5
P R A H A 19 4 5 – 2 0 0 3
Úvod
Tato kniha je další v sérii publikací nakladatelství LIBRI věnovaných architektuře Prahy od jejích počátků po 21. století a třetí v řadě o moderní architektuře; první byla věnována období secese (do vzniku ČSR), druhá funkcionalismu 20. a 30. let. Uspořádání předkládané knihy je analogické předchozím, je členěna místopisně podle pražských katastrů a – pokud to plošný rozsah jednotlivých celků a souborů vůbec umožňuje – i podle jejich hranic. To je provedeno v patnácti kapitolách, z nichž jedna se zabývá pouze rekonstrukcemi staveb. V dějinách Prahy je druhá polovina 20. století velmi krátkým údobím. Ovšem údobím, které se na tváři města, na jeho architektonických proměnách podepsalo hodně výrazným způsobem. Historické jádro města se v této době stalo památkovou rezervací – a vnější hranice města se natáhla daleko do hloubky Středních Čech. V protikladech doby stály vedle sebe na jedné straně stále prohlubovaná památková ochrana, provázená obvykle vysoce kvalitními rekonstrukcemi, a na straně druhé výstavba velikého množství nových bytů téměř výhradně z montovaných, typizovaných a prefabrikovaných stavebních prvků. Je to doba, která s krátkým odstupem působí jako velmi bouřlivá, velmi proměnlivá, ale jak se vzdaluje víc a víc do minulosti, mnohé v aktuální chvíli dramatické jevy ztrácejí na své výraznosti. V pražské architektuře let 1945 až 2003 se zřetelně odráží veškerý vývoj české architektury této doby. Vlastně i oněch pěti válečných let, kdy byla v protektorátu vyhlášena stavební uzávěra a kdy se jen dokončovaly stavby zahájené
těsně předtím. Díky tomu museli architekti hledat své uplatnění jinde, a díky tomu v této době zaznamenala velký rozkvět především oblast obchodních zařízení – byly upravovány krámské prostory, výkladce, velká pozornost se věnovala osvětlení. Výraznějších stavebních zásahů se dočkalo Rudolfinum, kde přestal zasedat parlament a které bylo vráceno do podoby koncertní síně s nově upravenou vynikající akustikou. A bylo dostatek prostoru pro zkoumání, byť teoretické, řady bolavých městských problémů, mezi něž patřila dopravní situace. Josef Havlíček nabídl k diskusi poněkud provokativní studii radikální přestavby čtvrtí těsně přiléhajících k centrální části města v duchu corbusierovsky uvolněného prostoru, v němž jsou do zeleně posazeny výškové domy. Ke sklonku války se začaly objevovat úvahy o tom, jak se bude stavět dál, objevily se úvahy o vhodnosti zprůmyslnění, větší racionalizace výstavby. K tomu se ovšem také uskutečnila velmi důležitá diskuse o architektuře, o její výrazovosti, o tom, zda je funkcionalismus skutečně schopen odpovídajícím způsobem vyřešit všechny požadavky na architekturu kladené. Jen minimum věcí bylo řešeno v konkrétnější podobě studií, jako například soutěž na rozšíření pražského letiště. Objevily se však mezi nimi náměty, které, pokud by byly provedeny, by znamenaly zásadní proměnu historického jádra města. Takovým byl například záměr vytvořit v Praze říšské kulturní a společenské centrum v prostorách mezi Prašnou bránou a úpatím vrchu Vítkova. V posledních měsících války byla Praha několikrát bombardována a tím vzniklo několik osamocených volných parcel v historické zá-
6
Ú VO D
stavbě, které měly následně dvojí osud. Některé byly poměrně rychle a bez průtahů zastavěny, z jiných se stala na mnoho let kontroverzní témata, jejichž vyřešení, respektive zastavění bylo provázeno dosti vzrušenými diskusemi. A jedna z těchto parcel nebyla v době, jíž se věnuje tato kniha, vyřešena vůbec. Po skončení války začala urychleně obnova celé země. Praha přitom zůstala jakoby v ústraní, ale již první poválečná léta i pro ni vypsala dvě zajímavé architektonické soutěže, na novou budovu parlamentu na Letné a na obnovu vybombardovaného severního křídla Staroměstské radnice. Obě soutěže byly hojně obeslány, ovšem ani jedna z nich nevedla k realizaci. Zajímavá byla jejich rozdílná architektonická orientace – zatímco parlament (jenž měl být splněním snu Československa od roku 1918) svým vítězným návrhem od Jaroslava Fragnera jako by reagoval na válečnou diskusi o monumentalitě a obrátil se ke klasickému historickému tvarosloví monumentálního portiku s triumfální sochařskou výzdobou nad římsou, pak všechny návrhy na radnici pokračovaly v tendencích funkcionalismu, kde zřejmě touha vnést do historického jádra nový sloh v reprezentativním objektu byla příliš silná. Soutěž na radnici měla jediný konkrétní výsledek – na základě návrhu Jiřího Štursy byly strženy, s výjimkou jediného pole, jež podpírá gotickou věž, trosky novogotického křídla (které stejně Pražané nikdy nepřijali). Ovšem vytvořené prostranství se stalo bolavým místem pražské architektury, na něž se pak průběžně, a stejně bezvýsledně, pořádaly další a další soutěže. Tyto soutěže byly společensky významné, ale Praha měla v té době zásadnější starosti. Potřebovala nové byty. V prvních dvou tzv. dvouletkách vytvářela domy s pohodlnými a dostatečně velkými byty, jejichž dispozice vycházely z nejlepších funkcionalistických tradic. Byly jak v nájemních domech (například kolem Vršovické třídy), tak i v domech rodinných (v Podolí). Vrcholem se stala obytná skupina Solidarita ve Strašnicích, která kombinovala nájemní domy středněpodlažní s byty, jež byly řazeny jako řa-
dové rodinné domy. Architektura byla většinou poněkud „civilnější“ než v předválečné funkcionalistické době, ale sama směřovala k tomu, aby si udržela střídmost a jednoduchost; za svůj vzor obecně považovala architekturu severských zemí. A jen zvolna v této době začínala uvažovat o možnostech, jak stavění, především právě bytů, urychlit pomocí typizace a prefabrikace. Rok 1948 znamenal pro architekturu zásadní změnu. Nejprve v oblasti organizace práce architektů. Byl vytvořen národní podnik Stavoprojekt, do něhož v relativně krátké době víceméně museli vstoupit všichni architekti; zpočátku tato myšlenka vypadala docela zdravě, dokonce snad i jako splnění myšlenek, které krystalizovaly v neproduktivních válečných letech, neboť v paměti architektů bylo to, jak obtížně se někdy sháněly zakázky. Stavoprojekt sliboval, že jim práci zajistí průběžně, že jim zajistí dostatečné vazby na potřebné specialisty, a dokonce že jim zajistí také dostatek času na studium (to v prvních letech své existence skutečně i plnil). Organizace, jež postupně nabyla několika tisíc zaměstnanců, se však brzy začala chovat jako výrobní závod, jenž potřebuje zvyšovat produktivitu práce, a proto potřebuje řídit vše – i tvůrčí práci, jež se řízení ze své podstaty zpěčuje. Další změna byla v postupné proměně architektonického stylu. V roce 1948 se konala v Praze Slovanská zemědělská výstava, jejímž hlavním architektem byl Jiří Kroha. Šlo o velikou demonstraci slovanské vzájemnosti, prezentovanou s typicky krohovskou expresivností a výbušnou výtvarností. V hodnocení výstavy se najednou ve stati Karla Honzíka objevil termín „socialistický realismus“, který byl použit zřejmě jako odpověď na začínající tlaky z ideologické sféry. V následujících dvou letech se poměrně rychle právě tento termín stal rozhodujícím, stal se hlavním tématem architektury, byl nadán velkou ideologickou silou, pojmenováním slohu, který byl direktivně přikazován a stejně direktivně posuzován. V roce 1950 se vrátili první mladí architekti ze stáže v Sovět-
7 ském svazu – a o orientaci pražské architektury (respektive veškeré architektury v Československu) bylo rozhodnuto. Začala se připravovat proměna Prahy. V roce 1953 byla vypsána neveřejná, ale dostatečně široce vyzvaná soutěž, která měla za úkol vytvořit nové shromažďovací centrum Prahy. Všechny návrhy silně zasahovaly do historické struktury, navrhovaly znovu zbourat asanační území Josefova, vytvořit bulvár mezi nábřežím a Staroměstským náměstím, uvolnit zdejší blokovou zástavbu a proměnit ji na soubor významných staveb v zeleni. Jeden z návrhů hledal inspiraci kdesi mezi Benátkami a Petrohradem a nabízel proměnu pražského nábřeží na promenádu s hojnou výtvarnou výzdobou s tím, že Vltava bude chápána jako jeden z městských bulvárů. Podobné návrhy se týkaly také Vojtěšské čtvrti, ba dokonce se uvažovalo o radikálním vstupu do Nového Města, a to na dvou místech. Jednak kolem náměstí Republiky, kde se objevily podobné demoliční tendence jako v případě říšského centra projektovaného za války, jednak kolem Václavského náměstí, kde se navrhovalo vytvoření paralelního prostoru směrem východním, přitom s propojením až na Staroměstské náměstí… Krátce nato byla vypsána soutěž na dokončení Vítězného náměstí v Dejvicích, která se stala demonstrací monumentálních kompozic s věžovou dominantou. Jiný velkorysý záměr měla znamenat výstavba Vysoké školy stranické na hraně Pankrácké pláně (s představou, že bude postaven Nuselský most). Všechny tyto velikášské projekty nabízely historizující architekturu inspirovanou sovětským vzorem, někdy s větším příklonem k novorenesanci. Naštěstí jejich příprava, která byla myšlena velmi vážně, byla prováděna s takovou pečlivostí a důkladností, že k jejich realizaci, díky změně názoru na historizující architekturu v Sovětském svazu, nedošlo. Ani méně sledovanými realizacemi v duchu socialistického realismu nebyla Praha příliš doplněna – šlo o několik obytných staveb a hotely International a Jalta. Větší dopad mělo to, že neschopnost vyřešit bytový problém vedla k urychlenému prosaze-
P R A H A 19 4 5 – 2 0 0 3
ní výstavby z panelových konstrukcí, které ještě v polovině 50. let nebyly k širokému zavedení do praxe připraveny, ovšem sovětský diktát se projevil i tady a G-domy byly použity na první větší pražská sídliště na Pankráci a na Petřinách. Na rozhraní 50. a 60. let má zřejmě právě v tomto rozhodnutí počátek hluboké rozdělení architektury v Praze (tak jako ostatně v celém tehdejším Československu) na dvě nesrovnatelné skupiny – na architekturu veřejných budov a na stavbu bytů (postupně se vůbec přestalo mluvit o architektuře pro bydlení, hovořilo se jen o bytové výstavbě, později o hromadné bytové výstavbě); byť prvním sídlištím z G-domů (G jako Gottwaldov, kde byl tento prototyp vyvinut) nelze upřít přívětivé měřítko nevysokých a nedlouhých staveb. Architektura po rázném konci socialistického realismu zůstala chvíli jakoby bezbranná. Důraz, který „sorela“ kladla na krásu, na estetické hodnoty staveb, pro nejbližší budoucnost tyto hodnoty architektury diskreditoval. Začalo se hovořit především o ekonomii, o racionalizaci, architektura se téměř změnila v ryze ekonomickou disciplínu. Naštěstí jí, alespoň v nebytové sféře, velké povzbuzení přinesl úspěch Čs. pavilonu na světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu. Jako by si architektura v tu chvíli uvědomila, že její síla je skutečně v návaznosti na předválečné tradice, na racionalitu a na vyspělé technické a technologické myšlení, ke kterému byla většina českých architektů školena. Od sklonku 50. let až do počátku let 70. vznikaly stavby stylu, který lze adekvátně k tradici první poloviny století nazvat technologickou modernou – v Praze mezi nimi lze připomenout první stavbu s lehkým zavěšeným obvodovým pláštěm, tedy Ústav makromolekulární chemie od Karla Pragera, či úchvatně vzepjatou železobetonovou konstrukci plaveckého areálu v Podolí od Richarda Podzemného, které obě spojily českou architekturu se světovým kontextem. V polovině 60. let proběhla soutěž na přestavbu budov Národního shromáždění, jejíž vítězný návrh (J. Albecht, J. Kadeřábek, K. Prager) byl založen na do té doby nevídaně velkorysém konstrukčním řešení
8
Ú VO D
monumentálních Vierendelových nosníků vynesených nad starší budovou burzy jen na čtyřech pilířích. Z té doby je ovšem také nečekaně expresivní nové tvarování věží kostela na Slovanech (F. M. Černý), v jejichž vypjaté vzhůru směřující křivce lze vidět také ohlas začínající doby dobývání vesmíru. Objevily se první suverénní výškové kancelářské stavby – štíhlá věž Strojimportu (Z. Kuna a spol.) na Vinohradech a elegantní deska Chemapolu (Z. Nováková, D. Šestáková) ve Vršovicích. V této době byl také rozpracován projekt prvního moderního mezinárodního hotelu, Intercontinetalu (K. Filsak, K. Bubeníček, J. Švec) na nábřeží Josefova. To, že česká architektura dokázala držet krok se světovým vývojem, alespoň v koncepcích, když už ne v provedení, především kvůli stále klesající kvalitě stavebních prací, stvrdilo i konání IX. kongresu mezinárodního svazu architektů v Praze v roce 1967. Ovšem mnohé velkorysé projekty z 60. let nedoznaly realizace – například soubor věžových administrativních domů v závěru Vinohradského hřbetu, soubor objektů technických institutů a knihoven na Perštýně, soubor ústavů Akademie věd na Pankráci, vydavatelský objekt tamtéž, dům novinářů na Karlově náměstí a další. Po dlouhé době byla opět vypsána soutěž na dostavbu Staroměstské radnice, která dokonce udělením první ceny aspirovala na to, že návrh bude realizován – ale nebyl. Lze se jen dohadovat, jaká by byla tvář Prahy, kdyby tyto objekty skutečně vznikly. To, že zbyly jen na papíře, bylo dáno dílem neschopností plánovitého hospodářství, dílem zásadním politickým přelomem, který znamenal rok 1968 a následná normalizace. V té době řada architektů odešla do zahraničí, řada byla odsunuta k nezajímavým úkolům. V polovině 60. let však došlo ke změně v pojetí typů panelových domů. G-domy nebyly dalšího rozvoje schopny, a tak se hledala nová konstrukční soustava, jež byla experimentálně představena v obytném okrsku Invalidovna (J. Polák, V. Šalda, J. Zelený). Šlo o typy řady TOB, které v příčném nosném systému a s rozpony 6 metrů a 3,60 metru dovolovaly lep-
ší uspořádání dispozic. Právě tato řada, která zaujala i novým výrazem domů s fasádami, na nichž se střídala pásová okna a široké lodžie, byla následně používána až do konce 70. let jako hlavní nejen pro Prahu. Ve stejné době byl také schválen závazný územní plán dalšího rozvoje hlavního města, který určil hlavní místa soustředěného rozvoje v systému obytných souborů – Severní Město, Jižní Město a Jihozápadní Město. Ještě na sklonku tohoto desetiletí byly vyhodnoceny soutěže na Jižní a Jihozápadní Město. Jižní Město se krátce nato začalo připravovat k realizaci, Jihozápadní bylo naplánováno do 80. let. Na počátku 70. let ještě doznívalo velké vzepětí předchozího desetiletí. Dokončeny byly stavba parlamentu i hotelu, ještě se stihly vybudovat dva nové obchodní domy – Kotva (V. a V. Machoninovi) a Máj (M. Masák, M. Rajniš, J. Eisler), poprvé od doby Bílé labutě, tedy od roku 1939 – ale pak již začal postupný úpadek. Architektura byla podřízena striktnímu diktátu produktivity práce projektových ústavů, téměř svévoli stavební výroby a především ekonomickému plánování. Jen málokteré ateliéry si dokázaly vydobýt jistou tvůrčí autonomii, jen někteří architekti směli pracovat ve volnějším režimu tzv. Architektonické služby. Vymizely velké veřejné anonymní soutěže – pokud se soutěžilo, tak vždy jen v nevelkých skupinách pro několik vyzvaných kolektivů (například soutěž na novou kongresovou halu, pozdější Palác kultury). Typizace a prefabrikace se postupně prosazovala i do dalších oblastí, nejen výstavby bytů. Při budování Jižního Města se všechny nežádoucí vlivy sečetly ve stejném směru, původní město bylo v urbanistické koncepci zjednodušeno, zahuštěno, přitom omezeno v objektech vyššího vybavení, podřízeno diktátu stavební výroby; následkem toho z velkorysého záměru zbylo jen obtížně životné torzo. Došlo sice k zmnožení používaných konstrukčních soustav, na místo řady TOB, která brzy unavila svými omezenými – byť v době svého vzniku tak vítanými – možnostmi utváření fasád, se začala používat nová soustava VVÚ-ETA, která dovo-
9 lovala i použití stěnových panelů s jednotlivými okenními otvory a především lepší dispoziční řešení, k ní se přidala zakoupená dánská soustava Larsen-Nielsen, která ovšem byla pro pražské poměry ekonomizována (jednoduchým rozdělením existujících prostorů byl zvětšen počet bytů), postupně byla vyvinuta soustava označovaná číselnou řadou, začínající u P.1.1. Přitom ovšem v Praze přece jen zbyly obory, v nichž architektura si udržela jistou míru velkorysosti a dostatečné tvůrčí svobody. Takovým oborem se staly rekonstrukce památkových objektů a nový architektonický druh – stanice pražského metra. Pro ně se podařilo najít správnou míru propojení technického a výtvarného pojetí, která zůstala udržena ve všech etapách, v nichž se podzemní dráha budovala. A přesto se právě v této době, v první polovině 70. let, začala připravovat podstatná proměna v architektuře, odklon od absolutního vedení funkcionalistickými tradicemi, zpochybnění mezinárodního stylu jako jediného možného. Právě v této době se objevil termín novofunkcionalismus. Použil ho ve svém programovém prohlášení Vlado Milunić, jenž svou představu o tomto stylu konkretizoval především v projektech objektů sociálních staveb, jež navrhoval spolu s Janem Línkem. Na nich kromě jiného prokazovali, že použití montovaných konstrukcí nemusí být vždy překážkou vytvoření zajímavé architektury; pracovali výhradně se soustavou VVÚ-ETA, ovšem důsledně požadovali také používání povoleného zhruba patnáctiprocentního množství jiných prvků (to se v hromadné bytové výstavbě nikdy nepodařilo prosadit). Projekty jsou z první poloviny 70. let, i když realizace jsou o desetiletí mladší. To se týká také „vlajkové lodi“ nového funkcionalismu u nás vůbec, Domu ČKD na Můstku, na nějž byla nejprve vypsána soutěž pro čtyři vyzvané autory, po ní však byl projekt zadán přímo manželům Šrámkovým. Po dokončení na počátku 80. let se stal okamžitě ikonou především pro mladší generaci architektů a začal postupné rozšiřování a krystalizaci tohoto stylu, který v polovině 90. let vyvrcholil a přeměnil se v souladu s ak-
P R A H A 19 4 5 – 2 0 0 3
tuálními tendencemi do velmi civilního minimalismu. Nečekaným impulsem pro vytvoření několika ojedinělých staveb v nejlepším pojetí dobové úrovně mezinárodního stylu se stal požár Veletržního paláce v srpnu 1974. Vzhledem k významu podniků zahraničního obchodu, které v něm sídlily, byla porušena mnohá plánovací pravidla a za necelé tři roky byla Praha vskutku obohacena o tři špičkové administrativní paláce Motokovu (Z. Kuna a spol.), Koospolu (S. Franc, V. Fencl, J. Nováček) a Kova (Z. Edel, J. Matyáš, L. Štefek, P. Štěch), k nimž se v krátkém odstupu přidaly ještě budovy Centrotexu (V. Hilský, O. Jurenka) a Omnipolu (Z. Kuna a spol.). Nečekaně v této normalizační době začala výraznější diferenciace architektonického výrazu. I ve velkých projektových ústavech již nebylo možno dál držet jen jednu linii vývoje oboru, navíc linii, která bez citlivého vnímání aktuálních podnětů zvnějšku začala stagnovat. Vedle novofunkcionalismu a stále elegantního mezinárodního stylu se objevovaly četnější rozmanité proudy, ať brutalistní (jenž začal již na hotelu Intercontinental) nebo lehce koketující se stylem high-tech, pro nějž ovšem v Praze, jako v celé zemi, nebyly k dispozici základní předpoklady, totiž precizní práce s ocelí a téměř designérský způsob ztvárňování detailů; skutečný high-tech se mohl prosadit až hluboko v 90. letech, přitom Prahu de facto nezasáhl. Výjimku představoval mašinismus, pěstovaný především v libereckém SIALu, který se úspěšně prosazoval především v technologických zařízeních, mj. telekomunikačních. Postmodernismus mimo podobu novofunkcionalismu se objevoval v Praze jen výjimečně; ne zcela přesně souzněl s dostatečně racionální tradicí české architektury, byť mimo Prahu se především na drobných stavbách obchodních zařízení od sklonku 70. let objevoval poměrně hojně. Jeho širší oficiální uznání bylo podloženo kongresem Mezinárodního svazu architektů, který se konal v roce 1981 ve Varšavě a který se mimo oficiální závěry stal právě velkou demonstrací tohoto nového pojetí architektury (jež ostatně
10
Ú VO D
velmi dobře souznělo s celkovými pocity společnosti). Praha v té době dostala mimořádně obsáhlý soubor postmoderních staveb v nečekané oblasti. Objekty občanského vybavení Jihozápadního Města byly sice přísně montované z prefabrikovaných dílů, ale díky použití normami povoleného množství jiných prvků i díky neobvykle tvůrčímu přístupu k práci s panely vznikly stavby jiného prostorového řešení, jiných výtvarných kvalit, například sběrna surovin (T. Brix) a nákupní centrum Luka, pošta ve Stodůlkách (M. Kotík, V. Krátký, T. Brix), restaurace Na brance (V. Králíček). U všech však nápaditost architektonického řešení byla poškozena velmi nízkou úrovní stavebního provedení. S odstupem k nim přibyla zřejmě nejvíce výrazově se minimalismu blížící, téměř surová architektura centra Lužiny (A. Šrámková, L. Lábus). Díky těmto stavbám Jihozápadní Město, které jinak ve své urbanistické skladbě bylo pod vlivem diktátu stavební výroby a požadované ekonomie zastavění proti vítěznému soutěžnímu návrhu zjednodušeno a zahuštěno, přece jen znamenalo mírný posun v tvorbě obytného prostředí proti Jižnímu Městu. V této době, na počátku 80. let, Praha dostala několik výjimečných objektů vyspělé architektury, přitom od osobností, jež byly v předchozím desetiletí drženy v ústraní – byl to Dům bytové kultury a budova Teplotechny od Věry Machoninové a silně kontroverzní objekt Nové scény Národního divadla od Karla Pragera a Stanislava Libenského, jenž byl dodatečně vložen do souboru staveb dostavby okolí Národního divadla (P. Kupka). Bylo to jediné architektonické dílo, které dokázalo skloubit architekturu s monumentálním sklem, pojednat stavbu jako velkorysou skleněnou plastiku, byť v daném historickém prostředí značně výrazově agresivní. V roce 1988 se po dlouhé době konala jedna velká a dostatečně významná veřejná anonymní architektonická soutěž, a to na dostavbu Staroměstské radnice. Sešlo se v ní kolem dvou stovek projektů, které nabídly nejobsáhlejší přehlídku dobových architektonických ná-
zorů. Byla sice udělena první cena (K. Koutský, J. Kozel, V. Leníčková), ovšem k realizaci nedošlo. Následná celospolečenská diskuse (po dlouhé době skutečně diskuse o architektuře), v níž se ukázalo, že veřejnost by si nejvíce přála, aby byla postavena replika podoby radnice z 18. století, vyústila v zásadní otázku – proč by právě nyní měla radnice být dostavována? Soutěž neměla pro navrhovaný objekt smysluplnou náplň, byla vypsána spíš s pocitem, že se to k dalšímu z „významných výročí“ (tentokrát ke 40. výročí únorového puče) sluší. V pestré skladbě jednotlivých návrhů zřejmě největší pozornost zaujal projekt od Emila Přikryla, představující nečekaně solitérní, autonomní stavbu na oválném půdorysu. Konec 80. let znamenal pro pražskou architekturu velké uvolnění. Velmi rychle se rozpadly univerzální velké projektové ústavy. Zmizely anonymní investorské instituce. Skončilo ideologické posuzování vhodnosti či nevhodnosti zvoleného architektonického stylu (nutno přiznat, že po celou dobu tzv. socialistického Československa byly všechny změny v architektonickém vývoji, s výjimkou části 60. let, vždy odrazem toho, co se dělo, co bylo dovoleno v architektuře sovětské, přitom ovšem se od doby „sorely“ nikdy nevrátilo společenské pojetí architektury jako výtvarného oboru; v racionálně ekonomizovaném chápání architektury byla naše země téměř ojedinělá). Vrátily se architektonické soutěže, jedna z prvních proběhla na mezinárodní centrum obchodu na Těšnově, k dalším velkým a hojně obeslaným patřila soutěž na zástavbu proluky Myslbek a proluky na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice, podobně jako soutěž na bankovní budovu na náměstí Republiky. Za zamyšlení stojí skutečnost, že s výjimkou první soutěže stavby, které byly na základě vítězných návrhů realizovány, nepatří v Praze k nejlepším, což může skutečně vést k otázce, zda soutěž je opravdu optimální cestou k nalezení nejlepšího (z hlediska města) řešení. V případě Karlova náměstí je výsledek o to více zarážející, že jde o parcelu, jež byla nejen prověřována soutěží již na sklonku 30. let, ale její možnosti
11 byly v návrzích Aleny Šrámkové a Ladislava Lábuse důkladně zkoumány v průběhu 80. let. Rychle vznikající malé projektové ateliéry hbitě zmnožily sortiment architektonického výrazu, rychle aktualizovaly živější reagování na evropské architektonické dění. V prvních letech architektura vznikala až v jakémsi horečném opojení z uvolněných možností. Praha začala rychle zastavovat volné parcely v historickém jádru, ty, které byly od roku 1945 volné. Někdy je zastavěla ukvapeně a nedala čas dozrát kvalitnímu architektonickému návrhu. Na těchto stavbách se také ukázalo, že velký příliv zahraničních investorů nemusí být pro architektonický vývoj města vždy jen přínosný. Byť jedna z nejvýraznějších staveb konce století, Tančící dům (V. Milunić, F. O. Gehry), by zřejmě bez zahraničního investora nebyla možná. Zásadní proměnu zaznamenala bytová výstavba. Postupně skončila výroba panelů, a tedy i výstavba panelových domů. Několik let to sice vypadalo, že architektura pro bydlení zůstává stranou zájmu investorů, ale od druhé poloviny 90. let se tento obor znovu vrátil jako významná a vývojově důležitá součást architektury. Pro bytové domy se poměrně brzy ustálila novofunkcionalistická architektura jako téměř
P R A H A 19 4 5 – 2 0 0 3
jediné možné slohové východisko; v nich se nejvíc projevovala jakási nostalgie po 30. letech. I když jinak je výrazový sortiment skutečně pestrý – pokračují velkorysé tendence mezinárodního stylu, k nim se řadí vedle novofunkcionalismu civilismus, minimalismus, expresionismus, doba dovoluje i high-tech architekturu… K pestřejšímu, živějšímu obrazu architektury na přelomu století patří také velmi důležitá změna v postavení stavebních firem. Nejen že zmizel jejich diktát určující z čeho a jak se bude stavět, ale především postupně narostla kvalita stavebních prací, obnoveno bylo stavební řemeslo, které ví, že jeho smyslem je naplnění architektových požadavků. Samozřejmostí se stal dostatečně velký a běžně dostupný sortiment stavebních materiálů. Za oněch více než padesát let se toho v pražské architektuře odehrálo mnoho, prošla rozmanitými etapami, z nichž ta největší byla svými mnohými omezeními pro tvůrčí práci dosti bolestná. A přesto z jistého odstupu, který se teď bude již jen prohlubovat, se začíná zdát, že kromě několika let „sorely“ šlo o vývoj logicky plynoucí. Byť si jistě lze klást otázky, jak by to bylo, kdyby… Jenomže v dějinách to kdyby neplatí. Radomíra Sedláková
