Pomoc mladistvým bez rodinného zázemí propuštěným z ústavních zařízení
Bc. Lucie Slezáková
Únor 1998
OBSAH Úvod
1
1.
Charakteristika cílové skupiny
2
1.1.
Charakteristika klientů výchovných ústavů
2
1.2.
Charakteristiky mladistvých a mladých delikventů
3
2.
Cíle a formy pomoci
6
2.1.
Adopce dětí z dětských domovů
6
2.2.
Vliv sankčních opatření na podmínky sociální integrace
2.3.
mladých delikventů
6
Pomoc mladým propuštěným z ústavních zařízení
8
2.3.1. Náhradní rodinná péče pro dospělé
8
2.3.2. Domy na půli cesty
9
2.3.3. Další formy
10
2.4.
14
Dosavadní praxe v ČR
2.4.1. Sociální kurátoři
14
2.4.2. Domy na půli cesty
16
2.4.3. Projekt LATA – Laskavá Alternativa Trestu pro Adolescenty
18
2.5.
18
Změny v soudním a vězeňském systému z posledních let
Závěr
20
Příloha č. 1
22
Příloha č. 2
23
Příloha č. 3
24
Literatura
26
2
Úvod Práce je zaměřena na základní informace a přehled o existujících formách pomoci mladým lidem, kteří jsou před propuštěním z ústavních zařízení (z dětských domovů, ale i z výkonu trestu odnětí svobody), nebo těsně po něm a jsou bez rodinného zázemí1. V intencích požadavků zadavatele (MPSV) autorka vycházela primárně ze zahraničních pramenů, které by mohly poskytnout inspiraci při řešení daného problému v České republice. Zároveň se snažila zjistit, jak je již v ČR řešen. Problém, který je tématem této práce, neustále hledá své optimální řešení u nás, ale i v zemích, které jsou v péči o děti a adolescenty bez rodinného zázemí mnohem dále. Co se týče přípravy na nezávislost, není programů mnoho ani ve vyspělých západních zemích. Často chybí ochota2, jelikož se jedná o poměrně malý počet jedinců, navíc z marginálních sociálních skupin. Pravděpodobně i z tohoto důvodu je literatura na toto téma velmi chudá. Autorka se tudíž snažila z tohoto minima existujících pramenů vytěžit co nejvíce. Často se však jedná pouze o naznačení směru možných cest. Většina z dostupných pramenů se zabývala popisem cílové populace, jiné prameny ukazovaly i možná řešení, avšak pouze ve formě návrhů, nikoli popisu či zhodnocení zkušeností. Zdá se, že podrobnější informace je možné, a žádoucí, získat pouze osobními kontakty, jejichž navázání nebylo v této fázi plánováno. Využitelnost zjištěných návrhů a zkušeností v českém prostředí byla následně konzultována s odborníky z praxe.3
Bez rodinného zázemí” neznamená automaticky bez rodiny. Častěji se bohužel jedná o to, že původní rodina propuštěného nepřijímá. Četné studie totiž dokázaly, že pokud odloučení dítěte od rodiny trvá déle než 6 měsíců, je malá šance na úspěšný návrat dítěte zpět ke své původní rodině, jak říká např. JUDr. Vodičková z Fondu ohrožených dětí. Tento návrat pak má podle ní mnohá rizika – jedním z nich je dokonce reálné nebezpečí, že mladé dívky budou rodinou využívány k prostituci. 2 Když se Fond ohrožených dětí tázal na zájem ústavů o poústavní péči pro jejich bývalé chovance v Domu na půli cesty, ozvalo se jen velmi málo oslovených. 3 Při psaní práce se autorka musela vyrovnat s jedním koncepčním problémem – práce se zabývá dvěma skupinami jedinců (bývalými chovanci dětských domovů a propuštěnými mladými vězni), kteří se sice potýkají s některými stejnými problémy, na druhou stranu však vykazují některé odlišné charakteristiky. Jak poznamenal PhDr. Kovařík, adolescentům z dětských domovů určité zkušenosti chybějí a těm, kteří prošli zkušeností věznění, naopak některé zkušenosti přebývají. Některé kapitoly jsou proto podle potřeby psány společně pro obě skupiny, protože dochází k prolínání problémů (už proto, že se často z bývalých chovanců dětských domovů rekrutují mladiství a mladí delikventi). Kromě toho neexistuje specifická literatura o mladých delikventech bez rodinného zázemí. 1
3
1. Charakteristika cílové skupiny 1.1. Charakteristika klientů výchovných ústavů Zahraniční prameny věnují značnou pozornost
charakteristice mladých ve
výchovných ústavech. Jejich porovnání s charakteristikou českých klientů
podle
českých pramenů dává mnohými podobnými rysy prvotní východisko možností aplikace zahraničních přístupů v české praxi. Za zahraničí tyto charakteristiky nejlépe klasifikoval Brian Raychaba [Raychaba 1988:37-48]. Chovanci VÚ bývají nejčastěji: ! děti chudých ! děti z nízkopříjmových neúplných rodin ! děti z minoritních etnických skupin ! oběti zneužití ! fyzického ! sexuálního (dívek i chlapců) ! citového ! zneužití v pěstounské péči ! děti zanedbávané ! děti problémové. K situaci v ČR uvádí Kovařík tyto příčiny sociálního osiření a problémy dětí, které byly umístěny ve výchovných ústavech: [Kovařík1996a:5] ! opuštění dítěte ! nezájem rodičů ! špatná, popř. nedostatečná péče ! ohrožení zdraví či života dítěte. Dále uvádí názor M.A.Burkeové, že příčiny sociálního osiření jsou a budou ovlivněny měnící se situací v zemích střední a východní Evropy po roce 1989, která zahrnuje tyto faktory: ! zhoršení ekonomického statutu dětí a jejich rodin ! nedostatek bytů, především sociálně dostupných ! další úpadek rodinných hodnot ! uprchlíci, jejich rodiny a děti
4
! vzrůstající ohrožení zdraví a blaha dětí (ekologická situace, stres atp.) ! nárůst toxikománie ! sexuální promiskuita, prostituce ! nárůst kriminality. Míru ohrožení a rozsah vlivu těchto faktorů v ČR by však bylo třeba prověřit.
1.2. Charakteristiky mladistvých a mladých delikventů Trestná činnost mládeže se vyznačuje shodnými, popř. velmi podobnými projevy a specifiky bez ohledu na odlišnost trestně-právních systémů a sankčních mechanismů uplatňovaných k její
regulaci v různých zemích. Základní poznatky
proto lze shrnout do těchto bodů (vycházíme z podkladů získaných o situaci v Evropě, USA či v Japonsku): ! Mladiství chlapci jsou delikventní signifikantně častěji než dívky, byť se zastoupení dívek na kriminalitě mládeže v posledních letech výrazně zvyšuje. Mladiství příslušníci minorit (např. imigranti, černošské obyvatelstvo, Romové) jsou na trestné činnosti mládeže zastoupeni výrazně vyšším podílem, než jaký by odpovídal jejich skutečnému zastoupení v příslušné majoritní společnosti (SRN, USA, i ČR). ! V naprosté většině případů se mladiství dopouštějí méně a středně závažné kriminality majetkové povahy (75-80 %), kterou páchají zpravidla ve skupinách (znepokojivý je trend k organizovanosti trestné činnosti v USA, kde se skupiny mladistvých od poloviny 80. let ozbrojují moderními střelnými zbraněmi, čímž se zvyšuje riziko spáchání závažnějších trestných činů než původně zamýšlených majetkových deliktů). ! Násilné delikty jsou páchány výrazně častěji mladistvými pocházejícími z rodin, kde docházelo k fyzickému násilí, sexuálnímu zneužívání či psychickým traumatům, než těmi, kteří vyrůstali v relativně dobrém rodinném prostředí. Oběti takových deliktů se samy později stávají pachateli stejných či obdobných trestných činů na svých vrstevnících či dětech [Válková, Zezulová 1996: 35]. ! Převažuje nízká vzdělanostní úroveň, která je velkou překážkou pro získání zaměstnání.
5
! Typická je nízká mentální úroveň, mnoho delikventů jsou absolventi zvláštních škol ( někdy ani tyto nedokončili). ! Delikventi procházejí disharmonickým pubertálním a adolescentním vývojem. ! Nedostatek pozitivních životních zkušeností vede k preferenci nesprávných hodnot a postojů ve vztahu k věcem, lidem a ke společnosti. ! Velmi časté jsou zkušenosti mladistvých s drogami [Prasek 1996:19-20]. Pomoc určená sledovaným skupinám by proto měla být podle sledovaných pramenů a v souladu s českými zkušenostmi zaměřena na prevenci a řešení těchto obecných problémů: ! delikvence ! alkoholismus a drogová závislost ! nedostatky ve vzdělání ! stigmatizace ! nízké sebehodnocení ! vývojové nedostatky (které v budoucím životě často vyústí v nedostatky v osobním, sociálním, citovém, ale i sexuálním životě) ! nedostatek pracovní zručnosti (v Kanadě bylo například odhadnuto, že nezaměstnanost bývalých chovanců dětských domovů v roce 1988 byla 70-80% oproti tehdejším 17% nezaměstnaných v celé populaci)1 ! nedostatky základních životních zkušeností (u mladých z dětských domovů). Další v odborné literatuře uváděné charakteristiky se týkají spíše chovanců VÚ, mladí delikventi, byť jsou aktuálně bez pomoci rodinného zázemí, mohou mít zkušenost s úplnou i neúplnou rodinou. Oběma skupinám ovšem chybí základní sexuální výchova. Jde o neznalost: ! jak se chovat v intimním vztahu ! jak zvládnout rodičovskou roli – neměli možnost si osvojit rodičovské role socializací ve vlastní rodině, nevědí, jak má vypadat vztah rodiče – děti. Převážně mladým delikventům pak chybí zkušenosti a znalosti utvářející Tato mládež má jen omezenou představu o práci (za celý život se setkává s omezeným počtem zaměstnání: vychovatel, učitel, lékař, sociální pracovník). Jedním z největších problémů, kterým po “vypuštění” do “normálního” života čelí, je nedostatek všeobecných zkušeností a zručností. 1
6
hodnoty a normy týkající se práce, vzdělání a aktivit volného času [Kadlec 1995:9]. Hlavním problémem, který musí jedinec po odchodu z dětského domova či z výkonu trestu odnětí svobody vyřešit, je získání zaměstnání. Všeobecně ale platí, že ten kdo práci najde, vykonává vesměs nekvalifikované, a tudíž špatně placené povolání, neboť mu schází vzdělání, pracovní výcvik a vůbec sociální dovednosti spojené s prací. Zároveň však mnohým chybí ochota pracovat (práce nemusí být těmito jedinci považována za jediný prostředek k získání peněz). T.Čakrtová upozorňuje (v souvislosti s osobami propuštěnými z výkonu trestu) na možnost využít po vzoru některých zemí i u nás existující institut veřejně prospěšných prací podle našich předpisů o zaměstnanosti, kterými se sleduje krátkodobé pracovní umístění do doby, než se podaří najít pro občana trvalé zaměstnání. Uvádí, že v některých evropských zemích (Holandsko, Finsko a další) jsou pro přechodnou dobu před zařazením do běžného pracovního poměru vytvářena pracovní střediska pro propuštěné, kde si mohou vydělat alespoň minimální denní mzdu. Jde většinou o práce veřejně prospěšné pro danou obec, převážně nevyžadující kvalifikaci. Tato střediska jsou obvykle napojena na dočasné sociální ubytovny s odbornou pomocí sociálního pracovníka a pomáhají překonávat tzv. krizi prvního dne [Čakrtová 1994:7]. Sociální integraci těchto osob je však třeba řešit komplexně. Problémy s pracovním uplatněním souvisejí např. s tím, že sledovaní mladí nemají po odchodu z ústavu žádné sociální zázemí. Pro děti z dětských domovů institucionální podpora u většiny případů končí v 18 letech a rodiny, pokud se mladí rozhodnou do nich vrátit, nebývají většinou ochotny nebo schopny je podporovat. Mladí lidé z výchovných ústavů jsou paradoxně méně samostatní než jejich vrstevníci s rodinným zázemím. Přesto musejí v 18 letech tyto instituce opustit,1 a měli by být schopni se o sebe postarat, ale chybí jim asertivita, odpovědnost za vlastní chování, iniciativa atd. Přitom dalším z problémů je psychická nezralost spojená s poruchami chování a emocionálními problémy vyvolanými předchozími špatnými zkušenostmi. Děti 1
Také děti vychovávané v pěstounské péči mohou být nuceny odejít při dovršení zletilosti - náhradní rodiče na ně již nedostávají příspěvky a mohou tak mít finanční problémy. (To však je spíše neobvyklé, neboť “Většina, přibližně 80 % dětí svěřených do pěstounské péče, žije v rodině pěstounů i po dosažení zletilosti, kdy pěstounská péče zaniká, až do svého sociálního osamostatnění.” [FOD 1996: 26])
7
z výchovných ústavů nejsou vůbec připraveny na každodenní problémy. Jedná se o mladistvé, kteří jsou sice věkem dospělí, sociálně jsou však zcela nezralí. Nemají nikoho, kdo by jim pomohl vřadit se do společnosti, kdo by je naučil vyřizovat si úřední záležitosti. Pokud se ocitnou bez trvalého bydliště a nemají občanský průkaz, nemají ani nárok na státní sociální podporu (často nemají vyřízené doklady ani ti vězni, kteří byli několik let ve výkonu trestu odnětí svobody, což je úkol pro nápravná zařízení).
8
2. Cíle a formy pomoci Způsoby pomoci sledovaným skupinám mladých řeší většinou dílčí aspekty komplexní společenské integrace a přispívají k ní různou měrou. Ačkoliv nejsou příliš početné, jsou rozmanité, a proto lze uvést pouze jejich nijak neutříděný přehled. 2.1. Adopce dětí z dětských domovů Nelze-li dosáhnout ideálu, aby děti nemusely být umísťovány do DD, je třeba se snažit o jejich odchod z nich v co nejkratší době a v co nejmladším věku, a to dle možností do rodinného prostředí. U nesamostatných bez rodinného zázemí by primární snahy měly směřovat k tomu, aby bylo maximum dětí z dětských domovů adoptováno, a to co nejdříve. Všichni odborníci z této oblasti se shodují na tom, že co se týče rychlosti adopce, nebylo zatím u nás nalezeno vhodné řešení. V České republice bývá často opomíjena i možnost zachování (sanace) původní (ale i náhradní) rodiny. Přitom všechny zahraniční materiály vycházejí právě z toho, že spolupráce s původní rodinou a pomoc této musí být na prvním místě. 2.2. Vliv sankčních opatření na podmínky sociální integrace mladých delikventů Co se týče problému delikventní mládeže,
prvním cílem je prevence
kriminality mladistvých. Pokud však již dojde ke spáchání trestného činu mladistvým, neměl by být zbytečně volen nepodmíněný trest. Počet mladistvých ve vazbě i ve výkonu trestu je v ČR mnohem vyšší než v ostatních evropských zemích. Delší je i doba strávená ve vazbě či ve výkonu trestu. Přitom naši odborníci znají negativní důsledky nepřiměřených sankcí: “Generálně preventivní účinky formálních sankčních opatření vůči mladistvým nebyly empirickými výzkumy prokázány; trestná
činnost mladistvých má epizodický
charakter a ve většině případů odezní sama, a to dovršením určitého stupně mentální a sociální zralosti, zpravidla ve věku kolem 20 let; nepřiměřeně restriktivní zásahy vůči mladistvému delikventu jak ze strany oficiálního justičního systému, tak
9
ze strany neformálních institucí sociální kontroly (rodina, škola, pracoviště) mohou naopak ztížit, či vůbec znemožnit tento proces a vést ke kontraproduktivnímu výsledku v podobě recidivy” [Válková, Zezulová 1996:35]. Jsou známy i možné cesty k větší efektivnosti soudnictví a vězeňství obecně: “V současné době nelze považovat péči o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody za ucelený systém sociální práce, nýbrž pouze za určitou dílčí nabídku sociální služby.(…) V rámci vězeňství probíhají v současné době vítané systémové změny směrem k jeho humanizaci. Hledají se rovněž nové, úspornější a efektivnější cesty, od tzv. alternativních trestů se sociální intervencí, až po náhradu trestu sociálními programy. Tím se nejen snižuji náklady na výkon trestu v drahých vězeňských zařízeních, ale zvyšují se i vyhlídky na resocializaci pachatelů. Klíčovým problémem
resocializačního
procesu
je
stanovení
a
realizace
vhodných
diferencovaných penitenciárních programů pro odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody musí v maximální míře podporovat pozitivní sociální kontakty obviněných a odsouzených mimo vězení, a to především u perspektivních rodinných vazeb” [Čakrtová 1994:6-7]. U mladých jedinců by mělo být častěji využíváno mimosoudní narovnání bez použití trestněprávních mechanismů. V oblasti lehké a střední delikvence mladistvých se neformální vyřízení zdá být
levnější, rychlejší, humánnější a
efektivnější, a to i z hlediska pozdější recidivy. "Nová ambulantní opatření (nařízená sociální péče, sociálně výchovné kurzy, vyrovnání mezi pachatelem a obětí) mohou v praxi nahradit tradiční sankce (peněžitá pokuta, arest pro mladistvé, trest odnětí svobody pro mladistvé), a sice bez toho, že by se zvýšilo nebezpečí recidivy "[Viehman 1994:43]. “V oblasti zacházení s mladistvými se osvědčují mimosoudní způsoby vyřizování trestních věcí (odklony, alternativy trestních
sankcí). Jsou to
např. odborné poradenství a komunitní programy (v USA známé pod názvem community-based programs on control of aggressiveness, the evils of drug abuse, career training
etc.) zaměřené na kontrolu agresivity, zneužívání drog, výcvik
sociálních dovedností nebo již výraznější omezení a ovlivňování způsobu života mladistvého prostřednictvím dohledu probačního
úředníka (USA, západní Evropa).
Vzrůstající popularitě se těší v poslední době též různé formy narovnání mezi mladistvým delikventem a poškozeným (mediation - USA, Täter-Opfer-Ausgleich -
10
SRN, Tatausgleich - Rakousko). Specializované soudnictví pro mládež výrazně usnadňuje používání jiných než trestněrepresivních reakcí na delikventní chování, neboť umožňuje, aby soudci mládeže při posuzování trestní odpovědnosti mladistvého vycházeli nejen z dovršení určitého věku v době spáchání trestného činu, ale zhodnotili i dosažený stupeň jeho rozumové a mravní zralosti.” [Válková, Zezulová 1996:35]. "Ve většině západoevropských zemí se škála sankcí určených pro mladistvé odlišuje od sankcí určených pro dospělé1. V zemích, které mají samostatné zákony o soudnictví mládeže (např. Rakousko, Německo, Polsko, Francie, USA) existují odstupňované, vzájemně propojené systémy výchovných (opatrovnických) opatření a trestních sankcí. Ukládání trestních sankcí mladistvým pak přichází v úvahu jen tehdy, pokud není obava, že tím bude ohrožen jejich další vývoj. Tímto způsobem je garantován princip preference výchovného působení před trestní represí vyhrazenou pro dospělé pachatele (výjimečně používanou vůči mladistvým pachatelům nejzávažnějších trestných činů).” [Válková, Zezulová 1996:36]. 2.3. Pomoc mladým propuštěným z ústavních zařízení V prostudované literatuře jsme zaznamenali následující, jednak již existující a jednak zatím navrhované formy přímé pomoci v integraci mladistvých adolescentů do společnosti. Nejvíce podkladů jsme získali o náhradní rodinné péči pro dospělé a o domech na půli cesty, zajímavé jsou ovšem i další podněty. 2.3.1. Náhradní rodinná péče pro adolescenty Jednou z možných forem podpory adolescentů je pěstounská péče i po 18. roce života. Ta se však
potýká s řadou problémů. Náhradní rodinná péče pro
právně dospělé musí nabývat jiných podob než ta pro děti. Jelikož si odborníci v západní Evropě uvědomují všechny problémy spojené Nejmarkantněji se tento přístup projevuje u nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož uložení je u mladistvých vázáno na splnění řady podmínek a představuje tak skutečně krajní prostředek reakce společnosti na nejzávažnější trestné činy. Významnou roli naproti tomu hraje podmíněné odsouzení, často kombinované s různými výchovnými pokyny a závazky a obvykle spojené s probačním dohledem. 1
11
s pěstounskou péčí o dospělé, byl navíc v některých zemích Evropské unie (Dánsko, Německo, Itálie, Nizozemí, Velká Británie) zaveden nový typ náhradní rodinné péče pro ty, kteří byli dříve považováni za “nevhodné” k osvojení, a to hlavně děti příliš “staré”, nebo příliš problematické1. Tato pěstounská péče se nazývá “terapeutická”, nebo “specializovaná”. Speciálně vyškolení a značně podporovaní náhradní rodiče dostávají o mnoho větší státní příspěvky než “běžní” náhradní rodiče. Na specializované pěstouny jsou ostatně kladeny jiné požadavky - jejich úkolem není přijmout dítě za své, ale poskytovat mu profesionální péči. Zhodnocení ukázala, že většině dětí starších 14 let může osvojení stále ještě výrazně pomoci. Výzkum zaměřený na výsledky jednoho z těchto projektů (Kent Family Placement Project ve Velké Británii) ukázal, že 64 % umístění skončilo podle plánu a že 76 % dětí schéma prospělo. I přes velkou kumulaci rizikových faktorů byla tato specializovaná schémata tedy velmi úspěšná. Snaha o profesionalizaci pěstounské péče o tyto skupiny “nevhodné” k osvojení vychází zajisté i z toho, že osvojování dospělých má mnohem menší uznání a status než osvojování dětí. V České republice zní volání po zvýšení prestiže alternativní pěstounské péče ve společnosti, po vytvoření, podpoře a realizaci výcvikových programů pro pěstounské rodiny a po organizaci výcviku a přípravy speciálních pracovníků zatím v případě péče o děti2. 2.3.2. Domy na půli cesty Země EU3 připisují stále menší důležitost ústavní péči pro malé děti (celoevropský trend jednoznačně dává přednost osvojení novou rodinou, nebo Objekty pěstounské péče nejsou v tomto schématu jen dospělí, ale i pubescenti, děti postižené, či z jiných důvodů ”nevhodné” k osvojení. 2 Při zavádění opatření tohoto typu se v ČR budeme potýkat navíc s těmito problémy: ! se stále se zhoršující skladbou dětí, které do náhradní výchovy přicházejí ! s relativně vysokým a stále se zvyšujícím podílem rómských sociálně osiřelých dětí ! s nedostatkem vhodných, ochotných a na náročnou službu pěstounské péče odborně připravených zájemců o svěření dítěte do PP.Kovařík zde dále uvádí nedostatky současného systému náhradní rodinné péče, které mohou mít vliv na úspěšnost tohoto opatření, a také náměty na řešení existujících nedostatků (Kovařík 1996b:1) 3 Co se týče organizačního zajištění, Evropa na rozdíl od Severní Ameriky, která péči o děti svěřuje především do rukou neziskových organizací, spoléhá na státní instituce a, především, na samosprávu. 1
12
pomoci vlastní rodině dítěte). Vznikají naopak malé domovy, které jsou zaměřeny na specifické ohrožené
skupiny mládeže (street children, znásilněné mladé dívky,
drogově závislé, mladé s problémovým chováním a podobně). Souhrnně jsou tyto domovy nazývány Centra samostatného bydlení s dohledem (Centres for independent living under supervision). Hlavním cílem center je naučit mladé lidi schopnostem, které jsou nezbytné pro samostatné bydlení (vytváření domácího rozpočtu, vaření apod.). Dále se zde adolescenti učí, jak zacházet se svým časem a, obecněji, jak si zorganizovat vlastní život. S těmito trendy úzce souvisí profesionalizace pracovníků v ústavní péči. V Německu se v posledních letech objevují malé domovy (existující často při větších institucích), tzv. Commune, které poskytují přístřeší mladým lidem, kteří se dobrovolně rozhodli tam žít a připravovat se na budoucí povolání. Dohled dospělých je minimální. Kanadský The National Youth In Care
Network [Raychaba1988:35] je
asociací mladých lidí od 14 do 24 let, kteří právě jsou nebo byli v ústavech sociální péče pro mládež. Asociace vznikla v roce 1986 a v roce 1988 reprezentovala na 49 000 mladých Kanaďanů. Pracují v ní jen mladí lidé a výhradně pro mladé lidi. Mezi základní cíle asociace patří: ! podporovat rozvoj místních a oblastních sítí pro mladé současné a bývalé klienty výchovných ústavů ! rozvíjet rozhled a názory těchto mladých lidí ! informovat širokou veřejnost o potřebách mladých současných a bývalých chovanců ! prosazovat zlepšení podmínek mladých, kteří jsou v ústavní péči, i těch, kteří ji již opustili ! rozvíjet služby pro mladé propuštěné z ústavního zařízení ! pomáhat při vzniku místních svépomocných skupin mladých současných a bývalých chovanců ! podporovat vznik a pokračování přátelství mezi mladými současnými a bývalými klienty výchovných ústavů.
13
2.3.3. Další formy Jedním z dosud neprověřených námětů je možnost obdržení grantu při opuštění péče. Jako každý mladý člověk, který se chce postavit na vlastní nohy, tak i sledovaná skupina má kromě obvyklých výdajů na jídlo, dopravu a ošacení též další výdaje: na nájemné, na základní vybavení domácnosti atd. Na rozdíl od jedinců z rodinného prostředí je u těchto dětí třeba nahradit neexistující finanční a materiální pomoc rodiny pomocí z jiných zdrojů. Jedním z možných návrhů je [Raychaba 1988:14-15], že by vstup do samostatného života měl být mladým propuštěným z ústavní péče usnadněn tím, že by: ! po dobu jednoho roku měli hrazenu zdravotní péči, ! měli dostat vlastní oblečení na všechna roční období, ! měli obdržet grant, jehož výše by byla každý rok valorizována a který by sloužil k ! nákupu nezbytného vybavení domácnosti, ! zaplacení nájemného na určitou dobu ! hrazení dopravy. V citované literatuře nejsou k dispozici informace o tom, zda byl tento návrh nakonec v Kanadě uveden do praxe a jaké jsou případně jeho výsledky, stejně jako informace o tom, zda s ním nejsou zkušenosti v jiných zemích. JUDr. Vodičková z Fondu ohrožených dětí vidí omezenou možnost využití tohoto návrhu v ČR v tom, že by si - dle jejích zkušeností z praxe – bývalí chovanci dětských domovů neuměli s obdobným grantem vůbec poradit. Je tu však možnost dalšího vedení a konzultací jako podmínky pro přidělení peněz. Některými západními prameny bylo navrhováno, aby chovanci výchovných ústavů pro mládež do 18 let již před dovršením tohoto věku postupně získávali nové povinnosti i pravomoci typu: ! aby museli sami platit nájemné (nezprostředkovaně), ! aby platili inkaso, ! aby se podíleli na domácích pracích, ! a na druhou stranu aby měli možnost vlastního soukromí (např. možnost zamykat se ve vlastním pokoji) [Raychaba 1988:66-67].
14
Tomuto návrhu se jen vzdáleně v České republice blíží projekt Střecha1 (který není výchovným ústavem pro děti do 18 let, ale domem na půli cesty pro ty, kteří ústav opouštějí). Klienti platí Fondu nájem 1000 Kč, který v sobě zahrnuje i inkaso, ale způsob platby se málo podílí na výchově k samostatnosti. Zajímavým nápadem se zdá být ten, který navrhuje, aby byl každý chovanec při odchodu z dětského domova nebo z výkonu trestu odnětí svobody vybaven alespoň příručkou [Raychaba 1988:18-19] s praktickými kontakty na: ! krizová centra ! poradenské organizace ! zdravotnická zařízení ! protialkoholní a protidrogová centra ! sociální pracovníky ! úřady práce ! odbory sociální péče ! občanská sdružení a neziskové organizace ! zástupce národnostních menšin ! vzdělávací zařízení ! sdružení homosexuálů a lesbiček a s informacemi o: ! placení inkasa ! vyplňování daňového přiznání ! tom, jak si otevřít účet v bance ! sociálním pojištění, sociální podpoře a pomoci s ohledem na předpokládané místo bydliště chovance. Arbeitserziehungsanstalt Kalchrain [Pilař 1991:16-19] je výchovné zařízení ve Švýcarsku, které představuje řešení pro ty, kteří jsou nevhodní pro přijetí do
1
O projektu Střecha viz blíže kapitola 2.4.2.
15
domů na půli cesty1. Obyvatele tvoří mladí lidé po výkonu trestu od 17 do 30 let. Většina svěřenců má zkušenosti s drogami, někteří jsou HIV pozitivní. Ústav zastává tyto principy (Pilař: 1991): 1. Vytvoření modelu malých rodin - malá skupina svěřenců s vychovatelem (vychovatelkou) a třemi pomocnými vychovateli. 2. Možnosti dalšího vzdělávání, získání odborné kvalifikace, doplnění základního vzdělání (14 učebních oborů). 3. Snaha o vytvoření idyly vesnice, snaha o integraci do venkovského života (po výstupu žít v okolních obcích a městečkách a nevracet se do původních velkoměstských aglomerací). “Dříve než se rozhodne ústav svěřence přijmout, přesvědčí se o vhodnosti indikace se soudem. Po příchodu je hoch zařazen do vstupního, izolovaného oddělení (...). Na oknech jsou mříže. Během pobytu, který trvá dva měsíce, se musí chlapec rozmyslet, co chce dělat a čemu by se chtěl vyučit. Po přeřazení do otevřeného oddělení (3 výchovné skupiny) s volnějším režimem mají chlapci v katastru ústavu volný pohyb. Totéž platí o bezprostředním okolí (...); jedenkrát za měsíc jsou povoleny o víkendech návštěvy u rodičů. Výstupní skupina svěřenců bydlí ve vedlejší budově moderního internátu. Vnitřní zařízení (internátu) je zcela v kompetenci chlapců. Ti se téměř po celý den pohybují mimo ústav. Domů mohou jezdit jedenkrát za dva týdny. Když v tomto programu uspějí, po dvou měsících jim ústav umožní pobyt mimo zařízení. Stále však zůstávají ve stavu svěřenců. V případě selhání je hoch automaticky přeřazen zpět na uzavřené oddělení. Jeho pouť ústavem pak začíná znovu”. Arest pro mladistvé je další ze specifických metod zacházení s mladistvými vězni v SRN, kteří nejsou vhodní pro přijetí do domů na půli cesty. Výkon takového trestu se nezapisuje do trestního rejstříku, ale pouze do výchovného, neveřejného, rejstříku. Tento trest se však týká převážně mladistvých z “dobrých” rodin, kteří (většinou pod vlivem špatné party) spáchali ojedinělý trestný čin. Během arestu mladiství obývají cely po jednom, které jsou umístěny v samostatné budově v blízkosti obvyklých ústavů pro výkon trestu.
1
Domy na půli cesty mívají velice striktní pravidla přijetí (viz např. český projekt Střecha)
16
Spolky sociální péče o odsouzené (Deutsche Bewährungshilfe) v Německu vznikaly od konce 40. let. Při zřizování spolků si SRN brala příklad z Velké Británie a Francie. Činnost spolku je financována z menší části finančními dary a členskými příspěvky, z větší části pak příspěvky státu a pokutami, které platí pachatelé trestných činů (k platbě jsou odsouzeni soudem) a které jsou významným zdrojem příjmů spolků. Spolkům jde převážně o resocializaci pachatelů. Dnes těchto spolků existuje velké množství - např. Bavorský zemský spolek má 20 filiálek, které jsou přičleněny k jednotlivým bavorským ústavům pro výkon trestu. Členem spolku může být každá fyzická osoba, nositeli jsou justice a společenské a dobročinné spolky. Předsedy filiálních spolků jsou povinně ředitelé Vězeňských ústavů. Dále jsou ve spolku povinně další dva zaměstnanci ústavů, dobrovolně jich tam může být více. Dobrovolná práce není honorovaná. Co se týče postpenitenciární péče, spolek mimo jiné poskytuje: ! nabídku alternativních projektů místo výkonu trestu ! pomoc či radu při hledání bytu nebo zajištění dočasných domovů pro propuštěné vězně a zázemí obecně (Bavorský spolek poskytuje v případě potřeby dočasné ubytování na 6-12 měsíců)1 ! podporu nároků klienta při jednání s úřady ! finanční podporu školské a profesní přípravy odsouzených. Spolky jsou nositeli mnohých kvalifikačních a rekvalifikačních kurzů ! nabídku práce ve speciálních firmách, jejichž je Spolek zřizovatelem ! doprovod na pracovní úřad popřípadě na pracoviště ! pomoc při navazování ztracených či přerušených kontaktů ! pomoc při vyrovnávání dluhů - kontakt s věřiteli, advokáty, pojišťovnami ! pomoc při překonávání závislosti ! pomoc při odstraňování poruch v sociálním jednání ! pomoc při překonávání pocitů méněcennosti a zbytečnosti ! návod, co s volným časem ! bezúročné půjčky i jednorázové finanční částky.
Klienti bydlí v malých samostatných bytech. Bydlení je financováno z vlastní práce ubytovaného nebo z příspěvků. Bydlící musí na bydlení přispívat. V některých případech, pokud nejsou k dispozici byty ani ubytovny, propuštěný bydlí dočasně v hotelu nebo penzionátu a spolek mu přispívá na bydlení. 1
17
2.4 Dosavadní praxe v ČR 2.4.1. Sociální kurátoři V ČR patří péče o mladistvé propuštěné z ústavní a ochranné výchovy mezi činnosti sociálních kurátorů.
“V práci sociálního kurátora došlo po roce 1989 ke
kvalitativním změnám. Sociální kurátor je specializovaný pracovník okresních, magistrátních nebo obvodních úřadů, který poskytuje marginálním skupinám občanů kontinuální poradenskou a socio-terapeutickou službu a pomoc při překonávání obtížných životních situací” [Bednářová 1997:38]1. Dosud platná právní úprava umožňuje i poskytování věcných a peněžitých dávek určených k překlenutí nejtěžšího období po propuštění z vězení. “Charakteristickými rysy práce kurátorů je princip dobrovolnosti, spolupráce s dalšími zainteresovanými státními pracovišti, zejména s orgány činnými v trestním řízení, Úřady práce a odbory okresních úřadů, spolupráce s dalšími, zejména nestátními subjekty [Čakrtová 1994:7]. V ČR dnes pracuje asi 150 sociálních kurátorů a k okruhu jejich klientů (podle §52 vyhlášky č.182/91 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení,) patří: 1. občané propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, 2. občané, proti nimž je vedeno trestní řízení, popřípadě jimž byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, a kteří potřebují pomoc k překonání nepříznivých sociálních dopadů, 3. občané závislí na alkoholu a jiných toxikomániích, kteří sociální pomoc potřebují v řešení sociálních situací, 4. občané žijící nedůstojným způsobem života, 5. občané propuštění ze školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosažení zletilosti. V současné
době
je
sociální
kurátor tím,
kdo
garantuje
návaznost
penitenciární a postpenitenciární sociální práce. Z hlediska vězňovy resocializace po Institut sociálních kurátorů existuje např. též v Německu, kde bývají umístěni mimo soudní budovy. Jednotliví kurátoři nemají kanceláře ve stejné budově. Nejčastěji sídlí v městských čtvrtích s větším výskytem sociální patologie. Zařízení kanceláří bývá neformální, připomíná spíš byt než kancelář. Kurátor navíc nepracuje jen v kanceláři. Též jeho pracovní doba je pohyblivá, má pouze určenou minimální dobu, po kterou se musí vyskytovat v kanceláři. 1
18
propuštění z výkonu trestu je výhodné, když první kontakt s kurátorem proběhne již ve vězení, nejpozději půl roku před propuštěním. Klient tak dostane pocit jistoty a zároveň je to začátek budování vzájemné důvěry. Cíl práce kurátora je definován jako změna životních podmínek klienta. Základem jeho práce je přesná analýza klientova problému. Kurátoři se zpravidla specializují podle problémů a závislostí klientů. Úlohou každého sociálního kurátora je vytvořit terapeutický vztah mezi ním a klientem. Je třeba vzít v úvahu, že vztah kurátor-klient může být pro klienta prvním reálným vztahem v životě. Šanci na úspěch má jen ten terapeut, kterému se podařilo navázat úzký osobní vztah s klientem. Vztah kurátor-klient musí podle Chovancové [Chytil 1994:23] obsahovat tyto čtyři aspekty: ! citový příklon ! respekt k autonomii a svébytnosti klienta ! přijetí klientovy psychické závislosti na kurátorovi ! empatický zájem – kurátor se dívá na svět očima klienta, snaží se mu porozumět “zevnitř”. Práce sociálního kurátora je proto velmi náročná. Výzkum „Vztah struktury klientely k práci sociálního kurátora“ provedený v Ostravě v roce 1987 prokázal, že terapeutický vztah sociální kurátor-klient není ovlivňován ani věkem klienta ani délkou pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody ani počtem odsouzení. Aby však práce kurátorů byla efektivní, nesmějí být – jak tomu mnohdy bývá – přetíženi neúnosně velkým množstvím klientů. 2.4.2. Domy na půli cesty Nejznámějším je Projekt Střecha Fondu ohrožených dětí, který se snaží o plynulý přechod dětí z výchovných zařízení do samostatného života poskytnutím chráněného bydlení po dobu 3-5 let v normálních bytech či bytech internátního typu. Děti mají k dispozici poradenskou a psychoterapeutickou péči, zaškolovací a rekvalifikační kurzy, vzdělávací a kulturní programy a podporu při dalším studiu. Projekt pomáhá v
řešení bytové otázky, hledání zaměstnání, celkovém
osamostatňování, včetně vyrovnávání se se šokem ze svobody. Jedná se o
19
přechodné polootevřené bydlení s důrazem na individuální potřeby jednotlivých klientů. Schůzky odborného týmu s klienty se nazývají terapeutická komunita. Tato se odehrává pravidelně jednou týdně, dále při každém přijetí nového klienta a následně při jeho odchodu, podle potřeby i mimořádně.
Součástí programu je
spoluspráva klientů, tzn. že na provozu a údržbě zařízení se podílejí ve svém volném čase i dva vybraní klienti. Střecha tak přispívá sekundární sociální prevencí a prevencí kriminality. Základní Podmínky přijetí (Důležité body smlouvy FOD – klient projektu Střecha) jsou tyto: ! mladistvý se nemůže nebo nechce vrátit po ukončení ústavní výchovy k vlastní rodině ! má trvalé bydliště v takové vzdálenosti od pobytového zařízení, že během jednoho dne zvládne cestu tam i zpět s tím, že si v místě bydliště stačí zařídit nějaké záležitosti ! je ochoten plnit ustanovení programu socializace (cílem programu socializace je, aby se klient stal autonomním, kompetentním, aby získal pocit svobody, odpovědnosti, pravomoci, vůdcovství, naučil se rozhodování a řešení konfliktů, v rámci individuálního programu socializace se odborníci snaží, aby klient získal co nejlepší sebehodnocení a sebereflexe, komunikace, reflexe pravidel a vazeb ve společnosti a psychosociálních dovedností) ! hlavní podmínkou přijetí do takového domu je chodit do práce. Jako kontraindikace přijetí jsou jmenovány: ! abúzus alkoholu či jiných návykových látek včetně patologického hráčství ! těžké poruchy osobnosti ! mentální postižení ! duševní choroba ! sklony k agresivitě, trestná činnost.1 S klientem je uzavřena podnájemní smlouva o přechodném ubytování orientačně na 2 - 4 roky. Pokud je třeba klienta nadále podporovat, je to možné. Podnájemní smlouva a domovní řád Domu na půli cesty Fondu ohrožených dětí v 1
Výrazně problémoví jedinci sem nepatří, pro ty musí podle JUDr. Vodičkové stát zřídit něco jiného
20
Praze 4 obsahují tyto podmínky: ! podnájemce může kdykoli smlouvu jednostranně vypovědět, nájemce jen tehdy, když podnájemce nedodržuje podmínky nájemního a ubytovacího řádu stejně jako domovního řádu daného objektu nebo pokud nezaplatí nájemné za více než jeden měsíc (nájemné bylo stanoveno na 1000 Kč měsíčně) ! pracovníci FOD nebo daného objektu smějí vstoupit do místnosti užívané podnájemcem jen v odůvodněných případech ! každý bude pracovat (student studovat), nebo se snažit práci získat (Pracovat znamená mít pracovní smlouvu nebo dohodu o činnosti a řádně chodit do práce, snažit se znamená doložit alespoň jedním potvrzením denně, že jsem práci hledal. Každou poslední komunitu v měsíci se každý pochlubí svou výplatní páskou.) ! příspěvek na výživu dostane pouze ten, kdo má před první výplatou, nebo kdo se snaží práci hledat. ! komunita se schází jednou týdně asi na 2,5 hod ! každý se má snažit hledat řešení pro svou budoucnost. Přes počáteční problémy dnes projekt Střecha pracuje na naplnění svého účelu. Na hodnocení je však po velmi krátké době fungování příliš brzy. 2.4.3. Projekt LATA – Laskavá Alternativa Trestu pro Adolescenty Tohoto českého projektu se účastní skupina studentů – dobrovolníků, kteří vytvořili páry s mladistvými, kteří: ! se ocitli v situaci s nebezpečím selhání, ! se dopustili trestné činnosti a jsou trestně stíháni, a to buď na svobodě, nebo ve vazbě ! již byli odsouzeni a potrestáni, popřípadě si odpykávají vyměřený trest. Pár jednoho dobrovolníka staršího 18 let a jednoho klienta mladistvého pracuje individuálně. Dvojice spolu sportuje, studuje, vyřizuje úřední záležitosti, hledá práci i ubytování atp. V případě, že je klient ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, dobrovolník s ním udržuje písemný kontakt. Projekt sází na věkovou blízkost dobrovolníka a klienta. Dobrovolníci se pravidelně scházejí na supervizních
21
seminářích, dále se sami neustále sebevzdělávají. Projekt má zároveň sociálně-preventivní i sociálně-rehabilitační zaměření. Kontraindikací přijetí do programu je závislost na alkoholu či jiných drogách nebo spáchání násilného trestného činu. Do programu jsou zařazováni jen ti klienti, u nichž je předpoklad, že dokáží s dobrovolníkem nejen vztah navázat, ale z něj i profitovat. Programem již prošly desítky mladistvých a mladých dospělých, většinou mužů ve věku 17-18 let. Téměř v polovině případů byli klienty mladí se zkušeností trestného činu. Klient se při vstupu do programu písemně zavazuje, že bude s dobrovolníkem v kontaktu minimálně 3 hodiny týdně po dobu 6 měsíců, což byla též průměrná délka práce dvojice. Klient i dobrovolník mohou svého partnera jednou bez udání důvodu změnit. Klienti zatím v drtivé většině pocházeli z úplných, dále pak z rozvedených rodin – nikoli tedy z dětských domovů. 2.5. Změny v soudním a vězeňském systému z posledních let Přestože nejde o pomoc speciálně zaměřenou na mladé lidi propuštěné z ústavního zařízení, mohou se mnozí z nich setkat v určité (nikoliv výjimečné) životní situaci i s podporou probačních pracovníků. Jejich pracovní místa byla zřízena na jednotlivých okresních (obvodních) a krajských (městských) soudech k 1.1.1996. Ve světě bývají jejich kanceláře mimo úřady soudu. Probační pracovníci působí v těchto oblastech: ! zprostředkování alternativního řešení sporu (tzv. mediace) v rámci institutu podmíněného zastavení trestního stíhání (§§ 307,308 trestního řádu) a narovnání (§§ 309-314 trestního řádu) – zde působí jako zprostředkovatelé trestní věci nebo konfliktu, který byl způsoben trestným činem, ! probace v užším slova smyslu – práce s odsouzenými v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení – institut probačního dohledu (§ 59 odstavec 2 trestního zákona), kdy je odsouzenému uložena povinnost součinnosti s probačním pracovníkem, případně frekvence těchto kontaktů ! probační činnost v oblasti náhrady vazby slibem ! spolupráce s okresním a obecním úřadem v souvislosti s uložením trestu obecně prospěšných prací
22
! vytipování vhodných případů pro alternativní způsoby řešení ! soudní pomoc – zprostředkování podkladů pro rozhodnutí soudu. Od roku 1989 doznaly značné změny české věznice mj. v tom, že se vězňové ve výkonu trestu odnětí svobody
mohou v zájmu usnadnění jejich
resocializace po propuštění podílet na těchto programech: 1. pracovních, 2. extramurálních - vytvoření, posílení či udržení vazeb vězňů na svět mimo věznici ( s tím souvisí přerušování trestu odnětí svobody), 3. volnočasových. K dalšímu zvýšení efektivity takových programů je požadováno jako nutná podmínka rozvíjení bezbariérové spolupráce pracovníků vězeňství se sociálními kurátory. „Sociální práce v průběhu uvěznění se uskutečňuje jednak prostřednictvím sociálního pracovníka vězeňské služby, jednak prostřednictvím sociálního kurátora, který dochází do vězení zvenčí. Sociální službu pro občany propuštěné z výkonu trestu, ale i jiné občany, dosud nepřesně označované jako "společensky nepřizpůsobení", vykonává na okresních a obvodních úřadech základní síť sociálních kurátorů.” [Čakrtová 1994: 7]
23
Závěr Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku relevantních pramenů je obtížné poskytnout taková doporučení pro řešení sledovaného problému, která by vycházela z komparace ověřených a osvědčených zkušeností západních zemí. Cizojazyčné prameny obsahují převážně návrhy na zlepšení současné situace a nikoli popis existujících využitelných schémat. Některé podněty ze zahraničí jsou nicméně inspirativní za předpokladu, že bereme v úvahu odlišný kulturní a sociální kontext. Kromě inspirování se ze zahraničí pak naši zem nezbytně čeká hledání nových vlastních cest, jejichž vhodnost, efektivnost a účinnost prokáže realita. Ze zahraničních zkušeností se zdají být v ČR nejspíše aplikovatelné programy Domů na půli cesty. Využití specializované pěstounské péče
je problematické
hlavně proto, že není pravděpodobný dostatek kvalifikovaných a kvalitních pěstounů ochotných přijmout na sebe tento náročný úkol. Navíc by specializovaná pěstounská péče o jedince starší 18-ti let musela získat oporu v
systému sociálního
zabezpečení. Pěstouni jsou zatím finančně podporováni jen do dovršení zletilosti dítěte. Koncepce Domů na půli cesty by měla vycházet z charakteristik klientů a jejich problémů, s kterými se potýkají po opuštění výchovných a nápravných ústavů. Z tohoto hlediska je nezbytně nutné sledovat životní cesty bývalých chovanců alespoň v prvním roce či dvou po opuštění ústavu a zaměřit se na pozdější uplatnění bývalých chovanců ve společnosti. Domy na půli cesty nebo obdobné instituce by se měly zřizovat též pro mladé lidi po výkonu trestu odnětí svobody. Přes skepsi panující mezi odborníky a pracovníky výchovných ústavů a dětských domovů by měl být učiněn pokus o výchovu k samostatnosti již uvnitř výchovných ústavů pro mládež, které by alespoň v posledních letech pobytu dítěte měly uplatňovat méně paternalistický přístup. Přestože se zdá, že v případě probačních úředníků a sociálních kurátorů je praxe v České republice na dobré úrovni, můžeme se i zde inspirovat zahraničními materiály i ověřenými zkušenostmi.
Některá našimi odborníky
trestněpolitická doporučení pro sledovanou oblast uvádíme v příloze č. 3.
24
navrhovaná
V zahraničí se péče o mladistvé a mladé lidi bez rodinného zázemí ujímají převážně nestátní instituce a organizace. Role státu není z dostupné literatury zcela zřejmá. Stát by však měl přinejmenším iniciovat a do jisté míry organizovat tuto péči, protože na iniciativu existujících zařízení nelze spoléhat. Např. když FOD oslovil se svou nabídkou míst ve svém Domu na půli cesty výchovné ústavy, našel minimální odezvu. Samostatnou iniciativu potřebného adolescenta lze jen stěží očekávat. Zde nezbývá než spoléhat na roli státu, který by měl přimět výchovné ústavy k větší aktivitě a celkově podporovat koordinaci všech iniciativ. Hodnocení kvality péče ve výchovných ústavech pro mládež má vycházet ze zhodnocení kvality života dítěte po opuštění této péče. V České republice však zatím přehled o dalším osudu těchto dětí po opuštění ústavů chybí. Součástí posuzování úrovně sociálních služeb zaměřených na mladistvé chovance by mělo být i osobní hodnocení chovanci. U každého nového či existujícího programu sociální péče by měla být sledována jeho úspěšnost ze subjektivních (zkušenosti a zážitky) i objektivních (socioekonomický status, vzdělání, zaměstnání, kontakty s orgány činnými v trestním řízení, rodinná situace atd.) hledisek. Nejlepší péče by měla být procesem, na kterém se podílejí co do přijímání rozhodnutí a dělení zodpovědnosti nejen poskytovatelé péče, ale i její příjemci. V České republice je však dlouhodobě aplikován tradiční přístup paternalistický1. Nejefektivnějším a nejlepším řešením problému sociální integrace je ovšem prevence. U dětí v dětských domovech připadá v úvahu sanace původní rodiny, v druhém kroku snaha o NRP, ve třetím (v případě selhání pěstounů) sanace rodiny náhradní. Důležitý je též důraz na prevenci kriminality u mladistvých (viz např. dobré výsledky již několik let fungujícího projektu LATA).
“Pojetí práv dítěte v ČR vychází z tradičního paternalistického a ochranářského přístupu, přičemž tato práva jsou rozdrobena v různých oblastech práva, nejsou explicitní, ale jsou odvozována z práva a povinností jiných subjektů, především rodičů”. [Kovařík 1996a:2] 1
25
PŘÍLOHA Č. 1 Základní oblasti a kategorie prevence kriminality
Pramen: České vězeňství 1 a 2 / 1994, s.29.
26
PŘÍLOHA Č. 2 Překlad informačního letáku, kterým se případným klientům představuje zemský spolek v Bavorsku:
Pramen: České vězeňství 1 a 2 / 1994, s.13.
27
PŘÍLOHA Č. 3 “Některá trestněpolitická doporučení: 1. Samostatné trestní právo mládeže charakterizované namísto trestajícími, výchovnými sankcemi, je nezastupitelné. Jak Minimální standardní pravidla soudnictví mládeže (Pekingská pravidla přijatá Valným shromážděním OSN ve formě rezoluce 40/33), tak četná doporučení Rady Evropy zdůrazňují význam speciální právní regulace, která není začleněna do obecného trestního kodexu, nýbrž je obsahem samostatného zákona upravujícího trestní soudnictví mládeže. 2. Trestní právo mládeže je třeba koncipovat tak, aby reakce na trestné činy mladých lidí byly vždy mírnější než reakce na kriminalitu dospělých. Takovými úkoly mají být pověřeny specializované trestní soudy mládeže, jejichž procesní účastníci, t.j. soudci mládeže, státní zástupci mládeže a sociální pracovníci budou mít kromě příslušného vzdělání i další kvalifikaci se zaměřením na otázky delikventní mládeže. 3. V rámci specializovaného soudnictví mládeže musí být důsledně respektován princip subsidiarity trestního práva, které smí být používáno pouze v těch případech, kdy jiné prostředky selžou nebo jsou nedostačující. 4. Procesněprávní zásady jako je právo na obhájce, možnost podat opravné prostředky i proti výchovným opatřením a požadavky na objektivní zjištění pravdy, jsou v oblasti trestního řízení proti mladistvým přinejmenším stejně tak důležité jako v trestním procesu vedeném proti dospělým. Výchovné myšlenky nesmí v procesněprávní rovině vést ke znevýhodnění mladistvých oproti dospělým obviněným, zvláště pokud jde o přiměřenost zásahů do jejich základních práv a svobod. 5. Vazba musí být vždy chápána v kontextu a souladu s principy lidských práv, což platí u mladistvých v dvojnásobné míře, jako ultima ratio procesních prostředků zajištění. K redukci počtu vazebních řízení může sloužit zákonné omezení předpokladů, kdy lze vazbu uvalit, důsledná povinnost uvádět důvody jejího použití a stejně důsledné časové omezení jejího trvání. V zájmu maximálního omezení jejího používání u mladistvých je třeba usilovat o zapojení sociálních
28
pracovníků působících v rámci trestní justice, kteří by ještě před uvalením vazby hledali alternativní opatření pro obviněné mladistvé. To vyžaduje jak vytváření možností různých forem kontrolovaného bydlení, tak zajištění výchovného dohledu ze strany probačního úředníka. 6. Působnost trestního soudnictví mládeže by mělo zahrnovat věkové kategorie mladistvých přinejmenším do 18 let jejich života, tak jak je tomu ve většině právních systémů evropských zemí. Tendenci rozšířit použití tohoto systému i na mladé dospělé, zpravidla chápané jako věková kategorie od 18 do 21 let, je třeba podporovat, neboť i u této věkové skupiny jde často o vývojem podmíněné epizodní chyby chování, u kterých se mohou dobře osvědčit speciální opatření trestního práva mládeže (jako dobré příklady zde mohou sloužit Německo a Rakousko). Pokud jde o dolní hranici trestní odpovědnosti, nelze zde jednoznačně určit, jaká by měla být, v žádném případě by však neměla klesnout pod 15, resp. 14 let. Pokud však jde o nepodmíněné tresty odnětí svobody, mělo by se jejich ukládání zásadně týkat až pachatelů, kteří již dovršili 16 let. 7. Reakce na kriminalitu mládeže by měly tvořit odstupňovaný systém, kde mají přednost neformální řešeni jako např. formy s narovnáním, tj. mimosoudním vyřízením konfliktu mezi pachatelem a obětí. Princip přednosti narovnání před jinými způsoby vyřízení lze zajistit tak, že pro určité delikty, zvláště majetkové, lehčí formy ublížení na zdraví apod. by úspěšné narovnání znamenalo překážku v pokračování trestního řízení (srov. rakouskou právní úpravu). U těžších deliktů, nebo pokud by k narovnání došlo až v průběhu soudního procesu, by bylo třeba tuto okolnost vzít v úvahu při ukládání (mírnějších) sankcí.” [Válková, Zezulová 1996: 36-37]
29
Literatura: Bednářová, Z. (1997) Nové pojetí práce sociálního kurátora, in České vězeňství, 1, pp.38. Bechyňová, V. (1996) Projekt střecha, in Děti a my, 26, 4, pp 29-30. Brooke, N. (1996) Aspekty výkonu trestu mladistvých a specifické problémy s ním spojené, in České vězeňství, 3, pp.5-8. Bubleová, V. (1996) Hledáme nové rodiče, Středisko nájhradní rodinné péče. Colton, M., Hellinckx, W. (1994) Residential and Foster Care in the European Community: Current Trends in Policy and Practice, in The British Journal of Social Work, 24, 5, pp. 559-76. Čakrtová, T. (bd.) Komplexnost penitenciární a postpenitenciární péče, Anotace dílčí výzkumné studie. Čakrtová, T. (1994) Nový akcent sociální politiky, in Sociální politika, 20, 1, pp. 5-8. FOD - Fond ohrožených dětí (1996), in Děti a my, 26, 6, pp. 24-27. Hetherington, R., Cooper, A., Piquardt, R., Smith, P., Spriggs, A., Wilford, G. (1996) Eight European Child Protection Systems: A Preliminary Report. Hill, M., Nutter, R., Giltinan, D., Hudson, J., Galaway, B. (1995) Family Placements for Adults and Children - A Double Comparison, in British Journal of Social Work, 25, 4, pp 209-226. Chaloupka, R. (1996) Místo lůžka domov, in Práce, VIII. 30. , pp.5. Chytil, O. (1994) Význam terapeutického vztahu v postpenitenciární péči, in Sborník ze IV. Konference sociálních pracovníků v České republice, MPSV, pp.22-27. Kadlec, P. (1995) K otázce tvorby a provádění resocializačních programů pro odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody, in České vězeňství, 3, pp.8-9. Klíma, P. (1997) Dva roky komunitního centra Krok, in Sociální politika, 23, 6, pp. 26. Kopoldová, B. (1994) Nové formy v prevenci kriminality mládeže. Mimosoudní dohoda mezi pachatelem a postiženým, in Sborník ze IV. Konference sociálních pracovníků v České republice, MPSV, pp.46-49. Kovařík, J., Bruthansová, D. (1997) Sociálně právní ochrana dětí ve vybraných zemích Evropy, výzkumná zpráva VÚPSV, nepublikováno. Kovařík, J. (1996) Pěstounská péče, nový kontext, staronová perspektiva, výzkumná zpráva VÚPSV.
30
Kovařík, J. (1996) Úspěšnost náhradní rodinné péče, část 1, výzkumná zpráva VÚPSV. Kovaříková, B. (1996) Zpráva o ohrožených dětech, in Grant, 4, 6, pp 8-9. Králová, J. (1994) Specifika sociální práce s delikventní mládeží, in Sborník ze IV. Konference sociálních pracovníků v České republice, MPSV, pp.37-39. Kroftová, A. (1996) Projekt LATA – dosavadní zkušenosti a možnosti uplatnění v budoucnosti, in České vězeňství, 5-6, pp.35-37. Kroftová, A. (1996) Projekt LATA po 3 letech, in České vězeňství, 3, pp.42-43. Křikavová, M., Štern, P. (1996) Možnosti vstupu probačního pracovníka do přípravného řízení, in České vězeňství, 5-6, pp.38-40. Matoušek, O. (1994) Projekt LATA, in Sborník ze IV. Konference sociálních pracovníků v České republice, MPSV, pp.42-44. Mecerodová, L. (1996) Současný stav a perspektivy probační služby na obvodních soudech pro Prahu 1-10 a městském soudu v Praze, in České vězeňství, 3, pp.4142. Novotná, V. (1997) Péče o rodinu a děti v zahraničí, in Sociální politika, 23, 4, pp. 46. Osmančík, O. (1994) Několik poznámek k otázkám prevence kriminality. in České vězeňství, 1 a 2, pp.31. Pilař, J. (1991) Na zkušené ve Švýcarsku, in Děti a my, 21, 3, pp. 16-19. Prasek, P. (1996) Charakteristika mladistvých odsouzených a přístupy k jejich resocializaci, in České vězeňství, 3, pp.19-21. Raychaba, B. (1988) To be on your own with no direction from home. National Youth in Care Network. Řeháček, M. (1996) Realizace systému kontinuálního resocializačního působení, in České vězeňství, 5-6, pp.10-12. Řeháček, M., Hvězdová, A., Pšenička, J., Váňa, M. (1995) Uplatňování resocializačních programů pro odsouzené, in České vězeňství, 3, pp.6-7. Řezníčková, M. (1994) Kriminalita dětí, mladistvých, její vývoj, příčiny a způsoby řešení, in Sborník ze IV. Konference sociálních pracovníků v České republice, MPSV, pp.33-36.
31
Schneiberg, F. (1997) Péče o děti, které vyrůstají mimo vlastní rodinu, in Zdravotnické noviny, 46, 2, příloha pp. 4. Šance farmy šance (1996), in Sociální politika, 22, 4, pp 26-27. Šťastná, Z. (1996) Majetek důležitější než lidská duše? in Práce, II.21., pp.5. Švédské vězeňství a probační služba (1995) in České vězeňství, 3, pp.23-25. Trestněprávní politika v Německu (1994) in České vězeňství, 1 a 2, pp.5-18. Turčová, N. (1995) Pěstounská péče ve Skotsku , in Sociální politika, 21, 9, pp.30. Vacek, E. (1994a) Druhy a cíle prevence. Rozhovor s JUDr. Janou Chalupovou, in České vězeňství, 1 a 2, pp.19. Vacek, E. (1994b) Chybí nám soudnictví pro mladistvé. Rozhovor s panem H.U.Worliczkou, in České vězeňství, 1 a 2, pp.3. Vacek, E. (1997) Probace a parole – perpektivy na jaře 1997. Rozhovor s probační pracovnicí Mgr. Lenkou Ouředníčkovou, in České vězeňství, 1, pp.39. Vacek, E. (1996) Rozhovor s probačními pracovníky, in České vězeňství, 5-6, pp.2730. Vacek, E. (1996) Se sociálními kurátory u kulatého stolu, záznam besedy, in České vězeňství, 5-6, pp.3-9. Vacek, E. (1994c) Zacházení s mladistvými. Rozhovor s JUDr. Helenou Válkovou, in České vězeňství, 1 a 2, pp.3-4. Válková, H., Zezulová, J (1996) Trestní soudnictví nad mládeží, in České vězeňství, 3, pp.33-39. Vanistendael, S. (1992) Street children. Problems or Persons? International Catholic Child Bureau. Viehman (1994) Trestněpolitický vývoj trestního práva mladistvých, in České vězeňství, 1 a 2, pp.42-46.
32
