PONAPOLEONSKÁ EVROPA (1815-1848) Oktáva – říjen 2009
ČÁST I: VÍDEŇSKÝ KONGRES (1814 – 1815)
k uspořádání poválečných poměrů v Evropě svolán do Vídně (1. 10. 1814 až 9. 6. 1815)
mezinárodní kongres hlavním iniciátorem ministr zahraničních věcí a pozdější rakouský kancléř kníže Klemens Wenzel Lothar Metternich (viz obr.)
na jednání diplomatičtí zástupci desítek států, hlavní slovo měly jen vítězové nad Napoleonem: Rakousko,
Rusko, Prusko a Velká Británie
sporů mezi velmocemi na kongresu i nestabilní situace ve Francii po návratu Bourbonů se pokusil využít Napoleon a po útěku z Elby se znovu chopit moci = tzv. stodenní císařství
-
-
Francouzský list „Le Monitor“ o útěku Napoleona z Elby: 9. 3.: Obluda uprchla z ostrova Elba! 10. 3.: Korsická obluda na pevnině! 13. 3.: Tyran je už v Lyonu! 18. 3.: Uchvatiteli moci se podařilo dostat 60 km před Paříž! 19. 3.: Bonaparte postupuje, ale do Paříže se nedostane! 20. 3.: Napoleon bude zítra v Paříži! 21. 3.: Císař Napoleon je již ve Fontainebleau! 22. 3.: Včera večer jeho císařská výsost vstoupila do hlavního města! Nadšení národa je nepopsatelné!
definitivně bývalý císař Napoleon I. poražen blízko Bruselu v bitvě u vesničky Waterloo (18. 6. 1815) z rozhodnutí vítězů převezen britským loďstvem na ostrov Sv. Heleny v jižním Atlantiku, kde byl pod vojenským dohledem internován po celý zbytek svého života (1821)
PAMÁTNÍK BITVY U WATERLOO
JEAN-BAPTISTE ISABEY: VÍDEŇSKÝ KONGRES
Výsledky jednání vídeňského kongresu:
A) návrat Napoleonem sesazených dynastií
(např. Bourboni zpět na franc., šp. a neapolský trůn, papeži vrácen církevní stát atd.) a obnovení -
-
předrevolučních poměrů B) územní změny – zisky vítězů
Prusko: za ztrátu Polska odškodněno rozsáhlými částmi Porýní (Sársko, Vestfálsko), na úkor Saska (ztráta asi poloviny území) a Švédska (Přední Pomořany) Rakousko: Lombardie a Benátsko v severní Itálii vč. Dalmácie, navíc vláda vedlejších větví Habsburků (např. v Modeně a Toskánsku) /jediná původní italská dynastie pouze v Sardinském království – Turín/
-
-
Švédsko: Norsko (odebráno Dánsku) Velká Británie: zámořská území (např. bývalé nizozemské kolonie) a strategicky významné ostrovy (např. Malta ve Středozemním moři) Rusko: Finsko (od Švédska), obnovené Polské království (bývalé vévodství varšavské) vč. Varšavy připojeno tzv. personální unií (v čele ruský car)
C) vznik Německého spolku pod rakouským vedením: 39 států či svobodných měst (původně více
než 200 státečků vč. církevních v někdejší Svaté říši římské národa německého - zánik v r. 1806) - budoucím konkurentem rakouských Habsburků: Prusko hlavním iniciátorem vytvoření celního spolku (1834) z většiny německých států, ale bez účasti Rakouska
D) vznik Nizozemského království jako bariéry vůči Francii = dnešní Belgie + Nizozemí + Lucembursko
EVROPA PO VÍDEŇSKÉM KONGRESU
-
-
E) vznik Svaté aliance = spojenectví tří
křesťanských panovníků proti revoluci, liberalismu a nacionalismu zakladatelé: František I. (Rakousko) + Alexandr I. (Rusko) + Fridrich Vilém III. (Prusko) cíl: vzájemná pomoc v rámci monarchistické a křesťanské solidarity, společný dohled na udržení nového státoprávního uspořádání v Evropě (reakce = zpátečnictví), vzájemná podpora panovníků proti neposlušnosti poddaných, zabránit dalším možným revolucím nástroje: tajná policie, vojenské intervence i do jiných států ve 20. letech potlačila revoluce ve Španělsku (1820, 1823 – zákrok Francie), Neapolsku a Sardinském království (1820, 1821 – zákrok Rakouska proti tajným organizacím
-
-
karbonáři - boj nejen za obnovení občanských práv, ale i za odstranění cizí nadvlády a národní sjednocení nezasáhla však do řeckých událostí (odpor evropského veřejného mínění – dále viz A/) a ani neměla sílu pokořit nové pařížské povstání v r. 1830 (dále viz C/), či zabránit zemím Latinské Ameriky v získání nezávislosti (dále viz D/) nepodařilo se jí potlačit myšlenkové dědictví francouzské revoluce - nezanikla touha lidí po občanských právech, vytvoření právního státu, rovnosti všech před zákonem atd. (viz červencová revoluce ve Francii, revoluční rok 1848 v Evropě atd.)
-
s přestávkami funkční až do krymské války (1853–1856) – roztržka mezi Rakouskem (František Josef I.) a Ruskem
ČÁST II: OBDOBÍ RESTAURACE A ROVNOVÁHY SIL V EVROPĚ (1815–1848)
„restaurace“ (z lat. restauratio = obnovení)
VE SMYSLU OBNOVENÍ PŘEDREVOLUČNÍCH POMĚRŮ (NÁVRAT DŘÍVE SESAZENÝCH DYNASTIÍ, ODVOLÁVÁNÍ ÚSTAV A OBNOVENÍ ABSOLUTISTICKÉ FORMY VLÁDY ATD.)
- garant: SVATÁ ALIANCE „rovnováha sil“ PRUSKO A RAKOUSKO JAKO VYROVNAVATELÉ VZTAHŮ MEZI ZÁPADNÍMI MOCNOSTMI (VELKÁ BRITÁNIE, FRANCIE) A SILNÝM RUSKEM
tvůrcem obou systémů: METTERNICH úspěšný model mezinárodních vztahů: dlouhé období bez válek
pro období let 1815–1847 typické dvě protichůdné tendence politického života:
-
na jedné straně úspěšná konsolidace tradičních monarchií - na druhé straně snaha svrhnout tyto restaurované staré režimy cestou povstání, spiknutí a převratů
DVOJÍ CÍL: prosazení občanských a národních práv (boj za národní sjednocení a národní nezávislost – nástup národně osvobozeneckých hnutí v Evropě a v Latinské Americe)
EUGÈNE DELACROIX: VRAŽDĚNÍ NA OSTROVĚ CHIU
A/ ŘECKÉ POVSTÁNÍ
1821 - povstali Řekové proti Osmanské říši, početní převaha Turků vedla k řadě masakrů na straně Řeků evropské veřejné mínění (sympatie k národu, který dal Evropě antickou civilizaci) a pomoc dobrovolníků (např. George Byron) tlak veřejnosti i tisku přiměl vlády Velké Británie, Francie (obava z ruského vlivu) a Ruska (ochránce pravoslavných obyvatel osmanské říše) k vojenské pomoci povstalcům (společně zničily turecko-egyptské loďstvo r. 1827 u Navarina, Rusové si pozemní ofenzívou r. 1829 vynutili zisk dunajské delty, téměř celého východního pobřeží Černého moře, uznání větší autonomie pro Valašsko a Srbsko)
1830 – zisk nezávislosti jako království (prvním králem Ota Bavorský z rodu Wittelsbachů)
B/ POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
ruští důstojníci se za válek s Napoleonem dostali až do Francie: srovnání evropských poměrů s tuhým carským absolutismem v zaostalém Rusku zakládání tajných spolků důstojníků, odmítali nevolnictví i samoděržaví, úsilí o sesazení cara
1825 – pokus důstojníků petrohradské posádky využít změny na trůně (po Alexandru I. Mikuláš I.) k státnímu převratu a vyhlášení ústavy díky špatné organizaci i nejasným cílům povstání děkabristů (14. 12., děkabr = prosinec) novým carem Mikulášem I. zlikvidováno, pět vůdců popraveno, mnoho dalších posláno do vyhnanství na Sibiř
upevnění samoděržaví zostření cenzury a nastolení tvrdého policejního režimu (odraz v ruské literatuře: např. Gogol – Revizor, Mrtvé duše) omezení možnosti cestovat do ciziny vč. Studií 1849 – na žádost Vídně potlačení maďarského povstání (revoluce) car Mikuláš I. nazýván „četníkem Evropy“
EUGÈNE DELACROIX: SVOBODA VEDE LID
C/ ČERVENCOVÁ REVOLUCE
Francie i po návratu Bourbonů (Ludvík XVIII.) zůstala konstituční monarchií (kromě liberální opozice i dvě ilegální skupiny: republikáni a bonapartisté)
Karel X. (od r. 1824) se pokusil obnovit absolutismus: rozpustil nově zvolenou a liberály ovládanou sněmovnu, obnovil cenzuru, omezil volební právo, podporoval navracející se emigranty – odmítali jakýkoliv zastupitelský systém a požadovali návrat k předrevolučním poměrům (1789) vč. restituce majetku
1830 – pokus o okleštění ústavy vedl k červencové revoluci (pouliční boje a barikády v
Paříži, za 3 dny bojů přes 1000 mrtvých) – Karel X. nucen abdikovat (30. 7.) a uprchnout ze země (dožil mimo jiné i v Praze)
místo Karla X. zvolen novým francouzským králem jeho liberálněji smýšlející příbuzný a mezi
zámožnějšími měšťany oblíbený Ludvík Filip Orleánský tzv. červencová monarchie (až do r. 1848) - nová ústava ponechala moc v rukou majetných statkářů a finančníků (vysoký volební cenzus), rozšířila občanské svobody, vláda liberálů poskytla velkorysou podporu podnikatelům, vytvořila podmínky pro hospodářský rozvoj (prosperitu)
Ohlas červencové revoluce v Evropě:
Velká Británie: rozšířeno volební právo (1832) i na
novou průmyslovou buržoazii a střední vrstvy (2 x více voličů k urnám) – díky tomu u moci liberální whigové Irsko – marný boj proti Angličanům, za získání nezávislosti
Nizozemí: francouzsky a vlámsky hovořící katolíci z bývalého Rakouského Nizozemí utlačováni politicky
(prosazování centralismu vč. zavádění nizozemštiny jako úředního jazyka) i nábožensky (preferování kalvinismu)
1830 – lidové povstání v Bruselu proti
nizozemskému králi Vilému I. (z rodu Oranžských) - pro odpor Velké Británie a Francie nedošlo k zásahu Svaté aliance, z jižní části: Belgické království (1831) (neutrální monarchie s nejliberálnější ústavou v tehdejší Evropě – vedle Velké Británie útočištěm politických emigrantů)
- za Leopolda I. (z rodu Sachsen-Coburg) počátek rychlého hospodářského růstu (těžba uhlí, rozvoj hutí a strojíren) i koloniální expanze (Belgické Kongo = Zair)
Itálie, Německo: požadavky demokratizace, přijetí
liberálních ústav doprovázen i snahou po sjednocení v jednom státě (hnutí za národní jednotu – tajné spolky: Mladá Itálie – Giuseppe Mazzini, Mladé Německo) - zákrokem rakouských a pruských vojsk hnutí prozatím vojensky potlačeno
Polsko: povstání ve Varšavě (1830) zbavilo
rozhodnutím sejmu ruského cara Mikuláše I. polského trůnu – slabé polské vojsko trpící nejednotou v otázce dalšího postupu poraženo (květen 1831)
počátek kruté perzekuce spojené s deportacemi povstalců na Sibiř a násilným porušťováním země (= RUSIFIKACE) - car zrušil autonomní statut království, bylo zrušeno polské vojsko, zavřena varšavská univerzita, zavedena ruská měna, preferováno pravoslaví - emigrace Poláků do západní Evropy, zámoří
SIMÓN BOLÍVAR
D/ NEZÁVISLOST LATINSKÉ AMERIKY
od 2. pol. 18. stol. spory
mezi evropskými Španěly a bohatými kreoly (= potomci
španělských kolonizátorů a původních obyvatel) – bohatí
plantážníci a obchodníci začali mít politické požadavky (vliv americké a francouzské revoluce) povstání otroků na Haiti (1791-1804) – po získání nezávislosti podpora jihoamerických revolucionářů
Napoleonova okupace Španělska a britská blokáda urychlily rozpad španělské koloniální říše 1816-1826 – vítězná etapa národně osvobozeneckého boje jihoamerických vlastenců
proti španělské nadvládě za podpory Velké Británie a USA (dobrovolníci) v čele osvobozenecké armády Simón Bolívar nové státy: Mexiko, Spojené středoamerické provincie (Kostarika, Nikaragua, Salvador, Honduras, Guatemala), Velká Kolumbie (Ekvádor, Kolumbie, Venezuela), Peru, Chile, Bolívie, Paraguay, Uruguay, Argentina
Velká Británie a USA odmítly zásah Svaté aliance
pod španělskou nadvládou pouze Kuba a Portoriko
zisk nezávislosti nevedl k hospodářské či jiné prosperitě: - velké sociální rozdíly - války mezi státy o území, průběh hranic - krach panamerických snah (Bolívar) - hospodářsky zaostalé státy (těžba nerostných surovin, plantážnictví, dobytkářství – Argentina) - vojenské diktatury (časté revoluce a puče) - ekonomická nadvláda USA
POUŽITÁ LITERATURA:
Čapek, V. a kol. (1991): Novověk pro ZŠ, II. díl 17891848). Práce – SPL, Praha, 52 s. Hlavačka, M. (2006): Dějepis pro gymnázia a SŠ 3 – novověk. SPN, Praha, 175 s. Hroch, M. (1996): Dějiny novověku – učebnice pro SŠ. Práce – SPL, Praha, 168 s. Mandelová, H. a kol. (2003): Dějiny novověku. Dialog, Liberec, 179 s.
