Právnická fakulta Masarykovy univerzity Veřejná správa Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení
Diplomová práce
Postavení obce v systému sociálního zabezpečení
Bc. Jana Hajdová
2013
Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Postavení obce v systému sociálního zabezpečení zpracovala samostatně. Všechny pouţité prameny a zdroje informací, které jsem pouţila při psaní této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
Jana Hajdová
Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce, doc. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc., za konstruktivní, odborné vedení, cenné rady, připomínky, vstřícný přístup, ochotu a čas, který mi věnovala.
Obsah Úvod
7
1. Sociální politika státu
10
1.1.
Principy sociální politiky
11
1.2.
Systém sociálního zabezpečení v ČR
13
1.2.1. Historie sociálního zabezpečení
13
1.2.2. Předmět sociálního zabezpečení
15
1.2.3. Základní zásady sociálního zabezpečení
16
1.3.
20
Systémové součásti sociálního zabezpečení
1.3.1. Pojistný systém -sociální pojištění – nemocenské, důchodové, zdravotní, úrazové a jejich právní vymezení 20 1.3.2. Státní sociální podpora – právní vymezení
23
1.3.3. Sociální pomoc – právní vymezení
25
2. Organizace veřejné správy v systému sociálního zabezpečení subjekty vykonávající sociální zabezpečení
27
2.1.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
28
2.2.
Česká správa sociálního zabezpečení
28
2.2.1. Okresní správy sociálního zabezpečení
29
2.3.
29
Zdravotní pojišťovny
2.3.1. Všeobecná zdravotní pojišťovna
30
2.3.2. Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny
31
2.4.
Úřad práce České republiky
31
2.5.
Výkon státní správy na úseku sociálního zabezpečení vykonávaný orgány samosprávy
33
2.5.1. Obecní úřady
33
2.5.2. Pověřené obecní úřady
33
2.5.3. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností
34
3. Vymezení nepojistného sociálního systému v působnosti Úřadu práce ČR 3.1.
Dávky státní sociální podpory
36 38
3.1.1. Dávky státní sociální podpory poskytované v závislosti na výši příjmu 38 3.1.1.1.
Přídavek na dítě.
39
3.1.1.2.
Příspěvek na bydlení.
40
3.1.1.3.
Porodné
41
3.1.2. Ostatní dávky státní sociální podpory
41
3.1.2.1.
Rodičovský příspěvek
42
3.1.2.2.
Pohřebné
44
3.2.
Dávky pěstounské péče
44
3.2.1. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte.
47
3.2.2. Příspěvek při ukončení pěstounské péče
48
3.2.3. Odměna pěstouna
48
3.2.4. Příspěvek při převzetí dítěte.
52
3.2.5. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla.
52
3.3.
52
Dávky pomoci v hmotné nouzi
3.3.1. Příspěvek na ţivobytí
54
3.3.2. Doplatek na bydlení
55
3.3.3. Mimořádná okamţitá pomoc
60
3.4.
61
Dávky pro osoby se zdravotním postiţením
3.4.1. Příspěvek na mobilitu
61
3.4.2. Příspěvek na zvláštní pomůcku
62
3.4.3. Průkaz osoby se zdravotním postiţením
63
3.5.
64
Příspěvek na péči
4. Činnost obce a obecního úřadu v sociální oblasti vykonávané v přenesené působnosti 4.1.
Sociální práce na úrovni obecního úřadu
67 68
4.1.1. Metody sociální práce ve strukturách obecních úřadů
71
4.1.2. Sociální kurátor
74
4.1.3. Zvláštní příjemce dávek důchodového pojištění
75
4.2.
Agenda speciálně označených vozidel - Parkovací průkazy pro osoby vlastnící průkaz pro osoby zdravotně postiţené 78
5. Činnost obce v oblasti sociální péče vykonávané v samostatné působnosti 5.1.
Zaměření sociální práce v obci
5.1.1. Veřejný opatrovník
80 81 82
5.1.2. Cílové skupiny klientů, typy sociálních problémů klientů, které spadají do kompetence sociálních pracovníků obce v samostatné působnosti. 85 5.1.3. Činnosti sociálního pracovníka obce vykonávané v rámci samostatné působnosti. 87 5.1.4. Sociální sluţby a komunitní plánování 6. Zhodnocení dopadů Sociální reformy I.
89 93
6.1.
První část Sociální reformy I. – sjednocení výkonu agendy nepojistných sociálních dávek. 93
6.2.
Druhá část Sociální reformy I. – zavedení karty sociálních systémů
98
Závěr
105
Použité prameny a literatura
108
Úvod Diplomová práce na téma „Postavení obce v systému sociálního zabezpečení“ je věnována problematice, která se zejména v posledním roce stala velmi aktuálním, celospolečenským tématem. V souvislosti se Sociální reformou I., dochází k velmi významné změně kompetencí obecních úřadů v oblasti sociálního zabezpečení. Cílem diplomové práce je charakterizovat tyto změny, vyhodnotit, ve kterých oblastech sociálního zabezpečení i nadále vystupuje obecní úřad jako subjekt sociálního zabezpečení a další kompetence, které obce vykonávají v oblasti sociální práce. Problematika je velmi širokospektrá a při podrobnějším rozboru ne zcela jednoznačná. Při přípravě své práce jsem narazila na různé přístupy a pojetí rozdělení kompetencí obecních úřadů, které by měly být jednoznačně zařaditelné a legislativně upravené z pohledu výkonu přenesené a samostatné působnosti obce v sociální oblasti. Praxe však ukazuje, ţe takto jednoznačné vymezení v současné době zatím nelze nastolit. Nejdříve se budu zabývat sociální politikou státu, jejími základními principy, charakterizuji systém sociálního zabezpečení s jeho jednotlivými součástmi, pokusím se vymezit předmět sociálního zabezpečení s popisem jednotlivých zásad, které jsou základem systému sociálního zabezpečení, a také provedu menší exkurz do historie vývoje systému sociálního zabezpečení na území České republiky. Druhá část bude věnována organizaci veřejné správy v systému sociálního zabezpečení, vymezením jednotlivých subjektů, které vykonávají sociální zabezpečení. Dále se chci zabývat a podrobněji rozebrat systém nepojistných sociálních dávek, které jsou v rámci Sociální reformy I. agregovány do správy jednoho správního orgánu, orgánu státní správy Úřadu práce ČR, v souhrnném kontextu, včetně systému státní sociální podpory. Taktéţ bych ráda pojednala o postavení a zařazení nově koncipovaných dávek pěstounské péče, které od 1.1.2013 jsou
7
upraveny v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů, kde se nově otevřela úzká spolupráce Úřadu práce ČR s obecními úřady s rozšířenou působností, s orgány sociálně právní ochrany dětí, které nyní mimo jiné mají postavení dotčených orgánů. Právnímu vymezení dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek poskytovaných osobám se zdravotním postiţením a příspěvku na péči bych věnovala další část své práce, uţ proto, ţe tyto agendy se v rámci Sociální reformy I. soustředily z organizačního hlediska do jednoho systémového celku, jak jsem konstatovala jiţ výše.Tímto sjednocením se otevřelo velké dilema o podobě veřejné správy v oblasti sociální péče, jako systémové součásti sociálního zabezpečení, pojaté jako poslední záchranná sociální síť, která byla v rámci reformy veřejné správy svěřena obecním úřadům a úřadům obcí s rozšířenou působností právě proto, ţe tyto instituce jsou nejniţším článkem organizačních institutů veřejné správy, jsou to ty orgány, které jsou občanům nejblíţe a před zavedením jednotlivých kroků Sociální reformy I. prováděly komplexně a systémově sociální pomoc v celém rozsahu, tedy od přímé sociální práce s klientem, po správní řízení pro stanovení nároku, výši a výplatu dávek osobám se zdravotním postiţením, osobám v hmotné nouzi a osobám závislým na pomoci jiné osoby. Velkou pozornost bych ráda věnovala zmapování, vymezení a popsání jednotlivých kompetencí zejména na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností, které vykonávají v sociální oblasti po nastolené Sociální reformě I. Cílem bude popsat činnosti, které obecní úřady vykonávají v oblasti sociální práce zařazenou jako výkon v přenesené působnosti obce a činnost, kterou můţeme povaţovat za činnost vykonávanou v samostatné působnosti. Pokusím se vymezit rozhraní mezi těmito působnostmi. Svou práci bych ukončila hodnocením Sociální reformy I. v celkovém kontextu, dle nového organizačního uspořádání, z pohledu legislativní úpravy, metodického vedení, jednotlivých kroků a dopadů, které Sociální reforma I. vyvolala, a to jak z pohledu Úřadu práce ČR, na které přešla podstatná část kompetencí ve výkonu sociální pomoci v dávkové agendě, po reformě nazývaná systém nepojistných
8
sociálních dávek. Tento systém zahrnuje dávky vyplácené v rámci státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi pro osoby nacházející se v hmotné nouzi, dávky pro osoby se zdravotním postiţením, příspěvek na péči ze systému sociálních sluţeb. Sociální reforma se podstatným způsobem dotkla samozřejmě i kompetencí obecních úřadů, a proto se také budu zabývat především hodnocením změn z pohledu obecních úřadů, jak celou Sociální reformu I. po roce působení hodnotí dotčené subjekty i jak je vnímána veřejností. V prvních kapitolách své práce vycházím především z odborné literatury a za pouţití
jednotlivých
právních
předpisů,
metodiky
vydané
v rámci
legislativních změn Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, materiálů Generálního ředitelství Úřadu práce ČR, které řeší předmětnou problematiku. V závěru pak má specifikace problému bude spíše čerpáním zkušeností z praxe, na základě vlastní profesní zkušenosti a z kontaktů, jak profesního tak osobního se sociálními pracovníky obecních úřadů a úřadů obcí s rozšířenou působností.
9
1. Sociální politika státu Jedním z charakteristických rysů moderního státu, který rozvíjí jeho podobu, je i pojem sociální stát. Sociální stát jako instituce především usiluje o vyrovnání rozdílů vznikajících z napětí mezi svobodou ve společnosti a sociálními problémy (princip přerozdělování – garance minimálního příjmu, sociální politika, sociální síť a veřejná sociální péče, ochrana práce, podpora vzdělávání, hospodářská politika,
podpora
hospodářského
růstu,
podpora
hospodářské
1
soutěţe). Významnou roli ve všech vyspělých státech i v zemích, které aspirují na svůj další společenský rozvoj, tvoří sociální politika.
S pojmem „ sociální
politika“ se setkáváme dnes a denně. Pro někoho je sociální politika charakterizována soustavou státních institucí, pro jiného jde o pojem spojený s výplatou sociálních dávek, někdo tento pojem vnímá jako všechno co je spojeno s lidskou společností, s postavením lidí ve společnosti. Kaţdá společnost se musí zabývat a řešit problémy občanů, kteří se ocitli v nepříznivých sociálních situacích. Sociální politika je politikou, která se jednoznačně a primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho ţivotních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality ţivota. Smyslem sociální politiky je tedy zajišťování a udrţování sociální suverenity, bezpečí, omezování sociální závislosti a ohroţení v rámci daných hospodářských a politických moţností země. V současné době je v České republice charakteristické pojetí sociální politiky zaloţené na dvou přístupech. V širším pojetí sociální politiky je charakteristické vymezení jako konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra společnosti. Sociální politika je vnímána jako aktivita, činnost váţící se bezprostředně k ţivotním podmínkám lidí. Realizace sociální politiky je prováděna prostřednictvím sociálních práv. Tyto sociální práva můţeme charakterizovat jako občanská práva, která jsou zakotvena v Základní listině práv a svobod. Druhý přístup vymezuje sociální politiku v uţším pojetí, 1
Dále viz.: FILIP, J., SVATOŇ,J. Státověda, 5.vydání, Praha:WoltersKluwer ČR,a.s.2011,s.400, ISBN 978-80-7357-685-1,str.46
10
kdy cílem je především reagovat na sociální rizika, jejich moţné negativní důsledky (stáří, nemoc, invalidita)a eliminovat sociální tvrdosti, se kterými se setkáváme při fungování trţního mechanizmu (nezaměstnanost, chudoba). Sociální politika zpravidla zahrnuje politiku sociálního zabezpečení včetně osobních sociálních sluţeb, rodinnou politiku, bytovou politiku, zejména její sociální aspekty, zdravotní politiku státu, politiku zaměstnanosti a vzdělávací politiku.2 1.1.
Principy sociální politiky
Všechny obory sociální politiky jsou postaveny na základních obecných principech, které je nutné respektovat, které jsou pro sociální politiku státu ale i dalších subjektů určující. Jedná se o principy rovnosti, sociální solidarity, subsidiarity a participace. Mezi základní principy sociální politiky lze na prvním místě zařadit princip rovnosti. Hlavními nástroji pro zabezpečení principu rovnosti je právní regulace a veřejnoprávní dohled. V České republice je poţadavek rovnosti vyjádřen v preambuli Ústavy ČR: „ My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů.“3a taktéţ v Listině základních práv a svobod: „ Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“4
Princip rovnosti znamená, ţe na biologicky a psychicky odlišné jedince se pohlíţí jako na sobě rovné, to je jako na jedince s rovnými přirozenými lidskými právy. Rovnost je nezbytnou podmínkou důstojnosti. Ovšem
2
Dále viz.KREBS,V. a kol. Sociální politika, 3. přeprac.vydání, Praha: ASPI, a.s. 2005, s.502, ISBN 80-7357-050-5,str.1,23,25 3 Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In. ÚZ č.856, nakladatelství Sagit 2011 4 Usnesení ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, součást ústavního pořádku ČR,ve znění pozdějších předpisů.,čl.I., In. ÚZ č.856, nakladatelství Sagit 2011
11
ve skutečnosti si občané nejsou a nemohou být rovni, proto se přirozené nerovnosti musí výslovně upravit. Na jedné straně se zakazuje diskriminace a na druhé straně se kompenzují tyto objektivní nerovnosti, tak aby bylo dosaţeno rovnosti muţů a ţen, dětí a dospělých, starších s mladšími, sociálně a zdravotně znevýhodněných se zdravými.5 Princip sociální solidarity lze vymezit jako společné utváření a rozdělování ţivotních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin. Tato vzájemná podpora, sounáleţitost je pojímána jako rodinná, celostátní a mezinárodní. Solidarita je realizována zejména prostřednictvím transferové a nedistribuční politiky státu. Zjednodušeně lze říci, ţe se jedná o skutečnosti, jak je řešena otázka kdo co dostává nebo nedostává, co by měl dostávat a proč, jak se potřebným rozděluje. Principem subsidiarity je stanoveno zejména východisko, ţe nejdříve si kaţdý musí pomoci sám, potom můţe pomoci rodina, obec a okolí a nakonec stát. Naplňování tohoto principu předpokládá především výchovu obyvatelstva k přebírání vlastní odpovědnosti. Není to jednoduchý úkol, neboť stále ještě mezi občany panuje pocit, ţe ten kdo má povinnost pomoci v první řadě je stát a podle toho také v mnohých případech lidé jednají a domáhají se nejprve pomoci na státu. A v neposlední řadě je zde princip participace, kdy je nutný podíl občanů na vytváření tohoto účastenství a je variabilní tak, jako cíle ve společnosti. Demokratická společnost participaci rozvíjí v motivaci mezi jednotlivci. Znamená to moţnost participovat na tom, co bezprostředně ovlivňuje ţivot občana: zdraví, zajištění v nemoci, stáří, invaliditu apod., a to nejenom na tvorbě zdrojů, ale i na jeho statcích.6
5
Dále viz.TOMEŠ,Igor, Obory sociální politiky,1.vydání, Praha: Portál,2011, s.368, ISBN 97880-7367-868-5,str.18,20 6 Dále viz: ČERNÁ, Jana, Dagmar TRINNEROVÁ a Antonín VACÍK. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2002, 157 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7307-4,str.25
12
1.2.
Systém sociálního zabezpečení v ČR
V této části diplomové práce se budeme zabývat systémem sociálního zabezpečení v České republice jako relativně samostatným právním odvětvím. Velmi zajímavé je sledovat velmi bohatou historii tohoto právního odvětví, kdy sociální zabezpečení v syrové podobě můţeme spatřovat jiţ v prehistorických dobách, proto, ţe historie patří k našemu kaţdodennímu vnímání světa, uvedeme nejprve pár poznatků z dob minulých. V další části bychom se zaměřili na to, co je jeho předmětem, jaké jsou základní zásady práva sociálního zabezpečení, a podrobně rozebereme jednotlivé systémové součásti sociálního zabezpečení. 1.2.1. Historie sociálního zabezpečení Pojem sociálního zabezpečení je relativně novodobým pojmem. Historickými předchůdci pojmu sociálního zabezpečení byly pojmy chudinská péče, která představovala soustavu komunálních a státních opatření na pomoc chudým, jimiţ nejprve obec (otcové chudých) a pak stát navázal na církevní filantropickou charitu, sociální správa, kterou se rozuměla soustava veřejnoprávní administrativy organizující a poskytující chudinskou pomoc a sociální péče, která koncem XIX. a začátkem XX. století označovala soustavnou péči státu a obce o sociálně slabší občany.7 Z hlediska světa byl značně rozdílný vývoj, podmíněný rozvojem sociálního vědomí a práva, geografickými, demografickými, politickými a ekonomickými činiteli. Dá se říci, ţe jiţ v prvobytně pospolné společnosti se chránily ţeny a děti, muţ byl především lovec a ţivitel rodiny, kmenové společenství se staralo o své přestárlé či nemocné příslušníky. V otrokářské společnosti byl otrok majetkem svého pána. Pokud byla zraněnému či nemocnému otrokovi poskytnuta pomoc, jednalo se vlastně o ochranu svého majetku. Jedním z prvních impulsů, a náznaků sociálního cítění, péče a jakéhosi sociálního povědomí ve společnosti, byl moment, kdy v důsledku nárůstu chudoby docházelo k ohroţení ekonomické 7
TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 367 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-4000-324.str.1
13
stability země. První koncepce lze spatřovat jiţ ve starověkém Řecku, kdy reformami Solóna (7. a počátek 6. století před n. l.) se snaţili zabránit rozšíření „dluţního otroctví“. Byla poskytována státní pomoc při postiţení občana, který si nemohl obstarat obţivu, byly zaváděny diety pro nezaměstnané. Starověký Řím zaváděl charitu, kdy péči o chudé přenechával církvi. Velký nárůst chudoby pak nastal v době feudalismu, tímto problémem se zabývala předevšímcírkev. Zárodky budoucího uceleného sociálního zabezpečení můţeme později nalézt například v podpůrných spolcích tovaryšů, které ve svých stanovách obsahovaly vzájemné závazky k přispívání pro práce neschopné členy spolků i pozůstalé vdovy a sirotky.8 První zmínka o hornické podpůrné pokladně pochází z roku 1527, kdy císař Ferdinand I. potvrdil statut pokladny. Tehdejší zákonodárství se řídilo zásadou, ţe pečovat o své příslušníky v nouzi je povinností domovské obce – říšský policejní řád Ferdinanda I. z roku 1552. O chudé a nemocné, práce neschopné osoby však pečovala především církev, a to aţ do roku 1785, kdy tato povinnost byla stanovena na základě nařízení pro Království české, které tuto povinnost uloţilo vrchnosti. Začaly být podle jednotlivých farností vytvářeny jakési ústavy pro chudé. Později byla péče o chudé nařízena obcím. V roce 1868 pak byla v českých zemích zákonem stanovena zásada, ţe péče se poskytuje pouze chudým s domovským právem. Chudinská správa se tak stala součástí veřejné obecní správy. Legislativně byla upravena zákonem č. 105/1883 ř.z, o domovském právu, a chudinským zákonem č. 59/1868.
Péče
o chudé
znamenala
především
poskytnutí
ubytování
s minimálním standardem – pastoušky, chudobince, a poskytování nejnutnější stravy.9 „Nová doba“, začátek industriální společnosti, začala ukazovat mnoţství sociálních rozporů, kdy mimo jiné se projevily negativní vlivy masového 8
GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS,Sociální zabezpečení. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 280 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 358. ISBN 80-723-9176-3.,str.25 9 Dále viz:TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení, 4.přepracované a doplněné vydání, 2008, C.H. BECK, Praha, s.367, ISBN 978-80-7400-032-4,str.26, str.28.,str.281,str.282
14
rozmachu tovární práce. Domovské obce odmítaly pečovat o nemocné a invalidy, kteří předtím v rámci masové migrace z venkova, většinu ţivota strávili jinde, v hornictví
vznikaly
spory
o uţívání
příspěvků
do bratrských
pokladen.
Obligatorní pojištění znamenalo podstatný pokrok, mimo jiné nahradilo finanční labilitu podpůrných spolků relativně stabilním systémem, do něhoţ polovinu příspěvků platili zaměstnavatelé.10 Legislativní základy v sociální oblasti byly v České republice poloţeny v období Rakouska Uherska. Významného pokroku bylo dosaţeno v meziválečném období po vzniku samostatného Československa. Jako jednoho ze zakladatelů jednotné koncepce sociálního pojištění můţeme uvést Karla Engliše, guvernéra národní banky, později rektora Univerzity Karlovy, který stál spolu s Antonínem Zelenkou u zrodu zákona č. 221/1924 Sb., který pojišťoval všechny kategorie zaměstnanců i pro případy ostatních nemocí. Do vývoje sociálního zabezpečení značně zasáhla II. světová válka, která vedla k aktivizaci sociálních poţadavků. Dochází k celkové orientaci na silný sociální stát. V zemích východního bloku se uplatnil socialistický model, kde jediným garantem a poskytovatelem sociální ochrany byl stát.11Současná soustava sociálního zabezpečení byla ve svých základních principech zaloţena v 50. letech na základech filozofie růstu ţivotní úrovně cestou sniţování cen při stabilitě mezd. V konstrukci dávek byla preferována převáţně sociální hlediska.12 1.2.2. Předmět sociálního zabezpečení Právem sociálního zabezpečení rozumíme souhrn právních norem, které upravují chování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci fyzickým osobám, které v důsledku sociálních událostí právem akceptovaných, takové plnění či pomoc potřebují.
10
Dále viz.MACHAČOVÁ,Jana,MATÉJČEK,Jiří, Nástin sociálního vývoje českých zemí 17811914, Karolinum 2010, PRAHA, s.494, ISBN 978-80-246-1679-7,str 439 11 Dále viz ČERNÁ,Jana,TRINNEROVÁ,Dagmar,VACÍK,Antonín,Právo sociálního zabezpečení, 1.vyd.2002,Čeněk,Dobrá Voda, s.157, ISBN 80-86473-07-4,str.17, str.18 12 Dále viz. GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan ,Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005, s.280, ISBN 80-7239-176-3,str.25
15
Právní teorie udává, ţe předmětem právní úpravy práva sociálního zabezpečení je chování lidí ve společenských vztazích vznikajících při sociálním zabezpečení a realizaci sociální politiky. Mezi základní okruhy společenských vztahů můţeme obecně zařadit: vztahy vznikající při poskytování zdravotní péče plně no částečně hrazené ze zdravotního pojištění vztahy vznikající při zabezpečení dočasné pracovní neschopnosti vztahy vznikající při zabezpečení v dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti vztahy vznikající při zabezpečení těhotných ţen, matek a novorozenců vztahy vznikající při zabezpečení výchovy výţivy dětí v rodině vztahy vznikající při zabezpečení ve stáří vztahy vznikající při zabezpečení při ztrátě ţivitele vztahy vznikající při zabezpečení sociálně potřebných občanů vztahy vznikající při zabezpečení při ztrátě zaměstnání vztahy vznikající při zabezpečení při pracovních úrazech a nemocích z povolání Tento obsah sociálního zabezpečení poprvé vymezila Úmluva MOP č. 102 o sociálním zabezpečení (minimální standardy) z roku 1952. V Evropě je uvedené rozdělení ustálené, ale jednotlivé státy mohou svůj systém sociálního zabezpečení přeskupovat.13 1.2.3. Základní zásady sociálního zabezpečení Pokud se zabýváme systémem sociálního zabezpečení nelze neuvést souhrn základních, jak obecných, tak specifických zásad sociálního zabezpečení. V obecném pojetí zásady práva můţeme definovat jako určité zobecněné právní myšlenky, které charakterizují určité právní odvětví, jsou jakýmisi základními
13
GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan, Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005, s.280, ISBN 80-7239-176-3,str.24
16
principy, na jejichţ základě se tvoří normativní právní akty, jsou vůdčí myšlenkou při tvorbě práva. Kaţdé právní odvětví má své typické zásady. Tyto zásady pak charakterizují právní odvětví či jeho vnitřní subsystémy. Z právní teorie jsou jako základní zásady práva sociálního zabezpečení uváděny následující zásady. Zásada
všeobecnosti
sociálního
zabezpečení
je
jednou
ze zásadních,
nejdůleţitějších. Její význam je zejména v tom, ţe stanoví základní linii pro konstrukci celého systému sociálního zabezpečení. Základem či východiskem této zásady je právo kaţdého občana na zajištění určité hranice ţivotní úrovně a zaručit jim v případě existenčního ohroţení a sociální potřebnosti určitou základní dávku, samozřejmě za předpokladu zákonem stanovených podmínek. Hranice všeobecně zaručené ţivotní úrovně je předmětem společenského konsensu, a na jeho základě jsou v rámci práva sociálního zabezpečení vytvářeny jednotlivé systémy. Všeobecnost sociálního zabezpečení tak můţeme zkoumat nejen, co do okruhu subjektů, vůči nimţ systém umoţňuje svoji působnost, ale rovněţ
ve vztahu
k okruhu
sociálních
událostí,
na jejichţ
základě
je oprávněným subjektům poskytováno plnění. Za druhou zásadu sociálního zabezpečení můţeme řadit zásadu sociální solidarity. Tato zásada se vztahuje ke způsobu tvorby prostředků potřebných pro realizaci plnění poskytovaných ze sociálního zabezpečení i ke způsobu jejich vydávání.
Jednoduše
lze
shrnout
princip
této
zásady
do konstatování,
ţe obyvatelstvo s vyššími příjmy přispívá do systému sociálního zabezpečení více neţ subjekty s niţšími příjmy. Sociální solidarita má v České republice dlouholetou tradici a je pevně zakódována v právní úpravě práva sociálního zabezpečení. Zásadou sociálního zabezpečení je také zásada participace, tedy zásada účasti oprávněných subjektů na tvorbě a fungování systému. Subjekty v rámci demokraticky spravovaného systému mají právo, ale do určité míry i povinnost se na jeho správě prostřednictvím institutů, které jsou pro tyto účely vytvořeny, podílet. Za obecnou zásadu sociálního zabezpečení samozřejmě povaţujeme i zásadu rovnosti. Ta vyjadřuje snahu zajistit všechny podle stejných jednotných pravidel,
17
tedy systém se stejnými šancemi pro všechny, kdoţ jsou oprávněnými subjekty. Obecné zásady sociálního zabezpečení pak následují zásady specifické, které určují vnitřní výstavbu systému sociálního zabezpečení a jsou specifické pro tvorbu práva sociálního zabezpečení. Zásada zásluhovosti, která můţe být v konstrukci dávkových schémat v sociálním zabezpečení vyjádřena různým způsobem, nejčastěji tkví v tom, ţe oprávněný subjekt musí nejdříve po stanovenou dobu přispívat, podílet se na tvorbě zdrojů sociálního zabezpečení, tedy hradit tzv. pojistné. Nemusí to však být jen finanční účast, ale jedná se i o vykonávání nějaké stanovené činnosti nebo se v minulosti oprávněný subjekt nacházel v určité sociální situaci. Tato zásada je promítnuta především v důchodovém a nemocenském pojištění. Kdy oprávněný musí nejprve odpracovat a odvést část finančních zdrojů v době kdy je pracovně činný na dobu, kdy dovrší důchodového věku nebo na dobu, kdy se ocitne v sociální situaci nemoci či invalidity. Zásada sociální potřebnosti stanoví, ţe poskytování dávky, pomoci je vázáno na podmínku, která nastala za určitých sociálních důsledků, kdy se občan dostává do hmotné nouze, případně je pokles jeho příjmů zapříčiněn vznikem nové sociální události v rodině (příchod, narození dítěte). Tato zásada má své uplatnění především v dávkách pomoci v hmotné nouzi, v poskytování dávek osobám se zdravotním znevýhodněním a ve státní sociální podpoře. Zásada zabezpečení, garance a iniciace garantuje, ţe stát zabezpečuje financování a organizaci systému sociálního zabezpečení. Je zde úzká souvislost a vzájemné propojení s předcházejícími zásadami. Zásada kompenzace pak ovlivňuje mnoţství, zaměření a celkovou konstrukci jednotlivých plnění systému. Zásada společenské integrace je jakýmsi opakem zásady kompenzace, kdy stát vedle určitého plnění vytváří moţnosti podílet se postiţeným občanům na normálním běhu ţivota.
18
Zásada zachování nabytých práv je taktéţ jedna ze zásad, která ovlivňuje nárok a poskytování dávek, a to tak, ţe jednou získané nároky na plnění nemůţe oprávněný subjekt v budoucnu pozbýt. Zásada valorizace působí obecně, jejím působením se zákonodárce snaţí omezit sníţení poskytování hodnoty nárokových dávek obecně. Jedná se o zásadu, která se uplatňuje při přizpůsobení plnění vnějším ekonomickým objektivním podmínkám, zejména růstu cen a růstu mezd. Zásada
odstraňování
tvrdosti
při
aplikaci
zákona,
známá
zejména
v důchodovém a nemocenském zabezpečení. Jde o velmi specifickou zásadu, jejímţ prostřednictvím v některých závaţných individuálních případech lze přiznat dávku, i kdyţ nejsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.14 Základní zásady, principy a vlastní sociální práva nalezneme v hlavě IV. Listiny základních práv a svobod, kde je státem garantované zejména zabezpečení ve stáří, při nemoţnosti pracovat, hmotné zabezpečení při ztrátě ţivitele, ochrana zdraví a zdravotní péče, péče o ţeny v těhotenství a mateřství, podpora státu při péči o děti. Občané mají právo domáhat se svých práv zákonným postupem a tato nezadatelná práva občanů můţe omezit pouze zákon.15
14
Viz blíţe :GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan ,Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005, s.280, ISBN 80-7239-176-3,str.100-str.113 15 Usnesení ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, součást ústavního pořádku ČR,ve znění pozdějších předpisů., In. ÚZ č.856, nakladatelství Sagit 2011 Čl.29 (1) Ţeny, mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Čl.30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakoţ i při ztrátě ţivitele. (2) Kaţdý kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek. Čl.31 Kaţdý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Čl.32 (2) Ţeně v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
19
1.3.
Systémové součásti sociálního zabezpečení
V současné teorii práva sociálního zabezpečení se v souvislosti s jeho členěním hovoří o třech systémových součástech práva sociálního zabezpečení, někdy označované tři pilíře, a to sociální pojištění, státní sociální podpora a sociální pomoc. Z pohledu uplatnění principu vzájemných práv a povinností v právních vztazích práva sociálního zabezpečení rozlišujeme právní vztahyv nichţ se uplatňuje princip pojistný a právní vztahy, kde nalezne uplatnění princip zabezpečovací.
Princip
pojistný
se
uplatňuje
ve zdravotním
pojištění,
důchodovém pojištění, nemocenském pojištění a úrazovém pojištění. Princip zabezpečovací se uplatňuje u státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi.16 1.3.1. Pojistný systém -sociální pojištění – nemocenské, důchodové, zdravotní, úrazové a jejich právní vymezení V rámci sociálních reforem připravovaných současnou vládou můţeme očekávat podstatné změny v dané oblasti sociálního zabezpečení, my se však budeme zabývat právním vymezením de lege lata. Obecně
však
stále
platí,
ţe sociální pojištění řeší takové situace, na něţ se lze dopředu připravit, a to ve smyslu odkladu části finančních prostředků k řešení sociálních situací budoucích. Nemocenské pojištění je pojistný systém, kterým jsou zabezpečeny pracovně činné osoby v situacích, kdy jsou v dočasné pracovní neschopnosti, dále v těhotenství a v mateřství. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se vţdy jedná o pracovně činné občany, je v těsné vazbě s pracovněprávními vztahy. Vznik pojištěneckého vztahu
nemocenského
pojištění
je ve většině
případů
spojen
s existencí
pracovněprávního vztahu. Sociálními událostmi v daném subsystému tedy jsou nemoc, těhotenství a mateřství. Dávky, které lze poskytnout jsou nemocenské dávky při dočasné pracovní neschopnosti, podpora při ošetřování člena rodiny,
16
Dále viz:TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení, 4.přepracované a doplněné vydání, 2008, C.H.BECK,Praha ,s.367 , ISBN 978-80-7400-032-4,str.92
20
vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a nakonec peněţitá podpora v mateřství.17 Základním pramenem práva je zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění ve znění
pozdějších
právních
předpisů,
jedná
se o komplexní
úpravu
nemocenského pojištění, která zahrnuje jak okruh osob účastných nemocenského pojištění (tj. zaměstnanců, příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů i osob samostatně výdělečně činných), jejich nároky z tohoto pojištění a stanovení výše
poskytovaných
dávek,
posuzování
zdravotního
stavu
pro účely
nemocenského pojištění, tak organizační uspořádání nemocenského pojištění, jakoţ i řízení v tomto pojištění. Pojistné na nemocenské pojištění je upraveno zákonem
č. 589/1992 Sb.,
o pojistném
na sociální
zabezpečení,
ve znění
pozdějších právních předpisů. Zdravotní pojištění je další ze součástí systému sociálního zabezpečení, jehoţ základním účelem je zajištění financování zdravotní péče poskytované pojištěnců. Lze jej charakterizovat jako všeobecné a povinné pojištění se státní garancí. Všeobecnost zdravotního pojištění znamená, ţe jeho účastníky jsou všechny fyzické osoby, které se trvale zdrţují na území České republiky. Jedná se o povinné zdravotní pojištění. Účast v pojistném systému vzniká narozením, ze zákona, tedy bez projevu vůle jedince. Základní právní úprava zdravotního pojištění je zakotvena v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Dále pak zákon č. 48/1997Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů.18
17
Blíţe viz:GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan, Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005, s.280, ISBN 80-7239-176-3,str.194,195 18 GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan ,Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005, s.280, ISBN 80-7239-176-3,str.162,163
21
Pojištění důchodové se skládá ze dvou částí. Prvním pilířem je povinné základní důchodové pojištění, dávkově definované (DB) a průběţně financované (PAYGO). Je univerzální a zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby, právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce, neexistují speciální odvětvová schémata apod. Pouze v oblasti organizačního a administrativního zabezpečení platí určité odchylky pro tzv. silové resorty (např. vojáci, policisté, celníci, hasiči). Vedle toho existuje dobrovolné doplňkové, příspěvkově definované (DC), kapitálově financované penzijní připojištění se státním příspěvkem. Základním hmotně právním předpisem, který upravuje nároky na důchody ze základního důchodového pojištění, způsob stanovení výše důchodů a podmínky pro jejich výplatu, je zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. Dobrovolné doplňkové pojištění je realizováno prostřednictvím zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a dále existuje moţnost dalších individuálních forem zabezpečení díky produktům komerčních pojišťoven, upravené zejména zákonem č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších právních předpisů. Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody: starobní (včetně tzv. předčasného starobního důchodu), invalidní, vdovský a vdovecký, sirotčí. Důchod se skládá ze dvou sloţek, a to ze základní výměry (stanovené pevnou částkou stejnou pro všechny druhy důchodů bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků) a z procentní výměry. Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhoţ druhu nebo na výplatu starobního důchodu nebo invalidního důchodu, vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší. Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního nebo invalidního důchodu a na výplatu vdovského důchodu, nebo sirotčího důchodu, vyplácí
22
se vyšší důchod v plné výši, a z ostatních důchodů se vyplácí polovina procentní výměry, nestanoví-li zákon o důchodovém pojištění jinak.19 Úrazové pojištění je posledním ze soustavy sociálních pojištění, které nebylo moţno zařadit do systému práva sociálního zabezpečení. Doposud byl tento institut řešen v právní úpravě systému pracovního práva. Zavedení do praxe by mělo po několikaletém odkládání účinnosti právní úpravy nastat 1.1.2015. Jedná se o zákonné pojištění, které zajistí poškozenému ochranu, neboť obsahuje výplatu úrazových náhrad a dávek, úrazovou rehabilitaci a předcházení škodám, v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Úrazové pojištění bude plnit další sociální a preventivní ochranné funkce, které přímo nevyplývají z institutu pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Zaměstnavatel se na plnění těchto funkcí bude podílet placením pojistného.20 O nejednoznačné cestě této právní úpravy k její účinnosti svědčí fakt, ţe zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění, byl přijat v červnu roku 2006. Byl jiţ několikrát novelizován a jeho účinnost opakovaně odkládána. Zda je termín nabytí účinnosti 1.1.2015 konečný, lze v současné době jen těţko předvídat. 1.3.2. Státní sociální podpora – právní vymezení Státní sociální podpora je druhá ucelená systémová součást sociálního zabezpečení. Státní sociální podpora se vztahuje na sociální situace, které jsou obecně společností akceptovány a povaţovány za potřebné k řešení. Jedinec nebo sociální skupina k tomu, aby čerpali plnění z této oblasti, nemusejí v předstihu být účastni nějakého pojistného systému ani předem odkládat část finančních prostředků k zajištění budoucích potřeb. Tato systémová součást nastupuje, jakmile nastane ona předvídaná sociální událost, která je v zájmu společnosti. Obvykle je tato oblast zaměřena na podporu dětí, rodin, sociální
19
Zdroj : [online seznam.cz] MPSV ČR,dohledatelné z: http://www.mpsv.cz/cs/617[25.10.2012] Blíţe viz:TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení, 4.přepracované a doplněné vydání, 2008,C.H.BECK,Praha,s.367, ISBN 978-80-7400-032-4,str.179,180 20
23
prevenci. Je plně financována ze státního rozpočtu a je zaloţena na nejširší solidaritě.21 Základním normativním právním aktem je zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů,22zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, vyhláška č. 424/2011 Sb., o vzoru, náleţitostech a provedení karty sociálních systémů, vzoru, náleţitostech a provedení potvrzení o ztrátě, odcizení, poškození nebo zničení karty sociálních systémů a vzoru Standardizovaného záznamu sociálního pracovníka, ve znění pozdějších předpisů. Prováděcím právním předpisem je vyhláška Ministerstva školství a mládeţe č. 28/2012 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění povaţují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších právních předpisů. Vláda dále na základě zmocnění ustanovení § 28 zákona č. 117/1995 Sb., vydává kaţdý rok nařízení, kterým stanovuje na kaţdý rok parametry pro posouzení nároku a stanovení výše příspěvku na bydlení. Vedle prováděcích právních předpisů jsou další právní předpisy,
které
s tímto
zákonem
mají
těsnou
souvislost,
a to
zákon
č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších právních předpisů, od 1.1.2013 je to také zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jehoţ novelou zákonem č. 401/2012 Sb.,
21
Blíţe viz:GREGOROVÁ, Zdeňka, GALVAS,Milan, Sociálního zabezpečení,2.aktualizované a doplněné vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2005,s. 280, ISBN 80-7239-176-3,str.162,163 22 Zákon č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů §1 odst. (1) Státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výţivu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích. Státní sociální podpora se ve stanovených případech poskytuje v závislosti na výši příjmu. §2 Dávky státní sociální podpory jsou a) dávky poskytované v závislosti na výši příjmu, 1. přídavek na dítě, 2. příspěvek na bydlení, 3. porodné, b) ostatní dávky, 1. rodičovský příspěvek, 2. pohřebné.
24
dochází k podstatné změně zákonné úpravy výplaty dávek pěstounské péče.23 Řízení o dávkách státní sociální podpory a dávkách pěstounské péče se řídí zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů. 1.3.3. Sociální pomoc – právní vymezení Třetí systémovou součástí sociálního zabezpečení je sociální pomoc, která je určena k zabezpečení základních ţivotních potřeb občanů, kteří se ocitli ve stavu hmotné nouze, dále se jedná o osoby, které jsou z důvodu zdravotního postiţení v určité míře odkázané na pomoc jiné osoby, nebo osoby zdravotně znevýhodněné, a nemohou tuto nepříznivou situaci překonat sami ani s pomocí rodiny. Sociální pomoc lze z hlediska sociální politiky chápat jako poslední záchrannou síť sociální ochrany. Sociální pomoc tvoří důleţitou součást systému sociálního zabezpečení a představuje jednu ze záruk poskytnutí sociální ochrany kaţdému. Systém sociální pomoci tak v současné době plní dvě základní funkce: předchází vzniku chudoby, a pokud jiţ nastane, zmírňuje její dopady, aby nenastalo sociální vyloučení, a dále předchází vzniku sociálního vyloučení a pokud jiţ nastane, začleňuje sociálně vyloučené zpět do společnosti, zejména prostřednictvím poskytování pomoci osobám, jeţ jsou odkázány na pomoc jiného. Od zbylých dvou subsystémů sociálního zabezpečení se sociální pomoc liší osobním rozsahem, kdy se jako systém dotýká jen určité poměrně malé části populace, způsobem řešení, kdy jsou v mnohých případech události řešeny formou sociálních sluţeb, způsobem rozhodování o nárocích, kdy při rozhodování o nároku na dávku je velmi velká míra správního uváţení, která je pro tento systém typická, charakterem subjektů poskytujících sociální pomoc, kdy zejména sociální sluţby poskytují většinou soukromoprávní subjekty.
23
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů § 47e Okruh dávek pěstounské péče, Dávkami pěstounské péče jsou: a) příspěvek na úhradu potřeb dítěte, b) odměna pěstouna, c) příspěvek při převzetí dítěte, d) příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla, e) příspěvek při ukončení pěstounské péče.
25
Zdroje financování sociální pomoci jsou nejčastěji čerpány ze státního rozpočtu, z rozpočtu samosprávných celků, ale i v případech poskytování sociálních sluţeb bývá plátcem sám příjemce této sluţby.24 Základním
pramenem
právní
úpravy
sociální
pomoci
jsou
zákon
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů25, vyhláška č. 389/2011 Sb., o provedení zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů26, vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů27, vyhláška
č. 505/2006 Sb.,
kterou
se provádí
některá
ustanovení
zákona
o sociálních sluţbách, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, veznění pozdějších právních předpisů.
24
Blíţe viz: TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení, 4. přepracované a doplněné vydání, 2008,C.H.BECK,Praha, s.367, ISBN 978-80-7400-032-4,str.279,280 25 Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů §1 Tento zákon upravuje poskytování pomoci k zajištění základních ţivotních podmínek fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi. §4 (1) Dávky pomoci v hmotné nouzi jsou a)příspěvek na ţivobytí, b)doplatek na bydlení, c)mimořádná okamţitá pomoc 26 Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů §1 Tento zákon upravuje poskytování peněţitých dávek osobám se zdravotním postiţením určených ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postiţení a k podpoře jejich sociálního začlenění a průkaz osoby se zdravotním postiţením. §2 Osobám se zdravotním postiţením se poskytují tyto dávky: a) příspěvek na mobilitu, b) příspěvek na zvláštní pomůcku. 27 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, veznění pozdějších právních předpisů §1 Tento zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních sluţeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních sluţeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních sluţeb, inspekci poskytování sociálních sluţeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních sluţbách. §2 Tento zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních sluţbách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálněprávní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců a v azylových zařízeních. §7 Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních sluţeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních ţivotních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu.
26
2. Organizace veřejné správy v systému sociálního zabezpečení - subjekty vykonávající sociální zabezpečení Jak jiţ bylo výše zmíněno, systém sociálního zabezpečení je nástrojem sociální politiky státu. Subjekty sociální politiky obecně jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, moţnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování, a kdo takové činnosti a chování mohou iniciovat a naplňovat. Tyto subjekty jsou různým způsobem strukturovány28. Organizaci veřejné správy na úseku sociálního zabezpečení lze rozdělit dle předmětu právní úpravy. Jedná se především o zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti, při dlouhodobé i trvalé pracovní neschopnosti, ztrátě ţivitele, zabezpečení ve stáří, při zabezpečení výchovy a výţivy dětí, podpoře rodin s dětmi, zabezpečení těhotných ţen, matek, sociální potřebnosti v případě ztráty zaměstnání, zabezpečení osob v hmotné nouzi, zabezpečení osob zdravotně znevýhodněných. Sociální pomoc, sociální péče, státní sociální podpora, dávky důchodového pojištění, dávky nemocenského pojištění jsou poskytovány lidem prostřednictvím sociálního systému, který můţeme hodnotit jako soustavu lidí a institucí, které sociální zabezpečení vykonávají. Veřejnou správu v oblasti sociálního zabezpečení v rámci dané působnosti vykonávají jak orgány státní správy, tak orgány územních samosprávných celků, ale také soukromé subjekty a fyzické osoby. My se však zaměříme především na veřejnou správu vykonávanou v rámci státní správy orgány státní správy a státní správu vykonávanou na obecní úrovni jak v rámci tzv. přenesené působnosti, tak v rámci samostatné působnosti.
28
Dále viz.KREBS,V. a kol. Sociální politika, 3. přeprac.vydání, Praha: ASPI, a.s. 2005, s502, ISBN 80-7357-050-5,str. 48
27
2.1.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
Ústředním orgánem s vymezenou působností v oblasti sociálního zabezpečení je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Jeho působnost je vymezena ustanovením § 9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších právních předpisů, tzv. kompetenčního zákona. Jedná se o celostátní věcně specializovanou působnost. V čele Ministerstva práce a sociálních věcí ČR stojí ministr práce a sociálních věcí, který je členem vlády. Ministerstvo se dále člení na sekce, odbory, oddělení. Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce ČR. V oblasti důchodového, nemocenského a zdravotního pojištění se podílí na plnění úkolů v dané problematice také jiné ústřední orgány státní správy, jako Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo obrany ČR, Ministerstvo zdravotnictví ČR. Tyto ostatní ústřední orgány provádějí, řídí a kontrolují důchodové, nemocenské, zdravotní a sociální pojištění pro příslušníky (hasič, policista,dozorce,voják z povolání, justiční stráţ, pracovník BIS,apod.), tedy s omezeným věcným rozsahem. 2.2.
Česká správa sociálního zabezpečení
Správa sociálního zabezpečení obecně je neústřední věcně, územně specializovaný orgán státní správy pro úsek sociálního zabezpečení vymezený pro důchodové, sociální a nemocenské pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení je ústředním orgánem ve struktuře správ sociálního zabezpečení, sídlo má v Praze, má celkem 8 regionálních detašovaných pracovišť, ty jsou shodné s Okresními správami sociálního zabezpečení v krajských městech, dále organizační strukturu tvoří Okresní správy sociálního zabezpečení (dle územního členění v místech okresních měst)Praţskou správou sociálního zabezpečení s územními pracovišti a Městskou správou sociálního zabezpečení v Brně.
28
Česká správa sociálního zabezpečení je organizační sloţkou státu. Je správním úřadem s celostátní působností. Je největší a zcela výjimečnou finančně správní institucí státní správy ČR. Spravuje věci téměř 8 milionů pojištěnců, z toho je více neţ 2,5 milionů důchodů a také nemocenské dávky.29Je podřízena Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Byla zřízena k 1. září 1990 zákonem ČNR č.210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů, a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů. V čele České správy sociálního zabezpečení stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí.30 2.2.1. Okresní správy sociálního zabezpečení Okresní správy sociálního zabezpečení jsou územně dekoncentrované vnitřní organizační útvary České správy sociálního zabezpečení. Jsou to správní úřady se specializovanou
věcnou
a
místní
územní
působností.
Jsou
zřízeny
pro jednotlivé okresy, odpovídající územnímu členění ČR. Územní působnost se řídí místem trvalého pobytu občana nebo cizince hlášeného na území ČR, sídlem zaměstnavatele nebo jeho útvaru. Vykonávají působnost a pravomoc na úseku důchodového, nemocenského a sociálního pojištění. 2.3.
Zdravotní pojišťovny
Zdravotní pojišťovny jsou právnické osoby zřizované zákonem nebo na jeho základě. Jednají svým jménem a na svou odpovědnost. Dá se říci, ţe nespadají do systému veřejné správy vykonávané správními orgány státní správy. Jsou výsledkem transformace zdravotního pojištění spravovaného výhradně státem na systém veřejnoprávní.31
Jejich cílem je správa zdravotního pojištění.
29
Zdroj : [online seznam.cz] MPSV ČR,dostupné z http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profilorganizace/[27.12.2012] 30 Status České správy sociálního zabezpečení a okresních správ sociálního zabezpečení. 31 TRÖSTER,Petr a kol., Právo sociálního zabezpečení, 5.přepracované vydání., Praha 2010, C.H.Beck, s.367,ISBN 978-807-4000-324,str.342
29
Samostatnými subjekty, oddělenými od státu, které provádějí zdravotní pojištění a mají ze zákona vymezenou působnost jsou: Všeobecná zdravotní pojišťovna a resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny. Správními orgány na úseku zdravotní péče jsou pak Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ministerstvo financí ČR. 2.3.1. Všeobecná zdravotní pojišťovna Všeobecná
zdravotní
pojišťovna
byla
zřízena
na základě
zákona
č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně v ČR, ve znění pozdějších právních předpisů. Pojišťovna provádí veřejné zdravotní pojištění, pokud toto pojištění neprovádí jiné zdravotní pojišťovny, na jejíţ základě je poskytována pojištěncům zdravotní péče plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním v rozsahu stanoveném zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pojišťovna je právnickou osobou, v právních vztazích vystupuje svým jménem, můţe nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Je největší zdravotní pojišťovna v České republice s rozsáhlými úkoly při zabezpečení dostupnosti a kvality zdravotní péče - zdravotního pojištění. Je silnou finanční institucí, která bez ohledu na sociální postavení svých klientů platí za jim poskytnutou zdravotní péči, hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, kterou mohou čerpat na celém území republiky. Organizační strukturu všeobecné zdravotní pojišťovny tvoří Ústředí, regionální pobočky a další klientská pracoviště. V čele VZP ČR stojí ředitel VZP ČR, kterého jmenuje a odvolává správní rada VZP ČR. Ředitel VZP ČR je statutárním orgánem VZP ČR a jedná jejím jménem.32
32
Zdroj: [online seznam.cz] VZP, dostupné z : http://www.vzp.cz/o-nas/organizacnistruktura/vytah-z-organizacniho-radu-vzp-cr[29.11.2011]
30
2.3.2. Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny, jejich vznik, zánik, činnost upravuje zákon č. 280/1992 Sb., o resortních oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších právních předpisů. Zřizovat je mohou právnické osoby nebo příslušné ministerstvo na základě souhlasného stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Kontrolu činností, pojistných plánů a jejich hospodaření provádí ústřední orgán státní správy, a to Ministerstvo zdravotnictví ČR. 2.4.
Úřad práce České republiky
Úřad práce ČR jako orgán vykonávající státní správu na úseku zaměstnanosti a nepojistného sociálního systému. Od svého zřízení prošel řadou změn. Historie úřadu se začala psát rokem 1990. První úřady práce byly zřízeny na základě zákonného opatření ČNR č. 306/1990 Sb., o zřízení úřadů práce, zakládacími listinami vydanými Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Základním účelem úřadu práce je zabezpečení státní politiky zaměstnanosti. Po roce 1990 vývoj zaměstnanosti výrazně ovlivnilo zahájení transformace a restrukturalizace ekonomiky. Došlo k rozpadu velké části státních podniků. V té době byl jedním ze základních cílů hospodářské a sociální politiky státu dosaţení plné produktivní a svobodně zvolené zaměstnanosti. Jako jedno ze základních práv člověka bylo stanoveno právo na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboţenství, politické nebo jiné smyšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav nebo věk. Federální shromáţdění přijalo zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti a zákon ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů ČR na úseku zaměstnanosti. Zákony nabyly účinnosti dnem 1. února 1991. Úřady práce vznikly jako decentralizované územní orgány práce, tj. úřady práce, jejichţ sídla a územní obvody byly totoţné s okresními úřady, které
31
působily v České republice do roku 2002; na území hlavního města Prahy Úřadem práce hl. města Prahy. Ve všech okresech České republiky a v hlavním městě Praze působilo celkem 77 úřadů práce. Úřady práce byly územním orgánem státní správy s právní subjektivitou, jejíţ nadřízeným orgánem bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR - Správa sluţeb zaměstnanosti. Při svém vzniku byla jejich působnost vymezena pouze na řešení otázky spojené se sluţbami zaměstnanosti. V dubnu roku 2004 z důvodu sjednocení a zvýšení efektivity systému státní sociální podpory převzaly úřady práce agendu od obcí s rozšířenou působností (vyjma hlavního města Prahy), které ji vykonávaly v přenesené působnosti od roku 2003. V roce 2009 došlo k převzetí této agendy také v rámci hlavního města Prahy. V lednu roku 2012 dostal Úřad práce ČR do své kompetence s cílem sjednocení a zvýšení efektivity výkonu agend sociálních dávek, systémy dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním postiţením a příspěvku na péči. Dnem 1. dubna 2011 došlo k podstatné systémové změně v organizaci úřadů práce. Zákonem č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce ČR, ve znění pozdějších právních předpisů, je zřízen jeden Úřad práce České republiky, stanovilo se jeho nové organizační členění a kompetence. Úřad práce ČR je centrálním správním úřadem s celostátní působností, je účetní jednotkou. Sídlo Úřadu práce České republiky je zřízeno v Praze. Nadřízeným správním orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Centrálním orgánem je generální ředitelství, dále se dělí na 13 krajských poboček a pobočku pro hlavní město Prahu. Součástí krajských poboček jsou kontaktní pracoviště. Generální ředitelství řídí generální ředitel, krajské pobočky pak řídí ředitelé. Obvody působení krajských poboček jsou shodné s územím krajů dle ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č.1/1993 Sb., Ústava České republiky. Dalo by se říci, ţe došlo k centralizaci výkonu státní správy v předmětné oblasti, neboť zánikem úřadů práce v jednotlivých okresech, zanikla právní
32
subjektivita úřadů v územních obvodech a celá organizace se centralizovala pod jeden centrální úřad s celostátní působností. Úřady práce kdysi zřízené dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších právních předpisů ztratily příslušnost k hospodaření s majetkem České republiky, včetně práv a ostatních majetkových hodnot, se kterými byly příslušné hospodařit.33 2.5.
Výkon státní správy na úseku sociálního zabezpečení vykonávaný orgány samosprávy
V souvislosti se Sociální reformou I. došlo od roku 2012 k podstatným a zcela zásadním změnám v systému organizace sociálního zabezpečení především na úseku dávkových agend, kterou prováděly pověřené obecní úřady a obecní úřady s rozšířenou působností v přenesené působnosti. Dalo by se říci, ţe v systémovém pojetí z organizačního hlediska došlo ke sjednocení II. a III. pilíře systému sociálního zabezpečení. 2.5.1. Obecní úřady Obecním úřadům I.stupně není svěřena ţádná pravomoc a působnost při výkonu státní správy na úseku sociálního zabezpečení. Jejich úkolem je však poskytovat
svým
občanům
odbornou,
zejména
poradenskou
pomoc
při poskytování sociální péče. 2.5.2. Pověřené obecní úřady Pověřené obecní úřady, jako obecní úřady II. stupně vykonávají v rozsahu stanoveném v zákoně č. 128/200 Sb., o obcích, ve znění pozdějších právních předpisů, a v rozsahu jim dále svěřeném zvláštními zákony, státní správu v přenesené působnosti. Správním obvodem pro výkon státní správy je zpravidla územní oblast ve více prvostupňových obcích. Obce s pověřeným obecným
33
Blíţe viz: Interní materiál GŘ Úřadu práce ČR „ Agendy a územní dostupnost Úřadu práce ČR“, rok 2011
33
úřadem jsou ustanoveny zvláštním zákonem34 a správní obvody, pak prováděcí vyhláškou.35 Do 31.12.2011 odbor sociálních věcí pověřeného obecního úřadu prováděl pomoc v hmotné nouzi. Poskytoval obyvatelům v daném územním obvodu informace vedoucí k předcházení či řešení hmotné nouze, následně pak rozhodoval o přiznání a výši dávek pomoci v hmotné nouzi a prováděl jejich výplatu. Organizoval veřejnou sluţbu a posuzoval, zda se osoba nestala neodůvodnitelnou zátěţí systému pomoci v hmotné nouzi. Od 1.1.2012 byly v důsledku přechodu agendy dávek pomoci v hmotné nouzi a delimitací části pracovníků na Úřad práce ČR, zrušeny odbory sociálních věcí pověřeného obecního úřadu. Pověřené obecní úřady by tak měly provádět pouze sociální poradenství pro občany v daném územním obvodu. 2.5.3. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností Po zániku okresních úřadů můţeme konstatovat, ţe obecní úřady s rozšířenou působností (obce III. stupně) se staly nejdůleţitějšími orgány vykonávající státní správu v přenesené působnosti v oblasti sociální pomoci, sociální péče a sociálně právní ochrany dětí. Měly rozsáhlé rozhodovací pravomoci při poskytování jednorázových peněţitých dávek sociální péče, dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním znevýhodněním– příspěvek na péči, příspěvky na zdravotní pomůcky, příspěvky na provoz motorového vozidla pro osoby se zdravotním postiţením, vydávaly průkazy mimořádných výhod a v neposlední řadě byly orgány, které vykonávají sociálně právní ochranu dětí.36
34
Zákon č. 314/2002Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností 35 Vyhláška Ministerstva vnitra ČR č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností 36 HAJDOVÁ,Jana. Reforma veřejné správy v oblasti sociálního zabezpečení se zaměřením na nově konstituovaný správní úřad – Úřad práce ČR,2011,12s. Seminární práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta,Katedra správní vědy a správního práva
34
Od 1.1.2012 v oblasti sociálního zabezpečení zůstala sociálním odborům obecních úřadů s rozšířenou působností vykonávaná v přenesené působnosti toliko agenda sociálně právní ochrany dětí, výkon opatrovníka, zvláštního příjemce dávek důchodového pojištění a sociálně právní pomoc občanům, kterou se budeme podrobněji zaobírat v dalších kapitolách.
35
3. Vymezení nepojistného sociálního systému v působnosti Úřadu práce ČR Systém nepojistných sociálních dávek byl historicky zaloţen především na zákonech přijatých ještě před rokem 1989. Jednalo se o zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů a zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, jejichţ účinnost se vztahovala na období od 1.10.1988 do 31.12.2011. V předpisech byl upraven systém dávek a sluţeb pro rodiny s dětmi, osoby se zdravotním postiţením, občany vyţadující mimořádnou pomoc, občany společensky nepřizpůsobivé a staré občany. Kompetence k poskytování dávek a sluţeb byly poměrně sloţitě rozčleněny mezi obce (původně národní výbory) a okresní úřady (původně okresní národní výbory). Tyto předpisy od svého vzniku aţ do roku 1992 upravovaly také systém pojistných sociálních dávek. Jednou z těchto dávek, která byla zajišťována aţ do roku 2006 Správou sociálního zabezpečení bylo zvýšení důchodu pro bezmocnost. Tuto dávku nahradil v roce 2007 příspěvek na péči dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů. Příspěvek na péči také od roku 2007 nahradil příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou, který byl taktéţ zakotven v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. Prováděcím předpisem k zákonu č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, byla vyhláška č. 182/1991 Sb., která fakticky aţ do 31.12.2011 upravovala poskytování dávek sociální péče pro osoby se zdravotním postiţením. Dávky sociální péče pro osoby se zdravotním postiţením vykonávaly tzv. pověřené obce a po územní reformě veřejné správy v roce 2003 je vykonávaly pověřené obecní úřady. V roce 1992 vstoupil v účinnost zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, coţ byl předchůdce zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tuto agendu taktéţ vykonávaly pověřené obce a od roku 2003 pak pověřené obecní úřady. Od roku 2007 byly aţ do 31.12.2011 zajišťovány dávky pomoci v hmotné nouzi dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
36
v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů, pověřenými obecními úřady. Dne 1.10.1995 vstoupil v účinnost zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Dávky státní sociální podpory byly nejprve zajišťovány prostřednictvím okresních úřadů. V roce 2003 v souvislosti s územní reformou veřejné správy dle zákona č. 320/2002 Sb., zákon o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, byly kompetence spojené s dávkami státní sociální podpory převedeny do působnosti obcí s rozšířenou působností. V roce 2004, přesně k 1.4.2004 přešla agenda státní sociální podpory s výjimkou hl. města Prahy, do působnosti úřadů práce, to je 76 okresních úřadů práce. Aţ k 1. lednu 2009 přešla agenda státní sociální podpory hl. města Prahy taktéţ do kompetence Úřadu práce v Praze.37 Jak je jiţ výše uvedeno, vstoupily v účinnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Tyto dávkové systémy
byly aţ do 31.12.2011
v kompetenci obcí s rozšířenou působností (příspěvek na péči, hmotná nouze) a pověřených obecních úřadů ( hmotná nouze ). Ke změně kompetencí došlo také v rámci odvolacích orgánů. Legislativní úpravou přešly kompetence v rámci odvolacího správního řízení na odvolací orgán- Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, respektive jeho detašovaná pracoviště, která mají svá samostatná pracoviště soustředěna v rámci krajských poboček Úřadu práce ČR. Systém nepojistných dávek byl značně roztříštěný, a jak z pozice klientů, tak z hlediska řízení veřejných systémů velmi nepřehledný, byla ztíţená orientace v systémech nepojistných sociálních dávek a častokrát byla značná komplikovanost komunikace občanů s více orgány veřejné správy s různými sídly, přesto, ţe člověk svou situaci vnímal jako jeden komplex ţivotních okolností. Sjednocení dávkových agend do jednoho správního orgánu přinesl jednoznačně aplikaci jednotné praxe v řízení, výplatě a kontrole vyuţití sociálních dávek. Jsou sdruţeny všechny datové údaje tak, aby byly informační systémy efektivně vyuţity. 37
Viz blíţe: Interní materiál GŘ Úřadu práce ČR „ Agendy a územní dostupnost Úřadu práce ČR“, rok 2011
37
Sjednocením agend jsou finanční transfery ze státního rozpočtu směrem k oprávněným osobám jednotné a plně ve správě státu. Pouze z tohoto pohledu lze souhrnně konstatovat, ţe sjednocení výplaty dávek přináší pozitivní změny jak pro klienty, tak i pro správce systému. 3.1.
Dávky státní sociální podpory
Dávky státní sociální podpory jsou uceleným systémem pomoci, který je určen převáţně rodinám s nezaopatřenými dětmi. Oprávněnými osobami jsou tedy ve většině případů rodiče nezaopatřených dětí (osoby, které se za ně pro tyto účely povaţují), nebo přímo děti. Pouze dávka příspěvek na bydlení můţe být přiznána i osobám, které nemají přímou vazbu na péči o nezaopatřené dítě. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o státní sociální systém, hradí náklady na státní sociální podporu v celém rozsahu stát. To znamená, ţe stát hradí nejenom náklady na samotné dávky, ale i náklady vznikající v souvislosti s řízením o tyto dávky.38 Od 1.1.2013 je dáno zvláštní vymezení dávkám pěstounské péče, které dříve řešil zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních
předpisů,
nyní
jsou
legislativní
úpravou
zařazeny
do zákona
č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů. Agendu spojenou s těmito dávkami nadále vykonává orgán státní sociální podpory. 3.1.1. Dávky státní sociální podpory poskytované v závislosti na výši příjmu Dávky státní sociální podpory lze rozdělit do dvou kapitol, kritériem je poskytování dávek závislých na výši příjmu a dávky ostatní. Mezi dávky poskytované na základě hodnocení výše příjmu v rodině patří: přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné.
38
Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání,ANAG 2012, 220, ISBN 97880-7263-739-3,str.7.,15
38
3.1.1.1.
Přídavek na dítě.
Přídavek na dítě39 je základní dávkou poskytovanou ze systému státní sociální podpory rodinám s nezaopatřenými dětmi, která přispívá k pokrytí základních nákladů spojených s výchovou a výţivou dítěte. Dávka je nárokem dítěte. Za nezletilé dítě uplatňuje nárok na dávku zákonný zástupce. Nárok závisí na posouzení příjmové situace dítěte a osob s ním pro účely dávky společně posuzovaných, to znamená příjem rodiny, který nesmí překročit hranici zákonem stanoveného koeficientu 2,4 násobku ţivotního minima všech společně posuzovaných osob. Výše přídavku na dítě je odvislá od výše věku dítěte. V současné době se jedná o částku Kč 500,-- měsíčně pro dítě do 6 let věku dítěte, Kč 610,-- měsíčně pro dítě s věkovou hranicí od 6 do 15 let věku, Kč 700,-- pro dítě od 15 do 26 let věku dítěte. Hranice výše přiznané dávky ani věková hranice dítěte se nezměnila od roku 2008. Přídavek na dítě, pokud se jedná o nezletilé nezaopatření dítě, se vyplácí osobě, která má dítě v plném přímém zaopatření. Pokud se jedná o zletilé, nezaopatřené dítě, vzhledem k tomu, ţe přídavek na dítě je nárokem dítěte, se vyplácí tomuto dítěti.40 Ţádost se uplatňuje na předepsaném formuláři Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pro stanovení a pokračování nároku je ţadatel povinen vţdy jednou za rok, a to do 31.10. kaţdého roku, doloţit potvrzení o studiu, doklad o výši příjmu za předcházející kalendářní rok pro všechny společně posuzované osoby.
39
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 17 Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, jestliţe rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky ţivotního minima rodiny a koeficientu 2,40. 40 Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012, s.220, ISBN 978-80-7263-739-3,str.84
39
3.1.1.2.
Příspěvek na bydlení.41
Účelem příspěvku na bydlení je podpora rodin (nejen rodin s nezaopatřenými dětmi nýbrţ i rodin bezdětných, případně jednotlivce), v případě přispívání určité částky na úhradu nákladů spojených s bydlením. Oprávněnou osobou je vlastník nebo nájemce bytu, který splňuje další zákonem stanovené podmínky nároku na dávku. Hlavní zásadou u příspěvku na bydlení je, ţe kaţdá osoba či rodina můţe za bydlení vynaloţit jen část svých příjmů. Hraniční hodnotou jsou tzv. sociálně únosné náklady na bydlení, které tvoří 30%, v Praze 35% příjmů osoby či rodiny. Další základní podmínkou je, ţe na příspěvek na bydlení má nárok nájemce bytu, uţivatel druţstevního bytu a vlastník bytu, který je s osobami společně posuzovanými v témţe bytě hlášen k trvalému pobytu. Pokud některá z osob byt skutečně neuţívá, můţe orgán státní sociální podpory rozhodnout, ţe se k takové osobě, po prokazatelném doloţení nebude přihlíţet. Dále musí být splněna podmínka, ţe náklady na bydlení posuzované osoby (společně posuzovaných osob) přesahují částku součinu rozhodného příjmu rodiny a koeficientu 0,30(0,35 v Praze) a zároveň součin rozhodného příjmu těchto osob a koeficientu 0,30(0,35 v Praze) není vyšší neţ částka normativních nákladů na bydlení. Výše příspěvku na bydlení tak skutečně odvisí na skutečných nákladech na bydlení, které jsou limitovány. Posuzování nároku se provádí vţdy
41
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 24(1) Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliţe: a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší neţ částka normativních nákladů na bydlení. (2) Za nájemce bytu se povaţuje téţ nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se povaţuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník uţívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu. Za nájemce bytu se povaţují oba manţelé, jde-li o společný nájem bytu manţely podle zvláštního právního předpisu. Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení povaţuje i doba mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle § 712a občanského zákoníku, doba od zániku členství v bytovém druţstvu do zajištění bytové náhrady podle § 714 občanského zákoníku, a doba od smrti nájemce sluţebního bytu, od rozvodu jeho manţelství nebo od jeho trvalého opuštění společné domácnosti do zajištění přiměřeného náhradního bytu oprávněným osobám podle § 713 občanského zákoníku.
40
jednou za čtvrt roku. Ţadatel dokládá orgánu státní sociální podpory výši příjmu všech společně posuzovaných osob spolu s náklady souvisejícími s uţíváním bytu za předcházející kalendářní čtvrtletí.42 3.1.1.3.
Porodné43
Na porodné vzniká nárok v souvislosti s porodem prvního ţivě narozeného dítěte, jestliţe je splněna podmínka stanovená od 1.ledna 2011, ţe výše příjmu v rodině nepřevyšuje součet částky ţivotního minima rodiny a koeficientu 2,40. Porodné je tedy vázáno na narození prvního dítěte a na výši příjmu v rodině. Nárok na porodné také vzniká osobě, která převzala dítě do trvalé péče nahrazující péči rodičů, a to do jednoho roku věku dítěte. Podmínka, ţe příjem rodiny nepřekročí součet částky ţivotního minima rodiny a koeficientu 2,40, musí být taktéţ splněna. Podmínka nároku na porodné, v případě, ţe ţena porodila, se neváţe na péči o dítě, obdobně se nezkoumá na jaký účel byla dávka pouţita, i kdyţ samozřejmě, ţe základním účelem je úmysl přispět rodičům na náklady spojené s narozením dítěte.44 3.1.2. Ostatní dávky státní sociální podpory Mezi ostatní dávky pak řadíme rodičovský příspěvek a pohřebné, jedná se o dávky, které jsou poskytované kaţdé osobě, bez ohledu na její výši příjmu, pokud splňuje ostatní podmínky stanovené zákonem.
42
Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012, s.220, ISBN 978-80-7263-739-3,str.90,91 43 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 44 Podmínky nároku na porodné(1) Nárok na porodné má, nepřevyšuje-li rozhodný příjem v rodině součin částky ţivotního minima rodiny a koeficientu 2,40, ţena, a) která porodila své první ţivé dítě, b) které se současně s prvním ţivě narozeným dítětem narodilo další ţivé dítě nebo děti,pokud jí před tímto porodem nevznikl nárok na porodné podle § 45 odst. 1. (2) Nárok na porodné má rovněţ otec prvního ţivě narozeného dítěte nebo dětí, které se narodily současně s prvním dítětem ţeny, jestliţe ţena, která dítě (děti) porodila, zemřela a ke dni porodu splnila podmínky uvedené v odstavci 1 a porodné nebylo vyplaceno jí ani jiné osobě. 44 Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012, s.220, ISBN 978-80-7263-739-3,str.131
41
3.1.2.1.
Rodičovský příspěvek45
Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o nejmladší dítě v rodině. Řádnou celodenní péči je třeba vykládat tak, ţe se jedná o péči v rodině obvyklou, kterou takové dítě vyţaduje, a která dostatečně zajišťuje duševní a fyzický vývoj dítěte. Zákonem je ovšem stanovena další podmínka, ţe péče o dítě, výše vyměřovacího denního základu pro stanovení peněţité pomoci v mateřství, a tím i volba výše rodičovského příspěvku, celková vyčerpaná částka dávky se zkoumá vţdy k nejmladšímu dítěti v rodině. Rodinou se pro účely rodičovského příspěvku rozumí rodiče a nezaopatřené děti do čtyř let věku dítěte, a také osoby, kterým bylo dítě svěřeno do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, partner rodiče, druh, druţka), dále se zkoumá podmínka bydliště na území ČR u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok 45
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 30 (1)Rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéţ nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč, není-li dále stanoveno jinak. (2) Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku podle odstavců 3 a 4 je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněţité pomoci v mateřství nebo nemocenského v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. (3) Rodič můţe volit výši rodičovského příspěvku, jestliţe lze aspoň jednomu z rodičů v rodině stanovit k datu narození nejmladšího dítěte v rodině 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu v částce převyšující 7600 Kč aţ do částky 11500 Kč měsíčně, s tím, ţe zvolená výše rodičovského příspěvku nesmí přesáhnout 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu. V případě, ţe u kaţdého z rodičů lze stanovit ke dni narození dítěte uvedený vyměřovací základ podle věty první, vychází se při stanovení výše rodičovského příspěvku z toho vyměřovacího základu, který je vyšší. (4) Rodič můţe volit výši rodičovského příspěvku aţ do částky 7600 Kč měsíčně, jestliţe a) lze alespoň jednomu z rodičů v rodině stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu v částce nepřevyšující 7600 Kč, b) ke dni narození nejmladšího dítěte, které zakládá nárok na rodičovský příspěvek, nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, ţe v průběhu pobírání rodičovského příspěvku poskytovaného z důvodu péče o dříve narozené dítě v rodině uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněţitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náleţející na starší dítě; odstavec 3 věta druhá platí i zde. (5) Nelze-li stanovit ţádnému z rodičů v rodině k datu narození nejmladšího dítěte v rodině denní vyměřovací základ podle odstavců 3 a 4, náleţí rodičovský příspěvek ve výši 7600 Kč měsíčně do konce devátého měsíce věku nejmladšího dítěte a od desátého měsíce věku ve výši 3800 Kč měsíčně do 4 let věku dítěte.
42
na rodičovský příspěvek. Od 1.1.2013 se jiţ do podmínek omezujících nárok na dávku nezahrnuje návštěva dítěte staršího dvou let v předškolním zařízení. Rodičovský příspěvek opětovně na základě novely č.331/2012 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů,od 1.12.2012 náleţí i v případech, kdy nejmladšímu dítěti v rodině náleţí příspěvek na péči.46 Nárok na rodičovský příspěvek lze uplatnit na základě ţádosti podané na předepsaném formuláři Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Lze jej uplatnit opakovaně aţ do dovršení čtyř let věku dítěte, a to v případě, pokud není dočerpána částka Kč 220 000,-- na nejmladší dítě v rodině.
46
Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda, BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012,s.220 , ISBN 978-80-7263-739-3,str.102-111
43
3.1.2.2.
Pohřebné47
Účelem pohřebného je přispět osobě, která má trvalý pobyt na území ČR, na náklady spojené s pohřbem nezaopatřeného dítěte nebo rodiče nezaopatřeného dítěte. Nárok na pohřebné lze přiznat pouze fyzické osobě. Pohřebné nelze přiznat například ústavu, který pohřeb vypravil. Pohřebné je jednorázová dávka, která je poskytována ve výši Kč 5000,--. Lze ji uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se tato nepříznivá sociální situace udála.48 3.2.
Dávky pěstounské péče
Dávky pěstounské péče mají za úkol zejména finančně podpořit náhradní rodinnou péči. Pěstounskou péčí se pro účely dávek pěstounské péče posuzuje péče o dítě poskytované nově osobou v evidenci, to znamená osobou, která je evidovaná jako pěstoun na přechodnou dobu,49 a osobou pečující, tedy osobou, která je pěstounem nikoliv pouze na přechodnou dobu, která byla do dosaţení zletilosti dítěte jeho pěstounem, a to po dobu po kterou má nezaopatřené dítě nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte, které je před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče rozhodnutím soudu nebo orgánu sociálněprávní ochrany dětí dítě dočasně svěřeno do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a to po dobu trvání této péče, tedy předpěstounské péče. Jedná 47
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení §47 Podmínky nároku na pohřebné (1) Nárok na pohřebné má osoba, která vypravila pohřeb a) dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo b) osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte, jestliţe dítě nebo osoba uvedená v písmenu b) měly trvalý pobyt (§ 3) na území České republiky.(2) Splňuje-li podmínky nároku na pohřebné více osob, náleţí tato dávka jen jednou, a to osobě, která uplatní nárok na dávku jako první. Nárok na pohřebné vzniká dnem pohřbení podle zvláštního právního předpisu.(3) Podmínka trvalého pobytu a bydliště podle § 3 se nezjišťuje pro nárok na pohřebné, jestliţe jde o dítě mrtvě narozené. 48 Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012, s.220, ISBN 978-80-7263-739-3,str.135 49 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů, Ustanovení § 27 (9)Pěstounská péče na přechodnou dobu můţe trvat nejdéle 1 rok. To neplatí, pokud jsou do pěstounské péče téhoţ pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli do této péče svěřeni později, ne však na dobu delší, neţ po kterou má trvat pěstounská péče podle věty první u sourozence, který byl do pěstounské péče na přechodnou dobu témuţ pěstounovi svěřen jako poslední.
44
se o dávky pěstounské péče, ale náleţí i v případě, ţe poručník ustanovený soudem osobně o svěřené dítě pečuje, náleţí rovněţ v době, kdy probíhá řízení o ustanovení poručníkem.50 K 1.1.2013 zanikl nárok na stanovení nároku na dávky pěstounské, které byly upraveny zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpory, ve znění pozdějších právních předpisů. Naposledy byla výplata dávek dle výše uvedeného zákona provedena za měsíc prosinec 2012. Zánik nároku na dávky byl ţadatelům o dávky pěstounské péče oznámen v listopadu 2012 písemným oznámením. Od 1.1.2013jsou
dávky
pěstounské
péče,
na
základě
novely
č. 401/2012 Sb.,legislativně upraveny v reţimu zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně
dětí,
ve znění
pozdějších
právních
předpisů.
Z organizačního pojetí však přímo dávkovou agendu nadále vykonává Úřad práce ČR v úzké spolupráci s obecními úřady s rozšířenou působností, sociálními odbory, zejména při stanovení nároku na dávku odměna pěstouna, kdy orgány obecních úřadů obcí s rozšířenou působností jsou dotčenými správními orgány dle ustanovení § 136 správního řádu.51 Je tedy otázkou, zda v právní teorii lze při současné legislativní úpravě soustavu dávek pěstounské péče řadit i nadále do systému státní sociální podpory,
50
Viz.blíţe:BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ, Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání, ANAG 2012, s.220, ISBN 978-80-7263-739-3,str.121 51 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení §136 (1) Dotčenými orgány jsou a) orgány, o kterých to stanoví zvláštní zákon, a b) správní orgány a jiné orgány veřejné moci příslušné k vydání závazného stanoviska (§ 149 odst. 1) nebo vyjádření, které je podkladem rozhodnutí správního orgánu. (3) Dotčené orgány poskytují správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důleţité pro řízení, nebude-li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona. (4) Dotčené orgány mají v souvislosti s posouzením otázky, zda zahájit řízení, s probíhajícím řízením nebo s výkonem dozoru právo nahlíţet do spisu a právo obdrţet kopii materiálů tvořících součást spisu, jsou-li pro výkon jejich působnosti podstatné. K ostatním podkladům pro vydání rozhodnutí se dotčené orgány vyjadřují, je-li to třeba k plnění jejich úkolů, nebo jestliţe si to vyhradily. Dotčené orgány mají právo podat podnět k zahájení přezkumného řízení. (5) Správní orgán, který vede řízení, a dotčené orgány mohou v mezích své působnosti činit společné úkony, s výjimkou vydání rozhodnutí, popřípadě můţe být v řízení před správním orgánem vyuţito výsledků úkonu dotčeného orgánu, jestliţe s tím správní orgán i dotčený orgán souhlasí a jestliţe tím nemůţe být účastníkům řízení způsobena újma na jejich právech.
45
neboť vzhledem ke skutečnosti, ţe je soubor dávek pěstounské péče ze zákona o státní sociální podpoře vyňat, lze tento okruh státní podpory osobám vykonávajícím náhradní rodinnou péči, vyčlenit jako samostatný soubor- systém státních dávek, zejména s ohledem na zcela novou koncepci dávky odměna pěstouna. Na tomto místě bych se ráda zmínila o zcela nově konstituovaném státním příspěvku na výkon pěstounské péče vyplácený obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností na základě vydání správního rozhodnutí o úpravě práv a povinností při výkonu pěstounské péče. Nárok na tento nově koncipovaný státní příspěvek mají i další subjekty, které uzavřely s osobou pečující nebo osobou v evidenci dohodu o výkonu pěstounské péče podle ustanovení § 47d zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů. Státní příspěvek je určen na pokrytí nákladů na zajišťování pomoci osobám pečujícím, a na provádění dohledu nad pěstounskou péčí. Výše příspěvku je stanovena na jednoho pěstouna ve výši Kč 48 000,-- za kalendářní rok. Příspěvek vyplácí na základě ţádosti Úřad práce ČR, krajská pobočka. Nutno podotknout, ţe legislativní úprava tohoto příspěvku státu je účinná od 1.1.2013. V současné době stále není metodicky ani z technického hlediska dořešena reálná část, tedy praktická stránka této zákonné úpravy, není softwarové vybavení, krajské pobočky Úřadu práce ČR nemají personální zajištění pro výkon této nově vzniklé agendy, která v konečném důsledku znamená vyplácení nemalých státních prostředků. Jen pro doplnění bych ráda uvedla jeden příklad. Obecní úřad s rozšířenou působností jiţ koncem ledna 2013 uzavřel dohody s přibliţně 66 pěstounskými rodinami. Státní příspěvek bude činit Kč 3 168000,--. Samozřejmě, ţe tento příspěvek nespadá do systému dávek pěstounské péče, ale jeho koncepce taktéţ zahrnuje státní finanční pomoc rodinám poskytujícím náhradní rodinnou péči, a to prostřednictvím sluţeb, které jim budou poskytovány tím subjektem, se kterým pěstoun uzavřel dohodu (obecní úřad, krajský úřad, ostatní neziskové organizace). Nabízené sluţby mohou například zahrnovat hlídání dětí, vzdělávání pěstounů, poradenské činnosti a jiné aktivity, které pěstounským rodinám pomohou v jejich sluţbě.
46
Dávky pěstounské péče zahrnují od 1.1.2013 pět dávek, a to příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při ukončení pěstounské péče, odměna pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla. 3.2.1. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte.52 Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče, tedy jak do péče osoby pečující, tak do pěstounské péče na přechodnou dobu. Nárok je zachován i po dosaţení zletilosti dítěte, nejdéle však do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona o státní sociální podpoře, která trvale ţije a uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosaţení jeho zletilosti osobou pečující. Výše příspěvku je pevně stanovena v měsíční výši dle věkové kategorie dítěte. Jde-li o dítě, které je podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů, osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby je příspěvek navýšen dle stupně závislosti. Pokud je dítě poţivatelem dávky důchodového pojištění, náleţí mu příspěvek na úhradu potřeb, jen v případě, ţe je vyšší, a to ve výši rozdílu mezi tímto příspěvkem a důchodem.
52
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 47f(1) Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte náleţející podle věty první se vyplácí osobě pečující. (2) Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte se zachovává i po dosaţení zletilosti dítěte, nejdéle však do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale ţije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosaţení jeho zletilosti osobou pečující. Příspěvek náleţející dítěti podle věty první se vyplácí tomuto dítěti od splátky příspěvku na úhradu potřeb dítěte náleţející za kalendářní měsíc následující po měsíci, v němţ dovršilo zletilosti.
47
3.2.2. Příspěvek při ukončení pěstounské péče53 Příspěvek při ukončení pěstounské péče je zcela novou dávkou. Nárok vznikne fyzické osobě, která byla ke dni dosaţení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na příspěvek mají jak děti svěřené do zletilosti do péče osoby pečující, tak do péče osoby v evidenci. Jedná se o jednorázový příspěvek, který činí Kč 25 000,--. O tento příspěvek ţádá sama fyzická osoba, která byla do dne zletilosti v pěstounské péči.
3.2.3. Odměna pěstouna54 Do 31.12.2012 existovaly tři typy odměny pěstouna – klasická odměna pěstouna podle ustanovení § 40 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů, odměna pěstouna ve zvláštních případech dle ustanovení § 40a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů a odměna pěstouna v zařízeních pěstounské péče dle ustanovení § 46 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů. Od 1.1.2013 má nárok na odměnu pěstouna osoba pečující po dobu trvání péče o svěřené dítě, a po zletilosti svěřeného dítěte jen do té doby, dokud zletilé nezaopatřené dítě pobírá příspěvek na úhradu potřeb dítěte, a pokud nemá nárok na úhradu potřeb dítěte jen proto, ţe poţívá dávky důchodového pojištění, jejichţ výše je stejná nebo vyšší neţ uvedený příspěvek. Nárok na odměnu pěstouna má i osoba v evidenci po dobu zařazení do evidence 53
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 47h odst.1 Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla ke dni dosaţení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle § 47f. 54 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 47i odst.1 Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci. Nárok na odměnu pěstouna má i osoba pečující nebo osoba v evidenci, jestliţe nezaopatřené dítě, které jí bylo svěřeno do péče, nemá po dosaţení zletilosti nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte jen proto, ţe poţívá důchod z důchodového pojištění, jehoţ výše je stejná nebo vyšší neţ uvedený příspěvek.
48
osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu, a to i v případě, ţe nemá momentálně svěřeno ţádné dítě. Výše odměny není odvislá od počtu dětí svěřených do pěstounské péče na přechodnou dobu. Výše odměny činí za kalendářní měsíc Kč 8000,-- jeli pečováno o jedno dítě, Kč 12000,-- jeli pečováno o dvě děti, Kč 20000,-- jeli pečováno alespoň o tři děti nebo je-li pečováno o jedno dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II., III. a IV. Za kaţdé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna navyšuje o Kč 4000,--. Nově je také upraveno, ţe pokud je osoba pečující rodičem nebo prarodičem otce nebo matky svěřeného dítěte, náleţí ji odměna vţdy, pokud pečuje alespoň o tři děti nebo o jedno dítě ve II.-IV. stupni závislosti. V ostatních případech jí náleţí odměna pěstouna pouze v případech hodných zvláštního zřetele, zejména s ohledem na sociální a majetkové poměry, a s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu dítěte. Úřad práce ČR- krajská pobočka a její jednotlivá kontaktní pracoviště, které o odměně pěstouna rozhodují, si pro účely posouzení zvláštního zřetele vţdy musí vyţádat vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí, tedy od obecního úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušného dle místa trvalého pobytu svěřeného dítěte. Zde vystupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností jako dotčený orgán, který vydává své stanovisko k posouzení nároku na odměnu pěstouna. Dle metodiky Úřad práce ČR není však tímto sdělením při svém rozhodování vázán. Odměna pěstouna se pro účely zákonů upravujících daně z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, povaţuje za příjem ze závislé činnosti. Výše částek uváděné v zákoně, jako výše dávky, jsou pak uváděny v tzv. hrubém. Úřad práce ČR-krajské pobočky prostřednictvím kontaktních pracovišť tak budou z odměny pěstouna sráţet a odvádět daň z příjmů, a příslušné odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. V praxi to znamená, ţe dávkové specialistky kontaktních pracovišť nejen, ţe provádí řízení o dávce, rozhodují o přiznání nároku za předpokladu splnění všech zákonných podmínek, ale jsou zároveň i mzdovými účetními, které vyplňují s klienty prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických
49
osob ze závislé činnosti a funkčních poţitků, zjišťují, zda si můţe klient uplatnit slevu na poplatníka, případně uplatnit daňové zvýhodnění na vyţivované děti v souladu s ustanovením § 16 a ustanovením § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších právních předpisů, a provádějí další agendy spojené se mzdovým účetnictvím. Úřad práce ČR zřídil pro provádění mzdového účetnictví pěstounů jednu centrální mzdovou účtárnu, a to na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR v Jeseníku. Tato účtárna bude vykonávat mzdovou agendu pro pěstouny v celé České republice. Jednotlivá kontaktní pracoviště v rámci celé České republiky shromaţďují mzdovou agendu, jsou v kontaktu s klienty a potřebné doklady zasílají na ústřední mzdovou účtárnu. Odměna pěstouna se poskytuje i po dobu dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby pečující nebo osoby v evidenci, nejdéle však do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němţ dočasná pracovní neschopnost vznikla. Ţeně pěstounce taktéţ za splnění dalších zákonem stanovených podmínek můţe vzniknout nárok na peněţitou podporu v mateřství. Pěstounka je postavena před volbu, zda bude čerpat peněţitou podporu v mateřství nebo zda zůstane příjemkyní dávky odměny pěstouna. Pěstoun nemá z titulu „výdělečné činnosti“ odměna pěstouna nárok na příspěvek při ošetřování člena rodiny. Pokud tedy osoba pečující nebo osoba v evidenci uplatňuje nárok na nemocenské dávky dle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, musí ošetřující lékař v případech, kdy má pěstoun ještě jinou výdělečnou činnost vystavit dva doklady o pracovní neschopnosti, z nichţ na jednom rozhodnutí o pracovní neschopnosti bude jako zaměstnavatel uveden Úřad práce ČR. Vzhledem k tomu, ţe Úřad práce ČR je příslušný k rozhodování o odměně pěstouna a je plátcem odměny pěstouna, která se pro účely sociálního pojištění povaţuje za příjem ze závislé činnosti, je úřad povaţován za zaměstnavatele z hlediska sociálního zabezpečení. V systému sociálního pojištění plní tedy úřad jako zaměstnavatel povinnosti na úseku nemocenského pojištění. Například oznamuje nástup zaměstnance do zaměstnání, sděluje okresní správě sociálního zabezpečení údaje potřebné pro výpočet dávek
50
nemocenského pojištění, na úseku důchodového pojištění, například vyhotovuje evidenční listy důchodového pojištění a odvádí pojistné na sociální zabezpečení. Nová koncepce odměny pěstouna také zasahuje do nároků z důchodového pojištění. Doba pojištění z této výdělečné činnosti se bude hodnotit jako doba pojištění, a podle ustanovení § 27 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, se bude povaţovat pro účely zákona o důchodovém pojištění za výdělečnou činnost. Pokud jde o souběh této výdělečné činnosti a starobního důchodu dle ustanovení § 29 zákona o důchodovém pojištění, souběh se nevylučuje. V případech kdy Úřad práce ČR rozhoduje o odměně pěstouna od 1.1.2013 je podstatné, zda pěstoun pobírá dávku důchodového pojištění – starobní důchod před dovršením důchodového věku tedy tzv.
předčasný
důchod,
dle
ustanovení
§ 31
zákona
č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. Souběh odměny pěstouna a předčasného důchodu je dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů vyloučen. Proto při rozhodování musí dávkový specialista s pěstounem projednat tuto situaci. Pěstoun se musí rozhodnout, zda bude uplatňovat dávku odměna pěstouna, nebo zda bude dál pobírat dávku důchodového pojištění. Celá materie této nově stanovené dávky, která vlastně jiţ dávkou ani není, je velmi sloţitá, náročná, jak pro pěstouny z nichţ mnozí jsou v důchodovém věku a spoustu nových věcí velmi těţko vstřebávají, tak pro samotné zaměstnance úřadu, kteří provádí řízení o přiznání dávky. V současné době ještě nelze hodnotit efektivitu a přínos této zásadní změny.
51
3.2.4. Příspěvek při převzetí dítěte.55 Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče. Příspěvek, jde-li o totéţ dítě, náleţí osobě pečující jen jednou. Osoby v evidenci nemají na příspěvek při převzetí dítěte nárok. Výše příspěvku je zákonem stanovena pevnou částkou dle věkové kategorie převzatého dítěte. 3.2.5. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Na tento příspěvek vznikne nově nárok osobě pečující, která má v pěstounské péči nejméně tři děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o tři děti. Výše příspěvku činí 70% pořizovací ceny vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy, nejvýše však Kč 100 000,--. Součet za posledních deset let nesmí přesáhnout Kč 200 000,--. Do této doby se nesčítají příspěvky na zakoupení motorového
vozidla
přiznané
dle
někdejšího
ustanovení
§ 42
zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů. 3.3.
Dávky pomoci v hmotné nouzi
Pojem hmotná nouze byl v právním pořádku České republiky poprvé pouţit v článku 30 odst.2 Listiny základních práv a svobod56. Zákon o pomoci v hmotné nouzi naplňuje tento článek Listiny základních práv a svobod. Prakticky však pojem „hmotná nouze“ není v zákoně o pomoci v hmotné nouzi ani v jiných právních normách výslovně definován. Z některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi lze odvodit, ţe jde o specifickou sociální situaci (stav) osoby, popřípadě více osob, které jsou pro účel pomoci v hmotné nouzi společně
55
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 47l odst.1 Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče; příspěvek při převzetí dítěte, jde-li o totéţ dítě, náleţí osobě pečující jen jednou. 56 Předpis č. 2/1993 Sb. Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky Čl. 30 odst.2 Kaţdý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek.
52
posuzovány. Okruh osob společně posuzovaných je zakotven v zákoně č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů. Tato sociální situace je charakterizována nedostatkem prostředků k uspokojování základních ţivotních potřeb, a to jak finančních prostředků, tak ostatních předmětů, popřípadě sluţeb, které osoba bezprostředně potřebuje ke svému ţivotu. V hmotné nouzi se můţe nacházet jedinec i rodiny, ať uţ jde o rodiny s dětmi, tak o samotné manţele. V takovém případě se pro účely stanovení, zda jde o osoby v hmotné nouzi, posuzují příjmy a celkové sociální a majetkové poměry těchto osob společně. Pokud osoba nebo osoby společně posuzované po posouzení všech potřebných skutečností bude uznána za osobu v hmotné nouzi, mohou jí být poskytovány dávky pomoci v hmotné nouzi. Zákon o pomoci v hmotné nouzi vymezuje celkem osm situací, kdy se osoba ocitá v hmotné
nouzi.
Jde
především
o
sociální
situace
charakterizované
nedostatečnými peněţitými a věcnými prostředky na zabezpečení výţivy a ostatních základních osobních potřeb a na úhradu nákladů spojených s bydlením. V takových případech náleţí opakované dávky pomoci v hmotné nouzi příspěvek na ţivobytí a doplatek na bydlení. Při posuzování, zda se jedná o osobu v hmotné nouzi, vychází orgán pomoci v hmotné nouzi z informací sdělených samotnou osobou a z vlastního šetření. Je nutné znát příjmy osoby, přiměřené a odůvodněné náklady na bydlení, částky ţivobytí osoby a společně posuzovaných osob, schopnost či neschopnost osoby zvýšit si příjem vlastním přičiněním a celkové sociální a majetkové poměry. Pokud se osoba dostane do specifické sociální situace nebo je nucena řešit jiný sociální problém, který není schopna bez finanční nebo věcné pomoci sama zvládnout, pak je na orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby na základě správního uváţení poskytl jednu ze šesti jednorázových dávek mimořádné okamţité pomoci.57 Náklady na dávky a náklady spojené s řízením o dávkách jsou plně hrazeny státem. 57
Viz blíţe: BECK, Petr,Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7, str. 16,17,95
53
3.3.1. Příspěvek na živobytí58 Příspěvek na ţivobytí je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi. Pokrývá potřeby osoby tak, aby byly zajištěny její základní ţivotní podmínky. Nárok na příspěvek na ţivobytí má osoba, která byla uznána za osobu v hmotné nouzi, jestliţe její příjem a příjem společně posuzovaných osob sníţený o přiměřené náklady na bydlení nedosahuje částky ţivobytí posuzovaných osob. Nárok na příspěvek na ţivobytí vzniká dnem splnění podmínek, které jsou stanoveny zákonem. Příspěvek náleţí od 1. Dne kalendářního měsíce, v němţ bylo zahájeno řízení o přiznání dávky. Příspěvek na ţivobytí se vyplácí v kalendářním měsíci, na který náleţí, a to v měsíčních lhůtách určených orgánem pomoci v hmotné nouzi. Dříve byly pro účely výplaty dva pevné termíny. V současné době se dávka vyplácí dle toho, jak klient doloţí potřebné údaje a jak je pracovník orgánu pomoci v hmotné nouzi zpracuje v agendové aplikaci. Tedy není jednotný výplatní termín a dávky jsou vypláceny individuelně dle zpracování a zaslání do jednotného výplatního místa. V praxi, kde po celou dobu účinnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy od roku 2007 aţ do 31.12.2012, byly stanoveny na obecních úřadech pevné termíny výplat. Nyní nejednotný termín výplaty je velmi iritující pro klienty, kteří přesně nevědí, který den jim dávka bude vyplacena, a tuto skutečnost de facto není schopný ovlivnit ani Úřad práce ČR, vyvolává velmi negativní reakce od příjemců dávek a přivádí je mnohdy do neutěšených situací, je nepřehledný a v tomto směru nesystémový. Výše příspěvku na ţivobytí se stanovuje dle jednoduchého vzorce pro samotnou osobu tak, ţe se vypočte rozdíl mezi částkou na ţivobytí osoby a jejím příjmem (příjem
58
Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 21 Podmínky nároku na příspěvek na ţivobytí (1) Nárok na příspěvek na ţivobytí má osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliţe její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky ţivobytí posuzovaných osob. (2) Splňuje-li podmínky nároku na příspěvek na ţivobytí více společně posuzovaných osob, náleţí příspěvek na ţivobytí jen jednou, a to osobě určené na základě dohody těchto osob. Nedohodnou-li se tyto osoby, určí orgán pomoci v hmotné nouzi, který o příspěvku na ţivobytí rozhoduje, které z těchto osob se příspěvek na ţivobytí přizná.
54
je sníţený o přiměřené náklady na bydlení). Pokud není osoba zatíţena zákonem stanovenými sankcemi, nemá ţádný příjem, má zpravidla nárok na Kč 3 410,--.59 3.3.2. Doplatek na bydlení60 Přesto, ţe hlavní dávkou, která zabezpečuje osoby s nízkými příjmy a pomáhá jim hradit náklady spojené s bydlením je příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory, obsahuje systém pomoci v hmotné nouzi moţnost další pomoci osobám, které i přes poskytnutý příspěvek na bydlení nemohou ze svých prostředků uhradit náklady spojené s uţíváním bytu. Je to vlastně jakási dualita řešení státní pomoci, která je značně kritizována pro svou administrativní náročnost. V současné době se připravuje návrh legislativní úpravy, tak, aby tato pomoc byla poskytována pouze z jednoho ze systémů sociálního zabezpečení. Legislativní úprava, která byla v roce 2012 oprávněně odmítnuta, měla velmi rozsáhlý negativní dopad na osoby, které nebyly zařazeny do systému hmotné 59
Viz blíţe: BECK, Petr,Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7, str.96, 97 60 Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 33Podmínky nároku na doplatek na bydlení (1) Nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který uţívá byt, jestliţe by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení sníţených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl a) jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí niţší neţ částka ţivobytí osoby (§ 24), nebo b) příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí niţší neţ částka ţivobytí společně posuzovaných osob (§ 24). (2) Za nájemce bytu se pro účely tohoto zákona povaţuje téţ nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. (3) Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na ţivobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na ţivobytí nebyl přiznán z důvodu, ţe příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku ţivobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky ţivobytí osoby a společně posuzovaných osob. (4) Není-li příspěvek na ţivobytí poskytován, činí částka ţivobytí osoby její existenční minimum. V případě, ţe je osoba společně posuzována s dalšími osobami (§ 2 odst. 1), činí jejich ţivobytí součet existenčních minim osob, které nejsou nezaopatřenými dětmi, a součet ţivotních minim nezaopatřených dětí. (5) V případech hodných zvláštního zřetele můţe orgán pomoci v hmotné nouzi určit, ţe za nájemce povaţuje pro účely doplatku na bydlení i osobu uţívající jinou neţ nájemní formu bydlení. Za případ hodný zvláštního zřetele se povaţuje téţ ubytování osob v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postiţením, domovech se zvláštním reţimem a v chráněném bydlení podle zákona o sociálních sluţbách. Ustanovení odstavce 3 věty první a odstavce 8 v těchto případech neplatí.
55
nouze a jejich situace byla řešena příspěvkem na bydlení. Na základě kritických ohlasů Veřejného ochránce práv, občanů i politické opozice byla nakonec z legislativního procesu stáhnuta. Nárok na doplatek na bydlení má tedy vlastník nebo nájemce bytu, který byt uţívá, jestliţe po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení sníţených o vyplacený příspěvek na bydlení byl jeho příjem nebo příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí niţší neţ částka ţivobytí osoby nebo osob s ní společně posuzovaných. Další podmínkou je získání nároku na příspěvek na ţivobytí. U zmíněných forem bydlení se vţdy nejdříve hodnotí nárok na příspěvek na ţivobytí, poté teprve nárok na doplatek na bydlení. Jedním z předpokladů stanovení nároku na dávku je splnění podmínky hlášení k trvalému pobytu. Zákon o pomoci v hmotné nouzi však umoţňuje v případech zvláštního zřetele od 1.1.2012určit, ţe doplatek na bydlení můţe být poskytnut i v případech, ţe podmínka hlášení k trvalému pobytu není splněna. Jedná se o formu bydlení na základě vlastnictví, nájemní a druţstevní, ale také v případech jiné neţ nájemní formy, a to bydlení v podnájmu, v ubytovnách různého typu a v azylových domech. Dále jsou zde zařazeny domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy se zvláštním reţimem. Tato skutečnost velmi ovlivnila rozsah a počet klientů, kterým je dávka poskytována. Z pohledu praxe je prokazatelné, ţe od 1.1.2012se zvýšil aţ o 100% nárůst počtu přiznávaných dávek pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení.61 V souvislosti s nynější legislativní úpravou se pak spojuje i nový podnikatelský trend, kdy si fyzické či právnické osoby zřizují ubytovny, jak bylo výše řečeno různého typu a různé kvality. Za jedno lůţko, které poskytne zejména v zimním období, pak majitel od ubytovaného, prostřednictvím státu inkasuje nemalé prostředky. Poplatek za poskytnutí ubytování se pohybuje v částkách od Kč 110,-aţ Kč 270,-- na den. Jedná se o nový trend obchodu s chudobou. Podnikatelé 61
Viz blíţe: BECK, Petr,Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7, str.101,102,103
56
v tomto oboru rychle reagují na příhodnou situaci, kdy jim stát prostřednictví dávky pomoci v hmotné nouzi zaručí pravidelný příjem na ubytovnách, které nebyly dříve zcela vyuţívány. Vítají jakousi jistotu pravidelného měsíčního zisku. V konečném důsledku osoby v hmotné nouzi bez přístřeší jsou sice v nepříznivé sociální situaci, do které se mnohdy dostali ne vlastní vinou, ale tito lidé jsou státem zabezpečeni, jak po stránce příspěvku na ţivobytí, tak po stránce státem nadstandardně „dotovaného“ bydlení, a tím jsou zcela zabezpečeny jejich potřeby kaţdodenního ţivota. Pokud je těmto klientům v rámci sociální práce nabízena moţnost levnějšího ubytování v azylových domech, tito mnohdy sociální sluţbu odmítají, neboť azylové domy mají stanoven pevnější řád, přísnější pravidla pro své ubytované. Klienti azylových domů spolupracují se sociálním pracovníkem, přijímají terapie a sociální poradenství, snaţí se řešit svou finanční situaci, kdeţto na soukromých ubytovnách, byť za cenu vyššího poplatku za ubytování, jsou zcela bez jakýkoliv povinností, nastolených pravidel, jsou oproštěni od nabádání a vedení k řešení své sociální situace. Dalším příkladem neutěšené legislativní úpravy je to, ţe umoţňuje jakékoliv osobě vyuţívat podnájemní formu bydlení (tedy bez plnění podmínky hlášení k trvalému pobytu), kdy si vlastník bytu soukromá osoba, stanoví sám výši nájemného a cenu za sluţby spojené s bydlením. Stát dotuje takovéto bydlení v řadě případů, v plné výši, přesto, ţe se jedná o osobu v hmotné nouzi, můţe si dle vlastního uváţení pořídit samostatné bydlení. Jako příklad, který je zcela běţný, můţeme uvést mladou ţenu, svobodnou, která se „chce osamostatnit,“ a odchází od rodičů, výdělečně činných, se kterými byla společně posuzována, a tudíţ nebyla posouzena jako osoba v hmotné nouzi, je v evidenci úřadu práce. Má nárok na dávku příspěvek na ţivobytí ve výši Kč 3 410,--, dále si uplatní ţádost o doplatek na bydlení dle ustanovení § 33 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů, tedy v případě hodného zvláštního zřetele. Předloţí podnájemní smlouvu, kde nájem spolu s náklady na bydlení (sluţby a energie), jsou stanoveny ve výši Kč 5 500,--. Orgánem pomoci v hmotné nouzi je
57
zpravidla dávka pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení v souladu se zákonem stanovena v plné výši nákladů na bydlení, a to Kč 5 500,--. Tato osoba tak ze systému pomoci v hmotné nouzi kaţdý měsíc obdrţí dávky ve výši Kč 8 910,--, coţ je vyšší částka, neţ zákonem stanovená minimální mzda62. S porovnání případu matky, samoţivitelky, pečující o dvě nezletilé děti, která má výdělečnou činnost s čistým příjmem cca Kč 11 500,--, otec dětí plní svou vyţivovací povinnost v souhrnné výši Kč 2000,-- měsíčně, matka je příjemkyní dávky ze systému státní sociální podpory – přídavek na dítě ve výši Kč 500,-a Kč 610,--, tak v daném případě matka na dávky hmotné nouze jiţ nedosáhne, přesto musí platit podnájem ve výši Kč 6 000,-- měsíčně, pečuje o své dvě děti, s celkovým příjmem pro tříčlennou rodinu Kč 14 110,--.Je zcela evidentní, ţe v době, kdy se stát ubírá cestou úsporných opatření je prokazatelné, ţe systém dávek pomoci osobám v hmotné nouzi není nastaven spravedlivým způsobem. Velký podíl na této situaci má zcela jistě i absence legislativní úpravy a faktické zajištění sociálního bydlení. Řešení či spíše v současné době neřešení sociálního bydlení je velmi aktuální téma. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR uvádí, ţe problém sociálního bydlení je mu znám, ale v současné době jeho řešení odkládá, a jak uvádí, hledá spolu s Ministerstvem pro místní rozvoj východiska pro budoucí legislativní řešení daného problému. Nutno podotknout, ţe první pokus legislativní úpravy prošel legislativním procesem Parlamentu ČR v roce 2011, jako sněmovní tisk č. 494/063, leč bohuţel byl zamítnut jiţ v prvním čtení. Tento institut nefinanční sociální pomoci osobám, které se ocitly v hmotné nouzi, by měl nastolit udrţitelné, přiměřené a lidsky důstojné bydlení poskytované ve veřejném zájmu a s pouţitím veřejných prostředků osobám v hmotné nouzi,
62
Nařízení vlády o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí č.567/2006 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení §2 Základní sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin činí 48,10 Kč za hodinu nebo 8 000 Kč za měsíc. 63 Viz blíţe :Zdroj:[online.seznam.cz], Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw , Sněmovní tisk 494/0, důvodová zpráva navrhovaného zákona o sociálním bydlení [15.2.2013]
58
kdy oprávněnou osobou by byla osoba v hmotné nouzi, která není schopna samostatně řešit svoji bytovou situaci. Základní podíl na řešení sociálního bydlení jiţ z podstaty věci by měl být přiřknut domovské obci, zejména obcím s rozšířenou působností, která by jako jednu ze svých povinností v otázkách sociální péče o své občany měla zabezpečit dostatečný počet bytových jednotek, které by poskytovaly moţnost sociálního bydlení. V takovém případě by bylo adekvátní a zcela správné tyto osoby a jejich bydlení dotovat ze systému pomoci v hmotné nouzi. Jsem přesvědčena o tom, ţe i kdyţ je to otázka finanční náročnosti, kdyby se legislativa a dobrá praxe obcí ubírala tímto směrem, byla by sociální pomoc a sociální práce daleko účelnější, smysluplnější a přínosnější pro okruh osob, které se ocitly v hmotné nouzi, neţ pouze řešit jejich tíţivou situaci finančními dotacemi na bydlení ve formě dávek, které jim ovšem zdaleka nezaručí opětovné začlenění do běţného ţivota a vymanění se ze sociální chudoby. Problém nedostatku finančních prostředků na úhradu nákladů na bydlení se ovšem netýká pouze osob v hmotné nouzi, čím dál více případů, kdy osoby nejsou schopny hradit náklady na bydlení je i v řadách seniorů, příjemců dávek důchodového pojištění. Opakovaně na to upozorňuje i Svaz seniorů ČR, Sdruţení nájemníků ČR. Opět se otevírá otázka řešení problému sociálního bydlení, případně dostupného, adekvátního bydlení pro seniory.
59
3.3.3. Mimořádná okamžitá pomoc64 Pojem mimořádné okamţité pomoci v sobě obsahuje dva významy. Jednak jde o název dávky samotné, jednak jde o vyjádření účelu této dávky, to znamená, ţe tato dávka je poskytována mimo podmínky nároku na dávku příspěvek na ţivobytí a doplatek na bydlení, a určitou situaci řeší mimořádným způsobem a okamţitě s ohledem na čas. Jedná se o dávku jednorázovou a vyplácí se bezodkladně. Mimořádná okamţitá pomoc se vţdy váţe ke konkrétní situaci spojené s výdajem, na který osoba, případně osoby společně posuzované, nemá, nemají dostatek prostředků. Mimořádná okamţitá pomoc se neposkytuje paušálně všem, kteří o ni poţádají. Nárok na dávku a její poskytnutí je na základě komplexního zhodnocení individuální celkové situace ţadatele, a odůvodněnosti konkrétního výdaje. Orgán pomoci hmotné nouze rozhoduje o přiznání dávek na základě svého správního uváţení.
64
Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení §2 (4) Za osobu v hmotné nouzi můţe orgán pomoci v hmotné nouzi povaţovat téţ osobu, kterou postihne váţná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, ţe jí neumoţňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; váţnou mimořádnou událostí se rozumí zejména ţivelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), poţár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie. (5) Za osobu v hmotné nouzi můţe orgán pomoci v hmotné nouzi povaţovat téţ osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněţních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, nebo c) na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálněprávní ochranou dětí. (6) Za osobu v hmotné nouzi můţe orgán pomoci v hmotné nouzi povaţovat téţ osobu, která v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůţe úspěšně řešit svoji situaci a je ohroţena sociálním vyloučením, jestliţe zejména a) je propuštěna z výkonu zabezpečovací detence, z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, nebo b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení poskytovatele zdravotních sluţeb, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosaţení zletilosti, respektive v 19 letech, nebo d) nemá uspokojivě naplněny ţivotně důleţité potřeby vzhledem k tomu, ţe je osobou bez přístřeší, nebo e) je osobou, jejíţ práva a zájmy jsou ohroţeny trestnou činností jiné osoby.
60
3.4.
Dávky pro osoby se zdravotním postižením
Poskytování peněţitých dávek osobám se zdravotním postiţením určených ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postiţení a k podpoře jejich sociálního
začleňování
upravuje
od
1.1.2012
zákon
č. 329/2011 Sb.,
o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, ve znění pozdějších právních úprav. Tento zákon dále upravuje přiznání průkazu osoby se zdravotním postiţením a některé nároky, které z průkazu vyplývají. Zákon obsahuje dvě nárokové dávky, a to příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku.65 3.4.1. Příspěvek na mobilitu66 Příspěvek na mobilitu je měsíčně opakující se peněţitá dávka, která napomáhá osobám se zdravotním postiţením zajistit své potřeby v oblasti mobility. Nárok má osoba starší jednoho roku, která není schopna zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována. Podmínky musí být splněny po celý kalendářní měsíc. Přičemţ opakovaným dopravováním se rozumí doprava alespoň dvakrát v kalendářním měsíci. Příspěvek na mobilitu osobám, kterým jsou poskytovány pobytové sluţby podle zákona o sociálních sluţbách, je příspěvek přiznáván na základě individuelního posouzení na základě správního uváţení. Výše příspěvku je stanovena pevnou částkou, a to Kč 400,-- měsíčně. Schopnost zvládat
65
Viz blíţe: BECK, Petr. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN
978-80-7263-744-7, str.159 66
Zákon č. 329/2011 Sb., dávky pro osoby se zdravotním postiţením, ve znění pozdější právní úpravy Ustanovení § 6 Nárok na příspěvek na mobilitu (1) Nárok na příspěvek na mobilitu má osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální sluţby podle zákona o sociálních sluţbách v domově pro osoby se zdravotním postiţením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním reţimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. (2) Podmínky nároku na příspěvek na mobilitu podle odstavce 1, s výjimkou podmínky opakovaného dopravování, musí být splněny po celý kalendářní měsíc. (3) Splnění podmínky opakovaného dopravování prokazuje ţadatel čestným prohlášením. (4) Z důvodů hodných zvláštního zřetele můţe být příspěvek na mobilitu přiznán i osobě, které jsou poskytovány pobytové sociální sluţby uvedené v odstavci 1, pokud splňuje ostatní podmínky uvedené v odstavci 1. Způsob prokazování podmínky opakovaného dopravování podle odstavce 3 se v těchto případech nepouţije a postupuje se podle § 26 odst. 1 písm. b).
61
základní ţivotní potřeby v oblasti mobility a orientace se posuzuje podle zákona o sociálních sluţbách, a jsou součástí deseti základních ţivotních potřeb pro účely posuzování stupně závislosti v řízení o příspěvku na péči. Zákon o sociálních sluţbách a vyhláška č. 505/2006 Sb., stanoví způsob hodnocení schopnosti zvládat základní ţivotní potřeby.67 3.4.2. Příspěvek na zvláštní pomůcku68 Příspěvek na zvláštní pomůcku je jednorázovou obligatorní dávkou. Absorboval do sebe pomoc, která byla do 1. ledna 2012 poskytována prostřednictvím více dávek sociální péče (jednorázový příspěvek na opatření zvláštních pomůcek, příspěvek na úpravu bytu, příspěvek na zakoupení, celkovou opravu nebo zvláštní úpravu motorového vozidla). Příspěvek na zvláštní pomůcku se orientuje na osoby s těţkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těţkým sluchovým nebo zrakovým postiţením, a tam kde je pomůckou motorové vozidlo i na osoby s těţkou nebo hlubokou mentální retardací. Podmínky nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku se vztahují k osobě, hodnotí se například její věková hranice, podmínka dlouhodobosti zdravotního postiţení, k účelu pomůcky, příjmu osob společně posuzovaných nedosahujícího určité hranice, v případě pomůcek v ceně do Kč 24 000,--. Součet vyplacených příspěvků 67
Viz blíţe: BECK, Petr. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7.str.166,167 68 Zákon č. 329/2011 Sb., dávky pro osoby se zdravotním postiţením, ve znění pozdější právní úpravy Ustanovení §9Podmínky nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku (1) Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku má osoba, která má těţkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí nebo těţké sluchové postiţení anebo těţké zrakové postiţení charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. (2) Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovaný na pořízení motorového vozidla má osoba, která má těţkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí anebo těţkou nebo hlubokou mentální retardaci charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. (3) Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona povaţuje nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle neţ 1 rok. (4) Zdravotní postiţení charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu odůvodňující přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou uvedeny v příloze k tomuto zákonu. (5) Podmínkou pro poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku dále je, ţe 1. osoba je starší1. 3 let, je-li tento příspěvek poskytován na pořízení motorového vozidla, schodolezu, stropního zvedacího systému, schodišťové plošiny, schodišťové sedačky nebo na úpravu bytu, 2. 15 let, je-li tento příspěvek poskytován na pořízení vodicího psa, nebo 3. 1 roku v ostatních případech,
62
na zvláštní pomůcku nesmí v 60 kalendářních měsících po sobě jdoucích přesáhnout částku Kč 800 000,-- Kč, nebo Kč 850 000,--, jestliţe byl v této době poskytnut příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení schodišťové plošiny. Druhy a typy zvláštních pomůcek jsou upraveny vyhláškou č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením.69 3.4.3. Průkaz osoby se zdravotním postižením Průkazy
mimořádných
výhod
osvědčují
stupeň
mimořádných
výhod.
Do 31.12.2015 se bude veřejnost setkávat se dvěma druhy průkazů, na základě kterých budou osoby se zdravotním postiţením čerpat výhody, které jsou jim v některých oblastech kaţdodenního ţivota poskytovány. Vedle průkazů mimořádných výhod (papírová podoba se zkratkami TP, ZTP,ZTP/P) se uţívají průkazy, které jsou součástí karty sociálních systémů, to je multifunkční plastová karta. Karta sociálních systémů je upravena
ustanovením § 4b zákona
č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky. Vzor náleţitosti a provedení karty sociálních systémů, náleţitosti a provedení potvrzení o ztrátě, odcizení, poškození nebo zničení karty stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou č. 424/2011 Sb., o vzoru, náleţitostech a provedení potvrzení o ztrátě, odcizení, poškození nebo zničení karty sociálních systémů. Naprostá většina klientů, osob se zdravotním postiţením si o průkaz osoby se zdravotním postiţením nemusí samostatně ţádat. Průkaz je vydáván automaticky v souvislosti s přiznáním příspěvku na péči pro osobu závislou ve II. aţ IV. stupni závislosti, nebo příspěvku na mobilitu. Ţádost o průkaz osoby se zdravotním postiţením s vyuţitím předepsaného formuláře podávají pouze ti, kteří nepobírají příspěvek na péči nebo příspěvek na mobilitu a o tyto dávky ani nechtějí ţádat.70 69
Viz blíţe: BECK, Petr. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7., str.170,175 70 Viz blíţe: BECK, Petr. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012 : komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7., str.224,225,226
63
3.5.
Příspěvek na péči
Příspěvek na péči71 je státní dávkou poskytovanou fyzickým osobám v nepříznivé ţivotní sociální situaci, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby. Účelem této dávky je napomáhat osobě, aby si dle vlastního uváţení zajistila potřebnou pomoc při zvládání základních ţivotních potřeb, a to buď v rámci rodiny, nebo prostřednictvím poskytovatele sociálních sluţeb formou
71
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 7(1) Příspěvek na péči (dále jen „příspěvek“) se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních sluţeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních ţivotních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. (2) Nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních ţivotních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních sluţeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních sluţeb podle § 85 odst. 1, nebo dětský domov, anebo speciální lůţkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace. (3) Nárok na příspěvek nemá osoba mladší jednoho roku. Ustanovení § 8 (1) Osoba do 18 let věku se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní ţivotní potřeby, b) stupni II (středně těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních ţivotních potřeb, c) stupni III (těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních ţivotních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních ţivotních potřeb, a vyţaduje kaţdodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. (2) Osoba starší 18 let věku se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní ţivotní potřeby, b) stupni II (středně těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních ţivotních potřeb, c) stupni III (těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních ţivotních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních ţivotních potřeb, a vyţaduje kaţdodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. § 9 (1) Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní ţivotní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. (2) Schopnost zvládat základní ţivotní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. h) se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postiţení a reţimu stanovenému ošetřujícím lékařem.
64
poskytnutí některé ze sociálních sluţeb, popřípadě prostřednictvím jiné fyzické nebo právnické osoby stanovené zákonem, anebo můţe dojít ke kombinaci těchto forem sociální péče. Nárok na příspěvek na péči má osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při zvládání základních ţivotních potřeb v takovém rozsahu, který odůvodňuje její zařazení do některého ze stupňů závislosti. Za dlouhodobý nepříznivý stav se povaţuje zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle neţ jeden rok a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních ţivotních potřeb. Dalším z předpokladů, kdy je osoba zařazena do některého ze čtyř stupňů závislosti je, ţe potřebnou pomoc ji poskytuje buď osoba blízká, asistent sociální péče, poskytovatel sociálních sluţeb zapsaný v registru poskytovatelů sociálních sluţeb, dětský domov nebo speciální lůţkové zdravotnické zařízení hospicového typu. Nárok na příspěvek mají osoby starší jednoho roku. Schopnost osoby zvládat základní ţivotní potřeby se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a rovněţ s ohledem na věk osoby. Výše příspěvku pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc 3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost), 6 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těţká závislost), 9000 Kč, jde-li o stupeň III (těţká závislost), 12000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost). Výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těţká závislost),8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těţká závislost),12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost). Od 1.1.2012 se k příspěvku na péči váţe ještě jedna dávka, a tou je za dalších zákonem stanovených podmínek, zvýšení příspěvku na péči ve výši Kč 2 000,--, pokud se jedná o nezletilé nezaopatřené dítě závislé na péči jiné osoby nebo zdravotně postiţeného rodiče, který pečuje o nezletilé nezaopatřené dítě. U této dávky se zohledňuje příjem všech společně posuzovaných osob, který nesmí překročit dvojnásobek ţivotního minima společně posuzovaných osob. Příjem se hodnotí
65
podle ustanovení § 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších právních předpisů.72
72
Viz blíţe: KRÁLOVÁ, Jarmila a Eva RÁŢOVÁ. Sociální služby a příspěvek na péči. 4. aktualiz. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 463 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-807-2637-485, str.16,17,19,25,26
66
4. Činnost obce a obecního úřadu v sociální oblasti vykonávané v přenesené působnosti Obce mají dvojí roli. Jednak jsou základními územním samosprávným společenstvím občanů v demokratickém státě, jednak mohou být zákonem pověřeny výkonem jednotlivých úkonů státní moci, jako nejniţší článek státní správy. Podle zákona o obcích tvoří obec územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů chrání rovněţ veřejný zájem, vyjádřený v zákonech a v jiných právních předpisech.73 Sociální reformou I., která byla nastartována v lednu 2012, došlo k podstatné změně výkonu sociálního zabezpečení, kdy přijatými legislativními opatřeními byly dávkové agendy pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby zdravotně postiţené převedeny do kompetence státního orgánu – Úřadu práce České republiky. Vymezení přenesené působnosti obcí v systému sociálního zabezpečení se tak velmi zúţilo. Velkým problémem v současné praxi je také najít přesné vymezení systému v práci a náplni činnosti sociálních pracovníků obecních úřadů neboť fakticky došlo k dualitě výkonu sociální práce dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů a dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů. Přesné vymezení či kompetence sociálních pracovníků orgánů pomoci v hmotné nouzi se stále hledá. Pokud jsem se snaţila oslovit pracovníky sociálního odboru obecního úřadu obce s rozšířenou působností, s otázkou, kde oni vidí rozhraní mezi činností sociálního pracovníka v přenesené a samostatné působnosti z pohledu reality kaţdodenní pracovní činnosti, dostala se mi odpověď, ţe i z jejich pohledu je velmi těţké přesně stanovit rozhraní mezi sociální prací v samostatné působnosti a sociální prací v přenesené působnosti.
73
Viz blíţe: TOMEŠ, Igor. Sociální správa. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 303 s. ISBN 80-7178560-1,str.83
67
Proběhla diskuze, jedním z moţných kritérií je v osobě klienta. Pokud pracovníci odboru sociálních věcí řeší některou ze sociálních situací klienta, který je osobou v hmotné nouzi, který je osobou se zdravotním postiţením, případně po sociálním kontaktu následně na sociální práci obecního úřadu navazuje správní řízení na Úřadu práce ČR ve věci přiznání některé z dávek, lze tuto sociální pomoc jednoznačně hodnotit, jako sociální práci v přenesené působnosti. 4.1.
Sociální práce na úrovni obecního úřadu
Sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomoc jednotlivcům, skupinám či komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování, sociálního znovu začleňování do jejich přirozeného prostředí. Sociální práce se dále zaměřuje na tvorbu příznivých, společenských podmínek, a to tak, aby bylo dosaţeno stanoveného cíle. Podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích, posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Zasahuje tam, kde se lidé dostávají do konfliktu se svým sociálním prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy ochrany lidských práv, společenské spravedlnosti, solidarity a etiky.74 Působnost obecního úřadu v oblasti sociální práce vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování je upravena zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů, dále se činnost obecního úřadu v oblasti řešení ţivotní situace osob, které jsou v hmotné nouzi, řídí zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů. Konkrétně realizaci a koordinaci činnosti sociální práce na obecní úrovni, která je dána jako povinnost sociálním pracovníkům, 74
Zdroj:[online seznam.cz]dostupné z: Ministerstvo práce a sociálních Věcí ČR Doporučený postup č.1/2012 https://sps.mpsv.cz/upinfo/gr/18/SitePages/DomovskaStranka.aspx?RootFolder=%2Fupinfo%2Fgr %2F18%2FVerejneDokumenty%2FVnit%C5%99n%C3%AD%20%C5%99%C3%ADd%C3%AD c%C3%AD%20akty%20%C3%9AP%20%C4%8CR%2C%20odd%2E%20NSD&FolderCTID=0x 0120009D6A98E53D3ED64C96D4297A800E3FFD&View={6B73EE3C-BA8B-4799-87EE36847EFC3DC6}doporučený postup č.1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II, typu III újezdních a krajských úřadech [4.7.2012]
68
je upravena v ustanovení § 92, § 93zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách ve znění pozdějších právních předpisů,75 a ustanovením § 7, § 63, § 64, § 65 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů76. Základním cílem metod sociální práce na obecním úřadu, je zajištění respektive podpora
„sociálního
fungování„
klienta,
případně
jednotlivce,
skupiny,
či komunity v ţivotě obce. Sociální práce na obecních úřadech podle výše uvedených právních předpisů nepodléhá správnímu řízení. V procesu realizace sociální práce na obecních úřadech se tak nevydává ţádné správní rozhodnutí, v ostatních činnostech a úkonech se pracovníci obecního úřadu samozřejmě základními principy správního řádu řídí. Sociální pracovník by měl svoji činnost vykonávat převáţně v přirozeném prostředí klientely a ne ambulantně- čekat v kanceláři aţ za ním klient se svou tíţivou sociální situací přijde. 75
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 92 Obecní úřad obce s rozšířenou působností a) zajišťuje osobě, které není poskytována sociální sluţba, a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamţité pomoci by ohrozilo její ţivot nebo zdraví, poskytnutí sociální sluţby nebo jiné formy pomoci, a to v nezbytném rozsahu; místní příslušnost se řídí místem trvalého nebo hlášeného pobytu osoby, b) koordinuje poskytování sociálních sluţeb a poskytuje odborné sociální poradenství osobám ohroţeným sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, osobám, jejichţ práva a zájmy jsou ohroţeny trestnou činností jiné osoby, a osobám, jejichţ způsob ţivota můţe vést ke konfliktu se společností; přitom spolupracuje se zařízeními pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, s Vězeňskou sluţbou České republiky, Probační a mediační sluţbou České republiky, správními úřady a územními samosprávnými celky, c) na základě oznámení poskytovatele zdravotních sluţeb zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení sluţby sociální péče a zprostředkovává moţnost jejich poskytnutí; v případě, ţe nelze sluţby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskytovateli zdravotních sluţeb, v jehoţ zdravotnickém zařízení je osoba umístěna, d) na území svého správního obvodu koordinuje poskytování sociálních sluţeb a realizuje činnosti sociální práce vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob; přitom spolupracuje s krajskou pobočkou Úřadu práce a krajským úřadem. 76 Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 64 odst.3 Povinnosti stanovené v odstavcích 1 a 2 platí obdobně pro zaměstnance obcí, kteří jsou zařazeni do pověřených obecních úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností jako sociální pracovníci, a zaměstnance státu, kteří jsou zařazeni k výkonu práce v újezdních úřadech jako sociální pracovníci, při řešení situace osob v hmotné nouzi, a to bez ohledu na dobu, po kterou se tyto osoby ve stavu hmotné nouze nacházejí; přitom tito zaměstnanci spolupracují s příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce. Tito zaměstnanci jsou dále povinni v souvislosti s výkonem činností sociální práce vést Standardizovaný záznam sociálního pracovníka, který je součástí Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí.
69
Přímá práce sociálního pracovníka s klientem, spočívá, nebo by měla spočívat v následujících činnostech. Sociální pracovník především poskytuje komplexní poradenství v sociální oblasti, tedy provázanost oblastí sociálního zabezpečení, kde patří důchodové, nemocenské a úrazové dávky, zdravotní pojištění, státní sociální podpora a sociální pomoc, sociální péče, sociální sluţby, hmotná nouze, pracovně právní oblast, zaměstnanost včetně finanční dávkové podpory, insolvence zaměstnavatele, rodinné právo a poradenství v něm, včetně sociálně právní ochrany dětí, poradenství ve správním řízení a v návazných řízeních, i ve finanční gramotnosti osob, jako prevence zadluţování osob, které jsou ohroţeny příjmovou nedostatečností, čímţ by bylo dosaţeno prevence exekuce dávek.Sociální pracovník vyhledává klienty sociální práce v jejich přirozeném prostředí, provádí posouzení ţivotní situace klienta, provádí individuální plánování cílů klienta a kroků, které povedou k jejich naplnění, realizuje přímou sociální práci s klientem zaměřenou na změnu klienta, zplnomocňuje klienty, aby dokázali sami ovlivňovat své sociální prostředí a měnit podmínky svých ţivotů, realizuje činnosti zaměřené na změnu sociálního prostředí klienta, spolupracuje s navazujícími organizacemi, jinými státními, samosprávnými či neziskovými institucemi při řešení ţivotní situace klienta, spolupodílí se na preventivních aktivitách, jejichţ cílem je předcházení vzniku nepříznivých sociálních situací klientů, zpracovává standardizovaný záznam sociálního pracovníka a další dokumentaci. Sociální
pracovník
musí
vţdy
splňovat
odbornost
podle
zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů. Sociální pracovníci, kteří nemají předepsanou kvalifikaci k výkonu sociální práce, mají moţnost si odpovídající kvalifikaci doplnit do konce roku 2013.77
77
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 110 (1) Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost podle tohoto zákona. (2) Bezúhonnost se posuzuje a prokazuje podle § 79 odst. 2 a odst. 3 věty první aţ třetí.
70
4.1.1. Metody sociální práce ve strukturách obecních úřadů Metody sociální práce jsou pojmem definovaným ve slovníku sociální práce jako specifické postupy sociálních pracovníků definované cílem nebo cílovou skupinou. Cílovou skupinou můţe být jednotlivec, rodina, skupina a komunita. Z hlediska cílových skupin rozlišujeme tedy tři úrovně praxe sociální práce, a to pojem mikro praxe je uţíván pro aktivity, které pomáhají řešit sociální problémy jednotlivců, mezzo praxe zahrnuje sociální práci s rodinami a skupinami. Makro praxe se zaměřuje na zlepšování sociálních podmínek a změny v celé společnosti. Zahrnuje aktivity, jako jsou politické akce, komunitní plánování, veřejné vzdělávací akce a podobně.78Základním nástrojem sociální práce v přenesené působnosti na obecním úřadu je mikro praxe. Základními metodami jsou zejména depistáţ, kdy se jedná o vyhledávání sociálně, kulturně
(3) Zdravotní způsobilost zjišťuje a lékařský posudek o zdravotní způsobilosti vydává registrující poskytovatel zdravotních sluţeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost a u zaměstnanců poskytovatel pracovně lékařských sluţeb. (4) Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka je a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu, v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu, c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b), d) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998. (5) Odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních sluţeb ve zdravotnických zařízeních lůţkové péče podle § 52 má téţ sociální pracovník a zdravotně sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu. (6) Při uznávání odborné kvalifikace nebo jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie se postupuje podle zvláštního právního předpisu. 78 Viz blíţe: JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 2007, 351 s. ISBN 978-807-3682-293-3, str. 17
71
a zdravotně znevýhodněných občanů a skupin v rizikovém prostředí. Vzhledem k tomu, ţe ne kaţdý občan je schopen vyhledat poradenská místa, provádějí sociální pracovníci obecních úřadů, v rámci svých legislativních pravomocí, sociální depistáţ. Provádí ji formou místního šetření, na základě upozornění nebo jiného způsobu zjištění problémové situace. Další metodou je sociální šetření, jehoţ hlavním cílem je seznámit se s přirozeným prostředím klienta, s jeho ekonomickými, fyzickými a psychickými potřebami tak, aby získané informace mohly být součástí pro další plánování řešení daného problému klienta. Sociální pracovník pak provádí posuzování ţivotní situace, coţ znamená popis kombinací sociálních událostí, které jsou předmětem potřeb klienta, nebo jsou rozpoznány sociálním pracovníkem. Následuje individuální plánování, které je základem průběhu řešení daného konkrétního problému klienta. A je-li potřeba sociální pracovník obecního úřadu inicializuje setkání odborníků za účelem řešení konkrétního problému, které se můţe uskutečnit za účasti klienta, ale i bez účasti klienta. Umění pořádat případovou konferenci je jedním ze základních předpokladů pro výkon sociální práce obecního úřadu. Vzhledem ke skutečnosti, ţe současná náplň
praxe sociální práce nastala
na obecních úřadech od 1.1.2012, stále není ustálený a daný systém zda upřednostnit polyvalenci tedy různorodost činnosti sociálního pracovníka pro různé cílové skupiny nebo jít cestou specializace sociálního pracovníka. Rozhodnutí o formě v nastoleném dilematu realizace sociální práce v přenesené působnosti záleţí v současné době na uváţení obecního úřadu, a zejména záleţí na jeho personálních moţnostech. Pokud bude mít obecní úřad dostatek sociálních pracovníků, kdy kaţdý z nich bude mít vlastní specializaci na řešení ţivotních situací klientů, pak by tato praxe nastolila ţádoucí stav dosaţený v podobě specializovaného sociálního úřadu.Sociální pracovníci na obecních úřadech ovšem nevykonávají sociální šetření pro ověření skutečností pro nárok na dávku nebo její výši. Sociální pracovník Úřadu práce ČR, ale můţe poţádat o podporu sociálního pracovníka z obecního úřadu v případě vlastního uváţení. Zejména jedná-li se o případy prováděných sociálních šetření, kdy jsou známa určitá rizika
72
a místní znalost, či navázání klientů na sociálního pracovníka obecního úřadu, tato rizika sniţují (agrese, sociálně vyloučené lokality).79Představa ideálního stavu tohoto modelu je pak prezentována metodikou Ministerstva práce a sociálních věcí ČR tak, ţe sociální pracovník obecního úřadu formou depistáţe vyhledá klienta potřebujícího komplexní pomoc, sociální pracovník Úřadu práce ČR pomáhá s vyřízením dávek, provede správní řízení, a sociální pracovník poskytovatele sociální sluţby vyhledá vhodnou formu pomoci. V řadě případů však tento model sociální práce s klienty končí ve chvíli, kdy klient obdrţí poţadované finanční prostředky prostřednictvím dávek nepojistného sociálního systému, zejména dávek pomoci v hmotné nouzi, o další spolupráci, pomoc,ze strany sociálního pracovníka a následné řešení své sociální situace jiţ nejeví zájem. Pro pracovníky agendy sociální práce na obecním úřadu v oblasti sociálních sluţeb je velmi často nezbytné také spolupracovat s poskytovateli zdravotních sluţeb.80 Hlavním úkolem spolupráce je společné zajištění následné péče, kde je spolupráce obecního úřadu obce s rozšířenou působností s poskytovateli zdravotních sluţeb povinná. Další povinností obecního úřadu obce s rozšířenou působností dle ustanovení § 91 odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů, je zastupování při podepisování
79
Zdroj:[online-seznam.cz] MPSV ČR Doporučený postup 1/2012 dostupné z: https://sps.mpsv.cz/upinfo/gr/18/SitePages/DomovskaStranka.aspx?RootFolder=%2Fupinfo%2Fgr %2F18%2FVerejneDokumenty%2FVnit%C5%99n%C3%AD%20%C5%99%C3%ADd%C3%AD c%C3%AD%20akty%20%C3%9AP%20%C4%8CR%2C%20odd%2E%20NSD&FolderCTID=0x 0120009D6A98E53D3ED64C96D4297A800E3FFD&View={6B73EE3C-BA8B-4799-87EE36847EFC3DC6}doporučený postup č.1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II, typu III újezdních a krajských úřadech [4.7.2012] 80 Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších právních předpisů .Ustanovení § 47 odst.2 Pokud není pacient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen obejít se bez pomoci další osoby, můţe být propuštěn z jednodenní nebo lůţkové péče aţ po předchozím včasném vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Má-li být propuštěn pacient, u něhoţ není zajištěna další péče, poskytovatel o tom včas informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle adresy místa trvalého pobytu pacienta, a má-li pacient trvalý pobyt na území hlavního města Prahy, informuje Magistrát hlavního města Prahy; obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závaţnou sociální problematikou v rodině.
73
smlouvy o poskytování sociálních sluţeb ve zdravotnických zařízeních s osobou, která nemá zákonného zástupce a sama není schopna za sebe jednat. Sociální pracovník obecního úřadu obce s rozšířenou působností má také ve své náplni, v případech, kdy je dítě umístěno do domova pro osoby se zdravotním postiţením na základě rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, výchovného opatření nebo předběţného opatření, stanovit úhradu za stravu a za péči, přičemţ rodiče takového dítěte, případně osoby, které mají dítě svěřené do péče, se na hrazení úhrady podílejí rovným dílem. Úhrada se na ţádost rodiče, popřípadě z podnětu zařízení sociálních sluţeb, do kterého je dítě umístěno, nestanoví, jestliţe rodiče doloţí, ţe jsou příjemci dávek pomoci v hmotné nouzi.81 4.1.2. Sociální kurátor Specifickou činnost v sociální oblasti v rámci přenesené působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností zabezpečuje sociální kurátor, specialista na problematiku cílových skupin osob ohroţených sociálním vyloučením z důvodů předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, a osob, jejichţ způsob ţivota můţe vést ke konfliktu se společností. Vymezení kompetencí sociálního kurátora82 v oblasti přímé práce s klientem určuje,
81
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 74 odst.2 Je-li dítě umístěno do domova pro osoby se zdravotním postiţením na základě rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, výchovného opatření nebo předběţného opatření, stanoví úhradu za stravu a za péči rozhodnutím obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu dítěte. Rodiče se na hrazení úhrady podílejí rovným dílem, není-li dále stanoveno jinak. Úhrada se na ţádost osoby, která je podle odstavce 1 povinna hradit úhradu, popřípadě z podnětu zařízení sociálních sluţeb uvedeného v odstavci 1, nestanoví, jestliţe doloţí, ţe tato osoba nebo osoba s ní společně posuzovaná je příjemcem dávek podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. Úhrada se na ţádost osoby, která je podle odstavce 1 povinna hradit úhradu, popřípadě z podnětu zařízení sociálních sluţeb uvedeného v odstavci 1, rovněţ nestanoví nebo se sníţí, jestliţe tato osoba doloţí, ţe po zaplacení úhrady by její příjem nebo její příjem a příjem osob s ní společně posuzovaných poklesl pod součet částky ţivotního minima podle zákona o ţivotním a existenčním minimu a částky normativních nákladů na bydlení podle zvláštního právního předpisu.(3) Maximální výši úhrady za stravu podle odstavců 1 a 2 stanoví prováděcí právní předpis. Pokud se zařízení sociálních sluţeb, ve kterém je nezaopatřené dítě umístěno, vyplácí podle zvláštního právního předpisu přídavek na dítě, sniţuje se úhrada o jeho výši. 82 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 92Obecní úřad obce s rozšířenou působností b) koordinuje poskytování sociálních sluţeb a poskytuje odborné sociální poradenství osobám ohroţeným sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, osobám, jejichţ práva a zájmy jsou ohroţeny trestnou činností jiné osoby, a osobám, jejichţ způsob ţivota můţe vést ke konfliktu se společností; přitom spolupracuje se zařízeními pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, s Vězeňskou sluţbou České
74
ţe sociální kurátor vyhledává a kontaktuje osoby sociálně vyloučené a osoby ohroţené sociálním vyloučením v jejich přirozeném prostředí, tedy provádí depistáţní činnost, s vyuţitím informací od spolupracujících organizací jako je například Probační a mediační sluţba ČR, Policie ČR, nestátních neziskových organizací, při návštěvách potencionálního klienta ve věznici, v tomto případě je depistáţ prováděna na základě informací od Vězeňské sluţby ČR o pobytu klienta ve věznici, s vyuţitím zprostředkování jinými klienty či třetí osoby, nejčastěji rodinnými příslušníky, kolegy. V rámci základního a odborného sociálního poradenství poskytuje sociální kurátor potřebné informace směřující k řešení nepříznivé sociální situace prostřednictvím sociální sluţby, především informace potřebné k řešení klientova konkrétního problému, například o moţnostech ubytování, způsobech vyřizování osobních dokladů, poskytuje informace o
moţnostech
výběru
druhu
sociálních
sluţeb,
zejména
v souvislosti
s poskytováním sociálních sluţeb, a o moţnostech vyuţívání běţně dostupných zdrojů pro zabránění sociálního vyloučení a zabránění vzniku závislosti na sociální sluţbě, poskytuje informace o moţnostech podpory členů rodiny, zprostředkovává kontakt se společenským prostředím, zejména zprostředkování navazujících sluţeb a kontaktů, můţe se jednat o doprovázení či asistenci při vyřizování na úřadech či zprostředkování kontaktu na zájmové a podpůrné skupiny. Sociální kurátor má ve své náplni také poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání.83 4.1.3. Zvláštní příjemce dávek důchodového pojištění Dalším důleţitým úkolem, který je obecním úřadům zákonem svěřen, jako výkon státní správy v přenesené působnosti v systému sociálního zabezpečení,
republiky, Probační a mediační sluţbou České republiky, správními úřady a územními samosprávnými celky. 83 Viz blíţe: DAVIDOVÁ, Ivana,Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, 150 s. ISBN 978-80-7368-6284,str.12,13,14,15
75
je rozhodování o ustanovení zvláštního příjemce pro dávky důchodového pojištění. Právní úpravu institutu zvláštního příjemce pro dávky důchodového pojištění pro obecní úřad můţeme najít v ustanovení § 64 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů84 s odkazem na ustanovení § 10 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpis.85Zvláštní příjemce dávky důchodového pojištění je ustanoven obecním úřadem v případech, kdy by se výplatou dávky oprávněnému, tedy příjemci dávky důchodového pojištění, nedosáhlo účelu, ke kterému má dávka slouţit, nebo kdy by tím byly poškozovány zájmy osob, které je oprávněná osoba povinna vyţivovat. V dalším případě, pak pokud oprávněný, případně jeho zákonný zástupce nemůţe výplatu přijímat. Ustanovit zvláštního příjemce je moţné pouze s jeho souhlasem. Souhlas příjemce dávky, tedy oprávněného, nebo jeho zákonného zástupce, je nutný pouze v případě, ţe nemůţe výplatu přijímat. Souhlas oprávněného a jeho zákonného zástupce se také nevyţaduje, v situacích, kdy vzhledem ke zdravotnímu stavu nemohou k ustanovení zvláštního příjemce podat vyjádření86. V takovém případě 84
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 64 odst.1 Příjemcem důchodu je oprávněný nebo jeho zákonný zástupce anebo zvláštní příjemce. Kdo je zvláštní příjemce, stanoví zvláštní zákon. 85 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. Ustanovení § 10 odst.1 Obecní úřad rozhoduje o ustanovení zvláštního příjemce dávky důchodového pojištění (§ 118 odst. 3). 86 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. Ustanovení § 118 Výplata dávky důchodového pojištění zvláštnímu příjemci (1) Zvláštním příjemcem dávky důchodového pojištění je a) občan určený rozhodnutím obecního úřadu podle § 10, b) občan, kterému byl sirotčí důchod vyplácen do dne nabytí způsobilosti dítěte k právním úkonům, a to od tohoto dne. (3) Obecní úřad ustanoví zvláštního příjemce s jeho souhlasem v případech, kdy by se výplatou dávky dosavadnímu příjemci zřejmě nedosáhlo účelu, kterému má dávka slouţit, nebo kdyby tím byly poškozovány zájmy osob, které je důchodce povinen vyţivovat, anebo nemůţe-li oprávněný, popřípadě jeho zákonný zástupce, výplatu přijímat. Souhlas oprávněného, popřípadě jeho zákonného zástupce, s ustanovením zvláštního příjemce se vyţaduje jen v případě, ţe oprávněný, popřípadě jeho zákonný zástupce, nemůţe výplatu přijímat; to neplatí, pokud oprávněný, popřípadě jeho zákonný zástupce, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůţe podat vyjádření k ustanovení zvláštního příjemce. (4) Zákonný zástupce a zvláštní příjemce jsou povinni dávku pouţít pouze ve prospěch oprávněného a osob, které je oprávněný povinen vyţivovat. Zvláštní příjemce ustanovený
76
musí být oprávněný, případně jeho zákonný zástupce, zastoupen opatrovníkem pro správní řízení, samozřejmě pokud mu jeho zdravotní stav neumoţňuje samostatně ve správním řízení jednat. Opatrovník je ustanoven dle ustanovení § 32 odst. 2 správního řádu.87 Obecní úřad v rámci své činnosti zároveň plní dohled nad zvláštním příjemcem a kontroluje, jak plní povinnosti, tedy zda pouţívá dávku pouze ve prospěch oprávněného a osob, které je oprávněný povinen vyţivovat, zda pouţívá dávku podle pokynu oprávněného, který nemůţe výplatu přijímat, podává na ţádost oprávněného nebo obecního úřadu, který jej ustanovil, písemné vyúčtování dávky, která mu byla vyplácena, a to do jednoho měsíce. Neplní-li zvláštní příjemce výše uvedené stanovené povinnosti, zruší obecní úřad ve správním řízení z moci úřední původní rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce a v novém správním řízení rozhodne o ustanovení jiného zvláštního příjemce dávky důchodového pojištění. Rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce dávek důchodového pojištění obecní úřad také zruší v případech, kdy odpadnou důvody, pro které byl zvláštní příjemce ustanoven. O odvolání proti rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce rozhoduje krajský úřad.
oprávněnému, který nemůţe výplatu přijímat, pouţívá dávku podle pokynů oprávněného. Zvláštní příjemce je povinen na ţádost oprávněného nebo obecního úřadu, který jej ustanovil, podat písemné vyúčtování dávky, která mu byla vyplácena, a to do 1 měsíce. 87 Zákon č.500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších právních předpisů. Ustanovení § 32 Zastoupení na základě zákona a opatrovnictví (1) V rozsahu, v jakém účastník nemá procesní způsobilost, musí být zastupován zákonným zástupcem. (2) Správní orgán ustanoví opatrovníka a) účastníkovi uvedenému v odstavci 1, pokud nemá zákonného zástupce nebo nemůţe-li ho zákonný zástupce zastupovat a nemá-li opatrovníka podle zvláštního zákona, f) osobám zvlášť těţce zdravotně postiţeným, s nimiţ se nelze dorozumět ani prostřednictvím tlumočníka nebo prostředníka podle § 16 odst. 5, g) osobám stiţeným přechodnou duševní poruchou, která jim brání samostatně v řízení jednat, je-li to nezbytné k hájení jejich práv; v těchto případech správní orgán rozhoduje na základě odborného lékařského posudku
77
4.2.
Agenda speciálně označených vozidel - Parkovací průkazy pro osoby vlastnící průkaz pro osoby zdravotně postižené
Do výčtu činnosti obcí vykonávaných v rámci přenesené působnosti v oblasti sociálního zabezpečení nelze sice přímo začlenit agendu, která se zabývá vydáváním parkovacích průkazů pro osoby zdravotně postiţené, ale přesto tato agenda úzce souvisí s činností orgánů sociálního zabezpečení v oblasti sociální péče o zdravotně postiţené osoby a je jedním z výstupů, které řeší jedny z dalších nároků, benefitů, které představují významnou pomoc osobám se zdravotním postiţením. Na základě zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších právních předpisů88, na základě prováděcí vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších právních předpisů, mohou drţitelé průkazu ZTP a ZTP/P vyuţívat vyhrazená místa pro parkování, vyjíţdět do pěší zóny, nemusí dodrţovat zákaz zastavení či stání v určitých situacích. Tuto 88
Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 67 Speciální označení vozidel a osob (1) Parkovací průkaz označující vozidlo přepravující osobu těţce zdravotně postiţenou (dále jen „parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postiţením“), označení vozidla řízeného osobou sluchově postiţenou (dále jen „označení O 2“) nebo označení vozidla lékaře konajícího návštěvní sluţbu stanovené prováděcím právním předpisem smějí uţívat jen osoby, které toto označení obdrţí od příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo od oprávněného orgánu v zahraničí. (2) Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postiţením vydá příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností osobě, která je drţitelem průkazu ZTP s výjimkou postiţených úplnou nebo praktickou hluchotou nebo drţitelem průkazu ZTP/P podle jiného právního předpisu. (3) Označení O 2 vydá příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností drţiteli řidičského oprávnění, který je drţitelem průkazu ZTP z důvodu postiţení úplnou nebo praktickou hluchotou. (4) Vozidlo lze označit parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postiţením pouze v případě, řídí-li vozidlo nebo je-li ve vozidle přepravována osoba, která je drţitelem parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postiţením podle odstavce 1. Přepravovaná osoba je povinna prokázat na výzvu policisty nebo stráţníka obecní policie, ţe je drţitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P podle jiného právního předpisu, který ji opravňuje k uţívání vozidla označeného parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postiţením. (5) V jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, nemusí po dobu nezbytně potřebnou řidiči motorového vozidla označeného parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postiţením a lékaři konající návštěvní sluţbu podle odstavce 1, dodrţovat zákaz stání a zákaz stání vyplývající z dopravní značky „zákaz stání“; přitom nesmí být ohroţena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.
78
agendu na obecních úřadech v rámci organizačního začlenění zpravidla vykonávají sociální pracovníci odborů sociálních věcí. V období do 31.12.2011 byla tato agenda součástí náplně práce sociálních pracovníků na úseku agend dávek pro osoby se zdravotním postiţením. V současné době je realizace vydávání parkovacích průkazů pro klienty se zdravotním postiţením sloţitější, neboť samotné průkazy pro osoby se zdravotním postiţením jsou vydávány na Úřadu práce ČR, a agenda pro speciálně označená vozidla – parkovací průkazy byla v rámci Sociální reformy I ponechána na obecních úřadech s rozšířenou působností, zpravidla v gescích sociálních odborů. O parkovací průkazy si tedy můţe klient poţádat na základě vystaveného průkazu ZTP nebo ZTP/P na místně příslušném obecním úřadu s rozšířenou působností. Pro klienty, kteří byli zvyklí, ţe oba průkazy vyřídí u jedné sociální pracovnice, je přístup k této agendě sloţitější neboť musí navštívit dva úřady, v případě, ţe nemá sebou potřebný průkaz ZTP nebo ZTP/P, pak musí obecní úřad obce s rozšířenou působností navštívit několikrát. Pro osoby se zdravotním handicapem je to zatěţující.
79
5. Činnost obce v oblasti sociální péče vykonávané v samostatné působnosti Do oboru samostatné působnosti obce se řadí ty záleţitosti z působnosti obce, které jsou obci jakoţto právnické osobě veřejného i soukromého práva „vlastní“, jeţ vykonává obec vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Pozitivní právo řadí do samostatné působnosti především takové záleţitosti, jejichţ plnění je bezprostředním zájmem existence a rozvoje obce jako samosprávné územní korporace.89 Obec představuje tedy nejen politický, organizační, správní, ale také určitý sociální systém, který v určitých směrech bez ohledu na svou velikost musí vţdy obsahovat některé sociální aktivity. V obecném pojetí obce organizují a poskytují občanům sociální péči. Ve spolupráci se státními orgány, občanskými sdruţeními, církvemi, charitativními a jinými organizacemi a jednotlivci vyhledávají občany, kteří potřebují sociální péči. Pokud poskytování potřebných sluţeb není v působnosti obce, upozorní na tyto občany obecní úřad obce s rozšířenou působností, popřípadě jim toto poskytnutí zprostředkuje.90 V souvislosti s probíhající Sociální reformou, kdy pověřené obecní úřady jiţ nevykonávají agendu hmotné nouze, odbory sociálních věcí zanikly. Nastupujícím trendem ze stran nejednoho starosty je potlačit činnost sociálních pracovníků na obci, které si pověřené obecní úřady ponechaly. Tito zaměstnanci obcí jsou úkolováni jinými aktivitami, a tak sociální práce s potřebnými klienty v domovské obci bere za své, a je spíše přenášena na obecní úřady s rozšířenou působností, a nebo vykonávána právě prostřednictvím zaměstnanců Úřadu práce ČR, krajskou pobočkou, jejím příslušným kontaktním pracovištěm.
89
Viz blíţe: KOPECKÝ, Martin. Právní postavení obcí: základy obecního práva. Vyd. 1. Praha: Codex Bohemia, 1, 266 s. ISBN 80-859-6373-6.str.153,154 90 Viz blíţe: TOMEŠ, Igor. Sociální správa: úvod do teorie a praxe. Vyd. 2. rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2009, 304 s. ISBN 978-807-3674-830.str.73,281
80
5.1.
Zaměření sociální práce v obci
Činnosti obecní samosprávy v sociální oblasti zahrnuje desítky druhů činností od obecných, koncepčních, koordinačních, kontrolních činností po konkrétní sociální práci. Patří sem kupříkladu i povinnost obce vytvářet podmínky pro uspokojování sociálních potřeb svých občanů, včetně potřeb bytových, nárok na poskytování sociálního poradenství, účelově vázané finanční dotace na bydlení či zvýšená právní ochrana nájemního bydlení. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve svém § 2 odst. 2 stanoví, ţe „obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem“. Podle § 35 odst. 2 obec v rámci své samostatné působnosti vytváří mimo jiné podmínky pro uspokojování bytových potřeb svých občanů. Přestoţe většina obcí v rámci své samostatné působnosti upravuje přístup k bydlení v obecních bytech, praxe ukazuje, ţe zajišťování bydlení nízko příjmovým či sociálně slabším domácnostem nebývá prioritou. Jedním z důvodů jsou dle poznatků z praxe jiţ dlouhodobě omezené kvantitativní moţnosti obecních bytových fondů, které nejsou schopny uspokojit poptávku po tomto typu nájemního bydlení. 91 Konkrétní činnost, kterou se obce zabývají, spočívá především ve formě vytváření koncepčních materiálů metodických i analytických pro sociální práci v obci a sociální či související sluţby. Obec realizuje proces plánování rozvoje sociálních sluţeb metodou komunitního plánování. Podporuje jak finančně, tak metodicky sociální práci v obci a sociální či jiné související sluţby. Vytváří koncepci a realizuje pro – rodinnou politiku obce. Spolupracuje s jinými státními, samosprávnými či neziskovými institucemi. Sleduje účelnost vynaloţených prostředků na sociální práci v obci. Realizuje protidrogovou politiku v obci. Zabývá se problematikou rizikového chování a trestné činnosti. Zabývá se problematikou sociálního vyloučení z důvodu zdravotního postiţení a stáří v obci. Řeší problematiku národnostních menšin, etnik a multikulturalismu. 91
Viz blíţe :Zdroj:[online.seznam.cz], dostupné z: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR,http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw , Sněmovní tisk 494/0, důvodová zpráva navrhovaného zákona o sociálním bydlení [15.2.2013]
81
Vyhledává klienty sociální práce v jejich přirozeném prostředí. Zajišťuje zapůjčení speciálních rehabilitačních a kompenzačních pomůcek pro osoby se zdravotním postiţením. Realizuje koordinaci prevence kriminality a sociálně negativního chování v obci. Zajišťuje sociální poradenství a aktivizační sluţby pro cílové skupiny: zdravotně postiţení, rodiny s dětmi, cizince, osoby v hmotné nouzi a seniory. Zajišťuje terénní sociální práci pro neorganizovanou mládeţ s cílem zkvalitnění ţivota v obci. Na doţádání provádí šetření různých aspektů ţivotní situace klientů. A v neposlední řadě je jednou z činností odboru sociálních věcí výkon funkce veřejného opatrovníka.92 5.1.1. Veřejný opatrovník Opatrovník, takzvaný stálý opatrovník je osobě zbavené či omezené ve způsobilosti k právním úkonům ustanovován dle ustanovení § 192 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského
soudního
řádu93,
v samostatném
řízení,
aţ po pravomocném skončení řízení o způsobilosti k právním úkonům. Fyzická osoba – opatrovník se zpravidla ustanovuje opatrovanci z řad členů rodiny. Pro zdravotní stav či pokročilý věk však mohou rodinní příslušníci funkci opatrovníka odmítnout nebo o ni sice mají zájem, ale soud je neustanoví, neboť nemá záruku, ţe by konali v zájmu opatrovance. Opatrovníkem můţe být navrţena i jiná osoba, například z řad přátel, pokud je někdo takový soudu znám či opatrovanec jej sám navrhne. Soud zkoumá vhodnost navrţené osoby, zda se jedná o osobu bezúhonnou, zkoumá vzájemný vztah a kolizi zájmů. Není-li
92
Zdroj:[online seznam.cz]dostupné z: MPSV ČR Doporučený postup 1/2012 https://sps.mpsv.cz/upinfo/gr/18/SitePages/DomovskaStranka.aspx?RootFolder=%2Fupinfo%2Fgr%2F18%2 FVerejneDokumenty%2FVnit%C5%99n%C3%AD%20%C5%99%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD%20akty %20%C3%9AP%20%C4%8CR%2C%20odd%2E%20NSD&FolderCTID=0x0120009D6A98E53D3ED64C 96D4297A800E3FFD&View={6B73EE3C-BA8B-4799-87EE-36847EFC3DC6}doporučený postup č.1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II, typu III újezdních a krajských úřadech [15.2.2013] 93
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 192 odst.1 Předseda senátu je povinen postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona musí mít. Soud ustanoví opatrovníkem rodiče či jinou osobu blízkou osoby, která opatrovníka podle zákona musí mít, nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito osobami navzájem.
82
nikdo takový, ustanoví soud veřejného opatrovníka – obec, město dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů94. Zástupce obce je starosta, ten pověří písemně jmenovitě pracovníka úřadu k výkonu funkce veřejného opatrovníka a ve zplnomocnění stanoví rozsah jeho pravomoci. Toto pověření je předkládáno soudu na správní oddělení. Pravomocným usnesením o ustanovení opatrovníka je opatrovníkovi vydána listina o ustanovení opatrovníka a předán pravomocný rozsudek o úpravě způsobilosti k právním úkonům včetně znaleckého posudku. Opatrovník se zároveň u soudu seznámí s obsahem soudního spisu. Opatrovník dále musí navštívit opatrovance v jeho domácnosti, ve zdravotnickém zařízení, kde zjistí další informace. S opatrovance pak naváţe kontakt, vede s ním pohovor, zjistí potřeby, přání, názory, schopnosti opatrovance. Opatrovník nemá právo rozhodovat o všech oblastech ţivota člověka, neměl by zasahovat do rozhodování člověka v oblasti jeho lidských práv, ta nesmí být nikým a ničí, omezena. Opatrovník zastupuje opatrovance v oblasti právních úkonů v takovém rozsahu, jaký stanoví soud. Soud nadále dohlíţí na správu majetku a činí nutná a vhodná opatření ke zjištění a zajištění majetku. Ustanovený opatrovník je povinen soudu předkládat zprávy, spravovat majetek a nejde-li o běţnou záleţitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Tolik k popisu funkce opatrovníka.Ve většině obcí netvoří agenda opatrovnictví výhradní činnost zaměstnance. Nyní je otázkou, zda výkon veřejného opatrovníka spadá do samostatné působnosti obce. Odborná literatura i zaţitá právní teorie výkon veřejného opatrovníka řadí do samostatné působnosti obce. Odlišný názor ve svém usnesení95 vyjádřil Ústavní soud jiţ v roce 2007 : „Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy rozhodnutí státu, kterým stát-za ústavně aprobovaných podmínek-vstupuje do autonomního
94
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů Ustanovení § 27 odst.3. Nemůţe-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliţe je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 18 odst. 1). 95 Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.7.2007, sp.zn. ÚS 995/07
83
prostoru jedince, přičemž je to stát, který nese plnou odpovědnost za to, že za trvání tohoto omezení se nijak nezhorší postavení či kvalita právního jednání jednotlivce. Z toho lze vyvodit, že je to rovněž primárně stát, který je vůči osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům povinován ochranou jejich základních práv, to je konkrétně zajistit jí kvalifikované zastupování v právních vztazích, a tam, kde neexistuje soukromá osoba ochotná takovou funkci zastávat, je stát povinen tuto funkci vykonávat sám. S ohledem na jedinou ústavně konformní interpretaci § 27 odst.3 o.z. taková interpretace, která reflektuje toto postavení a roli státu ve vztahu k ochraně základních práv. Dané ustanovení je tedy třeba vykládat tak, že „orgánem místní správy“ je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako „ organizační součást“ státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Ústavně právní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce. S tím pak souvisí rovněž otázka materiálního a personálního zajištění výkonu funkce opatrovníka, ke kterému je povinován stát. Jinak řečeno, je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat.“ Zde je jednoznačné stanovisko, které zařazuje výkon funkce veřejného opatrovníka, oproti zaţité praxi, ţe veřejný opatrovník je výkonem místní samosprávy v samostatné působnosti, výkonem, který jednoznačně spadá do kompetence obcí v přenesené působnosti. Ze zkušeností obcí je patrné, ţe obce řeší tento narůstající problém v čím dál větším rozsahu a velmi často kritizují absenci jednoznačné právní úpravy, co je opatrovník povinen činit. Obce vykonávají funkci veřejného opatrovníka v určitém právním vakuu. Především menší obce tak vykonávají „co je potřeba“, zpravidla poskytují i sluţby, které by si opatrovanec v ideálním případě měl nakupovat. Obecným problémem zůstává nejednotná dostupnost sociálních sluţeb v různých oblastech České republiky. Finanční moţnosti opatrovanců jsou často omezené, neplatí rovnítko mezi zbavením/omezením způsobilosti k právním úkonům a poskytováním sociálních
84
dávek, resp. příspěvku na péči. Problematické je, ţe obce nemají moţnost veřejné opatrovnictví, které je časově a především i finančně náročné, odmítnout. V důsledku nevyřešeného financování opatrovnictví nemají opatrovanci mnohdy dostatek prostředků na sociální sluţby, někdy ani na základní potřeby. S některými agresivními klienty a závislými na alkoholu se velmi špatně spolupracuje,
stejně
tak
je
problematický
výkon
opatrovnictví
u osob
nezdrţujících se v místě trvalého pobytu. Lidé řeší problémy svých blízkých příliš pozdě, jsou nedostatečně informováni ohledně způsobilosti k právním úkonům, a obce pak poskytují péči i osobám, u nichţ teprve probíhá řízení o omezení (zbavení způsobilosti k právním úkonům). Obce mají problémy i s nemoţností umístit opatrovance bez jeho souhlasu do sociálního zařízení. Z důvodu, ţe jsou osobami v hmotné nouzi a vesměs osobami závislými na alkoholu, neexistuje pro tento typ postiţení totiţ taková sociální sluţba, která by byla ochotna ho přijmout.96Problematika je při bliţším zkoumání a rozboru velmi široká a opět naráţíme při řešeních na spoustu otazníků a nedořešenou legislativní úpravu. 5.1.2. Cílové skupiny klientů, typy sociálních problémů klientů, které spadají do kompetence sociálních pracovníků obce v samostatné působnosti. Předmětem a podstatou sociální práce sociálních pracovníků obcí je převáţně sociální práce s problémovými, ohroţenými skupinami klientů, kteří se dostali do určitých sociálních problémů, u kterých nastala určitá nepříznivá sociální událost. Mezi nejpočetnější cílovou skupinu lze zařadit osoby se zdravotním postiţením nebo s duševním onemocněním, kdy je řešena problematika dospělých osob i dětí s tělesným, smyslovým, mentálním postiţením, problematika dospělých i dětí s duševním onemocněním.
96
Zdroj :[online.seznam.cz] Svaz měst a obcí ČR, dostupné z: http://www.smocr.cz/cz/oblasticinnosti/socialni-oblast/vysledky-dotaznikoveho-setreni-k-problematice-verejnehoopatrovnictvi.aspx [23.2.2013]
85
Druhou cílovou skupinou, na kterou je sociální práce soustředěna jsou osoby pečující o osoby závislé na péči jiné osoby, kdy je třeba sociální pomoci při řešení problémů vyplývajících z péče o závislou osobu- děti, seniory, zdravotně postiţené. Třetí cílovou skupinu tvoří osoby s různým stupněm omezení způsobilosti k právním úkonům. Kdy hlavní činnost sociální práce je zaměřena na zajištění ochrany práv osob před zbavením či omezením způsobilosti k právním úkonům, zajištění dohledu při moţném ohroţení práv osob po zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Osoby ohroţené sociálním vyloučením tvoří čtvrtou cílovou skupinu, jejichţ sociální problémy mohou spočívat v sociálním vyloučení, které je důsledkem stáří, zdravotního postiţení či jiné sociální události, ale také se lze s ohroţením sociálního
vyloučení setkat v případech národnostních menšin a lokálních
komunit. Další v pořadí pátou cílovou skupinu tvoří osoby ohroţené rizikovým způsobem ţivota, jejichţ sociální problémem vyplývá z neorganizovaného způsobu ţivota dětí a mládeţe, problémy plynoucí z poskytování placených sexuálních sluţeb, problémy ze zneuţívání alkoholu, omamných a psychotropních látek, ze závislosti na hracích automatech, problémy vyplývající z příslušnosti k určité rizikové subkultuře, z páchání trestné činnosti. Sociální problémy obětí agrese, trestné činnosti a domácího násilí tvoří okruh osob, označovaných jako šestá cílová skupina. V případech těchto osob jsou řešeny problémy obětí trestné činnosti jiných osob, sociální problémy obětí domácího násilí, sociální problémy obětí týrání, zneuţívání nebo zanedbávání, (pokud nespadají přímo do kompetence orgánů sociálně právní ochrany dětí), jedná se seniory, osoby s postiţením nebo s omezením způsobilosti k právním úkonům, osoby, které mohou být oběťmi organizovaného zločinu, oběti jiných forem agresivního jednání. Osoby, které ztratily přístřeší, nebo se nacházejí v nejistém či neadekvátním bydlení jsou další a v současné době stále početnější cílovou skupinou, jejíţ sociálním problémem je riziko ztráty bydlení, ztráta či absence bydlení. Dříve
86
byla tato problematika řešena převáţně v muţské populaci. V současné době je moţné sledovat trend, kdy se zvyšuje počet ţen v této rizikové skupině, coţ lze vysvětlovat ze sociologického hlediska úpadkem tradičního pojetí rodiny, budování a stability rodinného zázemí. S výše uvedenou cílovou skupinou úzce souvisí cílová skupina nezaměstnaných osob a osob s materiálními problémy, jejichţ sociální problém tkví v nízkých příjmech, nekompetenci hospodařit s finančními prostředky, nebo jejich ekvivalentem, velkým problémem je zadluţení, ztráta zaměstnání a dlouhodobá nezaměstnanost. Imigranti jsou další moţnou cílovou skupinou s potřebou řešit určité sociální problémy, které mohou nastat v rámci imigrace jak v rámci Evropské unie, zemí Evropského hospodářského prostoru, ale také sociální problému u migrace osob ze třetích zemí. Poslední cílovou skupinu tvoří rodiny s dětmi, kde mohou vzniknout sociální problémy v podobě zanedbávání, týrání a zneuţívání dětí, vztahových problémů v rodině, které mohou vést k ohroţení dětí, pobytu dítěte v zařízení ústavní nebo ochranné výchovy. 5.1.3. Činnosti sociálního pracovníka obce vykonávané v rámci samostatné působnosti. V této části bychom se věnovali podrobnějšímu rozboru činností sociálního pracovníka na obecním úřadu, které jsou pouţívány nebo by měly být pouţívány jako vhodné nástroje k řešení problémů nebo naplňování cílů pomáhající intervence pomoci daných činností. V rámci koncepční a koordinační aktivity sociální pracovník zabezpečuje sběr relevantních informací o poskytovaných sociálních či souvisejících sluţbách a o podobě sociální práce na daném území, potřebách pro tvorbu koncepčních materiálů. Tedy se jedná o systematické a cílevědomé zjišťování a vyhodnocování informací o klientech a jejich sociálním prostředí. Cílem je zlepšovat ţivot lidí a komunit,
zjišťovat
spokojenost
klientů
87
se
sluţbami,
zjišťovat
jaká
je informovanost komunity o sluţbách, jaký je poměr poptávky a nabídky sluţeb, podílí se na vyhodnocování efektivity sociálních či souvisejících sluţeb. Sociální pracovník realizuje proces plánování rozvoje sociálních sluţeb na území obce, podílí se na aktualizaci adresáře poskytovatelů sociálních a souvisejících sluţeb. Sociální pracovník především spolupracuje s jinými státními, samosprávnými či neziskovými organizacemi při nastavování efektivní realizace sociální sítě v dané lokalitě. Tedy dojednává kontakt či spolupráci klienta s další sluţbou či jinou formou pomoci nebo s nimi jedná v zájmu klienta, a pokud si klient netroufá nebo není schopen navázat kontakt nebo vyjednávat s pracovníky jiné organizace, například s příslušným úřadem práce, věřitelem, úředníkem evidence občanských průkazů, imigračním úřadem, sociální pracovník ho osobně doprovází během jednání. V případech, kdy klient není schopen hájit své zájmy a práva, zastupuje ho při jednání s dalšími institucemi. Sociální pracovník klienta motivuje ke změně jeho jednání, chování. Dodává mu informace a tím ho seznamuje s moţnými
důsledky
jeho
rozhodnutí.
Poskytuje
mu
zprostředkování
specializované pomoci v případě, ţe se ocitl v krizi za účelem navrácení psychické rovnováhy narušené krizovou sociální situací. Přitom se sociální pracovník řídí Etickým kodexem sociálního pracovníka České republiky, který obsahuje základní principy chování sociálního pracovníka ke klientovi.97 Celý výše uvedený okruh sociálních situací, sociálních problémů spadá do kompetence široké sítě sociálních pracovníků. V podstatě z pohledu právní teorie je velmi sloţité určit hranici, kdy přímo sociální pracovník obce, je v tu chvíli ten, na koho se obrátí klient, který potřebuje, ţádá pomoc, zda tato pomoc je chápána jako pomoc obce – místní samosprávy, nebo je chápána jako pomoc státu – sociální poradenství v poslední systémové součásti sociálního zabezpečení- sociální péče. V konečném důsledku umění spolupráce a vytváření fungujícího systému, tak aby bylo moţné člověku, který najde sílu a na jednoho
97
Materiál MPSV ČR „Vymezení sociální práce na obecní a krajské úrovni ve výkonu přenesené a samostatné působnosti,“ 25.5.2011
88
z okruhu celé sítě sociálních pracovníků se obrátí, poskytnout právě tu pomoc o kterou ţádá, kterou potřebuje, je nyní to nejdůleţitější s čím se musí okruh sociálních pracovníků, legislativců, právních teoretiků i veřejnost zabývat a nastolit pravidla. V praxi sama velmi silně pociťuji, ţe se jedná o vytváření nejen profesních pravidel, ale v řadě případů se jedná i osobní znalost a navázaní kontaktů s různými poskytovateli sociálních sluţeb, od neziskových organizací – azylové domy, noclehárny, zařízení pro rodiče s postiţenými dětmi, domy s pečovatelskou sluţbou, s organizacemi poskytujícími sociální sluţby zdravotně postiţeným osobám, sociální pracovnicí zdravotnického zařízení, terénních sluţeb, atd. 5.1.4. Sociální služby a komunitní plánování Z pohledu hodnocení postavení obce v oblasti sociální péče je velmi podstatnou součástí činností obcí, měst i městských částí v sociální oblasti ve svém územním obvodu, rozvoj sociálních sluţeb, který v současné době probíhá metodou komunitního plánování, tomu bych se ráda věnovala v této kapitole. Městské a obecní samosprávy se stále častěji zajímají o komunitní plánování, dá se říci, ţe dnes je to běţná praxe. Dostává se do jejich povědomí, jako jedinečná metoda řízení a rozhodování. Lze ji pouţít jak pro vytváření koncepcí sociálních sluţeb, tak pro řešení nejrůznějších dalších problémů, s nimiţ se komunita setkává. Metodika komunitního plánování není v našich zemích upravena ţádnými obecně závaznými předpisy.98 Pojem komunitního plánování v ČR můţeme dovodit jako pojem běţně uţívaný pro plánování rozvoje sociálních sluţeb, které je zakotveno v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů, kde je definován v § 3 písm. h) „plánem rozvoje sociálních služeb je výsledek procesu aktivního zjišťování potřeb osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím
98
JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 2007, 351 s. ISBN 978-807-3682-293.str.160
89
dostupných zdrojů, jehož obsahem je popis způsobu zpracování plánu, popis a analýza existujících zdrojů a potřeb osob, kterým jsou sociální služby určeny, včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb.“ Posláním komunitního plánování je tedy zajišťování dostupnosti sociálních sluţeb v dané lokalitě a zároveň potřeb, které nejsou naplněny. Srovnáním těchto dvou základních parametrů a samozřejmě v souladu s mnoţstvím finančních prostředků, které obec na sociální sluţby vynakládá, vzniká v procesu vzájemných konzultací komunitní plán, který je konsenzem mezi tím, co je moţné, a tím co bylo označeno jako potřebné či dokonce prioritní. Komunitní plánování představuje cyklický, spirálovitě se opakující proces. Slovo komunitní dává tušit, ţe celé plánování sociálních sluţeb probíhá za účasti komunity – v případě sociálních sluţeb se tedy zejména jedná o zástupce uţivatelů, poskytovatelů a zadavatelů sociálních sluţeb, ale i další veřejnosti, jíţ je téma sociálních sluţeb blízké. Co vše pojem sociální sluţby zahrnuje je stanoveno v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů. Sociální sluţby zahrnují především sociální poradenství, sluţby sociální péče, sluţby sociální prevence. Poskytují se jako sluţby pobytové, ambulantní nebo terénní. Pobytovými sluţbami se myslí sluţby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb a ambulantními sluţbami se rozumí sluţby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních sluţeb a součástí sluţby není ubytování. Terénními sluţbami se rozumí sluţby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. Pro poskytování sociálních sluţeb lze v souladu se zákonem o sociálních sluţbách zřídit tyto zařízení: centra denních sluţeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory,domovy se zvláštním reţimem, chráněné bydlení,azylové domy, domy na půl cesty,zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti
90
a mládeţ,
noclehárny,terapeutické
komunity,
sociální
poradny,
sociálně
terapeutické dílny,centra sociálně rehabilitačních sluţeb, pracoviště rané péče,intervenční centra,zařízení následné péče.99 Díky metodě komunitního plánování je moţné plánovat sociální sluţby tak, aby odpovídaly
místním
specifikům
i
potřebám
jednotlivých
občanů.
Nejdůleţitějšími účastníky komunitního plánování jsou uţivatelé – klienti sociálních sluţeb. Zapojení uţivatelů do komunitního plánování je jeden z nejdůleţitějších kroků v celém procesu. Uţivateli rozumíme lidi v nepříznivé nebo tíţivé sociální situaci, kteří sluţby vyuţívají, kterým jsou sluţby určeny. Jejich pohled je v komunitním plánování sociálních sluţeb nepostradatelný, právě oni mohou vyjádřit svůj názor, zviditelnit své zájmy, přímo se vyslovit k tomu co vnímají jako nejlepší a nejpotřebnější, a spolupodílet se tak na utváření podoby sociálních sluţeb. Poskytovatelé sociálních sluţeb jsou subjekty, které sluţby poskytují a nabízejí, bez ohledu na to, zda se jedná například o nestátní neziskové organizace, organizace zřízené obcí nebo krajem, případně státem. Poskytovatelé vědí, jak sluţby fungují, znají systémové a provozní záleţitosti. Dokáţou popsat stávající poptávku i předpokládané trendy a obecně se v celé problematice dobře orientují. Zadavateli sociálních sluţeb rozumíme zejména obce a kraje. Zadavatelé jsou odpovědni za zajištění potřebných sociálních sluţeb na příslušném území. Vstupují do procesu jako aktivní účastníci, zejména proto, ţe garantují realizaci výstupů komunitního plánování. Proto podpora komunitního plánování ze strany obce a jejich politických reprezentantů představuje nejzákladnější podmínku pro jeho uskutečňování. Díky plánování sluţeb v obcích, městech a městských částech, tedy na nejniţší moţné úrovni, lze vytvořit systém sluţeb podle existujících potřeb, v odpovídající kvalitě a v souladu s místními specifiky. Průběţným monitorováním naplňování stanoveného cíle i jednotlivých opatření, pravidelnou a důslednou aktualizací komunitního plánu a cyklickým opakováním
99
Viz blíţe: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších právních předpisů, ustanovení § 32, § 33, § 34
91
procesu plánování dochází k zachycení změn, které se v mezidobí objevily a je tak moţné na ně reagovat. V ideálním případě jsou finance vynakládány jen na ty sluţby, které jsou potřebné. Obec tedy zejména vytváří příleţitosti pro dlouhodobé zapojování a spolupráci občanů, je aktivní v rozšiřování řady metod řízení a plánování sociálních sluţeb a jejich koordinace s ostatními veřejnými sluţbami, podporuje spoluúčast občanů na rozhodovacím procesu o sociálních sluţbách, zveřejňuje od prvopočátku srozumitelnou a dostupnou formu všechny podstatné informace o procesu i výsledcích komunitního plánování, respektuje při svém rozhodování o sociálních sluţbách cíle a priority stanovené v komunitním plánu, a v neposlední řadě stanoví jasná pravidla financování sociálních sluţeb, která odpovídají prioritám komunitního plánování. Obec je na prvním místě definována jako samosprávné společenství občanů. Vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče v souladu s místními předpoklady a zvyklostmi, tedy také zajišťování potřebných sociálních sluţeb, patří do samostatné působnosti obce, jak je uvedeno v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších právních předpisů, ustanovení § 35. Posláním sociálních sluţeb je pak pomáhat lidem při řešení jejich nepříznivé sociální situace, reagovat adresně ne existující potřeby. Kdo jiný můţe říci, jaké sluţby mají v obci existovat a jakým způsobem mají být poskytovány neţ obyvatelé obce, kteří sluţby vyuţívají nebo mohou vyuţívat.100
100
Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2004, 59 s. ISBN 80-868-7803-1., str.7, 8, 9, 14
92
6. Zhodnocení dopadů Sociální reformy I. Po více jak roce zavádění reformních kroků Sociální reformy I., lze učinit první hodnotící výstupy fungování a dopadů na celý okruh osob, které jsou klienty i subjekty, které vykonávají jednotlivé činnosti v rámci systému sociální péče a sociální pomoci. O zhodnocení a náhled, jak z pohledu zaměstnanců Úřadu práce ČR, tak ze strany obecních úřadů bych se pokusila v následujících dvou kapitolách. 6.1.
První část Sociální reformy I. – sjednocení výkonu agendy nepojistných sociálních dávek.
Vláda dne 18. května 2011 schválila první a druhou část sociální reformy I., kterou navrhlo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Úkolem a základním cílem sociální reformy je vytvořit efektivní systém správy veřejných prostředků určených pro sociální oblast a pomoc jak v samotném procesu administrace, tak ve změně systému vyplácení dávek. Změny se týkají celé oblasti systému administrace a distribuce dávek sociální ochrany, oblasti péče o zdravotně postiţené osoby, zabezpečení osob v hmotné nouzi a pomoc státu rodinám s nezaopatřenými dětmi. Přijetím zákona č. 366/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo ke sjednocení procesu výplaty dávek nepojistného sociálního systému s účinností od 1.1.2012. Byly přijaty také další právní předpisy, které upravují legislativu nepojistných sociálních dávek, a to zákon č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů. Přijetím těchto legislativních opatření vláda deklarovala hlavní cíle Sociální reformy jako zjednodušení systému sociální
93
ochrany, zefektivnění práce orgánů státní správy, dosaţení maximální moţné účelnosti dávek, sníţení administrativní zátěţe pro uţivatele sluţeb, efektivní zacílení a zajištění adresnosti sociálních dávek. Jednotný správní orgán získá komplexnější přehled o situaci ţadatele o dávku. Klíčovou otázkou pro obce se stala záleţitost delimitace pracovníků a majetku, který je k agendám výplat dávek vyuţíván. Velmi citlivou otázkou byl celkový předpokládaný dopad na výši příspěvku na výkon státní správy. Předmětem velmi sloţitého vyjednávání nastolilo otázku stanovení hranice mezi samotnou výplatou dávky a řízením, které výplatě předchází v oblasti sociální práce, a sociální práce, která je nadále na úrovni obcí vykonávána. V souvislosti s prosazením Sociální reformy I. v podobě sjednocení agend v sociální oblasti se také řešila otázka, zda nejde o první kroky k demontáţi spojeného modelu výkonu veřejné správy. Neboť v konečném důsledku došlo k jakési centralizaci systému nepojistných sociálních dávek, kdyţ byl výkon agendy, jako třetí systémové součásti sociálního zabezpečení rozebrán, a odtrţena část agendy související s vyplácením dávky, od souhrnné systémové sociální pomoci, kterou měly v celkové kompetenci svěřenu orgány veřejné moci samosprávné, byť ji vykonávaly v přenesené působnosti. K tomuto vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a Ministerstvo vnitra ČR stanovisko, kde bylo deklarováno, ţe samotný převod dávkových agend v sociální oblasti nelze za „útok“ na spojený model výkonu veřejné správy pokládat. Vţdyť v sociální oblasti zůstávají na obcích i krajích i nadále významné kompetence, především v oblasti sociální práce.101 Legislativním procesem soubor právních předpisů prošel a byl vydán ve Sbírce zákonů č. 128, která vyšla 6. prosince 2011.
101
Zdroj: [online.seznam.cz] dostupné z: http://denik.obce.cz/clanek.asp.?id=6492148,OF 2/2011, rubrika:Sociální problematika [23.2.2013]
94
Od ledna roku 2012 tak začal „fungovat“ nový systém spočívající ve své první fázi zejména ve změně organizační struktury a zaváděním nových internetových aplikací ve zpracování jednotlivých dávek nepojistného sociálního systému. Kdyţ se nyní dívám zpět z pohledu zaměstnance Úřadu práce ČR, i kdyţ se začaly úkony spojené s navrhovanými změnami připravovat v září 2011, zde je nutné podotknout, bez opory v zákonech, které teprve procházely legislativním procesem, musím hodnotit tuto reformu jako dosti překotnou, nedořešenou a troufám si říci, ţe s politického hlediska tvrdě prosazovanou státní mocí výkonnou bez konsenzu s opozicí, tripartitou, Veřejným ochráncem práv i veřejností. Zejména si vzpomínám na velkou nejistotu pracovníků sociálních odborů na městských úřadech, které čekala delimitace, a to ne všechny. Obavy o ztrátu zaměstnání se samozřejmě v prosinci 2011 u mnohých v rámci České republiky naplnily. V souvislosti s přechodem a sjednocením administrace dávek došlo k podstatnému sníţení pracovníků, kteří vykonávali agendy nepojistných sociálních dávek v celém rozsahu, z pohledu vlády se jedná o zefektivnění práce orgánů státní správy. Naopak velký přínos tohoto sjednocení lze hodnotit z pohledu přehlednosti a orientace pro klienty, kdy si skutečně vyřídí celý okruh dávek nepojistného sociálního systému na jednom úřadu. Naplnil se i jeden z cílů, ţe v souvislosti s vyplácením dávek získal správní orgán komplexní přehled o celém okruhu dávkového systému, který si jeden klient či rodina nárokuje. V současné době však přetrvává jeden z podstatných nedostatků a to, ţe jednotlivé softwerové agendové aplikace, krom toho, ţe stále nejsou plně funkční, nejsou propojeny, spolu nekomunikují, nepředávají si potřebná data. Tedy tato propojenost je opět závislá na lidském faktoru na kvalitě zaměstnanců jednotlivých dávkových referátů. Od ledna 2012 nastalo pro zaměstnance dávkových agend velmi náročné období, které veřejnost i celé politické spektrum zejména politická opozice, sledovala s napětím a
nedůvěrou v nový nastolený systém.
Jiţ
dříve
se k chystaným krokům vyjadřoval i Veřejný ochránce práv, který jiţ dopředu
95
avizoval
určitou
personální
nedostatečnost
a
celkovou
nepřipravenost
jednotlivých kroků chystané reformy. Reforma začala rozsáhlou legislativní úpravou řady právních norem, kdy vláda proklamovala, ţe nesníţí výši vyplácených dávek, přesto v rámci úsporných opatření zrušila sociální příplatek ze systému státní sociální podpory, coţ u mnohých rodin s dětmi bylo velmi citelně znát. I kdyţ byla deklarována větší pruţnost a volnost v čerpání rodičovského příspěvku, tak došlo ke sníţení celkové částky výplaty na nejmladší dítě v rodině, kdy se z celkového moţného čerpání rodičovského příspěvku ve výši cca 284 000,-- sníţil na maximální výši Kč 220 000,--. U dávek pro osoby zdravotně postiţené došlo taktéţ k rozsáhlým změnám v nárocích a ve finanční pomoci státu. To byla první záleţitost, se kterou se veřejnost i pracovníci museli vyrovnat. Dalším velkým problémem byly a stále, i po více jak roce zavedení, jsou nefunkční aplikace jednotlivých dávkových agend. Kdy na jedné straně vědomí sociálních pracovníků, ţe klienti jsou existenčně závislí na výplatě dávek, zejména v oblasti dávek pomoci v hmotné nouzi, a nefunkční aplikace, nastolily mnohdy úplnou bezmoc. V tomto období výkon veřejné správy, tak aby naplňoval cíle proklientského přístupu, sluţbu občanovi, plnil očekávání občanů, bral zcela za své. Ve značné míře se projevila nepřipravenost zejména jednotlivých aplikací, kdy v polovině ledna 2012 byly vpuštěny do ostrého provozu, bez předchozích zkoušek zatíţenosti systémů. Zde musím tedy podotknout, ţe pouze díky obětavosti, zodpovědnosti a někdy i nadlidského úsilí pracovníků byly dané úkoly a cíle splněny. Těţko se pak můţe z pohledu vykonavatele hodnotit kladným vyjádřením Sociální reforma a její první část. Jak lze hodnotit efektivitu a racionalizaci daného úseku výkonu státní veřejné správy? V souvislosti s výkonem veřejné správy se často setkáváme s otázkou přiměřenosti pouţitých prostředků, eventuelně zvolených variant. Správní chování je tehdy přiměřené, kdyţ s pouţitím určité nutné míry nákladů (vynaloţeného
96
úsilí)vzhledem k výchozí situaci je dosahováno potřebné úrovně a kvantity výsledků, aniţ by zároveň vznikaly následky, které by bylo moţno povaţovat za neţádoucí.102 V současné době se jiţ výkon státní správy na úseku nepojistných sociálních dávek přiměřeně stabilizoval, hodnotit jej lze jako částečně funkční. Pracovníci jsou však stále přetěţování, personálně je zabezpečení výkonu jejich agend zcela nedostačující. Sociální práce, která je podstatnou součástí výkonu jednotlivých agend je potlačována na úkor nutnosti vyplacení potřebných dávek. Aplikace jsou nedokonalé, nepřehledné (ve srovnání s aplikacemi se kterými zaměstnanci pracovali před 1.1.2012). Na úseku dávek příspěvek na péči a zvýšení příspěvku na péči došlo k plné funkcionalitě agendové aplikace aţ v září 2012. U dávek poskytovaných osobám se zdravotním postiţením, přesto, ţe došlo k agregaci desítky dávek na dvě, tak je pravidelně vyplácen pouze příspěvek na mobilitu. Příspěvek na zvláštní pomůcky se v některých konkrétních případech v rámci celé České republiky řešil například od února 2012 do konce listopadu 2012. Teprve v září 2012 Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vydalo metodiku k výběrovým řízením na výpůjčky zvláštní zdravotnické pomůcky. Tato legislativní úprava byla krátce po nabytí účinnosti zákona vyhodnocena jako zcela nefunkční, neefektivní a proto byla přijata novela zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, předpis č. 331/2012 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 141/2012 Sb., zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů,
102
, Sona, Edice ucebnice str. 204
dy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998, 234 p. , sv. 190. ISBN 80-210-1828-3,
97
s účinností od 1.12.2012, kdy se ustanovení § 13, o uzavírání smluv o výpůjčkách zdravotních pomůcek zrušilo. Pokud se podíváme na hodnocení ze strany druhého subjektu, ze strany pracovníků obecních úřadů, vyznívá hodnocení Sociální reformy I. taktéţ převáţně negativně. Vnímají nově nastavený systém sociální pomoci jako uspěchaný, chaotický a velkou kritiku je slyšet i na stranu nefunkčních informačních systémů (pořizování standardizovaných záznamů do jednotného informačního systému). Velmi silně vnímají, ţe Úřady práce ČR nejsou dostatečně personálně vybaveny. A v konečném důsledku cítí to, ţe tím, ţe obce přišly o moţnost vyplácet dávky, zejména dávky pomoci v hmotné nouzi, ztratily jeden z motivačních faktorů pro spolupráci s klientem. Předchozí systém, kdy pracovníci obecních úřadů jaksi komplexně prováděli sociální šetření, pracovali s klientem, měli přehled o jeho situaci a potřebách, kdy vypláceli dávky, povaţují obce ze svého pohledu za funkčnější a systémovější. V tuto chvíli bychom mohli situaci shrnout se závěrem, ţe kaţdý nový systém, reforma, je přijímána s nedůvěrou, obavami, ţe vše nové má těţké začátky a různá úskalí, vše nové zdá se sloţité a mnohdy neuskutečnitelné, a pokud se jedná o reformu sociálního systému, která je přijímána v tak rozsáhlém objemu, a má velmi široký a závaţný dopad na široký okruh společnosti, zejména občanů s určitým sociálním handicapem, je to z pohledu veřejnosti velmi těţko pochopitelné, srozumitelné a logikou věci nepřijatelné, vzhledem k časové ose přijetí a realizace jednotlivých kroků Sociální reformy I. 6.2.
Druhá část Sociální reformy I. – zavedení karty sociálních systémů
Druhá část sociální reformy byla odstartována v průběhu června roku 2012. Jedná se o zavedení zcela nového systému vyplácení všech dávek nepojistného sociálního systému prostřednictvím karty sociálních systémů (dále jen sKarta). Motivem a cílem zavedení sKarty je sjednocení výplaty dávek jednou metodou, od které se pak odvíjejí volby klienta ve způsobu čerpání dávky. Ty stát dosud vyplácel poštovními sloţenkami, hotovostí nebo přímým převodem na účet.
98
Na jedné straně to přináší úspory v nákladech na doručování a na druhé straně se zvyšuje spektrum moţností pro čerpání dávek. Cílem tohoto projektu deklarovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR je tedy sníţení nákladů na výplatu dávek, zjednodušení administrativy, zvýšení adresnosti výplaty dávek, zvýšení transparentnosti čerpání dávek. Legislativně byla upravena výplata dávek zavedením nového systému s účinností od 1. ledna 2012, přičemţ zákony byly vydány sbírkou zákonů 6. prosince 2011. Její realizace se skutečně započala 30. června 2011, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vyhlásilo obchodní veřejnou soutěţ na dodavatele sKarty. Dne 25. října 2011 Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vybralo návrh České spořitelny. Dne 9. prosince 2012 povolil Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe ministerstvu uzavřít s Českou spořitelnou smlouvu o vydávání sKaret, která byla dne 24.ledna 2012 podepsána s platností na 12 let. Projekt vydávání sKaret a zřizování účtu pro klienty nepojistného sociálního systému
u České spořitelny byl nastartován dne
26.června 2012. Na tomto místě bych uvedla základní informace o sKartě. Jsou dva základní typy karet, a to základní a speciální, která zároveň slouţí jako průkaz OZP. Karta bude mít tři funkce. Platební, jedná se o povinnou funkci, karta bude slouţit pro výběr hotovosti u bankomatů, platbou v obchodech. Nelze si na ni zřídit bankovní účetnictví, platí pouze v České republice a nelze na ni zasílat ţádnou jinou hotovost. Hotovost taktéţ nelze vybírat na přepáţkách poboček České spořitelny. Další funkce, kterou má sKarta plnit je funkce identifikační – slouţí tedy jako průkaz osoby se zdravotním postiţením. Poslední funkcí je vize do budoucna, kdy má plnit funkci autentizační, například pro vzdálený přístup do různých agend státní správy. Karta je zřizována a vydávána zcela zdarma a platí čtyři roky. Vedle legislativní přípravy, se zároveň v průběhu roku 2012 rozběhl projekt na zřízení informačního a technického zabezpečení zavedení sKarty. Tedy byla vybrána firma, která tvoří a zabezpečuje aplikační program pro zavedení a zřízení účtu u České spořitelny a pak následného vydávání sKaret jednotlivým klientům.
99
V dubnu 2012 začala příprava organizační a vzdělávací pro pracovníky Úřadu práce ČR, zejména zřizování přístupů do zcela nové softwarové agendy, zkušební program, vzdělávací aktivity a v neposlední řadě organizační zabezpečení přechodu výplat v jeho ryzí realizaci. Přijetí, zavádění a realizaci tohoto systému Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR dalo zcela na bedra Úřadu práce ČR. Byl zřízen koordinační výbor, který se skládal z pracovníků na jednotlivých krajských pobočkách Úřadu práce ČR, a ti měli pak následně přenášet informace na svá kontaktní pracoviště v kraji.Byl stanoven přesný harmonogram zavádění a převádění karet na jednotlivé krajské pobočky, stanoven počet klientů, u kterých v určitém časovém horizontu musí dojít k zadání změny výplaty. Zde je nutné podotknout, ţe strategie pro pracovníky je velmi jednoznačná. Vedle své agendy sociálního pracovníka bude zároveň vykonávat jednotlivé úkony velmi shodné s úkony pracovníků banky při zřizování, zavádění a vedení účtů u bankovních ústavů s jasným vzkazem, ţe na tuto specifickou agendu nelze počítat s nárůstem počtu zaměstnanců na jednotlivých pracovištích. V číslech to znamenalo vydat do konce roku 2012 cca jeden milión karet. První červnový pilotní pokus ukázal, ţe v praxi takto nastavený harmonogram a zejména technická připravenost tohoto systému má velké nedostatky, proto byl projekt mírně zbrzďován a zavádění karty do praxe nabylo menší intenzity, tak, ţe stanovený úkol zněl vydat do konce roku 2012 šest set tisíc karet. V září 2012 jiţ jednotlivé kontaktní pracoviště musí denně hlásit počet zadaných ţádostí o zřízení účtu a počet karet, které si klienti převzali na jednotlivých pracovištích. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR hodnotí projekt jako úspěšný, proklientský, úsporný a bezproblémový. Tento systém je však velmi kritizovaný napříč celou republikou, jak ze strany politické opozice, mnohdy i ze strany úst koaličních politiků, ale zejména ze strany veřejnosti. Národní rada zdravotně postiţených podává stíţnost k ústavnímu soudu. Veřejný ochránce práv několikrát upozornil na protiprávní aspekty zavádění systému výplat nepojistných sociálních dávek prostřednictvím
100
tzv. sKaret, tato stanoviska a upozornění jiţ v připomínkovém řízení Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR nebralo v potaz.103 Co tento systém znamená pro občany v jeho reálné podobě? Pracovník úřadu práce v případě, ţe je klientovi přiznaná a vyplácena některá z dávek sociálního nepojistného systému, navede do programové aplikace sKaret ţádost o zřízení účtu u České spořitelny a ţádost o vydání sKarty. Ţádost je v elektronické podobě a obsahuje veškeré osobní údaje včetně kontaktních adres, telefonního spojení a e:mailové adresy, pokud ji úřad má k dispozici. Klient se o této transakci dozví ve chvíli, kdy mu na adresu trvalého pobytu případně na korespondenční adresu dorazí sdělení Úřadu práce ČR o povinnosti vyzvednout si sKartu, a to v určitém aplikací určeném termínu. Zhruba do listopadu 2012 byl klient instruován tak, ţe pokud se nedostaví, pak mu Úřad práce ČR zašle výzvu, v případě, ţe nereaguje, je takovému klientovi zastavena výplata dávky. Zároveň
vedle
sdělovacího
dopisu
obdrţí
klient
písemnost
s PIN
a bezpečnostním heslem k sKartě od České spořitelny. Následně je na úřad práce, respektive na jednotlivá pracoviště doručena zásilka s sKartami. Klient se tedy dostaví na kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR, zde mimo jiné pracovník úřadu musí ověřit platnost občanského průkazu v registru občanských průkazů, doplnit a ověřit další osobní údaje do aplikace sKaret. Podat úplnou informaci, tedy seznámit klienta s obchodními podmínkami smlouvy o účtu zřízeného Českou spořitelnou, informaci jaké transakce jsou s kartou povoleny, jaké poplatky bude hradit v případě pouţití s Karty a v neposlední řadě, zda chce dávku přeposlat na jiný účet, tedy zároveň zavádí trvalý příkaz v jednotlivých agendových aplikacích. Poučit klienta o skutečnostech, ţe pokud bude chtít zadat změnu příkazu či jakékoliv jiné transakce spojené s výplatou dávek na sKartu, nemůţe tuto sluţbu vyţadovat na přepáţce České spořitelny, nýbrţ se vţdy dostaví na kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR. Časově je výkon této samostatné agendy 103
Viz blíţe: Zdroj: [online seznam.cz] Veřejný ochránce práv, dohledatelné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2013/vyhrady-ochrance-kskarte/[27.2.2013]
101
velmi náročný a vedle vyřizování agendy spojené se stanovením nároku na jednotlivé dávky, provádění vlastního výkonu je z pohledu hodnocení vytíţenosti
jednotlivých
pracovníků
téměř
nemoţné
a
neuskutečnitelné
ve stanoveném časovém harmonogramu. A samozřejmě nejde jen o zavedení údajů do softwarové aplikace, vydání sKarty, ale na to se nabaluje spousty dalších činností, spojených například s archivací podepsaných písemností, trvalých příkazů u jednotlivých klientů, atd. Otázka však zněla, co tento systém přinese občanům? První zkušenosti naznačují, ţe v 99% prozatím vydaných sKaret si klienti výplatu dávky převádějí na svůj účet, čili sKartu nebudou pouţívat, účet u České spořitelny je tak zřízen pouze jako technický účet, kterým protečou dávky klienta od státu na jeho osobní účet. Velké problémy a nevoli tento způsob vyplácení vzbuzuje u seniorů, zdravotně handicapovaných občanů a občanů, kteří ţijí v odlehlejších částech republiky, tedy na malých městech a vesnicích, kde dostupnost k prvnímu bankomatu České spořitelny je cca 40-50km. Na těchto vesnicích ţijí převáţně senioři, kteří obdrţeli dávku v hotovosti prostřednictvím poštovních doručovatelů a se svými financemi pak jiţ mohli nakládat bez problémů. Je zde velká míra nezaměstnanosti. Bývá zde sloţitá dopravní obsluţnost. Tak například klient, který obdrţí dávku pomoci v hmotné nouzi na sKartu, jako jediný zdroj svých příjmů, se musí dopravit k nejbliţšímu bankomatu a tam si teprve hotovost vyzvednout, nehledě na skutečnost, ţe pro spousty klientů nepojistných sociálních dávek je transakce u bankomatu zcela stresující aţ neřešitelná situace. Na řešení této situace ve své době zareagovalo vedení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR tak, ţe starostům obcí byl zaslán dopis od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, 2. sekce náměstka ministryně pro sociální a rodinnou politiku, který obce vyzývá, v rámci dobré správy k tomu, aby byly Úřadu práce ČR nápomocny v rámci přechodu na nový systém vyplácení dávek prostřednictvím karty sociálních systémů, zejména při osvětě a konkrétní pomoci klientům, kteří nejsou dostatečně erudovaní a vznikl by
102
u nich problém při aplikaci s kartou u bankomatů, aby případně tyto osoby osobně doprovodily. V určitých lokalitách je tento postup zcela nereálný, nehledě na zákonnou povinnost kaţdého klienta, nikomu nesdělovat číslo svého PIN k sKartě. Mysleli reformátoři na okruh těchto klientů nepojistných sociálních dávek, jak těmto lidem zjednoduší cestu k finančním prostředkům státu garantovaných Ústavou ČR? Samozřejmě by se dalo vzpomenout další problémová a riziková místa zavádění předmětného systému výplaty dávek nepojistného sociálního systému, ostatně v těchto dnech dochází k jakémusi politickému rozklíčovávání jednotlivých kroků napříč celým reformním spektrem dnes jiţ bývalých pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí. Systém je však stále daný zákony. Po změně, která nastala od 1. listopadu 2012 v personálním obsazení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, byl s napětím očekávaný nový přístup k tomuto kontroverznímu pojetí výplaty dávek, jak ze strany veřejnosti, politické opozice, klientů, i samotných pracovníků Úřadu práce ČR. Zejména na zvýšený tlak Veřejného ochránce práv, politické opozice, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR prohlašuje, ţe chystá legislativní opatření k zamezení negativních dopadů nově zaváděného systému vyplácení dávek, jejichţ legislativní úprava v současné podobě vyvolává spoustu otazníků, a negativních hodnocení v dopadu zejména na ochranu osobních údajů klientů a jeho celkové funkčnosti.104 Dalším z velkých problémů, jehoţ důsledek je dlouhodobě vnímán a můţe teprve přinést negativní následky, a u něhoţ těţko lze hovořit o efektivní správě, je, ţe zaměstnanci, kteří vykonávají státní správu jsou nadměrně přetěţováni. Dlouhodobě je na tomto úseku prokazatelně vykazováno velké mnoţství 104
HAJDOVÁ,Jana,Reformy veřejné správy se zaměřením na efektivnost a racionalizaci dávek nepojistného sociálního systému, jako jednoho z cílů sociální reformy I., 2012,13str. Seminární práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta,Katedra správní vědy a správního práva, str.6,9,12
103
přesčasových hodin, nevyčerpaná řádná dovolená, zvýšena fluktuace, kdy odborní a zapracovaní zaměstnanci odcházejí ze „státních sluţeb“. Pracoviště úřadu musí být otevřena i v sobotu, aby byla zabezpečena výplata dávek těm, kteří jsou na dávkách existenčně závislí, bez toho, ţe by tato práce byla dostatečně ohodnocena. Jakou cestou se bude ubírat realizace Sociální reformy I. je dnes otázkou. Čas ukáţe, zda počáteční problémy budou časem odstraněny, anebo dojde k přehodnocení jednotlivých kroků reformy. Standardizované záznamy, které mají vyplňovat sociální pracovníci obecních úřadů, jako podklad pro další práci sociálních pracovníků Úřadu práce ČR, lze k dnešnímu dni v aplikaci nalézt velmi sporadicky, neboť softwarové aplikace na obecních úřadech taktéţ nejsou plně funkční, a tak sociální pracovníci obecních úřadů sepisují záznamy o sociální práci s klientem a metody práce, které pouţili, v neformální podobě, Úřad práce ČR k nim nezíská přístup. Celkově lze říci, ţe při své realizaci reforma naráţí na spoustu problémů, překáţek, a věcí, které zadavatel nebral při projektovém zpracování zřejmě v potaz. Jako jeden z největších problémů jsou nefunkční softwarové aplikace, které přináší problémy s včasnou výplatou dávek, nedotaţením plánované součinnosti obecních úřadů a Úřadu práce ČR, nesystémovost a nepropojenost je tak napříč celým spektrem dávkového systému nepojistných sociálních dávek.
104
Závěr Cílem mé diplomové práce je zhodnocení současného postavení obce v systému sociálního zabezpečení. Diplomovou práci píši v období, kdy dochází k podstatným změnám v organizačním uspořádání jednotlivých systémových součástí sociálního zabezpečení. Předmětné změny probíhají v rámci realizace projektu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, na základě Sociální reformy I. Vymezení pravomocí obecních úřadů obecně, v rámci této reformy, jako jednoho ze základních subjektů sociálního zabezpečení, kterému do 31.12.2011 byly svěřeny kompetence v realizaci systémové součásti sociálního zabezpečení pro oblast sociální pomoci, sociální péče o občany, bylo na základě přijetí rozsáhlého souboru legislativních změn značně upraveno. Pověřené obecní úřady a úřady obce s rozšířenou působností jiţ nejsou subjekty, které vykonávají agendu sociálního zabezpečení v podobě výplaty a řízení ve věcech dávkového systému dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním postiţením, ani příspěvku na péči. Na straně obcí, je tedy předpokladem, ţe postupně dochází k nastolení změny způsobu práce v oblasti municipální či regionální sociální politiky. Je pravdou, ţe dříve dávkové agendy výrazně dominovaly v rozsahu agend vykonávaných územními samosprávami a další metody sociální práce mnohdy zůstávaly potlačeny (nebyly prioritní činností). Změnou došlo ke strategickému rozdělení mezi „stát“ a výkon veřejné správy v oblasti sociálního zabezpečení na úrovni obcí. Tím je dán prostor obcím, aby se mohly plně věnovat přímé sociální práci, efektivně pracovat s lidmi, kteří se dostali do nepříznivé sociální situace. Jiţ nejsou úředníci, kteří pracují na základě správního řádu, ale jejich práce spočívá především v sociální práci. Pro sociální pracovníky obecních úřadu se od 1.1.2012 náplň práce diametrálně změnila. Postupem času si musí najít cestu ke svým klientům, musí jim porozumět a být jim nápomocni a umět jim poradit v jejich problémech, musí si budovat vztah s klientem, který bude postaven na základě vzájemné důvěry. Z pohledu
105
pracovníků obecních úřadů je kritizována ta skutečnost, ţe v oblasti sociální práce není legislativně zakotvena kompetence obecních úřadů. Není legislativně upravena definice pojmů, jako je sociální práce, spolupráce s kontaktními pracovišti Úřadu práce, koordinace sociálních sluţeb. Chybí metodické vedení v oblasti výkonu sociální práce ČR. Rovněţ není zcela vymezen rozsah kontroly sociální práce, zde se jiţ nejedná o správní řízení, kdy sociální práce končila vydáním správního rozhodnutí. V blízké budoucnosti vidím rostoucí problém v tom, ţe taktéţ není vyhraněna, legislativně upravena spolupráce obecních úřadů s Úřadem práce ČR. Po roce fungování nového systému, který Sociální reforma I. nastartovala, je spolupráce zaloţena spíše na osobních vztazích, které jsou mezi úředníky obou institucí, ale i ti vlastně dnes a denně tápou, zda ta či ona činnost v rámci sociální práce přísluší spíše sociálnímu pracovníkovi Úřadu práce ČR, či spíše by měl nastoupit sociální pracovník obecního úřadu. A naopak mnohdy se sociální šetření, sociální práce s klientem děje duplicitně, kdy s klientem má snahu pracovat jak sociální pracovník Úřadu práce ČR, následně provádí sociální práci sociální pracovník obecního úřadu, a tak je jednomu klientovi věnována duplicitní péče. Dle mého názoru by tomuto stavu zabránilo přesné vymezení kompetencí ve formě legislativní úpravy, pak by byla sociální práce u obou institucí smysluplná a produktivní. Na druhé straně je ovšem jiţ dnes měřitelným přínosem skutečně prováděná sociální práce, neboť jak jiţ jsem výše zmínila, sociální pracovník obecního úřadu se jiţ nezabývá správním řízením a taxativně dodrţováním jeho jednotlivých ustanovení, ale přirozeně se můţe soustředit pouze na přímou sociální práci s klientem. Sociální reforma tedy do činností obcí a obecních úřadů přinesla tolik propagovanou a potřebnou sociální práci v její ryzí podobě, otázkou ovšem zůstává, jak se ji jednotlivé obecní úřady zhostí, jak budou personálně sociální práci zaštiťovat, neboť ani zde není obecním úřadům uloţena povinnost, která by byla zaloţena na legislativní úpravě.
106
Obecně lze shrnout, ţe cílem a účelem kaţdé reformy má být určité zlepšení, zefektivnění procesů, na které dopadá a které jsou jejím předmětem. V tomto kontextu můţeme pozitivně hodnotit tu skutečnost, ţe obce, jejichţ úkolem je být co nejblíţe svým občanům z pohledu sociální práce má na to dnes jiţ vymezený prostor.
107
Použité prameny a literatura Monografie, publikace:
BECK, Petr,Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením: k 1.5.2012: komentář, právní předpisy. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 447 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978-80-7263-744-7. BŘESKÁ,Naděţda,BURDOVÁ,Eva,KEPKOVÁ,Michaela,VRÁNOVÁ,Lucie, Státní sociální podpora s komentářem a případy,14.aktualizované vydání,ANAG 2012, s.223,ISBN 978-80-7263-739-3 ČERNÁ, Jana, Dagmar TRINNEROVÁ a Antonín VACÍK. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2002, 157 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7307-4 DAVIDOVÁ, Ivana. Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, 150 s. ISBN 978-80-7368-628-4 GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS, Sociální zabezpečení. 2. aktualiz. A dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 280 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 358. ISBN 80-723-9176-3 FILIP, J., SVATOŇ,J. Státověda, 5.vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR,a.s.2011,s.400, ISBN 978-80-7357-685-1
108
JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 2007, 351 s. ISBN 978-807-3682-293. KOPECKÝ, Martin. Právní postavení obcí: základy obecního práva. Vyd. 1. Praha: Codex Bohemia, 1, 266 s. ISBN 80-859-6373-6 KRÁLOVÁ, Jarmila a Eva RÁŢOVÁ. Sociální služby a příspěvek na péči. 4. aktualiz. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 463 s. Práce, mzdy, pojištění. ISBN 978807-2637-485. KREBS,V. a kol. Sociální politika, 3. přeprac.vydání, Praha: ASPI, a.s. 2005, s.502, ISBN 80-7357-050-5 MACHAČOVÁ,Jana,MATĚJČEK,Jiří,Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914, Karolinum 2010, PRAHA, ISBN 978-80-246-1679-7 , Sona,
dy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
1998, 234 p. Edice ucebnice
Masarykovy univerzity v Brne, sv.
190. ISBN 80-210-1828-3 TOMEŠ, Igor. Sociální správa: úvod do teorie a praxe. Vyd. 2. rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2009, 304 s. ISBN 978-807-3674-830 TOMEŠ,Igor, Obory sociální politiky,1.vydání, Praha: Portál,2011, s.368, ISBN 978-80-7367-868-5 TOMEŠ, Igor. Sociální správa. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 303 s. ISBN 80-7178560-1.
109
TRÖSTER, Petr, Právo sociálního zabezpečení. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 367 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-4000324 Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2004, 59 s. ISBN 80-868-7803-1 Právní předpisy: Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 176/2001 Sb. a ústavního zákona č. 135/2011 Sb. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č.210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů Zákonč.551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č.280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č.592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
110
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č. 314/2002Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů Zákon č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR Zákon č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
111
Vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením
Vyhláška č. 389/2011 Sb., o provedení zákona o pomoci v hmotné nouzi Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění povaţují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů.
Vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších právních předpisů Vyhláška Ministerstva vnitra ČR č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností Vyhláška č. 424/2011 Sb., o vzoru, náleţitostech a provedení potvrzení o ztrátě, odcizení, poškození nebo zničení karty sociálních systémů, ve znění pozdějších právních předpisů Nařízení vlády o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí č.567/2006 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů Judikatura: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.7.2007, sp.zn. ÚS 995/07
112
Elektronické prameny: Zdroj : [online seznam.cz] MPSV ČR , dohledatelné z: http://www.mpsv.cz/cs/617[25.10.2012] Zdroj : [online seznam.cz] VZP, dostupné z http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profilorganizace/[27.12.2012] Zdroj: [online seznam.cz] VZP,dostupné z : http://www.vzp.cz/o-nas/organizacnistruktura/vytah-z-organizacniho-radu-vzp-cr[29.11.2011] Zdroj:[online seznam.cz] MPSV ĆR , Doporučený postup č.1/2012,dostupné z:https://sps.mpsv.cz/upinfo/gr/18/SitePages/DomovskaStranka.aspx?RootFolder =%2Fupinfo%2Fgr%2F18%2FVerejneDokumenty%2FVnit%C5%99n%C3%AD %20%C5%99%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD%20akty%20%C3%9AP%20%C 4%8CR%2C%20odd%2E%20NSD&FolderCTID=0x0120009D6A98E53D3ED6 4C96D4297A800E3FFD&View={6B73EE3C-BA8B-4799-87EE36847EFC3DC6}doporučený postup č.1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II, typu III újezdních a krajských úřadech [4.7.2012] Zdroj:[online.seznam.cz],Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw , Sněmovní tisk 494/0, důvodová zpráva navrhovaného zákona o sociálním bydlení [15.2.2013] Zdroj: [online.seznam.cz] Svaz měst a obcí ČR,dostupné z: http://www.smocr.cz/cz/oblasti-cinnosti/socialni-oblast/vysledky-dotaznikovehosetreni-k-problematice-verejneho-opatrovnictvi.aspx [23.2.2013] Zdroj: [online.seznam.cz] dostupné z: http://www.denik.obce.cz/clanek.asp.?id=6492148, OF 2/2011, rubrika:Sociální problematika [23.2.2013] Zdroj:[online.seznam.cz]Veřejný ochránce práv, dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zprávy/tiskove-zpravy-2013/vyhrady-ochrance-kskarte/
113
Jiné: Status České správy sociálního zabezpečení a okresních správ sociálního zabezpečení Interní materiál GŘ Úřadu práce ČR „ Agendy a územní dostupnost Úřadu práce ČR“, rok 2011 Materiál MPSV ČR „Vymezení sociální práce na obecní a krajské úrovni ve výkonu přenesené a samostatné působnosti“ HAJDOVÁ,Jana. Reforma veřejné správy v oblasti sociálního zabezpečení se zaměřením na nově konstituovaný správní úřad – Úřad práce ČR,2011,12s. Seminární práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra správní vědy a správního práva HAJDOVÁ,Jana,Reformy veřejné správy se zaměřením na efektivnost a racionalizaci dávek nepojistného sociálního systému, jako jednoho z cílů sociální reformy I., 2012,13str. Seminární práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra správní vědy a správního práva
114
115
116