Potulný národ (1912)
Kapitola první Národohospodářské zásady Konráda Vodrazila Ani ti lidé, které označujeme jako originály, nejsou naprosto původní. Jsme všichni závislí na svém prostředí, na svých předchůdcích a zpravidla ještě na špatném pochopení svých předchůdců. Dřívější doba, která si hleděla všechno ještě více zjednodušiti než my, označovala jednoho člověka za vynálezce knihtisku. My víme již, že se toto umění vyvinulo ponenáhlu a postupnou prací sta rukou. Náš názor nijak nezmenšuje význam lidské geniality. Darwin je stejně velká osobnost, i když měl předchůdce. U mnohých moderních vynálezů je toto společné úsilí lidí ve vzdálených od sebe časem a prostorem tak dokonalé, že jsme na rozpacích i v tom, komu bychom měli přisouditi hlavní zásluhu. Také Konrád Vodrazil měl své předchůdce. Chápal je po svém způsobu, který nebyl vždy správný. Tomu se nebude nikdo diviti, kdo, jak těžko je ve všech projevech lidského ducha odhadnouti správný odstín. Jak různě chápou Krista jeho následovníci i protivníci! Jinak klerikálové, jinak Tolstoj, jinak Nietzsche, Renan, Oskar Wilde. Je údělem většiny osobností, které svoje síly věnovaly službě Mús, že nežijí životem tak spořádaným jako jejich vrstevníci, kteří si zvolili obvyklejší zaměstnání. Ani Mácha ani Neruda, Mánes, Smetana nežili ve skvělých poměrech. Z Němců postačí, uvedu-li jména: Heine, Grabbe Hebbel. Život francouzských mistrů vyniká však obzvláštní pestrostí. Ze starých vzpomenu pouze Villona, který se několikrát těžce prohřešil proti právu a zákonu a byl asi oběšen. Z moderních Baudelaire žil v Indii a omamoval se hašišem. Verlaine seděl dvě léta v belgickém vězení, kymácel se stále mezi nemocnicí a hospodou a zemřel jako pokorný hlasatel křesťanské moudrosti, opuštěn ve skromném hotelovém pokojíku. Mladý Rimbaud dokončil ve svých sedmnácti letech básnickou svou činnost, prohlásil všechny své i svých bývalých kolegů snahy za pitomost, odjel do Afriky a stal se rádcem kteréhosi černého veličenstva. Mezi Čechami a Francií je ovšem veliký rozdíl, který nejjasněji se zračí v hospodářských poměrech obou zemí. Čechy sice přes všecko vídeňské hospodaření nejsou krajem chudým, ale Francie je velmi bohatá. Polovice pařížských studentů žije jako u nás důstojníci kavalerie. Také není možno, aby Francouz, jehož talent došel uznání, trpěl při sebe nerozumnějším životě skutečnou bídou. Konrád Vodrazil nebyl Francouz, nýbrž rodák z kterési české vsi, a z toho vyplývá všechno ostatní: neomamoval se hašišem, ale pil ponejvíce smíchovský ležák, necestoval po Indii, nýbrž po Žižkově a Vršovicích, nebyl hlasatelem moudrosti křesťanské ani jiné, a kdyby byl zemřel, nebyl by býval skonal opuštěn ve svém pokoji, neboť svého bytu neměl, spával u mladého ctitele filosofa Čvančary, který byl podnájemníkem paní Horáčkové, která dosud marně čekala na zapravení nájemného. Konrád Vodrazil neprohlásil také s pohrdáním v tváři a v postoji umění za nesmysl, neboť byl by tím podryl základy svého hospodářského systému, který nezáležel ovšem v přímém zužitkování práce, nýbrž ve vedlejších možnostech.
Jak jsem již na těchto místech kdysi podotkl, vyžaduje dělání dobrých veršů velmi mnoho času. Tato okolnost zůstane věčně osudnou pro české písemnictví, neboť řádkový honorář není velký a nakladatelé se o básně neperou, spíše naopak. Vodrazil byl široká slovanská povaha, do níž veškery knižní i životní poznatky zapadaly jako do hluboké tůně, rozpouštěly se a časem vyplynuly na povrch v podobě nádherných květů. Ale tvrdý ostrov nad hladinu nikdy nevyvřel. – Aby se rozumělo mým rčením, podotýkám, že oněmi květy myslím ony nemnohé věty, které psával Konrád v duševním svém vzrušení a jež byly velmi ceněny znalci. Tvrdým ostrovem označuji jakési ohodnocení, svět, hrdost, práci a nošení pořádných kalhot. Na práci pohlížel Konrád Vodrazil docela biblickýma očima. Pokládal ji za trest a nemínil nijak trpěti za vinu našich prarodičů, už proto ne, že se o bytí Adama a Evy v kruzích osvícenců pochybuje a původ člověka se odvozuje od opice, a to docela v pravém smyslu slova, nikoliv pouze jako narážkou na vzmáhající se alkoholismus. Slova písma o ptactvu nebeském a o liliích polních, které nesejí a nežnou a o něž otec nebeský přece se stará, uvedl Konrád v životní praxi. Nepamatuji si dobře citát, ale myslím, že se všechno shodovalo, až na nádherné odívání; v tomto bodě byl jakýsi rozpor mezi prozřetelností boží a skutečností. Pozorujíce příslušníky jižních národů, kteří slynou svou leností, počínáme pochybovati o pravdivosti úsloví, že práce člověka šlechtí. Jak ušlechtilé hlavy, jaké krásné postavy, jaké sympatické povahy vypěstovala zahálka! Práce nadělá jednotlivce vábnějším, za to se jí dosahuje prospěchu celku, a dnešního dne je práce vůbec v přímém poměru s významem národa ve světě. V práci tkví síla Němců a jejich nadvláda v Evropě. Čechové jsou nejpilnější mezi Slovany. Není to snad kromě působení moderní civilizace také vlivem Německa? Přítel, který se právě vrátí z Ruska, vypravoval mi o krajích zamořených bídou, kde lidé jedí hlínu, ale pracovat přece nechtějí. „Je vám vaše práce příliš těžká?“ ptáš se jich. „Ne – nechci!“ odpoví chuďas. „Myslíte snad, že jste za svou námahu málo placen?“ Na tuto otázku odpoví ubožák zase „Ne, nechci!“ „Tak, člověče, proč nechcete?“ „Nnnechci!“ Neznamená snad případ Konráda Vodrazila tajemný hlas krve, návrat k dávným dobám, kdy bylo nečestným pro urozeného člověka něco jiného dělat, než chodit na lov a do války, vybírat desátky a vydírat sedláky a kupce? Vodrazil měl jako středověký pán lidi sobě platné. Byli to ctitelé jeho umění a ducha, přátelé ze studií a z nočních potulek, mladí nadšenci a starší protektoři, a k těm bylo nutno opět připočísti jejich známé a přátele. Velikým poplatníkem byl doktor Binder. Mezi ním a Vodrazilem byla jakási tichá úmluva, dle které mohl Vodrazil každé pondělí se dostaviti do doktorovy kanceláře a po stručné výměně zdvořilých slov vyzvednouti si obnos ve výši několika korun. Dobrými poplatníky byli také známí denní hosté v hostincích a v kavárnách. Vodrazil vkročil bez haléře, ale také bez bázně do povědomých místností, jsa si jist, že někdo jeho útratu zaplatí. Byl tomu povděčen, když ve společnosti, v níž zaujal místo, byli kromě jeho přátel i noví lidé. Dával jim přednost, doprovázeje je po patřičné spotřebě piva do vedlejší místnosti, a zapřádal s nimi stručné blahosklonné rozhovory. „Pane, vy zhotovujete deštníky, nemýlím-li se?“ „Nikoliv, pane, jsem magistrátním úředníkem.“ „Ovšem, odpusťte! Nemohl byste mi půjčit pětku, pane?“ Někdy doprovodil takto do vedlejší místnosti všechny členy společnosti, ať jich bylo třeba tři tucty. Když pak o pozdních hodinách nočních následkem těchto nenadálých výloh nálada shromáždění poklesla, zvedl se Konrád pyšně ze svého místa a pravil: „Pánové, mohli bychom změnit místnost. Pojďme do vinárny. Já platím.“
Z tohoto případu je vidno, že k přísnému vybírání desátků nevedla Konráda Vodrazila hrabivost, nýbrž vědomí, že pořádek je nutný, a snaha o rychlejší oběh peněz. Konrád byl schopen o obnos, který od smutného poplatníka obdržel, s kýmkoli, třeba s člověkem neznámým, se rozděliti. Tento finanční systém měl svoje těžké krise. Nastávaly doby, kdy vyčerpaný národ zdaleka se vyhýbal svému pánu. Poplatný lid snažil se dokonce uhnouti i svým ideálním závazkům, pozůstávajícím v půjčování knih, z nichž rovněž plynuly jakési příjmy – od antikvářů. V hostincích nastávalo všeobecné zděšení, jakmile pán se objevil. Nikdo se neodvažoval vzdálit se do vedlejší místnosti, raději snášeli všechny útrapy s tímto protizdravotním počínáním spojené a hleděli se nepozorovaně vytratit. Sklepní i sklepnice říkali Vodrazilovi do ucha různé věci, jež měli na srdci a které osloveného nijak nezajímaly. Úředníci o prvním se návštěvníkovi v kanceláři vymlouvali, že dosud neobdrželi platu, a po službě vycházeli opatrně z budovy a vrhali se jako šílení do vozů elektrické dráhy. Bylo nutno nechat lid opět hospodářsky zmohutnět. Konrád Vodrazil ani v těchto těžkých dobách neztrácel mysli. Byl si vědom, že je to velice řídký případ, aby dospělý muž ve Střední Evropě hladem, žízní a nedostatkem tabáku zahynul. Hlavní starost o domácnost ležela za finanční krise na bedrách filosofa Čvančary. Oba, podnájemník paní Horáčkové i jeho spolubydlící, lehávali celé dopoledne v posteli. Filosof ve třetím roce hleděl tesklivě oknem na modrou oblohu a vzdychal: „Tak krásně je venku, a my nemůžeme do hospody!“ K polednímu se Čvančara ustrojil a vyšel na pivo. Byl to člověk-břídil a jeho kořist bývala směšně malá. Vrátil se někdy až za tři hodiny a přinesl několik cigaret a housek. Zapíjejíce obojí vodou, přátelé obědvali. Konrád Vodrazil vycházel teď málokdy, a to jen v dobách největší tísně. Navštívil několik málo věrných duší, o nichž doufal, že nejsou ještě skrz naskrz proniknuti duchem odboje. Vracíval se po nejvíce se smutkem v srdci a přemýšlel o tom, jak by mohl skrýti své neštěstí. –
Kapitola druhá Loučení s Prahou Když se ve dveřích kanceláře objevila postava Konráda Vodrazila, přijal boubelatý obličej doktora Bindera na sebe výraz neskonalého zděšení. Již po třetí v týdnu byl doktor poctěn krutou návštěbou. Byl by se nejraději skryl, utekl nebo klesl do mdlob. Ale nelítostný osud kráčel blíže přímo k němu a posadil se prázdnou židlí u psacího stolku. „Jak se vám daří, doktore?“ „Děkuju… Totiž nyní poněkud špatně…,“ odpovídal zmateně obtloustlý Binder. Byl odhodlán předem znemožniti chystaný útok prozřetelnou parádou. „Měl jsem nyní nepředvídaná vydání. Nejsem zvyklý žíti takto bez prostředků, proto pochopíte, jak mi je nepříjemně, že jsem úplně finančně vyčerpán…“ „Škoda,“ pravil smutně Konrád Vodrazil, „chtěl jsem vás požádat o malou půjčku.“ Binderovi bylo hned líto, že takto svého hosta odbyl, ale bál se vytáhnouti svou tobolku a pokračoval tedy nejistým hlasem: „A hleďte, je mi velice líto, že vám okamžitě nemohu posloužit, ale vzkážu vám, jakmile bude možno… Je mi to velice nepříjemné, uznáte, ale přišlo vše tak náhle… Chtěl jsem jeti do Paříže, trochu setřást kancelářský prach, nemohu, nemohu…“ „Do Paříže!“ prohodil melancholický návštěvník. „To je rovněž moje touha. Jsou kruté časy.“
V doktorově hlavě zrodila se náhle myšlenka, sobecká a lstivá. Ach, kdyby tak se mu podařilo oddáliti svoje trápení kamsi za hory a doly, kdyby opět mohl seděti u svého psacího stolu v bezpečí a jistotě! Proto pravil: „Ovšem pobyt v Paříži by měl pro mne onu nevýhodu, že neznám francouzsky; sotva si pamatuji ještě z dávných let svého mládí několik nejobyčejnějších slov. Známých taky nemám v Babyloně nad Sekvanou… Víte, kdybych tam měl přítele, který umí poněkud řeč a vyzná se…“ „Jel bych se vámi, kdyby vám na tom záleželo,“ řekl Vodrazil. „Jsem vám velice vděčen za vaši nabídku,“ odtušil doktor Binder. „Věc však má také jiný háček. Chápete, že se nemohu dlouho zdržeti. Potřeboval bych někoho, kdyby předem všechno okoukl, hotely, výstavy, vůbec celkové poměry…“ „byl bych dokonce ochoten jeti napřed,“ pravil Konrád. „Ne, toho nemohu od vás žádati, toť směšné!“ odporoval doktor. „Mluvím pouze všeobecně a prosím vás, abyste mým slovům nepřikládal zvláštní váhy…“ „Ale ujištuji vás, doktore,“ prohlásil návštěvník rozhorleně, „kdybych měl na lístek, jedu hned. Hůře, než se mi nyní vede zde, se mi nikde vésti nemůže. Cestoval jsem již mnoho a obyčejně s lehkou kapsou. Člověk tímto způsobem pozná vlastně mnohem víc, než zazobaný turista, který lpí pouze na povrchu. V cizině člověk podniká také s lehkým srdcem práce, za něž by se doma styděl. Je možno nosit i kufříky z nádraží. Kdybyste mi zaopatřil peníze na cestu, byl bych vám neskonale vděčen. Musím odtud, je to nutné!“ „Ne, ne,“ bránil se doktor, „rozmyslete si všecko řádně. Ostatně nevím, podaří-li se mi ihned celý obnos vám zaopatřit. Ale mohl byste večer po šesté hodině na mne počkat, promluvíme si ještě o všem.“ „Tedy po šesté? Ovšem, že přijdu. A buďte přesvědčen, že mi prokážete velkou službu, poskytnete-li mi příležitost k odjezdu. Tož tedy na shledanou, doktore! Ale, řekněte mi ještě upřímně: Je jakási pravděpodobnost, že mi seženete potřebné peníze? Jen na cestu, to již stačí.“ „Přičiním se,“ odpověděl doktor Binder. „A buďte bez starosti, bylo by zlé, kdybych ani tolik úvěru neměl v Praze!“ A podal Vodrazilovi ruku a doprovodil ho až ke dveřím. Vodrazil šel rovnou domů. Jeho spolubydlící filosof Čvančara válel se ještě na posteli a tázal se ihned příchozího, na jehož návrat asi dychtivě čekal: „Co neseš?“ „Nic!“ odpověděl Konrád. „Opustím tě asi. Jedu do Paříže.“ „Dostal jsi volný lístek?“ ptal se Čvančara posměšně. „Snad,“ odvětil Vodrazil a jal se pořádati svá cestovní zavazadla. S touto prací byl v okamžiku hotov. Seznal, že prádlo, pokud se v společném majetku obou přátel nalézalo, je všechno upotřebené. Vstrčil si tedy pouze svůj kartáček na zuby a kalodont do kapsy a byl hotov se svými cestovními přípravami. „Kdy tedy míníš mě zarmoutit svým odjezdem?“ vyzvídal odpočívající filosof. „Bezpochyby zítra,“ odtušil Konrád Vodrazil. „Chceš-li, přijď se večer podívat k Hejlům, budu tam.“ „Budeš mít peníze?“ tázal se Čvančara. „Trvám,“ pravil náš cestovatel úsečně. Pak se ještě jednou rozhlédl spokojeným zrakem po malém pokojíku, který mu již o několik týdnů skýtal nejistý útulek, pokynul Konrád svému spolubydlícímu rukou a šel do města. Toulal se po nábřeží, díval se na vozy a koně a rázem šesté hodiny čekal u dveří kanceláře. Doktor Binder po Vodrazilově odchodu se pleskl do čela a řekl si: „Proč jsem mu neslíbil lístek do Paříže? Zatraceně! Na všechno vždycky přijdu, až když je pozdě.“ A chodil nepokojně sem a tam po místnosti. Nechtěl svému, byť i poněkud nepříjemnému příteli dáti najevo, jak mu záleží na jeho
nepřítomnosti v Praze. Konečně mu napadlo, že by mohl Konrádovi pro větší jistotu dáti francouzské peníze. To také učinil. Schůzka doktora Bindera s Vodrazilem netrvala než několik minut. Doktor vtiskl svému příteli obálku do ruky, přál mu šťastnou cestu a pokrytecky jej žádal, aby nezapomněl ihned poslati novou adresu. Čvančara vylezl teprve navečer ze svého doupěte. Na ulici potkal jako obyčejně svoji Pavlu. Seznámil se s ní kdysi na výletě v Troji. Byl tehdy v dobré náladě, oslovil tuto nevzhlednou dívku a pro zábavu mluvil k ní pokroucenými větami, jakými obohacují naši mluvu z nedostatku myšlenek různí horlivci pro krásno. Od té doby se s Pavlou tahal a bylo by mu cosi scházelo, kdyby ji několikráte v týdnu nebyl mohl ohromiti všelijakými nesmysly. Pavla brala všechno vážně a brzy pochytila ledaco z řečnického arsenálu svého přítele. „Vy jste čekala, drahá duše?“ zvolal filosof, podávaje své družce obě ruce. „Mé srdce již hladovělo po vašem zjevu!“ odtušila Pavla, tisknouc mu dlaně. „Hleďte, jak záře svítilen tklivě se objímá s modrým šerem, ach, pozorujete tuto vábnou hru duhových barev, světla a stínu? Rcete, kam zve dnešní večer naše rozbolestněné duše?“ Čvačara chtěl již říci: na Karlák. Ale pak ho napadlo, že snad již Vodrazil bude sedět u Hejlů, i pocítil veliké sucho v krku. Proto pravil: „Není vždy v naší moci jít za hlasem svého srdce.“ Málem by byl dodal: Bílá Lámo! A bylo mu podivné, proč se mu v poslední době pokroucený sloh estétů plete s mluvou indiánských knížek, které čítával ve svých klukovských letech. „Co staví se proti splnění naší melancholické touhy?“ tázala se ulekaně Pavla. Čvančara si myslí: Přijdu-li pozdě, propije již Vodrazil poslední korunu a mohu se jít zase domů postit. Ale nahlas řekl: „V dnešní noci mnoho se rozhodne.“ „Smutek klase se jako černý závoj kolem mé duše,“ zahořekovala Pavla: „Mluv!“ „Však zvíš!“ zašeptal Čvančara. „Kdy?“ vykřikla Pavla. „Však zvíš!“ A filosof zval do své dlaně ruku své přítelkyně a hladil ji. Pak se prudce obrátil a odcházel. Dělá-li si ze mne Vodrazil blázny, říkal si v duchu, zabiji ho. Pro všechny případy stavím se ještě u Strakatého Páva. Je to na cestě. Strakatý páv byla malá hospoda se smíchovským pivem, trochu obchodu přes ulici a v dosti postranné místnosti scházívalo se večer několik sousedů a hrálo v karty. Zpravidla obsadili jeden stůl také studenti. Sem zabloudil kdysi Vodrazil a Čvančara se svou společností a pomohli na nějakou dobu hospodskému k slávě a od peněz. Žádný hostinský dlouho návštěvu této družiny nevydržel. Buď se s ní ve zlém rozešel nebo byl nucen prodat hospodu, když se mu neotevřely včas oči. Ačkoli ve společnosti těchto spíš lehkomyslných než veselých hochů vládl duch Vodrazilův, byl přece jen Konrád vedlejší osobou mezi nimi. Zadlužil se totiž vždycky velice brzy jak u hostinského, tak u sklepnice i u hostů, že se již nemohl u stolu objeviti. Všichni ti mladí mužové, kteří roznesli slávu Strakatého Páva po Praze, měli jakési akademické vzdělání – ale žádnou akademickou hodnost. Byli mezi nimi mladí úředníci, studenti a pak lidé vůbec bez zaměstnání jakéhokoliv. I ti, kteří měli nějaké místečko, cítili, že se k svému zaměstnání nehodí, a pokládali svůj měsíční plat za věc v podstatě ne odlišnou od půjček a záloh. Do Prahy přišli snad všichni z venkovských středních škol, a to právě z těch, které byly nepověstnější svou zaostalostí. Mnozí byli dokonce až do zkoušky zralosti, tj. až do svého 19. nebo 20. roku, drženi v kněžských konviktech, byli voděni na procházky jako trestanci v smutném průvodu pod dozorem černého dohlížitele. Zatím co Čechami vál svěží vzduch vážné vědecké kritiky, učili se
staročeštině ze sporných rukopisů, poslouchali nadávky na Machara a Březinu, na Darwina stejně jako na Gebauera a dostávali občas pohlavky. Doma rodiče mluvili stále o obětech, kterou jsou nuceni přinášet, a když se hoch ozval, že o to nestojí, byl teprve oheň střeše. Vpravdě bylo to snazším nechat syna studovat, než udělat z něho dobrého řemeslníka nebo obchodníka. Učí-li se hoch trochu, neplatí školné, na poloviční stravu se bytným platila desítka a potom bylo možno domoci se nějakých podpor, když hoch přišel do Prahy. Po skončení studií se mladý člověk ještě všelijak potloukal tak do svých třiceti let, než mohl začít poněkud lidský život, zatím co jeho šťastnější druhové z mládí, kteří se vyučili třeba krejčovině, vydělávali již od svých sedmnácti roků, měli příležitost shlédnouti kus světa a život pro ně začínal, dokud ještě nebyli otupeni ke všem jeho krásám. Členové společnosti od Strakatého Páva nepřicházeli do Prahy ani s úmyslem něco dělat, nýbrž si odpočinout po trudech a strádáních střední školy. Večer šli do hospody na pivo a snědli k tomu několik slaných rohlíků, ve dne pokud možno spávali, poněvadž tak nejméně spotřebovali. Časem naučili se přilepšovati si dluhem, opisováním, hodinami nebo nějakým malým zaměstnáním, kterého brzy zase zanechávali. Bylo-li možno, hýřili a vykupovali si tuto rozkoš dlouho trvající bídou. Smyslnost, kterou lze u mladých mužů v urovnaných poměrech v rozumných mezích držeti, stává se u chorobných a nuzných jednotlivců neomezenou vládkyní. Láska je jedinou radostí chudých, říkává se. U všech národů lze se setkati s mladými lidmi, pro něž není ani minulosti ani budoucnosti a kteří žij jen pro přítomný okamžik, jenž jim nepřináší žádné rozkoše. Ale mezi Slovany je nejvíce jednotlivců tohoto druhu. Vybředne-li někdo ze zhoubného prostředí, nemůže přece jen setřásti se sebe znamení své pochybné výchovy a nezřízeného života mladých let, i když neutrpěl žádné úhony na svém zdraví. Zachráněného vede pouze chladné vědomí nutnosti lhostejným životem. Když vstoupil filosof Čvančara do hostinské místnosti u Strakatého Páva, hrály se tam u tří stolů karty. Čvančara se podíval, kdo má co v ruce, a při rozdávání oznámil svým přátelům: „Vodrazil jede do Paříže. Loučí se u Hejlů. Nešli byste?“ „Ještě jedno kolo! Počkej!“ prohodil kterýsi karbaník. Čvančara stál u stolu s rukama v kapsách a díval se po sklepnici. „Proč vás jenom tak miluju, Pepičko?“ oslovil ji chvějícím se hlasem. „Bavte svoji babičku!“ odpověděla sklepnice. Ani se na něj nepodívala. „Ach, bože, vy myslíte stále na těch šest korun pětaosmdesát haléřů, které jsem vám dlužen!“ posteskl si nešťastný milenec. Pak zamával kloboukem, vykřikl „na shledanou!“ a vyšel na ulici. U Hejlů byla noční kavárna s množstvím koutů a malých stolků, navštěvována ponejvíce lidmi, kteří přicházeli z hospod i odjinud. Nebylo tu ani denních hostů ani úvěrů, a Vodrazil cítil se zde docela bezpečným před útoky sklepníků a sklepnic. V celé místnosti seděl skoro sám – bylo ještě příliš časně. Před sebou měl již několik vyprázdněných lahví piva. Vstupujícího Čvančaru pozdravil těžkopádným „Na zdar!“ Filosof nejprve se přeptal po hospodářské zdatnosti svého přítele a pak se beze slov pustil do krajíce chleba se šunkou. Zanedlouho přišli husím pochodem přátele od Strakatého Páva, přisedli si, smáli se a žertovali. Posléze promluvil Čvančara vzletnou řeč na loučícího se druha, kterou zakončil slovy: „Mnoho jsi si získal zásluh o národ náš, že však jsi se odhodlal konečně odcestovati, to ti naše česká vlast nikdy nezapomene!“ Vodrazil připíjel si se všemi. Pak zacinkal zlatou mincí o stůl a tázal se sklepníka: „Pane vrchní, berete taky francouzské peníze?“ Dostal kladnou odpověď a měnil ještě několikráte, neboť noc je dlouhá a kaváren a hostinců je v Praze mnoho.
Ráno seděla nevyspalá společnost v nádražní restauraci u černé kávy. Vodrazil šel k pokladně a ptal se úředníka: „Co stojí lístek do Paříže?“ Dělalo to o něco více, než měl v tobolce. „Kolik tedy stojí lístek do Mnichova, smím-li prosit?“ Odpověď Konráda uspokojila. Koupil lístek, poseděl ještě se svými druhy, pak potřásl všem rukou a vyšel na peron…
Kapitola třetí Ondřej Vlček a krásná židovka V Mnichově si zamluvil Konrád Vodrazil v malém hotelu pokoj na jednu noc. Potom jeho první cesta byla do dvorního pivovaru. Seděl spokojeně na prosté lavici v sousedství dobrosrdečných lidí a hladil něžně hliněnou litrovou nádobu, plnou temného lahodného moku. Dlouho již se necítil tak šťastným. Bolestí a starostí jakoby ubylo každým kilometrem, který se položil mezi něho a Prahu, a každým douškem, kterým splachoval vypráhlost svého hrdla. Druhého dne telegrafoval doktoru Binderovi, že dojel pouze do Mnichova a že z důvodů nasnadě jsoucích nemůže dál. A vyslovil pevnou naději, že doktor mu zaopatří potřebné, aby mohl v cestě pokračovati. Celý den chodil Konrád na poštu, ale očekávaná odpověď nepřicházela. Telegrafoval ještě jednou následujícího dne. Poslední svou naději vložil v stručnou řádku. Výsledku však nedocílil zase žádného. Doktor Binder neodpověděl. V zastrčené ulici nedaleko nádraží byla hospoda, a na dveřích skvělo se české jméno majitele a pod tím nápis „česká kuchyně“, ovšem německý. Přes to však zdály se tyto okolnosti nasvědčovati, že bude tu snad možno najít krajana. Konrád Vodrazil vešel do místnosti a rozhlížel se. U kteréhosi stolu na stěně visely skutečně české noviny. Konrád přistoupil blíže k malé společnosti a slyšel, že se baví po česku. Oslovil tedy mladého muže, který svou inteligentní tváří vzbuzoval jeho důvěru: „Odpusťte, pane, nemohl byste mi sdělit adresu Sokola nebo České Besedy?“ „Hle, krajan!“ zvolal oslovený. „Ovšem, že se dovíte, ale nevím, zdali tam dnes někoho naleznete. Co vlastně tam chcete?“ „Slyšel sem, že vydávají české spolky poukázky a nocleh a večeři. Chci jet dál, telegrafoval jsem do Prahy a nedostal jsem dosud odpovědi.“ „Teď je již pozdě,“ praví mladý muž, „navečeříte se mezi námi a pak vás vezmu třeba s sebou, pro jednu noc bytná se nevztekne.“ „Jsem Konrád Vodrazil,“ přestavil se náš poutník. „Vaše jméno je mi známo,“ děl na to s úsměvem sympatický mladý muž, „Já jsem Ondřej Vlček, akademický malíř a konservatorista.“ Ondřej Vlček nebyl vlastně ani akademický malíř ani konservatorista. Narodil se a žil až do nedávné doby na Moravě. Jeho otec byl v malém průmyslovém městečku skladníkem v továrně a měl svůj domek. Starý Vlček, jsa závislý od továrny, dělal Němce. Ne snad, že by byl doma německy mluvil. Volil jen všude s Němci a sám zasedal jako stoupenec německo-pokrokové strany v obecné radě. Smýšlením svým byl však klerikál a v rodině jeho nebylo slyšeti jediného slova než českého. Ondřej vychodil německou reálku a pak šel na německou techniku do Brna. Přes to, že ponejvíce se stýkal s Němci, nebyl cizí českému duševnímu životu. Nebyl českým vlastencem, ale čítával pravidelně pražské umělecké časopisy a znal kdekterou novinku českého literárního světa.
Na housle hrával již jako malý kluk a v Brně sehnal brzy kroužek hudebníků, který se scházel u kteréhosi kolegy žida. Utvořili si pěkně sehrané smyčcové kvarteto. S počátku hrával jen pro sebe, později naslouchávala jim také domácí dcera a ta opět přivedla některé přítelkyně. Tímto způsobem seznámil se Vlček s Klárou. Klára byla dcera Davida Kojetinera, obchodníka sukny. Byla spíše menší postavy, přitloustlá, měla snědou pleť, černé, bohaté vlasy a bledé oči. Přes svoje mládí nosila vždycky šátek z tmavé látky a černé klobouky. Objevila se jednou v kroužku přátel hudby a pak delší dobu jí nespatřil. Domácí dcera vypravovala, že si jí stěžovala na nedostatek galantních pánů, kteří sotva zvedli sotva se svých židlí, aby uvítali návštěvu. Vlček sice taky skoro nepozvedl svých očí z not po dobu krátké přítomnosti Klářiny, pamatoval si dobře její bledé oči, její souměrné červené rety celé sladké a jaksi důvěru vzbuzující její vzezření. A z několika slov, která pronesla ku své přítelkyni, zbyl v Ondřejově sluchu ohlas jemného kovového zvuku její řeči. Nerad by se tázal domácí dcery na slečnu Kláru, ačkoliv jinak nebyl nesmělý. A tak věděl pouze, co mimochodem pochytil, její jméno a kde se učí francouzsky, a na základě těchto sporných udání sestavoval si v hlavě vše ostatní. Toužil po setkání s ní a chodil mnoho zbytečně po ulicích. Taky ji uviděl! Šla po chodníku ráznými, malými kroky. Její chůze nebyla jako u jiných slečen. Člověk byl vůbec na rozpacích, měl-li se vyjádřiti, zda projevuje se v držení těla mladé dívky spíše charakter hocha nebo dospělé ženy. Ale strojeného nebylo v celém její chování nic. Ondřej přešel ulici a smekl uctivě klobouk. „Má poklona, slečno, už jsme vás dlouho neviděli. Proč pak jste na nás zanevřela?“ Klára se zastavila, dělala, jako by si hleděla něco připomenout, a potom řekla: „Zanevřela? Vždyť jsem vás pouze jednou v životě viděla.“ Pak pokračovala ve své chůzi. Ondřej šel vedle ní. „Odpusťte, slečno,“ pravil, „vaše přítelkyně nám oznámila, že se na nás zlobíte, poněvadž jsme málo zdvořilí.“ „Podruhé jí zase něco řeknu!“ odpověděla slečna Klára úsečně. „Jaké pak hněvy? Jen jsem jí projevila své mínění. Byla jsem dvě léta v pensionátě na Lausanně ve Švýcařích, a tam nám naše matika – tak jsme totiž jmenovaly naši ředitelku – vykládala, že nevšímavost vůči dámám je urážkou.“ „Vidíte,“ promluvil zase Ondřej, „a my v nejlepším úmyslu snažíme se býti co nejméně dotěrnými, aby naše návštěvy se cítily mezi námi jako doma.“ „Tamhle už bydlím.“ Pravila na to Klára Kojetinerová, pokynula Ondřeji hlavou a zrychlila své kroky. Nemohl nic jiného než zavolati za ní: „Tak přijďte zase někdy, slečno!“ Úsečné a téměř nepřátelské věty Klářiny nezbavovaly přece Ondřeje Vlčka jakési neurčité naděje. Nepodala mu ani ruky, ale doufal přece v cosi, ačkoliv si sám jasně neuvědomil, po čem se nese jeho touha. Asi za týden objevila se Klára opět mezi mladými milovníky hudby a navázala přerušené styky. Mluvila stále stejně úsečně a někdy se dokonce k Vlčkovi, jenž si ji všemožně předcházel, obrátila zády, místo aby mu odpověděla. Vůbec dělala dojem zhýčkaného podrážděného dítěte. Na oplátku pozvala svou přítelkyni a ostatní členy kroužku k sobě na svačinu. Od té doby hrávali mladí hudebníci občas také u Kojetinerů. Paní domu byla starší tlustá dáma přenáhlených a podivných posudků a zaměstnávala se stále nějakou ruční prací. Její manžel taky si odskočil z krámu mezi děti. Postál, jednou rukou se opíraje v bok a v druhé mačkaje svou čepici. Řekl několik slov a odešel. Měl žlutý obličej, holou hlavu a namodralé šedivé vousy.
Při kterési návštěvě přišla Klára Ondřeji sama otevřít. Políbil ji dvorně ruku a ona se vesele smála. Povzbuzen tímto projevem radosti nepustil již Vlček dlaň slečninu ze své, ale líbal ji dále. Uhodila ho přes tvář, a to nikoliv jemně, a odešla do pokoje. S houslemi pod paží šel za ni. Pak se na ni podíval a zpozoroval, že má oči plné slzí. Toho dne mluvila Klára ještě úsečněji než jindy. Při rozchodu zapomněla Vlčka pozdraviti. Po několik dní jí nespatřil, ačkoliv znal již všechny její cesty a vyčíhával ji. Když ji konečně potkal, otázal se jí poněkud uštěpačně: „Proč se zase zlobíte?“ „Kdo pak vám řekl, že se zlobím?“ Odpověděla mu chladně. „Nebuďte taková, slečno,“ prosil na to Ondřej, „pohleďte, ode dneška budu hodný jako beránek.“ „Jako beránek!“ opakovala po něm Klára a smála se dlouho dětským duseným smíchem. Ondřej Vlček i na příště nebyl vždycky hodný jako beránek, ale důvěrnost a přátelství s Klárou rostly utěšeně dále denním téměř stykem. Oba mladí lidé scházeli se na korsu a v sadech, a Vlček, který sice míval odjakživa mnoho různým zájmů, ale přece navštěvoval pravidelně přednášky a kreslírnu, obětoval své lásce mnohou hodinu, ukradenou povinnostem technika. Často si to sám vyčítal, ba chtěl i skoncovat poměr, který k ničemu rozumnému nevedl, ale neměl k tomu síly. V takovém asi duševním rozpoložení byl Vlček, když se sešel zase s Klárou na studentském plese. Neobvyklý světlý úbor dělal ji starší a vábnější. Ondřej zapomněl jako vždycky v její přítomnosti na všecko, co ho trápilo. Protančil s ní celou noc a k ránu ji a její matku vyprovázel domů. Spát nešel. Setkal se s kolegy a seděl s nimi až do bílého dne v kavárně. Rozloučil se s nimi posléze, ale domů se mu nechtělo. Toulal se bezúčelně a jeho kroky zavedly ho náhodně nebo, chcete-li, nutně k oněm místům v sadech, kde se scházíval s Klárou. Pojednou viděl mezi stromy známý černý klobouk. Rozrušen bděním, touhou a požitými nápoji dostal Vlček tlučení srdce. Spatřoval v příchodu své lásky jakýsi tajemný vztah mezi svými myšlenkami a její duší. Rozechvěn kráčel Kláře vstříc. „Jak to, že jste přišla?“ tázal se jí. „Nemohla jsem spát,“ odpověděla. „A co tady děláte?“ „Já jsem vůbec nespal,“ odpověděl Vlček. „Kde pak jste byl?“ Ondřej vypravoval. „Nic se mi nelíbí, jak nyní žijete,“ řekla vážně Klára. „Měl byste mít tolik soudnosti, abyste věděl, že nemáte nijakého práva kazit si takto zdraví.“ „Slečno,“ odpověděl ji Ondřej, „na mou soudnost se neodvolávejte. S tou to dopadá teď velice bledě.“ „Co pak nejste s to, abyste se sám nad sebou trochu zamyslil?“ poučovala ho hledíc mu do očí. „Myslit vůbec nemohu na nic, než na vás,“ pravil Ondřej Vlček pohnutým hlasem. A v nesouvislých větách projevil jí, dotýkaje se chvílemi její malé ruky, svou lásku a všechny trampoty, jež mu způsobovala. Hlas jeho byl docela jiný než jindy, zvuky vycházely z hradla jako rozmačkány. Bylo mu k pláči nad sebou samým. Toho rána se stalo, že slečna Klára přeběhla spěšně úzký dvorek, který vedl k bytu Vlčkovu, a zaklepala tiše na dveře - Pak jí dva dny neviděl. Stýskalo se mu strašlivě, všechno mu padalo z ruky, byl roztržitý, že nerozuměl slovům, která k němu byla pronášena. Při opětném shledání byla Klára posedlá hrozným strachem. Klepala zuby, plakala, a její úzkost přešla také na Ondřeje. Od té doby byl mu každý den věčností, pracovat nemohl, bavit se
nemohl, nikde neměl stání. Bylo mu, jako by mu strašlivé drápy svíraly hradlo a prsa. Myslil chvílemi i na sebevraždu, pouze myšlenka na nešťastnou milenku jej od provedení činu zdržovala. „Poslouchejte, moje zlaté dítě,“ pravil jí, „nemučte mě a sebe. Kdyby se všechny vaše obavy vyplnily, co na tom, jsem vám celou osobou a svým životem k službám. Víte přec, že by to bylo pro mě největším myslitelným štěstím, kdybyste se stala mou ženou. Bude-li třeba, nechám studií, mám mnoho známostí, něco si najdu, nebude nám tak zle, a vy si nebudete musit nechat ani od rodičů nic vytýkat. Buďte rozumná!“ Klára, které tekly slzy proudem po tváři, zasmála se krátce Ondřejově řeči. „Jakmile se to dovědí doma,“ pravila, „pak je mi už všecko jedno.“ Několik dní na to chytil Vlčka starý Kojetiner na ulici za rameno. Ukazováček levé ruky měl vztyčený a pohyboval namáhavě bezzubými čelistmi. Ondřej mnoho neslyšel ze starcova výkladu. „Pozval jsem vás do svého domu…“ a jiné takové úryvky narážely srozumitelně na sluch mladého muže, který si jen uvědomil z toho všeho, že Klára doma vyjevila doma celou pravdu svým rodičům. Ondřeji Vlčkovi se ku podivu po tomto výstupu ulehčilo. Strach s něho spadl, měl pocit, že celá záležitost spěje k svému rozuzlení, a chodil zase do kreslírny. Tak minula krátká doba dvou dnů, když k němu přistoupil kolega hudebním a řekl: „Víš-li pak, že Klára Kojetinerová skočila z okna? Nebyla hned mrtvá, trápila se ještě čtyři hodiny…“ Více Vlček neslyšel. Všechno se s ním zatočilo, že se musil zadržeti lavice. Pak šel domů a brněnské technické učení ho již nespatřilo. Tou lával se v okolí města, vysedával v malých hospůdkách, navštěvovaných jen dělnictvem, a do svého bytu chodil jen spát. Kdysi se vracel brněnskými ulicemi za bílého dne opilý. Šel kolem závodu Davida Kojetinera, zastavil se tu a křičel dovnitř: „Jak se máte, pane Kojetiner?“ Starý Kojetiner neodpověděl, kýval jen svou šedivou hlavou jako porculánový Číňan. Z toho hrozného života vytrhla Vlčka zpráva, že jeho otec je nemocem. Matka byla několik let nebožkou. I rozejel se Ondřej domů.
Kapitola čtvrtá Paní Julie
Když přijel Ondřej domů, bylo s jeho otcem již zle. Syn ho ošetřoval co nejsvědomitěji, vysedával celé dny a noci u jeho lože, někdy hrozně rozlítostněn, jindy k smrti znaven a bez citu. Rozmlouval s lékařem a poslouchal nekonečné povídání návštěvníků. Kteréhosi krásného odpoledne Ondřej Vlček doprovodil svého otce do hrobu. Vrátil se z pohřbu bledý a vysílený, zbavil se nezdvořile všech utěšovatelů, lehl si a spal dva dny. Zůstal prozatím v rodném svém městečku, jednak že neměl kam jet, jedna schyloval se školní rok beztak svému konci a zkoušky i povinné kreslení byly již jednou v pekle! Kromě toho zdržovala Ondřeje i praktická záležitost, totiž prodej rodinného domku. Bylo to malé stavení a trochu zadlužené. Dědicové byli dva, Ondřej a jeho vdaná sestra. Se sestrou se Ondřej Vlček stýkal málo, ještě méně srdečný byl jeho poměr k švakrovi. I jinak neměl Ondřej doma mnoho přátel mezi svými vrstevníky. Bavil se většinou sám, hrál na housle a toulal se s tužkou a sešitkem v ruce po okolí a kreslil krajinky, zvířata i lidi. Jeho všestranná obratnost byla obdivuhodná.
Příčiny Ondřejovy osamocenosti tkvěly v místních národnostních poměrech. Od německých studentů oddělovala mladého Vlčka jeho česká výchova v rodině a zájem pro český kulturní život, od Čechů zase návštěva německých škol a osobnost nebožtíka otce, který vystupoval politicky jako Němec. Již z Brna přinesl si Ondřej zvyk navštěvovati dělnické hospůdky. Ve svém rodišti počal vysedávati v hostinci, kde měly své místnosti socialistické spolky. Četl noviny, rozmlouval s lidmi a po několika pivech tloukl na stůl a křičel: „Já kašlu na všechno, já jsem mezinárodní!“ Veřejnou svou činnost započal přednáškou. Brzy na to chodil na každou schůzi, řečnil velice plynně a nutný nedostatek znalostí věcí obecních, zemských a říšských nahrazoval pustým štvaním. Nadával nejen odpadlické radnici, nýbrž i pokrokovým Čechům stejně jako klerikálům. Povstaly z toho nepříjemnosti a žaloby. Za krásného letního dne seděl Ondřej Vlček za městem na kopci v trávě. Slunce zapadalo. Ondřej pozoroval podivné tvary mráčků, břízový les a domky v daleku a kreslil pilně do svého sešitku. Z blízké vesnice blížila se ženská postava s děckem. Když byla v bezprostřední blízkosti, ohlídl se Ondřej a pokynul hlavou. Přistoupila blíže, pozorovala ho při práci a pak pravila: „Tohle vám sluší lépe, pane Vlčku, nežli nadávání po schůzích.“ „Jen když se vám na mně aspoň něco zamlouvá, paní Hotasová,“ řekl Ondřej a smál se. „Jsme přece staří dobří známí,“ děla mladá žena, „není tedy třeba, abychom byli opatrní na každé slovo. Tenkrát, když jste s námi chodil do tanečních hodin, nikdo by byl neřekl, že se budete jednou rvát a soudit s celým městem.“ „Ba že, všecko dopadne jinak, než si to člověk přestavoval. Ani vy nejste v tom výjimkou,“ podotkl suše Ondřej. Tvář mladé ženy vzala na sebe bolestný výraz. Paní Hotasová chopila prudce svého malého chlapce za ruku a chtěla pokračovat ve své cestě. Nač Ondřej narážel, bylo jí docela jasné. Týkalo se to jejího nešťastného manželství. Byla městskou dcerkou a vdala se za majitele domu, sedláka a povozníka Hotasa, který patřil k zámožným lidem v městečku. Byl trochu omezený, nevzhledné postavy, rád se napil a pak nevěděl, co činí. Dělal výtržnosti, vyhrožoval své ženě a vykládal o ní po hospodách. Neboť Julie znala pěkně šít, ale selské práci mnoho nerozuměla. Tchán a tchýně byli rovněž proti své snaše zaujati, ba oni to vlastně byli, kteří popichovali ze stařecké řevnivosti svého slabého syna proti ženě. Když Vlček uviděl, že paní Hotasová roztrpčeně odchází, zvedl se spěšně, zastavil ji a pravil: „Nevím, co to je, že jsem tak posedlý na to, jak bych odvrátil od sebe poslední své přátele. Nechtěl jsem vás urazit. Jistě nevíte, jak do dneška rád vzpomínám na hubičku, kterou jsem od vás dostal, pamatujete snad, tehdy, když jsme se učili tancovat? Však to lze říci nahlas, co je na tom zlého, byli jsme oba děti. - - - Odkud pak jdete?“ „Byla jsem u tety,“ odpověděla udobřená paní Julie a zamávala rukou v stranu, kde za lesíkem skrývala se vesnice asi půl hodiny od městečka. „U paní poštmistrové?“ tázal se Ondřej. „Copak dělá stále ta stará paní?“ „Zalévá květiny a plete punčochy,“ odvětila mladá žena již docela vesele. „Jděte k ní taky jednou.“ „Na mou duši, že se k vám přidám, až se k ní zase podíváte,“ ujišťoval Ondřej Vlček. „Chodíte k ní často?“ Paní Julie přisvědčila a řekla: „Však si ani nemám s kým jiným pohovořit!“
Od těch dob ji Ondřej často potkával. Přicházela zpravidla sama, bez svého malého chlapce, a Ondřej ji doprovázel. Ale k paní poštmistrové nikdy nedošli. Měli si toho co vykládat, cítili se oba tak osamělí uprostřed bližních bez srdce, kteří byli jim horší než docela cizí lidi. Paní Hotasová byla štíhlá a měla temné oči, ale Ondřej přece na ní viděl jistou podobnost s Klárou. Brzy se utvořil mezi oběma mladými lidmi tak důvěrný poměr, že mladý Vlček mohl se svěřiti své přítelkyni s historií své lásky a s jejím strašlivým zakončením. Byl při tom vypravování velice dojat, stále viděl před očima tělo oné nešťastné dívky ležeti roztříštěné na dlažbě, ačkoliv ve skutečnosti ji mrtvou ani zraněnou nespatřil, ba ani na jejím pohřbu nebyl. Paní Hotasová byla taky dojata, vymlouvala Ondřejovi pocit viny a vzdychala nad nezaviněným neštěstím, které lidi stíhá. Vlček vysvětloval onou událostí všechny nectnosti, jež ho ovládaly. Pomalu však počal vzpomínati časů ještě dávnějších, svého mládí, jež prožil v tom prostředí jako Julie, a zvláště onoho políbení za doby tanečních hodin, kterým mu nynější paní Hotasová vyjevila svou panenskou náklonnost. A mezi oběma mladými lidmi vytvořila se jakási legenda, fakty ne příliš podepřená, že se kdysi horoucně milovali a že zlý osud je rozvedl. Paní Julie byla o dva roky starší než Ondřej, ale její půvab nepostrádal nijak svěžesti mládí. Její opravdová láska se vyznačovala jednak úplnou nezištností a sebeobětováním, jednak nejčistším sobectvím. Julie snášela s klidnou myslí veškerá příkoří a nepříjemnosti, které jí její hříšné vzplanutí v maloměstském prostředí musilo způsobiti. Na druhé straně však nehodlala nikdy opustiti od milovaného muže, její pud jí pravil, že jen v jejím náručí kvete štěstí jeho života. Je zřejmo, že nelze na venkově dlouho něco tajiti. Lidé viděli oba milence na procházkách lesem nebo je spatřili seděti kdesi pod balvanem ve stínu stromů, přikrčené jako ptáčata. Doneslo se to tchánu a tchýni, ti opět upozornili syna, a poněkud slabomyslný syn kde chodil, vykládal svou nehodu, tropil výtržnosti a vyhrožoval i Ondřejovi. Také sestra a švakr přišli na něho a dělali mu kruté výčitky, že vrhá hanbu na celou rodinu. Vše to se odehrálo v době říšských voleb, jichž Vlček činně se účastnil čilou agitací pro dělnického kandidáta. Přes to, že radnice byla v rukou odpadlíků, byl okres ryze český, německý kandidát nepřišel vůbec v úvahu. Hlavní svoje snažení obrátil Ondřej k boji proti českému pokrokovému člověku a také si odpykal svoje štvaní a na cti utrhání třemi dny vězení. Z pomsty pak, když dělnický kandidát při prvé volbě propadl, dal Ondřej v užší volbě natisknouti letáky za zády své strany, k níž se hlásil, proti pokrokovým lidem a ve prospěch klerikála. Po tomto činu vzkázali mu dělníci, aby se střežil ještě někdy mezi nimi se ukázat. Žluté a hnědé listí padalo k zemi, a milenci utíkali se svou láskou hloub do lesů. Paní Hotasová seděla na omšeném kameni a mladý Vlček u ní, drže její ruce ve svých. Julie nevypadala dobře poslední dobou, měla často uplakané oči. „Co je ti?“ tázal se jí Ondřej. „Ach, chtěl bych býti stále s tebou, a ty nyní odjedeš zase do Brna na studie.“ „Odtud musím,“ řekl Vlček, „ale do Brna se již nevrátím, kvůli tobě. Dvě léta bych tam musil alespoň ještě pobýt a napřesrok mne čeká vojna, déle se to odkládat nedá. Co by bylo z naší lásky po tak dlouhé průtahu? Pojedu do Mnichova. Je to město umělců. Tam se mi, jak doufám, poštěstí položiti základy našemu šťastnému soužití. Dnes není uměním řemeslem, jako kdysi. Kdo má vlastní myšlenky, toho přijmou všude s otevřenou náručí. A původnost v kresbě cení se výše než znalosti získané na akademiích.“ Těmhle věcem paní Julie nerozuměla. Povzdechla si pouze: „Ach, kdybych jen toho chlapce neměla! Zdali pak ho budeš mít trochu rád?“ „To víš, že budu!“ ujišťoval Ondřej. „Je to hezký kluk. A kdyby ani ne kvůli němu, tož jistě kvůli tobě!“
Sestra a švakr uvolili se půjčiti Ondřejovi několik stovek a zavázali se poslati mu příslušný doplatek, jakmile rodný domek bude prodán. A brzy po té ubíral se za ranního šera Ondřej na stanici. Šel polní cestou, v dálce viděl Hotasův dům a z jednoho okna mával kdosi bílým šátkem. Mnichov Ondřeje Vlčka velice zklamal. S otevřenou náručí ho nepřijal nikdo. Podařilo se mu pouze – znal dokonale německy – napsati několik statí do časopisů třetího řádu a vnutiti za babku knihkupcům několik pohlednic, které se prodávají v originále. I umínil se obrátiti jinam. V tomto úmyslu utvrdil jej dopis Julie, která se mu ovšem svěřila, že se cítí matkou. Psala mu, že s mužem již vůbec nemluví a že on, jakož i tchán a tchýně jsou jako sršni nejen na ni, ale i na jejího malého chlapce, a oznamovala Ondřeji, že chce přijeti za ním. Vlček jí odepsal, že v Německu by si Hotas snadně vymohl svého syna zpět a že by i proti ní mohl soudně a policejně zakročiti, dále že jemu, Ondřeji, by bylo nemožno v tomto státě vyhnouti se vojenské povinnosti v Rakousku. Proto prý chce odjeti do Paříže, kde je člověk v bezpečí. Večer, když přišel Ondřej do své české hospody, posteskl si svým soustolovníkům: „Tak mi psala dnes moje holka, že budu co nevidět tátou!“ Tento upřímný povzdech vyvolal všeobecnou veselost.
Kapitola pátá Chudý pocestný Tři dny se zdržel Konrád Vodrazil v Mnichově. Spal u Ondřeje Vlčka na krátké pohovce, k níž mu hostitel přistavil dvě židle, chodil do české hospody a pak se odvážně vypravil na dalekou cestu pěšky. „V Paříži se sejdeme!“ řekl mu Vlček na rozloučenou. „Příštího měsíce tam jedu.“ Putování po svých zabere nejen velice mnoho času a vyžaduje na člověku značných sil k snášení nejrůznějších útrap, únavy, žízně, hladu, zimy a deště a kdo ví, čeho ještě, ale kromě toho zákony lidské se snaží nebohým tulákům ztížiti jejich řemeslo a zábavu co nejvíce. V městech hledí nedůvěřivě strážníci na podezřelé osobnosti v roztrhaných kalhotách a rozbitých botách. Na první pohled rozezná oko zákona tuláka od upracovaného dělníka nejnižší kategorie. Po silnicích a po lesích procházejí četníci a ptají se po papírech. V obvodu vsí je nutno v úředním průvodu vykonati svou návštěvu u pana starosty a v kůlně pro hasičské nářadí hleděti nejisté budoucnosti vstříc. Snadno lze si představiti muka hladovícího a uštvaného člověka, jenž přes veškerou svoji trýzeň nesmí se ani dotknouti drobných kousků kovu, stříbra, niklu a mědi, které mu zvoní v kapse, jen aby je mohl ukázati četníkům. Zákon nemiluje jednotlivce, kteří, ač chudi, nevěnují svoje síly práci pro celek. Na tuláky bez haléře čeká vězení a postrk. Nejenom čtenářům těchto řádků, ale všem lidem, kteří Konráda Vodrazila znali, ba i jeho přátelům, byl způsob jeho života nevysvětlitelný. Cesta z Mnichova do Paříže byla první dalekou poutí, kterou konal pěšky a bez prostředků. Proč mu bylo toho zapotřebí? Znal ledaco, byl by mohl práci ledakterého úředníka snadno zastati a měl při tom nemálo mocných příznivců, kteří rádi by mu pomohli – ba kteří mu již několikrát vskutku pomohli. Několikráte posadila účinná protekce Konráda do kanceláře za psací stůl. Několikráte pokusil se Vodrazil proseděti určitý počet za sebou jdoucích hodin na tomtéž místě a několikráte čekal s rozvážnou vypočítavostí usedlého muže na prvního. Přes dva měsíce však stěží kde vydržel. Pak se vracel zase do svého psího živoření v Praze a na různých silnicích, které běží po světě.
Naše soudobé posudky nejsou skoupé na označování lidí nemocnými, ať se jedná o zločince, o jednotlivce příliš nadané nebo prostopášné ženy. Dnes jeví se již aspoň proti praktickým důsledkům toho to názoru odpor. Ale pokládáme-li opětované bolestné stavy za příznak nemoci, nemůžeme jinak, než nazvati Konráda Vodrazila člověkem chorobným. Zakotvil-li koráb Konrádova života na nějaký čas v klidném přístavě, rozhostil se nejprve v duši Vodrazilově pocit blahobytu. Ba i pracoval s chutí. Brzy však jednotvárný život přiváděl ho do pochmurné nálady. Zlobil se pro směšné maličkosti a rozumové úvahy o nicotnosti tohoto rozladění nijak nepomáhaly. Pocity bezdůvodné úzkosti se množily, bezesnost a tlučení srdce ztrpčovaly Konrádovi veškeré chvíle. Myšlenky na sebevraždu stále jej zaměstnávaly, ačkoli o vážnosti těchto úmyslů právem bylo lze pochybovati. Neboť rána z revolveru nebo použití jedu byly proň skokem v jakousi děsivou nejistotu. Konečně se zmocnil Konráda pocit nevýslovné osamocenosti a opuštěnosti. Lidské hlasy přicházely k němu jaksi zdaleka, zdálo se mu, že ho od lidí, kteří s ním rozmlouvají, odděluje nekonečný prostor. Sám sobě připadal ku podivu cizím. Svou minulost nepoznával, přítomnost ho děsila. Bylo mu, jako by se nalézal kdesi na nedostupné vysoké věži, údy nejisté a hlavu v závrati, nebo na širém moři bezmezném na opuštěném vraku. Tak přišel den, kdy si Konrád řekl: Proč mám se trápit kvůli lidem mně lhostejným, aby o mně mohli říci, že jsem řádný muž, že nejsem příživník, že mám čistý límec a že konám svou povinnost? A kteréhosi rána šel místo do kanceláře do vinárny. Tak opustil všechna místa svého působení, bez omluvy a bez rozloučení. Pak nastaly dlouhé doby bídy a strádání. Ale horečný shon za skývou chleba zaháněl Vodrazilovi aspoň trudné myšlenky. Bylo mu jako člověku, jehož duše bouřemi je zmítána a který při krájení chleba se řízne: rázem zapomíná na nepokoj, který lomcoval jeho nitrem, a všechna pozornost upře se k bezvýznamné ráně. Nebo můžeme přirovnati k nešťastníku, jenž hledá zapomenutí v poháru a se shání vlastně pouze po žaludečních obtížích a po bolení hlavy, aby musil na něco jiného mysliti. Již při líčení společnosti u Strakatého Páva zabýval jsem se příčinami této duševní rozvrácenosti, které tkví v pochybné výchově rodinné a školní. Na osobě Konráda Vodrazila chci pouze uvedené již věci poněkud doplniti. Konrád neměl pěkných vzpomínek ani na domov ani na školy – o konviktu, v němž byl po dobu svých gymnasiálních studií vězněn, ani nemluvě. Horší však bylo ještě, že se za dob svého mládí a dospívání nesetkal s nikým, před kým by byl mohl míti úctu. Na češtinu měl profesora, který neuvěřitelnou etymologií odvozoval slovo medovina od medu a vína, na dějepis člověka, jenž anglické jméno Smith vyslovoval jako Šmajt, katecheta vykládal v exhortách o nemravnostech svobodných zednářů a o tom, jak našli četníci zakladatele sociální demokracie Karla Marxe, jdouce ho zatknout, u pochybné holky košilatého a schovaného pod postelí. Jen jedenkrát oživil hnilobné ovzduší venkovského gymnasia příchodem svým mladý suplent, který vykládal hochům i cosi jiného, než bylo předepsané ve školní knížce; mluvil o Byronovi, Shelleyovi, Burnsovi, pak o slovenském písemnictví, a tak svými znalostmi osvěžoval všechny nudné lekce, kterým bylo se naučiti. Ale za půl roku zmizel schopný tento člověk zase s obzoru. Konrád se s ním nikdy v životě již nesetkal, slýchal pouze o něm, že je snaživec a politický ramenář, ale všechny tyto řeči nebyly s to, aby zeslabily krásnou vzpomínku na něho v Konrádově srdci. Konrád Vodrazil započal svou dráhu s velikými požadavky a nadějemi a na všech stranách utrpěl stejně kruté porážky i tam, kde šel za zájmem svým, i tam, kde se mu jednalo o zájmy všeobecné, stejně ve svých bojích, jak ve svých láskách. To vše spojeno ještě s neurovnaným životem pohlavním bylo jistě příčinou jeho chorobných stavů.
V Mnichově obdržel mnoho adres krajanů, usedlých v Německu a Švýcarsku i ve Francii. Byli většinou živnostníky a dělníky, hlavně pak krejčími ony osoby, na něž se měl obrátiti. Ledakdes byl od těchto lidí, kteří ho nikdy neviděli, přívětivě přijat. A příjemné chvilky v kruhu krajanů blažily ho dvojnásob po namáhavých pochodech a celých týdnech nedostatku. Než také mezi cizími setkával se tu a tam s neobvyklou laskavostí. V některých krajinách, požádal-li o sklenici vody, podali mu džbán vína. Starosta kterési švýcarské obce, notář, když mu strážník Konráda předvedl, poukázal zajímavému cizinci nocleh v nejlepším hostinci, přišel s ním povečeřet a štědře ho vypravil na další cestu. Co den bylo lze navázati cenné známosti s pocestnými, jejich domovem byla silnice, a kteří měli mnoho pěkných zkušeností o tom, kde se lze pěkně vyspat a jak obloudit pozornost strážných očí zákona. Setkával se s lidmi, kteří prošli celou Evropou, kteří na střeše železničních vozů projeli americké prérie a v Africe se naučili arabským kletbám. Často kráčel Konrád dlouhé hodiny v přátelské rozmluvě se zestárlým světoběžníkem, který mu pak před branami města řekl prostými biblickými slovy: „Půjdeš-li ty na pravo, půjdu já na levo!“ A když za studené noci se Konrád Vodrazil vyhříval na lesní mýtině u ohňů mezi cigány, bylo mu volněji, než když mu říkávali v Praze „pane tajemníku!“ a když doprovázíval známou tragédku do divadelních zkoušek. Na švýcarsko-francouzských hranicích byl Konrád zatčen četníky, a poněvadž neměl v kapse ani haléře, zahnali jej zpět. Sedl si tedy smutně na mez u pole a navázal s kolemjdoucím sedlákem rozhovor a ptal se ho o radu. Sedlák mu ukázal cestu k zámku na kopci, kde bydlila bohatá ruská paní, která často vypomáhala cizincům. Byla to vdova po známém velmoži. Konrád se najedl s její čeledí a obdarován překročil hranice. Zamířil rovnou ke komunistické osadě, které udělili její zakladatelé název Budoucnost a jež byla asi tři denní pochody od hranic vzdálena. Konrád se o ní dověděl z revolučních časopisů francouzského Švýcarska a chtěl si v této svobodné obci nějaký čas odpočinouti po útrapách cesty a nabrati sil k dalšímu pochodu. Když konečně došel k vytouženému místu, byl Konrád chladnou skutečností velice zklamán. Komunistická tato obec neměla do sebe nic ideálního. Byl to kousek nikdy ještě nevzdělávané půdy, a osadníci rvali se krutě s nevlídnou zemí a žili tu za mnohem horších podmínek, než pod útiskem kapitálu. Uprostřed obce stála dvě stavení, kolna a obytný dům, jenž se podobal na vlas továrnímu skladišti. Byl slepen z travers a cementových desek a měl rovnou střechu, natřenou černým mazem a posypanou pískem. Budova byla rozdělena na několik pokojíků a společný sál. Polní práce byla ztěžována úplným nedostatkem hospodářských strojů. Osadníků bylo před Vodrazilovým příchodem sedm, pět mužů, pak starší žena, jež obstarávala kuchyni, a její malé děcko. Polním hospodářstvím by se byli stěží na této hroudě živili, hlavní svoje prostředky získávali pašováním tabáku, sirek a jiných věcí, které v sousedních ponejvíce průmyslových místech rozprodávali. Hlavou a duší osadního podniku byl malý černý mužík jménem Evreto, člověk baskického původu, syn onoho malého houževnatého národa, jenž na svých horách přečkal všechny převraty, jež v tisíci a tisíci letech převalily se přes Evropu, národa, jehož původ i jazyk je do dnes učencům hádankou. Evreto byl bratr známého teroristy Jana Evreta, jenž byl na sklonku osmdesátých let minulého století v Lyoně sťat gilotinou. Pokud slabé jeho síly stačily, pomáhal Vodrazil osadníkům při obdělávání půdy, vyhrabával ze země spletité kořeny divokých keřů a odnášel stranou balvany. Taky doprovázíval své druhy v noci přes hranice, pomáhal jim nosit zboží a potýkal se v jejich společnosti s celními strážemi a jejich psy. Celkem byl to život příliš namáhavý, než aby Konrád nebyl toužil brzdy odsud se dostati. Také
osadníci nestáli příliš o člověka, který neměl tytéž zájmy jako oni a nevynikal ani svými svaly ani odvahou. Krásné byly pouze večery, kdy celá obec se shromáždila v sále. Žena vařila grog a mužové seděli po turecku na zemi na rohožce, pili a byli veselí. Svalnatý chlapík, kterému se říkalo Marsejan dle jeho příslušnosti a jenž sloužíval kdysi u trestaneckých setnin v Alžíru, předváděl svým druhům břišní tance. A Evreto, když se dostal do nálady, zanotoval píseň, a celá společnost sborem spustila pak rázný zpěv francouzského lidu a daleko rozléhal se do pusté noci zpěv o Marianě: „Mé jméno Mariana v slávě šlo světem. Jsem kdes neznámá? Tož furiantsky na mé hlavě sedí ta rudá čapka má! Neslušelo silným lidu dětem hrou lásky srdce zeslabit. Ve velkých chvílích před vším světem chci muži milována být!“
Kapitola šestá Soňa a Paňa a jejich společnost
Soňa šla nejprve dlouhou zaprášenou silnicí, která se táhla podél kolejí dráhy. Potkávala málo lidí. Občas někoho zastavila a tázala se: „Prosím, jdu taky dobře do komunistické osady Budoucnosti?“ Každý hned poznal v mladé Rusce cizinku. Její řeč byla tvrdá, nečinila rozdílu mezi francouzským u a mezi i, a její r jen hrčelo. Měla na sobě prosté šaty, laciné a beze vší elegance, a na hlavě jí seděl klobouk, na kterém bylo lze poznati, že si jej vybrala někde v bazaru, hledíc spíše k ceně než ke kráse. Osadníci v Budoucnosti byli na podobné návštěvy zvyklí. Přijali Soňu zdvořileji než jiné své zvědavé přátele, kteří přijížděli, aby shlédli tuto zajímavou obec bez pána a bez sluhů, kde byl užitek všem společný jako práce. Příčina obzvláštní laskavosti mužů byla docela prostá: Soňa byla mladá a hezká. Měla široký, bledý obličej, modré oči a tmavé vlasy. Ruce v kapsách svého ošumělého žaketu, přihlížela, jak osadníci pracují na poli a ve své skromné domácnosti, pojedla s nimi a večer zúčastnila se zábavy v společném sále. Evreto byl galantní, neboť byl vzdělaný člověk, Marsejan snažil se vzbuditi v mladé dívce přízniví dojem různými šaškovinami a Vodrazil se k ní hlásil jako bratr Slovan se stejně špatnou francouzskou výřečností, jako byla její. Původ, vzdělání a příbuzné prostředí, z něhož vyrostli, to vše oba cizince sbližovalo. Hovořili ponejvíce spolu. A za účasti přítomných smluven byl plán, jak by se Konrád mohl snadno a lacino dostat do Paříže. Pojede bez lístku a Soňa, která studovala v hlavním městě francouzském, přijede mu naproti na nádraží s peronní vstupenkou, která mu umožní volný průchod.
Pak šli všichni spát. Soně byl poukázán prázdný pokojík, který sloužíval za noclehárnu návštěvníkům. Usnula brzy znavená chůzí a čerstvým vzduchem. Asi o půlnoci probudilo ji tlučení na dveře. „Kdo to?“ ptala se. „Já, Marsejan!“ zněla odpověď. „Co chcete?“ ptala se ulekaně Soňa. „Otevřete, chci s vámi mluvit!“ Soňa neotevřela, jen jektala zuby. Tlučení se ozvalo znovu. Slyšel je také Vodrazil, jenž dosud neusnul, i Evreto, který měl lehký spánek. Neboť pokoje jejich byly na téže síni, odděleny od sebe pouze slabou zídkou. Když Konrád si uvědomil, oč se jedná, vyskočil z lože, postavil se na práh svého pokoje a vzkřikl na Marsejana: „Co nás tady bouříte? Jaké pak jsou to způsoby?“ „Jdi si lehnout, vráno!“ zabručel hněvivě rušitel nočního klidu. „Člověče, táhněte, nebo vzbouřím celý dům! Styďte se, takhle obtěžovat hosty!“ Vodrazil byl vskutku rozechvěn a ochoten se prát. „Vráno!“ řekl ještě jednou Marsejan. Pak se jeho kroky vzdalovaly ve tmě. Když bylo zase všady ticho, vrátil se Vodrazil na lože. Ustrašená Soňa schovávala ve svém pokojíku hlavu pod pokrývkou. Srdce jí tlouklo jako ptáku. Ráno u snídaně jako by se nic nebylo stalo. Nikdo o noční příhodě nemluvil. Pouze Evreto, jda kolem Konráda a Marsejana, podotkl dobromyslně: „Hádali jste se trochu předčasně o medvědí kůži!“ Mladá Ruska se rozloučila srdečně se všemi osadníky, i Marsejanovi podala ruku, a odjela. Vodrazil ji doprovázel ke stanici. A za pět dní jel taky. Vsedl do vlaku bez lístku, díval se ostražitě z okna, zdali nepřichází kontrolor, a schovával se v oné místnosti, o které se v slušné společnosti nemluvívá. Cestování naslepo je na francouzských drahách mnohem snadnější než u nás, neboť průvodčí vlaku neprochází za každou stanicí všemi vozy, při několikahodinné jízdě přijde pouze jednou nebo dvakrát kontrolor. Proto taky se podařilo Vodrazilovi, že šťasten dojel. Soňa ho čekala u vlaku. Dala mu peronní lístek a vyšli klidně z nádraží. U vchodu přišla jim vstříc malá, asi osmnáctiletá blondýnka. Soňa ji hned přestavila Vodrazilovi jako svou spolubydlící, kolegyni a krajanku Paňu. Na střeše elektriky, která je vezla do latinské čtvrti, pravila Soňa Konrádovi: „Vyhledali jsme vám již taky pokojíček, několik domů od nás.“ Když Vodrazil oběma přítelkyním děkoval, řekla Paňa: „Ale, pane Konráde, vždyť je to jen docela malinký kouteček v podkroví!“ Dívky ukázaly svému příteli hotel, kde samy bydlely, a dovedly ho pak do jeho příbytku, jenž se nalézal v úzké, nečisté ulici ve starém očazeném domě skoro na střeše. Vodrazil položil na umyvadlo kartáček na zuby a kalodont, - to byla jediná jeho zavazadla. Vyspal se pěkně a nazítří počal si něco hledat. Na těchto svých obchůzkách seznal, kolik lidí v milionovém městě živí se dobře odíráním nejchudších chudáků. Jsou lidí, kteří vydávají časopisy na zaopatřování služeb. Je nutno doručiti jim předplatné na čtvrt roku, abys pak se potěšil několika bezcennými inzeráty, vystřihanými z velkých novin. Jiní zaručují lehkověrným lidem jistý výdělek vyráběním pohlednic, aby z nich vymámili peníze za bezcenné kreslířské potřeby. Nestačila by celá knížka k vyjmenování těchto ponejvíce netrestaných podvodů. Nějaký čas byl Konrád zaměstnán u hostinského podnikatelství Dupontova, které má po všech čtvrtích pařížských filiálky. Stál celý den nad velikou cínovou nádržkou a myl talíře, nože,
vidličky, sklenice a láhve. Největší potíže měl, když přijel vůz z čistírny pro špinavé stolní prádlo. Síly sice stačily Konrádovi, aby napěchovaný a pevně svázaný balík vyvlekl, ale vyhodit jej na vůz, jako to činili jeho kolegové, nemohl. Tak si utržil mnoho posměchu a brzy opustil toto nevděčné zaměstnání. Potom vstoupil do služeb k předměstskému zahradníkovi. Od rána do pozdního večera pracoval sehnutý nad záhony. Uléhal na lože k smrti znaven a ke druhé hodině po půlnoci jej budil zase kočí, a jeli spolu do pařížské tržnice. Taky u této práce Konrád nevydržel. Vrátil se do Paříže, chodil mezi krajany a zaopatřil si několik hodin. Vyučoval pekařského dělníka, jenž by byl rád praštil svým řemeslem a šel do obchodu, němčině a počtům, a přicestovalého zámečníka učil frančině. Od svých žáků si bral zálohy, od jejich přátel si vypůjčoval peníze pod jinými záminkami, a kterýsi kupecký příručí nosil mu čokoládu a cukr podezřelého původu. Konrád seznámil se také s krajanem, jenž byl na tom hůře než on. Byl to klenotník, mladý ještě hoch, jemuž přezdívali jeho známí Stará Pára. Měl veliké nemotorné ruce, a kdekoliv se představoval, nikde nevzbuzoval důvěru zaměstnavatelů. Byl by sice mohl obdržeti špatněji placenou práci, ale jeho hrdost a uvědomělost mu bránily, aby ji přijal. Nikdy by byl nekazil ceny! To raději nedělal nic. Vodrazil ho vzal k sobě, Stará Pára mu čistila boty, chodila pro chléb a víno a tak se živila s Konrádem, když totiž měli čím. A náchylnost k pití lihovin měl sluha jako pán. K Ruskám Vodrazil Starou Páru nebral. Chodíval tam vždy navečer sám, na hlavě svůj hnědý zdeformovaný klobouk a zahalen v chlupatý vypůjčený límec, jenž zastíral nedostatečnost jeho úboru. U Rusek bývalo někdy velmi živo, o večerní návštěvy nebyla nouze. Viděl´s tu vytáhlého ruského studenta mongolské tváře – Alexandr se jmenoval – pyskatého Arména a francouzského vojáka, který lámal frančinu jako všichni ostatní, neboť se narodil a rostl u svých rodičů, přistěhovalých na Rus. Také souchotinář Dimitrij Nikolajevič přicházel, někdy i se svou ženou, velkou a tělnatou dámou. Povídalo se o ní, že kdesi v Rusku navštěvovala stejně jako jiné dobročinné dámy ubohé vězně v žalářích. Tak se seznámila s Dimitrijem Nikolajevičem, politickým provinilcem, jenž již tehdy byl nemocný, zamilovala se do něho, pomohla mu na svobodu a odvezla si ho do ciziny. Někdy přišla i paní Iréna, malá, šedivá dáma, jež se chovala k mladým dívkám s mateřskou blahosklonností. V jejím manželu, panu Aloisu Plíškovi, korespondentu závodu s hygienickými potřebami, seznal Vodrazil ke své radosti krajan. Alois Plíšek ujel v sedmnácti letech ze své vlasti. Nebyla to touha po dobrodružstvích, jež ho vyhnala do světa, nýbrž nepořádané rodinné poměry. Měl zlou macechu. Chytrostí neoplýval a právě proto byl pln růžových nadějí, a zklamání, jehož ve světě se dožil, velmi bolestně naň účinkovalo. V které si české hospodě v Paříži setkal se s jedním členem pověstné rodiny Kvíkalovy, jež byla mezi krajany známá svou nenechavostí a jejíž ženští členové vynikali obzvláštním sklonem k ctnostnému životu. Zmínění Kvíkal hlásil se hned k Aloisu Plíškovi jako příbuzný, zavedl jej do své ctěné rodiny, vymámil z něho poslední halíř a pak psal ještě vyděračné dopisy jeho rodičům. Kromě toho byl Plíšek nucen po čas svého pobytu mezi Kvíkaly pomáhati jim při podvodném sázení na koňských dostizích. Z tohoto smutného prostředí vytrhla Aloise Iréna. Seznámil se s ní ve veřejné knihovně v latinské čtvrti. Byla aspoň o deset let starší než Alois, původem svým ruská židovka, procestovala půl Evropy a vyznala se. Zapůjčila Aloisu Plíškovi několik svých posledních stovek, aby mohl navštěvovati obchodní školu. Tam se naučil Alois vedení knih, psaní na stroji, ba i základům znalosti světových řečí, a dostal hned z ústavu skromné místečko, kterého se rozumně držel. Manželství jeho přes rozdíl věku mezi ním a paní Irénou nebylo lze nazvati nešťastným. Iréna přistoupila ke katalocismu, neboť za nic na světě nechtěla býti oddána pouze civilně. Jinak však byla velmi rozumná. Někdy si vyjela sice na letní byt se studentem Alexandrem, o němž jsme se již
seznámili a kterého vydávala za svého bratrance, ačkoli byl pravoslavný a také nijak rodinnou podobnost mezi oběma příbuznými nebylo lze odkrýti. Alois zatím se v Paříži uskrovňoval a byl dokonale přesvědčen o ctnosti manželčině, a ne snad proto, že se blížila věkem k čtyřicítce a silně šedivěla. Ne, Plíšek ji stále považoval za velice žádoucí. Vodrazil využíval této okolnosti k všeobecnému rozveselení společnosti. Pohádal se s Plíškem a pak mu řekl: „Budeš-li ještě jednou na mě tak hrubý, na mou duši, že ti budu chodit za ženou!“ To přivádělo přítulného chotě ihned z míry. „Poslouchej,“ rozkřikoval se vysokým svým hláskem, „uděláš-li mi to, pak za sebe neručím! Zpřerážím ti ruce i nohy!“ Nejčastějšími hosty obou dívek byli ovšem jejich krajané-studenti, Alexandr, pak onen Armén a francouzský voják a kdo zrovna k nim se připojil. Mluvilo se o politice, o zkouškách, o umění, vůbec o všem. Někdy navařily mladé hostitelky čaje, ba i v krbu zatopily, nebo se zaopatřily si od kupce laciné, v továrnách vyráběné zákusky. Dostala-li Soňa záchvat dětinnosti, klekla si a roznášela hostům osvěžení, šoupajíc se po kolenou od jednoho k druhému. Jindy zase v podobné náladě sesedly se obě mladé přítelkyně na pohovku, o návštěvu se nestaraly a šeptaly si. Z tlumených jejích sdílností pronikala pouze k sluchu jednotlivá slova, pronášena něhou: „Ach, Sónička!“ „Ach, Paněnka!“ A tiskly se k sobě a hladily se navzájem po tvářích. Ctitelů, nebo chcete-li milenců, vlastně neměly. Alexandr byl pěkný hoch, štíhlý, taky trochu chycený na plíce, měl štěstí u žen, ale naivního nadšení nebylo lze po něm žádat. Pyskatý Armén také hleděl méně na osobu a francouzský voják byl jako většina i našich vojáků. Konrád pak měl již svá léta a cítil se ještě starším. Čtyřicítka se pomalu blížila a na mladé dívky pohlížel jako na bytosti z jiného světa, s kterými se sám navždycky vypořádal. Rád se však díval na tyto dvě nádherné osůbky, které byly dospělejší tělem než duchem. Soňa byla poněkud rozumnější než Paňa, měla dokonce i politické zájmy, ovšem ne příliš vážné, a tak navštěvovala občas revoluční kroužky svých krajanů. Pod dojmem řeší, které tam byly proneseny, vypravila se také do komunistické osady, aby shlédla, jak vypadá ráj na zemi. Student Alexandr, mladý světák, mluvíval v důvěrných rozhovorech o svých krajankách v cizině s velkou neúctou. „Všechna děvčata,“ říkával, „která u nás doma nemají naděje, aby se vdala, nevynikajíce ani duchem ani krásou ani majetkem, jezdí za hranice ve snaze polapit nějakého cizince. A předstírají lásku k samostatnosti a vědám.“ Náhle se stalo, že Konrád po dvakráte nezastihl své malé přítelkyně doma. Pak potkal Soňu a ptal se jí, co teď večer dělá. „Chodíme do knihovny číst,“ zněla odpověď. Vodrazil byl tím zcela spokojen, ale mladé dívce bylo nejednou líto udržovati svého přítele v klamu. „Odpusťte,“ pravila, „ale k nám nesmí nyní nikdo chodit. Pamatujete se, jak jsme hovořili před týdnem až do jedné hodiny po půlnoci? Na druhý den zastavil mě a Paňu majitel hotelu a řekl nám, že kdybychom si každá přivedly jednoho, proti tomu prý by nic nenamítal, ale přivést si jich šest, je prý moc!“
Kapitola sedmá Princ Uidialilid
Vodrazil a Soňa bydleli příliš blízko sebe, než aby se nebyli často střetli. Netrvalo dlouho, potkali se zase vycházejíce ráno z domova a zastavili se spolu. „Pohněvaly jsme vás, pane Vodrazile, že nám vyhýbáte?“ ptala se malá dívka, podávajíc svému příteli ruku.
„Hněvat bych se na vás ani nemoh,“ pravil s úsměvem Konrád. „Ale nedala jste mi sama na srozuměnou, že jsou vám moje návštěvy obtížné?“ „To jsem neřekla!“ bránila se Soňa. „Kvůli domácímu musila jsem trochu ten nával k nám zarazit, bydlely jsme už jako v kasárně. Ale nyní si k nám naši přátelé již odvykli chodit. Přijďte, budeme sedět sami s Paňou a pohovoříme si. Zaklepá-li někdo, neotevřeme, a do okna dáme koberec, aby nikdo nevěděl, že jsme doma. A řekne-li domácí ještě slovo, postěhuju se.“ Konrád nebyl zvyklý bývat večer sám, a jeho kapsa zela zpravidla prázdnotou, i byl rád, že má kde ztrávit sklonek dne. Připadal si jako strýček mezi neteřemi, a v duších obou dívek se poměr k jejich značně staršímu příteli v dojemné shodě myšlenek stejně obrazil, takže mu počaly říkat „strýčku Konráde!“ Strýček jim vypravoval pohádky, a to po česku, jen tu a tam přeložil nějaké slovo do frančiny nebo ruštiny, z které již také něco pochytil. Slova svoje jim činil srozumitelnými divokými posuňky a výrazným šklebením své hubené tváře, „Byl jednou jeden maličký Paleček…,“ vypravoval, ukazuje svůj prst jako hrdinu počínajícího děje. Dívky se smály, zvedaly také prstíky do výšky a opakovaly po Konrádovi: „Máličky Páleček!“ Taky na dveře mladých studentek zaklepala někdy nouze. Peníze se zdržely na poště či co, nebo snad jich tam doma na Rusi také nebylo nazbyt. Čas byl ošklivý, jaro mělo tvářnost pařížské zimy, drobný déšť padal s nebe, mžilo a mžilo, a chlad a vlhkost prolézaly kosti. Na procházky nebylo pomyšlení, a Soňa a Paňa, aby zvýšily poněkud útulnost svého příbytku, pálily v nedostatku dříví a uhlí ve velikém krbu staré škatule, noviny, sešity, ba i obnošené klobouky, ačkoliv nevěděly, budou-li si moci koupiti nové. Někdy však Vodrazil zvážněl a jal se své přítelkyně zkoušeti. Odhaloval jejich nevědomost a hrozil jim, že neudělají zkoušky ani napřesrok, nerci-li letos. Pohříchu bylo v těchto výhružkách velmi mnoho pravděpodobnosti. Stálý styk s krajany byl oběma dívkám překážkou v zdokonalování jazyku francouzském, četly málo a zájem o vědy a umění veliký nejevily. Probudil-li Konrád v nich výčitky svědomí, počaly chodit do knihovny, chápaly se knížek a psaly úkoly – ale brzy jejich horlivost zase polevovala. Kdysi po kázání, jímž nabádal Soňu a Paňu k větší píli a ke styku s Francouzi, opustil Konrád obydlí Rusek. Na druhý den přišel k nim opět na návštěvu a nalezl obě v slzách sedící na pohovce a objímající se. Překvapen zůstal stát Konrád na prahu a tázal se: „Co je to za blázinec?“ Na stole leželo několik dopisů psaných ruským písmem, a ty daly Konrádovi tušiti, oč se jedná. Také dívky brzy rozvázaly, s nářkem vypravovaly, že není možno, aby obstály při zkoušce, že s hanbou domů vrátit jim nelze, krátce a dobře, že se rozhodly se otrávit. Konrád spráskl ruce a zvolal: „Kdybych se já byl měl pro každou zkoušku, kterou jsem měl dělati a neudělal, otrávit!“ Upokojoval je povzbuzujícími slovy, ale nic to nepomáhalo. Slzy se řinuly po širokých tvářích. Tu a tam vyklouzla jim ze rtů také poněkud odchylná myšlenka, že půjdou sloužit. Konrád rozladěn navrátil se z návštěvy předen slíbiv, že zítra přijde zas. Přes noc a den však nastala úplná změna situace. Po slzách ani stopy. Jakmile Konrád vstoupil do pokoje svých přítelkyň, běžely k němu obě a volaly: „Strýček půjde s námi!“ „Kam pak, dětičky?“ ptal se udiveně Konrád. I vzala jej každá za jednu ruku, posadily jej na pohovku a vypravovaly mu, že dostaly pozvání na ples kavkazských studujících, že jim je doručil jejich přítel Armén, že budou tam krásné kroje a zajímavé tance, a aby šel s nimi. Konrád se bránil, jak mohl. Konečně upozorňoval mladé dámy, že nemá černých šatů, ba vůbec pořádného obleku. Ale Soňa a Paňa jej ubezpečovaly, že všechno zaopatří, aby jen se nevzpouzel.
Samy šly na poradu k paní Iréně a zvaly ji snažně, aby se také plesu zúčastnila. Paní Iréna s nimi jít nechtěla. Měla smutek, stěžovala si na bolení hlavy, a každou chvíli ji vyhrkly slzy do očí. Osud studenta Alexandra, ať už byl nebo nebyl jejím bratrance, působil ji starosti, jako jistě málokterým skutečným příbuzným. Alexandr vypravil se před několika týdny do francouzské severní Afriky, prý k léčení svého plicního neduhu. Byl to odvážný podnik, neboť mladý muž neměl ve svém majetku mnohem více, než stála jedna cesta – a i na to musili přátelé jeho, mezi nimi hlavně paní sestřenice Iréna, složit. Poslední lístek od Alexandra přišel z Marseje. To bylo hned po jeho odjezdu, a od těch dob nebylo o něm žádných zpráv. Až tu se vyskytla zvěst jakási v pařížských denních listech, že kdesi v horách nelezen byl domorodým obyvatelstvem arabským vysílený a polomrtvý cizinec, asi dvacetiletý, který bez průvodu se odvážil do těchto divokých a nehostinných končin. Nohy měl prý úplně umrzlé. Popis osoby nápadně ukazoval na příliš postrádaného Alexandra. Přes to však nešťastná příbuzná se tak dalece přemohla, že byla mladým dívkám radou i skutkem při shánění krojů nápomocná. Šly jako selky tam od nich, na hlavě uvázané šátky a v širokých šatech s vlajícími stuhami. Některé maličkosti měly doma, jiné si přikoupily v bazaru. Konrádovi půjčil Dimitrij Nikolajevič, souchotinářský soused svých mladých krajanek, svůj černý kabát a jakési pruhované kalhoty. Na ples jela dokonce naše společnost v drožce, Armén s nimi. Sál se teprve pomalu naplňoval, Vodrazil s oběma Ruskami sedl si na vykázané místo, neboť tanci měla předcházeti jakási akademie. Recitace byla pouze jedna, a to ruská, ačkoliv ples byl pořádán Armény a Gruzíny. Ostatek vyplnily tance a zpěvy zajímavých těchto dvou národů. Jako jediný nástroj při těchto produkcích figurovala jakási kytara, a zpěvy byly velmi jednotvárné. Ale za to tance a kroje! I Vodrazil, který neměl zájmu pro žádné divadlo, se bavil. Muži v krojích měli na hlavách huňaté černé, šedé i bílé čepice, vysoké aspoň na čtyřicet centimetrů, dlouhé kabáty zpravidla červené, některé lemované kožešinou, vysoké boty a i jakési bílé papuče. Kolem prsou měli kožené řemení pro patrony. K šatům žen byly voleny jemné odstíny červeni a modři nebo bílá barva. Na hlavě vypínal se na loket zvýší klobouk v podobě kužele, s vlajícím závojem. Podobné úbory nosily se v civilizované Evropě někdy za středověku. Tančilo se po špičkách. Ženy dělaly docela drobounké rychlé krůčky, ruce měly roztažené, a tak se vznášely jak holubice. Muži provozovali nejdivočejší skoky, držíce si dýku u oka. Pak byly odstraněny židle a národní tance střídaly se s valčíky. Konrád si sedl za sloup a díval se. K němu si přisedl mladý Gruzín, student, bez kroje, za to však s brýlemi na nose. Dal Vodrazilovi navštívenku, potištěnou podivným písmem klínovým, a vypravoval mu o svém národu, který odvozuje svůj původ od dávných Chaldejců, o staré kultuře, jejíž literární památky sahají hluboko do středověku, a o ztracené samostatnosti gruzínského státu. Náhle upoutal pozornost diváků příchod zvláštní dvojice lidí. Do sálu vkročila žena asi čtyřicetiletá s nesmírně důležitou tváří. Pleť odkvetlého obličeje byla narůžovělá a skrývala se pod vrstvou bílého pudru. Vlasy měla tato vážná dáma oné zlaté barvy, která zpravidla nebývá lidem uštědřena přírodou. Bleděmodrý plesový úbor splýval volně kolem obtloustlé postavy. Její průvodčí, čili správněji řečeno muž, jehož ona byla průvodkyní, byl asi dvacetiletý černoch. Oblečen byl v bleděmodrý krátký kabátek, krátké černé spodky a taktéž černé punčochy. Kolem vysokého límce ovíjela se bílá vázanka. Podivná tato dvojice tančila poněkud stranou od ostatních párů. Úctyhodná dáma zvedala si jednou rukou graciésně sukni, občas rozevřela přísná ústa k tiché poznámce. Dělala dojem hofmistryně, nebo, chcete-li, učitelky tance a jemných způsobů.
Její černý žák nezdál se zrovna býti celou svou duší účasten jejích výchovných snah. V temné své tváři měl lhostejný a poněkud dětinský výraz, jaký spatřujeme i na obličejích starých příslušníků černošských kmenů. Záda měl poněkud kulatá a jeho příliš dlouhé nohy klátily se jaksi bezradně sem a tam při zvucích hudby. Líčení moje spadá právě do doby, kdy francouzská vláda dovolila sesazenému králi dahomejskému Behazinovi opustiti daleký ostrov Martinique, kdež dlel ve vyhnanství, a vykázala mu nové sídlo ve svých afrických osadách. Behazin byl již těžce nemocný, podnebí Nového Světa špatně mu svědčilo, a přál si pouze naposled ještě uviděti svou prohranou říši a vlast, kterou jako lev hájil proti hrabivým cizincům. Ale francouzská vláda se doposud bála starého krále, strachovala se, že jakmile se objeví starý vojenský vůdce mezi svými bojovníky, plameny vzpoury opětně vyšlehnou v uklidněném již území. Milosrdná republika chtěla jej však aspoň nechat umřít v končinách, kde by mu stejné podnebí připomínalo ztracený ostrov. Král-zajatec zdržel se nějaký týden v Paříži. Ve svém stesku po staré otčině činil poslední pokusy pomocí tisku a veřejného mínění dosáhnouti splnění své touhy. Novinářům, kteří k němu přicházeli, poukazoval na své stáří a na svou chorobu a ujišťoval Francii svou láskou a naprostou oddaností. V Behazinově průvodu nalézalo se jeho pět žen a jejich malé děti. Tito nejmladší potomci sesazeného dohomejského veličenstva měli mnohem světlejší pleť, než příslušela jejich vznešenému původu. Byly to vesměs plody lásky, kterou obdařili francouzští poddůstojníci posádkou na Martiniku královy ženy a dcery. Potom král Behanzin odjel na místo mu vykázané a zapadl jako kámen do vody, a nikdo si naň nevzpomenul. Páni republikáni se bavili zase jinými věcmi, jiná cizokrajná veličenstva byla vlečena pařížskými ulicemi, jako poražení barbaři zapřažení do vozu triumfátora. Přijel šikmooký a žlutý král Sisovath, vládnoucí dosud podle jména v Kočinčíně, na hlavě měl kulatý černý klobouk a za ním péro a kytku, na těle černý smoking a sukni. Pařížský lid se zase měl čemu smáti, když ho viděl projížděti v kočáře po boku presidenta republiky, veselého to Gaskoňce a milovníka vína a spořitelních knížek. Konrád Vodrazil vrátil se k ránu se svými přítelkyněmi z plesu. Dni míjely a přinášely s sebou nové starosti a zájmy, a Konrád by si byl jistě již nevzpomenul na onu zvláštní dvojici lidí, kterou viděl kdysi tančiti mezi pestrou směsicí Arménců, Gruzínů a Rusů, kdyby ho náhoda nebyla v určitou dobu zavedla do Trocadéra, veliké to veřejné stavby v Paříži, kde mimo jiné je umístěno také národopisné museum. Jsou tu vystaveny zbraně, kroje, nástroje i bohové všech možných národů světa. Konrád procházel velikými a málo navštívenými sály, když tu uviděl mladého černocha s čepicí se štítkem a zlatým prýmkem, dosti ošuměle oblečeného, kterak se zarosenými zraky zadumaně k čemusi vzhlíží. Konrád upřel rovněž svoje oči v místo, které připoutalo tak mocně pozornost černého muže. Jeho pohledu se zjevily tři dřevěné sošky, každá asi dva lokte vysoká. Správa musea připevnila k jich podstavci nápis: Drahomejští králové. Postava nejvíce ku předu posunutá byla na bílém lístku označena jako král Behanzin. Neměly vlastně lidské podoby tyto tři sošky největších hrdinů svého národa, ke kterým lid v temnotách své pověry se modlil a jež byly vítězem odvlečeny do musea. Hlavy připomínaly svým tvarem dravčí zobáky nebo krokodýlí tlamy a kromě křiklavě pomalovaného dřeva bylo použito k výrobě jejich kusů železa a obručí. Tak stáli tu tito tři bůžkové červeně a zeleně natřeni s ještěřími hřebeny z plechu, které se táhly od čela až na záda, a šířili pocit hrůzy po nepřívětivé prostoře musejního sálu.
Vodrazil přistoupil k mladému černochu a pravil: „Odpusťte pane, ale někde jsem se již viděli, nemýlím-li se.“ Černoch se zamyslil a řekl: „Nevím. Jsem princ Uidialilid. S kým mám čest?“ Konrád se představil a připomenul svému novému známému ples kavkazských studentů. „Máte pravdu,“ děl na to princ, „byl jsem tam s onou dámou. To přijel právě král Behanzin, můj vznešený otec, do Paříže. – Jaký jsou to podivný národ tihle Francouzi! Odňali mě jako malého hocha mému otci a dali mě na studie. S počátku se o mě starali, pak na mne čím dále tím více zapomínali a v úřadech, kde jsem se hlásil o své právo, ukázali mi dveře. Nechci vám ani vypravovat, jak jsem se musil živit. Tu přijel můj otec z Martiniku do Paříže. Hnulo se v republice svědomí? Hned mě vystrojili, za společnici mi přidělali onu dámu, kterou znáte, a novináři přicházeli ke mně a ptali se, co rád jím a jezdím-li raději na koni či na velocipédu. Ale tato francouzská laskavost netrvala dlouho. Sotva můj otec odjel, ukazovali mi zase všude dveře. Jak vidíte podle mé čepice, obdržel jsem nyní místo vrátného v hotelu. Ale v jakém hotelu! V končině, kde nejsou než apači, věřte mi, pane! Bez placení nám utíkají, a já abych se s nimi hrdlil a škrtil je na schodech. Vidíte, jediná moje radost je, když mám v týdnu svoje půldne prázdno, navštíviti v těchto místech svoje předky a vzpomínati zde na svou vzdálenou vlast, kterou stěží kdy uvidím, a na zašlou slávu našeho rodu.“ Po těchto slovech vyhrkly princi Uidialilidovi slzy do očí. A tři příšerné modly zíraly do pustého sálu mstivě a hrozivě.
Kapitola osmá V Latinském Korbeli Železnice je přece jen podivný vynález. Jako kouzlem přenese člověka do zcela nového prostředí, a to beze všech přechodů. Kraj a lidi, kterými Rychlíka projíždí, zanechávají v duši cestovatele pranepatrného dojmu. Člověk dívaje se oknem vagonu jakoby stál u kukátka panoramatu, v kterém s unavující rychlostí se střídají nevýrazné a lhostejné obrázky. Konrád Vodrazil dávno ještě šlapal bláto bavorských silnic, když jeho mladý mnichovský hostitel Ondřej Vlček přijel již do Paříže. První jeho kroky ve velikém městě byly tytéž jako všech zvědavých turistů, a toto tápání a chození sem tam nestojí za to, abychom mu věnovali jakoukoli pozornost. Další osudy Vlčkovy osvětlí nám nejlépe psaní, které poslal na Moravu paní Julii Hotasové, vdané ženě a své milence. Dopis zněl následovně: Milá Júlinko! Stěžuješ si, že jsem Ti kromě kratičké zprávy, která se spíše podobala telegramu, dosud nic nedal o sobě a o svých úmyslech vědět. Odpusť mi, moje zlato, ale nemůžeš si představit, jak člověk nerad rozepisuje, nemá-li komu sdělit co pěkného a potěšitelného. Drahá Júlie, nikdy jsem si nepředstavoval život tak těžký. Hned po svém příjezdu vzal jsem si do rukou adresář a chodil jsem po továrnách a po strojírnách. Je zde spousta německých průmyslníků a ředitelů technických podniků, hlásil jsem se k nim trochu jako krajan, ale nic to nepomohlo. Mých
několik zkoušek z techniky mi valně neprospěje. Jsou tu hotoví inženýři, čekají na místa a pracují zatím jako dělníci, vozí třeba štěrk, aby jen nepropásli chvíli, kdy se nějaké místečko uvolní. V Mnichově jsem trochu maloval, dokonce i něco prodal, tak chci ještě na tenhle způsob zkusit štěstí, ale naděje mám čím dále tím méně. Chodím do soukromé malířské školy. Opravovat přichází nám naše věci známý umělec Steinlen. Je to starší už pán, blondýn. Onehdy se zastavil u mě, poklepal mi na rameno a řekl mi: „Máte silný talent!“ Ale co je to všecko platné. Když se člověk někde dobře nevyzná, tak přijde živobytí strašně draho. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Psal jsem sestře, aby mi poslala ještě zbytek obnosu, který na mě připadá z prodeje našeho domku, ale vůbec mi neodpověděla. Jen švakr mi poslal sprostý dopis. Teď, když vědí, že již pro vojnu nemohu se vrátit a domáhat se svého práva, nic si ze mne nedělají. Taky na tebe nadával a pak psal, že jsem udán pro urážku člena císařského domu, kterou jsem spáchal na nějaké cizí schůzi, že vydali na mě zatykač, ale já o té věci nic nevím. Zkrátka a dobře si na nich nic nevezmu, a tak jsem na holičkách. Milá Júlie, jak pak Ti mohu v takových poměrech radit, abys za mnou přijela? Píšeš sice, že od těch dob, co jsi mě poznala, se svým mužem se nestýkáš, a on že tuší, že nosíš pod srdcem plod naší lásky, a strašně řádí. Jak ho znám, tak ho to zase přejde, a Tobě se přece jen dobře vede, nemáš starostí, zdali se zítra najíš a budeš-li moci zaplatit činži. Taky o své děti budeš mít dobře postaráno. Já mám už na svědomí jeden život, nikdy nezapomenu na hrozný konec Kláry Kojetinerové, teď bych měl ještě Tebe připravit do hrobu! Ani nevíš, jak rád bych Tě měl, ale jako svědomitý člověk Ti pravím: Předlož si to důkladně a nevrhej se zbytečně do strašlivé bídy, která Tě tu čeká. Buď zdráva a veselé mysli a zařiď si svůj život co možno nejpříjemněji! Věčně Tvůj Ondřej. Julie byla sice z městských rodičů, ale venkovské prostředí, v němž žila, učinilo z ní ženu velice jednoduchou. Málokdy naskytla se jí příležitost ke psaní, i byla brzy po vychození škol na štíru s pravopisem. Prostá její povaha nedala se nikdy ohlušiti slovy. Julie šla vždy rovnou za cílem, který si určila, nevidouc vlastně ani žádné jiné cesty. Když obdržela prostřednictvím své tety poštmistrové Ondřejův dopis, počala se tajně připravovat na cestu. Doma oznámila, že jede se synkem na několik dní na návštěvu k příbuzným. A zmizela, nikdo nevěděl kam. Ondřej ji očekával a přijal ji i jejího malého chlapce velmi láskyplně. Nepřišla docela chudá, měla něco peněz kromě svých šperků, které také postupem času zmizely v zastavárnách a u zlatníků. Ondřejovi bylo popřáno žíti nějaký čas bez starostí jen sladkému milování. Najal si s Julií malý byt, nakoupili něco nábytku, hráli si s malým Jiříkem jako děti, a všechno šlo co nejpěkněji až do doby, kdy Julie stala se matkou. Tato událost vyprázdnila dokonale pokladnu zamilované dvojce a se vzmáhajícími se potřebami ohlašovala se bída. Tehdy vyňal Ondřej z pouzdra housle a šel vydělávat. Měl známého Poláka, který stával jako model malířské škole, kterou Ondřej kdys navštěvoval. Za svých lepších časů několikráte zaň Vlček zaplatil oběd, a i v nové domácnosti tento bratr Slovan několikráte byl návštěvou za příčinou nepatrných půjček. Když viděl nedostatek, který se zahnízdil v malé rodině, vybídl Ondřeje, aby s ním chodil šumařit. Seděl-li někde s obnaženou hlavou, měl tento Polák, jemuž nebylo mnoho přes třicet, vzezření starce. Měl docela bílé vlasy a prošedivělý knír. Jinak byl pěkně urostlý a ramenatý. Sloužil v cizinecké legii v Alžíru, zběhl od svého pluku do pouště a drahou dobu pobíhal po liduprázdných
končinách o žízni a hladu. Každou lidskou bytost, která mu vstoupila do cesty, byl nucen pokládati za sobě nepřátelskou a odhodlanou jej sprovoditi se světa, nepředejde-li jí v tom. Upomínkou na tento hrozný život byl prý jeho předčasný stařecký vzhled. V Paříži žil pod cizím jménem. Znal všechny kouty ve vnitřním městě i v okolí hradeb, ve vilových čtvrtích stejně jako v předměstích. Velice obratně dovedl se přeptat na poměry obyvatelstva, věděl, kde co zahrát, a strážníka větřil jako zvěř myslivce. Tak vlekl Ondřeje po ulicích a uličkách všude, kde byla naděje na výdělek. Paní Julie neměla z toho velkou radost, poněvadž Ondřej často vyšumařený obnos v pochybné společnosti propil a prohrál v kartách. K takovým koncům dospěl Vlček v době, kdy Vodrazil v Paříži osiřel. Jeho Rusky jej opustily, Paňa roztrpčena a zklamána odjela do své otčiny, aniž by byla se podvolila zkoušce, a Soňa taky beze zkoušky se nastěhovala přes léto k moři, kde bylo možno prázdniny ztráviti lépe a laciněji než ve městě. Vodrazil vyhledal lacinou hospůdku, kde ubíjel své večery a kde se cítil jako v rodinném kruhu. Říkalo se tam u Latinského Korbele. Uprostřed malé místnosti byl vysoký pult v podobě podkovy, a za ním stál hospodský se sklepníkem, oba v modré zástěře a s vyhrnutými rukávy u košile. Kol dokola sedělo či stálo velice pestré obecenstvo různých národností a společenských stavů. Viděl´s tu japonské studenty, usmívající se svými stále rozevřenými ústy a hledíc kradmo do světa přes svoje brýle, spiril jsi kabylského podomního obchodníka s fezem na hlavě a koberci a kožešinami přes ruku, pak mladičké zpěváky z kabaretu ve vysokých botách, sametových šatech a s dlouhou červenou šálou, přehozenou přes rameno; přibelhala se taky sem chudá stařenka, prodávající po ulici noviny, pochybná děvčata smála se pronikavě nad svou sklenicí a čichala k lahvičce benzinu, a často zavítali i neradi vidění hosté, zloději, nezaplatili, porvali se a utekli. Bylo tu několik kroužků denních hostů. Řečtí dělníci kritizovali politiku velmocí a Španělové se stále o čemsi hádali. Vodrazil sedával ve společnosti, která v sobě soustřeďovala umírněné živly mezi návštěvníky hospůdky. Tomuto volnému sdružení předsedala asi padesátiletá dáma v šatech, které kdysi bývaly nošeny bohatšími majitelkami. Byla odkud si z venkova, stará panna, na nose nosila skřipec a pokládala se stále za hezkou. Ráda vypravovala, jak se jí muži dosud dvoří, jak ji oslovují na ulici a jak jí kdosi nabízel, že jí koupí klobouk s velikým perem. Muži poslouchali vypravování tetiččino – tak jí říkali – a smáli se na celé kolo. Vodrazil složil na ni dokonce nadšenou ódu. Počínala verši: Jak krásná je tvoje čistě vyholená tvář, ó této, a tvoje bohatá kadeř, kterou do nedávna omnibusový kůň nosil v ocasu, a tvoje růžové oči, a tvůj rozplácnutý nosík, na kterém sedí skřipec jako opice na velbloudu! Teta žila skromně a počestně z podpor, které jí poskytovali její zámožní příbuzní, a často zaplatila ještě kávu za starého učitele, který byl chudák. Dlouhá léta byl vychovatelem v šlechtických rodinách v Polsce, polsky znal dobře a i česky bylo lze s ním se dorozuměti. K stáru se vrátil do své vlastní nemajetný a k nepotřebě. Spával u sochařů v ateliérech na holé zemi a v létě často i pod širým nebem. Vodrazil rád si s ním pohovořil. Kdysi v noci Konrád, vstoupiv do herny, byl radostně překvapen, když u jednoho stolku objevil známou tvář svého mnichovského přítele Ondřeje Vlčka. Krajané se srdečně pozdravili, ale na
vyptávání nebylo času. „Potom si popovídám, dej si zatím něco!“ pravil Ondřej, míchaje karty a kývaje hlavou na znamení své spokojenosti. Kolem hráčů stála skupina diváků. Hlavní zájem soustřeďoval na sebe rozložitý Francouz s pichlavými očima a rezavým knírkem. Byl to ještě mladý člověk, slušně ošacený, o kterém bylo známo, že žije jen z karet a z toho, co vydělá jeho milá – milováním kohokoliv. Francouz vyhrával; Polák, Ondřejův společník na hudebních cestách za chlebem, jakž takž se držel na svých, ale Vlček byl v tom špatně. Než stále se hrálo klidně a bez řečí, až náhle Ondřej počal vytýkati Francouzovi, že si vyměnil kartu. Háda se stávala prudší a hlasitější a zvrhla se v pustou rvačku, když Vlček svého protivníka nazval podvodníkem a rychlým pohybem hleděl zachrániti, co bylo lze, z peněz na stole rozložených. Diváci se velmi obětavě zúčastnili pohnutého boje, a s převržených stolků padaly na podlahu s řinkotem tříštící se sklenice. Hostinský a sklepník přiběhli a pěstmi se snažili obnovit porušený mír. Taky se jim to podařilo a falešný hráč, který byl znám jako škodná, byl vyhozen na ulici. Bylo po hře. Polák podal Vlčkovi ruku, vytáhl své housličky, které ležely pod lavicí, a šel domů. Vodrazil se odebral do nálevny, očekávaje, že Ondřej přijde za ním. Ten zůstal ještě v herně, zapínal si roztrženou košili a vykládal několika zbylým hostům o průběhu zápasu a jeho příčinách. V tomto okamžiku vřítil se do herny dveřmi z ulice vyhozený hráč v průvodu několika osobností téže asi mravní hodnoty, jaké byl sám, vrhli se na Ondřeje, povalili ho k zemi, a jeho protivník kamenem, jejž si přinesl zvenčí, rozbil mu hlavu. To vše se odehrálo za několik vteřin. Přispěchavší hostinský uslyšel pouze nadávky odcházejících násilníků a jejich ujišťování, s ním že se vypořádají jindy. Konrád obvázal vlastním svým kapesníkem Vlčkovi zkrvavenou hlavu, sebral jeho housle a odvedl zraněného z hospody. Na cestě se pro uklidnění mysli ještě někde stavěli k posilujícímu doušku na dobrou noc, takže Ondřeji z celodenního výdělku mnoho nezbylo. Když konečně stál již před svým domem, myšlenka na ženu a děti vážně ho počala znepokojovati. „Psal jsem babě, aby zůstala, kde je!“ odlehčoval si. Pak řekl svému průvodci „na shledanou!“, klíč zarachotil v zámku a Ondřej zmizel ve vratech.
Kapitola devátá Známosti z hotelu Moderní velkoměstské rovnají se počtem nájemníků velikým obcím, kde soused jde kolem souseda bez pozdravu a kde jeden druhého nezná. Ne docela takový poměr panuje v předměstských šestiposchoďových hotelích pařížských. Za prvé nejsou přes svou výšku příliš prostranné, fasáda je úzká a hloubka ještě nepatrnější, tak že v nich není směstnáno víc, než dvacet až třicet malých pokojíků, které všechny uvádí do přádku často jediný podomek. Není tu ani zdviže ani elektrického vedení. Spojení se vzornou obsluhou obstarává obyčejný kovový zvonec, který se klátí na dlouhém provazu, nataženém podél úzkého schodiště s šestého patra až do přízemí. Když Vodrazil učinil asi desátý pokus obrátit na sebe pozornost taháním za kouzelné lano, objevilo se pod ním v závratné hloubce cosi jako lidská tvář a zazněl dálkou stlumený hlas: „Už běžím!“ To se ozýval Viktor, podomek hotelu, pokojská, sklepník a vrátný v jedné osobě. Viktorův běh nebyl zrovna překotný, jak ani při spoustě povinností, která spočívala na jeho bedrech, nebylo jinak myslitelného. Stalo se taky, že nepřišel vůbec. Zavítal-li však k Vodrazilovi,
nepřinesl mu pouze housky k snídani, ale zametl také cigaretové oharky a sirky z podlahy, ustlal postel a nalil vody do umývadla a džbánu. Při své kvapné práci vypravoval o obyvatelích hotelu a seznamoval tak Konráda s jednotlivými zajímavými osobnostmi. Brzy Konrád věděl, že za slečnou z prvého poschodí jezdí pan podprefekt, že bledá dívka ze čtvrtého patra pojede s černochem, studentem a státním stipendistou, s nímž bydlí, do horké jeho vlasti, aby s ním snášela radosti i trudy pozemského života. Někdy začal Viktor o svých plánech od budoucnosti. Měl již po krk hotelové dřiny a zažádal si o místo ošetřovatele v blázinci. „Však jsem byl dvě léta na Montmartu v hotelu, kde nebyli než umělci,“ pravil, uváděje tuto okolnost jako dostatečnou průpravu k úřadu, který hodlal nastoupiti. Kdysi odpoledne ozval se z Konrádova nejbližšího sousedstva hlas houslí, a pak bylo slyšet tyto jen málo zdí tlumené zvuky den co den. Na Vodrazilovu otázku odpověděl Viktor, že vedle bydlí mladá konservatistka. „Velice pořádná slečna,“ dodal, „ne z těch…“ a při tom opovržlivě otáčel hlavou na pravo a na levo. Jednou potkal Konrád svou sousedku na schodech. Viděl, že má hnědé, trochu narudlé vlasy. Předběhl ji a pozdravil ji. A brzy na to přišel Viktor s novinkou, že slečna zná Čechy. S každým jistě nebyl tento vzorný sluha tak sdílný jako s Vodrazilem, každému nenosil pro pobavení milostné dopisy, které sebral v různých pokojích za nepřítomnosti nájemníků. Tuto oblibu získával si Konrád ledakdes u sloužících svou naprostou nehospodárností. Zůstával dlužen ševci, ale mohl-li, platil zaň v hospodě víno. Liknavě zapravoval nájemné, ale ve svých šťastných okamžicích neskrblil spropitným. Stěna, která oddělovala Konrádův pokojík od konservatoristčina bytu, byla pohříchu tak tenká, že bylo slyšet i mluvilo-li se vedle, byť i nebylo rozuměti slovům, a to bylo Vodrazilovi zvláště nepříjemno za pozdních hodin večerních a v noci. Od té doby, co byl na plesu kavkazských studentů, zevnějšek Konrádův velice zeslušněl. V černém kabátu a v pruhovaných kalhotách, které si k onomu slavnostnímu večeru vypůjčil, chodilo se Vodrazilovi tak krásně, že nemínil se jich zříci. Pro jistotu propálil kabát cigarou a zkroušeně se tázal Dimitrije Nikolajeviče, jakou náhradu žádá za způsobenou škodu. Souchotinář Dimitrij mávl rukou a nabídl mu půjčené šaty darem. Vodrazil nepřestával myslit na svou sousedku. Darmo si připomínal svá léta, marně díval se do zrcadla a pozoroval svůj hubený a ustaraný obličej. Zeď na půl cihly prokázala se velice účinným, sympatickým prostředkem. Posléze, když uviděl staršího již prošedivělého pána klepati na dveře pokoje konservatoristčina, vzbudila se v Konrádovi jakási bláhová žárlivost. „Zase přijdeš pozdě, novou lítostí zahořkneš,“ říkal sám sobě. „Zkus. Člověk nikdy neví.“ Vyčíhal ji a měl sám ze sebe radost, když na ni promluvil. Ptal se jí, byla-li v Čechách. Nebyla. Viktor špatně pochopil její slova. Znala pouze českou kolegyni, s kterou žila nějaký čas v Lotrinsku. Konrád byl pozván na čaj. Seděl s konservatoristkou u malého stolku a povídali si. Měla tenké paže a malé krásné ruce, tak že Konrád neodolal. A tak povstala neblahá známost, která mu ztrpčila pařížský pobyt více než hlad a bída. Když se mu Madeléna – tak se tato mladá dívka jmenovala – zavěsila oběma rukama kolem krku a šeptala mu: „Jak jste mě učinil šťastnou!“ probudily se v Konrádovi výčitky svědomí. Hleděl své milence do tváře. Byla mladá, málo přes dvacet, ale vypadal na starší. Kolem očí a úst měla vrásky a líčila se. Na ulici vypadal velmi elegantně, ačkoli nebyla jistě žádnou kráskou. Měla ostrý nosík a poněkud do zadu posunutou bradu, což jí dodávalo jaksi ptačího vzhledu. K upokojení své duše říkal jí Konrád „miluji vás!“, ačkoli jeho duševní stav nebyl naprosto v souhlasu s jeho slovy. Trochu jej rozčarovalo, když mu pravila: „Nelíbejte mě na ústa, to nemám
ráda.“ Také našel v jejím pokojíku krabici na tabák. Madeléna se vymlouvala, že tabák patří jejímu učiteli zpěvu, který k ní časem přichází. Je to prý velice mocný člověk a chce jí pomoci někam k velikému divadlu. Vodrozilovi nastaly zlé večery a noci. Bál se jíti domů, neboť často, když ulehl, zaznívaly k němu hlasy ze sousedství, které mu nedaly usnouti. Bylo-li vedle ticho, olupovala ho o spánek zase myšlenka, zda Madeléna je doma nebo kdy se vrátí. A tak válel se s boku na bok až do ranních hodin. Nebylo ovšem nic snazšího, než přerušiti styky s lehkomyslnou dívkou, ale Konrád dobře věděl, že by se tím své trýzně, kterou zaviňovala neblahá zeď na půl cihly, nezbavil. Výmluvy Madeléniny byly stále tytéž: „Byl u mne můj učitel zpěvu.“ Nebo: „Zdržela jsem se u své přítelkyně.“ Náhodou sešel se Konrád v bytě své lehkovážné milenky s oním učitelem zpěvu. Nebyl totožný s prošedivělým pánem, kterého kdysi zastihl přede dveřmi Madelénina pokoje. Nový učitel zpěvu byl mladý muž s pěkným plnovousem a svým životním povoláním chemik a byl velice nemile překvapen přítomností Konrádovou. Podle všech známek byl mladý muž do Madelény zamilován. Kroutil se sem tam na své židli a čekal až Vodrazil se vzdálí. Ten však se k tomu neměl, naopak vykládal, že vydrží v tak příjemné společnosti seděti třeba osmačtyřicet hodin. Zamilovaný chemik mrkal významně na dámu svého srdce, ale ta zachovávala naprostou neutralitu. I dostal hoch zlost a počal se dovolávati své jižní krve a rozkřikoval se, že jej nic nezadrží, aby neskolil svého protivníka, stane-li se nebezpečným jeho lásce. Hovořil ovšem pouze všeobecně, ale Vodrazil vešel s radostí na tuto rozmluvu a upozorňoval dobrácky mladého muže, že ve Francii při známé sentimentálnosti porot má vrah svého soka v lásce téměř zabezpečenou beztrestnost. Záleží ovšem na tom, kdo střelí prvý. Nešťastnou náhodou neměl horkokrevný mladý muž zbraně při sobě, vytáhl z kapsy pouze hodinky, podíval se na ně s povzdechem a odešel, vrhnuv na Konráda pohled plný nenávisti. „Nebyla by to zlá smrt býti zastřelen,“ uvažoval pak Vodrazil sám u sebe. „Jako slušný člověk měl bych však zanechati závěť, kterou bych svému soku zaopatřil sympatie poroty a polehčující okolnosti. Taky bych mu mohl odkázati svůj kalodont a kartáček na zuby.“ K tragickému rozuzlení však nedošlo. Nový činitel vystupuje v této hotelové zápletce, který, nevěděla o tom, zachránil snad Konrádovi život. Již Viktor uvědomil Vodrazila, že se přistěhoval do pátého poschodí nový zajímavý nájemník. „Milionář, který nemá na polévku!“ označil ho případně hotelový sluha. A náhoda tomu chtěla, že brzy na to navázal s tímto nevšedním člověkem Vodrazil důvěrné styky. Kdysi zrána bylo zaklepáno n dveře Konrádova pokoje. Vstoupil asi třicetiletý muž, hladce oholený, v pěkně vyžehlených kalhotách a s šátkem okol krku. Představil se jako pan Harries, Američan, a žádal o zapůjčení trochy lihu, poněvadž nemá na čem si uvařit snídani. Konrád ochotně mu vyhověl. Když pak cizinec láhev vracel, rozpovídal se a svěřil svému novopečenému známému, že je synem milionáře, že však nešťastnou náhodou neobdržel zavčas svůj měsíční šek. Pan Harries přicházel pak častěji si vypůjčovat různé maličkosti: zápalky, chléb, nepatrný obnos peněz. Někdy dostal, co žádal, jindy byl odmítnut, nikdy však se neurazil. Vodrazil pokládal Američana za podvodníka, ale přesvědčil se, že jeho předpoklad byl klamný. Harries nebyl snad synem milionáře, ale jistě z velmi zámožné rodiny. Peníze dostával dvakráte za měsíc, a tu si vždy nakoupil něco líhu, zelenin, uzenin a jiných potravin a kuchyňských potřeb. Vařil si sám doma nejen snídaně, ale i obědy a večeře. Pozval také Konráda k těmto svým hodům, ale náš krajan nebyl jimi zrovna nadšen, poněvadž Harries utíral nádobí ručníkem.
Na stravu a na byt, pokud tyto věci vůbec platil, potřeboval tedy náš Američan velmi málo. Ostatek svých příjmů probil vždy za několik dní v tančírnách a jiných zábavních lokálech a vzal také Vodrazila z vděčnosti za malé úsluhy několikráte s sebou. Tak se podařilo Konrádovi aspoň nahlédnouti do oné šťastnější Paříže, která se baví. Uviděl bezduché divadelní okázalosti a slyšel elegantní dámy pochybné pověsti baviti se v drahých barech při zvucích hudby o bursovních spekulacích. Konrád byl za tuto podívanou Američanovi vděčen, a proto mu bylo nepříjemno, když musil jeho žádost o půjčku na zaplacení nájemného odmítnouti s poukazem, že sám tentokráte nesežene částku na zpravení svého dluhu u majitele hotelu. „Pak jsme v tom ba špatně,“ řekl smutně Harries, „vypovědí nás a naše věci si ponechají v zástavu.“ Toho se Vodrazil příliš nelekal, jelikož žádných zavazadel neměl. Ale posléze uznal, že bude lépe, odejde-li sám, než aby byl k tomu donucen. I smluvili si s Američanem plán útěku, a Konrád vyhledal za tím účelem Starou Páru, svého někdejšího věrného služebníka, který však nedostatkem přinucen již od něho se byl odstěhoval a útulek si nalezl v atelieru českého sochaře v blízkosti městských hradeb. Taky tomuto svému chodila Stará Pára pro mléko, čistila mu boty a upíjela mu víno a rum z lahví. Přesně v jednu hodinu po půlnoci stál Vodrazil se Starou Párou před svým hotelem. Čekali, až nebude nikdo v ulici na blízku. Pak přistoupil Konrád k vratům a zazvonil. Dveře domovní se samočinně otevřely a jimi vyřítil se do té doby na temných schodech schovávaný Harries se všemi svými zavazadly. Okamžitě rozdělil své břímě mezi své spolupracovníky a rozmilá společnost v úprku zmizela za rohem. Tu noc přespal Konrád v atelieru se Starou Párou. Na druhý den, když se potloukal po latinské čtvrti, potkal paní Irénu. Od ní se dověděl, že se Soňa vrátila a že stůně. Nepoužila prý svého pobytu u moře ke svému zotavení, nýbrž hleděla zameškané dohonit a učila se jen. Nyní se jí dělají mžitky před očima, mdloby se o ni pokoušejí a nemůže nic jíst. V nemocnici jí prý řekli, že trpí chudokrevností mozku, zakázali ji i číst a posílají znovu na venek. Vodrazil šel hned Soňu navštíviti. Ležela na pohovce, bledá a přepadlá. U stolu seděl Dimitrij Nikolajevič a psal dopis podle diktátu své churavé krajanky, napodobuje její písmo. Psaní bylo adresováno Soniným rodičům a bylo asi následujícího znění: Milý rodiče! Přijela jsem teď z letního bytu u moře, kde se mi velice líbilo, a pustila jsem se znova do práce, která, jak víte, mi působí velké potěšení. Jsem Vám velice vděčna za všechny oběti, které na mě vynakládáte, a ráda bych Vám co nejdříve svoji vděčnost nějakým svým úspěchem projevila. Vede se mi dobře, jsem bohudík zdráva a doufám, že i Vy jste zdrávi a dobré mysli. Pozdravujte sestru a tetu! Vaše milující Soňa Kapitola desátá Obchodní nepříjemnosti Konrád byl velmi špatně naladěn. Měl rozhodně smůlu. Nebylo kde bydlet. Použil pohostinství Vlčka, ve dne si několikráte zdříml u svého Američana neb se vplížil do atelieru k Staré Páře. Ale věčně to takhle nemohlo trvat.
Touha po vzdělání jako by byla vůbec vymizela z lidstva. Vědychtivý pekař přestal čerpati studnice Konrádova ducha. Sprostě se vyjádřil, že kašle na znalost němčiny a účetnictví, když se to nedá do člověka lehčeji a laciněji vpravit. A vymáhal na Vodrazilovi poskytnuté zálohy. Paní Julie také se dívala úkosem na Konráda. Byla přesvědčena, že kazí Ondřeje a že ho svádí k nehospodárnosti a opilství. A Ondřej neměl chuti se zastati svého přítele, neboť cítil se velice ponížen, že jeho žena si vyhledala již místo a vydělávala více než on. Stala se v továrně šičkou na stroji. Malého synáčka poslala k prostým lidem na venkově na opatrování. Starší hoch začal navštěvovati francouzskou školu. Byl již nejvyšší čas, že Julie si zaopatřila nějaký stálý příjem. Ne pouze o živobytí, o vážnější věc se jednalo. Její opuštěný manžel dopátral se adresy uprchlíků – dověděl se jí asi od Vlčkova švakra – a zakročil u úřadů, aby mu byl jeho syn vydán. Odlidňující se Francie nevydává ráda cizinecký dorost, který rozmnožuje řidnoucí šiky jejího obyvatelstva. Činí to však, nemohou-li se rodiče vykázati příjmy, které postačují na výchovu dítěte. Mrzuté myšlenky táhly Ondřejovou hlavou. Seděl u stolku v Latinském Korbeli, před sebou dávno vypitou kávu, a podpíral si rukou zachmuřené čelo. Proti němu na židli uvažoval Vodrazil o marnosti věcí lidských. Oba mlčeli. Do ruchu a shonu je obklopujícího zazněl náhle ostrý hlas: „Pánové, nevíte o nikom, kdo by znal dobře německy i francouzský?“ „My zde!“ odpověděli společně Ondřej i Konrád. „Co chcete?“ Vysoký, asi pětačtyřicetiletý člověk, hubený, s hnědým knírem, s kloboukem na stranu a s vyhrnutým límcem u svrchníku stanul před nimi. Dělal dojem světáka. Položil na stůl tlustou knihu velikosti svazku naučeného slovníku a pravil: „Mohli byste si vydělat pěkné peníze. Aspoň šest set franků.“ Konrád vzal knihu do ruky a listoval. Byla to německá rukojeť kuchařského umění. „Přeložili byste to do frančiny?“ ptal se příchozí. „Za stránku frank. Beztak je v tom dobrá třetina obrázků.“ „Kdo vám tohle vydá?“ tázal se udiveně Konrád. „Nikdo. Zůstane to v rukopise. Potřebuji to pro panského kuchaře,“ odpověděl muž, který se představil jako Josef Dymczuk, obchodník se starožitnostmi a záložní důstojník rakouské armády. Byl to haličský Rusín. Projevoval velikou radost nad tím, že může prokázati službu bratřím Slovanům, a ujišťoval oba Čechy, že bude míti pro ně vždy dostatek práce, budou-li jen chtít. Pohříchu však prý většina Slovanů velkou pracovitostí nevyniká. Při třetí schůzce s Josefem Dymczukem poznali již naši krajané důkladně, co to za obchod vede. Zákaznictvo sestávalo hlavně z polských a ruských velmožů, kterým Dymczuk sháněl a prodával všelijaké věci. Německou kuchařskou knihu podle jejíchž receptů měl na přání paní hraběnky její francouzský kuchař vařit, jsem již uvedl. Rusín zaopatřoval také svým příznivcům pikantní četbu, hlavně knihy, které již nebyly k dostání v knihkupectvích a v nakladatelstvích, pak různé ne vždy slušné podobizny a obrázky, ba i nezvyklé toaletní potřeby, dále starožitný nábytek a originály slavných mistrů, o jejichž pravosti bylo lze mít oprávněné pochybnosti. Vlček dělal pro Rusína akvarely podle podobizen a překládání kuchařské knihy přenechal Vodrazilovi. Ten seděl při své práci ve veřejné knihovně mezi slovníky a jinými pomůckami, namáhal se zfrancouzštiti prapodivné německé názvy omáček a přísad, hledal v přírodopisných příručkách jména a popisy ryb a klel jako již dlouho ne.
Navečer přinesl milou kuchařskou knihu k Latinskému Korbeli s úmyslem hoditi tento objemný německý tisk Josefu Dymczukovi na hlavu. Tak dalece se sice nezapomněl, ale pádnými slovy dal Rusínovi na srozuměnou, že pracovat pro tak neuznalého chlebodárce, který je mimochodem řečeno také zloděj, znamená dřít se zadarmo. Rusín, chtěje zmírnit hněv Konrádův, poručil dva absinty. To se několikráte opakovalo, až posléze pozdě v noci kráčeli mužové smířeni ruku v ruce a ne docela jistým krokem k domovu. „Kde bydlíš?“ ptal se Dymczuk u svých domovních dveří Vodrazila. „Dnes u tebe,“ odpověděl tento, vstrčil jej dovnitř a vstoupil za ním. Přišli do slušného bytu v druhém poschodí. Předsíň i pokoje byly naplněny všelijakým haraburdím, starým nábytkem i obrazy. Konrád zul si jen boty, natáhl se na pohovku a ihned usnul. Ráno se Rusín vzbudil s trochu zamlženou hlavu. Podíval se na hodiny a ihned si vzpomněl, že má ještě dopoledne schůzku v prvotřídní kavárně ve středu města s bohatým švýcarským kupcem. Tento starý pán, který lámal velmi uboze francouzštinu, objednal si pro obveselení svého srdce u Dymczuka nějaké – řekněme rozpustilé obrázky. Rusín se umyl a pak se pokusil vzbuditi Vodrazlia. „Člověče, vstávejte!“ třásl Konrádovým ramenem. Vodrazil zabručel něco jako „…pokoj, chlape…,“ obrátil se čelem k lenochu pohovky a spal dále. Dymczuk jím tedy zatřásl poznovu a rozhorlil se: „Nedělejte hlouposti, odcházím a nemohu vás tady nechat.“ Konrád mávl pouze ramenem, aby vyprostil svou ruku, a shodil při té příležitosti sklenici se stolu, která se rozletěla v střepiny. „Tedy dobře,“ pravil Josef Dymczuk, „zavřu tě tady, a počkáš si pěkně do večera, než přijdu.“ A ustrojil se, sešel na ulici, vylezl na střechu automobilového omnibusu a ujížděl na smluvené místo. Švýcar ho již čekal. Odkoupil od něho něco a pak ho vyzval k malé procházce. Před kavárnou položil Rusínovi ruku na rameno a řekl docela pařížskou frančinou: „Ve jménu zákona zatýkám vás.“ A Švýcar, z kterého se vyklubal komisař mravnostní police, zapískl na strážníka stojícího opodál a předal mu zatčeného. Dymczuk byl ponechán ve vazbě. Zatím procitl v jeho bytě Vodrazil ze svých mrákot. Chtěl odejít – bylo zavřeno. Pociťoval hlad a žízeň, hledal tedy ve všech skříních a po všech zásuvkách a zobracel všechno na ruby. Našel pouze něco chleba a sýra a pak láhev s rumem, který si přilíval Dymczuk do čaje, a polovyprázdněnou láhev araku. „Má to člověk na světě přátele!“ vzdychl si těžkomyslně Vodrazil. „Zavřou na klíč člověka, dobrého druha, ať si třeba zemře hlady…“ Okoralý chléb zapíjel Konrád střídavě douškem rumu a araku a dostal se brzy do veselejší nálady. Na konec začal zpívat srdcervoucím svým hlasem zamilovanou svou písničku: „Aj synku, syknu, doma-li jsi?“ Dymczuk byl podroben jen krátkému výslechu. Potom se policisté odebrali k domovní prohlídce do jeho bytu. Již na chodbě jim zazněl vstříc zpěv. „Tady je nějaká veselá společnost,“ řekl strážník, otvíraje opatrně dveře, k provázejícímu jej domovníkovi. Jakmile Vodrazil spatřil uniformu, vyskočil s lahví v ruce na pohovku a křičel z plna hrdla: „Smrť policajtům!“ Strážníci jej srazili k zemi, spoutali a odvedli na komisařství. Tam se Konrád trochu prospal a pak jej zelený vůz odvážel do vyšetřovací vazby v justičním paláci. Vyšlo ovšem brzy najevo, že nebyl nijak zúčastněn na nekalých obchodech Dymczukových. Proto postavili Konráda pro urážku stráže před zvláštní soud pro osoby přistižené při činu. Zasedl na lavici obžalovaných ještě s patnácti druhy v utrpení, s tuláky, žebráky a malými zloději.
Za oněch dvou dnů, které strávil v justičním paláci, složil si Vodrazil obhajovací řeč, kterou mínil přesvědčiti soudce o své nevině. Chodil stále sem tam po cele a odříkával si ji v duchu: …Slavný soude! Pokud jsem se od hodnověrných svědků dověděl, jsem obžalován pro urážku stráže, které jsem se prý dopustil svým výkřikem „smrt policajtům“! Dovolte, pánové, abych vám přednesl své poněkud odchylné mínění. Podle mého názoru nemůže býti slovo smrt pokládáno za urážku – musíme tam všichni. Taky žádný paragraf se na můj výrok nehodí, neboť, přál-li jsem si smrt někomu, buďte přesvědčeni, že jsem měl na mysli pouze přirozenou. Proti mně svědčí nejtíže ta věc, že jsem byl dopaden ve špatném prostředí, bez peněz, ošumělý a otrávený alkoholem. Udělal jsem dojem sešlého člověka. Ale uvedlo-li mě něco vskutku na scestí, je to jen filosofie. Myslil jsem, že dobro a zlo jsou hodnoty ideální, uboze ubohými lidmi slepení bůžkové. Věřil jsem, že panuje rozpor mezi přikázáním „nezabiješ!“ a mezi vražděním ve válce, mezi přikázáním „nepokradeš“ a všeobecným výdělkářstvím. Nemohu za to, že jsem se z dějin dověděl tak málo zajímavého a že jsem se domníval, že bursu vynalezl Rótšild, aby bral u huby své bližní. Ješitná pochybovačnost, která nevede vždycky k hledání pravdy, dělá člověka nepraktickým. Jsou-li hlavní mravní příkazy pouhým dýmem, proč by měl člověk splatiti dluh své bytné nebo příteli? Proč by si bral k srdci, byl-li vyhozen z hospody? K čemu čistý límec a zdravé podrážky? A tak jedinec, který se domnívá, že povrchní svou pochybovačností se osvobodil od zbytečné přítěže, sám připravuje svoji zkázu. Není třeba každý polapen za tak ponižujících okolností jako já. Jí a pije a miluje jako kterýkoli bodrý občan. Oč však je krásnější život člověka, který si přes všecka svá strádání dovedl zachovati svou lidskou hrdost, který jednáním svým vyvolal snad u leckoho nepřátelství, ale nikdy soucit! Ku podivu nevyvolal po pobyt na těchto místech zasvěcených mstící spravedlnosti ve mně myšlenku vzpoury, nýbrž pravý opak: Musil jsem se obdivovati vašim zřízením, zbudovaným důmyslem tolika pokolení a obnovovaných tolika živelnými otřesy. A byl jsem pohnut, že noha má prochází síněmi, kudy se ubírala Marie Antoinetta, nešťastná královna francouzská, na svou poslední cestu. - - Bohužel, nepronesl Konrád Vodrazil tuto promyšlenou řeč před soudním senátem – taky by mu to nebylo příliš pomohlo. Na otázku předsedy, proč pokřikoval na strážníky, odpověděl pouze: „Byl jsem na mol opilý.“ vyměřili mu trest čtrnáctidenního vězení, odvezli ho v zeleném vozu do trestnice, a tam lepil po dva týdny kornouty. Pak mu dala policie na srozuměnou, aby se do osmačtyřiceti hodin vzdálil z území francouzské republiky. Něco si Konrád zašetřil za svou práci ve vězení, něco dostal do dobročinného rakouského spolku, pak uspořádal ještě Vlček malou sbírku mezi přáteli, jejíž výnos doručil Vodrazilovi, nijak nezastíraje svou radost nad jeho nuceným odjezdem. Nadávaje svým příznivcům i přátelům, přijal Konrád nepatrný obnos. Bylo mu zřejmo, že všichni se těší, jak se ho lehko zbavili. Byla to smutná jízda domů. Vlak hučel těžce a spěchal temnou nocí k hranicím. Marně se Konrád nutil do spánku. Byl hluboce rozrušen a pokleslý na mysli. Takhle se vrátit! Pomalu však vlna žalu klesala a v duši zdvihala se vlna naděje. Začne nový život, nikoho se nebude doprošovat a před nikým se ponižovat. Vzpřímí se a práce dá mu zapomenouti na všechny bolesti. Je sice stár, nemocný, ale bude se přemáhat, nikterak nechce se šetřit. Buď padne, nebo zvítězí.
Vlna naděje zase pomalu klesala a do srdce se zahryzla pochybnost. Ty chceš ještě něco dokázat? Ty chceš žít jako člověk? Neoddávej se zřejmému klamu! Konrádovo nitro zaplavila zvolna tichá slabošská lítost. Vzpomněl si na domov. Viděl štíhlé břízy s lístky postříbřenými chladným slunečním svitem a malou říčku, valící se klidně mezi travnatými břehy. I zaplakal.
Kapitola jedenáctá a poslední Z pozůstalosti Konráda Vodrazila Dějový vývoj mého líčení a elegický tón předešlé kapitoly nutí mě, abych zavčas skončil. Různé postavy vstupují ještě před mým zrakem, ale je vždy výhodnější napsat toho o trochu méně než o trochu víc, chce-li člověk jakž takž obeplout úskalím nudy. (Ostatně může být všem čtenářům ve zlých chvílích útěchou blahé vědomí, že nejen oni se trápí při čtení nudných věcí, ale že i spisovateli není mnohem lépe při jejích spisování.) Nenáležím zajisté bezohledným lidem, kteří škrtnutím pera skončí děj své povídky a o příštích osudech svých hrdinů nás nechávají v trapné nejistotě. Pokud sám něco vím, chci vám aspoň o hlavních osobách, jimiž jsme se zabývali, předložiti stručné, byť i ne docela úplné zprávy. To, co provedla s lehkovážným necitou Ondřejem paní Julie, lze vskutku označiti jako malý zázrak. Udělal z něho pořádného člověka. Uvedla ho do společnosti krajanů, kteří v daleké cizině poctivě a dobře se živí výnosnými řemesly, hlavně kožešnictvím a krejčovinou. Vlček stal se nejprve výpomocným dělníkem, a když se něčemu naučil, rovnocenným spolupracovníkem svých druhů. Kromě protekce krajanů pomohla mu k vyšinutí se na tuto novou dráhu zvláště ta okolnost, že ve Francii, chce-li člověk něco dělat, nepotřebuje k tomu pracovní knížky. Sklon ke zlu jevil se ovšem na Ondřejovi stále. Modřil a navazoval v dílně známosti, které mu nijak nesloužily ke cti. Paní Julie o ledačem se dověděla, nikdy však neztratila trpělivost se svým lehkomyslným druhem a klidem svým a rozvahou dovedla si udržet pořádek v rodině. Ondřeje při jeho obratnosti a chytrosti čekala pěkná bouřnost praktického člověka. Děti ovšem pomalu zapomínaly česky. Soňa po svém návratu do Ruska poněkud okřála. Živila se samostatně hodinami, zároveň se vrhla do politiky a úřady s ní vbrzku škaredě zatočily. Paňa počala znovu žít život maloměstské dcerky, ale byla mnohem nespokojenější než před svým odjezdem do ciziny. Paní Iréna prohlašovala sice vždycky, že by bez Paříže nemohla žít, ale když daleko od ní bídně skončil Alexandr mladé své dny v nemocnici, poslechla hlasu svého manžela Aloise a odjela s ním do Anglie za lepším bydlem. Netřeba ovšem podotýkat, že s dobrými úmysly Konráda Vodrazila to dopadlo bledě. Vypůjčoval si dále, kde a jak mohl, ale výši požadovaných obnosů byl nucen snižovat, neboť idealismus, jak známo, mizí a lidé jsou den ode dne horší a sobečtější. Změna se stala s Konrádem hlavně ta, že jednou při přesídlení zapomněl na svůj kalodont na svůj kartáček na zuby. Taky se čím déle tím řidčeji holil a spával pravidelně v šatech. Vodrazil míval i v nejkrušnějších dobách úctu moslemína před popsaným a potištěným papírem. Stalo se však posléze, že si zalepoval plody svého ducha rozbitá okna. Tím posledním páska, která jej spojovala se světem, vzala za své, a nebeský pán pískl si naň jako na pražského kata v písničce: „Pojď sem už, Pipergře, sám!“
K pozůstalosti se nikdo nepřihlásil. Pouze doktor Binder, který zachovával až do konce s Konrádem jakési takési přátelské styky, prohrabal se kupkou papíru, která se válela v koutě posledního sídla zesnulého přítele. Mezi upomínajícími dopisy a nezaplacenými účty objevil rukopis povídky, která nesla název: Veselý koník - - - Každý pochopí, že se tu nejedná o zvíře, nýbrž o člověka, který měl svrchu uvedenou přezdívku. Hlava malého koníka byla nadprůměrných rozměrů, a v té hlavě zela ústa, že se člověk divil, jak se tam vejdou. Když koník se smál, setkaly se jeho obě uši vzadu na hlavě. Smál se stále – alespoň málokdy se přihodilo, aby byl jinak přistihl jeho rty než roztaženy úsměvem. Usmíval se stejně, ať vyzvídala na něm překrásná matka, kde si roztrhal kalhot, nebo když se ho tázal rozšafný pan učitel, v které botě nosí svoje sešity, šklebil se při pohlavku jako při pochvale. Jedni říkali o něm, že je hloupý, druhý, že je bez srdce. Schopnosti, které projevoval ve svém mládí, byly toho druhu, že jich na něm nikdo nepozoroval. Tak měl ku příkladu výtečnou paměť. Pamatoval si výjevy z doby, kdy nečítal než tři nebo čtyři léta. Nezapomínal a neuměl odpouštět. Když začal chodit do školy, znal z doslechu již všechny starosti nebezpečí života: dluhy a nevěru, exekuce, prostopášnost a opilství, zkrátka celou stupnici hrůzy, kolem které se točily hovory velikých. Nikdo nepředpokládal, že malý koník všechno slyší a všemu rozumí. Dětská a chlapecká léta byla proň dobou nejtrapnějších starostí. Veškeré rozpory, které vyvstávaly kolem něho a dorážely naň, nutily ho zároveň k přemýšlení, jak odstraniti zlo. Nepochopoval, proč lidé jsou zlí, když mohou býti dobrými, a ve svých představách určoval na každý přestupek trest smrti. O bohu začal záhy pochybovat. S počátku se choval k němu důvěrně, jako italský venkovan k místnímu svatého, a stejně dobromyslným způsobem prosil všemohoucího o pomoc v určitých případech. Čím dál však, tím se mu zdálo spornějším, že by náš svět byl božským dílem. Byla sobota po prvním. „Pane,“ modlil se veselý koník, „učiň, aby tvoje velikost a dobrota nad světlo jasněji zářily! Všechno víš a všecko můžeš, co ti to udělá, přijde-li dnes oficiál Mikenda střízlivý domů a nechá svou ženu a děti na pokoji?“ Ale Mikenda vrátil se v noci zase opilý, vzbudil celý dům svým křikem a řezal do ženy a do dětí jako do žita. Jinak byl malý koník hodně dětinským. Hrával si ponejvíce s plechovými knoflíky, které sebral matce ze zásuvky v prádelníku. Byli to přece jen nerozumní tvorové. Malý koník rozmrzen zahodil lepenku do kouta, vstal a chodil s rukama založenýma po světnici a promýšlel si jen tak beze všech technických pomůcek pokračování válečného tažení. Tyto divoké hody obrazotvornosti zůstaly mu až do konce jeho života. Sladké sny, do nichž jiní upadají požíváním opia, zaopatřoval si koník, kdykoliv se mu zachtělo. Ale následky byly stejně zlé jako u morfinismu. Již zakončení snu přinášelo s sebou kruté zklamání. Ať byl koník ve svých myšlenkách slavným válečníkem, šťastným milencem nebo dobrodincem lidstva a národa, konec nikdy neuspokojoval. Dosažený cíl byl vždycky nudný a nezajímavý. Po nádheře, kterou mu poskytovaly hodiny osamocení, jevil se mu skutečný život – koník totiž v mládí rozeznával ještě přísně život skutečný od opojení své obrazotvornosti – čímsi strašně studeným a nudným. K tomu přispívalo ještě, že se styděl za svůj niterný život a přísně střežil, aby nikomu nevyzradil své tajemství.
Koníkovi scházelo docela střízlivé pojímání věcí. Ať již upoutala jeho pozornost na sebe hračka nebo kniha, vybavená představa nebyla nikdy v správném poměru ke skutečnosti. Když cíl byl dosažen, nadešlo zklamání. Avšak příroda si to již tak zařídila, že člověk přes všechny rozpory mezi touhou a splněním, které trpkou zkušeností byly vypozorovány, přece jen se zamiluje. Taky koník kdysi po večeři, kterou zavlažil třemi sklenicemi piva, oslovil na ulici mladou slečnu. Byla proň zázrakem, jediným smyslem jeho života. Třikráte s ní mluvil, vždy asi hodinku. Pak zmizela. Koník nadarmo čekal. Nevěděl ani, jak se jmenuje, ani čím je, ani kde bydlí. Chodil ulicemi města v stálé naději, že někde za příštím rohem se s ní střetne. Tyto ztřeštěné pochůzky trvaly několik hodin. Marně. Vzpomněl si tedy, že při posledním setkání kašlala. Jistě onemocněla. A dnes bude již tam, odkud není návratu. Přes svoji nevěreckost chodil koník ke spiritistům a snažil se vstoupiti ve spojení s mrtvou svou milenkou. Výsledek by ovšem pochybný. Tak minula dvě léta. O polednách přišel koník do malé kavárny a spatřil u vedlejšího stolu dívku. Byla to ona a nebyla to ona. Koník se svou oplakávanou láskou mluvil pouze večer – a bylo tomu již dávno. Nepoznával jí. Ale byla to ona. Shledání nebylo tak radostným, jak si je představoval. Ptal se jí, proč tehdy nepřišla. Nedovedla se upamatovat. Procházeli se večer zase spolu. Potkávali je známí. A v noci v hospodě kterýsi přítel se vyskytl, jenž znal slečnu dokonce jménem. Vtipkovalo se a posléze se přítel vsadil, že přinese koníkovi slečninu košili s monogramem. A přinesl. Tehdy se koník smál tak, že ho jeho druhové napomínali, aby si nechal na hlavě nějaké místo pro uši. Koník uznal správnost jejich obav a zalepil si koutky úst anglickou náplastí, vtip to, který později k všeobecné veselosti častokráte opakoval. Hospoda byla veselému koníkovi domovem. Když přišel, zábava se dostala teprve pořádně do proudu. Okna se otřásala smíchem a strážníci nahlíželi zvědavě do dveří místnosti. A na ulici rozléhaly se písně, zhasínaly se lucerny a přemisťovaly se návštěvní tabulky. Taky do nemocnice, kde si nějaký čas poležel, přinesl koník trochu zábavy. Hovořilo se od postele k posteli, posílalo se sluhu tajně pro cigarety a nešťastník, který měl před operací, dobíral si svého druha, jenž měl smrt na jazyku. Hubený, bledý hoch vypravoval koníkovi o Benevenutovi Cellinim. Veliký renesanční sochař a ciselér ve svých šedesáti letech, kdy měl již velice pohnutý a dobrodružný život za sebou, onemocněl těžkou vyrážkou. Dlouho marně hledal pomoci u lékařů, až mu kdosi poradil klášter, kde chovali mniši dřevo pravého svatého kříže. Cellini uposlechl, snědl třísku zázračného dřeva a uzdravil se. Potom se ještě zamiloval a měl rodinu. „Vidíte,“ posteskl si hubený, bledý hoch, „a jaký to byl znamenitý člověk tenhle Benevenuto! Za to my máme v hlavě směs všeobecných vědomostí, které nám překážejí při každém kroku…“ Veselý koník nezemřel tenkrát, neboť měl koňskou povahu, jako lidé vůbec. Člověk nepřipraví do hrobu ani veselý ani smutný život. Jsou národové, kteří žijí v močálech, kde příroda mnoha a mnoha pokolením neposkytla ani, aby se dosyta nejedli – přežijí věky. Veselý koník sám sebe podváděl, když si říkal: Jak dlouho ještě může tenhle lehkomyslný život trvat? Koník nechtěl být jako jiní lidé, chtěl býti víc – samo o sobě není to nic zlého, naopak. Pohříchu dnes ve světě nezachovávají se pravidla hry, blahodárná omezení, která nejsou na škodu podniku a prospívají člověku. Zvláště u nás o těchto nenapsaných zákonech není ani potuchy. Veselý koník nehrál ani hazard – co dělal, byl skok do tmy.
Ne že by byl nedosáhl nijakého úspěchu. Oč byl na jedné straně hloupějším, o to byl na druhé chytřejším. Ale jako při každé věci, které se zmocnil, i zde očekávalo ho zklamání. Z plna hrdla se rozesmál své ješitnosti, když mu začala lichotit slova lhostejných lidí. A pak si řekl: Nezáleží-li ti nic na úsudku tvých vrstevníků, co pak je ti do jejich potomstva? A usnul na vavřínech. Národové povstávají a hynou, s nimi upadá v zapomenutí jejich vzdělanost i jejich jméno. A naše země je práškem, létajícím ve vesmíru. Čím je naše bolest, naše radost, naše ctižádost? Byly ovšem chvíle, kdy o této moudrosti veselý koník pochyboval. Všechny věci kolem něho nabývaly tajemné tvářnosti, lidi, zvířata, rostliny i neživá hmota. Každé zrnko písku, každý pohyb, každý čin zdál se míti věčný vliv na uspořádání věcí na nebi i na zemi. Osobnost mizela, nebyla ničím, neschopna sama ani štěstí, ani radostí. Veselý koník cítil tíhu božského pouta, které ho pojilo se všemi tvory a věcmi, a na mysl mu přišel staroindický názor o rolníku, který tím, že vzdělává své pole, dobývá půdy dobrému božstvu, ubíraje ji zlému. Praktických následků úvahy tyto ovšem neměly. Někdy se zdálo, že veselý koník se probere ze svého jepičího křepčení. V rozhodné chvíli vytáhl však zrcátko z kapsy, podíval se do něho a řek si: „A o tebe, darebo, se mám starat? Nikdy ne!“ A život opět šel svým pravidelným chodem. Jednoho krásného dne našli veselého koníka oběšeného na okenním rámu. Na stole leže kus papíru a na něm bylo napsáno: „Oběsil jsem se a radím každému, kdo to čte, aby učinil totéž.“ Veselý koník žertoval ve vážných chvílích a v nevčas.
