ţe by tuto překáţku spolu s jejími následky překonala či odvrátila, a ţe by tuto překáţku v době vzniku závazku předpovídala. Při posuzování, zda mohla a měla konkrétní překáţku překonat, se vychází z posouzení, zda to bylo moţné při vynaloţení stanovené péče, kterou lze od statutárního orgánu rozumně očekávat, tj. péče řádného hospodáře. T. Dvořák, který vychází především ze stanoviska Eliáše, uvádí: „Pojem péče řádného hospodáře lze vymezit jakožto výkon vědomé rozhodovací činnosti na základě dostatečných informací, konané v dobré víře ve prospěch společnosti bez preferování vlastních soukromých zájmů, opírající
se
o
racionální
základy,
vykonávané
odborně,
po
všech
stránkách
profesionálně…“61 Je-li sporné, zda jednatel společnosti s ručením omezeným jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno sám tento jednatel. Tato problematika vyplývá i z Rozsudku 60 61
Výjimkou je porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, kde platí obrácené důkazní břemeno Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 310. 53
Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008. “...jednatel společnosti s ručením omezeným v případě sporu uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře. Musí tvrdit rozhodné skutečnosti a k nim označit důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy…. Jednání v rozporu se zájmy společnosti nemůže být jednáním s péčí řádného hospodáře, jehož podstatou je právě ochrana zájmů společnosti.“62 Jednatelé, kteří způsobí společnosti porušením právních povinností škodu, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Pokud škodu způsobila třetí osoba, musí být okolnosti, které vylučují odpovědnost, prokázány u povinné strany a také u této třetí osoby. Odpovědnost nevzniká v případě, pokud:
část
škody
byla
způsobena
nesplněním
povinnosti
poškozené
strany
stanovené v zákoně za účelem předcházení vzniku škody,
jednání poškozené strany způsobilo nesplnění povinnosti strany povinné,
nedostatek součinnosti, k níţ byla poškozená strana povinna, způsobilo nesplnění povinnosti strany povinné,
škoda byla způsobena tím, ţe poškozená strana nesplnila povinnost odvracet hrozící škodu,
při porušení smluvních povinností stranny povinné odstoupila poškozená strana od smlouvy a tím jí zanikl nárok na náhradu škody, protoţe včas nevyuţila moţnosti uzavřít smlouvu náhradní k účelu, ke kterému měla slouţit smlouva, od níţ pošozená strana odstoupila.
Náhrada škody Obecné podmínky a rozsah náhrady škody se řídí ustanoveními § 373 a násl. obchodního zákoníku. Rozsah náhrady škody je zásadně neomezený. Statutární orgán společnosti tudíţ odpovídá za veškerou předvídatelnou škodu, kterou společnosti způsobil, včetně ušlého zisku a nákladů, které společnost musela v důsledku jeho jednání vynaloţit, a to neomezeně, celým svým majetkem. Podle § 386 odst. 2 ObchZ soud nemůţe náhradu škody sníţit (vyloučeno je tedy tzv. moderační právo soudu známé z občanského práva). Odpovídá-li za škodu více členů orgánu společnosti, jsou dle § 383 ObchZ povinni tuto škodu nahradit společně a nerozdílně. Dle § 131 a odst. 1 ObchZ, je oprávněn kaţdý společník
podat jménem
společnosti ţalobu o splacení vkladu vůči společníkovi, který je v prodlení s jeho splacením 62
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008 54
a ţalobu o náhradu škody vůči jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil. Z uvedeného je tudíţ patrno, ţe ţalobu nepodává společník vlastním jménem, nýbrţ jako zákonný zástupce společnosti. To plyne i z Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, ze dne 24. 6. 2009, kde bylo judikováno: „společníci nemají proti jednateli společnosti s ručením omezeným nárok na náhradu újmy vzniklé na jejich podílech v důsledku škody na majetku společnosti, způsobené jeho jednáním, neboť odstranění této újmy se mohou domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody. Pohledávka z titulu náhrady škody ovšem není pohledávkou společníků, ale pohledávkou společnosti. Společník s ní nemůže disponovat jako s pohledávkou vlastní; nemůže ji tedy ani započíst proti jakémukoli nároku směřujícímu vůči němu – tato pohledávka může být započtena jedině proti nároku směřujícímu vůči společnosti.“63 Jakákoli jiná osoba neţ společník, jeţ ţalobu podal, činit úkony jménem společnosti nemůţe. Takto je zabráněno např. tomu, aby jednatelé příslušné společnosti s ručením omezeným nemohli vzít ţalobu podanou společníkem následně zpět. S ohledem na zásadu hospodárnosti občanského soudního řízení však není společník oprávněn podat ţalobu jménem společnosti tehdy, vymáhá-li jiţ splacení vkladu jednatel, nebo jestliţe valná hromada rozhodla o vyloučení společníka, který je v prodlení. Rozlišujeme škodu smluvní a deliktní. U škody smluvní je rozsah škody poškozená strana povinna prokázat a obvykle se nahrazuje v penězích. Pokud však tato strana poţádá, a je-li to obvyklé a moţné, můţe být škoda nahrazena uvedením v předešlý stav. V souladu s ustanovením § 379 ObchZ je společnost oprávněna poţadovat skutečnou škodu (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Skutečná škoda je újma spočívající ve zmenšení
majetkového
stavu poškozené
společnosti (v důsledku škodné události)
a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaloţit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (do stavu bezprostředně před poškozením). Ušlý zisk můţeme charakterizovat jako újmu spočívající v tom, ţe u poškozené společnosti nedojde v důsledku škodné události k rozmnoţení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Stanovení výše ušlého zisku musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blíţící se jistotě. Jedná se o hodnotu, o níţ se majetek poškozeného nezvětšil, ačkoli vzhledem ke všem okolnostem bylo moţno očekávat, ţe by tomu tak bylo, kdyby nedošlo ke škodě. Je tedy nezbytné prokázat příčinnou souvislost mezi zvětšením se 63
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008 55
majetku a škodnou událostí. Od očekávaných (ale nezískaných) příjmů je nutné odečíst výdaje, které v důsledku škodné události nevznikají. Vlivem kogentního ustanovení § 386 ObchZ se nelze vzdát případného nároku na náhradu škody ještě před porušením povinnosti. Lze se vzdát nároku na náhradu škody po porušení povinnosti, ze které škoda vznikla, i kdyby nebyl jistý její rozsah nebo její výše. Je tedy plně v kompetenci společnosti, zda svůj nárok uplatní. Výkladové problémy vyvolává zdánlivý nesoulad mezi řadou dispozitivních ustanovení ObchZ vztahujících se k obecné odpovědnosti za škodu (včetně § 373, který tuto odpovědnost vymezuje, především pak § 379, jenţ stanoví obsah nároků z odpovědnosti za škodu) a jiţ zmíněným kogentním ust. § 386 ObchZ, které vylučuje moţnost vzdát se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhoţ můţe škoda vzniknout, a zbavuje soud práva sníţit náhradu škody.64 Jasný pohled na problematiku nepřináší ani skutečnost, ţe dispozitivní povahu mají i speciální ustanovení přiznávající poškozenému právo na náhradu škody (např. ustanovení § 290 odst. 2 ObchZ, nebo § 440 odst. 1 ObchZ). V obchodní praxi se často setkáváme s případy, ve kterých je otázka omezení rozsahu náhrady škody předmětem sporů. Vzhledem k tomu, ţe judikatura v ČR nezaujala prozatím k problematice smluvní limitace náhrady škody jednoznačný názor a judikáty Nejvyššího soudu ČR se věcí zabývají pouze okrajově, je její sjednání do určité míry právním rizikem, které můţe mít za následek neplatnost takového ujednání. Orgány rozhodující spor zaujímají k problematice rozdílná stanoviska, která mají podstatný vliv na konečné rozhodnutí v konkrétní věci. Vzhledem k tomu, ţe v případě sjednání rozhodčí doloţky není proti konečnému rozhodnutí přípustné odvolání, můţe mít u sporů o velkou částku náhrady škody otázka posouzení platnosti sjednané limitace náhrady škody fatální důsledky v další podnikatelské činnosti účastníka řízení.65 Většina odborníků smluvní limitaci náhrady škody výslovně připouští, jako neplatnou je však třeba posoudit dohodu, která by rozsah škody limitovala do té míry, ţe by jiţ bylo nutné takovou dohodu kvalifikovat jako faktické vzdání se nároku na náhradu škody ve smyslu 64
ČECH, Petr: Několik dalších poznámek ke smluvní limitaci náhrady škody. Právní fórum 2006/12, str. 428 HROZA, Jaroslav; PODDANÁ, Jana. Smluvní limitace náhrady škody dle platného práva a s ohledem na připravovanou novelu obchodního zákoníku. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/smluvnilimitace-nahrady-skody-dle-platneho-prava-a-s-ohledem-na-pripravovanou-novelu-obchodniho-zakoniku55010.html 65
56
§ 386 odst. 1 ObchZ. Na druhé straně ale zásadně nelze vyloučit, aby strany (s odvoláním na dispozitivní povahu § 379 ObchZ) předem vymezily rozsah hrazené škody tak, ţe povinná osoba uhradí poškozenému při porušení konkrétně specifikované smluvní povinnosti pouze skutečnou škodu, nikoliv ušlý zisk, popř. naopak. Shoda v principu panuje i ohledně skutečnosti, ţe nepřiměřenost případného limitu rovněţ není namístě posuzovat vzhledem k celkové výši škody, která skutečně vznikne, nýbrţ spíše v poměru k výši či hodnotě plnění, jeţ povinná osoba obdrţela v rámci daného smluvního vztahu. Ve vztahu k tomuto ukazateli se také v zahraničí či v praxi mezinárodního obchodu limit zpravidla vymezuje.66 Limitaci náhrady škody je tedy třeba, dle převaţujícího odborného názoru, konfrontovat se zásadami poctivého obchodního styku. Dále je třeba odlišit, zda škodu uplatňuje společník jménem společnosti vůči jednateli, který je v lepším postavení, disponuje větším rozsahem informací neţ vně stojící věřitel a můţe uplatnit i porušení jiných dalších povinností. Vţdy jde zejména o to, získat dostatek takových informací, které jiţ odpovědnost příslušného statutáře natolik indikují, aby na něj přešlo i důkazní břemeno, ţe učinil vše, co učinit měl a mohl. V opačném případě pak odpovídá za škodu a je povinen ji nahradit. Nahrazuje se veškerá škoda s výjimkou nepředvídatelné škody (tj. škoda, která převyšuje hodnotu škody, kterou v době vzniku závazkového vztahu strana povinná předvídala nebo mohla předvídat). V situaci, kdy odpovědný jednatel neuhradí vzniklou škodu a věřitelé společnosti nedosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti, ať uţ z důvodu její platební neschopnosti nebo z důvodu pozastavení plateb, ručí jednatelé, kteří odpovídají společnosti za škodu, za závazky společnosti společně a nerozdílně, coţ výslovně vyplývá z ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ. Solidární odpovědnost členů statutárního orgánu vyplývá téţ z ustanovení § 293 ObchZ. Shora uvedené skutečnosti nabývají na významu zejména v procesu akvizice společnosti. Jednatel, který není zároveň majitelem obchodního podílu, se tak můţe velmi snadno dostat do nepříjemné pozice. Majitel obchodního podílu, který zároveň vykonával funkci jednatele, má alespoň moţnost dohodnout se s kupujícím na tom, ţe získá chytře strukturovanou indemnitu řídící se jiným neţ českým právem a postavenou pokud moţno na závazku společností se sídlem mimo Českou republiku. V době standardizace akvizičních struktur
66
ČECH, Petr: Několik dalších poznámek ke smluvní limitaci náhrady škody. Právní fórum 2006/12, str. 428 57
zřizovaných v rámci kyperských holdingů by shora uvedené nemělo být zásadním problémem. V případě zákonného ručení odpovědných členů orgánů za závazky společnosti dle § 194 odst. 6 a § 135 odst. 2, resp. § 200 odst. 3 a § 138 odst. 2 (členové dozorčí rady), jsou věřitelé oprávněni domáhat se na nich splnění daných závazků v případě, ţe společnost své splatné závazky nesplnila v přiměřené době poté, co k tomu byla věřiteli písemně vyzvána. Tohoto vyzvání přitom podle zákona není třeba, je-li nepochybné, ţe společnost své závazky nesplní, zejména při prohlášení úpadku (§ 306 odst1 ObchZ). Právo ţádat náhradu škody má společnost i poté, co odpovědná osoba přestala být členem statutárního orgánu společnosti.
4.1.1.3. Odpovědnost statutárního orgánu za porušení zákazu konkurence Zjednodušeně lze říci, ţe cílem zákazu konkurence, jak jiţ vyplývá z kapitoly 3.1.3., je omezit aktivity statutárního orgánu společnosti tak, aby z jeho strany nedocházelo ke konkurenčnímu jednání ve vztahu ke společnosti, jejímţ je jednatelem. Následně se tedy zaměřím jiţ pouze na negativní důsledky, které z porušení této povinnosti pro jednatele společnosti vyplývají. Jsou uvedeny v § 65 odst. 2 ObchZ. Toto ustanovení je kogentní, z čehoţ plyne, ţe je vyloučena jakákoli smluvní úprava mezi statutárním orgánem a společností, která by tyto důsledky porušení zákazu konkurence měnila. Plyne z něj oprávnění společnosti poţadovat po osobách, které takový zákaz porušily: aby společnosti škodu způsobenou porušením zákazu konkurence nahradily,
vydaly prospěch z obchodu,
nebo aby převedly na společnost tomu odpovídajících práva.
Problémem aplikace ustanovení o zákazu konkurence je posuzování rozdílnosti nebo příbuznosti oborů podnikání pro účely rozhodnutí, zda by přicházelo v úvahu porušení zákazu konkurence. Je záleţitostí konkrétního zkoumání v kaţdém jednotlivém případě, zda člen statutárního orgánu podniká ve stejném nebo obdobném oboru jako společnost. Při zkoumání se musí vycházet z reality činnosti společnosti i statutárního orgánu, protoţe zápisy předmětů podnikání v obchodním rejstříku mohou poskytnout jen pomocné vodítko. Názvy jednotlivých ţivností jsou ţivnostenským zákonem a praxí ţivnostenských úřadů natolik formalizovány, ţe pod stejným označením mohou být provozovány činnosti naprosto odlišné. Efektivnost sankcí, které stíhají porušení zákazu konkurenčního jednání, poněkud omezují relativně krátké lhůty předepsané zákonem k jejich uplatnění vůči odpovědné osobě. 58
Subjektivní tříměsíční i objektivní jednoroční lhůta mají prekluzivní povahu a jejich zmeškání vede k zániku práv. Bude proto velmi záleţet na tom, jak vykonává svoji dohledovou působnost dozorčí rada a zda bude mít včas dostatek informací nutných ke stanovení rozsahu práv, jeţ by měla být převedena na společnost. Porušení zákazu konkurence můţe být také skutkovou podstatou trestného činu – zneužití informace a postavení v obchodním styku. Toho se dopustí, „kdo s úmyslem sobě nebo jinému opatřit výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informaci dosud nikoli veřejně přístupnou, kterou získal při výkonu svého postavení, zaměstnání, povolání, anebo své funkce a jejíž zveřejnění značně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k realizaci smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím.“ Od výše takto získané částky se pak odvíjí výše trestu. Nejvyšší moţný trest je aţ 10 let odnětí svobody (za získaný prospěch 5 miliónů a více). Sankce mohou dopadat na jednatele společnosti i v dalších speciálních případech, pokud: odpovídají za škodu vzniklou porušením jejich povinností při přeměnách obchodních společností (§ 50 zákona č. 125/2008 Sb.), ručí ze zákona za splnění povinnosti k náhradě škody vzniklé ovládané společnosti v podnikatelském seskupení (§ 66 a odst15 ObchZ), se dopustí vůči společnosti jednání v nekalé soutěţi. Uvedené oprávnění společnost pozbývá v případě, ţe se ho vůči osobám, které zákaz konkurence porušily, nedovolá v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě. Ta začíná běţet dnem, kdy se o porušení zákazu konkurence dozvěděla. Právo společnosti pak zanikne nejpozději uplynutím jednoho roku od vzniku odpovědnostních práv, kdy záleţí na tom, která z uvedených lhůt dříve uplyne.
4.2. Trestněprávní odpovědnost Právní řád České republiky dosud neobsahuje úpravu trestní odpovědnosti právnických osob. Pokud tedy společnost svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty některého trestného činu, mohou být z tohoto jednání trestně odpovědní zejména jednatelé společnosti (jako statutární zástupci). Většinou však půjde o ekonomické trestné činy, u kterých k trestnosti nepostačuje zavinění ve formě nedbalosti, přičemţ prokázat úmysl jednatele spáchat trestný čin bývá značně problematické.
59
Rozsah trestní odpovědnosti jednatele v rámci obchodní společnosti je poměrně široký. Primárně se jedná o ta jednání, která úzce souvisí s činností jednatele, tedy typicky o trestné činy hospodářské. Patří sem například: porušování povinností při správě cizího majetku (§ 220 a § 221 trestního zákoníku) jde o zřejmě nejhojněji uţívané ustanovení trestního zákona ve vztahu ke statutárním orgánům, které předpokládá, ţe potenciální pachatel má buď smluvně převzatou anebo zákonem uloţenou povinnost spravovat či opatrovat cizí majetek a v případě § 220 trestního zákona jinému úmyslně způsobí škodu nikoliv malou porušením výše zmíněné povinnosti, v případě § 221 pak tuto povinnost poruší z vědomé nedbalosti a jinému tím způsobí značnou škodu. Poškozování věřitele (§ 222 trestního zákoníku) - toho se dopustí ten, kdo byť jen částečně zmaří uspokojení věřitele tím, že a) zcizí, poškodí, zatají, zničí, učiní neupotřebitelnou či odstraní část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, d) uzná či předstírá neexistující závazek nebo právo e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f) předstírá splnění závazku, nebo g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik. Zvýhodnění věřitele (§ 223 trestního zákoníku) - tohoto se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní věřitele jiného. Způsobení úpadku (§ 224 trestního zákoníku) - tohoto se dopustí ten, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, že a) činí vydání hrubě nepřiměřená majetkovým poměrům, b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru, c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům. Zpronevěra (§ 206 trestního zákoníku) - té se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. 60
Podvod (§ 209 trestního zákoníku) a zejména tedy pojistný či úvěrový podvod (§ 210 a § 211 trestního zákoníku) - tohoto se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Míra odpovědnosti jednatele odpovídá míře jeho pravomocí či povinností a je tedy do značné míry široká. V naprosté většině případů se však bude pro potrestání vyţadovat takové jednání jednatele, které je přímo namířeno ke spáchání protiprávního jednání. Na rozdíl od obchodněprávní roviny, kde je riziko a odpovědnost jednatelů poměrně vysoká, je trestněprávní odpovědnost jednatelů a členů statutárních orgánů v porovnání s ostatními státy EU a USA mírnější.
61
5.
Evropská úprava „Dynamické a flexibilní právo obchodních společností je základem pro prohlubování
jednotného evropského kapitálového trhu a pro maximalizaci výhod pramenících z rozšíření Evropské unie pro všechny členské státy Společenství.“ 67 Právní reţim společnosti s ručením omezeným se od jejího začlenění do právního řádu jednotlivých evropských států aţ donedávna výrazným způsobem nezměnil. Její relativně krátký věk poskytl menší časový prostor pro převratné změny. Hlavní roli sehrála i skutečnost, ţe podíly na ní nejsou veřejně nabízeny a nevzniká tedy tlak na ochranu osob investujících do její koupě. Úprava mohla být proto méně kogentní i aplikačně méně náročná a tedy se tato společnost mohla stát atraktivnější právní formou pro organizaci menšího a středního podnikání neţ akciová společnost.68 V poslední době dochází k prosazování výrazného reformního hnutí v oblasti právní úpravy společnosti s ručením omezením, která v některých zemích otřásá vţitou představou o jejím právním uspořádání. Kromě poţadavků praxe, volající po zjednodušení právní úpravy a omezení poţadavků na zakladatele, k ní přispěl i vývoj evropské judikatury.69 Tato skutečnost byla jedním z důvodů, které mne přivedly k myšlence rozšířit bakalářskou práci o výklad týkající se harmonizace národních obchodních práv, kdy současně dochází k rozvoji evropského obchodního práva. Evropské obchodní právo upravují celkem tři základní oblasti norem, z nichţ primární roli hraje třetí oblast, kterou je „prosazování svobody usazování obchodních společností“. I tato problematika je v této části názorně vysvětlena na rozsudcích Evropského soudního dvora, který tak zavedl svobodě usazování radikálně novou a širší interpretaci. (Zásadní význam zde má navázání na tzv. statut společnosti, tedy právní řád, podle kterého se řídí vnitřní a vnější právní vztahy společnosti.)70 Problematika páté kapitoly se úzce pojí s obsahem poslední části práce a objasňuje jisté příčiny, které současný vývoj směřující k jistému uvolnění a k většímu otevření potřebám menšího a středního podnikání v členských státech EU následuje. Aktuálnost této kapitoly podtrhuje zejména rozhodovací činnosti Evropského soudního dvora.
67
Citováno z úvodu k návrhu COM/2003/0284.
68
ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007. s. 13
69
ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007. s. 13 HABERSACK, M. Europäisches Gesellschaftsrecht. München: Beck, 2006. s. 9. 62
70
5.1. Harmonizace národních obchodních práv Koordinace a harmonizace národních obchodních práv vychází z primárního práva Evropské unie z článku 44 odst. 2g Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. K zajištění tohoto cíle jsou vyuţívány zpravidla směrnice postihující širokou oblast právní regulace od samotného vzniku obchodních společností aţ po jejich likvidaci. Jde především o regulaci akciové společnosti, avšak mnohé směrnice se týkají i společnosti s učením omezeným.71
5.1.1. Směrnice EU a jejich vliv na regulace společnosti s ručením omezeným Podle projektu Evropská komise mělo být vytvořeno celkem čtrnáct směrnic, které by na úrovni národních právních řádů harmonizovaly především ta ustanovení o obchodních společnostech, která se týkala jejich systému správy a řízení. Uvedený projekt byl však realizován jen z části, přijaty byly pouze některé směrnice, u zbylých se očekává přijetí v budoucnu. Z původních čtrnácti směrnic bych zde zmínila ty, které svou regulací ovlivňují společnost s ručením omezeným. Blíţe se pak budu věnovat komentáři Dvanácté směrnice. První směrnice Rady č. 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyţadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy (dnes článek 48 Smlouvy), za účelem dosaţení rovnocennosti těchto opatření. Desátá směrnice Rady a Evropského parlamentu č. 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností. Pozn. Podle čl. 4 odst. 1 písm. a Desáté směrnice jsou přeshraniční fúze moţné mezi společnostmi takových právních forem, které mohou fúzovat podle vnitrostátního práva daného státu. Nelze však očekávat, ţe právní řády členských států budou určovat, s kým můţe fúzovat česká společnost s ručením omezeným. Jak se pozná např. v kyperském právu, jaká korporace má stejnou právní formu s českou společností s ručením omezeným? (Desátá směrnice-příloha č. 1) Jedenáctá směrnice Rady č. 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu.
71
EISENHARDT, U. Gesellschaftsrecht. 13. vyd. München :C. H. Beck, 2007. s. 8. 63
Dvanáctá směrnice Rady č. 89/667/EHS ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem. Směrnice bylo vyuţito pro novou úpravu § 105 odst2 ObchZ. Čl. 2 této směrnice stanoví: „Až do koordinace vnitrostátních předpisů v oblasti práva koncernů mohou zákony členských států obsahovat zvláštní ustanovení nebo sankce, je-li společnost jedné osoby nebo jakákoli právnická osoba jediným společníkem některé společnosti.“ Dvanáctá směrnice výslovně počítá s tím, ţe toto ustanovení je dočasné (dokud nevznikne komunitární, resp. unijní úprava koncernového práva), a umoţňuje členským státům EU vlastní úpravu „zvláštních ustanovení nebo sankcí“ proti řetězení společností s.r.o. Citované ustanovení naopak zjevně neobsahuje ţádný zákaz řetězení s.r.o., ani nějaké doporučení v tomto směru. Členské státy mohou, ale nemusí, tuto otázku upravit pouze ve svých vnitrostátních právních řádech. Návrh Dvanácté směrnice měl za cíl „překonat rozdíly mezi národními právními řády členských států (ES) tím, že vytvoří právní instrument umožňující omezení odpovědnosti jednotlivým podnikatelům v rámci celého Společenství“.72 Účelem této směrnice bylo zavést jednotnou komunitární úpravu v oblasti jednočlenných s.r.o., a konkrétně zajistit, aby vnitrostátní právní řády všech členských států vznik jednočlenných společností umoţnily. Před přijetím Dvanácté směrnice toto některé právní řády zcela vylučovaly (např. právo anglické). Komentář podává výčet společností, uvedených v čl. 1 Dvanácté směrnice, a dále spekuluje, ţe „nebude-li možno vyjít“ z tohoto výčtu, „lze učinit předběžný (sic!) závěr, že za zahraniční s. r. o. se považuje zahraniční právnická osoba, která a) je korporací, b) její společníci nesou riziko pouze do výše své investice.....a současně podíl společníka na korporaci nemůže být představován cenným papírem.....“ 73 Pokud jde o pouţití reductio ad absurdum, i kdybychom zcela pominuli problémy jazykového výkladu, vůbec nejslabším článkem celé „extrateritoriální“ koncepce je v citovaném komentáři bez rozpaků pouţitý pojem „zahraniční společnosti s ručením omezeným“. Je bez pochyb, ţe český právní řád tento pojem nezná. Doktrína (přesněji citovaný komentář) si tedy pomáhá odkazem na čl. 1 Dvanácté směrnice, coţ by jistě bylo vhodné vodítko při hledání právních forem podobných české s. r. o. v rámci původních 72 73
Edwards, V. EC Company Law. Oxford: Clarendon Press, 1999, s. 219. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: Polygon, 2002, s. 960 64
členských států Evropské unie. Jak by to bylo se zahraniční s. r. o. u nově přistoupivších států (samozřejmě vyjma České republiky), by bylo jiţ o něco sloţitější. Definiční znaky tzv. „zahraniční společnosti s ručením omezeným“ nelze nijak objektivně určit, a to zejména pokud by se toto týkalo společností, existujících podle právního řádu státu, který není členem Evropské unie. Soud by pak měl zcela neomezený prostor k uváţení, která jednočlenná společnost splňuje definiční znaky „zahraniční s.r.o.“ a která nikoli (snad s výjimkou společností, existujících podle právního řádu členského státu Evropské unie). Přitom neexistuje ţádné zákonné či jiné právně relevantní vodítko, které by nám pomohlo zjistit, co by vlastně mělo tvořit definiční znaky „zahraniční s.r.o.“. Výčet, provedený v citovaném komentáři, je zcela arbitrární, není podloţen ţádnými argumenty a bylo by moţné se přít donekonečna, proč např. zrovna absence pravomoci vydat cenné papíry, spojené s kapitálovou účastí, by měla tvořit definiční znak „zahraniční s.r.o.“. Absenci jakéhokoliv vodítka pro určení definičních znaků „zahraniční s.r.o.“ nakonec dokumentuje i to, ţe citovaný komentář na jedné straně zařazuje mezi „zahraniční s. r. o.“ i společnost anglického práva typu Private company limited by shares or by guarantee, která můţe vydávat akcie,74 a to evidentně jen proto, ţe tento typ společnosti je výslovně uveden v čl. 1 Dvanácté směrnice. Na straně druhé pak ale citovaný komentář mezi definiční znaky „zahraniční s. r. o.“ (existující podle jiného vnitrostátního práva neţ společnosti uvedené v čl. 1 Dvanácté směrnice) uvádí i to, ţe zde „podíl společníka na korporaci nemůže být představován cenným papírem“. Takový postoj je zjevně nekonzistentní, kdyţ zmiňovaný typ anglické společnosti akcie emitovat můţe. Můţeme jen doufat, ţe se otázka výkladu § 105 odst. 2 ObchZ vyjasní v případné další odborné diskusi. Neúměrně extenzivní výklad, jenţ je zde kritizován, vyvolává zcela nepraktické překáţky pro svobodu podnikání zahraničních osob v České republice. A navíc – pokud by se tento výklad projevil v konkrétním aktu aplikace práva a měl za následek zmaření zahraniční investice v České republice,
74
Viz ustanovení (section) 2 anglického Companies Act 1985; k oprávnění vydávat akcie viz téţ ustanovení (section) 80. Akcie této společnosti mohou být emitovány v listinné či zaknihované podobě – viz ustanovení (section) 2 anglického Uncertificated Securities Regulation 1995. Tato společnost dokonce můţe veřejně nabízet akcie za podmínek stanovených v Public Offers of Securities Regulations 1995. Situace je však o něco sloţitější, neboť uvedený typ společnosti umoţňuje její existenci ve dvou formách: jako „company limited by shares“ anebo jako „company limited by guarantee“, přičemţ akcie můţe emitovat pouze prvně uvedená forma; pak pro ni ovšem platí vše, co je uvedeno v předchozích větách této poznámky. 65
mohlo by to mít za následek snad i další mezinárodní spor o porušení podmínek ochrany investic.75 Je nutno mít na paměti, ţe implementací směrnice se má dosáhnout cíle, pro který byla přijata. Směrnice nemusí být do vnitrostátního předpisu okopírována slovo od slova, ale tak, aby byl splněn cíl, pro který byla přijata. Rozsah volnosti státu při transpozici je nepřímo úměrný stupni detailnosti textu směrnice.76 Určit rozsah volnosti členského státu není vţdy jednoduché, zvláště v situacích, kdy směrnice pouţívá neurčitých pojmů, např. veřejný pořádek, standardy, nebo i výše zmíněné „zahraniční s.r.o.“. Poţadavkem pro náleţitý obsah transpozičního opatření je jeho precizní a jasná formulace, aby jednotlivci mohli znát svá práva a povinnosti, s níţ souvisí i nutnost zrušit a nezavádět rozporné právní předpisy.
5.1.2. Právní normy upravující svobodu usazování obchodních společností Mezi právnické osoby evropského práva řadíme v současné době Evropské hospodářské zájmové sdruţení (EHZS), Evropskou společnost (SE) a Evropskou druţstevní společnost (SCE). „Žádná z těchto forem se dosud nedočkala masového rozšíření a obecně je jim vytýkána nízká životaschopnost a neschopnost přinést výhody, které by motivovaly podnikatele k jejich rozsáhlejšímu využívání.“77 Úsilí jednotně upravit nadnárodní formu kapitálové obchodní společnosti organizované na principu akciové společnosti bylo v Evropském společenství patrné jiţ od přelomu padesátých a šedesátých let.78 Kompromisní úpravy, vzhledem k odlišnostem koncepcí právní úpravy jednotlivých členských států (především německé a anglické) bylo dosaţeno aţ nařízením Rady ES č. 2157/2001, o statutu evropské společnosti, které bylo do českého právního řádu začleněno zákonem č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění zákona č. 264/2006 Sb. Úprava členským státům umoţňuje, aby některé v něm výslovně uvedené otázky upravily podrobněji či odchylně.
75
RYCHLÝ, Tomáš.IPRAVNIK.CZ. Zákaz řetězení společností s ručením omezeným a (extra)teritoriální působnost obchodního zákoníku. Dostupný z WWW: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obchodni-pravo/art_3775 76 Simon, D.: La directive européenne, Dalloz, Paris, s. 49 77 BEJČEK, J., KOTÁSEK, J., KAREK, K., POKORNÁ, J., VEČERKOVÁ, E. Základy obchodního práva v Evropě. 1. vyd. Brno: Muni press, 2009. s. 92. 78 ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 100. 66
Současně s harmonizací práva uvnitř Evropské unie dochází k rozvoji evropského obchodního práva. Ulrich Eisenhart ve své knize Gesellschaftsrecht79 rozlišuje tři základní oblasti norem, které upravují komunitární obchodní právo: Harmonizaci a koordinaci národních obchodních práv. Tvorbu nadnárodních forem obchodních společností. Prosazování svobody usazování obchodních společností. Normy spadající do prvních dvou oblastí přímo regulují obchodní právo v jednotlivých členských státech ať uţ zavedením nových forem obchodních společností nebo změnami právní úpravy. Primární roli hraje třetí oblast norem, kterou je prosazování svobody usazování obchodních společností. Tato svoboda tvoří jeden z důleţitých aspektů základních svobod volného pohybu zboţí, osob, sluţeb a kapitálu, na nichţ je zaloţen jednotný vnitřní trh Evropské unie. V prostoru komunitárního práva tak vzniklo ničím neomezené konkurenční prostředí, kde mezi sebou soutěţí v atraktivnosti jednotlivé právní řády a jejich forma úpravy obchodních společností. Podnikatel si tak můţe mezi právními řády zvolit (pro svoji formu podnikání) nejvhodnější právní formu obchodní společnosti bez ohledu na státní příslušnost a členský stát, ve kterém chce podnikat. Vedle nařízení a směrnic v této oblasti představují rozhodující roli rozhodnutí Evropského soudního dvora. Značná část odborné veřejnosti je názoru, ţe právě rozhodnutí Evropského soudního dvora v kauzách Centros, Überseering a Inspire Art změní obchodní prostředí otevřením se Evropy legislativní soutěţi v oblasti obchodního práva.80 Profesor Dědič v této souvislosti uvádí: „Důsledky judikatury popsané linie Fearon-Komice v. Francie-SegersDaily Mail-Centros-Überseering-Inspire Art zdaleka přesahují rámec kolizní úpravy. Rozsudky nastartovaly nový jev v evropské úpravě, známý dosud spíše z ekonomické a právní reality ve Spojených státech amerických, totiž soutěžení právních řádů.“
81
Evropský soudní
dvůr tak zavedl svobodě usazování radikálně novou a širší interpretaci, kdyţ konstatoval, ţe kaţdá společnost zaloţená dle práva členského státu je nadána právní subjektivitou a právní způsobilostí, coţ musí být respektováno v celé Evropské unii.
79
EISENHARDT, U. Gesellschaftsrecht. 13. vyd. München : C. H. Beck, 2007. s. 7. STRUMFELS, F. „Pseudo-foregin companies“ in Germany – The Centros, Überseering and Inspire Art decision of the European Court of Justice. In Key Aspects of German Business Law. 3 vyd. Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2008. s. 63. 81 DĚDIČ, J., ČECH, P. Evropské právo společností. 1. vyd. Praha: Bova Polygon, 2004. s. 49. 67 80
5.1.3. Průlomová judikatura ESD v otázce svobody usazování U počátků utváření Evropských společností stála bezpochyby snaha vytvořit silný ekonomický svazek. Pro současné zajištění efektivního společného trhu vyvstává potřeba usnadňovat volný pohyb právnických osob (svobodu jejich usazování) v členských zemích EU. I z tohoto důvodu je právu obchodních společností v Evropské unii věnován značný prostor. Komunitární svoboda usazování inherentně reguluje problematiku přeshraničních vztahů, tedy vztahů, které obsahující mezinárodní prvek, který s sebou přináší účast hned několika osobních statutů společností a je tvořena dvěma sloţkami.82 Takzvanou primární a sekundární svobodou usazování. Zpočátku byla svoboda usazování přiznávána právnickým osobám jen ve své sekundární formě, která je zanesena v čl. 43, odst. 1, věty druhé Smlouvy o zaloţení Evropského společenství a poskytuje podnikateli právo zakládat na území jiných členských států své dceřiné společnosti. Naproti tomu primární svoboda, která je zakotvena v čl. 43, odst. 1, věty první Smlouvy o zaloţení Evropského společenství umoţňuje podnikateli, aby přemístil těţiště své podnikatelské činnosti na území jiného členského státu. Průlomovými rozhodnutími, která postupně prosazovala svobodu usazování ve větším rozsahu, jsou rozhodnutí Daily Mail, Centros, Überseering a Inspire Art. Z časového rozestupu (přibliţně dvaceti let) je zřejmé, ţe jde o postupné uvolňování, které reaguje na stále vyšší míru integrace uvnitř Evropské unie. Případ, který se týkal přeshraniční změny faktického sídla společnosti, resp. pouze práva společnosti přenést své faktické sídlo z jednoho členského státu do jiného, byl případ ze dne 27. září 1988, C-81/87, The Queen v H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust, plc. Zde se Evropský soudní dvůr vůbec poprvé zabýval otázkou, která se týkala svobody usazování obchodních společností a národních práv. V jeho rozhodnutí bylo dovozeno, ţe primární svoboda usazování dopadá výlučně na fyzické osoby, tedy ţe nezakládá právo společnosti zaloţené podle práva jednoho členského státu, aby skutečné sídlo (hlavní správu) přemístil do jiného členského státu. Je třeba uvést, ţe ESD vykládal komunitární právo vzhledem k opatřením členského státu, ze kterého společnost chtěla přemístit své sídlo a podnikatelskou činnost.
82
PAUKNEROVÁ, M. Svoboda usazování obchodních společností a mezinárodní právo soukromé ve světle novějších rozhodnutí Evropského soudního dvora. Právník, 2004, č. 12, s. 1164. 68
Sekundární změna sídla zahrnuje situace, kdy si právnická osoba ponechává své ústředí ve státě původu a zřizuje si v jiném členském státě pouze obchodní zastoupení, pobočky, nebo dceřiné společnosti. Tyto odnoţe jsou teoreticky i prakticky závislé na ústřední společnosti.83 Není ovšem podmínkou, aby společnost v původním státě vykonávala skutečnou činnost. Pobočku či zastoupení můţe zřídit i společnost, jejíţ existence je v původním státě pouze formální. Tento závěr vyplývá z judikatury ESD, resp. z rozhodnutí Centros (C-212/97, Centros Ltd. V Erhvervs – og Selskabsstyrelsen).84 Pokud ale společnost ve státě svého zaloţení ţádnou činnost nevykonává a veškeré své aktivity se odehrávají pouze prostřednictvím pobočky, ve skutečnosti to znamená, ţe i hlavní správa činnosti je realizována v jiném státě (faktické sídlo společnosti je sídlem pobočky). ESD tak chytře vyřešil problém, který s sebou přináší diskuse o moţnosti přemístění faktického, tedy primárního sídla společnosti. Otázku primárního usazení vůbec nezmiňuje, nicméně moţnost přemístit hlavní těţiště činnosti v plné míře umoţňuje. Konstrukce, kterou ESD zvolil, se tak ve skutečnosti rovná moţnosti přemístit faktické sídlo. Z tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, ţe vnitrostátní právní řády členských států nemohou obsahovat normy kolizního typu, které by ve svém důsledku omezovaly výkon svobody usazování obchodních společností. Důleţitým rozdílem oproti rozsudku ve věci Daily Mail je, ţe v tomto i dále uvedených rozhodnutích bylo posuzováno porušení komunitárního práva z pohledu státu, kam měla být umístěna veškerá či podstatná podnikatelská činnost obchodní společnosti. Případ, ve kterém se ESD zabýval moţností společnosti přemístit svou hlavní správu do jiného členského státu, byl případ Überseering (Case C-208/00, Überseering BV v Nordic Construciton Co Baumanagment GmbH [2002] E. C. R., I-9919). Německý soud se obrátil na ESD s dotazem, zda je v souladu s komunitárním právem, kdyţ je právní a procesní způsobilost společnosti posuzována podle práva státu, do kterého společnost přesunula své faktické sídlo. A to za předpokladu, ţe je tato společnost zaloţena podle práva jiného členského státu, kde má zapsáno i své statutární sídlo. Podle německého práva, resp. německých kolizních norem, měla totiţ nizozemská společnost, která přemístila své skutečné sídlo do Německa, ztratit právní a procesní subjektivitu. ESD jasně uvedl, ţe je v rozporu s komunitárním právem, aby právní i procesní způsobilost byla posuzována podle práva státu, do kterého společnost přesunula svou hlavní správu.85 Tímto rozhodnutím se ESD jednoznačně postavil proti důsledkům teorie sídla, podle níţ právní způsobilost společnosti 83
ROUSSOS, A. Realising the Free Movement of Companies. European Business Law Review, 2001, s. 8 Rozsudek ESD ze dne 16. července 1998,C-212/97 85 Überseering, par. 94 69 84
zaniká přemístěním faktického sídla. ESD dodal, ţe právní způsobilost společnosti zaloţené podle práva jednoho členského státu musí být při přesunu faktického sídla do jiného státu uznána podle práva státu zaloţení. Takovýto přístup je podle ESD nezbytný pro realizaci svobody usazování.86 Za tohoto stavu judikatury bylo netrpělivě očekáváno rozhodnutí ESD ve věci Inspire Art (Case C167/01, Judgement 30/09/2003, Karmer van Koophandel en Fabriken voor Amsterdam v Inspire Art Ltd). Principiální otázkou bylo, zda svoboda usazování převáţí nad veškerými vnitrostátními právními omezeními, která by se vztahovala na zahraniční obchodní společnosti. Šlo o to, zda můţe být obchodní společnost zaloţena podle práva určitého členského státu a následně vykonávat prostřednictvím své organizační sloţky (pobočky) podstatnou či veškerou podnikatelskou činnost v jiném „hostitelském“ členském státě bez povinnosti plnit dodatečné podmínky pro tento výkon. Můţe obchodní společnost zaloţená podle práva jednoho členského státu vyuţít skutečnosti, ţe právo jiného členského státu upravuje např. problematiku základního kapitálu či podílu zaměstnanců na řízení společnosti přísněji, a vykonávat v něm prostřednictvím pobočky podstatnou či veškerou svou podnikatelskou činnost? Je oprávněn hostitelský členský stát legislativně zakročit proti takovýmto obchodním společnostem např. tím, ţe přijme zvláštní právní předpisy za účelem upravit postavení a výkon jejich podnikatelské činnosti? A konečně, je ztíţení či znemoţnění činnosti zahraniční obchodní společnosti v hostitelském členském státě z důvodů fiskálních, zejména daňových, kvůli ochraně věřitelů a jiných třetích osob, obraně před podvody či z jiných důvodů, ospravedlnitelné? Společnost Inspire Art Ltd. byla zaloţena podle anglického práva ve formě podobné české společnosti s ručením omezeným (private company limited by shares). Měla jediného jednatele s bydlištěm v Nizozemí a oprávněním samostatně zavazovat společnost. Předmětem podnikání společnosti bylo obchodování s uměleckými předměty. Společnost zřídila organizační sloţku v Nizozemí a nechala se zapsat do obchodního rejstříku vedeného Obchodní komorou v Amsterodamu. V Nizozemí platí zákon o tzv. formálně zahraničních společnostech (dále jen „nizozemský zákon o FZS“), který upravuje právní reţim kapitálových společností s právní subjektivitou, které byly zaloţeny podle jiného neţ nizozemského práva a vykonávají činnost výlučně či podstatně v Nizozemí bez skutečné vazby na stát inkorporace. Tento zákon ukládá formálně zahraničním společnostem řadu povinností, např. uvést dodatek ke své obchodní firmě, 86
/www.epravo.cz/top/clanky/ustanoveni 70
povinnost minimální výše základního a vlastního kapitálu či povinnost vyhotovit a zveřejnit roční závěrky a výroční zprávy. Nejedná se však o omezení, která by měla primárně za cíl omezit svobodu usazování. Spíše je lze charakterizovat jako minimální, coţ má pro konečné zhodnocení rozhodnutí ESD svůj význam. Sankcí pro případ nedodrţení těchto povinností je zejména solidární odpovědnost jednatelů společně se společností. Společnost Inspire Art si však dodatek ke své obchodní firmě do obchodního rejstříku zapsat nenechala. Obchodní komora toto povaţovala za porušení zákona a poţádala příslušný soud v Amsterodamu, aby rozhodl o tom, ţe společnost Inspire Art je povinna dodatek do obchodního rejstříku nechat zapsat. Tento soud poloţil ESD několik otázek týkajících se výkladu komunitárního práva, resp. souladu nizozemského zákona o FZS s komunitárním právem: První otázka směřovala k tomu, zda je třeba vykládat čl. 43–48 SES tak, ţe uloţení dodatečných povinností vůči zahraničním společnostem nebo jejich organizačním sloţkám podle nizozemského zákona o FZS je v rozporu s komunitárním právem za situace, kdy společnost byla zaloţena v jednom členském státě za účelem získání výhod oproti společnostem zaloţeným podle práva jiného členského státu, které předepisuje přísnější pravidla neţ právo státu inkorporace. Druhá otázka směřovala k tomu, zda mění závěr na první otázku skutečnost, ţe nizozemský zákon o FZS byl přijat právě za účelem regulace společností, které svou činnost výlučně či podstatně provozují v hostitelském státě, přičemţ nemají ţádnou vazbu na stát inkorporace. Třetí otázkou se amsterodamský soud dotazoval, zda v případě kladné odpovědi na výše uvedené dvě otázky můţe být existence omezení uvedených v zákoně ospravedlněna podle čl. 46 SES nebo podle tzv. kategorických poţadavků.87 Evropský soudní dvůr měl předně vyloţit primární a sekundární právo s ohledem na ustanovení nizozemského zákona o FZS. V tomto rozsudku poněkud přestoupil roli vykladače komunitárního práva a explicitně posuzoval i slučitelnost jednotlivých ustanovení zákona o FZS s primárním a sekundárním právem. ESD se v prvé řadě opřel o jedenáctou směrnici o publicitě organizačních sloţek zřizovaných v jiných členských státech a uvedl, ţe členské státy nejsou oprávněny ukládat další povinnosti nad rámec uvedené směrnice. Dále konstatoval, ţe články 43 a 48 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství nepřipouštějí ţádnou právní úpravu členského státu, která klade 87
www.epravo.cz/top/clanky/ustanoveni 71
jakékoliv podmínky pro dceřiné společnosti obchodních společností zaloţených dle práva jiného členského státu. Konzervativnější členské státy (např. Německo) namítaly, ţe cílem těchto úprav je vyhnout se moţnému zneuţívání obchodních společností zaloţených dle práva jiného členského státu, a vyhnout se tak přísnějším ustanovením jejich právního řádu. Evropský soudní dvůr však judikoval, ţe důvody vedoucí společnost k tomuto chování nemohou být překáţkou v uplatňování základní svobody usazování. Tím ESD současně jasně konstatoval, ţe svoboda nespočívá jen v samotném zákazu diskriminace, ale i v zákazu jakékoliv regulaci volného pohybu podnikatele směrem do členského státu, i kdyby tato pravidla daný stát aplikoval na svoje podnikatele. Tento průlomový rozsudek tedy znamená definitivní vítězství inkorporační teorie.88 Praxe ukazuje, ţe mnohé podmínky uplatňování svobody usazování mohou být v detailech odlišné nejen mezi jednotlivými členskými zeměmi EU navzájem, ale i v rámci velkých a sloţitěji vnitřně strukturovaných členských státech, jako je tomu například ve Spolkové republice Německo. Výklad mnohých podmínek svobody usazování je samozřejmě komplikován nejen sloţitostí a vývojem této svobody, ale i evropské (nejen hospodářské) integrace obecně. Nezbývá proto často neţ vyčkávat, jak bude postupně některé problémy řešit například Evropský soudní dvůr, Evropská komise a další příslušné orgány. Obchodní společnosti lze nyní nalézt v členském státě, bez toho, aby k němu měly jakýkoliv vztah, coţ bylo v minulosti shledáváno hlavní překáţkou v legislativní soutěţi.89 Prosazením svobody usazování obchodních společností došlo k průlomu dosavadního legislativního monopolu ze strany zákonodárců ve vztahu k obchodním společnostem, které podnikají na území podléhajícímu jejich působnosti.90 Podnikatelům tímto vznikla legitimní cesta k odstranění hranic, které jim kladly ty nejkonzervativnější státy. Odpůrci rozhodnutí ESD mohou naopak namítat, ţe se otevírá prostor pro tzv. prázdné společnosti fungující na základě pouhých poštovních schránek nevyvíjejících ve státě inkorporace ţádnou činnost.
88
DĚDIČ, J., ČECH, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2005. s. 49. STRUMFELS, F. „Pseudo-foregin companies“ in Germany – The Centros, Überseering and Inspire Art decision of the European Court of Justice. In Key Aspects of German Business Law. 3 vyd. Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2008. s. 66. 90 DĚDIČ, J., ČECH, P. Evropské právo společností. 1. vyd. Praha: Bova Polygon, 2004. s. 50. 72 89
5.2. Soulad
českého
a
komunitárního
práva
v souvislosti
s přemístěním sídla do zahraničí Právní řád České republiky je v otázce zřizování organizačních sloţek právnické osoby zcela v souladu s komunitárním právem. Organizační sloţky zahraničních společností povaţuje za rovnocenné s českými právnickými osobami a nepodřizuje jejich tuzemské aktivity zvláštnímu omezení. Téţ v otázce emigrace obchodních společností prostřednictvím změny skutečného sídla podnikání jsou veškerá omezení obsaţená v ustanovení § 26 zcela v souladu s vývojem práva obchodních společností v rámci Evropské unie. Problémem by se mohlo stát ustanovení § 26 Obchodního zákoníku ve vztahu k imigraci. Přesun faktického sídla zahraniční společnosti do tuzemska by neměl podle vývoje judikatury ESD podléhat ţádným omezením, tedy ani omezením navázaným na existenci mezinárodní smlouvy.91 Právnická osoba by měla mít moţnost svobodně své faktické sídlo v zahraničí umístit. Z pohledu českého práva toto ovšem není zcela moţné vzhledem k ustanovení § 26 ObchZ, přijmeme-li fakt, ţe se vztahuje i na situace, které lze pod přesun faktického sídla podřadit. (Citace: § 26 „Právnická osoba založená podle práva cizího státu za účelem podnikání, která má sídlo v zahraničí, může přemístit své sídlo na území České republiky, jestliže to umožňuje mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv. To platí i pro přemístění sídla české právnické osoby do zahraničí. (2) Přemístění sídla podle odstavce 1 je účinné ode dne jeho zápisu do obchodního rejstříku. (3) Vnitřní právní poměry právnické osoby uvedené v odstavci 1 se i po přemístění jejího sídla do tuzemska řídí právním řádem státu, podle něhož byla založena. Tímto právním řádem se řídí i ručení jejích společníků nebo členů vůči třetím osobám, které však nesmí být nižší, než stanoví české právo pro tutéž nebo obdobnou formu právnické osoby.“) Přesun statutárního sídla české společnosti směrem do zahraničí není moţný právě kvůli absenci mezinárodní smlouvy, která by ho umoţnila a takovou moţnost nezajišťuje ani právo komunitární. Případná aplikace tohoto ustanovení by byla v rozporu s vývojem komunitárního práva, jelikoţ pravidla Evropských společenství mají na území členských států přednost před jejich vnitrostátními pravidly.92 Vzhledem k praktickému vyuţití tohoto ustanovení však je nutno poznamenat, ţe jeho obsah je z důvodu neexistence
91
Toto omezení je navíc zbytečnou komplikací, která můţe v praxi takové operace omezit, ne-li znemoţnit. Bylo by proto vhodnější tuto právní úpravu odstranit. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku 1. díl §1-55. 3. vydání. Praha: Linde, 2003. s. 263 92 TÝČ, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 23 73
předvídané mezinárodní smlouvy obsolentní a není tak v české právní praxi nikterak vyuţíván. V ustanovení § 26 ObchZ je pro posouzení rozhodného práva přicházející obchodní společnosti zvoleno kolizní kritérium státu zaloţení. Zásada inkorporace, která je tak českým právním řádem pro tuto situaci přijata, nikterak nezahrnuje ambici posuzovat osobní statut právnické osoby podle právního řádu státu, ve kterém má obchodní společnost své faktické sídlo (tak, jak to bylo v případě Německa v judikátu Überseering), a je tedy plně v souladu s komunitárním právem. Právní způsobilost obchodních společností se vţdy posuzuje pouze dle práva, podle kterého byla tato osoba zaloţena.93
93
TUROŇOVÁ, Jana. Ustanovení § 22 a § 26 obchodního zákoníku a jeho soulad s právem EU. Dostupný z WWW: http: //www.epravo.cz/top/clanky/ustanoveni-22-a-26-obchodniho-zakoniku-a-jeho-soulad-s-pravem- u 74
6. Právní postavení jednatele a s.r.o. ve vybraných právních úpravách Cílem této kapitoly, v návaznosti na teoretická východiska práce, je komparace české právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s právní úpravou Velké Británie a Spolkové republiky Německo. Evropský soudní dvůr se v rámci posuzování souladu národních kolizních norem práva obchodních společností s komunitárním právem přiklonil na stranu inkorporační teorie,94 a to jak při uznávání poboček zahraničních společností v jiném státě, tak v případě povinnosti členských států uznat osobní statut zahraniční společnosti bez moţnosti vlastní kogentní úpravou tento statut korigovat.95 Tímto otvírá prostor pro soutěţ právních úprav členských států o to, který z nich přitáhne nejvíce zakladatelů (prostřednictvím zaloţených společností i daňových poplatníků). Hodnocení národní úpravy se tak rozšiřuje o další kritérium, jímţ je její způsobilost obstát v konkurenci s nabídkou jiných národních úprav. Snaha uspět v této soutěţi je tak jedním z hlavních motivů současných reformních legislativních změn v oblasti práva společností.96 Ačkoli podrobný popis národních právních úprav společností s ručením omezeným není záměrem této kapitoly, přesto je nutno zmínit vţdy alespoň jejich základní fakta a následně upozornit na rozdíly vzhledem k české právní úpravě.
6.1. Britský model společnosti s.r.o., komparace s českou právní úpravou Britská obdoba české společnosti s ručením omezeným se označuje „Private Company Limited by Shares“(Ltd.). Jedná se o právnickou osobu tvořenou jednou či více osobami (horní hranice není stanovena) za účelem dosaţení podnikatelského, ale i nepodnikatelského cíle. Její kapitál není tvořen předem rozvrţenými vklady podílníků („shareholders“), tedy součet přidělených vkladů můţe být i niţší neţ základní kapitál zapsaný v rejstříku 94
Rozhodnutí ve věci C -81/87 (the Queen v. H. M.Treasury and Commissioners of Inland Revenue ex parte Daily Mail and General Trust plc.), rozhodnutí ve věci C-212/97 (Centos Ltd. v. Erhvervs-og Selskabsstyrelsen, rozhodnutí ve věci C-208/00 (Überssering BV v. Nordic Construction Co Baumanagement GmbH), rozhodnutí ve věci C-167/01, Judgement 30/09/2003, Karmer van Koophandel en Fabriken voor Amsterdam v Inspire Art Ltd) 95 DĚDIČ, J., ČECH, P. Evropské právo společností. 1. vyd. Praha: Bova Polygon, 2004. s. 30 a násl. 96 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007 s. 14 75
společností. Podílníci odpovídají za závazky společnosti do výše nesplaceného podílu a na řízení společnosti se účastní především formou hlasování o přijetí usnesení na valné hromadě. Jejich pravomoci přímo zasahovat do výkonu funkce ředitelů jsou však omezeny. V okamţiku, kdy je společnost zaregistrována do rejstříku společností tzv. „matrikářem společností“, dosáhne právní subjektivity. Jedná se o vládního úředníka, který odpovídá za registraci obchodních společností a vedení zápisů o nich, jemuţ musí být předloţena smlouva o sdruţení (Memorandum of association) a zároveň mohou být předloţeny stanovy společnosti (Articles of association ).97 Memorandum of association obsahuje základní údaje vyţadované zákonem pro vznik společnosti a pro její další činnost. Jedná se o název, sídlo, registrovanou kancelář a předmět činnosti společnosti.
Téţ musí obsahovat formulaci, ţe je ručení omezeno a musí být
specifikována původní struktura podílů. Pro Ltd. není stanoveno ţádné minimum základního kapitálu a vklady mohou být splaceny i ve více měnách či v nepeněţní formě (za nepeněţitý vklad se povaţují i sluţby). Zde bych se zmínila i o změnách základního kapitálu, v jejichţ rámci je obecně společnosti dovoleno zvláštními procedurami spojit či rozdělit základní kapitál, zrušit nevydané podíly nebo, převést podíly na akcie. Vnitřní strukturu společnosti Ltd. tvoří nejvyšší orgán, kterým je valná hromada a dále správní rada. Správní rada je sloţena s tzv. „directors“ (ředitelů, ekvivalent jednatelů), kteří jsou oprávněni jednat za společnost, a můţe jimi být i právnická osoba. Director neručí za závazky společnosti. Ručí v případě průtahů insolvečního řízení, a také pokud pokračují v uzavírání obchodů, přestoţe jsou srozuměni se skutečností, ţe společnost není sto plnit své závazky a ţe je insolvence nevyhnutelná. I v situaci, kdy jednají podvodně s úmyslem poškodit věřitele, nesou za své jednání odpovědnost. Ředitel musí jednat při výkonu svých pravomocí v dobré víře, poctivě a v nejlepším zájmu společnosti. Nesmí uţívat získané informace během své činnosti ani majetek společnosti ve svůj osobní prospěch. Při výkonu svých povinností musí uplatňovat přiměřené znalosti a péči a je zároveň odpovědný za výkon zákonných povinností, kdy jejich případné nedodrţení vede k uloţení pokuty, nebo ke ztrátě schopnosti vykonávat tuto funkci. Zvláštní postavení mají tzv. „ sledované operace mezi řediteli a společností“. Jejich účelem je zabránit neţádoucím konfliktům střetu zájmů mezi řediteli a společností. Omezení se projevují zejména v oblastech půjček od společnosti, zásadních majetkových transakcí a zájmu na podílech nebo dluhopisech. Ředitelé mají povinnost téţ upozornit společnost na 97
ADAM, J. H.: Anglicko-český ekonomický slovník, Praha, Leda 1995, s. 496 76
jakýkoliv zájem, který mohou mít oni sami nebo určité s nimi spojené osoby na podílech a dluhopisech.98 Upraveny jsou i zvláštní reţimy správy společnosti. Tento institut nastupuje v případě problémů ve vztahu k závazkům společnosti. Jedná se o různé typy smírů a narovnání řešících střet různých nároků. Za zmínku stojí pravidla pro vyhlášení konkursu. Soud musí zváţit, zda vydáním příkazu můţe být dosaţeno alespoň jednoho z těchto cílů: přežití celku nebo části společnosti, dojde k odsouhlasení narovnání, bude dosaženo výhodnější realizace aktiv společnosti ve srovnání s její likvidací.99 Hlavním účelem konkurzu není zánik společnosti, ale ochrana před věřiteli, která má zajistit zachování ţivotaschopných částí společnosti a upřednostnit dlouhodobé cíle před krátkodobými. Shrnutí Lze konstatovat, ţe prvořadou výhodou Ltd. je zejména snadný, rychlý a nikterak nákladný způsob jejího zaloţení. Není přitom nutná účast notáře a společnost je moţné zaloţit jiţ během 24 hodin. Základní kapitál Ltd. se v zakladatelské smlouvě neuvádí a s vneseným kapitálem je moţné flexibilně nakládat. Společnost lze zaloţit uţ s 1 penny a náklady za registraci společnosti do rejstříku jsou velice příznivé. V případě, ţe společnost Ltd. zakládá český subjekt, nelze opomenout vícenáklady např. za překlady či poradenství. I vzhledem k těmto výdajům však vyjde samotné zaloţení levněji. Pro Ltd. není stanoveno ţádné minimum základního kapitálu a vklady mohou být splaceny i ve více měnách či v nepeněţní formě, jejíţ hodnotu si určují sami společníci (za nepeněţitý vklad se povaţují i sluţby). Téţ je výslovně dovoleno započtení pohledávky vůči společnosti. Na druhou stranu je nutno připomenout, ţe kaţdá společnost k provozování podnikatelské činnosti jistý kapitál potřebuje. Zastavení a převoditelnost obchodních podílů je volná, i definice neveřejné nabídky je liberální. Převod nevyţaduje notářské ověření a za určitých podmínek je povoleno smluvní nabývání společností. S převodem je spojený poplatek tzv.“ Stamp duty“ ve výši půl procenta z převáděné hodnoty. Jmenování tzv. directors je oproti české právní úpravě vázáno na mnohem přísnější důvody nezpůsobilosti k výkonu funkce. Jsou odpovědni téţ za výkon zákonných povinností, mezi 98 99
THOMAS, Richard, L., (ed.): Company Law in Europe, London, Butterworths, 1992, s. 118. THOMAS, Richard, L., (ed.): Company Law in Europe, London, Butterworths, 1992, s. 275-277. 77
kterými lze uvést např. vedení náleţitého účetnictví, výročních účetních zpráv, uchovávání rejstříku podílníků, ředitelů a tajemníků, hypoték a zástav, rejstříku drţitelů dluţních úpisů a rejstřík zájmů ředitelů. Všechny tyto knihy musí být přístupné k nahlédnutí. Přísnější jsou také pravidla vyplácení výnosů mezi podílníky, pravidla publicity a striktní plnění oznamovacích povinností. Nedodrţování lhůt vede k peněţitým pokutám ředitelů společnosti a samotné Ltd. pak můţe hrozit i výmaz z rejstříku společností z úřední povinnosti. Mimo výše uvedené nevýhody se zahraniční zakladatelé Ltd. dostávají mnohdy do právní nejistoty, neboť leckdy není jasné, jaké právo se na tu kterou skutečnost pouţije, coţ můţe mít za následek nepředvídané finanční riziko.100 I přes výše zmíněné nevýhody se Private Company Limited by Shares těší stále velké oblibě podnikatelských subjektů. Například ve Spolkové republice Německo zaujímá tento typ společnosti vedle GmbH nejčastější formu společnosti s omezeným ručením. Nové průzkumy ukazují, ţe do této doby vzniklo více neţ 46.000 anglických Ltd. zaloţených přímo z Německa. V soutěţi společenských forem tvoří tak Ltd. společnosti GmbH nejsilnější konkurenci.101 Je tomu tak především v oblasti obchodu, sluţeb a transportu, stále oblíbenější je Ltd. také jako komplementář komanditní společnosti (Ltd. & Co. KG).102 Pro lepší názornost jsem text doplnila následujícími srovnávacími tabulkami.
100
GÜNDEL M., KATZORKE, B. GmbH-Reform 2008 (MoMiG). Weil im Schönbuch: HDS-Verlag, 2008. s. 13-14. 101 HAACK, H., CAMPOS NAVE, J. Die neue GmbH. Herne: Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2008. s. 49. 102 GÜNDEL M., KATZORKE, B. GmbH-Reform 2008 (MoMiG). Weil im Schönbuch: HDS-Verlag, 2008. s. 12. 78
Tabulka č. 1 : Porovnání základních rozdílů britské Ltd. a české s.r.o. Společnost s ručením omezeným
Private Company limited by Shares
Auditorské ověření účetnictví
Stanoveno spíše na ochranu třetích osob a volba auditora není podrobněji OZ upravena
Auditora volí valná hromada-je osobou, která významně chrání zájmy držitelů podílů
Dozorčí rada
Fakultativně vzniká.
Nevzniká.
Legislativně technické řešení Podíl: Dělitelnost
Základním typem kapitálové společnosti je a.s.
Jde o základní typ kapitálové společnosti
Podíl je dělitelný
Podíl je nedělitelný
Klasifikace
Podíl má v zásadě jednotnou povahu.
Děleny podobně jako akcie do tříd
Počet na 1 podílníka
Jeden
Neomezen
Převoditelnost
Silně omezena
Převoditelnost je volná a i definice neveřejné nabídky je liberální
Smluvní nabývání společností
Zakázáno
Za určitých podmínek povoleno
Podílníci/společníci – max.počet
50
Nestanoven
Postavení managementu
slabší než společníků
Fakticky silnější než podílníci
Do výše svého nesplaceného vkladu společně a nerozdílně s ostatními do výše nesplaceného základního kapitálu
Jen na požádání v případě likvidace do výše upsaného a dosud nesplaceného vkladu
Statutární orgány Jednatel(é)
Jednatelé
Ředitel(é) (boards of directors) a tajemník (secretary)
Statutární orgány – minimální počet
1 jednatel
1 ředitel a 1 tajemník
Taxativní výčet zákazu činnosti, který může zahrnout i společníky
Široká oznamovací a evidenční povinnost zájmu ředitelů na smlouvách, transakcích a cenných papírech
5 let
Nestanoven
minimum 200 000,- Kč
Nestanoveno
Nesmí být
Celková suma upsaného kapitálu může být nižší než nominální kapitál uvedený v memorandu
Ručení společníků/ podílníků
Statutární orgány společnosti – střet zájmů Vklad – čas. Limit pro upsání celé výše Základní kapitál Základní kapitál připuštění diference přidělený/zapsaný
79
Tabulka č. 2 : Výhody britské Ltd. vůči české s.r.o. Výhody britské firmy (Ltd) oproti české firmě (s.r.o.) Velká Británie = malá regulace, málo byrokracie a málo administrativních povinností Česká republika = vysoká státní regulace, vysoká byrokracie, mnoho administrativních povinností Založení firmy:
Způsob založení firmy
Na dálku, bez osobní přítomnosti
Pouze prostřednictvím notáře, ke kterému se musejí osobně dostavit všichni zakladatelé
Rychlost založení firmy
Firma bude založena do 1 dne
Firma bude založena nejdříve za měsíc
Nutnost složit vklad před založením firmy
NE
ANO, 200 000 Kč
Minimální základní kapitál
NE (od 1. 1. 2010 je zrušen)
ANO, 200 000 Kč
Nutnost výpisu z rejstříku trestů pro jednatele
NE
ANO
Nutnost výpisu z katastru nemovitostí pro potvrzení sídla
NE
ANO
Změny probíhají obratem pouhým vyplněním a odkliknutím formuláře v online aplikaci Obchodního rejstříku
Všechny změny trvají min. týdny a pouze prostřednictvím notářského zápisu
ANO, jména vlastníků firmy nejsou zveřejňována, majitele nelze z rejstříku zjistit
NE, jméno, příjmení za svobodna, rodinný stav, adresa, bydliště rodné číslo a obchodní podíl jsou veřejně dostupné informace (za celou historii firmy)
Obchodní rejstřík:
Změny v obchodním rejstříku
Anonymita majitele v rejstříku
80
Převod podílů na jiné osoby
Majitelé drží akcie na jméno, které jsou snadno a bez čekání převoditelné (není třeba žádnému úřadu převody akcií oznamovat)
Společníci drží obch. podíly, které jsou komplikovaně převoditelné (jen prostřednictvím notáře, změnu je nutné oznámit OR změna trvá týdny)
Maximální počet firem s 1 společníkem
Bez omezení
1 člověk může vlastnit maximálně 3 firmy
Může firma s jediným společníkem založit jinou firmu?
ANO
NE
Může být jednatelem právnická osoba?
ANO
Povolené obory podnikání
Britská Limited může podnikat v čemkoli bez omezení (s výjimkou několika licencovaných činností)
NE Pouze činnosti povolené živnostenským úřadem. Chce-li firma rozšířit podnikání, musí projít komplikovanou přeregistrací u notáře, na živnostenském úřadu a obchodním rejstříku (nutno dokládat kvalifikaci)
Zrušení firmy Legislativa:
Jen 3 měsíce
Měsíce až roky
Stát zasahuje do řízení firem minimálně
Stát zasahuje do řízení firem příliš, což snižuje efektivitu podnikání
Nutná registrace na finančním úřadě i neaktivních (nepodnikajících) firem
NE
ANO
Podání daňového přiznání z příjmů
Do 12 měsíců po skončení roku
Do 3 měsíců po skončení roku
Odvod daně z příjmů
Do 9 měsíců po skončení roku
Do 3 měsíců po skončení roku
Povinná registrace k DPH
Po dosažení obratu 2 mil. Kč
Po dosažení obratu 1 mil.
Státní zásahy
Daně:
103
103
Dostupný z WWW: http://www.firmavanglii.cz/vyhody-ltd 81
6.2. Německý model společnosti s.r.o., komparace s českou právní úpravou Právo české i německé má shodné kořeny v právu římském, obojí je zařazováno do románsko - germánského právního systému. Zejména v oblasti právní úpravy podnikání si jsou mnohé koncepce, zákony a konkrétní ustanovení velmi podobné. Zde má svůj velký význam skutečnost, ţe při tvorbě československého Obchodního zákoníku (v letech 19891991) bylo značně čerpáno z práva rakouského a zejména německého. Ke sbliţování dochází i díky implementaci Směrnic ES do národního práva v obou zemích. Německá obdoba české společnosti s ručením omezeným se označuje Gesellschaft mit beschränkter Haftung (GmbH). Do současné doby je ve Spolkové republice Německo registrováno víc jak jeden milion těchto společností, coţ bezesporu podtrhuje její ekonomický a společenský význam a zároveň i nejrozšířenější formu. V Německu je dokonce 20.století označováno za století útěku od akciových společností ke společnostem s ručením omezeným.104 GmbH je přechodnou formou mezi osobní a kapitálovou společností a je moţno ji zaloţit k jakémukoli účelu, který zákon připouští. Ve srovnání s českou právní úpravou nestanovuje německá úprava maximální počet společníků.105 Tito se na chodu společnosti nemusí osobně podílet, stačí, kdyţ se účastní svým kapitálem. Výhodou je nízké daňové
zatíţení,
pokud
zisk
společnosti
není
společníkům
vyplacen
(tzv.
Thesaurierungsfall),106 a také vysoká flexibilita při uspořádání právních vztahů. Hlavní problém právní úpravy GmbH byl v minulosti spatřován v nedostatečné ochraně věřitelů ohroţených především zneuţíváním samostatné odpovědnosti společnosti za její závazky a špatně fungujícím insolvenčním právem. Za nedostatečnou byla povaţována i ochrana menšinových společníků. GmbH tak vykazovala nevýhody, které ji činily neatraktivní vůči mnohým zakladatelům. Snaha k řešení uvedených problémů vedla ke sblíţení právní úpravy společnosti s ručením omezeným s úpravou akciové společnosti, a to především v postupném rozšíření povinnosti publicity i na společnost s.r.o.. V důsledku soutěţení národních právních řádů se německému společenskému právu dostalo konkurence a je nyní vystaveno značnému soutěţnímu tlaku.107 Německý zákonodárce se rozhodl přistoupit k reformě GmbH, zároveň měl, kromě jiného, moţnost inspirovat se 104
SCHMIDT, K. Gesellschaftsrecht. 4. přepracované vydání, nakl. Carl Heimans 2002, s. 760 § 105 odst. 4 ObchZ. 106 HEUEL, I. Das neue GmbH-Recht. Köln: Bundesanzeiger Verlag, 2009. s. 15. 107 HABERSACK, M. Europäisches Gesellschaftsrecht. München: Beck, 2006. s. 24-26. 82 105
v právních úpravách jiných evropských zemí (v mnohých evropských státech buď jiţ došlo k reformám práva kapitálových společností srovnatelných s GmbH, nebo jsou tyto reformy v dohlednu).108 Obecně veškerá literatura věnující se této problematice se shoduje na tom, ţe novelizaci německé společnosti s ručením omezeným způsobila sílící konkurence zahraničních právních forem obchodních společností, především konkurence ze strany anglické limited liability company.109 Právě ta tvoří GmbH v soutěţi společenských forem nejsilnější konkurenci.110 Úmyslem zákonodárce byla kompletní novelizace práva GmbH, která měla přilákat k právní formě společností s ručením omezeným malé a střední podnikatele a tím posílit hospodářskou situaci Německa. Reforma se ubírá v podstatě dvěma směry: má zvýšit přitaţlivost německé společnosti s ručením omezeným v konkurenci se zahraničními právními formami a zároveň zajistit ochranu této právní formy před zneuţíváním. Základním pramenem novelizace se stal zákon Gesetz zur Modernisierung des GmbH-Rechs und zur Bekämpfung von Missbräuchen (MoMiG)111 ze dne 23. 10. 2008, který vešel v platnost dne 1. 11. 2008, čímţ byla dokončena nejrozsáhlejší reforma právní úpravy německé společnosti s ručením omezeným od roku 1892. Minispolečnost s ručením omezeným Největší novinkou bylo zavedení tzv. haftungsbeschränkte Unternehmergesellschaft prostřednictvím § 5a GmbHG, tedy „minispolečnosti s ručením omezeným“. GmbH má ve variantě Unternehmergesellschaft zjednodušit, zlevnit a zrychlit začínajícím podnikatelům proces zaloţení GmbH. Toto byla moţná cesta, jak zvýšit atraktivitu a konkurenceschopnost právní formy GmbH, ale zároveň nesníţit její důvěryhodnost. Zákon o GmbH a všechny předpisy německého práva, které se na GmbH vztahují, se pouţijí bez dalšího i na Unternehmergesellschaft, kromě výslovné zvláštní úpravy v § 5a GmbHG.112 Tuto obchodní společnost můţeme tedy chápat jako formu společnosti s ručením omezeným, která od GmbH není samostatně oddělitelná, obě varianty jsou upraveny ve stejném zákoně, a to v GmbHG. V praxi je tato minispolečnost označována stále častěji jako „jednoeurová společnost s ručením omezeným“, jelikoţ nejniţší částkou moţného vkladu je právě jedno euro. Jakkoli je tato skutečnost pro začínající podnikatele lákavá, opačný ohlas můţe vyvolat zejména 108
BIRKENDAHL Ch. F. Reform des GmbH-Rechts. Baden-Baden: Nomos, 2009. s. 23-25. EISENHARDT, U.Gesellschaftsrecht. 13. vyd. München : C. H. Beck, 2007. s. 368. 110 HAACK, H., CAMPOS NAVE, J. Die neue GmbH. Herne: Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2008. s. 49. 111 Zákon o modernizaci právní úpravy společností s ručením omezeným a potírání případů zneuţívání 112 BT-Ds. 16/6140, s. 31 a násl. 83 109
u potenciálních obchodních partnerů. Příliš nízký základní kapitál téţ signalizuje, ţe společnost není vybavena dostatečnými finančními prostředky, a ţe její zakladatelé sami nevěří v její budoucnost a serióznost. Proto nechtějí riskovat svůj majetek a vloţit jej jako základní kapitál.113 Nedostatečná výše základního kapitálu představuje velké riziko i pro jednatele. V případě, ţe se majetek společnosti dostane do mínusu a společnost během tří týdnů nebude schopna realizovat příjmy, je povinností jednatele podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle § 15a InsO. V případě, ţe tak neučiní a provozuje obchody společnosti dál, riskuje trestní stíhání podle § 15a odst. 4 a 5 InsO, osobní odpovědnost za náhradu škody vzniklou věřitelům podle § 823 odst. 2 BGB ve spojení s § 15a odst. 1 InsO a konečně i ručení vlastním majetkem za škody vzniklé společnosti podle § 43 GmbHG.114 Haftungsbeschränkte Unternehmergesellschaft je nutno chápat jako GmbH, která můţe být zaloţena se základním kapitálem niţším neţ 25 000 €, jeţ má postupně našetřit.115 Kaţdoročně musí být vyčleněna čtvrtina ročního zisku na zvýšení základního kapitálu, a to aţ do hodnoty výše zmíněných 25 000 €. Toto opatření má příznivý dopad na ekonomiku a pomáhá drobnému podnikání. Nabízí se však otázka, jak dlouho to bude daným společnostem trvat. „Minispolečnost s ručením omezeným“ si můţe zaloţit kaţdý podnikatel bez ohledu na to, v jakém oboru pracuje. Hlavní výhodou je moţnost omezení ručení při podnikatelské činnosti a oddělení soukromého majetku od firemního, z čehoţ plyne i jistá ochrana podnikatele před riziky. Aby německá GmbH neztratila svoji schopnost ručit věřitelům, nevyuţil německý zákonodárce sníţení výše základního kapitálu. Ač se na první pohled částka 25 000 € (přibliţně 600 000 Kč) můţe zdát oproti české společnosti s ručením omezeným vysoká, v porovnání s ostatními státy například Švýcarskem, kde je výše základního kapitálu 20 000 švýcarských franků116 (tedy přibliţně 380 000 Kč), Rakouskem, kde je výše základního kapitálu 35 000 Euro (přibliţně 910 000 Kč), jiţ tento rozdíl není tak značný. Naopak se v této souvislosti základní kapitál české společnosti s.r.o. můţe jevit jako nízký. Vzhledem k rozdílné kupní síle a ţivotní úrovni v jednotlivých státech není třeba tyto odlišnosti dále zdůvodňovat. 113
MIRAS, A. Die neue Unternehmergesellschaft. München: Verlag C. H. Beck, 2008. s. 17. MIRAS, A. Die neue Unternehmergesellschaft. München: Verlag C. H. Beck, 2008. s. 20-21. 115 BT-Ds. 16/6140, s. 31 a násl. 116 Gesellschaft mit beschränkter Haftung. [online]. Wikipedia, 22. 3. 2010 [cit. 2010-01-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/GmbH. 114
84
Graf č. 1: Procentuální zastoupení nově založených obchodních společností v SRN (2008-2009) Procentuální zastoupení nově založených obchodních společností ve Spolkové republice Něm ecko v letech 2008-2009
2008 - 2009
0%
58,4%
10%
20%
30%
25,5%
40%
Německá společnost s ručením omezeným
50%
60%
70%
16,0%
80%
90%
100%
Minispolečnost s ručením omezeným
Zahraniční obchodní společnosti (anglická Limited) 117
Procentuální porovnání podtrhuje domněnku, jak zásadní vliv mají zahraniční obchodní společnosti na úpravu německé s.r.o. Graf vypovídá o kladném přijetí nové „minispolečnosti s ručením omezeným“, která se v soutěţi právních forem jeví jako konkurenceschopná. Jak vysoký stupeň důvěryhodnosti si v porovnání s vyhledávanou Ltd. získá a jaký trend přinesou příští léta, bude zajímavé sledovat. Podnikatelům, kteří v průběhu svého podnikání nebudou vysoký kapitál potřebovat, se tímto také otvírá moţnost volby. Zda si Limited i nadále zachová svoji oblíbenost a nakolik vejde v běţnou praxi zakládání konkurenční „minispolečnosti“ nám prozradí příští statistiky. Z mého pohledu představují „jednoeurové společnosti s ručením omezeným“ zajímavou cestu k podnikání i pro Čechy, jelikoţ naše právo obdobu této společnosti nezná. Nová úprava německého obchodního zákoníku dává moţnost začít s podnikáním rychle a jednoduše, bez velkých investic do základního kapitálu. Pokud by tyto výhody českého zájemce o podnikání
117
Handelsregister :Unternehmen_bundesweit_2009 [online]. Berlin: IHK Berlin, [cit. 2010-02-02]. Dostupné z WWW: http://www.berlin.ihk24.de/produktmarken/recht_und_fair_play/Handelsregister/Statistik_HandelsregisterEintragungen/HR_2009/Statistik_Handelsregister-Eintragungen.jsp>. 85
nalákaly, je nutné počítat s jazykovou bariérou a také se znalostí tamějších pravidel. To samé však platí i v případě volby anglické Limited. Vzorové stanovy Základem pro zaloţení většiny společností je sepsání stanov, respektive společenské smlouvy. Usnadnění této procedury, a to i pro podnikatele neznalé práva s sebou přinesly „vzorové zakládací stanovy“. Jejich uţití vede nejen k vyššímu stupni harmonizace všech podání, (jelikoţ Rejstříkový soud nemusí vznášet doplňující dotazy), ale téţ k významným úsporám nákladů. Je-li pouţit tento vzor, není jiţ potřeba vyhotovení notářského zápisu, ale pouze úřední ověření podpisů. Zavedení zjednodušeného řízení prostřednictvím vzorového protokolu je určeno pro standardní případy zaloţení společnosti, typicky pro malé a střední podnikatele. Pokud si chtějí zakladatelé upravit vztahy ve společnosti odchylně, nemohou vzorového protokolu pro zaloţení společnosti vyuţít. V případě jeho pouţití by riskovali, ţe společenská smlouva nebude přizpůsobena individuálním potřebám společníků. Rozhodne-li se společnost pro úpravy později, můţe je provést změnou společenské smlouvy podle § 53 a § 54 GmbHG, která vyţaduje formu notářského zápisu. Při změně jednatele nebo jmenování dalšího jednatele není formy notářského zápisu třeba, neboť usnesení o jmenování jednatele není součástí společenské smlouvy. Odborná literatura se ke vzorovým protokolům staví rozporně. Vítá povinnost ověření formou notářského zápisu (a v souvislosti s tím povinnost notáře podat elektronickou ţádost o zápis společnosti do obchodního rejstříku) a oznámit zaloţení společnosti finančnímu úřadu. Na druhou stranu vzhledem k tomu, ţe vzorový protokol obsahuje pouze minimální náleţitosti společenské smlouvy, od kterých se nelze odchýlit, ani v nich nelze nic upravit, bude zpravidla vyuţíván jen při zaloţení společnosti jednočlenné.118 Česká právní úprava s.r.o. existenci vzorových protokolů nezná.
118
POKORNÁ, Alena. PRÁVNICKÉ FÓRUM. Reforma GmbH – změny v procesu zaloţení společnosti. Dostupný z WWW: http://www.pravnickeforum.cz/dokument/nahled-dokumentu/doc-d28787v35947p1reforma-gmbh-zmeny-v-procesu-zalozeni-spolecnosti 86
Jednatel a potírání zneužívání Právní postavení jednatele společnosti s ručením omezeným je v německém právu slovně jinak definováno, neţ v právu českém.119 Na rozdíl od znění německého zákona, dle jehoţ § 35 odst.1GmbHG jednatel společnost zastupuje, je podle českého obchodního práva jednatel statutárním orgánem společnosti, tzn., ţe jeho jednání je vlastním jednáním společnosti.120 Jedná-li za obchodní společnost někdo jiný neţ statutární orgán (prokurista, vedoucí organizační sloţky, zplnomocněný zástupce), pak jedná jako její zástupce. Právní účinky tohoto zástupčího oprávnění jednatele v německém právu a jednání jednatele podle českého práva jsou stejné, tj. přímo zavazují, resp. opravňují společnost.121 Jistý rozdíl lze dovodit ze znění § 13 odst2 ObchZ, který stanoví, ţe jednání jednatele je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku, a zněním § 36 GmbHG, který zavazující účinky pro společnost stanoví i bez ohledu na to, zdali jednatel formálně výslovně jednal jménem společnosti, lze-li to dovodit z okolností. 122 Problematika právních účinků jednání jednatele, jeţ je jmenován usnesením valné hromady, avšak (např. z důvodu odmítnutí spolupráce bývalého jednatele) nikoli zapsán v obchodním rejstříku, by si rovněţ zaslouţila bliţší výklad, to ale vzhledem k rozsahu této práce není moţné. Předpoklady pro výkon funkce jednatele v českém právu, odkazuje § 135 odst. 2 ObchZ na ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ. (viz. Kapitola 2.1. a 2.2.) Německé právo upravuje funkci jednatele v § 6 GmbHG. Odstavec první a druhý nám říká: (1)„Společnost musí mít jednoho nebo více jednatelů.“ (2) „Jednatelem může být pouze fyzická osoba s neomezenou způsobilostí k právním úkonům.“ Odstavec následně upravuje předpoklady pro výkon funkce jednatele a jeho jmenování. Dosavadní důvody k odvolání jednatele byly rozšířeny o odsouzení za průtahy v konkurzním řízení, padělání dat a jejich zkreslování, uvádění nepravdivých údajů a také odsouzení na základě obecných skutkových podstat trestných činů ve vztahu k podniku. Ačkoli obchodní zákoník zmiňuje některá práva a především povinnosti jednatele k obchodní společnosti i ke konkrétním společníkům, zákonné ručení jednatele vůči třetím osobám nezakládá. V této souvislosti je zajímavé srovnání s obchodním právem Spolkové republiky Německo, kde se na základě mnohaletých zkušeností a rozvinutého trţního systému, institut 119
KOUBOVÁ, Jana. Osobní ručení jednatele v německém obchodním právu. Právní rozhledy 1/1997, s. 26 §13 odst. 1 a §133 odst1 ObchZ 121 §36 GmbHG 122 KOUBOVÁ, Jana. Osobní ručení jednatele v německém obchodním právu. Právní rozhledy 1/1997, s. 26 87 120
osobního ručení jednatele společnosti s.r.o. za její závazky v určitých případech vyvinul. V porovnání s českou právní úpravou nalezneme rozdíl v § 6 GmbHG odstavci pátém, který o ručení společníků pojednává. Tento odstavec doslovně uvádí: “Společníci, kteří přenechají úmyslně nebo z hrubé nedbalosti vedení společnosti osobě, která nemůže být z výše uvedených důvodů jednatelem, ručí společnosti solidárně za škodu způsobenou tím, že tato osoba poruší povinnosti, které vůči společnosti má.“ Tím má být zamezeno obcházení § 6 odst. 2 GmbHG o důvodech vyloučení z činnosti jednatele a v důsledku toho i k posílení ochrany věřitelů. Na základě výkladu zákona a soudních rozhodnutí rozlišujeme následující možnosti osobního ručení jednatele: vyvolání klamavého zdání, zneuţití osobní důvěryhodnosti, ručení na základě vlastních obchodních zájmů (culpa in contrahendo), porušení zákazu konkurence, neohlášení konkursu, deliktní škody, tzn. odpovědnost za porušení organizačních a jiných povinností (všechny tyto uvedené moţnosti by si zaslouţily podrobnějšího výkladu a uvedení konkrétních příkladů soudních rozhodnutí). Tato záruka není splněna, jestliţe je základní kapitál v důsledku ztrát sníţen a nastává předluţení. V tomto případě zakazuje německé právo pokračování podnikatelské činnosti společnosti a předpokládá vyuţití aktivního jmění, jeţ je ještě k dispozici, k účelům uspokojení věřitelů společnosti. Jednatelé ručí za vyplácení finančních prostředků společníkům v době úpadku či hrozícího úpadku společnosti. Ručí nejen za vyplácení peněz provedené po zjištění platební neschopnosti nebo předluţení společnosti, ale i za vyplácení peněz společníkům, jeţ povede k platební neschopnosti nebo předluţení. Z uvedených důvodů se doporučuje společnostem a hlavně jednatelům, vést velice důkladný plán likvidity společnosti. Nová právní úprava bojuje různými prostředky proti případům zneuţívání, známým především z praxe. Mezi zásadní prostředky, které se vztahují ke statutárnímu orgánu společnosti patří: Jednatelé, kteří přispějí k vytunelování společnosti společníky a tím přivodí platební neschopnost společnosti, nesou nyní větší odpovědnost. Jednatelé ručí za vyplácení finančních prostředků společníkům v době úpadku či hrozícího úpadku společnosti, za vyplácení peněz provedené po zjištění platební neschopnosti nebo předluţení společnosti, ale i za vyplácení peněz společníkům, jeţ povede k platební neschopnosti nebo předluţení. Z uvedených důvodů se doporučuje společnostem a hlavně jednatelům vést velice důkladný plán likvidity společnosti. 88
Nemá-li společnost vedení, tj. nemá-li ţádného jednatele a dostala se do platební neschopnosti, je kaţdý společník namísto jednatele povinen podat návrh na prohlášení konkurzu, pokud se dozví o důvodu platební neschopnosti nebo o skutečnosti, ţe společnost nemá vedení. Jednatelům je uloţena povinnost podat návrh na konkurz i tehdy, pokud platby společníkům způsobí platební neschopnost společnosti § 35 GmbHG chrání nově jistotu v obchodním styku tím, ţe usnadní doručování. Pokud nemá společnost ţádného jednatele, jejím zástupcem je kaţdý společník. Má-li společnost dozorčí radu, je zastoupena jejími členy. Jednatelem se nemůţe stát osoba, která se provinila proti hospodářskému trestnímu právu. Toto platí i tehdy, pokud byla za tuto trestnou činnost odsouzena v zahraničí. Moţnosti zneuţití české úpravy společnosti s ručením omezeným jsou zejména pro výše uvedené nedostatky přímo vyhledávány. Přemístění skutečného sídla do zahraničí Aby vzrostla přitaţlivost společnosti s ručením omezeným na trhu nejen při jejím zakládání, ale i v průběhu její činnosti, byl novelizací MoMiG § 4 GmbHG celkově přepracován, a zrušení druhého odstavce tohoto paragrafu umoţnilo volbu skutečného sídla, které se nemusí nutně shodovat se statutárním sídlem společnosti. Toto administrativní sídlo se můţe nacházet i v zahraničí, čímţ se rozšířil prostor působení pro německou společnost s.r.o. také do ostatních členských států EU a obchodní činnost se můţe rozvinout i za hranice Německa. Tím se tato forma stala velice atraktivní moţností např. pro německé koncerny, které uţ nemusí zakládat dceřiné společnosti dle místního práva, ale mají moţnost je zaloţit v jim známé právní formě německé společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k výše uvedenému lze předpokládat, ţe tato moţnost bude vyuţívána čím dál víc. Pokud vezmeme v úvahu ekonomickou sílu Německa a široké propojení kapitálu s naší republikou, je pravděpodobné, ţe právě tato část reformy nastartuje zcela nový trend zakládání německých s.r.o. v České republice. Zvýšení transparentnosti u obchodních podílů Nově je za společníka povaţována jen osoba, která je zapsána do seznamu společníků předkládaného obchodnímu rejstříku (§16 GmbHG). Zákonodárci doufají, ţe tímto způsobem půjde lépe zabránit případům zneuţití jako např. praní špinavých peněz, neboť struktura podílníků je transparentnější. Seznam společníků je vodítkem pro nabytí obchodního podílu v dobré víře. Nabyvatel obchodního podílu se tak můţe spolehnout, ţe osoba zapsaná v seznamu společníků je skutečně téţ společníkem. V tomto případě si novelizace společnosti 89
s ručením omezeným vzala vzor z registru akcií týkající se akciových společností. Tak vznikl analogicky registr společníků. Zajištění Cash-poolingu (interní financování v rámci skupiny) Cash-pooling je podstatnou součástí centrálního financování koncernových společností. Slouţí k vyrovnávání likvidity mezi jednotlivými podniky ve skupině. Zpravidla se převádějí peněţní prostředky z dceřiných společností na mateřskou společnost za účelem společné správy těchto prostředků. Dceřiné společnosti na oplátku získají vůči mateřské společnosti nárok na vrácení.123 Nedávná judikatura Spolkového soudního dvora ohledně přípustnosti Cash-poolingu nevnesla do praxe příliš právní jistoty. Novelizace MoBiG zavádí jednu obecnou právní úpravu, která má Cash-pooling zaručit a učinit ho bezpečnou právní základnou jak pro splácení základního kapitálu, tak pro jeho udrţování. Tato úprava vzbuzuje nejvíce očekávání v oblasti průmyslu. V českém právu komplexní úprava Cash-poolingu zatím chybí. Shrnutí Současná právní úprava Spolkové republiky Německa se i přes dílčí výhrady jeví jako zdařilá. Proces zaloţení německé společnosti s ručením omezeným se povedlo urychlit a v jistých aspektech zjednodušit. Podmínky pro výkon funkce jednatele byly zpřísněny a deregulace některých ustanovení naopak zvýšila flexibilitu práva GmbH. Vyzdvihnout lze také nová ustanovení, kterými je posílena ochrana věřitelů. Výstiţný komentář k současné právní úpravě podala spolková ministryně spravedlnosti Brigitte Zypries:„S dokončením dlouho očekávané reformy je nová právní úprava společnosti s ručením omezeným připravena pro 21. století. Konkurenceschopnost společnosti s ručením omezeným v souvislosti s mezinárodním porovnáním velmi posílila. Tato reforma je reformou moderní, štíhlou pro střední stav. Důvody existence německé společnosti s ručením omezeným stojí v budoucnu i na tom, že vznikla její nová „nástupní“ varianta minispolečnosti s ručením omezeným. Nejde jen o to, že založení společnosti s ručením omezeným bude jednodušší, rychlejší, s nižšími náklady ale také se nová úprava společnosti s ručením omezeným stala 123
INVESTOR WORDS : Definition [online]. 2. 2. 2010 [cit. 2010-02-02]. Dostupný www.investorwords.com/6442/cash_pooling.html.
90
z: WWW : http://
souhrnně modernější a vhodnější pro denní praxi. Jelikož je atraktivita společnosti s ručením omezeným závislá i od toho, jak je chráněn věřitel v případě krize či insolvence společnosti, byla posílena ochrana proti tomuto případnému zneužití.“124 Z pohledu české společnosti s ručením omezeným se, v porovnání s německou právní úpravou, nevýhodou jeví nemoţnost flexibilní volby základního kapitálu či vyuţití vzorových stanov, které naše úprava nezná. Také komplexní úprava v oblasti Cash-poolingu a nedostatečné postihy týkající se zneuţívání společnosti s.r.o. k protiprávnímu jednání zatím chybí. České a německé obchodní právo si je velmi blízké. Pravděpodobnost, ţe se česká společnost s ručením omezeným bude potýkat s podobnými problémy jako tento typ společnosti německé je zcela jistá. Právě tato forma německé obchodní společnosti byla mezi prvními doslova donucena nově vzniklými moţnostmi k reformě. Sama novela je tou nejlepší ukázkou slabých míst i české společnosti s ručením omezeným a můţe být inspirací pro připravovanou novelu v České republice. Závěrem lze shrnout, ţe aţ doposud nebyla zahraniční konkurence obchodních společností pro české obchodní společnosti obávanou konkurencí. Otázkou zůstává, jak dlouho bude česká společnost s.r.o. odolávat zdařilé reformě GmbH ve Spolkové republice Německo.
6.3. Vymezení zjištěných poznatků Účelem této podkapitoly není podrobně opakovat to, co bylo jiţ dříve vyřčené, proto bude omezena na konstatování zjištěných poznatků a celkové zhodnocení dané problematiky. Nevýhodou UG (Haftungsbeschränkte Unternehmergesellschaft) ve srovnání s britskou Limited je, ţe se jedná o zcela novou formu společnosti, která ještě není v právním povědomí, coţ prozatím platí i pro Spolkovou republiku Německo. Ten, kdo v blízké budoucnosti UG zaloţí, se tedy bude muset připravit na případnou nedůvěru a nejistotu, kterou mezi jeho obchodními partnery tato nová, zatím neznámá forma společnosti můţe vyvolávat. Naopak případným obchodním partnerům UG (věřitelům) lze doporučit vyšší obezřetnost v obchodním styku s touto formou společnosti, která nedisponuje ţádným nebo pouze zanedbatelným základním kapitálem.
124
ZYPRIES, B. GmbHG-Recht Reform. In BMJ Newsletter 30. 10. 2008. 91
Na druhou stranu je nutné konstatovat, ţe nová úprava UG pro případ zneuţití znamená i značné sníţení rizik pro věřitele, a to zejména z důvodu zakotvení nové povinnosti společníků podat návrh na zahájení insolvenčního řízení v případě úpadku společnosti, která nemá ţádného jednatele. Dále i díky nové povinnosti společnosti týkající se zápisu adresy pro doručování do obchodního rejstříku, coţ by mělo problémy v této oblasti eliminovat.125 V této souvislosti je nutno mít na paměti i méně příznivé zkušenosti se společnostmi Ltd., které ukazují, ţe podnikatelské plány uskutečňované prostřednictvím této právní formy často nejsou ţivotaschopné. Stále zde převládá argument, ţe by společnost měla mít k započetí své podnikatelské činnosti k dispozici určité minimální vlastní prostředky, coţ vedlo i k zachování minimální hranice základního kapitálu GmbH ve výši 25 000 €. UG je tak určitým kompromisem, kde zákonodárce musel spojit dva protichůdné cíle, a sice ochranu věřitelů na jedné straně a usnadnění zahájení podnikatelské činnosti na straně druhé. Německá i britská úprava společnosti s ručením omezeným by v mnoha ohledech mohla inspirovat i českého zákonodárce. Správný směr udávají opatření proti zneuţívání právní formy společnosti s ručením omezeným. Inspirací by mohlo být především zavedení povinnosti podat návrh na zahájení insolvenčního řízení i pro společníky nebo i případné odpovědnosti za obchodní vedení společnosti, která právě nemá ţádného jednatele. Současná právní úprava společnosti s ručením omezeným v Německu je značně dostupnější a v mnoha ohledech i výhodnější neţ v ČR, kde stále platí zákonná povinnost sloţit základní kapitál v minimální výši 200 000 Kč. “Nově zavedená možnost přesunout skutečné (administrativní) sídlo německé GmbH do ČR může znamenat i jisté ohrožení české s. r. o. Němečtí investoři by se tak např. mohli snažit vyhnout některým známým záludnostem českého obchodního práva, jako např. zákazu konkurence § 196 a ObchZ či zákazu řetězení podle §105 odst. 2 ObchZ. “ 126 České společnosti s ručením omezeným tím tak vzniká další významný konkurent, který je navíc, oproti britské společnosti „Limited”, z příbuzného právního řádu. Aţ budoucnost ukáţe, zda a nakolik se toto tvrzení naplní.
125
BRAUN, Arthur, LINHART, Tomáš. Velká reforma německého zákona o společnostech s ručením omezeným Právní rozhledy 4/2009, s. 130 126 BRAUN, Arthur, LINHART, Tomáš. Velká reforma německého zákona o společnostech s ručením omezeným Právní rozhledy 4/2009, s. 130 92
Při zpracování této kapitoly bylo překvapivé, jak málo odborných článků a publikací, které by výslovně reagovaly na tuto problematiku, existuje. Dá se tedy celkově usuzovat, ţe jev soutěţení právních řádů a vliv zahraničních obchodních společností na české obchodní společnosti nedosahuje stále potřebné intenzity, aby vzbudil větší zájem odborné veřejnosti či zákonodárce. Jednou z příčin absence zájmu by mohla být výše zmíněná nedostatečná informovanost veřejnosti a nedostupnost především české literatury a publikací, které by porovnaly českou právní úpravu společnosti s ručením omezeným s úpravou obdobných společností v zahraničí. Dokud bude chybět obecné povědomí potenciálního zájemce (o zaloţení společnosti) o tom, ţe existuje moţnost jiné právní formy, vhodnější a výhodnější pro danou podnikatelskou činnost, nelze růst zájmu o tuto problematiku očekávat. Jako další důvod se nabízí „spokojenost“ s naší současnou právní úpravou, nebo spíše fakt, ţe sloţitosti při zakládání zahraniční společnosti (jazyková bariéra, vícenáklady apod.) či nejistota zastíní případné nevýhody zaloţení české spol. s ručením omezeným. V současné době, bohuţel, neexistují v České republice ţádné oficiální statistiky o nově vznikajících obchodních společnostech, proto se nedá zjistit podíl zahraničních obchodních společností v ČR, trendy či jejich struktura a tím podpořit nosné myšlenky fakty.
93
Závěr Odborné publikace týkající se nejrozšířenější formy obchodní společnosti s ručením omezeným se těší jiţ delší dobu značnému zájmu čtenářské veřejnosti, především z řad advokátů, komerčních právníků či samotných podnikatelů. Vzhledem k jejímu významu a právním důsledkům jednání je pak potřeba věnovat zvláštní pozornost především statutárnímu orgánu této společnosti. Současná problematika právního postavení jednatele je z hlediska obchodního práva stále aktuální, především díky harmonizaci s právem EU. Jasná a správná interpretace právní úpravy statutárního orgánu se následně odráţí v kaţdodenní praxi a tím ovlivňuje i hospodářství a ţivotní úroveň země. Výčet oblastí, kterým jsem se ve své práci věnovala, není zdaleka taxativní. Značná obsaţnost dané problematiky neumoţňuje její kompletní a podrobné zpracování, coţ s ohledem k četnosti odborné literatury, publikací, zákonů apod. ani není moţné. Cílem práce byla snaha komplexně obsáhnout právní úpravu jednatele s.r.o. a zaměřit se na ty právní instituty, které jsou pro dané téma stěţejní a v praxi bývají mnohdy oblastí častých sporů. První čtyři kapitoly jsou zaměřeny na vymezení teoretických aspektů a základních právních institutů souvisejících s pojmem jednatele ve společnosti s.r.o. Pátou část jsem do své práce zakomponovala s jistým úmyslem. Umoţní čtenáři pochopit současný vývoj směřující k uvolnění a k většímu otevření se potřebám malého a středního podnikání v členských státech EU, o kterém pojednává navazující kapitola. Zároveň objasňuje příčiny, které následně vedly k jevu „soutěžení právních řádů“ a tím i k současnému vývoji a regulacím společností s ručením omezeným v členských státech EU. Jedná se především o koordinaci a harmonizaci národních obchodních práv vycházejících z primárního práva Evropské unie, kdy současně dochází k rozvoji evropského obchodního práva. Tu upravují tři základní oblasti norem, z nichţ hlavní roli hraje třetí oblast „prosazování svobody usazování obchodních společností“. Tato problematika a její vývoj je v této části názorně vysvětlena pomocí rozsudků Evropského soudního dvora. Interpretaci svobody usazování k úpravě právních řádů členských států, které se vedle sebe nacházejí v konkurenčním boji vedoucím ke sbliţování těchto úprav i k uvolnění překáţek v mobilitě usazování osob, povaţuji za velmi zajímavou a aktuální. Zde nemohu souhlasit s názory těch, kteří soutěţení povaţují za škodlivé a vedoucí k laxnějším právním úpravám či k sniţování ochrany subjektů, které vstupují se společnostmi do právních vztahů. Pro 94
budoucnost bude jistě nezbytné, aby změny v právních řádech reagovaly rychleji na dynamiku rozvoje současné společnosti, a aby byl zákonodárce dostatečně rychle schopen rozpoznat její potřeby a vytvořit právní úpravu maximálně atraktivní. Závěrečná kapitola se věnuje komparaci právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s úpravou Velké Británie a Spolkové republiky Německo. Je pravděpodobné, ţe zejména tyto dvě právní úpravy by mohly být v budoucnu v mnoha směrech inspirací a jistou předlohou pro českého zákonodárce. S ohledem na rozsah práce jsem se zde zaměřila na porovnání především základních právních institutů. Při zpracování této kapitoly mne překvapila absence české literatury, která by se touto problematikou přímo zaobírala. Z toho je moţno dovodit, ţe vliv zahraničních obchodních společností na české obchodní společnosti nedosahuje stále potřebné intenzity, aby vzbudil větší zájem potencionálních podnikatelů, odborné veřejnosti či českého zákonodárce. V mnoha zemích je jiţ nyní postup při zahájení podnikání jednoduchý a cenově dostupný. K výraznému sníţení administrativní náročnosti dochází v posledních letech i v dalších zemích Evropské unie, přesto právě většina z nich má stále ještě velký prostor pro její zlepšování. Pokud je počáteční administrativní postup časově, administrativně a finančně náročný, podporuje korupci, přesun výdělečné činnosti do šedé ekonomiky nebo přesun podnikatelské činnosti do jiné země. Zvolené téma bakalářské práce mne přimělo nastudovat velkou spoustu nejen české, ale i zahraniční odborné literatury. Uchopení dané problematiky v širších souvislostech, s ohledem na současné aktuální dění, jistě vzbudí zájem čtenáře o další hlubší informace vztahující se k danému tématu. Před samotným zakončením této práce bych shrnula, ţe cíle, taxativně uvedené v úvodu, se mi podařilo naplnit. Závěrem budu citovat výstiţná slova profesora J. Dědiče:„Není nutné přeměnit Českou republiku na korporační středoevropský ráj, podobný např. americkému Delaware, který se stane oblíbeným cílem „nákupů právních řádů“. Na to zřejmě nebude ani dost sil ani knowhow. Bylo by však chybou rezignovat na vytvoření alespoň takového právního řádu, který by byl dostatečně atraktivní pro domácí podnikatelské prostředí, aby mohl čelit masovému korporačnímu exodu z území své teritoriální působnosti.“127
127
DĚDIČ, J., ČECH, P. Evropské právo společností. 1. vyd. Praha: Bova Polygon, 2004. s. 66. 95
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Tištěné monografie 1.
ADAM, J. H.: Anglicko-český ekonomický slovník, Praha, Leda 1995.
2.
BEJČEK, J., KOTÁSEK, J., KAREK, K., POKORNÁ, J., VEČERKOVÁ, E. Základy obchodního práva v Evropě. 1. vyd. Brno: Muni press, 2009.
3.
BIRKENDAHL, Ch. F. Reform des GmbH-Rechts. Baden-Baden: Nomos, 2009.
4.
BEHRENS, P. Die Gesellschaft mit Beschränkter Haftung im internationalen und europäischen Recht. 2. přeprac. vyd. Berlin: de Gruyter, 1997.
5.
ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. ASPI ID: LIT27433CZ
6.
DĚDIČ, J., ČECH, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo? 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2005. ISBN 807273-122-X.
7.
DĚDIČ, J., ČECH, P. Evropské právo společností. 1. vyd. Praha: Bova Polygon, 2004
8.
DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: Polygon, 2002.
9.
DVOŘÁK, T. Přeměny obchodních společností a družstev. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008. ISBN 978-80-7357-376-8.
10. DVOŘÁK, P. Společnost s ručením omezeným, Praha: ASPI, 2005. ISBN 978-80-7357344-7. 11. DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Jednání společnosti. ASPI. 2002, ASPI ID: LIT26725CZ. 12. EDWARDS, V. EC Company Law. Oxford: Clarendon Press, 1999. 13. EISENHARDT, U. Gesellschaftsrecht. 13. vyd. München : C. H. Beck, 2007. 14. ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs Obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 617 s. ISBN 807179-391-4. 15. ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-394-5. 16. ELIÁŠ, K.. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4. 17. GÜNDEL M., KATZORKE, B. GmbH-Reform 2008 (MoMiG). Weil im Schönbuch: HDS-Verlag, 2008. 18. HABERSACK, M. Europäisches Gesellschaftsrecht. München: Beck, 2006. 96
19. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 2. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 80-7179-740-5. 20. HAACK, H., CAMPOS NAVE, J. Die neue GmbH. Herne: Verlag Neue WirtschaftsBriefe, 2008. 21. HEUEL, I. Das neue GmbH-Recht. Köln: Bundesanzeiger Verlag, 2009. 22. HURDÍK, J; FIALA, J; HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. 2. vyd. MU Brno, 2002. ISBN 80-7179-540-6. 23. KALINOVÁ, M. Založení společnosti s ručením omezeným. Daně a právo v praxi. 1/2002, s. 22. ASPI ID: LIT19369CZ . 24. KEŘKOVSKÝ, M., VYKYPĚL, O: Strategické řízení. Teorie pro praxi. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 80-7179-453-8 . 25. KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 2 vyd., Praha: Nakladatelství Linde, 2003. ISBN 80-7179-494-5. 26. MAREK, K. Smluvní obchodní právo kontrakty. Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4268-1. 27. MALÝ, M, THEODOR, M, PEKLO, J.: Řízení a správa společnosti (Corporate Governance). 1.vyd. Praha: VŠE, 2005. ISBN 80-245-0429-4. 28. MERITUM – KOL. AUTORŮ. Obchodní právo. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80-86395-901. 29. MIRAS, A. Die neue Unternehmergesellschaft. München: Verlag C. H. Beck, 2008. 30. PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-363-9. 31. PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku, Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 1996 32. PAUKNEROVÁ, M.: Společnosti v mezinárodním právu soukromém, Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7179-283-7. 33. PAUKNEROVÁ, M. Svoboda usazování obchodních společností a mezinárodní právo soukromé ve světle novějších rozhodnutí Evropského soudního dvora. Právník, 2004. 34. PELIKÁNOVÁ, I. Francouzské obchodní právo. Praha: Orac, 2002. ISBN 80-86199-584. 35. ROUSSOS, A. Realising the Free Movement of Companies. European Business Law Review, 2001 36. SEDLAČKOVÁ, H. Strategická analýza obchodních společností, 1. vyd. Praha, C. H. Beck 2000. ISBN 80-7179-367-1. 37. SCHMIDT, K. Gesellschaftsrecht. 4. přepracované vydání, nakl. Carl Heimans 2002. 38. SIMON, D.: La directive européenne, Dalloz, Paris. 39. STRUMFELS, F. Pseudo-foregin companies“ in Germany – The Centros, Überseering and Inspire Art decision of the European Court of Justice. In Key Aspects of German Business Law. 3 vyd. Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2008. 97
40. ŠTENGLOVÁ, In ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006 41. BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2006 42. VODÁČEK, L., VODÁČKOVÁ, O. Moderní management v teorii a praxi. 2.vyd. Praha: Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-197-3. 43. WYPLOSZ, CH., BALDWIN, R. Ekonomie evropské integrace. 2.vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1807-1. 44. TÝČ, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde, 2006.
Periodika 1.
BRAUN, Arthur. LINHART, Tomáš. Velká reforma německého zákona o společnostech s ručením omezeným. Právní rozhledy 4/2009, s. 130
2.
ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007.
3.
KOUBOVÁ, Jana. Osobní ručení jednatele v německém obchodním právu. Právní rozhledy 1/1997, s. 26
4.
RADA, Ivan. Práva členů orgánů společnosti s ručením omezeným a společnosti akciové. Právní rozhledy 1/2004, s. 1
5.
ZYPRIES, B. GmbHG-Recht Reform. In BMJ Newsletter. 30. 10. 2008.
Příspěvky v elektronických monografiích 1.
HLADKÝ, Jan.; RÁMEŠ, Ivan. Advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK s.r.o. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/rizika-a-odpovednost-jednatelu49811.html
2.
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Krátká tématická analýza. Malé a střední podniky (jejich místo a role v české ekonomice) 2007. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta090307.doc
3.
JOUZA, Ladislav. EPRAVO.CZ. Může být jednatel s.r.o. zaměstnancem. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/muze-byt-jednatel-sro-zamestnancem35133html
4.
HROZA, Jaroslav; PODDANÁ, Jana. Smluvní limitace náhrady škody dle platného práva a s ohledem na připravovanou novelu obchodního zákoníku. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/smluvni-limitace-nahrady-skody-dle-platneho-prava-a-sohledem-na-pripravovanou-novelu-obchodniho-zakoniku-55010.html
5.
INVESTOR WORDS : Definition [online]. 2. 2. 2010 [cit. 2010-02-02]. Dostupný z: WWW: http:// www.investorwords.com/6442/cash_pooling.html. 98
6.
KADLECOVÁ, Tereza. Souběh funkce statutárního orgánu a pracovního poměru. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/soubeh-funkce-statutarniho-organua-pracovniho-pomeru-sbiha-se-stale-vice-problemu-71300.html
7.
LEDVINKOVÁ, Jana. Problematika odměňování jednatelů. Dostupný z WWW: http://ledvinkova.webnode.cz/news/problematika-odmenovani-jednatelu/
8.
POKORNÁ, Alena. PRÁVNICKÉ FÓRUM. Reforma GmbH – změny v procesu založení společnosti. Dostupný z WWW: http://www.pravnickeforum.cz/dokument/nahleddokumentu/doc-d28787v35947p1-reforma-gmbh-zmeny-v-procesu-zalozeni-spolecnosti
9.
RYCHLÝ, Tomáš. IPRAVNIK.CZ. Zákaz řetězení společností s ručením omezeným a (extra)teritoriální působnost obchodního zákoníku. Dostupný z WWW: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obchodni-pravo/art_3775
10. SUM, Tomáš. EPRAVO. Může se stát právnická osoba jednatelem společnosti s ručením omezeným. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/muze-se-statpravnicka-osoba-jednatelem-spolecnosti-s-rucenim-omezenym-43820.html 11. SIROTKOVÁ, Jana. EPRAVO. Vznik jednatelského oprávnění a zápis do obchodního rejstříku. Dostupný z WWW: http: //www.epravo.cz/top/clanky/vznik-jednatelskehoopravneni-a-zapis-statutarnich-organu-do-obchodniho-rejstriku-48229.html 12. SÝKORA, Martin. PRÁVO IT. Povinnosti jednatele společnosti s.r.o. Dostupný z WWW: http://www.pravoit.cz/article/povinnosti-jednatele-spolecnosti-s-r-o 13. TUROŇOVÁ, Jana. Ustanovení § 22 a § 26 obchodního zákoníku a jeho soulad s právem EU. Dostupný z WWW : http: //www.epravo.cz/top/clanky/ustanoveni-22-a-26obchodniho-zakoniku-a-jeho-soulad-s-pravem-eu 14. Gesellschaft mit beschränkter Haftung. [online]. Wikipedia, 22. 3. 2010 [cit. 2010-01-03]. Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/GmbH. 15. Handelsregister :Unternehmen_bundesweit_2009 [online]. Berlin: IHK Berlin, [cit. 201002-02]. Dostupné z WWW: http://www.berlin.ihk24.de/produktmarken/recht_und_fair_play/Handelsregister/Statistik_ Handelsregister-Eintragungen/HR_2009/Statistik_Handelsregister-Eintragungen.jsp.
99
Seznam právních předpisů 1.
Císařský patent č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský
2.
Zákon č.1/1863 ř. z., všeobecný zákoník obchodní
3.
Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník
4.
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
5.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
6.
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů
7.
Zákon č. 344/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
8.
Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
9.
Zákon č. 344/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
10. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 11. Vládní návrh zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník
Seznam judikatury 1.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005
2.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002
3.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 256/2007
4.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010
5.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008
6.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008
7.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009
8.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna2008, sp. zn. Cdo 529/2006
9.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007
10. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010 3 Ads 119/2010-58 11. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 7 Cmo 396/2006 - 59 12. Rozhodnutí ESD ze dne 27. září 1988, C-81/87 Daily Mail 13. Rozhodnutí ESD ze dne 9. března 1999, C-212/97 Centros 14. Rozhodnutí ESD ze dne 5. listopadu 2002, C- 208/00 Uberseering 15. Rozhodnutí ESD ze dne 30. října 2003, C-167/01 Inspire Art
100
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK (obrázků, grafů, tabulek, příloh) Použité zkratky BT-Ds.
Bundestagsdrucksache
BZRG
Bundeszentralregistergesetz
DR
Zákon č. 280/2004 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
ESD
Evropský soudní dvůr
ES
Evropské společenství
GmbH
Gesellschaft mit beschränkter Haftung
GmbHG
Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung
InsO
Insolvenzordnung
Ltd.
Private Company Limited by Shares
MoMiG
Gesetz zur Modernisierung des GmbH-Rechts und zur Bekämpfung von Missbräuchen
ObčZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObchZ
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
o. s. ř.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
NS
Nejvyšší soud ČR
NSS
Nejvyšší správní soud
UG
Haftungsbeschränkte Unternehmergesellschaft
US
Ústavní soud
Zákon o FZS Zákon o formálně zahraničních společnostech ZDP
Zákon č. 586/1992 Sb., zákon o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
ŢZ
Ţivnostenský zákon
101
Grafy: Graf 1 : Procentuální zastoupení nově zaloţených obchodních společností v SRN (2008-2009) Graf 2 : Vývoj malého a středního podnikání (1995- 2005) a (1998-2008)
Str. 85 Str. 103
Tabulka: TAB 1 : Porovnání základních rozdílů Ltd. a s.r.o.
Str. 79
TAB 2 : Výhody britské Ltd. ve srovnání se spol. s.r.o.
Str. 80
Příloha: Příloha č. 1 : Jedenáctá směrnice Rady
Str. 104
Příloha č. 2 : Vzorový protokol k zaloţení GmbH v Německu
Str. 108
102
Graf č. 2: Vývoj malého a středního podnikání (1995- 2005)128
1 035 521 834 477
1 034 479 839 120
820 612
999 472
995 701 839 118
858 051
988 697 844 386
971 210 823 974
634 829
744 133 635 735
740 622 650 128
700 000
636 061
900 000 800 000
753 807
1 000 000
746 127
1 100 000
1 002 045
V ý v o j p o č tu a k tiv n íc h su b je k tů M S P v Č R v le te c h 1 9 9 8 -2 0 0 8
P o čet M S P p ráv n ick é o so b y P o čet M S P fyzick é o so b y P o čet M S P celk em
600 000 500 000
2003
2004
2005
201 044
2002
195 359
2001
178 860
2000
156 583
111 298
1999
143 994
108 398
1998
144 311
103 679
200 000
104 561
300 000
147 236
400 000
2006
2007
2008
100 000 0
128
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Krátká tématická analýza. Malé a střední podniky ( jejich místo a role v české ekonomice) 2007. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta090307.doc 103
Příloha č. 1 : Jedenáctá směrnice Jedenáctá směrnice Rady ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (89/666/EHS) RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ, s ohledem na Smlouvu o zaloţení Evropského hospodářského společenství, a zejména na článek 54 této smlouvy, s ohledem na návrh Komise [1], ve spolupráci s Evropským parlamentem [2], s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru [3], vzhledem k tomu, ţe za účelem usnadnění výkonu práva usazování společností uvedených v článku 58 Smlouvy stanoví čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy a Obecný program pro odstranění omezení svobody usazování nezbytnost koordinace ochranných opatření poţadovaných na společnostech v členských státech na ochranu zájmů jak společníků, tak třetích osob; vzhledem k tomu, ţe tato koordinace v oblasti zveřejňování byla aţ dosud uskutečněna přijetím první směrnice 68/151/EHS [4], vztahující se na kapitálové společnosti, naposledy pozměněné aktem o přistoupení z roku 1985; ţe tato koordinace pokračovala v oblasti účetnictví čtvrtou směrnicí 78/660/EHS o ročních účetních závěrkách některých forem společností [5], naposledy pozměněnou aktem o přistoupení, sedmou směrnicí 83/349/EHS o konsolidovaných účetních závěrkách [6], pozměněnou aktem o přistoupení z roku 1985, a osmou směrnicí 84/253/EHS o schvalování osob pověřených prováděním auditů účetních dokumentů [7]; vzhledem k tomu, ţe se tyto směrnice vztahují na společnosti jako takové, ale nevztahují se na jejich pobočky; ţe vytvoření pobočky, podobně jako zaloţení dceřiné společnosti, je v současné době jednou z moţností, které společnosti mají při výkonu svého práva usazování v jiném členském státě; vzhledem k tomu, ţe chybějící koordinace, zejména v oblasti zveřejňování, vede v oblasti ochrany společníků a třetích osob k rozdílům mezi společnostmi působícími v jiných členských státech tím, ţe vytvořily pobočky, a mezi společnostmi, které tam působí na základě zaloţení dceřiných společností; vzhledem k tomu, ţe rozdíly v právních předpisech členských států mohou v této oblasti narušovat výkon práva usazování, a ţe je proto nutné tyto rozdíly odstranit, aby byl mimo jiné zabezpečen výkon tohoto práva; vzhledem k tomu, ţe pro zabezpečení ochrany osob, které jednají se společnostmi prostřednictvím pobočky, je nutné zavést opatření na zveřejňování v členském státě, kde se pobočka nachází; ţe v určitých ohledech můţe být hospodářský a sociální vliv pobočky srovnatelný s vlivem dceřiné společnosti, takţe existuje veřejný zájem na zveřejňování společnosti u pobočky; ţe při organizaci tohoto zveřejňování je vhodné se odvolat na postupy jiţ zavedené u kapitálových společností ve Společenství; vzhledem k tomu, ţe toto zveřejňování se vztahuje na řadu důleţitých listin a údajů, jakoţ i na jejich změny; vzhledem k tomu, ţe s výjimkou práva jednat jménem společnosti, obchodní firmy a právní formy, zrušení nebo zániku a úpadkového řízení společnosti můţe být toto zveřejňování omezeno na informace týkající se poboček samotných a na odkaz na rejstřík společnosti, jehoţ je pobočka integrální částí, protoţe podle stávajících pravidel Společenství jsou všechny informace týkající se společnosti jako takové k dispozici v tomto rejstříku; vzhledem k tomu, ţe vnitrostátní právní předpisy, které ukládají zveřejňování účetních dokumentů týkajících se pobočky, ztratily své opodstatnění poté, co došlo ke koordinaci vnitrostátních právních předpisů v oblasti vypracování, ověřování a zveřejňování účetních dokumentů společností; ţe je proto dostačující zveřejňovat v rejstříku pobočky účetní dokumenty ověřené a zveřejněné společností; vzhledem k tomu, ţe obchodní dopisy a objednávkové listy pouţívané pobočkou musí obsahovat alespoň stejné údaje jako obchodní dopisy a objednávkové listy pouţívané společnosti, jakoţ i uvedení rejstříku, ve kterém je pobočka zapsána; vzhledem k tomu, ţe pro dosaţení cílů této směrnice a pro zamezení jakékoli diskriminace na základě země původu společnosti se tato směrnice vztahuje také na pobočky vytvořené společnostmi řídícími se právem třetích zemí a organizovaných v právní formě srovnatelné s právními formami společností, na něţ se vztahuje směrnice 68/151/EHS; ţe u těchto poboček jsou nutná některá ustanovení odlišná od těch, která se uplatňují na pobočky 104
společností řídících se právem jiných členských států, protoţe uvedená směrnice se nevztahuje na společnosti třetích zemí; vzhledem k tomu, ţe tato směrnice se nijak nedotýká povinnosti zveřejňování uloţené pobočkám na základě jiných předpisů, např. pracovního práva z hlediska práva zaměstnanců na informace, daňového práva nebo pro statistické účely, PŘIJALA TUTO SMĚRNICI: ODDÍL I Pobočky společností jiných členských států Článek 1 1. Listiny a údaje týkající se poboček vytvořených v členském státě společnostmi, které se řídí právem jiného členského státu a na které se vztahuje směrnice 68/151/EHS, jsou zveřejňovány v souladu s článkem 3 uvedené směrnice podle práva členského státu, ve kterém se nachází pobočka. 2. Je-li zveřejňování provedené u pobočky odlišné od zveřejňování u společnosti, je pro operace uskutečněné s pobočkou určující způsob zveřejňování u pobočky. Článek 2 1. Povinné zveřejňování stanovené v článku 1 se vztahuje pouze na tyto listiny a údaje: a) adresa pobočky; b) činnost pobočky; c) rejstřík, ve kterém je veden pro společnost spis uvedený v článku 3 směrnice Rady 68/151/EHS, a číslo zápisu této společnosti do tohoto rejstříku; d) název a právní forma společnosti a název pobočky, pokud se liší od názvu společnosti; e) jmenování, ukončení funkce a totoţnost osob, které jsou oprávněny zastupovat společnost vůči třetím osobám a v soudních řízeních - jako statutární orgán nebo členové takového orgánu v souladu se zveřejňováním společností podle čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 68/151/EHS, - jako stálí zástupci společnosti pro činnosti pobočky s uvedením rozsahu jejich pravomocí; f) likvidace společnosti, jmenování, totoţnost a pravomoci likvidátorů a ukončení likvidace, v souladu se zveřejňováním provedeným u společnosti podle čl. 2 odst. 1 písm. h), j) a k) směrnice 68/151/EHS, - úpadkové řízení nebo jiné podobné řízení, jehoţ předmětem je společnost; g) účetní dokumenty za podmínek uvedených v článku 3; h) zrušení pobočky. 2. Členský stát, ve kterém byla pobočka vytvořena, můţe stanovit zveřejňování tak, jak je uvedeno v článku 1, a) podpisu osob uvedených v odst. 1 písm. e) a f) tohoto článku; b) aktu, kterým se společnost zakládá, a stanov, pokud jsou obsaţeny v samostatném aktu, v souladu s čl. 2 odst. 1 písm. a), b) a c) směrnice 68/151/EHS, a změn těchto aktů; c) osvědčení z rejstříku uvedeného v odst. 1 písm. c) tohoto článku o existenci společnosti; d) údaje o zárukách zatěţujících majetek společnosti nacházející se v tomto členském státě, pokud se toto zveřejňování týká platnosti takových záruk. Článek 3 Povinnost zveřejňování stanovená v čl. 2 odst. 1 písm. g) se týká pouze účetních dokumentů společnosti tak, jak byly v souladu se směrnicemi 78/660/EHS, 83/349/EHS a 84/253/EHS vypracovány, ověřeny a zveřejněny podle práva členského státu, kterým se řídí společnost. Článek 4 Členský stát, ve kterém byla pobočka vytvořena, můţe nařídit, ţe zveřejňování listin uvedených v čl. 2 odst. 2 písm. b) a v článku 3 se provede v jiném úředním jazyce Společenství a ţe překlad těchto listin musí být ověřen. Článek 5 Jestliţe v členském státě existuje více poboček vytvořených stejnou společností, lze zveřejňování stanovené v čl. 2 odst. 2 písm. b) a článku 3 provést u rejstříku pobočky podle volby společnosti. 105
V tom případě se povinnost zveřejňování ostatních poboček vztahuje na uvedení rejstříku pobočky, u kterého je zveřejnění provedeno, a číslo této pobočky v tomto rejstříku. Článek 6 Členské státy nařídí, aby obchodní dopisy a objednávkové listy pouţívané pobočkou uváděly vedle údajů stanovených v článku 4 směrnice 68/151/EHS také rejstřík, u kterého je veden spis pobočky, a číslo této pobočky v tomto rejstříku. ODDÍL II Pobočky společností třetích zemí Článek 7 1. Listiny a údaje týkající se poboček vytvořených v členském státě společnostmi, které se neřídí právem členského státu, ale které mají právní formu srovnatelnou s právními formami uvedenými ve směrnici 68/151/EHS, jsou zveřejňovány podle práva členského státu, ve kterém byly pobočka vytvořeny, v souladu s článkem 3 uvedené směrnice. 2. Pouţije se čl. 1 odst. 2. Článek 8 Povinné zveřejňování stanovené v článku 7 se vztahuje alespoň na tyto listiny a údaje: a) adresa pobočky; b) činnost pobočky; c) právo státu, kterým se řídí daná společnost; d) pokud to právo stanoví, rejstřík, do kterého je společnost zapsána, a číslo zápisu této společnosti do tohoto rejstříku; e) akt, kterým se společnost zakládá, a stanovy, pokud jsou obsaţeny v samostatném aktu, jakoţ i všechny změny těchto aktů; f) právní forma, sídlo a předmět podnikání společnosti, jakoţ i alespoň jednou ročně výše upsaného základního kapitálu, pokud tyto údaje nejsou obsaţeny v aktech uvedených v písmenu e); g) název společnosti a název pobočky, pokud se liší od názvu společnosti; h) jmenování, ukončení funkce a totoţnost osob, které jsou oprávněny zastupovat společnost vůči třetím osobám a v soudních řízeních: - jako statutární orgán nebo členové takového orgánu, - jako stálí zástupci společnosti pro činnosti pobočky. Musí být uveden rozsah pravomocí osob oprávněných zastupovat společnost, jakoţ i to, zda tak mohou činit jednotlivě, nebo zda musí jednat společně; i) - zrušení společnosti, jmenování, totoţnost a pravomoci likvidátorů a ukončení likvidace, - úpadkové řízení nebo jiné podobné řízení, jehoţ předmětem je společnost; j) účetní dokumenty za podmínek uvedených v článku 7; h) zrušení pobočky. Článek 9 1. Povinnost zveřejňování stanovená v čl. 8 odst. 1 písm. j) se týká účetních dokumentů společnosti tak, jak byly vypracovány, ověřeny a zveřejněny podle práva členského státu, kterým se řídí společnost. Jestliţe tyto dokumenty nejsou vypracovány v souladu se směrnicemi 78/660/EHS a 83/349/EHS nebo rovnocenným způsobem, mohou členské státy poţadovat vypracování a zveřejňování účetních dokumentů, které se vztahují k činnostem pobočky. 2. Pouţijí se články 4 a 5. Článek 10 Členské státy nařídí, aby obchodní dopisy a objednávkové listy pouţívané pobočkou uváděly rejstřík, u kterého je veden spis pobočky, a číslo této pobočky v tomto rejstříku. Pokud právo státu, kterým se společnost řídí, vyţaduje zápis do rejstříku, musí být uveden také rejstřík, do kterého je společnost zapsána, a číslo zápisu této společnosti do tohoto rejstříku. 106
ODDÍL III Uvedení poboček ve výroční zprávě společnosti Článek 11 V čl. 46 odst. 2 směrnice 78/660/EHS se vkládá nový pododstavec, který zní: "e) existence poboček společnosti" ODDÍL IV Přechodná a závěrečná ustanovení Článek 12 Členské státy stanoví přiměřené sankce pro případ, ţe nedojde ke zveřejnění stanovenému v článcích 1, 2, 3, 7, 8 a 9 nebo jestliţe v obchodních dopisech a na objednávkových listech nejsou uvedeny povinné údaje stanovené v článcích 6 a 10. Článek 13 Kaţdý členský stát určí osoby, které jsou povinny splnit náleţitosti zveřejňování stanovené touto směrnicí. Článek 14 1. Články 3 a 9 se nevztahují na pobočky vytvořené úvěrovými a finančními institucemi, na které se vztahuje směrnice 89/117/EHS [8]. 2. Aţ do další koordinace nemusí členské státy uplatňovat články 3 a 9 na pobočky vytvořené pojišťovnami. Článek 15 Zrušují se článek 54 směrnice 78/660/EHS a článek 48 směrnice 83/349/EHS. Článek 16 1. Členské státy přijmou právní a správní předpisy nezbytné pro dosaţení souladu s touto směrnicí do 1. ledna 1992. Neprodleně o nich uvědomí Komisi. 2. Členské státy stanoví, ţe předpisy uvedené v odstavci 1 se pouţijí ode dne 1. ledna 1993, a pokud jde o účetní dokumenty, od roční účetní závěrky za účetní období počínající dne 1. ledna 1993 nebo v průběhu roku 1993. 3. Členské státy sdělí Komisi znění vnitrostátních právních předpisů, které přijmou v oblasti působnosti této směrnice. Článek 17 Kontaktní výbor ustavený článkem 52 směrnice 78/660/EHS má dále za úkol a) usnadňovat, aniţ jsou dotčeny články 169 a 170 Smlouvy, harmonizované uplatňování této směrnice pomocí pravidelných jednání, zejména o konkrétních obtíţích vznikajících v souvislosti s jejím uplatňováním; b) radit Komisi v případě potřeby ve věcech doplnění nebo změn této směrnice. Článek 18 Tato směrnice je určena členským státům. V Bruselu dne 21. prosince 1989. Za Radu předsedkyně E. Cresson [1] Úř. Věst. C 105, 21. 4. 1988, s. 6. [2] Úř. Věst. C 345, 21. 12. 1987, s. 76 a Úř. Věst. C 256, 9. 10. 1989, s. 27. [3] Úř. Věst. C 319, 30. 11. 1987, s. 61. [4] Úř. Věst. L 65, 14. 3. 1968, s. 8. [5] Úř. Věst. L 222, 14. 8. 1978, s. 11. [6] Úř. Věst. L 193, 18. 7. 1983, s. 1. [7] Úř. Věst. L 126, 12. 5. 1984, s. 20. [8] Úř. Věst. L 44, 16. 2. 1989, s. 40.
107
Příloha č. 2 : Vzorový protokol k založení jednočlenné společnosti GmbH – Musterprotokol Musterprotokoll für die Gründung einer Einpersonengesellschaft UR. Nr. ………… Heute, den . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , erschien vor mir, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , Notar/in mit dem Amtssitz in ..............................................................................., z Herr/Frau1) ................................................................................ ................................................................................ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2). 1. Der Erschienene errichtet hiermit nach § 2 Abs. 1a GmbHG eine Gesellschaft mit beschränkter Haftung unter der Firma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .......................................................................... mit dem Sitz in . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Gegenstand des Unternehmens ist . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Das Stammkapital der Gesellschaft beträgt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . € (i. W. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Euro) und wird vollständig 1) von Herrn/Frau . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . (Geschäftsanteil Nr. 1) übernommen. Die Einlage ist in Geld zu erbringen, und zwar sofort in voller Höhe/zu 50 Prozent sofort, im Übrigen sobald die Gesellschafterversammlung ihre Einforderung beschließt3). 4. Zum Geschäftsführer der Gesellschaft wird Herr/Frau4) . . . . . . . . . . . . . . . . . . ........................................................................, geboren am . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , wohnhaft in . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , bestellt. Der Geschäftsführer ist von den Beschränkungen des § 181 des Bürgerlichen Gesetzbuchs befreit. 5. Die Gesellschaft trägt die mit der Gründung verbundenen Kosten bis zu einem Gesamtbetrag von 300 €, höchstens jedoch bis zum Betrag ihres Stammkapitals. Darüber hinausgehende Kosten trägt der Gesellschafter. 6. Von dieser Urkunde erhält eine Ausfertigung der Gesellschafter, beglaubigte Ablichtungen die Gesellschaft und das Registergericht (in elektronischer Form) sowie eine einfache Abschrift das Finanzamt – Körperschaftsteuerstelle –. 7. Der Erschienene wurde vom Notar/von der Notarin insbesondere auf Folgendes hingewiesen: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hinweise: 1) Nicht Zutreffendes streichen. Bei juristischen Personen ist die Anrede Herr/Frau wegzulassen. 2) Hier sind neben der Bezeichnung des Gesellschafters und den Angaben zur notariellen Identitätsfeststellung ggf. der Güterstand und die Zustimmung des Ehegatten sowie die Angaben zu einer etwaigen Vertretung zu vermerken. 3) Nicht Zutreffendes streichen. Bei der Unternehmergesellschaft muss die zweite Alternative gestrichen werden. 4) Nicht Zutreffendes streichen.
108
