PRAŽSKÁ CHEVRA KADIŠA

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Katedra religionistiky

(bakalářská diplomová práce)

PRAŽSKÁ CHEVRA KADIŠA

Ester Krištofová

Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek 2008

Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně pouze na základě uvedené literatury a odborných konzultací.

..................................... Ester Krištofová v Praze 2008

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Daliboru Papouškovi za vedení práce a poskytnutí odborných rad.

3

Ediční poznámka

K přepisu talmudských traktátů jsem využila knihu Abrahama Cohena Talmud pro každého. Jména spolků a literárních děl ponechávám v přepisu citovaných děl. Při přepisu ostatních hebrejských slov jsem vycházela z těchto knih: Judaismus od A do Z , ze slovníku Judaismus-křesťanství-islám a z knihy Pavla Sládka Malá encyklopedie rabínského judaismu.

4

Obsah:

Úvod.................................................................................................. 7 1. Pohřbívání v judaismu................................................................ 9 2. Chevra kadiša............................................................................. 12 2.1. Chevra kadiša v talmudských dobách.................................. 13 2.2. Chevra kadiša ve středověku a novověku............................ 14 2.2.1. Chevra kadiša v sefardských oblastech.......................... 15 2.2.2. Chevra kadiša v aškenázských oblastech....................... 16 3. Literatura o pohřbech, návštěvách nemocných a jiných svatých povinnostech.................................................. 18 4. Pražské bratrstvo Chevra kadiša............................................. 21 5. Stanovy Pohřebního bratrstva.................................................. 25 5.1. Účel spolku............................................................................ 25 5.2. Rozdělení spolku................................................................... 25 5.3. Členství................................................................................. 26 5.4. Představenstvo a jeho volba.................................................. 30 5.5. Významné dny spolku........................................................... 31 5.5.1. Slavnostní hostina........................................................... 31 5.5.2. Den pokání...................................................................... 32 6. Rituální zvyklosti......................................................................... 33 6.1. Návštěva nemocných............................................................. 33 6.2. Péče o umírající..................................................................... 34 6.3. Péče o zemřelé....................................................................... 36 6.3.1. Obřad kri‘a...................................................................... 37 6.4. Rituální omývání – tahara..................................................... 39 6.5. Rakev, hrob a roucho zesnulého........................................... 42 6.5.1. Rakev............................................................................. 42 6.5.2. Hrob............................................................................... 43 6.5.3. Roucho zemřelého......................................................... 44 6.6. Oblékání – leviša.................................................................. 45 6.7. Pochovávání......................................................................... 46

5

6.8. Pravidla smutku.................................................................. 49 6.8.1. Sedmidenní smutek....................................................... 49 6.8.2 Třicetidenní smutek....................................................... 50 6.8.3. Roční smutek................................................................ 51 7. Vedlejší spolky.......................................................................... 52 7.1. Spolek Sandekoes............................................................... 52 7.2. Spolek starších pečujících o chudé..................................... 53 7.3. Spolek zbožných žen.......................................................... 53 7.4. Spolek Chevra Bikna Cholim............................................. 54 8. Pražské hřbitovy a ostatní nemovitosti Chevra kadiša........................................................................... 56 8.1. Židovská zahrada................................................................ 57 8.2. Starý židovský hřbitov v Josefově..................................... 57 8.3. Starý židovský hřbitov na Olšanech (Fibichova ulice)...... 58 8.4. Nový židovský hřbitov na Olšanech.................................. 60 9. Předměty Pohřebního bratrstva............................................. 62 9.1. Rituální předměty............................................................... 62 9.1.1. Čistítka.......................................................................... 62 9.1.2. Hřebeny......................................................................... 62 9.1.3. Miska............................................................................ 62 9.1.4. Konvička pro taharu..................................................... 62 9.1.5. Pokrývka na rakev........................................................ 63 9.1.6. Prkno pro taharu........................................................... 63 9.2. Nerituální předměty........................................................... 63 9.2.1. Pokladnička.................................................................. 64 9.2.2. Holba, džbán................................................................ 65 10. Nemocenská pokladna........................................................... 66 Závěr............................................................................................. 68 Použitá literatura......................................................................... 71 Internetové stránky..................................................................... 74 Resumé......................................................................................... 75 Obrazová příloha......................................................................... 76 .

6

Úvod

Chevra kadiša gomlej chasidim, Chevra kadiša, Pohřební bratrstvo. Pod všemi těmito názvy se ukrývá tatáž instituce, která ovlivňovala život v židovských obcích už od starověku. Na začátku práce bych ráda nastínila základy pohřbívání v judaismu a jejich biblické zdůvodnění. Bible, Talmud a později Šulchan aruch se staly základními kameny, na nichž vystavěla Chevra kadiša své rituály a předpisy. V následujících kapitolách se věnuji historii spolku Chevra kadiša od starověku po současnost. První zmínky o chevrách se objevují již v Talmudu, v traktátu Mo‘ed katan. V sefardských oblastech se spolky začaly rozvíjet dříve a napodobovaly již existující křesťanské spolky, zatímco v aškenázských oblastech byl vývoj poněkud odlišný. Zvláštní kapitolu věnuji pražskému Pohřebnímu bratrstvu, které vzniklo jako první v aškenázské oblasti. Zajímavé je i tím, že za úpravou jeho stanov stojí rabi Löw. Největší část své práce však věnuji rituálům a praktikám Pohřebního bratrstva v péči o poslední chvíle člověka na tomto světě i později. Původní náplní spolků chevry byla pouze péče o tělo zesnulého a o jeho řádný pohřeb. Až v pozdějších dobách se členové Chevra kadiša starali i o nemocné a umírající. Poskytovali nejen duchovní, ale i materiální podporu. Ve své práci bych ráda ukázala, jak spolky Chevra kadiša ovlivňovaly nejen své členy, ale i celou komunitu. Bylo ctí a vyznamenáním být členem takového bratrstva. Pokud z něj byl někdo vyloučen, mělo to negativní důsledky nejen pro něj, ale i pro celou jeho rodinu. Ať už šlo o to, že jim nebyla poskytnuta péče v nemoci či se jim nedostalo řádného pohřbu. Mnohdy vůbec nezískali místo na hřbitově. V poslední části práce se věnuji spolkům, které se staly součástí Chevra kadiša až v posledních staletích. Byly to spolky pečující o nemocné, spolky kmotrů. Později se připojily i spolky, ve kterých se sdružovaly ženy pomáhající při péči o nemocné či zemřelé členky židovských obcí.

7

Objevovaly se i spolky na výstavbu nemocnic, domů pro ošetřovatelky či sirotčinců. Neméně důležitým úkolem Chevra kadiša byla výstavba a později i péče o hřbitovy. Historie a popis některých současných i bývalých pražských hřbitovů je náplní 8. kapitoly. V poslední kapitole se věnuji instituci, která sice nebyla součástí Chevra kadiša, nicméně měla s ní mnoho společného. Byla to nemocenská pokladna, jejíž členové si přispívali na péči v nemoci, na léky i na pobyty v lázních.

8

Kapitola 1. Pohřbívání v judaismu

O pohřebních zvyklostech židovského starověku lze najít mnoho zmínek v Bibli, především v narážkách proroků na jejich užívání anebo naopak na jejich zákaz. Patřily k nim pohřební pláče, sypání popele na hlavu, roztržení oděvu, stříhání vousů a vlasů, půsty a na druhé straně pohřební hostiny.1 Ustanovení proti některým zvyklostem a obyčejům převzatým z orientálního prostředí jsou zachycena například v knize Leviticus 19,27, kde se říká: „Nebudete si přistřihovat na hlavě vlasy dokola, nezohavíš si okraj plnovousu“2. Bible výslovně předepisuje pohřbívání do země,3 neboť je psáno: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“4 (Gn 3,19) V biblických dobách byly hroby umístěny v blízkosti domu nebo na pozemku, který patřil rodině5: „I ulehl Menaše ke svým otcům a byl pohřben v zahradě svého domu, v zahradě Uzově.“6 (2Kr 21,18) Debora, kojná Rivky, byla pohřbena pod stromem, který Jákob pojmenoval stromem pláče (Gn 35,8). Mrtvé také ukládali do skalních hrobů v přírodních nebo uměle vytvořených jeskyních. Klid hrobu byl zajištěn uzavřením vchodu. Hroby se označovaly bíle natřeným kamenem, aby byly jako nečistá místa zřetelně rozeznatelné (Nu 19,16). Známým příkladem skalního hrobu je jeskyně Machpela zakoupená Abrahamem k pohřbení Sáry7„Tak připadlo pole Chetejců i s jeskyní v něm Abrahamovi, aby měl vlastní hrob.“8 (Gn 23,20) Mojžíš byl pohřben v dolině a nikdo nevěděl, kde se jeho hrob nacházel (Dt 34,6). Rovněž Bible uvádí pohřbení vůdců Jozuy ___________________________________ 1

2

3

4 5

6 7

8

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 64. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 115. Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko- židovský 1922-23, roč. XLII, str.138. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 24. Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únorbřezen 2005, str. 8. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost 2002, str. 333. Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únor-březen, 2005, str. 8. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost 2002, str. 39.

9

(Joz 24,30), Gideona (Sd 8,32), Samuela (1S 25,1) a jiných. Dále Bible vypravuje, že byly všude zavedeny speciální hřbitovy pro krále, proroky a lid.9 Pobytem Židů v Babylónii doznal způsob pohřbívání zásadní změny. Vzhledem k odlišným přírodním podmínkám se zde pohřbívalo do země. Vedle rodinných hrobů začali Židé zakládat společná pohřebiště. Hroby bývaly opatřeny kameny. Nejstarším zmiňovaným náhrobkem je maceva – kámen, který vztyčil Jákob na místě, kde byla pohřbena Ráchel10 – „Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes.“11 (Gn 35,20) Původně byl náhrobek označen pouze nápisem maceva a teprve později bylo připojeno jméno mrtvého. Hebrejské názvy hřbitova jsou odvozeny z biblického textu: bejt ha-kvarot – dům hrobů (Neh 2,3), bejt ha-olam – dům věčnosti (Kaz 12,5) a bejt ha-chajim – dům života (Jb 30,23). Názvy hřbitova vyjadřují víru v nesmrtelnost duše a ve zmrtvýchvstání.12 Pozdější biblická a talmudická literatura zavazuje především příbuzné zemřelého, aby se starali o jeho pochování: „Jsem jediný syn svého otce. Kéž nezemřu a neuvedu život svého otce a své matky s trápením nade mnou do hrobu.“13 (Tób 6,15) Lidé se vlastně měli postarat i o pohřbení každého jiného člověka. Každý je povinen se zúčastnit pohřbu (traktát Semachot IV,29; Sanhedrin 46). Mrtvola musí být pohřbena ještě téhož dne. S pohřbením se smí počkat jen do doby, než se připraví rakev, umrlčí šaty, nebo než se shromáždí příbuzenstvo (Jore dea 357).14 ______________________________________________ 9

Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko- židovský 1922-23, roč. XLII, str. 138; viz též Kohler, Kaufmann: Burial, The Jewish Encyclopedia, New York, Funk and Wagnalls, 1901-1906, str. 432; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=1607&letter=B&search =burial(17.1.2008).

10

11 12

13

14

Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únorbřezen 2005, str. 8. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 51. Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únorbřezen 2005, str. 8. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 869. Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko- židovský 1922-23, roč. XLII, str.139.

10

Talmudičtí učenci zařídili, aby byl v každém městě jen jeden hřbitov pro všechny zesnulé bez rozdílu stavu. Šaty a věci zemřelých nesměly být nadále páleny, jak doposud. Rabi Gamaliel (1. století n. l.) nařídil, aby úmrtní šaty, jež byly do té doby zhotovovány z nejdražších látek, byly nadále šity jen z nejlacinější bílé látky, aby bohatý a chudý měli stejný oděv v hrobě (Ketubot 10, Mo‘ed katan 27).15 Pro židovská pohřebiště jsou závazné talmudské předpisy, které výrazně

určily

jejich

podobu.

Hlavním

požadavkem

je

nutnost

nenarušitelnosti hrobů, pohřbený má zůstat na místě pohřbu navždy.16 Talmudské předpisy určují také chování na hřbitovech. Není tam dovoleno jíst, pít a nemají tam přístup zvířata. V souladu se základními pravidly judaismu se nenavštěvují o sobotách a židovských svátcích. Na hřbitově se nepohřbívají jen mrtví, ale také liturgické předměty jako například zbytky svitků Tóry nebo modlitební knihy.17

_______________________ 15

16

17

Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko- židovský 1922-23, roč. XLII, str. 145. Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únor-březen 2005, str. 8. ibid, str. 9.

11

Kapitola 2. Chevra kadiša

Patří k dávné tradici všech židovských obcí ustavení Pohřebního bratrstva, Chevra kadiša. Jeho členové na sebe dobrovolně berou povinnost pohřbít mrtvého, aby tak uchránili pozůstalé příbuzné v době jejich zármutku ještě většího duševního vyčerpání a utrpení. Podle profesora S. H. Liebena, významného představitele pražské předválečné židovské obce, se název Pohřební bratrstvo patrně vytvořil z názvu Bratrstvo mrtvých vzešlého ještě z tereziánského úředního slohu. Původně všechny spolky nesly název Chevra kadiša. K tomuto názvu byl potom připojen speciální účel spolku.18 V polském Lešně například působil v 18. století svatý spolek židovských krejčí, zlatníků, prýmkařů, holičů a kožešníků.19 V průběhu doby se však vžilo jméno Chevra kadiša jako název spojovaný téměř výlučně s označením Pohřebního bratrstva. V poslední čtvrtině 17. století se ve jménu těchto spolků začínají objevovat slova „gmilut chasadim“, prokazování milosrdných skutků.20 Přesné označení bratrstev od té doby bylo Chevra kadiša gemilut cheset s šel emet, což v překladu znamená Svatá společnost těch, kteří prokazují skutky lásky.21 Privilegia bratrstva Chevra kadiša se původně vztahovala jen na momentální členy chevry.22 Nejdůležitější povinností byla příprava těla v souladu s tradicemi a zákony spojenými se smrtí. Těm, kteří se chopili tohoto svatého úkolu, se říkalo „mitasekim“ (ti, kteří se tím zabývají).23 Chevra kadiša požívala v rámci židovské komunity největší úcty a uznání. Členství bylo podmíněno stupněm vzdělání, zbožnosti a vážnosti v rámci kongregace. Pohřební a „pečovatelská“ bratrstva byla takřka ____________________________ 18

19

20

21

22

23

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 70. Levitats, Isaac: Hevrah, Havurah; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 81. Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946, str. 173. Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 70. Rabinowitz, Louis Isaac: Hevra Kaddisha, Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 81. ibid, str. 82.

12

autonomní a často uplatňovala jurisdikci, která vyjadřovala jejich nezávislost na náboženské obci.24 Členy Chevra kadiša mohli být pouze muži a chlapci po dosažení 11 let (bar micva), děti se však mohly podílet na činnosti jako přispívající členové. V případě majetnějších členů náboženské obce bylo obvyklé, že přihlásili své děti do chevry ve chvíli, kdy se narodily.25 Jméno nového člena bylo po přijetí zapsáno do spolkové zápisové knihy. Plnému členství často předcházela učňovská a tovaryšská období, děti se mohly zúčastnit obřízky nebo pozdějších obřadů.22 Ženy, které se sice nemohly stát členkami chevry, mohly požívat výhod „přímluvčích“ tím, že poskytovaly peněžité či věcné dary nebo konaly dobré skutky – například vybíraly na charitu.26

2.1. Chevra kadiša v talmudských dobách

Nejstarší prvky vznikající „Svaté společnosti“ sahají až do rané doby ještě před churbanem, tedy zničením chrámu v Jeruzalémě. Tehdy chevra ještě nebyla sdružením, pouze se při daných příležitostech stmelila skupina obětavých lidí. První zmínka o chevře se nachází v traktátu Tosefta Semachot (čl. 12), a to v souvislosti se svěcením svátků v Jeruzalémě. I v době svátků se v případě něčí smrti hned našla skupina mužů, kteří se postarali tělo zemřelého a o jeho pohřbení podle rituálu. Těmto mužům však dotyk mrtvoly nebo přiblížení se k mrtvole přivodil tzv. stav „tuma“, tedy rituální nečistoty. Takto „znečištěný“ člověk byl očištěn až po rituálu, který trval týden. Aby počet takto omezovaných mužů byl co nejmenší, byli věřící rozdělováni do „turnusů“, které měly pohotovost pro případ smrti, zatímco ostatní obyvatelé se mohli v klidu věnovat oslavám a pobožnostem. Takto vzniklo jádro moderní chevry. _____________________________ 24

25

26

Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946, str. 174. Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 299; www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008). Levitats, Isaac: Hevrah, Havurah; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 81.

13

V případě úmrtí museli, podle původního chápání zákona, všichni židovští obyvatelé přestat pracovat a plně se věnovat péči o mrtvolu a o truchlící. Život a praxe si vynutily změny, které byly v souladu s nařízeními zákona a zároveň neochromily život obce. Jednotlivé obce byly rozděleny do samostatných obvodů, což v praxi znamenalo, že se zastavil život jen v tom obvodu, kde někdo zemřel. To už byla druhá fáze vývoje Svatého společenství.27 Další zmínka o pohřebním spolku se nachází v talmudském traktátu Mo‘ed katan 27b. Vypráví se zde, jak rabi Hamnuna přišel do města Daro Mata a zaslechl hlas šofaru oznamující, že někdo zemřel. Rabi se podivil, že obyvatelé nepřerušili práci, aby vzdali poctu zemřelému. Řekl, že město je hodno klatby. Teprve, když mu vysvětlili, že je v místě „chevra“, která se stará o poslední poctu, odvolal svá slova.28

2.2. Chevra kadiša ve středověku a novověku

Do nejpokročilejší fáze vývoje vstoupila chevra na konci středověku a začátku novověku. Tehdy vznikaly organizované společnosti, které se staraly o pietní záležitosti. Stálí členové těchto spolků byli vzděláni v rituálních předpisech a připraveni poskytnout své služby kdykoliv. Tato vysoká forma organizovanosti se projevila vznikem spolkových stanov – „takanot“. Jimi se spolek stával významným doplňkem náboženské obce, stával se „Chevra Kadiša gomle chasadim“ – Svatým spolkem těch, kdo konají dobré skutky.29

____________________________ 27 28

29

Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.1.1953, č.1, str. 3. Sicher, Gustav: Pražská Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XXII, 1.6.1960, č.6, str. 3; viz též Rabinowitz, Louis Isaac: Hevra Kaddisha, Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 81; viz též Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 299; viz též www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008). Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.1.1953, č.1, str. 3.

14

2.2.1. Chevra kadiša v sefardských oblastech

Nejstarší zmínka o spolcích pohřbívajících mrtvé byla nalezena v responsum Nissima ben Reubena z Barcelony ze 14. století, který se zamýšlí nad tím, jaké povinnosti mají převzít různé charitativní spolky včetně „kabranim“, hrobníků.30 Zatímco v aškenázském světě se patrně žádná instituce do té doby nevěnovala filantropii, na Iberském poloostrově podobný sociální model již kopíroval křesťanskou společnost. Židovská svépomocná bratrstva byla založena ve Španělsku ve stejné době jako společnosti křesťanské. Některá se od 13. století specializovala na sociální práci a za úkol si dala poskytovat „poslední služby“. Confratrias, Confrarias, Chevrot a další vznikaly ve stále hojnějším počtu zejména ve 14. a 15. století. Příkladem může být obec ve francouzském Arles, která v roce 1401 založila bratrstvo „Malbiche arummim“ – bratrstvo těch, kteří oblékají nahé. Jeho posláním bylo každý týden dávat peníze chudým – ať byli či nebyli členy bratrstva, pečovat o nemocné, doprovázet pohřební průvody a utěšovat pozůstalé.31 Chevra se specifickými náboženskými cíly se datuje do 14. století. Ve španělské Zaragoze je zmíněna ve spojitosti s rokem 1378 Lelezmuroz (zřejmě lejl ašmorot, noční hlídka). Vzdělávací spolky byly dvojího druhu: dobročinné zajišťovaly vzdělání pro chudé děti, skupiny zabývající se vzděláváním dospělých zajišťovaly výuku Talmudu, Mišny a zpěv žalmů. Filantropické skupiny byly velmi početné. K tomuto druhu spolku patřily „bikur cholim“ navštěvující nemocné, „gmilut chasadim“ poskytující bezplatné půjčky nebo „pidjon ševujim“ vykupující zajatce.32 Židovská pohřební bratrstva vznikala později v italských městech, kde se v hojném počtu usídlili exulanti ze Španělska a Portugalska. Nejprve ve Feraře a pak v Modeně v roce 1516, kde bylo založeno bratrstvo Chevra ____________________________ 30

31 32

Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 299; www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008). Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 110. Levitats, Isaac: Hevrah, Havurah; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 81.

15

gmilut chasadim, jehož úkolem bylo pečovat o nemocné a zařizovat všechny věci spojené s pohřbem.33

2.2.2. Chevra kadiša v aškenázských oblastech

Existuje jen velmi málo informací o péči poskytované nemajetným nemocným v období před bratrstvy, lze se však domnívat, že se o tyto nemocné starala obec výhradně prostřednictvím almužen rozdělovaných mezi místní nemocné. Pojetí Chevra kadiša ve smyslu bratrstva, které si vytyčilo svatou povinnost pohřbívat všechny členy obce, je v aškenázských komunitách známo až od 16. století. První známá Chevra kadiša byla založena Eleazarem Aškenazim v Praze roku 1564.34 Náboženská bratrstva nakonec získala monopolní práva na pohřbívání. V prvních stech letech své činnosti považovaly tyto nové náboženské spolky za svůj prvořadý úkol pohřbívání, o čemž ostatně svědčí jména bratrstev, která vznikla v období 1564-65. Většina z nich si až do počátku 18. století říkala „Kabranim“, hrobníci.35 Z těchto spolků se později vyvinula „svatá bratrstva“, která poskytovala duchovní a lékařskou pomoc nemocným. Typické to pro svatá bratrstva ve střední Evropě bylo až od první čtvrtiny 18. století.35 V Lemberku kolem roku 1700 existoval „Svatý spolek nočních hlídačů u mrtvého“, což byli muži, kteří se účastnili hlídek každý den. V Moislingu nedaleko Lübecku ve zhruba téže době byla „Chevra kadiša Talmud Tora“, jejímž úkolem bylo studovat náboženskou literaturu. Joseph Hahn z Frankfurtu na Mohanem ve svém „Yosef Omet“ uvádí, že jeho náboženská obec měla spolek pečující o nemocné už na počátku 17. století. Chevra kadiša v Hildesheimu měla být založena v roce 166836, ve Frankfurtu ____________________________ 33 34

35

36

Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris 1989, str. 110. Levitats, Isaac: Hevrah, Havurah; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem 2007, str. 81. Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati 1946, str. 172. Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York 1901-1906, str. 299; www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008).

16

nad Mohanem cca v roce 1597, v Amsterdamu před rokem 168737, vídeňská bývá datována rokem 1764, kodaňská rokem 1767.38 Kolem roku 1750 dochází ve jménu i charakteru spolků ke změně. Nejprve v Berlíně a v Drážďanech se ve jménu spolku objevují slova „bikur cholim“, péče o nemocné. Pohřbíváním se zabýval spolek Chevra kadiša gmilut chasadim, který byl propojen se společností pečující o nemocné.39 V 18. století se filantropická politika pohřebního bratrstva soustředila do tří oblastí: etiky (dohled na obřízky, obdarovávání sirotků), nemoci (zřizování nemocnic) a smrti (pohřební úkony, správa hřbitova).40 V 18. století, kdy se rozšiřoval počet útulků a nemocnic, se objevili noví zaměstnanci obce – lékaři, ošetřovatelky, učitelé. Zaměstnávala je Chevra kadiša, která tyto instituce spravovala, nebo rada obce, kahal. Vznikala nová uskupení – sdružovali se svobodní muži, kteří se chtěli vyhnout rokům, po které museli po uzavření manželství čekat na členství, a kteří založili vlastní svépomocnou společnost, která poskytovala i pohřební služby. Bylo tomu tak například ve Vídni (1763), v Praze nebo Drážďanech (1798). Sdružovaly se i ženy, které do té doby plnily pomocné funkce, např. zhotovovaly rubáše.41

_______________________ 37

38

39

40 41

Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946, str. 172. Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 299; www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008). Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946, str. 173. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 245. ibid, str. 246.

17

Kapitola 3. Literatura o pohřbech, návštěvách nemocných a jiných svatých povinnostech

Otázkám pohřbu, truchlení za zemřelé (hesped), náležitostem hřbitova apod. se věnuje Ejvel rabbati, což je vlastně „druhé“ jméno menšího nekanonického talmudického traktátu Semachot. Bývá občas připojován k traktátu Mo‘ed katan, neboť se s ním obsahově pojí. Dodnes dochovaný Ejvel rabbati byl uzavřen nejpozději během devátého století. Ejvel rabbati představuje nejstarší kolekci rituálních předpisů, halachických pokynů a agadického materiálu. Dílo je rozčleněno do čtrnácti oddílů, mezi něž patří část týkající se sebevraždy, pohřbu dospělých a dětí, držení smutku, pravidel pohřbu a také pasáž věnovaná převozu ostatků.42 K nejstarším sbírkám s pohřební tématikou patří Maane lašon, která vznikla na přelomu 16. a 17. století. Jejím autorem je pravděpodobně Jaakov ben Šlomo Daršan. Tiskem vyšla v Praze roku 1615. Věnuje se skutečnostem spojeným s návštěvou nemocných, návštěvou hřbitova a přímluv u památných míst zesnulých členů židovské komunity. Postupem času se stala tak oblíbenou, že byla přeložena do juden-deutsch. Sbírku tvoří necelá padesátka modliteb pro nejrůznější příležitosti.43 Smrti a pohřebním rituálům je věnováno dílo Aarona Berachii ben Moses z Modeny (zemř. 1639), Maavar Yabbok. Kniha byla sepsána a publikována v roce 1626 v Itálii a je nejkompletnějším dílem na téma smrti a pohřbívání. Pojednává o rituálech spojených s agonií, smrtí, pohřbením a smutkem, o příslušných zákazech a varováních a o modlitbách, které se v této souvislosti odříkávají. Zkrácená varianta díla z roku 1682 se dostala do ______________________________ 42 43

http://www.chewra.com./texty/halacha_Ejvel_index.asp?navid=3 (17.1.2008). http://www.chewra.com/texty/modlitby_maanelason.asp?navid=3 (17.1.2008).

18

většiny obcí a stala se jakýmsi manuálem, který byl lehký a snadno se dal přenášet k nemocným a mrtvým. Kniha má přes 100 kapitol.44 Další spis na toto téma sepsal Isaiah Horowitz. Dílo Shene Luhot ha-Berit se objevilo v roce 1649 v Amsterdamu až po autorově smrti.45 Tento titul byl zamýšlený jako kompendium židovské víry, není tedy zaměřen výhradně na smrt.46 Měl však výrazný vliv na své současníky pokud jde o etiku ve vztahu k nemocným a umírajícím.47 V době od 17. do 19. století si spolky vydávaly vlastní díla tohoto typu. Takovou knihou je např. Yosef Omets sestavená Josephem Hahnem.48 Dílo, které bylo vydané ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1723, tvoří vlastně krátké poznámky psané populárním stylem. Yosef Omets pojednává o liturgických otázkách, o nejdůležitějších momentech náboženského života, o vzdělání, dobročinnosti a morálce.49

_____________________________ 44

http://www.jewish-funerals.org/MYClass/myback.htm (17.1.2008); viz též http://www.jewishpubliclibrary.org/archives/Antiquitatis/mysticismreligious6.html

(17.1.2008); viz též Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 132. 45

Deutsch, Gotthard: Horowitz, Isaiah, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 465; viz též Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str.133; viz též http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=908&letter=H&search=horowitz

(17.1.2008). 46

Deutsch, Gotthard: Horowitz, Isaiah, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 465; http://www.jewishencyclopedia.com /view.jsp?artid=908&letter=H&search=horowitz (17.1.2008).

47

Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 133.

48

Deutsch, Gotthard: Hahn, Joseph Yuspa Nördlingen, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 152; viz též Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 133; viz též http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=80&letter=H&search=hahn

(17.1.2008). 49

Deutsch, Gotthard: Hahn, Joseph Yuspa Nördlingen, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906, str. 152; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=80&letter=H&search=hahn

(17.1.2008).

19

Uskutečňováním konkrétních úkolů v charitativní oblasti judaismu se zabýval rabi Elia Ha-kohen z Izmiru (dnešní Smyrny) v 18. století. Jeho kniha „Plášť spravedlnosti“, hebr. Meil cedaka, je jakýsi Šulchan aruch skutků lásky obsahující 754 článků, paragrafů, o dobročinnosti. Zmiňuje se v nich o řadě sociálních povinností, např. o zaopatření kojné pro nemluvně, jemuž zemřela matka, o bezplatné lékařské i lékárnické péči o chudé, taktní podpoře chudých, kteří se stydí o ni ucházet apod.50

_____________________________ 50

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 66.

20

Kapitola 4. Pražské bratrstvo Chevra kadiša

K nejstarším dokladům o existenci Chevra kadiša v Praze patří zakládací listina z roku 1564, která se nezachovala v originále. U zrodu pražského bratrstva Chevra kadiša stál rabi Eliezer Aškenazi. Stanovy chevry byly v roce 1573 normovány samým rabi Löwem a potom byly doplňovány různými osobnostmi, které se střídaly na pražském rabínském stolci. K úřednímu schválení stanov rakouským úřadem došlo v roce 1836.51 Nejlepším zdrojem informací o bratrstvu Chevra kadiša je kniha stanov Pinkas ha-takanot. První zápis v ní je datován 29. července 1692.52 Text stanov Chevra kadiša je datován dvojmo, první vznikl v roce 1692, pak byl upraven v roce 1702. Originální dokument zmizel v ohni v roce 1689.53 Bratrstvo mělo značný vliv na členy obce v oblasti morálky. Členové spolku se nesměli oddávat pitkám v hospodě ani hrám ve veřejných místnostech a v peněžních záležitostech se měli obracet na smírčí soud chevry. Stanovy také zaručovaly dodržování zdravotně hygienických opatření a oblečení členů bratrstva.54 Pro Žida v 17. století by bylo nepochopitelné, kdyby se neměl podílet na činnosti Chevra kadiša. Způsob získávání členství v bratrstvu byl zpočátku velmi zdlouhavý a značně komplikovaný. Na žádost členů docházelo k jeho zjednodušení.55 Odmítnutí by znamenalo vyloučení ze života obce, člověk by se nedostal na židovský hřbitov atd.56

_____________________________ 51

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 71. 52 ibid, str. 70. 53 Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 121; viz též Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889, str. 39-40. 54 Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 70. 55 ibid, str. 71. 56 Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 122.

21

Ve zprávách bratrstva se lze dočíst i to, že členové byli často napomínáni, aby dodržovali náboženský předpis zákazu holení se žiletkou a zákazu chození na trh v pátek, protože účastí na něm by mohlo dojít k narušení klidu o šábesu. Existují také peněžní záznamy o příjmech a vydáních. V těchto záznamech jsou uvedeny i sumy, které chevra věnovala chudým učencům a ješivám, jiným obcím či na vydávání svatých knih.57 Všichni obyvatelé Židovského města museli přispívat, pokud chtěli získat „služby“ Chevra kadiša, mimo jiné například získat místo na obecním hřbitově. Pouhý fakt, že někdo pravidelně platil bratrstvu příspěvky, však neznamenal získání statutu „člena“. Příjmy pohřebního bratrstva pocházely z různých zdrojů. Každý kandidát platil vstupní poplatek, všichni členové, ať měli jakýkoli statut, platili roční příspěvky, k nim se přidávaly také příspěvky „nečlenů“ obce. Tyto stálé příjmy doplňovaly částky vybrané ze schránek na milodary rozmístěných po synagogách a peníze vybrané za pohřby, svatební obřady nebo při jiných slavnostních příležitostech. Jistým zdrojem příjmů byly i různé pokuty, jimiž se trestala sebemenší porušení disciplíny bratrstva.58 Chevra kadiša plnila kromě pohřebních služeb řadu různých úkolů. Stanovy z roku 1702 zmiňují jen dva: rozdělování charitativních příspěvků chudým a organizaci „kmotrovství“ – bratrstva Chevra ha-sandakim. Kmotr, sandak, držel novorozence při obřízce; tímto úkolem byl zpravidla pověřován nejváženější člen obce. Musel poskytnout víno a látku na obřízku, proto tím bývali pověřováni ti, kteří měli jisté jmění.59 Do sociální oblasti spadalo také zakládání nemocnic. Na konci 16. století založil Mordechaj Maisel špitál Bejt ha-midraš v blízkosti Klauzové synagogy.60 Stavba první všeobecně prospěšné budovy nemocnice je však připisována rabimu Eliezerovi Aškenazimu.61 _______________________________________________ 57

58 59 60

61

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 71. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 124. ibid, str. 126. Ruth, František: Kronika královské Prahy II., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904, str. 676. Volavková, Hana: Zmizelá Praha 3. – Židovské město pražské, Paseka, Praha a Litomyšl, 2002 jako reprint prvního vydání z roku 1947, str. 29.

22

V roce 1791 vznikl v Praze pod záštitou rabína Landaua spolek Noda Bijehuda.62 (viz. kapitola 10) V 18. století se začal rozšiřovat počet útulků a nemocnic spravovaných Pohřebním bratrstvem. Objevili se zaměstnanci s pravidelným platem jako lékaři, ošetřovatelky, hlídači hřbitovů ap. Zaměstnávala je Chevra kadiša nebo obec. V roce 1798 vznikl spolek sdružující svobodné muže, kteří se chtěli vyhnout rokům, po které museli po uzavření manželství čekat na členství. Byla to svépomocná společnost poskytující i pohřební služby.63 V 19. století dochází ke vzniku nových charitativních spolků i dalších sekcí v rámci bratrstva. V roce 1897 vzniká Krejcarový spolek pro ošetřování nemocných.64 Téhož roku vzniká i Pomocný spolek israelské obce na Královských Vinohradech pro chudinství a ošetřování nemocných.65 Jako součást Chevra kadiša vznikají spolky na podporu šestinedělek, chudých členů a zbožných žen. Na přelomu 19. a 20. století jsou postaveny nové budovy Pohřebního bratrstva v Josefově a obřadní síň na hřbitově na Olšanech. Na novém hřbitově na Olšanech je také v roce 1933 zprovozněn urnový háj.66 Na začátku 20. století dochází ke vzniku mnoha spolků přebírajících služby Pohřebního bratrstva. Tak v roce 1923 dochází k ustavení spolku Bikur cholim - židovská péče o nemocné.67 Ve 30. letech 20. století je provedena i poslední změna stanov pražského Pohřebního bratrstva.68 Ve druhé polovině 30. let 20. století se v Československu výrazně zvyšuje počet emigrantů z okolních zemí. Většinou jde o nemajetné, kteří potřebují značnou pomoc Chevra kadiša. Vzhledem k tomu, že výdaje bratrstva jsou mnohem vyšší než příjmy, je Chevra kadiša nucena předat část svých povinností jiným spolkům. Ve výroční zprávě z roku 1936 se píše, že představenstvo Chevra kadiša je nuceno omezit svou činnost pouze na stanovami předepsanou _____________________________ 62 63 64

65 66

67

68

Sicher, Gustav: Pražská Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XXII, 1.6.1960, č. 6, str. 3. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 246. Křesťan, Jiří; Blodigová, Alexandra; Bubeník, Jaroslav: Židovské spolky v českých zemích v letech 1918-1948, Sefer, Praha, 2001, str.170. ibid, str. 146. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 133-135. Křesťan, Jiří; Blodigová, Alexandra; Bubeník, Jaroslav: Židovské spolky v českých zemích v letech 1918-1948, Sefer, Praha, 2001, str.148. ibid, str. 127.

23

podporu svých členů, jejich vdov a sirotků. Všeobecnou péči přenechává v tomto směru povolaným již existujícím nebo nově vznikajícím korporacím. Z účetní knihy bratrstva za rok 1935 vyplývá, že na dobročinnost bylo přijato 42 578 Kč, ale vydáno bylo 160 174 Kč.69 V roce 1942 zanikla pohřební bratrstva v Čechách. Jejich funkci převzal Pohřební ústav. V přípise ŽNO spolkovému oddělení Policejního ředitelství ze dne 22. 5. 1940 je seznam 86 pražských spolků, které ŽNO likvidovala na základě nařízení říšského protektora. Mimo jiné je zde i spolek „Židovská péče o nemocné“.70 V letech 1946–1948 fungoval Židovský spolek na ochranu zdraví.71 Činnost Israelského pohřebního bratrstva Chevra kadiša byla obnovena v roce 1947.72 V roce 1949 byla Chevra kadiša vedena jako komise ŽNO a v roce 1951 zanikla.73

_____________________ 69

70

71 72 73

Pozvání k valné hromadě starších ze dne 31.5.1936, Židovské Pohřební bratrstvo, Praha, 1936. Křesťan, Jiří; Blodigová, Alexandra; Bubeník, Jaroslav: Židovské spolky v českých zemích v letech 1918-1948, Sefer, Praha, 2001, str.71. ibid, str. 150. ibid, str. 135. Sicher, Gustav: Pražská Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XXII, 1.6.1960, č. 6, str. 3.

24

Kapitola 5. Stanovy Pohřebního bratrstva

Podle zakládací listiny bylo pražské Pohřební bratrstvo založeno roku 1564.74 Tato listina se nedochovala v originále, byla však publikována Mošem Wolfem Jeitelesem v první části knihy Zikaron le jom acharon. Nejlepším zdrojem informací o bratrstvu Chevra kadiša gomle chasodim a poměrech v něm je kniha stanov Pinkas ha takanot ze 17. století. Je zde uvedeno 32 základních pravidel, z nichž 16 je považováno za nejstarší.75 Stanovy (takanot) přesně definují náplň činnosti Pohřebního bratrstva i vedlejších spolků Chevra kadiša. Rozdělují členy spolku do několika skupin podle délky členství a zásluh. Také stanovují povinnosti představenstva chevry a průběh jeho každoroční volby.

5.1. Účel spolku

Úkolem členů Pohřebního bratrstva bylo navštěvovat nemocné židovského vyznání, být jim nablízku v jejich posledních okamžicích před smrtí. Po smrti se museli postarat o rituální omytí těla zesnulého, jeho oblečení i pohřbení podle náboženských pravidel. Spolek o svátcích pesach a sukot a také v měsíci švat poskytoval peněžitou pomoc chudým členům, vdovám a sirotkům po členech spolku.76

5.2. Rozdělení spolku Chevra kadiša plnila kromě pohřebních služeb řadu různých úkolů. Stanovy z roku 1702 zmiňují jen dva: rozdělování charitativních

______________________________ 74 75

76

Rybár, Ctibor: Židovská Praha, Akropolis, Praha, 1991, str. 184. Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 70. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 1.

25

příspěvků chudým (čl.24) a organizaci „kmotrovství“ – bratrstva Chevra hasandakim. 77 Od 19. století byly součástí Chevra kadiša tři vedlejší spolky a to Spolek zbožných žen, Spolek Sandekoes a Spolek starších. 78

5.3. Členství

Podmínkou členství v Pohřebním bratrstvu byl bezúhonný způsob života a podrobení se všem ustanovením stanov spolku. To uchazeč stvrdil podpisem v k tomu zvlášť určené knize.79 Podle starých stanov se členové bratrstva nazývali kabranim – hrobníci – a byli voleni v rámci vysoce hierarchizovaného systému. Pouhý fakt, že někdo pravidelně platil bratrstvu příspěvky, neznamenal získání statutu „člena“. Jak vyplývá z článku 6 starých stanov, hrobníci se dělili do tři skupin: nejníže stáli „hosté“ (Aufgenommener), které plnili své funkce v bratrstvu, ale nemohli být voleni. Mohli tvořit skupinu kandidátů pro zkušební období trvající rok i více let.80 Podle stanov z roku 1932 se členové bratrstva dělili na čtyři skupiny. První skupinou byli tzv. ejnom chasumim (neinkorporovaní), tj. ti, kteří se stali členy teprve nedávno.81 V roce 1936 měla tato skupina 457 členů.82

_______________________ 77 78

79 80

81

82

Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 126. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 1. ibid, str. 3. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 122; viz též Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889, str. 44. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 3. Pozvání k valné hromadě starších ze dne 31.5.1936, Židovské Pohřební bratrstvo, Praha, 1936.

26

Statut definitivního člena bylo možné získat po úspěšném složení veřejné zkoušky (paragraf 21), během níž uchazeč musel velmi přesně zodpovědět otázky týkající se pohřebních záležitostí. Pokud neuspěl zůstával kandidátem nebo „členem-praktikantem (stážistou)“ po následující rok a pak se musel znovu podrobit nové zkoušce.83 Druhou skupinou byli tzv. chasunim (inkorporovaní). Pouze ženatí členové mohli být inkorporováni, a to teprve po uplynutí pěti let od sňatku. Členové, kteří byli v bratrstvu již pět let před svým sňatkem, měli být inkorporováni již tři roky po svém sňatku, tj. osm let po svém přistoupení k bratrstvu.84 Bratrstvo však mělo striktně limitovaný počet definitivních členů – čl. 16 starých stanov upřesňuje, že se nepřijímá více než 40 kandidátů „na zkoušku“ ročně. Také nebylo možné přijmout v jednom roce více než čtyři definitivní členy.85 Třetí skupinou byli tzv. zekenim (starší). Starší tvořili v bratrstvu elitu. O propůjčení hodnosti staršího (ziknoh) mohli požádat u představenstva členové Pohřebního bratrstva inkorporovaní nejméně 15 let. Nesměly však proti nim být žádné námitky ohledně jejich mravní bezúhonnosti.86 Roku 1936 bylo starších 400.87 Ve stanovách se píše, že každý rok starší ze svých řad volili členy řídicího výboru bratrstva – gabbaim a mevorarim. Mevorarim reprezentovali výbor zvolených, měli z tohoto titulu obecnou odpovědnost za rozhodování sporů. Podřízení činitelé byli „úředníky týdne (vochnman)“ a jim k ruce byli „asistenti týdne“ a chammachim – kostelníci placení bratrstvem.88 _______________________________ 83

84

85

86

87

88

Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 122; viz též Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889, str. 50. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 3. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 124; viz též Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889, str. 48. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 3. Pozvání k valné hromadě starších ze dne 31.5.1936, Židovské Pohřební bratrstvo, Praha, 1936. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 124.

27

Gabaim měli k ruce pomocníka – šámese, který asistoval při pohřbech, podílel se na ošetřování nemocných nebo vztyčoval náhrobní kameny. V roce 1687 bylo jednou z šámesových povinností zabránit nebezpečí, že se muži a ženy „promíchají“ ve chvíli, kdy byl mrtvý dopravován na hřbitov, a pak v době, kdy se lidé vraceli domů z pohřbu. Šámes měl udržet obě skupiny oddělené, měl jít mezi nimi a dělat vše pro to, aby se k sobě nepřiblížily – a v případě nutnosti, aby dostál této povinnosti, házet kameny po „problémových“ skupinkách. Takový fyzický kontakt mezi muži a ženami byl považován za něco nemorálního a za velké nebezpečí, které by člověka mohlo stát život. Ženy byly na pohřbech varovány, že musejí udržovat odstup od mužů. Pokud by neuposlechly, funkcionáři, speciálně jmenovaní za tímto účelem, byli zmocněni sebrat jim jako záruku pláště, které – v případě, že se ženy nebudou dobře chovat – budou rozdány chudým. Měli také kropítka, jimiž polévali lidi, kteří nevěděli, kde je jejich místo.89 Ve zvláštních případech mělo představenstvo právo vyzvat ke vstupu do sboru starších také některé inkorporované členy, kteří ještě nedosáhli 15 let členství. Počet takto přijatých nesměl být během jednoho roku vyšší než dva. Čtvrtou skupinou byli tzv. zekenim mijad (starší bez nároku). Členové této skupiny se hned při vstoupení do spolku vzdávali všech nároků na čestnou hodnost a neměli volební právo. Při náboženských obřadech byli postaveni na roveň starším skutečným.90 Těchto členů bylo roku 1936 sedm.91 Po dosažení 15 let věku měl každý člen spolku právo navštěvovat nemocné a účastnit se všech náboženských obřadů během oblékání i pohřbívání zesnulých.92 _________________________________________________ 89

90

91

92

Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946, str. 80. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 3-4. Pozvání k valné hromad starších ze dne 31.5.1936, Židovské Pohřební bratrstvo, Praha, 1936. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 4.

28

Původní stanovy přesně určují, kdo má přímou odpovědnost v bratrstvu. Tím byl funkcionář střídavě vybíraný mezi gabbaim jako „administrátor měsíce“. Podle paragrafu 31 nemohl tuto funkci vykonávat déle než dva měsíce po sobě jdoucí. Jeho úkolem bylo spravovat pokladnu (čl. 31), rozdělovat charitativní příspěvky chudým (čl. 24); v případě rozepří nebo ve zvláštních případech měl rozhodovací právo (čl. 26) a také rozděloval úkoly a vydával příslušné pokyny.93 Kdo vedl nedůstojný život, úmyslně zanedbával nebo nedodržoval předepsané povinnosti, mohl být vyloučen ze spolku.94 Článek 6 stanov hovoří o degradaci členů v případě dlouhodobé nepřítomnosti na pohřbech, pokud ale chybující nebyl „členem-stážistou“, byl jednoduše z bratrstva vyloučen. Chevra si na druhé straně vyhrazovala právo urovnávat spory mezi svými členy a dávat je prohlásit „rebely“ v synagoze (čl. 2, 3 a 4). Vyloučení z bratrstva nebylo nezvratné, „rebel“ mohl podat uctivou žádost a být znovu přijat. To se však mohlo stát pouze jednou (čl. 3). Osoba, která byla prohlášená za „rebela“ a byla vyloučena z bratrstva, v případě opětovného přijetí získala původní statut až poté, co prošla všemi přijímacími stadii. Důvody vyloučení byly rozmanité: od pochybení při plnění povinností bratrstva (např. neúčast na pohřbech) po urážky nebo rvačky či odmítnutí platit příspěvky. Lidé vyloučení z Chevra kadiša museli počítat s tím, že se jim nedostane posledních služeb, tj. členové bratrstva nebudou u jejich smrtelného lože odříkávat modlitby, budou mít problémy s posmrtnou očistou, s rakví, a dokonce i s místem na hřbitově, tedy s tím, na co mělo Pohřební bratrstvo monopol. Totéž se samozřejmě týkalo i rodinných příslušníků.95

________________________ 93 94

95

Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 123. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 7. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 126; viz též Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889, str. 41-44.

29

5.4. Představenstvo a jeho volba

Řízení a správu bratrstva obstarávalo představenstvo, které se skládalo z 10 členů a z jednoho náhradníka. Představenstvo vykonávalo své povinnosti bezplatně. Členové byli voleni na dva roky, při následující řádné valné hromadě však odstupovala

po vylosování jedna polovina těchto členů

představenstva. Odstupující členové mohli být opět voleni.96 Od 17. století se systém volby představenstva prakticky nezměnil. Ve starých stanovách je volba popsána takto: v předvečer svátku šavuot se gabbaim a mevorarim shromáždili v hlavní pražské synagoze (Altneuschül) a vylosovali mezi staršími sedmnáct jmen (čl. 12) Volby se musely konat pod bdělým dozorem předsedy rabínského soudu, vrchního rabína, pokud takový byl v úřadě. Mezi těmito 17 staršími muselo být zvoleno 10 osob, které měly po dobu jednoho roku (čl. 20) vytvořit výbor gabbaim a mevorarim – čl. 12 však upřesňuje, že těchto 17 zvolených vytváří „členstvo synagogy“, jehož úkolem je volit a vypracovat stanovy bratrstva. Čl. 13 hovoří o rotaci a stanoví, že se každý rok ve skupině zvolených nahrazuje sedm osob, přičemž se zachovává většina starších členů.97 Ještě v den volby se ustavilo představenstvo, které si mezi sebou rozdělilo jednotlivé funkce. Podle stanov z roku 1932 si zvolilo předsedu, místopředsedu, pokladníka, kontrolora, správce zásob a potřeb, administrátora realit v Praze, inspektora hřbitovů mimo Prahu, pořadatele, revizora účtů, inspektora nadací a předsedu vedlejšího Spolku zbožných žen. Všichni oprávnění voliči z řad starších byli vyzváni k volbě ve stanovený den. Volba byla právoplatná pouze tehdy, když bylo přítomno nejméně 25 starších. Ti, kteří se dostavili, vylosovali ze svého středu 15 voličů (košer kohol) a dva náhradníky. Pak byli na návrh představenstva jmenováni dva volební komisaři a z řad členů spolku ještě tři revizoři účtů. ______________________________ 96

97

Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 11. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 123

30

Volba se konala v sále Pohřebního bratrstva. Přítomni byli i dva sběratelé hlasů, kteří museli být ověřeni Náboženskou obcí v Praze. Volilo se tzv. balotáží. K ní se použily dvě urny a v nich jedna žlutá, čtrnáct bílých a čtrnáct černých kuliček. Jeden ze sběratelů hlasů roznášel uzavřenou nádobu se čtrnácti bílými a jednou žlutou kuličkou a každý z voličů vytáhl jednu. Druhý sběratel rozdělil čtrnáct černých kuliček těm voličům, kteří již měli bílou kuličku. Volič, který si již jednou vytáhl žlutou kuličku, obdržel při volbě dalšího člena představenstva od sběratelů hlasů jednu bílou a jednu černou kuličku, aby si opět nevytáhl kuličku žlutou. Pak sběratelé hlasů obcházeli, každý s jednou urnou, voliče. Kdo hlasoval pro navrženého kandidáta, vložil do první urny kuličku bílou nebo žlutou, do druhé urny pak kuličku černou. Pokud byl volič proti kandidátovi, vložil černou kuličku do první urny. Poté volební komisaři otevřeli první urnu, sečetli kuličky, které byly uvnitř, a vyhlásili výsledek, přičemž rozhodovala prostá většina. Pro kontrolu komisaři museli spočítat ještě kuličky v druhé urně. Tento způsob volby se opakoval u každého dalšího člena představenstva.98

5.5. Významné dny spolku

5.5.1. Slavnostní hostina

O

novoluní

měsíce

tamuz

(přibližně

v červnu)

se

v slavnostní síni Pohřebního bratrstva konala hostina na památku založení spolku a také jako ocenění a povzbuzení všech členů bratrstva.99 Banket odčerpal výraznou část zdrojů Chevra kadiša. Článek 32 ve starých stanovách proto upřesňuje, že částky vložené uchazeči o členství v bratrstvu („stážisti“ i adepti definitivního členství) musejí sloužit výhradně k uhrazení nákladů na tento banket.100 ____________________________ 98

Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 12-15. 99 ibid, str. 5. 100 Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 124

31

5.5.2. Den pokání

Den pokání byl v Praze stanoven na první den měsíce švat. Členové se vypravili na pražský židovský hřbitov, aby tam uctili památku zakladatelů spolku. Potom se účastnili zvláštní bohoslužby v Klausové synagoze.101

____________________________________ 101

Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 6.

32

Kapitola 6. Rituální zvyklosti

Bratrstvo Chevra kadiša provází člověka od jeho narození až do smrti, ba dokonce i po smrti. Nejdůležitějšími činnostmi je péče o nemocné, umírající a zemřelé. Patří k nim také příprava pohřbů a obřadů včetně všech charitativních sociálních aktivit spojených především s péčí o pozůstalé, s odříkáváním modliteb za zemřelé a s výběrem almužen. Činnost Pohřebního bratrstva se proto považuje za nejčistší podobu dobročinnosti, protože se v ní neočekávají slova díků.102 Pravidla návštěv a péče o nemocné, péče o umírající a pravidla očisty těla zesnulého a jeho přípravy na pohřeb jsou obsahem Jore dea, druhého oddílu knihy Šulchan aruch, kterou sepsal Josef Karo.

6.1. Návštěva nemocných

Záslužnou formou dobročinnosti je navštěvování nemocných, jeden z Božích skutků, které by člověk měl napodobovat. V Talmudu se říká, že kdo navštěvuje nemocného, ulehčuje mu od bolesti tím, že si odnáší jednu šedesátinu jeho nemoci.103 Rabi Akiva říká: „Každý, kdo nenavštěvuje nemocné, jako by proléval krev.“104 Důkazem toho, že Židé považují návštěvu nemocného za velmi důležitou formu milosrdenství je to, že je obsahem již druhého paragrafu stanov Chevra kadiša. Této povinnosti učiní členové bratrstva zadost jen tehdy, jestliže se neomezí pouze na návštěvu nemocného. Měli by se zároveň seznámit se všemi potřebami trpícího, aby mu tak zjednali veškerou podporu a pomoc, jak duševního, tak tělesného rázu. Vše má být provedeno s maximálním taktem jak vůči nemocnému, tak vůči jeho ___________________________ 102

103

104

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 66. Krankenbesuch und Trauergebräuche nach Bibel und Talmud von Rabbiner Dr. M. Klotz in Jungbunzlau, Bilin, 19--,str. 2; viz též Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3. Cohen, Abraham: Talmud pro každého, Sefer, Praha, 2006, str. 276.

33

rodinným příslušníkům. Obzvlášť v případě, kdy jde o peněžitou pomoc. Ošetřující lékař by měl být předem vyrozuměn o intervenci člena bratrstva, aby se zabránilo případnému nedorozumění, které by mohlo způsobit zhoršení zdravotního stavu nemocného. Pokud by byl nemocný již odevzdán do vůle Boží, mohou být nad ním odříkány modlitby k tomu určené i vyznání hříchů.105 Není vhodné navštěvovat nemocného, pokud by ho to rušilo. V takovém případě je na místě se na zdraví nemocného pouze optat ve vedlejší místnosti.106 Ve větších chevrách se touto bohulibou činností zabýval vedlejší spolek „Chevra Bikna Cholim“. Jeho členové se, kromě návštěv nemocného, modlí za uzdravení nemocného, pomáhají mu i radou nebo rozhovorem s ošetřujícími lékaři. V dobách, kdy se rozšířily nemocnice a kliniky, členové spolku zajišťovali, aby nemocní souvěrci, pokud o to projevili zájem, nezůstali bez rituální stravy.107

6.2. Péče o umírající

Podle pravidel halachy musí každý člen Pohřebního bratrstva – bylli k tomu vyzván – setrvat po celou dobu, ve dne i v noci, u lůžka umírajícího, pokud se jeho stav zhorší do takové míry, že je nutné mluvit o agónii.108 Z této povinnosti není člen bratrstva vyvázán ani v době bohoslužby. Důvody, proč umírající nesmí zůstat sám, jsou dva. Prvním je obava, aby se umírající, který by byl sám, příliš netrápil myšlenkami na smrt. Druhý důvod se rozšířil ve středověku, kdy se věřilo, že ve chvíli smrti dochází k souboji mezi anděly a démony o duši zesnulého. Je-li u umírajícího přítomna jiná lidská bytost, nemůže duši uchvátit démon.109 Pokud je nemocný do posledního okamžiku ______________________________ 105

106 107 108

109

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 3-4. Liebermann, A.: Der Schulchan Aruch, M. Poppelauer, Berlin, 1912, str. 335. Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3. Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 67. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 8.

34

při vědomí, je nutno vyhnout se všemu, co by jeho stav mohlo zhoršit. Z tohoto důvodu se musí všichni rodinní příslušníci, kteří se neubrání hlasitému pláči, vzdálit z místnosti. Také je zakázáno veškeré dotěrné přistupování k lůžku umírajícího a dotýkání se tepny nemocného. Tyto úkony jsou vyhrazeny jedině členům Chevra kadiša. Čas od času by měla být umírajícímu podávána polévka, čaj nebo voda. Veškeré úkony, odříkávání žalmů a modliteb se v této době musejí vykonávat s největší vážností.110 Je vhodné, aby ti, kdo stojí u umírajícího, dohlédli, aby žádný z jeho údů nepřečníval mimo lůžko. Neboť jak stojí psáno o Jákobovi: „... a když přestal Jákob přikazovat synům svým, složil nohy na loži svém a umřel“ (Gn 49,33).111 Vzhledem k tomu, že životu je přikládán velký význam, není dovoleno dělat nic, co by přispělo k smrti nebo ji urychlilo, a to ani v případě, že by to vyloučilo utrpení. Euthanasii, sebevraždu a asistovanou sebevraždu židovské zákony striktně zakazují. V případě, že smrt je nevyhnutelná a blízká a pacient trpí, židovské právo povoluje zastavit vše, co uměle prodlužuje život.112 V posledních stoletích je praxí mezi jemenskými Židy odstranit z pokoje umírajícího, který má velké bolesti, mezuzu a svaté knihy. Jemenité věří, že přítomnost svatých předmětů ubírá sílu andělovi smrti a brání mu tak ve vykonávání jeho práce. Když jsou však tyto předměty z pokoje umírajícího odstraněny, může mu anděl smrti dřív vzít jeho život a tak ukončit jeho trápení. 113 Někdy je také v pokoji nevyléčitelně nemocného zapalována svíčka. Kniha Maavar Yabok jako jedno z možných vysvětlení tohoto zvyku nabízí možnost, že je to cesta k tomu, jak udržet daleko od umírajícího zlé duchy.114 ___________________________________________ 110

111 112 113

114

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 5-6. http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur194p1.asp?navid=3 (17.1.2008). http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/death.html (17.1.2008). Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 14. ibid, str. 9.

35

6.3. Péče o zemřelé

Nejvýše ceněným aktem milosrdenství je péče o mrtvé, neboť je vedena čistými pohnutkami.115 V knize Genesis Jákob říká Josefovi: „...prokaž mi milosrdenství a věrnost: Nepohřbívej mě prosím v Egyptě!“ (Gn 47,29)116 Smrt se zjišťuje pomocí několika kousků prachového peří, které se položí před nosní otvory. Tam zůstanou peříčka osm až deset minut. Pak pozůstalí pronesou předepsané verše. Příbuzní, kteří jsou zavázáni k dodržování smutku, si v této chvíli nepatrně naříznou nožíkem svrchní oděv. Tento úkon se hebrejsky nazývá kri‘a. (viz. kap. 6.3.1.) Byl-li zemřelý učencem nebo náboženským myslitelem, jsou k tomuto obřadu zavázáni všichni přítomní. Poté člen chevry zatlačí zemřelému oči a naznačí jméno Boží na obou rukou zemřelého. Jméno Boží se naznačuje tak, že se zahnou palce do ploché dlaně, přetáhnou se tři prostřední prsty přes palec a malíček se zahne jen z polovice. Zemřelému jsou pak narovnány končetiny a přikryt obličej.117 Zesnulý by neměl být ponechán o samotě, ale měl by být střežen dvojicí členů bratrstva. Strážce, šomer, recituje žalmy 23 a 91 nebo vybrané verše žalmu 119.118 Přítomní obvykle rozsvěcují svíce, což vyjadřuje biblickou představu o tom, že duše člověka je spojována se světlem.119 V knize Přísloví totiž stojí psáno, že „lidský duch je světlo od Hospodina“ (Přísloví 20,27).120 Jiné vysvětlení této praktiky je dáno přesvědčením, že světlo svíce udrží zlé duchy daleko od zesnulého.121 Je-li ale svíčka zapálena, nerecituje se modlitba za zesnulé. Mišna totiž říká, že nad hořící svíčkou se smí recitovat pouze modlitby radosti, nikoli smutku.122 ___________________________ 115 116

117

118

119

120

121

122

Cohen, Abraham: Talmud pro každého, Sefer, Praha, 2006, str. 277. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 61. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 6-8. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 29. Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 67. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 600. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 17. ibid, str. 18.

36

Jednu hodinu po okamžiku, kdy nastala smrt, je zvykem položit tělo na podlahu, nohama ke dveřím, a pietně je přikrýt.123 Hlava je položena na polštář, nohy směřují ke dveřím. Prostěradlo musí být prostřeno tak, aby byl šev obrácen k mrtvole, hladká strana k zemi.124 Přítomní v tomto okamžiku odříkávají Žalm 91 „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí.“125 Ústa zemřelého jsou zavázána pod bradou šátkem na znamení toho, že mrtvý již na tomto světě nic nepotřebuje,126 a palce nohou jsou k sobě svázány nití. Podloženým prostěradlem je pak zemřelý přikryt a na márách přenesen do domu očisty, kde je rituálně umyt a oblečen.127 V některých židovských obcích, například v Jemenu, je zvykem zaházet tělo zesnulého vápnem, aby se urychlil rozklad.128

6.3.1. Obřad kri‘a

Bezprostředně po úmrtí si pozůstalí mají na znamení smutku roztrhnout roucho. Obřad se nazývá kri‘a, z hebr. kár´a – roztrhnout.129 Odkazy na něj se nacházejí v Bibli, kde například v knize Genesis je psáno: „I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní“ (Gn 37,34).130 Podobně je tomu v knize Jób: „Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu...“ (Jb 1, 20)131 nebo v knize Jeremiáš 41,5. Kri‘a je předepsaná pro sedm nejbližších příbuzných, jsou to otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra a manžel či manželka.132 Toto gesto má především symbolizovat bolest nad tím, co ztrácíme, a zároveň být i _____________________________ 123 124

125

126 127

128

129 130

131 132

http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_I.asp?navid=7 (17.1.2008). Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 6-8. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 533. http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_I.asp?navid=7 (17.1.2008). Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 9. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 31. http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_II.asp?navid=7 (17.1.2008). Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 53. ibid, str. 419. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 49.

37

„označením“ navenek (něco jako černá páska). Má naznačit, že ztráta drahého zemřelého je mnohem víc než ztráta jakkoli drahocenného oděvu. Halachické předpisy o roztržení roucha v případě úmrtí rodičů říkají, že takto „poznamenaný“ oděv nemá nikdy sešívat dokonce ani jeho nový majitel. Kri‘a se provádí vstoje a ti, koho zpráva o úmrtí zastihla přímo v domě zesnulého, ji provádějí vestoje před ním. Oděv se natrhne u krku, trhlina nemá být vedena ve švu, protože rozpáráním ve švu nedojde ke „znehodnocení“. Při úmrtí rodičů je nutno natrhnout všechny „horní“ součásti oděvu s výjimkou svrchníku a spodního prádla (u obou pohlaví) a u mužů také vesty. Za rodiče roztrhneme šaty ručně (je-li někdo z pozůstalých nemocný nebo natolik slabý, že roucho nedokáže natrhnout sám, je třeba mu pomoci)133 na levé straně šatu jako výraz zvláštní úcty a „odhalení srdce“.134 Za ostatní blízké lze k natržení oděvu použít nůž nebo nůžky. Za nejbližší příbuzné by měla být kri‘a na veškerých oděvech, které během třiceti dní bezprostředního smutku na sebe pozůstalí vezmou. Za ostatní blízké se kri‘a provádí napravo a pouze na oděvu, ve kterém pozůstalé zastihla zpráva o úmrtí. Byl-li zemřelý učenec a znalec náboženských věd, jsou všichni přítomní, nejen příbuzní, zavázáni k tomu, aby svoje šaty roztrhli. Objeví-li se zpráva o úmrtí o šabatu nebo o svátcích, pro které platí sobotní rituální předpisy, odkládá se kri‘a na následující den, protože šabat i důležité svátky mají být provázeny radostí, nikoli žalem. Stejně se postupuje i během následujících třiceti dní smutku. Na šabes je vhodné obléci jiný oděv. Kdo má jenom jeden, měl by trhlinu na počest nevěsty Šabat zašít a po skončení šabatu sešití opět roztrhnout. Připadnou-li do tohoto období svátky, postupuje se obdobně. V případě, že oděv natržený za rodiče je na počest svátku sešit, se trhlina pouze letmo sestehuje (bolest totiž určitě bude chvílemi „prosakovat“ i do sváteční pohody) , za ostatní blízké je třeba trhlinu sešít co nejlépe.135 ______________________________________________ 133 134

135

http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_II.asp?navid=7 (17.1.2008). Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 51. http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_II.asp?navid=7 (17.1.2008).

38

Za dítě mladší třiceti dnů se kri‘a neprovádí, neboť takové dítě není považováno za dospělou osobu.136 Za bývalého partnera není člověk povinen vykonat tento obřad, ale je to považováno za vhodné.137

6.4. Rituální omývání – tahara

Židovská tradice vyžaduje náležité umytí těla zesnulého. Neboť tak, jak bylo čisté po narození, tak musí být čisté, až se bude vracet k Bohu.138 Všechny úkony tahary probíhají v tichosti, proto je každý člen Chevra kadiša předem seznámen se svými úkoly. Členové bratrstva by měli být vhodně, tj. decentně oblečeni. Během omývání se nedoporučuje, aby byl přítomen někdo z příbuzných. Před zahájením tahary si všichni členové skupiny rituálně umyjí ruce, neboť není vhodné předstupovat s přímluvami před Boha s jakoukoli nečistotou na dlaních. Jde o první rituální umytí rukou, během procedury budou následovat ještě dvě. Druhé bude před vlastní taharou a poslední na závěr po ukončení procedury.139 Provede se poslední kontrola, zda je vše připravené a na svém místě. Pak vedoucí skupiny zapálí svíčku a zazní první tři modlitby – Mechila, Ana Ha-šem a Ribono šel olam. Modlitba Mechila je vlastně symbolickou prosbou za odpuštění, kterou se obracíme k mrtvému, abychom se omluvili, že ho nyní budeme rušit z jeho klidu a spánku. Modlitba Ana Ha-šem je modlitbou za nás samé, abychom dokázali v pokoře, s důstojným respektem a odpovědností absolvovat proceduru tahary, jak stanoví pravidla. Ribono šel olam je přímluva za zemřelého, za zdar jeho další cesty a laskavé prominutí všech jeho případných selhání a nedokonalostí. V některých komunitách je rozšířenější místo Ribono šel olam přímluvná modlitba Chamol.140 __________________________________________ 136

137 138 139 140

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 152. ibid, str. 53. ibid, str. 30. http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3 (17.1.2008). ibid, (17. 1. 2008).

39

Tělo je položeno na prkno na záda, tváří k nebi a nohama ke dveřím.141 Položení tváří dolů by bylo považováno za neuctivé.142 Určení členové bratrstva svléknou mrtvolu až na košili. Přitom ale musí dbát na to, aby pohlaví zesnulého zůstalo zakryto. Teprve pak se svléká i košile. Při omývání leží tělo na zádech. K očistě se používá vlažná voda, která se nabírá malými hrníčky a podává se osobám, k tomu vyvolaným hebrejským jménem. Je vyvoláváno celkem pět osob, jedna osoba k mytí hlavy a krku a po dvou osobách na každou stranu těla. Ti, kdo stojí z obou stran blíže hlavy, omývají horní části těla, ti, kteří jsou blíže nohám, omývají dolní polovinu těla.143 Při omývání je obzvlášť třeba dbát na to, aby nedošlo k tlaku na vnitřní orgány v krajině břicha a podbřišku a tím zneuctění zesnulého. Dojdeli během tahary tlakem na vnitřní orgány k výtoku tělesných tekutin anebo zbytků krve, je nutné vše zachytit do určených misek a později pohřbít i s tělem.144 Po omytí jsou vyvoláni dva členové, kteří vyčistí nehty na rukou a nohou. Používají se k tomu tzv. jehly, většinou vyrobené ze stříbra. Třetí člen vyčeše hřebenem vlasy i vousy. Po oblečení zesnulého jsou jeho vlasy a vousy znovu pročesány. Jsou-li přitom náhodou vyčesány vlasy, vloží se do sáčku s prstí. Ten se pak uloží do rakve. Pokud se omývání koná v době svátku, nesmí se používat ani hadříky na umytí, ani se nesmí mrtvola česat. Tělo se smí otírat pouze senem, slámou a kartáči. Pak se mrtvola nahne na pravou stranu a omyje se pravá strana zad. Totéž se opakuje s levou stranou. V této fázi je vyčištěno i rectum, které se pak přikryje lněnou rouškou.145

___________________________ 141

142

143

144 145

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 13. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 30. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 14. http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3 (17.1.2008). Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 15.

40

Během obřadu očišťování mrtvého se čte sedmá kapitola z knihy Píseň písní. Závěrem obřadu pronášejí všichni účastníci třikrát po sobě hebrejsky tahor, tahor, tahor, tedy jsi čist.146 Pouze ve dvou případech probíhá rituální omývání odlišně. Prvním případem jsou děti a druhým zesnulí, kterým se dle představenstva Pohřebního bratrstva dostalo pocty tzv. „devět kabbin“, jakési náhrady za rituální ponoření do mikve. V těchto případech je postup tento: funkcionář vyvolá tři osoby hebrejským jménem a ty se postaví na vyvýšený stupínek nad vaničkou u nohou mrtvoly. Každá z nich drží konvici naplněnou čistou vodou.147 Každá konvice má obsah „devíti kabbin“, jeden „kab“ odpovídá asi 2,2 litru.148 Další dvě osoby se určí k držení prostěradla z obou stran těla. Pak dvě osoby uchopí mrtvolu za paže, třetí osoba vzpřímí zesnulému hlavu a takto postaví mrtvého do vaničky. Ti, kdo drží konvičky, vylijí jejich obsah na hlavu mrtvého. Všichni přítomní v tuto chvíli volají třikrát tahor, česky jsi čist. Pak je tělo položeno zpět a přítomní ho polévají vínem a pronášejí modlitbu. 149 Zakrvácená mrtvola se neomývá, pouze se předepsaným způsobem oblékne do pohřebního roucha. Zdroj krvácení však musí být zastaven a přikryt. Všechny k tomu použité roušky se později odděleně uloží do rakve.150 Posledním víceméně symbolickým rituálem je rozmíchání celého vejce v trošce vína. Touto směsí se jemně zakápne hlava, hruď, paže a ruce zesnulého. Jako důvod tohoto zvyku se obecně uvádí, že je symbolem vzkříšení a příslušnosti k lidu Izraele (víno je symbol Izraele a jeho hebrejská gematrie odpovídá „tajemství“ vzkříšení; vejce je oblé a symbolizuje koloběh).151 ________________________________________ 146

147

Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 68. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 15-16;viz též http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3 (17.1.2008).

148

http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid= 3#4/%20Tahara%20(procedura%20tahary (17.1.2008).

149

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 16. http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur197p2.asp?navid=3 (17.1.2008). ibid, (17. 1. 2008).

150 151

41

Mezi Falaši v Etiopii je zvykem vybrat k omytí těla čtyři muže, kteří jsou následně považováni za nečisté. Jsou proto nuceni následujících sedm dní žít mimo vesnici. Třetí den se pokropí vodou a sedmý den si umyjí těla, vyperou si šaty, oholí si hlavu a takto očištěni se mohou vrátit do vesnice.152

6.5. Rakev, hrob a roucho zesnulého

6.5.1. Rakev

Na výrobu rakve se doporučuje použít dřevo. Učenec ze 3. století, rabi Levi, byl toho názoru, že použití dřeva lze vysledovat až do rajské zahrady, kde se Adam a Eva skryli za stromem. Použití kovu na výrobu rakve se nedoporučuje nejen proto, že kov je symbolem války, ale zvláště proto, že v kovové rakvi se tělo rozkládá pomalu. Tím by bylo biblické nařízení „prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19) velmi obtížně splnitelné. Talmud doporučuje použití nenaleštěného dřeva také jako doklad toho, že je upřednostňován jednoduchý pohřeb.153 Na spodku rakve se mezi dvěma úzkými prkénky nechává skulina. V případě Kohenů se připraví plná rakev, do které se vespod navrtá několik otvorů, pro šestinedělky se zase připraví rakev širší než obvykle.154 Otvory v rakvích mají být proto, aby se do nich dostala hlína z hrobu a tak se naplnil požadavek „vše se v prach obrátí“.155 Bývá zvykem buď vložit zesnulému pod hlavu do rakve pytlík s prstí ze Země zalíbené, nebo prsť vysypat na tělo. Obě procedury symbolizují, že bez ohledu na to, kde člověk zemřel, jsou jeho ostatky navždy spojené se

___________________ 152

153 154

155

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 30. ibid, str. 39. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 9-11. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 40.

42

zemí izraelskou. Mnoho Židů také věří, že opětovné vzkříšení nastane ve Svaté zemi a ti, kdo si to zaslouží, ale žili mimo zemi zaslíbenou, budou pod zemí ve Svaté zemi znovu přivedeni k životu.156 Pokud by se připravená rakev nepoužila, nesmí se schovat jako celek, ale pouze rozložená na jednotlivé části. Kdyby v rakvi již byla položena mrtvola, ale z nějakých důvodů se musela použít jiná rakev, první rakev se musí spálit nebo zakopat. V žádném případě se nesmí znovu použít. Děti mladší jednoho roku se nepokládají do rakvičky. Jejich tělíčko se pouze v hrobě přikryje dřevěným poklopem. Pod dítě Kohenů se vloží i zespodu v hrobě prkénko.157 Přestože židovské právo nemá námitky proti zdobení rakve květinami, Židé tento zvyk nikdy neupřednostňovali. Francouzský učenec z 11. století Raši upozornil na to, že v dávných dobách existoval zvyk položit na počest mrtvého na rakev myrtu. Protože tento zvyk byl považován za nežidovský, příliš se neujal. Druhým důvodem, proč nezdobit rakve květinami, je, že podle židovské tradice jsou si všichni v okamžiku smrti rovni. A jako mají chudí i bohatí zesnulí stejný prostý rubáš, tak i jejich rakve mají být prosté a jednoduché.158

6.5.2. Hrob

Hrob nemá být podle tradice vykopán dřív než v den pohřbu. Pokud by z naléhavých důvodů byl hrob vykopán dříve, musí být zakryt prkny.159 Každý člen Pohřebního bratrstva, pokud je vylosován, musí vykopat hrob sám, nebo si musí najmout někoho, kdo hrob vykope. Pokud tak neučiní,

_________________________ 156

157

158

159

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 41. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 11. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 110. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 11.

43

je povinen zaplatit pokutu. V době židovských svátků je třeba, aby hrob vykopali nežidé.160 Pokud se hrob kope v místech, kde se ještě nepochovávalo, musí být jeho hloubka nejméně 2,2 metru. Pro šestinedělky musí být ještě hlubší. Vedle sebe se smí pochovávat jen tehdy, když mezi rakvemi zůstane země přibližně 20 cm netknutá. Nad sebou se smí pohřbívat pouze tehdy, zbude-li mezi rakvemi necelých 60 cm netknuté země.161

6.5.3. Roucho zemřelého

Rubáš pro mrtvého – tachrichim – byl předepsán již rabínem Gamalielem I. v polovině 1. tisíciletí. Pohřební roucho má být pro každého stejné, protože chudí i bohatí jsou si ve smrti rovni.162 Pohřební roucha se smějí šít pouze z obyčejného plátna. Při sešívání se nesmí udělat na niti uzlík.163 Uzel je totiž vnímán jako symbol něčeho trvalého, jako něco, co má zabránit změně, ztrátě či odpoutání. Stav smrti však není setrvalý, stále totiž zůstává naděje na vzkříšení.164 Tradičně šily tachrichim ručně zbožné židovské ženy. Jakékoli stříbrné nebo zlaté ozdoby se musí odstranit, a to jak z vrchního oděvu, tak z talitu nebo čepičky. Šaty musí být naprosto čisté a zachovalé, mohou však být staré nebo obnošené. Ženatý muž musí mít roucho z osmi kusů. Je to košile, horní oděv, spodky sešité s ponožkami, krejzlík, čepička, pás okolo těla, prostěradlo. Nakonec musí mít svůj talit. Totéž se obléká svobodnému muži, pouze schází krejzlík.165 Před přehozením talitu přes mrtvého je jedna ze čtyř třásní obvykle ___________________________ 160

161

162

163

164

165

Flesch, Heinrich: Aus den Statuten der mährischen Beerdigungsbrüderschaften; Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte der Juden in der ČSR, Jahrgang V., 1933, str. 158. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 12. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 32. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 12; viz též Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str.36. http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3#5/%20 Halbaša%20(oblékání%20+%20 *tachrichim (17.1.2008).

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 12.

44

ustřižena na znamení, že je šál neplatný, pasul. Toto přikázání vzniklo proto, aby se symbolicky zdůraznilo, že po zesnulém se již nevyžadují závazky židovského zákona.166 Roucho vdané ženy se skládá z devíti kusů, z košile, punčoch, horního šatu, pásu, krejzlíku, čepce, závoje, stříšky na čepec a prostěradla. Svobodná žena je pohřbívána bez krejzlíku, závoje a stříšky. Ženy zemřelé v šestinedělí naopak obdrží navíc spodky a spodničku. I děti se oblékají jako svobodní dospělí. Pokud dítě za živa nenosilo punčochy, ovine se jeho tělo plenou, která se zaváže povijanem. Teprve potom se oblékne zbytek šatstva.167

6.6. Oblékání – leviša

Dva vyvolaní členové obléknou mrtvému spodky, přitom musí dbát na to, aby palce nohou zapadly do určených míst v přišitých ponožkách. Pod koleny se spodky na vnějších stranách nohou zavážou tkaničkami. O svátcích se tkanice neuzlují, pouze se zatočí tak, aby oděv držely. Pak další členové obléknou košili, vrchní šaty a nad břichem zavážou pás tak, aby oba konce volně visely dolů. Přes šaty se přehodí talit, ze kterého musí být utržena jedna cicis. Během svátků se cicis nesmí odstranit, pouze se nechá volně viset přes rakev. Pak se uváže krejzlík okolo krku švem dozadu. Nakonec se přetáhne čepička přes oči a uši, opět švem dozadu. Znovu jsou pročísnuty vousy a případně poopraveno naznačené jméno Boží na rukou. Po oblečení zemřelého jsou určeni dva členové bratrstva, kteří rozprostřou prostěradlo do rakve a na něj položí tělo. Talit se mrtvému přetáhne přes hlavu. Teprve nyní se tělo zcela zahalí do prostěradla, přičemž se začíná levou stranou.

_______________________ 166

167

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 37. Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 13.

45

Podobně se obléká i tělo ženské. Dvě ženy obléknou košili, další dvě punčochy a dvě vrchní košili, tzv. kitl. Pak se zesnulé oblékne krejzlík, čepec a závoj. Ten se protáhne pod bradou, podél tváří až ke spánkům, kde se oba konce spojí jehlicemi s čepečkem. Potom jedna žena jehlicemi připojí tzv. stříšku vpředu k čepci. Nakonec se připevní pás a rozloží prostěradlo.168

6.7. Pochovávání

Židovská tradice požaduje, aby byl zesnulý pohřben do čtyřiadvaceti hodin. Výjimka se může udělat pouze v závažných případech, jako je například příjezd nejbližších příbuzných.169 Základy urychleného pohřbu lze najít v Bibli: „...ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den“ (Dt 21,23).170 Je považováno za urážku Boha nechat člověka, stvořeného k obrazu Božímu, na pospas všem živlům a neposkytnout mu důstojný a rychlý pohřeb.171 Kremace je považována za porušení tradice. Ačkoli v Bibli byly situace, kdy byla kremace považována za akceptovatelnou praktiku, rané rabínské autority to považovaly za porušení biblického ustanovení. Jejich rozhodnutí bylo založeno na verši z páté knihy Mojžíšovy – „prach jsi a v prach se navrátíš“. Podle nich to znamená, že tělo musí být navráceno do země v takovém stavu, v jakém bylo stvořeno. V pozdějších dobách rabínské autority odsoudili kremaci také jako pohanský zvyk pohřebních hranic. Přestože je tedy kremace neslučitelná s tradicí, žádný zákon nezakazuje pohřbení popela z kremace na hřbitově. Tato praxe je však v ortodoxních obcích zakazována.172 _______________________________________ 168

169

170

171

172

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 17-21. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 65; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IV.asp?navid=7 (17.1.2008). Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 177. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 66. ibid, str. 91.

46

Rakev se zesnulým se za odříkávání Žalmu 91 přenese do obřadní síně. Z obřadní síně se následně vychází podle přesně daného pořádku. Nejprve jdou ti, co nesou pokladničku pro dobrovolné dary. Po nich vycházejí nejbližší příbuzní, pak funkcionář bratrstva, případně kantor. Teprve pak se vynáší rakev. Za ní následuje představenstvo bratrstva, někdy i rabín. Nakonec se seřazuje průvod ostatních účastníků pohřbu. Celý průvod cestou k hrobu recituje Žalm 91, totéž odříkává i během spouštění rakve do hrobu.173 Nato příbuzní zahazují rakev připravenou zemí, až do chvíle, než úplně zmizí víko rakve. Při tomto obřadu použije každý lopatu, která je zapíchnutá do země. Je zvykem používat rub lopatky jako vyjádření skutečnosti, že jde o výjimečnou činnost, k níž je tento nástroj používán.174 Nikdy si však zúčastnění nesmí lopatu mezi sebou podávat, vždy ji musí zapíchnout do země. Tato praxe je vysvětlována jako cesta, jak vyjádřit, že si pozůstalí nepřejí předat smutek z jednoho na druhého.175 Nakonec se pozůstalí odeberou do místnosti určené k modlitbě a musí si umýt ruce. Dříve se odkládala také obuv.176 Je zvykem, že smuteční průvod se cestou na hřbitov 3x nebo 7x zastaví. Trojka je symbolem života – zrod, cesta životem, odchod – a také symbolem tří praotců, kterým se dostalo Božího požehnání, Abrahama, Izáka a Jákoba. Sedm zase symbolizuje sedm dní stvoření, sedm stadií života.177 Sefardští Židé se zastavují na každém nároží od domu smutku ke hřbitovu a na každé zastávce příbuzní rozdávají almužny chudým.178

__________________________________ 173

174

175

176

177

178

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 22. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 108; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IV.asp?navid=7 (17.1.2008). Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 108; viz též http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur199p2.asp?navid=3 (17.1.2008). Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelstv,í 1990, str. 68. Ehl, Petr; Pařík, Arno; Fiedler, Jiří: Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy, Paseka, Praha, 1991, str. 7; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVa.asp?navid=7 (17.1.2008); viz též Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 145. http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVa.asp?navid=7 (17.1.2008).

47

Má-li se pochovat zároveň několik mrtvých, postupuje se tak, že se nejprve pohřbí dříve zemřelý. Zároveň se však podle možností dbá na to, aby ženy měly přednost před muži.179 Neboť je psáno: „Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována“ (Nu 20,1)180, z čehož plyne, že pohřeb následoval hned po úmrtí. Při odchodu ze hřbitova je zvykem utrhnout hrst trávy a vyhodit ji do vzduchu.181 Během tohoto rituálu se recitují slova ze 103. žalmu: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ (Ž 103, 14-16).182 Je také zvykem si při odchodu ze hřbitova rituálně umýt ruce. Pronáší se přitom Žalm 91.183 Po umytí rukou má každý zůstat na určitou dobu sám, pouze se svým Bohem. Tradice proto doporučuje omezit jakékoli rozhovory. V praxi se tento pokyn dodržuje na cestě od rituálního umyvadla až do vstupu do „běžného života“, tedy necelého 2,5 metru za hřbitovní bránu.184 Ze hřbitova jdou muži a ženy odděleně – Maavar Yabbok doporučuje, aby ženy počkaly 15 minut, než se vydají ze hřbitova, aby muži měli čas na poslední rituály, které musí provést na odchodu.185 Na závěr pohřebního obřadu mezi pozůstalými koluje pokladnička ______________________________ 179

180

181

182

183

184 185

Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936, str. 21. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 143. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 146; viz též Ehl, Petr; Pařík, Arno;Fiedler, Jiří: Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy, Paseka, Praha, 1991, str. 7; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVc.asp?navid=7 (17.1.2008). Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 542. Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 147; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVd.asp?navid=7 (17.1.2008). http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVd.asp?navid=7 (17.1.2008). Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989, str. 147; viz též http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur198p2.asp?navid=3 (17.1.2008).

48

na milodary. Tato praxe je spojená s veršem z knihy Přísloví186: „V den prchlivosti neprospěje majetek, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti“ (11,4).187 Nakonec je zvykem, zejména mezi Sefardy, že rabín pronese hebrejsky, že dobročinnost zachraňuje před smrtí, a příbuzní vloží peníze do pokladničky.188 Kdo je svědkem, že nesou mrtvého a nedoprovodí ho, provinil se proti Božímu nařízení. Neboť je psáno: „Kdo se posmívá chudému, útržku činí Učiniteli jeho“ (Př 17,5). 189 Cestou ze hřbitova je zvykem, že se pozůstalí vyzují. Jdou prachem země na připomínku toho, že všichni jsme jen „prach a v prach se také obrátíme“. Pro ty, kteří mají domů daleko, nebo jim jejich zdravotní stav příp. povětrnostní podmínky nedovolují tento symbolický akt úcty k životu vykonat, platí „zjednodušení“: vsypat si trochu hlíny do bot a vrátit se domů naboso, s hlínou (prachem země) v botách.190

6.8. Pravidla smutku

Patří sem sedmidenní smutek pro všechny pozůstalé, třicetidenní smutek pro ty, kteří ztratili rodiče. A nakonec roční smutek, po němž již rodina zemřelého nesmí pokračovat ve formálním truchlení. V den výročí smrti drží členové rodiny „jarcajt“, kdy synové odříkávají kadiš a pozůstalí zapalují čtyřiadvacetihodinové svíce na počest zemřelého.

6.8.1. Sedmidenní smutek

Prvních sedm dní smutku, tzv. šiva, je závazných pro všechny pozůstalé. Je zvykem zdržovat se v té době doma, přerušit veškerou _____________________________ 186

187

188

189

190

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 116. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 593. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 116. Cohen, Abraham: Talmud pro každého, nakladatelství Sefer, Praha, 2006, str.277; viz též http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur198p2.asp?navid=3 (17.1.2008). http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVe.asp?navid=7 (17.1.2008).

49

výdělečnou činnost včetně domácích prací a samozřejmě studia Tóry. Je vhodné vystříhat se i manželského styku a veškerých projevů radosti a něžnosti. Neplatí to však ve vztahu k dětem. Bývá zvykem mýt se studenou vodou a pokud možno neměnit součásti svrchního oděvu. V žádném případě se nesmí nosit kožené součásti oděvu a kožené boty. Lidová tradice zostřuje šivu také zakrytím zrcadel nebo jejich otočením ke zdi. Kořeny tohoto zvyku jsou s největší pravděpodobností převzaty ještě ze společné pohanské minulosti lidstva a jeho vysvětlení se různí. Podle jedněch se „mrtvý“ bez zrcadla snáze rozloučí s tím, na co si během své cesty životem stačil zvyknout. Pragmatikové hovoří o tom, že ani živé příliš netěší vidět se v prvních dnech smutku v zrcadle. Dalším zvykem je sezení na podlaze nebo na nízkých stoličkách. V souvislosti se „světlem“ coby symbolem života a naděje panuje také zvyk zapálit sedmidenní svíčku.191

6.8.2 Třicetidenní smutek

Třicet dní smutku je proto, že v Bibli se říká: „Synové Izraele oplakávali Mojžíše v Moábských pustinách po třicet dní...“ (Dt 34,8).192 Šlošim neboli třicetidenní smutek se týká těch, kteří ztratili rodiče. Ti prodlužují šivu ze sedmi na třicet dní. Je-li prvním nebo posledním dnem tohoto smutku šábes, šlošim se o jeden den zkracuje. Pravidla pro tento smutek jsou stejná jako pro šivu. Je nutné důsledně se vyvarovat účasti na veselých událostech, zábavách. Není ani vhodné pořizovat si nové věci. Bylali na období šlošim naplánovaná svatba, může být vystrojena pouze tehdy, jde-li o první svatbu ženicha.

____________________________ 191

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 141-149; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_V.asp?navid=7 (17.1.2008). 192 Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 190.

50

O šábesu se pravidla zmírňují a ukončují se tři a půl hodiny před příchodem šabatu. O šabatu je povoleno např. zašít rituální trhlinu, sedět na normálních židlích, obout se. Truchlící by neměli být vyvoláváni ke čtení z Tóry. Měli by se však třikrát denně modlit kadiš. Po skončení smutku bývá zvykem, že celá rodina vykoná malou procházku do přírody jako symbolický návrat k plnosti života.193

6.8.3. Roční smutek

Za rodiče pokračuje ještě plných dvanáct lunárních měsíců období „mírnějšího smutku“, tzv. avelut. Pozůstalí se již plně vracejí do běžného života, avšak nadále denně recitují kadiš. Respektive činí tak pouze jedenáct měsíců od okamžiku pohřbu, poslední, tedy dvanáctý měsíc je měsícem odpočinku.194 Výroční den smrti se nazývá Jahrzeit (Jarcajt). Toto označení pochází od bývalého vídeňského rabína Šeloma Jicchaka Zekla, který zemřel roku 1420.195

________________________ 193

194 195

Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 203-207; viz též http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_VI.asp?navid=7 (17.1.2008). http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_VII.asp?navid=7 (17.1.2008). Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 69.

51

Kapitola 7. Vedlejší spolky

Činnost Chevra kadiša je velice rozsáhlá. Stará se o člověka od jeho narození až po smrt. Doprovází člověka modlitbami i po smrti. Z tohoto důvodu si ve větších městech Chevra kadiša vytvářela specializované vedlejší spolky. Byly jimi spolek Sandekoes, Spolek starších, Spolek zbožných žen a Spolek pro navštěvování nemocných. Všechny tyto spolky byly v mezích svých stanov naprosto svéprávné, zejména v oblasti udílení podpor a při honorování vykonaných funkcí. Byly však povinny každý rok předkládat představenstvu Pohřebního bratrstva finanční zprávu i seznam členů. 196

7.1. Spolek Sandekoes

Účelem „Spolku kmotrů“ (Sandekoes, něm. Gevater) bylo poskytnout na požádání každé chudé šestinedělce židovského vyznání finanční pomoc v mateřství, na lékaře, porodní asistentku a výbavičku.197 Mimo to výbor spolku určil losem jednoho člena, který byl kmotrem při obřízkách. Tento člen také dostal od spolku peníze.198 Dalším úkolem spolku bylo vylosovat čtyři jeho členy, kteří doprovodili do hrobu ty chudé zesnulé, při jejichž pohřbu nebyl nikdo, kdo by se pomodlil modlitbu kadiš, nebo i tehdy, kdy bylo možné předpokládat, že se nesejde minjan (tedy deset dospělých mužů) při pohřbu na hřbitově. Výbor spolku měl sedm členů, kteří se volili každoročně za přítomnosti představenstva Pohřebního bratrstva. Spolku Sandekoes bylo také povoleno, aby kontroloval příjmy a nedoplatky, aby vedl zvláštní knihy, kam se zapisovaly vybírané roční ____________________________ 196

197 198

Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 2. Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 1; viz též Katz, Eliáš: Chevra Kadiša,Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3.

52

spolkové příspěvky. Příslušné částky však mohl vybírat pouze prostřednictvím zřízenců Pohřebního bratrstva.199

7.2. Spolek starších pečujících o chudé

Název spolku odpovídá verši „Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného“ (Ž 41,2).200 Spolek starších neboli Chevra kadiša zekenim maskim el dol (něm. Senioren) byl zřízen s cílem poskytovat podporu každému nemocnému členu tohoto spolku po dobu šesti týdnů. V případě potřeby se také každému členovi poskytoval finanční příspěvek na lázeňskou péči. O svátcích pesach, svátku týdnů a sukot obdarovával spolek chudé penězi. Ti, kterým se pomoc poskytovala, byli vybíráni losem a museli být alespoň tři. Výbor tohoto spolku měl tři členy, kteří byli stejně jako výbor spolku Sandekoes voleni každý rok představenstvem Pohřebního bratrstva. 201

7.3. Spolek zbožných žen

Chevra kadiša nošim cidkonijos neboli Spolek zbožných žen (něm. Frommen Frauen) nebyl, na rozdíl od ostatních vedlejších spolků, zcela autonomní. Představenstvo Chevra kadiša vypracovávalo spolku stanovy a volilo ze svého středu i jejich předsedu.202 I když byly ženy vyloučeny z přímé účasti na vedení obce, v této instituci dostaly možnost uplatnění. V první řadě jim byly vyhrazeny činnosti, které muži z etických důvodů nemohli vykonávat.203 Neboť v talmudském traktátu Semachot (12:10) se říká: „Muž může obléknout do hrobu a ovázat ___________________________ 199

200

201

202 203

Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha 1936, str. 1-2. Bible,, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 484. Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936, str. 2. ibid, str. 3. Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3.

53

tělo muže, nikoliv však ženy. Žena může obléknout do hrobu a ovázat tělo muže nebo ženy. Muž může navštěvovat jiného muže trpícího střevním onemocněním, ne však ženu. Žena může navštěvovat muže i ženu trpící střevním onemocněním.“ Šlo tedy především o návštěvy a o péči o nemocné ženy a o rituální omývání a oblékání zemřelých žen. 204 Neméně záslužnou práci vykonávaly členky v oblasti „hachanosas halo“, tedy vdávání snoubenek. Nešlo jim o zprostředkování sňatků, ale jen o jejich umožnění. Jejich péče se týkala jen židovských dívek z chudých rodin nebo osiřelých, které by se pro nedostatek finančních prostředků nemohly vdát. Ženy z tohoto spolku v zimních měsících poskytovaly všem potřebným mimořádnou zimní pomoc ve formě paliva a teplého oděvu. Ženám bylo také dovoleno šít rubáše a být pomocnicemi Pohřebního bratrstva.205 Kromě Spolků zbožných žen vznikala i tzv. Frauenchevra, sesterstva, po celém židovském německém světě. Nejstarší Frauenchevra vznikla v roce 1762 ve Frankfurtu nad Mohanem. Cílem bylo převzít odpovědnost za přípravu pohřbů všech zemřelých členů obce.206

7.4. Spolek Chevra Bikna Cholim

Navštěvování nemocných je jeden z Božích skutků, které by měl člověk napodobovat.207 Členové Spolku pro navštěvování nemocných (Chevra Bikna Cholim) vykonávali své povinnosti nejen u členů své obce, ale i u jejích návštěvníků. Podstatou těchto návštěv byly především modlitby za postupné ulevování od bolesti až do konečného uzdravení. __________________________ 204

205 206

207

Goldberg, Sylvie-Anne: Women and Hevra Kaddisha; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 82. Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3. Goldberg, Sylvie-Anne: Women and Hevra Kaddisha; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007, str. 82. Cohen, Abraham: Talmud pro každého, Sefer, Praha, 2006, str. 276.

54

Pokud příslušníci bratrstva při návštěvě chorého zjistili, že se mu nedostává dostatečné péče, bylo jejich povinností okamžitě mu zajistit nejen potřebnou lékařskou péči, ale i prostředky na léky. V době, kdy se rozšířily nemocnice a kliniky, zajišťoval tento spolek, aby žádný souvěrec, který si to přál, nezůstal bez rituálně připravené stravy.208

______________________ 208

Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3.

55

Kapitola 8. Pražské hřbitovy a ostatní nemovitosti Chevra kadiša

Tradice a náboženské zvyklosti ukládaly Židům vždy mimořádnou úctu k místům, kde jsou uloženy ostatky jejich předků. V Bibli se říká: „Jak bych neměl vypadat ztrápeně, když město, kde jsou hroby mých otců, leží v troskách a jeho brány jsou zničeny ohněm!“(Neh 2,3)209 Talmudičtí učitelé říkali hřbitovům také někdy „bejt ha-chajim“ – dům živých nebo zahrada života – a vyjadřovali tím, že skutky minulých generací slouží pozdějším generacím jako zářný příklad a žijí v jejich vzpomínce i nadále.210 Každé jednání, které se nesrovnává s úctou k mrtvým, je na hřbitově zakázáno, a hřbitovní pozemek ani zařízení se nesmí použít k jinému účelu, než ke kterému jsou určeny. Na základě talmudického příkazu neporušitelnosti hrobů se Židé snažili při zakládání hřbitovů získat pozemek od majitele nebo města do trvalého vlastnictví. V Kronice královské Prahy lze o mimořádné úctě k hrobům číst: „...tohoto svého posvátného ‚příbytku pokoje‘ s úzkostlivou úctou chrání si Židé, kteří nikde netrpí, aby se rušil klid hrobu; proto dlouhý byl spor, než od hřbitova tohoto (je míněn Starý židovský hřbitov) r. 1901 vyvlastněno bylo asi 1 800 m2 při ul. Sanytrové, a Židé pak nabízeli 30 000 zl., aby i ta část zůstala v stavu dosavadním.“211 Pokud ve městě nebyl židovský hřbitov, byla obec povinna koupit oddělenou část na obecním hřbitově. Pohřeb do hrobky je povolován pouze tehdy, pokud je rakev umístěna přímo na zem a hrobka postavena okolo rakve. Nadzemní pohřeb je zakázaný. 212 _______________________________ 209

210

211

212

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002, str. 400. Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko-židovský 1922-23, roč. XLII, str. 145. Ruth, František: Kronika královské Prahy I., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904, str. 208. Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993, str. 87.

56

K nejstarším hřbitovům v Praze patří tzv. Židovská zahrada, dnes již zcela zničená, a Starý židovský hřbitov v Josefově. Později vznikly hřbitovy na Žižkově, na Olšanech, v Libni, v Ďáblicích nebo na Smíchově. Součástí hřbitovů byly i obřadní síně. Síň u Starého židovského hřbitova v Josefově byla postavena v letech 1906-08 v novorománském stylu, síň Nového hřbitova na Olšanech je novorenesanční

budova z konce 19.

století.213

8.1. Židovská zahrada

Hřbitov Židovská zahrada, kde byli ukládáni k poslednímu spánku Židé z Čech i z Moravy, zaujímal zhruba obdélník vymezený dnešními ulicemi Spálenou a Jungmannovou. Založení hřbitova umožnil v roce 1254 Přemysl Otakar II. V roce 1478 rozhodl král Vladislav o zrušení hřbitova; na jeho místě chtěl postavit nové obytné domy. Židé dostali peněžní náhradu i možnost vybudovat si na Novém Městě vlastní osadu. Výstavba budovy pojišťovny na konci 90. let minulého století vedla k odkrytí velké části hřbitova. Bylo objeveno více než 80 hrobů.214

8.2. Starý židovský hřbitov v Josefově

Starý hřbitov byl založen v 1. polovině 15. století, nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1439.215 První zpráva o tomto hřbitově pochází z roku 1420, tehdy ještě hřbitov zabíral malý pozemek. Židé k němu přikupovali sousední křesťanské pozemky. „Jeden např. r. 1526 od koželuha Víta Červenky, r. 1573 zahradu a domek nějakého Ondřeje Vocáska, ba ještě roku 1768 domek katovský na bývalém Rejdišti.“216 Pohřbívalo se zde až do roku _____________________________ 213

Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 133-135.

214

http://www.praha1.cz/oup/ulicnik.nsf/(Ulice)/01E7449E98C3FFF9C1256C13002A9642?Open Document (17.1.2008).

215

Ehl, Petr; Pařík, Arno; Fiedler, Jiří: Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy, Paseka, Praha, 1991, str. 165. Ruth, František: Kronika královské Prahy I., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904, str. 209.

216

57

1787, kdy císař Josef II. (1780-1790) dekretem zakázal napříště pohřbívat zemřelé uvnitř měst a kdy byl zřízen nový hřbitov na Žižkově. Roku 1903 byl při asanaci ghetta zmenšen.217 Pro nedostatek místa byl hřbitov v době, kdy se tam pohřbívalo, zvyšován navážením zeminy, někde je až dvanáct vrstev pohřbů nad sebou. Celkem je zde přes 12 000 náhrobků.218 Náhrobky a sarkofágy jsou ozdobeny různými odznaky, jež naznačují jméno nebo kmen, z něhož zemřelý pochází. Například lev značí Löwy a Löbly, konvice je znakem kmene Levi219, časté jsou symboly lidské činnosti a zaměstnání, například nůžky pro krejčí, housle pro hudebníky.220 V 16. a 17. století se u náhrobků bohatších občanů začínaly budovat čtyřstěnné tumby, jakési sarkofágy. Nejstarší z nich byly postaveny na paměť rabína Löwa a finančníka Mordechaje Mayzla (Maisela). 221 U průčelí Klausové synagogy je pahorek zvaný Nefele. Zde byly pohřbívány děti do stáří jednoho měsíce, roku 1903 zde byly pohřbeny kosti z likvidovaných částí hřbitova a zřízena tumba na paměť této události.222 Je zde pohřbeno mnoho významných osobností, např. rabi Avigdor Karo, Mordechaj Mayzl, rabi Jehuda ben Bezalel –

rabi Löw. Jsou zde

pohřbeni i významní středověcí učenci jako Davida Oppenheimer nebo David Gans. Podél zdi u Josefovské ulice je pohřebný velký počet mučedníků, kteří byli zabiti pro svoji víru či příslušnost k židovství.223

8.3. Starý židovský hřbitov na Olšanech (Fibichova ulice)

Židovský hřbitov na Žižkově vznikl v době velikého moru v letech 1679-1680. Pozemek pro židovský hřbitov byl zakoupen od pražského ___________________________ 217

218

219

220 221 222

223

Pařík, Arno; Pavlát, Leo; Fišer Jiří: Židovská Praha, obrazový magazín Lidových novin; Svoboda, Praha, 1991, str. 24. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 133. Ruth, František: Kronika královské Prahy I., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904, str. 209. Rybár, Ctibor: Židovská Praha, Akropolis, Praha, 1991, str. 319. ibid, str. 320. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 133. Rybár, Ctibor: Židovská Praha, Akropolis, Praha, 1991, str. 322-324.

58

magistrátu. Na bývalé vinici o délce necelých 18 metrů a šířce 25 metrů vzdálené asi míli od města začali pražští Židé pohřbívat své mrtvé od ledna 1680. Spolu se hřbitovem tu židovská obec tehdy založila lazaret, do něhož byli odváženi nemocní z pražského ghetta. Během deseti měsíců epidemie zde bylo pohřbeno zhruba 3 000 mrtvých.224 Znovu se hřbitov přechodně používal v roce 1713 za moru, kdy zde bylo za 8 měsíců pochováno 3 388 mrtvých.225 Na pozemku se patrně pohřbívalo také v době vypovězení Židů z Prahy v letech 1745-48. Hřbitov se stal od roku 1787 hlavním pohřebištěm pražské židovské obce a později také souvěrců z obcí v Karlíně, na Vinohradech, v Michli, Nuslích, Braníku aj. Také užívání starého Olšanského židovského hřbitova bylo roku 1884 z hygienických důvodů zakázáno, lhůta byla prodlužována až do června 1890, kdy se začalo pohřbívat na Novém židovském hřbitově. Za více než jedno století bylo na hřbitově pohřbeno celkem 37 800 osob, mezi nimi řada významných rabínů, učenců a představitelů pražské židovské náboženské obce.226 Mezi nejznámější patří primas pražské obce Israel Frankl Spira (1712-1791), dlouholetý předseda pražského rabínského kolegia Eleazar ben David Fleckeles (1754-1826), ředitel pražské ješivy Juda Schlesinger (1789-1856) a pražský vrchní rabín Šlomo Juda Rapoport (17901867). Nejvýznamnější osobností pohřbenou na hřbitově je vrchní pražský rabín Ezechiel ben Jehuda Landau (1752-1834).227 Poslední pohřeb se zde konal 19. února 1948 – za účasti dvou rabínů tu bylo pohřbeno 180 poškozených svitků Tór, které byly do Prahy zavlečeny z Nizozemska.228 ___________________________________________ 224 225

226 227

228

Pařík, Arno: Tam, kde leží rabi Landau; Roš Chodeš, roč. 63 č. 3, str. 8-9. Ruth, František: Kronika královské Prahy I., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904, str. 80. Pařík, Arno: Tam, kde leží rabi Landau; Roš Chodeš, roč. 63, č. 3, str. 8-9. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 135. Pařík, Arno; Pavlát, Leo; Fišer Jiří: Židovská Praha; obrazový magazín Lidových novin; Svoboda, Praha, 1991, str.34; viz též Pařík, Arno: Tam, kde leží rabi Landau; Roš Chodeš, roč. 63, č. 3, str. 8-9.

59

Koncem 50. let minulého století bylo rozhodnuto o zrušení hřbitova. Větší část pozemku hřbitova byla přeměněna v park – Mahlerovy sady. V letech 1985-1990 byly zrušeny i Mahlerovy sady a na jejich místě postavena věž televizního vysílače.229

8.4. Nový židovský hřbitov na Olšanech

Pozemek pro Nový židovský hřbitov získalo Pohřební bratrstvo již roku 1886, jeho užívání jako hřbitova bylo však povoleno obcí Žižkovem teprve koncem roku 1888. Hřbitov se začal využívat od 1. července 1890. Úřadující představenstvo Pohřebního bratrstva na svém zasedání v červnu 1890 rozhodlo, aby otevření nového hřbitova a první pohřeb byly spojeny s okázalou slavností. Prvním byl pohřeb dítěte; konal se v pátek 4. července 1890. Protože u dětí je okázalý pohřeb nevhodný, slavnostní otevření hřbitova se konalo až 6. července téhož roku, kdy byl pohřbíván první dospělý.230 Ve druhém desetiletí 20. století byl hřbitov rozšířen a roku 1933 byl k němu připojen nově založený urnový háj.231 V letech 1891-1893 byla postavena obřadní síň v novorenesančním slohu. Je zde pohřbeno mnoho významných osobností pražské židovské obce, například rabín Saul Isaak Kaempf či vrchní rabín Nathan Ehrenfeld. Hroby zde má i množství osobností kulturního života, v první řadě Franz Kafka (1883-1924), Ota Pavel (1930-1973) nebo básník Jiří Orten (19191941).252 Je zde pohřben mecenáš česko-židovského hnutí Bohumil Bondy (1832-1907), mecenáš českých výtvarníků Alexander Brandeis (18481901).232 ______________________________ 229

230

231

232

Pařík, Arno; Pavlát, Leo; Fišer Jiří: Židovská Praha, obrazový magazín Lidových novin; Svoboda, Praha, 1991, str. 34. Pařík, Arno: Otevření Nového židovského hřbitova na Olšanech dne 6. července 1890; Židovská ročenka 5751/ 1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 73. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 135. Pařík, Arno: Otevření Nového židovského hřbitova na Olšanech dne 6. července 1890; Židovská ročenka5751/ 1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990, str. 73.

60

Na hřbitově je také velké množství pomníků, například pomník katastrofy lodi Patria, pomník z roku 1949 nad místem uložení popela zemřelých v terezínském ghettu, pomník obětí nacismu z roku 1985 nebo pomník zaniklé židovské náboženské obce v Dolních Kralovicích. Jsou zde uloženy také staré náhrobky přenesené ze hřbitova v Uhříněvsi.233

_____________________ 233

Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992, str. 135.

61

Kapitola 9. Předměty Pohřebního bratrstva

Památky spojené s činností pražského Pohřebního bratrstva dochované ve sbírkách Židovského muzea v Praze jsou různého charakteru. Jsou to jak předměty používané při rituálech tahary, tedy rituálního omývání zemřelého, tak nerituální předměty požívané bratrstvem během výroční schůze či během voleb. Patří sem také unikátní obrazový cyklus ilustrující aktivity pražského Pohřebního bratrstva, který si objednala pražská Chevra kadiša přibližně v roce 1780 patrně k výzdobě své zasedací síně. Obrazy podrobně zachycují činnosti Pohřebního bratrstva počínaje návštěvou členů spolku u lože na smrt nemocného, přes rubáš a rakev, rituální omývání až po sám pohřeb. Ve scéně očisty jeden muž osušuje tělo zemřelého, které bylo právě opláchnuto vodou, zatímco jiný muž rozčesává do nebožtíkových vlasů směs z vajec a octa. Cyklus byl v 19. století doplněn o další čtyři výjevy. Zobrazují členy spolku při jejich výroční hostině a jejich modlitby u hrobu rabiho Löwa.234

9.1. Rituální předměty

Mezi tyto předměty patří především čistítka nehtů a hřebeny na česání vousů a vlasů zesnulých. Také sem patří konvičky na polévání těla zemřelého, prkno na omývání těla nebo různé misky. Všechny tyto předměty slouží k rituálům tahary, tedy k rituálnímu omývání těla zesnulého a k rituálům levišy – oblékání mrtvého podle náboženských předpisů. Většinou jsou vyráběné ze stříbra.

__________________________ 234

Altshuler, David: The Precious Legacy, Summit Books, New York, 1983, str. 156.

62

9.1.1. Čistítka

Čistítka mají tvar plochých jehel nebo drobných lžiček. Členové Pohřebního bratrstva jimi čistili zemřelému nehty na rukou a nohou. 235

9.1.2. Hřebeny

Obvykle měly jednoduchý obdélníkový tvar bez výrazné ozdoby. U starších exemplářů bývá ozubení hřebenu oboustranné. Tímto speciálním hřebenem česali členové Pohřebního bratrstva zemřelému vlasy a vousy.236

9.1.3. Miska

Sloužila k dočasnému uložení součástí těla, například vlasů nebo úlomků nehtů, které byly v průběhu očisty odděleny od těla a musely být později pohřbeny spolu s ním.237

9.1.4. Konvička pro taharu

Sloužila při rituální očistě těla mrtvého a také k omývání rukou osob provádějících obřad.238

9.1.5. Pokrývka na rakev

Přes jednoduchou nezdobenou dřevěnou rakev se někdy pokládá zvláštní, složitě tvarovaná černá pokrývka ze sukna nebo sametu, která při

__________________________ 235

236 237 238

Kosáková, Eva; Kuntoš, Jaroslav a kol.: Slovník judaik; Židovské muzeum v Praze, 2004, str. 73. ibid, str. 73. ibid, str. 33. ibid, str. 26.

63

pohřebním obřadu rakev zcela překrývá. Může být zdobena tradičními smutečními motivy i donačními nápisy. Pokrývání rakve podobnými textiliemi je zřejmě novodobou tradicí, nejspíše inspirovanou honosnými křesťanskými pohřby.239

9.1.6. Prkno pro taharu

Prkno sloužilo jako podložka těla při rituální očistě zesnulého. Jeho charakteristickým znakem byly řezané sbíhavé žlábky pro rychlejší odtok vody. Někdy se místo prkna používal kamenný stůl umístěný ve vyčleněné místnosti v prostorách Pohřebního bratrstva.240

9.2. Nerituální předměty

Mezi tyto předměty se řadí především holby a džbány používané při výroční hostině Pohřebního bratrstva. Také sem patří pokladničky na vybírání peněžitých darů, a to nejen při pohřbu, ale i v Obřadní síni Pohřebního bratrstva.

9.2.1. Pokladnička

Byla používána k vybírání příspěvků na činnost Pohřebního bratrstva buď v jeho sídle, nebo během pohřebního obřadu, kdy ji pokladník nesl v pohřebním průvodu.241 Pokladničky byly opatřeny nápisem „Cedaka tacil mimaves“ – „spravedlnost a milosrdenství zachraňují před smrtí“. Na plášti pokladničky bývaly někdy nápisy jejího dárce, místo používání a datum.242 _______________________________ 239

240 241 242

Kosáková, Eva; Kuntoš, Jaroslav a kol.: Slovník judaik; Židovské muzeum v Praze, 2004, str. 56. ibid, str. 61. ibid, str. 52. Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 4.

64

9.2.2. Holba, džbán

Holba i džbány byly používány na nápoje podávané při výroční hostině pořádané členy Pohřebního bratrstva. V Čechách byly poháry většinou vyrobeny z emailového skla, na Moravě pak z malovaného porcelánu.243 Nejčastějším motivem byli členové bratrstva v tmavých šatech nesoucí nosítka se zesnulým na hřbitov. Časté na holbách bývaly i nápisy nebo citáty z Tóry nebo Talmudu. Nejstarší dochovaný pohár Chevra kadiša z Čech pochází z roku 1692 a nachází se ve sbírkách Židovského muzea v New Yorku. Dva skleněné poháry ve sbírkách pražského Židovského muzea, které pocházejí zhruba z 80. let 18. století se odlišují, neboť výjevy na nich zahrnují procesí žen jako připomínku existence židovského pohřebního spolku, který pečoval o členky obce.244

___________________________ 243

244

Kosáková, Eva; Kuntoš, Jaroslav a kol.: Slovník judaik; Židovské muzeum v Praze, 2004, str. 14, 18. Altshuler, David: The Precious Legacy, Summit Books, New York, 1983, str. 156.

65

Kapitola 10. Nemocenská pokladna

Choroby působí veliké bolesti nejen samému nemocnému, ale i jeho nejbližším příbuzným. Choroby ale také znamenají zvýšené náklady na lékaře a léky, případně na pobyt v lázních a sanatoriích. Židé se vždy starali o sociální problémy svých souvěrců. Proto byla Chevra kadiša zhruba od 18. století doplňována spolkem „Bikna cholim“, který platil lékaře a léky chudým nemocným Židům.245 Spolek Bikna cholim byl pro chudé, ale někteří chudí souvěrci nechtěli být řazeni do této skupiny a ani by nepřijali žádné milodary. Chyběl tu proto spolek, který by pomohl i těmto nemajetným. A takový založili v Praze roku 1771 tři mladí muži Šimon Busch, Jakub Abeles Katz a Samson Joss. Pojmenovali jej „Derech ješoro“, což znamená pravá cesta.246 Spolek byl založen pod záštitou vrchního rabína Landaua, všeobecně podle jeho díla zvaného „Noda Bijehuda“.247 Od svých členů vybíral pravidelné příspěvky, poskytoval podporu nemocným. Vedení spolku se záhy ujal Joachim Mojžíš Moscheles, který v roce 1797 sepsal první stanovy a dal je v roce 1804 v Praze vytisknout. První rozkvět spolku nastal v Praze v roce 1796, kdy zemřelo mnoho souvěrců bez lékařského ošetření a bez posledních modliteb, tzv. viduj. Jednotlivé body stanov byly sepsány v němčině s hebrejskou předmluvou. Obsahují 36 paragrafů. Je v nich například stanoveno, že každé pondělí bude každý z členů odevzdávat do pokladny 4 krejcary jako cedókó, tedy povinný dar. Zajímavý je paragraf 6, který říká, že představení spolku musí zjistit, zda přistupující člen netrpí nějakou chronickou chorobou. _____________________________ 245 246

247

Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV., 1.2.1953, č. 2, str. 3. Feder, Richard: První židovské nemocenské pojišťovny; Kalendář česko-židovský 1928-29, roč. XLVIII., str. 186-193. Sicher, Gustav: Pražská Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XXII, 1.6.1960, č. 6, str. 3.

66

Z paragrafu 9 je zřejmé, že spolek měl najatého chirurga na celý rok. Spolek proplácel na doporučení lékaře i lázně po dobu jednoho měsíce. Stejně jako Pohřební bratrstvo i spolek Derech ješoro pořádal jednou do roka společnou hostinu. Spolek Derech ješoro byl prvním židovským spolkem, který poskytoval svým členům v případě onemocnění značné výhody za příspěvky, které sami odváděli. Nové stanovy z roku 1829 zvedly výši podpory a daly spolku ráz čistě sociální. V nových stanovách se již striktně rozlišovalo mezi chronickými a akutními nemocemi. Se vznikem dalších pokladen se význam spolku snížil. Na konci 20. let minulého století měl spolek jen něco kolem 200 přispívajících členů.248

___________________________ 248

Feder, Richard: První židovské nemocenské pojišťovny; Kalendář česko-židovský 1928-29, roč. XLVIII., str. 186-193

67

Závěr

Každá společnost je založená na vytyčování hranic čistého a nečistého. Tam, kde je největší důraz na tuto hranici, je největší hrůza z nečistého. Striktní monoteismus pokládá za přijatelné pouze čisté kategorie. Smrt je konečným zdrojem rituální nečistoty. Jakýkoli kontakt se smrtí zakládá rituální nečistotu dané osoby. Na hranicích rituální čistoty a nečistoty stojí bratrstvo Chevra kadiša. Obřadní úkony, kterými se řídilo, vycházejí jak z biblických a talmudických nařízení (pohřeb během jediného dne nebo stejný prostý rubáš pro zemřelého), tak z místních zvyklostí (zaházení těla zesnulého vápnem praktikované v Jemenu). Veškeré rituály Pohřebního bratrstva pomáhaly nejen zemřelému, aby předstoupil před Boha v čistém stavu, ale i pozůstalým překonat smutek. Smrt vždy vyvolávala rozporuplné pocity z vědomí, že naše existence na tomto světě je nějak ukončena. Na druhé straně, je-li prezentována nějakým rituálem, jeví se jako součást jakéhosi plánu, jako předzvěst další existence. Pokud se tedy nelze smrti vyhnout, může se pomocí rituálu zmírnit. Podle teorie přechodových rituálů Arnolda van Gennepa lze pohřební obřady zařadit jak mezi odlučovací rituály, tak rituály pomezní249. Hlavním posláním pohřebních obřadů bylo oddělit svět mrtvých od světa živých, proto byly často provázeny okázalým truchlením a smutkem. Ze všech pohřebních rituálů jsou nejvíc propracované a nejsložitější rituály, kterými se mrtvý přijímá do světa zemřelých, přikládá se jim největší význam. Osoby, za které nebyly provedeny pohřební rituály, se nemohou připojit ke světu mrtvých. Chtěly by se znovu zapojit do světa živých, to ovšem nemohou, proto se ke světu živých chovají nepřátelsky. Mezi takové osoby

_____________________________ 249

van Gennep, Arnold: Přechodové rituály, nakladatelství Lidové Noviny, Praha, 1997, str.137.

68

patří nejen sebevrazi, ale i neobřezané děti. Pohřební rituály tedy mají i profylaktickou funkci, mají zabránit mrtvým vracet se a škodit živým. Důležité jsou i ochranné rituály, které mají chránit živé, jako je např. zapalování svíce, která má držet zlé duchy dostatečně daleko. Nejvýraznější fází smutečních slavností je podle van Gennepa odlučovací fáze, která následuje bezprostředně po úmrtí. Je tvořena mnoha kroky, jejichž cílem je uvést zemřelého a pozůstalé do začínajícího pohřebního rituálu. Veškeré obřadní úkony v rámci tahary, tedy omývání a oblékání těla zesnulého, lze považovat za rituály odlučovací. Mezi tyto rituály je třeba zařadit i různé způsoby přenášení těla zesnulého ven z domu do obřadní síně, obecně rituály, kterým se říká očistné (např. umytí rukou na odchodu ze hřbitova nebo utržení trsu trávy) a nejrozličnější tabu. Kromě toho existují materiální postupy odlučování – jáma, rakev, hřbitov, náhrobní kámen atd., které se stavějí nebo užívají rituálně, přičemž zavření rakve nebo hrobu často uzavírá celý obřad zvlášť slavnostním způsobem. Jako odlučovací rituál také slouží obřad zvaný kri‘a, tedy natržení oděvu pozůstalého. V pohřebních rituálech se pomezní období vyznačuje nejprve delším či kratším setrváním těla zemřelého nebo rakve ve smuteční místnosti (bdění, stráž u mrtvého), v hale domu atd. Tato etapa se někdy rozkládá na několik menších etap a v postliminárním období se to projevuje ve formě vzpomínkových obřadů (po sedmi dnech, třiceti dnech, roce ap.). Po provedení pohřebních obřadů následuje různě dlouhé období smutku, který je podle van Gennepovy teorie stavem pomezním pro pozůstalé. Vstupují do něho rituály odlučovacími, například již zmiňovaným obřadem kri‘a lišícím se podle spřízněnosti se zesnulým. V době smutku příbuzní mrtvého tvoří vlastní společnost, z níž mohou odejít více či méně rychle v závislosti na tom, jak úzce byli se zesnulým spřízněni. Například během dodržování smutku se společenský život truchlících zastavuje, a to na tím delší dobu, čím bylo přirozené pouto se zemřelým užší a čím bylo společenské postavení zesnulého vyšší. Život truchlících je zcela ovládán pravidly a rituály, které přesně určují, co je zakázáno vykonávat v různých obdobích smutku. Například pro nejbližší příbuzné platí, že by prvních sedm dní neměli vůbec vycházet z domu, pracovat a měli by sedět buď na zemi, nebo na nízkých stoličkách.

69

Z období smutku pozůstalí vystupují rituály opětovného začlenění do společnosti. Hostiny spojené s pohřby, tedy hostiny po pohřbu a hostiny při vzpomínkové slavnosti, van Gennep vykládá jako přijímací rituály, při kterých se navazuje pouto mezi pozůstalými. Často se hostina podobného rázu pořádá na konci období smutku, což lze pokládat již za rituál opětovného začlenění do společnosti. Za podobný rituál lze považovat i procházku do přírody na konci třicetidenního smutku.

70

Použitá literatura:

• Adler, Cyrus; Deutsch, Gotthard: Hebra Kaddisha, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906. • Altshuler, David: The Precious Legacy, Summit Books, New York, 1983. • Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, 2002. • Cohen, Abraham: Talmud pro každého, Sefer, Praha, 2006. • Deutsch, Gotthard: Hahn, Joseph Yuspa Nördlingen, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906. • Deutsch, Gotthard: Horowitz, Isaiah, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906. • Doležalová, Jana: Úcta k živým i mrtvým; Židovská ročenka 5751/1990-91, Evangelické nakladatelství, 1990. • Ehl, Petr; Pařík, Arno; Fiedler, Jiří: Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy, Paseka, Praha, 1991. • Eisenberg, J.: Pochovávání mrtvol v životě národů; Kalendář česko-židovský 1922-23, roč. XLII. • Feder, Richard: První židovské nemocenské pojišťovny, Kalendář česko-židovský 1928-29, roč. XLVIII. • Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 1992. • Flesch, Heinrich: Aus den Statuten der mährischen Beerdigungsbrüderschaften; Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte der Juden in der ČSR, Jahrgang V., 1933. • van Gennep, Arnold: Přechodové rituály, nakladatelství Lidové Noviny, Praha, 1997. • Goldberg, Sylvie-Anne: Les deux rives du Yabbok, Cerf, Paris, 1989. • Goldberg, Sylvie-Anne: Women and Hevra Kaddisha; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007. • Grünwald, Max: Aelteste Statuten der Prager israelitischen Beerdigungs-Brüderschaft, Das Jüdische Centralblatt, Jahrgang VIII, 1889.

71

• Judaismus-křesťanství-islám, nakladatelství Olomouc, 2003. • Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV.,1.1.1953, č.1. • Katz, Eliáš: Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XV.,1.2.1953, č. 2. • Kohler, Kaufmann: Burial, The Jewish Encyclopedia, Funk and Wagnalls, New York, 1901-1906. • Kolatch, Alfred J.: The Jewish Mourner’s Book of Why, Jonathan David Publishers, New York, 1993. • Kosáková, Eva; Kuntoš, Jaroslav a kol.: Slovník judaik, Židovské muzeum, Praze, 2004. • Krankenbesuch und Trauergebräuche nach Bibel und Talmud von Rabbiner Dr. M. Klotz in Jungbunzlau, Bilin, 19--. • Křesťan, Jiří; Blodigová, Alexandra; Bubeník, Jaroslav: Židovské spolky v českých zemích v letech 1918-1948, Sefer, Praha, 2001. • Levitats, Isaac: Hevrah, Havurah; Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007. • Liebermann, A.: Der Schulchan Aruch, M. Poppelauer, Berlin, 1912. • Marcus, Jacob Rader: The Triesch Hebra Kaddisha, Hebrew Union College, Cincinnati, 1946. • Modlitby a rituelní zvyklosti židovského Pohřebního Bratrstva v Praze, vlastním nákladem, Praha, 1936. • Newman, Ja’akov; Sivan, Gavri’el: Judaismus od A do Z, Sefer, Praha, 1992. • Pařík, Arno: Tam, kde leží rabi Landau; Roš Chodeš, roč. 63, č. 3. • Pařík, Arno; Pavlát, Leo; Fišer Jiří: Židovská Praha, obrazový magazín Lidových novin; Svoboda, Praha, 1991. • Pozvání k valné hromad starších ze dne 31.5.1936, Židovské Pohřební bratrstvo, Praha, 1936. • Rabinowitz, Louis Isaac: Hevra Kaddisha, Encyclopaedia Judaica, second edition, Vol. 9 Her-Int, Keter Publishing House, Jerusalem, 2007. • Ruth, František: Kronika královské Prahy II., nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996 jako faksimile prvního vydání v Praze 1904. • Rybár, Ctibor: Židovská Praha, Akropolis, Praha, 1991.

72

• Sicher, Gustav: Pražská Chevra Kadiša, Věstník ŽNO, roč. XXII, 1.6.1960, č. 6. • Sládek Pavel: Malá encyklopedie rabínského judaismu, Libri, Praha, 2008. • Stanovy Pražského židovského Pohřebního bratrstva, Chevra Kadiša, Praha, 1936. • Steinová, Iva: Bejt olam – Pohřbívání v židovské tradici, Maskil adar 5765/ únor-březen 2005. • Volavková, Hana: Zmizelá Praha 3. – Židovské město pražské, Paseka, Praha a Litomyšl, 2002 jako reprint prvního vydání z roku 1947.

73

Internetové odkazy:

http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=1607&letter=B&search (17.1.2008) www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=474&letter=H (17.1.2008) http://www.chewra.com./texty/halacha_Ejvel_index.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/modlitby_maanelason.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.jewish-funerals.org/MYClass/myback.htm (17.1.2008) http://www.jewishpubliclibrary.org/archives/Antiquitatis

(17.1.2008) http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=908&letter

(17.1.2008); http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=80&letter (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur194p1.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/death.html (17.1.2008) http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_I.asp?navid=7 (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/studie_tahara.asp?navid=3#4/%20Tahara

(17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur197p2.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur199p2.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_IVc.asp?navid=7 (17.1.2008) http://www.chewra.com/texty/halacha_kicur198p2.asp?navid=3 (17.1.2008) http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_V.asp?navid=7 (17.1.2008) http://www.chewra.com/pohreb/pohreb_dokumenty_VII.asp?navid=7 (17.1.2008) http://www.praha1.cz/oup/ulicnik.nsf/(Ulice)/01E7449E98C3FFF9C125? (17.1.2008)

74

Resumé

Chevra Kadisha, the Jewish burial society, is a religious organization that has always had a very significant influence on the working of the whole congregation. Its origins go as far back as Talmudic times. In this country, the first burial confraternity was established in 1536 in Prague, on a constitution drawn up by Rabbi Löw. The principal scope of the burial societies was, as their name indicates, tending to the deceased, ritual cleansing of their bodies, and burial arrangements. In the course of centuries their activities expanded as members began to tend also to sick and old people, and to orphans. Moreover, women’s societies were coming to join Chevra Kadisha from the 19th century. They looked after sick female members of the congregations, sewed grave-clothes and/or engaged in charity. During World War II, European societies ceased to exist. In Prague, Chevra Kadisha has not been restored to this day due to a shortage of members.

75