38
8. 12. 1998
_____________________________________________________
POSELSTVÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. K OSLAVĚ SVĚTOVÉHO DNE MÍRU 1. LEDNA 1999
________________________________________________________________
VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE PRAHA 1998 (PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)
1
TAJEMSTVÍ OPRAVDOVÉHO MÍRU SPOČÍVÁ V RESPEKTOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV
1. Již v první encyklice Redemptor hominis, jíž jsem před téměř dvaceti lety oslovil všechny muže a ženy dobré vůle, jsem zdůraznil, jak významné je respektovat lidská práva. Mír vzkvétá, když jsou tato práva nedílně dodržována, zatímco válka se rodí z jejich porušení, a sama se pak stává příčinou jejich dalšího a ještě závažnějšího porušování.1 Na prahu nového roku, posledního před Velkým jubileem, bych se chtěl k tomuto nanejvýš důležitému tématu opět vrátit s vámi všemi, s muži a ženami ze všech koutů světa, s vámi, kdo nesete politickou odpovědnost a kdo jste náboženskými vůdci
národů, s vámi, kdo
milujete mír a chcete jej ve světě upevňovat. Leží mi na srdci, abych se s vámi v souvislosti se Světovým dnem míru podělil o toto přesvědčení: když se necháme inspirovat a vést principem podpory důstojnosti lidské osoby, když se převládající snahou stane úsilí o společné dobro, tehdy budujeme pevné a trvalé základy míru. Když jsou však lidská práva opomíjena nebo znevažována, když úsilí o naplnění partikulárních zájmů nespravedlivě převáží nad společným dobrem, tehdy nevyhnutelně dochází k zasévání semínek nestability, vzpurnosti a násilí.
Respektování lidské důstojnosti – jmění lidstva
2
2. Důstojnost lidské osoby je transcendentální hodnota a jako taková vždy byla uznávána všemi, kdo upřímně hledali pravdu. Ve skutečnosti je třeba ve světle této jistoty interpretovat celé dějiny lidstva. Každá osoba, stvořená k Božímu obrazu a podobě (srv. Gn 1,26-28), a proto radikálně orientovaná ke svému Stvořiteli, je v trvalém vztahu se všemi, kdo byli obdařeni touž důstojností. Podporování dobra jednotlivce se tak spojuje se službou společnému dobru tam, kde si práva a povinnosti navzájem odpovídají a vzájemně se upevňují. Současné dějiny tragickým způsobem poukazují na nebezpečí plynoucí z toho, že je zapomínána pravda o lidské osobě. Máme před očima plody ideologií jako je marxismus, nacismus, fašismus, nebo dokonce mýtů jakým je rasová nadřazenost, nacionalismus a etnický partikularismus. Neméně zhoubné, přestože ne vzdy tolik zjevné, jsou následky materialistického konzumismu, v němž se nejvyšším cílem života stává vyvyšování
jednotlivce
a egocentrické
uspokojování
osobních tužeb. Z tohoto hlediska jsou negativní následky dopadající na ostatní považovány za naprosto bezvýznamné. Je však třeba namítnout, že nelze
opomíjet žádnou urážku lidské důstojnosti, nehledě na její
zdroj, formu či místo, v němž k ní dojde.
Univerzalita a nedělitelnost lidských práv 3. V roce 1998 uplynulo padesát let od přijetí “Všeobecné deklarace lidských práv”, která byla záměrně spojena s Chartou Spojených národů, neboť je inspirována stejnými principy. Na samém počátku Deklarace
1
Srv. encyklika Redemptor hominis (4. března 1979), 17: AAS 71 (1979), 296. 3
stojí zásadní prohlášení, podle něhož je uznání vrozené důstojnosti všech členů lidské rodiny, stejně jako rovnosti a nezcizitelnosti
jejich práv,
základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě.2 Tuto pravdu zdůrazňují všechny následující mezinárodní dokumenty o lidských právech uznáním a potvrzením, že lidská práva vyplývají z důstojnosti a hodnoty, jež jsou člověku vlastní.3 Všeobecná deklarace hovoří jasně: práva, která hlásá, neuděluje, nýbrž uznává; ta jsou totiž osobě člověka a její důstojnosti vlastní. V důsledku toho žádný člověk nemůže legitimně zbavit těchto práv jiného člověka, ať je to kdokoli, neboť to by znamenalo násilí na jeho přirozené podstatě. Všechny lidské bytosti bez výjimky jsou si důstojností rovny.
Z téhož důvodu se tato práva vztahují na všechny
fáze života a na jakýkoli politický, společenský, ekonomický či kulturní kontext. Utvářejí jednotný celek, jehož cílem je rozhodná podpora každého aspektu dobra jedince a společnosti. Lidská práva bývají tradičně dělena do dvou obsáhlých kategorií: na práva občanská a politická a na druhé straně na práva ekonomická, sociální a kulturní. Mezinárodní dohody zajišťují, třebaže do různé míry, obě tyto kategorie. Lidská práva jsou totiž spolu těsně spjata, neboť vyjadřují různé rozměry jediného subjektu, jímž je osoba. Všestranná podpora všech kategorií lidských práv je opravdovou zárukou plného respektování každého jednotlivého práva. Obrana univerzality a nedělitelnosti lidských práv je nezbytná pro budování pokojné společnosti a pro všestranný rozvoj jednotlivců, národů a národností. Potvrzení této univerzality a nedělitelnosti ve skutečnosti nevylučuje oprávněné rozdíly kulturního a politického řádu 2 3
Srv. Všeobecná deklarace lidských práv, Preambule, první odstavec. Srv. zejména Vídeňská deklarace (25. června 1993), Preambule, 2. 4
v realizaci jednotlivých práv, pokud je v každém případě respektována úroveň stanovená Všeobecnou deklarací pro celé lidstvo. Po nastínění těchto základních předpokladů bych chtěl poukázat na některá specifická práva, která jsou dnes vystavována více či méně otevřenému porušování.
Právo na život 4. Prvním z nich je základní právo na život. Lidský život je posvátný a nedotknutelný od početí do svého přirozeného konce. “Nezabiješ” je Boží přikázání vytyčující nejzazší mez, již nikdy nemáme právo překročit. Každé “přímé a úmyslné zabití nevinného člověka je vždy aktem zcela nemorálním.”4 Právo na život je nedotknutelné. Z toho vyplývá pozitivní volba, a to volba života. Rozvoj kultury orientované tímto směrem zahrnuje všechny okolnosti bytí a zajišťuje podporu lidské důstojnosti za každé situace. Opravdová kultura života, jakou zaručuje právo přijít na svět vztahující se na ty, kdo se ještě nenarodili, tak chrání novorozence, zejména děvčátka, před zločinem vraždy dítěte. Stejně tak zabezpečuje postiženým lidem rozvoj jejich schopností a nemocným a straším lidem patřičnou péči. Nedávný vývoj v oblasti genetického inženýrství přináší s sebou výzvu vzbuzující hluboký neklid. Aby vědecké bádání v tomto oboru sloužilo člověku, je třeba
je v každém stádiu doprovázet bedlivou
etickou reflexí, jež by podněcovala vznik odpovídajících právních norem
4
JAN PAVEL II., encyklika Evangelium vitae (25. března 1995), 57, Zvon, Praha 1995. 5
k ochraně celistvosti lidského života. Život nesmí být nikdy degradován na předmět. Volba života s sebou přináší odmítnutí veškerých forem násilí: násilí chudoby a hladu, které postihuje tolik lidských bytostí; násilí ozbrojených konfliktů; násilí zločinného šíření drog a nezákonného obchodu se zbraněmi; násilí neuváženého poškozování životního prostředí.5 Právo na život musí být za všech okolností prosazováno a chráněno patřičnými právními a politickými zárukami, neboť žádné porušení práva na život, poškození důstojnosti jakékoli osoby, není zanedbatelné.
Náboženská svoboda, jádro lidských práv 5. Náboženství vyjadřuje nejhlubší touhy člověka, určuje jeho pohled na svět, vede jeho vztah k ostatním: ve své podstatě poskytuje odpověď na opravdový význam bytí, jak osobního, tak i společenského. Náboženská svoboda proto představuje samo jádro lidských práv. Je natolik nedotknutelná, že vyžaduje pro člověka dokonce svobodu změnit náboženství, pokud si to jeho svědomí žádá. Každý se totiž má řídit za všech okolností podle svého vlastního svědomí a nemůže být nucen jednat v rozporu se svým svědomím.6 Právě proto nemůže být nikdo nucen k přijetí určitého náboženství, ať jsou okolnosti či motivy jakékoli. Všeobecná
deklarace
lidských
práv
uznává,
že
právo
na
náboženskou svobodu zahrnuje právo projevovat svou víru ať jako
5 6
Srv. Tamtéž, 10. Srv. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, prohlášení Dignitatis humanae, 3. 6
jednotlivec, či spolu s jinými osobami, ať na veřejnosti, či v soukromí.7 Přesto dodnes existují místa, v nichž právo shromažďovat se z náboženských důvodů není uznáno nebo je omezeno pouze na věřící jednoho náboženství. Toto závažné porušení jednoho ze základních lidských práv působí věřícím nesmírné utrpení. Když stát udělí zvláštní status jednomu náboženství, nemůže tak učinit na úkor ostatních náboženství. Je známo, že v některých národech jsou jedinci, osoby a celé skupiny neustále diskriminovány a vytlačovány na okraj společnosti kvůli svému náboženskému přesvědčení. Zamlčovat nelze ani další problém, který je s náboženskou svobodou spjat nepřímo. Někdy mezi společenstvími nebo národy s rozdílnými
náboženskými
přesvědčeními
či
kulturami
dozraje
vystupňované napětí, jež z důvodu silných vášní nakonec přeroste v násilné konflikty. Použití násilí jménem vlastního náboženského přesvědčení je deformací samotného učení velkých náboženství. Jak již tolikrát opakovali čelní představitelé různých náboženství, i já potvrzuji, že
použití
násilí
nemůže
nikdy
být
podloženo
náboženským
odůvodněním a nemůže ani napomoci růstu autentického náboženského cítění.
Právo na účast 6. Každý občan má právo účastnit se života svého společenství: toto přesvědčení je dnes všeobecně přijímáno. Nicméně toto právo bývá mařeno, když je demokratický proces zbaven svého obsahu nadržováním
7
Srv. čl. 18. 7
a korupčními jevy, které nejenže brání legitimní účasti na řízení moci, ale
zabraňují i samotnému přístupu k rovnému užívání statků a
společenských služeb. Dokonce i volby mohou být zmanipulovány
za
účelem vítězství určitých stran či osob. Jedná se o potupu demokracie přinášející řadu důsledků, neboť občané nemají právo jen na účast, ale také za ni nesou odpovědnost: když jim však tato účast není umožněna, ztrácejí naději, že by jejich snaha mohla mít nějaký účinek, a uchylují se k postoji pasivního nezájmu. Tím se rozvoj zdravého demokratického systému stává prakticky neuskutečnitelným. V poslední době byla přijata různá opatření sloužící k zabezpečení právoplatných voleb ve státech, jež se s obtížemi snaží přejít od totalitního systému k demokratickému. Třebaže tato opatření jsou užitečná a účinná v nouzových situacích, nemohou nahradit úsilí, jímž se má u občanů vytvořit platforma společně sdílených přesvědčení, díky nimž by manipulace demokratického procesu byla definitivně zažehnána. V rámci mezinárodního společenství mají národy a národnosti právo účastnit se rozhodnutí, která často přinášejí hluboké změny jejich způsobu života. Technická specifičnost určitých ekonomických problémů vyvolává tendenci diskutovat v úzkém kruhu, což přináší nebezpečí, že by politická a finanční moc mohla být soustředěna do omezeného počtu vlád nebo zainteresovaných skupin. Hledání společného národního a mezinárodního dobra vyžaduje faktickou realizaci práva všech účastnit se rozhodnutí, která se jich týkají, a to i v ekonomické oblasti.
Mimořádně závažná forma diskriminace
8
7.
Jedna z nejdramatičtějších forem diskriminace spočívá v upírání
základního práva etnických skupin a národnostních menšin na existenci jako takovou. Diskriminace se děje jejich utlačováním nebo brutálním stěhováním, nebo také snahou o oslabení jejich etnické identity, aby je již nebylo možno rozlišit. Lze snad mlčet tváří v tvář tak těžkým zločinům proti lidskosti? Žádné úsilí není dost velké, když se jedná o zastavení podobných úchylek, nehodných lidské osoby. Pozitivní známkou rostoucí vůle států uznat svou odpovědnost při ochraně obětí podobných zločinů a v úsilí o jejich prevenci je nedávná iniciativa jedné z diplomatických konferencí Spojených národů: zvláštním rozhodnutím totiž schválila statut Mezinárodního trestního soudu určeného k odhalování vin a trestání těch, kdo jsou odpovědni za zločiny genocidy, za zločiny proti lidskosti, za zločiny války a agrese. Bude-li tato nová instituce stát na dobrých právních základech, mohla by postupně
přispívat
k zajištění
účinné
ochrany
lidských
práv
na
celosvětové úrovni.
Právo na seberealizaci 8. Každý člověk je obdařen vrozenými schopnostmi, které čekají na to, aby byly dále rozvíjeny. Na nich závisí plná realizace osobnosti a také její patřičné začlenění do sociálního kontextu daného prostředí. Proto je především třeba zajišťovat odpovídající vzdělání těm, kdo vstupují do života: na něm totiž záleží jejich budoucí úspěch. Jak bychom z tohoto pohledu mohli klidně přijmout fakt, že v některých z nejchudších oblastí světa se možnosti formace ve 9
skutečnosti zmenšují, zejména co se týče základního vzdělání? Někdy to bývá způsobeno ekonomickou situací země, jež nemá dostatek prostředků na platy učitelům. V jiných případech jakoby peníze byly dostupné pro prestižní projekty nebo pro střední školství, ale nikoli pro školství základní. Jsou-li omezovány možnosti vzdělání, pak se zejména v případě dívek připravuje půda diskriminačním strukturám, jež mohou poznamenat vývoj celé společnosti. Svět by pak byl rozdělen podle nového kritéria: na státy a jedince vybavené vyspělými technologiemi a na státy a osoby s extrémně omezeným poznáním a schopnostmi. Je nasnadě, že to by jen posílilo beztak ostré ekonomické nerovnosti nejen mezi státy, ale i uvnitř jednotlivých států.
Vzdělání a profesionální
formace musí být prvořadým úkolem jak v plánech rozvojových zemí, tak v programech obnovy měst a venkova v ekonomicky vyspělejších zemích. Dalším základním právem, na jehož uspokojování závisí dosažení důstojného životního standardu, je právo na práci. Jak jinak by si mohl člověk opatřovat jídlo, oděv, bydlení, lékařskou péči a tolik dalších životních potřeb? Nedostatek práce je však dnes závažným problémem. Nesčetné množství lidí na celém světě je dnes zasaženo zničujícím jevem nezaměstanosti. Je nutné a naléhavé, aby všichni, a zejména ti, kdo drží v rukou otěže politické nebo ekonomické moci, učinili vše, co je možné, k nápravě tak bolestné situace. Nelze se omezit jen na nezbytně nutné zásahy v případech nezaměstnanosti, nemoci a podobně, které se jednotlivci
vymknou
z rukou,8 ale
je
třeba usilovat o
to, aby
nezaměstnaní byli uschopňováni k přijetí odpovědnosti za svou existenci a vymanili se tak z režimu pokořujícího podpůrného systému.
8
Srv. Všeobecná deklarace lidských práv, čl.25/1. 10
Celosvětový pokrok v solidaritě 9.
Rychlý vývoj směřující ke globalizaci ekonomických a finančních
systémů zároveň odhaluje naléhavou potřebu stanovit, kdo má zaručit globální společné dobro a prosazovat ekonomická a sociální práva. Sám volný trh na to nestačí vzhledem k tomu, že člověk má ve skutečnosti řadu potřeb, jež s trhem nemají nic společného. “Ještě před logikou směny stejných hodnot a forem spravedlnosti, jimiž se tato směna řídí, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku, neboli na základě jeho jedinečné důstojnosti”.9 Následky nedávných ekonomických a finančních krizí měly závažný dopad na nesčetné množství lidí, kteří byli uvrženi do stavu krajní bídy. Mnozí z nich jen krátce předtím dosáhli
situace, jež jim poskytovala
uspokojivou naději do budoucnosti. Aniž by za to nesli nejmenší zodpovědnost, tyto naděje jim krutě zmizely před očima, což mělo tragické následky pro ně i pro jejich děti. A jak bychom mohli opomenout následky kolísání finančních trhů? Vzniká naléhavá potřeba nového
pohledu
předpokládal
na
integrální
celosvětový a
pokrok
udržitelný
v
rozvoj
solidaritě,
který
společnosti
by
takovým
způsobem, aby každému jejímu členu umožňoval uskutečnit jeho potenciální možnosti. V tomto kontextu se obracím s naléhavou výzvou na ty, kdo nesou odpovědnost za finanční vztahy na celosvětové úrovni, aby si vzali k srdci řešení znepokojujícího problému, jímž je mezinárodní dluh
9
Srv. JAN PAVEL II., encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 34, Zvon, Praha 1996. 11
nejchudších národů. Mezinárodní finanční instituce v této souvislosti již zahájily chvályhodnou konkrétní iniciativu. Apeluji na ty, kterých se tento problém týká, zejména na nejbohatší národy, aby poskytly podporu potřebnou k zajištění plného úspěchu
této iniciativy. Je třeba
podniknout včasné a účinné kroky, které by s ohledem na rok 2000 umožnily co největšímu počtu zemí uniknout z dnes již nesnesitelné situace. Jsem si jist, že
pokud bude dialog zainteresovaných stran
oživován vůlí po dohodě, povede k uspokojivému a definitivnímu řešení. Tímto způsobem bude národům trpícím největší nouzí umožněn trvalý rozvoj a milénium, které je
za dveřmi, se i pro ně stane časem
obnovené naděje.
Odpovědnost za životní prostředí 10. S prosazováním lidské důstojnosti je spjato také právo na zdravé životní prostředí, neboť životní prostředí odhaluje dynamiku vztahů mezi jedincem a společností. Soubor mezinárodních, regionálních a národních norem postupně dává tomuto právu jurisdikční formu. Právní opatření sama o sobě však nestačí. Nebezpečí závažného poškození země a moře, klimatu, flóry a fauny vyžaduje hlubokou změnu životního stylu typického pro moderní konzumní civilizaci, zejména v nejbohatších zemích.
Nesmíme podceňovat ani další riziko, třebaže není tak
drastické: ti, kdo žijí v bídě v zemědělských oblastech, mohou být dohnáni k tomu, že nadmíru vyčerpají to málo půdy, které mají k dispozici. Proto je třeba těmto lidem pomáhat specifickou formací,
12
během níž by se naučili sladit
obdělávání půdy s úctou k životnímu
prostředí. Současnost
a
budoucnost
světa
závisí
na
ochraně
všeho
stvořeného, protože lidská osoba a příroda jsou v trvalé interakci. Klást dobro lidské bytosti do středu péče o životní prostředí je ve skutečnosti tím nejjistějším způsobem ochrany všeho stvořeného. Právě tím je totiž stimulována odpovědnost každého člověka za přírodní zdroje a za jejich rozumné využívání.
Právo na mír 11. Prosazování práva na mír v určitém smyslu zajišťuje dodržování všech ostatních práv, neboť přispívá k vybudování společnosti, v níž jsou - s ohledem na společné dobro - vztahy stavěné na moci nahrazovány vztahy spolupráce. Současnost nám v široké míře dokazuje, že použití násilí jakožto prostředku k řešení politických a sociálních problémů končí neúspěchem. Válka ničí, nebuduje; oslabuje morální základy společnosti a vytváří další rozdělení a trvalá napětí. A přesto dějiny nadále registrují války a ozbrojené konflikty, jež mají na svědomí nesčetné množství obětí. Kolikrát moji předchůdci - i já sám – vyzývali k ukončení těchto hrůz! Budu k němu vyzývat i nadále, dokud nebude jasné, že válka je neúspěchem každého autentického humanismu.10 Díky Bohu bylo v některých oblastech vykonáno nemálo kroků vedoucích k upevnění míru. Je třeba přiznat velkou zásluhu těm odvážným politikům, kteří neváhají pokračovat v jednání, přestože se
10
Srv. Katechismus katolické církve, 2307-2317, Zvon, Praha 1995. 13
zdá, že jsou za dané situace nemožná. Jak bychom však zároveň mohli mlčet o masakrech pokračujících v jiných oblastech, při nichž dochází k vykořenění celých národů a k ničení obydlí a úrody? Tváří v tvář dnes již nesčetným obětím se obracím na ty, kdo nesou odpovědnost za národy, a na lidi dobré vůle, aby poskytli pomoc těm, kdo jsou zejména v Africe zavlečeni do těchto konfliktů, jež jsou někdy vyvolány zahraničními ekonomickými zájmy, a pomohli jim tyto konflikty ukončit. Konkrétním krokem v tomto směru je jistě zákaz obchodování se zbraněmi s válčícími zeměmi a podpora osob odpovědných za tyto národy při hledání cesty dialogu. Toto je cesta hodná člověka, toto je cesta míru! Na srdci mi leží ti, kdo žijí a vyrůstají v prostředí válek, ti, kdo nepoznali nic jiného než konflikty a násilí. Ti z nich, kteří přežijí, ponesou až do konce svých dnů zranění z podobně hrůzné zkušenosti. A co říci o dětských vojácích? Cožpak lze přijmout takové ničení bytostí, které dosud nestačily plně rozkvést? Tyto děti, které jsou cvičeny k zabíjení a často jsou k němu nuceny, nutně budou mít později problémy se začleněním do občanské společnosti. Jejich vzdělávání je přerušeno a jejich pracovní schopnosti jsou ubíjeny: jaké následky to bude mít pro jejich budoucnost! Děti potřebují mír, mají na něj právo. Ke vzpomínce na tyto děti bych rád připojil vzpomínku na dětské oběti pěchotních min a další válečné munice. Přes úsilí, jež bylo na odminování
již
vynaloženo,
jsme
nyní
svědky neuvěřitelného
a
nelidského paradoxu: nehledě na vůli definitivně ukončit užívání tak zvrácené zbraně, již jasně vyjádřily vlády a národy, nepřestaly být pokládány nové miny, a to i na již odminovaná území.
14
Zárodky války jsou roznášeny také masivním a nekontrolovaným šířením malých a lehkých zbraní, které se, jak se zdá, volně přesouvají z jedné konfliktní oblasti do druhé, a na své cestě živí násilí. Je na vládách, aby přijaly odpovídající opatření ke kontrole výroby, prodeje, importu a exportu těchto smrtících nástrojů. Jedině tímto způsobem lze účinně a všestranně potírat problém masivního nelegálního obchodu se zbraněmi.
Kultura lidských práv, odpovědnost všech 12. Z tohoto místa se celou věcí nemohu zabývat šířeji. Chtěl bych však zdůraznit, že žádné z lidských práv není jisté, pokud se neusiluje o ochranu všech. Když přijmeme porušení kteréhokoli základního lidského práva, aniž bychom na ně reagovali, jsou tím ohrožena i všechna ostatní práva. Proto je nezbytný globální přístup k tématu lidských práv a důsledné úsilí o jejich obranu. Teprve když se kultura lidských práv, jež respektuje
rozmanité
tradice, stane nedílnou součástí morálního
bohatství lidstva, budeme moci hledět do budoucnosti
s pokojnou
důvěrou. Jak by totiž mohla být válka, kdyby bylo respektováno každé z lidských práv? Dodržování lidských práv jako celku je nejjistější cestou k navázání pevných vztahů mezi jednotlivými státy. Kultura lidských práv musí nutně být kulturou míru. Každé porušení lidských práv obsahuje zárodky možného konfliktu. Již můj ctihodný předchůdce, služebník Boží Pius XII. si na sklonku Druhé světové války kladl tuto otázku: “Je-li jeden
15
národ utlačován, kdo by se odvážil slibovat bezpečí trvalého míru pro zbytek světa?”11 K podporování kultury lidských práv, která by zasáhla lidské svědomí, je zapotřebí spolupráce všech sil ve společnosti. Zvláštní zmínku bych chtěl věnovat sdělovacím prostředkům, které mají tak velký význam pro formování veřejného mínění, a v důsledku toho pro orientaci chování občanů. Tak, jako nelze popřít odpovědnost sdělovacích prostředků za porušování lidských práv, které by vzešly z eventuálního vyvyšování násilí, je jim na druhé straně třeba přiznat zásluhy na ušlechtilých iniciativách zaměřených na dialog a solidaritu, jež uzrály díky poselstvím, jimiž sdělovací prostředky napomáhaly ke vzájemnému porozumění a pokoji.
Čas rozhodnutí, čas naděje 13. Nové tisíciletí je za dveřmi a jeho příchod vzbudil v mnohých srdcích naději na spravedlivější a solidárnější svět. Tato touha může, ba dokonce musí být realizována! V této perspektivě se nyní obracím zejména na vás, drazí bratři a sestry v Kristu, kteří v různých částech světa přijímáte evangelium jako životní normu: staňte se hlasateli lidské důstojnosti! Víra nás učí, že každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. I při odmítnutí člověkem zůstává láska nebeského Otce věrná; jeho láska nezná hranic. Poslal svého Syna Ježíše, aby vykoupil každého člověka a navrátil mu
11
Promluva ke komisi představitelů Kongresu USA (21. srpna 1945): Promluvy a rozhlasová poselství
papeže Pia XII, VII (1945-1946), 141. 16
plnou důstojnost.12 Jak bychom tváří v tvář takovému postoji mohli někoho vyloučit ze své péče? Máme naopak poznávat Krista v těch nejchudších a v těch, kdo jsou
na samém okraji společnosti, neboť
povinnost jim sloužit nám uděluje eucharistie, společenství Kristova těla a krve, které za nás byly obětovány.13 Jak nám jasně ukazuje podobenství o boháči, jež navěky zůstane beze jména, a o chudákovi nazývaném Lazar: “v do očí bíjícím protikladu mezi bezcitnými boháči a chudými, kteří mají nouzi ve všem, je Bůh na straně těch druhých”.14 Na tutéž stranu se musíme postavit i my. Třetí a poslední rok přípravy na Jubileum se vyznačuje duchovní poutí k Otci: každý je zván na cestu skutečného obrácení, obnášející opuštění zla a pozitivní volbu dobra. Nyní, na prahu roku 2000, máme povinnost s obnoveným úsilím hájit důstojnost chudých a vyhoštěných a práva těch, kdo práva nemají. Pozvedněme kvůli nim společně hlas, žijme plně poslání, jež Kristus svěřil svým učedníkům! Toto je duch Jubilea, které je již bezprostředně blízko.15 Ježíš nás učil nazývat Boha Otcem, Abbà, čímž nám odhalil hloubku našeho vztahu k němu. Jeho láska ke každému člověku a k celému lidstvu je nekonečná a věčná. To výmluvně vyjadřují Boží slova v knize proroka Izaiáše: “Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vryl jsem si tě do dlaní” (49, 15-16).
12
Srv. JAN PAVEL II., encyklika Redemptor hominis (4. března 1979), 13-14: AAS 71 (1979), 282-286. Srv. Katechismus katolické církve, 1397, Zvon, Praha 1995. 14 JAN PAVEL II., Anděl Páně 27. září 1998: L´Osservatore Romano, 28.-29. září 1998, str.5. 15 Srv. JAN PAVEL II., apoštolský list Tertio millennio adveniente (10. listopadu 1994), 49-51, Zvon, Praha 1995. 17 13
Přijměme pozvání sdílet tuto lásku! V ní spočívá tajemství respektu k právům každé ženy a každého muže. Tak nás úsvit nového tisíciletí zastihne ochotnější ke společnému budování míru.
Ve Vatikánu 8. prosince roku 1998.
Joannes Paulus II
18
