PRÁCE S TEXTEM – Když se zvěrolékař ožení – spojování vět AUTOR – Mgr. Jana Pikalová OČEKÁVANÝ VÝSTUP – spojení vět shrnujících text na základě porozumění textu FORMA VZDĚLÁVACÍHO MATERIÁLU – pracovní list pro žáka POMŮCKY – papír, kopírka INSTRUKCE – Žáci dostanou nakopírovaný pracovní list s větami shrnujícími text, které jsou rozdělené na 2 části a zpřeházené. Cílem je spojit k sobě správné části vět. OBSAH – 1. Originální text 2. Pracovní list pro žáka – věty shrnující text, rozdělené na poloviny, zpřeházené. 3. Řešení – doplněný pracovní list pro žáka ZPŮSOB PRÁCE – individuální, ve dvojicích, skupinový ZDROJ – James Herriot – Když se zvěrolékař ožení, Nakladatelství Svoboda, Praha 1994, str. 114 - 126
Originální text James Herriot – Když se zvěrolékař ožení Jednou ráno jsem seděl u snídaně s pocitem, že se čas vrátil nazpátek. Můj spolupracovník mi doléval kávu, když si jeho bratr odkašlal. „Víte, na tom strašidle z Raynesu možná přece jenom něco je.“ Tristan odsunul židli od stolu se snídaní, natáhl pohodlně dlouhé nohy a zahloubal se do deníku. „Tady se píše, že mají nějakého historika, který to zkoumá, a že odhalil nová zajímavá fakta.“ Siegfried neodpovídal, ale když si jeho bratr vzal z krabičky cigaretu a zapaloval si, zúžily se mu oči. Siegfried přestal před týdnem kouřit a nesnášel pohled na někoho, kdo si zapaluje, zvlášť někdo jako Tristan, který vložil i do sebemenšího úkonu potěšení a hlubokou spokojenost. Mladík vybíral cigaretu beze všeho spěchu, škrtl zapalovačem a s téměř extatickým vdechnutím nasál dým. Siegfriedova ústa ztvrdla do chmurné vrásky. „Ano,“ pokračoval Tristan a tenounké pramínky kouře se mísily do jeho slov. „Ten chlapík poukazuje na to, že ve čtrnáctém století bylo v Raynském klášteře zavražděno několik mnichů.“ „No a co?“ odsekl Siegfried. Tristan zvedl obočí. „Ta zakuklená postava, kterou je v poslední době často vidět v okolí kláštera – proč by to nemohl být duch některého toho mnicha?“ „Cože? Co to tu blábolíš?“ „Inu, koneckonců, nutí to člověka přemýšlet. Kdoví, jaké špatnosti...?“ „O čem to ksakru mluvíš?“ zaštěkal Siegfried. Tristan se zatvářil uraženě. „No dobrá, dobrá, klidně se směj, ale jen si vzpomeň na Shakespeara,“ vztyčil výstražný prst: „Je více věcí na nebi i na zemi, než vůbec můžete snít ve svých snech, Horatio.“ „Prdlačku!“ pravil Siegfried, čímž diskusi účinně uzavřel. Vděčně jsem si naposled lokl kávy a položil jsem šálek. Byl jsem potěšen, že toto konverzační téma odumřelo v klidu a míru, protože Siegfried byl ve velmi popudlivém stavu. Až do minulého týdne vášnivě dýmal z lulky i z cigaret a také kašlal klasickým kuřáckým kašlem a čím dál tím víc trpěl prudkými bolestmi žaludku. Jeho dlouhý hubený obličej občas připomínal umrlčí lebku, tváře mu propadly, oči doutnaly hluboko v důlcích a lékař nařídil, že musí přestat kouřit. Siegfried uposlechl, okamžitě mu bylo lépe a okamžitě na něj také padlo nábožné zanícení konvertity. Neomezil se na to, že by lidem jen radil, aby se vzdali tabáku. ... Navzdory tomu všemu přetrvávala nepříjemná skutečnost, že Siegfriedovo protikuřácké tažení nezaznamenalo nižádný vliv na jeho vlastního bratra. Tristan kouřil takměř nepřetržitě, nikdy nekašlal a zažíval výtečně. Siegfried ho teď pozoroval, jak spokojeně uklepl štipku popele a znovu blaženě nasál. „Kouříš trochu moc těch pitomých cigaret!“ „Ty taky!“ „Já ne!“ opáčil Siegfried, „já jsem nekuřák a je načase, abys ty byl také! Je to ohavný zlozvyk, a když to s tebou bude takhle pokračovat, zabije tě to.“ Tristan na něj dobrácky pohlédl a jeho řeč se znovu prolínala oparem cigaretového kouře. „Jsem přesvědčený, že se mýlíš. Naopak mi připadá, že mi kouření vysloveně prospívá.“ Siegfried vstal a odešel. Cítil jsem s ním, protože byl v nesnadné situaci. Vzhledem k tomu, že stál in loco parentis, vlastně svému bratrovi ono otravné býlí financoval a vrozený cit a vkus mu bránil zneužít své funkce a rvát mu cigarety z rukou, jak to činil ostatním. Musel se uchýlit k napomenutí, a to zřejmě nebylo k ničemu. Dnes ráno se chtěl ještě navíc vyvarovat hádky, protože Tristan odjížděl na jeden ze svých záhadných výletů na veterinární fakultu. Vlastně mým prvním úkolem bylo odvézt ho na severní autostrádu, kde si něco stopne.
Když jsem ho zanechal na silnici, odjel jsem za svými povinnostmi a cestou jsem se v myšlenkách znovu a znovu vracel k rozpravě u snídaně. Značný počet lidí byl ochoten odpřísáhnout, že ducha z Raynesu viděli, a ačkoli mohl člověk některé svědky odepsat jako opilce a milovníky senzací, zůstávalo skutečností, že ti ostatní byli velice solidní občané. Vyprávěli vždycky totéž. Za vískou Raynes byl kopec, na jehož vrcholu vedla silnice těsně kolem lesa. Za lesem byl klášter. Lidé, kteří tudy projížděli pozdě večer nebo v noci, tvrdili, že spatřili ve světle reflektorů mnicha v hnědém hábitu, mizejícího v lese. Mnich snad přecházel přes silnici, ale nebyli si tím jisti, protože tak daleko nedohlédli. S vášnivým přesvědčením ale opakovali, že viděli postavu v mnišské kutně, jak s hlavou skloněnou kráčela do lesa. Muselo na tom zjevení být něco nevábného, protože se nikdy nikdo nezmínil, že by ho do lesa následoval. Zvláštní shodou okolností mě – poté, co jsem ve dne prodléval v myšlenkách na Raynesu – v jednu v noci do té obce zavolali. Lezl jsem z postele, znaveně se motal do šatstva a nemohl jsem nevzpomenout na Tristana, spokojeně zavrtaného v edinburském příbytku, daleko od soužení a útrap praxe. Ale nebyl jsem příliš rozmrzelý. Raynes byl vzdálen jen asi pět kilometrů a nečekala mě žádná těžká lopota – kolika shetlandského poníka, který patřil nějakému chlapci. A byla pěkná noc – prostydlá prvním podzimním chladem, ale s nádherným úplňkem, který mi svítil na cestu. ... Za vsí se vesnice prudce stáčela z dohledu domků a pak následovalo dlouhé a přímé stoupání nahoru ke klášteru. Právě tam nahoře, kam dosahovala světla mých reflektorů, tam je místo, kde byl vždycky viděn mnich kráčející přes cestu do černého pásma stromů. Na vrcholu jsem, veden náhlým popudem, zajel k okraji cesty a vystoupil z vozu. Přesně tady to bylo. V obrysu lesa svítily v démantovém třpytu měsíce hladké pně buků tajemnou září a vysoko nahoře skřípaly větve kolébající se větrem. Kráčel jsem lesem, opatrně jsem tápal rukou vztaženou před sebou, až jsem se ocitl na druhé straně. Přede mnou ležel Rayneský klášter. Vždycky jsem v duchu spojoval tu překrásnou rozpadlou budovu s letními dny, se sluncem zahřívajícím staré kameny půvabného klenutí, se šumem hlasů, s dětmi hrajícími si na posekané trávě. Ale teď bylo půl třetí ráno v pustém světě a řezavý vítr mi šlehal do tváře předzvěstí zimy. Najednou jsem se cítil opuštěný. Ve studené záři se všechno rýsovalo zřetelně a nepřívětivě. Ztichlé řady věžiček, tyčících se k tmavé obloze a vrhajících na trávník dlouhé, světlé stíny, vypadaly neskutečně. Vzadu, na druhém konci, jsem viděl cely mnichů – chmurné, černé jeskyně v hlubokém stínu – a když jsem na ně hleděl, zahoukala sova, zdůrazňujíc těžký příkrov mlčení. Začala se mě zmocňovat nepříjemná svědivka přesvědčení, že má živoucí osoba nemá co pohledávat mezi těmihle chmurnými těžkomyslnými pozůstatky mrtvých století. Rychle jsem se otočil a pospíchal lesem vrážeje do stromů, klopýtal jsem přes kořeny a keře, a když jsem došel ke svému vozu, byl jsem celý roztřesený a mnohem víc bez dechu, než by se bylo slušelo. S úlevou jsem zabouchl dvířka, otočil klíčem startéru a zaslechl důvěrně známé hučení motoru. Za deset minut jsem byl doma, cválal jsem nahoru po schodech a těšil se, že dohoním promeškaný spánek. Otevřel jsem dveře ložnice hmátl po vypínači a pocítil překvapení, když místnost zůstala tmavá. A pak jsem ztvrdl ve dveřích jako přibitý. U okna, kterým vtékalo měsíční světlo do stříbrného jezírka na podlaze, stál mnich. Mnich v hnědém hábitu, nehybný, ruce založené na prsou, hlavu skloněnou. Byl odvrácený od světla venku směrem ke mně, ale pod složenou kápí jsem neviděl nic než hrůzný černý otvor. Myslel jsem, že se zadusím. Otevřel jsem ústa, ale nevyšla ani hláska. A ve štvanici mých myšlenek jedna přehlušovala ostatní – duchové přece jen existují! Zase jsem otevřel ústa a vyrazil koňské zaržání. „Kdo to je, proboha živého?“ Odpověď se ozvala ihned a hrobovým hlasem.
„Tristáááán.“ Ne že bych doslova omdlel, ale padl jsem bezvládně přes postel a ležel, sípavě oddechuje, v uších mi bušila krev. Matně jsem vnímal, že mnich stojí na židli, šroubuje žárovku a chechtá se. Pak otočil vypínačem a posadil se ke mně na postel. S kapucí staženou na ramena si zapálil cigaretu a díval se na mě, stále ještě v křečích smíchu. Jime, to bylo báječné – ještě lepší, než jsem čekal.“ Civěl jsem na něj a podařilo se mi zašeptat. „Ale vždyť jsi v Edinburghu.“ „Co tě vede, chlapče. Nebylo tam nic moc, a tak jsem to zabalil a stopoval zpátky. Zrovna jsem dorazil, když jsem zahlédl, jak se vracíš zahradou. Stěží jsem stačil vyšroubovat žárovku a vlézt do hábitu – nemohl jsem si nechat ujít takovou příležitost,“ „Poslechni, jak mi tluče srdce,“ zašeptal jsem. Tristan mi položil na chvíli ruku na žebra, a když ucítil dunivé rány, mihl se mu obličejem soucit. „Saprlote, Jime, promiň.“ Poplácal mě konejšivě po rameni. „Ale neboj se, kdyby to byl kritický stav, byl bys padl a umřel na fleku. Kromě toho je pořádné leknutí zdravé, působí jako posilující prostředek. Letos nepotřebuješ dovolenou.“ „Díky,“ pravil jsem. „Upřímně ti děkuji.“ „Přál bych ti, aby ses byl slyšel,“ zase se rozchechtal. „Jak jsi zařval strachy ... páni, to byla legrace!“ Zvolna jsem se zvedl do sedu, vytáhl jsem polštář, podložil ho u hlavy postele a opřel se o něj. Ještě pořád mi bylo slabo. Chladně jsem si změřil Tristana. „Tak ty jsi duch z Raynesu?“ Tristan se místo odpovědi zašklebil, ale mlčel. „Ďáble! Mělo mě to napadnout. Ale pověz mi, proč to děláš? Co z toho máš?“ „Ani nevím.“ Mladík hleděl zasněně cigaretovým kouřem do stropu. „Možná že mě baví správně odhadnout čas, aby si řidiči nebyli jistí, jestli mě viděli, nebo ne. A pak mám strašnou švandu, když slyším, jak šlápnou na plyn, jako by do nich střelil, a závodní rychlostí uhánějí domů. Ani jeden nepřibrzdí a nezastaví.“ „Jednou mi někdo povídal, že máš nadprůměrně vyvinutý smysl pro humor,“ pravil jsem. „A já ti povídám, že se jednou dostaneš do pěkný bryndy.“ „I kdepak. Schovávám si kolo do křoví asi o třicet metrů níž u cesty, takže mohu rychle zmizet, kdyby to bylo nutné. Bez problémů.“ „Jak myslíš,“ vstal jsem z postele a nejistým krokem jsem se ubíral ke dveřím. „Skočím si dolů na hlt whisky a ty si pamatuj,“ obrátil jsem se a upřel jsem na něj planoucí oko, „jestli to na mě zkusíš ještě jednou, tak tě uškrtím.“ O několik dní později se James opět dostane do vesničky Raynes, když se vpodvečer vrací od případu. Společníkem na cestě je mu Claude Blenkiron, obecní strážník mohutné postavy, který nerad zatěžuje úřady a vykonává spravedlnost sám prostřednictvím silné hole. Díky tomu je celý okres mimořádně klidný. Venku byla tma a já jsem se posadil na sedadlo vedle řidiče, do malého morrise osmičky, a chvilku jsem čekal, než Claude vmáčkl masív své postavy za volant. Rozjeli jsme se a Claude mi začal vypravovat o své poslední návštěvě v Bredfordu, kde se zúčastnil zápasu v těžké váze. Na zpáteční cestě jsme museli projet vesničkou Raynes, a když jsme minuli poslední domky a začali stoupat ke klášteru, přestal Claude najednou hovořit. Pak mě vyděsil, protože se zprudka napřímil za volantem a ukázal dopředu. „Podívejte, podívejte se tamhle, je to ten zatracený mnich!“ „Kde? Kde je?“ Předstíral jsem, že nic nevidím, ale viděl jsem ho – viděl jsem tu shrbenou, pomalu kráčející postavu mířící k lesu. Claudova noha zmáčkla plyn až k podlaze a auto ječelo do kopce. Na vrcholu zajel zprudka na trávu u kraje cesty, takže reflektory oslnivě ozařovaly les, a když vyskakoval z auta. Na jeden prchavý okamžik se ocitla jeho oběť úplně na dohled: mnich s vysoko zdviženými sukněmi upaloval zoufalou rychlostí mezi stromy. Obrovský muž sáhl dozadu do auta a vytáhl něco, co vypadalo jako těžká vycházková hůl. „A za ním! Za rošťákem jedním zatraceným!“ křikl a vrhl se zuřivě vpřed.
Funěl jsem za strážníkem. „Počkejte chvíli! Co budete dělat, když ho chytnete?“ „Rozsekám mu zadek toudle plaňkou!“ pravil Claude se smrtelnou vážností a klusal přede mnou, až zmizel z kuželu světel. Dělal příšerný rámus, mlátil do kmenů stromů a vyrážel škály hrůzostrašného halekání. Srdce mi krvácelo pro to nešťastné zjevení potácející se temnotou, s řevem policistových výhrůžek v uších. Čekal jsem na konečné střetnutí, vlasy se mi ježily, zmocňovala se mě čím dál tím větší úzkost a neustále jsem slyšel Claudův řev: „Vylez tam vocuď, mně neutečeš! Vylez a ukaž se!“ a celý les duněl ozvěnou ran, pod nimiž létaly třísky. Já jsem také hledal, ale nenašel nic. Mnich zřejmě skutečně zmizel, a když jsem se konečně vracel k autu, seděl už mohutný strážník za volantem „Todle je teda lumpárna, pane Herriote,“ řekl. „Nemůžu ho najít a vůbec mě nenapadá, kde by moh bjet. Běžel sem mu v patách, dyž sem ho zahlíd, a ven z lesa nemoh, protože svítí měsíc a vidím přes celý pole. Prohledal sem celej klášter, ale tam nejni taky. Zkrátka, jako na potvoru zmizel.“ Byl bych rád prohodil něco jako: „No a co jiného byste čekal od ducha?“ ale v té mohutné tlapě se stále ještě pohupovala hůl, a tak jsem se rozhodl, že budu zticha. „No, já myslím, že to radši vezmem do Darrowby,“ zavrčel strážník, podupávaje po zmrzlé trávě. Zatřásl jsem se. Byla mi hrozná zima, foukal východní vítr, a tak jsem rád znovu nastoupil do auta. V Darrowby jsem s Claudem vypil pár přátelských piv v jeho oblíbené hospůdce U černého býka a do Skeldalu jsem se dostal v půl jedenácté. Po Tristanovi nikde ani stopa a mně se sevřelo srdce. Muselo být po půlnoci, když mě probudilo tiché šourání ve vedlejším pokoji. Tristan bydlel v místnosti, kde bývala dlouhá úzká „šatnička“ za oněch slavných dnů, kdy byl náš dům ještě mladík. Vyskočil jsem z postele a otevřel spojovací dveře. Tristan byl v pyžamu a tiskl něžně k ňadrům dvě ohřívací láhve s horkou vodou. Otočil hlavu a vrhl na mě zbídačený pohled, než zasunul jednu ohřívací láhev hluboko do postele. Pak se zavrtal pod přikrývky a ležel na zádech, svíraje druhou ohřívací láhev na prsou, s očima vytřeštěnýma ke stropu. Přistoupil jsem k němu a pohlédl na něj s účastí. Třásl se tolik, že celá postel nadskakovala. „Jakpak ti je, Trisi?“ zašeptal jsem. Po několika vteřinách se ozvalo slabé zakrákání. „Zmrzl jsem skrznaskrz, Jime.“ „Ale kde jsi ke všem čertům byl?“ Další zakrákání: „V odpadové rouře.“ „V odpadové rouře!“ Civěl jsem na něj. „Kde?“ Hlava se mu vyčerpaně převalovala po polštáři ze strany na stranu. „Nahoře v lese. Copak sis nevšiml těch rour na kraji cesty?“ Rozsvítilo se mi. „Samosebou, ano, všiml! Ve vesnici se bude stavět nová kanalizace, viď?“ „Ano, bude,“ zašeptal Tristan. „Když jsem viděl toho obrovského chlapa, jak se žene do lesa, vzal jsem to rovnou nazpátek a vletěl jsem do jedné roury. Bůhví, jak dlouho jsem tam byl.“ „Ale proč jsi nevylezl, když jsme odjeli?“ Obrysy postavy mladého muže se zaklepaly v záchvatu třesavky a na okamžik zavřel oči. „Vůbec nic jsem tam neslyšel. Krčil jsem se s kapucí staženou přes uši a vítr foukal stokilometrovou rychlostí. Neslyšel jsem nastartovat auto a neodvážil jsem se vylézt pro případ, že by tam ten chlap s tím zatraceným kyjem pořád ještě číhal.“ Jednou rukou uchopil prošívanou přikrývku a nervózně jí škubal. „Nevadí, Trisi,“ řekl jsem. „Za chvilku se zahřeješ, a když se dobře vyspíš, bude ti líp.“ Tristan jako by neslyšel. „Jsou to hrozné věci, ty kanály, Jime.“ Díval se na mě uštvanýma očima. „Je v nich plno svinstva a smrděj jak kočičí čůrání.“ „Já vím, já vím.“ Zasunul jsem mu ruku pod pokrývku a přikryl ho až k bradě. „Ráno ti bude dobře.“ Zhasl jsem světlo a po špičkách jsem vyšel z místnosti. Ještě když jsem zavíral dveře, bylo slyšet, jak mu drkotají zuby. Zcela jasně ho netrýznila jenom zima – byl v šoku. A žádný div. Chudinka chlapec si takovou dobu šťastně a vesele strašil, ani živáček na celém světě se o něj nestaral, a najednou zničehonic zaječely brzdy, zaplanuly reflektory a ten obr se vyřítil jako sám Ďábel. Co je moc, to je moc.
Nazítří ráno u snídaně byl Tristan ve velmi špatné formě. Vypadal bledě, jedl málo a občas se jeho tělo zachvělo záškuby těžkého křečovitého kašle. Siegfried se na něj vychytrale podíval: „Já dobře vím, od čeho to máš. Já dobře vím, proč tady sedíš jako umučení y vykašláváš si plíce z těla.“ Jeho bratr ztuhl v křesle a obličej se mu zkřivil děsem. „Ty to víš?“ „Ano, a strašně nerad říkám, že jsem tě varoval, ale je to pravda, varoval. Za všechno můžou ty zatracený cigarety.“ Kouření se Tristan nikdy nevzdal, ale duch z Raynesu se už neobjevil a do dneška zůstává zahalen tajemstvím.
Pracovní list pro žáka 1. James, Siegfried a Tristan snídají, 2. Siegfried se u snídaně rozzlobí, 3. Siegfried před 4. Odborník tvrdí, že mniši 5. V okolí kláštera je v poslední 6. Tristan tvrdí, že tajemnou 7. Siegfried by chtěl, aby 8. Tristan statečně 9. Tristan považuje 10. Siegfried nemůže 11. Tristan má 12. Duch z Raynesu je 13. Ani jeden údajný 14. Ten stejný den jede 15. Cestou zpátky se 16. Když se James vrátí do svého pokoje, 17. Tristan Jamese 18. Duchem 19. Tristan má radost, 20. Tristan se baví tím, 21. Tristan je přesvědčený, 22. Claude Blankiron 23. Při zpáteční cestě 24. Claude potom 25. James nemůže 26. James jde s Caludem 27. Když se James vrátí domů, 28. Tristan je 29. Tristan strávil 30. Siegfried je přesvědčený, 31. Tristan se 32. Tajemství ducha
1) několik hodin v odpadové rouře. 2) James večer do Raynesu. 3) strašlivě vyděsí. 4) vidí Claude a James ducha. 5) že ho nikdo nemůže chytit. 6) je obecní strážník. 7) že Jamese vystrašil. 8) najde v něm ducha. 9) z Raynského kláštera byli povražděni. 10) Tristana najít. 11) Tristan tam ještě není. 12) nebylo nikdy odhaleno. 13) ducha pronásleduje. 14) když si Tristan zapálí cigaretu. 15) po návratu v šoku. 16) odolává bratrovu nátlaku. 17) týdnem přestal kouřit. 18) že za Tristanův stav mohou cigarety. 19) kouření nikdy nevzdal. 20) do hospody. 21) době vidět tajemná postava v kutně. 22) postavou je duch některého mnicha. 23) kouření za prospěšné. 24) svědek ho nikdy nesledoval do lesa. 25) jednat s Tristanem jako s ostatními. 26) že se ho lidé jako ducha bojí. 27) když Tristan mluví o duchovi z Raynesu. 28) jde podívat na klášter. 29) namířeno na univerzitu. 30 ) je Tristan. 31) Tristan také přestal kouřit. 32) vždy viděn v noci.
Řešení 1. James, Siegfried a Tristan snídají, když Tristan mluví o duchovi z Raynesu. 2. Siegfried se u snídaně rozzlobí, když si Tristan zapálí cigaretu. 3. Siegfried přestal před týdnem kouřit. 4. Odborník tvrdí, že mniši z Raynského kláštera byli povražděni. 5. V okolí kláštera je v poslední době vidět tajemná postava v kutně. 6. Tristan tvrdí, že tajemnou postavou je duch některého mnicha. 7. Siegfried by chtěl, aby Tristan také přestal kouřit. 8. Tristan statečně odolává bratrovu nátlaku. 9. Tristan považuje kouření za prospěšné. 10. Siegfried nemůže jednat s Tristanem jako s ostatními. 11. Tristan má namířeno na univerzitu. 12. Duch z Raynesu je vždy viděn v noci. 13. Ani jeden údajný svědek ho nikdy nesledoval do lesa. 14. Ten stejný den jede James večer do Raynesu. 15. Cestou zpátky sejde podívat na klášter. 16. Když se James vrátí do svého pokoje, 17. Tristan Jamese strašlivě vyděsí. 18. Duchem je Tristan. 19. Tristan má radost, že Jamese vystrašil. 20. Tristan se baví tím, že se ho lidé jako ducha bojí. 21. Tristan je přesvědčený, že ho nikdo nemůže chytit. 22. Claude Blankiron je obecní strážník. 23. Při zpáteční cestě vidí Claude a James ducha. 24. Claude potom ducha pronásleduje. 25. James nemůže Tristana najít. 26. James jde s Caludem do hospody. 27. Když se James vrátí domů, Tristan tam ještě není. 28. Tristan je po návratu v šoku. 29. Tristan strávil několik hodin v odpadové rouře. 30. Siegfried je přesvědčený, že za Tristanův bídný stav mohou cigarety. 31. Tristan se kouření nikdy nevzdal. 32. Tajemství ducha nebylo nikdy odhaleno.
