8. 12. 1997
POSELSTVÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. K OSLAVĚ SVĚTOVÉHO DNE MÍRU 1. LEDNA 1998
_________________________________________________________________ VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE PRAHA 1998 (PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)
ZE SPRAVEDLNOSTI KAŽDÉHO SE RODÍ MÍR PRO VŠECHNY 1. Spravedlnost jde ruku v ruce s mírem a je s ním spjata trvalým a dynamickým vztahem. Spravedlnost a mír mají na zřeteli dobro každého člověka i všech lidí, a proto vyžadují řád a pravdivost. Je-li ohrožen jeden člen této dvojice, zakolísají oba dva; když je porušena spravedlnost, je dán v sázku i mír. Mezi spravedlností každého člověka a mírem pro všechny je úzký vztah, a právě proto se chci tímto Poselstvím ke Světovému dni míru obrátit především na hlavy států, neboť jsem si dobře vědom toho, že přestože je dnešní svět v mnoha oblastech poznamenán napětím, násilím a konflikty, stále hledá nová uspořádání a stabilnější rovnováhy, aby dosáhl opravdového a trvalého míru pro celé lidstvo. Spravedlnost a mír nejsou abstraktními pojmy nebo nedosažitelnými ideály; jsou to hodnoty vrozené každému lidskému srdci jako společné bohatství. Jednotlivci, rodiny, společenství, národy - všichni jsou povoláni k životu ve spravedlnosti a k úsilí o mír. Této povinnosti se nikdo nemůže zprostit. V myšlenkách jsem v této chvíli s těmi, kdo byli proti své vůli vtaženi do bolestných konfliktů, stejně jako s lidmi na okraji společnostmi, s chudými, s oběťmi jakéhokoli druhu zneužití: tito lidé na vlastní kůži zakouší nepřítomnost míru a mučivé důsledky nespravedlnosti. Kdo by dokázal zůstat lhostejný vůči jejich úpěnlivému volání po životě vyrůstajícím z pravé spravedlnosti a míru? Každý člověk nese odpovědnost za to, aby se jim toho dostalo: plné spravedlnosti nelze dosáhnout, pokud není umožněno každému člověku, aby jí mohl stejnou měrou užívat. Spravedlnost je současně morální ctnost a právní pojem. Někdy bývá znázorňována se zavázanýma očima; ve skutečnosti je však právě charakteristickým rysem spravedlnosti pozorně a bděle zajišťovat rovnováhu mezi právem a povinností a spolu s tím podporovat i spravedlivé rozdělení nákladu a prospěchu. Spravedlnost neničí, nýbrž obnovuje; nepovzbuzuje k pomstě, nýbrž usmiřuje. Při bedlivějším pohledu zjistíme, že její nejhlubší kořeny spočívají v lásce, jejímž nejvýznamnějším výrazem je milosrdenství. Proto se spravedlnost vytržená z milosrdné lásky stává chladnou a trýznivou. Spravedlnost je ctnost dynamická a živá: brání a podporuje neocenitelnou důstojnost člověka a jako strážce vztahů mezi lidmi a národy na sebe bere odpovědnost za jejich společné dobro. Člověk nežije osamoceně, ale od prvního okamžiku své existence žije ve vztahu s ostatními, takže jeho osobní dobro a dobro společnosti jdou ruku v ruce: mezi oběma aspekty je velice citlivá rovnováha. Spravedlnost se zakládá na respektování lidských práv 2. Člověk je ze své podstaty obdařen všeobecnými, neporušitelnými a nezcizitelnými právy, která však neexistují odděleně od okolního světa. V této souvislosti můj ctihodný předchůdce, papež Jan XXIII., učil, že člověk „je nositelem práv a povinností, které pramení přímo z (...) jeho povahy.“1 Na správném antropologickém základě takových práv a povinností a na jejich vnitřní souvztažnosti spočívá opravdová pevnost míru. V posledních stoletích byla lidská práva formulována různými normativními prohlášeními i závaznými právními nástroji. Jejich vyhlášení se v dějinách národů a států hledajících spravedlnost a svobodu připomíná s oprávněnou hrdostí i proto, že se často prožívalo jako rozhodující okamžik po době otevřeného porušování důstojnosti jednotlivců i celých národů. Před padesáti lety, po válce, v níž bylo popíráno dokonce právo na existenci některých národů, vydalo generální shromáždění Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv. K tomuto slavnostnímu aktu dospěla po smutné válečné zkušenosti a chtěla tím oficiálně uznat stejná práva všech lidí a všech národů. V tomto dokumentu nacházíme následující výrok, který odolal zkoušce času: „Uznání důstojnosti vlastní všem členům lidské rodiny a jejich stejných a nezcizitelných práv představuje základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě.“2 Nemenší pozornosti zasluhují závěrečná slova tohoto dokumentu: „Nic z této Deklarace nesmí být vykládáno ve smyslu, jenž by zadával jakémukoli státu, skupině nebo jednotlivci právo vykonávat činnost nebo uskutečnit akt usilující o zmaření některého práva 1 2
Encyklika Pacem in terris (11. dubna 1963); I: AAS 55 (1963), 259, I. část, č.9. Všeobecná deklarace lidských práv, Preambule.
nebo svobody, jež jsou v této Deklaraci vyjmenovány.“3 Vážné je, že toto nařízení je i v naší době zjevně porušováno útlakem, konflikty, korupcí, nebo záludnějšími způsoby, jako jsou pokusy o nový výklad definicí obsažených ve Všeobecné deklaraci, jejichž smysl bývá dokonce úmyslně překrucován. Tento dokument je třeba dodržovat jako celek, co do ducha i co do litery. Jak řekl papež Pavel VI. blahé paměti, Všeobecná deklarace zůstává jedním z nejslavnějších počinů Organizace spojených národů, „zejména jestliže pomyslíme na význam, který se jí připisuje, totiž jako bezpečné cestě k míru.“4 U příležitosti padesátého výročí Všeobecné deklarace lidských práv, které slavíme tento rok, je vhodné připomenout, že „podpora a ochrana lidských práv je prvořadým úkolem mezinárodního společenství.“5 Na tomto výročí však leží stín některých výhrad, týkajících se dvou základních rysů samotného pojmu lidských práv: jejich univerzality a neoddělitelnosti. Tyto zásadní znaky je potřebné jasně zdůraznit, a zamítnout tak kritiky těch, kdo usilují využít argumentu specifiky národní kultury k tomu, aby zakryli porušování lidských práv, stejně jako těch, kdo ochuzují pojem lidské důstojnosti popíráním právní opodstatněnosti ekonomických, sociálních a kulturních práv. Univerzalita a neoddělitelnost jsou dva hlavní principy vyžadující zakořenění lidských práv do jednotlivých kultur spolu s prohloubením jejich právního profilu, aby tak bylo zajištěno jejich plné respektování. Respektování lidských práv s sebou nese nejen jejich právní ochranu, ale musí brát zřetel na všechny aspekty plynoucí ze samotného pojmu lidské důstojnosti, která je základem každého práva. V této perspektivě nabývá značného významu patřičná péče o otázku vzdělání. Kromě toho je důležité věnovat pozornost také podpoře lidských práv, která je plodem lásky k člověku jako takovému, neboť „láska přesahuje to, co může poskytnout spravedlnost.“6 V rámci této podpory je třeba zejména dále usilovat o ochranu práv rodiny, která je „přirozeným a základním prvkem společnosti.“7 Globalizace v solidaritě 3. Rozsáhlé geopolitické změny, k nimž došlo po roce 1989, byly doprovázeny opravdovými revolucemi v sociální a ekonomické oblasti. Globalizace ekonomiky a peněžnictví se stala již skutečností a stále zřetelněji sklízíme výsledky rychlých procesů spojených s informačními technologiemi. Stojíme na prahu nové éry, která nám přináší velké naděje i znepokojující otázky. Jaké budou důsledky současných změn? Budou mít prospěch z globálního trhu všichni? Budou se konečně všichni těšit z míru? Budou vztahy mezi státy spravedlivější, nebo ekonomická soupeřivost a rivalita mezi národy a státy uvedou lidstvo do ještě hlubší nestability? Pro dosažení spravedlivější společnosti a stabilnějšího míru ve světě ubírajícím se cestou globalizace je naléhavým úkolem mezinárodních organizací přispívat ke smyslu pro odpovědnost za společné dobro a podporovat ho, ale k tomu je zapotřebí nikdy neztratit ze zřetele lidskou osobu, která musí být středem každého sociálního projektu. Jedině tak se Organizace spojených národů může stát opravdovou „rodinou národů“, a podporovat podle svého původního mandátu „společenský pokrok a vyšší životní úroveň v širší svobodě.“8 To je cesta k vybudování světového společenství založeného na „vzájemné důvěře a podpoře, na upřímném respektu.“9 Úkolem tedy je zabezpečit solidární globalizaci, globalizaci bez emarginace. Toto je zjevná povinnost spravedlnosti, z níž vyplývají značné morální důsledky pro uspořádání ekonomického, sociálního, kulturního a politického života jednotlivých států.
3
Tamtéž, čl. 30. Poselství prezidentovi 28. generálního shromáždění Organizace spojených národů, u příležitosti XXV. výročí Všeobecné deklarace lidských práv (10. prosince 1973): AAS 65 (1973), 674. 5 Vídeňská deklarace, Světová konference o lidských právech (červen 1993), Preambule I. 6 II. vatikánský koncil, pastorační konstituce o církvi v dnešním světě, Gaudium et spes, 78. 7 Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 16 § 3, srov. Charta práv rodiny (22. října 1983), vydaná Svatým stolcem: Ench. Vat. 9, 538-552. 8 Charta Organizace spojených národů, Preambule. 9 Jan Pavel II., Promluva k 50. generálnímu shromáždění Organizace spojených národů (5. října 1995), 14: L'Osservatore Romano, 6. října 1995, s.7. 4
Tíživé břemeno zahraničního dluhu 4. Státům i celým oblastem světa s křehkým finančním nebo ekonomickým potenciálem hrozí vyloučení z globalizující se ekonomie. Jiné státy mají zase bohatší zdroje, ale bohužel je nemohou využívat z různých důvodů, jako jsou nepokoje, vnitřní konflikty, nedostatek odpovídajících struktur, úpadek životního prostředí, rozšířená korupce, kriminalita a podobně. Globalizace se musí snoubit se solidaritou. Proto je třeba ustanovit zvláštní pomoc, díky níž budou moci země, které svými silami nedokáží úspěšně vstoupit na globální trh, překonat svou dosud nevýhodnou situaci. Tímto jsme jim povinováni, abychom učinili spravedlnosti zadost. V autentické „rodině národů“ nesmí být nikdo vyloučen. Naopak, je v ní třeba podporovat právě toho nejslabšího, nejzranitelnějšího, aby mohl plně rozvíjet svůj potenciál. V této souvislosti mám na mysli jednu z největších potíží, jimž dnes musí čelit nejchudší státy. Míním tím tíživé břemeno zahraničního dluhu, který tím, že brzdí sociální a politický pokrok, ohrožuje ekonomiky celých národů. Nedávné iniciativy mezinárodních finančních institucí v tomto ohledu uvedly do života významný pokus koordinovaně snižovat tento dluh. Ze srdce přeji, aby tímto směrem pokračovaly i nadále a pružně reagovaly na předpokládaný stav tak, aby z nich všechny oprávněné státy mohly mít prospěch ještě před rokem 2000. V tomto směru mohou mnohé vykonat bohatší státy, jestliže k uskutečnění zmíněných iniciativ nabídnou svou pomoc. Otázka dluhu je součástí mnohem širšího problému: přetrvávání někdy až krajní chudoby a vznik nových nerovností doprovázejících globalizační proces. Jestliže cílem je globalizace bez emarginace, nelze již déle tolerovat svět, v němž bok po boku žijí lidé bezmezně bohatí a ubožáci; ti, kteří nic nevlastní a nedostává se jim ani toho základního a na druhé straně lidé, kteří bezostyšně mrhají tím, co jiní zoufale potřebují. Podobné protiklady jsou útokem na důstojnost lidské osoby. Jistě netrpíme nedostatkem odpovídajících prostředků k odstranění bídy, jako je podpora podstatných sociálních a výrobních investic všemi světovými ekonomickými instancemi. Předpokladem však je, aby mezinárodní společenství mělo v úmyslu jednat s potřebnou politickou rozhodností. V tomto směru již bylo vykonáno několik chvályhodných kroků, ale dlouhodobější řešení vyžaduje společné úsilí všech, včetně výše zmíněných států. Naléhavá potřeba právní kultury 5. A co říci o závažných nerovnostech uvnitř jednotlivých národů? První nespravedlnost představuje stav krajní chudoby, ať k němu dochází kdekoli. Jeho vymýcení musí pro všechny představovat vnitrostátní i mezinárodní prioritu. Nelze zamlčet ani neřest korupce, podrývající sociální a politický vývoj mnoha národů. Tento jev se rozrůstá a zákeřně proniká do mnoha společenských oblastí, vysmívá se zákonům a nedbá o pravidla spravedlnosti a pravdy. Zamezit korupci je těžké, protože bere na sebe řadu podob: je-li potlačena v jedné oblasti, objeví se znovu v jiné. Již k jejímu oznámení je zapotřebí odvahy. Aby pak mohla být vykořeněna, je nutná nejen pevná vůle státních orgánů, ale i ušlechtilá podpora všech občanů opírajících se o silné morální vědomí. V tomto boji spočívá velká zodpovědnost na osobách zastávajících veřejné funkce. Jejich úkolem je usilovat o spravedlivou aplikaci zákonů a o průhlednost ve všech veřejnosprávních úkonech. Stát je ve službě občanů a jako správce statků národa musí je spravovat za účelem veřejného blaha. Správné vedení vyžaduje přesnou kontrolu a naprostou bezúhonnost všech ekonomických a finančních transakcí. Nelze žádným způsobem připustit, aby zdroje určené k veřejnému prospěchu sloužily jiným zájmům soukromého nebo přímo zločinného charakteru. Podvodné užívání veřejných peněz postihuje především chudé, kterým se jako prvním nedostává základních služeb nezbytných pro rozvoj osobnosti. Když pak korupce pronikne mezi ty, kdo mají být správci spravedlnosti, znovu nesou nejtěžší následky chudí, kteří se musí potýkat s průtahy, neúčinností, se strukturálními nedostatky a s nedostatečnou odpovídající ochranou. Často jim proto nezbývá nic jiného než svévoli snášet.
Mimořádně závažné formy nespravedlnosti 6. Mír ohrožují i jiné formy nespravedlnosti. Rád bych připomněl dvě z nich: především nedostatek prostředků umožňujících pro všechny lidi stejný přístup k úvěru. Chudí jsou mnohdy vyloučeni z běžných ekonomických postupů nebo jsou donuceni uchýlit se do rukou překupníků, kteří od nich bez skrupulí vyžadují závratné úroky. Výsledkem je další zhoršení již dříve nejisté situace. Proto je povinností všech usilovat o to, aby i chudým byl umožněn přístup k úvěru za stejných podmínek a s příznivými úroky. Popravdě řečeno, v různých částech světa již existují finanční instituce provádějící mikroúvěry za příznivých podmínek pro ty, kdo je potřebují. Tyto iniciativy je třeba podporovat, neboť právě touto cestou můžeme dosáhnout vykořenění ostudné rány lichvářství, jestliže budou ekonomické prostředky potřebné k důstojnému rozvoji rodin a společenství dostupné všem. A co říci o nárůstu násilí vůči ženám a dětem? To je dnes jedním z nejrozšířenějších způsobů porušování lidských práv, a tragicky se stalo jedním z nástrojů teroru: ženy jako rukojmí, děti barbarsky masakrované. K tomu se přidává násilí nucené prostituce a dětské pornografie, stejně jako vykořisťování nezletilých pracujících v podmínkách opravdového otroctví. Abychom mohli přispět k zastavení šíření těchto forem násilí, je třeba konkrétních iniciativ, zejména patřičných právních opatření na národní i mezinárodní úrovni. Nutná je také namáhavá výchovná a kulturně-vzdělávací práce, aby - jak jsem častokrát připomněl v dřívějších poselstvích - byla uznána a respektována důstojnost každého člověka. V eticko-kulturním dědictví celého lidstva a každého jednotlivce totiž nesmí za žádných okolností scházet vědomí, že všechny lidské bytosti si jsou rovny důstojností, zasluhují tutéž úctu a vztahují se na ně tatáž práva a povinnosti. Budovat mír ve spravedlnosti je úkolem všech a každého člověka 7. Mír pro všechny se rodí ze spravedlnosti každého člověka. Z úkolu, který má pro lidstvo tak rozhodující význam, se žádný člověk nemůže vymluvit. Je k němu zván každý muž a každá žena, podle vlastních kompetencí a zodpovědnosti. Vyzývám především Vás, hlavy států a představitelé národů, jimž byl svěřen nejvyšší dohled nad právním stavem ve Vaší zemi. Zhostit se tak obtížného poslání není jistě snadné, ale to je jedním z vašich nejdůležitějších úkolů. Kéž řád států, jimž sloužíte, představuje pro jejich obyvatele záruku spravedlnosti a podnět k trvalému prohlubování občanského vědomí. Budování míru ve spravedlnosti kromě toho vyžaduje přispění všech společenských kategorií, každé v tom rámci, jenž je jí vlastní, stejně jako v součinnosti s ostatními složkami společnosti. Povzbuzuji zejména Vás, učitelé, kteří pracujete na všech stupních vzdělání a výchovy nových generací: formujte je k morálním a občanským hodnotám, vštěpujte jim vytříbený smysl pro práva a povinnosti, počínaje prostředím školního kolektivu. Vychovávat ke spravedlnosti, abychom vychovávali k míru: to je jedním z Vašich nejzávažnějších úkolů. Ve výchovné oblasti je nezastupitelná rodina, která zůstává nejdůležitějším prostředím lidské formace nových generací. Drazí rodiče, na Vašem příkladě z velké části závisí morální profil Vašich dětí: přejímají jej ze stylu vztahů, které ustanovíte ve Vaší rodině i mimo její rámec. Rodina je první školou života a její působení je rozhodující pro další rozvoj osobnosti. A konečně Vám, mladí celého světa, kteří spontánně toužíte po spravedlnosti a míru, říkám: nikdy neochabujte ve touze po těchto ideálech a buďte trpěliví a vytrvalí, abyste je mohli naplňovat v konkrétních podmínkách svého života. Buďte odhodláni zavrhnout pokušení nezákonných zkratek k falešným cílům úspěchu nebo bohatství; naopak mějte zalíbení v tom, co je správné a pravdivé, i když udržení této linie vyžaduje oběti a nasazení jít proti proudu. Právě tímto způsobem se „ze spravedlnosti každého rodí mír pro všechny.“ Sdílení, cesta míru 8. Mílovými kroky se blíží Jubilejní rok 2000, čas, který je pro věřící zvláštním způsobem věnován Bohu,
Pánu dějin, pro všechny je připomínkou radikální závislosti tvora na Stvořiteli. Ale v biblické tradici to byla i doba osvobozování otroků, vracení půdy zákonnému vlastníkovi, odpouštění dluhů a následné obnovení rovnosti mezi všemi členy národa. Proto je to privilegovaný čas k úsilí o dosažení té spravedlnosti, jež vede k míru. Mocí víry v Boha-lásku a účasti na Kristově univerzálním vykoupení jsou křesťané voláni k tomu, aby jednali podle spravedlnosti a žili v míru se všemi, neboť „Ježíš nám nedal obyčejný mír. Dal nám svůj pokoj, doprovázený jeho spravedlností. On sám je pokoj a spravedlnost, a proto se může stát naším pokojem a naší spravedlností.“10 Tato slova jsem vyřkl téměř před dvaceti lety, ale z pohledu současných radikálních změn nabývají ještě konkrétnějšího a živějšího významu. Poznávacím znamením křesťana musí být dnes více než kdy jindy láska k chudým, slabým, trpícím. Uskutečnění tohoto náročného úkolu vyžaduje naprosté převrácení těch domnělých hodnot, které vedou k hledání jen svého vlastního prospěchu: moci, rozkoše, bezohledného obohacení. Ano, právě k tomuto radikálnímu obrácení jsou Kristovi učedníci povoláni. Ti, kdo se po této cestě vydávají, opravdu zakoušejí „spravedlnost, pokoj a radost, jakou dává Duch svatý“ (Řím 14,17) a okusí „ovoce míru, totiž spravedlnost.“ (Žid 12,11) Křesťanům všech kontinentů bych rád připomněl výzvu II. vatikánského koncilu: „Musí být plněny především požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty z titulu spravedlnosti.“11 Opravdu solidární společnost je budována díky tomu, že ti, kdo vlastní statky, se při pomoci chudým neomezují pouze na dary ze svého nadbytku. Kromě toho, poskytnout hmotné statky samo o sobě nestačí: je třeba mít ducha sdílení, abychom považovali za čest to, že můžeme svou péči a pozornost věnovat potřebám bratří, kteří se ocitli v nesnázích. V současnosti jsme svědky toho, že jak křesťané, tak věřící jiných náboženství a řada mužů a žen dobré vůle volají po prostém životním stylu jako po podmínce, která by umožnila spravedlivé rozdělení ovoce Božího stvoření. Kdo žije v bídě, nemůže dále čekat: je potřebný nyní, a proto má právo obdržet vše nezbytné ihned. Duch svatý ve světě působí 9. První nedělí adventní se začal druhý rok bezprostředních příprav na Velké jubileum 2000, věnovaný Duchu svatému. Duch naděje nepřestává pracovat ve světě. Je přítomen v nezištné službě těch, kdo pracují po boku lidí na okraji společnosti a trpících, těch, kdo přijímají přistěhovalce a uprchlíky, těch, kdo odvážně odmítají zavrhnout člověka nebo celou etnickou skupinu z etnických, kulturních nebo náboženských motivů; a zejména těch, kdo ušlechtile s trpělivostí a vytrvalostí nepřestávají podporovat mír a smíření mezi těmi, kdo byli kdysi protivníky a nepřáteli. Ano, jsou to další znamení naděje, která nás povzbuzují k hledání spravedlnosti vedoucí k míru. Středem evangelního poselství je Kristus, pokoj a usmíření pro všechny. Ať jeho tvář ozáří cestu lidstva, jež se připravuje na překročení prahu třetího tisíciletí. Ať se jeho spravedlnost a pokoj stanou darem pro každého, bez jakéhokoli rozdílu! „Poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky.“ (Iz 32,15-17) Ve Vatikánu 8. prosince roku 1997
10 11
Jan Pavel II., Homilie na Yankee Stadium v New Yorku (2. října 1979), I: AAS 71 (1979), 1169. Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, 8.
