Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Svazek 2. Editoři: Tomáš Hermann & Karel Kleisner

Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Svazek 2 Editoři: Tomáš Hermann & Karel Kleisner

Život čmelákův Koláž o pobývání v různých světech

Tomáš Daněk, Anton Markoš

Pavel Mervart 2005

This project was, in part, funded by the program Global Perspectives in Science and Spirituality, grant 10012. The Program is coordinated by Université Interdisciplinaire de Paris and The University of Elon, with funding from John Templeton Foundation.

Copyright©Tomáš Daněk, Anton Markoš, 2005 ISBN 80-86818-11-X ISSN 1801-5093

Obsah Úvod 1. Jak žijí? SPOLEČENSTVA EUSOCIÁLNÍ TVOROVÉ Blanokřídlí Termiti Třásněnky, mšice, brouci Korýši Savci ČMELÁKŮV ROK Stíny idyly

2. Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) GEOMETRICKÝ PROSTOR Biologie mezi souřadnicemi POČÍTAT A MĚŘIT – DIGITÁLNÍ A ANALOGOVÉ,

9 17 18 22 23 24 26 27 28 33 39

43 44 53 56

TOTOŽNOST A PODOBNOST

Od značek k tělům Jak v tomto světě dělat vědu? REPLIKÁTOR SOFTVÉR A HARDVÉR PROČ? OPTIKOU MOLEKULÁRNÍ BIOLOGIE Proč tedy živí tvorové (a jejich buňky) spolupracují? Pohlavní rozmnožování

58 61 63 65 68 68 70

3. Prostor sjednávaný – hra

77

„SLUŠNÝ“ PROSTOR? POKUS ŘEKNI MI, KDO JE TVŮJ SOUSED AUTONOMNÍ AGENT SÉMIOSE JAPONEC VE VIHORLATU SÉMIOSFÉRA

79 82 83 86 89 91 94

KULTURNÍ PŘENOS A EVOLUCE SPADLÉ HNÍZDO ROZPOMÍNÁNÍ STRAŠILEK „PROČ?“ SÉMIOTICKÉ

4. Zpět k přirozenému prostoru VNOŘENI DO SVĚTA SPOLEČNÝ PROSTOR A SOU-CÍTĚNÍ NAŠE VĚC (COSA NOSTRA) JSEM ŽIVÉ – PODÍVEJTE! WWW.ZIVOT.GE Genová promiskuita Povídačky Nápodoba Had je čtyřnožec DOMOV Hnízdo Ulita PROČ? Z HLEDISKA PŘIROZENÉHO PROSTORU ŽIVOTA Hnízdo Tělesnění Čtvero čmeláčích geometrií Koště a evoluce kultury

5. Prostor podob POETIKA POETICKÝ PROSTOR Úžas Krása Práce srdce Osobitosti obrazu Obraz v nás BÁSNICKY BYDLÍ ČLOVĚK PROČ? PROSTORU PODOB

Coda Literatura Ediční poznámka

101 105 106 110

115 116 122 126 129 135 135 137 144 149 150 151 152 154 157 164 166 174

177 179 183 184 185 186 187 187 190 192

195 199 202

„Uvědomujete si, slečno, dosah toho, co říkáte? Vy si klidně prohlásíte, že redukce na libido by sama mohla být založena nějakou perverzí?“ „Vyjádřila bych se přesněji: Každá redukce je perverzí [...], pokud neslouží pouze modelovému popisu části pozorovaných jevů a k rozumným aplikacím na základě takovýchto modelů. Jakožto přístup k racionálnímu modelování co možná významné části pozorovaných jevů je reduktivní metoda tím nejúčinnějším nástrojem. V jakékoliv jiné situaci se stává jednou z četných aberací, které jsou tolerovatelné, pokud neohrožují společnost a přírodu.“ „Uvědomte si laskavě, že podle vás by naše psychoanalytická metoda stála na písku! A dokonce celá lidská věda by byla jenom popisem jakési makety skutečnosti. Kde by pak bylo libido? Odkud by vyvěrala touha po poznání, nemluvě o jiných sublimacích libida?“ „Z Eróta, pane doktore. Pokud mu chcete říkat libido, tak popíšete jeho určitý funkční model. On sám je ale základnější, takže spíše platí, že to, čemu říkáte libido, je jedním z jeho velmi podstatných projevů.“ Z. Kratochvíl, Obrana želvy, s. 106

Úvod

Divím se, že se Dominik mohl domnívat, ...že chemie může vyřešit jeho problém a zbaví ho strachu z beztvarých monster a trýznivé nutnosti volit mezi tím, co dostane tvar a vstoupí do viditelnosti, a tím, co zůstane beztvaré a neviditelné, mezi tím, na kterou otázku bude odpovídat a které otázky ponechá navždy bez odpovědi. Jak mohl nevědět, že tvar má cenu jen tehdy, když vystupuje z pozadí, kde se mihotají beztvaré vesmíry, jež byly kvůli zrodu jednoho tvaru odmítnuty a zůstanou navždy nezrozené? M. Ajvaz 2004, 508

Na přelomu 16. a 17. století se rozšířil nový literární žánr – ars apodemica čili příručky jak cestovat a čeho si všímat v cizích krajích. V této humanistické době se už vzdělaným mladým mužům neslušelo cestovat „jen tak“, pro potěšení. Jejich úkolem bylo poznávat cizí kraje, a hlavně se o tuto zkušenost podělit s komunitou vzdělanců, tj. napsat o cestě zprávu. Věřilo se, že skutečné hodnoty jsou porůznu rozesety po světě – proto je nutno svět projít s otevřenýma očima, poskládat všechna dílčí zjištění a pravda najednou bude stát před námi. Má-li se však úkol zdařit, musí mít zkoumání jednotnou metodiku a dílčí zprávy stejnou formu. Bylo by skandální, kdyby třeba v Českých Budějovicích někdo vychválil hospodu na náměstí a přitom nezmínil ani slovem, komu je zasvěcen farní kostel, ba dokonce, považte, ani to, že tam mají univerzitu a kdo jsou její profesoři. Příručky ars apodemica (vyšlo jich asi 300, mnohé od renomovaných autorů) proto podávaly „návody k pozorování“, seznam témat a otázek, které mají být u každého navštíveného místa zjištěny a vyčerpávajícím způsobem zodpovězeny: od názvu města až po místní míry a váhy. Také se slušelo dodat, že už před vámi tyto skutečnosti objevil pan Tenaten – vy jen udáváte, že mu unikly ty a ty detaily. Skutečný žitý svět se začal ztrácet, osobní zážitky cestovatele nebyly důležité, obyvatelé města se proměnili na bezduché figuríny, u kterých se zaznamenal počet, třídní rozvrstvení, druhy řemesel, příjmy, popřípadě 9

místní revolty a následné popravy. Po několika desetiletích to skončilo tak, jak to skončit muselo: stačilo sedět doma a číst knihy sepsané podle apodemického „umění“ – dozvěděli jste se „všechno“ důležité o kterémkoli místě světa. A obráceně: co v příručkách nebylo, to nebylo důležité, to vlastně doopravdy „nebylo“.1 Kdyby se podobným návodem řídil třeba Ota Pavel, potkával by ryby tak, že by nám vylíčil, kolik kg jaké ryby se ročně vyloví v Berounce celé a konkrétně v místě zvaném Luh pod Branovem, v tabulce by udal, ve kterém období se loví která ryba, pak by uvedl něco o „škodné“ a nechyběly by tabulky udávající průtok vody v různých místech a obdobích, údaje o stoleté vodě včetně toho, kolik kdy strhla mostů a utopila dobytka, vyjmenoval by brody a přívozy apod. On se však příručkou neřídil, a tak podívejte na ten chaos: nějaké údaje tam sice najdeme, ale tak nějak halabala, na přeskáčku, a mezitím autor unavuje čtenáře spoustou osobních zážitků malého chlapce; co je komu do toho, ty ať si nechá pro sebe, my se chceme poučit! Podobná, mnohem přísnější apodemická pravidla, mají dnešní vědy – přírodní, humanitní i exaktní. Hlavní náplní výchovy vědce je vtlouct mu do hlavy, jak pozorovat, jak korektně experimentovat a jak o tom psát. Osobní setkání s předmětem a „veselé příhody“ ať si vědec nechá pro sebe, nebo se o tom může ve stáří „vykecávat“ v pamětech. Nic proti tomu, rozlišovat mezi vědou a beletrií se musí, avšak často se stává, že lidé začnou to, co je v moudrých knihách a časopisech (zejména v těch nejnovějších), zaměňovat se světem samým. Jediným pravdivým obrazem světa přece je ten vědecký! Už není třeba jít za zkušeností „do světa“, stačí číst nejnovější číslo Acta Physica nebo Cell, tam to všechno je. Vlastně ani to ne: z těchto velkých časopisů se to předžvýká a natráví pro vědeckou přílohu New York Times a podobných velkých listů, ostatní noviny to pak odtud pilně opisují. Dnes už je, na rozdíl od minulosti, vědecky doloženo, co je čisté a co nečisté, a tak stačí změřit stopové chemikálie a víme, co máme jíst a kde máme žít. Tento přístup je v úzkých oborech velmi úspěšný, jen snahy o zobecnění na celý svět často končí paradoxy. Obzvlášť patrné je to ve vědách pojednávajících o člověku či životě vůbec. *** 1)

Tento odstavec čerpá z článku L. Storchové o ars apodemica (Storchová, 2003).

10

Toto není vědecká kniha, takže si můžeme hrát a spekulovat. Šlo by postavit výklad živých bytostí na jiných principech než vědecky opatrných? Jak se to vůbec má s pravdivostí podobných výkladů? Ptáme-li se, co člověka obklopuje, pak mezi nejobvyklejší odpovědi patří: prostor. Zaměříme-li pozornost na používání tohoto slova, shledáme, že s jakousi samozřejmostí prostupuje napříč obory, že je využíváno velmi hojně, volně a v mnoha podobách – od významů přísně matematicky objektivních (n-rozměrný matematický prostor) až po velmi metaforická označení typu prostoru hudby, jazyka, imaginace či prostorů politických, programovacích, estetických, literárních... Konečně i disciplíny krajinářské s ním podobně nakládají. Pokusme se slovo prostor obohatit ještě o jeden význam, který je naznačen přívlastkem přirozený. Jsme si přitom vědomi, že při takovém pokusu hrozí nebezpečí vzniku čehosi, co bude mít ambici vše vysvětlujícího výkladu – cosi jako výklad „bílého světla“, které obsahuje všechny barvy. Jak vypadá takový výklad? Jako koláž obrazů – například tento z Bílých Karpat, členité krajiny protkané potoky a prameništi, remízky a solitéry, s přenádhernými květnatými loukami, uprostřed toho samoty a vesnice s přikrčenými chalupami a s kostelem na návrší: • Tato krajina je plodem jednoho z největších lidských utrpení v naší zemi za poslední dvě staletí. Bída, dřina do úmoru a celoživotní ujařmení lidí vytvořily podmínky pro vznik jedné z nejobrazotvornějších krajin u nás. Nic z toho však na jejím obrazu nenalezneme a už první setkání s touto krajinou v období kvetení luk nenechá žádné srdce klidné. Ani stopa po utrpení. Jak moc se změní s poznáním reálií! • Počkej, ve škole nás učili něco jiného. Pilný pracovitý lid v malebných chaloupkách, nezkažený světem. Tvrdá, avšak poctivá práce, v neděli kostel. Útulné chaloupky, na stole sněhobílý ubrus a chléb, draní peří a vypravování pohádek, čtení z Bible. Zde se člověk narodil, pracoval a nakonec spočinul na hřbitůvku zarostlém kvítím. Utrpení? No, občas někoho odvedli do války, jiného zavalil porážený strom, tamta umřela na souchotě a ještě kdosi si vzal život pro milou. To je přece normální, tak to chodí. Bída, avšak důstojná. Bezpohlavní figurky krojovaných vesničanů: pantáta, paňmáma, babička, roztomilé a poslušné děti; všichni mluví slušně, neklejí, nepijí, děti nosí čáp – jen jako odstrašující příklad si 11

•

•

• • •

vesnice pěstuje jednoho darebáka. Občas přijde písmák a prodá kalendář. Český. Únor. Špinavá nevětraná světnice, v ní spí 14 lidí po týdny nemytých, pojídajících celé týdny střídavě brambory, zelí a fazole, jen v neděli kousek soleného skopového. Špatné trávení, říhání a pšoukání. Na peci heká děda v posledním tažení, pod ním na lavici se hemží děti, které nemajíce bot nemůžou ven. V koutě koza s kůzlátkem, pod stolem sedí husa na vejcích. Žádné soukromí. Oplzlé řeči. Táta každý večer opilý, preventivně to všechno krutě seřeže. Bába porodní i andělíčkářka v jedné osobě si cosi šeptá v koutě s hospodyní. Jen jestli vydržíme do úrody... Jen co cesty oschnou, vytratí se dvanáctiletý Joska a jde do města pomáhat startovat průmyslovou revoluci. Za 15 let přijde dopis z texaského ranče, a s ním i nezanedbatelná hotovost. Joe píše, jak se mu strašně stýská po rodném kraji. Skok do roku 2004. ChKO Bílé Karpaty. Jedinečný luční a lesní ekosystém, který vznikl pečlivým obhospodařováním trvajícím stovky let. Teď všechno za pár let zmizí, zaroste šípkem a hložím, nikdo nechce kosit, všichni jezdí za prací do okresního města. Hledáme sponzora, který zaplatí kosce. Rádi bychom rozjeli i ekoturistiku, ať aspoň baby zůstanou přes den doma. Ještě nabízíme verzi ve stylu Marlboro Country: drsní chlapi, kamarádství, hezké holky, život je fajn. A ještě jedna verze. O tom, jak tenkrát žili v idylické rovnováze s přírodou a neničili ji. Ta je zvlášť povedená, ale otřepaná, přečtěte si to jinde. No a ještě klasik: Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují svá sídliště, jaká si přejí mít, takže pod rukou jim vycházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavazejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nadbývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. L. Vaculík, Sekyra.

Obraz – to je všechno jaksi najednou. Pro čtenáře Pratchetta: Je sedm barev duhy, a ty vidí, měří a popisuje každý. Oktarínu nutno spatřit. *** 12

Aby to nebylo suše apodemické, našimi průvodci v tomto přirozeném prostoru nebudou učenci ale čmeláci. Jsou tak trochu jako my: také obývají krajinu a mají hnízdo, domov – dva naprosto odlišné a přesto pro své obyvatele blízké prostory, ve kterých se velmi dobře orientují. Mají propracovaný společenský život, své nepřátele, své radosti i starosti. Čmeláci jsou bytosti žitého prostoru tam venku, nemají ani potuchy o našich geometrických představách a konstrukcích (nejen prostoru). Nevědí ani, že existuje biologie a biologové, kteří se honí za pochopením života a řídí se vědeckou představou světa. Čmelákům po našich starostech nic není – a přesto i oni obývají prostor a žijí v něm, a často se ten jejich prostor překrývá s naším. Co však je tento přirozený prostor ? Jak vzniká a jakým způsobem jej živé bytosti obývají? Dělají to podobně jako například člověk, který hledá určitý byt na rozsáhlém panelákovém sídlišti, sestaveném z mnoha stejných geometrických prvků? Staví svůj prostor tak, jako my stavíme sídliště, nebo na to jdou jinak? Anebo snad máme věřit, že obývají jakousi mýdlovou bublinu – odborně se tomu říká Umwelt – tam mají vše nadefinováno a zbytek světa vně bubliny jim může být ukraden (nanejvýš se ty bubliny různých tvorů mohou trochu prolínat)? Skrze podobné otázky chceme poukázat, jak lze různými způsoby obývat svět, jak jiné bytosti obývají náš společný svět, jak mu lze také rozumět, co s nimi můžeme mít společného a co se o něm můžeme dozvědět. Dá se k porozumění prostoru dospět jazykem básnickým? Možná s touto otázkou na mysli psal francouzský filosof vědy Gaston Bachelard svůj spis Poetika prostoru (1990, 1994), jenž nám poslouží jako vhodné východisko pro naše úvahy. Bachelard byl filosofem – odborníkem na teorii poznání – sám však – překvapivě – hledal svobodné prostory k žití v oblasti poezie. Poezie mu byla v lidském světě obdobným výrazem toho, čím je v mimolidském světě tvořivost přírodních bytostí. Spolu s ním se tedy pokusíme dopracovat k alternativnímu poznání prostoru pro život, prostoru vnímaného tělesnými smysly. Obraz se mu stává východiskem a tvořivost hnací silou obrazotvornosti, a obrazotvornost je tím, co buduje svět, co buduje přirozený prostor. Ten nám poslouží jako protipól ke geometrickému prostoru, na němž stojí novověké přírodovědecké výklady světa. Bachelardův prostor totiž není prostorem mrtvým, geometrickým, s místy již připravenými od počátku věků, všude stejným. 13

Budeme se tázat, nakolik opodstatněná je zažitá (apodemická) zvyklost přetvářet jevy na veličiny a vkládat je do geometrického prostoru. A bude-li toto zpochybnění vypadat nadějně, budeme se muset připravit na změnu jazyka: nelze pak užívat termínů, jež byly vytvořeny proto, aby daný jev jedno-značně uchvátily a fixovaly. Živé bytosti, opakujeme, nežijí v předem definovaném prostoru, ony ho definují průběžně, neustále jej sjednávají. Jak ale? Obýváním. Bohatý prostor tvořivosti je pro předpřipravená slova a metody kterékoli vědy příliš velkým soustem. Jazyk, popisující myšlenky „šťastné ve své nehybnosti“, jak přiléhavě píše Bachelard, nemůže stačit k orientaci v jakémkoli tvůrčím světě. Jaký jazyk však zvolit? Odpověď je obsažena v názvu i náplni jeho díla – jazyk poezie. Nemáme zde ovšem na mysli – podobně jako to neměl on sám – psaní ve verších, ale užívání mnohovýznamových výrazů, jejichž víceznačnost a estetický rozměr rozvolňují sevřenou jednoznačnost termínů. Mezi více významy téhož slova pak mohou vyvstávat významy nové, a přesto – i přes jejich nejednoznačnost – nemusí docházet k nedorozumění. Vždyť často si rozumíme právě díky tomu, že jsme slova předem ostře nevymezili, rozumíme si, aniž nás musí trápit, zda pod sdíleným ten druhý rozumí totéž. Jak mnoho pozoruhodných myšlenek, jež zásadně změnily naše pojetí světa, vzniklo z jiného, leckdy chybného porozumění! Slova nejsou přesná, stejně jako skutečnost není přesná. Jednoduše: v otázce jazyka vycházíme z předpokladu, že slova jsou přiměřená poznávanému. Teze Giordana Bruna byly chybně pochopeny jako učení o existenci tisíců světů jako ten náš – z tohoto „omylu“ se později vyvinulo současné chápání vesmíru. Vyjdeme tedy z důvěry v moudrost a schopnost přirozeného jazyka označovat jevy přiměřeně jejich povaze, a tedy pravdivě. Ve středu našich úvah bude zkoumání, jak živé obývá svět, jak se k němu vztahuje, jak jej užívá, využívá, hraje si s ním – a vzápětí se k „jak“ přidruží i „proč“. Struktura knihy je tak trochu cestopisná a po cestě budeme potkávat i jiné věci než to, za čím jdeme. Například hned čmeláci: jsou to sociální tvorové, ale málokdo o nich něco pořádného ví. Kvůli nim je tady 1. kapitola, která jakoby vyčnívala z řady: pojednává o sociálně žijících zvířatech. My ale potřebujeme čmeláky nejdřív představit, a aby nestáli tak osaměle, budeme se zabývat sociálními tvory vůbec, budeme se ptát, JAK všelijak jsou jejich komunity uspořádány. Vždyť od sociálního způsobu života se odvíjí způsob, jakým uchopují svět. 14

Odpovědi na otázky „Jak?“ i „Proč?“ jsou však vázány na kulturní pozadí tázajícího, na to, v jakém obrazu světa dlí, když se ptá. To si předvedeme v dalších kapitolách, zejména na otázce „Proč?“. V každé se budeme věnovat jinému chápání světa. Ve 2. kapitole například představíme chápání vycházející z prostoru geometrizovaného, svět narýsovaný podle souřadnic, svět, ve kterém je doma věda a z ní plynoucí světonázor. Jaká bude odpověď na otázku, vyjdeme-li z této představy netečného a na nás nezávislého světa? V dalších kapitolách si takto předvedeme jiná pojetí prostoru a v každém z nich nám naši čmeláci zahrají jednoaktovku, která tento prostor přiblíží, vždy znovu se budeme ptát „Proč žijí spolu?“. Takto si ukážeme, že svět vnímáme vždy skrze nějaké filtry (třeba vědecký, křesťanský, básnický, filtr kyberkultury nebo filtr politika té či oné strany, profesní filtry apod.). Podle perspektivy, z jaké jsme se rozhodli svět popisovat, vyvstanou různé aspekty popisovaného, a tak i život budeme vidět vždy jinak podle toho, do jakého prostoru, jakých „kulis“ jej postavíme a jaký jazyk popisu zvolíme. Schopnost vyčlenit jisté vlastnosti světa a skrze ně zjistit cosi důležitého je úžasnou vymožeností našeho myšlení, nesmíme jen zapomínat, že vyčleněním jsme vytvořili model světa, nikoli svět sám. Hamlet i Prodaná nevěsta nám mohou sdělovat v podstatě tytéž hluboké pravdy o životě, a přesto by bylo směšné, kdyby krojované postavy z „Prodanky“ pobíhaly v kulisách středověkého hradu. Skrze ty pravdy mohou však oba zcela rozdílné příběhy souviset – a najít, vyhmátnout souvislosti je naším úkolem. Jako obyvatelé světa se můžeme ztotožnit s líčením, které nám přinesou různé nauky, a učinit si vlastní obraz (platný pro nás, pro komunitu, národ, civilizaci). Když však toto víme, stává se otázka „Proč žijí spolu?“ značně zapeklitou, pokud už předem není jasno, v jakých kulisách se klade. Zdánlivě jednoduchá odpověď „Protože je jim spolu dobře.“ není použitelná skoro nikdy, už jen proto ne, že by hned následovala protiotázka, proč třeba medvědi žijí osamoceně a zda se jim kvůli tomu snad vede špatně. V přirozeném jazyce to dovedeme rozlišit (v pohádkách, bajkách, metaforách atd.), protože přihlédneme ke kontextu. Můžeme pak povídat o tom, jak je mraveneček šťastný, když se ve svém mraveništi může lopotit pro blaho svého domova, zatímco jiný mraveneček, který byl otrokářskými mravenci uloupen jako kukla a vylíhl se už „u cizích“, jistě při tom lopocení úpí a kdyby to uměl, 15

vyl by steskem po svém ztraceném domově. Holý antropocentrismus! Odpovědi tohoto typu nejsou proto v jazyce speciálních nauk (na rozdíl od přirozeného jazyka) akceptovatelné. Jak věda, tak filosofie potřebují svět učinit nějak uchopitelnějším a přes „je jim spolu dobře“ cesta nevede, musí se k tomu jinudy. O tom, kudy všudy se to zkouší, vlastně je tento text. *** Ještě malá poznámka k tomu, jak tato práce vznikla. Základem je diplomová práce Tomáše Daňka Přirozený prostor, obhájená v r. 2004 na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Druhým základem je jiná diplomová práce téhož autora Vybrané kapitoly z chovu a biologie čmeláků, obhájená v r. 1999 na katedře ekologie Palackého univerzity v Olomouci. Tak dostává čtenář klíč, proč prostor a proč čmeláci. Druhý autor (AM) fungoval jako vedoucí diplomové práce Přirozený prostor. Společné diskuse nás přivedly k myšlence zpracovat téma ještě jednou, formou popularizující, bez nutnosti vázat se formálními pravidly diplomové práce a odborného jazyka. A tak jsme materiál překopali, vyčistili od většiny odborných slov, změnili celou stavbu textu a doplnili jej částmi, které se jaksi do diplomky nehodí. A s chutí jsme se hádali – možná nás to poznamená na celý život. Prostě jsme si hráli a teď jen doufáme, že něco z té hry přeneseme i na čtenáře. Do diskusí zasahovala ještě Fatima Cvrčková, manželka staršího z autorů, a ta nakonec nakreslila obrázky. A je tu ještě třetí, zamlčený spoluautor, profesor Zdeněk Neubauer, náš učitel a konzultant, jemuž děkujeme i za mnohé připomínky k tomuto dílku. Proto mu je věnujeme.

16

1. Jak žijí?1

Když přijde na identifikaci skutečných stromů ve skutečném lese, akademicky školený botanik často selhává. Domorodí botanici naopak nikde jinde než ve skutečném lese nepracují, a na květech či plodech tedy při identifikaci rostlin závislí nejsou. Znají své stromy podle struktury, textury, barvy, vůně a chuti kůry, lýka a dřeva, podle tvaru kmene, spadaných listů, stanoviště a dalších znaků, jež je možno v terénu snadno použít. [...] Kdo z akademiků tedy domorodé metody ovládá, naučil se je, málo překvapivě, právě od domorodců. V. Novotný 2004, 120. Ale s podobností je v biologii vždycky svízel. Jak podobné a v čem podobné si věci musejí být, abychom uznali, že jsou si opravdu podobné, uvážíme-li, že všechny věci na světě jsou si koneckonců nějak v něčem podobné? J. Zrzavý a spol. 2004, 200.

Slovo sociální znamená „žijící spolu“ a navzájem si ve svém životě pomáhající, altruistické. Budeme se poněkud zdráhat označit mrak sarančat nebo útočící komáry za mračno sociálního hmyzu, i když se nepochybně se vyskytují pospolu. Eusociální pak znamená ve vědecké terminologii sociální, ale jaksi lépe, na vyšší úrovni, doopravdy. Z tvorů, které běžně potkáváme, si označení eusociální zaslouží včely, vosy, čmeláci a mravenci; termity sice u nás nepotkáváme, ale také jste o nich jistě slyšeli. Do této výběrové skupiny „opravdu sociálních“ tvorů naopak nepatří stádo kopytníků, hejno slepic, vlčí smečka, ba ani komunity lidoopů či lidí! Ano, i my lidé jsme sice sociální, ale jen tak obyčejně, nikoli „eu“. V čem je tedy rozdíl? I laik, když zašmátrá v paměti, řekne cosi o královně a kastách dělnic a vojáků, ale nemusí 1)

Bude-li někoho tato čistě biologická kapitola nudit (například proto, že uváděnou faktografii zná, nebo naopak nemůže ty breberky ani cítit), může ji bez újmy přeskočit a přejít rovnou k hlavnímu tématu této knížky.

17

Jak žijí? už nahlédnout, v čem se liší třeba od stáda buvolů vedeného velkým býkem, od hierarchického uspořádání vlčí smečky či od lidské společnosti. Zaveďme pořádek. Obecně přijímaná definice cituje tři předpoklady eusociality, přičemž všechny musí být splněny najednou: 1. Alespoň dvě generace potomků žijí pospolu, takže starší generace dětí pomáhá rodičům s výchovou svých mladších sourozenců (či bytostí přijímaných jako sourozenci) a sama se kvůli tomu zřekne vlastních potomků (někdy dočasně, někdy je nemůže mít vůbec nikdy). 2. Rozmnožování je omezeno jen na některé jedince kolonie, často na jedinou „královnu“ nebo „královský pár“. 3. Ti, co se sami nerozmnožují (a jsou často sterilní), přispívají k výchově potomků „královny“; často vznikají různé specializované kasty plnící rozmanité úkoly. Královna je svorníkem celého tohoto snažení a její ztráta může ohrozit existenci celé komunity. K těmto třem biologickým předpokladům bývají připojeny ještě podmínky ekologické: společenstvo žije z potravy, která je výživná a když se zrovna vyskytuje, tak je jí hojnost. V prostoru a čase je však zdroj rozmístěný velmi nepředvídatelně a ostrůvkovitě, a proto je třeba jej společně hájit před jinými zájemci. Kolonie většinou obývá dobře definované hnízdo s mikroklimatem, chráněné před nepřáteli nebo před nimi dobře hájitelné. Hnízdo a potrava spolu těsně souvisí, potrava je poblíž, nebo se pěstuje přímo uvnitř hnízda, nebo samo hnízdo je jaksi i potravou, takže z něj často není třeba ani vycházet. Výjimkou jsou blanokřídlí, kteří hnízdo opouštějí, ale ti zase jdou do světa dobře vyzbrojeni kusadly, žihadlem, křídly, různými triky, anebo tím vším dohromady. Díky všem vyjmenovaným vlastnostem vystupuje eusociální společenstvo jako příklad „superorganismu“, společenstva, které se samo chová a rozmnožuje jako samostatná jednotka.

SPOLEČENSTVA Nyní už můžeme uvést příklady spolužití, které eusociálním není, aby tak lépe vynikly zvláštnosti oněch „pravých“ eusociálních společenstev. Samozřejmě se ukáže, že dělení je v některých případech umělé – na druhé straně je však užitečné, protože dovoluje jemněji rozlišit různé druhy společenského altruistického chování. 18

Jak žijí? 1. Vyloučíme hejna havranů a jiných ptáků bloudících v zimě po polích, rybnících a městech. Jsou to účelová sezónní seskupení, nejsou příliš hierarchizovaná, míra jejich spolupráce je nízká, a v tomto období svého života se ptáci nerozmnožují. Podobně se chovají hejna nedospělých ptáků (např. mořských racků), kteří mají dlouhou dobu dospívání, a tak nedospělí „puberťáci“ vytvoří partu a pár let brouzdají Evropou, místo aby klackovali a překáželi v místě hnízdišť. 2. Ani stádo buvolů kaferských nebo pižmoňů s různě starými telaty definici nesplňuje. Je zde sice překryv generací (podmínka 1), ale nedospělí jedinci z loňského a předloňského vrhu se pranic nezajímají o existenci či dokonce o dobro svých mladších sourozenců – pasou se a kdoví, zdali o nich vůbec vědí. Pravda, vedoucí býk stáda („král“) se snaží co může, aby byl jen on sám otcem všech telat, ale současně se stará o to, aby zabřezly všechny krávy ze stáda – nenajdeme tam žádnou sterilní kastu. Ostatní dospělí býci sice ve stádě nejsou, ale sledují ho zpovzdáli, nejsou sterilní („kastu“ volů, skopců a vepřů vytváříme jen my) a čekají na příležitost, aby mohli vůdce stáda vystrnadit, nebo ho aspoň v jeho otcovské funkci příležitostně zastoupit (když zrovna nedává pozor). Proto když vůdčí býk zahyne, neznamená to, že stádo zanikne nebo se přestanou rodit telata. Neexistuje žádná kasta „ploditelů“, kteří by ostatním bránili v rozmnožování nebo dokonce přímo sterilní jedince plodili. Výhodou společného života stáda (kromě toho, že má kvalitního otce) je lepší obrana proti nepřátelům. Ocitne-li se však někde osamělý pár, nijak viditelně psychicky nestrádá a vesele zakládá další generaci potomků. Trávy je obvykle dost, není ji třeba pracně vyhledávat a potom ještě pracněji hájit před jinými. Tento typ života ve stádě s vedoucím samcem je typický pro stepní býložravce (kromě turů antilopy, velbloudi, koně, sloni apod.), též u lachtanů a možná i u kytovců (ale ti spíš patří do následující skupiny). 3. Smečka vlků nebo lidoopů má velmi dobře propracovanou hierarchii, která je založena na tom, že se všichni členové skupiny osobně znají. Hierarchie je neustále sjednávána formou velkého množství projevů násilí a uklidňování, ale především aktů symbolických („řeč“, postoje, gesta atd.). Tato „společenská stránka“ spolužití je dost důležitá a jsou-li jedinci izolováni, evidentně tím, na rozdíl od výše probíraných hovad, trpí. Spolupráce při dobývání a hájení potravy i při výchově mláďat je často dobře propracovaná, někde snad najdeme 19

Jak žijí? i překryv generací. A tak jediné, co tyto skupiny oproti „eusociálům“ nezvládly, je rozmnožování jenom v rámci jediné kasty. Dominantní samci se o to sice někdy snaží, ale úspěch není nikdy stoprocentní. Samiček se to už vůbec netýká: všechny mají mláďata a pokud je nemají, není to proto, že by jim v tom bránil kastovní systém. 4. Lidská společenství zde analyzovat nebudeme. Existence jazyka a schopnost pojmového myšlení přidávají našim životům ohromné množství nových rozměrů, a tak způsoby hierarchizace, spolupráce i zápolení jdou do stovek. Jedno však lidská „eusocialita“ nikdy nezpochybnila – rozmnožování i těch nejnižších kast. Jak násilná sterilizace, tak dobrovolný celibát byly vždy řídké a nestojí za řeč. Pravda, existovaly a vzkvétaly civilizace založené na velkých masách otroků, ale tam, kde chtěli těmto otrokům bránit v rozmnožování, už si koledovali o potíže. 5. Trochu z jiného soudku: Existují drobné parazitické vosičky (např. dobře prostudovaný druh Copidostoma floridanum), které svá vajíčka kladou do vajíček motýlů. Vylíhne se housenka motýla a v ní se z vajíčka vosičky „vylíhne“ jakási „tkáň“, která dá postupně vznik asi 3 000 embryím. (Obr. 1) To vše se děje šetrně, takže hostitelská housenka se během té doby krmí, svléká se a roste, zatímco embrya se sice zmnožují, ale dále se nevyvíjejí. Až po třetím svlékání, kdy už je housenka dost velká, se embrya začnou vyvíjet dál. Larvičky postupně housenku vyžírají, ale životně důležité orgány nechají až nakonec, takže mají stálý přísun čerstvé potravy. Husenka se dokonce ještě jednou svléká; teprve zakuklení už nezvládá a hyne – ale to už se v ní zakuklily i larvičky parazita, a tak z prázdné kutikuly nebohé housenky jednoho dne vyletí tisíce drobných vosiček. „Podobný životní cyklus má i spousta jiných parazitů (či lépe parazitoidů2), co má být?“ zeptá se čtenář. 2)

Parazit má životní cyklus, který nevede přímo k zahubení hostitele: lidé trpící například malárií, spavou nemocí či schistozomiázou, dobytek plný larev střečků a posetý klíšťaty – to jsou příklady navštívení, která hostitele oslabují, ale nejsou bezprostřední příčinou jeho smrti. Parazitoid je vlastně cosi jako predátor, avšak místo aby svou oběť jako vlk či sokol usmrtil hned, ponechává ji – často dlouhou dobu – naživu a postupně ji „vyžírá“. Parazitoid se tedy chová jako parazit, ale jeho činnost nakonec vede nevyhnutelně ke smrti oběti.

20

Jak žijí?

Obr. 1 Životní cyklus parazitické vosičky Copidostoma floridanum v housence motýla Trichoplasia ni. Vlevo dole snůška motýlích vajíček, směrem doprava vývoj housenky přes 5 stadií; kukla a dospělec už nejsou znázorněni. Nahoře (v jiném měřítku) životní cyklus parazitoida. Vosička vpíchne do motýlího vajíčka jedno vajíčko své, z toho ale nevznikne jediné embryo, nýbrž neforemná masa, ze které budou později „pučet“ stovky pravých embryí. V prvních třech stadiích (instarech) housenky se spíše rozrůstá ona masa a jen tu a tam na ní vyraší embrya, která dají vznik larvám-bojovnicím (nahoře). Teprve ve čtvrtém instaru housenky se celá masa proměňuje na embrya a larvy. Housenka se ještě jednou svlékne, ale to už je plná kukel vosičky a hyne. (Strand and Grbic, 1997)

Rozdíl je v tom, že larvy si zařídily obranu „své“ housenky před spoustou jiných návštěvníků, kteří by do ní třeba také chtěli vložit svá vajíčka, nebo tak už i učinili. Proto se několik desítek či stovek embryí z našeho klonu začne v larvu vyvíjet hned v housence mladé, narostou jim silná kusadla, pročesávají tělo hostitele a zahubí každého parazita, který není jejich sourozencem. Tito „vojáci“ za to platí tím, že se už dál vyvíjet nemohou: nikdy se nezakuklí a nevyletí z mrtvolky housenky jako stovky jejich bratříčků a sestřiček... Vidíme tedy zřetelnou dělbu práce s jednou sterilní kastou, která se „obětuje“ a rozmnožování 21

Jak žijí? přenechá svým jednovaječným sourozencům. I zdroj potravy – „živé hnízdo“ – splňuje definici. Přesto nejde o pravou eusocialitu, protože stadium pohlavně dospělých jedinců se objevuje v jiné době. Nejde tedy o překryv generací. Níže uvidíme, že eusociální třásněnky a mšice mají velmi podobné uspořádání spolku, ale už se všemi stadii pohromadě. 6. U předchozího případu si čtenář může pomyslet: „Dobrá, vosičky patří mezi blanokřídlé, tam snad v každé čeledi zkouší nějaké druhy žít sociálně, tak co má být?“ Uveďme tedy jeden příklad od nálevníků, příbuzných známé trepky. Nálevník Lambornella clarki žije ve vodě nashromážděné v dutinách stromů a živí se tam bakteriemi. Do těchto míst klade svá vajíčka i komár Aedes sierrensis a vylíhlé larvy se vesele živí našimi nálevníky. Nálevníci však vyvinuli protizbraň: poznají, že ve vodě jsou přítomny komáří larvy, a část se jich promění na tvory nálevníkům podobné jen málo (tzv. theronty). Theronti pronikají do těla komářích larev a zevnitř je doslova vyžerou a zahubí. Z mrtvého tělíčka larvy se vyhrne mrak nálevníků – těch schopných žít volně i therontů. To však ještě není celý příběh: část nálevníků se mění na tuto invazní kastu vojáků i v dobách, kdy v okolí žádné komáří larvy nejsou; přitom nenajde-li theront do 24 hodin nějakou larvu, hyne. I tak se tato strategie vyplácí: je lépe být připraven na novou snůšku komárů – i za cenu toho, že část populace se nebude rozmnožovat přímo (Harvey and Keymer, 1988). Uvedené příklady snad stačí, i když by se jich našlo daleko víc. Naše vyprávění však míří jinam než k popisům různých druhů komunit a toto má být jen úvod. Přesuňme proto pozornost k eusocialitě.

EUSOCIÁLNÍ TVOROVÉ Když jsme takto odbyli společenstva, která eusociálními nejsou, pojďme k těm „pravým“. Jedinými zástupci v této skupině byly donedávna hmyzí kolonie termitů a blanokřídlého hmyzu – vos, včel (mezi včely patří i čmeláci) a mravenců.3 V posledních letech se však 3)

Upozorňujeme v této souvislosti na dílo Maurice Maeterlincka, který se popisu těchto skupin obšírně věnoval, i když jeho styl možná bude dnešnímu čtenáři příliš poetický. České překlady jeho děl jsou uvedeny v bibliografii.

22

Jak žijí? objevily příklady i u jiných hmyzích řádů (mšice, třásněnky a brouci), u korýšů a dokonce u savců. Předveďme si některé příklady uspořádání těchto kolonií.

Blanokřídlí Touto skupinou bezpochyby musíme začít, vždyť jde přímo o eusociální šampióny: včely, vosy i mraven ci propracovali tento způsob života k dokonalosti. Navzdory obrovské pestrosti způsobů života lze vyjmenovat společné znaky. • Samci se líhnou z neoplozených vajíček a na samotné eusocialitě se podílejí jen minimálně nebo vůbec. • Samotné společenstvo (úl, hnízdo) je tedy věcí „amazonek“, jimž dominuje obvykle jediná královna, která je ostatním matkou. Matka se páří jen ve velmi krátkém období svého života a často jen jednou – její potomstvo tedy tvoří vlastní nebo nevlastní sestry. • Dělnice či příslušnice většího počtu kast (jako například u některých mravenců) se všechny rodí ze stejnocenných oplozených vajíček. Co z vajíček nakonec vyroste, je určeno tím, jak budou vyvíjející se larvy manipulovány výživou nebo informačně (ovlivňování feromony4). Jen některé z nich jsou vychovávány jako budoucí matky, ostatní končí jako sterilní dělnice, vojandy, zásobní jedinci, pečovatelky apod., u různých druhů různě. U mravenců je jejich sterilita dokonalá, včelí a vosí dělnice mohou za jistých okolností snášet vajíčka, ale pářit se nemohou, a tak z jejich vajíček vyrůstají pouze samci. • O larvy je nutno pečovat (krmit je, přenášet, čistit), nové dělnice se musí vycvičit, matku je třeba po většinu doby krmit. To všechno je funkcí společenstva dělnic, které ke kázni vede matka – patrně pomocí feromonů. Zahyne-li matka, projde společenstvo krizí – 4)

Feromon je látka, která je informačním signálem mezi různými jedinci. Srovnejme s hormonem, který takto působí v rámci jednoho těla: hormon ekdyzon říká larvě, že se má svlékat, pohlavní hormony informují tělo dítěte, že má skrze pubertu přejít do dospělosti. Samička svým feromonem dává vědět samečkům – často na kilometrové vzdálenosti – o své přítomnosti a vyvolá v nich puzení letět směrem k ní. Feromon včelí matky zase larvu informuje, má-li se vyvíjet jako nová matka nebo jako dělnice.

23

Jak žijí? někdy (u včel) si odchová z přítomných larev matku novou, jindy se rozpadá. Teď musíme náš popis zarazit, protože bychom se nikam nedostali. Nebudeme se tedy věnovat mravencům, jen odkážeme zvídavého čtenáře na český překlad nádherné knihy Holldobera a Wilsona Cesta k mravencům (1997). Vosy a včely také pomineme a soustředíme se na jedinou skupinu včel, totiž na čmeláky. Vrátíme se k nim na konci kapitoly, teď ještě pro pořádek představíme některé jiné eusociální tvory.

Termiti Termití kolonie jsou obyvateli dřeva nebo půdy či z půdy vzešlých staveb. Podle způsobu života se dělí na dvě skupiny. Jedna konzumuje dřevo a ve svém střevě má mikrobiální symbionty, kteří jim umožní trávit dřevní hmotu, druhá skupina symbionty nemá a živí se houbami, které ve speciálních komůrkách pěstuje na rostlinném materiálu. Všichni termiti vedou skrytý život ve svých stavbách: jen stadia určená k rozšiřování rodu – samci a samice na svatebním letu, zakládající poté novou kolonii – se odváží „ven“. V centru hnízda není jediná matka, ale „královský pár“, který kopuluje opakovaně a produkuje pouze oplozená vajíčka, z nichž se líhnou nymfy obou pohlaví. Ty jsou hned obdařeny nožičkami, tykadélky a kusadélky jako dospělci – žádné bezbranné červovité larvy jako u blanokřídlých. Také se hned zapojují do práce v termitišti, mezitím se svlékají a rostou. Obdivuhodná je u termitů plasticita forem (Obr. 2). Nymfy mohou žít dlouho – několik let – a svlékají se až sedmkrát. Po každém svlékání povyrostou a kromě toho – podle poměrů v termitišti – se specializují směrem k nějaké formě – dělník(ce), voják(nda), bezkřídlí nebo křídlatí samečkové a samice, nosatí chemičtí bojovníci apod. Podle potřeby v hnízdě dokonce může po dalším svlékání dojít k návratu k méně specializovanému stadiu. A tak se to v termitišti hemží různými kastami rozmanitých velikostí. Teoreticky může z každého vajíčka nakonec vzniknout dospělá samička či sameček schopný založit nové hnízdo. U některých termitů takto dospívají všichni jedinci, kteří se dožijí posledního svlékání. U jiných skupin už jsou kasty specializovanější a ne každá může pohlavně 24

Jak žijí?

Obr. 2 Bohatství tvarů a možnost jejich proměn v rámci jedné termití kolonie. Nahoře a vlevo dospělí samci, uprostřed samice (po ztrátě křídel a s abdomenem už plným vajíček), zbytek příslušníci různých kast v nymfálním stadiu.

25

Jak žijí? dospět; někdy se tak ale stát může, pokud při svlékání nasadily vzpomenutou „zpátečku“.

Třásněnky, mšice, brouci Třásněnky a mšice jsou drobní paraziti, sající šťávy rostlin. Eusociální život se vyvinul u několika skupin. Oplozená (někdy i neoplozená) samička-matka najde vhodnou lokalitu: listovou čepel, řapík listu apod., a provádí tam jakási kouzla (nejspíš rostlinu ošálí čímsi, co se podobá jejím vlastním hormonům), v důsledku nichž rostlina vytvoří hálku. Matka sedí uvnitř, živí se sekrety vylučovanými rostlinou do dutiny hálky (povšimněte si: dům-jídlo, není třeba nikam běhat), snáší vajíčka a vychovává potomstvo. Část potomstva budou samci a samičky (někdy jen samičky), ti vyletí ve správnou chvíli ven a rychle se koukají zapouzdřit někde jinde a vychovat tam vlastní rodinu. Problém je v tom, že pohostinná hálka láká různé další příživníky, kteří by buď rádi vystrnadili celou rodinu a usadili se tam sami, anebo se do rodiny coby paraziti přistěhovali, obvykle tak, že tam utrousí svá vajíčka a vylíhlé larvy potichu vyjídají obyvatelstvo komůrky. Společenstvo má proto kastu obránců. U třásněnek jsou to krátkokřídlé samičky a samečkové, kteří hálku nikdy neopustí, ač mohou spolu s matkou plodit potomstvo. Jsou anatomicky jinak ustrojeni a jejich úlohou je bránit kolonii před vetřelci a cizopasníky. U mšic se vojáci rekrutují z nymf – připomíná to výše popsané parazitické vosičky: po každém svlékání se v populaci objevuje část larev se silnýma předníma nohama a zvláštními rohy. Tito „berani“ kolonii hlídají a odhánějí vetřelce nebo s nimi dokonce bojují. (Bojující mšice – jaká to představa! Ale sosák, který dokáže nabodnout rostlinu, nemá potíže ani s cizopasnou mouchou či vosičkou.) Sami se už svlékat do dalšího stadia nebudou a hynou, aniž dospěli. (Obr. 3) Eusociálním druhem u brouků je dřevokazný nosatec Austroplatypus incopertus. Patří do velké skupiny brouků, kteří si nedělají chodbičky v lýku jako jejich příbuzní kůrovci, ale namíří si to rovnou do dřeva. Chodby osazují dřevokaznou houbou, jež tam vytváří nárůst jako na Králi sýrů (ale nemusí být vždy bílý); tím se živí brouci i larvy a musí se snažit, jinak houba přeroste a zazdí je tam jako v Hrnečku, vař!. (Mimochodem kdosi v 19. století se domníval, že takto vypadala potrava olympských bohů – od té doby se těmto broukům říká 26

Jak žijí? „ambrozioví“). Dům-potrava a velmi dobrá izolace od okolí jsou tedy k dispozici. U většiny těchto brouků obývá chodby pár, který je hájí a plodí veškeré potomstvo v systému. U zmíněného austroplatypa je systém vylepšen tak, že rodině velí sama matka, která už odtud nikdy nevyjde (ani by nemohla – ztratí chodidla). „Matka“ jediná klade vajíčka uprostřed skupiny nerozmnožujících se, pilně vrtajících jedinců. A ještě dvě bizarní skupiny: V prvním případě se podíváme do Karibiku a k břehům Belize, kde žije eusociální korýš, druhým příkladem jsou hlodavci – rypoši z Afrického rohu a z Kapska.

Korýši V Karibském moři, v hloubce, kde je už dno pokryto jen sutí z mrtvých korálů a všeho možného, žijí velké mořské houby o poloměru desítek až stovek centimetrů; dožívají se stovek let. Houba má na povrchu velmi drobné otvory ústící do sítě kanálků vystlaných obrvenými buňkami. Kmitáním brv je nasávána voda z okolí a spolu

Obr. 3 Kasty u nymf eusociální mšice Pseudoregma bambucicola. Dvě formy prvního instaru. Vpravo voják, vlevo normální mšice, která dokončí vývoj. (Choe a Crespi, 1997)

27

Jak žijí? s ní přichází i drobná potrava – mikroorganismy a jemné kousky všeho možného. Buňky výstelky tyto částečky chytají a tráví a z toho houba žije. V systému těchto houbových kanálků žijí kolonie korýšů – garnátů rodu Synalpheus (s asi 30 druhy). Jsou dlouzí jen 1–3 mm a živí se tak, že oškrabávají vnitřní výstelku chodbiček a pojídají ji. Opět tedy máme situaci bohatý dům – přímo pevnost – a dobře prostřený stůl; ale to vše se vyskytuje vzácně, a proto vyvstává nutnost obrany před soukmenovci i před parazity. K té používají jedno obrovské klepeto, velké skoro jako celé tělo. Kolonie čítající několik desítek či pár stovek jedinců má jedinou matku a otce. Matka se dá snadno rozpoznat, je to jediná dospělá samice, je větší a ztratila ono klepeto; kdo z mnoha stejně vypadajících kandidátů je tím společným otcem, se neví – neví se vlastně, kdo jsou samci a kdo neplodící samice. Mimo to už tam najdeme jen nedospělý potěr. Vajíčka mají přímý vývoj a zůstávají doma, zatímco u příbuzných rodů žijících „tam venku“ v párech se rodí planktonní larvy a šíří se do okolí. U obyvatelů houby by to bylo zbytečné – na neobydlenou houbu prakticky v okolí nelze narazit. Kolonie tedy patrně přetrvávají a tu a tam doroste nová matka či otec. Přesto nedochází k příbuzenskému křížení, takže samečkové musí občas mezi houbami putovat – nikdo však neví jak a jak často. (Obr. 4)

Savci O rypoších toho bylo za posledních 10 let hodně napsáno. Jsou tak miloučcí a fotogeničtí – ta nahatá růžovoučká slepá zvířátka s dlouhými zuby, co se vejdou do dlaně... A navíc jediní eusociální savci s matkou, s kastami nerozmnožujících se dělníků a vojáků, ba dokonce s „invazními stadii“. Ale po pořádku. Koluje legenda, že někdy začátkem osmdesátých let zabloudil jakýsi jihoafrický zoolog během své studijní cesty do USA na přednášku o eusociálním hmyzu. Tématem přednášky byly podmínky pro vznik eusociality v evoluci – mimo jiné byly zmíněny ekologické předpoklady, které jsme uváděli výše: velmi vydatný, avšak nepředvídatelně rozptýlený zdroj potravy plus dobře chráněné hnízdo. Kdyby existovali eusociální savci, řekl přednášející, museli by obývat právě takovou niku, avšak, ha-ha, nic takového na matičce Zemi nemáme. Tu si náš zoolog vzpomenul na svou kolegyni Jarvisovou 28

Jak žijí? z Kapského Města, jak loví v poušti jakési podivné hlodavce a marně se je snaží chovat v laboratoři. (To přesto, že blízce příbuzné druhy příslušející do této čeledi Bathyergidae lze chovat celkem bez potíží.) Nikdo ještě nechytil březí samici, odchycené samice jako by byly mimo cyklus a vůbec neměly snahu vstupovat do říje. Není divu, že odchycení samečkové o tyto jalové exempláře nejeví pražádný zájem. Jako

Obr. 4 Eusociální garnát Synalpheus. Vlevo řadový příslušník(ce) kolonie, vpravo matka. (Podle Duffy, 1996, 2002)

29

Jak žijí? by se jednalo o nedospělá mláďata – kde však jsou dospělci? Náš zoolog si to dal dohromady, pospíchal to říci Jarvisové, a záhy začali rypoši plnit přílohy nedělních novin. Jarvisová patrně zkoumala osrstěný černobílý druh Cryptomys damarensis z pouště Namib, větší slávu však nakonec slíznul nahý, a proto mnohem fotogeničtější druh Heterocephalus glaber žijící v oblasti Afrického rohu (Somálsko, Etiopie, Keňa). Čeští zoologové mu vymysleli jméno rypoš (takže nikoli „nahá krtkokrysa“ podle anglického „naked mole rat“, jak lze najít v jedné české knize). Rypoši žijí podzemním životem na způsob našeho krtka, avšak v „půdě“ tvrdé jak beton nemohou hrabat. Své chodby o průměru 4 cm doslova vykusují obrovskými řezáky za pomoci žvýkacích svalů, které představují až čtvrtinu hmotnosti těla (rypoši se dovedou prokousat i betonem!). Z tvrdé půdy je jen tak nikdo nevyhrabe, a tak jediným zranitelným místem systému chodeb jsou „krtiny“, kterými rypoši vyhazují na povrch zeminu. Tudy mohou do chodeb vniknout jejich jediní nepřátelé – hadi; však jsou chodby přístupné jen na dobu nezbytně potřebnou na vyházení hlušiny, pak je rypoši zase zazdí. Od okolí dobře izolovaný systém chodeb (hnízdo!) splňuje jeden z ekologických předpokladů eusociality, avšak hlodavců (i blízce příbuzných) žijících pod zemí jsou desítky druhů a nepotřebují k tomu žít sociálně. Co potrava? Zde to začíná být zajímavější. Potravou jsou jim často až 40 kg těžké bulvy nejrůznějších rostlin, které rypoši vyžírají zevnitř. Jediná rostlina jim vydrží na mnoho měsíců a je sympatické, že rypoši ji nezahubí – vždy ji opustí ve stavu, kdy je ještě schopna regenerovat. Somálská polopoušť však není řepné pole, od jedné rostliny k druhé jsou desítky metrů. Věří se, že rypoši hloubí své chodby zcela nazdařbůh (jen jestli je nepodceňujeme), dokud nenarazí na novou rostlinu – pak mají opět vystaráno. Podobný hornický život spojený s hledáním bonanzy přímo svádí ke spolupráci – v čele ražené chodby je jeden „vykusovač“, ostatní v řadě za ním posouvají zeminu pod svými těly až k výstupu z chodby. (Obr. 5) Kolonie rypošů obsahuje desítky (až 250) jedinců a má všechny znaky eusociality. Hrabavých jedinců je nejvíc; patří k oběma pohlavím, avšak jejich pohlavní život zůstává neprobuzen. Rozplozovací funkci zajišťuje jediná „královna“ ve spojení patrně s jediným „králem“, ostatní se o to nestarají. Královna může vrhnout až 17 mláďat, je proto patřičně větší než „dělníci“. Nezůstává však zazděná v komůrce, 30

Jak žijí?

Obr.5 Rypoš Heterocephalus glaber. Nahoře matka s mláďaty a několik „dělníků“ či „dělnic“. Dole schéma kolonie.

31

Jak žijí? jak je tomu u termitů a mravenců, protože musí neustále pročesávat celý systém chodeb, a tak si nemůže dovolit ztloustnout ani ve vrcholném stadiu březosti. Vyřešilo se to tak, že je enormně dlouhá díky tomu, že se jí prodloužily obratle, a to až v dospělosti, poté co se z bezpohlavní hrabavé lysé myši stala královnou. Královna a mláďata nepožírají „syrovou řípu“ jako dělníci. Dělníci kromě obyčejných výkalů produkují ještě speciální druh bobků, jakýchsi krmných pelet, kterými živí královnu a potěr. Část dělníků má samozřejmě v popisu práce i péči o mláďata – královna, jak uvidíme, má kromě kojení mnohem důležitější starosti než olizovat zadečky rypošátek. Vedle hrabavců a královského páru má kolonie i vojáky, kteří se jen povalují a nehrabou, v případě nebezpečí (had v chodbách) však velmi srdnatě a s nasazením vlastního života kolonii brání. Brání ji i v případě, že se dvě kolonie náhodou propojí. V přírodě je to jev asi dost vzácný – jednotlivé kolonie žijí daleko od sebe –, ale v laboratoři se při průlomu k sousedům postaví do chodby vojáci a brání soukmenovcům z jiné kolonie ve vstupu na vlastní teritorium. Ostatně obě kolonie se snaží průrvu co nejrychleji opět zazdít. Tento izolovaný způsob života předurčuje kolonii k příbuzenskému křížení, kterému se jinak většina savčích druhů vyhýbá. Vskutku, testy ukázaly, že příslušníci kolonie jsou si geneticky podobni mnohem víc, než je tomu u běžných sourozenců (vyjma jednovaječných dvojčat). Patrně po mnoho generací za sebou je královský pár tvořen dvojicí rodič–potomek nebo sourozenci. Ukázalo se však, že izolace není absolutní. Dlouhodobě je strategie příbuzenského křížení nebezpečná, a tak i u rypošů existuje pojistka, jakkoli je asi málo účinná. Kolonie produkuje ještě jednu kastu – velkých, tlustých, líných, a co je důležité, pohlavně zralých jedinců (téměř výlučně samců), kteří však nejeví žádnou snahu o páření ve vlastním hnízdě. Tito jedinci se vydávají na cesty po povrchu, což je ve většině případů výlet sebevražedný, ale najdou-li náhodou cizí krtinu a proniknou tudy do cizí kolonie, jsou tam vítáni a stanou se jedním z „manželů“ královského páru. Je zajímavé, že i v případě rypošů vedl společenský život k velmi propracovanému systému signálů – v tomto případě pachových a zvukových. Etologové odhadují, že rypoši si v tomto směru v ničem nezadají s opičími tlupami, a to už jsou nějací přeborníci komunikace. Svorníkem, který drží kolonii pohromadě, je královna, která žije mnoho let (v zajetí až 18). Neustále prochází chodbami, značkuje je 32

Jak žijí? svou močí, a také neustále a agresivně plísní své poddané – obzvlášť zlá je na samičky, které by si usmyslely „dospět“ a vstoupit do říje. Předpokládá se, že feromony v moči královny, kombinované s její všudypřítomností budící respekt, brání dělníkům a dělnicím v plození vlastních potomků. Jakmile totiž královna zahyne, začnou nejsilnější samice dospívat a soutěžit o uvolněné místo. Z ostrých střetů mezi nimi vyjde vítězně jediná, ta vyroste a sjedná opět v kolonii pořádek. Královna ani nemusí zahynout – stačí když kvůli porodu 2-3 dny nevykonává své inspekční cesty: hned se objeví vzdorokrálovny, jež musí být posléze tvrdě umravněny – královna dělnici se „zapálenými lýtky“, tj. náběhem k ovulaci, bezpečně pozná. Když však kolonie prospívá a roste, stává se tak velkou, že královna už na dozor nestačí a někde na periferii přeci jen vyroste královna nová. Kolonie se pak může rozdělit. Eusocialita není výhradní vlastností zvířat, snad se dá o ní mluvit i u hlenek anebo bakterií, ale na tomto místě se těmito bizarními světy zabývat nebudeme.

ČMELÁKŮV ROK A nyní už se budeme věnovat jen čmelákům. Život čmeláčí kolonie je v našich klimatických podmínkách omezen střídáním ročních období: kolonie začíná na jaře a zaniká na podzim. Nejvýše ve společenstvu stojí královna-matka, oplozená samička, která přečkala v úkrytu zimu a na jaře zakládá nové hnízdo. Všichni ostatní obyvatelé hnízda (pravda, s výjimkou parazitů) jsou jejími potomky. V první fázi vývoje kolonie jsou to dělnice, samičky s pozměněným vývojem. Někdy sice mohou snášet vajíčka, ale ta jsou neoplozená, protože, jak jsme poznamenali na začátku kapitoly, dělnice se u blanokřídlého hmyzu nemohou pářit. I mezi dělnicemi existuje určitá hierarchie a v pozdních fázích sezóny také jistá rivalita (viz níže). Vyvrcholením každého hnízdního cyklu je líhnutí mladých samiček-matek a samců-trubců. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která klade matka, popřípadě některé dělnice. Mladé samičky a samci vyletují z hnízda a účastní se svatebních her (přitom se promíchají s jedinci z jiných hnízd). Spermie získané kopulací nejsou použity k oplození hned, ale schraňují se ve speciální zásobárně – receptákulu, kde pře33

Jak žijí? žívají až do smrti matky a průběžně se používají k oplodňování snášených vajíček. Na podzim trubci hynou, stejně tak všechny dělnice a stará matka. Mladá oplozená matka si najde zimoviště a bude-li mít štěstí, dočká se tam jara. Probouzí se v předjarních a jarních měsících, opouští zimoviště a vyhledává slunná místa s dostatkem pastvy. Když se trochu zotaví, začne s vyhledáváním místa pro hnízdo. Létá těsně nad zemí, kolem různých předmětů, staveb a objektů a prohledává každou skulinu. U některých druhů matky upřednostňují podzemní prostory, jiné častěji pátrají kolem budov, a to i v poměrně velkých výškách. Jakmile matka nalezne vhodné místo, dobře si prohlédne okolí, aby si je zapamatovala. Otočí se čelem k východu z hnízda a pomalu, v malých půlkruzích a posléze kruzích, které se neustále zvětšují, se od něj vzdaluje a obhlíží okolí, až nakonec odletí. Zpravidla se ještě několikrát vrátí, ale potom na několik minut, desítek minut, ale i dní odlétne nabrat síly na založení hnízda a tvorbu vosku. První dny po návratu koná matka časté orientační lety a průběžně upravuje interiér hnízda do tvaru koule. Použije k tomu materiál, který rozkouše na kousky, částečně rozžvýká a slepí voskem. Další dny vymodeluje první voskový pohárek na zásoby. Pohárek je z velmi tenké vrstvy vosku, který samička vyloučí mezi články zadečku a končetinami stírá z povrchu těla. Do pohárku nanosí nektar. Pak uhněte pylovou kuličku, kolem ní postaví první plodovou buňku a naklade do ní (podle druhu a podmínek) 5-8, ale i 15 vajíček; pak buňky uzavře. Vajíčka jsou bílá, dlouhá 2-4 mm, opět podle druhu. Na hotové buňky samička ulehne jako kvočna a zahřívá je na 27-33°C. (Obr. 6) Čmeláci jsou totiž schopni produkovat velké množství tepla a zvednout svou tělní teplotu až na 37-39°C (proto také mohou vyletovat i při teplotách těsně nad nulou). Snůška není zahřívána rovnoměrně, z larev na kraji se vylíhnou menší dělnice než uprostřed. Během „sezení na vejcích“ matka vyletuje jen velmi zřídka, pouze aby se nasytila. Přibližně za 4 dny se vylíhnou larvy a matka je krmí směsí pylu a medu. To se děje dvěma způsoby. U jedné skupiny matka (a později dělnice) staví po stranách buněk s larvami jakési kapsy, kam po návratu z pastvy odkládá nasbíraný pyl a larvy si jej odtud už berou samy. Tito čmeláci si netvoří v hnízdě zásoby a jsou závislí na neustálém sběru pylu v krajině. Druhá skupina si naproti tomu pylové zásoby vytváří a přikrmuje své larvy přímo otvorem na vrcholu buňky. 34

Jak žijí?

Obr. 6 Výstavba hnízda v průběhu sezóny. První schéma se liší měřítkem.

35

Jak žijí? Jak larvy rostou, začíná se buňka deformovat. Každá larva si vytvoří vlastní výduť, v níž se později zapřádá. Matka vypocuje další vosk a neustále zapravuje vznikající trhliny ve stěně buňky. Larvální stadium trvá podle teploty přibližně 10 dní. Při zakuklování larva vytvoří zámotek tvaru burského oříšku, různě velkého podle druhu čmeláka a také podle toho, zda uvnitř zraje dělnice, trubec nebo matka. Od vajíčka po vylíhnutí z kukly uplyne zhruba 30 dnů. (Obr. 7) První vylíhnuté dělnice jsou vždy velmi malé a podvyživené, velké mnohdy jen jako moucha – vždyť matka byla na všechno sama a nebyla schopna jim zajistit dostatek potravy. Po vylíhnutí se po hnízdě pohybují pomalu a jsou opečovávány matkou. Když si čerstvě vylíhlý čmelák zvykne na prostředí a osmělí se, vyleze na povrch buněk. Tam najde pohárek s medem, napije se a zaleze zpět mezi buňky. Během tří dnů mu ztvrdne pokožka, napnou se křídla, vybarví se srst a nový jedinec je zralý pro práci. Dělnice prvních generací vykonávají v hnízdě všechny práce (na rozdíl od včel, kde je práce rozdělena podle stáří) a již 4. den vyletují za pastvou – pro nektar a pyl. Jednou z povinností dělnic je výstavba a přestavba hnízda. Je to dosti neuspořádaná stavba, tvořená nepravidelně propojenými shluky voskových plástů o různé velikosti buněk. Hnízdo se rychle rozšiřuje do volných prostorů (víc o hnízdech viz Čtvero čmeláčích geometrií ve 4. kapitole). Velká hnízda v přírodě mají v průměru 15 – 18 cm, výšku 10 cm a v některých se najde přes 800 zámotků. Práce uvnitř hnízda pokračuje od jara do konce léta. Ze zámotků se průběžně líhnou další dělnice, které létají na pastvu, vyměšují vosk a staví z něho další buňky, rozšiřují hnízdo a upravují stavivo. Larvy krmí kašičkou z pylu a medu a zahřívají je. Prázdné zámotky upravují na zásobárnu pylu a medu. Po vylíhnutí dělnic se poměry v hnízdě mění. Dělnice přebírají péči o potomstvo i o zásobování a matka se nakonec věnuje pouze prohlížení a úpravě nových buněk, kladení vajíček, zahřívání larev a jejich krmení. Nejvyšší autoritu má matka, nižší dělnice. Postupem času se však vytváří hierarchie i mezi dělnicemi, přičemž výše postavené jsou ty dělnice, které si zajistily vládu nad hnízdem a ven nevyletují. Ty mají i lépe vyvinuté vaječníky. Dělnice podřízené vylétávají za pastvou a obstarávají potravu. Další generace dělnic se líhnou už podstatně větší a také početnější. Ještě během vývoje první generace dělnic matka zpravidla založí 36

Jak žijí?

Obr. 7 Vývojová stadia čmeláka. Snůška vajíček na komůrce s potravou; odrostlé larvy; mladá a vybarvená kukla; imago.

37

Jak žijí? generaci druhou, o kterou se posléze starají čerstvě vylíhnuté dělnice, a tímto způsobem vývoj v hnízdě pokračuje po celou sezónu. Dělnice z první generace jsou mezitím většinou už tak upracované, že nemohou ani létat a zůstávají v hnízdě, kde vykonávají všechny práce. Dožívají se 4 – 6 týdnů. K vrcholu léta nastává další významný zvrat ve vývoji: začínají se líhnout také mladé matky a matka přistupuje ke kladení neoplozených vajíček, z nichž se líhnou trubci. Jejich množství záleží na mocnosti populace. Čím početnější hnízdo, tím více mladých samic i trubců. Pozdní fáze vývoje a zánik společenstva vypadá u čmeláka zemního takto: V období, kdy matka začíná klást neoplozená vajíčka, přestává mít svrchovanou kontrolu nad hnízdem (často také touto dobou hyne). Toho využije elitní skupina nejvyvinutějších dělnic, které jsou vůči ostatním dělnicím agresivní a začnou klást neoplozená vajíčka. V této poslední fázi hnízdo nikdy neovládne jediná dělnice, ale skupina dělnic, které mezi sebou bojují o moc a nakladená vajíčka si navzájem požírají. Se zvyšující se rivalitou dělnic klesá produktivita populace i schopnost regulovat teplotu hnízda, zhoršuje se počasí, mizí zdroje a společenstvo nakonec zaniká. Podobně vypadá poslední fáze společenstva i u jiných druhů. Na konci léta se všude začínají ve zvýšené míře rodit mladé samičky – budoucí matky, které vyletují z hnízda a asi 14 dní až měsíc se do něj vracejí a spolupodílejí se na všech pracích. Stará matka se k nim chová přátelsky. Zároveň s nimi se líhnou trubci z neoplozených vajíček stárnoucí matky a silných dělnic. Bývají menší, štíhlejší, pestřeji vybarvení, hruď mají nápadně širší než zadeček a poznají se podle delších tykadel. V hnízdě vykonávají různé práce od jeho úpravy a zahřívání larev až po opravu voskového obložení. Hrozí-li však hnízdu nebezpečí, zalezou nebo odletí. Bránit se nemohou, nemají žihadla. Trubci se za slunného počasí často shromažďují v malých skupinách na vyvýšených místech, kde se vyhřívají nebo krmí na květech. Létají ve velkých kruzích (o průměru 200m) po stále stejné trati a zastavují se na určitých místech na dvě až tři vteřiny. Letu se zúčastňuje vždy celá skupina samečků téhož druhu, přičemž dodržují určitý rozestup. Do těchto skupin zalétají mladé samičky na zásnubní lety. Do hnízda se samečci vracejí na noc, později zůstávají venku i v noci zavěšeni na květech; do zimy hynou. 38

Jak žijí? Oplozené samičky naplní svůj medový váček (sytá samička má nalitý, k zemi ohnutý zadeček a těžce létá) a posléze vyhledávají zimoviště. Některé se na zimu uchylují do mateřského hnízda: je tam dost místa, hnízdo drží teplo a je v něm dostatek materiálu k zahrabání. Stará matka, upracovaná, bez chloupků a neschopná letu, umírá spolu s několika zbylými dělnicemi hlady a zimou. V hnízdě většinou zůstane ještě pár larev, které taktéž hynou.

Stíny idyly Život je tvrdý a ničím nerušený životní cyklus prožije jen málokterá kolonie. Výjimkou jsou jen nově osídlená území – Nový Zéland a Tasmánie, kam se čmeláci dostali v r. 1885 a 1992. Přivezli je tam bez doprovodu většiny přirozených nepřátel a místní se na nich ještě nenaučili přiživovat, takže se tam čmeláci šíří jako invazní druh a neuvěřitelně prospívají. Pravda, není úplně jasné, co tato invaze dělá s místní populací opylovačů a rostlin, ale žádnou idylu asi neprožívají. Na příchod čmeláků například na obou místech čekala lupina – jen díky jim se jí podařilo utéct z polí a stát se agresivním invazním plevelem. (Nelze se ubránit srovnání s osídlováním třeba Severní Ameriky – z hlediska pionýrů to byl prázdný kontinent čekající na zabydlení, dokud si nezačneme všímat osudu indiánů, bizonů, holubů stěhovavých a kdoví čeho ještě.) Jinak je to v zemích, kde žili čmeláci od nepaměti – tam už je nutno se pořádně ohánět. Prvním nepřítelem je vlastní plémě. Už jsme zmínili, že s tím, jak matku opouštějí síly, bouří se některé nejsilnější dělnice a soupeří o to, která vychová když už ne dcery, tak alespoň pár synů. Mnohem tvrdší soupeření však probíhá mezi matkami. Pilná matka vyletí už v březnu, najde si hnízdo a sbírá pyl z nepočetných roztroušených kvítků, a když už všechno má, vyletí ze zimoviště matka líná, počíhá si, zabije tu pilnou a přijde k hotovému. Nemusí to být jen leností, v některých lokalitách se těžko hledají místa k hnízdění. Z hlediska druhu to zase nemusí být tak nevýhodné – ona upracovaná matička by třeba zahynula hned v květnu, zatímco uzurpátorka zdárně dovrší cyklus kolonie. Goulson (2003) však udává, že v některých hnízdech se najdou zjara až desítky mrtvých postupně likvidovaných matek, a tam už podobné vysvětlení přece jen pokulhává. 39

Jak žijí? U příbuzných druhů s podobným životním stylem k tomu přistupuje uzurpace hnízda matkou jiného druhu – u nás se například matka druhu Bombus terrestris často pokouší ovládnout hnízdo B. lucorum. Někdy činí zloděje příležitost, jindy se už z uzurpace stala životní strategie druhu. V arktických oblastech Severní Ameriky žijí jen dva druhy čmeláků. Sezóna je velmi krátká, obvykle stačí jen na jedinou generaci dělnic, a tak královna druhu B. hyperboreus často bojuje o čas tak, že ovládne hnízdo čmeláka B. polaris i s hotovou snůškou vajíček či larev. V takovém případě už ani neztrácí čas výchovou vlastních dělnic a klade rovnou vajíčka, z nichž se líhnou pouze královny a trubci. O veškerou výchovu se postarají dělnice – sirotci druhu B. hyperboreus. Vrcholem této kukaččí strategie jsou v mírném pásmu pačmeláci rodu Psithyrus, kteří už schopnost produkovat dělnice úplně ztratili. Matka proto musí nutně ovládnout cizí hnízdo a zmanipulovat cizí dělnice tak, aby vychovaly její vlastní syny a dcery. Když se takto chová vlastní příbuzenstvo, co můžeme čekat od cizích? Nic dobrého. Míra všelijakých pohrom je tak vysoká, až je vůbec záhadou, že čmeláci vydrží a přetrvávají. Ptáci se sice čmelákům většinou vyhýbají, někteří je ale vyhledávají a s chutí pojídají. Pavouci si na ně netroufnou a z dravého hmyzu jim nebezpečí může hrozit jen od některých dravých dvoukřídlých nebo od sršňů či vos. To vše by se dalo vydržet: mnohem horší jsou savci požírající celá hnízda. Hlodavcům i jezevcovitým šelmám přijde takový „biskupský chlebíček“ ve formě hnízda k duhu – stojí za trochu hrabání v zemi. Ještě větší patálií jsou parazitoidi – jejich larvám je živé tělo čmeláka či jeho larvy zdrojem výživné a zdravé potravy. Podívejme se na některé jejich strategie: • Mouchy z čeledi Conopidae (očnatkovití) jsou pro čmeláky nebezpečné zejména v Americe, protože tam mohou napadnout i královny (evropští čmeláci vylétají časně, v době, kdy tyto mouchy ještě nejsou). Moucha čeká na květu a vsune čmelákovi či včele vajíčko do břišní dutiny. Larva se nejdřív živí hemolymfou, později vyžírá abdomen a někdy i hruď; za 10-12 dnů hostitelka hyne a ještě ji parazitoid zmanipuluje tak, že se před smrtí zahrabe do půdy. Kukla mouchy zůstane v mrtvolce do příštího jara. Některé kolonie bývají zamořeny až ze 70 %; ty se pochopitelně záhy rozpadnou. 40

Jak žijí? • Různé druhy masařek (Sarcophagidae) jsou parazitoidy plodu. Živorodá samice oklame ostrahu, pronikne do hnízda a pokládá své larvy přímo na larvy čmeláka. Muší larvy počkají, než se larva čmeláka zakuklí, a nechají se zabalit do zámotku spolu s ní (někdy až 4 larvičky na kuklu). V bezpečném a bezmocném zámotku pak vetřelci bezbrannou kuklu sežerou. Po skončení díla muší larvy vypadnou do odpadků na dně hnízda a tam se zakuklí. Za sezónu takto stihnou i několik generací. • Vosičky z čeledi Braconidae. Samička druhu Syntretus splendidus například naklade až 70 vajíček na královnu a 20 na dělnice (neví se jak, asi při návštěvě květů). Larvy rostou v bříšku nebo hrudi, poslední stadium se provrtá ven a zakuklí se v půdě, hostitel umírá. Během vývoje larev sice dělnice dále sbírají, ale královně degenerují vaječníky a dochází proto k zástavě snůšky. • Blanokřídlý, i když bezkřídlý parazit kodulka vleze do hnízda a klade vajíčka na kokony kukel. Larvy vyžerou část kukly a pak se v kokonu zakuklí samy. • Pohromou je hlístice Sphaerularia bombi. Samičky tohoto drobného červíčka nalezou do královny (může jich do ní vlézt hodně) během jejího pobytu na zimovišti a živí se její hemolymfou. Když na jaře královna vylétá, je už červíček obludně změněn – jeho děloha je mnohem větší než zbytek těla. Zplodí až 100 000 larviček, které se provrtají do střeva královny a odchází s výkaly; tam dospívají a páří se. Parazit své hostitelce zarazí vývoj vaječníků i touhu po hnízdě, a tak se sterilizovaná královna jen bezcílně potuluje; mj. navštěvuje místa, kde čmeláci zimují, a infikuje je svým trusem. Potkáte-li venku poletovat královnu ještě v květnu a červnu, jde téměř určitě o takto postiženou nešťastnici. Přitom promoření populace jde často až do desítek procent! • Poslední skupinou čmeláčích spolubydlících jsou paraziti a komenzálové; probíráme tuto skupinu najednou, protože často není jasné, jde-li o neškodného spolubydlícího nebo o škůdce. V hnízdě například žije řada roztočů, kteří tam pojídají detrit, úlomky vosku či jiné drobné členovce. Šíří se tak, že si „nastoupí“ na mladou královnu a počkají si, než založí nové hnízdo. Nic jí nedělají, ale je opravdu „nic“, jestliže se musí plahočit světem celá oblepená desítkami pasažérů? V podobné situaci jsme, máme-li vyhodnotit zástupy virů, prvoků, bakterií, kvasinek, plísní, které žijí v hnízdě, 41

Jak žijí? na povrchu či uvnitř těla čmeláků. Jsou to paraziti, žijí si tam jen tak, anebo jsou dokonce čmelákům užiteční, jako nám jde k duhu přítomnost bakteriálního ekosystému v tlustém střevě? Potřebují larvy nektar sterilní, anebo jim naopak jeho mírné nakvašení vyhovuje více, jako třeba nám medovina? Královny jsou promořeny kvasinkou rodu Candida – má to z hlediska životaschopnosti kolonie nějaký význam? V hnízdě přežívá spousta hmyzích komenzálů i s vlastními parazitoidy a parazity. Obvykle se to obejde bez velkých škod. Ale jen obvykle: jsou-li například přítomny ve větším množství housenky zavíječe Aphomia sociella, rozbourají a zničí celé hnízdo, neboť se živí voskem. Jsme u konce kapitoly, která je v této knize trochu cizí – jakýsi přírodopis eusociálů. Měla nám poskytnout vhled do světa sociálně žijících živočichů obecně a čmeláků zvlášť. V dalších kapitolách bude hlavním tématem prostor a k našim přátelům se budeme vracet skrze otázky JAK a PROČ takto žijí. Chceme ukázat, že odpovědi na tyto otázky jsou do velké míry podmíněny naším pojetím prostoru. *** Kybernetika nás učí, že společnost je komunikační sítí určenou k přenosu, výměně a shromažďování informací, a právě tato síť drží společenství pohromadě. Nikdy nebyla předložena prázdnější definice: nedozvíme se z ní, o čem ty informace jsou a proč má být tak důležité je sbírat. Tato představa ani nedovoluje si podobné otázky klást. H. Jonas, 2001, 126

42

2. Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka)

Geometrický svět neslouží nám, ale pravdě. Barbar, jemuž je ideál pravdy neznámý, nechápe služby, jež geometrický svět poskytuje, a nedovede se tudíž dobrat smyslu geometrie. Často se však stane, že lidé geometrie znalí užijí nějaký geometrický poznatek v reálném světě, neboť pravdy, ač jejich sídlem je jiný svět, do reálného světa zasahují. [...] Teprve nyní, když barbar zjistí, že geometrie zakládá moc, začne se o ni zajímat. Začne ji dokonce rozvíjet, ale stále bude sledovat jediný cíl; nepůjde mu o pravdu, ale o získání moci nad věcmi. [...] Toto využívání pravdy k získávání moci je vkladem barbarů do evropské civilizace. P. Vopěnka, 1989, 34-35 [Želva] si užívala jarního sluníčka a čerstvých výhonků, aniž si lámala hlavu s tím, zda je proto, že si toho užívá, nebo proto, že leze, a zda je tím něco garantováno jako spolehlivé. [...] Ve své nepoučitelnosti také nevěděla, že její pocity jsou pouze subjektivní, a jelikož na rozdíl od lidí subjektivitu nemá, tak že tedy nejsou. Nevěděla, že to v ní, co objektivně jest, tedy to mechanické, nevnímá ani necítí. Nebyla poučena ani o tom, jak má replikovat svůj genom, takže to dělala zcela amatérsky a neodborně. Proto byl dostatek želv už jenom v místech, kam nedosáhla osvěta lidí. Z. Kratochvíl, 2003, 101

V této kapitole se pokusíme ukázat, jak vzniklo myšlenkové pozadí, které formovalo současný vědecký způsob nazírání přírody. Na prostoru se nejlépe předvádí způsob matematizace a geometrizace světa západní kulturou, a my tento výklad budeme potřebovat v dalších kapitolách.

43

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka)

GEOMETRICKÝ PROSTOR Kořeny naší myšlenkové tradice, kam až dohlédneme, sahají k řeckému myšlení. Z tehdejšího vidění světa i jazyka jsou (často zcela nevědomě) vyvozeny také mnohé dnešní vědecké konstrukce. Sledujme tedy, jak rozuměli prostoru staří Řekové. Už první zjištění je překvapivé. Ukazuje se totiž, že slovo pro prostor, jak mu dnes rozumíme my, vůbec neměli; snad jeden z prvních náznaků myšlení o prostoru můžeme nalézt v Platónově Timaiovi, který mluví o chůvě (TITHÉNÉ) jako jakési věčné, trpné substanci, učiněné čistě k projevení či vtělení božských idejí, jež ji zušlechťují. I přesto, že Řekové pojem prostoru neznali, používáme dnes v souvislosti s prostorem řeckých slov s předponami STEREO nebo AGORA. Stereoskopické vidění je vidění prostorové, stereochemie se zabývá prostorovým uspořádáním atomů v molekulách, agorafobie je neurotický symptom strachu z velkých, otevřených prostor. Ovšem jde už o poněkud posunuté významy. STEREOS původně znamenalo pevný, STEREA byla trojrozměrná geometrická tělesa, jako koule, válce, krychle, jehlany atp. Klasická antická geometrie se nezabývala prostorem jako geometrie moderní, nýbrž pouze těmito klasickými geometrickými tělesy. Slovo AGORA znamenalo prostranství, shromáždění či tržiště a také místo, kde se konaly veřejné projevy. AGOREUÓ bylo jedním z mnoha řeckých slov pro mluvení. Někdy bývají první náznaky uchopení prostoru podsouvány také řeckým atomistům, avšak to, co oni rozuměli prázdnem, ještě neneslo žádné znaky geometrického uchopení. Objev našeho prostoru tedy souvisí s tím, že jsme řeckou geometrii nějak navlékli na reálný svět, provedli jsme jeho geometrizaci. Ale o tom až později. Někdo by mohl namítnout: Řekové přece měli také Eukleida, a ten stál u počátku konstrukce virtuálního světa geometrického, který je celý vybudován s použitím několika základních výroků, postulátů. Zajisté. Jenže tento Eukleidův geometrický svět byl světem přísně virtuálním! Jeho součásti a vlastnosti nebyly vyvozeny z reálného světa, ani mu nebyly zpětně podsouvány! Tento geometrický svět se – už podle pozdější, nikoli Eukleidovy interpretace – rozprostírá z nekonečna do nekonečna, je všude stejný, rovnoběžky se v něm neprotínají, úhly jsou pravé a součet úhlů v trojúhelníku je 180°. Tento ideální svět je světem intelektuálních hrátek a kratochvílí řeckých inteligentů.

44

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Očividně nemá nic společného s ušmudlaným světem každodenního života, světem, který končí nebeskou sférou. Nebo že by přece jen měl? Za prvé: je sice virtuální, ale dost těžko se o něm povídá jen tak, že všechno nosíme v hlavě – to už musí člověk mít nějakou představivost (jako když dva sedí na lavičce v parku a hrají šachy bez „nádobíčka“: koukají do dálky a sdělují si tahy). Lepší je si tyto zásvětní prostory promítnout do reálného světa a kreslit do písku či na kus papyru čáry, kružnice a trojúhelníky. Ukáže se přitom, že některé z těchto konstrukcí – průmětů – jsou mocné. Kdo je ovládá, získává nad světem moc: dokáže změřit plochu pozemku, vypočítat, jak postavit most či dobývací stroj, dokonce umí i změřit poloměr planety! Za druhé: je sice virtuální, ale když už se o něm povídá, tak je nutno volit slova – a to dokonce i když totéž dovedeme napsat sledem matematických symbolů, které vlastně tak, jak leží na papíře, neznamenají nic. A tak se o virtuálním světě mluvilo v pojmech jako čára, bod, kružnice – slovy vypůjčenými z přirozeného jazyka. Avšak jazyk je z tohoto světa a se slovy se do božského, virtuálního světa geometrie zavleklo něco z oněch ušmudlaných, pozemských, přirozených významů. Můžete se tisíckrát dušovat, že pod slovem „bod“ myslíte cosi abstraktního, bezrozměrného, nějak se s tím slovem nese i význam „místo, do kterého zabodnu kružítko“ – a takové místo, spolu s kružítkem a zabodáváním, už patří do světa přirozeného. Skrze slova se přirozený svět promítá do virtuálního a určuje interpretaci toho, co ve virtuálním světě nalezneme. Ještě nevíte, kam míříme? Dobrá, necháme se chvíli vést D. Hofstadterem (Hofstadter, 1979), který věc přibližuje – na definici čáry a bodu a na postulátu rovnoběžek: • „Bod je definován jako průsečík dvou čar (úsečka, polopřímka, přímka) a čára je určena dvěma body.“ • „Máme-li v rovině přímku a bod, který na ní neleží, pak existuje jedna a pouze jedna přímka taková, že prochází bodem a nikdy neprotne první přímku, jakkoli daleko budeme obě prodlužovat.“ Z přirozeného světa si už neseme představu, že bod (něco jako mušinec na zdi) je jaksi „tečka“ a čára že je cosi jako napnutý provázek. Takto lidé uvažovali po dva tisíce let a vybudovali postupně to, čemu dnes říkáme eukleidovský geometrický prostor s pravoúhlými souřadnicemi, trigonometrií, nekonečný a všude stejný. Kdo se chce poučit, má jedinečnou šanci – málokdo dovede vylíčit dějiny geometrie lépe než Petr Vopěnka (např. 1989, 1995). Teď ale zpátky k Hofstadterovi: 45

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) zkusme, říká, „oholit“ technický pojem od jeho významů v přirozeném jazyce. Budeme teď psát bod, když budeme mínit přirozený význam tohoto slova, tj. význam, který obsáhne i tečky, pihy a mušince. A pišme BOD všude tam, kde míníme geometrický pojem, tj. něco, co si musíme definovat. Podobně dvojice čára a ČÁRA apod. Vezměme si kouli (míč) a na ni namalujme proti sobě dva body (tečky) spojené čárou přes její střed (propíchneme ji naskrz jehlicí). To jde poměrně snadno. Teď ale přeskočme k virtuální KOULI, která je jaksi podobná kouli, ale definujme ostatní pojmy poněkud nezvykle. BOD na jejím povrchu si určíme ne jako jedinou tečku (tj. bod), ale dva náprotivné jehlicí spojené body současně. Co je teď v tomto světě ČÁRA? Ta má podle definice procházet BODem, takže to nemůže být nic jiného, než KRUŽNICE se středem totožným se středem KOULE a o stejném poloměru – probíhá tedy po jejím povrchu. Platí definice? Ano: BOD je nadále definován dvěma ČÁRAmi a ČÁRA dvěma BODy. Podobně platí 4 základní Eukleidovy postuláty. Co neplatí, je tvrzení o rovnoběžkách. Najednou se totiž takto definované pojmy netýkají rovných, ale kulových ploch. To, co platí o významech bodů, čar a koulí, platí také o slovesech (leží, spojuje, je určen) a všech ostatních jazykových výrazech (-li, pak atd.). Jistě bychom se mohli uchýlit k nějakému čistě symbolickému vyjadřování, např. BLČ, což by se dalo interpretovat různě, například „bod leží na čáře“, a pak tomu my, kdo jsme na to zvyklí, „rozumíme“. Ale kdyby to někdo četl třeba „bod lemuje čáru“, pak už je třeba se ptát, co „se myslí“ bodem, čárou i lemováním. Shrňme tedy, že starověk nám odkázal Eukleidovu geometrii založenou na jeho postulátech, a také nám odkázal jednu z jejích interpretaci. Tou je systém pravoúhlých souřadnic, krychlí a trojúhelníků, o nichž se jako o „eukleidovské“ geometrii učíme ve škole. Nikoho původně nenapadlo tuto konstrukci směšovat se světem přirozeným, i když se samozřejmě oba světy, jak jsme viděli, skrze člověka prolínaly – v praxi i jazyce. Ani středověk pojem prostoru ve dnešním smyslu neznal. Výklady světa stály především na křesťanských teologických základech s různou mírou příměsi antické filosofické tradice. Veškeré uvažování v tomto směru se spíše týkalo svislice spojující Zemi a Nebe. Teprve od 17. století se začíná geometrie – hlavně zásluhou R. Descarta – dávat stále víc do těsné souvislosti se světem samým 46

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) a nikoli pouze se způsobem lidského poznání. Prvním důležitým počinem, který ztotožnění přirozeného prostoru s prostorem klasické geometrie předcházel, bylo Descartovo odlišení res extensa (věci rozprostraněné) od res cogitans („věci myslící“, tedy duše, subjektivity, vědomí – samozřejmě lidského). Došlo tak k odlišení myšlení od všeho ostatního. Z tohoto „ostatního“ bylo vše, co dnes nazýváme velmi zproblematizovaným slovem „duchovní“, vše, čím žijeme a čím se k sobě vztahujeme, odmyšleno a odděleno. „Ostatní“, tedy res extensa, se stalo mrtvou, nesvéprávnou „hmotou“, bezmyšlenkovitě „se řídící“ předem danými a bezčasovými zákony; ona vlastně se ani neřídí, prostě je vnějšími činiteli dostrkána tam či onam. Když už se tento způsob vnímání vžil, začal se používat pro všechny případy – i pro živé bytosti. Koneckonců i pro lidské „masy“, které tak nějak nevědomě, aniž by je to napadlo, naplňují „záměr“ dějin, tedy jinými slovy jsou strkány obecnými zákonitostmi k jakémusi cíli, stejně jako letící dělová koule nemůže jinak, než se „řídit“ zákony balistiky. Zdeněk Neubauer o tom píše: Člověk – přesněji lidské vědomí – se začal považovat za jediného nositele smyslu, rozumnosti, tvůrčí aktivity. Vše ostatní – vesmír, svět a veškerou přírodu – prohlašuje novověký člověk za slepý chaos náhody a nutnosti, za shluky hmoty pasivně pohybované vnějšími silami vzájemného působení podle fyzikálně-chemických zákonů. Jsoucno je tak beze zbytku matematicky, kvantitativně popsatelné. [...] Jsoucno o sobě neví, pouze člověk ví o jsoucnu: lidské vědomí se tak považuje za jediný subjekt, za jedinou pochodeň světla [...] v temnu slepého a bezcílného víření hmoty časem a prostorem.

Při pokusech o uchopení této pasivní, tupé a nesvéprávné matérie sehrál ústřední roli Isaac Newton. Ve svém díle Philosophiae Naturalis Principia Mathematica z roku 1723 zavedl zcela nové myšlení o místě – spojil totiž představy místa s představou vzdálenosti (kterou lze měřit přikládáním nějakého vhodně zvoleného měřítka). Jistěže místo i rozestup patřily k přírodě odedávna, avšak teprve z jejich kombinace je možno zkonstruovat geometrickou podobu prostoru. Newton Descartovu rozprostraněnost uchopuje, vyměřuje a porcuje dle metrických jednotek do souřadnicových sítí, jaké dnes používáme třeba v mapách či grafech. Slovo prostor se tak poprvé objevuje v neodmyslitelném spojení s geometrií, a tato spojitost se ve vědě často podvědomě udržela až dodnes. Lze říci, že ztotožnění prostoru reálného 47

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) s prostorem geometrickým vedlo ke dnešnímu vědeckému pojetí světa. Geometrizace prostoru však měla ještě jeden veledůležitý dopad: když zmínění filosofové (a později vědci, kteří to od nich namnoze bez znalosti souvislostí převzali) přiřknuli reálnému světu metrickou rozprostraněnost jako jedinou kvalitu, redukovali v něm zároveň vše na pouhý povrch! Dnešní věda se už vztahuje ke skutečnosti jen jako k čemusi povrchnímu – k čistému povrchu, který nemá nitro, svébytnost, žádnou subjektivitu. Skutečnost je pro ni vymezena rozměry a veličinami, které ji zcela vyčerpávají. Jak upozorňuje ve své knize Filosofie živé přírody Zdeněk Kratochvíl (1994), když se věda snaží proniknout pod tento povrch, opět neodhaluje nitro, jak často mylně tvrdí – odhaluje pouze další povrchy; a ty opět pouze měří – dodáváme my. Niternost přece byla, jak jsme si už řekli, Descartem oddělena a omezena na res cogitans (vlastní výhradně člověku), zatímco rozprostraněnost (res extensa) jaksi zamrzla – už ji tvoří jen čistě geometrická tělesa, která se projevují právě a jen svým povrchem. Mluvit o nitru přestalo mít smysl, podobně jako v teologii by bylo nesmyslem mluvit třeba o „chemické reakci“. Nitro mohlo být chápáno nanejvýš na způsob ruské matrjošky, kde je po otevření jedné vždy uvnitř další, jen o něco menší. Toto vidění později vyústilo v konstrukci hierarchicky uspořádaných úrovní popisu, určených metrickými jednotkami. Pro mnohé ještě i dnes hierarchie postupuje od subatomárních částic přes atomy, molekuly, makromolekuly, buňky, tkáně a orgány k jedinci a dále přes společenstva k planetě, sluneční soustavě, galaxii až kamsi k hranicím dosud známého vesmíru. Prostor, který takto vznikl, bývá s mírnou ironií, leč přiléhavě, popisován jako nekonečně velké akvárium či nekonečně velká nádoba beze stěn, vyplněná skládkou objektů, nazývaných objektivní realitou. A ta – jak je nám již od školních škamen vtloukáno – je předmětem vědeckého poznání. Díky tomuto triku jako by byla veškerá skutečnost dosažitelná, ležela před naším zrakem, neskrytě. Předpokládáme, že ať půjdeme kamkoli, bude svět v principu vypadat pořád stejně. Ze světa mizí horizont a to, co bývalo za horizontem, je převedeno právě na různé úrovně popisu. Malá vsuvka. Úvahy tohoto druhu často vedou k závěrům, že svůj svět vnímáme jako trojrozměrný jen díky historickému vývoji, díky Eukleidovi, díky objevu perspektivy v renesanci atd., „ve skutečnosti“ však kdoví jaký je. Náš přední fyzik B. Velický nás však ujišťuje 48

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) (viz sborník Prostor a jeho člověk, Ajvaz a spol. editoři, 2004, s. 9–33), že prostor naší zkušenosti také opravdu trojrozměrný je, že má dimenze vpravo–vlevo, nahoře–dole a vpředu–vzadu. Kdyby prostor takový nebyl, tak bychom zde patrně nebyli ani my. Klíčovým zde je výraz „prostor naší zkušenosti“ – protože ten se týká tzv. mezosvěta, rozměrových škál od mravenců po Sluneční soustavu, jak říká Velický. Chybou tvůrců novověké fyziky nebylo to, že postulovali trojrozměrný prostor a že ho modelovali prostředky eukleidovské geometrie, ale to, že jej postulovali jako prostor všude stejný, bez horizontu. Předpokládali, že to, co se zjistí zde (tj. „před horizontem“), má platnost obecnou. Za horizontem se však mohou dít věci, a tudíž jednoduchá extrapolace z předhorizontí za jeho okraj se může nevyplatit. Horizontem jistě nemíníme jen onu pomyslnou „čáru“ kolem krajiny v místě setkání nebe se zemí, kterou zahlédneme odkudsi z kopce. Horizont je pomyslnou hranicí každé věci, s níž se můžete běžně setkat. Tak třeba kniha, kterou právě držíte v ruce. Stránky, na které právě hledíte, jsou před horizontem. Vlastní horizont tvoří, řekněme, okraj knihy. Vše, co je mimo zorné pole – tedy obal knihy, ale i její jednotlivé stránky – je za ním. Když budete knihou pomalu listovat, budou se objevovat (vystupovat před horizont) jiné části, a ty dříve viditelné se budou skrývat (sestupovat za horizont). „Nó – to je tedy objev!“ může leckdo namítnout. Není i je. V případě knihy je to zjevné – ve čtenářově mysli může být kniha hypoteticky celá před horizontem, protože on má o ní povědomí jakožto o celku. Může ji vzít, detailně si ji prohlédnout a bude mít poměrně slušnou naději, že když se vrátí k pohledu z nějaké strany, z níž si ji už prohlížel, naskytne se mu tentýž obraz (no vidíte – obrazy ... ale na ty ještě dojde – nepředbíhejme). Odložme však knihu a zkusme si představit něco mnohem hůře uchopitelného – třeba buňku nebo zmíněnou krajinu. Řekněme, že stojíme v uličkách Starého města pražského, někde kousek před Karlovým mostem. Co vidíme? Drobné krámky se suvenýry, spoustu divných lidí (tzv. turistů), kteří vydávají nějaké divné zvuky domnívajíce se snad, že jim zbaštíme ten nesmysl, že si rozumějí. Mumraj, historické budovy, občas bezohledný řidič. Horizont je prakticky pár kroků od nás. A teď se pomyslně vzneseme takových dvacet metrů nad zem. Mnohé pod námi se nám skryje a uvidíme úplně jiný svět: Hradčany, domy přilehlých bloků, kousek Vltavy, Karlův most – a mnohem méně turistů. Takto se můžeme vznášet 49

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) výš a výš – známe to z filmových záběrů či triků. Když se pak ale otočíme, začneme znovu sestupovat a budeme dobře pozorovat, co se děje, zjistíme, že se vracíme na docela proměněné místo. Není to jako s knihou. Zešeřilo se, celá krajina má úplně jinou barvu, mnoho věcí vlivem toho změnilo vlastnosti (proporce, perspektivy atd.), pozměnilo se i složení turistů, celkově ubylo lidí i aut. Některé orientační body zanikly, jiné se objevily. Zkrátka – místo se chová jinak. A když na něj přijdete zítra ve stejnou dobu, je docela možné, že budete muset svoji představu o tom, co uvidíte, přehodnotit víc, než jste se domnívali: zedníci strhli plachty i lešení, takže se vyloupl ten krásný karmínový dům na rohu, tím pádem už tam nestojí náklaďáky, na které včera nakládali lešení, lidi chodí jinudy. Oteplilo se, takže hospodští postavili zahrádky a okolí opentlili dovozovými nebo umělými květinami. Na konci ulice to stejně budete muset vzít jinudy, protože rekonstruují průchod. A navíc je pod mrakem, zatímco včera bylo slunečno. Tak – a teď si totéž představte v přírodní krajině nebo při pohledu do neustále se zaostřujícího mikroskopu, kde můžete události předpokládat ještě méně. U krajiny to pořád ještě jde – můžeme v ní alespoň učinit tělesnou zkušenost. Ale u buňky? Představte si, že můžeme učinit jen optickou zkušenost a navíc se pohybovat jen v určitých měřítkách a perspektivách. Zakusit, jak řetězec RNA „prolézá ribozómem“ nebo podniknout výlet po zákrutách endoplasmatického retikula, to se nám sotva podaří. Ale my se v tom prostě CHCEME nějak vyznat! Proto necháme buňku „zmrznout“ do res extensa a učiníme z ní geometrický objekt. Výsledkem zkoumání takového objektu jsou nejrůznější modely nebo schematické řezy v učebnicích. Připomínají snad to, co opravdu uvidíme, když koukneme do mikroskopu? Takto jsme buňce – stejně jako krajině – podsunuli geometrický svět. A po tomto „fíglu“ ji zkoumáme především jako geometrický objekt – dokonce považujeme geometrické vlastnosti za její vlastní – ba co víc – za ty nejdůležitější! A teď se vraťme zpět. Představte si – chce to, aby představivost pořádně zabrala –, že by krajina v centru Prahy, nad kterou jsme se před chvílí vznášeli, byla nakreslená podobně jako model buňky; architekti a programátoři to někdy i dělají. Pak si to porovnejte s reálným pohledem z věže třeba od svatého Salvátora. Každý už si musí přebrat sám, jestli všechno, co mu bude při jeho pohledu z věže „přebývat“ oproti geometrickému modelu Prahy, je méně podstatné. 50

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Teď se vraťme k naší knize, kterou jsme měli před sebou „celou“. Opravdu to bude tatáž kniha, když ji budeme číst podruhé, když se k ní vrátíme po letech, když ji bude číst náš kolega? „Tatáž“ bude snad jen pro knihovnici – jako položka s inventárním číslem; koneckonců takto je její objektivní existence také nejlépe dokumentována. Jsme u jádra věci. Pro vědce jsou v jistém smyslu kniha, buňka i Praha totéž. Jejich cílem je dostat vše před horizont, z oblasti neosvětlené (za horizontem) do oblasti osvětlené (před horizontem). Zkrátka – „posvítit si na to“. A jak to udělat? Opakujeme – necháme ten divně se mrvící a proměňující svět prostě „zmrznout“, uděláme z něj jen lhostejnou rozprostraněnost (res extensa), pak ji celou vytáhneme před horizont a provedeme s ní to, co s naší knihou: obsahy se ztrácejí, zůstávají položky. Vytvoříme geometrizovatelný objekt, se kterým můžeme otáčet, jak chceme. Takto „zakážeme“, aby se cokoli dělo, měnilo a hemžilo za horizontem, tam, kam právě nedohlédneme. Kromě poznávací jistoty tím získáme ještě jednu věc, které jen málokdo dokáže odolat – totiž moc nad pozorovaným předmětem. A je-li pozorovaným předmětem svět a užijeme-li geometrizace... Tím se dostáváme zpět ke geometrizovanému reálnému světu a k další z jeho nejdůležitějších vlastností, totiž jeho naprosté lhostejnosti ke svým obsahům. Místo je zde redukováno pouze na jakési výskytiště a věci v něm na objekty. Objekt je neprostupný (na rozdíl od světa geometrického, viz níže) a svým výskytem zabírá, okupuje určitou výseč prostoru, takže jeho výskyt na nějakém místě vylučuje v tomtéž místě výskyt objektu jiného. Záměna jednoho objektu za jiný znamená (pouze) změnu výplně – vytěsnění jednoho objektu objektem jiným. Jak napovídá poznámka poukazující ke geometrickému světu, nebylo tomu tak vždy: v antické geometrii, která byla myšlena mimo reálný svět, se objekty běžně prostupovaly. Vynořovaly se z nicoty (nestvořena) napřením sil geometrovy mysli, vstupovaly do různých vzájemných vztahů a pak se zanořovaly zpět. Takový (geometrický) svět je konstituován zcela jinak a něco jako nouze o místo v něm nemůže vzniknout jednoduše proto, že v něm místa v pozemském smyslu neexistují a neexistují v něm ani prostorová omezení ve smyslu rozprostraněnosti. Ve všude stejném newtonovském prostoru geometrizovaného reálného světa se takto oproti předchozím dobám zcela změnilo pojetí místa. Místo v geometrizovaném prostoru nic nezakládá, je zcela 51

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) stejné jako kterékoli jiné, odlišené je nanejvýš zcela lhostejnými souřadnicemi. Nepředstavuje jakákoli těžiště či ohniska, postrádá směry. Ani tomu nemůže být jinak, protože jakýmkoli odlišením by vznikala místa jaksi privilegovaná, zakládající orientaci, a tím by geometrizovaný prostor pozbyl své obrovské výhody, kvůli které jsme celý ten podnik začali – absolutní lhostejnosti. Vidíme tedy, že jakmile je prostor reálného světa geometrizován, bytí v něm znamená pouze zabírání místa. V geometrizovaném prostoru nevznikají žádná nová místa, mohou být pouze zabírána místa již předpřipravená či hotová. Jedinou pozorovatelnou dynamikou v tomto prostoru je jakési vzájemné přetlačování, strkání se, přetřásání a vytěsňování v nutnosti neustálé soutěže o prostor na okamžik uprázdněný. Změna prostorových charakteristik (například přidání či odebrání rozměrů) není myslitelná, prostor nemá evoluci, historii. Nic nového se nemůže objevit. Podobný osud jako prostor potkal i pohyb. Ten je myšlen jako pouhá lokomoce, přesun mezi dvěma body souřadnicové sítě, jak to přiléhavě ilustruje první Newtonův pohybový zákon: Těleso se pohybuje rovnoměrně přímočaře, pokud není jinými silami přinuceno tento stav pozměnit. Později, v einsteinovské fyzice, se objevují náznaky rozvolnění přísné sevřenosti geometrického prostoru: tam už se každé jsoucno pohybuje tou nejpřirozenější cestou, po tzv. geodetické křivce. Prostor se začíná sám proměňovat a už není striktně oddělitelný od svého obsahu, ovšem geodetické křivky jsou stále ještě jednoznačné – nevětví se, neobsahují místa k rozhodování. Teprve kvantová fyzika tento obraz narušila například tím, že zrelativizovala Newtonem předpokládané základní stavební jednotky hmoty – atomy. Tyto poznatky už naše zažité newtonovské smýšlení o prostoru všedního pobývání moc nezměnily. Příliš jsme se naučili v newtonovském prostoru žít. Jsme obklopeni velkou řadou artefaktů, které jsou dle zákonů newtonovské fyziky zkonstruovány a jimž je také náš životní prostor přizpůsobován – a tím je i náš náhled na prostor jakožto prostor geometrické povahy dále podvědomě prohlubován. Paradoxně tak přizpůsobujeme svůj život těmto artefaktům – zejména architektuře a strojům různého druhu – a nikoli naopak. A to nejenom ve smyslu účelového přetváření našeho okolí tak, aby tyto artefakty mohly hladce fungovat. Začali jsme tímto geometrickým a mechanistickým pohledem vykládat i živé bytosti včetně nás samých. V neposlední 52

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) řadě umožnila geometrizace prostoru inženýrský přístup k přírodě, čímž se stala východiskem pro praxi. A také inženýrský přístup k řízení společnosti... *** Stručně shrňme: Geometrizace světa zůstává velkolepým pokusem, jak vyčerpat prostor jediným výkladem, jak být kdekoli na světě doma, respektive pokusem o to, aby se kterékoli místo stalo „domovem“. Přirozený prostor byl pokryt ukazateli cest, byl promítnut do map, které byly posléze ztotožněny s prostorem samotným. Mimo ně jako by už nic nebylo; P. Vopěnka říká, že nad světem reálným vystavělo západní vzdělání konstrukci světa geometrického, který jej zcela zakryl. Geometrizace však byla také obrovským přínosem: formalizace a objektivizace, která přirozený prostor na jedné straně zastřela, nám zároveň něco jako prostor vlastně objevila! Teprve díky ní jsme se vlastně o jeho existenci dozvěděli, teprve ona nám umožnila si jej představit, vztáhnout se k němu, a tím paradoxně otevřela možnost se od jeho geometrické podoby také osvobodit. Jde o tak cenný a inspirativní pojem, že se mluví o prostorech jazyka, hudby, právních, politických, informatických, estetických, literárních, myšlenkových apod. Tento prostor však není vystavěn pro vznik nových věcí, pro historii, evoluci: prostor je už daný, věčný a nemůže vznikat či zanikat; lze vypočítat jeho chování do budoucna i do minula. Nic nového, tj. něco, co by nešlo odhalit výpočtem, se nemůže objevit. Pokud někde „ještě“ přetrvává zdání záhady či tajemství, pak jedině proto, že nemáme dostatek informací. Vnější síly hnětou i živé – živá bytost se už sama nijak nepodílí na tom, co se s ní stane. Ne ona, ale bezčasové zákony v pozadí určují běh světa, a jen my bláhovci si můžeme myslet, že o tom tak trochu rozhodujeme také sami. Navlečeme-li však geometrický ideální prostor na celé jsoucno, začnou se bouřit věci, věci nové a především pak věci živé. Nevejde se do něho evoluce, ontogeneze, přirozený jazyk, tvořivost.

Biologie mezi souřadnicemi Vraťme se teď do tohoto abstraktního geometrického světa a podívejme se, co to udělá, když do něho budeme strkat život. Co ale život 53

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) je, jak se udržuje a proč vlastně? Následující definici života jsme vybrali z článku amerického biochemika N. R. Pacea: Život je sebepomnožující, evoluce schopný systém založený podle všeho na organické chemii. Základním puzením života je vyrobit více sebe sama.1 V definici máme různá slova, o kterých si zajisté myslíme, že jim rozumíme, a tak pojďme tuto definici rozpitvat. • Především je tam slovo evoluce. Definic evoluce je mnoho a obvykle se v nich mluví o zvyšování komplexity, složitosti, organizovanosti v čase. S tím se daleko nedostaneme, protože nemáme pořádnou definici komplexity a spol. – jedno nepříliš určité slovo definujeme mnoha stejně neurčitými. Vzhledem k historické povaze evoluce navíc chybí jednoduchý vztah, kterým by se dal evoluční proces matematicky popsat. Lépe bude celé oholit až na samu tresť a přijít s definicí: Evoluce je mezigenerační změna ve frekvenci alel v populaci. Netrapte se zatím, že tomu nerozumíte – věřte pro tuto chvíli, že právě tato definice je pravá pro naši biologii založenou na geometrizovaném prostoru a na možnosti výpočtů v něm – k vysvětlení se dopracujeme. • Sebepomnožující – nu, v jakém smyslu? Jistě nejde o výrobu identických kopií, jako novin na tiskařském lisu nebo škodovek na běžícím pásu. Nejde ani o ražení obtisků podle razítka či raznice. Spíš pozorujeme tvorbu organismů navzájem si v čemsi podobných, ale ne stejných: to platí i pro trávu na louce, hejna tresek nebo dokonce velkovýkrmny kuřat. Anebo se přece jen oklikou myslí identické kopírování? Ano, myslí. Níže uvidíme, že kvůli tomu dokonce odsuneme stranou samotné organismy a budeme se zajímat jen o kopírování molekul. • Dále je v definici organická chemie. Cože? To je přece vědní obor, který vymysleli lidé před nějakými 200 lety! Jak mohla působit u vzniku života, je tedy opravdu záhadou. Autor měl patrně na mysli „založen na vlastnostech organických molekul“. Tohle je mor, který se nenápadně vloudil do americké angličtiny a odtud se šíří do jiných jazyků: jde o sklon zaměňovat jistou vědu s jejím předmětem. Začalo to patrně u psychologie, kde „psychology“ znamená 1)

Life is a self-replicating, evolving system expected to be based on organic chemistry. The basic drive of life is to make more of itself. (Pace, 2001)

54

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) jak myšlenkové procesy, tak i vědu o nich. Když myslíme, tak provádíme „psychologii“, a srdce tím, že tepe, provádí „fyziologii“. (O „ekologii“ ani nemá cenu mluvit – ekologem je například i ten, kdo pečlivě horkou vodou umyje kelímek od jogurtu a pak ho vyhodí do patřičného kontejneru.) Jde opravdu o mor, pozor na to – věda o čemsi není ono cosi! Takže: biologie je specializovaná věda zkoumající jisté stránky živých bytostí. Má k tomu nástroje, pojmosloví, postupy. Už z této definice plyne, že to, co živé bytosti dělají, není v žádném případě „biologie“. Ze stejných důvodů horotvorné a sedimentační procesy nejsou „geologie“ a reakce mezi molekulami nejsou „chemie“. Stálo by potom samozřejmě za povídání, proč by se svět měl řídit „zákony fyziky a chemie“, když fyzika a chemie i ony zákony jsou teprve našimi vynálezy, ale to už sem nepatří. Dobrá, řeknete, proč se v tom nimrat, tady není co zkazit a rozumíme si; i když bychom čekali, že vědci se budou vyjadřovat jasně. • Nejvíce však zamotá hlavu věta poslední. Puzení? Cožpak život o něco usiluje? Snažení přece mezi jevy, které zkoumá věda, nepatří. Pravda, často slýcháme věty typu „vodík s kyslíkem se snaží sloučit na vodu a minimalizovat tak energii systému“, ale tyto věty vždy bereme jako metafory, které se dají říct i vědeckou řečí, v pojmech vazebných energií, rovnovážných konstant a energetických potenciálů. Do jakého vědeckého tvrzení však přeložíme poslední větu naší definice? Domníváme se, že není podobného jasně definovaného systému vědeckých výroků. A kde snaha, puzení, chtění není pouhou metaforou, ale vážným tvrzením, tam se vědec dopouští jednoho z největších přečinů, ba zločinu – teleologie. Vnášet účel do přírody – to věda dělat nemá. Takže buďme důslední – puzení je v této definici stejnou metaforou jako v případě reakce vodíku a kyslíku. Celé toto povídání zde není proto, abychom se tvůrci definice posmívali. Definice života je neuvěřitelně náročný úkol a nikdo z těch, kdo se o ni v historii pokoušeli, úplně neuspěl, vždy se do ní vloudily nějaké zkratky. Definici jsme takto rozebrali jako ukázku proto, že je z nedávné doby a z renomovaného časopisu; je tedy dobrou ilustrací současného stavu věcí. A ten se zase, obáváme se, příliš neliší od stavu věcí před 10 nebo 200 lety. Na všech těch definicích je vůbec nejdůležitější nepsaný předpoklad, že živé nemá nic „ze sebe“, 55

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) že je pasivní výslednicí působení vnějších sil, a to těch, se kterými pracuje a počítá fyzika a chemie. Proto používáme jazyk definic a neustálé modlitbičky na téma „nic než“ známé zákony fyziky a chemie. A proč se to dělá? Inu proto, že se nám zachtělo vystačit si při popisu světa s jeho geometrickým modelem, tak jak ho navrhli Descartes a Newton. Necháme teď stranou definice a zachytíme se myšlenky, že základním puzením života je vyrobit více sebe sama, zaplnit svět, kam až to jde. Jaké má pro to život předpoklady? Zde to začíná být zajímavé. Ale nejdříve přijde pasáž, která je jakýmsi úkrokem stranou, jako by s prostorem ani nesouvisela. Prosíme nepřeskakovat.

POČÍTAT A MĚŘIT – DIGITÁLNÍ A ANALOGOVÉ, TOTOŽNOST A PODOBNOST

Potomkové nejsou totožni s předky, i když jsou jim podobni. Vztah totožnosti se dá vyjádřit snadno. A je A, A je dokonce a, A, a, . –, A, není to ale nikdy B ani C, nelze říct, že nějaký znak je tak napůl A, trošičku šmrnclé znakem Ť (ponecháme stranou doktorské rukopisy). Jsme ve světě digitálním, kde znaky jsou jasně definované a studujeme vztahy mezi nimi. S digitálními znaky pracuje abeceda (ta naše, ne čínská), matematika i chemie, proto zápisy bývají jasné, čitelné, dají se snadno opsat a kopírovat, dají se také pomocí jednoduché kódové tabulky převádět do jiného systému znaků. Opíšeme-li sledy symbolů, například HORA, H2O, 2πr2, 2001, 100101, AGTCCT, dostaneme vždy totožný sled symbolů, a to i kdyby byly zapsány jiným rukopisem nebo dokonce i do jiného média: například text této knihy jakožto sled znaků je snadno (a hlavně vratně) převeditelný na jiný sled symbolů zaznamenaných na disku. To proto, že kterýkoli soubor digitálních znaků lze vzít a podle dohodnutého kódu převést na sled jiných digitálních znaků – posloupnost, kterou je zvykem zaznamenávat jako řadu nul a jedniček. Záměna jediného symbolu způsobí, že dostaneme něco úplně jiného, vůbec ne podobného předchozímu; srovnej HORA – NORA – HERA; H2O – H2S; 2001 – 2051; 100101 – 100100. Opakujeme: mutace, tj. záměny, vsuvky nebo vynechávky ve sledu znaků a samozřejmě prohození jejich pořadí v sledu, nám vždy dají něco jiného! 56

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) A teď to důležité: věda, pokud to jen jde, se snaží převést přírodní jevy na podobné, jednoznačné symboly a definované vztahy mezi nimi. Digitální symboly není nutno měřit, stačí je spočítat nebo s nimi provádět výpočty. První příklad – vzorec F = m.a. Jasné, zřetelné, pravdivé, pokud se domluvíme na významu operátorů „=“ a „.“. Pravdivý je i výrok F = m/a. A teď provedeme operaci jako s dvojicí bod/BOD. F nazveme silou, m bude hmotnost, a zrychlení: Síla je hmotnost krát zrychlení. Magickou formulku jsme přesunuli do světa tím, že jsme symbolům dali jména. Ve světě zjišťujeme, že při této volbě pojmenování je „pravdivá“ první z obou rovnic. Znamená to, že vlastnosti světa jsou určovány magickými formulkami, které nejsou jeho součástí? Mnozí tomu věří. Jenom „abrakadabra“ se už nenosí, lepší je F = m.a, tímto magickým slovem můžeme působit na svět. Druhý příklad: Lze přesně objektivně zjistit, kolik písmen je na této stránce (textový editor vám to sdělí v malé chvíli) – výsledek lze vyjádřit jako přirozené číslo. Objektivní informace ale neřekne, o čem tato kniha je. Třetí příklad: Vezměte si posloupnost nul a jedniček o délce tisíc znaků – existuje tedy 21000 různých posloupností této délky. Každá taková posloupnost v principu může být programem. Máme zařízení – počítač, jenž nám reprezentuje svět. Která z posloupností bude na tomto zařízení fungovat jako program, nelze říct předem – musíme každou z nich vyzkoušet – a že jich je! Digitální informace tedy jako by nebyla z „tohoto světa“. Nemá tělo, jsou to čistě abstraktní jednotky, a její „tělesné“ formy – papír a barva, magnetické krystaly, molekula DNA – jsou jen médiem, které je uspořádané podle této netělesné a neuchopitelné informace (magické formulky, chcete-li). Slovo uspořádanost nás teď bude chvilku strašit: svět že by podléhal působení jakýchsi abstraktních, netělesných principů a povelů, které nejsou „složeny“ z atomů ani záření? Ale ano, podléhá – to ví každý, kdo klikne na příslušnou ikonu a v sousední místnosti začne z tiskárny lézt jeho text. Stačí kliknout na tu správnou ikonu, která spustí příslušný program pro tiskárnu (ovšemže správně nadefinovanou). Ikona reprezentuje ono „magické slovo“. A poslední příklad, který vysvětluje, jak jsme se od eukleidovsko-newtonovského prostoru dostali do ne-prostoru znaků. Analytická geometrie ukázala, že i geometrické objekty lze zapsat jako soubory 57

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) znaků – to jsou rovnice přímky, Pythagorova věta ve formě „c2 = a2 + b2“ nebo vzorečky na výpočet povrchu či objemu krychle. Takže nakonec lze z geometrizovaného prostoru vyskočit: všechno ve světě je nějak zapsáno značkami a jejich vztahy, a v posledku se to dá převést na sérii pouhých dvou znaků („jedniček“ a „nul“). Značky, jak jsme viděli, se vyznačují jen tím, že patří do nějakého souboru (abecedy), a tím se liší od značek jiných. A vyznačují se také tím, že mohou stát v lineárním pořadí spolu s jinými značkami, a není lhostejné, jaké to pořadí je. K pochopení světa stačí vědět, co ty znaky jsou, a také co znamenají jejich posloupnosti. Geometrizovaný prostor se stává programem; jen kde je „počítač“ k jeho provádění? Pořadí značek může na svět působit, není ale ze světa – značky jsou virtuální. Existuje snad nějaký virtuální popis světa, který by se jakýmsi magickým úkonem dokázal proměnit ve svět sám?

Od značek k tělům Vyskočme teď z netělesného světa písmenek a jiných značek, které reprezentují jen samy sebe, do světa „hmotného“, tam, kde vládnou těla, tělesa, přitažlivost a jiné síly. Na první pohled poznáme, že tento svět digitální charakter nemá. Schválně: Pan Pokorný junior se svému tátovi podobá, přece ale není stejným, jen o něco mladším vydáním tatínka – to by si mladý musel hodit mašli, že? Ale vážně – v čem ta podobnost spočívá? Jistě ne ve spočitatelných veličinách Ty tam sice budou také, ale budou jaksi – podružné; například kdyby jednomu z obou pánů chyběla ruka, rozdíl v počtu končetin bude jistě spočitatelný, ale co s tím? Podobnost obou pánů nejde vyjádřit nějakou objektivní číselnou hodnotou. To my (ano my) nejdříve musíme určit, podle jakého kritéria budeme podobnost či nestejnost měřit. Můžeme se například rozhodnout, že budeme rozlišovat podle hmotnosti, a oba pány zvážíme. Cítíme však, že to jaksi není ono, a to ani v případě, že tatínek je houžvička a synek vazoun. A což teprve, kdyby vážili stejně, oba 81 kg! Rozhodli bychom, že decimálka u zelináře není právě nejlepším měřícím zařízením, hledali bychom stále lepší a lepší váhu, a nakonec bychom se dopracovali k tomu, že Pokorný senior váží 81,128 kg, zatímco mladý pán 80,880 kg. Byl by právě tento rozdíl určující? Asi málokdo by se praštil do čela a zvolal „No jasně, v tom to je, že mě to hned nenapadlo.“ Víme, že za deset minut může 58

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) všechno vypadat jinak: jeden z pánů si mezitím odskočí a druhý do sebe kopne pivo. Ahá, tak rozdíl mezi nimi je v tom, že jeden z nich rád pije pivo?! Možná, ale jen pokud nám právě tento rozdíl v jistém kontextu dává smysl. Podobných rozdílů a kontextů existují však přehršle – a seznam položek oněch přehršlí není ani konečný. Důležitým poznáním 20. století bylo, že tento seznam nikdy nelze připravit předem.2 Vidíme, že ve světě se věci začínají komplikovat, protože nemůžeme spoléhat na totožnost a rozdíl, ale musíme nějak vyhodnocovat podobnost. Ještě nejblíže jsme k digitálnímu ideálu stejnosti a různosti tam, kde můžeme počítat: Vlak s 25 vagóny má stejně nebo jinak vagónů jako jiný vlak. Tři sta třiatřicet stříbrných křepelek je hejno stejné, větší nebo menší než hejno sousedovo. Horší to bude, když jeden má 333 křepelek a druhý 333 slepic. Co vlastně srovnáváme – jen dvě čísla? „Míchat jablka s hruškami“ – to je paradox, který se vynoří, když máme snahu digitalizovat svět. Jestliže nemůžeme počítat, musíme měřit, tj. srovnávat podle něčeho. Ještě jednou zdůrazňujeme, že musíme zvolit vhodnou veličinu, podle níž budeme srovnávání provádět, a najít přiměřeně přesné měřící zařízení, které nám pak vyprodukuje přiměřený výsledek. Protože přesný výsledek nedostaneme nikdy – měřit můžeme vždy jen s určitou, nikdy ale s absolutní přesností. Z toho také vyplývá, že se začneme pohybovat v oblasti reálných a racionálních čísel, a tam ani počty už nejsou tak pěkné. No a pak máme výsledky kvalitativní, které nejde měřit vůbec. Rozdíl mezi oběma pány Pokornými totiž rozpoznávám já, já vybírám kritéria. Můžeme oba pány uměřit či umořit k smrti, nedostaneme žádné číslo, které by rozdíl určilo jednoznačně. Přesto je dokonce i na fotografii rozpoznáme a každý, kdo je zná nebo kouká na ty fotografie, možná rozpoznává podle jiného kritéria. Z toho plynou frustrace naší civilizace: věci jako by si dělaly, co chtějí, nic nejde vypočítat pořádně a jednou provždy. Hodinky nebo pohyby planet vyžadují opravy, o počasí nebo klimatu raději ani nemluvit; no a vypočítat chování živého tvora už vůbec nelze. Kudy poroste tato větvička v příštím roce? Za který roh odbočí tamten pes? My už jsme si poněkud zvykli, ale jak to štvalo naše předky před sto lety! 2)

Koho to zajímá do větší hloubky, doporučujeme knihu S. Kauffmana Čtvrtý zákon.

59

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Anebo je podobnost obou pánů něco naprosto nepodstatného, protože těžiště srovnávání spočívá v rozdílech, v nestejnosti digitálních řetězců jejich DNA? Převedeme všechno na pořadí digitálních značek? Jak v r. 1996 praví anonymní zdroj na oficiálních stránkách Amerického ministerstva energetiky, které zčásti financovalo sekvenování lidského genomu (čert ví, co tím energetici sledovali): V materiálním smyslu tedy veškerá rafinovanost našeho druhu, všechno naše umění i věda v posledku vyplývají z překvapivě malého souboru jednotlivých genetických instrukcí.3 Ještě více překvapuje, že rozdíly mezi dvěma nepříbuznými jednotlivci, například mezi vaším sousedem a Mozartem, odrážejí možná pouhou hrstku rozdílů v jejich genomických návodech – snad jedno pozměněné slovo z pěti stovek.

Tak tomuto jsme dnes ochotni věřit. Magii kouzelných slovíček – dnes jim říkáme programy. Nutno ještě vzpomenout zajímavý kotrmelec a pomstu slov – těch slov, která jsme vzali z přirozeného jazyka a začali jimi pojmenovávat veličiny v geometrickém a matematickém prostoru. Jak ukazuje U. Pörksen (1995), tyto „pojmenované značky“ se vrátily zpět do naší mluvy a tam se najednou tváří jako normální slova. Jde o slova jako systém, informace, zdroje, vývoj... Viděli jsme, že o pravdivosti výrazů F=m.a nebo F=m/a nemá smyslu mluvit, dokud je nepřeneseme do světa a nepřiřadíme značkám nějaký význam. A teď se musíme brodit slovy – značkami, které se tváří, že jsou plnoprávnými slovy: „Komplexní rozvoj infrastruktury města vyžaduje globální reorganizaci státní správy spojenou s informačními toky mezi jednotlivými úrovněmi zastupitelstev.“

Vypadá to jako věta, ale odhalíme ji podle toho, že (1) nemůže být nepravdivá za žádných okolností, (2) používá minimum sloves a (3) téměř vždy na ni můžeme uplatnit zákon komutativní a asociativní: „Jednotlivé úrovně zastupitelstev vyžadují rozvoj informačních toků pro komplexní rozvoj infrastruktury spojený s globální reorganizací.“ 3)

Rozumíte tomu? Instrukce „v materiálním smyslu“? Dokázali byste to někomu vysvětlit? Podobných výroků „o ničem“ naleznete při troše snahy plno, a nikdo neprotestuje a všichni se zatváří nábožně, protože věda přece musí vědět, co říká, že?

60

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Petr Fidelius v knize Řeč komunistické moci zmapoval tento druh pseudomluvy pro dobu normalizačního Československa, ale jistě už by mohl psát druhý díl pro dobu naši. To jen jako upozornění, co nám hrozí – nejen politici, ani vědci nejsou imunní vůči takovému zrušení komunikační schopnosti jazyka. Definice evoluce probíraná výše není zdaleka nejotřesnějším případem.

Jak v tomto světě dělat vědu? Nejlepší je nedělat ji v tomto světě, ale přesunout se do laboratoře, kam lze kousíčky světa přenést a v izolaci od všelijakých rušivých vlivů měřit s větší přesností, zaměřit se jen na jeden z tisíců měřitelných parametrů a ty pak – digitalizovat, tj. proměnit na posloupnost znaků a daných vztahů mezi nimi. Pokud to nejde dělat v laboratoři – například při výzkumu populací nebo „spotřebního koše“ –, musíme vyvinout statistické metody, které budou nutně dávat přednost jistým kritériím před jinými. Když potom, obohaceni těmito poznatky, vyjdeme opět z laboratoře do světa, musíme si dát velký pozor. To proto, že – jak jsme si řekli – živé tvory (tedy kromě nás lidí samozřejmě) ani nenapadne provozovat biologii, natož aby Himaláje pěstovaly geologii. Ale je zde ještě jedna naděje, spojená s novověkou vědou, o níž jsme se v jiném kontextu již zmínili v kapitole věnované geometrickému prostoru. Tou nadějí je úroveň popisu. Spočívá ve víře, že když půjdeme za hranice, za horizont našich běžných rozměrů a časů, jednou se dostaneme na jakousi základní úroveň, kde už se budou komponenty chovat digitálně a podle přísných pravidel, jedna jako druhá. Z chování těchto základních složek čehokoli pak obohaceni vystoupíme zpět do makrosvěta a budeme schopni vysvětlit jevy zde jsoucí. Za příklad nám může sloužit klasická chemie. Pro ni je základní úrovní úroveň atomů. Ty se, z hlediska potřeb chemiků, chovají jako typické digitální jednotky. Atom kyslíku není atomem síry, a molekula H2O není H2S. Zato všechny atomy vodíku, kyslíku nebo síry jsou stejné a zaměnitelné, a proto se na základní úroveň popisu můžeme spolehnout, tam jako by se značky a svět jaksi prolínaly: každé H je H a není S. Krystal kamenné soli může být všelijak nepravidelný, může hrát různými barvami, každý vzorek vynesený z dolu je jiný. My však sestoupíme na úroveň krystalické mřížky, zjistíme vzájemnou polohu atomů Na a Cl, jejich vazebné úhly, a z toho jsme schopni 61

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) vysvětlit různé vlastnosti chloridu sodného. Když v něm budou příměsi, bude to poněkud složitější, ale v principu budeme schopni vysvětlit, proč je kus kamenné soli z Halstattu červený. Lze pokračovat dál? Když budeme trpěliví, vysvětlíme i vlastnosti kusu čediče či sopečného skla. Jde to ještě dál? Třeba smrkové poleno by nás už hodně potrápilo, ale nakonec by se to mělo podařit. Kus masa? Živá buňka? Ale ano, v principu by to mělo jít. Stačí zastavit tu melu molekul například tak, že vzorek zmrazím, a pak už to chce jen a jen trpělivost: popis světa ze základní úrovně nemůže selhat, tomu věříme. Klasická fyzika a chemie uspěly se základní úrovní popisu a biologové jim záviděli. Je ironií, že poté, co tamti pochopili, že hledání základní úrovně je aktivita poněkud iluzorní, přišli biologové s vlastní verzí základní úrovně popisu. A tou se měla stát posloupnost čtyř symbolů – bází A, C, G a T v molekule DNA. Změřte rozložení atomů v krystalové mřížce kamenné soli a budete schopni určit, zda kámen bude čirý nebo červený. Změřte pořadí bází určitého, poměrně krátkého úseku DNA člověka, a s určitostí budete vědět, zda je (či bude) albín – nebudete potřebovat ani foto. Když jde vyčíst tohle, proč by se nedalo vyčíst mnohem víc? Co když je v zápisu i všechno ostatní? Srovnáme digitální zápis obou pánů Pokorných a rozdíl v zápisu nám poskytne vysvětlení všech rozdílů mezi nimi. A dokonce mnohem víc. Vyčteme z něho třeba to, že mladej (pokud se nerozseká na motorce) do čtyřiceti přijde o vlasy jako jeho táta, že s věkem bude hubnout a že oba umřou v 85 letech na celkovou sešlost kombinovanou s demencí. Pak se soustředíme na to, co je stejné v obou zápisech, a srovnáme to se zápisem odebraným z buněk jakéhosi Šneblíka, který už 15 let bručí na Mírově. No jasně, vždyť je to nabíledni, jeho divoké sklony tam leží černé na bílém – škoda jen, že jsme si to nezjistili v pravý čas: kdybychom byli zkontrolovali jeho DNA už v dětství, mohli jsme zasáhnout! Vědět, co víme dnes, nemusel Šneblík vůbec sedět a jeho tchýně, jeho zásluhou už přes 20 let pod drnem, se mohla ještě dnes těšit dobrému zdraví. Nebyla ještě tak stará. Jistě, přeháníme, ba přímo blbneme. Ale mnozí věří, že v principu jsou podobné předpoklady správné a s přečteným zápisem nebudeme znát jen část skládačky, ale hned celou. Podle stupně, do jakého lidé této víře podléhají, formulují (a vyučují) svůj pohled na život a jeho evoluci. Pojďme tedy do toho i my, slibujeme, že se nakonec dostaneme i k našim eusociálním tvorům. 62

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka)

REPLIKÁTOR Nejnižší úrovní popisu je genetický zápis, který přetrvává tak, že se přesně kopíruje a přechází z generace na generaci. Současně tento zápis nese kód, v němž je zapsán program, jak postavit tělo. Samozřejmě že tento zápis se nachází v buňce, ale při tomto pohledu na život nehraje buňka rozhodující roli, soustředíme se na značky a vztahy mezi nimi. Buňky se totiž mohou všelijak proměňovat, ale zápis přetrvává, je stále týž – jakožto sled digitálních značek je kopírovatelný. Ten zápis, který pro dané vnější podmínky postaví nejlépe prosperující buňku či mnohobuněčné tělo, má nejlepší šanci, že „jeho“ buňka či tělo budou produkovat hodně potomstva – a jeho součástí budou i kopie zápisu. Dobře stavěná buňka a tělo jsou tedy způsobem, jak přenést molekulární zprávu do další generace, zprávu věčnou, zatímco tělo může po dokonaní díla klidně zajít. DNA:

←...ACTGGCTC AAGGC TCTCT TTAAGTTTAACTCACAGAACAC..← | || | | | | | | | | | | | | | | | | | | | || | || | | | | | | || | | | | | →...TGACCGAGTTCC GAGAGAAATTCAAATTGAGTGTCTTGTG..→

RNA:

→................GUUCCG UCUGAAAUUCAAAUUGAGUGUCUUGUG..→

protein:

→.......................V

A

S

E

I

Q

I

E

C

L

V ..............→

Schéma nahoře to ukazuje v kostce. Dvojitá stuha DNA se kopíruje tak, že dvě doplňující se – komplementární – vlákna jdou od sebe a z prvočinitelů A, T, G, C je ke každému z nich syntetizováno nové komplementární vlákno (tomu se říká replikace DNA; směr přikládání znázorňují šipky). Značky jsou reprezentovány ve světě molekulami a ty mají k sobě afinitu: molekula A lne k molekule T, ale nikoli k C nebo G, a podobně je to s molekulami T, C, G. Kopírování je proto věrné. Kdyby replikace probíhala sama od sebe, nebo kdyby samo vlákno dokázalo zařídit syntézu druhého vlákna, bylo by vyhráno. DNA by se množila po světě a nebyl by žádný život, planeta by byla pokryta jakýmsi blátem, a ten šlem by tvořily dlouhé vláknité 63

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) molekuly, které by se od okolní horniny lišily jen tím, že se dovedou množit. DNA se ale sama množit neumí, potřebuje k tomu zařízení, a zařízení není volně dostupné v přírodě, musí se postavit. V DNA je proto zakódovaný návod, jak to udělat. Jedno vlákno DNA nese kódovanou zprávu (na obrázku podtrženo). Tento úsek se pomnoží do mnoha pracovních kopií (teď už jednovláknových) RNA, a pak se zpráva překóduje z abecedy o 4 písmenech do jiné, 20-písmenkové abecedy řetězce proteinu. Zde se poprvé setkáváme se slovem kód. A ejhle, začínají problémy: triplet molekul GUU nijak chemicky nelne k molekule V v molekulární abecedě proteinů. Kód není výsledkem chemických interakcí, ale byl sjednán a dodržován historickou domluvou. Proto už vzpomínaný M. Barbieri (2002) mluví o životě jako o tvorbě artefaktů: artefakt nevyplývá z fyziky a chemie, musí zde existovat zařízení k jeho výrobě. Zde však nebudeme tento sled úvah sledovat, vraťme se k proteinům. Protein má tu vlastnost, že už není netečný jako molekula DNA, umí něco dělat, sice málo, ale DNA takto kóduje tisíce, ba desítky tisíc proteinů. Ty dohromady utvářejí tým, který se postará o všechny tělesné funkce, zařídí, aby tělo prosperovalo proti jiným tělům. Prosperující tělo také vyrobí víc kopií DNA a potomků než tělo, které vlastní méně zdařilý kód. Co však znamená, že protein „něco dělá“? Stala se tady zvláštní proměna: protein je sice syntetizován jako digitální řetězec aminokyselin, ale jeho obrovská molekula už nené čistým kódem, je bytostí světa. Hned se sbalí do trojrozměrného „těla“ a také se jako tělo chová: jednotlivé kopie už nejsou identické jako nahrávky na DNA – každá je individuem, které vplulo do kontextu světa. Mění tvar, bývá všelijak chemicky pozměněno. To už není hra „A je a, jakýmkoli fontem ho zapíšeme“. To je také důvod, proč nelze pořizovat kopie proteinů podle proteinů stávajících: jak obtisknout proměnlivé trojrozměrné objekty? I kdybychom tohle nějak překonali, skončíme opět u problému, že tělesné tvary nelze nikdy kopírovat přesně, dostali bychom objekty pouze podobné. Syntéza proteinů musí proto vycházet z informace, která sama není zapsaná v proteinu. Vraťme se k našemu obrázku: zpráva v DNA kóduje protein, který je nějak zodpovědný za to, že tělo, ve kterém se vyskytuje příslušný úsek DNA a díky jí i tento protein4, bude mimořádně chytré a v klubu Mensa mu vypočítají IQ celých 155. Pan Pokorný, nositel 64

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) tohoto genu, si zařídí prosperující firmu, přechytračí konkurenty a jako úspěšný podnikatel si může dovolit houf dětí, které všechny zdědí jeho úspěšnou kopii DNA. Ne každý má toto štěstí, pan Šneblík (pouhá shoda jmen s tím z Mírova) zdědil kopii DNA, kde šesté písmeno od konce není C, ale A (ve schématu znázorněno tučně). Tato drobná změna způsobí, že předposlední aminokyselina v proteinu nebude leucin (L), ale příbuzný isoleucin (I). Nový protein bude mít méně žádoucí vlastnosti, a kvůli tomu pan Šneblík se svým IQ rovným 104 může jít leda tak učit, nic si nevydělá, a pokud vůbec má rodinu, tak na víc než 1–2 děti myslet nemůže. Jeho DNA se tak do další generace nedostane buď vůbec, nebo jen v malém počtu kopií. I kdyby děti měl, půjde-li to takto po pár generací, většina populace bude stejně vlastnit už jen ty „chytré“ geny po panu Pokorném. DNA, jak vidíte, se o nic nestarala, jen tak dřepěla: pouze informace v ní obsažená ovlivnila svět – umožnila úspěšné šíření těla i sebe sama a jakoby mimochodem rozpoutala podnikatelský boom. Vidíte, převedli jsme svět do mluvy digitálních symbolů a vztahů mezi nimi.

SOFTVÉR A HARDVÉR A teď už k evoluci – výše uvedená definice nám začne dávat smysl. Evoluce života podle neodarwinistické, dnes obecně přijímané teorie předpokládá existenci molekuly – replikátoru, který má jedinou důležitou vlastnost: je vzorem – matricí – k produkci vlastních kopií. Tuto práci však nedokáže udělat sám replikátor (jakkoli to samo jeho jméno sugeruje), potřebuje k tomu prostředí, které to umí. Tím prostředím je buňka. Buňka ale potřebuje pro svou reprodukci využívat digitální informaci – programy a data uložená v molekule (molekulách) samotného replikátoru. Zatím jsme jen zopakovali, co už jsme řekli o odstavec výše. Teď přijde to hlavní: Protože během kopírování dochází i k chybám, vede proces kopírování nejen k hromadění stejných, redundantních kopií replikátoru, ale objevují se i mutované molekuly (říkejme jim ne zcela přesně alely), nesoucí jiné verze gene4)

Snad čtenář hru pochopil a přečetl si, co je v úseku proteinu napsáno: česky.

65

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) tické informace. Gen „iq“ má například dvě alely, jedna, ta v genomu pana Pokorného, kóduje protein nesoucí na konci trojici aminokyselin CLV, zatímco alela pana Šneblíka kóduje CIV. Zda se tyto nové, mutací vzniklé verze stanou také replikátory, nezávisí na nich samotných, ale na tom, zda je nové pořadí značek schopno ovlivnit prostředí tak, aby to vedlo k pomnožení samotného replikátoru. Jinými slovy, zda také dovede postavit tělo. Dvě nehmotné verze – alely – téže zprávy, lišící se jediným znakem, například různě působí na svět prostřednictvím pánů Pokorného a Šneblíka z masa a kostí. Tělo má „za úkol“, ještě než umře, pomnožit replikátor (i s případnými chybami) do nové generace těl potomků – jen tak se replikátor udrží v evoluční hře. Ještě však není vyhráno. Pomnožit by šlo kdeco, informace sama žádný prostor nezabírá. Nosič – DNA – sice není virtuální, je to molekula patřící do světa, ale stále jde o molekulu, moc místa nepotřebuje. Tělo však vstupuje do světa a naráží tam na jiná těla. Soupeří s jinými těly, nesoucími jiné verze replikátorů, o omezené zdroje, které nabízí svět. Těla, jež neuspějí, buď rovnou zahynou, nebo se nezmůžou na další generaci, nebo podíl jejich potomků na další generaci bude nižší než u těch úspěšnějších. V tom spočívá princip přírodního výběru, který replikátory vybírá oklikou skrze těla. Pan Pokorný prostě stáhl na svou stranu víc z dostupných zdrojů, a tak je mu hej díky jeho replikátoru, a jeho replikátoru je hej díky tomu, že se pan Pokorný činí. Šneblík jen smutně kouká, ale nic s tím neudělá – replikátor si nepřepíšeš. Ale pozor – může se změnit prostředí! Dojde například k válce, Pokorný zbankrotuje a jeho rodina zahyne hlady, zatímco Šneblík narukuje a nové prostředí dobytých měst je najednou neuvěřitelně příznivé k tomu, aby se jeho replikátory rozšířily po velkém kusu světa. Pak už ani nezáleží na tom, že on sám to nakonec v zákopech koupí – jeho replikátory už se činí v nových tělech (vlastně ne: ony jen tak dřepí, činí se ta těla). Informace v DNA je věcí kontextu světa, přírodní výběr je součástí tohoto kontextu. Shrňme to: Evoluce je záležitostí diferenčního množení replikátorů (tj. množení vedoucího k různé míře úspěšnosti pro různé varianty); odrazem variability replikátorů je variabilita těl; jen těla nejlépe vybavená pro hru zajistí „hráče“ pro další kolo hry. Učeně jsme si to už řekli výše: Evoluce je mezigenerační změna ve frekvenci alel v populaci.

66

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) A jsme u toho: jestliže DNA nic nedělá, jen jako disketa nebo kniha leží s uloženou informací, není vlastně žádným replikátorem, který by se „staral“ o svou replikaci. Pak ale od samého začátku musí existovat nějaký „hardvér“ nebo „čtenář“, který „disketu“ přečte a postaví tělo. Nejlepší samozřejmě bude, když samo tělo bude současně i hardvérem, který se postará o postavení nového hardvéru a vybaví ho i „systémem“ – souborem programů a dat nahraných v tomto případě ne na disku, ale na pásce DNA. Takže replikátorem je vlastně celé tělo, i s DNA, ze které bere recepty, jak se má stavět. Když se to ale řekne takto, ztrácí celý příměr svou eleganci. Poslední, co potřebujeme k naší analýze, jsou mutace. DNA je molekula z tohoto světa, a její složky – nukleotidy – nejsou nehmotnými značkami. Replikace se řídí pravidlem „k A přiřaď T, k T přiřaď A, k C dej G a ke G zase C“. Avšak pozor! „Písmenka“ A, C, G, T jsou ve skutečnosti značně složité molekuly a podle toho se i chovají. Takové C může podléhat vratným či nevratným změnám třeba na molekulu Ť. To se dost podobá „dobrému“ písmenu T, a tak replikační systém (tělo) odhadne, že nejlepší bude přiřadit k němu A, tedy nikoli G, jak bylo třeba. Mutace je na světě! (Kdo má zkušenosti se skenováním textů a jejich převodem do digitální formy, nebude mít potíže představit si vznik mutací.) Pokud se podle pozměněného zápisu podaří postavit těla, budou se výsledky od sebe všelijak lišit. Díky tomu budou vystavena sítu přírodního výběru a ten takto přes těla rozhodne, která z verzí DNA zaslouží přenést do další generace. Vše se ještě komplikuje tím, že existují sexuální procesy: pánové Pokorní se od sebe neliší proto, že by DNA pana otce nějak intenzivně mutovala, ale mimo jiné také proto, že přes polovinu svých genů mladý zdědil od maminky a maminčiny alely se mohly od tátových lišit. Shrňme to: současné organismy jsou charakterizovány hrou mezi informací uloženou v digitálním genetickém zápisu v DNA na jedné straně, a tělem, které je představováno strukturami od DNA a proteinů výše. Ukázali jsme si zatím, že novověk je spojený s představou světa vměstnaného do „krabičky“ eukleidovského prostoru. Ukázali jsme si také, že tato redukce pokračovala dál poté, co byla objevena analytická geometrie, a sám geometrický svět byl převeden na posloupnost značek a na vztahy mezi nimi. Ukázali jsme si také, že tento

67

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) bezrozměrný a bezčasový svět značek byl prohlášen za základní úroveň popisu světa, úroveň, která v principu určuje chování světa a umožňuje teď v přítomnosti určit i jeho chování minulé a budoucí. S touto průpravou si předveďme, jak se dá vysvětlit eusociální chování čmeláků mluvou právě popsaného prostoru – neprostoru.

PROČ? OPTIKOU MOLEKULÁRNÍ BIOLOGIE Neodarwinistická teorie tedy předpokládá gen definovaný jako zápis, od kterého se odvíjí výstavba těla; evoluce je výsledkem mutace genů a jejich selekce přes tělo (odborně budeme tělu říkat fenotyp, což je soubor nejen struktur, ale také funkcí a projevů chování). Různé verze genů nebo různé kolektivy genů se dostávají do následující generace díky tomu, že postaví tělo, které si bude vést lépe než těla postavená konkurenčními alelami těchto genů. Geny (či týmy genů, které se sešly v těle) tak „kopou” pouze za sebe a bylo by protismyslné, kdyby snad programovaly „své“ tělo tak, aby pomáhalo přežívat tělům nesoucím konkurenční sadu genů. Vzájemná výpomoc mezi druhy a dokonce i v rámci jednoho druhu vypadá touto optikou nesmyslně. Pozorujeme-li na úrovni buněk či organismů projevy spolupráce a altruismu, musí jít o jev zdánlivý: za ním hledejme jen a jen strategii „sobeckých“ genů „usilujících“ o přežití.

Proč tedy živí tvorové (a jejich buňky) spolupracují? Začneme u těla jako je lidské, nebo třeba u magnólie. Nějaký ten trilion buněk spolupracuje na dobrém fungování celku. Evidentně neexistuje žádná centrální agentura, která by buňky bičem držela v poslušnosti. Přesto jaterní, svalová, ledvinová atd. buňka dělá, co se od ní čeká, rozumí signálům od druhých a reaguje na ně, sama podává zprávy do okolí (a totéž jiné typy buněk v těle stromu). Zacelují se rány, bojuje se s parazity, přijímá se potrava, přitápí se a chladí dle potřeby... Proč to buňky dělají, proč se nestará každá sama o sebe, nedělí se, seč může, aby rozšířila své geny do světa? Nuže, zapomeňte na výrazy jako „starost o sebe“, „boj“, „rozumět“ a když je použijete, pak jen jako metafory, aby líčení nebylo suché a nudné. Věc se má tak, že složitý genom, který, připomeňme si, nedělá nic, natož aby 68

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) něco chtěl, se může kopírovat do dalších buněk jen ve speciálním prostředí „svého“ těla. Když se buňka nemnoží, časem zajde a s ní i její genom; genom by měl každou buňku pobízet k maximálnímu dělení. Víme, že tomu tak není – nevypadáme (a totéž platí o magnólii) jako hromada kaše v pohádce Hrnečku vař. Přitom jsme smrtelní, všechny naše buňky zahynou s námi a v krematoriu skončí i všechny genomy našich buněk. Lidský rod nezahyne smrtí dnes žijících lidí proto, že se objevil trik. Jestliže genomy určí, naprogramují vlastnosti buněk tak, že tyto buňky budou spolupracovat a postaví funkční tělo, a pak přinutí toto tělo, aby v určitých chvílích života prožívalo jisté zvláštní pocity, tak některé buňky dají vznik novým tělům. (Někdy k tomu, pravda, potřebuji i jiná těla: jsem-li jetelem, pak pocity jistého druhu musí zakusit také čmelák.) Z hlediska genomů to stačí. Pokud nějaký tým genů „nevyseděl“ fungující tělo, prostě přestal i s tělem, ve kterém se nacházel, existovat. Jestliže buňky přestaly spolupracovat (například začaly se nekontrolovaně množit), tělo zaniklo a geny všech buněk zanikly s nimi – navzdory spoustě kopií. V evoluci se vyzkoušelo na sta způsobů, jak přenést geny do další generace (tedy popravdě řečeno nezkoušelo se nic, tyto varianty se prostě objevovaly), ale ty, jež to v daném prostředí nezvládly, ať už z příčin vnějších nebo vnitřních, tu s námi prostě dnes nejsou. U mnohobuněčných organismů se tedy objevila ta zvláštnost, že nejvýhodnější způsob, jak poslat geny do další generace, je postavit mnohobuněčná těla, která fungují jako složitá mašinérie k přenosu do další generace, a pak zaniknou. Toť vše, všechno ostatní – hra motýlků a kytiček, emoce, zakládání farem a firem – to, co nám, lidem, připadá jako cílená činnost, to vše je věru jen vedlejším projevem fungování těchto přenašečů, protože díky tomu zvládají přenos genů s vyšší účinností. „Ekosystém“ mnohobuněčného těla je tedy založen na principu, že když každý dělá, co se patří, kopie jeho genů se dostanou do jiného těla. Účelem – ale vlastně jakýpak účel! Jinak: systém je nastaven tak, že produkuje velký počet kopií své genetické informace. Informace je nehmotná, takže je jedno, jestli se nachází na trilionu „disket“ nebo na jediné: důležité je, že alespoň některé přežijí v pohlavních buňkách a zaručí tak své nové kopírování v novém těle. Teď nutně potřebujeme něco ze základů genetiky – biologové mohou tuto pasáž přeskočit. Všechno podáme velmi, ale velmi zjednodušeně. 69

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka)

Pohlavní rozmnožování Genetický materiál je v buňce uložen ve formě balíčků – chromozomů. Člověk jich má v buňkách 46, tento počet představuje 2 velmi podobné sady, z nichž jedna pochází od matky a druhá od otce. Až na výjimky mají všechny lidské buňky ve svém jádře stejnou chromozomovou výbavu. Buňka se dvěma sadami podobných – homologních – chromozomů se nazývá diploidní, kdyby měla jen jednu sadu, byla by haploidní. V našich tělech jsou haploidní pouze pohlavní buňky a ty buňky, z nichž vajíčka a spermie bezprostředně vznikají. Každý chromozom obsahuje jedinou molekulu DNA, na níž jsou v přesně určeném pořadí umístěné zápisy genů kódujících proteiny (jsou jich tam stovky až tisíce), a dále různá návěstí, nefunkční pseudogeny, „informační balast“ atd. Tato genetická mapa je u všech homologních chromozomů (např. u všech chromozomů č. 15) stejná: jestliže na místě (lokusu) vzdáleném 1/4 vzdálenosti od jednoho konce bude zapsán gen iq, pak ve stejné pozici nalezneme gen iq i na jiných homologních chromozomech. Položíme-li tedy homologní chromozomy vedle sebe, budou jejich jednotlivé charakteristiky – třeba iq – ležet také vedle sebe. Homologní chromozomy však nemusí být totožné; mohou se například lišit tím, že v lokusu iq se budou nacházet dva různé – alelické – zápisy genu iq. (Takže obě alely genu iq panů P. a Š. jsou na stejném místě stejného chromozomu.) Chromozomy se mohou takto alelicky odlišovat v kterémkoli lokusu, pro nějž existují aspoň dvě alely – alel však může být v populaci mnohem víc. Z toho vyplývá, že v populaci jako je lidská se vyskytuje obrovské množství různě alelicky vybavených homologních chromozomů. Jeden diploidní jedinec z nich však vlastní maximálně dvě varianty: jednu od otce, druhou od matky. Níže budeme homologní chromozomy označovat různými fonty téhož písmena (např. N, N, N apod.). Vezměme si teď hypotetický organismus s 10 chromozomy: od otce zdědil sadu MNOPQ, od matky mnopq. Všechny buňky pracují s touto dvojsadou a spoluurčují fenotyp těla. V dospělosti pak dojde na tvorbu pohlavních buněk, a ty musí zredukovat svou chromozomovou sadu na haploidní – jinak by se po splynutí pohlavních buněk v každé následující generaci sada chromozomů zdvojovala. Do pohlavní buňky – spermie a vajíčka – se proto dostává jen jeden z homologních chromozomů. Spermie nebo vajíčko tak ponese třeba některou 70

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) z původních chromozomálních sad MNOPQ nebo mnopq, ale může obsahovat také MNopQ, Mnopq a podobně, ve všech možných kombinacích. Je-li v haploidní sadě 23 dvojic chromozomů jako u člověka a každá z dvojic se takto náhodně rozchází do dvou buněk, může vzniknout 223 různých vajíček či spermií. Postačuje to? Asi ne, protože do pohlavních buněk neputují chromozomy z původní rodičovské sady, ale chromozomy zcela nové. Než dojde k redukci na haploidní sadu, začnou si homologní chromozomy – třeba P a P – mezi sebou vyměňovat odpovídající úseky. Na chromozomu P třeba byly alely A a c (například v řadě ABcDE), na P zase a a C (například aBCdE). Po výměně úseků dostaneme dva – opět homologní – chromozomy P (aBCDE) a P (ABcdE). Teprve tyto dva nové chromozomy, které neodpovídají rodičovským, jdou od sebe do pohlavních buněk. V jiné zárodečné buňce proběhne rekombinace chromozomů zase jinak atd., a tak dostaneme pohlavní buňky s chromozomy P, P, P, P a spoustu dalších. Možností, jak kombinovat i v takto krátkém chromozomu, jako je náš s alelami ABCDE, je 25. U ostatních chromozomů probíhá rekombinace také, a tak se stane, že v celé populaci pohlavních buněk nenajdeme dvě stejné. Po splynutí vajíčka a spermie tak startuje nový jedinec s naprosto jedinečnou genetickou výbavou. Toto je standardní stav, a na jeho pozadí si níže ozřejmíme některé zvláštnosti, které u eusociálního hmyzu umožňují kooperativní chování. Vidíme, že jakoukoli kombinaci chromozomů (a genů) potomek zdědí, vždy dostane polovinu genů z rodičovy výbavy: půl od otce, půl od matky. Ať dostane od otce jakýkoli chromozom „P“, vždy na něm bude nějaká alela genu „A“ nebo „D“, nikdy ne dvě. Všichni potomci tak zdědí po svém otci (a samozřejmě i po matce) přesnou polovinu jeho (jejích) genů, avšak u každého z potomků to bude jiná polovina. Když to vezmeme z tohoto hlediska, pak jsme se svým otcem příbuzní z jedné poloviny (0,5) a s matkou také. Jak je to mezi sourozenci? Tam už můžeme odhadovat jen statisticky. Teoreticky by se dva bratři mohli lišit úplně ve všech genech, kdyby každý zdědil právě opačnou sadu rodičovských genů (příbuznost 0), anebo by mohli zdědit úplně všechno stejně (příbuznost 1,0). Když vezmeme v úvahu tu ohromnou kombinatoriku, o které jsme mluvili výše, pak v průměru budou sourozenci sdílet polovinu svých genů (po čtvrtině od každého z rodičů), bratranci a nevlastní sourozenci čtvrtinu, synovec s tetou a děda s vnučkou též čtvrtinu. Jednovaječná dvojčata 71

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) nebo polyembryonické vosičky (viz předchozí kapitola) jsou klonem pocházejícím z jediného oplození, a proto je jejich příbuznost 1,0. Teď se rozpomeňme na konstatování, že nejde o konkrétní kopii genu, který se má dostat do další generace, ale o gen sám (či přesněji alelu). Je jedno, jestli se tato alela přenese do budoucnosti přes moje tělo, přes mou sestru nebo přes bratrance. Jde o statistiku. Mé vlastní dítě zdědí polovinu mých alel. Se svým vlastním sourozencem v průměru také sdílím polovinu alel, s jeho dětmi zhruba čtvrtinu. Z hlediska statistické distribuce alel do další generace je proto jedno, zda sám vychovám jedno dítě nebo pomůžu bratrovi vychovat jeho dvě děti. Jediným kritériem úspěchu je přenos genů do další generace a – statisticky vzato – v obou zmíněných případech byl přenos stejně úspěšný. Aby to však fungovalo, příbuzní se musí navzájem dobře znát. Pochopitelně se (alespoň do nedávné doby) nepodrobují navzájem zdlouhavým genetickým testům a na míru příbuznosti usuzují z nepřímých ukazatelů. Vychovali nás stejní rodiče, lze se tedy domnívat, že jsou to i naši biologičtí rodiče, tudíž si musíme pomáhat („ve skutečnosti“ se takto oklikou dozvídáme, že pravděpodobně sdílíme polovinu všech genových alel); pokud známe i širší příbuzenstvo, své altruistické chování rozšíříme dle míry příbuznosti i na ně. Nebo: jsem larva parazitické vosičky, to znamená, že ty stovky podobných bytostí jsou mým vlastním klonem – mohu se s dobrým svědomím věnovat povolání bojovníka, protože ostatní, které tím ochráním, nesou tytéž geny. Že se při podobných „úvahách“ všelijak podvádí, je nabíledni – například sourozenci málokdy vědí s jistotou, že opravdu mají stejného biologického otce. Stačí však, že to tak bývá obvykle – pak už se vyplácí naprogramovat jedince k vzájemné příbuzenské pomoci, neboť tím se zvýší pravděpodobnost přenosu sdílených genů do další generace. A teď přejděme k hmyzu blanokřídlému. U něj existuje tzv. haplodiploidní způsob určení pohlaví: Z oplozených vajíček vznikají diploidní samice, z neoplozených haploidní samci. Vzhledem k tomu, že samec je haploidní, neprobíhá při zrání jeho spermií žádná rekombinace ani rozchod homologních chromozomů, čímž dochází k zajímavé anomálii: všechny jeho spermie jsou klonem, jsou geneticky stejné! Celá výše probíraná statistika se tak poněkud posouvá: • dcera má dva rodiče, proto sdílí s matkou i s otcem v průměru polovinu svých alel jako u „spořádaných“ druhů; zde se nic nemění, příbuznost s matkou i s otcem je přesně 0,5; 72

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) • syn nemá otce, všechny své geny má od matky: příbuznost s matkou je přesně 1,0; • matka sdílí s potomky obojího pohlaví polovinu svých alel, její příbuznost se synem i s dcerou je tedy 0,5; • otec sdílí s dcerami všechny své geny, příbuznost tedy je přesně 1,0; • bratři mají všechny alely pouze od matky, míra jejich vzájemné příbuznosti je v průměru 0,5 a totéž platí pro jejich příbuznost se sestrami; • všechny sestry mají polovinu genů od otce, ale tentokrát žádná statistika – ta polovina je vždy stejná! Navíc sdílejí v průměru čtvrtinu alel získaných od matky – jsou tedy v průměru vzájemně příbuzné v míře 0,75, s bratry však v průměru sdílejí jen čtvrtinu alel (0,25). Poslední bod je důležitý: sestry jsou příbuzné do větší míry než s kterýmkoli jiným členem rodiny. Jejich alely mají proto vysokou pravděpodobnost přenosu do další generace i v případě, že potomstvo budou mít jen některé z nich, zatímco ostatní jim budou s výchovou pomáhat. Nastupuje silná selekce, aby tomu tak i bylo – haplodiploidní systém rozmnožování předurčuje blanokřídlé v různých liniích k evoluci směrem k eusocialitě. Pomoc sester je pojištěna navíc i tím, že u většiny sester je individuální vývoj vnějšími vlivy (výživa, feromony) pozměněn tak, že jsou buď naprosto sterilní (mravenci), nebo se alespoň nemohou pářit (takže i když za určitých podmínek mohou klást vajíčka, jsou to vajíčka neoplozená a líhnou se z nich jen trubci; tak je to u včel a čmeláků). Alely, které se ocitnou ve sterilních dělnicích (a jiných různých kastách jako u mravenců), se mohou dostat do další generace jen prostřednictvím těch sester, kterým je dovoleno dospět v plnohodnotné samičky (plus těch pár neplnohodnotných, které mohou klást neoplozená vajíčka a mít alespoň syny). Alely proto programují příslušnici sterilní kasty k tomu, aby všemi svými silami pomáhala ke zdárnému vývoji budoucích matek. První podmínkou je péče o vlastní matku (příbuznost 0,5), aby kladla co nejvíce vajíček, druhou podmínkou je zdárný růst kolonie, aby ve vhodné chvíli produkovala co nejvíce plodných sester – samiček (příbuznost 0,75). Trubci plní roli exportu alel do jiných kolonií. Jakmile se systém zhroutí, například když umře matka, dojde k boji znesvářených dělnic – jejich alely zvolí náhradní strategii a snaží se do potomstva propasírovat alespoň skrze své haploidní syny – trubce.

73

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Shrňme: „sobecké“ geny se „potřebují“ dostat do další generace, proto si programují „altruistické“ členy rodiny, čímž pravděpodobnost svého přenosu zvýší. Tyto výpočty vypadají velmi přesvědčivě pro vysvětlení eusociality včel, vos a mravenců, zejména můžeme-li předpokládat jen jediného „krále“, který je otcem všech samiček v kolonii (ať sterilních nebo ne). Jinými slovy, celá statistika platí jen tehdy, když se mladá samička spářila pouze s jediným trubcem. Podmínku, zdá se, splňují jen od včelařů uměle připouštěné matky, v přírodě se samička běžně páří s několika trubci a kolonii pak tvoří kohorty dělnic, které jsou v rámci kohorty stále příbuzné v průměru 0,75, avšak s nevlastními sestrami z jiné kohorty jen 0,25, tedy tolik co se svými bratry trubci. Je otázka, zda dělnice míru své (ne)příbuznosti dovedou rozpoznat, zda není překryta signály z prostředí. Nemohu-li to poznat, je zbytečné se tím trápit a v zájmu vlastních alel je lepší konat v dobré víře, že mladé královny, které pomáhám vychovávat, jsou mými vlastními sestrami... Nejisté otcovství je dost vážným problémem celé teorie. Vedle toho čmeláčí trubci vypomáhající v kolonii (místo aby šetřili síly na pozdější zálety) vypadají jako prkotina. Na druhé straně ve prospěch teorie hovoří, že k eusocialitě se dopracovaly i jiné hmyzí skupiny s haplodiploidním systémem určení pohlaví – třásněnky, mšice a brouci. U rypošů jsou sice obě pohlaví diploidní, ale zvláštnosti jejich života vedou k intenzivnímu příbuzenskému křížení. V důsledku toho pro většinu genů existuje v daném hnízdě jen jediná alela. Rekombinace a rozchod chromozomů sice funguje, ale vinou nízké variability jako by tyto procesy ani neexistovaly a členové kolonie jsou si navzájem příbuzní v míře neuvěřitelných 0,81 – víc než u včelích dělnic se společným otcem! Za těchto okolností nemá teorie s vysvětlením eusociality problémy. Jen řídká návštěva odjinud to občas trochu rozvíří... U garnátů i termitů jsou členové kolonie potomky jediného páru a navíc jsou podobně jako u rypošů všichni kromě krále a královny drženi v nedospělém stavu. Sami se tohoto času rozmnožovat nemohou, ale přitom mají aspoň teoretickou naději jednou dospět a produkovat potomstvo. Naděje v termitišti je dosti mizivá – menší, než že se bezdomovec z Manhattanu stane americkým prezidentem –, ale nějaká je. Dokud tato šance nenastane, je nutno pracovat na tom, aby se do potomstva dostávaly moje alely – vždyť jsou z 50 procent shodné s rodiči. 74

Lhostejný prostor narážení (a jeho proměna na písmenka) Ve zkratce jsme si v této kapitole ukázali, jak lze pohlížet na svět, který je (1) sešněrován monotónními geometrickými souřadnicemi; (2) u kterého se navíc předpokládá jakási základní úroveň popisu a (3) řídí se jednou provždy danými a poznatelnými zákonitostmi. Díky tomu leží celý svět neskrytě přímo před námi jako na podnosu či v krabičce. V dalších kapitolách se pokusíme z této krabičky vystoupit: budeme pojednávat o světě, kde se uznávají i jiné předpoklady než ony tři. V následující kapitole si povíme něco o symbolech. *** Jakmile jsme si začali myslet, že pohyb je původní a sebeudržující vlastností stvoření a přitom stvoření samo žádnou spontaneitou nevládne, mohla se objevit představa nejen bezduché, ale také neživé přírody. Tedy přírody srozumitelné, aniž by ona sama rozuměla, a pohybující se, aniž by byla živá. H. Jonas, 2001, 72

75

3. Prostor sjednávaný – hra

Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Gn 9, 13–15 Mojžíš se obrátil a sestupoval z hory s dvěma deskami svědectví v ruce. Desky byly psány po obou stranách, byly popsané po líci i po rubu. Ty desky byly dílo Boží, i písmo vyryté na deskách bylo dílo Boží. Ex 32, 15–16

Úvodem k této kapitole nám budou dva obrazy, které poskytnou vodítko, jak celou kapitolu číst. Inspirací k nim jsou spisy Jurije Lotmana, na nějž se budeme odvolávat i v textu. Obraz prvý. Srovnejme kulturu bez písma a kulturu s písmem. Kultura bez písma je postavena s důrazem na řád, zákonitosti, pravidla chování – a rychle zapomíná nejrůznější výstřelky, narušení, nepravidelnosti. Pravidla této kultury se může naučit každý, kdo se do ní narodil a sdílí její hodnoty. Kultura s písmem má naproti tomu paměť orientovanou na uchovávání jednotlivých zvláštních událostí (a jejich přesné datování), nese s sebou zákony, nařízení, psaná pravidla, receptury a do detailů zaznamenané technologické postupy. Je přístupná jen těm, kdo umí číst a vědí, jak se v dané kultuře má přečtenému rozumět. Kultura s písmem nahlíží svět jako Text a usiluje o přečtení zprávy v něm obsažené. Text (jedno zda posvátný nebo vědecký) je prvotní, je hlavním nositelem smyslu; teprve přečtené sdělení se promítá na svět. Vyplývá z toho, že smysl světa se odhaluje pouze tomu, kdo je gramotný, umí číst. Takový čtenář však hledá v přírodě zákony, nikoli znamení, orientuje se na základě už zapsaného. Symbolem obou přístupů, říká Lotman, jsou dvě Hospodinovy smlouvy s Jeho lidem: V případě smlouvy s Noem je duha znamením, 77

Prostor sjednávaný – hra připomenutím závazku. V této funkci duha vystupuje jenom pro ty, kdo už vědí o smlouvě a okolnostech jejího sjednání. Smlouva s Mojžíšem je naproti tomu zapsaná černé na bílém, má k ní přístup ten, kdo umí v daném jazyce číst – ale nemusí vůbec nic vědět o okolnostech jejího vzniku. Ty nejsou důležité. Obraz druhý: Hamlet. Existuje jistý text divadelní hry připisovaný Shakespearovi a nadepsaný Hamlet, mnohokrát byl otištěn, přitom se dbalo, aby se následná vydání (mluvíme o vydáních v angličtině) nelišila od textu původního. Více než 400 let je tento text opakovaně uváděn na jevišti. Počkejte: copak se na jevišti uvádí text? To by stačilo dát text do elektronické podoby, půjčit si software z nádraží a pustit to do reproduktorů („Prosím-pozor!-Být-či-nebýt-to-je-oč-tu-běží.“). Na jevišti se však uvádí inscenace a v té se s textem pracuje. Text je příliš dlouhý – v různých dobách se vypouštěly různé jeho části. Kladl se důraz na jiné problémy, gesta, mimiku, kulisy atd. Některé pasáže například zní v jisté době a jistému publiku jako kritika poměrů v zemi – to autor samozřejmě nemohl předvídat. Také bylo třeba se chovat „tržně“, aby do divadla vůbec někdo chodil – tedy přizpůsobovat inscenaci vkusu publika. Lotman říká: Hamlet v současné době není pouze textem od Shakespeara. Představuje také paměť – záznam všech interpretací této hry – a je také svázán se všemi mimotextovými historickými událostmi, na které může asociativně poukazovat. Můžeme zapomenout na věci, které znal sám Shakespeare a jeho diváci, ale nemůžeme zrušit to, k čemu jsme se dopracovali po nich. Díky tomu text nabírá stále nových významů.

A ještě jeden obraz. Ten není od Lotmana. Je-li třeba zalít pole, pak v našich končinách se po celé ploše natahají hadice a monstrózní trysky, na kraji pole stojí čerpadlo a pumpuje. Voda tryská po celý den, když fouká vítr, někde jsou louže a jinde sucho, zavlažování je nerovnoměrné a vodou se často plýtvá. V Izraeli nebo Arizoně si podobné plýtvání nemohou dovolit, a tak mají zavlažování řízené: ke každému keříčku rajčat či ke stromku vede hadička s ventilem a v půdě někde u kořenů je čidlo vlhkosti. Čidlo i ventil jsou napojeny na počítač, který v závislosti na údajích z čidla (tj. v závislosti na potřebě vody v tom místě) otevírá a zavírá jednotlivé ventily. Voda je dodávána adresně. Ve všech těchto obrazech se mluví o kulturách lidských. My se budeme snažit ukázat, že zkušenost s lidskými kulturami lze přenést 78

Prostor sjednávaný – hra na všechno živé. Předchozí kapitola byla psána z pohledu „kultury s písmem“, tato kapitola se bude mj. tázat, zda a jak je možné se obejít bez zápisů.

„SLUŠNÝ“ PROSTOR? V minulé kapitole jsme si představili geometrický prostor, který je ve všech ohledech slušný – jedna radost s ním pracovat. Je zde odjakživa, je všude stejný, ve velkých i malých měřítkách, skládá se z „bodů“ s definovanými souřadnicemi atd. Je naprosto lhostejný k tomu, co se v něm nachází: nijak nevnímá přítomnost neutronové hvězdy, světla, plynných mraků nebo – člověka. A co je ještě příjemnější, jeho vlastnosti lze převést na sled znaků. Novověká fyzika s tímto pojetím prostoru pracovala a vytěžila z něho, co se dalo. Díky tomu máme techniku, chemii, biologii i medicínu. Fyzika nakonec představu „hezkého“ a „slušného“ prostoru zavrhla. Ukázalo se, že selhává v oblasti velmi malých i velmi velkých rozměrů. Půjdeme-li k věcem velmi malým, pak se na velikostních škálách menších, než je atom, dopracujeme nikoli k bodům, ale k jakési „zrnitosti“ – prostor je takzvaně kvantován na škále rozměrové i časové, je z „cucků“ a nikoli z bodů. „Věci“ v prostoru se ani náhodou nechovají jako onen pověstný hmotný bod: když ho položíš, leží, když do něj strčíš, letí. Místo toho oplývají celou řadu divných vlastností – přecházejí jedna v druhou, hmota se mění v energii a energie v hmotu, a navíc spousta vlastností je přítomna jen jaksi v možnosti – nastanou anebo nenastanou za ne příliš snadno kontrolovatelných okolností. Není-li v něm umístěno vůbec nic – takže by tam měla být jen jakási zrnitá, těžko představitelná geometrie, ukazuje se najednou, že toto „kvantové vakuum“ neznamená nepřítomnost čehokoli: probíhá v něm hemžení a tetelení vysokých energií a neustále se objevují a zase zanikají nejrůznější částice a procesy. O „všudestejnosti“ a pasivním dřepění nemůže být ani řeč. Snad by se to dalo přirovnat k situaci člověka ve stavu tzv. senzorické deprivace: vložíme ho do kapaliny o teplotě těla, husté právě tak, aby se v ní vznášel, navíc je ve zvukotěsné komoře, kde je tma. Zpočátku v tomto „vakuu smyslů“ nevnímá nic – ale za nějakou dobu je toho až příliš, „vakuum“ se neuvěřitelně roztančí a málokdo to třeštění vydrží dlouho. 79

Prostor sjednávaný – hra Na velmi velkých časových škálách je to s prostorem podobně – vzdálenosti i čas jsou ovlivňovány přítomností a rychlostí věcí, které se v prostoru nacházejí. Celý souřadnicový systém prostoru je všelijak zprohýbán, na různých místech tohoto zakřivení je totéž pravítko různě dlouhé a tytéž hodiny jdou různou rychlostí. Opět neumělý příklad: mějme dřevěnou budovu s jedinou místností v přízemí, kde jediným zařízením jsou hodiny na zdi (nějaký moderní typ, takže je jedno, jak visí nebo leží). Před domkem na ulici jsou městské sloupové hodiny, které ukazují stejný čas. Pan Šneblík si domek pronajal jako sídlo pro svou firmu „Domov“. Doprostřed místnosti mu stěhovací firma Pokorný právě přitáhla strašně těžký trezor. Celá podlaha se pořádně prohne, ale z hlediska eukleidovského prostoru by se měla prohnout v tomto prostoru, tj. vůči jeho souřadnicovému systému. Díky tomu, že sám prostor se nezměnil, dokáže pan Pokorný prohnutí podlahy registrovat nezávisle na tom, zda stojí v místnosti vedle trezoru (možná mu je trochu ouzko, jak slyší to praskání) nebo zda se oknem podívá z ulice. S hodinami uvnitř ani vně to vůbec nehne, jdou stejně. Kdyby se to však celé odehrávalo s trezorem těžkým jako hvězda (mlčky předpokládáme, že domeček to vydrží), začaly by se dít jiné věci. Pan Šneblík stojící vedle čerstvě dodaného trezoru by nic zvláštního nepozoroval, koukal by na hodiny a nudil by se. Teprve pohled z okna by mu napověděl, že něco není v pořádku – celý vnější svět by mu připadal jaksi zvláštně deformovaný a pouliční hodiny by najednou tikaly jinak (pomaleji) než ty na zdi místnosti. Vlastně vnější svět by tak nejen vypadal, ale po všech stránkách by pro pana Šneblíka i byl odlišný než předtím. Když stěhováci dorazili s trezorem před dům, strčil pan Pokorný hlavu do okna: „Už jsme s tou káčou tady, šéfe!“ Nic zvláštního v místnosti nepozoroval. Teď už jsou venku a než odjedou, opět přistupuje k oknu, aby houknul své „nashle“. Ani on se nestačí divit: všechno uvnitř i s domácím je nějak pokrouceno a hodiny – jaký div – také jdou jinak než ty na ulici. Vylekaně vbíhá do domu – a tam vstoupí do zcela normální místnosti, jen pan Šneblík nějak přiblble kouká z okna. Když se podívá, taky se mu udělá šoufl. Nebudeme pokračovat v líčení – ještě by se dalo rozvíjet, například tak, že by se trezor vezl ve vlaku řítícím se rychlostí blízkou světelné atd. Nejsme fyzikové a naše líčení může mít nedostatky, chtěli jsme jen upozornit, že prostor není globálně stejnorodý ani na velkých, 80

Prostor sjednávaný – hra ani na malých škálách. Lokálně se v něm dá orientovat, stanovit souřadnice, měřit čas, dělat předpovědi, vkládat do něho věci a poté pozorovat, že se tam začínají dít věci, ale žádné z těchto zjištění nelze zobecnit na celý vesmír – svět je v různých místech na všech prostorových a časových škálách (a napříč těmito škálami) velmi různorodý; • jako typická česká silnice, kde je tolik záplat, že původní hladký povrch už zcela zmizel (ale přesto je to silnice); • jako koláže Jiřího Koláře z různorodých kousků novin (které přesto dohromady dávají „vesmír“ uměleckého díla); • jako třeba Mistr a Markétka M. Bulgakova, kde se proplétají žánry, historické epochy, fantazie a realita, spád děje atd. (přesto je to jeden „vesmír“ románu); • jako anglický vánoční pudink, kde budete postupovat milimetr po milimetru a vždy najdete jiné drobné zrnko nějaké dobroty (přesto celek tohoto „pudinkového vesmíru“ mnohého Neangličana odpudí); • jako nitro buňky, stromu, tkáně, lesa; • jako tato kniha, kde se proplétají různé motivy; • jako svět nás lidí. Proč toto básnění? Jako upozornění na velmi zajímavý vývoj v našem poznávání prostoru. Máme sklon činit extrapolace – věřit, že za horizontem naší zkušenosti (jedno zda přirozené, vědecké či umělecké) se věci budou dít stejně jako tam, kde se vyznáme (vzpomínáte na povídání o geometrizaci reálného světa?). Jestliže vím a mnohokrát jsem si ověřil, že z Prahy do Brna dojedu za 2 hodiny, a jestliže vím, že z Prahy do Tramtárie, kde jsem nikdy nebyl, je to desetkrát dál, tak by v tom byl čert, abych tam nebyl za 20 hodin (bohužel v cestě stojí moře a i kdyby ne, musím někdy i spát). Za hodinu přečtu 20 stran, za jak dlouho přečtu 480-stránkovou učebnici? Zítra touto dobou to mám! Znám jen krájený chléb ze supermarketu, a tak budu extrapolovat na nekonečně dlouhý chléb – pak mě nepříjemně zaskočí poznání, že chléb je konečný a má z obou stran patky. (Ještě hezčí je to v případě „nekonečných vajec“ natvrdo, co se prodávají do rolád. Pokud je ještě EU povoluje.) Je vidět, že extrapolace, zejména ty, které jdou příliš daleko za horizont zkušenosti, hrozí ostudou. Snadnější – a mnohem spolehlivější co do výsledku – jsou interpolace: jestliže je Humpolec v půli cesty z Prahy do Brna a jestliže do Brna trvá cesta 2 hodiny, pak v Humpolci budu tak za hodinu. Jestliže 81

Prostor sjednávaný – hra za 4 hodiny přečtu 80 stran, pak v kterémkoli hodinovém intervalu z tohoto rozmezí to bude zhruba 20. Jestliže vím, že po odkrojení kterékoli patky ukrajuji krajíce, pak se asi nespletu, když budu předpokládat, že celý chléb mezi patkami se dá takto nakrájet. (Avšak pozor! Chomutov a Chemnitz leží přibližně ve stejné nadmořské výšce, ale interpolací z toho Krušné hory mezi nimi neodvodíte – musíte vědět, že tam jsou.) A proč říkáme, že ve vztahu k prostoru se chováme (my – naše civilizace na přelomu tisíciletí) jaksi anomálně? Inu, stalo se, že jsme pro svět našich rozměrů a časů zvolili eukleidovský model, jenž pro účely, pro něž jsme to potřebovali, fungoval. Pak jsme se dopustili extrapolace na obě strany velikostních i časových škál a ve své nabubřelosti jsme je divoce vedli hned do nekonečna – směrem k nekonečně malému i nekonečně velkému. Všude stejný prostor vyplněný inertními věcmi, jak jsme si ho vylíčili v předchozí kapitole. Pak se ukázalo, že jsme to na obě strany přehnali – v oblastech velkých i malých rozměrů jsme zjistili, že věci se dějí, místo aby jen tak dřepěly, a že výsledkem je časení a prostoření (termíny Z. Neubauera) – jinými slovy věci tím, že jsou, lokálně ovlivňují čas a prostor, čímž rozbourávají předpoklad všudestejnosti. Vesmír je na těchto škálách prostorově a časově velice rozrůzněný.

POKUS Když jsme dospěli k tomuto ohromujícímu poznání, když už známe extrémy, co se dalo čekat jiného, než že provedeme interpolaci a vyslovíme předpoklad, že věci se dějí také „u nás“, v prostoru naší běžné zkušenosti? Kupodivu se stal pravý opak – zaujali jsme absurdní obranářský postoj a neustále papouškujeme, že obě krajnosti jsou vlastně pro náš běžný život nepodstatné a že na našich časových a prostorových škálách vlastně není třeba nic měnit. Celý náš text je vlastně pokusem o podobnou interpolaci. Chceme upozornit, že „věci“ kolem nás také prostoří a časí, že výsledky tohoto snažení drasticky mění lokální vlastnosti vesmíru a že vesmír je „zrnitý“ také díky procesům na našich škálách. Hned prozradíme pointu: věci se dějí tak, že žijí! Vzápětí se své odvahy lekáme a mírně upřesníme: nejsme animisté, ale biologové. Jakkoli lákavá jsou interpretační 82

Prostor sjednávaný – hra schémata, na kterých je všechno – krajina, jednotlivé kopce, oceán – živé, nepůjdeme tak daleko a omezíme se na „věci“, jež by i kterýkoli jiný biolog označil za živé bytosti. Takže ještě jednou: Živé bytosti tím, že jsou, spolu proměňují lokální oblast světa tak, že nevratně mění parametry jeho prostoru. Přispívají tak k tomu, že vesmír jako celek má dějiny. Srovnejme tento pohled na živé bytosti s tím, který jsme předvedli v předchozí kapitole. Tam byly pasivním výsledkem sil, které působí zvnějšku a které život sám nemůže nijak ovlivnit. To je optika „dvou velkých inženýrů – mutace a selekce“ Konrada Lorenze (1992), to je optika Jacqua Monoda v Náhodě a nutnosti (1970), toto stanovisko zaujímají Zrzavý a spol. v knize Jak se dělá evoluce (2004), tak vidí evoluci většina těch, kdo vystavěli chrám tzv. neodarwinistické syntézy. V tomto vysvětlovacím schématu je dost obtížné mluvit o vnitřních snahách. Pojmosloví a jazyk teorie nedovolují mluvit o tom, že život „ohmatává“ svět a hledá v něm věci, které nějak dokáže dát do souvislosti s vlastní zkušeností, že dokáže vyhmatávat význam toho, co se děje kolem, a toho, co se děje s ním. My se naopak soustředíme právě na toto: životu jde o jeho bytí. I my však začneme s jistým druhem redukce – u představy autonomních agentů. Předtím ale ještě o jedné zvláštnosti „našeho“ prostoru – kvůli ní máme na začátku obraz se zalévanými citroníky v Negevské poušti. Náš prostor se vyznačuje nestejnorodostí a filigránskou strukturou – kdepak nádivka. Ještě jeden pokus:

ŘEKNI MI, KDO JE TVŮJ SOUSED Představme si nějakou bohatě členěnou stavbu – třeba secesní Průmyslový palác v Praze plný krajek. Schválně vybíráme stavbu postavenou z tradičních materiálů. Představme si ho čistý a prázdný, bez lidí, holubů, potkanů a břízek v okapech. Rozdělme si prostor celého paláce na krychle o hraně 1 metru a všímejme si, co se do které krychle dostalo. V každé najdeme nejrůznější detaily železné konstrukce, zdiva a skla; každá bude jedinečná, jen krychle z prostředku haly budou jedna jako druhá, vyplněny jen vzduchem. Teď provedeme experiment – vezmeme dvě náhodné krychle z různých míst a vyměníme je. Nesmyslnost tohoto počínání nám vyvstane hned: v prázdnu haly se bude například ve výši 5m vznášet kus plechové 83

Prostor sjednávaný – hra střechy s částí podpůrné konstrukce, ocelový sloup bude naopak přerušen kusem vstupních dveří apod. Nemusíme ani postupovat tak radikálně – všude tam, kde je nějaká konstrukce, není možno krychli vyměnit s jejím sousedem, ba ani ji pootočit. Hrátky tohoto druhu si můžeme dovolit jen s podmnožinou krychlí z vnitřní dutiny haly a z přilehlých místností, podmnožinou obsahující pouze vzduch. Tam záměny a pootočení krychlí nijak nepoznáme, protože se neprojeví. (Opět zjednodušujeme: kubík vzduchu nasycený pachem z kuchyně, kde se právě smaží cibulka pod guláš, bychom v hlavní hale asi poznali.) Krychle jsou stejné ve všech místech svého objemu a jsou od jiných k nerozpoznání, lze je různě otáčet nebo navzájem vyměnit.

Obr. 8 Průmyslový palác ve „Fučíkárně“.

84

Prostor sjednávaný – hra Nyní zjemníme citlivost dělení paláce tisíckrát – rozporcujeme jej na krychličky o hraně 10 cm. Náš vyměňovací pokus může být teď úspěšnější, vedle „vzdušných“ se objeví homogenně vyplněné a tudíž zaměnitelné krychle z betonu a železa. Krychle o hraně 1 centimetru budou obsahovat i plasty, keramiku, vodu z potrubí. Jistě se shodneme, že zhruba na úrovni milimetru nebo desetiny milimetru můžeme naše porcování ukončit – všechny krychličky z jednoho druhu materiálu si budou víceméně podobné, jen dřevo možná bude trochu vzdorovat kvůli své vláknité stavbě. A také povrchy – nátěry, tepelné úpravy kovů, leštěné plochy, glazura. Vnitřek krychliček je však pouze stejnorodou výplní. Poučení z celého počínání? Jako by sám svět nahrával závěrům z předchozí kapitoly o tom, že zajímavé, jedinečné věci a struktury typu paláce jsou vlastně jen jakousi nadstavbou, že když se jim podíváme lépe pod kůži, dostaneme se k netečnému prostoru vyplněnému všudestejnou hmotní nádivkou. Tu pak můžeme bez problémů zkoumat: co platí o jedné krychličce železa, platí o všech ostatních. Jen ten palác tam už jaksi – není. A teď zkusme porcovat lidské tělo. Hrany našich krychliček mohou mít rozměry řádově nanometrů, a přesto se všudestejnosti dobereme asi jen v tak nezajímavých oblastech, jako je obsah močového měchýře. Každá krychlička bude obsahovat jedinečnou strukturu definovanou stovkami nejrůznějších parametrů a jejich záměny se snadno poznají. Prostor živého těla jako by byl strukturován až na úroveň molekul, buňky i mezibuněčná hmota v těle nejsou inertním a monotónním materiálem mramoru, ze kterého je vysochán Michelangelův David. K podobné strukturovanosti až na úroveň molekul se u výrobků dostáváme až v poslední době – čipy a nanotechnologie nám ukazují, že prostor nemusí být vyplněn monotónně na žádné z úrovní popisu. Jestliže si toho povšimneme, zjišťujeme, že takto jedinečně je postaveno kdeco. Na úrovni decimetrů Veletržní palác nebo citrusová plantáž v poušti, na úrovni molekul třeba čipy počítačů. Horniny, oceánská voda s turbulencemi a gradienty všeho možného, ba snad ani tma v tunelu nemají homogenní stavbu v celém objemu. Oklikou se vrátíme k tomu paláci a... A když jsme si řekli, že všudestejnost neplatí na žádné popisové škále prostorové, přidáme i sdělení, že totéž platí pro čas – ale o tom později. 85

Prostor sjednávaný – hra

AUTONOMNÍ AGENT Pojem byl poprvé zaveden v robotice a týká se systémů nadaných schopností vyhodnocovat parametry prostředí a podle toho upravovat (v jistých mezích) své chování. Biolog, matematik a informatik Stuart Kauffman pojem rozšířil pro potřeby popisu živého. Můžeme se, pravda, ptát, proč neříká jednoduše „organismy“ nebo „živé bytosti“. Prozatím je to jedno, Kauffman však věří, že v blízké budoucnosti se nám podaří autonomní agenty vyrobit anebo že je nalezneme ve vesmíru – díky emočně „prázdnému“ názvu pak odpadnou vzrušené spory o to, jestli je takový agent živý nebo ne. V současné době však množina jeho autonomních agentů zahrnuje pouze živé bytosti, které jsou produktem pozemské evoluce života. Autonomní agent je bytost tělesná a nelze jej převést na posloupnost virtuálních značek. Pro podrobnosti odkazujeme čtenáře na český překlad jeho poslední knihy Čtvrtý zákon (Kauffman, 2004), zde uvedeme jen to nejpodstatnější. 1. Nejprve nutné podmínky: Autonomní agent je entita schopná (a) rozmnožování – tj. produkce sobě podobných entit – a zároveň (b) schopná aspoň jednoho pracovního cyklu. První podmínka nás nijak nepřekvapí – agent je bytost tohoto světa, kazí se a umírá a spontánně vzniknout nemůže, takže se o pokračování svého rodu musí postarat tak, že produkuje potomky. Druhá podmínka vás možná překvapí: jaké pracovní cykly? Vtip je v tom, že autonomní agent je entita vzdálená od termodynamické rovnováhy a aby v tomto stavu mohla setrvat (pád do rovnovážného stavu by se rovnal smrti), musí se napojit na vnější zdroj energie. Energie protéká agentem a je do okolí vyzařována v „degradované“ formě, například ve formě tepla. Aby z toho měl agent užitek, musí být tok energie nějak usměrněn do kanálů, které umožňují její snadné zpracování a využití – například k výstavbě tělních komponent, k pohybu atd. Usměrnění lze dosáhnout různými způsoby – podobnými usměrňovači jsou například tzv. disipativní systémy jako tornáda, vodotrysky nebo plamen. Stroje mají navíc tu výhodnou vlastnost, že pracují v cyklu – celé zařízení se po určité době vrátí do výchozího stavu, připraveno na nový takt práce. Stroj je tedy jaksi předvídatelnější než tornádo nebo plamen, proces proměny energie je mnohem ukázněnější a spolehlivější, a proto je i její využití snadnější. A teď přijde pointa: pracovní cyklus předpokládá přítomnost 86

Prostor sjednávaný – hra stroje, avšak stroje nevznikají samy od sebe jako víry nebo plameny. Stroj je třeba vyrobit, a to znamená vědět, jak jej vyrobit, a také být schopen práce, která je k tomu nutná. Jinými slovy – mít už k dispozici jiný stroj, který tu práci koná: stroj má svého tvůrce. 2. Autonomní agent koná ve svém vlastním zájmu. Projevuje se to tak, že ve svém okolí vyhledává využitelné zdroje energie a konstruuje stroje k jejímu zpracování. Ani jeden z těchto úkolů není vůbec triviální: parametrů prostředí, které je možno snímat, je prakticky nekonečný počet a jen některé mohou sloužit k identifikaci zdroje využitelné energie. Protože agent už je potomkem jiného agenta, uplatňuje se zde zkušenost předchozí linie agentů, zhmotněná v jistých druzích strojů a čidel, která jsou k dispozici, a v postupech, jak a za jakých okolností je používat. Směry, kterými se ubírá evoluce agenta, jsou tedy už jistým způsobem dány. Autonomní agent „krtek“ nebude uvažovat o možnosti lepší detekce a lovu třeba much nebo vodoměrek, zato bude s velkou vážností přistupovat k úkolu přivést ke stále větší dokonalosti způsoby, jak se napojit na zdroje energie dostupné a využitelné pod drnem. Tento bod vlastně není, s výjimkou zvláštní mluvy ve vědě obvykle neznámé („konat ve vlastním zájmu“), nijak zvlášť pozoruhodný. Zajímavější je další bod: 3. Autonomní agenti nejrůznějších druhů se vyskytují v prostoru, kterému Kauffman říká biosféra. V tomto prostoru každý z nich provádí akce vyjmenované v předchozích bodech, a nutně tam proto dochází k ustavování soutěže o stejné zdroje, což vede k vyhledávání zdrojů mírně odlišných, vznikají různé koalice agentů atd. – jedním slovem prostor biosféry je neustále sjednáván činností a součinností autonomních agentů. Ani toto není nic převratného pro toho, kdo zná ekologii – takto pracuje „neviditelná ruka“, která na základě sobeckého působení všech členů společenstva hněte nové niky a celou dynamiku společenstva. Přesto je zde jeden zásadní rozdíl: povšimněte si, že jsme zatím ani jednou nemluvili o genech, DNA apod. Rozhodující silou pohánějící evoluci autonomních agentů a biosféry jsou agenti sami. Jak je strukturována jejich paměť, zkušenost atd., jak jsou organizovány procesy na molekulární úrovni, je věcí podružnou. Motiv sjednávání je posílen konstatováním, že ekonosféra je pouze dalším stadiem evoluce biosféry, v zásadě izomorfním. V podrobnostech odkazujeme na Kauffmanovu knihu. I tak možná čtenář ještě netuší, proč celé toto líčení. Nuže: 87

Prostor sjednávaný – hra 4. Biosféra (a její prodloužení ekonosféra) se v čase neustále posouvá z aktuálna do nejbližšího příštího. Nejbližší příští je stav, do něhož se lze dostat z aktuálna v jediném kroku („časovém okamžiku“ či jak si to nazveme). Aktuálno je jakousi superpozicí všech možných nejbližších příštích, ze kterých se – jako nové aktuálno – nakonec realizuje jediná. A teď se konečně dostáváme k našemu tématu. Z principu nelze vypočítat, kudy se biosféra bude ubírat, protože k tomu nestačí znalost počátečních a okrajových podmínek systému. Počáteční podmínky jaksi nejsou známy z principu – biosféra je tu už dlouho. Okrajové by se zjišťovaly jen pracně, ale řekněme, že by to nějak šlo. I kdybychom však tyto údaje z aktuálna znali, nejsou nám nic platné. To proto, že biosféra přechodem do nejbližšího příštího mění samotný prostor, jeho dimenzionalitu (počet rozměrů), určující parametry, konfiguraci, vzniká v ní cosi nové. Pro prostor, který nejen neustále mění parametry v jednotlivých rozměrech, ale dokonce počet svých vlastních rozměrů (kvalit), lze jen stěží definovat pravidlo, podle něhož se bude vyvíjet – biosféra si při přechodu do nejbližšího příštího doslova dělá co chce. Těžko ji převést na model a ten pak na formální zápis jako v případě eukleidovsko-newtonovského světa. V této chvíli Kauffman konstatuje: lokálně autonomní agenti a biosféry konstruují prostory, které ve vesmíru nikdy ještě nebyly a jejichž samu možnost nebylo možné předem vypočítat. Biosféry tak mají svou jedinečnou historii a protože biosféra je součástí vesmíru, má jedinečnou historii i sám vesmír. Přibližme si to na naší šarádě s pány Šneblíkem, Pokorným a trezorem. Fyzik by dokázal deformace, ke kterým v časoprostoru došlo, vypočítat. Zná počáteční a okrajové podmínky a také pravidla, kterými se časoprostor řídí (jakkoli jsou z našeho hlediska divná), a dokázal by tak říci předem, jak se budou vůči sobě chovat ty dvoje hodiny, co uvidí Pokorný, když nakoukne dovnitř, z jaké scenérie se oběma pánům při pohledu z okna bude dělat špatně a plno dalších věcí. Kdyby se scénka dala realizovat, ověřili bychom si pouze, co už fyzik věděl, a kdybychom ji opakovali, zjistili bychom totéž. U biosfér už to není možné: výsledky jejich počínání nelze vypočítat a opakování pokusu vůbec nemusí vést ke stejným výsledkům. Možná je i celý zbytek vesmíru zaměstnán vyhmatáváním, konstituováním svého nejbližšího příštího, ale v podstatě k tomu stačí skutečnost, že se v něm vyskytuje jediná biosféra. Kauffman pak 88

Prostor sjednávaný – hra konstatuje: autonomní agenti i biosféry jsou ve vesmíru dobře definovanými entitami, přesto zatím neexistuje fyzikální popis, který by počítal s jejich existencí a s tím, že ve vesmíru se lokálně mohou konstituovat takové místní podmínky chování, že je nelze předem definovat souborem výpočetních pravidel, počátečních a konečných podmínek. Kauffmana více zajímá, jak by taková nová „vitalistická“ fyzika, která by vlastně byla teoretickou biologií, měla vypadat. My však tímto směrem nepůjdeme. Dáme se směrem, který Kauffman naznačuje, avšak příliš nerozvíjí. Jde o to, že autonomní agenti ke svému počínání potřebují ještě něco: schopnost sémiose, znalosti a rozpoznávání symbolů. Symboly poukazují na něco jiného, než jsou ony samy – jsou příkazem, nařízením, zdrojem poznání, dovedou k potravě atd. ne proto, že mají energetický potenciál, kterým nutí k činnosti, ale vedou k následkům proto, že jim autonomní agent (už necháme té šarády a budeme opět říkat „živá bytost“) nějak rozumí. U dopravní značky není důležité, z čeho je, ale to, že něco označuje – například křižovatku s hlavní silnicí. Dopravní značka sama není křižovatkou, to dá rozum. Byl by však omyl, kdybychom sémiosi ztotožňovali s obyčejným dekódováním, jde tu o víc. A ještě něco: symbol si na rozdíl od bezčasových kódů nese svou historii. Jako Lotmanův Hamlet, jako kříž či rudá pěticípá hvězda – na symboly se nabaluje svět.

SÉMIOSE Můžete namítnout: Tímto slovem pojmenováváte jen to, co dávno zná každý biolog! Biologické signály jsou přece znaky tohoto druhu. Ani feromon samičky není samičkou – taky to dá rozum –, a přece sameček rozpozná znak, který stojí místo samičky, rozpozná jej na pozadí tisíců jiných látek, které pro něj žádný význam nenesou, a nechá se jím dovést až k cíli. Hormony v těle fungují jako znaky – znamení jistých situací. Játra, srdce ani svěrače nemohou vidět nebezpečí venku, díky adrenalinu v krvi se však adekvátně připraví na stresovou reakci. Nervové přenašeče, trojice nukleotidů „kódujících“ aminokyselinu, druzí poslové v buňce, morfogeny, svatební šat čolka nebo zpěv slavičího samečka – to všechno vám biolog vyjmenuje jako dobře známé příklady situací, kdy něco stojí místo něčeho jiného a musí být 89

Prostor sjednávaný – hra takto rozpoznáno. Všechno bezpečně a dobře a v rámci klasické biologie. J. Monod dokonce tento vztah pojmenoval – nazval jej gratuita, aby zdůraznil, že daný proces není hnán nějakými „zákony přírody“, jako když se například vodík a kyslík za jistých podmínek sloučí na vodu. Gratuita není vztahem vynuceným energeticky (je jaksi zadarmo – gratis, proto gratuita), ale ustaveným historicky. Historicky se pro propojení jistých procesů začal používat adrenalin nebo určitý trylek, zbarvení či trojice nukleotidů – klidně se mohlo použít něco jiného, ale jakmile se jednou zavedlo právě toto, nemůže už tam stát cokoli. Vznikl kód – pravidlo převodu jedné soustavy věcí na jinou. A zde je jádro pudla. Diskuse je o kódech, o zavedených a dodržovaných pravidlech transformace z jednoho systému znaků do druhých. Když – tak: • když v latinské abecedě „O“, v morseovce „- - -“; • když je v genetickém kódu „UUU“, zařaď aminokyselinu „F“; • když slavičí tlukot, v hypofýze samičky se začne tvořit luteinizační hormon, a v důsledku toho v jejím vaječníku začnou dozrávat vajíčka; • když roztoužené krákání, tak u slavice nic, zato luteinizační hormon v hypofýze vrány a vajíčka v jejím vaječníku. Ano, existují podobné kódy, pravidla transformací, a ta pravidla jsou dokonce konečná a vyjmenovatelná – jako tabulka genetického kódu, jako abeceda versus morseovka atd. Pravidla jsou historicky dána (slavík mohl klidně zpívat jinak, UUU mohlo znamenat jinou aminokyselinu), ale když už jsou dána, tabulka kódů platí jako celek a nelze měnit její položky. Kód, jakmile vznikl, už nemá evoluci, a změny lze obvykle dosáhnout jen změnou celého systému kódů. Šestiúhelníková dopravní značka s nápisem STOP by sice mohla kódovat cokoli – například „vyhrazené parkoviště“ –, ale nelze si představit, že by se od současného významu pomalu malými krůčky přesouvala k významu novému. Ke změně by mohlo dojít pouze zásahem zvenčí – v tomto případě výnosem ministerstva dopravy, jež by nově stanovilo čtení značek. Proto je většina kódových systémů v čase „zmrzlá“ a nemá téměř žádnou evoluci. Výhodou kódového systému je naopak to, že nepotřebuje žádnou sémiosi – dekódování můžeme svěřit stroji vybavenému příslušným čidlem k rozpoznávání a algoritmem. O sémiosi však budeme mluvit v případech jiných, kdy významy je nutno extrahovat, rozpoznat jinak, kdy na to nebude stačit stroj 90

Prostor sjednávaný – hra a potřebujeme živého tvora. Sémiose totiž probíhá v přirozeném jazyku a významy vyvstávají vždy znovu a pro každého jinak, neboť vyvstávají na pozadí dosavadní historie, zkušenosti, paměti toho, kdo sémiosi provádí. Sémiose neprobíhá na kódech, ale na textech. Jazyk není kódem, který by přiřazoval jednoznačná jména věcem. U. Eco (2004, 237) takto převypravuje mýtus o tom, jak Adam pojmenovával věci kolem sebe: Podle mé revidované verze mýtu Adam nepohlížel na tygry jako na pouhé individuální exempláře určitého přirozeného druhu. Viděl nějaká zvířata obdařená jistými morfologickými vlastnostmi, jež byla v interakci s ostatními zvířaty a se svým přirozeným prostředím. Poté konstatoval, že subjekt x, obvykle jednající proti jiným subjektům, aby dosáhl svých cílů, byl pouze součástí příběhu p – přičemž tento příběh byl neoddělitelný od subjektu a subjekt byl nepostradatelnou součástí příběhu. Pouze v této fázi znalosti světa mohl být subjekt x v činnosti pojmenován tygr.

JAPONEC VE VIHORLATU Opět malá šaráda na ilustraci (jeden z autorů si za předlohu vybral vlastní zážitek z cesty na Slovensko v roce 2002). Vžijte se do situace japonského studenta, který se připravuje na diplomatickou dráhu a má za úkol naučit se slovensky. Nikdy nebyl v Evropě, evropské reálie zná asi tak, jako my ty japonské, žádný další evropský jazyk neovládá – ani anglicky se nedomluví. Po 6 semestrech pilného studia cestuje jednoho dne v březnu do Tater, aby se pár měsíců zdokonaloval v jazyce. Ráno (pro něj vlastně večer) přiletí z Tokia do Prahy a aby trochu rozhýbal polámané tělo, celý den chodí po městě a obdivuje památky. Rozumí jen málo, řeč i nápisy jsou jaksi povědomé, ale jde to těžko. Inu čeština je přece jen jiný jazyk, na Slovensku budu jako doma, říká si. Celý utrmácený si večer dá nějaké to pivo a sedne na mezinárodní rychlík Vihorlat. V 1. třídě spacího vozu je čisto, jenom na dveřích je – každý pozná, že dodatečně – přidělaná mohutná závora. Po delší konverzaci se stewardem (snad se tomu pánovi dá tak říkat) porozumí, že se má zamykat, protože vlakem se někdy ploužívají zloději. V kupé je hrozná zima, páčkou regulace nelze hnout. Steward opět ochotně poskytne informaci, že tyto „dederonské“ vagóny netopily, ani když byly před 30 lety nové, a páčka by nebyla nic platná, ani kdyby se s ní hýbat dalo. Nabídne grog. 91

Prostor sjednávaný – hra Pivo a grog dělají své, náš cestující každou chvíli opatrně odemkne, rozhlédne se chodbičkou, jestli tam nečíhá lump, a běží na její konec (kupé si zvenku zamknout nemůže, a tak nechává své věci napospas), aby se odtud vrcholně zhnusen rychle vrátil a opět zamknul. Když už konečně usne, vzbudí ho ve dvě hodiny silné bušení na dveře a nesrozumitelný řev. Zloději? Po chvíli přece jen otevře a z úlevou zjistí, že je to jenom pasová kontrola. Protože vypadá jako vietnamský překupník, šacují ho něco déle. Vše se opakuje celkem čtyřikrát (dvakrát pasovka a dvakrát celníci – dá rozum, že nepůjdou jako jedna skupina!).1 Prokřehlý a utrmácený se v šest vzbudí v Liptovském Mikuláši. Strasti jsou zapomenuty při pohledu na zasněžené Tatry, růžové ve vycházejícím slunci. Pohled klouže od vrcholků dolů a zastaví se na billboardu. Konečně autentický slovenský nápis! Hlásá: BUĎ

SI

EASY

ALEBO

BUDEŠ

EUROTEL

Hm! Hned dvě slova, která neznám: „easy“ (čti EASI – slovenský pravopis je přece fonetický!) a „eurotel“. Listuje ve slovníku, nenachází. Rychle si slogan opíše a má co dělat až do Popradu. • „Buď“ je rozkazovací způsob od slovesa být, je to také podmiňovací spojka ve vazbě „buď – alebo“. Takže jde o podmínkovou větu? • No jo, ale „si“ má dva významy: může vystupovat jako tvar slovesa „být“ (české „jsi“) anebo jako zájmeno (české „si“). Takže by se to dalo interpretovat i jako rozkaz „Buď si!“. Anebo jde o zkratku nějaké organizace (SI)? • Takže co? Buď jsi [cosi], anebo jsi (budeš?) [cosi jiného]. Jako když komentujeme, že se dítě jen tak bez ducha válí: „Buď jsi lenoch, anebo budeš nemocný.“ Zkrátka když nepatříš do kategorie „easy“, musíš nutně být „eurotel“, ať to znamená cokoli. Buď jsi [cosi], anebo (se ti přihodí to, že) budeš [cosi jiného]. Na způsob „Jen si buď zrádcem, ale pak se nediv, že budeš viselcem.“ Tedy jestliže nejsi „easy“, pak nutně jednoho dne shledáš, že je z tebe „eurotel“. 1)

To bylo před vstupem do EU, teď už chodí jen jednou.

92

Prostor sjednávaný – hra Buď SI [cosi] anebo budeš [cosi jiného]. Tedy jako „Staň se příslušníkem SI, protože jinak se budeš záhy vyskytovat ve formě haše.“ Může vymýšlet co chce, pravdy se nedopátrá – v každé zemi jsou reklamní slogany a novinové titulky pro cizince oříškem nejtěžším. Chválabohu, už vystupuje v Popradě (a marně na stanici lomcuje skleněnými dveřmi, kde je jasně napsáno „ŤAHAŤ“). Opustíme Japonce a představíme si v jeho situaci Čecha: • Ten, i pokud je neznalý angličtiny, zná alespoň význam slova Eurotel, a tak pochopí, že jde o nabídku nějakého produktu této firmy. Tedy že Eurotel je podpis a za slovo „budeš“ vlastně patří tečka. (Tečka na billboardu není, ale je to rozlišeno písmem.) Slovo „alebo“ mu problém nedělá, ani slovo „budeš“ (nemusí ani vědět, že výslovnost je BUDĚŠ). Pokud nezná slovenský pravopis a neví o dvojím významu „si“, stále ještě může větu pokládat za rozkaz (české „buď si!“). Jen jaksi neví čím že si to má být, slovo „easy“ (vyslov EASI) zařadí mezi těch pár podstatných jmen, která jsou ve slovenštině jinak než v češtině (například „somár“, „ťava“ nebo „vankúš“). Jistě si však ani v tom případě nebude myslet, že Eurotel říká zákazníkům něco na způsob „Buď jsi osel anebo budeš.“ Taky ho nenapadne, že by mohlo jít o nábor do nějaké organizace. • Když anglicky umí, tak už mu dojde, že jde o slovní hříčku: „To be easy“ (vyslov ÍZI) znamená „být v pohodě“, a tak vlastně sdělení znamená „Buď jsi v pohodě anebo budeš.“ Proč to ale ten Eurotel říká? • Jen ten, kdo zná slovenské reálie začátku 3. tisíciletí (ano, ani Slovák, který se navrací domů po delší době, tomu nebude rozumět!), ví, že EASY je na Slovensku značka karty do mobilních telefonů, tedy totéž, co v Čechách GO karty. Teprve teď porozumí sdělení, kterému bez problémů rozumí každý slovenský puberťák: „Buď už teď telefonuješ s kartou EASY, anebo si ji záhy koupíš.“ Vo co go, je to jasný jak facka! (Na okraj prohlašujeme, že tuto knihu nesponzorovala žádná telefonická firma – ale docela by mohla!) Vidíte, kolik času jsme věnovali rozboru jediného sloganu,2 napsaného sice ve slovenské makarónštině, ale jinak přece v jazyce velmi 2)

Podobnou analýzu najde čtenář v knize Eco 1995. Tam jde o sémantický rozbor obyčejného komiksu.

93

Prostor sjednávaný – hra podobném. (Jak nás štvou ty dvojjazyčné nápisy, že? Mléko/ Mlieko. Skvrny/ Fľaky. Jogurt/ Jogurt.) A to byl jen pouhý slogan, což teprve dlouhé texty? Co texty z dávnějších dob – nemusí být ani v zaniklých jazycích? Co všechny ty doprovodné znaky – velikost písma a jeho umístění, ilustrace, výslovnost, odmlky, intonace, metafory, ironie, „řeč těla“, celková situace osobní, dobová atd.? K tomu všemu je nutná kulturní průprava, jeden musí rozumět obrovskému množství kontextů, aby správně interpretoval význam sdělení. Anebo aby objevoval významy nové! Zkoumáním procesu sémiose ve větách a textech se zabývá – jak jinak – sémiotika. Extrakcí významu větších textových celků (ale i výtvarných děl apod.) pak se obírá hermeneutika; ne vždy však je dělení jasné a často se mohou tato slova zaměňovat – záleží například na příslušné vědecké škole. Je schopnost sémiose pouze schopností nás lidí? Aby paralela mezi kulturním světem a životem vynikla, ať nás teď chvíli provádí ruský lingvista, kulturolog a sémiotik Jurij Lotman, zakladatel proslulé Tartuské sémiotické školy.

SÉMIOSFÉRA První přiblížení nás zklame. Podle Lotmana lingvisté a dokonce sémiotici, aby se někam dobrali, často pracují podobně jako molekulární biologové, redukují: cokoli, co přímo nesouvisí s kódem jazyka, se při analýze textů odstraní. Předpokládá se uživatel, který se zajímá jen o relevantní sdělení a ostatní vlastnosti textu ignoruje. Text hraje jen funkci jakéhosi nosiče, jehož smyslem je předávání kódovaných zpráv. Předpokládá se, že smysl textu – před-textové sdělení – zůstává neměnný vzhledem k transformacím samotného textu – tedy volbě slov, metaforám, gestům, kulturnímu pozadí atd., jak jsme si řekli výše. Na tomto předpokladu jsou pak postaveny úvahy nad vztahem smyslu a textu: smyslu textu by měl rozumět každý, kdo mluví daným jazykem. Adekvátní předání sdělení by mělo být jediným cílem sémiotického procesu. Až se člověk ptá, proč mluvit o sémiosi, když jde o dekódování podle nějaké tabulky kódů – slovníku. Náš Japonec by nemusel mluvit slovensky vůbec, stačila by mu znalost gramatiky a slovník (dobrý, aby tam bylo i „easy“ a „eurotel“).3 Lotman však vysvětluje dál: 94

Prostor sjednávaný – hra Když tento rozvrh přijmeme, vynoří se okamžitě řada paradoxů. Nejvíc do očí bije skutečnost, že všechny přirozené jazykové struktury jsou na plnění právě tohoto dekódovacího úkolu vybaveny velmi špatně. V první řadě by se pro bezproblémové předání sdělení musela předpokládat identita kódů odesilatele i adresáta zprávy, tj. obě bytosti by musely být totožné, něco na způsob dvou stejných telegrafních přístrojů nebo nových počítačů, do kterých nahrajeme stejný systém. K totožnosti kódů zdaleka nestačí pouze to, že odesilatel i adresát mluví stejným přirozeným jazykem – naopak právě tato skutečnost jejich totožnosti nejvíc brání. Z toho vyplývá, že totožnost kódů lze zajistit jen ve velmi speciálních případech, a to když přirozený jazyk přestane být přirozeným: Je zřejmé, že máme-li plně zaručit shodnost předané a obdržené zprávy, potřebujeme umělý (zjednodušený) jazyk a také uměle zjednodušené účastníky komunikace, s drasticky omezenou kapacitou paměti a s osobností zbavenou kulturního nánosu. Takto sestrojený mechanismus však může sloužit jen úzce vymezenému okruhu sémiotických potřeb: bude mu naprosto cizí univerzalismus, tak charakteristický pro jazyky přirozené. (Lotman, 1996, 14)

Takovými umělými jazyky, sloužícími úzkému okruhu potřeb, jsou jazyky vyhlášek, odborná terminologie, povely, signály. Umělé jazyky tedy modelují nikoli jazyk jako takový, ale pouze jednu z jeho funkcí: schopnost předat zprávu.4 V zájmu zvládnutí této funkce se z něho odstraní schopnost sloužit dalším funkcím, které jsou za přirozených podmínek přítomny, a po jisté době se i zapomene, že vůbec existovaly. Podobné snahy o převedení jazyka do jakési algebry vedou nakonec k tomu, že se studuje pouze jazyk textu, bez ohledu na to, jaké sdělení text nese. Z oněch odsunutých funkcí jazyka je nejdůležitější funkce tvůrčí – text není jenom přenašečem hotových zpráv, ale také generuje zprávy nové. V tomto smyslu nejen porozumění, ale také neporozumění je důležitým a užitečným prostředkem komunikace: absolutně chápající 3)

Na tuto úroveň obvykle degenerují písemné zkoušky, zejména z biologie. Aby byl zaškrtávací test jednoznačně zodpověditelný, smí se ptát jen na nudné samozřejmosti a banality. 4) O přirozených a umělých jazycích též například Eco, 2001 a Hofstadter, 1979.

95

Prostor sjednávaný – hra partner v dialogu by byl prostě mechanickou kopií mne samého. Novými zprávami tedy nejsou ani jednoznačné převody (charakterizované tím, že překlad do jiného jazyka a zpět rekonstruuje beze zbytku původní text), ani matematická řešení. Umělé jazyky jsou jen speciálním případem, nacházejícím se na jednom konci pomyslného kontinua; na jeho opačném konci jsou jazyky se zdůrazněnou tvůrčí složkou, například poezie. Zde „překladatel“ – příjemce zprávy – musí nutně vybírat jednu z možných interpretací. Příjem zprávy či dokonce její překlad se stává tvůrčím aktem. Zvláštní pozornost si zasluhuje situace, kdy kódy nejsou vzájemně převoditelné vůbec: Lotman jako příklad uvádí obraz – třeba výjev z evangelia, který nelze převést na text evangelia; z textu samozřejmě nijak nevyplyne právě tento obraz. Z hlediska sémiotického je důležitá právě skutečnost, že v procesu extrakce smyslu z textu se rodí smysl nový.5 Jazyk předchází sdělením, která jsou v něm vyslovena, a je jejich nedílnou součástí. Lotman na tomto místě upozorňuje na novátorské počiny v umění. Setkávají se s bouřlivou odezvou nebo rozpaky právě proto, že navzdory sdílené kulturní tradici, na kterou každý podobný počin navazuje, auditorium jazyk daného sdělení nezná. Časem se interpretace ustálí, a nakonec může celý počin opět skončit v jakémsi druhu strojového jazyka: zmrzne ve zvyku a rozumí mu už úplně každý. Informace tudíž může kolovat v rámci předem daného kódu, aniž by se jazyk kvůli tomu stal strojovým. Co je důležité pro naše úvahy: v přirozeném jazyce musíme rezignovat na objektivní kvantifikaci informace – to je možné jen u zpráv přenášených v digitálním kódu. Díky této vlastnosti přirozeného jazyka je vždy na adresátovi, jak se rozhodne zprávu přijmout – jako kód, anebo jako sdělení! A tak i v rámci striktně esoterických skupin (náboženských, kulturních, vědeckých), které už dlouho pracují pouze se zavedenými kódy, se s novou interpretací zkamenělých pravd vždy může vynořit něco nového. Vhodným příkladem je geometrie, jak jsme viděli výše: po 2 tisíce let se přijímala Eukleidova interpretace pojmů jako bod, úsečka, přímka, trojúhelník – až přišla neeukleidovská geometrie, založená na zcela nové interpretaci těchto pojmů. Jiným příkladem mohou být různé, často navzájem znepřátelené frakce, které 5)

Tento moment viz též např. Ricoeur, 1997.

96

Prostor sjednávaný – hra jinak drží v hluboké úctě jistý tezaurus posvátných textů – vzpomeňme si na různé denominace křesťanů, muslimů nebo komunistů. Obzvlášť zajímavé jsou případy, kdy se zavedený způsob čtení vymaní z úzkého sevření kultury, ve které vznikl – například tak, že je přeložen do jiného jazyka –, a začne obíhat v kontextech širších. Právě díky tomu, že živý jazyk nikdy nevylučuje možnost nové interpretace i velmi kanonických kódů (zvyk), nemusí vůbec docházet k tomu, že by se časem začala informace z textu vytrácet. Naopak tam, kde je text v kultuře aktivní, na sebe neustále nabaluje informaci novou. Lotman tuto skutečnost ilustruje hamletovským podobenstvím, které jsme uvedli už výše. Vzpomeňme také, jaký dějinný dopad mělo šíření židovské víry do nežidovských komunit. Je snad křesťanství „zkomolením“ této víry? Evoluce kultury... Ale není evoluce života v tomto smyslu totéž? Nedostávají se také zde prastaré genetické, ale i jiné „texty“ neustále do nových souvislostí a nestávají se tak zdrojem nových významů, nových návodů, jak se zmocňovat světa a jak jej přetvářet (v kauffmanovském smyslu)? Lotman také vyčítá sémiotice, že se přednostně věnuje komunikaci mezi subjekty (komunikace já – on) a málo pozornosti věnuje otázce, jak může vznikat něco nového v mysli subjektu jediného (komunikace já – já, tedy vymýšlení si). Uvádí příklady, jak myslící subjekt vnáší nové a nové roviny kódu, ať už vnitřně generované, anebo vyvolané prostředím (např. rytmy). Příklady jsou vesměs literární, a nás zde analýza textů starších ruských autorů pochopitelně nemůže zajímat. Není však důležité, kam své sdělení směřoval on sám, ale co z něho vytěžíme my. Zkusme například „vytěžit“ následující citát, který přechází od individua na celou kulturu: Zákonitosti stavby uměleckého textu6 jsou do značného stupně i zákonitostmi struktury kultury jako celku. Souvisí to se skutečností, že i samotná kultura může být nahlížena jako suma sdělení, která kolují mezi různými adresáty. Z tohoto pohledu je kultura jako celek obrovským příkladem autokomunikace. (41)

Kultura je jakousi kolektivní osobností s kolektivní pamětí, vědomím a historií. Jsme vlastně jen jednou z forem kauffmanovské biosféry. 6)

Místo „uměleckého textu“ bychom mohli zobecnit „textu v přirozeném jazyce“.

97

Prostor sjednávaný – hra Lotman, který o Kaffmanovi nic nevěděl, to cítí také a zavádí pojem sémiosféra. Pro obě varianty „sféry“, Lotmanovu i Kauffmanovu, platí, že systém je integrován přes všechny úrovně organizace! Důležitost tohoto konstatování vynikne, srovnáme-li je s jinými představami o tom, jak fungují složité systémy. Atomistický systém, jak jsme viděli, má ambice vysvětlit vše z hlediska jediné základní úrovně. Označovat ostatní úrovně jako „vyšší“, což se zhusta dělává, je z tohoto hlediska velmi troufalým eufemismem vzhledem k tomu, že tyto úrovně vlastně jen otrocky odrážejí podstatu elementů z úrovně základní, jak jim to ukládá zákon. Pokud spolu jednotlivé úrovně organizace systému vůbec „komunikují“, tak pouze jednosměrně, tudíž dění na úrovni „nižší“ určuje dění na úrovni „vyšší“. Ilya Prigogine tuto hodnostní hierarchii u disipativních struktur ruší a ukazuje, že z jednotlivých domén popisu (makroskopická, mikroskopická atd.) je každá svébytná (Prigogine a Stengersová, 2001). Jedna v druhou jsou pak převoditelné pouze za cenu toho, že se po změně popisného jazyka něco nového objeví a něco zase ztrácí. To však je problém nás – pozorovatelů: domény jako by si vystačily samy. Atmosférický vír na Jupiteru i tornádo na Zemi jsou struktury z téže domény – a existují nezávisle na tom, že složením atmosféry se obě planety liší. Jazyk popisu tornáda je společný, jazyky pro popis atmosféry se liší. Lotmanova sémiosféra či Kauffmanova biosféra a také biosféra reálná jako by vlastně ani na domény členěny nebyly. Ano, rozpoznáme elementy – atomy, molekuly, slova, věty – ale ty jsou navzájem propojeny nejen v rámci téže domény, ale také s doménami jinými; navíc je komunikace mezi doménami oboustranná. Jinými slovy, domény jsou pozorovatelem či uživatelem uměle vykrojeny z celku podle jistého kritéria (velikost, trvání v čase apod.). Uchopit podobné propletence přes různé úrovně („entangled hierarchies“) je patrně v myšlenkovém a pojmovém rámci naší kultury velmi nesnadné. Už proto jsou kauffmanovské a lotmanovské sféry tak zajímavé a důležité.7 Sledujme teď Lotmanovo líčení, co nalezneme, když se přece pokusíme o jakési členění. Vydělme si spolu s Lotmanem „základní element“ – symbol. Ukáže se hned, říká Lotman, že 7) O integraci napříč všemi fyzikálními organizačními škálami se pokouší také M.-W. Ho (1993).

98

Prostor sjednávaný – hra (a) symbol sice vskutku patří k nejtrvanlivějším elementům kulturního kontinua, ale nikoli v nečasovém smyslu, v jakém jím jsou všechny „atomy“ ze základní úrovně různých modelů přírodovědných (tedy molekuly, geny, buňky); (b) symbol nikdy není synchronní – paměť symbolu je vždy starší než paměť jeho nesymbolického kontextu; symbol existuje už před daným textem, uživatel ho získává z hlubin paměti své kultury; (c) smyslový potenciál symbolů je vždy širší než jejich konkrétní realizace; (d) pomocí symbolů se texty a syžety přenášejí mezi různými vrstvami kultury a zabraňují tak jejímu rozpadu na izolované vrstvy. Lotman tak přirovnává funkci symbolů v kultuře k funkci genetické paměti jedince. Toto konstatování přímo vybízí, abychom se na chvíli přenesli do biologie a připomněli si zajímavou transformaci pojmu gen v minulém století – od mendelistických „atomů dědičnosti“ ke kódům a od nich k textům. (aa) Geny patří k nejtrvalejším elementům kontinua, jímž může být rozuměn jedinec, druh, biosféra; (bb) geny nejsou synchronní: uživatel – živá bytost – je získává z paměti své kultury. Pod kulturou zde můžeme rozumět druh, genealogickou linii, na jejímž konci stojící jedinec dostává do vínku jak geny, tak návod k jejich užití; (cc) potenciál jejich působnosti nelze lokalizovat na konkrétní realizaci. Většina genů – tak jako symboly v jazyku – se angažuje v nejrůznějších syžetech a dosah jejich působnosti v konkrétní situaci nelze přesně vymezit; (dd) díky genům se různé syžety přenášejí mezi různými vrstvami (doménami). K objasnění posledního bodu uvedeme tři příklady. 1) V ontogenezi jsou celé komplexy genů opakovaně aktivovány v naprosto rozdílných kontextech: jejich produkty mohou například v rané embryogenezi účinkovat při ustavení tělních os, později tentýž komplex genů asistuje při rozvržení základů končetiny či vnitřních orgánů, až nakonec jej nacházíme u rozvrhování projevů tak okrajových, jako je struktura ptačího pera nebo ornament motýlího křídla. 99

Prostor sjednávaný – hra 2) Tytéž komplexy univerzálních genů-symbolů fungují u širokého spektra druhů – kultur, avšak jejich účinek je dán modulací „kulturním“ prostředím, ve kterém se nacházejí. Přední končetina člověka, koně a ptáka byla indukována – vyvolána v život – vždy stejnou skupinou genů-symbolů. 3) Komplexy genů mohou být přenášeny „horizontálně“ (mezi žijícími jedinci – opakem je vertikání přenos z rodičů na potomstvo). Tento „mezikulturní“ přenos je obzvlášť dobře zvládnut u prokaryot (Bacteria a Archaea), které díky němu účinně komunikují přes celou biosféru; připomeňme třeba šíření rezistence k antibiotikům. Jak tedy působí geny – texty – symboly? Jaké zákony nutí genové komplexy, aby vyvolaly v život jednou to a podruhé ono; do jaké hry jsou tyto komplexy vtaženy? Teď zpět k Lotmanovi s tím, že necháme v pozadí působit biologické analogie; koneckonců Lotman neustále mluví o tom, jak jazyk, kultura, texty žijí – zkusme ho vzít vážně. Všichni účastníci komunikace (autonomní agenti, živí tvorové), říká Lotman, do ní vstupují už vyzbrojeni jistou zkušeností, už do světa vstupují nějak. Biosféra ani sémiosféra proto nemohou vzniknout de novo, jako vznikají nerovnovážné systémy typu plamene nebo tornáda. Lotman srovnává sémiosféru s muzejním sálem v době, kdy je tam plno návštěvníků. Na jednom místě se sémanticky prolínají entity tak vzdálené, jako školní dítka z Třebíče, kosti dinosaurů, učitelka, tabulky s klínovým písmem, kustod, současné přírodniny z Číny a vitríny ze dřeva, které vyrostlo bůhví kdy a bůhví kde... Teď nás už nepřekvapí Lotmanovo konstatování, že text má jakoby snahu proměnit se v jediné dlouhé slovo (genom?) a otvírá tak sémiotický mnohorozměrný prostor, jenž pak zpětně ovlivňuje význam i tvarosloví. Navíc přechody od diskrétního digitálního v mnohorozměrné tělesné nejsou věcí rozhraní jediného – tatáž hra se opakuje současně na různých organizačních úrovních či doménách. Vyjádření podstaty věci prostředky jiného jazyka pak odhalí přirozenost té věci; protože tato asymetrie je přítomná všude, sémiosféra je generátorem nového poznání. Srovnej s Kauffmanem. Ještě k té hře a jejímu protikladu – zákonu. Lotman upozorňuje, že předurčený cíl daný zákonem by naprosto smazal možnost ptát se na svobodu:

100

Prostor sjednávaný – hra S tím, jak se vyčerpává zásobárna neurčitosti, se snižuje i informační obsah procesů – až nakonec klesá na nulu v momentě, kdy proces sám se stává naprosto zbytečným, protože jeho průběh můžeme do detailů předpovědět. [...] Tam, kde můžeme předpovídat sled událostí, můžeme také tvrdit, že nebyl možný žádný výběr ze stejně možných alternativ. Vědomí však vždy znamená výběr! Když tedy z historického procesu vyloučíme možnost výběru (nemožnost předpovědi, to, co se vnějšímu pozorovateli jeví jako náhoda), vylučujeme z něho vědomí. Avšak zákonitosti dějin se odlišují od všech ostatních právě tím, že k jejich pochopení se nelze dobrat tak, že vyloučíme vědomé, tedy i sémiotické, chování lidí. (327)

Jinými slovy: jestliže lze dráhu vrženého kamene předpovědět do nejmenších detailů, tj. pokud se během letu už nic zvláštního nemůže stát, není ani třeba házet. A kdyby platilo tohle, pak i celá historie by už byla zbytečnou. Za podobnými předpoklady, říká Lotman, se skrývá Einsteinovo „Bůh nehraje v kostky“. V kultuře však platí, že čím méně očekávaný jev, tím silnější má působnost. A totéž pravděpodobně, říká Lotman, platí i pro jiné oblasti lidské činnosti, tedy i pro vědy. Proto dnes otázky jazykové vstupují do všech věd a s nimi jde ruku v ruce otázka interpretace, překladu, evoluce – s bezčasovými zákony je zkrátka konec. A hlavně, celé toto povídání smazalo rozhraní mezi kulturou a živou bytostí, mezi historií a evolucí. Po velké oklice se vracíme k našim čmelákům.

KULTURNÍ PŘENOS A EVOLUCE Jakápak zkušenost u živého, proč zde mluvit o kultuře? Především proto, že živá bytost, tak jako kultura, také nikdy nezačíná, nýbrž pokračuje v tom, co se táhne do pradávné minulosti, co trvá už 4 miliardy let. Čtenář však hned namítne: jakápak zkušenost u mouchy, cvrčka, žížaly, hrachu? Nikdy neviděli své rodiče, nikdy jim žádný soukmenovec nic nevysvětloval, u některých druhů se přes zimu přeruší i kontinuita generací – zůstanou jen vajíčka, spory, semena... V těchto případech je naprosto jasné, že jsou to tvorové naprogramovaní svými geny, a když nevěříte, čtěte přílohy novin věnované vědě anebo velmi dobře zavedené a na celém světě užívané učebnice. Když už mermomocí chcete mluvit o kulturním přenosu, mluvte o opicích a včeličkách, ale rostliny, mouchy a bakterie do toho netahejte! 101

Prostor sjednávaný – hra Budeme! Tvrdíme, že tělesnost je stejně důležitá jako netělesný, do těla implementovaný digitální zápis, tvrdíme, že právě tělo nese s sebou zkušenost, která dovoluje extrahovat významy z textů, jež živého tvora obklopují, ať už jde o texty zapsané v genetické paměti anebo „texty“ vyskytující se v okolí. Jen díky této tělesné, nikdy nepřerušené tradici (ano, i u mouchy, hrachu a bakterie) dávají všechny tyto texty smysl. Jen díky ní každému tvorovi dává smysl jeho svět, prostor, ve kterém žije. Jen málokdy dochází ke kolapsu kvůli nějakému EASY, ať už v podobě divně mutované alely, nebo faktoru prostředí. Když si uvědomíme, že sdílíme s dnes žijícími druhy společný svět, když víme, že i genetické zápisy jsou značně příbuzné, potom onomu „jak to chodí u druhu“ začneme přiznávat kulturní rysy. Moucha octomilka je vděčným modelem vývojových biologů, a tak se o ní ví možná víc než o kterémkoli jiném zvířeti. Začneme tedy s ní. Snáší vajíčka do kvasícího ovoce a víc se o ně nestará. Vajíčko, embryo, larva, kukla vědí, jak se mají chovat. Podrobná analýza vývoje vajíčka v těle matky však ukazuje, kolik péče matka věnuje jeho výstavbě. Tolik péče, že v době snesení vajíčka už je v něm přítomný virtuální rozvrh celého organismu. Jak udělat embryo, larvu či dospělce, nediktují geny – to si postupně rozhoduje vajíčko poučené matkou, jak má genovým zápisům rozumět v kontextu všeho, co se děje v okolí a co se děje v něm samém. Ohledně faktografie (i když ne tolik její interpretace) odkazujeme na populární knihu L. Wolperta Triumf embrya (1995). Podobně bychom mohli líčit, kolik péče věnuje bakterie výstavbě spory atd. Spokojme se však s konstatováním, že vajíčko či spora nikdy nejsou kusem beztvarého slizu, „živé hmoty“, která je teprve působením zděděných genů vycepována do jakési podoby. Ona se cepuje, vychovává sama. Pozor: nijak nepopíráme, že spousta věcí je zakódována jaksi „natvrdo“ – tak, že jeden jediný signál bude vždy spouštět jednu a tutéž reakci nebo sled reakcí. Kódy jsou přece součástí každé kultury a kde se lze spoléhat na automatické dekódování, nebude se nikdo párat s nějakou sémiotizací. (Když jsem v práci, vstoupí kolegyně a řekne „Ahoj“, jistě nezačnu dlouze rozebírat, co tím asi myslela – automaticky odpovím a věnuji se dál svým věcem. To je automatismus, ale znamená to, že jinak odpovědět nejsem schopen? Kdyby například vstoupila ježibaba a s charakteristickým úsměvem a typicky úlisným hlasem řekla „Ahoj“? Ale to už musím předem vědět něco o ježibabách 102

Prostor sjednávaný – hra a kolegyních.) Také je jasné, že u řady tvorů je automatického hodně. My pouze tvrdíme, že žádná živá bytost není pouhým automatem a že sémiotického je i u té „nejjednodušší“ bakterie víc než automatického. Naše představy o buňce – stroji, organismu – stroji jsou poplatné způsobům, jakými provádíme výzkumy – naším cílem je přece redukovat živou bytost na zakódovaný stroj, uspořádat všechny pokusné podmínky tak, aby se ani jinak chovat nemohla. Jinak bychom se těžko dobírali k reprodukovatelným výsledkům. Věda hledá pravidelnosti, obecnosti skryté za spontaneitou, a to je v pořádku, pokud nezačne prohlašovat, že i ta spontaneita je „vlastně“ jen automatická, strojová odpověď na cosi. Je však jasné, že nějaká moucha nebo rostlinka nemá pro naše očekávání ten správný appeal. Vládneme jazykem a písmem, a tak dokážeme kulturní trendy, které se nepředávají přes vajíčko, ale přes zkušenost komunity, táhnout po desítky generací – patrně od ledových dob a možná i déle. Hledáme proto projevy kulturního předávání zkušenosti nikoli v celém fenotypu jiných druhů, ale jen v té jeho části, která je předávána komunikací mezi jedinci. Nehledáme proto na pšeničném poli, nýbrž u tvorů nám blízkých, a tam nemáme příliš důvod k nadšení. Když se kuře vylíhne pod kvočnou, je snadné pozorovat, že kvočna působí výchovně a že se kuře od ní učí. Mladý kohoutek vidí na hnojišti starého kohouta a od něho by snad měl odkoukat, jak se má chovat, až vyroste. Přesto kohouti vyrostou i na dvorech, kde starého kohouta nemají, a vůbec k tomu nepotřebují instruktáž od jiného kohouta (a už vůbec ne od svého hospodáře). Co víc, kuře se vylíhne v líhni, jako ta moucha nevidělo v životě žádného dospělého příslušníka svého druhu, a přesto z něho vyroste normální nosnice nebo kohout. Ani to není všechno. Ve velkovýrobnách vajec jsou nosnice v klecích po čtyřech, hynou nudou a jen žerou, klovají se navzájem a snášejí vajíčka. Po dvou letech takového neživota skončí v kafilérii – pokud si je za babku nekoupí někdo z vesnice. V první dny se tito politováníhodní nahatí a zubožení tvorové krčí někde v závětří. Poprvé vidí slunce, nevědí, že to v misce je voda a to na zemi je zrní. Lekají se kolem letící mouchy nebo šelestu listí, neumí se pást, natož aby hrabali. Za pár týdnů obrostou peřím a chovají se jako každá jiná svého jména dbalá slepice – koncentrák je zapomenut. Schopnost vyznat se ve světě, resp. schopnost učit se vyznat ve světě, je kurům 103

Prostor sjednávaný – hra jaksi dána už ve vejci. Jen to musí být takový svět, ve kterém mohou tuto schopnost uplatnit – nepatří sem vaječný koncentrák ani pražská křižovatka, zato hnojiště... U savců je to podobné. Ti se pravda vyvíjejí dlouho v intimním spojení s matkou, ale když takové telátko odstavíme hned po narození a krmíme nějakou dobu z lahve sami, vyroste nám dobytče, kterému vlastně nic nechybí a dovede se o sebe postarat jako to kuře. Nebo že by přece? Slepice a dobytčata jsou tvorové takzvaně nidifugní (doslova „z hnízda prchající“), líhnou se docela dobře vybaveni do světa: vidí, běhají, orientují se, prchají před nebezpečím. Netřeba jim toho vysvětlovat příliš, postarají se o sebe. U nidikolních (v hnízdě dlících a vychovávaných) mláďat je to jiné. Tam je nesmírně důležitá neustálá péče, olizování, krmení, čištění a posléze také uvedení do života. Když čerstvě narozené štěně, kotě, housátko nebo opičku odejmeme matce, pak se budeme mít co ohánět, aby z nich vyrostli plně hodnotní, a nikoli autističtí, zlí nebo zcela apatičtí jedinci (blíže viz například Michel and Mooreová, 1999). Pomůžeme-li jim v tomto období, kdy se teprve utváří jejich vztah se světem, mají vyhráno. Pes, který žil v rodině jako člen smečky a třeba nikdy neviděl žádného jiného psa, zvládne sbratření s jinými psy a někdy snad i s vlky. Období raného dětství je pro tyto tvory velmi důležité, pak už se dokáží orientovat v lidské společnosti, která je jejich světem, jejich kulturou. Často zvládnou i návrat do přírody (psi, kočky, holubi). Bylo proto velkým překvapením, že nezdomácnělá nidikolní zvířata chovaná dlouhou dobu v zajetí se už nedokáží vrátit do své kultury. Někteří čtenáři si možná pamatují na příběh lvice Elsy, vychované v lidské rodině: celý svět sledoval, jak se ji její náhradní pěstouni snažili vpravit zpět do přírody. Bez podobné péče tyto „osvobozené“ šelmy bídně zajdou hlady, protože se jednoduše nenaučily od svých rodičů lovit. Kromě toho neznají pravidla chování ke svým soukmenovcům, a ti podobné nezdvořáky velmi rychle vypudí nebo zahubí – ani je nenapadne je něčemu přiučovat. Způsobům ses měl, milý nezdvořáku, učit v mládí. Ještě do větší míry to platí pro zvířata žijící v organizovaných tlupách, jako primáti: tam se návrat povedl jen výjimečně, a to u mladých samiček. Jinak jsou naprostými cizinci, vedle nichž náš Japonec na Slovensku vypadá jako úplný Jánošík. Vnucuje se naléhavá otázka: je sibiřský tygr, žijící už po mnoho generací v zoo, příslušníkem stejného druhu jako těch pár zoufalců, 104

Prostor sjednávaný – hra kteří se stále ještě dokáží živit sami v ussurijské tajze? Geneticky, vývojem i vzhledem nepochybně. Ale kulturně? Jestliže budeme držet představu druhu jako kultury, jsou tygři z Troje příslušníky stejného druhu nebo nejsou? Co by se stalo, kdybychom naučili mláďata lovit a pustili je zpět do tajgy? Nechali by je domorodci žít? Pokud ano, vzali by je mezi sebe a převychovali? Anebo by vznikly dvě populace tygrů, kteří by se spolu nebavili (alespoň zpočátku)? U primátů by šlo asi o poslední případ. Vypadá to tak, že šimpanzi tvoří na různých úrovních tlupy, které se liší komunikačním jazykem – jsou to jakési „národy“, jež se k ostatním národům chovají stejně laskavě jako národové lidští. Chudák vypuštěný z klece u nich dlouho nevydržel. Nejde o triviální problémy. Musíme uznat, že komunikace (v raném dětství nebo po celý život) je nedílnou součástí normálního vývoje u některých druhů a také lidských kultur. A to jsme ještě nezabrousili k eusociálním tvorům.

SPADLÉ HNÍZDO Jistě jste už někdy nalezli spadlé rozpuklé vosí hnízdo. Když si ho prohlédnete, vidíte prázdné plástve, jiné jsou zavíčkované – tam jsou kukly – a z dalších na vás hladově otvírají pusu různě stará holátka. Těm malým není pomoci, ale nejstarší můžete přikrmovat medem a někdy se vám zakuklí. Dáte plástev někam na balkón a po čase se z kukel začnou líhnout vosy. Jsou jakési nevybarvené a jen tak apaticky sedí – nikam neodletí ani nic nedělají. Když jim na čumák kápnete kapku medové vody, spolknou ji, jinak ale bída a utrpení. Za pár dní tohoto neživota pojdou. Co se vlastně stalo? Blízce příbuzné samotářské vosy přece žádné podobné problémy nemají – vystřelí z kukly a jdou si po svých záležitostech. Předpokládejme, že nedomrlost našich vos nebyla způsobena například tím, že kukle bylo příliš chladno nebo teplo. Čím tedy? Do kukly lezly jako dobře zaopatřené larvy, co jim schází? Inu, ony nevědí, co mají dělat, co vlastně jsou ty jejich záležitosti. Není nikoho, kdo by jim to řekl, kdo by je navedl, kdo by je dostal do rauše dobře mířenou dávkou feromonů. Za normálních okolností by po celou dobu, co sedí v kukle, poslouchaly šrumec okolo, teď ticho. Když se zneklidněné vydrápou ven, jsou v pozici kojence vyhozeného na 105

Prostor sjednávaný – hra ulici (nebo spíše chovance ústavu vyhozeného v 18 letech na ulici – doslova). V hnízdě by jim starší kolegyně nebo i sama matka pomohly, nakrmily, učesaly a začaly učit, co a jak, takže za 2-3 dny bychom viděli nebezpečného a sebevědomého lovce, který ale dovede také s velkou péčí ohlídat a nakrmit larvy.

ROZPOMÍNÁNÍ STRAŠILEK Strašilky (Phasmatodea) jsou řádem hmyzu příbuzným s kudlankami, šváby a škvory. Tento zvláštní hmyzí řád o 3 000 druzích obývá hlavně tropy. Jsou to ti neohrabaní hmyzové, které někdy na jaře od někoho dostanete, do podzimu vám vyrostou do obludných rozměrů, a pak jim celou zimu musíte shánět čerstvé ostružiny či jiné rostliny, podle toho, jestli máte strašilku, pakobylku nebo lupenitku. Obvykle nehybně dřepí na větvičce, ožírají ji, kálí pod sebe a do okolí vystřelují svá zvláštní vajíčka. Jde vesměs o samičky, které se rozmnožují samoplozením (partenogeneticky), bez účasti samců. Samečci přesto existují, i když u některých druhů připadá jediný na tisíc partenogenetických samiček. Zajímavé je zastoupení křídel: u některých druhů po nich není ani stopy, jiné mají na zádech jakési ruksaky s rudimenty křídel a u dalších se vyskytují okřídlení samečkové, ba dokonce někdy i samičky. Bezkřídlost je častá téměř u všech hmyzích řádů a objevovala se nezávisle u různých linií, takže různé bezkřídlé druhy nikoho nepřekvapovaly ani u strašilek. Nedávno však k překvapení došlo: řád strašilek vznikl jako skupina již bezkřídlých forem (tj. zakladatelé řádu byli všichni bezkřídlí). Po několika desítkách milionů let se však najednou ve 4 skupinách, nezávisle na sobě, objevila křídlatost.8 Nešlo o nový vynález: nádherně zbarvená strašilčí křídla jsou typicky hmyzí. Jde tedy o úkaz v evoluci nepříliš častý, návrat struktury jednou už ztracené. A s tím je spojená otázka, kde byla po celou tu dobu uchována paměť, umožňující vrátit se ke křídlatosti se vším, co s tím je spojeno: stavba křídla, létací svalovina, stavba hrudi, aerodynamika u tak neforemných oblud atd.? Speciální úseky DNA („geny“), 8)

Důležitá je zde ta časová škála. V krátkodobém měřítku jsou podobné zvraty u hmyzu běžné.

106

Prostor sjednávaný – hra specifické jen pro křídlo, to být nemohly, protože genetický zápis, není-li vůbec používán, po nějakých 15 milionech let zanikne. Jestliže nezanikl, znamená to, že se příslušné úseky DNA vyžívaly i k jiným účelům – třeba k výstavbě končetin. Geny ve formě zápisů přetrvávaly – schopnost postavit křídla tedy spočívá v jedinečném způsobu, jak je jejich aktivita koordinována. Kde je však uložen tento návod? Vidíme, že nikoli v samotné DNA – to by se po pár milionech let nenávratně ztratil. Je vlastně vhodné mluvit o návodu? Máme snad říkat představa, archetyp, obraz? Existují snad jakési „prostory tvarů“, které lze opouštět a znovu navštěvovat? Jsou věci už „tam“, v genetické paměti linie, pamatované po dlouhé miliony let? Nebo vznikají nově? V případě strašilek máme jasno.9 Pojďme o krok dál: tvrdí se, že opičí i lidská mláďata se bojí hadů, i když v životě žádného neviděla. První zkušenost s hadem může často být i tou poslední, proto je moudré mít v linii druhu zafixovaný strach z hadů, jakýsi archetyp, pravzor věcí, kterých je radno se bát, i když v našich končinách to bude spíše slepýš nebo užovka. Většina biologů se shodne na tom, že archetyp je jakousi „natvrdo vypálenou“, koncentrovanou zkušeností minulých generací. Teď už se mění velmi málo a dost těžko budeme rekonstruovat, jak vznikl. Archetyp tady prostě je a jeho funkci dovedeme pojmenovat či odhadnout. Příběh vzniku „hadího“ archetypu snadno rekonstruuje i nebiolog, ale zkuste to u lidí a uvidíte tu vlnu vole a nevole! Hm, slova „archetyp tady prostě je“ by mohla být také příkladem naší zpupnosti – my jsme přece archetyp rozpoznali, a tudíž víme, jak takové věci rozpoznávat. Je tato schopnost poznat archetyp rovněž archetypální? Přibližme si to pohádkou o Ťapce. Ťapka je taková čubka-podvraťák, matka jezevčice, otec neznámý. Vypadá trochu jako černý jezevčík, ale s bílou náprsenkou, tlapkami 9)

Pravda, nemáme jistotu, že tento strašilčí scénář někdo nezpochybní. Cesty k tomu jsou dvě. První verze bude tvrdit, že prastrašilky byly přece jen okřídlené, a tak bezkřídlost je druhotná jako všude jinde. Druhá verze řekne, že jde o řád umělý, do kterého jsme smíchali druhy, které nemají žádnou společnou genealogii. Strašilky však nejsou jediným případem podobného rozpomínání; u ptačích zárodků lze například vhodnou manipulací dosáhnout toho, že jim narostou zuby – žádný slušný pták nic podobného nedělal od druhohor.

107

Prostor sjednávaný – hra a špičkou ocasu, který má podobu vlajkového smrku. Nejlepší kamarád dětí od 1 do 14 let. Se starším klukem jde ráda na dlouhé procházky do polí, od mladší holky si dá líbit cokoli – třeba se nechá vystrojit jako panenka a pak spolu s ostatními panenkami trpělivě funguje jako žačka v improvizované třídě. Vrcholem rozkoše je pro Ťapku hupnout si v dětském pokoji do postele. To si může dovolit jen jsou-li děti doma samy. Rodiče bláto a blechy v posteli tolerovat nehodlají, v minulosti došlo kvůli tomu i na výprasky, a tak slastně spící Ťapka šestým smyslem eviduje, kdy klapne venku branka, ihned vyskočí a s nevinným výrazem jde tatínka vítat. Pak už ji ani nenapadne skákat do postele. Typický případ chování, který všichni dobře známe, modu „starý je doma“ a „starý vypadl, hurá“. Jsou ty dva mody archetypálním chováním? To je ale pitomá otázka, vždyť jsme právě předvedli, že jde o naučené chování. Hm, naučené... Vsaďme se, že vlčí mláďata také dobře vědí, co si mohou dovolit podle toho, jsou-li dospělí doma nebo na lovu. Tyto dva mody chování nemají daleko k polyfenismu, což bychom snad mohli přeložit jako druhová mnohotvárnost. Motýli, kteří mají v roce dvě generace, vypadají často naprosto rozdílně, a ještě víc to platí o jejich housenkách. Pro jarní housenku, ožírající třeba osiku, je dobré vypadat jako jehněda, pro letní formu je lépe se maskovat třeba jako ptačí trus. To byl učebnicový příklad polyfenismu: housenky poznají roční dobu a podle toho vypadají. Uveďme si jiný příklad, kde hrdinou bude rostlina. Když housenky příliš okusují brukev, mobilizuje rostlina obranné mechanismy a začne produkovat všelijaké látky, které ji činí méně chutnou. Přepnutí na obranný režim chvíli trvá a mezitím se housenky vesele cpou, vyrostou, a ty větší už spasou i mezitím přirostlé nechutné části, takže obrana není dokonalá. Z hlediska rostliny by bylo lepší, kdyby se stala nechutnou hned, dokud jsou housenky ještě drobné a zabije je to. Jestliže je letos hodně bělásků, bude jich asi hodně i napřesrok, a tak semínka dostanou instrukci, aby mladá rostlinka neztrácela čas a učinila se nechutnou hned od začátku, ne až poté, co ji někdo začne ožírat. Fenotyp dvou rostlin ve dvou generacích se pozměnil. Teď se zeptáte, proč se brukev neučiní nechutnou napořád: inu, něco to stojí, a když zrovna bělásci nejsou, může rostlina napřímit pozornost k jiným věcem, než je produkce toxinů. 108

Prostor sjednávaný – hra Dalším příkladem polyfenie jsou perloočky, které mění tvar svého pancíře v závislosti na tom, jestli je někdo loví, a totéž dělají drobné ryby známé jako paví očka. Připomeňme také příklady tvarových rozrůzněností v rámci druhu, uvedené v 1. kapitole. Druh tedy může mít v zásobě celou řadu různých fenotypů a nikdo neví, kolik jich může být. Nejčastější z nich samozřejmě známe, ty řidší bereme jako mutanty nebo vrozené vady – avšak v kolika případech doopravdy víme, že došlo k nevratné mutaci genetického zápisu? Pokračujme šílenějšími nápady. Když se předkové dnešních kytovců vraceli do moře, vymýšleli si znovu adaptace na rybí způsob života, anebo tam byl i prvek rozpomínání na dobu před nějakými 300 miliony let, kdy jejich „rybí“ předkové rejdili ve vodách? Bylo snadnější vrátit se ke starým zvykům a činit neustálé kompromisy s vymoženostmi pozdějšími (například potřeba dýchat vzduch), nebo začínali znovu? K dalšímu příkladu potřebujeme úvod. V dubnu a září je den stejně dlouhý, přesto se chování naší flóry a fauny v těchto obdobích diametrálně liší. V září se obecně málo hnízdí, klíčí a raší a spíše lze pozorovat přípravu na zimu, která přijde, ale zatím není a právě teď ještě nic nenasvědčuje, že by měla přijít. Jen každý další den je kratší, na rozdíl od dubna. Tento signál kratšího dne se zimou souvisí jen volně, ale u medvědů a hus vyvolá potřebu se cpát do kulata; stromy zase zadřevují, tvoří zimní pupeny a syntetizují kryoprotektivní látky, které zabraňují vzniku ledových krystalů v buňkách a tkáních; mšice nebo rybniční plankton začnou produkovat samečky a po spáření kladou zimní vajíčka... Jde o vyvolané archetypy? Zcela jistě: co had pro malou opičku, to kratší den pro sysla. Po tomto úvodu pokračujme: Za posledních 2,5 milionu let se našimi končinami prohnalo 26 ledových dob. Původní představa o chování flóry a fauny byla taková, že naše teplomilné druhy ustoupily až někam do jižní Evropy a pak se s nástupem teplého klimatu postupně vracely. To vskutku platí například pro stromy, které ve zmrzlé půdě nemohou kořenit. Ukazuje se však, že řadu druhů ani nenapadlo se stěhovat či lokálně vyhynout, že docela úspěšně přežívaly zde na místě, stejně jako neprcháme před zimou my. A teď se ptejme: až se bude blížit nová doba ledová (její nástup obvykle netrvá dlouho), projeví se na chování ekosystémů skutečnost, že zde už předtím byly, nebo se nechají zcela zaskočit? Většina dnešních obyvatel české kotliny by měla značné problémy, 109

Prostor sjednávaný – hra kdyby ledová doba nastoupila napřesrok. Má-li však nastoupit za 200 let, dokáží to zkušení „staří mazáci“ poznat už dnes a během „podzimu“ se připravit na zcela odlišný režim fungování, tak jako to dělá medvěd v září? Existují archetypy chování tohoto druhu, anebo je evoluce pouhým oportunistickým reagováním na to, co den dá? Odpovíme: život přece není tulák a bezdomovec – tuto planetu obývá a formuje už po 4 miliardy let, je zde doma. Zkušeností nasbíral za tu dobu ažaž.

„PROČ?“ SÉMIOTICKÉ Zkusme si v tom teď udělat nějaký pořádek. Budeme tvrdit, že živé bytosti dělají, co dělají, ze tří důvodů: • Oportunismus – dělám co dělám, protože okolnosti mi k tomu skýtají příležitost (či naopak dokopaly mě k tomu). Čmeláčí matka si udělá hnízdo v kapse starého kabátu visícího v kůlně, protože někde hnízdo mít musí. Kabát se nabízí jako něco úžasného, co nikdo jiný nemá, anebo naopak je východiskem z nouze, když široko daleko není žádná teplá mez s opuštěnou myší dírou. V Praze u Vltavy to kachny s hnízděním nemají lehké, a tak si dělají hnízda na balkonech domů na nábřeží. • Paměť a tradice – něco, co je zafixováno ve zkušenosti dané linie. Patří se, aby čmeláčí matka na jaře vstala, dělala hnízdo atd. Patří se, aby hlídala dělnice, protože jinak jim v hlavách začne prorážet archetyp prastarý – snaha produkovat vlastní potomstvo – a ony začnou klást vajíčka a dělat různé neplechy. Mladá matka má za úkol se na podzim napást a jistým prověřeným způsobem se zazimovat. A tak dále. U blanokřídlých vznikla eusocialita nezávisle v různých liniích. Prušácký svět vos a sršňů, s hygienou a pravidelným plástvemi, je nadstavbou samotářského lovce. Svět samotářských včel ukrývajících někam kuličku pylu pro své potomstvo zplodil zase eusociální včely a čmeláky. Společenstva těchto tvorů nám připadají méně vojenská, jaksi domácí (viz popis uspořádání hnízda u čmeláků s. 164-167). Kdyby existovali čmeláci s pravidelnými šestiúhelníkovými plástvemi, nepřipadalo by nám to – v kontextu ostatních blanokřídlých – nijak divné. Oni to však dělají jinak, protože tak je to u nich zvykem. 110

Prostor sjednávaný – hra • Obraznost. To je něco zcela nového, co vyvstane a není nijak určeno ani tlakem okolností, ani archetypální zkušeností. Samozřejmě z nich vychází, ale nejde z nich odvodit, přichází jako cosi nového, nikdy nevídaného. Oportunními strategiemi jsme se obírali v předchozí kapitole, obraz si necháme na pozdější úvahy, a tak nám zbývá paměť a s ní spojené kódy a sémiose. Jestliže živá bytost není smítkem smýkaným ve větru, a to tedy není, pak se musí ke světu nějak vztahovat, musí čerpat ze zkušenosti minulých pokolení a tuto zkušenost vložit do kontextu situace, ve které se nachází. Existuje spousta životních funkcí, které jsou naprosto svěřeny automatismům, není třeba přemýšlet, k čemu jsou a zda je dobré jich užít. Metabolismus, raná ontogeneze, nacvičené pohyby (třeba chůze nebo řízení auta) jsou tohoto druhu. Všude tam, kde je možno se s rozumnou mírou pravděpodobnosti spolehnout, že automatismem bude dosaženo cíle, se automatismus také použije a zafixuje. Problém je v tom, že automatismus se může zastavit či zhroutit, když narazí na něco nepředvídatelného. Takže tam, kde se nelze spolehnout, nutno ponechat vůli v rozhodování. Automaticky kráčíme nebo řídíme auto, ale jsme schopni z automatismu vyskočit, kdykoli nastane problém. Vyvíjející se embryo dá vznik larvě. U samotářských včel se larva ocitne na pylovém bochánku, který postupně pojídá a roste; nakonec se zakuklí a z kukly vyleze samička či sameček. Nikdy nepotkali své předky, nikdo je ničemu neučil, zdají se předem nastavení na všechny případy, které je v životě mohou potkat. Najdou si partnera, spáří se, samička pak vyhrabe noru, nanosí do ní pyl, snese vajíčko, zapečetí. Dokonale seřízené stroje na přenos genů do další generace? O čmeláka vždy někdo pečuje – předci nebo sourozenci. Embryonální vývoj je soběstačný, ale samičí larva musí záhy po vylíhnutí dostat signál, co má dělat – zda se vyvíjet v dělnici nebo matku. Signálem může být potrava, feromon nebo další signály: třeba mírně odlišný způsob bzučení, hlazení, čištění. Tyto znaky v prostředí interpretuje larva jako výzvu stát se královnou nebo dělnicí. Odpovídá v duchu, v jakém výzvu pochopila, a pochopila-li správně, dojde ke vzájemnému posilování vazby mezi pěstouny a larvou. Po vylíhnutí z kukly jsou dělnice i budoucí matky poučeny, jak to u nich doma chodí, a zapojí se do života společenstva za neustálé výměny nejrůznějších zvukových, pachových a dotekových signálů, které podobně 111

Prostor sjednávaný – hra jako v lidské společnosti monitorují chování bližních a jemně nastavují mezičmelí vztahy. Mohu si dovolit nevylétat za pastvou a dělat místo toho kápa ve hnízdě? Je královna už natolik slabá, že mi nezatrhne kladení vlastních vajíček? Mám jako mladá královna nosit do hnízda nebo se mám raději krmit, abych přečkala zimu? Mladá královna na jaře – co je to vlastně za tvora? Zapomněla během dlouhé zimy vše, co se naučila ve hnízdě, a funguje dle vrozených vzorců chování, nebo naopak je její výuka velmi důležitá? Nevíme, zatím nikdo asi nevypěstoval čmelí matky z kukel sebraných v hnízdě, aby zjistil, zda to budou nedomrlí chudáci jako ty vosy ze spadlého hnízda, nebo zda si nějak poradí. Nelze monitorovat a tudíž přesně určit a vyjmenovat všechno – u složitých dějů k tomu schází čas, je třeba umět se rozhodnout na základě neúplné informace. Jakmile v tělesném světě probíhá mnoho nestejných dějů paralelně, nezbývá, než v každém okamžiku stlouct, sesmlouvat jistý status quo. Tato momentální úmluva, sémiotický výkon, je východiskem, nadějí i rizikem pro „nejbližší příští“. Protože v živých bytostech toho paralelně probíhá hodně na všech úrovních popisu – od molekul až po biosféru –, sémiose nikdy nekončí a celá evoluce je v pohybu „odněkud někam“, přičemž to „někam“ je neustále sjednáváno. Ani vzpomenuté samotářské včely nejsou jen naprogramovanými stroječky, i kdyby se nám to třeba stokrát zdálo. Třeba se jen neumíme dívat, nevíme, co hledat, abychom odhalili podobné povídání mezi matkou a potomstvem, jaké pozorujeme u okusované brukve, požíraných nálevníků nebo perlooček. Tento evoluční pochod do nejbližšího příštího nabývá u eusociálních tvorů jakoby nové dimenze, ale jde jen o zesílení jistých způsobů, jak se vyznat ve světě, způsobů přítomných u každého živáčka. Živé není pasivním objektem evoluce, pečuje o sebe a spoluurčuje vývoj vesmíru, podílí se na jeho dějinách. Vidíte ten rozdíl oproti modelu z 2. kapitoly, kde se věci živým bytostem prostě přihodí? V další kapitole se pokusíme rozvinout tento motiv do větší hloubky. ***

112

Prostor sjednávaný – hra Nevyvolává hlazení tykadly [u mravenců] pouze reflex analogický erotickému reflexu, mimovolný a neodolatelný? Může býti, ale kdybychom vykládali tímto způsobem většinu našich skutků, došli bychom k těmže závěrům. Nežeňme příliš daleko bázeň před antropomorfismem, sice by se vše stalo čistě mechanické či chemické, nebylo by již místa pro život v pravém slova smyslu; a život dává vždy neočekávaná dementi nejpevnějšímu determinismu. [...] Nespěchejme s prohlašováním, že všechno je tu nesouvislé, hloupé, automatické. Vezme-li se to takto, co by zůstalo z většiny našich skutků a našich ctnosti? M. Maeterlinck 1937, 34.

113

4. Zpět k přirozenému prostoru

Způsob uspořádání různých prostorů – geografického, ekonomického, politického, ideologického atd. – v nichž se společnosti pohybují, představuje významný aspekt jejich dějin. Uspořádání prostoru onoho světa byla operace obrovského dosahu pro křesťanskou společnost. Očekává-li se vzkříšení mrtvých, pak není geografie onoho světa nějakou druhořadou záležitostí. A dá se předpokládat, že mezi způsoby, jakými taková společnost pořádá svůj prostor na zemi a svůj prostor na onom světě, budou existovat nějaké vztahy. Neboť skrze pouta mezi společností mrtvých a společností živých jsou spjaty i oba prostory. V letech 1150 až 1300 se křesťanstvo věnuje velikému dílu změny kartografie země i nebe. Pro křesťanskou společnost, jakou je středověký Západ, věci totiž žijí a hýbají se na zemi i na nebi, na tomto i na onom světě, současně – nebo skoro současně. J. Le Goff 2003, 16

Jestliže v názvu této kapitoly prohlašujeme, že se pokoušíme o nástin přirozeného prostoru, naznačujeme tím, že současnou představu geometrického prostoru za přirozenou nepovažujeme. To je zřejmé už z předchozích kapitol. Jen zopakujme, že geometrický prostor není synonymem pro prostor o sobě, nýbrž původně představoval svébytný svět nebo spíše model–zásvětí, do něhož lze vstoupit jen pomocí čistého rozumového názoru–logu a od tělesnosti a smyslů očištěné představivosti (viz Vopěnkovy Rozpravy s geometrií). Teprve v novověku bylo toto zvláštní, „duchovní“ místo s reálným světem ztotožněno. Proč „přirozený“ prostor jako protipól geometrického? Ještě jednou něco ze staré filosofie: Řeckým pojmem pro přirozenost bylo již zmíněné slovo FYSIS, které znamenalo růst, rozvíjení, rozpuk, diferenciaci, vznikání, povstávání. Renesanční čeština překládala FYSIS jako „přirození“, vědoma si jeho souvislosti s plodností (později se slovo stalo eufemismem pro genitálie, což jeho další používání znemožnilo). Jak uvádí Zdeněk Kratochvíl (1994, 12): 115

Zpět k přirozenému prostoru fysis byla Řeky chápána jako divočina – drsná, ,panenská příroda,‘ která budí děs i při své kráse. Je hájemstvím bohyně Artemidy, drsné panny, krásné matky všeho přírodního, neudělaného, neochočeného. Artemis je božská dimenze fysis.

Latinským ekvivalentem pro fysis je slovo natura (to, co se zrodí samo od sebe), jež stojí v protikladu ke kultuře (cultura, to, co je třeba vypiplat, vypěstovat) jako něčemu, co je výtvorem lidské aktivity.

VNOŘENI DO SVĚTA Představu tradiční fyziky o netečnosti prostoru bez ohledu na to, jestli se v něm něco vyskytuje nebo ne, je možné jednoduše otočit: lze si představit prostor, v němž se něco objeví – a „náplň“ promění samotný prostor. Tedy jakási „fyzikální sémiose“, jakou navrhuje např. Kauffman (viz předchozí kapitola). Tak se chovají zejména „věci“, které se odmítají chovat jako netečné předměty, zejména pak živé bytosti. V jejich případě je totiž možné obsazování uprázdněných míst v geometrizovaném reálném světě chápat také jako vytváření míst. Uskutečnění nějaké možnosti otevírá tak další nové, dříve neexistující možnosti (ekologové to vědí). Podobné uvažování nám ale otevře naprosto jiné pojetí prostoru, pojetí, které není zakládáno od jediného „superpředmětu“ – objektivního prostoru –, ale začíná u každého jednoho jeho obyvatele – tvůrce. Příkladem biologickým jsou v evoluci života exaptace, využívání už existujícího orgánu nebo části těla ke zcela jiným účelům, než k jakým byly do té doby používány, pokud vůbec k něčemu využívány byly. Do omrzení omílaným příkladem exaptace je ptačí pero. Opeření zřejmě vzniklo u jedné skupiny dinosaurů jako tepelná izolace těla a když už tu byl tak důmyslný orgán, proč ho nevyužít a nepostavit z něho i letky a rejdovací pera? A paví ocas – to se zase něco, co slouží k létání, použije jako nástroj pohlavního výběru. Plovací měchýř ryb nesloužil původně k dýchání, ale stačí zřasit jeho povrch, jenž může sloužit také výměně plynů, a začne pracovat přírodní výběr, exaptaci opatří dýchacími svaly a máme plíce. Podobně si lze představit třeba i vznik jazyka tak, že se rozličná modulace výkřiků stala mnohem plastičtější, protože do ní bylo možno uložit mnohem více informací než do tělesných posunků či 116

Zpět k přirozenému prostoru signálů. Tak mohl vzniknout jeden z mnohých způsobů vzájemné komunikace – jazyk, který se pak vymanil z této čistě komunikativní funkce a stal se nástrojem samostatně vytvářejícím různé světy: co kultura, to zvláštní svět, neboli kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Zkusme se poohlédnout, zda v naší historii nenajdeme předobrazy i těchto prostorů, nikoli jen těch geometrických. Ohlédnutí nás zavede, jak jinak, opět do starého Řecka. Řekové měli pro prostor (pravda, pohybujeme se na nejisté půdě, řekli jsme už, že sám pojem prostoru řečtina nemá) dva pojmy, které k sobě patří a které mohou nastínit to, po čem pátráme coby po vlastní povaze žitého přirozeného prostoru: jedním bylo slovo CHÓRÁ, druhým HEDRA. Nepoužívali je příliš často – k nalezení jsou zřídka u básníků či filosofů, a to jen tehdy, chtějí-li říci něco dost obrazného nebo dost zásadního. Slovo CHÓRÁ znamenalo krajinu, zemi a souviselo se slovesem CHOREUÓ, známým dnes ze slova choreografie. Původně také znamenalo ustupovat ve smyslu dělat místo nebo ustoupit, abychom do sebe nenarazili, tedy přesně opak mechanického prostoru, který zdůrazňuje vzájemné nárazy jakožto jediný způsob interakce. CHÓRÁ tedy v onom retrospektivním pohledu znamenalo poskytování, otevírání místa, ustoupení, dání přednosti. Slovo HEDRA se nalézá na začátku Hesiodovy Theogónie a znamená sídlo ve smyslu bezpečné, spolehlivé místo k životu. V Theogónii označuje slovo HEDRA bezpečné sídlo bohů; myšlena byla Země. Stejným slovem je však pojmenováno i ono vězení, kterému jsme uvykli říkat „Platónova jeskyně“. CHÓRÁ a HEDRA ilustrují dva rozměry přirozeného prostoru: prvním je svoboda – možnost rozhodování (ve smyslu možnosti vstoupit do krajiny plné křižovatek a voleb), druhým pak spolehnutí (zákonitost). Každý prostor má svůj vnitřní řád, mantinely, o které se nemusím starat, kdykoli tam vstoupím, stejně jako každý jazyk má svou gramatiku, již musím respektovat. Nečiním-li tak, riskuji přinejmenším menší srozumitelnost (a když už se prohřešuji, tak jsem si toho vědom: porušením pravidel zjišťuji, co si ještě mohu dovolit). Respektování této gramatiky mi umožňuje vyznat se, možnost spolehnutí se pak zaručuje, že nemusím znovu a znovu konstituovat pravidla při vstoupení do daného prostoru a mohu se věnovat způsobu, jakým je daná možnost naplněna. Svoboda a možnost spolehnutí tedy působí současně jako dvě strany téže mince. *** 117

Zpět k přirozenému prostoru Výše jsme zmínili několik druhů prostorů, které vznikly metaforickým přenesením zkušenosti (geo)metrického prostoru do jiných oblastí. Předprostorově pojatá CHÓRÁ nabízí metafory „geografické“, vztahující se k jinému typu popisu, založenému přirozenou lidskou zkušeností s pobýváním v krajině. Pokusme se chvíli spekulovat o východiscích takové „přirozené krajinné zkušenosti“ jako o zkušenosti s pobýváním v přirozeném prostoru. Koho to zajímá do větší hloubky, odkazujeme na knihu Krajina a revoluce (Sádlo a kol., 2005). Kdykoli hovoříme o přirozeném prostoru člověka, máme již o něm nějakou představu, předporozumění. V naší „geografické“ metafoře toto předporozumění zakládají horizontála (obzor) a vertikála. Obzor vymezuje rozlehlost, vertikála napětí mezi nebem a Zemí.1 To vidíme jako dvě výchozí kvality při prvním pohledu ven – tam kamsi mimo své bytosti (úmyslně nechceme říci do prostoru, abychom nezavdali důvod ke spekulacím, že stále pracujeme s prostorem geometrizovaným). Obzorem vymezená rozlehlost je v přirozeném jazyce nazývána krajinou. Obzor též vymezuje vzdálenosti v krajině, prostor mezi námi a obzorem zakládá vzdálenosti a naše tělesnost je jim měřítkem. Domníváme se, že tím nejpřirozenějším a nejvhodnějším místem k pobývání a také poznávání je člověku právě krajina (nikoli laboratoř či virtuální digitální svět počítačů). Přinejmenším proto, že jsme do krajiny vsazeni, na život v ní ustrojeni a k pobývání v ní jsme byli obdařeni celou řadou poznávacích nástrojů, které jsou v jakémsi vzájemném souladu či rovnováze k sobě samotným i ke krajině jako celku. To je velmi důležité, protože pokud to některý z těchto nástrojů2 (třeba logické myšlení) „přežene“, mohou jej jiné nástroje upozornit či korigovat. Podíváme-li se na svět z této stránky, zjistíme, že podoba našeho života je vyjádřením podoby typu krajiny, již obýváme. 1)

Když používáme termíny jako horizont a vertikála, máme přitom stále na paměti, že jich používáme jen jako pomůcek, které nám mají dopomoci k zahlédnutí vlastních jevů, k nimž jsou pouze poukazem! Odkazujeme v této souvislosti také na Velického článek citovaný v 1. kapitole. 2) Z. Neubauer používá v této souvislosti neutrální a přitom dosti výmluvný termín mohutnost. Mohutnost je složkou lidské bytosti, stejně jako světa, mohutnosti spolu tvoří v rámci jedné bytosti komplementární celek a také – jako zvláštní jednotlivosti, obsažené v člověku i ve světě – mezi člověkem a světem navzájem korespondují.

118

Zpět k přirozenému prostoru Člověk formuje krajinu a krajina člověka. Je to jistě znepokojivý názor, rozhlédneme-li se a uvážíme, jaká krajina nás utváří. (Tímto směrem bylo mířeno též naše vysvětlení, proč je vidění světa optikou newtonovské fyziky stále tak silné. Bodejť by nebylo, když je „krajina našeho všedního dne“ doslova promořena artefakty, které byly zkonstruovány dle zákonů newtonovské fyziky.) A teď možná nejdůležitější aspekt, kterým se přirozený prostor zásadně odlišuje od prostoru geometrického. Přirozený prostor, tělesně obývaný, má nitro, jádro, cosi, co je možno vy-jádřit, na rozdíl od pouhé matematické výplně prostoru klasické fyziky – oné univerzální nádivky, kterou jsou „vycpána“ geometrická tělesa. Poznání tohoto vyjadřovaného nitra však není možné metodickou cestou popisu, pozorování, měření a modelování, jelikož jeho základem je intuice, tedy vhled, vstup do vnitřního prostoru věcí, pohled dovnitř a zevnitř. Pokud začneme mluvit o intuici, je jasné, že se dostáváme na velmi tenký led. Už samo mluvení o takové věci v knize, která obsahuje biologická témata, je velmi ošemetné. Pro náš budoucí výklad je však velmi důležité. Možná první otázka, kterou si čtenář položí, může znít: „A co to nitro má být?“, přičemž bude možná očekávat odpověď buď „klasicky duchařskou“ ve smyslu duše (jak si mnozí neznalí představují chápání duše křesťanstvím posledních staletí), nebo nějakou „věc“ jí podobnou. Všechny nabroušené vymítače mýtů zklameme, protože takovou odpověď neposkytneme. Přesto se domníváme, že odpověď existuje, je však zcela jiného ražení, než jsme zvyklí a než očekáváme. Eventuální nepředpojatý čtenář se bude muset smířit se skutečností, že bude postaven do zcela nové situace. Nedostane jednoznačnou odpověď, protože ji nelze dát. Lze pouze poskytnout jisté nápovědy, které k ní odkazují. Jen pro ty nejnenasytnější můžeme velmi opatrně říci, že nitro je to, co se projevuje na každé bytosti jako její osobitost. Nemyslíme výsledek vztahu genotyp – fenotyp. Myslíme to, co odlišuje Pokorného juniora od seniora, jak o tom mluvíme v části „Od značek k tělům“ (s. 58). Niternost je něco, co – projevené – dělá Pokorného juniora tím, kým je, a co se ztratí při pokusu o jakékoli uchopení či redukci (tj. při snaze o jednoznačnou odpověď). Že to „cosi“ nemůžeme uchopit, ještě přece neznamená, že to není. Že nemůžu vypreparovat osobnost Pokorného juniora či osobitost psa Ťapky a vyvěsit je na chodbě katedry se štítkem 119

Zpět k přirozenému prostoru „Osobnost – Pokorný jr.“, ještě nic neříká o tom, že ji nemají. Musí ji mít! Vždyť přece podle jejich osobnosti či osobitosti je poznáme. Ne podle toho, že přiskočíme, zvážíme člověka a řekneme: „Aaa – 80,880 kg – Pokorný junior! Uctivost, jakpak se dnes daří?“ A ještě jedna důležitá poznámka: Poznáme je podle toho, čím jsou, když zůstávají neporušeným celkem. Respektive – dokud jsou schopni celkem (či torzem) svého těla nějak vládnout. *** Budiž – v případě jednotlivce ještě lze nějakou jakžtakž pochopitelnou a vyložitelnou odpověď poskytnout. Ale v případě prostoru? Jsouce zahnáni do úzkých a pod tlakem poskytnutí jednoznačné odpovědi, přidržíme se slov amerického myslitele Gregoryho Batesona, „We think in therm of stories“ (myslíme v příbězích), a poskytneme jeden „zasvěcovací příběh“, jenž by mohl vrátka k přirozenému prostoru pootevřít. Místo učených řečí tedy krátký úryvek z knihy M. Serra (Serres 1991) o námořních mapách a přirozeném objevování prostoru. Rybáři, kteří vyjíždějí na volné moře, museli před dvaceti lety předložit na vyžádání úplnou sadu nepoškozených námořních map a bezvadně fungujících navigačních přístrojů. Šlo o pojištění či bezpečnost, jak se dnes říká, a ani nevím, zda podobné předpisy platí dodnes. Takové šikany se nejspíš ještě rozmnožily, vždyť administrativní parazitismus se šíří jako mor na slunci. Tak se tenkrát stalo, že všechny přístroje připadaly inspektorovi až v příliš dobrém stavu. Nové, bělostné a nedotčené mapy byly vzorně, bez jediného záhybu srovnány ve veliké skříni s natřenými zásuvkami. Nejprve k ní nemohli najít klíč, pak ho v zarezlém zámku málem zlomili. Veškerá předepsaná technika se skrývala pod tímto nátěrem. Dělalo to dojem představení – inu vrtochy zákona. Pečlivě udržovaná, vycíděná podlaha – bylo to trochu, jako když vyžehlíme slavnostní vlajku. Všichni se podívejte: vlajka je vztyčena. Ostatně prapory ani k ničemu jinému neslouží. „Nikdy ty věci nepoužíváte,“ vykřikl nevrle kontrolní orgán. Námořník pozbyl svůj předstíraný klid a rozvahu, přešlapoval, váhal. Orgán se začal usmívat, byl zvědavý a slíbil, že se trestat nebude. Tak jak to uděláte, abyste našli Murmansk nebo Novou zemi, když přijde sezóna lovu tresek? Chtělo to čas. Posedět, otevřít několik starých lahví, srovnat skleničky a dlouze pohovořit o dětech. Válečné lodě se hned tak lehce nevzdávají. Abychom si mohli opravdu promluvit, musí se sáhodlouze debatovat. No tak, jakpak to děláte? Musíte si představit krajinu bez ukazatelů cest. Který venkovan by a1e zabloudil, když jde na návštěvu do sousedního statku? Na konci křovisek zahne doleva, pokračuje

120

Zpět k přirozenému prostoru přímo až k ořechu, pak sejde kolem kamenné zídky a to už je vidět dole v úvalu červenou střechu sousedova stavení, trochu skrytou za cedry. Tyhle otázky se prostě nekladou. Odpovědi se člověk učí současně s chůzí, řečí anebo viděním. A takhle se pluje do Saint-Pierre: napřed k zapadajícímu slunci, až tam, kde se vlní zelené řasy, pak se dáte doleva, ale jen trochu, dokud všechno velice nezmodrá, nemůžete se zmýlit a zabloudit, vždyť to jsou oblíbené končiny sviňuch, je to přece tam, kde stálý proud teče na sever, tam, kde převládající vítr vane mírně v krátkých nárazech, tam jsou vždy krátké vlny a velké šedé plochy, pak přijde místo, kde protnete cesty velkých lodí – jak je uvidíte, už je tady první velký tah ryb, po větru. Kapitán byl neúnavný, musel se vypovídat, až do pozdní noci. Vyprávěl o tom, co vídal od svého mládí, jak si postupně všímal různých změn, nikdo mu nic nevysvětloval, protože dva jeho předcházející velitelé neutrousili za celý den ani slovo, jen občas mávli rukou, když bylo třeba změnit směr nebo chod, všechno vyložil naráz, u stolu s krajkovým ubrusem se stopami rumu. Lesknoucí se hladina moře, ta složitá plocha, tak rozrůzněná jako naše venkovská krajina je rozrůzněna lány vojtěšky, stromky, mokřinami, vinohrady a hrušněmi, to vše, co popisoval s tak pečlivými detaily – barvy, ryby, vítr, nebe – ano, bylo to přesné jako všezahrnující encyklopedie, něco jako velká katedrála. Toho dne jsem viděl umírat vědění. Slyšel jsem umírat empirismus. Nyní naslouchám jeho hlasu, vystupujícímu z vod. Tam, kde dřívější vědci viděli a vnímali jen jednotvárnost, viděl tento rybář zřetelně pruhované, barevné, protkávané, tygrované, zebrované, skrvnité a přesně se odlišující útvary, plochu, povrch s orientačními místy, kde v každém okamžiku, i za mlhy, byly pevné body, ten chlapík vnímal krajinu s jejími v čase uplývajícími podrobnostmi, tam, kde staří vědci viděli jen nestálost, viděl tento rybář jen nepatrně se proměňující prostor. Onoho dne jsem si položil otázku, proč jedno poznání dohlíží na jiné, kontroluje je a má dokonce i moc trestat a nutit k poslušnosti. [...]“

Takto líčí pobyt v přirozeném prostoru Michael Serres a Mark Twain v Životě na Mississippi mu nadšeně přikyvuje. Umění kybernetické (kormidelnické) je velmi přiléhavou metaforou neustálého sjednávání, ustavování rovnováhy ve světě, kde jen nepatrným pohybem kormidla námořník nalézá uprostřed živlů ten správný směr. Co platí pro kormidelnictví skutečné, platí stejně pro způsob pořádání mohutností v člověku i v krajině a – jak věříme – i pro náš způsob poznání skutečnosti. Neboť prostor není nějaká skutečnost tam venku, už hotová, celá, již je zapotřebí rozměřit a kde musíme pokud možno racionálně rozdělit zdroje, prostředky, statky, ale – opakujeme – je místem, které nabízí možnosti, jejichž naplnění otevírá možnosti jiné. Není abstraktním výskytištěm objektů či zdrojem surovin, ale je naší věcí a my jsme povoláni o ni pečovat právě proto, že jsme schopni si toto povolání uvědomit. Také naší péčí se svět stává bohatším, košatějším. Ne však ve smyslu neustálého plošného rozpínání, 121

Zpět k přirozenému prostoru ve smyslu objevování stále vzdálenějšího, ale ve smyslu obohacování, propracovávání a rozkrývání dalších a dalších možností jediného místa, staročeštinou tak krásně nazývaného okršlekem zemským. *** Snad bychom mohli prozatím shrnout, že přirozený prostor je prostorem poznávaným tělesnými smysly a jeho základní, a dá se říci jedinou, „úrovní popisu“ je okršlek zemský; jeho hlubinou je intimita a mírou vzdálenosti horizont. Jeho místa nejsou předem dána, ale vznikají při úsilí jednotlivých bytostí nalézt své přirozené místo ve světě. Něco podobného, najdeme u Kauffmanových autonomních agentů, ale jen v náznaku a ne tak poeticky: Kauffman by rád vytvořil fyziku, ve které by měli autonomní agenti své místo. My se teď ale pohybujeme mimo fyziku a biologii.

SPOLEČNÝ PROSTOR A SOU-CÍTĚNÍ Až doposud jsme spíše jen koketovali s hlavními proudy ve vědě a filosofii, nijak výrazně jsme se od nich neodchýlili. Pokud si v úvodu knihy klademe za cíl vyzkoušet, do jaké míry je současný Západoevropan schopen se odchýlit od zaběhnutého myšlení, pak naše pokoušení začíná právě teď. Zdůrazňujeme – začíná! Přitvrdíme... *** Svůj životní prostor sdílíme s jinými živými bytostmi, avšak tyto bytosti jako by postrádaly to, co bychom mohli nazvat logos: nejsme schopni jej rozpoznat či se skrze něj z nějakých důvodů neprojevují. Francouzský myslitel H. Bergson (1919) dokonce rozpoznával tři složky životního vzmachu (élan vital), který činí živé živým. Jsou to intelekt, instinkt a tupost, a v každé bytosti jsou namíchány v různém poměru. V nás lidech převládá intelekt – proto máme schopnost logického myšlení a racionality. Má to ovšem i své nevýhody, protože jsme jím vyčlenění ze žitého světa a nerozumíme mu. Jiná zvířata oplývají spíše instinktem a souznějí se světem; tupost, jak jinak, podědily v míře vysoké hlavně kytky. 122

Zpět k přirozenému prostoru Jsme jednoduše bytosti různé, a přesto jsme schopni si uvnitř sdíleného prostoru nějak rozumět, jsme schopni spolužití, aniž bychom si byli lhostejní. Ovšem nemají-li mimolidské bytosti logos (či chcete-li intelekt), nemohou znát ani geometrii, tedy to, co podle nás zakládá prostor! Přesto v nějakém prostoru žijí, neboť se zcela přirozeně orientují a pohybují ve světě, znají místa a vzdálenosti. Podle nás žijí v prostoru přirozeném, který není založen geometrií, ale tělesností a vzájemností. Vždyť přece ani člověk si po valnou většinu své evoluce nepředstavoval, že žije v geometrickém prostoru! Není-li však jednotícím prostředníkem soužití a utváření našeho společného prostoru logos, tedy co? Zkusme sledovat tezi, že tímto prostředníkem je tělesná obraznost nebo prostě jen obraznost. Musíme se přitom vyhnout tomu, aby se nám do toho pletl logos. Abychom zdůraznili, o co jde, zmiňme opět Bergsona. Ten říká, že bytosti natolik obdařené racionalitou, jako jsme my, nedokáží pozorovat svět v jeho pohybu a proměnách. Tedy dokáží, ale jen tak, že si jej rozkouskují na sled zmrzlých, nehybných stavů, obrázků, jako následují jednotlivá políčka na filmovém pásu. Tento kinematografický model světa pak nepozorovaně máme za svět sám – a jsme v geometrizovaném světě novověké fyziky! Nechme tedy logos stranou. Tím ovšem nechceme nikterak naznačovat, že jsme se snad už nadobro zbláznili, ani nebudeme logos ze hry vylučovat úplně. Zkusíme to dvěma způsoby. Za prvé, vnoříme se do prostoru Bachelardovy básnické obrazotvornosti a pokusíme se ukázat další mohutnosti světa a lidské psychiky, mohutnosti, které mají pro nás značnou poznávací hodnotu. Za druhé, budeme proces vznikání tělesné obrazotvornosti – tělesnění – ilustrovat ne na lidech, ale na bytostech, u nichž užívání logu není příliš pravděpodobné a spoléhají spíše na bergsonovský instinkt. K tomu je však zapotřebí bytostí, s nimiž jsme učinili žitou zkušenost dostatečně obsáhlou, dlouhodobou, intimní a solidní. Jen tak se můžeme k takovému pokusu odhodlat s co nejmenším nebezpečím, že sejdeme na scestí. Zkusme to s bytostmi, s jejichž výzkumem máme letitou osobní zkušenost „pobývání u věci samé“. Jeden z nás (TD) pobýval u čmeláků, druhý (AM) u dosti zvláštního tvora – trypanosomy, původce spavé nemoci (zde, pravda, nešlo soužití až do poloh nejintimnějších – tj. do stadia parazita dlícího v těle autora). O spavé nemoci až někdy jindy, tato kniha je o čmelácích! 123

Zpět k přirozenému prostoru Nebudeme zdaleka prosti mnohých pochyb. Přílišná mezidruhová vzdálenost mezi čmelákem a člověkem představuje celou řadu úskalí: životní zkušenost čmeláčí je zcela jiná, podmíněna jiným ustrojením smyslových orgánů i celého těla, zcela jinou historií genealogických linií vedoucích ke člověku a k hmyzu a z toho plynoucí jinou zkušeností se světem. Zajisté jsme všichni jednoho rodu, přesto se vcítění do čmeláčí duše jeví daleko problematičtější než do duší třeba malých dětí nebo primátů. Pokusme se zde raději hledat, co nás s těmito bytostmi spojuje. Jednotícím hlediskem ať je nám tělesnost a obraz, v tomto případě však obraz tělesné skutečnosti. My i čmeláci vnímáme obraz skutečnosti a je nám navzájem zřejmě natolik srozumitelný, že jsme s to podle něj žít svůj život na sdíleném místě. Nějak se orientujeme, vnímáme místo a rozestup, nepohybujeme se zcela zmatečně, nevrážíme do překážek, máme zřejmě jakési společné povědomí o kvalitě substancí (například ve smyslu průchozí/neprůchozí, jedlý/ nechutný), jsme dokonce schopni se navzájem vnímat. Čmelák například neútočí na stromy, kývající se ve větru, neútočí na tekoucí vodu v potoce, dokonce ani na náhodné kolemjdoucí, útočníka však pozná a přiměřeně reaguje. Lidské a čmeláčí rozumění se podobají natolik, že při případném střetu mohou oba předvídat chování protivníka. Čmelák tedy ví, že určitá změna obrazu skutečnosti nebezpečí znamená a jiná ne (také se ale může splést a trpně toleruje parazity, jak jsme viděli). Z naší strany je to podobné. Při pozorování čmeláka na květu máme tendenci rozumět jeho pobzukování jako spokojenému a naopak při jeho uvíznutí v pavučině coby nelibému či zoufalému. Včelaři dokáží podle zvuku, jaký vydává roj, velmi přesně diagnostikovat jeho stav. Jsme tedy s to spolu navzájem učinit zkušenost. Schémata a podoby mohou působit univerzálně a samozřejmě se neomezují ani na mnoho dalších schémat a podob (oko, had), které často působí napříč celými říšemi; čtenář najde četné příklady v knihách a esejích S. Komárka. Ke vzorům, tvářnostem, podobám se živé bytosti často vztahují podivuhodně shodně; lze předpokládat, že v tom případě jim též shodně rozumějí. Sama skutečnost, že žijeme, že tělesně jsme, nás do života jaksi zaplétá, jsme do něj „namočeni“, jsme jeho neoddiskutovatelnou součástí a musíme respektovat dary i úskalí, která nám z tohoto zapletení plynou. Prostředkem, kterým se chceme ke čmelákům přiblížit, nám 124

Zpět k přirozenému prostoru bude – v rámci tohoto propletení – schopnost vcítění se do druhého, empatie. Nejde snad o jakousi těžko prokazatelnou příchylnost, ale o sdílení, založené na zkušenosti s konkrétním živým. Zkušenosti souznění s živými bytostmi probouzejí bytostný zájem o ně jakožto o bytosti, jimž přiznáme stejnou způsobilost souznít s námi: tento kruh vzájemného naladění vytváří náš společný prostor. Kromě vcítění (empatie) do hry vstupuje také sou-cítění, souznění či rezonance, a z něj plynoucí vědomí soupodstatnosti, která již nespočívá pouze v uvědomění, že jsem – stejně jako on – živý. Toto žité vědění přitom není pouhým pocitovým doprovodem naší závislosti na pozorované bytosti – třeba profesní v případě biologa nebo potravní v případě hospodářských zvířat. I když nikdy nemůžeme učinit zcela autentickou zkušenost s osobitým prožíváním světa čmelákem, nemůžeme se mu „dostat pod kůži“, mohutnost naší psychiky toto zvláštní souznění – soucit s prožíváním jiných bytostí umožňuje. Nejde přitom o dětinštění na způsob pohádek Ondřeje Sekory (jistěže v případě jeho knih naprosto oprávněné), nejde ani o stav změněného vědomí pod vlivem psychotropní látky, ani o psychopatologický stav, který by u pozorovatele navozoval pocit, že je třeba čmelákem. Nelze pochybovat o autenticitě zkušenosti nabyté empatií, jestliže jsme ji už jednou učinili. Nelze ji dokázat, lze k ní však poukázat. Zkušenost soucitu, souladu, srozumění nelze zvěcnit-objektivizovat, lze pouze sdílet podmínky, za jakých může nadaný a upřímný zájemce takovou zkušenost učinit. Žádat důkazy by znamenalo chtít ukázat či dokázat prožitek pocitu sounáležitosti. V posledku nelze takový pocit dokázat ani mezi lidmi. Nelze poskytnout MATHÉMATA, na skutečnosti nezávislé poznatky, lze však podat „SÉMATA“ – poukazy ke smyslu. Prožitek sounáležitosti se vlamuje do sféry lidské intimity a tak člověka angažuje. G. Bachelard v obdobné souvislosti uvádí vyznání A. Toussenela: Vzpomínka na první ptačí hnízdo, které jsem objevil zcela sám, mi zůstala do paměti vryta hlouběji, než vzpomínka na první cenu za překlad, kterou jsem dostal na lyceu. [...] V ten den mi náhoda prozradila mé povolání.

125

Zpět k přirozenému prostoru

NAŠE VĚC (COSA NOSTRA) Nový, společný prostor, vzniklý prožitkem, se stává „naší věcí“. Proměňuje mne i poznávanou bytost, nově jej budujeme. Sdílení nastoluje nové okolnosti našich životů, které už nikdy nebudou stejné jako předtím, byť naše životy zůstávají oddělené a zcela svébytné. Tak rozšiřuje prožitek sounáležitosti sféru intimity za hranice těla. Najednou je zde cosi mimo mne, na čem mi stále víc záleží stejně, jako na mně samém. Prostor mé intimity se rozrostl, je sdílen s bytostmi mimo mne. Tento prostor sdílení zakládá prostor domova, prostor intimity mimo mé tělo, prostor, v němž ke mně všechno nějak náleží, kde se cítím dobře – jako ryba ve vodě. Zkušenosti získané empatií se mohou jevit vědecky irelevantní, avšak předmětem empatie jsou tytéž živé bytosti, které zkoumá klasická biologie, a cílem je taktéž jejich hlubší poznání. V tomto smyslu nejsou poznatky o živých bytostech nabyté prostředky empatie o nic méně hodnotné než třeba poznání struktury DNA. K porozumění, co DNA vlastně znamená (nemá-li být výsledkem klišé), se nám musí jistý, velmi abstraktní prostor nejdříve otevřít. Hlavní rozdíl mezi poznáním vědeckým a empatickým tkví v tom, že poznání empatické si nenárokuje zakládat moc. Není důležité vytvořit model, jehož aplikací bychom vnutili světu svoji představu, abychom dokázali, že „to funguje“ (opakovatelnost pokusu je přece základním kritériem vědecké pravdivosti), ale především porozumět světu, jak se nám dává, v jeho úplnosti, včetně jevů epizodických, jedinečných a neopakovatelných. Co si má ale s empatií počít objektivní věda, kterou biologie chce být? Nic – nebude ji brát v potaz s tím, že jde o antropomorfizaci. My se dovedeme vcítit, ale my jsme přece cosi extra! Zadními vrátky se nám nakonec vrátí dualismus hmoty a duše. Newtonovská věda samozřejmě žádnou empatii nepotřebuje – to my z piedestalu, který nám propůjčil Stvořitel, smíme obdivovat Jeho dílo. To dílo není nic jiného než jakýsi neuvěřitelně filigránský superbudík, kdysi dávno z jakéhosi rozmaru smontovaný a natažený Stvořitelem. Po čase se začal Stvořitel v mrtvém světě bez sebemenších známek empatie otravovat, a tak stvořil ještě nás, a to tak, abychom dokázali ten filigrán pochopit a ocenit, skrze poznání díla získali kus empatie k Stvořiteli samému, a takto vyzbrojeni poznáním Ho za tu nádheru chválili. 126

Zpět k přirozenému prostoru Newtonovské objekty nic necítí, natož aby se samy vciťovaly, a jsou poslušny sil, které s nimi smýkají podle jistých pravidel. Jako vagony na seřaďovacím nádraží. Pak je zde druhá třída objektů, totiž hráči. To jsou Kauffmanovi autonomní agenti, živé bytosti darwinovské biologie nebo lidské bytosti v klasickém liberalismu. Hráč hraje za sebe, využívá zkušenost z minulých kol hry, sbírá a vysílá signály a na základě toho všeho se v dalším kole hry nějak zachová. Nějak se zachovají všichni a z toho vznikne Hra, jakési pole, ze kterého někteří vypadnou a jiní naopak prospívají či dokonce přibývají. Hra může být dlouhodobě stabilní, ale vždy v sobě nese možnost drobných i větších katastrof. Hráči v té nejtvrdší verzi teorie žádnou empatii nemají, mají jen paměť, informace a pravidla, a podle možnosti buď pravidla dodržují nebo podvádějí; herní pole, tj. všichni ostatní hráči, však nedovolí dlouhodobý podvod bez korigujícího protitahu. Teď to nejdůležitější: protože ve hře není žádná empatie, lze hru modelovat na počítači. Hra se může stát předmětem vědy. To jsou ekologické modely lišek a zajíců, jestřábi a holubice neodarwinovské evoluce (Dawkins, 1997), Svět sedmikrásek v teorii Gaia (Lovelock, 1993), i ekonomické teorie. Nejotřesnější jsou samozřejmě případy, kdy se „hraje“ v oblasti sociálního inženýrství. Ve 40. letech 19. století zdecimoval hladomor jednu z největších provincií Velké Británie – Irsko. Z 8 milionů spadl počet obyvatel na pouhé tři, ostatní přibližně rovným dílem pomřeli nebo se vystěhovali. V ostatních provinciích Británie hlad nebyl a měli tam také slušné zásoby obilí, ale – nepomohli. V té době vládla v Británii teorie liberální ekonomie, která pomocné zásahy nedovolovala, kazilo by to Hru. A tak měli denně v novinách čerstvé zprávy o tom, jaké hrůzy se v Irsku dějí, ale – nepomohli. Pravda, zlé jazyky tvrdí, že hladomor byl vítaným prostředkem, jak zlomit odbojnou provincii, ale... Obdobnou hru hrál s odbojnou provincií Ukrajinou o 90 let později Sovětský svaz ve jménu jiné objektivní teorie vývoje ekonomiky a lidstva. I v zemích, o nichž se tvrdí, že byly nebo jsou liberální, existovala obvykle vždy pojistka, která sama nebyla součástí hry a nadměrné výstřelky hry tlumila. Takovou pojistkou byla například protestantská etika raných USA nebo dost podstatné státní zásahy v Americe dnešní. Ještě jednou: hráči v takto pojaté hře jsou ve všem podobní nám či ostatním živým bytostem, ale jsou to „autisté“ – schopnost vcítění 127

Zpět k přirozenému prostoru se jim schází.3 Když teď empatii začneme brát v potaz, musíme nejdříve rozpoznat jako zvláštní případ hru, kterou bychom mohli nazvat „My a oni“. Podstata tkví v názoru, že lidské bytosti jsou nadány empatií, zatímco ostatní jsou pouhé objekty nebo nanejvýš hráči. Barbara McClintock (1902-1992, Nobelova cena 1983) je jednou z legend období klasické genetiky. Po celý život pracovala s kukuřicí a je autorkou řady významných objevů. Plastický obraz této osobnosti podává Z. Neubauer ve stati zařazené do výboru Biomoc (Neubauer, 2002); částečně čerpá i z biografie, kterou sepsala Evelyn Fox Keller na základě rozhovorů s McClintockovou (v té době už dost starou). McClintocková mluví o „vcítění do organismu“ (feeling for organism), o osobním vztahu ke každé rostlině – od zrnka až po úrodu: opravdu rozpoznala každou rostlinu na pokusném poli. Díky svému přístupu se o ní dozajista dověděla mnohem víc a něco zcela jiného, než kdyby postupovala standardními metodami biologie. Vlastně ještě jinak: standardní metody jsou zapsány v časopisech a manuálech. Dobrému biologovi nestačí perfektně zvládnout pouze tyto metody. To „navíc“ je – vcítění se. Nu dobrá, zná to každý z nás, kdo se dokáže zabrat do práce, která ho baví. I automechanik má cit pro správný chod motoru a pozná každou odchylku od spokojeného bzučení. Říká se, že stroj se mu za dobrou péči odměnil (a vyhrál třeba závod), ale myslí se to obrazně. McClintocková by se také asi dost divila, kdyby někdo tvrdil, že její vztah s kukuřicí byl reciproký, že rostlinky ji poznaly, vcítily se do jejích přání a radostně jí nabízely vždy nové a nové kreace ornamentů na zrnech (zatímco pro farmáře, který kukuřici sprostě zkrmuje prasatům, zbudou jen monotónně žlutá zrna). Vztah automechanika i vědce je tedy jednostranný – oni se dokáží vcítit, ale objektu svého vcítění už takový prostor upírají. Zvířata jsou tak trochu vzata na milost. Je jasné, že v prostoru obývaném panem Pokorným, jeho dětmi a Ťapkou se vytvořil empatický vztah, ve kterém pes hraje velice aktivní roli, a lidští aktéři této hry se často nestačí divit, co všechno o nich ví. Málokterý člověk, jenž má intimní zkušenost s domácím mazlíčkem (pokud to není zrovna 3) Autismus – u lidí duševní porucha projevující se mj. nedostatkem empatie, neschopností vcítit se do jiných.

128

Zpět k přirozenému prostoru strašilka), by to popíral. Jen vědci si to v zájmu objektivity odmyslí a povídají pak jiné pohádky, protože v opačném případě by se věda dělala dost špatně. Sepisují proto učená pojednání o tom, že rodina je vlastně pro psa náhražkou vlčí smečky, tudíž se hraje stará dobrá hra, kdy pes je „vlk“, obyvatelé domu jsou také „vlci“ a celé se to týká rozdělení rolí na škále dominance a podřízenosti. Povšimněte si: zcela samozřejmě se předpokládá, že skuteční vlci hrají hru jen takto a neumějí se vžít do vlka jiného. Jiná povídka je zase o tom, že když housátko vystrčí hlavu z vejce, začne za matku pokládat jakýkoli pohybující se předmět – takže matkou může být krabice od bot tažená na motouzu nebo i sám experimentátor. Teď pozor: není to kritika. Věda všude hledá to nejúspornější možné vysvětlení jevů. Jedná se o princip takzvané Occamovy břitvy: jevy a věci se mají okrájet od všech krajek zbytečností, aby se odhalila sama podstata, tresť věci či jevu. Teorie se pak ověřuje a falzifikuje řadou pokusů postavených – inu tak, aby potvrdily či vyvrátily teorii. Jestliže se nepodaří teorii vyvrátit, budeme se jí držet, i když by se nám alternativní a mnohem květnatější příběhy líbily třeba mnohem víc. Až když jednoduché vysvětlení nepostačuje, hledáme spletitější řešení. Nebudeme však do vědy tahat teorie, které se vědeckými metodami ověřit nijak nedají. Opět zdůrazňujeme, že ne všechno poznání pochází od vědy: věda je jedním z mnoha nástrojů poznání.

JSEM ŽIVÉ – PODÍVEJTE! V kontextu našich úvah o vciťování nutno zmínit dílo zoologa Adolfa Portmanna (1897-1982), který šel mnohem dál, než dovoluje Occamova břitva, a taky to od vědy schytal!4 Portmann studoval vnější vzhled živých bytostí, zejména pak ornamentální kresby, okrasné struktury typu parohů apod. Tyto projevy, které jsou nějak navíc k obyčejnému žití, nazval Portmann vlastními jevy. Téměř výhradně jde o optické projevy, což nepřekvapuje, jestliže zkoumání provádíme

4)

Podrobnější líčení najde čtenář v Portmannově knize Nové cesty biologie (česky 1997), v Komárkově předmluvě k této knize nebo už ve zmiňované knize Z. Neubauera Biomoc, kde je Portmannovi věnována obsáhlá stať.

129

Zpět k přirozenému prostoru my lidi. Vlčí nebo vlkodlačí Portmann by třeba rozehrál učení o škálách pachů a zvuků, o kterých nevíme zhola nic. My se také zaměříme jen na optické projevy. S vysvětlením některých vnějších projevů budeme záhy hotovi. • Jestliže je lupenitka k nerozeznání od listu, pakobylka vypadá jako klacek a housenka píďalky jako ptačí trus, pak je cílem ztratit se na pozadí, aby dotyčného tvora nikdo neuviděl a neposnídal. Vysvětlení je jedna věc, jak se tohoto kryptického zbarvení dosáhlo, je věc jiná, o tom níže. • Jiný typ zbarvení je zbarvení výstražné. Sršeň i čmelák signalizují každému, kdo vidí a slyší, jak jsou nebezpeční (tedy nebezpečné; trubci sice také signalizují, ale nebezpeční nejsou). Kontrastní výrazné barvy, rozzlobený bzukot a patrně nějaká ta zkušenost z mládí, a každý dá takto výrazným tvorům raději pokoj, i když třeba zrovna jen tak sedí. Podobná strakatost varuje před pojídáním nepoživatelných, jedovatých či jinak nepříjemných rostlin, hub, hmyzů nebo hadů. Na podobném principu prý fungují oční skvrny u motýlů a také asi u ryb nebo žraloků. Když na predátora náhle zírá obrovské oko s dobře vyvedeným mejkapem, zarazí ho to nebo aspoň zpomalí v akci – a mezitím se dá zdrhnout. To všechno jsou mimikry výstražné (aposémantické) a jistě není nutno dodat, že se dost šidí, a tak i tvorové zcela nepříbuzní a neškodní imitují, a často velmi věrně, nejrůznější nebezpečnou havěť. • Ještě jinou funkci hrají podobné ozdoby při pohlavních procesech. Někdy slouží ornament k vyhledávání příslušníka opačného pohlaví, zejména tam, kde se v prostředí vyskytuje hodně podobných druhů a hrozí nebezpečí mezidruhového křížení. Barevná třeštění třeba ryb z korálových útesů nebo cichlid ve Viktoriině jezeře jsou toho příkladem – a kdoví, možnájsou jím i různě vybarvené kachny. Jindy je dobré být hezký, jestliže potřebuji imponovat samičkám (samečkům) nebo sokům (sokyním). Jelení parohy, paví chvost, různé natřásání a předvádění, dokonalá optická symetrie toho všeho, libý zpěv nebo řev a patrně i speciální libé vůně (ale k tomu my bohužel nemáme komentář). Všechno toto předvádění se dá charakterizovat jako nekrvavá forma soubojů. • Bohatství a krása květů je také do velké míry určena k tomu, aby přilákala opylovače, a barva či chuť plodů zase láká k požírání a bezděčnému šíření semen. Vrcholem tohoto umění jsou často 130

Zpět k přirozenému prostoru citované orchideje, které vzhledem i vůní imitují samičky některých druhů hmyzu. Zblblý sameček se rozvášněně hemží na květu, chce ho oplodnit – a věru daří se mu. Jistě, někdy plní vnější projevy vícero funkcí. Tygr na lovu je jistě dokonale kryptický, když se vám však ukáže, jistě vás nenapadne zkoušet, co se stane, zašťoucháte-li do něho klackem. A bezpochyby také předvádí jiným tygrům a tygřicím, jak se mu leskne obzvlášť výrazně pruhovaná srst, na jejímž pozadí krásně vyniká rudý jazyk a sněhobílé, naprosto symetrické tesáky. K tomu jistě něco zamrouká, aby byl žádaný efekt dokonalý. Tygři se špatně pozorují, ale kocouři to také umí. Vzali jsme to zkrátka a cítíme, že se k tomuto fascinujícímu tématu chováme poněkud macešsky. Odkazujeme proto na poutavou a téma vyčerpávající knihu S. Komárka Mimikry, aposémantismus a příbuzné jevy (2004). Všechny výše popsané vlastní jevy patří podle Portmanna k vlastním jevům adresným: obvykle se bez větší námahy dobereme, komu jsou určeny a proč to ti tvorové dělají. K tomu připočteme anomálie typu krásných, ale jalových jarních květů fialky nebo bohatství vůně a pylu pampelišek, které ani žádné opylení nepotřebují. To se třeba vysvětlí jako něco, co ještě donedávna dobře plnilo své funkce a nějak ještě nedošlo k vypnutí. Jako třicetiletí diblíci, kteří se stylizují do role bezstarostných pubertálních spratků. Adresné vlastní jevy jsou řádnou a uznávanou oblastí biologie a dá se u nich plodně strávit celý život. Větší rozpaky však způsobí vlastní jevy neadresované, tj. takové, u kterých při nejlepší vůli nedokážeme vymyslet, k čemu asi jsou, protože předvádění se komukoli nepadá v úvahu; nejde-li ovšem takto příroda v ústrety taxonomům, aby rozpoznali nové a nové druhy – všechny tyto projevy jsou výbornou pomůckou při určování. Oškubané bažanty různých druhů by možná nepoznal ani zkušený ornitolog, musel by si pomáhat biochemickými či molekulárně biologickými testy. Celé živé bažantí kohouty rozpozná po peří i mírně trénovaný laik. (Biochemické testy ovšem byly vyvinuty podle toho, k jakému peří co patří – jen proto mohou sloužit jako taxonomický znak.) Citujme samotného Portmanna: Jsme obklopeni neadresnými vlastními jevy, které se neobracejí ani k očím příslušníků druhu, ani ke zrakům pohlavních partnerů, ani se neskrývají před očima nepřátel. Jsou to především jemná vyjádření jedinečné bytosti živočišného nebo rostlinného druhu. Patří sem listy zelené vegetace se svou rozmanitostí – opticky je jim téměř výhradně přiřčena skromná role „pozadí“, v tisíceré formě plní tutéž záchovnou funkci chemických laboratoří

131

Zpět k přirozenému prostoru ve službách života. I když se jistě mnohé ve struktuře listu podřizuje funkci, mnoho dalšího v členění listu, v utváření jeho obrysů však není přizpůsobením, nýbrž součástí sebevytváření rostlinné bytosti. Jsme-li již jednou tak daleko, že si začínáme všímat neadresných vlastních jevů, objevujeme je i tam, kde jsme si ještě nedávno byli jisti, že máme před sebou úzce specializované účelné utváření.

Uveďme některé příklady: • Začneme u listů. Rostlina potřebuje velkou asimilační plochu a zdravý rozum nám říká, že je vcelku jedno, zda plocha vypadá jako list dubu nebo petržel kudrnka. Klidně by vzduchem mohly povívat neforemné, avšak vesele fotosyntetizujcí cáry různých tvarů (podívejte na vodní řasy). Proč si rostlina dává práci s formováním druhově specifických listových tvarů? Existují dobré důvody: je lepší mít nějaký tvar než libovolný, je dobré, když list má okraj, když jde natáčet, když vyhovuje větrnému, vodnímu či pouštnímu prostředí. Že na celé kytce vypadají stejně? Nu, takový dub musí za sezonu vyprodukovat statisíce listů, bude lepší sekat je podle nějakého, třeba zcela náhodně vybraného vzoru. O to by nešlo. Portmanna zajímá jiná otázka, jež se lépe demonstruje na bylinách než na dubech: proč si rostlina, která je ve formě a nic jí nechybí, dá takovou práci s jemným cizelováním krajkoví listu? Když má jiné povinnosti, třeba když musí rychle růst nebo když veškerá energie jde do květu či do semen, když nejsou nejlepší klimatické podmínky, pak rostlinu sice podle listů poznáme, ale jsou jaksi odfláknuté, narychlo. Existuje snad býložravec, kterému rostlina dokonalou symetrií a propracovaností listu signalizuje, že je ve formě a že není radno si s ní začínat? Krávám a kozám je to asi jedno; dokáží to snad poznat hmyzí škůdci? Kdybychom to připustili, hrozí vůbec, že na rostlinu někdo naklade svá vajíčka právě v této době vrcholného rozvoje? Nebo kladl ještě donedávna, a právě díky předvádění se rostliny bídně vyhynul? Všechna vysvětlení připadají nějak přitažená za vlasy. To poslední, totiž že je rostlině dobře, a tak to dává jistým způsobem najevo, zase jaksi nejde formulovat vědecky. • O ornamentech květních jsme už mluvili; ale proč třeba žíhané listy (jako Coleus nebo begonie)? To se asi jen utrhly z řetězu systémy, které jinak způsobují žíhání okvětních plátků, a tam je to možná z nějakých důvodů funkční. Dobrá, proč se ale některé odrůdy kukuřice obtěžují s tvorbou krásně žíhaných semen, proč kvůli nim rostlina 132

Zpět k přirozenému prostoru vypracovala složitý genetický a biochemický regulační systém? Květ kukuřice je naproti tomu přímo prototypem nenápadnosti. • Ještě zůstaňme u rostlin a ptejme se, proč většina opadavých stromů září na podzim barvami. Jedno vysvětlení jsme kdesi četli: jde prý o výstražné zbarvení, které říká parazitům „Mám na to se ubránit, jdi si klást vajíčka jinam“. Jsou však vůbec paraziti, kteří létají v říjnu vysoko nad lesem a vybírají si stromy s nedomrlou barvou? A ještě další věc: proč všechny stromy? Takový univerzální ožírač dřevin snad ani neexistuje – leda možná nějací dřevokazní brouci. Ti by mohli podle barvy poznat les či strom napadený třeba houbou. Létají tací v říjnu, aby to mohli vnímat? A největší záhada: proč evropské stromy hrají do žluta, zatímco severoamerické jsou červené? Napříč příbuzenskými vztahy: evropské javory žloutnou, americké rudnou; totéž duby a další stromy. Liší se snad hypotetičtí univerzální parazité na obou kontinentech tím, že mají posunuté barevné vidění? Anebo je to jen doprovodný jev nějakých neznámých dějů v pozadí – jako když probíhá urputný noční dělostřelecký souboj a z dálky lidé pozorují nádherný ohňostroj? • Plodnice hub i jejich jemná struktura jsou dalším příkladem. Proč si beztvaré, skrytě žijící mycelium dopřeje takový výron tvořivosti a barev, a často jen na pár hodin? Nu, řekněme, že plodnice je takový orgán, kde jde většinou o symetrii, o rovnoměrné rozmístění výtrusnic, že organismus zde sleduje jakýsi opakovaný algoritmus, na který se postupně nabalil kdejaký balast – to jsou ty filigránské krajky. Podobné vysvětlení by mohlo mít ohromné bohatství schránek jednobuněčných protistů – podívejte na ten filigrán rozsivek nebo dírkovců. Komu se mohou předvádět? Není to v obou případech něco jako růst krystalu? Podívejte na tu krásu sněhových vloček: chce snad někdo tvrdit, že jde o neadresnou sebeprezentaci vody? Hm. • O výstražném zbarvení hadů jsme se již zmínili. Proč si však všichni korálovci a jiní hadi, motýli, brouci a kdejaká jiná havěť dávají práci s ornamenty, které mohou sotva předvádět svým sexuálním partnerům? Na rozpoznávání partnerů by mohly postačovat mnohem jednodušší prostředky, proč se tedy namáhat s ornamenty plynule přecházejícími z křídla na křídlo (motýli) nebo z pera na pero (ptáci); jiným příkladem je třeba barevná čára podél rybího těla, která pokračuje i přes oko, kde je zbarvení dosaženo zcela jinými prostředky než barvou šupin. Jistě se časem ukáže, že část 133

Zpět k přirozenému prostoru jsou nezamýšlené výsledky jiných (například růstových) pochodů, ale kupodivu se přitom dbá vždy na růst a symetrii právě těch partií, které jsou vidět, které se dají předvádět. • Měkkýši (s výjimkou hlavonožců) nijak ostrým zrakem nevládnou a kromě toho často žijí ve tmě. Proč se přesto vyžívají v ornamentaci a štukatuře svých ulit a lastur? Řekněme, že tím cosi velmi dobře adresují komusi – asi predátorovi. No budiž. Vrcholem všeho jsou však zadožábří plži, často žijící v naprosté tmě v hlubinách moře – ti někdy vypadají jako šperkovnice nebo rozkvetlá květinová zahrádka. Proč to dělají? Možná, že se chovají jako sprejeři a jejich předchůdci, kteří si pomalovávali štíty. (České slovo „tvář“ prý pochází z francouzského „targe“ = štít. Husité se prý často prali s francouzsky mluvícími protivníky vyzbrojenými štíty s namalovaným ksichtem, a z toho odvodili, že tarž znamená obličej.) Prostě i my máme tendenci pomalovat kdejakou k tomu vhodnou plochu a máme sklon dělat to tam, kde je to vidět. Sprejeři riskují život a lezou na vysoké mosty a věže, aby tam nastříkali své logo; žádného z nich jaksi netěší dělat totéž v klidu doma ve sklepě. Proč tak blbnou? Jinak: proč se potřebují takto vyřádit? Signalizace opačnému pohlaví? Anebo sebeprezentace? Komu? Znuděným cestujícím v tramvaji – riskují snad život kvůli nim? Co když to tak mají zafixováno všichni? Je zde volná plocha, k ničemu se nehodí, tak ji pomaluji! Tím dám najevo, že se mi daří a je mi dobře, že jsem živ a objevil jsem dimenzi, kterou mnozí nazývají biologická estetika. A že to nedělají všichni? Nu, někteří mají třeba práci udržet se vůbec nad vodou. A u těch, co jsou v pohodě i bez podobných výkonů, je to různé. Koneckonců ani mezi našinci jen tak nenajdeš Leonarda, ba ani Knížáka. A přece noc stoupala, podobna temnému kouři, a už se vršila v údolích. Nebylo je už rozeznat od plání. Ale zatím se rozzářily vesnice a jejich souhvězdí na sebe volala. A on také rozblikal prstem světla na křídlech a odpovídal vesnicím. Země se široko daleko hlásila světly, každý dům rozžal svou hvězdu do nesmírné noci, jako když se maják otočí k moři. Všechno, co skrývalo nějaký lidský život, už jiskřilo.5

Hle, neadresné vlastní jevy jednoho druhu-kultury... 5)

A. de Saint-Exupéry: Noční let. Podle výboru próz Moje planeta, Odeon, 1981, 135.

134

Zpět k přirozenému prostoru WWW.ZIVOT.GE

V předchozí části jsme dali příklady neadresných vlastních jevů a tak trochu naznačili rozpaky, které panují kolem jejich vysvětlení. Jak jinak by to také mohlo být u historicky vzniklých jevů? Teď se dáme do průzkumu jedním naznačeným směrem a budeme předpokládat, že nejen my lidé, ale všechny živé bytosti jsou schopny vciťování, empatie. Budeme přitom zkoumat, co průzkumem získáme či ztratíme. Zformulujme si to takto: jestliže nějaký tvor produkuje neadresné vlastní jevy, čili zdánlivě se předvádí „jen tak“, pak to znamená, že se převádí někomu, že ví o existenci jiných bytostí, které jeho kreace mohou vnímat! Své webové stránky samozřejmě děláme proto, abychom něco důležitého sdělovali – třeba svým studentům, jak také jinak, že? Proč to tedy nejsou jednoduché texty černé na bílém, proč si všichni vyhrajeme s různými pitomůstkami, které, přiznejme si to, nám zaberou mnohem víc času než samo sdělení? A proč to adresátům nepošleme mailem anebo nedáme na fakultní desku, proč tyto banality dáváme na síť tak, aby si je v principu mohl prohlédnout kdokoli na světě? Dávám-li své stránky na síť, tak mně samotnému dělá dobře, jak jsem dobrej a jak to umím; a světu též dávám najevo, že tady jsem a jak to umím. Dělám to proto, že mám dar vcítění a vím, že existují miliony lidí jako jsem já, lidí dřepících před obrazovkou, že můj signál třeba někdo zachytí a ocení. Jestli toto není neadresná prezentace, tak co už? A má i své výsledky – tu a tam naváže kontakt kdosi neznámý z druhého konce světa, kdo si nás náhodou našel v Googlu, napíše hezký dopis nebo nás naopak začne bombardovat spamy. Existují podobné celoplanetární sítě v biosféře? Odpověď je ano. Zkusíme si předvést tři.

Genová promiskuita Nejdříve si připomeňme existenci genetického kódu. To jsou trojice nukleotidů kódujících nějakou aminokyselinu: AUG znamená aminokyseliny M (metionin), UUU = F (fenylalanin) a podobně. 64 takových tripletů kóduje 20 aminokyselin a jednu „tečku za větou“. Čtecí zařízení (ribozóm) čte kód zapsaný do molekuly mRNA, ke každé trojici vybere aminokyselinu a aminokyseliny spojuje za sebou do řetízku v tom pořadí, v jakém jdou za sebou ony triplety. Tak se rodí protein. 135

Zpět k přirozenému prostoru Genetický kód je univerzální (výjimky stojí za zmínku, ale až později). Nikdo nezná vysvětlení vzniku kódu, ale protože je univerzální, má se za to, že vznikl už velmi dávno u společného předka všech bytostí, co jich bylo a je: u všech organismů platí, že UUU = F, AUG = M a podobně. Přitom to není nutné, kód je libovolný a v různých větvích evolučního stromu se přece mohl libovolně měnit. Neměnil se, a tak se vžil předpoklad, že jde o „zmrzlou náhodu“: když se kód jednou ustavil, nejde s ním hýbat. Co když je však kód univerzální proto, že všichni hráči měli a mají zájem na tom, aby takovým zůstal, aby všichni zůstali přilogováni na síť? Že nevíte, o čem mluvíme? Začneme u prokaryotního světa (bakterie a archeonti). Prokaryonti mohou posílat i získávat úseky DNA z jiných zdrojů a také to činí na mnoho různých způsobů. Takto biosférou putují geny umožňující vyrábět antibiotika, ale také účinně je likvidovat, geny umožňující bakterii stát se choroboplodnou, zpracovávat látky, na které dosud neměla, a spoustu dalších dovedností. Aby takové zprávy a útržky zpráv, všechny ty výkřiky, blogy a chaty (čti ČETY) kolující celou biosférou mohly být srozumitelné, musí být pochopitelně v jediném kódu – a tak je zde tlak držet se jednou zavedeného způsobu psaní. Stačí malá změna kódu... – ale to zná každý, kdo má zkušenosti se dvěma verzemi české klávesnice, s verzí QWERTY a QWERTZ. Klávesnice se liší v poloze pouhých dvou písmen – Y a Z – a kolik je s tím vztekání. A zkusili jste někdy psát na francouzské, neřkuli ruské klávesnici? Anebo když vám na PC přijde textový dokument v kódu Macintosh. Změň kód a jsi navždy odříznut od informací. Přitom bakterie a archeonti obvykle nežijí jako jednobuněční jedinci, ale jsou součástí úzce spolupracujících konsorcií sdružujících celé stovky různých druhů. Tam je dobře být „in“. My mnohobuněční eukaryonti jsme sice kód nezměnili, ale do značné míry jsme se od sítě separovali. S vynálezem sexuálního rozmnožování nastoupila evoluce cestu dobře definovaných linií, avšak co se týče toku genetického materiálu, navzájem izolovaných. U sexuálně se rozmnožujících organismů tak obíhá většina genetické informace pouze uvnitř druhu či populace. Mezi druhy může proudit jen cestou tzv. hybridizačních řetězců zahrnujících příbuzné, navzájem se křížící druhy. I tuto možnost známe většinou jen u rostlin. S prokaryotním internetem jsme propojeni jen volně: skrze viry a některé bakterie, a k přenosu genů dochází obvykle jen zřídka a náhodou. 136

Zpět k přirozenému prostoru V genomu luštěnin je například gen pro protein leghemoglobin, s jehož pomocí vytváří rostlina vhodné prostředí pro své bakteriální symbionty (ti pak za to fixují vzdušný dusík). Hemoglobin je vynálezem živočichů; jak se dostal do jedné linie rostlin, je záhadou. Jiný příklad: alkaloid ricin vyžaduje ke své syntéze celou metabolickou dráhu, tj. několik proteinů a jejich genů. Celé toto nádobíčko je přítomno v rostlině skočci (Ricinus) a potom ještě v jednom druhu bakterií. Nevymysleli to nezávisle na sobě – nějak se to dostalo z jednoho druhu do druhého, anebo to mají z jakéhosi třetího zdroje. Celá síť je samozřejmě promořena viry, jak jinak. Nacpou se nám do „systému“ a páchají neplechu – u člověka od rýmy přes žloutenku až k nádorům. Takže i my eukaryonti držíme kód a i když internet příliš nevyužíváme, víme o něm a o ostatních účastnících hry, a občas z toho profitujeme či naopak tím trpíme. V našich buňkách však jsou mitochondrie, silně redukované bývalé bakterie, a ty mají svou vlastní DNA s pár desítkami genů. Mitochondrie se už od internetu nadobro odlogovaly a také skýtají většinu známých případů experimentování s kódem – triplety pro některé aminokyseliny jsou tam jiné než všude jinde.

Povídačky Ve druhé celoplanetární síti už jsme s bakteriemi na jedné lodi. Jestliže jsme předchozí síť srovnali s internetem, tuto porovnáme se sítí mobilních telefonů. Teoreticky jsme propojeni s celým světem; různí operátoři to sice řeší různě (kód tedy jednotný není), ale postarali se, aby existovala volně prostupná rozhraní. Teoreticky sice propojeni jsme, ale prakticky nikoliv, protože nad touto společnou technickou základnou jsou dva rozlišující filtry. Za prvé, mluvíme různými jazyky, a tak naprostá většina hovorů v češtině se odehrává na území Česka, s jistou podmnožinou hovorů na Slovensko. Ty ostatní do všech stran tvoří jen menšinu, i když svou důležitostí mohou převyšovat všechny tlachy, co lidé posílají z tramvají – třeba když volá zpravodaj z Bagdádu. Pak je zde ještě angličtina nebo to, co si všichni Ne-angličané vypreparovali z angličtiny, aby mohli komunikovat. Obvykle to tak tak stačí, aby si obě strany domluvily schůzku nebo oznámily, kdy se mají čekat na letišti. Dá se předpokládat, že většina hovorů 137

Zpět k přirozenému prostoru mezi Českem a Maďarskem se neodehrává česky nebo maďarsky, ale za použití tohoto univerzálního dorozumívacího jazyka. Skutečnost, že existuje lingua franca, kterou normálně nikdo nemluví, ale používá ji jako univerzální rozhraní, je velmi důležitá i pro naše další úvahy. Tím druhým filtrem je kódování zpráv. Operátor nám zaručuje, že naše povídání se nedostane do nepovolaných uší. Zaručuje sice, ale jako vždy je v tom háček, protože má ze zákona předepsáno, že po jistou dobu musí uchovávat záznamy všech hovorů, a ty už jsou jistě v jediném formátu (k těm se ale samozřejmě nikdo nedostane, že?). A také musí poskytnout své kódy policii. Ta také nesmí odposlouchávat jen tak, kdy ji to napadne, ale co má policie, to už může mít i každá jiná organizace, vyvine-li přiměřené úsilí. Existence sítě pak umožňuje – vedle milionů banálních výměn – i různé hry. Nemyslíme tím jen úsměvné „Miláčku, dnes nepřijdu, jsem v Liberci“, a do toho z pozadí robotický hlas „Karlovo náměstí, přestup na metro béé“. Představte si spíše skupinu 8 chlápků uprostřed Prahy mluvících kočmansky.6 Dva z nich jdou s pytlem k bance, jeden už v hale banky je, ostatních pět je porůznu rozestavěných, všichni monitorují pohyb policejních hlídek v okolí i ochranky uvnitř budovy a informace sdělují těm dvěma s pytlem. Skupina využívá ke svému obohacení veřejný informační kanál dostupný komukoli a postavený k úplně jiným účelům. Navíc to dělá zcela veřejně, Kočmani se nijak neskrývají a každý, kdo jde kolem, může jejich povídání slyšet. Také policie, má-li podezření, může vše sledovat. Všechno je to houby platné, kolemjdoucí hovoru nerozumí a policie kočmanského tlumočníka nemá. Až s odstupem času, když už budou lupiči i s lupem bůhvíkde, může policie s pomocí tlumočníka a nahrávky hovorů zrekonstruovat celou akci. Může, ale nemusí, nastupuje další hra: vždyť Kočmanů je málo a tlumočník všechny ty chlápky dobře zná. A tak policii něco napovídá a jde bandu vydírat o podíl z lupu. Kolosální hry tohoto druhu se neustále odehrávají v biosféře. Buňky v těle nepřetržitě komunikují prostřednictvím operátorů jako je nervová soustava či několik sítí hormonálních regulací, prostřed6) Vidíte, jak jsme politicky korektní, abychom neurazili žádný národ ani rasu. Tedy – doufáme, že žádní Kočmani nejsou.

138

Zpět k přirozenému prostoru nictvím imunitního systému, nablízko si povídají se sousedy a kdoví jak ještě vypadá jejich arzenál. Mluví společným jazykem a není snadné je ošidit vetřelci odjinud, i když jsou stejného rodu (jako při transplantacích). Nad tím jsou jiné „sítě operátorů“, zajišťujících komunikaci mezi jedinci. Všechny tyto sítě jsou na různých úrovních samozřejmě navzájem propojeny a není jednoduché se dopátrat, jakými kanály ten který kus informace dorazil. Celé toto tlachání udržuje integritu těl a druhu a je pro jedince a druh stejně důležité, jako výše vzpomenutý genetický „systém“ a „internet“. Všichni účastníci hry v biosféře používají dost podobné „technické zázemí“ (různé receptory, signální látky apod.; podobně jako u genetického kódu je zde asi tlak k unifikaci). Komunikují sice vlastním jazykem (to je zase opačný tlak, k rozrůzňování), ale jazyk těch druhých se přece mohou, je-li motivace, naučit a vstoupit do cizí komunikační sféry („napíchnout“ se na ni). Ukažme si pár příkladů: • V našem tlustém střevě žije ekosystém sestávající z asi 400 druhů mikroorganismů (bakterií, protistů, hub, snad až 2 kg „biomasy“) a jednoho makroorganismu – člověka (v dnešní době u nás už členy tohoto spolku nebývají další makroorganismy jako škrkavky či tasemnice). Celá tato společnost udržuje sama sebe i své členy v jistých mezích slušného chování. To se daří jen za cenu neustálé výměny informací, jeden druhého hlídá i povzbuzuje, krmí i okrádá; jen díky tomuto úsilí to navenek působí, že se nic neděje, že člověk je v „rovnováze“. Mezi sliznicí střeva a jeho obsahem je tenká vrstva slizu, rozhraní, které účastníci hry společně budují, avšak nepřekračují (většina z nich by to zvládla, ale nesmí). Na jedné straně člověk, na druhé všichni ostatní. Přes rozhraní se posílají pouze vzkazy a živiny. Teď do tohoto spolku přibudou spolu s požitou majonézou bakterie salmonely. Spolek to pozná a dělá, co může, aby vetřelce zpacifikoval a přinutil ho dodržovat pravidla hry – ostatně salmonely v ptačím střevě jsou normální součástí podobného spolku. V lidském střevě komunikace vázne, salmonely strádají a záhy se vytratí, pokud... Pokud se jim nepodaří napojit se na hru, přelstít ostatní hráče a – překročit slizovou bariéru. Pak to jde ráz naráz. Buňky sliznice mají schopnost endocytózy, „polykání“ menších částeček, například kapének tuku. Normálně je ani nenapadne polykat bakterie, ostatně jak jsme viděli, nepřijdou s nimi normálně ani do styku. A kdyby i nějakou tu bakterii spolkly, mají 139

Zpět k přirozenému prostoru v cytoplasmě výkonný trávicí aparát, který ji hbitě rozpustí. Salmonela to nějak zařídí a není to hrubou silou: ona buňce prostě řekne „Spolkni mě“ a buňka rozumí a poslechne! Bakterie je pozřena, ale už se nenechá usmrtit a strávit, naopak se uvnitř střevní buňky zabydlí a začne se množit – a pak si ještě zařídí, že nakažená buňka vytvoří kanálek se sousední buňkou a tímto kanálkem přejdou bakterie z buňky do buňky. Imunitní systém organismu by s nimi určitě rychle zametl, ale dovnitř buněk jeho působnost nedosahuje, bakterie jsou tam dokonale maskovány. Tak se nákaza šíří a záhy je z toho úplavice nebo tyfus, podle druhu salmonely. Salmonela zajisté nezná celou komunikační výbavu lidské buňky, ale zná alespoň útržky jakési univerzální „angličtiny“, zabrnká na komunikační systém a zkrotí si ho ke své spokojenosti. Dovedete si představit, jak intimně musí salmonela znát „duši“ lidské buňky, aby se jí invaze mohla podařit? Ne, nebudeme mluvit o empatii. • Těsné soužití rostlin a hub je dobře známé: o lišejnících jako spojení houby a řasy se učí už děti v základní škole. My spíš chceme upozornit na mykorhizu, intimní propojení rostlinných kořenů s houbovými vlákny. Spojení je opravdu těsné, obě strany do něho intenzivně přispívají i z něho těží. Houba umí například mnohem lépe než kořeny leptat horninu a extrahovat živiny a ráda za to přijme něco cukrů – ale tyto výměny, které bijí do očí, jsou jen vrcholem ledovce. Většina rostlin kromě letniček má značné potíže s přežitím, zbavíme-li je houby, a houba je na tom podobně. Dva organismy vlastně tvoří jeden: kozák osikový pod osikou je součástí bytosti osikokozáka! A teď vezměte na vědomí, že houby jsou možná největšími organismy na této planetě – předčí velryby i sekvoje. Potomstvo jediné spory roste po celá staletí, proroste lesem na desítkách hektarů a kdybychom všechna ta jemná vlákénka zvážili, dostali bychom desítky tun. Vidíte opět tu informační síť? Celý les navzájem těsně propojen jemným nervovým systémem houbových vláken tvoří jednotku, která může v jistých situacích představovat celek. To jen my jsme tak zahleděni do stromů, že vidíme jen nakupeninu „dřevní hmoty“ místo lesa. Sítí proudí oběma směry metabolity i informace. A že to celé není jen tak samo sebou, automaticky, ukazuje skutečnost, že mezi houbou mykorhitickou a houbovým parazitem je hranice neznatelná a pohyblivá. 140

Zpět k přirozenému prostoru Obě strany se musí navzájem dobře znát a hru hrají kvalifikovaně, předvídají na několik kroků dopředu. Jistě nahlédneme, že intimní spojení houba-rostlina se netýká dvojic, ale prorůstá ve společenstvo dvojic či n-tic. Připomeňme ještě existenci živočichů, například galeriových nosatců s jejich houbovými zahrádkami ve dřevě (1. kapitola) – jsou i oni součástí tohoto informačního systému? Lidé mají rádi ohromující věci, proto ta stotunová houba, ale v této informační hře samozřejmě nezáleží na tom, jak je kdo velký. • Nad manipulacemi hostitele parazitem zůstává rozum stát, kamkoli se podíváme. Nemůžeme nevzpomenout školní příklad motolice Dicrocoelium, i když ten snad zná každý. Parazit žije v játrech býložravých savců, vajíčka odcházejí s trusem a malé larvičky napadnou těla mravenců, kde žijí a dokonce se rozmnožují. Po čase jedna z nich vleze do mozku mravence a zblbne chudáka tak, že ten vyleze na vrchol trávového stébla, tam se zakousne a zůstane trčet. Tak se stane, že je spasen (od „spást“, nikoli „spasit“), kterémužto osudu se zdravý mravenec samozřejmě vyhýbá. Larvičky motolice jsou tak opět „doma“. Aby nezůstalo u tohoto otřepaného příkladu, vzpomeňme larvy much, žlabatek, které zmanipulují rostlinu tak šikovně, že kolem nich vytvoří hálku. K fenotypu zdravé rostliny hálka nepatří, stačí jí však „říct“ a na růžovém keříčku se najednou objeví nádherně zářící medúzina hlava. Larvička toho musí o růžičce vědět víc než sám velký Goethe, aby s ní mohla takto mávat. Nebo spolupracovat? • Teď k našim čmelákům. Ti jistě své hnízdo hlídají a vetřelce zaženou nebo usmrtí. Nepustí si tam ani čmeláky z jiných hnízd. A přece to samička pačmeláka zvládne a když do hnízda pronikne, dělnice ji nenapadnou. Pokud v souboji usmrtí domácí matku, dělnice nijak nevzdorují, vcelku bez jakékoli změny chování přijmou macechu a vesele se lopotí s krmením jejích harantů. No dobrá, pačmelák je také vlastně čmelák, zná mentalitu jiných čmeláků a podobně jako kukačka u ptáků používá triky, na které hostitel trumbera naletí. Masařku by ale poznali! No, jak kterou. Zrovna ty, co parazitují na plůdku čmeláků, si do hnízda klidně vlezou, jako by se nechumelilo. Někdy si jich čmeláci přece jen všimnou a vetřelce usmrtí. Nic naplat: masařky jsou živorodé a z umírající maminky se houfem hrnou larvičky, které ten kousek do hnízda dopochodují i po svých. Larvy už jsou pro čmeláka neviditelné. Jak se do 141

Zpět k přirozenému prostoru hnízda dostane samička motýla zavíječe, je občas záhadou. Jeho velké hnusné housenky pak do mrtě sežerou celé dílo. Stačilo by jediné bodnutí – ale čmeláci nedělají nic, oni ty housenky zkrátka nevnímají. Přitom když neopatrně rozkryjeme hnízdo a narušíme buňku (spíše váček) s larvami čmeláků, čmeláci všechny larvy z buňky z hnízda vyhodí. Malé larvy čmeláčí jsou larvám zavíječů podobné, jen nejsou tolik pohyblivé; přesto vlastní potěr se vyhodí, parazita nechají na pokoji. Řekněme, že čmeláci nejsou žádní šampióni ve vedení domácnosti, ale svá společenstva komenzálů a parazitů mají i mnohem lépe organizované hmyzí státy včel, vos, mravenců a termitů. Ne, nebudeme mluvit o empatii parazita. Mistrovsky popisuje podobné hrátky Richard Dawkins ve své knize Rozšířený fenotyp (Dawkins, 1982). Známý zastánce teorie sobeckého genu (viz kapitola 2) říká v knize zhruba toto: Nelze pořídit úplný a konečný výčet všech projevů genu. Když budeme definovat gen jako úsek DNA, víme třeba, že jeho bezprostředním projevem je molekula či molekuly mRNA a podle nich pořízený protein (proteiny). Do jakých her se proteiny pak dostanou a co všechno z toho vzejde, to už nedohlédneme. Dawkins postřehl, že projev genů dokonce nekončí ani vnější slupkou jedince a přesahuje jej do okolního světa. U čmeláka je jím například i jeho hnízdo nebo pole řepky, které opyluje, u chrostíka je to jeho schránka, projevem genů motolice není jen nevzhledný červík, ale i onen zblblý mravenec, fenotypem žlabatky nejsou jen larvy a mouchy, ale i pozměněná rostlina, a k fenotypu bobrů patří i jejich hráze. Pokračujme v tomto stylu, to už není Dawkins: projevem genů člověka není jen lidské tělo, ale i jisté trávy, které člověk zmanipuloval, pozměnil a nutí je, aby produkovaly obrovské množství velkých semen. Někdy (kukuřice) jsou na lidských genech závislé natolik, že se ani nedovedou bez jejich přispění množit. Fenotypem člověka jsou i jistí býložravci, kteří téměř ztratili své druhově specifické chování, tupě postávají ve stáji a produkují mléko i v době, kdy nemají mláďata. Jsou to i bývalí vlci, kteří teď vypadají jako čínský mopslík a na hlavě mají mašličku (i ta je projevem genů člověka, a také polštář, na kterém ta zrůdička hajá). Tak bychom mohli pokračovat – fenotypem lidských genů je prakticky celý svět. Ale počkat – co takhle celý příběh otočit? Geny jistých trav byly tak dobré, že se jejich fenotypem stali jacísi dvounozí masožraví savci, kteří se toulali kolem. Nejdřív je přinutily naučit se jíst jejich 142

Zpět k přirozenému prostoru semena. Tráva z toho profitovala, protože při sběru a přenosu se část semen vždy vytrousila, a tím se tráva snadněji šířila. Přimět velkého masožravce k požírání trávy jistě není snadné, ale nechal se nachytat – v době hladu sníš i semínka a navíc je lze dlouhodobě skladovat. Když už ho takto zahákly, šlo to ráz naráz. Na jeho anatomii se záhy objevily typické domestifikační znaky, vnucené geny trávy: slabý chrup a silná olysalost, která někdy dosahuje až na temeno. Člověk, který se předtím docela dobře bez trav obešel a žil v rajském nicnedělání tu a tam zpestřeném lovem, se najednou ocitnul v roli domácího zvířete, otroka, který v potu tváře dře v zájmu toho, aby sobecké geny některých trav zabraly pro své šíření čtvrtinu plochy kontinentů. Čapkovi Mloci jsou vedle toho úplní amatéři! Nebo podobný příběh jinak: Tvrdá selekce oštěpem a šípem vybrala u některých býložravých savců neuvěřitelně vyčurané geny, a ty Velkého dravce nalákaly na mlíčko, takže nakonec zahodil oštěp, vzal kosu a stal se otrokem hovadských genů. A ještě jinak: Vlk z pohádky je trouba, který zná jen jedinou manipulaci Karkulkou – sežrat. To jiní vlci o trochu dřív – ti si tedy dovedli zmanipulovat lidstvo – nejen Karkulku, ale i hajného. Jejich geny se rozšířily všude, lidé jim dokonce pletou mašličky a vyrábějí polštářky a umělé kosti, zatímco vlci-troubové smutně přihlížejí vlastnímu vymírání. Sami si vymyslete podobné pohádky. Dawkinsův vhled do sítě vztahů v biosféře je obrovský a úctyhodné je i jeho úsilí najít příčinu toho všeho v jediném činiteli, jediné úrovni popisu, v genech. Téměř se mu to podařilo a mnozí věří, že se mu to podařilo zcela. Mohlo by to takto fungovat, kdyby byla splněna podmínka počátku, kdyby se dalo začít tak, že jsou zde geny a vedle je svět, který je na genech nezávislý, působením světa se z genů stanou replikátory, a ty jsou pak vybírány podle toho, jak dokáží manipulovat svět za účelem vylepšení vlastní replikace atd. Takový začátek však nemáme, musíme počítat s tím, že vždy je tu pohromadě svět celý, a jako geny manipulují světem, tak on manipuluje jimi. Proč vlastně místo sebepřesahujícího genu nevzít symetricky sebepřesahující tělo? A právě k tomu všelijakému sebepřesahování slouží různé informační superdálnice. Dvě jsme si už předvedli, ještě přijde třetí. Ale má-li taková dálnice fungovat, musí si účastníci komunikace rozumět – alespoň trochu! Jen tak mohou z udržování kanálů něco mít a také zkoušet, jak uspět ve hře, co si mohou dovolit. Některé 143

Zpět k přirozenému prostoru trávy, hovada a hlavně jedna skupina vlků si toho vůči jedné nahé opici dovolili opravdu hodně! Jestliže si však s někým vyměňuji informace, když komunikuji a hraji, musím už svého partnera znát, vžívat se do něho. Ano, mluvíme o empatii. Vzájemné.

Nápodoba Na této části výkladu nám obzvlášť záleží a prosíme laskavého čtenáře o plné soustředění. V předchozích částech jsme si jako vstupní analogii pro výklad zvolili internet a mobily. Zde se naladíme – módou. Móda je velmi zvláštní fenomén kolektivní nápodoby nebo kolektivního odmítání v podstatě čehokoli. Racionalita a přežívací hodnota toho všeho je sporná: jde o luxusní úkaz, móda bují hlavně tehdy, když je nám dobře a roupama nemáme co dělat. Neexistují žádná pravidla, proč se jeden rok nosí boty protažené do špičky jako u středověkých kašparů – jediným „rozumným“ důvodem je skutečnost, že vloni touto dobou se nosily boty s uťatou špicí. Hygiena především, myjeme se a dezinfikujeme – ale piercing do rtu a do jazyka i jinam nutno mít. Jednotný styl oblečení, účesy, mluva, modely aut a jiné záliby z nás dělají komunitu, máme společného něco, co jiní nemají (až na to, že často na dohled už žádní „jiní“ ani nejsou). A protože uniformita záhy omrzí, nutno všechno často inovovat, vymýšlet, střídat, doslova bláznit. Hlavně se to musí dít spontánně. Kdyby nás vláda všechny nutila nosit montérky vzor „Čína“, vadilo by nám to a just bychom nosili něco jiného, avšak celá jedna generace pracně sháněla tuzexové bony, aby směla nosit montérky vzor „džína“. Pamatujete ještě? Móda vládne napříč společenskými kategoriemi, nezávisí na výši osobního konta ani na adrese. Klíčovým slovem nám teď bude nápodoba, imitace. Jde o zvláštní projev niternosti, kdy se dobrovolně rozhodneme vypadat tak, jak vypadá kdosi jiný. Pravda, je tu často dost tvrdý tlak od jiných, ale není v jejich silách přinutit mě, když nechci. Může být módou vstupovat do armády a producírovat se na korze, ale jen do té doby, než začnou povinné odvody. Neumím to na skateboardu a i když umím, tak ho nevleču do školy, ale ať umím či neumím, je „in“ chodit do školy v plandavých kalhotách s rozkrokem ve výši kolen. Běda, kdyby ředitel školy nařídil takto chodit! 144

Zpět k přirozenému prostoru Tedy dobrovolnost, svoboda rozhodnout se. Co ještě? No přece empatie, umění vžít se do situace, představit si sama sebe, jak budu vypadat a jak mě budou brát jiní, umění napodobit, rozpoznat, co se má napodobovat. Postřehnout princip toho, co je napodobováno. Toto je velmi důležité: stylizuji se navenek! Skejťáci, co každé odpoledne poplivují na rohu, vedou svalnaté řeči a vypadají jeden jako druhý, přece vůbec nejsou jeden jako druhý. Když přijdou domů, každý se věnuje něčemu jinému, jen v jisté situaci jim dělá dobře se navenek projevovat – no jako všichni. Smíme zkusit pracovat s imitací i u jiných bytostí, než jsme my sami? Jistěže smíme, a psychobiologická pojednání jsou plna líčení, jak to docela funguje u mláďat, u skupin primátů či šelem nebo u domácích zvířat. Zůstaneme-li u etologie, není co řešit, celé by se to dalo vměstnat pod hlavičku „proces učení“. Přece jen se cítíme poněkud ošizeni, učení a móda že by byly stejnou kategorií? My se odvážíme dál, do prostoru tvarů, a budou nás zajímat jiné formy nápodoby, formy, které se dají (poněkud nepřesně) schovat pod název mimikry. Tedy projevy vzájemného, často do podrobností jdoucího napodobování jedněch bytostí jinými bytostmi, často nepříbuznými či velmi vzdáleně příbuznými. Ano, to jsou ty případy, kdy motýl vypadá jako sršeň, pavouk jako mravenec a květ orchideje jako včela. S těmito projevy byly a jsou v biologii velké problémy – odkazujeme na podrobné dějiny postojů k nim v už vzpomenuté knize S. Komárka; kniha samozřejmě není jen o dějinách, ale i o samotném fenoménu – čtenář dostane podrobný výčet všeho zajímavého na tomto poli. Podobný, poněkud populárnější formou podaný obraz o zapeklitosti problematiky dostane čtenář také z knihy A. Suchantkeho Proměny v říši hmyzu (2003). Proč ty rozpaky kolem mimiker? Domníváme se, že hlavním problémem je právě empatie. Současná přírodověda, a tedy ani biologie tuto vlastnost neberou, a vlastně ani nesmějí brát v potaz – s ní totiž souvisí nápodoba, móda, jedinečné kazuistiky. Věda je však o něčem jiném. Komárek říká (s. 10): Vědecké vysvětlení čehokoliv znamená vlastně proces banalizace, eliminace úžasu nad něčím převedením toho coby specializovaného případu na nějaké známé a předem dané schéma, v horším případě na algoritmus.

145

Zpět k přirozenému prostoru Proto se věda – právem – zatahování témat jako empatie brání. Citujme ukázku z epilogu ke knize J. Zrzavého a spol. Jak se dělá evoluce (2004). Mluví se tam o tom, že při příští návštěvě muzea máme: potlačit podvědomé nutkání dívat se na vystavené ulity jako na korunovační klenoty nebo na bižuterii. Ulity zavinutců, homolic, křídlatců a ostranek jsou produkty živých zvířat a ta by měla něco takového vytvářet pouze tehdy, když z toho v nějakém smyslu budou něco mít.

Téma je rozvinuto a o něco dál čteme: Tam, kde Portmann a jeho nečetní příznivci [narážka na Komárka a Neubauera] nad estetickou stránkou života žasnou, vyjadřují se básnivě a dávají čtenáři nahlédnout do svých intimních libostí, tam by darwinisté měli předkládat darwinistická řešení. Už mnohokrát jsme však narazili na situace, kdy jednoznačná „darwinistická“ vysvětlení různých vlastností organismů jsou zcela absurdní, protože skutečná evoluční hra, jež příslušnou vlastnost vyprodukovala, se hraje někde úplně jinde.

Autoři nám říkají: hledejme darwinistická, nikoli „darwinistická“ řešení (kdo bude rozhodovat o uvozovkách?), a toho nelze dosáhnout jinak, než snažit se víc rozumět živému. Dnes nám tento vhled schází, například ornamenty lastur a ulit darwinisticky nikdo neumí vysvětlit a když se o to někdo pokusí, výsledek vypadá dost násilně, ba pitomě. To je víc než rozumný pohled (ostatně celou knihu nelze než doporučit), autoři také předkládají směr, kudy by se měl výzkum ubírat, obě teorie ať soutěží a ať zvítězí píle a argumentační obratnost jejich proponentů. Pak ale člověka trochu zamrazí, když se v samém závěru knihy dozví, že žádná soutěž se konat nebude, protože už teď se ví, na čí straně je pravda: Víme jen to, že darwinismus, schopný vysvětlit cokoli, nakonec nějaké vysvětlení poskytne, když si na to opravdu posvítíme – až budeme vědět, na co se vlastně ptáme. Darwinismus je totiž vysvětlovací rámec natolik obecný, že jako jediný umožňuje víc než jen stát před vitrínou s lasturami a žasnout. Touto knihou jsme chtěli poukázat na to, že je-li evoluce vposledku příběh vysvětlující běh historie, musíme každé evoluční tázání začínat právě a především detailní analýzou této historie. Žasnout můžeme až potom.

Darwin žasnul, darwinisté už toho nechali, žasnutí se neprojevuje na počtu publikací.

146

Zpět k přirozenému prostoru Celé je to vlastně nějak zmatené a smutné. Píšeme přece příběh evoluce tak, aby nám to dávalo smysl. Darwinismus má vysokou vysvětlovací schopnost a dovoluje psát přesvědčivé příběhy. Mezi darwinismus a evoluci však nelze klást rovnítko, detailní analýzu historie lze dělat i jinak než darwinisticky. Tak jako poskytují palackismus, pekařismus, nebo třeštíkismus různé příběhy české historie, tak i darwinismus je jednou ze škol historické biologie. Dobrou a uznávanou. Na některé problémy však může být analýza historie krátká. Jestli například některé struktury vznikají podobně jako ta sněhová vločka... Věda není o světě, ale o modelech světa, říkají mnozí učenci, kteří se zabývají teorii poznání. Nad modelem, který jsme sami sestrojili, nebudeme snad nijak zvlášť žasnout. Živé tam venku jsme však nepostavili sami, ono se postavilo samo. Není přece každé poznání poznáním vědeckým. Takže pojďme žasnout dál! O co nám jde? Předpokládáme, že sebevyjádření živých bytostí je věcí běžnou, že toto sebevyjádření počítá s tím, že existuje příjemce, který je podobně naladěn a nějak tomu, co vnímá, rozumí. Ukázali jsme si, že živé bytosti jsou navzájem propojeny nejen genealogicky – skrze předky, ale i skrze současnou biosféru, že mohou vzájemně tlachat, vyměňovat drby, podvádět, manipulovat a loupit. Teď budeme tvrdit, že empatie jde až tak daleko, že se jedna bytost dokáže proměnit k obrazu jiné bytosti. Svobodně, nikoli proto, že je k tomu donucena selekčním tlakem. Proměna se bude týkat vnějšího vzhledu a s tím spojeného chování. • Můžeme začít zmíněnými různě zbarvenými stromy na dvou kontinentech. Je to cosi jako móda? Jsme náchylní to tvrdit. Stromy (jak víme z Tolkiena) žijí pomalu, a tak jim „trendy“ vydrží na mnoho tisíc let. Zdalipak kanadské javory v Průhonickém parku někdy za 200 let zpozorují, že něco není v pořádku, a začnou žloutnout? Anebo naopak – v soustředních kruzích se od Průhonic začne šířit záliba v červenání? Komárek cituje i jiný příklad mimeze u rostlin: Některé poloparazitické rostliny (tj. žijící jako naše jmelí) mají listy podobné hostitelské dřevině. Nedovedeme si představit, proč by tomu tak muselo být; koneckonců jmelí se nijak nepodbízí. Nápodoba? • Zmínění hadi „korálovci“ vůbec nepatří k jediné taxonomické skupině, to ale odhalí až důkladnější ohledání (do něhož se málokomu

147

Zpět k přirozenému prostoru chce). Důležité je, že se vyskytují společně na jediném areálu, a tak mohou těžit z toho, že je pozná opravdu každý, aniž by se kromě ornamentů učil další rozpoznávací znaky. Podobným fenoménem jsou mimetické okruhy motýlů: Nepříbuzné druhy motýlů sdílejících stanoviště jsou si k nerozeznání podobné. Existují i druhy, které jsou rozšířeny na velkém geografickém areálu a tvoří řadu poddruhů. Jak jinak, poddruhy „šijí“ podle lokální módy, aby zapadly do místního konsorcia. • Abychom nezůstávali stále jen u „optické mimese“, jeden příklad ze světa zvuků. Velryby u jižního a východního pobřeží Austrálie „zpívají“ všechny velice podobnou písničku. A protože už je lidé z drtivé většiny vybili, zůstal u některých druhů tak malý počet, že biologové – „velrybáři“ – mohou dát každému jedinci i jméno a znají i osobitosti každého jednoho „zpěvu“. Prý se stalo, že jedna velryba začala zpívat úplně jinou píseň. Po důkladnějším průzkumu se zjistilo, že šlo o zatoulanou samici z Indického oceánu. Každopádně – a to je důležité – po krátké době začaly všechny australské velryby zpívat indickou melodii. Asi se jim zdála hezčí... • Naprostým ohňostrojem nápadů jsou tvorové žijící v hnízdech eusociálního hmyzu nebo v jejich okolí. Těchto souputníků je pochopitelně ve srovnání s masou hostitelů málo a někteří jakoby pociťovaly syndrom ošklivého kachňátka („proč já jediný musím být jiný než všechny ty nádherné bytosti kolem?“) a začali se připodobovat. Připodobování jde často do neuvěřitelných detailů a napodobovač musí zcela potřít svou vlastní přirozenost, ale přesto se snaží, seč může. Nejzajímavější je, že je to všechno velmi podezřelé. Kdyby si baby uklízečky v kasárnách navlekly uniformy a daly si hodně záležet, aby vše bylo klapp, tak by se možná nechal splést civil zpoza plotu, ale uvnitř kasáren by si je nikdo nespletl ani se švarným infanteristou, ani s dědkem plukovníkem. Ty dámy jsou v kasárnách trpěny, ale vůbec ne kvůli svému vzhledu (a kdyby byly mladší, tak by se naopak cenilo, kdyby jako voják nevypadaly). Stejné je to možná i v případě spolubydlících v mraveništích, termitištích a úlech. Někteří se udělají neviditelnými, jako housenky zavíječe nebo některé mouchy. O těch ostatních právoplatní majitelé obydlí dobře vědí, ať si vypadají jakkoli. Jsou trpěni ne proto, že by se převlekem maskovali, ale proto, že si přízeň kupují. Vylučují například sekrety, které působí na domácí 148

Zpět k přirozenému prostoru obyvatele jako na některé z nás káva či cigareta. Tím si je usmíří, a je přitom vcelku jedno, jakou „uniformu“ nosí. Jiní takoví hosté jsou zase spíše protivní a nikdo se jich nedotýká. Takže převlek patrně většinou není otázkou kamufláže, otázkou přežití. Je tedy nápodobou, snahou zapadnout do střihu, který se nosí? Nápodoba... co ale napodobovat? Znovu a znovu se vracíme ke stejné otázce. Co je nutno splnit, aby nápodoba byla nápodobou? Podobnost je věc zavádějící – zopakujme si větu z motta k 1. kapitole: Jak podobné a v čem podobné si věci musejí být, abychom uznali, že jsou si opravdu podobné, uvážíme-li, že všechny věci na světě jsou si koneckonců nějak podobné?

Had je čtyřnožec Obratlovcům vybaveným čtyřmi kráčivými končetinami říkáme čtyřnožci. V evoluci se objevili jen jednou a rozrůznili se do několika velkých skupin, jako jsou obojživelníci, plazi, ptáci a savci. Protože společný předek se pohyboval po čtyřech, patří sem i ptáci a člověk, ač běhají po dvou. Patří sem i kytovci, kteří neběhají vůbec, z původních končetin jim zbyly jen přední, a k tomu jsou to ploutve. Patří sem také hadi a slepýši, nemající žádných nohou. Kapr do skupiny nepatří, i když má 4 pohyblivé ploutve, takže by se zdálo, že když může být čtvernožcem had či delfín, kapr tím spíš. Dnešní (to zdůrazňujeme: dnešní!) odpověď: nemůže, protože společný předek ryb a čtyřnožců sám čtyřnožcem nebyl. Srovnávací anatomie, jak vidíme, nepostačuje; ke srovnávání musí přistoupit genealogie, evoluční vysvětlení toho, proč organismy jsou jaké jsou. Jen tak dojdeme k závěru odporujícímu zdravému rozumu, že velryba si je podobnější s krtkem než s treskou, netopýr si je podobnější s tuleněm než se sýčkem. Vidíte, věci ve světě musíme třídit podle nějakých kritérií, máme-li být schopni zobecnění. Darwinistické paradigma se řídí genealogiemi, ale před Darwinem měli biologové v rozmanitosti života také pořádek. Srovnávací taxonomie je starší. A ještě předtím se brala podobnost podle způsobu života, a tak zcela „přirozeně“ patřila vodní žoužel mezi ryby, létavá zvířata mezi ptáky a tučňák byl takový nerozhodný případ, nikdo nevěděl, co je vlastně zač. A v čem jsou si podobní táta a syn Pokorní? Každý vidí, že jsou příbuzní, ale podle jakých kritérií se vlastně rozhoduje? Univerzální kritérium navzdory 149

Zpět k přirozenému prostoru úporným snahám vědců neexistuje. Jsou si dva Vietnamci u stánku příbuzní? Našincům připadají všichni stejní, nemáme s nimi bližší zkušenost, nevíme, jakých znaků se chytit. A jsme u toho. Kdo rozhoduje o podobnosti? Znalec, který danou oblast dobře zná, vžil se do ní. Empatie. Znalec motýlů nepotřebuje určovací klíč – koukne a vidí, co je to za breberku. Jo, namítnete, ale přijdou tam dva znalci a pohádají se. „To je babočka dvoucifrová,“ řekne jeden. „Nene, omyl, pane kolego, to je babočka kostkovaná,“ řekne druhý. „Kdepak, toto je exemplář z Horního Potočí, tak vysoko v horách babočku kostkovanou jaktěživ nikdo neviděl.“ „Mýlíte se, kolego, právě tam jich Dan Přítulný našel mraky za slunného léta 1947. Píše o tom časopis Klapalekiana *** (následuje citace).“ Když to nerozhodnou, pak teprve začnou měřit délku holení, rozpětí křídel a počet chloupků na zadohrudi, určující to znaky. Ani potom ještě nemusí žádný z nich vyhrát. Mimetičtí tvorové své vzory neproměřují a nesrovnávají, oni se k nim připodobují skrze empatii. Teze: Živá bytost se ve světě vyzná a vyhmátne ty charakteristické znaky, které jsou pro nápodobu i rozlišení klíčové – z jejího hlediska. Samička pačmeláka jistě neví, jak to dělá (jak v našem, lidském smyslu), že oblafne nejdřív královnu, a když si to s ní vyřídí, i zbytek kumpanie. Ale zvládne to. Kdyby se chovala jako sršeň, tak by to nezvládla.

DOMOV Chýlíme se ke konci kapitoly, čtenář už chce vědět, proč žijí čmeláci spolu, existuje-li empatický, přirozený prostor života. Posečkejme, ještě něco o místě, které je možná nejlepší školou empatie – o domově. Dostáváme se takto oklikou k Bachelardovi, avizovanému v úvodu knihy. Pro něj je velmi důležitým obrazem právě obraz domova. Mimo obydlí lidských věnuje Bachelard podstatnou část Poetiky prostoru rozboru dvou biomorfních útvarů/obrazů – ptačího hnízda a ulity. Tato dvě témata přímo volají po doplnění popisem hnízda čmeláčího, čímž se nám empatické téma uzavře. (Svázanost přirozeného prostoru života s domovem je tak těsná, že od sebe obé nelze dost 150

Zpět k přirozenému prostoru dobře oddělit. Je až s podivem, že si této skutečnosti Bachelard buď nevšiml, nebo ji neuvádí.) Takže dvě ukázky Bachelardovy analýzy na příkladě hnízda a ulity.

Hnízdo7 Podoby domů určují způsoby obývání prostoru živými bytostmi i způsob vytváření domova. Pro Quasimoda byla katedrála postupně vejcem, hnízdem, domem, vlastí i vesmírem. [...] Byla jeho obydlím, jeho dírou i ulitou. [...] Přilnul k ní jako želva ke svému krunýři. [...] jako nepěkná bytost dostává zmučenou formu všech svých skrýší v koutech složité stavby.

Byť zanořen do obrazotvornosti básnické, už svými úvodními slovy Bachelard krásně ukazuje tělesnění jako vzájemné působení místa a jeho obyvatele, ... téměř nerozlučně spjatou přizpůsobivost člověka a stavby. Jak moc ovlivňuje tuto podobu, zda se jedná o chatrč, věž, hrad či útulek s krbem! Bachelard, hovoří-li o hnízdě, má na mysli hnízdo ptačí. To je podle něj vždy dokonalé – nese znak bezpečného instinktu. Nelze si představit nedokonalé hnízdo, protože ono je sobě samému vzorem a nejdokonalejším možným sebevyjádřením každého jedince. Hnízdo je pro ptáka domem života, místem, kde vzniká život, a proto středem kosmu. Je doslova stavěno tělem, které mu vtiskuje podobu, stejně jako ji vtiskuje hlemýžď ulitě. Pták hnízdu vtiskuje svoji formu. Dům, to je osoba, její forma a její nejbezprostřednější úsilí; řekl bych její utrpení. Výsledek byl dosáhnut jen neustále opakovaným přitláčením hrudi. Není ani jediné z těch stébel trávy, které by [...] nebylo tisíckrát a tisíckrát tlačeno hrudí, srdcem, jistě se vzrušeným dechem, možná i s křečovitým mykáním.

Hnízdo skryté ve stromě je zde symbolem fyzické důvěrnosti a také hmotné obrazotvornosti. Je středem živočišného života, který je ukryt v nesmírném objemu života rostlinného, na jehož míru se účastní. A je také symbolem obrovské důvěry ke světu: Stavěl by si pták 7)

Kurzívou, jsou citace z Bachelardova díla Poetika prostoru (1990, 1994).

151

Zpět k přirozenému prostoru hnízdo, kdyby neměl instinkt důvěry vůči světu? ptá se Bachelard a uzavírá: Hnízdo je skrýší okřídleného života. „Živé hnízdo“ je velmi choulostivým obrazem. Neměli bychom příliš mluvit o faktech, protože pak klesá nadšení ze setkání, které otevírá nové světy. Faktickým popisem hnízd se zabývá vědec ornitolog; ten, jak jsme viděli, má zákaz žasnutí v popisu práce. Pro nás bude v této chvíli důležité ono očarování, které člověk pociťuje, když nějaké hnízdo náhodou objeví. Nebo zájem, jaký v člověku roste, i když si třeba jen listuje v albu hnízd. Kolikrát jsem ve své zahradě zklamal, když jsem příliš pozdě objevil hnízdo... stěžuje si Bachelard. Živé hnízdo by mohlo podnítit fenomenologii hnízda skutečného, hnízda nalezeného v přírodě, které se na chvíli stává – není-li to příliš silné slovo – středem vesmíru, daností kosmické situace.

Bachelard přiléhavě popisuje okamžik této iniciace: Potichounku nadzdvihnu větev, pták sedí na vajíčkách. Neodletí. Jen se nepatrně chvěje. Bojím se, že jej rozechvívám. Bojím se, že pták, který sedí na vajíčkách, ví, že jsem člověk, bytost, která ztratila důvěru ptáků. Znehybním. Představuji si, že jsem jej nezastrašil. Snáze dýchám. Pustím větev. Zítra zase přijdu. Dnes mám radost: ptáci si udělali hnízdo v mé zahradě.

V ten moment se strom, na němž si ptáci udělali hnízdo, stává jaksi vzácnějším. „Básníku“ Bachelardovi se zde sama tělesná obraznost a mohutnosti prostoru stávají zdrojem snění. (A to, jak ještě uvidíme, je mu nástrojem či lépe prostředníkem přímého styku se skutečností.) Spatřuje jejich podobnost s básnickou obrazotvorností a tato zkušenost s reálným světem se mu stává důkazem sounáležitosti básnického i tělesného obrazu. Cítí, že ve svém obrazu nemluví o čemsi fantazijním, ale že v jistém ohledu postihuje (za)žitou skutečnost. Dívá se na hnízdo a vidí, že i tělesný svět může vznikat podobně jako obraz, který právě vytvořil ve své mysli. V intimním světě blízkého setkání objevuje analogii a korespondenci.

Ulita Znovu se setkáváme s ulitami, tentokrát však ne proto, abychom obdivovali jejich tvar a ornamenty, ale abychom sledovali Bachelardovu vizi domova. Říká: 152

Zpět k přirozenému prostoru ... forem [ulit] je tak mnoho a často jsou tak nové, že skutečnost přemáhá obrazotvornost už od praktického zkoumání světa ulit. Tady příroda představuje, vymýšlí i vytváří – je moudrá. [...] Jako by už druhohorní měkkýši znali transcendentní geometrii.

Pro básníka – karteziánského geometra – je ulita ztuhlou pravdou živočišné geometrie. Realizovaný objekt je zcela srozumitelný – záhadné je jeho utváření, nikoli sám tvar! Ulita, právě jako hnízdo, nikdy nemůže být udělána špatně, protože ani ona, byť se svým tvarem mnohem více podbízí, aby byla ex post vsazena do světa geometrie, nemá žádný předem daný plán. Ten vzniká zároveň s ulitou – během jejího růstu. Leč obraz ulity je příliš jednoduchý na to, aby se nám jej mohlo podařit úspěšně zkomplikovat, a právě to nás vede k pokušení zobecnit ji do geometrických forem. Ovšem ospravedlňovat hodnotu bytí ulity mírou blízkosti geometrickému ideálu je zločinem na tvořivosti. Jak říká Bachelard, krédem měkkýše by pak bylo: Musím žít, abych si postavil dům, a nikoli si postavit dům, abych v něm žil. Malakologická sbírka se z tohoto pohledu stává pouze jakýmsi muzeem forem. Mumifikovanými vzpomínkami na život. Pozoruhodný je způsob, jak ulita přirůstá. Tvarové vidění nám umožňuje nahlédnout, že všichni jedinci patří k témuž druhu, a přesto je každá ulita jiná. Spjatost obrazu s tělesností je v případě ulity ještě mnohem těsnější, než tomu bylo v případě hnízda. Ptáci k jeho stavbě použili materiálu „z vnějšího světa“. Měkkýš svoji ulitu vylučuje přímo ze sebe – je doslova jeho tělem. Bachelardem citovaný Valéry spojuje na tomto místě tajemství tvořivého života s pomalým, nepřetržitým formováním. Spojitost mezi obrazotvorností básnickou a tělesnou by nám tak unikala jen díky rozdílné rychlosti vznikání jejich obrazů. Co vychází z ulity, vyvolává snění o smíšeném tvorovi – je to bytost napůl mrtvá, napůl živá, kde život vychází z kamene, který jako by si však nechával svou energii, jež nezaniká ani poté, co ji tvor opustí. Ulita zakládá zvláštní dialektiku svobodné a spoutané bytosti. Jedna její část zůstává vždy uvězněna ve specifických geometrických formách. Ulita je také tradičně vnímána jako obraz bezpečí či úkrytu. Tím zakládá další dialektiku, dialektiku skrytého a zjevného. Tvor, jenž ji obývá, zalézá do své ulity a připravuje výstup. Bezpečí ulity je elementárním bezpečím, východiskem života. Je prvním spolehnutím se. V tomto smyslu všechno, co má tvar, prošlo ontogenezí ulity. Prvním úsilím života je vytvářet ulity. 153

Zpět k přirozenému prostoru Žít v ulitě však lze jedině sám, proto obraz takového života symbolizuje také souhlas se samotou. V lidské obrazotvornosti přichází obraz ulity ke všem slabým a chrání je před nespravedlností lidí a osudu. Ulita je obrazem bezpečné uzavřenosti v dokonalé samotě. Obrazu vládne hodnota pokoje.

PROČ? Z HLEDISKA PŘIROZENÉHO PROSTORU ŽIVOTA Proč žijí čmeláci spolu? Protože je jim spolu dobře. Jako ti sedláci znají intimitu domova i nádheru krajiny; mají empatii a zkušenost s jinými tvory venku i s komenzály a parazity doma; řeší drobné i velké rozmíšky; trpí a radují se, žijí a umírají. Časí a prostoří. Spolučasí a spoluprostoří. Jako my všichni, co se zrovna můžeme potkávat na tomto světě. Pojďme brouzdat krajinou jejich domova. Tak trochu jsme už začali: ve 2. kapitole jsme čmeláky představili jazykem přírodovědy. Takové shrnutí připomíná často spíše úvodní řeč průvodce před exkurzí do továrny než výpověď o živých bytostech. „Zde přivážíme, tady se zpracovává, zde vlévá do forem, tady se uskladňuje; tady pracují technici, tady kontroloři a zde sídlí vedení ...“ Výpovědní schopnost vědeckého jazyka je bezesporu značná, ale nutně postihuje jen některé roviny skutečnosti – ale to už se opakujeme. Zůstává otázkou, jak bychom takovému popisu rozuměli, kdybychom čmeláky považovali za „samečky od včely“ (za které je překvapivě mnozí považují) či za roztomilá nebo zlověstně bzučící chlupatá zvířátka, kterými jsou pro drtivou většinu lidí neobeznámených s jejich životem. Pokud bychom však měli možnost nejdříve „pobývat u věci samé“ a teprve poté číst takový popis, vnímali bychom jej jako konstrukt, který zachytil jen jednu určitou stránku zkušenosti. Za popisem bychom tušili jeho autora, který takto vyzrazuje svoji příchylnost k určitému způsobu chápání (se) světa a do popisu vkládá kus sebe, respektive svého vidění či pochopení. V textu poznáváme takto část vlastní zkušenosti a také tu část, z jejíhož opominutí, nepochopení či zamlčení bychom mohli autora usvědčit. Jenomže ve vědeckém psaní tomu tak není! To proto, že ars apodemica pro psaní vědeckých prací je svázána pravidly mnohem víc než recepty pro cestující mladé šlechtice. Autor vědeckého článku se 154

Zpět k přirozenému prostoru mění v tlumočníka toho, co mu sděluje, jak on sám věří, racionální, logická a striktně odosobněná příroda. Pro ilustraci citujme z jedné učebnice (Michel and Mooreová, 1999): Až do poslední doby vědci opravdu často vysvětlovali zvláštnosti hmyzího chování s poukazem na úmysl. Například když chtěl Fabre vidět, jak kutilka ochromuje žihadlem svou kořist, odebral vose z kusadel ochromenou cikádu, kterou právě vlekla do hnízda s vajíčky, a vzápětí jí nabídl nedotčenou živou náhradu. Píše: „Vosa ... je tváří v tvář kořisti nahrazené za její kus. Zkoumá ji a obchází s nedůvěřivou rozvážlivostí, pak se zastaví, navlhčuje si pracičky slinami a dá se do vytírání očí. V tomto postavení přemítání neprošlo-li její myslí něco jako: Ale, ale, bdím či spím? Vidím jasně čili nic? Tohle není mou věcí. Kdo či co dělá si ze mne blázny?“ (Fabre, 1915, 59).

Takto psát by si dnes nedovolil ani velmi slavný entomolog, ars apodemica to nedovolí. My se tento věcně popisný způsob nyní pokusíme opustit, vrátit se zpět „k věci samé“ – k živým bytostem, a začít odvíjet svůj výklad od prvotní, ještě vědecky neracionalizované zkušenosti, založené prostě na tom, co jsme viděli. Od bezprostřední tělesné zkušenosti, ke které je blíže básník než přírodovědec, protože básník nabízí obrazy, které mají všeobecnou srozumitelnost. Vyvěrají z empatie, nikoli z návodu. Budeme spoléhat na atraktivní, přitažlivou moc všech oblastí intimity, oné vnitřní, prožívané bezprostřednosti. Tyto věci nelze psát jinak než v první osobě (mluví TD); ale nejdříve citát z Poetiky prostoru: Kdybychom přece jen mohli i ve své obrazotvornosti obnovovat naivitu, tedy skutečně oživovat prvotní pozorování, znovu bychom pohnuli oním komplexem strachu a zvědavosti, který provází každý první skutek na světě. Toto je citlivý práh jakéhokoli poznání. Zájem se na tomto prahu vlní, mate se a vzpamatovává.

Když za slunných jarních dnů vyrazíme na zahradu, můžeme znovu zažívat ono prvotní nadšení, jež je pramenem upřímného, bytostného zájmu o přírodu: „Hle! Babočka síťkovaná! A tam – čmelák luční! A od té nejstarší budky, kterou jsem stloukl možná před patnácti lety, i letos zpívá rehek zahradní.“ Toto zcela dětinské nadšení, které pramení z radosti, že na mé zahradě prostě je cosi živého a krásného, je prvotní příčinou toho, že je o čem mluvit, a zkušeností, že toto „o čem“ má v sobě nezlomnou sílu přitažlivosti, kterou nevyčerpá žádný výklad. Zahrada u domu je mým „rozšířeným fenotypem“, 155

Zpět k přirozenému prostoru obrazem mého způsobu obývání světa, a přítomnost mnohých podob života na ní je mi důkazem, že způsob, jak ji obývám, je jedním z možných dobrých způsobů, protože na ní mnohé živé bytosti mohou žít se mnou. Možná, že jim stojí za to na ní žít, možná, že se jim líbí. Vracejí se každý rok. Už je poznám. Jistě prošli mnoho jiných míst, a přesto se vrátili právě sem. Možná, že jako pro mne, i pro ně je moje zahrada domovem. Nebo jejich domov mojí zahradou. Svoboda života, jehož jsou vyslanci, mi skrze ně dává znamení: tvůj domov je domovem života. To osmyslňuje mé úsilí setrvat. Takové požehnání mne nemůže nechat lhostejným. Zajímám se. Zajímám se o své sousedy, o své spolubydlící. Rehek zahradní už není pouze zástupcem druhu Phoenicurus phoenicurus, nalezeným v knize. Je to „můj“ rehek ve smyslu soused nebo ve stejném smyslu, jako je moje sestra moje. Jeho vědecký název ztrácí význam (pokud jsem jej vůbec znal). Dávám mu jména či přezdívky, které jej charakterizují v kontextu mého domova. Protože chci opět prožívat onu radost ze sdílení společného domova s jinými, svobodnými živými bytostmi, zajímám se: Jak žijí? A kde přesně vlastně žijí? Lze toto naše soužití nějak prohloubit, obohatit či zdokonalit? Projevem mého zájmu je co nejbližší a co nejčastější pobývání s nimi. Hlouběji poznávám jejich životy a s dalšími a dalšími zkušenostmi se rodí porozumění. Nic o něm v knihách nebylo. Ani že jej lze nabýt, ani popis způsobu jak a ani že je příčinou toho, jaký druh poznatku vznikne. Buď se o něm nepsalo, nebo knihy, jež jsem četl, nebyly s to jej svými prostředky zachytit. Dozvídám se z nich však, že některým z oněch bytostí mohu nabídnout domovy v podobě úlů. Tím začíná moje letité, blízké pobývání se čmeláky, činěné z „pouhé radosti“, činěné pro pobývání samo, které – aby nebylo označeno nekompetentním či bláznivým – jsem později nucen maskovat nálepkou „biologický výzkum“. Tak jsem později mimoděk zařazen mezi intelektuály a poznávám, jak moc jsou intelektuálové neupřímní, když svoji živou zkušenost racionalizují. A snad proto, že každá dobře provedená racionalizace znamená velké úsilí, jež by jim bylo líto zmarnit, dávají vzniknout novému, jaksi pravdivějšímu druhu pravdy: institucionalizované pravdě, která se tak ráda posmívá a znevažuje to, co stálo na jejím začátku. Pro mne, znovu neznalého přírodovědeckých schémat, je čmelák bytostí tří mocností: nebes, skrytosti země a prostředkování (opylovač). 156

Zpět k přirozenému prostoru Letící čmelák je při letu zvláštním způsobem těžkopádný, houpavý pohyb a kolísavý zvuk křídel vyvolávají dojem jisté neohrabanosti, a tedy menší nebezpečnosti. K té však nejspíše nejvíc přispívá barevně rozmanité ochlupení těla. Přítomnost čmeláka zneklidňuje je málokoho a jeho roztomile huňatý vzhled také zřejmě přispívá k převládajícímu mylnému přesvědčení, že – byť podobný včelám a vosám – nemá žihadlo a nemůže bodnout. Je bytostí skrytosti, protože jeho hnízdo je jen výjimečně viditelné. Je to bytost, která často nenápadně vklouzne do země, kam nedohlédneme. Hnízdní život čmeláků je většině lidí natolik neznámý, že si o něm nejsou s to udělat ani přibližnou představu. Vzhled jeho hnízda je pro mnohé překvapením, málokdo ví, jak vypadají vývojová stádia a čerstvě narození čmeláci. Narazili jsme však na mnoho případů lidí (pravda zejména dětí a lidí starých), kteří rádi dlouze pozorovali čmeláky, přilétající k ústí vstupní chodby do hnízda, aby nechávali rozehrát svoji fantazii o tom, co se asi děje uvnitř. A naopak: náhodné obnažení vnitřku hnízda při rytí na zahradě může být zdrojem úžasu na celá desetiletí. V tomto smyslu by byl pro Bachelarda vstup do hnízda zdrojem obrazotvornosti vycházející ze skrytého. Čmelák je opylovač. Je prostředníkem „lásky rostlin“. Stejně jako lidi symbolicky přibližuje láska (nebo pud), tedy agens jiného řádu. Tak jako kytky „oživují kámen“, aby jeho tělo vnesly do proudu života, je čmelák agens spojení těch druhů rostlin, které jsou přiléhavě nazývány hmyzosnubné.

Hnízdo Hnízdo čmeláků je velmi pozoruhodná stavba, jejíž základní charakteristikou je, že má vnitřek, ale žádný vnějšek. Je to jakási jeskyně, již lze dobře poznat jedině pohledem zevnitř, byť jsme nuceni jej nejdříve rozkrýt a teprve potom si jej dopředstavit zakryté. Přísně vzato, na hnízdo se ani nelze doslova „dívat“, protože je v něm díky jeho skrytosti stále tma a čmeláci se v něm pohybují pouze na základě čichu a hmatu. Jeho vizuální popis je tak už sám o sobě přidáním jakéhosi cizorodého prvku či v jistém smyslu nenáležitého pohledu. Přesto na něm lze dobře pozorovat způsob jeho růstu (tělesnění), způsob geneze a jeho historii. To však předbíháme.

157

Zpět k přirozenému prostoru Je velmi těžké na základě empirické zkušenosti sdělit cokoli o přírodních koloniích – přirozených čmeláčích domovech. Výzkumník nemůže do hnízda nahlédnout bez drahé přístrojové techniky. Rozkrýt jej může jedině za cenu zásadní změny přirozeného životaběhu v něm (ve většině případů to znamená zánik nebo přinejmenším závažné ztráty vlivem narušení vnitřní struktury a z ní plynoucí dezorientace obyvatel hnízda a podchlazení či přehřátí larev v důsledku změny proudění vzduchu.) Čmeláky však lze chovat a úl vyrobit tak, aby do něj výzkumník mohl nahlížet co možná nejšetrněji. Obydlený úl je vynikající ukázkou, jak prostor, vytvořený s použitím geometrických poznatků, zabydlují živé bytosti takového poznání prosté. Čmeláci do značné míry ignorují představy chovatelů o tom, kde a jak „by měli“ (jak by se slušelo dle lidských mravů) hnízdit, nebo k čemu by měly sloužit jednotlivé části hnízda. Kálejí do krmítka i po stěnách, hnízdí v krmícím prostoru či přístupové krytce, dřevěné stěny úlu jsou jim omezením jen proto, že je nemohou narušit, a kartonovou izolaci stěn rozkusují a užívají jako stavební materiál. Vnější stěny hnízda kopírují stěny úlu jedině tehdy, když hnízdo jeho prostor bezezbytku vyplní. Mezi tvarem úlu a hnízda není, zdá se, souvislost. Prvním klíčovým okamžikem života kolonie, stejně jako chovu čmeláků, je obsazování úlu. „Obsadit“ úl znamená nejen nabídnout jej v podobě pro samičku přijatelné, ale také odhadnout, která samička by se mohla usadit. Už tento moment (odhlédneme-li od potřebných zkušeností již při konstrukci úlu samotného) vyžaduje zkušenost s čmeláky, empatii do jejich „způsobu uvažování“. Prakticky veškeré učené písemnictví se spokojuje se sdělením: „odchytíme samičku hledající hnízdo a dopravíme ji do úlu“. Avšak ne každá samička, poletující nad povrchem, skutečně hnízdo hledá a odchytit nesprávnou znamená jistý neúspěch a v nejlepším případě zdržení pro chovatele. V horším případě samička po uzavření do úlu upadne do nehybnosti a není-li včas vypuštěna, uhyne. Některé samičky nejdříve obhlížejí prostor – zjišťují, jak vypadá krajina. Rychle, jakoby nedůsledně přelétají z místa na místo, jen krátce se zdrží u míst, kde jiné dlouze a opakovaně hledají. Odchytíme-li takto hledající matku, zpravidla s jejím usazením neuspějeme – s výjimkou čmeláka lesního: jejich hnízda jsou malá, málo početná, uspěchaná, ad hoc členěná a díky nezřídka špatné volbě místa častěji zanikají vlivem nepřízně počasí či napadení nepřítelem. Je třeba hledat samičku důsledně 158

Zpět k přirozenému prostoru hledající, která prozkoumává vybrané skuliny velmi pečlivě, často se vrací, opakovaně prolézá i slepé dutiny a dlouze se v nich zdržuje. Je při tom velmi soustředěná, málo ostražitá, a tudíž snadno k odchycení. Pozoruhodné jsou však druhy míst, které samičky opakovaně a důsledně prohledávají. V zemi hnízdící druhy čmeláků, jejichž charakteristickými zástupci jsou přiléhavě pojmenovaný čmelák zemní či hájový, jsou přitahovány stinnými místy pod suchou trávou, tam však hnízda nezakládají. Ani plochy hustě obydlené hlodavci, poseté jejich norami, v nichž lze hnízda zemních druhů nalézt nejčastěji, nejsou samičkami opakovaně prohledávány. Do téže nory samička jen zřídka vletí podruhé a když, pak s delším časovým odstupem. Naopak, přítmí pod suchou vegetací, již právě opustila, ji jaksi ponouká znovu a znovu jej se spokojeným pobzukováním prohledávat, byť se zaručeným neúspěchem. Dlužno poznamenat, že čmeláci zřejmě nemají krátkodobou paměť. Na bohatých květenstvích opakovaně prohlížejí už několikrát prohlédnuté květy a opakovaně se vracejí na již prohlédnutá květenství. Pro druhy zabydlující všechna jiná místa jako suť, hromady organického materiálu všeho druhu (seno, koudel, hranice dřeva, stará hnízda ptáků či veverek nebo ona kapsa starého kabátu v garáži, piliny, staré hadry, papír, uhlí, troud atp.), ptačí budky, poštovní schránky, skalní rozsedliny, rozpadlé zdivo atd. jsou zase lákadlem vyhřáté stěny starých budov, nejlépe stodol s děravými deskami či trámovím. Byť by založení hnízda blízko k jejich povrchu představovalo vážné ohrožení budoucího domova, tráví samičky marným prohledáváním mnohem více času než prohledáváním míst, v nichž hnízda nakonec zakládají, a taktéž se k těmto „třpytivým místům“ opakovaně vracejí. V takovém počínání lze nalézt paradox z hlediska účelu, lze jej však vyložit tak, že v sobě čmeláci nosí obraz místa, jehož zhmotnění ve světě tu a tam nalézají. Lhostejno už, o jaký druh obrazu se jedná – snad obraz místa oblíbeného. Na každý pád – je to šťastné místo, které si Život jejich prostřednictvím zvolí za domov... Možná jde o projev známého úkazu, kdy představa ideálu je zafixována jako nikdy nedostižitelný bod: ptáci v hnízdě preferují před vlastními vejci podvrženou atrapu skoro tak velkou jako jsou oni sami8; motýli by se 8)

Přírodovědci nazývají tyto pro zvířata velmi přitažlivé předměty nadnormálními podněty.

159

Zpět k přirozenému prostoru nejraději pářili s nadměrně velkými samičkami s nadměrně zvýrazněnými poznávacími znaky; každá holčička si bude brát prince; každý mládenec... – ale to už patří do snění, do následující kapitoly. Chceme-li zkoumat, jak se čmeláčí samička zabydluje, nezbývá než se spolehnout, že se v nabídnutém příbytku chová stejně jako v přírodě. Když pak nahlížíme do úlů, které samičky při hledání navštívily, můžeme vidět, že dlouho prolézaly substrátem. Byť jsou všechny úly stejné a substrát je homogenní, každá samička si nalezne jiné místo, kde založí hnízdo. Proč, nevíme. Ale z mnoha chodeb, které při prolézání substrátem svým tělem vyhloubila, poznáváme, že hledala dlouho. V učeném písemnictví lze nalézt paušální vysvětlení, že hledá místo nejlépe tepelně izolované. Tím je však celý prostor úlu. Opačný pohled může nabídnout vysvětlení, že tím, co samička hledá, je jednoduše útulek, tedy místo, v němž se cítí dobře. Nenápadné, skryté místo, které by se mohlo stát vhodným ke zrození křehkého života, středem jejího kosmu. První, co samička vytváří, je malá dutinka, svojí velikostí přiměřená právě jí, jeden hrníček na med a první buňku. Samička tuto dutinku tvoří jak přežvykováním a srovnáváním končetinami, tak mykáním uvnitř materiálu. Otíráním se a přidáváním vosku leští stěny. V tomto momentě je povaha hnízda asi nejbližší Bachelardovu popisu hnízda ptačího, avšak s jedním velkým, již výše naznačeným rozdílem: nemá nyní, ani nikdy později žádný vnější povrch! Je čistým nitrem, jeskyní, která se z hlediska monumentality postupně proměňuje v „podzemní chrám“ či z hlediska bachelardovské dětinskosti v tajnou skrýš. Místo bezpečného, šťastného pobývání. Na tomto místě si dovolíme drobnou odbočku, kterou bychom rádi přiblížili rozdíl mezi geometrickým a organicky vzniklým prostorem. Když rozkryjeme rozvinuté čmeláčí hnízdo, objevujeme cosi, co by nadšení příznivci Tolkiena nazvali Trpasluj; jak jsme se mnohokrát přesvědčili, vyvolává takové přirovnání biologům úsměv na tváři. Výklad se obvykle stane jaksi vážnějším, předsadíme-li popisu hnízda čmeláčího popis hnízda sršní, které s sebou nesou fenomén nebezpečí a strachu (ale také čehosi, co mají rádi lidé, kterým imponuje moc). Prožíváme údiv nad brilantností sebevyjádření těchto majestátně vyhlížejících bytostí. Sršní hnízdo je dobrým prostředníkem k hnízdu čmeláčímu proto, že obsahuje jak prvky, jež nás ponoukají

160

Zpět k přirozenému prostoru přičítat jeho konstruktérům participaci na geometrickém světě, tak prvky hnízda čmeláčího. (Obr. 9) Hnízdo sršní je mohutná, ve volném prostoru až metr vysoká a půl metru široká stavba, připomínající patrový dům. Patra jsou složena

Obr. 9 Hnízdo sršní, průřez a pohled zaspoda. Plásty jsou postupně přidávány odshora dolů, nejmladší larvy jsou v nejspodnější plástvi.

161

Zpět k přirozenému prostoru z velkého množství předpřipravených šestibokých buněk, podobně jako u včelích plástů, a jsou spojena distančními sloupky, jakýmisi „stopkami“ či pilíři. Celá stavba je zakryta v mohutném, vrstevnatém papírovém obalu, složeném z jakýchsi šupin, které na sebe navazují a někdy vytvářejí až tvar podobný střeše opery v australské Sydney, ovšem ve svislém směru. Stropy jednotlivých podlaží jsou zároveň dnem buněk a jsou mírně zešikmeny, takže zbytky a výkaly z jednotlivých, otvorem dolů orientovaných buněk vypadávají na stropy nižších podlaží, odtud padají na stěny hnízda a ty je svedou k jedinému otvoru ve spodní části obalu. Dalo by se říci, že – na hmyzí poměry – v hnízdě panuje dokonalá hygiena. Čisté, diskrétní, geometrické útvary hnízda a konečně i tělní kresby jedinců samotných vyvolávají úzkostný obdiv podobný pocitům, které se nás zmocní při prohlídce katedrály. Dokážeme-li si představit sebe sama ve velikosti sršně, obraz bude dokonalý. Krom toho vydávají sršně svými křídly velmi hluboký, monotónní zvuk. Když člověka obletují, pomalu, leč s jistotou se pohupují, což umocňuje jejich robustnost a budí dojem moci. Stojíme-li poblíž velkého hnízda, spojuje se zvuk křídel mnoha jedinců v jediný hluboký, mohutný tón, který můžeme až cítit. Nejlépe tento vjem zachytí slovo impérium. To je způsob, jakým sršně obývají svět. Jakoby obdařeny jakýmsi rozměrem vědomí, jenž je vlastním i nám, stavějí svá líhniště s jistotou geometrů. Nebudují, netvoří. Konstruují. Improvizaci nalézáme jedině tam, kde je nutno se při stavbě vyhnout překážce, ale i v takovém případě jako by se ukazovala jakási neochota. Přísně ctí řád hexagonu. Nikdy se nemýlí, nepravidelné buňky jsou výjimkou. Buňky nikdy nepřepracovávají – jednou zhotoveny, zůstávají neměnné, pouze stárnou. Všechny jsou identické, předpřipravené pro potomstvo. Sršní hnízdo je továrnou na klony. I po sezóně, hluboko na podzim, když nalezneme odvahu k hnízdu se zvědavostí přistoupit, máme stále strach. Co kdyby tam ještě jeden zůstal... A při rozlomení obalu se nám otvírá geometrické mystérium. Avšak je zde ještě jedna, až děsivá mohutnost, která vyplyne, známe-li způsob života sršní. Sršně, podobně jako vosy, živí své larvy hmyzem, který paralyzují tak umně, aby nezahynul, jen nebyl schopen pohybu. Tuto živou konzervu pak larvy sršní postupně užírají tak, že postupují od životně méně důležitých orgánů. Otvírá se nám obraz místa utrpení stovek a tisíců živých bytostí. Pokud nejsme cyniky, zůstává přinejmenším jakési nepříjemné mrazení... To přidává místu na vážnosti. 162

Zpět k přirozenému prostoru Sršně tedy obývají prostor velmi uceleným způsobem, jehož jednotlivé stránky jsou vnitřně provázané. Povaha stavby – její přísná jednotnost; vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o přírodní výtvor, až fascinující geometrická čistota, smrtelně elegantní způsob lovu i pohybu, „čistá“ obživa larev, habitus dospělců... to celé vytváří velmi soudržný, ucelený obraz, jehož jednotlivé prvky cosi vnitřně sjednocuje; cosi, co by se dalo obrazně vyjádřit jako prušáctví. Navíc opuštěné hnízdo zůstává hřbitovem, neotevírá žádné další možnosti jiným živým bytostem, není znovu osidlováno v další sezóně. Je památníkem, který chátrá a zaniká. Čmeláci budují hnízdo zcela jinak (Obr. 6, 10, 11). Budeme teď opakovat hodně z toho, co už známe z 1. kapitoly, jen jinými slovy a důraz budeme klást na jiné skutečnosti. Takže: čmeláci budují hnízdo zcela jinak. Již první buňku samička tvoří tak, že uhněte kuličku z nektaru a pylu a do ní vajíčka naklade (zasadí jako semena a uspořádá). Kuličku zabalí do voskových plen a svým tělem zahřívá. Pohybuje články zadečku, skrytá v dobře izolované mateřské dutince, stulená, ba přímo objímající střed svého světa těhotný životem. A teplo domova vše sjednocuje. Lze si představit, že takto zakládá domov jako místo sounáležitosti všeho se vším. Vzniklý prostor je prodchnut jejím teplem, její medovou vůní, před světem je chráněný jejím voskem na stěnách a je velký přiměřeně jejímu tělu. S ním vzniká i tělem a jeho tvarem určený vztah k okolí. Vztah objevíme, když se zbavíme nutkání všechno proměřovat. Čmeláci nepočítají, nerozdělují, neměří. Vytvářejí prostor, v němž jim je tělesně dobře. To nijak nevylučuje, že všechno funguje, funkčnost je jaksi navíc, či jaksi zahrnuta coby jeden z nutných (nikoli však hlavních) aspektů celku. Se vznikem takového prostoru můžeme také hovořit o vzniku topofilie (Bachelardův obrat), „přátelství s místem“, ve kterém se jednoduše cítím dobře. Pozorujeme-li v této chvíli života matku, vnucuje se slovo péče, které v tomto kontextu přibírá rozměr mateřství – těsné tělesné blízkosti s potomstvem. Taková péče u všech ostatních nám známých blanokřídlých schází. Jako by dělali jaksi víc, než se jen starali o chod – „aby se to nažralo a aby se to narodilo“. Čmeláci jako by dospěli k typu obývání teplokrevnými živočichy ve smyslu těsnější péče o potomstvo. Potomci už nejsou anonymním polem buněk jako u sršní, ale obývají uzavřený domov, prodchnutý péčí matky. (Obr. 10, 11)

163

Zpět k přirozenému prostoru

Tělesnění Tak, jak si člověk staví domy, budují čmeláci hnízda. Tak, jak jsou lidské domy určitým uchopením prostoru, jsou jím i hnízda čmeláků. Ta jsou však jejich tělesné přirozenosti mnohem patřičnější, co se týče měřítka. Jsou jim v každé chvíli jakoby na míru. Hnízdo je organismem, neustále přestavovaným v souladu s neustále se proměňující situací v něm. Už od okamžiku, kdy se vylíhnou larvy, začíná se první buňka – jádro života – proměňovat. Jak už bylo zmíněno v 1. kapitole, samička uzavírá do jediné buňky vajíček více. Zatímco

Obr. 10 Vnitřek hnízda čmeláků. Uprostřed prázdné buňky po kuklách; mohou se používat jako zásobárny pylu. Po obvodu buňky s larvami různého stáří a kuklami (podle stáří ve směru hodinových ručiček).

164

Zpět k přirozenému prostoru u vos či včel larva vyplňuje předpřipravenou dutinu, která ji zároveň omezuje, larvy čmeláků si tvoří výduť vlastní. Jakmile se vylíhnou a začnou růst, začne se buňka rozpínat, praskat a samička ji neustále záplatuje dalším voskem. Tvar buňky se proměňuje tak, jak se proměňuje její obsah – rostoucí larvy. Vzniká tvar velmi podobný rýhujícímu se zárodku v procesu embryogeneze. Jak buňka roste, zvětšuje samička zevnitř i velikost hnízdní dutiny. Hnízdo nabývá na mohutnosti, vzniká prostor. Růst buňky – nyní již plástu – je u konce, jakmile se larvy zakuklí. V tom stádiu už je buňka rozrůzněná na jednotlivé kokony, které jsou spojeny společným dnem a dotýkají se stěnami. Buňky tedy vznikají tak, jak rostou jedinci v nich, a velikost každé buňky je uměřená každému jedinci! Geneze vzniku je zde tedy obrácena. S růstem jedince vzniká osobitá geometrie prostoru každé buňky, celého trsu (klastru či plástu, který vznikl z jednoho kladení) a konečně i celého hnízda. Přitom tvar, jakého bude hnízdo nabývat do značné míry závisí na tom, kam samička naklade další násadu, z níž se bude vyvíjet nový klastr. Tak: a teď už je nejvyšší čas čmeláčí hnízda ukázat a popsat.

Obr. 11 Rozkryté hnízdo s hrníčkem na med (vpravo) a první generací larev.

165

Zpět k přirozenému prostoru

Čtvero čmeláčích geometrií Znovu: základní vlastností přirozeného prostoru je, že uskutečnění určitých možností zároveň otevírá možnosti další. Nic nebo jen málo je dáno předem. V případě čmeláčího hnízda se nám tato vlastnost ukazuje otevřením možností, jak se může hnízdo dále rozvíjet. To je odvislé od místa, kam samička naklade další snůšku nebo kde později dělnice pro nová vajíčka buňku předpřipraví. Možností je mnoho a ty, které budou využity, určí druh hnízda, a tedy druh prostoření. Spirála (strategie frontálního rozšiřování) Čmeláci zemní a hájoví většinou9 přikládají nové buňky na venkovní okraje hnízda, takže lze hovořit o rozpínavé dynamice hnízda. (Obr. 12a) Jako by nebrali zřetel na volná místa vzniklá v jeho výduti, neustále zpracovávají materiál a snaží se vytvořit jednovrstevný, plochý plást až ke stěnám úlu. Řekli bychom, že tíhnou k přehledné šíři. Šlenky10 (klasická architektonická strategie) Matky drobných a méně nápadných druhů čmeláků, jakými jsou čmelák polní, luční a sorejský, využívají ke kladení štěrbin, které vznikají v paždí kokonů zakuklených larev. Nestavějí aktivně specializované drobné buňky na násadu, ale samička nejdříve naklade vajíčka do vybrané úžlabiny a dělnice ji následně zapraví voskem. Vzniká tak velmi organický útvar, ve kterém nelze vysledovat systematický přístup, protože samička zřejmě volí místo ke kladení náhodně nebo dle hloubky paždí. (Obr. 12b) Jejich hnízdo je nejvíce ze všech obrazem naprosté tvůrčí spontaneity. Pokud lze nahlédnout nějaké pravidlo v kladení, pak je to pravidlo kladení jediné násady na jediný starší plást. 9)

Čmeláci nejsou v dodržování dominantního stylu budování hnízda důslední, jednotlivé styly se překrývají, nebo jsou nové násady kladeny zcela spontánně. 10) Šlenky jsou kopečky, které vznikají při růstu rašeliny. Ta postupně přirůstá ve vrchní části, zatímco zespodu odumírá, a tímto způsobem vznikají šlenky, tedy jakési „drny“. Mezi dvěma takovými drny pak časem vznikne prohlubenina – built –, ve které se drží voda a později uchytí jiný rašeliník. Ten pak začne vyrůstat v další built, přeroste mrtvé předky a mezi ním a dalšími nejbližšími pak postupně zase vznikne prohlubenina, a tak pořád dokola. Proto je rašeliniště „na průřezu“ tak zvláštně „vlnité“.

166

Zpět k přirozenému prostoru

Obr. 12a-d Architektura hnízd. Legenda: V – vajíčka, L – larva, K – kukla, PK – prázdný kokon po kukle používané někdy jako zásobárna, M – pylová miska, H – hrneček na med.,

167

Zpět k přirozenému prostoru Skalní města (strategie patrové výstavby) Velmi pozoruhodné způsoby budování hnízda lze nalézt u čmeláka rokytového. Samičky kladou novou násadu na vrcholovou část největších (a také zpravidla nejvýše položených) kokonů, takže je hnízdo výrazně vertikálně strukturováno. Jak dospívají jednotlivé generace, vzniká stavba, která svojí členitostí vzdáleně připomíná pískovcové skalní město. (Obr. 12c) Čmeláci rokytoví jsou stoupenci stylu rychlosti, či možná lépe unáhlenosti. Enklávy (strategie plošného segmentačního šíření) Možná nejbizarnější, ale také nejoriginálnější způsob budování prostoru hnízda lze nalézt u čmeláků skalních. Ti vytváří menší množství násadových buněk s velkým počtem vajíček, z nichž – jak larvy rostou – vznikají velké, vakovité útvary. Násady jsou rozmisťovány v poměrně pravidelných intervalech, takže výsledkem může být stavba hvězdicovitého tvaru, který vytváří zvláštní typ monumentality. Když je společenstvo silné a početné, dochází někdy k propojování buněk s larvami v trubicovité útvary až surrealistického vzezření. (Obr. 12d) Ze všech zmíněných způsobů obývání vede tento ke vzniku asi nejvyhraněnější tvarovosti, která je ještě podpořena skutečností, že i struktura plástu vzniklého z jediné násady je na průřezu téměř hvězdicovitá, čili že kukly od společného středu směřují hlavovou částí do všech stran. Čmeláci skalní jsou budovateli elegantních hnízdních aglomerací. Proměny prostoru hnízda U sršní bylo zdůrazněno, že se jejich hnízdo nijak vnitřně neproměňuje, pouze se zvětšuje budováním dalších podlaží. Čmeláci však vnitřní prostor hnízda proměňují, a to v některých případech i velmi dramaticky. Důvodem mimo jiné je, že čmeláci v hnízdě skladují zásoby – med, někteří i pyl. Na tomto místě je zapotřebí zmínit, že se čmeláci z biologického hlediska dělí na dvě skupiny dle způsobu krmení larev. První skupina, „jesličkáři“ (pocket makers), přidělává k larvální buňce jakési žoky, do nichž vkládá potravu pro larvy – larvy už se z těchto vaků vyživují samy. Pyl se v hnízdě neskladuje, staré plásty se sice používají jako nádoby na med, ale většinou se neproměňují. Hnízdo proto nepodléhá zásadním přestavbám jako u druhé skupiny „skladovačů pylu“ (pollen storers). Jak název napovídá, tito čmeláci v hnízdě uskladňují pyl v útvarech, které se nazývají misky, 168

Zpět k přirozenému prostoru a z těch pak potomstvo individuálně přikrmují malým otvorem v horní části výdutě každé buňky. Dělnice však nebudují hrníčky jen účelově jako nové stavby, ale také – u starší kolonie – přetvářejí starý plást tak, že bourají přepážky mezi kokony a upravují je do potřebného tvaru. (Obr. 13) Jako hrníčky slouží buď jen mírně upravené staré kokony, nebo jsou to hluboké, vakovité útvary se zúženým hrdlem, někdy dokonce s několika hrdly. Pak vznikají ploché, široké nádržky. Naopak misky na pyl bývají plytké, široké útvary, někdy vnitřně členěné buď tak, že čmeláci ponechají spodní část starého plástu a přistavějí přepážky dle potřeby, nebo naopak ponechají svrchní členění plástu a vnitřní části kokonů spojí. Ke konci života společenstva je velký problém určit, ze kterých plástů se vylíhly první generace (což u sršní či vos problém není, protože neustále přistavují nové plásty a staré opouštějí; jejich obydlí je tím, co nazývá Bachelard „konvenční dírou“, panelákem). Obtíže, s jakými se potýkáme při tomto popisu, jsou nejlepším důkazem obtížné popsatelnosti proměny hnízda. Výše zmíněné útvary – misky a hrníčky, buňky s vajíčky a larvami všech vývojových stadií, plásty s kuklami i plásty prázdné – dávají vzniknout neustále živému útvaru coby obrazu přirozeného prostoru, před nímž jakákoli geometrizace beznadějně selhává. Výsledek biologického výzkumu hnízdní architektury byl také v podstatě negativní: u čmeláků nelze vysledovat pevnou architektonickou strategii, která by byla snadno vyjádřitelná pomocí geometrického modelu.

Obr. 13 Od prvního hrníčku na med (postaveného matkou) až k členitému hrníčku začleněnému (vrostlému) do rozvinuté stavby hnízda.

169

Zpět k přirozenému prostoru Časotvar Když se společenstvu daří, je s narůstajícím věkem hnízdo stále vrstevnatější a pestře členěné. Přibývá plástů, přibývá nádob na potravu, stále více plástů je přetvářeno či využíváno pro skladování potravy. Staré plásty tmavnou, ze spodní strany plesniví. Některé jsou omšelé, už nepoužívané, v jiných se občas leskne hladina medu. Uprostřed hnízda je zpravidla několik velkých misek plných pestrobarevného pylu ve vrstvě až několik centimetrů. Ze skrovné, nepatrné dutinky nenápadně ukryté v substrátu vyrůstá robustní stavba kypící životem se vším, co k němu patří, z každého kousku lze odečíst kus její zcela osobité minulosti. Jak napsal Zdeněk Kratochvíl, čas je způsob, jakým člověk obývá svět, a na rozvinutém hnízdě můžeme pozorovat, jak do světa vstupuje osobitý čas čmeláčího života. Hnízdo budí dojem šťastného domova a pocit krásy se vším, co k němu patří, včetně smrti, nikoli dojem dokonale fungujícího stroje. U stěn úlu či prostě za okrajem hnízda lze nalézt mnoho mrtvých dělnic, což podtrhává dějinný rozměr (v měřítkách čmeláka a života kolonie). V průběhu času přibývají v hnízdě různí roztoči, housenky, paraziti a jiní spolubydlící. Označení hnízdo už nestačí, snad je lepší nepřesný název domácnost: společenství bytostí, které se podílejí na budování společného příbytku, jenž však nese zvláštní prvek péče, jak bylo naznačeno výše. Mnoho generací dělnic se vylíhlo do domova s osobitou historií a jejich život byl zasvěcen jejímu nesení a spoluvytváření. Je to první místo, s nímž se setkaly, které se jim vtisknulo. První pohyby po něm jim byly zprávou o jeho vlastnostech (např. proporcích). Jejich pohyb po hnízdě se stal stejně jistým, jako s jistotou sáhneme na kterékoli místo svého těla, aniž bychom se potřebovali podívat. Při rozkrytí hnízda lze pozorovat dělnice pohybující se po imaginárních cestách, jistotu při pohybu na plástu i stereotyp, s jakým opouštějí hnízdo přístupovou chodbou a česnem i tehdy, když je možno po sejmutí střechy úlu ulétnout přímo ven. Tato jistota pramení nejen z patřičnosti poměru těla k hnízdu, ale také právě z oné neanonymní zabydlenosti. Jak píše Bachelard o příbytcích lidských: Mimo vzpomínek je do nás rodný dům vepsán fyzicky. Je to druh organických návyků. I s odstupem dvaceti let, vzdor všem anonymním schodištím, znova bychom nalezli reflex „prvního schodiště“, nezakopli bychom o nějaký, trochu vyšší schůdek. Rozvinulo by se

170

Zpět k přirozenému prostoru celé bytí domu, věrné našemu bytí. Pohnuli bychom dveřmi, které zavrzají, vyšli bychom bez osvětlení do podkroví ...

Hnízdo jako děloha Poodstupme, abychom naposledy pohlédli na čmeláčí hnízdo jako homo faber, jako člověk negeometrický a nebiologický, nechávajíce se unášet nelogizujícím vnímáním. Otevírá se lůno země a v něm zvláštní útvar se dvěma povrchy: vnitřními stěnami, jež chrání křehký zárodek na jeho dně. Stejně jako v mateřském lůně, i zde roste z jediné zárodečné buňky členitý, mnohobuněčný útvar, který se proměňuje právě tak, jako zárodek v těle savčí matky. Z něj se rodí bytosti země, obdařené schopností opouštět svůj rodný živel. Stěny jsou podobny epitelům, plásty embryu a zárodečným listům, vznikajícím v průběhu morfogeneze. Vidíme bezpečné a útulné místo, z nějž se ony bytosti vydávají ven – za „zlatem rostlin“, které v podobě pylu a nektaru snášejí zpět do hlubin, aby jím živily zárodky, s nimiž (doslova) vyrůstá i útvar hnízda v úzkostlivé péči dříve narozených. Byť je sám neorganický, má mnohé parametry organismu. Jeho činným agens jsou jeho plody. Byť sám vnějšku prostý, obdařuje jím tyto své plody, skrze které vystupuje ze skrytosti a ukazuje se světu. Je tělem organismu společenstva, které o něj pečuje a kultivuje jej podobným způsobem, jakým měkkýš doslova „vyslintává“ vnitřní perleť své ulity. Těsná závislost mezi hnízdem a čmeláky znamená, že zánik jednoho vede k zániku obou. Smrt čmeláků znamená zánik hnízda, zničení hnízda smrt čmeláků (ztratí-li matka své hnízdo dřív, než se vylíhnou první dělnice, není už schopna si založit nové). Nejde o artefakt, který by byl výsledkem práce individuálních jedinců, jednou vyrobený a hotový, ale útvar bytostně spjatý s tělesným bytím svých plodů. Dívám se na lůno, jež je skryté právě proto, že je rodištěm života. Spojením organického materiálu v opuštěném místě podzemí, zlata rostlin a umu bytosti, jež do něj přišla z jiného řádu – živlu (vzduchu, avšak pamětliva svého původu) –, povstal nový tvar, s nímž vešel ve zjevnost nový prostor, prostor domova. My a oni „To je všechno pěkné,“ řekne si nedůvěřivý, rozumově uvažující čtenář, ale podle naturelu různých čmelákologů bychom se mohli

171

Zpět k přirozenému prostoru dočkat i mnoha jiných druhů empatických popisů, stejně jako můžeme na tisíc způsobů nahlédnout život v Bílých Karpatech. Vždy to ale budou lidé, kteří se vciťují do jiných tvorů. My jsme však v této kapitole hlásali mnohem obecnější tezi o tom, že empatie a s ní související způsob nápodoby jsou vlastnosti sdílené všemi živáčky v biosféře. Vždy do různé míry a vždy jinak. Jako se my vciťujeme do čmeláka, může se on vcítit do nás. Po svém. Kterou stránku naší podoby vnímá, se nikdy nedovíme, ale přesto budeme tvrdit, že tak činí. Jestliže nevěříme tomu, že duše byla člověku a pouze člověku vdechnuta jednorázově a celá najednou, pak není důvod trvat na velmi divném šovinismu, že jen my jediní jsme v evoluci vynalezli cosi naprosto nevídaného. Ano, nevídaným a typickým způsobem jsme něco rozvinuli jinak, jako jsme nevídaným a typickým způsobem rozvinuli spoustu jiných vlastností. Jen díky všemu tomu jsme k rozpoznání od kura, koně, nebo šimpanze, jen díky tomu jsme dobře definovaným druhem života. V počátcích vědeckého zkoumání jsme žasli, že naše kostra a útroby jsou podobné kostře a útrobám jiných savců. Přesto trvalo dlouho, než jsme se šovinismu zbavili: kolik podružných anatomických znaků, od různých výběžků na kostře až po váhu mozku, bývalo předkládáno jako důkaz naší odlišnosti. Nikoli odlišnosti prosté, jako se od sebe liší třeba vlk a lev, ale odlišnosti jedinečné. Potom už jsme žasli méně, když i fyziologie, metabolismus, způsob rozmnožování, nemoci, genetické texty apod. byly jen variantou na jisté téma. Duši a s tím spojenou schopnost vcítění a obrazotvornosti, toto krásné dědictví karteziánského dualismu, jsme však zobecnit nechtěli a dodnes se tomu bráníme. • Připomeňme si, jak dlouhé a z dnešního pohledu plané byly diskuse o tom, zda jiné živé bytosti trpí. Jak dlouho byly brány za analogie strojů, a proto se směly provádět vivisekce a jiné trápení. (A kdo ví, jestli operace na buněčné úrovni nejsou touž vivisekcí, která už nás netrápí jen proto, že v posledku netušíme, co se s buňkou děje.) Pak jsme přece jenom změkli, ale tak nějak divně: sebe a jiné čtyřnožce jsme dali do jedné kategorie a všechno ostatní do druhé. V tomto zvláštním světě se utracení zbídačeného a nemocného toulavého psa bere pomalu jako vražda a každá laboratorní myš bude mít časem identifikační čip, aby se odhalily sadistické praktiky vědců. Šimpanzi budou prohlášeni za občany, nuceni dodržovat naše zákony a za prohřešky budou souzeni – jako ve 172

Zpět k přirozenému prostoru středověku (s tím rozdílem, že dnes dostanou také volební právo do sboru volených opi-, pardon, lidí). Pokusy na zvířatech a pojídání masa budou možná jednou postaveny mimo zákon. Zvláštní, že ryby a bezobratlá žoužel už pod tato ochranná křídla obvykle nepatří a za živa nakrájenou cibuli vrhne do rozpáleného oleje bez výčitek svědomí každý z nás. Když jsme se dopracovali ke schopnosti empatie k jiným živáčkům, zkarikujeme ji tím, že jim rovnou přisuzujeme radosti a starosti našeho světa. Podobnost přece není stejnost! • Bráníme se i jinému výkladu světa, prolamujícímu tuto bariéru. Je to výklad sociobiologický, který hledá společné znaky a vykládá náš život i život ostatních tvorů jako soubor v evoluci nabytých a přírodním výběrem zafixovaných vzorců chování, na které teprve nasedá učení a kultura. Lidská přirozenost, často budící děs i úžas, se stane pochopitelnou, když uznáme, že jde o vlastnosti selektované a optimalizované dlouhým, mnoho milionů let trvajícím stepním životem lovců-sběračů. Když jsme se pak přesadili do úplně jiného prostředí (nebo když nás tam dostrkaly trávy a dobytkové), nesmíme se divit, že některá přednastavení, plně funkční tenkrát, se občas utrhnou z řetězu (davové chování, agresivita, války, epidemie, náboženský fanatismus, manželský život apod.). Vypadá to divně, ale když budeme trpělivě studovat chování našich savčích příbuzných, porozumíme i chování vlastnímu. Člověk vlastně není nic víc než troglodyt, jenom se dostal do divného prostředí a teď má moc řítit se dvoustovkou v předjížděcím pruhu. Není divu, že se někdy chová divně, podívejte se, co udělá klec s vlkem. Výzkumný projekt je to neuvěřitelně zajímavý, oblibu si však nezískal ze dvou důvodů. První je jasný, takový romanticky ublížený: že by naše výdobytky ducha byly redukovatelné na nějaké zvířecí „instinkty“? Nikdy! Na to by stačilo podotknout, že se jako ostatní zvířata rodíme v krvi a hlenu. Větší chybu dělají možná sociobiologové, když se stylizují do postoje, který nejenže připadá většině lidí cynický, ale on takový i je. Podstata tkví v přesvědčení, že tak, jak se mutací a selekcí vyvinuly třeba žábry nebo vaječná skořápka, vyvinulo se i veškeré chování, včetně nutkání hádat se se sociobiology. Přesně v intencích 2. kapitoly se dali cestou „nicnež-ismu“, odpírají živému jakoukoli vnitřní aktivitu. Geniálně nahlédli jednu dimenzi živého a s obrovským nadšením ji rozpracovávají. Uniká jim, že průmět není totožný s tím, co průmět vrhá. 173

Zpět k přirozenému prostoru • My se v této knize snažíme o cosi podobného, ale jinak. V této kapitole jsme se pokusili ukázat, že niternost živého se projevuje hlavně v jeho tělesnosti a projevuje se nejrůznějšími kvalitami, které nelze odvozovat jednu z druhé a už vůbec ne z jediné (i když těsně souvisí a sjednávají si prostor). Snažili jsme se poukázat na druhou stranu téže mince: niternost znamená také obrácení se ven, znamená Hru se světem, především s ostatními živáčky v něm. Představili jsme tři velké komunikační sítě této hry (netvrdíme, že jich nemůže být víc): genetickou, sémantickou a empatickou. Hnětení společného světa pomocí výměny instrukcí, vedení dialogu a cestou vciťování se. Tady bychom měli skončit, protože riskujeme, že si ošklivě naběhneme. V poslední kapitole se totiž budeme věnovat obrazu a poezii.

Koště a evoluce kultury V cestopise A. V. Friče Indiáni Jižní Ameriky (Frič, 1943), který jsme jako kluci hltali, je zajímavá pasáž o důležitosti koštěte pro přežití indiánů ze středního Čaka v Paraguayi.11 Frič líčí, jak indiáni pracující na plantážích po týdnu zapálí své chatrče a odstěhují se jinam. Farmáři z toho vyskakují z kůže – ti lenoši nevydrží pracovat na jednom místě ani týden. Když jim zabráníte chatrč podpálit, odstěhují se stejně, ale do opuštěné chatrče se majiteli plantáže nové dělníky nastěhovat nepodaří. Postaví si nová obydlí o hodný kus dál od starých. Příčinou tohoto chování jsou blechy a jiná havěť, která se v chatrči a v odpadcích na zemi za ten týden rozmnoží nad všechnu míru a jednoduše se tam nedá spát, všechno se to musí spálit a přestěhovat se o kus dál. Závěrečná pasáž Fričovy úvahy stojí za citování (s. 160-161): Koště! Jak jednoduchá věc. Několik svázaných větévek. Ale tu jednoduchou věc a její užívání jim běloch nedovedl dát. Kolik set, tisíc, snad desetitisíců let vývinu znamená pro lidstvo objevení koštěte. Jen ono umožnilo, že se člověk usadil, že začal bydlet na jednom místě, stavěl obytné domy, začal vzdělávat pole [...] Nebýt vynálezu koštěte,

11)

Tato pasáž je pro jednoho ze spoluautorů obzvlášť památná, a proto ji také po 45 let podržel v paměti a teď dokonce dohledal. Bylo to totiž poprvé, co se desetiletý slovenský kluk setkal se slovem koště a věru dost dlouho mu trvalo, než pochopil, že to není nic jiného než metla.

174

Zpět k přirozenému prostoru nebylo by měst ani mrakodrapů, a nebyla by nikdy přelidněna zeměkoule. [...] Stačí týden pobytu v indiánské boudě, abyste nezamhouřili po celou noc oči. Jak možno vykonávat těžkou práci, jak možno lovit a uběhnout desítky kilometrů, nespali-li jste celou noc, nebo dokonce několik nocí za sebou. Stačilo by denně – snad několikrát denně zamést a hodit smetí do stále hořícího ohně, ale k tomu je třeba mít koště a znát jeho výhody. A právě koště ještě neobjevil indián středního Čaka. Nezbývá mu tedy nic jiného, když se rozmnožily blechy, než odstěhovat se jinam a zapálit dům, aby s ním shořely i blechy. [...] Inu, mají to v krvi a nestačí nějaké přednášky, poučování a přemlouvání, aby se dohonilo to, k čemu lidstvo potřebovalo snad desetitisíce, snad statisíce let.

Indiáni z Čaka zkrátka nemohou mít domov v tom smyslu, v jakém mu rozumíme my. Přesto nezapochybujeme, že domov kdesi, ne zrovna u plantáže, mají (pokud mezitím nevyhynuli – ale pokud se tak stalo, jistě ne proto, že by neměli košťata). Ani geniální vhledy nejsou než nahlédnutím jediného z mnoha aspektů podoby.

175

5. Prostor podob

Dětství je to co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jak provázek a zbytek pout jež lze a nelze rozetnout Třeba nám život jinak káže kdo moudrý je ten nerozváže motouzek co nás s dětstvím spíná a krásná pouta neroztíná J. Skácel: Pouta1 Slýchávám za těch 40 let svého filosofického života, že s Descartovým cogito ergo sum nalezla filosofie nové východisko. [...] Jak jasné heslo to je, setrváváme-li v řádu myšlení! Avšak neobrátíme celé toto dogma naruby, budeme-li se spáče ptát, zda to byl doopravdy on, kdo snil svůj sen? Podobná otázka Descarta nikdy netrápila. Myslet, chtít, milovat, snít – to byly napořád aktivity jeho vlastního ducha. Ten šťastný muž si byl jist, že je to on, on sám, kdo vlastní všechny ty vášně i moudro. Avšak zůstává sám sebou spící člověk, který se ve svém snu prodírá bláznovstvím nočních vidin? [...] „Cogito“ není zrovna to, co by takový člověk dokázal prohlásit: noční sen nemá svého snícího. Jaký rozdíl proti snílkovi, který si uchová dostatek vědomí, aby mohl říct: to já sním, to já mám to štěstí, že mohu prožívat svou zasněnost, to já jsem tou šťastnou bytostí, která se může oddat odpočinku a není nucena myslet! G. Bachelard, 1960, 20

Pozornému čtenáři asi neuniklo, že se celou dobu snažíme ponořit do jakési primordiální hlubiny lidského nitra, abychom zacloumali jeho představou, že je to rozum, rozum a zase jen rozum, kterým člověk dosahuje poznání a nalézá pravdu o/ve světě. Můžeme si jej 1)

Ze sbírky Kdo pije potmě víno, Brno: Blok, 1988

177

Prostor podob i s jeho konstrukcemi postavit do středu svého světa a k němu či skrze něj vše poměřovat. Tím se ovšem připravíme o schopnost zahlédnout jiné aspekty světa. Zkusme na věc pohlédnout jinak. Zajímejme se o to, co v lidských prostřednících různých emocí (tedy zastáncích různých pohledů na svět) vzbuzuje jejich zaujetí pro věc. Co se s člověkem děje, když se snaží proniknout do nějakého jevu, co se děje, když se s ním ztotožňuje? Úmyslně říkáme „jevu“, nikoli třeba „myšlenky“ či „nauky“, protože to nejsou jediné jevy, do nichž člověk proniká a jež mají v posledku schopnost člověka zaujmout (či posednout). Naznačuje nám to konec Bachelardova citátu z úvodu této kapitoly. Je to zvláštní způsob rozpoložení, kdy na sebe necháváme jev působit či kdy si s ním pohráváme (chtělo by se říci, kdy s ním „tančíme“), avšak necháváme mu přitom dost svobody k sebeprojevu.2 Bachelard toto rozpoložení nazývá sněním či lépe zasněností, která snícímu otevírá skutečnost skrze/jako obraz. České slovo snění je však velmi zavádějící. Dílem pro svůj hanlivý nádech v jistých kontextech a dílem pro necitlivost ke dvěma zcela odlišným situacím; snění jako jevu, který se přihází spícímu člověku, a jevu činné mysli – snění bdělému. K vysvětlení se dopracujeme. Zkusme tedy Bachelardovo pojetí rozvinout v intencích našeho tématu. *** Jako je látkou myšlení slovo, je látkou snění obraz. Obrazem ovšem nebudeme mínit umělecké ztvárnění nějakého tématu na plátně malířském či filmovém, ale to, co je východiskem lidské obrazotvornosti. Na začátku všech velkých vědeckých – a nejen vědeckých – objevů bylo zjevení. Notoricky známé je Descartovo z roku 1619, kdy se mu při odpoledním zadřímnutí u Seiny zdál sen, v němž se mu zjevil mechanistický svět; Mendělejevovi se periodická tabulka „zdála“ při ranním procitání a obecná teorie relativity prý Einsteina též napadla při ranním návratu z hospody U Pinkasů. Možná, že stejně se Pythágorovi otevřel svět geometrie a všem velkým reformátorům a prorokům

2)

O nebezpečích zvěcňujícího uchopení jevu velice poutavě pojednává Zdeněk Kratochvíl ve své Filosofii živé přírody, jejíž studium vřele doporučujeme. Ozřejmí i některé části této kapitoly.

178

Prostor podob svět lidí. Historické reálie zde nejsou důležité. Důležitá je skutečnost, že to, co všichni tito velcí mužové spatřili, byly obrazy. Zjevené obrazy se pro připravené staly předmětem cizelování rozumem (čímž vytvořili obrazy další, atd.). Jakou povahu však takové obrazy měly? Dozajista ne rozumovou. Obraz, stejně jako zjevení (nejedná-li se v zásadě o totéž), nelze vymyslet a když, bývá výsledek žalostný. Obraz musí člověka „napadnout“. („Dobrá piesnička nemože byt vymyšlená – ta mosí byt napadnutá!“ říká Ludvík Vaculík.) Obraz přichází k člověku úplný a najednou, řekli bychom celý hotový. Prostor, v němž se tak děje, bývá nazýván různě: např. Z. Neubauer mu říká eidetický prostor podob, Bachelard ho nazývá prostorem básnického snění. Předem jedno důležité vymezení: Pro Bachelarda se obraz rodí zcela spontánně aktem snění (slovo vysvětlíme záhy). Důležité je zde slovo rodí. Když se něco rodí, je to zpravidla vnímáno jako nové. U obrazu je tomu zrovna tak, což ovšem nevylučuje jeho podobnost s obrazy jinými. Chceme jen zdůraznit neodvoditelnost z jiných obrazů na základě podobnosti. Obraz nesmí být chápán jako něco, co má svůj vzor v jakémsi zásvětí nebo v archetypech, a snění jako něco, co pouze vyzvedává už hotovou věc odkudsi z hlubin nevědomí (člověka či světa). Právě naopak! Svět obrazů se rodí ze sebe sama. Lidský způsob participace na tomto světě nazval Bachelard obrazotvorností. Nestálost, proměnlivost, novost a neodvozenost jsou jeho nejvlastnějšími podstatami. Svět obrazotvornosti lidské duše (která je dějištěm i nástrojem této obrazotvornosti) představuje alternativu k nehybným zásvětním rozvrhům (typu světa idejí, archetypů či genomu). A protože věříme, že svět vnímaný tělesnými smysly (stejně jako lidská duše) má tytéž atributy, pokusíme se nalézt paralely mezi oběma (světem vnímaným tělesnými smysly a světem obrazů) a vzájemně je připodobnit.

POETIKA Necháme se zde vést dvěma Bachelardovými knihami, Poetikou zasněnosti3 (1960) a Poetikou prostoru (1994, slovensky 1990). V první z nich 3) La poétique de la rêverie; kniha nevyšla česky a když se o ní píše, titul se obvykle překládá jako Poetika snění. Velkou část pointy v ní však tvoří pro-

179

Prostor podob autor konstatuje, že moderní fenomenologie moc pozornosti obrazům (podobám) nevěnuje – to proto, že jejich objektivita je pochybná, mlhavá. Obrazy – podoby nemají (kauzální) předchůdce typu archetyp. Právě naopak: nedřepí v nevědomí, aby se aktualizovaly, ale vynořují se, vznikají spontánně jako novinky. Příchod básnického obrazu nelze předvídat z toho, co je, ba ani sledovat jeho genezi. Obraz a jeho zjevení nelze popsat empiricky, protože tím bychom jej odsoudili k pasivitě, zrušili bychom jeho příslušnost k obrazotvornosti. Doslova bychom ho „zabili“. Obrazy – podoby jsou produkty bdělého snění. Vynořují se jako výkon hermeneutický, poskytují nové výklady světa. A nyní slíbené vysvětlení velmi důležitého rozdílu mezi snem a sněním, resp. zasněností. Své noční sny prožíváme jako diváci v kině, dějí se nám, jejich obsah nemůžeme nijak ovlivnit a pokud si je ráno ještě pamatujeme, můžeme je vypravovat jiným. Naopak když sníme, jsme v bdělém stavu, vždy můžeme říct „To já sním“, na rozdíl od snu však nelze obsahy obrazů přivozených v zasněnosti vykládat a vykazovat. Proto, říká Bachelard, se psychologové věnují víc snům a zasněnost, kde se osobnost účastní způsobem tvůrčím, ne jako divák v kině, ignorují. Psychologové nemají k dispozici testy představivosti. Obrazy, které se vynořují v zasněnosti, jsou tedy jakýmsi protikladem k sociobiologickým prediluviálním archetypům, se kterými nelze nic dělat, protože jsme je prostě zdědili. Bachelard říká: Uvidíme, že některé poetické zasněnosti jsou hypotézami o životě, protože náš život obohacují tím, že nás přivedou do důvěrného vztahu s vesmírem. [...] Naše snění formuje svět, svět, který je naším světem. A tento sněný svět nám poskytne možnost povznést se do světa, který je naším univerzem (1960, 7).

A přidává citát z básníka: Ve světě, který se rodí přímo z člověka, se člověk může stát čímkoli. Přesto mají sen i zasněnost cosi společného – samotu. Avšak, říká Bachelard, sen je nabit vášněmi jen málokdy zažívanými v každodenním životě. Samota snu je vždy nepřátelská a cizí. To

tiklad mužského a ženského principu (animus – anima), a to i na úrovni gramatického rodu. Proto dvojici le rêve – la rêverie překládáme jako sen – zasněnost a dvojici le concept – l´image (f), tj. pojem – obraz, budeme v citlivých místech zaměňovat dvojicí pojem – podoba.

180

Prostor podob není naše samota. (Na druhé straně) kosmická zasněnost není sněním, které by bylo vedeno úmysly. Zasněnost je bránou do světa, nikoli do společnosti. Bachelard samozřejmě nekráčí v oblacích a ví, že žijeme i svět každodenní a dokonce jeho realitu spoluvytváříme a v ní se usazujeme. Je však úžasné, že tato konstruovaná realita má neustále své protiklady ve snění, a tak napětí sen – zasněnost, pojem – podoba, objekt – obraz je zdrojem stále nových podnětů obohacujících obě domény našeho žití. Není to rozštěp, jakási schizofrenie, ale jednota. Možná dítě pobývá zpočátku v čistém světě zasněnosti, v souzvuku s vesmírem. Je rolí matky, aby mu ukázala cestičky, pomohla mu z tohoto všeobjímajícího mnohoobrazí zabydlet se také v doméně tady a teď, ve všedním životě té kultury, do které se narodilo. Avšak infantilní prvek v zasněnosti přetrvává a veze se s námi po celý náš život. Dítě v nás. Vědění a poezie, to jsou dva rozdílné světy s vlastním jazykem – ale mezi oběma jazyky neexistuje překladový slovník. Takto nějak by mohlo promlouvat dítě, buňka, embryo: Jsem snílek, který sní na základě slov, zapsaných slov. Umím číst. U některého slova se však zastavím a zrak opouští stránku. Slabiky se roztančí a prastaré tóniny se začnou proměňovat. Slovo odhodí svůj význam jako nepotřebnou přítěž, která jen brání snění. Slova, jako by měla právo vrátit se ke svému mládí, nabývají nových významů. Vydávají se na průzkum slovníkovou džunglí a vyhledávají si nová spojení, spojení nevhodná. Kolik jen drobných nesrovnalostí se podaří vyřešit poté, co se z tohoto snivého těkání opět navrátíme k rozumné řeči (1960, 15).

Jinými slovy říkají: znám kódy molekulární, buněčné, znám všechny tradice a zvyklosti a dodržuji pravidla Hry. Ó, jaká rozkoš, když se to podaří ještě jinak, jak to nikdy nebylo, a ono to jde a je to dobré. Kambrijská exploze. Bachelard rozehrává ještě jeden obraz – alegorii mužského (animus) a ženského (anima). Hra těchto dvou protikladů, říká, byla kdysi zřetelná i v jazyce v podobě toho, co dnes nazýváme gramatickými rody podstatných jmen.4 Dnes, v naší racionální společnosti, která slova pečlivě definuje a redefinuje a pak s ohromnou pečlivostí nacpe 4)

Ve francouzštině se dvěma gramatickými rody je to obzvlášť pěkné. My se středním rodem to máme komplikovanější a chudák angličtina z toho nebude mít nic. I kvůli tomu není překlad mezi jazyky triviální věcí.

181

Prostor podob do slovníků, se tyto jemné poukazy typu noc – den, sen – zasněnost, země – nebe (ve francouzštině je nebe mužského rodu), kentaur – chrpa (Centaurea) už téměř ztratily, říká Bachelard. Slova se stala nástrojem myšlení, nikoli snění. Chceme-li obnovit jejich funkci, nutno volit taková slova, která ještě pořád dovolují snít – slova poezie. To proto, že – jak jsme si už řekli – pojem a obraz stojí v opozici, nemohou spolupracovat. Objektivní představivost je nonsens. Ještě jedna hezká ilustrace napětí mezi mužským a ženským, zápisy a obrazy: Animus čte jen málo, zato anima hodně. Často mne můj animus hubuje, že čtu až příliš. Číst, pořád jen číst, je sladkou rozkoší animy. Když je však všechno přečteno a přijde na to, po všem tom snění napsat knihu, přenechá se toto trápení animovi. Napsat knihu je vždy tvrdým řemeslem. Pisatel je v takovém pokušení si tu knihu vysnít! (1960, 56)

To anima sní a zpívá ve své osamocenosti. Zasněnost – nikoli však sen – je cestou jejího svobodného rozletu. Básník plný snění své animy dává strukturu myšlenkám svého anima. Podobně si alchymie vytvořila jazyk kosmické zasněnosti, jazyk samoty a kontemplace. Hledat v alchymii zárodky vědy je nesmysl: věda nemůže vysvětlit zasněnost. Snění je činným prvkem poetického prostoru (který pomáhá budovat) – je tím, co nám umožňuje v tomto prostoru pohyb. Jeho rozbor je námětem druhé (časově však první) z Bachelardových knih – Poetiky prostoru. Prostor poetiky nelze vykládat racionalisticky, objektivně, bez osobní angažovanosti. Sdílení a předávání zkušenosti je zde také možné, avšak v tomto prostoru nejsou předmětem pozornosti objekty, ale právě obrazy. A ty nelze předvídat, ty se vynořují. V tomto prostoru neustále žijeme problémy, které jsou beznadějně neřešitelné ve světě racionální reflexe. Vlečeme s sebou zátěž minulosti, žijeme svou skutečnost, avšak právě to, co je neskutečné, obraz, nás od pout minulosti a přítomné skutečnosti osvobozuje. Ne, „neskutečné“ není to správné slovo, obraz je skutečný až moc. Lépe bude říct „objektivně nevykazatelné“. Je-li nutno něco vykázat, aby to nahlédli i jiní, snění musí stranou. To, co třeba vědec pozoruje pod mikroskopem, už někdy viděl – nikdy se vlastně nedívá poprvé.5 Pozorování pochází 5)

S tímto Bachelardovým názorem by se dalo polemizovat: vědci mají také své hvězdné hodiny, kdy křičí Heureka.

182

Prostor podob z oblasti „vícerázovosti“, tj. už vlastně založené archetypem, zatímco v prostoru poetickém se obrazy vynořují poprvé. Bachelard pak rozehrává několik motivů na téma poetický prostor. S tématem hnízda a ulity jakožto s dialektikou vnějšku a vnitřku jsme se už setkali v předchozí kapitole, zde ještě několik příkladů.

POETICKÝ PROSTOR Už víme, že zasněnost není totéž, co sen. Snění je bdělý vnitřní život bytosti v prostoru obrazotvornosti, život duše, to, co míní Exupéry prací svého srdce: činné soužití s obrazy a jevy vzešlými z obrazotvornosti v každé chvíli, kdy se nějak projevují. Co je však ten prostor? Prostorem pro je Bachelarda pole tvořené obrazy a tím, co v nás vyvolávají. Kvůli tomu „co“ se musíme na chvíli zastavit. Bachelard rozehrává několik synonym, která například slovenský překladatel bez rozdílu překládá slovem „ozvena“, a tím se stírá celý vtip Bachelardovy analýzy. Zde se o to pokusíme sami, s přihlédnutím ke studii Boreckého ve výboru esejů Porozumění symbolu (2003). • V první řadě nejde o ozvěnu typu „Jak se do lesa volá“, tj. ozvěnu, která má svou jasnou příčinu. Toto je obyčejné echo (fr. écho). Takovou ozvěnu má také archetyp – gen ve světě biologie, to jsou také v psychologii jungovské archetypy jakožto ozvěny minulosti. Obraz – echo má tedy někde v „zásvětí“ svou pravou příčinu, nutno poznat tuto příčinu a obraz nás ani nemusí zajímat. Tento typ ozývání nás zde zajímat nebude. • Pak Bachelard používá resonance (a na jiných místech sonorité, patrně ve stejném významu), a toto slovo Borecký překládá jako „ozvěna“. • Dalším slovem je retentissement, překládané jako „vyznění“. Po tomto poučení citát, který nám ukáže, jak se to k sobě má: Ozvěny (résonances) se rozptylují v různých rovinách našeho života ve světě, vyznění (retentissement) nás volá k prohloubení naší vlastní existence. V ozvěně nasloucháme básni, ve vyznění jí promlouváme, je naše.

Vyznění určuje naladění naší existence, určuje jeho jednotu, v něm mají původ nejrůznější ozvěny, což se v kruhu opět projevuje u nás; zde mají svůj původ i úžas a smysl pro krásu. Vyznění je dialektickou 183

Prostor podob „protivou“ ozvěny. Je tím, co je probuzeno nebo vzniká v srdci čtenáře, pozorovatele nebo snícího člověka. Je odezvou, která způsobuje hnutí mysli či pohyb duše, jak mu bylo rozuměno v antické filosofii. Ohlas je známkou, že snící bytost participuje na prostoru ozvěny obrazu, že jej přijala, že mu nějak porozuměla, vstoupila do něj a že jej případně spoluutváří. Vzájemnost ohlasu a ozvěny také (vedle obrazu samotného) spoluvytváří tvůrčí pole proměny obrazu a rození obrazů nových. V jejich souhře nelze rozhodnout, který z činitelů byl podnětem k povstání obrazu a ve kterém ani jeden ze zúčastněných nemá vrch. Krom toho samotný obraz zároveň zakládá tuto vzájemnost. Ohlas je (intenzivněji než je tomu u ozvěny) výzvou bytosti, v níž povstal, ke spoluúčasti na životě obrazů. Vyslyšená ozvěna, jež ohlas vyvolala, sjednocuje osloveného s obrazem a ohlas je pak přiznáním vnitřní sounáležitosti osloveného s duší obrazu, jenž se zračil v ozvěně. Vrcholem tohoto přiznání je pocit snícího, že obraz bytující v ozvěně mohl stvořit on sám, že je nějak jeho. Obraz a vyznění tedy ustavují poetický prostor. Vyznění je s obrazem jaksi vnitřně spřízněno, pomocí něho dává obraz o sobě vědět, nabízí se pozorovateli k porozumění a vyzývá jej také k aktivní spoluúčasti na obrazotvornosti. Skrze vyznění doléhá k srdcím, oslovuje je a může změnit, růst v nich, anebo podnítit vznik čehosi nového.

Úžas S obrazem, ozvěnou a odezvou se snoubí úžas. Prvotní úžas mohu prožít při vstoupení do nového prostoru – při střetu s obrazem či ozvěnou, jež mne oslovily a po jejichž boku vyvstává. Naopak se cítím naplněn úžasem také tehdy, zažívám-li sounáležitost s obrazem, s nímž jsem se vnitřně sjednotil. Úžas vyvstává při prvním setkání s jevy i při jejich naplnění, je milníkem jevení. Lze říci, že vnímavá bytost kráčí životem od úžasu k úžasu, je to pak právě úžas, který dává životu smysl, když se vlévá do srdce bytosti. Úžas, jako průvodní jev setkání s něčím novým a nečekaným, je kritériem autentičnosti obrazu, protože jednou z vlastností nového obrazu je jeho nezatíženost logem: Obraz ve své jednoduchosti nepotřebuje vědomosti, říká Bachelard. Je-li obraz obtěžkán výklady, je už spoután, usměrněn a neschopen proměny. Přestává být obrazem, ustrne, jako když květinu vylisujeme v herbáři. Herbářová položka je jistě také druh obrazu, ale je oddělen 184

Prostor podob od toho druhu proměnlivosti, jež je vlastní zde zkoumaným obrazům a jež zakládá obrazotvornost. Uchopený obraz se stává objektem, čímž přestává být obrazem, o němž hovoříme. Výkladem báseň zabíjíme. Sněním obraz žijeme nebo k němu hledáme cestu. V úžasu jej přijímáme beze zbytku v jeho úplnosti, přiznáváme mu autentičnost a s ní i svoji pokoru (jako opak pýchy rozumu). Tento zdánlivě odtažitý výklad lze dobře užít k ilustraci rozdílu mezi přirozeným a objektivním prostorem. Zakládáme-li prostor užitím rozumu, zakládáme prostor složený z objektů. Bez tohoto předpokladu bychom se v něm nemohli vůbec orientovat, nebyl by dostatečně poslušný, tedy stálý, jednoznačný, s ovladatelnými objekty; to všechno jsou vlastnosti nezbytné pro práci rozumu (opět odkazujeme na analýzu H. Bergsona). Ani přiznáním autonomie takto vzniklému prostoru ex post ve smyslu „skutečného, objektivního bytí mimo mne“ jej už neoživíme (ve smyslu skutečný je jedině živý). Výsledkem může být nejvýš zmrzačený frankensteinovský artefakt, sice také vzbuzující úžas, ale toho druhu, jaký pociťujeme, ocitneme-li se tváří v tvář monstrozitám. Naopak prostor obrazotvornosti je tvořen z obrazů. Složený oproti tvořený, objekt proti obrazu. Tento rozdíl je klíčový, proto ještě jednou: Objektivní prostor je složený z diskrétních homogenních částí, zatímco prostor obrazotvornosti je tvořený velmi proměnlivými obrazy. Útvar složený z objektů se může rozsypat, obraz se může jedině rozplynout.

Krása Pocit krásy doprovázející úžas je vjemem plnosti skutečnosti, je potvrzením její úplnosti, která se projevuje plností všech rozměrů živého a jejich harmonickým soužitím. Součástí tohoto projevu může být také pocit moci, hrozivosti, mohutnosti, majestátnosti daného jevu. V kontextu Bachelardova prostoru domova je atribut krásy nanejvýš na místě, neboť právě on je jedním z těch, které domov tak specificky zhodnocují, když jej činí čímsi víc než pouhým výskytištěm, rovným mnoha jiným, a tedy zaměnitelným, víc než „konvenční dírou“, jak výskytiště nazývá. Vraťme se však k obrazu a zkoumejme jeho vztah ke kráse. Slovní spojení „krásný básnický obraz“ nebo prostě jen „krásný obraz“ je poměrně běžné. Krása má v takové souvislosti vlastnost podobnou 185

Prostor podob s obrazem samým – totiž bezkontextovost a neodvozenost. Nemá stupně volnosti, nýbrž se nám dává celá a najednou. V tomto smyslu je absolutní, protože ji taktéž nelze z ničeho vyvodit. Nelze k ní rozumem dojít. Je pro rozum stejně nedosažitelná jako obraz, opomineme-li specifickou krásu jsoucen matematických. I u těch se však zjevuje náhle. I matematický důkaz je náhle shledán krásným, a toto znamení je neomylným příznakem jeho opravdovosti. Ne přesvědčivosti, ne nevyvratitelnosti, ne pravdivosti, ale plnosti jeho skutečnosti – totiž krásy.

Práce srdce Hovoří-li Antoine de Saint-Exupéry ve své Citadele o práci svého srdce, jistě nemá na mysli svalové stahy mechanismu, sloužícího ke vhánění krve do krevního řečiště. Užívá obraz, či lépe metaforu, pro vědomé úsilí čehosi, co patří mezi vůbec nejožehavější témata západního myšlení. Metafora srdce je mnohovrstevná a pokusíme se ji nahlédnout z více stran; souvislost s tématem snad postupně vyplyne. Práce srdce je funkcí snění, avšak ne výlučně. Jako je rozum nástrojem logického myšlení, je srdce prostředkem prožívání. V tom smyslu je srdce cosi víc, protože rozum může vstupovat do jeho služeb, ale nikoli naopak. Srdce je metaforický výraz pro nitro. Lidské srdce je úběžníkem všeho snažení, těžištěm, vztažným bodem, a tedy také tím, skrze co obcuji s obrazy. Je však také metaforou místa, hovoříme-li např. o krajině svého srdce. Je důležité, že srdce je také prostředkem vžívání se, empatie. Narážky na jistou stránku mnohých jsoucen, narážky, které úzce korespondují s tím, co nazýváme srdcem, nalézáme u mnohých myslitelů a nejedná se přitom jen o básníky či spisovatele. Povědomí o fenoménu, který má atributy srdce, lze nalézt u psychologů, filosofů, biologů, dokonce i matematiků. Když mluví jistý psychoterapeut o lidském srdci, má na mysli cosi hodně podobného jako Exupéry. Stejně tak metaforicky užívá Komenský slova srdce ve svém Labyrintu světa... a domníváme se, že kdyby to Portmannovi nezakazovaly vědecké mravy, použil by též metaforu srdci podobnou, když popisoval niternost. Konečně i matematik a geometr Petr Vopěnka poukazuje na cosi, co je metafoře srdce velmi blízké, když mluví o osobnosti objektu. Byť míněno víc ve smyslu osobitosti. Když chce Bachelard 186

Prostor podob poukázat na dějiště obrazotvornosti v lidské bytosti, cituje slova René Huyghea: [...] je třeba se vrhnout do středu, do srdce, na kruhové náměstí, kde všechno pramení a dostává smysl; a zde se znovu objevuje zapomenuté nebo zavržené slovo duše.

Osobitosti obrazu Jak je možné, že básnický obraz může bez jakékoli předchozí přípravy oslovit jiného člověka? Jak je možné, že je mu srozumitelný a že v něm dokonce může vyvolat úžas a ohlas, které jej ponoukají k básnické tvořivosti? A to dokonce i v případě obrazu vzniklého například z utrpení! Jak řekl Alexandr Solženicyn při přebírání Nobelovy ceny, básnický obraz může spojit úplně mimoběžné, neslučitelné zkušenosti. A v tom je jeho jedinečnost. Už jsme mluvili o krajině Bílých Karpat. Zkušenost kopaničářů a zkušenost ekologistů jsou dvě radikálně odlišné zkušenosti, avšak obraz karpatské krajiny tyto zkušenosti spojuje. Snad je tato krajina tolik přitažlivá proto, že probouzí obrazotvornost, s níž se probouzí život. Svět přírody, jak se nám dává, je vždy v první instanci obrazem, v tomto případě však už obrazem velmi reálným (přípomínáme portmannovské vlastní jevy, které jsme probírali v předchozí kapitole). Podobně jako u obrazu básnického, ani k jeho sdílení nepotřebujeme žádné vědomosti, a přesto je nám srozumitelný, a to do takové míry, že k porozumění není potřeba být obdařen LOGEM.

Obraz v nás Používáme-li na tvořivost poukazující metaforu srdce či duše, narazíme u vědecky vzdělaného čtenáře na zásadní překážku. Narazíme na rozvrh, který si osobuje výlučný, absolutní a apriorní nárok na vysvětlení světa viditelných, vnímaných forem. Jak jsme si ukázali ve 2. kapitole, vše už je v tomto rozvrhu nějak obsaženo a vnímaný svět je jen trpnou substancí pro jeho uskutečňování. Tvořivost světa vnímaného tělesnými smysly je z jeho pohledu nesmyslem. Myšlení o světě jako o nástavbě čehosi podstatnějšího, co je běžnému pohledu skryto, zůstává v zásvětí a určuje dění na světě, má – a to nejen v naší kultuře – dlouholetou tradici. Začíná již u Platóna a pokra187

Prostor podob čuje přes novoplatonismus a novoplatónsky interpretované křesťanství středověku až k Descartově geometrizaci, nalezneme jej v podobě Freudova libida, Marxových výrobních sil či Dawkinsova sobeckého genu. I ve slově evoluce je toto pojetí obsaženo, neboť evolutio znamená rozvíjení, rozmotávání popsaného papírového svitku, tedy vlastně jenom odhalení, vynesení na světlo toho, co tady už dávno, odjakživa bylo, co už bylo někde nějak dáno. „Zásvětní“ rozvrh je předpokládán, implementován do předmětů denního používání podobně, jako jsme o tom hovořili u newtonovské fyziky. Sama výroba těchto předmětů probíhá tak, že je nejdříve zhotoven dokonalý plán, jak by měl daný předmět vypadat, a poté je tento plán uskutečňován s co možná nejvyšší věrností. Toto pojetí, vepsané do podoby algoritmu, zavdalo vznik výrobě prefabrikátů. Užití tvořivosti bylo redukováno na opravy chyb při výrobě a samo plánování spadlo do rukou několika jedinců, kteří – jsouce vnímavými na módní trendy – udávají formy vnějších podob výrobků. Vznikly jakési „kuchařky na život“ – jednoduché návody v podobě kauzálních řetězců po sobě jdoucích úkonů, vedoucích k vytčenému cíli. Často je užíváme jako univerzální vysvětlovací schémata. Do tohoto způsobu uvažování jsme hluboce zasazeni. Nové se nám pak těžko myslí, protože jsme si příliš zvykli na určitá výkladová schémata – příliš jsme si zvykli, že některé věci jsou základní, že něco prostě musí být základní. I přes uhrančivost svých výkladů si mnohé zásvětní rozvrhy nedokáží poradit se skutečností, že se ve světě tu a tam něco nového přece jen objeví. Novým je myšleno něco, co do daného schématu nezapadá. V takových situacích například obvyklá křesťanská vysvětlení končí u univerzální vše vysvětlující instance Boží vůle, vědecká vysvětlení u stejně vše vysvětlující náhody a lidová zkušenost u Murphyho zákonů. V případě evolučních novinek hovoří současní biologové o náhodné mutaci a jejím uchopení selekcí: život je myšlen jako výsledek škály omylů a defektů. Takto vzniklé „nové“ však nemá nic společného s tvořivostí. Tvořivost je v takovém pojetí jen jakousi třešničkou na dortu, neboť sám život je jen nutnou (či nudnou?) extenzí genetické informace. Racionalismus vždycky vykládá svět ex post, protože potřebuje důvody. Sám ze sebe však není schopen nic vykládat. Potřebuje k výkladu něco, co už nějak existuje. Netvoří. Je schopen nejvýš přeskládat 188

Prostor podob už jsoucí, a odtud pramení jeho bezradnost, ba strach před tvořivostí. Zdeněk Kratochvíl ve své Filosofii živé přírody upozorňuje na skutečnost, že k tomu, aby se rozum mohl ke světu vztáhnout, potřebuje jej nejdříve uchopit, a k tomu, aby mohl nějaké jsoucno uchopit, potřebuje jej nejdříve zvěcnit. Samo uchopování už je zvěcněním. Leč, v setkání s živou bytostí a zvláště s druhým člověkem můžeme nejspíš zakusit neredukovatelnost přirozenosti na věc a věci na objekt. [...] Život nelze zvěcnit bez jeho ztráty. Zvěcnění je pro tvořivost tím, čím je pro obraz psychologizace. Chceme-li na nové patřit, musíme být přítomni v rovině, v níž nové vznikat může, a tou je právě rovina světa vnímaného tělesnými smysly. Již víme od Bachelarda, že ve světě básnické obrazotvornosti to znamená vrhnout se do středu, do srdce, na kruhové náměstí, kde všechno pramení a dostává smysl [...] zde se znovu objevuje zapomenuté nebo zavržené slovo duše. Co je však onou duší světa, na niž by bylo třeba se vrhnout? Napovědět nám může už etymologie tohoto klíčového slova. V pojetí Zdeňka Neubauera (například 1996, 1997, 2002) je duše vnitřní podobou těla. Podoba (EIDOS6) se především musí stát předmětem našeho zkoumání, chceme-li se zabývat tvůrčím ve světě, vnímaném tělesnými smysly. Teprve pak můžeme uvidět nové, které nevzniká slepou chybou při imitaci, ale osobitým uchopením skutečnosti v každém okamžiku přítomnosti. Podoba je rovinou, která umožňuje a jíž je vlastní proměna a vznik nového. Vzpomeňme ještě jednou Bachelarda. Přemítá-li o říši obrazotvornosti, sám tuto domněnku navozuje, když říká: Obraz nás vyjadřuje a dělá z nás to, co vyjadřuje. Vznikání obrazu je tak zároveň vznikáním našeho bytí.

Těmito silnými slovy představuje ontologickou rovinu, na níž pracuje, a zároveň naznačuje její přesah za svět snění – do světa tělesnosti, tvarovosti. Obraz vyjadřuje nás, stejně jako nás vyjadřuje naše tělo! Sebevyjádření, které si zvolíme, nás pak zpětně zakládá. Od toho se odvíjí skutečnost, že, jak jsme už viděli, nenajdeme na světě dvě stejné bytosti, že každá prostoří a časí – někdy jen nepatrně, 6) Neubauer razí termín eidetická biologie; od slova podoba se v češtině těžko vyrábí přídavné jméno.

189

Prostor podob jindy s plnou parádou – po svém. Tělo je jistotou, o niž se živá bytost nemusí obávat, a toto spolehnutí umožňuje svobodu rozvinout škálu jeho možností; v takovém pojetí prostor vyvstává stejným způsobem jako báseň. Skrze obrazy a jejich mnohočetné ozvěny vyznívá člověk jako jedinečný výtvor odrážející svět. Bachelard se v Poetice zasněnosti ptá: Jak může někdo říct u vědomí všech obětin, které Svět skládá člověku k nohám, že člověk byl Světem odmrštěn či dokonce že člověk byl do světa vržen? (153)

To je ovšem výzva, a tak než tuto kapitolu uzavřeme, podívejme se krátce na nabídku jednoho z největších filosofů 20. století, M. Heideggera.

BÁSNICKY BYDLÍ ČLOVĚK Tímto veršem z Hölderlinovy básně nadepsal Heidegger svou přednášku z roku 1951 (knižně vyšla 1954, česky ve stejnojmenném sborníku (Heidegger, 1993). Podobně jako Bachelard i Heidegger nejdříve odsune stranou básnictví ve smyslu „literární aktivity a provozu“ – básnicky bydlet neznamená mluvit ve verších jako Děd Vševěd z Cimrmanovy hry. Bydlet však také neznamená mít prostě nějaké přístřeší, kde se člověk schová před deštěm. Ne: obydlí se nabývá budováním, a toto budování je něčím jako výchovou, cepováním, vnesením do světa něčeho, co by se tam jinak nemohlo objevit. Ani básnění není neskutečnou hrou poetické obrazotvornosti; jen tak může mít verš smysl. Obydlí se nabývá budováním a budováním je také básnění, právě básnění nechává člověka bydlet ve vlastním smyslu – básnění je budování vůbec (budovat od slova bude). Když básnění, pak nějaká spojitost s řečí: Člověk se tváří, jako by byl tvůrcem a mistrem řeči, zatímco je to přece ona, která vládne člověku. Když se tento vztah převrátí, upadá člověk do zvláštní léčky. Řeč se stává prostředkem výrazu. Jako výraz může řeč poklesnout na pouhý nástroj ovlivňování. Že se i při takovém používání řeči dbá pečlivého vyjadřování, je dobře. To samo nám však nikdy nepomůže vybřednout ze situace, kdy je převrácen pravý poměr mezi řečí a člověkem.

190

Prostor podob Tedy až člověk přišel na trik obrátit v jistých situacích přirozený tok „básnění“, řeč si ochočit a používat ji také k logickému kalkulu a k psaní vyhlášek či návodů k použití. A v tomto umělém světě pobývá už tak dlouho, že si jeho umělost skoro přestal uvědomovat a pyšně hlásá „To já mluvím“. Omyl, říká Heidegger v pokračování citátu: Neboť to, co ve vlastním smyslu promlouvá, je řeč. Člověk mluví až tehdy, a pouze tehdy, když odpovídá řeči, poslouchaje její nápovědi. Ze všech nápovědí, které můžeme my sami jako lidé přivést ke slovu, je nejvyšší a vůbec první právě řeč.

Čím je básník básnivější, tím je jeho slovo svobodnější, to znamená otevřenější a připravenější přijmout netušené, tím více se to, co říká, vzdaluje pouhé výpovědi, u níž nám jde jen o správnost nebo nesprávnost. Básnění přivádí teprve člověka na zem, vede ho k ní, a tak ho uvádí k bydlení. Básnění umožňuje člověku, aby si vyměřil své místo na tomto světě. Ale jaké druhy měření k tomu používá? Jistě ne tradiční způsob přikládání standardního měřítka, jehož prototyp je uložen v Sèvres! Není to aplikace geometrie v praxi. Člověk se „měří božstvím“ – tím se myslí, že dokáže nahlédnout něco, co ho přesahuje, vůči čemu může vskutku vztahovat své počínání. Toto proměřování nepodniká člověk jen příležitostně, nýbrž v takovém proměřování je člověk teprve člověkem. Proto sice může tomuto proměřování bránit, omezovat je a znetvořovat, ale nemůže se mu vymknout. Člověk se jako člověk vždy již poměřil něčím nebeským. I Lucifer pochází z nebe.

Tím zvláštním „měřícím procesem“ je Heideggerovi právě básnění, jeho prostřednictvím nahlédne člověk obrovitost i krásu onoho úběžníku nebes, jeho prostřednictvím se pouští do budování, které by ho mohlo o kousíček poposunout k tomuto úběžníku... Toť úděl lidí, kteří doopravdy bydlí na této zemi. A tím se dostáváme opět k obrazům, protože básnění mluví v obrazech: Podoby a vzezření něčeho nazýváme běžně „obrazem“. [Ten] nechává něco spatřit. Zobrazení a zpodobení jsou naproti tomu až druhotné podoby obrazu ve vlastním smyslu, který jakožto podoba nechává spatřit neviditelné a „obráží“ je do toho, co je mu cizí.

191

Prostor podob Inu, my v našem světě většinou zobrazujeme a zpodobujeme, zapadáme do naučených stereotypů, které nás často svírají pevněji než stereotypy, ve kterých žije kutilka. Myslíme snad i při tomto způsobu života básnicky? Ano, říká Heidegger, protože pořád víme o tom básnickém, co nás přesahuje. Tak jako je slepec slepým jen ve světě, ve kterém existují lidé vidící. Kus dřeva, říká Heidegger, oslepnout nemůže, člověk ano. A teď nám už nezbývá, než položit onu prekérní otázku, zda se toto všechno týká pouze člověka, anebo se básnění mohou zúčastnit všechny živé bytosti, třeba i kutilka. Bydlí čmelák básnicky?

PROČ? PROSTORU PODOB Dvě ukázky z díla velkých myslitelů, ještě samozřejmě přizpůsobené našemu způsobu kladení otázek, nám přiblížily svět podob a mihotání jejich proměn. Povšimněte si, jak zcela samozřejmě jsou oba tyto rozvrhy antropocentrické! To my, lidé, jsme středem světa, my sníme, mluvíme, básníme. Vejdou se nám sem čmeláci? V předchozích kapitolách jsme se už poučili, že věci dříve pokládané za lidské lze vztáhnout na celý živý svět. Opět připomínáme náš základní předpoklad: Jestliže dávný opočlověk nedostal duši vdechnutím, pak sdílí své dětství se všemi tvory této planety. Jsme spojeni se svým dětstvím a není radno rozvazovat tkaničky, kterými jsme k němu ještě poutáni, říká Skácel v mottu této kapitoly. Rozšiřme tento obraz na vše živé a takto předpřipraveni se podívejme na citát z Bachelardovy Zasněnosti: Než se objevila kultura, svět intenzivně snil. Mýty vystupovaly ze země a otevíraly ji, aby očima svých jezer mohla uzřít nebe. Z hlubin byly předurčeny vystoupit k výšinám a vzápětí objevily lidský hlas, hlas člověka zasněného ve světě svých snů. To člověk vyslovil zemi, nebe a vody. Člověk se stal mluvčím tohoto makroantropa, onoho ohromného těla země. V prvotníém kosmickém snění je světem lidské tělo, pohled, dech i hlas. (161)

Naší ambicí teď bude parafráze tohoto citátu, takto: Z hlubin byly předurčeny vystoupit k výšinám a vzápětí objevily hlas života, hlas bytostí zasněných ve světě svých snů. To Život vyslovil zemi, nebe a vody. Život se stal mluvčím ohromného těla země.

192

Prostor podob To není pokus o jakousi další odbočku do světa teorie Gaia a co by z toho mohlo plynout – ale vlastně taky. Jde o poukaz na to, že žitý svět nás všech je společný na všech rovinách žití, že jsme povstali ze stejných hlubin a rozumíme světu. Sdílíme s čmeláky biomolekuly, naše těla jsou z buněk, nemáme také společné sny? Tohle přece není dětská pohádková knížka – jsou nám podobné otázky přesto dovoleny? Zde si dovolíme tvrdit, že ano, že jsou dokonce nutné. Obrazy jsou nám všem společné jako je nám všem vlastní schopnost empatie. Spojuje nás kosmicita našeho počátku a kontinuita naší tělesnosti. A kolem každého obrazu se zformuje kosmos, přes kosmicitu obrazu získáváme povědomí kosmu, zkušenost světa. Skrze obrazy a archetypy se naše minulé bytí prodírá na povrch, promlouvá, a každá promluva mění svět i mluvčího. Naše společné zabydlení se ve světě je nám zdrojem zkušenosti, onoho „vědět, jak“ pobývat na světě. Do toho sníme a do snění se tu a tam vynoří nový obraz, nová představa, jak vyslovit zemi, nebe a vody. S vyslovením se svět otřese a usadí se v novém, nově stvořeném prostoru. Velké počiny v evoluci. *** Celé toto putování lze donekonečna opakovat – s novými postavami a s jinými autory, kteří by mohli sloužit jako stafáž k dokreslení názorů. Vraťte se na začátek a zkuste si to sami. Jako to bývalo na některých skladbičkách, které jsme kdysi s chutí potvořili v hudebce: Da capo al fine e poi la coda.

193

Coda

(Don Quijote) umírá, nabyv rozumu. Umírá, když dobrodružství v jeskyni Montesinově probudí v něm pochybnosti o potulném rytířství, o ceně jeho ideálu; procitá ze šlechetného bláznovství k rozumu Černý 1921, 9,18

V dnes už kultovním filmu Život Brianův z dílny Monty Python se zápletka točí kolem judejského chudáka, kterého se dav rozhodne považovat za proroka. My, diváci, víme, že prorokem není, on sám to ví samozřejmě také a vehementně to vysvětluje jak lidu, tak římskému místodržícímu. Marně, nikdo mu nenaslouchá, protože nechce – všichni už mají v hlavě obraz toho, za koho ho mají. Kříž ho nemine. Čmeláci také nijak nestáli o naši přízeň. Jaký obraz o nich podává Život čmelákův? Sloužili nám jako pozadí, které samo o sobě není vůbec nezajímavé. Na tomto pozadí jsme hráli svou vlastní hru, ve které jsme chtěli přiblížit a analyzovat různorodé přístupy k živému, „prostory výskytu“ živého, a ukázat, které stránky živého se nám při podobných přístupech odhalí. Podle volby jsme se pohybovali na škále od molekul až k polím poetických náznaků, od algoritmů k příběhu, od vyhlášek a nařízení k vyprávění, od řešení rovnic k umělecké tvorbě. V této mnohosti leží nádherné spočinutí těch, kdo se rozhodli věnovat svou pozornost studiu živých bytostí – ať jsou biology nebo nejsou. Nu, koláž je z toho neslýchaná. Lidé, kteří se dnes hlásí ke studiu biologie, se dělí zhruba do 4 kategorií. • První je nejpočetnější, avšak nejméně zajímavá. To jsou lidé, kteří si na střední škole sebekriticky řeknou: „Matiku neumím, jazyky mi nejdou, strojařina ani počítače mě nebaví a kantorem také nechci být. Nějaký diplom mít je dobře, nu což, půjdu studovat biologii, to nějak zvládnu.“ Tito lidé se vezou na zvláštní masové hysterii tvrdící, že všechny „vyspělé země“ mají v populaci 30 či kolik procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, zatímco my jen nějakých 195

Coda 12 (čísla berte s rezervou). Vláda masírovaná podobným tlakem se proto rozhodne dávat školám ne podle kvality, ale začne je platit od hlavy. Potřebujete víc peněz? Naberte víc studentů. Tatáž škola, která před 20 lety měla v ročníku 60 studentů, jich má najednou 200, ve stejných budovách a se stejně početným personálem. Na těch 200 míst se hlásí pětkrát víc studentů, kteří se nahrnou k přijímačkám. Přijímačky jsou písemné – jak také jinak při těch davových scénách? Testy se mohou ptát jen na to, co je ve středoškolských učebnicích, a proto jsou nastavené na paměť: Kmín patří mezi rostliny a.) nahosemenné; b.) miříkovité; c.) myrtovité; d.) mrkvovité. „B“ je správně, i když jste si možná mysleli, že těm rostlinám se říká okoličnatky neboli mrkvovité, a českou flóru znáte docela dobře, ba intimně (jen vlastníte určovací klíč po tatínkovi). Samozřejmě kdyby za „miříkovité“ dali autoři testu Apiaceae, tak už víte, že Apium je celer a že tam tedy musí patřit i kmín. Jenom to, že celeru se říká podle jakýchsi jazykových puritánů miřík, jste jaktěživi neslyšeli. Inu testy s takovou nehorázností, že byste mohli znát latinské názvy, nepočítají. Máte smůlu – vy jste se to nenabiflovali z učebnice, a proto „nevíte“. Uchazeči ze skupiny, o které mluvíme, to nabeton vědět budou a na školu se dostanou. A jelikož přijímací zkouška bývá často tou nejdůležitější v životě (jediná například nemá reparát, neuděláš, zkus až za rok), propasíruje se tento beztvárný dav většinou až k diplomu. Tito lidé nemají zájem o nic, do školy chodí nikoli kvůli znalostem, ale kvůli kreditům (a kvůli radostem studentského života ve velkém městě, samozřejmě). Jsou morem školy, všude překážejí jako tupá inertní hmota a pedagogové i studenti jiných kategorií se přes tuto inertní masu pracně prodírají, aby si někdy po skončení výuky vyšetřili čas na věci opravdu zajímavé. Ale vyspělou zemí už záhy budeme! Další tři skupiny, které i dohromady asi budou v tom davu menšinou, tvoří už lidé, kteří biologii studovat chtěli a chtějí se něco naučit. • Malá, úsměv vzbuzující skupinka, která je dnes spíše na vymření, jsou ti, kdo už od dětství u něčeho živého dleli: akvarista, herbarista, entomolog, chovatel různých exotických potvor a především ornitolog. Tito lidé jdou s odhodláním naučit se první poslední o svých miláčcích – a po obdržení diplomu pokračovat až do smrti ve své zálibě. Jsou pilní a o objektu svého zájmu toho nasají víc než profesor. Protože jsou pilní, proplují i ostatními předměty, 196

Coda i když dávají okázale najevo, jak je ty voloviny nebaví. K čemu jim diplom bude, není jasné, protože koníček uživí málokoho a oni nic jiného dělat nechtějí. Stanou se z nich dealeři čehokoli nebo subalterní úředníci kdekoli a po večerech budou pěstovat svého koníčka. Ti nejurputnější pak skončí jako ošetřovatelé v zoo. V této skupině samozřejmě nenajdete žádného mikrobiologa nebo virologa – některé záliby se v dětském pokojíčku pěstují dost špatně. Maminka se možná slituje nad housenkami, pulci či senným nálevem v křišťálové sklenici vzaté ze sekretáře, ale vařit smrdutou bakteriologickou půdu pro „bacily“ dovolí sotva. • Třetí skupinou jsou lidé, kteří velmi chtějí vědět něco o biologii, jsou pilní a záhy si najdou specializaci, ke které přilnou, aniž by zanedbali ostatní pomocné předměty výuky. Tito jediní projdou iniciačním rituálem se ctí, pořádně se naučí základy i řemeslo svého oboru a stanou se platnými členy výzkumného týmu na katedře. Výsledky ze své diplomové práce nezřídka publikují. Pouze z této skupiny vzejdou opravdu kvalitní vědci, kteří to někam dotáhnou. Dokáží se ukáznit a věnovat se úzkému oboru a jejich práce je opravdovým potěšením; často jde o workholiky. O jiných oborech toho z časových důvodů mnoho neznají a mimo biologii už vůbec nedohlédnou, ale respektují sobě rovné z jiných oborů. Část z nich, pravda, ke stáru může zblbnout k obrazu předchozí skupiny („Jen ten můj obor je ta pravá věda, ostatní jsou mystici a šarlatáni, nevím, proč studijní programy biologie obsahují vůbec něco jiného než to moje.“). Tito lidé, v té době už obvykle opeření tituly i politickou mocí, povídají v rádiu o tom, jak výsledky jejich práce budou jednou (to „jednou“ je strašně důležité) léčit rakovinu nebo zvyšovat výnosy apod. To už ale mají za sebou úctyhodnou kariéru, něco pěkného udělali, založili školu, vychovali následovníky, šéfují ústavům či fakultám. Budiž jim přáno, jen ty řeči v médiích nutno brát cum grano salis. Nebezpeční jsou, jen když se dostanou k moci v oblasti, kde doopravdy mohou nařizovat, co se má rozumět pod biologií. • Poslední skupina, to jsou lidé s širokým záběrem, kteří se na rozdíl od předchozí skupiny ukáznit nedovedou nebo nechtějí. Vystudují jednu školu, ale to není úplně ono, půjdou ještě na jinou. Se dvěma diplomy cestují chvíli po světě, pak, protože jsou chytří, je někde rádi vezmou na doktorandské studium, tam jsou výborní a všichni 197

Coda je uznávají. Jenom se nedokážou ukáznit a sepsat to, žádná práce za nimi, po skončení studia zapadnou za horizontem a nastoupí třeba ještě jeden doktorát – a ani ten třeba neukončí. K biologii přiberou obvykle filosofii, nebo matematiku, možná i teologii, nebo snad orientální filosofii? S pohrdáním a případně i jointem v ústech hledí na ty, co nezanedbávají ani jiné stránky života, najdou si zaměstnání (ó hrůza, jak se zaprodali), šetří na byt nebo zakládají rodinu. Když dosáhnou Kristových let, přeci jen z této dlouhé puberty (či učňovských let) vyrostou, chudí, otrhaní, ale šťastní. Často však ani potom nevědí, co si se sebou počít. Znají toho strašně moc, vědí, že soustředit se na jednu věc znamená nebrat v potaz spoustu věcí jiných a strašně důležitých, nejraději by vypracovali teorii všeho, a proto nejsou použitelní skoro nikde. Tito lidé dělají pro spásu své duše možná nejvíc, ale platí za to – přečasto je jejich okolí má za cvoky. Mají-li talent, stanou se z nich někdy výborní učitelé, a to je dobře. Tuto knížku věnujeme hlavně čtvrté skupině (sami se k ní tak trochu hlásíme, i když nejsme žádné špičky). A všechny čtenáře naléhavě prosíme: jen se proboha nestaňte součástí skupiny první! Končíme naše neumělé putování a nezbývá než čtenáře vyzvat, aby se zamyslel nad možnostmi, které jsme se pokusili předestřít. Ke každé kapitole dnes už existuje bohatá literatura i v češtině, a kromě toho upozorníme na zvláštní enklávu světa, kde myšlenky jako ty, vyslovené v této knize, mohou svobodně bujet. Co bujet – zde rostou a jsou kultivovány. V kruhu tří desítek doktorandů tam úrodnou půdu nacházejí Zdeněk Neubauer, Stanislav Komárek, Zdeněk Kratochvíl i jeden ze spoluautorů tohoto textu (AM). Jejich myšlenky – v různých formách a v různém stupni rozpracování – najde čtenář v jejich publikacích uvedených na konci knihy. Se spoustou dalších přátel dlíme na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

198

Literatura

Ajvaz, M. (2004). Prázdné ulice. (Brno: Petrov). Ajvaz, M., Havel, I. M., Mitášová, M., eds. (2004). Prostor a jeho člověk. (Praha: Vesmír). Bachelard, G. (1960). La poètique de la rêverie. (Paris: PUF). Bachelard, G. (1990). Poetika priestoru. (Bratislava: Slovenský spisovateľ). Bachelard, G. (1994). La poètique de l‘espace. (Paris: PUF). Barbieri, M. (2002). The organic codes. (Cambridge: Cambridge University Press). Nakladatelství Akademia připravuje české vydání. Bergson, H. (1919). Vývoj tvořivý. (Praha: Jan Laichter). Borecký, V. (2003). Porozumění symbolu. (Praha: Triton). Dawkins, R. (1982). The extended phenotype. (Freeman & Co.). Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. (Praha: Mladá fronta). Duffy, J. E. (1996). Eusociality in a coral-reef shrimp. Nature 381, 512-514. Duffy, J. E. (2002). The ecology and evolution of eusociality in sponge/dwelling shrimp. In Genes, behavior, and evolution in social insects, T. Kikuchi, ed. (Sapporo: University Hokkaido Press). Eco, U. (1995). Skeptikové a těšitelé. ( Praha: Svoboda). Eco, U. (2001). Hledání dokonalého jazyka. (Praha: Nakl. Lidové noviny). Eco, U. (2004). Meze interpretace. (Praha: Karolinum). Fabre, J. H. (1915). Zápisky ze života hmyzu. I. Ze života uzlatek a kutilek. (Praha: Kober). Fidelius, P. (2002). Řeč komunistické moci. (Praha: Triáda). Frič, A. V. (1943). Indiáni Jižní Ameriky. (Praha: Novina). Goulson, D. (2003). Bumblebees. Their behaviour and ecology. (Oxford: OUP). Harvey, P. H., Keymer, A. E. (1988). Did the prey predate the parasite? Nature 334, 15. Heidegger, M. (1993). Básnicky bydlí člověk. (Praha: OIKOYMENH). 199

Ho, M. W. (1993). The rainbow and the worm. (Singapore: Word Scientific). Hofstadter, D. R. (1979). Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid. (Vintage Books). Holldobler, B., Wilson, E. O. (1997). Cesta k mravencům. (Praha: Academia). Choe, J. C., Crespi, B. J., eds. (1997). The evolution of social behavior in insects and arachnids. (Cambridge, Cambridge University Press). Jonas, H. (2001 [1966]). The phenomenon of life. Toward a philosophical biology. (Evanston, IL: Northwestern University Press). Kauffman, S. A. (2004). Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. (Praha: Paseka). Kleisner, K., Markoš, A. (2005). Semetic rongs: towards a new concept of mimetic resemblances. Theory in Biosciences 123, 209-222. Komárek, S. (2004). Mimikry, aposemantismus a příbuzné jevy. Mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání. (Praha: Dokořán). Kratochvíl, Z. (1994). Filosofie živé přírody. (Praha: Hermann a synové). Kratochvíl, Z. (2003). Obrana želvy. (Praha: Malvern). Le Goff, J. (2003). Zrození očistce. (Praha: Vyšehrad). Lorenz, K. (1992 [1963]). Takzvané zlo. (Praha: Mladá fronta). Lotman, Y. M. (1996). Vnutri mysljaščich mirov. (Moskva: Jazyki russkoj kultury). Lovelock, J. (1993). Gaia – živoucí planeta. (Praha: Mladá fronta). Maeterlinck, M. (1931). Život mravenců. (Praha: Topič). Maeterlinck, M. (1929). Život všekazů. (Praha: Topič). Maeterlinck, M. (1914) Život včel. (Praha: Topič). Michel, G. F., Mooreová, C. L. (1999). Psychobiologie. Biologické základy vývoje chování. (Praha: Portál). Monod, J. (1970). Le hasard et la nécessité. (Paris: Seuil). Neubauer, Z. (1996). Mimo dobro a zlo: Nietzschova biologická ontologie. Kriticky sborník 16, 15-22. Neubauer, Z. (1997). Esse obiectivum – esse intentionale. Cestou k fenomenologické biologii. K subjektivitě bytí 200

a fenomenologii živé skutečnosti. Scientia & Philosophia 8, 113-160. Neubauer, Z. (2002). Biomoc. (Praha: Malvern). Novotný, V. (2003) Papuánské (polo)pravdy. (Praha: Dokořán). Pace, N. R. (2001). The universal nature of biochemistry. PNAS 98, 805-808. Pörksen, U. (1995). Plastic words. (Pennsylvania State University Press). Portmann, A. (1997). Nové cesty biologie. (Praha: Jůza & Jůzová). Prigogine, I., Stengersová, I. (2001). Řád z chaosu. (Praha: Mladá fronta). Ricoeur, P. (1997). Teória interpretácie. Diskurz a prebytok významu. (Bratislava: Archa). Sádlo, J., Pokorný, P., Hájek, P., Dreslerová, D., Cílek, V. (2005). Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí. (Praha: Malá skála). Serres, M. (1991): Námořní mapy. Scientia et Philosophia sv. 2. (Praha: Jůza&Jůzová). Storchová, L. (2003). Ars apodemica. Umění pochopit a popsat cizí kraje. Dějiny a současnost 25 (4), 10-12. Strand, M. R., Grbic, M. (1997). The development and evolution of polyembryonic insects. Curr. Topics Devel. Biol. 35, 121-159. Suchantke, A. (2003). Proměny v říši hmyzu. (Praha: Mladá fronta). Vopěnka, P. (1989). Rozpravy s geometrií. (Praha: Pyramida). Vopěnka, P. (1995). Rozpravy s geometrií. Otevření neeukleidovských geometrických světů. (Praha: Vesmír). Wolpert, L. (1995). Triumf embrya. (Praha: Academia). Zrzavý, J., Storch, D., Mihulka, S. (2004). Jak se dělá evoluce. (Praha: Paseka).

201

Ediční poznámka

S druhým svazkem této ediční řady se konečně objevuje název, jenž bude od nynějška stát v jejím záhlaví – AMFIBIOS. Touto složeninou ze dvou starořeckých slov AMFI (po obou stranách) a BIOS (život) označujeme toho, kdo vede podvojný život, v typickém případě pak také toho, kdo je schopen překračovat rozhraní dvou živlů: země a vody, tj. zkrátka OBOJŽIVELNÍKA. Slovo poprvé nacházíme u OBOU původců ideálů i iluzí našeho poznání – Démokrita a Platóna. Ačkoliv jsou obojživelníci pevně spjati s vodou, tráví část svého života ve vodě a část na souši. Přirozený cyklus jejich života většinou zahrnuje i metamorfózu vodních larev (dýchají žábrami) v dospělce, kteří se přemístí na souš a dýchají již plícemi. Do vody se pak vrací jen za účelem svého rozmnožení. Stavba jejich těla jim umožňuje více méně spokojeně žít ve vodě i na souši. Schopnost žít zároveň plnohodnotně pod vládou více živlů – byť ne tak dokonale jako jejich výluční obyvatelé – je základní vlastností této třídy tvorů, vlastností, která jí dala jméno. A v podobném smyslu dává jméno i naší ediční řadě. Obojetnost a obojživelnost pro nás symbolizuje pozici, ve které se nachází a z níž se rozhlíží pracoviště, jež je jejím nositelem. Nemáme tím na mysli zdaleka jen rozdílnost živlů filosofie a vědy, anebo dichotomii „dvou kultur“ – věd přírodních a společenských (sciences a humanities), ale také metodickou a obsahovou rozmanitost uvnitř jednotlivých vědních oblastí a oborů, v rámci jednotlivých živlů. Vědci mají rádi metodu, ještě raději má však metoda vědu. Věda ale není totožná s metodou, a tu zase nelze ztotožňovat se vší myšlenkovou prací. Kdo tak činí, ten zemi od vody nerozliší, neboť protějšek svého přirozeného prostoru nikdy nepozná. Nechceme však pouze zdůrazňovat či potvrzovat ony rozdílnosti, dichotomie a hranice ve vědách a myšlení, právě naopak. Pohyb „mezi“ vícero živly, mezi více žánry i vědami, vyžaduje schopnost mezi nimi rozlišovat ve stejné míře, jako nacházet jejich vzájemné spojitosti. Jedině vynášením věci za horizont jejího obvyklého pobývání vzniká opravdu nové. I tento svazek charakterizuje určitá obojetnost. Nejenom proto, že autoři jsou dva, nebo že kniha svým způsobem stojí na hranici mezi filosofií 202

a biologií. Čtenář sám bude stále narážet na různě vyjádřené rozdílnosti a dichotomie (prostor geometrický a prostor přirozený; digitální a analogové; vědění a poezie…), aby jejich smysl nacházel v pozvednutí k něčemu novému a společnému, k vzájemnému obohacení. Je to kniha o pobývání v různých světech. Tím jako by potvrzovala a zeširoka ilustrovala to, co jsme zde řekli o názvu a smyslu řady, v níž vychází. Jedná se o knihu populární a popularizující, ale to neznamená, že by neměla promlouvat i k odborníkům. Popularizace zde neznamená rezignaci na přísnost myšlení a na odbornou relevanci, nýbrž spíše osvobozuje k odvážnému promýšlení věcí a námětů, které by pro normovanou publikační činnost byly těžko stravitelné. Je tu méně dokazování, dedukování a analyzování, více spojování a myšlenkového experimentování. Nakonec proto čtenáři nepředkládá hotové teze a dokázaná tvrzení, která si má zařadit do arzenálu svého vědění, nýbrž snaží se ho inspirovat k vlastní odvaze a otvírat jeho mysl rozmanitosti, jež se skrývá jak v živé přírodě, tak i ve snaze vědců a myslitelů jí porozumět. Tomáš Hermann – Karel Kleisner

203

Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Svazek 2

Tomáš Daněk, Anton Markoš

Život čmelákův Koláž o pobývání v různých světech Ve spolupráci s Katedrou filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 60, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2005. Editoři: Tomáš Hermann & Karel Kleisner, jazyková redakce Tereza Horáková, obálku navrhl Jan Blažíček. www.pavelmervart.cz ISBN 80-86818-11-X ISSN 1801-5093

V edici AMFIBIOS vyšlo:

Filip Grygar

KRITIKA ZALOŽENÍ GALILEOVSKÉ VĚDY V HUSSERLOVĚ „KRIZI EVROPSKÝCH VĚD A TRANSCENDENTÁLNÍ FENOMENOLOGII“ 268 stran 215,- Kč

Záměrem publikace je uvést zainteresovaného čtenáře do Husserlova myšlení. Právě jeho poslední a nedokončené dílo Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie je k takovému uvedení vhodným prostředkem. Husserlovy detektivní a netradiční fenomenologické rozbory krize evropského lidstva, kritiky moderní vědeckosti vědy a galileovského stylu myšlení, jsou i po sedmdesáti letech stále živým mementem a v mnohém – i když nikoli přímo svými výsledky – předznamenávají například práce Koyrého, Kuhna nebo Feyerabenda. Uvedené rozbory jsou v první části knihy zmapovány, zkorigovány a shrnuty. Řadu aspektů, které nejsou v samotném díle přítomny nebo o nich Husserl neuvažoval, bylo nutné doplnit a dovysvětlit. První část knihy končí naznačením některých důsledků fenoménu krize a dále poukazem na Husserlovo problematické pojetí transcendentální fenomenologie, která se měla stát léčebným prostředkem v tíživé situaci, do níž se evropské lidstvo dostalo ve 30. letech 20. století. Na základě vypracovaném v první části knihy autor následně zprostředkovává některé ucelené moderní kritiky a domyšlení Husserlových rozborů v Krizi.

V edici AMFIBIOS připravujeme:

Karel Stibral

DARWIN, DARWINISMUS A ESTETICKÉ JEVY V PŘÍRODĚ Ke kontextu estetických názorů Ch. Darwina Darwinovy názory na přítomnost vkusu či smyslu pro krásu již u zvířat narazily na odmítnutí jak ze strany biologů, tak humanitních vědců. Jeho teze však dodnes vzbuzují zájem biologů i estetiků. Publikace se pokouší analyzovat myšlení především samotného Charlese Darwina a rekonstruovat jakousi jeho komplexní „estetiku“. Její kořeny autor spatřuje především v britské estetice 18. století, doplněné vlivy romantismu a soudobých pokusů interpretovat estetické vnímání fyziologicky. Závěrečná kapitola pak stručně shrnuje vývoj darwinistických interpretací vzniku estetických jevů v přírodě. Svazek bude dále doplněn o kratší text, jenž je věnován vztahu českých estiků k osobě Darwina. Nesmíme přitom zapomenout, že jediným Čechem, který se kdy s velkým přírodovědcem setkal, byl profesor estetiky Josef Durdík.