Bohumil Hrabal Svatby v domě / dívčí románek /
Mladá fronta
© Bohumil Hrabal – dědicové, 1994, 2004, 2008, 2009
Základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže. Ladislav Klíma, Libeň, v listopadu a prosinci 1916
1 Ten dům, který jsem hledala, byl celkem příjemný, před domovními dveřmi stála plynová lucerna, chodník, kdysi zdobený kostičkami, byl jistě už dávno rozkopaný, teď nedávno zase zasypaný. Plynová lucerna už svítila a tak jsem si přečetla správné číslo dvacet čtyři. Když jsem vstoupila, chodba voněla rozlitým vínem a chladem. Stěny se odlepovaly vlhkostí jak lístkové těsto. Když jsem prošla chodbou na dvorek, tak tak jsem uskočila. Blondýnka ve slézových kalhotech a podprsence chrstala kbelíky vody po dvorečku až pod okna, a koštětem pak shrnula vodu do kanálku. Byla soustředěná na svoji práci, nasupená, říčná. A zase vzala kbelík plný vody, kbelík, do kterého hrčela voda z roztočeného kohoutku, prázdný kbelík navlékla na mosazný kohout a znovu vychrstla vodu po cementovém dvorku. Povídám, je doma paní Líza? Není, ale zeptejte se doktora, taky umejvá podlahu, to víte, my tady musíme mít čisto, celej barák chodí kolem mých voken a já jsem čistotná ženská! Pravila ta saturnálská blondýnka, snad aby doložila to, co řekla, vrazila mi do ramene, jak se drala na chodbu, a otočila vypínačem ve svém pokoji, a opravdu, jak jsem viděla, měla tam hrozně čisto, vyleštěný sporák, a vyleštěné almary, na kterých byla rozevřená pštrosí péra, pod oknem kanape potažené plyšem a posázené hedvábnými polštářky, a stůl s ubrusem, na kterém uprostřed zářila váza s umělými květinami, vlčími máky. Pokrčila jsem rameny, přebrouzdala jsem se dlouhou louží ke schůdkům, vystoupila jsem po šesti schodech na další dvoreček, po pravé ruce se táhla dlouhá kůlna až po okna zasypaná kdysi hlínou, aby mohl vzniknout ten druhý dvoreček. Podle slepých oken jsem vykročila proti jednoposchoďovému baráku, v prvním patře se rýsovala otevřená pavlač, zdobená litinovým zábradlím, nad kůlnou trčela až do nebe stěna sousedního stavení, nic jen vysoká zeď na dvě patra, zeď s odlupující se omítkou, ohromná zeď bez
oken, dlouhá tak, že nasedala na ten barák s pavlačí a rozsvícenými okny. Po levé ruce bylo klepadlo na koberce, pak otevřené dveře do prádelny, odkud to páchlo saponáty a splašky. A já jsem kráčela dál, lákalo mi světlo v přízemí, studené světlo stahovačky. A zatímco na dvorku bylo příjemně, tak z otevřeného okna v přízemí čišel chlad, až jsem se otřásla. Chvíli jsem postávala, mám tam vejít, nemám tam jít? Mám se zeptat, nebo mám zase odejít? Tam dole na prvním dvorku jsem slyšela, jak ta blondýnka zase chrstala kbelík vody na cement, slyšela jsem, jak dál stoupá zvuk vody hrčící z roztočeného kohoutku do kbelíku, stála jsem u hromady hlíny u zadrátovaného okna, slepého okna té dlouhé kůlny, nad kterou až do nebe se tyčila ta vysoká zeď, z té hromady hlíny vyrůstaly dva kmeny psího vína, které se táhlo v napnutých drátech napříč dvorkem, úponky padaly z nataženého větvoví toho divokého psího vína a otáčely se v půli cesty vzhůru, lehce se mne dotýkaly ty úponky a já jsem si dodala odvahy a přistoupila jsem k oknu. Tam na podlaze klečel mužský a kořínkovým kartáčem drhnul podlahu, ne klečel, ale ležel na čtyřech a drhnul podlahu soustředěný, zasněný a tichý, teď se narovnal a se zalíbením se podíval na další vydrhnutý kousek té dřevěné podlahy, v koutě byl sporák, litinový sporák, ve kterém hučel oheň, a ve velikém hrnci se vařila voda. Stála jsem u okna, na svícnu odšroubovaném z klavíru visely čtyři řetízky přibité na rožky desky, na kterou se dávala závaží decimálky, na té desce byl ohromný asparágus, který se ohýbal a jeho větvičky visely až dolů, kde se dotýkaly dvou zrcadel ležících mezi ostěním toho okna.V koutě pokoje stála mosazná secesní postel na mosazných kolečkách. Ostatní nábytek byl venku, židle a stůl, a pak oválná stolička, na které stál rozštípený kmen stromu, v jehož útrobách asi měly divoké včely hnízdo, úl. A ten mužský znovu nabral na rejžák vodu a dál soustředěně drhnul podlahu, kořínkový kartáč skřípal a stahovací lampa sví-
tila rejžáku na cestu. A tam dole, na prvním dvorečku zase jsem slyšela mocný úder vody, kterak pleskla na cementový dvoreček, pak kdosi tam v prvním patře otevřel dveře a rozletělo se na dvůr světlo a zase zhaslo tak, jak kdosi tam nahoře za sebou zavřel dveře, slyšela jsem kroky, jak sestupují točitými schody, vdula jsem se rychle za dveře otevřeného záchodu, trnula jsem, zdali pak ten, kdo sestupuje po schodech, zda nepůjde na tenhle záchod, protože v tomhle stavení bylo všechno možné, ale oddychla jsem si, až když ten, kdo sestoupil na dvorek, pokračoval v chůzi tam, na dvoreček první, vyšla jsem ze záchodu a slyšela jsem, jak ta blondýnka znovu vychrstla kbelík vody, a zřejmě pod nohy toho, kdo před chvílí sestoupil z prvního patra, kdosi strašlivě zakřičel, a pak jsem slyšela jen samé nadávky, jednu krásnější druhé, blondýnka jako by celý večer čekala jen na tuhle chvíli, mu teď vynadala a tím se uvolnila na útraty toho, kdo jí přišel pod kbelík. Já jsem čistotná, ne že ne! Já si na čistotu potrpím! Setsakramenskej barák, hrom do všech nájemníků a jejich hostů! Hrom do těch svateb v domě! Hudroval ten ženský hlas, oblečený do kalhotek a podprsenky slézové barvy. A já jsem si dodala odvahy, trnula jsem, že zase ten, kdo před chvílí sestoupil z prvního patra, že zase musí nahoru, slyšela jsem, jak skoro pode mnou, jak pod dvorkem, tam někde v hlubině sklepa, kdosi nabírá lopatou uhlí, které tupě padá z lopaty do plechového kbelíku. Pane doktore, zakašlala jsem, slyšíte mne? Pane doktore, nevíte, kdy se vrátí paní Líza a její manžel? A ano, ten, kterého jsem oslovila, držel dál rejžák, teď jej hodil do kbelíku a rozhodil vyždímaný hadr a stahoval z podlahy špínu. Oběma dlaněma jsem se opírala o dvě zrcadla mezi okny, viděla jsem, že ten mužský má modré oči a hřbetem ruky si stahnul pot a pak se smíchem mi řekl, že paní Líza šla přes vodu, že se brzy vrátí, že jestli chci, tak mohu počkat u něj, že mi dá ke kamnům židli.
A těžce se narovnal, a když se jeho hlava zatřpytila ve světle žárovky, viděla jsem, že má málo vlasů, teď rozhazoval rozevřené noviny, aby se po nich dostal ke dveřím a nenašlapal si, měla jsem dojem, že to je fotbalista, který už dávno přestal hrát. Pak mi nabídnul ruku a odvedl mne ke kamnům, pak se plesknul do čela a vyšel znovu po novinách ven a vrátil se se židlí. Posadila jsem se a bylo mi příjemně, už mi začínala být zima, a kamna příjemně hřála, ten doktor vzal lehce kbelík, vynesl jej na dvůr, slyšela jsem, jak vylil špínu do kanálku, ale ten kanálek neodtékal, žbrblal, dávil se, pomalu jen odtékal, aby najednou pojmul na jediný hlt všechno to, co do něj kbelík vlil. Tak nějak si ten kanálek oddychnul. A muž, kterému jsem říkala doktor, a který s tím doktorem souhlasil, nalil do kbelíku vřelou vodu, pak vyšel na chodbu a dotočil z kohoutku studenou. Pak kdosi capkal dvorem, slyšela jsem, jak se kroky zastavily, cítila jsem, že se někdo dívá do místnosti, slyšela jsem, jak kbelík cvaknul na dlaždičky dvorka, ale pak kdosi jej zvedl a pokračoval po schodech na své cestě vzhůru, do prvního patra, kde ten kdosi strašlivě zavyl, tak si teskně oddychnul, jako ten kanálek, když váhal a váhal, a najednou slupnul s hrůzným zvukem celý ten kbelík špíny. Podle barvy hlasu, že jste z Moravy, řekl doktor a znovu poklekl, a pak se zhroutil na všechny čtyři na podlahu, aby dál pokračoval v drhnutí kořínkovým kartáčem, a dál stahoval hadrem špínu a dál ji ždímal do kbelíku. Jsem, povídám. Pamatujte si, všechno, co za něco v Praze stojí, je z Moravy, já jsem z Moravy taky... Ale pozor! Všechno to, co je na mně krásný, to všechno je z malýho českýho městečka... zasmál se a se zalíbením si prohlížel svoji podlahu a pokračoval... ale já jsem z toho mýho městečka musel utýct, protože jsem to doma už nevydržel. Jednoho dne jsem se kolem sebe rozhlídnul a spráskl jsem sám nad sebou ruce. Ani jsem si nevšimnul, že tak dlouho jsem byl mladej pán, že tak dlouho jsem chodil v krásných šatech šitých v Praze,
tak dlouho chodím v botičkách kupovaných od Poldi Gutmana, tak dlouho si vybírám krásný kravaty do ještě krásnějších košilek kupovaných na Příkopech, tak dlouho nosím klobouky kupovaný od Čekana a jelenicový rukavičky taky. Sprásknul jsem nad sebou ruce, protože jsem se rozhlídnul a uviděl jsem to, že bydlím s rodiči a bratrem Břeťou ve čtyřech pokojích a já sám mám krásnou knihovnu v pánským pokoji, že zkrátka jsem si ještě nic nezasloužil a už se mám jako císař ve Frankreichu, a tak jsem s hambou utekl z toho krásnýho bytu v pivovaře a zastavil jsem se zklidněný až tady, v týhle cimře, bývalý kovářský dílně, cimře, kde nebylo nic, kterou jsem si musel sám vymalovat, nalíčit, sám si opatřit nábytek, a tak všechno, co tady mám, je moje, za moje prachy, který jsem si vydělal na Kladně, v Poldince, v té krásné hlavičce s připálenou kadeří od hvězd... A tak jsem muž, který je korunován hvězdami... A proto umejváte tu podlahu? zasmála jsem se. A víte, že právě proto, když chcete být stylově čistá, musíte se zaostřit, pravil doktor a držel hadr, ze kterého crčela špína, a tak zasněný, s posunutým okem vyprávěl dál... já nechci mít víc, než mají ti druzí, já se chci dostat k těm druhým tím, že dělám, nebo se snažím dělat a žít tak jako ti druzí, právě toto, co teď dělám, je mojí poetikou, je mojí poezií, kterou jsem svobodný, aspoň si to myslím, že jsem svobodný. Proto jsem opustil tu moji knihovnu, můj psací stůl potažený hnědým sametem, opustil jsem kachlová kamna, ve kterých zatápěla naše služka, opustil jsem vybraná jídla, která mi chystala moje maminka, sklep plný otcova vína a piva... Zvedla jsem oči a zjasněla jsem vzpomínkou... Ano, já jsem taky z jedenácti pokojů, a dokonce jsme měli služky dvě a já jsem měla bonu a tatínek měl studebackera a svýho šoféra a tatínek měl svůj sklep s vybranými francouzskými víny a kartony irských a skotských whisky a moje ložnice byla ve stylu Ludvíka Čtrnáctého, tatínek měl svoji pracovnu v anglickém stylu, celou stěnu zdobe-
nou nabíranými záclonkami, s`evreské vázy v každém rohu a stěny plný holandských originálů, protože tatínek nakupoval dříví po celém světě, protože byl dvorní rada, a maminka měla ložnici... Doktor rozlil rejžákem vodu na zbytek špinavé podlahy a přerušil mě... A tu vaši vilu, ten váš byt, jste opustila sama od sebe? Utekla jste z domu? Ne, zarazila jsem se, víte přeci sám dobře, jak to bylo, když skončila válka... Bylo mi šestnáct let, když mne odvedli do tábora a nejen mne, ale i moje rodiče, nevěděla jsem, kde je můj bratr Karli, kde je moje sestra Wutzi, to až pak v táboře jsem dostala zprávu, že Karli byl raněný u Stalingradu, dostal to do brady, Wutzi, ta utekla za svým manželem někam do Holandska, a můj bratříček Heini byl chlapec a tak nás vodili do cihelny na práci, a tak jsem i já byla vinna za to, že Němci prohráli válku, já, které bylo šestnáct let... Narovnal se, zakroužil rameny, pak sladce zavyl a řekl... Je to hrozný, ale za prohranou válku trpějí i ti nevinní. A potom, oko za oko, zub za zub, to platilo ještě ve Starém zákoně, tahle válka dík krutosti totální války nastolila heslo... Za jedno oko oči obě, za jeden zub celou sanici, ale! Jsem hotov, vidíte to? Zvedl se a vítězným gestem napřáhl ruku a ukázal mi čistá prkna, která voněla rejžákem a mýdlem. Pak jsem vyšla na dvorek, tam naproti v prvním patře toho domu, kde měla bydlet Líza, tam bylo pořád tma, pouze v přízemí, tam zářilo světlo v bytě té saturnálské blondýnky. A potom jsem s doktorem přinášela do jeho čistého pokoje stůl, a potom židle, vnesli jsme ten rozpůlený kmen s včelím divokým hnízdem, a potom jsme dali ubrus, a doktor přinesl sklenici od jogurtu, ve které byly zastrčeny tři karafiáty, a potom doktor stáhnul žárovku stahovačky, vzal noviny a obtočil je tak a svázal na drátě, že ty noviny vytvořily kornout, který prudce osvětloval jen bílý ubrus a zářící karafiáty, a potom přinesl doktor a postavil na stůl veliký džbán a nalil do něj čtyři lahve piva a nabídnul mi, abych se napila...
A já jsem seděla s cizím mužským, který seděl naproti mně a nedíval se na mne přímo, tak nějak se díval sice na mne, ale jen cípem oka, díval se mimo mne, ale já jsem cítila, že se na mne nedívá přímo jen proto, aby mne líp viděl, tak nějak jako kůň. A pivo bylo dobré, a v kamnech hučelo, protože doktor přikládal rozštípaná stará prkna... To je tady krásně, viďte, zvolal doktor pyšně, můžete se mi pak divit, já na neděli jezdím k matce, k rodičům, ale jak se zase vracím vlakem, tak jen vystoupím, tak utíkám z nádraží a běžím tak rychle a oddychnu si, až když odemknu, otočím vypínačem a jsem už zase tady, doma, když zatopím si v těhle kamnech, když si dám do skleničky čerstvou květinu, když na bílém ubrusu otevřu si knížku, když si přinesu od Vaništů přes ulici džbán piva, můžete se mi divit? Pane doktore, něco jsem vám přinesla, to si dneska ale štrejchnete! Ozval se otevřeným oknem altový hlas. Polekala jsem se, a tam v okně stála ta saturnálská blondýna, polekal se i doktor, a tam stála od pasu nahoru se zdviženýma rukama ve slézové podprsence a držela a podávala nadšeně talíř a kastrůlek, ze kterého se kouřilo. Doktor vzal talíř a kastrůlek, přivoněl a zaradoval se. Ó, magnat magyar gulyás, ze zadního hovězího guláš, to si ale hned dáme, jak jste to, paní Beranová, uhádla, že nic doma nemám? A hlavně, že máme hlad! A čistotná blondýna se usmála, otočila se, masitý zátylek jí hrozil prasknutím, odhrnula šlahouny divokého psího vína a její střevíce cvakaly energicky dvorkem, pak se zvuk střevíčích podpatků zpomalil na schůdcích vedoucích dolů, tam do jejího pokoje. Kdo to je? vydechla jsem. Doktor držel chléb, tak divně jej držel, pižlal tupým nožem krajíce chleba a chtěl něco říct, ale raději odložil ten chleba i nůž a řekl... To je paní, která bejvala za mlada slečnou v baru, kelnerkou
v Hamburku, dvacet let kelnerkou, proto je tak čistotná, teďka dělá u Zlatý husy umývačku nádobí, říkají, že nikdy tak čistotnou ženskou tam neměli, proto jí dávají kastrůlky pro ty její šamstříky. U Zlatý husy umejvá nádobí, tady celej večer umejvá dvůr a čistí svůj nábytek, a umejvá i ty svoje umělý kytky. Asi je do mě zamilovaná, protože když mi přinese kastrůlek, tak si nevím rady, jsem rozpačitý a stydím se... Vy se ještě stydíte? zvedla jsem oči. Teď už tak ne, to jsou jen zbytky studu, ale víte, já patřím do generace, která se ještě styděla, do pětadvaceti let jsme se styděli. To asi bylo tím, že jsme nechodili s holkama do školy pohromadě... Víte, ale nakonec jediný, co na mně je hezkýho, tak je to, že se ještě rád červenám, že se stydím... A druhá věc, která mi sluší, je to, že mám eř, že tak trošku při tom eř šišlám. Loni jsem navštívil lékaře, a přál jsem si, aby mi zbavil toho eř. A on mi poslouchal, a pak řekl... Tak hele, už jste v letech, už vám vypadávají vlasy, už na vás není toho nic moc. Jediný, co na vás je hezký, je právě to eř... to si nechte, a dostanu od vás za poradu sto padesát korun... Hovořil doktor, a postavil kastrůlek, a znovu se snažil ukrojit krajíce chleba, tak nějak se mu ten pecen vysmekával, a já jsem si teprve všimla, že má zrasované ruce, takové ruce, jako mají lidé na venkově, jak vinaři, jako ti, co okopávají brambory a zeleninu. Když konečně ukrojil krajíce, sesbíral z ubrusu drobečky... Podal mi lžíci a jedli jsme lžicí, tak nějak jsem se polekala, jednou jsem si vzala já, podala jsem mu lžíci, pak zase jedl ten guláš on, vrátil mi lžíci, přikusovali jsme chleba, tak nějak jsme jedli, jako se jí o svatbě polévka novomanželi z jednoho talíře a jednou lžicí. Ach, ty krajíce chleba, ty moje hypany chleba! Volal doktor, co já jsem se najedl mazaných chlebů! Sestavit všechny ty krajíce za sebou jako podrážky turistických bot, tak bych s těmi krajíci došel do Vídně, co do Vídně, ale do Paříže! Totiž moje maminka mi mazala krajíce na tenko, tak jsem si raději
mazával krajíce sám. Já jsem hrozně rád sádlo, jako chlapec, když maminka nebyla doma, dával jsem si husí, nebo sádlo z kachny do hrníčku. A k tomu chleba a to sádlo jsem jedl lžičenkou, trošku soli a trošku pepře do té pochoutky a načnul jsem si pivo, protože já jsem, mladá paní, bydlel celých čtyřicet let v pivovaře... Povídám... Ale já nejsem mladá paní! Tím líp, tak já jsem k té husí pochoutce pil pivo! To víte, zabíjeli jsme třikrát do roka prase, a těch kbelíků sádla! Ale maminka mi mazala vždycky tenounce ty krajíce, a tak jsem si mazával sám, když se maminka nedívala, tak jsem si mazal na prst sádla vysoko, a hned jsem otočil krajíc vzhůru, aby maminka neviděla, protože když by mi chytila, tak by mi peskovala... Bude ti z toho špatně! A tak jsem si s maminkou hrával dvacet let a víc s tím mazáním chleba, ale zůstalo mi to i dneska, protože já pořád jím nejraději mazaný krajíce sádlem, i do práce si beru dva mazaný krajíce sebou, a i když tady maminka není, tak hned obrátím krajíc mazaným dolů. A tak se mi i v tom mým životě stává, že mi ten krajíc padá tím mazaným dolů... A tu chvíli, kdy jsme dojedli ten magnat magyár gulyás, tam naproti, tam nahoře, nad bytem té čistotné paní, tam se rozsvítilo světlo, rozletělo se okno na verandě, zvedla jsem se, pokrčila rameny. Děkuji, povídám.
2 Stála jsem na dvorečku ve tmách, jako na parníčku dolů vedly schody, tam svítilo okno té čistotné paní, která teď ležela na kanapi, natažená, těsně u okna a četla si, ty její okuláry jí vrhaly na tváře veliké zářící půlkruhy, v prvním patře v otevřeném okně stála Lizaj, rukama se opírala o dvě křídla oken, které se před chvílí rozletěly. Pipsi, radila mi Lizaj, tady hned kousek jsou dveře, který vedou na chodbu toho našeho děsnýho baráku. S napřaženýma rukama jsem nahmatala kliku dveří, ale nemohla jsem ty dveře otevřít a hlas Lizaj volal... Musíš pořádně zabrat, kolenem do těch prokletých dveří! Raději počkej, Wulli ti jde naproti! A pak jsem slyšela, jak kdosi na chodbě sbíhá ze schodů, v matném skle dveřních náplní se rýsovala mužská postava, která brala za kliku, a pak ještě jednou a pak se rozletěly ty dveře, drhly dovnitř navátý písek a omítku a z chodby se do teplého večera vdul průvan odkudsi až ze sklepa, chladný a spařeným zelím páchnoucí vzduch a tam stál Wulli, ten, který s námi kamarádil ještě za války, od té doby jsme se neviděli, trošku poblednul, ale byl to on. Vlastně s námi, kamarádil s mým tatínkem, a vlastně tatínek jej neměl ani tak tuze rád, protože Lizaj,Wulliho manželka, byla u tatínka zaměstnaná, jako účetní. A tu tatínek měl rád, protože tatínek jí diktoval všechnu korespondenci. A Wulli mne na chodbě objímal, pak o jeden schod stoupal vzhůru, kráčela jsem za ním, vešli jsme na pavlač, kde bylo otevřené okno, přistoupila jsem k oknu a viděla jsem celý ten dvůr dole, tu vysokou zeď, to stavení s pavlačí v prvním poschodí, a v přízemí rozsvícený pokoj, s oknem, ve kterém na decimálce a řetízcích visel a tvořil krásný koš ohromný asparágus. A už přišla Lizaj, a objímala mne, a líbala mne a rozplakala se... Kde jsou ty zlatý časy, to se scházíme zbědovaní, co?
A pozvala mne do svého bytu, do kuchyňky přehrazené napůl skříněmi, za kterými byla postel a okno na pavláč, a pak už jen mne mohla uvést do pokojíku. A pak jsme seděli na gauči, okna jejich pokoje vedla na ulici, v jednom okně mdle svítila plynová lucerna, duněla auta a Wulli přinesl ze sklepa moravské víno, třesoucí se rukou rozlíval sklenky a já jsem se na ně dívala nechápavě, protože oba dva strašlivě naříkali, jeden přes druhého mi vykládali, jak to oba dopracovali jen proto, že Lizaj byla Němka, Rakušanka a Wulli sice Moravák, ale protože si ji vzal a svatbu měli zrovna v té době, kdy se popravovali vlastenci za to, že partyzáni zastřelili Heydricha. Když skončila válka, tak oba byli v kriminále, Wulli půl roku a Lizaj rok, i když utekli sem do Prahy, nakonec je i tady našli a potrestali je za co? Že Lizaj byla tenkrát tajemnicí oberlandrátu a každý udání, které na sebe posílali Češi, tak házela do kamen. Ale já už vím, kdo to všechno zavinil, do krku se nechám píchnout, že to zavinili židi! volal Wulli a prstem se píchal pod bradu. Lizaj přikyvovala a metala očima tak, jak metávala, když se začalo hovořit o židech, židé to byli, kteří zavinili to, že Wulliho velkoobchod ohlásil úpadek, židé to byli, kteří způsobili, že vnutili Němcům válku, a nakonec židé to byli, kteří způsobili to, že Říše válku prohrála, i když ještě ty poslední dny, kdy ještě v Hodoníně byli říšští vojáci, ještě toho posledního dne Lizaj tvrdila, že Říše válku vyhraje, protože má tajnou zbraň. Teď tady seděli na gauči přede mnou, nezměnili se ale vůbec, Lizaj vedla ty samé řeči, a Wulli se sytil tím, že přijde odplata, že svět to takhle nenechá, že když nic jiného, že bude bezatomové pásmo a on, bude zase obchodní cestující s čokoládou, že bude mít zastoupení západních firem, ale zatím že to nejde, protože židé zase mají navrch a jsou u moci. Seděla jsem a dívala jsem se na tyhle lidi a cosi se mi vzpříčilo, když tak naříkali, a jak jsem viděla, byli spolu, měli o trošku menší byt, než měli, ne že by si žili, ale nedopadli tak, jako
jsem dopadla já a mí rodiče a moje sestra Wutzi a můj bratr Karli. Dokonce jsem se těch jejich řečí polekala, protože mi začínalo docházet, že naříkají jen proto, aby mi nenapadlo, abych je požádala, abych mohla u nich bydlet, aby mi pomohli na nohy, když jsem je navštívila z ničeho nic, najednou jako blesk. Pak chvíli bylo ticho,Wulli když dolíval víno, tak hrdlo lahve jektalo o sklínku, a Lizaj mi položila svoji dlaň na hřbet mé ruky a řekla... Pipsi, co je to s tebou, co se to s tebou stalo? Jak mám zprávy, tak už jsi tady v Praze dva měsíce, ale nehlásíš se, neohlásila jsi se, tak nevíme, co si máme o tobě myslet? Wulli zvolal... Já jsem přeci s papá sedával ve sklípku, pili jsme spolu šampaňské, ach Pipsi, jak papá mě měl rád, že jsme tenkrát včas neujeli, že jsme tenkrát si nekoupili ty dvě vily vedle sebe u Mondsee, ach jaká škoda, že jsme věřili, že to Říše vyhraje, že jsme... Ale Lizaj jej přerušila... Nech to, jsme obětí doby, vlastně co by tady měla říkat Pipsi? Přišla o všechno, i o ty Losiny, o všechno, přišla i o všechna konta ve Švýcarsku, ale já se nechám píchnout do krku, zdali ta konta nemají židi, papá přeci obchodoval s židovskými firmami, já to musím vědět, ale kdopak by se hlásil, že je dlužen, když válka skončila špatně pro Němce, a hlavně, když papá umřel, a kde jsou jeho doklady, o tom nikdo neví... Ale co to je s tebou, Pipsi? Co by bylo, povídám, nechtělo se mi být na světě, od šestnácti let to jde se mnou s kopce, nedovedla jsem se přizpůsobit, jako někdo... Jak to, jako někdo, co to říkáš, Pipsi, já dělám jako úřednice a za svoji dřinu mám osm set, a tady Wulli že dře jako kovářský dělník a má ubohých tři tisíce za měsíc, tak ty nám to ještě vyčítáš? Ale ne, povídám, já se nedovedu přizpůsobit jako někdo, a tak, když jsem se zamilovala do džezovýho kytaristy a když už jsme měli ohlášky, a když už mne poslal do Prahy ke svý mamince,
abych připravovala všechno na naši svatbu, tak za měsíc jsem se dozvěděla, že ten můj poklad, ten můj jazzový kytarista si vzal džezovou zpěvačku a ujel s ní do Vídně, kde se vzali... a tak jsem nechtěla už žít, nechci žít ani dneska, ale přeci jenom, když se mi nepovedla sebevražda, všechny prášky jsem zase vydávila, tak jsem zůstala na světě, ne že bych chtěla, ale už nemám sílu pokusit se podruhé o to, nebýt na tomhle světě. Seděla jsem na okraji křesílka, ruce v klíně, seděla jsem tady jako sypánek, jako neštěstí. Vlastně proč jsem jen sem přišla? Viděla jsem, že jsem tady cizí, že to je to samé, jako ta moje druhá maminka, ta maminka toho mého jazzového krásného prevíta, který mne poslal na Žižkov, ke své mamince, abych tady připravovala svoji svatbu, s ním, který utekl se svojí milenkou do Vídně a tam si ji vzal.Viděla jsem, že tito dva bývalí přátelé tatínka jsou na trní, že trnou, jen abych něco na nich nechtěla, totiž pochopila jsem, že tenkrát bývali milí na celou tu naši rodinu, že tenkrát bývali poctěni tím, že je papá pozval k nám do vily, tenkrát se Wulli mohl přetrhnout úsluhami, pozornostmi i ke mně, protože tatínek měl ohromné jmění a měl velké slovo nejen ve světě dřevařských firem, ale vůbec. A teď tady sedím, přišla jsem zanedbaná, dokonce jsem najednou sebe samu uviděla, a než jsem mohla se zvednout a odejít, tak Lizaj mi začala domlouvat. Hele, Pipsi, přeci takhle to s tebou nepůjde, Pipsi, chuďato, jen se na sebe podívej. No tak bože, utekl ti s jinou! Tak si najdeš, nebo osud ti najde druhého, copak takhle můžeš jít mezi lidi a s takovýma vlasama? Jen se na sebe podívej, copak můžeš jít do tramvaje s takhle natrženou sukní? A podívej se na svoje střevíce, takhle sešmaťchané boty nemůžeš přeci si natáhnout a jít do práce, přeci pracuješ v hotelu Paříž, je to tak? Přeci máš ještě ten byt v Píšťanech? Tak se vrať nazpátek, tam máš svoje bydliště, tam si najdi práci, přeci ten nábytek, co tam je, tak ten nechal podle svých návrhů udělat papá, nebo ne?
A zvenku, tam na dvoře se zvedal zvuk, tak jako po odstřelu v lomech, pak sypání a drobné údery. Wulli vyběhl na chodbu a volal mne, měl radost, co se tam venku děje, protože jak jsme tak seděli, tak trnul, že je požádám, aby mi pomohli ne bydlet, ale žít, teď tam na dvoře se zvedal dým a prach, všechna okna se rozsvítila, vyběhl i doktor, teď stál ve veřejích a naslouchal a díval se na to, jak ze střechy kůlny se sune omítka a kamínky, omítka zdi tyčící se až do nebe. A Wulli křičel a ukazoval otevřeným oknem... Tak tohle to je to naše bydlení! Každej tejden se utrhne tahle omítka, a takhle, někdy i nad ránem, se to sesype s děsným randálem nejdřív na kůlny a pak dolů na dvoreček, v té jedné kůlně máme složenou naši ložnici, a ta je už zasypaná prachem, protože tam za tou zdí jsou přilepený gigantický dílny, ve kterých výzkumný ústav zkouší, jak jsou silný hřídele, řezají je, a když se hřídel rozlomí na dva kusy, tak ta rána otřese i naším barákem... volal Wulli, ten, který býval obchodním cestujícím za první republiky, když ještě bývali majitelé velkoobchodů i obchodů židé, kdy chodil do kavárny, kdy chodil do Sokola, kdy si žil s ostatními Moraváky ve městě, než se zamiloval do Lizaj, do Němky, kdy vsadil na to, že Říše to vyhraje a on bude tím, kým by chtěl být, velkým pánem, který má mercedesku. Teď tady křičel, já jsem se na něj dívala, a byl mi tu chvíli protivný, protože Lizaj byla vždycky Němka, dokonce s mojí maminkou se jela podívat do Vídně, když tam přijel s armádama Hitler... ale Wulli, který se jmenoval Slávek, Slávek byl Moravák, dokonce neuměl ani pořádně německy hovořit, ani číst, všechno mu musela překládat Lizaj, tak ten Slávek vlastně, když se ženil za Protektorátu, tak musel pevně věřit, že to vyhraje Německo, a tak se ani nenadál toho, co se stalo, co nemohl ani nyní připustit, že on se mýlil, že měl zůstat sokolem a Moravákem, jako byl ten čas, kdy obchodoval a byli v zemi židé tak jako ostatní... A Wulli zavíral okna a divadelně se kuckal a pak v pokoji pokračoval... Jedině doktorovi to dělá dobře, ten jak je někde malér, tak
u toho musí být, viděla jsi jej, tam na dvoře? Teď se bude procházet dvorkem, zvedat cihly, kusy omítky... Ale kdo tady má bydlet? Příjdou sice zedníci a nahodí zase tu omítku, ale za tejden to zase sletí, děsná šupa a zeď je strhnutá, plná střecha a plný dvůr, jako na doktorovu objednávku, tak mu to dělá dobře, zrovna tak jako ty svatby v domě. Pozve kamarády a tak dlouho chlastají, že zůstanou ležet, takže ta partaj z patra nad ním se bojí jít do sklepa pro mlíko, pro uhlí, ano, pro mlíko a pro uhlí... A tu chvíli mi napadlo, že vlastně Wulli hovoří jen proto, opravdu jen proto, abych neměla čas říci to, co mi nepřišlo ani na mysl, ale tak jsem to teď řekla. Povídám... Totiž já jsem v děsné situaci, já vlastně jsem tady v Praze jen tak... Nemám podnájem. Lizaj spráskla ruce... Cože, ty nejseš přihlášená? Wulli se toho polekal, bál se to všechno domyslit a křičel dál... Tohle jsme si nezasloužili, takovej studenej barák! V zimě, když musíme jít přes pavlač na záchod, ve kterým zamrzne i voda v kbelíku, ano, náš splachovací hajzl je na kbelík! To se ví, doktor tam má záchod taky venku, musí vyjít na dvůr, ale on si ten hajzl chválí, všechno si tady pochvaluje, všechno se mu tady líbí, všechno chválí, i ten záchod venku! A kdybys, Pipsi, viděla, když příjde déšť, když příjde průtrž mračen! Celej ten horní dvoreček je pod vodou, nedostaneme se ani do prádelny, chodíme po prknech a musíme hnát vodu dolů, košťatama, jako by to byl náš dům, ale Pipsi, my jsme tady v podnájmu, my ani nemáme dekret na byt, my vlastně jsme na tom skoro jako ty, jedinej doktor, tomu se tady všechno líbí, plnej ten pokoj vedle něj byl samejch malířů, kumštýřů, kteří si mysleli, že z nich budou umělci, ale museli odtud taky, protože nikde nepracovali, a tak je nemohli přihlásit ani tady... Lizaj si oddychla a znovu předstírala, že se polekala... Já se to, Pipsi, bojím domyslet, to znamená, když nejsi přihlášena k trvalýmu pobytu, tak vlastně ani nemůžeš být v Praze zaměstnaná...
A Wulli dál křičel, vbíhal do kuchyně, kolem almar vyjel jako při hokeji, když se objíždí branka, a dál lamentoval... Pipsi, my tady bydlíme taky jen na čestný slovo, na to, že už se to promlčelo, že majitelka domu je naše příbuzná, tetička, ale buď ubezpečená, kdybychom tady měli trvalé bydliště, kdybychom měli nakrásně dekret na tenhle byt, tak bychom tě přihlásili tady, u nás a měla bys po starosti, ale ruku na srdce, tohle to není byt ani pro nás, natož pro tebe, tady když příjdou v létě průvany a větrný bouře, tak ten dvůr je taková vířivá pračka, všechny papírky ze sousedství, všechno listí až z Kotlasky, všechno ten vír nasává a tady se to točí, a teď všechen ten svinčík, co napadá z té hrozné zdi, tak to všechno stoupá na hřebeny střech, ale dál to nemůže a tak to zase vír strhává dolů, a plná chodba je papírků a prachu a písku a plná chodba je listí, ale doktor ten se jedinej tady má, chodí na zámeček a tam každej pátek si přečte ohlášky a už tady v baráku zve hosty a dělají svatby v domě, to jest chlastají a je jim jedno, jestli je vítr a dvůr zasypanej papírkama a prachem nebo jestli je dvoreček plnej vody, dělají svatbu v domě a chlastají a zpívají, když takovej vítr ustane, tak ten dvůr se podobá odpadkovýmu koši, tolik je tady svinstva, a dokonce sem chodějí sousedi, aby si posbírali prádlo, hadříky, plínky, všechno přiletí sem a odtud to nemůže, je to hrůza, kolikrát když jdu z práce, tak ten průvan mi přilípne už na chodbě plínku, mokrou plínku na hubu a já se z toho osypu, já nesnáším dětský mokrý plínky, někdy to je tak, jako by za větrný noci shora kdosi sem vysypával obrovský kontejnery, ten náš dvůr a ty kůlny a baráky tvoří obrovskou popelnici, a vítr o ty naše střechy hvízdá a píská, nemůžeme spát tím vichřením, a když vichření není, tak zase tam naproti řvou kamarádi doktora, když slavějí ty jejich svatby v domě, ve kterým my sice bydlíme, ale ani ne jako podnájemníci, protože nemáme na tenhle děsnej byt dekret... Lizaj se usmála a řekla... Mít dekret, tak už jsi nás tady dávno nenašla, už dávno bysme si to vyměnili a bydleli někde jinde, všude
jinde, jenom ne tady, protože ruku na srdce, my tady bydlíme jen proto, aby naší tetičce nevzali celý její byt, který je nadměrný, ale to je to, že jsme se obětovali pro naši rodinu, a tak nemáme dekret, nechceme mít dekret... ale Pipsi, já jsem účetní a znám to, tak ty chodíš do práce a přitom nejsi trvale přihlášená, já se to bojím domyslet. Co tomu říkají v práci? Říkají, že mne tam ještě nechají týden, ale že si musím obstarat přihlášku k trvalému pobytu... řekla jsem a dodala jsem si odvahy, když jsem viděla, jak mí přátelé blednou... a proto jsem vás navštívila, proto jsem přišla dneska k vám... Bylo ticho, z přízemí skrz podlahu bylo slyšet, jak tam dole někdo strašlivě zívá, vlastně nebylo to ani zívání, ale takové dlouhé a teskné vytí, odněkud až z útrob. Wulli předstíral, že se mu chce zvracet... Tak tohle máme ještě navíc, když barák utichne, když není svatba v domě, tak ta tam dole, je tak ztahaná z práce, že ze spaní vyje... Jak říkám, tenhle barák je naše neštěstí. A já jsem se usmívala, tak nějak jsem byla ráda tomu, co jsem slyšela, věděla jsem dobře, že ti mí přátelé v nájmu jsou, že by mě mohli přihlásit u sebe k trvalému bydlení, ale oni se mě lekali, oni už o mně všechno věděli, oni si pořád zakládali na tom, že jsou slušní lidé, a já jsem se ze slušných lidí odepsala, tím vším, tím mým životem, někdo jim všechno o mně napsal, všechno to, co mne přivedlo do Prahy, za svatbou, která nebyla, protože ženich mi ujel s tou druhou, a nechal mne u maminky, u té druhé maminky, se kterou jsem bydlela a která mne nemohla přihlásit, protože byla pouze v podnájmu, ta moje druhá maminka, pokladní u Dvou koček, já pokladní v hotelu Paříž, kde mi našla místo, obě když jsme se vracely ze šichty, tak jsme v tom činžáku na Žižkově stoupaly, opíraly jsme se o zábradlí, tak jsme se vlekly do čtvrtého patra, unavené, zaprášené, zpocené, ale když jsme vešly, tak jsme rozhodily peřiny, každá jsme si sedla na pelest, a jen tak jsme seděly, pak
zvolna jsme si stáhly punčochy a dívaly jsme se na ty naše hrozné nohy, a vzdychly jsme si, a pak zase vzdychaly, až jsme našly sílu, abysme si ty naše nohy umyly, a pak jsme sebou hodily naznak a zívaly jsme, ještě po půlnoci jsme hrozně zívaly, zrovna tak, jako tam dole znovu začala zívat ta paní, ta čistotná blondýnka, která, jak říkal doktor, umývá nádobí u Zlaté husy. Bylo ticho, na koberci ležel oslnivě se třpytící špendlík, zvedla jsem ten špendlík, položila jej na ubrus a zvedla jsem se. A pak mi mí bývalí přátelé pomohli, nemohla jsem se postavit na nohy, ale to bylo tím, teprve teď jsem si toho všimnula, že nábytek byl tak hustě rozestavený v tomto pokoji, že byly jen uzounké uličky mezi stolky a skříňkami, gaučem a křesílky, dokonce tak těsně, že jsem musela jít bokem, abych se vysoukala z toho pokoje do kuchyně, a pak na krytou a zasklenou pavláč, odkud vedly dveře na točitou chodbu. Rozloučili jsme se, líbali jsme se, Lizaj dokonce slzela,Wulli si tisknul klouby, až mu v nich praskalo, ale já jsem viděla, že takhle, jak jsem přišla, už nikdy přijít nesmím, že v těchhle šatech a v těchhle střevících se tady nesmím už nikdy objevit, dokonce se tady nesmím objevit dřív, než budu mít přihlášku k trvalému bydlišti a budu v trvalém zaměstnání. Sestupovala jsem točitými schody, ve světle mdlé žárovky se zeď třpytila a ronila krůpěje sražené páry, možná že se celá ta chodba potila zvnitřku, skrz zdi se ronily ty krůpěje, dotkla jsem se prstem a zeď byla mokrá a studená, jak čelo umírajícího, v zatáčce jsem se otočila, a viděla jsem tam nahoře ve veřejích dvě hlavy, které se za mnou dívaly, a oči obou byly vytřeštěné, usmívali se ti tam, ale za tím úsměvem jsem viděla, že se mne zděsili, že si oddychnou, až budu z tohoto stavení pryč. A já jsem stála u dveří, kterými jsem vešla na tuto chodbu, ty dveře vedly na druhý dvoreček, přitiskla jsem se celým tělem do těch dveří a opřela jsem se o kliku, dveře se otevíraly na dvůr a drhly před sebou napadanou omítku a cihlu. Tam ne! volal shora Wulli.
To nic, vykřikla jsem nahoru, já se jen podívám, jak vypadá ten váš dvoreček, jak vypadá ten váš nešťastný dvůr... A pak jsem stála uprostřed suti, v prvním patře se svítilo ve všech oknech, ale tam dole zářilo světlo stahovačky, okno bylo otevřené a v něm se vzdouval ohromný asparágus, visící na svícnu z pianina, opatrně jsem zvedala botičky, tiše jsem kráčela, tam zářil bílý ubrus a na něm ve skleničce karafiáty, džbán piva, doktor seděl u kamen, seděl a byl natažený, ruce měl založené za hlavou a díval se vzhůru kamsi do rohu té své místnosti, na kterou byl pyšný, že teď v ní byl samotinký, sám. Vycouvala jsem tiše, kráčela podle kůlny v omítce, klopýtla jsem o cihlu, pak jsem stála u těch šesti schodů, kterými se jde dolů, tam v tlumeném světle ležela na gauči ta čistotná blondýnka, měla natočené vlasy, oddychovala z hluboka a na prsou se jí zvedala a klesala otevřená knížka, na stole zářily stínítkem přepůlené umělé květiny a z ničeho nic ta paní strašlivě zazívala, tak odněkud až ten sten se táhnul z prstů u nohy... Tiše jsem vyšla na chodbu, v okéncích nade dveřmi zářila milounká plynová lucerna, několikrát jsem zavrávorala a cítila jsem, jak jsem se umazala od malby plné mokrosti, s odporem jsem vyšla na ulici, a tady bylo krásně, natočila jsem se, a ano, oba rukávy byly, jako bych je natřela štětkou namočenou do kbelíku s vápnem. Plynové příjemné lucerny mi šly vstříc, ulice byla liduprázdná, oddychla jsem si, až když jsem byla na hlavní třídě, kde už byli lidé, chodci a tramvaje, osvětlené obchody a refýž s příjemnými fialovými světly...
3 Ráda chodím do toho mého hotelu o hodinu, někdy i o dvě hodiny dřív. Tam na Žižkově, kde bydlím v čtvrtém poschodí, chodby páchnou zkysaným zelím, Ema, ta moje druhá maminka, od té doby, co jí umřel manžel, tak přestala uklízet a dbát tím žalem o sebe, i ta práce pokladní ji zmáhá, a tak v pokoji, jak ráda říkává, kde bývaly květiny, tak tam na příborníku je urna s popelem jejího muže, dokonce někdy mívám pocit, že celý nejen ten byt, ale celý ten činžovní barák je veliká urna, všechny chodby a byty že jsou posypány popelem, vlhkým, promokřelým popelem, že i ty žárovky na chodbách září zrovna tak jako o Dušičkách spoře osvětlené hrobky na Olšanech. Docela jinačí ale to je v hotelu Paříž. Jeho restaurační místnosti a kavárny, salonky a chodby stoupající vzhůru do pokojů, všechno je třpytivě krásné a zdobené květinami tak, jak byl vyzdoben dům, ve kterém jsme bydleli do konce války. Tady v hotelu se neustále svítí, tady jsou na stěnách lustříky a lustry ve tvaru svícnů, všechno má tady styl a ten styl je uklidňující jako domov. Jsem tedy tady ráda v tom hotelu Paříž, proto chodím do práce někdy i o dvě hodiny dřív, sedím si tady jako host, piju kávu, jím s chutí pařížský dort se šlehačkou, kouřím, číšníci mne obsluhují, usmívají se na mne, protože dobře vědí, že za chvilku už budu sedět v kuchyni za pultem, v horku a kouři a štiplavých vůních a všechno, co číšníkům na talíře a do omáčníků dají kuchaři, všechno musí projít kolem mne a já namarkuji ceny těch jídel na talířích. Jsem ráda v tomto hotelu, chodby jsou tady tlumené červenými koberci, na toiletách jsou stěny kachličkované a zdobené zrcadly v mosazných lištách, okna do ulice jsou vysoká a tlumená záclonami, je pyšný a honosný tento hotel Paříž. Tady vzpomínám na všechno tuhle chvíli, tento hotel mne navrací nazpátek do naší vily, nazpátek k mému tatínkovi, kterého miluji, i když je mrtev, a který mne měl rád a kupoval mi dárečky, jako
bych byla jeho milá, papá, který byl gentlemanem a uměl žít tak, jak se říkalo ve Vídni, jako lebeman, papá, který se rád oblékal, nosil hůlečku se stříbrným kováním a vždycky měl jednu čistou košili na dopoledne a jednu si oblékal navečer. Jsem ráda tady v tomto hotelu, sedím a rozhlížím se a pokaždé nacházím něco nového na jeho stěnách, teď jsem si teprve všimnula, že tapety jsou béžové barvy a jsou zdobeny kytičkami, jako zástěrky dirndlu, všimla jsem si teprve, že styl tohohle hotelu nemiluje, dokonce má hrůzu z volného místa, na zdích visejí rozsvícené lustříčky s cingrlátky, zrcadla a zrcadélka a uprostřed visí gigantický benátský lustr, jaký jsme měli doma v jídelně. Jsem ráda v tomto hotelu a před šichtou tady sedávám a usmívám se, protože tatínek, když míval obchodní jednání se svými partnery, tak buďto sám se tady ubytoval, někdy jen v Hotelu du Sax, nebo tady v hotelu Paříž bydlívali jeho přátelé z ciziny, od kterých nakupoval, nebo jim prodával dříví, nebo vzácné překližky... Od té doby, co jsem seděla u Lizaj, tam v Libni, jsem zesmutněla ještě víc. Neměla jsem tam chodit a ukazovat se, když jsem byla tak na dně, neměla jsem tam o sobě všechno vyříkat jako u zpovědi, protože jsem jim dala nahlídnout do mých karet a oni se zděsili a nepřáli si nic jiného, než abych byla pryč, dopustila jsem, aby mne uviděli v roztržené sukni a sešmaťchaných střevících, ve zplihlých vlasech... Teď sedím v restauraci hotelu Paříž, tady v rohu, a v otevřeném salonku je svatba, všude jsou květiny a svatební kytice trčí uprostřed svatebního stolu jako gejzír, svatebčané jsou veselí a nevěsta s ženichem už dávno jedli polévku jednou lžicí z jednoho talíře, přišla jsem právě, když pan vrchní Mašek před příchozí svatbou roztřískal dva talíře, aby novomanželé měli po celý svůj život štěstí. Tak tady sedím a dívám se, jak naši číšníci vycházejí z kuchyně a nesou na tácu deset talířů s jídly, jak se zaklánějí, aby vyrovnali tu váhu na podnosu na dlani jedné ruky, vidím, jak druhou rukou vyrovnávají dozadu ubíhající těžiš-
tě, vidím, jak zrcadla zmnožují svatbu a číšníky a hosty. Tak tady sedím, ještě chvilku, ještě dvě cigarety a pak vejdu do kuchyně na tu svoji odpolední šichtu, až do jedenácti hodin, až do noci tady budu sedět v gigantické kuchyni s velikým větracím stropem nad plotnami a plynovými vařiči, přepálený omastek bude dál stoupat vzhůru, zrovna tak jako vůně omáček a vařených a pečených mas a grilovaných kuřat a bifteků, minutek, které musí v ohromném žáru vydat tu svoji křehkost a vůni, kterou vzhůru vsrkává ta větrací skleněná věž, aby na talíř se uložilo už jen to voňavé maso, polévky do stříbrných koflíků, tatarské omáčky do stříbrných karaf, všechno to, co si objednali hosté z jídelního lístku, všechno to, co projde mými číslicemi, jako pokladní hotelu Paříž. Teď se otevřely na chvíli houpací dveře, zdobené mosaznými lištami a kováním, do herny piliáru, tam jsem uviděla hráče skloněné a soustředěné nad oslnivě zeleným sametem, nad oslnivými koulemi, světlo padá shora tlumené kovanými krabicemi, hráči, kteří nehrají, opírají se o tága nebo si je pečlivě připilovávají křídou... Mohu si přisednout? zvedla jsem oči a nade mnou se nakláněl host a předstíral zájem. Jestli budete jíst... povídám. Budu, až pak, ale rád bych vás pozval na skleničku, jsem tak opuštěný a jsem tak sám... pravil host a byl příjemný a milý. Povídám... Já za chvilku jdu na plac, já jsem tady zaměstnaná, rozumíte? Mohl bych na vás počkat, až půjdete z práce? Trval host. To asi nemohl, jsem zbědovaná z práce, zaprášené mám nohy, spařené vlasy... Promiňte... omluvil se host a odcházel a snažil se, aby kráčel důstojně, kráčel ke svému stolu, mezi své přátele, snažil se, aby nikdo z nich nepoznal, že jsem mu dala košem. Příjemný mužský, to ano, ale já už na zábavu nejsem, já jsem se bavívala opravdově jedině, když jsem byla doma, když dům mého
tatínka býval taky plný lidí, tenkrát jsem taky byla středem pozornosti, protože mi bylo patnáct let a pak šestnáct, dokonce mi zrcadlo a lidé říkali, že jsem krásná, a řekl mi to i tatínek, a tedy jsem krásnou byla, když měla moje sestra svatbu, přijel za svědka ženichovi nejmladší generál říšského vojska von Norden, polovička svatebních hostí byla v uniformách, zrovna tak i ženich Sepp, v těch krásných uniformách, ve kterých i nyní chodí vojáci ve východním Berlínu a Drážďanech, mívala jsem tak krásnou postavu, že jsem chodila se učit tanci, gymnastice, chtěla jsem být tanečnicí jako La Jana, dodnes mi z toho jen zůstalo to, že kdekoli stojím, tak vždycky v základní pozici tanečnice, pravou nohu vybočenou špičkou ven, byla jsem krásná, protože odpoledne ten nejmladší generál, když mne houpal na zahradě v té ohromné houpačce, tak kdykoliv se jeho ruce dotkly mých, držela jsem se provazů a on se dotknul mých svírajících prstů, když houpačka jej míjela, dívali jsme se jeden druhému na chvilku do očí, jako by se zastavil na vteřinku čas, viděla jsem, že vypadá jako Marlon Brando, vzduch byl tenkrát plný jisker, které mnou prolétaly, tenkrát jsem nejen od tatínka, ale i od samotného generála uslyšela, že jsem krásná, a potom ten večer jsme tančili a já jsem byla plná jiskrného štěstí, a pak odejel na frontu a až za čas mi řekli, že ho partyzáni postřelili a pak ubili jako kočku někde v Karpatech, ale ten čas se vrátil z fronty můj bratr Karli, který přijel lazaretem, tam někde v Kyjevě mu prostřelili bradu, měla jsem narozeniny a můj bratr Karli přijel z fronty se zavázanou hlavou, Karli, ten, který studoval v Praze techniku, ten, který vesloval za Slávii, který chodil se svými českými přáteli za českými děvčaty, tak Karli bydlel tak jako naše rodina v Sudetech, a byl tedy říšský občan a musel na frontu, ze které se vrátil s prostřelenou bradou. A tenkrát, když mi bylo šestnáct a slavila jsem svoje narozeniny a náš dům byl plný hostí a byl tam i Wulli a Lizaj, tak Karli všem řekl, že největší jeho štěstí bylo, když bydlel v Praze, a že teď má ne dojem, ale jistotu, že Říše
celou válku prohraje. Sedím teď v hotelu Paříž, bystře se dívám nazpátek, a Karli měl tenkrát pravdu, i když maminka a Lizaj křičely, že Hitler má tajnou zbraň, že nakonec Říše válku vyhraje, vzpomínám, dívala jsem se na tatínka, ale ten už byl smutný, neříkal, ale už věděl, že Karli má pravdu... Zvedla jsem se, rozhlédla se restaurační místností hotelu Paříž, skrz záclony, tam venku na ulici proudili lidé, jako by kráčeli padajícím sněhem, neplatila jsem, ta moje útrata, to byl náš deputát, naposledy jsem očima se svezla po sloupích zdobených gypsovými girlandami, ztuhlým těstem gypsu, zvedla jsem oči do lustříků a gigantického lustru, vyšla na chodbu a tak jsem byla zase v kuchyni, vzpomenula jsem si, že tam jsem na chodbě zahlédla otevřené dveře do salonku, vrátila jsem se, jen tak jsem držela kliku dveří do kuchyně a očima jsem se vrátila do salonku, svatební hosté už byli v náladě, ve skupinkách, drželi šampaňské v třpytících se sklenkách, nevěsta seděla pod zrcadlem, oči sklopené, usmívala se, čelenka byla nadsazená korunkou, do které byla vpletená myrta s bílou mašličkou, atlasové šaty měly velký výstřih, který držel na nevěstiných ramenách, na prsou měla napříč červený karafiát, polekala jsem se, protože ta nevěsta mi byla podobná, a taky jsem jela do Prahy jen proto, abych se vyšňořila skoro navlas tak, jak tady seděla tahle nevěsta, tak jsem si představovala svoji svatbu a taky v hotelu Paříž, ale zatím, ten můj jazzový poklad, kytarista a zpěvák, ten, kterému jsem prala ty jeho ponožky a podvlíkačky špinavé v rozkroku, ten, kterému jsem žehlila ty jeho barevné košilky a dresy, tak ten mne sice poslal do Prahy, ale sám se oženil s tou druhou, s tou, o které jsem nevěděla, sice věděla jsem, že má ženské ten můj klenot, ale nevěděla jsem, že má jen jednu, tu, kterou si vzal, zatímco já s jeho maminkou hyneme nad tím, co nám ten její povedený synáček a můj snoubenec přichystal. Krásnej prevít... a já, jeho kalupinka. A pustila jsem kliku a dveře se zavřely a vešla jsem teď do ku-
chyně, oblilo a zavřelo se za mnou horko, u ploten stáli dva mladí kuchaři a zubili se na mne jako dva čerti a vyhazovali jak artisté z pánve dva kousky masa, minutku tak, aby se nestačila připálit, sem tam chytil omastek, deset lidí rozestavených u stolů a naklánějících se nad strojky pracovalo, aby se hosté hotelu Paříž najedli, aby si pochutnali, pokladní Eva z ranní šichty se svezla ze svého trůnu pokladního pultu, měla na sobě jenom bílý plášť a podprsenku, ukázala mi, že jí je horko, tím, že zatáhla podprsenku a ta pleskla ji do prsou, jak dvě ryby do vody, byla ještě uplakaná a všechny barvy z ní tekly, protože ráda si nejen barvila rty, ale i obočí, dokonce nosívala i do práce umělé řasy, plakala nad tím, že musela nechat utratit svého zamilovaného kocoura, nad jehož ztrátou naříkala ještě víc než nad tím, že ji taky opustil ten její klenot, ten krásný prevít. Eva si nesla ty svoje doklady, ty svoje účtenky, a zatímco já jsem to ze sebe shodila a oblékla si bílý plášť a nasadila bílou křídélku do vlasů a připevnila ji sponkou, Eva, když jsme se míjely, tak jsme na chvíli se ducly čely, zavřely jsme oči a tak chvíli setrvaly, zvedla na mne oči, byla to moje z nejmilejších tady v té práci, byla důvěřivá jako kotě, teď zvedla ty svoje kopretinové oči a odpotácela se ke své skřínce a já jsem usedla na její místo, a zatím číšníci stáli se svými tácy a čekali, až jim začnu vystavovat účtenky, byli to číšníci už noví, ti, kteří přišli také na svoji odpolední šichtu... Pan vrchní Mašek se mi uklonil, dal nohu dozadu, tak jako vždycky byl napomádovaný a tak, jako by právě vyšel z koupelny, usměvavý, protože měl dceru Hanu, čtrnáctiletou dívenku, kterou pan Mašek každý den už ve čtyři hodiny ráno vodil na Zimní stadion na Štvanici na trénink, mezi žačkami byla ta jeho Hanička jedničkou, pan vrchní Mašek kudy chodil, pořád s ním na bruslích tančila jeho dcerka, měl krásný cíl, že bude mistryní republiky a pak možná i Evropy, pan vrchní Mašek i mě měl rád, jen pokrčil rameny a natočil svoji hlavu, jako zdali už mám přihlášku k trvalému bydlišti, abych mohla i tady mít trvalé zaměstnání,
vlastně mě tady držel na černo, pokrčila jsem též rameny a usmála jsem se provinile, že ještě nic takového nemám, udělal gesto, jakože co se dá dělat, počkáme, počkáme, číšník Borek s černými vlasy a pěšinkou uprostřed, číšník, který nikdy nepil, nehrál ani karty ani nebyl na ženský, i když byl krasavec, ten zase měl doma čubičku, jezevčíka, ten nemyslel na nic jiného při práci než na tu svoji čubičku, když hovořil, tak vždycky jenom o tom, co dělá ta jeho čubička, tak jako s vrchním panem Maškem chodila hotelem ta jeho Hanička, tak s číšníkem se mu pletla mezi nohama ta jeho jezevčice, když oba skončili šichtu, tak každý měl svůj cíl, krásný cíl, který je rozjasňoval, na který se těšili, který byl na dosah ruky, zatímco já jsem měla doma tam na Žižkově Emu, tu moji druhou maminku, za kterou se prohlásila, Emu, která napsala svému synovi, že se jej zříká za to, co mi vyvedl, prosila jsem ji, aby napsala, že já se na něj nezlobím, že se to všechno muselo stát tak, jak se to stalo, já teďka jsem to všechno uviděla před sebou, celý ten tunel svojí osoby, já vím, bylo to tím, že jsem se nedovedla přizpůsobit, nedovedla jsem ani trošku žít, a hlavně tak nějak jsem nedbala na to, jaké šaty nosím, jaké botičky, tak nějak jsem se dobrovolně stala Popelkou, dávala jsem všem lidem i sama sobě najevo, jak trpím tím, že jsem sirotek, chodila jsem jako šlompna, vždycky jsem měla na sobě něco roztrženého, nečistila jsem si boty, dávalo mi to velkou námahu, abych se vykoupala, umyla, protože jsem vlastně neměla důvod se na něco těšit, co na mne někde čeká, tak jako pan vrchní Mašek, tak jako číšník Borek, tak jako dva kuchaři, mladíci, kteří šilhali po hodinách, protože se těšili, až šichta skončí, tak hned ze služby jen odváží zástěry a sundají ty svoje kuchařské bílé čepice, vytlačí z chodby hotelu Paříž ty svoje motorky, oba jezdili terénní soutěže a na nic jiného se netěšili než na jízdu svými čízami, zrovna tak jako šéfkuchař pan Bauman, který zase se těšil jen na tu svoji práci v kuchyni, na to, jaký sestaví jídelní lístek na příští den, jak rozdělí práci v kuchyni... ten vlastně byl tady nej-
šťastnější, být kuchařem, to bylo pro pana Baumana vším, všechny zvuky, všechny vůně mu tady ladily, nerozčilovalo jej ani rachocení vířivých automatických praček, ani strojky na čištění brambor, ani hovor a pokřikování pomocných ženských, ani průvan. Takový byl pan vrchní kuchař Bauman, který osobně všem vařil ty největší pochoutky, bramborovou polívku, placky, šulánky, topinky... Tolik jsme byli všichni napojení vůní koření a ingrediencí specialit naší kuchyně, že jsme nejraději jedli jen obyčejná, selská jídla, někdy jídla vesnické chudiny. A pan vrchní kuchař si věděl se vším a ve všem rady. Tenkrát na jaře byl letecký den, vyvezli nám jedenáct metráků párků na letiště v Ruzyni, s Evou jsme tam stály v bílých pláštích a bílých čelenkách, dvě plachty nad naším stánkem ale byly každou půlhodinku plné dešťové vody, a pršelo i v poledne a odpoledne a bylo teplo, a lidé na letecký den nepřišli. A tak zase jsme odvezli deset metráků párků nazpátek, a vedení je odepsalo, ale byl tady vrchní kuchař pan Bauman, a ten poručil, aby číšníci nakoupili dvacet prázdných soudků od herinků, a nařídil, aby je vypláchli, a pak nařídil, aby celá kuchyně krájela cibuli, plakala celá kuchyně, než nakrájela na kolečka metrák cibule, ale pan vrchní kuchař Bauman nepovolil, a pak sám vyložil bobkovým listím dna soudků od herinků, a jednu vrstvu párků a krájenou vrstvu cibule, a prosypával všechno zrnkovým pepřem a novým kořením, a poručil, aby kuchaři svařili hektolitr láku a tak vyrovnal deset metráků párků do dvaceti soudků od herinků, pak všechno zalil lákem a zabil víka a nařídil, aby se ty soudky daly do chladničky a odtud pak se přidávaly párky do bramborových salátů. Ale vrchní Borek si jednou jich vzal talířek, aby si spravil chuť, a dal ochutnat ostatním, a od té doby už nikdy se tyhle párky nedávaly do salátů, ale všichni zaměstnanci, jak si chtěli spravit chuť, tak si dávali porce za režijní cenu a tak se ty párky snědly ani ne za rok... Tenhle vrchní kuchař mne měl rád, byl taky taková postava jako můj tatínek, taky to byl on, kdo prosadil, abych tady byla, i když
jsem v Praze nebydlela, on to byl, kdo mne hájil před kádrováky, když trvali na tom, abych předložila přihlášku k trvalému pobytu a pak že mohu pracovat. Tenhle vrchní kuchař taky vážil jako můj tatínek sto třicet kil, říkali o něm, že svoji dovolenou tráví tak, že z Prahy sedum s rodinou odjede na tři neděle do Prahy jedna a ubytují se všichni v hotelu Paříž, rodina chodí po Praze, zatímco pan Bauman je v kuchyni, protože si nedovede představit, že by se mu mohlo líbit někde jinde, než v tom našem hotelu Paříž. To všechno bylo taky tím, že pan Bauman se vyučil u pana Brandejsa, měl tvrdou školu, dokonce říkali, že pan Brandejs zaměstnance pohlavkoval, protože je měl rád, aby se něco naučili, a tak i dneska pan Bauman, čas od času udělal balíček z jídla a odvezl to do Klánovic, kam vystěhovali pana Brandejse, kterýmu dřív patřila Paříž, a tam mu to předal jako maličkou pozornost od nás, protože loni, pan Brandejs, se pleskl do čela a řekl panu Baumanovi, že on, pan Brandejs, měl pronajatý box pod pražskou tržnicí v Rytířské ulici, že ten box jistě nikdo neodhlásil a že tenkrát, když zastřelil v karpatských lesích jelena, že toho jelena sám pan Brandejs dal do boxu, a asi ten paroháč tam bude ještě dneska, zmrzlý na kost tak jako sibiřští mamuti. A opravdu, pan Bauman zjistil, že národní podnik Ráj dál platí ten velký box, a tak pan Bauman si vzal klíče od strážce těch boxů, když se vykázal potvrzením, a vzal mě s sebou, vzali jsme si dodávkové auto, a když jsme sestoupili do sklepení, do říše chladírenských boxů, tak tam jsme našli a odemkli box pana Brandejse, a tam ležel ztuhlý, na skálu promrzlý jelen. A pan Bauman ani tou pilkou řeznickou, ani obloukovkou s ním nic nesvedl, až si vypůjčil pilku na železo v klempířství, tak teprve potom jsme přeřezali nohy a krk toho paroháče a vyvlekli jsme jej nahoru a dali do dodávky a odvezli jsme toho jelena velikého jako malá kráva do hotelu Paříž. A tam, že hned se musí ten jelen nechat roztát a hned že si jen zaměstnanci udělají hostinu. Ale pan Bauman křičel, to jste kuchaři? Nic by z toho nebylo, ten jelen musí
zvolna, pomaloučku roztávat, tak jako na horách sníh, pomaličku, zvolna, dva měsíce musí křehnout, aby byl voraženej tak jako naložený selský vepřový maso na uzení... Takový byl pan Bauman, který miloval ten hotel Paříž, takový byl pan vrchní Mašek, který miloval svoji dcerku a zářil a sytil se tím štěstím, takový byl i Borek, vrchní, který na nic jiného nemyslel, a na nic jiného se netěšil, než až uvidí svoji čubičku... I ty pomocnice v naší kuchyni se pořád na něco těšily, měly svoje milence, dělníky ze staveb, pomocníky od odpadků hotelu, topiče, každý chlap se jim hodil, jenom když je měl trošku rád a když měly na koho čekat, s kým si promluvit, viděla jsem často, jak se otevřely dveře a tam stál chlap, spíš pobuda, a pomocnice tak, jak krájela cibuli, tak s nožem zrudla a vyběhla a tam na chodbě si něco říkali, něco jen na maličkou chvíli, dokonce si tam dávali hubičky ty naše pomocnice, ženské jako kyrysaři, jednou jsem vyběhla a viděla jsem u zdi, jak naše pomocnice, v jedné ruce nůž, tou druhou rukou zasunutou do poklopce laskala toho svého obejdu. Jedině já jsem neměla nikoho, doma tam na Žižkově mne čekala Ema, ta moje druhá maminka, která mi začala vyčítat, že nejsem k ní vděčná, že bych měla mít více vděčnosti za to, že se mi ujala, že mi nechává bydlet, že vlastně ji málo poslouchám, když jsem její dcerou... Tak celá ta kuchyně byla několik hodin v laufu, nemohla jsem si ani utřít pot, jen tak lehce loktem, tak nějak všichni jsme pracovali, jako by dvacet střelců současně trefilo do dvaceti terčů pouťové střelnice do černého a všechny ty hračky a všechny ty mechanismy střelnice najednou a současně by se uvedly do pohybu. Když do toho se rozletěly dveře a tam stála šatnářka a volala... Eliško, máš tady dopis! A všichni se dívali na ten dopis, který pomalu nesla šatnářka, já jsem couvla, div jsem nepovalila nazad svůj pokladní trůn. A je to pro mne? Šatnářka si nasadila brejle a přečetla slavnostně celé kuchyni ad-
resu, správnou adresu, do hotelu Paříž. Liebesbrief! Liebesbrief. Zamilovaný psaníčko! Kdopak ti, Eliško, píše, kdopak? Žertovali číšníci a žertoval i pan vrchní kuchař Bauman, a žertovali všichni a já jsem byla rudá hambou, protože všichni jako by nevěřili, že bych někdy mohla dostat dopis, že já jsem opravdu tady Popelka, odepsaná ženská, která ne že by nebyla hezká, ale že se sama prohlašuje, že na nic není, že je kazisvět, škarohlíd... A když všichni se už věnovali svým pracím, otevřela jsem dopis, byla jsem zklamána, psala jej moje teta z Vídně... ale tak jak jsem jej četla, lekala jsem se, děsila a nakonec jsem se usmála tomu mému leknutí, které mi přineslo vyjasnění, které mi ukázalo cestu... Meine liebe Pipsimaus... Srdečně tě zdravím z Vídně, mám o tobě špatné zprávy, pamatuj, z jaké jsi rodiny, tvoje tetička Pišinka, ač chudičká, tak přece jen vždycky oblečená čistě a vkusně a elegantně si chodí Vídní, Pipsimaus, co by tomu řekl tvůj papá, kdyby tě viděl? Hele, řekl by, když se budeš lidem předkládat jako kucmoch, budou s tebou zacházet jako s kucmochem, hele, dívenko, snaž se sebe samu předkládat lidem jako pařížský dort a lidé s tebou budou jednat jako s pařížským dortem se šlehačkou... Tvoje teta tě líbá z Vídně... Pišinka...
4 Jeden den jsem se vydala do centra, procházela jsem se jen tak ulicemi, vykračovala jsem kolem výkladních skříní v Železné a na Příkopech a tak. Ale zaostřila jsem se jen a jen na botičky a na šaty, vykračovala jsem si to pražským centrem, to bývalo moje, nosit červené střevíčky s vysokým kramflíčkem, boty v korálové červeni, tak červené boty, jako jsem mívala záhony salvia splendens, květy hořící lásky. A koupila jsem si hned dva páry červených střevíčků s vysokými kramflíčky, a to mi dodalo kuráž a hned v Celetné ulici jsem si vyzkoušela italské šaty, povídám, když mi to tak sluší, já si ty šatečky na sobě nechám a ty staré mi zabalte... A tak jsem si to vykračovala v červených střevících a tmavomodrých šatech, a když jsem viděla, jak si to kráčím výkladními skříněmi, tak v prvním průjezdu jsem odhodila ten balík se starými natrženými sukněmi, a tak jsem vyšla a cítila jsem se, jako když balon odhodí pytlíky písku, ale věděla jsem, že i tohle je málo, že mi chybí účes. A vešla jsem do kadeřnictví, a tam mi nejdřív umyli hlavičku a pak mi ostříhali vlasy, takový starý bubikopf, takový účes, jako nosí teď basketbalistky a volejbalistky, a holky z polepšovny. A když jsem se vydala ze zrcadel kadeřnictví do ulic, když jsem se poprvně viděla, že jsem viděna těmi druhými, věděla jsem, že už začínám být tak trošku pařížským dortem se šlehanou smetanou. A protože jsem nikdy nevěděla, co dělat s rukama, tak jsem vešla do obchodního domu a tam jsem si koupila ten nejkrásnější deštník, modrounký deštník s rukojetí ze ztuhlého umělého hedvábí. A pak už jsem kráčela tak jako před dávnými lety, když jsem si to vykračovala vedle tatínka, který mi vždycky dodával sílu, jak uměl kráčet elegantně a pružně, i když vážil sto třicet kil. A kráčela jsem poprvně sama, jen já, ta, která to prohrála se svatbou, ale teď najednou, vyhrála to sama nad sebou, tak vyhrála, že jsem si ještě
koupila crayon na rty, a barvu na podmalování obočí, a od té chvíle mi už bylo jedno, zda jsem v Praze přihlášena k trvalému bydlišti, bylo mi, jako bych ztratila občanskou legitimaci. Když jsem pak vstoupila do tramvaje a vyjela do Libně, neseděla jsem vůbec jako putička, ale přehodila jsem si nohu přes koleno, opírala jsem se o rukojeť deštníčku ve slézově modré barvě, pohupovala jsem si červenou botičkou a ta červená barva a ty moje nové italské šatečky mi dodávaly sílu, takovou sílu, že jsem zvedala oči a dívala se lidem do očí, dokonce jsem se zasmála a přikývla a opětovala jsem pozdravy očí, lidé tam venku na ulicích, na refýžích mi připadali, že jsou krásní, každý dům, kolem kterého svištěla tramvaj, každý dům v tom slunci mi připadal, že je překrásný. A když tramvaj míjela několik dětských hřišť, všechny ty děti se mi jevily jako pohozené drahokamy. A když vjela tramvaj na Libeňský most, zvedla jsem se, opřela o okno a zírala jsem, co to tam přes řeku nevidím? Bulovka, ta nemocnice, a obrovské baráky pohozené po stráních, to mi připomínalo obrázky z časopisů, o Tibetu, překrásné zámky že tam na té Bulovce jsou, poházené kostky domina... A pak tramvaj zahnula na hlavní třídu Libně, lehce jsem zrudla, ani jeden obchod mi neušel, od jedné výkladní skříně jsem zírala na tu, která mi šla vstříc, a tak, i když jsem chtěla vystoupit u divadla, na té refýži, odkud hned za rohem je ulice Na Hrázi, tak měla jsem dojem, že jak jedu touto Hlavní třídou, jako bych jela Břeclavou, ten čas, když mi bylo šestnáct let, tak krásná mi připadala tahle Hlavní třída. A tak jsem si četla jména hostinců, a četla jsem si Automat Svět, a pak U Sokola, a potom U Zeleného stromu, a pak U Libuše, a zase Na Staré base, a pak zas U Žebráka, a U Karla Čtvrtého, a U Erbu, a U Ferklů, a nakonec bystříčko Na Kovárně. A tam jsem vystoupila, dojalo mne malinké cukrářství u Bulovky, cukrářství v nízkém domku, tam byla zastávka a už jsem zase jela dolů, tak jsem se nemohla nasytit té Hlavní libeňské třídy, ale nejvíc mne dojala Červená Báň, několik domečků a několik rozbořených dílen
a továrnička a všechno se topilo v zeleni keřů a stromů a v pozadí se tyčil na kopci rozbitý selský dvůr. A jela jsem tramvají dolů, a viděla jsem se, že mi to sluší, voněla jsem novými střevíčky a novými šatečky a novým deštníčkem, tak, jak mi tatínek na Bílou sobotu vždycky koupil všechno zbrusu nové... A když jsem sjížděla dolů do Libně, tak znovu mi ta Libeň připadala jako Hodonín, kde jsem bydlela do šestnácti let, ta Libeň byla vlastně docela venkovské město, ale docela jinačí než Žižkov, kde bydlím. Tady, jak jedu tramvají, tak vidím parčíky a stromy a říčku Rokytku, zatímco na Žižkově je všechno jen a jen z kamene a i ta jména žižkovských ulic mi nahánějí hrůzu, tak jako roráty a polepšovna a kasárna a kriminál... Kostnické náměstí, ulice Tomáše Štítného, Milíče z Kroměříže, Roháče z Dubé, Na Židovských pecích, ulice Jeseniova, ulice, ze kterých to páchne žíněným rouchem. Žasla jsem, jak je ta libeňská periferie krásná, dokonce jak jsou tady i pěkně oblečené mladé ženy. Musela jsem se opřít o okno tramvaje, abych líp viděla a zase znovu to, co jsem viděla, když jsem jela vzhůru, že tady na téhle Hlavní třídě mají mladé ženy zrovna tak pěkné šaty, jako mám na sobě já, zrovna takové botičky, viděla jsem, jak tahle Hlavní třída je pro tyto ženy nejen místem, kde se dobře nakupuje, ale kde se ty mladé ženy umějí předvádět nejen sobě samým, ale očím těch druhých, dokonce že umějí hrát takové divadlo, dotýkají se nabarvenými prstíky jedna druhé a cosi si vyprávějí s velkým smíchem... a vždycky ještě mají čas, aby sebe samy se ocenily v očích druhých žen, v očích mužů. A já jsem ocenila tohle všechno, i to, že tyhle ženy uměly stát v té samé taneční pozici, jako jsem stávala a teď zase sice v tramvaji, ale přece stojím i já... Vstoupila jsem do slunce na refýži, defilovala jsem kolem skříní divadla, pak výkladních skříní dámské módy, zastavila jsem se, aniž bych chtěla, před výkladní skříní jen se svatebními kostýmy a svatebními šaty a čelenkami a korunkami a svatebními klobouč-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
