Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Svazek 4 Editoři: Tomáš Hermann & Karel Kleisner
UMWELT Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla
Sestavili:
Alice Kliková a Karel Kleisner
Pavel Mervart 2006
Tento sborník vznikl v rámci řešení Výzkumného záměru CTS, identifikační kód MSM0021620845.
Editor © Alice Kliková, Karel Kleisner, 2006 Translation © Jan Frei, 2006 (Jakob von Uexküll) Translation © Marco Stella, 2006 (Günther Witzany) ISBN 80-86818-24-1 ISSN 1801-5093
OBSAH
Slovo úvodem (Karel Kleisner) Slovník vybraných pojmů
7 9
Jakob von Uexküll
NAUKA O VÝZNAMU
11
TEORETICKÉ DŮSLEDKY UEXKÜLLOVY NAUKY O VÝZNAMU
71
A MOŽNOSTI JEJÍ REINTERPRETACE
Alice Kliková
MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ, INTELIGENTNÍM DESIGNEM
99
A EVOLUCÍ
Anton Markoš
SVĚTY A MEZISVĚTY
107
Petr Kouba
ODVRÁCENÁ STRANA UMWELTU ANEB O ČEM SE (NE)MLUVÍ
123
Marco Stella, Karel Kleisner
ŽIVÁ PŘÍRODA JAKO GLOBÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ SPOLEČENSTVÍ
161
Günther Witzany
K HUDEBNÍ TEORII PŘÍRODY Jan Havlíček
189
SLOVO ÚVODEM
Myšlence umweltu nebyla v našich zemích dosud věnována patřičná pozornost. Tento tematicky sevřený sborník představuje vůbec první česky psané souborné dílo, které tuto problematiku obšírněji diskutuje. Slovo Umwelt v dnešní němčině označuje nejčastěji prostředí nebo životní prostředí. Co ovšem znamená slovo „umwelt“ v názvu této knihy? Výraz Umwelt byl někdy do češtiny překládán jako „osvětí“. Tento překlad však ve sborníku neužíváme a německý termín Umwelt byl jednoduše počeštěn na „umwelt“, neboť se jedná dnes již o mezinárodně užívané slovo, jako např. „gestalt“ nebo „robot“. Umwelt je žitý svět jakéhokoli organického individua. Stejně jako organismus i umwelt má svou druhovou nebo jinak skupinovou příslušnost, dědí se z generace na generaci, má svá konstrukční omezení, ale i individuální proměnlivost, a tak bychom mohli pokračovat. Představme si umwelt té či oné živé bytosti jako bublinu specifických vlastností, díky nimž organismus komunikuje s okolím, či spíše s představou objektivního okolí. Na rozdíl od bubliny z mýdlové vody se ovšem umwelty jednotlivých organismů nevznášejí jen tak izolovaně v prostoru, nýbrž se v jistých svých aspektech stýkají. Mluvíme tedy o jakémsi prolínání umweltů. Co životní forma, to jiný žitý svět. Některé jsou si navzájem podobné, jiné jako by neměly nic společného. Umwelty různých forem života spočívají v rozmanitých vzájemných interakcích, máme zde co do činění s komplexitou prožívaných souvislostí. Teorie umweltu nás přivádí k myšlence biologického pojetí prostoru. Není žádného objektivního prostoru, neboť každý organismus si svůj životní prostor spoluvytváří sám za účasti okolí. Organismus sám vybírá, co z vnějšího světa ponese význam, a jaký, a tudíž určuje, co bude konstituovat jeho biologický prostor. Co je mouše do gravitace? Nic, zato na světlo nám naletí. V tomto smyslu myšlenka umweltu významně přispívá k svébytnému chápání prostoru. 7
Uexküll svou teorii budoval jakožto alternativní biologický výkladový rámec mající nahradit darwinismus. Teorie umweltu nebyla formována tak, aby s darwinismem soupeřila, neboť ten byl (podle Uexkülla a jiných) v té době již mrtev. To je také důvod, proč mezi těmito dvěma pohledy na přírodu nenacházíme mnoho společného. Uexküllovo učení je někdy označováno za neovitalismus, berme to však spíše jako básnickou metaforu nežli jako odraz skutečnosti. Podobně je tomu koneckonců i s jinými škatulkami typu idealista, lamarckista, darwinista. Ve dvacátém století se těchto označení často používalo nejen jako ideového zařazení, ale rovněž se takto častovali ti, kteří zrovna nebyli unášeni hlavním proudem, proto jsou tyto přízviska zavádějící a badatelé v oblasti teorie biologických věd by je měli užívat vědomě a s maximální obezřetností. Osm příspěvků čtenáři poskytuje možnost dané téma zakusit v celé jeho šíři a rozmanitosti. Každý příspěvek odhaluje jinou fasetu problematiky umweltu a různá názorová pole jednotlivých autorů jako by byla bytostným vyjádřením jejich vlastních umweltů. Není ovšem dobré řečnit o vlku, který se zapomněl kdesi za dveřmi; proto sborník obsahuje i první český překlad Uexküllovy „Nauky o významu“ (Bedeutungslehre). Jedná se o spis, který Uexkülla řadí mezi předchůdce moderní biosémiotiky a díky němuž proslul mezi humanitními intelektuály. Zařazení sborníku o Jakobovi von Uexküllovi a jeho Umweltlehre v rámci edice AMFIBIOS je příznačné a nese svůj skrytý význam. Uexküll za svého života několikrát změnil prostředí, byl postupně vystaven radikálním změnám ve veřejném společenském životě a nejednou se ocitl tzv. „náhle z vody na suchu“. Snad ne náhodou koncepce umweltu řeší téma různých často tak protikladných světů a jejich rozhraní. Karel Kleisner
8
SLOVNÍK VYBRANÝCH POJMŮ
funkční kruh – Funktionskreis melodie utváření – Gestaltungsmelodie nositel významu – Bedeutungsträger obytný obal – Wohnhülle obývaný svět – Wohnwelt osobní tón – Ichton příkaz k utváření tělního tvaru – Formbildungsbefehl stimulující tělísko – Reizkörperchen svět působení – Wirkwelt svět vnímání – Merkwelt (tělní) tvar – Form trpění významu – Bedeutungserduldung umwelt – Umwelt vnímaný příznak – Merkzeichen vnímaný znak – Merkmal význam – Bedeutung významová zákonitost – Bedeutungsregel významový kruh – Bedeutungskreis významový příkaz – Bedeutungsbefehl zákonitost utváření – Gestaltungsregel, Bildugnsregel zákonitost utváření tělního tvaru – Formbildungsregel zhodnocení významu – Bedeutungsverwertung způsobený znak – Wirkmal
9
Jakob von Uexküll
NAUKA O VÝZNAMU
doporučeno laskavé pozornosti mých vědeckých odpůrců
ÚVOD K PŮVODNÍMU VYDÁNÍ
Motto: Jedni stahují všechno z nebe a neviditelna na zemi, rukama přímo objímajíce skály a duby. Dotýkajíce se totiž takových věcí, tvrdí, že to je jediné, co poskytuje nějakou možnost nárazu a doteku; vymezují tělo a jsoucnost jako totéž, a když někdo z ostatních řekne o něčem, co nemá těla, že to jest, pohrdavě se k němu chovají a nechtějí nic jiného slyšeti. Platón, Sofistés1
Max Hartmann2 je bezpochyby vynikající badatel, kterému se právem dostává velkého uznání. Výtky, které pocházejí od něj, proto nelze brát na lehkou váhu. Nyní mne v jednom rozšířeném spisu obvinil z klamání veřejnosti. Pokud mu rozumím, chce jeho výtka naznačit, že jsem učením o plánovitosti v přírodě vzbudil v laických kruzích plané naděje. 1)
Cit. v překladu F. Novotného (srv. Platónovy spisy sv. I, OIKOYMENH 2003, str. 376). (Pozn. překl.) 2) Zoolog a filosof, od r. 1914 ředitel Max-Planck-Institut für Biologie (*1876-1962). (Pozn. něm. vyd.) Max(imilian) Hartmann (*7. čevence 1876 v Lauterecken u Kuselu; †11. října 1962 v Buchenbühlu (dnes Weiler-Simmerberg)), biolog a filosof. Po absolvování lesnické školy (1895) studoval zoologii a přírodní vědy v Mnichově, kde promoval r. 1901. 1902 asistentem v Zoologickém institutu v Giessenu, 1903 se habilitoval prací Způsoby rozmnožování organismů. Poté přešel do berlínského Institutu infekčních chorob, ze kterého se později stal Institut Roberta Kocha; od r. 1909 zde učil jako řádný profesor. 1921 byl na univerzitě v Berlíně jmenován čestným profesorem. Už r. 1914 se stal ředitelem Institutu císaře Viléma, pozdějšího Planckova biologického institutu. 1944 přesídlil do Hechingen. 1952 přeložen do Tübingen, kde byl činný až do r. 1955. Již r. 1932 přijat za člena Německé akademie přírodovědců Leopoldina. Jeho práce se soustředily hlavně na metodologické a epistemologické základy přírodních věd, speciálně se věnoval fyziologii oplodňování a sexuality. (Pozn. čes. vyd.)
13
Jakob von Uexküll
Klamání mi bylo vytčeno už jednou, i když při zcela jiné příležitosti. Kdysi jsem na ostrově Ischia, kde jsem trávil několik krásných jarních dní, potkal jednoho starého známého, který se mne ptal na cestu. Řekl jsem mu, že u kvetoucího růžového keře musí odbočit doleva. Náhodou jsme se později u tohoto keře setkali a můj známý mi vytkl, že jsem ho klamal: na keři žádné růže nejsou. Tehdy se ukázalo, že je barvoslepý a že rudé růže, které zářily ze zeleně listů, vůbec nemohl vidět. Zdá se mi, že Hartmannova výtka spočívá na podobném konstitutivním nedostatku jako výtka mého známého na Ischii. Jestliže on byl barvoslepý, je Hartmann významoslepý. Stojí před tváří přírody jako chemik před Sixtinskou madonou. Vidí barvy, ale ne obraz. Jistěže chemik může při analýze barev mnohé odhalit, s obrazem to ale nemá nic společného. Tak je Hartmann vynikající expert na buňky a chemik, ale s biologií jako naukou o životě nemají jeho práce nic společného. Biolog je jen ten, kdo zkoumá plánovitost životních pochodů a jejich proměnlivý význam. Toto pojetí biologie je téměř zapomenuto; a především zákonitost významových vztahů je pro většinu badatelů terra incognita. Jsem proto nucen začít těmi nejjednoduššími příklady, abych čtenáři vůbec zprostředkoval představu, co se má významem rozumět, a abych nakonec ukázal, že jakýkoli život můžeme pochopit jen tehdy, pokud jsme poznali jeho význam. K meritu věci musím poznamenat, že je klamání, 1. když je posouzením obrazu místo historika umění pověřen chemik, 2. když se posouzení symfonie místo hudebníkovi svěří fyzikovi, 3. když se – místo co by byl přizván biolog – přizná mechanikovi právo, aby realitu jednání všech živočichů uznal jen natolik, nakolik podléhá zákonu zachování energie. Jednání nejsou pouhé pohyby nebo tropismy, ale sestávají z vnímání a působení, a nejsou řízena mechanicky, ale významově. Samozřejmě, že toto pojetí odporuje „zákonu ekonomie myšlení“, kterým si mechanisté tak usnadnili výzkum. Odsunout problémy však neznamená vyřešit je. Pozorujeme-li pokroky ve výzkumu života v posledních desetiletích, pokud se odehrály ve znamení „behaviorismu“ a „podmíněných reflexů“, můžeme říci, že experimentování bylo stále složitější, myšlení ale stále jednodušší a lacinější. Laciné myšlení účinkuje jako nakažlivá 14
Nauka o významu
nemoc a dusí v široké veřejnosti všechny zárodky samostatného pohledu na svět: „Bůh je duch a duch nic není,“ tak zní laciná moudrost, se kterou se dnes prostý člověk spokojuje. Tato moudrost je tak laciná, že může být právem označena za kapitální hloupost. Ptám se Maxe Hartmanna: je toto cíl, k němuž chce veřejnost dovést? J. v. Uexküll
15
Jakob von Uexküll
I. NOSITEL VÝZNAMU Pohled na poletující hmyz, třeba včely, čmeláky a vážky hemžící se nad rozkvetlou loukou, v nás pokaždé znovu vyvolává dojem, jako by se těmto šťastným tvorům otevíral celý svět. I zvířata žijící na zemi, jako žáby, myši, šneci a červi, jako by se volně pohybovala ve volné přírodě. Tento dojem je klamný. Ve skutečnosti je každé zvíře, i to nejpohyblivější, vázáno na určitý obývaný svět (Wohnwelt), jehož hranice patří k předmětům zkoumání ekologů. Zprvu vůbec nepochybujeme, že existuje jistý úhrnný svět, který leží před našima očima a z kterého si každé zvíře vykrajuje svůj obytný svět. Na první pohled před sebou má každé zvíře ve svém obytném světě určitý počet předmětů, k nimž má těsnější nebo volnější vztahy. Z tohoto stavu věcí tak pro každého experimentujícího biologa zdánlivě samozřejmě vyplývá úkol předkládat různým zvířatům tentýž předmět, aby vyzkoumal vztahy mezi zvířetem a předmětem, přičemž tento stejný předmět představuje při všech pokusech konstantní měřítko. Tak se američtí badatelé v tisících pokusů neúnavně snažili prozkoumat nejrůznější zvířata, počínaje bílými potkany, v jejich vztahu k bludišti. Neuspokojivé výsledky těchto pokusů prováděných za použití nejjemnějších metod měření a nejvyššího matematického umění by mohl předpovědět každý, kdo by si uvědomil, že nevyslovený předpoklad, že zvíře může navázat vztah s předmětem, je falešný. Důkaz tohoto překvapivě znějícího tvrzení lze snadno provést na jednoduchém příkladu. Představme si tento případ: na silnici mne napadne zuřivý pes. Abych se ho zbavil, zvednu dlažební kostku a dobře mířeným hodem útočníka zaženu. Nikdo, kdo tento děj pozoroval a potom ten kámen zvedl, nebude pochybovat, že to, co zprvu leželo na silnici a co jsem potom hodil po psovi, je tentýž předmět „kámen“. Tvar, hmotnost ani jiné fyzikální a chemické vlastnosti kamene se nezměnily. Jeho barva, tvrdost, jeho krystalická struktura zůstaly stejné – a přesto na něm došlo k zásadní proměně: změnil svůj význam. Dokud byl kámen součástí silnice, sloužil jako opora noze poutníka. Jeho význam spočíval v jeho účasti na „činnosti“ cesty. Mohli bychom říci, že měl jistý „tón cesty“. To se od základu změnilo, když jsem kámen zvedl, abych ho hodil po psovi. Z kamene se stala střela – byl mu vtištěn nový význam. Získal „tón házení“. Kámen, který 16
Nauka o významu
jako předmět beze vztahů spočívá v ruce pozorovatele, se změní v nositele významu, jakmile vstoupí ve vztah k nějakému subjektu. Jelikož žádné zvíře nikdy nevystupuje jako pozorovatel, lze tvrdit, že žádné zvíře nikdy nevstupuje ve vztah k nějakému „předmětu“. Samotným vztahem se předmět mění v nositele významu, který je mu vtištěn subjektem. Jaký vliv má změna významu na vlastnosti předmětu, nám vyjasní dva další příklady. Beru do ruky vypouklou skleněnou misku, kterou můžeme považovat za jednoduchý objekt, protože nevstoupila ve vztah k žádné lidské činnosti. Nyní misku zasadím do vnější zdi svého domu a změním ji tak v okno, které propouští sluneční světlo, ale neumožňuje kolemjdoucím nahlížet dovnitř. Mohu však také misku postavit na stůl a naplnit vodou, abych ji použil jako vázu na květiny. Vlastnosti předmětu se přitom nemění. Jakmile se však proměnil v nositele významu „okno“ nebo „váza“, lze rozeznat jisté odstupňování. Pro okno je průhlednost „hlavní“ vlastností, zatímco vydutost představuje vlastnost doprovodnou. Pro vázu je naopak vydutost vlastností hlavní a průhlednost je doprovodná. Tento příklad nám umožňuje porozumět tomu, proč scholastikové dělili vlastnosti objektů na essentia a accidentia. Měli přitom před očima jen nositele významu; vlastnosti předmětů beze vztahů žádné odstupňování neznají. Teprve těsnější či volnější vazba nositele významu na subjekt dovoluje dělit vlastnosti na vedoucí (podstatné, essentia) a doprovodné (nepodstatné, accidentia). Jako třetí případ uveďme předmět sestávající ze dvou dlouhých a několika krátkých tyčí, které v pravidelných odstupech delší tyče spojují. Tomuto předmětu mohu propůjčit „tón lezení“ vlastní žebříku, opřu-li dlouhé tyče šikmo o zeď. Mohu mu ale propůjčit také tón vlastní plotu, pokud jednu dlouhou tyč vodorovně upevním k zemi. Brzy se ukáže, že vzdálenost příčných tyčí hraje u plotu jen podružnou roli, u žebříku že však musí být vzdáleny na délku kroku. U nositele významu „žebřík“ už je tedy rozeznatelný jednoduchý prostorový stavební plán, který umožňuje lezení. Všechny věci, které používáme, ač jsou bez výjimky nositelkami lidmi daných významů, označujeme nepřesně jako předměty, jako by to byly prosté objekty beze vztahů. Ba nezřídka uvažujeme o domě a o všech věcech v něm jako o objektivně existujících a necháváme zcela bez povšimnutí lidi jakožto obyvatele domu a uživatele věcí. 17
Jakob von Uexküll
Jak je tento způsob uvažování převrácený, se ukáže, jakmile na místo člověka dosadíme jako obyvatele domu psa a všimneme si jeho vztahu k věcem. Ze Sarrisových3 pokusů víme, že pes naučený, aby si na příkaz „židle!“ sedl na židli, si po odstranění židle hledá jiné místo k sezení, a sice místo vyhovující psímu posezení, které však vůbec nemusí být vhodné pro použití člověkem. Místa k sezení jakožto nositelé významu mají všechna stejný tón sezení, protože mohou být mezi sebou libovolně zaměňována, a tak je pes používá bez rozdílu na příkaz „židle“. Dosadíme-li tedy jako obyvatele domu psa, můžeme konstatovat jisté množství věcí, jež mají tón sezení. Právě tak tam bude určité množství věcí vykazujících tón psího žrádla nebo psího pití. Schody určitě mají jistý druh tónu lezení. Ale většina nábytku má pro psa pouze tón překážení – především dveře a skříně, ať už jsou v nich knihy nebo prádlo. Všechno drobné domácí nářadí, jako lžíce, vidličky, zápalky atd., představuje pro psa jen jakési smetí. Nikdo nebude pochybovat, že dům vybavený jen věcmi, které mají vztah k psovi, zanechává svrchovaně nedostatečný dojem a vůbec neodpovídá svému pravému významu. Nemůžeme z toho vyvodit poučení, že např. les, který básníci velebí jako nejkrásnější místo pro člověka, neuchopíme v jeho pravém významu, budeme-li jej vztahovat jen k sobě? Než budeme tuto myšlenku sledovat dále, citujme větu z kapitoly o umweltu ze Sombartovy knihy O člověku:4 „Les jako objektivně pevně daný umwelt neexistuje; existuje jen les hajného, les lovce, les botanika, les člověka na procházce, les romantického milovníka přírody, les toho, kdo sbírá dříví, les toho, kdo sbírá lesní plody, a les pohádkový, kde bloudí Jeníček a Mařenka.“ Význam lesa se ztisícinásobí, neomezíme-li jeho vztahy jen na lidské subjekty a přibereme-li i zvířata. Je však bezúčelné opájet se nesmírným počtem umweltů, které les obsahuje. Mnohem poučnější je vyhmátnout určitý typický případ a nahlédnout na něm do pletiva vztahů mezi různými umwelty. 3)
E. G. Sarris, Uexküllův spolupracovník, který se od r. 1931 zabýval hlavně chováním a drezurou psů (i psů pro slepce). (Pozn. něm. vyd.). 4) Werner Sombart (1863-1941). V knize O člověku (Vom Menschen, 1938) se distancoval od nacionálně socialistických rasových teorií. Nacisté zakázali knihu prodávat. (Pozn. čes. vyd.)
18
Nauka o významu
Vezměme např. stonek nějaké kvetoucí luční květiny a ptejme se, jaká role mu připadá v následujících umweltech: 1) v umweltu dívky, která trhá květiny a váže si kytici pestrých květů, aby si jí ozdobila živůtek; 2) v umweltu mravence, který používá pravidelnou strukturu povrchu stonku jako ideální dlažbu, aby se dostal k potravě v okvětních lístcích; 3) v umweltu pěnodějky, jejíž larva navrtává cévy stonku a čerpá z nich šťávu, aby budovala stěny svého pěnového domu; 4) v umweltu krávy, která se svou širokou tlamou spásá stonek i květ, aby je zhodnotila jako krmení. Tentýž stonek hraje podle toho, na jaké „jeviště umweltu“ vstoupí, hned roli součásti ozdoby, hned cesty, hned nádrže šťávy a nakonec drobku potravy. To je velmi překvapující. Samotný stonek jako součást živé rostliny sestává z plánovitě propojených komponent, které představují mechanismus strukturovaný lépe než všechny lidské stroje. Tytéž komponenty, které jsou ve stonku podřízeny spolehlivému stavebnímu plánu, jsou roztrženy do čtyř umweltů a s toutéž spolehlivostí začleněny do zcela jiných stavebních plánů. Každá komponenta organického nebo anorganického předmětu, jakmile v roli nositele významu vstoupí na životní jeviště nějakého zvířecího subjektu, je spojena s určitým „komplementem“ – nazvěme to tak – v těle subjektu, který slouží jako zhodnocovatel významu. Tato skutečnost nás upozorňuje na zdánlivý protiklad v základních rysech živé přírody. Plánovitost tělesné struktury a plánovitost struktury umweltu jsou proti sobě a jako by si protiřečily. Nepropadejme však iluzi, že je snad plán struktury umweltu méně uzavřený než plán struktury těla. Každý umwelt tvoří v sobě uzavřenou jednotu, která je ve všech částech ovládána svým významem pro subjekt. Podle svého významu pro zvíře zahrnuje jeviště umweltu širší nebo užší prostor, jehož místa co do počtu a velikosti zcela závisí na rozlišovací schopnosti smyslových orgánů příslušného subjektu. Zorné pole děvčete je stejné jako naše, zorné pole krávy pořád ještě přesahuje plochu její pastvy, zatímco v umweltu mravence jeho průměr nepřesahuje půl metru a v umweltu pěnodějky několik centimetrů. Rozložení míst je v každém prostoru jiné. Jemná dlažba, kterou mravenec ohmatává, když leze po stonku, není pro dívčiny ruce vůbec přítomna, a pro kravskou tlamu teprve ne. Ultrastruktura stonku a jeho chemismus nehrají na životním jevišti dívky a mravence žádnou roli. Naproti tomu pro krávu je stravitelnost stébel podstatná. Z jemně 19
Jakob von Uexküll
strukturovaných cév stonku čerpá pěnodějka potřebnou šťávu; jak ukázal Fabre, dokáže získat zcela neškodnou šťávu pro svůj pěnový dům dokonce z jedovatého pryšce. Všechno, co se dostane do dosahu nějakého umweltu, je přelaďováno a přeformováváno, dokud se to nestane použitelným nositelem významu, anebo je to zcela odsunuto. Přitom jsou od sebe původní komponenty často hrubě oddělovány beze všeho ohledu na stavební plán, který je předtím ovládal. Jak jsou nositelé významu v různých umweltech různí co do obsahu, tak jsou naprosto stejní co do struktury. Jedna část jejich vlastností stále slouží subjektu jako nositel vnímaného znaku (Merkmal ), jiná jako nositel způsobeného znaku (Wirkmal, neologismus utvořený analogicky k Merkmal ). Barva květiny slouží jako opticky vnímaný znak v umweltu děvčete, rýhovaný povrch stonku jako hmatově vnímaný znak v umweltu mravence. Místo vrtu se pěnodějce zřejmě ohlašuje jako znak vnímaný čichem. A v umweltu krávy poskytuje šťáva stonku znak vnímaný chuťově. Způsobené znaky jsou subjektem nejčastěji vtištěny jiným vlastnostem nositele významu: při trhání květin se přetrhne nejtenčí místo stonku. Rýhování povrchu stonku slouží mravenci – vedle toho, že vytváří hmatově vnímaný znak pro jeho tykadla – i jako nositel způsobeného znaku pro jeho nohy. Pěnodějka provrtá místo, které našla podle pachu, a šťáva, jež odtud prýští, slouží jako stavební materiál pro její pěnový dům. Chuťově vnímaný znak stonku je pro pasoucí se krávu podnětem, aby si do huby strkala další stébla. Jelikož způsobený znak, který byl nositeli významu udělen, ve všech případech likviduje vnímaný znak, který podnítil jednání, je tím každé jednání ukončeno. Utržení květiny ji proměňuje v ozdobu ve světě děvčete. Běh po stonku proměňuje stonek v cestu ve světě mravence a bodnutí larvy pěnodějky proměňuje stonek ve zdroj jejího stavebního materiálu. Spasení krávou proměňuje stonek květiny v užitečné krmivo pro dobytek. Každé jednání, které sestává z vnímání (Merken, doslova postřehování, všímání) a působení (Wirken), tak vtiskuje bezvýznamovému objektu svůj význam, a tím z něj činí k subjektu vztaženého nositele významu v příslušném umweltu. Jelikož každé jednání začíná vytvořením vnímaného znaku a končí tím, že témuž nositeli významu je vtištěn způsobený znak, můžeme mluvit o funkčním kruhu (Funktionskreis), který spojuje nositele vý20
Nauka o významu
znamu se subjektem. Významově nejdůležitější funkční kruhy, které se nacházejí ve většině umweltů, jsou kruhy prostředí, potravy, nepřítele a pohlaví. Díky svému zapojení do určitého funkčního kruhu se každý nositel významu stává doplňkem zvířecího subjektu. Některé vlastnosti nesoucí vnímaný nebo způsobený znak přitom hrají vedoucí roli, jiné naproti tomu jen roli doprovodnou. Největší část těla nositele významu často slouží jako nediferencovaný podklad, který je zde jen proto, aby části nesoucí vnímané znaky spojoval s částmi nesoucími znaky způsobené.
II. UMWELT A OBYTNÝ OBAL Tělo slouží živočichům a rostlinám jako živý dům, který jim umožňuje existenci. Oba typy domů jsou zcela plánovitě vystavěny, ale přesto se v podstatných bodech liší. Obytný dům zvířete je obklopen širším nebo užším prostorem, v němž se hemží nositelé významu vázaní k subjektu. Prostřednictvím funkčních kruhů jsou však tito nositelé spojeni se svým příslušným subjektem. Propojujícím elementem každého funkčního kruhu je ve zvířecím těle nervový systém, který řídí proud vzruchů počínaje receptory (smyslovými orgány) přes centrální orgány vnímání a působení až k efektorům. Dům rostlin nervový systém nemá, chybí mu orgány vnímání a působení. V důsledku toho pro rostlinu neexistují žádní nositelé významu, žádné funkční kruhy, žádné vnímané a způsobené znaky. Dům zvířat je pohyblivý a svými receptory může pomocí svalů libovolně pohybovat. Dům rostlin nemá vlastní pohyblivost, protože není vybaven ani receptorickými, ani efektorickými orgány, kterými by rostlina mohla svůj umwelt budovat a ovládat. Rostlina nemá žádné zvláštní orgány pro svůj umwelt, ale je bezprostředně ponořena do svého obytného světa. Vztahy rostliny k jejímu obytnému světu jsou úplně jiné než vztahy zvířat k jejich umweltu.
21
Jakob von Uexküll
Jen v jednom bodě stavební plány zvířat a rostlin souhlasí: oba druhy organismů provádějí přesný výběr z působení vnějšího světa. Jen zlomek vnějších účinků je přijímán smyslovými orgány zvířat a zpracováván jako podnět. Podněty se pak mění v nervové vzruchy, aby byly přivedeny k centrálním orgánům vnímání. V nich vyvolají odpovídající vnímané příznaky (Merkzeichen), které jsou pak jako vnímané znaky přiřazeny k nositeli významu. Vnímané příznaky v orgánu vnímání takříkajíc indukují odpovídající impulzy v centrálním orgánu působení, a ty se stávají zdrojem proudů vzruchů proudících do efektorů. Mluvíme-li o tom, že vnímané příznaky indukují impulzy, rozhodně se tím nemyslí něco jako elektrická indukce mezi dvěma paralelně zapojenými dráty; jde spíše o indukci, jaká probíhá v melodii, když se odvíjí od jednoho tónu k druhému. I pro rostliny existují životně důležité podněty, jež se jako významové faktory vyčleňují z účinků, které na rostlinu ze všech stran doléhají. Rostlina nevychází vnějším účinkům vstříc pomocí receptorických nebo efektorických orgánů, ale díky živé vrstvě buněk je schopna provádět výběr podnětů ze svého obytného obalu (Wohnhülle). Od dob Johannese Müllera5 víme, že představa o mechanickém průběhu životních procesů je falešná. I prostý reflex zavření víčka při přiblížení cizího tělesa k oku není pouhé proběhnutí řetězu fyzikálních příčin a účinků, ale zjednodušený funkční kruh, který začíná vnímáním a končí působením. Že v tomto případě funkční kruh neproniká až k velkému mozku, ale probíhá nižšími centry, na jeho charakteru nic nemění. I ten nejjednodušší reflex je svou podstatou proces vnímání a působení, a to i kdyby měl reflexní kruh představovat jen řetěz jednotlivých buněk. Můžeme to tvrdit s naprostou jistotou od té doby, co J. Müller ukázal, že každá živá tkáň se od všech mrtvých mechanismů odlišuje tím, že vládne vedle fyzikální energie jistou „specifickou“ životní energií. Když pro názornost srovnáme živý sval se zvonem, ukáže se, že zvon můžeme k jeho činnosti – zvonění – podnítit jen tak, že ho necháme určitým způsobem kolébat sem a tam. Každý pokus přimět 5)
Johannes Müller (1801-1858), německý fyziolog, biolog a anatom, formuloval zákon specifických smyslových energií. (Pozn. něm. vyd.)
22
Nauka o významu
zvon ke zvonění jiným způsobem selže: ani ohřívání, ani ochlazování, ani aplikace kyselin nebo louhů, ani ovlivňování magnetem, ani vytváření elektrických proudů nemá na činnost zvonu žádný vliv; zvon zůstane němý. Naproti tomu je živý sval, jehož životní činností je zkracování, podnícen ke zkrácení každým vnějším působením, pokud je uzpůsobeno tak, že účinkuje. Zvon se chová jako mrtvý objekt, který přijímá jen účinky; živý sval se chová jako subjekt, který veškeré vnější účinky proměňuje ve stejný podnět, který ho uvádí v činnost. Kdybychom měli větší počet živých zvonů, z nichž každý by vydával jiný tón, mohli bychom z nich sestavit zvonkohru, kterou by bylo možné pohánět jak mechanicky, tak elektricky nebo chemicky, protože každý zvon by musel svým subjektivním „osobním tónem“ (Ichton) odpovědět na každý druh podnícení. Avšak v tom by význam živé zvonkohry nespočíval, neboť ta by nakonec i při chemickém nebo elektrickém pohonu zůstala pouhým mechanismem vybaveným neužitečnými osobními tóny. Zvonkohra, která by sestávala z živých zvonů, by musela být s to rozeznít se nejen na mechanický podnět, ale i působením pouhé melodie. Přitom by každý osobní tón indukoval další podle pořadí určeného melodií. Přesně to, co se tu požaduje, se odehrává v každém živém těle. Jistěže lze dokázat, že v mnoha případech – zvlášť při přenosu vzruchů z nervu na sval – je živá souhra osobních tónů nahrazena chemicko-mechanickým spojením. Ale to je vždy až následek dodatečného zmechanizování. Původně se všechny zárodky živočichů skládají z volných protoplazmatických buněk, které poslouchají jedině melodickou indukci svých osobních „tónů“. Pádný důkaz pro tuto skutečnost podal Arndt6 ve filmu, v němž nám před očima probíhá životní cyklus hlenek. Tento organismus zprvu žije ve stadiu volně pohyblivých améb, které se živí bakteriemi, navzájem se o sebe nestarají a rozmnožují se dělením. Čím víc je potravy, tím rychlejší je rozmnožování. To má za následek, že potrava začne všude docházet současně. A tehdy přijde překvapení: všechny améby se stejnoměrně rozdělí do skupin a uvnitř každé skupiny putují
6)
Walter Arndt (1891-1944), zoolog a lékař, kustod zoologického muzea v Berlíně, natočil ve 30. letech film o vývoji hlenek, který vzbudil velkou pozornost. (Pozn. něm. vyd.)
23
Jakob von Uexküll
všechny améby ke společnému středu. Když se tam dostanou, plazí se po sobě vzhůru, přičemž ty, které dorazily první, se mění v pevné stonkové buňky sloužící následujícím jako žebřík. Jakmile stopka dosáhne definitivní výšky, promění se naposled přišlé buňky ve sporangium obsahující výtrusy. Vítr tyto spóry rozfouká na nové pastviny. Nikdo v tomto případě nemůže popřít, že jemně propracovaná mechanika plodnice je výtvorem volně žijících buněk, které se řídí pouze melodií ovládající jejich osobní „tóny“. Arndtův výklad je tak mimořádně důležitý i proto, že se tu jedná o tvora, který se v první periodě životního cyklu chová jako zvíře, v druhé fázi se však stává rostlinou.7 Nemůžeme se vyhnout tomu, abychom hlenkovým amébám připsali umwelt, který, byť malý, přísluší všem amébám; zde se bakterie jako nositelé významu vydělují z okolí a přitom jsou vnímány a působí se na ně. Plodnice ale žádný zvířecí umwelt nemá, je jen obklopena obytným obalem sestávajícím z významových faktorů. Významovým faktorem, který všechno ovládá, je u dospělé hlenky vítr, jemuž plodnička s překvapující jistotou roste vstříc. Výtrusy, byť ne tak umně vystavěné jako padáčky smetanky, jsou pro vítr snadnou kořistí, což zajišťuje velké rozšíření.
III. ZHODNOCENÍ VÝZNAMU Obytný svět zvířete, který se kolem něj rozkládá, se pro zvířecí subjekt, jenž jej pozoruje, mění v umwelt, v jehož prostoru se hemží nejrůznější nositelé významu. Obytný svět rostliny, který můžeme kolem jejího stanoviště ohraničit, se pozorován z hlediska subjektu
7)
Přirovnání k rostlinám či živočichům je dnes nutno brát spíše jako metaforu, nikoli jako odraz skutečného taxonomického zařazení. Ještě nutno dodat, že celý útvar je vysoký 1 mm. Podrobněji např. Folk P., Markoš A.: Dictyostelium discoideum – sociální améba. Vesmír 72, 276, 1993. (Pozn. čes. vyd.)
24
Nauka o významu
rostliny mění v obytný obal skládající se z různých významových faktorů, jež jsou podrobeny pravidelným změnám. Životní úloha zvířete a rostliny spočívá ve zhodnocování nositelů významu, resp. významových faktorů, a to podle subjektivního stavebního plánu. O zhodnocování potravy mluvíme běžně, pouze tento pojem většinou chápeme příliš úzce. K významovému zhodnocení potravy nepatří jenom její rozmělnění zuby a chemické zpracování v žaludku a střevu, ale i rozeznání potravy okem, nosem a patrem. Neboť v umweltu zvířat se vnímáním a působením zhodnocuje každý nositel významu. V každém funkčním kruhu se opakuje tentýž proces vnímání a působení. Ba o funkčních kruzích lze mluvit jako o kruzích významových, jejichž úloha spočívá ve zhodnocování nositelů významu. U rostlin nelze o funkčních kruzích mluvit – a přece spočívá význam jejich orgánů, rovněž vystavěných z živých buněk, ve zhodnocování významových faktorů obytného obalu. Tuto úlohu zvládají díky svému plánovitému tělnímu tvaru a díky detailnímu uspořádání svých látek. Když přihlížíme hře oblak ve větru, možná připisujeme proměnlivým tvarům mraků různé významy. To je však pouhá hra fantazie, neboť různé tvary mraků jsou jen výtvory proměnlivých větrů a jsou přísně podřízeny zákonu příčiny a účinku. Zcela jiný obraz se nám nabízí, sledujeme-li let půvabných padáčků smetanky ve větru nebo pozorujeme-li šroubovité otáčení semene javoru či lehkých plodů lípy. Zde vítr rozhodně není příčinou utváření tělního tvaru jako u mraků; tělní tvary jsou nastaveny na významový faktor větru, který různým způsobem zhodnocují za účelem rozšíření semen. Jsou lidé, kteří přesto chtějí mluvit o větru jako o původci tělního tvaru, protože objekt „rostlina“ byl po miliony let vystaven jeho působení. Na mraky ovšem vítr působil ještě mnohem déle a přitom žádný trvalý tvar nevytvořil. Významuplný tvar, který je trvalý, je vždy výtvorem nějakého subjektu a nikdy objektu působícího neplánovaně, byť působil sebedéle. Co platilo o větru, platí i o ostatních významových faktorech rostlin. Déšť je zachycován žlábky listů a přiváděn k jemným kořenovým zakončením pod zemí. Sluneční světlo je zachycováno rostlinnými buňkami obsahujícími chlorofyl a použito k provedení složitého chemického procesu. Chlorofyl byl právě tak málo vytvořen sluncem, jako žlábky deštěm. Všechny orgány rostlin i zvířat vděčí za svůj tělní tvar a za rozdělení svých látek tomu, že jsou zhodnocovateli významových faktorů, 25
Jakob von Uexküll
jež jsou jim zvenčí dodávány. Otázka po významu je proto u všech živých organismů zcela prvořadá. Teprve když je vyřešena tato otázka, má smysl zkoumat kauzálně podmíněné procesy, které jsou vždy krajně omezeny, protože činnost živých buněk je vedena jejich osobními „tóny“. Můžeme mluvit o melodii růstu nebo o příkazu k růstu, který ovládá osobní „tóny“ zárodečných buněk. Tento příkaz k růstu je, jak můžeme vidět na Arndtově filmu, v první řadě příkazem k vytvoření tělního tvaru, který člení skupiny buněk a pak v každé skupině vytváří technický střed, k němuž všechny buňky směřují. Co se z jednotlivých buněk stane, závisí jedině na místě, které ve vznikajícím tvaru zaujmou. Původní rovnocennost jednotlivých zárodečných buněk, kterou Arndtův film takřka hmatatelně dokazuje, odhalil už Driesch8 svými známými pokusy na zárodcích ježovek. Zárodečné buňky většiny zvířat se nejdříve uspořádají do tvaru tzv. moruly, pak duté koule, která se na jednom pólu vchlípí a zároveň se v ní vytvoří tři vrstvy. Tak vznikne gastrula se třemi zárodečnými listy, původní forma většiny zvířat. Tímto prostým sledem „tónů“ začíná každý vyšší zvířecí život. Jsou zvířata jako sladkovodní polypi, kteří celý svůj jednoduchý život vedou v jednoduché formě gastruly. Jako u hlenky, i zde se zdá, jako by k ustanovení jejich významových vztahů stačilo pouze provést příkaz k vytvoření tělního tvaru. Zatím jsme neměli důvod usuzovat vedle příkazu k vytvoření tělního tvaru ještě na zvláštní významový příkaz. Pokusy, které prováděli Spemann9 a jeho žáci, nás poučují lépe. Tyto pokusy byly prováděny metodou roubování, kterou Spemann vyvinul; spočívá v tom, že se zárodku v prvním stadiu gastruly odebere kousek tělní stěny a místo toho se mu implantuje stejně velký kousek tělní stěny jiného zárodku. Přitom se ukáže, že nový roub se vyvíjí tak, jak to odpovídá ne jeho původu, ale jeho místu. Když se tkáň, která by normálně dala vzniknout pokožce, implantuje do oblasti mozku, stane se z ní mozek, a obráceně.
8)
Hans Driesch (1867-1941), německý filosof a biolog, žák a později odpůrce Ernsta Haeckela. Spojoval biologický experiment s teoretickou biologií a přírodní filosofií. (Pozn. něm. vyd.) 9) Hans Spemann (1869-1941), zoolog, nositel Nobelovy ceny za medicínu, vynikající představitel experimentálního zkoumání vývoje. (Pozn. něm. vyd.)
26
Nauka o významu
Příkaz k vytvoření tělního tvaru se řídí podle direktiv určitého základního nárysu, který je rozpoznatelný už ve stadiu gastruly. V tomto stadiu jsou možné transplantace tkání i mezi zárodky různých odrůd; tento pozoruhodný pokus uspěje dokonce i tehdy, když se k výměně použijí části tkání zárodků různých druhů. Zde nás zajímají zvláště transplantace v oblasti úst mezi pulci žab a čolků. Spemann o tom píše: „Jak známo, má larva čolka v ústech pravé zoubky stejného původu a stejné stavby, jako jsou zuby všech obratlovců, ústa žabího pulce jsou naproti tomu opatřena rohovitými dásněmi a rohovitými výrůstky, které vznikají a jsou stavěny zcela jinak než pravé zuby.“ Teď byla tkáň pulce přesazena do oblasti úst larvy čolka. „V jednom případě,“ referuje Spemann dále, „kdy implantát pokrýval celou oblast [budoucích] úst, vznikla na zcela správném místě typická tlama pulce s rohovitými dásněmi a okolními rohovitými výrůstky. V jiném případě, možná ještě zajímavějším, zůstala polovina tlamy implantátem nepokryta a vyvinula se v tlamu čolka s pravými zoubky.“ Z toho Spemann vyvozuje: „Obecně můžeme o indukujícím podnětu už teď bezpečně říci, že to, co vznikne, musí být zcela speciální povahy, jak to však vznikne, je povahy zcela obecné. Jako by obecným povelem bylo postavit ústa a ektoderm by pak dodal takové vybavení, s jakým počítá dědičnost jeho druhu.“ V divadle by jistě způsobilo velké překvapení, kdyby při představení Viléma Tella ve velké scéně v Küssnachtu zastoupil představitele Tella představitel Hamleta a kdyby na pokyn „monolog“ nezačal „Zde tedy jsem, je příležitost vhodná“, ale „Být nebo nebýt, to je, oč tu běží“. Právě tak překvapivé musí být pro masožravce, který je odkázán na to, že do zmítající se oběti zatne své ostré zuby, když má tlamu býložravce s rohovitým patrem uzpůsobeným jen ke spásání nárůstu měkkých rostlin. Jak je taková výměna možná? Nezapomínejme, že implantovaná buněčná tkáň představuje živou zvonkohru, jejíž osobní tóny, dříve než obdržely významový příkaz „tlama“, byly naladěny na melodii „tlama býložravce“. Vidíme z toho, že významový příkaz a příkaz k vytvoření tělního tvaru nejsou totožné. Při normálním vývoji se původně stejnorodý buněčný materiál rozdělí do orgánových základů-pupenů, které v souladu s původním základním nárysem dostávají své významové příkazy – neboť organismus se skládá ze zhodnocovatelů významu. Teprve potom se rozezní 27
Jakob von Uexküll
specifická melodie pupene a buduje jeho tvar. Pokud se vymění pupeny mezi různými druhy, obdrží každý zárodek na svém novém místě významový příkaz, který odpovídá místu v základním nárysu: „Staň se tlamou, okem, uchem atd.“ Transplantát se chová podle významového příkazu hostitele, i kdyby v mateřském těle zaujímal jiné místo a podle toho dostal jiný významový příkaz. Pak se ale chová podle mateřské melodie vytváření tělního tvaru (Formbildungsmelodie). Stane se sice tlamou, ale ne tlamou čolka, nýbrž pulce. Konečným výsledkem je znetvořenina, neboť masožravec s tlamou býložravce je nesmysl. Touto znetvořeninou, která vzniká z nesouladu obecného významového příkazu a speciálního příkazu k vytvoření tělního tvaru, jsme tak zaražení proto, že ze svého každodenního života takový nesoulad neznáme. Nikoho nenapadne, aby si v truhlářské dílně objednal zcela obecně „věc k sezení“, protože by se vystavoval nebezpečí, že do salonu dostane dojicí stoličku nebo do kravína lenošku. Zde jsme ale svědky přírodního dění, kdy je heterogenní buněčné tkáni, jejíž význam ještě není stanoven, udělen zcela obecný příkaz „ústrojí k příjmu potravy“ a nato vznikne ústrojí k žraní, které je naprosto nevhodné. Že významový příkaz v mnoha případech nesouhlasí s tvarovým příkazem, přizná každý, kdo se např. zamyslel, proč jsou rejnok a platýz, jejichž životní podmínky jsou srovnatelné, stavěni podle zcela odlišných principů. Cíl je stejný, ale cesta odlišná. Rejnoci jsou dorzoventrálně zploštělí a jejich oči přitom zůstávají na horní straně. Platýzi jsou zploštělí ze stran a v důsledku toho přejímá jedna strana funkci zad. Jedno oko přitom muselo přijít na spodní stranu, kde není nic vidět; putuje však skrz hlavu, a tak se dostává také na horní stranu. Tvarovací postupy uplatňované k tomu, aby různá zvířata mohla stoupat po hladké stěně, jsou nesmírně rozmanité, ačkoli všechny vedou ke stejnému cíli – zhodnotit nositele významu, totiž zeď, jako cestu. Moucha domácí má na chodidlech přiléhající obruby, které se při chůzi vahou těla napřimují a vytvářejí vzduchoprázdné komůrky, které mouchu přidržují na okenní tabulce. Píďalky se podobně jako pijavky pohybují pomocí dvou přísavek. Šneci se prostě přilepují, ať je podložka jakkoli nakloněná. Úloha je všude stejná, provedení ale zcela odlišné. Nejnázornějším příkladem pro to jsou jedovaté klíšťky (pedicellaria) krátkoostných ježovek, které mají všechny stejnou úlohu, totiž zahnat svými „zuby“ nositele významu „nepřítel“. U všech je nepřítel 28
Nauka o významu
charakterizován tím, že při přiblížení dá najevo svou přítomnost nějakým chemickým podnětem a pak při doteku přistupuje podnět mechanický. Na chemický podnět se pedicellaria všech druhů mořských ježků otevřou. Při doteku se sevřou a vypustí jed. Všechny druhy ježovek až na jeden řeší tuto úlohu reflexem: při otevření vysunou k nepříteli hmatový výstupek. Jakmile se jej nepřítel dotkne, dojde k reflexivnímu sevření. Pouze jeden jediný druh ježovek postupuje jinak. Při otevření se tři „čelisti“ pedicellarií rozevřou tak daleko, že jsou napjaté jako kuše. Proto nepotřebují žádný reflex, aby při sebemenším tlaku sklaply. Obě metody vedou ke stejnému cíli: v obou případech je nositel významu „nepřítel“ napaden a otráven orgánem zhodnocujícím význam. Významový příkaz je vždy tentýž, ale příkaz k vytvoření tělního tvaru je úplně jiný. Krásný Spemannův objev nachází potvrzení ve všech případech, kde zvířata jednají podobně za použití různých prostředků. Spemannův objev může dále sloužit k tomu, aby našemu chápání přiblížil principiální rozdíl mezi stavbou mechanismu a stavbou živé bytosti. Mechanismus libovolného stroje, např. našich kapesních hodinek, je vždy vystavěn centripetálně, tj. jednotlivé díly hodinek, jako ručičky, pružina a kolečka, musejí být vždy nejdřív zhotoveny, aby pak byly sesazeny dohromady. V protikladu k tomu postupuje stavba zvířete, např. čolka, vždy centrifugálně z jednoho zárodku, který se nejdříve přemění v gastrulu a pak nasazuje stále nové orgánové pupeny. V obou případech je v základu přetváření plán; přitom, jak řečeno, ovládá plán hodinek centripetální dění, plán čolka dění centrifugální. Jak se zdá, jsou do sebe díly zapojovány podle úplně protikladných principů. Jenže jak všichni dobře víme, ale až příliš snadno zapomínáme, každá živá bytost na rozdíl od všech mechanismů nesestává z dílů, ale z orgánů. Orgán je vždy útvar, který sestává z živých buněk, jež mají všechny svůj osobní „tón“. Orgán jako celek má „tón“ orgánu, který je jeho významovým „tónem“. Tento „tón“ orgánu, jak snad můžeme ze Spemannových vývodů usuzovat, ovládá osobní „tóny“ – podobně jako u Arndtovy hlenky významový plán, který nutí améby vytvořit plodničku. Významový „tón“ naráz nastoupí a vyvolá v osobních „tónech“ dosud stejnorodých buněčných prvků příkaz k vytvoření tělního tvaru; tyto osobní tóny se teď rozdělí na různé, navzájem sladěné tóny a dají zaznít předem pevně dané melodii, jak to odpovídá vytváření tělního tvaru. 29
Jakob von Uexküll
Na Spemannově pokusu vidíme, že orgány živé bytosti mají na rozdíl od dílů stroje svůj zcela vlastní významový tón, a proto se nemohou vytvářet jinak než centrifugálně. Než se začnou tvořit zárodky orgánů, musí proběhnout tři stupně vytváření gastruly; každý zárodek musí svůj tón orgánu obdržet dřív, než se jeho buňky rozdělí a přeformují. Z tónů orgánů se nakonec skládá životní tón celého zvířete. Živé zvíře je totiž víc než jeho tělesný mechanismus, který podle příkazu k vytvoření tělního tvaru vystavěly orgánové buňky. Když životní tón zanikne, je zvíře mrtvé. Tělesný mechanismus může díky některým přežívajícím orgánům ještě nějakou dobu fungovat. Jistěže celé pojetí přírody vystavěné s ohledem na význam potřebuje důkladný výzkum. Neboť s mozkem, který musí mít určitý „tón myšlení“, si zatím nevíme moc rady. Avšak i zde je význam mostem mezi tělesnými a netělesnými pochody, jako byl mostem mezi partiturou a melodií.
IV. VÝKLAD PAVUČINY Když si chci objednat nový oblek, jdu ke krejčímu. Ten mi vezme míru – stanoví v centimetrech nejdůležitější rozměry mého těla. Když to udělá, přenese míry na papír, nebo pokud si je svou věcí naprosto jistý, přímo na látku, kterou podle nanesených čísel nastříhá. Vystříhané díly pak sešije, provede první zkoušku a nakonec dodá oblek, který více či méně zdařile odráží mé tělní proporce. Byl bych velmi překvapen, kdyby mi nějaký krejčí zhotovil padnoucí oblek bez měření a zkoušek. Domníval bych se asi, že správné míry získal na vlastním těle, protože všechna lidská těla jsou si v zásadě podobná. Proto je možné nosit konfekční obleky, které v různých velikostech kopírují normální lidské proporce. Každá krejčovská dílna tak představuje galerii dutých forem lidského těla. U pavouka žádná z těchto předběžných podmínek neplatí – a přesto se mu daří vytvořit ve své síti zdařilou dutou formu mouchy. Tuto dutou formu nepoužívá v zájmu mouchy, ale k její likvidaci. Pavučina 30
Nauka o významu
je zhodnocovatelem významu, který odpovídá nositeli významu „kořist“ v pavoukově umweltu. Tento zhodnocovatel významu je na nositele významu naladěn tak přesně, že můžeme pavučinu označit za věrný zrcadlový obraz mouchy. Pavoučí krejčí, který tento věrný zrcadlový obraz vytváří, nemá žádnou z pomůcek lidského krejčího. Nemůže vzít míru na vlastním těle, které má zcela jiné formy než tělo muší. Přesto stanoví velikost ok podle tělesných rozměrů mouchy. Odolnost vláken, která napíná, poměřuje živou silou letícího mušího těla. Radiální vlákna sítě napíná pevněji než vlákna okružní, aby se moucha při nárazu do poddajných cirkulárních vláken zamotala a s jistotou zachytila na jejich lepkavých kapičkách. Radiální vlákna nejsou lepkavá a slouží pavoukovi jako nejkratší cesty k chycené kořisti, kterou pak omotá a znehybní. Pavučiny se nacházejí nejčastěji na místech, která lze označit za cesty much. Nejpodivuhodnější však je skutečnost, že vlákna sítě jsou setkána tak jemně, že oko mouchy svými hrubými zrakovými prvky nemůže síť vidět a moucha letí do záhuby bez varování. Přesně jako když bez varování pijeme vodu, v níž se nacházejí našim očím neviditelní původci cholery. Pavouk tedy svou sítí načrtává velice rafinovaný obraz mouchy. Ale tohle přece pavouk vůbec nedělá! Svou síť tká dřív, než se vůbec setkal se skutečnou mouchou. Síť tedy nemůže být odrazem skutečné mouchy; představuje výřez pravzoru (Urbild) mouchy, který vůbec není fyzicky přítomen. Aha, slyším volat mechanisty: tady se nauka o umweltu odhaluje jako metafyzika. Protože kdo hledá účinné faktory mimo tělesný svět, je metafyzik. No dobře. Ale pak je nejčistší metafyzikou hned po teologii současná fyzika. Eddington10 vysvětluje zcela bez obalu, že má dva psací stoly: Jeden, který obvykle používá a který se nachází v jeho smyslovém světě. Kromě toho má fyzikální psací stůl, jehož substance tvoří jen biliontinu smyslového psacího stolu, protože vůbec není ze dřeva, ale z nesmírně velkého počtu nepatrných částic, o nichž není jisté, jestli jsou to tělesa nebo pohyby, a které se nepředstavitelnou rychlostí točí jedna kolem druhé. Tyto elementární částice ještě nejsou 10)
Sir Arthur Stanley Eddington (1882-1944), anglický astronom a fyzik, vedoucí představitel teorie relativity. (Pozn. něm. vyd.)
31
Jakob von Uexküll
látkou, ale jejich účinky ve smyslovém světě existenci látek předstírají. Své rejdy provádějí ve čtyřrozměrném časoprostoru, který má být zakřivený a je zároveň nekonečný i ohraničený. Tak dalekosáhlé metafyzické nároky biologie nemá. Chce jen poukázat na faktory, které jsou na této straně smyslově dané zjevnosti, v subjektu, a které mají zřetelně ukázat souvislosti ve smyslovém světě. Vůbec ale nemá v úmyslu stavět smyslový svět na hlavu, jak se o to snaží nová fyzika. Biologie vychází od skutečnosti plánovitého vytváření zárodků, které u všech mnohobuněčných živočichů začíná třemi takty jednoduché melodie: morula, blastula, gastrula. Pak začne, jak víme, vytváření orgánových pupenů, které je předem dáno pro každý živočišný druh. To nám dokazuje, že postup vytváření tělního tvaru má jistou partituru, která sice není smyslově poznatelná, určuje však smyslový svět. Tato partitura ovládá i prostorové a časové rozšíření svého buněčného materiálu, tak jako ovládá jeho vlastnosti. Existuje proto jak prvotní partitura (Urpartitur) pro mouchu, tak prvotní partitura pro pavouka. A já nyní tvrdím, že prvotní partitura mouchy (kterou lze označit i jako její pravzor) působí na prvotní partituru pavouka tak, že síť, kterou tká, můžeme nazvat „mouchovitou“. Za oponou jevů dochází ke spojení různých pravzorů nebo pramelodií podle souhrnného významového plánu. V jednotlivém případě stačí k nositelům významu vyhledat příslušného zhodnocovatele významu, abychom získali vhled do sítě umweltu. Vůdčí hvězdou, podle které se má biologie řídit, je význam, a ne ubohá kauzální zákonitost, která nevidí dál než na krok dopředu nebo dozadu a které zůstávají velké souvislosti zcela skryty. Kdo přírodovědce vyzývá, aby se řídili novým plánem, je povinen nejen přesvědčit je, že nový plán otevírá nové cesty, které vedou naše poznání dál než cesty dosavadní. Musí být také schopen poukázat na dosud nevyřešené problémy, které mohou být vyřešeny pouze a jedině pomocí tohoto nového rozvrhu. Na takový problém nám ukázal veliký mistr biologie hmyzu Jules Fabre. Samička luskokaza hrachového klade vajíčka na lusky mladého hrachu. Vylíhlé larvy lusk provrtají a pronikají do ještě měkkého semene. Larva, která pronikla nejblíže ke středu zrnka hrachu, roste nejrychleji. Ostatní larvy, které pronikly s ní, závod brzy vzdají, přesta32
Nauka o významu
nou přijímat potravu a zajdou. Jediná zbylá larva nejprve vyžere vnitřek zrnka, pak si ale provrtá chodbu na jeho povrch a na jejím konci ještě vykrouží otvor ve slupce. Nato se larva opět stáhne do dutiny, kde se živí a roste dál, dokud semeno nedoroste do definitivní velikosti a neztvrdne. Toto ztvrdnutí by pro mladého brouka, který z larvy vznikne, muselo být smrtící, neboť ztvrdlý hrách sice kolem něj tvoří ochranný obal, zároveň by se ale stal rakví, kterou by brouk nemohl opustit, kdyby se larva nepostarala o tunel a východ. V tomto případě nemůže být ve hře po předcích zděděná zkušenost, která by spočívala na pokusu a omylu. Každý pokus dostat se ze ztvrdlého hrachu by se ukázal jako omyl. Ne, vytvoření tunelu a brány musí být u každé rostoucí larvy luskokaza předem přítomno v plánu na vytvoření tělního tvaru. Muselo tedy dojít k přenosu významu z pravzoru hrachu na pravzor luskokaza, k přenosu, který uvedl brouka a hrách do souzvuku. To, že larva pro brouka vybuduje životně důležitý tunel a bránu, je v některých případech jeho zkázou. Existuje totiž jistý malý lumčík, který se kladélkem se smrtící jistotou strefí do otvoru i kanálku, aby vložil své vajíčko do bezbranné larvy luskokaza. Z tohoto vajíčka se vylíhne malá larva lumčíka, která svého tučného hostitele zevnitř vyžere, poté se promění v lumčíka a cestou, kterou vyvrtala její kořist, se dostane ven. Zde se dá mluvit o triu vznikajícím z významového propojení prvotních partitur.
33
Jakob von Uexküll
V. ZÁKONITOST VYTVÁŘENÍ TĚLNÍHO TVARU A VÝZNAMOVÁ ZÁKONITOST
Nebude snadné učinit právě nastíněné metafyzické představy stravitelné pro dnešní biology. Na novější biologii měla největší vliv nauka o tropismech11 Jacquese Loeba.12 Loeb byl přesvědčený fyzik, který uznával jedině vzájemné působení mezi objekty a nic nevěděl o vlivu subjektů na přírodní dění. Podle něj existuje jen svět působení (Wirkwelt ), v němž se odehrávají všechny fyzikální a chemické pochody. Jeden objekt působí na druhý jako kladivo na kovadlinu nebo jiskra na sud prachu. V závislosti na kinetické energii působícího objektu a na potenciální energii nahromaděné v objektu, na nějž se působí, dojde k reakci. U rostlin k reakci dochází v závislosti na tělním tvaru a na uspořádání látek v orgánech. Stačí pomyslet na rýhy listů a na škrobová zrna v pšenici, která lze také zahrnout pod pojem potenciální energie. Vynecháváme přitom ovšem celkovou podobu rostlin, které za svou stavbu vděčí plánovitému působení impulzů živých buněčných subjektů. Jistě však u rostlin neexistují smyslové orgány ani nervy, takže celá jejich existence jako by se odehrávala ve světě působení. Loebova nauka nyní spočívala v tom, že i u zvířat uznávala jen svět působení, svět vnímání (Merkwelt ) nechávala zcela mimo pozornost. K tomuto závěru dospěl pomocí velice jednoduchého triku. Ať zvíře provádí jakkoli spletité jednání, vždycky se nakonec buď přiblíží k objektu, na který působí, nebo se od něj vzdálí. Tuto prostou prostorovou komponentu každého jednání prohlásil Loeb za jednání samo a následně rozdělil všechna jednání na přivracející nebo odvracející. Na místo jednání nastoupily tropismy. Tím Loeb proměnil všechny živé zvířecí subjekty v mrtvé stroje, které přece také musí pracovat v prostoru. I jednoduchý magnet, který přitahuje železo, se chová pozitivně ferotropně a magnetická jehla pozitivně nebo negativně pólotropně. 11)
Tropismus – zákonitý, směrovaný pohyb u rostlin a nižších živočichů jako reakce na určité podněty. (Pozn. něm. vyd.) 12) Německý biolog později působící v USA (1859-1924). (Pozn. něm. vyd.)
34
Nauka o významu
Tato nauka určovala pohled na svět u celé jedné generace biologů. Stojíme-li na louce plné květů a bzukotu včel, nad kterou se třepetají motýli, přelétají vážky, nad jejíž trávou dělají své velké skoky kobylky, kde se každou chvíli šustne myš a plazí se šneci – pak si bezděky klademe otázku: nabízí louka očím tak různých zvířat stejný pohled jako našemu oku? Naivní člověk bez dalšího odpoví: „Jistěže; to, na co se všichni dívají, je přece pořád ta samá louka.“ Zcela jinak zní odpověď přesvědčeného Loebova přívržence. Jelikož všechna zvířata jsou pouhé mechanismy ovládané fyzickým nebo chemickým působením, sestává louka ze změti vlnění a kmitů vzduchu, jemných oblaků chemických látek a mechanických dotyků, které působí z jednoho předmětu na druhý. Nauka o umweltu se obrací proti oběma těmto pojetím louky; neboť včela sbírající med – abychom vyzvedli jen jeden příklad – ani nevidí louku lidskýma očima, ani není bez cítění jako stroj. Barvy jsou vlnění, které se stalo smyslově vnímatelným; nejsou to tedy elektrické vzruchy buněk našeho velkého mozku, ale osobní tóny těchto buněk samotných. Důkaz pro to podává fyziologie smyslů. Od doby Goethovy a Heringovy13 víme, že barvy se řídí vlastními zákony, které jsou úplně jiné než fyzikální zákony vlnění. Světlo, které je pomocí hranolu přinuceno uspořádat se podle svých délek, přitom vytvoří jakýsi žebřík se stále kratšími příčlemi. Na jednom konci jsou nejdelší příčle, na opačném nejkratší. Z této stupnice si naše oko vybírá krátký úsek, který naše mozkové buňky promění v pruh sestávající z barevných vjemů, jež projikujeme ven. V tomto pruhu po sobě následují čisté barvy – červená, žlutá, zelená, modrá – a mezi nimi jsou barvy smíšené. Na rozdíl od lineárně vystavěné škály vlnění tvoří barevný pruh uzavřený kruh, neboť barva smíšená z červené a modré, totiž fialová, spojuje jeden konec barevného pruhu s druhým. I jinak vykazuje barevný pruh pozoruhodné zákonitosti, které žebříku vlnění chybí. Tak se barvy, které v kruhu barev leží proti sobě, nemíchají, ale tvoří bílou. Tyto kontrastní barvy se navzájem vyvolávají, což se u kontrastních vjemů často stává, je to ale výsměch všem 13)
Ewald Hering (1834-1918), německý fyziolog, zabýval se hlavně prostorovým smyslem oka a cítěním barev. (Pozn. něm. vyd.)
35
Jakob von Uexküll
mechanickým zkušenostem. Jak řečeno, nejedná se u barev o tělesné působení živých buněk velkého mozku na sebe navzájem, ale o vjemové vztahy jejich osobních tónů, které jsou však rovněž stanoveny zákonitě. Jako jsou barvy specifickými energiemi (osobními tóny) těch mozkových buněk, jež jsou pod vlivem oka, které člení vlnění a posílá je – proměněné v nervové podněty – do velkého mozku, tak jsou tóny specifickými energiemi těch mozkových buněk, jež jsou pod vlivem ucha, které přijímá jisté chvění vzduchu. Zákony tónů jsou stanoveny v hudební teorii. Konsonance, disonance, oktávy, kvinty, kvarty atd. vděčí za svou existenci tónovému cítění a postrádají tělesnost. Zkuste někdy převést sled tónů v nějaké melodii na zákon kauzality, který platí pro všechny tělesné pochody. Naše smyslové orgány – oko, ucho, nos, patro a kůže – jsou vystavěny podle principu krabičky bezpečnostních zápalek, kde zápalky reagují jen na vybrané podněty vnějšího světa. Ty vyvolávají vlny vzruchů v nervech, které jsou vedeny k velkému mozku. Potud všechno probíhá mechanicky podle zákona příčiny a účinku. Ale zde je vnitřní fronta smyslových orgánů ve formě živé zvonkohry, jejíž jednotlivé buněčné zvony se ozývají různými osobními tóny. Nakolik se tento typ stavby smyslových orgánů uplatňuje i u zvířat? O analogii mechanických částí smyslových orgánů u zvířat nikdo nepochybuje. Označují se proto jako receptivní orgány. Jak je tomu ale s vnitřní frontou? Ačkoli neznáme smyslové vjemy ostatních lidí, nepochybujeme, že prostřednictvím oka získávají zrakové příznaky, kterým říkáme barvy, a právě tak málo pochybujeme o tom, že prostřednictvím ucha získávají příznaky sluchové, jimž říkáme tóny. Stejně tak připisujeme jejich nosům schopnost vzbuzovat příznaky čichové, patrům příznaky chuťové a kůži příznaky hmatové, které všechny do jednoho sestávají z osobních tónů. Všechny tyto kvalitativně odlišné smyslové příznaky označujeme shrnujícím názvem „vnímané příznaky“ (Merkzeichen); ty se – přeloženy ven – stávají vnímanými znaky (Merkmale) věcí. A nyní si klademe otázku: Objevují se i u zvířat při podráždění jejich receptivních orgánů vnímané příznaky odpovídající specifickým smyslovým energiím jejich centrálních mozkových buněk, které pak také překládají ven a používají jako vnímané znaky k výstavbě vlastnosti každé věci svého životního jeviště? Čistí mechanicisté to popírají 36
Nauka o významu
a tvrdí, že receptivní orgány zvířat vůbec nemají vnitřní frontu, že slouží jen k tomu, aby shrnovaly různé podněty vnějšího světa podle jejich svérázu a spojovaly je s odpovídajícími částmi mozku. Jsou smyslové orgány výrazem různých smyslových kruhů, nebo jsou jakožto receptivní orgány určeny jen různými typy fyzikálně-chemického působení vnějšího světa? Je oko vytvořeno vlněním, nebo barvami? Je ucho vytvořeno chvěním vzduchu, nebo tóny? Je nos výtvorem vzduchu nasyceného plyny, respektive částečkami vůní, nebo je výtvorem čichových příznaků zvířecího subjektu? Vděčí chuťový orgán za svůj vznik chemickým látkám rozpuštěným ve vodě, nebo chuťovým příznakům subjektu? Jsou receptivní orgány zvířat výtvory vnější tělesné fronty, nebo vnitřní netělesné vjemové fronty? Jelikož smyslové orgány u nás lidí představují orgány, které spojují vnější frontu s vnitřní, je pravděpodobné, že mají stejnou úlohu plnit i u zvířat a že tedy za svou stavbu vděčí jak vnější, tak vnitřní frontě. Že receptivní orgány zvířat nesmíme považovat jen za výtvor vnější fronty, dokazují nepochybně ryby; ačkoli přicházejí do styku jen s látkami rozpuštěnými ve vodě, mají kromě chuťového orgánu i zřetelný orgán čichový. Naopak ptáci, kteří by měli tu nejlepší příležitost rozvinout oba smysly, čichový orgán postrádají. Teprve když jsme jasně poznali úlohu smyslových orgánů, je pro nás srozumitelná stavba celého organismu. Vzhledem k vnější frontě slouží jako síto pro různá chemicko-fyzikální působení vnějšího světa. Jen takové působení, které má pro zvířecí subjekt význam, je proměněno v nervové vzruchy. Nervové vzruchy zase vyvolávají v mozku vnímané příznaky odpovídající vnitřní frontě. Takto působí vnější fronta i na vnitřní frontu a určuje, jaké množství zrakových, sluchových, čichových, hmatových a chuťových příznaků může vystoupit ve vjemových kruzích toho kterého zvířete. Tím je zároveň rozhodnuta struktura umweltu, neboť každý subjekt může ve vnímané znaky svého umweltu proměnit jen ty vnímané příznaky, které má k dispozici. Při sledování většího počtu obrazů jednoho malíře se mluví o „jeho paletě“; tím se myslí množství barev, které měl při vytváření malby k dispozici. Ještě zřetelnější možná tyto vztahy budou, když si představíme, že by každá vjemová buňka mozku mohla díky svému osobnímu tónu nechat zaznít určitý vnímaný příznak. Každý z těchto živých zvonů je nervovou „šňůrou od zvonku“ spojen s vnější frontou a zde se roz37
Jakob von Uexküll
hoduje, kterým vnějším podnětům bude dovoleno zazvonit a kterým ne. Osobní tóny živých buněčných zvonů jsou spolu spojeny rytmy a melodiemi, a ty jim dávají zaznít v umweltu. Podle pokusů Mathildy Hertzové se můžeme domnívat, že pestrý pruh vnímaných příznaků spektra je u včel, vztáhne-li se na stejnou stupnici vlnění jako u člověka, posunut o jeden krok směrem k fialové. Vnější fronta včelího oka se nekryje s vnější frontou oka lidského, zatímco jejich vnitřní fronty si zřejmě odpovídají. O významu tohoto posunu zatím můžeme vyslovovat jen domněnky. Nepochybný je naproti tomu význam palety vnímaných příznaků u můr. Jak ukázal Eggers, mají tato zvířata ve sluchovém orgánu jako rezonátory jen dvě napjaté sluchové lišty. Díky jim mohou reagovat na chvění vzduchu, které pro naše lidské ucho představuje horní hranici rozsahu sluchu. Tyto tóny odpovídají hvízdání netopýra, hlavního nepřítele těchto můr. Můry vnímají jen zvuky vydávané jejich úhlavním nepřítelem; jinak je pro ně svět němý. V umweltu netopýrů slouží hvízdání jako poznávací znamení ve tmě. Tentýž zvuk dorazí jednou do ucha netopýra, jindy do sluchového orgánu můr. V obou případech vystupuje hvízdající netopýr jako nositel významu – jednou jako přítel, jednou jako nepřítel – podle toho, s jakým zhodnocovatelem významu se setká. Jelikož paleta vnímaných příznaků je u netopýra velká, je vnímaný vysoký tón jedním z mnoha. U můry je ale paleta vnímaných příznaků velmi omezená; v jejím umweltu se vyskytuje jen jediný zvuk, a ten identifikuje nepřítele. Hvízdání je jednoduchý výtvor netopýra, pavučina je výtvor velmi složitý. Mají však jedno společné: jsou vytvářeny ne s ohledem na určitý tělesně přítomný subjekt, ale na všechna zvířata téže stavby. Jak ale ve stavbě můry vznikne aparát ke slyšení zvuku netopýra? Zákonitost vytváření tělního tvaru (Formbildungsregel ) u můr obsahuje už předem pokyn vytvořit sluchový orgán nastavený na hvízdání netopýrů. Zcela nepochybně tu na zákonitost vytváření tělního tvaru působí významová zákonitost (Bedeutungsregel ), a to tak, aby nositeli významu vycházel vstříc jeho zhodnocovatel významu a naopak. Býložravému pulci, jak jsme viděli, dává zákonitost vytváření tělního tvaru tlamu s rohovitou dásní, čolkovi jakožto masožravci tlamu s pravými zuby. Významová zákonitost všude zasahuje od samého počátku, působí na vytváření zárodku a stará se, aby vznikl orgán ke 38
Nauka o významu
zhodnocování potravy, který na správném místě poroste vstříc správnému nositeli významu, rostlinné nebo živočišné potravě. Když se ale zákonitost vytváření tělního tvaru octne v důsledku transplantace na špatné dráze, nemůže ji žádná významová zákonitost dostat zpátky. Samo aktivní vytváření tělního tvaru tedy není ovlivňováno významem; jen zákonitost vytvoření tělního tvaru jako celek se dostává do závislosti na významové zákonitosti.
VI. VÝZNAMOVÁ ZÁKONITOST JAKO PŘEMOSTĚNÍ MEZI DVĚMA ELEMENTÁRNÍMI ZÁKONITOSTMI
Když na procházce lesem zvedneme žalud spadlý z mohutného dubu, který sem možná odtáhla veverka, víme, že z tohoto rostlinného zárodku vzniknou různé tkáňové buňky, z nichž některé vytvoří podzemní systém kořenů, některé nadzemní kmen s korunou, podle zákonitosti vytváření tělního tvaru charakteristické pro dub. Víme, že v žaludu je skryt počátek orgánů, které dubu umožní vést životní boj proti veškerým působením vnějšího světa. Vidíme v duchu budoucí dub v boji s budoucím deštěm, budoucí bouří a budoucím slunečním svitem. Vidíme jej vytrvávat v budoucích létech a budoucích zimách. Aby dorostly vlivům vnějšího světa, budou se bující tkáňové buňky žaludu muset rozdělit na orgány – na kořeny, kmen a větve s listím, které zachycuje sluneční paprsky a jako lehké praporky se poddává větru, jemuž sukovité větve vzdorují. Listí zároveň slouží jako deštník, který vzácnou vlhkost nebe přivádí k jemným konečkům kořenů pod zemí. Listy obsahují zázračnou látku chlorofyl, která využívá světelné paprsky, aby měnila energii v hmotu. V zimě, kdy zmrzlá půda brání kořenům, aby listům přiváděly tekutiny nasycené půdními solemi, listí usychá. Žádný z těchto budoucích vlivů na budoucí dub nemůže kauzálně ovlivnit vytváření jeho tvaru. Totéž platí o působení vnějšího světa, které kdysi zasáhlo mateřský dub, protože tehdy žalud ještě neexistoval. Tak stojíme v případě dubu před stejnou hádankou jako při pozorování každého rostlinného zárodku a každého zvířecího vajíčka. 39
Jakob von Uexküll
V žádném případě nemůžeme mluvit o kauzálním spojení vnějších vlivů s objektem před jeho existencí nebo po ní. O příčinném spojení může být řeč jen tehdy, když se příčina a účinek setkají ve stejnou dobu na stejném místě. Je také zcela nemyslitelné, že řešení tohoto problému najdeme, budeme-li je hledat v dávné minulosti. Dub před milionem let připravuje našemu pochopení stejné těžkosti jako dub sto tisíc let po nás. Z toho plyne, že jsme se dostali do slepé uličky, pokud jsme počítali s tím, že pomocí umělých konstrukcí vytvoříme kauzální řetězec mezi žaludem, který máme v ruce, a chemicko-fyzikálními vnějšími vlivy. Nemáme tu před sebou mechanicky řešitelný problém, k němuž mohou poskytnout klíč dějiny rodu. Musíme se proto pokusit přistoupit k problému z jiné strany. Budeme-li jako lidští pozorovatelé uvažovat o vlivech vnějšího světa na dub z jeho vlastního stanoviště, brzy odhalíme, že podléhají společné přírodní zákonitosti. Po pevných drahách se kolem dubu pohybuje Slunce, Měsíc a hvězdy. Pod jejich vlivem se střídají roční doby. Ve sledu ročních dob se střídají bezvětří, bouře, déšť a sníh. Vzduch je hned plný jarních vůní, hned hořkého pachu podzimu. Každé jaro v lese zní ptačí zpěv. Sám dub poskytuje stovkám opeřených i neopeřených hostů proměnlivé přístřeší, tu pro letní hosty, tu pro zimní. Na tuto přírodní zákonitost, známou už Noemovi, je vázán i dub, ačkoli mnohé z přírodních faktorů, které jsou nám běžné, k obytnému obalu dubu neproniknou. Měsíc, hvězdy ani sluneční kouli mezi významovými faktory, které tvoří obytný obal dubu, nenajdeme; naproti tomu určité chemicky účinné světelné paprsky proniknou až k chlorofylu v listech a různé tepelné paprsky podporují růst mladých výhonků. Dub pro svůj užitek odklání pád kapek při dešti a klade maximální odpor bouři. Vůně ani tóny naopak na dub nepůsobí. Stejná významová zákonitost provádí dnes jako před miliony let tento výběr z elementárních přírodních faktorů, dává mu zaznít jako melodii na živé zvonkohře buněk žaludu a nakonec nechává z protoplazmatických buněk zárodku vyrůst orgány dubu. Díky Arndtovu filmu tu nejsme odkázáni na pouhé domněnky. Můžeme pozorovat, jak z první zárodečné buňky vznikají dělením početné samostatné améby, které si – stejně jako jejich volně žijící sestry – jako samostatné subjekty osvojují nabízenou potravu. Teprve 40
Nauka o významu
poté, co je potrava strávena, nastupuje vytváření nových subjektů. Améby směřující k novému jednotnému subjektu už nejsou nastaveny na nositele významu „potrava“, ale na významový faktor vítr, jemuž společně rostou vstříc. Po zvonkohře stadia améby, v níž zvony buněk zvoní nepravidelně jeden přes druhý, najednou následuje jednotná melodie, nová významová zákonitost, která přemosťuje dvě elementární zákonitosti – větru a volného vytváření buněk – a vede k nové subjektivní jednotě. Přímým působením sebejemněji dávkovaného tlaku větru na volně se pohybující améby se nikdy nepodaří vytvořit plodničku hlenky. V protikladu k hlenkám, které své pohyblivé protoplazmatické buňky spojují do jediného zárodku, který, když je podoba úplně vytvořena, představuje individuum sestávající z jediného orgánu, tvoří žalud početné pupeny a z každého z nich vzejde orgán nastavený na jeden nebo více významových faktorů: tak list dubu neslouží jen jako okap pro déšť, ale díky svým chlorofylovým buňkám i jako přijímač pro světelné paprsky. Všechny jednotlivé orgány se svými orgánovými melodiemi se spojují do symfonie organismu dubu, symfonie, kterou lze také označit jako pravzor dubu. Proces postupné individualizace od tónu buňky k melodii orgánu a k symfonii organismu je v přímém protikladu ke všem mechanickým procesům, jaké představuje působení jednoho objektu na druhý. Nachází se na stejné úrovni jako každá hudební skladba. Chování významových faktorů u rostlin (a nositelů významu u zvířat) k jejich zhodnocovatelům to ukazuje zvlášť jasně. Jako musí být u dueta oba hlasy skládány paralelně, tak je i vztah významových faktorů k jejich zhodnocovatelům kontrapunktický. Vytváření tělního tvaru u živých bytostí budeme moci pochopit až tehdy, když se nám podaří odvodit z něj nauku o skladbě přírody.
41
Jakob von Uexküll
VII. NAUKA O SKLADBĚ PŘÍRODY Výraz „nauka o skladbě přírody“ může být zavádějící, jelikož příroda žádné nauky nesděluje. Slovem „nauka“ je tedy třeba rozumět jen zobecnění zákonitostí, které, jak se domníváme, při studiu skladby přírody odhalujeme. Proto je vhodné vyjít od jednotlivých příkladů a stanovit jejich zákonitosti, abychom touto cestou dospěli k nauce o skladbě přírody. Jako vzor nám může posloužit nauka o hudební skladbě. Ta vychází z faktu, že k vytvoření harmonie je třeba nejméně dvou tónů. Při skládání dueta musí být oba hlasy, jež mají splynout v harmonii, skládány paralelně, notu k notě. Na tom spočívá nauka o kontrapunktu v hudbě. Rovněž u všech příkladů z přírody musíme hledat dva faktory, které společně vytvoří jednotu. Vycházíme proto vždy z nějakého subjektu, který se nachází ve svém umweltu, a zkoumáme jeho harmonické vztahy k jednotlivým objektům, které k němu přistupují jako nositelé významu. Organismus subjektu představuje zhodnocovatele významu nebo přinejmenším příjemce významu. Jestliže se tyto dva faktory sjednotí ve stejném významu, složila je příroda společně. Jaká pravidla se přitom projeví, to je obsahem nauky o skladbě přírody. Vstoupí-li dvě živé bytosti do harmonického významového vztahu, je nutné nejprve rozhodnout, o kterém z organismů chceme mluvit jako o subjektu a zhodnocovateli významu a kterému přisoudíme roli nositele významu. Pak budeme na obou stranách hledat vlastnosti, které se k sobě mají jako dva současně zaznívající tóny v kontrapunktu. Budeme-li v daném případě mít dostatečnou znalost funkčních kruhů, které spojují subjekt s jeho nositelem významu a které mohou sloužit jako významové kruhy, budeme moci pátrat po kontrapunktech mezi stránkou vnímání a stránkou působení, abychom nakonec konstatovali, jakou speciální významovou zákonitostí se skladba řídila. Abych navázal na příklad s žaludem, nejdříve schematicky znázorním tázání po skladbě dubu a jednom z jeho významových faktorů, totiž dešti.
42
Nauka o významu
listí dubu
déšť
příjemce významu
významový faktor
jeden hlas kontrapunktu
druhý hlas kontrapunktu
listy s rýhami uspořádané jako střešní tašky
kutálející se dešťové kapky
zákonitost utváření tvaru žaludu
fyzikální zákonitosti tvoření kapek
Společná významová zákonitost: zachycování tekutiny a její rozdělování konečkům kořenů
Listí dubu mechanicky působí na rozdělování dešťových kapek, zatímco zákonitost tvoření kapek skladebně zasahuje do melodie živé zvonkohry buněk žaludu. Obrátíme-li se ke zvířatům a pokusíme-li se ohmatat jednotlivé významové kruhy, setkáme se v jejich prostředí s podobnými poměry jako u dubu a deště. Když jako první příklad vezmeme chobotnici coby subjekt ve vztahu k mořské vodě coby nositeli významu, narazíme okamžitě na kontrapunktické vztahy. Nestlačitelnost vody je podmínkou pro konstrukci svalového vaku. Stahy vaku působí mechanicky na nestlačitelnou vodu a pohánějí zvíře vzad. Zákonitost mořské vody zasahuje skladebně do živé zvonkohry protoplazmatických buněk embrya chobotnice a vnucuje formotvorné melodii kontrapunkty odpovídající vlastnostem vody. Je vytvořen orgán, jehož svalové stěny pohánějí nestlačitelnou vodu dovnitř a ven. Výsledkem významové zákonitosti, která tu spojuje oba hlasy kontrapunktu, je plavání. Tatáž zákonitost vytváření tělního tvaru v nesčetných obměnách ovládá vytváření tvarů všech plovoucích zvířat. Plavou jednou dopředu, jednou dozadu, jednou do strany; zvíře pohání tu vlnění ocasu, tu ploutve, tu nohy, ale vlastnosti organismu se k vlastnostem vody vždy chovají jako jeden hlas kontrapunktu k druhému. Všude lze prokázat skladbu směřující ke společnému významu. Totéž platí pro všechny rozmanité okruhy prostředí, ať se jedná o zvířata vodní, suchozemská nebo létající. Všude jsou výkonné orgány pro běh, skákání, lezení, třepetání, let nebo plachtění stavěny 43
Jakob von Uexküll
kontrapunkticky k vlastnostem příslušného prostředí. U mnoha druhů hmyzu, které žijí v mládí ve vodě a ve stáří ve vzduchu, lze dokonce pozorovat, s jakou lehkostí zákonitost nového prostředí ničí staré orgány a dává vzniknout novým. Ale stejné poučení nám poskytuje i zkoumání receptorických vztahů mezi subjektem a prostředím. Pro překážku, která se staví subjektu do cesty, vždy existuje kontrapunkticky stavěný smyslový orgán. Ve světle je to oko, ve tmě hmatové orgány nebo ucho. Na zjišťování překážek v letu je netopýr předem připraven jinak než vlaštovka. Dá se namítnout, že to jsou čiré banality. Zajisté, jsou to každodenní zkušenosti, ke kterým můžeme dospět kdekoli. Ale proč nebyl z těchto zkušeností vyvozen jediný možný závěr, totiž že v přírodě není nic ponecháno náhodě, že zvíře a jeho živel všude spojuje intimní významová zákonitost, která oba sjednocuje do dueta, v němž jsou vlastnosti obou partnerů kontrapunkticky skládány jedna k druhé? Jen krajní odpůrci významu jako přírodního faktoru budou chtít popřít, že ve funkčním kruhu pohlaví jsou sameček a samička složeni kontrapunkticky, a tvrdit, že milostné dueto, které v tisícerých variacích prochází celým živým světem, vzniklo bez plánu. U zvířat a lidí se proti sobě v milostném duetu staví dva rovnocenní partneři, z nichž každý ve svém umweltu vládne jako subjekt a příjemce významu, zatímco druhému partnerovi je přisouzena role nositele významu. Orgány vnímání i působení obou partnerů jsou si navzájem kontrapunkticky přiřazeny. Prvním požadavkem, který musíme na zdařilou přírodní skladbu klást, je, aby se nositel významu v umweltu příjemce významu zřetelně vyděloval. Toho lze dosáhnout použitím nejrůznějších vnímaných znaků. Fabre sděluje, že samička martináče hrušňového provádí zadečkem kolébavé pohyby, při nichž přitlačuje své pachové žlázy na zem. Pach, který pak na tom místě ze země vychází, je v umweltu samečků tak účinný, že přilétají ze všech stran a neodchýlí je žádný jiný pach; ostatní pachy zůstanou pod prahem vnímání. Přitažlivost tohoto čichově vnímaného znaku je tak silná, že nabídne-li se samečkovi pohled na samičku ve skleněné baňce – viditelnou, ale bez pachu –, neodvede ho to od úsilí hledat zdroj pachu jako nositele významu. Bohužel tento pokus ještě nebyl proveden s hárající fenou. Možná by se psí samci chovali přesně tak jako samečci motýla.
44
Nauka o významu
V jednom velice zajímavém případě, o kterém informuje Wunder,14 neslouží sexuální partner jako bezprostřední nositel významu; do sexuálního kruhu je vsunut ještě další nositel významu. Sameček malé sladkovodní ryby hořavky si v době páření vytváří svítivé svatební roucho. Nedělá to ale při spatření samičky, nýbrž při spatření škeble rybniční, zvlášť když hmatem vnímá proud vody, kterou škeble vdechuje a vydechuje. Samička na stejný podnět vysune své dlouhé kladélko. Zatímco sameček vypouští do vody sperma, upevní samička oplodněné vajíčko na žábry škeble, kde může larva vyrůstat přímo v proudu potravy a chráněna před každým nebezpečím. Význam samečkova svatebního roucha se samozřejmě nevztahuje ke škebli, ale slouží k odstrašení ostatních samečků. Že význam je tím pravým klíčem, který našemu pochopení otvírá různé pohlavní přírodní skladby, dokazují příklady, kde se nositel významu v nejmenším nemění, a přesto se stává předmětem protikladného jednání subjektu, protože ten se přeladil na příjem jiného významu. Fabre podává zprávu o životě druhu střevlíků, u nichž samečci a samičky zprvu společně vycházejí na lov, pak se ale pohlavně spojují. Jakmile je páření ukončeno, chování samečků k samičkám se nezmění, samičky se však na samečky hladově vrhnou a roztrhají je; samečci se brání jen chabě. Nositel významu „přítel“ se v umweltu samičky změnil na nositele významu „potrava“, aniž jinak jakkoli změnil svou konstituci. Úplně stejně jako dlažební kostka, aniž se změní, ztratí význam součásti cesty a promění se ve střelu, pokud se změní nálada lidského subjektu, který pak kameni vtiskne jiný význam. Záhadné chování mladých hus šedých, o němž informuje Lorenz,15 spočívá rovněž na tomto vtiskování významu. House husy šedé vtiskne živočichovi, kterého po vylíhnutí spatří jako prvního, význam „mateřského doprovodu“, který bude trvale následovat. Dokonce i člověk v takovém případě získá pro husu význam „matka“. „Jak pro husu vypadá člověk, který obdržel význam mateřského doprovodu?“, to je otázka, která Lorenze zvlášť zaměstnává. Myslím, že
14)
Wilhelm Wunder (*1898), zoolog, specialista na chov ryb a rybníkářství. (Pozn. něm. vyd.) 15) K. Lorenz (1903-1989), zoolog a etolog. (Pozn. něm. vyd.)
45
Jakob von Uexküll
bychom neměli zapomínat, že i my v umweltu svého štěněte vystupujeme ne sice jako „matka“, ale přece jen jako nositel významu „mlékodárce“, aniž proto pro štěně přijímáme podobu psa. Von Korff podává zprávu o sově, která vyseděla dvě kachní vejce a s vylíhnutými kachňaty zacházela jako se sovími mláďaty: snažila se je krmit syrovým masem (což se nezdařilo) a po celý den je z větve nad rybníkem sledovala. Večer se s nimi vrátila do své klece. Když se k nim připojila jiná kachňata, sova je okamžitě zabila a sežrala. Přitom se „její“ kachňata od ostatních lišila jen významem, který jim propůjčila. Zatímco všechna ostatní kachňata vstupovala do jejího umweltu jako nositelé významu „kořist“, hrála kachňata, která sova vyseděla, roli sovích mláďat. Rozsah významové zákonitosti, která má přemostit odstup mezi nositelem a příjemcem významu, je v kruhu pohlaví a mláďat malý, protože se obvykle jedná o jednotlivce téhož druhu. Naopak sledování funkčních kruhů nepřítele a potravy ukazuje, že tento rozsah nemá meze a že spolu mohou být kontrapunkticky spojeny vlastnosti těch nejvzdálenějších věcí. Už jsem mluvil tom, jak je významová zákonitost mostem mezi zákonitostí konstituce netopýra a zákonitostí konstituce můr. Na jedné straně je nositel významu netopýr, který vydává jen jeden zvuk, na druhé můra, která může svým vysoce specializovaným sluchovým orgánem jen jeden zvuk přijímat. Tento zvuk je u obou zvířat stejný. Významová zákonitost, která tuto shodu vytvořila, spočívá v poměru mezi útokem nepřítele a obranou kořisti. Zvuk, který je „stavěn“ jako poznávací znamení mezi netopýry, slouží zároveň můrám jako signál k útěku. V netopýrově umweltu je to hlas přítele, v umweltu můry nepřítele. Stejný zvuk tak podle svých různých významů vytváří dva zcela odlišné sluchové orgány. Jelikož netopýr slyší mnoho tónů, je jeho sluchový orgán zařízen na široké spektrum kmitů. Vytvořit ale může jen tento jediný tón. Právě tak zajímavé je sledovat, jak významová zákonitost tvoří most mezi klíštětem a savcem.
46
Nauka o významu
klíště příjemce významu jeden hlas kontrapunktu
jakýkoli savec nositel významu druhý hlas kontrapunktu
1. Čichový orgán je nastaven na jediný pach, pach kyseliny máselné.
1. Jediný pach společný všem savcům je kyselina máselná v jejich potu.
2. Klíště má hmatový orgán, který mu umožňuje prodírat se srstí jeho kořisti.
2. Všichni savci jsou osrstění.
3. Má orgán pro vnímání tepla, který vyvolává vnímaný příznak pro teplo.
3. Všichni savci mají teplou pokožku.
4. Má sosák sloužící k proražení pokožky jakéhokoli savce a zároveň funguje jako pumpa.
4. Všichni savci mají měkkou, dobře prokrvenou pokožku.
Společná významová zákonitost: klíště rozpozná a napadne kořist a napije se krve.
Klíště sedí nehybně na konci větve, dokud pod ním neproběhne nějaký savec; pak je pach kyseliny máselné probudí a ono spadne. Spadne na srst své kořisti, kterou se musí propracovat, aby se dostalo k teplé pokožce; do ní zarazí svůj sosák a nasaje do sebe krev. Chuťový orgán nemá. Průběh této jednoduché významové zákonitosti zahrnuje téměř celý život klíštěte. Konstituce klíštěte, které je slepé a hluché, je složena jen s ohledem na to, aby v jeho umweltu každý savec vystoupil jako stejný nositel významu. Tohoto nositele významu můžeme označit za krajně zjednodušeného savce, který nemá viditelné a slyšitelné vlastnosti, jimiž se savci navzájem odlišují. Tento nositel významu má jen jediný pach, který pochází z potu savců a je všem společný. Kromě toho je tento nositel významu hmatatelný a teplý, dá se navrtat a dá se z něj odsávat krev. Tímto způsobem je možné převést všechny savce, jak je před sebou máme v našem umweltu, – tak odlišné tvarem, barvou, 47
Jakob von Uexküll
zvukem a pachy – na společného jmenovatele, jehož vlastnosti při přiblížení kteréhokoli savce, ať je to člověk, pes, srnec nebo myš, kontrapunkticky nastoupí a aktivují životní zákonitost klíštěte. V našem lidském umweltu savec o sobě neexistuje jako názorný objekt, jen jako myšlenková abstrakce, jako pojem, který používáme jako komunikační prostředek, ale v životě se ním nikdy nesetkáme. U klíštěte je to úplně jinak. V jeho umweltu existuje savec složený jen z několika málo vlastností, ale naprosto názorný, který přesně odpovídá potřebám klíštěte, neboť těchto několik vlastností slouží jako kontrapunkt jeho schopnostem. Dokud hledáme mechanické důvody, musí se jako zvlášť záhadné jevit přizpůsobení raka poustevníka šnečí ulitě, které nijak nelze vysvětlit anatomickými přechody jako postupné přizpůsobování. Jakmile ale takových marných pokusů necháme a prostě konstatujeme, že rak poustevník si na rozdíl od ostatních raků ocas nevytvořil k plavání, ale jako hmatový orgán na šnečí ulity, není chápavý ocas poustevníka o nic záhadnější než kormidlovací ocas říčního raka. Chápavý ocas je složen kontrapunkticky k šnečí ulitě – stejně jako kormidlovací ocas k vodě. Mathilde Hertzová učinila zajímavý objev, že včely sbírající med dokážou rozlišit jen dva tvary – otevřené a zavřené. Paprskovité tvary a mnohoúhelníky všeho druhu včely přitahují, uzavřené tvary jako kruhy a čtverce je odpuzují. Zastánci tvarové teorie to připisují tomu, že otevřený tvar vyvolává silnější vzruch. S tím lze souhlasit. Ale co to má znamenat? Jakmile položíme tuto otázku, ihned se vnucuje odpověď: všechna nepřístupná poupata, kterým se včely vyhýbají, mají uzavřené tvary, naopak otevřené květy, které jim poskytují med, tvary otevřené. Do zákonitosti utváření (Gestaltungsregel ) u včel jsou zahrnuta dvě prostorová vnímací schémata pro poupata a květy, a to díky významové zákonitosti zajišťující sběr medu. Tak jsou obě schémata v pevných kontrapunktických vztazích k oběma základním tvarům květin. Jak si ale příroda pomůže, je-li nějaký zvířecí subjekt ve svém jednání odkázán na rozlišování forem, zároveň je ale vybaven jen zcela primitivním centrálním nervovým systémem, který nedokáže vytvářet tvarová schémata? Tak musí žížala, která do své úzké skrýše vtahuje lipové nebo třešňové listy (ty jí slouží zároveň jako potrava i jako ochrana) tyto listy uchopit na špičce, aby se daly snadno srolovat. 48
Nauka o významu
Kdyby se je pokusila uchopit u stopky, vzpříčily by se a nedaly by se vtáhnout dovnitř. Žížala je ovšem celou svou konstitucí neschopná tvořit tvarové představy, zato má zvlášť jemný orgán chuti. Mangoldovi16 vděčíme za objev, že žížala dokáže i u listů rozkrájených na malé kousky rozlišit části, které patřily ke stopce, od kousků špičky. Špičky listů chutnají žížale jinak. To stačí k tomu, aby s nimi jinak zacházela. Tak tu místo tvarových představ kontrapunkticky vystupují chuťově vnímané znaky, aby umožnily úkon vtahování listů, pro život žížal tak důležitý. Jistě jsme oprávněni mluvit zde o rafinované přírodní skladbě. Lidské rybáře poučila zkušenost, že při chytání dravých ryb na udici není nutné na háček upevnit přesný obraz jejich kořisti, ale že stačí, nabídne-li se štice jako návnada jednoduchá stříbrná destička, tedy velmi přibližná napodobenina bělice. Příroda takové zkušenosti nepotřebuje. Lophius piscatorius, ďas mořský, je ryba s širokou tlamou, která má blízko horního pysku dlouhý pohyblivý kostěný prut, jenž kmitá sem a tam a vytváří svítivou stopu. To stačí přilákat menší dravé ryby; když po návnadě chňapou, jsou pak náhle vytvořeným vodním vírem vtaženy do široké tlamy. Zde je rozsah významové zákonitosti ještě větší, neboť spojuje zákonitost utváření ďasa nikoli s tvarem kořisti, kterou dravá ryba pronásleduje, nýbrž s velmi zjednodušeným obrazem této kořisti v umweltu dravé ryby, kterou ďas loví. Podobný příklad nabízejí motýli zdobení skvrnami v podobě očí; rozevřením křídel zahánějí malé ptáky, kteří je loví, protože ti před náhle otevřenýma očima malých dravců okamžitě prchají. Ďas neví, jak v umweltu dravé ryby, kterou loví, vypadá kořist; ani motýl neví, že vrabec prchá před očima kočky. Avšak skladatel těchto „skladeb umweltů“ to vědět musí. Není to lidské vědění, jaké lze získat zkušenostmi. O tom nás poučuje už tunel vyvrtaný larvou luskokaza, která provádí úkon podmíněný nadsmyslovým věděním nevázaným na čas. Díky tomuto vědění může skladatel učinit budoucí potřebu ještě neexistujícího brouka příčinou jednání jeho larvy.
16)
Otto August Mangold (*1891), zoolog, Spemannův žák, od r. 1946 vedoucí oddělení v Heiligenberku (Max-Planck-Institut). Zabývá se mj. embryonálními buňkami. (Pozn. něm. vyd.)
49
Jakob von Uexküll
VIII. TRPĚNÍ VÝZNAMU V příkladu se stonkem květiny, který se proměňoval v umweltu dívky, mravence, larvy pěnodějky a krávy, se stonek jako nositel významu setkával pokaždé s novým příjemcem významu; o všech jsme mohli mluvit i jako o zhodnocovatelích významu, neboť stonek používali tu jako ozdobu, tu jako cestu, tu jako zásobu materiálu pro stavbu domu, tu jako drobek potravy. Tento příklad má ale i druhou stránku. Ta se ukáže, když na místo stonku dosadíme celou rostlinu jako subjekt a čtyři dosavadní subjekty k ní připojíme jako významové faktory. O zhodnocení významu rostlinou totiž nemůže být řeč. Místo příjmu významu můžeme mluvit už jen o trpění významu. Toto trpění má různé stupně. Proměnu stonku v cestu pro mravence lze strpět snadno. I odsátí šťávy na stavbu domu larvy znamená jen lehké poškození. Pokud naproti tomu dívka květinu utrhne nebo kráva spase, může to rostlinu zničit. V žádném z těchto čtyř případů neobjevíme významovou zákonitost stanovenou v zájmu rostliny. Ani významnou roli, kterou hraje pavučina v životě mouchy, nelze zhodnotit v jejím zájmu; tomuto zájmu přímo odporuje. Moucha chycená do pavučiny nemůže tohoto nositele významu ve svém umweltu nijak zhodnotit, jen trpět. Také larva luskokaza, která si ve starosti o budoucnost včas vyvrtala v hrachu tunel, dokud hrách neztvrdl, je proti nositeli významu „lumčík“ bezbranná a může svého posla smrti jen trpět. Význam těchto zdánlivých protimluvů se nám ukáže, jakmile obrátíme pohled od jednotlivého individua k vyšší jednotce – druhu. Základem všeho života je začlenění krátce žijících individuí do dlouho žijícího druhu. Individua každé generace se sdružují do párů, aby zplodila novou generaci. Počet potomků vždy převyšuje počet rodičů. Aby se druh udržel na stejném počtu jedinců, musí přespočetní zahynout. Pak se v mladé generaci sejde stejný počet rodičů, aby druh pokračoval. Odstranění přespočetných se děje rozmanitými způsoby. U většiny druhů je délka života jedinců stanovena střídáním ročních období. Je jasné, že všechna jednoroční individua dělají každý rok místo jedincům nové generace.
50
Nauka o významu
Tak roje vos se svými tisíci individui každý podzim úplně vymírají a jen několik samic přezimuje, aby příští rok založily stejný počet nových rojů. Našich much domácích zahyne na podzim tolik, že bychom je mohli pokládat za vymřelé, a přece se v novém roce objeví znovu ve stejném počtu. Počet much, které najdou předčasný konec v síti svého nepřítele pavouka, hraje v kalkulaci muší populace jen malou roli. Tah ptáků odstraní každoročně přespočetná individua, která této obrovské námaze nedorostla. Pro druh je důležitý nejen počet individuí, ale i jejich odolnost. V tom poznáváme velký význam snášení škodlivých vlivů, které vždy znovu vyloučí slabší individua z plození slabého potomstva. Jestřábi a lišky se chytáním slabé kořisti stávají dobrodinci druhů, které loví. Kde jsou lišky vyhubeny, hynou zajíci na epidemie, protože nemocná zvířata nejsou včas vyhlazena. Nemocná zvířata, která jsou omezena v pohybu, mají pro své nepřátele zvláštní přitažlivost. Toho využívají někteří ptáci. Tak čejka, jejíž snůška je ohrožena blížícím se nepřítelem, neodletí, nýbrž předstírá ochrnutí a svou zdánlivou neschopností létat k sobě láká nepřítele tak dlouho, dokud se dost nevzdálí od hnízda, a pak bezpečně odletí. Lumčík, který usiluje o život larvy luskokaza, je ochráncem hrachu, který by byl jinak vydán přesile svých nepřátel. Jak může být zapojení takových speciálních nepřátel důležité pro celý zvířecí a rostlinný život nějaké krajiny, dokládá pozoruhodný příklad z Austrálie. Před sto lety s sebou jedna selka, která se do Austrálie přistěhovala z Jižní Ameriky, přivezla sazenice opuncie (nopálu smokvoňového), která se v nové vlasti znamenitě šířila. Brzy se ukázalo, jak je tato trnitá rostlina užitečná pro oplocování zahrad a dvorů. Užitková rostlina se však změnila v pohromu. Rozbujela se v zahradách a polích, jež měla chránit. Napadla lesy a kam se dostala, zadusila veškerý porost. Když byly zpustošeny celé krajiny, úřady zasáhly. Novému nepříteli se postavily sekyrami a ohněm. Když to nijak nepomohlo, rozprašoval se na lesy zamořené opuncií jed z letadel. Výsledkem bylo, že všechny ostatní rostliny beze zbytku zašly, opuncie se však šířila dál. Tehdy se úřady v zoufalství obrátily na botanické ústavy univerzit. A ty vyslaly množství svědomitých badatelů do Jižní Ameriky, do pravlasti opuncie. Zkušeným pozorovatelům se podařilo najít malou
51
Jakob von Uexküll
housenku podobnou molu, která se živila výhradně dužinou tohoto kaktusu. Po několikaletých pokusech byly vypěstovány miliony vajíček tohoto nepřítele naší opuncie; vajíčka pak byla rozptýlena na opunciové pustiny. A hle, v několika letech se podařilo opunciové lesy zničit a znovu získat půdu pro kultivaci. Je svrchovaně vzrušující sledovat přírodní skladby a zjišťovat, jaký má každé trpění významu význam. Přitom je třeba všímat si dvou hledisek: buď je přebytek individuí trpěním významu vyhlazen v zájmu samotného druhu; tehdy jsou odstraněna všechna nezdravá a málo odolná individua. Nebo se odstranění přebytečných individuí děje v zájmu rozpočtu přírody. Tak podle K. E. von Baera17 slouží přebytek larev komárů jako potrava pro ryby; o přebytku pulců platí zřejmě totéž. Bylo zásadním omylem Herberta Spencera,18 že zničení přespočetných potomků vykládal jako „přežití přizpůsobeného“, aby z toho vyvodil pokrok ve vývoji živočichů. Vůbec se nejedná o přežití přizpůsobeného, ale o přežití normálního v zájmu nezměněné další existence druhu.
IX. TECHNIKA PŘÍRODY V amsterodamském Conzertgebouw jednou strhujícím způsobem dirigoval Mengelberg; pokud se pamatuji, hrál tehdy jednu Mahlerovu symfonii. Velký orchestr rozšířený o mužské a ženské sbory zářil a bouřil. Vedle mne seděl mladý muž zcela ponořený do partitury; když dozněl poslední akord, zavřel noty a vydechl uspokojením. Ve své hudební nevzdělanosti jsem se ho zeptal, jaký může mít požitek z toho, sleduje-li očima v notách to, co jeho ucho bezprostředně vnímá
17)
Karl Ernst von Baer (1792-1876), zoolog, zakladatel moderní nauky o vývoji odlišné od nauky Darwinovy. (Pozn. něm. vyd.) 18) Herbert Spencer (1820-1903), anglický filosof, přívrženec myšlenky evoluce. (Pozn. něm. vyd.)
52
Nauka o významu
v tónech. Úplně se rozohnil; ujišťoval mne, že jen ten, kdo sleduje partituru, získá do uměleckého díla plný vhled. Každý lidský nebo nástrojový hlas je bytost sama pro sebe, která se ale kontrapunkticky spojuje s ostatními hlasy a slévá se s nimi do vyššího útvaru, který dále roste a nabývá na bohatství a kráse, aby nám jako celek zjevil skladatelovu duši. Při čtení partitury, pokračoval, lze sledovat růst a rozvětvování jednotlivých hlasů, které jako pilíře dómu nesou vše zahrnující klenbu. Jen tak člověk získá vhled do mnohočlenného tvaru interpretovaného díla. Mluvil velmi přesvědčivě; jeho řeč ve mně vyvolala otázku, zda snad není úkolem biologie napsat partituru přírody. Kontrapunktické vztahy mezi umwelty už pro mne tehdy byly běžné; začal jsem dále sledovat příklad stonku v jeho vztazích ke čtyřem jmenovaným umweltům. Dívka dá kytici květů svému milému, a tak se stonek octne v milostném duetu. Mravenec, který používal stonek jako cestu, po něm spěchal k semeníku květiny, aby tam podojil své „dojné krávy“, mšice, zatímco kráva proměnila v mléko samo zelené krmivo, k němuž stonek patřil. Larva pěnodějky vyrostla v pěnovém domě, který jí poskytla šťáva stonku, a brzy naplnila louku svým tichým milostným cvrčením. K tomu přistoupily další umwelty. Přiletěly včely, kontrapunkticky spojené s vůní, barvou a tvarem květu, a když se nasytily medem, pomocí pozoruhodného tance (který podrobně popsal von Frisch19) informovaly další příslušnice svého včelstva o novém nalezišti. Barva květu sice není pro včely stejná jako pro nás, ale stejně jim slouží jako spolehlivý vnímaný znak, protože květina a včela jsou složeny kontrapunkticky jedna k druhé. V řešení úlohy, kterou nám dává partitura přírody, je toto sice jen skromný začátek, ale přece jen je to začátek. Všechny hudební nástroje můžeme převést na společného jmenovatele, když jejich tóny seřadíme vedle sebe jako ve zvonkohře. Pro housle pak dostaneme velmi bohatou zvonkohru sestávající výlučně z houslových tónů, pro tóny harfy jinou a jednodušší zvonkohru; na minimální úroveň sestoupíme u tónů trianglu. 19)
Karl von Frisch (*1886-1982), zoolog, významné pokusy na včelách a rybách týkající se fyziologie smyslů. (Pozn. něm. vyd.)
53
Jakob von Uexküll
Před každou hudební skladbou stojí úkol vybrat ze zvonkohry tónů nástroje ty tóny, které tvoří melodický sled, a ty zároveň harmonicky spojit s tóny ze zvonkoher jiných nástrojů. To se děje podle nauky o kontrapunktu; ta stanoví pravidla, podle kterých mohou být v partituře spojovány tóny různých hlasů. Skladatel má ale svobodu kontrapunkticky spojovat tóny každého nástroje s tóny každého z ostatních nástrojů. K tomu, abychom převedli zvířata na stejného jmenovatele s hudebními nástroji, stačí, budeme-li o jejich centrálním nervovém systému mluvit jako o zvonkohře, označíme-li vnímané příznaky jejich živých buněk (které jsou ven překládány jako vnímané znaky) za „tóny vnímání“ a stanou-li se z impulzů, které podněcují provádění pohybů, „tóny působení“. Každé zvíře má jako každý nástroj určitý počet tónů, které vstupují do kontrapunktických vztahů s tóny jiných zvířat. Nestačí zacházet s nástroji jako s pouhými generátory vln ve vzduchu, jak to dělají mechanicisté. Z vln ve vzduchu nemůže nikdo sestavit melodii ani harmonii, ani nemůže s jejich pomocí napsat partituru. Možnost vytvářet melodie a harmonie a psát partitury vytvářejí teprve vztahy vln ve vzduchu k lidskému sluchovému orgánu, kde se proměňují v tóny. Nestačí také, když se zvířatům a rostlinám na louce přisuzuje jediná úloha, aby šířily v prostoru své barvy, tóny a vůně. Ty musejí být nejprve přijaty do umweltů jiných zvířat a proměněny ve vnímané příznaky. Pak lze vztahy živých bytostí transponovat do oblasti hudby a mluvit o tónech vnímání a působení u různých zvířecích subjektů, které k sobě kontrapunkticky patří. Jen pak lze dospět k partituře přírody. V přírodě mohou být tóny vnímání různých zvířat používány kontrapunkticky; tak je tón, který vydává netopýr a který je v netopýrově umweltu tónem vábení, v umweltu můry tónem výstražným. Ulita má pro plže určitý tón bydlení; ale když plž pojde, prázdný domek získá pro raka poustevníka takový tón bydlení, který vyhovuje jemu. Tento souzvuk je použit ve skladbě plž-poustevník. Jako není skladatel symfonie omezen ve volbě nástrojů, které chce ve své skladbě použít, je i příroda zcela svobodná ve výběru zvířat, která chce kontrapunkticky spojit. Udice ďasa je stavěna kontrapunkticky k tónu chytání ve schématu, které má přilákat jeho kořist. Označení „tón chytání“ a „tón bydlení“ ukazují, že uplatněním hudebního příměru na zvířata jsme rázem opustili hudební teorii, neboť podle ní 54
Nauka o významu
lze mluvit o tónu houslí nebo tónu harfy, nikdy však o tónu chytání u kořisti nebo tónu bydlení u domu – právě tak málo jako o tónu pití u hrnečku nebo tónu sezení u židle. A přesto právě v rozšíření pojmu tónu – od pouhého slyšitelného tónu na významový tón objektů, které vystupují jako nositelé významu v umweltu subjektu – tkví velká upotřebitelnost hudebního příměru v oblasti biologie. Když říkáme, že u ulity se tón bydlení ve šnekově umweltu může kontrapunkticky zastupovat s tónem bydlení v umweltu raka poustevníka, naznačujeme tím, že každý z těchto dvou tónů, ač nejsou identické, může být přejat z jedné přírodní skladby do druhé, protože mají oba stejný význam. Na místo, které v hudební partituře zaujímá harmonie, vstupuje v přírodní partituře význam. Ten slouží jako spojovací článek nebo lépe řečeno jako most sjednocující dva přírodní faktory. Neboť jako má každý most na obou březích řeky patní body, které navzájem spojuje jako dva hlasy kontrapunktu, tak se tóny v hudbě spojují harmonií a v přírodě stejným významem. Že se tu jedná o skutečné přírodní faktory a ne pouze o logické pojmy, jsem na mnoha příkladech dokazoval až do omrzení. Došli jsme teď tak daleko, že můžeme mluvit o významové partituře, která popisuje přírodu tak, jako partitura zapsaná notami popisuje hudbu. Podíváme-li se nyní na orchestr, vidíme, že na každém stojanu je v notách zapsaný hlas pro příslušný nástroj a celková partitura leží na dirigentově pultu. Vidíme ale také samotné nástroje a ptáme se, zda snad nejsou na sebe navzájem vyladěny nejen tím, co mají právě hrát, ale i celou svou stavbou, tj. zda představují určitou jednotu nejen hudebně, ale také technicky. Jelikož většina nástrojů orchestru je schopna hudební produkce i sama o sobě, nemůžeme tuto otázku bez dalšího zodpovědět kladně. Kdo ale někdy naslouchal produkci hudebních klaunů pracujících s nástroji, které jinak slouží k vydávání hluku jako hřebeny, kravské zvonce apod., jistě se přesvědčil o tom, že s takovým orchestrem lze sice vytvářet kakofonii, nikoli ale hrát symfonii. Nástroje skutečného orchestru vykazují při bližším přihlédnutí už ve své stavbě kontrapunktický poměr. V přírodním orchestru, jaký představuje louka, to vystoupí ještě zřetelněji. Stačí pomyslet na květinu v našich čtyřech umweltech. Nejpřesvědčivěji se tento poměr ukazuje ve stavbě květiny a stavbě včely; o tom můžeme říci: 55
Jakob von Uexküll
„Kdyby květina nebyla včelovitá a kdyby včela nebyla květinovitá, nemohl by nastat souzvuk.“
Tím je vyslovena základní poučka veškeré přírodní techniky. Rozeznáváme v ní moudrost Goethovu: „Kdyby oko nebylo slunečné, nemohlo by spatřit slunce.“
Ale teď bychom mohli Goethův výrok doplnit a říci: „Kdyby slunce nebylo okovité, nemohlo by svítit z nebe.“
Slunce je nebeská svítilna. Nebe však je výtvorem oka, které v něm staví svou nejzazší rovinu obklopující vesmír. Živočichové bez očí neznají ani nebe, ani slunce.
X. KONTRAPUNKT JAKO MOTIV VYTVÁŘENÍ TĚLNÍHO TVARU
Základní technické pravidlo, které nachází výraz v květinovitosti včely a včelovitosti květiny, teď můžeme uplatnit i na ostatní uvedené příklady. Pavučina je jistě utvářena mouchovitě, protože pavouk sám je mouchovitý. Být mouchovitý znamená, že pavouk do své konstituce přijal určité prvky mouchy. Ne z jedné konkrétní mouchy, ale z pravzoru mouchy. Lépe vyjádřeno, mouchovitost pavouka znamená, že do své tělesné skladby přijal určité motivy z melodie mouchy. Velmi zřetelné je proniknutí jednotlivých motivů savce do tělesného plánu klíštěte. Působení motivu netopýra se nejjasněji ukazuje v utváření sluchového orgánu můry. Všude je tu kontrapunkt, který se vyjadřuje jako motiv v utváření. To by nám mělo být známo už ze stavby lidských užitkových předmětů. Kávový šálek s ouškem bez dalšího vykazuje kontrapunktické 56
Nauka o významu
vztahy jednak ke kávě, jednak k lidské ruce. Tyto kontrapunkty eminentně ovlivňují motivy při výrobě šálku, ba jsou dokonce důležitější než materiál, ze kterého je šálek utvořen. Když se řekne věta „kávový šálek je kávovitý“, zní to jako banální samozřejmost. Tato věta však říká více, než se zdá. Říká, že „činností“ šálku je pojímat kávu, ale kromě toho také, že tato činnost byla zároveň motivem pro jeho vytvoření. V objevení této souvislosti nauka o významu kulminuje. Význam, jaký pro nás má náš užitkový předmět, spočívá v jeho činnosti, a tato činnost se vždy dá převést na přemostění kontrapunktu mezi předmětem a člověkem a zároveň je motivem pro toto přemostění. Židle ve významu místa k sezení vyvýšeného nad zemí sestává čistě z mostů k různým kontrapunktům. Sedadlo, opěradlo a loketní opěrky mají své kontrapunkty v lidském těle, k němuž tvoří mosty, a nohy tvoří zřetelné mosty ke kontrapunktu „země“. Všechny tyto kontrapunkty jsou zároveň motivy pro truhláře při výrobě židle. Vedlo by příliš daleko uvádět ještě další samozřejmé příklady. Musí stačit poukaz, že každým užitkovým předmětem jsme postavili most od své osoby k přírodě, jíž jsme se přitom nepřiblížili, ale naopak od níž jsme se ještě více odpoutali. Pak jsme však ve stále rychlejším tempu začali stavět mosty k mostům, které jsou pro člověka blízkého přírodě už při stavbě jednoduchých strojů nepřehledné. Ve velkoměstě jsme obklopeni už jen umělými věcmi, neboť i stromy a květiny na záhonech, které po libosti vyrýváme a přesazujeme, jsme vytrhli z přírodního celku a udělali jsme z nich užitkové předměty. Tolik velebená lidská technika ztratila všechen smysl pro přírodu, ba má tu opovážlivost, že chce ty nejhlubší otázky života jako vztah člověka k Boží přírodě řešit svou naprosto nepostačující matematikou. To všechno je podružné. Mnohem důležitější je zjednat si vhled do toho, jakými cestami příroda z nediferencovaného zárodku vyvolává svá stvoření (která na rozdíl od nás neskládá z jednotlivých dílů). Arndtův film o vývoji hlenek nám jako první fázi života ukázal stále se stupňující narůstání volně žijících améb, které jsou stavěny kontrapunkticky ke své bakteriální potravě. Když je potrava spotřebována, zasahuje jako motiv nový kontrapunkt a proměňuje posunující se améby v tkáňové buňky rostliny postavené do větru. Podíváme-li se do malého obytného světa hlenkové plodničky, která se jako lehké chloupky zdvihá nad hromádkou starého koňského trusu, 57
Jakob von Uexküll
objevíme jako jediný účinný přírodní faktor vedle houby, která nese výtrusy, už jen vítr, který tyto výtrusy roznáší. Nositel a roznašeč spór jsou spojeni do duetu. Na začátku jsou volné améby, které svými stejně znějícími osobními tóny tvoří živou zvonkohru. Příroda si s nimi hraje a podle nového motivu je proměňuje v tkáňové buňky a tvoří z nich semenonosný tvar, který se nabízí větru. Tento pochod je pro nás právě tak nepochopitelný jako střídání motivů v Beethovenově sonátě. Naším úkolem však není složit přírodní sonátu, jen zapsat její partituru. Co se týče technických otázek, u obratlovců jsme ještě v samých začátcích. Když ze zárodků vznikají orgány vázané na jistý elementární plán, můžeme to uvést do souvislosti s tím, že význam každého zárodku je fixován jeho postavením vůči celku, aby nedošlo k výpadku významu ani k duplicitě. Tato fixace je tak spolehlivá, že, jak ukázal Spemann, roub z pokožky pulce naroubovaný na zárodek čolka v místě jeho budoucích úst se stane tlamou, ale tlamou pulce, protože s buňkami žáby byla zároveň přenesena partitura pro vytvoření žabího typu úst. Kdyby se z partu prvních houslí vytrhl jeden list a byl vložen na odpovídající místo cellového partu, vznikla by podobná neshoda. O partiturách pro vytváření tělního tvaru nás dobře poučuje tunel, který vrtá larva luskokaza. V tomto případě je kontrapunktem, který se stává motivem pro vrtání tunelu, budoucí podoba brouka, který by bez východu vytvořeného larvou musel zahynout. Jako motiv při vzniku podoby tedy může hrát roli budoucí podoba. To otevírá další možnosti. Může-li se budoucí podoba představující cíl utváření sama stát motivem, pak má pravdu K. E. von Baer, mluví-li o cílesměrnosti při vzniku živočichů. Pouze tím nezachycuje celou skutečnost. Když pavouk přede svou síť, mohli bychom o různých etapách jejího vytváření (jako je paprskovitě stavěný rám) mluvit zároveň jako o cíli i jako o motivu vytváření rámu. Síť můžeme označit za cíl vytváření sítě, ale mouchu nikdy. Moucha však slouží jako kontrapunkt a jako motiv pro vytváření sítě. Příkladem toho, kolik hádanek nám technika přírody ještě připraví, je činnost zobonosky. Jako kontrapunkticky složení partneři tu proti sobě stojí: malá zobonoska se sosákem v podobě pily a velký březový list, který má být rozřezán. Dráha pily musí být vedena tak, aby pak brouk mohl bez obtíží srolovat spodní díl listu do tvaru kornoutu pro vajíčka. Tato dráha vykazující charakteristické zakřivení je 58
Nauka o významu
konstantní veličinou pro všechny zavíjelky, ačkoli v listu břízy není po předloze pro takovou dráhu ani stopy. Je „konstantní dráha“ sama motivem pro svůj vznik? To je jedno z kompozičních tajemství přírody, na která při zkoumání techniky přírody narážíme na každém kroku. První, kdo se problémy techniky přírody zabýval, byl zřejmě Lamarck.20 Jeho pokus uvést původ dlouhého krku žirafy do souzvuku s vysokým kmenem palem každopádně obsahuje první poukaz na kontrapunktické chování. Později se zájem o techniku přírody úplně ztratil; především Haeckel21 dosadil na její místo spekulace o roli předků. V tvrzení, že obojživelníci vznikli z ryb, nemůže nikdo rozeznat technický výkon. Zvlášť přeludy tzv. „rudimentárních“ orgánů se postaraly o to, že se pohled odvrátil od skutečných technických problémů. Teprve Drieschův důkaz, že z rozříznutého zárodku ježovky mořské nevzniknou dvě poloviční ježovky, ale dvě celé ježovky poloviční velikosti, uvolnil cestu hlubšímu pochopení techniky přírody. Všechno tělesné se dá rozříznout nožem – ale melodie ne. Melodie písně, kterou hraje svobodná zvonkohra živých zvonů, zůstane nezměněna, i když má k dispozici jen polovinu zvonů.
XI. POKROK Biologická paralela se mi znovu vnutila v krásném kostele sv. archanděla Michaela v Hamburku, tentokrát při poslechu Matoušových pašijí. Veliké dílo plné překrásných zpěvů postupovalo neúprosně jako kroky osudu. Ale jistě to nebyl ten pokrok, který si badatelé vefantazírovali do časového průběhu přírodního dění. Proč by nesmírné přírodní drama, které se od objevení života na Zemi rozvinulo, nemohlo být ve svých výškách a nížinách jedinou 20)
Jean Baptiste Antoine Pierre de Monet de Lamarck (1744-1829), francouzský zoolog, zavedl nový zoologický systém fauny, rozvinul první teorii evoluce, zastával přesvědčení o dědičnosti získaných vlastností. (Pozn. něm. vyd.) 21) Ernst Haeckel (1834-1919), německý zoolog, obnovitel biologie, Darwinův přívrženec. (Pozn. něm. vyd.)
59
Jakob von Uexküll
skladbou podobně jako tyto pašije? Nebyl onen tolik velebený pokrok, který měl živočichy vést od nedokonalých začátků ke stále vyšší dokonalosti, nakonec jen maloměšťácká spekulace se stoupajícím výnosem obchodu? Já alespoň jsem ani u těch nejnižších zvířat nikdy nenarazil na sebemenší stopu nedokonalosti. Pokud jsem mohl posoudit, byl materiál, který byl při stavbě k dispozici, vždy využit tím nejlepším možným způsobem. Každé zvíře zaplnilo své životní jeviště všemi věcmi a spoluhráči, kteří měli pro jeho život význam. Vlastnosti zvířete a vlastnosti jeho spoluhráčů všude bezpečně souzněly jako kontrapunktické hlasy mnohohlasého sboru. Jako by odnepaměti na klávesách života klouzala tatáž mistrovská ruka. Jedna skladba stíhala druhou, nekonečně mnoho, těžké i lehké, nádherné i hrozné. Ve vodách pramoře se hemžili jednoduší, ale zcela vyvinutí raci. Proběhla dlouhá časová období; pak se přiblížily dny vlády hlavonožců, jimž učinili konec žraloci. Z teplých bažin pevniny vystoupili dinosauři, kteří svými obřími těly vystupňovali život až ke grotesknosti. Avšak mistrovská ruka klouzala stále dál. Ze starého kmene se v nových melodiích života rozvíjely nové tvary – ve stovkách variací, ale nikdy s přechody od nedokonalého k dokonalému. Jistěže umwelty byly na začátku světového dramatu jednodušší než později. Ale vždy v nich každému nositeli významu odpovídal nějaký příjemce významu. Význam je ovládal všechny. Význam vázal měnící se orgány na měnící se živel. Význam s překvapivou rozmanitostí spojoval potravu a jejího spotřebitele, nepřítele a kořist a především samce a samičku. Všude postup vpřed, nikdy pokrok ve smyslu přežití přizpůsobeného, nikdy výběr lepšího neplánovitým bojem o existenci. Místo toho vládla melodie objímající život i smrt. Rozhodl jsem se předložit našemu největšímu historikovi otázku: existuje v lidských dějinách nějaký pokrok? Leopold von Ranke ve svých Epochách novějších dějin píše: „Kdybychom chtěli ... připustit, že tento pokrok spočívá v tom, že se v každé epoše život lidstva umocňuje, že tedy každá generace dokonale převyšuje generaci předchozí, takže vždy by byla poslední privilegovaná, předchozí generace by však byly jen nositelkami následujících, byla by to nespravedlnost božství. Taková jakoby mediatizovaná (odsunutá) generace by o sobě a pro sebe neměla význam; něco by znamenala jen potud, že by byla stupněm k následující generaci, a nebyla by v bezprostředním vztahu k božskému. Tvrdím však: každá epocha se bezprostředně vztahuje k Bohu (ist 60
Nauka o významu
unmittelbar zu Gott) a její hodnota vůbec nespočívá v tom, co z ní vzejde, ale v samotné její existenci – v jejím vlastním Já.“ Ranke odmítá pokrok v dějinách lidstva, protože všechny epochy bezprostředně míří k Bohu, a proto nemůže být žádná dokonalejší než jiná. Co jiného máme rozumět epochou v Rankově smyslu, než spolupatřičnou skupinu lidských umweltů v rámci jistého ohraničeného časového úseku? Z toho můžeme vyvodit, že každý umwelt této skupiny bezprostředně míří k Bohu, protože všechny umwelty patří ke stejné skladbě, jejíhož skladatele označuje Ranke jako Boha. Ovšem pro každého materialistu je slovo „bůh“ rudý šátek; zato skladbu vzniklou působením náhody v průběhu nezměrných časových období by uznal, jen kdybychom mu zaručili, že síla a hmota zůstaly od počátku světa stejné a že zákon zachování energie má věčnou a všeobecnou platnost. Na začátku svého výkladu jsem ukázal, že výzkum umweltů dokazuje v první řadě nestálost objektů, které v každém umweltu mění s významem i podobu. Tentýž stonek se ve čtyřech umweltech stal čtyřmi různými předměty. Zbývá jen ukázat na základě již uvedených příkladů, že i stálost hmoty je iluze. Vlastnosti látky nějakého předmětu jsou závislé na smyslových škálách toho subjektu, jehož umwelt právě zkoumáme. Řekněme, že zkoumáme žlutou barvu určité květiny, na kterou usedá včela. S jistotou můžeme říci, že v umweltu včely není květina žlutá (pravděpodobně je červená), protože barevná škála včelího oka odpovídá jiné škále vlnění než barevná škála našeho oka. Právě tak víme, že tónová škála můry, pachová škála klíštěte, chuťová škála žížaly a tvarové škály většiny obratlovců jsou zcela jiné než lidské. Dokonce i škála tvrdosti musí být u lumčíků, kteří to nejtvrdší borové dřevo provrtají jako máslo, úplně jiná. Ani jedna vlastnost hmoty nezůstane stejná, procházíme-li řadou umweltů. Každý předmět, který pozorujeme, mění od jednoho umweltu k druhému nejen svůj významový tón, ale i stavbu všech svých vlastností, jak hmotných, tak tvarových. Hmota je v lidském umweltu rocher de bronze, bronzové skalisko, na kterém, jak se zdá, spočívá vesmír – a právě ona od jednoho umweltu k druhému vyprchává. Ne, stálost hmoty, které se dovolávají materialisté, není pro souhrnný pohled na svět solidní základnou! Daleko lépe než stálost objektů se zdá založena stálost subjektů. Ale subjekty přece také sestávají z hmoty, namítnou materialisté. 61
Jakob von Uexküll
To je pravda – ale hmota těl, která subjektům přísluší, se musí generaci od generace budovat znovu. Jednotlivé individuum dostává od svých rodičů hmoty velice málo, totiž jednu dělitelnou zárodečnou buňku a klaviaturu stimulujících tělísek (Reizkörperchen), tzv. genů, kterou při každém dělení buňky obě dceřiné buňky přebírají. Neboť tato klaviatura umožňuje formotvorným melodiím, aby na ní jako na klavírních klávesách hrály, a tím realizovaly vytváření tělního tvaru. Každé stimulující tělísko uvedené v činnost zasahuje jako diferencovaný impulz strukturotvorně do protoplazmy své buňky. Formotvorné melodie, které tímto způsobem získávají strukturu, přejímají své motivy z formotvorných melodií jiných subjektů, s nimiž se na jevišti života setkají. „Kdyby květina nebyla včelovitá a kdyby včela nebyla květinovitá, nemohl by nastat souzvuk.“
Motivy se přejímají jednou z kruhu potravy, jednou z kruhu nepřítele, jednou z kruhu pohlaví. Z prostředí přejímá formotvorná melodie většinu motivů; tak je stavba našeho oka sluncovitá a stavba listu javoru s jeho rýhami dešťovitá. Tělo každého subjektu se díky přebírání cizích motivů utváří tak, že může být příjemcem významu těch nositelů významu, jejichž melodie se v něm uplatnily jako motivy. Květina na včelu působí jako svazek kontrapunktů proto, že melodie jejího utváření (Bildungsmelodie) bohatá na motivy spolupůsobila při vytváření podoby včely a naopak. Slunce na mne z mé oblohy svítí jen proto, že jakožto naše hlavní přírodní komponenta vstoupilo coby hlavní motiv do skladby mého oka. Jak velký je vliv Slunce na vytváření oka nějakého zvířete, právě tak velké a jasné se ukazuje na obloze jeho umweltu – anebo tak malé a nevýznamné u oka, na jehož vytváření mělo jen malý podíl (jako u krtka). Dosadíme-li na místo Slunce Měsíc, můžeme říci totéž: jak daleko sahá význam Měsíce pro oko nějakého zvířete, právě tak daleko sahá i jeho význam jako motivu při vytváření tvaru oka. Jak daleko sahá význam savců v umweltu klíštěte, natolik se i formotvorná melodie savců podílí jako motiv na vytváření tělního tvaru klíštěte, totiž jako pach kyseliny máselné, jako odpor chlupů, jako teplo a proniknutelnost pokožky. Že mají savci tisíce jiných vlastností, je pro klíště zcela 62
Nauka o významu
lhostejné. Jen ty vlastnosti, které jsou všem savcům společné, vystupují jako motivy při utváření klíštěte, jak pokud jde o jeho orgány vnímání, tak o orgány působení. Stále znovu přicházíme na scestí, když chceme do posuzování zvířecích světů zavést měřítko našeho světa. Přesto mohu tvrdit, že se celá příroda podílela jako motiv na vytváření mé osobnosti, pokud jde o mé tělo i o mého ducha; kdyby tomu tak nebylo, chyběly by mi orgány k poznávání přírody. Mohu to vyjádřit i skromněji a říci: nakolik mne příroda pojala do některé ze svých skladeb, natolik se na ní účastním. Pak nejsem výtvorem celé přírody, ale jen lidské přírody, nad kterou mé poznání nesahá. Jako je klíště jen výtvorem přírody klíštěte, i člověk zůstává vázán na svou lidskou přírodu, z níž stále vycházejí nová individua. Naše přednost před zvířaty spočívá v tom, že můžeme okruh vrozené lidské přírody zvětšovat. Sice nemůžeme vytvářet nové orgány, můžeme ale své orgány opatřovat pomůckami. Vytvořili jsme nástroje pro vnímání i působení, které poskytují každému, kdo s nimi umí zacházet, možnost prohloubit a rozšířit svůj umwelt. Ven z okruhu umweltu žádný z nich nevede. Jen poznání, že všechno v přírodě je uděláno podle svého významu a že všechny umwelty jsou jako hlasy zakomponovány do partitury světa, nám otevírá cestu, která vede z úzkého rozsahu našeho umweltu ven. Nad nás samé nás nepozvedá nafukování našeho vesmíru o miliony světelných let, ale poznání, že kromě našeho osobního umweltu jsou ve všeobjímajícím plánu skryty i umwelty našich lidských a zvířecích bratří.
XII. SHRNUTÍ A ZÁVĚR Přirovnáme-li zvířecí tělo k domu, můžeme říci, že anatomové dosud přesně studovali jeho architekturu a fyziologové mechanické přístroje, které se v něm nacházejí. Ekologové vymezili a zkoumali zahradu, v níž je dům umístěn. Zahradu jsme však vždy líčili tak, jak se nabízí našim lidským očím, a nezabývali jsme se otázkou, jak zahrada vypadá, pozoruje-li 63
Jakob von Uexküll
ji subjekt, který je v domě. A tento výhled je svrchovaně překvapující. Zahrada domu není oddělena od nějakého souhrnného světa, jehož malý výsek by představovala, jak se to zdá našemu oku. Kolem dokola je obklopena horizontem, jehož je dům středem. Každý dům je překryt svou vlastní nebeskou klenbou, po níž putují slunce, měsíc a hvězdy, které patří přímo k domu. Každý dům má určitý počet oken do zahrady – okno světelné, tónové, pachové, chuťové a velké množství oken hmatových. Podle podoby těchto oken se zahrada, jak vypadá při pohledu z domu, mění. Rozhodně nevypadá jako výřez z většího světa; je to jediný svět, který patří k domu – jeho umwelt. Zahrada, jak se jeví našemu oku, je zásadně odlišná od té, která se ukazuje obyvatelům domu, zvlášť co se týče věcí, kterými je zaplněna. Zatímco my v zahradě objevujeme tisíc různých kamenů, rostlin a zvířat, vnímá v ní oko obyvatele domu jen velmi omezený počet věcí – a sice jen takové, které mají pro subjekt bydlící v domě nějaký význam. Jejich počet může být redukován na minimum, jako v umweltu klíštěte, kde vystupuje stále ten samý savec se silně omezeným počtem vlastností. Ze všech věcí, které v okolí klíštěte objevujeme my, z vůní a barevných květin, šumícího listí a zpívajících ptáků, nevstoupí do umweltu klíštěte vůbec nic. Ukázal jsem, jak tentýž předmět, octne-li se ve čtyřech různých umweltech, přijme čtyři různé významy a pokaždé od základu změní své vlastnosti. To se dá vysvětlit jen tak, že všechny vlastnosti věcí nejsou v zásadě nic jiného než vnímané znaky, které jim vtiskuje subjekt, s nímž vstupují ve vztah. Abychom to pochopili, musíme si připomenout, že tělo každého živočicha je vystavěno z živých buněk, které společně vytvářejí živou zvonkohru. Živá buňka je nadána specifickou energií, která jí umožňuje odpovědět na každý podnět přicházející zvenčí osobním „tónem“. Osobní tóny mohou být navzájem spojeny melodiemi a nepotřebují mechanickou souvislost svých buněčných těl k tomu, aby na sebe působily. Ve svých základních rysech jsou si domy-těla většiny zvířat podobné tím, že mají jako „přízemí“ orgány, které slouží látkové výměně a získávají z potravy energii potřebnou pro životní činnost. Životní činnost zvířecího subjektu jakožto příjemce významu spočívá ve vnímání a působení. Vnímá se pomocí smyslových orgánů, které slouží k tomu, aby třídily podněty přicházející ze všech stran, nepotřebné 64
Nauka o významu
odstínily a ty, které slouží tělu, měnily na nervové vzruchy, jež pak v centru rozezní živou zvonkohru mozkových buněk. Příslušné osobní tóny slouží jako vnímané příznaky vnějšího dění. Podle toho, zda jsou to příznaky sluchové, zrakové, čichové atd., jsou vtiskovány jako adekvátně vnímané znaky příslušnému zdroji podnětů. Zvony buněk v orgánu vnímání zároveň indukují zvony v centrálním orgánu působení; ty vyšlou své osobní tóny jako impulzy, aby vyvolaly a dirigovaly pohyby svalů v efektorech. Je to tedy jistý druh hudebního procesu, který vychází z vlastností nositele významu a zase se k němu vrací. Je proto přípustné zacházet s receptorickými i efektorickými orgány příjemce významu a s odpovídajícími vlastnostmi nositele významu jako s hlasy kontrapunktu. Jak se můžeme vždy znovu přesvědčit, je u většiny zvířat velice složitá stavba těla předpokladem pro bezproblémové spojení subjektu s jeho nositelem významu. Struktura těla není nikdy přítomna od začátku; každé tělo začíná svou výstavbu jako jediný buněčný zvon, který se dělí a člení do znějící zvonkohry podle určité utvářecí melodie (Gestaltungsmelodie). Jak je možné, že dvě věci tak různého původu, jako je např. čmelák a květ hledíku, jsou stavěny tak, že do sebe ve všech jednotlivostech zapadají? Zjevně tak, že se obě utvářecí melodie navzájem ovlivňují – že melodie hledíku zasahuje jako motiv do melodie čmeláka a naopak. Co platilo pro včelu, platí i pro čmeláka: kdyby jeho tělo nebylo květinovité, jeho stavba by se nikdy nezdařila. Uznáme-li tuto kardinální větu přírodní techniky, je tím už negativně zodpovězena otázka, zda existuje pokrok od nedokonalého k dokonalejšímu. Neboť jestliže stavbu zvířete utvářejí cizí motivy, které do ní ze všech stran zasahují, pak není jasné, co by na tom sebedelší sled generací mohl změnit. Necháme-li za sebou spekulaci o předcích, vstoupíme na pevnou půdu přírodní techniky. Ale zde nás čeká velké zklamání. Úspěchy přírodní techniky máme jasně před očima, avšak to, jak tvoří své melodie, pro nás zůstává zcela neprobádatelné. To má technika přírody společné se vznikem každého uměleckého díla. Vidíme, jak malířova ruka klade na plátno jednu barevnou skvrnu za druhou, až je před námi hotová malba, ale utvářecí melodie, která rukou pohybovala, pro nás zůstává zcela nepoznatelná. Chápeme, jak hrací hodiny rozeznívají své melodie, ale nikdy nepochopíme, jak si melodie staví své hrací hodiny. Právě o to se jedná při povstávání každého živočicha. 65
Jakob von Uexküll
V každé zárodečné buňce je materiál a v genech je obsažena i klaviatura. Chybí jen melodie, která by utváření realizovala. Odkud pochází? V každých hracích hodinách je váleček posázený výstupky. Při otáčení válečku narážejí výstupky na různě dlouhé kovové jazýčky a vyvolávají kmitání vzduchu, které naše ucho vnímá jako tóny. Každý hudebník v postavení výstupků na válečku snadno pozná partituru melodie, kterou budou hodiny hrát. Když si na chvíli odmyslíme lidského zhotovitele hodin a budeme je pokládat za přírodní výtvor, budeme moci říci, že máme co dělat s tělesnou, trojrozměrně rozvinutou partiturou, která zjevně vykrystalizovala ze samotné melodie, a že melodie představuje významový zárodek hodin, z nějž vzniknou všechny jejich díly, bude-li k dispozici dostatek vhodného materiálu. V Národním muzeu ve Stockholmu se nachází malý obrázek od Ivara Arosenia nazvaný Jul (Vánoce), který představuje něžnou mladou matku s dítětem na klíně. Nad matkou se vznáší jemná lehká svatozář. Tato dojemná malá madona sedí v prosté podkrovní světnici. Všechno kolem ní je zcela všední, ale všechny předměty na stole před ní, lampa, záclona, skříň s nádobím, působí jako náladové motivy stupňující tuto dojemnou tichou posvátnost. Obraz je tak dokonale prokomponován, že zapomínáme na malíře a máme pocit, že před sebou máme malý zázrak přírody. Významový zárodek tu má jméno madona. Všechny ostatní věci z něj vyplývají jakoby samy od sebe, jako u melodického tvoření krystalů. Současně se zdá, že hledíme do ryzího umweltu, kde není přimíšeno nic cizího. Všechno souvisí jako hlasy kontrapunktu. Trochu vhodného materiálu – kousek plátna a několik tlumených barev – bylo potřeba, aby mohlo vykrystalizovat toto malé umělecké dílo. Množství materiálu hraje zcela podružnou roli. S větším nebo menším množstvím by umělec mohl docílit stejného výsledku. Avšak jiný umělec by se stejným materiálem ze stejného významového zárodku „madona“ dal vzniknout úplně jinému obrazu madony. Vznik uměleckého díla teď chceme použít, abychom ukázali, do jaké míry je zrod živočicha procesem stejného druhu. Není pochyb, že o žaludu můžeme mluvit jako o významovém zárodku dubu a o vejci jako o významovém zárodku kuřete. Materiálem je v obou případech to nejvhodnější, co příroda má, totiž živá protoplazma, která se poddává každému vytváření tělního tvaru, vyjde-li z osobních tónů, a která dokáže každý tělní tvar uchovat. Dub krystalizuje z významového 66
Nauka o významu
zárodku, žaludu, se stejnou jistotou jako kuře z vejce – ale jak k tomu dochází? Jak už bylo uvedeno, nasazují se stále nové zárodky orgánů, které se vyvíjejí zcela samostatně. V každém zárodku orgánu se nachází významový zárodek, který z poskytnutého materiálu nechá vykrystalizovat hotový orgán. Když se část materiálu odstraní, vyvine se orgán ve všech detailech stejně, ale bude menší než normální orgány. Braus22 ukázal, že koule ramenního kloubu nezapadne do kloubní čéšky, pokud ta z nedostatku materiálu nedosáhla normální velikosti. A Spemann dokázal, jak jsme viděli, že nově implantovaný zárodek orgánu jiného zvířete obsahuje významový zárodek, který sice odpovídá poloze v těle, ale dá vzniknout úplně jinému orgánu, jenž snad může být k užitku původnímu zvířeti, ale ne hostiteli, protože každé ze zvířat provádí stejnou funkci úplně jiným způsobem. V obou případech byla významovým zárodkem funkce přijímání potravy, avšak žába žere něco jiného než čolek. Tak budou mít dva obrazy madony pocházející od dvou různých autorů stejné významové jádro, a přece nebudou totožné. Jakmile se orgány spojily ke společné tělesné funkci, už nedochází k poruchám z nedostatku stavebního materiálu, jaké konstatoval Braus. Wessely ukázal, že u mladých králíků, kteří ve větším nebo menším měřítku regenerují svou oční čočku, se zvětšují nebo zmenšují stejnou měrou všechny orgány, které se podílejí na aktu vidění, takže funkce vidění v každém případě probíhá nerušeně dále. I zde vede přestavbu význam. Že regeneraci skutečně řídí význam, jasně vyplývá z jednoho Nisslova23 pokusu. Lebeční klenba savců má bezpochyby význam pevného krytu pro velký mozek, který je pod ní. I lebeční klenba se u mladých králíků bez problémů regeneruje, dokud není poškozen velký mozek. Pokud se ale polovina mozku operativně odstraní, lebeční klenba už se neregeneruje. Ztratila svůj význam. Jednoduché zajizvení v tomto případě stačí. Jak vidíme, vystupuje význam všude jako rozhodující přírodní faktor, ve stále nových a překvapujících formách. 22)
Hermann Braus (1868-1924), přírodovědec a lékař, profesor v Heidelberku, spoluzakladatel „vývojové mechaniky“, autor uznávané Anatomie. (Pozn. něm. vyd.) 23) Franz Nissl (1860-1919), psychiatr. Zkoumal patologické změny zejména u gangliových buněk. (Pozn. něm. vyd.)
67
Jakob von Uexküll
Necháme-li před svým duchovním zrakem defilovat různé umwelty, najdeme v zahradách, které obklopují domy-těla subjektů, ty nejpodivuhodnější tvary sloužící jako nositelé významu, jejichž výklad je často velmi obtížný. Získáme tak dojem, že nositelé významu představují tajné znaky nebo symboly, kterým rozumí jen individua stejného druhu, které jsou však pro členy jiných druhů zcela nesrozumitelné. Obrys a vodní proudy škeble rybniční jsou pro hořavku milostným symbolem. Různé chuti špičky a stopky listu se pro žížalu stávají symbolem tvaru. Tentýž tón se stává symbolem přítele pro netopýra a symbolem nepřítele pro můru, a tak dále v nedohledné řadě. Pokud nás přemíra příkladů nakonec přesvědčila, že každý umwelt je v zásadě vyplněn jen nositeli významu, pak se nám vnucuje druhá, ještě překvapivější skutečnost, že každý významový symbol nějakého subjektu je zároveň významovým motivem pro utváření jeho těla. Dům těla je na jedné straně tvůrcem významových symbolů, které zaplňují jeho zahradu, na druhé straně výtvorem těchž symbolů, které jako motivy zasahují do jeho stavby. Oknu domu, kterým je oko, vděčí slunce za svou záři a za svou podobu na nebi, které se klene nad zahradou. Je ale zároveň motivem pro stavbu tohoto okna. To platí pro zvířata i lidi; zakládat se to může jedině na tom, že se tu v obou případech projevuje tentýž přírodní faktor. Představme si, že by vlivem nějaké přírodní události vymřely můry a nám by připadl úkol nahradit pomocí přírodní techniky tento výpadek z klaviatury života. Jak bychom postupovali? Pravděpodobně bychom vzali denního motýla a přeškolili bychom ho na květiny kvetoucí v noci; musel by se přitom položit větší důraz na vytváření čichových orgánů než na vytváření očí. Jelikož by ale nové můry byly bezbranné vůči netopýrům, muselo by se pro tohoto nepřítele vytvořit nějaké poznávací znamení, které by většině můr umožnilo včas utéci. Jako symbol nepřítele se nejlépe hodí netopýří hvízdání, protože netopýr ho jakožto symbol přítele používá neustále. Aby mohla můra hvízdání vnímat, museli bychom ji přestavět a dát jí sluchový orgán, který jí se symbolem nepřítele zjedná kontakt. To znamená, že symbol vstoupí jako motiv do plánu stavby. Kdyby můra nebyla netopýrovitá, její život by brzy skončil.
68
Nauka o významu
Můžeme si představovat, že klíště vzniklo, aby vyplnilo mezeru v klaviatuře přírody. V tomto případě by byl nositel významu sestávající z obecných vlastností savců zároveň symbolem kořisti a motivem ve stavebním plánu klíštěte. Pokusme se nakonec pozorovat zvenčí dům svého vlastního těla a zahradu, která k němu patří. Víme teď, že naše slunce na našem nebi a celá zahrada plná rostlin, zvířat a lidí jsou jen symboly všeobjímající přírodní skladby, která všechno pořádá podle hodnoty a významu. Tímto přehledem také získáváme poznání o hranicích našeho světa. Stále jemnějšími aparáty se sice můžeme všem věcem dostat na tělo, ale nezískáme přitom žádný nový smyslový orgán; a všechny vlastnosti věcí, i když je rozložíme na poslední částečky – atomy a elektrony – zůstávají stále jen vnímanými znaky našich smyslů a představ. Víme, že toto slunce, tato obloha a tato země s naší smrtí zmizí; v podobných formách budou žít dál v umweltech budoucích pokolení. Existují nejen dva „rozměry“ – prostor a čas –, v nichž se mohou věci rozmanitě rozkládat. Existuje také „rozměr“ různých umweltů, v němž se věci opakují ve stále nových formách. Všechny nesčetné umwelty poskytují v tomto třetím „rozměru“ klaviaturu, na níž příroda hraje svou nadčasovou a nadprostorovou významovou symfonii. Nám je v našem životě přisouzen úkol tvořit spolu s naším umweltem jednu klávesu v obrovské klaviatuře, po níž hravě klouže neviditelná ruka. (Přeložil Jan Frei)
69
TEORETICKÉ DŮSLEDKY UEXKÜLLOVY NAUKY O VÝZNAMU A MOŽNOSTI JEJÍ REINTERPRETACE Alice Kliková
Celé teoretické dílo filosofujícího biologa Jakoba von Uexkülla je vedeno úsilím založit takovou nauku o živém, která by nahradila tradiční a na poli biologie převládající karteziánsky orientovanou vědu. Karteziánské myšlení zakládá vědu z lidského jsoucna, které je ve své podstatě bezprostředně daným myslícím subjektem schopným nahlížet podstaty objektů (předmětů) i sebe sama a určovat tak pravdivě a jednoznačně povahu světa. Jedním z důsledků tohoto rozvrhu myšlení je rozlišování pouze dvojího způsobu bytí jsoucích věcí: jsoucno je buď lidským subjektem, nebo nelidským objektem, předmětem. Toto dělení zároveň implikuje dualismus duše (jako substance subjektu) a hmoty (těla, jako substance objektu). Uexküll tento dualismus kritizuje, neboť má oprávněný dojem, že na jeho základě nelze adekvátně hovořit o živé přírodě v její rozmanitosti. Z tohoto důvodu odmítá jak mechanistické (objektivistické), tak antropomorfní (psychologizující) pojetí živých bytostí a snaží se místo toho rozvinout pojetí živého organismu jako autonomního subjektu. Prostřednictvím tzv. nauky o významu (Bedeutunglehre) se navíc snaží teoreticky překlenout subjekt-objektový rozštěp, přičemž vychází z myšlenky, že mezi subjektem a objektem existuje bytostné a nezrušitelné pojítko, kterým je význam. Budování této teoretické koncepce jde ruku v ruce s empirickými zkoumáními živých organismů, která představují druhou zásadní součást Uexküllova díla. Naše úvaha se nicméně zaměřuje 71
Alice Kliková
takřka výhradně na analýzu Uexküllovy teoretické práce, která má vytvářet explikativní rámec pro jeho empirická pozorování. Hlavním důvodem, proč dosud existující biologické teorie upadají do jednoho ze dvou zmíněných extrémů (mechanistické nebo psychologizující pojetí živého), je podle Uexkülla fakt, že tyto teorie přistupují k živým bytostem výhradně z perspektivy lidského subjektu: buď studují organismy mechanisticky, tj. jako výskytové předměty náležející do pozorovacího pole člověka-myslícího subjektu, nebo jim přiřknou vědomí subjektu a duševní prožívání totožné s lidským a studují je jako subjekty v zásadě lidské (Příkladem jsou dobové snahy ukázat, že kůň umí počítat nebo že pes umí mluvit, atd. Obecně řečeno šlo o snahu prokázat, že zvířata disponují totožnou schopností myslet jako člověk a že jim pouze chybí lidské vyjadřovací schopnosti.). Uexküll je přesvědčen, že místo těchto teoretických přístupů je třeba přiznat organismům specifickou subjektivitu a autonomii a studovat je výhradně z jejich vlastní prožívané perspektivy. Jeho mottem se stává věta: „Náš antropocentrický způsob pozorování musí stále více ustupovat do pozadí a jediným směrodatným hlediskem se má stát hledisko zvířete.“ 1 Tímto krokem podle Uexkülla pochopíme dvojí. Jednak bude zřejmé, že do „nitra“ či „duše“ živých bytostí nikdy nebudeme mít bezprostřední přístup, z čehož vyplývá, že jakákoli forma „zvířecí psychologie“ je čistě spekulativní: „Podrobně popsat a vyzdobit pomocí duševních kvalit tento vnitřní svět, který můžeme stejně tak málo dokázat jako popřít, není činností hodnou seriózního výzkumníka.“ 2 Zároveň se však ukáže, že živá bytost není ani pouhým mechanismem; od stroje se totiž liší tím, že disponuje tak zvanou „nadstrojovou vlastností“ 3, díky které se živý tvor rozvíjí po celou dobu své existence podle specifického smysluplného stavebního plánu. Toto rozvíjení se navíc odehrává v bytostné spjatosti se světem. Živá bytost existuje díky stavebnímu plánu vždy již ve svém vlastním žitém světě, který je od ní neodmyslitelný. Tento vlastní žitý svět, který Uexküll nazývá umwelt, je světem významu, sjednávaným živým organismem skrze jeho smyslovou zkušenost. Živý tvor vnímá jen to, co pro něj má význam – zakouší významuplně svět; zároveň 1)
J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, Verlag von Julius Springer, Berlin, 1921, s. 5. 2) J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 5. 3) J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 216.
72
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
jedná pouze tak, že jeho aktivita je smysluplná. Zatímco stroj je předmětem vytvořeným člověkem pro lidský svět a nese význam pro člověka, živý tvor povstává z protoplazmy, podle stavebního plánu přítomného v protoplazmě se vnořuje do vlastního světa a bez tohoto světa významu nemůže existovat. „Stroje jsou vyrobeny člověkem, kdežto organismy povstávají ze sebe samých.“ 4 Jinými slovy, živá bytost je oproti stroji či neživému předmětu subjektem. Uexküllovým záměrem je tedy nalézt specifickou perspektivu zvířecího subjektu, která se nebude krýt ani s perspektivou „první osoby“ prožívání lidského subjektu, ani s perspektivou „třetí osoby“ pozorování předmětu. Pokouší se co nejvíce přiblížit hledisku „první osoby“ zvířete, která je jinak fungující první osobou, než je první osoba lidská, a pochopit z tohoto zkoumání specifickou subjektivitu živého tvora, jinakost subjektu zvířete ve vztahu k subjektu lidskému stejně jako k neživým předmětům. Ačkoli si je Uexküll, jak jsme viděli, dobře vědom toho, že člověk nemůže bezprostředně studovat vnitřní svět zkušenosti živé bytosti, domnívá se, že výzkumem umweltu, tedy vnějších vztahů živého tvora k jeho světu, lze adekvátně uchopovat specifický způsob jeho bytí. Jak tedy živý tvor, subjekt, podle Uexkülla buduje svůj vlastní svět? Uexküll ukazuje, že subjekt se vztahuje ke svému okolí (čili jest ve světě) zásadně formou nejrůznějších funkcionálních okruhů, které dohromady utváří celek světa daného subjektu. Na tomto východisku je důležitý implicitní předpoklad, že živý tvor je vždy již subjektem, tudíž jednotným a jednotícím jsoucnem. Uexküll se tedy nesnaží ověřit, zda je živý tvor subjektem, ale ukázat jeho subjektivní specifičnost. Připomeňme v této souvislosti také, že naprostá většina Uexküllových empirických zkoumání se věnuje zvířecím subjektům disponujícím jednotnou, eventuálně centralizovanou nervovou soustavou, a nechává tudíž většinou stranou rostliny a nižší živočichy, u kterých nelze teoreticky tak snadno tvrdit, že mají sjednocený a centralizovaný vnitřní svět, z něhož by se vztahovaly ke sjednocenému vnějšímu světu. Klasickým příkladem „nejednotného subjektu“, který je zmíněn v Uexküllových textech, je ježovka, jež funguje jako tak zvaná reflexní republika5. Její funkcionální okruhy jsou vzájemně izolovány, neschá4)
J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 10. J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, Rowohlt Taschenbuch Verlag, Hamburg, 1956, s. 52.
5)
73
Alice Kliková
zejí se v žádném centrálním vnitřním světě, nýbrž se vážou k tzv. „autodermin“, tkáni, která koordinuje jejich fungování. Ježovka je tudíž soustavou mnohých „reflexních osob“, jež teprve dohromady skládají zvířecí subjekt. Podobně se i světy těchto reflexních osob musí teprve sekundárně skládat do jednotného světa ježovky mořské. Uexküll však v rámci své teorie nevyvíjí pro tyto případy speciální pojetí jednoty a mnohosti a živou bytost definuje všeobecně jako subjekt. Subjektu následně přiděluje jednotný umwelt jakožto jednotu vzniklou koordinací funkcionálních okruhů. Funkcionální okruh sestává ze dvou vztahů, kterými subjekt na způsob kleští uchopuje objekt svého světa. Jedno rameno představuje subjektivní vnímání objektu. Objekt se v umweltu objevuje právě jen v takové podobě, jak se organismu týká, tj. jen v té kvalitě, která je pro subjekt upotřebitelná. Subjekt nezaznamenává objekt v nějaké jeho neměnné substanci, nýbrž zaznamenává pouze jeho užitečnou kvalitu, tedy znak vnímání, tzv. Merkmal. Znak přitom označuje jednu z mnohých kvalit předmětu, ne nutně tu „zásadní“, „charakteristickou“ pro předmět sám. Tento znak funguje jako impulz pro vnímání, který je ve vnitřním prostředí subjektu (Innerwelt ) proměněn na odpovídající impulz k jednání, jenž se projevuje jako druhé rameno funkcionálního okruhu. Toto rameno představuje aktivitu vykonanou subjektem na objektu. Objekt jakožto objekt aktivity se ukazuje subjektu pomocí znaku působení (Wirkmal ), tedy opět formou specifické kvality, na kterou je možno ze strany subjektu působit. Skrze toto uchopení ze dvou stran, skrze vnímání a jednání, vzniká v umweltu zvířete objekt jakožto význam, jakožto upotřebitelná kvalita. Tento objekt jakožto význam vyvstává na pozadí toho, co na objektu nebylo zaznamenáno, na pozadí objektu jakožto nositele tohoto významu. Objekt jakožto nositel významu se dle Uexkülla nachází v tzv. okolí (Umgebung). Umwelt, svět významu, tedy vystupuje z Umgebung, světa nositelů významů, a to tak, že je z okolí vynecháno vše, co je pro subjekt bezvýznamné. Uexküll chce tímto nárysem především ukázat, že neexistuje nic takového jako univerzální objektivní svět o sobě, svět substancí, stejně jako jediný univerzální prostor a čas o sobě, v nichž by byly umístěny tyto substance předmětů a existujících živých bytostí v univerzálně platných vzájemných vazbách. To je v jeho době velmi revoluční a podnětná myšlenka, která by, zdá se, mohla vést k možnosti uchopit 74
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
fenomenologicky jednotlivé zvířecí světy v jejich autonomii a specifické vnitřní dokonalosti. Svět, stejně jako čas a prostor, jsou podle Uexkülla vždy prožívaným světem, prožívaným časem a prožívaným prostorem jednoho každého subjektu a mají pokaždé specifickou, leč vždy konečnou a konkrétní podobu. Neexistuje žádné ideální kontinuum nekonečně dělitelného času, ale vždy čas jako určité, pro smysly dále nerozlišitelné trvání; neexistuje nekonečně dělitelný prostor až do úrovně bezrozměrných geometrických bodů, ale vždy prostor jako pro smysly dále nerozlišitelné místo, hloubka či vzdálenost (ať již směrem k minimálním nebo maximálním rozměrům). Neexistuje žádný absolutní svět univerzálních podstat, nýbrž pouze funkcionálními okruhy vybíraný svět významů dané živé bytosti. Světů, prostorů a časů je tudíž tolik, kolik je živých bytostí. Jednotícím principem světa, prostoru a času je kontinuální a konzistentní zkušenost subjektu. Být ve světě, existovat, znamená pro živou bytost vybírat skrze znaky specifické kvality okolních objektů a určovat pomocí nich jednoznačné entity, jejichž totožnost je živý tvor opakovaně schopen podle znaku identifikovat. „Pach kyseliny máselné“, „zvuk nebezpečí“, „stín“, „úkryt“, „partner“ jsou příklady entit, které vystupují ve světech různých živočichů jako stále „tytéž“, protože nesou stále tentýž znak vnímání a jednání, Merkmal a Wirkmal. Živé bytosti jsou charakteristické tím, že jsou schopny kategorizace podle znaků kvalit. Touto cestou živí tvorové organizují a uspořádávají do konečného souboru prvků nekonečný proud potenciálních smyslových vjemů. Ať jde o jakýkoli předmět, nese-li pro živou bytost významuplný znak, je přiřazen pod příslušnou kategorii. Co je podstatné, je fakt, že způsob kategorizace je u jednotlivých subjektů zcela individuální: například to, co vnímá člověk jako „tentýž“ strom, může nést pro jiné živé organismy různé významy podle různých kvalit, kterým přikládají důležitost (domov, cesta, úkryt, zdroj obživy, orientační bod); naopak z lidského hlediska „různí“ savci jsou pro klíště „tímtéž“ „pachem kyseliny máselné“, který se pohybuje pod větví. Díky znakům lze tedy specificky sjednotit různost, ztotožnit mnohost. Znaky jsou, jinak řečeno, jednoznačná určení, návěští označující identitu rozsáhlých množin jsoucen. Umwelty jsou proto konkrétní světy totožností, světy entit dle znaků zachycených ve smyslové zkušenosti živých subjektů; jsou organizovány kvalitativně a propojovány vzájemně skrze znaky různorodých kvalit, nikoli skrze podstaty. 75
Alice Kliková
Každý takto konstruovaný svět je podle Uexkülla jednotný, dokonalý a uzavřený. Tato možnost sjednocení umweltu je dána jednotou či identitou dvojího typu: jednotou a identitou objektů na rovině okolí (Umgebung), z níž je umwelt vybírán, a jednotou zkušenosti subjektu, tj. jednotou objektů ve smyslu významů umweltu. Objekt v okolí (Umgebung) je podle Uexkülla sjednocen díky takovým mechanismům (Gegengefüge), které svazují znak vnímání (Merkmal) a znak působení (Wirkmal) skrze mechanické vztahy a chemicko-fyzikální síly 6. Objekt významu vyvstávající v umweltu je sjednocen do své podoby jednoho objektu díky výkonu subjektu (případně díky výkonu jedné z mnoha reflexních osob, abychom připomněli případ ježovky mořské. Reflexní osoby identifikují každá své vlastní izolované objekty, které přesto dle Uexkülla skládají dohromady jeden umwelt. Toto tvrzení o sjednocení je však velmi účelové, neboť Uexküllovi chybí teoretické prostředky, jak s mnohostí reflexních osob a jejich světů pracovat jako s mnohostí.). Výkon sjednocení znaků vnímání a působení v jeden význam nazývá Uexküll indukcí. Způsob, jakým indukce spojuje Merkmal a Wirkmal, není snadno vědecky uchopitelný: „Mechanismy orgánu vnímání vyvolají skrze indukci (co to je, to nevíme) v orgánu jednání odpovídající impulz.“ 7 Uexküll každopádně odmítá redukovat indukci na kauzalitu, na kombinaci známých chemicko-fyzikálních sil; pozitivně ji však definuje pouze formou metafory: indukce probíhá tak, jako je v hudební skladbě vyvoláván jeden tón druhým, aby v posledku zazněla harmonická a ucelená melodie. Živí tvorové disponují silou indukce, která přesahuje chemicko-fyzikální síly a způsobuje, že živá bytost není pouhou statickou jednotou a identickou daností. Vedle toho, že je živá bytost jednotou bytí-ve-světě, je také díky indukci jednotou odvíjející se v čase. Udržení této jednoty rozpjaté ve světě a v čase přitom zajišťuje stavební plán: „Nad vnitřním světem (Innerwelt) a umweltem stojí stavební plán, který vše ovládá.“ 8 To, co se uskutečňuje díky stavebnímu plánu a co není výslednicí chemicko-fyzikálních interakcí, je právě význam
6)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 27. 7) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 28. 8) J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 5.
76
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
jakožto melodie v zahrané skladbě. Umwelt proto představuje jakousi dynamickou jednotu významu: „Každý svět okolí tvoří v sobě uzavřenou jednotu, která je ve všech svých částech ovládána významem pro subjekt.“ 9 Jde o totalitu, která je totalitou jednoho života: tón vjemu a akce následuje další tón, fáze fázi, a to od zrození ke smrti. Jinak řečeno, zvířecí subjekt existuje ve svém umweltu jako v „mýdlové bublině“ 10(po přidání časové dimenze by to spíše mělo být v mýdlovém tunelu), kterou není možno žádným způsobem opustit nebo překročit a která je předem určena jemu přiděleným apriorním stavebním plánem. Jeho „subjektivita“ a „autonomie“ je založena na specifičnosti jeho umweltu a blíže neuchopitelném vnitřním světě (Innerwelt). Živá bytost je tedy bytostně časová a vevázaná do světa (umwelt). Sledujeme-li však podrobně Uexküllův výklad, vyplývá z něho, že odvíjení života této živé bytosti není uskutečňováno z ní samé (ačkoliv to Uexküll ve svých východiskách tvrdí): její život se řídí předem daným předpisem, sekvencí ich-tónů jednotlivých akcí, určenou stavebním plánem. Vazba subjektu k jeho umweltu není tvůrčí, nýbrž funkcionální. Zkušenost je jednoznačně předepsána. Každý organismus svým životem „hraje“ určitou „melodii“ podle předem sepsané partitury (systém znaků), která harmonicky ladí s jinými melodiemi živých organismů, určenými jejich vlastními stavebními plány (partiturami). Skládají se tak do jedné velké orchestrální symfonie celistvé živé přírody. Zastavme se podrobněji u toho, čím je tato konstrukce umweltu umožněna. Z výše zmíněného se totiž zdá, že podmínky možnosti umweltu a vnitřního světa (Innerwelt) leží mimo svět zvířete samého. Aby mohly být tím, čím jsou, musí být umwelt a vnitřní svět odvozen z vnější příčiny. Konkrétně řečeno, umwelt musí být založen v okolí (Umgebung), tedy ve sféře nositelů významů, a vnitřní svět musí fungovat díky zvnějšku dodanému apriornímu stavebnímu plánu. Jaký je přesný charakter těchto vnějších podmínek možnosti živé bytosti a kde se tyto podmínky berou?
9)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 109. 10) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 22.
77
Alice Kliková
Jak jsme již krátce zmínili, Uexküll vychází z poznatku, že existence živého nespočívá v kladení nějaké danosti, ale ve vztahu, v dualitě dvou harmonizujících pólů, jinými slovy ve zkušenosti. Existence je bytí ve vazbách, které nejsou libovolné, nýbrž zapadají do sebe jako sobě odpovídající znaky, kontrapunkty. Kvalitativní povahu této vazby Uexküll zdůrazňuje tím, že ji pojmenuje jako „význam“, a autonomii obou účastníků zdůrazní pojmem kontrapunkt. Kontrapunktická vazba není vazba logického opaku, deficience, negace nebo odvozenosti, nýbrž je vazbou dvou autonomních pólů. Přesto je vazbou jednoznačně danou a binární. Vše ve světě je uspořádáno dle významu takto binárně svázaných znaků; význam je základní jednotkou kompozice přírody.11 Zůstává však Uexküllův rozvrh živé přírody opravdu pouze v rovině významu, v rovině vzájemného odkazování znaků tvořících význam, nebo je třeba tento význam nějak ukotvit? Z Uexküllova nárysu je zřejmé, že význam se nedává sám ze sebe. Oba póly vztahu významu, kvalitativní znaky, musí být totiž právě jakožto kvality fixovány v určitém materiálním podkladu, v určité formě předmětnosti. Zkušenost musí být zkušeností někoho (subjektu) o něčem (o objektu). Subjekt má „harmonické vztahy k jednotlivým objektům, které k němu přistupují jako nositelé významu“ 12. Význam svazuje skrze znaky jasně definované a objektivní nositele významu s jasně definovaným subjektem, zúročitelem významu. Umwelt je tedy vybírán z jiného světa, z Umgebung nositelů významů, který není dle Uexkülla konstruován významově, nýbrž skrze mechanismy (Gegengefüge) chemicko-fyzikálních vazeb. Tyto mechanismy však, jak jsme již zmínili, zakládají jinou formu totožnosti, nežli významovou. Fakt, že subjekt může být například „vztažen různými funkčními okruhy k témuž objektu“ 13, je dán totožností objektu, která je dána z něj samého a která se tedy neurčuje vzhledem k něčemu jinému, než je předmět sám. Předmětná totožnost je totožnost výskytového jsoucna, která spočívá v jeho stálé identitě a v trvalosti
11)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 159. 12) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 131. 13) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 27. Zvýrazněno pouze v této citaci.
78
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
jeho výskytu. Díky této formě totožnosti předmětů okolí (Umgebung) je pak ukotvena významová totožnost objektů v umweltech. Všechny existující umwelty vyvstávají z jednoho a téhož okolí (Umgebung) a totožnost významu je umožněna totožností předmětnou. Jen díky jednotnému podkladovému prostoru Umgebung je možno významy emanující v různých umweltech vztáhnout k jejich nositelům a na rovině nositelů je porovnávat, ukazovat jejich vazby a souvislosti. Víme, že samotné okolí (Umgebung) zvířecímu subjektu přístupno není, o jeho existenci však Uexküll nepochybuje. Z tohoto výlučného odlišení umweltů a Umgebung vyplývá několik důsledků. Předně je patrné, že Uexküll výlučně odlišuje nejen umwelt a okolí, ale také význam (výsledek zkušenosti) jakožto souvislost znaků a objekt jakožto předmět, nositele významu. Význam emanuje jako netělesné pojítko mezi subjektem a objektem, jež si jsou přístupné výhradně skrze souvislost specifických znaků. Uexküll potřebuje okolí jako sféru neutrálního materiálního základu, ke kterému jsou připojeny kvality jakožto pojítka souvislosti významu jednotlivých umweltů. Druhý důsledek je vnitřním paradoxem Uexküllovy koncepce a vyplývá z bližšího prostudování charakteru Umgebung. Uexküll totiž nanejvýš trefně poznamenává, že okolí není žádným univerzálním objektivním hmotným podkladem, nýbrž umweltem člověka. „Umwelt zvířete, který právě chceme studovat, je jen výřezem z okolí (Umgebung), které vidíme, jak se okolo zvířete rozprostírá – a toto okolí není nic jiného než náš vlastní lidský umwelt.“14 S okolím se tedy na jedné straně pracuje jako se sférou předmětů organizovaných dle mechanismů chemicko-fyzikálních sil do univerzálních totožností, na straně druhé je okolí umweltem stejným jako všechny ostatní umwelty, a tedy sférou významů organizovaných podle totožnosti konstruované subjektem. Otevírá se zde tudíž zásadní otázka po povaze lidského umweltu. Především je zřejmé, že vzhledem k tomu, že i člověk je živý tvor, není ani okolí žádným objektivním světem, nýbrž umweltem člověka, a tedy světem významů platných pro člověka, světem konstruovaných totožností, které člověk opakovaně rozpoznává jako tytéž. Z toho však plyne, že nositelem významu, který tvoří umwelt zvířete, je opět 14)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 30-31.
79
Alice Kliková
význam. Význam zvířecího umweltu, k němuž je člověk schopen se dobrat, je význam významu, nikoli význam objektivního nositele významu. Jinými slovy bychom mohli říci: to, že člověk označuje svůj umwelt za okolí nelidských subjektů, je dáno tím, že přiřazuje objektům svého umweltu význam nositelů významu jiných umweltů. Předměty jeho světa mohou mít význam nositelů významů jiných subjektů. Zvíře naopak rozpoznává pouze onen význam, který jemu neznámý nositel nese. Člověku tedy ve vztahu k nelidským subjektům není umožněno přenést se do jejich světa, zaujmout jejich subjektivní hledisko (jak to Uexküll žádá), ale ukazovat, jak se cizí subjekty chovají k předmětům pozorovatelným v jeho, lidském světě. Z toho však také vyplývá, že umwelty zvířat lze studovat jedině tak, že je člověk konstruuje jakožto podmnožiny svého umweltu, a jeví se tak, jak se jeví (jako uzavřené mýdlové bubliny) výhradně lidským pozorovacím schopnostem (lidské zkušenosti), které jsou principiálně stejně omezené jako ty zvířecí. Lidský umwelt lze kvantitativně rozšiřovat natolik, že pojme smyslovou zkušenost všech ostatních subjektů, a to díky nejrůznějším nástrojům a přístrojům. Nikdy ho však nelze principiálně obohatit o smyslové schopnosti zcela nového druhu, takže je nutno předpokládat, že pokud nelidské subjekty disponují jinými smysly než člověk vybavený měřicí technikou, nebudou předmětnosti těchto smyslů pro lidské zkoumání nikdy zachytitelné. Lze však s tímto přístupem dělat vědu? Uexküll si to evidentně nemyslí, neboť není ochoten spokojit se pouze s perspektivními (rozuměj lidskými) zkušenostmi o živém. Tvrdí, že lidské zkoumání může a musí dosáhnout „kompletního přehledu o umweltu zvířete“, a své motto o hledisku zvířecího subjektu pravidelně opakuje.15 Pojem Umgebung také pravidelně používá jako synonymum objektivní předmětnosti, a nikoli jako název pro svět významů platných pro člověka. V čem je tedy podle Uexkülla založeno poznání cizích umweltů, o němž autor tvrdí, že může být kompletní, dokonalé, neperspektivní? Odpověď na tuto otázku lze najít iterativní metodou. Z předešlého totiž mimo jiné plyne, že je-li lidský umwelt sférou „pouhého“ významu, je pro něj nutno opět předpokládat určité okolí (Umgebung). I lidský umwelt musí emanovat z jistého světa nositelů významů, které 15
J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 218.
80
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
jakožto lidé nejsme schopni smyslově vnímat, ale musíme je předpokládat. Umwelt nestojí sám v sobě, přestože je dokonalou a uzavřenou jednotou. Toto nové okolí (Umgebung) lidského umweltu musí podkládat lidský svět a s ním i jeho podmnožiny, zvířecí a rostlinné světy. Ačkoliv to Uexküll až na malé výjimky popírá, potřebuje pro svou teorii jakousi univerzální odkazovou rovinu „nositelů“, jejichž totožnost je výhradně předmětná. Empirickou metodou se dostává přes významy významů až k momentu, kdy je třeba fixovat významy v totožných předmětech a kdy je tedy třeba implicitně přijmout ideu smyslově nepoznatelné, ale existující roviny nositelů, z níž emanuje veškerý význam žitých světů. Ve svých principech biologie například Uexküll tuto rovinu pojmenovává Universum16, ale dále již s tímto pojmem neoperuje, neboť pro to nemá prostředky. Avšak teprve díky tomuto blíže neurčenému předpokladu univerzálního základu lze rozvíjet „skutečnou“ vědu o živém, neboť teprve díky němu se rekurze významových odkazů může zastavit, nalézt svůj podklad a zpětně umožnit objektivní a kompletní poznání jednotlivých žitých světů. Ačkoliv to Uexküll explicitně neříká, je rovina těchto nositelů významů evidentně rovinou neživé materie, jsoucen, která sama o sobě nemají význam. Velkým tématem by zajisté bylo, jakou podobu zmíněné Universum může mít. Tuto otázku Uexküll sám explicitně neřeší a ze studia jeho textů je možno dospět ke dvěma možným výkladům. První výklad vychází z předpokladu, že Universum neztotožníme s okolím (Umgebung). Potom bude mít Universum patrně podobu sféry nekonečných potencialit nezformované hmoty, která nemá žádná určení a v níž panuje věčné proměňování. Pokud naopak okolí přiřkneme alespoň potenciálně povahu Universa, jinými slovy pokud okolí založíme z jeho vlastní potence, stane se Universum sférou hmotných substancí organizovaných pomocí chemicko-fyzikálních mechanismů, sférou neutrálních nositelů následného kvalitativního určování. Člověk by pak v tomto výkladu byl bytostí schopnou odmyslet si ze svého světa význam, a tudíž smyslovou zkušenost, a nahlížet jsoucna v jejich významové neutralitě a potenciálně takovým způsobem pojmout veškerenstvo. Aniž bychom se snažili téma Universa podrobně řešit (i když se spíše přikláníme k tomu, že Uexküll 16)
J. von Uexküll, Umwelt und Innerwelt der Tiere, s. 218.
81
Alice Kliková
chápe Universum jako potenciální rozšíření okolí (Umgebung)), chceme v této souvislosti spíše zdůraznit, že k němu existuje téma komplementární a neméně komplikované, a sice téma zdroje veškerého významu vkládaného do tohoto blíže neurčeného, ale zajisté neživého Universa bez významu. Autory významu předně nejsou živé bytosti samy, ty se pouze řídí stavebními plány, jež se pomocí indukce realizují v každém jejich jednotlivém vnitřním světě. Uexküll však nalézá jiné řešení, neboť má o autorovi a iniciátorovi jednotlivých stavebních plánů jasněji než o podobě Universa. Zastává názor, že stavební plány vkládá do materie jediný a univerzální, všemocný stvořitel: subjekt jménem Příroda, stojící mimo všechny umwelty. „A přesto všechny tyto rozdílné umwelty řídí a nese Jeden, jenž zůstane všem umweltům navždy nedostupný. Za všemi světy se skrývá ten, kdo tyto světy stvořil a kdo zůstane navěky nepoznán, totiž Subjekt-Příroda.“ 17 Příroda je onou vnější podmínkou, která zajišťuje fungování vnitřního světa každé živé bytosti a existenci její vlastní partitury. Živá příroda tedy představuje jakýsi střední člen mezi nezformovanou hmotou a mezi duchem Přírody, neboť je vtělením a časovým uskutečněním vnitřního plánu subjektu Přírody v hmotě bez významu. Každé konkrétní živé a žité tělo je významem, který dává tvar neutrální hmotě. Základní intence Přírody má povahu celkové partitury pro harmonickou skladbu, složenou z partitur jednotlivých živých bytostí a předmětů Universa. Jak spolu v této koncepci teoreticky souvisejí jednotlivé subjekty, jak se jeden subjekt setkává s druhým, jak se organizuje vzájemná spojitost subjektivních umweltů? Jsou-li živé bytosti něčím mezi duchem Přírody a nekonečnem či neutralitou materie, co dělá subjekt subjektem, jakou subjektivitu lze subjektům vlastně přičíst? A nakonec, kde hledat rozdíl mezi nelidským a lidským subjektem? Prvním důležitým bodem pro tento okruh otázek je Uexküllovo opakované zdůrazňování, že v rámci svého umweltu se subjekt nemůže s jiným subjektem sejít jinak než jako s objektem (který je v jistém ohledu kontrapunktem daného subjektu). Funkcionální okruh uchopí jako kleštěmi smyslového vnímání dotyčný předmět ze dvou stran skrze znaky vnímání a jednání a definuje ho díky této vazbě jako význam. 17)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 101.
82
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
Vedle toho Uexküll zároveň implicitně předpokládá, že každý subjekt je ve svém umweltu sám sobě bezprostředně subjektem. Pokud se „proti sobě ... staví... dva rovnocenní partneři“, zvířecí nebo lidské subjekty, „každý ve světě svého okolí vládne jako subjekt a jako příjemce významu, zatímco druhému partnerovi je přisouzena role nositele významu“ 18. Také když biolog studuje živou přírodu, studuje ji vždy prizmatem jednotlivých individuálních umweltů, a tudíž „vstoupí-li dvě živé bytosti do harmonického významového vztahu, je nutné nejprve rozhodnout, o kterém z organismů chceme mluvit jako o subjektu a zhodnocovateli významu a kterému přisoudíme roli nositele významu“ 19. Z toho vyplývají tři důsledky. Uexküllova koncepce vede za prvé k tomu, že ve svém vlastním umweltu nachází subjekt pouze významy emanující z objektivních nositelů významu. Je-li však možno uchopit subjekt jako objekt, znamená to, že subjekt má zároveň strukturu subjektu, „svět vnímání-vnitřní svět-svět jednání“, a zároveň strukturu objektivní, „chemicko-fyzikální mechanismy materiálního nositele-znaky kvalit“. Každý subjekt je tak ontologicky zároveň i objektem: co do své subjektivity je vynesen nad universum a buduje svůj svět významu, jakožto hmotný předmět se plně vyskytuje v okolí (Umgebung) či Universu. Jinými slovy, jakožto subjekt žije živý tvor ve svém uzavřeném neživém světě a váže se svými funkcionálními okruhy ke znakům neseným nositeli významu. Jakožto objekt účinkuje v žitých světech jiných subjektů, které ale nijak neprožívá, neboť v nich účinkuje jako chemicko-fyzikálně fungující mechanismus, skrze který procházejí funkcionální okruhy. Živí tvorové jsou spolu provázáni, aniž by se jejich provázání vzájemně dotýkala. Překvapivým důsledkem této teorie, který zcela protiřečí Uexküllovým empirickým zkoumáním a výchozím teoretickým tvrzením, je nemožnost tematizovat žitý společný svět, prožívanou vzájemnou komunikaci, sdílené interaktivní chování. Význam je záležitostí vztahu mezi živým a neživým, vychází z kontrapunktu subjektu a objektu. Z výše citovaných tvrzení za druhé vyplývá, že ani člověk se ve své zkušenosti nemůže setkat s druhým subjektem jakožto subjektem.
18)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 133. 19) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 131.
83
Alice Kliková
Živý lidský i nelidský subjekt může být člověkem zkoumán jenom tak, že mu je jeho subjektivita člověkem „přidělena“, stejně jako je ostatním subjektům, které jsou s takto „označeným“ subjektem ve vztahu, přidělen status objektů. Jak probíhá takové přidělení a v čem se zakládá? Jak člověk dospívá k jistotě, že živá příroda je skutečně živá? Podobné otázky vyvolává i třetí důsledek výše zmíněných tvrzení, totiž fakt, že se subjekt v rámci smyslové zkušenosti, tedy v rámci svého umweltu, nemůže sejít ani sám se sebou jakožto se subjektem. Sebevztah na této rovině popisu je buď zajištěn jako triviální sebedanost, anebo se odehrává ve formě vazby subjektu k objektu. Jakým způsobem je tedy člověk schopen přiřknout v rámci svého umweltu živému tvoru a sobě samému status subjektu? Zdá se, že jedinou cestou, jak konstatovat existenci jiných subjektů a sebe sama, je cesta opuštění vlastního umweltu, tj. radikální transcendence smyslové zkušenosti a bezprostřední (časově i situačně) metafyzické nahlédnutí substance „subjekt“. Tato transcendence, která opouští umwelt, aniž by narušila jeho charakter uzavřené oblasti vzhledem ke smyslové zkušenosti, zároveň odhaluje i fakt existence Universa, které je stejně jako subjekty smyslově nepoznatelnou skutečností (odmyslet si význam znamená transcendovat mimo smyslovou zkušenost). Z výše řečeného již evidentně vyplývá, že Uexküll navzdory svým proklamacím nepřeklenul pomocí své nauky o významu problém subjekt-objektového rozštěpu a dualismus hmoty a duše, ale že v tomto dělení zůstává uvězněn. S karteziánským rozvrhem myšlení se totiž Uexküll shoduje i v dalším důležitém bodě, jímž je postavení lidského jsoucna v ontologickém rozvrhu světa: tím, kdo disponuje význačnou schopností přehlédnout celou scénu stvoření živého, aniž by byl autorem tohoto stvoření, je totiž právě lidský subjekt jakožto Cogito. Ačkoliv je Uexküllovou intencí založit vědu výhradně ze (smyslové) zkušenosti a ačkoliv stále zdůrazňuje maximu o nemožnosti překročit hranice toho, co se dává ve zkušenosti, aniž by člověk upadl do spekulace, sám tuto maximu nedodržuje a nauku o živém implicitně zakládá na metafyzickém pojmu Cogito. Jenom lidský subjekt totiž není omezen výhradně na uzavřený prostor umweltu. Člověk je svým umweltem a kromě toho schopností, která je opět karteziánsky absolutní: je to schopnost svůj umwelt radikálně transcendovat skrze racionální „poznávání“ a nahlížení podstat. Člověk je jediná živá bytost schopná pochopit ontologické podmínky živé přírody: chápe, 84
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
že každý živý tvor je subjektem, že se odvíjí dle stavebního plánu vloženého do neživé hmoty universa, že je obklopen uzavřenou totalitou svého umweltu a že každý umwelt živé bytosti je harmonicky vevázán do stavby dalších existujících umweltů skrze pravidlo kontrapunktu. Lidský subjekt je také schopen nahlédnout, že i on sám, člověk, je ve smyslové zkušenosti uzavřen do mýdlové bubliny konečného umweltu, že svůj umwelt překračuje myšlením oproštěným od smyslovosti, čímž je schopen odkrývat záměr a strukturu díla Přírody. Podobně jako je Descartův subjekt–Cogito pojištěn, stvořen a garantován božskou silou, je subjekt-biolog v Uexküllově teorii pojištěn, stvořen a garantován Přírodou. „Jen poznání, že všechno v přírodě je uděláno podle svého významu a že všechny umwelty jsou jako hlasy zakomponovány do partitury světa, nám otevírá cestu, která vede z úzkého rozsahu našeho vlastního umweltu ven. Nad nás samé nás nepozvedá nafukování našeho vesmíru o miliony světelných let, ale poznání, že kromě světa našeho osobního okolí jsou ve všeobjímajícím plánu skryty i světy okolí našich lidských a zvířecích bratří.“ 20 Uexküll tedy původně určuje pomocí teoretických předpokladů nelidské živé tvory jako subjekty, avšak pokud tyto předpoklady rozvineme a dovedeme k důsledkům, ukáže se subjektivita nelidských organismů značně redukovaná. Ačkoliv jsou totiž živočichové prohlášeni za autonomní subjekty, jsou nakonec představeni jako „omezené“ lidské subjekty, tedy subjekty od člověka odvozené, a to tím, že oproti člověku postrádají jakoukoli intenci, nemají svůj vlastní cíl, který by byli schopni systematicky sledovat, a nerozvrhují se v čase ze svého vlastního sebeporozumění. Jsou uzavřeni v jednoznačných funkcionálních okruzích, v jejichž aktualizaci „jsou odvíjeni“ v časoprostoru své existence podle stavebního plánu zamýšleného cizím subjektem-Přírodou. „Význam“, který charakterizuje jejich umwelt, je zredukován na schopnost, či spíše neschopnost identifikovat jen zcela konkrétní znaky v celé záplavě znaků (kvalit) vnějšího světa a skrze blíže neurčenou schopnost indukce měnit tyto signály na znaky působení. Nelidské subjekty mají sice zkušenost stejně jako člověk, ale nemají již schopnost tuto zkušenost jako člověk objektivně myslet. 20)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 153.
85
Alice Kliková
Autonomie živých bytostí a jejich subjektivita je tedy pouze zdánlivá a proklamovaná, celý systém je antropocentrický a je završen v Duchu Přírody vdechující svůj ideový úmysl (= význam) do materie přírody bez původního významu. Význam je pouhý fakt harmonizace jednotlivých účastníků skrze vzájemné vazby znaků. Význam mezi dvěma konkrétními póly je jednoznačný a jedinečný; pokud se mluví o různém významu téhož, jedná se o totožnost předmětnou a rozličnost významovou tohoto identického nositele významu v různých umweltech živých organismů. Významová rozličnost nicméně totožnost nositele významu neproblematizuje; pouze ukazuje, že ho lze kategorizovat vícerým způsobem podle různých znaků. Podkladová totožnost se nemění a významová identita je obecně mnohá, avšak v každém partikulárním případě jednoznačná. Zeptejme se podrobněji, v čem tkví důvod Uexküllova neúspěšného pokusu o překlenutí dualismu hmoty a duše a o vymezení se vůči mechanistickému i psychologizujícímu popisu živých bytostí. Domníváme se, že problém spočívá v tom, že tento myslitel vlastně od počátku svých úvah v karteziánském schématu myšlení zůstává a pouze ho chce z něj samého jistým způsobem revidovat. Chce zůstat vědcem, takže jeho proklamovaná východiska protiřečí implicitním východiskům jeho práce. To, že od počátku usiluje o překlenutí rozštěpu mezi subjektem a objektem, duší a tělem, v sobě již zahrnuje implicitní přijetí východiska, které myslí v pojmech subjektu a objektu. To, že pracuje s koncepty jednoznačného znaku a jeho objektivního předmětného nositele, představuje již implicitní oddělení sféry kvalit jakožto forem a sféry kvantit jakožto potřebné materiality.21 Jeho dualismus vyplývá z toho, že význam, popřípadě vitální sílu, ich-tón účastníků vztahu, separuje od hmoty předmětu a že hmotný předmět nemá co dělat s významem – je pouze jeho podkladem, nositelem. Obecně bychom mohli říci, že Uexküll ve své koncepci odděluje sílu (dynamis, možnost, význam) od toho, kdo je schopný (intenzivní, možný, významuplný). Význam, schopnost, dynamis, potence, možnost jsou zde chápány jako něco, co se jako průsvitná neutrální šťáva
21) Viz příklad s obrazem Madony, J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 156.
86
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
nalévá do sebetotožných jsoucen nebo přidává k nim, a ta pak příslušně schopnost, význam, možnost mají, nebo nemají. Nelidský subjekt je tak v tomto projektu nejprve teoreticky prohlášen za bytost autonomní jak vůči člověku, tak vůči neživým předmětům. V tomto smyslu je svébytným, strukturně dokonalým účastníkem symfonie živé přírody a řadí se vedle lidského subjektu jako „jiný, stejně hodnotný subjekt“. Vedle toho se také teoreticky předpokládá, že vědec má limitní možnost opustit lidskou perspektivu a přenést se do hlediska zvířecího subjektu. Při podrobném rozvíjení těchto východisek se však ukazuje, že přenesení se do hlediska zvířete je (vlivem konečnosti, a tudíž praktické nemožnosti) neuskutečnitelné a že veškeré zkoumání je vedeno lidskou perspektivou. Zvíře tím pádem ztrácí svou suverenitu, ocitá se opět v roli předmětu lidského světa, jeho umwelt se stává podmnožinou lidského umweltu nikoli perspektivně, ale v plnosti; a ačkoliv zvíře není bytost člověkem stvořená, zdá se, že jím může být v plnosti poznána. Pohled na zvíře tedy opět alteruje mezi hlediskem tzv. první a třetí osoby, neboť žádný mezistav, do něhož by zvíře bylo umístěno, není v rámci karteziánského rozvrhu ve skutečnosti možný. Přes všechny snahy ukázat, že zvíře je něco jiného než člověk i než neživý mechanismus, ocitá se zvíře střídavě v jednom nebo druhém určení (okleštěný člověk, uvolněnější mechanismus) a singularita či dokonce cizost jeho subjektivní zkušenosti není tomuto zkoumání přístupná. Celé toto pojednání by však bylo zcela bez užitku, kdyby jeho cílem bylo pouze denunciovat zakladatele biosémiotiky jako karteziána. Uvedená analýza může být k něčemu dobrá pouze tehdy, umožní-li nějaký pozitivně formulovaný přístup k živé přírodě. Nese v sobě Uexküllův projekt potenciál pro jiný rozvrh uvažování o živých bytostech? Je možné, že Uexküll na praktické rovině implicitně pracuje s jiným porozuměním živé přírodě, než jak to potom teoreticky vysvětluje? Je možné interpretovat Uexküllovy poznatky jinak a formulovat nějaké jejich alternativní teoretické založení? To by mělo být předmětem druhé části tohoto textu. Pokusme se v krátkosti shrnout závěry vyplývající z Uexküllova rozvrhu, které budou východiskem dalších úvah: živá příroda se skládá ze subjektů a jejich světů vybíraných z neživé přírody, sestávající z objektů. Jakožto subjekt je živý tvor bezprostředně daným centrem svého žitého světa, uzavřené a omezené oblasti, metaforicky 87
Alice Kliková
znázorněné koulí, na jejímž povrchu se zobrazují znaky toho, co dává subjektu v rámci jeho světa význam. Jako takový splývá subjekt s určitou neproblematickou sebedaností, stejně jako je dána struktura jeho světa v podobě znaků. Znak je jednoznačná a výlučná, diskrétní značka upozorňující na určitou kvalitu vnějšího světa, která „zapadá“ do potřeb subjektu. Proto se s ní ve funkcionálním přiřazení subjekt kontrapunkticky spojuje. Takto načrtnutý uzavřený svět složený z konečného počtu diskrétních entit-znaků a jednoho bezprostředně daného subjektu vytváří koherentní řád, uzavřenou dynamickou strukturu, systém s definovanými počátečními a okrajovými podmínkami. Každý tento uzavřený svět je dokonalý, tj. nic v něm nepřebývá ani nechybí, vše přesně zapadá do celkové struktury světa. Jednotlivé světy jsou singulární, platné vždy samy v sobě. Emanují z roviny hmoty tak, že do nekonečně proměnlivé hmoty je vložena forma, případně že z neutrálního světa Umgebung jsou konstruovány světy znaků. Pouze lidský subjekt překračuje uzavřenost a omezenost svého umweltu skrze transcendentální schopnost nahlédnout své podmínky možnosti (počáteční i okrajové), a to absolutně, s univerzální platností. Toto „Cogito“ je rovněž díky své transcendenci schopno nahlédnout fakt jiných subjektů a strukturu jejich podmínek možnosti. Tato schopnost čistého nahlížejícího myšlení neruší způsob organizace umweltu, založeného na schopnostech smyslového vnímání, pouze ho aditivně obohacuje o krok radikální transcendence do absolutní oblasti. Lidské myšlení je tak schopno procházet jednotlivými umwelty živé přírody a odhalovat v nich konkrétní způsoby, jakými je nekonečno propojeno s intencí Přírody. V Uexküllově koncepci nacházíme mnoho souřadných umweltů (jednot) umístěných mezi jedním univerzálním nekonečnem a jednou univerzální intencí, spojených skrze vzájemné zapadání dvojic znaků, které nakonec vytvoří jednu celkovou partituru dění světa. Body, na které se budeme chtít v následujícím zaměřit, jsou: − interpretace významu jako funkce přiřazení mezi znakem a subjektem, − neproblematické kladení subjektu jako bezprostřední danosti, − neproblematické kladení objektu jako struktury nositel znaků-znaky kvalit, − uzavřenost a omezenost umweltu a podoba entit tvořících umwelt, − vztah a způsob propojení mezi světy, nekonečnem a jednotou, − výlučnost lidské bytosti. 88
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
Začněme pojmem význam. Uexküll tvrdí, že živé organismy se liší od neživé přírody tím, že specificky zakoušejí svět. Tato zkušenost se projevuje ve významuplnosti světa. Význam je přitom Uexküllem popisován metaforicky jako melodie, která zazní v duetu, tedy v momentě, kdy se sejdou ve vzájemné vazbě kontrapunktu dva svébytné (vzájemně neodvozené, nevymezené negací nebo deficiencí) tóny. Tyto dva tóny jsou pevně předepsány a představují kvality subjektu a objektu, které jedna do druhé zapadají. Znějící melodie není redukovatelná na fixovaný zápis znaků, ale zapsané noty definují, jaká melodie (význam) zazní, bude-li partitura zahrána. Subjekt se tedy odvíjí dle partitury pro duety, spojuje se s jednoznačnými znaky objektů, které jsou s ním v kontrapunktu, a jejich společný souzvuk definuje význam. Jedná se však skutečně o jednoznačný znak, co živý tvor ve světě zakouší ve zkušenosti a s čím se spojuje skrze význam? Domníváme se, že Uexküll příklady jednotlivých „kontrapunktických vazeb“ v přírodě vlastně ukazuje něco jiného, než tvrdí. Zdá se totiž, že význam a kontrapunkt nevyplývá ze spojení dvou izolovaných znaků, ale že je výrazem celého kontextu, ve kterém se živý tvor aktuálně nějak orientuje. Mít zkušenost neznamená zaznamenat znak, zachytit jednoznačně identifikovatelnou bezrozměrnou a izolovanou kvalitu hmotného předmětu, ale investovat se v situaci, být zapojen v kontextu aktuálních možností toho, co se může dít. To, že subjekt má zkušenost, znamená, že je něčím osloven, že se ho něco týká, že něco aktivně identifikoval, tedy spoluvytvořil ve světě určitou situaci možného, určitou věc, o kterou jde. Totožnost věcí světa není dána formou týž znak = tatáž věc; zakusit totožnost věcí ve světě neznamená vytvořit kategorie odlišené podle diskrétních a jednoznačných znaků již proto, že sám Uexküll tvrdí, že každá věc světa musí nějakou minimální dobu trvat a mít minimální rozměr, aby ji živý tvor rozeznal. Situace je entita, jejíž totožnost není dána totožností jednoho znaku, ani totožností struktury komponent, ani není jakkoli objektivizovatelná. Situace se totiž nikdy nedává jako celá, nýbrž vždy jako možná, nedovršená, připravená k aktivnímu realizování. Situace je otevřené pole potencí, plocha heterogenních naléhajících intenzit k něčemu, co by se mohlo začít rozvíjet, ale o čem není zcela jasné, co to je. Totožnou situaci živá bytost nepoznává, ale vstupuje do ní; vstupuje do kontextu neurčitých, ale naléhavých možností na pozadí jiných nemožností. Jen díky tomu, že mnohé je nemožné, jiné vyvstává jako potenciálně možné a jako 89
Alice Kliková
takové je identifikováno. Situace není pro pohled danou entitou, která by měla na jakémsi začátku sebe sama jisté návěští, znak, který by určil, o jakou situaci se jedná. Situace je primárně zdrojem dynamis, zdrojem schopnosti k něčemu. Schopnost však není jednoznačně určená šipka propojující jeden bod s jiným bodem. Schopnost je silové pole síly snášet a působit, které nemá ani centrum, ani jasné hranice; je pouze nerovnoměrným rozložením intenzit. Situace je tedy entitou světa ve smyslu „něčeho“, v čem bytost jest, v čem vždy již pokračuje, i když to teprve začíná provádět. Význam, který se tvoří ve vztazích živé bytosti ke světu, je významem možnosti změnit se podle totožného, kde totožnost je totožnost nedovršené a otevřené možnosti. Význam umožňuje stát se jiným dle možnosti, a tím pádem existovat. Je to zaznamenaná potence v jiném, které se v danou chvíli dává jako vlastní možnost. Jaký je v tomto smyslu vztah mezi subjektem a jeho světem? Uexküll tvrdí, že entitou umweltu je kvalita nějakého objektu, kterou subjekt potřebuje a využije. To je v jistém ohledu pravda i v našem rozvrhu: ten, kdo vstupuje do kontextu, chápe se věcí jakožto svých možností; možností, které si přivlastňuje. Takový typ možností, kterých se živá bytost chopí, lze také uskutečnit, dát jim realitu tím, že do nich živá bytost vloží svou potenci. Zároveň je však nutno vidět, že to, co je schopno na bytost zapůsobit, není věc, které je možno se zmocnit v plné míře. Je to totiž možnost ve smyslu síly, která je pro bytost esenciální, neboť nabízí živé bytosti více, než živá bytost sama jest. Setkání se silou nabízí živé bytosti možnost vzít tuto sílu za podmínku její možnosti; umožňuje živé bytosti existovat podle této síly, vyjít ze sebe podle jiného, a díky tomu nepřestat existovat. Situace je podmínkou možnosti živého tvora, je to síla, která danou bytost překračuje (neradikálně transcenduje), neboť jí nabízí více, nežli živá bytost sama je; nabízí jí uskutečnit se podle této síly. Překračuje ji však do stejné míry, jako bytost překračuje tuto věc schopností ji realizovat. Bytost existující v možnostech, zdá se, nedokáže žít pouze ze svých vlastních sil; sama v sobě se nedokáže udržet v rovnováze. Aby živá bytost byla, potřebuje možnosti, které nejsou jednoduše „její“, ale které jsou vůči ní „jiné“, odštěpené od ní jako opak ve smyslu kontextuálního kontrapunktu. Zaznamenání věci světa proto není dáno nějakou funkcí nebo sjednocením, ale spojením, ve kterém je bytost možností této věci, stejně jako je věc možností této bytosti. Vzájemně 90
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
si nabízejí být více, než samy jsou; každá z nich je navrácena k sobě jako k „jinému“, protože změněnému dle totožnosti svého partnera. Uexküllova velmi plodná idea kontrapunktu je zde interpretována jako idea vzájemného vztahu podmínek možnosti, který však není ani jednoznačný, ani daný předem. Z toho však plyne důsledek i pro formu sebevztahu, který definuje živou bytost samotnou. Jak víme, Uexküll sebevztah živé bytosti definuje dvěma způsoby za pomoci dvou definic totožnosti: živá bytost je jednak bezprostředně daný autonomní subjekt, řídící a sjednocující svůj umwelt jakožto centrum tohoto světa. V druhém ohledu se subjekt vztahuje k objektům světa a z nich opět k sobě samému skrze funkcionální vazbu, která je zaručena jako okruh díky totožnosti výskytového objektu, k němuž se subjekt vztahuje. Z předešlého však vyplývá, že sebevztah živé bytosti je nutno chápat jiným způsobem, totiž na základě jiné interpretace zkušenosti. Pokud jsou zakoušenými entitami světa živé bytosti nedourčené situace a nikoli jednotky smyslu opatřené jednoznačnými návěštími znaků a pokud se sebevztah živé bytosti zakládá na faktu, že „vždy již“ něco zakouší, má zkušenost, pak tento sebevztah nemůže být ani triviální sebedaností subjektu, ani vztahem objektivně ukotvených funkcionálních okruhů. Živá bytost se jeví jako vztah k situacím, které nabízejí víc, než jaký je její dosavadní umwelt, tento vztah zakládá spíš situaci těchto situací, jistý druh zdvojení založený na rozštěpení sebe sama namísto ujednocení a totalizace. Živá bytost existuje v možnostech jako vždy jiná možnost těchto možností, jako konfigurace téhož jiným způsobem; je si sama sobě silou (dynamis), která si nabízí možnost být více, než sama jest, a která tím pádem není trvale v moci sebe sama, ani žádné jiné možnosti. Jako takovou však sebe sama vždy překračuje (neradikálně transcenduje); je vždy někým jiným, než je, a v tomto smyslu je dvojí najednou, je procesem štěpení sebe sama a nikoli dynamismem sebenávratu; je intenzitou heterogenního pole, v němž je spolupřítomno vícero naléhajících center naráz. Z tohoto důvodu ani není možno říci, že živý tvor se nachází uprostřed svého umweltu jako celá a bezprostřední danost. Jako svá rozvíjející se síla, identifikovaná, ale nezavršená, konkrétní, ale otevřená, nachází se živá bytost sama na hranici svého umweltu. Živou bytost v její aktuální síle lze nalézt vždy na vnitřním horizontu jejího světa. Umwelt pak není kompaktní uzavřenou oblastí, v jejímž centru se nachází 91
Alice Kliková
subjekt, ale soustavou vnitřních a vnějších horizontů, podél nichž se rozvíjí existence; sestává z významů jakožto identifikovaných situací disponujících potencemi, které samotný umwelt překračují a které tedy vnášejí do umweltu nečekanou cizost. Hranice umweltu, kterou potence vymezují, není pevnou hranicí uzavřenosti a omezení, nýbrž jistou formou propustného a přesouvajícího se horizontu. Tento horizont se však sám proměňuje, děje, vzniká a zaniká spolu s kontexty, které se vynořují a zapadají. S každou identifikací nové situace, nového kontextu, má horizont jiný tvar. Umwelt tedy není v žádném smyslu slova uzavřenou bublinou, neboť o žádné pevné hraniční čáře uzavírající svět živé bytosti nemůže být řeč. Umwelt je vymezen horizontem možností, který nespočívá ve statické danosti a nepřekročitelnosti entit nerozlišitelnosti, nýbrž v „hrudkování“ potencí do situací, v identifikaci možností. Tato identifikace pak souvisí s faktem, že dané entity představují pro živou bytost dostatečně intenzivní situaci oproti jiným možnostem, které zapadají, přičemž totožnost této situace vyjadřuje jednotu kontextu souvisejících možností a nemožností začít či pokračovat v dění. Jestliže situace znamená potenci, potom fakt, že živý tvor se díky identifikaci možností za tyto možnosti vlastní silou nedostává, neznamená v žádném případě, že „zpoza“ situace se něco nedostává k němu. Právě naopak. Síla nerozlišitelného, které je identifikováno jako entita, je silou něčeho, co moc umweltu překračuje a co na něho jako takové naléhá. Za každou situací jako identifikovaným významem se nachází neurčitost síly, které umwelt není mocen, která však v umweltu působí. Tím, že identifikuje záležitosti světa, se tedy živý tvor tohoto světa nezmocňuje a neuzavírá se v něm. Identifikací pouze vybírá ve světě důležitá místa – jeho vlastní podmínky. Horizont umweltu pokrývají nikoli živému tvoru známé znaky, nýbrž potence, které na něho naléhají, iritují ho a nesou s sebou zdroje jeho dalšího vývoje. Identifikovat situaci neznamená mít jistotu, neboť situace není statickou entitou předloženou v plnosti. Identifikovat situaci pro živého jedince znamená vložit se do ní, začít se podle ní rozvíjet, uskutečňovat se v možnostech této situace, čerpat její sílu, o které není jasné, kam přesně vede. Protože se jakákoli identifikovaná situace může rozvinout zcela netušeně, cize, jinak, lze o ní říci, že je entitou neurčitosti. Situace určená jako ta a ta situace je tedy v umweltu zdrojem neurčitosti. Entita možného ve světě živé bytosti je právě ta situace, o které 92
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
nelze říci, čím vlastně je. Tlačí se zpoza ní cizost, neidentifikovatelné nekonečno, které je identifikací situace zakryto a zároveň přítomno v umweltu živé bytosti. Otevřené a neurčité možnosti jsou přesně ty jediné entity, které živá bytost zaznamenává a „potřebuje“. Vyřešené, uzavřené, dokončené možnosti se žádného jedince netýkají. Nedourčené možnosti představují pro živou bytost jedinou formu, jak existovat, a zároveň rozbíjejí jakoukoli uzavřenost žitého světa. Být v situaci znamená tedy dát možnost, aby se projevilo něco jiného a aby se živá bytost stala jinou. Jak jsme již řekli, takovou entitou možného je i živá bytost sama. Živý organismus nemá v rukou ani svůj umwelt, ani sám sebe. Jako sebevztah, který má podobu neurčité, nedovršené figury, zpoza níž se stále připomíná nekonečno, se živá bytost pravidelně štěpí, místo aby se završovala, zmnožuje se, místo aby se ujednocovala. Umwelt je souborem identifikovaných zdrojů sil, které živou bytost jakožto sebevztah neurčitého podmiňují, štěpí, rozvíjejí, ale nejsou v její moci. Živý organismus není ten, jenž vybírá ze záplavy signálů jen některé a jako takový působí na vnější svět svým jednáním tak, že konstruuje svět své moci. Živý organismus se zmnožuje a rozděluje v silách, v možnostech, které ho podmiňují a mění; je neustále bodem zdvojování skutečnosti včetně své vlastní neurčitosti; jeho svět není jednoznačnou výslednicí jemu známých interakcí. Svět živého tvora je světem aktivních kontrapunktů, které umožňují dění. Fakt, že umwelt je omezen horizontem, na němž sídlí i aktuální podoba živého tvora, je známkou neschopnosti živé bytosti zmocnit se všeho, co na ni naléhá, jakožto nositele významu; nemožnosti být jedinou aktuální silou, jediným pánem situace. Uexküllova myšlenka vlastního světa živé bytosti je velmi nosná v tom ohledu, že ukazuje schopnost živého tvora zdvojovat skutečnost včetně skutečnosti sebe samého. Uexküll však říká, že „individuální“ skutečnost vzniká specifickým výběrem kvalit „obecné“ skutečnosti a že tato individuální skutečnost tvoří uzavřený a dokonalý, vždy již vlastní svět, garantovaný jednoznačnou skutečností subjektu. Živý tvor však podle nás identifikuje entity světa včetně sama sebe v podobě sil, které nikdy nejsou v plnosti dány, ale jsou pouze entitami potenciálního rozvíjení. Proto je svět živého tvora principiálně otevřený a propojený se skutečností jiných světů, stejně jako se skutečností vlastní duplicity. Schopnost živého tvora prožívat, tj. mít zkušenost, 93
Alice Kliková
představuje schopnost identifikovat tyto neurčité entity tak, že se zdvojí skutečnost, ale nikoli že se z obecné skutečnosti vybírá jakási individuální. Živá bytost transformuje, mění skutečnost v identifikovanou skutečnost, a právě podržením této dvojitosti skutečného existuje živý tvor jako prožívající bytost. Toto zdvojení totiž není jednoznačným překódováním, funkcionálním přiřazením znaků třídám jsoucen, ani sebeuzavřením do identifikovaného světa; představuje spíše vytvoření určité kompozice či konfigurace skutečnosti. Zdvojení je tvořivá transformace, která pouze nevybírá a nepotlačuje, ale přetváří, aniž by zcela rušila přetvářené. Při této transformaci se sice pokaždé leccos potlačuje (malé intenzity), aby se to intenzivní mohlo zkonstruovat jako tvar, ale právě tímto přetvořením se skutečnost v kompozici opakuje jiným způsobem. Taková kompoziční síla je jinými slovy silou kreativního štěpení skutečnosti, rozestupu uvnitř skutečného. Tím pádem tvoří skutečnost novou, avšak tato nová skutečnost se rodí jako subtilní transformace detailů, jako určité opakování skutečnosti předešlé. Živá bytost se tak vztahuje ke dvojímu: jednak ke „své“ skutečnosti, (k sobě) tj. ke své kompozici skutečného (ke kompozici sebe sama), a jednak ke skutečnosti, která byla komponována (k jinému sobě) – k té se však vztahuje jedině nepřímo, skrze svou intenzivní kompozici a nikoli jejím překonáním nebo odmyšlením. Živá bytost transformuje skutečnost, převádí ji do kompozice (umweltu), která je skutečností nového druhu, avšak vždy propojena se skutečností komponovanou. Toto propojení je dáno faktem, že kompozice není statická množina izolovaných entit, ale soustava identifikovaných situací, zpoza nichž se tlačí nekonečnost skutečnosti jiné, odštěpené. Živá bytost je médiem transformace skutečnosti, což znamená, že prostředkuje mezi skutečnostmi a je jejich rozdílem. Nemá skutečnost v moci, ale spoluúčinkuje na jejím dění. Jako médium zajišťuje zdvojení skutečnosti, tedy odstup, vystoupení nad odštěpené, a zároveň udržuje jakožto médium k této odvinuté skutečnosti vztah. Protože je však živá bytost sama skutečností, nikoli sebedaným subjektem, má k médiu skutečnosti, tj. sama k sobě, vztah jakožto ke skutečnosti. Jinými slovy, živá bytost je polem medializačních sil skutečnosti, kterými disponuje, aniž by byla jejich garantem. Umwelty jsou proto vždy již principiálně otevřená pole. Jsou to pole dokonalá ve smyslu kompozice skutečnosti, zdvojení reality, avšak nedokonalá v tom, že žádné toto zdvojení není absolutním uchopením veškerenstva, ani uzavřeností 94
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
do sebe. Každé zdvojení reality přeci produkuje novou skutečnost, která vyvolává své vlastní zdvojení. S živými tvory se rodí i nová skutečnost; každým pohybem umweltu je zde jiná realita určená ke komponování. Umwelty jsou principiálně otevřenými zdvojujícími poli sil. Protože jsou jednotlivé umwelty v zásadě vázány jeden k druhému jako svoje podmínky možnosti, jsou jejich horizonty již předem vzájemně propustné a korespondující. K neradikální transcendenci jednotlivých umweltů postačuje jakákoli síla transformace, proto v tomto kontextu není nutno pátrat po jakési síle radikální transcendence, která by překlenula údajnou uzavřenost umweltů. Stejně je tomu i s absolutní rovinou Universa bez významu a absolutní Intencí, které se v této interpretaci ukazují teoreticky zcela nepotřebné. Umwelty se umožňují vzájemně a významy jsou vždy jen významy významů bez možnosti zakotvit v jakési univerzální sféře. Tím se však dostáváme i k otázce charakteristiky lidské bytosti a jejího vymezení vůči nelidským živým bytostem. Výlučnost člověka přeci u Uexkülla spočívá v možnosti radikálně transcendovat svůj umwelt až do oblasti absolutního základu a absolutní intence, a to díky schopnosti nahlížejícího myšlení. Z výše řečeného však pro myšlení samo vyplývají závěry, které jsou se závěry Uexküllovými v kontradikci. Pokud patří myšlení k neurčité živé bytosti existující v otevřeném umweltu, jehož horizont neradikálně transcendují síly entit tvořících jeho komponovaný svět, nemá ani myšlení možnost dosahovat nějaké skutečnosti absolutní. Jeví se spíše jako síla mezi jinými silami. Myšlení identifikuje entity myšleného; váže se k těmto entitám, tedy k tomu, o co mu jde, a tyto entity myšlení v jistém smyslu slova neradikálně, ale přesto transcendují toto myšlení. Svůj umwelt může myšlení překročit neradikálně, tj. tak, že nechá vstoupit sílu neurčitosti a nekonečnosti myšleného, a nikoli tak, že se myšleného absolutně zmocní. Z toho je patrné, že i k myšlení patří horizont jeho moci a že ho tudíž není možno prohlásit za absolutní schopnost, sílu, jež transcenduje v nějakém radikálním smyslu umwelt a proráží těsné hranice lidského žitého světa. Myšlení se opět ohýbá na jednotách nerozlišitelnosti, které mají podobu pojmů; specificky komponuje skutečnost, transformuje ji, ale tím se jí nezmocňuje, nýbrž ji zdvojuje, opakuje jako jinou. Myšlení není mocno toho, co je shrnuto za pojmy, je pouze mocno pojmů, a to do stejné míry, jako jsou pojmy mocny myšlení. 95
Alice Kliková
Tyto závěry je možno manifestovat na příkladu pojmu „subjekt“. Proč označuje lidské myšlení živé tvory jako subjekty a odlišuje je od objektů? Je to dáno faktem, že lidské myšlení není schopno zmocnit se živého tvora jako pouhého objektu, který je plně součástí „mého“ světa, neboť živý tvor je ten, kdo zakouší, má zkušenost, komponuje a zdvojuje skutečnost, a tudíž působí v živém světě jako síla neurčitosti. Pojem subjektu zachycuje skutečnost, že živá příroda ve své živosti transcenduje nahlížející myšlení. Živá bytost se ukazuje jako nekonečný zdroj tvoření skutečnosti, jejího zdvojování a transformace, a jako taková se sama neustále zdvojuje, štěpí, vymyká své předchozí transformaci. Je médiem, které nemá jednoznačné určení, které je vždy více, než samo jest, které vždy znovu naléhá. Jako zdvojující se není žádná skutečnost definitivně myslitelná. Ať lidské myšlení obkličuje živou bytost poznáním jakkoli, ať se dostává do jakýchkoli hloubek, stále nachází jen entitu, v níž zůstává jakési reziduum v podobě aktivní síly, vyvěrání, rozdělování, štěpení, kterého není mocno. Jedinou možností myšlení je možnost tento zdroj síly shrnout pod totožnost pojmu a označit ho jako subjekt. Tento krok nicméně nezaručí, že se to, co se za pojmem skrývá a co je jím překryto, nezmocní myšlení samotného a nepromění ho. Fakt, že také myšlení je omezeno potenciálním horizontem, nemusí však vést nutně k závěru, že i nad člověkem se musí nacházet další subjekt, jedinečný pán, který překračuje, garantuje a udržuje lidský svět stejně jako svět dalších živých tvorů. Nejde o to, nalézt schopnost transcendující všechny ostatní schopnosti, a tím pádem schopnost držet a řídit všechny ostatní síly. Není nutno hledat „všemoc“ – celkový záměr jedné společné harmonie. Lze z toho pouze odvodit, že žádná síla není dostatečně silná na to, udržet sebe sama v rovnováze – určit tedy jakoukoli singulární sílu (myšlení, intence, smyslová zkušenost) za řídící medializaci a absolutní transformaci znamená dříve či později ji vidět vyčerpanou v rukách jiných sil. Jinými slovy, žádná síla netranscenduje radikálně a definitivně ostatní síly a každou sílu dříve nebo později neradikálně transcenduje síla jiná. Každá síla je vedena k tomu, co ji přesahuje, a žádná síla nepřesáhne jiné síly jednou provždy. Jak by bylo možno v takto rozvržené koncepci tematizovat fenomén setkání různých světů živých bytostí? Co se setkává s čím? Liší se vůbec nějak živá bytost od neživé věci? 96
Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu...
Jak už bylo řečeno výše, živá bytost se setkává s věcmi tak, že se s nimi spojuje ve smyslu vzájemných podmínek možnosti. Setkat se s druhou bytostí znamená zpřítomnit její možnosti, tedy převést tuto skutečnost do takové kompozice, v níž živá bytost nese v sobě možnosti tohoto konfigurovaného jiného, uspořádává se pro danou věc jako její podmínka možnosti a zároveň v ní nalézá možnost sebepřekročení, novou podmínku existence. Teprve setkání s věcí skrze dané médium komponování, ono specifické vzájemné uspořádání se pro druhého, ukáže, kým byla živá bytost a čím byla daná věc, neboť touto transformací teprve vyvstane skutečnost jako rozvrh. Setkat se s jiným tedy znamená zažít sílu, transformovat skutečnost podle této síly do kompozice a sebe sama proměnit podle této kompozice. Domníváme se, že komplexní struktura žitých světů není, jak to tvrdí Uexküll, soustavou souřadných, uzavřených a v sobě dokonalých množin vyvěrajících z okolí (Umgebung), množin vzájemně propojených znaky a zastřešených intencí Přírody. Umwelt je pásmem vnitřních a vnějších horizontů, na nichž se ukazují entity neurčitosti, jež zdvojují skutečnost, tvoříce skutečnost novou v podobě kompozice téhož. Tyto kompozice se vážou k diskrétní identifikaci stejně jako k síle nekonečna, působící za nimi samými. Každý umwelt se tedy vztahuje skrze své entity totožnosti ke své rovině (neradikální) transcendence. Ke každému živému tvoru patří jeho nekonečno, jeho jiná skutečnost; živý tvor je otevřeností za svůj horizont, za svou kompozici skutečnosti. Protože je i on sám entitou neurčitosti, představuje jednu z entit horizontu. Proto si je živá bytost sama sobě (ve smyslu neradikální transcendence) vnějškem, jinou skutečností; neumí se k sobě vztáhnout jinak, nežli jako ke kompozici, která je však stejně blízkou, jako i cizí a neurčitou intenzitou, naléhavostí, která je vždy více než daná kompozice. Zkušenost dovádí živou bytost tam, kde není sama sebou. Její vlastní skutečnost je vždy zdvojením skutečnosti nekonečně cizí. Živá bytost se setkává se silami, které nejsou její, přestože vyvstávají na jejím vlastním horizontu. Tyto síly s sebou přinášejí specifické nekonečno, rozevírající se za horizontem umweltu. Proto se také nejedná o nekonečno absolutní, nekonečno Universa. Toto potenciální nekonečno je tím, co právě danému umweltu není aktuální, avšak co bylo zdrojem transformace jeho identifikované skutečnosti, co tvoří potenciálně silné pozadí aktuálně silného komponovaného umweltu. 97
Alice Kliková
Umwelt je významem, kompozicí, polem sil, z něhož samého však není možno určit, co váže, tedy čeho je významem. Začíná a končí na horizontu, kde se propojuje totožnost sil a potenciální nekonečno. Rozumět sobě a umweltu znamená pohybovat se v komplexní oblasti horizontu, být entitou neurčitosti; znamená to interpretovat, aniž by bylo jasné, co se interpretuje, zdvojovat, komponovat bez jasné vidiny toho, co se zdvojuje. Existovat znamená neustále se odkazovat k totožnostem na horizontu, tedy k okolím nerozlišitelnosti, věčným „nápodobám“ něčeho, co by živá bytost zvaná „člověk“ ráda tušila jako absolutní, co však za nimi nikdy v absolutnosti není. Za každou entitou je otevřenost a potenciální nekonečno; žádná entita nemá svůj princip, originál, původ.22 Tímto věčným komponováním nápodob bez existujícího originálu se dějí události, situace, kontexty a možnosti světa. Subjekt a objekt jsou pouze entitami myšlení, snažícího se toto dění specifickým způsobem zvládnout.
22)
Viz G. Deleuze, Différence et répétition, PUF, Paris, 1968.
98
MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ, INTELIGENTNÍM DESIGNEM A EVOLUCÍ Anton Markoš
V mládí jsem býval poměrně dobrým klavíristou: poctivě jsem téměř denně cvičil a zvládal jsem interpretačně i dosti náročná díla. Přesto mělo moje umění jednu vadu: neuměl jsem improvizovat. Jednou rukou zachytit melodii, to mi šlo bez problémů; ale vytvořit k tomu harmonii, neřkuli kontrapunkt, bylo nad mé síly. Jaké ponížení na různých večírcích, když mě pokaždé rozveselená společnost vyzývala, abych zahrál! Já, který jsem hrál Beethovenovy sonáty, jsem jen smutně koukal, jak kdejaký šumař, který snad nezná ani noty, uvolněně sedá za klavír a bez jakékoli námahy rozezpívá společnost... Od té doby si velmi dobře uvědomuji obrovský rozdíl mezi těmito dvěma dary, rozdíl třeba mezi Uherskými tanci předváděnými filharmonií na jedné straně a cikánskou kapelou z Dolní země na straně druhé. V prvním případě – navzdory rozdílům v interpretacích – můžeme sledovat předváděné dílo podle partitury, předjímat nástupy různých nástrojových skupin, předběhnout orchestr a podívat se, co má přijít apod. U cikánské kapely Brahmse samozřejmě bez problémů poznáme také, ale kolika různých podob tento motiv může nabýt – s odvazy a kudrlinkami cimbálu, klarinetu či houslí, opakovanými motivy či divokými změnami tempa! Věrnost předloze ano, ale jinak, bez věrnosti partituře, kterou by tito muzikanti možná ani nedovedli číst.
99
Anton Markoš
Tato dávná zkušenost se mi vybavila a doprovázela mě při čtení tří pozdních děl Jakoba von Uexkülla,1 mnohými prohlašovaného za jednoho z otců zakladatelů biosémiotiky. Z tohoto naladění bude vycházet i komentář k nim. Začněme třemi hudebními analogiemi (je jich tam mnohem více). Na jednom místě Bedeutungslehre líčí Uexküll (tento sborník, s. 52-53), jak byl na koncertě, vedle něho seděl jakýsi mladík a celý koncert sledoval s partiturou na kolenou. Po skončení ho Uexküll oslovil: „Ve své hudební nevzdělanosti jsem se ho zeptal, jaký může mít požitek z toho, sleduje-li očima v notách to, co jeho ucho bezprostředně vnímá v tónech. Úplně se rozohnil; ujišťoval mne, že jen ten, kdo sleduje partituru, získá do uměleckého díla plný vhled. Každý lidský nebo nástrojový hlas je bytost sama pro sebe, která se ale kontrapunkticky spojuje s ostatními hlasy a slévá se s nimi do vyššího útvaru, který dále roste a nabývá na bohatství a kráse, aby nám jako celek zjevil skladatelovu duši. ... Mluvil velmi přesvědčivě; a jeho řeč ve mně vyvolala otázku, zda snad není úkolem biologie napsat partituru přírody.“ Druhý citát sleduje podobnou myšlenku: „Každý z umweltů normálního zvířete je bezchybná skladba přírody – musíme se jen naučit, jak hledat její téma a notový zápis.“2 Třetí citát je ještě zajímavější, protože nepotřebuje partituru ani interpretaci: „[M]usíme si připomenout, že tělo každého živočicha je vystavěno z živých buněk, které společně vytvářejí živou zvonkohru. Živá buňka je nadána specifickou energií, která jí umožňuje odpovědět na každý podnět přicházející zvenčí individuálním ‚tónem‘. Individuální tóny mohou být navzájem spojeny melodiemi a nepotřebují mechanickou souvislost svých buněčných těl k tomu, aby na sebe působily. [...] Životní činnost zvířecího subjektu jakožto příjemce významu spo-
1)
J. von Uexküll, (1) Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen [1934]; (2) Bedeutungslehre [1940] obojí společně ve vyd. Hamburg: Rowohlt 1956; druhé dílo v tomto sv. jako Nauka o významu; (3) Die neue Umweltlehre. Ein Bindeglied zwischen Natur- und Kulturwissenschaften. Die Erziehung 13 (5), 185-199, 1937. 2) J. von Uexküll, Die neue Umweltlehre. Ein Bindeglied zwisch Natur- und Kulturwissenschaften. Die Ehrziehung 13 (5), s. 192.
100
Mezi zvonkohrou a improvizací...
čívá ve vnímání a působení.“3 Co je to za zvláštní zvonkohru, která nepotřebuje mechanické propojení jednotlivých „zvonků“? Vnějšími podněty, které vyvolají ono znění, odpověď [Wirken], jsou znamení či významy rozpoznávané ve světě [Merken]; „fungování“ subjektů (buněk, zvířat) spočívá v tom, že jsou schopny ona znamení rozpoznávat a specifickým tónem na jejich význam odpovědět. *** Citáty ilustrují v kostce Uexküllovo přesvědčení, že živá příroda je projevem plánovitého seřízení a sladění, jako u hudebního tělesa: hráči umí hrát, nástroje jim někdo dodal a notový záznam kdosi napsal. Všechno to bylo naplánováno, zapsáno, vyrobeno a obsazeno hráči tak, aby výsledek vyzněl co nejlépe, s přihlédnutím k účelu, tj. k výslednému předvedení díla. Patří snad Uexküll k armádě kreacionistů, kteří se obdivují tomu, jak Bůh jakožto Velký konstruktér vše umně sestavil tak, aby to lahodilo oku, a my jsme zde od toho, abychom chválili Jeho dílo? Tvrdím, že ano, i když místo Boha zde většinou vystupuje Příroda. Není pochyb, že hudební těleso není strojem či počítačem – osobnost hráčů i dirigenta se na interpretaci projevují; Uexküll tedy upozorňuje na roli subjektu, aktivního spolupodílení se každé jedné bytosti na zmíněném Plánu. To jej zajisté staví na zvláštní místo mezi jeho biologickými současníky a také těmi, kteří přišli po něm: vždyť mainstreamová biologie vidí živé bytosti jen jako pasivní výslednice vnitřních (genotyp) a vnějších (prostředí) sil, ke kterým má bytost sama pramálo co dodat „ze svého“.4 Tato jistá volnost v interpretaci je však tím jediným, čím Uexküll odlišuje živé bytosti od mechanických strojů; často se čtenář neubrání dojmu, že žít dnes v éře strojů ne-mechanických, spokojil by se Uexküll s interpretací živého jako jakéhosi robota řízeného programem. Koneckonců co jiného je ono nešťastné klíště jako aktér v tolik omílaném příkladu, který nám má ozřejmit pojem umweltu a život v jeho rámci! 3)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 154 4) Tolik omílaný pohlavní výběr by mohl být jednou, ne-li jedinou výjimkou z tohoto obecného schématu: logicky se tudíž i tato výjimka týká pouze „vyšších“ živočichů.
101
Anton Markoš
Setrvejme chvíli v tomto kritickém naladění vůči Uexküllovi. Prvním problémem tohoto příměru je sám „koncertní sál“, prostředí, umwelt, jehož vlastnosti musí splňovat jisté parametry. Uzavírá živé bytosti do zvláštní, předem připravené „světobubliny“ a nutí je v něm konat podle předem připravených schémat, „partitur“. „Významy“, které v tomto světě odhalují, jsou analogické významům, které ve starých partiturách objevuje interpret či dirigent. Jistěže nejde o zavrženíhodný počin: chci zdůraznit jen to, že interpret ani dirigent nejsou skladateli – nepíší partitury nové. Uexküllova biosféra tak je biosférou nadšených interpretů, specialistů na Mozarta, Beethovena či Janáčka; jejich výkony jsou obdivuhodnými hermeneutickými počiny – ale kolem uzavřeného prostoru námětů. Současná biosémiotika, která pasovala Uexkülla za jednoho ze svých otců-zakladatelů, pojímá živé bytosti, obávám se, právě takto. Já však chci od biosémiotiky (či hermeneutiky živého) více: nejde o to, pojímat živé bytosti jakožto interpretátory a interpretace jakýchsi bezčasových kanonických zápisů, uzavřené v bublinách svých umweltů; ony samy mají vystupovat jako tvůrci nových motivů, nových interpretací světa, které tím, že jsou, mění sám svět. Svět do partitury vměstnat nelze, jisté jeho vlastnosti však bývá užitečné si zapsat; a také bývá v „praktickém životě“ výhodné ukáznit se a omezit své žití do jistých mezí – umweltu. To však dělá živý tvor sám! Partitury a umwelty mu nejsou dány stvořitelem (i když mu nakrásně budeme říkat Příroda), on sám se takto ukázňuje; při vědomí, že z mantinelů lze také vyskočit. Demonstrujme si rozdíl těchto dvou pohledů na tak oblíbeném příkladu věžní zvonkohry, která jistě byla sestrojena plánovitě a s největší péčí. Partitura není nikde zapsána, je přímo ztělesněna konstrukčními prvky a jejich vztahy. Mechanismus nemá žádné ponětí o denní době, jeho „vjemy“ [Merkzeuge] jsou dány povely od věžních hodin a podle toho, jaký povel přijde, „vybaví“ se v mechanismu příslušný vzorec odpovědi a výsledkem sepnutí funkčního kruhu [Wirkungskreis] bude melodie. (O tom, že mechanismus nevnímá vnější svět jinak než skrze znaky od věžních hodin, se přesvědčíme jednoduše jejich posunutím.) Systém dostal do vínku jen konečný počet „vjemů“ a odpovědi na ně jsou nastaveny natvrdo – jako v každém automaticky pracujícím stroji (třeba automatické pračce). Čím se však celý takto pojatý funkční kruh liší od dobře zavedeného fyziologického pojmu reflexní oblouk? O jaké poznání nás celá analogie obohacuje? 102
Mezi zvonkohrou a improvizací...
Druhého problému si jistě povšiml každý, kdo věžním zvonkohrám naslouchal. Téměř vždy je jejich výkon neuspokojivý, ba humpolácký – akordy nenastupují synchronně, ale s dobře slyšitelným břinknutím, ladění zvonků je nedokonalé... Celé to není způsobeno špatnou konstrukcí či nedostatečnou údržbou, nýbrž vnějším prostředím – například vlivem teplotních výkyvů táhla mění délku, těla zvonů se různě deformují apod. Kostelní věž nemůžeme uzavřít do temperované místnosti, můžeme však přidat zařízení, které bude pomocí většího počtu čidel a vyhodnocení jejich signálů procesorem neustále provádět drobné úpravy kalibrace. Vždy to však bude konstruktér, který předvídá možné stavy a nařídí (seřídí) odpovědi, a počet těchto stavů je nutně konečný. Srovnávat proto organismus, či dokonce ekosystém louky se zvonkohrou mi připadá krajně nemístné, hodné nanejvýš kreacionisty. V tomto rozvrhu živá bytost nic nerozhoduje, pouze jedná podle plánu; dokonce i zvířata „jsou bezprostředně ovládána plánem přírody, který určuje jejich vjemy [Merkmale]“.5 Zde také koření moje kritika autorů, kteří považují Uexkülla za zakladatele biosémiotiky. Sémiotika (a biosémiotika jí inspirovaná) je přece zkoumání, jak může přehodnocením toho, co už je, vznikat něco nového, a ne toho, jaké nové drobné variace ještě mohu dostat z předem daného a vždy stejně zapsaného tématu. Zanechme však mechanické zvonkohry a přejděme k metafoře orchestru. Zde už vystupují živé bytosti, sice svázané jistou disciplínou, ale živé. Hra orchestru je sehraná, sledujeme výkon... a pak nás najednou zarazí, že naším úkolem jako vědců nemá být předvedený opus pochopit, vžít se do něho a dále rozvíjet; a pokud ano, tak jen proto, abychom odhalili to, co je za tím, abychom odhalili partituru nebo ji rovnou zapsali. Opět: čím se tedy vlastně liší uexküllovská biologie od té standardní, která vidí prapříčinu všeho v genetickém zápisu? Na tomto místě by mohla nastoupit zdrcující kritika a odmítnutí celého myšlenkového systému, například takto: Každý biolog ví, že biosféra je vším možným, jen ne pečlivě seřízeným orchestrálním
5) Například J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 62.
103
Anton Markoš
tělesem, které neustále předvádí ódu na Stvořitele.6 Bubliny umweltů jsou navzájem propojeny nade všechnu představivost a na všech časových a velikostních úrovních. To, co probíhá, je Hra s významy, objevují se nové a nové vjemy [Merkzeuge], a ty vstupují do stávajících nebo i zcela nových funkčních okruhů [Wirkungskreuz]. To, co povstává, obsahuje spoustu disonancí, nerozvitých vět a často i katastrofálních konců. Při troše zlé vůle se to celé dá přirovnat k orchestru, který před koncertem ladí své nástroje – a to část hráčů ani neví, jak ladit. Až dlouhým zkoušením, přetlačováním, vylučováním, ba přímo odrovnáním hráčů a nástrojů, parazitací na cizích melodiích, reakcí na akustiku prostředí se časem může ustavit něco, co zní vnějšímu pozorovateli libě – ale tato melodie se ustavila mimoděk, nebyla cílem celého toho víření a také může záhy beze stopy zaniknout. Tento obraz jsem zvolil záměrně, protože nás přivádí k jádru Uexküllova myšlení. Celé je, domnívám se, postaveno na odmítnutí Darwinovy teorie evoluce. V době Darwinova vystoupení takto reagovala většina vědců, protože teorie bořila samu podstatu vědy jakožto hledačky věčného řádu skrytého za fenomény. Historická nauka postavená na výběru z náhodně vznikajících variant a nedovolující odhalit žádné zákonitosti a trendy byla pro většinu biologů nestravitelná. Fyziologie, genetika, vývojová biologie, morfologie a další disciplíny se na začátku 20. století, v době, kdy se formuje Uexküllovo myšlení, dobře obešly bez Darwina, i když to neznamená, že zavrhovaly evoluci. Vzpomenuté vědy pak v prvních desetiletích nového století svedly urputný zápas, jehož výsledkem byl kompromis s darwinismem; často se mu říká Velká syntéza. Uexküll se nepřidal, a tak na konci svého života běhu už vystupuje jako anachronismus. Odkaz na evoluci není snadné ve zde probíraných spisech nalézt. Teprve v závěru Nauky o významu nám Uexküll prozrazuje svou představu o pokroku: „Já alespoň jsem ani u těch nejnižších zvířat nikdy nenarazil na sebemenší stopu nedokonalosti. Pokud jsem mohl posoudit, byl materiál, který byl při stavbě k dispozici, vždy využit tím nejlepším možným způsobem. Každé zvíře zaplnilo své životní jeviště všemi věcmi a spoluhráči, kteří měli pro jeho život význam. 6)
Opravdu, některé formulace jako by byly kopií nasládlých textů z nedělní školy, líčících idyly chórů nebeských.
104
Mezi zvonkohrou a improvizací...
[...] Jistěže umwelty byly na začátku světového dramatu jednodušší než později. Ale vždy v nich každému nositeli významu odpovídal nějaký příjemce významu. Význam je ovládal všechny. Význam vázal měnící se orgány na měnící se živel. Význam s překvapivou rozmanitostí spojoval potravu a jejího spotřebitele, nepřítele a kořist a především samce a samičku. Všude postup vpřed, nikdy pokrok ve smyslu přežití přizpůsobeného, nikdy výběr lepšího neplánovitým bojem o existenci. Místo toho vládla melodie objímající život i smrt.“7 A ještě jeden citát, který s tím souvisí, i když volně: „V umweltech tedy existují čistě subjektivní danosti. Ale také objektivní skutečnosti okolí nikdy nevystupují v umweltech jako takové: jsou neustále proměňovány ve vnímané znaky [Merkmal] nebo obrazy [Merkbild] a opatřeny působícím naladěním [Wirkton], které z nich teprve činí skutečné předměty, byť není k dispozici podnět daný Wirktonem.“8 Zde ovšem všechna přezíravá (a zasloužená) kritika musí skončit. Tohle je doopravdy nástin programu, na kterém se dá stavět sémiotika a hermeneutika živého. Život se stará, buduje svět, objevuje významy a klade je do souvislostí. Tato melodie opravdu vítězí nad smrtí, ale nikoli proto, že se hraje podle předem dané partitury! Jak však dát tak ambiciózní program do souvislosti s tirádami o „nemechanické strojovitosti“? Domnívám se, že i zde nám Uexküll, odchovanec kultury východního Pruska konce 19. století, nabízí klíč. Jistěže nemohl spatřovat řád tam, kde vládne ohňostroj, ba anarchie. Pouze řád vede k činorodému vzmachu, a na jedno i druhé musí být roduvěrný Němec té doby patřičně hrdý. A tak nám Uexküll nabízí evoluci jakožto „mírný pokrok v mezích zákona“. Tak jako Darwin před ním, i on si sociomorfně modeluje evoluci podle společnosti, v níž žije.9 A také tento model právem upozorňuje na jeden aspekt živé skutečnosti: tam, kde se život spolehnout může, deleguje provádění životních úkonů na automatismy. Automatismy často přímo strojově
7) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 60. 8) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre, s. 93. 9) Pohříchu když uvedené statě na sklonku života psal, žil už ve zcela jiné společnosti – nebo vlastně ne?
105
seřízené a spolehlivě fungující díky mnohonásobnému jištění. Ostatně jen díky nim může existovat biologie, medicína a šlechtitelství. Tento spoleh na to, že svět se chová předvídatelně, je stejně důležitý jako výboje do neznáma a nové rozvrhy budoucnosti; jde tedy o to, skloubit je tak, aby naše představy o životě byly plnější. Darwinův a Uexküllův model se tak překvapivým způsobem stávají komplementárními, avšak naprosto neslučitelnými.
106
SVĚTY A MEZISVĚTY Petr Kouba
Cíl této úvahy je poměrně skromný. Nejde o nic víc než o sledování způsobu, jakým se moderní filosofické myšlení vyrovnává s biologickou koncepcí Jakoba von Uexkülla. Pokud jde o filosofickou recepci této koncepce, stojí na jedné straně fenomenologie, tak jak je rozvržena v Heideggerově díle, a na druhé straně společné práce Deleuze a Guattariho. Způsob, jakým Heidegger a Deleuze s Guattarim čtou Uexkülla, je přitom doslova symptomatický, a proto umožňuje lépe pochopit nejen jejich vlastní filosofická stanoviska, ale i to, čím se od sebe navzájem odlišují. Dříve než se však dostaneme k otázce filosofické reflexe Uexküllova díla, připomeňme si, v čem spočívá jeho přínos pro moderní biologii. Jakob von Uexküll je jedním z prvních autorů, kteří překonávají čistě mechanistický pohled na život tím, že dávají nový smysl vitalistickému pojetí živé přírody. Podobně jako jeho předchůdce Hans Driesch se i on domnívá, že živý organismus není jakýmsi mechanismem složeným z jednotlivých částí, protože mechanické součásti se skládají centripetálně, zatímco orgány živého organismu se vyvíjejí centrifugálně, a navíc pouze v přímé v interakci s okolním prostředím. V jeho spisech Umwelt und Innerwelt der Tiere, Theoretische Biologie, Streifzüge durch die Umwelten von Menschen und Tieren či Bedeutungslehre je proto mechanistické pojetí živého organismu nahrazeno holistickým přístupem, který staví do popředí celek funkcionálních okruhů určitého živočišného druhu nebo jedince, tzv. umwelt. Jako takový determinuje umwelt 107
Petr Kouba
celek vnímání a chování daného živočišného druhu či jedince. Na místo mechanistického výkladu živých systémů, jak ho známe od Descarta a jeho následovníků, je tedy v tomto pojetí živé přírody postaven popis způsobu, jakým se určitý organismus začleňuje do svého životního prostředí. Pro německý termín „Umwelt“ se v češtině těžko hledá přesný ekvivalent a my se o to ani nemíníme pokoušet. „Umwelt“ nicméně znamená tolik, co vlastní svět určitého biologického organismu, jeho vlastní životní prostředí. Jelikož každý živočišný druh má specifický způsob interakce s okolím, v němž se uplatňují určité struktury vnímání a chování, může Uexküll rozlišovat specifické světy, jež se pojí s tím či oním živočišným druhem. Podstatné přitom je, že tyto světy nestačí zkoumat jen matematickými prostředky. Protože ve světě živého organismu hrají rozhodující roli takové významové faktory, jako jsou barvy, tóny či pachy, není ho možné poznat kvantitativními metodami výzkumu. Jak tvrdí Uexküll, každý umwelt má jisté zabarvení, jistý prožitkový tón (Erlebniston), který ovlivňuje způsob, jakým se okolní věci jeví živému organismu. To platí nejen pro hmyz, ptáky, ryby a savce, ale i pro člověka samotného. S odmítnutím mechanistického pohledu na živý organismus souvisí i zdůraznění imanentní povahy života: stavební struktura organismu není podle Uexkülla dána v celkovém plánu živé přírody, který se pokoušela odhalit klasická přírodověda, ale vyplývá z jeho vlastního sebe-uskutečňování. Životní vývoj organismu je postaven na sebe-utváření a sebe-regulaci; je jako melodie, která obsahuje svá „pravidla“ v sobě samé. V této souvislosti hovoří Uexküll o „melodii růstu“ (Wachstumsmelodie).1 Nelze přitom mluvit jen o fyziologické či genetické predeterminaci, protože fyziologická či genetická struktura je pouze cosi jako partitura, z níž se odvíjí životní melodie organismu. Tato melodie se odehrává pouze v neustálé interakci organismu s jeho okolím. Vlastním polem této interakce je pak již zmíněný umwelt jakožto specifický svět určitého živočišného druhu. Abychom lépe pochopili způsob, jakým Uexküll přistupuje k problematice biologických světů, můžeme si vzít za příklad senzo-motorické 1)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, Hamburg: Rohwohl, 1956, s. 115.
108
Světy a mezisvěty
konstanty chování tak jednoduchého tvora, jako je klíště.2 Přirozené chování tohoto cizopasníka je nám víceméně známo. Po vylíhnutí z vajec nemá klíště ještě všechny čtyři páry nohou ani vyvinuté pohlavní orgány. Během této doby se zaměřuje především na studenokrevné živočichy, jako jsou např. ještěrky. Poté, co mu dorostou nohy a rozmnožovací orgány, vylézá klíště na větve stromů a keřů, kde čeká, dokud se neobjeví nějaký savec. Potom se spustí na svého hostitele, zachytí se na něm, najde si teplé místo a tam se zakousne do pokožky, aby mohlo sát krev. Když se naplní až k prasknutí, opustí svého hostitele, naklade vajíčka a zemře. Na celém tomto procesu je zajímavý způsob, jakým klíště reaguje na podněty přicházející z jeho okolí. Z bohaté plejády zvuků, barev a pachů, které my lidé registrujeme v lese, reaguje klíště pouze na světlo (když leze na strom), pach kyseliny máselné, který prozradí blížícího se savce, a živočišné teplo. Klíště dokonce nedokáže rozeznat ani chuť krve, což bylo ověřeno v laboratorních podmínkách, kde sálo tekutinu jiného chemického složení, byla-li zahřáta na správnou teplotu. Ve světě klíštěte jsou tedy relevantní pouze tři elementární podněty. Relativní chudoba tohoto světa je ovšem nutnou podmínkou pro úspěšné dokončení životního cyklu klíštěte. Podle Uexkülla je proto důležité nezaměňovat tzv. „Umwelt“ a „Umgebung“, tj. okolí, ve kterém se organismus vyskytuje, aniž by ho jako takové nutně vnímal. Umwelt je vždy jakýmsi výsekem z nekonečného množství podnětů, jež se organismu nabízejí v jeho okolí. Obecně přitom platí, že jednoduchým organismům odpovídá jednoduchý umwelt, zatímco složité organismy mají vysoce členěné světy. Funkcionální okruhy složitých organismů v sobě zahrnují velké množství reflexů, které dohromady vytváří reflexní celek. Tento celek může být buď koordinován z jediného centra, jako je tomu u živočichů s vyvinutou centrální nervovou soustavou, nebo vytvářet jakousi „reflexní republiku“, v níž se volně sdružují na sobě nezávislé „reflexní osoby“, jako je tomu například u ježovky mořské.3 Protože v reflexní republice fungují jednotlivé reflexy nezávisle, nemůže ježovka
2)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, s. 23-30. 3) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, s. 51, 52.
109
Petr Kouba
sjednocovat své reflexní osoby a vztahovat se jimi k identickým objektům. Už tak jednoduchý organismus, jakým je klíště, může naproti tomu vnímat zvíře, jehož pach cítí, k němuž se přichycuje a jehož teplo vnímá, jako určitou jednotu. Ať už se však jedná o jednoduché, nebo o složité organismy, jsou všichni živočichové ve svých specifických světech zapojeni stejně dokonale, tj. pohybují se v nich se stejnou jistotou. Když Uexküll popisuje umwelt klíštěte, všímá si mimo jiné i skutečnosti, že klíště dokáže velice dlouho čekat, než se objeví vhodný savec: v laboratorních podmínkách je údajně možné udržet nenasycené klíště naživu až 18 let. Tento postřeh nás přivádí k dalšímu aspektu biologického světa, a sice k jeho temporální konstituci. Pokud klíště může tak dlouho setrvávat ve stavu jakési ztuhlosti, během níž se v jeho světě nic neděje, znamená to, že jeho život má úplně jiný rytmus než život lidský. Moment, po který zůstává umwelt klíštěte neměnný, může být mnohem delší, než je tomu v případě člověka. Víme, že lidská rozlišovací schopnost činí 1/18 sekundy. Během této krátké doby vnímá člověk svět jako neměnný, zatímco například šnek má časovou periodu mnohem pomalejší, neboť nedokáže vnímat více než tři nebo čtyři změny za sekundu. Jednotlivé biologické světy se tedy neliší pouze svým prožitkovým tónem a členitostí, ale i svým temporálním charakterem. Z toho lze usoudit, že neexistuje jen jeden univerzální čas; naopak se dá předpokládat, že je tolik různých časů, kolik je biologických světů. To samé, co bylo řečeno o čase, platí samozřejmě i o prostoru. V případě biologického světa se nejedná o objektivní geometrický prostor, ale o prožívaný prostor, jehož přirozeným centrem je žijící organismus. V naší vlastní prostorové zkušenosti takto rozlišujeme šest základních směrů: nahoře a dole, vpravo a vlevo, vpředu a vzadu. Naše tělesné dispozice a percepční schopnosti nám přitom dávají zcela zvláštní ponětí o prostorové blízkosti a vzdálenosti. Není pochyb o tom, že klíště, které vůbec nemá oči a světlo vnímá celým povrchem těla, má úplně jiné ponětí o prostoru než my lidé, ale totéž se dá říci třeba i o psovi. Již naše vzpřímená postava vytváří specifické podmínky prostorové orientace, nemluvě o dosahu a rozlišovací schopnosti našeho zraku a sluchu. Pokud navíc za trojdimenzionální vnímání prostoru vděčíme polokruhovitým chodbám ve vnitřním uchu, jak tvrdí Uexküll, pak lze předpokládat, že trojdimenzionální 110
Světy a mezisvěty
prostor mají všechny organismy obdařené tímto orgánem, což platí mimo jiné i pro ryby.4 Z toho vyplývá, že není něco takového, jako prostor o sobě. Stejně jako se nelze domnívat, že my lidé poznáváme čas takový, jaký je sám o sobě, nepoznáváme ani prostor o sobě. Spíše je třeba říci, že každý umwelt má svůj specifický časoprostor, v němž se daný organismus pohybuje. Něco jako svět sám o sobě nemůžeme proto postulovat; jediné, co lze popisovat, je nesmírné množství rozmanitých časoprostorů, jež odpovídají konkrétním biologickým světům. Jednotlivé světy, tak jak je chápe Uexküll, se však neliší jen v závislosti na druhové diferenci, ale i v závislosti na věku jedince: umwelt dítěte, jenž v sobě odráží celý jeho postoj k okolnímu jsoucnu, je nepochybně jiný než umwelt dospělého člověka. Tato diferenciace však může jít ještě dále. Na tentýž strom se jinak dívá malá holčička, jinak lesník, který se stará o les, a jinak vědec. Ve světě malé holčičky, ve světě lesníka nebo ve světě vědce hraje strom vždy jinou roli. Proto Uexküll rozlišuje i umwelt různých vědních oborů, umwelt praktického zacházení či umwelt okouzleného pohledu na okolní jsoucno. Svět astronoma, který vzdálenosti měří v miliardách světelných let, je zcela jiný než svět muzikologa nebo lékaře, což ovšem neznamená, že se tyto světy nemohou navzájem překrývat, propojovat a ovlivňovat. Vedle světů rozličných přírodních druhů, jež se k témuž stromu vztahují zcela specifickým způsobem, je v každém případě možné hovořit i o rozličných verzích lidského světa, jenž každého jedince obklopuje jako „mýdlová bublina“. V rámci „mýdlové bubliny“ světa, který si konkrétní jedinec zjednává, pak daný jedinec odkrývá význam jednotlivých daností, jež ho tak či onak oslovují. Protože umwelt vytváří prostředí, kde se konkrétní jedinec vyzná, kde má své navyklé cesty a způsoby chování, souvisí rovněž s fenoménem obydlí a domova. Domov je tam, kde je konkrétní jedinec zabydlen, kde se vyzná. Jsou samozřejmě i organismy, které si žádný domov nevytvářejí, a přesto mají určitý umwelt. Vedle nich je však velké množství organismů, které si ve svém světě vytvářejí určité teritorium, jež je jejich domovem. Tak je tomu například u pavouka, 4)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, s. 32, 34.
111
Petr Kouba
jehož síť je obydlím i domovem zároveň. Totéž lze říci i o krtkovi, který si vytváří svůj domov a své obydlí. Chodby krtčí nory tvoří podobnou strukturu jako pavoučí síť a v podstatě slouží ke stejnému účelu.5 Krtek opakovaně probíhá chodbami své nory a sbírá vše, co v nich nalezne. Tyto chodby jsou pro něho dobře známými cestami, po nichž se pohybuje stejně šikovně dozadu jako dopředu, přestože se orientuje jen pomocí čichu. Pokud nějaký jiný jedinec téhož druhu naruší jeho teritorium, brání krtek svůj domov bojem na život a na smrt.
S pojmem „Umwelt“ se nicméně nesetkáváme jen v moderní biologii, ale i ve filosofii. V této souvislosti nelze opomenout Heideggerovo Sein und Zeit, kde je klíčový pojem Uexküllovy analýzy života převzat a následně uplatněn v rámci ontologické analýzy lidské existence. V rámci Heideggerova popisu lidského bytí je termínem „Umwelt“ 5)
Viz. obrázek převzatý z J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, s. 76.
112
Světy a mezisvěty
označen svět naší každodenní existence. Je to svět, ve kterém jsme zabydleni a se kterým jsme důvěrně obeznámeni. Tato důvěrná obeznámenost se světem dodává naší každodenní existenci potřebnou jistotu. Nakolik se v kontextu našeho každodenního světa vždy již nějak orientujeme, rozumíme věcem, jež nás obklopují, druhým lidem i sobě samým. Nitrosvětská jsoucna, druhé lidi ani sebe samé totiž nechápeme izolovaně, ale rozumíme jim vždy v určitém kontextu – v kontextu našeho světa. V jeho rámci na sebe jednotlivé věci vzájemně odkazují a všechny nějak souvisejí s tím, o co nám v konkrétní situaci jde. To, co Heidegger zkoumá, když se zabývá světem průměrné každodennosti, je právě tato odkazová struktura světa. Bez ohledu na momentální situaci je celková struktura našeho každodenního světa postavena na odkazových a významových souvislostech, které propůjčují smysl jednotlivým věcem a skutkům. Protože celková odkazová a významová struktura našeho každodenního světa zůstává zachována, i když se jeho věcný obsah změní a my se ocitneme v nové situaci, označuje Heidegger tuto strukturu jako ontologickou. To znamená, že struktura světa bytostně patří k lidskému způsobu bytí. Jinak řečeno, svět není jen souborem vyskytujících se jsoucen, k nimž se tak či onak vztahujeme; svět je především ontologickou součástí lidské existence. Pochopení významové a odkazové struktury světa průměrné každodennosti je proto předpokladem pro pochopení ontologické povahy lidského bytí. Fenomén světa hraje v ontologické deskripci lidského bytí zásadní roli. S jeho pomocí má být totiž v Sein und Zeit překonán karteziánský rozdíl mezi subjektem a objektem poznání; místo dělení lidské existence na sféru res extensa a res cogitans je tu lidské bytí tematizováno jako ‚bytí ve světě‘. Protože svět je ontologickým rysem lidského bytí, je toto bytí ‚bytím ve světě‘. Pro lepší pochopení ontologické povahy lidského bytí může posloužit schéma ‚bytí ve světě‘, které Heidegger nastiňuje v Zollikoner Seminare (viz. níže).6 Z uvedeného nákresu je zřejmé, že ontologický výklad lidského bytí není založen na principu duše nebo subjektivního vědomí, které se nějakým způsobem vztahuje k vnějším objektům. 6)
M. Heidegger, Zollikoner Seminare. Protokole-Gespräche-Briefe, Frankfurt am Mein: Vittorio Klostermann, 1987, s. 3.
113
Petr Kouba
Jakožto ‚bytí ve světě‘ je lidské bytí bytostně neuzavřené; díky své otevřenosti se vždy již nějak vztahuje k okolnímu světu i k sobě samému. Svět přitom není jen pouhým souborem vyskytujících se věcí, ale spíše horizontem smyslu, který dává smysl všemu, s čím se v jeho rámci setkáváme. Takto pojatý svět je vždy již otevřen prostřednictvím rozpoložení, jež nás situuje do celku jsoucna. V pochopení klíčové role, jež ve vztahu ke světu přísluší rozpoložení, se tak Heidegger v zásadě shoduje s Uexküllem, který klade důraz na otázku naladěnosti a prožitkového tónu. Ontologická deskripce lidského bytí vychází z faktu, že jsoucno jako takové je nám zpřístupněno skrze rozpoložení, jež nás určitým způsobem vrhá do světa. Jen díky tomu, že je lidské bytí skrze své rozpoložení vrženo do světa, může se vztahovat k možnostem, které se mu v něm nabízejí. Lidská existence se může vztahovat ke svým možnostem jedině proto, že je vždy již vržena do světa, v jehož rámci se s těmito možnostmi setkává. Bez něj by nás jednotlivé věci ani druzí lidé nemohli oslovovat jako možnosti naší vlastní existence. Bez něj by se nás žádné z těchto jsoucen vůbec netýkalo.
Dané schéma však ještě nevystihuje ‚bytí ve světě‘ v celé jeho úplnosti. Pokud se vrátíme k fenoménům, jež jsou popsány v Sein und Zeit, zjistíme, že k lidskému bytí patří nejen důvěrná obeznámenost s naším každodenním světem, ale i možnost vykročit z jeho rámce a ocitnout se tváří v tvář tísnivé nehostinnosti (Unheimlichkeit ), jež je v jistém smyslu původnější než naše zabydlenost v každodenním světě. Jedním z klíčových fenoménů, jenž svědčí o tom, že ve světě nejsme plně zabydleni, že naše ‚bytí ve světě‘ má mnohem spíše charakter nezabydlenosti, je podle Heideggera úzkost. V momentě, kdy jsme přemoženi úzkostí, se nám hroutí významový a odkazový celek našeho světa a my jsme vystaveni absolutní nejistotě. Na rozdíl od strachu, který nás poutá k ukazujícímu se jsoucnu, protože máme vždy strach 114
Světy a mezisvěty
z něčeho konkrétního, úzkost nám dává pocítit krajní nezakotvenost a nejistotu našeho postavení ve světě. Úzkost nás přivádí před holý fakt naší existence, aniž by nám skýtala sebemenší oporu. To ovšem neznamená, že by tím naše bytí ztrácelo charakter ‚bytí ve světě‘. Naopak, když úzkost rozbíjí významový celek každodenního světa, ukazuje se více než kdy jindy otevřený charakter naší existence. V úzkosti nepřetrvává nic než naše otevřenost světu jako taková. Máme-li tedy pochopit lidské bytí v jeho úplnosti, musíme doplnit Heideggerovo schéma následujícím způsobem:
Z uvedeného schématu je zřejmé, že lidské bytí není uzavřeno v rámci horizontu světa průměrné každodennosti, ale že ho naopak podstatným způsobem překračuje. Toto překračování není ovšem jen přechodem od důvěrné obeznámenosti se světem ke světu odhalenému ve stavu tísnivé nehostinnosti, ale i přechodem z ontické roviny na rovinu ontologickou. Od ontických daností, s nimiž se setkáváme v průběhu naší každodenní existence, se dostáváme na rovinu, kde se jedná už jen o naše vlastní bytí. Na této rovině už není podstatné to, co jsme, čím se v běžném životě zabýváme, a zůstává jen holá skutečnost, že jsme. Onticko-ontologická diference, tj. rozdíl mezi tím, čím se běžně zabýváme, a samotným faktem naší existence, se ukazuje ve výkonu transcendence, skrze nějž se lidské bytí vystavuje své nejvlastnější otevřenosti, kde se osamocuje a individualizuje ve svém nejvlastnějším ‚bytí ve světě‘. Základní možnost individualizace lidského bytí v jeho nejvlastnějším ‚bytí ve světě‘ nás přivádí k možnosti autentické existence, jež se nenechává spoutat danostmi každodenního světa ani konformitou s názory a postoji druhých a existuje jen sama za sebe. Ačkoliv se autentická existence nemusí nutně utápět v úzkosti, charakterizuje 115
Petr Kouba
ji odhodlanost a odvaha k osamocení, které nám úzkost dává zakusit. Proti možnosti autentické existence pak stojí možnost neautentického způsobu bytí, v němž se člověk drží svých každodenních jistot a spoléhá na mínění anonymní veřejnosti. Neautentický způsob existence, k němuž se uchylujeme, když se v obavě před krajní osamoceností úzkosti uzavíráme v důvěrné známosti každodenního světa, charakterizuje vířivý pohyb upadání, v němž těkáme od jedné možnosti ke druhé, aniž bychom některou z nich skutečně vzali za vlastní. Přestože nás však neautentická existence odvádí od našeho nejvlastnějšího bytí, je i ona nesena pohybem transcendence, skrze nějž se člověk s porozuměním vztahuje k otevřenosti bytí. Ačkoliv se neautentická existence natolik vydává jsoucnu, jež se jí ukazuje v rámci každodenního světa, že zapomíná na původní otevřenost svého bytí, nemůže ani ona postrádat určitý, jakkoliv zastřený vztah k bytí. Pohyb transcendence, v němž se tento vztah naplňuje, je totiž základním aktem lidské existence. Tím se dostáváme k fenoménu, který podle Heideggera odlišuje člověka od všech dalších jsoucen, zvířata nevyjímaje. Žádné zvíře, o neživých jsoucnech ani nemluvě, není schopno transcendence, díky níž získává člověk vztah ke svému otevřenému ‚bytí ve světě‘. Jedině člověk dokáže překročit horizont svého každodenního světa a zakusit otevřenost svého bytí jako holý fakt své existence. Jinak řečeno, to, co odlišuje člověka od zvířete, je schopnost opustit svůj umwelt. Zatímco zvíře je uzavřeno v úzkém rámci svých funkcionálních okruhů, člověk dokáže vykročit ze svého každodenního světa a získat vztah ke svému ‚bytí ve světě‘ jako takovému. Proto Heidegger v Die Grundbegriffe der Metaphysik prohlašuje, že materiální příroda, jako třeba kus kamene, je weltlos (světuprostá), zvíře je weltarm (chudé světem), zatímco člověk je weltbildend (světotvorný). Jestliže kámen nemá žádný vztah ke svému okolí, zvíře se k okolnímu jsoucnu vztahuje; to však ještě neznamená, že ho může překračovat a chápat v jeho bytí. A právě ve schopnosti překračovat jsoucno a vztahovat se k jeho bytí spočívá lidská světotvornost. Ve Vom Wesen des Grundes, který pochází ze stejné doby jako Die Grundbegriffe der Mataphysik, neznamená lidská světotvornost nic jiného než to, že lidské bytí je transcendující. Člověk vytváří svůj svět, neboť svou existencí vždy již nějak dosahuje za bezprostřední empirickou danost a vztahuje se k tomu, co jakoukoliv zkušenost vůbec umožňuje. Zvíře je naproti 116
Světy a mezisvěty
tomu chudé světem, neboť se v rámci svých funkcionálních okruhů sice volně pohybuje, ale tento pohyb je jen výrazem jistého odbrždění (Enthemmung), které nesnese stejná kritéria jako lidská svoboda. Ta v posledku nespočívá v ničem jiném než ve schopnosti opustit daný kontext, vystavit se jeho ztrátě a zakusit bytostnou otevřenost vlastní existence, bez níž by žádný funkcionální okrsek nebyl možný. Přesněji řečeno, právě ona bytostná otevřenost lidské existence je její nejvlastnější volností. Animální odbržděnost naproti tomu nedovoluje překročit jsoucno, jež se ukazuje v rámci funkcionálního okruhu zvířete, a nahlédnout ho jako takové. Navzdory své odbržděnosti, tvrdí Heidegger, je zvíře zajatcem svých funkcionálních okruhů, neboť se od nich ve své pudové zaujatosti nedokáže odpoutat. Zvíře je nutně uzavřeno v okruhu své odbržděnosti. Ve srovnání s lidskou svobodou se proto animální odbržděnost ukazuje jako její privace. Ve světle lidské svobody se ukazuje, že zvířeti chybí skutečný vztah k otevřenosti světa. V důsledku toho zeje mezi člověkem a živou přírodou nepřekonatelná propast. Jakožto fenomenolog, který vychází z toho, co je vykazatelné v rámci naší zkušenosti, prohlašuje Heidegger, že živé přírodě lze porozumět jen z lidské perspektivy, a to jakožto něčemu vůči nám deficientnímu. Ve srovnání s lidským způsobem bytí se mu příroda jeví jako privativní fenomén. Deficience animálního způsobu bytí přitom nespočívá jen v menší míře svobody ve vztahu ke světu, ale ve zcela odlišném způsobu bytí. Ačkoliv se nedá říci, že by člověk měl dokonalejší přístup k okolním jsoucnům než zvíře, neboť lidský zrak rozhodně není lepší než orlí a lidský čich není lepší než psí, je člověk ve vztahu ke světu svobodný, zatímco zvíře je upoutáno ke svému okruhu odbržděnosti. Proto Heidegger zásadně nesouhlasí s Uexküllem, který stejným způsobem tematizuje jak animální, tak lidský svět.7 Jedině člověk má totiž svět v pravém slova smyslu, zatímco zvíře svět postrádá, a je tedy chudé světem. Nabízí se ovšem otázka, zda je takové rigidní odlišení člověka od zvířete skutečně udržitelné; zda není spíše výrazem antropocentrické tendence v moderním myšlení, nežli skutečně nesporným faktem. Jako určitá alternativa, či spíše kritické doplnění Heideggerových 7)
M. Heidegger, Die Grundbegriffe der Metaphysik. Welt-Endlichkeit-Einsamkeit, Frankfurt am Mein: Vittorio Klostermann, 1983, s. 383, 384.
117
Petr Kouba
náhledů, může posloužit filosofická koncepce, kterou vypracovali Deleuze s Guattarim. Z jejich společné filosofické práce je pro nás zajímavá především vitalistická analýza procesu teritorializace, tak jak je podána v Mille plateaux a v Qu’est-ce que la philosophie?. Samotný pojem teritorializace, což není nic jiného než proces, kterým se z určitého milieu stává zabydlené, důvěrně známé teritorium, je převzatý z Lacanovy psychoanalytické teorie, kde teritorium označuje prostředí důvěry a intimity mezi matkou a dítětem. Deleuze s Guattarim však proces teritorializace rozšiřují na lidskou existenci a přírodu v nejširším slova smyslu. Podobně jako Uexküll, na jehož tematizaci animálních a lidských světů se opakovaně odvolávají, hovoří oba autoři o různých typech milieu (umwelt ), jež se různým způsobem mění v zabydlená teritoria. Vedle teritoria, jaké si vytváříme my lidé, existuje i teritorium nejrůznějších živočišných druhů. Na rozdíl od Heideggera odhalují Deleuze s Guattarim proces teritorializace nejen v živé přírodě, ale dokonce i na krystalické úrovni. To, co je však od Heideggera odlišuje ještě zásadněji, je jejich pojetí procesu deteritorializace, tj. procesu, v jehož rámci dochází ke zničení nebo opuštění zabydleného teritoria a vystavení se tomu, co se ukazuje jako neznámé, nezabydlené a nehostinné. Zatímco Heidegger chápe opuštění světa průměrné každodennosti jako transcendenci, Deleuze s Guattarim na obdobný proces pohlížejí z hlediska imanence. Deteritorializace podle nich není záležitostí transcendence z ontické na ontologickou rovinu, ale procesem imanentní transformace života; rovněž v ní nedochází k vystavení osamělého jedince holému faktu jeho bytí, ale spíše k úniku ze zažitých funkcionálních okruhů a k otevření nových, dosud neznámých možností, což v sobě ovšem skrývá i nevyhnutelnou hrozbu totálního rozpadu jedincovy integrity. Jako nutný protiklad pohybu deteritorializace se pak jeví proces reteritorializace, v jehož rámci dochází k vytvoření nového teritoria. V Sein und Zeit je naproti tomu pohyb reteritorializace jako takový opomíjen, neboť člověk je pro Heideggera v principu světotvorný. Otázka vytvoření nového teritoria není pro Heideggera problémem, který by bylo třeba explicitně řešit, protože člověk si svůj svět tvoří, dokud existuje, tj. dokud překračuje od jsoucen k bytí. Místo detailního promyšlení způsobu, jakým se k procesu deteritorializace pojí proces reteritorializace, i možných rizik vyplývajících z absence takové návaznosti se Heidegger upíná k pohybu trancendence, v němž se odhaluje onticko-ontologická diference. 118
Světy a mezisvěty
Důsledkem primární orientace na rozdíl mezi vlastní otevřeností lidského bytí a tím, co se nám díky ní ukazuje, je proto jisté podcenění rizik spojených s opuštěním zabydleného světa naší každodenní existence. Hrozba, jakou představuje zhroucení všech významových souvislostí a z toho plynoucí možnost vyšinutí, deliria a šílenství, naopak stojí v centru Deleuzova a Guattariho filosofického zájmu. Vedle možnosti tematizovat hrozbu šílenství jako něco, co neodmyslitelně patří k lidské existenci, se tu navíc vytváří i nová půda pro uchopení rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Deleuze s Guattarim totiž přiznávají schopnost opustit teritorium nejen člověku, ale i zvířeti. I zvíře se může v jistém slova smyslu vyšinout ze svého běžného způsobu života. Jako příklad pohybu deteritorializace v živé přírodě mohou sloužit náhlé, z etologického hlediska nesmyslné tahy pěnkav, ale i tak základní aktivity, jako je páření a vytváření hnízda, kde se pohyb deteritorializace ukazuje v harmonickém propojení s pohybem reteritorializace. Hranice mezi člověkem a zvířetem tedy už není pojímána tak rigidně jako u Heideggera; nejde tu o zásadní ontologický nepoměr, ale o daleko jemnější rozdíl mezi dvěma způsoby teritorializace a deteritorializace. Pokud zvíře v něčem zaostává za člověkem, řekli by Deleuze s Guattarim, pak je to komplikovanost jeho teritoriálních struktur a míra deteritorializace, jíž je schopno. Ať už se však jedná o lidské nebo o animální teritorium, vždy je třeba chápat ho jako otevřený, dynamický systém, který se neustále nachází na pokraji svého zhroucení. Teritorium nesmí být vnímáno jako statická záležitost, neboť se ustavičně pohybuje mezi momentem deteritorializace a reteritorializace. Teritorium je proto třeba aktivně udržovat a v případě, že dojde k jeho rozbití či opuštění, zase znovu vytvářet. Jen deteritorializace, která teritorium ustavičně ohrožuje, může pak být základem interakce mezi dvěma různými světy. Jako ilustraci této interakce připomínají Deluze s Guattarim Uexküllův popis vztahu mouchy a pavouka, jejichž funkcionální okruhy jsou vzájemně komplementární.8 V tomto případě se nejedná jen o vztah subjektu a objektu; moucha není pouze objektem v pavoukově světě. Pavoučí síť je tak dokonale přizpůsobena rozměrům, síle a rychlosti letu mouchy, že je 8)
J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungsl1ehre, s. 120, 121, 122.
119
Petr Kouba
možné označit ji za jakýsi odraz či reprodukci praobrazu mouchy. Aniž by pavouk kdy viděl jedinou mouchu, je v jeho životní partituře zakomponována životní partitura mouchy, což umožňuje označit pavoučí síť za odraz praobrazu mouchy. Pavouk je, jak říká Uexküll, „mouchovitý“, protože v jeho životní partituře jsou určité motivy z muší partitury. Dochází tu tedy k vzájemnému propojení dvou životních partitur a dvou životních melodií, stejně jako je tomu třeba u nočních motýlů, kteří mohou slyšet pouze jediný zvuk, totiž pískání svého úhlavního nepřítele – netopýra, nebo u již zmiňovaného klíštěte, které v sobě nese základní motiv savce. Takových příkladů by se dalo uvést mnohem více. Je ale snad zřejmé, že se tu nejedná o nic jiného než o vzájemné propojení dvou světů, jež společně vytvářejí určitý mezisvět. Nutným předpokladem vzniku animálních a lidských mezisvětů je přitom deteritorializace, v níž se jeden svět setkává s druhým a zároveň se tím proměňuje. Ačkoliv tedy není možné postulovat něco takového jako svět sám o sobě, lze na základě Deleuzovy a Guattariho tematizace teritoria ukázat, že světy mohou vytvářet společné mezisvěty tím, že se propojují a dostávají do vzájemné interakce. Přesněji řečeno, jednotlivé světy nejsou nikdy hermeticky uzavřeny a neprostupně odděleny, ale vytvářejí sítě mezisvětů, v nichž se vzájemně propojují. Z Deleuzovy a Guattariho filosofické koncepce rovněž vysvítá, že v rámci tohoto procesu nejsou jednotlivé světy spojovány arborescentním způsobem, nýbrž způsobem rhizomatickým, tj. takovým způsobem, který není hierarchický ani se neodvíjí z jednoho jediného centra. Světy mohou vytvářet větší komplexy, ale nikoli pevně strukturované celky, jež postupují od většího k menšímu, od složitějšího k jednoduššímu. Jak by řekl Jakob von Uexküll, přírodní světy vytvářejí velké symfonie, v nichž se spojují jednotlivé melodie. Pokud jeden umwelt utváří život jedince či druhu jako určitou melodii, jež je sama v sobě imanentní, pak množství světů, jež se dostávají do vzájemné interakce, vytváří dohromady symfonii. Určitý ekosystém není vlastně nic jiného než jedna velká symfonie. To vede Uexkülla ke konstatování, že úkolem biologie je studovat kompoziční nauku přírody, jejímž předobrazem je kompoziční nauka v hudbě. Stejně jako hudební kompozice se i přírodní kompozice řídí základním zákonem kontrapunktu. Ten lze odhalit nejen ve vztahu pavouka a mouchy či klíštěte a savce, ale i v sexuální diferenciaci přírodních organismů. Způsob, jakým se tato kompoziční 120
Světy a mezisvěty
nauka může profilovat, je pak úchvatně nastíněn v Mille plateaux, zejména v kapitole De la ritournelle.9 Proces interakce a vzájemného pronikání různých světů však mohou Deluze s Guattarim popsat jedině díky tomu, že opouštějí Heideggerovu myšlenku onticko-ontologické diference. V Mille plateaux se nejedná o rozdíl mezi ontickou a ontologickou rovinou, nýbrž o rozdíl mezi molární a molekulární rovinou. Jinak řečeno, není tu už možné hovořit o rozdílu mezi jsoucnem a bytím, který je v posledku redukovatelný na rozdíl mezi vyskytujícím se jsoucnem a stále unikajícím, tj. sebeskrývajícím bytím. Jediné, o čem lze hovořit, je rozdíl mezi dvěma způsoby, jakými se formuje matérie života. Proměny významu určitého jsoucna napříč různými světy totiž ukazují, že jsoucno samo o sobě není a nemůže být konstantní. Uexküllovy analýzy animálních a lidských světů naopak dokládají, že spolu s významem jsoucna se mění i jeho podoba a vlastnosti. Žádná vlastnost, kterou lze jsoucnu přisoudit, nezůstává napříč všemi možnými světy neměnná.10 Jestliže se navíc málo strukturované organismy, jakým je například ježovka, nevztahují vždy k témuž jsoucnu, neboť každý z jejich reflexních okruhů funguje nezávisle, nelze postulovat ani stálý výskyt jsoucen, k nimž by se každý živý organismus svým způsobem vztahoval. Místo o jsoucnu jako takovém a jeho diferenci od bytí jsou proto Deleuze s Guattarim nuceni hovořit o molárních strukturách, jež se svým makroskopickým měřítkem liší od mikroskopického bujení molekulárních struktur. Diference mezi molárními a molekulárními strukturami se pak promítá i do analýzy procesu deteritorializace a reteritorializace, jež díky tomu vystihuje mnohem jemnější nuance, než jaké může zachytit ontologická analýza lidské existence.
9)
G. Deleuze a F. Guattari, Mille plateaux. Capitalisme et schizophrénie 2. Paris: Les Éditions de Minuit, 1980 s. 381-433. 10) J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, s. 150, 151.
121
Petr Kouba
Použitá literatura: G. Deleuze a F. Guattari, Mille plateaux. Capitalisme et schizophrénie 2. Paris: Les Éditions de Minuit, 1980. G. Deleuze a F. Guattari, Qu’est-ce que la philosophie? Paris: Les Éditions de Minuit, 1991. Česky: Co je filosofie?, přel. Miroslav Petříček jr., Praha: OIKOYMENH 2001. M. Heidegger, Sein und Zeit, 17. vydání, Tübingen: Niemeyer, 1993. Česky: Bytí a čas, přel. I. Chvatík, P. Kouba, M. Petříček jr., J. Němec, Praha: OIKOYMENH, 1996. M. Heidegger, Die Grundbegriffe der Metaphysik. Welt-Endlichkeit-Einsamkeit, Frankfurt am Mein: Vittorio Klostermann, 1983. M. Heidegger, Zollikoner Seminare. Protokole-Gespräche-Briefe, Frankfurt am Mein: Vittorio Klostermann, 1987. J. von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. Bedeutungslehre, Hamburg: Rohwohl, 1956.
122
ODVRÁCENÁ STRANA UMWELTU ANEB O ČEM SE (NE)MLUVÍ Marco Stella1, Karel Kleisner
Se zvláštním pocitem čteme Uexküllovu knihu „Umwelt und Innenwelt der Tiere“. Hned v úvodu k druhému vydání (1921) se dozvídáme, že věda není nic jiného než suma názorů v současnosti žijícího vědce. Pokud jsou tyto názory předešlých vědeckých autorit zapomenuty, zamítnuty či pozměněny, potom jsou pro vědu mrtvé. Uexküll se tedy táže: „Co je vědecká pravda?“ a doslova bez nadsázky odpovídá: „Omyl dneška.“2 Tento poněkud překvapující despekt se záhy vysvětlí tímto: „V biologii stále zakoušíme čerstvý dojem, který v nás všech vyvolal pád darwinismu.“3 V souladu s Rádlem a dalšími Uexküll prohlašuje darwinismus za mrtvou linii biologického myšlení. Frustrace ze ztráty důvěryhodnosti výsledků, které ustavičně budovala celá jedna generace po druhou půlku 19. století, vedla biology na přelomu následujícího století k hledání nových řešení. Uexküll nachází záchranné stéblo v podobě fyziologického bádání, které má po vzoru starých časů zachovávat jednotu s bádáním anatomickým. Podobně jako tehdy mají být anatomické struktury a jejich fyziologie brány v potaz
1)
Email:
[email protected] J. v. Uexküll, Umwelt und Innenwelt der Tiere. Berlin: Verlg. von J. Springer, 1921, s. 1. 3) „In der Biologie stehen wir noch unter dem frischen Eindruck, den der Sturz des Darwinismus in uns allen hervorgerufen hat.“ Viz Uexküll, baron Jakob von (1921): s. 1. 2)
123
Marco Stella, Karel Kleisner
ve své provázanosti, aby tak rovnocenně přispívaly k poznávání funkční jednoty organismu. Cílem je ovšem zkoumat životní procesy jako svébytné projevy organismů. Uexküll tedy nevidí jejich vysvětlení ve výkonu, jímž se životní procesy převedou do jazyka chemie, fyziky nebo matematiky. V úvodu ke své „Teoretické biologii“ Uexküll rozlišuje dva typy přírodních věd. První, kterou označuje slovem „nauka“ (Lehre), se skládá z teorémů představujících jednoznačné výpovědi o přírodě. Forma těchto vět často budí dojem, že se opírají o autoritu, ukotvenou v přírodě samotné. Druhou označuje slovem „výzkum“ (Forschung); tato si ve svém tázání nejprve stanovuje hypotézy, ve kterých je již odpověď (These) obsažena. O tom, zda je hypotéza přijata či zamítnuta, rozhoduje soubor dostatečného množství jednotlivých přírodních jevů. Jedinou autoritou, o kterou se opírá jakákoli věta, není autorita přírody, nýbrž výzkumníka, jenž si sám odpovídá na vlastní otázku. „Veškerá skutečnost je subjektivním jevem.“4 Uexküll se ve svých výzkumech zaměřoval především na smyslovou fyziologii a v tomto oboru navazuje na výzkumy autorit jako jsou J. Loeb, E. Rádl, Jennings, Fr. Lee, G. Bohn aj. K studovaným organismům náleží zejména bezobratlí (např. klíště, talířovka ušatá, pijavice, žížala, ježovka, hadice, krab Carcinus maenas, vážky ad.), včetně prvoků. Uexküll se záměrně nezabývá sociálním hmyzem, jmenovitě uvádí včely a mravence, neboť o těch již bylo mnoho napsáno v jiných učebnicích. Obratlovcům se až na výjimky téměř nevěnuje a uvnitř této skupiny se jeho pozornost dotýká hlavně člověka (koncem 30. let se zabýval i umweltem psa – avšak z ryze praktických důvodů tréninku slepeckých vodičů). Pro fyziologa je každý živočich objektem, který se nachází v jeho lidském světě (Menschenwelt ). Zkoumá orgány živočicha a jejich vzájemné působení, tak jako technik zkoumá neznámý stroj. Naproti tomu biolog vychází z toho, že každý živočich je subjekt, který žije ve svém vlastním světě, jehož středobod tvoří5. Všechny živočišné subjekty od nejjednodušších až po nejsložitější jsou si rovnocenné co do dokonalosti, s jakou jsou zapuštěny (eingepasst ) ve svých umweltech. Subjekt a objekt jsou vzájemně pevně spřažení, 4) 5)
J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, Berlin: Verlg. von J. Springer, 1928 , s. 2. J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 2.
124
Odvrácená strana umweltu...
jako by se jeden rozpouštěl v tom druhém. Oba tak tvoří jednotu plánu (Planmässige Ganzes).6 Označíme-li potom všechny nás obklopující skutečnosti jako svět (Welt ) a zároveň všechny nás obklopující subjektivní skutečnosti jako umwelt, pak je možné poukázat na odlišnost těchto dvou pohledů.7 Umwelt každého zvířete lze potenciálně rozložit na svět podnětů (Merkwelt ) a svět počinů (Wirkwelt ), přičemž tyto dva světy se opět skládají v jednotu, která je pevně ukotvena v tělesnosti organismu, a to díky vnitřnímu světu zvířete (Innenwelt ). Pojem vnitřního světa odkazuje na fyziologii nervového systému, tak jak ji odhaluje věda. Jako by zde Uexküll popíral sám sebe, když jinde říká, že neexistuje jiná než subjektivní skutečnost, a potom klidně zavede pojem, který je pevně zakotven v představě objektivní reality8. Aby nebyly pochybnosti, čtěme následující: „Tento vnitřní svět [Innenwelt] představuje nefalšovaný plod objektivního výzkumu a neměl by být zamlžován psychologickými spekulacemi.“9 Neopatrně zvolený pojem může ve vědě napáchat nenapravitelné škody, obsahuje-li analogii, která zdaleka přesahuje svůj skutečný obsah, a tím navede výzkum špatným směrem. Takovým pojmem je pro Uexkülla adaptace. Původně měla adaptace vyjadřovat nepopiratelnou skutečnost, že všechna zvířata pasují ke svému prostředí (Umgebung).10 Uexküll slovo adaptace (Anpassung) považuje za termín příliš zanesený lidským konáním, tedy termín, který v přírodě samotné nenachází přímou oporu. Adaptace (Anpassung) vyvolává pocit, že libovolné předměty jsou najednou jeden k druhému lépe přizpůsobeny, než tomu bývalo v minulosti. Dosadíme-li si místo těchto dvou předmětů organismus a prostředí, ve kterém se vyskytuje, pak se nám snad vybaví, na co Uexküll myslel. Právě sem náleží všechny staré představy o tom, že některé formy života jsou svému prostředí přizpůsobeny 6)
J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 6. J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 228. 8) Proto také Portmannova koncepce niternosti „Innerlichkeit “ nemá s pojmem „Innenweltem“ nic společného a koresponduje spíše s tím, co Uexküll nazývá umwelt. 9) „Diese Innenwelt ist die unverfälschte Frucht objektiver Forschung und soll nicht durch psychologische Spekulationen getrübt werden.“ Viz J. v. Uexküll, Umwelt und Innenwelt der Tiere, s. 5. 10) J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 216. 7)
125
Marco Stella, Karel Kleisner
hůře, nebo naopak lépe než jiné (například ptakoještěři jako primitivnější analogie pozdějších ptáků). Tak se to ale s věcmi nemá. Uexküll dokonce tvrdí, že slovo „adaptace“ (Anpassung) vedlo biology po dlouhá desetiletí ke kladení nevhodných otázek, neboť se zejména snažili hledat faktory, které způsobily příslušnou adaptaci. V Uexküllových očích adaptace nepředstavuje něco, co by nějakým způsobem mohlo vzniknout, vždy tam již byla. Nikdy neexistoval stav, kdy by zvíře nebylo na své okolí žádným způsobem adaptováno a všechny adaptivní vlastnosti získávalo de novo. Proto je žádoucí zavést nový termín, který by nahradil slovo „adaptace“ (Anpassung), a tímto novým termínem má být „zapuštění“ (Einpassung)11. Pokud se zvíře dostane do tak cizího prostředí, ve kterém není schopno zapustit sebe sama a vytvořit si patřičný umwelt, potom zajde.12 Uexküllovo myšlení nelze zrovna označit za evoluční v darwinovském slova smyslu. Vyznačuje se až přílišnou strnulostí vůči změně, naopak jeho doménou je trvalá cykličnost přírodních dějů a hlavně nadvláda plánu. Takto se Uexküll vymezuje vůči darwinismu devatenáctého věku: „Se samozřejmou naivitou, která odpovídala duchu doby, darwinismus zcela zapudil otázku, zda je druh přírodním faktorem [zřejmě v důsledku gradualismu], protože klasický darwinismus byl velmi málo nakloněn jakékoli celostní představě; druh viděl jako hromadu kypící hmoty [která měla být opracovávána přírodním výběrem]; individuum a druh by pak musely být produktem neplánovitých přírodních sil.“13 Druh podle Uexkülla tvoří autonomní jednotku, která má na rozdíl od jedince možnost přizpůsobit se změnám prostředí. A to doslova díky vnitřní variabilitě mendelovských vloh.14 Na tomto základě potom vytváří cyklický „obraz druhu“ (Bild der Art). Představuje si jej v podobě rostliny, která v rytmickém opakování vyžene velký počet šlahounů, z nichž mnohé zaniknou, zatímco jiné vytvoří nový kmen. V obecné rovině druh podle Uexkülla představuje opakovanou rytmickou souslednost těchto dějů. To, co druh vytváří, není obnovování skrze plození potomků, nýbrž skrze míchání jejich vlastností (1928:183). 11)
J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 216-288. J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 218. 13) J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 178. 14) J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 181. 12)
126
Odvrácená strana umweltu...
Co je tedy umwelt? V závěru knihy „Umwelt und Innenwelt “ se Uexküll vyjadřuje o umweltu jako o nepropustné ulitě, která zvíře obklopuje po celý jeho život.15 Umwelt libovolného zvířete tvoří prostorově, časově i obsahově ohraničenou část světa jevů pozorovatele (Erscheinungswelt des Beobachters). Jenže pozorovateli dostupný svět jevů je zároveň jeho umweltem a v obecné rovině podléhá stejnému druhu omezení jako jakýkoli jiný umwelt. Neexistuje žádný absolutní, vše živé obklopující prostoročas. Veškerá skutečnost je subjektivní. Jak je ale potom zajištěno, že jsou všechny živé formy dokonale zapuštěny (eingepasst ) do svých umweltů? Je to právě díky všeobjímající plánovitosti, která vše prostupuje a tvoří tak obecný základ. Uexküllova koncepce umweltu koření hluboko v myšlenkovém podloží kontinentu. Někomu dnes může tento myšlenkový svět připadat jako prapodivná abstrozita, jinému zase jako osvěžující koktejl nebývalých nápadů. Tak či onak, nauka o umweltu (Umweltlehre) se nám bohužel neukazuje pouze v pěkném světle! Vývoj Uexküllovy koncepce je v mnohém poučně varující, neboť ukazuje, jakých neblahých forem může nabývat způsob myšlení, který se na počátku zdál být zcela neškodným. Zejména v důsledku dějinných událostí dvacátého věku se některá východiska Umweltlehre stala nástrojem nebezpečné ideologie.
UEXKÜLL A IDEOVÉ ZDROJE NACISMU Uexküll byl blízkým přítelem Houstona Stewarta Chamberlaina (1855-1927), zetě Richarda Wagnera, který do německého prostředí zavedl árijský mýtus a jehož zřejmě nejznámější kniha „Grundlagen 15)
J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 219. Kniha od svého prvního vydání (Grundlagen des 19. Jahrhunderts, München: F. Bruckmann A.-G, 1899) dosáhla v Německu až do roku 1944 30 reedic, výtisků se prodalo hned na několik milionů, její dopad na veřejnost byl nebývalý a „Grundlagen“ byly vedle Hitlerova „Mein Kampf “(název knihy je parafrází na nadpis jedné z kapitol zmíněného díla), Rosenbergova „Mythos des 20. Jahrhunderts“ (který Rosenberg psal jako pokračování „Grundlagen“) a Spenglerova „Untergang des Abendlandes“ knihou, která měla na rozvoj nacionálně-socialistického hnutí zřejmě největší vliv. 16)
127
Marco Stella, Karel Kleisner
des 19. Jahrhunderts“(poprvé 1899)16 se stala jedním z inspiračních zdrojů německých rasových nauk, rasové hygieny, oporou árijského mýtu, a tedy i německého nacismu. Sám Uexküll rasovou myšlenku akceptoval (což v dobovém kontextu nebylo nijak výjimečné) a o Chamberlainův myšlenkový odkaz velmi pečoval (v jeho pracích např. nalezneme nadšené přímé odkazy a doslovné citace Chamberlainových děl)17. Je však třeba dodat, že Uexküll na Chamberlainovi neobdivoval ani tak jeho rasovou teorii, árijství či antisemitismus, jako spíše jeho biologický světonázor („biologische Weltanschauung“ ). Chamberlaina s Uexküllem kromě blízkého přátelství také spojovaly antidarwinistické nálady – ani jeden z nich nebyl ochoten přistoupit na myšlenku postupného vývoje druhů18 a Mendelovy zákony dědičnosti (tj. stálost vloh) považovali za konečný důkaz svědčící proti postupnému vzniku druhů. Chamberlainovu (jedinou výhradně biologicky orientovanou) knihu „Natur und Leben“19 dokonce po jeho smrti Uexküll vydal (a kompletoval, protože z důvodu smrti autora původně sestávala jen z fragmentů) a hojně komentoval, dochovala se jejich vzájemná korespondence,20
17)
J. v. Uexküll, Staatsbiologie: Anatomie-Physiologie-Pathologie des Staates, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt, 1933; J. v. Uexküll, Bausteine zu einer biologischen Weltanschauung, München: F. Bruckmann A.-G., 1913 a další. 18) Např. Chamberlain ve své knize Natur und Leben o Darwinově díle napsal: „Pozorována nebyla postupná změna druhů (...) doposud nikdy; právě Darwinova pozorování velmi plastických holubů ukázala, že i ty nejenormnější rozdíly – které se zdají měnit celou bytost – po několika málo generacích zase vymizí a před námi se objeví opět tentýž divoký holub – pokud je zanecháno umělého výběru. Darwin sice vytáhne na světlo vychytralé argumenty, aby nás přesvědčil (...) – že, ve stručnosti, živý tvar je pro něj voskem, ze kterého vnější podmínky mohou učinit vše, co si jen přejí. Dnes a na tomto místě nemám chuť táhnout proti Darwinovi do boje – proti Darwinovi, jehož argumenty považuji za tak nesprávné –, chci jen ukázat, že skutečná proměna jednoho živého celku (Gestalt) v jiný nebyla nikdy pozorována, že se ji jen mnozí snaží učinit plauzibilní pomocí argumentů.“ H. S. Chamberlain (vydal J. v. Uexküll), Natur und Leben, München: F. Bruckmann A.-G., 1928, s. 41. 19) viz pozn.18 20) např. H. S. Chamberlain, Briefe 1882-1924 und Briefwechsel mit Kaiser Wilhelm II., München: F. Bruckmann A.-G., 1928; H. S. Chamberlain, Lebewege meines Denken, München: F. Bruckmann A.-G., 1922.
128
Odvrácená strana umweltu...
o Chamberlainovi se vyjadřuje i ve své knize „Niegeschaute Welten. Die Umwelten meiner Freunde“ 21. Jisté rozpaky vyvolává i spis Staatsbiologie (1920, 1933),22 ve kterém autor analyzuje stát jako organismus (tzv. organicismus). Uexküllovými slovy: „ (...) Stát je organismus a musíme jej jako takový nahlížet, chceme-li jej pochopit.“23 Tato koncepce chápající stát jako organismus s vlastním metabolismem, fyziologií a také chorobami a parazity se zásadním způsobem promítla do jazyka i praxe třetí říše – např. časté užívání slovního spojení Volkskörper/Staatskörper (tělo národa/státu), mnozí ze straníků z řad biologů a lékařů (včetně např. Konrada Lorenze24) se považovali za Volksarzt (lékaře národa/lidu25), ze společnosti byly odstraňovány choré orgány a parazité. Uexküll zde dokonce hovoří i o „Staatsumwelt “ (umweltu státu)26, který vzniká hierarchickým uspořádáním jednotlivých „Umweltzellen“ (buněk umweltu)27, tj. typických umweltů jednotlivých funkčních jednotek společnosti (povolání). Funkcí státu je pak právě péče u umwelty jeho „buněk“, a to jejich rozšiřováním vědami a harmonizací uměním.28 Poplatně dobovému pojetí ideálního národního státu zastává názor, že stát by měl být složen z jednoho národa, příslušníci ostatních národů a ras se mohou následně připojovat jako symbionti.29 Ovšem nejen jako symbionti, neboť příslušníci jiných ras mohou přímo těžit z nemoci svého hostitele, čímž se dostávají do role parazita:
21)
J. v. Uexküll, Niegeschaute Welten. Die Umwelten meiner Freunde, Berlin: S. Fischer Verlag, 1936. 22) J. v. Uexküll, Staatsbiologie (Anatomie-Physiologie-Pathologie des Staates), Berlin: Verlag von Gebrüder Paetel, 1920; J. v. Uexküll, Staatsbiologie: AnatomiePhysiologie-Pathologie des Staates, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt, 1933. 23) J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 59. 24) K. Lorenz, „Nochmals: Der Entwicklungsgedanke im Unterricht“, Der Biologe (9) 1940: 24-36. 25) Das Volk bude překládán jako „národ“, byť znamená i „lid“. 26) J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 39. 27) J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 36. 28) J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 50; hudebnické metafory jsou pro Uexkülla obecně časté. 29) J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 72.
129
Marco Stella, Karel Kleisner
„Jinak se tomu má s parazity. (...) Budou se proto pokoušet o podkopání národního cítění jakýmkoliv způsobem a stále upozorňovat na nedostatky státu, přičemž budou hledat tisíc a jednu omluvu pro zásahy nepřátel. Také se vyhnou jakékoliv oběti, aby mohli ještě lépe využít slabosti státu k získání významných míst pro sebe samé. Tím se brzy prokážou jako paraziti a nakonec, když stát znovu získá sílu odporovat, budou zneškodněni [zvýrazněno autory].“30
Státu rovněž hrozí, že se příslušníci cizí rasy nakumulují v jednom z jeho orgánů: „Ale i proti přehlcení svých jednotlivých orgánů příslušníky cizí rasy se zdravý stát začne bránit. (...) Nikdo pak nemůže vedoucímu státu (Staatsleiter) zazlívat, když přecizení státních orgánů cizí rasou učiní přítrž.“31
Uexküll sice nikde nehovoří o žádné konkrétní rase, ale nahlédneme-li do různých dobových pronacisticky zaměřených publikací, zjistíme, že nelichotivé označení „parazit“ bylo takřka výlučně vyhrazeno pro Židy. Také přehlcení některých státních a společenských orgánů „cizí rasou“, konkrétně vysoké poměrné zastoupení židovských bankéřů, politiků a vysokoškolských vyučujících, bylo pro dobovou antisemitiku klíčovým tématem. Celá záležitost nabývá na naléhavosti mj. i proto, že kapitola o parazitárních onemocněních společnosti v prvním vydání Staatsbiologie zcela chybí a najdeme ji až ve vydání ze zlomového roku 1933. O Uexküllovi však nelze říci, že by sám s nacismem jako takovým sympatizoval. Ne všechny dobové myšlenky lze označit za „nacismus“ – naopak, „nacismus“ je výbušnou směsí dobově běžných názorů, které se v osudný čas neblaze spojily. Gudrun von Uexküll (rozená von Schwerin), jeho manželka, v knize o svém manželovi píše, že proti NS režimu vystupoval. O jeho nesmyslnosti se prý snažil během soukromých návštěv přesvědčit mj. i jednoho z předních ideologů nacismu Alfreda Rosenberga.32 Vztah Uexkülla k nacistickému režimu 30) 31)
J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 73. J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 73.
130
Odvrácená strana umweltu...
byl údajně rozporuplný a nepříliš vřelý. Přesto je evidentní, že Uexküll sám i jeho dílo bylo některými pronacisticky orientovanými autory zmiňováno, ba i vyzdvihováno. Koncepce umweltu byla, jak ještě uvidíme, nejednou „využita“ (zneužita) některými teoretiky nacionálního socialismu. Svědčí o tom práce Uexküllových kolegů a žáků a různých pronacisticky orientovaných vědců a myslitelů.
VÝZKUM UMWELTU A DOKTRÍNA „BLUT UND BODEN“ Zřejmě největším Uexküllovým přínosem biologii byla jeho snaha zkoumat organismy nikoliv jako osamocené objekty, ale jako subjekty, aktivně utvářející svůj umwelt. Tato myšlenka partikularity různých světů se ovšem v německém myšlení objevovala již dávno před Uexküllem, především v souvislosti s romantickou tradicí. Např. jeden z myšlenkových zdrojů německého romantismu (a nacionalismu) Johann Gottfried Herder (1744-1803) ve svém „Pojednání o původu řeči“ (Abhandlung über den Ursprung der Sprache; 1772) hovoří o existenci „sfér zvířat“ (Sphäre der Tiere) – každé zvíře má určitý okruh (Kreis), do kterého od svého narození náleží, kde zůstává po celý život a kde i umírá. „Nicméně je zvláštní, že čím jsou smysly zvířat ostřejší a jejich výtvory úžasnější, tím menší je jejich okruh (sféra), tím jsou jejich výtvory zvláštnější.“33 Myšlenka úzkého vztahu organismu a jeho prostředí (člověka a „jeho“ vlasti a krajiny) zde tedy byla již před Uexküllem, stejně jako samotné slovo Umwelt. To je nejspíše novotvarem dánského romantického básníka Jense Immanuela Baggesena (1764-1826)34. Toto slovo neslo význam „okolního světa“, později bylo užíváno jako překlad pro francouzské „milieu“, ale i jako běžné hovorové slovo pro krajinu, okolní přírodu atd.35 Uexküllova koncepce umweltu je výjimečná jednak proto, že precizovala význam pojmu umwelt
32) G. v. Uexküll, Jakob von Uexkül ; seine Welt und seine Umwelt, Hamburg: Christian Wegner Verlag, 1964. 33) J. G. Herder, Abhandlung über den Ursprung der Sprache, Stuttgart: Reclam Verlag, 1966, (1772) s. 21 a dále. 34) L. L. Albertsen, „Umwelt“, Zeitschrift für deutsche Sprache (21) 1965: 115-118, s. 115.
131
Marco Stella, Karel Kleisner
a záměrně se vymezila vůči konceptu milieu36, který v sobě obsahuje environmentálně-deterministickou komponentu37 a neoperuje (na rozdíl od Uexküllovy koncepce) s organismem jako subjektem. Navíc ideologicky závadný byl tento pojem hned z několika důvodů. Tím nejzávažnějším je, že jde o pojem francouzský, dalším jsou právě jeho environmentálně-deterministické konotace. To je samozřejmě pro ideologii, v jejímž středu je dědičný determinismus rasy, nepřípustné a v „politicky korektních“ publikacích té doby jej proto nenacházíme příliš často, a pokud ano, tak ve významu environmentálních vlivů během ontogeneze. Doboví autoři se navíc shodují v názoru, že právě Uexküll jako první vytvořil skutečně biologickou teorii prostředí (resp. úzkého vztahu prostředí a organismu)38. Uexküllova koncepce byla již ve své době dosti rozšířená (viz např. Heideggerovo užití pojmu umwelt, další příklady užití viz níže; ještě koncem 30. let mnozí hovořili o biologickém pojmu umweltu jako o „nově vzniklém“39). Nicméně sám Uexküll si v jedné ze svých prací stěžuje, že mnozí užívají pojmy umwelt, milieu a Umgebung (okolí) jako synonyma40. Lze ovšem tvrdit, že umwelt tak, jak jej formuloval Uexküll, daleko lépe (a vědeckým jazykem) vystihoval
35)
U. Sutrop, „Umwelt – Word and concept: two hundred years of semantic change“, Semiotica (134) 2001: 447-462, s. 456. 36) J. v. Uexküll, „Biologie in der Mausefalle“, Zeitschrift für die gesamte Naturwissenschaft (2) 1936: 213-222, s. 213-214; výše zmíněný časopis neoficiálně platil za hlas „árijské vědy“ (obzvláště „árijské fyziky“) a měl tvořit jistou protiváhu spíše apolitickému časopisu Naturwissenschaften. 37) L. Spitzer, „Milieu and ambiance: An essay in historical semantics“, Philosophy and Phenomenological Research, (3) 1942: 1-42, 169-218. 38) F. Brock, Typenlehre und Umweltforschung: Grundlegung einer idealistischen Biologie. Leipzig: J. A. Barth, 1939, s. 1; H. Weber, „Zur neueren Entwickung der Umweltlehre Jakob v. Uexkülls“ Naturwissenschaften, (25) 1937: 97-104; H. Weber, „Zur Fassung und Gleiderung eines allgemeinen biologischen Umweltbegriffes“, Naturwissenschaften, (27) 1939: 633-644. 39) H. Weber, „Zur Fassung und Gleiderung eines allgemeinen biologischen Umweltbegriffes“, Naturwissenschaften, s. 633; G. Just, Die Mendelischen Grundlagen der Erbbiologie des Menschen. In: K. Bonnevie, E. Hanhart (ed.), Die Grundlagen der Erbbiologie des Menschen, Berlin: Julius Springer Verlag, 1940. 40) J. v. Uexküll, „Biologie in der Mausefalle“, Zeitschrift für die gesamte Naturwissenschaft, s. 214.
132
Odvrácená strana umweltu...
romantizující představy o úzkém vztahu organismu a prostředí, ve kterém žije (ve smyslu Dykova „opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš“). Romantický pohled na krajinu, život v ní, na člověka a v prvé řadě na fatální, hluboké vazby mezi nimi doprovázel značnou část německé kultury po celé 19. a první polovinu 20. století a ne nadarmo jej mnozí kladou do souvislosti s holistickými pojetími, která nebyla cizí ani Uexküllovi a jeho žákům. Např. Friedrich Brock (1898-1958), dlouholetý Uexküllův spolupracovník a žák, docent hamburské univerzity a člen Uexküllova Institut für Umweltforschung, koncept svého učitele rozvedl a v roce 1934 přišel s konceptem monády organismus-prostředí (umwelt)41 (Organismus-Umwelt-Monade), který považuje za klíčový pro rozvoj (staro-)nové, vědní disciplíny – idealistické biologie. Tato jednota je vždy ucelená a dokonalá (resp. je třeba na ni jako na takovou nahlížet) a jejím základem nemusí být jen jeden živočišný subjekt, ale i vyšší jednotka, živočišný stát, rasa či druh42. Je patrné, že již v tomto pojetí došlo ve významu pojmu umwelt k posunu směrem k „prostředí“. Jistá konfuze kolem tohoto pojmu panovala prakticky až do 60. let 20. století (kdy se význam ustálil na životním prostředí – Umweltschutz tedy znamená ochranu životního prostředí; navíc z běžného i odborného jazyka zcela vymizela plurální forma „Umwelten“), a v jejím důsledku docházelo k častému zaměňování jeho významů43. Paralelně s výzkumem umweltu se však na úrovni odlišné, totiž politicko-ideologické, v návaznosti na romanticko-nacionalistickou tradici a agrární romantiku rozvíjela počátkem 20. století různá národovecká völkisch hnutí s „environmentalistickými“ cíli. Spojoval je obdiv a láska k venkovu, venkovanům a přírodě, různé novopohanské kulty, adorace klimatem a válkou zocelených germánských předků, nenávist vůči městu, technice a univerzalistické civilizaci. Tato estetika 41)
Vzhledem k tomu, že v tomto ani v množství dalších užití nelze rozlišit, zda má autor na mysli umwelt v pojetí Uexküllově či umwelt jako prostředí, uvádíme na sporných místech oba výrazy. Vždy první uvedený se nám jeví jako přiléhavější překlad v daném kontextu. 42) F. Brock, Typenlehre und Umweltforschung: Grundlegung einer idealistischen Biologie, s. 11. 43) Blíže k významovým posunům termínu „Umwelt “ např. Sutrop, „Umwelt – Word and concept: two hundred years of semantic change“, Semiotica.
133
Marco Stella, Karel Kleisner
našla jasnou manifestaci v nacistické doktríně Blut und Boden (krev a půda), jejímž základem je agrární reforma obohacená o ideologické implikace44. Frázi Blut und Boden zřejmě poprvé nalézáme v již zmíněném díle Oswalda Spenglera Untergang des Abendlandes (1922), konkrétně v kapitole Völker, Rassen, Sprachen, kde hovoří o významu rasy (Blut) a prostředí jejího vzniku (Boden): „Ale na které straně stojí takové znaky [měnící se během vývoje] v boji mezi krví a půdou o vnitřní formu ,přesazeného‘ zvířecího či lidského druhu?“45 Tuto představu biologicko-mystického pouta mezi národem a jeho územím přejal i jeden z předních ideologů nacismu, Walther Darré (1895-1953), říšský ministr zemědělství, vůdce říšského rolnictva, také vedoucí RuSHA (Hlavní rasový a osídlovací úřad) a patron obskurní výzkumné společnosti SS-Ahnenerbe. Doktrína Blut und Boden („Blubo“, jak tuto všudypřítomnou frázi začali posměšně zkracovat obyvatelé hitlerovského Německa), založená na vztahu rasově čistého obyvatelstva k jeho rodné hroudě, pronikala takřka do všech oblastí života třetí říše včetně biologického výzkumu. Celá řada autorů během 30. let znenáhla začala spatřovat výraznou souvislost mezi „monádou organismus-prostředí“ a doktrínou „Blut und Boden“. Např. Karl Friederichs (1878-1969), jeden z předních ekologů46 za třetí říše, zkoumal především lesní 44)
Snad nejlépe tento motiv, prostupující celou ideologií nacismu, vystihuje Lucien Levy-Bruhl, když píše: „Díky nadpřirozenému spojení společenské skupiny (tvořené živými i mrtvými), země, na níž tato sídlí, bytostí (viditelných i bájných), jež na ní žijí a žily, pak to, co nazýváme řádem přírody, se udrží pouze tehdy, když jsou zachovány obvyklé podmínky a – v řadě společenství – když náčelník uplatňuje svůj osobní vliv [zvýrazněno autorem].“ (Myšlení člověka primitivního, Praha: Argo, 1999 /1921/, s. 205) Lévy-Bruhl však ve své knize nepojednává o nacistech, ale o znacích tzv. primitivního myšlení (vyskytujícího se, jak již sám název napovídá, u „primitivů“) a principu mystické participace. Ukazuje se, že tato kategorie je stejně dobře aplikovatelná na některé epochy evropských dějin i na mimoevropské, tzv. „primitivní“ kultury. Jistě není nutno dodávat, že kult divočiny a divošství, odpor vůči „civilizaci“ a „domestikaci“ byly také inherentní součástí veřejného nacistického „divadla“ – kde pak hledat ty „pravé primitivy“? 45) O. Spengler, Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, München: Verlag C.H.Beck 1998 (1923), s. 708. 46) Dobová ekologie byla svým základem disciplínou holistickou a Uexküll byl v ekologických pracích často citován.
134
Odvrácená strana umweltu...
škůdce v okupovaném Polsku (viz níže). Ve svých holistických úvahách se zabýval vztahem přírody a národa (Volk) a přímo navazoval na Uexküllovu koncepci „umweltu“47. Friederichs Uexkülla považoval za svůj vědecký vzor a za pravého otce biologického pojmu umwelt, který však častěji chápe jako „prostředí“ ve smyslu vnějšího světa, což mu však neubírá na jeho mystičnosti. Ekologii považuje za nejvyšší stupeň syntézy přírodních věd48, za „totální světonázor (...), kde vše stojí v souvislosti se vším, vše na všechno přímo či nepřímo působí a současně je vše v pohybu“49. Nahlíží, že ekologie vstupuje do všech oblastí života, do „ hnutí péče o vlast (přírodu) a její ochranu, výstavby měst, národa jako společenství50, hospodářství jako organismu atd.“51. Předpokládal teleologickou, předem danou harmonii organismu a jeho prostředí, regionální určení každého živočicha: „závislosti každé rasy na půdě a atmosféře“52. Nepřekvapí pak, že (maje na paměti své učení o harmonickém celku člověka, krajiny, živočichů a rostlin, jejich lokálního zakořenění atd.) o několik let později (1937) napsal: „Takové snažení ekologa by však bylo zbytečné, kdyby nebylo ve shodě s dobovými proudy, obzvláště s těmi politickými.“53 O několik stran dále pak ekologii označil za „nauku o krvi a půdě“ (Lehre von Blut und Boden)54. Snad nejvýstižněji vyjádřil souvislost mezi konceptem monády organismus-umwelt (prostředí) politicky činný entomolog Hermann Weber (1899-1956), když svůj příspěvek u příležitosti shromáždění přednášejících Říšské univerzity ve Štrasburku uvedl slovy: 47)
K. Friederichs, Ökologie als Wissenschaft von der Natur oder biologische Raumforschung, Leipzig: Verlag von J. A. Barth, 1937. 48) K. Friederichs, „Vom Wesen der Ökologie“, Sudhoffs Archiv für Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaft (27) 1934: 277-285. s. 281. 49) K. Friederichs, „Vom Wesen der Ökologie“, Sudhoffs Archiv, s. 281. 50) Friederichs zde zmiňuje společenství (Gemenischaft) mj. jako narážku na Lebensgemeinschaft, tedy biocenózu. Termín Lebensgemeinschaft byl hojně používán dobovou biologií kultury (viz níže). 51) K. Friederichs, „Vom Wesen der Ökologie“, Sudhoffs Archiv, s. 282. 52) K. Friederichs, 1927, podle U. Deichmann, Biologen Unter Hitler. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1992, s. 137. 53) K. Friederichs, Ökologie als Wissenschaft von der Natur oder biologische Raumforschung s. 86. 54) Tamtéž, s. 91.
135
Marco Stella, Karel Kleisner
„Pojmový pár organismus a prostředí (Organismus und Umwelt), který je tématem dnešního večera, neznamená v řeči biologie nic jiného než ‚krev a půda (Blut und Boden)‘ slovy politiků, tedy nejde o antitezi, naopak o výraz úzké souvislosti, přirozeně nutného a zákonitého spojení těchto dvou velmi komplexních struktur. Stejně jako je organismus svou stavbou a funkcí, celou svou existencí a vznikem nastaven na svůj umwelt a jeho záchova je tak odkázána na okolí (Umgebung), které tento umwelt obsahuje, (...) je také ‚umwelt‘ vztažným pojmem, uchopitelným pouze ve vztahu k určitému organismu, který svůj umwelt vyčleňuje z určitého okolí (Umgebung) díky své specifické organizaci a svým druhovým a rasovým schopnostem.“55
O několik řádků dále se Weber odkazuje právě na Uexküllův koncept a jeho Umweltlehre, na to, že organismus svůj umwelt aktivně buduje ze svého okolí, avšak vyčítá Uexküllovi jeho subjektivismus: „veškerá skutečnost je jen subjektivním jevem“56, zatímco pro práci pro „Národ a Stát“ je třeba „ vnitřní jednoty světoobrazu“, aby mohla být „uzavřena propast mezi idejí a existencí“, která podle Webera „oslabovala po staletí německou duševní připravenost k boji“.57 Weber se zabývá možnostmi syntézy tradičních disciplín německé tradice, tedy morfologie a vývojové fyziologie, s moderními naukami o dědičnosti a vyžaduje odchýlení od idealistické typologické metody, kterou spojuje se subjektivismem58. Archimédův bod, o který by bylo možné opřít páku německé biologie, nachází právě ve fylogenetické metodě a selekcionismu, kterým přikládá objektivní charakter.59 Skutečnost, že organismus je schopen udržet se ve svém okolí, není již důsledkem plánu (jak by tomu bylo u Uexkülla), ale selekce – stejně 55)
H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe (11) 1942: 57-68, s. 57; o vztažném charakteru pojmu umwelt též H. Weber, „Zur Fassung und Gleiderung eines allgemeinen biologischen Umweltbegriffes“, Naturwissenschaften, s. 636 a jinde. 56) J. v. Uexküll, Theoretische Biologie, s. 2. 57) H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 57. 58) Tamtéž, s. 62. Je třeba dodat, že právě typologická metoda je podstatou Uexküllovy Umweltlehre, sám umwelt je typus, ideální obraz vytvořený na základě množství jednotlivých pozorování. 59) H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 57 a dále.
136
Odvrácená strana umweltu...
tomu je i s „přiléhavostí“ umweltu k (přirozenému, ideálnímu60) okolí. Vztah organismus-umwelt (prostředí) je pro fylogenezi zcela klíčovým61 (Weberův příspěvek je symptomatický pro situaci, ve které se biologie za třetí říše nacházela, viz níže). Weber systematicky pracoval na rozšíření dle jeho mínění úzkého Uexküllova pojetí umweltu (zoopsychologického a fyziologického) do dalších oblastí, jako je již zmíněná ekologie, hospodářství, rasová nauka, genetika atd., a to již od roku 1937.62 V roce 1939 vydal ještě jeden článek na téma „Biologický pojem umweltu a jeho užití“ v časopisu „Der Biologe“63, kde vyzývá k širokému přijetí Uexküllova učení a upozorňuje na jeho evidentní myšlenkovou podobnost s dobovým politickým smýšlením. Téhož roku vydal v politicky neangažovaném časopise Naturwissenschaften rozsáhlý článek o aktuálním užití pojmu umwelt a navrhuje další možné aplikace (viz výše). Politicky nejangažovanější je však již zmíněný článek s názvem „Organismus a umwelt (prostředí)“ z roku 1942.64 Zásadním bodem Weberovy kritiky (která ze značné části vyplývá z jeho snahy o objektivizaci Umweltlehre,
60)
Tamtéž, s. 637. Tamtéž, s. 640. 62) Tehdy vyšla jeho první souborná práce na toto téma v časopise Naturwissenschaften. 63) H. Weber, “Der Umweltbegriff der Biologie und seine Anwendung“, Der Biologe (8) 1939: 245-261. 64) H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe. Časopis, kde Weberovi vyšly dva ze zmíněných článků, tedy Der Biologe, zdaleka nebyl, jak by se mohlo zdát dle názvu, časopisem čistě přírodovědeckým – v roce 1931 začal vycházet jako orgán „Deutsches Biologen-Verband “ pod vedením prof. Ernsta Lehmanna, genetika rostlin a jednoho z politicky nejaktivnějších prorežimních biologů do roku 1945. Později se stal také orgánem NSLB (Národně socialistického svazu učitelů), založeného Hansem Schemmem (1891-1935), původně bavorským učitelem, který se svým „zaujetím pro věc“ vypracoval až na bavorského ministra kultury. Napsal řadu statí o výchově v národně-socialistickém duchu, za klíčovou považoval právě výuku biologie, tj. v prvé řadě principu přírodního a umělého výběru (a jeho společenských dopadů a implikací). Je také autorem výroku „Národní socialismus je politicky aplikovanou biologií“, který bývá někdy přisuzován Rudolphu Hessovi. Od roku 1939 časopis také vycházel s podporou SS-Ahnenerbe, organizace částečně suplující univerzitu v rámci SS. 61)
137
Marco Stella, Karel Kleisner
resp. umweltu) je skutečnost, že do umweltu organismu patří nejen vnímané faktory, ale také vše, co působí na jeho konstituci – každý organismus má „filtr, který nazýváme normou reakce“, a jelikož je tato „reakce druhově specifická, nevyděluje jeden organismus ze svého okolí tytéž vlivy jako organismus jiný“. Z toho plyne, že umweltem Weber nazývá „vyčleněný systém“ na organismus (či vyšší jednotky jako je rod, rasa, populace) „působících vlivů“65, které mu umožňují udržet se při životě. Weberově pojetí umweltu se koncem 30. let dostalo širokého přijetí a po 40. léta jej užívá např. i jistá část autorů z oblasti výzkumu mutací, genetiky atd.66 (článkům z časopisu Naturwissenschaften a jejich politizovaným verzím z periodika Der Biologe byla tehdy věnována značná pozornost). Odpovídající užití nacházíme např. ve standardní učebnici dědičnosti od Günthera Justa (1892-1950), jednoho z předních rasových hygieniků a teoretiků: „A tak můžeme říci, že vše, co se u člověka odehrává jako individuální a sociální život, se zakládá na spolupůsobení dědičnosti a prostředí (Umwelt), tedy také že život lidu (Volk) vyrůstá z ‚krve a půdy‘ (‚Blut und Boden‘ ).“67
Dokonce i tam, kde bychom očekávali pojem umwelt v jeho zcela objektivním významu, tj. jako „prostředí“, místo, kde probíhá selekce, i zde nacházíme jasné známky vlivu Uexküllova konceptu (byť není přímo citován) – např. Otmar svobodný pán von Verschuer 65)
H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 65; podobně tentýž, „Zur neueren Entwickung der Umweltlehre Jakob v. Uexkülls“ Naturwissenschaften, s. 100 a také tentýž „Zur Fassung und Gleiderung eines allgemeinen biologischen Umweltbegriffes“, Naturwissenschaften, s. 636, kde poskytuje svou definici zřejmě nejuceleněji: „Pod (minimálním) umweltem by v rámci biologie měl být chápán souhrn podmínek obsažených v celém komplexu okolí, které určitému organismu umožňují udržet se díky jeho specifické organizaci, tj. které mu umožňují v časově omezeném úseku jeho vývoje vykazovat životní projevy (včetně rozmnožování) v míře alespoň vyvažující smrtelnost jedince.“ 66) V rámci genetiky byly pojmy milieu, umwelt a např. Peristase poměrně volně zaměňovány. 67) G. Just, Die Vererbung, Breslau: Ferdinand Hirt Verlag, 1943, s. 173.
138
Odvrácená strana umweltu...
(1896-1969), antropolog, genetik, ředitel Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku (1942-1945) a mj. zadavatel obou doktorských prací Josefa Mengeleho, v jedné ze svých standardních učebnic rasové hygieny píše: „Dědičné vlohy se mohou promítnout ve fenotypu jen do té míry, do jaké to připustí prostředí (Umwelt). Prostředí (Umwelt) může však působit jen do té míry, do jaké [u organismu] existují dědičně dané schopnosti reakce. Vlivy prostředí (Umwelteinflüsse), na které dědičná norma reakce neodpovídá, nejsou pro živočicha vůbec podnětem. Viděno z hlediska dotčeného organismu vůbec nepatří do jeho umweltu [zvýrazněno autory]. Genotyp (Erbgut) tak určuje rozsah a typ vzájemného působení mezi živočichem a prostředím (Umwelt).“68
Verschuerovo dvojné užití termínu „Umwelt “ nebylo nijak výjimečné a zřejmě souvisí s tím, co již bylo výše naznačeno – totiž s faktem, že Uexküllova koncepce, ač se jí jistě dostalo širokého ohlasu a vztah mezi pojmy Umwelt, Milieu, Peristase či Umstände byl často diskutovaným tématem, se musela střetnout s „prostředím“, jak si je představoval znovuzrozený (syntetický) darwinismus, opírající se o genetiku a výzkum mutací (a tato větev výzkumu nepotřebuje nakládat se subjektem). Tedy jako prostor, kde probíhá selekce (ta v Uexküllově pojetí není z principu možná – rovnováha mezi organismem a jeho prostředím existuje apriorně). Tento rozpor bude vyložen v jedné z následujících podkapitol.
„KULTURBIOLOGIE“ Chápání státu či národa jako svébytného organismu, které nacházíme již ve zmíněné Uexküllově Staatsbiologie, stálo také u zrodu svébytné vědní disciplíny, tzv. biologie kultury (Kulturbiologie). Jejím zakladatelem 68)
O. v. Verschuer, Leitfaden der Rassenhygiene, Leipzig: Georg Thieme Verlag, 1941, s. 17. Je patrné, že Verschuer Uexküllovo pojetí umweltu jistým způsobem (zřejmě zprostředkovaně) reflektoval, tím, co však rozhoduje v interakcích prostředí a organismu, již není „subjekt“, ale „geny“.
139
Marco Stella, Karel Kleisner
byl antropolog Walter Scheidt (1895-1976), ve 20. a 30. letech docent a posléze profesor pro kulturní a rasovou biologii hamburské univerzity (byl tedy Uexküllův kolega), později také ředitel hamburského rasově-hygienického institutu. Bývá považován za jednoho z prvních antropologů, kteří se v německé oblasti ve 20. letech 20. století začali zabývat populační genetikou, tj. rezignoval na starý koncept stálosti lidských ras a jednotlivé populace posuzoval z hlediska selekcí usměrňované variability znaků rodinných linií. Od roku 1926 byl mj. i prvním vydavatelem silně ideologicky zabarveného časopisu Volk und Rasse, jeho práce byly klíčové pro celou německou rasovou antropologii. Scheidt obzvláště zkoumal vzájemné působení lidské kultury a biologie69 a také kulturu jako lidmi vybudovaný adaptivní systém, organicky zasazený do svého prostředí a s ním osudově svázaný. Ve své knize „Kulturbiologie“, která poprvé vyšla v roce 193070 a později v několika reedicích, se Scheidt zabývá problémem vztahu organismu (ale i národa, státu, rasy, společenství) a jeho prostředí (pro které užívá – záměrně a v návaznosti na Uexkülla – pojem „Umwelt“). O umweltu-prostředí totiž hovoří v obou jeho významech, tedy objektivním i subjektivním, nazývá je umweltem primárním a sekundárním.71 Scheidt byl však obráncem darwinismu, selekční teorie a, jak píše, i „genetického pojetí“72 nejen v oblasti organismů, ale také větších nadindividuálních celků, které označuje jako Lebensgemeinschaft, tedy výraz obecně užívaný ve smyslu biocenózy. Tyto organismy a Lebensgemeinschaften jsou schopny utvářet svůj umwelt, a to jednak „pasivně“ tím,
69)
Myšlenku, že prostředí utvářené lidmi se zpětně projevuje na jejich biologické skladbě, zastával mezi rasovými antropology zřejmě nejcitovanější výzkumník Eugen Fischer, který byl mj. autorem tzv. teorie autodomestikace, jež bývá přisuzována Konradu Lorenzovi. Tuto možnost připouštěl i otec sociokulturní antropologie Franz Boas, v první polovině 20. stolet platila za jeden z možných scénářů vývoje a vzniku člověka a přirozených lidských variant. Po 2. světové válce, přesněji po sepsání prohlášení o rase UNESCO (UNESCO Statement on Race), vyšla tato myšlenka dočasně z módy. Kulturbiologie tuto myšlenku vyostřila a přispěla tak k podpoře doktríny o výlučnosti biologické selekce na cestě ke společenské změně. 70) W. Schiedt, Kulturbiologie, Jena: Gustav Fischer Verlag, 1930. 71) Tamtéž, s. 28. 72) Tamtéž, s. 20.
140
Odvrácená strana umweltu...
že jednotlivé části svého okolí (Umgebung) vpustí do sebe – „adoptují je“. To se týká jak smyslových podnětů, tak i různých substancí typu potravy. V případě jiných společenstev (např. lidské kultury) může docházet dokonce k „aktivní“73 proměně okolí – tím se umwelt ocitá pod dvojnásobnou kontrolou. Prostředí-umwelt je pro něj „...relativním pojmem (...), který nelze oddělit od živočicha, protože má smysl pouze ve vztahu k určitému živočichu. Jinak by šlo o vědu ‚o umweltu-prostředí, bez toho, kolem (herum) čeho je‘.“ 74
Umwelt-prostředí je to, co na organismus působí, co u něj vyvolává reakce.75 Zároveň takto utvářené prostředí-umwelt (do kterého patří i kultura, jak materiální, tak duchovní) působí jako prostředí selekční, jako „Zuchtraum“.76 Slovy Scheidta: „...všichni živočichové jedné skupiny jisté rasové či druhové příslušnosti mají podstatné části svého umweltu-prostředí (Umwelt) společné, neboť jen v takovém umweltu-prostředí (Umwelt) se mohou udržet.“77
Např. umwelt kultury, tj. to, jak se vyživuje ze svého okolí, jaké aspekty přírody do sebe integruje (týká se opět jak faktorů materiálních, tak duchovních), je dán také typickým umweltem jejích jednotek, tedy jednotlivých lidí, přesněji jejich rasovým původem. To, že je umwelt většího celku složen z umweltů nižších jednotek, v tomto případě 73)
Tamtéž, s. 45. Tamtéž, s. 41; autorům není známo, že by Scheidt Uexkülla někde citoval, nicméně je evidentní, že pojem umwelt užívá zcela v intencích Uexküllových. Tato skutečnost také svědčí pro domněnku, že Uexküllovo chápání pojmu bylo široce rozšířené, součástí „common knowledge“. 75) Tamtéž, s. 42. 76) Scheidt, Walter, „Die europäischen Rassen, ihre Zuchträume und ihre Kulturleistungen“, Zeitschrift für Rassenkunde, (10) 1939: 198-205. 77) W. Schiedt, Kulturbiologie, s. 50; je patrné, že v pojmu byl poněkud zmatek, byť Scheidt dobře chápal rozdíl mezi „Umwelt “ ve smyslu prostředí a jeho pojetí Uexküllova: můžeme se tedy domnívat, že dvojvýznamnost pojmu je záměrná. 74)
141
Marco Stella, Karel Kleisner
státní umwelt umwelty jeho občanů, napsal již Uexküll ve své „Staatsbiologie“ (1921) a nevyhnul se při tom náležité dávce agrární romantiky: „Vesničané (...) vlastní nejbohatší umwelt, protože nejen že sklízí úrodu, ale musí mít svá pole zoraná, pohnojená a osetá. Po celý rok musí vnímat nejrůznější znamení (Merkmale) počasí a půdy.“78 Rovnováha mezi vnějším světem a organismem vzniká tak, že živočich (či větší celky) do svéhu umweltu z vnějšího světa (Aussenwelt) vpouští na základě svých vrozených reakcí jen některé jeho části (Aussenweltstücke) – takto Scheidt chápe adaptaci79 –, v případě kultury za takto získané kousky vnějšího světa považuje Kulturgut 80, kulturní obsah, dále tradovaný podobně jako biologická adaptace. Chorobu pak chápe zcela ve shodě s rasovým psychologem a lidským genetikem Fritzem Lenzem (1887-1976; viz níže) jako život na hranici adaptivní schopnosti – nemoc není jen nemocí organismu ani jen prostředí, vzniká jejich vzájemným působením81. Podobně takto mohou onemocnět kultury82 – např. „nákazou“ špatnými, cizími kulturními obsahy, rasově cizími lidmi atd. Scheidt byl profesorem na Antropologickém institutu hamburské univerzity až do roku 1963, ani po válce nepřestal publikovat. Např. ve své knize „Der Mensch – Naturgeschichte seines Verhaltens“83 z roku 1966 své dřívější kulturbiologické teze ještě dále rozvedl a zcela jasně formuloval teorii koevoluce genů a kultury (jak jsme však viděli, nacházíme ji, byť výrazně zanesenou Scheidtovými politickými názory, již v jeho práci z roku 1930); také anticipoval existenci jednotek kultury analogických genům (kterou také v jisté formě najdeme již ve dřívějších pracích). O takřka desetiletí a půl tak předběhl E. O. Wilsona, který svou teorii koevoluce lidských genů a kultury formuloval (v takřka totožné podobě) až v roce 198184. 78)
J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 32. W. Schiedt, Kulturbiologie, s. 45. 80) Scheidt jej staví vedle Erbgut, tj. genotypu. 81) W. Schiedt, Kulturbiologie, s. 8. 82) W. Schiedt, Kulturbiologie, s. 99. 83) W. Scheidt, Der Mensch – Naturgeschichte seines Verhaltens, München: Urban & Schwarzberg Verlag, 1966. 84) E. O. Wilson, C. J. Lumsden, Genes, Mind and Culture, Cambridge: Harvard University Press, 1981. 79)
142
Odvrácená strana umweltu...
Scheidtovu disciplínu dále „rozvinul“ Lothar Stengel von Rutkowski (1908-1991), rasový filosof, kulturbiolog a básník. Stengel von Rutkowski, původem (podobně jako Uexküll) z Pobaltí, vystudoval medicínu, v roce 1938 vstoupil do SS, kde dosáhl hodnosti SS-Obersturmbannführera, působil na jenské univerzitě jako blízký spolupracovník jednoho z politicky nejvlivnějších rasových hygieniků, Karla Astela (1898-1945), šéfa Hlavního rasového a osídlovacího úřadu, zodpovědného mj. za provedení tisíců nucených sterilizací v Durynsku mezi léty 1933-1945. Po válce se Stengel von Rutkowski věnoval především psaní sentimentální vlastenecké poezie. Scheidtovu disciplínu (již tak prorežimně laděnou) ještě více ideologizoval a radikalizoval. Vývoj národa, který chápe striktně jako biologickou jednotku přírodního výběru, vykládal jako takřka dialektické potýkání umweltu-prostředí a „erbweltu“, tedy světa dědičnosti. Stengel von Rutkowski přejímá kulturbiologický pojem „umwelt“, avšak již s významem odpovídajícím spíše „prostředí“. „Umwelt“ je pro něj pouze Zuchtraum 85, ve kterém dochází k dědičným mutacím organismu, selekci a k modifikaci jeho fenotypu (Prägung)86. Avšak i v Stengel-Rutkowského pojetí je prostředí-umwelt aktivně utvářeno lidmi, je tvořeno nejen přírodními podmínkami, ale také lidskou kulturou, hospodářstvím, politikou, historií a nedílnou součástí umweltu je též „světonázor“ (Weltanschuung), který má rasový, tj.biologický, ale přesto subjektivní charakter (k tomuto tématu se ještě vrátíme). Interakcí složek „Umwelt “ a „Erbwelt “ vzniká osud (Schicksal )87 každého 85)
L. Stengel von Rutkowski, Was ist ein Volk? Der biologische Volksbegriff, Erfurt: Verlag Kurt Stenger, 1943, s. 19. Tato kniha, která podle autorových slov vychází ze „zkušeností z praktické činnosti v RuSHA a bojiště, štábního úřadu vůdce říšského rolnictva, Durynského zemského úřadu pro rasy (Rassenwesen) atd.“, (str. 6) byla vydána jako praktická příručka projednávající vztah dědičnosti národa a jeho umweltu-prostředí z pohledu SS. Rutkowski byl i aktivním vojákem (vojenským lékařem) a účastnil se mj. dobývání Leningradu. 86) L. Stengel von Rutkowski, Was ist ein Volk?, s. 38 a dále. Tento pojem, jinak v této době poměrně běžně používaný pro nedědičné modifikace fenotypu (výživou, vlivem patogenů, zátěží organismu atd.) užívá Konrad Lorenz ve svých klasických pracích ze 30. a 40. let pro jím zkoumaný fenomén vtištění (ireverzibilní vštípení objektu jako „matky“). 87) Tím se vracíme k výše zmíněné doktríně „Blut und Boden“ jako osudovému spojení národa a jeho prostředí.
143
Marco Stella, Karel Kleisner
organismu, a tedy i „národa“(Volk).88 V případě národa je však část umweltu-prostředí (Heimwelt, patří sem kultura, státní uspořádání, náboženství, světonázor) navíc aktivně vytvářena samotnými lidmi, a jelikož umwelt-prostředí utváří selekcí „Erbwelt “, skupina tím utváří i sama sebe : „Postředí-umwelt, které selektuje tyto skupiny [stavy, sociální skupiny, rasy], je nejčastěji umwelt-prostředí ovládnutý, udržovaný či dokonce zcela vytvořený člověkem, a nikoliv volným prostředím-umweltem odpovídajícím divokému stavu (Wildbahn). Proto je tento umwelt-prostředí také rasově ovlivňován lidmi, kteří jej udržují a mění.“89
Harmonickým vztahem obou složek, tedy pojmového páru Erbwelt a Umwelt, je dosaženo rovnovážné Lebensraumgemeinschaft 90 – tento ideální stav může být narušen jakoukoliv příměsí obou základních komponent, proto je nutno zabránit jednak pronikání nových genů do světa dědičnosti (ztrácí se adaptace, které si národ ve svém prostředí-umweltu vytvořil, a to jak negativními mutacemi – dědičnými chorobami, tak rasovou příměsí91), jednak změnám prostředí-umweltu (za jeho hlavní poruchy považuje Stengel von Rutkowski přesun obyvatelstva do kolonií, stěhování národů, zhroucení klimatu, civilizaci, ideovou misii a liberalismus92 a z něho plynoucí míšení kultur). Jakýkoliv národ (a především ten německý) se tedy musí zcela geograficky a biologicky izolovat, provádět sám na sobě selekci a také přetvářet prostředí tak, aby co nejvíce vyhovovalo jeho biologické podstatě. Cílem je typický umwelt národa (völkische Umwelt).93 Ten pak naopak selekcí určuje biologické složení národa, který o něj pečuje, vzniká tak Zuchtstaat („stát na šlechtění“)94.
88)
L. Stengel von Rutkowski, Was ist ein Volk?, s.76-77. Tamtéž, s.41. 90) Zvláštní spojení výrazu pro biocenózu a spíše politického termínu Lebensraum, užívaného většinou pro území na východ od německých hranic. 91) L. Stengel von Rutkowski, Was ist ein Volk?, s. 147. 92) Tamtéž, s. 147. 93) Tamtéž, s. 106 a dále. 94) Tamtéž, s. 33. 89)
144
Odvrácená strana umweltu...
Je patrné, že Stengel von Rutkowski posunul význam pojmu umwelt směrem k objektivnímu prostředí (a také zcela do myšlenkové sféry, kde bychom našli i Osvětim, Treblinku a Sobibor). Avšak jedna z jeho složek má ryze subjektivní charakter – totiž světonázor (Weltanschauung). Ten chápe v souladu se svým politickým smýšlením jako biologicky a rasově podmíněný, a tudíž (vy)selektovaný v určitém prostředí. Světonázor severoevropského člověka (a tedy i Stengel von Rutkowského) byl údajně vyšlechtěn nouzí drsného severského Zuchtraumu tak, aby na rozdíl od ostatních ras rozpoznával zákonitosti světa a přírody.95 Samotný rozum i cit nordického člověka jej činí výkonným vynálezcem a objevitelem, „toužícím po nápodobě velkého řádu stvoření v řádu lidském“96. Ostatní rasy, změkčilé svým Zuchtraumem či odpadnutím selekce vlivem civilizace, takových epistemologických výkonů nejsou schopny a jejich světonázor zůstává čistě subjektivním. Nikoliv však rasa nordická: „My však, kteří stojíme před úkolem dovést k vítězství hodnoty založené na rase a dějinách, krvi a půdě, erbweltu a umweltu, rodičovském odkazu a práci proti pomíjivým hodnotám křesťanské misie, Francouzské revoluce, učení o jiném, učení o rovnosti a individualistickému příživnictví, chceme s čistým rozumem a zápalem v srdci prohlubovat světoobraz na základě přírodních zákonů, aby z něj bylo možné získat životu odpovídající světonázor.“97
V rámci kulturbiologie je patrný významový posun termínu umwelt, totiž od světa vytvářeného subjektem k objektivním faktorům, které tuto subjektivitu vytvářejí (či k faktorům, jež utvářejí organismus bez zájmu 95) L. Stengel von Rutkowski, Weltbild und Weltanschauung. In: L. Stengel von Rutkowski (ed.), Das naturgesetzliche Weltbild und Weltanschauung, Berlin: Nordland Verlag, 1943, s. 8-9. 96) L. Stengel von Rutkowski, Weltbild und Weltanschauung, s. 9. Je-li tedy zákonem přírody selekce, „pravý nordik“, nesa nacisty stále proklamovaný „biologický světonázor“, ji tudíž musí zavést i do společnosti. 97) Tamtéž, s. 20; ostatně celá kniha, v níž se Stengel von Rutkowského stať nachází a kterou také sám editoval (obsahem a designem jde o „populární“ knihu pro starší děti), takovýto obraz světa popisuje od pohybu vesmírných těles až po zákony dědičnosti u člověka, to vše v dokonalé jednotě a souhře.
145
Marco Stella, Karel Kleisner
o jeho subjekt). Ve středu zájmu kulturbiologie již nestojí subjekt – konečným měřítkem, podle kterého je ta která lidská skupina (rasa, národ atd.) posuzována, je její biologická úspěšnost v daném prostředí, a subjektivní faktory jako světonázor nesený jednotlivcem se v tomto biologickém úspěchu pouze zrcadlí. Tento významový posun pojmu můžeme koncem 30. a během 40. let v německé vědě pozorovat v mnoha vědních oborech, které mají co do činění s prostředím. Kulturbiologie je v tomto ohledu pouze příznakem, nikoliv zdrojem této postupné změny, která jde ruku v ruce s „politizací“ a „mytologizací“ německé biologie, jež nabrala na obrátkách obzvláště ve 30. a 40. letech 20. století.
RASOVÝ UMWELT A RASOVÁ PSYCHOLOGIE Již sám Uexküll předpokládal, že každá rasa má jiný umwelt (ve smyslu Uexküllově), jak vyplývá např. z některých pasáží jeho Staatsbiologie98. Domněnka, že každá rasa, národ atd. nahlíží na svět jinak, samozřejmě není Uexküllovým vynálezem (připomeňme např. Völkerpsychologie Wilhelma Wundta či romantický Herderův Volksgeist). Můžeme se nicméně domnívat, že Uexküllova koncepce umweltu s diskriminační rasovou psychologií dobře souzněla a v některých případech je Uexküll v této souvislosti i přímo citován. Zřejmě nejjasněji tuto souvislost vyjádřil Uexküllův žák a dlouholetý spolupracovník Lothar Gottlieb Tirala (1886-1974). Tirala, původem brněnský rodák, vystudoval medicínu a též biologii, s Uexküllem se podílel na objevu 98)
Např. v již zmiňované pasáži o parazitech státu píše: „Existuje však ještě jedna hlouběji založená námitka proti [rasově] smíšeným manželstvím, a jde právě o tu, která se u vysoko stojících osobností projevuje jako největší zábrana. A je jí právě rozdílnost umweltů. Vysoko stojící osoby (...) vlastní silně utvářený umwelt, který si jen těžko zvyká na umwelt jiného druhu (andersartige Umwelt).“ (J. v. Uexküll, Staatsbiologie, s. 75); o zacházení s pojmy andersartig, arteigen (druhu vlastní), artfremd (druhu cizí) atd. viz také V. Klemperer, TLI. Jazyk Třetí říše. Zápisky filologovy, Praha: H&H, 2003, s. 275 a dále. V rámci propagandy bylo cílem těchto označení posunout hranici „lidského“ a „mimolidského“, což je nutnou podmínkou pro páchání nacistických zločinů proti lidskosti – vůči „mimolidským“ zvířatům uplatňujeme jiná etická pravidla než vůči „lidem“, těm, co patří k nám.
146
Odvrácená strana umweltu...
mechanismu pohybu korýších nohou (1915)99. Zřejmě prostřednictvím Uexkülla navázal přátelské vztahy s již zmíněným H. S. Chamberlainem100. Byl přesvědčeným nacistou a v roce 1933 se stal profesorem na Institutu rasové hygieny mnichovské univerzity. Velmi živě se účastnil debaty o pozici homosexuality v nacionálně-socialistickém státě, obzvláště v souvislosti s aférou šéfa SA Ernsta Röhma101. Po roce 1945 působil jako lékař, stal se průkopníkem nové metody léčebného dýchání. Uexkülla považoval za svého velkého inspirátora a vůbec za osobu, která pro utváření „biologického světonázoru“ protěžovaného prapagandou učinila velmi mnoho. U příležitosti Uexküllových 70. narozenin publikoval v roce 1934 v již zmíněném časopise Der Biologe102 článek Dialog über die biologische Weltanschauung103, který formou (zřejmě fiktivního) dialogu vyzdvihává Uexkülla (hned vedle Chamberlaina, Haeckela atd.) jako jednoho z předních myslitelů německé „politické“ biologie. Tirala je autorem několika knih a článků na rasová a kulturně-biologické témata, z nichž nejrozsáhlejší je kniha Rasse, Geist und Seele z roku 1935104, kde se zabývá především rasovou psychologií. Kniha obdržela poměrně pozitivní kritiky i přesto, že
99)
F. Brock, „Jakob Johann Baron von Uexküll zum 70.Geburtstag“, Sudhoffs Archiv für Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaft (27) 1934: 193-203, s. 199. 100) Např. ve své knize Lebewege meines Denken (München: F. Bruckmann A.-G., 1922, s. 251), která je sbírkou jeho korespondence (nalezneme zde i dopis Uexküllovi), Chamberlain píše: „ Můj milý, věrný Tiralo! Od toho dne, kdy jste se poprvé před dvanácti lety objevil v mém vídeňském příbytku, jsem s Vámi do dnešního dne prožil tolik radosti (...an Ihnen so viel Freude erlebt...), že je pro mne takřka nemožné odmítnout vámi vyjádřenou prosbu, i když jsem tak u jiných již opakovaně učinil.“ 101) S. z. Nieden, Erbbiologische Forschungen zur Homosexualität an der Deutschen Forschungsanstalt für Psychiatrie während der Jahre des Nationalsozialismus. Berlin: Rüdiger Hachtmann v zadání Präsidentenkomission der Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, 2005, s. 13. 102) Ke gratulacím se připojila i celá redakce – překvapivě se jedná o jedinou gratulaci tohoto druhu (na celé první stránce čísla, s fotografií atd.), která byla v časopise za celou dobu jeho existence otištěna. 103) L. G. Tirala, „Dialog über die biologische Weltanschauung“, Der Biologe (3) 1934: 273-284. 104) L. G. Tirala, Rasse, Geist und Seele, München: J.F.Lehmanns Verlag, 1935.
147
Marco Stella, Karel Kleisner
její autor upadl po roce 1935 v politickou nemilost. Kromě dalších odkazů na svého učitele105 v této knize (jinak s obsahem poplatným době a Tiralově politické orientaci) aplikuje Uexküllovu koncepci umweltu na různé lidské rasy: „Naproti tomu může být v. Uexküllova Umweltforschung rozšířena na lidské rasy, neboť každá rasa nejen že se až do posledních duševních jednotlivostí liší, ale navíc každá z nich utváří svůj umwelt jinak. Umwelt indiána, Žida i Germána je pevně určen a lze jej vůči ostatním dobře vymezit.“106
Tirala koncept umweltu přejal takřka přesně, až na jeden zcela zásadní detail. Tam, kde se můžeme domnívat, že by Uexküll dosadil subjekt (pokud by se problematikou ras vůbec kdy blíže zabýval), Tirala mluví o genotypu (Erbbild)107: „Zde upozorňuji na zásadní výzkumy školy J. v. Uexkülla. Ukázala, že umwelt nelze ztotožňovat s milieu=okolím (Milieu=Umgebung), ale že umwelt každého z organismů je utvářen jím samotným, což je věta platná i pro člověka. Části vnějšího světa (Aussenwelt), které člověk vpustí do svého umweltu, (...) závisí na jeho neměnném genotypu [zvýrazněno autory].“108
Tirala byl zastáncem čistého biologického determinismu v psychologii, zcela odmítal (opět v souladu s dobovým a politickým klimatem) možnost vylepšení člověka výchovou (tj. nedědičně) a také se explicitně domnívá, že umwelt je budován na základě dědičných vloh. „Ale také u jednotlivých ras se [umwelt] liší a výchovou jej není možno libovolně měnit – neboť každý si svůj umwelt buduje ze svého okolí (Umgebung) na základě svých dědičných vloh.“109 105)
Nejvýmluvnějším důkazem toho, za jak důležitou postavu rasové psychologie Tirala Uexkülla považoval, je to, že je spolu s Chamberlainem vyobrazen na obalu Rasse, Geist und Seele. 106) L. G. Tirala, Rasse, Geist und Seele, s. 23. 107) Opět se jaksi potichu vytratil subjekt. 108) L. G. Tirala, Rasse, Geist und Seele, s. 149. 109) Tamtéž, s. 170.
148
Odvrácená strana umweltu...
Ačkoliv však za klíčový princip fungování přírody a společnosti považoval přírodní výběr, zároveň na více místech brojil proti darwinismu a Darwinovi (jeho antidarwinismus nese jasné stopy jeho dvou učitelů, totiž Uexkülla a Chamberlaina). V Rasse, Geist und Seele věnuje kritice Darwinovy teorie celou podkapitolu (o evolucionismu hovoří jako o „masové psychóze ve vědě“110). Tato kapitola se navíc takřka úplně (až na několik přidaných vět) shoduje s kapitolou „Der Enwicklungsgedanke“ z Uexüllovy Theoretische Biologie 1928111. Nepříliš obvyklá je také Tiralova kritika organicismu, kdy mj. Uexküllovi a dokonce i Walteru Scheidtovi vytýká, že považují národ, stát či kulturu za organismus. Podle Tiraly je národ mnohem spíše „lesem“, kde „si jednotlivé rody můžeme představit jako stromy“112. Kromě toho Scheidtovi, který byl jinak Uexküllově koncepci poměrně věrný, vytýká nedostatečnou biologickou erudici proto, že pojem umwelt odděluje od pojmu vlohy, což lze chápat jako další důsledek Tiralova odporu vůči Darwinově gradualismu a vývojové teorii obecně (ve shodě se staršími německými biology považuje za ústřední pojem biologie typologický „plán“): „Je však zcela nebiologické, když chce Scheidt z ničehož nic chápat vlohu a umwelt jako dva pojmy, které jsou takto oddělitelné pouze z momentálního hlediska pozorovatele.“113 Úzké spojení mezi geny (dědičnými vlohami) a umweltem, jejich soupodstatnost, je v jistém smyslu opakem situace, jakou nacházíme u Scheidta či Stengel von Rutkowského. Již v Uexküllově pojetí umweltu je obsažena jistá epistemologická komponenta – umwelty některých skupin (biologických či společenských) mohou být bohatší či chudší, užší či širší, a také fatálně nevhodné. Organismus již nemusí být schopen z okolí vytvořit svůj umwelt a zanikne. Podobně úzký vztah byl nyní předpokládán i mezi příslušníky různých ras, etnik a společenských vrstev a jejich prostředím. Například K. Gottschaldt, pracovník berlínského Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku (který lze považovat za centrum rasových
110)
Tamtéž, s. 204. S. 196 a dále. 112) L. G. Tirala, Rasse, Geist und Seele, s. 88 a jinde. 113) L. G. Tirala, „Kultur und Biologie“, Volk und Rasse (5) 1930: 164-169, s. 168. 111)
149
Marco Stella, Karel Kleisner
výzkumů pro celou třetí říši), ve svém článku z roku 1937114 popisuje výzkum psychického umweltu na základě Erbpsychologie (psychologie dědičnosti). V sérii experimentů bylo 108 pokusných osob (vězňů ve vyšetřovací vazbě-sic!) různého původu vystavováno uměle vytvořeným situacím, se kterými se měli na základě své genetické výbavy vyrovnat (hovoří o „radikálním experimentu na živo“115). Dochází k závěru, že i při zcela totožných podmínkách pokusu reagují různé osoby různě a situaci i jinak interpretují: „Dokonce i situace ‚předběžné zadržení‘ je prožívána subjektivně, vůbec zde nenalezneme cosi jako objektivní umwelt, ale (...) tolik psychických umweltů, kolik je strukturních typů a osobností.“116
O vrozenosti a dědičném charakteru umweltu nelze dle Gottschaldta pochybovat, jak dokazují experimenty na jednovaječných dvojčatech. Institut císaře Viléma za tímto účelem dokonce v roce 1936 vybudoval výzkumný tábor pro dvojčata (Zwillingslager), kde bylo po vždy po dobu 4 až 8 měsíců zkoumáno velké množství dvojčat117. Pro psychologii považuje Gottschaldt starý koncept milieu za nedostatečný a vyzývá k užití pojmu umwelt, vztaženého na subjekt. Končí slovy: „V oblasti psychologie by bylo třeba dále rozvíjet pojem, který by bylo možné pojímat jako vztažný, totiž ve vztahu k dědičné struktuře osoby, která jej prožívá. Takový psychologický pojem umweltu by pak představoval jistou paralelu k pojmu, který vybudovala biologie, obzvláště škola v. Uexkülla.“ 118 114)
K. Gottschaldt, „Umwelterscheinungen im erbpsychologischen Bild“, Naturwissenschaften (25) 1937: 431-434. 115) Tamtéž, s. 432. 116) Tamtéž, s. 432. 117) Tomuto výzkumu je věnována celá kniha – E. Fischer, K. Gottschaldt, (ed.), Die Methodik der Persönlichkeitsforschung in der Erbpsychologie, Leipzig: Johann Ambrosius Barth-Verlag, 1942. V úvodu Gottschaldt píše, že celé oddělení dědičné psychologie bylo založeno na podnět Eugena Fischera a že i za výzkumy lze vděčit jemu. Kniha také obsahuje rozsáhlou pasáž o problému umweltu v genetice a psychologii (str. 74-93). 118) K. Gottschaldt, „Umwelterscheinungen im erbpsychologischen Bild“, Naturwissenschaften, s. 434.
150
Odvrácená strana umweltu...
Již jsme zmínili, že umwelt byl dáván do spojitosti s pojmem „světoobrazu“ (Weltbild ) či „světonázoru“ (Weltanschuung). Tyto termíny měly jednak rasový aspekt („árijský světonázor“), ale také politický („národně socialistický světonázor“) a evolučně-epistemologický („druhově specifický světonázor“). V rámci rasových teorií bylo možno tyto významy volně zaměňovat, neboť od rasy se odvozovalo vše – včetně politického názoru (který byl nahlížen jako biologicky podmíněný „návod“ k uspořádání společnosti a života). Zcela v těchto intencích uvažoval i jeden ze spoluautorů zřejmě nejvlivnějšího díla z oblasti rasové hygieny a eugeniky, Menschliche Erblehre und Rassenhygiene119, Fritz Lenz (1887-1976). Lenz byl mj. Tiralovým předchůdcem na pozici ředitele Institutu rasové hygieny mnichovské univerzity, poté odešel do Berlína, kde získal místo ředitele oddělení rasové hygieny již zmíněného Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a rasovou hygienu. Během svého pobytu ve vězení (1925) údajně Lenzovy spisy četl i Adolf Hitler a Lenzova specializace, tj. rasová hygiena a psychologie a Erbpathologie (patologie dědičnosti), z něj činila jednoho z nejcitovanějších genetiků v široké škále rasových spisů. K jeho necitovanějším výrokům patří poukaz na charakterističnost vrozených rasových psychických vlastností nehledě na fenotyp – „Plavý Žid je také Žid“120. Po válce působil jako profesor genetiky na göttingenské univerzitě. V kapitole „Rasa a světonázor“ výše zmíněné standardní práce (v literatuře uváděné často jen jako Baur-Fischer-Lenz či BFL) k problematice vrozeného světonázoru mj. píše : „Dnes často čteme a slýcháme o ‚druhovém světonázoru‘ (‚arteigene Weltanschauung‘). Pod druhovým světonázorem rozumíme 119)
E. Baur, E. Fischer, F. Lenz, Grundriss menschlichen Erblehre und Rassenhygiene, München: J. F. Lehmanns Verlag, 1921; kniha vyšla ještě v několika reedicích, poslední v roce 1936. V průběhu reedic se její obsah měnil a rozrůstal, obzvláště Lenzova část, pro účely tohoto pojednání budeme čerpat z poslední reedice z roku 1936 (München: J. F. Lehmanns Verlag), neboť právě pasáže o rasové psychologii jsou zde velmi rozsáhlé a extrémně prorežimní. Tato kniha byla standardní a klíčovou učebnicí rasové hygieny, které se dostávalo nejširšího ohlasu a přijetí jak na univerzitách, tak i aparátem SS a oficiálními politickými místy. 120) F. Lenz, „Über Wege und Irrwege rassenkundlicher Untersuchungen“, Zeitschrift für Morphologie und Anthropologie (39) 1941:385-414, s. 397.
151
Marco Stella, Karel Kleisner
přitom něco, co není vlastní člověku jako celému druhu, ale vlastní různým rasám, tj. vrozené, respektive dědičné.“121
A o něco dále: „V jistém ohledu vypadá svět z pohledu každé rasy jinak; ale právě proto nemohou být všechny správné. [Kdyby tomu tak bylo,] znamenalo by to relativizaci všeho poznání a tím pádem i vzdaní se pojmu pravdy a světa.“122
Pro Lenze, a spolu s ním i pro miliony čtenářů jeho knih, jsou světonázory, (...) viděno biologicky, prostředky v boji o přežití a v boji o moc.123 Není třeba rozvádět, co takový „boj světonázorů“ způsobil. Podobně na světonázor pohlíží i antidarwinista L. G. Tirala :
121)
E. Baur, E. Fischer, F. Lenz, Grundriss menschlichen Erblehre und Rassenhygiene, s. 770. 122) Tamtéž, s. 772. Jak jsme viděli, podobně uvažoval (o několik let později) i Stengel von Rutkowski – opět zde dochází k objektivizaci „nordického světonázoru“. I u Lenze nacházíme motiv nordického umweltu (str. 739), zocelujícího selekčními procesy rasu – je však patrné, že zde je myšleno spíše objektivní „prostředí“. 123) Tamtéž, s. 770. Je pozoruhodné, jak k tomuto pojetí konvergují (zřejmě zcela nereflektovaně) někteří autoři z oblasti soudobé evoluční psychologie – připomeňme jen koncept lidských „skupinových evolučních strategií“ významného amerického psychologa Kevina MacDonalda, specialisty na „skupinové evoluční strategie Židů“. Na toto téma napsal již několik knih, z nichž poslední, The Culture of Critique: An Evolutionary Analysis of Jewish Involvement in Twentieth-Century Intellectual and Political Movements“ ( Westport: Preager, 1999), se Lenzovu pojetí velmi přibližuje – MacDonald vyvozuje z jím předjímané „skupinové evoluční strategie Židů“ různá společenská a vědní hnutí 19. a 20. století, včetně např. marxismu, sociokulturní antropologie, Nové levice, hnutí hippies atd. Pak snad již nikoho nepřekvapí, že tento psycholog, hojně citovaný takřka v každé učebnici evoluční psychologie, je členem několika ultrakonzervativních a nacionálních spolků a českého čtenáře by také mohlo zajímat, že podobná kniha, která se před několika lety objevila na českém trhu, Bakalářovo „Tabu v sociálních vědách“ (2003:Votobia, Praha), je MacDonaldem více než inspirována.
152
Odvrácená strana umweltu...
„Biologie nám ukázala, že k umweltu každého živého stvoření patří také jeho způsob reagování. Také náš světonázor je životně nezbytným výrazem germánské rasové duše.“124
V již zmíněném Weberově článku z roku 1942, který můžeme považovat za jeden z posledních pokusů vyjasnit a ustálit pojem umwelt, se také dozvídáme, že organismy (včetně lidí) usilují o stabilizaci svého umweltu. A to jak umweltu objektivního – prostřednictvím korekce teploty, látkové výměny atd., tak i subjektivního prostřednictvím endogenních instinktivních aktivit125. Lidé jsou navíc schopni jako jeden z mála druhů své prostředí-umwelt aktivně přetvářet prostřednictvím záměrných zásahů do okolí (Umgebung). Svůj přirozený umwelt si tak vlastně uměle vytváří a „přesazují“ (verpflanzt)126 tím do prvého druhé. Podle Webera tato dalekosáhlá stabilizace umweltu vedla mnohé až k domněnkám, že člověk vlastně žádný umwelt v tomto smyslu slova nemá127 – to Weber neakceptuje a tvrdí, že je třeba operovat „ne s [umweltem] člověka jako druhu, ale jeho jednotlivých ras, kmenů a osob“128.
124)
L. G. Tirala, Rasse, Geist und Seele, s. 239-204. H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 65; cituje v této souvislosti i Konrada Lorenze (t.č. působícího na poznaňské univerzitě ) a jeho (své doby průlomovou) koncepci instinktu jako nikoliv reflexního řetězce, ale spontánních, rytmických aktivit, prostřednictvím kterých dle slov autora „organismus svůj umwelt aktivně vyčleňuje z pasujícího (passend ) okolí“ (s. 65). 126) Srovnej se Spenglerem a jeho užitím Blut und Boden. 127) H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 67; tato Weberova narážka se týká především filosofického antropologa Arnolda Gehlena (1904-1976) a jeho knihy Der Mensch. Seine Natur und Seine Stellung in der Welt (Berlin: Junker und Dünnhaut Verlag, 1940), který uplatnění Uexküllovy koncepce umweltu na člověka z výše zmíněných důvodů kritizoval. Kniha byla značně kritizována (i když byl Gehlen členem NSDAP již od roku 1933) a nesetkala se (částečně proto, že obraz člověka, který vytváří, není založen na instinktech, jeho fatálních vazbách k prostředí atd.) s kladným přijetím – ve svých pracích Gehlena hojně kritizoval i Konrad Lorenz, který během svého působení na univerzitě v Královci (1940-1941) dokonce vedl dvousemestrální kurz zaměřený speciálně na kritiku Gehlenovy koncepce člověka jako „Mengelwesen“. 128) H. Weber, „Organismus und Umwelt“, Der Biologe, s. 67. 125)
153
Marco Stella, Karel Kleisner
To mj. znamená i to, že různé rasy jsou svým umweltem přizpůsobeny na různé okolí (které si navíc aktivně utvářejí), a jsou tak selekci ze strany prostředí vystaveny o to více. Proto považuje „pokusy liberalismu a jeho výhonů přehlížet právě domnělým osvobozením lidského života, a zvláště života duševního, z vazeb na podmínky okolí a z nich vycházejících ještě patrnějších vlivů dědičnosti (...) za jeden z největších omylů lidských dějin“.129 Člověk je tedy sice schopen aktivně přetvářet své okolí, „nicméně svůj genotyp (Erbgut), svou specifickou organizaci, a tedy i svou schopnost utvářet aktivně a plánovitě svůj umwelt [změní] pouze cestou výběru a vymýcení (Auslese und Ausmerze)“130 (zvýrazněno autory). Umwelt rasy, tj. její světonázor, je pevně dán a nelze jím manipulovat jinak než prostřednictvím biologické dědičnosti. Na této problematice si můžeme povšimnout jednoho rozšířeného jevu – totiž toho, jak se při postupující ideologizaci pojmu umwelt vytratil k němu náležící „subjekt“ organismu: na jedné straně se umwelt rozlil do širého prostoru-prostředí, na straně druhé jej nahradily geny. Totalitní systémy (nejen v politice; týká se to všech „ortodoxií“) mají tendenci předpokládat, že organismus (a to v prvé řadě člověk) je předvídatelný a jeho chování je buď převoditelné na soustavu reakcí na podněty vnějšího prostředí (společnosti), či naopak čistě na vrozené, dědičné vlohy – ani v jednom z těchto systémů na „subjekt“ není místo.
„OMYL DNEŠKA“ ANEB DRUHÁ DARWINISTICKÁ REVOLUCE V NĚMECKU A UMWELTLEHRE Je nesporné, že pojem umweltu jako subjektivního světa kolem každého organismu prodělal především v průběhu 30. a 40. let zásadní proměnu, či lépe řečeno byl předmětem komplikovaných debat nejen ve vědě, kde tento spor šel napříč disciplínami, ale také na rozhraní věda-politika (státní ideologie). Obsah, který má v běžném jazyce pojem dnes (tj. životní prostředí), úzce souvisí se sémantickým 129) 130)
Tamtéž, s. 67-68. Tamtéž s. 68; Auslese a Ausmerze označují pozitivní a negativní selekci.
154
Odvrácená strana umweltu...
vývojem v tomto období. Bojoval se svým ztotožňováním se starším konceptem milieu a na něj navazujícími pojmy pro působící „prostředí“, byl také předmětem sváru v oblasti epistemologické, dále existovaly snahy o jeho psychologizaci (čemuž se Uexküll sám snažil zamezovat) a jak již bylo řečeno, organismus, včetně člověka, byl také zbaven své subjektivity na úkor „dědičných vloh“. Od vymezení Uexküllem sice nabyl na významu, mnohde byl však nevyjasněn a mnoho autorů tento problém řešilo užíváním jiných označení (Milieu, Peristase, Umstände) či vlastní definicí pojmu. Koncem 30. let se ustálilo dvojí pojetí umweltu – jednoho „objektivního“, ve smyslu místa, kde probíhá selekce (a tak byl užíván např. genetiky, evolučními biology, rasovými antropology), a druhého subjektivního, který měl blízko ke „světonázoru“, ale někteří biologové jej kladli do souvislosti s „normou reakce“ (viz např. Weber) či předpokládali organismální souslednost umweltů.131 U většiny zmíněných autorů je však patrné, že jen málokdy byl užit v jen jedné ze svých krajností. Změna významu byla spíše pozvolná a jednotlivá pojetí se často překrývala, přelévala, mnohdy i záměrně, ze spíše ideologických než vědeckých důvodů. Přitom se můžeme domnívat, že tato konfuze pojmů úzce souvisí s proměnou biologického myšlení, která ve větší míře nastala právě ve 30. letech 20. století. Řeč je o „zmrtvýchvstání“ darwinismu, který dokázal integrovat zdánlivě protimluvnou mendelovskou teorii dědičnosti. Tento prvek, který v biologii nakonec získal převahu, byl množstvím vědců, nositelů tradiční německé typologické tradice, zprvu zcela odsuzován, existovaly však i různé „přechodné formy“, z nichž některé jsme zde zmínili. Celý problém dvou významů umweltu totiž zřejmě vznikl právě při pokusech syntetizovat darwinistický koncept selekce (a selektuje prostředí, pro které, jak víme, bylo užíváno množství názvů včetně „Umwelt“ ) s tradiční německou biologií včetně Umweltlehre Jakoba von Uexkülla, kde je umwelt vztažným pojmem („umwelt čeho?“ ). Ve chvíli, kdy je Umweltlehre spojena se selekčním přístupem, je tím na
131)
„Schichtungsfolge der Umwelten“, kdy nadřazená část celku „filtruje“ částem subordinovaným vnější svět a jakoby nahrazuje funkce, které by jinak musely mít. Červená krvinka nepřežije, jsouc vypuštěna do akvária, trepka, kterou nikdo takto „nezdomácněl“, však ano.
155
Marco Stella, Karel Kleisner
jednu stranu zodpovězena otázka, jak (subjektivní) umwelt vzniká (selekcí ze strany prostředí, je adaptivní), na stranu druhou ještě naléhavěji vyvstává otázka jeho variability u různých biologických skupin adaptovaných na různá prostředí (druhů, ras), obzvláště co se týče aplikace této koncepce na člověka. Umwelt takto nabývá nové dimenze – rasově-epistemologické. Vyvinula-li se každá rasa v jiném prostředí, musí i její (adaptivní) umwelt, obraz světa, vypadat jinak. Navíc existuje-li rasově typické prostředí, jsou na něj lidé pevně vázáni tím, že jejich světonázor k tomuto prostředí nejlépe přiléhá. A právě toto pomezí obou významů bylo ideologicky nejvypjatější a romanticko-mystická korespondence duše národa, krajiny a organismů v ní žijících získala punc vědeckosti. Na druhou stranu je třeba přiznat, že k výše nastíněné syntéze došlo jen v náznacích, a tak jsou některé odkazy na samotného Uexkülla a jeho koncepci umweltu poněkud mlhavé a nepřímé. To může mít svůj důvod opět ve státní ideologii. S vědomím toho, že zjednodušení takového rozsahu je jistým znásilněním reality, lze tvrdit, že biologie (včetně antropologie) v období hitlerovského Německa byla rozpolcená dvěma protichůdnými tahy: jednak musela zachovávat dekorum univerzalistické, „objektivní vědy“, schopné rozpoznávat „neměnné přírodní zákony“ (což jí nijak nebránilo poměrně často sloužit státní ideologii). Na druhou stranu se však snažila o partikulární charakter vědy národní, bytostně německé, tradiční (tento požadavek opět vyrůstal ze státní ideologie, ale z jejího opačného, „antimodernistického konce“132). S Uexküllem a konceptem umweltu byl proto jistý problém – na jednu stranu jeho dílo představovalo bytostně německou biologickou teorii s přesahy do mnoha dobových nauk, na stranu druhou reprezentoval idealisticko-vitalistické a holistické směry v biologii, na kterou byl např. ze strany struktur SS vyvíjen silný tlak a na kterou bylo i z oficiálních míst pohlíženo se vzrůstající nedůvěrou133. 132)
Zřejmě nejdůrazněji předestřel program rozvoje „německé biologie“ již zmíněný prof. Ernst Lehmann ve své knize Wege und Ziele einer deutschen Biologie (München: J. F. Lehmanns Verlag, 1936). Lehmann dokonce usiloval o založení samostatného „Institutu pro německou biologii“ (U. Deichmann, Biologen unter Hitler. s. 329 a dále). 133) Viz např. A. Harrington, Reenchanted Science. Holism in German Culture ftom Wilhelm II to Hitler. New Jersey: Princeton University press, 1999, s. 193 a dále.
156
Odvrácená strana umweltu...
V rámci rasových doktrín tato změna v zásadě kopíruje myšlenkový obrat části rasových teoretiků od rasy jako statického, konstantního, typologického celku k pojetí syntetickému, které pojímá rasu jako určitou skupinu, měnící se v čase a prostoru – pokud by byla rasa neměnná, neměla by eugenická opatření („šlechtění vzhůru“) žádný smysl. Německá nová syntéza byla totiž poměrně těsně spjata s vývojem a „pokroky“ německých rasových nauk134, v jistých ohledech lze tvrdit, že její dezinterpretované praktické aplikace na člověka byly jedním z pilířů nacistické ideologie ve všech jejích konsekvencích (nucené sterilizace, programy eutanázie, zákazy mezirasového křížení, „populační politika“, pozitivní eugenika typu projektu Lebensborn atd.). Důraz, jaký byl v rámci Umweltlehre kladen na sepjatost organismu a jeho umweltu-prostředí, snad prostřednictvím diskuze o pojem umwelt částečně přešel i na německé darwinisty. A to i přesto, že jedním z Uexküllových hlavních argumentů proti darwinismu bylo právě to, že organismus a jeho prostředí nemohou být na sebe napasovány jinak než dokonale. Tudíž postupná evoluce ve smyslu Darwinově nepřipadá v úvahu. Tento důraz však byl z části zprostředkován i ideologicky (Blubo), paralelně s Umweltlehre. U německých nových darwinistů je patrný extrémní důraz na sílu selekce ze strany prostředí, navíc často pojímanou jako faktický „boj“ (německý výraz pro boj o přežití, tedy „Kampf ums Dasein“, vyvolává spíše představu přírody jako trvalého bojiště). Myšlenka pevné sepjatosti rasy a „půdy“ prostupovala kromě biologických teorií společností a dokonce státní praxí v míře, která se může jevit až groteskní. Např. podstatná část evolučních antropologů měla za naprosto klíčový (fylogenetický) vztah člověka a prostředí, kde se vyvíjel. Podle dobových teorií se člověk vyvinul v Evropě před asi 2 miliony let, na toto prostředí je tudíž nordická rasa, která jako jediná drsné prostředí Evropy přestála a udržela se zde, nejlépe přizpůsobena (jádrem a pravým umweltem-prostředím Germánů bylo dle většiny antropologů 134) Blíže viz např. U. Hoßfeld, Staatsbiologie, Rassenkunde und Moderne Syntese in Deutschland während der NS-Zeit. In: R. Brömer, U. Hoßfeld, N. Rupke, Evolutionsbiologie von Darwin bis heute. Berlin: Verlag für Wissenschaft und Bildung, 1999 či P. Weingart, J. Kroll, K. Bayertz, Rasse, Blut und Gene, Frankfurt am Main, Suhrkamp Verlag, 2001.
157
Marco Stella, Karel Kleisner
Durynsko135, mj. domovina Goetha – bohužel také působiště Lothara Stengela von Rutkowského a Karla Astela). Pokud je tedy germánská rasa se svým substrátem tak dlouhou dobu organicky srostlá, není obsazování Lebensraumu na východě vůbec snadnou záležitostí – je místní prostředí dosti německé? Interpretační rámec, který počítá s utkvělou dobovou představou o fatální provázanosti živočicha a jeho prostředí, nám dovoluje pochopit níže popsanou událost, z dnešního hlediska jen těžko pochopitelnou. SS a RuSHA od roku 1940 vytvářely plány na obsazení Lebensraum na východě. Byl vypracován plán, jak naložit s jednotlivými místními populacemi tak, aby se zamezilo rasovému míšení s německou populací, která měla přijít na jejich místo. Původní populace tedy měly být buď odsunuty, či vymýceny.136 V oficiálním zpracování plánu populačních přesunů na východě, tzv. „Generalplan Ost “ z jara 1942, určeném pro SS-Reichsführera Heinricha Himmlera, kde se mj. dočteme o naplánovaném osudu Čechů (polovina má být poněmčení schopná, zbytek je určen na práce na východě), najdeme i oficiální vyjádření již zmíněného Eugena Fischera (1874-1967), nestora rasové antropologie a dlouhodobého ředitele Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku. Jeho antropologické dobrozdání ke Generalplan Ost znělo, že osídlení východních oblastí (Polsko, Ukrajina) bude možné pouze za předpokladu, že zde znovu vzniknou lesy.137 Tímto úkolem byl pověřený mj. i již zmíněný Karl Friederichs, který měl řešit kůrovcovou kalamitu v Polsku. V Polsku byly zakládány rozsáhlé obory (na dříve obydlených oblastech), v některých oblastech proběhly pokusy o znovuvysazení vlka, zubra, medvěda, pod Göringovým patronátem byl zpětně šlechtěn pratur. Do této kategorie snah patří i rozsáhlé výzkumy za účelem objevení či vyšlechtění nových rostlin schopných růst v Polsku a na Ukrajině.138 Tyto rostliny měly být vypěstovány tak, aby co nejvíce připomínaly rostliny německé. Polsko mělo být poněmčeno co do vlastností fyzických, ale 135) Blíže např. U. Hoßfeld, „Rassenkunde und Rassenhygiene im ‚Mustergau‘, 1930-1945“, Blätter zur Landeskunde 2004, no. 41. 136) U. Deichmann, Biologen unter Hitler, s. 106. 137) Heiber, Helmut (1958): Generalplan Ost. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, vol.6: s. 522. 138) Deichmann, Ute (1995): s. 122-131.
158
Odvrácená strana umweltu...
i psychických (tj. poněmčení světonázoru obyvatelstva). Německou se měla stát i krajina a příroda. Tento nákladný, složitý a absurdní program nemohl být motivován hospodářsky. Motivace byla samozřejmě ideologická – a myšlenka, která za tím stála, byla Uexküllově myšlení bližší, než si chceme připouštět. Dle naší interpretace se jedná o praktické uplatnění typu myšlení, které je pitvornou karikaturou všeho, co se nám na Uexküllovi a jemu podobných může jevit jako přínosné. Absurditu takového pojetí organismu (člověka) a prostředí (krajiny) skvěle vystihl Karel Čapek ve své prorocké „Válce s mloky “. Mloci jsou také zajatci svého vodního prostředí a podobně jako se nacisté rozhodli šířit „pravý germánský umwelt“, les, i mloci mění pevninu na „své mělké moře“. Možná právě v kovové pachuti ideologického zneužití, která po válce utkvěla na koncepci Uexküllova umweltu, vězí jeden z důvodů, proč se tento pojem téměř vytratil z biologického myšlení.
159
ŽIVÁ PŘÍRODA JAKO GLOBÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ SPOLEČENSTVÍ Günther Witzany
ÚVOD Vnímání, rozbor a hodnocení živé přírody byly ve 20. století utvářeny prostřednictvím mechanistických explanačních modelů, které se ostře vymezovaly vůči vitalistickým směrům ve filosofii přírody. Zatímco vitalismus takřka ve všech svých obměnách usiloval o metafyzicko-holistické „znovuočarování“ živé přírody, umožnil technický pokrok kvantifikačních fyzikálních, chemických a biologických metod objevnou cestu skrz naskrz živým, až do dálek buněčného, subcelulárního, molekulárního a atomárního uspořádání živých struktur. Tento „mikroskopický“ obraz se stal vládnoucím pohledem na živou přírodu, a to dokonce i v rámci medicíny. Navíc je jím většinou i dnes. Pro vnitrobuněčné procesy užívané pojmy, jako např. „replikační mechanismus“, „čtecí mechanismus“, „Golgiho aparát“, „restrikční mechanismus“, ukazují, že v přírodě se domníváme nacházet pouze mechanismy či aparáty. Avšak v poslední čtvrtině 20. století se do slovníku biologie (většinou zcela nepozorovaně a nereflektovaně) vplížila část slovníku lingvistického, který si propůjčuje analogie z oblasti lidské výměny informací, z oblasti lidské řeči a komunikace. Stále se trvalo na tom, že se samozřejmě jedná o pouhé metafory pro čistě fyzikální a chemické procesy. Stále se hovořilo o „primitivním“ životě, o „automatech látkové výměny“, „strojích na zpracování potravy“. Avšak čím detailnější poznatky byly k dispozici, tím častěji byly pro molekulární kódy užívány pojmy jako „řeč nukleových kyselin“ a „řeč aminokyselin“ či 161
Günther Witzany
„komunikace“ pro popis interakcí mezi organismy. Oproti mechanistickému slovníku má tento komunikační, sémiotický slovník značné výhody. Minimalizoval redukcionismus, což je obzvláště žádoucí v medicíně, protože mechanistická nástrojová medicína ve vzrůstající míře děsila lidi. Ti si totiž čím dál více připadali jako „stroje“ v „opravně“. To také přivedlo Thure v. Uexkülla k založení humánní medicíny. Obzvláště svým moderním pojetím psychosomatiky se postavil na odpor mechanistickým explanačním modelům člověka. Na základě svých poznatků o živém těle a prací svého otce Jakoba von Uexkülla také usiloval o metodologický obrat ve veškerých přírodních vědách, který je měl více přiblížit sémiotice1. Dnes víme, že stroje nemluví, že řeč umějí pouze napodobovat. Někteří teoretikové informace či systémů se stále ocitají v pokušení zaměňovat simulaci řeči s řečí skutečnou. Avšak po objevu formálně-pragmatických podmínek úspěšně proběhlé komunikace2 začalo být zcela jasné, že tento fenomén nelze vysvětlit redukcionisticky či mechanisticky. To nám nabízí možnost získat zcela nové hledisko na život, stojící mimo mechanicismus i vitalismus.
1. KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI PROKARYOT Tito tvorové jsou geniální. Skládají se pouze z jediné buňky s jediným obalem, v buňce je uložen genetický kód. I přes svou jednoduchou stavbu vládnou neuvěřitelnými schopnostmi. Jejich řeč sestává z chemických molekul a navíc jsou vícejazyčné, tj. v rámci vlastního společenství používají jiné dialekty, než je tomu v jiných společenstvích. Právě díky užívání rozličných komunikačních schopností mohou bakterie vést bohatý společenský život pro dobro celého společenství. 1)
Th. v. Uexküll, „Naturwissenschaft als Zeichenlehre“, Merkur (3) 1989. G. Witzany, Natur der Sprache – Sprache der Natur. Sprachpragmatische Philosophie der Biologie, Würzburg: Königshausen & Neumann, 1993; G. Witzany, Life: The Communicative Structure. A New Philosophy of Biology. Norderstedt: Libri Books on Demand, 2000; G. Witzany, “Natural history of life: History of communication logics and dynamics” S.E.E.D. Journal, (5) 2005: 27-55; G. Witzany, “The Logos of the Bios. Contributions to the Foundation of a three-leveled Biosemiotics”, (doposud nepublikováno) 2006.
2)
162
Živá příroda jako globální komunikační společenství
Mohou vyvinout společnou paměť a získávat kolektivní vědomosti. Může se u nich vyvinout i skupinová identita a schopnost vnímat identitu jiných kolonií. Učí se ze zkušenosti, aby se stále vylepšovaly a podílely na různých skupinových rozhodnutích. Překvapivě společenské chování, které lze výstižně označit jako „sociální inteligenci“3. Například v lidských ústech můžeme nalézt několik miliard mikroorganismů zařaditelných do přibližně pěti set různých druhů. Vzájemně vnímají své rozšíření a hustotu a podle nich také regulují vlastní růst. Své chování po „šokových“ zážitcích typu ústní hygieny koordinují podle ostatních populací. Stále usilují o dosažení stabilního společenství, snášenlivého vůči ostatním pěti stům společenstvím. Některé se vzájemně podporují, jiné spolu zápolí. Pro zachování jednoho jediného druhu je proto životně důležitá fungující komunikace s členy vlastního druhu stejně jako se zástupci všech druhů ostatních4. Bakterie spolu komunikují druhově specifickou řečí a se členy jiných druhů jakýmsi bakteriálním „esperantem“, jednotnou řečí molekul, které rozumí všechny druhy bakterií5. Bakteriální kolonie osídlují všechny vyšší organismy, jako jsou rostliny, živočichové a houby. Pokud bychom spočítali buňky, ze kterých se skládá lidské tělo, zjistili bychom, že z něj samotného pochází pouhých 10% z nich. Zbylých 90% jsou mikroorganismy, které těla vyšších organismů osídlily6. Ty umožňují rostlinám, živočichům i houbám žít a přežít, neboť se starají např. o jejich dobré zažívání. Avšak bakterie také osídlením vyšších organismů (a) obsadily nový životní prostor a (b) ovládly nové formy pohybu, které by jim jinak zůstaly nepřístupné. Jedno je jasné: bez symbióz s bakteriemi by vyšší organismy nemohly přežít7.
3)
E. Ben Jacob, et al., “Bacterial linguistic communication and social intelligence”, Trends in Microbiology (12) 2004: 366-372. 4) P. E. Kolenbrander, et al., “Communication among Oral Bacteria”, Microbiology and Molecular Biology Reviews, (66) 2002: 486–505. 5) M. J. Federle, B. L. Bassler, “Interspecies communication in bacteria”, The Journal of Clinical Investigation (112) 2003: 1291–1299; B. L. Bassler, “How bacteria talk to each other: Regulation of gene expression by quorum sensing”, Current Opinion in Microbiology (2) 1999: 582-587. 6) J. Blech, Leben auf dem Menschen. Die Geschichte unserer Besiedler. Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2000. 7) D. Zook, “A New Symbiosis Language...”, ISS Symbiosis News (1) 1998: 1-3.
163
Günther Witzany
Bakteriální společenstva spolu komunikují a vzájemně tak určují velikost svých kolonií. Tak mohou koordinovat své chování a spolužít s ostatními koloniemi bakterií8. Bakteriální společenstva mohou pomocí speciálního komunikačního systému (tzv. „quorum sensing“)9 koordinovat své chování tak, že se chovají jako mnohobuněčné organismy10. Avšak nejenom bakterie spolu komunikují, činí tak samozřejmě i jiné organismy, jako měňavky (prvoci), houby a rostliny. U živočichů jsme si to mysleli již odedávna a za důkaz existence včelí řeči11 a včelích nářečí obdržel Karl von Frisch v roce 1973 Nobelovu cenu.
8)
D. Kaiser, R. Losick, “How and why Bacteria Talk to Each Other”, Cell (73) 1993: 873-885; C. Fuqua, et al., “Census and Consensus in bacterial ecosystems: The LuxR-LuxI family of quorum sensing transcriptional regulators”, Annuals Review of Microbiology (50) 1996: 727-751; R. Losick, and D. Kaiser, “Why and how Bacteria Communicate”, Scientific American (2) 1997: 52-58; B. L. Bassler, “How bacteria talk to each other: Regulation of gene expression by quorum sensing”, Current Opinion in Microbiology; S. Schauder, B. L. Bassler, “The languages of bacteria”, Genes & Development (15) 2001: 1468-1480; S. Schauder, et al., “The LuxS-family of bacterial autoinducers: Biosynthesis of a novel quorum sensing signal molecule”, Molecular Microbiology (41) 2001: 463-476. 9) B. L. Bassler, “How bacteria talk to each other: Regulation of gene expression by quorum sensing”, Current Opinion in Microbiology; M. J. Federle, B. L. Bassler, “Interspecies communication in bacteria”, The Journal of Clinical Investigation; C. Fuqua, et al., “Census and Consensus in bacterial ecosystems: The LuxR-LuxI family of quorum sensing transcriptional regulators”, Annuals Review of Microbiology. 10) J. A. Shapiro, “Thinking about bacterial populations as multicellular organisms”, Annual Review of Microbiology (52) 1998: 779-806. 11) Karl v. Frisch‚“,Sprache’ oder ‚Kommunikation’ der Bienen?“, Psychologische Rundschau (4) 1953: 235-236; Karl v. Frisch, Sprechende Tänze im Bienenvolk. München: Verlag der Bayrischen Akademie der Wissenschaften, 1955; Karl v. Frisch, Tanzsprache und Orientierung der Bienen. Berlin/Heidelberg/New York: Springer, 1965; Karl v. Frisch, Bees: Their Vision, Chemical Senses and Language. Ithaca: Cornell University Press, 1971; W. H. Kirchner, W. F. Towne, „Die Tanzsprache der Bienen: eine akustische Kommunikation“, Spektrum der Wissenschaft (8) 1994: 68-75; M. Lindauer, Verständigung im Bienenstaat. Stuttgart: Fischer, 1975; M. Lindauer, Kommunikation im Bienenstaat – Arbeitsteilung, Nahrungssuche, Wohnungssuche, In J. H. Scharf, and W. Kämmerer (ed.),
164
Živá příroda jako globální komunikační společenství
2. INTRA-, INTER- A METAORGANISMÁLNÍ KOMUNIKACE U ROSTLIN
Hlavním úspěchem evoluce vlastně není živočišná říše. Tak nám to přirozeně připadá jen prostřednictvím našich vlastních (živočišných) smyslových orgánů. Živočichové jsou mistry pohybu a někteří z nich jsou dokonce schopni dorozumívat se akusticky, což v ostatních říších možné není. Ty jsou odkázány na chemické signální látky a transmitery či na různé signály fyzikálního charakteru. Rostliny jsou ze všech říší organismů tou nejmladší a lze je možná považovat za hlavní úspěch evoluce. Vznikly přibližně před 350 miliony let a suchozemské rostliny, které kvetou a vytváří plody – což je hlavní podmínka pro výživu větších zvířat –, se dokonce objevily před pouhými 150 miliony let. Vyšší rostliny tvoří 99% biomasy naší planety – z toho tvoří navíc takřka 84% stromy. Rostliny jsou na úspěšné komunikaci zcela závislé, protože současně komunikují s odlišnými druhy, rody i říšemi. Zcela neočekávané bylo zjištění, že rostliny a živočichové jsou téměř identičtí. Splynutí samčí pohlavní buňky s vajíčkem slouží v obou případech k (sexuálnímu) rozmnožování12. Když je rostlina napadena škůdci, vytváří imunitní látky působící stejně jako u živočichů13. Rostliny a živočichové používají pro svůj cirkadiánní rytmus14 týchž molekul a signálních kaskád. Rostliny jsou schopné učení a rozhodování s ohledem na momentální situaci jejich umweltu15. Nejedná se
Leipzig: Nova Acta Leopoldina, 1981; Th. D. Seeley, “How Honeybees Find a Home”, Scientific American (10) 1982: 144-152; Th. D. Seeley, The Wisdom of the Hive. Harvard University Press, Cambridge, 1995. 12) D. R. Smyth, “Morphogenesis of flowers – our evolving view”, Plant Cell (17) 2005: 330-341. 13) T. Nürnberger, et al., “Innate immunity in plants and animals: striking similarities and obvious differences”, Immunological Review (198) 2004: 249-266. 14) A. R. Cashmore, “Cryptochromes: enabling plants and animals to determine circadian time”, Cell (114) 2003: 537-543. 15) A. Trewavas, “How plants learn”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA (96) 2001: 4216-4218; A. Trewavas, “Aspects of Plant Intelligence”, Annals of Botany (92) 2003: 1-20; A. Trewavas, Green Plants as Intelligent Organisms. Trends in Plant Science (10) 2005: 413-419.
165
Günther Witzany
o pasivní zajatce okolností (Umstände), které je obklopují. Jsou to aktivní organismy16, které identifikují své škůdce a aktivně podporují jejich nepřátele17. I malé rostliny si do paměti ukládají vzpomínky na stresové zážitky, které využívají při rozhodování o svých budoucích aktivitách18. Nám povětšinou skrytá kořenová část rostliny se od viditelné části liší neuvěřitelnou komunikační schopností na více úrovních (multilevel communicative competence )19. Rostlinné synapse se chovají obdobně jako neurony20 a vstupují i do symbiotických vztahů s bakteriemi21. Podobné vztahy výhodné pro oba interakční partnery vytvářejí i s mykorhizálními houbami22. Tento interakční vztah je pro oblast kořenů všech rostlin enormně důležitý proto, aby vůbec prospívaly, protože houby je optimálně zajišťují živinami. Lze dokonce předpokládat, že vznik rostlinných kořenových buněk, a tím i vznik nejmladší říše organismů naší planety úzce souvisí se symbiogenezí hub a řas23.
16)
D. Peak, et al., “Evidence for complex collective dynamics and emergent-distributed computation in plants”, Proceedings of the National Academy of Sciences USA (101) 2004: 981-922. 17) W. H. van der Putten, et al., “Linking above- and belowground multitrophic interactions”, Trends in Ecology and Evolution (16) 2001: 547-554. 18) C. H. Goh, et al., “Stress memory in plants: a negative regulation of stomatal response and transient induction of rd22 gene to light in abscisic acid-entrained Arabidopsis plants”, Plant Journal (36) 2003: 240-255. 19) J. C. Schultz, H. M. Appel, “Cross-Kingdom Cross-Talk: Hormones shared by Plants and Their Insect Herbivores”, Ecology (85) 2004: 70-77. 20) F. Baluska, et al., “Plant synapses: actin-based domains for cell-to-cell communication”, Trends in Plant Science (10) 2005: 106-111; F. Baluska, et al., “Neurobiological View of Plants and Their Body Plan”, In Communication in Plants, F. Baluska, S. Mancuso, D. Volkmann (ed.), 19-35, Berlin/ Heidelberg: Springer, 2006; V. V. Roshchina, Neurotransmitters in Plant Life. Science Publishers, 2001. 21) R. F. Denison, T. E. Kiers, “Why are most rhizobia beneficial to their plants, rather than parasitic?”, Microbes Infect (6) 2004:1235-1239. 22) P. Vandenkoornhuyse, et al. “Extensive fungal diversity in plant roots”, Science (295) 2002: 2051. 23) A. A. Zyalalov, “Water flows in higher plants: physiology, evolution and system analysis”. Russian Journal of Plant Physiology (51) 2004: 547-555; R. A. Jorgensen, “The origin of land plants: a union of alga and fungus
166
Živá příroda jako globální komunikační společenství
Horní části rostlin, tedy kmeny (stonky), listy, květy a plody, si konkurují o světlo na fotosyntézu a při pohlavním rozmnožování. Tyto části rostlin také interagují s hmyzem a malými ptáky. Z viditelné části rostliny dostává kořenová oblast neustále signály pro orientaci růstu tak, aby se celá rostlina vyhnula stínu24. Zatímco symbióza kořenových buněk s houbami je životně důležitá, u viditelné části rostlin tomu tak není. Pro horní části rostlin houby naopak představují nepřítele. Rostliny jsou schopné rozlišovat mezi „vlastním“ (selbst ) a „ne-vlastním“ (nicht selbst ). Proti cizím, ne-vlastním rostlinným kořenům podnikají obranné reakce, aby svou oblast kořenů uchránily před vetřelci. Individuální sféra jednotlivých kořenů potřebuje spolu se symbiotickými partnery jisté základní podmínky, aby mohla přežít a prospívat. Pokud se tyto podmínky ocitnou v ohrožení kořeny jiných rostlin, začne rostlina produkovat jisté látky a vypouštět je do oblasti kořenů – znemožní tam jiným kořenům pronikat do jejího životního prostoru25. Takové obranné akce podnikají rostliny prostřednictvím antimikrobiálních látek i proti mikroflóře v kořenové oblasti. V kořenové oblasti dochází k používání až 100 000 různých druhů látek, které nazýváme sekundárními metabolity. Toto množství je nezbytné, protože v kořenové oblasti se může nacházet i značný počet různých druhů mikrobů, hmyzu a rostlin26. 5-21% fotosyntézou
advanced by flavonoids?”, BioSystems (31) 1993: 193-207; F. Baluska, et al., “Neurobiological View of Plants and Their Body Plan”, In Communication in Plants. 24) F. Baluska, et al., “Neurobiological View of Plants and Their Body Plan”, In Communication in Plants. 25) H. P. Bais, et al., “How plants communicate using the underground information superhighway”, Trends in Plant Science (9) 2004: 26-32; Y. Dessaux, Biological Communications and Interactions in the Rhizosphere. Presented at “Rhizosphere 2004”-congress, 12.-17. September, Munich/Germany, 2004; A. K. Dunn, and J. Handelsman, “Toward an understanding of microbial communities through analysis of communication networks”, Antonie van Leeuwenhoek (81) 2002: 565–574; T. S. Walker, “Root exudation and Rhizosphere Biology”, Plant Physiology (132) 2003: 44-51. 26) H. P. Bais, et al., “How plants communicate using the underground information superhighway”, Trends in Plant Science.
167
Günther Witzany
vyrobeného uhlíku, tedy množství vskutku nebývalé, je pumpováno do kořenů, kde jsou následně vyráběny obranné látky27. Vnitřní komunikace i komunikace „navenek“ probíhá na základě chemických a fyzikálních (elektrických, hydraulických, mechanických) signálů. Rostliny interorganismálně komunikují s rostlinami téhož druhu i s rostlinami druhů jiných. Metaorganismálně komunikují s houbami, půdními hlísticemi (Nematoda ), bakteriemi, viry, hmyzem a jinými druhy živočichů28. Na rozdíl od CNS živočichů, který řídí jejich látkovou výměnu a reakce centrálně, je řízení rostlin decentralizováno29. To rostlinám umožňuje rozhodovat v jednotlivých částech svého organismu nezávisle, např. zda větev naroste tak či onak jednou podle větru, podruhé podle světla či dle celkové „architektury“ rostliny. Většina rozhodnutí, které rostliny ohledně svého růstu a vývinu učiní, vyžaduje komunikaci mezi všemi částmi rostliny a fungují jako komunikace nervových buněk. Tyto decentralizované, federativní rozhodovací procesy jsou také znakem paměti. Podobně jako v mozku živočichů se zde určité zkušenosti ukládají jako rozdílné vzorce vzruchů (Erregungsmuster ) různě nastavených buněk a mohou být dle potřeby znovu vyvolány. Jako paměťové médium zde však neslouží mozek, ale celé tělo rostliny. Chemická komunikace v rámci jedné i mezi dvěma různými rostlinami je tak složitá, že se doposud podařilo určit více než 20 různých skupin molekul, jejichž prostřednictvím se komunikace odehrává. Např. auxin je užíván jako komunikační signál (a) v hormonálních pathways, ale také při (b) určování tvaru těla nebo při (c) komunikaci neuronů30. Aktuální význam molekul auxinu je proto velmi těžké dešifrovat, protože nemůžeme jasně stanovit, ve kterém ze tří možných kontextů užití se právě nachází31. 27)
T. S. Walker, “Root exudation and Rhizosphere Biology”, Plant Physiology. F. Baluska, et al., “Neurobiological View of Plants and Their Body Plan”, In Communication in Plants. 29) P. La Cerra, R. Bingham, The Origin of Minds. New York: Harmony Books, 2002. 30) V. V. Roshchina, Neurotransmitters in Plant Life. 31) F. Baluska, et al., “Cell-Cell Channels and Their Implications for Cell Theory”, In F. Baluska, D. Volkmann, P. W. Barlow (eds.), Cell-Cell Channels, 1-17, Eurekah.com, 2005. 28)
168
Živá příroda jako globální komunikační společenství
I když se rostlina může kvůli své značné fixaci na místo jevit jako pouhý automat na růst a získávání surovin, ve schopnosti komunikovat z jistého úhlu pohledu zdaleka předčí živočichy. Její stálý růst a setrvalý vývoj budí – pokud „odzávorkujeme“ dobu trvání pohybů rostlin – dojem, že rostliny jsou těmi nejdynamičtějšími a nejtvořivějšími ze všech organismů, které se stále transformují a mění svou tělesnou stavbu32. A za vším stojí vysoce komplexní a úspěšná komunikace. Rostliny reagují na nezaměnitelný osobitý charakter každé ekologické niky, ve které rostou. Jsou schopny detailního smyslového vnímání, příjmu informací, rozhodování a kontroly chování, učení, paměti, volby, sebe-rozpoznání, předjímání budoucích událostí vytvářením modelů (jistého druhu rostlinných „představ“) a kalkulací optimálního využívání surovin33. Dostávají-li např. mladé stromky vodu jen jednou do roka, naučí se na to v příštích letech nastavit a celý svůj růst zaměří a posunou právě do očekávaného období34.
3. ŽIVOT POVSTAL PŘIBLIŽNĚ PŘED 4 MILIARDAMI LET: BAKTERIE
Dodnes nevíme, jak život vznikl. Život se však od neživota liší (epigenetickým) užíváním genetického kódu, který reguluje strukturu, stavbu, vývoj a rozmnožování organismů – a to tak, že tato jím stanovená pravidla jsou sice velmi stabilní, avšak z principu také pozměnitelná. Umožňují to čtyři báze, které v rámci komplementární tvorby párů představují jistý typ abecedy, jež slouží jako komplexní paměťové médium.
32)
F. Baluska, et al., “Neurobiological View of Plants and Their Body Plan”, In Communication in Plants. 33 A. Trewavas, “How plants learn”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA; Tentýž, “Aspects of Plant Intelligence”, Annals of Botany; Tentýž, Green Plants as Intelligent Organisms. Trends in Plant Science. 34) H. Hellmeier, et al., Biomass accumulation and water use under arid conditions, In F. A. Bazzaz and J. Grace (eds.), Plant Resource Allocation, 93-113, London: Academic Press, 1997.
169
Günther Witzany
Během prvních 2,5 miliard let se na této planetě vyskytovaly pouze bakterie. Jak dnes již víme, šlo o několik desítek tisíc druhů. Jak jsme popsali výše, mají bohatý sociální život, který je umožněn prostřednictvím řeči molekul. Dnes již víme, že mezi bakteriemi panovala neustálá a čilá výměna částí genetického kódu, která umožnila výměnu a hromadění nejrůznějších schopností a dovedností. Nejednalo se tedy pouze o úlomky úseků DNA, ale o celé soubory dat. Tato výměna se děje podnes. Jedna domněnka o tom, proč by bakterie měly být schopny slučovat své genomy, se nazývá horizontální transfer genů (Horizontal Gene Transfer, HGT)35. HGT zaručuje genetickou rozmanitost prostřednictvím distribuce genetických obsahů přes druhové hranice. HGT tak obchází nutnost pomalého a postupného vzniku genů a místo toho zaručuje vkládání již existujících genů do již existujících genomů. To se nicméně týká jen takových organismů, které jsou vzájemně schopny rychle měnit, resp. přijímat geny. Takové skupiny organismů nazýváme komunitami výměny (exchange communities )36. Podobají se ve faktorech, jako jsou (a) velikost genomu, (b) procentuální obsah bází G/C v genomu (c) zpracování uhlíku a (d) tolerance na kyslík. Na tomto genovém transferu je patrná skutečnost, že jazyková struktura sekvencí nukleových kyselin také potřebuje nějakou instanci schopnou text zpracovávat tak, aby nové sety DNA mohly být vsazeny 35)
E. Wagner, et al., “From Symbiosis to Eukaryotism”, In ENDOCYTOBIOLOGY VII. Proceedings of the International Congress on Endocytobiology, Symbiosis and Biomedicine, University of Freiburg, University of Geneva, 1999; Y. I. Wolf, “Evolution of Aminoacyl-tRNA Synthetases-Analysis of Unique Domain Architectures and Phylogenetic Trees Reveals a Complex History of Horizontal Gene Transfer Events”, Genome Research (9) 1999: 689-710; Y. I. Wolf, “Genome Alignment, Evolution of Prokaryotic Genome Organization, and Prediction of Gene Function Using Genomic Context”, Genome Research (11) 2000: 356-372; G. Xie et al., “Inter-genomic displacement via lateral gene transfer of bacterial trp operons in an overall context of vertical genealogy”, BioMedCentral Biology (2) 2004:15. 36) R. Jain, et al., “Horizontal gene transfer among genomes: the complexity hypothesis”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA (96) 1999: 3801-3806; R. Jain, et al., “Horizontal Gene Transfer Accelerates Genome Innovation and Evolution”, Molecular Biology and Evolution (20) 2003: 1598–1602.
170
Živá příroda jako globální komunikační společenství
na správné místo. Řeč genů je totiž velmi konzervativní, tj. již ty nejmenší chyby mohou mít na celek organismu fatální následky, jako je nemoc či smrt. Prokaryotní organismy si vyměňují DNA pomocí tří různých procesů, tedy transformace, transdukce a konjugace37. Transdukce a konjugace jsou závislé na speciálních mobilních genetických elementech, nejčastěji na větších plazmidech a určitých bakteriofázích. Jedním z těchto mobilních elementů jsou transpozony, které mohou přeuspořádávat a pohybovat s chromozomální DNA38. Říká se jim také „přírodní genetičtí inženýři“, jelikož nezávisle na buněčných chromozomech mohou provádět homologní i nehomologní rekombinace. Jsou také schopny zabalit DNA pro efektivní transport mezi buňkami. Výměna genetických dat mezi bakteriemi dovoluje neuvěřitelně rychlé přizpůsobování měnícím se podmínkám prostředí, protože výměna různých schopností organismům umožňuje se s nimi vypořádat. Mnohé z těchto schopností a kompetencí později najdeme nashromážděné u eukaryotních organismů (buněčné dýchání, mikrotubule atd.). Fakt horizontálního transferu genů mezi prokaryotními organismy (buňkami) je jednou z hybných sil nového obrazu evoluce39. Evoluci dopředu neženou náhodné změny genetického kódu, nýbrž čilá výměna celých datových souborů a genů. Funkční zabudování existujících sekvencí je velmi náročné a může se dít různými způsoby: pomocí speciálních enzymů (transposáza), restrikčních a reparačních enzymů, ale i pomocí molekul mikroRNA. Celkem dnes rozlišujeme 17 dílčích kroků, jimiž může být datový set DNA integrován do již existujícího datového setu hostitelské buňky40. Nejde o žádné „splynutí“, „přivtělení“ ani „fúzi“, ale o vysoce komplexní zpracování textu. 37)
L. S. Frost, et al., “Mobile Genetic Elements: The Agents of Open Source Evolution”, Nature Reviews Microbiology (3) 2005: 722-732; S. R. Bordenstein, and W. S. Reznikoff, “Mobile DNA in Obligate Intracellular Bacteria”, Nature Reviews Microbiology (3) 2005: 688-699. 38) L. S. Frost, et al., “Mobile Genetic Elements: The Agents of Open Source Evolution”, Nature Reviews Microbiology. 39) J. P. Gogarten, J. P. Townsend, “Horizontal Gene Transfer, Genome Innovation and Evolution”, Nature Reviews Microbiology (3) 2005: 679-687. 40) C. M. Thomas, K. M. Nielsen, “Mechanisms of, and Barriers to, Horizontal Gene Transfer between Bacteria”, Nature Reviews Microbiology (3) 2005: 711-721.
171
Günther Witzany
4. ORGANISMY KOMUNIKUJÍCÍ V RÁMCI SYMBIOSFÉRY Lišejníky jsou propojením hub, řas i bakterií a obývají skály s proměnlivými vlhkostními poměry. Někteří výzkumníci je považují za předchůdce říše rostlin. Zatímco však rostliny vznikly symbiogenezí (integrací genomů ) hub a zelených řas, zůstaly lišejníky pouhým symbiotickým společenstvím (udržují své genomy odděleně ). Celková masa lišejníků je odhadována na 13 x 1013 tun, což je více biomasy, než mají všechny mořské organismy dohromady. Celková biomasa všech suchozemských organismů mnohotisíckrát přesahuje biomasu organismů mořských. 84% jí tvoří stromy. Úspěch rostlinného světa má svůj základ v partnerství s mykorhizními houbami. 90% všech rostlin žije v symbióze s touto houbou, 80% z nich by okamžitě zašlo, kdyby byly houby zbaveny. Život na naší planetě rozhodující měrou závisí na fungujících symbiotických interakčních společenstvích41. Vnímání důležitosti symbiotických interakčních společenství nestálo doposud v jednotlivých vědách v popředí, při zkoumání organismů se považovalo za druhořadé, či dokonce nežádoucí. To se však zcela zásadním způsobem změnilo. Rozlišujeme různé způsoby symbiotického spolužití až po parazitismus. Jako mutualismus nazýváme fakultativní či časově omezené interakční společenství mezi dvěma populacemi či členy populací, které je pro oba interakční partnery účelné a prospívá jim. Vlastní symbiózou rozumíme nutné, nezbytné interakční společenství dvou populací či členů populací, které je oběma k užitku. Amensalismus je takové interakční společenství, které jednomu z partnerů škodí a pro druhého je neutrální. Při komensalismu je partnerství k užitku jednomu, druhému však neprospívá ani neškodí. Kompetice je formou symbiózy, při které oba partneři potřebují ke svému rozvoji jisté omezené zdroje prostředí a musí se o tyto zdroje dělit. Predací nazýváme formu interakce,
41)
E. Wagner, et al., “From Symbiosis to Eukaryotism”, In ENDOCYTOBIOLOGY VII. Proceedings of the International Congress on Endocytobiology, Symbiosis and Biomedicine; D. Zook, “A New Symbiosis Language...”, ISS Symbiosis News; K. V. Kowallik, „Endosymbiose – ein Motor der Evolution“, Biologen heute, (1) 1999; L. Margulis, Die andere Evolution. Heidelberg: Spektrum Akademischer Verlag, 1999.
172
Živá příroda jako globální komunikační společenství
při které jeden partner loví druhého a vyživuje se na něm. Parazitismus je interakce, která jednomu z partnerů prospívá a druhému škodí. Symbiózy jsou vlastně komunikačními kompromisy, ke kterým dochází pomocí chemických látek či fyzikálních vlivů. Zkoumáme-li tyto procesy podrobně, zjistíme, že se jedná o znakové interakce, které se řídí jistými pravidly (interakce biosémiotické ). Tím, že zde dochází k užívání znaků, lze zprostředkovat komplexnější obsahy než čistě fyzikálním působením. Užití znaků podléhá (a) syntaktickým, (b) pragmatickým a (c) sémantickým pravidlům, která oba partneři musejí sdílet, tj. užívat je ve společné shodě. Interpretace znaků se může podařit, či naopak selhat. Syntaktická pravidla postihují vzájemný vztah mezi znaky (posloupnosti, kombinace atd.), pragmatická pravidla se týkají vztahu užitých znaků k jejich uživateli (situační kontext, ve kterém je uživatel znaku přímo zainteresován), sémantická pravidla se týkají vztahu užitých znaků k obsahu sdělení (poselství), jde tedy o sémantiku (význam). Závisí tudíž na kontextu, v jakém jsou znaky použity. Žijeme ve světě, kde se vyskytuje množství různých symbióz. Eukaryotní říše organismů, houby, živočichové a rostliny, by bez světa prokaryot a protoktist vůbec nemohla přežít, zatímco mikroorganismy získaly prostřednictvím dalších biogenních ploch vně a uvnitř větších živočichů hojnost zdrojů a otevřel se jim také vertikální prostor, který by bez eukaryot musely jaksi oželet. Pomocí vyšších živočichů se prokaryotům také otevřela dimenze času. Pohyblivost zvířat a lidí symbiotickým organismům zaručuje, že se v krátkém čase mohou rozšířit po oblastech a kontinentech, na které by se jinak dostaly jen stěží. Symbiotická společenství nesdílejí jen své interakční historie, ale také ontogenezi. To znamená, že se symbiotičtí partneři v raném stadiu růstu mohou lišit od svých pozdějších stadií. Pro evoluci druhů, rodů i organických říší měli a mají symbiotičtí partneři rozhodující, neodmyslitelný význam, jak bezpečně prokázala endosymbiotická teorie Lynn Margulisové.
5. REVOLUCE V INTEGRACI EUKARYOT Lynn Margulisová razí zajímavou tezi, která je dobře doložitelná celou řadou pozorování: rozvoj druhů, rodů a organických říší na naší planetě byl po dvou miliardách let, během kterých byla planeta jednotlivě 173
Günther Witzany
osídlována bakteriemi, zahájen procesem socializace. Po dvou miliardách let diferenciace rozdílně uzpůsobených kmenů bakterií se vcelku dalo očekávat, že se tyto jejich schopnosti spojí. Známe 10 000 různých „druhů“ bakterií. Byly nositelkami velmi rozdílných schopností. Existovaly bakterie anaerobní a aerobní, fotosyntetické i chemosyntetické, acidofilní, termoacidofilní, halofilní, produkující metan i kyslík, osmotické i lipofilní. Jak si však máme takové symbiogenetické zespolečenštění představit? Nejde přece o nic menšího než o zásadní změnu proteinů s určitými charakteristickými znaky na proteiny od svých předchůdců bytostně odlišné. Jde o pravou transformaci jednoduchých tvorů ve složitější. Revoluce eukaryot, přeměna buněk bez jádra v buňky s pravým jádrem znamená také počátek vývoje směřujícího k ovládnutí prostoru a času bakteriálními kmeny: vyšší komplexní organismy jako živočichové, houby a rostliny jsou sami z 60-90 procent „osídleny“ bakteriálními kmeny, kterým se tak otevírá prostor (výška, objem) a čas (pohyb, mobilita). Stalo se to přibližně před 1,2 miliardami let. Bakterie žijící pospolu v úzké symbióze, eubakterie a archaebakterie se spojily do té míry, že se ze dvou organismů stal jediný, ze dvou genetických kódů jeden. Poměrně nepohyblivá bakterie získala k pohybu brvu či bičík. Tím to však nekončí. Brzy poté následoval další integrační proces: došlo k integraci bakterie dýchající kyslík a později i k zabudování bakterie fungující na principu fotosyntézy. Tak vznikli prvoci s pravým buněčným jádrem a dalšími součástmi, jako jsou organely, plastidy a mitochondrie. Vznik této eukaryotní buňky byl také startovním výstřelem pro vývoj mnohobuněčných organismů42. Mnohobuněčné organismy 42)
L. Margulis, “Archaeal-eubacterial mergers in the origin of Eukarya: Phylogenetic classification of life”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA (93) 1996: 1071-1076; Tatáž, Die andere Evolution. Heidelberg: Spektrum Akademischer Verlag, 1999; Tatáž, et al., “The chimeric eukaryote: origin of the nucleus from the karyomastigont in an amitochondriate protist”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA (97) 2000: 6954-6959; Tatáž, D. Sagan, Acquiring Genomes. A Theory of the Origin of Species. New York: Basic Books, 2002; Tatáž, “Serial endosymbiotic theory (SET) and composite individuality. Transition from bacterial to eukaryotic genomes”, Microbiology Today (31) 2004: 173-174.
174
Živá příroda jako globální komunikační společenství
nacházíme výhradně v pozdních organických říších živočichů, hub a rostlin. Protože všechna eukaryota potřebují kyslík, byl jejich vývoj možný až potom, co jej sinice vyprodukovaly dostatečné množství. Margulisová se domnívá, že zásadním krokem ve vývoji buňky s pravým jádrem bylo „splynutí“ termoacidofilních bakterií (redukce síry/fermentace) se spirochetami (pohyb), α−proteobakteriemi (dýchání kyslíku) a sinicemi Synechococcus (fotosyntéza). Margulisová svou hypotézu odůvodňuje také tím, že majoritní část DNA v cytoplazmě živočichů, hub, rostlin a protoktist vznikla z genů bakterií, ze kterých se staly organely, a nikoliv genetickým driftem či mutací. Eukaryotní geny, které se podílejí na procesech zpracování informací (translace, transkripce atd.) se zdají být blízce příbuzné eubakteriím. Geny, které řídí látkovou výměnu, se zase podobají genům archaebakterií. Také další rozvoj následující po revoluci eukaryot byl podporován schopností bakterií snadno a rychle vyměňovat geny či části DNA; výměna je prostřednictvím konjugace nebo plazmidů možná dokonce i mezi různými druhy. Pro tyto procesy se genetický materiál bakterií hodí lépe než (symbolicky strukturovaný) materiál eukaryot. Evoluce možná ve svých vysoce dynamických úsecích mohla tak pokročit právě proto, že bakterie byly schopny účinné adaptace na nová prostředí. Symbiogeneze umožňuje živým tvorům získávat a integrovat celé organismy včetně jejich genetické výbavy (jak zdůrazňuje Margulisová, jde o jistý druh lamarckistického získávání znaků). Symbiogeneze spojuje jedince do jedinců větších, skládajících se z mnoha jednotlivých elementů43. Při symbiogenetické evoluční revoluci došlo také ke změně struktury genetického kódu. Zatímco doposud byl kód do značné míry „analogový“, tzn. poměr genů a jistých proteinů a regulativních funkcí byl 1:1, začal se nyní stávat symbolickým, „digitálním“. Sekvence kódující proteiny byly přerušeny sekvencemi nekódujícími (proteiny), tj. různé procesy čtení jednoho a téhož chromozomálního materiálu mohly od nynějška mít za následek zcela odlišné proteiny i jejich funkce. Tak jako mohou lidé i s omezenou abecedou a slovníkem 43)
Tatáž, Die andere Evolution.
175
Günther Witzany
vytvořit nekonečně mnoho výpovědí, může i biogenní „literatura“ s určitým strukturovaným genetickým slovníkem generovat nekonečné množství organických forem a jejich tělesných funkcí. Pro uznání hypotézy symbiogenetických událostí při vzniku nových druhů organismů bylo zcela klíčové zjištění, že mitochondrie a plastidy nikdy nevznikají de novo, ale vždy dělením44. Mitochondrie žijí v našich buňkách, množí se však jindy a jinak než naše vlastní tělní buňky. Bez mitochondrií ovšem rostlinná ani živočišná buňka nemůže dýchat a umírá. První eukaryotní mikroorganismy nashromáždily 2 genomy, živočichové 4, houby 3 a rostliny 5.45 Tím se také vysvětluje vysoká komunikativní kompetence rostlin, sjednocujících v jednom genomu schopnosti pěti různých druhů bakterií. A eukaryotní buňka skutečně vypadá, jako by šlo o malý samostatný ekosystém46. Není to však jen biotop, ale také přirozený sociální svět (sociale Lebenswelt; Lebenswelt je pojem E. Husserla, do českého jazyka bývá překládán jako „přirozený svět“, pozn. překl.). Části různého původu, mající různé kompetence a schopnosti, se zde doplňují s jinými částmi. V eukaryotní buňce je obsaženo jedno skutečné jádro, které nese chromozomální genetický materiál. Toto jádro má také schopnost znova vybudovat vnější buněčnou membránu, pokud je poškozena. Buňka obsahuje též buněčnou plazmu, která buňku vyživuje, a také mitochondrie umožňující buněčné dýchání. Ty přitom však mají svou vlastní mateřskou dědičnou linii. Toto kdysi endogenticky žijící sociální společenství doplňují organely a plastidy. Vyspělé integraci vždy předcházelo období (endo)symbiózy mezi dvěma organismy, kdy většinou jeden organismus v rámci druhého uplatňoval schopnosti, které druhému chyběly47. Je také zajímavé, že host – endosymbiont – bývá při integraci do hostitelského symbionta takřka ve všech případech genomicky redukován až na jednu jedinou 44)
Tatáž, Die andere Evolution; K. V. Kowallik, „Endosymbiose – ein Motor der Evolution“, Biologen heute. 45) L. Margulis, Die andere Evolution. 46) R. Mauricio, “Can ecology help genomics: the genome as ecosystem?” Genetica (123) 2005: 205-209. 47) J. N. Timmis, et al., “Endosymbiotic gene transfer: organelle genomes forge eukaryotic chromosomes”, Nature Reviews Genetics (5) 2004: 123-135.
176
Živá příroda jako globální komunikační společenství
vlastnost, zatímco u ektosymbiontů dochází k pravému opaku, genom se tedy většinou rozšíří. Přechod od endosymbiózy k endosymbiogenezi se vyznačuje splynutím dvou organismů v jeden, přičemž celý proces směřuje k vytvoření společného genomu. Integrované bakterie, které ještě dnes nazýváme mitochondrie a plastidy, si sice uchovávají zbytek své genetické identity, která se v případě mitochondrií udržela v podobě samostatné mateřské linie dědičnosti, nicméně většina jejich dat v podobě DNA je stejně přesunuta do samotného jádra buňky48. To však není onen proces splynutí či fúze, jak jej popisuje Margulisová. Tento proces vyžaduje integraci jedné genetické sady do druhé, a to přesně ve správném místě. Za to zpravidla ručí enzymy schopné zpracovávat text, jako je např. transposáza, případně restrikční, reparační či rekombinační enzymy. Jde o bílkoviny schopné provádět zpracování genetického kódu tak, že vystřihnou existující bloky textu přesně na správném místě, duplikují jej, pozmění a zase bezchybně napojí. Jazyková struktura genetického kódu pro smysluplnou změnu, tedy evoluční rozvoj (Höherentwicklung), přímo vyžaduje takové jazykově kompetentní zpracování. Biosémiotika nám říká, že životní funkce jsou vždy spojené se znakovými, sémiotickými procesy49, či lépe: znakové procesy řídí životní funkce. Pokud se v těchto znakových procesech vyskytnou chyby, dojde k omezení či ukončení životních funkcí. Tyto znakové procesy řídí životní pochody, a to hned na různých rovinách současně, na vnitrobuněčné (DNA, činnost RNA, transmitery) i mezibuněčné úrovni (jako komunikaci mezi buňkami). V případě symbiózy 48)
T. Cavalier-Smith, M. J. Beaton, “The skeletal function of non-coding DNA: new evidence from ancient cell chimeras”, Genetics (106) 1999: 3-13; Tentýž, “Chloroplast evolution: secondary symbiogenesis and multiple losses” Current Biology (12) 2002: 62-64. 49) G. Witzany, “Zeichenprozesse als Bedingungen der Möglichkeit von Leben und Evolution“, Zeitschrift für Semiotik (15) 1993: 107-125; G. Witzany, “From the ‘logic of the molecular syntax’ to molecular pragmatism”, Evolution and Cognition (1) 1995: 148-168; W. Noeth, Handbuch der Semiotik. Stuttgart: Metzler, 2000; W. Noeth, „Semiotik für Biologen“, In J. Schult(ed.), Biosemiotik – praktische Anwendung und Konsequenzen für die Einzelwissenschaften, 13-25, Berlin: Verlag für Wissenschaft und Bildung, 2004; K. Kull, “A brief history of Biosemiotics”, Journal of Biosemiotics (1) 2005: 1-34.
177
Günther Witzany
můžeme hovořit o specializovaném „společenství jazykových her“ (spezialisierte Sprachspiel-Gemeinschaft). Jak již dnes víme, existuje dokonce i přenos genů mezi eukaryotními buňkami, výměna celých bloků DNA, které reprezentují skutečné vlastnosti fenotypu50. Tento horizontální přenos genetické informace má význam i pro evoluci eukaryot. Zatímco přenos genů u živočichů a hub je spíše nevýznamný, dochází k němu často v mitochondriálních genomech rostlin51.
6. OD GENETIKY DVACÁTÉHO VĚKU K EPIGENETICE VĚKU JEDNADVACÁTÉHO
Dosavadní explanační model toho, jak mohly v evoluční historii vzniknout nové organismy, byl mechanistický: množství rozdílných, lehce pozměněných jedinců v rámci populací vzniklo náhodnými změnami existujících genetických kódů organismů. Během dlouhých časových období se náhodně měnili stále více. V boji o přežití se pak ukázalo, jaké změny byly pro populaci výhodné, a tato výhoda pro přežití upřednostňovala tuto populaci před ostatními. Byla lépe adaptována na své prostředí, a v důsledku toho se mohla stabilněji množit. Tento model vysvětlování evoluce byl ražen takřka po celé 20. století a každý odpor vůči němu byl ostře potírán. Oficiální, hlavní proud vědy bránil tento model tak dogmaticky, že již začal být považován za skutečnost, za fakt. Neodarwinistický model evoluce, dějící se výlučně prostřednictvím mutace a selekce, se však v 21. století silně otřásl. Ukázalo se, že mutace zase tak náhodné nejsou. Bylo zjištěno, že genetický kód pod vlivem jistých podmínek prostředí, např. stresu, zcela cíleně destabilizoval určité své oblasti, aby zde snáze mohlo docházet ke genetickým změnám52. Nejprve se mluvilo o „adaptivních“ či „cílených“ 50)
J. O. Andersson, “Lateral gene transfer in eukaryotes”, Cellular and Molecular Life Sciences (62) 2005: 1182-1197. 51) Tamtéž. 52) L. H. Caporale, “Genomic Strategies for Evolutionary Adaptation: The rate, location and extent of genetic variation is not monotonous”, InterJournal Genetics, 1998:178; L. H. Caporale, “Natural selection and the Emergence
178
Živá příroda jako globální komunikační společenství
mutacích,53 nicméně mutace jsou změny na stávajícím genetickém kódu, nikoliv genetické novinky či jeho prodloužení. Musíme mít stále na paměti, že vývoj od bakterie k člověku přinesl prodloužení genomu z 1 mm na 1000 mm, což nelze vysvětlit pouhými duplikacemi a přeuspořádáváním (rearangements )54. Dokonce i představa genu začala ztrácet pevnou půdu pod nohama, protože „geny“ nejsou žádným pevně umístěným kódem pro syntézu proteinů, ale v závislosti na procesech čtení se mohou překrývat, tj. určité sekvence jednoho genu mohou při určitém čtení spolu s určitými sekvencemi genů zcela odlišných také kódovat nějaký protein, tzn. části různých genů dají dohromady další gen. Tak se na scéně zjevila epigenetika. Jednou z nejdramatičtějších změn paradigmatu je zásadní proměna genetického dogmatu „DNA-RNA-protein-vše ostatní“ (Arthur Kornberg). Nadvláda tohoto plochého, genocentrického názoru potlačovala všechny pokusy umístit do středu zájmu živoucí, vyvíjející se organismus. Avšak na konci 20. století vzrostl počet indicií naznačujících, že živoucí organismus svůj genetický materiál ovládá, a to v každém vývojovém stadiu jinak. Nejistota na straně neodarwinistického paradigmatu ještě více vzrostla, když se ukázalo, že mezi geny kódujícími proteiny a komplexitou organismu není žádná souvislost. Tu naopak můžeme najít mezi komplexitou organismu a DNA, která nekóduje proteiny. Výhradní zaměření na geny a jejich dekódování zcela zastínilo např. 97% lidské DNA, která nekóduje proteiny – ta byla odmítavě označena za „junk-DNA“55. Předpokládalo se, že se jedná o stavební kameny z fylogeneze lidského organismu, které však ztratily smysl a význam, jejž údajně mají jen zbývající 3%. Avšak tato 3% se na 99% shodují s proteiny kódujícími datovou sekvenci myši.
of a Mutation Phenotype: An Update of the Evolutionary Synthesis Considering Mechanisms that Affect Genome Variation”, Annual Review of Microbiology (57) 2003: 467-485; L. H. Caporale, “Genomes don’t play dice”, New Scientist March 2004: 42-51. 53) J. A. Shapiro, “Adaptive mutation: Who’s really in the garden?”, Science (246) 1995: 373. 54) B. Vollmert, Das Molekül und das Leben, Reinbek: Rowohlt, 1985. 55) C. I. Castillo-Davis, “The evolution of non-coding DNA: how much junk, how much func?”, Trends in Genetics (21) 2005: 533-536.
179
Günther Witzany
Nutným závěrem tedy je, že musí existovat zcela odlišný způsob čtení sekvence kódující proteiny, který umožňuje z takřka identického strukturního slovníku kódování proteinů vytvořit tak odlišné organismy, jako jsou lidé a myši. Podrobnější analýza intronů, úseků DNA56, částí DNA, které nekódují protein a po transkripci jsou vystřiženy, ukázala, že kódují pasáže RNA, které jsou schopny editovat genom podobně jako enzymy, jen v jiných oblastech kompetence. Mohou přeskupovat sekvence DNA57, stejně jako methylovat chromozomy a provádět transkripční a posttranskripční umlčení genů (silencing) atd. Kompetence těchto mikroRNA se týkají regulací vyššího řádu, které umožňují, že tentýž text DNA je pokaždé čten jinak. Kromě toho existuje přímá souvislost mezi nekódující RNA a strukturou chromatinu. Ústřední role těchto intergenetických, intronových sekvencí transkribovaných „v protisměru“ (antisense) byla v rámci zjednodušeného genového modelu snad až příliš dlouho přehlížena58. Určité oblasti DNA jsou při čtení blokovány, jiné naopak aktivovány. Tím mohou na základě totožné DNA vzniknout zcela rozdílné fenotypy, jejichž vlastnosti budou dědičné, ale zároveň i reverzibilní. Adaptace na určité podmínky prostředí je tedy možná, nemusí však nutně být konzervována geneticky. Ukázalo se, že variace fenotypu jsou určeny v prvé řadě právě touto regulací vyššího řádu, a nikoliv samotnými proteiny, a také že DNA, která nekóduje proteiny, kontroluje komplexní genomovou architekturu eukaryot. Variace fenotypu u složitějších organismů jsou výsledkem rozdílného užití jednoho a téhož slovníku kódů, které se řídí pravidly danými nekódující DNA59. Zvláštní epigenetické procesy čtení mohou (aniž by došlo ke změně kódu DNA) z jednoho a téhož setu 56)
R. v. Sternberg, “On the Roles of Repetitive DNA Elements in the Context of a Unified Genomic-Epigenetic System”, Annals of the New York Academy of Sciences (981) 2002: 154-188; T. R. Meagher, C. Vassiliadis, “Phenotypic impacts of repetitive DNA in flowering plants”, New Phytologist (168) 2005: 71-80. 57) R. A. Jorgensen, “Restructuring the Genome in response to Adaptive Challenge: McClintock’s Bold Conjecture Revisited”, Cold Spring Harbor Symposia on Quantitative Biology (69) 2004: 349-354. 58) J. M. Claverie, “Fewer Genes, More Noncoding RNA”, Science (309) 2005: 1529-1530. 59) S. Mattick, and M. J. Gagen, “The Evolution of Controlled Multitasked Gene Networks: The Role of Introns and Other Noncoding RNAs in the
180
Živá příroda jako globální komunikační společenství
DNA vyčíst různé produkty a regulace („multiple protein-meanings“),60 což může vést ke vzniku různých fenotypů (morfologických či molekulárních)61. „Epigenetics is the study of heritable changes that occur without a change in the sequence of the DNA.“62 Některé publikace trvají na možnosti, že role epigenetiky v rámci evoluční teorie je nebývale podceňována63. Tím se zcela mění paradigmatické souřadnice na poli evoluční teorie. Kódující DNA již není předmětem evolučních změn vedoucích ke vzniku nových organismů, ale je pozměňována mutacemi, které kvalitu datové sekvence zpravidla snižují, mohou být i smrtelné a pouze ve výjimečných případech mohou způsobovat neutrální či dokonce kladně působící drobné změny. Nekódující DNA je předmětem evolučních změn vedoucích ke vzniku nových organismů. Tyto změny se mohou objevit, aniž by byly konzervovány. Mohou být dědičné, ale také reverzibilní64. Je možné, že podstata genetického programování u vyšších eukaryot byla kvůli fixaci na ploché jednorozměrné genocentrické interpretace zcela nepochopena, protože se příliš Development of Complex Organisms”, Molecular Biology and Evolution (18) 2001: 1611-1630; J. S. Mattick, “Non-coding RNAs: the architects of eukaryotic complexity”, EMBO reports (2) 2001: 986-991; J. S. Mattick, “Challenging the dogma: the hidden layer of noncoding RNAs in complex organisms”, BioEssays (25) 2003: 930; J. S. Mattick, “Das verkannte Genom-Programm“, Spektrum der Wissenschaft (3) 2005: 62-69; J. S. Mattick, “The Functional Genomics of Noncoding DNA”, Science (309) 2005: 1527-1528; J. A. Shapiro, R. v. Sternberg, “Why repetitive DNA is essential to genome function”, Biological Review (80) 2005: 1-24. 60) G. Ast, “The Alternative Genome”, Scientific American (4) 2005. 61) R. A. Rapp, F. Wendel, “Epigenetics and plant evolution”, New Phytologist (168) 2005: 81-91. 62) R. Mauricio, “Can ecology help genomics: the genome as ecosystem?” Genetica (123) 2005: 205-209. 63) J. S. Mattick, and M. J. Gagen, “The Evolution of Controlled Multitasked Gene Networks: The Role of Introns and Other Noncoding RNAs in the Development of Complex Organisms”, Molecular Biology and Evolution; D. Weigl, and G. Jürgens, “Genetics. Hotheaded Healer”, Nature (434) 2005: 443; H. Pearson, “Cress overturns textbook genetics”, Nature (434) 2005: 351-360; S. J. Lolle, et al., “Genome-wide non-mendelian inheritance of extra-genomic information in Arabidopsis”, Nature (434) 2005: 505-509. 64) B. M. Turner, “Cellular Memory and the Histone Code”, Cell (111) 2002: 285-291; H. T. Spotswood, B. M. Turner, “An increasingly complex code”,
181
Günther Witzany
dlouho předpokládalo, že převážná část genetické informace je vyjádřena a realizována ve formě proteinů, jak tomu je u prokaryot65. Jak jsem již předpokládal v dřívějších příspěvcích, jde o evoluční kód inovující genetické texty66. Někteří ho nazývají informační molekuly67, jiní zase výskyt evolučních genů68. Zajímavá byla také domněnka o existenci vícero kódů v nekódující DNA, která ovšem vznikla na základě statistických měření69. Tento kód, produkující texty, jsem již v minulosti nazval metakód editující genom (GeMetaCode ), protože je otevřený pro epigenetické vlivy a mění se například pod vlivem stresu (hormonálního, neuronálního, virového, bakteriálního, zánětlivého atd.)70. Kóduje získané vlastnosti, které za určitých podmínek zůstávají zachovány. Některé z jeho úkolů popisuje odborná literatura: methylace chromozomů, modifikace histonů, silencing RNA, alternativní sestřih, přestavba chromatinu, transgenerační efekty, paramutace a genomový imprinting. GeMetaCode obsahuje pravidla, podle kterých je čten The Journal of Clinical Investigation (110) 2002: 577-582; T. Jenuwein, C. D. Allis, “Translating the histone code”, Science (293) 2001: 1074-1080; R. Jaenisch, A. Bird, “Epigenetic regulation of gene expression: how the genome integrates intrinsic and environmental signals”, Nature genetics supplement (33) 2003: 245-254; H. True, et al., “Epigenetic regulation of translation reveals hidden genetic variation to produce complex traits”, Nature (431) 2004: 184-187; Y. Wang, et al., “Beyond the Double Helix: Writing and Reading the Histone Code”, In G. Bock and J. Goode (eds.), Reversible Protein Acetylation, Novartis Foundation, 2004; R. A. Waterland, R. L. Jirtle, “Early Nutrition, Epigenetic Changes at Transposons and Imprinted Genes, and Enhanced Susceptibility to Adult Chronic Diseases”, Nutrition (20) 2004: 63-68. 65) J. S. Mattick, “The Functional Genomics of Noncoding DNA”, Science. 66) G. Witzany, Natur der Sprache – Sprache der Natur. Sprachpragmatische Philosophie der Biologie; G. Witzany, “Semiosis and Evolution”. In: I. Rauch (ed.), Semiotics Around the World: Synthesis in Diversity, 977-980. Berlin: Mouton de Gruyter, 1997; G. Witzany, Life: The Communicative Structure. A New Philosophy of Biology. 67) J. D. Watson, et al., Recombinant DNA, Scientific American Books, 1992. 68) W. Arber, “Gene products with evolutionary functions”, Proteomics (5) 2005: 2280-2284. 69) R. N. Mantegna, et al., “Linguistic Features of Noncoding DNA Sequences”, Physical Review Letters (73) 1994: 3169-3172. 70) G. Witzany, “Natural history of life: History of communication logics and dynamics”, S.E.E.D. Journal.
182
Živá příroda jako globální komunikační společenství
strukturní slovník kódující DNA. Změny v GeMetaCode mohou vést k modifikaci procesů čtení a produkce strukturního slovníku kódující DNA. Teprve nyní dává smysl, že lidé a myši mají na 99% identickou DNA, a přece se tak výrazně liší. Bez živých těl by nebyl žádný strukturovaný jazyk ani žádné znakové (sémiotické) procesy, žádná transkripce, translace, kopírování, kódování, alternativní sestřih atd. Živá těla organismů jsou epigenetickým apriori pro jazyk živého, a tedy i jeho genetického kódu a všech jeho funkcí.
7. PŘIROZENÝ SOCIÁLNÍ SVĚT, MITWELT A UMWELT Abychom živou přírodu mohli nadále chápat jako jazykově strukturovanou a organizovanou za účelem komunikace71, bylo by dobré rozšířit a obohatit pojem umwelt. Jazykově-pragmatický přístup filosofie přírody a trojmocné biosémiotiky předpokládá, že všude tam, kde můžeme popsat přirozené sociální světy (druhově specifické), mohou tyto vznikat a fungovat na formálním základě pravidly řízených znakových interakcí (PZI), resp. všude, kde nalézáme PZI, vyskytují se i žité sociální světy. Užívání znaků není ve své podstatě procesem solus-ipse. To, že se přirozené sociální světy mohou zásadně lišit od toho lidského, se dá předpokládat i vzhledem k jeho postavení v biologické taxonomii. Popis sociálních žitých světů s přihlédnutím k PZI by byl úkolem pro biologii jako rozumějící společenskou vědu72, která se metodicky zakládá na jazykově pragmatické filosofii biologie, v jejímž rámci ji lze považovat za opodstatněnou a oprávněnou73. Představa „mitweltu“74 proto není součástí konceptu „umweltu“. Byla by jí jen tehdy, kdybychom předpokládali prvenství pozorovatele 71)
G. Witzany, „Sprache und Kommunikation als zentrale Struktur- und Organisationsprinzipien belebter Natur“, L. Albers and O. Leiß (ed.), In Körper-Sprache-Weltbild. Integration biologischer und kultureller Interpretationen in der Medizin., 87-96. Stuttgart- New York: Schattauer, 2002. 72) Narážka na Maxe Webera, který definoval sociologii jako verstehende Wissenschaft (rozumějící vědu; pozn. překl.). 73) G. Witzany, “From Biosphere to Semiosphere to Social Lifeworlds. Biology as an Understanding Social Science“, TripleC – cognition, communication, cooperation, (3) 2005:51-74.
183
Günther Witzany
a jeho popisu ve třetí osobě (vyžaduje descartovské oddělení subjektu a objektu), a nikoliv primát popisu z pohledu aktivního/pasivního účastníka na „univerzálním komunikačním společenství živé přírody“, tj. v 1. či 2. osobě. Aniž bychom zapomínali na jistá omezení účastnické perspektivy člověka na mimolidské živé přírodě, mohl by nám koncept mitweltu pomoci nahradit lidské sebepojetí jako „pána tvorstva“ či globálního, vládnoucího druhu pojetím novým. Totiž koncepcí, která chápe člověka jako člena globálního komunikačního společenství živé přírody, které se skládá ze vzájemně na sobě závisejících organismů. Výsledkem tohoto snažení by pak mohla být jistá globální shoda o pevném zakořenění (Eingebettetheit ) lidské přirozenosti v mimolidské přírodě a tomu odpovídající zacházení s mimolidským životem, jakož i konec z vlastního koryta se rozlévajícího scientismu odbornické kultury, která ztratila spojení s přirozeným světem (Lebenswelt ) a jejíž výzkumy již ani nejsou odůvodněny či zaměřeny na další vývoj lidských společenství. V praxi by se však tato nová paradigmatická orientace neprosazovala tak těžko, jak by se mohlo zdát. Jednotlivé biologické disciplíny, ale také ekologie, by potřebovaly rozšířit své epistemologicky zastaralé solipsistické základy o koncepci jazykově-pragmaticky (objektovaný jazyk) založené biologie jako rozumějící společenské vědy a mohly by tak uniknout chybnému scientistickému závěru: formalizovatelnost – exaktnost – objektivita. Explanační model „funkčního kruhu“ (Funktionskreiss) v koncepci umweltu Jakoba von Uexkülla popisuje vztah biologického individua v rámci podnětově-reakčního mechanismu světa vjemů a světa působení (Merkwelt a Wirkwelt) sémiotickými prostředky. Tento koncept umweltu však může PZI jen funcionalisticky či operacionalisticky popisovat, podobně jako podněty nebiologického původu. Tím se rozlišování mezi přirozenými sociálními světy, komunikačními procesy jdoucími za hranice druhu (mitwelt) a abiotickými jevy typu příčina-následek stává takřka nemožné. Koncept mitweltu (společného světa) popisuje PZI organismů, které nepatří k témuž druhu. Pravidla jsou však něco zcela jiného než 74)
Současný, společný svět, angl. common world (pozn. překl.).
184
Živá příroda jako globální komunikační společenství
přírodní zákony. Zatímco přírodním zákonům podléháme bezpodmínečně, leží v případě PZI porušení pravidel stále v oblasti možného. Někdy je změna pravidel dokonce nutná. Zatímco z pohledu konzervativního to znamená narušení daných pravidel, v emancipačním smyslu totéž představuje základ dalšího vývoje interakcí či dokonce vývoj evoluční, pokud je řeč o oblasti intraorganismální. Přírodní zákony však porušit či změnit nelze. Např. gravitaci podléháme tak, že jakákoliv alternativa ani neleží v oblasti možného. Rozdíl mezi základním pojmem teorie jednání, tedy přirozeným sociálním světem (soziale Lebenswelt ), a pojmem mitwelt je v tom, že mitwelt se vztahuje na intra- a metaorganismální komunikaci organismu. To znamená, že kolonizace lidské ústní dutiny prvoky a bakteriemi není součástí přirozeného sociálního světa člověka, ale součástí mitweltu. Přirozený sociální svět je správný výraz pro druhově specifická společenství, která sdílí určitý historicky vzniklý repertoár pravidel a znaků. Pravidly vedené, znaky zprostředkované interakce sociálních živých světů se však od sebe např. geograficky liší. PZI včel jednoho a téhož druhu se tak liší v jednotlivých dialektech, tj. tytéž užívané znaky a tatáž pravidla jejich užívání se liší s ohledem na konkrétní přirozený sociální svět populací. Proto také na sebe mohou tatáž sdělení v různých situačních kontextech brát různé významy, což může vést k množství různých nedorozumění. Např. Karl von Frisch spojil v rámci jednoho ze svých experimentů dvě populace téhož druhu do jednoho úlu. Zatímco jedna z populací pocházela z míst, kde von Frisch prováděl své experimenty, druhá pocházela z jiné oblasti v Itálii. Včelí zvědové při své výpravě nalezli bohatý zdroj pylu a tuto skutečnost (zpět v roji) sdělovali ostatním. Poté vylétly dělnice, avšak po jejich návratu v úlu propukl neklid. Zatímco sdělení označilo pro včely náležející k domorodé populaci za ono místo lokalitu vzdálenou asi 300 metrů, totéž sdělení si italská populace vyložila jako 1000 metrů stejným směrem. Tam však včely žádný pyl nenašly, původní sdělení označily za chybné, což také oznámily celé populaci úlu. Proto ono zmatení75. Tolik k přirozeným sociálním světům.
75)
G. Witzany, Natur der Sprache – Sprache der Natur. Sprachpragmatische Philosophie der Biologie; G. Witzany, Life: The Communicative Structure. A New Philosophy of Biology.
185
Günther Witzany
Abychom zdůraznili rozdíl a užitečnost v rozlišování mezi umweltem a mitweltem, zaměřme se na jeden příklad: Rostliny disponují dvěma druhy membrán, jejichž funkce je stejná jako u neuronálních a imunologicky činných synapsí u živočichů76. První z membrán transportuje auxin a dovoluje tak nebývale plastický vývoj rostlin. Činnost této synapse pro vývoj rostliny (Pflanzenentwicklungs-Synapse; synapse umweltu) je řízena dvěma fyzikálními vlivy: světlem a zemskou tíží. Synapse pro vývoj rostliny sbírá právě ty molekuly neživé hmoty, které jsou pro rostlinu nezbytné, aby mohla utvářet své nebiologické okolí podle biologických principů, tj. molekuly získávají prostřednictvím interpretace ze strany rostliny charakter znaků. Právě zde se jeví jako účelný pojem umwelt: k popisu vývinu jednoho organismu procesy látkové výměny, tj. přijímáním abiotických molekul, které nejsou součástmi PZI mezi organismy. Druhý typ rostlinné synapse (synapse mitweltu) ručí za totéž jako imunologická synapse živočišné buňky. Dovoluje rostlině odpovídat na patogenní a parazitární útoky77, ale také navazovat stabilní symbiotické interakce s rhizobiálními bakteriemi a mykorhizními houbami78. Rostlina používá omezený počet chemických transmiterů k tomu, aby zahájila a udržela komunikaci mezi (a) třemi typy buněk kořenů, (b) buňkami kořenů a mikroorganismy, (c) buňkami kořenů a houbami
76)
F. Baluska, et al., “Plant synapses: actin-based domains for cell-to-cell communication”, Trends in Plant Science. 77) Tamtéž. 78) Tamtéž, viz také E. M. Estabrook, and J. I. Yoder, “Plant-plant communications: rhizosphere signalling between parasitic angiosperms and their hosts”, Plant Physiology (116) 1998: 1-7; J. I. Yoder, “Parasitic plant responses to host plant signals: a model for subterranean plant-plant interactions”, Current Opinion in Plant Biology (2) 1999: 65-70; W. J. Keyes, et al., “Signaling organogenesis in parasitic angiosperms: xenognosin generation, perception, and response”, Journal of Plant Growth Regulation (19) 2000: 217-231; R. Kahmann, C. Basse, “Fungal gene expression during pathogenesis-related development and host plant colonization”, Current Opinion in Microbiology (4) 2001: 374-380; J. Engelberth, et al., “Airborne signals prime plants against insect herbivore attack”, Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA, (101) 2004: 1781-1785; H. Imaizumi-Anraku, et al., “Plastid proteins crucial for symbiotic fungal and bacterial entry into plant roots”, Nature (433) 2005: 527-531.
186
Živá příroda jako globální komunikační společenství
a (d) buňkami kořenů a hmyzem79. Komunikační procesy v kořenové oblasti jsou obecně vzato intraorganismální, interorganismální a metaorganismální a k tomu, aby mohly úspěšně a bezchybně probíhat na všech třech rovinách a aby byly molekuly transmiterů rozpoznány od „šumu“, vyžadují vysokou komunikační schopnost a kompetenci80. Zde se nám naopak hodí pojem mitwelt. Vztahuje se na PZI mezi organismy různých druhů. Pojem mitwelt původně pochází od Martina Heideggera81. Kromě tohoto ryze antropologického užití jej Meyer-Abich užívá k charakterizaci ne-antropocentrického holismu82. V rámci trojmocné biosémiotiky charakterizuje mitwelt (na rozdíl od Heideggera a Meyer-Abicha) ty organismy, které dle jistých pravidel interagují prostřednictvím znaků za hranice svého druhu83. Jsou to všechny metaorganismální komunikační procesy, představující rozhodující podmínku pro existenci globálního symbiotického životního společenství (bioty).
79)
H. P. Bais, et al., “How plants communicate using the underground information superhighway”, Trends in Plant Science; R. M. Callaway, “The detection of neighbors by plants”, Trends in Ecology & Evolution, (17) 2002: 104-105; Y. Dessaux, Biological Communications and Interactions in the Rhizosphere; A. K. Dunn, and J. Handelsman, “Toward an understanding of microbial communities through analysis of communication networks”, Antonie van Leeuwenhoek; M. Teplitski, et al., “Plants secrete substances that mimic bacterial N-acyl homoserine lactone signal activities and affect population density-dependent behaviours in associated bacteria”, Molecular Plant-Microbe Interaction (13) 2000: 637-648; T. S. Walker, “Root exudation and Rhizosphere Biology”, Plant Physiology; A. Fleming (ed.), “Intercellular Communication in Plants”, Annual Plant Reviews 2005. 80) M. J. Federle, B. L. Bassler, “Interspecies communication in bacteria”, The Journal of Clinical Investigation; A. M. Hirsch, et al., “Molecular signals and receptors: controlling rhizosphere interacting between plants and other organisms”, Ecology (84) 2003: 858-868; A. Sharma, et al., “Microbial communication in the rhizosphere: Operation of quorum sensing”, Current Science (85) 2003: 1164-1172. 81) G. Witzany, “From Biosphere to Semiosphere to Social Lifeworlds. Biology as an Understanding Social Science“, TripleC. 82) K. M. Meyer-Abich, Wege zum Frieden mit der Natur. München: dtv, 1986. 83) G. Witzany, “From Umwelt to Mitwelt. Natural laws vs. rule-governed sign-mediated Interactions”, (forthcoming) 2006.
187
Günther Witzany
Pojem mitwelt se nehodí jen k rozlišování PZI mezi organismy různých druhů, dokumentuje také jistou změnu lidského vztahu k živé přírodě. Člověk již není oním stvořením, které všemu živému vládne, králem tvorstva obklopeným „divou zvěří“ a „mrzkou havětí“, ale členem komunikačního společenství živé přírody; již není pozorovatelem zpoza „vozové hradby“ sterilních laboratoří, ale členem životního společenství závislého na symbiózách; již není solipsistickým badatelem jen pro sebe samého, ale aktivním interakčním partnerem. Jde o proměnu „proti“ a „mimo“ na „spolu“. Že by se i cíle lidských společností „in the long run“ (Ch. S. Peirce) změnily z vykořisťovatelských, zaměřených na zisk a spotřebu, na cíle šetrné, ohleduplné a zaměřené na péči ?
ZÁVĚR Komunikační procesy bakterií a rostlin nám ukazují, že pro přežití není nutná jen úspěšná komunikace v rámci a mezi organismy, ale také mezi jedinci a populacemi různých druhů. Pro symbiotická životní společenství – a žádný vyšší organismus bez symbióz nepřežije – nemají klíčový význam pouze procesy buněčné biologie (intraorganismální) a vnitrodruhové interakce (interorganismální), ale také interakce přesahující rámec druhu (metaorganismální). Evoluce eukaryotních buněk není výsledkem náhodných mutací a jejich selekce – jde o důsledek zespolečenštění různých druhů bakterií. Nekódující DNA vykonává u eukaryot regulace proteiny kódující DNA. Tyto regulace vyššího řádu umožňují fenotypické změny. Abychom mohli rozlišovat mezi interakcemi (a) s abiotickými látkami, (b) znaky jedinců jiného druhu a (c) znaky jedinců téhož druhu, byl (a) pojem umweltu doplněn (b) pojmem mitweltu a (c) sociálního žitého světa. Zatímco sociální žitý svět popisuje čas a prostor, ve kterém členové jednoho druhu interagují prostřednictvím sdílených pravidel a jistého fondu znaků, popisuje mitwelt symbiotické komunikační procesy mezi členy rozdílných druhů, rodů a organických říší. Tím se liší od umweltu, ve kterém dochází k interakcím organismů s abiotickými látkami, které nejsou součástí pravidly se řídících znakových interakcí (PZI) mezi živými organismy. (Přeložil Marco Stella) 188
K HUDEBNÍ TEORII PŘÍRODY Jan Havlíček
Organismus se nám jeví jako harmonické spojení heterogenních částí v prostoru i čase a právě otázka takového skloubení zůstává spolu s popisem vzájemného vztahu částí a celku ústředním tématem teoretické biologie a filosofie přírody. Bylo by možné citovat K. Theina, pro nějž je skloubení různorodého „živel vývoje od vzniku eukaryontní buňky až k pozdnímu Beethovenovi“.1 Není důležité, že se Thein ve svém textu zabývá především evolucí filmového obrazu, neboť způsob, jakým tak činí, dalece přesahuje úzce vymezenou oblast filmové historie. Thein je díky tomu jedním z mála současných filosofů, kterým se daří originálním způsobem vypořádat s dědictvím Darwinovy evoluční teorie a na základě zkoumání místa člověka v přírodě vytvářet filosofii poddávající se plynutí času a myšlení změny. Nikoli náhodou dospívá k chápání přírody jako hudební skladby rozvíjející se v mnoha rovinách a o nespočtu hlasech, čímž navazuje na tradiční tematiku hudby sfér a harmonie světa. Krátkou Gaffuriovou devizou „harmonia est discordia concors“ (harmonie je nesouladný soulad )2 lze shrnout neustále se navracející téma, které prochází staletími od Platónových dialogů Timaios a Ústava přes díla renesančních humanistů až po melodické, polyfonické a kontrapunktické pojetí přírody u Jakoba von Uexkülla, 1) 2)
Karel Thein, Rychlost a slzy, Filmové eseje, Praha: Prostor, 2002, s. 452. Srov. Roman Dykast, Hudba věku melancholie, Praha: TOGGA, 2005, s. 70-71.
189
Jan Havlíček
na které se snaží navázat G. Deleuze spolu s F. Guattarim. Zejména dvěma posledně jmenovaným autorům budou věnovány následující řádky, neboť jen málokdo měl ve 20. století odvahu vstoupit na pole přírodní filosofie stejně radikálním a podnětným způsobem jako oni. Snad v nejkonzistentnější a nejzhuštěnější podobě nacházíme biologické motivy odkazující nejen na Uexkülla, ale i na řadu etologických prací, v jejich poslední společné knize Co je filosofie? 3, kde se jim v kapitole věnované umění bravurním způsobem podařilo zkoncentrovat myšlenky objevující se již dříve v Tisíci plošinách 4; docilují tak efektu podobného kodě na závěr hudební skladby. Vzájemným provázáním rovin prostupujících celou jejich tvorbou vytvářejí plavidlo, jež je obrazem samotného myšlení. Vor, s jehož pomocí čelí hlubinám chaosu na straně jedné a mělčinám mínění na straně druhé. Klíčovými se zde stávají pojmy kontrapunktu a ritornelu: první z nich nám umožňuje přiblížit se pochopení vzájemného spoluutváření a koexistence nesourodých částí (teritorií), zatímco v druhém pojmu již Deleuze s Guattarim zcela překračují Uexküllovu koncepci kontrapunktického pojetí přírody a vytvářejí svébytný způsob popisu přechodu od jednoho teritoria k druhému a procesů deteritorializace a reteritorializace. Kapitola „O Ritornelu“ v Tisíci plošinách se řadí svým významem na roveň úvodní „Rizomy“, neboť jestliže rizoma nastiňuje obraz rizomatické struktury, pak ritornel objasňuje její fungování. Nelze si nevšimnout jisté spřízněnosti ritornelu s jiným, starším Deleuzovým pojmem, s pojmem prázdného pole z textu Podle čeho rozpoznáme strukturalismus? 5. Prázdné pole obíhá ve všech sériích struktury,
3)
Gilles Deleuze, Félix Guattari, Co je filosofie?, Praha: OIKOYMENH, 2001, z francouzského originálu Qu’est-ce que la philosophie? (Paris: Les Éditions de Minuit, 1991) přeložil Miroslav Petříček. Pro Guttariho, jenž umírá roku 1992, to byla kniha zcela poslední. Deleuze, který svého souputníka přežívá o pouhé tři roky, vydává ještě v roce 1993 soubor esejů Critique et clinique (Paris: Les Éditions de Minuit). 4) Gilles Deleuze, Félix Guattari, Mille plateaux, Paris: Les Éditions de Minuit, 1980. 5) Gilles Deleuze, Podľa čoho rozpoznáme štrukturalismus?, Bratislava: Archa, 1993, z francouzského originálu A quoi reconnaît-on le structuralisme? in François Châtelet, Histoire de la philosophie, Le XX. siècle, sv. 8 (Paris: Hachette Littérature, 1973) přeložil Miroslav Marcelli.
190
K hudební teorii přírody
a tím ji oživuje, je „bodem konvergence sérií, které jsou samy o sobě divergentní“6, a zároveň místem, které umožňuje proměnu struktury, jejíž je součástí. Stejně tak ritornel se usidluje v řadě odlišných teritorií, je prvkem, jenž je současně sjednocuje i diferencuje, ale rovněž nám dovoluje přecházet od Země k teritoriu a naopak, deteritorializovat a reteritorializovat se nejen ve vztahu k jiným teritoriím, ale i k Zemi a chaosu, jenž nás obklopuje. Malý a velký ritornel, píseň domova, stejně jako zpěv nomáda vyrážejícího na cestu. „Jednou někdo vychází z chaosu k prahu teritoriálního uspořádání: směrové složky, infra-uspořádání. Jednou uspořádání organizuje: dimenzionální složky, intra-uspořádání. Jednou opouští teritoriální uspořádání kvůli jiným uspořádáním nebo něčemu zcela jinému: inter-uspořádání, složky přechodu či dokonce úniku. A všechny tři dohromady. Síly chaosu, zemské síly, kosmické síly: všechny se střetávají a sbíhají v ritornelu.“7 Ritornel organizuje síly mikrokosmu i makrokosmu, musica humana a musica mundana si navzájem odpovídají. Ritornely složené z punktů a kontrapunktů vytvářejících melodické složeniny uvnitř teritoria a deteritorializujících se na rovině symfonické kompozice. Dům a Universum, vnitřní a vnější počitek. Počitky, to jest percepty a afekty, však nejsou ani percepcemi, ani afekcemi. Jsou to bytosti, jež se uchovávají samy v sobě a zůstávají nezávislé na stavu těch, kdo je zakoušejí, stejně tak jako vždy přesahují sílu těch, kdo je podstupují. Věc či umělecké dílo je složeninou z perceptů a afektů, jedná se o blok počitků.8 Podle Deleuze a Guattariho umění nezačíná tělesností, neboť ta nemůže být počitkem, jehož vyjevování se účastní, ale domem, a proto je architektura prvním z umění. Dům je obrazem universa a otevírá se směrem k nekonečnu. Je tím, co propojuje heterogenní roviny (stěny), aniž by se staly homogenními, a poskytuje ochranu před silami chaosu, jež nás hrozí pohltit. Složený počitek se tak prostřednictvím domu reteritorializuje na rovině kompozice, neboť „se tu prezentuje ve skloubených rámech či spojených stěnách obklopujících její složky, krajiny, jež se staly čistými percepty, osoby, jež se staly čistými afekty. A rovina kompozice
6)
Tamtéž, s. 36-37. G. Deleuze, F. Guattari, Mille plateaux, s. 384. 8) Srov. G. Deleuze, F. Guattari, Co je filosofie?, s. 142. 7)
191
Jan Havlíček
současně s tím strhuje počitek do vyšší deteritorializace, nechává jej projít jistým odrámováním, které jej otevírá a rozštěpuje do nekonečného prostoru. (...) Možná, že právě to je umění vlastní: procházet konečným a nalézat, vracet nekonečné“.9 Dům, obydlí či teritorium se tak stává současně nástrojem sebeprezentace i vztahování se k okolnímu světu. Skrze ritornel se v něm zavíjí vnější a rozvíjí vnitřní svět. V obou případech dochází k ustavičným přechodům z konečného do nekonečna a zase zpět, čímž se ustavuje specifický vztah částí a celku, kdy ani jedno nepředchází druhému, obsah a obsahující jsou vzájemně nesouměřitelné a oddělené části se nespojují v jednotící celek. Podobně, jako to činí Deleuze ve své knize o Proustovi, i zde můžeme rozlišit dvě figury, explikaci a komplikaci. „První (obsahující–obsažené) spočívá v kladení obsahu bez společné míry; druhá (části–celek) v protikladu sousedství bez spojení. Obě figury se navíc neustále prolínají a přecházejí jedna v druhou.“10 Explikace do sebe vkládá obsah a obsahující, jedny věci do druhých, a nechává tak vyvstat jejich naprosté nesouměřitelnosti, zatímco komplikace staví nekomunikující části vedle sebe ve vzdálenostech bez intervalů. Mezi jednotlivými částmi, heterogenními rovinami a rozdílnými světy se pohybujeme po transverzálách, které nevytvářejí žádnou jednotu, ale naopak potvrzují mnohost. Takovou čistou sousledností míst je čas, jenž je „transverzálou všech možných prostorů včetně prostorů času“.11 Nikoli náhodou hraje v Hledání ztraceného času ústřední roli Vinteuilova sonáta, neboť hudební skladba není ničím jiným nežli ztvárněním času jakožto systému neprostorových vzdáleností ve zvukové matérii.12
9)
Tamtéž, s. 172. Gilles Deleuze, Proust a znaky, Praha: Herrmann & synové, 1999, s. 132-133, z francouzského originálu Proust et les signes (Paris: Presses Universitaires de France, 1964) přeložil Josef Hrdlička. 11) Tamtéž, s. 148. 12) Srov. např. Igor Stravinskij, Hudební poetika, Praha: Arbor vitae, 2005, s. 29, kde Stravinskij s odvoláním na Piotra Suvčinského říká, že hudební tvorba je „vrozený komplex intuicí a možností, založený především na čistě hudební zkušenosti času – chronu, a hudební dílo nám podává jen jeho funkcionální realizaci“. Z francouzského originálu Poétique musicale (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1942) přeložila Jitka Hamzová. 10)
192
K hudební teorii přírody
Vztah hudby a času je jako vztah architektury a prostoru, dům a hudební skladba jsou dvě krajní možnosti utváření prostoročasu. Odtud pak známý Goethův výrok, že „architektura je zmrzlá hudba“, či Uexküllovo přirovnání zvířecího organismu nejen k hudebnímu dílu, ale i k zahradě a domu.13 Ve spojení architektury a hudby, skloubením prostoru a času povstává živé. Musica humana, zaujímající u Boëthia střední postavení mezi musica mundana a musica instrumentalis, je harmonií architektury lidského těla spolu s hudbou jeho duše. Vzájemný souzvuk tělesných orgánů, vnitřních šťáv a povahových vlastností, částí těla a duševních sil koresponduje na jedné straně s hudbou sfér a harmonií universa, na straně druhé pak na něj působí provozovaná hudba pomocí různých hlasů, tónů, rytmů a nástrojů na základě sympatetických vztahů. Nejinak je tomu v případě dalších živých organismů. Počínaje složitou choreografií molekul na nejnižší úrovni až po souhru orgánů a nervového systému u vyšších mnohobuněčných živočichů na nás příroda činí dojem komplikované polyfonické skladby komponované na základě pravidel kontrapunktu a zároveň poskytující prostor volné improvizaci.14 Zdá se, že obtíže spojené se snahou o uchopení života vyvěrají mimo jiné ze specifičnosti provázání prostoru a času v živém, neboť formálnímu popisu se vždy nabízí pouze čas anebo samotný prostor, nikoli však obojí zároveň. Jako nejadekvátnější způsob popisu živého se jeví příběh, jenž se však vědě vzdaluje rychlostí přímo úměrnou živosti vyprávění. Biologie se více než fyzice či chemii blíží historii, čemuž odpovídá i skutečnost, že ve stejné době, kdy vstupuje historie a historicita do lidského myšlení, se vynořuje i pojem života a stává se ústředním pojmem přírodopisných bádání. Spolu s biologií 13)
Srov. Jakob von Uexküll, Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutngslehe, Hamburg: Rowohlt, 1956, s. 153. 14) Tamtéž, s. 131n. Uexküll sice o improvizaci v přírodě nikde přímo nemluví, jeho tvrzení však tuto možnost nikterak nepopírají, a ta tak tvoří komplementární doplněk k Uexküllovu kontrapunktickému pojetí přírody. Spojení pevně daných pravidel a improvizace představuje další příklad skloubení nesourodého, jímž se vyznačuje živé. Jako obraz podobného propojení se zde nabízí argentinské tango, srov. např. Remi Hess, Le tango, Paris: Presses Universitaires de France, 1996. Podnětné poznámky v této souvislosti činí i K. Thein, Rychlost a slzy, s. 459-460.
193
Jan Havlíček
vzniká na přelomu 18. a 19. století i moderní historiografie. Můžeme-li myslet hudební teorii přírody, pak by nám nemělo nic bránit ani v obdobném chápání dějin. Zejména uvažujeme-li o dějinách biologie či filosofie, vnucuje se nám spíše představa proplétání mnoha rozdílných hlasů, jež jsou ve vzájemných kontrapunktických vztazích, nežli postupného střídání paradigmat či diskontinuálních epistém. Darwinova evoluční teorie přináší spojení naprosté nepředvídatelnosti variací a pravidel jejich ustalování, mnohosti možných světů a jednoty světa, ve kterém žijeme. Nesouměřitelnost těchto dvou momentů nám stále znovu a znovu vyráží dech. Všechny pokusy o zmírnění tohoto napětí včetně neodarwinismu a moderní syntézy dalece zaostávají za smělostí Darwinovy myšlenky. Stát se může cokoli a tomuto dění se nelze žádným způsobem podbízet a předcházet mu. Úsilí vypořádat se s vynořujícími se možnostmi přichází nutně až po, interpretace objevujících se znaků je vždy dodatečná. Tato náhodnost a nepředvídatelnost si vynucuje naší reakci a nutí nás proměňovat se, stávat se jinými. Pohyb, jenž nás tímto děním unáší vpřed, je pohyb myšlení. Právě v myšlení se stáváme někým jiným. Deleuze v souvislosti s Proustovým dílem říká: „Všude samé hieroglyfy, jejichž dvojitým znakem je náhoda setkání a nutnost myšlení: ‚náhoda a nevyhnutelnost‘.“15 Je třeba být otevřený vůči setkání, vůči nadcházejícím možnostem, poddat se jejich násilí, přijmout to, co přichází. „Rozum přichází vždy po, je dobrý, když přichází po, je dobrý jedině, když přichází po.“16 Čím lépe chce myšlení dostát svému interpretačnímu poslání, čím blíže chce být zdroji nahodilých možností, tím rychlejší musí být, tím výrazněji směřuje k nemyšlení, stává se nemyšleným, intuicí. Stejně je tomu v přírodě, jak naznačuje efekt červené královny, která musí ještě více zrychlit, ačkoli již běží, jak nejrychleji může,
15)
Gilles Deleuze, Proust a znaky, s. 115. Tamtéž, s. 115. Právě v tom se liší nejen Proustovo dílo a židovské myšlení, jak upozorňuje Deleuze, ale i Darwinova evoluční teorie od platonismu, stejně jako např. od osvícenské filosofie a přírodní historie. Rovněž neodarwinistický ústupek od radikality Darwinovy pozice spočívá ve snaze rozumu předcházet nahodilosti setkání. Evoluční teorie zde vykazuje podobnost s archaickým vztahováním se k osudu. Zatímco však archaické myšlení takto zapojuje člověka do běhu světa, Darwin popisuje plynutí času.
16)
194
K hudební teorii přírody
aby se vůbec pohnula z místa. Evoluce je projevem intuice druhu. Myšlení a příroda jsou dvě strany téže mince. V tomto bodě se dostáváme zpět ke vztahu částí a celku, neboť přestože na celek, na rozdíl od částí, nelze ukázat, lze jej myslet. Celek se vynořuje mimovolně v nekonečných rychlostech přehlížení částí, ve chvíli, kdy se myšlení stává nemyšlením. Odtud pak také závrať a opojení, které myšlení provází. Rýsují se nám zde dvě cesty, díky nimž se můžeme pohybovat v mnohosti, dva způsoby, jak skloubit nesourodé, aniž bychom vytvářeli jednotu: ritornel a nekonečné rychlosti. Pokusíme-li se vyjádřit obě možnosti v řeči molekulární biologie, pak bychom mohli mluvit o transpozomech a repetitivních sekvencích jako o ritornelech a o čtení genetického kódu a regulaci genové exprese coby nekonečných rychlostech myšlení. Deleuze s Guattarim o podobných přechodech hovoří v Tisíci plošinách: „Každé milieu je kódované, kód se definuje periodickým opakováním; ale každý kód je v neustálém stavu překódování či převodu. Překódování nebo převod, to je způsob, jakým jedno milieu poskytuje základ jinému milieu, či naopak se nad ním ustavuje, rozptyluje se v něm nebo se v něm utváří. Představa milieu oprávněně není jednotná: není to pouze živé, jež neustále přechází z jednoho milieu do druhého, ale jsou to milieu, jež přecházejí jedno v druhé, esenciálně propojená. Milieu jsou otevřená chaosu, jenž jim hrozí vysílením či vpádem. Ale odvetou milieu vůči chaosu je rytmus. (...) J. von Uexküll vypracoval obdivuhodnou teorii takového překódovávání, odkryl ve složkách tolik melodií, kolik jich tvoří kontrapunkty, jedna poskytuje motiv pro druhou a naopak: Příroda jako hudba.“17 Unášeni proměnlivým rytmem se pohybujeme mezi jednotlivými teritorii, od melodie k melodii, z jednoho světa do druhého. Rytmus se vynořuje spolu s přechodem. Střídání dne a noci, míjení ročních období. Rytmus chůze, tlukot srdce, rytmus našeho dechu. V rytmu se střetávají krajnosti a spájí nesouměřitelné. Je věčným návratem téhož, a přece pokaždé jiným. Je branou k věčnosti, stejně jako cestou zapomnění.
17)
G. Deleuze, F. Guattari, Mille plateaux, s. 384-386.
195
Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Svazek 4
UMWELT Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla Ve spolupráci s Katedrou filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 60, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2006. Editoři: Alice Kliková, Karel Kleisner, jazyková redakce Tereza Horáková, obálku navrhl Jan Blažíček. Stať Nauka o významu Jacoba von Uexkülla z německého originálu Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre vydaného nakladatelstvím Rowohlt Hamburg v roce 1956, přeložil Jan Frei. Stať Günthera Witzanyho Živá příroda jako globální komunikační společenství přeložil Marco Stella. www.pavelmervart.cz ISBN 80-86818-24-1 ISSN 1801-5093
V edici AMFIBIOS vyšlo:
Filip Grygar
KRITIKA ZALOŽENÍ GALILEOVSKÉ VĚDY V HUSSERLOVĚ „KRIZI EVROPSKÝCH VĚD A TRANSCENDENTÁLNÍ FENOMENOLOGII“ 268 stran, 215,- Kč Záměrem publikace je uvést zainteresovaného čtenáře do Husserlova myšlení. Právě jeho poslední a nedokončené dílo Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie je k takovému uvedení vhodným prostředkem. Husserlovy detektivní a netradiční fenomenologické rozbory krize evropského lidstva, kritiky moderní vědeckosti vědy a galileovského stylu myšlení, jsou i po sedmdesáti letech stále živým mementem a v mnohém – i když nikoli přímo svými výsledky – předznamenávají například práce Koyrého, Kuhna nebo Feyerabenda. Uvedené rozbory jsou v první části knihy zmapovány, zkorigovány a shrnuty. Řadu aspektů, které nejsou v samotném díle přítomny nebo o nich Husserl neuvažoval, bylo nutné doplnit a dovysvětlit. První část knihy končí naznačením některých důsledků fenoménu krize a dále poukazem na Husserlovo problematické pojetí transcendentální fenomenologie, která se měla stát léčebným prostředkem v tíživé situaci, do níž se evropské lidstvo dostalo ve 30. letech 20. století. Na základě vypracovaném v první části knihy autor následně zprostředkovává některé ucelené moderní kritiky a domyšlení Husserlových rozborů v Krizi.
Tomáš Daněk, Anton Markoš
ŽIVOT ČMELÁKŮV Koláž o pobývání v různých světech 208 stran, 200,- Kč „V dnes už kultovním filmu Život Brianův z dílny Monty Python se zápletka točí kolem judejského chudáka, kterého se dav rozhodne považovat za proroka. My, diváci, víme, že prorokem není, on sám to ví samozřejmě také a vehementně to vysvětluje jak lidu, tak římskému místodržícímu. Marně, nikdo mu nenaslouchá, protože nechce – všichni už mají v hlavě obraz toho, za koho ho mají. Kříž ho nemine. Čmeláci také nijak nestáli o naši přízeň. Jaký obraz o nich podává Život čmelákův ? Sloužili nám jako pozadí, které samo o sobě není vůbec nezajímavé. Na tomto pozadí jsme hráli svou vlastní hru, ve které jsme chtěli přiblížit a analyzovat různorodé přístupy k živému, „prostory výskytu“ živého, a ukázat, které stránky živého se nám při podobných přístupech odhalí. Podle volby jsme se pohybovali na škále od molekul až k polím poetických náznaků, od algoritmů k příběhu, od vyhlášek a nařízení k vyprávění, od řešení rovnic k umělecké tvorbě. V této mnohosti leží nádherné spočinutí těch, kdo se rozhodli věnovat svou pozornost studiu živých bytostí – ať jsou biology nebo nejsou. Nu, koláž je z toho neslýchaná.“
Karel Stibral
DARWIN A ESTETIKA Ke kontextu estetických názorů Charlese Darwina 172 stran, 16 stran bar. přílohy, 200,- Kč Darwinovy názory na přítomnost vkusu či smyslu pro krásu u zvířat odmítli jak biologové, tak humanitní vědci. Jeho teze však dodnes vzbuzují zájem biologů i estetiků. Publikace se pokouší především analyzovat myšlení samotného Darwina a rekonstruovat jakousi jeho komplexní „estetiku“. Její kořeny autor publikace spatřuje zejména v britské estetice 18. století, doplněné vlivy romantismu a soudobých pokusů interpretovat estetické vnímání fyziologicky. Jedna ze závěrečných kapitol pak stručně shrnuje vývoj darwinistických interpretací vzniku estetických jevů v přírodě. Svazek uzavírá kratší kapitola o vztahu českých estetiků k osobě Darwina – vždyť jediným Čechem, který se kdy s velkým přírodovědcem setkal, byl právě profesor estetiky Josef Durdík
V edici AMFIBIOS připravujeme:
A. Markoš, L. Hajnal
STARÉ POVĚSTI (PO)ZEMSKÉ Jak titul prozrazuje, v hlavní roli vystupuje nebeské těleso nám nejbližší. Autoři provádějí čtenáře teoriemi o jeho zrodu a vývoji, věnují se jedinečnému úkazu – životu, jeho vzniku a evoluci –, ale hlavně tomu, jak evoluce života a planety probíhaly ruku v ruce. Líčení evoluce obvykle začínají až od prvohor, kdy se objevili živočichové; autoři se pokouší ukázat, že předcházející tři miliardy let byly neméně zajímavé, protože právě tehdy bakteriální biosféra pilně přetvářela planetu na místo vhodné k životu pro nás.
Hynek Bartoš
OČIMA LÉKAŘE Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše–tělo V rámci antických bádání se původ rozlišení duše–tělo zpravidla hledal v náboženském prostředí. Vyplývá to jak z kontextu homérského náboženství, které poskytuje každému bádání o duši výchozí informace, i také z důrazu tradičně kladeného na Platónovo svědectví. Předkládaná studie se pokouší ukázat, že dualismus duše a těla je pro antické Řecko poměrně netypickou verzí myšlenky rozlišující přirozenost člověka na duševní a tělesnou stránku. Nejstarší doklady této myšlenky nacházíme v průběhu pátého a na začátku čtvrtého století př. Kr. v dílech řeckých lékařů, filosofů, řečníků a sofistů, přičemž společným východiskem jim není náboženská úvaha, nýbrž reflexe lidské přirozenosti v napětí mezi zdravím a nemocí.
