Poprvé vydáno ve Spojených státech jako The Secrets of People Who Never Get Sick. Vydáno ve spolupráci s nakladatelstvím Workman Publishing Copany, Inc., New York © Gene Stone, 2010 Translation © Sabina Čechová, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-946-6 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-032-4 (ePub) ISBN 978-80-7462-058-4 (mobi)
Všem lidem, kteří pracují na tom, aby zdravotní systém věnoval stejnou pozornost prevenci nemocí jako jejich léčení
Úvod uigi Cornaro, bohatý benátský šlechtic, se narodil v zámožné rodině kolem roku 1460. Stejně jako jeho vrstevníci v renesanční Itálii vedl Cornaro výstřední život, nosil luxusní hedvábné oděvy dovezené ze zámoří a jedl kdykoli a cokoli se mu zachtělo. Život aristokrata té doby spočíval z velké části ve vyhledávání rozkoší: sportu, intelektuální zábavy a jídla. Obvyklý denní program se skládal z bohaté snídaně, vyřízení obchodních záležitostí, poledního jídla, návštěvy koňských závodů nebo politické debaty s dóžetem, následovalo další jídlo a po krátkém zdřímnutí býval ples a nákladná večeře. Bohatí lidé, jako byl Cornaro, konzumovali obvykle čtyři až pět velkých jídel denně. Hostiny byly příležitostí ohromit hosty bohatě prostřenými stoly, které nabízely množství různých chodů, a důraz se kladl na exotické a těžko sehnatelné přísady, jako byl cukr (který byl drahý) nebo asparágus (mimo sezónu k dostání pouze mimo Itálii). Tady je skutečný jídelníček jedné benátské hostiny pořádané v Cornarově době.
L
Růžová voda (k opláchnutí rukou) Pečivo z cukru a piniových oříšků Koláčky z mandlí a cukru (Podobné marcipánu) Asparágus Malé klobásky a masové kuličky Pečená perlička s omáčkou Celé telecí hlavy, pozlacené a postříbřené Kapouni a holubi obložení klobáskami, šunkou a kančím masem Plus husté polévky Celá pečená ovce v kyselé třešňové omáčce Velký výběr pečených ptáků – hrdličky, koroptve, bažanti, křepelky, Pěnice – podávané s nádivkou z oliv Kuře s cukrem a růžovou vodou Celé pečené sele s masovým vývarem Pečený páv s oblohou Sladký pudink s šalvějovou příchutí Kdoule vařené s cukrem, skořicí, piniovými oříšky a artyčoky Různé zavařeniny s cukrem a medem Deset různých dortů a množství kandovaného ovoce V devadesátých letech patnáctého století, když se blížily Cornarovy čtyřicáté narozeniny (asi deset let předtím, než italští aristokraté patnáctého století obvykle umírali), onemocněl. Jeho lékaři ho informovali, že pokud chce přežít, bude muset upravit své stravovací návyky. Většina lidí, kteří dostali podobné rady, je ignorovali, ale on ne. První část svého života žil nestřídmě, tu druhou se rozhodl prožít moudře. V tehdejší době nebyly znalosti o souvislosti mezi stravou a zdravím moc hluboké, a tak si Cornaro pokusně předepsal dietu, která drasticky omezovala množství jídla. Každý den musel vystačit s dvanácti uncemi (34 dkg) pevné stravy a čtrnácti uncemi (4 dl) vína (středověké víno
bylo mnohem lehčí než dnešní a bylo v jeho době stejně běžným nápojem jako voda). Cornarův plán měl skoro okamžité účinky. Jeho zdravotní stav se tak výrazně zlepšil, že svou dietu dodržoval až do věku osmašedesáti let, kdy jeho doktoři v obavě, že jí příliš málo, trvali na tom, aby jedl a pil víc. Souhlasil, ale brzy dostal mírnou horečku, což ho přimělo vrátit se k lehčí stravě a té se držel do konce svého života – do věku 102 let. Cornaro napsal o svém plánu čtyřsvazkovou knihu, často překládanou jako Rozprava o umírněném životě, v níž vyjádřil svou filozofii, že lidé by s vyšším věkem měli méně jíst. Také rozpracoval své přesvědčení, že v době, kdy je tělo oslabené, je lepší nezatěžovat je trávením, to znamená, že je zdravější vyhýbat se jídlu než se přecpávat. „Není pochyb,“ napsal, „že pokud by se takto poučený člověk držel mé rady, vyhnul by se v budoucnu všem nemocem, protože vyvážený život odstraňuje příčinu onemocnění.“ Cornaro nejen velice dlouho žil, ale až do doby těsně před smrtí byl zdravý. Jak poznamenal: „Dlouhý život plný nemocí a utrpení je horší než žádný život.“ Po následující staletí jeho knihu četli a diskutovali o ní mnozí spisovatelé a myslitelé, mezi jinými Joseph Addison, Sir William Temple (zaměstnavatel Jonathana Swifta) a filozof Francis Bacon. Ale během staletí vliv knihy slábl a dnes už je jen málo těch, kterým Cornarovo jméno něco říká. Nicméně jeho Tajemství – snížení kalorického příjmu – bylo znovu objeveno v jedenadvacátém století jako cesta k dosažení dobrého zdraví a dlouhověkosti. Mnoho dalších soudobých tajemství dobrého zdraví má také původ v dávné minulosti, postupně ztratila oblibu a vědci zpochybňovali jejich účinnost. Ale podobně jako v Cornarově případě se často ukázalo, že jsou překvapivě efektivní. Například pokud u vás hrozí nebezpečí záchvatů, možná vám někdo řekl, abyste si dávali pozor hlavně při úplňku – medicína nebrala toto varování vážně až do devadesátých let dvacátého století, kdy vědci na lékařské fakultě řecké univerzity v Patrasu prošli záznamy 859 pacientů přijatých k ošetření kvůli záchvatům a zjistili, že „případy záchvatů byly výrazně častější“ v době úplňku. Možná jste také odmítali povídačky o tom, že rybí maso je důležité pro náš mozek – ale mnoho studií z poslední doby prokázalo, že určité oleje z tučných ryb (jako jsou například makrely nebo sardinky) hrají důležitou roli při vývoji a fungování mozku. Konzumace ryb se spojuje i s pomalejším zhoršováním stavu starých pacientů a s mnoha dalšími blahodárnými účinky. Po staletí se říkalo, že brusinkový džus může vyléčit infekci močového měchýře. Vědci z lékařské školy Harvard Medical School nedávno potvrdili, že brusinkový džus skutečně ničí bakterie na stěnách močového měchýře. Podobně může platit, že když jíte jedno jablko denně, opravdu nebudete potřebovat lékaře, údaje z Irské univerzity v Ulsteru ukazují, že vysoký obsah některých chemických látek obsažených v jablku pomáhá při ničení rakovinných buněk v tlustém střevě. Kromě toho výzkumníci na Cornellově univerzitě zjistili, že u zvířat jablka pomáhají v prevenci rakoviny prsu. Když už mluvíme o zvířatech, často se říká, že chování domácích mazlíčků je dobré pro zdraví a pohodu. Nové důkazy to potvrzují: například majitelé psů trpí nemocemi méně než lidé, kteří psa nemají. „Ukázalo se, že už jen pouhé hlazení zvířete vyvolá okamžité uvolnění a snižuje tak krevní tlak,“ tvrdí Alan Beck, ředitel Centra pro výzkum vztahů mezi zvířaty a lidmi na veterinární škole Purdue University School of Veterinary Medicine. Po tisíce let používali lékaři pijavice při pouštění krve, tato praxe byla přerušena až koncem devatenáctého století. Nedávné výzkumy však ukazují, že pijavice mohou pomáhat v léčbě
mnoha příznaků včetně osteoartritidy (zánětu kostních kloubů). I včelí žihadla znovu získala popularitu jako prostředek, který tlumí symptomy roztroušené sklerózy. A pokud máte proleženiny, jeden z nejlepších způsobů léčby je stejný, jako byl v roce 1250. Jsou to červi, kteří konzumují odumřelou tkáň z otevřených ran a odstraňují bakterie tak, že vylučují roztok podobný čpavku. Ve středověku bohatí pacienti často pili roztok se zlatým práškem (aurum potabile neboli „pitné zlato“), aby se zmírnily příznaky nemoci. Potom na stovky let upadl tento kov v nemilost, ale koncem minulého století výzkumy dokázaly, že malé množství tekutého zlata dokáže posílit imunitní systém a že je obzvlášť užitečné u pacientů trpících revmatickou artritidou. Podle vědců z Centra pro výzkum artritidy v Kanadě, „Terapie zlatem snižovala úroveň závažnosti artritidy u pacientů, kteří špatně reagovali na metotrexát, běžný lék používaný při léčbě této nemoci.“ Lidové léčebné metody uvedené výše nemají vyvolat dojem, že všechny lidové recepty předávané z generace na generaci matkami, porodními bábami, vědci nebo kýmkoli jiným jsou vždycky správné a užitečné. U spousty z nich to neplatí. Některé jsou šílené. Například trepanace, vyvrtávání otvorů do lebky s cílem ulevit tlaku, který údajně způsoboval nejrůznější onemocnění, se praktikovala po celém světě více než pět tisíc let. Nefungovalo to. Po celá staletí lidé věřili, že káva brzdí růst, není tomu tak. Měděné náramky, které měly přinášet úlevu pacientům s artritidou, zřejmě nemají žádné blahodárné účinky. Představa, že dostanete rýmu z pobytu venku za chladného počasí se ukázala jako chybná. Skutečné riziko vzniká, když jste uvnitř ve společnosti lidí, kteří na vás vydechují bacily. O bolehlavu se kdysi soudilo, že je užitečný při tlumení bolesti – ale také způsoboval smrt. Kokain byl považován za skvělý prostředek k bělení zubů i k léčbě závislosti na morfiu. Sigmund Freud prohlásil, že je to výborný povzbuzující prostředek bez jakýchkoli vedlejších účinků, který není návykový. V jistém období bylo běžné pouštění žilou. Věřilo se, že obnovuje rovnováhu tělesných tekutin. Když byl George Washington nemocný, vypustili mu lékaři z těla osmdesát uncí (2, 3 litru) krve, čímž pravděpodobně uspíšili jeho smrt. V roce 1899 respektovaný Merck Manual doporučil arsenik k léčbě plešatosti. V dnešní době je tento kov s karcinogenními účinky uveden na seznamu toxických látek americké agentury pro ochranu životního prostředí Environmental Protection Agency. Merck Manual také uváděl kávu jako prostředek k úlevě při nespavosti. I jiným nápojům, zejména likérům (které původně vznikaly jako léky na všechno od parazitů až po impotenci), se nesprávně připisovaly léčivé schopnosti. Benediktýnský bylinný likér D. O. M. (Deo Optimo Maximo, „Bohu nejlepšímu a nejvyššímu“), vytvořený v roce 1510 ze sedmadvaceti bylin a koření, byl určen k boji s malárií kolem benediktýnského opatství ve Fécamp na severu Francie. Mezi další likéry, dříve považované za léčivé, patří například belgický Elixir d´Anvers (proti bolestem žaludku), řecká mastika (úleva při trávicích potížích) a francouzský likér Vervaine du Velay (pro zvýšení libida). V osmnáctém a devatenáctém století se hojně objevovaly nechvalně známé přípravky nazývané patentované léky (nebo nostrum), jejich tajné složení znal pouze výrobce, účinky byly pochybné nebo dokonce škodlivé. Tyto výrobky, populární v Evropě i ve Spojených státech, slibovaly zázračné vyléčení čehokoli od koliky po rakovinu včetně s oblibou inzerovaných „ženských potíží“. Mnoho z těchto přípravků byly neškodné alkoholové roztoky, ale některé z nich obsahovaly nebezpečné opiáty nebo povzbuzující prostředky, jako jsou morfium, opium nebo kokain. Například laudanum, přípravek na bázi opia, vychvalovaný lékaři jako účinný lék proti bolesti,
bylo postrachem nejchudších vrstev ve viktoriánské Anglii. A heroin byl dokonce svého času inzerován firmou Bayer jako lék proti kašli. Mezi neškodné směsi patřil i „hadí olej“, tento název vymyslel muž jménem Clark Stanley pro mast, kterou namíchal k ošetřování bolavých svalů – ale později se název vžil pro jakoukoli pochybnou medicínu. (Stanley se stal slavným, když na světovém veletrhu v Chicagu roku 1839 při předvádění svého výrobku zabíjel živé chřestýše). Přestože Stanleyho hadí olej už se koupit nedá, jiné výrobky, kdysi patřící mezi patentované léky, jsou stále k dostání (i když už neinzerují léčivé účinky): Coca-Cola, Dr Pepper, 7UP, Angostura Bitter a tonik. Dokonce i některé z nedávných léčebných prostředků se neosvědčily. Před pár desetiletími se mělo za to, že chození do solária v zimě pomáhá udržet vysokou hladinu vitamínu D a zabrání sezónním depresím – dokud časopis Lancet Oncology neuveřejnil zprávu, že u osob do věku třiceti let se tím o pětasedmdesát procent zvyšuje riziko onemocnění rakovinou. Na základě toho pak Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny překlasifikovala solária na „nepochybný karcinogen“ spolu s tabákovými výrobky, arzénem a yperitem. Která Tajemství týkající se zdraví jsou rozumná, a která ne? Kdo z nich může mít největší užitek? Jak si můžete zajistit dlouhý a zdravý život? Jak se vyhnete tomu, abyste si museli v práci brát nemocenskou dovolenou? A jak se prostě můžete úplně vyhnout onemocnění? Tato kniha nabízí odpovědi na předešlé otázky, protože když budeme vědět, co pomůže nám a lidem okolo nás zůstat zdraví, budeme z toho mít užitek všichni. I já jsem si byl jistý, že by se mé zdraví mohlo zlepšit. Posledních dvacet let jsem toho coby novinář a nájemný spisovatel napsal o zdraví spoustu. Jako člověk, který se cítí zodpovědný za to, co píše, jsem vyzkoušel skoro všechny tipy, techniky a přípravky, o kterých jsem psal. (Jediná výjimka: elektrokonvulzivní terapie. Lékaři, se kterými jsem dělal rozhovor, mi nabídli jedno ošetření zdarma, ale odmítl jsem.) Díky tomuto přístupu jsem pravděpodobně podstoupil víc testů než jakýkoli jiný relativně zdravý člověk. Dělali mi elektrokardiogramy, 2D a Doppler echokardiogramy, skenovali mi tělo i kosti, podstoupil jsem denzitometrické vyšetření kostí DEXA, testy IgG zjišťující alergii na potraviny. Testovali mi krev na C-reaktivní protein, homocystein, fibrinogen, hladinu inzulínu, lipoprotein Lp(a) a glukózovou toleranci. Brali mi urinární vzorky a vyšetřovali můj lipidový profil. Hladinu cholesterolu mi zjišťovali tak často, že výsledky připomínají graf Dow Jonesova indexu. Dělali mi testy na všechny myslitelné alergie (jsem mírně alergický na kočky, některé pyly a plísně). Zkoumali moje svaly, vyšetřovali moje orgány a vylaďovali mé mozkové vlny pomocí jakéhosi aparátu, který mi nasadili na hlavu (místo vysílání vln alfa se můj mozek naladil na místní rádiovou stanici). Vyzkoušel jsem i nespočetné lázeňské kúry včetně ájurvédské omlazovací péče a spousty postupů New Age, mimo jiné regresi do minulých životů, znovuzrození, krystalovou terapii, ušní svíce a léčbu polarizovaným světlem. Odborníci na feng-šuej mi přeskládali věci v bytě, aby tam lépe proudila energie, a experti na léčbu sezónních depresí mi doma nainstalovali osvětlení na podporu dobré nálady. Vyzkoušel jsem akupunkturu, biofeedback, hypnoterapii, bioenergetiku, Alexandrovu techniku, Rolfing, reiki i reflexologii. Jelikož jsem v zásadě poslušný, obvykle jsem vyzkoušel všechno, co mi odborníci doporučovali, od cvičení praktikovaného v osmdesátých letech (kardiovaskulární trénink a posilování) po cvičení jedenadvacátého století (intervalový trénink). Dovolil jsem lékařům ve spánkových laboratořích, aby mi na hlavu připevnili elektrody, a v laboratořích pro výzkum
vědomí jsem je nechal zkoumat vnitřek svého mozku. Experimentoval jsem s freudovskou i jungovskou psychoterapií, primální terapií, kognitivní terapií, aromaterapií i EMDR (desenzibilizaci a přepracování pomocí očních pohybů). Mluvil jsem o svém zdraví se senzibily a o zdraví svých domácích mazlíčků se senzibily specializovanými na domácí zvířata. (Jeden z nich vyslovil teorii, že moje kočka v noci kňučí, aby mě varovala, že schodiště v našem bytě je nebezpečné.) Všemu uvedenému navzdory jsem každoročně nejméně dvakrát onemocněl. Každou zimu přišel okamžik, kdy jsem musel ulehnout se silnými bolestmi v krku, které přešly v dlouhotrvající nachlazení. Potom, buďto koncem jara nebo začátkem podzimu, jsem dostal jiný druh nachlazení, který začal mírným škrábáním v krku, to se přesunulo do hrudníku, pak se mi usadilo v nose a tam setrvávalo jako nezvaný host, který se vám celé dny povaluje na gauči a nemůžete ho dostat z domu. Nedávno mě napadlo, že jsem bral nesprávné léky. Místo toho, abych se spoléhal výlučně na odborníky, napadlo mě hledat radu u lidí, kteří nejsou závislí na lékařských nebo jakýchkoli jiných expertech, ale nicméně se jim daří udržet si pevné zdraví. V životě jsem takových lidí poznal spoustu. Zatímco já jsem bojoval s jedním nachlazením za druhým, oni si vesele žili pod ochranou nějakého vlastního tajného receptu, díky němuž byli zdraví, i když já jsem se svíjel, kýchal a smrkal v područí nějakého viru nebo bacilu nebo jiné neidentifikované formy života, která zrovna přišla do styku s mým organismem. Ne že by všechny tajné recepty stály za pozornost – jak jsem už říkal, některé jsou přímo škodlivé a jiné jsou prostě divné. Ale to, co mají všechna tajemství v této knize společné, je fakt, že účinkují na lidi, kteří je propagují, a často mnohem lépe než vědou nabízená řešení. Navzdory staletím pokroku medicíny při záchraně lidských životů nám lékařští odborníci stále ještě nedokážou poradit, jak zůstat zdraví. Běžná rýma je dnes stejně častá, jako byla před tisíciletími, a nevypadá to, že by byla mírnější než dřív. Tak proč nezkusit hledat řešení u těch, pro které běžná rýma není běžná? Tomuto jsem se věnoval několik posledních let: najít lidi, kteří nejsou nikdy nemocní, zjistit proč a posoudit, jestli je jejich Tajemství použitelné i pro ostatní. U většiny těchto „lidí, kteří nikdy nejsou nemocní“ platí, že občas mohou dostat slabou rýmu nebo je někde něco zabolí. Ale netrpí nachlazením, chřipkami a horečkami, které mnozí z nás dostávají tak často. Také málokdy trpí nějakým závažným onemocněním. I když mohli zdědit nějaké genetické předpoklady, které se v určitém okamžiku projevily, energicky se s nimi vypořádali, nebo v několika případech opravdu ulehli s vážnější chorobou, ale přizpůsobili své Tajemství dané situaci a dosáhli plného uzdravení. Celkově žijí dlouhý a zdravý život. Abych je našel, mluvil jsem s přáteli, podával jsem inzeráty, hledal jsem na internetu, vyhledával staré spolupracovníky, kontaktoval bývalé spolužáky a bavil se s lékaři, novináři a vydavateli. Jelikož se psaním o zdraví zabývám už dlouho, měl jsem obsáhlý seznam osob, na které jsem se mohl obrátit. Některé z lidí, o nichž budete číst, znám už léta. Susan Rennauová se mnou chodila na střední školu. Pak je tady moje učitelka ze šesté třídy (kterou jsem neviděl už… od šesté třídy). S dalšími jsem se seznámil při práci nájemného spisovatele: psal jsem knihy pro Ripa Esselstyna, Gail Evansovou a Roberta Fulforda. Nakonec jsem dělal rozhovory s přibližně dvěma stovkami lidí, kteří nabízeli nejrůznější, někdy velice zvláštní, tajné recepty na zdraví. Tajemství vybraná do této knihy jsou ta, která by měla vydržet test času, mají nejpevnější vědecký základ a byla svými zastánci jasně a inteligentně zformulována.
Mezi Tajemství, která jsem do této knihy nevybral, patří například sklápění záchodového víka před splachováním (i když určité důkazy tuto teorii podporují), braní různých vitamínů a doplňků stravy (v některých případech až dvaceti pilulek denně), konzumace určitých potravin (například pomerančů, jablek a granátových jablek, ale i méně obvyklých, jako jsou mořské řasy, longan, kapradiny nebo artyčoky), konzumace striktně syrové stravy (nebo ještě přísnější veganská syrová strava), umístění zvlhčovače do každé místnosti, pravidelná výměna sprchového závěsu, meditace v izolační nádrži, očkování proti chřipce a časté koupání psů a koček. Tohle všechno může přispívat ke stálému zdraví, ale není to tak ověřitelné, zajímavé a univerzálně použitelné jako Tajemství uvedená dále. Následuje pětadvacet podle mého názoru nejzajímavějších a nejprospěšnějších způsobů, jak si udržet dobré zdraví. Vy, čtenáři, nakonec rozhodnete, které budou nejlepší právě pro vás.
Tajemství číslo 1 Modré zóny
Ricardo Osorno Fallas aždý den se osmadvacetiletý Ricardo Osorno Fallas budí ve městě Hojancha, na poloostrově Nicoya v severozápadní Kostarice přesně v šest nula nula. Jako mnoho jeho krajanů žije Ricardo pořád ještě u svých rodičů (spolu se třemi bratry a sestrami) a pravděpodobně tam zůstane, dokud se neožení. Ke snídani má misku ovesné kaše nebo gallo pinto, místní specialitu z rýže a fazolí s kukuřičnými tortillami (doslovně přeloženo znamená gallo pinto „strakatý kohout“ – podle barvy, kterou rýže dostane, když se smaží s fazolemi). Po jídle jede Ricardo pár kilometrů na kole do práce, je prostředníkem jedné ekoturistické společnosti, která cizincům ukazuje rezervace deštného pralesa kolem Hojanchy. Pracuje až do poledne a potom jede na kole zpátky domů na oběd, největší jídlo dne: rýže, černé fazole, maso a kukuřičné tortilly, zapíjené sklenicí studené vody. Jako dezert mají místní tropické ovoce, například ananas, banány nebo pomeranče. Po obědě jede Ricardo zpátky do své kanceláře a tam je až do čtyř hodin odpoledne. Po návratu domů pomáhá matce nebo otci kolem domu nebo jde navštívit třiadevadesátiletou babičku. Po lehké večeři nacvičuje se skupinou, která předvádí tradiční nicoyské tance, jako je třeba arma de café i oblíbenou klasiku jako salsa nebo merengue. Než jde o půlnoci spát, pracuje Ricardo většinou pár hodin na své diplomové práci, obchodním plánu pro marketingovou agenturu, kterou by chtěl založit, až dokončí studium marketingu a bude mít titul z Hispánsko-americké univerzity v Kostarice. „U nás máme velice uvolněné životní tempo,“ říká. „Žijeme s pocitem klidu, který jinde těžko najdete – i v samotné Kostarice. Vzduch, který tady dýcháme, je prostě lepší než kdekoli jinde.“ Ricardo je dokonale zdravý a jeho rodina zrovna tak. Mají třikrát větší šanci dožít se sta let než průměrný Američan. Jejich tajemstvím ale není něco, co by vynalezli, dokonce o tom ani nepřemýšlejí. To tajemství spočívá v tom, že žijí uprostřed Modré zóny.
K
Fakta o Modrých zónách Modré zóny jsou zeměpisné oblasti s vysokou koncentrací nejdéle žijících lidí na světě. Tento termín vymyslel novinář a cestovatel Dan Buettner, který strávil posledních deset let cestováním po nejzdravějších místech světa, aby ve spolupráci s vědci zkoumajícími dlouhověkost odhalil tajemství jejich obyvatel. Doposud bylo potvrzeno pět Modrých zón: V zemědělské hornaté oblasti Barbagia na Sardinii běžně pracují lidé jako pastevci ovcí do sedmdesáti let i déle a často se dožívají sta let.
Ostrov Okinawa v Japonsku má nejvyšší koncentraci stoletých lidí na světě, přestože byl celé roky okupován a během druhé světové války i po ní byl postižen hladomorem. Ve znečištěné oblasti na okraji Los Angeles se nachází městečko Loma Linda, kde žije devítitisícová komunita Adventistů sedmého dne, v současné době skupina nejdéle žijících lidí v Americe. Ostrov Ikaria v Řecku má nejvyšší procento devadesátníků na této planetě, počet
nemocných rakovinou je tady o dvacet procent nižší než jinde v Řecku a jeho obyvatelé skoro vůbec netrpí demencí. A nakonec Nicoya, kde žije Ricardo se svou rodinou, pozoruhodná výjimka z pravidla, že lidé v rozvojových zemích se dožívají kratšího věku než v zemích rozvinutých. Abychom lépe pochopili, proč žijí obyvatelé Modrých zón zdravěji, musíme se podrobněji podívat na jeho denní program. Za prvé stravování. Obyvatelé Modrých zón většinou jedí stravu bohatou na živiny a kaloricky ne tak vydatnou a vyhýbají se předpřipraveným potravinám. Každá ze základních složek Ricardovy stravy (rýže, fazole, kukuřice a ovoce) je přínosná. Rýže obsahuje vitamíny, minerály, antioxidanty a má nízký obsah sodíku. Fazole obsahují draslík, magnézium, antioxidanty a vlákninu a mají vysoký obsah proteinů a uhlovodanů, ale málo kalorií a tuku. Kukuřice je cenným zdrojem vitamínu C a snižuje riziko onemocnění rakovinou. Navíc je kukuřice v Ricardových tortillách vařená ve vápenaté vodě, takže prošla procesem takzvané nixtamalizace. Tento proces zvyšuje v kukuřici obsah vápníku a biologickou dostupnost niacinu a dalších vitamínů. Navíc konzumací čerstvého ovoce se Ricardova strava obohacuje o další vitamíny a vyhýbá se přitom zbytečným tukům a cukrům. Ricardo jídlo zapíjí téměř výlučně vodou. Nepije slazené nealkoholické nápoje často dávané do souvislosti s obezitou a srdečními chorobami, což je už samo o sobě dobré, ale místní voda je navíc něčím zvláštní: je velice tvrdá, což znamená, že obsahuje minerály, včetně vápníku a magnézia, spojované s redukcí kardiovaskulárních onemocnění. Přestože se nijak nesnaží omezovat množství konzumovaného jídla, dodržuje Ricardo bezděčně nízkokalorickou dietu, protože jeho strava je bohatá na proteiny, ale s nízkým množstvím kalorií. „Doktore, žádné léky – jsme stroje stvořené pro život, zkonstruované speciálně pro tento účel. Taková je naše přirozenost. Nestavte se proti principu života. Nechte mu volnost, aby se mohl bránit sám, a on to zvládne lépe než vaše léky.“ Napoleon Bonaparte
Navíc svůj příjem kalorií omezuje tím, že si dává lehkou večeři brzy zvečera. Konzumace malých porcí jídla je pro Modré zóny běžná, obyvatelé Okinawy tuto praxi nazývají hara hachi bu. V hrubém překladu to znamená jíst tak, abyste byli na osmdesát procent sytí; tím, že
budete jíst, dokud nepřestanete pociťovat hlad, v protikladu s pocitem plnosti, můžete podle některých lékařů jíst o dvacet procent méně – to je rozdíl mezi přibíráním na váze a hubnutím. Omezení příjmu kalorií je v současné době předmětem intenzivních lékařských výzkumů a roste počet lékařů uznávajících, že může pomoci odvrátit mnoho nemocí souvisejících se stárnutím. Dalším Ricardovým tajemstvím je úzké pouto s jeho rodinou, kterému říká „pevná základna morálního a duchovního rozvoje Kostaričanů“. Pojetí rodiny na Kostarice, hlavně v zemědělských oblastech, se točí kolem „soudržnosti a vzájemné podpory“, říká. Rodiny jsou společenským jádrem všech Modrých zón, se zvláštním důrazem na péči o staré lidi. Četné vědecké studie dávají do souvislosti silné společenské zázemí s množstvím blahodárných účinků včetně snižování nadváhy, pooperačních bolestí a rizika chronického onemocnění. Sítě společenských vztahů poskytují pocit podpory a začlenění do nějaké skupiny, a jsou důležité hlavně pro starší lidi. Hrají roli taky ve vytváření toho, čemu Kostaričané říkají plan de la vida a Okinawané to nazývají ikigai: smysl života. Silná oddanost rodině, přátelům, společnosti a životnímu prostředí dává mnoha obyvatelům Hojanchy pocit společného cíle, poskytuje jim motivaci a udržuje je čilé až do vysokého věku. A věda to opět potvrzuje: studie chicagského ústavu Rush Alzheimer Disease Center z roku 2009 ukazuje, že vědomí životního cíle a stálá aktivita pomáhají lidem žít déle. Podle Ricarda je odhodlání chránit přírodu mezi místními obyvateli běžné. „Všichni tady vyrůstáme v ovzduší ohleduplnosti k přírodě,“ říká. „Chceme využívat naše přírodní zdroje, ale při všem, co děláme, bereme ohled na naše životní prostředí.“ Přesto, že je jeho den naplněn činností, považuje Ricardo Hojanchu za velice pohodové místo v porovnání s většími městy, jako je třeba San José. Stres je známý zabiják a tím, že mu nepodléhají a přitom jsou aktivní, Ricardo a další obyvatelé Modrých zón snižují svoji náchylnost k chorobám a prodlužují si život. Stejně důležitá je i další součást Ricardova každodenního programu, fyzická aktivita. Protože jeho rodina nikdy nevlastnila auto, vždycky chodil do školy a ze školy pěšky nebo jezdil na kole. V současné době denně jezdí na kole do práce a jeho koníčkem je tanec, takže má dostatek pohybu, který ale přitom jeho tělo nijak nadměrně nezatěžuje. Bohužel některé výhody života v Modrých zónách jsou dostupné jen těm, kdo se tam narodili a vyrostli. V těchto oblastech se vyskytují silné a relativně izolované skupiny genů. Buettner, který píše o výsledcích svého výzkumu v knize Modré zóny, odhaduje, že délka našeho života závisí z dvaceti procent na našich genech. Jinými slovy, bez ohledu na to, jak dobře o sebe pečujete, může u vás hrozit větší pravděpodobnost některých nemocí, například cukrovky nebo kardiovaskulárních onemocnění, než u lidí s jiným genetickým pozadím. Také způsob stravování mnoha obyvatel Modrých zón je založen na čerstvých, snadno dostupných potravinách z místních zdrojů, které se ne vždy dají získat jinde. Například na Nicoyi oblíbené ovoce jménem marañón obsahuje pětkrát víc vitamínu C než pomeranč, ale je příliš křehké a nedá se přepravovat ve větším množství. Všechny Modré zóny kromě Loma Lindy v Kalifornii, která za svůj vznik vděčí náboženské tradici, kladou důraz na potraviny vypěstované na místě. Tento životní styl blízký půdě rychle mizí a je možné, že přechod k masově vyráběné stravě ovlivní i dlouhověkost obyvatel v těchto oblastech. Konečně, je snadné mluvit o nutnosti vyhýbat se stresu, ale ten bývá kulturně podmíněn. V Modrých zónách lidé mají menší sklon propadat stresu, což ve zbytku světa není tak běžné.
Sdílejte Tajemství Bohužel není možné si prostě koupit lístek na poloostrov Nicoya a očekávat, že budete žít do sta let. Ale bez ohledu na to, kde žijete, můžete využít poznatky z Ricardova denního programu: jíst zdravou stravu, nízkokalorickou a bohatou na živiny, nepřejídat se, udržovat dobré mezilidské vztahy, mít pořád co na práci, pravidelně cvičit a vyhýbat se stresu. Například jezte víc fazolí (jako to dělají na Kostarice) nebo tofu (jako na Okinawě). Můžete také zkusit omezit příjem kalorií tak, že budete jíst větší obědy a menší večeře. I když třeba nemáte tak soudržnou rodinu jako mají lidé na Sardinii nebo v Loma Lindě, můžete rozšířit svůj okruh známých tak, že se začnete věnovat dobrovolnické činnosti, sportovat nebo si najdete nějakého koníčka. Tyto aktivity vám navíc pomohou zformulovat i váš plan de la vida a zůstat aktivní, motivovaní a bez stresu. Je prakticky nemožné vytvořit si Modrou zónu u vás doma, protože tyto zóny jsou silně závislé na genetických, kulturních, ekologických a dalších, ještě neznámých, faktorech. Ale není vyloučeno, že mohou vzniknout nové Modré zóny. Jak říká Buettner: „V Modrých zónách jsou zakódována staletí – dokonce tisíciletí – lidských zkušeností. Věřím, že to není náhoda, že způsob, jakým se tito lidé stravují, chovají se ke svému okolí, vyhýbají se stresu, léčí se a odolávají nemocem a jejich pojetí světa jim přináší delší a lepší život… Můžeme se to od nich naučit, stačí být otevření a naslouchat.“
Tajemství číslo 2 Pivovarské kvasnice
Barbara Pritzkatová edna myš pila Coca-Colu a vypelichala, a proto Barbara Pritzkatová jí kvasnice. Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století objevila Barbara dílo Adelle Davisové, průkopnice zdravého stravování, což byl tehdy relativně nový obor. Knihy Davisové (například Let’s Eat Right to Keep Fit – Jezme správně a buďme fit) se staly bestsellery. Propagovaly vyváženou stravu z čerstvých, konzervačně nezpracovaných surovin a ovlivnily širokou veřejnost i mnoho odborníků. Barbara, která v roce 1947 dokončila studium na univerzitě UCLA (University of California, Los Angeles) a získala inženýrský titul, byla sousedkou Davisové v Palos Verdes v Kalifornii a s jejím dílem se seznámila, když měla Davisová sérii přednášek na místní střední škole. Barbaru její myšlenky okamžitě zaujaly, hlavně poté, co sledovala demonstraci, při které Davisová dávala jedné myši vodu a druhé jen Coca-Colu. Za několik týdnů myš krmená CocaColou přišla o všechnu srst a začala vypadat nezdravě. V té době většina lidí věřila, že je CocaCola neškodná nebo dokonce zdraví prospěšná. (Davisová potom nemocnou myš vyléčila; při jejím experimentu nepřišlo žádné zvíře k úhoně.) Barbara se už tehdy zajímala o zdravou stravu, protože její otec, slibný střihač ve filmových studiích MGM, zemřel v pětatřiceti letech na infarkt zapříčiněný alkoholem a neúprosným tlakem filmového průmyslu. Barbara a její manžel Marty si vybrali zdravější životní styl podle Davisové, vyloučili ze stravy konzervanty, rafinované cukry a předem zpracované a konzervované potraviny a místo toho jedli pokud možno čerstvé potraviny. „Naše děti ani neznaly slazené limonády, dokud je neviděly na návštěvě u jiných lidí.“ Základem diety Davisové jsou pivovarské kvasnice, skvělý zdroj vitamínu B, které Barbara a Marty každé ráno pijí rozpuštěné ve sklenici vody. Nikdy je nevynechají, ani na cestách, což je v Barbařině případě docela často. V sedmdesátých letech, zčásti pod vlivem mezinárodního zájmu o Tutanchámonovu hrobku, se Barbara přihlásila na korespondenční kurz starověkého umění na kalifornské univerzitě. Nejprve studovala jen pro zábavu, ale postupně získala vážný zájem o předmět svého studia. V roce 1982, ve věku šestapadesáti let, dostala diplom z archeologie. Potom začala pracovat na vykopávkách, nejprve na Kostarice a dalších dvanáct let na místě dnes nazývaném Tel Mozan, ve starověkém paláci Urkesh, v mělkém vyprahlém údolí severně od Velké syrské pouště na hranici Sýrie a Iráku. Pracuje především jako topografka a s využitím svých inženýrských znalostí pomáhá kopáčům lokalizovat jejich cíle. V poslední době uvažuje o tom, že by odešla do důchodu, protože má dojem, že pro její tým je nepohodlné mít ve svém středu třiaosmdesátiletou topografku. Ale členové týmu rozhodně nesouhlasí a poukazují na to, že má stejnou výdrž a pevné zdraví jako kdokoli z nich – navzdory skutečnosti, že každoročně tráví mnoho týdnů prací mezi škorpióny ve čtyřicetistupňových vedrech, celá zahalená do dlouhého hábitu v souladu s místní muslimskou kulturou, vstává v pět
J
hodin ráno a pije nečistou vodu. Kvasnice, skupina jednobuněčných hub, které štěpí cukry na alkohol a uvolňují oxid uhličitý, jsou lidstvu známé celá tisíciletí. Přestože ne všechny typy kvasnic jsou užitečné a některé mohou u lidí vyvolávat infekci, druh Saccharomyces cerevisiae neboli pivovarské kvasnice, pomáhá lidem při přípravě chleba a výrobě nápojů už odnepaměti. Nejranější záznamy o výrobě piva pocházejí z doby před šesti tisíci lety ze starověkého Sumeru a ukazují, že tehdejší lidé měli základní znalosti o tom, jak uchovávat kolonie S. cerevisiae a přenášet je z jedné várky piva do další. Výrobu alkoholu zdokonalili později v Egyptě a nakonec v Evropě, ale porozumění procesu fermentace bylo stále omezené: nikdo nechápal, že kvasnice jsou živý organismus. Vznikala spousta teorií o tom, co vlastně mění ovoce a zrní v alkohol. Například výraz ze staré norštiny označující kvasnice slovem kveik, je odvozený ze slova „rozpálení“ a odpovídá představě, že kvasnice rozněcují chemický „oheň“, který vyrábí alkohol. V Paříži sedmnáctého století bylo pečení bagety považováno za svatokrádež. V kvásku se skrýval ďábel. Lidé nerozuměli mechanismu kvašení, a tak byla jediným spolehlivým zdrojem kvasnic pěna sebraná z kádí, kde se fermentovalo pivo. Problémy vznikly, když na základě citace svatého Pavla z prvního listu Korintským vyhlásila pařížská lékařská fakulta pivo za „škodlivou látku“ a zakázala je. Naštěstí pro pekaře veřejnost zákaz ignorovala. Teprve v devatenáctém století, kdy Louis Pasteur studoval vlastnosti alkoholu, byly tyto pochybené teorie konečně opuštěny. V roce 1857 Pasteur publikoval článek s názvem „Poznámky o takzvané mléčné fermentaci“, kde identifikoval kvasnice jako nový typ organismu a fermentaci označil za biologický proces, kterým se cukr mění na alkohol. Přestože jsou kvasnice oceňovány spíš pro schopnost fermentovat potravu než pro své výživné hodnoty, lidé si už dlouho okrajově uvědomovali i jejich přínos pro zdraví. Dokonce ve středověku krmili miminka sedlinou ze zakaleného piva, aby posílili jejich zdraví. Totolidové využití dostalo vědecký základ v padesátých letech minulého století, kdy odbornice na výživu Davisová v rozboru pivovarských kvasnic napsala: „Kvasnice neobsahují skoro žádný tuk, škrob nebo cukr, jejich proteiny vás dokonale nasytí, uspokojí vaši chuť k jídlu, zvýší bazální metabolismus a dají vám sílu zbavit se nechtěných kilogramů.“
POKUD JE NEDOKÁŽETE JÍST… Jako bonus ke všem příznivým účinkům jsou kvasnice i dobrým pleťovým krémem. Studie na mnichovské univerzitě prokázaly, že krémy obsahující kvasnice jsou velice účinné při léčbě akné. Osmdesát procent účastníků potvrdilo výrazné zlepšení v průběhu pěti měsíců.
DOKTOR ALKOHOL Alkohol patří mezi nejstarší povzbuzující prostředky lidstva, najdeme ho už u starých Sumerů, kteří popisovali jeho účinky jako „rozjařující, úžasné a slastné“, a u Egypťanů, kteří jako jedni z prvních vyráběli z hroznů víno. Tuto tradici předali Řekům, kteří ji zase rozšířili kolem Středozemního moře. Kolem roku 500 př. n. l. přijali Římané pěstování i pití vína jako kulturní instituci. Během následujících staletí se vědci začali zajímat o život prodlužující vlastnosti alkoholu. Všimli si, že pozůstatky zvířat nebo rostlin naložené v lihu se nerozkládají. Jestliže se v této quinta essentia (latinský výraz pro kvintesenci neboli „pátý element“, přiřazovaný ke vzduchu, zemi, ohni a vodě) mohly uchovávat jednoduché životní formy, uvažovali, nedal by se tak zachovat i lidský život? „Nazýváme ji aqua vitae a tento název je pozoruhodně přiléhavý, protože je to skutečně voda nesmrtelnosti,“ napsal ve třináctém století francouzský profesor Arnaud de Villeneuve. „Prodlužuje život, odstraňuje špatnou náladu, oživuje srdce a udržuje mládí.“ Potenciální léčebné využití alkoholu bylo nicméně zastíněno jeho opojnými účinky, což ve Spojených státech vedlo v roce 1919 k přijetí Volsteadova zákona, který zakazoval prodej a konzumaci alkoholu. Prohibice byla zrušena v roce 1933 a názory Američanů na alkohol se i nadále liberalizovaly. Tomuto trendu napomáhaly lékařské objevy ukazující, že předkové měli v něčem pravdu: při umírněné konzumaci má alkohol skutečně zdraví prospěšné účinky. Rozsáhlý průzkum vedený Státním ústavem pro výzkum nadměrného užívání alkoholu a alkoholismu (National Institute on Alcohol
Abuse and Alcoholism) potvrdil, že umírněné pití zvyšuje dlouhověkost a snižuje riziko srdečního onemocnění o 25 až 50 procent u mužů a 20 až 40 procent u žen. Jiné studie ukazují, že umírnění konzumenti podstupují méně hospitalizací a mají méně chorob než průměrný vzorek populace, a pokud prodělají infarkt, je u nich o 32 procent nižší pravděpodobnost úmrtí než u nepijáků a o 59 procent nižší pravděpodobnost dalšího infarktu. Jeden z nejzdravějších druhů alkoholu je červené víno. Kromě příznivých kardiovaskulárních účinků, za které vděčí obsahu alkoholu, obsahuje také polyfenolické látky – flavonoidy, jako například resveratrol, kvercetin a katechiny. Tyto látky se nachází ve slupkách hroznů a chovají se jako antioxidanty. Flavonoidy jsou považovány za látky působící proti rakovině a Alzheimerově chorobě, ale nedávné výzkumy také prokázaly, že konkrétně resveratrol může působit proti obezitě a zpomalovat stárnutí. Navzdory všem pozitivním výsledkům výzkumu si odborníci stále nejsou jistí, jestli je mírné požívání alkoholu příčinou lepšího zdraví nebo je jen zvykem zdravých lidí. Ve spisu Dietary Guidelines for Americans(Stravovací pokyny pro Američany) je umírněná konzumace definována jako jeden nápoj denně pro ženy a dva nápoje pro muže. (Jeden „nápoj“ se rovná 0, 3 l piva, 0, 15 l vína nebo 0, 04 l lihoviny.) Za touto hranicí konzumace alkoholu přestává být regenerativní a stává se degenerativní silou. Nadměrné požívání alkoholu může vést k cirhóze, chudokrevnosti, peptickým vředům (vředům v trávicím systému), poruchám krvácení a srdečnímu selhání. (Navíc zhruba čtyřicet procent smrtelných úrazů na silnicích je ve Spojených státech každoročně připisováno alkoholu.) Když uvážíme tato rizika, moderní zastánci alkoholu mu možná připisují větší zásluhy, než odpovídá skutečnosti. Nicméně i když není klíčem k věčnému životu, je jeho umírněná konzumace příjemná a pomáhá odstranit stres, což je samo o sobě pro zdraví přínosné.
Buňky kvasinek se obvykle rozmnožují procesem asexuální reprodukce zvaným pučení, při kterém se rodičovské buňky dělí a vytvářejí dceřiné buňky. Tímto způsobem každá buňka vytvoří během svého života milióny potomků vyžadujících velké množství energie a vitamínů, které nejsou obsaženy v jednoduchých cukrech, kterými se živí. Proto si buňky kvasnic vytvářejí vlastní vitamín B, proteiny a minerály. Všechny tyto živiny jsou prospěšné lidskému zdraví. Nejdůležitější z nich jsou vitamíny B rozpustné ve vodě, zahrnující thiamin, riboflavin, niacin, vitamín B6, kyselinu listovou, kyselinu pantotenovou a biotin. Jediná lžička pivovarských kvasnic dobré značky pokrývá doporučenou denní dávku většiny z nich. Bez těchto vitamínů by tělo nebylo schopné trávit uhlovodany, tuky a proteiny nezbytné pro tělesný růst. Jsou také nepostradatelné pro zachování zdravých vlasů, pleti, nervů, krevních buněk, imunitního systému a žláz produkujících hormony. Nedostatek jakéhokoli z těchto vitamínů může způsobit choroby jako například beri-beri, pelagru a chudokrevnost. Dalším přínosem vitamínů B je to, že udržují nízkou hladinu homocysteinu. To je aminokyselina, která se vyskytuje v lidské krvi a je silně ovlivněná způsobem stravování. Epidemiologické studie dávají dosouvislosti hladinu homocysteinu s infarktem, koronárním onemocněním srdce a periferním cévním onemocněním.
DODEJTE SI ENERGII Pro ty odvážnější vymyslela Adelle Davisová ranní nápoj, který nazvala Pep-Up. Tady je jeho recept z její knihy Jezme správně a buďme fit z roku 1954, která se prodala v mnohamiliónovém nákladu. 1 l netučného, nízkotučného nebo plnotučného mléka 1 čajová lžička až půl šálku kvasnic (podle toho, jestli jste začátečník nebo zkušený konzument) ¼ až ½ šálku mléka v prášku (ne instantního) 1 lžíce sójového, arašídového nebo saflorového oleje nebo smíchaných rostlinných olejů 1/2 čajové lžičky oxidu hořčíku 1 lžíce granulovaného lecitinu (víc, pokud máte hladinu cholesterolu v krvi vyšší než 180 miligramů na 100 cc) 1 až 2 vejce, podle chuti 1/2 šálku mraženého nerozpuštěného pomerančového džusu nebo ½ šálku meruňkového nektaru nebo hroznového džusu nebo ½ banánu nebo 3–4 lžíce nakrájeného ananasu nebo zmražené bobulové ovoce nebo jakékoli ovoce výrazné chuti Všechno dejte do mixéru, dobře promixujte a vypijte.
Kvasnice obsahují také proteiny – jedna porce (padesát šest gramů) chuťově upravených kvasnic nabízí osm gramů proteinů a jeden gram tuku na pouhých 58 kalorií. A nakonec jsou kvasnice i dobrým zdrojem zdraví prospěšných minerálů včetně selenu, mědi,
železa, zinku, draslíku, magnézia a chromu. Navzdory svým blahodárným účinkům nemohou být kvasnice považovány za všelék. Dlouhodobé využívání kvasnic coby potravního doplňku přispělo ke vzniku nespočtu mýtů včetně údajné schopnosti odstraňovat úzkost, zmírnit syndrom karpálního tunelu, léčit zácpu, chudokrevnost, zlepšit fyzický výkon a zbavit psy blech. Neočekávejte, že by v těchto případech pomohly. Navíc pivovarské kvasnice nejsou vždycky tím nejlepším způsobem, jak získat některé vitamíny a minerály, které se v nich nacházejí. Například nezpracované kvasnice neobsahují vitamín B12, ten se musí přidat, takže jeho množství závisí na tom, který typ kvasnic používáte, i na tom, jak dlouho byly skladované. V podstatě se všechny typy kvasnic liší v obsahu vitamínů, protože metody kultivace (typ potravin, na kterých se kvasnicové kultury pěstují) ovlivňuje jejich obsah živin. Další nevýhodou je jejich chuť – mnoho lidí ji prostě nesnáší. U dalších mohou kvasnice vyvolat nepříznivé gastrointestinální reakce. Jak sama Davisová píše: „Stejně tak jako vám nemusí chutnat první doušek kávy, nebude se vám možná líbit chuť kvasnic… V případě, že nemáte dobré trávení, mohou vás kvasnice nafouknout jako vzducholoď.“ Abyste se vyhnuli nepříjemnému nadýmání, navrhuje Davisová i jiní, že by nováčci měli začít s malým množstvím, dokud si jejich trávicí systém nezvykne.
Sdílejte Tajemství Do kategorie pivovarských kvasnic spadají tři různé typy S. cerevisiae. První z nich jsou aktivní kvasnice používané k výrobě piva nebo vína. Přestože obsahují stejné živiny jako jiné kvasnicové kultury, jde o živé kvasnice, a neměly by se konzumovat jako potravinový doplněk. Druhý typ je vedlejším produktem při výrobě piva a vína, tyto kvasnice byly deaktivovány nebo zabity zahřátím, tento typ se nejčastěji prodává jako potravinový doplněk pod názvem pivovarské kvasnice. Mají nahořklou ořechovou příchuť a extrakt z tohoto typu kvasnic se zpracovává do pomazánek Vegemite a Marmite, velice oblíbených v Austrálii. Třetí typ kvasnic jsou takzvané nutriční kvasnice, které byly vyvinuty pro ty, kdo nemají rádi chuť pivovarských kvasnic. Je to tentýž druh, nezískávají se však při výrobě alkoholu, ale jsou pěstovány na médiu na bázi melasy nebo cukrové řepy, čímž se zmírní nahořklá chuť. Přestože se dají užívat ve formě tablet, mnoho lidí dává přednost použití kvasnic jako koření. Encyklopedie léčivých potravin nabízí následující možnosti využití kvasnic: Polévkovou lžící pivovarských kvasnic posypte teplé nebo studené cereálie. Zamíchejte kvasnice do polévek nebo omáček. Chuť kvasnic se hodí obzvlášť k hrachové polévce nebo jakémukoli jídlu s rajskou omáčkou. Přidejte lžíci kvasnic do těsta při přípravě pečiva. Nasypte kvasnice na popcorn místo soli. Posypte si lžící kvasnic tvaroh nebo jogurt.
