Postkonfliktní stabilizace příklad Iráku

ÚSTAV STRATEGICKÝCH STUDIÍ UNIVERZITY OBRANY

Postkonfliktní stabilizace – příklad Iráku Editor: Vlastimil GALATÍK Kolektiv autorů: Petre Libor Vlastimil Miroslav Antonín Veronika Janusz Ivo Josef Richard

BRNO 2007

DUŢU FRANK GALATÍK HREBÍČEK KRÁSNÝ MAZALOVÁ MIKA PIKNER PROCHÁZKA STOJAR

© Ústav strategických studií Univerzity obrany v Brně, 2007 ISBN 978-80-7231-249-8

OBSAH

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 5 Vlastimil GALATÍK

PŘÍČINY A CÍLE KONFLIKTU V IRÁKU A REALITA POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE ....................................................................................................................... 7 Libor FRANK, Richard STOJAR

VNITROPOLITICKÁ SITUACE V IRÁKU PO UKONČENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ V ROCE 2003 A JEJÍ VÝVOJ DO SOUČASNOSTI ........................................................... 21 Richard STOJAR

STABILIZACE IRÁKU MEZI OČEKÁVÁNÍM A REALITOU ............................................... 29 Petre DUŢU (Rumunsko)

PŘÍPRAVA A PLÁNOVÁNÍ OPERACÍ ZALOŽENÝCH NA DOSAŽENÍ VÝSLEDNÝCH EFEKTŮ – PŘÍKLAD NA OPERACI IRÁCKÁ SVOBODA ................................................. 35 Josef PROCHÁZKA

DOPADY PŘÍPRAVY A ZPŮSOBU VEDENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ NA VÝCHOZÍ PODMÍNKY A PRŮBĚH POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE ............................................. 41 Vlastimil GALATÍK

VOJENSKO-POLITICKÁ VÝCHODISKA ŘEŠENÍ SITUACE V IRÁKU ............................ 49 Antonín KRÁSNÝ

SITUACE OZBROJENÝCH SIL A ÚČAST VOJENSKÉ POLICIE VE STABILIZAČNÍ FÁZI ..................................................................................................... 57 Miroslav HREBÍČEK

POUŽITÍ ZBRAŇOVÝCH SYSTÉMŮ V BOJOVÉ ČINNOSTI A STABILIZACI IRÁKU ..... 65 Ivo PIKNER

UPLATNĚNÍ DOKTRINÁLNÍCH PRINCIPŮ INFORMAČNÍ VÁLKY A PSYCHOLOGICKÝCH OPERACÍ VE VÁLCE A POSTKONFLIKNÍ STABILIZACI IRÁKU .................. 73 Janusz MIKA

NÁKLADY NA VÁLKU A OBNOVU IRÁKU – ROZHODUJÍCÍ ROLE USA ....................... 83 Veronika MAZALOVÁ

ZÁVĚR AUTORSKÉHO KOLEKTIVU ................................................................................ 91 PŘÍLOHY.............................................................................................................................. 95

3

POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE – PŘÍKLAD IRÁKU

4

ÚVOD

ÚVOD Vlastimil GALATÍK – editor

Dvacátého března 2003 tři hodiny a třicet pět minut ráno SEČ začala útokem na Bagdád vojenská operace proti Iráku. Koalice poměrně snadno porazila regulérní iráckou armádu a prvního května prezident George W. Bush při projevu k námořníkům a národu z lodě USS Abraham Lincoln, nedaleko pobřeží San Diega, ohlásil konec hlavních vojenských operací. Situace po ukončení hlavních vojenských operací ale nenaplnila očekávání. Téměř okamžitě vyvstaly problémy s gerilovými jednotkami, jejichž aktivity s časem spíše stoupaly. Následně i veřejné mínění v USA se postupně s narůstající četností partyzánských a teroristických útoků odklánělo od přesvědčení, že prezident a jeho administrativa zvládá situaci v Iráku dobře. Následující příspěvky autorů jednotlivých částí publikace si nekladou za cíl analyzovat průběh vojenských operací a nalézt nové poznatky pro rozvoj vojenského umění. Tyto poznatky jsou poměrně dobře zobecněny v řadě pramenů. Příspěvky jsou zaměřeny do stabilizační fáze operace. Soustřeďují se na hledání příčin teroru a násilí ve stabilizační fázi (i když v řadě případů musí z analýz bojových fází vycházet), na problémy s vytvářením nových mocenských struktur uvnitř Iráku a na nastínění některých možných řešení. Příspěvky autorů nejsou a nemohou být vyčerpávající a řešit problematiku do všech podrobností. Spíše vyvolávají otázky a provokují k zamyšlení v širších historických a kulturních souvislostech a jsou dílčím příspěvkem k zobecnění poznatků a k zamezení opakování chyb ve stabilizačních fázích dalších případných operací i jinde ve světě. Publikace je zaměřena na postkoniktní stabilizaci na příkladu Iráku, ale zobecnění a společné rysy lze spojit i s jinými mírovými operacemi v různých částech světa, kde se mezinárodní společenství potýká s obdobnými a vleklými problémy. Přitom je možné sledovat opakování a kupení chyb již známých z předešlých intervencí, kterým je možno se vyhnout a tím vytvořit mnohem příznivější podmínky pro nastolení požadovaného a normálního stavu. Je zřejmé, že řada prezentovaných názorů a stanovisek se může setkat s protikladnými postoji odborné veřejnosti. Širší odborná diskuse nad touto publikací nebo její částí přispěje k naplnění jednoho z cílů autorů, to je formování názorů na otázky stabilizačních fází operací a roli ozbrojených sil v nich.

5


6

PŘÍČINY A CÍLE KONFLIKTU V IRÁKU A REALITA POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE

PŘÍČINY A CÍLE KONFLIKTU V IRÁKU A REALITA POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE Libor FRANK, Richard STOJAR

Historické determinanty vývoje v Iráku Současná komplikovaná situace v Iráku a problémy při jeho postkoniktní stabilizaci jsou do značné míry determinovány jeho historickým vývojem. Současný Irák není založen na přirozených etnických či geograckých liniích, ale vznikl v důsledku mocenského přerozdělení zaniklého osmanského impéria po první světové válce. Pro společenskou a sociální strukturu Iráku je charakteristický tribadismus, tedy stratikace společnosti dle kmenových a dále pak rodových a rodinných celků. Toto rozdělení je jednoznačně nadřazeno nacionální, resp. etnické sebeidentikaci Iráčanů a s tímto fenoménem je proto spojena nízká míra percepce iráckého státu jako celku prosazujícího národní zájmy irácké společnosti a hájícího práva svých občanů. Irák byl v době svého vzniku umělým celkem, vymezeným na základě britsko-francouzské dohody o poválečném uspořádání Blízkého a Středního východu, a byl v zásadě vytvořen v hranicích tří tradičních osmanských provincií s centry v Bagdádu, Mosulu a Basře. Vznikl tak státní útvar, který je relativně nesourodým konglomerátem etnických a religiózních skupin, jimž chybělo vědomí společné identity a jejichž zájmy byly mnohdy v přímém protikladu. Britská mandátní správa od počátku čelila odporu jednotlivých skupin obyvatelstva, takže se posléze rozhodla pragmaticky řešit iráckou otázku ustanovením iráckého království, v němž si však nadále hodlala zachovat dominující vliv. Irák byl v roce 1932 prohlášen nezávislým královstvím v čele s králem Fajsalem, nicméně zásadní stabilizace se tímto krokem dosáhnout nepodařilo a irácký stát přetrpěl řadu vnitropolitických krizí a mocenských zvratů. V letech 2. světové války se irácká vláda Ali Rašída pokusila využít oslabení britského vlivu, nicméně tento pokus byl potlačen britskými jednotkami, které Irák dočasně okupovaly. Ani poválečné období nepřineslo Iráku trvalou stabilitu, monarchie byla po svém obnovení v roce 1958 denitivně odstraněna vojenským převratem a v roce 1968 se k moci dostala panarabská socialistická strana Baas. Jejím předním členem byl i Saddám Husajn, který v roce 1979 získal vnitrostranickým převratem absolutní moc v zemi. V roce 1980 se Irák rozhodl využít nestability v sousedním Iránu, která následovala po pádu íránské monarchie a po nastolení teokratické vlády revolučních islamistů. Z iniciativy Saddáma Husajna byla zahájena irácko-íránská válka (1980—1988), v níž byl podporován jak arabskými monarchiemi z oblasti Perského zálivu, tak Spojenými státy, které v něm viděly hráz před vývozem íránské islámské 7


revoluce a přirozenou protiváhu šíitské teokracie. Režim Saddáma Husajna měl pro arabskou společnost typický patrimoniální charakter a opíral se o bezpečnostní, vojenské a politické struktury, v nichž dominovali příslušníci Husajnova kmene Albu Násir z Tikrítu. V této době se preferovanou etnicko-náboženskou skupinou stávají arabští sunnité, zejména příslušníci vládní strany Baas. V roce 1990 vyústily spory o ropná naleziště nacházející se na rozmezí irácko-kuvajtských hranic ve vojenskou invazi Iráku do Kuvajtu, a to navzdory skutečnosti, že v letech irácko-iránské války patřil Kuvajt k hlavním nančním sponzorům iráckého vojenského úsilí. Tento vývoj měl za následek operace Pouštní štít a Pouštní bouře, po nichž se Saddámův režim ocitl na pokraji zhroucení. Následné sankce uvalené RB OSN znamenaly období mezinárodní izolace Iráku a znemožnily jeho poválečnou obnovu. Irák tak i z tohoto důvodu představoval zónu reálné i potenciální nestability z hlediska světové energetiky ve strategicky klíčovém regionu.

Předehra koniktu Vojenská porážka na počátku 90. let s sebou přinesla oslabení vojenského potenciálu Iráku a prohloubení jeho ekonomické a politické izolace, nicméně se prezidentu Saddámu Husajnovi podařilo udržet u moci a potlačit i šíitské separatistické tendence v jižních oblastech země. Z důvodu neplnění dohod o zastavení palby byla na Irák uvalena řada ekonomických sankcí a nad Irákem byly vytvořeny bezletové zóny kontrolované americkým a britským letectvem. Poté, co Irák v srpnu 1998 úplně přerušil spolupráci s OSN, přijal americký kongres v říjnu téhož roku tzv. Iraq Liberation Act1, poskytující nanční podporu iráckým opozičním skupinám a zakládající program na podporu demokratických změn v Iráku. Operace Pouštní bouře v roce 1991 měla za cíl osvobození Kuvajtu a mezinárodní koalice tehdy neměla mandát k celkové okupaci Iráku nebo změně jeho politického systému. Ve druhé polovině 90. let se však Husajnův režim zdál být stále výraznější překážkou nejen pro bezpečnost a stabilitu Středního východu, ale ve spojení s mezinárodním terorismem a podezřením z držení zbraní hromadného ničení rovněž nadregionální hrozbou. Tlak USA proto po roce 1998 směřuje k odstranění Saddáma Husajna a nahrazení jeho režimu transparentní demokratickou vládou. S tím částečně kontrastuje rezoluce RB OSN č. 687, která se týká zbraní hromadného ničení a nezmiňuje explicitní potřebu změny režimu. Zbrojní inspekce OSN a hledání zbraní hromadného ničení v Iráku probíhaly od skončení koniktu v roce 1991.2 Neochota spolupracovat s OSN při zbrojních inspekcích a permanentní provokativní

1

Dokument podepsal ještě Bill Clinton. Přestože se občas v tisku objevují diskuse a spekulace, že útok na Irák byl jen odloženým pokračováním operace Pouštní bouře a George W. Bush šel ve stopách svého otce George H. W. Bushe („syn dokončil to, co otec začal“) je faktem, že George W. Bush vstoupil do boje o prezidentské křeslo v roce 2000 s velmi izolacionistickou a zejména na vnitřní problémy USA zaměřenou kampaní. Obrat směrem k jeho aktivnější zahraničněpolitické angažovanosti přinesly až útoky z 11. září 2001. 2

Irák zbraně hromadného ničení nejen vyvíjel a vyráběl, ale použil je již v během irácko-íránské války, v březnu 1988 pak proti civilnímu kurdskému obyvatelstvu ve městě Halabdža a stopové množství bojových chemických látek zaznamenala i československá protichemická jednotka v období operace Pouštní štít v roce 1991.

8


porušování sankcí a bezletových zón vedly k zahájení cílených leteckých úderů (operace Desert Fox) a nárůstu napětí v celé oblasti. K rozhodnutí o radikálním vojenském řešení situace a o změně iráckého režimu přispěly jednak pokračující obstrukce Iráku (odmítání spolupráce s OSN a ostentativní porušování rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 715, 778, 949, 1060, 1115, 1134, 1137, 1205, 1441, zneužívání programu ekonomicko-humanitární spolupráce, znovuvyzbrojování armády, otevřená podpora palestinských teroristů apod.), jednak nárůst aktivit mezinárodního terorismu, zaměřeného především na americké cíle. Útoky z 11. září 2001, válka proti terorismu a úspěšný zásah v Afghánistánu představovaly pro administrativu George Bushe rovněž impuls a možný model pro denitivní řešení iráckého problému. Ve vypjaté emotivní atmosféře po teroristických útocích bylo hledáno spojení mezi al-Káídou a iráckým režimem a znovu se otevřela otázka hrozby iráckých zbraní hromadného ničení.3

Operace Irácká svoboda a její cíle Ostentativní bojkot zbrojních inspekcí OSN ze strany Iráku a provokativní neplnění rezolucí Rady bezpečnosti, zejm. rezoluce č. 14414, vedly k nátlaku na zahájení vynucování ozbrojené akce. Obavy z pokračování vývoje zbraní hromadného ničení a podezření ze spojení s mezinárodním terorismem vedly USA a Velkou Británii k hledání podpory a přípravám vojenské akce v Iráku, která byla zahájena 20. března 2003. Hlavní smysl operace Irácká svoboda formuloval George W. Bush následovně: „Naše úsilí je spravedlivé a poslouží světovému míru a mezinárodní bezpečnosti. Naše poslání je jasné: odzbrojit Irák od zbraní hromadného ničení, ukončit podporu terorismu Saddámem Husajnem a osvobodit irácký lid.“5 Při jiné příležitosti George W. Bush konstatoval: „Spojené státy neučiní nic, co by vyvolalo nebo zapříčinilo realizaci hrozby (teroristického použití zbraní hromadného ničení), ale podniknou vše co bude v jejich silách, aby tuto hrozbu eliminovaly. Namísto postupného spění k tragédii vytýčíme jasný kurz k většímu bezpečí… Nebezpečí je zřetelné. Použití chemických, biologických nebo dokonce jaderných zbraní získaných pomocí Iráku může teroristům usnadnit cestu k naplnění jejich deklarovaných ambicí 3

Dosud probíhá debata, měla-li vláda USA důkazy o aktuálním vlastnictví zbraní hromadného ničení Irákem a existenci spojení iráckého režimu s mezinárodním terorismem, resp. al-Káídou. USA měly, stejně jako OSN, důkazy o tom, že Irák vlastnil zbraně hromadného ničení dříve, ale nebyl schopen doložit jejich řádné zničení, jak mu to ukládaly rezoluce OSN. Pokud jde o terorismus, existovala zde zřetelná podpora palestinského terorismu v Izraeli, avšak spojení mezi al-Káídou a Irákem se dosud nepodařilo prokázat. 4

Rezoluce Rady bezpečnost OSN č. 1441 obsahuje klauzuli, kde se uvádí: „Rada bezpečnosti opakovaně varuje Irák, že v případě porušování svých povinností (vyplývajících z rezolucí RB) se vystavuje vážným důsledkům.“ United Nations, Security Council. Resolution 1441 (2002). [online]. 2002 [cit. 2007-01-12]. Dostupný z WWW: . Výklad rezoluce se stal předmětem mezinárodní politické i právní debaty ohledně legality a legitimity operace Irácká svoboda. Podle USA uvedená rezoluce zakládá dostatečný mandát k ozbrojené akci proti Iráku, zejména s ohledem na jeho předchozí chování a neplnění nařízení OSN.

5

President Discusses Beginning of Operation Iraqi Freedom: President‘s Radio Address.[online]. [cit. 2007-01-15]. Dostupný z WWW: .

9


a zapříčinit smrt tisíců nebo stovek tisíců nevinných lidí v naší zemi.“6 Obyvatelům Iráku vzkázal: „Den vašeho osvobození se blíží, tyran bude brzy svržen.“7 Obdobně se vyjádřil hlavní spojenec USA, britský premiér Tony Blair. K úkolu mezinárodní koalice řekl: „…jsou tam proto, aby odstavili Saddáma Husajna od moci a zajistili, že Irák bude odzbrojen a zbaven všech programů vývoje chemických, biologických a jaderných zbraní.“ 8 K samotné operaci Irácká svoboda se vyjádřil tak, že jejím primárním záměrem je dobro a prospěch iráckého lidu: „My chceme provést toto tažení takovým způsobem, aby bylo minimalizováno utrpení iráckého lidu brutálně utlačovaného Saddámem, bylo zajištěno bohatství země pro budoucí prosperitu jejího lidu a provést toto tažení nikoliv jako tažení dobyvačné, ale osvoboditelské.“ 9 „…Saddám bude odstraněn a jeho režim nahrazen. Pomůžeme iráckému lidu dosáhnout lepší budoucnosti. Zbraně hromadného ničení, které nemají pro mírový Irák opodstatnění, budou zničeny.“10 Mezinárodní tzv. koalice ochotných11, vedená USA, po několikadenním ultimátu Saddámovi Husajnovi, zahájila dne 20. března 2003 vojenské operace a invazi do Iráku. Spojenecké síly rychle a s minimálními ztrátami porazily regulérní iráckou armádu a prezident George W. Bush 1. května vyhlásil ociální ukončení hlavní fáze válečných operací a přechod k postkoniktní stabilizaci Iráku.

Postkoniktní (de)stabilizace 2003 Vítězství spojeneckých sil a pád režimu Saddáma Husajna byly mezníky dalšího vývoje. Porážka irácké armády však neznamenala ukončení bojů a násilí. Bezprostředně po ukončení hlavních bojových operací a zhroucení Husajnova režimu, které většina obyvatelstva uvítala, došlo sice k lokálnímu rabování a nepokojům, z celkového pohledu se však jednalo o nevýznamné události. Teprve po několikatýdenním relativním klidu dochází ke zformování guerillových skupin nejrůznějšího původu a ideologického zaměření a k zahájení nebo oživení organizovaného ozbrojeného odporu namířeného proti koaličním silám. V létě 2003 propukají první skutečně vážné střety nejen v Bagdádu, ale rovněž ve Fallúdži, Mosúlu, Tikrítu, Basře a jinde. Optimistická vize relativně

6 Iraqi Freedom, Operation (2003 War Against Iraq). [online]. [cit. 2007-01-13]. Dostupný z WWW: . 7

Tamtéž.

8

Iraqi Freedom Goals. Voice of America [online]. [cit. 2007-01-10]. Dostupný z WWW: . 9

Tamtéž.

10

Taméž.

11

Podle informací Bílého domu bylo v roce 2003 v koalici ochotných 49 členů, včetně České republiky. Seznam členů viz Operation Iraqi Freedom: Coalition Members . [online]. 27. 3. 2003 [cit. 2007-01-10]. Dostupný z WWW: .

10


rychlé obnovy Iráku s minimálním vojenským zapojením USA tak postupně bere za své.12 Ihned po obsazení Iráku začínají koaliční síly s úsilím o naplnění cílů operace. Došlo k pádu iráckého diktátorské režimu, ale samotný Husajn uprchl a skrýval se na neznámém místě. Ihned začalo pátrání po diktátorovi a hlavních představitelích jeho režimu.13 Dne 10. prosince 2003 irácká Vládní rada schválila vytvoření trestního tribunálu, před kterým se měly tyto osoby zodpovídat ze svého předchozího působení. O čtyři dny později se podařilo zadržet samotného Husajna. Bezprostředně po obsazení Iráku převzala moc vojenská okupační správa, resp. Prozatímní koaliční správa (CPA) vedená civilním administrátorem pro Irák Paulem Bremerem, která byla rezolucí RB OSN č. 1483 uznána jako legální autorita pro správu okupovaného Iráku. Hlavní odpovědnost CPA spočívala ve stabilizaci politické situace, vytváření podmínek pro ustavení irácké vlády a stimulaci ekonomické obnovy. CPA rovněž příslušel nábor a výcvik iráckých bezpečnostních sil zodpovědných zpočátku především za ochranu kritické infrastruktury. Z rozhodnutí CPA byly rovněž rozpuštěny dosavadní ozbrojené síly. Byla vytvořena tzv. Vládní rada, která byla iráckým orgánem oktrojovaným CPA, který představoval přechod (avšak paralelně fungující a podřízený CPA) od vojenské okupační správy směrem k budoucí demokratické civilní vládě vzniklé ze svobodných voleb. V průběhu roku 2003 Vládní rada připravila přechodný legislativní rámec pro řízení vnitřní irácké agendy a harmonogram přechodu k novému demokratickému konstitučnímu systému. Rovněž byly zahájeny inspekce a prohlídky míst a objektů podezřelých v souvislosti se zbraněmi hromadného ničení. Od června 2003 prováděl v Iráku pátrání tzv. Irácký pátrací tým (ISG) vedený USA, za účasti expertů z Velké Británie a Austrálie. ISG navázal na činnost předchozích neúspěšných inspekčních misí OSN, tzv. UNMOVIC.14 V průběhu roku se však nepodařilo nalézt důkazy o arzenálech zbraní hromadného ničení. Byly iniciovány projekty ekonomické pomoci a obnovy Iráku, přestože v prvních týdnech a měsících šlo zejména o zabránění dalších ekonomických škod a zajištění základních potřeb obyvatelstva. Přes přicházející ekonomickou pomoc, uvolnění ekonomických sankcí a obnovení možnosti prodeje irácké ropy na světových trzích, dochází jen ke křehké stabilizaci ekonomické a sociální situace, která je však narušována lokálními ozbrojenými střety a násilím. Prozatímní koaliční správa zajišťuje základní potřeby

12

V otázce postkoniktní stabilizace v Iráku panovaly mezi představiteli americké administrativy výrazné rozpory. Významní zastánci invaze do Iráku, např. vicepresident Richard Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Paul Wolfowitz, přepokládali relativně rychlou a snadnou obnovu Iráku a vybudování nové civilní a demokraticky založené administrativy. Pomoc USA měla spočívat spíše ve nanční, technické a poradenské činnosti, nepočítalo se s dlouhodobou vojenskou přítomností a přímým politickým vlivem. Blíže viz např. COTTEY, Andrew. SIPRI Yearbook 2004. 1st edition. London : Oxford University Press, 2004. ISBN 0-19-927420-7. The Iraq war: the enduring controversies and challenges, s. 79—80. 13

Byl vypracován a zveřejněn seznam 55 klíčových představitelů iráckého režimu, který byl distribuován ve formě hracích karet mezi americké vojáky. Do současnosti bylo dopadeno 43 hledaných osob. 14

UN Monitoring, Verication and Inspection Commission.

11


a služby obyvatelstvu, dodávky energií, vody, obnovu základní dopravní infrastruktury, jsou otevřeny klíčové přístavy a letiště atd.

2004 Rok 2004 je ve znamení pokračujícího a vzmáhajícího se ozbrojeného odporu proti koaličním vojskům i novým iráckým bezpečnostním silám. Bojuje se ve Fallúdže, Masíruji, Basře aj., do země přicházejí zahraniční bojovníci, zřetelně se etabluje a aktivizuje odnož al-Káídy v Iráku, kterou vede Músá Abú Zarkáví. Dochází k četným únosům cizinců, pokračuje násilí v Bagdádu, Fallúdži, Mosulu, Nadžafu aj. V dubnu situaci také komplikuje zveřejnění dokumentů o týrání zadržených osob ve věznici Abú Ghrajb. Pokračuje vytváření iráckých institucí a k postupné reformě bezpečnostních sil. Dne 28. června 2004 předává CPA řízení země irácké Vládní radě vedené Ajádem Allávím, která připravuje první svobodné volby a řídí zemi podle přijaté prozatímní ústavy. Rovněž pokračuje vyšetřování a přípravné práce na soudním procesu se Saddámem Husajnem.15 V říjnu 2004 vydal mezinárodní inspekční tým ISG zprávu, která shrnovala dosavadní výsledky pátraní po zbraních hromadného ničení. Konstatuje, že irácké kapacity pro vývoj a výrobu chemických a biologických zbraní byly v podstatě zničeny už v roce 1991 během operace Pouštní bouře a nezjištěné množství chemických látek bylo zlikvidováno samotným iráckým režimem na počátku 90. let. Kapacity iráckého chemického průmyslu vyvíjet a vyrábět tyto zbraně byly silně podvázány mezinárodními ekonomickými sankcemi. ISG nenalezl žádný písemný materiál formulující iráckou strategii nebo zájem na získání zbraní hromadného ničení po případném uvolnění sankcí OSN.16 Pátrání po iráckých zbraních hromadného ničení je publikováním této zprávy v podstatě ukončeno. Pokračuje rekonstrukce Iráku, roste těžba irácké ropy a dochází k postupnému obecnému zlepšování ekonomické a sociální situace, kterou však komplikují neustále probíhající boje a násilí. Do země proudí masivní hospodářská pomoc. Jen USA poskytly za prvních 12 měsíců od zahájení operace Irácká svoboda přímou nanční pomoc Iráku ve výši 3,3 miliardy USD.17 V USA je dosavadní politika angažovanosti v Iráku, včetně vojenského působení, přijímána s rostoucími rozpaky, nicméně nespokojenost s americkým působením je zatím na relativně nízké úrovni. V listopadu 2004 obhajuje George W. Bush ve volbách 15 Probíhá rovněž tzv. proces debaasizace (podle názvu bývalé vládní strany Baas), tj. paralela k procesu denacikace v poválečném Německu, kdy jsou z důležitých státních funkcí a bezpečnostního aparátu odvoláváni představitelé bývalého režimu a příslušníci strany Baas. Vzhledem k vysoké míře členství příslušníků ozbrojených složek ve straně Baas má debaasizace a propouštění negativní dopad na akceschopnost bezpečnostních sil a úroveň obecné bezpečnosti. Debaasizace má také významný sociálně-náboženský rozměr, neboť jsou jí mnohem více postihováni příslušníci dříve protěžované sunnitské menšiny. Tato skutečnost je rovněž jednou z příčin nárůstu mezikonfesní a mezietnické nevraživosti a nízké míry loajality sunnitů k novému politickému uspořádání Iráku. 16

GUTHRIE, Richard, HART, John, KUHLAU, Frida. SIPRI Yearbook 2005. 1st edition. London : Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-928401-6. Chemical and biological warfare developments and arms control: Iraq, s. 617.

17

USAID from the American People - Assistance for Iraq : A Year in Iraq. [online]. 7. 1. 2005 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

12


svůj prezidentský mandát a angažovanost v Iráku a boj proti mezinárodnímu terorismu se stávají hlavními tématy jeho politického působení.

2005 V lednu 2005 se konají první všeobecné demokratické volby do přechodného Iráckého národního shromáždění, jichž se zúčastnilo více jak 8,5 miliónů obyvatel Iráku. Ve volbách zvítězila šíitská Sjednocená irácká koalice (48 %), následovaná Sjednocenou kandidátkou Kurdistánu (26 %) a sekulární Iráckou kandidátkou (13,8 %) vedenou dosavadním premiérem Ajádem Allávím.18 Sunnitské politické subjekty volby bojkotovaly, čímž sunnité přišli o možnost adekvátního zastoupení v novém iráckém parlamentu. Díky vstřícnému přístupu vítězů voleb však sunnitům byla nabídnuta možnost účasti na vládě a obsazení důležitých rozhodovacích postů v nově utvářené administrativě. V dubnu je vytvořen vládní kabinet, do něhož jsou v červnu přizváni i zástupci sunnitů. V průběhu léta a podzimu je vypracován text irácké ústavy zaručující demokratický charakter politického systému, ochranu lidských práv, ochranu menšin apod. Dne 15. října je text ústavy schválen ve všelidovém referendu, kterého se účastní přes 9,8 miliónu Iráčanů. O dva měsíce později se konají první parlamentní volby podle nové ústavy, kterých se účastní již 12,2 miliónu oprávněných voličů.19 Etablování nových mocenských struktur je provázeno úsilím o vyrovnání se s dědictvím saddámovského režimu. Dne 19. října 2005 začíná dlouho očekávaný soud se samotným Saddámem Husajnem a dalšími představiteli bývalého režimu. Podmínky soudního řízení, jeho průběh i samotný statut soudu jsou však předmětem výrazné mezinárodní kritiky.20 Přes výrazný pokrok při naplňování institucionálního a legislativního rámce tvorby nového politického systému dochází ke stále zřetelnější politické, náboženské a národnostní diferenciaci iráckého obyvatelstva, která lokálně přerůstá v ozbrojené násilí. Objevují se debaty o federalizaci Iráku či o hrozbě jeho státoprávního rozpadu.21 Situaci zhoršuje stupňující se násilí v Bagdádu a některých dalších exponovaných oblastech, pokračující odpor militantních skupin proti koaličním vojskům a iráckým bezpečnostním silám, vzájemné střety mezi milicemi jednotlivých politických subjektů 18

Report on the Elections. [online]. [cit. .

2007-01-12].

19 Milestones in Iraq´s Political Developmant. .

[cit.

[online].

Dostupný

2007-01-13].

Dostupný

z

WWW: z

WWW:

20 Kritizováno je např. zachování trestu smrti, absence požadavku odborných zkušeností po soudcích a prokurátorech, diskutována je otázka legitimity podle mezinárodního práva na vytvoření podobného tribunálu, neveřejnost příprav statutu soudu, nekonzultování jeho ustanovení s mezinárodním společenstvím a iráckou občanskou společností, umožnění souzení v nepřítomnosti, nedostatečná ochrana svědků a obětí nebo zaměstnanců tribunálu, čerpání zásad trestního práva z iráckých zákonů a přitom nedostatečné zohlednění mezinárodních standardů apod. Blíže viz MAJERČÍK, Ĺubomír. Jaký soud pro Saddáma Husajna. Global Politics [online]. 18.1.2004 [cit. 2007-01-05]. Dostupný z WWW: . 21

Nově zaručená široká autonomie a de facto nezávislost kurdských provincií by v případě vnitřního rozpadu Iráku mohla vyústit ve vytvoření nezávislého Kurdistánu, což by mělo dalekosáhlé regionální i mezinárodní důsledky. Tento krok by přímo ohrozil územní integritu Turecka a Íránu a zároveň by byl precedentem pro situaci v Kosovu, Abcházii a jinde.

13


a místních vůdců, aktivity al-Káídy a řady dalších teroristických organizací22, rostoucí počet sebevražedných atentátů a kriminálně motivovaných vražd. Bez ohledu na příčiny, původce nebo motivy násilí lze konstatovat, že celkové ztráty mezi iráckým civilním obyvatelstvem stále narůstají a podlamují důvěru v nově etablované, demokraticky zvolené irácké orgány a zvyšují odpor proti mezinárodní angažovanosti v Iráku.23 Neuspokojivá situace v Iráku a potřeba jasné koncepce dalších kroků vede koncem listopadu USA k přijetí tzv. Národní strategie pro vítězství v Iráku.24 V ní je deklarováno odhodlání pokračovat v americké přítomnosti v Iráku25 a denuje základní cíle a fáze dalšího působení Spojených států (viz následující citované výňatky):

„Fáze dosažení vítězství v Iráku: – Krátkodobá fáze – Irák vykazuje trvalý pokrok v boji proti terorismu, dosahuje význačných politických úspěchů a milníků, buduje demokratické instituce a efektivní bezpečnostní síly. – Střednědobá fáze – Iráčané jsou hlavní silou potírající teroristy a jsou schopni zajistit svoji bezpečnost vlastními silami, plně funguje ústavní zřízení a země směřuje k dosažení žádoucí ekonomické prosperity. – Dlouhodobá fáze – Irák je mírová, jednotná, stabilní a bezpečná země, úzce integrovaná do mezinárodního společenství a spolehlivý partner v globální válce proti terorismu.

Vítězství v Iráku jako životní zájem USA: – Irák je ústředním bojištěm v globální válce proti terorismu. Neúspěch v Iráku by povzbudil teroristy a způsobil rozšíření jejich negativního působení. Úspěch v Iráku je zatlačí do defenzívy a bude znamenat jejich těžkou porážku. – Osud širšího Blízkého východu, který má nesmírný a trvalý význam pro americkou bezpečnost, visí na vlásku.

22 Seznam nejaktivnějších teroristických organizací a jejich představitelů viz na Operation Iraqi Freedom Ofcial Website of Multi-National Force - Iraq: The Insurgency. [online]. 21. 6. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: . 23 Podle nezávislé britsko-americké skupiny Iraq Body Count Project (IBC) se ztráty mezi civilním obyvatelstvem, způsobené v důsledku invaze a následné okupace, vzájemnými boji mezi znepřátelenými iráckými milicemi a kriminálními živly dají odhadnout následovně: v roce 2003 zahynulo z výše uvedených příčin 12 000 osob (z toho 7 000 v přímém důsledku vojenských operací během invaze), v roce 2004 zahynulo 10 500 osob, v roce 2005 zahynulo 14 000 osob a v roce 2006 asi 24 000 osob. Podle IBC v období březen 2003 - březen 2005 byly koaliční síly odpovědné za téměř 37 % všech násilných úmrtí, povstalecké skupiny za 9 %, kriminální živly za 36 %. Je třeba podotknout, že nezávislé odhady i ociální statistiky vykazují rozdílné údaje a citovaná čísla je možné brát pouze jako orientační odhad. Blíže viz např. Casualities of the Conict in Iraq since 2003. [online]. 26.1.2007 [cit. 2007-01-29]. Dostupný z WWW: 24

National Strategy for Victory in Iraq. [online]. 30. 11. 2005 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

25

„Obnova Iráku bude vyžadovat podporu a představovat závazek mnoha národů, včetně našeho, zůstat v Iráku tak dlouho, jak to bude potřeba a ani o den více.“ Tamtéž.

14


Naše strategie pro vítězství je jasná: – Budeme pomáhat iráckému lidu budovat nový Irák s ústavním zřízením a demokraticky zvolenou vládou respektující lidská a občanská práva a disponující dostatečnými bezpečnostními silami schopnými udržet domácí pořádek a zabránit tomu, aby se Irák stal bezpečným útočištěm a rájem teroristů. K dosažení tohoto cíle budeme provádět celostní strategii sledující tři základní linie, které do sebe integrují úsilí irácké vlády, koalice, spolupracujících zemí v regionu, mezinárodního společenství a Organizace spojených národů.“ 26 USA v tomto dokumentu poprvé podrobněji nastiňují své důvody pokračující angažovanosti a koncipují kroky vedoucí k dosažení cílů stabilizační fáze operace Irácká svoboda.

2006 Počátkem roku 2006 dochází k personálnímu obsazení klíčových postů v nové irácké administrativě na základě výsledků podzimních voleb. Iráckým prezidentem se stává Kurd Džalál Talabání, jeho zástupci šíita Adil Abd al-Mahdí a sunnita Tárik alHašímí a premiérem šíita Núrí Málikí. Dne 20. května 2006 irácký parlament vyslovil důvěru nové irácké vládě. Tímto krokem došlo k formálnímu naplnění nové ústavy a k dokončení funkčního a institucionálního rámce nového režimu. Reálná moc nové irácké administrativy je však relativně slabá, musí se opírat o vojenskou přítomnost koalice a je nucena řešit i zásadní vnitropolitické rozpory, které oslabují její celospolečenský respekt. Tyto rozpory, zejména mezi šíitskými a sunnitskými politickými a náboženskými subjekty a vůdci, gradují po únorovém bombovém útoku na mešitu ve městě Sámara a v rozpoutané „válce mešit“.27 Následné sektářské násilí hrozí přerůst v občanskou válku a útoky proti koaličním silám ustupují do pozadí.28 Po několikatýdenním období nábožensky motivovaných střetů se však podařilo situaci „normalizovat“. 29 Přímé boje jsou střídány bombovými útoky. Centrem násilí zůstává především Bagdád, v ostatních částech země dochází k uklidnění situace díky vojenským operacím koaličních a iráckých sil a také díky politickým dohodám mezi centrální iráckou vládou a některými ozbrojenými iráckými skupinami. USA se podařilo úspěšně narušit operace al-Káídy 26

Tamtéž.

27

Samotný atentát na Zlatou mešitu Al-Askarí v Sámaře a podíl na vyprovokování střetů mezi šíity a sunnity jsou připisovány al-Káídě, kterou USA považují za „primárního iniciátora“ nábožensky motivovaného násilí. 28 Tato skutečnost byla, zejména v souvislosti s diskutovanou možností rozšíření vojenské angažovanosti USA na Středním Východě (konkrétně s vojenským zásahem vůči Íránu a jeho jadernému programu), komentována např. takto: „Irácká mise splněna – už nebojují proti nám,už bojují mezi sebou.“ WATSON, Steve. Iraq Mission Accomplished: : They‘re Not Fighting Us Anymore, They‘re Fighting Each Other. Infowars.net [online]. 23.11.2006 [cit. 2007-01-05]. Dostupný z WWW: . 29

George W. Bush situaci komentoval následovně: „Naši velitelé a diplomaté, kteří jsou na místě, věří, že v Iráku nedojde k rozpoutání občanské války. Pouze malé skupinky Iráčanů rozdmýchávají sektářské násilí, zatímco drtivá většina si přeje mír a normální život v jednotné zemi.“ Fact Sheet: Winning the Struggle Between Freedom and Terror in the Middle East. [online]. 31.8.2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

15


a 8. června při cíleném náletu usmrtit velitele její irácké odnože Abú Músá Zarkávího. Ve druhé polovině roku se stále zřetelněji mění charakter násilí v Iráku, útoky na koaliční a irácké bezpečnostní síly jsou relativně méně časté, zato však narůstá počet útoků, bombových a sebevražedných atentátů namířených proti civilnímu obyvatelstvu.30 V září dochází k posílení možností irácké centrální vlády a převzetí další odpovědnosti za bezpečnostní situaci v zemi. Iráčané přebírají kontrolu nad nově vybudovanou iráckou armádou31. Generál George Casey, nejvyšší americký velitel v Iráku, konstatoval, že „ode dneška bude odpovědnost iráckých bezpečnostních sil narůstat a operace budou stále více vedeny Iráčany.“ Tento krok je nejen v souladu s americkou strategií pro Irák, ale také reakcí na klesající podporu americké veřejnosti a postoje politické scény k dalšímu působení v Iráku. V listopadu se v USA konaly volby do Kongresu v nichž zvítězila opoziční Demokratická strana, která se staví kriticky k americké přítomnosti v Iráku a zahraniční politice George W. Bushe. Politická realita na domácí politické scéně a bilance dosavadního působení v Iráku32 vede Bushovu administrativu ke spolupráci s demokraty nad novou strategií pro Irák. Začátkem listopadu byl Saddám Husajn odsouzen k trestu smrti za zločiny proti lidskosti33, po zamítnutí odvolání byl rozsudek 30. prosince vykonán. Poprava Saddáma Husajna se však setkala s rozporným přijetím v Iráku i na mezinárodní politické scéně a její provedení nepřispělo k uklidnění bezpečnostní situace v zemi.

2007 Zhoršování bezpečnostní situace v Iráku, neudržitelnost dosavadního postupu a jeho nízká vnitropolitická i veřejná podpora vyvolala potřebu revize přístupu k řešení iráckého problému a průběhu postkoniktní stabilizace. Na počátku roku 2007 proto George W. Bush přichází s novou strategií pro Irák, která počítá s větší mírou irakizace34 30 Blíže viz The Iraq Body Count Database [online]. 2007 [cit. 2007-01-13]. Dostupný z WWW: . 31 Iraqi Government To Start Transfer of Military Authority. [online]. 6.9.2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: . 32 V říjnu Georgie W. Bush o situaci v Iráku prohlásil: „Vítězíme a zvítězíme, pokud neodejdeme dřív, než dokončíme svoji práci.“ Press Conference by the President. [online]. 25.10.2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: . O měsíc později situaci komentoval slovy: „Nevítězíme – neprohráváme.“ BAKER, Peter. U.S. Not Winning War in Iraq, Bush Says for 1st Time: President Plans to Expand Army, Marine Corps To Cope With Strain of Multiple Deployments. Washington Post [online]. 20.12.2006 [cit. 2007-01-14]. Dostupný z WWW: . 33

Soud se zabýval různými kauzami, v nichž byl Saddám Husajn obviněn. Jako první byl soudem projednán Husajnův podíl na zavraždění 148 šíitů ve městě Dudžailu v roce 1982 po nezdařeném pokusu o atentát. Jelikož k vykonání rozsudku musí podle iráckého práva dojít do 30 dnů od jeho vynesení, resp. potvrzení odvolacím soudem, bylo projednávání dalších případů bezpředmětné. Po exekuci Saddáma Husajna byl stejný trest vykonán i na dalších bývalých představitelích režimu odsouzených za obdobné zločiny. Popraven byl Barzán Tikrítí, bývalý šéf tajných služeb a Avád Ahmad Bandár, bývalý předseda revolučního tribunálu. 34

Irakizace koniktu je procesem omezování přímého vnějšího, zejména amerického vlivu na průběh a řešení koniktu v Iráku. Cílem je přenesení odpovědnosti za jeho konečné vyřešení na přímé domácí aktéry, tj. na soupeřící irácké politické elity. Pojem irakizace odkazuje na pojem vietnamizace, tj. postupného amerického vojenského stahování z Vietnamu na počátku 70. let a posilování proamerické jihovietnamské vlády, která měla sama nést odpovědnost za vítězství v koniktu s komunistickým severovietnamským režimem.

16


koniktu a s postupným předáváním odpovědnosti za bezpečnostní situaci irácké centrální vládě. Nová strategie pro Irák je založena na naplňování šesti základních cílů: 1. předávání vedení a odpovědnosti irácké vládě, 2. pomoci iráckým bezpečnostním složkám při ochraně civilního obyvatelstva, 3. izolaci extrémistů, 4. vytvoření prostoru pro politická řešení problémů, 5. oživení politického a ekonomického úsilí o obnovu, 6. přizpůsobení strategie regionálnímu kontextu Blízkého a Středního Východu. Další velmi agilní nasazení USA v Iráku je podle Bushovy administrativy nutné kvůli strategickému a symbolickému významu iráckého bojiště v pokračujícím boji proti terorismu. „Situace v Iráku nemůže být vážnější. Naši nepřátelé z celého Středního Východu se nás snaží v Iráku porazit. Pokud nyní ustoupíme, problémy v Iráku se stanou ještě více smrtícími a naši vojáci budou nuceni vybojovat ještě horší bitvy, než jaké jsme dosud poznali.“ 35 Nová strategie pro Irák počítá s výrazně vyšším zapojením irácké vlády a jí loajálních ozbrojených složek, stanovuje a konkretizuje klíčové prvky, úkoly a kompetence pro iráckou vládu i koaliční síly. Jedná se zejména o oblast bezpečnosti, politickou sféru, ekonomiku a zapojení regionálních aktérů do řešení postkoniktní stabilizace.36 Přes významný posun směrem k irakizaci koniktu zůstává Irák pro USA hlavním bojištěm ve válce proti mezinárodnímu terorismu, což počátkem roku 2007 opětovně potvrdil i prezident George W. Bush: 1. USA pokračují v ofenzívě proti terorismu. Využíváme každý prvek národní síly k boji s al-Káídou, s těmi, kdo ji řídí a inspirují, a s dalšími teroristy využívajícími podobných metod. 2. USA jasně vzkazují všem státům: pokud budete poskytovat útočiště teroristům, nesete stejnou odpovědnost jako teroristé, stáváte se nepřáteli Spojených států a budete přivedeni k odpovědnosti. 3. USA zahájily široce pojatý program mající za cíl porazit nepřátelskou ideologii prostřednictvím podpory sil svobody na Blízkém Východě i jinde. Američané věří, že všichni lidé mají právo rozhodovat o svém osudu a víme z historie i logiky věci, že šíření demokracie je nejjistější cesta k zajištění bezpečnosti. „USA mají jasnou strategii, jak pomoci iráckému lidu ochránit jejich znovunabytou svobodu… Irácký lid žádá navrácení suverenity, uskutečnil svobodné volby, navrhl a přijal demokratickou ústavu a ústavní demokratické zřízení. Každý z těchto kroků znamenal neúspěch nepřátel a jejich snah zlomit odhodlání iráckého lidu nebo zastavení irácké demokracie. Nyní tito nepřátelé doufají, že se jim podaří uvrhnout Irák do občanské války… Boj o Irák je ústředním bojem v ideologickém soupeření mezi svobodou a terorem… Někteří politici vidí Irák odděleně od války proti terorismu, avšak Usáma Bin Ládin prohlásil, že ‚třetí světová válka… zuří v Iráku‘. Ajmán al Zavahrí nazval boj 35

Fact Sheet: The New Way Forward in Iraq. [online]. 10.1.2007 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

36

Fact Sheet: The New Way Forward in Iraq. [online]. 10.1.2007 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

17


v Iráku ‚místo pro největší bitvu‘ a teroristé ze Sýrie, Saúdské Arábie, Egypta, Súdánu, Libye, Jemenu a dalších zemí přicházejí do Iráku bojovat proti demokracii… Pokud se USA stáhnou z Iráku dříve, než bude schopen se ubránit svými vlastními silami, předhodíme Irák našim nejhorším nepřátelům – teroristům z al-Káídy, bývalým Saddámovým nohsledům a ozbrojeným skupinám napojeným na Írán. Tyto skupiny získají útočiště pro verbování a výcvik teroristů přímo v srdci Blízkého Východu a přístup k obrovským ropným zásobám umožňujícím nancování jejich cílů… Pokud vzdáme boj v ulicích Bagdádu, budeme čelit teroristům v ulicích našich vlastních měst… Vítězství v Iráku bude těžké a bude vyžadovat více obětování, ale neodejdeme, dokud nedokončíme svoji práci. Vítězství v Iráku přinese demokracii, která bude přítelem Ameriky a spojencem ve válce proti teroru.“ 37

Závěry a shrnutí Operace Irácká svoboda byla zahájena na základě přesvědčení mezinárodní koalice vedené Spojenými státy, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a existuje reálná akutní hrozba jejich použití. Tato skutečnost byla zdůrazňována zejména s ohledem na podezření ze spolupráce s mezinárodními teroristickými organizacemi, zejména s alKáídou. Zatímco válečná fáze operace byla velice rychlá a úspěšná, tak postkoniktní stabilizaci provází řada závažných a dlouhodobých problémů. Operace Irácká svoboda byla zahájena se třemi základními cíly: 1. bude odstraněn režim Saddáma Husajna a nahrazen demokratickou vládou, 2. budou zničeny irácké zbraně hromadného ničení, 3. bude dosaženo blahobytu a prosperity Iráku a jeho lidu. Nejúspěšněji se zatím daří naplňovat pouze první ze tří deklarovaných cílů: odstranění Saddáma Husajna a nahrazení jeho režimu transparentní demokratickou vládou. Proběhly demokratické volby, byla připravena a schválena irácká ústava, podařilo se položit základy demokratického politického uspořádání, které jsou však zatím závislé na vnější podpoře. Saddám Husajn byl iráckým soudem odsouzen a popraven. V zemi probíhá proces debaasizace, přestože jeho průběh přináší i kontroverzní důsledky. Etablování institucionálního a legislativního rámce demokratického republikánského zřízení se silnou ochranou menšin je nesporným úspěchem, zejména v zemi, kde podobné politické uspořádání nemá tradici a kde existuje odlišná politická kultura. Irácký přechod k demokracii však s sebou přináší i prohlubování rozporů mezi jednotlivými náboženskými a národnostními skupinami a jejich elitami. Přes kompetenční i faktické posilování není irácká vláda zatím samostatně schopna plnit své ústavou dané úkoly a musí se opírat o vojenskou a ekonomickou pomoc ze zahraničí. Druhý deklarovaný cíl operace, tj. zajistit irácké zásoby, vývojové programy a kapacity na výrobu zbraní hromadného ničení, se nepodařilo naplnit. Zbraně hromad37

President Bush Discusses New Way Forward in Iraq During Address to the Nation. [online]. 10.1.2007 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

18


ného ničení představovaly „casus belli“ vojenského zásahu vůči Iráku, avšak dosud nebyly nalezeny důkazy o držení těchto zbraní režimem Saddáma Husajna v době zahájení koniktu. Rovněž napojení iráckého režimu na teroristickou organizaci alKáída se nepodařilo prokázat. Paradoxně teprve po Husajnově pádu a obsazení Iráku koaličními vojsky se Irák stává operačním prostorem pro aktivity zmíněné organizace. Selhání v odhadu iráckého arzenálu zbraní hromadného ničení a zcela mylná analýza rizika jejich použití musí vést k zamyšlení nad efektivitou a akceschopností zpravodajských služeb. Třetí z cílů, tj. zajištění blahobytu a prosperity iráckého lidu, se daří naplňovat jen částečně. Přestože funguje základní správa země, je zajištěna funkčnost kritické infrastruktury, zásobování a služby obyvatelstvu a makroekonomická situace je díky výnosům z prodeje irácké ropy a zahraniční pomoci relativně stabilní a má rostoucí tendence, bezpečnostní situace nedovoluje plné rozvinutí irácké ekonomiky a fungování standardního ekonomického prostředí. Bezpečnostní situace v Iráku, která je determinantou jeho dalšího politického, ekonomického a sociálního vývoje, se nezlepšuje. Bez zajištění bezpečnosti nebude možné vytvořit podmínky pro zajištění blahobytu a prosperity iráckého lidu. Budoucnost Iráku jako jednotného státu je nejistá. Hlavním úkolem pro jakoukoliv vládu Iráku bude vyřešení základního problému, tj. překonání rozporů uvnitř irácké společnosti, udržení vnitropolitické stability a zajištění loajality klíčových sociálních, náboženských a etnických skupin. Irák zůstane vzhledem ke své geopolitické pozici i nerostnému bohatství vždy v centru mezinárodní pozornosti, která bude mít na vnitřní irácké poměry značný vliv. Avšak bez uchování stability je zachování stávajícího politického zřízení Iráku i jeho geogracký rozsah diskutabilní. Text byl zpracován ke dni 28. 2. 2007.

Literatura 1.

BAKER, Peter. U.S. Not Winning War in Iraq, Bush Says for 1st Time : President Plans to Expand Army, Marine Corps To Cope With Strain of Multiple Deployments. Washington Post [online]. 20. 12. 2006 [cit. 2007-01-14]. Dostupný z WWW: .

2.

Casualities of the Conict in Iraq since 2003. [online]. 26. 1. 2007 [cit. 2007-01-29]. Dostupný z WWW: .

3.

COTTEY, Andrew. SIPRI Yearbook 2004. 1st edition. London: Oxford University Press, 2004. ISBN 0-19-927420-7. The Iraq war: the enduring controversies and challenges, s. 67—93.

4.

Fact Sheet: The New Way Forward in Iraq. [online]. 10. 1. 2007 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

5.

Fact Sheet: Winning the Struggle Between Freedom and Terror in the Middle East. [online]. 31. 8. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

6.

GUTHRIE, Richard, HART, John, KUHLAU, Frida. SIPRI Yearbook 2005. 1st edition. London: Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-928401-6. Chemical and biological warfare developments and arms control: Iraq, s. 616—628.

7.

Iraqi Freedom Goals. Voice of America [online]. [cit. 2007-01-10]. Dostupný z WWW: .

19

POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE – PŘÍKLAD IRÁKU 8.

Iraqi Freedom, Operation (2003 War Against Iraq). [online]. [cit. 2007-01-13]. Dostupný z WWW: .

9.

Iraqi Government To Start Transfer of Military Authority. [online]. 6. 9. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

10.

MAJERČÍK, Ĺubomír. Jaký soud pro Saddáma Husajna. Global Politics [online]. 18. 1. 2004 [cit. 2007-01-05]. Dostupný z WWW: .

11.

Milestones in Iraq´s Political Developmant. [online]. [cit. 2007-01-13]. Dostupný z WWW: .

12.

National Strategy for Victory in Iraq. [online]. 30. 11. 2005 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

13.

Operation Iraqi Freedom : Coalition Members . [online]. 27.3.2003 [cit. 2007-01-10]. Dostupný z WWW: .

14.

Operation Iraqi Freedom - Ofcial Website of Multi-National Force - Iraq : The Insurgency. [online]. 21 .6. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

15.

President Bush Discusses New Way Forward in Iraq During Address to the Nation. [online]. 10. 1. 2007 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

16.

President Discusses Beginning of Operation Iraqi Freedom : President‘s Radio Address.[online]. [cit. 2007-01-15]. Dostupný z WWW: .

17.

Press Conference by the President. [online]. 25. 10. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

18.

Report on the Elections. [online]. [cit. 2007-01-12]. .

19.

The Iraq Body Count Database [online]. .

20.

United Nations, Security Council. Resolution 1441 (2002). [online]. 2002 [cit. 2007-01-12]. Dostupný z WWW: .

21.

USAID from he American People - Assistance for Iraq : A Year in Iraq. [online]. 7. 1. 2005 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z WWW: .

2007

[cit.

Dostupný

2007-01-13].

Dostupný

z

WWW: z

WWW:

Autor PhDr. Libor FRANK, Ph.D. – vedoucí skupiny politických a sociálních studií Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

20

VNITROPOLITICKÁ SITUACE V IRÁKU PO UKONČENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ V ROCE 2003...

VNITROPOLITICKÁ SITUACE V IRÁKU PO UKONČENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ V ROCE 2003 A JEJÍ VÝVOJ DO SOUČASNOSTI Richard STOJAR Deklarované ukončení bojových operací v Iráku na jaře 2003 fakticky znamenalo pro koaliční síly pouze přechod ke koniktu jiného typu, než byla přímá konfrontace s iráckou armádou a republikánskými gardami strany Baas. Vzhledem ke složité vnitropolitické situaci v této zemi, dané její etnickou a kmenovou heterogenností, se spustil proces, který vedl ke krvavým střetům uvnitř irácké společnosti, poněkud eufemisticky charakterizovaný jako sektářské násilí. Tuto interetnickou a interkmenovou konfrontaci doplnila ve vztahu k okupační správě a koaličním silám činnost iráckého hnutí odporu motivovaná nepřátelstvím vůči cizí moci i ideologicky motivovaný boj islámských radikálů, kteří zde nalezli vhodný terén pro boj s globálním americkým nepřítelem. Prolínání jednotlivých aktérů místního původu vytváří konglomerát obtížně denovatelných spojenců a protivníků koaličních sil. Tato skutečnost má za následek i značné komplikace při úsilí o stabilizaci iráckého státu. Obtíže, s nimiž se koaliční síly setkávají, tak ostře kontrastují s vojenským úspěchem, jaký představovala operace Iraqi Freedom.1 Komplikovaná situace, která zde nastala po pádu Saddáma Husajna, byla determinována již samotnou konstrukcí iráckého státu. Irák je v zásadě umělým státem, vytvořeným v dnešních hranicích někdejší britskou správou a skládá se z relativně nesourodých prvků, což má za následek jeho nestabilitu v krizových obdobích. Etnicky heterogenní státy v krizové situaci relativně snadno podléhají interetnickým tenzím, což bylo možné v průběhu 90. let sledovat i na příkladě někdejší Jugoslávie, Československa i některých postsovětských státech. Právě obavy z dalšího vnitropolitického vývoje, hrozby rozpadu Iráku a nutnosti udržovat zde početné stabilizační síly v dlouhodobém horizontu, byly i jedním z hlavních motivů, proč vítězná koalice v roce 1991 zastavila svůj postup. Tento přístup umožnil zdecimovaným jednotkám irácké armády potlačit kurdské a šíitské povstání, které vypuklo po ústupu iráckých sil z Kuvajtu. Snaha o udržení jednoty iráckého státu, řízeného spřátelenou vládou dodržující základní demokratické principy, zde nutně naráží na odstředivé tendence kurdského etnika i spory o přerozdělování nancí plynoucích z bohatých ropných nalezišť. Ani základní rozčlenění iráckého 1

Lze konstatovat, že Spojené státy do určité míry podcenily rizika postkoniktní stabilizační fáze, jež v Iráku nastanou. Po úspěšných operacích, které americké ozbrojené síly podnikly v druhé polovině 90. let (letecké údery v Bosně a Hercegovině a později proti SR Jugoslávii), následovaly relativně bezproblémové mise IFOR, SFOR a KFOR na Balkáně i první fáze operace Enduring Freedom v Afghánistánu. Oproti tomu v Iráku byly USA konfrontovány s dlouhodobou a rostoucí rezistencí.

21


obyvatelstva na arabské sunnity a šíity a svébytné Kurdy neodráží další štěpení společnosti dle kmenových linií. V zásadě je možné konstatovat, že operace Iraqi Freedom představovala spouštěcí mechanismus, který může mít za následek fragmentaci iráckého státu. Pokud se zde neobjeví dostatečně silný aktér domácího původu, který by tomuto procesu dokázal zabránit, zamýšlená federalizace země by patrně byla jen dalším krokem k úplné dezintegraci Iráku. Otázkou však zůstává, do jaké míry by byl tento aktér schopen garantovat demokratické hodnoty v kmenově a etnicky polarizované společnosti.

Vnitrostátní aktéři koniktu Současné vnitrostátní aktéry lze všeobecně vymezit na etnickém a religiózním základě. Hlavní koniktní potenciál vychází z prostředí v minulosti výrazně preferovaných sunnitských Arabů a na území obývaném touto komunitou také dochází k nejčastějším útokům na koaliční síly a vládní jednotky. Sunnitští militanté však nepředstavují konzistentní hnutí, jedná se o různorodé elementy s vlastní motivací a ideologií. V zásadě je možné sunitské guerillové bojovníky rozlišit na militantní islamisty (zejména salástické džihádisty), irácké nacionalisty odmítající přítomnost cizích sil, stoupence strany Baas loajální k bývalému režimu i kriminální skupiny využívající chaotické situace. Společným cílem těchto bojůvek je přinucení koaličních sil ke stažení se z Iráku a opětovné nastolení sunnitské dominance na většině iráckého území. Nejméně problematickou etnickou skupinu z hlediska koaličních sil představují Kurdové a na území kurdské autonomie dochází k útokům na vládní či koaliční jednotky jen v ojedinělých případech. Kurdské polovojenské formace představují nejspolehlivějšího spojence okupačních sil a podílely se na potlačení některých arabských autonomních milicí, které se dostaly do koniktu s okupační správou či vládními jednotkami. Kurdové v uplynulých třech letech významně posílili své mocenské pozice ve státních a silových strukturách. Dokladem toho může být i skutečnost, že se iráckým prezidentem stal kurdský politik Džalál al-Tálabání. Kurdská politická reprezentace však usiluje o dosažení faktické nezávislosti na zbytku iráckého státu a tato emancipace představuje vzhledem k silným kurdským minoritám v okolních státech jistý prvek potenciální destabilizace.2 Významný zdroj napětí, zejména ve vztahu k sunnitské komunitě, představuje otázka teritoriálního vymezení hranic kurdské autonomie, resp. problematika Kirkúku, regionu s bohatými ropnými nalezišti a velkým ekonomickým potenciálem. Etnická skladba tohoto původně kurdského teritoria se během vlády strany Baas změnila ve prospěch arabské populace, Kurdové však požadují jeho zahrnutí do kurdské entity a hodlají vyhlásit město Kirkúk za její hlavní město. V červnu roku 2005 došlo ke zvolení kurdského politika Barzáního předsedou regionální vlády, což přineslo i posílení mocenského postavení Kurdské demokratické strany v regionu. Barzání otevřeně deklaroval, že si kurdské etnikum ponechává právo na vyhlášení nezávislosti v případě, že by eska-

2

Kurdská otázka je vzhledem k početné kurdské minoritě v Turecku a separatistickým aktivitám organizace PKK jedním z neuralgických bodů v případě vzniku nezávislého Kurdistánu, neboť USA by se zde dotkly bezpečnostních a národních zájmů svého nejdůležitějšího regionálního spojence a členského státu NATO. Samotné území kurdské autonomie je navíc rozděleno na sever s dominující Kurdskou demokratickou stranou a jih ovládaný Vlasteneckým svazem Kurdistánu.

22


lace sektářského násilí vyústila v občanskou válku.3 Z hlediska vnitřní bezpečnosti se však území kurdské autonomie jeví jako relativně nejbezpečnější oblast a oáza stability. Zásadním problémem zůstává kurdský postoj k budoucí podobě iráckého státu a míře vlastní autonomie. Jedním z problematických bodů je i nadále existence vlastních, na centrální irácké vládě prakticky nezávislých ozbrojených sil, jejichž rozpuštění nebo alespoň podřízení ústřednímu velení kurdská politická reprezentace jednoznačně odmítá. Kurdské milice představovaly již před pádem Saddáma Husajna významný silový faktor a koaliční síly v minulosti využívaly kurdské jednotky jako jediné spolehlivé irácké formace při protipovstaleckých operacích. V současnosti ochota kurdských pešmergů zapojovat se do vnitroarabského šíitsko-sunnitského koniktu a bojovat za iráckou vládu významně poklesla. Svědčí o tom i řada dezercí v kurdských jednotkách, jež měly být nasazeny jako nestranné stabilizační vládní síly v bagdádské aglomeraci. Hlavním zdrojem nestability je prohlubující se konikt mezi arabskými šíity a sunnity. Napjaté vztahy mezi oběma skupinami se projevují v každodenních teroristických útocích i vlně násilí, na němž se podílejí i ociální bezpečnostní složky inltrované radikály z obou znepřátelených komunit. Zdrojem destabilizace jsou i ozbrojené milice jednotlivých kmenových či náboženských vůdců, které podobně jako kurdské polovojenské formace odmítají podřízenost irácké vládě a staví se do role garanta bezpečnosti vlastní komunity. Pokusy o jejich eliminace byly doposud neúspěšné, neboť jejich odzbrojení a neutralizace představuje nejen technický, nýbrž i politický problém, jenž je bez potřebné vůle zainteresovaných stran prakticky nemožné vyřešit. Možnosti irácké vlády jsou v tomto směru velmi omezené, neboť neexistuje konsensus mezi relevantními politickými aktéry a podobně jsou limitovány i možnosti koaličních sil. Konfrontace jednotek Spojených států s milicemi šíitského duchovního Muktady al-Sadra byla v tomto směru ilustrativním příkladem. I současný irácký premiér Núrí al-Málikí prozatím neuspěl se svým záměrem eliminace všech ozbrojených skupin bez ohledu na jejich politickou a náboženskou příslušnost v Bagdádu, kde dochází k největšímu počtu ozbrojených útoků ze strany těchto formací. Al-Málikímu, zastupujícímu většinové šíity, se nepodařilo přesvědčit ani vůdce sunnitského bloku, ani vlastní stoupence. Po excesech, při kterých šíitští militanté napojení na šíity ovládané ministerstvo vnitra podnikli několik útoků na komunitu sunnitských Arabů, je obtížné dosáhnout jakékoliv dohody umožňující demilitarizaci obou stran. Sunnité, kteří se po ztrátě své někdejší dominance cítí být perzekvováni většinovou šíitskou populací, pokládají své ozbrojené milice nadále za jedinou záruku své bezpečnosti. Odmítají al-Málikího plán bez předchozího souhlasu parlamentu, kde by byl patrně zablokován všemi relevantními komunitami. Východiskem z dnešní nepříznivé vnitropolitické situace, při současném zachování iráckého státu, by bylo nalezení důvěryhodného domácího aktéra, jenž by byl schopen adekvátně uspokojit zájmy všech tří hlavních iráckých komunit i vyjít vstříc zájmům Spojených států v tomto regionu. Je však otázkou, zda-li takovýto aktér v dnešním Iráku vůbec existuje. Dosavadní americká strategie zaměřená na poválečnou stabilizaci při kooperaci s iráckým vedením prozatím v tomto směru nebyla příliš úspěšná.4 3

Chaillot Paper no 79, Looking into Iraq. Příznačný je v této souvislosti výrok jednoho z amerických důstojníků pověřených spoluprací s iráckým vedením: „Uplatňujeme strategii na posílení vlády, která je sama součástí problému.“ Viz.: http://www.nytimes.com/glogin? URI=http://www.nytimes.com/2007/01/16/world/middleeast/16iraq.html&OQ=_rQ3D1&OP= 351e735Q2FzSIQ2BzElQ5BmHllvwzw00Q3Az0pzp5zSlHgEzQ2A_EEgIIPmvzp5_HPQ2218vQ2Ag 4

23


Guerillové hnutí a teroristické skupiny Povstalecké hnutí v Iráku zahájilo svou činnost již od jara roku 2003, tj. krátce poté, co bylo oznámeno ociální ukončení bojů. Zpočátku nedosahovalo současné intenzity a z větší části bylo tvořeno příslušníky bývalých iráckých bezpečnostních složek a strany Baas.5 Působily v něm i speciálně vycvičené jednotky založené již v období předcházejícímu operaci Iraqi Freedom. Jejich primární úlohou bylo využití taktiky guerillového boje v případě ohrožení režimu Saddáma Husajna, například při potlačení potenciální vzpoury v odlehlých regionech. K aktivitám těchto stoupenců bývalého režimu se postupně začaly přiřazovat i útoky religiózně motivovaných islamistů nesouhlasících s přítomností koaličních vojsk na iráckém území. Na rostoucích aktivitách odbojových a teroristických skupin měly svůj podíl i chybná rozhodnutí okupační správy z roku 2003, kdy došlo k rozpuštění Irácké armády i rozsáhlé očistě administrativy od příslušníků strany Baas. Tato debaasizace se týkala většinou sunnitů, což mělo za následek mimo bezpečnostního a technokratického chaosu i vznik velké skupiny potenciálních militantů motivovaných k boji proti prozatímní irácké vládní radě a koaličním silám. Irácké odbojové a teroristické skupiny byly patrně podporovány i zvláštními službami Sýrie a Iránu, v jejichž zájmu je oslabování amerického vlivu v regionu. V současnosti je dle názorů některých expertů irácký odpor nančně i logisticky nezávislý na vnější pomoci díky příjmům plynoucím z nelegálních aktivit. Určité riziko představuje i možnost zneužití americké materiální pomoci irácké vládě v důsledku vysokého stupně inltrace odbojových skupin do iráckých státních a bezpečnostních struktur.6

Federativní uspořádání Iráku – cesta k rozpadu Realizace federativního uspořádání iráckého státu se jeví jako jedno z možných východisek z vleklé politické krize v zemi. Ve svých důsledcích však realizace tohoto kroku nese značné riziko, neboť federativní uspořádání nemusí vést k očekávané stabilizaci iráckého státu, naopak se může stát iniciačním mechanismem jeho rozpadu. Nestabilitu mnohonárodních federativních celků ostatně potvrdil i zánik ČSFR či SFRJ v 90. letech, v situaci příznivější, než je tomu v iráckých podmínkách po roce 2003.7 Irácký parlament v říjnu 2006 odhlasoval zákon umožňující vytvoření irácké federace v případě, že budou provedeny ústavní změny garantující rovnocenné podmínky pro všechny skupiny obyvatelstva. S federativním uspořádáním však vyjadřuje nesouhlas sunnitská populace, která se obává, že by byla v rámci federativního státu výrazně omezena při distribuci nancí plynoucích z těžby a exportu ropy. Jakýmsi předobrazem sun5

Jane´s, Defence and Foreign Affairs Handbook, s. 944.

6

Vysokou míru této inltrace dokládá i skutečnost, že britský kontingent musel na konci roku 2006 provést rozsáhlou operaci v Basře, jejímž cílem bylo dobytí místní policejní stanice a rozbití zdejších iráckých policejních sil, tj. bezpečnostních složek nedlouho před tím vycvičených samotnými Brity.

7

Americký expert Ralph Peters v této souvislosti dokonce navrhuje radikální změny hranic v celém regionu dle etnického a náboženského klíče. Jeho vize by se však dotkla nejenom států jako je Irán či Sýrie, ale vyžadovala by i značné ústupky od amerických regionálních spojenců Turecka a Pákistánu a prakticky všech existujících států na Blízkém východě a v oblasti Perského zálivu. Viz.: Peters, R.: Blood borders. How a better Middle East would look.

24


nitského státu by však mohla být na západě Iráku již existující sunnitská entita, tzv. Šura, vzniklá ze západního regionu, skládajícího se z šesti provincií. Tři kurdské provincie, které by měly tvořit samostatnou federativní jednotku, naopak s plánovanou federací souhlasí. Je však otázkou, zda-li se nejedná jen o další krok na cestě k vytvoření samostatného Kurdistánu, tedy naplnění hlavního cíle emancipačního hnutí kurdského etnika. Šíitská politická reprezentace myšlenku federativního uspořádání také podporuje, neboť by jí umožnila získat významný vliv a nezávislost v rámci šíitských provincií. To však není z hlediska koaličních sil zcela žádoucí vzhledem k silnému vlivu sousedního Iránu na již existující konfederaci osmi provincií.8 Řada expertů se domnívá, že plánovaná federace by zásadní problém Iráku, tj. vnitřní nestabilitu, nevyřešila a znamenala by pouze dočasné řešení. Bývalý americký diplomat Galbraith v této souvislosti doporučil radikální krok, resp. rozdělení současného Iráku na tři suverénní státy – Kurdistán, sunnitský střední Irák a jižní Irák ovládaný šíity. Tato vize se stává stále více pravděpodobnou alternativou k projektu federalizace, resp. možnosti zachování centrálně řízeného iráckého státu. Na podzim 2006 sice ujistil George Bush iráckého premiéra al-Málikího svou podporou, nicméně se objevily i informace, že americká administrativa hledá jiného představitele, který by byl schopen eliminovat narůstající aktivity guerillového hnutí, prosadit moc centrální vlády a zabránit chaosu. Tyto informace potvrdily i výroky republikánského senátora Johna Warnora, když hovořil o lhůtě pro odchod amerických vojsk a o určitém východisku, jenž by přineslo řešení tří států.9 Intenzitu občanské války či interetnického koniktu lze charakterizovat počtem mrtvých a pohybem obyvatelstva. Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky odhaduje, že v Iráku bylo za rok 2006 na 365 000 vnitřních uprchlíků a iráckých žadatelů o azyl v zahraničí bylo v tomto roce více než v uplynulých třech letech. Problematičtější je vyčíslení počtu osob, které zahynuly od ukončení bojových operací v roce 2003 při teroristických útocích, operacích koaličních sil či sektářském násilí. Ociální údaje irácké vlády hovoří o cca 100 000 obětech násilné činnosti.10 Jiné expertní zprávy však přinášejí odlišné údaje, většinou kvantitativně výrazně vyšší.11 Nejhorší bezpečnostní situace panuje již od roku 2003 v oblasti tzv. Sunnitského trojúhelníku, tj. regionu s převládající sunnitskou populací a v hlavním městě Bagdádu, mnohamilionové městské aglomeraci. Na míru rozkladu Iráku i obtíže při jeho poválečné stabilizaci reaguje návrh obsažený v Bakerově zprávě, který vyzývá Spojené státy ke spolupráci se Sýrií a Íránem při řešení situace v regionu. Deklaruje rovněž ochotu přijmout určitou formu konfederativního uspořádání, akceptaci použití stranických a etnických milicí i větší zapojení 8

Radikální vůdci šíitské komunity, kteří mají v současném Iráku značný vliv, preferují vznik teokratického státu podobného sousednímu Iránu před implementovanou a nefunkční iráckou demokracií.

9 S takovýmto řešením by se však americká administrativa jen těžce smiřovala, viz. např. novoroční projev prezidenta G. Bushe, v němž zdůraznil, že: „V novém roce budeme dále bojovat proti nepřátelům svobody, zlepšovat bezpečnost v naší zemi a pracovat pro svobodný a jednotný Irák.“ Viz.: Presidential Message for New Year´s Day 2007, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2006/12/20061231.html 10

http://www.iraqigovernment.org/index-EN.htm

11

Viz. např.: Burnham, G., Lafta, R., Doocy, S.: Mortality after 2003 invasion of Iraq: a cross sectional cluster Hample survey. http://www.thelancet.com/webfiles/images/journals/lancet/s0140673606694919.pdf

25


kmenových představitelů při vedení provinční a regionální správy.12 Doporučení Bakerovy zprávy podporuje i analýza amerického ministerstva obrany z listopadu 2006, která hovoří o nebývalé intenzitě násilí i etnických čistkách na územích pod kontrolou jednotlivých komunit. Kritizuje rovněž neefektivnost iráckých vládních bezpečnostních sil, které byly v některých případech inltrovány radikálními skupinami. Zapojení iráckých bezpečnostních sil do sektářského násilí v současnosti představuje jeden z hlavních problémů, jemuž musí centrální irácká vláda čelit. Cesta k žádoucí stabilizaci iráckého státu tak bude vzhledem ke značným rozporům uvnitř irácké společnosti velmi dlouhá a nejistá. Třebaže zaznívají i optimisticky formulované názory na perspektivu irácké demokracie a státní jednoty13, celkový vnitropolitický vývoj nasvědčuje spíše pesimističtějším scénářům.

Závěr Budoucí osud iráckého státu, resp. jeho státní jednota, je jednoznačně determinován postojem tří dominantních společenství – kurdského, sunnitského a šíitského. Míra jejich ochoty ke vzájemné spolupráci a koexistenci v jednom státním celku je však značně limitována jejich partikulárními zájmy. Navzdory vnějšímu tlaku ze strany Spojených států se dá předpokládat, že východiskem z dosavadní vleklé vnitrostátní krize bude dezintegrace Iráku a vznik tří nových státních entit. Tento vývoj by ve svých důsledcích znamenal vznik nového regionálního zdroje napětí představovaného nezávislým Kurdistánem, který by zahrnoval pouze část kurdského etnického prostoru. Došlo by i k posílení iránského vlivu v oblasti, tj. stavu odporujícímu národním zájmům Spojených států. Východiskem by snad z pohledu koaličních sil mohla být realizace irácké konfederace po vzoru postdaytonské Bosny a Hercegoviny, tj. státní entity se silnou zahraniční podporou směřující k udržení jednoho celku fakticky rozděleného mezi tři ostře se vymezující etnika. Náklady na uvedenou stabilizaci by však byly nepochybně enormní.14 V krátkodobém horizontu lze očekávat spíše snahu výrazněji zasáhnout do vnitropolitické situace, např. silovou eliminací nezávislých polovojenských formací a podporou centrální irácké administrativy, byť i na úkor pomalejší demokratizace irácké společnosti.

12

The Iraq Study Group Report, James A. Baker.

13

Viz. např.: Je třeba dobře, transparentně a zodpovědně vládnout. Rozhovor s Carlem Gershmanem, In: Revue politika USA, Irák a podpora demokracie. 14 Paralela s BaH se sice nabízí, není však zcela identická. V současném Iráku, podobně jako v BaH, se vymezily dle etnické či religiózní linie tři společenství a míra ztotožnění se společnou státní identitou je velice nízká. Postkoniktní stabilizace prosazená vnějšími aktéry přišla však v případě BaH po vyčerpávající tříleté občanské válce, zatímco v Iráku byl vnitřní konikt iniciován vnějším vojenským zásahem a následným zánikem autoritativní centrální moci.

26


Literatura 1.

Chaillot Paper no 79, Looking into Iraq, Paris 2005.

2.

Jane´s, Defence and Foreign Affairs Handbook, London 2006.

3.

Jane´s, World Insurgenty and Terrorism ISSUE 24, s. 538—555, London 2006.

4.

Panoráma globálného bezpečnostného prostredia 2005—2006, Bratislava 2006.

5.

Je třeba dobře, transparentně a zodpovědně vládnout. Rozhovor s Carlem Gershmanem, In: Revue politika USA, Irák a podpora demokracie, Brno 2006.

6.

The Iraq Study Group Report, (James A. Baker), New York 2006.

7.

Bush, G. Presidential Message for New Year‘s Day, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2006/12/20061231.html

8.

Burnham, G., Lafta, R., Doocy, S. Mortality after 2003 invasion of Iraq: a cross sectional cluster Hample survey. Dostupné na: http://www.thelancet.com/webles/images/journals/lancet/ s0140673606694919.pdf

9.

Harling, P., Yasin, H. Unité de façade des chiites http://www.monde-diplomatique.fr/2006/09/HARLING/13919 East

2007,

irakiens.

would

look.

Dostupné

Dostupné Dostupné

na:

na:

10.

Peters, R. Blood borders. How a better Middle http://www.armedforcesjournal.com/2006/06/1833899

na:

11.

The Prime Minister announces the National Reconciliation Project before the Parlament. Dostupné na: http://www.iraqigovernment.org/msalhaa.htm

Autor Mgr. Richard STOJAR – vědecký pracovník Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika

27


28

STABILIZACE IRÁKU MEZI OČEKÁVÁNÍM A REALITOU

STABILIZACE IRÁKU MEZI OČEKÁVÁNÍM A REALITOU Petre DUŢU

Úvodní úvahy Situace v Iráku je komplexní a komplikovaná. Komplexnost spočívá na skutečnostech, že země je po válce s mezinárodní vojenskou koalicí; nyní v civilní válce mezi vzbouřenci a vojenskými strukturami koalice a svobodně zvolenými iráckými představiteli; rozvrácená každodenními atentáty proti vojákům koalice a proti iráckým představitelům, ozbrojeným silám a policii; rozdělena mezi dvě náboženské skupiny – šiíty a sunnity. Mimo to existuje kurdský problém, který vyžaduje adekvátní řešení. Znak komplikovanosti situace vychází z následujících skutečností: chybějící jednota země; nedůvěra obyvatelstva ke zvoleným představitelům; přítomnost zahraničních vojáků, kteří jsou Iráčany vnímáni jako nepřátelé. Obyčejně zahraniční vojáci, kteří jsou na území jiné země, jsou vnímáni domorodým obyvatelstvem jako okupanti a to značí, že stále existuje zvyk boje proti nepříteli. Irák a Iráčané, to je země a lid vyspělé a staré civilizace, se svými hodnotami, zvyky, tradicemi, zvláštními mentalitami, někdy úplně odlišnými od těch, které existují v západních zemích. Z tohoto vyvěrá konikt mezi hodnotami, zvyky, tradicemi, mentalitami, náboženskou vírou domorodců a vírou západní. Ve skutečnosti je konikt spojen se způsobem, kterým mezinárodní společenství, přesněji jedna ze západních zemí, chce zavést hodnoty a západní normy do této země starobylé civilizace a většinového muslimského vyznání. Stejně tak je známo, že síla nikdy nemohla vyřešit sociální nebo vojenské rozepře. Obyčejně použití síly, včetně ozbrojených sil, vyvolává vždy násilí. Tedy, odpovědí na násilí zůstává stále jen násilí. Současně je třeba se zmínit, že západní demokracie, kterou země vojenské koalice proti terorismu, stejně jako mezinárodní společenství chtějí zavést v této zemi není, zdá se, kompatibilní s civilizací a kulturou Iráku. Navíc tato země, stejně jako všechny země regionu, má své štěstí i neštěstí, které se nazývá ropa, po které touží celý svět. Je možno vyvodit, že v Iráku je možné stabilizovat situaci ve střednědobém horizontu, ale je to velmi málo pravděpodobně nyní. Nejprve proto, že zúčastněné strany nevytvořily příznivé podmínky pro tuto činnost. Následně proto, že zvolené metody neodpovídají specickým podmínkám této země. Je známo, že stabilizační operace jsou nezbytné po koniktu nebo v případě zhroucení státu. „Jejich funkcí je obnovení pořádku, vytvoření a udržení prostředí, 29


ve kterém mohou být obnoveny veřejné služby, rekonstruována civilní infrastruktura a konečně provedena obnova civilní vlády. Vojáci pro ostatní vykonávají činnosti, které nikdo jiný nevykonává. Přímo řečeno, válka ničí nepřijatelný režim, potom stabilizační operace zajišťuje terén během doby, kdy je nalezeno lepší řešení pro budoucnost. V průběhu přechodného období mohou stabilizační operace přispět k transformaci zřízení“.1 Ale, je možno se tázat, kdo stanovil, že stát se musí zhroutit, aby změnil své politické zřízení? Je legitimní a legální podniknout takovouto akci? Je-li odpověď „ano“, kdo tedy dal někomu legitimitu a legalitu k těmto akcím, které mimo jiné zasahují do suverenity a nezávislosti země? Možná odpověď je jeho ekonomická a vojenská moc. Ale v tomto případě je otvírána „Pandořina skříňka“ ve vztahu ke všemu co zhrnuje mezinárodní řád. Zmiňovaný autor myslí, že „…stabilizační operace musí být schopny účinně se postavit ozbrojenému odporu a je-li to nezbytné zvládnout eskalaci koniktu. Tedy, stabilizační operace se musí stmelovat na bojových silách, aby byla zajištěna stabilní bezpečnost“.2 Akce tohoto typu se zakládá na ozbrojených silách a na víře, že všichni musí uposlechnout ty, co mají v rukou ekonomickou a zejména vojenskou moc. Proto boj v Iráku pokračuje přesto, že diktátor Saddám Husajn byl přemožen ozbrojenými silami vojenské koalice proti terorismu.

Mezinárodní podpora Iráku Stabilizovat situaci v Iráku se jeví jako starost celého světa. I když mezinárodní společenství přijalo opatření k tomu, co zahrnuje stabilizace situace v této zemi, ve stejné době se situací zabývají také iráčtí představitelé zvolení ve svobodných volbách v roce 2005. Všichni, kteří jsou vtaženi do procesu stabilizace, zkouší podnikat legální aktivity k realizaci svého cíle ve stabilizaci situace. Například Evropská unie spolu se Spojenými státy organizovala v červnu 2005 v Bruselu konferenci k zavedení obnoveného mezinárodního partnerství s touto zemí, aby ji podpořila v procesu politických změn, napomohla jí v ekonomickém urovnání a rekonstrukci a přispěla k založení právního státu a veřejného pořádku na jeho teritoriu. Více než 80 delegací ministerské úrovně se účastnilo této konference a vyjádřilo svoji podporu přechodné vládě a iráckému lidu během období předcházejícímu volbám v druhém pololetí roku 2005. Podle společné politické deklarace se Evropská unie s Irákem zavazuje k vedení dialogu na nejvyšší úrovni. Evropská unie rozhodla otevřít kancelář v Bagdádu a rozšířit svoji již tak značnou podporu v programech pomoci a rekonstrukce podporou volebního a ústavního procesu a zahájením rozhovorů o smlouvě o obchodu a spolupráci. Evropská komise, která poskytla pomoc 518 milionů euro od konce roku 2003 do roku 2005, vyjádřila záměr přinést dodatečnou podporu 200 milionů euro v roce 2006 k dosažení celkové výše 718 milionů euro3. Evropská unie poskytla volební experty pro prosincové 1

Richard COBBOLD, Operations de stabilisation. Faire la guerre, maintenir la paix, sur http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/IMG/pd/FD001281.pdf, p. 242.

2

Tamtéž, p. 243.

3

Voir: SOMMET UE/ÉTATS-UNIS 2006: RAPPORT SUR LES PROGRES RÉALISÉS CONCERNANT LES QUESTIONS DE POLITIQUE ET DE SÉCURITÉ sur http://ec.europa.eu/comm/external-relations/us/sum0606/docs/progress-repoort-nal-210606-fr.pdf.

30


volby 2005 a připravila kolem 300 mezinárodních specialistů. V rámci integrované mise „Právní stát“ („État de droit“), EUJUST LEX, nabídla EU možnosti profesionální přípravy významnému počtu funkcionářů systému trestního práva. Tato mise tvoří důležitý doplněk mezinárodního úsilí v oblasti utváření právního státu v Iráku. Spojené státy významně přispěly k průběhu prosincových voleb 2005 a prostřednictvím nevládních organizací i k přípravě kolem 15 000 volebních pozorovatelů4. Programy americké pomoci jsou čím dál více zaměřeny k posílení irácké veřejné správy jak na ministerské úrovni, tak i na úrovni lokální, jak shrnuje citovaný zdroj. Také sousední země Iráku organizovaly schůzku zaměřenou na situaci této země5. Jejich představitelé vyjádřili své znepokojení nad budoucností regionu a zvláště Iráku, neboť útrapy této země vyvolávají riziko kontaminace celého regionu. Proto státy a obyvatelstvo regionu jsou rozhodně proti hrozbám vyvěrajícím ze zhoršování situace v Iráku. Důležité ale je, že každý stát stanovil svoji odpovědnost a zahájil realizaci přijatých rozhodnutí. Bezpečnost Iráku se bude nesporně odrážet i v bezpečnosti sousedních zemí. Dále země sousedící s Irákem vyhodnotily, že diagnóza je stanovená a složky, kterých se to dotýká jsou známy. Ale nikdo nechce ukázat prstem na základní bořitele bezpečnosti v Iráku z obavy ze zhoršení situace, ač jeho odhalení a tlak, který je takto vykonán, by mohl přispět ke snížení těchto činností a pomoci Iráku znovu nalézt normální stav. Během posledního setkání ministrů sousedících zemí byl podepsán protokol o bezpečnostní spolupráci. Jde zajisté o vynikající krok. Ale ještě je potřebné, aby uvedené země respektovaly smluvené závazky, paralyzovaly milice, jako i jejich nancování a podněcování a také přerušily vměšování do záležitostí Iráku. Mezinárodní společenství je pevně přesvědčeno, že utvoření vlády národní jednoty v Iráku a rychlá realizace jmenování ministrů vnitra a obrany přispěje významným způsobem k politické a ekonomické rekonstrukci této země v duchu usmíření s využitím účasti všech a aplikováním přirozené politiky boje se sektářstvím. To bude představovat nový důležitý krok na cestě k národní shodě a přispěje ke stabilizaci země a následně k její integraci do mezinárodního společenství. Samozřejmě, že nová vláda musí čelit očekávaným výzvám a pokračovat v budování Iráku nezávislého, bezpečného, stabilního, jednotného, demokratického a prosperujícího. Svým způsobem se i Rumunsko účastní stabilizačních činností v Iráku, ať již vojenskými prostředky (protože nejdůraznějším způsobem odsuzuje teroristické akty), tak i prostředky diplomatickými, ekonomickými a politickými. Jako výraz nevůle k tomuto konstruktivnímu úsilí irácké vlády síly vzbouřenců, které jsou podporovány částí iráckého obyvatelstva a některými ze sousedních zemí, nepřerušují boj proti iráckým představitelům a proti mezinárodní vojenské koalici.

4

Voir: SOMMET UE/ÉTATS-UNIS 2006: RAPPORT SUR LES PROGRES RÉALISÉS CONCERNANT LES QUESTIONS DE POLITIQUE ET DE SÉCURITÉ sur http://ec.europa.eu/comm/external-relations/us/sum0606/docs/progress-repoort-nal-210606-fr.pdf, p. 3.

5

Voir: INFORMATIONS PRIORITAIRES sur http://www.ambafrance.org.sa/article.php3?id_article=622#sommaire_1.

31


Možnost stabilizace situace v Iráku Irák se musí stát zemí suverénní, nezávislou v rámci zřízení respektujícím práva a základní svobody všech. Základní podmínka, podmínka buď a nebo, úspěšná ekonomická a politická rekonstrukce Iráku, závisí evidentně v návratu k bezpečnosti a veřejnému pořádku. Očekávaná plná obnova irácké suverenity spadá na prvním místě do odpovědnosti okupačních mocností, v souladu s mezinárodním právem, obzvláště s ustanovením z Haagu a Ženevských konvencí, zdůrazněných v rezolucích 1472 (2003) a 1483 (2003) Rady bezpečnosti. Bohužel se Irák stal operačním prostorem teroristů. Existuje ovšem více úrovní odpovědí. Nejprve je možno uvažovat o opatřeních a prostředcích k uskutečnění bezpečnosti osob a majetku v Iráku, ať již jde o OSN, Iráčany, cizince, diplomaty nebo pracovníky humanitárních organizací. Spojené národy, v Iráku i jinde, nemohou vyplnit mandát, který jim svěřila Rada bezpečnosti bez toho, aby byly vytvořeny podmínky pro jeho splnění, obzvláště v bezpečnostní oblasti. Odpověď na výzvu terorismu a násilí nemůže být pouze bezpečnostní a vojenská. Řešení je rovněž a především politické. K úniku z pasti vytvářené teroristy, což je strategie chaosu a prázdnoty, je třeba navrátit Iráčanům jejich odpovědnost a samostatnost v rámci urychlených kalendářních opatření a jasně denovaný podíl na bezpečnostních opatřeních. K řešení iráckého problému je třeba nejprve zajistit účinnost procesu obnovy státu, to znamená jeho legálních a uznávaných institucí. Potom stabilizace Iráku závisí na jeho schopnosti vypořádat se rychle s kriminalitou a znásilňováním lidských práv zděděném z režimu Saddáma Husajna a na schopnosti vytvořit nástroje národního usmíření, soudnictví přechodného období a zvýšení respektu k lidským právům. Druhou základní podmínkou úspěšné ekonomické a politické rekonstrukce Iráku je sladěné společné úsilí mezinárodního společenství. To není možné bez toho, aniž by představitelé koalice pochopili, že nemohou uspět samostatně a musí řídit události zcela transparentně. Sdílení nákladů a odpovědností ve světě rovnoprávných a suverénních národů znamená také dělení informací a pravomocí. Mezinárodní společenství a Organizace spojených národů obzvláště, nemohou sehrávat ústřední a účinnou roli, než toliko procesem rekonstrukce započatým představiteli koalice a transparentním ve všech oblastech, obzvláště politické, ekonomické a nanční. Zde je nutné také rozdělení a jasné vymezení rolí a odpovědností mezi domorodými a zahraničními aktéry, to je mezi iráckou vládou a okupačními zeměmi a Spojenými národy. Pro stabilizaci situace Iráku je také třeba, aby irácká vláda započala široký proces řešení všech svých problémů – sociálních, politických, vojenských, ekonomických, kulturních, etnických, administrativních. K tomu je třeba iráckými představiteli ústřední a místní správy nejprve spustit proces národního usmíření a tím založit v zemi klima důvěry, na jedné straně mezi představiteli státu a obyvatelstvem a na druhé straně mezi občany této země bez rozdílu dle jejich regionů. Potom je třeba realizovat úzké spojení mezi státními institucemi a náboženskými vůdci, kteří mají velký vliv na irácký lid. V tomto kontextu je potřebné iráckou vládou začít diskuse mezi lokálními civilními a náboženskými vůdci a vůdci vzbouřenců. Tyto diskuse mohou probíhat v cizích zemích vybraných způsobem vyhovujícím vzájemně pro všechny účastníky, to je představitele iráckého státu, vůdce vzbouřenců, náboženské irácké vůdce, pozorovatele ze strany arabských zemí a mezinárodního společenství, představitele regionálních a mezinárod32


ních nevládních organizací. Od počátku musí irácká vláda ujistit vůdce vzbouřenců, že tito jsou v úplném bezpečí během těchto setkání. Na tyto diskuse musí být pozváni jako pozorovatelé nevládní organizace arabského světa, Spojené národy a představitelé zemí, které mají vojáky v Iráku. Po ukončení těchto diskusí je možno zahájit proces národního usmíření, během kterého irácký stát musí zaručit svobodu a bezpečnost všech osob bez rozdílu vyznání, pohlaví, jejich minulosti nebo jejich společenského postavení. Pak irácká vláda musí získat podporu iráckého lidu, náboženských iráckých vůdců, arabského světa a mezinárodního společenství všemi svými legálními aktivitami a legitimními akcemi uvnitř a vně země. Irácká vláda musí také zorganizovat národní referendum o typu politického režimu, který si země vybere do budoucnosti. Lze vyvozovat, že tímto referendem si irácký lid může svobodně zvolit vlastní cestu sociálního, politického, ekonomického, náboženského a jiného rozvoje. Model západní demokracie se zdá být neslučitelný s iráckou kulturou a civilizací. Proto musí být Iráčanům umožněno vybrat si, bez vnějšího zasahování, vlastní cestu rozvoje a vlastní politické zřízení. Tato metoda představuje jediné životaschopné řešení pro stabilizaci Iráku. I přesto Irák může a musí být podporován celým světem, všemi zeměmi, ať již penězi nebo materiálními statky, či radami ve všech oblastech lidské činnosti. Po realizaci národního usmíření, včetně omilostnění vzbouřenců, bude možno ve vlastním slova smyslu začít hovořit o budování nového Iráku, hluboce rozdílného od toho, který existoval během diktatury Saddáma Husajna. Také zahraniční ozbrojené síly, které jsou dnes v Iráku, musí odejít podle stanovené dohody mezi iráckým státem a členskými zeměmi mezinárodní vojenské koalice. Irácké ozbrojené síly musí vstoupit do role garanta ústavního zřízení a bezpečnosti obyvatelstva.

Závěry Irák může být stabilizován, když bude ponechán v klidu, ať již iráckými a zahraničními vzbouřenci, či zeměmi, které se zajímají o jeho přírodní zdroje. Když zahraniční vojáci opustí Irák, samozřejmě po ukončení gerilové války, která probíhá nyní, tehdy irácký lid může zahájit rekonstrukční činnost své země. Iráčané jsou schopni vyřešit své problémy ekonomické, sociální, politické, náboženské, bezpečnostní, vojenské. Podpora arabského a světového společenství je nezbytná, ale nedostatečná. Vměšování arabského a mezinárodního společenství do vnitřních a zahraničních záležitostí Iráku představuje vysoké riziko pro proces stabilizace této země. Proto Spojené národy musí tvrdě vystupovat, s využitím specických prostředků tak, aby vytvořily v Iráku a pro irácký lid nezbytné a dostatečné podmínky k budování země svobodné, suverénní, nezávislé, kde lidská práva jsou trvale garantována a respektována pro každého. Přesto je třeba připomenout, že Irák pro svou stabilizaci musí mít vytvořeny příznivé podmínky, to je mír, klid, materiální, nanční a morální podporu ze strany celého světa, svobodu výběru vlastní cesty ekonomického, politického, sociálního rozvoje a podobně.

33


Konečně, výstavba svobodné, demokratické, nezávislé a suverénní země v Iráku musí být realizována iráckým lidem, jistě že s podporou mezinárodního společenství, ale bez jakéhokoli zahraničního vměšování do vnitřních či vnějších záležitostí iráckého státu.

Literatura 1.

COBBOLD Richard. Operations de stabilisation. Faire la guerre, maintenir la paix, sur http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/IMG/pd/FD001281.pdf.

2.

Informations maire_1.

3.

SOMMET UE/ÉTATS-UNIS 2006: Rapport sur les progres réalises concernant les questions de politique et de sécurité, sur http://ec.europa.eu/comm/external-relations/us/sum06-06/docs/progress-repoort-nal-210606fr.pdf.

prioritaires,

sur http://www.ambafrance.org.sa/article.php3?id_article=622#som-

Autor Phd Petre DUŢU – vojenský sociolog, vědecký pracovník Střediska strategických studií obrany a bezpečnosti Národní univerzity obrany „Carol I“, Bukurešť, Rumunsko.

34

PŘÍPRAVA A PLÁNOVÁNÍ OPERACÍ ZALOŽENÝCH NA DOSAŽENÍ VÝSLEDNÝCH EFEKTŮ...

PŘÍPRAVA A PLÁNOVÁNÍ OPERACÍ ZALOŽENÝCH NA DOSAŽENÍ VÝSLEDNÝCH EFEKTŮ – PŘÍKLAD NA OPERACI IRÁCKÁ SVOBODA Josef PROCHÁZKA Myslím si, že den, ve kterém se začíná vytvářet válečný plán, je den, ve kterém se zahajuje rovněž plánování poválečné obnovy. Generálporučík Jay Garner

Vojenská operace – otevření následných problémů stabilizace Velitelství Central Command (CENTCOM), které se v míru nachází na letecké základně v MacDill na oridské Tampě, se stalo hlavním vojenským velitelským centrem odpovědným za přípravu, plánování a řízení koaličních sil ve vojenské operaci směřující k odzbrojení Iráku. Právě odtud byl ve čtvrtek 20. března 2003 v 05.34 hodin místního času dán povel k zahájení operace Irácká svoboda (Iraqi Freedom) a prvních 40 střel s plochou drahou letu Tomahawk bylo odpáleno na určené cíle v Bagdádu a jeho okolí. Operace byla zahájena po více než roku usilovných příprav a plánovacích aktivit. Po zkušenostech z války v Perském zálivu v roce 1991 byla důkladně a s vojenskou důsledností připravena opatření, která zabránila během bojových aktivit použití iráckých raket SCUD. Podařilo se účinně ochránit ropná zařízení před zničením a zapálením, nebyly zničeny přehrady na Tigridu a Eufratu a postup koaličních sil na Bagdád byl, i přes problémy s uzavřením nástupu koaličních vojsk přes severní území Turecka, spojen jen s minimálními problémy a vojenský odpor irácké armády byl úspěšně překonán. Splnění vojenských cílů operace spojené s ukončením bojových aktivit v dubnu 2003 je možné bez nadsázky hodnotit jako vysoce efektivní moderní vojenskou operaci, která však otevřela další, mnohem delší a stanoveným politickým cílům se postupně vzdalující kapitolu tohoto válečného zasazení – poválečnou stabilizaci, rekonstrukci a obnovu země – problém s nejistým výsledkem.

Význam postkoniktní stabilizace, rekonstrukce a obnovy Z dnešního pohledu, tedy s odstupem čtyř roků, je možné konstatovat, že v případě vojenského zásahu koaličních ozbrojených sil v operaci Irácká svoboda byla opětovně 35


potvrzena zkušenost, že dosažení rozhodujícího vítězství v hlavní bojové fázi válečného tažení, tedy dosažení stanovených vojenských cílů, nepředstavuje automatické naplnění žádoucích a očekávaných konečných cílů politických.1 Politické cíle přesahují mnohem komplexněji charakter cílů vojenských. Jejich dosažení vyžaduje zcela odlišné nástroje. Je spojeno s nejistým časovým horizontem po ukončení hlavních bojových aktivit a je závislé na schopnosti rychlého využití příznivých podmínek vojensko-strategického úspěchu. Cílem postkoniktní stabilizace je vytvořit dostatečně rychle podmínky pro celospolečenskou rekonstrukci a obnovu daného regionu, státu nebo oblasti a zabezpečit tak jeho fungování v souladu s etickými, kulturními, náboženskými a právními normami uznávanými místním obyvatelstvem. Pouze rychlá stabilizace bezpečnostní situace, bezpečný návrat uprchlíků, odminovací aktivity, vytvoření a rozvoj politického systému a státního aparátu, zajištění základní životních funkcí pro obyvatelstvo (potraviny, voda, elektřina, pohonné hmoty), obnova hospodářství, vytvoření pracovních příležitostí a obnova zničených prvků strategické infrastruktury mohou naplnit konečné cíle politické. Efektivní politicko-vojenské strategické řízení související s přípravou a plánováním války, by si mělo tento poznatek a historické zkušenosti, které byly v dlouhém vývoji válek a koniktů mnohokrát potvrzeny, uvědomit a vytvářet odpovídající podmínky pro využití všech výhod, které s dosažením vojenského úspěchu a ukončením hlavních vojenských aktivit souvisejí. Pokud se tak nestane, stává se veškeré úsilí vyvinuté v hlavní bojové fázi válečného koniktu zcela zbytečné. Oběti na lidských životech, eroze etických a kulturních hodnot, vzniklé materiální škody a poškozené životní prostředí jsou příliš vysokou cenou tohoto neúspěchu. Postižený region, stát nebo oblast, jsou pokračujícím zdrojem nestability a ve spirále akcelerují negativní síly a potenciál předválečného stavu. Tato situace vyžaduje dodatečnou alokaci významných zdrojů, se kterými nebylo původně počítáno. Jako v případě každého špatně připraveného, naplánovaného a realizovaného projektu tak dochází k nenaplnění očekávaných konečných cílů, k nedodržení předpokládaných časových horizontů a překročení původně odhadovaných a alokovaných nančních prostředků. Poučení je velmi prozaické a projektovým manažerům známé: Nepodcenit přípravnou fázi plánování bojové operace ve vztahu k požadovanému konečnému výsledku, tedy k naplnění stanovených politických cílů! Alokovat pro ni potřebné nanční, lidské a materiální prostředky. Vytvořit podmínky pro provedení důkladné strategické analýzy s analýzou rizik a z ní vycházet při stanovení konečných politických a vojenských cílů války, nikoli opačně.

Příprava a plánování války – nadrezortní přístup Aby bylo možné důsledně analyzovat příčiny současného politicko-vojenského vývoje v poválečném Iráku, není možné se zaměřit pouze na sled událostí v tomto období, ale je nutné podrobit analýze události a rozhodnutí, které ovlivnily přípravu a plánování celé operace Irácká svoboda. Je potřebné si uvědomit charakter této operace, 1

VEGO, V. War Determination Planning. In: Ostereichische Militar Zeitschrift. Vol.4/2006. Landesverteidigungsakademie, Wien [cit. 14. ledna 2007]

36


kterou je možné zařadit mezi operace (založených) vedené k (na) dosažení požadovaných výsledků (Effects Based Operation – EBO). EBO vyžadují komplexní přípravu, plánování a realizaci. Komplexní ve smyslu propojení úsilí civilních a vojenských nástrojů. V tomto smyslu je možné hovořit o tzv. nadrezortním přístupu k přípravě, plánování a realizaci EBO (Interagency Approache). V souvislosti s přípravou a plánováním operace Irácká svoboda včetně fáze postkoniktní stabilizace Iráku byla zodpovědnost delegována na Ministerstvo obrany USA (MOD) v úzké koordinaci s Ministerstvem zahraničních věcí USA (MZV). Je nutné podotknout, že obě ministerstva vstupovala do tohoto procesu s rozdílnými představami. I přes dosažení positivního diplomatického výsledku při vytváření koaličních sil, byl plánovací proces operace Irácká svoboda, a to především její třetí fáze (postkoniktní stabilizace), těmito rozdílnými postoji MOD a MZV negativně ovlivněn. MZV prosazovalo široké mezinárodní zapojení do postkoniktní obnovy a rekonstrukce Iráku. Tento přístup byl podmíněn shodou o potřebě vojenské intervence v Iráku cestou Organizace spojených národů, kterého nebylo dosaženo a možnost využít modely pro sdílení mezinárodní zodpovědnosti za poválečnou obnovu, dříve využitých např. v Bosně, Kosovu a Afghanistánu, byla zásadně omezena. MOD se primárně zaměřilo na přípravu hlavní bojové fáze operace v Iráku a na eliminaci režimu Saddáma Husajna jako významné bezpečnostní hrozby pro USA. Priority MOD byly nastaveny na boj nikoli na obnovu. Diskuzím o problémech spojených s poválečným uspořádáním v Iráku tak nebyla věnována potřebná pozornost. Operační plán (OPLAN) 1003V pro válku proti Iráku přijatý na konci října 2002 a jeho čtvrtá fáze – stabilita a rekonstrukce – byly založeny na příliš optimistických předpokladech s možností významné redukce vojenské přítomnosti v Iráku po ukončení hlavních bojových aktivit. Tato situace vedla k zásadnímu podcenění příprav a vynaložení neodpovídajícího úsilí při plánování poválečné obnovy Iráku. Plánovací aktivity obou ministerstev nebyly dostatečným způsobem koordinovány a integrace jejich záměrů byla odsunuta až těsně před zahájení vlastní vojenské intervence. Integrace plánovacích aktivit byla do jisté míry zajišťována Radou národní bezpečnosti (National Security Council – NSC), která koordinovala aktivity několika pracovních skupin. I přes toto institucionální zabezpečení existovaly názory o nedostatečné synchronizaci vojenských a diplomatických strategií.2 V rámci MZV byly zahájeny plánovací aktivity o poválečném Iráku na konci října 2001. Byl realizován projekt s názvem „Budoucí Irák“ (Future of Iraq), do kterého byli zapojeni iráčtí Američané a Iráčané žijící v Evropě. Byli mezi nimi úspěšní inženýři, obchodníci, lékaři a právníci, kteří byli znalci Iráku i s jeho problémy a mohli nabídnout realistická řešení obnovy této země po svržení diktátorského režimu. MZV byly sponzorovány konference pěti pracovních skupin v Londýně a Washingtonu, které se zabývaly zdravotnictvím a humanitárními otázkami, problémy s vodou, zemědělstvím a životním prostředím, veřejnými nancemi, justicí a zločiny proti lidskosti. Práce těchto skupin vytvořily významný informační základ o možných směrech obnovy a rekonstrukce poválečného Iráku. Výstup z tohoto projektu se však stal předmětem kritiky. Nenabízel jednoznačný akční plán budoucí obnovy a byl považován spíše za výzkumný počin 2

DRECHSLER, D.R. Reconstructing the Interagency Process After Iraq. In: The Journal of Strategic Studies, Vol. 28, Num. 1, King´s College, London 2005. ISSN 0140-2390.

37


obrovského rozsahu informací a poznatků. Závěrečná zpráva sice přinesla určitá doporučení pro řešení problémů, avšak bez stanovení jasných cílů, konkrétních a časově vymezených úkolů s delegovanou zodpovědností a zdroji.3 MZV bylo sice významně zastoupeno v pracovních mezirezortních skupinách zřízených NSC a podporovalo činnost pracovních týmů v rámci projektu „Budoucí Irák“, ale v minimální míře se podílelo na plánovacích aktivitách na velitelství CENTCOM, kde působil pouze politický poradce velitele s malým týmem dočasných pracovníků. Tito lidé se zabývali především otázkami spojenými s vytvářením koaličních sil a nikoli plánováním poválečné obnovy a rekonstrukce Iráku. Tento stav byl způsoben především decitem dostatečně zkušeného personálu v otázkách vojenských plánovacích postupů se souběžnou znalostí problematiky Iráku na MZV. Do určité míry to byla i chybějící vůle a ochota ze strany MOD pracovníky z MZV do problematiky vojenského plánování zasvětit a zapojit.

Vytvoření Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc Prezident USA vytvořil 20. ledna 2003 Úřad pro rekonstrukci a humanitární pomoc (Ofce of Reconstruction and Humanitarian Assistance – ORHA), jehož úkolem bylo integrovat a plánovat poválečnou rekonstrukci a humanitární pomoc a byl podřízen MOD. Tato podřízenost vycházela z logické úvahy, že pouze MOD má dostatek lidí, nančních prostředků a dalších zdrojů potřebných k provedení všech kroků potřebných ke stabilizaci Iráku po svržení Husajna. Vedením ORHA byl pověřen penzionovaný gen. Garner, který v roce 1991 velel operaci „Provide Comfort“ na severu Iráku, jejíž cílem bylo zabezpečit podporu pro kurdské obyvatelstvo.4 ORHA měla zabezpečit horizontální propojení všech již existujících plánovacích dokumentů. Jednalo se o úřad expedičního charakteru, ve kterém byla zastoupena jednotlivá ministerstva a agentury s předpokládaným přemístěním do Iráku, jakmile to bezpečnostní situace umožní. Cílem činnosti úřadu bylo vytvořit plány a následně je implementovat. Činnost ORHA byla negativně ovlivněna nedostatkem času (k dispozici asi dva měsíce). Její početní stavy se rozrůstaly a z původních šesti osob na konci ledna 2003 měla o měsíc později k dispozici již 700 osob. Největším problémem pro činnost ORHA byla absence jasného, realistického a odpovídající autoritou schváleného plánu na stabilizaci a obnovu země. Účinná součinnost s vojsky byla narušena odlišnou dislokací po přesunu do Kuvajtu. ORHA se rozvinula v hotelu, zatím co velitelství bylo ve stanovém táboře na základně Doha. ORHA disponoval pouze jedinou utajovanou datovou linkou a jedním utajeným telefonem. Průběh plánování potvrdil odlišné přístupy vojáků a pracovníků ORHA. ORHA se přesunula do Bagdádu týden po jeho obsazení koaličními vojsky. Ke své činnosti neměla potřebný počet vozidel, spojovacích prostředků a schopností pro zajištění vlastní ochrany a bezpečnosti. Zničená a rozkradená infrastruktura omezila efektivní komunikaci s jednotlivými vládními složkami v Iráku. Neexistence realistického 3

Truth, War and Consequences, veřejná televize Frontline, rozhovor s poradcem Iráckého národního shromáždění ze dne 27. července 2003. [cit. 14. ledna 2007] 4

DRECHSLER, D.R. Reconstructing the Interagency Process After Iraq. In: The Journal of Strategic Studies, Vol. 28, Num. 1, King´s College, London 2005. p. 19. ISSN 0140-2390.

38


plánu, který by horizontálně integroval úsilí MOD, MZV a dalších vládních i nevládních agentur při postkoniktní stabilizaci Iráku se projevil v nedostatku zdrojů, nastavení odlišných priorit a prosazování permanentních změn. Rekonstrukční úsilí bylo z těchto důvodů zpomalováno až zastavováno. Úsilí o rychlou stabilizaci, rekonstrukci a obnovu země mělo být základním předpokladem pro získání místního obyvatelstva na stranu koalice. Mnohé z poválečných příležitostí v Iráku byly ztraceny mimo jiné nedostatkem integrace aktivit, drancováním a loupením, problémy s elektřinou, rozpuštěním existujících bezpečnostních složek včetně armády atd. Lze shrnout, že lépe koordinovaný poválečný plán mohl účinněji přispět ke generování potřebných zdrojů pro dokončení stanovených úkolů poválečné stabilizace a rekonstrukce v Iráku.

Závěr Analýza přístupů státní administrativy Spojených států k přípravě a plánování poválečné obnovy a rekonstrukce Iráku přináší celou škálu velmi cenných poznatků, které jsou relevantní i pro přípravu, plánování a případné použití celého bezpečnostního systému České republiky jak při zvládání vojenských, tak i nevojenských bezpečnostních výzev. Je zřejmé, že příprava a plánování poválečné obnovy a rekonstrukce v případě válečného koniktu nebo mimořádné krizové situace je nedílnou součástí válečných strategií, vojenských operačních a krizových plánů. Příprava, plánování a vedení operací založených na dosažení požadovaných výsledků (EBO) případně i krizové řízení vyžadují efektivní nadrezortní koordinaci s využitím širokého spektra expertů nejen v otázkách vojenských, ale i politických, právních, ekonomických, náboženských, zdravotnických a dalších. Vytvoření institucionálních podmínek pro integraci mezirezortních aktivit a synchronizaci rozdílných strategií zainteresovaných stran ve formě pracovních skupin, projektových týmů a agentur samo o sobě efektivní přípravu, plánování a vedení EBO a zvládání krizových stavů nezabezpečí. Pozornost by měla být zaměřena i na permanentní harmonizaci vnitrorezortních řídících a plánovacích postupů. Měla by být vytvářena společná pracovní kultura, posilována vzájemná důvěra, propojovány softwarové nástroje a informační systémy. Tohoto stavu lze dosáhnout mimo jiné společným vzděláváním vojáků a civilistů v rámci krizového řízení a hledáním společných přístupů k řešení problémů ve formě cvičení, které se dotýkají synergického využívání vojenských a civilních nástrojů v přípravě, plánování a vedení EBO a zvládání krizových stavů. I když Česká republika disponuje v současnosti funkčním bezpečnostním systémem s jasně denovanými úkoly jeho jednotlivých prvků a vymezenými vazbami mezi nimi, tak to ale neznamená, že neexistuje prostor pro jeho optimalizaci a další rozvoj reagující na nové podněty a potřeby. Jedním z příspěvkem do tohoto procesu by mohly být i závěry této analýzy.

39


Literatura 1.

VEGO, V. War Determination Planning. In: Ostereichische Militar Zeitschrift. Vol.4/2006. Landesverteidigungsakademie, Wien. [cit. 14. ledna 2007] .

2.

Truth, War and Consequences, veřejná televize Frontline, rozhovor s poradcem Iráckého národního shromáždění ze dne 27. července 2003. [cit. 14. ledna 2007] .

3.

DRECHSLER, D.R. Reconstructing the Interagency Process After Iraq. In: The Journal of Strategic Studies, Vol. 28, Num. 1, King´s College, London 2005. p. 19. ISSN 0140-2390.

Autor Pplk. gšt. Ing. Josef PROCHÁZKA, Ph.D. – zástupce ředitele Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

40

DOPADY PŘÍPRAVY A ZPŮSOBU VEDENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ NA VÝCHOZÍ PODMÍNKY...

DOPADY PŘÍPRAVY A ZPŮSOBU VEDENÍ BOJOVÝCH OPERACÍ NA VÝCHOZÍ PODMÍNKY A PRŮBĚH POSTKONFLIKTNÍ STABILIZACE Vlastimil GALATÍK

Historie se opakuje Situace a zkušenosti získané ve stabilizační fázi operace v Iráku dokumentují opakování některých chyb v rozhodování a řešení koniktů a krizí, které se stávají téměř zákonitostí. Z vojenského hlediska a při patřičné převaze v silách a prostředcích je možné shrnout, že je poměrně jednoduché zvítězit ve válce, ale co následuje ve fázi stabilizační je velkou neznámou a často celkovou politickou prohrou. Vždyť intervence Francie a USA ve Vietnamu, Sovětského svazu v Afghánistánu, Ruska v Čečensku, Izraele v Libanonu, situace v Kosovu, prohloubení letité krize v Afghánistánu i současný stav ve stabilizační fázi v Iráku jasně dokumentují bezvýchodnost situace a slabost vojenských prostředků ve fázích, které následují po fázi bojové. Přitom je třeba vzít na vědomí, že již poměrně dlouho před ozbrojenou intervencí, ale i ve fázi bojových operací se rozhoduje, jaké budou bojovou činností vytvořeny výchozí podmínky a do značné míry i jak bude probíhat fáze stabilizační. Již v období přípravy ozbrojené intervence dochází ke střetávání zcela protichůdných zájmů, zejména v domácí a zahraniční politice, s politikou zemí v regionu a cílové zemi intervence, ve střetech podpůrců a odpůrců intervence doma i v zahraničí. Střety na půdě mezinárodních organizací jako je OSN či uvnitř EU, umocněné celkově působením médií vytvářejí a dokreslují celkovou složitost prostředí, které již v této době formuje možnosti budoucích činností v předpokládaných prostorech zájmu. V posledních desetiletích zcela zásadním způsobem vzrostl význam médií, která dokáží doslova hýbat politickou sférou na všech úrovních a ve všech měřítcích. Z mediálního hlediska jsou obzvláště citlivé jakékoli vojenské zásahy či použití vojenských prostředků, zejména jsou-li spojeny se ztrátami na lidských životech. Mnohdy je bráno do úvahy jen působení médií vlastní strany či „spřátelených“. Ale je potřebné vzít na vědomí, že mediální prostředky vlastní i protistrana a její sympatizanti, a že zejména tyto prostředky zcela zásadně ovlivní postoje obyvatelstva a sympatizantů cílové země intervence. Média tedy mohou zcela zásadně negativně či pozitivně ovlivnit nejen průběh bojových operací, ale zejména otázky následné fáze stabilizační.

41


Chyby v zásadních rozhodnutích k provedení, přípravě k intervenci a v průběhu vedení bojových operací se řetězí a násobí, aby svými negativními projevy v plné síle vytryskly ve fázi stabilizační.

Role médií Markantním příkladem masivního pozitivního i negativního ovlivnění veřejného mínění byla takzvaná „válka v přímém přenosu“, zejména efektní přenosy nočních náletů a bombardování. Je otázkou, jak tyto nálety přispěly k celkové porážce iráckých sil a vítězství ve válce a jak v konečném důsledku připravily půdu pro další fáze operace i pro poválečnou stabilizaci. V jednom z prvních hodnocení v časopisu Raids je uváděno: „Rovněž je jasné, že vítězství nepřivodilo letectvo a jeho strategické nálety či denní a noční nálety letounů B1B, B-2 a B-52 na Bagdád prováděné s cílem zbavit Irák vedení. Spíše popudily proti USA celý arabský svět“. 1 Mistrné využití a selekce pozitivních záběrů na „chirurgicky přesné“ letecké údery na vybrané vojenské cíle a sídla vedení Iráku jistě kladně ovlivnily americké veřejné mínění, ale zcela opačné záběry zpravodajství protistrany na vedlejší účinky takovýchto úderů mezi civilním obyvatelstvem, zejména ženami s dětmi, vyvolaly silné protiamerické nálady u odpůrců intervence. Dochází tedy k udržení domácí podpory intervence na straně jedné a k narůstání odporu v zahraničí, především v arabském světě, na straně druhé. Pro budoucí vývoj a činnosti je velmi významnou skutečností i významná ztráta podpory ze strany iráckého obyvatelstva bezprostředně dotčeného činností letectva. Lze tedy předpokládat, že tyto nálety sehrály i určitou negativní roli ve vztahu k nejširším masám obyvatelstva, se kterým je nutno pracovat ve fázi poválečné stabilizace.

Politický a vojenský cíl intervence Volba masivních leteckých úderů vyplynula i z hodnocení situace a snahy udržet podporu veřejného mínění v USA i za cenu určitých ztrát na mezinárodní scéně. Ne zcela objektivně bylo zhodnoceno předpokládané trvání, průběh a výsledky bojových operací a otázky, jakým způsobem a jaké budou vytvořeny výchozí podmínky pro poválečnou stabilizaci. Nebylo tedy odpovězeno na otázku, zda rychlost provedení operace a tím i zachování příznivého veřejné mínění v USA nebude spojeno s nepřesností a ztrátami mezi civilisty a nezpůsobí mnohem větší problémy v následujících fázích. Auboineau v Raids uvádí:2 V březnu 2003 nahradil zásadu „žádní mrtví“ (dle první války v Zálivu – poz. autora) požadavek rychlosti, konkrétních a rychlých výsledků ve formě zajetí vedoucích činitelů režimu nebo dobytí klíčových míst, protože vláda USA mohla sázet pouze na krátkou válku umožňující zachování podpory veřejného mínění v USA. Toto „vnitřní riziko“ bylo a je ještě dnes pro vládu USA větší hrozbou než irácké ozbrojené síly a nebo teroristické skupiny po skončení operací vysoké intenzity. Bez 1

Auboineau, F. Quelques enseignements sur les opérations terrestres menées par les Américaines en Irak. Raids, 2003, no. 211.

2

Tamtéž.

42


skutečné domácí podpory nebo, což by bylo ještě horší, za vnitřní otevřené krize, by prezident Bush mohl prohrát mír poté, co vyhrál válku. Pro daný okamžik to bylo jistě velmi pragmatické, ale z hlediska dalšího vývoje a dnešní situace velice krátkozraké a nešťastné. Takto nemohl být sledován hlavní proklamovaný cíl intervence, to je odstranění režimu Saddáma a nastolení demokracie v Iráku. Vojenskou intervencí sice lze svrhnout režim, odstranit diktátora, nastolit určitý řád a podobně, ale nastolení demokracie je úkolem kohokoli jiného než vojáků a zejména projevem svobodné vůle domácího obyvatelstva.

Způsob vedení operace a postkoniktní stabilizace Letecké údery, ve spojitosti s velmi rychlým postupem pozemních sil a námořní pěchoty, byly zajisté i významným prvkem zvolené strategie a fenoménem psychologického působení na obyvatelstvo i bojeschopné jednotky, ale stále s vazbou na situaci ve veřejném mínění ve Spojených státech. Základem strategie USA během operace Irácká svoboda byl Clausewitzův princip „okamžiku zhroucení“. Velení operace vycházelo z předpokladu, že okamžiku zhroucení irácké armády bude dosaženo před okamžikem vzniku „vnitřní hrozby“ (ztráty domácí podpory – poz. autora) v USA. Bylo nutné zneklidňovat Iráčany a dávat jim na vědomí, že jakýkoli boj je marný (pro urychlení průběhu operace – poz.autora) dříve, než veřejnost USA usoudí, že cena za konikt s neurčitou motivací se stala příliš vysokou. Tato sázka byla úspěšná…3 Lze tedy shrnout, že na strategické úrovni byl upřednostňován význam pozitivního vnímání intervence u obyvatelstva USA a nedoceněn význam průběhu operace pro tvorbu příznivých podmínek k postkoniktní stabilizaci s mylným předpokladem, že to, co přináší intervenující vojska pro irácký lid, je právě to jediné správné a toužebně očekávané a zcela zastíní případné negativní dopady vedení bojové činnosti. Některé chyby a nenaplněné předpoklady na operační a taktické úrovni pak jen znásobily celý řetězec událostí, které se negativně odrazily v počátečních podmínkách i průběhu stabilizační fáze. Již samotné stanovení způsobu vedení operace ze strategické úrovně velení pro nižší stupně se sice v boji ukázalo jako velmi účinné, ale ve spojení s vedlejšími účinky bojové činnosti mezi civilisty a pro pozdější vývoj stabilizace ne zcela vhodné. Jednotky USA v městských oblastech – na rozdíl od jednotek britských, které ve městě Basra používaly taktiku postupného umlčování – zpravidla požívaly silové akce kombinující mohutnost palby a rychlost. Tyto akce byly zaměřeny, jak tomu bylo během dobývání Bagdádu, na zmocnění se klíčových objektů vysoce mobilními jednotkami s mohutnou výzbrojí (tanky M1A2, BVP M2A3), při ponechání celých čtvrtí bez vojenské kontroly. Tento záměrný postup umožnil získat čas drahocenný pro velení a dosáhnout rychlých výsledků avšak současně vytvořil jiné problémy. Mohutná palba používaná bez důsledného rozlišování často způsobila značné vedlejší škody mezi civilním obyvatelstvem, které rychle ztratilo veškeré sympatie pro vojáky USA. Obyvatelstvo, zbavené útlaku za strany Saddáma a ponecháno samo sobě se „urvalo ze řetězu“, plenilo, uplat3


43


ňovalo „rychlou spravedlnost“ a vládu teroru v celých čtvrtích považovaných vojenskými plánovači USA za takticky málo důležité. Tak byl znehodnocen obraz míru a prosperity, který chtěla koalice dosáhnout zavedením bezpečnosti.4 Co reálně ale znamená „silová akce kombinující mohutnost palby a rychlost?“ Z pohledu teorie a praxe operačního umění a taktiky to značí především zvýšení nepřesnosti a zvýšení vedlejších ztrát mezi civilním obyvatelstvem i destrukci objektů nevojenského charakteru, ale zásadního významu pro civilní infrastrukturu a běžný život obyvatel. Když pomineme negativní vnímání takovýchto dopadů na život obyvatelstva, vyvstává pro budoucnost zcela zásadní problém, a to otázky rekonstrukce či obnovy civilní infrastruktury a tedy hledání odpovědi na otázku kdo, kdy a jakými prostředky to může učinit. Domácí obyvatelstvo, které necítí odpovědnost za tyto škody a které je bez odpovídajících prostředků, navíc nepřátelsky naladěné k „okupantům“, nalézá odpovědného celkem jednoduše v intervenujících silách. Toto obyvatelstvo téměř žádnou rekonstrukci realizovat nemůže a zpravidla ani nechce. Dále je třeba vnímat, že ještě relativně dlouhou dobu po skončení bojových operací nejsou pro rekonstrukci a stabilizaci k dispozici jiné síly a prostředky, než právě a zase jen vojenské. Přitom vojáci jsou prvotně připravováni pro něco zcela jiného a především musí vyplnit vzniklé bezpečnostní vakuum. Ponechání celých čtvrtí bez kontroly s cílem mít neustále k dispozici dostatek sil a prostředků pro rychlý postup sice vedlo k překvapivě dobrým výsledkům v bojové operaci, ale důsledek živelného vytváření nových lokálních a regionálních mocenských struktur, především na základě síly a teroru v daném okamžiku, nerespektování tradičního rodového a rodinného uspořádání, to vše se plnou silou projevuje až do dnešních dnů. Plenění v okamžiku osvobození a msta za příkoří v předešlém režimu je nahrazována stejnou alternativou v režimu přechodném i nově vytvářeném. Založit otázku bezpečnosti v městských čtvrtích, oblastech či regionech na domácích vůdcích, kteří jsou v daném okamžiku nejsilnější a nejlépe organizovaní, ještě nemusí znamenat svěření moci vůdcům respektovaným v rámci rodinného uspořádání a s přirozenou autoritou, z historického hlediska tradičním. V řadě případů se naopak „spojenci“ intervenujících vojsk stávají kriminální živly či gangy, schopné demonstrovat svoji sílu a organizovanost a mnohdy, z neznalosti věci, jsou i podporováni výzbrojí a dalším materiálem. To vyvolává negativní reakci ze strany tradičních domácích vůdců a časem se tito „spojenci“ stávají ústředním nepřátelským prvkem pro interventy. Napravení takovýchto omylů a přehmatů je pak nad síly vojsk, což by bylo možné dokumentovat na řadě příkladů i mimo samotný Irák. Značná část obyvatelstva, do té doby nakloněného změně režimu a očekávající zcela zásadní změny, se dostává pod brutální tlak „nových vládců“, které je nucena respektovat pod hrozbou násilí a jednu z příčin vidí ve vojácích koalice, kteří jim nejsou schopni garantovat dostatečnou osobní bezpečnost a svobodu volby. Ztráty na životech v řadách civilního obyvatelstva v důsledku bojové činnosti pozemních jednotek, tedy konkrétními vojáky a jejich technikou či zbraněmi, na které si může obyvatelstvo doslovně i obrazně sáhnout nebo ukázat, jsou dalším zdrojem prohlubujícího se nepřátelství Iráčanů. Do současnosti nebyl nalezen adekvátní prostředek k nápravě tohoto 4


44


stavu. Spíše naopak, následné činnosti směřující k odzbrojení obyvatelstva, prohledávání obydlí, zatýkání „nepřátel“ podle označení či nařčení různých iráckých komunit a podobné aktivity, z nichž řada probíhá v noci a dosti agresivním způsobem, to vše může jen velmi těžko přispět ke kladnému vnímání zahraničních vojáků, jako síly, která přináší mír, bezpečí, prosperitu a demokracii.

Respektování kultury a tradic Jako již mnohokrát v minulosti se ukázala nízká připravenost vojsk na činnosti v jiném prostředí se zcela odlišnými kulturními, náboženskými tradicemi a zvyky obyvatelstva, které je nehodlá žádným způsobem měnit. Výše citovaný zdroj uvádí:5 „Civilní obyvatelstvo rovněž vytvářelo problémy, když odmítalo změnit své zvyky, chování a to i během vojenských akcí, kdy se síly USA snažily postupovat a ničit irácké jednotky. Vojáci USA, otřeseni sebevražednými útoky a rizikem tvořeným neregulérními bojovníky bez stejnokrojů, nevěděli, jak se mají chovat k občanům, kteří chtěli projít jejich sestavou, zatímco probíhaly boje“. Není možné se tedy domnívat, že se změnou politického uspořádání v zemi se současně a automaticky změní i chování, zvyky či tradiční společenská struktura s hlubokými historickými kořeny. Uvolnění autokratického režimu spíše přináší prohloubení vnitřních rozporů v zemi, často ventilovaných na úkor intervenujících sil. Východiskem, které může značně snížit napětí mezi vojsky a domácím obyvatelstvem, je důsledná příprava na zasazení v tomto prostředí, osvojení si a respektování kulturních, náboženských a společenských tradic a zvyklostí. V přípravné fázi musí rozhodující roli sehrát orgány odpovědné za civilně vojenskou spolupráci (CIMIC) garantující dostatečné informace o prostředí předpokládaného zasazení a přípravu všech zasazovaných sil. Následně v bojové a zejména ve stabilizační fázi se civilně vojenská spolupráce musí stát záležitostí všech bez rozdílu, specializované orgány CIMIC musí být využívány k plnění specických úkolů vyžadujících zvláštní znalosti a dovednosti.

Závěry a shrnutí – Bez důsledného zhodnocení politických a vojenských cílů, nalezení společných rysů a zcela zásadních rozdílů je úspěch stabilizační fáze velmi problematický. Nelze ztotožňovat politické a vojenské cíle (cíle intervence a cíle operace). Prostředky ozbrojených sil jsou schopny realizovat jen vojenské cíle. – Ozbrojené síly vytvářejí příznivé podmínky pro stabilizaci situace udržováním veřejného pořádku a klidu na teritoriu země, ale nemohou stabilizaci garantovat, protože disponují jen omezenými vojenskými prostředky. Jsou tedy jen jedním z prvků přispívajících ke stabilizaci. – Mediální politika a její uplatňování v období přípravy a vedení operace musí mít na zřeteli působení na obě strany koniktu, brát do úvahy vliv médií vlastních i nepřátelských, podávání objektivních, neobjektivních či zkreslených informací, 5


45


ale zejména musí směřovat k vytvoření příznivých podmínek pro zahájení a průběh postkoniktní stabilizace. Teprve tato fáze (stabilizační) může denitivně vyřešit problém, pro který byla vojenská operace vedena. – Způsob vedení operace musí mít na zřeteli následující stabilizační fázi a tedy vytvořit pro ni co nejvýhodnější podmínky. To závisí zejména na vztahu mezi intervenujícími vojsky a místním obyvatelstvem a jeho úrovni po skončení bojových činností. Operace musí být vedena k tomuto cíli, k čemuž může napomoci respektování nebo prosazování následujících zásad: • dosažení pozitivního vnímání intervence u obyvatelstva, případně eliminace negativních postojů. Obyvatelstvo musí být přesvědčeno, že intervence přináší lepší budoucnost a krátkodobá degradace životní úrovně bude vykoupena rychlým vzestupem po skončení bojů. Vojenský zásah přináší změnu, která je vyžadována obyvatelstvem a ne to co je mu vnucováno bez ohledu na jeho zájmy a tradice. To nejlepší z pohledu intervenujících zemí nemusí být vnímáno jako nejlepší obyvatelstvem a zemí intervence, • důsledné respektování kulturních tradic, náboženských odlišností, zvyklostí i společenského uspořádání. Tuto oblast je nutné brát jako jednu z nejdůležitějších v období přípravy a vedení vojenské operace. Necitlivý přístup ke kulturním a náboženským otázkám vede zpravidla ke ztotožnění interventů jako agresorů a nepřátel a je podhoubím pro odpor jakéhokoli druhu, • pečlivé hodnocení pozitivních přínosů či negativních dopadů činností nebo způsobů provedení akcí v operaci a výběr nejvhodnějších řešení nejen z čistě vojenského hlediska, ale i ve vztahu k nejširším vrstvám obyvatel, se kterými bude nutno pracovat po ukončení bojů. Upřednostnění způsobů vedení operací s výrazným pozitivním vojenským výsledkem (rychlý postup, ničení nepřítele), ale s negativními vedlejšími účinky mezi civilním obyvatelstvem (ztráty mezi civilisty, destrukce infrastruktury) vede zpravidla ke ztrátě sympatií a podpory intervenujících vojsk, • předem i v průběhu bojových operací hodnotit a stanovit komu a jak předávat moc a kontrolu nad oblastmi nebo sídly po vstupu vlastních vojsk. Mělo by jít o již dříve vytypované a obyvatelstvem respektované osobnosti s přirozenou a dle zdejších tradic i dědičnou autoritou, ne tedy kriminální živly, které jsou v určitém okamžiku nejsilnější, nejlépe vyzbrojeny a případně ještě dozbrojeny intervenujícími vojsky. Prvotní zdání, že tyto síly nejlépe a nejúčinněji napomáhají k udržení klidu a veřejného pořádku se časem mění v poznání, že jde o dobře vyzbrojeného a organizovaného nepřítele, • schopnost účinné civilně-vojenské spolupráce se stává požadavkem kladeným na všechna vojska v operaci a v kterékoli fázi. Specializované orgány CIMIC odborně řídí tuto činnost a řeší specické otázky přesahující schopnosti běžných vojsk. Význam tohoto závěru podtrhuje i požadavek dokumentu „Strategická vize: Vojenské výzvy“ 6 strategických velitelů NATO.

6

Strategic Vision: The Military Challenge, By NATO´s Strategic Commanders, NATO Public Information Ofce, 2004.

46


Literatura 1.


2.

Strategic Vision: The Military Challenge, By NATO´s Strategic Commander. NATO Public Information Ofce, 2004.

Autor Ing. Vlastimil GALATÍK,CSc. – (plk. gšt. v záloze), vědecký pracovník Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

47


48

VOJENSKO-POLITICKÁ VÝCHODISKA ŘEŠENÍ SITUACE V IRÁKU

VOJENSKO-POLITICKÁ VÝCHODISKA ŘEŠENÍ SITUACE V IRÁKU Antonín KRÁSNÝ

Úvodem: „jednoduché řešení neexistuje“ Jakékoliv řešení komplikované situace v Iráku bude stát ještě mnoho lidských obětí a materiálních škod. Cílem by tedy prioritně mělo být omezení dalších obětí a škod. Příkladem může být Vietnam, kde odchodem okupačních vojsk a ponecháním řízení dalšího vývoje na domácích elitách bylo dosaženo vnitřního smíru. Bylo to chápáno jako možné východisko a vstřícný krok pro mírové uspořádání. Potvrzení správnosti řešení tehdejší situace je dnešní dynamicky se rozvíjející Vietnam.

Příčiny a řešení Pro odpověď na otázku „Jak řešit situaci Iráku?“, je nutno hledat příčiny1 a pak se ve současné složité situaci pokusit najít východiska, alespoň vzdáleně a zdánlivě vyhovující všem stranám (aktérům) koniktu2. Určitým nástrojem naznačujícím směr je provedení SWOT analýzy a následně navržení variant uspořádání postkoniktní situace. Pro řešení, dnes se dá již říci vleklé krize, je potřebné prvotně odstranit příčiny pokračujícího koniktu. Možné varianty řešení situace v Iráku: 1. okamžité opuštění země cizími vojsky, 2. podpora silného prvku v zemi, případně i mimo ni , a na tomto (těchto) silném prvku sjednotit zemi, postupné opuštění země cizími vojsky, 3. podpora několika přiměřeně silných prvků v zemi, případně i mimo ni3, a na těchto prvcích zemi rozdělit podle různých kriterií (náboženské, etnické, jiné), či jen určitým oblastem země poskytnout přiměřenou autonomii, postupné opuštění země cizími vojsky. 1

Důvody a způsob rozpoutání koniktu v rámci zájmů mocností.

2

Kompromisní řešení přibližující se spokojenosti většiny aktérů a i většiny společnosti (obyvatel) jako takové, s nadějí na dlouhodobě fungující uspořádání v dnešním globalizovaném světě.

3

Včetně původní zahraniční protibaasistické opozice, která má zájem o určité především mediální zvýraznění (konference v Praze – prosinec 2006).

49


Přes původní očekávání změny poměrů svržením vládnoucí strany Baas a rozpuštěním armády a policie jako opor svrhnutého režimu, zejména republikánských gard, tajné policie a dalších bezpečnostních agentur, dnes převažuje hluboké zklamání většiny obyvatelstva z pokračující okupace země. Vládnoucí prvek loajální k americko-britské okupaci vzešlý z „demokratických“ voleb se potýká se získáním podpory domácího obyvatelstva a ani nedisponuje přiměřeně silnými a dostatečně loajálními ozbrojenými silami, včetně pořádkových složek (policií), nezbytných k výkonu centrální moci. Paradoxně se začíná stále více naplňovat Husajnova idea o panislámském státě (soustátí). Spojování islámského světa, dnes sjednocovaného a umocňovaného odporem arabského světa proti okupaci Iráku a pokračující americkou politikou vůči Iránu, Sýrii i podporou izraelské politiky vůči všemu arabskému a zvláště Palestincům4, se prohlubuje. Snaha o řešení za pokračující vojenské přítomnosti a zvyšování počtu ozbrojených sil na straně intervenčních mocností vede k dalším ztrátám na lidských životech5 a materiálních hodnotách a to za významného sjednocování odporu. Po odstranění hlavní příčiny současného odporu, za což je mnoha stranami označována okupace Iráku, je velká šance, že dojde k výraznému omezení bojů. Pokračující konikt a slabost vojenských prostředků odkrývá další a další rozpory v zemi, někdy uměle rozpoutávané zahraniční podporou. Řešení by mělo obsahovat, kromě jiného, naději na dlouhodobě fungující uspořádání. Hodnocení prostředí Matice SWOT Vnitřní prostředí

Vnější prostředí

+

–

Silné stránky

Slabé stránky

Přírodní surovinové zdroje. Historické povědomí. Vzdělání a kulturnost obyvatelstva nad islámským průměrem.

Rozpuštění armády. Zneschopnění policie. Národnostní roztříštěnost. Náboženská roztříštěnost. Surovinové zdroje pod kontrolou různých národnostních a náboženských entit. Hrozby Rozdělení ozbrojených sil podle náboženské a národnostní identity. Vnitřní nejednota. Zájem zahraničí pouze o surovinové zdroje a jejich využívání nadnárodními společnostmi.

Příležitosti Armádu omezit jen na vnější funkci obrany státu. Policii naplňovat principem většinového prvku regionu. Možnost exportu ropy. Využití kulturního dědictví. Další rozvinutí průmyslu.

Klíčovým faktorem je posouzení irácké státnosti a identity. Irák vznikl ve 20. letech 20. století jako britský projekt vycházející ze sloučení částí třech osmanských provincií. Nevýhodou ve vztahu k jeho stabilitě a integritě byla jeho etnická a náboženská rozličnost. Sunnitští Arabové (20—25 %), kteří od dob osmanské říše až do pádu Saddáma 4

Situaci nelze řešit rozpoutáním dalších ozbrojených koniktů; například proti Iránu je tato karta intenzivně rozehrávána nejméně od začátku roku 2006, při současném prohlubování krize v Iráku; stejně tak sázka na izraelskou kartu udržuje napětí v širším regionu.

5

Podle zástupce OSN pro Irák Gianni Magazzeniho zahynulo v Iráku v roce 2006 přes 34 000 civilistů a více jak 36 000 jich bylo zraněno; ministerstvo zdravotnictví irácké vlády udává nižší odhady. Podle nich v roce 2006 zahynulo 23 000 civilistů a policistů. ČTK, Bagdád 17. 1. 2006.

50


Husajna v roce 2003 ovládali nejdříve irácké provincie a později i celý stát, byli menšinou v zemi. Šíitští Arabové (55—60 %) a především Kurdové (18—20 %) byli překážkou centralizačních snah sunnitské menšiny, která využívala panarabismu a islámu, tehdy přitažlivých myšlenek arabského socialismu, aby zajistila loajalitu obyvatelstva. Pokud tyto nástroje zklamaly, přišlo ke slovu násilí, policie i armáda. Všechny irácké vlády od dosažení nezávislosti využívaly vojenského násilí k potlačení kurdských vzpour, v nichž se kurdské vedení snažilo prosadit širokou autonomii a odmítalo unikační arabský charakter státu. Iráčtí šíité sice nepopírali svojí arabskou identitu, což potvrdili například během íránsko-irácké války (1980—1988) i svým odstupem od proklamovaných cílů íránské islámské revoluce, protože značná část byla sekulárního smýšlení. Současně však měli nedůvěru vůči všem panarabským projektům, jejichž nositelem byl režim Saddáma Husajna. Ten přesto nedůvěřoval šíitům a byl přesvědčen, že s rostoucím vlivem šíitského teokratického systému budou vzrůstat i politické požadavky této komunity, a proto bránil pronikání šíitů do vyšších pozic ve státní správě či armádě a omezoval jejich ekonomickou moc. Šíitský klér například nedisponoval vlastním majetkem a byl nancován státem. Každé oslabení centrálního sunnického systému, narušení etnicko-náboženské „stabilizované nerovnováhy“ znamenalo hrozbu pro sunnitský baasistický, menšinový režim. Rozsah represí vedený proti menšinám byl přímo úměrný míře oslabení centrálního režimu a odrážel i tradice státu řešit společenské rozpory vojenskou silou. Přetrvávajícím problémem v mocenské (dnes převažující vojenské) hře o Irák6 je naprostá nerovnováha v uspořádání mezinárodní politiky, ve výdajích na zbrojení a možnostech států udržovat mimo své teritorium vojenské akceschopné jednotky. Přesto je třeba prioritně v politické oblasti najít co nejširší shodu v dalším orientování země s důrazem na místní a regionální podmínky a ne na mocenské zájmy různorodých aktérů, jak domácích, tak i zahraničních. Důležité je rovněž posouzení situace ekonomické, kdy je přírodní bohatství využíváno nadnárodními společnostmi s minimálním prospěchem pro irácký rozpočet a obyvatelstvo, přičemž mezinárodní nanční pomoc se ztrácí v nepřehledné korupční síti současného režimu. Je potřebné uvést ekonomiku do takového stavu, aby přírodní bohatství, průmysl, kultura7 sloužily k sociálnímu smíru v zemi, k růstu zaměstnanosti, vzdělanosti, a to i u žen, jak tomu bylo za předchozího režimu. Armáda a policie se musí stát prvky usilujícími o uklidnění situace a ne prvkem či prostředkem rozdmýchávání násilí a nesnášenlivosti. Velká část obyvatelstva je dnes vytlačena na okraj existenčního minima a je investováno velmi málo do lidí. K dispozici jsou slabé (spíše formální) politické instituce, doposud nedostatečně podporované silovými složkami státu (armádou a policií). K sociálnímu smíru patří i národnostní snášenlivost a rovnoprávné postavení početných národnostních menšin (za bývalého režimu potlačovaných), jako byli například Kurdové. Rovněž náboženské uspořádání a přechod od rivality (dříve vládnoucích menšinových sunnitů oproti většinovým šíitům) k toleranci a vzájemnému respektu je více než citlivé téma, které nelze řešit formou okupace a zvyšováním počtu ozbrojených sil. 6

Dosud se hraje o moc i o ropu a teritorium jako takové a to bez ohledu na zájmy Iráku a jeho obyvatelstva.

7

Snad se ještě podaří zachránit zbytky historických památek pro rozvoj turistického ruchu k udržení rozvoje země i po vyčerpání surovinových zdrojů.

51


Důkazem slabosti vojenských prostředků byla na přelomu let 2006—2007 probíhající nepříliš úspěšná ofenzíva americké armády ve spolupráci s iráckými ozbrojenými silami loajálními k stávající vládě premiéra Malikího v prostoru Bagdádu, především ve čtvrtích obydlených a ovládaných sunnitskou komunitou. Boj proti „teroristům“ metodou razií dům od domu pod záminkou pátrání po skladech vojenského materiálu a teroristech, od ostatních obyvatel se nelišících, přináší utrpení nevinných a ztráty na životech nezúčastněných žen a dětí. Spíše než pozitivní vnímání u obyvatelstva vyvolává odpor a nenávist. Řešení navyšováním stávajícího počtu 130 000 vojáků o 21 500 osob8 (leden 2007) z americké strany jen bezpečnostní situaci zhoršuje a oddaluje smírné řešení. Navíc, po zvýšení počtu sil americké armády, má dojít v součinnosti s iráckou armádou k eliminaci ozbrojených milicí stojících mimo státní struktury, tedy i šiítských spojenců premiéra Málikího9.

Možnosti angažování ČR Hrozba pro naše ozbrojené síly použité v Iráku může pocházet nejen z polovojenských sil (milicí stojících mimo ociální struktury) působících v daném regionu, ale spíše z celé řady zájmových skupin a zločineckých organizací. Přitom analýza regionálního kulturního a sociálního prostředí (povědomí obyvatelstva zkoumaného prostoru) je pro naše vojáky či spíše policisty velmi příznivá, vzhledem k našim předchozím, historií prověřeným vztahům. Mnoho Iráčanů u nás studovalo a řada z nich zde uzavřela manželství. Řada našich expertů i dělníků pomáhala v minulosti budovat irácký průmysl a mnoho československých občanů se podílelo na růstu vzdělanosti Iráčanů nejen u nás, ale i přímo v Iráku. Místní obyvatelé především oceňují z naší strany snahu o pochopení místních zvyklostí, respekt k nim, včetně získávání místních autorit a jejich následné podpoře, i když ne vždy a ve všem můžeme být ve všeobecné shodě. Pozitivní postavení ČR v Iráku zatím přetrvává. Pomoc našich policistů a vojáků při přípravě „nových“ ozbrojených sil Iráku je stejně důležitá, jako naše případná pomoc při obnově iráckého průmyslu10. ČR má ty nejlepší výchozí podmínky k široké účasti na nejen vojenském řešení současného iráckého koniktu. Jak může ČR přispět k obnově normálního a požadovaného stavu v Iráku? Je to jen vysláním kontingentu vojenské policie a jednotky civilně-vojenské spolupráce (CIMIC)? Civilně vojenská spolupráce, především při řešení postkoniktní situace a nastavování normálních poměrů typických pro mírový život, je mnohem náročnější, než vyvolání koniktu a jeho dočasné řešení vojenskou silou. O tom Irák denně přesvědčuje světovou veřejnost. Vyšší angažovanost ČR je možná, ale musí být velmi uvážlivá, a to přes prohlášení americké administrativy, že postkoniktní situací a jejím řešením by se měly zabývat menší země Aliance! Zatím nedoceňovanou úlohu (mediálně) pro naši zemi v Iráku při řešení současné situace sehrává náš velvyslanec. Jeho úspěchy a spolupráce s místními představiteli takřka všech úrovní, počínaje osobním přístupem k presidentovi Iráku 8

Černý den Američanů v Iráku, Hospodářské noviny 19.—21. 1. 2007.

9

Málikí nyní vytáhl do boje proti spojenci Sadrovi, Právo 20. 1. 2007.

10

Bezpečnostní problematika zemí Blízkého východu, seminář ÚSS UO 31. 8. 2006.

52


až po regionální, kmenové a i náboženské předáky, které nelze získat jen penězi nebo jen zastrašováním, ale především chováním a vystupováním na základě předchozích, historicky prověřených vazeb, je výrazně přínosné a je třeba ho při hledání východisek a řešení dnešní situace plně využít11. Obdobně pozitivní jsou výsledky dosavadních misí našich vojenských policistů12. Hlavní úlohou ve vojenském řešení situace ze strany ČR by mohla být co nejširší spolupráce při přípravě a podpoře nových iráckých ozbrojených sil včetně policie tak, aby si i přes vnitřní rozpory řešili situaci Iráčané sami.

Varianty dalšího vývoje Vyjdeme-li z dosavadních iráckých zkušeností, je možno konstatovat, že problém centrální moci v Iráku dále přetrvává. Ani za vlády Saddáma Husajna nebyla klíčovou mocenskou oporou řadová (lidová) „centrální“ armáda, ke které sám Husajn cítil nedůvěru a jeho režim se opíral především o zvláštní jednotky a bezpečnostní služby. Ať už šlo o vytváření vojenských jednotek (Republikánská garda) v paralelním postavení vůči pravidelné armádě nebo založení několika bezpečnostních agentur, které průběžně monitorovaly loajalitu vojenských i konkurenčních bezpečnostních složek. Stávající situace v Iráku se po „popravě“13 Saddáma Husajna na konci roku 2006 dramaticky vyostřila. Přesto otázkou zůstává i nadále možnost politického řešení. Rozhodující je politická vůle a její realizace především politickými prostředky. Podle Clausewitze je „válka pokračováním politiky jinými, totiž násilnými prostředky“. Co je tedy pokračováním války? Dnes jde v Iráku o občanskou válku, za jejíž počátek lze považovat odpálení nálože14 ve Zlaté mešitě ve městě Sámarra, jednoho z nejposvátnějších šíitských poutních míst, a tak nepřetržitě narůstá spirála chaosu a krveprolití. Výbuch násilí, započatý 22. února 2006 dosahuje závratných rozměrů. Každý den ozbrojenci všeho druhu, auta naložená trhavinami nebo komanda smrti zabíjejí 100 i více šíitů či sunnitů. Jednou z variant dalšího vývoje je rozdělení Iráku za podpory přiměřeně strukturovaných ozbrojených sil, což se v současnosti jeví jako možné řešení se zahrnutím vojenských aspektů. Pro šíity bylo svržení Saddáma Husajna, jejich následný úspěch ve volbách a následně i jeho poprava, základem jimi vyhlížené spravedlnosti. Naopak sunnitští fundamentalisté útokem ve Zlaté mešitě, a další, zejména protivládní činností, dali najevo, že nové uspořádání je pro ně nepřijatelné. Neochota současné americké administrativy přiznat si realitu15 je hlavním důvodem, proč není schopna najít strategii pro řešení katastrofy současného Iráku, i když po zveřejněním závěrů expertní studijní skupiny pro Irák se přístup začal postupně měnit, avšak ne v duchu doporučení komise. Studijní skupina vedená bývalým republikánským ministrem zahraničí Jamesem Bakerem a někdejším demokratickým kongresmanem Lee Hamiltonem, doporučuje ve svých 11

Bezpečnostní problematika zemí Blízkého východu, seminář ÚSS UO 31. 8. 2006.

12

Závěrečné zprávy velitelů jednotlivých rotací kontingentů Vojenské policie, SOC GŠ, 2004—6.

13

Spíše aktu pomsty než vykonání rozsudku, kdy Husajn byl z amerických rukou vydán jen na akt „popravy“.

14

Téměř jistě šlo o sunnity, možná napojené na al-Káídu (22. 2. 2006).

15

Bush nejnověji tvrdí „nevítězíme, ale ani neprohráváme“ a „ještě nevím, zdali pošlu posily“ – Hospodářské noviny 21. 12. 2006.

53


závěrech stažení většiny amerických vojáků v několika fázích do roku 2008, přičemž zbylé síly by se podílely na výcviku a podpoře irácké armády a policie a rovněž doporučuje otevřít rozhovory s Iránem a Sýrií16. Dnešní situace je pro miliony obyvatel Iráku plná omezení, strachu a ohrožení, v míře ještě větší než za vlády Saddáma Husajna, a to jak ze strany zahraničních vojsk, tak i domácích ozbrojených složek, patřících k jiné náboženské komunitě. Kurdové a nemuslimské menšiny čím dál více dávají přednost relativnímu bezpečí v Kurdistánu na severu Iráku, případně odcházejí ze země. Ve východním Bagdádu, ovládaném šíity, v podstatě veškerou bezpečnost, právo a pořádek zajišťuje Mahdího armáda, tedy šíitská milice spojená s radikálním duchovním Muktadou Sadrem. Na sunnitském západě Bagdádu je zase mnoho čtvrtí pod kontrolou al-Káídy a členů Husajnovy strany Baas17 či bývalých vojáků a policistů. Mluvit o iráckých státních institucích je dnes velmi sporné. Chválená a některými medii na odiv vystavovaná vláda národní jednoty premiéra Núrího Málikího je neustále na pokraji rozpadu. Irácká armáda je rozdělena mezi víceméně homogenní šíitské, sunnitské a kurdské prapory. Jejich jednotky běžně odmítají přijmout rozkazy centrální vlády, pokud jsou v rozporu s přáním jejich etnických nebo náboženských vůdců. Jako příklad lze uvést událost z počátku listopadu 2006, kdy sunnitští povstalci zmasakrovali šíity v Bakubě, nábožensky smíšeném městě severovýchodně od Bagdádu. Místní šíitští vůdci ani nežádali o pomoc iráckou armádu a ani nedalekou americkou posádku. Namísto toho povolali Mahdího armádu z Bagdádu. Ta přišla pobít desítky bakúbských sunnitů, z nich většina neměla s masakrem nic společného a ostatní vyhnala. Přesně to si místní šíitští vůdci přáli. Představitelé Bushovy administrativy dlouho přesvědčovali a stále přesvědčují veřejnost, že vývoj bezpečnostní situace v Iráku je ve skutečnosti mnohem lepší, než se zdá ze zpráv medií, neboť 14 z 18 iráckých provincií je bezpečných. Velitel amerických sil v Iráku generál Georgie Casey dokonce prohlásil, že Irák v občanské válce není, protože většina území je bezpečná a 80—90 % násilností se podle něj odehrává v okruhu 30 mil kolem Bagdádu. Skutečnost je taková, že bezpečných je maximálně devět iráckých provincií, přičemž tři z nich jsou v Kurdistánu, který je ústavně i fakticky nezávislý na zbytku Iráku. Zbylých šest se nachází na šíitském jihu a jsou spravovány nezávisle na centrální vládě v Bagdádu. Šíitské milice tam prosazují islámské právo v teheránském stylu bez ohledu na svobody ociálně zaručované iráckou ústavou. Za podmínek probíhající občanské války může jen těžko fungovat americká strategie zaměřená na budování vlády a institucí národní bezpečnosti jako je armáda a policie. Nejenže je „vláda národní jednoty“ fatálně rozdělená a ji podporující vojenská síla je nedostatečná, ale ničemu nevládne a tím méně Bagdádu a jeho okolí18. A co může nastat po rozdělení? Irácká občanská válka se nyní živí sama sebou. Irán a Sýrie za této situace nemají důvod pomáhat USA. Otevřené přiznání, že USA zavlekly Irák do občanské války může vyjasnit možnosti další volby. Tedy buď se mohou 16

Nalijme si čistého vína a rozdělme Irák, Hospodářské noviny 19. 12. 2006.

17

Tamtéž.

18

Tamtéž.

54


pokusit sjednotit stát (1.), který ovšem nikdy v 80-ti leté historii pořádně nefungoval a většina populace ho nechtěla a ani dnes nechce, nebo mohou na základě reálné situace faktického rozpadu státu začít diplomaticky jednat a pracovat na separátních dohodách (2.) s kurdskými, šíitskými a sunnitskými regiony. Tyto regiony jsou již dnes více či méně vojensky ovládané národnostně i nábožensky homogenními ozbrojenými silami, spíše „milicemi“, nezávislými na centrální vládě. To znamená, že jednotlivé regiony jsou vojensky „de fakto“ ovládané příslušnými milicemi, i když by je měla „de jure“ ovládat jednotná centrální vláda. První možnost by znamenala, že USA budou v roli smírčího mezi iráckými sunnity a šíity. To je úkol vyžadující výrazné posílení současných vojenských sil, jak o to v současnosti usiluje americká administrativa. Bude trvat léta a přinese množství mrtvých a raněných, o materiálních škodách nemluvě. Druhá možnost dává USA šanci postupně, při zachování si tváře, z Iráku odejít, jak doporučují závěry expertní studijní skupiny pro Irák, tzv. „Bakerovy komise“. Rozdělená země by se skládala z Kurdistánu na severu, šíitských devíti provincií na jihu a sunnitského regionu včetně tří provincií v centru dnešních nepokojů: Akbar, Ninive a Salahadín. Hranice šíitského regionu by odpovídaly hranicím dnešních provincií, hranice mezi Kurdistánem a sunnitským územím jsou sporné. V roce 2007 počítá irácká ústava s referendem, které má ustanovit hranici a rozhodnout, zda bohatá ropná provincie Kirkúk bude součástí Kurdistánu, nebo zůstane v arabském Iráku. Bagdád je zamýšlen jako jediné hlavní město pro celou zemi, ale možná ho bude nutno rovněž politicky rozdělit podle faktického členění na sunnitský západ a šíitský východ. Kurdistán bude takřka jistě v blízké budoucnosti plně nezávislý, ale šíitští a sunnitští Iráčané ujišťují, že irácký nacionalismus by mohl obě skupiny udržet v jednom státě, byť s volnými vnitřními vazbami19. Mezi řadovými Iráčany zejména sunnitští Arabové odmítají rozdělení, buď v upomínku na dobu kdy vládli celé zemi nebo proto, že vše, co se událo po svržení Husajna, odmítají. Kurdistán už fakticky existuje a irácký parlament přijal zákon schvalující vznik šíitského regionu a sunnité se rozhodují mezi možností zřídit vlastní region nebo být prostě územím mezi Kurdistánem a šíitským jihem. Sunnité mohou rozdělením hodně získat. Jejich povstání je živeno nepřátelstvím k USA a k centrální vládě s šíitskou převahou. Ve svém regionu by mohli mít vlastní armádu a policii, a tak si zajistit bezpečí. Naopak se obávají, že budou připraveni o ropné zásoby na severu a jihu. V zájmu hladkého rozdělení však už Kurdové a šíité souhlasili, že zajistí sunnitům jejich podíl na iráckých ropných zdrojích. A navíc velká část sunnitského území není dosud geologicky prozkoumána20. Arabští sousedé Iráku se obávají, že rozdělení země by bylo precedentem i pro ně. Ale mohou také dojít k závěru, že bude lepší mít pod íránským (perským) vlivem šíitský jih, než celý Irák. Turecko se svými 14 miliony Kurdů je logicky zneklidněno neboť nezávislý Kurdistán jistě povzbudí kurdský separatismus v Turecku. Turecko však již pragmaticky zareagovalo a rozvíjí ekonomické a politické vazby na Kurdistán, který je,

19

Nalijme si čistého vína a rozdělme Irák, Hospodářské noviny 19. 12. 2006.

20

Tamtéž.

55


podobně jako Turecko, sekulární, nearabský, prozápadní a prodemokratický. Nezávislý Kurdistán se může stát užitečným nárazníkem mezi Tureckem a částmi Iráku pod íránským vlivem.

Závěrem Vzniklou situaci nelze dost dobře řešit jen vojenskou silou a zvyšujícím se násilím! Nesporný počáteční vojenský úspěch daný rychlým a působivým vítězstvím spojeneckých armád a svržením režimu vedeného Saddámem Husajnem je postupně stále více zastiňován rostoucími zápory dosud používané taktiky. Jde především o pustošení země v důsledku občanské války a destabilizaci celé oblasti. Válku nelze vést do nekonečna, zejména když původní protivník byl poražen. Neustálé posilování počtu vojenských sil a podpora režimu, který řeší společenské rozpory dalším vojenským násilím, vyžaduje jiný přístup. Zde se jeví jako vhodné uplatnit Clausewitzův nejznámější postulát, že „válka je pokračováním politiky jinými, totiž násilnými prostředky“ a začít uvažovat i v relacích poválečných, tedy že pokračováním války je přechod od násilí (války) k politice, ke hledání smírného „diplomatického“ řešení. V postkoniktní situaci, v období stabilizace země to pak znamená, že vojenská východiska jsou jen dílčím příspěvkem k nalezení celospolečenské shody ve stávajícím, stále více vnitroiráckém koniktu. Musí být přistoupeno na diplomatická jednání hledající kompromisy a v nich respektování etnického a náboženského principu při členění země a vytváření nových mocenských struktur, což se jeví přijatelné v tom, že to bude irácké řešení iráckého problému. Hlavní úlohou ve vojenském řešení situace ze strany ČR by mohla být co nejširší spolupráce při přípravě a podpoře nových iráckých ozbrojených sil včetně policie tak, aby si přes vnitřní rozpory řešili situaci Iráčané sami. Zcela určitě půjde o velmi bolestivý proces, ale není důvod se domnívat, že formální rozdělení Iráku by přineslo jakékoliv zhoršení dnešní situace, spíše naopak může násilí výrazně zmírnit.

Literatura 1.

Bezpečnostní problematika zemí Blízkého východu. Seminář ÚSS UO. Brno, 31. 8. 2006.

2.

Nalijme si čistého vína a rozdělme Irák. Hospodářské noviny, 19. 12. 2006.

3.

Černý den Američanů v Iráku. Hospodářské noviny, 19.—21. 1. 2007.

4.

Málikí nyní vytáhl do boje proti spojenci Sadrovi. Právo, 20. 1. 2007.

5.

Závěrečné zprávy velitelů jednotlivých rotací kontingentů Vojenské policie. SOC GŠ, 2004—6.

Autor Ing. Antonín KRÁSNÝ, CSc. – (plk. v záloze), vědecký pracovník Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

56

SITUACE OZBROJENÝCH SIL A ÚČAST VOJENSKÉ POLICIE VE STABILIZAČNÍ FÁZI

SITUACE OZBROJENÝCH SIL A ÚČAST VOJENSKÉ POLICIE VE STABILIZAČNÍ FÁZI Miroslav HREBÍČEK

Od války ke stabilizaci Relativně krátká vojenská operace byla zahájena a také ukončena jako typický asymetrický konikt. Drtivá materiální a technologická převaha USA nad Irákem se i přes několik problémů v operačním plánu nakonec rychle projevila. Usnadnilo to i základní pojetí vojenského zásahu. Cílem nebyla absolutní kapitulace celé země a její následná okupace, ale dosažení politické změny v Bagdádu a dále bylo cílem operace přinést zemi bezpečnost a stabilitu. Vojenská operace byla zaměřena především na hlavní vojenské a politické opory Saddáma Husajna. Obsazením Tikrítu sice skončily hlavní bojové operace koaličních sil vůči organizovanému odporu Saddámových jednotek, ale nastala tím další fáze vojenské operace. Jednotky stávající koalice, doplněné případně o jednotky z dalších států, měly před sebou minimálně stejně náročný úkol dlouhodobého charakteru, jehož prvotním cílem bylo zajištění bezpečnostního rámce obnovy iráckých politických a ekonomických struktur, včetně ochrany rozvozu a distribuce humanitární pomoci. Dlouhodobá vojenská přítomnost desetitisíců vojáků na území Iráku vyžadovala jasný mandát mezinárodního společenství, posvěcený rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Rychlý přechod ozbrojených sil k policejním funkcím měl směřovat k obnovení pořádku a zajištění minimálního standardu osobní bezpečnosti ve spolupráci s nově utvářenými úřady irácké samosprávy. Výrazná vojenská přítomnost mezinárodních sil měla vyústit v zabránění prohlubování chaosu, dalšímu rabování a rozsáhlému vnitrostátnímu koniktu, ať již od vyřizování účtů, až po srážky etnických či náboženských skupin. Mezinárodní vojenské síly jsou také nezbytné k jasné garanci územní celistvosti Iráku, včetně jejich rozmístění na severu země, kde jsou americké jednotky předurčeny ke kontrole situace v kurdských oblastech a tím uspokojovat i turecké požadavky. Američany vedené koaliční síly tedy vyhrály válku, ale podobně jako v Afghánistánu zabředly do problémů dlouhodobé bezpečnostní stabilizace Iráku. Od ukončení hlavních bojových operací, jejichž ukončení vyhlásil prezident George W. Bush, zůstává bezpečnostní situace v Iráku velmi nestabilní a napjatá. Teroristická a bojová aktivita sil místní ozbrojené opozice a zahraničních militantů je neustále velmi intenzivní. Mezinárodní koaliční síly v čele s USA čelí zejména útokům radikálních sunnitských muslimů. Ozbrojené útoky proti koaličním silám rovněž nazna57


čují, že došlo ke spojení skupin místních ozbrojených povstalců se skupinami zahraničních bojovníků. Tyto útoky jsou koordinovanější a vedené sostikovanějšími prostředky. Dochází k vzájemné výměně poznatků v taktice, používání techniky a metod, především pak v reakci na změny ve způsobech vedení operací koaličních sil. Značně se též zvýšil počet útoků proti civilním pracovníkům, kteří se podílejí na obnově Iráku, a to formou únosů, přepadáváním vozidel a používáním nástražných výbušných prostředků. Podle dohodnutého časového plánu byla 30. června 2004 předána správa Iráku dočasné vládě (Interim Government), čímž došlo k obnově irácké suverenity a koaliční síly změnily svůj charakter z „okupačního“ na „asistenční ve prospěch nové irácké vlády“. Došlo k zapojení sil AČR do operace koaličních sil ke stabilizaci bezpečnostní situace a obnově Irácké republiky, a to kontingentem Vojenské policie v celkovém počtu do 150 osob tvořeným zastoupením ve velitelství britské mnohonárodní divize Jihovýchod, národním podpůrným prvkem a jednotkou Vojenské policie. Česká republika neměla v rámci koaličních sil své bojové jednotky v Iráku. Přesto jsou zkušenosti koaličních partnerů z bojové i následující fáze pro ČR a její AČR velmi přínosné.

Situace po ukončení bojů Operace Irácká svoboda skončila zcela jasným vítězstvím USA a jejich spojenců. Ovšem následující období, tak jako mnohokrát v minulosti, se ukázalo jako mimořádně problematické. První čtyři týdny po ociálním ukončení bojů se vyznačovaly relativním klidem. Iráčané jako by vyčkávali, co se bude dít dál. V době od poloviny dubna až do 25. května 2003 zaznamenaly spojenecké síly pouze ojedinělé ztráty na životech. Když však v zemi stále více sílil chaos a život běžných obyvatel byl den ode dne horší, dospěla situace k bodu, kdy došlo k prudké ztrátě důvěry v intervenující síly a již skoro nikdo nevěřil, že motivem americké intervence byla pomoc iráckému lidu. Následkem toho bylo, že měsíc po snadno vyhrané válce došlo k nečekanému zásadnímu obratu. Poražení se znovu chopili zbraní a nastoupili do boje proti mnohem silnějšímu nepříteli. K nim se ihned přidali militantní fundamentalisté z celého světa a právě oni výrazně ovlivňují taktiku boje. Nejdou do přímých, rozhodujících soubojů, ale volí jiné, a to zákeřné metody. Na konci května 2003 se v Iráku rozhořela asymetrická válka, která v postkonfrontačním období (tedy po skončení studené války) je jednou z nejvážnějších, co se týče vyhrocenosti násilí, počtu obětí a dopadu na celosvětové veřejné mínění. Základní rysy této asymetrické války lze charakterizovat následujícími skutečnostmi v řadě oblastí: 1. Vojenská oblast Američané obešli hlavní ohniska odporu (tzv. by pass), což mělo také svoji stinnou stránku. V týlu amerických vojsk zůstaly tisíce iráckých vojáků i s výzbrojí. K nim se potom připojili tzv. islamističtí internacionalisté z celého muslimského světa, kteří se dělí 58


do dvou skupin. První z nich tvoří příslušníci tzv. „staré gardy“, tedy ti, kteří bojovali ještě v Afghánistánu proti Sovětům. Přesunuli se do Iráku s cílem zabít co nejvíce Američanů. Ještě početnější a radikálnější je však „nová garda“ islámských bojovníků. Mnozí z nich se takříkajíc znovu narodili, to znamená, že uzavřeli životní kapitolu strávenou klidným životem v islámských zemích (Saudská Arábie, Pákistán, Egypt) nebo dokonce v Evropě a zapojují se do bojů v rámci tzv. periferního džihádu v Afgánistánu, v Kašmíru, ale dnes především v Iráku. Ten se pro ně stal velice prestižní, doslova rituální záležitostí, protože po návratu z tamních bojů jsou uznáváni jako mudžahidi. 2. Politická oblast Američtí vojáci se považovali za osvoboditele, ale v Iráku začali být i vnímáni jako okupanti, kteří jdou za vlastními ekonomickými zájmy a zároveň s tím vnucují své životní hodnoty, normy a politické uspořádání. Vydatně k tomu přispěl dopis, který generálnímu tajemníkovi OSN zaslaly USA a Velká Británie, v němž se samy prohlásily za okupační mocnosti. Následující rezoluce RB OSN č. 1483 pak statut okupačních mocností potvrdila. V této chvíli ale mocnosti neměly připravená politická řešení pro období po svržení Saddámovy diktatury. 3. Ekonomická oblast V celém světě obecně a v Iráku zvláště se s ještě větší intenzitou znovu otevřely diskuse na téma, zda hlavním důvodem války nakonec nebyla irácká ropa, tedy snaha USA dostat pod svoji kontrolu druhé největší naleziště na světě, a tím si vytvořit předpoklady pro snížení závislosti na Saúdské Arábii nebo opravdu boj za demokratické hodnoty. 4. Sociální oblast Do bojů proti okupačním jednotkám se zapojili bývalí vojáci, kteří odmítli nasazovat své životy za Saddáma Husajna a v době regulérní války nekladli Američanům žádný odpor. Pak ale byli demobilizováni, aniž by se někdo zajímal o to, co budou dělat dál a především, z čeho budou žít. Odešli domů i se svými zbraněmi a ty pak obrátili proti těm, kteří tak zásadně změnili jejich osudy. 5. Psychologická oblast Po rychlém a neobyčejně snadném vítězství invazních vojsk se s překvapivou rychlostí změnil poměr sil v psychologické oblasti. Nepodařilo se zlepšit podmínky života prostých Iráčanů. Zvláště závažné psychologické dopady však měla ta skutečnost, že válka byla z hlediska proklamovaných důvodů nelegitimní. Nikdy se nenašly důkazy o vlastnictví zbraní hromadného ničení a ani důkazy o spojení mezi Saddámem a sítí al-Káídá. Na konci roku 2004 tak američtí vojáci měli velké problémy, aby sami sobě zdůvodnili, za co vlastně v Iráku bojují.

Charakteristika asymetrického boje v Iráku Nejčastěji používanými metodami boje jsou teroristické akce, nástrahy, léčky, rychlé přepady koaličních vojsk a nejrůznější atentáty. Ukazuje se, že americká armáda a její spojenci jsou dokonale vycvičeni a připraveni na boj proti silnému protivníkovi, pro bojové, ale i nebojové operace, ale zatím si nedokáží plně poradit s akcemi typickými pro asymetrické války. 59


V současnosti asi nejzávažnější nebo nejfrekventovanější hrozbu pro koaliční síly představují útoky nepravidelných sil nepřítele, které se vyhýbají otevřenému a konvenčnímu způsobu vedení boje a které se soustřeďují na napadání logistické a komunikační infrastruktury, útoky ze zálohy na malé jednotky a jednotlivce, využívání nástražných systémů, netradičního užití vojenské techniky, útoky na nevojenské, ale politicky a symbolicky významné cíle a osoby (útoky na představitele nové administrativy v Iráku) apod. Aktuální situace v Iráku poměrně jasně dokumentuje paradoxní skutečnost, že ztráty na živé síle v průběhu bojových akcí jsou mnohem nižší než v obdobích následujících. To plyne i z propracovaného systému ochrany vojsk v činnostech, pro které jsou ozbrojené síly prioritně určeny, z technologické i doktrinální převahy vyspělých armád (pozitivní asymetrie) a zejména omezeného počtu aktérů asymetrického působení v průběhu „klasického boje“. Oproti tomu prudce narůstají ztráty v období postkoniktní stabilizace, kdy dochází k mnohem většímu rozptýlení vojsk, čili zmnožení potenciálních cílů (kontrolní a hlídková stanoviště, samostatné činnosti malých jednotek a skupin) a významně narůstá i počet aktérů asymetrického působení a jejich diverzikace.

Účast AČR, činnost kontingentu vojenské policie Hlavní tíhu AČR při plnění úkolů v Iráku měla a doposud má vojenská policie ČR, která byla vyslána na pomoc irácké vládě při stabilizaci bezpečnostní situace v zemi. Na základě rozhodnutí mezinárodního společenství reprezentovaného rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1483 z 22. května 2003, rozhodl Parlament ČR, z podnětu vlády ČR, vyslat v prosinci 2003 historicky první samostatný kontingent vojenské policie (KVP) k podpoře úsilí mezinárodního společenství a iráckého lidu, později reprezentovaného svobodně zvolenými představiteli Irácké vlády, ke stabilizaci situace a obnovu Irácké republiky. Politická reprezentace ČR rozhodla podporovat úsilí mezinárodního společenství v oblasti humanitární podpory a podílu při obnově a vzniku nových národních a místních orgánů reprezentujících vládu Irácké republiky. Proto v prosinci 2003 vojenští policisté vystřídali v jihoirácké Basře dislokovanou vojenskou polní nemocnici za účelem aktivně se podílet na reformě iráckých bezpečnostních sil. V roce 2003 a 2004 byla jednotka začleněna na základě mezinárodního Memoranda o porozumění (smlouvy), podepsaného představiteli MO ČR a MO Velké Británie, do sestavy stabilizačních sil (IZ SFOR) v prostoru odpovědnosti mnohonárodnostní divize jihovýchod (Multi-National Division South-East – MND SE). Od léta 2004 byly jednotlivé kontingenty KVP zařazeny do sestavy mnohonárodních sil MNF-I v prostoru MND SE. V prvopočátku byl jako hlavní operační úkol stanoven výcvik iráckého policejního sboru. Později, od roku 2005, se příslušníci AČR (ne vojenští policisté) podíleli i na výcviku iráckých ozbrojených sil. Do současné doby bylo na území Iráku vysláno celkem dvanáct samostatných KVP, které byly operačně nasazeny v tříměsíčních cyklech. Poslední rotace 12. KVP proběhla v září 2006. V závěru roku 2006 byl na území ČR připraven k vyslání 1. kontingent AČR (1. KAČR) MNF-I, který v měsíci lednu 2007 zahájil plnění nového operačního

60


úkolu, což je ochrana objektu mnohonárodnostních sil MNF-I a dohled nad výkonem služby iráckého policejního sboru. Hlavní operační úkol, to je výcvik iráckých bezpečnostních sil, byl příslušníky KVP realizován na základě zpracované reformy bezpečnostní struktury (Security Structure Reform). Tato reforma byla vypracována již v roce 2003 představiteli tehdejší prozatímní koaliční vlády, tzv. Civilian Provisional Autority (CPA), která ukončila činnost dnem 30. 6. 2004, kdy předala moc do rukou prozatímní irácké vlády. Reforma byla v prvopočátku prosazována a plnění kontrolováno prostřednictvím velitele stabilizačních jednotek IZ SFOR (v prostoru nasazení KVP to byl velitel MND SE, britský generál). Později byla odpovědnost za realizaci reformy delegována na iráckou exekutivu (dnem 30. 6. 2004 na irácké ministerstvo vnitra) a k naplnění cílů a programu byl úkolován tým poradců pro výcvik civilní policie (CPATT – Civilian Police Advisors Training Team), nancovaný vládou USA a mnohonárodnostní síly MNF-I. Příslušníci KVP plnili úkoly reformy iráckých bezpečnostních sil v jednotlivých programech výcviku schválených představiteli školícího zařízení iráckých policejních sil (Regionální policejní akademie, která byla součástí sítě výcvikových zařízení MV). Výcvik probíhal od roku 2003 v provizorním zařízení v obci Az Zubayr (cca 15 km jižně od obce Al Basrah) a ve výcvikovém středisku KVP na britské logistické základně Al Shaibah (dislokace KVP), které si příslušníci KVP vybudovali. Od září 2005 byl výcvik prováděn v nově vybudovaném školícím zařízení policejní akademie JTA (Joint Training Academy, někdy také nazývané BTC – Al Basrah Training Colege) v bezprostřední blízkosti britské logistické základny Al Shaibah. Výcvikové programy byly vytvářeny na základě požadavků irácké strany a příslušníci vojenské policie se podíleli na výcviku iráckých policistů v základních kurzech pro policisty s praxí z doby před dubnem 2003 (režim Saddáma Husajna) nazvaných TIP (Trasitional Integration Programm), v základních kurzech pro nové rekruty iráckých policejních sil nazvaných BRT (Bassic Recruit Training), jejichž časová dotace se lišila od 3 do 10 týdnů. Vojenští policisté vedli výuku ve všech vyučovaných předmětech v anglickém jazyce (osnovy a písemné přípravy byly zpracovány příslušníky britské civilní policie). Dále se podíleli a později byli výlučně odpovědní za vedení výuky ve střelecké přípravě z automatické zbraně AK 47 a pistole Glock 19. Rovněž se podíleli na vedení výuky služebních zákroků a sebeobrany. Vojenští policisté vedli výuku ve specializačních kurzech, které sami vytvořili a realizovali po schválení výcvikového programu vedením školícího střediska. Jednalo se o kurzy instruktorů střelecké přípravy a služebních zákroků, kurzy kriminalistických techniků, kurzy dopravní služby, kurzy ochrany VIP a kurzy zbrojířů policejních stanic. V roce 2006, na základě požadavku velitele divize, se vojenští policisté podíleli i na výcviku příslušníků protikorupční jednotky irácké policie. Za období roku 2003 až do poloviny října 2006, kdy byla odpovědnost za vedení výcviku iráckých bezpečnostních sil předána plně do rukou iráckého ministerstva vnitra, bylo příslušníky KVP vycvičeno více jak 2000 iráckých policistů v jednotlivých výcvikových programech.

61


Na základě dosavadních zkušeností a činnosti KVP lze konstatovat: – příslušníci KVP splnili stanovené úkoly při zapojení do procesu obnovy Irácké republiky, – byl splněn hlavní cíl – vytvoření systému výcviku nové Irácké policie, – KVP působily při realizaci reformy bezpečnostního systému Irácké republiky zapojením se do výcvikového programu pro Irácké policejní síly, – příslušníci VP prokázali vysokou profesionalitu a exibilitu, jsou dobře vycvičeni a vybaveni. Přes pozitivní hodnocení činnosti je vhodné upozornit na některé problémy, se kterými se KVP potýkal: – nepříliš kvalitní výběr frekventantů Irácké policie do kurzů, který je mnohdy ovlivňován faktory, jako je korupce, osobní vazby a snaha získat zbraně, – slabé vstupní kvality uchazečů o službu u Irácké policie, – chybí návyky Iráckých policistů v bezpečném zacházení se zbraní, – největším rizikem činnosti KVP je trvalá hrozba různých útoků v podobě bombových atentátů, útoků ručními protitankovými zbraněmi, minomety, střelbou z ručních zbraní a sabotáží, nástrahy na osách přesunů apod.

Závěr Akce Irácká svoboda se stala nejkontroverznější vojenskou operací a to jak v politickém, tak i ve vojenském slova smyslu. Absolutní převaha USA a koalice ve vyspělosti sil a prostředků spolu s informační a vzdušnou nadvládou však měla rozhodující podíl na vítězství v bojových operacích, ovšem při řešení následných požadavků na konsolidaci poměrů po válce je to již velmi diskutabilní. Lze konstatovat, že existuje jeden společný problém a to, že vojska mohou být jen velmi těžko používána k řešení poválečných situací. Současná situace v Iráku tomu plně nasvědčuje. Vojáci mohou sice přispět ke stabilizaci po ukončení hlavních bojů, ale nemohou být jejím nositelem a garantem. Zastavit násilí v Iráku může pouze dlouhodobá snaha vytvořit nový federální a demokratický Irák, jež zajistí bezpečnost, ekonomicko-sociální prosperitu a stejná politická práva pro všechny konfesní a etnické komunity. Prvořadým úkolem je dosáhnout odzbrojení všech milicí, kterému musí předcházet intenzivní proces národního usmíření, doplněný některými gesty dobré vůle vůči sunnitské menšině, legalizace strany Baas očištěné od pro-saddámovského vedení, otevření státní správy pro všechny komunity, spravedlivé přerozdělení ropné renty mezi všechny provincie, výstavba nové irácké armády, investice do válkou poničené infrastruktury v sunnitském středním Iráku a řada dalších. Důležitá bude otázka řešení obrovského iráckého zahraničního dluhu a rychlé začlenění Iráku do mezinárodních bezpečnostních a ekonomických struktur. Bez určité vstřícnosti mezinárodního společenství a garancí bezpečnosti nelze očekávat, že sunnité budou mít důvěru k USA i současné irácké vládě. 62


Gestem by bylo vypracování přesného harmonogramu stažení americko-britských jednotek a jejich postupného nahrazení mnohonárodními mírovými jednotkami s mandátem OSN, které by byly doplněny vojáky a pozorovateli ze sousedních zemí. Mírové jednotky by zajistily postupné odzbrojení milicí. Poté by se mohly konat nové volby pod mezinárodním dohledem a bez vnějšího zasahování. Velkou roli a pomoc při budování nového státu by mohla hrát Evropská unie, která se těší důvěře v arabském světě jako síla respektující mezinárodní právo. Její dlouhodobé přístupy k palestinské otázce to potvrzují.

Literatura 1.

Čížek, M., Brozman, M. Zobecnění zkušeností Velké Británie a USA z bojových operací v Iráku. Informační analýza 6/2004. Ředitelství výcviku a doktrín, Správa doktrín. Vyškov, 2004.

2.

Závěrečné zprávy velitelů jednotlivých rotací kontingentů Vojenské policie. SOC GŠ, 2004—2006.

3.

Bezpečnostní problematika zemí Blízkého východu. Seminář ÚSS UO. Brno, 31. 8. 2006.

Autor Ing. Miroslav HREBÍČEK, CSc. – (plk. v záloze), vedoucí skupiny studií vojenství a vojenského umění Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

63


64

POUŽITÍ ZBRAŇOVÝCH SYSTÉMŮ V BOJOVÉ ČINNOSTI A STABILIZACI IRÁKU

POUŽITÍ ZBRAŇOVÝCH SYSTÉMŮ V BOJOVÉ ČINNOSTI A STABILIZACI IRÁKU Ivo PIKNER Zobecnění soudobých poznatků z vedení bojové činnosti ukazuje a podtrhuje provázanost použití bojové techniky a zbraňových systémů v bojových a následných stabilizačních fázích každého koniktu. Na příkladu Iráku lze podtrhnout nezastupitelnost této techniky a systémů při postkoniktní stabilizaci, a to nejen v případných bojových střetech s povstalci, ale též jako nástroje psychického odstrašení či součástí systému ochrany vojsk, obyvatelstva a infrastruktury. Současné moderní zbraňové systémy byly v době svého vývoje určeny především na vedení bojové činnosti proti pravidelnému protivníkovi. Jejich vlastností bylo plně využito ve fázi bojové. Ve fázi postkoniktní bylo třeba přijmout řadu změn a to nejen v taktice jednotek ale především ve změnách a úpravách bojové techniky pro toto období. Materiální a technologická převaha vojsk koalice nad Irákem v oblasti zbraňových systémů přetrvává a dominuje i současné postkoniktní fázi operace. Základní pojetí vedení operací a použití zbraňových systémů v postkoniktní fázi operace je ale narušováno atentáty a asymetrickými způsoby a metodami vedení bojové činnosti povstalci a teroristy. V reakcích na asymetrické útoky a atentáty pak mnohdy zaniká technologická vyspělost zbraňových systémů vojsk koalice.

Zbraňové systémy použité v bojové fázi operace Jako první byly zasazeny, ještě před začátkem invaze, zvláštní (speciální) jednotky Delta Force, Navy Seal‘s a SAS, které měly provádět sabotáže a především hloubkový průzkum před vlastní invazí. Především Američané začali s dobytím jihu Iráku narážet na větší a větší odpor. Už před zahájením koniktu bylo zřejmé, že koaliční síly disponují technologickou převahou v oblasti zasazených a použitých zbraňových systémů. Stranou nemůže zůstat ani připravenost personálu a to jak bojového, tak i zabezpečujícího. Po zkušenostech z první války v Zálivu a na Balkáně i s ohledem na předpokládanou bojovou činnost v hustě osídlených oblastech, bylo jedním z cílů operace také, v co největší možné míře, zamezit ztrátám na životech civilního obyvatelstva. Použití přesně naváděné munice, zejména laserově a družicově naváděných pum, v převážné většině leteckých úderů, minimalizovalo vedlejší škody a ztráty, především na lidských životech. 65


Pozemní vojsko Koalice používala v bojové fázi operace „Iraqi Freedom“ nejmodernější bojovou techniku, kterou měla ve svém arzenálu. Z těžké obrněné techniky to byly americký tank M1A2 SEP Abrams a britský Challenger 2, z bojových vozidel pěchoty pak jako hlavní představitelé americký M2A3 Bradley a Stryker a britský Warrior. Pro přepravu a operační zasazení lehkých jednotek byly využívány na americké straně opancéřovaný HMMWV – Hummer, M113 a britský pásový Scimitar a kolový Fuchs. Jako hlavní dělostřelecké zbraňové systémy byly použity britská samohybná houfnice AS 90 a americká M109A6 – Paladin.

Letectvo Koaliční letectvo čekalo marně na vzdušné souboje. Přestože podle odhadů měli mít Iráčané kolem 300 bojeschopných letounů, ty v průběhu operace nevzletěly. Vlastní ztráty spojeneckého letectva byly v porovnání s válkou v Zálivu minimální a způsobily je převážně chyby posádek a nepříznivé povětrnostní podmínky. Na základě vyhodnocení zkušeností z koniktu zvýšilo letectvo USA v průběhu bojových operací schopnost přímé letecké podpory a to zaváděním nové taktiky, výzbroje a nových organizačních struktur. V bojové fázi operace „Iraqi Freedom“ byly používány především bitevní letouny A/OA-10, víceúčelové a stíhací letouny F-15, F-16, F-14, F-18, letouny C-130, vrtulníky AH-64D a AH-1W a bezpilotní průzkumné prostředky RQ-1 Predator s raketami Hellre. Tyto letouny používaly k eliminaci vedlejších účinků především leteckou vysoce přesnou munici.1 Letecký komponent britského královského letectva RAF, vyčleněný pro operaci „Iraqi Freedom“ představoval kolem 100 letounů a 27 vrtulníků. Tvořila jej celá škála typů letounů – včasného uvědomování Sentry AEW1, víceúčelové a stíhací letouny Tornado GR4, lehké bitevní a průzkumné Jaguary GR3, bitevní Harriery, tankovací VC-10 či Tristar a dopravní letouny Hercules a vrtulníky Chinook a Puma. Kromě uvedených hlavních zbraňových systémů koalice byla ve výzbroji jednotek zařazena celá škála zbraní a to od výzbroje jednotlivce až po protitankové a protiraketové systémy instalované na různých platformách a s různou intenzitou zapojení do koniktu.

Použití zbraňových systémů ve stabilizační fázi operace Dnem 1. května 2003 bylo vyhlášeno ukončení hlavních bojových fází operace. Teroristická a bojová aktivita sil místní ozbrojené opozice a zahraničních militantů je neustále velmi intenzivní. Mezinárodní koaliční síly v čele s USA čelí zejména útokům radikálních sunnitských muslimů. Ozbrojené útoky proti koaličním silám rovněž naznačují, že došlo ke spojení skupin místních ozbrojených povstalců se skupinami zahraničních bojovníků. Tyto útoky jsou koordinovanější a vedené sostikovanějšími prostředky.

1

Pikner.I. Vysoce přesné zbraně a riziko vedlejších účinků. Obrana a strategie, ročník 3, č. 2., str. 127

66


Příkladem mohou být americké ztráty v Iráku v různých obdobích zasazení, kdy od 19. března 2003 do 1. května 2003 (bojová fáze operace Irácká svoboda), zahynulo v Iráku 139 Američanů a 542 jich bylo zraněno2. V následné stabilizační fázi operace však do července 2006 zahynulo dalších 2 400 Američanů (z toho asi 4/5 v důsledku bojových akcí) a více jak 17 000 jich bylo raněno3. Civilní ztráty na životech Iráčanů jsou jen odhadovány a tyto odhady se pohybují kolem 100 000 osob. Po zakončení bojové fáze operace zůstala většina pozemních zbraňových systémů ve výzbroji koaličních jednotek na území Iráku pro následné použití ve stabilizační fázi operace. U letecké techniky jsou využívány letecké prostředky především pro CAS (přímou leteckou podporu). V tomto případě ale hraje daleko větší roli psychologický efekt, než vlastní bojové použití letadel či vrtulníků. Přestože je toto období charakterizováno jako postkoniktní, svojí násilností převažuje nad obdobím vedení bojových operací – je to období extrémního násilí v podobě asymetrických přímých útoků za použití bojových, ale i improvizovaných výbušných prostředků a zbraňových systémů z výzbroje bývalé irácké armády. Většina obyvatel vlastní nejméně dva samopaly „Kalašnikov“ – AK47 a většina kriminálních gangů a teroristických skupin je dobře vyzbrojena těžkými kulomety, raketovými granátomety, minami všeho druhu a dalšími zbraňovými systémy4.

Obrněná technika pozemních sil Tanky Challenger 2 a Abrams, jakož i bojová vozidla pěchoty Bradley, Stryker a Warrior, které působí ve stabilizační operaci byly modikovány pro použití v pouštním prostředí především pro bojové fáze operace. Tyto modikace a vylepšení zvýšily jejich životnost a možnost použití i v postkoniktních obdobích. Např. tanky Challenger 2 byly vybaveny speciálními ltry a ventilátory, společně s podlažními lištami na snížení nasávání prachu. Obecně se projevuje vysoká spolehlivost bojové techniky a průměrná spolehlivost se pohybuje u tanků Challenger kolem 95 %, Abrams 92 % a u Warrioru 88 %.5 Přestože panoval názor, že počátek 21.století bude konec éry hlavního bojového tanku M1A2 Abrams, nejen bojová, ale také stabilizační fáze operace v Iráku jasně prokázaly, že tank je stále významným prvkem na bojišti. Navíc se potvrdily zkušenosti, že tank je nepostradatelný „těžký zbraňový systém“ a to jako psychologicky odstrašující prostředek na počátku postkoniktního období. Přesto je ve vývoji nový bojový prostředek, který stávající tank nahradí. Záměrem je nahradit současný tank menší kolovou verzí s úsporným motorem a hmotností kolem 20 tun (pracovně nazývaný Stryker), který bude možné na bojiště přepravit i vzduchem. Na druhé straně jsou ale uznávány nedostatky tohoto projektu, zejména jeho zranitelnost, a tím i pochyb2 U.S. Department of Defence Press Resources: OIF/OEF Casualty Update [online]. 2006, 18 .7. 2006 [cit. 2006-07-19]. Dostupný z WWW: . 3

U.S. Casualties in Iraq: WIA Demographics – from 01 May 03 [online]. 2006 [cit. 2006-07-19]. Dostupný z WWW: .

4

Brigadier Moore, B. A Force for All Seasons. Rusi Defence Systems, Autum 2004, str. 60.

5

MoD UK. Operations in Iraq: Lessons for the Future. London, December 2004.

67


nosti, zda může plně nahradit hlavní bojový tank. Zkušenosti z Iráku potvrzují, že těžký obrněný zbraňový systém má nezastupitelné místo nejen v bojové, ale i stabilizačních fázi každé operace. Největším nedostatkem tanku Abrams je ale jeho hmotnost (přes 60 tun) a tím ztížené podmínky jeho přepravy do místa předpokládaného nasazení a dále zranitelnost v zastavěných prostorech, přestože zkušenosti ukázaly vysokou odolnost proti ručním protitankovým prostředkům. Přeprava vzduchem je omezena na letoun AC-5, který je schopen přepravit pouze jeden tank. Další a častěji využívanou možností je námořní přeprava, která je ale časově náročná. Těžké síly, tanky a BVP, sehrávají v postkoniktním období důležitou roli zejména díky schopnosti operovat ve dne i v noci a to nejen v terénu, ale i v zastavěném prostoru. Tato technika umožnila provádět dynamické a rychlé manévrování a svůj přínos ukázala především ve složitém obydleném prostředí. Jako úspěšné se ukázalo dodatečné zvýšení ochrany u Challengeru 2 a u Warrioru použité ve všech obdobích stabilizační operace. A to přesto, že povstalecké skupiny ani teroristé neměli proti těžké obrněné technice účinné protipancéřové zbraně a koaliční pozemní síly operovaly pod deštníkem vzdušné nadvlády. Vysoká úroveň ochrany a palebná síla Challengeru a Warrioru poskytovala tankovým jednotkám výhodu při střetech s povstaleckými silami a usnadňovala provádění následných činností v rámci stabilizační fáze. Použití zbraňových systémů v rámci lehkých mechanizovaných sil bylo v postkoniktní fázi velice efektivní. Nižší efektivnost a zranitelnost byla zaznamenána pouze v případech střetů a bojů s povstalci vybavenými zbraňovými systémy vyšších ráží či lehce obrněnými. Tyto problémy zmírňovala hlavně přeskupení tanků a samohybného dělostřelectva na podporu lehkých jednotek, zejména v zastavěném prostoru nebo tam, kde bylo konvenční ohrožení největší. Stabilizační fáze operace potvrdila, že mechanizované síly mohou mít ohromující účinek, zejména v případě přímé palebné podpory ze vzduchu.

Palebná síla Ve stabilizační fázi operace tanky a BVP opět ukázaly svoji nepostradatelnost pro boje v zastavěném prostoru. Obrněné zbraňové systémy poskytly nezbytnou kombinaci palebné síly spolu se schopností přežití na bojišti a to navíc beze ztrát. Termovizní prostředky pro vidění ve zhoršených podmínkách umožňovaly další schopnost, vést bojovou činnost bez přerušení i v noci. Nová zkušenost se projevila ve výzbroji osádek tanků a další obrněné techniky, kdy v mnoha případech musela osádka vozidla sesednout a působit jako pěchota. Z toho vyvstal požadavek na osobní vyzbrojení osádek tak, jak je tomu u klasické pěchoty. Nejdůležitějším prostředkem pro boj se vzbouřenci jsou lehké pěchotní zbraně a byly to především mířidla těchto zbraní, na která se soustředila pozornost ve snaze získat i v této oblasti rozhodující převahu. Většina lehkých pěchotních zbraní byla vybavena zbraňovými doplňky a kity (např. MARS-V – Multipurpose Aiming Reex Sight -Visible), se systémy laserového zaměřování, přístroji pro střelbu v noci a podobně. Laserovými zaměřovači byla dokonce vybavena i většina pistolí. U průzkumných jednotek došlo ke zvýšení efektivnosti zavedením termálních zbraňových mířidel, která mohla 68


být použita nejen za úplné tmy, ale především v prašném, zadýmeném či zakouřeném prostředí městského bojiště. Laserový paprsek pro zaměřování působil také jako neletální zbraň a to psychologickým působením na povstalce, kdežto naopak pro koaliční jednotky to byl mnohdy prostředek dorozumívání.

Force Protection (ochrana sil) Realita v Iráku diktuje migraci pancéřové ochrany na nejnižší, tzn. taktickou úroveň, a to až na úroveň individuální ochrany vojáka. Například každý americký voják je dnes v Iráku vybaven individuálním tělesným pancířem (Individual Body Armor – IBA), který je složen z vnější taktické vesty (Outer Tactical Vest – OVT) a dílčích ochraných plátů (Small Arms Protective Insert – SAPI). Tato výbava spolehlivě chrání životně důležité orgány proti střelbě z lehkých pěchotních zbraní. Je dokonce evidován případ, kdy byl voják zasažen protitankovým granátem (RPG) přímo do zad a díky této ochraně tento zásah přežil6. Pro zasazené zbraňové systémy dochází v postkoniktním období ke změně nejen v používání, ale především ve způsobu realizace aktivní a pasivní ochrany. Pro veškerou techniku je vyžadována 3-dimenzionální ochrana, která znamená dovybavení techniky přídavným pancéřováním proti minám působícím z boku, improvizovaným výbušným prostředkům (IED) a například i léčkám s použitím RPG. Na počátku stabilizační operace bylo např. zasazeno pouze asi 30 „obrněných“ vozidel HUMMER (ve verzi Up-HMMWV), ale nyní jsou v Iráku všechna tato vozidla (jsou jich stovky) dovybavena na tuto obrněnou verzi. Navíc jsou na tyto vozidla přímo v Iráku montovány přídavné pancíře a kevlarové desky na boční dveře a blatníky. Úroveň balistické ochrany těchto vozidel úspěšně snížila ohrožení z lehkých zbraní a min. Jejich užitečnost v této operaci byla ještě zvýrazněna požadavkem na větší mobilitu za současného udržení utajení při provádění průzkumných úkolů, což tato vozidla naplňují. Velice dobré jsou bojové zkušenosti 1. americké obrněné divize z použití tanků M1A1 Abrams a BVP M2A2 ODS Bradley ve stabilizační fázi operace. V průběhu operací proti povstalcům v Karbale, Bagdádu a An Najahu byla tato technika zasažena stovkami ručních protitankových střel a ani jednou nedošlo k průniku do prostoru osádky. Ke smrtelným zasažením osádky docházelo pouze v případech, kdy se osádka nacházela mimo ochranu pancíře, například při pozorování z otevřených příklopů. Cílem je nyní dovybavit tanky a BVP kopulovitou věží pro 3-dimenzionální ochranu osádky proti střelbě při zasazení ve městech. Pro zvýšení ochrany zbraňových systémů proti možnosti dálkově odpálit IED byla většina bojové techniky vybavena individuálními rušičkami signálů dálkové aktivace IED, například pomocí dálkových ovladačů dveří, televize a podobně7.

6

Col. Mansoor.P.R., Spears and Ploughshares: Equipping the force for Operations in Iraq. Rusi Defence Systems, Spring 2005, str. 65

7

Tamtéž.

69


Budoucí vývoj Během více než tři a půl roku trvání postkoniktní situace a snahy o stabilizaci bezpečnostní situace mají koaliční jednotky zkušenosti z využívání letálních, ale i neletálních účinků svých sil a zbraní. Síly zasazené ve stabilizační operaci velice rychle rozpoznaly nutnost nového, rozdílného vybavení, které se hodí do dynamických operací vedených proti adaptabilnímu nepříteli, stále se měnícím hrozbám, jako například bombám působícím z boku (roadside bomb) nebo účinkům improvizovaných výbušných prostředků (IED). Pancéřová ochrana je z toho důvodu rozhodujícím faktorem pro přežití na moderním bojišti. Koaliční jednotky působily ve stabilizační fázi operace v Iráku jako silná společná armádní organizace, která měla téměř vždy k dispozici potřebné operační schopnosti pro boj s povstalci. Jako jeden z mála nedostatků byla identikována nedostatečná či chybějící dlouhodobá vzdušná podpora, i přes nespornou vzdušnou nadvládu. Dále to byly chybějící bezpilotní prostředky na nejnižších stupních určené k nepřetržitému monitorování zájmových oblastí a pohybu nebo podezřelé činnosti povstalců (například při kladení min či IED). Těžká bojová technika byla rozhodující částí efektivních bojujících sil ve městě, ale na druhé straně byla v tomto prostředí nejjednodušším cílem pro ruční protitankové zbraně. Právě v bojích v městských ulicích není umožněno obrněné technice působit s odstupem (stand-off) pomocí senzorů a zaměřovačů. Tanky a BVP musí být do budoucna schopny: • lépe odolávat zásahům z ručních protitankových zbraní a to i z malé vzdálenosti, na kterou nejsou dimenzovány; • působit hlavní zbraní nejen proti obrněným a zpevněným cílům, ale s bořícím efektem taktéž proti budovám; • paralelně umlčet či zničit individuální cíle, jako například malá ohniska odporu i povstalecké jednotky protivníka. Ve stabilizační fázi operace byla v řadě případů použita kombinace lehkých a obrněných sil se zdrcující účinností a bylo dosaženo daleko vyšší úrovně integrace, než bylo doposud známo. Výzbroj a zbraňové systémy, které mají koaliční pozemní síly k dispozici, umožňují vojskům potřebnou svobodu pohybu a manévrování v prostoru zasazení. Program modernizace balistické ochrany velké části hlavních typů obrněných vozidel umožnil velitelům operovat i při vyšší úrovni ohrožení. Široká škála jejich dalších operačních schopností umožnila velitelům značně větší výběr způsobu vedení boje. Celkově byly zbraňové systémy pozemních sil hodnoceny jako adekvátní a spolehlivost byla často výjimečně vysoká i navzdory velmi náročnému prostředí.

Závěr, shrnutí, úvahy Zbraňové systémy koaličních sil použité v bojové fázi operace Iraqi Freedom byly v bojích v otevřeném, ale i zastavěném terénu účinné a efektivní. Většina velitelů koaličních jednotek se zkušenostmi z postkoniktních operací ale poukazuje na potřebu změn ve výzbroji a vybavení jednotek pro použití ve stabilizační fázi koniktu. 70


•

•

•

Hlavní závěry z postkoniktního období: Ve stabilizační fázi operace byla většinou využita výzbroj a bojová technika, která byla nasazena a použita v předchozí bojové fázi. Svůj význam v této fázi operace tak ukázala bojová vozidla Warrior a Bradley a mohutně pancéřované UHMMWV (Hummer). V řadě střetů s povstalci byla dokázána nenahraditelnost tanků při řešení postkoniktní situace. Osvědčily se těžké bojové tanky Challenger a Abrams a to i přesto, že poškozovaly infrastrukturu měst.8 Zkušenosti potvrdily nezastupitelné místo těžkých obrněných zbraňových systémů a to nejen v bojové, ale i stabilizační fázi každé operace. Z těchto zkušeností a poznatků vyplývá doporučení, že je nutno síly a prostředky budovat, vyzbrojovat a cvičit pro univerzální použití, nejen pro bojový typ operací. Pak jsou použitelné i pro jinou, širší škálu činností. Ve stabilizační fázi operace byl kladen důraz na minimalizaci vedlejších účinků použití zbraňových systémů. Systém zpravodajství zabezpečoval získávání přesných podkladů pro selektivní výběr cílů. Následné použití vysoce přesných zbraní především letectvem a dělostřelectvem pak bylo vysoce efektivní, především v zastavěných prostorech, kde byla snaha snížit vedlejší škody a ztráty na majetku a na životech civilního obyvatelstva na minimum. Z této zkušenosti vzniká požadavek, že v budoucích bojových, ale především stabilizačních operacích mohou být efektivně použity především jednotky, které mají ve své výzbroji vysoce přesné zbraně a jsou vycvičeny v jejich použití s cílem splnit úkol a zásadně eliminovat vedlejší škody a ztráty. Výzbroj a bojová technika byla rychle přizpůsobována potřebám operace. Na základě nových zkušeností a požadavků velitelů US Army Materiel Command téměř okamžitě zabezpečovalo zasazené jednotky novými doplňky, soupravami či kity na dodatečnou ochranu a modernizaci zbraňových systémů přímo v prostoru operace. Tento systém vyhodnocování zkušeností, poznatků a potřeb jednotek zasazených do operace, pružná reakce a schopnost zajistit operační potřeby vojsk je námětem pro rozpracování i v podmínkách ozbrojených sil ČR.

Téměř absolutní převaha v technologické vyspělosti zbraňových systémů, podpořená naprostou informační a vzdušnou nadvládou, má rozhodující podíl na vítězství v bojových operacích. V postkoniktní situaci je ale použití a využití technologických vymožeností moderních zbraňových systémů, především pozemních sil velmi sporadické, diskutabilní a případ od případu velmi rozdílné. Přesto lze konstatovat, že technika, která byla velmi účinná v bojové fázi je s určitými modikacemi použitelná i ve fázi stabilizační nebo je použitelná po určitých úpravách. Ani v budoucnu není možno předpokládat možnost nahrazení bojové techniky jinou „stabilizační“ technikou pro postkoniktní fázi. Nejspíše bude technika více modikovatelná a víceúčelová. Lze konstatovat, že existuje jeden společný problém a to, že vojska s moderními zbraňovými systémy, určenými k boji s pravidelnými či povstaleckými silami protivníka, lze jen těžko efektivně používat k politickému řešení poválečných situací. Současná situace v Iráku to plně potvrzuje. 8

Brigadier Moore, B. A Force for All Seasons. Rusi Defence Systems, Autum 2004, str. 63

71


Literatura 1.

Moore, B. A Force for All Seasons. Rusi Defence Systems, Autum 2004, str. 60—63.

2.

Cameron, R. Armored Operations in Urban Environments: Anomaly or Natural Condition? Armor, č. 3. vol. 115, str. 7, 2006.

3.

Mansoor.P.R. Spears and Ploughshares: Equipping the force for Operations in Iraq. Rusi Defence Systems, Spring 2005, str. 64—68.

4.

MoD UK. Operations in Iraq: Lessons for the Future. London, December 2004.

5.

Pikner.I. Vysoce přesné zbraně a riziko vedlejších účinků. Obrana a strategie, ročník 3, č. 2., str. 123—130. Brno, 2003.

6.

U.S. Department of Defence Press Resources: OIF/OEF Casualty Update [online]. 2006, 18. 7. 2006 [cit. 2006-07-19]. Dostupný z WWW: .

7.

U.S. Casualties in Iraq: WIA Demographics – from 01 May 03 [online]. 2006 [cit. 2006-07-19]. Dostupný z WWW: .

Autor Pplk. Ing. Ivo PIKNER – vedoucí skupiny studií zdrojů a procesů bezpečnosti a obrany Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

72

UPLATNĚNÍ DOKTRINÁLNÍCH PRINCIPŮ INFORMAČNÍ VÁLKY A PSYCHOLOGICKÝCH OPERACÍ...

UPLATNĚNÍ DOKTRINÁLNÍCH PRINCIPŮ INFORMAČNÍ VÁLKY A PSYCHOLOGICKÝCH OPERACÍ VE VÁLCE A POSTKONFLIKNÍ STABILIZACI IRÁKU Janusz MIKA

Informace a změna charakteru válek Zavádění a použití moderních zbraní a zbraňových prostředků, rostoucí význam elektroniky a výpočetní techniky rozhodně změnil charakter války. V dnešní době jsou jednou z nejmocnějších zbraní informace. Zrodil se zcela nový pojem – informační válka (Information War – IW). Na základě zobecnění historických zkušeností a zkušeností ze soudobých válek a ozbrojených koniktů je zřejmé, že i v budoucnosti význam informací bude narůstat. Vždy platilo, platí a i v budoucnu bude nabývat na významu pravidlo, že ten kdo má v rukou informace má také moc a převahu. Z druhé strany je problémem schopnost efektivního využívání těchto informací. Řadu poznatků přináší ozbrojený konikt v Iráku. Samozřejmě na přesný detailní popis informační války v rámci ozbrojeného koniktu a především postkoniktní situace je příliš brzo, ať již z důvodů utajení či jiných příčin. I přes to již dnes, na základě dostupných (především amerických) zdrojů, lze analyzovat základní zkušenosti z vedení informační války a psychologických operací v Iráku.

Informační válka Charakter, způsob a průběh informačních válek1 je zařazuje mezi chladné války, například ekonomické, diplomatické a takzvané „klasické“ války. Na rozdíl od „klasické“ války vedené s použitím konvenčních nebo i jaderných zbraní, není informační válka orientována na materiální, ale na informační a datové objekty a nemusí vést k přímému fyzickému zničení jejich materiální základny, či živé síly. Prostředky informační války patří do kategorie neletálních zbraní. I když nejsou žádní ranění a mrtví setkáváme se s pojmem totální prohra. Tento fakt není pouhou teorií. Informační válka dostává zejména v posledních letech svou reálnou podobu. Současný Irák je toho jasným důkazem. Informační válka je mnohdy odborníky chápána odlišně. Někteří v ní spatřují rádiové a datové komunikace, rozhlas a televizi, jiní počítače, datové sítě, průzkumné 1

Ciborowski, L. Walka informacyjna, Toruń, Europejskie Centrum Edukacyjne, 2002.

73


systémy a prostředky. Důvodem toho je fakt, že je komplikované přesně denovat obsah, náplň a vnější projevy informačních válek. Na rozdíl od jiných druhů válek, těžko rozpoznáváme zahájení přípravných aktivit, ofenzívy, těžko stanovíme linii fronty, nebo vyčíslíme ztráty a podobně. Lze se domnívat, že Irák je typickým příkladem informační války. Je velmi složité striktně oddělit vedení informační války a psychologických operací v době válečného koniktu a v období po tomto koniktu následujícím. Jedním z důvodů je i to, že stabilizační fáze v Iráku není jednoznačně obdobím míru. Chceme-li pochopit roli a význam informační války a psychologických operací v období postkonikní stabilizace v Iráku, musíme vycházet z určitého vymezení základních pojmů. Existuje celá řada přístupů. Vzhledem k faktu, že v průběhu operace v Iráku americké ozbrojené síly sehrály prioritní roli v oblasti informační války a psychologických operací, nasadily řadu nových prostředků informačního a psychologického působení, které plnily různé role s odlišným dopadem na ozbrojené síly i civilní obyvatelstvo, je možné se pokusit stručně charakterizovat vymezení základních pojmů dle amerického přístupu a současně popsat vedení informační války a psychologických operací. V USA je pod termínem informační válka chápáno komplexní působení na systém státního a vojenského řízení určité země a na její politické a vojenské vedení, které by již v době míru vedlo k přijetí rozhodnutí výhodných pro USA, a v době války by paralyzovalo strukturu řízení protivníka. Současně tento termín zahrnuje zabezpečení spolehlivé obrany národní informační infrastruktury USA. V současné době je koncepce informační války, vypracovaná Pentagonem, realizována na úrovni státní a vojenské. Na státní úrovni je cílem informační války v širším slova smyslu oslabení postavení konkurenčních států, podrývání jejich základů a narušení systému státního řízení prostřednictvím informačního působení na politickou, ekonomickou, diplomatickou a sociální sféru života společnosti, provedení psychologických operací, podvratných a demoralizačních akcí. Informační operace na této úrovni mohou být orientovány na ochranu a obranu národních zájmů USA, předcházení mezinárodním koniktům, zabránění provedení provokačních a teroristických akcí a zajištění bezpečnosti národních informačních prostředků. Na vojenské úrovni představují informační operace komplex opatření, prováděných v rámci ozbrojených sil, jejich druhů a spojených velitelství a jsou součástí vojenských kampaní (operací). Jsou zaměřeny na dosažení informační převahy nad protivníkem (především v oblasti velení vojskům a řízení zbraňových systémů) a obranu vlastních systémů řízení. K tomu mohou být používány různé vojenské a technické síly a prostředky při dodržování právních, morálních, diplomatických, politických a vojenských norem. Ozbrojené síly působí tedy na protivníka již v období ohrožení (do zahájení bojové činnosti) s cílem ovlivnit vývoj procesů, který by byl výhodný pro USA. To má podle amerických specialistů zabezpečit potřebnou efektivnost provedení opatření v rámci informačního boje, který začal být na základě analýzy výsledků dřívějších koniktů v teorii i praxi vojenské výstavby v USA považován za specickou formu mezistátních vztahů.

74


Tyto zkušenosti byly zohledněné a využité taktéž v Iráku. V postkoniktním období má velký význam zejména realizace koncepce informační války na státní úrovni. Vedení informačních operací na vojenské úrovni sehrálo důležitou roli především ve fázi bojové. Je však nutné konstatovat, že ociální ukončení války zdaleka není totožné s ukončením bojů v Iráku. Americké jednotky nadále bojují s asymetrickým protivníkem. Ztráty na lidských životech v postkoniktním období jsou vyšší ve srovnání s válečným koniktem. Tedy i vedení informační války na vojenské úrovni v tomto období neztratilo svůj význam. Podle vojenského vedení USA musí efektivní informační boj velitelům zabezpečit možnost vnutit protivníkovi falešnou představu o situaci a donutit ho, aby vedl bojovou činnost v podmínkách, které jsou pro něho nevýhodné. Toho lze dosáhnout provedením komplexu opatření, která umožňují na jedné straně narušit proces přijímání rozhodnutí protivníkem a na straně druhé zpracovávat informace ve vlastním systému řízení efektivněji a rychleji než je schopen velitel nepřátelského uskupení. Tato pravidla byla zohledněna v Iráku především v období ozbrojeného koniktu. Ve vztahu k informačním operacím je termín „protivník“ chápán v širším slova smyslu. Jsou jím organizace, skupiny osob nebo samostatné osoby, které přijímají rozhodnutí nebo provádějí činnost, orientovanou na zmaření splnění úkolů stanovených velitelstvím spojených ozbrojených sil. Přípravy a provádění informačních operací jsou spojeny se schválením komplexu otázek zákonodárného a politického charakteru na úrovni národního vojensko-politického vedení země. Informační operace jsou prováděny na všech úrovních bojové činnosti. Na strategické úrovni jsou takové operace prováděny na základě rozhodnutí vojenskopolitického vedení země a mají zabezpečit dosažení národních strategických cílů. V jejich průběhu je působeno na všechny prvky státní struktury potenciálních protivníků (politické, vojenské, ekonomické a informační) a současně jsou chráněny vlastní státní struktury. K dosažení cílů informační operace na této úrovni musí být zabezpečen vysoký stupeň koordinace mezi vojenskými orgány, vládními institucemi a správami USA, se spojenci a koaličními partnery. Informační operace na strategické úrovni sehrávají v postkoniktním období v Iráku rozhodující roli. Na operační úrovni jsou informační operace prováděny k zabezpečení úspěšného průběhu operace nebo celé kampaně a plnění hlavních úkolů operace. Jejich cílem je působení na systémy spojení, systémy týlového zabezpečení a bojového řízení ozbrojených sil protivníka a ochrana analogických systémů vlastních i spojeneckých ozbrojených sil. Informační operace na této úrovni mohou napomáhat dosažení strategických cílů. Na taktické úrovni jsou informační operace prováděny s cílem zabezpečit plnění taktických úkolů. Jsou orientovány na informační systémy, jako jsou systémy spojení, bojového velení, průzkumu a další, které přímo zabezpečují vedení bojové činnosti svazků a útvarů protivníka. Mají taktéž chránit systémy vlastní a spojenců. Z hlediska operační a taktické úrovně provádění informačních operací v stabilizačním období v Iráku mají podstatný význam zejména defensivní formy činnosti, jako například ochrana systémů spojení, logistického zabezpečení vlastních sil a spojenců a podobně.

75


Základem koncepce informačního boje je závislost USA i jejich potenciálních protivníků na informacích a informačních systémech. V souvislosti s tím jsou při jeho realizaci posuzovány dva aspekty činnosti – působení na informační infrastrukturu protivníka a obrana vlastní informační sféry. Proto jsou informační operace děleny na útočné a obranné.

Útočné a obranné informační operace Pro stabilizační období je více charakteristické provádění obranných operací. Útočné informační operace byly provedeny zejména v bojové fázi koniktu. Představovaly komplexní provádění opatření k operačnímu maskování, elektronickému boji (EB), programovému působení na informační a řídící systémy, fyzickému zničení (vyřazení z činnosti) objektů informační infrastruktury a provedení psychologických a speciálních operací. V průběhu provádění těchto operací jsou přijímána opatření, jejichž cílem je působit na vědomí lidí, zabránit procesu přijímání rozhodnutí a narušit práci nebo zničit prvky informační infrastruktury. Novým prvkem útočných informačních operací ve srovnání s koncepcí boje proti systémům řízení jsou speciální informační operace a opatření k programově matematickému působení na počítačové sítě protivníka. Obranné informační operace, charakteristické pro stabilizační období v Iráku, představují vzájemně spojené procesy a činnosti, jejichž cílem je obrana informační sféry, odhalení příznaků napadení, obnovení bojeschopnosti a organizace odvetné činnosti. Jejich hlavními prvky jsou: • zabezpečení fyzické bezpečnosti informační infrastruktury; • zajištění bezpečnosti informací a utajení činnosti vojsk (sil); • odhalení opatření protivníka k operačnímu maskování; • kontrapropaganda; • kontrarozvědka; • elektronická ochrana; • speciální informační operace. Obranné informační operace musí zabezpečovat včasnost a přesnost přenosu dat a garantovaný přístup uživatelů k nim v podmínkách informačního působení protivníka. V průběhu jejich provádění jsou realizována opatření k obnovení bojeschopnosti informačních systémů. Útočné a obranné operace mohou být vedeny podle jednoho zámyslu a plánu a vzájemně se doplňovat. Jsou orientovány na tytéž objekty, kterými mohou být: • orgány řízení státu a jeho ozbrojených sil; • informační a řídící systémy civilní infrastruktury (telekomunikační, včetně masmédií, dopravní, energetického komplexu, nančního a průmyslového sektoru); • řídící prvky vojenské infrastruktury (systémy spojení, průzkumu, bojového velení, týlového zabezpečení, řízení zbraní); • kanály spojení a přenosu dat; • informace, cirkulující nebo ukládaná v systémech řízení; • celá společnost (civilní obyvatelstvo i příslušníci ozbrojených sil), její státní, ekonomické a sociální instituce; 76


•

řídící personál a personál automatizovaných systémů řízení, který se účastní procesu přijímání rozhodnutí.

Je možno konstatovat, že v Iráku byla tato teorie úspěšně ověřena v praxi. Například v průběhu provádění mírových operací mohou být objekty působení také militantní, partyzánské a politické organizace, náboženské a sociální skupiny, jednotlivé osoby, které otevřeně nebo skrytě vystupují proti přítomnosti ozbrojených sil USA nebo spojenců a brání splnění jejich mise. I když nynější stabilizační fázi operace nelze nazvat mírovou operací, nese některé společné rysy a z tohoto pohledu je současný Irák typickým příkladem provádění amerických informačních operací na různorodé objekty.

Psychologické operace Psychologické operace (Psychological Operations – PSYOPS) 2 zahrnují opatření k provádění speciálně připravených operací s cílem působit na emocionální stav, motivaci a argumentaci přijímaných rozhodnutí a jednání jednotlivých států, funkcionářů, organizací, sociálních nebo národnostních skupin a jednotlivých osob ve prospěch USA. Psychologické operace mohou být rozsahem strategické, operační a taktické a jejich provedení může být zabezpečováno operačním maskováním. Na strategické úrovni mohou být psychologické operace prováděny formou propagace určitých politických nebo diplomatických postojů, ociálních prohlášení vedoucích představitelů státu. Na operační úrovni mohou být prováděny formou šíření letáků3, pomocí rozhlasového a televizního vysílání a dalších prostředků přenosu informací, které obsahují výzvy k příslušníkům ozbrojených sil stimulujících je k masovým sabotážím, dezertérství nebo kapitulaci. Na taktické úrovni vedení psychologických operací se předpokládá použití reproduktorů a dalších prostředků4, které by v řadách protivníka vyvolaly strach, rozpory a neposlušnost. Ve stabilizačním období jsou v Iráku psychologické operace prováděné americkou stranou na všech těchto úrovních a různými formami. Jde například o působení na politické a vojenské vůdce a na vedoucí představitele masmédií, kultury, umění a podobně. Je to velmi důležitý aspekt informačního boje. Proto USA věnují velkou pozornost tvorbě kolektivních a individuálních modelů chování a jednání představitelů vyšší a střední úrovně státního a vojenského řízení, vypracování psychologických portrétů vedoucích představitelů (ve vojscích do velitele svazku včetně). Ke studiu velitelů potenciálního protivníka a sestavovaní jejich psychologických portrétů je využíváno veřejně dostupných zdrojů, agenturních informací a také opatření, prováděných v rámci výměny infor2

AJP-3.7. NATO Psychological Operations Doctrine.

3

Podkowski, A., Laszczkowski, A. Ulotki w działaniach bojowych, materiał studyjny. Warszawa, AON, 2001. 57 s. 4

Olechowski, A.P. Sprzęt działań psychologicznych. Raport, Wojsko-Technika-Obronność 2003, nr 9, s. 66—71.

77


mací na úrovni ozbrojených sil, jejíž rozsah se vojensko-politické vedení USA snaží rozšířit. Lze konstatovat, že psychologické operace jsou jedním ze základních rysů iráckého koniktu. Nezanedbatelná část autorů hodnotících konikt používá v souvislosti s ním termín psychologická válka. Formy psychologických operací jsou různé; od klasických forem psychologického působení až k humanitární pomoci. Je vhodné zdůraznit, že na základě zobecnění poznatků je vedení psychologických operací jedním ze základních rysů asymetrické války. K pochopení podstaty psychologických operací postkoniktního období je nutné specikovat aktéry vzájemného působení. Nepatří k nim jenom znepřátelené strany, ale i jiné státy, mezinárodní organizace, náboženská a národnostní hnutí, politická opozice. Výsledkem toho faktu v Iráku je „informační chaos“, to je velmi častá protikladnost informací. Existuje řada různých středisek vedoucích psychologickou válku. K hlavním, kromě států koalice a představitelů nového politického a vojenského vedení Iráku a jeho odpůrců, patří islámská náboženská uskupení. Jejich propaganda směřuje především do USA, to znamená do „informačně otevřené společnosti“. Irák se nacházel a nachází pod vlivem propagandy jiných, zejména sousedních států, Saudské Arábie, Iránu a Turecka. Nedostatek přesných a ověřených informací je důvodem omezených údajů o psychologických operacích výše zmíněných aktérů. Mnohem více informací je k dispozici na téma psychologických operací vedených především USA a koalicí. Samotný Irák vedl psychologické operace na strategické úrovni především ve válečné fázi koniktu.

Psychologické operace a civilně-vojenská spolupráce V rámci hodnocení informační války a psychologických operací ve stabilizačním období v Iráku je vhodné se zmínit o místě PSYOPS v rámci civilně-vojenské spolupráce (CIMIC). Mezi činnosti, které zabezpečují provádění informačních operací v stabilizačním období, patří i opatření zaměřená na organizaci spojení s civilní administrativou a obyvatelstvem a spojení s veřejností, která jsou realizována příslušnými službami ozbrojených sil. Jednotky pro styk s civilní administrativou jsou v Iráku přímo orientovány na činnost, zabezpečující vzájemnou podporu při provádění psychologických operací. Úkoly služby pro styk s veřejností spočívají v: • operativním předání přesných a včasných informací o prováděné kampani (operaci) zainteresovaným organizacím a veřejnosti; • vysvětlení cílů a úkolů, plněných ozbrojenými silami; • poskytování kanálů masmédií velitelství k informování (dezinformování) protivníka o záměrech a možné činnosti spojeneckých vojsk. Irák v praxi ukazuje, jak jsou možnosti těchto služeb využívány k formování názoru světového společenství ve prospěch USA. Často jsou poskytovány selektivní a dávkované informace.

78


Elektronický boj Další důležitou oblastí informační války v Iráku je elektronický boj (EB), který měl svůj význam zejména ve válečné fázi koniktu, a proto není rozebírán podrobně. V této souvislosti je nutné upozornit na jeden moderní aspekt elektronického boje, který je často prováděn nejen ve válečné fázi, a to na programově-matematické působení na počítačové sítě. Programově-matematické působení na počítačové sítě (tzv. počítačový útok) je klasikován jako činnost za použití hardwarových a programovacích prostředků, která je orientována na použití, zkreslení, výměnu nebo zničení informací, uložených v bázi dat počítačů a počítačových sítí protivníka a na snížení efektivnosti fungování nebo vyřazení z činnosti samotných počítačů a počítačových sítí. Způsoby programově-matematického působení nejsou příliš zveřejňovány a bývají určeny pouze pro omezený okruh zainteresovaných osob. To platí i v případě Iráku. Pravdou je, že tam, kde informační systémy prakticky nejsou, nelze na ně vést elektronický úder. Zařazení irácké armády mezi zaostalé by bylo hlubokým omylem. Již před koniktem provozovala irácká armáda poměrně důmyslnou a složitou informační síť na bázi optických kabelů zapuštěných pod úrovní terénu a dále komunikační techniku a prostředky přenosu dat na technologické úrovni konce 90. let 20. století. Ani o elektronických prostředcích včasné výstrahy, průzkumu, velení a řízení, zejména začleněných v protivzdušné obraně (PVO), se nedá říci, že byly až tolik zastaralé. Jisté je, že Irák se usilovně snažil vybudovat velmi silnou, spolehlivou a účinnou protivzdušnou obranu. V mnoha případech disponoval špičkovými zařízeními. Situace dokumentuje, že Irák na PVO vsadil téměř vše na úkor pozemní i letecké techniky, která byla naopak skutečně velmi zastaralá, přesněji vyjádřeno, v moderním boji téměř nepoužitelná. Jedinou možností, jak ochromit tak silnou a pečlivě vybudovanou PVO byl úder přímo na její „nervovou soustavu“, to je systém velení a řízení, a to všemi dostupnými prostředky. Prostředky, používané v této oblasti, lze rozdělit do následujících skupin: • Logické bomby, které jsou v podstatě skrytými programy, jež jsou určitým signálem nebo po uplynutí stanovené doby aktivovány a ničí nebo zkreslují informace a zabraňují přístupu k určitým důležitým částem informačního zdroje nebo dezorientují práci technických prostředků. V automatizovaných systémech velení a řízení vojsk a zbraní může podobný zásah i během velice krátké doby zásadním způsobem ovlivnit průběh a výsledek boje či operace. • Počítačové viry představující specializované programové produkty, které jsou schopny napodobovat logické bomby (s daleko větší ničivou silou) nebo je aktivovat a zavádět dálkově do informačních sítí protivníka. Kromě toho jsou schopny samostatně se množit, tzn. kopírovat se na magnetických nosičích. • „Trojští koně“ představují programy, jejichž zavedení umožňuje realizovat skrytý nepovolený přístup do informační báze protivníka s cílem získat velice hodnotné průzkumné informace. • Neutralizátory testovacích programů, které zabezpečují zachování přirozených i umělých nedostatků programového vybavení. • Předem vytvořené a před běžným uživatelem utajené interface pro přístup k sys-

79


•

tému. Obvykle bývají vědomě zaváděny do programového vybavení programátory s diversními a podvratnými cíli. Malá zařízení, schopná generovat elektromagnetický impuls vysokého výkonu, který zabezpečuje vyřazení elektronické aparatury z činnosti.

K nepříliš zveřejňovaným oblastem a poznatkům z Iráku patří taktéž použití nových prostředků působení na systémy spojení, sběru a zpracovávání informací. V této oblasti můžeme pozorovat přechod k používání obtížně zjistitelného rušení intelektuálního vlivu (blokování klíčových prvků komunikace, např. názvů a souřadnic bodů, času činnosti, a současné zavádění klamných klíčových prvků). Tyto systémy jsou založeny na automatické analýze struktury údajů, sledování klíčových slov a syntéze hlasu v reálném čase. Závěrem této části lze konstatovat, že irácká krize jednoznačně ukázala, že USA mají v současné době značnou převahu v oblasti vývoje a využívání moderních elektronických systémů a počítačových technologií.

Internet – nový fenomén války Je potřebné se zmínit, že široký rozsah a snadný přístup k informacím kdekoliv na světě, zejména ve spojení s internetem, může znamenat nejen nebývalý rozvoj vzdělání a poznání v celosvětovém měřítku, ale i velmi účinnou novodobou zbraň. V tomto ohledu je ale Irák specický. Vzhledem k počtu stanic internetu, přístupnosti k nim a z toho pramenící celkové počítačové gramotnosti místního obyvatelstva, internet nesehrál až tak významnou roli, jako například v jiných koniktech. V dnešní době ztratit přístup k internetu pro lidi zmítané válkou často znamená přijít o jedinou zbraň. Irák dokumentuje jeden závažný ukazatel. Ve Spojených státech má přístup k internetu asi 50 procent domácností, v Iráku je vybavení internetem zásadně nižší. Internet ale sehrává významnou roli ve stabilizačním období zejména z hlediska informovanosti celého světa. Na stránkách internetu a prostřednictvím elektronických zpráv (e-mailu) se v celé šíři projevovaly a projevují všechny tendence vývoje v oblasti informační války. Nutno podotknout, že v těchto případech lze cenzuru obvykle obejít. Uživatelé sítě internetu nejsou ochráněni před různými tendenčními tlaky. Samozřejmě, že se na síti množily a celý čas množí stránky věnované irácké krizi. Vedle světového tisku, historických a politických komentářů či analýz se zde vyjadřovaly také bojující strany. V daném případě převažovala a převažuje účast zemí, kde se internet stal neodmyslitelným a zcela běžným způsobem vyjadřování a komunikace. Samozřejmě, že je za těchto okolností problémem pro běžného uživatele vyznat se v tom, co je a co není pravdivá informace, zvláště když se objevila řada tendenčních stránek, odsuzujících kroky jedné i druhé strany koniktu. Tyto tendenční informace byly a jsou dodnes přebírány a různě využívány některými uživateli internetu i v ČR. V tomto ohledu je nejhorší to, že se tak stává bez znalosti tamní situace a podmínek, bez možnosti ověření faktů. Příkladem toho jsou neustále kolující informace, násobící se prostřednictvím odkazů, vysmívající se cenzuře tisku a rozhlasu. Nepřetržitý příliv textů, obrázků a zvuků zásoboval a zásobuje nejen tradiční média, konkuroval a konkuruje jim. Je ojedinělé, že by se někdo spokojil s jediným názorem, s komentářem vyhrazeným několika tiskovým orgánům, které disponovaly výlučným právem přístupu na bojiště. Z tohoto ohledu je 80


dobré se zmínit o fenoménu televize, včetně jejích negativ. Již v roce 1991 znamenala válka v Perském zálivu zrození světového televizního řetězce CNN. Tímto se však plně projevila řada rozporů. Všechny obrazovky světa byly odsouzeny k tomu, vysílat stejné dokumenty. Svědky podobné situace jsme i v případě koniktu a postkoniktního období v Iráku. Dalším nedocenitelným zdrojem, o kterém je nutné se zmínit je součást sítě internet, a to elektronická pošta. Způsob zasílání vzkazů se často stává důležitým nástrojem svědectví, způsobem, jak o sobě dát vědět. Kompletace a sdělování těchto svědectví je rolí nových středisek. Jejich sdělení byly a jsou pravidelně přebírána tiskem. Vycházejí ze známých zdrojů a jejich kredit je neporovnatelný s tím, který mají diskusní skupiny (newsgroups), kde se s reálnými svědectvími směšuje propaganda a dezinformace. Odtud pramení významné místo institucí, které si ještě před začátkem koniktu vytvořily skutečnou síť identikovaných korespondentů. V dnešní době stále častěji i ojediněle publikované zprávy z prostoru a názory uživatelů internetu získávají větší váhu pro strategická rozhodnutí. Elektronické zprávy však představují jen napjaté a křehké vlákno. Informace o počtu zabitých nebo zničených vesnic nic neznamená, jestliže ji nelze dále rozšířit, jestliže o tom ví jen malá skupinka lidí. Dalším významným problémem informační války v Iráku je „nabourávání“ cizích internetových stránek. Je to jen malý náznak toho, co elektronická či informační válka v praxi znamená. I v tomto ohledu internet ukazuje, že je od nynějška nedílnou součástí bojiště a jak významným způsobem ovlivňuje výsledek koniktu.

Závěr Válečný konikt v Iráku a po něm následující období jednoznačně potvrzují opodstatněnost a význam vedení informačních a psychologických operací. Snaha o ovlivnění myšlení lidí není nic zásadně nového a historických příkladů ovlivňování vědomí vojáků, ale i civilního obyvatelstva je bezpočet. Období postkoniktní stabilizace v Iráku dokumentuje význam psychologických operací (PSYOPS), které jsou reálným nástrojem psychologické války (Psychological Warfare – PSYWAR). Psychologická válka, která je dnes považována za nedílnou součást informační války, je v určité míře vedena permanentně, to je i v „mírovém“ období. Zkušenosti z Iráku potvrzují, jak účinnými zbraněmi jsou masmédia. Smyslem speciálně zaměřených relací vysílaných do předem určených prostorů je ovlivňování názorů, postojů a chování lidí k vytvoření příznivých podmínek pro dosažení národních, politických a vojenských cílů. Mohou být využívány i k psychologické podpoře vlastních a spřátelených vojsk a neutrálních zemí v době mimořádných situací. Psychologické operace prováděné v Iráku podpořily a nadále podporují různé vojenské, politické a diplomatické činnosti. Tyto úkoly jsou plněny na strategickém, operačním nebo taktickém stupni. Z hlediska hodnocení problematiky IW, PSYWAR, PSYOPS ukazuje Irák na nutnost vybavení armády speciálně upravenými prostředky a systémy, ale i pro tuto činnost speciálně připravenými osobami. Jsou to velmi náročné a nákladné záležitosti. Poslední hodnocení jednoznačně potvrzují, že obrovské náklady jsou rentabilní. Svědčí o tom například informace Oddělení pro průzkumné a informační systémy, které je součástí Velení pro speciální operace Spojených států United States Special Operations Command (USSOCOM). Oddělení požádalo o odborné a technické zabezpečení stavby, uvedení do používání a plného operačního provozu technických prostředků a systémů psychologických operací podle stanovených požadavků USSO81


COMu a v souladu s jeho plánovanými programy. Počátkem října 2006 byl uzavřen kontrakt na dobu 5 let (až do roku 2011), na který bylo vyčleněno 260 miliónů dolarů. Závěrem je možno zdůraznit jeden z posledních příkladů, který v praxi dokumentuje velký význam médií a informací. 30. prosince 2006 byl oběšen irácký diktátor Saddám Husajn. Poprava byla vykonána Iráčany v budově bývalé irácké kontrarozvědky v Bagdádu. Násilná smrt diktátora zcela určitě přinesla aspoň částečnou úlevu příbuzným obětí a všem postiženým iráckým diktátorským režimem. Akt popravy ale zároveň podnítil další neklid a nenávist. Každý uživatel internetu si dnes může prohlédnout akt exekuce. Odsouzenec neměl možnost případného litování svých činů. Poprava měla jednoznačně náboženský rozměr, odehrála se v druhý den největšího muslimského svátku íd-al aza, nebo jinak í dal-kabír. Jednou z mnoha interpretací je ta, že šíité popravili příslušníka sunnitů. Akt se odehrál pod taktovkou „křesťanských vítězů“, jejichž základním pravidlem je odpuštění. Na základě zkušeností z Iráku, podobně jako jiných historických zkušeností, lze konstatovat, že digitální bojiště současnosti a budoucnosti je a bude trvale spjato s mohutným nástupem nových forem boje, kde informační a psychologické operace budou zcela jistě sehrávat velmi důležitou, v řadě případů dokonce i rozhodující roli. Válka a postkoniktní období v Iráku jsou tak dalším krokem v poznání souvislostí, vedoucích k přesné denici a určení směrů rozvoje všech forem informační války.

Literatura 1.

AJP-3.7. NATO Psychological Operations Doctrine.

2.

Olechowski, A.P. Sprzęt działań psychologicznych. Raport, Wojsko-Technika-Obronność 2003, nr 9, s. 66—71.

3.

Piątkowski, K. Wojna mediów. Nowa Technika Wojskowa 2003, nr 5, s. 12.

4.

Ciborowski, L. Walka informacyjna. Toruń, Europejskie Centrum Edukacyjne. Wydaw. Adam Marszałek, 2002. 192 s.

5.

Podkowski, A., Laszczkowski, A. Ulotki w działaniach bojowych, materiał studyjny. Warszawa, AON, 2001. 57 s.

Autor Pplk. Mgr. Janusz MIKA, Ph.D. – odborný asistent Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

82

NÁKLADY NA VÁLKU A OBNOVU IRÁKU – ROZHODUJÍCÍ ROLE USA

NÁKLADY NA VÁLKU A OBNOVU IRÁKU – ROZHODUJÍCÍ ROLE USA Veronika MAZALOVÁ

Trend vzrůstu výdajů na obranu po 11. září 2001 Po nastoupeném klesajícím trendu celosvětových výdajů na obranu došlo v září roku 2001 vlivem teroristických útoků namířených proti USA k jeho zlomu. Od tohoto roku, vlivem významné změny vnějšího mezinárodního bezpečnostního prostředí, započal strmý růst celosvětových výdajů na obranu. Jako bezprostřední reakce na teroristické útoky v září 2001, armáda Spojených států jen o měsíc později zaútočila na teroristické organizace v Afghánistánu. Tím byl započat i proces strmého růstu vojenských výdajů USA jako důsledek zapojení se do světové války proti terorismu v roli vůdčí mocnosti a v závislosti na tom i růst celosvětových výdajů, který trvá dodnes. Další větší vzrůst vojenských výdajů nastal v roce 2003, kdy Spojené státy zaútočily na Irák. V důsledku těchto skutečností tak celosvětové vojenské výdaje za poslední dobu vzrostly o 3,4 % (od roku 2004) a celkově pak za posledních deset let o 34 procent. Světové vojenské výdaje byly v roce 2006 odhadovány ve výši okolo 1 biliónu amerických dolarů. Na jednoho obyvatele planety tak v dnešní době vojenské výdaje činí 173 dolarů. Podíl vojenských výdajů připadá na 2,5 % celosvětového produkce. Vojenské výdaje USA dnes představují téměř polovinu (přesněji 48 %) celosvětových vojenských výdajů. Za strmým růstem vojenských výdajů Spojených států stojí především nákladná vojenská kampaň v Afghánistánu a v Iráku.

Predikce nančních nákladů na válku v Iráku Již před ociálním zahájení operace Iraqi Freedom (2003) byla americkou Akademií umění a věd (American Academy of Arts and Sciences) vypracována studie „War with Iraq: Costs, Consequences, and Alternatives“ (Válka s Irákem: náklady, důsledky a alternativy). Tato studie vycházela především z komparace s předchozími typy válek, avšak počítala pouze s charakterem tzv. „rychlé války“. Zaobírala se i problematikou dopadu válečné operace na tamní největší obchodní artikl – ropný trh. Jako podkladový materiál studie bylo využito značně rozsáhlé spektrum provedených analýz, jejichž základním předpokladem byla právě skutečnost, že strategie Američanů (a dalších eventuálních spojenců) se v první fázi bude opírat o intenzivní bombardování (jako 83


cíl byla stanovena klíčová místa: velitelské a kontrolní cíle, hlavní čtvrti, místa uložení zbraní hromadného ničení, komunikační infrastruktura a elitní republikánské gardy). Druhá fáze, fáze rekonstrukce Iráku, jak už z názvu vyplývá, měla spočívat v pomoci Iráku v oblastech např. vnitřní správy, hospodářství, sociální a humanitární pomoci. Výsledkem analýzy byla optimistická a pesimistická varianta vývoje situace: 1. varianta optimistická – předpokládala, že vojenská a diplomatická fáze bude úspěšná, stejně jako i fáze rekonstrukce Iráku. Celkové náklady na válku a obnovu země tak byly odhadnuty (v letech 2003—2012) na částku minimálně 990 miliard dolarů. 2. varianta pesimistická – ve které se předpokládalo, že první a případně i druhá fáze neskončí úspěšně a dojde ke komplikacím, odhadovala celkové náklady na válku a obnovu země (v letech 2003—2012) až na neuvěřitelných 1,9 biliónu dolarů.1 Tato studie, stejně jako i její pesimistická varianta, se však v době svého zpracování jevila jako přehnaná, nepřijatelná a velice málo pravděpodobná vzhledem k závratnému nančnímu zatížení, pevnému přesvědčení samotných Američanů o úspěšnosti své mise a jejich zkušenostem z Afghánistánu. Nicméně se ukázala být pravdivá. Jednu z dalších analýz provedla Demokratická strana, jež odhadla celkové náklady na válku (Iraqi Freedom) v rozmezí 48—60 miliard dolarů. Výsledkem této analýzy byla skutečnost, že odhadované celkové náklady byly na nižší úrovni, než skutečné celkové náklady první války v Zálivu (Dessert Storm v roce 1991), jejíž výše byla vyčíslena na 80 miliard dolarů. Provedená analýza ve svých úvahách vycházela právě z komparace s první válkou v Zálivu. Další analýzu vypracoval Kongresový výbor, který při jejím zpracování vycházel a použil jinou metodologii. Tato metodologie byla založena nejen na vyšším počtu vojáků, ale stanovovala i délku operace maximálně na hranici tří měsíců. Výše nančních prostředků pro samotnou válečnou operaci byla odborníky odhadnuta na 20 miliard dolarů, přičemž byly vyčísleny další dodatečné náklady na obnovu Iráku ve výši 8—9 miliard dolarů (vždy za kalendářní měsíc). V závěru analýzy tak byly celkové náklady stanoveny na 44 miliard dolarů, s předpokladem, že válka bude trvat 30 dní a poválečné operace budou trvat 2,5 měsíce. Za pozornost stojí také analýza bývalého analytika CIA – Kennetha Pollacka. Ten ve své analýze dospěl k závěru, že snesitelná délka koniktu je šest měsíců, neboť v tomto případě se vojenská náročnost úměrně stupňuje s náročností nančního krytí. Na základě tohoto předpokladu stanovil celkové náklady válečné operace na úroveň 140 miliard dolarů. Ve své analýze však bere v úvahu pouze variantu „rychlé války“, která má svůj dynamický počátek a konec, a naopak nezahrnuje poválečnou asistenci, humanitární pomoc a už vůbec nevyčísluje délku „okupace“. Analytici však s předstihem poukazovali na skutečnost, že se zdánlivě jedná o optimistické varianty. Byli si vědomi rizika, že válka může být komplikovanější a po rychlém nástupu se může dostat do fáze těžko odhadnutelných variant. Mezi tato rizika analytici zařadili: irácká obrana opřená o sídla (aneb válka v ulicích), válka s Izraelem, nečekané 1

War with Iraq – Costs, Consequences and Alternatives. American Academy of Arts and Sciences, Cambridge. 2002.

84


teroristické akce, užití zbraní hromadného ničení, dopady na trh a makroekonomické šoky. Jak ale správně vyčíslit nanční ztráty? Při odhadu nanční ztráty je nezbytné vědět, co se vlastně zahrnuje do její výše. Zda jsou jejím předmětem pouze přímé „válečné ztráty“, nebo zda je do odhadu zahrnována i cena okupace a vojenských sil po válce, včetně humanitární pomoci a rekonstrukce země. Je potřeba vzít do úvahy, že výše celkových nákladů se úměrně zvyšuje vojenskou asistencí, humanitární pomocí a obnovou zničených oblastí. Již před vypuknutím koniktu bylo tedy zřejmé, že nejobtížnější operací, která bude klást největší nápor na nanční náklady, bude samozřejmě délka období „budování státu“. V té době bylo ještě otázkou, zda se Američané rozhodnou pro alternativu dlouholeté okupace nebo nastolí spřátelený režim, který bude vykonávat podobný typ vlády jako například v Afghánistánu. Jisté však bylo, že žádné předchozí zkušenosti s budováním nového režimu nemohou obejít unikátnost situace v Iráku. Irák není možno srovnávat s jinými zeměmi, jako například s Haiti, Bosnou a Hercegovinou, ale ani s Afghánistánem.

Ekonomická situace v Iráku V posledních třech desetiletích prodělal Irák hluboký ekonomický a sociální úpadek. Na společnost a hospodářství Iráku měly neblahý vliv nejen důsledky válečných koniktů, ale i dlouhé období diktátorského režimu Saddáma Husajna. Přestože má tato země obrovské nerostné bohatství ve svých zásobách ropy, již od doby počátku Husajnovy vlády se řadí k nejchudším arabským státům. V důsledku politiky Husajnova režimu a následných sankcí OSN se navíc vývoj země zastavil a podle statistik již Irák od poloviny 80. let ekonomicky stagnuje. Irácké ekonomice vždy nezastupitelně dominoval petrochemický sektor. Tradičním vývozním artiklem byla a nadále zůstává surová ropa, která představuje asi 95 % obchodu se zahraničím. V důsledku irácko-iránské války došlo ke zničení ropné vývozní infrastruktury a tím i k naprostému ekonomickému vyčerpání. Výsledkem byla nejen vysoká zadluženost státu, ale i následné problémy se splácením dluhů. Irák již tehdy utržil velkou ekonomickou ztrátu, která byla odhadována nejméně na 100 miliard dolarů. V roce 1991 však přišla první válka v Zálivu (operace Dessert Storm), která nastoupený trend zvyšující se produkce ropy ukončila a iráckou ekonomiku postihl další velký propad. Teprve na konci tisíciletí Rada bezpečnosti OSN povolila Iráku vyvážet znovu ropu. Avšak jen takové množství, které je nezbytné pro humanitární pomoc. Vývoz ropy tak dosáhl více než 3/4 stavu před irácko-iránskou válkou. V roce 2001 však v důsledku celosvětového ekonomického poklesu došlo i ke snižování cen ropy a tím i k dalšímu zhoršení ekonomické situace Iráku. Na irácké hospodářství měla vliv i druhá válka v Zálivu (operace Iraqi Freedom) v roce 2003, při které byla opět kompletně zničena vývozní infrastruktura. Výroba a životní standardy (podmínky) se tak ocitly velice daleko za stavem před irácko-iránskou válkou a i přes veškerou zahraniční pomoc a znovuvýstavbu irácké infrastruktury se je do současné doby stále nedaří zlepšovat.

85


Vývoz ropy dosáhl v roce 2006 objemu 1,62 miliónů barelů denně (v roce 2001 to bylo 2,6 miliónů barelů denně). Zásadním limitujícím faktorem pro vývoz je stav a ochrana ropovodů. Sabotáže ropovodů znemožnily vyvážet ropu do Turecka a tranzit přes tuto zemi. Je konstatováno, že budou-li opravy ropovodů dokončeny a současně zajištěna jejich ochrana, mohl by export ropy dosáhnout objemu až 2,5 miliónů barelů denně. Avšak zásadním předpokladem pro obnovu Iráku a jeho další ekonomický rozvoj je zajištění bezpečnosti a dosažení objemu těžby v množství 3 až 4 miliónů barelů ropy denně během prvních dvou let a později o objemu 6 až 7 miliónů barelů denně do roku 2010. Již od roku 2006 se připravují opatření k investičním pobídkám pro zahraniční, ale i domácí společnosti. Navíc je k zajištění přílivu investic taktéž připravována nová zákonná norma. Hlavními nerostnými surovinami země jsou ropa, zemní plyn, síra, které jsou současně hlavním obchodním artiklem země. Naopak Irák dováží především potraviny a spotřební zboží. Nejvýznamnějšími obchodními partnery jsou USA, Francie, Jordánsko, Rusko a Saúdská Arábie.

Skutečné náklady USA na válku v Iráku

v mld. $

Celkové náklady USA na válku v Iráku se do dnešní doby vyšplhaly až do výše 364 miliard dolarů (odborníky je predikováno že do 31. 3. 2007 se celkové náklady vyšplhají až do výše 378 miliard dolarů). Za rok tak každá americká domácnost na válku v Iráku přispívá okolo 3 500 dolarů, 1 200 dolarů přispívá každý americký občan a 2800 dolarů přispívá jednotlivý daňový poplatník. Každá hodina války odčerpává zdroje ve výši 11 miliónů dolarů a jeden den války si vyžádá 264 miliónů dolarů. Následující obrázek dokládá konečné výdaje USA na válku v Iráku v jednotlivých letech (2003—2007):

120 100 80 60 40 20 0 200

200

Plánované

200 rok

200

Dodatečné

Zdroj: http://costofwar.com/numbers.html Obrázek: Výdaje USA na válku v Iráku

86

200


V roce 2003 bylo pro válku v Iráku vyčleněno 78,5 miliard dolarů. V září 2003 Kongres schválil rozpočet pro následující rok 2004 ve výši 87,5 miliard dolarů, z nichž bylo pro válku v Iráku vyčleněno 70,6 miliard dolarů. V důsledku vzniklých komplikací poválečné obnovy v Iráku však byl schválený rozpočet dodatečně navyšován. První navýšení rozpočtu pro Irák bylo Kongresem schváleno v květnu 2004, kdy byl pro válku vyhrazen účet ve výši 21,5 miliard dolarů (rok 2004 celkem 92,1 miliard dolarů). V roce 2005 klesl rozpočet pro válku v Iráku na částku 58 miliard dolarů. Tento pokles výdajů je spojován především s problematikou živelných pohrom v USA, které sehrály velký vliv v přerozdělování veřejných výdajů. V tomto roce rozpočet na válku v Iráku nebyl navyšován. I z těchto důvodů bylo pro rok 2006 vyčleněno v rozpočtu na Irák pouze 40 miliard dolarů, tato částka však byla již v první polovině roku 2006 navýšena až o 150 % (o 60 miliard dolarů). Stalo se tak v důsledku neustále se zhoršující situace při stabilizaci Iráku spojenou s hrozbou humanitární katastrofy.2 Pro rok 2007 byl schválen rozpočet pro Irák ve výši 59,5 miliard dolarů, a prozatím nedošlo k jeho navýšení. Do současné doby tak pro válku v Iráku USA vyčlenily celkem 364 miliard dolarů. V souvislosti s deklarovaným početním navýšení vojáků v Iráku, lze i nadále předpokládat zvyšování obranných výdajů americké vlády. Z tohoto důvodu je již odborníky prezidenta Bushe připravována další žádost o navýšení rozpočtu na operace v Iráku a Afghánistánu o částku 100 miliard dolarů. Bude-li tato žádost Kongresem vyslyšena, může dojít k navýšení celkových výdajů od počátku války v Iráku až na možnou částku 450 miliard dolarů. Americké daňové poplatníky tak může válka v Iráku stát o 50 % více, než byl původní plán a meziročně nejvíce od začátku irácké války v roce 2003. Finanční prostředky jsou určeny pro obnovu Iráku – poválečná asistence, humanitární pomoc, stabilizace ekonomiky.

Hospodaření s přidělenými nančními prostředky a jeho úskalí v Iráku Pád iráckého režimu byl poměrně rychlý, avšak eliminace dopadů válečné operace v Iráku, jež přispějí ke stabilizaci země, jsou v současnosti odhadovány nejen na roky, ale i desetiletí. Experti již před vypuknutím války upozorňovali na skutečnost, že řešení situace po válce nebude krátkodobé. Predikovali, že než dojde ke stabilizaci režimu země, která byla po staletí zmítána etnickými a náboženskými konikty, nebude to záležitostí několika let, ale desetiletí. Za uplynulé desetiletí utratily USA 250 miliónů dolarů na programy pro Střední východ. Zpráva OSN z roku 1991 nabízí pozoruhodné srovnání. Finanční zátěž na rekonstrukci Iráku po první válce v Zálivu k původnímu stavu se odhaduje na 22 miliard

2

Omitoogun, W., Sköns, E. Military expenditure data: a 40-year overview. SIPRI Yearbook 2006 (Oxford University Press: Oxford, 2006), pp. 269—294.

87


dolarů. Tato suma má však své další náklady – dnes už by se po obrovském propadu v kvalitě života a zdrojů pohybovala okolo 30 miliard dolarů. Po pádu Saddáma Husajna Iráčané doufali, že to znamená i konec korupce. Opak byl však pravdou. Odpovědnost za irácký státní majetek, především iráckou ropu a za příjem z prodeje ropy měla podle mandátu OSN Západní koaliční správa. Tyto peníze byly určeny pro rekonstrukci Iráku a pro humanitární potřeby iráckého lidu. Koaliční vojska našla a zkonskovala obrovské zásoby peněz v hotovosti. Bylo k dispozici asi 700—800 milionů dolarů v hotovosti, které dříve patřily Saddámovi a jeho lidem. Jejich vydávání však probíhalo zcela volně a dokonce nebyly vedeny žádné záznamy, kam vlastně tyto peníze plynou a na jaký konkrétní účel směřují. A tak nikdo dnes přesně neví, kam peníze přišly. S největší pravděpodobností byla velká část těchto peněz předána velitelům, aby je podle svého uvážení používali ve svých operačních oblastech. Účetnictví těchto peněz de facto neexistovalo. V důsledku nedodržování ani základních principů účetnictví došlo ke skutečnosti, že Irák stále neví kolik ropy vytěží a kolik zisků z jejího prodeje následně plyne do rozvojového fondu pro samotnou zemi. I z tohoto důvodu se stále objevují spekulace o pašování ropy do zahraničí. V této oblasti Koalice absolutně selhala, neboť nedokázala zajistit nejen registraci, ale ani měření samotné těžby ropy. Auditorský úřad OSN, který na přelomu let 2005—2006 analyzoval danou situaci, došel k základnímu kritickému závěru, že v Iráku neexistuje žádné měřící zařízení pro množství vytěžené ropy, a že s největší pravděpodobností některé příjmy z prodeje ropy vůbec neplynou do rozvojového fondu pro Irák. Touto skutečností došlo k porušení rezoluce OSN a objevily se obavy, že v Iráku dochází k obrovské míře korupce a že irácká rekonstrukce se ukáže být jedním z největších korupčních skandálů v historii. Koaliční správa v Iráku neposkytovala potřebné informace členům irácké správy o nanční situaci jejich země. O rozpočtu a nanční situaci v zemi tak rozhodovala samostatně a podíl samotných Iráčanů byl v této oblasti nulový. I proto auditorský tým provedl inspekci kont iráckého ropného fondu, který od útoku na Irák spravuje Západní koalice a došel ke zjištění ztráty ve výši 8,8 miliardy dolarů, která tak představuje více než 40 % celkové částky. Díky faktické neexistenci účetnictví se však nepodařilo prokázat „cílovou stanici“ těchto peněz a v žádném případě není jisté, zda byla tato nanční částka vydána na rekonstrukci Iráku ve prospěch jeho obyvatel, což mělo být účelem příjmů z prodeje ropy.3 Mnoho otázek ohledně majetku a nancí v Iráku tak během tohoto období zůstalo nezodpovězeno. Znepokojující taktéž bylo zjištění o způsobu udělování kontraktů pro rekonstrukci a humanitární pomoc. Na základě stížností Iráčanů byla auditorským týmem prošetřena i tato oblast. Prošetřující tým došel ke zjištění, že samotné udělování kontraktů nebylo důsledně monitorováno, čímž došlo k vytvoření prostoru pro nedbalost, plýtvání a podvádění. Kontrakty byly udělovány nejen podle známostí, ale i na základě komisních poplatků. Dalším problémem byla „otevřenost“ těchto kontraktů. Jednalo se o tzv. „kontrakty cost-plus“ (tj. rmám byly uhrazovány nejen jejich výdaje, ale navíc jim byl přidělován i honorář, který byl procentem těchto výdajů). Tak ovšem došlo ke vzniku opaku situace na normálním trhu, neboť čím větší byly výdaje soukromé spo3

http://costofwar.com

88


lečnosti, tím větší byl i její zisk. Na druhé straně, na stranu obrany těchto kontraktů byla postavena skutečnost obtížného určení přesné potřeby v chaotických týdnech po válce. Porušením předpisů a zbytečným navyšováním nákladů na stabilizaci země tak došlo k udělování kontraktů na úkor prospěchu iráckého lidu. Je s podivem, že dosud nebyla žádná rma, ale ani koaliční správa, jakkoliv za tuto praxi pokutována a suspendována. Stovky miliónů dolarů, původně určených na rekonstrukci Iráku byly použity na boj proti povstalcům a na přípravu procesu se Saddámem Husajnem. Nejméně 2,5 miliardy dolarů, původně určených na modernizaci rozpadávající se irácké infrastruktury a na výstavbu škol, bylo použito na vytvoření bezpečnostních jednotek. A peníze, původně určené na opravu elektrické rozvodné sítě a kanalizace, byly použity na výcvik speciálních jednotek k likvidaci bomb a jednotek na záchranu rukojmích. Spojené státy také použily fond určený na výstavbu země i na stavbu deseti nových věznic pro zajaté povstalce. Stovky milionů dolarů z fondu na obnovu Iráku byly použity na uspořádání voleb (a související čtyři změny vlády), na nový systém trestního soudnictví a zkoumání několika masových hrobů, kde jsou pohřbeny oběti Saddáma Husajna.4 Výsledkem auditu bylo zjištění, že západní koaliční správa měla celkově vydat asi 20 miliard dolarů z iráckého ropného bohatství a asi 3 miliardy dolarů plynoucí od amerických daňových poplatníků na rekonstrukci a rozvoj Iráku. Stav irácké infrastruktury, stejně jako i služeb v Iráku, vede mnohé pozorovatele k otázce, kam tyto peníze vlastně přišly. Auditorským týmem bylo konstatováno, že neexistují žádné prokazatelné důkazy, zda tyto peníze byly či nebyly skutečně použity k rekonstrukci Iráku. Je nezbytné si uvědomit, že nemají-li lidé žijící na tomto území zajištěny ani základní potřeby, dodávku elektřiny či pitné vody, pokud nedochází k budování infrastruktury (tedy plnění účelu použití těchto nančních zdrojů), dochází nadále nejen k umělému prodlužování už tak dost kritického stavu, ale zároveň jsou dávány povstalcům do rukou argumenty pro to, aby se k nim připojovali další.

Závěr Již před zahájením války v Iráku byly v USA odborníky na ekonomii predikovány možné celkové náklady nejen na válku v Iráku, ale i na poválečnou obnovu této země. Podle predikcí těchto odborníků se celkové náklady pohybovaly v rozmezí od 44 miliard dolarů do 1,9 biliónů dolarů. Válka v Iráku skončila, avšak do dnešních dnů se nepodařilo zúčastněným stranám postoupit v pomoci Iráku a jeho lidem tak jak bylo na počátku zamýšleno. Poválečná obnova země si vyžádala dodatečné náklady k již původně vyčleněným. Prezident Bush již několikrát v průběhu let 2004—2006 požadoval navýšení rozpočtu nad předem vyčleněné nanční limity. Celkově tak válka v Iráku a následná stabilizace do současnosti stála 364 miliard dolarů. Odborníci na ekonomii se tak přibližují k pesimistické variantě studie „War with Iraq: Costs, Consequences, and Alternatives“ (Válka s Irákem: náklady, důsledky a alternativy) vypracované americkou Akademií umění a věd (American Academy of Arts and Sciences) a shodují se na názoru, že konečné celkové náklady války v Iráku narostou až do této predikované výše. 4

http://costofwar.com.

89


Vzhledem k neustálému navyšování nančních zdrojů a tlaku veřejnosti na snižování vojenských výdajů již v roce 2006 vláda prezidenta Bushe zvažovala, zda radikálně neomezí plány obnovy Iráku, zdevastovaného válkou a diktaturou. Vzrůst vojenských výdajů USA byl ostře kritizován právě v důsledku přerozdělení nančních zdrojů do oblastí postižených přírodními živly – hurikány Rita a Katrina. V souvislosti s tímto faktem došlo ke zvýšení tlaku na větší průhlednost nancování vojenských potřeb. Bylo to rovněž v souvislosti s průnikem informací o bujení korupce v Iráku a s ní související neefektivní hospodaření s penězi daňových poplatníků. Avšak rozhodnutí nepokračovat s programem rekonstrukce v Iráku by však v konečném důsledku znamenalo, že Irák by musel zápolit s břemenem nedokončených projektů v hodnotě desítek miliard dolarů a s ropným a energetickým průmyslem, který dosud není schopen dosáhnout předválečné úrovně výroby. Na obyvatele Iráku, kteří nesou na svých bedrech traumata minulých i současných koniktů, by tak o to tíživěji dopadala ekonomická tíseň jejich země.

Literatura 1.

Omitoogun, W., Sköns, E. Military expenditure data: a 40-year overview. SIPRI Yearbook 2006 (Oxford University Press: Oxford, 2006), pp. 269—294.

2.

War with Iraq – Costs, Consequences and Alternatives. American Academy of Arts and Sciences, Cambridge, 2002.

3.

http://costofwar.com/numbers.html.

Autor Kpt. Ing. Veronika MAZALOVÁ, Ph.D. – odborný asistent Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, Česká republika.

90

ZÁVĚR AUTORSKÉHO KOLEKTIVU

ZÁVĚR AUTORSKÉHO KOLEKTIVU Operace Irácká svoboda a její následná stabilizační fáze jsou velmi cenným zdrojem poznatků a poučení prakticky pro všechny vyspělé armády, které se podílí na udržení míru a stability ve světě. Autorský kolektiv se touto prací snažil vystihnout některé problémy spojené se stabilizací v postkoniktním období, ale i najít možná řešení či ukázat na pozitivní zkušenosti z praktické činnosti stabilizačních sil. Respektování získaných a zobecněných poznatků k přípravě a k činnosti vojsk v podobných typech operací může přispět k vyššímu konečnému efektu zasazení i k eliminaci opakujících se chybných rozhodnutí nebo necitlivému přístupu bez respektu k místní kultuře a tradicím. Bojová fáze operace proběhla velmi rychle a úspěšně, oproti tomu postkoniktní stabilizaci provází řada závažných a dlouhodobých problémů. Tři základní cíle operace jsou naplňovány jen částečně. Nejúspěšněji se zatím daří naplňovat první cíl: odstranění Saddáma Husajna a nahrazení jeho režimu transparentní demokratickou vládou. Druhý deklarovaný cíl operace, tj. zajistit irácké zásoby, vývojové programy a kapacity na výrobu zbraní hromadného ničení nebylo možno naplnit, protože nebyly nalezeny důkazy o držení těchto zbraní. Třetí z cílů, tj. zajištění blahobytu a prosperity iráckého lidu, se daří naplňovat jen částečně. Zajištění bezpečnosti, klidu a stability je klíčovým faktorem pro konsolidaci a další rozvoj Iráku a irácké společnosti. Budoucí osud iráckého státu je jednoznačně determinován postojem tří dominantních společenství – kurdského, sunnitského a šíitského. Míra jejich ochoty ke vzájemné spolupráci a koexistenci v jednom státním celku je však značně limitována jejich partikulárními zájmy. Východiskem by snad z pohledu koaličních sil mohla být realizace irácké konfederace po vzoru postdaytonské Bosny a Hercegoviny, tj. státní entity se silnou zahraniční podporou směřující k udržení jednoho celku fakticky rozděleného mezi tři ostře se vymezující etnika. Náklady na takovouto stabilizaci by však byly nepochybně enormní. Irák může být stabilizován, pokud zájmem mezinárodního společenství nebudou pouze jeho přírodní zdroje. Iráčané jsou schopni řešit své problémy ekonomické, sociální, politické, náboženské, bezpečnostní a vojenské za podpory světového společenství, což je nezbytné, ale dnes ještě nedostatečné. Výstavba svobodného, demokratického, nezávislého, suverénního Iráku musí být realizována iráckým lidem s podporou mezinárodního společenství, ale bez zahraničního vměšování do vnitřních či vnějších záležitostí iráckého státu. Příprava a plánování poválečné obnovy a rekonstrukce v případě válečného koniktu nebo mimořádné krizové situace musí být nedílnou součástí válečných strategií, vojenských operačních a krizových plánů. To vyžaduje efektivní nadrezortní koordinaci s využitím širokého spektra expertů nejen v otázkách vojenských, ale i politických, 91


právních, ekonomických, náboženských, zdravotnických a dalších. Východiskem může být společné vzdělávání vojáků a civilistů v rámci krizového řízení a hledáním společných přístupů k řešení problémů i postkoniktní stabilizace. Příklad Iráku dokumentuje celou řadu přetrvávajících nedostatků a problémů, které jsou sice teoreticky identikovány, ale reálně neřešeny. Žádná operace se neobejde bez důsledného zhodnocení politických a vojenských cílů a způsobů jejich naplnění. Nelze ztotožňovat politické a vojenské cíle (cíle intervence a cíle operace). Ozbrojené síly mohou vytvářet příznivé podmínky pro stabilizaci bezpečnostní situace ale nemohou stabilizaci garantovat, protože disponují jen omezenými vojenskými prostředky. Jsou tedy jen jedním z prvků přispívajících ke stabilizaci. Významným nástrojem ovlivnění veřejnosti se stává schopnost účinné civilně – vojenské spolupráce, která je současně požadavkem kladeným na všechna vojska v operaci a v kterékoli fázi. Způsob vedení operace musí mít od samého počátku na zřeteli následující stabilizační fázi a tedy vytvořit pro ni co nejvýhodnější podmínky. Absolutní převaha USA a koalice ve vyspělosti sil a prostředků spolu s informační a vzdušnou nadvládou měla rozhodující podíl na vítězství v bojových operacích, ovšem při řešení následných požadavků na konsolidaci poměrů po válce je to již velmi diskutabilní. Lze konstatovat, že existuje jeden společný problém a to, že vojska mohou být jen velmi těžko používána k řešení poválečných situací jako hlavní nástroj. Prvořadým úkolem je dosáhnout odzbrojení všech milicí, kterému musí předcházet intenzivní proces národního usmíření. Vzniklou situaci nelze dost dobře řešit jen vojenskou silou a zvyšujícím se násilím! Neustálé posilování počtu vojenských sil a podpora režimu, který řeší společenské rozpory dalším vojenským násilím vyžaduje jiný přístup. Zde se jeví jako vhodné uplatnit Clausewitzův nejznámější postulát, že „válka je pokračováním politiky jinými, totiž násilnými prostředky“ a začít uvažovat i v relacích poválečných, tedy že pokračováním války je přechod od násilí (války) k politice. Musí být přistoupeno na diplomatická jednání hledající kompromisy a v nich respektování etnického a náboženského principu při členění země a vytváření nových mocenských struktur, což se jeví přijatelné v tom, že to bude irácké řešení iráckého problému. Zbraňové systémy koaličních sil použité v bojové fázi operace Iraqi Freedom byly v bojích v otevřeném, ale i zastavěném terénu účinné a efektivní. Většina velitelů koaličních jednotek se zkušenostmi z postkoniktních operací poukazuje na potřebu změn ve výzbroji a vybavení jednotek pro použití ve stabilizační fázi koniktu. V postkoniktní situaci je použití a využití technologických vymožeností moderních zbraňových systémů, především pozemních sil velmi sporadické, diskutabilní a případ od případu velmi rozdílné. Přesto lze konstatovat, že technika, která byla velmi účinná v bojové fázi je s určitými modikacemi použitelná i ve fázi stabilizační nebo je použitelná po určitých úpravách. Ani v budoucnu není možno předpokládat možnost nahrazení bojové techniky jinou „stabilizační“ technikou pro postkoniktní fázi. Nejspíše bude technika více modikovatelná a víceúčelová. Válečný konikt v Iráku a po něm následující období potvrzují opodstatněnost a význam vedení informačních a psychologických operací. Informační válka a psychologické operace prováděné v Iráku podpořily a nadále podporují různé vojenské, 92

ZÁVĚR AUTORSKÉHO KOLEKTIVU

politické a diplomatické činnosti. Lze konstatovat, že digitální bojiště současnosti a budoucnosti je a bude trvale spjato s mohutným nástupem nových forem boje, kde informační a psychologické operace budou zcela jistě sehrávat velmi důležitou, v řadě případů i roli rozhodující. Válka a postkoniktní období v Iráku jsou tak dalším krokem v poznání souvislostí, vedoucích k přesné denici a určení směrů rozvoje všech forem informační války. Válka a stabilizace Iráku je velmi nákladná záležitost, jejíž tíži nesou na bedrech zejména USA. Již před zahájením války v Iráku byly predikovány možné celkové náklady nejen na válku, ale i na poválečnou obnovu této země, které se pohybovaly v rozmezí od 44 miliard dolarů do 1,9 biliónů dolarů. Poválečná obnova země si vyžádala dodatečné náklady k již vyčleněným. Celkově tak válka v Iráku a následná stabilizace ke konci roku 2006 stála 364 miliard dolarů. Stabilizační fáze operace ještě zdaleka nekončí. Nadále dochází ke střetávání protichůdných názorů na způsob řešení, na termíny stažení vojsk, na roli národních sil, vnitrostátní uspořádání a další. I následující období bude jistě zdrojem hodnotných informací, kterým budou členové autorského kolektivu i nadále věnovat pozornost.

93


94

PŘÍLOHY

PŘÍLOHY

1. HISTORICKÝ VÝVOJ IRÁKU (stručný přehled) 2. ZEMĚPISNÁ MAPA 3. ADMINISTRATIVNÍ DĚLENÍ 4. HUSTOTA ZALIDNĚNÍ 5. ETNICKO-NÁBOŽENSKÉ SKUPINY A HLAVNÍ KMENY 6. ROPNÁ INFRASTRUKTURA

Zdroj : Geogracká služba AČR, http://mapy.topo.acr

95


HISTORICKÝ VÝVOJ IRÁKU (Od 20. století do současnosti) 1920 •

Irák se stal britským mandátním územím Společnosti národů;

1921 •· vyhlášeno Irácké království pod britským protektorátem;

1930 •

uznána formální nezávislost;

•

Irák se účastní první izraelsko-arabské války;

• •

vyhlášení Arabské federace s Jordánskem, následný vojenský převrat (zavraždění krále Fajsala II.), vyhlášena republika;

1948/49 1958

1974/75 •

povstání Kurdů; dohoda o normalizaci vztahů s Íránem;

1977 •

dokončení prvního exportního ropovodu přes Turecko ke Středozemnímu moři;

1979 •

prezidentem se stal generál Saddám Husajn;

1980 •

začátek války s Íránem;

• •

USA vyřadily Irák ze seznamu zemí podporujících terorismus, exportní ropovod přes Sýrii uzavřen;

• •

irácká armáda použila chemické zbraně proti Kurdům, uzavření příměří s Íránem;

1982

1988

1990 •

invaze Iráku do Kuvajtu; útok odsouzen Radou bezpečnosti OSN;

1991 • •

96

operace Pouštní bouře; koaliční síly 28 států v čele s USA pod mandátem OSN osvobodily Kuvajt, uvalení zbrojního embarga (rezoluce Rady bezpečnosti OSN 687); zřízení United Nations Special Commission (UNSCOM), která měla za úkol dohlížet nad likvidací iráckých zbraní hromadného ničení (kromě atomových);

PŘÍLOHY

1994 •

Irák přijímá stanovenou hranici s Kuvajtem;

•

zahájení programu OSN „Ropa za potraviny“;

•

stažení zbrojních inspektorů UNSCOM z Iráku;

•

vytvoření nové verikační mise United Nations Monitoring, Verication and Inspection Commission (UNMOVIC) nahrazující UNSCOM;

• •

srpen: otevření mezinárodního letiště Saddáma Husajna po 10 letech, listopad: znovuotevření exportního ropovodu přes Sýrii;

1996 1998 1999

2000

2002 • • • •

leden: prezident George W. Bush zařazuje Irák na Osu zla, březen: Irák uznává suverenitu Kuvajtu, říjen: americký Kongres přijal rezoluci schvalující použití americké armády proti Iráku, listopad: přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1441, která nařizovala splnění dosavadních rezolucí a obnovení zbrojních inspekcí;

2003 • • • •

březen: invaze koaličních sil USA do Iráku (Operace Irácká svoboda), květen: ukončení hlavních bojů, listopad: ukončení programu OSN „Ropa za potraviny“, prosinec: zadržení Saddáma Husajna;

• •

duben: první bitva o Fallúdžu, červen: prozatímní koaliční správa předává suverenitu prozatímní irácké vládě;

•

leden: volby do prozatímního Národního shromáždění; úřad převzala přechodná vláda, duben: prezident Jalal Talabani zvolen prozatímním parlamentem, říjen: schválení nové irácké ústavy v referendu, prosinec: volby do řádného Národního shromáždění;

2004

2005 • • •

2006 • •

květen: parlament schválil stálou iráckou vládu (premiér Nuri al-Maliki), prosinec: poprava Saddáma Husajna.

97


98

PŘÍLOHY

99


100

PŘÍLOHY

101


102

Postkonfliktní stabilizace příklad Iráku

Recommend Documents