pomník císařovny marie terezie ve vídni. nejslavnější stavba, kterou ozdobila žula z jesenicka.
Ve stopách žuly okolím města jesenice
tematická stezka okolím města jesenice
ve stopách žuly Pojďte na vycházku za fenoménem Jesenicka, za ušlechtilou žulou, a přesvědčte se, jak zajímavý tento kámen dokáže být, kolik pozoruhodných a překvapujících souvislostí se ke zdejší žule váže. Nenáročná okružní trasa vás přenese prostřednictvím poutavých textů a fotografií nejen do kamenolomů mezi lamače skal a kameníky, ale i na Pražský hrad, do císařské Vídně, na filmové plátno nebo do tajuplných podzemních obydlí trpaslíků. Budete překvapeni, kde všude se můžete s žulou z Jesenicka setkat. Poodhalíte i tajemství smírčích křížů, objevíte skrytou technickou a architektonickou krásu secesních jesenických vodáren a okouzlí vás melancholická nálada romantických jesenických rybníků.
Začátek stezky: Mírové náměstí, Jesenice souřadnice: 50°5‘55.014“N 13°28‘18.250“E www.jesenice-ra.cz
NÁMĚSTÍ V JESENICI SE SLOUPEM NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE, KONEC 19. STOLETÍ. Foto: Heimatstube Podersam-Jechnitz, Kronach
S
loup Nejsvětější Trojice, který vévodí jesenickému náměstí, není jen náboženským symbolem. Připomíná i významnou průmyslovou tradici zdejšího kraje – lámání kamene a kamenictví. Těžba a zpracování kamene, zejména žuly, patřily na přelomu 19. a 20. století k charakteristickým hospodářským odvětvím Jesenicka. Zdejší početné lomy produkovaly kvalitní surovinu k výrobě rozmanitého sortimentu kamenických výrobků, které se díky své vysoké kvalitě a ušlechtilému vzhledu uplatnily i při budování reprezentativních staveb v Praze, Vídni nebo Budapešti. Sloup Nejsvětější Trojice z devadesátých let 19. století je nejvýraznější, avšak nikoliv jedinou připomínkou jesenického kamenictví. Ve městě a jeho okolí jich najdete celou řadu, především architektonické a stavební prvky (schody, ostění, sloupky apod.), hřbitovní náhrobky nebo záhadné smírčí kříže, obestřené tajuplnými pověstmi. Nejpůsobivější exempláře smírčích křížů najdete v Jesenici a blízkém okolí - v Petrohradu, Ležkách nebo Podbo-
řánkách. Zdejším specifickým typem smírčích křížů jsou takzvaná celní kola. To nejznámější najdete přímo v Jesenici, pod náspem silnice v blízkosti hráze Velkého rybníka. Přestože celním kolům bývá přisuzována funkce jakési informativní dopravní značky, která v 17. století měla upozorňovat na povinnost zaplatit za použití kolemjdoucí cesty clo, ve skutečnosti se zřejmě jedná o zjednodušenou variantu německých středověkých památek, tzv. Mordwange, které sloužily jako pomníky nepřirozených a náhlých úmrtí, k nimž došlo na daném místě. V okolních lesích objevíte i celou řadu opuštěných kamenolomů, od nevelkých jámových lůmků až po zatopené velkolomy. Některé z lomů byly pro své přírodní a estetické hodnoty vyhlášeny chráněnou lokalitou. Mikrosvět starých jesenických lomů se stal životním prostorem řady vzácných a ohrožených druhů živočichů, zejména obojživelníků a okřídleného hmyzu. Zatopený lom Bedlno zaujal filmaře, objevil se ve filmové verzi dramatické básně Radúz a Mahulena (1970) a ve filmové adaptaci opery Rusalka s Magdou Vášáryovou v titulní roli (1977).
Celní kolo v Jesenici. Foto: Roman Hartl
Kromě žuly se na Jesenicku dobývalo i další nerostné bohatství, dokonce i zlato a stříbro. Těžba těchto vzácných kovů dokonce dosáhla takové intenzity, že ještě v první polovině 19. století byla Jesenice označována za hornické město.
Pomník císařovny, most Františka I. Jesenická žula ozdobila Vídeň i Prahu. Když se v květnu 1888 odhaloval ve Vídni monumentální pomník císařovny Marie Terezie, prožívalo Jesenicko tento velkolepý okamžik s nefalšovanou hrdostí, neboť i zdejší kraj přispěl k uskutečnění tohoto obdivovaného artefaktu svým dílem, totiž načervenalou „petrohradsko-jesenickou“ žulou (konkrétně se mělo jednat o žulu z lomu ve Stebně). Hřejivý pocit z účasti na vytvoření „jedné z nej-
velkolepějších prací výtvarného umění naší doby“ zesilovalo vědomí, že zdejší žule nepřipadla žádná podružná role, ba právě naopak. Tvůrci téměř dvacet metrů vysokého pomníku habsburské panovnice, sochař Kaspar von Zumbusch (figurální část) a Carl von Hasenauer (architektonická část), ji totiž zvolili ke zhotovení hlavního dílu čtrnáct metrů vysoké podstavcové části pomníku. Nad pěti dalšími konkurenty, kteří se o získání prestižní zakázky ucházeli, zvítězila „petrohradsko-jesenická“ žula z lomu plzeňského kamenického mistra Jana Cingroše „krásou své leštěné plochy, přesností hran a četnými jinými vlastnostmi“. Heinrich Schmid ve své rukověti pro kameníky z roku 1905, a po něm i další jiní znalci, ji dokonce označil za nejkrásnější žulu v Rakousku-Uhersku. Kamenický závod Jana Cingroše (1841-1906), založený v roce 1866, se stal jednou z největších kamenických firem v Evropě s vlastními lomy nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Německu, Švédsku nebo Rusku. V okolí Jesenice vlastnil především velký lom v Tisu u Blatna. „Petrohradsko-jesenická“ žula z Cingrošova lomu byla kromě pomníku císařovny Marie Terezie použita i na dalších exkluzivních vídeňských stavbách, ozdobila například honosný palác americké pojišťovny Equitable nebo interiéry vídeňské univerzity. Největší rozmach jesenického kamenictví nastal s otevřením lokální železniční tratě Rakovník-Jesenice-Bochov v roce 1897. Díky navazujícím tratím získalo Jesenicko železniční spojení s Prahou a se zámožnými městy v severních a západních Čechách, která se stala hlavním odběratelem zdejší žuly. Největší regionální producent kamenického zboží, renomovaná firma Jaroslav Pokorný v Krtech, musela kvůli znásobené poptávce po svých výrobcích v prvních dvou letech po otevření zmíněné železniční tratě navýšit počet zaměstnanců až na sto, aby doká-
Jak se lámala žula
svěcení mostu císaře františka i. v praze, 1901. Foto: Světozor, 1901
zala uzavřeným kontraktům dostát. V té době realizovala i svou pravděpodobně největší zakázku, která obnášela zhotovení dvou tisíc krychlových metrů kvádrů na stavbu mostu císaře Františka I. (dnes most Legií) v Praze, spojujícího vltavské břehy u Národního divadla. Jednalo se o šestinu celkového objemu žuly, použitého při realizaci tohoto prestižního technického i architektonického díla, přičemž větší část dodaného množství tvořily portálové kvádry pro klenební oblouky. Na vybudování prvního pražského mostu ve 20. století se dodávkami žuly podílely i lomy G. Gregersen u Jesenice a Oráčova.
Práce lamačů a kameníků byla namáhavá a zdlouhavá. Jakmile si lamači vyznačili ve skalním masivu pravidelný blok kamene určený k odlomení, chopili se kladiv a ostrých špičáků a vyhloubili ve vyznačených lomových čarách pravidelnou řadu děr, do kterých pak obouruční palicí zvolna a rovnoměrně zatloukali dlouhé ocelové klíny tak dlouho, dokud se požadovaný blok od skály neoddělil. Původně se místo ocelových klínů používaly pevné dubové klíny, které se po zatlučení do děr polévaly vodou. Přirozené rozpínání namáčeného dřeva pak obstaralo zbývající práci. K vylomení kamenného bloku se používala i trhavina, konkrétně střelný prach. Vylomený hranol se dál opatrně dělil až na hrubý polotovar připravený k jemnému opracování do finální podoby pomocí kamenické paličky a různých druhů sekáčů. Nejběžnější kamenické výrobky tvořily stavební kvádry, desky, dveřní a okenní obrubně a schodišťové stupně.
Od dlažební kostky po obří mostní kvádry. Jeseničtí kameníci dokázali vyrobit cokoliv. Na propagační pohlednici kamenické firmy Jaroslava Pokorného v Krtech z přelomu 19. a 20. století se skví štíhlý sloup Nejsvětější Trojice v Jesenici a okázalá hrobka rodiny Pokorných na hřbitově v Krtech. Ta pohlednice do jisté míry klame. Poskytuje sice představu o šikovnosti krtských kameníků, avšak málo vypovídá o rozmanitosti a širokém uplatnění kamenických výrobků z modrošedé krtské žuly. lom lovíč, 1905. Foto: Der politische Bezirk Podersam, 1905
V současnosti se ušlechtilá žula těží v okolí města Jesenice pouze v lomu Tis u Blatna. Šedomodrá tiská žula si získala skvělé renomé zejména díky svému hojnému uplatnění v meziválečné pražské architektuře. Setkat se s ní můžete například na Pražském hradě (tmavé pásy dlažby na III. nádvoří, dva leštěné sloupy v reprezentačních prostorách u Bílé věže) nebo ve dvoraně Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Použita byla rovněž na obklad stěn podchodů na Václavském náměstí. Tisíce kusů tiské žuly ve formě kotevních kamenů zajišťují stabilitu chmelnic na Žatecku.
Kraj Chudý chlebem, ale bohatý kamenem.
lom jaroslava pokorného v krtech, 1905. Foto: Der politische Bezirk Podersam, 1905
Firma kamenického mistra Jaroslava Pokorného, založená v roce 1872, dodávala „veškeré, v kamenickém oboru myslitelné zboží v jakémkoliv množství a velikosti“, a to na stavby kostelů, škol, železničních tratí, tunelů a mostů od Prahy až po Bavorsko. Vedle mostu císaře Františka I. v Praze byla žula z Krt použita například i na stavbu nového Saského mostu v Plzni, několika mostů přes řeku Ohři (Louny, Žatec, Klášterec, Stráž a Tršnice u Chebu, kam z Krtských skal putovaly po dráze obří kvádry o velikosti čtyř metrů krychlových), evangelických kostelů v Podbořanech a Žatci, železničních tratí Plzeň-Březno a Rakovník-Bečov nebo na stavbu železničního tunelu u bavorského Furthu. Západočeská a zejména severočeská průmyslová města představovala na přelomu 19. a 20. století hlavní odbytiště také pro hraběcí herbersteinský lom na vrchu Lovíč u Oráčova.
V letech 1898-1899 se v lomu na Lovíči zhotovovaly výhradně kvádry na stavbu mostu císaře Františka I. v Praze, od roku 1900 pak úplný sortiment kamenických výrobků od dlažebních kostek po hřbitovní architekturu. Lámání žuly přineslo Jesenicku zdroj obživy i prestiž, na druhou stranu však vedlo i k narušení původního reliéfu krajiny a především ke zničení velkého počtu přírodních kuriozit v podobě bizarních balvanů a jejich skupin, které posloužily jako snadno dostupný zdroj kamene. Úsilí o zachování mimořádných přirozených hodnot krajiny Jesenicka vedlo k jejímu vyhlášení klidovou oblastí (1987) a následně Přírodním parkem Jesenicko (1994). Některé opuštěné lomy byly pro své estetické kvality nebo jako jedinečné, druhotně vzniklé ekosystémy vyhlášeny za chráněná území. Především oblast Krtských skal, kde těžba ustala v 60. letech.
Z tuctové bažantnice u zámku v nedalekém Krásném Dvoře vytvořil hrabě Jan Rudolf Černín na přelomu 18. a 19. století jeden z nejkrásnějších anglických parků Evropy, kterému se obdivoval i J. W. Goethe. Při své návštěvě Krásného Dvora park okouzleně nazval „uměním v přírodním hávu“. Park, který se hrabě Černín rozhodl vytvořit u svého dalšího zámku, v Petrohradě u Jesenice, měl velkolepost Krásného Dvora ještě překonat. Anglické parky představovaly důmyslně komponované oživlé galerie krajinářských obrazů, které své návštěvníky neustále překvapovaly a přiváděly v úžas. Krajina u Petrohradu slibovala v tomto ohledu divy. Uchvacovala především svými žulovými kameny - osamělými kolosy, ostrovy balvanů i skalními věžemi. Doktor několika věd A. Reuss označil v roce 1805 ve své Učebnici geognosie přirozené žulové útvary v okolí Petrohradu za „mimořádně krásné“ a vyzdvihl je na první místo mezi geologickými zvláštnostmi tohoto druhu v celém rakouském mocnářství. Doktor Reuss měl štěstí, neboť poznal zdejší kraj v době, kdy jeho tvářnost ještě negativně neovlivnily nástroje lamačů
Čistecko-jesenický masiv Smíchejte cement, písek a vodu a za několik dnů získáte tvrdý, nerozbitný beton. Proces utváření jesenické žuly trval nepředstavitelně delší dobu. Miliony let. Je výsledkem krystalizace chladnoucího vyvřelého magmatu, které se v této oblasti nahromadilo hluboko pod zemským povrchem během horotvorného variského vrásnění v období devonu až permu (410-250 milionů let p. ř. n. l.). Tak vznikl Čistecko-jesenický masiv o velikosti asi 15x20 kilometrů. Masiv tvoří žula a příbuzné horniny a rozprostírá se mezi Lubencem, Rabštejnem, Petrohradem u Jesenice a Čistou u Rakovníka. Severně a západně od Jesenice se vyskytuje hlavně žula, na jihu a východě její blízký příbuzný granodiorit. Zdejší žula je hrubozrnná a šedomodře zbarvená, vzácně se objevuje i v dalších odstínech, především žlutavém a červenavém. Erozí svrchní vrstvy masivu vzniklo nepřeberné množství bizarně poskládaných žulových věží, kamenných stád i osamělých balvanů. Výstřední tvary některých balvanů si lidská představivost nedokázala vysvětlit jinak, než jako výsledek působení nadpřirozených sil. Na Jesenicku tak najdete Boží kámen (u Sosně), Čertův kámen (u Krt) nebo kámen svatého Huberta (poblíž zámku Svatý Hubert).
boží kámen u sosně. Foto: Roman Hartl
kamene a kameníků. Dokonce ještě v roce 1845 působili na celém petrohradském panství, které zahrnovalo dvě města a osmadvacet vesnic (na severu se rozprostíralo k Vroutku a na jihu k Žihli) jen dva kameníci. „Žulová“ horečka měla teprve vypuknout a rozbít na kusy i kolosální balvan, proti němuž je současný jesenický rekordman pouhý drobeček. Zatímco současný největší kámen, balvan Dědek u Žihle, je vysoký 6 metrů, v průměru měří 12 a po obvodu čtyřicet metrů, jeho gigantický předchůdce měl obvod přes 180 metrů! Park, který hrabě Jan Rudolf Černín v Petrohradu založil, jeho ambiciózní naděje nezklamal. Pražský časopis pro vzdělané čtenáře Hesperus ho v roce 1821 zařadil díky jeho kamenům a skalám mezi trojici nejpůsobivějších anglických parků v Čechách a na Moravě vedle parku v Krásném Dvoře a parku v Lednici, který se dnes honosí exkluzivní nálepkou světového historického dědictví UNESCO. Petrohradskému parku prý scházelo k dokonalosti jen více vodních ploch, ve kterých by se zrcadlila a znásobovala jeho skalnatá krása. „Ale i tak,“ konstatoval Hesperus, „vzbuzují zdejší žulové útvary překvapení a údiv.“ Petrohradský park je bohužel minulostí a nenávratně je ztraceno i mnoho kamenných kuriozit zdejšího kraje. Přesto jeho kouzlo zůstává mocné. Chudý chlebem, ale bohatý kamenem, říká staré pořekadlo o Jesenicku. Část o „bohatství kamene“ můžete brát doslova. Někde ve zdejších lesích prý totiž leží kámen s otiskem levé ruky, pod nímž je ukryt poklad v hodnotě poloviny království. Ještě nikdo ho nenašel. Zkuste své štěstí.
Viklan u Jesenice Jako o „zvlášť pozoruhodné“ hříčce přírody se o viklanu na Kněží hoře u Jesenice psalo už v roce 1821. „Okolo padesáti metrických centů těžký žulový balvan spočívá na jiném kamenu natolik nepatrnou plochou, že už při silnějším doteku začne se kývat.“ Pohyblivost viklanu prý kdysi dávno náhodou odhalil samotářský písař z Jesenice. Jeho oblíbeným útočištěm se stalo právě lesnaté návrší s osamělým balvanem, jehož pozoruhodná vlastnost do té doby lidem unikala. Teprve když tento všímavý muž, vedený svým náhlým tušením, odstranil několik menších kamenů, které jako klíny udržovaly balvan v pevné poloze, dal se viklan do pohybu. Jelikož bájivá lidská mysl se u podobných přírodních kuriozit málokdy spokojí s přirozeným vysvětlením jejich původu, obestřela i v tomto případě vznik jesenického viklanu mravokárnou pověstí o hříšném srdci, proměněném za trest v kámen a odsouzeném k věčnému neklidu.
jesenický viklan na dobové pohlednici. Foto: Heimatstube Podersam-Jechnitz, Kronach
Tato publikace je zkráceným obsahem tematické stezky Ve stopách žuly okolím města Jesenice. Autor textu: Roman Hartl.
