Posouzení vlivu vrcholového sportovního aerobiku na posturální zajištění dívek ve věku 8 až 10 let

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Katedra fyzioterapie

Posouzení vlivu vrcholového sportovního aerobiku na posturální zajištění dívek ve věku 8 až 10 let

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Zpracovala:

Mgr. Lenka Satrapová

Leona Roubková

Praha, duben 2014

1

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracovala samostatně, uvedla jsem a řádně ocitovala všechny použité informační zdroje a literaturu a že jsem tuto práci nevyužila k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne ……………………………... Leona Roubková

2

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že bude tuto diplomovou práci řádně citovat mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení

Fakulta/katedra

3

Datum

Podpis

Poděkování Úvodem bych chtěla poděkovat především Mgr. Lence Satrapové za cenné rady a komentáře, trpělivost a citlivý přístup při vedení práce. Děkuji trenérkám sportovního aerobiku V. Barešové (Aerobik studio Čelákovice, o. s.) a M. Mádrové (Fit studio D). Děkuji také Mgr. Ivě Dvořákové, ml. za ochotu a aktivní přístup při získávání probandů. Mé poděkování patří také Ing. Františku Lopotovi za konzultování diplomové práce a pomoc se statistickým zpracováním výstupu její praktické části. V neposlední řadě děkuji zúčastněným dětem a jejich rodičům za výbornou spolupráci.

4

ABSTRAKT Název práce:

Posouzení vlivu vrcholového sportovního aerobiku na posturální zajištění dívek ve věku 8 až 10 let Vymezení problému: Diplomová práce se zabývá testováním posturálního zajištění a zjišťováním výskytu hypermobility u dvou skupin dívek ve věku 8 – 10 let, a to u dívek sportujících, které se věnují sportovnímu aerobiku, a u dívek nesportujících.

Cíle práce: V teoretické části se budu věnovat shrnutí poznatků o vývoji posturálního zajištění, o motorickém vývoji a motorickém učení a v krátkosti také o hypermobilitě. Cílem práce je ověřit, má-li sportovní aerobik formativní vliv na kvalitu posturálního zajištění dívek v mladším školním věku, dochází-li při vysokém tréninkovém zatížení v tomto dětském věku ke změnám v posturální motorice ve smyslu jejího pozitivního nebo negativního ovlivnění. Dále má výzkum potvrdit vyšší incidenci hypermobility u sportovců.

Metodologie: Výběr výzkumného souboru na základě dobrovolnosti a dle předem stanovených kritérií. Praktické testování dětí pomocí dvou sestavených testových baterií. Statistické zpracování získaných dat (Studentův t-test, Spearmanův korelační koeficient). Porovnání výsledků výzkumné a kontrolní skupiny.

Výsledky: Dvě testové baterie obsahovaly dohromady 10 testů. Z výsledků statistického šetření vyplývá, že kvalita provedení motorických testů, potažmo kvalita posturální zralosti, je vyšší u dívek sportujících, a to významně. Potvrdila se také vyšší incidence vrozené hypermobility mezi trénujícími jedinci. Shoda hodnocení výkonnosti trenérem s výsledky evaluace posturálního zajištění sportujících dívek se nepotvrdila.

5

Závěr: Dle stanovených hypotéz a výsledků tento výzkum potvrdil, že sportovní aerobik má formující vliv na posturální motoriku dětí, zejména na jejich koordinaci a motorické schopnosti. Jednoduché testy mohou dobře posloužit ať již samotným trenérům, nebo také fyzioterapeutům při posuzování vhodnosti započetí aktivní sportovní kariéry. Z hlediska prevence a s přihlédnutím k charakteru sportovního aerobiku je na místě u řad zájemců odhalit vrozenou hypermobilitu.

Klíčová slova: posturální zajištění, koordinace, motorický vývoj, vývoj postury, motorické učení, hypermobilita, sportovní aerobik, mladší školní věk

6

ABSTRACT Title:

The Assessment of the Impact of the Sports Aerobics on the Postural Stabilization of the girls aged 8 to 10 years Definition of the problem: This thesis deals with testing of the postural stabilization and also deals with detection of the occurrence of hypermobility in two groups of girls aged 8-10 years. The first group consist of girls that do sports aerobics and second group consist of girls that do not do any sport.

Objectives: In the theoretical part I will devote a summary of findings on the development of postural security, with motor development and motor learning and also very briefly the hypermobility. The aim is to verify if the sports aerobics has a formative influence on postural stabilization of girls at a school age. I examine if the high training load at this early age leads to changes in postural motor skills in terms of its positive or negative influence. Furthermore, the research confirms the higher incidence of hypermobility among athletes.

Methods: Selection of the research group on a voluntary basis and according to predetermined criteria. Practical testing of children assembled using two test batteries. Statistical data processing (Student´s t-test, Spearman´s correlation coefficient). Comparing the results between the two groups of girls.

Results: Two test sets contained 10 motor tests. The results of the survey show that the quality of postural maturity is significantly higher among athletes. We confirmed also a higher incidence of congenital hypermobility among athletes. Conformity assessment of the performance evaluated by coach with the results of the evaluation of postural stabilization was not confirmed.

7

Conclusion: According to the hypotheses and the results of this research confirmed that sports aerobics has a formative impact on postural motor skills of children, especially on their coordination and motor skills. Simple tests can serve well coaches, physiotherapists and also in assessing the appropriateness of initiating an active sports career. In terms of prevention and taking into account the characteristics of sports aerobics it is necessary to detect congenital hypermobility.

Keywords: postural stabilization, movement coordination, posture and motor development, motor learning, hypermobility, sports aerobics, school age

8

Obsah 1

ÚVOD ........................................................................................................................... 11

2

TEORETICKÁ VÝCHODISKA .................................................................................. 13 2.1

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Z OBLASTI POSTURÁLNÍ FUNKCE ........................... 13

2.1.1

Postura ........................................................................................................... 13

2.1.2

Posturální stabilita a stabilizace, posturální motorika ................................... 13

2.1.3

Řízení postury a motoriky ............................................................................. 14

2.1.4

Rovnováha ..................................................................................................... 18

2.1.5

Posturální zralost ........................................................................................... 19

2.2

VÝVOJ A ZRÁNÍ POSTURÁLNÍ MOTORIKY, POSTURÁLNÍ ONTOGENEZE ...................... 20

2.2.1

Posturální strategie ve vývoji jedince ............................................................ 21

2.2.2

Rozdíly mezi pohlavími vzhledem k posturálnímu zajištění ......................... 23

2.3

MOTORICKÝ VÝVOJ A POSTURÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ DĚTÍ V MLADŠÍM ŠKOLNÍM VĚKU ...... 24

2.3.1

Mladší školní věk........................................................................................... 24

2.3.2

Posturální stabilizace v mladším školním věku ............................................. 25

2.3.3

Teorie motorického vývoje ............................................................................ 27

2.4

MOTORICKÉ UČENÍ ................................................................................................. 29

2.4.1

Fundamentální pohybové dovednosti (Fundamental Movement Skills) ....... 31

2.4.2

Vývoj pohybových dovedností se zaměřením na mladší školní věk a pozdní dětství .............................................................................................. 32

2.5

SPORTOVNÍ AEROBIK .............................................................................................. 34

2.5.1

Charakteristika sportovního aerobiku z hlediska nároků na organismus ...... 35

2.5.2

Sportovní aerobik dětí ................................................................................... 37

2.5.3

Nejčastější funkční poruchy pohybového systému a zdravotní rizika spojená s vrcholovým sportovním aerobikem ............................................... 38

2.5.4

Tréninkové zaměření ve sportovním aerobiku dětí kategorie 8 – 10 let ....... 39

2.5.5

Technická pravidla sportovního aerobiku vztažená na kategorii dětí 8 – 10 let ................................................................................................. 41

2.6

HYPERMOBILITA..................................................................................................... 42

2.7

HODNOCENÍ POSTURÁLNÍ ZRALOSTI, POSTURY, POSTURÁLNÍ STABILIZACE U DĚTÍ .. 44

2.7.1 3

Možnosti klinického testování dětí mladšího školního věku ......................... 44

METODOLOGIE ......................................................................................................... 52 3.1

CÍLE DIPLOMOVÉ PRÁCE ......................................................................................... 52

3.2

ÚKOLY DIPLOMOVÉ PRÁCE ..................................................................................... 52

9

4

3.3

HYPOTÉZY .............................................................................................................. 53

3.4

VĚDECKÁ METODA A TYP VÝZKUMU....................................................................... 53

3.5

CHARAKTERISTIKA SLEDOVANÉHO SOUBORU A KONTROLNÍ SKUPINY ..................... 53

3.6

METODIKA SBĚRU DAT ........................................................................................... 54

3.7

POUŽITÉ METODY VÝZKUMU .................................................................................. 55

3.8

VLASTNÍ POSTUP ZÍSKÁVÁNÍ DAT ........................................................................... 55

3.8.1

I. testovací baterie .......................................................................................... 56

3.8.2

II. testovací baterie (T8) ................................................................................ 64

3.8.3

Hodnocení výkonnosti trenérem .................................................................... 65

3.9

STATISTICKÉ ZPRACOVÁNÍ DAT .............................................................................. 66

3.10

ROZSAH PLATNOSTI ................................................................................................ 67

3.10.1

Vymezení ....................................................................................................... 67

3.10.2

Omezení ......................................................................................................... 68

VÝSLEDKY ................................................................................................................. 69 4.1

INFORMACE O VÝZKUMNÉM SOUBORU .................................................................... 69

4.2

VÝSLEDKY I. TESTOVÉ BATERIE A POROVNÁNÍ SKUPIN ........................................... 69

4.2.1

Skupina sportujících dívek ............................................................................ 70

4.2.2

Skupina nesportujících dívek......................................................................... 71

4.2.3

Rozdíl mezi skupinami .................................................................................. 71

4.3 5

POROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ I. TESTOVÉ BATERIE S HODNOCENÍM TRENÉRA .................. 75

DISKUSE...................................................................................................................... 77 5.1

KOMENTÁŘ K JEDNOTLIVÝM MOTORICKÝM TESTŮM ............................................... 80

5.1.1

Test pozice na čtyřech podle Koláře .............................................................. 80

5.1.2

Test stoje na jedné dolní končetině................................................................ 81

5.1.3

Poskoky na jedné dolní končetině v kruhu o průměru 60 centimetrů ........... 81

5.1.4

Výskok s otočením o 180° ve vymezeném prostoru ..................................... 82

5.1.5

Tandemová chůze po čáře ............................................................................. 83

5.1.6

Test kliku ....................................................................................................... 83

5.1.7

Test flexe trupu podle Koláře ........................................................................ 84

5.2

VYJÁDŘENÍ K HYPOTÉZÁM ..................................................................................... 84

6

ZÁVĚR ......................................................................................................................... 87

7

SEZNAM ZKRATEK .................................................................................................. 89

8

REFERENČNÍ SEZNAM ............................................................................................ 90

9

SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 97

10

1

ÚVOD V současnosti se na sportovním poli stále ve větší míře setkáváme se snahami

o ranou sportovní specializaci. Týká se to bezesporu i méně populárních sportovních odvětví, která jsou založena na estetickém vnímání a subjektivním systému hodnocení výkonů. Otázkou však vždy zůstává, jaký je konečný dopad na malého sportovce a jakým způsobem se po fyzické i psychické stránce vyrovná s nadměrnou zátěží. Na druhé straně roste počet dětí s vadným držením těla, dětí neobratných i obézních, kterým přirozený pohyb chybí. Problémem je, že ne vždy má raná specializovaná sportovní činnost na dětský organismus pozitivní vliv. Musíme se mít na pozoru především u sportů rozvíjejících hypermobilitu a sportů s převážně jednostranným zatížením. I proto jsem se rozhodla provést testování a zjistit vliv sportovního aerobiku, zdánlivě všestranného sportu rozvíjejícího flexibilitu, sílu, koordinaci, vytrvalost a další schopnosti, na posturálního zajištění u dětí nejmladší soutěžící věkové kategorie. V literatuře zatím stále nenajdeme standardizovaný test k určení kvality posturálního zajištění a úrovně hrubé motoriky u dětí mladšího školního věku. Bez spolehlivých motorických testů nelze ve většině případů posoudit, zda dítě má nebo nemá předpoklady pro vybraný sport nebo zda si, v krajním případě, zvoleným sportem nemůže dokonce uškodit. Přirozeností u dětí je jejich schopnost vstřebávat nepřeberné množství aferentních vstupů a informací z okolí. Pravidelná pohybová aktivita tuto schopnost rozvíjí v případě, že je přiměřená, všestranná, koordinovaná a především přináší-li dítěti radost a motivaci. Dnešním dětem chybí přirozený a radostný pohyb. Tato skutečnost může negativně ovlivnit psychomotorický vývoj dítěte, jeho koordinační schopnosti a především jeho základní, zdravotně orientovanou zdatnost. Přibývá tak dětí obézních a nezdatných, což lze považovat v současnosti za jeden z nejvýznamnějších rizikových faktorů rozvoje metabolických či kardiovaskulárních chorob a dalších zdravotních komplikací, mezi které patří i nemoci pohybového systému. V diplomové práci pomocí snadných motorických testů ověřuji, má-li sportovní aerobik formující vliv na rozvoj posturálního zajištění u dětí mladšího školního věku. Domnívám se, že mladší školní věk, tzv. období „zlatého věku 11

motoriky“, je ideálním obdobím pro jakýkoliv terapeutický zásah. Děti jsou přirozeně učenlivé a jedná se o ideální období k zařazení kompenzačního cvičení. Vedle hodnocení posturálního zajištění zjišťuji také míru zastoupení jedinců s vrozenou hypermobilitou v obou testovaných skupinách. Sportovní aerobik patří mezi koordinačně estetické sporty stejně jako například sportovní či moderní gymnastika, krasobruslení, tanec a další. Tyto sporty kladou vysoké nároky na výkonnost oběhového systému, na svalovou sílu, vytrvalost, koordinaci a flexibilitu. Naprostou výhodou sportovního aerobiku je, že veškeré zmíněné pohybové schopnosti a dovednosti rozvíjí všestranně.

12

2

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

2.1 Vymezení základních pojmů z oblasti posturální funkce Posturální funkcí můžeme rozumět dokonalé udržování vzpřímené polohy těla a vnímáme ji jako uspokojující pocit bezpečnosti před pádem. Informaci o kvalitě posturální funkce získáme celkovým smyslovým zhodnocením postury (držení těla) a pohybového chování pacienta. Ke zhodnocení používáme estetických kritérií, podobně jako je tomu ve sportu (Véle, 2012). Nejdůležitější posturální funkcí je zajištění udržování rovnováhy při zahájení i pokračování pohybu (Assaiante et al., 2005). „Domníváme se, že za společný jmenovatel toho, jak se svalový systém za různých okolností projevuje, můžeme považovat určité „posturální chování“. Tedy jakousi funkci, vlastnost organismu, která může v závislosti na vnějších i vnitřních podmínkách dosahovat různé kvality“ (Suchomel, 2006). Pro úplnost teoretického shrnutí problematiky posturální funkce jsou v následujících podkapitolách popsány některé důležité pojmy z této oblasti. 2.1.1 Postura Dle Véleho (2006) je postura klidová poloha s určitým uspořádáním pohyblivých segmentů. Lze také říci, že jde o aktivní držení segmentů těla proti působení zevních sil, z nichž nejvýznamnější je síla tíhová (Vařeka, 2002a). Účelově orientovaná postura se nazývá atituda. Atituda těsně předchází zamýšlenému pohybu a vychází přímo z polohy pohotovostní, tzv. „stand by“, které předchází poloha klidová (Véle, 2006). Funkci postury lze jednoduše nastínit známým výrokem „postura provází pohyb jako stín“ (Magnus 1924; Vařeka 2002a; Čápová 2008, p. 18.).

2.1.2 Posturální stabilita a stabilizace, posturální motorika Posturální stabilita je schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému a neřízenému pádu (Kolář, 2009).

13

Véle (1995) charakterizuje pojem stability jako míru úsilí potřebného k porušení rovnováhy ležícího tělesa v gravitačním poli. Takto se popisuje chování pevného tělesa na podložce, nikoliv však lidského organismu. Živé lidské tělo má proměnlivý tvar a jeho výchozí poloha je udržována pomocí svalů a pohybů řízených centrální nervovou soustavou. V případě lidského těla tedy nelze mluvit o stabilitě, nýbrž o aktivní stabilizaci polohy těla na pevné podložce, event. o stabilizaci postury. Stabilizace postury je obecně vnímána jako polohová či pohybová jistota. Jiní autoři uvádějí různé další definice posturální stability a stabilizace. Vařeka (2002a) definuje posturální stabilitu jako schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému nebo neřízenému pádu. Kolář (2009) popisuje posturální stabilizaci jako aktivní držení segmentů těla proti působení zevních sil řízené CNS. Z biomechanického hlediska je stabilita schopnost soustavy nebo systému při působení podnětu se ustálit v rovnovážném stavu a po odeznění podnětu se vrátit do původního, výchozího stavu (Karas, Otáhal, 1991). Od chápání posturální stability je tedy tato definice naprosto odlišná. Pohybový systém člověka lze přirovnat k soustavě inverzních kyvadel a je zapotřebí neustálé koordinované práce svalstva řízeného CNS – posturální motoriky, aby byl tento velmi nestabilní systém udržován v rovnováze. Ohledně živého organismu mluvíme spíše o udržování dynamické rovnováhy (Véle, 1995). Ovšem korekční pohyby (titubace) jsou u zdravého jedince v klidném stoji téměř neznatelné (Véle, 2012). „Posturální motorika udržuje nastavenou polohu jednotlivých segmentů těla neustálým vyvažováním zaujaté polohy (balancováním kolem střední polohy), kterým zajišťuje pohotovost k rychlému přechodu z klidu do pohybu a naopak“, a tak chrání tělo před poškozením (Véle, 2006). 2.1.3

Řízení postury a motoriky

Posturální kontrola, řízení postury, „posturální chování“ nebo motorická kontrola – tyto pojmy jsou v odborné literatuře často zaměňovány, jejich definice jsou nejednoznačné, často se prolínají. Názory autorů se různí. 14

Například Sarah Westcottová (2004) se ve své studii přiklání k existenci separátních nervových kontrolních mechanismů řízení postury a pohybu. Podobně jako autorky Shumway-Cook a Woollacott striktně odlišují posturální a motorickou kontrolu. Motorickou kontrolu definují jako schopnost regulace či řízení mechanismů nezbytných pro pohyb. Dle autorek se jedná se o proces adaptace a kontroly již naučené pohybové dovednosti v určité situaci. Motorická kontrola je plastický proces podrobený neustálým kontrolám a změnám založeným na analýze a integraci senzorických vjemů, eferentních motorických povelů a výsledných pohybů (Shumway-Cook and Woollacott, 1995). „Postural control“ neboli řízení postury je charakterizováno schopností využívat smyslové informace o poloze a pohybu těla v prostoru a adaptovat se na měnící se podmínky ve vztahu k pohybovému úkolu a okolnímu prostředí (ShumwayCook a Wollacott, 1995). Massion (1992) přirovnává pohybový projev k ledovci, jehož viditelná část nad hladinou představuje „účelový“ pohyb, kdežto posturální komponenta pohybu odpovídá ledovci pod hladinou. Posturální řízení zahrnuje stabilizaci těla v prostoru a orientaci těla při pohybovém úkolu s ohledem na okolní podmínky. Tyto procesy probíhají jak v klidu (statická rovnováha = „static equilibrium“), tak i v pohybu (dynamická rovnováha = „dynamic equilibrium“). Řízení postury může být také jednoduše definováno jako neustálá kontrola těžiště nad opěrnou bází. Westcottová ve své studii zdůrazňuje rozdíl mezi reaktivními a anticipujícími posturálními mechanismy. Tzv. reaktivní posturální mechanismus umožňuje jedinci udržet rovnovážnou polohu po kontaktu s vnější destabilizující silou (např. labilní plošina, postrky druhou osobou apod.). Příkladem tzv. anticipujícího mechanismu je posturální činnost, jež předchází konkrétnímu pohybu a je spojena s lokomocí, tj. pohybem vpřed. Zajišťuje, že je konkrétní pohyb proveden plynule a přesně (Westcott, 2004). Existují dva základní modely posturální strategie. První je „en bloc“ strategie s cílem minimalizovat počet stupňů volnosti v kloubech, které mají být v průběhu pohybu řízeny současně (dle Bernsteinovy teorie z roku 1967). Druhá strategie, „kloubová“ nebo také „segmentová“, zahrnuje kontrolu všech nezávisle po sobě jdoucích anatomických segmentů a vyžaduje zvládnutí většího počtu stupňů volnosti

15

v daném kloubním spojení, tj. schopnost diferenciace pohybu (Nováková, Faladová, 2009; Assaiante et al., 2005). Dle Assaiante (2005) multisegmentální kontrola znamená dokonalou souhru a koordinaci mezi posturální a lokomoční motorikou a může být organizována v režimu zpětné či dopředné vazby („feed-back“ a „feed-forward“). Součástí zpětnovazebních informací o průběžném stavu pohybového segmentu jsou všechny proprioceptivní údaje receptorů svalových, šlachových nebo kloubních. Tyto receptory také slouží k „přednastavení“ dráždivosti, neboli tzv. „feed forward“ (Véle, 2006). Schopnost diferencovat pohyb je určena kvalitou řízení posturální motoriky a úrovní osvojení motorické dovednosti. Charakter posturální reakce se liší v závislosti na věku jedince, na jeho předchozích zkušenostech a schopnostech, ale také dle náročnosti pohybového úkolu (Nováková, Faladová, 2009). Véle (1995) uvádí, že posturální aktivita jako celek je dána mírou excitability posturálního systému a závisí také na stupni lability dané polohy. Ve své studii Assaiante prokázal, že u zdravých dětí je posturální aktivita záležitostí více referenčních rámců. Stabilizace hlavy a pánve probíhá dle „en bloc“ nebo „segmentové“ posturální strategie s ohledem na ideální časový sled udržování rovnováhy v průběhu provádění určitého pohybu (Assaiante et al., 2005). Suchomel (2006) hovoří o dynamické centraci a stabilizaci segmentu. Ideální „posturální držení“ či spíše „posturální chování“ se blíží situaci, kdy jsou všechny klouby centrovány v klidu i během pohybu. Tento stav nazývá svalovou systematizací. „Posturálním chováním“ lze rozumět jakousi funkci, vlastnost organismu, která může v závislosti na vnějších i vnitřních podmínkách dosahovat různé kvality. V tomto případě lze hovořit o „posturální reaktivitě“. 2.1.3.1 Programové řízení postury a pohybu Řízení polohy a pohybu je funkcí centrální i periferní nervové soustavy a jedná se o komplexní proces ovlivněný a podmíněný funkcí aferentních senzorických systémů, kognitivních funkcí i stavem vědomí. Cílem činnosti všech komponent řízení je optimální funkce svalstva, jakožto výkonného řídícího orgánu. Veškerá hybnost je podmíněna reflexním svalovým tonem, na němž je vybudován systém postojových 16

a vzpřimovacích reflexů. Motorický systém polohy je základem pro tzv. motorický systém pohybu, tj. cílenou motoriku (Trojan et al., 2005). Z hlediska intenzity prováděného pohybu je rozhodující emocionální aktivita. Účelový pohyb je odezvou na senzorický podnět provázený emocí. Při slabé emoci je pohybová odezva slabá nebo žádná, silná emoce vyvolá intenzivní pohybovou reakci. Cílený volní pohyb musí být dobře koordinovaný a musí být vyvážena aktivita obou druhů kontroly – jak racionální brzdné (úvahy), tak emocionální stimulující, tj. podnětu (Véle, 2006). Každý pohybový projev je jedinečný a maximálně adaptovaný pro danou situaci dle určité hierarchie – od reflexního pohybu až po volní, tzv. „ideokinetický obratný pohyb“ (Véle, 2006, str. 98). Nejnižší úroveň řízení pohybu odpovídá za biologické funkce. Následuje spinální úroveň určená k základnímu ovládání svalů. Složitější subkortikální úroveň řídí posturální a lokomoční motoriku a nejsložitějším systémem je kortikální úroveň pro účelovou motoriku, neboli ideokinetickou hybnost (Véle, 2006). Musíme si uvědomit, že jednotlivé úrovně řízení polohy a pohybu od sebe nelze oddělit. V průběhu každého pohybu se tyto úrovně řízení prolínají. Obecně lze říci, že vyšší motorická centra (supraspinální a korová) vydávají rámcové motorické povely bez specifikace detailu pohybu. Nižší motorická centra (spinální) specifikují detaily pohybu (Dylevský, 2009). Jedním z hlavních úkolů posturální motoriky je udržování vzpřímeného stoje. Řízení polohy (tzv. motorický systém polohy) prostřednictvím posturálního svalstva se účastní subkortikospinální struktury mozku, tj. zejména retikulární formace, bazální ganglia, mozkový kmen, thalamická jádra, hypothalamus a také mozeček. Posturální funkce je ovlivněna příslušnou aferentací – proprioceptory, statokinetickým čidlem. Velký význam má propriocepce z okohybných svalů a oblasti horní krční páteře. Zde je umístěno nejvíce proprioceptických čidel. Nejvýznamnějšími proprioreceptory jsou svalová vřeténka a šlachová tělíska (Trojan et al., 2005; Véle, 1995). Na programovém řízení polohy a pohybu se stejnou měrou podílejí také interoceptivní (informace o stavu a funkci vnitřních orgánů) a nociceptivní (bolestivé) signály chránící organismus před přetížením či poškozením. Uplatňují se i signály exteroceptivní tlakové, optické či akustické. Řízení nastaveného programu probíhá 17

na základě zpětné vazby (feed back) pomocí reflexů míšních, šíjových i labyrintových. Mechanismem tzv. dopředné vazby (feed forward), tj. krátkodobé predikce situace (tzv. anticipace pohybu), zajišťují správné nastavení postury a následně volbu vhodné stabilizační reakce (Véle, 1995; Trojan et al., 2005). Novější poznatky o motorických drahách dělí motorický systém na dvě odlišné části: „spouštěcí systém alfa“ a „nastavovací systém gama“. Dříve systém pyramidový a extrapyramidový (Véle, 2006). Gama-systém nastavuje podmínky pro realizaci pohybu. Předchází aktivitu alfa-systému, který volní pohyb spouští a řídí jeho průběh. Dráhy gama-systému vystupují z formatio reticularis v mozkovém kmeni a jdou ke gama-motoneuronům v míše. Alfa-systém vychází z kortexu a z některých struktur subkortikálních (např. řízení postury vestibulospinální drahou). Za hlavní dráhu volní hybnosti se považuje dráha kortikospinální (Véle, 2006).

2.1.4 Rovnováha Rovnovážným stavem rozumíme situaci, kdy všechny síly působící na těleso jsou vyrovnány a těleso je v klidu. Vztaženo na pohybový systém živého organismu a udržování určité polohy segmentů svalovou činností lze hovořit o dynamické rovnováze. Pojem rovnováha označuje soubor statických a dynamických strategií k zajištění posturální stability. Patří sem děje označované nepřesně jako postojové a vzpřimovací reflexy. Schopnost udržovat rovnováhu v podmínkách nestability patří k základním pohybovým dovednostem. Tato dovednost se utváří převážně podvědomě, ale lze ji zdokonalovat i motorickým učením (Véle, 1995). 2.1.4.1 Udržování rovnováhy Významnou měrou se na udržování rovnováhy podílí mozeček. Tento orgán vytváří paralelní obousměrné propojení kortexu s výkonnými řídícími orgány. Do mozečku přicházejí tzv. tracti spinocerebellares, aferentní senzorické signály, zajišťující časoprostorovou orientaci, dopřednou zpětnou vazbu (feed forward) a tím predikci pohybu s možností orientace pohybu dle aktuální situace v daném prostředí, kde pohyb probíhá.

18

Véle (2006) interpretuje Ecclesovu myšlenku o mozečku jako sochaři, který odstraňováním přebytečného materiálu z kamenného bloku vytváří sochu dle své představy. Mozeček je tedy nástrojem pro dokonalou svalovou souhru a koordinaci a zdrojem časování zapojení jednotlivých svalů v průběhu pohybu. Dozrává v průměru kolem 6. roku věku, což souvisí s vývojem jemné motoriky. Toto období je spjato s nástupem do školy a také s učením se psát. 2.1.5 Posturální zralost V případě zahájení aktivní sportovní činnosti je na místě zhodnotit posturální zralost dítěte a jeho motorický věk, obzvlášť v případě, je-li raná sportovní příprava specializovaná. Je to ideální stav, jelikož u dětí samostatně chodících a starších neexistuje jednotný diagnostický postup nebo metody screeningu kvality posturální kontroly. Nováková (2009) zdůrazňuje fakt, že posturální zralost je základem pro veškerou motoriku a zhodnocení její úrovně by mohlo být určující pro odhad připravenosti dítěte na zvýšenou sportovní zátěž. Při testování posturální zralosti u dětí po dosažení vertikalizace má smysl hodnotit všechny složky pohybu, tj. fáze, balance, efektivnost využití postury i hrubou a jemnou motoriku. Kvalitu diferenciace pohybu a koordinace lze hodnotit mezi všemi segmenty a při jakémkoliv pohybu. Rozhodující je vždy věk dítěte, náročnost pohybu a podmínky, za kterých je dovednost testována. Suchomel hovoří o kvalitě posturální zralosti jako o schopnosti dosáhnout svalové rovnováhy, tím i centrovaného postavení kloubů a napřímení páteře. Kvalita posturálního zajištění je dána tím, nakolik jsou jednotlivé svaly či svalové skupiny včleněny do posturální funkce. Ideální „posturální držení“ nebo spíše „posturální chování“ nastává v situaci, kdy jsou všechny klouby centrovány v klidu i během pohybu (Suchomel, 2006). Absence nebo nedostatečná stabilizace trupu či pánve snižují efektivnost většiny prováděných pohybů. Při dlouhodobém přetrvávání těchto změn se svalové dysbalance stanou základem pro lokomoční modely a mají formativní vliv na strukturu pohybového systému. Na základě kineziologického vyšetření a zhodnocení lze individuálně doporučit vhodná kompenzační cvičení, která mohou být zakomponována přímo do sportovní přípravy (Nováková, 2009; Tjernström, 2010; Malina, 2012).

19

2.2 Vývoj a zrání posturální motoriky, posturální ontogeneze Posturální vývoj je podmíněn vývojem nervového a muskuloskeletálního systému. Je závislý na vývoji motoriky a jejího řízení, na zrání senzorických funkcí, na změnách struktury a morfologie měkkých tkání, rozvoji svalové síly a rozsahu pohybu. Ideální posturální vývoj představuje dokonalé biomechanické propojení segmentů těla v průběhu pohybu (Pocek, 2012; Westcott, 2004). Studie

zabývající

se

vývojem

posturální

stabilizace

v různých

posturokinetických situacích naznačují, že schopnost anticipace pohybu, navzdory jejímu ranému vzniku, se vyvíjí v průběhu dětství velmi pozvolna stejně tak jako schopnost načasovat pohyb. Tzv. „timing“ pohybu se je zřejmě klíčovým faktorem anticipačních mechanismů a odráží zrání CNS. Vzhledem ke komplexnosti a množství parametrů posturálního řízení je zřejmé, že vývoj řízení posturální stabilizace a posturální zrání je proces trvající celé dětství potažmo adolescenci (Assaiante et al., 2005). Popis nejranějšího vývoje posturální stability je velmi obsáhlý a je nad rámec této práce. V následujícím textu stručně uvedeme důležité milníky v posturálním vývoji dětí od jejich vertikalizace a samostatné bipedální lokomoce a podrobněji se zaměříme na období mladšího školního věku, konkrétně na věkovou skupinu dětí mezi 8. a 10. rokem. Z hlediska ontogeneze řízení posturální stabilizace Assaiante a Amblard předpokládají, že různé posturální strategie zohledňují dva hlavní funkční principy prostorové organizace. První princip se týká volby referenčního bodu. Druhý princip se týká postupného zvládnutí všech stupňů volnosti pohybu v kloubech. Volba stabilizace anatomických segmentů, stejně jako charakter vazby mezi kloubními spojeními, je dána obtížností pohybového úkolu a jeho dynamickými omezeními, okolním prostředím a v neposlední řadě charakteristikou konkrétního vývojového období jedince (Assaiante et al., 2005). V klinických studiích se ukázalo, že regulace posturálního řízení u dětí do 3 let věku probíhá převážně na základě vizuálních senzorických vjemů. U starších dětí se posturální řízení postupně stále více opírá o somatosenzorické vstupy (Mallau, 2010; Morioka et al., 2012).

20

Přelom v motorickém vývoji nastává s nástupem do školy, kdy se přirozený všestranný pohyb dítěte výrazně redukuje. Muskuloskeletální systém je negativně ovlivňován ergonomicky nevhodným školním vybavením, nošením nepřiměřeně těžkých břemen nebo také růstovým spurtem a v neposlední řadě psychickým vypětím. To vše může být příčinou dnes tak častého výskytu vadného držení těla u dětí (Pocek, 2012; Kratěnová et al., 2007). Dítě mezi 7. a 10. rokem věku má již vyzrálou schopnost řešit smyslové konflikty stejně jako mají dospělí (Pocek, 2012). Vývoj posturální motoriky je ovlivněn především motorickým učením a zkušeností – výsledkem je posturální „nastavení“ pro specifické úkoly a činnosti v daném prostředí (Westcott, 2004). Výsledky české studie zaměřené na prevalenci a rizikové faktory vadného držení těla u dětí potvrzují, že deficit přirozené pohybové aktivity u dětí je úzce provázán s výskytem vadného držení těla. Dle výsledků výzkumu je mladší školní věk optimálním pro implementaci preventivních pohybových aktivit, které mohou pomoci kompenzovat vadné držení těla a zabránit tak budoucím vertebrogenním obtížím využitím vhodných cvičebních programů (Kratěnová et al., 2007).

2.2.1 Posturální strategie ve vývoji jedince Z hlediska klinického lze posturální strategie rozdělit na méně náročné, tzv. „en bloc“, a vyšší strategie „segmentové“. Jak již bylo zmíněno, volba posturální strategie je dána věkem, prostředím a dynamickými vlastnostmi ve vztahu k náročnosti pohybového úkolu. Čím je pohyb náročnější a „přesnější“, tím jsou kladeny větší nároky na koordinaci a na diferenciaci pohybu, tj. segmentální pohyb v jednotlivých kloubech (Assaiante et al., 2005; Faladová, Nováková, 2009). Dle EMG vyšetření je prokázáno, že stabilizace pánve je dokončena ještě před odstartováním samostatné chůze. V raném věku je vývoj a řízení posturální stabilizace organizován ascendetně od pánve k hlavě a zároveň descendentně od pánve k chodidlům. Je tedy zřejmé, že centrem posturální stabilizace je od raného věku právě pánev a je tak zároveň prvním referenčním bodem, pomyslným středem koordinace pohybu a rovnováhy (Assaiante et al., 2005). V dětství představuje řízení stabilizace hlavy, ramen a pánve během pohybového úkolu komplex motorických schopností, které dozrávají dlouhodobě. 21

Assaiante a Amblard ve své starší studii (1993) zveřejnili fáze vývoje posturální kontroly stabilizace hlavy v průběhu různých pohybových úkolů. Je možné rozlišit následující tři fáze: 1. fáze od 3 do 6 let věku: posturální stabilizace hlavy v prostoru se odehrává pouze při chůzi na rovném povrchu. V náročnějších situacích dítě použije „en bloc“ stabilizaci trupu a hlavy. 2. fáze od 7 do 8 let věku: stabilizují hlavu v prostoru i v posturálně náročnějších situacích, například při chůzi po úzkém terénu. Diferenciují kontrolu hlavy a trupu. Stabilizace ramenních pletenců při chůzi po úzkém nebo náročnějším povrchu mizí. 3. fáze dospělosti: stabilizace hlavy v prostoru je po většinu času diferencovaná s výjimkou rotačního pohybu, kdy je potřeba dokonalá orientace v prostoru a hlava a trup pak vytvoří jeden celek (Assaiante et al., 2005). Ze všech tří somatosenzorických systémů řídících posturální stabilizaci, jsou při detekci výchylek trupu považovány za nejvlivnější vstupy proprioceptivní. Mnoho zahraničních studií zabývajících se posturální ontogenezí zdůrazňuje důležitost propriocepce při posturálním řízení u dětí (např. Mallau et al., 2010; Assaiante et al., 2005, Morioka et al., 2012). Autoři studií uvádějí, že somatosenzorický systém se utváří nejdříve a dosahuje úrovně dospělého jedince ve 3 až 4 letech věku. Nedávné studie ale ukazují, že zdravé děti ve věku 7 až 12 let ještě nejsou schopné využít somatosenzorické vstupy a podněty k tomu, aby omezily výchylky trupu (těla) ve stejné míře jako to zvládají dospělí jedinci. To naznačuje, že smyslové integrace se ve 12 letech věku stále ještě rozvíjejí (Mallau et al., 2010). U dětí je prvním krokem v posturální stabilizaci vytvoření tzv. repertoáru posturálních strategií. Druhým krokem je naučit se selektovat vhodnou posturální strategii v závislosti na schopnosti předvídat pohyb i s jeho důsledky a s cílem udržet rovnováhu a efektivnost daného pohybového úkolu (Assaiante et al., 2005). Anatomické segmenty jsou ovlivňovány z hlediska posturální stabilizace vzestupně nebo sestupně. Například, při stoji na stabilní podložce je posturální strategie organizována od chodidel k hlavě, tj. vzestupně. Naproti tomu při větších nárocích na 22

posturální stabilizaci, například při chůzi po čáře, může být stabilizovaným referenčním segmentem hlava, jak to často bývá u dospělých nebo dětí starších 7 let. Posturální stabilizace je pak řízena tedy od hlavy k chodidlům, sestupně. Tato multisegmentální strategie řízení postury znamená efektivní koordinaci mezi postojem a pohybem řízeným dopřednou a zpětnou vazbou (Assaiante, 2005; Mallau et al. 2010). 2.2.2 Rozdíly mezi pohlavími vzhledem k posturálnímu zajištění Tato diplomová práce je zaměřena na hodnocení dívek, právě z důvodu odlišností během vývoje posturálního zajištění dětí v mladším školním věku. Zastoupení chlapců ve věkové kategorii 8 až 10 let je ve vrcholovém sportovním aerobiku bohužel velmi malé. Děvčata jsou v tomto věkovém období lépe koordinovaná, posturálně lépe stabilizovaná, což se odráží i v lepším držení těla. Peterson et al. (2006) ve své studii uvedl, že dívky ve věku 7 a 8 let dokáží lépe využívat informace z vestibulárního aparátu, a tedy ve srovnání s chlapci stejného věkového rozmezí méně vychylují těžiště během udržování dynamické rovnováhy. Smith et al. (2012) ve svém výzkumu potvrdil hypotézu o lepším posturálním zajištění dívek ve věku 8 – 12 let za neztížených okolních podmínek. Zajímalo ho také ale, zda dívky dokáží využít své výhody i v situaci, kdy se změní senzorické vstupy (stoj se zavřenýma očima a hlavou v záklonu, stoj s otevřenýma očima na měkkém podkladě). Jeho druhá hypotéza se potvrdila částečně, jelikož rozdíly mezi dívkami a chlapci byly pouze málo až středně významné. Přesto výsledky této studie naznačují, že dívky jsou pravděpodobně lépe schopné integrovat senzorické vjemy, na rozdíl od chlapců – ti využívají senzorické vstupy více izolovaně. Chlapci se díky tomu umí lépe vypořádat se situací, ve které mají omezené senzorické vstupy a ztížené okolní podmínky. Tato studie tedy potvrzuje předpoklad, že dívky a chlapci ve věku mezi 8 a 12 rokem mají odlišné posturální strategie (Smith et al., 2012). Odenrick a Sandstedt (1984) in Smith et al. (2012) odhalili, že psychologické faktory (motivace a koncentrace) a rozdílná interpretace aferentních informací CNS vysvětlují rozdíly mezi pohlavími z hlediska posturální stabilizace dětí mladších 10 let. Je to způsobeno dřívějším dozráváním rovnovážných schopností u dívek, ale na druhé straně opoždění vývoje chlapců je dáno jejich výraznějším a dřívějším tělesným růstem a jiným načasováním neuromuskulárního vývoje. 23

To nicméně potvrzuje další studie zabývající se kvalitativními rozdíly v držení těla mezi dívkami a chlapci ve věku od 7 do 10 let. Výzkumný soubor čítal 191 dětí. Z fotografií byl vyšetřen stoj ze sagitální a frontální roviny a Schöberův test flexibility bederní páteře. U chlapců byla větší incidence scapulae alatae, instabilita a protrakce ramen, protrakce hlavy a cervikální hyperlordóza. Na druhé straně dívky měly vyšší incidenci náklonu hlavy a vyšší hodnoty Schöberovy zkoušky (Penha et al., 2008).

2.3 Motorický vývoj a posturální zajištění dětí v mladším školním věku Děti na prvním stupni základních škol jsou obecně spokojené a vyrovnané, jsou schopné převzít zodpovědnost a vyrovnat se s novými situacemi. Jsou dychtivé dozvědět se co nejvíce o sobě samých a o světě, který je obklopuje. Nadšeně testují své rozvíjející se dovednosti a typicky mají velmi široké spektrum zájmů (Gallahue and Donnelly, 2003). 2.3.1 Mladší školní věk Mladší školní věk (6 – 11 let) zahrnuje věkovou kategorii sportovců, kterou jsme si zvolili jako cílovou pro tento výzkum. Tento věk je obdobím, kdy dítě zahajuje školní docházku a posléze navštěvuje první stupeň základní školy. Je také obdobím dokončování zrání centrální nervové soustavy (CNS), zejména její části potřebné pro dokonalý timing svalů a koordinaci pohybu – cerebella. V tomto věku nervová soustava vykazuje stále ještě značnou plasticitu. Dítě má již k dispozici všechny svalové souhry řídící polohu těla, ale ty ještě nejsou fixované, čehož je dobré využít k ovlivnění pohybového projevu z hlediska kvality i kvantity. Na druhé straně lze nesprávným nebo žádným zásahem dítěti také uškodit (Opálková et al., 2013). Gallahue a Donnelly označují věk 8 – 12 let za pozdní dětství. Toto věkové období jedle těchto autorů charakteristické pomalými, ale stabilními změnami výšky a váhy a především pokrokem směrem k dokonalejší organizaci a integraci smyslových a motorických systémů. Děti mají čas vyrovnat se se změnami tělesných proporcí a především připravit se na předpubertální růstový spurt, který se vyskytuje obvykle u dívek kolem 10. roku věku, u chlapců o něco později. Rozdíly mezi růstovými modely dívek a chlapců v tomto věku však nejsou nijak dramatické. Končetiny rostou rychlejším tempem než trup. Chlapci mají tendenci spíše k delším končetinám, dívkám se spíše rozšiřují boky a stehna. Velmi zvolna se také objevuje nárůst velikosti mozku. 24

Lebka přesto zůstává téměř stejná, rozšiřuje a prodlužuje se až na samém konci tohoto období. Jelikož jsou mezi dívkami a chlapci až do nástupu puberty po fyzické stránce opravdu minimální rozdíly, mohou se většiny aktivit účastnit společně na stejné úrovni. Senzomotorický systém již pracuje více v harmonii, tudíž děti mohou provádět sofistikovanější dovednosti. Zároveň je toto období charakteristické rychlým zvládáním nových pohybových dovedností, vysokou mírou vnímání, dynamičností a spontánností, ale naopak nízkou mírou schopnosti koncentrovat se na daný úkol (Gallahue and Donnelly, 2003; Opálková et al., 2013). Proto se mu také někdy přezdívá „zlatý věk motoriky“.

2.3.2 Posturální stabilizace v mladším školním věku Jak již bylo zmíněno, závěr období mladšího školního věku je z hlediska motoriky a motorického učení označován jako „zlatý věk“. Dítě je optimistické a plné nadšení do pohybu a učení se novým věcem a jde mu to snadno a poměrně rychle. Pro děti v tomto věku je charakteristická spontánní pohybová aktivita a výborná schopnost rozvíjet koordinaci a rychlost. Období okolo 6. roku věku je však také spojeno s nástupem povinné školní docházky a s tím souvisí náhlá redukce přirozeného, spontánního pohybu, který děti tolik v tomto věku potřebují. K tomu se přidává negativní faktor času stráveného sezením ve školní lavici nebo i doma během práce s počítačem či psaní domácích úkolů. Muskuloskeletální systém je tímto „novým režimem“ neadekvátně zatěžován a postupně se začínají manifestovat funkční poruchy s charakteristickou proměnou pohybových stereotypů. V posledních letech se stále častěji setkáváme s tím, že již takto malé děti mají vadné držení těla nebo trpí bolestmi zad, často i na podkladě strukturálních změn měkkých tkání a postupně i kostí a kloubních spojení. Z hlediska posturálního zajištění je známo, že již malé děti ve věku mezi 1,5 a 3 roky ve stoji zapojují stejné svaly DKK a trupu jako dospělí (dle EMG), ale jejich odpovědi mají větší amplitudu a delší trvání. Děti v 8 letech používají méně svalů a s nižší amplitudou, než děti 4leté. U malých dětí se neuplatňuje anticipace pohybu, řeší až akutně vzniklou situaci a nedokáží se přizpůsobit pravidelným opakovaným změnám. Děti do 6 let věku v posturálně náročnějších situacích dokonce blokují šíji 25

i trup (strategie „ztuhnutí“ viz kapitola 2.2.1), aby omezily množství senzorických vstupů do CNS, které nejsou v takové míře schopny zpracovat. A tak spoléhají pak především na propriocepci. Za cenu omezení je dosažena lepší kontrola pohybového systému. Mezi 4. a 6. rokem se dítě naučí integrovat senzorické informace a kalibrovat zpětnou vazbu, avšak kontrola v tomto období ještě není plně vyzrálá (Vařeka, 2002b). Z hlediska mechanismů posturálního zajištění děti od 6 do 7 let více využívají tzv. „open-loop“ (OL) mechanismy (pohyby velkého rozsahu a rychlosti, korigované až po jejich dokončení), méně využívají senzorické informace pro řízení odpovědi a naopak více se spoléhají na předprogramované reakce. Děti starší 7 let používají více tzv. „closed-loop“ (CL) mechanismy (pohyby malého rozsahu a rychlosti, korigované již během jejich průběhu, lépe využity senzorické vstupy) a nakonec děti mezi 9. a 11. rokem využívají stejně jako dospělí oba mechanismy, tj. OL i CL (Vařeka, 2002b). Během měření na tenzometrických plošinách bylo zjištěno, že se zráním dítěte je spojeno zmenšování výchylek těžiště ve stoji, přičemž největší pokles výchylek je právě v období mezi 6. a 9. rokem života. Ve věku 8 let byly zjištěny nejmenší variace v rychlosti posunu těžiště, dokonce menší než u dospělých jedinců (zřejmě proto, že v dospělosti jsou opět relativně více používány OL mechanismy, koordinovaně s CL). Někteří autoři zjistili kolem 7. roku přechodné zhoršení přesnosti pohybů. Tuto skutečnost lze vysvětlit možným obdobím změn strategií. Kolem 7. roku věku dozrávají senzorické systémy a jejich integrace. Zároveň dochází ke změnám antropometrických parametrů, váhových a délkových poměrů jednotlivých segmentů těla. K zásadní změně v řízení a mechanismech udržení posturální stability dochází zhruba mezi 6. a 8. rokem. Interindividuální variabilita je dosti velká. Toto období můžeme označit za zlomové. Příčin je mnoho, mezi ty nejdůležitější však řadíme následující:  mění se antropometrické parametry (větší hmotnost a inercie systému, která brání rychlým pohybům), ovšem období maximálních změn stability neodpovídá všeobecnému růstovému spurtu.  dozrává integrace senzorických vstupů – zvláště bývá zdůrazňována integrace zrakových informací s dalšími systémy – nejde pouze o úlohu zraku, protože se změny projevují i při zavřených očích. 26

 kolem 6. až 8. roku dozrávají mozečkové funkce (Vařeka, 2002b). Vzpřímené držení těla jako výsledek správné posturální funkce u dětí je odrazem jejich zdravého růstu a vývoje a v neposlední řadě jejich psychického zdraví (Pocek et al., 2012). Výsledky české studie uveřejněné v roce 2007 ukazují výskyt vadného držení těla a jiných posturálních abnormalit u téměř 40% dětí ve věku 7 – 11 let. Nejčastěji se jednalo o odstávající lopatky (49%), zvětšenou bederní lordózu (32%) a kyfotické držení (31%). Bolesti pohybového aparátu významně souvisí s vadným držením těla, zejména se jedná o bolesti hlavy a bederní a krční páteře (10% převážně 11 letých dívek). Dle závěrů této studie také děti, které se nevěnují žádnému sportu, mají ve srovnání se sportujícími dětmi vyšší incidenci chabého držení těla. Dle této studie lze také dojít k závěru, že implementace kompenzačních aktivit pro prevenci chabého držení těla by měla být zařazena ideálně u dětí mladšího školního věku (Kratěnová et al., 2007). 2.3.3 Teorie motorického vývoje Vývojem rozumíme neustálý proces změn v průběhu času začínající početím a končící smrtí. Motorický vývoj se vyznačuje neustálými progresivními změnami v pohybovém chování člověka v průběhu jeho životního cyklu (Gallahue and Donnelly, 2003). Může se na první pohled zdát, že u dětí dochází k osvojení nových motorických dovedností takzvaně „přes noc“ (obzvláště u běhu, skákání, poskakování, chytání). Avšak, tyto dovednosti se „neobjevují“. Jsou výsledkem náročného motorického učení a tréninku (Haibach et al., 2011). Clark a Metcalfe (2002) sestavili model motorického vývoje, tzv. „mountain of motor development“, ve kterém definovali základní typické vzory vývoje motorických dovedností (viz obrázek 1).

27

Obrázek 1 : „The mountain of motor development“ podle autorů Clark a Metcalfe

(převzato

a

přeloženo

z

Haibach

et

al.,

2011,

s.

49)

Poznámka: Věková rozpětí jsou pouze přibližná. Vývoj je striktně individuální.

Vývoj začíná v prenatálním období, a to zejména v posledních dvou trimestrech těhotenství („the prenatal period“). Toto období je charakteristické množstvím pohybů plodu v děloze. Iniciální fáze, „the reflexive period“ (období reflexní), se objevuje po narození a trvá přibližně dva týdny. Jak vyplývá z názvu období, pohyby jsou reflexní, protože novorozenec je vystaven mnoha smyslovým podnětům a velkým změnám prostředí. Následuje tzv. „the preadapted period“ (2 týdny – 12 měsíců). Lze přeložit jako období „předpřípravy“. Dítě začíná vnímat prostředí a také s ním interaguje pomocí prvních cílených pohybů. V tomto období převažují fylogenetické vzory motorického chování jako je posazování se, stoj, plazení a chůze.

28

V momentě, kdy dítě zvládne dvě základní fundamentální dovednosti, které mu zajistí přežití (samostatná lokomoce a schopnost se najíst), dospělo do fáze fundamentálních motorických vzorů, tzv. „fundamental motor patterns“ (12 měsíců – 7 let). V této etapě vývoje se objevují základní pohyby jako je házení, chytání, poskakování a skákání, které tvoří důležitý základ pro další navazující komplexní sportovně specifické pohybové vzory. Tyto základní vzory dozrávají a jsou dobře vyvinuté okolo 7. roku věku (Haibach et al., 2011). Dítě poté začíná vylepšovat zmíněné základní motorické pohybové vzory na pohyby specifické pro daný sport nebo jiné formy pohybu. Tuto etapu lze nazvat jako období specifických pohybových dovedností, tzv. „context-specific motor skills period“ (7 – 11 let). Vrcholem pomyslné hory motorického vývoje je období nazvané „skillfulness period“ (11 a více let), neboli období motorické zručnosti nebo také tvořivosti. Existuje ještě období kompenzační („compensation period“). V něm se octnou jedinci, kteří si např. přivodí zranění nebo musí „překonat“ příliš rychlý nástup růstu, nemoci a další komplikace v cestě na vrchol pomyslné hory. Jsou-li zranění častější nebo se jedinec nedokáže dobře adaptovat na biologické změny spojené se stárnutím organismu, může se stát, že zůstane dlouhodobě v nižším vývojovém období. Motorický vývoj je proces neustálé adaptace i kompenzace. Zdravý organismus je schopen na změny přiměřeně reagovat (Clark and Metcalfe, 2002; Haibach et al., 2011). Musíme si uvědomit, že dosahování vývojových fází a samotný rozvoj motorických dovedností v průběhu předškolní a základní školní docházky, zejména míra a rozsah tohoto rozvoje se posuzuje individuálně. Vše zmíněné je výrazně ovlivněno vlastnostmi organismu, náročností konkrétního pohybového úkolu nebo také okolním prostředím, což je často opomíjeno (Haibach et al., 2011). Clark (2002) nenazývá proces vývoje jako zrání motoriky, ale hovoří o neustálé progresivní adaptaci. Motorický vývoj sleduje jediný cíl: být přizpůsobivý, připravený a samostatný aktér v životním prostředí (Clark and Metcalfe, 2002).

2.4 Motorické učení Motorické dovednosti získáváme právě motorickým učením. Motorické učení je ovlivněno věkem, tj. záleží, kdy je u jedince započato. Je známo, že některým pohybovým dovednostem je lepší naučit se v dětství, protože v pozdějším věku je učení 29

novým dovednostem náročnější a jeho výsledek nemusí být tak kvalitní. Motorické učení probíhá v několika úrovních (Haibach et al., 2011). Děti se učí prostřednictvím pohybu, který jim přináší radost, zlepšení výkonnosti a koordinace. Pohyb je pro dítě prostředníkem, skrz něj objevuje své okolí. Pohyb zlepšuje percepční a kognitivní schopnosti, podporuje rozvoj pozitivního sebepojetí a pozitivní socializaci (Haibach et al., 2011). Pohybové dovednosti, fundamentální i specializované, jsou obecně lépe „naučeny“, pokud se nejdříve trénují odděleně (zaměřujeme-li se na jednotlivé prvky dovednosti). Až když jsou tyto prvky dobře zvládnuty, mohou být kombinovány do výsledné pohybové sekvence (např. při hrách, v dynamických situacích). Environmentální faktory hrají důležitou roli v získávání pohybových dovedností, rozvoji a zdokonalování pohybových schopností. Dítě potřebuje podporu, četné příležitosti k tréninku a kvalitní výuku nejlépe v přirozeném venkovním prostředí (Gallahue and Donnelly, 2003). Motorické učení lze rozdělit dle Gallahue a Donnelly (2003) do tří identifikovatelných úrovní či stupňů – začátečník, středně pokročilý a pokročilý. Fitts and Posner (in Haibach et al., 2011) vyvinuli třístupňový model získávání motorických dovedností. První úroveň je úroveň kognitivní, je charakteristická množstvím chyb a nesrovnalostí. Jakmile si jedinec osvojí základní komponenty pohybového úkolu, dostává se do asociativní fáze, ve které dělá podstatně méně chyb, pohyby jsou jemnější a plynulejší. Autonomní fáze je finální, které ovšem nemusí dosáhnout každý. Na této úrovni se pohyby jeví jako snadné a konané bez výrazné námahy. Vereijken (in Haibach et al., 2011) uvádí taktéž třístupňový model vycházející z problematiky stupňů volnosti pohybu. V první fázi motorického učení mají jedinci tendenci „zmrazit“ končetiny ve snaze zjednodušit pohyb. Pohyby působí „ztuhle“, ale na druhé straně je takto redukováno riziko chyby. Postupně dochází k nárůstu stupňů volnosti pohybu a pohyby se stávají plynulejšími. Poslední fáze motorického učení dle Vereijkena je charakteristická vysokou úrovní znalostí pohybu, vyznačuje se uvolněním všech stupňů volnosti potřebných k provedení pohybového vzoru. Dle Starkes a Ericssona (in Malina, 2012) a závěrů jejich neoficiální pozorovací studie je nutné k osvojení si vyzrálé formy dovednosti, ať už se jedná 30

o hraní na hudební nástroj, hraní šach či jiných disciplín včetně sportovních, absolvovat přibližně desetiletý trénink a asi 10 000 hodin cíleného nácviku. Toto „pravidlo“ se stalo velmi populárním a našlo si cestu i do populárního tisku a sportovní literatury a pravděpodobně i tento fakt přispěl k fenoménu časné sportovní specializace. 2.4.1 Fundamentální pohybové dovednosti (Fundamental Movement Skills) Fundamentální neboli základní pohybové dovednosti lze považovat za stavební kameny specializovaných pohybů, které jsou vyžadovány při mnoha organizovaných i neorganizovaných pohybových aktivitách dětí, dospívajících i dospělých (Lubans et al., 2010). Nejen u dětí, ale často i u některých dospělých se setkáváme s tím, že v průběhu motorického vývoje byla dosažena pouze základní úroveň vybraných fundamentálních dovedností. Zpravidla totiž chybí dobrá instruktáž, příležitosti k nácviku dovedností nebo nedostatečná motivace jedince. Někteří lidé naopak dosáhnou fáze zralosti velmi rychle. Vzhledem k tomu, že dobře naučené fundamentální dovednosti formují pozdější specializované sportovní dovednosti, jejich nedostatečné osvojení spouští začarovaný kruh frustrací a sportovního neúspěchu (Gallahue and Donnelly, 2003; Haibach et al., 2011). Clark a Metcalfe (2002) tvrdí, že získání pevného základu fundamentálních dovedností je předpokladem motivace, radosti z pohybu a kromě jiného i mnoha zdravotních benefitů, které aktivní životní styl přináší. To vše přispívá k fyzickému, kognitivnímu a sociálnímu rozvoji a poskytuje základ pro aktivní životní styl (Lubans et al., 2010). Dle Gallahue a Donnellyho (2003) nelze říci, že je vývoj fundamentálních dovedností na věku přímo závislý. Řekněme, že se ale k věku vztahuje. Vedle toho je však

ovlivněn

mnoha

jinými

faktory:

vnějším

prostředím

(„environment“),

individualitou jedince („individual“) nebo charakterem pohybového úkolu („task“). Správné pochopení a respektování vývoje fundamentálních dovedností se vztahem k chronologickému věkovému období jedince nám může pomoci sestavit individualizované vzdělávací programy pro žáky mateřských a základních škol, kteří na poli motoriky takříkajíc „zápasí“ sami se sebou. Cílem není jen budování kladného vztahu ke sportu a pěstování aktivního životního stylu s prevencí zdravotních obtíží, ale i významná prevence obezity u dětí (Haibach et al., 2011). 31

2.4.2 Vývoj pohybových dovedností se zaměřením na mladší školní věk a pozdní dětství Na počátku této kapitoly si upřesněme terminologii a význam slovních spojení, které se často zaměňují – pohybová dovednost, fundamentální pohybová dovednost, specializovaná pohybová dovednost nebo pohybový vzor (Gallahue and Donnelly, 2003). Pohybová dovednost, fundamentální či specializovaná, je série přesně provedených pohybů s určitým cílem. Fundamentální pohybová dovednost je organizovaný sled základních pohybů, které ovlivňuje kombinace pohybových vzorců dvou a více tělesných segmentů.

Obrázek 2: Přehled fází a úrovní motorického vývoje dle Gallahue (Gallahue and Donnelly, 2003, s. 62) Legenda: obrázek popisuje fáze motorického vývoje - období intrauterinní (od početí do 4. měsíce postnatálního života, fáze kódování informací), reflexní lokomoce (od prenatálního období do cca 1. roku věku; fáze dekódování informací), období primitivních pohybů (do 1. roku – fáze reflexní inhibice, do 2 let – fáze „předregulační“), období základních pohybových dovedností (2 – 3 roky: fáze iniciální; 4 – 5 let: fáze elementární, 6 – 7 let: fáze zralosti) a fáze specializovaných pohybových dovedností (7 – 10 let: fáze transferu pohybových dovedností; 11 – 13 let: fáze aplikace pohybových dovedností; od 14 let: fáze celoživotního využívání naučených dovedností). V horní části obrázku jsou

32

uvedeny možnosti zúročení dosažených fází motorického vývoje: lifelong recreational utilization = využití rekreační; lifelong daily living utilization = využití v aktivitách běžného denního života; lifelong competitive utilization = využití ve sportu, soutěžích.

Specializovaná pohybová dovednost je určitá fundamentální pohybová dovednost nebo kombinace těchto dovedností, které jsou aplikovány s cílem podat výkon v určitém specifickém sportovním odvětví (Gallahue and Donnelly, 2003). Pohybový vzor („movement pattern“) je organizovaná série navzájem souvisejících pohybů. Přesněji řečeno, pohybový vzor zahrnuje provedení izolovaného pohybu, který je sám o sobě příliš omezený na to, aby byl klasifikován jako fundamentální nebo specializovaná sportovní pohybová dovednost (Gallahue and Donnelly, 2003). Právě rozvíjení fundamentálních pohybových dovedností je klíčové pro budoucí sportovní specializaci. Nejdynamičtěji se fundamentální dovednosti vyvíjejí přibližně mezi 2. a 7. rokem života, čili v předškolním a mladším školním věku. Dle Gallahue a Donnelly (2003) se toto období také nazývá „fundamentální motorické období“ („Fundamental movement phase“) a je ideálním pro získání základních dovedností rovnovážných (pohyby okolo osy těla, žádné nebo velmi malé posuny opěrné báze), lokomočních (pohyby určené k přesunu jedince z jednoho místa do druhého) a manipulativních (např. házení, kopání). Získávání těchto dovedností probíhá kontinuálně ve třech fázích – fáze iniciální, elementární a fáze zralosti. Poslední fáze – vyzrálost – je charakteristická právě pro věkové období odpovídající začátku mladšího školního věku, tj. 6 – 7 let. Je charakteristické integrací všech komponent pohybových vzorů směrem k dobře koordinovanému, mechanicky a technicky korektnímu a efektivnímu pohybovému aktu. Rapidně se zlepšuje také výkonnost. Děti jsou schopné rychleji běhat, dál házet nebo výš vyskočit. Zralé pohybové dovednosti mohou být neustále zlepšovány a v kombinaci s dalšími pak využívány v nejrůznějších specializovaných pohybových úkonech. Jak již bylo zmíněno výše, dozrávání pohybových dovedností je striktně individuální a závislé na značném individuálním úsilí i vnějších vlivech. Selhání ve vývoji zralých pohybových vzorů

33

fundamentálních pohybů bude omezovat dítě v získávání specializovaných sportovních dovedností v pozdním dětství, dospívání i v dospělosti. Seefeldt to nazývá jako bariéru schopností, neboli tzv. „proficiency barrier“. Předpokládá kritickou úroveň způsobilosti v motorických dovednostech. Nad touto kritickou úrovní je pravděpodobné, že dítě bude spíše aktivní a bude využívat svých dovedností při hře a ve sportu. Pod kritickou úrovní bude dítě zřejmě spíše hypoaktivní a nebude příliš zapojeno do hry. S tzv. „proficiency barrier“ se můžeme setkat u dětí, které nemají tolik příležitostí si volně pohrát s ostatními nebo si zasportovat. Často je také příčinou chybějící dobrá instruktáž a možnost zkoušet a trénovat (Malina, 2012). 2.4.2.1 Pořadí vývoje fundamentálních pohybových dovedností Tato kapitola věnuje pozornost posloupnosti ve vývoji motorických dovedností vzhledem k věku dítěte a vztahy mezi těmito dovednostmi. Pro přehlednost jsou jednotlivé motorické dovednosti uvedeny v tabulkách i s odpovídajícím věkovým rozmezím (viz příloha č. 3 a č. 4). Balistické a manipulativní fundamentální dovednosti jsou vynechány, které nejsou předmětem řešení této diplomové práce. Názory odborníků na časovou posloupnost vývoje motorických dovedností se liší. Následující informace jsou převzaty od autorů Gallahue a Donnellyho (2003) a P. S. Haibach et al. (2011). Obecně lze říci, že vyzrálé formy většiny fundamentálních dovedností děti dosahují okolo věku šesti až sedmi let (Gallahue and Donnelly, 2003; Haibach et al., 2011; Clark and Metcalfe, 2002).

2.5 Sportovní aerobik Rozvoj a zrání motoriky jsou podmíněny mnoha faktory. Podkladem pro efektivní rozvoj specializovaných sportovních motorických dovedností je kvalitní osvojení dovedností fundamentálních. Lze říci, že čím vyšší a kvalitnější je úroveň získaných dovedností, tím má jedinec větší naději býti úspěšný ve zvoleném sportovním odvětví a v kombinaci s talentem dosahovat na příčky nejvyšší. Kvalitní posturální zajištění je základem pro získání ekonomičnosti pohybu, slibuje také dlouhou sportovní kariéru s velmi nízkou nebo nulovou pravděpodobností 34

zdravotních komplikací spojených se sportem. Proto je důležité na začátku sportovní kariéry provést vstupní diagnostiku vždy s ohledem na konkrétního jedince a stádium jeho psychomotorického vývoje. Pro jakoukoli pohybovou aktivitu prováděnou s dětmi je stěžejní pozorování kvality posturálního zajištění a motorických dovedností. Jejich porovnáním je pak možné určit, zda je zvolená pohybová aktivita pro dítě vhodná, zda je dítě na ni dostatečně zralé (Nováková, 2009). Sportovní

aerobik

se

řadí

mezi

esteticko-koordinační

sporty.

Je

charakterizován „schopností provádět souvislé a komplexní aerobní pohybové vazby s co nejvyšší intenzitou zátěže a v souladu s hudebním doprovodem“ (Bernaciková et al., 2010). Sportovní aerobik je soutěžní formou aerobiku a vychází ze základních forem aerobiku Dr. Kennetha H. Coopera, který jako první sestavil program aerobního cvičení, které publikoval ve své knize Aerobics v roce 1968 v USA. Sportovní aerobik je individuálním sportem. Celosvětově se rozšířil v 90. letech 20. století. V nedávné době došlo k „rozštěpení“ pod dvě největší světové sportovní federace – Mezinárodní federace sportovního aerobiku a fitness (FISAF) a Mezinárodní gymnastická federace (FIG). V České republice je zastřešujícím orgánem Český svaz aerobiku (ČSAE), který vznikl v roce 1992 a ihned po svém vzniku se začlenil do FISAF. První kategorií dle věku byla seniorská, aneb soutěž dospělých nad 17 let. Až později se přidaly kategorie juniorů (14 – 16 let) a dětí (8 – 10 let a 11 – 13 let). Závodník se řadí do kategorie dle věku dosaženého v dané závodní sezóně.

2.5.1 Charakteristika sportovního aerobiku z hlediska nároků na organismus Tento sport je charakteristický nároky na přesné provedení pohybu sladěného s hudbou. Závodník by měl předvést dvouminutovou choreografii s požadavky na statickou a dynamickou sílu, flexibilitu a koordinaci. Kromě toho se hodnotí tzv. „showmanship“, což lze charakterizovat jako schopnost komunikovat s publikem a s rozhodčími prostřednictvím gest a výrazu obličeje. Vzhledem k délce závodní sestavy a poměrně vysoké intenzitě zatížení se závodník pohybuje převážně v anaerobní laktátové zóně hrazení energie. Jako zdroje metabolického krytí jsou využívány zejména ATC-CP systém, anaerobní glykolýza

35

a aerobní fosforylace (viz obrázek 3) přičemž jako hlavní zdroje energie jsou využívány ATP a CP a svalový glykogen.

Obrázek 3 : Podíl aerobního a anaerobního energetického krytí během výkonu (Fyziologie sportovních disciplín [online]. 2010 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/estet-aerobik.html)

Z hlediska kineziologie se jedná o lokomoční pohyby bipedální a segmentální pohyby acyklické. Mezi specifické dovednosti (viz obrázek 4) v tomto sportu patří kopy, výpady, chůze, běh, přednožování, skoky, prvky rovnováhy a ohebnosti, silové prvky (kliky, pády, podpory). Z hlediska zatížení kardiovaskulárního systému během závodní sestavy jde o submaximum až maximum. Obecně se jedná o rychlostně-silový sport s vysokými nároky na koordinaci a flexibilitu. Limitujícím faktorem výkonu je úroveň schopností kondičních (síla, vytrvalost), koordinačních (orientace v prostoru, spojování pohybových operací, diferenciace, rovnovážné a rytmické schopnosti, reaktibilita) a dále pohyblivost a rychlost částí těla (Bernaciková et al., 2010).

36

Obrázek 4 : Faktory sportovního výkonu ve sportovním aerobiku (Fyziologie sportovních disciplín [online]. 2010 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/estet-aerobik.html)

2.5.2 Sportovní aerobik dětí Dětský sportovní aerobik se vyvinul z formy tzv. komerčního aerobiku. Ovšem v současnosti je komerční aerobik naprosto odlišný od sportovního, který je už i v dětských kategoriích vrcholovým sportem. Cílem tzv. komerčního aerobiku vždy byla zdravotně orientovaná zdatnost („health-related fitness“). Zdravotně orientovaná zdatnost vede k zlepšení zdravotního stavu a pozitivně ovlivňuje nejen kardiovaskulární systém, kloubní pohyblivost, držení těla, svalové dysbalance, ale i složení těla. Díky tomu vytváří nezbytné předpoklady pro účelné fungování lidského organismu, vypěstování si správných pohybových stereotypů a je tedy základem optimální sportovní výkonnosti a zároveň prevencí zdravotních problémů. Avšak v posledních letech i dětský sportovní aerobik klade čím dál vyšší nároky na závodníky i na trenéry. Děti chtějí závodit a jsou motivovány k co nejlepšímu 37

umístění v poměrně velké konkurenci. Trenéři si přejí co nejlepší výsledky jednak z důvodu celorepublikového hodnocení sportovních klubů a jednak jsou často pod tlakem ambiciózních rodičů. Zapomíná se na zásady budování zdravotně orientované zdatnosti. Náročnost choreografií a tempo doprovodné hudby se rok od roku zvyšuje. Za posledních deset let se obtížnost sestav, které děti předvádějí, posunula minimálně o jednu věkovou kategorii. Z toho vyplývá, že děti často nemohou „dohonit“ hudební předlohu a nedokážou ji propojit s koordinovaným a technicky čistě provedeným pohybem. Dochází pak k „zafixování“ si a k automatizaci technicky špatného provedení prvků sestavy, což negativně ovlivňuje pohybový základ dítěte. A jak známo, jednou naučené pohyby se již velmi nesnadno přeučují. Dle Gallahue a Donnelly (2003) fáze specializovaných pohybových dovedností začíná okolo 7. až 10. roku věku (tzv. přechodné stádium), kdy má dítě obvykle již vyzrálé fundamentální pohybové dovednosti. I přesto by se děti v přechodném stádiu v rámci

sportovně-vzdělávacího

programu

zatím

neměly

úzce

specializovat

na konkrétní sportovní odvětví, protože efektivní osvojování sportovních dovedností je založeno na správném vývoji fundamentálních schopností. Zhruba do 13. let se proces osvojování pohybových dovedností uskutečňuje nejrychleji.

2.5.3 Nejčastější funkční poruchy pohybového systému a zdravotní rizika spojená s vrcholovým sportovním aerobikem Sportovní aerobik je velmi dynamický sport, v sestavě prvků převažují poskoky a skoky náročné na prostorovou orientaci, často v kombinaci se silovými prvky. Z globálního pohledu na organismus jsou kladeny vysoké požadavky zejména na páteř, vazivo a nosné klouby. Nelze opomenout neúměrné zatížení závěsného aparátu vnitřních orgánů a pánevního dna. Nejvíce zatěžovanými svalovými skupinami jsou lýtkové svaly a Achillovy šlachy, „hamstrings“, stehenní svaly a adduktory stehen, hýždové svalstvo, zádové svaly (zejména m. latissimus dorsi, m. trapezius, mm. rhommboidei), svaly ramenního pletence (m. deltoideus, akromiální a klavikulární část), svaly paže (m. triceps brachii) a svaly flektující zápěstí (ventrální skupina svalů ohýbající zápěstí palmárním směrem).

38

Z hlediska úrazovosti jsou nejvíce ohroženy ligamenta a svaly. Mezi obvyklé úrazy patří distorze hlezenního kloubu, distorze kolenního kloubu nebo ruptury svalů a vazů. Z chronických obtíží lze jmenovat svalové dysbalance, entezopatie Achillovy šlachy, úponů zadní skupiny svalů stehna v oblasti tuber ischiadicum nebo přetížení zápěstí spojeného se záněty šlach. Nutno poznamenat, že obtíže tohoto charakteru mohou úzce souviset ať již s vrozenou, tak se získanou celkovou či lokální hypermobilitou, které se věnujeme v kapitole 2.6. Gymnastická průprava je důležitá pro dobré zvládnutí prvků sportovního aerobiku. Ve srovnání s gymnastikou však sportovní aerobik nerozvíjí pouze flexibilitu a pohyblivost, ale do velké míry rozvíjí také silové schopnosti. Vzhledem k charakteru zátěže se organismus sportovce specificky adaptuje zvýšením anaerobní a aerobní kapacity, s čímž souvisí hypertrofie rychlých svalových vláken. Protože nároky na pohybový aparát z hlediska koordinace a zejména reaktibility a akční rychlosti jsou obrovské, rozvíjí se především globální neboli vnější celková stabilizace založená na funkci „povrchových“ svalů fázické povahy (tzv. spurt muscles). Specializovaná tréninková příprava může u vybraných jedinců způsobit „potlačení“ funkce segmentálních stabilizátorů, které zajišťují tzv. „vnitřní“ segmentovou stabilizaci. Zejména v případě, je-li započata neúměrně brzy, bez ohledu na to, zda jedince již posturálně „dozrál“. Není výjimkou, že s odstupem času po ukončení aktivní sportovní činnosti, kdy organismus postupně ztrácí svou vypracovanou „vnější oporu“, nastupují první obtíže spojené s bolestí pohybového systému, funkční poruchy z chronického poškození tkání či kloubů, v krajním případě i gynekologická oslabení, jako je např. stresová inkontinence a další projevy nedostatečné funkce pánevního dna (Véle, 2006; Bernaciková, 2010; Beránková, 2012).

2.5.4 Tréninkové zaměření ve sportovním aerobiku dětí kategorie 8 – 10 let Trénink sportovního aerobiku (SA) dětí se v mnohém podobá přípravě v juniorských a seniorských kategoriích, přesto ale má svá podstatná specifika. Tyto odlišnosti vycházejí především z věkových a vývojových zvláštností dětí. Důležité je adekvátně přizpůsobit trénink individuálním možnostem a schopnostem dítěte. Ve všech aspektech by měla být nejprve rozvíjena všestrannost a jakýsi obecný základ. 39

Poté navazuje specializovaná tréninková příprava zaměřená na specifické pohybové dovednosti a prvky. Ve věku 8 – 10 let začínají trenéři poprvé řadit děti do závodních sestav. V tréninkové přípravě se tedy kromě všeobecné přípravy (kondiční, technická a taktická a psychologická příprava) začíná objevovat i nácvik prvků obtížnosti, tzv. povinných prvků (Jumping Jacks, High Leg Kicks, Push ups). Závodní sestava však kromě povinných prvků obsahuje nejrůznější silové prvky (jak statické síly, tak dynamické), poskoky a skoky náročné především na koordinaci a orientaci v prostoru, prvky flexibility a provádění všech těchto prvků v zátěži. Dle Hájkové (2006) by měl trénink sportovního aerobiku v sobě obsahovat následující tělesná cvičení:  Závodní (soutěžní) cvičení (struktura i obsah shodný s pravidly, jedná se o prvky nebo části sestav totožné s konečným provedením závodní sestavy),  Speciální cvičení (nejčastěji nácvik nového prvku obtížnosti, v ideálních podmínkách, bez předchozího zatížení),  Všeobecné rozvíjející cvičení (cvičení z různých druhů sportů s cílem rozvoje všech

pohybových

schopností;

charakter

cvičení

je

kompenzační

a regenerační). Trénujeme-li děti, je nutno si uvědomit, že potřebují neustále motivovat a být konfrontovány s výsledky svého snažení. Podstatou je v dítěti vybudovat kladný vztah ke sportu a k autoritě trenéra. Malé děti neudrží dlouho pozornost, proto je vhodné sestavovat tréninky pestře a prokládat je např. pohybovými hrami. Ve sportovním tréninku se respektují následující principy:  Princip jednoty všestrannosti a specializace  Princip systematičnosti  Princip postupně se zvyšujícího zatížení  Princip střídající se intenzity zatížení  Princip cykličnosti Tréninkové plány jsou zpravidla sestaveny do cyklů. Tréninkový cyklus se skládá z makrocyklu (rok), mezocyklu (měsíc) a mikrocyklu (týden).

40

Pro sportovní aerobik je nejtypičtější právě makrocyklus, který můžeme rozdělit takto:  Přípravné období,  Předzávodní období,  Závodní období,  Přechodné období (Hájková, 2006). Stavba ročního tréninkového cyklu je přizpůsobena sezóně, která má dva vrcholy – jarní a podzimní. Svým obsahem, úkoly a formami tréninku se různá období cyklu odlišují s cílem kulminace maximální výkonnosti v požadovaném čase (v soutěžním období, na konkrétních závodech). Z hlediska kvality posturálního zajištění a jeho rozvoje nás v této diplomové práci nejvíce zajímá charakter přípravného období. Z praxe víme, že je často opomíjeno a nahrazováno sestavováním choreografií na novou závodní sezónu a jejím nácvikem. Hlavním obsahem přípravného období by měla být motoricko-funkční příprava, a to hlavně u dětských kategorií. Jedná se o všeobecnou sportovní přípravu včetně nejrůznějších průpravných cvičení (baletní, taneční či gymnastická průprava apod.). Podstatou přípravného období je rozvoj kondice (docílení adaptačních změn organismu na zátěž), koordinace a techniky cvičení. Motoricko-funkční příprava musí být přizpůsobena účelu, ke kterému je cílena, a dispozicím jedince. V přípravném období se rozvíjí tzv. motorická docilita, což je schopnost adekvátně reagovat na změny vnitřních a vnějších podmínek. Do přípravného období patří zpevňovací příprava, odrazová a doskoková příprava, rotační příprava, rozvoj reaktibility, rozvoj silové obratnosti, rozvoj rytmických schopností, rozvoj kloubní pohyblivosti a gymnastické hry.

2.5.5 Technická pravidla sportovního aerobiku vztažená na kategorii dětí 8 – 10 let Dle technických pravidel FISAF a ČSAE 2013 – 2014 ve věkové kategorii se soutěží v jednotlivcích a ve 3 členných týmech. Délka závodní sestavy je 1:45 až 2:00 minuty. Choreografie závodní sestavy je libovolná s tím, že je nutno předvést povinné cviky a je zde určité omezení v podobě seznamu nepřijatelných cviků (pády z postojů do kliku ležmo, ručkování s obraty ve vzporu prostém, tzv. zvedačky či podepření 41

ve stoji včetně úvodní a závěrečné pózy). Tyto nepřijatelné cviky maximálně zohledňují zdravotní rizika spojená s opakovaným nácvikem prvků v tréninku a s jejich předvedením v rámci celé choreografie. Hudební doprovod je zpravidla moderní rytmická hudba, která je poměrně rychlá (145 – 170 BPM). Zkratka BPM (Beat Per Minutes) znamená počet úderů (čtvrťových not) za jednu minutu. Rychlost hudby není určena pravidly, ale vyspělostí závodníka. U kategorie dětí se obecně preferuje pomalejší hudební doprovod a jednodušší technicky dobře zvládnutá choreografie. Závodní plocha má rozměry 7 krát 7 metrů a je označená čárou kontrastní barvy šířky 5 až 10 cm. Závodníci se musí pohybovat po celou dobu sestavy uvnitř závodní plochy, která je ohraničena vnějším okrajem čáry. Pravidla sportovního aerobiku v plném znění jsou dostupná na adrese http://www.fisaf.cz/images/stories/SA_pravidla_2013_final.pdf.

2.6 Hypermobilita Hypermobilitou se rozumí zvětšený rozsah kloubní pohyblivosti nad běžnou fyziologickou mez, a to jak ve smyslu joint play, tak v pasivním i aktivním pohybu. Podle příčiny lze rozdělit hypermobilitu na vrozenou a získanou, kompenzační, při neurologickém onemocnění, konstituční a lokální patologickou (posttraumatickou). Důsledkem hypermobility segmentu může být nestabilita a klinickým projevem nestability je bolest (Kolář et al., 2009). Dle Jandy (2001) je z hlediska funkčních poruch pohybového aparátu nejvýznamnější právě konstituční hypermobilita. Nelze ji však považovat přímo za patologický stav. Jedná se o klinický popis určité kvality vaziva a významný rizikový faktor, který může zhoršovat průběh bolestivých stavů pohybové soustavy. Tento faktor se významně podílí na vývoji chronické bolesti. S hypermobilitou je spojená celková svalová hypotonie a snížená viskoelasticita, což se z biomechanického hlediska podílí na segmentální instabilitě. Snadno dochází k přetížení svalového aparátu a častějšímu vzniku spoušťových bodů nebo dokonce tendomyos anebo entezopatií.

42

Hypermobilita je obvykle symetrická nebo skoro symetrická co do lateralizace, ale může být vyjádřena více v horní nebo dolní polovině těla. Výraznější symptomatologie v horní polovině těla je častější. Konstituční hypermobilita je častější u žen. Postihuje až 40% ženské populace. Co se týká sportu u hypermobilních jedinců, obecně se nedoporučují švihové sporty a sporty, které nárokují nebo rozvíjí flexibilitu (často estetické sporty – balet, moderní gymnastika, ale i sportovní aerobik). Indikována jsou posilovací cvičení, ideálně proti elastickému odporu (např. Theraband), které respektují zásady prevence svalových dysbalancí. Obecně by sportovní aktivity měly být zaměřeny spíše vytrvalostně (Janda, 2001). U dětí (zejména předškolního věku) se hypermobilita velmi těžko posuzuje, jelikož děti mají obecně nižší svalový tonus (jehož normy kvality neexistují) a určení hranice mezi ideálním stavem a hypotonií je až do puberty sporné (Satrapová, Nováková, 2012; Janda, 2001). Posoudit, zda je dítě hypermobilní, lze pouze jeho dlouhodobějším sledováním a porovnáváním změn svalového napětí (Satrapová, Nováková, 2012). Existují sporty, kde se při náboru do sportovních klubů upřednostňují hypermobilní a svalově hypotoničtí jedinci (např. gymnastika, tanec, krasobruslení nebo i sportovní aerobik). Proto jsme se rozhodli do praktické části této diplomové práce zařadit i testování hypermobility, abychom si ověřili, je-li tomu tak a zároveň tímto upozornili trenéry i rodiče sportovců na možná rizika spojená se zvýšenou kloubní pohyblivostí. Vzhledem k náročné sportovní přípravě a rané sportovní specializaci jsou právě tito jedinci náchylnější k bolestivým stavům a úrazům, nejčastěji tyto děti přicházejí do ordinace lékaře s nejrůznějšími entezopatiemi nebo růstovými bolestmi (Satrapová, Nováková, 2012). Druhá testová baterie je sestavena celkem ze tří testů ozřejmujících rozsah pohybu bederní páteře, kolen a ramenních kloubů dle Sachseho (1969). Sachse se zasloužil o to, že máme přesně stanovené rozsahy pohybu v daném segmentu. Je tedy definováno, co je ještě norma, kde je fyziologická mez a kdy už se jedná o zvýšený rozsah pohybu. Je však nutno si uvědomit velkou variabilitu mezi jednotlivci a vzhledem k věku a pohlaví. 43

2.7 Hodnocení posturální zralosti, postury, posturální stabilizace u dětí Možností k zhodnocení posturálního zajištění je několik. Existují metody klinického testování s nebo bez využití přístrojů. Mezi pomocné přístrojové metody patří například stabilometrie, videozáznam, silové plošiny, EMG, 3D kinematická analýza a další. Metody vyšetření můžeme rozdělit na statické a dynamické (Vařeka, 2002b). Vzhledem k tomu, že se v praktické části této diplomové práce věnujeme zejména klinickému testování bez využití přístrojů, teoretické shrnutí přístrojových metod je již nad rámec této práce.

2.7.1 Možnosti klinického testování dětí mladšího školního věku Existuje mnoho možností, jak děti v mladším školním věku hodnotit z hlediska posturálního zajištění. Většinou se však nejedná o standardizované testy, které by byly specifické, široce využitelné v dětské populaci a měly by takovou vypovídající hodnotu, aby bylo možné z výsledků vyvodit obecné závěry. Naprostá většina používaných testových baterií je standardizována z hlediska kvantitativního hodnocení. Není tedy zohledněna kvalita provedení testového úkolu. Mezi podstatné nevýhody známých testových baterií patří časová či prostorová náročnost, potřeba speciálního vybavení i finanční náročnost testu, dále také příliš široké věkové rozpětí testovaných osob a tedy nízká specifita testu. Podmínkou standardizace testu je zajištění přesného provedení testu, poskytnutí stejných instrukcí všem probandům a zajištění shodných podmínek pro testování tak, aby událost mohla být opakovatelná. Velmi důležitá je také zkušenost examinátora. Mezi tři statistická kritéria správnosti testů patří validita (stupeň platnosti testu – zda test měří opravdu to, co chceme neboli jakou má test vypovídající hodnotu), reliabilita (míra přesnosti testových výsledků) a objektivita (míra shody testových výsledků získaných dvěma různými examinátory). Nejznámějšími nástroji pro hodnocení pohybových dovedností dětí v mladším školním věku jsou standardizované testové baterie Movement Assessment Battery for Children (M-ABC) a Bruininks-Oseretsky Test of Motor Proficiency, také jeho druhá edice (BOTMP, BOT-2). Oba testy se v praxi využívají u zdravých dětí i u dětí s DCD 44

(„Developmental Coordination Disorder“). Tyto testy je určitě možné využít i pro posouzení předpokladů pro sportovní činnost, ale v praxi by se jednalo o časově, finančně i prostorově náročné testování. Mimo to je také vyžadována určitá zkušenost examinátora. Pro tuto diplomovou práci byla navržena baterie testů, které jsou poměrně snadno proveditelné, finančně i časově nenáročné, bez nároků na vybavení či prostor. Za velkou výhodu zvolených testů považuji jednoduchost jejich provedení i posouzení. Testy by mohly být použity samotnými trenéry k efektivnímu výběru sportovních talentů nebo k pravidelné diagnostice svěřenců.

2.7.1.1 M-ABC a M-ABC 2

Testová

baterie

The

Movement-ABC

byla

vytvořena

v roce

1992

Hendersonovou a Sugdenem za účelem screeningu poruch ve vývoji integrovaných pohybových dovedností, které nastupují zejména u dětí v předškolním a mladším školním věku. Test M-ABC je vhodný pro děti od 4 do 12 let a skládá se ze 32 položek rozdělených do 4 podskupin. U každé věkové kategorie je 8 testových položek měřících pohybové dovednosti v jejich třech kategoriích: manuální zručnost, míčové dovednosti, rovnovážné schopnosti. Test M-ABC 2 je rozšířenou verzí v oblasti kvalitativního hodnocení. Byly zahrnuty formuláře, které se zaměřují také na komponenty „nepohybové“, které mohou informovat o přímých nebo nepřímých faktorech ovlivňujících pohybový projev. Věková hranice byla rozšířena na 5 až 12 let. Největší výhodou této testové baterie je její dostupnost i v Evropě, její kros kulturní validizace a nenáročná administrativa. Nevýhodou testu je jeho malá specifita, zejména kvůli širokému věkovému rozpětí a nepříliš příznivý poměr počtu testových položek k času potřebnému pro vyhodnocení testu (8 položek/20-30 minut) (Cools et al., 2008).

45

2.7.1.2 BOTMP a BOT-2

Bruininks-Oseretsky Test of Motor Proficiency (BOTMP) a BruininksOseretsky Test of Motor Proficiency, druhá edice (BOT-2) jsou nástroji k hodnocení vývoje jemné i hrubé motoriky. Využívají se k diagnostice jedinců s mírným až středně těžkým koordinačním deficitem. BOT-2 je určena pro věkovou kategorii od 4 do 21 let. Kompletní BOT-2 nabízí 53 testových položek rozdělených do 8 odvětví: testy na přesnost jemné motoriky (7), integrace jemné motoriky (8), manuální zručnost (5), bilaterální koordinace (7), rovnováha (9), rychlost běhu a obratnost (5), koordinace horních končetin (7), silové schopnosti (5). Je velkou výhodou této testové baterie, že existuje její zkrácená verze, takzvaná BOT-2 Short Form, která obsahuje jen 14 testových položek vybraných z dlouhé verze a byla sestavena pomocí dat shromážděných během standardizace. Mezi dlouhou a krátkou formou BOT-2 byla zjištěna vysoká korelace. Test se zpravidla používá při diagnostice motorických poruch a poruch motorického vývoje, pro screening, k zhodnocení efektu pohybových programů či pro výzkum. K výhodám BOT-2 patří:  detailní hodnotící nástroj  krátká forma BOT-2  začlenění kvalitativních aspektů pohybového projevu Mezi nevýhody této testové baterie patří:  je kompletně dostupná pouze lékařům nebo zdravotnickým profesím, ale i to je velmi problematické.  náročné na prostor, čas a finance (pomůcky)  absence normativních dat pro Evropské země (Cools et al., 2008).

2.7.1.3 Testová baterie použitá v diplomové práci Výběr motorických testů pro tuto diplomovou práci je zcela přizpůsoben charakteru tréninkové přípravy a prvkům obtížnosti, které se objevují v závodních 46

choreografiích sportovního aerobiku dětí ve věku 8 až 10 let. Testy jsou zaměřené převážně na posturální stabilizaci, statickou sílu a koordinaci i orientaci v prostoru, ale také na hypermobilitu. Částečně vycházejí z již zmíněných standardizovaných baterií M-ABC a BOT-2. Testy byly zvoleny tak, aby mohly prokázat hypotézu H1 a H2 (viz kapitola 3.3). Test pozice na čtyřech podle Koláře Test dokáže odhalit posturální nedostatečnost, odráží kvalitu způsobu zapojení svalové funkce a posuzuje tuto funkci během stabilizace. Při správném provedení testu jsou skloubení horních končetin (zápěstí, loketní klouby a ramenní pletence) centrována. Testovaný se opírá o dlaně po jejich celé ploše rovnoměrně, lopatky má v kaudálním postavení fixovány k hrudníku, hrudník je v expiračním postavení, spodní žebra neprominují, páteř je napřímena, hlava v prodloužení páteře, hlezenní, kolenní a kyčelní klouby jsou centrovány a jsou v osovém postavení (střed kolen směřuje ke třetímu metatarzu), opora je rovnoměrně rozložena mezi hlavičkami I. až III. metatarzu (Kolář, 2009). Test stoje na jedné dolní končetině Tento test se s drobnými obměnami se vyskytuje ve známějších testovacích bateriích pro hodnocení motoriky, jako např. jsou MABC a MABC II., baterie BOTMP a BOT-2, GMFM Gross Motor Function measure, Gross Motor Tasks, bohužel ale pouze jako kvantitativní hodnocení rovnováhy (výdrž v sekundách). Test v podobě, v jaké je zahrnut do této diplomové práce, hodnotí statickou rovnováhu a mimo to i posturální stabilitu vzpřímeného stoje (Springer et al., 2007). Za normu je považován stabilní stoj a mírnými výchylkami těžiště či trupu a končetin ve smyslu kompenzačních pohybů. Neměly by být patrné žádné výrazné symetrické či asymetrické souhyby hlavy (zejména v obličeji jazyka a rtů), trupu, horních a dolních končetin a manévry napomáhající udržení stability. Testovaný by měl snadno porozumět instrukci, zaujme výchozí pozici, je po celou dobu soustředěn na provádění testu. Neexistuje výrazný rozdíl mezi provedením na pravé a na levé DK.(Gallahue, Ozmun; Šlachtová, 2010)

47

Test poskoků na jedné dolní končetině ve vymezeném prostoru Test byl odvozen od testovací položky uvedené v MABC, v části pro statickou/dynamickou rovnováhu. Dále se vyskytuje například v Charlop-Atwell Scale of Motor Coordination, GMFM Gross Motor Function Measure nebo v Test of Motor Functions (Chrobáková, 2010; Šlachtová, 2012; Janečková, 2012). Výskoky (poskoky) na jedné DK ověřují schopnost koordinace a rovnováhy a také smysl pro udržování rytmu, dále také krátkodobou motorickou paměť, orientaci v prostoru a motorické plánování. Proband by neměl v průběhu testu vyskočit mimo kruh o průměru 60cm, provádí koordinované a rytmické poskoky s minimálním posunem v prostoru. Výška výskoku je dána adekvátním způsobem odvíjení chodidla při odrazu s měkkým a tichým dopadem, elevovanou DK udrží po celou dobu provádění poskoků nad zemí, ve fázi odrazu mohou být patrné mírné souhyby HKK pomáhající výskoku. Nevyskytují se výrazné symetrické či asymetrické souhyby mimického svalstva (zejména jazyk a rty) a hlavy, trupu, horních a dolních končetin ve smyslu nápadných kompenzačních manévrů pro udržení rovnováhy. Provedení testu na obou DK je relativně vyrovnané. Test výskoku s otočením o 180° ve vymezeném prostoru Vyskytuje se v testovací baterii Charlop-Atwell Scale of Motor Coordination pro předškolní děti. Testuje především motorickou kontrolu, dynamickou rovnováhu. Dále také testuje posturální kontrolu a schopnost orientovat se v prostoru. Je koordinačně náročným testem, neboť je spojením výskoku a otočení. Pro účely této diplomové práce byl odvozen z testu Charlop-Atwell Scale of Motor Coordination (Šlachtová, 2012, Charlop M., Atwell CW, 1980). Výskok je proveden ideálně vertikálně okolo vlastní osy těla, bez výrazných výchylek hlavy, trupu či končetin nebo aktivace mimického svalstva. Předpokládáme vyzrálou formu vertikálního skoku, tj. hluboký přípravný podřep (až 90° flexe v kolenou), symetrický koordinovaný odraz oběma DKK současně, mírná elevace HKK. Odrazová fáze je charakteristická extenzí v kyčlích, kolenou a kotnících a mírnou extenzí trupu s extenzí ramenních kloubů. Dopad je měkký, do podřepu na obě DKK současně, bez vychýlení z místa a výrazného rozšíření opěrné báze.

48

Test chůze v tandemu po čáře Varianty tohoto testu se vyskytují například v bateriích M-ABC a M-ABC 2 (pro věkovou kategorii 7 – 10 let), BOTMP a BOT-2. Tandemová chůze po čáře testuje především dynamickou rovnováhu a posturální kontrolu (Chrobáková, 2010; Šlachtová, 2012). Testovaný provádí tandemovou chůzi kladením paty švihové DK přímo za palec stojné DK, bez kontroly zrakem, bez výrazné dopomoci horních končetin. Chůze je plynulá, bez změn rychlosti a bez vychýlení z čáry (Satrapová, 2008; Chrobáková, 2010; Jelínková, 2011). Test kliku Obdoba testu se vyskytuje například v baterii BOTMP a BOT-2 (pouze pro chlapce starší 8 let). Testuje obecně sílu a silovou vytrvalost horní poloviny těla, konkrétněji pletence horní končetiny a fixaci a stabilizaci lopatek i posturální kontrolu. Americkou pilotní studií v roce 2002 byla ověřena objektivita, reliabilita a validita testu kliku (Baumgartner T. et al, 2002). Pohyb je proveden plynule, nedochází k bederní lordotizaci nebo hrudní kyfotizaci, lopatky neodstávají od páteře, trup je vodorovně, hlava zůstává v prodloužení páteře, páteř je po celé délce napřímena (Lewit, 2003; Pavelka, Satrapová, Bačáková, 2010). Zařazení kliku do testové baterie je příkladem testování specifických pohybových dovedností. U běžné populace by tento test nemohl být vybrán. Ve sportovním aerobiku jsou kliky součástí povinných prvků, a tak předpokládáme, že jejich výborné zvládnutí je u sportujících dívek preferováno. Test flexe trupu dle Koláře Pomocí tohoto testu se zjišťuje nedostatečnost svalů při posturální stabilizaci a na druhé straně také nadměrná aktivace svalstva, které nedostatečnost kompenzují (Kolář, 2005). V podobě sedu-lehu se vyskytuje v testovací baterii BOT-2, ve skupině testů hodnotících sílu jedince, hodnotí se kvantitativně na základě počtu provedených opakování po 20 vteřin.

49

Během provedení by hrudník měl správně zůstávat v kaudálním postavení. Při flexi krku se rovnoměrně aktivují břišní svaly, při flexi trupu i laterální skupina břišních svalů (Kolář et al., 2005, 2009). Test záklonu dle Sachseho Extenze v bederní páteři bývá dle Kapandjiho přibližně 35°. Známkou zvýšené pohyblivosti bederní páteře je ostré zaúhlení v lumbosakrálním nebo torakolumbálním přechodu při provádění vyšetření (Lewit, 2003). Test záklonu jsme upřednostnili před vyšetřením rozsahu pohybu do předklonu v bederní páteři. Test anteflexe (dle Thomayera) má totiž podstatnou nevýhodu: nevyšetřujeme při něm pouze předklon trupu, ale také protažitelnost ischiokrurálních svalů. Probandi z výzkumného souboru sportujících mají v kyčelních kloubech vypěstovanou výbornou flexibilitu, zejména co se ischiokrurálního svalstva týká. Proto by test u těchto dětí nemusel předklonu přímo vypovídat o hypermobilitě páteře. Test rozsahu pohybu ramenních kloubů dle Sachseho Druhý test hypermobility je zaměřen na pohyblivost horních končetin, přesněji ramenních pletenců. Jedná se o pokus o dotek obou rukou za zády tak, že jedna horní končetina je ve vnitřní a druhá v zevní rotaci. Při normálním rozsahu pohybu se ruce buď nespojí, anebo se pouze dotknou. Při mírné hymobilitě se prsty dotýkají a překrývají až po první prstní článek a při výrazné hypermobilitě se překrývají celé dlaně. Při provádění testu musíme dbát na držení těla, zejména v oblasti beder, kde nesmíme připustit hyperlordotické zakřivení (Lewit, 2003). Hypermobilita ramenních kloubů je často spojena s nestabilitou lopatek a hrudníku. Test byl vybrán s ohledem na to, že sportovní aerobik na vrcholové a výkonnostní úrovni je nesmírně náročný na zapojení horních končetin ať už prací v otevřených či uzavřených kinematických řetězcích. Zvýšený rozsah pohybu nebo instabilita segmentu se vždy podílejí na funkčních změnách pohybového aparátu a jsou předzvěstí budoucích obtíží. Test hyperextenze v kolenních kloubech dle Sachseho Posledním testem je vyšetření pasivní extenze v kolenních kloubech. Provedení a vyhodnocení testu je popsáno v kapitole 3.8.2.3.

50

Jak známo, hypermobilní kloub se rychleji opotřebovává z důvodu změněné kvality vaziva, které navíc většinou kloub nedostatečně stabilizuje. Důsledkem nadměrné dynamické zátěže může častěji docházet k přetažení vazů a následným zánětlivým procesům, lézím menisků, subluxacím až luxacím apod. U dětí se častěji vyskytují růstové bolesti, entezopatie i vadné držení těla. Test hyperextenze v kolenních kloubech byl zařazen do testování ze dvou důvodů. Jednak proto, že kolenní klouby jsou jedním z nejčastějších segmentů postižených lokální hypermobilitou a jednak ve vztahu k charakteristice tréninkové zátěže ve sportovním aerobiku (Satrapová, Nováková, 2012). Jako sport, při kterém dochází k neustálým nárazům a odrazům s poměrně prudkými změnami směru, včetně tzv. skoků do pádu nebo čelného rozštěpu, se jeví naprosto nevhodným pro jedince s výraznou hypermobilitou kolenních kloubů.

51

3

METODOLOGIE

3.1 Cíle diplomové práce Hlavním cílem diplomové práce bude kvantitativní metodou ověřit, zda dívky závodně se věnující sportovnímu aerobiku ve věkové kategorii 8 – 10 let, jsou kvalitněji posturálně zajištěny, než jejich vrstevnice z řad nesportující populace. Cílem diplomové práce je vyhodnotit úroveň posturální zralosti pomocí několika posturálních testů, a to ve dvou různých skupinách dětí. Zároveň s posturální zralostí je testována také hypermobilita. Patologicky zvýšený rozsah pohybu nad fyziologickou mez je nezřídka považován za pozitivní kritérium při výběru sportovních talentů. Jedním z cílů diplomové práce je zjistit, zda mezi sportujícími dětmi je zvýšený výskyt hypermobilních jedinců. Hlavní cíl: 1. Sestavení testovací baterie hodnotící a porovnávající spolehlivě posturální zralost u 8 – 10 letých dětí (dívek) věnujících se sportovnímu aerobiku a u nesportujících. 2. Vhodnou statistickou metodou zhodnotit a porovnat výsledky výzkumného souboru a kontrolní skupiny a stanovit závěr. Dílčí cíle: 1. Ověřit shodu mezi hodnocením posturální zralosti pomocí testovací baterie se subjektivním hodnocením trenéra u výzkumného souboru. 2. Screening hypermobility a porovnání výskytu hypermobilních dětí v obou skupinách.

3.2 Úkoly diplomové práce 1. Provést rešerši spolehlivých a ověřených literárních zdrojů, které se zabývají testováním dětí v mladším školním věku. Součástí teoretické části práce je také shrnutí poznatků o psychomotorickém vývoji jedince v mladším školním věku. 2. Sestavit obdobnou testovací baterii hodnotící spolehlivě posturální zralost dětí ve věku 8 – 10 let, využitelnou v praxi jednoduchým způsobem, nenáročnou na čas, materiál i finance.

52

3. Sestavit testovací formulář s tabulkami a pořídit kvalitní fotografie a

videozáznamy testů,

z nichž

proběhne

vyhodnocení.

Testování

zorganizovat s každým probandem 3x během 7 až 10 dnů a nakonec výsledky obou testovaných skupin porovnat. 4. Porovnat individuální výsledky dětí z výzkumného souboru s hodnocením trenéra.

3.3 Hypotézy  H1: Předpokládám statisticky významně lepší (p<0,05) úroveň posturálního zajištění závodnic ve sportovním aerobiku kategorie děti 8 – 10 let v porovnání s dívkami stejného věkového rozmezí, které se tomuto sportu nevěnují.  H2: Poměrný výskyt jedinců s hypermobilitou je významně vyšší ve skupině závodnic ve sportovním aerobiku, a to se zvolenou hladinou významnosti 5%.  H3: Závodnice na vyšší výkonnostní úrovni (hodnoceno trenérem) mají také lepší posturální zajištění, resp. nižší celkové skóre z testové baterie.

3.4 Vědecká metoda a typ výzkumu Pro tuto studii využiji empirické vědecké metody, které budou zaměřené hlavně kvalitativně. Cílem je ověřit, zda sportující děti jsou lépe posturálně zajištěny, než děti nesportující. Jedná se spíše o pilotní studii, která prokáže rozdíly mezi dvěma vybranými skupinami probandů (deskriptivně asociační studie).

3.5 Charakteristika sledovaného souboru a kontrolní skupiny Výzkumný soubor čítá 10 závodnic ve sportovním aerobiku z kategorie 8 – 10 let. Kontrolní skupina obsahuje stejný počet dětí. Děti v kontrolní skupině vůbec nesportují, některé se věnují naprosto odlišnému sportovnímu odvětví. Výzkumný soubor byl sestaven na základě dobrovolnosti. Vybrány byly pouze ty děti, jejichž rodiče s výzkumem souhlasili.

53

Před zahájením samotného výzkumu rodiče podepsali informovaný souhlas. Projekt diplomové práce byl schválen Etickou komisí FTVS UK pod jednacím číslem 0174/2013. Ve zvolené problematice řešené v této práci a vzhledem k věkové skupině testovaných záleží již (vzhledem k výkonnosti) na pohlaví jedinců. Z toho důvodu byly vybrány pouze dívky. Dalším důvodem je skutečnost, že v tomto sportovním odvětví a v této věkové kategorii a výkonnostní třídě bohužel mnoho chlapců nenalezneme. Ve skupině závodníků byl záměrný výběr proveden na základě konzultace s trenérem, tj. podmínkou byl pravidelný trénink alespoň 2-3x týdně na výkonnostní úrovni, reprezentace oddílu na republikových pohárových soutěžích nebo na MČR alespoň 1x za sezónu. Skupina sportujících je sestavena výběrem v rámci dvou špičkových sportovních klubů v ČR. Kontrolní skupina je složena ze žáků ZŠ Hanspaulka na Praze 6 (I. stupeň ZŠ – 3. třída) a z okruhu mých známých.

3.6 Metodika sběru dat Testování výzkumného souboru probíhalo od října do listopadu 2013 vždy v časech odpoledních tréninků, obvykle od 16 do 18 hod. Testy se konaly v oddělené místnosti, nejčastěji v šatně, v prostředí, které dětem bylo dobře známé. V období od ledna do března 2014 byla testována kontrolní skupina nesportujících, a to na základní škole taktéž v odpoledních hodinách. Během testování posturální zralosti byl zajištěn klid, aby se dítě mohlo maximálně soustředit. Přítomny byly dvě dospělé osoby, z nichž jeden

byl

vyšetřujícím

fyzioterapeutem

a

druhý

zajišťoval

videozáznam

a fotodokumentaci. Pro ověření reliability testů jsem zvolila celkem tři opakovaná testování v průběhu 7 až 10 dnů pro zajištění co největší podobnosti výchozích podmínek měření a tímto mimo jiné pro eliminaci subjektivních i objektivních rušivých faktorů (Blažek, 2013).

54

Během provádění testů byly pořizovány videozáznamy a fotografie testovaných pro zpřesnění, urychlení i zjednodušení práce vyšetřujícího. Z těchto záznamů byly pak výsledky zaneseny do předem připravených hodnotících formulářů.

3.7 Použité metody výzkumu Indikátory představují funkční testy, kterými lze hodnotit posturální zajištění jedince. Těchto testů je celkem sedm a tvoří první testovou baterii. Další tři testy, hodnocené jako celek, jsou zaměřeny na hypermobilitu (druhá testová baterie). Počet testů byl zvolen tak, aby měl soubor získaných dat vypovídající hodnotu a aby testování bylo jednoduše proveditelné, nebylo ani krátké, ale ani příliš časově náročné. Základními požadavky pro výběr testů do výzkumu je především jednoduchost testu na realizaci (prostor, čas) a pro pochopení dítětem, dále nenáročné materiálové vybavení testu. U žádného probanda není předem znám závažný motorický deficit. Dalším neméně důležitým kritériem k sestavení baterie byla větší či menší podobnost provedení testů s nároky kladenými na pohybové schopnosti a dovednosti dítěte ze zkoumaného souboru sportujících. Pro přehlednost a jednodušší proces vyhodnocování jsme testy rozdělili do dvou testovacích baterií, kde nechybí ani testy hypermobility. Slouží především jako screening výskytu hypermobilních dětí věnujících se výkonnostně nebo vrcholově sportovnímu aerobiku. Vrozeně změněná kvalita vaziva je vždy jedním z hlavních kritérií výběru vrcholového sportovce v tomto sportovním odvětví.

3.8 Vlastní postup získávání dat Probandi ze skupiny sportujících byli na začátku tréninku seznámeni s průběhem veškerého testování a poté, během tréninku, jim byl požadovaný test individuálně vysvětlen, případně předveden. Během dalších dvou tréninků se testování opakovalo. Jednotlivé testy jsou popsány níže.

55

Kontrolní skupina nesportujících dětí byla vyšetřena v průběhu odpoledního vyučování na základní škole v gymnastickém sále za přítomnosti 2 fyzioterapeutek a bez rušivých okolních vlivů. Všechna testování byla zaznamenána na video či fotografii. Z těchto záznamů, které je možno prostudovat opakovaně a pečlivěji, pak bylo provedeno vyhodnocení.

3.8.1 I. testovací baterie Testovací baterie pro zhodnocení posturálního zajištění navazuje na několik již provedených obdobných výzkumů v rámci několika studií a diplomových prací (např. Satrapová, 2008; Koutová, Chrobáková, 2010; Jelínková, 2011; Šlachtová, 2012; Janečková 2012). Byly vybrány pouze ty testy, které mají dle závěrů těchto prací největší variabilitu, reliabilitu a specifitu ve vztahu k vyšetřování či hodnocení posturálního zajištění a úzce souvisejí s pohybovými schopnostmi a dovednostmi, které jsou vyžadovány na výkonnostní či vrcholové úrovni ve sportovním aerobiku. 3.8.1.1 Poloha na čtyřech dle Koláře (T1)

Testovaný se opírá o dlaně a přední část chodidel (I. – V. metatarz), opora o chodidla je na šířku ramen (Kolář, 2009). Instrukce: Ve vzporu se rovnoměrně opřít o dlaně a přední část chodidel včetně prstců. Provedení testu: Výdrž v pozici trvá cca 20 vteřin, přičemž sledujeme postavení jednotlivých segmentů a způsob opory v oblasti aker. Nekorigujeme. Projevy insuficience (Kolář, 2009): K1

Kyfotizace Th anebo L páteře, neschopnost napřímit C páteř

K2

Lordotizace Th páteře, inspirační postavení hrudníku

K3

Laterální části a dolní úhly lopatek odstávají od hrudníku

K4

Lopatky položeny kraniálně, elevace ramen

K5

Zevní rotace dolních úhlů lopatek

K6

Vnitřní rotace ramenních kloubů 56

K7

Opora o ruce je nerovnoměrná, opora na hypothenaru

K8

Femury ve vnitřní rotaci

K9

Kolenní klouby postaveny mimo osu, směřují mimo střed nohy

K10

Hyperextenze kolenních kloubů a loktů

K11

Opora o přední část nohy nerovnoměrná

Kvalitativní hodnocení: 1 – znak není přítomen vůbec 2 – znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu 3 – znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou část provádění testu

3.8.1.2 Stoj na jedné dolní končetině (T2) (Šlachtová, 2010) Jedna DK je stojná, druhá je elevovaná před tělem do 90° flexe v kyčelním i kolenním kloubu. Horní končetiny jsou volně podél těla. Instrukce a provedení testu: Vydržet po dobu 20 sekund ve stoji na jedné dolní končetině s otevřenýma očima. Dítě si volí, kterou DK začne a tato DK je označena za preferovanou. Testovány jsou obě dvě DKK. Projevy insuficience: S1

Souhyby mimického svalstva, asociované pohyby (rty, jazyk)

S2

Trup – kompenzační výchylky

S3

HKK – kompenzační výchylky, abdukce v rameni, ruce v pěst

S4

Stojná DK – valgozita kolene

S5

Stojná DK – vnitřní rotace femuru

S6

Elevovaná DK – zevní rotace, abdukce v kyčelním kloubu

S7

Elevovaná DK – kontakt s podlahou během provádění testu

S8

Elevovaná DK – addukce v kyčelním kloubu, valgózní postavení kolene, vnitřní rotace v kyčli

57

S9

Stojná DK – „hra šlach“, flexe prstců

S10

Stojná DK – posun z místa

S11

Koncentrace (1 – dobrá; 3 – nekoncentrovaná)

Kvalitativní hodnocení: 1 – znak není přítomen vůbec 2 – znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu 3 – znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou část provádění testu Pomůcky: Svinovací metr, lepicí páska o šířce cca 3 cm

3.8.1.3 Poskoky na jedné dolní končetině v kruhu o průměru 60cm (T3) Proband stojí na 1 DK (viz výše) v kruhu o průměru 60cm. Instrukce: Skákat na jedné DK a udržet se co nejvíce uprostřed vyznačeného kruhu, který představuje ostrov uprostřed moře. DK může vyměnit, až když se řekne „stop“, do té doby se nesmí druhou DK dotknout země. Provedení testu: Testovaný provede minimálně 20 za sebou se opakujících poskoků na jedné DK. Elevovaná DK je před tělem v 90° flexi v kyčli i koleni. Dítě si samo zvolí, kterou DK začne a ta je označena jako preferovaná. Testují se obě DKK. Projevy insuficience: J1

Souhyby mimického svalstva, asociované pohyby rtů či jazyka

J2

Trup – výrazné kompenzační výchylky

J3

HKK – kompenzační souhyby k udržení rovnováhy, ruce v pěst

J4

Odrazová DK – tvrdý dopad, nesprávné odvíjení chodidla

J5

Odrazová DK – mediální kolaps kolene

J6

Odrazová DK – vnitřní rotace femuru

58

J7

Elevovaná DK – zevní rotace, abdukce v kyčelním kloubu

J8

Elevovaná DK – kontakt s podlahou během provádění testu

J9

Elevovaná DK – addukce a vnitřní rotace v kyčelním kloubu, valgózní postavení kolene

J10

Arytmické, nekoordinované poskoky

J11

Odrazová DK – posun z místa

J12

Koncentrace (1 – dobrá, 3 – nekoncentrovaná)

Kvalitativní hodnocení: 1:  znak není přítomen vůbec  rytmické poskoky 2:  znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu  1x změna rytmu 3:  znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou část provádění testu  více než 1x změna rytmu (J10)  opuštění vymezeného prostoru (J11) Pomůcky: Svinovací metr, lepicí páska o šířce cca 3 cm.

3.8.1.4 Výskok s otočením o 180 stupňů (T4) Testovaný stojí uprostřed kruhu o průměru 60 cm. Středem kruhu prochází linie, která kruh dělí na dvě stejné poloviny. Instrukce: Po vyzvání se ve výskoku otočit o 180° tak, aby středová čára po dopadu opět procházela mezi chodidly. Provést na obě strany.

59

Provedení testu: Dítě na povel vyskočí a otočí se v kruhu o 180°. Po dopadu na zem by měla středová linie opět procházet mezi chodidly dítěte. Projevy insuficience: V1

Souhyby mimického svalstva, asociované pohyby (rty, jazyk)

V2

Přípravný podřep chybí nebo <60°

V3

Odraz – asymetrický, vázne extenze v kloubech DKK nebo trupu

V4

Dopad – asymetrický, rozšíření stojné báze, tvrdý dopad, <180°

V5

Souhyb horních končetin nutný k udržení rovnováhy

V6

Koordinace, celkový dojem, provede na obě dvě strany

Kvalitativní hodnocení: 1:  znak není přítomen vůbec, pohyb je koordinovaný  pohyb proveden na obě dvě strany 2:  znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu  flexe kolenních kloubů během přípravného podřepu je menší než 60° 3:  znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou část provádění testu  pohyb je výrazně nekoordinovaný nebo není proveden na obě dvě strany  chybí přípravný podřep v odrazové fázi výskoku Parametry V3 (odraz) a V4 (dopad) byly hodnoceny dle stádia vyzrálosti: 1 – vyzrálá fáze, odraz s adekvátním odvíjením chodila/měkký dopad 2 – základní fáze, odraz bez adekvátního odvíjení chodidla/méně tvrdý dopad 3 – počáteční fáze, žádný nebo minimální odraz/tvrdý dopad Pomůcky: Svinovací metr, lepicí páska o šířce cca 3 cm.

60

3.8.1.5 Tandemová chůze po čáře (T5)

Testovaný stojí na začátku čáry dlouhé 2,5m. Chodidla jsou paralelně vedle sebe. Instrukce: Jít po čáře ve stylu provazochodce, plynulým a přiměřeným tempem, kladením paty před špičku. Horní končetiny jsou volně podél těla nebo jinak, dle potřeb testovaného. Úkol je krátce předveden testujícím. Projevy insuficience: T1

Vyskytují se mezery mezi jednotlivými kroky

T2

Zevní rotace chodidel je větší než 15°

T3

Výchylky trupu od vertikály

T4

Dopomoc horními končetinami

T5

Vychýlení z čáry

T6

Zraková kontrola

T7

Mimika – výrazná iradiace do mimického svalstva

T8

Rychlost na úkor soustředěného pohybu

T9

Výrazně soustředěné provádění úkolu na úkor rychlosti

Kvalitativní hodnocení: 1:  znak není přítomen vůbec  provede bez zrakové kontroly (T6) 2:  znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu 3:  znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou dobu provádění testu Pomůcky: Lepicí páska o šířce cca 3 cm nalepená v délce 2,5m.

61

3.8.1.6 Test kliku (T6)

Americkou pilotní studií v roce 2002 byla ověřena objektivita, reliabilita a validita testu kliku (Baumgartner T. et al, 2002). Výchozí pozice: Testovaný začíná v pozici vzporu v opoře o dlaně a prstce, horní i dolní končetiny jsou natažené, dlaně na šířku ramen, tělo je v jedné rovině, pánev v úrovni ramen v neutrální poloze, bederní páteř je stabilizovaná, hlava v prodloužení páteře. Instrukce: Provést vzpor s oporou o dlaně a prstce, dlaně pod ramena, zpevnit se jako „prkno“. Konečná pozice: Tzv. „dolní“ pozice, lokty jsou v 90° flexi, dlaně na šířku ramen, tělo je v jedné rovině, pánev v úrovni ramen v neutrální poloze, bederní páteř je stabilizovaná, nedochází k bederní lordotizaci nebo hrudní kyfotizaci, hlava je v prodloužení páteře (Lewit, 2003; Pavelka, Satrapová, Bačáková, 2010). Projevy insuficience: E1

Hyperkyfóza hrudní páteře

E2

Zvýrazněná anteverze pánve a bederní hyperlordóza

E3

Neudrží neutrální polohu bederní páteře a pánve během testu

E4

Elevace pletenců ramenních

E5

Lopatky odstávají od hrudníku, jsou v addukci nebo ve výrazné abdukci a zevní rotaci

E6

Protrakce hlavy

Kvalitativní hodnocení: 1:  znak není přítomen vůbec 2:  znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu 62

3:  znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou dobu provádění testu Pomůcky: podložka

3.8.1.7 Test flexe trupu podle Koláře (T7)

Testovaný leží na zádech, horní končetiny jsou volně podél těla, dolní končetiny natažené. Instrukce: Lehnout si na záda a pomalu bez švihu a bez pomoci horních končetin se zvednout do sedu. Provedení testu: Pohyb je proveden pomalu, tahem a plynule, začíná flexí krku a postupně dochází k plynulé flexi celého trupu. Vyšetřující sleduje „chování“ hrudníku v průběhu flekčního pohybu a palpuje dolní nepravá žebra v medioklavikulární čáře. Hodnotí se souhyb žeber. Projevy insuficience: F1

S flexí šíje kraniální synkineza hrudníku a klíčních kostí

F2

Inspirační postavení hrudníku, laterální souhyb žeber, konvexní vyklenutí laterální skupiny břišních svalů

F3

Hyperaktivita přímého břišního svalu, vtažení v oblasti nad tříselným kanálem (pohyb proveden „en bloc“)

F4

Při flexi trupu se vyklene laterální skupina břišních svalů, objeví se břišní diastáza

F5

Nesprávný stereotyp flexe šíje, neaktivují se břišní svaly rovnoměrně

Kvalitativní hodnocení: 1:  znak není přítomen vůbec

63

2:  znak je přítomen mírně nebo není patrný po celou dobu provádění testu 3:  znak je přítomen výrazně nebo je patrný převážnou část provádění testu Pomůcky: podložka

3.8.2 II. testovací baterie (T8) Druhá testová baterie slouží ke screeningu a vyhodnocení hypermobility.

3.8.2.1 Vyšetření rozsahu retroflexe trupu podle Sachseho Testuje rozsah pohyblivosti bederní páteře. Normální rozsah pohybu dle Kapandjiho je 35°. Výchozí poloha: Testovaný leží na břiše, horní končetiny má ohnuté v loktech a jeho ruce směřují dopředu vedle těla. Provedení: Testovaný extenzí v loktech zvedne kraniální část trupu od podložky, zatímco vyšetřující fixuje pánev shora. Hodnocení H1: 1 – hypomobilní až normální rozsah pohybu; rozsah do 60° flexe v loktech 2 – lehká hypermobilita; v rozsahu 60°-90° flexe v loktech 3 – výrazná hypermobilita; rozsah nad 90° flexe v loktech

3.8.2.2 Dotek obou rukou na zádech mezi lopatkami Testuje rozsah pohybu v ramenních kloubech. Výchozí poloha: Stoj nebo sed

64

Provedení: Testovaný se pokouší dotknout oběma rukama za zády tak, že jedna ruka přichází shora a druhá zdola Hodnocení H2: 1 – hypomobilní až normální rozsah pohybu; ruce se nespojí nebo se jen dotknou špičkami prstů 2 – lehká hypermobilita; prsty se dotýkají nebo se překrývají až po 1 článek 3 – výrazná hypermobilita; překrývají se celé dlaně

3.8.2.3 Vyšetření hyperextenze v kolenních kloubech Testuje hypermobilitu v kolenních kloubech. Výchozí poloha: Testovaný leží na zádech Provedení: Zkoušíme

extenzi,

popřípadě

hyperextenzi

v koleni,

tlakem

v oblasti nadkolenní. Hodnocení H3: 1 – hypomobilita až normální rozsah pohybu; rozsah extenze v koleni do 180° 2 – lehká hypermobilita; rozsah extenze v koleni do 190° 3 – výrazná hypermobilita; rozsah extenze v koleni nad 190°

3.8.3 Hodnocení výkonnosti trenérem Trenérky obou vybraných klubů sportovního aerobiku měly za úkol subjektivně zhodnotit výkonnost svěřenkyň bez ohledu na jejich věk nebo na délku pravidelné tréninkové přípravy. Zohledněna měla být pouze individuální výkonnost při tréninku a na závodech. Trenérky hodnotily následovně:

65

stupeň 1 = nadprůměrná stupeň 2 = průměrná stupeň 3 = podprůměrná Škála byla zvolena tak, aby odpovídala stupnici v I. testovací baterii, se kterou pak hodnocení trenérem bylo srovnáváno.

3.9 Statistické zpracování dat Hodnocení I. testové baterie bylo provedeno z pořízených fotografií a videozáznamů. Hypermobilita (II. testová baterie) byla vyšetřena klinicky a zaznamenána do formulářů. Výsledky těchto byly zaneseny do předem připravených tabulek v elektronické podobě. Subjektivní hodnocení trenéra proběhlo na základě posouzení výkonnosti v tréninku a dle individuálních výsledků z republikových soutěží za uplynulý rok. Pro všechna tři kritéria byla zvolena hodnotící škála od 1 do 3. Dosažené vyšší skóre znamená horší výsledek v daném testu I. či II. testové baterie. Jinými slovy se dá říci, že se hodnotilo takzvanými „trestnými body“. K subjektivnímu hodnocení trenérem jsem se vyjadřovala v předchozí kapitole. Statistické zpracování dat jsme provedli pomocí softwaru Origin Pro a Microsoft Excel verze 2010. Software Origin Pro umožňuje transfer mezi oběma programy a zpracování dat přímo z programu Microsoft Excel, ve kterém nenalezneme složitější statistické funkce. Výsledky výpočtů těchto funkcí lze pak do programu Microsoft Excel uložit jako hodnoty a nadále s nimi pracovat. K dispozici byla data celkem ze tří měření, která proběhla v rámci jednoho týdne až deseti dnů u každé skupiny, a to ve stejnou denní dobu. Výsledky všech měření výzkumného souboru byly souhrnně porovnány s výsledky kontrolní skupiny. Podmínkou a zároveň předpokladem úspěšného vyhodnocení výsledků bylo pořízení kvalitních a porovnatelných mediálních záznamů, ze kterých bylo možné spolehlivě odečíst zkoumané posturální jevy (parametry testů). Důležitá byla také schopnost hodnotitele vypozorovat tyto jevy na základě zkušenosti. U souborů získaných dat z I. testové baterie je předpokladem standardní Gaussovo rozložení, resp. normální rozdělení spojité náhodné veličiny. Jelikož jsou získané soubory dat sportujících a nesportujících dívek na sobě nezávislé a rozptyly 66

hodnot se liší (s2<0,05), pro porovnání těchto dvou výběrů jsme použili parametrický dvouvýběrový t-test s nerovností rozptylů. Jako hladinu významnosti  jsme zvolili obvyklou hodnotu 0,05. Hladina významnosti určuje pravděpodobnost, že zamítneme nulovou hypotézu (H0: oba testované výběrové soubory nejsou rozdílné), ačkoli ona platí. Tím určujeme 95% pravděpodobnost, že H1 je pravdivá. Výstupem t-testu je tzv. „p-value“. Je-li „p-value“ menší než hladina významnosti , zamítáme nulovou hypotézu. Interpretace zní: p < 0,05 „statisticky významný rozdíl“ p < 0,01 „ statisticky vysoce významný rozdíl“ Ke zjištění shody subjektivního hodnocení trenérkami s výsledky I. testové baterie o posturálním zajištění jsme použili neparametrický Spearmanův koeficient pro lineární korelaci s intervalem hodnot od -1 do +1. Pokud je výsledná hodnota blíže k +1, výsledky spolu přímo úměrně korelují. Pokud je výsledná hodnota k -1, výsledky mají zápornou korelaci (nepřímá úměrnost). Je-li hodnota blízká nule, nelze jednoznačně prokázat, že je mezi dvěma soubory dat nějaká lineární souvislost (Hindls, 2007).

3.10 Rozsah platnosti Pilotní studie je vymezena pouze na specifickou populaci sportujících dívek ve věku 8 až 10 let. Obtížné bude zobecnění dosažených tvrzení, jelikož počet probandů nebude dostatečný a časový horizont jednoho roku není pro prováděný výzkum taktéž z hlediska statistické indukce ideální. Opakovaná měření po sobě v jednom týdnu následují celkem třikrát pro vyloučení faktoru času a zmírnění ovlivnění výsledků měření negativními vnějšími faktory (nemocnost, nepřítomnost, zranění atp.). 3.10.1 Vymezení Výzkumu se zúčastnilo celkem 20 dívek ve věku 8 až 10 let. První polovina souboru byly dívky sportující. Kritériem výběru skupiny sportujících byla pravidelnost pohybové aktivity a její specifita – dívky věnující se sportovnímu aerobiku minimálně po dobu dvou let s pravidelností 3 a více tréninkových jednotek týdně. Tyto dívky v minulosti neprošly žádným podobným testováním. Podmínkou pro účast na testování 67

bylo podepsání informovaného souhlasu zákonnými zástupci dětí. Cílem praktické i teoretické části diplomové práce bylo vytvořit přehlednou studii o vlivu vrcholového sportu na utváření pohybových dovedností a schopností dětí se zaměřením na hodnocení jejich posturální zralosti. Výstupy a závěry této práce mohou sloužit trenérům jako podklad pro pravidelné testování svých svěřenců za účelem prevence i kompenzace, může být i dobrým vodítkem ve výběru sportovních talentů. Informace shrnuté v této práci jsou jistě cenné také pro rodiče sportujících ratolestí. Studie čítá pouze 20 zúčastněných probandů, a tomu odpovídají zvolené statistické metody zpracované s pomocí Ing. Františka Lopota. Cílem práce nebyla generalizace získaných dat na celou populaci ČR. 3.10.2 Omezení U této studie nacházíme hned několik omezení. V prvé řadě praktická část výzkumu proběhla na velmi malém vzorku populace a výsledky tedy nelze spolehlivě zobecnit na celou populaci ČR. To ale ani nebylo cílem diplomové práce. Lze namítat, že věkový rozptyl probandů je příliš úzký, ale na druhou stranu vzhledem k jejich počtu se zdá adekvátní. Výběr probandů proběhl na základě dobrovolnosti, což do jisté míry může zkreslit získané závěry statistického šetření tím, že výběr nebyl čistě náhodný. Testy, které jsou sestaveny do dvou testových baterií, nejsou u nás ani v zahraničí standardizované v této sestavě nebo jednotlivě, přestože již byly použity v mnoha závěrečných pracích i studiích a částečně jsou převzaty z rozsáhlých testových baterií (např. M-ABC, Chalop-Atwell Scale, BOT-2…). Za jisté omezení můžeme považovat způsob hodnocení, které je velmi subjektivní a závislé na mnoha faktorech, zejména na zkušenosti pozorovatele, jeho momentální kondici atp. A v neposlední řadě na rozdíl od mnoha jiných testovacích systémů, v tomto výzkumu není zohledněn psychomotorický vývoj jedinců, ani jejich anamnéza.

68

4

VÝSLEDKY

4.1 Informace o výzkumném souboru Testování se zúčastnilo celkem 20 dívek ve věku 8 až 10 let. Polovinu souboru tvořily dívky věnující se sportovnímu aerobiku na vrcholové či výkonností úrovni s frekvencí tréninků alespoň třikrát týdně po dvou hodinách („sportující“). Druhá polovina, tj. kontrolní, byla skupina dívek, které buď nesportují, anebo pěstují sport pouze rekreačně navíc z naprosto odlišného sportovního odvětví („nesportující“). Tři dívky se věnovaly týdně 1x plavání, atletice nebo tanci, čtyři dívky chodily 2x v týdnu na volejbal, na badminton nebo na basketbal, dvě dívky mají 4x týdně gymnastiku nebo tenis a dvě dívky nedělaly žádný sport. Věkový průměr obou skupin byl 9,2 let (sportující) a 9,1 let (nesportující).

4.2 Výsledky I. testové baterie a porovnání skupin První testová baterie byla sestavena za účelem porovnání kvality posturálního zajištění dívek z obou skupin. Baterie obsahovala celkem 7 testů hodnotících posturální stabilizaci dynamickou i statickou, rovnováhu (dynamické i statické), kvalitu posturální a motorické kontroly, koordinaci i orientaci v prostoru. Každý test měl různý počet hodnocených parametrů. Tyto parametry byly hodnoceny body od 1 do 3 formou „trestných“ bodů. Hodnoty parametrů každého testu byly sečteny za všechna měření. Testování a hodnocení proběhlo celkem třikrát. Součet hodnot parametrů ze tří měření v daném testu určil konečné skóre. Vysoký počet bodů v testu znamenal insuficienci posturálního zajištění. U testů prováděných na jedné dolní končetině byly selektovány nejlepší výsledky ze všech pokusů. Maximum bodů za test u jednoho probanda je určeno součtem hodnot zkoumaných parametrů ze všech tří měření: T1 – maximum/minimum: 99/33 T2 – maximum/minimum: 99/33 T3 – maximum/minimum: 108/36 T4 – maximum/minimum: 54/18 T5 – maximum/minimum: 81/27 T6 – maximum/minimum: 54/18 69

T7 – maximum/minimum: 45/15 Výsledky testů obou skupin jsme porovnali mezi s sebou (viz kapitola 4.2.3).

4.2.1 Skupina sportujících dívek V následující tabulce č. 1 je uveden přehled výsledků skupiny sportujících dívek. Celkové skóre z jednotlivých testů (T1 – T8) první testové baterie je uvedeno v druhém sloupci. Počet parametrů, které se u daného testu vyhodnocovaly, je ve sloupci třetím. Čtvrtý sloupec obsahuje „průměrné skóre na parametr“ (S/P) a slouží k určení obtížnosti daného testu pro tuto hodnocenou skupinu, stejně tak jako poslední sloupec tabulky, ve kterém je uvedeno, na kolik procent byl konkrétní test splněn.

Tabulka č. 1: Přehled výsledků skupiny sportujících dívek

T1 T2 T3 T4 T5 T6 T7

Skóre 585 406 484 308 351 279 255

Parametry 11 11 12 6 9 6 5

S/P 53 37 40 51 39 47 51

% 41 59 55 43 57 48 43

Vysvětlivky: T1-pozice na čtyřech podle Koláře, T2 – stoj na jedné DK, T3 – poskoky na jedné DK, T4 – výskok s otočením, T5 – tandemová chůze po čáře, T6 – test kliku, T7 – test flexe trupu podle Koláře; S/P – průměrný počet získaných bodů na parametr

Z tabulky je zřejmé, že nejobtížnějším testem byla pozice na čtyřech podle Koláře (T1). Pro sportující skupinu byl nejjednodušším testem naopak stoj na jedné DK (T2). Nejčastěji se vyskytující patologií, tedy parametrem s nejvyšším dosaženým bodovým součtem, byly nedostatečně fixované lopatky při provádění kliku. Naopak nejlepší výsledky dosáhla skupina sportujících v parametrech S7 – kontakt s podlahou během testu elevované DK, S10 – posun z místa, J8 – kontakt s podlahou během testování u elevované DK (poskoky na 1 DK), J12 - koncentrace, T1 – mezery mezi

70

jednotlivými kroky, T2 – zevní rotace chodidel více než 15°, E1 – hyperkyfóza hrudní páteře a F4 – přítomnost břišní diastázy při flexi hlavy (viz příloha č. 5). 4.2.2 Skupina nesportujících dívek Tabulka č. 2 shrnuje výsledky skupiny kontrolní, tj. nesportujících dívek. Celkové dosažené skóre je uvedeno v druhém sloupci. Počet vyhodnocovaných parametrů je stejný jako u skupiny sportujících. Předposlední a poslední sloupec tabulky určují, jak byly v jednotlivých testech dívky úspěšné.

Tabulka č. 2: Přehled výsledků skupiny nesportujících dívek

T1 T2 T3 T4 T5 T6 T7

Skóre 673 483 631 361 403 405 317

Parametry 11 11 12 6 9 6 5

S/P 61 44 53 60 45 68 63

% 32 51 42 33 50 25 30

Vysvětlivky: T1-pozice na čtyřech podle Koláře, T2 – stoj na jedné DK, T3 – poskoky na jedné DK, T4 – výskok s otočením, T5 – tandemová chůze po čáře, T6 – test kliku, T7 – test flexe trupu podle Koláře; S/P – průměrný počet získaných bodů na parametr

Pro kontrolní skupinu byl nejobtížnějším testem klik (T6), kde dívky podaly nejhorší průměrný výkon a nasbíraly nejvíce „trestných bodů na parametr“. Test kliku tak splnily pouze na 25%. Naopak nejvíce se nesportujícím dívkám dařil test stoje na jedné DK. Tak tomu bylo i ve skupině sportujících. Co se týká patologií , nejčastěji se vyskytovaly výrazné souhyby hlavy a obličejového svalstva (asociované pohyby rtů a jazyka) u poskoků na jedné DK (J1) a se stejným skóre se objevovala často také neschopnost napřímit krční páteř při kliku, kdy byla patrná výrazná protrakce hlavy nebo předklon celé krční páteře a hlavy (E6). Podrobné tabulky s výsledky viz příloha č. 6. 4.2.3 Rozdíl mezi skupinami Hlavním cílem tohoto výzkumu bylo porovnat dvě skupiny probandů z hlediska posturálního zajištění. Jako jednu z hypotéz (H1) jsme vyslovili předpoklad, 71

že úroveň posturálního zajištění závodnic ve sportovním aerobiku ve věku 8 až 10 let bude statisticky významně lepší, než je tomu u dívek stejného věkového rozmezí, které se tomuto sportu nevěnují. Jako hladinu významnosti jsme si zvolili obvyklou hodnotu p=0,05. V druhé hypotéze (H2) jsme stanovili, že poměrný výskyt jedinců s hypermobilitou bude vyšší ve skupině závodnic ve sportovním aerobiku, než ve skupině kontrolní, a to na hladině významnosti 5%. K ověření H2 byl využit podobný postup jako v ověřování H1. Předpokládáme normální rozdělení, a tak jsme k prokázání hypotézy zvolili parametrický dvouvýběrový t-test s nerovností rozptylů, tzv. Studentův t-test, kde „t“ je testová statistika a „p“ je p-hodnota (také „p-value“), tj. nejnižší hladina, na které se hypotéza ještě zamítá. Zvolili jsme si obvyklou hodnotu 5%. Pokud bude p<0,05, nulovou hypotézu o shodnosti obou výběrů smíme zamítnout a přijmeme hypotézu o rozdílnosti obou skupin (Blažek, 2013). 4.2.3.1 I. testová baterie V první testové baterii zaměřené na posturální zajištění dívek ve věku 8 až 10 let jsme prokázali vysoce významný rozdíl mezi oběma skupinami probandů (p<0,01). Tabulka vztahující se ke statistickému výpočtu pravděpodobnosti je uvedena v příloze č. 7. Výsledná p-hodnota dvouvýběrového t-testu (p-value) pro dva nezávislé výběry je 7,97.10-11.

Graf č. 1: Celkové skóre v I. testové baterii – posturální zajištění 72

V grafu č. 1 je uvedeno celkové skóre dosažené oběma skupinami ve všech testech I. testové baterie. Na ose vodorovné jsou uvedeny jednotlivé testy v označení T1 až T7. Na svislou osu byly naneseny dosažené body. Vzhledem k výsledné p-hodnotě (p<0,01) a k tomu, že ve všech motorických testech měla skupina sportujících celkově nižší skóre, můžeme téměř s jistotou říci, že úroveň posturálního zajištění závodnic ve sportovním aerobiku je lepší, než úroveň posturálního zajištění nesportujících dívek. 4.2.3.2 II. testová baterie Druhá testová baterie byla sestavena za účelem vyšetření hypermobility, zjištění jejího výskytu v obou skupinách a potvrzení hypotézy H2. Zvolili jsme takové testy, u kterých předpokládáme, že určují především vrozenou hypermobilitu. Při jejich výběru jsme vycházeli z charakteru tréninkové přípravy dětí se zaměřením na rozvoj flexibility, rozsahu pohybu jako takového a míry zatížení jednotlivých tělesných segmentů během výkonu.

Tabulka č. 3: Podrobné výsledky II. testové baterie - hypermobilita

Proband D1 D2 D3 D4 D5 D6 D7 D8 D9 D10 Celkem

NESPORTUJÍCÍ  M1  M2  M3 4 4 4 5 5 5 5 5 5 6 6 6 5 5 5 4 4 4 5 5 5 7 7 7 6 6 6 7

7

7

Skóre 12 15 15 18 15 12 15 21 18 21 162

SPORTUJÍCÍ  M1  M2  M3 8 8 8 5 5 5 6 6 6 5 5 5 7 7 7 6 6 6 4 4 4 8 8 8 5 5 5 8

8

Skóre 24 15 18 15 21 18 12 24 15

8

24 186

Vysvětlivky: D1 – D10=označení probandů, M1 = 1. měření, M2 = 2. měření, M3 = 3. měření

73

Graf č. 2: Výskyt hypermobility Z tabulky č. 3 i grafu č. 2 je patrné, že incidence hypermobility je významně vyšší u skupiny sportujících dívek (p-value = 0,0158). Potvrzujeme tedy i H2.

Graf č. 3: Lokální hypermobilita Vysvětlivky: vodorovná osa = testy (parametry) hypermobility; svislá osa = bodové ohodnocení parametrů; Hy1 = test retroflexe bederní páteře, Hy2 = test pohyblivosti ramenních kloubů (dotek rukou za zády), Hy3 = test hyperextenze kolenních kloubů

74

Graf č. 3 zobrazuje výskyt lokální hypermobility v obou skupinách. Vidíme, že parametr Hy3 (hypermobilita kolenních kloubů) je v obou skupinách zastoupen stejnou měrou. Rozdíly mezi Hy1 a Hy2 u skupiny výzkumné a kontrolní jsou shodné a určující pro hypotézu H2. U dívek věnujících se sportovnímu aerobiku můžeme často nalézt zvýšený rozsah pohybu v bederní páteři a v ramenních kloubech. Zkoumaný vzorek populace v této práci je malý a specifický. Ovšem s ohledem na dosažené hodnoty u obou testových baterií lze oprávněně vyslovit předpoklad, že výsledky mohou mít v případě širšího výběru probandů zobecnitelnou platnost. Ve vztahu k ověřování H2 a výsledkům II. testové baterie a pro jednoznačné potvrzení výše uvedeného závěru by bylo vhodné prověřit předpoklad normality rozdělení, případně využít neparametrické testy (Hindls, 2007).

4.3 Porovnání výsledků I. testové baterie s hodnocením trenéra Trenérky sportujících dívek byly osloveny, aby ohodnotily (čistě na základě subjektivního

dojmu)

výkonnost

dívek

s přihlédnutím

k jejich

výsledkům

na republikových soutěžích za uplynulý rok až dva. Každá trenérka „oznámkovala“ děti od 1 do 3, přičemž 1 = nadprůměrný, 2 = průměrný, 3 = podprůměrný jedinec (viz kap. 3.8.3). Aby bylo možné porovnávat výsledky I. testové baterie s hodnocením trenéra, bylo nutné určit u každého probanda jeho průměrné ohodnocení v jednotlivých testech.

Mezi průměrným ohodnocením

z I. testové baterie a hodnocením trenéra jsme provedli korelační analýzu pomocí výpočtu Spearmanova koeficientu korelace. Předpokladu, že hodnocení trenéra se bude shodovat s výsledky testů, resp. jedno hodnocení na druhé bude připočítatelné pouze násobením vhodnou konstantou, odpovídá definice použité lineární korelace. Lineární korelace v případě Spearmanova koeficientu pracuje s nenormálním rozložením dat. Hodnota Spearmanova koeficientu pro tyto dva výběry je 0,41 na hladině významnosti 0,23619. Hodnota Spearmanova koeficientu sděluje, do jaké míry si výsledky vzájemně odpovídají. Hladina významnosti udává míru pravděpodobnosti, se kterou zjištěná korelace existuje. Z uvedených dat je zřejmé, že kladnou korelaci lze očekávat v přibližně 40% případů s pravděpodobností zhruba 24 %. Shodu hodnocení testů I. testové baterie se subjektivním hodnocením trenéra nelze potvrdit (Hindls, 2007).

75

Graf č. 4: Graficky znázorněné srovnání hodnocení posturálního zajištění s hodnocením trenéra

Tabulka č. 4: Porovnání průměrných bodů z testů s hodnocením trenéra

Proband

D1 D2 D3 D4 D5 D6 D7 D8 D9 D10

Subjektivní hodnocení trenéra 1 3 3 2 2 2 3 3 1 3

Průměrné bodové hodnocení 1,5 1,7 1,6 1,4 1,4 1,6 1,4 1,5 1,3 1,5

76

5

DISKUSE Diplomová práce se zabývá hodnocením posturálního zajištění u dětí mladšího

školního věku, přesněji ve věku mezi 8. a 10. rokem. Výzkumný soubor se skládá z dívek, které se pravidelně na výkonnostní či vrcholové úrovni věnují sportovnímu aerobiku. Tento poměrně mladý sport se vyvinul koncem minulého století z aerobiku komerčního. Jedná se o závodní formu. Čeští závodníci patří již několik let mezi světovou špičku. Mezi hlavní kritéria výběru do testované skupiny patřil věk, délka, rozsah a pravidelnost tréninkové přípravy (minimálně po dva roky s frekvencí 2 – 3x týdně), účast alespoň na republikových pohárových soutěžích a podepsání informovaného souhlasu zákonnými zástupci dětí. Výkon ve sportovním aerobiku je hodnocen dle široké škály pohybových schopností, které musí být na vysoké úrovni. Prvky by měly být velmi dobře technicky zvládnuté, protože cílem jejich nácviku je jejich předvedení především v plné anaerobní zátěži v rámci dvouminutové choreografie. Není pochyb o tom, že tento sport klade vysoké nároky na úroveň technické a kondiční připravenosti, ale zároveň také na psychiku závodníka. Metodika nácviku povinných a povinně volitelných prvků je velmi důležitá. Přesto však i kvůli tomu, že sportovní aerobik je mladým sportem, často chybí trenérům dostatečné vzdělání a kvalifikace na to, aby mohli svým svěřencům poskytnout maximum zkušeností a kvalitní pohybový základ. Je nedostatek písemně zpracované podrobné metodiky nácviku prvků obtížnosti. Trenéři se vzdělávají pouze prostřednictvím kurzů a školení pod organizací FISAF (Pochobradský, 2011). S ohledem na všechna zmíněná omezení by trenéři měli o to více dbát na výběr sportovních talentů a mimo to by také měli kvalitně vést sportovní přípravky pro děti od 6 let se zaměřením na pěstování všestranného pohybu, zlepšování základních pohybových dovedností s důrazem na rozvoj koordinačních kombinací, pohyblivosti a flexibility. Specifická motoricko-funkční příprava dětem zajistí především optimální úroveň pohybových schopností, což je předpokladem pro technicky správné zvládnutí pohybových úkolů typických pro sportovní aerobik. To jde ruku v ruce s rozvojem ekonomičnosti pohybu nebo prevencí sportovních úrazů a pozdějších funkčních poruch pohybového aparátu. Zatímco populární sporty jako je hokej nebo fotbal mají širokou 77

základnu, u sportovního aerobiku tomu tak není a trenéři jsou nuceni spolupracovat s každým zájemcem. O to více by měl být brán zřetel na individuální přístup. V literatuře

najdeme

mnoho

zdrojů

zřetelně

popisující

normy

psychomotorického vývoje u dětí do jednoho roku věku. I později však nastává mnoho významných změn a milníků ve vývoji jedince, například dozrávání CNS a mozečku v 6. roce života (dle některých autorů i později) a s tím spojené zahájení povinné školní docházky. Názory autorů na psychomotorický vývoj a jeho normy u starších dětí se však rozcházejí. Ztotožňuji se s tvrzením Koláře, který stanovil určité normy pro děti ve věku 5 až 7 let v oblasti hrubé motoriky (Kolář et al., 2009) a pro tento výzkum bylo mým základním předpokladem, že uvedené normy dívky ve věku 8 až 10 let bez obtíží splní. Dle mého názoru je vhodné začít s vrcholovou přípravou ve sportovním aerobiku ve věku kolem 10 a 11 let nebo dokonce později, tj. ve fázi aplikace specializovaných sportovních dovednost. Předpokládá se, že si v tomto věku dítě již osvojilo dostatečnou úroveň pohybových dovedností podpořených znalostí daného sportu a jeho charakteristik (Gallahue and Donnelly, 2003). V dnešní době tomu však tak často není a děti se soustředí na vrcholovou přípravu již od 6 let nebo i dříve, což může zvyšovat riziko úrazu, tzv. „proficiency barrier“ a v krajním případě vyústit k brzkému zakončení sportovní kariéry (Gallahue and Donnelly, 2003). Z hlediska kvality posturálního zajištění a jeho rozvoje by nás v této diplomové práci mohl nejvíce zajímat charakter přípravného období a tzv. motoricko-funkční příprava, kdy se sportovci věnují všeobecné přípravě, rozvoji kondice, nácviku prvků a dovedností (Bednářová, 2012). Tato příprava zahrnuje mimo jiné tzv. „zpevňovací období“ a u sportovního aerobiku je charakteristické, že v tréninku je na prvním místě především funkčnost svalů a jejich dokonalé koordinované zapojení (ekonomické provedení prvku), nikoli svalová hypertrofie. Využívá se relativní síly a práce s vlastní vahou těla. Principem „zpevnění“ je aktivace určitých svalů podněcující stabilitu axiálního systému. Trénink zkvalitňuje kontrolu pohybu a tím snižuje riziko funkčních poruch i zranění. Zmíněné skutečnosti byly důležitým vodítkem pro volbu tématu této diplomové práce. Z praxe však víme, že přípravné období mezi závodními sezónami je z časových důvodů často opomíjeno a je nahrazováno sestavováním choreografií na novou závodní sezónu a jejich nácvikem.

78

V oblasti sportovní přípravy dětí se neustále posouvá hranice, kdy dítě začíná se sportovními koníčky v rámci organizovaných volnočasových aktivit. Dnešní životní styl upírá dětem dostatek přirozeného a radostného pohybu, který je dětem tolik přirozený. Navíc ambiciózní rodiče často spěchají s realizací vlastních plánů a snů o svém potomkovi s kariérou vrcholového sportovce a doprovázejí ho již v útlém věku 4 – 5 let (někdy dokonce i dříve) do sportovních přípravek. Ranná sportovní specializace však dětem nenahradí to, co jim dává přirozený pohyb. Ten rozvíjí především základní pohybové schopnosti a dovednosti a je zdrojem radosti a později i kladného vztahu k pohybovým aktivitám jakéhokoliv druhu. V praktické části diplomové práce jsem si chtěla ověřit svůj názor, že pravidelná sportovní aktivita a trénink sportovního aerobiku přispívá pozitivně k posturálnímu zajištění, ale že na druhé straně je tento sport spojen s nejrůznějšími zdravotními riziky spjatými převážně s obdobím po ukončení sportovní kariéry. Tato zdravotní rizika vyplývají hlavně z charakteru tréninkové přípravy sledující cíle stanovené pravidly ČSAE a FISAF. Závodníci ve sportovním aerobiku jsou často v průběhu prezentace své sestavy v submaximálním tempu a při vysoké tepové frekvenci jsou nuceni přecházet rychlými změnami směru a rychlosti pohybu do silových pozic a zaujímat rovnovážné polohy. Shoduji se s tvrzením Pochobradského (2011), že se tak děje často i za cenu zádrže dechu s aktivací velkých svalových skupin a velkým silovým vypětím (tzv. „zpevnění celého těla“ in Pochobradský, 2011, s. 32). Z pohledu kineziologie bychom to mohli považovat za způsob „náhradní stabilizace“ polohy a pohybu, ke kterému jsou závodnici od začátku vedeni v každém tréninku. Tréninky se zaměřují převážně na posilování povrchového svalstva od začátku ve vysokých dávkách, mnohdy bez dostatečného důrazu na kvalitu provedení či bez kompenzace formou individuální či skupinové léčebné tělesné výchovy. Bezpochyby si sportovci vypracují velmi dobrou vnější stabilizaci pomocí globálního svalstva, ale do jaké míry je funkční ona důležitá segmentální vnitřní stabilizace pohybového systému? Jaký vliv může mít tato skutečnost v situaci, kdy jedinec ukončí svou aktivní sportovní kariéru a náhle omezí svůj pohybový režim na minimum? Toto by mohlo být námětem navazující diplomové či disertační práce v duchu problematiky posturálního zajištění ve vztahu k funkčním změnám pohybového aparátu.

79

Mým cílem bylo vytvořit práci srozumitelnou s jasnými východisky, aby posloužila jako vhodný studijní materiál pro fyzioterapeuty realizující se ve sportu, pro trenéry, případně i pro rodiče sportujících dětí.

5.1 Komentář k jednotlivým motorickým testům 5.1.1 Test pozice na čtyřech podle Koláře Test byl vybrán v jeho základní variantě. Tato varianta opory o čtyři končetiny byla dětem názorně předvedena. Poté bylo dítě požádáno, aby zaujalo stejnou pozici. Jakmile se tak stalo, dítě jsme dále nekorigovali a pořídili jsme fotografii z několika úhlů pohledu tak, abychom byli schopni vyhodnotit všechny stanovené parametry. V testu byly úspěšnější dívky sportující, přesto je zajímavé, že právě tento test byl pro tuto skupinu tím nejobtížnějším. Téměř ve všech parametrech získaly nižší skóre právě závodnice ve sportovním aerobiku. Vůbec nejvyšší diference se týkala parametru K8 – femury ve vnitřní rotaci. Parametr s druhou nejvyšší rozdílností je K4 (lopatky položeny kraniálně, elevace ramen), z čehož můžeme usuzovat na lepší schopnost stabilizovat ramenní pletence a lopatky v posturálně náročnějších pozicích. Zajímavostí je, že v jediném parametru byly lepší dívky nesportující, a tím byl parametr K10 (hyperextenze kolenních kloubů). Tuto skutečnost lze přisuzovat návyku, kdy v tréninku i při závodě je kladen neustálý důraz na „dopnutá kolena“. Mohlo dojít k trvalé fixaci této „patologie“. Naopak nejmenší rozdíly mezi skupinami byly u parametru K1 (kyfotizace hrudní nebo bederní páteře, neschopnost napřímit krční páteř). Nulový rozdíl nalezneme u parametrů K2 (lordotizace hrudní páteře, inspirační postavení hrudníku) a K5 (zevní rotace dolních úhlů lopatek) – podrobněji uvedeno v grafu v příloze č. 8. Test pozice na čtyřech podle Koláře jsme zvolili pro jeho jednoduchost, možnost interpretace a očekávali jsme dobrou výpovědní hodnotu z hlediska porovnání výzkumné a kontrolní skupiny, protože tento prvek a ani prvky jemu podobné nejsou v repertoáru kondičně-technické přípravy sportujících dívek. Pravděpodobně z tohoto důvodu byl test pro skupinu závodnic nejobtížnější.

80

5.1.2 Test stoje na jedné dolní končetině Test stoje na jedné DK nás informuje o kvalitě dynamické stabilizace trupu, o funkci zevních stabilizátorů kyčelního kloubu a poukazuje také na vyzrálost CNS, zejména mozečku. Pro kvalitativní zhodnocení provedení tohoto testu jsme určili ještě několik dalších parametrů, přičemž jsme vycházeli z přirozeného motorického vývoje. Slovními instrukcemi jsme dítě navedli do požadované pozice. Pokud bylo třeba, zkorigovali jsme výšku elevované dolní končetiny (pouze slovně). Poté jsme natočili videozáznam z předního pohledu. Protože testovaný může být ovlivněn mnoha vnějšími faktory a testy rovnováhy jsou v tomto velmi náročné, do výsledků jsme se rozhodli započítat vždy lepší výsledek z každého pokusu, bez ohledu na preferenci nebo dominantnost dolní končetiny. Stoj na jedné dolní končetině byl pro obě testované skupiny nejsnadnějším testem. Celkově byly úspěšnější dívky sportující. Ve všech parametrech získaly nižší známku. Nejvyšší bodový rozdíl spatřujeme u parametrů S9 („hra šlach“ a flexe prstců) a S2 (kompenzační výchylky trupu). Naopak nejnižší bodový rozdíl nalézáme u parametru S7 – kontakt elevované DK s podlahou během provádění testu, což je současně také nejméně se vyskytující chyba. Můžeme říci, že dívky sportující jsou schopny kvalitněji a rychleji stabilizovat posturálně náročnou pozici, zde prezentovanou stojem na jedné dolní končetině (podrobněji viz graf v příloze č. 9). 5.1.3 Poskoky na jedné dolní končetině v kruhu o průměru 60 centimetrů Poskoky na jedné DK testují dynamickou rovnováhu a taktéž nám mohou vypovědět o vyzrálosti centrální nervové soustavy a především mozečku, jelikož v průběhu tohoto testu hodnotíme také schopnost vyvinout a udržet rytmus. V každém případě nám test vypovídá o celkové koordinaci jedince. Dítěti jsme podali slovní instrukce a v momentě, kdy zaujalo výchozí polohu, jsme začali natáčet. Dítě v mladším školním věku by mělo bez obtíží provést 20 opakování. Bylo překvapující až zarážející, jak často se převážně ve skupině nesportujících vyskytovaly výrazné posuny z místa, nezřídka mimo vyznačený kruh. Ve všech hodnocených parametrech testu poskoku na jedné DK byly úspěšnější sportující dívky. Nejvýrazněji se rozdíl projevil na odrazové DK. Skupina nesportujících dívek předvedla výrazně horší odraz od DK téměř bez odvíjení chodidla,

81

svému věku neadekvátní. Za těchto okolností můžeme tvrdit, že trénink sportovního aerobiku má pozitivní vliv na rozvoj dynamické stabilizace a zrání odrazové fáze poskoku (podrobnější výsledky viz graf v příloze č. 10). 5.1.4 Výskok s otočením o 180° ve vymezeném prostoru Výskok s otočením o 180° byl zahrnut do I. testovací baterie z několika důvodů. Především proto, že testuje kontrolu pohybu, dynamickou rovnováhu a schopnost orientace v prostoru. Neméně důležitým kritériem výběru tohoto testu bylo zařazení této dovednosti mezi základní prvky obtížnosti v choreografiích závodníků věkové kategorie 8 – 10 let ve sportovním aerobiku. Modifikace tohoto testu se vyskytuje v testovací baterii Charlop-Atwell Scale of Motor Coordination pro předškolní děti. Předpokládali jsme tedy vyzrálou formu provedení tohoto testu jak u skupiny sportujících, tak i mezi probandy kontrolní skupiny. Výskok s otočením byl ohodnocen jako celek pouze na preferovanou stranu. Pokud proband nebyl schopen provést výskok s otočením na obě dvě strany, ohodnocen byl stupněm 3 (V6). Každému probandovi jsme provedení testu vysvětlili a předvedli stejným způsobem. Poté jsme požádali probanda o zopakování testu a pořídili jsme videozáznam výskoku s otočením o 180° doprava i doleva. V celkovém hodnocení byly lepší dívky sportující. Výraznou diferenci vidíme v kvalitě dopadu a také v míře souhybu horních končetin. Předpokládali bychom vyšší bodový rozdíl u parametru V3 – v odrazu. Ovšem zatímco u dívek nesportujících se opět vyskytovala katastrofální úroveň zralosti odrazové fáze, u dívek sportujících bylo odvíjení chodidla v pořádku a na druhé straně vázla spíše extenze trupu nebo končetin. Nutno poznamenat, že často hodnocená „chyba“, příliš mělký přípravný podřep, nacházíme u obou skupin v téměř stejném rozsahu. U skupiny sportujících ale v podstatě nemůžeme hovořit o patologii, jedná se o naučené pohybové chování, které dívkám umožňuje u takto pro ně jednoduchého prvku maximálně ušetřit energii, tolik potřebnou po zbytek prezentace choreografie. Energii pro odraz čerpají podstatně i z horní poloviny těla (specifické pomocné souhyby horních končetin do odrazu i letové fáze). Poměrně nízký výskyt asociovaných souhybů hlavy a obličejového svalstva spatřujeme u obou testovaných skupin (podrobněji viz graf v příloze č. 11).

82

5.1.5 Tandemová chůze po čáře Chůze v tandemu po čáře je často využívaným hodnocením posturální stabilizace z hlediska dynamické rovnováhy a kontroly pohybu. Varianty tohoto testu se vyskytují v standardizovaných testových bateriích M-ABC i M-ABC 2 pro věkovou kategorii 7 – 10 let, BOTMP i BOT-2. My jsme test zvolili v návaznosti na závěrečné práce Mgr. Satrapové (2008), Mgr. Koutové (2010), Mgr. Chrobákové (2010) nebo Mgr. Jelínkové (2011). Při testování chůze po čáře jsme pořizovali videozáznam. V tomto testu dosáhly lepších výsledků sportující dívky, pouze v jednom parametru (T4) tomu bylo naopak. Nejčastěji a bez výrazné diference mezi skupinami se vyskytovala kontrola zrakem při provádění testu. U obou skupin jde o parametr s nejvyšším dosaženým počtem bodů. Naopak u obou skupin shodně se nevyskytovala zevní rotace chodidel nad 15°. Nejvýrazněji se skupina sportujících od skupiny nesportujících odlišuje v parametru T3 – ve výchylkách trupu od vertikály pro zachování rovnováhy. Na druhé straně nejnižší bodový rozdíl vykazuje parametr T5 (vychýlení z čáry) a je současně druhým nejméně chybným parametrem tohoto testu (podrobněji viz graf v příloze č. 12). 5.1.6 Test kliku O tomto testu a důvodech pro jeho zařazení se podrobněji zmiňuji v kapitole 2. 7. 1. 3. Každému probandovi jsme test vysvětlili a předvedli. Poté měl každý testovaný bez další korekce předvést vlastní provedení. Všechna děvčata ze skupiny sportujících klik zvládla v pokročilé modifikaci ve vzporu ležmo. Ze skupiny kontrolní pouze jedna zúčastněná nebyla schopna provedení ani ve vzporu klečmo, byla tedy použita modifikace kliku o stěnu. Pořídili jsme videozáznamy z každého vyšetření. Při testování kliku dosáhly lepšího bodového skóre závodnice ve sportovním aerobiku a to ve všech parametrech. Pro skupinu kontrolní byl tento test nejtěžším ze všech. Dívky z kontrolní skupiny provedení kliku často neznají, anebo ho dostatečně netrénují. Přisuzuji to také vysokým nárokům na silovou vybavenost jedince, čímž sportovkyně bezesporu disponují. Ve skupině sportujících dívek jsme mohli nejčastěji vidět odstávající lopatky během provádění kliku nebo další známky jejich nedostatečné stabilizace (E5). Kontrolní skupina nejčastěji chybovala v parametru E6 – neschopnost napřímit krční páteř, častý předklon v krční páteři nebo protrakce hlavy. Právě v tomto 83

parametru se obě skupiny nejvíce odlišovaly. Schopnost napřímit páteř v silově náročných prvcích je vlastní právě závodnicím sportovního aerobiku, a to již od útlého věku. Hned na pomyslném druhém místě je schopnost udržet neutrální polohu bederní páteře a pánve během provádění pohybu, což je z pohledu rozhodčích ve sportovním aerobiku bráno jako hrubá technická chyba. Proto mají závodnice v SA správně naučenou a zafixovanou kvalitní stabilizaci bederní páteře a pánve. Nejméně výrazný rozdíl mezi skupinami je v již zmiňovaném parametru E5. Podrobnější výsledky si lze prohlédnout v příloze č. 13. 5.1.7 Test flexe trupu podle Koláře Test byl vybrán pro jeho výpovědní hodnotu v otázce posturální funkce a její nedostatečnosti (viz kapitola 2.7.1.3). Vedle toho lze také pomocí tohoto testu hodnotit míru substituce nadměrnou aktivací globálního svalstva, především přední části trupu. Tento test ve své diplomové práci použila již Mgr. Janečková (2012). Jedná se opět o test, jehož provedení je velmi specifické a pro testujícího náročné na hodnocení. Vyhodnocování z opakovaného videozáznamu se u tohoto testu dá pokládat za nejvíce opodstatněné. Až na jeden parametr byly sportující dívky v testu celkově úspěšnější. Nejvyšší bodový rozdíl ve prospěch závodnic SA je v parametru F1 – kraniální synkinéza hrudníku a klíčních kostí při flexi hlavy. Na druhé straně závodnice SA jsou zvyklé pracovat s tělem v maximálním vypětí sil a vzhledem k tomu, že flexe trupu ve všech polohách je snad nejčastěji využívanou a trénovanou pohybovou dovedností, může i to být příčinou patologického stereotypu flexe trupu s náhradním zapojením přímého a šikmého břišního svalstva (přemíra posilování povrchového břišního svalstva). Nejřidší výskyt a zároveň nejmenší bodový rozdíl odpovídá parametru F4 (břišní diastáza). Podrobnější výsledky jsou uvedeny v grafu v příloze č. 14.

5.2 Vyjádření k hypotézám H1: Předpokládám statisticky významně lepší úroveň posturálního zajištění závodnic ve sportovním aerobiku kategorie děti 8 – 10 let v porovnání s dívkami stejného věkového rozmezí, které se tomuto sportu nevěnují. Pro ověření této hypotézy jsme sestavili I. testovou baterii, která zahrnuje celkem 7 motorických testů odvozených nejčastěji ze standardizovaných testových 84

baterií nebo vybraných v návaznosti na předešlé závěrečné práce s obdobnou tématikou. Kritériem výběru motorických testů byla podstatná souvislost se tréninkovou přípravou a specializovanými dovednostmi charakterizující sportovní aerobik. Dle výsledků statistického šetření můžeme H1 potvrdit. Studentův t-test prokázal vysokou míru odlišnosti obou souborů dat a nižší součet bodového hodnocení skupiny závodnic SA znamená lepší výsledek (tedy i kvalitnější posturální zajištění). Z pohledu kvantity všichni probandi, obě dvě skupiny, testy bez problémů splnili. Během vyhodnocování testů jsme se ale často setkávali s tím, že určité patologie vlastně nejsou patologiemi (především u dívek sportujících), nýbrž specifickým naučeným pohybovým chováním (například výrazné souhyby horních končetin, nízký přípravný podřep při výskoku atd.). Kvalitativní hodnotící škála nedokáže odlišit, do jaké míry jsou dobré výsledky v motorických testech otázkou naučeného pohybového chování a zda dochází k transferu také do běžného života. I toto by mohlo být námětem pro další podobný výzkum. H2: Poměrný výskyt jedinců s hypermobilitou je významně vyšší ve skupině závodnic ve sportovním aerobiku. K hypermobilitě a II. testové baterii sestavené pro screening patologicky zvýšeného rozsahu pohybu se podrobně zmiňuji v kapitolách 2.6, 3.8.2, 4.2.3 a výsledky výzkumu komentuji zejména v kapitole 4.3.3.2. Dle výsledku Studentova t-testu můžeme potvrdit i druhou hypotézu. V této části výzkumu však spatřujeme jako největší omezení malou velikost zkoumaného vzorku populace. Z dosažených hodnot je ovšem zřejmé, že výsledky mohou mít v případě širšího výběru probandů zobecnitelnou platnost. Pro jednoznačné potvrzení výše uvedeného závěru by bylo vhodné prověřit předpoklad normality rozdělení. Pro lepší přehlednost a interpretaci jsem převedla výsledky probandů v II. testové baterii na procenta (viz příloha č. 15) udávající jakou měrou je daný jedinec hypermobilní (100% = výrazně zvýšená pohyblivost v bederní páteři, v ramenních i kolenních kloubech, vše hodnoceno stupněm 3). Ve skupině sportujících je vyšší incidence konstituční hypermobility (ve všech třech parametrech je hodnocení vyšší než 1) – hypermobilní jsou 4 jedinci z 10. U nesportujících dívek jsou konstitučně hypermobilní pouze dva probandi. U dívek věnujících se sportovnímu aerobiku jsme častěji hodnotili zvýšený rozsah pohybu v bederní páteři i v ramenních kloubech. 85

H3: Závodnice na vyšší výkonnostní úrovni (hodnoceno trenérem) mají také lepší posturální zajištění, resp. nižší celkové skóre z testové baterie. Testování dětí je ovlivněno mnoha momentálními vnějšími i vnitřními faktory. Abychom alespoň částečně eliminovali tyto faktory, testovali jsme každého probanda celkem třikrát v průběhu přibližně jednoho pracovního týdne. Jako zajímavé doplnění informací se nabízela možnost pokusit se prostřednictvím vyjádření trenéra nějakým způsobem evaluovat výkonnost závodnic SA z celkového a dlouhodobějšího pohledu. Vzhledem k výsledku Spearmanova koeficientu korelace hypotézu hovořící o shodnosti hodnocení trenéra s kvalitou posturálního zajištění nemůžeme potvrdit (viz kapitola 4.3). Neshodu výsledků přisuzuji hned několika okolnostem. Hodnocení trenéra je založeno především na velké míře subjektivity vztažených také na momentální sympatie ke konkrétnímu jedinci. Do jisté míry je výsledek ověřování této hypotézy odrazem motivace samotného probanda. Je na místě poznamenat, že úroveň posturálního zajištění ne vždy souvisí s výkonností ve sportu. Sportovci bezchybně předvádí prvky síly, flexibility, stability, koordinace atp., protože je mají dokonale natrénované. Ovšem náš výzkum sestával z motorických testů, které byly dětem neznámé. Naše testy objektivně prokazují úroveň motorických schopností a posturální stabilizace probandů.

86

6

ZÁVĚR Diplomová práce se v teoretické části věnuje tématům shrnujícím moderní

poznatky o problematice postury a jejího zajištění, řízení, o vlivech na posturu působící a krátce informuje o možnostech hodnocení posturální zralosti dětí. Práce prezentuje současné názory na motorický vývoj dětí mladšího školního věku a věnuje se též kapitole o motorickém učení. Část teorie je věnována hypermobilitě a sportovnímu aerobiku. V praktické části se práce zabývá ověřováním stanovených hypotéz pomocí hodnocení motorických testů a následným statistickým zpracováním získaných dat. V krátkosti jsou v této části práce popsány použité statistické metody a postupy. V jedné ze závěrečných kapitol jsou shrnuty výsledky výzkumu. Podstatné je, že hlavní hypotéza byla potvrzena, tj. z kvalitativního hlediska je posturální zajištění dívek věnujících se sportovnímu aerobiku na vrcholové či výkonnostní úrovni významně lepší, než u dívek, které se tomuto sportu nevěnují vůbec. Obtížnost testů byla zvolena přiměřeně věku a výkonnosti probandů. Všechna testování byla zaznamenána buď ve formě fotografie, nebo videozáznamu. To velmi usnadnilo a urychlilo vyhodnocování daného úkolu. Bylo možné test pozorovat opakovaně s možností přesnějšího ohodnocení většího počtu kvalitativních parametrů. Druhá hypotéza předpokládala, že poměrný výskyt jedinců s hypermobilitou bude vyšší ve skupině závodnic ve sportovním aerobiku než ve skupině kontrolní. Potvrdili jsme i tuto hypotézu. Zároveň, vzhledem k dosaženým hodnotám, lze oprávněně vyslovit předpoklad, že výsledky mohou mít v případě širšího výběru probandů zobecnitelnou platnost. Třetí hypotézu o shodnosti výkonnosti probandů s kvalitou posturálního zajištění se nepodařilo potvrdit. Kladnou korelaci lze očekávat v přibližně 40% případů s pravděpodobností zhruba 24 %. Přínos této diplomové práce vidím v první řadě v tom, že mi doplnila vědomosti v oblasti psychomotorického vývoje a jeho specifik u dětí mladšího školního věku. Rozšířila jsem si obzory v problematice využití motorických testů u dětí a získala cenné zkušenosti v praxi s dětmi. Ujistila jsem se v přesvědčení, že v profesním životě bych se ráda nadále z velké části věnovala preventivní fyzioterapii u dětí nacházejících se v období „zlatého věku motoriky“, ať již u výkonnostních sportovců či nesportovců. 87

Příští obdobný či přímo navazující výzkum by se mohl uskutečnit na mnohem větším vzorku populace. Bylo by jistě přínosné testovat děti opakovaně například s odstupem čtvrt, půl roku i déle, záměrně otestovat více věkových kategorií od dětí až po dospělé (seniorská kategorie od 17 let) a porovnat získané výsledky. Řekněme, že taková studie by mohla přesněji vypovídat o přímém vlivu tréninkové přípravy ve sportovním aerobiku na vývoj posturálního zajištění jedince.

88

7

SEZNAM ZKRATEK

CNS

Centrální nervová soustava

EMG

Elektromyografie

DK

Dolní končetina

DKK

Dolní končetiny

HK

Horní končetina

HKK

Horní končetiny

OL

Open-loop mechanismy

CL

Closed-loop mechanismy

ČSAE

Český svaz aerobiku a fitness

FISAF

Mezinárodní federace sportovního aerobiku a fitness

ATP

Adenosintrifosfát

CP

Kreatinfosfát

SA

Sportovní aerobik

DCD

Developmental Coordination Disorder

M-ABC

Movement Assessment Battery for Children

BOTMP

Bruininks-Oseretsky Test of Motor Proficiency

BOT

Bruininks-Oseretsky Test

MČR

Mistrovství České republiky

Th

Hrudní

L

Bederní

C

Krční

89

8

REFERENČNÍ SEZNAM 1. ASSAIANTE, C., aj. Development of Postural Control in Healthy Children: A Functional Approach. Neural Plasticity. 2005, Volume 12, NO. 2 - 3, 109 - 118.

2. ATWELL, C., & CHARLOP, M. (1980). The Charlop-Atwell scale of motor coordination: a quick and easy assesssment of young children. Perceptual and motor skills, 50, s. 1291-1308.

3. BAUMGARTNER. Objecitivity, Reliability, and Validity for a Revised PushUp Test Protocol. Measurement in Physical Education and Exercise science. 2002, roč. 4, č. 6, s. 225 - 242. 4. BEDNÁŘOVÁ, Táňa. Nácvik skoků obtížnosti ve sportovním aerobiku. Praha, 2012. Diplomová práce. UK, FTVS. Vedoucí práce Mgr. Iveta Šimůnková. 5. BLAŽEK, V. Základy hodnocení a popisu variability lidských populací: teze pro studenty kulturní a sociální antropologie bakalářského studia - 2. ročník (k přednášce FYA3 ). In: Oddělení biologické antropologie [online]. Plzeň, 2013 [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.oba.zcu.cz/soubory/literatura/BIA3/BIA%203,%20Zaklady%20hod noceni%20variability%20(Blazek%202003).pdf

6. CLARK, METCALFE. The Mountain of Motor Development: A Metaphor. Motor development: Research and reviews. 2002, Vol. 2, s. 163 190.

7. COOLS, W., aj. Movement skill assessment of typically developing preschool children: A review of seven movement skill assessment tools. Journal of Sports Science and Medicine. 2008, č. 8, s. 154 - 168.

90

8. ČÁPOVÁ, J. Terapeutický koncept „Bazální programy a podprogramy“. Vyd. 1. Ostrava: Repronis, 2008. ISBN 978-80-7329-180-8. 9. DYLEVSKÝ, I. Kineziologie: základy strukturální kineziologie. Vyd. 1. Praha: Triton, 2009, 235 s. ISBN 978-807-3873-240. 10. FALADOVÁ K., NOVÁKOVÁ T. Posturální strategie v průběhu motorického vývoje. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 2009, r. 16, No. 3, s. 116-119.

11. GALLAHUE, D. L a DONNELLY, F. C. Developmental physical education for all children. 4th ed. Champaign, IL: Human Kinetics, c2003, vyd. XVII, s. 725. ISBN 07-360-3388-2.

12. HAIBACH, P., aj. Motor learning and development. Champaign, IL: Human Kinetics, c2011, Vyd. XVIII, s. 405 ISBN 07-360-7374-4. 13. HÁJKOVÁ, J. Aerobik - soutěžní formy: kompletní průvodce tréninkem. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 183. ISBN 80-247-1311-X.

14. HINDLS, R. Statistika pro ekonomy. 8. vyd. Praha: Professional Publishing, 2007, 415 s. ISBN 978-80-86946-43-6. 15. CHROBÁKOVÁ, V. Testování hrubé motoriky dětí ve věku 4 - 6 let: Pilotní studie kvalitativního hodnocení motorických dovedností. Olomouc, 2010. Diplomová magisterská. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Mgr. Martina Šlachtová. 16. JANDA, V. ČLS JEP. Doporučené postupy pro praktické lékaře: Hypermobilita. 2001, 7 s. Dostupné z: www.cls.cz/dokumenty2/os/r111.rtf 17. JANEČKOVÁ, T. Úroveň posturální zralosti u dětí v atletických přípravkách. Praha, 2012. Diplomová práce na UK FTVS. Vedoucí práce PhDr. Tereza Nováková, Ph.D.

91

18. JELÍNKOVÁ, Š. Posturální hodnocení volejbalistů v mladším školním věku. Praha, 2011. Diplomová práce na UK FTVS. Vedoucí práce PhDr. Nováková Tereza, PhD. 19. KARAS, V., OTÁHAL, S. Základy biomechaniky pohybového aparátu člověka. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991, 234 s. ISBN 80-706-6514-9. 20. KOLÁŘ, P. Vývojová kineziologie. In KRAUS, J. aj. Dětská mozková obrna. Praha: Grada Publishing, a.s. 2005. s. 93-105. ISBN 80-247-1018-8. 21. KOLÁŘ, P. Rehabilitace v klinické praxi. Vyd. 1. Praha: Galén, spol. s r.o., 2010. 713 s. ISBN 978-80-7262-657-1. 22. KRATĚNOVÁ, K., aj. Prevalence and Risk Factors of Poor Posture in School Children in the Czech Republic. Journal of School Health. 2007, Vol. 77, No. 3, p. 131 - 137. 23. KOUTOVÁ, Zuzana. Testování hrubé motoriky dětí ve věku 4 - 6 let: Pilotní studie kvantitativního hodnocení motorických dovedností. Olomouc, 2010. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, fakulta tělesné kultury. Vedoucí práce Mgr. Martina Šlachtová. 24. KUCZYŃSKI, M., aj. Dual-task effect on postural control in high-level competitive dancers. Journal of Sports Sciences. 2011, vol. 29, issue 5, s. 539545. DOI: 10.1080/02640414.2010.544046. 25. LEWIT, K. Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. 5. přepracované vyd. Praha: Sdělovací technika, c2003, 411 s. ISBN 80-866-4504-5.

26. LUBANS, D. R., aj. Fundamental Movement Skills in Children and Adolescents: Review of Associated Healht Benefits. Sports Med. 2010, roč. 12, č. 40, s. 1019 - 1035.

92

27. MALINA, R. M. Movement Proficiency in Childhood: Implications for Physical Activity and Youth Sport.Kinesiologia Slovenica. 2012, roč. 18, č. 3, s. 19 - 34.

28. MALLAU, S. a VAUGOYEAU. Postural Strategies and Sensory Integration: No Turning Point between Childhood and Adolescence. PLoS ONE. 2010, Volume 5, Issue 9, s. 1 - 13. DOI: 0.1371/journal.pone.0013078.

29. MASSION, J. Movement, Posture and Equilibrium: Interaction and Coordination. Progress in Neurobiology. 1992, Vol. 38, s. 35 - 56. Dostupné z: http://e.guigon.free.fr/rsc/article/Massion92.pdf

30. MORIOKA, S., aj. Changes in the Equilibrium of Standing on One Leg at Various Life Stages. Current Gerontology and Geriatrics Research. 2012, vol. 2012, s. 1-6. DOI: 10.1155/2012/516283. 31. NOVÁKOVÁ, T., HOJKOVÁ, K., SATRAPOVÁ, L. Centrální koordinační porucha – diagnóza nejen pro kojenecký věk. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2011, No. 4, s. 193-196. 32. NOVÁKOVÁ, T. Možnosti kineziologického hodnocení předškolních dětí na začátku sportovní přípravy. Sborník příspěvků z XVI. ročníku interdisciplinární konference s mezinárodní účastí „Optimální působení tělesné zátěže“, PedF Univerzita Hradec Králové, 2009, ISBN 978-80-7435-004-7. 33. OPÁLKOVÁ, M., aj. Prevence vadného držení těla u dětí z pohledu fyzioterapeuta. Česká kinantropologie. 2013, vol. 17, no. 4, p. 35 - 49. 34. PAVELKA, R., SATRAPOVÁ, L., BAČÁKOVÁ, R. Kineziologická analýza kliku jako posilovacího cvičení. Česká kinantropologie, Vol 14, No 1, str. 98 – 103 (2010) ISSN1211-9261

35. PENHA, PJ, aj. Qualitative postural analysis among boys and girls of seven to ten years of age. Rev Bras Fisioter. 2008, roč. 12, č. 5, s. 386 - 391.

93

36. POCEK, S., aj. Postural Status and self-perception profile of children. HealthMED: Journal of Society for development in new net environment in B&H. 2012, č. 3, s. 1016 - 1022. 37. POCHOBRADSKÝ, J. Metodika nácviku prvků statické síly ve sportovním aerobiku. Bakalářská práce, Praha:FTVS UK, 2011. 38. SATRAPOVÁ, L. Hodnocení posturální zralosti dětí předškolního věku ve vztahu k pravidelné sportovní aktivitě. Diplomová práce, Praha: FTVS UK, 2008. 39. SATRAPOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, T. Hypermobilita ve sportu. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2012, No. 4, s. 199-202.

40. SHUMWAY-COOK, A., WOOLLACOTT, M. H. Motor control: theory and practical applications. Baltimore: Williams, c1995, Vyd. X, 475 p. ISBN 06830-7757-0.

41. SMITH, A., aj. Gender Differences in Postural Stability Among Children.Journal of Human Kinetics. 2012, vol. 33, issue 1, s. 25-33. DOI: 10.2478/v10078-012-0041-5. Dostupné z: http://www.degruyter.com/view/j/hukin.2012.33.issue--1/v10078-012-00415/v10078-012-0041-5.xml

42. SPRINGER, B., aj. Normative Values for the Unipedal Stance Test with Eyes Open and Closed. Journal of Geriatric Physical Therapy. 2007, Vol. 30, s. 8 - 15. 43. SUCHOMEL, T. Stabilita v pohybovém systému a hluboký stabilizační systém: Podstata a klinická východiska. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2006, č. 3, s. 112 - 124.

94

44. ŠLACHTOVÁ, M. Hodnocení hrubé motoriky dětí ve věku 4 - 6 let. Olomouc, 2012. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci. 45. TJERNSTRÖM, F., aj. Postural control and adaptation are influenced by preceding postural challenges. Experimental Brain Research. 2010, vol. 202, issue 3, s. 613-621. DOI: 10.1007/s00221-010-2166-x. 46. TROJAN, S., aj. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 3. vyd. Praha: Grada Publishing,a.s., 2005. 240 s. ISBN 80-247-1296-2. 47. VAŘEKA, I. Posturální stabilita (I. část): Terminologie a biomechanické principy. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2002, roč. 9, č. 4, s. 115 - 121. 48. VAŘEKA, II. Posturální stabilita (II. část): Řízení, zajištění, vývoj, vyšetření. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2002, roč. 9, č. 4, s. 115 - 121. 49. VÉLE, F. Kineziologie: Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. 2. vydání. Praha: TRITON, 2006. 375 s. ISBN 80-7254-837-9. 50. VÉLE, F. Kineziologie posturálního systému. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1995. 85 s. ISBN 80-7184-100-5. 51. VÉLE, F. Vyšetření hybných funkcí z pohledu neurofyziologie: příručka pro terapeuty pracující v neurorehabilitaci. Vyd. 1. Praha: Triton, 2012, 222 s. ISBN 978-80-7387-608-1.

52. WESTCOTT, S., BURTNER, P. Postural Control in Children. Physical. 2004,

vol. 24, issue 1, s. 5-55. DOI: 10.1300/J006v24n01_02.

95

Webové stránky 1. BERÁNKOVÁ, L., aj. Gynekologická oslabení. Zdravotní tělesná výchova [online]. 2012 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/fsps/e-learning/ztv/pages/10-gynekolo-text.html 2. BERNACIKOVÁ, M., aj. Fyziologie sportovních disciplín: Sportovní aerobik. FSS MU. Fyziologie sportovních disciplín [online]. 2010 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/estetaerobik.html

96

9

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Souhlas Etické komise UK FTVS Příloha č. 2: Informovaný souhlas (vzor) Příloha č. 3: Období vzniku vybraných lokomočních schopností (převzato a přeloženo z: Gallahue and Donnelly, 2003, s. 40) Příloha č. 4: Období vzniku vybraných rovnovážných schopností (převzato a přeloženo z: Gallahue and Donnelly, 2003, s. 41) Příloha č. 5: Podrobné výsledky hodnocení I. testové baterie u sportujících Příloha č. 6: Podrobné výsledky hodnocení I. testové baterie u nesportujících Příloha č. 7: Statistické vyhodnocení I. testové baterie Příloha č. 8: Test pozice na čtyřech podle Koláře Příloha č. 9: Test stoje na jedné DK Příloha č. 10: Test poskoků na jedné DK Příloha č. 11: Test výskoku s otočením o 180° ve vymezeném prostoru Příloha č. 12: Tandemová chůze po čáře Příloha č. 13: Test kliku Příloha č. 14: Test flexe trupu podle Koláře Příloha č. 15: Výskyt hypermobility – tabulka Příloha č. 16: Fotografie – Ukázky motorických testů a testů hypermobility

97