Postup pro vypracování exodynamické analýzy vývoje reliéfu a návrh pracovní legendy pro sestavení mapy exodynamického vývoje reliéfu oblast Šumava

Miscellanea geographica 10 KGE, ZČU v Plzni, 2004 Příspěvky z geomorfologického semináře Šumava 04´

Postup pro vypracování exodynamické analýzy vývoje reliéfu a návrh pracovní legendy pro sestavení mapy exodynamického vývoje reliéfu – oblast Šumava Jiří Šebesta [email protected] Česká geologická služba, Klárov 1, Praha

Úvod Exodynamická analýza vývoje reliéfu patří mezi jednu z pomocných metod pro geologická oceňování úložišť jaderného odpadu. Tato analýza studuje vývoj reliéfu z pohledu dynamiky exogenních procesů, které se uplatnily a nebo uplatňují při jeho vytváření. Vzhledem k tomu, že reliéf se vytváří na geologické struktuře, ta tím zákonitě vývoj reliéfu predisponuje. Obráceným způsobem to znamená, že naopak touto metodou lze přispět k dalšímu poznání této struktury. Exodynamická analýza vývoje reliéfu využívá poznatků, jak z geologických oborů, tak i z geomorfologie a dalších geodynamických disciplín. Analýza využívá znalosti endogenních i exogenních procesů, ale používá i dedukční metody pro vysvětlení jednotlivých dynamických vztahů, které se na zemském povrchu staly a nebo existují. Zjednodušujícím způsobem lze charakterizovat exodynamickou analýzu vývoje reliéfu tak, že se snaží na zemském povrchu geneticky rozlišit jednotlivé tvary, formy a případně celky (jednotky), které se vztahují k jednotlivým etapám jeho vývoje a jak vznikaly. Analyzuje se, jak se uplatnila strukturní a tektonická (endogenní) predispozice, jaké exogenní procesy a v jaké době převažovaly, jaký to mělo zpětný dopad na geologickou stavbu, v jaké geomorfologické pozici se daný reliéf nachází a jaký má vztah k celkovému vývoji konkrétního regionu apod. Analyzuje se polycykličnost etap vývoje reliéfu a polygeneze případných uloženin, které při vývoji reliéfu vznikají. Metodika pracovního postupu Cílem analýzy je tudíž vymezit a vysvětlit genezi každé formy na zemském povrchu. Pro vytvoření určitého řádu v této práci se tyto formy studují podle hlavního genetického typu a dělí se na: o formy a jednotky – endogenního původu, o denudačního původu o akumulačního původu Poslední skupina akumulačního původu může nahradit studium kvartérních uloženin a případně jejich mapování, protože lze toto studium kvartérních uloženin vložit do této části exodynamické analýzy. Vznik kvartérních uloženin úzce souvisí s posledními cykly vývoje reliéfu. Na Českém masívu se jedná především o periglaciální cykly v mladším pleistocénu a holocénní cyklus.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Důležitým fenoménem, který se též studuje je charakter, rozsah a mocnost zvětralinového pláště, který obvykle bývá též polycyklický. Exodynamická analýza vývoje reliéfu patří do poměrně nenákladných metod, které využívají někdy stávající podklady, přístroje a materiál. Pokud tomu tak není, uvádíme seznam technického zajištění a věcí, které je pro tuto analýzu třeba zajistit: topografické mapy, digitální data ortofotomapy, vektorová data Zabaged, stereoskopické letecké snímky, potřebná technika (hardware, software, stereoskopy, zařízení na odběr vzorků, dálkoměr, výškoměr, GPS, kancelářské potřeby ap). Pro práci v terénu se používá terénní vůz 4x4 (nároky na transport rozměrnějšího nákladu nejsou). Pracovní postup o rešerše geologické a geomorfologické stávající literatury; o interpretace stereoskopických leteckých snímků; o terénní ověřování: - mapování; - odběr vzorků pro laboratorní analýzy; - mělké vrty a kopané sondy; - mělké geofyzikální ověření (např. georadar); o zpracování výstupů (vzhledem k nákladnosti na software je možno zajistit dodavatelsky) o závěrečná analýza s doporučeními Pracovní legenda pro sestavení mapy exodynamického vývoje reliéfu – oblast Šumava Formy endogenně predisponovány Morfologicky zřejmý průběh zlomu – všeobecný poznatek z geomorfologie je, že se při vývoji reliéfu uplatňuje především tektonická stavba a struktura horninového uložení. Tzv. endogenní predispozice vývoje reliéfu. Horninové prostředí je na Šumavě velmi heterogenní a komplikované, proto též predisponuje vznik morfologických forem. Uplatňuje se zde jak celková geologická stavba většího antiklinoria, tak jeho detailní uspořádání a významně i jeho narušení mladší křehkou tektonikou. Podél zlomů jsou horniny obvykle více narušené a toho využívá jak zvětrávání, tak i eroze. Zlomové linie tvoří obvykle rovné úseky údolní sítě, rovné úpatí svahu, které nemají jiné exogenní vysvětlení a přitom navazují a nebo korespondují s ověřenými zlomy v geologii.


Morfologicky předpokládaný zlom – méně výrazné, ale pravděpodobné rovné úseky údolní sítě, seřazené do jednoho směru nebo do sítě zlomového systému, který je i geologicky dokázaný. Obnažená zlomová plocha – svah, který navazuje na zlomy a není jeho vznik možno jinak vysvětlit (např. jako zlomový svah ústupový svah, svah kvestoidu, erozní svah, strukturní svah apod.), obvykle je druhotně denudován, proto je vymezena ideální plocha, kde může plocha zlomu probíhat. Vznikla tím, že denudace obnažovala geologickou stavbu selektivně. Na zlomech jsou horniny obvykle méně rezistentní a tím podléhají rychleji erozi. Kvestoid (monoklina) – asymetrická strukturně predisponovaná forma, kdy je obnažena ukloněná (obvykle foliační) plocha na relativně rezistentní poloze metamorfitů. Vzniká tzv. optimální denudační plocha (mírněji ukloněná) a prudký svah, kde eroze řeže strukturu kolmo – vyznačuje se vrcholová linie a je naznačena strana prudkého svahu. Vzhledem k tomu, že šumavské antiklinorium prošlo denudačním řezem, vznikl zde tzv. inverzní reliéf, při kterém jsou vypreparovány jednotlivé polohy antiklinoria, které pak tvoří monokliny (kvestoidy). Tyto se tvoří i na dílčích vrásných strukturách, které vznikaly uvnitř vlastního antiklinoria. Vypreparovaná poloha rezistentní horniny – skalní výchozy velmi rezistentních žil, které mají obvykle lineární průběh (křemenné, porfyrové, aplity apod.) Optimální denudační plocha – obnažená ukloněná foliační plocha na relativně rezistentní poloze metamorfitů (část kvestoidu) Tektono–gravitační bloky – obnažené různě ukloněné tektonické kry, které vznikaly při hlavních tektonických liniích. Obvykle mají poklesovou tendenci. Vyskytují se hlavně na německé straně při dunajském lineamentu a lze je očekávat též na okrajových zlomech moldanubika, kde mohou být oživeny neotektonicky. Formy denudační Vrcholový tor přemodelovaný mrazovým zvětráním – relikty torů, skalních útvarů, které tvořily předpleistocénní reliéf šumavských vrcholů. Jejich úroveň obvykle leží okolo 1 200–1 300 m n. m. Tory jsou intenzivně rozrušeny mrazovou činností. Kryoplanovaný vrchol nebo rozsocha – mrazovým zvětráváním a planováním zcela zarovnané vrcholy a na ně navazující rozsochy. Sklaní podklad nevystupuje na povrch. Lze pozorovat na okrajích i nevýrazné


kryoplanační terasy, obvykle dvě úrovně. Bloky a úlomky z teras na prudkých svazích plynule přecházejí do plošné soliflukce. Mrazový srub – skalní stěna, která je obvykle strukturně predisponovaná, a která vznikla intenzívním odlamováním bloků a úlomků vlivem mrazové desintegrace. Uvolněné bloky a úlomky vlivem gravitace a soliflukce v blokovém proudu a v plošné soliflukci se transportují po svahu do úpatních akumulací nebo do drenáže. Nivační deprese – deprese, která vznikla působením sněhu a firnu kratší dobu na podloží. Obvykle jsou orientovány k SV. Deprese se vyskytují pouze nad sněžnou čarou v 1 100 m n. m. V depresích se nadměrně uvolňovaly bloky a úlomky hornin, které vytváří ve dně deprese a na svahu pod ní mocnější akumulace. Ledovcový kar – přehloubená deprese, která vznikla ledovcovou erozí (exarací). Ledovcové kary jsou převážně orientovány k SV. Dnes většinou vyplněny jezery. V okolí se vyskytují systémy morén. Na Šumavě je popisováno 9 karů, z toho 8 s ledovcovými jezery. Polygonální půda – mrazovou segregací uspořádané různé velikosti úlomků do polygonálních forem, kdy největší úlomky tvoří okraje polygonů. Tvoří se obvykle na vrcholových kryoplénech. Na Šumavě nejsou dokonale vyvinuty a jsou zatím popisovány pouze náznaky polygonálních půd z vrcholu Jezerní hory. Erozní hrana – ostré svahové rozhraní, změna sklonu svahu mezi plošinatými nebo mírně ukloněnými svahy a strmými svahy erozního údolí. Erozní koryto – koryto, kde eroze stále působí a nevzniká údolní akumulace. Obvykle je to v místě, kde erozní údolí, vznikající hloubkovou erozí proráží rezistentnější polohu (např. žílu). Erozní svah – prudké svahy erozních údolí, kde může vystupovat erozí obnažené podloží. Svahy jsou místy více či méně pokryté koluviem. Ve vyšší nadmořské výšce bývají podél erozní hrany mrazové sruby, které produkovaly velké množství bloků a úlomků, které nyní leží na svazích a při jejich úpatí. Jde především o erozní údolí Otavy, Vltavy, Volyňky, Blanice a jejich přítoky. Odlučná plocha sesuvu – výjimečně na erozních svazích vlivem vysokého nasycení spodní vodou dochází k přívalovým proudům ze zvodnělého koluvia. Odlučné plochy nejsou rozsáhlé, obvykle několik čtverečních metrů. Známé jsou např. z údolí Otavy nad Rejštejnem.


Trajektorie přívalového proudu – linie, kudy stéká přívalový proud. Krasová jeskyně – ojediněle vznikají pouze v podhůří v krystalických vápencích. Všechny krasové jevy se vyskytují pod denudační úrovní 700–750 m n. m. (jeskyně Peklo, Strašínská jeskyně, Sudslavická jeskyně atd.) Antropogenní formy (konvexní) – lomy na kámen, písníky na hlinitopísčité nebo písčité zvětraliny, pinky po těžbě, tankové záhraby, okopy, umělé zážezy cest, apod. Antropogénní formy jsou poměrně málo zastoupené. Formy akumulační Výplň údolní nivy – charakter údolní nivy je dán obvykle její geomorfologickou polohou. Nivy na šumavských Pláních jsou obvykle štěrkovité až štěrkopísčité s polohami rašeliny. V hlubokých erozních údolích zařezávajících se do šumavských Plání jsou nivy balvanité až štěrkovité. V podhůří jsou pak nivy štěrkopísčité až písčité. Splachová deprese – deluviofluviální (splachové) uloženiny vyplňují splachové deprese pouze v nižších nadmořských výškách, kde již nepůsobila intenzívní mrazová desintedgrace a soliflukce. Generelně se dá říci, že vznikají až pod 600 m nadmořské výšky. Polygenetická výplň úvalovitého údolí nebo prameništní deprese – výplň horních částí mělkých a širokých údolí a jejich prameništních uzávěrů tvoří uloženiny koluviálního původu, převážně vzniklé soliflukcí. Tyto uloženiny tvoří blokové, blokovokamenité a hlinitokamenité výplně, které malý tok nemá sílu bezezbytku transportovat dál po toku. Proto většina uloženin se hromadí na dně mělké úvalovité deprese a je obvykle velmi zvodnělá, takže vzniká více či méně mocná rašelina. Uloženiny jsou nepravidelně rozmístěné a nevytváří ostré rozhraní vůči koluviálním akumulacím na svahu. Omezení rašelinišť do svahu je individuelní, podle toho jaký je přítok podzemní vody. Vznikají i menší rašeliniště prameništní. V nejbližším okolí toku je uloženina vymývána, je odnášena jemná frakce a zůstávají pouze velké a těžké bloky. Říční terasa – štěrkové až štěrkopísčité uloženiny starší úrovně údolní nivy, které se na Šumavě zachovaly jen vyjímečně. Výplavový kužel – nedokonale opracované štěrky uložené ve formě kuželu obvykle na soutoku s hlavním tokem, v depresi nebo na úpatí pohoří. Na Šumavě se vytváří také i tzv. vložené výplavové kužely v rámci nivy, obvykle pod erozním stupněm v podélném profilu toku. Výplavové kužely jsou veskrze zvodnělé a vytváří se na nich rašeliniště. Výplavový kužel často uzavírá lokální depresi mezi ním a údolním svahem nebo druhým výplavovým kuželem. Vznikne


více či méně hluboká povrchově uzavřená deprese, kde se hromadí slatiny (např. Chalupská slať, slatě na Knížecích Pláních, v prášilské depresi ap) Hluboké eluvium – mechanické zvětrání – vlivem mrazové desintegrace hornin v období pleistocénu, která byla v nadmořských výškách Šumavy velmi intenzívní, a kdy lze předpokládat i vznik hlubšího permafrostu, vznikaly na náhorních plošinách mocné mechanické zvětraliny. Tyto zvětraliny podléhaly intenzívní soliflukci, takže jen málo vystupují na povrch. Jsou totiž překryty akumulacemi soliflukce. Nejvíce se zachovaly a vystupují až na povrch v plochých sedlech a na plochých rozsochách méně rezistentního podloží (hrubozrnná žula, popř. perlová rula), kde mohou mít polycyklický vývoj. Hluboké eluvium – chemické zvětrání – tzv. fosilní kaolinické a lateritické zvětraliny, kdy jsou horniny rozloženy do jílových minerálů, se zachovaly pravděpodobně pouze jako malé zbytky původního terciérního zvětralinového pláště. Jejich rozsah se velmi těžko dá zjistit, protože jsou obvykle překryty mladšími koluvii a nebo s nimi provířené. Podle několika neúplných informací je lze předpokládat v depresích okolo Horské Kvildy, Kvildy, Borové Lady a Horní Vltavice a ve vltavické brázdě vůbec. Lateritické zvětraliny byly navrtány ve stašské depresi v podhůří. Vymyté eluvium – v okolí toků, které erodují ve zvětralinách žul, dochází k selektivnímu odnosu jemné frakce zvětralin a na místě zůstávají ležet pouze velké bloky, které tvoří více či méně rozsáhlé plochy (okolo Křemelné u Stodůlek, u Malé Vltavy, Červeného potoka apod.). Mrazová desintegrace podloží (in situ) – vrcholové části a rozsochy na ně navazující v nižších nadmořských výškách, kde již nepůsobila intenzívní kryoplanace, byly vystaveny pouze mrazovému rozpadu podloží na místě. Pohyb desintegrovaných bloků a úlomků byl malý. Blokový proud – akumulace bloků pod mrazovým srubem, která obvykle pozvolna přechází do plošné soliflukce nebo do drenáže, kde je retransportována. Plošná soliflukce – většina svahů Šumavy byla v pleistocénu postižena intenzívní soliflukcí zvětralin. Zvětraliny byly přemístěny na různé vzdálenosti. Řádově stovky metrů až několik kilometrů. Mocnost přechodných soliflukovaných uloženin kolísá, ale v průměru se pohybuje mezi 1–2 metry. Mocnost soliflukcí uložených akumulací narůstá ve dnech mělkých a širokých údolí. V erozních údolích byly retransportovány do fluviálních uloženin a jejich mocnost nenarůstala. Někde jsou přemístěny i velké bloky, obvykle bloky rezistentních hornin jako jsou porfyry nebo prokřemenělé ruly a migmatity. Též je možno pozorovat, že velikost bloků a úlomků se zmenšuje po svahu. Mrazová


desintegrace pokračovala a zmenšovala jejich velikost. Plošná soliflukce je fenomén, který je na Šumavě nejrozšířenější a z hlediska vývoje a stavby svahů nejdůležitější. Soliflukované bloky – vyznačení ojedinělých nebo menších skupin velkých bloků, které byly odneseny daleko od původního zdroje. Sesuvná halda – uloženiny polygenetických svahových pohybů (Prášily). Kryoplanační terasa – segregace mrazově desintegrovaných zvětralin do teras. Moréna – u glacigenních forem se vyskytují čelní, boční, spodní a vnitřní morény, které jsou dnes více či méně denudované. Rašeliniště a ostatní humolity – převážně ombrogenní vrchoviště, ale i možné prameništní rašeliniště. Plochá sedla a rozsochy byly vystaveny dlouhodobému polycyklickému zvětrávání, takže se vytvořila hluboká eluvia, která už mohou obsahovat i jílovité minerály. Tím se stává nepropustné podloží, které vytváří vhodné prostředí pro vývoj ombrogénních rašelinišť. Slať a ostatní humulity – slatiny vznikají v dynamickém systému údolní nivy. Obvykle vznikají za agradačními valy nebo v depresi mezi výplavovým kuželem a údolím svahem popř. v depresi mezi výplavovými kužely (viz výplavový kužel). Kamenné moře – totální mrazová desintegrace, obvykle rezistentní horniny, která se rozpadá do bloků nebo větších úlomků. Tyto se gravitací a soliflukcí přemísťují po svahu, až jej celý zakryjí. Půdní profil se nemůže vytvořit, protože vznikají pouze bloky nebo větší úlomky. Navíc se neustále pohybují po svahu, takže vegetace se neuchytí. Suťový kužel – nahromadění bloků a úlomků na dně údolí. Svah je tak prudký, že působí pouze gravitační procesy. Ojediněle vznikají v erozních údolích. Antropogenní uloženiny – odvalové haldy, skládky, náspy, valy střelnic, sejpy apod.


Postup pro vypracování exodynamické analýzy vývoje reliéfu a návrh pracovní legendy pro sestavení mapy exodynamického vývoje reliéfu oblast Šumava

Recommend Documents