Poprvé vydáno nakladatelstvím Atria Books v roce 2005

JOTA/2011

Poprvé vydáno nakladatelstvím Atria Books v roce 2005. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Aron Ralston, 2004 Translation © Jan Sládek, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-828-5 ISBN ePub 978-80-7462-184-0 ISBN mobi 978-80-7462-197-0

Ale až druhové tví už proplují okolo Seirén, – tady už nemohu tě dál zevrubně nabádat, kterou ze dvou cest si máš zvolit – ty naopak sám se již poraď s vlastním rozumem svým, však o obou směrech ti povím. Tady jsou skaliska strmá, vstříc hřmotí jim veliké vlny bohyně Amfitríty, té vládkyně modravých očí. Plankty – Odrazné skály – jim říkají blažení bozi. Nemůže ani pták kol proletět, jediná z plachých holubic – s ambrosií ty létají k Diovi Otci –: jednu ta hladká skála vždy nárazem zahubí, ale Otec Zeus zas jinou jim posílá, doplnit počet. Dosud tu žádný koráb, jenž připlul, neprojel s lidmi: vichřice zhoubného ohně a zvlněná hladina zmítá společně lodními prkny a těly zde zhynulých plavců: toliko jediná loď tam proplula, brázdící moře, Argó, slavená všemi, když od krále Aiéta plula. Ale i tuto by proud byl vymrštil na velké skály, tu však převedla Héra, vždyť Iásón býval jí milý. Naproti nim dvě skaliska jsou, z nich jedno až k nebi ostrým vrcholem sahá a šedavá mlha ho kryje; nikdy ten mlhavý příkrov tam nezmizí, na vrchol nikdy nepadá sluneční zář, ni v podzimní době, ni v létě. Žádný smrtelný člověk jej nezleze, nevstoupí na něj, kdyby i dvacet měl rukou a dvacet i nohou měl, neboť skála je hladká a kolem je jakoby přitesávaná. Uprostřed oné skály je jeskyně od mlhy šerá, k západu obrácená, v kraj temnot. A tamtudy právě, věhlasný Odyssee, loď klenutou budete řídit… Tam tedy přebývá Skylla a štěká příšerným hlasem. Má sic kňučivý hlas jak štěně, které se právě vylíhlo, sama je ale zlá nestvůra. Kdo by ji spatřil, nemoh by pocítit radost – sám bůh ne, kdyby ji potkal. Dvanáct ta obludná Skylla má noh, a nestvůrné všechny, šest má předlouhých krků a na každém krku je hrozná, příšerná hlava. V tlamě má třemi řadami zuby, husté, velice četné, a černé smrti jsou plné… Plavci se nemohou chlubit, že bez újmy propluli někdy na lodi kolem té stvůry; vždyť z korábu s modravou přídou uchvátí každou z těch hlav vždy muže a nese ho k sobě. Spatříš pak, Odyssee, i druhou tu skálu: je nižší, obě jsou navzájem blízko, ten prostor bys přestřelil šípem. Na ní je veliký fík, však planý a zarostlý listím, pod ním pak černou vodu zas božská Charybdis vpíjí: třikrát ji vychrlí za den a třikrát zas pohltí, zjev to

hrozný! Kéž nepřijdeš k ní, až bude si plnit svůj jícen, neboť ni Poseidón sám by tě nevyrval potom z té zkázy! Proto se Skyllině skále pak raději přibliž a rychle koráb žeň okolo ní, vždyť jistě je o mnoho lépe na lodi pozbýt šest druhů než najednou o všechny přijít. HOMÉR, Odysseia Překlad Rudolf Mertlík, Odeon 1984

Motto: Děje se mi vše, co strpím, dovolím, snesu.

Prolog: Mezi pistolníky z Doupěte zlodějů John Griffith, kterého jste snadno poznali podle jednoho modrého a jednoho hnědého oka, se cítil daleko líp na vodě než v sedle, přesto se z něj ale stal oblíbený člen Divoké bandy, gangu Butche Cassidyho, který se potloukal v krajině kolem Doupěte zlodějů ve východním Utahu. Modrý John – tak mu začal říkat jeho první zaměstnavatel – sem přišel jako kuchař z Harrisovy dobytkářské farmy nedaleko Ciska, ležícího přibližně šedesát mil západně od Grand Junction. U poctivé práce vydržel sotva dva roky, jen do chvíle, než se seznámil s Jimem Wallem, známým jako Stříbrná špička, a „Indiánem Edem“ Newcombem, s kterými se na jaře roku 1890 začal zaopatřovat cizím dobytkem. Tak se také dali dohromady s nechvalně proslulým předákem Jackem Moorem, který Divoké bandě opakovaně nabízel útočiště v kraji sevřeném řekami Dirty Devil, San Rafael, Green a Colorado. Někdy se tu banda usadila na celou zimu, jindy si zde zřídila přechodné útočiště před loupežnou výpravou nebo po ní; s nakradenou kořistí byla v Doupěti zlodějů vždy vítána. Stříbrná špička, Modrý John a Indián Ed působili v bandě jako druhořadí pomocníci, pomáhali podle svých schopností při práci, která se právě naskytla, ať už šlo o krádeže koní, vykrádání domů nebo přepadení. V roce 1898 pomohli Mooreovi odvést zbývající dobytek z upadající farmy J. B. Buhra a hned nato vyrazili na dobrodružnou výpravu do Wyomingu, kde na ně čekali cizí koně. Při návratu přišel Moore během přestřelky o život. Hned začátkem následujícího roku na cestě zpátky do Doupěte, kam se banda vracela z Colorada, když udala nakradené koně, se Stříbrná špička, Indián Ed a Modrý John zmocnili dalších skvělých koní ze stád na rančích kolem Moabu a Monticella. Ne že by si Divoká banda něco dělala z dobrovolnických oddílů – ty se k nim většinou nijak zvlášť nepřibližovaly –, ale všichni členové věděli, že po tomhle posledním výpadu je jim zákon v patách. Jednou ráno koncem února vylezl Indián Ed v postranním kaňonu Doupěte zlodějů na skálu pod převisem, kde se v noci ukryli se shromážděným lupem – dvěma tažnými soumary a půltuctem koní. Do ranního ticha z ničeho nic třeskl výstřel, o skálu se rozplácla kulka z osmatřicítky, odrazila se a skončila v Edově noze hned nad kolenem. Padl na zem a za písečným náplavem porostlým keři se plazil ke krytému místu, kde právě zuřila přestřelka mezi Modrým Johnem, Stříbrnou špičkou a členy místní domobrany, kteří je našli podle otisků kopyt a ohně, u něhož se večer hřáli. Modrý John zaměstnával protivníky střelbou a Stříbrná špička mezitím proklouzl z úkrytu a vyšplhal se na horní hranu kaňonu, odkud třikrát střelil těsně nad hlavy šerifových mužů. Dobrovolní strážci zákona vyrazili jako splašení ke dnu kaňonu, naskočili na koně a plným tryskem se vydali na své ranče a domů, kde ještě dlouho vyprávěli přehnané historky o setkání s členy Divoké bandy. To bylo naposledy, kdy tihle tři bandité pracovali společně a podíleli se na něčem nezákonném. Pověsili pušky na hřebík a začali nový život. Poklidně zmizeli v dějinách. Kariéru divokých lupičů, v které rozhodně vynikali, přenechali jiným. Indián Ed Newcomb si vyléčil nohu a podle všeobecného názoru se vrátil do Oklahomy, kde se jeho stopa docela ztrácí. Stříbrná špička si v okrese Wayne v Utahu odseděl dva z celkových deseti let trestu vězení a poté se na čas vypařil. Nakonec se usadil ve Wyomingu, kde v klidu strávil zbytek života. Modrého Johna Griffitha naposledy zahlédli na podzim roku 1899, jak opouští Hite na řece Colorado; mířil na Leeův trajekt, který plul jedním z nejkrásnějších a nejnebezpečnějších říčních úseků na celém Západě. Obecně se má za to, že z něj po cestě vystoupil a zamířil do Arizony nebo možná dokonce do Mexika. Fakt je, že do cíle nedorazil a víc o něm nikdo nikdy neslyšel.

Pouze jeden ze tří mužů po sobě zanechal výraznou stopu. Kaňon a pramen Modrého Johna ležící hned za rozvodím, nedaleko místa neúspěšného přepadení místních šerifových dobrovolníků, nesou jméno bývalého kuchaře, vozky a příležitostného zloděje koní, který se Doupětem zlodějů potloukal během posledních deseti let před začátkem dvacátého století.

KAPITOLA PRVNÍ

„Geologická doba zahrnuje současnost“ Tohle je to nejkrásnější místo na světě. Podobných je spousta. Každý muž, každá žena si v srdci a mysli nese obraz svého ideálního místa, známého či docela neznámého, skutečného nebo smyšleného… Lidská touha po domovu nemá hranic. Teologové, piloti a astronauti dokonce nacházejí zalíbení v místech, která je lákají z oblastí vysoko nad hlavou, z chladných temných hlubin mezihvězdného prostoru. Já osobně bych si vybral Moab v Utahu. Samozřejmě nemyslím samotné město, ale krajinu, která ho obklopuje – zemi kaňonů. Větrem ohlazené skály uprostřed pouště. Červený prach a sluncem vypálené útesy, osamělou oblohu – místa, do nichž se nedostanete po žádné silnici. — EDWARD ABBEY, Pouštní samota

N A POMNĚNKOVĚ MODRÉ obloze se pomalu rozplývá bílá kondenzační stopa s rozostřenými okraji, kterou tu po sobě zanechalo letadlo, a já se sám sebe ptám, kolik podobných úporně slunečných dnů už od svého stvoření zažila tahle krajina plná podivuhodných útvarů. Je sobota ráno, dvacátý šestý duben roku 2003 a já jedu docela sám na horském kole po nerovné prašné cestě jihovýchodním koutem okresu Emery na východním okraji centrální části Utahu. Před hodinou jsem nechal dodávku na konci nezpevněné silnice, na parkovišti, odkud se vyráží do Horseshoe Canyonu, který je odlehlým geografickým oknem do národního parku Canyonlands, ležícího zhruba dvacet čtyři kilometrů vzdušnou čarou severozápadně od legendární oblasti Maze District, šedesát čtyři kilometrů jihovýchodně od velkého, ostře tvarovaného hřbetu vrásy San Rafael Swell, třicet dva kilometrů západně od řeky Green a nějakých šedesát čtyři kilometrů jižně od mezistátní silnice I-70, která je významnou obchodní tepnou a místem poslední naděje (DALŠÍ STANICE: 176 KILOMETRŮ). Na jihozápadě leží otevřené náhorní planiny v délce sta šedesáti kilometrů mezi vrcholky Henry Mountains pokrytými sněhem – posledního pojmenovaného, prozkoumaného a zmapovaného amerického pohoří, na východě La Sals. Od jihu, kam mám namířeno, fouká ostrý vítr. Zpomaluje mě, takže se sotva ploužím, jedu na nejlehčí převod a na rovince šlapu, co to dá, jen abych se alespoň o kousek posunul vpřed. A kromě toho zanesl silnici lemovanou náplavy nahnědlý písek, který místy tvoří mělké závěje. Snažím se jim vyhýbat, ale tu a tam pokrývají celou cestu a já do nich zapadám. Už třikrát se mi stalo, že jsem obzvláště dlouhé nánosy písku musel přejít vedle kola. Jelo by se mi daleko snadněji, kdybych neměl na zádech těžký batoh. Běžně bych si s sebou na cyklistický výlet nebral dvanáct a půl kila zásob a výbavy, ale tentokrát mám před sebou bezmála padesátikilometrovou výpravu spojenou se zlézáním kaňonů. Čeká mě průstup hlubokým a úzkým systémem skalních průrev, což mi zabere skoro celý den. Kromě tří litrů vody v tepelně izolovaném vaku značky Camel Bag a další v litrové termosce Lexane s sebou mám pět čokoládových tyčinek, dvě burrita a čokoládovou muffinu v igelitovém sáčku na potraviny. Až se vrátím k autu, určitě budu mít pořádný hlad, ale jídla zbývá dost na celý den. Největší zátěž tvoří má plná slaňovací výbava: tři horolezecké karabiny s pojistkou, dvě obyčejné karabiny, slaňovací osma, dva dvoucentimetrové popruhy, jeden delší centimetrový s deseti připravenými smyčkami, můj sedací úvazek, šedesátimetrové, deset a půl milimetru silné dynamické lano, přes osm metrů dvoucentimetrového popruhu a jen zřídka používaná napodobenina značkového víceúčelového nože Leatherman (s dvěma čepelemi kapesní velikosti

a kleštičkami), který s sebou nosím pro případ, že bych potřeboval uříznout kus popruhu k jištění ve stěně. V batohu byste našli taky čelovku, sluchátka, CD přehrávač a několik disků skupiny Phish, tužkové baterie, digitální fotoaparát a digitální minikameru s baterkami a ochranným pouzdrem. Není toho málo, ale myslím, že bych mohl všechno včetně foťáku potřebovat. Moc rád zabírám pozoruhodné tvary a barvy útvarů skrytých v hloubi úzkých křivolakých kaňonů a prehistorické malby, které se zachovaly pod převisy. Během výpravy se navíc dostanu ke čtyřem archeologicky významným místům v Horseshoe Canyonu, kde je možné vidět stovky petroglyfů a piktografů. Kongres Spojených států přičlenil tenhle odlehlý kaňon k nedalekému národnímu parku Canyonlands především proto, aby ochránil pět tisíc let staré rytiny a malby nacházející se podél toku Barrier Creek na dně kaňonu, které jsou němým dokladem přítomnosti dávných obyvatel. Ve Velké galerii jsou jako vojáci v řadě vyrovnány desítky dva a půl až tři metry vysokých bytostí nadlidských rozměrů a pod nimi je vidět nezřetelná zvířata, která ale jednoznačně zastiňují dlouhá tmavá těla se širokými rameny a uhrančivýma očima. Tyto velkolepé mohutné postavy patří k nejstarším a nejskvělejším ukázkám nástěnných maleb tohoto typu. Jsou tak významné, že antropologové pojmenovali temný umělecký styl jejich tvůrců podle řeky Barrier Creek. Ačkoli zde nenajdete žádný text, který by osvětloval jejich smysl, zdá se, že některé postavy ztělesňují lovce s oštěpy a kyji; převážně jde ale o beznohé, bezruké bytosti s rohy, které se vznáší prostorem jako přízrační démoni. Přestože neznáme umělcův záměr, záhadné postavy přitahují pozornost svou schopností uchovat si individuální podobu a tvar po celá tisíciletí. Moderního pozorovatele udivují tím, že přežily daleko déle a v lepším stavu než velká část zlatého fondu uměleckého dědictví západní civilizace. Člověk se nemůže vyhnout následující otázce: Co zbude z dnešní zdánlivě rozvinuté společnosti za nějakých pět tisíc let? Pravděpodobně nic ze současného umění. Stejně tak asi žádná stopa po našem bezprecedentním nadbytku volného času (třeba jen proto, že většina z nás tenhle luxus promarní před televizní obrazovkou). Čekal jsem, že v kaňonu bude vlhko a dost bláta, takže jsem si vzal obnošené tenisky a tlusté vlněné ponožky s příměsí umělých vláken. Pod touhle izolační vrstvou se mi nohy během pumpování do pedálů pěkně potí. Krůpěje potu mi vyskakují taky na nohách sevřených v cyklistických kalhotách z lycry, přes které jsem si natáhl béžové nylonové kraťasy. Ačkoli má sedadlo dvojité polstrování, pěkně mi masíruje zadní část těla. Kromě toho mám své oblíbené tričko s krátkým rukávem a portrétem skupiny Phish a modrou baseballovou kšiltovku. Nepromokavou větrovku jsem nechal v autě; celý den by mělo být teplo a sucho, přesně jako včera, když jsem se s kolem vydal na skoro dvacetikilometrový okruh po cestě Slick Rock Trail východně od Moabu. Kdyby mělo pršet, zdejší úzký kaňon by byl posledním místem, kam bych měl chuť vyrazit, ať už s větrovkou nebo bez ní. Moc rád cestuju jen tak nalehko, naučil jsem se vystačit s málem, abych co nejrychleji dokázal překonat velkou vzdálenost. Včera jsem si vzal jen svůj oblíbený izolační vak na vodu, pár drobností na případnou opravu kola a fotoaparát a kameru, celkem jsem na čtyřhodinovou cestu vezl jen nějakých pět kilo. Večer jsem se zbavil kola a havarijní výbavy a pěšky se vydal na osmikilometrovou túru ke skalnímu oblouku do Castle Valley – fotoaparát a voda vážily jen tři kila. A ještě o den dřív, to znamená ve čtvrtek, jsem s kamarádem Bradem Yulem z Aspenu zlezl a na lyžích sjel Mount Sopris, 3952 metry vysokého vládce západního Colorada. Měli jsme nějaké náhradní oblečení a nouzovou lavinovou výbavu pro nejhorší případ, ale i tak se mi podařilo udržet celkovou váhu pod sedm a půl kilogramu. Pětidenní výprava autem vyvrcholí v neděli večer samostatným výšlapem na horském kole,

kterým se zcela bez pomoci pokusím zdolat 173 kilometrů dlouhou stezku White Rim Trail vedoucí územím národního parku Canyonlands. Kdybych si s sebou vzal zásoby, které jsem potřeboval během tří dnů, jež mi zabrala první jízda stejnou stezkou v roce 2000, měl bych třicetikilogramové zavazadlo a po nějakých patnácti kilometrech dost zrasovaná záda. Tentokrát plánuju, že ponesu sedm a půl kila a celý okruh dokončím za míň než dvacet čtyři hodin. Musím dodržovat přesně určený rozvrh příjmu tekutin, abych mohl využít několika vzácných příležitostí k jejich doplnění, nebudu spát a zastávky omezím na naprosté minimum. Nebojím se, že budu mít unavené nohy – vím, že se tomu nedá vyhnout, ale taky vím, co s tím dělat. Daleko víc starostí mám o své, no jak to říct, pozadí, abych si ho docela nezřídil a mohl pak pokračovat v jízdě. Někteří tomu říkají „smrt v rozkroku“, aspoň jsem to už několikrát sly šel, jde o nadměrné podráždění perinea, které zcela ztrácí citlivost. Vzhledem k tomu, že jsem naposledy seděl na kole delší dobu minulé léto, sedlo dokážu snést jen nepříjemně krátkou dobu. Kdybych si tuhle výpravu naplánoval o trochu dřív než před dvěma dny, určitě bych vyrazil aspoň na jednu delší výpravu do okolí Aspenu. Nakonec jsme spolu s několika přáteli ve středu na poslední chvíli odvolali společnou horolezeckou výpravu, čímž jsem získal volný čas pro tohle putování pouští za teplem a zážitky, které mi dají zapomenout na zimní hory. Obvykle nechávám někomu z pokoje podrobný plán, ale tentokrát jsem z Aspenu odjížděl, aniž bych věděl, kam mám namířeno, takže jsem jako cíl své cesty označil pouze Utah. Během čtvrteční cesty z Mount Sopris do Utahu jsem narychlo prolistoval průvodce a zjistil, jaké možnosti se mi naskýtají. Výsledkem je narychlo spíchnutá výprava, jejíž součástí bude zastávka na dnešní velké večerní party pod širým nebem nedaleko státního parku Goblin Valley. Pomalu se blíží půl jedenáctá dopoledne a já šlapu do pedálů, abych se dostal do stínu osaměle rostoucího jalovce, odkud si mohu prohlédnout sluncem sežehnuté okolí. Mírně zvlněná pouštní krajina porostlá nízkými keři se postupně mění v oblast posetou skalními převisy se starobylými malbami, skrytými skalisky, větrem ošlehanými a podivuhodně tvarovanými výčnělky, křivolakými kaňony s kolmými stěnami a polorozpadlými balvany. Je to přízračná krajina plná duchů a zvláštních pověr. Je to krajina Edwarda Abbeyho, rudá pustina daleko od konce cest. Včera večer jsem dorazil po setmění, takže jsem během posledních kilometrů k parkovišti neměl moc příležitostí prohlédnout si okolí. Zatímco očima prohledávám planinu ležící východním směrem, kde by se měl rýsovat kaňon, který je mým dnešním cílem, vytahuju čokoládovou muffinu z moabské pekárny a takřka na jedno polknutí ji cpu do krku; suchý vítr zbavil pečivo i ústa prakticky jakékoli stopy vláčné vlhkosti. Setkávám se s početnými stopami dobytka, který sem vyhání farmáři z okolí ve snaze vytlouct z neúrodné pouště alespoň nějakou obživu. Stáda za sebou nechávají v místním porostu dlouhé vlnovky. Trsy trávy střídaj í sotva třicet centimetrů vysoké kaktusy připomínající ježky, červenou hlínu pokrývá tmavší vrstvička humusu. Zbytek muffiny spláchnu několika hlty vody, kterou natahuju hadičkou z vaku Camel Bag připevněnou k ramennímu popruhu; v sáčku zůstalo jen několik drobků. Znovu sedím na kole a pokračuju po cestě, kterou v této části chrání před větrem skalní hřeben, ale jakmile se dostanu na vrchol dalšího kopce, už zase musím zápasit s ostrými poryvy. Po dalších dvaceti minutách, jež trávím pravidelným pumpováním v rozpáleném kotli zdejší cesty, se setkávám se skupinou na motorkách, která míří do Maze District v Canyonlands. Prach zvířený koly mi stoupá přímo do tváře, mám ho plný nos, oči, ucpává mi slzné kanálky, lepí se na zuby. Špulím rty a snažím se z nich dostat usazené částečky prachu, jazykem čistím zuby a šlapu dál. Přemýšlím o místě, kam jedou tihle motorkáři. V Maze District jsem byl jen jednou, zhruba půl hodiny, a už je to dobrých deset let. S raftařskou výpravou do Cataract Canyonu jsme odpoledne

zakotvili na břehu řeky Colorado, abychom na pláži známé jako Španělský zadek postavili stany a připravili tábořiště na noc. Sám jsem se vydal asi tři sta metrů přes skalní hranu na místo, kterému se říká Dům pro panenky. Jako liliput jsem se škrabal pískovcovou a žulovou stěnou a nad sebou měl patnáct až třicet metrů vysoké, přízračně působící skalní útvary. Když jsem se konečně ohlédl, abych se podíval na řeku, zprudka jsem zastavil a posadil se na nejbližší kámen, z něhož jsem měl dobrý výhled. Vůbec poprvé jsem si tváří v tvář nepřehlédnutelným stopám, které vypovídají o postupné proměně pouště, uvědomil, jak malí a nesmírně odvážní dokážeme být, jako jedinci i lidská rasa. Pode mnou, za loděmi u Španělského zadku, divoce hučela řeka a já v jejím nahnědlém toku spatřil, jak přímo v té chvíli odnáší půdu a v nekonečné planině o rozloze tisíce čtverečných kilometrů vyrývá hluboký kaňon. Z Domu pro panenky jsem měl neodbytný pocit, že jsem se stal svědkem zrodu celé krajiny, jako bych stál na okraji explodujícího kráteru sopky. Bylo to jako dívat se do hlubin času, pozorovat úsvit dějin, žít v epoše dávno před zrodem života, kdy se všude kolem rozkládala jen pustá zem. Zdálo se mi, že se dalekohledem dívám na Mléčnou dráhu a přemítám, jestli jsme ve vesmíru sami. S průzračnou jasností pouštního světla jsem si uvědomoval, jak křehký a vzácný je život, jak jsme nicotní ve srovnání se silami přírody a velikostí Všehomíra. Kdyby moji přátelé nasedli na rafty, které v té chvíli ležely něco přes půl kilometru ode mne, zůstal bych tu docela sám, odříznut od civilizace, jak jen je to možné. Za patnáct, nanejvýš třicet dnů bych během cesty proti proudu meandrující řeky směrem k Moabu zemřel, vyčerpaný a vyhladovělý. Nikdy víc bych nespatřil lidskou stopu, natož tvář. Nehledě na strohost okolní pouště a pocit osamění vnímal jsem nadšení z radostných úvah, s jejichž pomocí jsem se zbavoval nánosu obvyklých iluzí o lidské důležitosti. Nejsme velcí, protože se nacházíme na špičce potravního řetězce nebo protože dokážeme měnit naše životní prostředí – to nás se svými nepochopitelnými silami a neústupnou vůlí rozhodně přetrvá. Místo abychom bezmocně podlehli své bezvýznamnosti, odvážně bojujeme, bez ohledu na okolnosti prosazujeme svou vůli, nedbáme na prchavost a zranitelnost naší přítomnosti na téhle poušti, planetě, v celém vesmíru. Seděl jsem dalších deset minut a pak se s nově nabytou perspektivou, stejně širokou jako rozhled z tamní skály, vydal zpátky do tábora, kde jsem se rychleji než kdy předtím pustil do večeře.