SOŇA MÁ MILENCE? Už jsem se nemohla dočkat, až za sebou zabouchnu dveře od bytu a vyrazím na cestu. Na cestu, která měla být nejen mojí dovolenou, ale především únikem od dlouhodobé šedivé reality a problémů, které mě v posledním období totálně vyšťavovaly a drtily. Těšila jsem se na vyčištění hlavy a hlavně našeho vztahu s Petrem, který bych za poslední tři roky označila, jako jednu ohromnou nekončící krizi. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsme se chtěli rozvádět, skoro se zabít a zadupat všechno, co jsme doposavad vytvořili. Cítila jsem se totálně vyčerpaná a neskutečně prázdná. Byla jsem psychicky už absolutně rezignovaná a měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Po návratu z dovolené na mne čekal psychicky dost náročný rozhovor s mojí mamkou, který jsem už nějakou dobu odkládala a k tomu řešení mnoha dalších nahromaděných, nepříjemných záležitosti. Utěšovala jsem se tím, že během nadcházející týdenní plavby na katamaránu, nasbírám dostatek energie na to, abych další kroky více v pohodě zvládla. Na konci dubna jsem se tu úžasnou zprávu dozvěděla. Pojedu na začátku července na týden do Chorvatska na katamarán. Všechno mám zdarma. Cestu, pobyt na lodi a dokonce i svačinu na cestu. Co víc si přát? Zvláště když milujete moře a lodě, tak jako já. Tohle skvělé pozvání jsem dostala od svého letitého kamaráda Marka a jeho manželky Soni. Několik let jsou majiteli vlastní, velmi dobře prosperující firmy a já byla pozvána právě na společnou firemní plavbu. Moje role měla spočívat v tom, že pro jejich zaměstnankyně připravím na loď nějaké aktivity v duchu teambuildingu. Byla jsem potěšená a překvapená zároveň. Pozvání bylo uzavřeno Markovými slovy: „Hele Nikolko, není vlastně ani tak podstatnej konkrétní obsah toho, co připravíš a ani neočekávám žádnej konkrétní výstup. Jen bych si přál, aby to holkám přineslo cokoliv, co jim pomůže, aby byly šťastnější a hlavně, aby se na lodi jenom neválely jako loni.“
Měla jsem z pozvání ohromnou radost. Miluju moře a miluju plavání v něm. Jsem šťastná, když se mohu houpat s lodí na vlnách, miluju vítr v plachtách a ve svých vlasech. Přestože jsem byla nadšená, rozhodla jsem se nechat události volně plynout a přípravy aktivit na loď začít řešit zhruba 14 dní před plánovaným odjezdem. Jako kdybych tušila, že se mezitím stanou určité neočekávané události, které mohou celou dovolenou velice ovlivnit, ne-li zmařit. Zhruba měsíc před plánovaným odjezdem se provalila Sonina dlouhodobá nevěra. Vybavuji si ten den, jako kdyby proběhl včera. Byla neděle a někdy okolo oběda mi volal Marek: „Nikol, mohla bys prosím přijít k nám? Potřeboval bych s něčím pomoct.“ Do telefonu zněl jeho hlas jinak než obvykle a já vytušila, že se něco děje. Vůbec mě, ale nenapadlo, že by to mohlo být to, co jsem se vzápětí měla dozvědět. Myslela jsem si, že má starosti s nadcházející firemní akcí, která vyžadovala spousty příprav. Nebylo standardní, aby mě Marek takto naléhavě o něco žádal. Bydleli jsme od sebe tehdy jenom pár metrů a tak jsem neváhala a řekla: „Potřebovala bych něco dodělat, ale tak za hodinu můžu být u vás. OK?“ Kdybych věděla „do čeho se hrnu“, tak bych možná tolik nepospíchala. Rychle se rozplynula moje iluze, že potřebují pomoct se zbožím na plánovanou akci. To jsem se fakt hodně netrefila. Marek potřeboval akutní podporu ve svém emočním rozpoložení. Volal mi, protože mu chvíli před tím přinesla do rukou jejich „služebná“ „tajný telefon“. Telefon patřil Soně. Pořídila si ho, aby mohla komunikovat se svým milencem. Pro Marka to byla skutečná rána pod pás. Uběhl zrovna rok od doby, kdy řešil stejnou záležitost, a navíc se stejným Soniným milencem. Tehdy se od Soni odstěhoval na půl roku ze společného domu, aby si ujasnil, jestli s ní chce vůbec zůstat dál. Teď to bylo přesně půl roku od okamžiku, kdy se Soňa dušovala, že vše skončilo, a že je Marek její jediný milovaný, se kterým chce žít navěky. I já jsem z toho byla dost vedle, protože jsem neměla ani tušení, že Soňa svoje milostné avantýry praktikuje systematicky dál. Upřímně jsem na ní byla v první chvíli docela naštvaná. Ne, za to, že měla milence. To byla její věc a neměla jsem pocit, že bych měla právo kohokoliv za něco takového odsuzovat. Byla jsem, ale naštvaná za to, že to byla právě ona, která mě často „poňoukala“ do nějakých mých „záletů“, i když jsem řešila úplně jiné problémy. Sama se nepřiznala, že už v tom
„jede zase“, nebo vlastně spíš pořád. Naopak se chovala a mluvila tak, jako by najednou byla nesvětější světicí a nasazovala Markovi psí hlavu za jeho žárlivost. Po tom, co spatřil světlo světa tenhle další Sonin průšvih, jsem vůbec nepočítala s tím, že bychom mohli za měsíc společně podniknout plavbu na katamaránu. Nedokázala jsem si představit, že by tam Marek se Soňou mohli společně fungovat a já bych bez Soni nejela. Nakonec se události přece jen stabilizovaly. Marek učinil radikální krok a Soňu odstěhoval z jejich společného domu. Přemístil ji i s jejich dvěma dětmi do nájemního, ale luxusního bytu a sám dál pokračoval v započaté rekonstrukci jejich domu. V momentě, kdy mu Jiřina předala telefon, se mu celá plánovaná budoucí vize, rozsypala jako domeček z karet a chtěl se na všechno vykašlat. Během pár dní se, ale trochu uklidnil a ještě víc se zabral do rekonstrukce domu, aby odvedl myšlenky od Soni a jejího milence. Byl psychicky dost na dně, ale doufal, že po nějakém čase nalezne zase klid a bude mít v sobě víc jasno. I přes svoji bolest a naštvanost, měl jasno v jedné věci. Existovaly podle něho jenom dvě varianty. Buď si za nějakou dobu najde novou partnerku, protože sám být nechce, nebo Soně znovu odpustí a budou zase společně sdílet jeden prostor. To mu, ale v danou dobu připadalo jako naprosté sci-fi. S přestěhovanou Soňou jsem mezitím prožívala její deprese, pocity viny a výčitek. S ubíhajícími dny a časem bohužel její méně, či více intenzivní hysterické záchvaty spíše přibývaly, než aby tomu bylo naopak. Měla jsem v tom období plnou hlavu svých vlastních problémů a starostí. Začínaly se u mě objevovat pocity marnosti a depresí, které se neustále stupňovaly. Soniny nářky a záchvaty mne neskutečně vysosávaly a zhoršovaly moje vlastní potíže. Nebyla jsem, ale schopná ji úplně odmítnout. Věděla jsem, že žádnou jinou skutečnou kamarádku nemá. Říkala jsem si, že jsem na tom v tomto směru podstatně líp, a tak bych jí v tom taky neměla nechat samotnou. Kromě Soni jsem měla a mám i jiné úžasné kamarádky, kterým bych se mohla svěřit, dokázaly by mě podržet a přeladit na jiné myšlenky. Já jsem, ale navíc měla ještě jednu velikánkou oporu, které jsem si ohromně vážila a vážím do teď. Tou oporou a mojí největší zpovědní vrbou nebyl nikdo jiný, než právě Marek. Především
díky němu jsem byla schopná Soně pomáhat a řešit její telefonáty pozdě večer i časně ráno. Věděla jsem, že pokud bude Soňa víc v pohodě, tak bude nakonec i on. Naprosto spontánně se tak vyvinula paradoxní situace, kdy moje pomoc Soně, byla ve své podstatě spíše pomocí pro Marka. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak se můj vztah k Soně začíná měnit. Nejdřív jsem se tomu bránila a nechtěla jsem si to úplně připustit. Znaly jsme se patnáct let a za tu dobu jsme si byly víc blízké, než jsou si mnohdy lidé v jedné rodině. Měly jsme se obě nejen hodně rády, ale navzájem jsme se podporovaly, inspirovaly se a vždycky jsme si našly čas jedna na druhou. Soňa mě vždycky nejvíc inspirovala svojí houževnatostí dosáhnout toho, co si přála. Když jsem jí poznala, byla to třiadvacetiletá holčina, která prodávala pánvičky. Chtěla ode mne tehdy zpracovat daňové přiznání. Vidím to jako dneska, když si pro přiznání přišla a měla ho zaplatit. Dala s bídou dohromady tři stovky. Sypala mi je do dlaní v kovových deseti a dvacetikorunách a ve finále jí ještě asi dvacet korun chybělo. V tomhle směru má můj největší obdiv, protože se jí za ta léta podařilo udělat neskutečný posun. Z prodejkyně pánviček se stala majitelkou společnosti, která zaměstnává desítky lidí a na trhu úspěšně funguje už víc než deset let. Vzpomínám si, jak jsme šly společně v počátcích zrodu její firmy, založit účet do banky. Bylo to šestého prosince a Soňa si všimla, že je v kalendáři „Mikuláš“. Ptala se mě, zda bude v bance otevřeno, zda není státní svátek. Tehdy mi to přišlo strašně k smíchu a můj názor na Soňu v tu chvíli byl, že je dokonalou nositelkou svojí blonďaté kštice. Přestože mi přišla tenkrát „trošku mimo“ a občas z ní padaly takové perly, měla jsem pro ni slabost. Byla empatická vůči ostatním, vždy ochotná pomoci a zajímala se o různé alternativní metody léčení a osobního rozvoje. Krátce po období temna, nebylo takových lidí hodně a já jsem v Soně v tomto směru našla spřízněnou duši. Za těch několik let se Soňa natolik posunula a změnila ve svém uvažování, jednání a vlastně celkově, že znám jenom málo lidí, kteří by dosáhli takové radikální transformace. Faktem sice je, že Soňa působí na většinu lidí dojmem zhýčkané snobky, která nestojí nohama úplně na zemi, ale já si naopak myslím, že podstatné je to, že ví, co chce a to se jí prostě nějakým způsobem daří realizovat. Spíše jsem byla mnohdy zmatená z jejího „přeskakování“. Určitou skutečnost v jeden moment
posuzuje naprosto růžovými brýlemi a v další moment se z toho samého skoro hroutí. Náš vztah se postupem času přenesl z pracovní roviny více do roviny přátelské. Byly jsme k sobě upřímně, respektovaly jsme se i se svými nedostatky a respektovaly jsme i to, že si nemusíme říkat „všechno“, protože každá máme nárok na svá osobní tajemství. Já jsem byla skálopevně přesvědčená, že před sebou nemáme zapotřebí hrát žádné divadlo, protože už jsme toho spolu zažily opravdu hodně. Prostě bych si troufala říct, že se doopravdy známe. Teď jsem byla sama rozhozená z toho, že moje pocity vůči Soně jsou jiné. Začínala jsem si víc uvědomovat, že mi určité věci vadí. Proč jsem je dříve nevnímala? Nebo jsem je vnímat nechtěla? Změnila se Soňa, nebo jsem to já, kdo se změnil? Věděla jsem, že určitou roli ve změně mého vnímání hraje i Marek, ale zároveň jsem věděla, že to není jenom díky němu. S Markem jsem se znala ještě o chlup delší dobu než se Soňou. Byl to vlastně on, kdo nás před těmi patnácti lety seznámil. Tehdy s ní začal chodit. Po nějaké době ho, ale Soňa vyměnila za zajímavější partii a on se tak na několik let ztratil „ze scény“. Soňa mezitím vybudovala prosperující firmu. S Markem se pak dali znovu dohromady a před deseti lety se vzali. Mezitím z nás dvou už byly, ale kamarádky a Marek se pro mne stal spíše jakousi „součástí“ Soni. Tak tomu bylo až do loňského léta. Co se tehdy odehrálo? Týden před jejich loňskou rodinnou dovolenou na katamaránu v Chorvatsku, jsem od nich dostala pozvání, abych jela také a starala se na lodi o jejich tříletého syna. Byla jsem z pozvání nadšená a po skončení dovolené ještě víc. Na lodi jsem se cítila jako doma a nesmírně jsem si to užila. Právě při pobytu na katamaránu jsem se s Markem daleko víc sblížila. Přestal být pro mě „součástí“ Soni. Našla jsem v něm drahocenného přítele a člověka, který se za ta léta, co ho znám neskutečně změnil, aniž bych si to já pořádně uvědomila. Už jsem ho nemohla vnímat jako toho „mladýho kluka“, co za mnou přišel kvůli účetnictví a toho, co se „přifařil“ do Sonina podnikání, ale jako dospělého chlapa, který nejen ví, co chce, ale ke svým cílům si i systematicky tvoří cestu. Jako kapitána na lodi jsem ho poznala i v další roli. Do té doby jsem netušila, že je
takovým milovníkem yachtingu a moře vůbec. Najednou to nebyl ten „vyšňořenej manager“, ale naprosto „pohodovej mořskej vlk“. Bude to znít jako klišé, ale neumím to vystihnout lépe, než tím, že po návratu z lodi, jsem začala Marka brát, jako svého bráchu a výborného přítele z mužských řad. Od loňské plavby na katamaránu se podstatně změnila i moje komunikace s Markem. Kromě formálních vět typu „co je nového“ a „jak se máš“, jsme se začali vzájemně bavit i o jiných tématech a soukromých záležitostech. Začali jsme se vzájemně vyhledávat, když jsme cítili potřebu cokoliv probrat, nebo si prostě jenom tak popovídat. Díky tomu jsem občas slyšela i Markovy názory na Soňu, které mi byly do té doby víceméně skryté. I to nejspíše ovlivňovalo můj pohled na Soňu, i když jsem si to nechtěla připouštět a snažila jsem se být mezi nimi v pozici nestranného přítele. Najednou jsem se dostala do fáze, kdy mně upřímnější a víc férový připadal Marek. Měla jsem k němu větší důvěru, než k Soně, se kterou se mi během posledního půlroku několikrát stalo, že si ani nepamatovala, co jsem jí říkala, nebo mi naslibovala něco, co potom stejně nedodržela. Marek mne ohromně a vytrvale motivoval a popoháněl do toho, abych dosáhla svých tužeb a přání. Přál mi, abych konečně vyřešila svoje dlouhodobé problémy a především využila svůj potenciál. U Soni se mi stále častěji stávalo, že mne srážela v tom, co jsem skutečně chtěla a spíše mne motivovala do věcí, které se jí jevily, že by pro mne mohly být dobré. Občas mě to mrzelo, ale utěšovala jsem se tím, že je to dočasné. Soňa začala docela dost holdovat alkoholu a bylo zapotřebí, aby se sama dala psychicky znovu dohromady. Věřila jsem, že se to za nějakou dobu srovná a bude to zase ta Soňa, kterou jsem znala. Nesnažila jsem se jí radit. Poskytovala jsem jí pouze prostor, aby se mohla vypovídat a nad svými slovy se pak zamyslet. Pomáhala jsem jí podívat se na určité události a záležitosti i z jiného úhlu pohledu a nejlépe právě z úhlu Marka. Naopak to byla Soňa, která se mě snažila v poslední době ve svém alkoholickém opojení zahrnovat svými radami a přednáškami o tom, co „by bylo dobré“ a mě to stále víc otravovalo. Často jsem od ní odcházela vykolejená ještě víc, než když jsem k ní přišla a vracela jsem se domů naštvaná a ze všeho znechucená.
Teď se ukázalo, že dokázala celý rok hrát „divadlo“ nejen před Markem, ale vlastně i přede mnou. Měla jsem s ní z jedné strany soucit, ale když jsem si vzpomněla na ty „její rady“ a „kecy“, kterými mne poslední půl rok krmila, dostávala jsem na ní vztek. Začínaly se u mě objevovat momenty, kdy jsem jí začínala vnímat jako „herečku“ a sobce. Celý rok si stěžovala na svoje potíže s Markem, na to, jak jí ubližuje svým chováním a jak jí neprávem podezírá z toho, že mu lže. To bylo to, co mě mrzelo nejvíc. Jak mám dál vnímat takovou kamarádku, jako doposavad? Ukázalo se, že celý rok svoje milostné pletky řešila s Marcelou, která pro Soňu několik let pracovala jako grafička. Ta jí kryla záda, když byla se svým milencem a když se teď všechno provalilo, tak je Marcela kdoví kde a Nikča je v tu chvíli dobrá. Bez ohledu na svoji vzrůstající naštvanost, jsem Soně i Markovi upřímně přála, aby se jejich krize nějakým způsobem brzy pročistila a oni našli společné řešení, které by vedlo k jejich spokojenosti.
