Porodnost v České republice: dvě rozdílné epochy

V zorném poli geografů

Porodnost v České republice: dvě rozdílné epochy Obyvatelstvo na území Česka prošlo od druhé světové války mnoha demografickými změnami. Vznik České republiky 1. 1. 1993 však nastartoval novou, historicky bezprecedentní demografickou epochu. Mezi nedávné a přitom nejvýznamnější demografické změny patří bezesporu proměna charakteru porodnosti. Propad počtu živě narozených dětí hluboko pod záchovnou (reprodukční) úroveň ovlivní nejen budoucí vývoj celkového počtu obyvatel, ale zejména jeho struktury. Vytváří se tím negativní populační moment projevující se rychlým demografickým stárnutím a také se nastartovala poklesová spirála, která znamená, že méně početná generace rodí ještě méně dětí a postupně se tak vytváří posloupnost zmenšujících se generací.

Demografická situace Evropy a Česka po druhé světové válce

Evropa se brzy po druhé světové válce politicky rozdělila na dva geopolitické bloky – Východ a Západ. Navzdory této skutečnosti byly demografické trendy až do počátku šedesátých let v těchto uskupeních velmi podobné. Sjednocoval se charakter reprodukce přechodem od vícedětných k málodětným (nejčastěji dvoudětným) rodinám, rostla intenzita sňatečnosti a snižoval se podíl bezdětných žen. Docházelo také ke snižování věku při vstupu do prvního manželství, resp. věku při porodu prvního dítěte. Válka ovlivnila hodnotové systémy a po jejím ukončení sociální rozdíly při zakládání rodiny hrály minimální roli. Sňatek proto uzavíral téměř každý a životní prioritou manželského páru byly děti. Poválečný vývoj plodnosti tak neměl pouze kompenzační efekt, ale vyšší průměrné počty živě narozených dětí na jednu ženu přicházely ve většině evropských zemí na svět až do počátku šedesátých let. Od poloviny šedesátých let 20. století se však na Západě pravděpodobně natrvalo změnil vzorec demografického chování. Plodnost se dostala trvale pod hranici prosté reprodukce (méně než 2 děti na 1 ženu) a rodinné formy se pluralizovaly (nejen manželství na základě sňatku, ale také nesezdaná nebo oddělená soužití). Protože tento proces neměl v historii obdobu, byl nazván druhým demografickým přechodem. Demografický vývoj Česka byl po druhé světové válce až do počátku šedesátých let 20. století v hlavních rysech podobný vývoji zemí na západ od našich hranic. Od poloviny šedesátých let se však začal odlišovat a Česká republika nadlouho převzala vzorce demografického chování typické pro bývalé evropské komunistické země. I dnes je demografická situace České republiky bližší charakteru postkomunistických zemí, který se vyznačuje vyšší úmrtností ve středním a pokročilém věku a na nemoci oběhového systému, a především extrémně nízkou úrovní plodnosti, většinou pod hranicí 1,3 živě narozených dětí jedné ženě. Vzhledem k tomu, že změny úrovně a charakteru Geografické rozhledy 1/07–08

plodnosti jsou v Česku od počátku devadesátých let nejen historicky nové, ale hluboce odlišné oproti dřívějšku, můžeme nazvat současné proměny druhou epochou, zatímco první epochu vytvářela stabilizovaná poválečná plodnost, která přetrvávala až do začátku devadesátých let 20. století.

První epocha: trendy do počátku devadesátých let minulého století

Ve většině evropských zemí se po druhé světové válce dlouhodobě zvyšovala úroveň plodnosti jako kompenzace nepříznivé situace za války a zároveň jako pozitivní reakce na příznivý poválečný ekonomický rozvoj, označovaný jako „Trente glorieuses“, tj. třicet slavných/šťastných let. Naproti tomu na území dnešní České republiky nebyl vzestup plodnosti (baby boom) příliš vysoký, a zejména netrval tak dlouho. Za války až do roku 1944 se totiž, na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí, na území protektorátu Čechy a Morava počet narozených dětí zvýšil. Po válce byl pak vývoj plodnosti ovlivněn nepříznivými trendy v ekonomice, obtížnou bytovou situací, omezenými službami a nedostatečnou sítí předškolních zařízení, přestože ekonomická aktivita žen byla velmi vysoká. Pokles plodnosti byl zřejmě také urychlen přijetím zákona o umělém přerušení těhotenství s účinností od 1. 1. 1958, který umožňoval ukončit těhotenství nejen ze zdravotních důvodů, ale také z důvodů „zvláštního zřetele hodných“. Tyto skutečnosti dokumentuje graf 1 úhrnné plodnosti (průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu v reprodukčním věku v daném kalendářním roce). Ještě počátkem padesátých let byla u nás úhrnná plodnost zhruba na stejných hodnotách jako ve Francii (téměř tři děti), ale od poloviny padesátých let se trendy odlišily v neprospěch České republiky. V roce 1960 byl na našem území na rozdíl od Francie, průměrný počet živě narozených dětí jedné ženě „jenom“ 2,1 a odpovídal tzv. prosté reprodukci (hodnota, kdy daná populace výhledově zůstává na stejných počtech). V prosinci 1962 se konal XII. sjezd komunistické strany, který reagoval ve svém

usnesení na výše zmíněnou problematickou demografickou situaci a vytyčil mimo jiné za cíl rozšiřovat zařízení předškolní a mimoškolní péče o děti, ocenit mateřství při odchodu do důchodu a prodloužit mateřskou dovolenou. V důsledku těchto slibných návrhů krátkodobě vzrostla v letech 1963 a 1964 úhrnná plodnost na 2,3 živě narozených dětí jedné ženě v reprodukčním věku. Vzhledem ke zhoršování ekonomické si tuace Československa však nedošlo k plnění sjezdem vytčených cílů a průměrný počet živě narozených dětí tak rychle klesal až na hodnotu 1,8 v roce 1968. Teprve po XIV. sjezdu KSČ v roce 1971 a po zřízení vládní populační komise byl schválen a realizován komplexní přístup k řešení demografické problematiky a postupně byla přijata opatření, která můžeme nazvat dnešním termínem rodinnou politikou. Nejvýznamnějšími tehdejšími opatřeními byly: od 1. 10. 1971 zvýšení podpory při narození dítěte na dvojnásobek a rozšíření okruhu žen pobírajících mateřský příspěvek, od 1. 1. 1973 podstatné zvýšení přídavků na děti rodinám se dvěma a více dětmi, od 1. 4. 1973 zavedení výhodných státních půjček mladým manželům se státním příspěvkem formou odpisů po narození dítěte. Soubor těchto a dalších opatření spolu se zlepšením bytové výstavby a dobudováním sítě předškolních zařízení přispěly k nečekanému nárůstu úhrnné plodnosti s maximem 2,43 v roce 1974 a 2,40 v roce 1975 (graf 1). Vytvořené prorodinné klima bylo stimulující pro založení rodiny a rození Graf č. 1: Trendy plodnosti po roce 1950

Zdroj dat: ČSÚ (Český statistický úřad), INED (Státní ústav pro demografická studia v Paříži)

V zorném poli geografů dětí. Nepochybně se do tohoto klimatu také promítlo uzavření hranic od podzimu 1969, po krátkém politickém uvolnění v roce 1968, a narůstající izolace Československa od Západu. Hodnotíme-li vzestup české plodnosti v letech 1973–1979 v časovém odstupu, lze říci, že propopulační opatření nejvíce ovlivnila rodinné chování těch generací, které byly ve věku maximální plodnosti (1948– 1952), ale i těch mladších. Tyto generace žen se vyznačují historicky nejnižší bezdětností (6,4 % bezdětných žen generace 1949), historicky nejnižším podílem žen s pouze jedním dítětem (13,8 % generace 1951–1952) a také tím, že se u nich přechodně zastavil pokles podílu žen se třemi a více dětmi. Relativně rychleji narostla plodnost žen s vyšším vzděláním a ve větších městech, tj. u skupin, které operativně zareagovaly na zlepšené podmínky pro založení rodiny s dětmi. Někdy se spekuluje o tom, že by se tyto děti dříve či později narodily, občas bývají v médiích pejorativně označovány jako Husákovy děti. Pohled na konečný průměrný počet dětí narozených generacím, jejichž podmínky pro rodičovství byly relativně příznivější, jednoznačně potvrzuje efekt tehdy přijatých opatření, který spočíval nejen v zastavení poklesu plodnosti, ale i v jejím mírném zvýšení. Vzestup plodnosti v sedmdesátých letech byl tak jednou z mála pozitivních skutečností tehdejší doby; demografové z vyspělých zemí na západ od našich hranic se tenkrát k nám jezdili poučit.

Druhá epocha: nové trendy plodnosti po vzniku samostatné České republiky

V roce 1989 zanikla východní Evropa jako geopolitický region, kde se také vzorce demografického chování lišily od těch západních (vyšší intenzita plodnosti i sňatečnosti, nízký věk při uzavření manželství i při porodu). V České republice úhrnná plodnost v roce 1990 činila 1,89 dětí na jednu ženu a 1,86 v roce 1991. Tyto hodnoty patřily v evropském kontextu spíše k nadprůměrným. Souviselo to zřejmě se skutečností, že v prvních dvou letech po listopadu 1989 se vnější podmínky výrazně neměnily a přiblížení životní úrovni Západu se tehdy zdálo na dosah. V následujících letech, shodou okolností po vzniku samostatné České republiky (1. 1. 1993), se začal realizovat přechod k tržní ekonomice, který s sebou přinesl i sociální diferenciaci a nárůst nejistoty v podobě nového fenoménu nezaměstnanosti. Rovněž ze strany tehdejší politické reprezentace včetně některých skupin obyvatelstva docházelo k absolutnímu odmítání všeho z minulosti, tedy i propopulačních opatření, která zmírňovala rozdíl mezi životní úrovní rodin s dětmi a bezdětných.

V posledních letech zažívají mateřské školy zvýšený příliv dětí. Redukce počtu těchto zařízení vynucená ekonomickými důvody v průběhu 90. let, nebyla příliš prozíravá. Podobný tlak lze očekávat do několika let i na redukovanou síť základních škol, zejména jejich 1. stupňů. Foto: J. Šteflová

V České republice, podobně jako v ostatních postkomunistických zemích, se během devadesátých let 20. století demografické ukazatele dramaticky změnily, pravděpodobně nejen v důsledku jiných vnějších podmínek, ale také v souvislosti se změnou časování životních událostí a s prvotním důrazem kladeným na vzdělání a profesní kariéru. Především se snížila intenzita plodnosti a výrazně narostl podíl dětí narozených mimo manželství. Tyto trendy byly zcela nové nejen v historickém kontextu České republiky, ale i v mezinárodním porovnání. Tak nízké (plodnost) nebo tak vysoké (mimomanželská plodnost) hodnoty ukazatelů nebyly v populačním vývoji České republiky do té doby zaznamenány. Průměrný počet živě narozených dětí jedné ženě se výrazně a trvale snížil a již po řadu let patří k nejnižším v Evropě i na světě. Od roku 1995 je průměrný počet živě narozených dětí menší nebo roven 1,3 (2006: 1,33; minimum v roce 1999: 1,13). Iniciátory nových typů rodinného chování byly početně silné generace narozené v sedmdesátých letech, z tzv. druhého poválečného baby boomu. Přestože bychom mohli očekávat, že díky těmto početným generacím, které jsou od poloviny devadesátých let 20. století v rodičovském věku, se udrží zhruba stejné absolutní počty narozených (jako výsledek kombinace většího počtu žen v reprodukčním věku, majících v průměru méně dětí), není tomu tak. Pokles vlastní intenzity plodnosti (průměrného počtu živě narozených dětí jedné

ženě v reprodukčním věku) byl tak prudký, že absolutní počty živě narozených dětí se výrazným tempem snižovaly: oproti cca 130 tisícům živě narozených v roce 1990 (130 564) nebo 1991 (129 354) poklesl v roce 1995 počet živě narozených dětí pod 100 000 (96 097) a v roce 1999 se dokonce narodilo méně než 90 000 (89 471). Důsledkem dramatického poklesu plodnosti bylo, že poprvé v historii České republiky byl zaznamenán v roce 1994 úbytek obyvatelstva přirozenou měnou v mírovém období, neboť počet zemřelých v tomto roce poprvé překročil počet živě narozených.

Past nízké plodnosti

Hranice nízké plodnosti 1,3 živě narozených dětí jedné ženě v reprodukčním věku je demografy považována za alarmující, neboť ve výhledu se početnost každé následující reprodukční generace, která trvá zhruba třicet let, sníží na 63 % velikosti té předchozí, což ve výsledku znamená, že jestliže velikost první generace je 100, potom druhé je 63, třetí 40 a čtvrté 25, a to vše během 90 (3 x 30) let. Hodnota úhrnné plodnosti dlouhodobě nižší než 1,3 se nazývá pastí nízké plodnosti, neboť z psychologického hlediska lidé, kteří vyrůstají v prostředí, kde rodičovství není vzorem a páry spolu žijí bez dětí nebo pouze s jedním dítětem, mění i své celoživotní hodnotové orientace, kde rodina a děti často nemají místo. Z ekonomického hlediska mají takové populace v dlouhodobé perspektivě nepříznivou věkovou strukturu (nedostatek ekonomicky Geografické rozhledy 1/07–08

V zorném poli geografů Graf č. 2: Trendy mimomanželské plodnosti

Zdroj dat: ČSÚ, INED

aktivních), přičemž ani přistěhovalectví nic neřeší, protože by muselo nabýt obrovských rozměrů.

Je nízká plodnost přiblížením se Západu?

Výrazný pokles úrovně plodnosti pozorovaný v České republice v polovině devadesátých let dvacátého století jako by kopíroval trendy, které nastaly dříve, od poloviny šedesátých let, na Západě (graf 1). Tato do určité míry formální podobnost sváděla některé autory ke zlehčování hlubokého propadu české plodnosti a k formulaci názorů, že právě snižování plodnosti je projevem přibližování se Západu. Avšak na rozdíl od České republiky na severu či západě Evropy neklesla úhrnná plodnost pod hranici 1,5 živě narozených dětí jedné ženě a zaznamenané demografické změny zde probíhaly v odlišných podmínkách. Přes dílčí nehluboké ekonomické recese zde rostla ekonomika i životní úroveň obyvatelstva, zvyšovala se ekonomická aktivita žen, měnily se také hodnotové orientace směrem k většímu individualismu oproti dřívější životní prioritě založení rodiny s dětmi. Na Západě šlo o vnitřní svobodnou volbu, o změnu životního stylu, nikoliv o tlak vnější ekonomické transformace. Jediným důležitým vnějším faktorem byl přechod od tradičních metod plánovaného rodičovství (coitus interruptus, metoda neplodných dnů) k moderním, velmi spolehlivým metodám antikoncepce (hormonální, nitroděložní tělísko). Ve Francii, podobně jako v dalších západoevropských zemích se, po poměrně dlouholeté poválečné konjunktuře, úhrnná plodnost začala snižovat, takže francouzské hodnoty pak byly po dvacet let 1974–1993 dokonce nižší než v Česku (graf 1). Pokles úhrnné plodnosti ve Francii byl zpočátku (1965–1975) urychlen odkládáním porodů do vyššího věku, tedy děti se pak rodily v pozdějších kalendářních letech. Přesto v tomto období zde úhrnná plodnost neklesla pod hranici 1,8. Až mnohem později, v letech 1993–1994, Francie zaznamenala historicky nejnižší hodnotu (1,66). Pro zajímavost uveďme, že stejná hodnota (1,66) byla dlouho historickým minimem plodnosti českých zemí zaznamenaným v roce 1936. Geografické rozhledy 1/07–08

Zatímco ve Francii došlo později k nárůstu úhrnné plodnosti až na dnešní dvě živě narozené děti na jednu ženu (2006: 1,98), Česká republika si vytvořila v roce 1999 nové historické minimum s hodnotou 1,13 živě narozených dětí na jednu ženu. Na současném propadu plodnosti České republiky je zajímavé, že proběhl velmi rychle, zhruba v rozmezí čtyř let, a tento trend je současně typický i pro ostatní země bývalého východoevropského bloku. Na Západě druhý demografický přechod trval přinejmenším deset let, přičemž jako by se šířil ze severní Evropy do západní a posléze do jižní. Prudkost změn demografických ukazatelů plodnosti, ale i sňatečnosti v České republice spíše naznačuje pragmatické až krizové chování obyvatelstva v podmínkách, které přestaly favorizovat rodinu.

Děti se rodí stále častěji mimo manželství

O vysokých hodnotách přikládaných manželství a rodičovství v Česku do počátku devadesátých let 20. století vypovídají nízké podíly dětí narozených mimo manželství. Až do roku 1989 včetně zde nepřesáhl podíl živě narozených dětí mimo manželství 8 % ze všech živě narozených (graf 2). Na Západě, jak dokumentuje francouzská křivka (graf 2), podíl dětí narozených mimo manželství po roce 1970 plynule narůstal, 8 % překročil v roce 1973, 10 % v roce 1979, 20 % v roce 1986, 30 % v roce 1990 a 40 % v roce 1997; v roce 2005 již činil 47 %. Česká republika zaznamenala hodnoty přesahující 10 % až v devadesátých letech (poprvé 1992), 20 % v roce 1999 a poslední známé hodnoty z roku 2006 byly 33 %. Podíl dětí narozených mimo manželství se často dává zjednodušeně do souvislosti se snižováním sňatečnosti a přepokládá se, že děti narozené mimo manželství se rodí páGraf č. 3: Porodnost a potraty v Česku


rům preferujícím neformální soužití neboli v české terminologii, že se jedná o faktická manželství. Skutečnost je však složitější a promítají se do ní kulturní tradice, postoje a hodnotové systémy jednotlivých zemí. Velmi důležitým faktorem je ekonomická situace neprovdané matky, která má větší naději na sociální podporu, jestliže ona, respektive její partner, patří do nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Nejvyšší podíly dětí mimo manželství se tradičně rodí v zemích severní Evropy, kde často přesahují 50 %. Zde se však spíše jedná o nesezdané páry. Vyšší podíly, 40–50 %, jsou také ve Francii nebo Velké Británii. Z tohoto schématu se vymykají země jižní Evropy s nižšími podíly, ale také střední Evropa (bývalá SRN, Švýcarsko) s menším počtem dětí narozených mimo manželství. V České republice je hlavním faktorem vzestupu počtu narozených mimo manželství změna struktury obyvatelstva podle rodinného stavu, zejména nárůst počtu svobodných žen, přičemž nárůst vlastní intenzity plodnosti nevdaných (ponejvíce svobodných) žen byl menší (měřeno počtem dětí narozených mimo manželství na nevdané ženy). Na rozdíl od obecně přijímaného schématu, že svobodnými matkami jsou liberálně orientované vysokoškolačky, je nutno říci, že tyto ženy jsou nejvíce konzervativní, pokud jde o svobodné mateřství. Děti narozené ženám vysokoškolačkám mají svobodnou matku pouze v 11 %, zatímco děti narozené ženám se základním vzděláním v 60 %. Současným typem svobodné matky je u nás, stejně jako v minulosti, žena se základním vzděláním, která porodí dítě ve věku kolem 20 let. Většina dětí pak žije po většinu svého dětství s osamělou matkou. Neprovdané ženy mají v této situaci méně dětí než ženy v žijící v legálním manželství.

V zorném poli geografů Interrupce v Česku jako nástroj regulace porodnosti

V dnešní době je počet narozených dětí ve vyspělých zemích plánován pomocí moderní antikoncepce. Nežádoucí početí je většinou možné legálně ukončit interrupcí (UPT – umělé přerušení těhotenství). V České republice byly interrupce ze zdravotních důvodů legalizovány již od roku 1950 a z dalších (zvláštního zřetele hodných) důvodů od roku 1958 (zákon č. 68/1957 Sb.). Umělé přerušení těhotenství povolovala komise za tímto účelem zřízená. Činnost komisí byla zrušena novým, dodnes platným zákonem (č. 66/1986 Sb.), k provedení interrupce stačí od té doby pouhá žádost ženy bez uvádění sociálních či ekonomických důvodů. Interrupce se provádějí do 12. týdne těhotenství. Zákon přijatý v roce 1986 je liberální a v duchu legislativy zemí EU, ve kterých byly interrupce legalizovány v průběhu sedmdesátých, resp. osmdesátých let (například ve Francii v roce 1975). V České republice počet UPT kolísal od roku 1958 v souvislosti s legislativními úpravami a většinou, když se povolování interrupcí zpřísnilo, zrcadlově narostly počty živě narozených (graf 3). Bylo to zejména v souvislosti s vládním nařízením z roku 1962, kdy původně odborné komise byly nahrazeny převážně laickými při národních výborech, nebo v období 1973–1979, kdy důvodem zvláštního zřetele hodným byl věk ženy nad 40 let, nejméně tři žijící děti, obtížná situace neprovdané ženy apod. V praxi se tenkrát velmi omezily interrupce vdaných bezdětných žen nebo s jedním dítětem. Zpočátku striktně dodržovaná omezení však časem oslabila na významu a dalším uvolněním byla vyhláška z roku 1980, kdy bylo možno interrupci zopakovat po 6 měsících, na rozdíl od dříGraf č. 4: Srovnání potratů v České republice a ve Francii


Se snižujícím počtem žáků se naopak v současnosti potýká řada základních škol. Tento problém se však neprojevuje plošně stejnou měrou. V zázemí Prahy chybí místa ve školách a staví se nové budovy jako např. v Jesenici u Prahy. Foto: archiv sdružení Rytmus

vějších 12 měsíců. Zásadním přelomem ve vývoji byl však nový zákon s účinností od 1. 1. 1987, kterým byly zrušeny komise udělující povolení k interrupci. Reakcí byl nárůst počtu UPT na maximum 133 370 UPT v roce 1988 (graf 3). Od devadesátých let až dodneška pozorujeme výrazný pokles počtu interrupcí, který byl tentokrát paralelně provázen i poklesem počtu živě narozených dětí (graf 3). Již od roku 1995 činil počet umělých přerušení těhotenství méně než 50 000 a v roce 2006 se snížil na 25 352. Česká republika se tak poprvé přiblížila nízkým hodnotám vyspělých západních populací (graf 4). Pokud jde o charakter regulace plodnosti neboli dnešní terminologií o ochranu reprodukčního zdraví žen, Česká republika se dodnes odlišuje od Západu. Souvisí to se skutečnosti, že v České republice na rozdíl od většiny západních zemí bylo nejdříve uzákoněno umělé přerušení těhotenství a teprve později došlo k masovějšímu užívání moderní antikoncepce. Interrupce se tak stala hlavní „metodou“ regulace porodnosti, a proto česká veřejnost většinou považuje za „přirozené“, že má žena prá-

vo se rozhodovat o svém těhotenství. Na rozdíl od Polska snahy o zpřísnění podmínek umělého přerušení těhotenství vedené po roce 1989 v České republice neuspěly. Česká republika má však oproti Západu svá specifika ve struktuře interrupcí, protože dodneška převládají interrupce vdaných žen, které mají dvě děti, zatímco na tam jde především o nechtěná a náhodná početí svobodných bezdětných dívek. Vzorec chování Česka se však přibližuje „Západu“, protože zatímco v roce 1990 ve struktuře interrupcí podle rodinného stavu představovaly vdané ženy 74 % a svobodné 17 %, v roce 2006 to bylo 44 a 42 %. Podobně v roce 1990 interrupci podstoupily především ženy se dvěma dětmi (47 %), v roce 2006 to byla 34 % a narostl podíl bezdětných. Změna struktury probíhala při výrazném poklesu absolutního počtu interrupcí ze 111 268 v roce 1990 na 25 352 v roce 2006. Nové trendy ve vývoji a struktuře interrupcí lze proto označit jako příznivé a skutečným přiblížením se Západu na rozdíl od plodnosti. Jitka Rychtaříková, PřF UK v Praze [email protected]

Internetové odkazy:

Aplikace do výuky:

Webové stránky Českého statistického úřadu – http://www.czso.cz/ Webové stránky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR – http://www.uzis.cz/news.php?mnu_id=1000 Webové stránky Eurostatu – http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1090,30070682,1090_33076576&_dad=portal&_ schema=PORTAL

1. V článku se mluví o datech a ukazatelích v demografii. Najděte si na webových stránkách Českého statistického úřadu (ČSÚ) v Demografické ročence data o obyvatelstvu. Které demografické události se zjišťují? 2. Co je sčítání lidu, domů a bytů? 3. Najděte na webu ČSÚ informaci o historii sčítání na území Česka.

Geografické rozhledy 1/07–08


Trendy formování a rozpadu rodiny Od počátku sedmdesátých let 20. století docházelo ve většině vyspělých zemí k historicky velmi významným změnám ve způsobu formování rodiny. Vedle klasického modelu, podle kterého rodina vznikala sňatkem, začala stále více nabývat na významu faktická manželství. Rodinné formy se tím pluralizovaly. Důsledkem uvedených změn byl pokles ukazatelů intenzity sňatečnosti svobodných i rozvedených v řadě evropských zemí na úroveň, kterou by se u svobodných ještě v šedesátých letech nikdo neodvážil předpovídat. Zdálo by se tedy, že méně uzavřených sňatků bude znamenat stabilnější manželství a že rozvodovost bude klesat. Opak je pravdou a úroveň rozvodovosti ve všech zemích narůstá.

Dominance časného a častého sňatku po druhé světové válce

Poválečné období až do počátku sedmdesátých let 20. století je považováno za věk tradiční rodiny. Rodina začínala sňatkem a děti přicházely na svět v manželství. Všude v Evropě se po válce snižoval věk při uzavírání manželství a sňatek uzavíral téměř každý, proto mluvíme o době časného a častého sňatku. Někteří autoři označují tento trend termínem marriage boom, který je analogický termínu baby boom. Po roce 1970 však začalo docházet v řadě vyspělých zemí k významným změnám ve způsobu formování rodiny. Vedle tradičního modelu, kdy rodina vznikala sňatkem, začala stále více nabývat na významu faktická manželství. Samotná faktická manželství zahrnují řadu dalších typů rodinných forem a v porovnání s tradičním manželstvím jsou méně stabilní. Jiná jsou soužití mladých lidí před sňatkem ve srovnání s těmi, kteří zvolili faktické manželství jako trvalou formu společného života, jiná jsou nesezdaná soužití lidí ve středním věku s dětmi a bezdětných párů. Poměrně novým fenoménem je LAT (living apart together, tj. oddělená soužití), kde pár praktikuje oddělené bydlení a hospodaření. Důsledkem všech uvedených změn byl pokles ukazatelů intenzity sňatečnosti svobodných i rozvedených na velmi nízkou úroveň. U nás procházela sňatečnost svobodných (prvosňatečnost) několika vývojovými etapami, přičemž některé z nich byly v souladu s celoevropskými trendy a jiné nikoliv. První etapu lze vymezit obdobím od druhé světové války do počátku šedesátých let. V té době ukazatel, který nazýváme úhrn redukovaných prvních sňatků (podíl osob, které do věku 50 let uzavřou alespoň jednou v životě sňatek), v České republice stejně jako v řadě evropských zemí přesahoval 100 %, což by znamenalo, že více než 100 % obyvatel uzavíralo první sňatek (graf 1). Tento zvláštní výsledek lze vysvětlit tím, že v daném roce může současně docházet ke dvěma jevům, k častějšímu uzavírání manželství a ke snižování věku při prvním sňatku. V případě extrémně rychlého poklesu věku při prvním sňatku může dojít k jednorázové kumulaci sňatků a úhrn redukovaných prvních sňatků může přesáhnout 100 %. Naopak když výrazně narůstá věk při vstupu do prvního manželství a současně se snižuje vlastní intenzita sňatečnosti svobodných, je úhrn redukovaných sňatků abnormálně nízký. Geografické rozhledy 1/07–08

Graf č. 1: Trendy sňatečnosti svobodných žen

Zdroj dat: ČSÚ (Český statistický úřad), INED (Státní ústav pro demografická studia v Paříži)

Nedostatek tohoto ukazatele je dobře vidět na grafu č. 1 pro oba typy zkreslení. Například v roce 1962 byl úhrn redukovaných prvních sňatků vyšší než 100 %, ale metodicky lepší ukazatel z tzv. tabulek sňatečnosti svobodných 100 % nikdy nepřesáhl a činil 98 %. Naopak v devadesátých letech byl tabulkový ukazatel sňatečnosti svobodných žen o něco vyšší než úhrn redukovaných prvních sňatků, který byl podhodnocen v důsledku rychlého narůstání věku při vstupu do prvního manželství, jež provázelo snižování intenzity sňatečnosti svobodných. Z důvodů náročnosti na vstupní data nejsou tabulky sňatečnosti svobodných rutinně počítány, a pro mezinárodní srovnání se proto zatím používá méně spolehlivý úhrn redukovaných prvních sňatků. Na grafu 1 je vidět, že trendy sňatečnosti byly až do konce šedesátých let podobné ve Francii i České republice, což jenom potvrzuje, že tehdejší Evropa byla demograficky poměrně homogenní navzdory stále antagonističtějšímu politickému rozdělování.

Setrvání modelu časného a častého sňatku v Česku do počátku devadesátých let 20. století

Zatímco počátkem sedmdesátých let se v mnoha vyspělých zemích ukazatele sňatečnosti začaly radikálně snižovat, v České republice se model častého a časného sňatku, uvedený v život po druhé světové válce, ještě utužil. V roce 1973 bylo dosaženo

absolutně nejvyššího počtu sňatků (99 518), bezpochyby také v souvislosti se zavedením výhodné novomanželské půjčky se státním příspěvkem, poskytované manželům do 30 let věku včetně, jejichž čistý měsíční příjem byl tehdy nižší než 5000 Kčs. Ke zvyšování intenzity sňatečnosti svobodných (prvosňatečnosti) přispívala příznivá bytová výstavba. Úhrnná sňatečnost svobodných žen měřená tabulkovou prvosňatečností i úhrnem redukovaných prvních sňatků dosáhla maxima v roce 1978, neboť tenkrát vstupovalo do prvního manželství 98 % žen, u mužů bylo dosaženo maxima v roce 1973 (95 %). Období maximální sňatečnosti svobodných mužů a žen je současně i obdobím velmi nízkého věku při prvním sňatku (muži 24,3 a ženy 21,4 let). Rok 1989 byl také posledním rokem socialistického Československa, ale i rokem, kdy sňatečnost v České republice byla stabilizována a vykazovala „tradiční“ rysy (častý a časný sňatek). Absolutní počet sňatků činil v roce 1989 „normálních“ 81 262, podíl svobodných mužů, kteří do svých padesátých narozenin uzavřeli sňatek, byl 89 % a u žen byl tento podíl 95 %. Průměrný věk při prvním sňatku mužů byl 24,6 roku a žen 21,8 roku.

Sňatek je vzácnější a uzavírá se ve vyšším věku

Rok 1990 byl v České republice jednoznačným mezníkem oddělujícím starý „tra-

V zorném poli geografů diční model“ častého a časného sňatku od nových trendů, které se vyznačují sňatkem pozdním a málo frekventovaným. V Evropě se tento typ sňatkového chování začal prosazovat již od sedmdesátých let. Rok 1990 i následující 1991 lze označit v České republice za specifické a vymykající se globálním vzorcům. V důsledku výrazného omezení výhodných novomanželských půjček spořitelnou od 1. 1. 1991 bylo v roce 1990 uzavřeno mnoho předčasných manželství navíc, aby snoubenci stihli ještě uzavřít novomanželskou půjčku do konce roku 1990. Absolutně i relativně vzrostly v roce 1990 oproti roku 1989 zejména počty sňatků 18–24letých žen a mužů. Již tak nízký průměrný věk při prvním sňatku poklesl v roce 1990 na 24 let u mužů a na 21,4 roku u žen. Nárůst sňatků, téměř o 10 tisíc, pozorovaný v roce 1990, byl vystřídán odpovídajícím poklesem v roce 1991. Tedy až po roce 1992 začala další vývojová etapa sňatečnosti svobodných, charakterizovaná snižující se intenzitou a růstem sňatkového věku. V současnosti (2006) 63 % mužů a 70 % žen uzavírá do věku 50 let sňatek a průměrný věk při prvním sňatku je 28 let u žen (Francie 29 let) a 31 let u mužů (Francie 31 let), měřeno tabulkovými ukazateli. Sňatečnost svobodných je však přes svůj pokles v České republice stále vyšší oproti Francii (graf 1) na základě úhrnu tabulkových sňatků svobodných. Graf 1 dále ilustruje metodický problém úhrnu prvních redukovaných sňatků ovlivněných v České republice momentálním rychlým nárůstem věku při sňatku. Podle metody redukovaných prvních sňatků by totiž byla sňatečnost svobodných žen v České republice nižší než ve Francii. V tomto přechodném období prudkých změn jsou správné závěry pouze na základě tabulkových hodnot. Z hlediska struktury sňatků podle rodinného stavu snoubenců ubývají v České republice sňatky, kdy oba snoubenci byli svobodní, například v sedmdesátých letech bylo takových sňatků 75 %, dnes 65 %. Druhé nejčetnější jsou sňatky, kdy oba snoubenci jsou rozvedení (14 %). Dále je zajímavé, že v České republice je přibližně stejná frekvence sňatků svobodného muže s rozvedenou ženou a rozvedené ženy se svobodným mužem (9–10 %). Mýtus o častých sňatcích rozvedeného muže se svobodnou ženou (běžných v jiných zemí, i na Slovensku) tedy česká data vyvracejí. Rozvedený muž si bere častěji svobodnou ženu v České republice

pouze v případě, když žena je výrazně mladší, a takových sňatků není mnoho.

Ukončení manželství za života partnerů

Již zákonem z roku 1919 bylo umožněno všem občanům tehdejšího Československa ukončit manželství za života manželů, a to ve dvěma způsoby: rozlukou, která významově odpovídala dnešnímu rozvodu, a rozvodem od stolu a lože, kdy takto rozvedení manželé žili odděleně, ale nemohli uzavřít další sňatek. Tento dvoukolejný systém byl po válce zrušen a od roku 1950 existuje v České republice jediná forma zániku manželství za života manželů, a tou je rozvod. Po druhé světové válce až do sedmdesátých let bylo manželství celoživotní prioritou ve většině evropských zemí, a proto se rozvádělo poměrně málo lidí. Vývoj rozvodovosti na území dnešní České republiky byl poněkud odlišný, neboť intenzita rozvodovosti lineárně rostla (graf 2). Zatímco ve Francii v roce 1965 končilo rozvodem kolem 10 % manželství, v České republice to byl dvojnásobek, podobně v roce 1975 ve Francii 15 %, v České republice 30 %. Pro lepší pochopení specificity vývoje v České republice je třeba uvést několik skutečností. Byla zde vysoká ekonomická aktivita žen, která jim dávala nejen nezávislost, ale také možnost dalších kontaktů. Konflikty uvnitř rodiny mohly být prohlubovány problematickým bydlením i obtížemi v péči o děti pro ženy zaměstnané na plný úvazek bez adekvátního rozvoje služeb, zařízení pro děti i bez dostatečně zásobeného trhu. Přitom napjatý rodinný rozpočet se bez výdělku žen neobešel. V sedmdesátých letech docházelo v Evropě k liberalizaci rozvodové legislativy ve státech, kde rozvod již byl uzákoněn, a k legalizaci rozvodu v zemích, kde nebyl dosud povolen. Liberálnější rozvodové kliGraf č. 2: Trendy rozvodovosti

Stále častěji vstupují do manželství páry, které již mají malé děti. Foto: M. Pluskalová

ma pak vedlo k narůstání rozvodovosti, což dokumentuje přiblížení české a francouzské křivky úhrnné rozvodovosti (počet rozvodů je vztahován ke sňatkům, ze kterých tyto rozvody pocházejí, ukazatel tedy není ovlivněn ročním kolísáním počtu sňatků). Jednorázové snížení úhrnné rozvodovosti v České republice v roce 1999 souviselo se změnou rozvodové legislativy přijaté ve druhé polovině roku 1998. V dalších letech se však praxe i vývoj vrátily k původnímu trendu. V roce 2006 skončilo v České republice rozvodem 48,7 % manželství, ve Francii 52 % v roce 2005. V České republice kolem 60 % rozvádějících se manželství má nezletilé děti a ve 20 % případů se jedná o opakované rozvody. Závěrem lze říci, že rodina dnešní doby je v porovnání s minulostí méně stabilní, na druhou stranu prodlužující se lidský věk umožňuje prožít více let s vyvoleným partnerem, nebo založit druhou rodinu. Jitka Rychtaříková, PřF UK v Praze [email protected]



Aplikace do výuky:

Webové stránky Českého statistického úřadu – http://www.czso.cz/ Webové stránky Eurostatu – http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1090,30070682, 1090_33076576&_dad=portal&_schema=PORTAL

1. Najděte na webových stránkách Českého statistického úřadu (ČSÚ) data o obyvatelstvu, v Demografické ročence údaje o sňatcích a rozvodech. Které charakteristiky se u těchto událostí zjišťují? 2. Za jakých podmínek se lze dnes v České republice rozvést? Zkuste nalézt poslední zákon o rodině. Diskutujte o příčinách rozvodů, použijte své znalosti z hodin občanské nauky a ZSV.



Trendy přežívání: přetrvávající diferenciace Západ – Východ Dvacáté století bylo obdobím nejvýraznějšího prodloužení lidského života. Střední délka života vzrostla ve vyspělých zemích zhruba o 30–35 let, v České republice z 38,9 roku u mužů a 41,7 roku u žen v roce 1900 na 71,6, respektive 78,3 roku v roce 2000 a na 73,4, respektive 79,7 roku v roce 2006. Pokles úmrtnosti do šedesátých let souvisel ve vyspělých zemích především se zlepšováním úmrtnostních ukazatelů osob v mladším věku, naopak v posledních třiceti letech jsme svědky snižování intenzity úmrtnosti seniorů a úmrtnosti na nemoci oběhového systému. Lze také říci, že demografický režim úmrtnosti, jemuž dominovala kojenecká úmrtnost, se změnil na režim, který je určován úmrtností seniorů. Tradiční rozdělení evropských zemí z hlediska výše úmrtnosti na zdravotně vyspělejší sever a západ oproti zaostalejšímu jihu a východu se po druhé světové válce měnilo. Revolučním faktorem ve vývoji úmrtnosti byl objev antibiotik (např. A. Fleming v roce 1928 objevil penicilin). Široké použití antibiotik po druhé světové válce radikálně snížilo úmrtnost na infekční choroby, a to zejména u dětí. Projevilo se to i po nástupu komunistických režimů ve východní Evropě, kde bylo centralizované zdravotnictví úspěšné právě v této oblasti. Zdálo se tedy, že rozdíly mezi evropskými zeměmi brzy zaniknou. Druhým významným momentem ve vývoji úmrtnosti byla tzv. kardiovaskulární revoluce, která začala v nejvyspělejších zemích od počátku sedmdesátých let 20. století. Jednalo se o nové možnosti kardiochirurgie a kardiologie včetně prevence. Tyto nové a dražší lékařské technologie a intenzifikace zdravotní péče byly pro „komunistický“ Východ cenově nedostupné a úmrtnost se zde většinou zhoršovala (ve středním a vyšším věku a na nemoci oběhového systému). Naopak na severu a západě, ale také v jižní Evropě naděje dožití významným způsobem rostla. Ekonomicky vyspělá Česká republika s téměř 100% gramotným obyvatelstvem a ne příliš zničená válečnými událostmi měla velmi dobré předpoklady pro další snižová-

ní úmrtnosti. Po poválečných úspěších ve snižování kojenecké a dětské úmrtnosti si však na nové trendy musela počkat až do konce osmdesátých let.

Tři etapy vývoje úmrtnosti

V České republice můžeme rozlišit ve vývoji úmrtnosti tři etapy (graf 1): od druhé světové války do počátku šedesátých let, od poloviny šedesátých let do konce osmdesátých let a od konce osmdesátých let dodneška. První etapa je charakterizována výrazným snižováním míry kojenecké úmrtnosti (graf 2; počet zemřelých do jednoho roku na 1000 živě narozených). Pokles úmrtnosti kojenců tak podstatně přispíval k prodloužení naděje dožití (střední délky života při narození) a patřili jsme až do počátku šedesátých let mezi země s nejnižší úrovní úmrtnosti na světě. Druhou etapu (od poloviny šedesátých let do konce osmdesátých let) můžeme označit jako dobu, kdy se Česká republika nejen politicky, ale i demograficky zařadila do východoevropského bloku, neboť úmrtnostní poměry se zde zhoršovaly v důsledku nadúmrtnosti ve středním a vyšším věku a na nemoci oběhového systému. U mužů se dokonce naděje dožití zkracovala a u žen stagnovala. Někdy je toto období zhoršování úmrtnosti označováno jako „kardiovas-

Graf č. 1: Vývoj úmrtnosti mužů a žen

Zdroj dat: ČSÚ (Český statistický úřad), INED (Státní ústav pro demografická studia v Paříži) Geografické rozhledy 1/07–08

Graf č. 2: Trendy kojenecké úmrtnosti


kulární epidemie Východu“. Zdravotnictví zde trpělo chronickým nedostatkem investic do nových léků i technologií zaměřených na prevenci a léčbu. Rovnostářský přístup nepřál moderním metodám vytipovávání rizikových skupin obyvatelstva. Ke zhoršování úmrtnostních poměrů však přispíval i životní styl (kouření, alkoholismus, nezdravé složení stravy, nedostatečná péče o vlastní zdraví). Zpoždění vytvořené v tomto období bylo tak velké, že přetrvává dodnes. V osmdesátých letech se kojenecká úmrtnost začala opět snižovat mimo jiné i v souvislosti s importem nových neonatologických (novorozeneckých) technologií a s péčí zaměřenou na riziková těhotenství a novorozence. V současné době jsou hodnoty kojenecké úmrtnosti již velmi nízké, a její změny proto příliš neovlivňují hodnotu střední délky života při narození. Koncem osmdesátých let začala zřetelněji narůstat naděje dožití a tento příznivý trend trvá dodnes. Česká republika v tomto směru přesto stále zaostává za Západem, i když má mezi bývalými postkomunistickými zeměmi nejlepší pozici. V roce 2006 střední délka života při narození byla v Česku u mužů 73,4 roku a u žen 79,7 roku, avšak ve Francii byly odpovídající hodnoty 77,2 u mužů a 84,1 u žen. Pouze míra kojenecké úmrtnosti je v posledních letech v obou zemích stejná, dokonce v roce 2006 byla u nás nepatrně nižší, 3,3 ‰ (Francie 3,7 ‰). Tyto nové trendy snižující se úmrtnosti, zaznamenané s dvacetiletým zpožděním oproti západu, souvisejí s úspěšným snižování úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy ve středním a vyšším věku díky aplikaci nových druhů specificky cílených léků na terapii i prevenci nemocí oběhového systému, efektivnější rychlé lékařské pomoci, novým typům operací ap. Přispívá k tomu i pravidelné monitorování zdravotního sta-


Převaha počtu žen je patrná především ve vyšších věkových kategoriích. Foto: J. Kaman

V dnešní době, u populací, kde střední délka života při narození přesahuje 70 let,

je otázkou, zda je tento ukazatel dobrým měřítkem zdravotního stavu. Můžeme se ptát, zda prodlužování lidského věku není pouze přidáváním let v nemoci. Podle definice Světové zdravotnické organizace je zdraví vyjádřením kvality života, a tedy stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody. Označení vlastního zdravotního stavu (subjektivního zdraví) jako velmi dobrý, dobrý, přijatelný, špatný a velmi špatný je dnes jedním z kritérií hodnocení

Graf č. 3a: Muži

Graf č. 3b: Ženy

vu obyvatelstva a zlepšování jeho životního stylu včetně rozšířených možností trhu. Tyto kvalitativně nové trendy pak v nedávné době vedly ke snižování rozdílů v úmrtnosti mužů a žen, k poklesu úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy a ke snižování úmrtnosti ve vyšším věku.

Zlepšování zdravotního stavu

zdravotního stavu dané populace. Střední délku života v daném věku (počet let, který zbývá v průměru na dožití osobě v daném věku) lze rozložit na počet let prožitých v jednotlivých kategoriích zdraví. Analýza subjektivně vnímaného zdraví posuzovaného ve třech kategoriích (velmi dobré + dobré; přijatelné; špatné + velmi špatné) v Česku v roce 2005 ukázala, že se vzrůstajícím věkem narůstá počet let prožitých v přijatelném, respektive špatném či velmi špatném zdraví. Lidem ve věku do 40 let zbývá na dožití větší počet let v dobrém zdraví než ve špatném (graf 3a, 3b). Po tomto věku až do 80 let je největší počet let k prožití v přijatelném zdravotním stavu a od 85 let převažují k dožití roky ve špatném a velmi špatném zdraví. Je zajímavé, že počet let k dožití ve velmi dobrém a dobrém zdravotním stavu je u mužů a žen v každém věku stejný. Delší věk žen znamená, že roky navíc jsou prožité v přijatelném nebo špatném zdravotním stavu. Tyto výsledky pro Českou republiku se příliš neliší od zjištění v jiných zemích.

Zdroj dat: ČSÚ a výběrové šetření – Rodina, partnerství a demografické stárnutí: Generace a gender

Jitka Rychtaříková, PřF UK v Praze, [email protected]


Aplikace do výuky:

Webové stránky Českého statistického úřadu – http://www.czso.cz/ Webové stránky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR – http://www.uzis.cz/news.php?mnu_id=1000

1. Najděte na webových stránkách Českého statistického úřadu (ČSÚ) http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/3007-03 ze šetření o so ciální situaci domácností údaje o zdravotním stavu (subjektivní názory na zdravotní stav). 2. Které další údaje ve vztahu k subjektivnímu zdraví se zjišťují?


Porodnost v České republice: dvě rozdílné epochy

Recommend Documents