Postoje učitelů vůči problematice poruch přijímání potravy žáků

Postoje učitelů vůči problematice poruch přijímání potravy žáků

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obor:

B7507 – Specializace v pedagogice 7504R100 – Učitelství odborných předmětů

Autor práce: Vedoucí práce:

Ing. Denisa Skrbková, BA(Hons) PhDr. Magda Nišponská, Ph.D.

Liberec 2016

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mě podporovali při psaní této bakalářské práce. Zejména jsem vděčná své vedoucí PhDr. Magdě Nišponské, Ph.D. za její trpělivost, čas, pomoc a vstřícnost, kterou mi projevila během tvorby práce. Mé velké dík patří také nemocné dívce za její otevřenost a oběma učitelům za rozhovory, které mi poskytli. Ráda bych také poděkovala všem účastníkům dotazníkového šetření za poskytnutí cenných informací, které sloužily jako podklady pro dosažení cíle předkládané práce. V neposlední řadě musím poděkovat i své rodině, která mě podporovala nejen při psaní závěrečné práce, ale po dobu celého mého studia.

ANOTACE Tato bakalářská práce je zaměřena na problematiku poruch přijímání potravy (dále také PPP) žáků. Jejím hlavním cílem je zjistit postoje učitelů středních škol v Libereckém kraji k této problematice. Na základě rozsáhlé analýzy dostupných sekundárních dat souvisejících s danou tématikou je navrženo a provedeno dotazníkové šetření mezi učiteli působícími na zmiňovaných středních školách a zároveň je jako doplňkový nástroj pro zjištění postojů učitelů k PPP veden rozhovor se dvěma vybranými pedagogy a jedním adolescentem trpícím danou poruchou. Získané informace jsou vyhodnoceny a vzájemně konfrontovány s cílem nalezení odpovědí na předem stanovené výzkumné otázky týkající se postojů učitelů k problematice PPP. Závěrečná kapitola shrnuje výsledky celé práce a naplňuje vytyčený cíl.

KLÍČOVÁ SLOVA Poruchy přijímání potravy, mentální anorexie, mentální bulimie, postoje, učitel, střední škola.

ANNOTATION Teachers’ Attitude to the Eating Disorders of Students This bachelor thesis deals with the issue of eating disorders (in the text also mentioned as PPP) of students. Its aim is to define the attitudes of high school teachers from in the Liberec region toward these disorders. In the frame of an extensive research of the accessible secondary data connected with the issue a survey among the teachers from defined high school was designed and performed, followed by the interviews. The interviews were made with two representative pedagogues and one adolescent student affected by eating disorder as a complementary tool to determine the attitudes of teachers towards to those problems. The gathered information are evaluated with the aim of finding answers to predetermined research questions related to the teachers' attitudes to the issue of eating disorders. The final chapter summarizes the results of the whole work and fills set goal.

KEY WORDS Eating disorders, anorexia nervosa, bulimia nervosa, attitudes, teacher, high school.

OBSAH Úvod ......................................................................................................................................... 9 1 Základní informace ............................................................................................................ 11 1.1 Analýza vybraných aspektů souvisejících s PPP ........................................................ 11 1.1.1 Období dospívání.............................................................................................. 12 1.1.2 Historie zkoumání PPP ..................................................................................... 13 1.1.3 Nejčastější PPP ................................................................................................. 14 1.1.4 Determinanty vzniku PPP................................................................................. 16 1.1.5 Prevence PPP .................................................................................................... 20 1.2 Role učitele v problematice PPP žáků ........................................................................ 21 1.2.1 Osobnost pedagoga ........................................................................................... 22 1.2.2 Pozorovatelné příznaky onemocnění PPP žáka ................................................ 23 1.2.3 Kroky při podezření PPP žáka .......................................................................... 24 1.3 Shrnutí teoretické části ............................................................................................... 25 2 Praktická část ..................................................................................................................... 27 2.1 Metody výzkumu ........................................................................................................ 27 2.1.1 Metodický postup ............................................................................................. 28 2.1.2 Etické otázky .................................................................................................... 30 2.2 Výsledky a jejich interpretace..................................................................................... 31 2.2.1 Informovanost učitelů o PPP ............................................................................ 31 2.2.2 Zkušenosti učitelů s PPP .................................................................................. 32 2.2.3 Vyhodnocení jednotlivých hypotéz .................................................................. 33 2.3 Diskuse ....................................................................................................................... 40 2.3.1 Do jaké míry jsou učitelé obeznámeni s problematikou PPP? ......................... 40 2.3.2 Jakou důležitost učitelé přisuzují problematice PPP? ...................................... 41 2.3.3 Jak se postoje učitele k PPP projevují v jeho výuce? ....................................... 42 2.3.4 Jaký druh pomoci jsou učitelé schopni a ochotni nabídnout žákovi, u něhož mají podezření na PPP? .................................................................................... 43 2.4 Limitace a omezení ..................................................................................................... 44 3 Závěr .................................................................................................................................. 46 4 Seznam použité literatury .................................................................................................. 49 5 Seznam příloh .................................................................................................................... 53 6 Přílohy................................................................................................................................ 54

7

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Věkové rozložení respondentů .......................................................................... 29 Tabulka 2: Hlavní spouštěcí faktory PPP ............................................................................ 32 Tabulka 3: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu ................................................................................... 35 Tabulka 4: Závislost hodnocení závažnosti PPP na pohlaví učitele .................................... 37 Tabulka 5: Závislost hodnocení zájmu o nadstandardní opatření v PPP na věku učitele .. 39 Tabulka F1: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu – kontingenční tabulka.............................................. 72 Tabulka F2: Test nezávislosti „pocit správné volby přístupu“ a „první krok učitele“ ........ 72

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Změna tělesných proporcí chlapců a dívek před nástupem puberty (a) a po (b) dokončení pubertálních změn ........................................................................... 12 Obrázek 2: Faktory PPP dle Švédové, Mičové, 2010.......................................................... 17 Obrázek 3: Působnost respondentů...................................................................................... 30 Obrázek 4: První krok učitele při odhalení PPP u žáka....................................................... 33 Obrázek 5: Pocit správné volby přístupu při podezření na PPP u žáka ............................... 34 Obrázek 6: Hodnocení učitelských kompetencí při podezření na PPP u žáka .................... 36 Obrázek 7: Průměrné hodnocení závažnosti onemocnění PPP u žáka ................................ 37 Obrázek 8: Hodnocení časové dotace věnované na prevenci PPP na školách .................... 38 Obrázek 9: Zájem učitelů o nadstandardní programy o problematice PPP ......................... 39 Obrázek B1: Dotazník ......................................................................................................... 55

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK PPP

Porucha přijímání potravy

SŠ

Střední škola

8

ÚVOD Problematika poruch přijímání potravy (dále také PPP) je v dnešní společnosti čím dál více rozšířená a stává se z ní často diskutované téma. Již od pradávna byli lidé, zejména ženy, nuceny přizpůsobovat své tělo aktuálnímu ideálu krásy, pokud chtěly být společností považovány za smyslné a přitažlivé. Tento ideál se v rámci různých etap a období historie měnil. Zhruba ve 20. století začínají lidé upřednostňovat štíhlejší a pevnější tělo, před zakulacenými tvary. S nástupem módy zvané „twiggy“ pak přichází nezdravá vyhublost (Kachlík, Havelková, Procházková, 2006, s. 4–5). Míry 90-60-90, retušované billboardy a reklamy reprezentované uznávanými úspěšnými štíhlými modelkami vedou mnoho mladých lidí k razantním změnám ve stravovacím systému a k nebezpečnému hubnutí. Tento fenomén nepostihuje jen ženy, ale v nezanedbatelné míře i muže a chlapce a to nejčastěji kolem věku 13–15 let, kdy u nich dochází k více zásadním životním změnám jako je přechod na střední školu, hledání prvních lásek a snaha o osamostatnění se. V tomto období mladiství hodně přemýšlí a kriticky hodnotí své přátele, rodiče a sami sebe. Kolotoč přehnané sebekritiky a sebekontroly je však velice těžké zastavit ve chvíli, kdy do něj mladý člověk nastoupí. Špatné vnímání vlastního těla navíc do značné míry ovlivňuje sebehodnocení člověka, vede k vlastnímu podceňování a pocitu méněcennosti (Čáp In Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238; Grogan, 2000). Rodiče si často nechtějí připustit, že by jejich dcera, či syn mohl nějakou poruchou trpět navíc pokud do té doby normálně fungoval. Právě v tuto chvíli hraje velkou roli funkce učitele, který má své žáky denně na očích a může tak vypozorovat změny v jejich chování (Papežová, Hanusová, 2012, s. 10–14). Otázkou však zůstává, jak se takový učitel, pokud si vůbec všimne problému, zachová, jaké jsou jeho postoje k nemoci a zda vůbec ví, co by měl v danou chvíli dělat. Nesprávný přístup a přehnané reakce totiž mohou mít na citlivou duši dítěte katastrofální následky. Tato práce má proto za cíl zjistit postoje učitelů středních škol v Libereckém kraji k problematice PPP. Práce je rozčleněna do dvou částí. První část předkládá teoretická východiska, na kterých dále staví praktická část. V teoretické části jsou shromážděny názory odborníků z dostupných literárních pramenů na samotnou problematiku poruch přijímání potravy. Více prostoru je věnováno zejména poruchám anorexie a bulimie, ale jsou zde zmíněny i poruchy, které nejsou tak časté. Dále

9

se zabývá obdobím dospívání, které je pro vznik poruchy kritický, a rolí učitele se zaměřením na dané téma. Druhou, praktickou, část práce tvoří nejprve vypracovaný metodický manuál, podle kterého je postupováno při sběru dat a poté jejich vyhodnocení a diskutování.

10

1

ZÁKLADNÍ INFORMACE

V této části jsou zdůrazněny a vysvětleny pojmy úzce související se zkoumaným tématem. V první řadě jde o analýzu vybraných aspektů přímo spojených s problematikou poruch přijímání potravy. Je zde stručně charakterizována nejohroženější věková skupina pro vznik těchto poruch, nejrozšířenější druhy PPP, determinanty jejich vzniku a je zde nastíněna i prevence proti vzniku těchto chorob. Druhá subkapitola se zabývá významem a rolí učitele v životě mladého člověka a jeho vlivem na formování postojů žáka v závislosti na jeho osobnosti.

1.1

Analýza vybraných aspektů souvisejících s PPP

Konzumace potravin je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb a je nedílnou součástí lidského bytí. Z potravy dostává lidský organismus potřebné živiny, a proto většina lidí vnímá jídlo jako naprostou samozřejmost. Ihned po narození má dítě vyvinutý sací reflex a vyvíjí úsilí ve formě hledání matčina prsu pro získání mateřského mléka. Přesto podléhá poruchám příjmu potravy stále více lidí a PPP se tak stávají nejnebezpečnějšími duševními chorobami. Poruchy spojené s nesprávným stravováním navíc samozřejmě neohrožují pouze duševní stav člověka, ale mohou mít fatální následky i na jeho stav somatický. PPP zasahují do všech oblastí života a jsou často spojovány s asociálním chováním, úzkostmi a depresemi, které můžou postiženého ohrozit na životě (Švédová, 2010, s. 3). Počet pacientů, kteří každoročně nemoci podlehnou, se neustále navyšuje. Podle průzkumů prováděných v USA podlehne nemoci až 5 % postižených, přičemž převážná většina trpí mentální anorexií, či mentální bulimií (Crow et al., 2010, 1342–1346). Podle Švédové a Mičové (2010, s. 3) končí smrtí v České republice dokonce 8 % až 20 % případů (mezi něž jsou počítány i sebevraždy nemocných lidí). Mezi oběti těchto duševních chorob se neřadí pouze ženy, jak mnoho lidí chybně předpokládá, ale jedná se i o muže. U nich jsou ale projevy odlišné a častěji než o strach z jídla se jedná o posedlost cvičením a formování svalů (Galová, 2013, s. 14). V poměru však poruchy přijímání potravy zasahují ženy a dívky zhruba deset až dvacetkrát častěji než muže a proto je další text práce soustředěn převážně na ně (Krch, Marádová, 2003, s. 8). Poruchy přijímání potravy se mohou vyskytnout kdykoliv v průběhu celého života jedince. Nejčastěji však tato nemoc propuká v době dospívání a nástupu puberty.

11

1.1.1 Období dospívání Období dospívání tvoří pomyslnou hranici mezi dětstvím a dospělostí. Můžeme ho rozdělit do dvou etap. První, nazývaná pubescence, trvá zhruba od 11 do 15 roků života a dále se dělí na fázi prepuberty (11-13 let) neboli rané adolescence a vlastní puberty (13-15 let). Druhou fází je období adolescence, které probíhá zhruba mezi 15. až 22. rokem života jedince (Langmeier, Krejčířová, 2006). V období dospívání dochází v těle mladého člověka k mnoha změnám. Objevují se u něj sekundární pohlavní znaky a křivka jeho těla se mění, viz obrázek 1 (Krejčířová, s. 144).

Obrázek 1: Změna tělesných proporcí chlapců a dívek před nástupem puberty (a) a po (b) dokončení pubertálních změn Zdroj: Langmeier, Krejčířová, 2003, s. 144, upraveno dle J. M. Tannera

U chlapců dochází k razantnímu růstu trupu, nárůstu svalové hmoty, ke změně hlasu a rašení prvních vousů. Dívčí postava dostává naopak ženské tvary. Dochází k růstu boků a ňader a k celkovému zakulacení. „Důležitou roli v sebehodnocení a celé osobní identitě adolescenta hraje jeho tělesný vzhled a vlastní výkonnost. Tělesné vzezření je posuzováno ve vztahu k současným představám o fyzické atraktivitě“ (Paulík, 2003, s. 37). Neustálé srovnávání se s vrstevníky často vede ke zkreslenému pohledu na vlastní postavu. „V daném období je u většiny lidí vnější vzhled těla i funkce organismu ve své optimální fázi. Dobře vypadající jedinec je zpravidla pozitivně přijímán i okolím“ (Paulík, 2003, s. 37). Období dospívání je proto jak pro dívky, tak pro chlapce velice důležité a zároveň kritické z hlediska přijetí všech probíhajících změn. Mužská část populace v daném období řeší zejména svoji výšku a svalovou vybavenost, zatímco dívky se zaobírají tím, zda 12

nevypadají příliš mužně, nebo naopak, zda nemají nadměrně velké ženské tvary a nepřibírají na váze (Říčan, 2004). Zejména v tomto období je proto nutné sledovat chování dospívajících a učit je přijímat se takoví, jací jsou. Důležité je dávat si pozor na vyjadřování ohledně jejich přátel, zájmů a zejména jejich vzhledu. Rodiče by se měli vyvarovat kritiky směřované na tělesné proporce adolescenta. Mezi 15 -18 rokem dochází v těle mladého člověka k velmi výrazným změnám, které mohu vést k nelibosti mnohým z nich. V této době může mít i dobře mířená rada katastrofální účinky a stát se spouštěcím mechanismem některé psychické nemoci spojené zejména s PPP. Kromě všech výše zmíněných fyzických změn dochází u adolescenta zároveň i k psychickým změnám a k vrcholnému zrání sexuálních, emocionálních a sociálních procesů (Hartl, Hartlová, 2004). Adolescent se snaží hledat odpovědi na otázky smyslu života a navazuje první vztahy s dosud neatraktivním opačným pohlavím. Je společenský, ale potřebuje i dostatek samoty pro vlastní rozjímání. Snaží se být svobodný a nezávislý. V tomto bodě ale často dochází ke vzniku mezigeneračního konfliktu s rodiči, kteří vyžadují, aby jeho nezávislost byla doplňována také odpovědností za vlastní chování a zároveň respektováním stanovených pravidel. 1.1.2 Historie zkoumání PPP Určit dobu vzniku jednotlivých poruch spojených s konzumací jídla je velice složité. Hladovění a speciální diety, či naopak přejídání vedoucí k obezitě je možné nalézt v průběhu celého běhu historie lidstva. Jednotlivé módní trendy se měnily dle období a spolu s nimi i návyky ve stravování a změna názorů na ideální postavu jak muže, tak ženy. V pravěku znázorňovala kyprá žena zdraví a hojnost celé rodiny, ve starověku byla vyznávána kalokaghatia neboli harmonie duše, bystré mysli a svalově formovaného těla a během středověku, převážně v období gotiky, došlo k razantní transformaci ideálu ženské krásy se zaměřením na její štíhlost, eleganci a vjemový dojem křehké panny (Goff, 2006). Spolu s barokem došlo k návratu k uctívání plných ženských tvarů, které přetrvalo až zhruba do první poloviny 20. století, kdy lidé začali opět obdivovat štíhlé ženské tělo. Jak uvádí Krch (2005, s. 27–34), už ve Starověkém Řecku je možné naleznout zmínky připomínající symptomy mentální anorexie, které jsou pak lépe popsány v 17. století Richardem Mortomem a v 19. století Wiliamem Stoutem Chipleyem. K jasnějšímu vymezení pojmu mentální anorexie dochází ale až v 60. letech 20. století, kdy se nemoc začala rychle rozšiřovat především v západních společnostech. Deset let poté došlo

13

i k hlubšímu zkoumání mentální bulimie. Je zcela jasné, že jak bulimie, tak anorexie provázely společnost v mnoha podobách již od dob antických, avšak nikdy nebyly zaznamenány v takovém měřítku, jakého dosahují v dnešní společnosti (Janet Polivy and C. Peter Herman, 2002, s. 187–188). 1.1.3 Nejčastější PPP Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, mezi nejrozšířenější poruchy přijímání potravy patří mentální anorexie a mentální bulimie. Existují však i další, méně známé duševní choroby jako je např. bigorexie, ortorexie a další. Mentální anorexie Mentální anorexie, jak uvádí Krch (2005, s. 13), je považována za jedno z nejzávažnějších chronických duševních onemocnění zejména u dospívajících dívek. V roce 2010 bylo v České republice hospitalizováno celkem 363 osob kvůli PPP. Celých 54 % z toho byly osoby s mentální anorexií (ÚZIS, 2011). V roce 2013 se s PPP v české republice léčilo celkem 332 mužů a 3492 žen (ÚZIS ČR, 2014). Mentální anorexie, neboli „vyhladovění sebe sama“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 45) vzniká v důsledku přehnaného zájmu o vlastní tělo, které je často spojeno s nízkým sebehodnocením a sebevědomím. Projevuje se přehnanou kontrolou přijatých kalorií v jídle, která vede k jejich postupnému omezování za účelem snižování tělesné hmotnosti (Krch, 2005, s. 15–16). Nemoc je obvykle doprovázena zařazením nadměrné fyzické zátěže do každodenního režimu. Nástup mentální anorexie ohrožuje nejvíce mládež v dospívajícím věku, ale výjimkou nejsou ani děti mladší 10 let (Galová, 2013, s. 8, 13). Podle výsledků mezinárodní srovnávací studie Světové zdravotnické organizace vychází najevo, že téměř čtvrtina dětí (23,8 %) ve věku 11–15 let hodnotí svoji postavu jako trochu tlustou. Dívky jsou přitom v hodnocení vlastní postavy kritičtěji než chlapci (Csémy a kol., 2005, s. 55–69). Na konci puberty trpí příznaky PPP zhruba 6 % dívek odpovídajícího věku (Krch, 2005, s. 13). Mentální anorexie by se dala charakterizovat jako nutkavá tendence k regulaci hmotnosti formou nezdravých diet a hladovění (Kalman a kol., 2011, s. 56). Jedná se v podstatě o formu sebetrýznivého odmítání jídla (Švédová, 2010, s. 3–6). Pro určení rozsahu nemoci mentální anorexie existují různá diagnostická kritéria. Mezinárodní klasifikace nemocí MKN–10 (F 50.0) popisuje mentální anorexii tak, že 14

tělesná hmotnost postiženého člověka je udržována pod 85% hranicí odpovídající normy, přičemž se postižený snaží neustále svou hmotnost snižovat a trpí panickou hrůzou z tloustnutí. U žen postupně dochází k vynechávání pravidelného menstruačního cyklu a u mužů ke ztrátě sexuálního zájmu. V případě nástupu nemoci před započetím puberty dochází k celkovému opoždění a zpomalení vývoje jedince. Podobně by se dala shrnout i klasifikace dle Americké psychiatrické asociace DSM–IV (Krch, 2005, s. 16–18). Stejných 5 projevů poruchy uznává i Kocourková (2004), která navíc specifikuje kritéria pro dětský věk. Mentální bulimie Mentální bulimie není na rozdíl od anorexie spjata s hladověním, ale právě naopak s přejídáním. Po něm docházejí u nemocného k výčitkám svědomí a vyvolávání zvracení doprovázené negativními myšlenkami a pocity selhání (Švédová, 2010, s. 5–6). Dle psychologického slovníku se dá mentální bulimie nazvat jako „chorobná žravost“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 82) Mentální bulimie se ve většině případů vyskytuje až okolo 17–18 let a často se střídá s mentální anorexií (Kocourková, 2004). K vymezení poruchy mentální bulimie slouží podle Krcha (2005, s. 18–20) i Kocourkové (2004) tři základní kritéria. Postižený na jednu stranu touží po konzumaci jídla a neustále se jím zabývá, přičemž ale trpí chorobným strachem z tloušťky a nárůstu tělesné hmotnosti. Touha po jídle je však většinou silnější než vůle nemocného a ten je tak schopen ve velmi krátkém časovém intervalu spořádat jeho nadměrné množství. Obranou proti tloustnutí je po jídle vyvolávané zvracení a zneužívání diuretik, či jiných léků. Záchvaty přejídání jsou většinou následně kompenzovány hladověním. Na rozdíl od anorexie, která se vyznačuje hlubokou podvýživou, mají bulimici váhu v mezích, někdy lehce pod hranicí odpovídající normy a někdy mají dokonce lehkou nadváhu. O to těžší je proto odhalit tuto poruchu. Celý průběh nemoci bývá často skryt po dobu i několika let. Tím větší je její dopad na pokřivené vnímání sebe sama a tím složitější je uzdravování nalomené psychiky nemocného (Krch, 2005, s. 20). Další atypické duševní choroby PPP V úvodu této kapitoly bylo zmíněno, že mezi nejfrekventovanější poruchy patří mentální anorexie a mentální bulimie. To však neznamená, že to jsou jediné poruchy související

15

s problematikou přijímání potravy. Mezi další choroby patří například atypická mentální anorexie či bulimie, noční přejídání, bigorexie, ortorexie, drunkorexie a další. Atypickou mentální anorexií, či bulimií jsou nazývány takové stavy, při nichž u pacientů chybí jeden, nebo více základních rysů nemoci mentální anorexie či mentální bulimie. Tyto choroby se dle Mezinárodní klasifikace nemocí řadí do skupiny „Jiných poruch jídla“ a dle Americké psychiatrické asociace jsou klasifikovány jako „Jinak nespecifikované poruchy příjmu potravy“. Mezi ně, jak uvádí Krch (2005, s. 21–25), patří i syndrom nočního přejídání. Ten je většinou spojen s anorektickým chováním postiženého během večera a nezadržitelným pocitem hladu v nočních hodinách doprovázeným záchvatovitým přejídáním. Toto chování často vede spíš než k poklesu hmotnosti k jejímu růstu. Bigorexie může, ale nemusí být nutně spojena s anorexií, či bulimií. Jedná se v podstatě o posedlost sportem, cvičením a nárůstem svalové hmoty (Galová, 2013, s. 14–16). Tato choroba postihuje častěji chlapce a muže a jsou při ní často zneužívány anabolické steroidy podporující růst svalů (Švédová, 2010, s. 6). Dalším druhem onemocnění související s poruchami přijímání potravy je ortorexie. Ta se vyznačuje přehnanou starostí o životosprávu a správné složení potravy. Tato posedlost vede k razantnímu zúžení možných stravitelných potravin i k částečné sociální izolaci kvůli specifickým nárokům na nákup potravin a společné stolování (Galová, 2013, s. 5; Švédová, 2010, s. 6). Poslední specifickou poruchou, kterou zde zmíníme je drunkorexie. Tato porucha je, jak uvádí Švédová (2010, s. 6), snížení kalorického příjmu potravin za účelem možnosti konzumace většího množství alkoholu. Nemoc zasahuje opět nejčastěji mladistvé, kteří celý den hladoví, aby v noci mohli konzumovat kalorické alkoholické nápoje. Drunkorexie však není v České republice příliš rozšířena a proto se jí nebudeme dále zabývat. 1.1.4 Determinanty vzniku PPP Určit jednoznačný spouštěcí faktor vedoucí ke vzniku poruch přijímání potravy je v podstatě nemožné. Ke vzniku nemocí vede celá řada faktorů, přičemž u některých pacientů jsou určité faktory významnější, než jiné. Jedná se o soubor na sebe vzájemně se nabalujících se a spojujících vlivů. V identifikaci a rozdělování faktorů do skupin se mezi odborníky vedou značné spory (Krch, 2005, s. 57). Někteří je dělí na organické a psychogenní, někteří na biologické, sociální a psychologické. Kocourková (2004) 16

vyčleňuje faktory individuální, rodinné a sociokulturní a podle Krcha (2005, s. 57–80) lze faktory dělit na sociální a kulturní, biologické, rodinné a genetické, emocionální, osobnostní a psychické a vzniklé vlivem životních událostí. Další dělení nabízí Švédová s Míčovou (2010, s. 8). Jak lze vidět na obrázku 2, faktory se podle nich dělí na rizikové, spouštěcí a udržující. V rámci této práce se zaměříme především na vymezení rizikových faktorů, mezi které patří biologické, sociální a kulturní, rodinné a psychologické vlivy.

Obrázek 2: Faktory PPP dle Švédové, Mičové, 2010 Zdroj: vlastní dle Švédové a Mičové, 2010, s. 8

Rizikové biologické faktory Od dědičných dispozic, charakterových i vnějších rysů a vývoj v pubertě až po typ pohlaví – to vše může mít vliv na psychiku adolescenta a podnítit zárodky vzniku poruch přijímání potravy. Krch uvádí (2005, s. 61–64), že jedním z nejvýznamnějších faktorů je samotný fakt ženského pohlaví. Jak již bylo řečeno, ženy mnohem častěji sklouznou k chorobnému chování. Je to dáno větším zastoupením tuku v těle u ženy, než u muže. Dědičné dispozice s tvarem postavy „jablka“, či „hrušky“, či výskyt obezity v rodině může úzce souviset s chorobným strachem z tloustnutí (Švédová, Mičová, 2010, 8–9; Kocourková 2004; Krch, 2005, s. 61–64). Důležitou roli hraje také samotný průběh nástupu puberty. V tomto věku je prokázán značný rozdíl ve vnímání těla mezi chlapci a dívkami, jejichž nejistota a touha po oblíbenosti je často spojována právě s vnějším vzhledem (Krch, 2005 s. 61–64), což potvrzují i výsledky výzkumu prováděného Světovou zdravotnickou organizací (Csémy a kol., 2005, s. 55–69).

17

Rizikové sociální a kulturní faktory Některé sociální a kulturní faktory byly zmíněny již v kapitole zabývající se historií a počátky zkoumání PPP. Jedná se zejména o všeobecný názor na ideál ženské krásy. S nástupem tzv. módy twiggy došlo k opěvování štíhlosti a téměř chlapecky tvarovaných ženských těl. Televize, internet, módní časopisy – zde všude se klade důraz na upravený vzhled a štíhlost žen (Papežová, Hanusová, 2012, s. 11). Panenky Barbie patří mezi nejoblíbenější dívčí hračky, ačkoli proporce jejich těl jsou reálně nedosažitelné. Mnohé dívky si to však neuvědomují, stejně jako si nepřipouštějí funkci photoshopu při tvorbě titulních stran módních časopisů. Dívky často podlehnou nereálné iluzi kultu štíhlosti a módnímu ideálu a začnou toužit po spodobnění se s těmito svými ideály (Krch, 2005, s. 58–61). Podle Kocourkové (2004) jsou nejohroženější skupinou dívky se zájmem o gymnastiku, balet, či modeling, při nichž je štíhlost jedním z předpokladů úspěšnosti. Ruku v ruce s nereálnou vizí štíhlosti jde navíc předpojatost vůči obézním lidem, zejména obézním ženám. „Sociální a kulturní tlaky na dodržování štíhlosti jsou nejen v rozporu s biologickou variabilitou a přirozeností lidského těla, ale nutně oslabují sebedůvěru mladých žen, kterým předkládají zcela nerealistické cíle a nevhodné vzory“ (Krch, 2005, s. 60). Rizikové rodinné faktory Vztahy jsou již v raném dětství utvářeny na základě připoutání se k blízké osobě. Tato osoba a její vzorce chování jsou velice důležité v rámci raného učení (Výrost, Slaměník, 2008, s. 50–52). Pokud však dojde ke spodobnění se s psychicky narušenou osobou, může od ní dítě přejímat její nezdravé rysy chování. V souvislosti s rodinnými faktory se proto budeme zaobírat převážné problematikou PPP druhé, či třetí generace. Často se totiž jedná právě o jakousi nápodobu a přebírání návyků v oblasti stravování od jiných členů rodiny, zejména matky, sestry, babičky, či jiných blízkých příbuzných. Významný vliv na stravování jedince má i tradiční společné stolování. Bylo dokázáno, že v rodinách, kde nedochází ke společnému stolování, přebírá často dítě nesprávné a chaotické stravovací návyky, které mohou vést k některým z problémů spojeným s PPP (Švédová, Mičová, 2010, s. 10). Mezi rodinné faktory působící na děti patří bezesporu i druh vztahů, které se v rodině prosazují. Kvůli narušené komunikaci či špatným interakcím v rodině může docházet k pocitům méněcennosti, či osamělosti a následnému kompenzačnímu chování pomocí

18

přejídání. Jídlo je totiž již od útlého věku dítěte spojeno s pocitem štěstí a bezpečí matčiny náruče a dochází při něm k utváření prvotní symbiotické vazby (Helus, 2007, s. 107–111). Pokud nedojde k uspokojení lásky a naopak se vynoří pocity úzkosti, může dojít k pokusu jejího nahrazení právě skrz potravu. Na druhou stranu, ani fungující navzájem blízká rodina není zárukou zdravých stravovacích návyků dětí. Právě naopak. Přemíra starostlivosti a nadměrná ochrana, spolu s touhou o zachování vnitřní harmonie rodiny na úkor potlačování problémů a vyhýbání se řešení jakýchkoliv konfliktů, může spolu s přehnanou blízkostí vztahů v rodině vést k narušení osobnostního vývoje jedince a k potlačení jeho seberealizace. Tento stav může vyústit k pocitu utlačování a k pokusu o nalezení a prosazení vlastního já ve formě nadměrné sebekontroly (Galová, 2013, s. 17), která často vede k propuknutí mentální anorexie. Rizikové psychologické faktory Za psychologické faktory jsou obecně považovány zejména osobnostní a charakterové rysy. Ty se však podstatně liší u různých typů onemocnění. Obecně se, jak se shoduje Galová (2013, s. 6), Kocourková (2004) i Krch (2005, s. 71–75), anorektičky považují za osoby s přehnanou sebekontrolou, přizpůsobivostí, zodpovědností a zaměřením na výsledky a bulimičky za osoby labilní, impulzivní ale velmi snadno zranitelné. Společným rysem všech těchto osob je pak přehnaný perfekcionismus, vnitřní nejistota, negativní sebehodnocení a sebepodceňování. V rámci psychologických faktorů je možné hovořit i o tzv. emocionálních faktorech. Podle mnoha výzkumů byl prokázán výskyt depresivního a úzkostného chování u osob trpících PPP. V roce 1991 došlo dokonce k potvrzení pozitivní korelace mezi jídelní patologií a příznaky deprese. Nebyla avšak prokázána jejich příčinná souvislost (Krch, 2005, s. 69–71). Vývojové periody a důležité události Vývojové periody tvoří samostatnou kapitolu rizikových faktorů vzniku PPP a až v 70 % se stávají spouštěcím mechanismem celé nemoci. Mezi vývojové periody často spojované s výskyty PPP lze považovat zejména počátek puberty a s ní spojené události – např. nástup menstruace, sexuální zrání, sebeprosazování ústící v konflikty s autoritami a hádkami v rodině, první partnerské a sexuální zkušenosti či přechod na jinou školu. Dalšími významnými událostmi majícími vliv na psychiku dítěte je např. rozvod rodičů, nemoc rodiče, či dítěte, sexuální zneužití, úspěch některého člena rodiny, odloučení od rodiny a další (Galová, 2013, s. 17). Mezi životní událost ve smyslu spouštěcích 19

mechanismů poruch přijímání potravy se však neřadí pouze velké změny, ale i jednotlivé zdánlivě bezvýznamné momenty, jako je například poznámka někoho blízkého týkající se vzhledu dítěte (Krch, 2005, s. 64–65). Ta je totiž považována za jeden z nejčastějších spouštěcích mechanismů PPP. 1.1.5 Prevence PPP Prevence v podstatě znamená předcházení nežádoucím jevům (Hartl, Hartlová, 2004, s. 450). Jedná se tedy o chování všech zúčastněných v oblasti výchovné, vzdělávací, sociální, či zdravotní s cílem předejít výskytu rizikového chování jedince. Je nutné si uvědomit, že každé dítě, či adolescent je velmi citlivé a to zejména v období dospívání, kdy

dochází

k hormonálním

změnám

v jeho

těle.

V takovém

případě

může

pouhá sarkastická poznámka spolu s dalšími faktory naprosto otočit a změnit jeho pohled na svět a spustit kolotoč sebekritiky a sebekontroly (Čáp In Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238). Jak uvádí Výrost a Slaměník (2008, s. 50), největším vlivem na jedince působí skupiny, do nichž je relativně trvale a pevně začleněn. Mezi takové skupiny patří primárně rodina, škola, kamarádi a vrstevníci. Vzhledem k tomu, že mají tyto skupiny výrazný dopad na utváření jedince, mohou ho svým vhodným postojem a chováním uchránit a předejít tak jeho rizikovému chování. Prevence ze strany rodiny Z předchozí subkapitoly vyplývá, že nepříznivé klima a narušené fungování rodiny patří mezi rizikové faktory vzniku poruch přijímání potravy. Zároveň víme, že to je právě rodina, která má jeden z největších vlivů při utváření osobnosti dítěte. Její vnitřní komunikace a interakce má zásadní vliv na psychický vývoj jedince. Rodiče by měli jít svým dětem příkladem a to i v oblasti stravovacích návyků (Švédová, Mičová, 2010, s. 10). Za preventivní rodinné chování je možné považovat pravidelné společné stolování, či pestrost a vyváženost stravy. Při stolování by se všichni měli soustředit na jídlo a nemělo by zde docházet k řešení problémů, či hádkám. Zároveň není příliš vhodné využívat potraviny jakožto odměnu pro dítě. Rodiče by se měli stravovat společně s dítětem a nemluvit před ním o vlastních dietách. Zároveň by si měli dát pozor na své vyjadřování ohledně obézních lidí tak, aby u dítěte nevyvolávali fobii z nadváhy (Papežová, Hanusová, 2012, s. 29).

20

Prevence ze strany školy a učitele Hned po rodině je škola místem, kde tráví většina dětí převážnou část dne. Škola má proto nezanedbatelnou moc předávat dítěti informace a vytvářet jeho žebříček priorit a celý hodnotový systém. Poskytnutí informací týkajících se poruch přijímání potravy, jejich příčin a důsledků je považováno za první a nejvýznamnější krok v prevenci PPP. Často ale pouze informovanost nestačí a je nutné ji spojit s dalšími opatřeními. Škola by měla žáky vést ke zdravému životnímu stylu a zdravým stravovacím návykům a zajistit příjemné prostředí vhodné pro osobnostní rozvoj dětí a budování jejich sebedůvěry (Krch, Marádová, 2003, s. 21–22), jak je podrobněji rozvedeno v následujícím textu práce.

1.2

Role učitele v problematice PPP žáků

Dítě, alespoň v brzkém věku tráví většinu času v rodinném prostředí a postupem času se stále více socializuje. Dítě poznává nové přátele i nepřátele a dochází u něj k sociálním interakcím. Tyto interakce se odehrávají v různých prostředích neboli kontextech, z nichž všechny kontexty člověka určitým způsobem ovlivňují (Hayesová, 2007, s. 9). Mezi prostředí, mající výrazný vliv na dítě, patří i škola, její zázemí a vztahy s učiteli. Učení a chování žáků je ovlivněno mikrosociálním prostředím třídy, ve které se dítě vyskytuje. Sociální klima je utvářeno nejen samotnými žáky, ale i všemi učiteli, kteří danou třídu vyučují (Mareš In Čáp, Mareš, 2007, s. 365–366). Role učitele tak zahrnuje mimo vzdělávací funkce funkci vychovatele, poradce a konzultanta (Malach, 2007, s. 22–26). „Učitelé mají moc a odpovědnost, protože mají kontrolu nad celou skupinou dětí. Mohou ovlivnit postoje a chování celé skupiny“(Výrost, Slaměník, 2008, s. 52). Děti se od svého narození neustále učí, přičemž nejpřirozenějším druhem učení je učení nápodobou. Učitelům se tak dostává do ruky velmi silný nástroj. Aniž by si to uvědomovali, stávají se často vzory pro své žáky. Ti přejímají učitelovy zvyky a naslouchají jeho názorům. Mladiství však nejsou ovlivňováni pouze chováním a vystupováním učitele, ale také jeho postoji k určitým problematikám. Učitel má tak moc svým chováním a svými postoji formovat postoje žáků. Postoje jsou přitom zvláštním a specifickým prvkem struktury osobnosti (Nakonečný, 1995, s. 118). V rámci psychologie a sociologie začal být pojem postoj chápán jako „individuální protějšek společenské hodnoty“ (Nakonečný, 2009, str. 239), přičemž. „vztah k hodnotám tvoří obsah postojů, a tak pojem postoje může být vymezen jako hodnotící vztah“ (Nakonečný, 1995, s. 118). Jedná se však nejen o hodnotící vztah k externím subjektům, ale i k sobě samému. Postoje 21

se podle Hartla, Hartlové (2004) vyvíjejí v průběhu celého života a jsou ovlivněny dovednostmi, myšlením, cítěním i vzděláním člověka. Postoje jsou navíc úzce spojeny s osobnostními rysy a charakteristikami jedince (Vágnerová, 2010, s. 84–85). Charakter osobnosti nelze jednoduše změnit, avšak postupné budování pozitivního, či naopak negativního vztahu člověka k okolí i k sobě samému vede ke změně sebehodnocení a reformulaci postojů jedince. 1.2.1 Osobnost pedagoga „Učitelé jsou významnými činiteli ve společnosti, která jim na základě předepsaného vzdělání a zákonů svěřuje moc ovlivňovat ideje, postoje a vzorce chování mladých lidí. Slouží jako zprostředkovatelé teorií a poznatků, hodnost, kulturních vzorců jednání, návyků a tradic“ (Vališová, Kasíková a kol., 2007, s. 16). Jak je vidět, pedagog má jednoznačně větší roli, než jen předávat informace, či poznatky. O tom se lze přesvědčit v mnoha odborných publikacích (Malach, 2007; Vališová, Kasíková, 2007; Výrost, Slaměník, 2008 a další). Jeho moc je mnohem větší, než si leckdy sám připouští. Dobrý pedagog by měl splňovat nejen určitou kvalifikační úroveň (Rotport, 2007, s. 37), mít všeobecný rozhled a zvládat pedagogické postupy, ale zároveň by měl být morálně bezúhonný a být žákům vzorovým příkladem (Slavík, 2007, s. 41–46). Učitel sice nezastává, či nenahrazuje roli rodiče a neměla by na něj být přesouvána odpovědnost za výchovu dítěte samotného, ale přisuzuje se mu odpovědnost za výchovu a vzdělání jeho svěřenců, respektive žáků, vůči celé společnosti. Vliv učitelova přístupu, jeho schopnosti, charakterové a osobnostní rysy, hodnoty a postoje se odrážejí do formování osobností žáků. „Způsob, jakým učitelé vykonávají své povolání, má výrazný podíl na formování lidských bytostí a na jejich individuální životní dráhy, či existence“ (Vališová, Kasíková a kol., 2007, s. 16). Správný pedagog by měl usilovat o příznivé klima a pozitivní vztahy třídy a zároveň by měl žáky povzbuzovat jako jednotlivce i skupinu, protože pouze takové prostředí povede k rozvoji sebedůvěry žáků (Švédová, Mičová, 2010, s. 6–7). Svým působením by měl učitel vést žáky k budování odpovědnosti za vlastní činy, rozvíjet schopnosti prezentace vlastních názorů a utvářet jejich osobnost. Měl by být schopen dát žákům adekvátní zpětnou vazbu, naučit je odmítat a zároveň je připravit na to, jak se s odmítnutím vypořádat (Miklošíková, 2007, s. 26–30). Díky svému obrovskému vlivu na žáky má učitel možnost a měl by mít i povinnost varovat žáky před některými jevy a působit tak na

22

hodnoty dětí. Mezi tyto jevy patří mimo jiné i veškerá rizika spojená s drastickými dietami a PPP. Učitel by mohl nad rámec vyučování i během vyučovacích hodin diskutovat s dětmi o vlastních hodnotách, zdravých postojích a jídelních návycích, o image, módě a o soudobém obrazu ideálu krásy. Učitel má možnost dělat dětem osvětu a tím ovlivňovat jejich postoje. Pouhá slova a diskuze však také nestačí a je proto potřeba, aby učitel o věcech nejen mluvil, ale měl je také zažité a šel svým žákům dobrým příkladem. „Pedagogové navíc mohou napravit to, co rodiče v určitých ohledech nezvládli (přílišný důraz na výkon, na vzhled, autoritativní výchova podrývající sebevědomí dítěte, chyby ve stravování dětí apod.)“ (Švédová, Mičová, 2010, s. 6) Učitel je totiž často první osobou, která si díky svému objektivnímu pohledu na žáka připustí, že s ním není něco v pořádku. Stává se tak často prvním, kdo dokáže zaznamenat, že se u žáka rozvíjí například některý z typů poruch přijímání potravy (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17). Pokud má však učitel takové chování rozpoznat, je nutné, aby on sám měl dostatek správných informací o daných poruchách a věděl, co v dané situaci podniknout. 1.2.2 Pozorovatelné příznaky onemocnění PPP žáka Mezi jedny z nejznatelnějších znaků, které lze vypozorovat u žáka jsou změny v jeho jídelním chování. Při hrozbě anorexie dochází k tomu, že žák přestává do školy nosit svačiny, nebo má ke svačině pouze ovoce, či zeleninu. U bulimie se často jedná o opačné chování, kdy si dítě kupuje nadměrné množství jídla, zejména sladkostí, které během přestávek spořádá. V obou případech pak často dochází k vyhýbání se společným obědům ve školní jídelně. Změny v chování se nejlépe sledují na společných třídních akcích, jako jsou dny v přírodě, školní výlety, lyžařské výcviky a podobně (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18; Bartáková, 2009). Zde se dítě nemůže ze společného jídla vymluvit na to, že má oběd zajištěný doma. Dalším místem, kde si učitel může všimnout změn v žákově chování, jsou podle Bartákové (2009) hodiny tělesné výchovy. Zde dochází opět k výskytu různých vzorců chování. Na jedné straně může docházet k tomu, že se žák snaží tělesné výchově vyhýbat, stydí se před ostatními a nechce, aby si někdo všiml výkyvům jeho tělesné hmotnosti. Na druhé straně se naopak žák může až nadměrně zapojovat do všech aktivit a snažit se o usilovné cvičení pro rychlejší úbytek hmotnosti. Takové dítě pak často i během volných hodin místo relaxace či komunikaci s kamarády běhá po hřišti, či cvičí jiným způsobem. Postupně se, do té doby kamarádské dítě, začíná stranit kolektivu. O přestávkách sedí

23

osamoceně, je posmutnělé a podrážděné. Často se tiskne k topení a balí se do vrstev oblečení (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18). Pocity zármutku, beznaděj, ztráta sebevědomí a depresivní stavy dítě většinou otevřeně nepřizná. Často ale utíká a zamyká se na toaletách, či ve svém pokoji, kde pláče. Je velice přecitlivělé na jakoukoliv kritiku a extrémně vztahovačné. O jeho zármutku je někdy možné se dozvědět například skrz malbu na hodině výtvarné výchovy (Bartáková, 2009). Mimo výše vyjmenované známky onemocnění můžeme samozřejmě upozornit i na změny fyzického charakteru. Žákům trpícím PPP se často celkově zhorší jejich zdravotní stav. Jedná se o zhoršení kvality, vlasů, pleti, zvýšení kazivosti zubů, nárůst jemného ochlupení po celém těle (Sladká, Ševčíková, 2012, s. 39) a zakulacení tváří vzniklých zduřením uzlin v důsledku zvracení (Bartáková, 2009). U mladších dětí lze vysledovat i zástavu jejich růstu (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17). 1.2.3 Kroky při podezření PPP žáka Jak by se měl vlastně učitel zachovat při odhalení některé z poruch přijímání potravy u jeho žáka? Měl by za ním jít, nebo by si měl tajemství nechat pro sebe? Kde je vlastně hranice mezi učitelovými pravomocemi a zásahem do soukromí žáka? Tyto otázky se jistě vynořují v mysli všem učitelům, kteří nabyli podezření poruchového chování u některého ze svých svěřenců. Na základní škole, či u mladších dětí učitel automaticky pociťuje zodpovědnost za žákovo zdraví a snaží se tak nemocnému dítěti pomoci. Problematika PPP se však vyskytuje i v adolescentním věku, kdy se dítě začíná projevovat, chovat a hlavně cítit jako dospělý a vyžaduje, aby se s ním jako s dospělým zacházelo. Učitel, který odhalí poruchu přijímání potravy žáka tak stojí před vlastním dilematem, zda respektovat žákovo soukromí a jeho nesprávných stravovacích návyků si nevšímat, nebo zasáhnout a pokusit se žákovi pomoci a uchránit ho před život ohrožujícím nebezpečím. Podle Papežové a Hanusové (2012, s. 18) by měl učitel v nejlepším případě kontaktovat a informovat školního psychologa, či metodika prevence. Až s ním by se měl poradit o tom, kdo s dítětem bude komunikovat. Je důležité, aby s žákem vyjednával pouze jeden člověk, ke kterému má největší důvěru. Podobně se na problematiku dívá i Krch s Marádovou (2003, s. 20–21), kteří tvrdí, že učitel není terapeut, ale spíše zprostředkovatel přenosu informací mezi postiženým žákem a jeho rodinou. Zde ale narážíme na jeden z klíčových problémů. Měl by učitel své domněnky sdělit ihned rodičům dítěte? Jak uvádí Krch s Marádovou (2008, s. 11), „do léčby je třeba vždy zapojit rodiče“.

24

Sladká a Ševčíková (2012, s. 47) však tvrdí, že je nutno nejprve s dítětem promluvit a rodinu kontaktovat až s jeho vědomím. Podobný názor zastává i Bartáková (2009), která tvrdí, že nejvhodnější je přímo navázat kontakt s žákem, sdělit mu své podezření a obavy a ujistit ho, že vám může důvěřovat, jelikož mu chcete pomoci. Při prvním kontaktu s nemocným musí ať už učitel, psycholog, či metodik prevence promluvit s dítětem velmi citlivě a opatrně. Musí si získat jeho důvěru a nabídnout mu pomoc. Je potřeba vyhledat vhodné, klidné místo a vyčlenit si dostatek času na plánovaný rozhovor. Učitel musí dát žákovi najevo, že mu rozumí a ujistit ho o existenci alternativ, které povedou k jeho vyléčení (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18–21). Je důležité, aby si sám žák uvědomil a připustil, že má potíže a přijal učitelovu pomocnou ruku.

1.3

Shrnutí teoretické části

Problematika poruch přijímání potravy je v posledních letech často diskutovaným tématem. Vždyť jen v předloňském roce přibylo v České republice 1364 nových případů onemocnění některým jejím druhem (ÚZIS ČR, 2014) a počet pacientů, kteří nemoci podlehne, tak neustále roste. Podle průzkumů prováděných v USA zemře na následky PPP až 5 % pacientů (Crow et al., 2010, 1342–1346). Odhady pro Českou republiku jsou dokonce ve velikosti 8–20 % (Švédová, Mičová, 2010, s. 3). Jak se většina psychologů shoduje, poruchy přijímání potravy jsou tak staré, jako je lidstvo samo, avšak jejich nárůst v posledních letech je naprosto alarmující (Janet Polivy and C. Peter Herman, 2002, s. 187–188). Poruchy přijímání potravy (zejména mentální anorexie) jsou považovány za jedny z nejzávažnějších chronických duševních onemocnění (Krch, 2005, s. 13). Nemoc totiž zasahuje do všech oblastí lidského života, ať už se jedná o zhoršený zdravotní stav, nalomenou psychiku, či změny sociálního chování jedince (Švédová, 2010, s. 3; Papežová, Hanusová, 2012, s. 18). Problémem zároveň je, že není možné určit jeden spouštěcí faktor celé nemoci. Není tedy možné pouze jednoduchou změnou nemoc odstranit. Naopak. Na samotném vzniku poruchy se podílí řada faktorů, ať již biologických, psychologických, sociálních, či kulturních, které všechny dohromady tvoří základy pro její vznik (Švédová, Mičová, 2010, s. 8; Krch, 2005, s. 57). Pokud chceme snížit každoročně narůstající počet nemocných s PPP, nesmíme podceňovat prevenci, která by měla zabránit samotnému vzniku těchto poruch. Preventivně by se měli

25

chovat všichni účastnici podílející se na vzdělávací, sociální, či zdravotní výchově (Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238). Nejzásadnějším způsobem působí na dítě samozřejmě jeho rodina, avšak postupem času dochází k jeho začleňování do dalších sociálních skupin, jako je např. škola (Hayesová, 2007, s. 9). Poruchami PPP je nejvíce zasahována věková skupina okolo 11–15 let, ale nejsou výjimkou ani děti mladší 10 let, či naopak starší (Galová, 2013, s. 8–13). V tomto životním období dochází u adolescenta k mnoha nejen fyzickým, ale i psychickým a sociálním změnám. Rodina i učitel by se proto měl pokusit dítě podpořit v jeho duchovním růstu, pozitivním sebehodnocení a upevňovat jeho kladné postoje k sobě samému. Ke konci puberty je totiž ohroženo v závislosti na svém chování vznikem PPP až 6 % dívek (Krch, 2005, s. 13). Toto číslo naznačuje, že preventivní opatření nejsou dostatečná. Aby byla prevence účinná, musí mít všichni zúčastnění dostatek informací ohledně zkoumaných nemocí a zastávat pozitivní postoje k prevenci PPP (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17). Tato práce je zaměřena na zjišťování postojů učitelů, jelikož se právě od nich mohou odvíjet budoucí postoje a hodnoty žáků. Postoje pedagoga mohou působit na formování vztahů ve třídě, k sobě samému i na tvorbu názorů a postojů k problematice poruch přijímání potravy. K tomu abychom dokázali účinně bojovat proti výskytu rizikového chování žáků ve formě PPP, je nutné znát právě postoje učitelů vůči problematice a prevenci těchto poruch.

26

2

PRAKTICKÁ ČÁST

Druhá, praktická část bakalářské práce se zaměřuje na objasnění smyslu práce a postupu při získávání a zpracování konkrétních dat pro dosažení vytyčeného cíle. Smyslem této práce je zjistit a analyzovat postoje učitelů k problematice PPP žáků. V rámci práce jsou řešeny výzkumné otázky: O1: Do jaké míry jsou učitelé obeznámeni s problematikou PPP? O2: Jakou důležitost učitelé přisuzují problematice PPP? O3: Jak se postoje učitele k PPP projevují v jeho výuce? O4: Jaký druh pomoci jsou učitelé schopni a ochotni nabídnout žákovi, u něhož mají podezření na PPP? Pro zodpovězení výše položených výzkumných otázek je formulováno pět hypotéz, jejichž platnost je testována v rámci terénního šetření. Testované hypotézy zní: H1: Při podezření na PPP u některého z žáků si většina učitelů myslí, že ví, jak by se měla správně zachovat. H2: Většina učitelů se domnívá, že řešení PPP u jejich žáků je mimo jejich kompetence. H3: Ženy učitelky považují problematiku PPP za závažnější než učitelé muži. H4: Většina učitelů se domnívá, že na škole není věnován dostatečný prostor prevenci PPP. H5: Mladší učitelé mají větší zájem o informovanost v oblasti PPP než učitelé starší.

2.1

Metody výzkumu

V této subkapitole jsou stručně představeny nástroje a metody použité při sběru dat pro hledání odpovědí na výzkumné otázky, které vedly k dosažení cíle této práce ve formě zjišťování postojů učitelů na středních školách v Libereckém kraji k problematice PPP.

27

2.1.1 Metodický postup Metodický postup byl sestrojen pro lepší orientaci v návaznosti jednotlivých kroků podniknutých při sběru dat vedoucích k zodpovězení stanoveného cíle celé práce. Po zvážení kladů a záporů veškerých metod a variant pro výzkum bylo rozhodnuto, použít tzv. kombinovaný přístup kvantitativní a kvalitativní metody, která umožňuje získávání dat více způsoby a dovoluje jejich samostatné vyhodnocení. Výhodou tohoto modelu je, že vykresluje z různých úhlů komplexní pohled na zkoumanou problematiku. Za první metodu sběru dat bylo rozhodnuto využít strukturovaný dotazník určený učitelům působících na SŠ v Libereckém kraji. Společně s dotazníkem byly jako doplňkové výzkumy realizovány polo-strukturované rozhovory nejprve se dvěma učiteli středních škol v Libereckém kraji a poté také s nejmenovaným adolescentem, trpícím PPP. Odpovědi na výzkumné otázky byly nejprve zkoumány ze strany učitelů, a poté konfrontovány

s výpověďmi

žáka

trpícího

PPP.

Výsledky rozhovorů

společně

s testovanými hypotézami slouží jako dílčí spojovací body k dosažení hlavního cíle ve znění „Zjišťování postojů učitelů na středních školách v Libereckém kraji k problematice PPP“. Design dotazníku Dotazník byl vytvořen pomocí analytického nástroje Google+. Tvorba elektronického dotazníku byla využita zejména z důvodu garance zachování anonymity učitelů a také z časových důvodů kvůli automatickému zpracování dat do dokumentu typu Microsoft Excel. V dotazníku nechyběla úvodní část s žádostí o vyplnění a garancí anonymity (viz příloha A). Po ní následovaly již otázky týkající se tématu bakalářské práce. Otázky byly jak uzavřené, tak otevřené a polootevřené, 4 otázky byly hodnoceny na škále o pěti stupních. V závěru byly položeny 3 identifikační otázky a poděkování s nabídkou zaslání výsledku výzkumu. Celý dotazník je možno shlédnout v příloze B. Pilotní studie Před rozesláním dotazníků ředitelům škol s žádostí o jejich šíření, byl dotazník nejprve konzultován a modifikován s vedoucí práce. Následně byla provedena pilotní studie mezi nestrannými dobrovolníky, která napomohla k redukci případných nejasností otázek. Pilotní studie měla za úkol zjistit, zda jsou otázky srozumitelné a zda je nabídka odpovědí

28

u uzavřených otázek dostatečná. Na základě pilotní studie bylo několik otázek přeformulováno. Výběr respondentů dotazníkového šetření Před samotným výběrem respondentů muselo být učiněno rozhodnutí, jakým způsobem dotazník šířit. Jelikož se jedná o práci zaměřenou na zjišťování postojů učitelů středních škol v Libereckém kraji, bylo rozhodnuto o šíření elektronického odkazu na dotazník přes zprostředkovatele ve formě ředitelů těchto škol. V Libereckém kraji je celkem 48 středních škol různého zaměření, z čehož je 19 v okrese Liberec, po deseti v Jablonci nad Nisou a Semilech a 9 v České Lípě. Vytvořený dotazník byl spolu s žádostí o jeho distribuci mezi učitele rozeslán všem ředitelům, či ředitelkám těchto škol. Jelikož není znám přesný počet učitelů SŠ v Libereckém kraji, nelze odhadnout návratnost dotazníků. Charakteristika výzkumného vzorku Pro zpracování výsledků této práce bylo získáno a využito 118 řádně vyplněných dotazníků od učitelů středních škol v Libereckém kraji, z čehož 66 % bylo vyplněno ženami a 34 % respondentů tvořili muži. Věk dotazovaných se pohyboval v rozmezí 26-67 let, jak zjednodušeně znázorňuje tabulka 1. Nejvíce byli zastoupeni respondenti věkové kategorie 45-54 let (39 %) a dále kategorie starších 54 let (32 %). 18 % tvořili učitelé ve věku 35-44 let a 11 % respondentů byla ve věku 25-34 let. Tabulka 1: Věkové rozložení respondentů

Věk 25-34 35-44 45-54 54 a více

Počet respondentů 13 21 46 38

Procentuální zastoupení 11 % 18 % 39 % 32 %

Zdroj: vlastní

Zaměření středních škol, na kterých dotazovaní působí a jejich procentuální zastoupení, je znázorněno na obrázku 3. Celých 70 % respondentů působí na středních školách s maturitou. V menším měřítku se šetření zúčastnili učitelé z kombinovaných středních škol nabízejících zakončení studia buď výučním listem, nebo maturitou, dále ze středního vzdělání zakončeného výučním listem, z nástavbového studia, z víceletých gymnázií, z vyšších odborných škol a ze škol nabízejících střední vzdělání bez výučního listu a maturity.

29

Obrázek 3: Působnost respondentů Zdroj: vlastní

Rozhovory Druhým nástrojem, použitým pro potřeby získání dat a k hlubšímu proniknutí do názorů, motivů a postojů učitelů k problematice PPP byl polo-strukturovaný rozhovor. Rozhovor byl realizován se dvěma náhodně vybranými učiteli působícími na SŠ v Libereckém kraji dle jejich dostupnosti a také s adolescentem léčícím se z poruchy přijímání potravy. V obou případech učitelů se jednalo o pedagogy působící na gymnáziu, avšak rozdílného zaměření. Přepis rozhovorů je možné vidět v příloze C a D. Rozhovor vedený s nemocným adolescentem byl zaměřen převážně na zjištění toho, jaký vliv na něj měla prevence ve škole a zda vůbec probíhala, co bylo podle něj spouštěcím mechanismem nemoci a zda se setkal se zájmem a podporou ze strany učitele, případně o jaký druh podpory a pomoci by měl v dané situaci zájem. Kompletní přepis rozhovoru je možno nalézt v příloze E. 2.1.2 Etické otázky Etickým otázkám je v rámci psaní bakalářské práce přisuzován vysoký stupeň důležitosti a jsou respektována všechna základní pravidla etického kodexu pro sběr dat (De Vaus, 2007, s. 56). Všichni dotazovaní, ať už v rámci kvalitativního, či kvantitativního výzkumu, byli předem pravdivě a upřímně informováni o účelu sběru a následném využití dat. Respondenti se výzkumu zúčastnili dobrovolně a nebyl na ně vyvíjen žádný nátlak. Při 30

sběru dat dotazníkovým šetřením byl účastníkům zároveň s dotazníkem zaslán motivační dopis, popisující účel studie se zárukou anonymity. Stejné podmínky byly zajištěny i pro dotazované v rámci tvorby rozhovorů. Veškeré získané informace jsou využity pouze pro akademické účely v rámci bakalářské práce.

2.2

Výsledky a jejich interpretace

V této subkapitole jsou vyhodnoceny základní kvantitativní data získaná z dotazníkového šetření a testovány definované hypotézy. Kvalitativní data získaná z rozhovorů jsou využita v následující diskusi při hledání odpovědí na výzkumné otázky. 2.2.1 Informovanost učitelů o PPP Tato část práce vyhodnocuje konkrétní otázky týkající se informovanosti, názorů a postojů učitelů na poruchy přijímání potravy u žáků. 110 respondentů, tedy více než 93 %, zná pojem „PPP“, konkrétně pojmy mentální anorexie a mentální bulimie, 5 dotazovaných (4 %) zná pouze pojem mentální anorexie, jeden člověk zná pouze pojem mentální bulimie a 2 respondenti si nejsou jisti významem těchto dvou pojmů. Za další známé poruchy považuje 19 respondentů (16 % dotazovaných) přejídání, 5 (tedy 4 %) posedlost růstem svalové hmoty neboli bigorexii a 2 ortorexii, tedy poruchu projevující se ve formě přehnané starosti o životosprávu a správné složení potravy. Přestože 93 % všech respondentů zná pojem PPP, pouze 28 (tedy 24 %) tuto problematiku probíralo v rámci učiva vlastního vyučovacího předmětu a jen 9 (tedy 8 %) nad rámec svého vyučovacího předmětu. Většina učitelů, tedy zbylých 68 %, se touto problematikou v rámci vyučování vůbec nezabývala. Čtyřicet respondentů (tedy téměř 34 %) se domnívá, že poruchami PPP mohou děti trpět ještě před dovršením desátého roku života. Více než polovina všech respondentů, konkrétně 54 %, předpokládá propuknutí poruchy mezi 10-12 rokem života dítěte a 22 % se domnívá, že nemoc zasahuje žáky nejdříve okolo 13-15 roků života. Učitelé měli dále za úkol specifikovat, co může být podle nich nejčastějším spouštěcím mechanismem nemoci. Jelikož se jednalo o otevřenou otázku, bylo nutné jednotlivé odpovědi kategorizovat. Respondenti měli možnost vyjádřit všechny své domněnky a názory a proto je i kumulativní součet veškerých odpovědí vyšší než 100 %. Polovina respondentů se domnívá, že nejčastějším spouštěcím mechanismem nemoci je pouhá

31

kritická poznámka okolí, ať už od spolužáků, kamarádů, učitelů, či od rodičů na postavu žáka. Velký podíl na spuštění nemoci mají podle respondentů také média, která propagují vyhublé modelky upravené ve photoshopu a s nimi spojený pokřivený pohled na ideál ženské krásy. Zásadní vliv na započetí nemoci má podle 27 % respondentů neúspěch ve škole a s ním spojený stres a podle 29 % respondentů problémy v rodině. Dle 20 % odpovídajících je klíčovým faktorem pokřivený postoj k hodnocení sebe samého a pocit méněcennosti. Za další spouštěcí faktory nemoci bylo uvedeno vzepření se autoritě či získání partnera, jak lze vidět v tabulce 2. Tabulka 2: Hlavní spouštěcí faktory PPP

Faktor Kritika okolí Média, ideál krásy Problémy v rodině Neúspěch, stres Pocit méněcennosti Vzepření se autoritě Získání partnera

Počet odpovědí 59 40 34 32 24 10 6

Procentuální zastoupení 50 % 34 % 29 % 27 % 20 % 8% 5%

Zdroj: vlastní

Dalším úkolem respondentů bylo uvést, podle jakých specifických znaků by dokázali identifikovat nemoc u některého ze svých žáků. Přestože se opět jednalo o otevřenou otázku, téměř 70 %, tedy 82 respondentů, se shodlo na tom, že nejzřetelnějším rysem nemoci je rychlý rapidní úbytek tělesné hmotnosti žáka. 47 učitelů (téměř 40 %) by si povšimlo změn chování ve formě podrážděnosti, nervozity, impulzivity, náladovosti a výbušnosti a 46 (39 %) by si všimlo nemoci dle změn v prospěchu žáka spojeného s únavou a nesoustředěností. Změn ve stravování žáka, ve formě vyhýbání se obědů a nenošení svačin, by si všimlo 34 (29 %) respondentů. Obecné stranění se kolektivu považuje za viditelný znak nemoci 19 (16 %) respondentů. Za další znaky nemoci, kterých by si učitelé, jak sami uvádějí, mohli u žáků všimnout, patří problémy spojené s fyzickým vzhledem ve formě vypadávání vlasů, vzniku kožních problémů, nárůstu ochlupení na těle, častého odcházení na toaletu během vyučování, vrstvení oblečení, stížností na bolest hlavy a nevolnost a častých konverzací na téma jídlo. 2.2.2 Zkušenosti učitelů s PPP Ze 118 učitelů jich 51, tedy více než 43 % uvedlo, že se osobně během své školní praxe setkalo s případem onemocnění PPP u některého z žáků. Téměř 51 % (60 respondentů) se

32

domnívá, že se s poruchou PPP u žáků zatím nesetkala a zbylých 7 (6 %) si není jistá. Desetina učitelů zjistila až zpětně, že některý z jejich žáků trpěl poruchou PPP. Z 51 učitelů, kteří se během své školní praxe setkali s nemocným žákem, jich téměř polovina zamířila rovnou za daným žákem a pokusila se s ním o problému hovořit, jak znázorňuje obrázek 4, čtvrtina těchto respondentů svěřila své obavy nejprve třídnímu učiteli, 15 % nejprve zavolalo rodičům a zbylých 10 % učitelů zašlo za školním psychologem, či metodikem prevence s žádostí o radu jak dále postupovat.

Obrázek 4: První krok učitele při odhalení PPP u žáka Zdroj: vlastní

Učitelé však nezůstali jen u prvního kroku a podnikli další opatření. S žádostí o radu za metodikem prevence, či školním psychologem jich tak zašlo celkem 36 (71 %), s žákem se pokusilo promluvit 30 (59 %) a rodičům zavolalo celkem 21 (41 %) všech respondentů, kteří se osobně setkali s žákem trpícím některou z PPP. Spolupráci s třídním učitelem započalo 19 (37 %) z těchto pedagogů. Téměř 93 % respondentů z těch, kteří se osobně setkali s nemocným žákem během své školní praxe, tedy 47 pedagogů, by se při opakování situace zachovalo stejně a pouze necelých 8 % by zvolilo jinou taktiku. 2.2.3 Vyhodnocení jednotlivých hypotéz V této části práce následuje vyhodnocení jednotlivých předem vytyčených hypotéz souvisejících se zkoumanou problematikou postojů učitelů vůči problematice PPP žáků.

33

H1: Při podezření na PPP u některého z žáků si většina učitelů (tzn. více než 50%) myslí, že ví, jak by se měla správně zachovat. V rámci šetření bylo zjišťováno, zda si učitelé myslí, že ví, jak správně reagovat v případě podezření na PPP u některého z žáků. Učitelé dostali otázku, zda vědí, jak se „správně“ zachovat, pokud by zaznamenali PPP u některého ze svých žáků, přičemž měli na výběr pouze mezi odpověďmi „ano“ a „ne“. Odpověď „ano“ zde zvolilo 74 respondentů, tedy téměř 63 % a odpověď „ne“ zvolilo 44 respondentů (viz obrázek 5). Podrobnější statistické vyhodnocení je možno shlédnout v příloze F.

Obrázek 5: Pocit správné volby přístupu při podezření na PPP u žáka Zdroj: vlastní Jak vyplývá ze statistického vyhodnocení (viz příloha F) i z grafu na obrázku 5, většina učitelů si myslí, že ví, jak se správně zachovat v případě podezření na PPP u některého z žáků.

Otázkou však zůstává, zda by se v danou chvíli skutečně zachovali správně. Zajímaly nás proto detailnější výsledky jak konkrétně souvisí pocit ze správné volby učitele s tím, jaký krok by při styku s žákem trpícím PPP učinil. Na základech výsledků testované hypotézy byl proto proveden test o nezávislosti v kontingenční tabulce (viz tabulka F1 v příloze F) mezi tím, zda učitelé vědí, co dělat při zjištění PPP u žáka a prvním krokem, který by v takovém případě učinili (statistický výpočet je uveden v příloze F). Na základě statistického výpočtu tak byla potvrzena souvislost faktoru pocitu ze správného přístupu k žákovi, u nějž má učitel podezření na PPP a prvním krokem, jaký by učitel učinil, přičemž síla závislosti je dle Cramerova koeficientu kontingence 0,34 (tzn., že více než 34 % z celkové variability zvoleného prvního kroku je možné vysvětlit pomocí faktoru „pocit ze správného řešení“). Zde je však

34

na místě zdůraznit, že v psychologii člověka nelze jednoznačně určit jediný faktor mající vliv na jeho chování a výsledky statistické analýzy je tak nutno brát s nadhledem. Tabulka 3: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu Pocit správné volby přístupu ano ne součet Zdroj: vlastní

První krok učitele promluva s žákem

nic

kontaktování rodičů

0

34

14

0% 0 0% 0

46 % 13 30 % 47

19 % 5 11 % 19

spolupráce kontaktování s třídním školního učitelem poradce 18 8 24 % 21 48 % 39

11 % 5 11 % 13

součet 74 100 % 44 100 % 118

Jednotlivé odpovědi respondentů jsou zachyceny v tabulce 3. Nejvíce učitelů, kteří tvrdí, že vědí, jak se správně zachovat by si šlo nejprve promluvit o problému s žákem. Tento postup považuje za správný i Bartáková (2009), či Sladká a Ševčíková (2012, s. 47). Učitel by měl tedy nejprve dítěti jemně naznačit, že něco tuší a nabídnout mu pomocnou ruku. Tento krok by však podniklo i téměř 30 % učitelů, kteří si nemyslí, že by v případě na podezření PPP u některého z žáků vědělo, jak se správně zachovat. Učitelé, kteří si nejsou jisti správností svého jednání, by téměř v polovině případů kontaktovali třídního učitele a další konání nechali na něm. Shodně, tedy po 11 % učitelů, kteří si myslí, že vědí a učitelů, kteří si myslí, že nevědí, jak se správně zachovat, by kontaktovalo školního poradce, který by měl být vyškolen v dané problematice a být schopen podniknout další nezbytné kroky. Jak tabulka ukazuje, všichni učitelé by se pokusili alespoň nějakým způsobem žákovi pomoci. Lze tedy konstatovat, že i učitelé, kteří si nejsou jisti správností postupu, by nějaký postup zvolili. To lze považovat za úspěch, jelikož nejhorší krok, který učitel může udělat, je neudělat nic a žákův problém přehlížet. Většina učitelů by navíc nezůstala jen u prvního kroku, ale podnikla by i další opatření. Mezi ty patří ve 49 % kontaktování školního psychologa, či metodika prevence, ve 48 % přímá promluva s žákem, ve 47 % navázání spolupráce s třídním učitelem a ve 38 % kontaktování rodičů.

35

H2: Většina učitelů se domnívá, že řešení PPP u jejich žáků je mimo jejich kompetence. Respondenti měli na pětibodové škále za úkol rozhodnout, do jaké míry má podle nich pedagog kompetence řešit problém PPP žáků. Ze 118 respondentů jich 46, tedy 39 % zvolilo odpověď 1, či 2, což značilo téměř bezvýznamné kompetence a odpověď 4, či 5, tedy významné kompetence zvolilo 22 respondentů, tedy 19 %. Zbylých 42 % zvolilo střední cestu a neutrální odpověď 3, jak znázorňuje obrázek 6. Jednotlivé odpovědi respondentů a jejich statistické zpracování je možno vidět v příloze F.

Obrázek 6: Hodnocení učitelských kompetencí při podezření na PPP u žáka Zdroj: vlastní

Na základě výsledků statistické analýzy můžeme tvrdit, že si učitelé ve většině případů myslí, že nemají oprávnění a kompetence zasahovat do života žáků, u nichž mají podezření na PPP. To by bylo pravděpodobně možné vysvětlit faktem, že průzkum byl prováděn mezi učiteli středních škol, kde je skutečně mnoho žáků již legálně dospělých. Tito čerství dospělí si často vyžadují respekt a učitelé tak mají pocit, že jsou sami odpovědní za sebe a svoje zdraví. Učitel, který odhalí PPP žáka, se tak rozhoduje mezi tím, zda respektovat žákovo soukromí a nepodniknut žádné kroky, nebo zda se pokusit žákovi pomoci. H3: Ženy učitelky považují problematiku PPP za závažnější než učitelé muži. Většina učitelů přisuzuje problematice PPP žáků značnou závažnost. Na škále 1-5, kde jedna značila bezvýznamnou závažnost a 5 velmi vysokou, zvolilo odpověď 5 a přisoudilo tak vysokou závaznost problematice PPP žáků 32 respondentů (tedy 27 %), závažnost 4 na škále zvolilo 27, tedy 23 % respondentů. Střední hodnotu zvolilo 42 respondentů (36 %), hodnotu 2 přisoudilo problematice PPP 11 % respondentů a za nezávažnou, tedy 36

ohodnocenou známkou 1 považují problematiku PPP jen zbylá 3 % respondentů. Průměrná známka přisouzená problematice PPP u žáků je podle pedagogů 3,59322. Na základě všeobecného mínění byl testován předpoklad o tom, že ženy učitelky považují problematiku PPP za závažnější než učitelé muži. Pomocí programu Statgraphics Centurion XVII byla provedena analýza rozptylu, díky které bylo zjišťováno, zda průměrné hodnocení závažnosti PPP závisí na pohlaví respondenta (viz příloha F). Odpovědi mužů a žen jsou pro přehlednost zachyceny v tabulce 5 a na obrázku 7 je graficky znázorněno průměrné hodnocení daného stimulu žen, mužů a celkové průměrné hodnocení. Tabulka 4: Závislost hodnocení závažnosti PPP na pohlaví učitele Hodnocení Pohlaví 1 žena muž součet Zdroj: vlastní

2

3

4

součet

5

4

8

25

19

22

78

5% 0 0% 4

10 % 5 12,5 % 13

32 % 17 42,5 % 32

25 % 8 20 % 27

28 % 10 25 % 32

100 % 40 100 % 118

průměrná známka 3,60256 3,57500 3,59322

Obrázek 7: Průměrné hodnocení závažnosti onemocnění PPP u žáka Zdroj: vlastní

Jak je možné v tabulce či grafu výše vidět, průměrné hodnocení závažnosti problematiky PPP se u žen a mužů statisticky neliší. Zároveň nebylo možno zamítnout tvrzení o nezávislosti hodnocení na pohlaví respondenta (podrobnější statistická analýza je rozpracována v příloze F). Průměrné hodnocení žen je 3,603 a mužů 3,575. Nebylo tak prokázáno tvrzení, že ženy přisuzují problematice PPP větší váhu než muži.

37

H4: Většina učitelů se domnívá, že na škole není věnován dostatečný prostor prevenci PPP. Další předpoklad vytyčený v rámci šetření se týkal hodnocení časové dotace věnované prevenci PPP ve škole. Respondenti měli za úkol na škále 1-5, kde 1 znamenala nedostatek času a 5 dostatek času ohodnotit tuto veličinu. Očekáváme, že hodnota průměrného hodnocení bude nižší než 3. Ze 118 respondentů jich 25, tedy 21 % zvolilo odpověď 1 a 31 (tedy 26 %) odpověď 2, což značilo nedostatek času. Neutrální odpověď 3 zvolilo 48, tedy 41 % respondentů. Odpověď 4 byla označena v 8 případech a odpověď 5, tedy nedostatek času zvolilo 6 respondentů, jak znázorňuje obrázek 8.

Obrázek 8: Hodnocení časové dotace věnované na prevenci PPP na školách Zdroj: vlastní

Celkové průměrné hodnocení daného faktoru je 2,48305. Jak je z obrázku patrné, více učitelů se přiklání k názoru, že prevenci PPP na školách není věnován dostatek času. Bylo by proto vhodné zavést ve školách další preventivní opatření proti PPP a celkově dané téma s žáky více diskutovat. Podrobnější statistické zpracování je možno vidět v příloze F. H5: Mladší učitelé mají větší zájem o informovanost v oblasti PPP než učitelé starší. Další otázka v dotazníku zkoumala, zda by učitelé měli zájem o některá nadstandardní opatření ve formě přednášek, školení atd. o problematice PPP. Respondenti měli svůj

38

zájem opět zhodnotit na pětibodové škále, kde hodnota 1 znamenala „nemám zájem“ a hodnota 5 „mám velký zájem“. Jednotlivé odpovědi respondentů jsou zachyceny v tabulce 5. Tabulka 5: Závislost hodnocení zájmu o nadstandardní opatření v PPP na věku učitele Hodnocení

Věk 1 méně než 34 let 35-44 let 45-54 let více než 54 let součet Zdroj: vlastní

2 0 2 4 9 15

3 1 5 18 12 36

4 6 12 14 11 43

součet

5 6 1 7 6 20

0 1 3 0 4

13 21 46 38 118

průměr 3,38462 2,71429 2,71739 2,36842 2,67797

Na základě těchto výsledků byla proto provedena analýza rozptylu, díky které bylo zjištěno, že proměnná „průměrné hodnocení zájmu o nadstandardní opatření ve formě přednášek a školení pro učitele o problematice PPP“ je závislá faktoru „věk učitele“ (viz příloha F). Jak je z obrázku 9 patrné, největší zájem o nadstandardní programy o problematice PPP mají v průměru učitelé do 34 let. S narůstajícím věkem pak zájem o vlastní školení, či přednášky postupně klesá.

Obrázek 9: Zájem učitelů o nadstandardní programy o problematice PPP Zdroj: vlastní

Lze tedy potvrdit hypotézu o tom, že mladší učitelé mají větší zájem o informovanost v oblasti PPP než učitelé starší.

39

2.3

Diskuse

Tato část práce má za úkol shrnout výsledky průzkumu směřované k výzkumnému cíli a pokusit se odpovědět na vytyčené výzkumné otázky. Jsou zde diskutována a konfrontována data vyhodnocená v předchozí kapitole s údaji získanými ze všech realizovaných rozhovorů. Přímé citace použité z přepisu rozhovorů s učitelem C, či D i adolescentem léčícím se z PPP jsou napsány „kurzívou". 2.3.1 Do jaké míry jsou učitelé obeznámeni s problematikou PPP? Celých 98 % z dotazovaných učitelů se již setkalo s pojmy spojenými s poruchami přijímání potravy a ví, co znamená mentální anorexie, mentální bulimie, či alespoň jeden z těchto pojmů. Většina učitelů má PPP spojeny zejména s hubnutím. Pojem PPP podle nich znamená „Cílený a rychlý úbytek váhy pod normální hladinu“ (učitel C). „Jedná se o pokřivený pohled na sebe samu, při kterém se dívka vidí mnohem tlustší, než ve skutečnosti je…. Obě nemoci jsou v podstatě založené na stejném základu a to na touze být štíhlá“ (učitel D). „Mentální anorexie je porucha, při níž člověk maximálně omezuje množství přijímaných potravin. U mentální bulimie mám dojem, že se jedná o přejídání a následné zvracení“ (učitel C). Mimoto jsou pár učitelům známy i další poruchy jako je bigorexie, ortorexie, či chorobné přejídání. Fakt, že učitelé jsou skutečně seznámeni s těmito pojmy, potvrdila i znalost nejzřetelnějších rysů nemoci, mezi které patří „rychlé hubnutí, omdlívání ve stresových situacích, velká únava“ (učitel C), změny chování a prospěchu, nesoustředěnost, podrážděnost, nervozita, impulzivita, náladovost a výbušnost. Učitelé sami uvedli, že by si nemoci dokázali povšimnout dle změn ve stravování žáka. „…protože jsem všem tvrdila, že jsem se omezila v jídle, tak jsem většinou na svačiny místo oblíbených sýrových rohlíků nosila spíš taková zdravá lehká jídla, jako celozrnný chléb s lučinou, nějakou zeleninu a tak. Aby nikdo nic nepoznal. Často jsem také vynechávala oběd, to byla moc velká porce…“ (nemocný adolescent). Učitelé by si dále všímali změn chování ve formě stranění se kolektivu,

častého odcházení na toaletu, stěžování si na bolesti hlavy, či nevolnost, vrstvení oblečení a dle neustále vedených diskuzí na téma jídlo. Je však zapotřebí monitorovat všechny změny v chování žáků, jelikož se někdy nemocný žák může projevovat i opačným způsobem. „Já byla vždycky společenská a docela oblíbená a tak tomu bylo i nadále. Možná spíš naopak. Tím, že jsem zhubla, jsem se cítila líp a narostlo mi tak sebevědomí“ (nemocný adolescent).

40

Učitelé jsou seznámeni i s dalšími problémy doprovázející PPP jako je vypadávání vlasů, vznik kožních problémů či nárůst ochlupení na těle. Otázkou však zůstává, zda se jedná pouze o znalost pojmů, nebo zda jsou učitelé opravdu schopni si takových změn u žáků všimnout. Z rozhovoru s žákyní trpící bulimií totiž vyplynulo, že si u této tehdy třináctileté dívky nikdo nevšiml rapidního úbytku 10 kg váhy během jediného roku. „Myslím si, že to nikdo z učitelů neřešil“ uvedla v rozhovoru nemocná dívka.

Většina učitelů správně, krom projevů nemoci, odhadla i věk, ve kterém se nemoc může vyskytnout. Třetina respondentů se domnívá, že poruchami PPP mohou děti trpět ještě před dovršením desátého roku života a polovina předpokládá propuknutí poruchy mezi 10-12 rokem života dítěte, což je v souladu s názory Galové (2013, s. 8, 13), která tvrdí, že zejména mentální anorexie ohrožuje nejvíce mládež v dospívajícím věku, ale výjimkou nejsou ani děti mladší 10 let. Celkem 22 % respondentů předpokládá, že se nemoc vykytuje až nejdříve okolo 13-15 roku života, což sedí spíše na mentální bulimii, která se jen málokdy vyskytuje před 14. rokem (Krch, Marádová, 2003, s. 11) a nejčastěji zasahuje mladistvé až okolo 17–18 lety (Kocourková, 2004). Polovina respondentů se domnívá, že nejčastějším spouštěcím mechanismem nemoci je pouhá kritická poznámka okolí, což potvrzuje i výpověď nemocné dívky, která uvedla, že si během preventivní prohlídky vyslechla větu „No jo, ty budeš vždycky taková baculatá“, což bylo poslední kapkou, po níž si řekla „všem ještě ukážu“. Z výpovědí učitelů vyplývá, že dávají nemoc za vinu často též médiím, které propagují vyhublost jako projev zdraví a krásy, dále problémům v rodině, stresu, touze „po dokonalé postavě“ (učitel C), pokřivenému pohledu na sebe samu, „odmítnutí od kluka, či rozchodu“ (učitel D) či touze po získání vysněného partnera, což opět potvrzuje výpověď nemocné dívky. „Pak ale přišlo období, kdy se holky začaly otáčet na kluky, respektive kluci na holky a já si připadala hrozně ošklivá, chtěla jsem, aby se na mě taky koukali jako na pěknou holku.“ 2.3.2 Jakou důležitost učitelé přisuzují problematice PPP? Přestože většina učitelů, bez rozdílu pohlaví (jak dokazuje vyhodnocení H3), považuje problematiku PPP za závažnou, není dané téma v učitelském sboru nijak řešeno. „V rámci učitelského sboru řešíme spíš prospěch žáků, co se kde dělo atd.,… O PPP se mluví, jen když má někdo z nás podezření, že některý z žáků by mohl mít tyto problémy…prevence PPP na naší škole v podstatě vůbec neřeší, nebo jsem si toho alespoň nevšimla. Oficiálně u nás probíhají akce na prevenci proti šikaně a protidrogová prevence ale o PPP se u nás

41

moc nemluví…“ uvedl učitel D. Stejně tak je tomu i na škole učitele C a ve většině ostatních škol, jak dokazuje vyhodnocení H4. Toto téma je „na naší škole značně podceňované a to i přesto, že jsme se několikrát setkali s případem tohoto onemocnění a následnou hospitalizací našich žákyň…Z vlastní zkušenosti vím, že PPP jsou velice závažná onemocnění, která dokáží dívku poznamenat na celý život a je proto nutné se snažit všemi prostředky zabránit jejich vzniku…Určitě je tedy dobré, aby škola dělala nějaká preventivní opatření a mluvila o této problematice….“ (učitel D). Zájem o vlastní školení pedagogů v problematice PPP je však velmi nízký. Jak bylo prokázáno, mladší učitelé mají vyšší zájem o informovanost v této oblasti, než učitelé starší (viz vyhodnocení H5). Jeví se tak možnost zavedení školení pro další generace učitelů. Sami učitelé navrhují „s učiteli více toto téma probírat, upozorňovat je na to, čeho si mají všímat, aby případně včas za žákem či žákyní zašli, sdělili mu své obavy a informovali ho o následcích této poruchy“ (učitel D). Zároveň navrhují preventivní opatření pro žáky, např. „předat žákům informace v hodinách ZSV nebo biologie, případně v biochemii…“ (učitel C), „či jiného předmětu ve věku, kdy je pro děti aktuální. Zařadila bych ho i do programu harmonizačních dnů v prvním ročníku, například sehráním nějakých scének. Je potřeba žákům toto téma podat tak, aby mu skutečně porozuměli a zapamatovali si, k čemu může po propuknutí nemoci dojít. Myslím si, že je důležité zdůraznit zejména problém ztráty menstruace u dívek a následné neplodnosti. Určitě by prospěla i nějaká přednáška přímo od dívky, která si nemoc protrpěla“ (učitel D). „Důležité je hlavně načasování, tedy informovat děti o nemoci ještě předtím, než u někoho vypukne. Pak je taky potřeba je upozornit na to, jak se nemoc projevuje, aby ji dokázali rozpoznat u svých kamarádů. A taky je důležité říci, za kým mohou přijít, pokud budou mít pocit, že někdo ze spolužáků tuhle nemoc má anebo pokud budou sami potřebovat pomoc“ (nemocný adolescent). Podle učitelů i podle nemocné dívky na školách oficiálně fungují vyškolení psychologové. Přesto by za ním nemocná dívka nešla. Bylo by proto vhodné budovat důvěryhodnější a přátelštější vztahy nejen mezi dětmi a učitelem, ale také mezi dětmi a školním psychologem či metodikem prevence. 2.3.3 Jak se postoje učitele k PPP projevují v jeho výuce? Přestože 93 % všech respondentů zná pojem PPP a většina z nich tuto nemoc považuje za závažnou, pouze 24 % tuto problematiku probíralo v rámci učiva vlastního vyučovacího předmětu a jen 8 % nad rámec svého vyučovacího předmětu. Většina učitelů, tedy zbylých 68 %, se touto problematikou v rámci vyučování vůbec nezabývalo. „Počítáme v rámci 42

biochemie BMI a každý si spočítá svůj bazální a pracovní metabolismus. Tím žáci mohou zjistit, že jejich váha je v pořádku. Víc ale problematiku PPP na hodinách neřešíme“ (učitel C). Otázkou tak stále zůstává, proč učitelé o PPP více nemluví ve svých hodinách, když si uvědomují závažnost této nemoci? Odůvodnění je možné najít v tom, že se učitelé necítí kompetentní v řešení PPP svých žáků (jak bylo prokázáno vyhodnocením H2) a nemají pocit, že by učitel, potažmo škola měla právo řešit tuto problematiku. „Asi není moc možností kromě podání informací, vše ostatní považuji za zásah do soukromého života a ten se učitele netýká“ (učitel C). „Myslím si, že by především rodina měla dbát na to, jak její děti jedí, měla by je naučit pravidelně jíst a hlavně mít rád sám sebe…Pokud mají děti špatné vzory a vidí, že maminka si vždy jen uždibuje kousky salátu, tak se není čemu divit, že dívka její vzor následuje… Určitě je tedy dobré, aby škola dělala nějaká preventivní opatření a mluvila o této problematice, ale nemůže zastávat roli rodiny“ (učitel D). Z toho vyplývá i to, že učitelé příliš nesledují stravovací návyky, či změny v chování svých žáků, jak vypověděl učitel C i D, ovšem až do chvíle, kdy se nemoc u některého žáka skutečně odhalí. „Všímala jsem si delší dobu, že dívka není úplně ve své kůži a tak jsme ji s kolegy nejprve pozorovali a pak vyslali třídní učitelku, aby si s ní v soukromí promluvila.“ „Snažili jsme se pomoci tím, že jsme na dívku dohlíželi, zda chodí na obědy. Byla ale již téměř dospělá a za sebe zodpovědná a nebylo možné ji do něčeho nutit“ (učitel D). V rámci rozhovorů bylo zjištěno, že učitelé nemají mnoho možností si povšimnout změn v chování svých žáků. Často s nimi totiž tráví jen pár vyučovacích hodin týdně a nemají tak možnost probírat problémy nad rámec stanovených sylabů. „Vzhledem k tomu že s nimi trávím asi 45 minut denně tak nemám moc možnost sledovat jejich chování. Ani jako třídní netrávím se svými dětmi moc času a tak si jen málokdy všímám nějakých změn“ (učitel D). I přesto, že učitelé považují PPP za závažné onemocnění, nechtějí a necítí se být zodpovědní za žákovo jednání. Mají pocit, že jim nepřísluší zasahovat do životů téměř dospělých lidí. V tomto bodě by tedy bylo vhodné učitelům vysvětlit, jakou moc v dané problematice mají a jak svým chováním mohou často zachránit lidský život. 2.3.4 Jaký druh pomoci jsou učitelé schopni a ochotni nabídnout žákovi, u něhož mají podezření na PPP? Jak bylo zjištěno, ze 118 učitelů se jich více než 43 % během své školní praxe osobně setkalo s případem onemocnění PPP u některého z žáků. „Většinou si některý z učitelů 43

všiml, že něco není v pořádku a sdělil své obavy kolegům. Soustředili jsme svou pozornost na daného žáka, a pokud nás víc nabylo stejného podezření, tak si šel jeden z nás promluvit se žákem a kontaktovali jsme rodiče, kteří tedy již ve většině případů o problému věděli a snažili se jej řešit pomocí psychologa. Problém tedy nebyl zveřejněn mezi žáky, ale mezi učiteli jsme o něm věděli“ (učitel D). Stejným způsobem, tedy přímou promluvou se žákem začala situaci řešit i polovina z dotazovaných učitelů, kteří se osobně potýkali s touto problematikou na škole. Čtvrtina se rozhodla nejprve svěřit své obavy třídnímu učiteli, 15 % zavolalo rodičům a zbylých 10 % učitelů zašlo za školním psychologem, či metodikem prevence s žádostí o radu jak dále postupovat. Stejné kroky, avšak v různém pořadí však nakonec podnikli téměř všichni. Sama nemocná dívka by se na místě učitele nejprve poradila s někým ve škole a poté kontaktovala rodiče žáka a zkusila si „promluvit se žákem, ale jen v náznacích, jestli je v pořádku a třeba uspořádat nějakou besedu o zdravé výživě. O tom co kdy a jak jíst abychom netloustli a jak třeba sportovat. Aby ten nemocný žák viděl i jiné cesty než tu, kterou si zvolil“ (nemocný adolescent). V době své nemoci by preferovala, aby učitel nechodil přímo za ní, protože by se pak cítila trapně na jeho hodinách, ale aby své obavy sdělil rodičům, kteří by se začali v celé věci angažovat. Za zajímavost stojí i fakt, že jsme nemohli zamítnout hypotézu o tom, že více než 50 % ze

všech dotazovaných má pocit, že ví, jak se správně zachovat v případě podezření na PPP u některého z žáků (viz H1), přičemž by si šlo téměř 46 % z nich nejprve promluvit o problému s žákem.

2.4

Limitace a omezení

Před vytvořením a sumarizací závěrů a generalizací výsledků je zapotřebí podotknout, že tak, jako všechny metody sběru dat, mají i vybrané a v práci použité metody sběru dat své slabé stránky, ke kterým musí být přihlíženo při zobecňování výsledků. Největším omezením dotazníků je jejich nízká návratnost a rychlost odezvy ve formě dlouhého čekání na odpovědi. Mezi další limitující faktory dotazníků patří nemožnost ověřit pravdivost odpovědí a položit doplňující otázky. Za další omezení by mohlo být považováno i šíření dotazníků elektronickou poštou. V dnešní době by však každý učitel již měl být touto technologií vybaven. Z důvodu rozsahu této práce a dostupných zdrojů, byl i její cíl omezen na zjišťování postojů učitelů na středních školách pouze v Libereckém kraji. Zároveň musí být brána v úvahu skutečnost, že z časových důvodů došlo k realizaci pouze

44

dvou rozhovorů s učiteli a jednoho rozhovoru s léčícím se adolescentem. Tato omezení bylo zapotřebí brát v potaz při vyhodnocování výsledků a utváření obecných závěrů.

45

3

ZÁVĚR

Práce na téma „Postoje učitelů vůči problematice PPP žáků“ vznikla jako reakce na narůstající podíl adolescentů trpící některou z poruch přijímání potravy, nejčastěji mentální anorexií či mentální bulimií. V České republice přibývá každoročně okolo 1300 nových případů onemocnění poruchou přijímání potravy, přičemž podle odhadů končí smrtí 8-20 % z nich. PPP jsou považovány za nejnebezpečnější duševní choroby, které však ovlivňují i somatický stav jedince a jeho sociální chování. Proto je poučenost učitelů v této problematice nesmírně důležitá. Práce je rozdělena na dvě části, přičemž první část přináší čtenáři základní informace o výše zmíněných chorobách i o jiných, méně častých, onemocnění PPP. Na základě literární rešerše bylo zjištěno, že pro vznik PPP je kritické období dospívání, během něhož dochází v těle mladého člověka k mnoha fyzickým a psychickým změnám, k utváření postojů, názorů a hodnocení na sebe samu. Zároveň se v jeho životě odehrávají zásadní změny ve formě přechodu na novou školu, utváření nových přátelství a navazování prvních vztahů. Proto bylo období puberty zmíněno v rámci první části práce. Jelikož každý rok dochází k nárůstu počtu nemocných s PPP, je nutné se zaměřit nejen na léčbu této nemoci, ale zejména na její prevenci. Proto se práce zabývá i opatřeními, které by mohly zabránit samotnému vzniku nemoci. Škola se zde jeví jako ideální zprostředkovatel informací a poskytovatel preventivních opatření vzniku těchto chorob. Pokud však má být prevence účinná, je nutné, aby o problematice byli řádně poučeni učitelé, protože právě oni mohou svými názory, hodnotami a postoji tvořit vzor pro své žáky. Pro realizaci celého konceptu bakalářské práce bylo tedy nutné se zaměřit, mimo jiné, i na roli učitele a obecně na problematiku postojů. Učitel je totiž často díky svému objektivnímu pohledu první osobou, která si poruchy u žáka může všimnout a v závislosti na jeho zájmu a postojích k nemoci může žákovi pomoci a zachránit jeho život. Cílem bakalářské práce bylo zjišťování postojů učitelů vůči problematice PPP žáků. Na základě zadání bylo rozhodnuto nejprve provést rozsáhlé dotazníkové šetření mezi učiteli středních škol v Libereckém kraji. Výsledky kvantitativní analýzy jsou doplněny o kvalitativní metodu rozhovoru se třemi respondenty. Jedná se dva učitele středních škol a jednoho adolescenta léčícího se z poruchy přijímání potravy, konkrétně z mentální bulimie. Na základě zjištěných dat došlo k vyhodnocení vytyčených hypotéz, nalezení odpovědí na výzkumné otázky a k dosažení hlavního cíle práce. I přesto, že se jednalo 46

o rozsáhlé šetření, je třeba vzít při generalizaci výsledků v potaz určitá omezení zvolených nástrojů, mezi která patří např. nízká návratnost dotazníků a z důvodu zajištění anonymity zamezení ověření pravdivosti odpovědí získaných z dotazníkového šetření. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkově 118 učitelů působících na různých školách středního vzdělávání v Libereckém kraji, z nichž se 43 % v rámci své praxe osobně setkalo se studentem trpícím PPP, což naznačuje aktuálnost dané problematiky. Přesto pouze 24 % respondentů uvedlo, že problematiku PPP probíralo v rámci učiva vlastního vyučovacího předmětu a jen 8 % nad rámec vyučování. Téměř všichni učitelé se již během svého života setkali s některým z pojmů poruch příjmu potravy a dokáží správně odhadnout v jakém období je největší pravděpodobnost výskytu těchto nemocí, projevy těchto poruch i chování a mechanismy, které by mohly mít vliv na jejich propuknutí. Zároveň polovina všech učitelů, jak mužů, tak žen, považují PPP za závažnou poruchu a domnívá se, že preventivní opatření proti onemocnění PPP jejich žáků nejsou dostatečná. Sami učitelé navrhují předat žákům srozumitelné informace nejen v rámci předmětů ZSV, biologie či biochemie, ale též méně formálními cestami v podobě didaktických her, či využitím inscenačních metod např. v rámci programu harmonizačních dnů. Velmi důležité je však zejména to, aby preventivní opatření byla provedena včas, než u některého z žáků nemoc propukne. Většina učitelů si myslí, že ví, jak se správně zachovat při podezření na PPP u některého z žáků, avšak necítí se kompetentní v řešení PPP svých žáků a nemá pocit, že by učitel, potažmo škola měla právo řešit tuto problematiku. S tím je spojený i nízký zájem, zejména starších učitelů, o školení v dané tématice. Přesto byla téměř polovina respondentů okolnostmi donucena problém aktivně řešit. Většina českých psychologů zastává názor, že učitel není terapeut a neměl by se tedy sám pouštět do řešení celé problematiky ale sdělit své obavy školnímu psychologovi, či metodikovi prevence, který by jim poradil s následujícími kroky. Přesto se za takto pověřenou osobou vydalo pouhých 10 % učitelů, kteří problém PPP u žáka řešili. Dalších 15 % učitelů neprodleně kontaktovalo rodiče, čtvrtina respondentů svěřila své obavy třídnímu učiteli a 50 % respondentů zvolilo přímou promluvu se žákem. Podobně by na situaci reagovali i učitelé, kteří se s daným problémem doposud nesetkali. Celých 42 % respondentů by si šla promluvit o problému s nemocným žákem, 33 % by navázalo spolupráci s třídním učitelem, 16 % by zavolalo rodičům a pouhých 11 % by se nejprve zašlo poradit se školním psychologem.

47

Přestože učitelé mají poměrně rozsáhlé informace o problematice PPP a považují tyto poruchy za závažné, schází jim ve většině případů znalosti o tom, jak správně postupovat při zjištění PPP u některého z jejich žáků. Učitelé podporují preventivní opatření na škole proti těmto nemocem ve formě informačních schůzek pro žáky, ale o vlastní školení již zájem nemají. Ačkoliv si učitelé myslí, že nemají kompetence v řešení dané problematiky u vlastních žáků, při podezření na danou poruchu u některého z nich se snaží žákovi nějak pomoci. Je však velice důležité, aby si všichni učitelé uvědomili, že při prvním kontaktu s nemocným musí promluva s dítětem probíhat velmi citlivě a opatrně. V opačném případě by totiž učitel mohl ztratit veškerou žákovu důvěru a nebyl by tak schopen žákovi pomoc nabídnout.

48

4

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BARTÁKOVÁ, M., 2009, Poruchy příjmu potravy…a co s tím?; Občanské sdružení Anabell,

[vid.

10.

ledna

2015].

ISBN

-.

Dostupné

z: http://www.anabell.cz/images/obr/1404371674_plakat-ucitele.pdf. CROW, S. J., et al., 2009, Increased mortality in bulimia nervosa and other eating Body Dissatisfaction in Adolescents with Eating Disorders. American Journal of Psychiatry, č. 12, vol. 166, s. 1342–1346, [vid. 20. ledna 2015]. ISSN: 0002-953X, online ISSN: 15357228. Dostupné z: http://ajp.psychiatryonline.org/doi/pdf/10.1176/appi.ajp.2009.09020247. CSÉMY, L., KRCH, F. D., PROVAZNÍKOVÁ, H. a kol., 2005, Životní styl a zdraví českých školáků, Z výsledků mezinárodní srovnávací studie Světové zdravotnické organizace The Health Behaviour in School-aged Children (HBSC), Praha: Psychiatrické centrum,

[vid.

10.

ledna

2015].

ISBN

80-85121-94-8.

Dostupné

z: http://www.msmt.cz/file/20269_1_1/. ČÁP, J., MAREŠ, J., 2007, Psychologie pro učitele. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-273-7. DE VAUS, D. A., 2002. Surveys in Social Research. 2002. 5th ed. London: Routledge, ISBN 0-415-26858-3. GALOVÁ, K., 2013, Mýty a omyly; Brno: Anabell, [vid. 20. ledna 2015]. ISBN -, Dostupné z: http://www.anabell.cz/images/obr/1404372388_myty-a-omyly.pdf. GOFF, J. L., 2006, Tělo ve středověké kultuře. Praha: Vyšehrad, ISBN 80-7021-826-6. GROGAN, S., 2000, Body image psychologie nespokojenosti s vlastním tělem, Praha: Grada Publishing, ISBN 80-7169-907-1. HARTL, P., HARTLOVÁ, H., 2004, Psychologický slovník, 1. opravené vyd., Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-569-1 HAYESOVÁ, N., 2007, Základy sociální psychologie, 4. vyd., Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-283-6. HELUS, Z., 2007, Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, ISBN 978-80-247-1168. 49

KACHLÍK, P., HAVELKOVÁ, M., PROCHÁZKOVÁ, L., 2006, Poruchy příjmů potravy – Informovanost a prevence u žáků na 2. stupni základních škol v Brně; 2. konference Škola

a zdraví,

Brno,

[vid.

15.

ledna

2015].

ISBN

-.

Dostupné

z: http://www.ped.muni.cz/z21/2006/konference_2006/sbornik_2006/pdf/078.pdf. KALMAN, M. a kol., 2011, O zdraví a životním stylu dětí a školáků. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, [vid. 10. ledna 2015]. ISBN 978-80-244-2985-4. Dostupné z: http://www.olympic.cz/financovani/docs/HBSC_2010_narodni_zprava_o_zdravi_a_zivo tnim_stylu_deti_a_skolaku_offline.pdf. KOCOURKOVÁ, J., 2004, Mentální anorexie a mentální bulimie v dětství a dospívání, Praha:

Státní

zdravotní

ústav,

[vid.

10.

ledna

2015].

ISBN

-,

Dostupné

z: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/edice/plne_znani/Mentalni_20anorexie.pdf. KRCH, F. D., 2005, Poruchy příjmu potravy, 2., aktualizované a doplněné vyd. Praha: Grada, ISBN 80-247-0840-x. KRCH, F. D., MARÁDOVÁ, E., 2003, Výchova ke zdraví – poruchy příjmu potravy: příručka pro učitele, Praha: VÚP ve spolupráci s MŠMT ČR, [vid. 10. ledna 2015]. ISBN-. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/322639/pedf_b/priloha_prirucka_pro_ucitele.pdf LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ D., 2007. Vývojová psychologie, 2. aktualiz. vyd., Praha: Grada Publishing, ISBN 80-247-1284-9. MALACH, J., 2007, Nový pohled na profesi učitelů a jeho vliv na tvorbu profesního učitelů odborných předmětů a odborného výcviku. In: NÚOV. Potřebujeme profesní standard učitelů odborných předmětů a odborného výcviku?: Sborník z konference, 3. konference partnerství TTnet 6. a 7. června 2007 v Kostelci nad Černými lesy, Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, s. 22-26. ISBN 978-80-85118-09-4. MALONEY, M., KRANZOVÁ, R., 1997, O poruchách příjmu potravy, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-248-0. McLEOD, S. A., 2009, Attitudes and Behavior – Simply Psychology, [vid. 10. ledna 2015]. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/attitudes.html. MIKLOŠÍKOVÁ, M., 2007, Pedagogické kompetence, standardy a „učitelství od-borných předmětů“ In: NÚOV. Potřebujeme profesní standard učitelů odborných předmětů

50

a odborného

výcviku?:

Sborník

z konference,

3.

konference

partnerství

TTnet

6. a 7. června 2007 v Kostelci nad Černými lesy, Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, s. 26-30. ISBN 978-80-85118-09-4. NAKONEČNÝ, M., 1995, Psychologie osobnosti, Praha: Academia, ISBN 80-200-0525-0. NAKONEČNÝ, M., 2009, Sociální Psychologie, Praha: Academia, ISBN 978-80-200-1679-9. PAPEŽOVÁ, H., HANUSOVÁ, J., 2012, Poruchy příjmu potravy příručka pro pomáhající profese, učební materiál, Praha: UK, [vid. 10. ledna 2015]. ISBN 978-8087258-98-9. Dostupné z: https://www.proyouth.eu/csfiles/prirucka-pro-skolni-praxi.pdf. PAULÍK, K., 2003. Vývojová psychologie pro doplňující pedagogické studium. 2.vyd., Ostrava: Ostravská Univerzita. POLIVY, J., HERMAN, P., 2002, Causes of Eating Disorders, Annual Review Psychology, č. 1, vol. 53, s. 187–213, ISSN 0066-4308. ROTPORT.M, 2007, Smysl standardů učitelů odborných předmětů. In: NÚOV. Potřebujeme profesní standard učitelů odborných předmětů a odborného výcviku?: Sborník z konference, 3. konference partnerství TTnet 6. a 7. června 2007 v Kostelci nad Černými lesy, Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, s. 35-38. ISBN 978-80-85118-09-4. ŘÍČAN, P., 2004. Cesta životen. Praha: 2. vyd. přeprac., Praha: Portál, ISBN 80-7178-829-5. SLADKÁ, ŠEVČÍKOVÁ, J. a kol., 2012, Klobouk nových inspirací aneb i zdravý životní styl může bavit. Brno: Občanské sdružení Anabell, [vid. 10. ledna 2015]. ISBN -. Dostupné z: http://www.anabell.cz/images/obr/1404372126_klobouk.pdf. SLAVÍK, M., 2007, Měnící se role učitele odborných předmětů ve smyslu tvorby standardu. In: NÚOV. Potřebujeme profesní standard učitelů odborných předmětů a odborného

výcviku?:

Sborník

z konference,

3.

konference

partnerství

TTnet

6. a 7. června 2007 v Kostelci nad Černými lesy, Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, s. 41-46. ISBN 978-80-85118-09-4.

51

ŠVÉDOVÁ, J., MIČOVÁ, L., 2010, Poruchy příjmu potravy – Manuál pro pedagogy Brno: Občanské sdružení Anabell, [vid. 10. ledna 2015]. ISBN -. Dostupné z: http://www.anabell.cz/images/obr/1404371833_manualpropedagogy.pdf. ÚZIS ČR, 2014, Zdravotnická ročenka české republiky 2013, Czech Health Statistic Yearbook 2013, Praha: ÚZIS ČR. ISSN 1210-9991. [vid. 10. ledna 2015]. ISBN

978-80-7472-135-9.

Dostupné

z:

http://www.uzis.cz/publikace/zdravotnicka-

rocenka-ceske-republiky-2013. ÚZIS, 2011, Aktuální informace č. 60/2011: Péče o pacienty s diagnózami F50.0–F50.9 poruchy přijímání potravy v psychiatrických lůžkových zařízeních ČR, Praha: ÚZIS ČR, [vid. 10. ledna 2015]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/rychle-informace/pece-pacientydiagnozami-f500-f509-poruchy-prijimani-potravy-psychiatrickych-luzkovych-zarizenichcr. VÁGNEROVÁ, M., 2010, Psychologie osobnosti, Praha: Karolinum, ISBN 978-80-246-1832-6. VALIŠOVÁ, A., KASÍKOVÁ, H., a kol., 2007, Pedagogika pro učitele. Praha: Grada Publishing, ISBN 978-80-247-1734-0. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. a kol., 2008, Sociální psychologie, 2., přepracované a rozšířené vyd., Praha: Grada, ISBN 978-80-247-1428-8.

52

5

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha A: E-mail odeslaný ředitelům jednotlivých SŠ v Libereckém kraji ....................... 54 Příloha B: Dotazník ............................................................................................................. 55 Příloha C: Přepis rozhovoru s učitelem „C“ ........................................................................ 60 Příloha D: Přepis rozhovoru s učitelem „D“ ....................................................................... 62 Příloha E: Přepis rozhovoru s adolescentem ....................................................................... 66 Příloha F: Statistická analýza pro testování hypotéz ........................................................... 71

53

6

Přílohy

Příloha A: E-mail odeslaný ředitelům jednotlivých SŠ v Libereckém kraji Vážený pane řediteli, vážená paní ředitelko, jmenuji se Denisa Skrbková a jsem studentkou Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty Technické Univerzity v Liberci. V posledním ročníku bakalářského studia zpracovávám závěrečnou práci na téma: "Postoje učitelů vůči problematice poruch přijímání potravy žáků". V praktické části této práce se zaměřuji na zjišťování postojů učitelů na SŠ v Libereckém kraji. Dovoluji si Vás proto požádat o rozšíření elektronického dotazníku mezi Vaše kolegy pedagogy. Dotazník by měl zabrat maximálně 8-10 minut. Odpovědi budou využity formou statistického zpracování pouze pro vlastní účely bakalářské práce a nebudou dále nijak šířeny. Zde přikládám odkaz na dotazník: http://goo.gl/forms/S0T1UbXZBt. Předem Vám mnohokrát děkuji za pomoc při šíření dotazníku (případně i jeho samotné vyplnění). S přáním hezkého dne Denisa Skrbková studentka EF TUL

54

Příloha B: Dotazník Obrázek B1: Dotazník

55

56

57

58

Zdroj: vlastní

59

Příloha C: Přepis rozhovoru s učitelem „C“ T = tazatel, R = respondent T: Dobrý den, mnohokrát Vám děkuji, že jste souhlasila s uskutečněním tohoto anonymního rozhovoru. Přejdu asi tedy rovnou k věci a položím Vám první otázku, tedy, co si představíte pod pojmem „porucha přijímání potravy“? R: Cílený a rychlý úbytek váhy pod normální hladinu. T: A co si konkrétně představíte pod pojmy mentální anorexie a mentální bulimie? R: Mentální anorexie je porucha, při níž člověk maximálně omezuje množství přijímaných potravin. U mentální bulimie mám dojem, že se jedná o přejídání a následné zvracení. T: Jakým způsobem se na Vaší škole v rámci učitelského sboru řeší prevence „poruch přijímání potravy“? R: Nevím o tom, že by se řešila. T: Jsou dle Vašeho názoru učitelé o problematice dostatečně informovaní? R: Ne. T: Jaké kroky jsou na Vaší škole podnikány v rámci prevence PPP pro žáky? R: Žádné, nebo o nich alespoň nevím. T: Jaký způsob prevence PPP je podle Vás nejúčinnější? R: Asi hlavně předat žákům informace v hodinách ZSV nebo biologie, případně v biochemii, ale ta se vyučuje až ve 4. ročníku a to je už dost pozdě. T: Funguje ve Vaší škole odborník - jako je psycholog nebo poradce, který je v dané problematice a postupech při zjištění PPP u žáka vyškolen? R: Asi ano, funguje zde školní psycholog. T: Probírala jste problematiku PPP s žáky ve Vašich hodinách? R: No, nevím, možná jen tak letmo. T: Popište i tedy, prosím, jaké metody a prostředky jste využila. R: Počítáme v rámci biochemie BMI a každý si spočítá svůj bazální a pracovní metabolismus. Tím žáci mohou zjistit, že jejich váha je v pořádku. Víc ale problematiku PPP na hodinách neřešíme

60

T: Do jaké míry má podle Vás učitel, potažmo škola právo či povinnost řešit tuto problematiku? R: Asi není moc možností kromě podání informací, vše ostatní považuji za zásah do soukromého života a ten se učitele netýká. T: Setkala jste se osobně během své školní praxe s případem PPP u některého z žáků? R: Ne. T: Co je podle Vás nejčastějším spouštěcím mechanismem PPP u žáků? R: Asi hlavně touha po dokonalé postavě. T: Podle jakých znaků je podle Vás možné PPP u žáka identifikovat? R: Rychlé hubnutí, omdlívání ve stresových situacích, velká únava… T: Zjistila jste zpětně, že jste vyučovala žáka s PPP a nepoznala to? R: Ne. T: Všímáte si stravovacích návyků svých žáků? Zejména zda nosí a jedí svačiny, obědy a tak podobně? R: Ne. T: Jakým způsobem a jak často své žáky povzbuzujete, chválíte a snažíte se jim zvyšovat sebevědomí? R: Chválím v hodinách při mnoha příležitostech. T: Všímáte si změn chování svých žáků a snažíte se zjistit příčiny těchto změn? R: Chemie je 2 hodiny týdně teorie, takže nemám moc možností, nevidím je ani o přestávkách. T: Snažíte se vybudovat s žáky přátelské a důvěrné vztahy? Nebo co konkrétně děláte pro budování těchto vztahů? R: Přátelské vztahy ano, ale důvěrné vztahy do školy nepatří, užší vztah je mezi studenty a jejich třídním učitelem, ale já vzhledem k velké vytíženosti v rámci předmětové komise chemie třídní nejsem. T: Jak jsem tedy pochopila, ve škole vyučujete hlavně chemii, je to tak? R: Ano, dříve jsem měla ještě fyziku, ale dnes už pouze chemii. T: Mnohokrát děkuji za Váš čas. 61

Příloha D: Přepis rozhovoru s učitelem „D“ T = tazatel, R = respondent T: Dobrý den, mnohokrát Vám děkuji, že jste souhlasila s uskutečněním tohoto anonymního rozhovoru. Přejdu asi tedy rovnou k věci a položím Vám první otázku, tedy, co si představíte pod pojmem „porucha přijímání potravy“? R: Většinou to, že mladá holka, případně kluk, začne blbnout a přestane jíst, neustále zkouší nové diety a přehnaně cvičí za účelem zhubnout, i když už je hubená na kost. Jedná se o pokřivený pohled na sebe samu, při kterém se dívka vidí mnohem tlustší, než ve skutečnosti je. T: Můžete mi konkrétně popsat, co si představíte pod pojmy mentální anorexie a mentální bulimie? R: Mentální anorexii jsem v podstatě popsala. Je to to, že člověk přijímá jen minimální množství jídla a přitom spaluje mnohem víc energie. Co se týče mentální bulimie tak při ní člověk jí normálně, takže nikdo nic nepozná, ale posléze vše vyzvrací, nebo se u něj objevují záchvaty žravosti, když ho nikdo nevidí a pak opět zvrací. Obě nemoci jsou v podstatě založené na stejném základu a to na touze být štíhlá. T: Jakým způsobem se na Vaší škole v rámci učitelského sboru řeší prevence PPP? R: V rámci učitelského sboru řešíme spíš prospěch žáků, co se kde dělo atd., takže nějakou prevenci moc neřešíme. O PPP se mluví, jen když má někdo z nás podezření, že některý z žáků by mohl mít tyto problémy, ale tak to už není prevence. T: Jaké kroky jsou na škole podnikány v rámci prevence PPP pro žáky? R: Prevence PPP se na naší škole v podstatě vůbec neřeší, nebo jsem si toho alespoň nevšimla. Oficiálně u nás probíhají akce na prevenci proti šikaně a protidrogová prevence ale o PPP se u nás moc nemluví. Myslím si, že škola má pocit, že se v této problematice nemusí a asi ani nemůže nijak angažovat, že je to zkrátka každého osobní, či rodinná záležitost. Když se děti ve škole bijí a šikanují, tak pokud by se něco stalo, tak za to totiž neseme zodpovědnost. Stejně tak když někdo přijde do školy zdrogovaný. Naruší tím celé vyučování a ještě k tomu může strhnout své spolužáky. Za takové chování navíc hrozí vyloučení ze školy, a proto si ho musíme všímat a snažit se mu předejít. Za to, že někdo ale drží diety, nehrozí žádný postih. Navíc žijeme v době, kdy se každá žena snaží být krásná a štíhlá a dívky i chlapci na naší škole jsou ve věku, kdy u nich probíhá mnoho tělesných změn. Je proto pro nás velmi obtížné rozpoznat, kdy je 62

dívka přirozeně pohublá z důvodu rychlého růstu a kdy je hubená z důvodu onemocnění PPP. T: Je podle Vás na škole věnováno prevenci PPP dostatek času? R: Podle mě je toto téma na naší škole značně podceňované a to i přesto, že jsme se několikrát setkali s případem tohoto onemocnění a následnou hospitalizací našich žákyň. T: Jaký způsob prevence PPP je podle Vás nejúčinnější? R: Asi by bylo dobré s učiteli více toto téma probírat, upozorňovat je na to, čeho si mají všímat, aby případně včas za žákem či žákyní zašli, sdělili mu své obavy a informovali ho o následcích této poruchy. Možná by nebylo špatné téma PPP a jeho následků probírat více v rámci ZSV či jiného předmětu ve věku, kdy je pro děti aktuální. Zařadila bych ho i do programu harmonizačních dnů v prvním ročníku, například sehráním nějakých scének. Je potřeba žákům toto téma podat tak, aby mu skutečně porozuměli a zapamatovali si, k čemu může po propuknutí nemoci dojít. Myslím si, že je důležité zdůraznit zejména problém ztráty menstruace u dívek a následné neplodnosti. Určité by prospěla i nějaká přednáška přímo od dívky, která si nemoc protrpěla. T: Funguje ve Vaší škole odborník, jako je psycholog, poradce či metodik prevence, který je v dané problematice a postupech při zjištění PPP u žáka vyškolen? R: Máme na škole psychologa, ale o jeho odborných znalostech a tudíž o proškolení v problematice PPP toho moc nevím. T: Jsou podle Vás výše zmíněné PPP závažné? Respektive do jaké míry je podle Vás nutné se jimi ve škole zabývat? R: Z vlastní zkušenosti vím, že PPP jsou velice závažná onemocnění, která dokáží dívku poznamenat na celý život a je proto nutné se snažit všemi prostředky zabránit jejich vzniku. Na druhou stranu zůstává otázkou, jak důležitou roli hraje škola v této nemoci. Myslím si, že by především rodina měla dbát na to, jak její děti jedí, měla by je naučit pravidelně jíst a hlavně mít rád sám sebe. Pokud mají děti špatné vzory a vidí, že maminka si vždy jen uždibuje kousky salátu, tak se není čemu divit, že dívka její vzor následuje. Zároveň pokud má dítě obézní rodiče, tak to v něm může způsobovat určitý odpor a strach z toho, že dopadne stejně. Určitě je tedy dobré, aby škola dělala nějaká preventivní opatření a mluvila o této problematice, ale nemůže zastávat roli rodiny.

63

T: Probírala jste problematiku PPP s žáky ve Vašich hodinách? R: Moje aprobace je matematika, zeměpis a zde jsem neměla možnost nějak zahrnout dané téma. T: Řešil se na Vaší škole nějaký konkrétní případ onemocnění PPP u některého z žáků? R: Ano, několikrát byl u nás tento problém řešen. T: Jakým způsobem? Byl problém veřejně řešen, nebo pouze v úzké spolupráci několika učitelů? R: Většinou si některý z učitelů všiml, že něco není v pořádku a sdělil své obavy kolegům. Soustředili jsme svou pozornost na daného žáka, a pokud nás víc nabylo stejného podezření, tak si šel jeden z nás promluvit se žákem a kontaktovali jsme rodiče, kteří tedy již ve většině případů o problému věděli a snažili se jej řešit pomocí psychologa. Problém tedy nebyl zveřejněn mezi žáky, ale mezi učiteli jsme o něm věděli. T: Setkala jste se osobně ve své třídě během své školní praxe s případem PPP u některého z žáků? R: Ano, setkala. Nebyla jsem zde třídní učitelkou, ale žákyni jsem na svých hodinách vyučovala. T: Jak jste na zjištění reagovala a jaké kroky jste podnikla? R: Všímala jsem si delší dobu, že dívka není úplně ve své kůži a tak jsme ji s kolegy nejprve pozorovali a pak vyslali třídní učitelku, aby si s ní v soukromí promluvila. T: Popište mi prosím, jaký jste měla pocit, když jste nemoc té dívky odhalila - měla jste pocit, že můžete nějak pomoci, nebo jste se naopak cítila bezmocně? R: V podstatě jsem neměla pocit, že bych se měla do situace nějak vměšovat a angažovat se. Třídní učitelka s dívkou promluvila a ta vše popřela. Až při rozhovoru s rodiči jsme se dozvěděli skutečnost, že se dívka již delší dobu schází s psychiatrem. Snažili jsme se pomoci tím, že jsme na dívku dohlíželi, zda chodí na obědy. Byla ale již téměř dospělá a za sebe zodpovědná a nebylo možné ji do něčeho nutit. Nakonec byla ale stejně hospitalizovaná v nemocnici a pravda tak vyšla najevo. Nevím, jak bych mohla v situaci pomoci. T: Jednala byste stejným způsobem, kdybyste opět zjistila, že některý z žáků trpí PPP?

64

R: Záleželo by na situaci. Na tom v jakém vztahu bych byla s žákyní a zda bych byla její třídní. Možná by bylo příště dobré dívku víc tlačit do toho, aby jedla. Na druhou stranu by tak hrozila možnost propuknutí bulimie. T: Co je podle Vás nejčastějším spouštěcím mechanismem PPP u žáků? R: Může tím být téměř cokoliv. Jak jsem již řekla tak nevhodné vzory v rodině, ať už se jedná o obezitu, či o přehnanou starost o životosprávu a držení diet. Pak určitě neprospívá doba, ve které žijeme, kdy se na nás z billboardů a časopisů usmívají vyretušované modelky. Všechny dívky touží být krásné a chtěné, což pro ně znamená i štíhlé. Často tak může být spouštěcím mechanismem odmítnutí od kluka, či rozchod. Dívka začne přemýšlet, proč ji nechal a často nachází nesmyslné důvody právě ve svých tělesných proporcích a začne hubnout. Nějaká hloupá poznámka někoho na kom ji záleží a na koho dá je další možností, ale myslím si, že je to strašlivě individuální a nedá se to generalizovat. T: Jakým způsobem reagujete na změny chování žáků. R: Vzhledem k tomu že s nimi trávím asi 45 minut denně tak nemám moc možnost sledovat jejich chování. Ani jako třídní netrávím se svými dětmi moc času a tak si jen málokdy všímám nějakých změn. T: Snažíte se vybudovat s žáky přátelské a důvěrné vztahy? R: Myslím, že se svými žáky mám poměrné přátelské vztahy. Samozřejmě si musím udržovat určitý odstup, abych měla respekt, ale nechci být zas nějaká šílená matikářka, která bude všem nahánět hrůzu. T: Moje poslední otázka se týká už jen zaměření střední školy, na které působíte. Mohla byste to uvést? R: Samozřejmě, jedná se o Střední vzdělávací institut zakončený maturitní zkouškou.

65

Příloha E: Přepis rozhovoru s adolescentem T = tazatel, R = respondent T: Kolik je Ti let? R: Zatím ještě 17. T: Kolik Ti bylo let, když si začala trpět PPP? R: Myslím, že to všechno začalo, když mi bylo asi 13 let. T: Na které škole jsi v té době studovala? R: Byla jsem na osmiletém gymnáziu, tam to někdy začalo asi v sekundě. T: Co bylo dle Tvého názoru spouštěcím faktorem celé nemoci? R: Tak těch bylo hodně. Vždycky jsem byla taková oplácaná a sama ze sebe si dělala legraci. Pak ale přišlo období, kdy se holky začaly otáčet na kluky, respektive kluci na holky a já si připadala hrozně ošklivá, chtěla jsem, aby se na mě taky koukali jako na pěknou holku. Druhou věcí, která mě dost ovlivnila, byla určitě moje starší sestra. Vždycky jsem v ní měla takový vzor, protože byla ve všem lepší, než já. Školu zvládala bez učení, šly jí všechny sporty a ke všemu byla ještě štíhlá a krásná bez námahy. Pak si taky pamatuju, že jsem jednou byla na preventivní prohlídce u doktorky, a když mě změřila a zvážila, tak řekla „No jo, ty budeš vždycky taková baculatá“. Nebo tak mi aspoň vyznělo, a já si pamatuju, že jsem si tenkrát řekla, že všem ještě ukážu. Takhle postupně se v mojí hlavě postupně jevila myšlenka, že bych chtěla zhubnout. Jídlo jsem ale milovala a v té době mi pohyb nic moc neříkal, stejně mi to nešlo. Pak jsem ale jednou byla doma nemocná se střevní chřipkou. Během třech dnů jsem zhubla o pár kilo a cítila se líp a řekla si, že je to vlastně super způsob hubnutí, aniž bych se musela omezovat v jídle, které jsem měla tak ráda. No a tak to všechno asi začalo. Ze začátku mi ani nedocházelo, že bych dělala něco špatného. Prostě jsem našla způsob, jak se cítit lépe. T: Jak dlouho Ti trvalo, než sis uvědomila, že trpíš PPP? V jaké situaci sis to uvědomila? R: To už přesně nevím, člověk tak podvědomě tuší, že asi nedělá něco, co by bylo v pořádku, protože to ostatní nedělaj, ale ty výsledky za to stojí. Během jednoho roku jsem zhubla asi 10 kg. T: A to si nikdo nevšiml, že si tak razantně zhubla? R: Ze začátku ne, ono to nešlo tak rychle…10 kg za rok, to je méně, než kilo za měsíc a to se ztratí. Když se mě někdo zeptal tak jsem řekla, že jsem se trochu začala omezovat v jídle

66

a trochu cvičit. Navíc jsem v té době měla čerstvě narozeného brášku, takže se pozornost rodičů upírala jinam. T: Svěřila ses někomu se svým problémem? R: Nene, jak jsem řekla, tušila jsem, že dělám něco špatného a zároveň cítila, že kdybych se někomu svěřila, tak to stejně nepochopí a akorát mi začne něco zakazovat. Moc jsem ale ani neměla komu. Přechodem na novou školu jsem ztratila svoje kamarády ze základky a trvalo mi, než jsem si našla nové. T: Kdo si Tvého problému všiml jako první a po jak dlouhé době? R: Jako první začala něco tušit moje mamka. A to jednou když mě přistihla, jak zvracím. Tenkrát jsem se vymluvila, že jsem něco špatného snědla, ale bylo mi jasné, že něco tuší. Každopádně jsem si začala dávat větší pozor. Přesto jsem to neututlala, a když na mě zatlačila, tak jsem se přiznala. Prosila jsem jí ale, aby to nikomu neříkala, že s tím opravdu přestanu. Vzala mě tenkrát k mojí doktorce a ta zhodnotila, že váhu mám v pořádku a hospitalizace není nutná, ale že s tím musím přestat. Samozřejmě jsem to slíbila, ale pokračovala dál, až dokud mě mamka znovu nenačapala, jak zvracím na záchodě ve sklepě. Tenkrát už se nenechala oklamat a nevěřila, že bych to zvládla sama. Řekla o mém problému taťkovi a začali jsme to řešit s psychiatrem v rámci rodinných terapií. Tak se to dozvěděla i moje sestra a zanedlouho i můj přítel. T: Jaká byla reakce Tvojí sestry a přítele na tvojí nemoc? R: No, bylo vidět, že to moc nechápou. Hlavně přítel tomu nerozuměl, proč to dělám. Byl na mě za to hrozně naštvaný, že si ubližuju a ubližuju tak i jemu. Myslím, že si toho ale o mojí nemoci ze všech nejvíc nastudoval a snažil se mi pomoci. Chtěl, abych s tím přestala a neustále se mě na to vyptával a já mu tak čím dál víc lhala do očí, za což jsem se ještě víc nenáviděla. Dostali jsme se tak do takového kolotoče výčitek a postupně si přestali věřit, až to skončilo rozchodem. Až v tu chvíli jsem si skutečně uvědomila, že jsem nemocná, a co všechno mi moje nemoc bere. To bylo před pár měsíci. T: Znamená to tedy, že ses šla dobrovolně léčit? R: To ne, hospitalizaci jsem odmítala a rodiče nechali rozhodnutí na mně. Tou by se to vše provalilo i mezi moje kamarády a bylo by to mnohem horší. Největší terapií pro mě ale byl, jak jsem řekla ten rozchod. Člověk začne o všem uvažovat jinak. Chtěla jsem být hubená, abych si našla kluka, a nakonec jsem ho kvůli tomu ztratila. T: Věděl někdo z učitelů ve škole, čím si procházíš? R: (smích) Doufám, že ne.

67

T: Jaký vliv na Tebe měl přístup pedagogů působících na škole? Ovlivnil někdo z učitelů Tvoje sebevědomí? Nebo měl někdo z učitelů nějaké narážky, či Tě naopak často chválil? R: To si moc nevybavuju, narážky nikdo neměl. Patřila jsem spíš mezi bezproblémové žáky a myslím, že mě většina učitelů měla ráda. Asi nevidím žádnou souvislost mezi jejich chováním a mojí nemocí. T: Jakým způsobem se v rámci výuky probírala problematika PPP? R: Popravdě si vůbec nevybavuju, že by se něco takového ve vyučování probíralo. T: Takže jste neměli ve škole nějaké semináře o PPP, ať už v rámci různých předmětů, nebo nad rámec výuky? R: Měli jsme nějaké protidrogové prevence, pak nějaké setkání, kde jsme probírali dospívání, ale že by se něco týkalo poruch přijímání potravy? To si opravdu nevybavuji. T: Jaký způsob prevence by podle Tebe mohl být skutečně účinný? R: Důležité je hlavně načasování, tedy informovat děti o nemoci ještě předtím, než u někoho vypukne. Pak je taky potřeba je upozornit na to, jak se nemoc projevuje, aby ji dokázali rozpoznat u svých kamarádů. A taky je důležité říci, za kým mohou přijít, pokud budou mít pocit, že někdo ze spolužáků tuhle nemoc má anebo pokud budou sami potřebovat pomoc. Zároveň ale nemá cenu strašit způsobem, že na tu nemoc hned můžete umřít, protože k tomu vede dlouhá cesta a člověk tomu uvěří, až pokud v takové situaci bude. Spíš je potřeba probrat jak jednotlivé úkony ovlivňují naše tělo, nejen ty obecné řeči. T: Co konkrétního máš na mysli? R: No, třeba to, že když si člověk strká prsty do krku tak si je dře. (Smích) Zároveň si přitom poškozuje hrtan a snižuje si tak imunitu. Kvůli žaludečním šťávám se mu začnou kazit zuby, a když si je po zvracení čistí, tak si ničí sklovinu. T: A to ses všechno dozvěděla ve škole? R: Právě, že ne. To jsem všechno zjistila až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že se uzdravím a začala studovat jednotlivé publikace o bulimii. V tu chvíli mi to všechno začalo do sebe zapadat a dávat smysl. To by ale museli učitelé pořádně vše nastudovat, aby mohli dělat nějakou účinnou prevenci pro žáky. T: Jakým způsobem jsi změnila v průběhu trvání PPP svoje stravovací návyky ve škole? R: No, protože jsem všem tvrdila, že jsem se omezila v jídle, tak jsem většinou na svačiny místo oblíbených sýrových rohlíků nosila spíš taková zdravá lehká jídla, jako celozrnný chléb s lučinou, nějakou zeleninu a tak. Aby nikdo nic nepoznal. Často jsem také vynechávala oběd, to byla moc velká porce, kterou bych v sobě musela udržet a ta představa byla

68

hrozná. Nechodit na obědy ale nebylo nic zvláštního. Spoustu spolužáků se rozhodlo takhle šetřit a peníze, které dostali od rodičů na obědy utratit někde jinde. Já je pak často utrácela cestou ze školy, když už jsem se odpojila a byla sama. Zašla jsem do krámu a nakoupila rohlíky, pomazánky, zákusky, čokoládu,…zkrátka vše na co jsem dostala chuť. Pak se někde schovala a vše snědla. Někdy jsem to nevydržela ani domů. Tam jsem pak šla rovnou na záchod a vše „poslala ven“. Když si uvědomím, kolik peněz jsem tak spláchla do záchodu… T: Jakým způsobem se během nemoci změnilo Tvoje chování ve škole a v kolektivu? Např. jestli ses stranila kamarádům, vyhýbala se hodinám tělocviku, apod.? R: To vůbec ne, já byla vždycky společenská a docela oblíbená a tak tomu bylo i nadále. Možná spíš naopak. Tím, že jsem zhubla, jsem se cítila líp a narostlo mi tak sebevědomí. Navíc to bylo období, kdy jsme začínali chodit kolektivně ven a tak. Jediné, kdy jsem se stranila, byly ty školní obědy. T: Myslíš, že byli učitelé k této změně všímaví? R: Myslím si, že to nikdo z učitelů neřešil. Nedělala jsem nic moc okatě, a kdyby si někdo něčeho všiml tak bych se stejně nějak vymluvila. T: Byl u vás na škole někdo, komu jsi důvěřovala a svěřila bys mu svůj problém, kdyby se na něj zeptal? R: Nebyl, teda aspoň ne nikdo z učitelů. Kdybych se rozhodla někomu svěřit, tak by to byla asi spíš rodina, které důvěřuji. Ze školy nemám dobré zkušenosti. Máme na škole psychologa, ale když za ním někdo přijde s problémem, za chvíli o něm vědí všichni. Takže bych to určitě ve škole řešit nechtěla. T: Nemyslíš ale, že by pro Tebe bylo lepší řešit problém s někým nezaujatým mimo rodinu? Když ne se školním psychologem, tak třeba s učitelem? R: Když už se to všechno provalilo, tak jsem měla možnost mluvit s psychiatrem, ale popravdě jsem o tom nechtěla mluvit s nikým. Dělalo mi to problémy. A řešit to s někým ve škole…natolik jsem skutečně nikomu nedůvěřovala. T: Měla jsi tedy potřebu i pak svou nemoc skrývat a tajit? Nebo proč ses za ni styděla? R: Protože mi došlo, že dělám něco, co není normální a že by to ostatní považovali za špatné. A hlavně by to nepochopili a zakazovali by mi to. T: Jak by Ti v dnešní době vyhovovalo, aby se k Tobě učitel nebo učitelka zachovala, pokud by u Tebe poruchy příjmu potravy odhalila? Jakou pomoc by Ti měla nabídnout?

69

R: No, asi bych byla radši, kdyby na nic nepřišla. A kdyby přišla, tak aby si to nechala pro sebe. I když teď už vím, že kdyby na to přišel někdo dřív, tak by se s tím dalo začít dřív pracovat a nebylo by teď to tak těžké. Pokud by za mnou ale přišla a řekla mi, že o tom ví, cítila bych se pak asi hrozně trapně na jejích hodinách a nevěděla bych, jak se k ní chovat. Nejlepší by pro mě asi bylo, kdyby zavolala rodičům a nechala další postup na nich. T: Co bys dělala v její situaci, kdybys zjistila, že některý z Tvých žáků trpí PPP? R: Asi bych se s někým ve škole poradila a pak kontaktovala rodiče. I když je to to, co bych sama nechtěla, aby mi dělala. (Smích). Opravdu nevím. Možná bych si zkusila promluvit se žákem, ale jen v náznacích, jestli je v pořádku a třeba uspořádat nějakou besedu o zdravé výživě. O tom co kdy a jak jíst abychom netloustli a jak třeba sportovat. Aby ten nemocný žák viděl i jiné cesty než tu, kterou si zvolil. T: Cítíš se nyní spokojena, nebo cítíš potřebu změny? R: Bulimie je asi něco, co mě bude vždycky pronásledovat. Pořád budu přemýšlet nad touhle nemocí. Rozhodně to není moje kamarádka. Pořád ještě nejsem, alespoň vnitřně úplně v pořádku, i když to, že jsem schopná poskytnout tenhle rozhovor a otevřeně o mojí nemoci mluvit beru jako velký krok vpřed. Nedokážu si představit být úplně normální. Hrozně závidím těm holkám, které jsou samy se sebou spokojené a neřeší, jestli mají kilo nebo dvě navíc. Zjistila jsem, že ani já nesoudím lidi podle počtu špeků. Jen na sebe nám zkrátka pořád ještě jiný metr. T: Dobře, já myslím, že už mi to stačí. Děkuji Ti mockrát za Tvou otevřenost a upřímnost.

70

Příloha F: Statistická analýza pro testování hypotéz Add H1: Při podezření na PPP u některého z žáků si většina učitelů (tzn. více než 50%) myslí, že ví, jak by se měla správně zachovat. Pro testování hypotézy byl pomocí programu Statgraphics Centurion XVII proveden test parametru Π a na 5% hladině významnosti byl testován předpoklad o tom, že při podezření na PPP u některého z žáků většina učitelů (tzn. více než 50%) myslí, že ví, jak by se měla zachovat. 1) H0: Π = 0,50 H1: Π > 0,50 2) testové kritérium parametru Π viz vzorec (1) (1) 3) kritický obor hodnot viz vzorec (2) (2) 4) P-value < α 0,00379 < 0,05 → H0 zamítáme, H1 přijímáme Na hladině významnosti 5 % přijímáme hypotézu o tom, že více než 50 % respondentů si myslí, že ví, jak se správně zachovat v případě podezření na PPP u některého z žáků. Na základech výsledků testované hypotézy byl proveden test o nezávislosti v kontingenční tabulce mezi tím, zda učitelé vědí, co dělat při zjištění PPP u žáka a prvním krokem, který by v takovém případě učinili. Jednotlivé údaje a jejich přepočet na teoretické četnosti pro provedení testu nezávislosti je znázorněn v tabulce F1. Při testu nezávislosti dvou proměnných v kontingenční tabulce musí být splněna podmínka, při které je alespoň 80 % očekávaných teoretických četností větší než 5 a zároveň jsou všechny teoretické četnosti větší než 1 (tzv. měkčí podmínka), kterou daná tabulka splňuje. Na jejím základě mohl být zpracován test o nezávislosti dvou proměnných „pocit správné volby přístupu“ a „první krok učitele (viz tabulka F2).

71

Tabulka F1: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu – kontingenční tabulka Pocit správné volby přístupu

První krok učitele promluva s žákem

nic

ano ne součet Zdroj: vlastní

0 3,58 0 2,42 0

kontaktování rodičů

34 28,05 13 18,97 47

14 11,34 5 7,66 19

spolupráce kontaktování s třídním školního učitelem poradce 18 8 23,27 7,76 21 5 15,73 5,34 39 13

součet 74 44 118

1) H0: proměnná „pocit správné volby přístupu“ a „první krok učitele“ jsou nezávislé H1: non H0 2) test nezávislosti Tabulka F2: Test nezávislosti „pocit správné volby přístupu“ a „první krok učitele“ Test

Statistic

Df

P-Value

Chi-Square

16,544

4

0,0024

Zdroj: vlastní

G = 16,544 3) P-value < α 0,0024 < 0,05 → H0 zamítáme, H1 přijímáme Na 5% hladině významnosti byla prokázána závislost faktoru pocitu ze správného přístupu k žákovi, u nějž má učitel podezření na PPP a prvním krokem, jaký by učitel učinil. Síla závislosti je dle Cramerova koeficientu kontingence 0,3435, tzn., že více než 34 % z celkové variability zvoleného prvního kroku je možné vysvětlit pomocí faktoru „pocit ze správného řešení“.

72

Add H2: Většina učitelů se domnívá, že řešení PPP u jejich žáků je mimo jejich kompetence. Na pětibodové škále, kde 1 znamenala bezvýznamné kompetence a 5 značné kompetence zvolilo odpověď 1, tedy bezvýznamné 21 respondentů a odpověď 2 byla označena 25 respondenty. Odpověď 4 vybralo 16 respondentů a odpověď 5, tedy značné kompetence zvolilo 6 respondentů. Odpověď 3 zvolilo 50 respondentů. Tato odpověď byla kvůli své neutralitě pro testování hypotézy z analýzy vyloučena. Získané hodnoty byly rozděleny do dvou bipolárních skupin, přičemž na jedné straně stojí skupina lidí, kteří si myslí, že nemají kompetence zasahovat při podezření na PPP u žáka (tedy zvolená odpověď 1 a 2) a naopak skupina, která si myslí, že kompetence má a zvolila odpověď 4, nebo 5. Velikost vzorku je v tomto případě 68. Průměrné hodnocení stimulu je 2,4265 a výběrová směrodatná odchylka je 1,37479, přičemž očekáváme, že průměrná hodnota tohoto stimulu nepřekročí známku 3. 1) H0: µ = 3 H1: µ < 3 2) testové kritérium parametru µ viz vzorec (3)

(3) 3) kritický obor hodnot viz vzorec (4) (4) 4) P-value < α 0,0005 < 0,05 → H0 zamítáme, H1 přijímáme Na hladině významnosti 5 % přijímáme hypotézu o tom, že průměrná hodnota stimulu kompetence učitele řešit problémy PPP žáků nepřekročí známku 3. Učitelé si ve většině případů myslí, že nemají oprávnění a kompetence zasahovat do života žáka, u něhož mají podezření na PPP.

73

Add H3: Ženy učitelky považují problematiku PPP za závažnější, než učitelé muži. 1) H0: µ1 = µ2 (tzn., jsou nezávislé (hodnocení je nezávislé na pohlaví)) H1: non H0 2) testové kritérium viz vzorec (5)

(5) 3) kritický obor hodnot viz vzorec (6) (6) 4) P-value > α 0,8984> 0,05 → H0 nezamítáme, H1 nepřijímáme Na hladině významnosti 5 % jsme neprokázali, že hodnocení závažnosti problematiky PPP závisí na pohlaví respondenta.

74

Add H4: Většina učitelů se domnívá, že na škole není věnován dostatečný prostor prevenci PPP. Na pětibodové škále, kde 1 znamenala nedostatek času a 5 dostatek času zvolilo odpověď 1, tedy nedostatek 25 respondentů a odpověď 2 byla označena 31 respondenty. Odpověď 3 zvolilo 48 respondentů. Odpověď 4 vybralo 8 respondentů a odpověď 5, tedy nedostatek času zvolilo 6 respondentů. Průměrné hodnocení stimulu je 2,48305

a výběrová

směrodatná odchylka je 1,06002,

přičemž očekáváme, že průměrná hodnota tohoto stimulu nepřekročí známku 3. 1) H0: µ = 3 H1: µ < 3 2) testové kritérium parametru µ viz vzorec (7) (7) 3) kritický obor hodnot viz vzorec (8) (8) 4) P-value < α 0,0000003 > 0,05 → H0 zamítáme, H1 přijímáme Na hladině významnosti 5 % přijímáme alternativní hypotézu o tom, že průměrné hodnocení učitelů nepřekročí známku 3. Podle učitelů tedy na škole není prevenci PPP věnován dostatečný prostor.

75

Add H5: Mladší učitelé mají větší zájem o informovanost v oblasti PPP než učitelé starší. Pomocí programu Statgraphics Centurion XVII byla provedena analýza rozptylu, díky které bylo zjišťováno, zda je průměrné hodnocení zájmu o nadstandardní opatření ve formě přednášek a skolení pro učitele o problematice PPP stejný ve všech věkových skupinách. Odpovědi jsou zachyceny v tabulce 5 na straně 39. 1) H0: µ1 = µ2 = µ3 = µ4 = µ5 (tzn., jsou nezávislé) H1: non H0 2) testové kritérium viz vzorec (9)

(9) 3) kritický obor hodnot viz vzorec (10) (10) 4) Fratio = 1,88 P-value <α 0,1729 < 0,05 → H0 zamítáme, H1 přijímáme Na hladině významnosti 5 % jsme prokázali, že hodnocení zájmu o nadstandartní opatření pro učitele ve formě dodatečných přednášek a školení závisí na věku respondenta. Síla závislosti je podle Cramerova koeficientu je dle vzorce (11) 0,2610, což znamená, že 26 % z celkové variability celkového hodnocení můžeme vysvětlit pomocí faktoru věk.

(11)

76