Izbová kachľová pec D Nápady do šatníku D Žiarivky v domácnosti D Drevené sústružené garniže D Lacná stojanová lampa D Žebřík na opravu skleníku D Brúska na nože lištových kos Záhradný kozub s udiarňou
Kreslo do záhrady D Plechová pramica D Úprava rezačky na fotopapier D Eliptický převodník jízdního kola Terénní vůz z vraků D Úprava Trabanta na spanie D Pulsní regulátor otáček ss motorů Univerzální soustruh SU 110/500
70
PRÁCE ČITATEĽOV SEDAČKU NA KOČÁREK pro své dva syny, mezi nimiž je malý věkový rozdíl, si vyrobil KAREL FERSCHMANN z Prahy. Sedačka je konstruována tak, aby její montáž na kočárek byla úplně jednoduchá — stačí jen nasadit patky na hrany kočárku. Protože je sedačka úplně vepředu, nebrání příliš mladšímu dítěti ve výhledu, ani ho neomezuje v pohybu. I když je rám svařen z kruhové oceli 0 8 mm a sedací plocha je z plechu 1 mm tlustého, váží
PRKÉNKA do kuchyně i pro stolování si zhotovil ZDENĚK BOROVEC ze Zábřehu. Pro jejich výrobu využil zbylé parkety ze stavby rodinného domku. Péra
celá sedačka jen 1,6 kg. Vzadu jsou patky privarený na příčník, jehož šířku je třeba upravit tak, aby patky spolehlivě dosedaly na boční hranu kočárku. Přední patky, které dosednou na přední hranu kočárku jsou privarený k rámu pomocí šikmých vzpěr tak, aby mezi zadními a prednými patkami byl výškový rozdíl minimálně 60 mm. Ten je dán hmotností staršího dítěte, protože teprve po zatížení se sedačka dostane do vodorovné polohy (pro dítě vážící 10 až 12 kg stačí rozdíl 60 mm). Patky jsou vyrobeny z pásku plechu 1,5 až 2 mm tlustého, který je ohnut do tvaru písmene U. Aby se nepoškodily hrany kočárku, jsou na patky navlečeny kousky bužírky. Opěradlo je potaženo molitanem a obšito látkou, na sedačku se pokládá polštářek, který se přiváže tkaničkou.
a držáky odřezal, boky ohobloval, zdrsnil rašplí a jednotlivé kousky lepil lepidlem Herkules. Stolařskými svěrkami pak desky stáhnul a nechal řádně uschnout. Sklízené desky dal u stolaře vyhoblovat z obou stran na tloušťku 12 až 14 mm. Na desky nakreslil podle šablon zhotove-
ných z tvrdého papíru různé tvary tak, aby odpad byl co nejmenší. Oblé tvary kruhového tvaru odvrtal vrtákem, ostatní tvary vyřezal pomocí nástavce přímočaré pilky na elektrickou vrtačku. Nakonec prkénka opiloval ostrým pilníkem a vysmirkoval středně hrubým skelným papírem č. 80.
Zostavila Ing. Milada Zoufalá
OBSAH DO BYTU A DOMU
Izbová kachľová pec Použitie žiariviek v domácnosti Ochrana vika automatické pračky Praktické nápady do šatníku Drevené sústružené garniže Jednoduchá stojanová lampa
3 13 15 16 18 19
DO CHATY A ZÁHRADY Žebřík na stavbu i údržbu skleníku Bruska na nože lištových kos Záhradný kozub s udiarňou Kreslo do záhrady
20 21 24 26
KONÍČKY Plechová pramica Turistická krosna II Adaptér k hustilke Úprava rezačky na fotopapier Řezačka svitkových filmů Eliptický převodník jízdního kola
28 32 36 36 37 39
AUT0-M0T0 Lôžková úprava Trabanta Combi Terénní vůz z vraků Utěsnění dveří auta
40 41 46
STROJE A NÁSTROJE Univerzální soustruh Regulátor otáček stejnosměrných motorů Zariadenie na úpravu hrán Kovářská výheň
47 58 61 62
Výsledky XIX. konštruktérskej súťaže . . . . 2
alte Vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry Bratislava
Propagační tvorba Praha
VÝSLEDKY XIX. KONŠTRUKTÉRSKEJ SÚŤAŽE
Koncom februára skončila svoju prácu porota (Zdeněk Škoda — predseda, Ing. Václav Hájek, Ing. Milan Vidra, Ing. Milada Zoufalá, Ing. Karel Vacek a Milena Neužilová) udelením cien. ODMENENÉ SÚ TIETO KONŠTRUKCIE: Prvá cena — 8 000,— Kčs — Univerzální soustruh (Ing. Zdeněk Nademlýnský) Druhá cena — nebola udelená Tretia cena 5 000,— Kčs — Malý, levný a výkonný rotavátor na elektrický pohon (Miloslav Nečas) Štvrtá cena — 2 600,— Kčs — Univerzálny kočik pre malé alebo invalidné dieťa až do veku 11 rokov (Július Laurinčík) Piate ceny — po 1 600,— Kčs — Klimatizačná rotunda (Ján Blanár) — Lehký putovní stan (hmotnost 1 kg, objem 2 I) (Jan Čermák) — Minirypadlo (Karel Lene) — Cyklotrialové kolo pro děti do pěti let (Bořivoj Odehnal) Šieste ceny — po 1 000,— Kčs — Súprava náradia pre ovocinárov (Ing. Štefan Červeňan) — Posilovači lavice (Luboš Janovský) — Stahovadlo na větvový odpad (Zdeněk Kašpar) — Pracovní stůl s nastavitelnou výškou (Karol Motúz) — Lis na ovoce (zouvák na pneumatiky; Zdeněk Šebelle) Vecné ceny — predplatné USS na roky 1990 a 1991 — Otvárač na konzervy (Josef Adamčo) — Otočné sluneční kolektory ke sprše (Kamil Baránek) — Stolek pro mikropočítač (Karel Bureš) — Dvoupolohová regulace kotle ú.t. (Zdeněk Dopita) — Fázovati vidlice (František Florián)
— Posuvné dveře (Ing. Ondrej Hano) — Rozkládací konferenční stolek (Miroslav Janda) — Nakládání pomocí vrátku (Jindřich Jeniček) — Zařízení na čištění holínek (Václav Klajsner) — Dělicí přípravek po 1° (František Kohel) — Trojrozměrná kopírka — gravírka — Pantograf (Frant. Kornherr) — Opěrka k žebříku (Ing. Karel Kryl) — Kladkostroj (Václav Kubela) — Štěpkovač (Karel Lene) — Kontrolní obvod čerpadla (František Louda) — Stůl, židle a sedačka (Jan Luštinec a Otakar Hošek) — Pohon k ruční řezačce píce (Jan Matějček) — Přítlačné válce k hoblovacímu stroji (Jaroslav Moravec) — Automatické zavlažování skleníku (Josef Navrátil) — Klekačka (Ing. Jaroslav Pekárek) — Psací stůl — peřináč (Jaromír Rataj) — Větrná elektrárna (kpt. Josef Šebesta) — Sněhové řetězy (D. Tesař a J. Mach) — Magnetové zapalování motorů JAWA a ČZ (František Vašíček) — Agregát k postřiku stromů (Jiří Veselý) — Pomůcky pro karosářské práce (Ing. Vladimír Vonásek) x x x Celkove do súťaže došlo 198 konštrukcií od 1 56 autorov. Tematické zameranie bolo takéto: 26,8 % — zariadenie bytu a domácnosti 31,8% — práce v dome, chate a záhrade 14,6% — auto-moto 24,8 % — zariadenie domácej dielne 2,0 % — ostatné rozličné témy Do tohtoročnej súťaže prišlo viac konštrukcií ako v predchádzajúcom roku, no ich zameranie a aj počet konštrukcií vhodných na publikovanie zostáva takmer rovnaký. Všetkým účastníkom XIX. konštruktérskej súťaže ďakujeme, výhercom blahoželáme a tešíme sa, že sa zúčastnia aj budúcej, v poradí už XX. súťaže, ktorej podmienky uverejníme v nasledujúcom zborníku.
Vydavateľstvo Alfa a redakcia zborníka
UPOZORNĚNÍ NA ZMĚNU ADRESY Během přípravy tohoto čísla bylo rozhodnuto o přestěhování redakce sborníku z dosavadního místa působení ve Vltavské ulici v Praze na Smíchově do nových místností na Václavském náměstí. Prosíme proto čtenáře, aby od června letošního roku zasílali a telefonovali své příspěvky a připomínky na naši novou adresu:
Václavské nám. 3, 110 00 Praha 1, telefon 22 15 00 2
do chaty a záhrady IZBOVÁ KACHLOVÁ PEC Do kategorie starých dekoratívnych predmetov patrí aj taká rozmerná a nepřenosná vec, ako je kachľová pec. Pri návšteve zámkov obdivujeme bohatú fantáziu kachliarov, ale kachľové pece rozličných tvarov a systémov vykurovania nachádzame aj v starých činžiakoch; niekto takúto pec získal prisťahovaním, iný by ju chcel mať, ale nevie, ako ju rozobrať a presťahovať, aby mu skrášlila a preteplila prostredie domova. Preto vás chceme oboznámiť so všetkým, čo š kachľovou pecou súvisí: ako ju treba stavať, rozoberať, opravovať a čistiť. Klasické izbové kachľové pece možno rozdeliť do troch základných typov: — kachľové ťahové pece (obr. 1) a na ne nadväzujúce tzv. „plzenky" (obr. 2), — kachľové pece so strednou rímsou (obr. 3), stĺpikové a päťboké pece, — zjednodušené pec© alpského typu. Pri dobrej starostlivosti môžu tieto pece dobre vyhrievať aj veľké miestnosti, lebo majú výkon (podľa veľkosti) od 9 do 14 kW. Kúriť sa v nich dá nielen drevom, ale aj hnedým uhlím. MATERIÁL NA STAVBU ako aj podmienky a všeobecné pracovné postupy boli podrobne opísané v návode na stavbu kachľovej pece (USS č. 63 a 64/1987). Pre tých, ktorí uvedené zborníky nemajú, len stručne zopakujeme: — Materiálom, ktorý viaže jednotlivé kachle k sebe, sú peciarske drôty 0 2,8 mm, ktoré nahrádzame zváracími drôtmi rovnakého priemeru. Na klasickú izbovú pec však používame vo vrchnej časti, nad rímsou, jemnejšie zväzovacie drôty 0 0,5 až 0,8 mm. Spôsob zväzovania a vytváranie svoriek je na obr. 4. — Kachľová pec je stavaná ako samonosná. Kachle sa po zviazaní svorkami vypĺňajú a prekrývajú peciarskou hlinou. Do rámikov v kachliach sa vkladajú kúsky — úlomky strešných bobrových škridiel. Menšími odštiepkami sa vypĺňajú priestory medzi rebrami. Vypálená keramika zabraňuje nadmernému zmrašťovaniu peciarskej
hliny a jej vypadávaniu (obr. 5). — Peciarsku hlinu získame zmiešaním dvoch dielov preosiateho piesku a troch dielov žltej tehliarskej hliny. Materiál sa zmieša za sucha, rozriedi sa vodou a vypracuje sa cesto. — Kachle upravujeme rezaním pílkou na kov, odštipovaním štikacími kliešťami alebo rezaním na rozbrusovacom kotúči. Reznú plochu musíme vždy prebrúsiť brúsnym kameňom „pod vodou". Kachle čistíme až po dôkladnom namočení (aspoň 12 hodín) vo vode s prídavkom saponátu. Čistením za sucha by sme mohli kachle poškodiť. Kachle zlepujeme vložené do pevného rámu niektorým z lepidiel na keramiku, pričom ich vopred očistíme v mieste zlomu a pred lepením podložíme fóliou, aby sa neprilepili na podklad. Základným stavebným materiálom sú kachle, ktoré buď kúpime (stavbu pece z nových kachieľ opíšeme v budúcom zborníku), alebo získame zo starej pece už rozobranej *alebo z tej, ktorú sami rozoberieme. Ak máme rozobranú pec, ušetríme síce prácu, ale jej zloženie, ak nemáme fotografiu a orientačný plán, je zložité a zdĺhavé. Vhodnejšie je preto získať nerozobranú pec. Skladať kachle začneme až po rozčlenení jednotlivých typov podľa druhov: kachle základu (sokla), římsové kachle a kachle vrchného uzavretia vrátane kachieľ koruny. Pri staršej kachľovej peci patria na spodnú časť vždy veľkorozmerové kachle, modernejšie pece majú kachle ohniskovej a strednej časti rovnaké. Potom sa riadime tým, že kachle tmavšej farby sa vždy dávali na spodnú časť a svetlejšie kachle na vrchnú časť pece. Základným vodidlom môžu byť aj fotografie. Jednotlivé rady rozostavujeme na veľkej rovnej ploche tak, aby sme získali čo najkompletnejšie kachľové rady, nazývané šály. Niekoľko základných rád: — rovnaké kachle patria vždy k rovnakým kachliam. Kachle tvoria uzavreté celky, t. j. napríklad celé rady rímsy, rady strednej časti a podobne;
— kachle s vyrezanými otvormi alebo zárezmi identifikujeme ľahko: kachle s najväčšími vyrezanými otvormi (22 X 25 cm a podobne) patria do ohniskového radu osadeného přikládacími dvierkami. Je to rad kachieľ, umiestnený priamo pod rímsou, maximálne však jeden rad kachieľ pod ňou. Kachle s menšími otvormi (asi 1 5 X 2 0 cm) na popolníkové dvierka, patria do radu umiestneného tesne nad spodnou časťou (soklom) pece; — kachle s malými okrúhlymi alebo podlhovastými otvormi určenými na čistenie (asi 1 0 X 1 2 cm) patria do vrchnej časti pece. Presné umiestnenie vyplýva z ďalšieho textu a z obrázkov. Rozoberanie kachľovej pece je prácne. Najprv okolo nej postavíme jednoduché lešenie. Výška pece dosahuje 220 až 290 cm, a preto je nevyhnutné mať zabezpečenú dostatočnú stabilitu. Prv ako sa pustime do práce, zhotovíme si kresbu alebo aspoň ostrú fotografiu, na ktorej bude zrejmé, ako je pec riešená a ako sú osadené kachle a kovové časti. Zaobstaráme si plánik pece v rozvinutom tvare tak, aby sme mohli vyznačiť každú kachľu, ktorú snímeme. Jednotlivé kachle označujeme nitroemailom na vrchnej vnútornej neglazúrovanej časti, a to ešte v čase, keď sú v peci, aby sme ich omylom po vybraní neoznačili na spodnej časti. Je to dôležité, lebo väč-
3
Obr. 3
/KACHLE
4
Obr. 1. Ťahová pec: 1 — popolníkové dvierka: 2 — prikladacie dvierka; 3 — spodné; 4 — prostredné; 5 — vrchné čistiace kolieska; 6 — základ pece (spodok); 7 — ohnisková vrstva, ktorá má v spodnej časti ohnisko; 8 — vrstva s priezorom („komínčekom" alebo „kaplnkou"); 9 — vrstva, ktorou sa prevádzajú spaliny z jednej strany na druhú; 10 — prúdenie spalín v peci; 11 — spodok s popolníkom; 12 — ohnisko, na stranách ktorého sú osadené ryhované 5 cm hrubé Šamotové platne končiace pod roštom. Ryhami jednak vstupuje nad rošt vzduch a jednak sa na steny nenalepuje toľko škvary a popola: 13, 14, 15 — komínčeky (kaplnky); 16 priehradka; 17 — čistiaci otvor Obr. 2. „Plzenky": A - vonkajší pohľad, B — vnútorná konštrukcia: 1 — základ (sokel); 2 — popolníkové dvierka; 3 — prikladacie dvierka; 4 — spodná rímsa; 5 — spodný priezor s dvierkami a dnom z liatinových plátov; 6 — ďalšie priezory zakryté dierkovanými kachľami; 7 — vrchná rímsa; 8 — zakončenie pece, nazvané koruna; 9 — základná časf pece z velkorozměrových kachieľ; 10 — stredná časf pece z jednoduchých kachieľ; 11 — prúdenie vzduchu pecou, najprv ohniskom a potom okolo priezorov do oddymenia Obr. 3. Rez pecou so strednou rímsou; 1 — vrchný zvrat ťahov pod príklopovou platňou; 2 spodný zvrat ťahov; 3 — čistiaci otvor; 4 — vrchná prieťahová platňa; 5 — prvý ťah, ktorým stúpajú spaliny z ohniska; 6 — spodná prieťahová platňa
šina kachieľ bola upravená na mieru tak, aby opticky tvorila s ostatnými kachľami dojem roviny a kolmíc. Kachle stojace v rade očistíme na vrchnej hrane od hliny, vyberieme zväzovací drôt a drôtenou kefou odstránime zvyšky hliny. Potom štetcom označíme uprostred kachle (v priehlbine medzi vrchným vnútorným okrajom a vnútorným rámikom) poradové číslo . kachle. Súčasne zakresľujeme vnútornú konštrukciu kachľovej pece, teda priehradky medzi jednotlivými ťahmi. Pre každý rad kachieľ vytvoríme jeden plánik. Ak jednotlivé vnútorné ťahy aj rady kachieľ fotografujeme, označíme kriedou hrany vnútorných priehradiek, inak nie sú na fotografii zreteľné. Po zložení príklopu a zakreslení vnútornej konštrukcie pece do plánika rozoberieme najvyššie rady kachieľ, ktoré zakončujú steny pece. Niektoré pece („plzenky") sú zakončené veľkorozmerovými kachľami, nazývanými aj korunou. Pri ich rozoberaní postupujeme veľmi opatrne, lebo po vybratí jednej kachle sa ostatné ľahko vyvrátia a vypadnú. Prv ako rozoberieme celú korunu pece, musia ostatné kachle pridržiavať najmenej dvaja pomocníci. Začíname s kachľou, ktorá je umiestnená nad
dymovou rúrou do komína a je najmenej zviazaná s ostatnými kachľami. Veľkým tupým skrutkovačom zistíme uloženie ležatých zväzovacích drôtov, opatrne ich vylomíme a odstránime časť vymazávacej hmoty z povrchu kachieľ. Pri vyberaní kachieľ odstraňujeme svorky na zvislých aj ležatých škárach. Po rozobratí koruny zakreslíme vnútorné usporiadanie, označíme farbou čísla kachieľ a zapíšeme ich do plánika. Potom začneme rozoberať kachle tvoriace obvodový plášť pece. V každom rade začíname zadnou rohovou kachľou. Pri rozoberaní obvodových stien opäť potrebujeme pomocníka, ktorý pridržiava ostatné kachle v rade, aby nevypadli. Na „plzenkách" a ťahových peciach zakresľujeme aj postavenie priezorov a čistiacich otvorov. S výnimkou ťahovej pece a niektorých atypických pecí, sú všetky klasické izbové kachľové pece nad ohniskovým priestorom zúžené a majú prieťahovú platňu (ak sledujeme konštrukciu odspodu). Pri rozoberaní pece napadá časť vymurovky do ťahov a posledný rad kachier nad prieťahovou platňou je potom celkom zaplnený napadaným materiálom. Pred rozobratím posledných dvoch radov obvodových kachieľ musíme tento materiál vybrať, aby sme mohli presne zakresliť postavenie vnútorných priehradiek jednotlivých ťahov a zvratov. Na tomto mieste sa pri rozoberaní urobí v záznamoch najčastejšie chyba, keď sa zle označí miesto, kade sa dymové spaliny vracajú. Nesprávne zhotovený zvrat ťahu v novopostavenej peci spôsobí, že sa ťah zaslepí, a tým pec úplne znehodnotí. Oprava je náročná a vyžaduje si pec opäť rozobrať až po prieťahovú platňu. Prieťahové platne opatrne vyberieme a zakreslíme ich postavenie; potom začneme rozoberať ohnisko. Vyberieme rošt a Šamotové platne tvoriace ohnisko, potom tehlovú vymurovku a naostatok rozoberáme obvodové kachle. Popolníkovú časť pece rozoberáme podobným spôsobom, všetko presne zakresľujeme do plánikov vrátane vnútorných rozmerov ohniska, výšky uloženia roštu, osadenia dvierok a podobne. Po rozobraní popolníkovej vymurovky rozoberieme posledné základové kachle. Kachle vrátane vymurovky starostlivo zabalíme (pokiaľ sa neuvoľnila pri vyberaní kachieľ) do vlnitého papiera alebo ochrannej fólie a vkladáme do prepraviek. Medzi zabalené kachle vkladáme vložky z kusov polystyrénu či papiera, aby sa pri prevoze
Spodok kachier s veľkými přikládacími dvierkami (pre možnosť spaľovania dreva), s rovinným roštom a malými dvierkami pred popolníkom
nepoškodili — neotlkli. Každý jednotlivý rad kachieľ ukladáme do jednej prepravky a tie opäť označíme. STAVBA ŤAHOVEJ PECE A „PĽZENIEK" Najstaršou bežne u nás zachovanou izbovou kachľovou pecou je ťahová pec (obr. 1), ktorá má vysoký štíhly tvar zväčša obdĺžnikového prierezu. Dosahuje výšku 200 až 220 cm. Ťahová pec je zakončená rozmernými kachľami s oblými vŕškami, ktoré sú na viditeľnej strane zdobené jednoduchou dekoráciou. Spaliny sa vedú z ohniska do vodorovných ťahov, ktoré prúdia okolo priezorov a odovzdávajú im teplo. V peci sú tri alebo štyri priezory. Kachle pre pôvodné ťahové pece sa vyhotovovali ručne z červenej hliny. Sú veľmi kvalitné, odolávajú žiaru, ale ťažko sa s nimi pracuje. Pôvodné kachle zhotovené z tohto materiálu sa vo vrchných radoch nevypĺňali (s výnimkou spojenia medzi rebrami). Pec preto pomerne rýchlo hriala. Neskoršie ťahové pece, ale najmä ich mladší typ, „plzenky" (obr. 2), sa stavali z továrenský vyrábaných kachieľ, z ušľachtilých bielych hlín, lepšie spracovateľných, a preto s bohatšou a krajšou dekoráciou. Odolnosť kachieľ proti ohňu je však podstatne menšia, a preto sa musia vypĺňať vo všetkých častiach pece, aby sa chránili pred prehriatím a poškodením. Je pochopiteľné, že trvá dlhšie, než sa prehrejú. „Plzenky" od ťahovej pece poznáme nielen podľa svetlého črepu, ale aj podľa mohutného a ozdobného zakončenia pece, nazývaného korunou. Podmurovka pod pec Pec staviame na základovú železobetónovú platňu, zapustenú do dlážky
5
Obr. 4
Obr. 4. Zväzovanie kachieľ kramličkami: A — spojenie na vlasovú škáru; B — spojenie na škáru b • •• 2 až 3 mm (nemecký spôsob); C — správne pripravená kramlička; D — nesprávne pripravená kramlička Obr. 5. Spôsob vypĺňania: A — odštepkami škridiel, B — vopred pripravenými výplňami
nižšie o hrúbku materiálu, ktorý bude tvoriť vrchný kryt (keramické dlaždice a pod.). Veľkosť platne volíme so zreteľom na hmotnosť vykurovača, ktorá môže dosiahnuť až 2 000 kg, výnimočne 2 500 kg aj s prihliadnutím na ČSN 73 0769, podľa ktorej musí byť pod pecou nehorľavá izolujúca podložka presahujúca obrys vykurovača na prikladacej strane pece na tuhé palivá najmenej o 300 mm a na ostatných stranách najmenej o 1 50 mm. Betónovú platňu spevnenú výstužou necháme dobre vyzrieť, aby po postavení pece nepraskla. Ak budeme na základovú platňu stavať najprv pec a až potom klásť dlážku, musíme prvý rad kachieľ pece podložiť presne upravenými doštičkami na hrúbku dlažby. Vnútri pece staviame tehlové výplne priamo na betónovú platňu, aby sme dobre osadili vymurovanie, na ktorom leží pomerne veľká hmotnosť pece. Doštičky nahradíme dlažbou až po stvrdnutí pece, teda najskôr za dva týždne po jej dostavaní. Niektoré pece (najmä päťboké) majú okolo základovej časti pece vyvýšenú podmurovku. Na lepšiu stabilitu sa pec často stavala s rozšírením základných radov k stene z jednej bočnej strany a zozadu (obr. 6). Pec musíme umiestniť tak, aby bola v miestach nad kúreniskom
6
alebo nad strednou rímsou vzdialená od steny najmenej 15, najviac však 20 cm. Väčšia vzdialenosť už nepôsobí esteticky. Uvedená medzera medzi stenou a pecou umožňuje prístup k čistiacim kolieskam alebo k čistiacim dvierkam. Zásluhou tejto medzery vzduch okolo pece cirkuluje a lepšie vyhrieva miestnosť, stena zbytočne nepohlcuje teplo. Rozšírené podmurovky postavíme vždy z materiálu takého istého odtieňa, z akého je pec. Táto dlažba či keramika pri rozoberaní často praská, takže zväčša ju treba nahradiť novou. Stavba základovej časti s kúreniskom Základ pece okolo kúreniska je vytvorený pri najstarších typoch ťahových pecí z kachieľ vysokých 60 až 80 cm. Sú takmer bez dekorácie, len s linkami a jamkami a s rozmernými rebrami (obr. 7). Týchto kachieľ je na celej spodnej časti pece 4 až 8 kusov. Kachle sú zakončené rímsou, ktorá je súčasťou kachieľ. Na nej potom stojí rad kachieľ nad prvou prieťahovou platňou. Rozšírenejší a aj mladší typ ťahových pecí má kúreniskovú časť z dvoch radov (šálov) rozmerných kachieľ. Prvý rad je vysoký asi 40 cm a stavia sa priamo na podmurovku.
Nazýva sa spodok a je v ňom miesto na popolník. V ďalšej vrstve kachieľ (30 cm vysokej) je kúrenisko. Pri stavaní základov pece z týchto rozmerných kachieľ postupujeme tak, že najprv zložíme na dlážke rámik z latovky, ktorý pevne zakotvíme a dovnútra staviame kachle. Kachliari si predtým pomáhali tak, že z mastnej tehliarskej hliny ušúľali valčeky, ktorých dĺžka sa rovnala základnej hrane kachle a priemer bol asi 5 až 7 cm. Valček sa zospodu prilepí na kachľu, jemne osadí na miesto, kachľa sa dlaňou priklepne na dlážku, ku ktorej hlina prilipne. Napriek tomu je vhodné pripraviť si rozpierky z lát, ktorými rozoprieme vrchnú časť kachieľ. Kachle stiahneme zvierkami z drôtu 0 2,8 mm. Novšie ťahové pece a „plzenky" sú stavané v spodnej kúreniskovej časti aj v časti nad rímsou z kachieľ jedného rozmeru. Začínajú sa však od dlážky rozšírenou časťou zloženou z kachieľ asi o tretinu menších, ako sú ostatné kachle (obr. 8). Pri stavbe pece z bežných kachieľ najprv zložíme na dlážke vedľa seba najspodnejší rozšírený rad a prvý rad z bežných kachieľ a premeriame ich vzájomné veľkosti. Kachle podľa potreby upravíme. Základný rad z nižších kachieľ musíme postaviť tak, aby po postavení ďalšieho radu kachieľ
vznikol okolo pece 1 až 2 cm široký okraj. V prvom rade postavenom na rozšírenom základe je popolník, v ďalšom rade potom dvierka na prikladanie pre rovinný rošt. Základovú časť pece s ohniskom uzatvára tretí a štvrtý rad kachieľ, na ktorých sa potom stavia rímsa. Neskôr sa dvierka na prikladanie umiestňovali do tretieho radu kachieľ, čo umožňovalo vytvoriť násypné alebo polonásypné ohnisko. Priestor pod popolníkom vymurujeme naplno tehlami položenými do peciarskej hliny (hlinu nenahradí malta, lebo neodoláva vyšším teplotám). Dno zhotovíme zo šamotových plátkov s rozmermi 25 X 12,2 cm alebo z kvalitných bobrových škridiel položených naplocho do hliny. To isté platí o stenách popolníkovej šachty. Veľkosť popolníka volíme podľa veľkosti roštu, ktorý má rozmery približne 18 X 29 cm. Popolník musí byť na každej strane o 2 cm širší a o 3 cm dlhší ako rošt a má mať zošikmenú zadnú stenu. Rozmery musíme upraviť podľa skutočného priestoru vrátane zabudovaných dvierok. Keďže väčšina ľudí bude v súčasnosti kúriť hnedým uhlím, je výhodné upraviť ohnisko ako násypné. Úpravu nemožno urobiť v peci, ktorej ohnisková časť je postavená z rozmerných kachieľ (obr. 7). Tam musí zostať rovinný rošt. Polonásypné ohnisko vytvoríme v peci, ktorej ohnisková časť je postavená z dvoch radov kachieľ bežných rozmerov a ktorej vnútorná výška odo dna priestoru na popolník je len 45 cm. Rošt ohniska potom uložíme asi 15 cm pod spodný okraj dvierok na prikladanie, ktoré posunieme o pol radu (alebo o jeden rad) kachieľ vyššie, ako boli pôvodne (rovinný rošt). Pri prestavbe starších typov pecí stačí zameniť kachle s osadením na dvierka s kachľami vrchného radu, alebo kachľu s otvorom na osadenie dvierok otočiť, aby dvierka boli vyššie (obr. 9). Rošt položíme na obyčajné tehly alebo na Šamotové tehly, a to tak, aby bol najmenej 8 cm od predného okraja dvierok na prikladanie a smeroval mierne šikmo dozadu. To preto, aby palivo pri prikladaní nevypadávalo. Priestor okolo ohniska až po prieťahovú platňu murujeme tak, že kachle vypĺňame časťami bobrových škridiel vloženými do peciarskej hliny. Ďalšiu vnútornú vymurovku vyhotovíme zo šamotových tehál alebo plátkov a peciarskej hliny. Držiaky — pätky dvierok — chránime pred prílišným žiarom šamotovými 2,2 cm hrubými plátka-
mi. Šamotové tehly v ohnisku spájame šamotovou vymazávacou hmotou, ktorú kúpime už pripravenú. Steny ohniska musíme smerom k roštu mierne zošikmiť, aby sa palivo a popol zosúvali na rošt a nepripekali sa na steny. V kúrenisku je vhodné vytvoriť aj dutý mostík, do ktorého prichádza vzduch popolníkovými dvierkami; podrobnejší opis konštrukcie dutého mostíka bol uverejnený v USS č. 64. Stenu vnútri spaľovacieho priestoru, okolo ktorej budú prúdiť horúce spaliny, treba chrániť pred žiarom, a preto ju celú, až po prieťahovú platňu, zakryjeme plátkami šamotu 25 X 12 X 4 cm či šamotovými tehlami 2 5 X 1 2 X 6 , 5 cm. Možno však použiť (po úprave) aj niektoré žiaruvzdorné tehly, ktoré sa používajú v kotloch ústredného kúrenia. Všetky voľné miesta a škáry v ohnisku a medzi tehlami alebo šamotovými tehlami a plátkami vyplníme šamotovou vymazávacou hmotou a po obschnutí spoje zarovnáme a uhladíme štetcom. Tam, kde to pri prestavbe výška ohniskovej časti dovolí a pri stavbe novej ťahovej pece a „plzeniek", je výhodnejšie vytvoriť násypné ohnisko. Násypné ohnisko (obr. 10) zvýši ekonomiku prevádzky. Palivo sa využije na 80 aj viac percent a pec spĺňa aj požiadavku ČSN 06 861 2; vydrží horieť s jednou náplňou šachty najmenej 12 hodín pri priemernej výkonnosti, ktorá sa rovná jednej štvrtine menovitého výkonu vykurovača, t. j. pri prevádzke na tlmený výkon. Základom je zmena umiestnenia roštu, vymurqvky a dvierok na prikladanie. Pri práci na šachtovom ohnisku začneme dvierkami. Rozmernejšie dvierka na prikladanie, umiestnené pôvodne hore, budú teraz v spodnej časti pece, do menších popolníkových dvierok sa bude prikladať. Rošt s ťahadlom na mechanické roštovanie umiestnime asi uprostred spodných dvierok, ktorých svetlosť by mala byť aspoň 220 X 200 mm. Súčasne pred ním inštalujeme prednú liatinovú prekážku proti vypadávaniu paliva. Oboje možno získať zo staršej pece, alebo kúpiť ako náhradné diely. Do priľahlej kachle vedľa dvierok vyvŕtame otvor, doň vlepíme najlepšie medenú rúrku, ktorou prevlečieme ťahadlo k pohyblivej časti roštu. Šachtu násypného kúreniska vytvoríme zo šamotových tehál alebo plátkov. Možno však kúpiť aj hotovú šamotovú výplň pre niektoré kovové násypné pece a upraviť ju podľa veľkosti pece, ktorú staviame. Medzi
šachtu ohniska a kachle vložíme podľa potreby do výplňovej šamotovej hmoty Šamotové plátky. Bežná výplň kachieľ je klasická. Do pece s násypným kúreniskom vložíme aj zvratný ťah (prieťahovú platňu), známy zo všetkých násypných pecí. Bude brániť príliš rýchlemu odťahu spalín, ale zmenou smeru toku spalín ochráni najviac namáhanú časť pece v priestore nad ohniskom a násypnou šachtou. Pod vrchnými dvierkami na prikladanie vytvoríme zvnútra mierne zošikmenú plochu, po ktorej sa hnedé uhlie zosúva do šachty. Prikladacie dvierka aj dvierka na vyberanie popola musia zodpovedať štýlu pece, a preto pôvodné musíme vystrojiť tepelným štítom proti zvýšenému žiaru, ktorému budú po úprave vystavené. Štít vytvoríme buď pripevnením liatinového plátka na vnútornú časť dvierok, alebo na zasúvací záves pripevníme druhé dvierka otvárateľné von (obr. 11). Stavbu spodných kúreniskových radov kachieľ zakončuje na „plzenkách" rímsa, v ktorej sa pec zužuje. Najstaršie kachľové pece s rozmernými kachľami sú na spodu zúžené pevnou časťou najspodnejších kachieľ. Novšie pece sú zúžené osobitným radom římsových kachieľ, ktorých výška sa rovná zväčša len jednej tretine výšky kachieľ použitých na stavbu pece. Římsové kachle sa vyznačujú tvarovaním (obr. 12), ktoré umožní preniesť strednú časť pece viac do vnútra. Stavba vrchnej časti Nad ohniskovou vrstvou ťahových pecí a „plzeniek" sa začína časť pece, ktorá odovzdáva vytvorené teplo a odvádza dymové spaliny. Spaliny obmývajú steny pece a odovzdávajú jej teplo. Na dobrý ťah treba pri stavbe všetky miesta vnútri pece sta-
Vnútorný tepelný štít, ktorý zabraňuje deformácii predných dvierok žiarom z ohnišfa
7
Obr. 9 A
8
Obr. 9 B
rostlivo začistiť peciarskou hlinou a uhladiť štetcom do stratená. Každé nerovné miesto znižuje ťah, nadmerne sa na ňom usadzujú sadze, ktoré bránia odovzdávaniu tepla. Vnútorný systém odchodu spalín ťahových pecí a „plzeniek" tvoria priezory nazývané komínčeky alebo kaplnky. Pôvodne boli priezory stavané zo štyroch kusov rovných lacnejších kachieľ. V miestach spojenia — v rohoch priezorov — však vplyvom dilatácie pri zohrievaní a chladnutí pece často vypadávala peciarska hlina a vnikal tadiaľ falošný vzduch. Pokiaľ to vzájomné pomery veľkostí kachieľ dovolia, je vhodnejšie vytvoriť priezory z dvoch rohových kachieľ upravených na potrebnú dĺžku. Na spodnej strane ich uzavrieme rovnou kachľou (obr. 13). Kachle priezorov sa vypĺňajú ako ostatné kachle. V najspodnejšom priezore, umiestnenom najbližšie k ohnisku, sa ohrievali potraviny. Zospodu je najspodnejší priezor zakrytý dierkovanými zatváracími dvierkami, a to chrómovanými či liatinovými, ostatné priezory sú spredu zakryté dierkovanými kachľami. Zadná časť všetkých priezorov musí zostať voľná, aby tadiaľ mohol voľne prúdiť vzduch. Najspodnejší priezor je postavený priamo na základovej časti pece alebo na rímse. Dno tohto priezoru tvoria liatinové pláty, ktoré možno upraviť z liatinových plátov na sporáky tak, že nadbytočné časti odbrúsime alebo odrežeme. Pláty sa však v týchto miestach skoro skrivia a do pece potom medzi nimi vniká falošný vzduch. Obr. 6. Pristavenie kachľovej pece k stene v rohu miestnosti. Rozšírená časť pece je vyvýšená, zložená z tehál a obložená kachľami bez vnútorných rámikov Obr. 7. Velkorozměrové kachle na základoch starého typu izbovej pece. Tvoria kompletnú popolníkovú a ohniskovú časť; musia sa zväzovať na každej škáre tromi až štyrmi kramličkami Obr. 8. Rezy spodkovými kachľami: A — klasická spodková kachľa s rímsou ozdobenou vlysom; B — moderná spodková kachľa s oblou vrchnou hranou; čiarkované osadenie kachieľ vrchného radu Obr. 9. Prestavba ohniska: A — rovinného na B — polonásypné Obr. 10. Násypné kúrenisko: 1 — rozmerné dvierka umiestnené tak, aby umožňovali obsluhu roštu aj vyberanie popola; 2 — tepelný štít — zábrana proti prehrievaniu dvierok a vypadávaniu paliva pri otvorení dvierok; 3 — menšie prikladacie dvierka s rozmermi zvyčajne 12,5X20 cm Obr. 11. Tepelný štít na přikládacích dvierkach a dvojité dvierka: 1 — kachľa; 2 — rámik dvierok; 3 — dvierka; 4 — tepelný štít; 5 — rošt; 6 — dvierka otvárateľné von
Preto urobíme dobre, keď pod ne podložíme ďalší keramický materiál, ktorý ich ochráni zospodu pred veľkým žiarom (v súčasnosti sa potraviny týmto spôsobom už prakticky neohrievajú). Na tento účel sa najlepšie osvedčili 25 až 40 mm hrubé Šamotové platne, ktoré položíme na vrchný okraj vnútorného rámika spodnej kachle. Vrstvu šamotu zakryjeme 5 mm hrubou vrstvou peciarskej hliny, do ktorej položíme liatinové pláty. Medzi šamotom a liatinou nesmie zostať vzduchová medzera. Pôsobila by ako izolant a liatina by nedostatočne hriala. Priezor staviame súčasne s tým radom kachieľ, v ktorom je umiestnený. Kachle v prvom rade nad kúreniskovou časťou pece starostlivo vyplníme peciarskou hlinou a vloženými časťami strešných škridiel, všetko zakryjeme peciarskou hlinou a dobre uhladíme. Vnútorná stavba jednotlivých radov kachieľ aj s priezormi je najlepšie znázornená na obr. 14. Na jednu stranu priezoru položíme zhora škridlu alebo šamotový plát a vytvoríme tak priehradku — špér —, ktorá uzatvára jednu časť pece. Spaliny sa tak vedú vždy len po jednej strane okolo priezoru; tým sa cesta spalín predĺži, čo umožní lepšie odovzdať teplo. Ďalší rad kachieľ (pri ťahových peciach nižší ako rad s priezorom, pri „plzenkách" takisto vysoký) je zvnútra voľne priestupný a prechádzajú ním spaliny z jednej strany pece na druhú. Kachle sa opäť zväzujú svorkami — kramličkami, vyplnia sa peciarskou hlinou, ktorú starostlivo uhladíme. Zhora sa všetky strany od rohu k rohu zviažu ležatými drôtmi, aby sa pec nerozostupovala. V tomto rade kachieľ musí byť aj čistiaci otvor. Pôvodné otvory na čistenie boli zakryté keramickými kolieskami (obr. 15), neskôr sa zatvárali plechovými dvierkami. Krycie keramické kolieska osadíme do otvoru, ktorý v kachli odvŕtame alebo vysekáme a okraje starostlivo uhladíme. Pôvodné otvory mali priemer 10 až 12 cm. Čistiace kolieska vyhotovené podľa súčasne platnej ČSN 72 4710 majú vnútorný priemer zapustenia 95 mm a vonkajší priemer 135 mm, takže ich možno použiť ako náhradu za staršie krycie kolieska. Miesto okolo otvoru pred osadením krycieho kolieska pretrieme pačokom z tehliarskej hliny, na navlhčené krycie koliesko nanesieme peciarsku hlinu a opatrným vtláčaním s miernym pootáčaním ho vsadíme do pripravovaného otvoru v kachli. Zvnútra vytvorí-
me z peciarskej hliny oblé nábehy, aby sa sadze ľahko vymetali. Na vrstvu kachieľ s čistiacim kolieskom, ktoré na pôvodných ťahových peciach boli vyhotovené so vzorom, staviame potom rad s druhým priezorom. Od tohto priezoru možno kachle vypĺňať menej, a dosiahnuť tým rýchlejšie zohriatie pece. Navlhčenú a odkvapkanú kachľu pretrieme pačokom a necháme obschnúť, aby hmota dobre prilipla, a potom vnútorný priestor vyplníme asi 5 mm hrubou vrstvou peciarskej hliny. Iný materiál už do kachieľ nevkladáme. Priestory v mieste dotyku kachieľ aj medzi rebrami dôkladne vyplníme peciarskou hlinou a odštepkami škridiel alebo pásikmi narezanými zo škridiel (pozri USS č. 64). Pec s vloženými a presne upravenými keramickými pásikmi a vložkami do kachieľ (obr. 16) je podstatne trvanlivejšia. Takto pokračujeme v stavbe vrchnej časti pece. Staviame vždy jeden rad kachieľ s priezorom, ďalší potom s čistiacim otvorom. Ťahová pec má zväčša tri priezory, „plzenky", ktorých priezory sú menšie a kachle sú v celej vrchnej časti pece rovnako veľké, majú štyri priezory. Osadenie dymovej rúry V „plzenkách" osádzame dymové rúry do posledného radu kachieľ pod hlavu pece, v ťahových peciach je vytvorený otvor na dymové rúry priamo v jednej z kachieľ zakončujúcich pec. Pred vyústením do dymovej rúry vytvoríme vnútri pece v príslušnom rade kachieľ priehradku, ktorá predĺži cestu spalín do komína (obr. 17). Jej umiestnenie sa musí riešiť individuálne podľa toho, na ktorú stranu sa dymová rúra vedie. Klasické dymové rúry mali štvorcový priemer a boli zhotovené z takého istého materiálu ako kachle. Podľa ČSN 72 4710 má byť dymová keramická rúra 400 až 600 mm dlhá s vonkajšími rozmermi 150 až 1 80 mm a vnútornou svetlosťou od 1 20 X 1 20 mm do 1 50 X 1 50 mm. Pôvodné dymové rúry sú zväčša poškodené. Plechové dymové rúry predávané v železiarstve skoro korodujú, pričom ich výmena nie je možná bez rozobratia časti pece. Vhodnou náhradou je dymová rúra zhotovená z medeného plechu aspoň 1 mm hrubého alebo plechu z nehrdzavejúcej ocele, ďalej keramická rúrka 0 1 20 až 150 mm (nie kameninová, ktorá žiarom puká). Použiť môžeme aj azbestocementovú rúrku, lebo nebude vystavená priamemu plameňu ani
9
Obr. 13
Obr.12A
Obr. 18
10
priveľkým teplotám. Napriek tomu je vhodné ju zdvojiť: na vnútornú rúrku 0 120 až 150 mm navlečieme väčšiu a priestor medzi obidvoma rúrkami vyplníme peciarskou hlinou. Dymovú rúru osádzame s malým presahom do kachieľ a vedieme mierne šikmo nahor do komínového prieduchu. Priestor medzi dymovou rúrou a kachľou nesmie byť väčší ako 0,5 cm na každej strane. V mieste vstupu do muriva komína však necháme priestor okolo rúry väčší — až 2 cm, aby sa komínová rúra pri dilatácii pohybovala skôr v mieste zaústenia do komína. V miestach zaústenia do pece vyplníme priestor medzi dymovou rúrou a kachľou peciarskou hlinou a vlastnú rúru v mieste dotyku s kachľou utesníme azbestovou tesniacou šnúrou, ktorá eliminuje prípadné rozťahovanie materiálu. Priestor okolo dymovej rúry v mieste zaústenia do komína obmurujeme vápennou maltou. Napojenie náhradného okrúhleho oddymenia je ťažké, lebo málokomu sa podarí vyrezať kruhový otvor presne. To isté sa týka napojenia okrúhlej rúry do štvorcového výrezu na pôvodné oddymenie. Peciarska hlina sa na vyplnenie nehodí, lebo po vypálení vypadáva. Vzniknutými štrbinami potom pec nasáva falošný vzduch a naopak do miestnosti môže vnikať oxid uhoľnatý. Problém vyriešime golierom z 1,5 mm hrubého plechu, ktorého okraje v šírke 5 mm zahneme podľa obr. 18. Vonkajšie rozmery goliera sú dané veľkosťou kachle, ktorá sa má upraviť Obr. 12. Římsová kachľa: A — moderná hladká římsová kachľa; B — rímsovník používaný na „plzenkách" a na peciach so strednou rímsou Obr. 13. Zostrojenie priezoru z dvoch rohových kachieľ a jednej rovnej kachle: 1 — rohová kachľa; 2 — vnútorné príložky z keramiky alebo starších kachieľ s odstránenými vnútornými rebrami; 3 — spodná kachľa s odštikanými časťami vnútorných rebier položená hladkou stranou hore; 4 — preklad zabraňujúci priechodu spalín; 5 — liatinový plát, 6 — odštikaný rámik rohovej kachle Obr. 14. Hore rez radom kachieľ s prierezom a dole rez nasledujúcim radom, komínčekom, kadiaľ prechádzajú spaliny voľne: A — rez ťahovou pecou; B — rez „plzenkami" Obr. 15. Čistiace koliesko z keramiky (zn. K 42 podľa ČSN 72 4710) Obr. 16. Vyplnenie kachieľ vopred pripravenými výplňami Obr. 17. Vstavaná priehradka v najvyššom rade kachieľ, ktorá zabraňuje prílišnému tahu, a tým rýchlemu odtahu spalín Obr. 18. Plechový golier, ktorý v mieste výstupu dymovej rúry z pece buď nahradí poškodenú kachlů, alebo ju spevní
na vyústenie dymovej rúry. Otvor v golieri vyrežeme mierne do elipsy podľa sklonu dymovej rúry tak, aby medzi stenou dymovej rúry a golierom bola po celom obvode asi 2 mm medzera. Golier nasunieme na dymovú rúru a zvonka osadíme celé krytie na kachľu, ktorou prechádza oddymenie a ktorá je súčasťou radu kachieľ. Príklop čiže vrchnák Ťahovú pec zakončíme príklopom zloženým z hladkých římsových kachieľ vysokých 70 až 120 mm. Kachle sú hore zakončené oblou hranou a zárezom (obr. 19), na ktorý možno položiť glazúrované veľkorozmerové kachle. Pôvodné príklopové kachle (bez vnútorného rámika) sú zväčša poškodené a v súčasnosti sa už nevyrábajú. Nahradiť ich môžeme základnými kachľami, ktoré však budú mierne vystupovať nad obrys pece. Keďže sú menšie ako boli pôvodné príklopové kachle, musíme ich zospodu uprostred podoprieť a upraviť ich rozmery. Na podopretie použijeme liatinové preklady, na ne položíme upravené škridle a všetko zatrieme peciarskou hlinou. Príklopové kachle položíme do peciarskej hliny a starostlivo skontrolujeme, či je celok vzduchotěsný. Ak by celkové zloženie príklopových vrstiev bolo prihrubé a príklopové kachle nedosadali do zárezu v římsových kachliach, položíme kovové preklady na podperné Šamotové platne a prilepíme ich peciarskou hlinou na steny posledného radu kachieľ. „Plzenky" a prechodné typy sú zakončené korunou. Korunu a príklop možno zložiť trojakým spôsobom; musíme si však uvedomiť, že konkrétna pec sa môže riešiť v akejkoľvek kombinácii vychádzajúcej z troch základných typov. 1. Najzložitejšie sa skladá uzavieracia časť pece tam, kde pod „korunou" je vložený ešte jeden rad římsových kachieľ. Zhodujú sa s tými, ktoré sa použili v spodnej časti nad prieťahovou platňou, ale sú osadené opačne (hore nohami), ako boli umiestnené v mieste zúženia. Rímsu z nich zložíme rovnako, ako sme zložili rímsu nad prieťahovou platňou, ale širšou časťou rímsovej kachle hore. Pevne osadená zviazaná a vyvážená rímsa vytvorí základ na posledný rad koruny. Uvedený rad římsových kachieľ musíme dôkladne zviazať nielen medzi sebou, ale aj po obvode. Drôtmi previažeme kachle aj vnútri a po obvode, čím spevníme osadenie kachieľ rímsy ležiacich proti sebe. Na tento římsový
Ohrievací priestor dvierkami
krytý
mrežovými
rad potom postavíme najvyšší rad kachieľ spôsobom, ktorý opíšeme. 2. Najjednoduchšie sa koruna skladá na peci zakončenej štyrmi veľkorozmerovými římsovými rohovými kachľami, ktoré vytvoria tak spolu rozširovaciu rímsu, ako aj celú vonkajšiu časť koruny okrem príklopu. Kachle osadíme a medzi sebou pevne previažeme. Naväzujeme ich so spodným kachľovým radom, lebo by ho hmotnosťou vyvrátili! Kladieme vždy dve rohové kachle proti sebe. Pri osádzaní na spodný rad kachieľ ich hneď zviažeme k sebe vo vopred pripravených vyvŕtaných otvoroch drôtom 0 2,5 mm. Po zviazaní a vyrovnaní všetkých štyroch kachieľ koruny vložíme do otvorov v rebrách kachieľ rozperné tyče z oceľových profilov a na ne zhotovíme príklop, najlepšie zo starších liatinových plátov zo sporáka, peciarskej hliny a hladkých prekladových kachieľ. 3. Najčastejšie je koruna zložená z šiestich až ôsmich kachieľ, ktorých ťažisko je výrazne mimo osi kachľovej steny (obr. 20). Osádzame vždy dve rohové protiľahlé kachle na kratšej strane pece a aby sa nevyvrátili, kachle preväzujeme proti sebe. Na túto prácu potrebujeme najmenej dvoch pomocníkov, ktorí budú po celý čas kachle pridržiavať. Potom osadíme ďalšie dve protiľahlé rohové kachle a opäť vzájomne previažeme ležatými drôtmi 0 2,5 mm. Do medzier medzi rohovými kachľami vložíme rovné časti koruny a opäť vždy dve a dve kachle proti sebe previažeme. Na túto prácu budeme potrebovať najmenej troch pomocníkov. Po vyvážení a vzájomnom previazaní kachieľ koruny vytvoríme príklop pece už opísaným spôsobom pomocou rozperných tyčí a prekladov, a tým je stavba pece skončená. Zostáva už len pec vyškárovať.
11
V///////////////////777//
Obr. 19. Vrchné zakončenie ťahovej pece římsovou kachľou a príklopom: 1 — vrchná římsová kachľa; 2 — keramický preklad; 3 — peciarska hlina; 4 — kachľa; 5 — výplň kachle Obr. 20. Vrchné zakončenie „plzeniek": 1 — rozmerná kachľa koruny; 2 — preklad z keramiky; 3 — peciarska hlina; 4 — rozpery z ocele alebo liatinový plát a pod.; 5 —kachľa; 6 — výplň kachle Obr. 2 1 . Škára medzi kachľami; A — s voľnou medzerou, kadiaľ preniká vzduch; B — opravená peciarskou hlinou: 1 — vnikanie falošného vzduchu do pece; 2 — prúdenie spalín vnútri pece; 3 — vzduch prúdiaci okolo pece Obr. 22. Oprava priezoru: 1 — steny pôvodného priezoru kachieľ; 2 — liatinový plát; 3 — nové vnútorné príložky; 4 — peciarska hlina
Opravy „plzeniek" a ťahovej pece Na všetkých kachľových peciach bežne vypadáva peciarska hlina zo škár. Poškodené miesto postriekame vodou a injekčnou striekačkou alebo štetčekom nanesieme do medzery páčok z tehliarskej hliny. Po obschnutí pačoku vtláčame do medzery peciarsku hlinu prstami, ktoré sú pri práci citlivejšie ako stierka. Hlina musí preniknúť čo najhlbšie (obr. 21). Ďalšou zvyčajnou chybou je uvoľnenie plátov v spodnom priezore. Provizórnou opravou môžeme pri pravidelnom opakovaní oddialiť prestavbu pece o veľa rokov. Spočíva v zakrytí netesných liatinových plátov presne narezanou šamotovou platňou položenou do riedkej hliny alebo šamotovej vymazávacej hmoty (obr. 22). Pri opravách spojov priezorov, kadiaľ po čase vniká falošný vzduch a kde je z prednej strany napevno osadená dierkovaná kachľa, musíme pracovať smerom od zadnej strany pri stene, čo je pomerne zložité. Vyčistíme škáry medzi jednotlivými čas-
12
ťami priezoru a dôkladne ich umyjeme a navlhčíme. Miesta spojov natrieme pačokom, na škáru pritlačíme valček ušúľaný z peciarskej hliny tak, aby na mieste pevne držal. Ak niektorá časť priezoru pukla, opravíme ju vložením nového keramického materiálu alebo prírezu zo šamotovej platne, prípadne strešnej škridly. Prírez musíme rozoprieť ďalšími dvoma príložkami (obr. 22), aby priložený materiál neodpadol. Materiál osadíme do peciarskej hliny, ktorá vytesní všetok vzduch. Čistenie ťahovej pece a „plzeniek" Sadze vymetáme postupne zhora nadol až napadajú do ohniska, odkiaľ ich vyberieme. Začneme najvyšším čistiacim otvorom. Čistiace kolieska opatrne vylomíme dreveným nástrojom, aby sme nepoškodili glazúru kachle. Ak koliesko odoláva, nakvapkáme niekoľko ráz za sebou do škáry vodu, a to zhora medzi koliesko a kachľu. Hlina zvláčnie a koliesko sa
uvoľní. Ak sú na čistiacich otvoroch osadené dvierka, prestriekame záves pred otvorením MD sprejom, alebo ho pokvapkáme petrolejom a prípravok necháme pôsobiť aspoň 12 hodín. V peci nekúrime. Do najvyššieho otvoru vsunieme ruku a sadze zmetieme do spodnej časti pece. Pomáhame si pierkom alebo husím krídlom, nikdy nie metličkou, ktorá by poškodila vymazávací materiál. Kominárskou štetkou prečistíme dymovú rúru tak, že sadze zhrnieme do komína. Po vyčistení najvyšší otvor opäť uzavrieme (zátku kolieska osadíme do jemnej peciarskej hliny) a tým istým spôsobom pokračujeme pri najbližšom nižšom otvore. Sadze zmetáme cez preklad a vŕšok priezoru dole a nezabúdame na vyčistenie všetkých rohov a lomených priestorov. Stavbu ďalších typov pece vrátane stavby izbovej kachľovej pece z dnes vyrábaných kachieľ opíšeme v budúcom zborníku. VÁCLAV VLK
POUŽITIE ŽIARIVIEK V DOMÁCNOSTI Aj keď sú žiarivkové telesá už dlhší čas dostupné na našom trhu, v domácnostiach sa zatiaľ využívajú minimálne. Príčinou tohto stavu je predovšetkým malý sortiment rozmerov a výkonu žiarivkových svetelných zdrojov i svietidiel. Táto situácia sa zlepšuje až v ostatnom čase v súvislosti so začatím výroby kompaktných žiariviek v Tesle Holešovice. Ďalší dôvod, prečo žiarivkové svietidlá nie sú v domácnostiach rozšírené je, že nie sú vhodné na časté zapínanie. Pomerne dlho sa rozsvecujú, pričom vznikajú nepríjemné svetelné efekty a ťažko sa reguluje ich výkon. Žiarivky však majú jednu podstatnú výhodu, a to menší príkon pri rovnakej světelnosti, takže ich použitím ušetríme elektrickú energiu. Prv ako som svoju domácnosť vybavil žiarivkami, usiloval som sa aspoň sčasti odstrániť ich nedostatky. Na všetkých žiarivkách som nahradil štartér jednoduchým zariadením, ktoré umožňuje rýchly štart (žiarivka sa po zapnutí okamžite rozsvieti) aj reguláciou výkonu. OPIS A ZHOTOVENIE ZARIADENIA Elektrické zapojenie obvodu je na obr. 1. Obvod pracuje takto: napätie privedené na napájacie svorky 1 a 2 je diódovým násobičom napätia tvoreným diódami Dl a D2 a kondenzátormi C1 a C2 zdvojené, usmernené a privedené na skratované žeraviace vinutie žiarivky Z. Vzhľadom na to, že napätie na diódovom násobiči je vyššie ako zápalné napätie žiarivky, žiarivka sa okamžite rozsvieti. Diódy D3 a D4 prejdú do vodivého stavu. Prúd, pretekajúci žiarivkou Z v ustálenom stave, závisí od kapacít kondenzátorov C1, C2 a C3 a od impendancie predradníka TL. Odpor R1 má malú hodnotu a jeho úlohou je chrániť diódy pred prúdovými špičkami pri zopnutí spínača P2. Predhradník TL a kompenzačný kondenzátor C sú súčasťou žiarivkového svietidla. Žeraviace vinutie žiarivky Z skratujeme kúskom drôtu na vývodoch obidvoch Tab. 1
pätíc žiarivky. Pôvodný štartér použitého žiarivkového svietidla je vyradený z funkcie. Ak použijeme obvod na trvalé zníženie výkonu žiarivky, možno kompenzačný kondenzátor C vyradiť z funkcie. Obvod je postavený na tlačenom spoji podľa obr. 2. Vnútri žiarivkového svietidla (např. typ 2312723) pripevníme tlačený spoj dvoma skrutkami M3 X 25 cez dištančné stĺpiky dĺžky 20 mm, odrezané z vypísaného opisovača (obr. 3). Žiarivkové teleso s týmto zariadením má parametre uvedené v tab. 1. Budeme milo prekvapení, ako intenzívne žiarivka svieti pri spotrebe např. len 2,5 W. Obvod je univerzálny a možno ho použiť v niekoľkých alternatívach: 1. len na rýchly štart žiarivky; potom odpadá odpor R, vypínač P2 a kondenzátor C3, ktorý nahradíme drôtenou spojkou; 2. na rýchly štart žiarivky a na trvalé zníženie výkonu; v tom prípade odpadá odpor R a vypínač P2; 3. na rýchly štart žiarivky a na dvojstupňovú reguláciu výkonu; pri tejto alternatíve použijeme kompletný obvod. Ak zapojíme viac žiarivkových svietidiel paralelne, musí mať každá žiarivka svoj vlastný obvod. Výkon však možno regulovať jedným vypínačom, a to tak, že sa jedným koncom pripojí na sieťový prívod 2 a druhým koncom na prepojené voľné konce odporov R od jednotlivých obvodov. Obvod umožňuje aj viacstupňovú reguláciu výkonu. V tomto prípade treba použiť viacpolohový prepínač a väčší počet kondenzátorov C3 rozličných kapacít, např. podľa obr. 4. Dvojstupňová regulácia výkonu však vo väčšine prípadov vyhovuje. Umožňuje totiž použiť dvojitý elektroinštalačný vypínač. Jedna polovica PI slúži na zapínanie svietidla, druhá P2 na prepínanie výkonu. • V porovnaní s elektronickými obvodmi určenými na reguláciu výkonu žiariviek (s triakmi alebo tyristormi)
je uvedené zariadenie jednoduchšie a spoľahlivejšie, nemusí sa odrušovať, má podstatne vyššiu energetickú účinnosť, najmä pri nízkych výkonoch, a umožňuje nastaviť aj veľmi nízke výkonové úrovne. Hlavnou výhodou regulácie svetelného výkonu žiariviek v porovnaní so žiarovkami je, že sa prakticky nemení farba svetla a účinnosť energetickej premeny pri zmene výkonu žiarivky. Zariadenie má však zaručenú správnu funkciu iba pri teplotách okolia vyše 10 °C; je teda určené predovšetkým na použitie vo vykurovaných priestoroch. PRÍKLADY SVIETIDIEL Pri osvetlení kuchyne ide predovšetkým o osvetlenie pracovnej plochy v kuchynskej linke. Najvhodnejšie je žiarivkové teleso bez krytu, umiestnené za clonou podľa obr. 5. Clonu zhotovíme z laminovanej drevotriesky vo farbe skriniek kuchynskej linky. Dĺžku zvolíme takú istú, ako je dĺžka skrinky. Jednotlivé diely clony spojíme kolíkmi zalepenými disperzným lepidlom (např. Herkules). Rezné plochy natrieme latexom. Na skrinku prichytíme clonu dvoma závrtkami 0 2,5 X 15 s použitím hliníkových uholníkov (det. A). Žiarivku vystrojíme obvodom podľa niektorej alternatívy uvedenej v tabuľke; v tomto prípade je najvhodnejšia alternatíva 2, lebo na osvetlenie pracovnej dosky kuchynskej linky stačí výkon žiarivky trvalo znížený na 6 W. Úspora elektrickej energie v porovnaní so 60 W žiarovkou je 60 až 9 0 % (podľa použitej alternatívy). Na osvetlenie izby alebo spálne použijeme štandardné žiarivkové svietidlá bez krytu, doplnené clonou. Svietidlo podľa obr. 6 je určené na umiestnenie např. za sedaciu súpravu v úrovni vrchnej časti operadla. Súčasne sa využíva ako polička na dekoratívne predmety. Štandardné svietidlo umiestnime do drevenej vane v takom istom vyhotovení, ako sú drevené časti sedacej súpravy. Hore položíme kryt z matného skla. Dĺžku svietidla prispôsobíme dĺžke lavice. Svietidlo (obr. 7) je určené na umiestnenie nad okná, zaberá celú šírku izby a zároveň slúži ako konzola na záclony. Štandardné svietidlo pripevníme priamo na stenu a pred neho umiestnime konzolu na záclony, ktorej dĺžku volíme podľa šírky miestnosti. Konzolu zhotovíme z dosák
13
OBR. 6
OBR. 8
14
OBR.7
OBR. 9
s povrchovou úpravou, zodpovedajúcou ostatnému zariadeniu izby. Vzhľadom na to, že časť svetla prechádza záclonou, musia byť záclony dostatočne priesvitné. Svietidlo nad posteľ (obr. 8) je určené na voľné umiestnenie na stenu a možno naň postaviť aj dekoratívne predmety. Zhotovuje sa podobne ako svietidlo znázornené na obr. 6, s tým rozdielom, že je bez dna. Všetky svietidlá do izby alebo spálne budú mať obvod podľa alternatívy 3, ktorý umožňuje vytvoriť príjemnú atmosféru znížením výkonu žiariviek. Vnútorné plochy svietidiel natrieme bielou farbou. Podľa dĺžky svietidla sa použijú jedno alebo dve štandardné žiarivkové svietidlá 20 alebo 40 W. Úspora elektrickej energie v porovnaní so 100 W žiarovkou je 20 až 9 0 % podľa použitých žiariviek a nastaveného príkonu. Na osvetlenie kúpeľne použijeme štandardné žiarivkové svietidlo 20 alebo 40 W s priesvitným krytom, ktoré vystrojíme niektorým z uvede-
ných obvodov. Keďže ide o malú miestnosť so svetlými stenami, stačí zväčša výkon žiarivky znížený na 6 W. Úspora elektrickej energie v porovnaní so 60 W žiarovkou je 30 až 90 %. Žiarivky sa používajú aj na osvetlenie akvárií, ale odporúčajú sa špeciálne žiarivky, ktorých svetlo priaznivo pôsobí na flóru v akváriu. Tieto žiarivky sú však na našom trhu nedostupné. Obyčajné žiarivky (např. s dennou farbou svetla) majú príliš vysoký svetelný tok a zapríčiňujú intenzívny rast nežiadúcich zelených rias v akváriu. To sa najčastejšie odstraňuje vzdialením žiarivky od akvária. Tým sa však podstatne zníži energetická účinnosť osvetľovania. Uvedené nedostatky odstraňuje svietidlo znázornené na obr. 9, ktorým je osvetlené akvárium, umiestnené v nábytkovej stene. Štandardné žiarivkové svietidlo bez krytu (v úzkom vyhotovení) je pripevnené v plechovom veku akvária tak, aby žiarivka bola čo najbližšie pri krycom skle akvária. Veko je vyklápacie na dvoch závesoch, vnútri je natreté bielou farbou a zvonka dýhované a povrchovo upravené takým istým spôsobom ako obývacia stena. Rozmery veka zodpovedajú rozmerom akvária a aj voľnému priestoru, ktorý je k dispozícii v obývacej stene. Použil som obvod podľa alternatívy 2 s trvalým znížením príkonu žiarivky na 2,2 W. Úspora elektrickej energie v porovna-
ní s 25 W žiarovkou je 91 %, v porovnaní s 20 W žiarovkou 89 %. Svietidlo som použil na akváriu s objemom 50 I, kde so žiarivkou s príkonom 18 W bujneli zelené riasy a rastliny veľmi nerástli. Po znížení príkonu žiarivky na 2,2 W sa rast zelených rias celkom zastavil, ale rastliny rastú lepšie a osvetlenie je ešte také intenzívne, že nerastú ani kremičité riasy. ING. JOSEF PROKEŠ POZNÁMKA LEKTORA V súčasnosti sa u nás rozbieha výroba jednopäticových žiariviek s integrovaným štartérom typu DZ s príkonmi 5, 7, 9 a 11 W. Tieto žiarivky by mali byť výhodnejšie ako opisovaný obvod, nie sú však ešte bežne v predaji a sú drahé. Zatiaľ sa teda opisované zapojenie dá s výhodou využiť. Nevýhodou uvedeného zapojenia je kratšia životnosť žiariviek, vyplývajúca z napájania usmerneným napätím. Niekedy zle štartujú aj 40 W žiarivky. V literatúre (Sdělovací technika 2/1979) sa v takomto prípade odporúča zapojenie so štvomásobičom sieťového napätia. Osvetľovanie akvária žiarivkami naráža na problémy s nevhodným spektrom bežných žiariviek, ktoré sa však uvedeným zapojením nemení, a preto jednoduché zníženie intenzity osvetlenia zväčša na dobrý rast rastlín nestačí. ING. VLADIMÍR ŠTEMBERG
OCHRANA VÍKA AUTOMATICKÉ PRAČKY U automatické pračky TATRAMAT 245, která má plnění prádla horním víkem, dochází ke korozi lemu vrchního dílu, a to již po několika málo letech provozu. Vrchní díl automatické pračky stojí 220,— Kčs a není k sehnání ani ve specializovaných prodejnách. Specializované opravny obvykle nejsou s to zajistit opravu dříve než za půl roku pro chronický nedostatek náhradních dílů. Jednoduchou úpravou spodního lemu, který je korozí napaden nejdříve, lze mnohonásobně zvýšit životnost tohoto velmi exponovaného dílu. Oprava není náročná na čas ani na materiál a není zapotřebí ani speciálního nářadí. Nejdříve demontujeme vrchní díl pračky. Ten je uchycen čtyřmi šrouby k držákům na bubnu. Šrouby si zpřístupníme demontáží bočních stěn.
15
Přední díl, který odstraňujeme naposled, stačí pouze vhodně podložit, aniž bychom odpojovali kabeláž k programátoru. Zkorodovaný lem je nutno důkladně obrousit a očistit i odrezovačem. Protože při navařování chybějících částí lemu by se mohl smalt poškodit, doporučuje se zabezpečit lem pračky proti další korozi nalepením nového profilu.
Profil zhotovíme z hliníkového pásku tlustého 0,7 mm podle výkresu. Ohyb provedeme kolem plechového pásku 1,5 mm tlustého. Rohy hliníkového profilu vytvarujeme podle ohybu lemu pračky společně s vloženým kouskem ocelového pásku tloušťky 1,5 mm. Hotový profil navlékneme na lem pračky a nalepíme. Ze strany, kde lem přiléhá k pryžovému těsnění, po-
užijeme dvousložkový nestékavý tmel Eprosin, který natlačíme dovnitř hliníkového profilu injekční stříkačkou. Po dotvarování profilu kouskem dřeva lepíme dvousložkovým lepidlem Epoxy, případně dvousložkovým epoxidovým nátěrem S 2321. Po této úpravě lze vrchní díl opět použít. ING. JAROMÍR NOVÁK
PRAKTICKÉ NÁPADY DO ŠATNÍKU V Domácích potřebách prodávají nejméně tři druhy ramínek (obr. 1), která se liší cenou, ale také způsobem užití. Ramínko typu a je vhodné na pověšení halenek, košil, blůz a bund. Má však hrubý povrch, takže svršky z jemných tkanin se na něm zadrhávají. Na ramínka typu b a c můžeme věšet kromě uvedených součástí oblečení i saka, pláště, kalhoty a sukně. Dřevěná ramínka typu b jsou
Obr.1
potažena PVC a ramínka typu c jsou vylisována z umělé hmoty. Při troše šikovnosti můžeme kombinací těchto tří typů vnést do šatníku změnu. Systém zavěšování svršků na několikanásobná ramínka přináší výhody, které nejsou v každodenním spěchu bezvýznamné. Uspořádání takto zavěšených oděvních součástí je přehlednější, úspornější a také manipulace s nimi je jednodušší.
Obr. 2
Obr. 3
Obr. 4
16
Obr. 7
Věšáky na košile a halenky Základem všech vícenásobných ramínek je buková, dubová nebo jasanová lišta profilu 1 0 X 2 5 mm. Lišta tvoří páteř, na kterou mosaznými zapuštěnými vruty upevníme ramínka (obr. 2 a 3). Povrch ramínek typu a a spojovací lištu vyhladíme nejprve hrubším a potom jemným smirkovým plátnem a natřeme bezbarvým lakem. Do horní zakulacené části spojovací lišty vyvrtáme otvor pro háček. Ay se nevytrhával, zalepíme závit epoxidem. Háček potom není otočný, ale zato nebudeme oděv hledat na dně skříně. Na lištu pak upevňujeme ramínka střídavě na přední a zadní stranu. Na dolní část lišty příčné upevníme kratší kousek, do kterého zašroubujeme několik věšáčků na zavěšení stuh, pásků, bižuterie apod. Vzdálenost mezi jednotlivými ramínky si upravíme podle vlastní volby od 90 do 120 mm. Fantazii se meze nekladou, ale věšák s více než čtyřmi ramínky by už byl spíš na obtíž než ku prospěchu. Na pásky, bižuterii a jiné doplňky se hodí závěsný kříž z lišt a háčků (obr. 4). K dolní částí svislé lišty upevníme nízkou podlouhlou krabičku na drobnosti. Vzdálenost x je libovolná. Zadní stěnu krabičky zpevníme pruhem překližky a celý povrch polepíme knihařským plátnem nebo tapetou. Všechny styčné plochy spojů natřeme lepidlem Herkules nebo Epoxy 1200, aby byly dostatečně tuhé. Věšáky na sukně a kalhoty Jednoduchý věšák na sukně se zavěšovacími poutky zhotovíme rovněž z lišty 1 0 X 2 5 mm a z dřevěných kolí-
ků 0 6 mm (obr. 5), které umístíme podle šířky sukní. Aby otvory pro zapuštění kolíků byly kolmé, vyvrtáme je ve stojanové vrtačce. Ramena upevníme k Jistě buď z jedné, nebo střídavě z jedné a druhé strany. Povrch věšáku natřeme bezbarvým nebo syntetickým lakem bílým či pastelovým. Úzké sukně a sukně z lehčích látek věšíme po čtyřech až pěti kusech, sukně se sklady, volány nebo z tlustší látky po třech. Věšák na sukně bez poutek (obr. 6) využijeme i k zavěšení kalhot. Na příčná ramena věšáku vždy dvěma vruty s půlkulatou hlavou upevníme dva krajní a jeden prostřední kolíček na prádlo (obr. 7). Rozteč krajních kolíčků určuje rozměr pasu sukně. Věšák na kalhoty je stejný, vzdálenost krajních kolíků upravíme podle šíře nohavic kalhot. Jiný typ věšáku na kalhoty zhotovíme z tažené oceli 0 6 mm (obr. 8). Vytvarované části svaříme a vyleštíme. Na ramena nasuneme kousky barevné vroubkované hadice, která brání sklouzávání kalhot z věšáku. Hadice by neměla prokluzovat, proto ji případně přilepíme. Po nasunuti hadice ohneme konce ramen vzhůru. Pokud neseženeme vhodnou hadici, ovineme ramena lemovací textilní páskou na koberce nebo sportpáskou. Manipulace se všemi typy věšáků bude snadná, jestliže do stropu skříně upevníme dvě očka se závitem. Vzdálenost si dobře vyměříme, aby očka nebránila dovírání dveří. Do oček zavěšujeme věšáky při vyhledávání nebo naopak ukládání některého svršku. Vyhneme se tak věšení ramínek na kraj skříně nebo za klíč na křídle dveří. JOSEF ŠŤASTNÝ
17
DREVENÉ SÚSTRUŽENÉ GARNIŽE Do niektorých interiérov, či už bytu alebo chalupy, sa hodia drevené sústružené garniže, ale tie dostať len zriedkavo. No ak máme sústruh na drevo (stačí len prídavné zariadenie na vŕtačku) a vhodné drevo, najlepšie bukové, zhotovíme si takéto garniže ľahko sami.
18
PRACOVNÝ POSTUP Najprv zhotovíme držiaky 1. Vysústružíme valec 0 84 mm v takej dĺžke, ktorú môžeme upnúť do sústruhu pomocou koníka. Na valec označíme potrebné vzdialenosti a potom dlátom jemne sústružíme tvary, ktoré
premeriavame posuvným meradlom. Držiak odpichneme na dĺžku 54 mm až po vybrúsení najprv hrubým a potom jemným brúsiacim papierom. Potom držiak upneme (cez brúsiaci papier, aby sa nepoškodil) za priemer 84 mm a pri malých otáčkach vyvŕtame najprv priechodný otvor 0 5 mm a potom do hĺbky 44 mm otvor 0 20 mm. Hlavice 2, 3 vysústružíme z valca 0 50 mm. Na valec označíme celkovú dĺžku s prídavkom 5 mm a potom vyvŕtame kolmo otvor 0 20 mm. Do hlavice 2 vyvŕtame otvor len do polovice priemeru, do hlavice 3 potom priechodný otvor. Označíme os otvoru 0 25 mm a hlavicu upneme do sústruhu tak, aby touto stranou smerovala k vretenu. Vysústružíme tvar, obrúsime, odpichneme na potrebnú dĺžku a potom hlavicu upneme cez brúsiace plátno za osadenie 0 35 mm. Pri malých otáčkach vyvŕtame otvor 0 25 mm. Rovnakým pracovným postupom zhotovíme aj stredné diely 4 a 5. Napokon vysústružíme spájacie kolíky 6 a 7 a záclonovú tyč 0 23 mm. Keďže
tyče nemôžeme zhotoviť v celej potrebnej dĺžke, zložíme ich z dielov 8 a 9, ktorých dĺžku volíme podľa možnosti upnutia. Do jedného konca vyvŕtame otvor 0 15 mm, na druhom zhotovíme osadenie 0 15 mm. Tým máme všetko pripravené na montáž. Do hlavice 3 vlepíme lepidlom Herkules spájací kolík 6 a naň hlavicu 2. Do druhého otvoru hlavice 3 vlepíme kolík 7. Takým istým spôsobom spojíme aj stredné diely 4 a 5. Držiaky 1 priskrutkujeme závitkami 0 5 X 40 mm od príchytiek osadených v stene a celú zloženú garnižu do nich osadíme vyčnievajúcimi kolíkmi 7. Garnižu namoríme na vhodný odtieň a natrieme ju matným bezfarebným lakom. V prípade, že chceme na okno vešať len záclony, a nie závesy, máme prácu zjednodušenú o to, že nemusíme zhotoviť hlavice 3, stredný diel 5 a kolíky 6 a vlastná tyč 8, 9 stačí len jedna. Podobne, ak máme úzke okno, zaobídeme sa bez stredných dielov 4, 5 a držiaky stačia Ten dva. PETER JAČALA
JEDNODUCHÁ STOJANOVÁ LAMPA Aj keď sa televízia stala takmer na celom svete bezmála jedinou náplňou voľného času, múdrejší si v programe vyberajú a často radšej trávia večery s dobrou knihou. Na takúto chvíľu pohody však treba pohodlné kreslo a pri ňom stojanovú lampu. Lenže tie sú zväčša nepekné, alebo tienidlá sú riešené tak, že pod nimi musíme zaujímať akrobatické pozície, aby sme na knihu vôbec videli. Predovšetkým sú však všetky bez rozdielu neúmerne drahé. Stojanovú lampu, ktorá by nám funkčne aj cenou vyhovovala, si ľahko zhotovíme sami. Zaobstaráme si jedno alebo viac svietidiel s pružinovou vložkou na pripevnenie na policu a zhotovíme k nim drevený stojan, čo v danom prípade nebude nič zložité, a svietidlá naň pripevníme. Stojan sa skladá zo základovej dosky 1 a tyče 2, ktoré spojíme dvoma drevenými kolíkmi 3 a skrutkou 4 s maticou 5. Základovú dosku 1 zlepíme z troch alebo piatich dosák a po zaschnutí ju opracujeme do tvaru znázorneného na obrázku. Do dosky vyvŕtame dva slepé otvory 0 8 mm na drevené kolíky 3 a jeden priechodný 0 6 mm na skrutku 4. Do tohto otvoru zhotovíme zospodu zahĺbenie na hlavu skrutky. Tyč 2 zhotovíme z ohobľovanej laty, na ktorej zrazíme všetky štyri hrany. Do spodnej časti tyče vyvŕtame dva otvory na kolíky 3 a jeden na skrutku 4; kolmo na otvor na skrutku vyvŕtame ešte ďalší otvor 0 12 mm na valček 5, ktorý bude mať funkciu matice. Obidva diely starostlivo obrúsime a povrchovo upravíme tak, aby sa stojan hodil k danému interiéru. Obidva diely spojíme dvoma dreve-
nými kolíkmi 3 0 8 mm a dĺžky 35 mm; styčné plochy vopred natrieme vhodným lepidlom. Spojenie ešte zabezpečíme skrutkou 4 (M6 X 70 s vnútorným šesťhranom), ktorú zaskrutkujeme do otvoru so závitom vo valčeku 5. Skrutku 4 aj valček 5 možno kúpiť hotové v predajniach s nábytkom; spájajú sa nimi nábytkové diely. Napok •-• nalt, fme na spodnú časť základovej dosky štyri kolieska z plsti alebo gumy, aby mala lampa väčšiu stabilitu. JIŘÍ HÁJEK
Stojan na lampu: 1 — drevená 30 mm hrubá základová platňa; 2 — drevená tyč 5 0 X 2 0 mm; 3 - drevený kolík 0 8 X 35 mm; 4 — skrutka s vnútorným šesťhranom M 6 X 7 0 ; 5 — valček 0 1 2 X 2 1 mm so závitom M6
19
do chaty a záhrady ŽEBŘÍK NA STAVBU I ÚDRŽBU SKLENÍKU Ze záliby pěstuji zeleninu, a proto jsem si postavil skleník. Abych si stavbu ulehčil, vyrobil jsem žebřík, který se osvědčil nejen při stavbě skleníku, ale i později při údržbě a všech opravách. Skládá se ze dvou dílů — horního a dolního — navzájem spojených šrouby, takže úhel náklonu lze nastavit tak, aby byl bezpečný a žebřík se nemohl převrátit. Horní díl žebříku je opatřen opěrkami, takže neleží přímo na střeše, aleje zvednut. Díky tomu je možné snadno vyměnit rozbité sklo, natřít konstrukci apod. Výroba žebří-
ku je jednoduchá a materiál běžně dostupný. Rozměry neuvádíme, protože ty je třeba přizpůsobit rozměrům skleníku. POSTUP PRÁCE Horní dil žebříku zhotovíme ze dvou trubek 4, které navzájem spojíme privarením příček 5. Šířku žebříku volíme podle konstrukce skleníku tak, aby opěrky 3 ležely vždy na prvním a čtvrtém žebru. Ještě před privarením příček spodní konce trubek 4 zploštíme a vyvrtáme otvory 0 11 mm pro šrouby 6. K hornímu
dílu žebříku privaríme zespodu opěrky 3 ve tvaru písmena T. Zhotovíme je z kruhové oceli nebo tenčích trubek. Dolní díl žebříku vyrobíme podobn ě — z trubek 7 a příček 5. Zde však zploštíme horní konce trubek. Do dolních konců trubek vyvrtáme otvor se závitem pro šroub 8, kterým budeme upevňovat výsuvné nohy 9. Nohy zhotovíme z trubek, jejichž vnější průměr je o trochu menší než vnitřní průměr trubek 7. Oba díly žebříku navzájem spojíme šrouby 6, které zajistíme maticemi. Zbývá ještě zhotovit dřevěnou pracovní plošinu 2 asi 300 mm širokou, k níž nahoře přišroubujeme dva háky 1 ohnuté z ploché oceli 30 X 5 mm a dále dvě dřevěné podkladní desky 10, k nimž přibijeme zarážky z latěk. Při práci pak vysuneme výsuvné nohy 9 podle terénu tak, aby příčky žebříku byly vodorovně a konce nohou zapřeme o zarážky na podkladních deskách 10. Zvolíme potřebný úhel náklonu mezi oběma díly žebříku a zajistíme ho šroubem 6. Opěrky 3 se přitom musejí opírat o žebra konstrukce. Na vrchní příčku horního dílu žebříku zavěsíme plošinu 2 a z ní pak polosedě-pololeže pohodlně provedeme všechny potřebné opravy. VÁCLAV RUBÁŠ
20
BRUSKA NA NOŽE LIŠTOVÝCH KOS Mám velkou zahradu, kterou kosím lištovou sekačkou. Ta kosí velmi dobře za předpokladu, že jsou nože (tzv. žabky) dobře nabroušeny. Abych si práci s ostřením ulehčil, zhotovil jsem si brusku, kterou jsem zkonstruoval jako přídavné zařízení k vrtačce EV—513 D se stojanem typu S-41 (obr. 1). Na brusce lze kvalitně vybrousit lištové kosy k sekačkám Tera, Zetor, Knotek a samozřejmě i k jiným. Přizpůsobit musíme vzdálenost dorazů 23 a podpěrných úhelníků 29 od střední osy držáku kosy 15 (kóty 59 mm a 155 mm v nárysu a půdorysu na obr. 6). VÝROBA ZAŘÍZENÍ Nejprve zhotovíme pomocné zařízení na jemný posuv vrtačky (obr. 2) upevněné ve stojanu. Šroub 1 a pouzdro 3 vysoustružíme a z duralu, popř. z oceli, zhotovíme těleso držáku 5. Rukojeť 2 a litinovou matici 8 lze občas najít na šrotišti, protože bývají často používány na strojích různých typů. Nepodaří-li se to, musíme rukojeť i matici vyrobit sami. Celou sestavu (obr. 2) i s našroubovanou maticí 8 nasadíme na sloupek stojanu vrtačky tak, aby matice dosedala na horní rovnou plochu nosiče vrtačky. Označíme si místo, kam matici upevníme, vyvrtáme otvory a vyřízneme do nich závity M6, které budou sloužit pro upevnění matice 8 dvěma zapuštěnými šrouby. Celé zařízení upevníme šroubem 6 s privarenou páčkou 7 na sloupek stojanu Rozpiska materiálu
vrtačky. Otáčením šroubu 1 můžeme pak jemně posouvat brusný kotouč do záběru. Toto zařízení lze využít i na jemné vrtání malých otvorů a při vrtání tenkých profilů. Brusný hrncový kotouč 12 průměru 100 mm upevníme na stopku 9 příložkou 10 a maticí 11 (obr. 3). Matici dotáhneme s citem, aby kotouč nepraskl. Stopku 9 bychom měli soustružit celou „na jedno upnutí", abychom vyloučili házivost čelní opěrné plochy brusného kotouče 12 vůči válcovému dříku 0 13 mm stopky. Ochranný kryt brusného kotouče 13 zhotovíme z plechu 1,5 mm tlustého nebo vhodné trubky (obr. 4). Ke krytu privaríme dva držáky 14 s oválnými otvory 6,4 X 40 mm. Kryt upevníme k tělesu nosiče vrtačky dvěma šrouby M6 (obr. 1, naznačeno přerušovanou čarou) a nastavíme ho tak, aby dolní okraj brusného kotouče vyčníval 10 až 15 mm pod dolní okraj krytu. Hlavní části brusky je upevňovací zařízení kosy. Tvoří je základní deska 30, k níž je privarená konzola 31 (obr. 8). Na konzolu 31 je třemi šrouby 21 s podložkami 22 upevněn nosič držáku 19, na který je přivařen vlastní držák 15 (obr. 6). Držák 15 zhotovíme z ocelového profilu, jehož průřez má tvar písmene C (č. 71 00 825). Neseženeme-li tento profil, můžeme ho upravit z profilu Jäkl obdélníkového průřezu. Na čtyřech místech držák upevníme šrouby 16 s maticemi 17 a podložkami 18, které budou zároveň sloužit k vymezení vůle mezi držákem a vodicí lištou kosy. Na přední stranu držáku privaríme symetricky k jeho středu dvě vodítka 24 (obr. 6, det. A) s roztečí os 59 mm a dva podpěrné úhelníky 29 s roztečí os 155 mm. Do přední i zadní stěny držáku vyvrtáme na střední ose (12 mm pod horní rovinou profilu) otvor 0 9 mm. Tímto otvorem prostrčíme zajišťovací šroub 27 (obr. 5) a na zadní straně na něj našroubujeme destičku 20 s otvorem M8. Destičku srovnáme a bodově privaríme k držáku 15. Po vyšroubování zajišťovacího šroubu 27 dokončíme privarení destičky. Na přední části držáku uděláme dva výřezy ve tvaru V, které uprostřed prořízneme do hloubky 20 mm (nárys detailu A). Těmito výřezy snížíme tuhost držáku ve střední části, takže lépe pruží. Při dotažení zajišťovacího šroubu 27 je pak lišta kosy pevně sevřena. Na dorazy 23 nasuneme pružiny 26, dorazy zasuneme do vodítek 24 a do
21
22
23
otvorů 0 2 mm zarazíme válcovité kolíky 25. Vytlačíme-li doraz směrem nahoru a otočíme o 90° doprava, zůstane doraz zajištěn v horní poloze. Otočením doleva se působením pružiny vrátí do dolní polohy. Pružiny vyrobíme z drátu 0 1 mm. Navineme asi šest závitů s vnějším průměrem 12 mm. Nosič držáku 19 zhotovíme podle obr. 7. Vyřízneme do něho půlkruhovou drážku se středním poloměrem R 46 mm v rozsahu 180°. K držáku kosy 15 privaríme nosič 19 tak, aby svíral s osou profilu úhel 11° (bokorys det. A.)- Celý nosič i s držákem upevníme na konzolu 31 středním šroubem 21 s podložkou 22. Uvolníme-li oba krajní šrouby 2 1 , můžeme nosič překlopit na levou nebo pravou stranu a ve zvolené poloze opět zajistit. Sklon držáku v krajní poloze, kterou drážka dovoluje, odpovídá úhlu břitu 21° na levé nebo pravé straně „žabky" (obr. 1). Základní desku 30 upevňujeme k základní desce stojanu vrtačky dvěma šrouby 33 s maticemi 34 a podložkami 35. Další dva otvory se závitem M10 na desce 30 jsou pro stavěči šrouby 32, kterými seřizujeme sklon celého zařízení na optimální úhel při broušení kosy, která ještě nebyla broušena v tomto přípravku. MONTÁŽ ZAŘÍZENÍ Na stojanu vrtačky uvolníme šroub M10, který stahuje sloupek v základní desce tak, aby šlo sloupkem volně otáčet, ale aby neměl větší vůli. Na sloupek nasuneme šroub jemného posuvu s tělesem 5 a jeho matici 8 upevníme na horní část držáku vrtačky. Do stojanu upneme vrtačku a do jejího sklíčidla stopku brusného kotouče. K držáku vrtačky upevníme kryt brusného kotouče. Upevňovací zařízení kosy přišroubujeme na základní desku stojanu dvěma šrouby M12 s maticemi. POSTUP PŘI BROUŠENÍ Na upevňovací zařízení vložíme lištu kosy a posuneme ji
ZÁHRADNÝ KOZUB S UDIARŇOU Len málokedy je v záhrade toľko miesta, aby tam mohol stáť kozub aj udiareň. Zlúčil som preto obidve stavby tak, aby kozub aj udiareň boli funkčne správne vyhotovené a súčasne prijateľné aj Vzhľadovo. Udiareň je pod kozubovou platňou, kde má dostatočný priestor. Dym sa vedie asi 1 m dlhým kanálom od kúreniska, ktoré je umiestnené tak, že využíva mierne terénne vlny. Odvod dymu sa reguluje klapkou a vyvádza do komína kozuba, ktorý je dostatočne vysoký, aby neobťažoval okolie. Kozub je nad udiarňou, ohnisko je z jednej strany chránené proti vetru komínovým múrom. Dym z kozuba sa odvádza digestorom do komína. Stavba nie je náročná, len pri kladení tehál treba dbať na svedomitú prácu. Na stavbu potrebujeme tehly, najlepšie Šamotové, asi 150 kg cementu, piesok, dve tabule 0,8 mm hrubého plechu a oceľové prúty na výstuž betónu. Podložie pod udiarňou dobre ubijeme, v menej vhodnom teréne vyhĺbime základy hlboké asi 30 cm a vyplníme ich betónovou zmesou zmiešanou v pomere 1 diel cementu na 7 dielov štrkopiesku. Na základy vybetónujeme do debnenia 12 cm hrubú platňu 1 s rozmermi 130 X 130 cm. Pod platňu položíme lepenku alebo igelit. V platni urobíme neďaleko dvierok otvor 1 2 X 1 2 cm, do ktorého zospodu privedieme kanálik zložený z tehál na prívod dymu z kúre-
24
doprava tak, aby první levá žabka kosy byla pod brusným kotoučem. Stisknutím a pootočením vpravo si zajistíme levý doraz v horní poloze. Levé ostří první žabky opřeme o doraz a zajišťovacím šroubem 27 sevřeme lištu kosy v upevňovacím zařízení. Otočením vlevo vrátíme levý doraz zpět do dolní polohy. Zkontrolujeme, zda následující žabka je podepřena úhelníkem 29. Šroubem posuvu 1 spustíme brusný kotouč těsně nad ostří žabky a kývavým pohybem si vyzkoušíme rozsah pohybu kotouče a jeho správný sklon k rovině žabky a k úhlu břitu. Je-li to třeba, seřídíme polohu pomocí dvou šroubů M10 v základní desce 30, nebo posunutím celého upevňovacího zařízení na základní desce stojanu, aby kotouč brousil celou plochu břitu. Nasadíme si ochranné brýle! Potom spustíme vrtačku (2 100 ot.min-1), šroubem posuvu přiblížíme brusný kotouč k dotyku s břitem žabky a kývavým pohybem přebrousíme ostří. Dalším opakovaným přiblížením kotouče přebrousime ostří znovu, až je celé čisté. Kotouč zvedneme posuvným šroubem asi o 2 mm nahoru a pootočíme ho do strany. Potom povolíme zajišťovací šroub, zvedneme doraz a posuneme kosu o jednu žabku vlevo. Lištu sevřeme zajišťovacím šroubem (přitom přitlačujeme shora levou rukou žabky kosy na úhelníky 29), doraz vrátíme do dolní polohy a stejným způsobem pokračujeme dál. Po nabroušení všech levých ostří překlopíme upevňovací zařízení na doraz doleva, lištu kosy upevníme v místě první pravé žabky a vrtačku s brusným kotoučem přetočíme na levou stranu. Postup při broušení pravých břitů je obdobný jako u levých s tím rozdílem, že nyní používáme pravý doraz. Po několikerém broušení si postup osvojíme natolik, že nabroušení kosy zabere jen několik minut. FRANTIŠEK MAREK
25
niska. Kúrenisko vymurujeme takisto z tehál podľa obrázka, jeho prednú časť zakryjeme plechom, ktorým riadime prívod vzduchu k horiacim polenám. Na stvrdnutú betónovú platňu vymurujeme priestor udiarne 2 ôsmimi vrstvami tehál. Murujeme vápennocementovou maltou, ktorú v škárach hneď uhladíme do hĺbky asi 0,5 cm. Do bočnej steny zamurujeme oceľový rámik s vonkajšími rozmermi 3 4 0 X 5 0 0 mm na prichytenie dvierok. Do škáry pod poslednou vrstvou zamurujeme štyri oceľové prúty 0 16 mm, na ktoré budeme vešať mäso na údenie. Platňu pod ohnisko, zakrývajúcu udiareň, vybetónujeme osobitne do debnenia 1 0 0 X 7 5 cm. Na dno debnenia položíme 4 prúty 0 8 mm dlhé 100 cm a naprieč 10 prútov dlhých 75 cm. Platňu hrubú 5 cm zhotovíme z kvalitnej betónovej zmesi a dobre zhutníme. Bude mať hmotnosť asi 100 kg. Platňu po stvrdnutí prenesieme na udiareň a pokračujeme v murovaní komínového múru 5 s komínom podľa obrázka. Do prvej škáry komína musíme osadiť dymovú klapku 6, ktorú zhotovíme z asi 3 mm hrubého plechu
KRESLO DO ZÁHRADY Aj keď v zborníkoch USS bolo uverejnených už niekoľko návodov na zhotovenie záhradných kresiel, vraciame sa k tejto téme znova. Navrhované kreslo je totiž výrobne veľmi jednoduché a materiál ľahko dostupný, takže si ho dokáže zhotoviť aj menej zručný domáci majster. Navyše je na posedenie, opaľovanie alebo oddych veľmi pohodlné a lakťové opierky plnia súčasne aj funkciu stolíka na šálku s kávou alebo pohár s obľúbeným nápojom. Na zhotovenie kresla potrebujeme ohobľované dosky z mäkkého dreva hrubého 18 až 20 mm. Najväčšia šírka — 180 mm — je potrebná na lakťové opierky 2, ale ak také dosky nemáme, stačia užšie, např. 140 mm, alebo potrebnú šírku zlepíme z dvoch užších dielov.
s rozmermi 150 X 110 mm. Klapku privaríme na rukoväť z kruhovej ocele 0 12 mm, na rukoväť navlečieme 1/2" rúrku dlhú asi 15 cm. Rúrku zamurujeme a rukoväť potom ohneme tak, aby sme klapku mohli ľahko regulovať. Komínový prieduch zakryjeme zhora betónovou platňou 9, ktorú takisto vybetónujeme osobitne do debnenia. Posledné dve vrstvy tehál v komínovom múre vynecháme a napojíme tak komínový prieduch na digestoř 7 a plechový komín 8. Digestoř 7 aj komín 8 vystrihneme a ohneme z 0,8 mm hrubého plechu podľa obrázka. Komín znitujeme oceľovými nitmi 0 4 mm vo vzdialenosti po 20 mm, takým istým spôsobom spojíme aj komín s digestorom. Digestoř prichytíme na komínový múr na každej strane troma skrutkami M8 X 100. Skrutky zamurujeme podľa polohy digestora, do ktorého vnútorných záhybov zhotovíme príslušné otvory. Na betónovú platňu ohniska položíme voľne vrstvu tehál 4, ich umiestnenie môžeme meniť podľa potreby. Je výhodné použiť aj liatinový rošt. PAVEL SOVA PRACOVNÝ POSTUP Podľa obrázka a rozpisu materiálu vyrežeme z dosiek jednotlivé diely 1 až 9, povrch zo všetkých strán prebrúsime brúsiacim papierom a prípadné nerovnosti opravíme tmelom a opäť prebrúsime. Stavbu kresla začneme tým, že obidve bočnice 1 spojíme přibitím latiek 8 na vrchnú oblú časť bočníc. Potom pritiahneme zvierkami predné stojiny 3 k bočniciam 1 tak, aby spodná zošikmená časť bočníc ležala po celej dĺžke na zemi a stojiny boli zvislé. Na obidvoch stranách vyvŕtame po dvoch otvoroch a stojiny na bočnice priskrutkujeme vratovými skrutkami 10. Podobne priskrutkujeme na bočnice vratovými skrutkami (po predbežnom vyvŕtaní otvorov) aj zadné stojiny 4, ktorých vrchné konce zrežeme tak, aby laty 5 a 6 boli po pribití rovnobežné. Lakťové opierky 2 priskrutkujeme závitkami so zapustenou hlavou najprv zhora na predné stojiny 3 a potom zboku na zadné stojiny 4. Dbáme pritom na to, aby opierky boli vodorovné. Potom pribijeme spodnú latu 5 na bočnice 1 a vrchnú latu 6 na zadné stojiny 4. Na tieto laty pribijeme šesť lát operadla 9; ich vrchné konce dodatočne zrežeme do oblého tvaru. Nakoniec ešte priskrutkujeme pod lakťové opierky 2 a na stojiny 3 výstužné trojuholníky 7. Hotové kreslo natrieme najprv fermežou, potom dva razy základnou olejovou farbou a nakoniec vonkajším olejovým emailom. Ak sme použili pekné drevo bez hrč, môžeme kreslo nechať prírodné a natrieť ho tri razy len bezfarebným Luxolom. ZDENĚK SVOBODA Rozpis materiálu
26
SCHÉMA ZOSTAVENIA
27
koníčky PLECHOVÁ PRAMICA Na rekreáciu alebo na chytanie rýb sa používajú buď drevené pramice, alebo laminátové člny. Drevené pramice vyžadujú pravidelnú údržbu, najmä na jar. Pri dobrej údržbe vydržia veľa rokov. Laminátové člny sú trvanlivejšie, relatívne ľahké a nevyžadujú údržbu, ale sú drahé. Zhotovil som si preto pramicu z pozinkovaného plechu a oceľových uholníkov, ktorá sa mi veľmi osvedčila. Zhotovenie je pomerne jednoduché a náklady malé — cena materiálu neprevýši 600 Kčs. Pramica sa skladá z piatich vaní spojených a vystužených rebrami z uholníkov a zoskrutkovaných. Pozdĺžne je vystužená dlhými uholníkmi priskrutkovanými hore na vane a priečne uholníky. Na dne pramice sú drevené dlážtičky užšie, ako je dno pramice. Uľahčuje to vylievanie vody po daždi. Pod sedačkami sú zasunuté plaváky, zabezpečujúce pramicu proti potopeniu. Na zhotovenie stačí bežné vybavenie domácej dielne: ručná elektrická vŕtačka, lepšie so stojanom, zverák s dĺžkou čeľustí aspoň 100 mm, dve alebo viac stolárskych zvierok, dva pomocné oceľové uholníky 50 X X 50 X 3 mm dlhé 180 cm, väčšie nožnice na plech, drevená alebo gumová palica, dva 13 mm stranové kľúče, propán-butánová alebo benzínová spájkovačka a pílka na kov. Diely sa zhotovujú na pracovnom stole, montáž pramice potom na rovnej ploche veľkej minimálne 6 X 3 m.
28
ZHOTOVENIE DIELOV Vane 1 až 4 zhotovíme z pozinkovaného 0,8 mm hrubého plechu, tenší plech nie je vhodný. Stačí päť tabúľ s rozmermi 2 X 1 ; odpad využijeme na zhotovenie lavičiek 5. Plech ohýbame tak, že ho vložíme medzi dva pomocné uholníky, na jednom konci pripevníme uholníky s plechom do zveráka, na druhom konci stiahneme uholníky zvierkou. Ohýbame najprv dlhé strany a potom priečne. Tlčieme drevenou palicou tak, aby sa nepoškodil zinkový plech. Otvory do ohybov vaní zatiaľ nevŕtame, vyvŕtame ich až pri montáži s rebrami. Rebrá 6, 7, 8, 9 aj predné čelo 10 zhotovíme z uholníkov. Na uholníkoch vyrežeme pílkou na kov zárezy a potom v miestach zárezov uholníky vo zveráku ohneme tak, aby vznikli otvorené rebrá 7 a 8 alebo uzavreté rebrá 6, 9, prípadne čelo 10. Na spojenie koncov uzavretých rebier vyvŕtame v hranách otvory, ktoré odhrotujeme, najmä na styčných hranách. Konce však spojíme až pri montáži, keď na rebrá pripevníme súčasne aj pozdĺžniky 23. Vždy dve a dve rebrá označíme spolu a vyvŕtame, a to buď jedno uzavreté a jedno otvorené (v miestach lavíc), alebo dve otvorené. Súčasne s rebrami vyvŕtame výstuhy 1 1 , ktorými vystužíme spodné rohy rebier. Pred montážou natrieme uholníky základnou a vrchnou farbou. Pri priečnych uholníkoch 12 a 13, tvoriacich súčasť lavíc, ohýbame iba konce, v ktorých vŕtame prichytávacie
otvory. Pozdĺžne uholníky 23 tvarujeme a zvŕtavame až pri montáži. Až pri konečnej montáži zvŕtavame ohyby vaní s uholníkmi, vyvarujeme sa tak prípadných nepresností. Ložisko vesiel 14 zhotovíme z rúrky, ktorej spodný koniec sploštíme a vyvŕtame otvory na pripevnenie. Strmene havlien 15 ohneme z pásovej ocele, osi 16 na ne pripevníme vždy dvoma maticami 17. Dôkladne utiahneme. Obidve vesla 18 zhotovíme z jedného smrekového hranola 1 2 0 X 1 2 0 mm, ktorý nesmie mať veľké hrče a nesmie byť popraskaný. Hranol rozrežeme šikmo na dve polovice stolárskou pílou a ďalšími rezmi vytvoríme základný tvar vesla. Potom hoblíkom veslo opracujeme tak, až vznikne jeden plochý koniec a druhý koniec kruhového prierezu. Na uloženie do havleny vyvŕtame do guľatého konca otvor. Pred zmontovaním vesla natrieme havlenu základnou vonkajšou farbou a veslo naimpregnujeme karbolom — farba nie je vhodná. Všetky dlážtičky 19, 20 a 21 zhotovíme z ohobľovaných 20 mm hrubých a 80 mm širokých dosiek, ktorým navrchu zrazíme hrany. Dosky zospodu spojíme zvlakmi 22 z lát 30 X 50 mm. Dlážtičky napustíme takisto karbolom, nie farbou. Plaváky 24 a 25 zhotovíme z 50 mm hrubých platní z penového polystyrénu. Po vyrezaní hrubého tvaru platne zlepíme na potrebnú hrúbku
29
30
250 mm disperzným lepidlom, ktoré nenarúša polystyrén — odporúčame vyskúšať. Po zlepení platní plaváky dotvarujeme. MONTÁŽ PRAMICE Montáž začneme spojením stredných vaní 1 dvoma otvorenými rebrami 7 s výstuhami 11. Všetko stiahneme stolárskymi zvierkami, podľa otvorov vyvŕtaných v rebrách postupne vŕtame otvory do ohybov vaní a spájame skrutkami 26 s podložkami 28 a maticami 27. Takým istým spôsobom pripojíme na stredné vane 1 aj obidve krajné vane 2 vždy jedným otvoreným rebrom 7 a jedným uzavretým rebrom 6 v rohoch s výstuhami 1 1 . Na zadnú krajnú vaňu po zvŕtaní priskrutkujeme zadné rebro
9 so zadným čelom 4, ktorého súčasťou je aj zadná sedačka. Priečku 13 podopierajúcu zadnú sedačku však zvŕtame a priskrutkujeme až pri konečnej montáži pozdĺžnikov 23. Podobne pripojíme — pomocou rebier 8 a výstuh 11 — aj prednú vaňu 3. Do špice vložíme predné čelo 10, opäť zvŕtame a zoskrutkujeme. Potom vytvarujeme pozdĺžne uholníky 23, postupne ich zvŕtame s rebrami a skrutkujeme. Pritom dbáme na to, aby vrchný okraj bortov bol vodorovný. Na pozdĺžne uholníky pripevňujeme súčasne priečniky podopierajúce lavice 5. Vrchný okraj bortov vaní skrutkujeme na pozdĺžne uholníky po vyvŕtaní príslušných otvorov. Do čela prednej vane pod vrchný
uholník vyvŕtame otvor na prevlečenie viazacej reťaze, ktorá má byť asi 3 m dlhá s priemerom ôk 6 mm. Potom pripevníme ložiská vesiel 14; priskrutkujeme ich na stredný otvorený uholník 7 tak, aby ložiská prečnievali asi o 70 mm cez vrchný okraj lode. Zmontovaná loď by mala mať pri pohľade zboku vrchný okraj vodorovný. Po dokončení montáže a pritiahnutí všetkých matíc ohneme plechy lavíc 5 podľa obrázka; ohyby na kratších stranách slúžia len na vystuženie. Na obidvoch stranách lavičky vznikne asi 7 cm medzera, lebo sme na zhotovenie použili nedostatočne dlhé zvyšky plechu. Medzery však vôbec neprekážajú. Lavičky nie je po-
31
Rozpis materiálu
trebné priskrutkovať — zahnutý plech stačí len rozklepat na rebre a priečniku. Potom už môžeme všetky škáry utesniť zaspájkovaním. Ako tavivo použijeme zinok rozpustený v kyseline soľnej. Zinku musí byť nadbytok, to značí, že po skončenom rozpúšťaní, keď sa už netvoria bublinky, zostane časť nerozpusteného zinku. Spájkujeme propán-butánovou spájkovačkou tyčovým cínom na kovovo lesklé okraje škáry. Loď pritom otočíme a podložíme tak, aby spájkovaná škára bola vodorovná. Výsledkom spájkovania by mal byť hladký.
pevný a tesný spoj. Loďtafeto utesnená je v prevádzke už niekoľko rokov bez najmenšieho znaku netesnosti. Možno, že by sa škáry dali utesniť aj za studena epoxidovým asfaltovým lakom. Hotovú pramicu natrieme základným náterom, dobre lipnúcim na zinkovom povrchu, a po zaschnutí
TURISTICKÁ KROSNA II V minulém sborníku jsme popsali výrobu dolního dílu, tentokrát uveřejňujeme návod na zhotovení ostatních dílů krosny. Horní díl Nejprve si připravíme dílčí části (obr. 4): U základních dílů bočních kapes H9 přišijeme dno k oběma bokům švem 38 a jejich horní okraj zaobroubíme švem 39. Víka kapes H10 obroubíme na vnějším okraji švem 40, přeložíme a sešijeme boky víka švy 41,42, trojúhelníky přeložíme dovnitř a obroubíme švem 43. Pak nanýtujeme na základní díl kapes H9 nýty N7 a N8 přezku H12 a na víko H10 nýty N9 a N10 spojovací řemínky H11. Dále obroubíme víko horního dílu H14 na třech stranách švem 44. Tímto švem přišijeme kvíku zároveň vnitřní plochou kapsu H16. Založíme a všechny čtyři rohy víka přešijeme švem 45. Pouzdro na vrchní příčnou
32
výztuhu H3 obroubíme na kratších stranách švem 46 a pouzdro na spodní příčnou výztuhu H5 švem 47. Pak zhotovíme složitelný nástavec horního dílu H7 buď z jednoho, nebo lépe ze dvou dílů (A a B), obr. 5. Na horním okraji nástavce vytvoříme širokou záložku (asi 3 cm), která po přišití švem 71 vytvoří tunýlek pro zdrhovací šňůru. Při použití dvou šňůr, vycházejí konce těchto šňůr na obou bocích nad ochrannými boky H8 nástavce. V tom případě je nástavec dělen na dva stejné díly, aby bylo možno zesílit vývody pro šňůry ve dvou místech obrubou (v místech obruby jsou spojeny švy 72, 73). Dole obroubíme nástavec švem 74. Základní kus horního dílu H1 obroubíme na obou delších stranách švy 48, 49 a na kratších stranách švy 50, 5 1 . Z rubové strany našijeme na základní kus H1 pouzdra na příčné výztuhy, a to horní H3 švy 52, 53 a dolní H5 švy 54, 55.
vrchným syntetickým lakom. Napokon natrieme z vonkajšej strany dno a boky až po čiaru ponoru epoxidovým asfaltovým lakom. Na dno položíme hotové dlážtičky 19, 20 a 2 1 , bez nich do lode nikdy nevstupujeme. VÁCLAV KOCHÁNEK Pouzdra na spojovací tyče H2 ze zdvojené látky obroubíme širokou záložkou přichycenou dvěma švy na vrchním i spodním konci (švy 56, 57, 58, 59). Pak přišijeme pouzdra na spojovací tyče a to tak, že z rubové strany je přišijeme k základnímu kusu H1 švy 60 a 6 1 . Pak je přinýtujeme na okrajích nýty N i l a N12, přehneme zpět a z lícové strany přišijeme švem 62 překrývajícím šev 60. Dělicí přepážku H13 obroubenou uzavřeným švem 63 přišijeme z rubu na oba boky horního dílu H1 švy 64. Potom přišijeme kapsy H9 z lícové strany základního kusu Hl a to tak, že je nejprve přišijeme z rubové strany kapes švem 65, pak obrátíme kapsy na líc a přišijeme oba jejich boky švy 66 a 67. U přišívaných okrajů boků kapes látku zdvojíme přehnutím. Oba kratší okraje základního dílu H1 tvořící přední stěnu pak sešijeme zdvojeným švem 101 a zevnitř podle jeho spodního obvodu přišijeme dno H18 švem 102. K hornímu obvodu přišijeme složitelný nástavec H7 švem 103. K nástavci předem přišijeme oba ochranné boky H8 tak, aby byly nad postranními kapsami. Zepředu i zeza-
Obr. 4
Použité součásti HORNI' DÍL H1 — základní kus se širokou obrubou H2 — pouzdro na spojovací tyče (pravé a levé) ze zdvojené obroubené látky H3 — pouzdro na vrchní příčnou výztuhu (obroubené) H4 — vrchní úzká příčná výztuha z tenké ohebné desky (laminát nebo plast) H5 — pouzdro na spodní příčnou výztuhu (obroubené) H6 — spodní nosná příčná výztuha z téhož materiálu jako H4 H7 — složitelný nástavec horního dílu z tenké látky zakončený širokou obrubou pro zdrhovací šňůru H8 — ochranné boky složitelného nástavce (2 ks) H9 — boční kapsy (2 ks) s přezkou H12 na přední straně H1O — víka bočních kapfcs (2 ks) s upínacími řemínky H11
H11 —upínací řemínky bočních kapes (2 ks) H12 — přezky bočních kapes (2 ks) H13 — dělicí přepážka horního dílu H14 —víko horního dílu H15 — upínací řemen víka horního dílu H16 — kapsa pro víko horního dílu (z tenké prodyšné látky) H17 —záchytný řemen (rukojeť); je prodloužená, takže slouží i jako upínací řemen víka H15) H18 —dno horního dílu (z materiálu nepřijímajícího vodu) H19 — spojovací řemínek horního a dolního dílu H20 — přezka pro upínací řemen víka horního dílu (uchycená řemínkem H19) H21 — závěsy na ramenní popruhy — očka s upevňovacími řemínky (2 ks) H22 — závěsné háčky (řemínky na spodním konci s háčkem a na vrchním konci s očkem)
33
RAMENNÍ
POPRUH RAMENNÍ
POPRUH
Obr. 5
du je totiž nástavec kryt víkem H14. Na základní kus H1 pak našijeme víka kapes H l 0 švy 68 (u přišívaného okraje zdvojíme látku přehnutím) a nahoře přišijeme víko H 1 4 švem 69. Spodní okraj dělicí přepážky H13 přišijeme zevnitř ke dnu H18 švem 70. Pak zasuneme horní příčnou výztuhu H4 do jejího pouzdra H3 a přinýtujeme nýty N13 a N14. Těmito nýty přinýtujeme zároveň z vnější strany závěsné háčky H22. Řemen pro přenášení (rukojeť) H17 uchytíme uprostřed horní příčné výztuhy H4 nýtem N I 5 . Tento řemen jde přes celé víko H14. Na okraji víka ho upevníme nýtem N16. V dalším prodloužení slouží tento řemen jako ře-
34
men H15 k upínání víka horního dílu. Na spodní okraj základního dílu H1 přinýtujeme nýtem NI 7 zpředu po dostatečném podložení z vnitřní strany látkou řemínek H19 s přezkou H20 pro upínací řemen víka H15. Nakonec ještě nýty N I 8 a N I 9 přinýtujeme očka s řemínky a háčky tvořící závěsy H21 na ramenní nosné popruhy. Ramenní nosné popruhy Základní kus R1 tvořící vnější stranu popruhu zhotovíme ze zdvojené látky, kterou na dvou místech založíme a pevně napříč sešijeme nejméně zdvojenými švy 76 a 77. Do takto vzniklých záložek všijeme látkové koncovky přezek R4 k uchycení popruhu na dolní díl krosny s upínacím
řemínkem R5 (šev 78) a přezek R6 k uchycení na horní díl krosny s upínacími řemínky R7 (šev 79). Musíme dát pozor, protože jeden popruh je levý a jeden pravý. Látku tvořící vnitřní vrstvu popruhu (R2 a R3) obroubíme na jednom kratším konci uzavřeným švem 80 a 8 1 . Pak vnitřní vrstvy R2 a R3 přišijeme k základnímu kusu R1 z rubu podle zakřivení, kterým se popruh zužuje jak ke spodnímu, tak i k hornímu konci. Ke spodnímu konci popruhu přišijeme kus R2 švem 82 a k vrchnímu konci popruhu kus R3 švem 83. Je třeba dát pozor na rozdíly pravého a levého popruhu u jeho vrchního konce. Látku přečnívající přes prošité
RAMENNÍ NOSNÉ POPRUHY R1 — základní kus ze zdvojené dobře prodyšné látky (2 ks) R2 — vnitřní látka na spodní konec popruhu (2 ks) R3 — vnitřní látka na horní konec popruhu (2 ks) R4 — přezka s látkovou koncovkou pro uchycení popruhu k dolnímu dílu krosny (2 ks) R5 — upínací řemínek k dolnímu dílu krosny spojený s přezkou (2 ks) R6 — přezka s látkovou koncovkou k uchycení popruhu na horní dil krosny (2 ks) R7 — upínací řemínek k hornímu dílu krosny spojený s přezkou (2 ks) R8 — molitanová vložka do spodního konce popruhu (2 ks) R9 — molitanová vložka do horního konce popruhu (2 ks) R10 — upínací řemen na spodní konec popruhu (2 ks) NOSNÝ BEDERNÍ PÁS B1 — základní kus zadní ze zdvojené, dobře prodyšné látky B2 . — podložka pod řemen pro zavěšení nosníku na tyči (2 ks) B3 — podložky (řemínky) pod upínací očka a přezky (3 ks) B4 — upínací očka (dvě dvojice) B5 — přezky pro spojení zadní a přední části pásu (2 ks) B6 — závěsný řemen pro nosníky spojovacích tyčí (2 ks) B7 — zadní plochá kapsa (chlebníček) se zipem B8 — zip k zadní kapse silný, 40 cm dlouhý B9 — přezka k řemínku na uchycení přívěsků BIO — řemínek na uchycení přívěsků B11 — základní kus přední ze zdvojené, dobře prodyšné látky B12 — podložky okrajů předního kusu (řemínky) B13 —řemínky pro spojení zadního a předního kusu bederního pásu (2 ks) B14 — háčky pro rychloupínání pásu (2 ks) B15 —záchytné pásky k těmto háčkům (2 ks) B16 —přední ploché kusy (2 ks) se zipy B17 — zipy k předním kapsám, 18 až 20 cm dlouhé (2 ks) B18 —pouzdro na nůž k přednímu kusu z tuhé látky nebo kůže B19 —molitanové vložky do obou boků bederního pásu SPOJOVACÍ A NÁSTAVNÉ TYČE TI — laminátové spojovací tyče horního a dolního dílu (2 ks) T2 — kovové (rybářské) spojky tyčí (2 ks) T3 — objímka najipojovací tyč pro uchycení nosníku z duralového plechu 1 mm tlustého (2 ks) T4 — nosník z duralového plechu 3 mm tlustého s úchytkou pro zavěšenL na závěsný řemen B6 bederního pásu (2 ks) T5 —gumová protikluzná^ patka na spodnf konce spojovacích tyčí (2 ks) T6 — nástavec spojovacích tyčí, mírně kónický. Ve složeném stavu slouží jako výztuha přední části ramen dolního dílu krosny (2 ks) T7 — zátka do otvoru kovové spojky na horním okraji tyčí (2 ks)
zakřivení neodstřihujeme. Popruh pak obrátíme na lícovou stranu a látku bohatě přebývající zejména u spodního konce urovnáme. Vytvoří se tak zesílení. Do příslušných dutin popruhů zasuneme a urovnáme molitanové vložky R8 a R9 asi 3 cm tlusté. Na spodní konec popruhu přinýtujeme nýtem N20 upínací řemen R10. Nosný bederní pás Ze zdvojené látky vystřihneme základní zadní kus B1, sešijeme do rukávce, obrátíme na líc a rukávec složíme tak, aby šev byl v podélné ose (na obr. 5 vyznačeno čerchovaně). Pak rukávec přeložíme podélně napůl tak, aby oba horní okraje byly beze švů. Základní kus je pak tvořen čtyřmi vrstvami látky. Aby bederní pás dobře seděl na těle, musí být jeho konce, které budou na bocích, mírně zešikmeny. To dosáhneme tak, že jak zevní, tak vnitřní vrstvy látek nahoře založíme ve vzdálenosti 10 cm od obou konců (o 3,5 cm pro muže a 5 cm pro ženy) šikmo do trojúhelníku. Záložky budou tedy celkem čtyři a prošijeme je švy 84. Na vnitřní stranu zevní vrstvy látek kusu B1 našijeme příčné podložky B3 (řemínky) v místech, kde budou z vnější strany zevní vrstvy upevněna na levé straně záchytná očka (dvě dvojice) a dvojice přezek na pravé straně — švy 85, 86 a 87. Do obou rohů trojúhelníku vzniklých založením látky, tj. v místě, kam budou z vnější strany zevní vrstvy látek připevněny závěsné řemeny na nosník, všijeme podložky B2 švem 88. Řemínky tvořící na levé straně dvě řady upínacích oček B4 pro spojování zadního a předního kusu pásu přinýtujeme na příčné podložky B3 nýty N21 a N28. Řemínky B6 tvořící závěsy pro nosník spojovacích tyčí přišijeme švem 89 a přinýtujeme nýtem N29 na zadní kus B1. Na pravou stranu zadního kusu B1 přinýtujeme nýty N30 a N31 dvě přezky pro uchycení předního kusu pásu a dále nýty N32 a N33 řemínek B10 s přezkou B9 pro uchycení přívěsků. Látku tvořící chlebníček B7 sešijeme švem 90, všijeme do něho zip B8 švy 91 a 92. Chlebníček B7 přišijeme švem 93 k zadní straně zadního kusu B1. Pak již můžeme sešít okraje zadního kusu B I . Z rubu šijeme švem 95 od krajů do středu, kde vynecháme otvor asi 15 cm dlouhý. Tímto otvorem obrátíme celý kus na líc a pak jím zasuneme obě molitanové vložky B19. Vložky vystřihneme o něco větší, aby se látka pěkně vypnula. Střed zadního kusu zůstane
prázdný, protože v těchto místech je spodní zádová opěrka dolního dílu. Základní přední kus B11 sešijeme švem 95 do tvaru rukávce. Na obou kratších stranách kus zesílíme všitím podložek B12 (řemínku) dvojitými švy 96 a 97. K přednímu kusu B11 našijeme ploché kapsy B16 (okraje mírně nařasíme) se zipy B17 s tím, že zevní okraje kapes překrývají pod nimi se nacházející podložky B12 (šev 98 a 99 na horním okraji předního kusu splývá se švem 95 a na bocích se zevní části švů 96 a 97). Doprostřed základního předního kusu všijeme kapsičku na nůž B18 švem 100, rovněž na horním okraji kusu splývajícího se švem 95. Nakonec přinýtujeme spojovací řemínky B13 nýty N34 a N35 a háčky B14 se záchytnými páskami B15 nýty N36 a N37. Spojovací a nástavné tyče Spojovací laminátové tyče TI nařežeme na délku 75 cm a nástavce T6 na délku 50 cm. Horní konce spojovacích tyčí povolně oslabíme tak, aby na ně šly nasunout větší (vnější) díly kovových spojek T2. Tyč T1 s nasazenou spojkou T2 má délku 79 cm. Silnější konce nástavných laminátových tyčí T6 upravíme tak, aby šly nasadit na menší (vnitřní) díl kovových spojek T2. Spojky nasadíme až do úrovně původního konce tyče, takže jejich nasazením se délka nástavců nemění. Z duralového plechu 3 mm tlustého vyřízneme nosník T4 (obr. 3 v USS č. 69) a jeho hrany zaoblíme (mimo část, která je uchycena v objímce). Objímku T3 zhotovíme tak, že z duralového plechu 1 mm tlustého vyřízneme pásek o šířce rovnající se hloubce otvoru v gumových patkách T5 (cca 42 mm) a délce postačující k obejmutí konce spojovací tyče a překrytí nosníku (cca 100 mm). Tento pásek pak ohneme podle tyče TI do tvaru objímky. Do boků objímky vyvrtáme v místě překrytí s nosníkem otvory pro nýty, tyč zasadíme do objímky a po té spojíme nosník s objímkou nýty N39 až 43. Dolní hrana nosníku má svírat s osou tyče úhel o něco větší než 90° (je dán přesahem vnějšího konce nosníku o 30 mm. Objímku s nosníkem upevněnou na tyči pak vsadíme do podélného výřezu v gumové patce a obě části slepíme epoxidovou pryskyřicí. Do otvorů kovových spojek T2 na tyčích vsuneme zátky T7 ze stejného materiálu jako tyče. Zátky mírně zašpičatíme, aby se tyče lehce zasunovaly do pouzder. ING. JAN ČERMÁK
35
ADAPTÉR K HUSTILKE Na fúkanie nafukovacích ležadiel a rozličných nafukovacích športových potrieb som používal gumovú šliapaciu hustilku, nazývanú „žabka". Keď sa mi poškodila, zhotovil som si jej rovnocennú náhradu v podobe adaptéra k hustilke automobilových pneumatík, ktorá je vo výbave každého motoristu. Výhody adaptéra v porovnaní so „žabkou" sú v minimálnych rozmeroch, nižšej obstarávacej cene, vyššej životnosti (nehrozí defekt). Adaptér môžeme mať po celý rok uložený v automobile bez rizika, že v prípravnom zhone na dovolenku naň zabudneme. Adaptér je vlastne vhodne upravený ventil z automobilovej vzdušnice. Zhotovenie adaptéra je veľmi jednoduché. Ventil 1, ktorý získame zo starej opotrebovanej vzdušnice alebo kúpou v Mototechně, upravíme na dĺžku 35 mm a jeho priemer opracujeme na 7,5 mm tak, aby sa dal ľahko zasunúť do puzdra 2. Ako puzdro použijeme držadlo (rukoväť) guľkového pera (čínskeho), z ktorého vrchnej (užšej) časti treba vyraziť zátku. Na povrch upravenej časti ventilu 1 nanesieme tenkú vrstvu lepidla 3 (např. LEPOX), ventil zasunieme do puzdra a lepidlo necháme zaschnúť. Spoj je dostatočne pevný a vzduchotěsný. Na zvýšenie jeho pevnosti je dobre po obvode ventilu pilníkom urobiť niekoľko zárezov, do ktorých lepidlo zatečie a spoj je pevnejší. V puzdre plní funkciu týchto zárezov závit. Lepený spoj možno nahradiť ohrevom ventilu např. na plynovom sporáku a jeho zalisovaním do puzdra. Pred
ohrevom treba vyskrutkovať vnútornú časť ventilu. Úspech tohto spôsobu však veľmi závisí od správneho odhadu teploty ohrevu. Puzdro 2 môžeme zhotoviť aj tak, že upravený koniec ventilu 1 zalejeme dentakrylom do vopred zhotovenej papierovej formy. Po vytvrdnutí dentakrylu opracujeme jeho povrch do kužeľovitého tvaru. Použitie adaptéra spočíva v zasunutí jeho kužeľovitej časti do nafukovacieho ležadlá 4 a nasunuti hlavice hustilky 5 na závitovú časť ventilu. Aby sme zmenšili fyzickú námahu pri nafukovaní, je vhodné skrátiť pružinu vnútornej časti ventilu. Postupujeme tak, že po vyskrutkovaní vnútornej časti ventilu obrúsime pilníkom ihlu ventilu tak, aby bolo možné demontovať sedlo pružiny aj pružinu. Pružinu přeseknutím skrátime o 2 až 3 závity. Po spätnom nasunuti pružiny a sedla koniec ihly rozklopeme a ventil zmontujeme do pôvodného stavu. Skrátením pružiny sa zníži jej odpor pri nafukovaní, pričom funkcia ventilu sa nenaruší. J. Š.
ÚPRAVA REZAČKY NA FOTOPAPIER Kúpil som si rezačku na fotografický papier (typ T-311, výrobca družstvo Mechanika Praha), ktorá má reznú dĺžku 250 mm. Keďže často potrebujem rezať väčšie množstvo papiera rovnakej šírky, zhotovil som si príložné pohyblivé meradlo, ktoré túto prácu podstatne urýchli. Meradlo umožňuje rezať papier na rovnakú šírku 35 až 135 mm; po odskrutkovaní meradla možno rezačku použiť ako pred úpravou.
36
Úprava rezačky je jednoduchá: treba len zhotoviť dve vodiace drážky v stole 1. Najprv vyvŕtame štyri krajné otvory 0 8 mm podľa obrázka, z ktorých vždy dva a dva navzájom prerežeme tak, aby vznikli šikmé drážky. Tie buď prefrézujeme, alebo len jednoducho prerežeme (nie je to nič ťažké) lupienkovou pílkou na kov. Vodiace drážky sú šikmé na os rezačky preto, aby sa pri rezaní hrubšieho papiera (alebo viac tenších naraz), keď treba na páku silnejšie tlačiť, stôl rezačky neprehýbal vplyvom priečneho zoslabenia. Príložné meradlo 5 zhotovíme z akéhokoľvek vhodného materiálu, např. z 5 mm hrubého, 20 mm širokého a 200 mm dlhého organického skla (plexiskla). Meradlo nesmie byť dlhšie, lebo by sme ho potom vzhľadom na vzdialenosť zadného vodiaceho otvoru od zadného dorazového meradla rezačky nemohli posunúť až do krajnej polohy. Vo vzdialenosti 40 mm od koncov meradla vyvŕtame otvory 0 4,8 mm a vyrežeme závit M6 (na obrázku označený hrubo). Meradlo pripevňujeme na stôl rezačky dvoma skrutkami M6, ktoré skrutkujeme cez podložky zo spodnej strany stola. Aby sme nemuseli používať skrutkovač alebo kľúč, privaríme alebo len prispájkujeme na hlavy skrutiek nejaké ploché predmety (stačia např. bežné podložky), ktoré umožnia dostatočné dotiahnutie rukou. Na kúpenej rezačke nesúhlasia hodnoty uvedené na
Úprava rezačky na fotografický papier: 1 — stôl rezačky; 2 — zadné pevné dorazové meradlo; 3 — pohyblivý nôž (páka) rezačky; 4 — pevný nôž rezačky; 5 — novovyrobené príložné meradlo
zadnom dorazovom meradle 2, ktoré majú vyjadrovať vzdialenosť od reznej hrany. Meradlo je v skutočnosti posunuté asi o 2 mm vľavo, preto musíme odskrutkovať a o potrebnú mieru vypilovať pripevňovacie otvory. Po umiestnení meradla do presnej polohy môžeme rysovacou ihlou na stôl rezačky narysovať sieť čiar rovnobežných s reznou hranou (vzdialené např. 5 mm od seba — podľa zadného meradla). Umožní nám to rýchle nastaviť pohyblivé meradlo bez prácneho vymeriavania vzdialenosti a rovnobežnosti meradla s reznou hranou. Vodiace drážky v rezačke sú o 2 mm širšie ako pripev-
ňovacie skrutky, aby bolo možné v prípade potreby strihať papier aj na šikmé pásy a nielen rovnobežne. Ak by sme potrebovali väčšiu šikmosť papiera, stačí na príložnom meradle 5 vyvŕtať na každú stranu ešte ďalšie tri otvory (celkove 12 otvorov) a tie opäť vystrojiť závitom M6. Rozličnou kombináciou použitia pripevňovacích otvorov dosiahneme širokú škálu šikmosti, či už smerom dopredu, alebo dozadu. S meradlom však musíme zaobchádzať opatrne, lebo je štrnástimi otvormi veľmi zoslabené a ľahko by sa mohlo zlomiť. Preto si radšej zhotovíme kovové meradlo. MILAN ČERMÁK
ŘEZAČKA SVITKOVÝCH FILMŮ Mám minifotoaparát KIJEV 30, ve kterém se používá neperforovaný film 16 mm široký. Protože se k nám tento film nedováží a je tedy prakticky nedostupný, rozhodl jsem se vyrobit si řezačku, s níž lze podélně rozříznout běžně dostupný film 6 X 6 cm. Řezačka se skládá ze dvou dílů — horního a spodního — navzájem otočně spojených. Ve spodním dílu je uložena vyjímatelná odvíjecí cívka s filmem, který se navíjí kličkou přes rolnu na stálou navíjecí cívku. V horním dílu jsou dvěma svorníky a distančními hranoly upevněny holicí čepelky, které po přitlačení horního dílu na spodní díl film podélně rozřezávají. Výroba řezačky je jednoduchá, je však nutné dbát na to, aby všechny díly byly na sebe kolmé a souosé.
z lícovaného šroubu M5 a kruhové oceli 0 3 mm. Šroub zkrátíme, vyvrtáme do něj otvor 0 2,5 mm pro kolík a privaríme k němu kličku ohnutou do pravého úhlu. Na kličku zajištěnou kolíkem 21 nasadíme navíjecí cívku 9 (od filmu 6 X 6) a do ložiska 10 prozatímně i odvíjecí cívku 19 s filmem. Pak přiložíme pravou bočnici, do ložiska 5 zašroubujeme šroub 6; bočnici připájíme tak, aby cívky neměly velkou vůli, ale dalo se jimi lehce otáčet. Pro větší
VÝROBA ŘEZAČKY Kostru obou dílů, která se skládá z desek 1 a 13, bočnic 2 a 12 a výztuhy 11, zhotovíme z oboustranného cuprextitu 1,5 mm tlustého. Podle rozpisky a výkresu vyřízneme všechny potřebné díly a vyvrtáme otvory. K bočnicím spodního dílu 2 pak připájíme matice 10, 5 a 7, sloužící jako ložiska odvíjecí a navíjecí cívky. U ložiska 7 v levé bočnici musíme závit převrtat na otvor 0 5 mm. Pak již můžeme levou bočnici 2 připájet (cínem) k spodní desce 1; do ložiska 7 vsuneme kličku 8, kterou zhotovíme
37
pevnost připájíme k spodní desce 1 a bočnicím 2 výztuhu 11. Bočnice i příčku pájíme z obou stran. Zbývá ještě zhotovit hřídel 4 a rolnu 3; její vnitřní průměr musí být Rozpiska materiálu
38
takový, aby se rolna na hřídeli lehce otáčela. Rolnu zasadíme mezi obě bočnice, provlékneme hřídel a jeho konce připájíme k bočnicím. U horního dílu postupujeme tak, že k desce 13 nejprve připájíme levou bočnici 12, tu nasadíme na ložisko 10 dolního dílu a na pravé ložisko 10 pak nasadíme i pravou bočnici 12, kterou také připájíme k horní desce 13. Otvory 0 4 mm v bočnici provlékneme svorníky 14 a postupně na ně nasuneme distanční váleček 15, distanční destičku 16, potom střídavě holicí čepelku 18 (raději tlustší, např. Tatra) a distanční hranol 17, opět distanční destičku 16, váleček 15 a vše mírně stáhneme maticemi 22. Čepelky 18 vysuneme co nejvíce dolů a mírným tlakem horního dílu proti rolně je srovnáme na stejnou výšku. Pak teprve matice 22 dotáhneme.
ŘEZÁNÍ FILMU Do rozevřené řezačky vložíme cívku 19 se svitkovým filmem a zajistíme ji utažením šroubů 20. Pak odtrhneme a odstraníme zalepovací pásku filmu a přes rolnu 3 zavedeme začátek jeho krycího papírového pásu do jádra navíjecí cívky 9 podobně jako při zakládání filmu do fotografického přístroje. Dbáme při tom, aby pás byl v jádru cívky dobře vystředěn a dokonale utažen, aby se nekroutil. Horní díl řezačky priklopíme a mírně ho přitlačujeme proti spodnímu. Otáčením kličky pak převíjíme krycí pás tak dlouho, dokud se na jeho okraji neobjeví dvě varovné šipky. Další postup, tj. vlastní řezání filmu, musíme uskutečnit již v naprosté tmě — buď v temné komoře nebo ve světlotěsném rukávníkovém vaku, který je k dostání v prodejnách Foto-kino. MIROSLAV ČIHAŘ
ELIPTICKÝ PŘEVODNÍK JÍZDNÍHO KOLA U řetězového převodu jízdního kola se užívá kruhového převodníku. Jeho tvar je sice snadno vyrobitelný, ale pro fyziologii jezdce není optimální. Pro horský převod je výhodnější eliptický převodník, protože ve fyziologicky nevýhodné poloze, kdy jsou pedály nahoře a dole, je převod nejlehčí, a jsou-li pedály vodorovně je naopak převod nejtěžší. Pro původní převodník s 51 zuby jsem zkonstruoval eliptický převodník se 40 zuby; získal jsem tak nejlehčí převod odpovídající 34 zubům kruho-
vého převodníku a nejtěžší převod, odpovídající kruhovému převodníku s 46 zuby. Pro původní převodník s jiným počtem zubů by bylo samozřejmě nutné přepočítat souřadnice pro výpočet eliptického převodníku. POSTUP PRÁCE Výroba převodníku není příliš složitá, vyžaduje jen přesnou a pečlivou práci. Převodník zhotovíme z ocelového plechu 2 mm tlustého s pevností alespoň 600 MPa. Abychom si ulehčili práci, připravíme si nejprve plechovou šablonu; ta nám bude stačit
jen pro 1/4 obvodu. Na šablonu si vyznačíme středový otvor (souřadnice 0,0) a pak podle souřadnic udaných v tabulce 11 otvorů, což odpovídá 1/4 obvodu. Otvory vrtáme raději menší — 0 3 až 4 mm, které nám budou sloužit jen pro předvrtání. Důležité je, abychom co nejpřesněji dodrželi souřadnice jednotlivých otvorů, ušetříme tak dokončovací práce. Podle šablony vyvrtáme středový otvor a 11 otvorů po obvodu. Potom šablonu obrátíme a vyvrtáme dalších 10 otvorů v sousedním kvadrantu a tak pokračujeme až do vyvrtání všech 40 otvorů. Poté vysoustružíme středový otvor a vyvrtáme tři upevňovací otvory, popř. další odlehčovací otvory. Pak již můžeme odstříhat a vybrousit elipsu dotýkající se obvodových otvorů. Zuby vybrousíme úzkým kotoučem nejlépe pomocí přípravku nebo šablony; nakonec tvar zubů dopilujeme podle skutečného řetězu. Hotový eliptický převodník připevníme k původnímu převodníku pomocí distanční podložky tak, aby mezi oběma převodníky byla vůle asi 4,5 mm a velká osa elipsy aby byla svisle, jsou-li pedály ve vodorovné poloze. MILAN KAŇÁK
39
Auto-moto LÔŽKOVÁ ÚPRAVA TRABANTA COMBI Majitelia automobilu Trabant-Combi majú možnosť v aute prenocovať, lebo sa dajú zadné sedadlá (a v novších
40
aj predné) sklopiť. Prenocovanie v ňom síce nie je také pohodlné ako v prívese, ale má zasa tú výhodu, že nie sme odkázaní na autokemping, na komunikáciách je Combi bez prívesu, pravdaže, rýchlejší, lepšie sa ním manévruje a má bez tejto záťaže aj podstatne nižšiu spotrebu paliva. Naproti tomu má aj nevýhody — najmä pri dlhších cestách do zahraničia — niet totiž miesta na batožiny, ktoré potom zaberajú priestor určený na prenocovanie. Túto nevýhodu odstráni konštrukcia „pavúka", ktorá zdvihne lôžko tak, aby pod ním zostal dostatočný priestor
na uloženie batožin aj na dlhšie kempovanie dvoch osôb. Konštrukcia je na výšku volená tak, aby rovina ležadlá dosahovala rovinu operadiel rúk zadných sedadiel. Vznikne tak priestor široký asi 120 cm, dlhý 220 cm a vysoký 70 cm, ktorý je na prenocovanie celkom postačujúci. Pod lôžkom tak zostane dosť miesta na uloženie batožín, ku
ktorým sa pohodlne dostaneme dvihnutím príslušného dielu preglejkového výrezu. Zhotovenie konštrukcie je veľmi jednoduché: zvaríme ju podľa obrázka z profilu Jäkl 1,2X18 mm. Najprv zhotovíme stredný priečny diel pavúka a vyskúšame, či sa dá osadif na skrutky zadných tlmičov za operadlom zadného sedadla. Ostatné rozmery sa nemusia dodržať v milimetrových toleranciách. Odporúča sa nalepiť tenký molitanový pásik na vrchnú rovinu pavúka, ktorý stlmí hluk preglejok pri jazde nerovným terénom. Ložnú plochu zhotovíme z 10 mm hrubej preglejky; vyrežeme štyri diely, ktorých presné rozmery radšej vopred skontrolujeme. Montáž do automobilu nie je zložitá. Najprv demontujeme z automobilu preglejku v batožinovom priestore. Potom zadné operadlo a sedadlo (stačí vždy demontovať len jeden pánt na operadle — dve skrutky — a jeden na sedadle). Napokon vložíme do automobilu zvarenú konštrukciu, ktorú zafixujeme priskrutkovaním maticami na osi zadných tlmičov. Po montáži do automobilu je vhodné podložiť nohy pavúka asi 10 cm 2 podložkami z gumy alebo linolea. Teraz možno poukladať na konštrukciu 4 diely preglejkových tabúľ, na ktoré položíme molitanové lôžko. Pri oddychu necháme okná pootvorené asi na 3 cm, aby sa vetralo. ING. ANDREJ ANDREÁNSKY
TERÉNNÍ VŮZ Z VRAKŮ Součásti mnoha starších typů osobních automobilů, které se již delší dobu nevyrábějí, odprodávají jejich majitelé prakticky jen za cenu šrotu. Využil jsem uzlové části (řízení, závěsy kol, části rámu, převodovku a pod.) vyřazených automobilů značky Trabant a Škoda a postavil malé vozidlo se sklápěcí korbou a pohonem všech čtyř kol. Vzhledem k tomu, že jsou
řízena kola obou náprav, získal jsem obratné vozidlo, které se dokáže pohybovat na velmi malém prostoru. S použitím přídavné převodovky z vozu Škoda-Octavia je možné řadit šestnáct převodových stupňů vpřed a čtyři stupně vzad. Tím se hospodárně využije tažná síla použitého motocyklového motoru ČZ 250 a dá se s velkým výběrem zvolit potřebná
rychlost jízdy. K vozidlu je možné připojit automobilový přívěs. S jeho pomocí obsáhnu většinu polních prací, včetně orání. Sklápěcí plošinu je k tomuto účelu nutné zatížit, zvláště při orbě do kopce. Po sejmutí plošiny je možné na její místo upevnit rameno s kladkou a lanem na zvedání těžkých břemen až do výšky 2 m. Koncepce vozidla umožňuje zavěsit na příď vozidla přídavná zařízení (žáci lištu, pluh na sníh, rotační kultivátor a lžíci na nabírání sypkých materiálů). Domníváme se, že řada čtenářů by měla o podobné vozidlo zájem. Proto-
41
42
že však nebudou mít k dispozici stejné součásti, otiskujeme koncepční návod s některými užitečnými informacemi pro jednotlivé fáze stavby. Rozměry vozidla — délka 2 000 mm — šířka 1 400 mm — rozchod 1 200 mm — rozvor 1 300 mm Vzájemný poměr délky a šířky dává předpoklad dobré stability vozidla. TECHNICKÝ POPIS Rám je žebřinový, svařený ze dvou podélníků a několika příček, na kterých jsou držáky pro upevnění převodovky, motoru a rozvodovek (obr.1). Konce podélníků opatříme přírubami, ke kterým vpředu i vzadu upevníme pomocné rámy z automobilu Trabant. Z pomocných rámů odstraníme pomocnou trubku, aby nebránila umístění rozvodovek. Na pomocných rámech příčně uložíme listová péra a dolní kyvná ramena, na něž zavěsíme kola (stejně jako u vozu Trabant). Nad zadním listovým perem je držák sklápěcí plošiny (obr. 8). Držák vyrobíme z profilu Jäkl a k listovému péru ho upevníme čtyřmi šrouby. Na držák předního pomocného rámu upevníme konstrukci kabiny. Zadní držák opatříme gumovými dorazy, na které dosedne listové péro při naložení plošiny (až 500 kg). Řízení je z vozu Trabant. Hřídel skříně řízení je ovládán od volantu převodem přes řetězová kola s řetězy (obr. 2). Toto uspořádání umožňuje převod otáček hřídele skříně řízení do pomalá. Řízení pak není citlivé na nerovnosti v terénu a při větším počtu otáček volantu reaguje lehce i s natáčením zadních kol. Na obr. 2 je nakresleno kinematické schéma převodu řídící síly od volantu na přední kola a odtud přes spojovací tyče a vahadlo na zadní kola. Řetězový převod chrá-
VAHADLO
níme plechovým krytem. Brzdy jsou kapalinové. Bržděna jsou jen zadní kola, každé samostatně vlastním pedálem. Sešlápnutím obou pedálů jednou nohou je možné brzdit obě kola současně. Pedály jsou těsně vedle sebe. Tento systém se autorovi osvědčil. Protože uspokojivě nedořešil uzávěrky diferenciálu, pomáhá si na kluzkém a blátivém terénu přibrzďováním toho kola, které prokluzuje.
Vzhledem k malým rychlostem vozidla je tento systém bezpečný i pro normální brždění. Brzdy i s bubny jsou z vozu Trabant. Hlavní brzdový válec musí být dvouokruhového typu. Kromě toho má vozidlo účinnou ruční brzdu. Palivová nádrž je spádová z vozu Trabant, umístíme ji vedle řidiče. Tato výška zaručuje dobrý spád paliva i při značných náklonech vozidla. Při pov-
43
44
45
užití palivového čerpadla by bylo možné uložit nádrž vhodněji pod sklápěcí plošinu. Motor je upravený z motocyklu ČZ 250. Nucené chlazení vzduchem zajišťuje axiální ventilátor z Trabanta, poháněný klínovým řemenem od klikového hřídele společně s dynamem. Původní zapalování nahradíme upraveným magnetovým zapalováním. Na rotor původního dynama motoru ČZ 250 privaríme řemenice pro pohon dynama a chladicího ventilátoru (obr. 3). Řemenici opatnme'prírubou, která unáší pryžovou spojku pro pohon zapalování. Příslušenství motoru zkompletujeme ze součástí vozů Trabant a Škoda. Dynamo, akumulátor a soustava dobíjení na napětí 6 V je z Trabanta. Světlomety upravíme ze Škody 120, koncová světla ze Škody 100 a blikače z Trabanta. Osvětlení chráníme mřížkami proti rozbití. Zadní tlumič výfuku motoru použijeme z Trabanta. Řazení rychlostí převedeme na pravou stranu kabiny (obr. 4). Startování motoru zachováme, ale vyvedeme ho
lomeným hřídelem Škoda 120 na záď vozidla (obr. 5). Převody zajišťuje převodovka z vozu Škoda Octavia. Od motoru vedeme pohon na převodovku řetězem, který zároveň pohání hřídel pohonu lištové sekačky (obr. 6). Hřídel vyvedeme na příď vozidla. (Za řetězovým kolem náhonu převodovky umístíme čelisťovou brzdu z motocyklu ovládanou pákou ruční brzdy.) Řetězové kolo na převodovce je výměnné, převody volíme podle potřeby. Na vozidle je kolo se třiceti zuby. Řazení rychlostí na převodovce se ovládá z kabiny. Od převodovky pokračuje pohon přes pryžovou spojku k zadní rozvodovce a prostřednictvím pomocného hřídele a trojitých řetězových kol k přední rozvodovce (obr. 7). K těmto převodům použijeme řetězová kola a rozvodové řetězy z vozu Škoda Octavia. Při montáži přední rozvodovky dáme pozor na smysl otáčení. Aby se kola netočila opačně, je přední rozvodovka otočená o 180°. To znamená, že po namontování slouží vypouštěcí otvory oleje jako plnicí a plnicí jako vypouštěcí. Obě rozvodovky jsou z vozu Š 1203. Je však možné použít rozvodovku z vozu Škoda Octavia, upravíme-li držáky. Rozvodovky upravíme tak, aby do nich bylo možné vložit poloosy z vozu Trabant. Poloosám upravíme délku a kameny přebrousíme, aby se vešly do drážek planetových kol. Plošinu svaříme z profilů Jäkl, podlaha i bočnice jsou ze dřeva. Celou
UTĚSNĚNÍ DVEŘÍ AUTA Když zjistíme, že gumové těsnění dveří nedoléhá, lze u některých profilů část přiléhající ke dveřím nadzvednout. Nejlépe se k tomu hodí hadičky z transfúzních setů, které lékaři zahazují. Jsou měkké a zůstanou měkké i za teplot pod nulou. Dají se snadno vsunout pod pryž a není ani třeba je přilepovat. Izolační trubička — bužírka — není příliš vhodná, protože se otlačí a při nízkých teplotách tuhne. A zcela nevhodný je samolepicí pěnový proužek, jaký se prodává k dotěsnění bytových oken, neboť nasává vlhkost a špatně vysychá, takže je příčinou rezavění dveří. Dalším nedokonale řešeným místem je těsnění trojúhelníkových větracích okének. Po větším dešti voda zanechává stopy na vnitřním čalouně-
46
ní dveří, protože gumové těsnění nepřiléhá ke sklu. V NDR je běžně k dostání Cenusil (nesplést s Cenupaste, která je silikonový mazací prostředek!). Je to bílá pasta podobná zubní, jež působením vzduchu tuhne během 24 hodin ve formě kaučuku. Namázneme ji na gumové těsnění a překryjeme samolepicí černou páskou nelepící stranou směrem ke sklu větracího trojúhelníku. Vůle mezi sklem a pryžovým těsněním se tím vyplní a vyhřezlou pastu Cenusil druhý den odstraníme čepelkou. I když dveře zevnitř vystříkáme proti korozi Resistinem, musíme i tak pročistit otvory na spodní hraně dveří, aby mohla odkapat voda, zateklá kolem stíracích lišt. Tam, kde auta nejdříve rezavějí.
plošinu lze vykla pět dozadu, sklopné je také zadní čelo (obr. 8). Vysunutím dvou upevňovacích čepů celou plošinu rychle demontujeme. Na spodní stranu podlahy upevníme rezervní kolo. Kabinu svaříme z profilu Jäkl 20X20 mm a 25X25 mm (obr. 9). Uprostřed je sedadlo pro řidiče a vedle něj sedátko pro spolujezdce. U předního listového pera odebereme dva listy, čímž docílíme měkčího odpérování kabiny. V pravé části kabiny je palivová nádrž. Převody Řemenice u motoru — 0 140 mm (obr. 3) Řemenice dynama — 0 70 mm (obr. 6) Řemenice ventilátoru — 0 60 mm (obr. 6) Řetězové kolo na motoru — 16 zubů (obr. 6) Řetězové kolo na převodovce — 30 zubů (obr. 6) Řetězové kolo náhonu sekačky — 12 zubů (obr. 6) Napínací kolečko — 12 zubů (obr. 6) Klínový řemen ventilátoru a dynama — 9,5—1050 mm (obr. 6) V rovinatém terénu postačí při zachování základní konstrukce jen náhon na zadní kola. Tím odpadne přední rozvodovka a práce se značně zjednoduší. Ke stavbě lze použít i součásti jiných typů osobních aut (Š 440, Tatra, Moskvič, Wartburg atd.), když upravíme konzoly pro upevnění agregátů, případně i rozměry rámu. L. L. musíme proti korozi bojovat ihned. Kapsy, kde sa drží bláto, vyčistíme štětečkem, natřeme základní antikorozní barvou (Autex), vyplníme tmelem (šedý tmel na stavební panely, Lukopren nebo Cenusil) a znovu přetřeme Autexem a pro jistotu ještě Epoxydehtem na ochranu proti kamínkům. Nejlepší ochranou proti korozi je větrání a umožnění odtoku kondenzované nebo zateklé vody. U Š 100 a Š 120 se to týká dolních cípů blatníků, které výrobce sice utěsnil, ale tak, že difundovaná vlhkost nemůže odtékat. Vyvrtáme proto do nich dírky (na vrták korkovou zátku!), a ty necháme přes léto otevřeny, na zimu je ucpeme plastickými zátkami z lahviček od kosmetických výrobků. Uzavřené prostory, jako směrovky u Š Í 0 0 v nárazníku, je nejlépe odvětrat dírkami 0 2 mm, a to i za cenu, že je občas vymontujeme a vytřeme od prachu vatičkou v pinzetě. ZDENĚK ŠKODA
stroje a nástroje UNIVERZÁLNÍ SOUSTRUH Mít v dílně výkonný soustruh na kov je snem každého kutila. Přitom získat ho, není tak jednoduché. V prodeji se objeví jeden kus ročně za cenu, která neodpovídá nákupním možnostem kutila. Přinášíme proto návod na zhotovení soustruhu, jehož výroba je sice pracná, ale až na několik dílů uskutečnitelná v kutilských podmínkách. Protože jde o velmi rozsáhlý návod, je postup při výrobě rozdělen do několika základních celků, které popíšeme postupně v několika sbornících USS. Celý soustruh se skládá z mnoha detailů; to vedlo k tomu, že je výrobní dokumentace pojata trochu jinak, než je ve sborníku obvyklé. Jednotlivé díly každého celku jsou v rozpiskách i výkresech očíslovány vždy znovu od čísla 1. Záměna však není možná. Jde-li v textu o odkaz na detail z jiného celku, je to vždy výslovně uvedeno.
Otáčky se nastavují přehozením jednoho nebo dvou klínových řemenů po předchozím povolení matice předlohy. Posuv předlohy v šikmé drážce držáku umožňuje současné povolování nebo napínání obou klínových řemenů, které jsou stejně dlouhé. Kdyby nebyla dodržena předepsaná poloha
osy motoru, napínal by se jen jeden řemen. Zpětný chod hlavního vřetena, potřebný při řezání závitů, se dosáhne reverzačním přepínačem. Přepínač umístíme podle své volby buď po levé ruce do přední stěny stojanu nebo do pravého stojanu.
PARAMETRY SOUSTRUHU SU 110/500
POPIS KONSTRUKCE
Univerzální soustruh ve stolním provedení (obr. 1 a 2) je určen pro domácí dílny, technické kluby a malé dílny. Je vybaven zařízením pro řezání 45 druhů závitů a má automatický podélný posuv suportu. V konstrukci stroje není použito odlitků. Základní díly jako lože, vřeteník a koník jsou svařované. Náhon je řešen bez ozubených převodů, pouze s klínovými řemenicemi, takže chod stroje je nehlučný. Tuhost konstrukce a náležitá hmotnost stroje zajišťují hladký povrch soustruženého obrobku. Otáčky hlavního vřetena jsou odstupňovány v geometrické řadě v uvedeném rozsahu podle otáček zvoleného elektromotoru. Vyšší otáčky jsou vhodné pro všeobecné použití, zvláště pro opracování lehkých kovů, plastických hmot a dřeva, ale i k soustružení oceli malých a středních průměrů. Nižší otáčky jsou výhodnější při převažujícím soustružení oceli, upichování materiálu a především při řezání závitů. Při volbě jiného typu elektromotoru je třeba dodržet uvedenou polohu osy motoru (163 mm, 90 mm- (obr. 2).
47
48
49
50
Posuv saní v podélném směru může být buď ruční (odvalováním po ozubici) nebo automatický (zapnutím rozevírací matice), a to jak při soustružení, tak při řezání závitů. Automatický posuv saní vpravo nebo vlevo je ovládán výklopnou lyrou zajištěnou ve zvolené poloze aretačním knoflíkem. Pracujeme-li bez samočinného posuvu, je knoflík ve střední poloze. Velikost automatického posuvu je dána sestavou závitových kol na závitové lyře. Tato sestava zůstává trvale namontována. Vyměňujeme ji pouze při řezání závitů nebo při jiném posuvu. Příčné saně mají pouze ruční posuv. Horní saně jsou otočné o 360° a umožňují soustružení kuželových ploch. Nožová hlava je revolverového typu pro upnutí čtyř nožů. Koník má posuvné zařízení pro příčné vyosení, potřebné při soustružení táhlých kuželů i pro přesné seřízení, které umožňuje dodržet stálý průměr válcových ploch. Ve vodicí drážce lože lze koník přesně seřídit stavitelným klínem. Pinolu koníka je vhodné doplnit stupnicí pro měření hloubky vrtání. Soustruh je doplněn snímatelným krytem převodového a závitového zařízení. Jmenovitou točnou délku soustruhu je možno popřípadě zvětšit prodloužením délky lože (též závitového vřetena, ozubice a skříně pod soustruh) o násobek rozteče žeber, tj. o 130 mm nebo o 260 mm. K základnímu vybavení soustruhu patří čtyřčelisťové univerzální sklíčidlo 0 125 mm (ČSN 24 3872) s klíčem, klíč k upínání nožů, upínací hrot Morse č. 3 pevný (ČSN 24 3310), otočný hrot Morse č. 2 (ČSN 24 3324), unášecí srdce, upínací sklíčidlo pro vrtáky do 0 13 mm s klíčem, sada soustružnických nožů a sada vrtáků s válcovou 1 kuželovou stopkou. Univerzální sklíčidlo i pevný a otočný hrot lze koupit v prodejnách Domácích potřeb nebo v obchodních domech. Bývají však k dostání jen občas. Neseženeme-li tyto doplňky hned, můžeme si zatím pomoci tak, že obráběný materiál budeme upínat Rozpiska materiálu
mezi dva pevné hroty, které můžeme vyrobit z velkých vrtáků. Soustruh lze vybavit svislým suportem a skříní, na jejichž zhotovení přineseme návod v některém z příštích sborníků, a dále pevnou a souběžnou lunetou (ty však nejsou zahrnuty do tohoto návodu). VÝROBNÍ TECHNOLOGIE Výrobní dokumentace obsahuje kromě celkové sestavy pět podskupin s detaily, a to: lože, vřeteník, saně, koník, závitové zařízení a náhon. Lože, vřeteník a koník jsou konstrukčně jednoduché s malým počtem dílů. Saně a závitové zařízení mají více detailů, což je způsobeno jednak tím, že bylo nutno vyloučit odlitky, jednak velkým počtem závitových kol, která ovšem není nutno vyrábět hned všechna. Ozubená kola pro závity palcové a modulové lze vypustit, takže místo 23 ozubených kol postačí jen dvanáct. Řadu menších dílů je možno již vyrobit na vlastním soustruhu. Výrobní technologie je volena tak, aby byly nejen vypuštěny odlitky, ale i speciální druhy strojního obrábění, které jsou předepsány jen v nezbytných případech. Většinou se dává přednost soustružení jako nejpřístupnější obráběcí technologii. Některé díly a práce na nich se vymykají amatérským výrobním možnostem a jejich výrobu je nutno zadat. Je to například hoblování lože a zhotovení čtyř závitových vřeten a matic, popřípadě výroba hlavního vřetena. Hlavní vřeteno a pinola koníka by měly být vyrobeny z cementačního materiálu 14 200.3, což vyžaduje cementování, kalení a broušení. Při nedostupnosti této technologie lze použít materiál 11 600 nebo 11 700. Opracování některých dílů se neobejde bez brusky. Všechny ostatní díly lze zhotovit jednak na soustruhu, jednak v rozsahu zámečnických prací. VÝROBA PODSKUPIN Lože Lože je konstrukčně velmi jednoduché, přesto plně nahrazuje komplikovaný odlitek. Svaříme je ze dvou ocelových nosníků, ze čtyř úhelníků a osmi plechů (obr. 3). Lyžiny 1 získá-
me podélným rozříznutím profilu I20 na dvě shodné poloviny. Profil můžeme rozříznout jakýmkoli mechanickým způsobem (rozbroušením, pásovou pilou na kov, ruční pilkou, ne však autogenem, protože profil musí zůstat po rozříznutí rovný). Aby byly dodrženy shodné míry a kolmosti hran, opracujeme šířku všech žeber, tj. čel 4 a 5 i příček 6 společně, například upnutím v čtyřčelisfové univerzálce a osoustružením jejich bočních ploch. Na předepsaných místech zkosíme hrany pro svary. Podstavce 2 a 3 připravíme z úhelníků 60 X 90 X 8 mm odříznutím přebývajících částí. Zarovnáme spodní hranu lyžin,. srazíme hrany pro svary v místech styku se stojany a můžeme již lože sestavit. Lyžiny 1 položíme na rovnou desku patkami dolů, vložíme mezi ně do předem označených míst všechna žebra a vše lehce stáhneme svěrkami. Zkontrolujeme pravé úhly ve svislé i vodorovné rovině, správné rozteče — a za stálé kontroly kolmosti svěrky dotahujeme. Je-li vše v pořádku, můžeme žebra k lyžinám přistěhovat. Potom lože otočíme, přiložíme podstavce a zkontrolujeme, zda je výška obou podstavců shodná, popřípadě odstraníme nepřesnosti a opět sestehujeme. Svařujeme střídavě na vzdálených místech, symetricky, spíše kratšími svary, abychom nevnášeli příliš mnoho tepla do svařence a vyhnuli se tak případným deformacím. Nemáme-li dostatek svařovacích zkušeností, svěříme tuto práci odborníkovi. Na kvalitě svaření bude záviset velikost odebrané třísky a máme zájem, aby byla tato tříska při hoblování svařence co nejmenší. K opracování lože je nutná hoblovka. Nejdříve zarovnáme základní rovinu podstavců odebráním co nejmenší třísky. Po novém upnutí seřídíme lože podle přední boční plochy. Z lyžin odebereme přečnívající části patek. Ponecháme jen přídavky na pozdější konečné opracování. Při hoblování horních kluzných ploch odebereme minimální třísku. Pak opracujeme přední boční stěnu lyžiny 1, kde budou umístěna ložiska závitového vřetene a ozubice, opět s minimálním odběrem materiálu. Poslední operací je opracování drážky pro koník a obě rybiny. Svary na čelních stranách lože zabrousíme do roviny zvláště na levé straně v místě, kam bude přišroubován aretační čep závitové lyry. Funkční plochy lože by se měly přebrousit. Nemáme-li tuto možnost, je nutné tyto plochy alespoň zaškra-
51
52
bat. Škrabák zhotovíme obroušením konce plochého pilníku. Pohyby škrabákem střídáme, následující pohyby musí být kolmé na předchozí. Zabroušení je úspěšné, jsou-li na ploše 1 cm 2 alespoň dva otisky. To zjistíme tak, že na broušenou plochu přiložíme kus broušeného tabulového skla natřeného tiskařskou černí. Otvory a závity vrtáme až při konečné montáži, a to vždy s protikusem. Montážní kóty jsou pouze informativní, neboť jsou závislé na výsledných rozměrech lože po ohoblování. Na výkresech jsou příslušné kóty označeny indexem m (vrtat při montáži) nebo p (vrtat s protikusem). Nezávisle můžeme vyvrtat jedině otvory, které nemají žádný index. Aby nepadaly třísky při budoucím soustružení do dutin stojanů, odkud by se obtížně odstraňovaly, uzavřeme pravý stojan nad čely těsně zalícovanou vložkou z textgumoidu nebo novodu, ru. Z levého stojanu stačí zakrýt jen mezeru pod čelem vřeteníku (nad vnitřním čelem 5). Svary zbavené strusky očistíme ocelovým kartáčem, ohladíme všechny otřepy, lože odmastíme a natřeme základní barvou. Lakování provedeme až po úplném dokončení soustruhu. Funkční plochy nakonzervujeme vazelínou. Vřeteník Hlavní částí vřeteníku (obr. 4) jsou vřeteníková skříň a vřeteno. Vřeteníkovou skříň svaříme z pěti plechů
1 až 4 a dvou pouzder 5 a 6 (obr. 5). Obě čela 1 a 2 opracujeme pokud možno společně, a to nejdříve po obvodě, nejlépe osoustružením v čtyřčelisťové univerzálce. Pevnou vzájemnou polohu zajistíme například dvěma kolíky 0 8 mm. Rovněž otvory pro pouzdra vysoustružíme společně. Také shodné míry boků 3 a dna 4 opracujeme společně při stejném* zajištění. V dílech 3 a 4 vyvrtáme po dvou děrách 0 20 mm pro přístup k pomocným šroubům P2, které budeme potřebovat při obrábění svařené skříně (obr. 6). Jak u čel, tak i u boků a dna srazíme hrany pro svary na předepsaných místech. Ložisková pouzdra 5 a 6 (obr. 7) zhotovíme s přídavky jak na vnitřních průměrech, tak na vnějších čelech. Pouzdra nalisujeme do čel tak, aby pomocné závity M10 byly správně orientovány. Pouzdra nastehujeme na čtyřech místech a pak svaříme s čely. Celou skříň sestavíme na rovné podložce, stáhneme svěrkami a sestehujeme krátkými svary. Abychom předešli deformacím, svařujeme obdobně jako při svařování lože a volíme raději slabší elektrody. Po obroušení vnějších svarů do roviny je skříň připravena k opracování. Opracovávat budeme otvory a čela ložiskových pouzder, dolní a horní rovinu skříně a její zadní boční plochu. K pohodlnému a současně přesnému opracování ložiskových
pouzder poslouží pomocný trn Pí (obr. 8). Trn zasuneme do pouzder souměrně na obě strany, vystředíme podle pouzder a pevně utáhneme osmi šrouby P2. Tím je skříň připravena k soustružení mezi hroty. Lícované konce trnu chráníme, budeme je potřebovat k měření. Po soustružení předního pouzdra skříň obrátíme a soustružíme druhé pouzdro a celou zadní stěnu. Tento postup zaručuje naprostou souosost obou ložiskových otvorů bez použití horizontální vyvrtávačky. Trn nepovolujeme, použijeme jej ještě jednou při opracování spodní plochy skříně. Skříň i s trnem upneme do středu lícní desky za pomocné otvory 0 20 mm tak, aby lícované konce trnu byly stejně daleko od roviny otáčení, čímž je zaručena rovnoběžnost základny skříně s osou ložisek. Vypůjčíme si k tomu indikátor (číselníkový úchylkoměr), jinak řečené hodinky. Vzdálenost základny skříně od osy ložisek 110 mm není přesně tolerována. Záleží pouze na tom, abychom dosaženou hodnotu přesně dodrželi při výrobě koníka. Nakonec přesoustružíme horní rovinu skříně, kdy už pomocný trn nepotřebujeme. Na zadním boku skříně by stačilo opracovat jen pruh pro montáž držáku předlohy. To by však vyžadovalo práci na fréze. Vyhneme se tomu přesoustružením celého zadního boku. Skříň upneme na lícní desku opět pomocí otvorů 0 20 mm. Pak již můžeme tyto čtyři otvory v bocích zamaskovat hliníkovými zátkami. Do skříně zbývá vyvrtat otvory pro závity vík a ostatní závity a díry. Všude, kde je to možné, vrtáme otvory s protikusem (kóty s indexem p). Při svrtávání dodržujeme zásadu, že nejdříve navrtáme důlek podle otvoru protikusu vrtákem shodného průměru s vodicí dírou a pak teprve vrtáme potřebným vrtákem. Tím předejdeme vyosení a potížím při montáži. Otvory, jejichž kóty mají index m, vyvrtáme až při montáži podle skutečné polohy dílů. Do dna skříně vyvrtáme otvory pro upevňovací šrouby a předvrtáme menší díry pro kolíky. Ty pak přestružíme při konečné montáži na průměr pojišťovacích kolíků. Podobně jako lože začistíme vřeteníkovou skříň a natřeme ji základovou barvou. Tím je skříň připravena k montáži. Do pouzder vřeteníkové skříně zalisujeme z obou stran vnější kroužky kuželíkových ložisek 19 a 20. Na hlavní vřeteno 10 nasuneme vnitřní
53
54
55
56
57
kroužek ložiska 20 a vřeteno vložíme do vřeteníku. Z levé strany zasuneme vnitřní kroužek ložiska 19 tak daleko, aby se vřeteno ještě volně otáčelo. Potřebnou vůli seřídíme až nakonec. Ložiska napustíme mazacím tukem NH3 nebo AV2. Plstěné kroužky 22 necháme důkladně nasáknout olejem, vlo-
žíme je do vík 8 a 9 a víka přišroubujeme na vřeteník šrouby 25. Polohu vík označíme důlčíkem v horní části vík. Na hlavní vřeteno nasuneme přes pero 21 řemenici 15 a ozubené kolo 16. Maticemi 11 pak stahujeme kůže I íková ložiska tak, aby se vřeteno volně otáčelo bez osové vůle. Poda-
REGULÁTOR OTÁČEK STEJNOSMĚRNÝCH MOTORŮ Regulace otáček kolektorových motorů není dnes ničím neobvyklým. Regulací otáček bývá vybaveno standardně i ruční nářadí, například vtračky. Pro amatérskou stavbu regulátorů otáček, případně proudu a napětí, byla zveřejněna řada článků a návodů. Zdánlivě tedy nemá smyslu se touto problematikou znova zabývat. Téměř všechny regulátory jsou však postaveny na základě použití tyristorů nebo triaků. Z fyzikálního principu těchto spínacích prvků vyplývá požadavek na napájení střídavým, nebo alespoň pulzujícím stejnosměrným proudem, to znamená usměrněným ze střídavého proudu. Tam, kde máme k dispozici proud dokonale stejnosměrný, například při napájení z akumulátorové baterie, jsou tyto regulátory nepoužitelné. Tyristor, který byl uveden do vodivého stavu (sepnut), nevypne totiž dříve, pokud napájecí napětí neklesne pod určitou mez, aby proud, který tyristorem protéká, byl nižší než I H , tj. přídržný proud vratný. Zajištění této komutace učiní potom z jinak jednoduchého regulátoru monstrum výrobně drahé, o náročnosti na znalosti.
zkušenosti a vybavení realizátora ani nemluvě. S potřebou regulovat otáčky elek-. tromotoru napájeného z palubní sítě automobilu, z dynam nebo akumulátorů elektrárniček a zejména u všech trakčních zařízení (dětská vozítka, invalidní vozíky atd.) se setkáváme dost často. Zkonstruoval jsem univerzálně použitelný regulátor otáček kolektorových motorků, vhodný pro bateriový provoz do napětí 24 V a proudu 12 A, krátkodobě i více. Zařízení je postaveno z minimálního množství běžných součástek dodávaných Teslou Eltos a s minimálními nároky na znalosti a zkušenosti zájemce. PODMÍNKY A MOŽNOSTI REGULACE OTÁČEK Regulovat lze otáčky všech kolektorových motorů, které vyhoví napěťově a proudově zdroji, ze kterého bude motor napájen, tj. velikosti napětí a amperhodinové kapacitě u akumulátoru, nebo velikosti napětí a proudové zatížitelnosti dynama. Lze použít motory derivační, sériové i kompaundní. Poslední dva typy se hodí zejmé-
Výkonnější regulátor pro napětí 5 až 24 V a proud 12 A
58
ří-li se nám stáhnout matice příliš, uvolňujeme vřeteno dřevěnou paličkou poklepem z pravé strany. Nakonec matice 11 pevně proti sobě utáhneme. Upevnění skříně vřeteníku na lože bude popsáno v kapitole Konečná montáž. Ing. ZDENĚK NADEMLÝNSKÝ na pro trakční účely (vozítka), kde při rozjezdu potřebujeme vyvinout velký záběrový moment. K derivačním strojům možno počítat i motory, kde magnetické pole statoru je realizováno permanentními magnety, tedy jistý druh „cizího" buzení. Jako motorů lze použít i automobilových nebo letadlových dynam. Zde — a to zejména v druhém případě — musíme dbát ná to, abychom nepřekročili proudovou zatížitelnost regulátoru nebo zdroje. Otáčky stejnosměrných motorů lze regulovat v zásadě dvěma způsoby: — změnou natočení kartáčků vůči statoru, respektive jeho pólům,. — změnou (omezením) proudu protékajícího kotvou. Řízení otáček změnou natočení kartáčků vyžaduje obvykle již konstrukční řešení motoru, nebo dodatečné dalekosáhlé úpravy držáků kartáčků (brejlí). U moderních standardně vyráběných motorů je to většinou nemožné, protože kartáčky jsou umístěny přímo v odlitku ložiskového štítu, nehledě k tomu, že pro změnu otáček musíme mít k motoru bezprostřední přístup. Řízení otáček změnou proudu protékajícího rotorem motoru, například předřazeným odporem (reostatem) je osvědčené a staré jako vynález kolektorového motoru sám (totéž ale platí i o natáčení kartáčků) a dodnes je používán např. v tramvajovém provozu, pražské Metro není výjimkou.
Slabšf regulátor pro napětí 5 až 24 V a proud 6 A
Energeticky má ale jednu nevýhodu: drahocennou energii nespotřebovanou k pohonu, zbůhdarma spálíme v předřadném odporu, což je citelné právě při akumulátorovém provozu. Při řízení proudu kotvy lineární regulací tranzistorem, pracujeme sice moderními prostředky, ale na stejném principu a proto stejně neefektivně. Navíc jsme omezeni ztrátovým výko-
Obr. 1. Schéma zapojení řídicí části Obr. 2. Rozložení součástek na plošném spoji Obr. 3. Kresba plošného spoje Obr. 4. Zapojení výkonnějšího regulátoru k motoru a akumulátoru s ukostřeným záporným pólem Obr. 5. Zapojení slabšího regulátoru k motoru a akumulátoru s ukostřeným záporným pólem Obr. 6. Zapojení výkonnějšího regulátoru s ukostřeným motorem
Obr. 7. Zapojení slabšího regulátoru s ukostřeným motorem Bat — akumulátorová baterie nebo jiný zdroj ss proudu 51 — hlavní vypínač 52 — přepínač směru točení; odpadá, není-li třeba reverzace BV — budicí vinutí (stator) M — kotva motoru PR — pulzní regulátor, řídící část (plošný spoj) T3, T4 — výkonové tranzistory
59
nem tranzistoru, který pracuje v celé oblasti své charakteristiky. Proto tímto způsobem lze řídit jen opravdu malé výkony, například motorky magnetofonů. Proud kotvy lze ale omezit také tím, že bude napájena proudovými impulzy, jejichž šířku můžeme měnit. V takovém případě je proud kotvy roven integrálu těchto impulzu a motor dostává jen takové množství energie, které potřebuje při dané zátěži k udržení požadovaných otáček. Zbylá energie z prodlev mezi jednotlivými impulzy zůstává v baterii, což je ovšem řečeno velmi lapidárně. Koncový tranzistor nepracuje jako zesilovač, ale jako spínač, takže v okamžiku sepnutí je mezi kolektorem a emitorem jen malé zbytkové napětí (saturační napětí U,^) a tranzistor lze zatížit plným proudem l c . Naopak, kdy koncový tranzistor nevede, je na přechodu kolektor—emitor sice plné napájecí napětí, ale zato je proud lco zase zanedbatelný. Teoreticky bychom tedy mohli spínat proud blížící se tabulkové hodnotě lc a napětí U c . Ve skutečnosti tomu tak není, protože ztrátami vznikajícími při přechodu z nevodivého do vodivého stavu a naopak, se bude tranzistor zahřívat. Náběžná i závěrná strana impulzu má vždy určité, byť velmi krátké trvání, při kterém je tranzistor zatěžován součinem proudu a napětí v závislosti na své pracovní charakteristice. Výkon motoru bude tedy i zde omezen spínací schopností použitého tranzistoru, ale v nepoměrně výhodnější míře, než je tomu u lineární regulace. Pokud bude zvolen dostatečně vysoký kmitočet řídících impulzů, neprojeví se v chodu motoru ani škubavý pohyb, protože setrvačné hmoty kotvy jej vyrovnají. Jak vyplývá z předchozí úvahy, je velikost řízeného výkonu, respektive velikost použitého motoru, omezena typem koncového tranzistoru. Z dosažitelných výrobků TESLA je nejvhodnější tranzistor KD 503, třebaže se nejedná o tranzistor typicky spínací. Má kolektorový proud až 20 A a může se zahřát až na 155 °C. Tento údaj se ovšem vztahuje na teplotu přechodu. Teplota pouzdra bude o něco nižší. Rovněž proudová zatížitelnost je katalogový údaj, kdy je počítáno s ideálním odvodem tepla. Ve větším provedení lze tímto regulátorem řídit při napětí 24 V motor s výkonem 250 W, což je již slušný výkon, zejména se zřetelem na kapacitu akumulátoru. S menším provedením lze řídit proud asi poloviční.
60
POPIS ZAPOJENÍ Jako zdroje (generátoru) impulzů je použito integrovaného obvodu 10 (A 301 D) v poněkud neobvyklém zapojení. Tento integrovaný obvod původně určený pro indukční snímače a podobné aplikace, lze použít i jako generátor obdélníků s velmi strmými hranami. Pro takovéto zapojení (obr. 1) je z 10 využit zdroj referenčního napětí (vývod 13) a Schmidtův obvod s následným zesilovačem (vstup vývod 12, výstup vývod 6 a negace vývod 10). Generátor impulsů pracuje tak, že napětí z referenčního zdroje nabíjí přes rezistor R1 a potenciometr P2 kondensátor C1. Když hodnota napětí na kondenzátoru C1 dosáhne rozhodovací úrovně Schmidtova obvodu (vývod 12) obvod překlopí a přes potenciometr Pí tranzistor T I , jehož kolektor je vyveden na vývod 10, vybije kondenzátor C1. Tím napěťová úroveň na vstupu 12 poklesne pod rozhodovací úroveň Schmidtova obvodu, ten se vrací do klidového stavu a celý cyklus se opakuje. Opakovací frekvence byla zvolena kolem 0,5 kHz, která ani u nejmenších motorků nevyvolá škubavé rázy způsobené jednotlivými proudovými impulzy, které tedy není nutné odstraňovat tlumivkou. Frekvence je dána RC obvodem, který tvoří rezistor R1, kondenzátor C1 a potenciometry P I , P2 a díky zdroji referenčního napětí v integrovaném obvodu 10 je stabilní i když obvod pracuje s různými napájecími napětími v rozsahu svého pracovního režimu tj. od 5 do 24 V. Na výstup 6 integrovaného obvodu je připojen tranzistor T I , pracující jako invertor a za ním další tranzistor T2 tvoří již s koncovým stupněm T3 Darlingtonův zesilovač. MECHANICKÉ PROVEDENÍ Řídící systém pulzního regulátoru, jehož schéma zapojení je na obr. 1 je shodný pro obě verse regulátoru. Všechny součástky — až na koncový stupeň (T3) a u výkonnější verse i budicí stupeň (T4) — zapájíme do plošného spoje (obr. 2). Potenciometr P1 kterým regulujeme šířku pulzů a tím i otáčky, můžeme z plošného spoje vyvést a umístit do polohy nejvhodnější pro obsluhu. Plošný spoj (obr. 3) zhotovíme jakoukoli výrobní technologií. Vhodnější je kreslení v soustavě jednotných mezer. Kreslení desek soustavou jednotné šíře spojů, nutné v číslicové technice a dnes módní, má pro méně zručného pracovníka tu nevýhodu, že při špatné kvalitě kuprextitových de-
sek se fólie odděluje od podložky už při prvním ohřátí. Tato skutečnost je ještě horší, musíme-li některou součást měnit. Plošný spoj osazený součástkami upevníme k chladiči šrouby M2 s distančními podložkami. Tím realizujeme propojení v bodě C. Body B a E na plošném spoji propojíme se součástkami na chladiči vodiči (nejlépe lanky) dostatečného průřezu. Chladič koncového tranzistoru vyrobíme z hliníkového profilu (např. č. 4472 nebo 752), který zakoupíme v prodejně Hutník (Růžová ul., Praha 1). Lze však použít jakéhokoli jiného profilu s dostatečně velkou chladicí plochou. Tvar i způsob montáže jsou patrný z fotografií, délka chladiče výkonnějšího regulátoru je 175 mm, menšího regulátoru pak 75 mm. Do geometrického středu chladiče umístíme vždy koncový tranzistor T3. U výkonnějšího regulátoru musíme ještě poblíž plošného spoje upevnit tranzistor T4 sloužící jako budicí stupeň. U motorů větších výkonů (asi nad 100 W) je nutno místo diody D1 (KY 133) zařazené paralelně na kotvu motoru, použít výkonnější typ, například KYZ 6 1 . Tuto diodu pak zalisujeme do tělesa chladiče společně s tranzistory T3 a T4. Vývod diody (katoda) zapájíme do plošného spoje. Vlastní připojení motoru k regulátoru bude záležet na způsobu zapojení připojovací svorkovnice použitého motoru. Nejideálnější je takový motor, kde vývody z kotvy (kartáčků) i z budicího vinutí jsou vyvedeny samostatně a žádný z nich není spojen s kostrou stroje. V takovém případě připojíme regulátor k motoru a zdroji podle obr. 4 (u výkonnější verze) nebo podle obr. 5 (u slabší verze). Záporný pól zdroje (baterie) v tomto zapojení může, ale nemusí být uzemen, resp. spojen s kostrou zařízení, které motor pohání. Velká většina kolektorových motorů na malé napětí, zejména těch, které jsou určeny pro použití v automobilech, mívá jednu stranu kotvy uzemenu (spojenu s kostrou motoru) a někdy bývá ukostřen i jeden vývod budicího vinutí. V takovém případě zbývají dvě možnosti: Buď všechny vývody vyvedeme samostatně, což je většinou dost pracné, protože držáky kartáčků jsou na ložiskové štíty nanýtovány a nebo použít zapojení podle obr. 6 a 7. Pri těchto zapojeních nesmí být s kostrou zařízení spojena baterie. S tím je nutno počítat v takovém případe, kdy z této baterie jsou
Použitý materiál
napájeny ještě další spotřebiče, jako např. osvětlení. Pokud požadujeme možnost reverzace (změny smyslu
točení), neobejdeme se bez samostatného vyvedení obou konců budicího vinutí. V případech, kdy záporný pól baterie nemusí být provozně ukostřen, je dokonce zapojení podle obr. 6 a 7 výhodnější. To proto, že v tomto případě bude ukostřen i kolektor koncového tranzistoru a tím také jeho pouzdro a chladič, čímž se zlepší odvod tepla. Pokud zařízení, na němž bude motor upevněn, bude dostatečně masivní, můžeme chladič vůbec vypustit a koncový tranzistor namontovat na takovou část, která dostatečně zabezpečí odvod tepla. Změnu směru točení motoru (reverzace) provedeme prostým přepólováním budicího vinutí přepínačem S2. Vypínač SI slouží k vypnutí celé-
ZARIADENIE NA ÚPRAVU HRÁN
ho zařízení, a proto je třeba ho dimenzovat na potřebný proud. Není snad nutno upozorňovat, že reverzaci lze provést výhradně jen tehdy, je-li motor v klidu, tedy v žádném případě ne za chodu. Výkonnější regulátor byl navržen pro pohonnou jednotku dětského vozítka (autíčka), menší varianta slouží jako proudový regulátor pro občasné dobíjení běžných automobilových akumulátorů (12 V, 36 Ah) z domácí elektrárny v chatě, kde dynamo 24 V, 1,5 kW nabíjí stacionární NIFE baterií. Regulátor je v tomto případě vybaven ampermetrem. Použití tohoto zařízení je tedy víceúčelové. Slabší provedení postačí svým výkonem pro regulaci všech typů elektromotorků výroby PAL. FRANTIŠEK LOUDA nu treba ešte vybrúsiť, vyrovnáme tým drobné nerovnosti vzniknuté nerovnomerným posunom frézy. ĽUBOMÍR ZELENICKÝ
Medzi obyvateľmi panelových domov by sme iste našli veľa takých, ktorí by sa radi venovali svojmu koníčku, ako je napríklad zhotovenie nábytku, jeho doplnkov alebo obloženia stien podľa vlastného vkusu, ale ich možnosti sú v daných podmienkach značne obmedzené. Ťažko si totiž možno predstaviť, že by si domáci majster mohol zariadiť v panelovom dome dielňu na úkor rodiny, vybavenú drevoobrábacími strojmi. Tie mu však do istej miery môže nahradiť elektrická vŕtačka doplnená rozličnými prídavnými zariadeniami. Patrí medzi ne aj jedno z najjednoduchších zariadení na úpravu drevených hrán. Toto zariadenie je určené na vŕtačku NAREX EV 513 D/550 W, s otáčkami 2 1 0 0 min- 1 alebo podobnú s dostatočným výkonom a otáčkami. Zhotovíme ho z 1 až 1,5 mm hrubého plechu. Po vystrihnutí základného tvaru podľa obrázka vyrežeme obdĺžnikový otvor na frézu, zaoblíme rohy a plech ohneme. Ďalej vyvŕtame 4 otvory 0 5 mm (pre iný typ vŕtačky musíme polohu otvorov náležité upraviť). Podľa týchto otvorov vyvŕtame 4 otvory do držiaka vŕtačky, ktorými sa vŕtačka prichytí na stôl. Po zoskrutkovaní obidvoch častí je zariadenie pripravené na používanie. Ak je to potrebné, možno na zariadenie pripevniť rúčku. Pri práci postupujeme tak, že vŕtačku pripevníme do tohto prídavného zariadenia a do nej stopkovú frézu vyžadovaného tvaru, ktorou posúvame po hrane dreva. Opracovanú hra-
61
KOVÁŘSKÁ VÝHEŇ Užitečným doplňkem domácí dílny je kovářská výheň. Předpokladem ovšem je, že máme k práci s ní místo 1 prostor, kde bychom neobtěžovali okolí. Tento problém částečně řeší lehká konstrukce výhně, takže ji lze snadno přenést tam, kde teplo a kouř nebudou vadit. POSTUP PRÁCE Nejprve zhotovíme stojan výhně. K jeho výrobě můžeme použít buď úhelníků 20X20X4 mm (poz. 5—7) a trubky 3/4"; nebo profilů Jäkl pro rám i podstavec. Úhelníky nařežeme na délky podle rozměrů v rozpisce a u podélníků 5 a příček 6 seřízneme konce pod úhlem 45°. Z podélníků a příček svaříme rám a dovnitř privaríme příčky 7 (viz sestavu a řez konstrukcí)- Nohy 8, pokud je vyrábíme z trubky, na horních koncích zploštíme a privaríme k rámu stehovým svarem. Také výztuhy 9,10 privaríme jen provizorně; po srovnání stojanu dokončíme svary. Zásobníky na uhlí a na vodu vyrobíme z plechu tlustého 2 mm. Vyřízneme základni tvary bočnic 1 a plášťů 2, ohneme okraje široké 20 mm a zásobníky svaříme nebo spájíme mosazí. Zvláště u zásobníku na vodu musíme dbát, aby svar byl těsný. Stejným způsobem zhotovíme i ohniště (poz. 3, 4), které privaríme do střední části rámu. Vzdušnici pro vhánění vzduchu do ohniště rovněž svaříme, a to poz. 11—16. Vzdušník 13 zhotovíme z ocelového plechu tlustého 5 mm, do kterého vyvrtáme 13 otvorů 0 3 mm pro průchod vzduchu do ohniště (pohled P). Otvory si rozdělíme tak, že na vnitřní kružnici 0 30 mm umístíme 5 otvorů vzdálených od sebe 72° a na kružnici 0 60 mm umístíme 8 otvorů po 45°. Uzávěr 14 má plné.dno 15 a po straně privarenou matici 16. Před privarením matice vyvrtáme do stěny uzávěru otvor 0 8 mm pro průchod upevňovacího šroubu 17. Vzdušnici privaríme do dna pláště ohniště a to tak, aby horní rovina vzdušníku přesahovala rovinu vyzdívky asi 0 5 mm (viz řez). Na vyzdívku 18 použijeme šamotové desky do sporáku, které jsou k dostání v prodejnách domácích potřeb. Desky si upravíme na potřebné rozměry a mezery vymažeme šamotem. Ventilátor pro vhánění vzduchu nasadíme na odbočku 12. Pokud se nám nepodaří sehnat vhodný vyřazený ventilátor, nezbývá, než si ho vyrobit sami. Výchozí součástí bude elektromotor (typ NV 12—20 k, 220 V/2W, otáčky 1375 min~1) ČSN 361500; můžeme pochopitelně použít 1 jiný typ, podle něhož pak musíme upravit upevnění motorku. Nejprve zhotovíme oběžné kolo. Do plechu 24, označeného písmenem A, uděláme čtyři segmentové otvory pro průchod vzduchu, shodné s otvory na čele ventilátoru 23. Základna 19 a plech oběžného kola B tyto otvory nemají. Konec hřídele motorku bude zasahovat do pouzdra 28, a proto do pouzdra nejprve nalisujeme čep 27 a potom vystružíme vnitřní průměr pouzdra (0 8 mm) tak, aby hřídel motorku do něj šel volně zasunout. Hřídel s pouzdrem provrtáme vrtákem
62
pásu 22 a čela 23. Kruhová základna 19 má ve svém středu pouzdro ložiska 20 s vnitřním otvorem 0 11 mm. Stejné pouzdro bude mít i čelo 23, a proto tento středový otvor a čtyři otvory 0 3,1 mm pro upevňovací šrouby 32 pouzder 20 svrtáme u základny 19 a čela 23 společně. Na základnu 19 připájíme z vnější strany symetricky k ose základny s roztečí 78 mm dvě matice 33. Matice slouží k upevnění elektromotoru jeho vlastními šrouby M4, jimiž je stažen. K vymezení vůle mezi elektromotorem a základnou 19 použijeme distanční vložky zhotovené podle potřeby z trubky 0 10X1 mm. Před připájením matic 33 vyvrtáme do základny dva otvory 0 4.5 mm pro průchod šroubů. Obvodový pás ventilátoru 22 připájíme po obvodu k čelu 23. Rovněž připájíme i čtyři patky na upevnění k základně, protože je to jednodušší, než je vypilovávat přímo na pásu. Otvory 0 2,4 mm v základně svrtáme s patkami a do patek vyřízneme závit M3. Potom otvory v základně zvětšíme na 0 3,5 mm. Trubku 29 stěží seženeme: vyrobíme si ji sami tak, že ji svineme z plechu naklepáním přes silnější trubku a spájíme mosazí. Potřebný přechod na připájení k obvodovému pásu 22 zhruba zastřihneme a dolícujeme pilníkem. Ventilátor sestavíme tak, že na základnu 19 s ložiskem 21 uloženým v pouzdru 20 upevníme elektromotor, na jeho hřídel nasuneme oběžné kolo a zajistíme kolíkem 3 1 . Na čep oběžného kola 27 nasuneme čelo 23 s druhým ložiskem 21 a s obvodovým pásem 22. Celek spojíme čtyřmi šrouby 34 a vyzkoušíme, jestli se oběžné kolo ventilátoru lehce otáčí. Sestavený ventilátor upevníme na odbočku vzdušnice 12 páskovou objímkou pro připevňování pryžových potrubí. Konstrukci i ventilátor natřeme černou matovou barvou. ING. OSKAR ZEMČÍK Rozpiska materiálu
63
NABÍZÍME VÁM
SLOVENSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK doska dym hrab hrča jamka kachliar klát kozub kúrenisko pec peň pivnica posediačky postojačky priehradka priezor príchytka rúra stena stolárske zvierky Škridla tehla udiareň vymurovka závrtky žeraviť žiarivka
prkno kouř habr suk dolíček kamnař špalek krb topeniště kamna pařez sklep vsedě vstoje přepážka průhled hmoždinka trouba zeď truhlářské svěrky taška cihla udírna vyzdívka vruty žhavit zářivka
• Předplatné sborníku Udělej-Urob si sám Sborníky zasíláme poštou až do bytu za nezvýšenou cenu. Vycházejí 4X ročně; výtisk stojí 14,— Kčs, roční předplatné činí 56,— Kčs. Zájemci o předplatné si mohou o složenku napsat na níže uvedenou adresu. • Starší čísla sborníků Udělej-Urob si sám č. 6 1 , 63 a 65 až 69 • Plánky Kovoobráběcí stroj Malý bazén s filtrací, ohřevem vody a hladinovým osvětlením
29,— Kčs 40,— Kčs
Objednávky přijímá
PROPAGAČNÍ TVORBA Expedice USS Hájkova 1 130 00 Praha 3, tel. 27 93 63
Knižnica Urob si sám — vedúca redaktorka Ing. Gréta Izakovičová UROB-UDĚLEJ SI SÁM zväzok 70 Zostavila Ing. Milada Zoufalá MDT 379.826:645 Vydala Alfa, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, n. p., 81 5 89 Bratislava, Hurbanovo nám. 3, v spolupráci s družstvom umeleckej činnosti a výroby Propagační tvorba, Praha 1, Celetná 25, v júni 1989, ako svoju 11 376. publikáciu. Adresa redakcie: Václavské nám. 3, 110 00 Praha 1, tel. 22 15 00 Zodpovedná redaktorka Veronika Šátorová Technická redaktorka Zora Šinková Graficky upravila Ing. Gabriela Karasová Obálku navrhol Ing. arch. Milan Vlk Vytlačili Polygrafické závody, z. p., Bratislava, Pekná cesta 6 64 strán, 74 obrázkov; 11,81 AH, 11,98 VH © Alfa, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, 1989 1. vydanie. Náklad 171 000 výtlačkov 302 05
[ Kčs 1 4 . - j 510/21; 818
