POSTŘIŽINY Bohumil Hrabal Autor Bohumil Hrabal se narodil v Brně-Židenicích (Balbínova ul. 47, pamětní deska) svobodné matce Marii Kyliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blehovi, který se ovšem k otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn pod jménem Bohumil František Kylián. Do tří let žil u prarodičů v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaře v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem (předobraz literární postavy Francina), za kterého se provdala v děkanském chrámu v Polné dne 7. února 1916. 26. prosince téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy, Bohumil, mohl užívat jeho jméno. 25. září se narodil Hrabalův nevlastní bratr, Břetislav Josef. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka. Po maturitě na reálce, kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl, studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období okupace mohl svá studia dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. V roce 1956 se Hrabal oženil s Eliškou Plevovou (říkal jí Pipsi) na zámečku v Praze – Libni. Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. V roce 1973 se přestěhoval ze staré Libně do družstevního bytu v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky. Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991– 1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích. Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem. Když mu bylo 70 let, jeho život se mění. Stává se melancholickým starým pánem. Vidí se jako stařec a svět kolem něj je plný splínu. Trpí nespavostí, na kterou bere léky, a svůj život už vidí spíš pochmurně a černě než optimisticky.Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál. Tvorba: Jeho tvorba vychází z úžasné vlastnosti umět věci pozorovat. Být němým divákem dění kolem sebe, které pak přenáší na papír. Považuje se za svědka doby, nikdy ne za špatné svědomí doby. Od dětství byl naplněn obdivem ke skutečnosti, kterou nevytvořil, ale jež tu byla před
ním. Jako začínající autor se za svá díla styděl a vydával je za cizí. Až mnohem později získal onu sebejistotu v psaní. V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Hrabal hodně vzpomíná na své dětství, kdy jezdil s tátou po hostincích. Miloval to a jeho láska k hostincům a alkoholu mu zůstala navždy. Zde čerpal inspiraci pro své povídky. Sám o sobě říká, že vždy po prvním pivu začal společnost bavit svými příběhy, které křičel po celé hospodě, protože chtěl, aby je slyšeli všichni. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je také velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků. Nová postava v literatuře: - podle Hrabala pábitel = postava z okraje společnosti nabitá událostmi, které vypravuje všem okolo - Pábiteli nazýval osobité vypravěče zvl. způsobem milující život, kteří se navenek zdají obhroublí; v jejich vyprávění (pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu vábitel - Taneční hodiny pro starší a pokročilé – literární experiment, vychloubačné vyprávění starého muže, který chce zaimponovat dívce (= 1 nekonečná věta) - Ostře sledované vlaky – konec 2.sv.v., Miloš Hrma, elév na železniční stanici, sexuální problémy, pokus o sebevraždu, vše se v dobré obrátí (práce i vztah), zapojuje se do sabotážní akce, umírá - Slavnosti sněženek - vypráví o svérázných lidech v rekreační osadě a blízké vesnici, o jejich zálibách a jejich vzájemných vztazích. Děj filmu se odehrává v polabské osadě Kersko nedaleko od Sadské - Příliš hlučná samota - Hlavní postavou je Haňta, který pracuje již 35 let ve sběrně starého papíru jako lisovač. Pří lisování zachraňuje vzácné knihy a odnáší si je domů. Je rád, když najde nějakou pěknou knihu, na druhou stranu je smutný a nechápe, jak někdo může takové pěkné knihy vyhazovat. Knihami se mu začíná plnit i jeho byt, kvůli nim nemá ani nábytek, protože by se tam vše nevešlo. Haňta si vybírá knihy, které obsahují myšlenky filozofů a básníků, Haňta nad tím často přemýšlí. Nechápe, proč lidé bezcitně lisují knihy, je zklamán tím, že lidi nezajímá, co je v těch knihách. - Obluhoval jsem anglického krále
POSTŘIŽINY
Oblíbená próza Postřižiny Bohumila Hrabala vyšla poprvé v roce 1970. Tato novela v mnohém vychází z Hrabalova skutečného života. Doba děje: první republika, počátek 20. let Místo děje: Nymburk - maloměsto, atmosféra v městském pivovaru Filmové zpracování Režie: Jiří Menzel Hrají: Jiří Schmitzer, Magda Vášáryová, Jaromír Hanzlík a další Literární druh a žánr Literární druh: epika Literární žánr: novela
Kompozice Ich forma – příběh vypráví Maryška. Postřižiny byly částečně napsány už dříve, ale definitivní podobu dostaly v roce 1976, kdy byly také vydány. Tato novela je členěna do kapitol, které jsou označeny arabskými číslicemi, takže nemají žádný nadpis. Název díla Titul je jako u všech Hrabalových próz příznačný. Postřižiny byly středověkým rituálem, jímž se z pážete stával mladý rytíř. Hrabal použil tento rituál jako symbol, který ukončuje dětství pážete a v přeneseném významu naznačuje všeobecné „zkracování“. V novele je toto „zkracování“ prezentováno instalací radiového přijímače nebo proměnami dámské módy, což znamená záměrné zkracování sukní a účesů. Vypravěčkou celého příběhu je Hrabalova maminka, kterou autor v novele nazývá Maryškou. V době, kdy se toto vyprávění odehrává, je Maryška mladou, krásnou a vitální ženou, která užívá života plnými doušky. Její vyprávění je velmi osobité a barvité. Všechny obyčejné a všední věci mají své kouzlo, svou krásu. Nad vším, co hrdinka prožívá, tak vlastně žasne, vše ji okouzluje a zdá se jí úžasné. Všechno, co dělá, provádí s maximálním nasazením a považuje to za nejdůležitější věc na světě. Příkladem může být například zabíjačková scéna. Matka jako vypravěčka příběhu zde zastupuje dětský, lyrický subjekt, malého Hrabala. Děj: Hlavní postavou je manželka správce pivovaru – Maryša. Příběh se skládá z jednotlivých událostí, tak jak se v pivovaru stávají. Maryša je velmi sebejistá a energická žena, kterou mají v okolí rádi a všichni na ni obdivují její krásné dlouhé vlasy. Jednou pořádá Maryša zabijačku a pozve na ni celou správní radu pivovaru, které je odpovědný její manžel – Francin. Ten zabijačky nesnáší a má nejraději bílou kávu a chleba. Jeho žena je však pravým opakem, ráda pije pivo a jí maso. Její libůstkou je projíždět se na kole a ukazovat všem své dlouhé vlasy. O ty jí pečuje kadeřník Bóďa, který jí vlasy koupe a pak jí je přidržuje, když se rozjíždí na kole. Jednoho dne navštíví pivovar Francinův bratr Pepin, povoláním švec, který je trochu blázen. Ten je krutě upřímný a říká vše velmi nahlas, takže je jej všude slyšet. Maryša si Pepina oblíbí a užívá si s ním legrace. Naopak Francin Pepina nemá rád, protože se stává obětí jeho kousků. Jednou se stane, že Pepinovo hlasité bavení přeruší jednání správní rady a utrápený Francin přiběhne a okřikne ho. Jednou si sedne Francin na židli, na které bylo ševcovské lepidlo. Členové rady mu pomáhají se odlepit tak vehementně, až se také přilepí a jednání musí být přerušeno. Jindy je zase Pepin s Maryšou v zahradě a na kusu klacku jí hlučně vysvětluje kolik částí má vojenská puška. Opět přiběhne z kanceláře rozčílený Francin a ptá se, co v zahradě dělají. Na Pepinovu otázku "Kam si mají jako jít hrát?" rozzuřeně odpoví - třeba na komín! Tak Pepin s Maryšou vylezou na komín. Pepin na komíně usne a přijedou pro ně hasiči, aby je z komínu sundali. Do města se dostane novinka – rádio, to chtějí všichni vidět a rádiem je ohromena i Maryše. Zvláště se jí líbí, že rádio zkrátí vzdálenost mezi jejím městečkem a Prahou. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že se rozhodne si zkrátit sukni ke kolenům. Obětí zkracování je i její pes, kterému zkrátí ocásek. Spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle. Francin přiváží pravidelně z Prahy Maryše různé dárky. Když jí jednou přiveze gramofon, Maryša si při tanci vyvrtne kotník a noha musí do sádry. Francin je z toho celý šťastný, protože může o Maryšu konečně pečovat tak, jak si vždycky přál. Po sundání sádry dostane Maryša další zkracovací nápad. Jede za Bóďou aby jí ostříhal vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou. Při cestě zpátky do pivovaru má ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ní udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde
mu trpělivost a před správní radou jí naplácá pumpičkou (na kolo) na zadek. Novela končí tím, že Maryša oznámí manželovi, že čeká dítě. Hlavní postavy: - Francin- Správce pivovaru manžel Maryšky. -Maryška- Pohledná manželka Francina. -Pepin- Bratr Francina, hlučný, přináší smůlu, je nešikovný (pábitel) Výraznou postavou této novely, jako i jiných Hrabalových děl, je strýc Pepin. Jeho příjezd do Nymburka měl účinek jako živá voda, která probudila všechny z jakéhosi stereotypu a klidu, který v pivovaru vládl. Tento bývalý rakouský voják, obuvník, nyní proletář a sladovnický dělník, který svým chováním, způsobem projevu, ale i vizáží představuje osobitý „ideál“ pábitelského živlu. Strýc Pepin okouzlil Hrabala už v dětství. Autor z něho ve svých dílech vytvořil postavu s monumentálními rysy. Imponuje svým nezdolným životním elánem, vírou v život, která je mu jakousi obranou proti překážkám a snižuje i trapnost podřízeného postavení vůči rodině jeho bratra. Toto své postavení snižuje svým neustálým tlacháním, povídáním, vyprávěním a iluzivním pábením. Dovedl vyprávět se živelnou vitalitou a temperamentem, bavil svým bezprostředním humorem ostatní. Malého Hrabala si tak ihned získal. Později o něm řekl: „Můj opravdickej otec byl strejček Pepin.“ Opakem vůči vitálnímu a životem opojenému strýci Pepinovi je jeho bratr, správce pivovaru Francin. Je to člověk společensky uznávaný, leč jako osobnost je vnitřně nevyzrálý, nepevný a rozkolísaný. Je velmi opatrný a úzkostlivý, miluje řád, pořádek a nerad projevuje navenek své city. Nemá rád spontánní reakce své manželky a svého bratra. Je obdivovatelem moderního „pokroku“ a vynálezů, které zlepšují život člověka. Vedle hlavních protagonistů (vypravěčka, strýc Pepin a Francin) jsou důležitými postavami obyvatelé Nymburka. Z vyprávění o těchto lidech je cítit Maryščin obdiv a láska k nim. Mají své vnitřní kouzlo, které chce Hrabal čtenáři ukázat a získat ho pro tyto figurky, jež tvoří nezbytnou součást Nymburka. To, co bylo pro ostatní slabinou, to klade Hrabal u těchto lidí na vrchol. Tyto jejich „nedostatky“ jsou pro autora tím, co na nich obdivuje. Mezi tyto postavičky patří například Bóďa Červinka, doktor Gruntorád, pan Myclík atd. Ke všem těmto postavičkám vzhlíží autor s láskou a obdivem, jsou pro něho nezapomenutelnými součástmi městečka. V celých Postřižinách je smíchána nostalgická vzpomínka na rodiče, strýce Pepina, pivovar, městečko, společně s evokací dětství, s možností vidět svět dětskýma očima. Vše je doplněno autentickými popisy pracovních činností, které udržovaly chod pivovaru. Je zde zdůrazněna všednost a obyčejnost těchto prací, zároveň však jejich důležitost. Hrabal nám ukazuje všední život městečka ve zvláštním mýtickém oparu. Lze hovořit o jakémsi „geniu loci“ – duch místa, duše krajiny, který je nám předáván subjektivním pohledem autora. Cíl díla: - autorovým záměrem bylo úsměvné znázornění kritiky maloměšťáckého způsobu života za první republiky, dále obdiv k životu, užívání si ho, hluboký citový vztah k člověku a k lidství Ukázka: Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No bylo to něco! Jako dítě, s každým kamarádil, ale akorát že
co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli jsme to v potoce!, a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty jsó ale dobrý. Jazyk - autor používá v díle detailní popisy, metodu volných asociací a proud volných myšlenek volná návaznost epizod - nespisovná čeština - přímá řeč - monology - hovor jedné postavy, který se nestává součástí dialogu, dialogy - rozhovor dvou a více osob
