20. 12. 2012 | poslední aktualizace: 20. 12. 2012 11:17 Lze opustit cenné papíry? Podle platné právní úpravy má každý vlastník právo opustit svoji věc. O tom, zda je možné opustit cenné papíry, se sice vedou diskuse, ale protože cenné papíry jsou předmětem vlastnického práva a vztahují se na ně ustanovení o věcech movitých, nelze pochybovat o oprávnění vlastníka cenné papíry opustit. Právo vlastníka opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva. Jeho podstatou je projev vůle vlastníka nadále nebýt vlastníkem věci, tedy pozbýt k věci vlastnické právo na základě jednostranného právního úkonu (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02, nebo ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05). Motivace vlastníka k opuštění věci může být různá, nicméně vzhledem k tomu, že derelikce je právním úkonem, nelze platně opustit věc, pokud by účel opuštění odporoval zákonu, zákon obcházel nebo byl v rozporu s dobrými mravy. Přestože platná právní úprava nevzbuzuje pochybnosti ohledně oprávnění vlastníka opustit svoji věc, derelikce cenných papírů podle některých názorů již nepochybná není (viz Kříž, R. Úvaha na téma opuštění listinných a zaknihovaných akcií. Právní fórum. 2010, č. 1, s. 16 a násl.). OPUŠTĚNÍ VĚCI OBECNĚ Institut opuštění věci byl znám již římskému právu. Platilo, že "vlastnictví pozbývá se (...) odřeknutím vlastníkovým, předpokládajíc, že on je provedl fakticky tím, že zároveň pustil věc z držení" (srov. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského, 5. vydání. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1921, s. 198-199; Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 61, 189-190; citováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008). Obecný zákoník občanský, tj. zákon č. 946/1811 ř. z., ("OZO") definoval v ustanovení § 362 vlastníkova práva tak, že "úplný vlastník může v důsledku práva nakládati volně svým vlastnictvím zpravidla své věci podle libovůle užívati nebo bez užitku nechati; může ji zničiti, zcela nebo z části na jiné osoby přenésti nebo bezpodmínečně se ji vzdáti, to jest ji opustiti." Bližší úprava derelikce movitých i nemovitých věcí pak byla upravena v ustanoveních § 386, § 387 a 444 OZO. Na rozdíl od OZO stávající občanský zákoník institut opuštění věci (derelikci) blíže pojmově nevymezuje. Nicméně podle doktríny i judikatury lze derelikci chápat jako jednostranný právní úkon, kterým se vlastník vzdává svého vlastnického práva k určité věci. Derelikce přitom musí naplňovat vedle obecných náležitostí kladených na právní úkony také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění (srov. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 709). Vzhledem k tomu, že současná právní úprava nezná pojem věci ničí, stává se podle ustanovení § 135 občanského zákoníku vlastníkem opuštěné věci obec, na jejímž území k derelikci došlo. K okamžiku, kdy se obec stane vlastníkem opuštěné věci, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 7. května 2008, sp. zn. 2 As 74/2007: "k věcem opuštěným nabude obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustí-li vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník" (srov. též Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 603). O oprávnění vlastníka věci tuto věc zákonem stanoveným způsobem derelinkvovat tedy nelze pochybovat. Otázka ovšem je, zda lze de lega lata opustit také cenné papíry. VLASTNICTVÍ CENNÝCH PAPÍRŮ
Pro odpověď na otázku, zda lze platně opustit cenné papíry, je potřeba nejprve vymezit, zda mohou být cenné papíry předmětem vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že se podle zákona o cenných papírech vztahují na cenné papíry ustanovení o věcech movitých, pokud zákon o cenných papírech nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, pak se domnívám, že cenné papíry (v listinné i zaknihované podobě) předmětem vlastnického práva jsou. Tomu ostatně nasvědčuje i terminologie použitá zákonodárcem v příslušných předpisech, když v rámci úpravy práva cenných papírů explicitně hovoří o vlastnictví cenných papírů (srov. § 20 zákona o cenných papírech, § 156 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku nebo § 94, § 95 a § 96 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Vlastník cenného papíru má tak obdobné postavení jako vlastník movité věci. Může cenné papíry držet, požívat jejich plody (např. ve formě dividendy z akcií či výnosů z dluhopisů), disponovat s nimi (zastavit je, převést na jinou osobu) apod. Vlastnické právo k cenným papírům je možné (podobně jako vlastnické právo k věci movité) i vydržet a, z důvodů uvedených níže, je rovněž možné pozbýt je opuštěním. POZBYTÍ DRŽBY JAKO SOUČÁST OPUŠTĚNÍ Derelikce jako právní úkon sestává z úmyslu vzdát se vlastnického práva (animus derelinquendi) a pozbytí držby (corpus derelinctionis). Samotné fyzické opuštění věci nemůže vyvolat právní následek derelikce, tj. zánik vlastnického práva a jeho přechod na příslušnou obec za podmínek uvedených v § 135 občanského zákoníku, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva. A naopak samotný úmysl opustit věc, který není projeven navenek, není právním úkonem a nezpůsobí opuštění věci. V této souvislosti se v odborné literatuře vyskytl názor, podle kterého lze opustit pouze listinné cenné papíry (za splnění všech podmínek daných pro platnost právních úkonů vyžadovaných občanským zákoníkem). Zaknihované cenné papíry podle tohoto příspěvku opustit nelze, a to z důvodu nemožnosti pozbytí "detence" zaknihovaných cenných papírů a rovněž s ohledem na nemožnost jejich fyzického opuštění a předání obci příslušné podle ustanovení § 135 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 135 odst. 4 občanského zákoníku a ustanovení § 1 odst. 2 zákona o cenných papírech (viz Kříž, R. Úvaha na téma opuštění listinných a zaknihovaných akcií. Právní fórum. 2010, č. 1, s. 16 a násl.). S opuštěním zaknihovaných cenných papírů "nepočítá ani právní úprava evidence investičních nástrojů, kde se dle ustanovení § 95 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu provede zápis do evidence investičních nástrojů na základě příkazu oprávněné osoby", zároveň "lze obtížně připustit, že proti vůli obce [...] jí budou připsány zaknihované akcie na její účet vlastníka dosavadním vlastníkem opouštěných akcií [...] To by ovšem znamenalo, že by teoreticky každá obec měla mít zřízen účet vlastníka, aby zaknihované akcie mohly být jejich vlastníky opuštěny" (viz Kříž, R. Úvaha na téma opuštění listinných a zaknihovaných akcií. Právní fórum. 2010, č. 1, s. 16 a násl.). Závěry tohoto příspěvku nepovažuji za správné. Jak bylo uvedeno výše, právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva. Jeho podstatou je projev vůle vlastníka nadále nebýt vlastníkem věci. Upírat toto právo vlastníkům zaknihovaných cenných papírů pouze z důvodu jejich podoby podle mého názoru dost dobře nelze. PODOBA CENNÝCH PAPÍRŮ Platná právní úprava termín "podoba cenného papíru" sice nijak nedefinuje, ale pouze rozlišuje cenné papíry z hlediska jejich podoby na cenné papíry listinné a zaknihované. Zaknihované cenné papíry jsou podle zákona zastupitelné listinné cenné papíry, které byly rozhodnutím emitenta nahrazeny zápisem do příslušné evidence cenných papírů, tj. centrální, samostatné, popř. do evidence vedené Českou národní bankou (srov. § 91 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Oproti matoucí dikci § 2 zákona o cenných papírech se nakonec v teorii i judikatuře prosadilo přesvědčení, že listinné i zaknihované cenné papíry jsou vzájemně zastupitelné (viz závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2004, sp. zn. 5 Cmo 82/2004).
Podoba cenného papíru tedy podle mého názoru představuje pouze technické provedení cenného papíru (srov. Dědič, J. - Pauly, J.: Cenné papíry, Praha: Prospektrum, 1994, s. 35.), které nemá žádný vliv na rozsah či obsah práv inkorporovaných do cenného papíru, ale ani práv k tomuto cennému papíru. Názor, který rozlišuje obsah vlastnického práva na základě technického provedení cenných papírů, tj. jejich zaknihované podoby, podle mě nemůže obstát. Takový přístup by byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny, které zaručuje vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. VYDRŽENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA K ZAKNIHOVANÝM CENNÝM PAPÍRŮM Pokud bych připustil závěr, že opuštění zaknihovaných cenných papírů není možné, protože zde "chybí pozbytí jejich detence", pak by byla v případě zaknihovaných cenných papírů zcela vyloučena přiměřená aplikace veškerých ustanovení o věcech movitých, která zahrnují právo vlastníka věc držet (ius possidendi). Odborná literatura i judikatura přitom nepochybují o tom, že lze vydržet i zaknihované cenné papíry. K možnosti vydržení vlastnického práva k cenným papírům (listinným i zaknihovaným) se opakovaně (a kladně) vyjádřil Nejvyšší soud, např. v usnesení ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005: "Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001, se na cenné papíry vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Z uvedeného plyne, že akcii, jako cenný papír, lze vydržet podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. jako věc movitou". Podstatou vydržení vlastnického práva k movité věci je přitom její nepřetržitá držba po dobu nejméně tří let (srov. § 134 a násl. občanského zákoníku). Podle ustanovení § 129 občanského zákoníku je zákonným znakem držby přitom vedle vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi) i faktické ovládání věci (corpus possesionis). Podle setrvalé judikatury lze dokonce vydržet i obchodní podíl. Obchodní podíl je přitom (podobně jako zaknihované cenné papíry) majetkovou hodnotou představující účast společníka na obchodní společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnost, která není inkorporována do žádného hmotného substrátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 346/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Odo 1216/2005, ze dne 28. srpna 2007). Na rozdíl od cenného papíru (včetně zaknihovaného) obchodní podíl podle platného pojetí dokonce ani nelze považovat za věc. VŮLE VĚC OPUSTIT Bez významu není ani skutečnost, že rovněž u věcí hmotných není projev vůle vlastníka věc opustit (corpus derelinctionis) vždy odkázán jen na to, že vlastník má věc ve své detenci a této se viditelně vzdává (např. odložením věci na veřejně přístupném místě). Na jeho vůli věc opustit (animus derelinquendi) lze např. usuzovat i z toho, že věc, kterou má v detenci třetí osoba, zjevně nepožaduje vydat. Prvorepubliková doktrína v této souvislosti výslovně připouštěla, aby se projev vůle opustit stal v takovém případě pouhým sdělením vlastníka o tom, že věc opouští, adresovaným tomu, kdo má věc u sebe, jak dokládá komentář prof. Roučka k ustanovení § 386 OZO (in Rouček, F. - Sedláček, J. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl druhý (§§ 285 až 530), Praha: V. Linhart, 1935, str. 381): "Derelikce jest právním jednáním, a to majetkovým vzdáním se, proto jest potřebí úplná způsobilost k právním činům. Nastává tím, že vlastník (jakožto osoba oprávněná disponovati vlastnictvím) opustí věc, protože ji nechce již jako svou podržeti, tudíž vzdá se držby, aniž ji někomu přenechá (proto nepatří sem iactus missilum), po případě, je-li věc u jiné osoby, stačí, sdělí-li se této osobě animus derelinquendi." Stejný závěr podporuje fakt, že pochybnosti nevznikaly a nevznikají ani ohledně možnosti opustit pouze spoluvlastnický podíl na věci, tj. je-li opouštějící osoba vlastníkem nikoliv celé věci, nýbrž jen podílu na ní (srov. F. Rouček, ibidem, str. 382.). Ani takový podíl není předmětem "detence" v pravém slova smyslu, o reálném ("viditelném") vzdání se takové
detence tak rovněž nelze uvažovat. Projev vůle opustit spoluvlastnický podíl na věci se v takovém případě uskuteční rovněž jen prostřednictvím sdělení, adresovaného zásadně ostatním spoluvlastníkům (byť nikoliv výlučně). To, že zákon o podnikání na kapitálovém trhu explicitně neupravuje opuštění zaknihovaných cenných papírů, tedy podle mého názoru neznamená, že je opustit nelze. Stejně tak neexistuje explicitní úprava opuštění listinných cenných papírů, která však podle citovaného příspěvku Radima Kříže přípustná je. Naopak - z toho, že zákon mlčí o opuštění (zaknihovaných) cenných papírů, je třeba dovodit závěr přesně opačný, totiž že jejich opuštění možné je a že je zákonodárce i přímo předvídal. V tomto směru se plně prosadí odkaz na použití předpisů o věcech movitých, obsažený v § 1 odst. 2 zákona o cenných papírech. Kdyby zákonodárce zamýšlel pro (zaknihované) cenné papíry stanovit jiné pravidlo, musel by své mlčení prolomit a takové pravidlo v zákoně výslovně upravit. OBEC JAKO VLASTNÍK Rovněž argument Radima Kříže, podle kterého lze "obtížně připustit, že proti vůli obce [...] jí budou připsány zaknihované akcie na její účet vlastníka dosavadním vlastníkem opouštěných akcií", nepovažuji za správný. V opačném případě by totiž bylo stejně obtížné připustit, že obec, na jejímž území došlo k opuštění jakékoli movité věci, se ex lege stane jejím vlastníkem, a to i proti své vůli, což ovšem občanský zákoník stanoví naprosto jednoznačně (srov. § 135 odst. 1 ve spojení s odst. 4 občanského zákoníku). Přesvědčivé v tomto směru není ani tvrzení, že v případě přípustnosti derelikce zaknihovaných cenných papírů by všechny obce musely mít v evidenci zaknihovaných cenných papírů otevřený vlastnický účet připravený pro případ, že někdo na jejich území opustí zaknihovaný cenný papír. Předně se domnívám, že dotčených obcí nakonec není tolik, když relevantní pro určení dané obce není území, na kterém sídlí či bydlí vlastník v okamžiku opuštění, nýbrž ve kterém je vedena příslušná evidence. Místo, kde je vedena příslušná evidence zaknihovaných cenných papírů, se považuje za místo, kde se zaknihovaný cenný papír "nachází" i např. podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, když hraničním určovatelem v případě dispozic se zaknihovanými cennými papíry je právě místo, kde se nachází příslušná evidence (srov. § 11b odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním). Pokud by měl platit uvedený argument nepřipouštějící derelikci zaknihovaných cenných papírů s poukazem na skutečnost, že by každá obec musela mít zřízen svůj účet v příslušné evidenci, pak by nebylo možné zaknihovaný cenný papír v řadě případů ani dědit, pokud by dědic v době smrti zůstavitele také neměl účet vlastníka vedený v příslušné evidenci. Takový závěr se v teorii ani praxi neprosazuje (a podle mého názoru ani prosadit nemůže). --Z výše uvedených důvodů se domnívám, že podle platné české právní úpravy lze opustit jak listinné cenné papíry, tak také cenné papíry v zaknihované podobě. V případě zaknihovaných cenných papírů dochází k jejich opuštění jednostranným právním úkonem vlastníka zaknihovaných cenných papírů, kterým projevuje svou vůli nebýt již nadále vlastníkem těchto cenných papírů. Tento právní úkon musí splňovat veškeré náležitosti právního úkonu (srov. § 34 a násl. občanského zákoníku), zejména se musí jednat o právní úkon dovolený, který je v souladu se zákonem, ani zákon neobchází a který neodporuje dobrým mravům. Tento právní úkon by měl být adresován osobě, která vede příslušnou evidenci cenných papírů, v případě zaknihovaných akcií vydaných podle českého práva tedy centrálnímu depozitáři. K zániku vlastnického práva opouštějícího vlastníka tedy dojde k okamžiku projevu vůle opouštějícího vlastníka. Obcí, která v důsledku opuštění nabude derelinkvované zaknihované cenné papíry, bude obec, na jejímž území se nachází příslušná evidence zaknihovaných cenných papírů. -
Libor Němec vedoucí advokát, Glatzová & Co. Institut opuštění věci v NOZ: - Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. - Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. (§ 1045 odst. 1) - Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. (§ 1045 odst. 2) - Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího. (§ 1050 odst. 1) - Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil. (§ 1050 odst. 2) - Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. (§ 1051) Stávající občanský zákoník institut opuštění věci (derelikci) blíže pojmově nevymezuje. Z toho, že zákon mlčí o opuštění zaknihovaných cenných papírů, je třeba dovodit závěr, že jejich opuštění možné je a že je zákonodárce i přímo předvídal. V případě zaknihovaných cenných papírů dochází k jejich opuštění jednostranným právním úkonem vlastníka zaknihovaných cenných papírů, kterým projevuje svou vůli nebýt již nadále vlastníkem těchto cenných papírů. Autoři: Libor Němec
