Poslední prázdninové dny Šimrání ranních slunečních paprsků mě vrátilo ze světa snů zpět do reality. Na mém novém mobilním přístroji svítil čas 9:17. Vyhrabala jsem se z hezky vyhřáté peřinové přikrývky. Při pohledu do zrcadla v koupelně na mě vykoukla rozcuchaná příšera s flekatým a pihovatým obličejem. Tajně jsem ukradla mamce trošku pudru a snažila se napáchat něco s tou hrůzou na tvářích. Po desetiminutové námaze jsem byla jakš takš spokojená. Na oční víčka jsem nanesla trošku nebesky modrého třpytivého prášku. Když už jsem byla v ráži, tak jsem své úzké rty objela růžovou tužkou a objem jsem dodala pomocí nachové rtěnky. Úzkou sponkou jsem zabránila neposlušnému pramínku vlasů, aby mi zavazel ve výhledu. Konečně spokojena se svou vizáží jsem se vrátila do svého zrenovovaného království. Na displeji mobilu svítilo: „Přijaté zprávy: 2“ V kolonce odesílatel u první SMS svítilo jméno babička. Žádala mě o zalití květin na zahrádce i v bytě. Chystá se navštívit svou milovanou přítelkyni, která žije v dalekých Domažlicích. Druhá textovka pocházela ze Sářina mobilu. Vykoukl na mě ubrečený smajlík. Ten mluvil za vše. I přes spoustu překlepů jsem rozluštila: STAV LIBORA SE ZHORŠIL. V NOCI HO OPEROVALI. PROSÍM, STAV SE!!!!!!! Docvaklo mně, že dnešek zase strávím utěšováním své nešťastné kamarádky. „Ale co,“ pomyslela jsem si. „Když jsem měla tenkrát po operaci slepáku, taky mě chodila každý den do nemocnice navštívit.“ Dole v kuchyni jsem slupla od mámy namazaný rohlík se zeleninou z babiččiny zahrádky. Do kapsy džínové sukně jsem zasunula mobil. Na nohy jsem si obula polobotky. Naplánovala jsem si, že celou cestu poběžím – start k hubnutí. Slunce ale zase prudce pálilo a já jsem již v půli cesty lapala po dechu. Ještě jsem nestačila položit ukazováček na zvonkové tlačítko a za okenní záclonkou se v horním vikýři rodinného bytu objevil rudý
obličej s ubrečenýma a lesklýma očima, jak skleněné kuličky. Sára sešla dolů. Ihned mi vpadla do náruče. Dovlekla jsem ji do dětského pokojíku a pobídla, aby se mi svěřila s dalšími informacemi ohledně Liborova zdravotního stavu. Zasypala mě spoustou informací, které jí zprostředkovala maminka. Pověděla mi, že Liborovi spadl na zem kousek čokolády od nás. Chtěl se pro ni sehnout. Nešťastně přitom spadl a vykloubil si rameno. To by ale nebylo to nejhorší. Kosti, které mu měly v ruce srůst, se posunuly a chudák musel znovu na sál. Pak zavolala mamince a ta ji potěšila. Je už prý zase v pořádku. Sáře jsem nabídla papírový kapesník, aby si utřela proudy slz na její hebké tváři. To, že se blíží konec prázdnin, si ani jedna z nás nechtěla připustit. Nedalo se však nic dělat. Domluvily jsme se na pátku – na dnu, který má být jako každý rok věnován nákupu nových školních pomůcek. Obvykle se pak ještě stavíme v nějakém módním butiku pro nějaký cool hadřík, ve kterém se budeme natřásat před kluky. Kámoše se vrátila dobrá nálada, zatímco mně tuhl úsměv na rtech. Při vzpomínce na strašlivé číslo, které se objevilo včera večer na váze, se mi udělalo nevolno. Se Sárou jsem se rozloučila a klusem se vydala do ulice, ve které stojí náš baráček. Sukně sice nebyla moc ideální ke sportováni, ale to jsem pro tuto chvíli neřešila. Doma jsem na sebe hodila puntíkované kraťasy a již trošku špinavé modré tričko. Do malé peněženky jsem vsunula stokorunu. Do červeného nákupního košíku jsem v místní samoobsluze naházela cereální tyčinky a celozrnné pečivo. Na příkaz babičky jsem s konví vody oběhla všechny již uvadlé ,,zdroje kyslíku.“ Zahradní kytky a zelenina dostaly napít dešťové vody, kterou taťka nachytal do barelu. Ze spíže jsem si přinesla dvě dvoulitrové láhve a začala posilovat. Z internetu jsem vytiskla různé cviky pro štíhlou linii. Po hodinové námaze jsem uvítala studenou sprchu. V koupelně jsem se ještě zvážila a v pokoji si cifru zapsala do tajného deníku na klíček.
Odpoledne jsem své bledé tělo vystavila rozpálenému sluníčku. Na zahradním lehátku jsem strávila téměř tři hodiny. Dočetla jsem nově vydanou knížku od oblíbené spisovatelka Petry Braunové a prolistovala novou Top dívku a Bravo Girl! Jakmile jsem se chtěla pokochat svou bronzovou barvou v zrcadle, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Zapomněla jsem se namazat krémem na opalování a mé tělo připomínalo rozžhavený uhlík. Snažila jsem se alespoň něco zachránit krémem po opalováni. Moc se mi to ale nepodařilo. Na hodinách odbíjela teprve pátá hodina odpolední a já jsem se nudila. Celé tělo mě svědilo. Vzala jsem mobil a připojila se na chat. Chvíli jsem si dopisovala s nějakou Neonkou, ale brzy se mi to omrzelo. Navíc moje baterie vypověděla službu. Vydala jsem se k Sáře. Její maminka mi ale řekla, že šla navštívit Libora do nemocnice. Připadalo mi hloupé dolézat za nimi, tak jsem se svěšenou hlavou odpochodovala k domovu. Na večeři jsem slupla lehkou activii a grahamový rohlík.. Cestou do pokoje jsem se stavila na váze, ale k mému zklamání jsem měla ještě o půl kilo více než včera. Naštvaná jsem spráskala vše, co mi přišlo pod ruce. S bolícím břichem jsem se odbelhala do pokoje. Uvědomila jsem si ale, že tady něco nehraje. Je tu neobvyklé TICHO. Kde je Arik? „ARIKŮ, ARIKŮ,“ řvala jsem po celém bytě, ale ťapání tlapek jsem odnikud neslyšela. Zpanikařila jsem. Bez ohledu na břicho, které dost bolí, vystrašeně pobíhám po pokoji. Marně se snažím rozpomenout se, kdy a kde jsem tu chlupatou potvůrku viděla naposled. Cítím kapky, stékající po tváři. Dalšímu přívalu se bráním marně. „Crrrrrrrrrrrrrrr. Crrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ zazvoní mi mobil. Aniž bych se podíval na display, kdo volá, neochotně ho zvednu a naštvaně se ohlásím: „Prosím?“ Na druhém konci se ozve Sára: „Čau, neschází ti tak náhodou doma někdo??“
Udiveně mlčím. „No já jen, že v parku pobíhal pejsek podobný Arikovi. Zkusila jsem na něj zavolat a on přiběhl. Teď ho mám u nás doma. Přijdeš si pro něj nebo ti ho mám přivést???“ Vykoktala jsem ze sebe: „Už tam běžím!“ Obula jsem si první pantofle, které mi přišly do cesty, a metla jsem k Novákovým. Sára na mě už čekala s Arikem v náručí. Se svým miláčkem jsem se bouřlivě přivítala. Kámošce jsem poděkovala. Prohodily jsme pár slov o Liborovi, o mém nešťastném sežehnutí a potvrdily zítřejší nákup. Se svým chlupatým přítelem jsem se vracela domů. Byl tak roztomilý, že jsem se na něj nedokázala ani zlobit. Večer jsem sledovala svůj oblíbený seriál. Mamku, jak se vrátila z práce, jsem poprosila o peníze na zítřejší nákup. S čistým (vlastně, ne tak čistým) svědomím jsem usínala. „Ach ta váha!!!!“ povzdechla jsem si a sklížila se mi víčka.
Další den ráno jsme se vydaly na plánované nákupy. Autobusem jsme se dopravily do vedlejší vesnice. V Chomutově jsme prošly asi tři papírnictví a zdálo se nám, že vše potřebné máme. „Nač utrácet tisíce za školní pomůcky?!!!“ prohodila Sára a naše kroky směřovaly k nápisu, který upoutával na nové a levné textilní zboží. Ve zkušebních kabinkách jsme strávily snad dvě hodiny. Až jsme měly konečně vybráno, šly jsme k pokladně a zaplatily. Vycházíme z obchodu a ozve se: „Pípípípípípípípípíp.“ Přibíhá k nám pán v černém obleku a pistolí za opaskem: „Dámy, budete se muset vrátit!“ Srdce mám snad až v kalhotách. Ozbrojený muž nám začal prohledávat příruční kabelky. Nic nenašel. V mé tašce s nákupem ležel nahoře lístek. Obchodní hlídač začal srovnávat, co jsem platila a co ne.
„Uf,“ oddechla jsem si, když z úst vysypal: „Paní prodavačka vám asi zapomněla odkódovat kalhoty. Omlouvám se, ale snad nás chápete!“ Po sundání kódu jsem dostala, jako omluvu, zdarma sukni (tu, na kterou mi nezbyly peníze, jestliže jsem chtěla jít ještě do jiného obchodu). Všechno zlé, je k něčemu dobré. Zaběhly jsme se Sárou do drogerie pro líčidla a nový parfém od Avril Lavigne. Tak tak jsme doběhly na autobus, který už měl nastartované koně pod kapotou a zavřené dveře. Během jízdy jsme poklábosily a daly si odpoledne sraz u kašny. Chceme otestovat nové plavky. Doma si vyzkouším všechny nové modely. Bohužel je moje velikost o dvě čísla větší než Sářina a já jsem pevně rozhodnuta držet dietu nebo o mě žádný kluk ani nezavadí. Moje nálada tím pádem klesá k bodu mrazu. Nalíčím se novou voděodolnou řasenkou a rty přetřu leskem Ujistím se, že je Arik v pořádku a naliji mu čistou vodu. Za deset minut tři vycházím z domu. Sára už stojí u kašny a z dálky na mě mává svou hubenou rukou připomínající párátko. Na koupališti je hlava na hlavě. Každý si chce užít poslední prázdninové dny. Pohodové odpoledne se rázem mění v otravnou část dne. Frontu na tobogan stojíme snad půl hodiny. Po dvou jízdách to vzdáváme. Slovo opalování jsem po včerejším sežehnutí nechtěla ani slyšet. V noci jsem skoro nespala, nevěděla jsem, jak si mám lehnout, aby mě to nesvědilo. Opustily
jsme
tedy
aquapark
a
v cukrárně
si
pochutnaly
na zmrzlinovém poháru se šlehačkou. Jakmile mi jej servírka přinášela, uvědomila jsem si, že takový korbel zmrzliny asi nebude moc dietní pokrm. Ale sama sobě jsem slíbila, že začnu od nového školního roku. Po dobrém mlsu jsme se stavily za Liborem v nemocnici. Tentokrát bez čokolády. Sotva jsme stihli prohodit pár slov, sestřičky obíhaly pokoje a návštěvám slušně a taktně naznačovaly, že se blíží konec návštěvní doby.
Rozloučily jsme se s kamarádem a respektovaly pokyn zdravotnic. U nás byla babička a plela záhonky. Její přítomnost jsem uvítala. Arik se hrabal v hlíně. „Ahoj, babi.“ „Ahoj, Katuško, pojď mi prosím pomoct.“ „Jo, jen se převléknu.“ Plení záhonků nepatří mezi mé oblíbené činnosti. Z letních šatů jsem se přestrojila do pracovních šortek a tílka. Asi hodinu jsem se lopotila s plevelem. Babička naštěstí pochopila, že tohle není nic pro mě, a od roboty mě osvobodila. V sobotu jsem pomáhala mamce s úklidem a v neděli k večeru jsem se musela chtě nechtě chystat do školy. Připravila jsem si nové šaty, ve kterých jsem vypadala trošinku štíhlejší. Do tašky přes rameno jsem hodila pouzdro a deníček. Víc nic snad potřebovat nebudu. Ráno si pak přidám ještě svačinu a pití.
Vstát do prvního školního dne nebylo vůbec jednoduché. Budík ukazoval za deset půl osmé. Protřela jsem si oči, zdali vidím dobře. „No to snad ne, autobus jede už za deset minut.“ Rychle jsem se oblékla a nalíčila jen tak, aby se neřeklo, a vyřítila jsem se na ulici. Svačinu jsem samozřejmě nechala v lednici.
Iveta Borková, 7. D, pracoviště Sušilova
