Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1

Vratislav Vaníček

Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století)1 Titul rex Poloniae se objevuje v roce 1085 celkem jako čtvrtý v pořadí u Vratislava II., který získal zároveň první český královský titul 2 . Nepochybně měl tento Přemyslovec leccos společného s Polskem, přinejmenším piastovskou manželku Svatavu, ale sám v Polsku nepanoval 3 a o přímou vládu zřejmě ani neusiloval. Jak si však můžeme pro pořádek připomenout, šestý polský královský titul nesl od roku 1300 Václav II., který byl již zároveň šestým králem českým; posledním českým vládcem s titulem krále polského byl Jan Lucemburský (jenž se stal dědicem piastovského Vratislavska). Ačkoli je polský královský titul Vratislava II. doložen pouze epizodicky, bývá někdy zpochybňován jako Kosmova fikce 4 a působí spíše efemérním dojmem, přesto se stává díky své exkluzivitě a již naznačenému dlouhodobému dějinnému kontextu průsečíkem obecnějších interpretačních teorií, které se vynořují v polské, české a německé medievistice. Podněty nejnovější literatury je třeba srovnávat komparativním způsobem, abychom docílili komplexnějšího pohledu na historický vývoj středovýchodní Evropy jako osobitého regionu. Problematika souvislostí titulu z roku 1085 je proto poměrně obsáhlá; zahrnuje – obecně řečeno – otázku role literárních tradic a politických inovací v 11. století. Pokusím se přiblížit a vyjasnit tuto tématiku v šesti bodech: - stručná charakteristika doby Vratislava II., - nové názory o vztahu královského titulu českého i polského ke „koruně Sclaviniae“ a o polském tributu, - další historické inspirace koruny (Velká Morava) a nedoceněné královské aspekty nástupu Boleslava Chrabrého v Čechách (1003), - strukturální zázemí Vratislavovy panovnické politiky, 1

Referát z konference konané 7.-9. června 2011 v Hnězdně; byl otištěn ve sborníku Gnieźnieńskie koronacje królewskie i ich środkowoeuropejskie konteksty, Gniezno 2011, s. 141-174. Pro vydání v Česku jsem na základě další diskuse přepracoval partii na téma „kopí svatého Václava“, pro lepší přehlednost jsem oddělil jednotlivé části mezititulky a připojil krátký závěr. 2 Podle českých zvyklostí by měl být označen v hodnosti krále jako Vratislav I., ale z praktických důvodů (zatím nenastoupil žádný další král Vratislav) se ponechává „knížecí“ číslovka (jinak je to u českých Vladislavů). Stěží lze však Vratislava zařadit do soupisu polských panovníků. 3 Nyní se diskutuje hypotéza, zda případná Vratislavova sestra nebyla manželkou Boleslava II. Smělého; T. Jurek, Agnes Regina, Roczniki Historyczne 122, 2006, s. 95-104; K. Benyszkiewicz, W kręgu Bolesława Szczodrego i Władysława Hermanna, Wrocław 2010, s. 53-66; T. Jurek, recenze této práce, Roczniki Historyczne 76, 2010, s. 301-304. 4 Přehled názorů polských a německých historiků J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne między państwem polskim a cesarstwem rzymskim w latach 963 – 1102, Słupsk-Gdańsk 2003, s. 11, pozn. 13.

2

- paradoxy vztahů mezi Vratislavem II. a Boleslavem II. Smělým, - vlastní souvislosti Vratislavova „polského královského titulu“ za Vladislava Heřmana. * Vratislav II. byl výjimečnou panovnickou osobností v době perspektivních evropských proměn v druhé polovině 11. století. Polský kronikář Wincenty jej označil s odstupem času za „českého lva“ (Bohemicus leo) 5 , s konotací, že lev rozhodně neznamená nějaké přítulné zvíře. Respekt vůči tomuto vládci spatřujeme u reformního papeže Řehoře VII., stejně jako u „konzervativního“ císaře Jindřicha IV., který Vratislavovi poskytl na synodě v Mohuči bez jakýchkoli podmínek královskou korunu, tedy v jasném rozporu s politikou Říše, jak byla vedena vůči jejím sousedům předchozími císaři. Jak ukázal Tilman Struve při „rehabilitaci“ osobnosti a díla významné a angažované osobnosti kronikáře a opata Lamperta z Hersfeldu, v Říši tehdy nastupoval nový čas, tempora moderna, tempora nostra, které tento kronikář vnímal jako ohrožení starých jistot a celé budoucnosti 6 . Lampert tedy nebyl uvědomělý gregorián, nýbrž pohoršený odpůrce svévolného mladíka Jindřicha IV. a jeho povýšeneckých milců 7 . „Staré dobré časy“ Lampertovy se příliš neliší od pojetí pražského kanovníka a kronikáře Kosmy – ideálem obou je charismatický vládce, který není žádným světským reformátorem, ale moudrým obhájcem státu i církevních institucí. Za vzor takového panovníka pokládal Lampert císaře Jindřicha III., Kosmas zase starší Přemyslovce 8 , ale i Břetislava I. a zejména Spytihněva II., staršího Vratislavova bratra. Nepochybně „noví“ panovníci, Vratislav II. (1062-1091) či Jindřich IV. (1056-1106), ale i jejich současník, polský kníže a král Boleslav II. Smělý (1058-1079/82), stáli na „starých“ základech rozsáhlé či alespoň svébytné územní a „národně - státní“ moci, a sjednocovali vůdčím způsobem různé společenské vrstvy a síly 9 . Inovační vlivy či vstupy lze pociťovat v celé

5

Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum, ed. M. Plezia, MPH NS 11, Kraków 1994, II.,18, s. 54. T. Struve, Lampert von Hersfeld (Dissertation), Tübingen 1970, např. schéma na s. 55. 7 G. Tellenbach, Der Charakter Kaiser Heinrichs IV. Zugleich ein Versuch über die Erkennbarkeit menschlicher Individualität im hohen Mittelter, in: Person und Gemeinschaft im Mittelalter, Sigmaringen 1988, s. 345-368. 8 Samozřejmě s výjimkou knížete Boleslava I. „Ukrutného“, kterého Kosmas vnímá schematicky negativně; edice Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH SRG Nova series II., ed. B. Bretholz, Berlin 1923; český překlad Kosmova kronika česká, překlad K. Hrdina a M. Bláhová, Praha 1972. 9 Z nových monografií vládců E. Boshof, Heinrich IV., Göttingen-Zürich-Frankfurt 1979; T. Grudziński, Bolesław Śmiały-Szczedry i biskup Stanisław. Dzieje konfliktu, Warszawa 1982; J. Powierski, Kryzys rządów Bolesława Śmiałego, Gdańsk 1992; V. Vaníček, Vratislav II. (I.), Praha 2004; K. Benyskiewicz, Mieszko Bolesławowic (1069-1089), Kraków 2005; G. Althoff, Heinrich IV., Darmstadt 2006; P. Wiszewski, Domus Bolezlai, Wrocław 2008; A. Pleszczyński, Niemcy wobec pierwszej monarchii piastowskiej (963-1034). Narodziny stereotypu. Postrzeganie i cywilizacyjna klasyfikacja władców Polski i ich kraju, Lublin 2008; K. Benyskiewicz, Książę Polski Władysław I Herman (1079-1102), Zielena Góra 2010. 6

3

Evropě 10 , pochopitelně s různých formách a intenzitě vzhledem k místním podmínkám (ke komplexní středověké modernizaci došlo sice ve střední Evropě až ve 13. – 14. století, ale změny v 11. století tyto perspektivy zakládaly). Starší česká historiografie dlouho nevnímala podstatnější rozdíly mezi ideologií krále a knížete v raném středověku, podcenila evropské změny životního stylu a sociální kontexty událostí, které vytvářely nový rozměr (od „císařského sestřihu“ Jaromíra až po založení Vyšehradské kapituly) Vratislavovy doby 11 . Pražský kanovník a kronikář Kosmas sice uznává Vratislavovu královskou slávu (gloria), ale hodnost krále pokládá v principu za nebezpečnou, neboť králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu… protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král /ač správce práva!/ má ruku železnou; nadto prý král často (tyranským způsobem) nedodržuje ani ty zákony, které sám ustanovil 12 . Typického krále spatřuje Kosmas v Říši, ale také Vratislav chce jako král panovati, dokládá při svém nesouhlasu s druhým obnovením olomouckého biskupství (v roce 1090) 13 . Přesto i Kosmas, který nastoupení Vratislava označil za „špatnou zprávu“ 14 , uznává, že jeho smrt ukončila období vnitřního míru a stability, a byla tedy rovněž „zlou zprávou“ 15 . Královská koruna tedy přichází jako něco rizikového. To je ale třeba lépe vysvětlit. Slovanská hodnost „kníže“ není pouhý latinský princeps nebo dux, má nejen etymologicky mnohem blíže k německému König; kníže je „komplexním vládcem“, drží panovnický bann. Naproti tomu titul rex či král mohl být spojován s titulem Kristovým (christus Domini) 16 , což poskytovalo jeho nositeli v křesťanské a feudální společnosti výjimečnou autoritu (alter Christus), a

10

K diskusi o strukturálních proměnách vlády v souvislosti s „feudální revolucí“ v rámci evropských monarchií v 11. století G. Myśliwski, Feudalizm – „rewolucja feudalna“ – kryzysy władzy w Polsce XI – początku XII w. Punkt widzenia mediewistyki anglojęzycznej, Przegląd historyczny 93, 2002, s. 73-102. 11 V. Novotný, České dějiny I/2, Praha 1913; Novotného dílo je z hlediska kritické analýzy pramenů a dobové literatury stále závazné; po letech stagnace shrnutí práce archeologů a historiků v syntéze J. Žemlička, Čechy v době knížecí, Praha 1997 (2. doplněné vydání 2007), nezdá se však být dosti přínosné (srov. P. Černý, Kodex vyšehradský, „korunovační charakter“ jeho iluminované výzdoby a některé aspekty „politické teologie“ 11. století, in: Královský Vyšehrad II., Praha 2001, s. 49, pozn. 8), jeho dělení na Čechy knížecí a královské bylo spíše populární; popisněji Marie Bláhová v syntéze M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české I (do roku 1197), Praha – Litomyšl 1999, s. 415-466. 12 Kosmova kronika česká, II. 8, s. 89; „Regibus hic mos est semper aliquid novi legi addere … Nam quia lex, ut aiunt vulgo, cereum habet nasum et rex ferream manum“, Cosmae Pragensis Chronica, s. 94. 13 Kosmova kronika česká, II. 41, s. 127; „vult quasi rex dominari“, Cosmae Pragensis Chronica, s. 146; obnova olomouckého biskupství omezovala příjmy a vliv pražského biskupství i její kapituly. 14 „ … zlí zůstávají a dobří /tj. Spytihněv II., předchůdce Vratislava/ nám bývají vzati“; Kosmova kronika česká II. 17, s. 100; Cosmae Pragensis Chronica, s. 109. 15 „Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch, že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu“; Kosmova kronika česká II. 50, s. 138; Cosmae Pragensis Chronica, s. 157 (parafráze Vergilia, uvádí editor). 16 E. Boshof, Die Vorstellung vom sakralen Königtum in karolingisch-ottonischer Zeit, in: Das frühmittelalterliche Königtum, Berlin – New York 2005, s. 353.

4

vynucovalo si záhy zvláštní korunovační ordo. Charismatický a právní potenciál krále se stále proměňoval jako normativní vzor po celý středověk 17 . Polský královský titul Vratislava II. býval v literatuře 19. století často spojován s existencí tributu, ale sotva to mohl býti jediný důvod jeho užití, uvádí Václav Novotný. Zatímco starší polská literatura měla tendenci předpokládat dalekosáhlé expanzivní polské plány Vratislava II. (spolu s jeho bratrem, biskupem Jaromírem)18 , realistický V. Novotný v podstatě zachycuje, že Vratislav aktivní východní politiku nevedl, a vidí zde spíše obecnější propagandistickou motivaci říšského prostředí (ve smyslu: i Polsko může být království, pokud jedná v souladu s pravidly Říše) 19 . * (soudobá diskuse: koruna, tribut, Sclavinia) Hodnost krále přináší jistou revoluci, všímá si zase nejnovější literatura, a ta se má odehrávat v rovině symbolů mezi archaickými a moderními (tj. královskými) atributy. Odbojný Vratislavův syn Břetislav II. (1092-1100) je u Lukáše Reitingera konstruován jako ideový odpůrce království. Koruna měla být po jeho nástupu k vládě odmrštěna až za české hranice – ne do rukou císaře, nýbrž na dvůr provdané Vratislavovy dcery Jitky do Grojče; tato Jitka „Mladší“, dcera Piastovny Svatavy, totiž věnovala v červenci 1096 na svatojakubský oltář v Grojči svou blíže neznámou korunu, za přítomnosti několika biskupů a metropolity, při vysvěcení klášterního chrámu. Nakonec však v českém státě idea království zvítězí a počátkem 13. století měl být rozkotán údajně dehonestující archaický kamenný stolec na Pražském hradě 20 . I když nám takový nástin českých dějin poněkud připomíná schéma „boje pokroku s reakcí“, „nového se starým“, jak to ještě někteří pamatujeme z dob 17

Zásadní práce M. Bloch, Les Rois thaumaturges, Paris 1924 (Králové divotvůrci, Praha 2004); E. H. Kantorowicz, The King´s Two Bodies, Princeton 1957 (Die zwei Körper des Königs, München 1990); P. E. Schramm, Kaiser, Könige und Päpste I.-IV., Stuttgart 1968 – 1971; T. Struve, Die Entwicklung der organologischen Staatsauffassung im Mittelalter, Stuttgart 1978; G. Duby, Les trois ordres ou l´imaginaire du féodalisme, Paris 1978 (Tři řády, Praha 2008); ve vztahu k ikonografii otónského a sálského období přehledně L. Körntgen, Königsherrschaft und Gottes Gnade, Berlin 2001; F.-R. Erkens, Vicarius Christi – sancratissimus legislatur – sacra majestas. Religiöse Herrschaftslegitimierung im Mittelalter, in: Zeitschrift der Savigny für Rechtsgeschichte, KA 89, 2003, s. 1-55. 18 T. Wojciechowski, Szkice historyczne XI wieku, Poznań 2004 (první vydání 1904, cituji vydání: Warszawa 1970); K. Maleczyński, Bolesław III Krzywousty, Kraków s.d. (2. vyd. Warszawa 1975); T. Grudziński, Bolesław Szczodry. Zarys dziejów panowania, Toruń 1953. 19 V. Novotný, České dějiny I/2, s. 250-253. 20 Zde parafrázuji magisterskou diplomovou práci, L. Reitinger, Přemyslovci mezi královskou korunou a knížecím stolcem, Brno 2008, která je k dispozici na internetu; tiskem vyšla její část, „Census de terra Polonie“ a přemyslovská svrchovanost nad Polskem, Časopis Matice moravské 128, 2009, s. 473-492. Zmíněná koruna Jitky Mladší mohla být spíš součástí reprezentačního věna; přítomní preláti více oceňovali nádherný královský ornát Jitky a münsterský biskup Burchard za něj vyplatil 40 hřiven stříbra; H. Patze, Die Pegauer Annalen, die Königserhebung Wratislaws von Bőhmen und die Anfänge der Stadt Pegau, JfGMOD 12, 1963, s. 1-62, zde s. 33 n. Alternativa, že manželé z Grojče získali Vratislavovy královské insignie, je však zajímavá a mohli by k nim přijít nejspíš ještě za epizodické doby vlády Konráda I. Brněnského (který neměl královské ambice). Odlišně M. Starý, K právním aspektům nástupnictví na knížecí stolec a královský trůn v Čechách za vlády Přemyslovců, Právněhistorické studie 37, 2005, s. 29-69 (kamenný stolec zůstal zachován nejspíš až do 14. století).

5

dogmatismu, nepochybně bylo zapotřebí dále rozšiřovat výkladový prostor. Kosmas ale neví, můžeme dodat, o dehonestaci koruny za Břetislava II. Nový kníže byl přijat v bráně Pražského hradu biskupem, který ho obřadně s procesím dovedl ke kamennému stolci, a zde proběhla intronizace secundum ritum terre ab comitibus et satrapis 21 . Pohanská tradice byla tedy naopak zmodernizována zavedením procesí a omezením elitní intronizační skupiny. Břetislav si záhy našel jako užšího spojence krále uherského Kolomana a ostřihomský arcibiskup Serafín konsekroval v roce 1099 pražského biskupa (místo metropolity mohučského). To vše typově připomíná začátky vlády jeho otce Vratislava 22 . „Perspektivní“ ale nebyla pouze koruna, nýbrž také její údajně retardační protipól, familia sancti Wenceslaui. Pro českou státnost je typická poměrně výrazná dichotomie vládce a společenství Čechů (šlechty i kléru), jak to symbolizují aversní a reversní strany panovnických mincí a pečetí již od 11. století 23 . Královská hodnost je přesto stále obvykle vnímána schematickým způsobem, bez strukturálních kontextů, jen jako posílení moci panovníka vůči šlechtě a jako zajištění primogenitury. Soudobé bádání se znovu zaměřilo na historické kořeny polského královského titulu Vratislava II. Již Rostislav Nový a někteří další autoři pokládali téměř za jisté, že Vratislav se začleňoval ideově do rámce Sclaviniae, jak ji známe (ovšem geograficky dost nepřesně) z éry Otónů. Příslušnost do Sclaviniae prý vysvětluje, proč dosavadní dux Bohemorum mohl být akceptován v Říši jako rex. Vratislavův druhý titul „krále Polska“ má zde být historickou stopou vedoucí do Hnězdna (roku 1000) a ke králi Boleslavovi Chrabrému 24 . Detailnější řešení navrhl Martin Wihoda na základě teze, že v roce 1085 při „předkorunovaci“ Vratislava na krále v Mohuči mohl použít císař Jindřich IV. starší polskou korunu, která se dostala do Říše v důsledku neúspěchu vlády krále Měška II. Přitom se snad ještě mohlo jednat o propůjčenou korunu císaře Oty III. z Hnězdna z roku 1000, tedy vlastně o císařský diadém, který by byl jistě použit (pokud nevznikly nové insignie) v roce 1025, po smrti císaře Jindřicha II. (1002-1025), ke královské korunovaci Boleslava Chrabrého a jeho syna Měška II. 25 I když tento experimentálně formulovaný článek odiózně napadl Josef Žemlička (Gall si prý jen vymýšlí, koruna Měška II. odvezená do Říše měla být dehonestující) 26 , ve skutečnosti můžeme ve Wihodově pokusu spatřovat i vazbu k závěru V. Novotného (polské království bylo pro část německé aristokracie únosné, jak to dokazuje kodex Matyldy Švábské). 21

Kosmova kronika česká II. 50, s. 139; Cosmae Pragensis Chronica, s. 157-158. Politika Přemyslovců v období „po Vratislavovi“ V. Vaníček, Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092-1140, Praha – Litomyšl 2007. 23 V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 190 n. 24 R. Nový, Český král Vratislav II., in: Královský Vyšehrad (I.), Praha 1992, s. 11-25. 25 M. Wihoda, Polská koruna českých králů, ČČH 102, 2004, s. 721-744. 26 J. Žemlička, „Polská koruna“ Vratislava II. aneb čím ho (ne)mohl obdařit Jindřich IV., ČČH 104, 2006, s. 146; ke stylu Žemličkovy polemiky oprávněně kriticky W. Mischke, Polska korona królów czeskich, Studia Źródloznawcze 44, 2006, s. 155-166. 22

6

Ať však již byla Vratislavova koruna jakákoli, odkazují se mnohé dnešní výklady ke konceptu Sclaviniae chápané téměř až jako kvaziimpérium zahrnující „všechny Slovany“ ve svazku s Říší, na základě dohod mezi císařem Otou III. a knížetem Boleslavem Chrabrým, manifestovaných v Hnězdně roku 1000. V tomto specifickém pojetí Sclaviniae se stává nejen Boleslav Chrabrý potenciálně pánem nad Čechami, ale ve stejné logice (jako případný držitel koruny téže Sclaviniae) zase Vratislav polským králem. Podobný koncept rezonuje částečně u Galla Anonyma 27 , ovšem jednostranným způsobem. Pouze Polsko je nositelem imperiálně pojaté Sclaviniae a jeho vládci údajně dosazují okolní panovníky, jako římsko-němečtí císařové. Tento dojem nadřazenosti Piastovců vůči sousedům dále rozvíjeli mistr Wincenty, ale také někteří historici. Český stát je tak občas vykreslován jako labilní dynastický útvar, v něm jsou vládnoucí senior a „junioři“ 28 závislí na politické přízni velkých polských Boleslavů. Ambiciózní postoje Gallovy mohly být kompenzační literární nadsázkou románského (spíše než německého) 29 intelektuála v zrcadlové reakci na říšské nároky Jindřicha V. vůči libertas Polska. Možná ale byly rovněž odpovědí na snahy českých Přemyslovců, kteří si občas vynucovali vůči Polsku hegemonii, území na Odře a odvádění tributu. Jak připomněl Martin Wihoda, stopy určitého protektorského postoje Čech vůči Polsku zachycují říšské diplomy obnovující královské hodnosti Přemyslovcům v roce 115830 a v roce 1212 31 . Polský královský titul Vratislava II. může tedy vyjadřovat právě tento hegemonismus, spojený podle výkladu Lukáše Reitingera s nároky na tribut (k dílčím aspektům tributu i koruny se blíže vrátíme). Pražský kapitulní děkan Kosmas prý polské sousedy nesnášel ještě více, než krále Vratislava, jehož polský titul právě proto neopomněl zdůraznit. To mělo mít historické důvody. Podle nyní převládajících představ byla česká společnost traumatizovaná úspěchy Polska v roce 1000, kdy neuspěla s vlastními projekty na arcibiskupství a království (je ovšem otázka, zda je tehdy naopak neodmítala!), a nadto ztratila „svůj“ Krakov 32 . „Historické křivdy“ se prý v následujících generacích snažili kompenzovat buď politicky Přemyslovci, nebo ideologicky kronikáři, jak to má dokumentovat odvezení martyrů Břetislavem I. z Hnězdna, polský královský 27

Používám zde vydání Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, ed. K. Maleczyński, MPH NS 2, Kraków 1952. 28 Tento zjednodušující termín česká historiografie neužívá. 29 D. Borowska, Gall Anonim czy Italus Anonim, PH 56, 1965, s. 111-119; T. Jasiński, O pochodzeniu Galla Anonima, Kraków 2008; D. Bagi, Królowie węgierscy w Kronice Galla Anonima, Kraków 2008, s. 176-201; J. Fried, Kam der Gallus Anonymus aus Bamberg? Deutsches Archiv 65, 2009, s. 497-545; širší tematická diskuse více autorů Frühmittelalterlichen Studien 43, 2009, s. 293-459. 30 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB) I., č. 180, s. 176-178. 31 CDB II., č. 96, s. 92-94; M. Wihoda, Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti, Praha 2005. 32 K dataci nejnověji W. Mischke, Tradycje stołeczności Krakowa. Glos w dyskusji, in: Kraków stołeczny, Kraków 2010, s. 107-114.

7

titul Vratislava II. nebo pozdější nároky českých vládců vůči Polsku (potvrzené v diplomech z roku 1158 a 1212) 33 . Kosmova protipolská tendenčnost je však prezentována v české historiografii až příliš jednostranně 34 . Přitom např. polský kníže Boleslav III. Křivoústý, po dlouhá léta rival českého knížete Vladislava I. (v období, kdy Kosmas kroniku psal), je uváděn v Kosmově kronice s vysokým panovnickým respektem. Jediný dehonestující paušální výrok o Polácích (a zároveň další o Maďarech) je literátskou frází (ve smyslu, že „neumějí správně mluvit“, chybí jim kurtoasie) a není vlastně zacílen na sousedy, nýbrž to je glosa „pro domo sua“ (proti narušení domácí politické kultury v roce 1107) 35 . Zmínky o pomstě za pobití Čechů v Krakově a za oslepení Boleslava III. se zdají být literární rétorikou u Galla i Kosmy 36 . Tažení polského knížete Boleslava III. a Přemyslovce Soběslava do Čech v roce 1010 je Kosmou líčeno realisticky, s uznáním pro polské bojovníky (bez rétorických kleteb, které doprovází paralelní výklad neméně precizně obeznámeného Galla Anonyma) 37 . Pokud by se Vratislavova autorita odvozovala od předchozích polských korun, nebo od otónské vize staré Sclavinie, jistě by taková představa byla v zájmu legitimity panovníka zmiňována a předváděna. To platí především pro korunu, kdyby měla v tomto období takovou symbolickou hodnotu, jaká se jí občas přikládá. Král Měšek II. má ve svém vyobrazení na dedikačním listu kodexu vévodkyně Matyldy na hlavě dosti schematickou korunu, která odpovídá

33

M. Wihoda, První česká království, (in:) Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Brno 2006, s. 67-99; M. Wihoda, Pražské arcibiskupství svatého Vojtěcha, in: Kościoł w monarchiach Przemyślidów i Piastów, red. J. Dobosz, Poznań 2009, s. 205-217. 34 Typický je výrok J. Žemličky: „Soběslav se spolčoval účelově i s Poláky, pro něž neměl kronikář Kosmas jediného slova uznání, jen výsměch a uštěpačné pohrdání", v knize Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali, Praha 2005, s. 223 (Soběslav nalezl u svého bratrance Boleslava víceletý velkorysý azyl, Kosmas to nijak nesnižoval). 35 „Z toho se těšili panonští sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky“, Kosmova kronika III. 20, s. 163; Cosmae Pragensis Chronica, s. 185. Vládychtivý Svatopluk se ovšem krátce předtím snažil získat právě podporu Boleslava III. a Kolomana Svatého; V. Vaníček, Soběslav I., s. 89 n. 36 Gall tvrdí, že Čechové se pomstili na Měškovi jakousi kastrací, Galli Anonymi Cronicae I. 17, s. 40; Kosmas zase, že Břetislav využil příležitost pomstít se na nepřátelích a za příkoří na Češích, Cosmae Pragensis Chronica II. 2, s. 83; tímto příkořím však nebyl vznik arcibiskupství v Hnězdně. Události roku 1039 vnímá Kosmas nikoli jako pokus o „napravení strašného omylu“, nýbrž domácích vlastních křivd vůči spravedlivému řádu. 37 K tendencím těchto kronikářů B. Krzemieńska, Polska i Polacy w opinii czeskiego kronikarza Kosmasa, Zeszyty Naukowe Uniwersitetu Łodzkiego, ser. I, z. 15, 1960, s. 75-95; J. Bujnoch, Gallus Anonymus und Cosmas von Prag, in: Osteuropa in Geschichte und Gegenwart, Köln-Wien 1977, s. 301-315; M. Matla Kozłowska, Kwestia zależności polskiego i czeskiego rocznikarstwa (od drugiej połowy XI do połowy XIII wieku), SŹ - Commentationes 43, 2005, s. 27-52; A. Plassmann, Origo gentis, Berlin 2006, zejm. s. 292-358; P. Kopal, „Politické hry“ v Kosmově kronice, in: Pierwsze polsko – czeskie forum młodych mediewistów, Poznań 2007, s. 89-121; V. Vaníček, Interpretace vztahů mezi a Piastovci a Přemyslovci v díle Galla Anonyma, Wincenty Kadłubka, a jejich širší historický kontext, in: Onus Athlantum. Studia nad Kroniką biskupa Wincentego, red. A. Dąbrówka, W. Wojtowicz, Warszawa 2009, s. 110-146; M. Matla-Kozłowska – W. BaranKozłowski, Gall i Kosmas o wydarzeniach końca lat 30. XI wieku w Polsce: wyprawa Brzetysława w wersji „polskiej“ i „czeskiej“, in: Wielkopolska – Polska – Czechy, Poznań 2009, s. 33-46; E. Skibiński, Przemiany władzy. Narracyjna koncepcja tzw. Galla i jej podstawy, Poznań 2009.

8

jihoněmeckým tradicím. Otázkou je, jak hodnotit Vratislavovu korunu z přemyslovského cyklu nástěnných maleb v rotundě ve Znojmě (z r. 1134) 38 . Obraz Vratislava v rotundě je (pochopitelně) idealizovaný, na rozdíl od portrétního pojetí osoby knížete ze Svatovítské apokalypsy, který pochází z Vratislavovy doby a odpovídá antropologické rekonstrukci tehdejších Přemyslovců 39 . Na korunovačním denáru Vratislava II. je vyobrazena z frontálního pohledu koruna nikoli s lilií, nýbrž s křížkem, a lze předpokládat jeho polohu nad křížením kamar. Následující typ královského denáru (do 1092) zdůrazňuje velikost koruny z profilu (křížek je zastíněn), přičemž tvář vládce rovněž odpovídá antropologické rekonstrukci. Oba typy mincí připravil v Praze jeden umělec, který nepochybně korunu i panovníka dobře znal 40 . Žánrově odlišným dokladem pro kontinuitu „slovanské koruny“ by mohl být ještě výrok Wiprechta z Grojče 41 , důvěrného přítele Vratislava II., který přemlouval Vratislava k dosažení koruny. Jak zapsal kronikář Pegavského kláštera, Wiprecht připomněl Vratislavi, že jeden jeho předchůdce jménem Bougo si podřídil knížata a markrabata, a přijal poté královskou korunu. Radil Vratislavovi, aby sám vystoupil s podobným požadavkem vůči Jindřichovi IV., neboť by tím prý upevnil svou vládu nad zpupnými českými velmoži 42 . Wojciech Mischke upřesnil, že Wiprecht měl v rozhovoru s Vratislavem nejspíš na mysli památku Boleslava Chrabrého (nikoli českého knížete Boleslava II.) 43 , což ukazuje na zajímavý projev kontinuity znalostí ve válečnických kruzích. To neznamená, že by Vratislav začal usilovat o korunu až na základě tohoto Wiprechtova sdělení, ale spíše avizuje, že o možnostech jeho koruny se nejen v Čechách diskutovalo. Zvažoval se zde nikoli projekt separátní slovanské říše, nýbrž „nadnárodního“ království (jazykově česko – německého, Polsko nemuselo být vyloučeno), v širším geopolitickém rámci imperia. V případě vyprávění o Bougovi se setkáváme s pověstí. Wiprechtův rod byl v rámci jiné ságy přesvědčen, že patří k potomkům starých saských králů.

38

Výklady s reprodukcemi zejm. A. Friedl, Přemyslovci ve Znojmě, Praha 1966; B. Krzemieńska Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Ostrava 1985; A. Merhautová – Livorová, Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, Umění 31, 1983, s. 18-26; J. Bažant, Umění českého středověku a antika, Praha 2000; L. J. Konečný, Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury, Brno 2005. Podle názoru W. Mischkeho (připravovaná kniha) je tato koruna dosti specifická a vykazuje rysy starší tradice. 39 E. Vlček, Tělesný zjev knížete Břetislava I. a jeho synů, Numismatické listy 43, 1988, s. 190-169; určitou podobu je možno ještě spatřovat u císaře Karla IV. 40 J. Hásková, K ikonografii českých mincí Vratislava II., Královský Vyšehrad (I.), 1992, s. 59-68. Korunu s křížkem odevzdává na tzv. korunovačním denáru také (k roku 1158) císař Vladislavovi II. (I.); na reversu je zde kníže Václav s kopím a korouhví. 41 Wiprecht byl vlastně „jen“ pán ze saského vznešeného rodu, ale usiloval o titul hraběte a dosáhl nakonec knížecího léna. Grojčský rod se povznesl ve službách českým vládcům, „böhm. Einfluß“ se prosadil i ve výstavbě jeho rodového sídla (viz heslo Groitzsch, in: Lexikon des Mittelalters IV., 1989, 1723-1724). 42 D. Třeštík, „Gloria regni“ Vratislava II. Hymnus „Versus post missam“ a kronikář Kosmas, in: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, red. M. Nodl, P. Sommer, E. Doležalová, Praha 2004, s. 285-298. 43 W. Mischke, Polska korona królów czeskich, s. 157.

9

Ostatně historizující postoj Vratislava k samotné hodnosti rex mohl být motivován také z neslovanských rodových vazeb. Tuto možnost literatura ještě nezvažovala. Vratislav měl dobrý vztah ke své matce, Jitce (Judytě) z rodu franských Babenberků, na rozdíl od svého staršího bratra Spytihněva, který nechal vyhnat ze země abatyši Svatojiřského kláštera, patrně Jitčinu přítelkyni. Kosmas uvádí, že abatyše pocházela z rodu Brunonů 44 , který byl spřízněn (stejně jako Babenberkové) s Liudolfovci, a vystoupil později za boje o investituru s královskými ambicemi (Ekbert, zároveň Vratislavův rival v Míšni). Stará saská královská tradice mohla rovněž ovlivňovat exkluzivní přátelství Vratislava (urozenost po matce) a Wiprechta (urozená sága). Královské ambice se dále přičítají Vratislavovu otci, knížeti Břetislavovi I., který se nezapsal zrovna pozitivně do česko – polských vztahů. Břetislav mohl pomýšlet na korunu již jako vládce Moravy, kde původně vládl (nejspíš od 1019) samostatně a nezávisle na Říši (zajímavý ideový program měly jeho mince). Jak prokázala B. Krzemieńska, Břetislav původně ani nesložil v Říši lenní hold císaři Konrádovi 45 . Podstatné bylo tehdy uzavření smlouvy o společném tažení císaře Konráda II. a nového českého knížete proti Luticům, což otevíralo „severní“ politiku Přemyslovců 46 . Břetislav využil situace v roce 1039 k vyloupení Polska a k přenesení ostatků světců spojených s arcibiskupstvím. Nelze myslím popřít aktivitu biskupa Šebíře, který usiloval o dosažení pallia. To mohlo být odůvodněno faktickým zánikem arcibiskupství 47 a rozpadem polské církevní provincie. Pokud by však Břetislav sledoval tradici „slovanské“ nebo polské koruny spojené s památkou Boleslava Chrabrého, pak by spíše Hnězdno okupoval a nechal se provolat za krále tam. Místo pomoci polskému křesťanství však Hnězdno a další sídla zničil. Rovněž není doložena konstruktivní politika vůči Krakovu, pokud by o něj skutečně Přemyslovci tak usilovali. Když se kronikář Kosmas přiblížil ve svém výkladu až k životnímu finále Břetislavovy vlády, uvedl k roku 1055 vzletně: Slavný kníže Břetislav … národu českého perla …, když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko a když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii, … byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. Jak zde interpretovat obrat totam sibi subiugasset Poloniam? Václav Novotný mu nevěnoval pozornost, protože krátce předtím Kosmas k roku 1054 uvedl: Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav (urbs Wratizlau) a jiné 44

Bližší genealogické zapojení je v tomto případě ovšem velmi ztíženo, neznáme ani vlastní jméno abatyše, stěží šlo však o rodově nevýznamnou osobu, proto uvádí Kosmas i s odstupem rodové zařazení. 45 Annales Altahenses maiores, MGH SRG, 1891, a. a. 1035, s. 19-20. 46 B. Krzemieńska, Boj knížete Břetislava o upevnění českého státu (1039-1041), Praha 1979; táž, Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha 1999. 47 T. Jurek, Losy arcybiskupstwa gnieźnieńskiego w XI wieku, in: 1000 lat Archidiecezji Gniźnieńskiej, red. J. Strzelczyk, J. Górny, Gniezno 2000, s. 49-72.

10

hrady s tou podmínkou, že budou platit pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jak jemu, tak jeho nástupcům 48 . Kosmas nezmínil nebo již nevěděl, že se zde jednalo o smírčí výrok císaře Jindřicha III. z Quedlinburku z roku 1054 vynesený za přítomnosti obou západoslovanských panovníků 49 . Literatura však předpokládala, že obrat subiugasset se vztahuje retrospektivně na předchozí období, kdy se Břetislav mohl pokládat za „pána Polska“ na základě vojenských intervencí. Naproti tomu Lukáš Reitinger poukazuje na to, že „ujařmení Polska“ spojuje Kosmas jako novum až se zavedením tributu v roce 1054 50 . Mimochodem řečeno, prestiž „oblíbeného knížete“ byla v těchto partiích opět kronikářem poměřována srovnáváním s Poláky a Uhry. Ale také Gall představuje vzorového vládce Boleslava Chrabrého v podobné zkratce, na příkladě „ujařmení Čech a Moravy“ (Morauiam et Bohemiam subiugavit) 51 . Svědčí snad toto převážně literární „vzájemné ujařmování“ Polska a Čech o politickém nebo nacionálním antagonismu? Tento dojem je třeba upřesnit. Domnívám se, že oba „politické národy“, Bohemi 52 a Poloni 53 , nebyly ani tak „feindliche“ Schwesterstämme 54 , jak zdůrazňuje občas německá literatura, nýbrž spíše „eifersüchtige“ Schwesterstämme 55 . Nevede se boj o vzájemné podmanění, nýbrž o prestiž a respekt 56 . To bylo patrné právě v 11. a 12. století, kdy si Přemyslovci vyhrazovali na veřejnosti Říše hierarchicky přednostní postavení ve srovnání s ostatními německými sousedy (ale postupně i před německými knížaty) 57 . Kazimír již v roce 1042 vyslal místo sebe na setkání s Jindřichem III. do Goslaru jen poselstvo a v následujícím roce ujistil krále dodržováním přísahy věrnosti 58 . V roce 1050 se ocitl na okraji války s Říši. Quedlinburské rozhodnutí o tributu knížete Kazimíra se v těchto souvislostech nejeví jen jako ekonomicky výhodné ukončení válek (dosavadní český pohled), či pouhé odškodnění českého vládce (literatura polská), ale také vyjadřovalo prestižní hierarchii vztahů mezi vládci ve střední Evropě. 48

Kosmova kronika II. 8, s. 95; Cosmae Pragensis Chronica, s. 101. Tributy mají biblickou konotaci; to se zřejmě týká poplatku jinak neověřených 50 talentů zlata (král izraelský platil asyrskému velkokráli 300 talentů stříbra a 50 talentů zlata; II. kniha královská 18, 16). 49 V. Novotný, České dějiny I/2, s. 70-71. 50 L. Reitinger, „Census de terra Polonie“, s. 479 n. 51 Galli Anonymi Cronica I. 6, s. 16. 52 Na veřejné moci se podílela od dob Břetislava I. také elita z Moravy. 53 Termíny Bohemi, Poloni, Hungari, Teutoni označovaly svrchovanou strukturu veřejné moci, i když se jistě jednalo o strukturálně různě rozvinuté sociální systémy. 54 Dojem německé literatury, citace z Bretholzovy edice Kosmovy kroniky, s. 141, pozn. 1. 55 V. Vaníček, Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? In: Klio viae et invia. Opuscula Marco Cetwiński dedicata, red. A. Odrzywolska-Kidawa, Warszawa 2010, s. 31-62. 56 I když je třeba také doceňovat jistě lákavé finanční příjmy z obchodní tranzitní cesty přes Vratislav. 57 Ukazuje to např. ceremonie v Merseburku za Lothara III.; Z. Dalewski, Zjazd w Merseburgu w 1135 roku, in: Ludzie, Kościoł, wierzenia. Studia z dziejów kultury i społeczeństwa Europy Środkowej (średniowiecze – wczesna epoka nowożytna), Warszawa 2001, s. 429-443; V. Vaníček, Soběslav I., s. 265. 58 V. Novotný, České dějiny I/2, s. 59 n.; další aspekty S. Kętrzyński, Kazimierz Odnowiciel, s. 436-439, 466 n.; J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 109 n.

11

Lukáš Reitinger se domnívá, že tribut dohodnutý v roce 1054 byl původně odváděn pouze za Vratislavsko 59 , ale po jeho obnovení Vratislavem II. (kolem roku 1080) byl prý falešně reinterpretován z české strany tak, že se celé Polsko stalo poplatnou zemí (a tuto tradici pak převzal v citované formulaci o „ujařmění“ Kosmas). Ustanovení o tributu se ale od počátku v zásadě týkalo polského knížete, který přebíral trvalý závazek vůči Čechám. To zřejmě odpovídalo trendu říšské politiky a širším souvislostem dohody z Quedlinburku, připouští Jarosław Sochacki 60 . Letopisec niederaltašský sice jen zcela povšechně zmiňuje, že císař zařídil pro oba vládce mír 61 , ale ten byl ve skutečnosti vynucen, jak to naznačuje sled informací z těchto análů, na Kazimírovi (který patrně již Vratislavsko ovládal). Toto prestižní a finančně výhodné řešení ve prospěch české strany ale nelze spojovat s narušením nezávislosti Polska (ačkoli Kosmas označuje Poláky ve válečné řeči knížete Vladislava I. v r. 1100, tedy ryze rétoricky, za tributarii) 62 . * (historická tradice slovanského královského titulu: Mojmírovci, první Přemyslovci a první Piastovci; Hnězdno r. 1000 a Praha r. 1003) Vraťme se však zatím v této části referátu k předchozím projevům královských ambicí u Přemyslovců. Jejich vysoký statut v 10. století dokládají sňatky se západními princeznami (Adiva, Emma). Z nich Enma regina, „perla ženského pohlaví“, byla identifikována na základě numismatického a písemného materiálu jako burgundská princezna a francouzská královna-vdova, která se dostala do Čech prostřednictvím bavorského vévody Jindřicha Svárlivého (manžela Gisely Burgundské) a razila vlastní mince v Mělníce 63 . I když je sporné, zda byla matkou Jaromíra a Oldřicha (kronikář Dětmar jejich matku neuvádí jménem), a v Kosmově době se asi již nevědělo, jak k titulu královny přišla, byl pokládána za prababičku Vratislava II. Nelze konečně ani pominout nejstarší kořeny idejí království a arcibiskupství či politiky mezi císařskou a papežskou autoritou u Mojmírovců, těchto – řekl bych v komparativní nadsázce – „Merovejců“ středovýchodní Evropy jako specifického evropského regionu. Příkladem těchto regionálních tradic může být „záhada sedmi sufragánů“. Kristiánova legenda (či spíše kronika) dedikovaná biskupu Vojtěchovi uvádí tento počet Metodějových 59

L. Reitinger, „Census de terra Polonie“, s. 478 n. Já jsem uvažoval o možnosti, že byl z Vratislavi poplatek přímo organizován jako jisté condominium; V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 40; tato varianta je ale příliš umělá. 60 G. Grawert-May, Das staatsrechtliche Verhältnis Schlesien zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhunderts bis 1526), Aalen 1971, s. 52 n.; J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 121 n. Slezsko jako politické teritorium ještě neexistovalo a nemohlo být ani lénem. 61 Annales Altahenses maiores, a. a. 1054, s. 50. 62 Cosmae Pragensis Chronica, III. 36, s. 207. 63 W. Hahn, BIAGOTA CONIUNX und EMMA REGINA – einige Randbemerkungen zu den ältesten böhmischen Herzogsmünzen, Jahrbuch für Numismatik und Geldgeschichte 28/29, 1978/1979, s. 65-80; Emma Regina. Civitas Melnic, sborník příspěvků, Mělník 2008; L. Polanský, Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II., in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 27-48, 280-288.

12

sufragánů, který byl nejspíš převzat z pasovské falzátorské dílny biskupa Pelhřima (971-991) 64 . Pelhřimova falza uvádějí, že ještě před Metodějem 65 existovalo arcibiskupství se sídlem v Lorchu se sedmi sufragány na jihovýchodě střední Evropy (počet nejspíš odpovídá sedmi církvím v Apokalypse). Pasov se tím chtěl „pasovat“ v konkurenci se snahami Prahy (za Boleslava I.) jako údajný dědic Lorchu do role „jižního Magdeburku“ a expandovat do oblasti Moravy a Uher. Schéma „sedmi sufragánů“ se vynořuje znovu v souvislostech založení „arcibiskupství svatého Vojtěcha“ v Hnězdně v roce 1000, či při pokusu Břetislava I. obnovit toto arcibiskupství v Praze 66 . Kristián podle výkladu Dušana Třeštíka sleduje při pozitivní prezentaci velkomoravského křesťanství také královské uznání pro přemyslovskou rodinu 67 . Známá sentence z jeho díla o křtu Bořivoje, že Přemyslovec se stane „pánem pánů svých“ 68 , se vztahovala na Svatopluka (který zřejmě užíval i slovanský termín král) 69 . Kristián označuje již jeho strýce Rastislava (jméno nezná) „principis vel regis religionis“70 a kronika opata Regina z Prüm uvádí (např. k roku 890), že „Arnulfus rex concessit Zuendibolch Marahensium Sclavorum regi ducatum Behemensium“ 71 . Zde nám jde především o tradici: podle tehdejších znalostí byl Svatopluk křesťanským králem a Čechy vévodstvím. Pokud tedy vyjednával od 60. let 10. století český kníže Boleslav I. s papeži o obnově církevní organizace, mohl mít na mysli také své povznesení 64

J. Kadlec, Die sieben Suffragene des hl. Methodius in der Legende des sogennaten Christian, in: Methodiana 9, Wien-Köln-Graz 1976, s. 61-70; D. Třeštík, Sv. Vojtěch a formování střední Evropy, in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998, s. 81-108; D. Kalhous, Záhadné počátky pražského biskupství, in: Evropa a Čechy na konci středověku, Praha 2004, s. 195-208. 65 Metoděj byl původně titulárně arcibiskup panonský; faktickou translaci pro Moravu potvrdil papež Jan VIII. v roce 879; CDB I., č. 22, s. 17. 66 Jedná se o interpretaci zápisu v Análech hildesheimských; základní komparativní práce K. Görich, Ein Erzbistum in Prag oder in Gnesen? Zeitschrift für Ostforschung 40, 1991, s. 10-27. 67 D. Třeštík, Slovanská liturgie a písemnictví v Čechách 10. století, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 203. 68 Kristiánova legenda, ed. J. Ludvíkovský, Praha 1976, s 18 – 19. 69 Mojmírovci svou prestiž teprve budovali, na pomezí bavorsko-franských, italských a řeckých vlivů; titul rex v listě papeže Štěpána V. z roku 885, CDB č. 26, s. 23 (regi Sclavorum); F. Graus, Rex – dux Moraviae, in: SPFFBU IX, C 7, 1960, s. 181-190; G. Labuda, Rozprzestrzenia się tytulu „króla“ wśrod Slowian, in: Wieky średnie – Medium aevum, Warszawa 1962, s. 57-78; I. Panic, Ostatnie lata Wielkych Moraw, Katowice 2003. Svatopluk byl stěží na krále pomazán, protože tato ceremonie nebyla ani ve východofranské říši zavedená, jistě však při svátcích užíval byzantské panovnické symboly, které již dříve přebírali Karlovci (korunovace, intronizace, oblečení; Lexikon des Mittelalters V, 1302). Domnívám se, že nemohl přímo opustit hodnost кънедэь (?), to byl základ jeho charismatu, ale nechal se za krále titulovat na základě nových pravomocí (latinský systém královských hodností se teprve formoval). P. Boroń, Kniaziowie, królowie, carowie …, Katowice 2010, s. 116 n., s. 229-230, nedoceňuje kvalitativně jedinečný význam Svatopluka mezi slovanskými vládci (jeho podíl na rozvoji Metodějova arcibiskupství, styky s Karlovci – srov. jméno krále „Zwentibolda“ v Lotrinsku). Označení král bylo aktuálně prestižní právě v této době (vyrovnávání s reges Francorum Karlomanem a Karlem III.), tituly císař a král zmíněné v Životě Metodějově měly nutně inovační ráz. Boroń jistě správně na závěr své knihy (s. 231) soudí, že tvořící se „państwowości słowiańskie szukały nowej ideologii, symboliki … energiczni władcy wprowadzali nowe nazwy … jest tu rola Symeona bułgarskiego, polskiego Bolesława Chrobrego“, ale kreativní obrat proběhl na Velké Moravě o dvě generace před Symeonem, jak to také zhodnotil pro další tradici přibližně deset let před synodou hnězdenskou mnich Kristián (ocenil i vytvoření slovanské liturgie a písma, které mnoho duší ve slovanských zemí se tím Kristu získává, s. 12-13). 70 Kristiánova legenda, s. 16. 71 Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon, MGH SRG (50), 1890, s. 889.

13

na Svatoplukův stupeň. Idea „translace koruny“ z Moravy do Čech se prosadila znovu literárně v Kronice Dalimilově, ale byla tak vnímána i v rámci slovanofilního historismu ve 14. století, u císaře Karla IV. 72 Do tohoto starého „kontaktního pásma“ spadaly rovněž polské země. Německá autorka Charlotte Warnke předpokládá, že také aktivita Měška I. byla inspirována královským vzorem Svatoplukovým, za prostředkování Slavníkovcem Vojtěchem 73 . Tento výklad podporuje Dušan Třeštík 74 : zatímco Přemyslovec Kristián ještě např. vyzval biskupa Vojtěcha k „opravení textu“ své legendy, po roce 990 přechází Vojtěch za pobytu v Itálii do přátelského vztahu se zástupci Měška a „předává“ mu koncept translace historických a uprázdněných institucí z Moravy. Tato tradice byla u sousedů překvapivě silná, ještě kronikář Dětmar Merseburský vzpomíná na dobu, kdy za knížete Svatopluka Čechové byli našimi pány (tj. region Srbů) a ví, že Svatopluk sídlil na Moravě a měl tam své biskupy; o to vše přišli Čechové podle Dětmara díky své pyšné povaze 75 . Na pomezí narací a skutečných projektů, možných idejí a prokázaných činů, leží také otázka povýšení Boleslava Chrabrého v Hnězdně v roce 1000, za krátké synody (sjezdu), která je popsána odlišným způsobem v díle Dětmara Merseburského (vznik metropolitní provincie pro Radima) a u pozdějšího Galla Anonyma (povýšení na krále a spoluvládce). Nejnovější diskuse 76 se zaměřila mj. na otázku, zda se v roce 1000 přece jen neobjevila idea krále, či dokonce imperátora Sclaviniae, „všech Slovanů“, na jejímž základě mohl být Boleslav Chrabrý přijat jako vládce v Praze v roce 1002, ale případně také v Kyjevě. V kritické komparaci se jedná především o to porozumět podstatě a „vzájemnosti“ vývoje v souvislostech středovýchodní Evropy. Ukazuje se přitom, že kvalitativní trend kolem roku 1000 směřoval úplně jinam, než ke Sclavinii, totiž od kmenových Slovanů ke genezi „nadkmenového“ polského 72

D. Třeštík, Velehradská legenda a otázka centra Velké Moravy, in: Otázky ateistické výchovy a propagandy v současném ideologickém zápase, Gottwaldov 1987, s. 45-61; M. Bláhová, …kako jest koruna z Moravy vyšla… „Translatio regni“ ve Staročeské kronice tzv. Dalimila, in: Mediaevalia historica Bohemica 3, 1993, s. 165-176; M. Wihoda, Morava v době knížecí, Praha 2010, s. 75 n. 73 Ch. Warnke, Ursachen und Vorausetzungen der Schenkung Polens an den Heiligen Petrus, in: Europa Slavica – Europa Orientalis, Berlin 1980, s. 127-177. 74 D. Třeštík, Sv. Vojtěch, s. 88 n. 75 Dětmar z Merseburka, Kronika, Praha 2008, VI. 99, s. 213; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, ed. R. Holtzmann (MGH SRG NS 9, Berlin 1935), doplněné vysvětlivky (spolu s překladem do němčiny) W. Trillmich, Darmstadt 1957, s. 346-348. 76 Z obsáhlé literatury J. Fried, Otto III. und Boleslav Chrobry. Das Widmungsbild des Aachener Evangeliars, der „Akt von Gnesen“ und das frühe polnische und ungarische Königtum, Stuttgart 1989 (2. vydání 2001); J. Strzelczyk, Naukowe pokłosie millenium zjazdu gnieźnieńskiego, Roczniky Historyczne 68, 2002, s. 157-174; G. Althoff, Symbolische Kommunikation zwischen Piasten und Ottonen, in: Polen und Deutschland vor 1000 Jahren. Die Berliner Tagung über „Akt von Gnesen“, Berlin 2002, s. 293-308; R. Michałowski, Zjazd gnieźnieński, Wrocław 2005; J. Banaszkiewicz, Gall jako historyk powaźny, czyli dlaczego dzieje i Bolesława Chrobrego, i Bolesława Krzywoustego są prawdziwe i niegroteskowe, Przegląd Historyczny 99, 2008, s. 399410; E. Mühle, Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum. Neue Forschungen zum so genannten Gallus Anonymus, Deutsches Archiv 65, 2009, s. 459-496.

14

národa (Poloni) a piastovské státnosti, podobně jako se formovala nadkmenová uskupení se stabilními centry, s biskupy a světci na Rusi, či ve Skandinávii. Pro území Čech v 10. století je třeba poznamenat, že obvykle nebylo řazeno do schématického okruhu barbari 77 , podstatný zde byl politický termín Bohemia. Zvláštní postavení Bohemiae je třeba vysvětlit jejím starším zařazením do systému Říše v karlovském období – jednak zájmově jako tributárního území k roku 805 (odvádění tributu bylo ukončeno asi za Spytihněva II.), jednak při oddělení již christianizovaných Čech od Velké Moravy v roce 895, kdy se dostaly pod patronaci Karlovců a významné řezenské diecéze 78 . České země tedy nespadaly do „geopolitické“ Sclaviniae, i když Bohemia byla ovšem také označována kronikáři za slovanskou zemi (např. italský hagiograf a pozdější arcibiskup z Amalfi Vavřinec kolem roku 1030 píše, že v Germánii je kraj, jehož obyvatelé nazývají Sclavonia, a v tom kraji leží město Praha, „které hodíc se za královské, bývá obýváno vladaři oněch končin“) 79 . Pokud zmiňují kronikáři, že císař Ota III. během své cesty z Řezna (termínově zacílené do Magdeburku) vstoupil roku 1000 jako poutník Sclaviam, měli tím formulačně na mysli jen jedno „slovanské území“, oblast vlády Boleslava Chrabrého, která ještě neměla zcela zažité nové „uznávací“ teritoriální jméno (Polonia). Čechám se cestou z Řezna do Hnězdna Ota III. vyhnul, formování státnosti Polonorum se již delší dobu odehrávalo na účet Přemyslovců. Císaři Otovi III. a Slavníkovcům ale původně, i na základě dohod v Římě, nejspíš nešlo o polskou státnost, nýbrž o „arcibiskupství na východě“, k němuž pravděpodobně zvažoval Radim připojit i biskupství pražské. Radim však s tímto záměrem narazil na odpor v Čechách i v Říši. Mohučský metropolita totiž nápadně usiloval ještě za Vojtěchova života o zajištění pražské diecéze a rovněž česká elita těmto plánům zjevně nedůvěřovala (zřejmě nechtěla být zatlačena do otónsko-piastovsko-slavníkovského politického „konceptu“, v němž by nebyla zajištěna její nezávislost) 80 . Boleslav jistě šířil křesťanství a pokládal se v širším smyslu za příslušníka imperia, chápaného ovšem spíše jako „křesťanská organizace světa“ pod hegemonií Otonů 81 . Pokud by se však v Hnězdně uskutečnilo povýšení 77

Widukindi monachi Corbeiensis rerum gestarum Saxonicarum libri tres, MGH SRG, Hannover 1935 (4. vydání), s. 68, ediční pozn. 1. 78 D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997; Z. Měřínský, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – II., Praha 2002-2006. 79 Český překlad Z. Kalista, Laurentius Montecassinský, Utrpení svatého Václava, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, vydal O. Králík, Praha 1969, s. 88-101, zde s. 90; edice Laurentius monachus Casinensis, archiepiscopus Amalfitanus opera, ed. F. Newton, Weimar 1973. 80 O významu svrchovanosti a vlastní vlády se občas zmiňují doboví kronikáři (např. Dětmar Merseburský je chválí v případě Sasů a vysvětluje přízní svatého Víta, cizí vláda je pohana). 81 K charakteru „německé státnosti“ neortodoxně G. Althoff – H. Keller, Heinrich I. und Otto der Große. Neubeginn auf karolingischen Erbe, Göttingen 1985; H. K. Schulze, Hegemoniales Kaisertum. Ottonen und Salier, Berlin 1991; E. Eickhoff, Kaiser Otto III., Stuttgart 1999; G. Althoff, Die Ottonen. Königsherrschaft ohne Staat, 2005 (2. vyd.); E. Müller-Merstens, Römische Reich im Frühmittelalter: kaiserlich – päpstliches Kondominat, salischer Herrschaftsverband, HZ 288, 2009, s. 51-92.

15

Boleslava na krále, nepochybně by to kroniky v Německu komentovaly. V Hnězdně se přesto „něco“ událo, Chrabrý se stal z poplatníka pánem (na úrovni vévodských vládců), dosáhl (zejm. díky ostatkům sv. Vojtěcha) nevídané „slávy a lesku“ (gloria et splendor) a možná dostal od císaře kopí svatého Mořice (k dalšímu šíření víry). Jak ale přišel Boleslav Chrabrý k vládě v Bohemii, když byla v zásadě oddělená? Autorům mnohdy jakoby uniká (snad pod sugestivním vlivem protičeské rétoriky Galla Anonyma), že tento nesporně „veliký Polák“ nesl přemyslovské jméno, byl synem české princezny, znal asi české modlitby a převzal do svých služeb družinu Slavníkovců. Pro české velmože byl zároveň pravnukem svaté Ludmily, tedy legitimním kandidátem na český stolec v případě vymření Přemyslovců, či alespoň ochráncem české země. Rodina Přemyslovců procházela tehdy hlubokou krizí v důsledku zdravotního kolapsu Boleslava II. a rozporů mezi jeho syny, Boleslavem III. z prvního a Jaromírem (a Oldřichem ) z druhého manželství. V Čechách po ztrátě Krakovska neprobíhal územní rozvrat, nýbrž naopak konsolidační trend rané šlechty, jenž omezoval moc panovníka. Paradoxem bylo, že slavníkovská politika slavila úspěchy v Římě a na císařském dvoře, zatímco nový vládce Boleslav III. Ryšavý, „pochmurná postava“ na českém stolci 82 (který zemřel oslepen a všemi zapomenut v polském zajetí, podle Kosmy údajně v roce 1035) se dostal do sporů s novým pražským biskupem a domácí šlechtou. Pražským biskupem se stal lékař jeho otce, corvejský mnich Thidag, který uměl slovanský jazyk, ale též holdoval nemírnému pití. Konflikt mezi knížetem a biskupem řešil markrabě Ekhart, jenž při tom učinil Boleslava svým militem 83 . Toto zjevně osobní a svévolné vazalství vůči Ekhartovi trvající několik měsíců ale stěží můžeme chápat tak, že by se Čechy staly „lénem“ či „doménou“ míšeňského markrabství 84 . Ostatně, např. uherský král Petr se stal vazalem českého knížete Břetislava za podobných okolností v roce 1040 85 . Kníže Boleslav III. byl ohrožen doma sesazením (podobně jako král Petr), hledal oporu zprvu v Ekhartovi, později u Jindřicha z Nordgau (který ho však uvěznil), a nakonec u svého bratrance Boleslava Chrabrého (ad amicum familiarem) 86 . 82

V. Novotný, České dějiny I/1, s. 666; D. Kalhous, Boleslav III.: kníže na konci časů?, in: Ad vitam et honorem, red. T. Borovský, L. Jan, M. Wihoda, Brno 2003, s. 221-229. 83 Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 7, s. 137; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s. 200. 84 Tak např. J. Mularczyk, Od Bolesława Chrobrego do Bolesława Rogatki (studia polemiczne), Wrocław 1994, s. 17-18. Nemá žádnou oporu ani názor, že by Čechy měly mít v rámci Říše nějakého „strážníka“ v podobě míšeňského markraběte. Setkáváme se i s bagatelizací samostatnosti Čech, např. pod dojmem německé literatury italská autorka Giulia Barone (v polském překladu: Czechy nie osiąnęły wyraźnej autonomii wobec Cesarstwa. Słusznie – w moim przekonaniu Dirk Alvermann … uważa ten kraj za część Cesarstwa); G. Barone, Wkład Sylwestra II w „spotkanienie gnieźnieńskie“ (9 marca 1000), in: Millenium synodu – zjazdu Gnieźnieńskiego, Lublin 2001, s. 55-70 (zde s. 66). 85 Boemico etiam duci, suo seniori, id est nostro regi repugnanti, Annales Altahenses maiores, a.a. 1041, s. 25. MGH SRG, Hannover 1891, s. 25. 86 A. Pleszczyński, „Amicitia“ a sprawa polska, in: Ad fontes. O naturze źrodła historycznego, red. S. Rosik, P. Wiszewski, Wrocław 2004, s. –58; obecněji k termínu V. Epp, Amicitia, Stuttgart 1999.

16

Neméně zmateně si počínal na domácí scéně – provdal svou dceru mocným Vršovcům, čímž jim dal nástroj k panovnickým ambicím, ale na hostině (v roce 1002) osobně zavraždil svého zetě a nechal pobít řadu dalších hostů. Ale ještě předtím, v roce 1001, za věznění Boleslava III. v Nordgau, se v Čechách posadila propolská politika, nutně jako výsledek postoje domácí šlechty, když byl na kamenný trůn v Praze povolán z Polska jako consanguineus Přemyslovců Vladivoj, mimochodem další těžký alkoholik87 . V Čechách tak na krátkou dobu vládli polský kníže a saský biskup, přičemž, jak uvedl klasicky Václav Novotný, kníže byl neustále opilý a biskup málokdy střízlivý. Vladivoj však nevystupuje jako amicus nebo miles Chrabrého, nýbrž přijal lenní korouhev od nového římsko-německého krále Jindřicha II. Snad to bylo poprvé, starší udělení léna není vůbec doloženo, ale svědčí to rovněž proti hypotéze o „koruně Sclaviniae“, vůči níž by byly Čechy nějak podřízeny 88 . Když se Vladivoj v roce 1002 definitivně upil a Boleslav III. byl na žádost šlechty Boleslavem Chrabrým de facto zlikvidován (mezitím, po Vladivojově smrti, se snažil získat uznání Jaromír, ale Chrabrý svým zásahem vrátil krátce na trůn Ryšavého, to vše se odehrálo v hektickém roce 1002), nastala zvláštní situace – Chrabrý byl předáky povolán do země, ale legitimita jeho vlády je sporná (ačkoli převzal moc nad Čechami, tj. přísahu věrnosti od většiny předáků) 89 . Tuto nejistotu bych vysvětloval tím, že tehdy usiloval ve spojitosti s Čechami (event. moravskou tradicí) o královskou korunu. Dětmar komentuje situaci tak, že Jindřich byl ochoten dočasně obětovat Přemyslovce v emigraci, když Boleslav přijme Čechy v léno 90 , stejně jako předtím Vladivoj. Již krátce předtím ale dostal od papeže skutečnou královskou korunu Arpádovec Štěpán I.; bylo to i v zájmu katolické církve na Balkáně. Nemalé zásluhy o christianizaci měl však rovněž Boleslav Chrabrý, který připravil v roce 1003 dary pro papeže, aby také dosáhl koruny 91 . V reakci na smrt Oty III. přijal v roce 1003 nadto italskou „železnou“ korunu (s hřebem) Arduin Ivrejský. Ve srovnání s původními kořeny těchto tří nových králů (Jindřicha II, Štěpána a Arduina) měl však nyní Chrabrý větší přímou moc přesahující dokonce svým vlivem i do Německa (jak se toho obával kronikář Dětmar Merseburský). Při ověřování „polské stopy“ koruny Vratislava II. se paradoxně dostáváme zpět do českých zemí, do momentu jejich panovnické rekonstrukce

87

Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 23, s. 146; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s. 219-218. Můžeme sice namítnout, že Vladivoj byl přesto loutkou v rukou Chrabrého, a že si držel pro svou knížecí hodnost „dvě želízka v ohni“, ale zvláštní status Čech ve vztahu k Říši byl oproti minulosti jen posílen. 89 Z. Petráň, První české mince, Praha 1998, s. 185 n. 90 Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 31, s. 150; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s. 224-226. 91 V. Novotný, České dějiny I./1, s. 683-684; J. Botor, Św. Piotr Damian: Żiwot świętego Romualda, Kraków 1991; A. Pleszczyński, Bolesław Chrobry konfratrem emeritów św. Romualda w Międzyrzeczu, Kwartalnik Historyczny 103, 1996, s. 3-22. 88

17

Boleslavem Chrabrým (v letech 1002-1004) 92 . S Prahou pokládanou za metropoli Slovanů a s Moravou, jejíž královská a křesťanská tradice byla ještě povědomá i v Říši (viz Dětmar), se dostával Boleslav na úroveň „starší“ tradice; nebyl tedy „vládcem bez tradic“, jak jeho image obvykle vnímají němečtí historici. Mohl pro sebe aktualizovat slovanský (moravský, panonský) titul král, stejně jako ho asi již dříve užíval uherský Štěpán (király) 93 . Chrabrý měl tedy více podnětů k překonání (jinak dosti svrchovaného) „knížecího“ stupně (gloria a patrně kopí v Hnězdně roku 1000, biskupové, obě české země). Boleslavův projekt královské koruny z roku 1003 byl vlastně vyvrcholením, posledním slovem, či nejspíš překonáním piastovsko-otónsko-slavníkovského konceptu 94 . Jak by asi zněl titul Chrabrého, kdyby kolem roku 1003 skutečně korunu z Říma obdržel? Byl by králem omnes Slavorum, totii Sclaviniae, nebo rex Polonorum, anebo rex Bohemiae, Moraviae et Poloniae? Královské spojení Polska a Čech však Říše nechtěla připustit 95 , požadovala oddělený lenní status Bohemiae, a Jindřich II. proto podpořil mladší Přemyslovce. Rovněž Bohemi, jak je zřejmé, usuzovali, že Chrabrý ani jako případný král nebude vyjadřovat jejich zájmy a tradice. Ale nedařilo se také „římskému mnichovi“ Radimovi v Hnězdně. Éra mimořádných šancí pro středovýchodní Evropu vyšlapaná kdysi v Římě Mladou a Vojtěchem končila. * (Spytihněv II. a Vratislav II., inovace a historismus) Přejděme nyní k analýze reálné cesty za královskou korunou v Čechách v druhé polovině 11. století. Mnoho se změnilo. Obnovený vzestup Čech a Polska patřil podle Lamperta k negativním „novotám“. Novou politiku „prokrálovským směrem“ zahájil starší bratr Vratislava II., kníže Spytihněv II. (1055-1062). Ten ovšem, jak víme, nechal vypudit z Čech slovanské mnichy ze 92

Novější postřehy D. Kalhous, Boleslav III.: kníže na konci časů? (2003); A. Pleszczyński, Bolesław Chrobry v Czechach. Realizacja idei Sklawinii czy zwykla ekspansja?, in: Polacy v Czechach. Czesi w Polsce X – XVIII wieku, Lublin 2004, s. 137-145. 93 Možnost kontinuity s Moravou či Svatoplukem strikně odmítá nejnověji pro titul király P. Boroń, Kniaziowie, např. s. 129; je ale obtížné si představit, že by se dostal do maďarštiny ze Západu až při příležitosti povýšení Štěpána na krále papežem (s čímž Karel Veliký či Karlovci navíc neměli nic společného). Maďarský jazyk převzal po ovládnutí části území Velkomoravské říše (na počátku 10. století) řadu termínů ze „slovanštiny“, a to se týkalo i organizace dvora (nádvorní župan - nadorispan - palatin). Jedním z ohnisek sídelní a správní kontinuity byla slovenská Nitra (v 9. století sídlo knížectví a pak biskupství, za Štěpána centrum údělného vévodství Arpádovců, klášter na Zoboru spojený s pověstí o „králi Svatoplukovi“). Termín „král“ se však nejspíš neformálně prosazoval již na přechodu 8. a 9. století u sousedů říše Karla Velikého, patrně mj. spolu se zavedením tributů (zpravidla dobytka a stříbra); s novými pravomoci „domácích“ vládců (křesťanský rex) jej pro budoucnost personifikoval nepochybně Svatopluk (i když obrat nastal již za „knížete či krále“ Rastislava). 94 Slovo „koncept“ je zde zkratkovitým pracovním označením, lépe by bylo asi říci „orientace“; jde o politiku od počátku 90. let 10. století, která se v rámci středovýchodní Evropy odchýlila od dříve určující politiky „českých Boleslavů“; ideově spojující a politicky rozdělující postavou v tomto vývoji byl biskup Vojtěch Slavníkovec (Ch. Warnke, D. Třeštík). Samozřejmě je dosti sporné (spíše vyloučené), že by toto politické vyústění, tj. západní expanzi Boleslava Chrabrého a úsilí o dosažení koruny, ještě respektoval císař Ota III. 95 K. Görich, Eine Wende im Osten: Heinrich II. und Boleslaw Chrobry, in: Otto III. – Heinrich II. Eine Wende? Sigmaringen 1997, s. 77-81; S. Weinfurter, Heinrich II., Regensburg 1999, s. 212 n.

18

Sázavského kláštera, ale také vystoupil proti Němcům a nechal je prý vyhnat ze země. Kromě toho Spytihněv zbavil vlády na Moravě tehdy ještě zánovní údělníky, své bratry, z nichž Vratislav emigroval do Uher. Zároveň se Spytihněv orientoval na reformní papežství, které se od poloviny století postupnými kroky emancipovalo vůči císařství. Tato situace byla usnadněna tím, že v Říši byl předtím prohlášen za krále nezletilý Jindřich IV. (narozen 1050) a vládu převzala v roce 1056 regentka Agnes Akvitánská. Papež Mikuláš II. hned v prvním roce svého pontifikátu (mezi 1059-1060) udělil Spytihněvovi na jeho předchozí žádost právo nosit jako insignii mitru 96 , spojené s odváděním poplatku 100 hřiven stříbra. Tento zvláštní svazek byl vytvářen bez ohledu na postoje říšského dvora, či přímo proti jeho tradiční politice. Mitru poté obdržel od dalších reformních papežů Alexandra II. 97 a Řehoře VII. (v roce 1073) kníže Vratislav. Pro české vládce v období let 1060-1085 mitra nepochybně imitovala královskou hodnost. Ale nebylo to asi proto, že by údajně „pražská knížata musela nepříjemně pociťovat své nižší postavení“ vůči Polsku 98 . Královský ideál se stále vrací do evropských zemí s novým formováním veřejnosti a kultury, zejména v severnějších oblastech Evropy 99 . Kronikář Kosmas uvádí, že „krásný“ Spytihněv vystupoval v „biskupským kožíšku“, soudil dopoledne věci církevní, odpoledne pak světské. Církevní charisma posiloval společnými modlitbami s mnichy nebo kanovníky 100 . Nejedná se zde o schémata literární, nýbrž sociální, která se rozvíjela kreativně v oblasti severní Francie (a působila také v Říši); vládce vystupuje jako princeps - iudex, i jako orator za svůj lid, zemi 101 . Vnitřní oporou Spytihněvovy politiky se stává sílící kult světců Václava, Vojtěcha a Víta, jak to dokládá výstavba nové baziliky v Praze. Také Vratislav II. začíná svou vládu jako „kníže s mitrou“, ale od první chvíle ve zcela odlišném stylu, jako kreativní osobnost. To se projevuje hned na počátku vlády, kdy založil olomoucké biskupství, aniž by se ohlížel po říšském dvoru 102 , nebo po arcibiskupovi mohučském jako metropolitovi. Pro tuto úvodní fázi Vratislavovy vlády je možno zvažovat existenci plánu na arcibiskupství i království 103 . Zdálo by se, že Vratislav přímo navazuje na 10., event. 9. století. Ale to nelze výrazněji doložit; je pravděpodobnější, že se jeho politika odvíjela 96

V. Novotný, České dějiny I./2, s. 103 n. K insigniím celkově Z. Piech, Strój, insygnia i atrybuty książat piastowskich do końca XIV w., Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 1990, s. 3-221; P. Černý, Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Praha 2004. 97 V. Novotný, České dějiny I./2, s. 124-125. 98 A. Pleszczyński, Vyšehrad – rezidence českých panovníků, Praha 2002 (orig. Przestrzeń i polityka, Lublin 2000), s. 24. 99 Georges Duby poukazuje, že království mezitím zmizelo v Itálii a jižní Francii, tedy na území se silnou urbánní tradicí; Věk katedrál (980-1420), Praha 2002 (Paris 1976) s. 24-25; tam se však záhy vytvářela nová teorie státu, která ovlivnila pozdější profilace království (od 13. století). 100 Obecněji J. Fleckenstein, Rex canonicus, in: FS Percy Ernst Schramm, Wiesbaden 1964, s. 57-71. 101 G. Duby, Tři řády, s. 58. 102 V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 58 n. 103 M. Wihoda, Morava, s. 250

19

pod vlivem vzorů uherského dvora. Vratislav totiž původně uprchl před Spytihněvem na dvůr krále Ondřeje I. Zde se Vratislav oženil s jeho dcerou Adlétou a díky hrozbě z Uher mu Spytihněv přenechal vládu na Moravě. Vratislavova prokrálovská politika je nyní vykreslována jako zcela revoluční, zacílená proti tradici zemských elit a „kamenného stolce“. Proto prý také skončila v zásadě neúspěchem (opozice jeho syna Břetislava). Takové pohledy se však mohou opírat jen o dílčí výkladové momenty. Za Vratislavem až do konce jeho vlády stála vysoká a zkušená elita, v roce 1091 episcopus Cosmas /nikoli náš kronikář!/ et prepositi ecclesiarum omnesque terre magnates 104 , a opozice měla tehdy generační ráz (etas iuvenum) 105 . Výrazné svědectví o strukturální stabilitě Vratislavova státu nám přibližuje ideový program jeho mincí 106 . Všech deset typů jeho denárů má striktně určený a označený prostor pro Vratislava na aversu a pro světce Václava na reversu. Oba tito Přemyslovci si často vzájemně „střídají“ insignie, především kopí s korouhví a mitru s přívěsky. Vládce zpočátku drží kopí a ojediněle meč, ještě před korunovací však usedá na trůn a nakonec je ozdoben korunou. Svatý Václav se od zobrazení s křížkem objevuje stále častěji s kopím v roli svatého vládce, až posléze václavský revers symbolizuje legitimitu krále z boží vůle. Na známém výjevu z korunovačního evangelistáře (tzv. Vyšehradský kodex) je Václav vymalován jako trůnící kníže s kožešinovou čepicí (nebyla původní českou insignií), s kopím s korouhví v levici a pod žehnající rukou boží označující světce (v kříži) 107 . Zdá se, že tato elastická dichotomie (kdy sv. Václav symbolizuje řád země, tedy i šlechty) umožnila povznést panovnickou Vratislavovu moc jako královskou. Vratislav nepochybně prosazoval inovační politiku, ale nelze popírat ani jeho „archaické“ zájmy, které bych vnímal spíše jako historizující „kulturní politiku“. Po nástupu vlády v Čechách povolal totiž zpět na Sázavu slovanský konvent vedený opatem Vítem, který mezitím rovněž přebýval v Uhrách, pravděpodobně s podporou uherské královny Anastázie, dcery ruského knížete Jaroslava Moudrého. Sázavský klášter udržoval literární styky s Ruskem a těšil se určitému zájmu veřejnosti. Měla však tato staroslověnská tradice propagovat ideologii arcibiskupství a koruny? Jak víme, sázavský opat Božetěch vsadil jednou Vratislavovi o svátcích v roce 1091 na hlavu královskou korunu 108 , jak si na to stěžoval nový pražský biskup. Tehdy byl však Vratislav již dlouho králem 104

Cosmae Pragensis Chronica, II. 47, s. 154. Za „mladíky“ mohli být ovšem označováni i milites před svým otcovstvím a zaujetím sociální pozice. K odpůrcům Vratislava ovšem patřili také velmožové pobývající v Polsku v emigraci (Vršovci). Je třeba poznamenat, že Vratislav nevedl vůči nim žádnou vendetu, respektoval etiku elity. K tématu „mladých družin“ (event. vatah) a jejich vůdců P. Żmudzki, Władca i wojownicy, Wrocław 2009, např. s. 141. 106 Monograficky J. Hásková, K ikonografii; řazení typů po sobě je ovšem někdy diskusní. 107 A. Merhautová – P. Spunar, Kodex vyšehradský, Praha 2006, s. 157 n.; P. Černý, Zobrazení sv. Václava v Kodexu vyšehradském, in: Královský Vyšehrad III., Praha – Kostelní Vydří 2007, s. 60-83. 108 Sázavský dodatek, edice Cosmae Pragensis Chronica, Anhang I., s. 250. 105

20

a slovanský opat byl králův přítel. Řekl bych, že Vratislav prostě v případě Sázavy prezentoval starobylost a specifičnost českého křesťanství. Bylo by však zkreslené domnívat se, že se Vratislavova církevní politika opírala o slovanskou ideologii. Hlavní oporou byl pro něj Břevnovský klášter, založený Vojtěchem Slavníkovcem, který byl již od roku 993 pod papežskou protekcí. Z Břevnova osadil Vratislav biskupství olomoucké i Opatovický klášter, ale nepochybně si přál (asi rovněž velmožové), aby v zemi působily také další slovanské kostely. Důležitou akcí byla výstavba kamenných staveb na Vyšehradě a založení kapituly sv. Petra (kolem roku 1070) 109 . Údaje o tomto „druhém svatém hradu“ Čechů (Kosmas) „královského typu“ doplňuje samotný vyšehradský kronikář z 12. století 110 . Andrzej Pleszczyński prokázal komparací evropských center (Řezno, Kolín nad Rýnem, Merseburk, Magdeburk, Řím, Santiago de Compostela, Hereford) koncepční typologický profil přestavby Vyšehradu jako špičkového panovnického centra, lze říci „českého Lateránu“. Vyšehrad byl znám i v Německu jako urbs metropolis Bohemiae 111 , ale z toho nemůže vyplývat, že by se Vratislav mohl vážně zabývat myšlenkou založit na Vyšehradě arcibiskupství (a tím méně Boleslav Chrabrý za svého pobytu v Čechách v letech 1002-1004) 112 . Nadřazení kapituly všem ostatním chrámům v Čechách, jak to uvádí fiktivní privilegium papeže Alexandra (sacrosanctam ecclesiam totius provincie caput) 113 , opět vysvětlil Pleszczyński (také chrám v římském Lateránu, nebo sv. Jana Křtitele v Merseburku byly označeny jako caput et vertex, matrix ecclesiarum). Stěží si lze z hlediska církevních zvyklostí představit, že by případné arcibiskupství mohlo vzniknout někde jinde, než nad hroby svatého Václava a Vojtěcha, tedy v Praze 114 .

109

Výsledky mnohaletého archeologického výzkumu shrnují práce B. Nechvátal, Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 2004 (a odborné exkurzy); B. Nechvátal a kol., Rotunda sv. Martina a bazilika sv. Vavřince na Vyšehradě, Praha 2009; dále Z. Všetečková, Sarkofág krále Vratislava II. v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě?, in: Královský Vyšehrad III., s. 203-242. Z další literatury J. Psíková, Příspěvky k diplomatice vyšehradských listin, in: Archivum Trebonense 1973, s. 1-43; A. Pleszczyński, Vyšehrad; Bláhová, Založení Vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II, Praha 2001, s. 13-31; V. Vaníček, Sakralita české panovnické hodnosti, dynastie Přemyslovců a Vyšehradu v proměnách christianizace a středověké modernizace, in: Královský Vyšehrad III., Kostelní Vydří – Praha 2007, s. 17-59. 110 Kronika Kanovníka vyšehradského, FRB II./2, Praha 1974, s. 201 – 237. 111 M. Bláhová, Založení, s. 23. 112 T. Wasilewski, Czescy sufragani Bolesława Chrobrego a zagadnienia jego drugiej metropolii kościelnej, in: Społeczdeństwo Polski średniowiecznej 5, red. S. K. Kuczyński, Warszawa 1992, s. 35-44. 113 CDB I., č. 384, s. 365-367. 114 M. Wihoda, Pražské arcibiskupství, s. 214, jistě správně poukazuje na to, že v Kosmově kronice není zmínka o „Vratislavově“ Sázavě, mitře, Šebířových arcibiskupských ambicích či říšském kopí od Flarchheimu, a vysvětluje to tím, že Vratislav chtěl nové české arcibiskupství spojit s Vyšehradskou kapitulou. Ale je třeba hledat vždy dobově nejbližší vysvětlení – zdá se, že v době, kdy Kosmas svou kroniku psal, tedy za knížete Vladislava I., nebyly tyto již některé události dostatečně známé či ceněné, na rozdíl od královské korunovace (ta významově překryla mitru i svaté kopí, Šebířovy arcibiskupské ambice nebyly uskutečněny a slovanská Sázava již byla rozehnána Kosmovým oblíbeným knížetem, Břetislavem II.).

21

Vratislav sice manifestoval, co si může dovolit jako reformátor veřejné moci, ale přitom nedopustil, aby Pražský hrad přešel do rukou biskupa Jaromíra 115 . Domnívám se, že jak Vyšehrad, tak Pražský hrad si udržovaly archaické i moderní atributy 116 . V případě Vyšehradu se tehdejší historismus překvapivě týká pohanské přemyslovské pověsti, spojené spíše, jak to nastínil Kosmas, s bájnou kněžnou Libuší (teprve Přemysl Oráč měl založit Prahu) 117 . Musíme si připomenout, že Kosmas vyrůstal jako mladík v Praze právě za Vratislava a stěží by byl tento historismus pouze jeho literárním výtvorem. Vratislav nechal zbudovat na Vyšehradě kamennou komoru, a nechal tam uložit „selské“ insignie Přemyslovců 118 . Kosmas zařazuje do této „sbírky“ lýkové střevíce (pečoval o ně i císař Karel IV.), ale veřejnost znala další podobné předměty z vyobrazení ve znojemské rotundě (mošna, hůl, mohl k nim patřit i pluh). Delegace „pánů“ navíc vezla z Vyšehradu do Stadic insignie typově aristokratické (plášť). Vyšehrad a Sázava tedy vyvolávaly velkou historickou představivost již ve středověku, a jistě také zprávy o cyrilometodějské misii. Český historismus často zabíhal ve svých naracích do éry velkomoravského křesťanství, svatého Cyrila připomínají prokopské legendy. Podle představ české inteligence z počátku 15. století působilo dokonce na Vyšehradě famosum studium Sclavonice lingue 119 , kde vystudoval svatý Prokop. Cyril a Metoděj nejsou předmětem církevních kultů, nýbrž literární tradice. Také údajné proroctví sv. Prokopa, že Wratizlaus coronam in Boemia ab imperio obtinebit, náleží do historismu z doby kolem vymření Přemyslovců (počátek 14. století) 120 . Návrh na založení arcibiskupství ze strany Vratislava sice nezazněl, ale může nás spíše překvapit, že s ním později nevyrukoval právě Vratislavův ctižádostivý bratr Jaromír. Ostatně, Jaromír jako biskup Sázavský klášter (na rozdíl od kronikáře Kosmy) nebojkotoval a znal stará privilegia pražského biskupství z 10. století 121 . Ty však využil pouze k dalšímu zrušení moravského

115

V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 128 n. Radikálněji M. Wihoda, Kosmas a Vratislav, in: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, Brno 2006, s. 367-382, zde s. 378 n. (všechny reálie a tradice spojené s Pražským hradem měly být obětovány nové královské ideologii). Stěží o tom ale Vratislav takto uvažoval, jeho legitimita by přece byla podlomena, a Vratislav se nadto musel bránit jiné modernizační linii, svého bratra biskupa Jaromíra (které sama mohla „pohanskou“ tradici Pražského hradu a panovnické svrchovanosti ohrozit). 117 Základní interpretace v duchu kulturní antropologie Z. Kalandra, České pohanství, Praha 1947, s. 321-364 (Přemysl Oráč); J. Banaszkiewicz, Podanie o Piaście i Popielu, Warszawa 1986; J. Strzelczyk, Na tropie najdawniejszych polskich podań narodowych. Podanie o Piaście i Popelu, Przegląd Zachodni 43, 1987, z. 4/5, s. 17-43; D. Třeštík, Mír a dobrý rok. Česká státní ideologie mezi křesťanstvím a pohanstvím, Folia Historica Bohemica 12, 1988, s. 23-45. 118 „ in camera ducis“; Kosmova kronika česká, I. 7, s. 20; Cosmae Pragensis Chronica, s. 17. 119 V. Chaloupecký – B. Ryba, Středověké legendy prokopské, Praha 1953, s. 247. 120 V. Chaloupecký – B. Ryba, Středověké legendy, edice s. 116, rozbor s. 275-283. 121 Papežský list Jana XIII. z doby kolem 967, CDB I., č. 371, s. 342-343. 116

22

biskupství (1086) 122 , nikoli třeba k pokusu o převedení biskupství krakovského do případné pražské církevní provincie (tak o věci přímočaře uvažoval T. Wojciechowski) 123 . Jak ovšem zaznamenal Kosmas, Jaromír sledoval úplně jinou, dobově inovační myšlenku, neboť chtěl docílit oddělení pražského biskupství od českého státu na základě své císařské investitury. Vznik domácího provinčního arcibiskupství by Jaromíra paradoxně zbavilo možné ochrany ze strany císaře a metropolity mohučského (ostatně Jaromírova přítele). Stručný nástin strukturálního zázemí Vratislavovy moci „královského typu“ je třeba konečně spojit s ekonomickými aspekty. Pražská aglomerace uprostřed království sehrávala dlouhodobě roli, která přesahovala úroveň agrární směny. Český vládce zde měl specifické poddané pocházející z jižního Německa či z Provence, což přispívalo ke kosmopolitnímu rázu místního kléru a znalostnímu pojetí hodnosti krále. Podle slov brněnské kněžny Wirpirky (z rodu Aribonovců) v podhradí pražském a v ulici vyšehradské … jsou Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou bohatí finančníci /monetarii/, tam je tržiště s velkým bohatstvím 124 . * (Vratislav II. a Boleslav II. Smělý – shody a rozdíly) Události, které vyústily královskými korunovacemi knížat v Polsku (1076) a v Čechách (1085), můžeme nyní sledovat paralelně. Nové vztahy zde byly otevřeny sňatkem knížete Vratislava II. se Svatavou, sestrou knížete Boleslava II. Smělého 125 , v roce 1062. Novější výzkumy ukazují, že útok Boleslava na Hradec u Opavy nelze spojovat s uherskými událostmi v roce 1060 126 ; k rozporům mezi oběma vládci došlo až na přelomu 60. a 70. let. Posuzování politiky Boleslava II. Smělého není jednoduché. Domnívám se, že starší autoři až příliš zmodernizovali pohled na Boleslavovo jednání a příbuzenské vztahy, takže se zde obvykle hovoří v novověkých kategoriích státní politiky. Polská „diplomacie“ měla (podle T. Grudzińského) ovlivňovat názory papežů v uherských záležitostech a rafinovaně spřádat nitky v severním Německu. Běžným stereotypem je dodnes tradovaný „sojuz polsko-węgerski“, zaměřený údajně proti Říši a Čechám. Jedná se však většinou o zjevné spekulace a z pohledu Uher takové uskupení neexistovalo (s výjimkou roku 1108) 127 . Jednotliví Arpádovci, kteří se dostávali mezi sebou do sporů o trůn, 122

CDB I., č. 86, s. 92-95; z rozsáhlé literatury R. Nový, K zakládací listině pražského biskupství, in: Traditio et cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi, red. Z. Hledíková, Praha 1993, s. 13-20; Z. Boháč, Vývoj diecézní organizace českých zemí, tamtéž (1993), s. 21-35. 123 T. Wojciechowski, Szkice historyczne, s. 235. 124 Kosmova kronika česká, II. 45, s. 134; Cosmae Pragensis Chronica, s. 152. 125 K tématice D. Kalhous, Koruna česká a polská? Střetávání Boleslava II. a Vratislava II. na cestě za královskou korunou, SPFFBU C 48, 2001, s. 5-16. 126 B. Krzemieńska, Konala se roku 1060 polská výprava na Hradec u Opavy?, Folia Historica Bohemica 2, 1980, s. 77-128; J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 124 n. 127 Vztahy mezi Arpádovci a Přemyslovci byly poměrně živé a převážně přátelské.

23

usilovali prostě o podporu a uznání svých sousedů a příbuzných, přičemž o jejich vládě vždy nakonec rozhodovali Hungari. Zcela izolovaně a spíše osobně se také rozvinul konflikt mezi Vratislavem II. a Boleslavem II. Smělým. „Na počátku své vlády“(Gall I. 22), fakticky ale spíše až po dosažení panovnické zralosti 128 , zaútočil Boleslav (asi v roce 1070) spolu s Pomořany na Hradec nad Moravicí, utrpěl však porážku. V roce 1071 si oba monarchy podle dávných tradic povolal do Míšně mladý král Jindřich IV. Donutil je ke smíru s výstrahou, že kdo poruší mírové přísahy, proti tomu zasáhne celá Říše. Kronikář Lampert zaznamenal, že mezi Boleslavem a Vratislavem převládala tehdy „nesnesitelná nevraživost“ 129 . I když Lampert neměl rád oba tyto vládce, jeho postřeh je podnětný k posouzení úlohy mentalit v politickém dění. V roce 1075 popudil opata Lamperta Vratislav svým nepatřičně sebevědomým vystupováním v táboře u Hersfeldu 130 . Ale také kronikář Gall představuje Boleslava spíše ironicky jako namyšleného vládce, když líčí jeho arogantní projevy při setkání s králem Rusů, nebo s uherským králem Ladislavem 131 . Pokud v roce 1072 porušil Boleslav II. své slovo a přepadl znovu české území, stěží to lze interpretovat jako gesto na podporu papeže nebo státnický akt veřejného oddělení od Říše. V dalších letech (asi 1076) slyšíme o nové výpravě, kdy si Boleslav smluvně najal proti Čechům zase ruské vojsko (mladý Vladimír Monomach), které zaútočilo na „Český les“ 132 . Přesto se nezdá, že by polský dvůr trpěl protičeskou animozitou. Boleslav byl nejen až příliš „smělý“ 133 , ale také velkoryse „štědrý“, zejména když přijímal emigranty z Čech. Na jeho dvoře se objevují nejvyšší české osobnosti – Přemyslovec Jaromír, kastelán Mstiš, palatin Kojata z rodu Hrabišiců, kastelán Smil z rodu Vršovců, nebo rytíř Beneda. Tito velmožové mohli inovačním způsobem působit v polském prostředí. Ačkoliv Boleslav Smělý do politiky a dění na západě v podstatě vůbec nezasahoval (pomineme-li zmíněné rozmíšky s Čechy a spíše ojedinělé kontakty s Arpádovci), působí v historiografii sugestivní tendence líčit jej v podstatě jako „převráceného Vratislava“. Zatímco Vratislav je profilován obvykle (ale zjednodušeně!) jako opora „jindřichovského bloku“, Boleslav měl zase personifikovat jádro „obozu papieskiego“ ve středovýchodní Evropě 134 . 128

Možná po uzavření sňatku (stále nejasná otázka) nebo narození synů. „Inter ducem Polenorum et ducem Beheimorum infestissima dissensio erat“; Lamberti Hersfeldensis annales, MGH Scriptores V, 1844, s. 187. 130 Lamberti Hersfeldensis annales, s. 225. 131 P. Wiszewski, Domus Bolezlai, s. 244 n. Také Kosmas často líčí Přemyslovce jen formálně uctivě, s ironickým podtextem, v kontrastu např. (k roku 1108) Vršovce Mutiny a Svatopluka Olomouckého. 132 K chronologii diskusně J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 137-138, pozn. 51. 133 I když je přívlastek Smělý méně autentický, než Štědrý, užívá se běžně v češtině a odpovídá určité moderní romantické iluzi o polských vládcích. 134 … „glówny antagonista Henryka IV i księcia czeskiego oraz najsilniejszy na wschódzie Europy sojusznik papieża“; T. Grudziński, Polityka papieża Grzegorza VII wobec państw Evropy środkowej i wschodniej (10731080), Toruń 1959, s. 78. 129

24

Již od nástupu knížete Kazimíra Obnovitele (kolem 1040) v Krakově se však kontakty a zájmy Polska posunuly více na východ 135 , dál od říšské politiky. Přesto Powierski, který přiblížil „rurikovskou dimenzi“ politiky Piastovců, ještě líčí Polsko ve vztahu k západu typově jako velmoc z časů Chrabrého, které se Jindřich IV. neustále obává. Míšeň a Lužici prý udělil Jindřich IV. českému knížeti proto, aby zamezil spojení mezi Saskem a Polskem 136 . Nejen říšské kroniky či papežská registra, ale ani Gallova kronika o takové roli Polska v západní politice nic nevědí. Kritické pojetí přinášejí nejnovější autoři (A. Pleszczyński, P. Wiszewski, K. Benyskiewicz) 137 . Připomeňme si, že prioritou reformního papežství bylo dosahovat emancipace církevních institucí a prosazení papežské autority vůči králům, což byl program zcela odtažitý poměrům ve středovýchodní Evropě. Tyto země nebyly nadto ani ohrožovány „agresí“ Říše (která se v případě Uher a později Polska omezovala na dynastická řešení, sňatky Judity Sálské, sestry Jindřicha IV.). Vládci ve středovýchodní Evropě především přihlíželi k postojům svých elit a potřebám svých států. Respektovali legitimní papeže, aniž by se však hodlali podílet na jejich reformní politice, či na boji proti sálským císařům. Geopolitické schéma je třeba chápat z hlediska Říma zcela jinak – Německo (Teutonia) nebylo nepřítelem, papež nacházel mocenské i emancipačně angažované stoupence právě v Říši, ale rovněž usiloval o prosazování své světské „svrchovanosti“ i v dalších zemích, často ve spojení s udělením královské koruny (takový byl i případ Sicílie). O Vánocích roku 1076 se nechal Boleslav Smělý povýšit na krále – podle říšských kronikářů si sám vložil korunu na hlavu, a Lampert ještě dodává, že byl pomazán „patnácti biskupy“. I když je tato zpráva jistě v detailech nepřesná, vykazuje problém s legitimitou korunovačního obřadu. Jak uvedl již Tadeusz Wojciechowski 138 , inspirací k této třetí polské královské korunovaci mohla být korunovace uherského spojence, chorvatského vládce Dmitara Zvonimíra, který v roce 1075 získal od papeže Řehoře VII. za stálý tribut (300 zlatých byzantských mincí) titul krále v Dalmácii. Boleslavova koruna ale zjevně z Říma nepřišla (papežská registra jinak vědí o mitře pro Přemyslovce, o požadavku na vazalskou korunu pro Arpádovce). Jediný do Polska adresovaný list Řehoře VII. v roce 1075 byl součástí širší propagační kampaně, kdy se papež obrátil na všechny panovníky v Evropě, a také na šlechtu několika zemí, včetně listu ad Bohemis 139 . Informace o polských diecézích, které list obsahuje, mohly 135

S. Kętrzyński, Kazimierz Odnowiciel, s. 467 n. Kazimír ovšem provedl restituci Vratislavska a udržel styky s Říší, ale pobyty, sňatky či vojenské pomoci se rozvíjely zejména na východě. 136 „Henryk udając się do Czech czuł się bezpieczny od strony Polski, skoro zabrał sily nie tak wielkie, jakby wiedział, że Polacy właśnie zaangażowali się na Rusi“, ale když se prý dozvěděl v Čechách o rychlém zakončení polské akce na Rusi, „tym ważniejsze stało się więc odcięcie Saksonii od łatwych kontaktów z Bolesławem“; J. Powierski, Kryzys, s. 119-110. 137 Srov. citace literatury, pozn. č. 9. 138 Detailní výklad T. Wojciechowski, Szkice historyczne, s. 195 n., a řada dalších autorů. 139 Das Register Gregors VII., 1 – 2, ed. E. Caspar, Berlin 1920-1923 (dotisk 1967).

25

pocházet od biskupa Jaromíra, který v té době v Římě pobýval. Jaromír by se asi za Boleslava postavil, pokud by se u papeže projednával jeho královský titul. Korunovace byla zřejmě katarzí Boleslavovy „smělé“ a „štědré“ politiky; možná měla ukázat přednost Boleslava vůči Vratislavovi (spolu s nájezdem exotických Východoevropanů), rovnost s Arpádovci, ale především asi chtěla posílit autoritu vládce jako „pomazance“ vůči opozici. Provokovalo nečekané Boleslavovo povýšení Vratislava ke stejnému postupu, či dokonce k imitaci polského královského titulu? Vzájemnou rivalitu dokládá časově nejasné setkání Boleslavova a Vratislavova vojska na polském území, kdy se měli podle výkladu Galla Anonyma oba vládci vzájemně parodovat (kdo má komu „posloužit“) 140 . Vratislavova cesta ke koruně byla ale nutně náročnější, nemohl riskovat politickou blamáž. Podle stereotypních výkladů byl Vratislav „věrným leníkem“ Říše, a proto nakonec dostal od Jindřicha IV. za odměnu královskou korunu (1085). Ale jako věrný leník by asi Vratislav ani korunu získat nemohl, pouze by přece plnil své vazalské povinnosti… O Vratislava se nadto intenzívně zajímal Řehoř VII., který ho zval v lednu 1074 na postní velikonoční synodu do Říma. Tam se měla řešit kauza biskupa Jaromíra (který byl dočasně suspendován za útok na olomouckého biskupa Jana), ale rovněž obvinění krále Jindřicha IV. Vratislav by asi mohl za jiných okolností dosáhnout podobného řešení, jako král Dmitar, ale nechtěl se účastnit politického procesu proti Jindřichovi IV. Stejně tak se ani nepodílel na synodě ve Wormsu, kde zase vyzval (v lednu 1076) král Jindřich IV. na základě svého majestátu k sesazení papeže Řehoře VII. Ale v roce 1074 došlo k obratu v Říši, když saský lid, proti vůli elity, vzal do svých rukou spravedlnost, zbořil hradby hradu Harzburku a povraždil švábské osadníky v oblasti Goslaru. Přitom bylo devastováno nové pohřebiště rodiny Jindřicha IV. v královské kapli na hradě Harzburku. Mimořádnost této situace připomíná Thomas Zotz 141 . Podle dobové etiky tím dostal Jindřich IV. do rukou právo na mstu. Kronikář Saxo (a další prameny) uvádí, že král se obrátil o pomoc na několik vládců: regem Danorum, Philippum Latine Francie regem, Willehelmum Angliae regem, Willehelmum ducem Pictavorum, ale myslel také na Lutice, přičemž českému Wratizlao ihned Misnam civitatem promisit142 . Tehdy byla uzavřena specifická dohoda mezi Jindřichem a Vratislavem, řekl bych entente cordiale. Vratislav nemusel na události v Říši vůbec reagovat, žádná pevná vazalská povinnost pro něj neexistovala, místo toho se však rozvinula mezi oběma vládci osobně motivovaná součinnost 143 . 140

K otázce, zda akce proběhla před korunovací, T. Grudziński, Bolesław Szczodry, s. 191-194. T. Zotz, Präsenz und Repräsentation. Beobachtungen zur königlichen Herrschaftspraxis im hohen und späten Mittelalter, in: Herrschaft als soziale Praxis, red. A. Lüdtke, Göttingen 1991, s. 194. 142 Annalista Saxo, MGH SS VI., 1844, s. 701. 143 E. Mikušek, Ideové pojetí vztahu českého státu k říši německé v dílech dějepisců 10. a 11. století, Sborník historický 26, 1979, s. 5-59; V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 132 n. 141

26

Tato „dobrovolně - smluvní věrnost“, která formálně odpovídala etickému ideálu fidelity, se však netýkala papežství či věcí duchovních. Podobně jako Vratislav vystoupil Jindřichovi na pomoc dolnolotrinský vévoda Gotfrýd der Bucklige, zatímco jeho manželka Beatrice Toskánská řešila s papežem otázku, zda lze zachovávat věrnost králi obviněnému ze simonie. Od roku 1075 vodil Vratislav do Říše obvykle několikatisícové vojsko, které se osvědčovalo v hlavních bitvách mezi Jindřichem IV. a jeho protivníky – Sasy, protikráli, rakouským markrabětem. Zdá se, že pro české bojovníky to byla oblíbená činnost, spojená s odměnou a kořistěním. Vratislav přitom zase posiloval svou organizační a ekonomickou moc v Čechách. Ale také Vratislavův bratr Jaromír se prosadil mezi Jindřichovými diplomaty a stal se vicekancléřem per Germaniam. Rivalita mezi bratry byla oslabena 144 . * (Vratislavova cesta ke korunovaci a vztahy s Vladislavem Heřmanem) Není pravděpodobné, že by se Vratislav aktivně zapojil do zvratů v Polsku, kde byl v roce 1079 zabit biskup Stanislav a poté byl vyhnán do Uher král Boleslav II. Východní, převážně asi obchodní politiku s Polskem, Uhrami a Kyjevskou Rusí totiž převzali olomoučtí Přemyslovci (spříznění s Arpádovci a Rurikovci) 145 . Vratislav byl orientován na západ, jak to ukazuje i jeho konfraternita s klášterem Weihestephan u Freisingu 146 . Vratislava podporovaly další kláštery v dolním Bavorsku, takže nelze ani určit, který z těchto opatů mu daroval rukopis Apokalypsy svatovítské, který přináší zajímavý dedikační výjev českého panovníka. Vratislav je zde nakreslen s mitrou na hlavě a se „svatým“, neboli „královským kopím“ s praporcem v pravé ruce 147 . V lednu 1080 se totiž Vratislav objevil nikoli u polského Krakova, nýbrž u duryňského Flarchheimu, kde se účastnil se silným českým vojskem jedné z hlavních bitev éry „sporu o investituru“. Zde čeští bojovníci, přes značné následné ztráty 148 , ukořistili v boji s elitními rytíři regalem lanceam, tedy válečný královský odznak protikrále Rudolfa, kopii tzv. svatého kopí s hřebem z Kristova kříže. Kopí měl vlastně Vratislav odevzdat králi Jindřichovi, ale šlo o „dehonestovanou“ kopii a válečnou kořist „Čechů“. Jindřich jim proto kopí ponechal a rozhodl, že má být neseno před českým knížetem o svátečných dnech 149 , tedy shodně s podmínkami užívání mitry a později koruny. 144

K biskupovi P. Hilsch, Familiensinn und Politik bei den Přemysliden. Jaromir - Gebehard, Bischof von Prag und Kanzler des Königs, in: Papsttum, Kirche und Recht im Mittelalter, FS K. Fuhrmann, Tübingen 1991, s. 215 – 231; D. Kalhous, Jaromír - Gebhard, pražský biskup a říšský kancléř (1038-1090). Několik poznámek k jeho životu, MHB 9, 2003, s. 27-45. 145 B. Krzemieńska, Olomoučtí Přemyslovci a Rurikovci, ČMM 106, 1987, s. 259 – 268. 146 P. Černý, Evangeliář, s. 270. 147 P. Černý, Evangeliář, s. 226 n. 148 Čechové vedli přímý útok na Sasy; Bertholdi annales, MGH Scriptores V, 1844, s 324-325, a další prameny. 149 Ekkehardi Chronicon universale, MGH SS VI., 1844, s. 203; Frutolfs und Ekkehards Chroniken und die anonyme Kaiserchronik, übersetz von F.-J. Schmale, I. Schmale-Ott, Darmstadt 1972.

27

Věnujme tématice kopí (hasta, lancea) v této souvislosti stručnou pozornost 150 . Především nebylo symbolem lenního poměru k Říši, jak to promptně sugerovala starší nacionálně motivovaná německá literatura 151 . Císař sice odevzdával při udělení léna svým knížatům a pánům kopí s korouhví, ale tato kopí byla „profánní“ (patřila do rytířské výbavy). Jiného typu byla posvátná kopí označující archaickým způsobem suverenitu a bann vládce. Takové kopí drží (v levé ruce!) kníže Václav Svatý v iluminovaném kodexu kněžny / královny Emmy (z doby kolem roku 1000) – je opatřeno křížem a spojeno s korouhví 152 (tento rukopis s Gumpoldovou legendou nemusel být v Čechách znám). Jako zvláštní relikvie byla nesena hasta s. Wenceslai martyris (s praporcem svatého Vojtěcha – vexillum s. Adalberti pontificis) v roce 1126 za války s Lotharem III. (a svatý Václav se podle vidiny urozeného kanovníka Víta, který kopí držel, zasloužil o české vítězství); kopí střežilo na sto primatibus Bohemiensibus et prepositis et capellanis 153 . Poražený král Lothar předal pak Soběslavovi insigne ducatus vexillum, tedy jiné, konvenční kopí 154 . Celou přehlídku symbolů dále představuje nástěnná galerie Přemyslovců ve znojemské rotundě z roku 1134 (čeští suveréni mají kopí, štíty a pláště, Vratislav navíc žezlo v pravici a korunu, moravská knížata jsou bez pláště) 155 . Starší literatura možnou spojitost václavského kopí s mořickým z roku 1080 vůbec neuvažovala, poukázal na ni až Bertholt Bretholz, ale Václav Novotný ji odmítl s tím, že svatý Václav s kopím se objevuje na českých denárech ještě před rokem 1080 156 . U Přemyslovců ostatně nalézáme na mincích také kříž a hřeby 157 . Ani podle Rostislava Nového není spojování svatováclavského a svatomořického kopí nijak produktivní téma 158 . Přesto je zřejmé, že v rukou Vratislava II. se sešla v roce 1085 dvě kopí – tradiční knížecí a nové královské, jak to dokládají i obě zmíněné knižní malby z blízké doby – panovníka ve Svatovítské apokalypse (kopí s hřebem) a svatého Václava ve Vyšehradském kodexu (kopí s vlnovkami). Otakar Bauer se domníval, že Vratislav nechal přesvětil kopí sv. Mořice na kopí sv. Václava, 150

Tato část článku je přepracována vůči studii uveřejněné v Polsku. O tématice „svatého kopí“ vedu internetovou diskusi s Wojciechem Mischkem z Krakova, kde je na Wawelu uloženo jedno ze dvou zachovaných raně středověkých svatých kopí střední Evropy (dalším je kopí císařů ve vídeňském Hofburgu). Z literatury E. Dąbrowska, Gwoździa Świętego w Notre Dame w Paryżu darem Ottova III. In: Magistro et Amico (Lechovi Kalinowskiemu), Kraków 2002, s. 643-654; F. Kirchweger (hg.), Die Heilige Lanze in Wien, 2005; E. Dąbrowska, Groby, relikvie i insygnia, Warszawa 2008. 151 W. Wegener, Die Lanze des heiligen Wenzel, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, GA 85, 1955, s. 56-82. 152 Výjev zachycuje „východní“ specifika (Václavovy zlacené ovinovačky, jedinečnou korunu); A. Friedl, Iluminace Gumpoldovy legendy o sv. Václavu ve Wolfenbütteln, Praha 1926; P. Černý, Evangeliář, s. 176 n. 153 Kanovník vyšehradský, FRB II., Praha 1874, s. 204. 154 Mnich sázavský, FRB II., Praha 1874, s. 257. 155 Nástěnné malby v rotundě viz pozn. č. 38. 156 B. Bretholz, Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden, München – Leipzig 912, s. 175; V. Novotný, České dějiny I./2, s. 573. 157 Schematický přehled typů mincí Z. Petráň – P. Radoměřský, Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky, Praha 2006. 158 R. Nový, Symboly české státnosti v 10. – 12. století, Folia Historica Bohemica 12, 1988, s. 47-63.

28

tedy že pouze vyměnil jeho národní patrony (svatý Mořic byl patronem Burgundska a Říše, ve 13. století se již insignie označuje jako kopí svatého Longina) 159 . Pavel Černý se vrací k tomuto pojetí; soudí, že červené vlnovky na kopí světce symbolizují krev Kristovu a tím vlastně vyjadřují hřeb 160 . Kopí na aversech denárů panovníků mezi Vratislavem II. a Soběslavem I. (zejména Bořivoj II., Vladislav I.) jsou však podobná vyobrazení ve Svatovítské apokalypse; výrazný je zejména hrot kopí, který je rovněž zmiňován v bitvě u Chlumce (1126) i později v bitvě u Kressenbrunnu (1260). Toto kopí symbolizovalo vládu nad Bohemis, tedy nad „rodinou svatého Václava“, a proto muselo přejít jako jiné insignie z rukou panovníka do majetku národního světce. Řekl bych, že až po smrti Vratislava se mořické kopí stalo integrujícím palladiem Čechů, a tato přeměna byla dovršena nasazením vojtěšské korouhve v roce 1126 (možná pod vlivem vzoru korouhve ze Saint - Denis, která dva roky předtím napomohla odrazit útok císaře Jindřicha V. na Francii). Pro tuto variantu by hovořila jedinečnost, s níž píše soudobý Kanovník vyšehradský právě o sacrae hastae svatého Václava v roce 1126. Toto kopí bylo ztraceno v bitvě na Moravském poli (1278) a stalo se zřejmě rakouským kopím svatého Mauricia (již zaniklý kult v Melku), aniž by mělo hřeb 161 . Převzetí svatomořického kopí v roce 1180 posílilo prestiž Vratislava v celé střední Evropě. Jeho politiku vůči Polsku zřejmě iniciovala Svatava (která i později, v roce 1111, prostředkovala mírové vyrovnání mezi Piastovci a Přemyslovci). Svatava nejspíš připravila sňatek svého mladšího bratra Vladislava Heřmana 162 s Jitkou (Juditou) „Starší“, dcerou Vratislava a Adléty Uherské 163 . Vratislav patrně zajistil, že z Polska začal být opět odváděn starší tribut. To navozuje představu feudální nadřazenosti, ale vzájemné vztahy zde měly jinou podobu. Obě strany, rodina Vratislava II. i nová rodina Vladislava Heřmana, se vzájemně potřebovaly. Řekl bych, že z hlediska mentality aristokracie bylo Polsko vnímáno jako svrchované území (zdrojem státnosti byli Poloni, nositeli charismatické knížecí vlády Piastovci jako domini naturales), aniž by bylo řešeno jeho vnější přiřazení k Říši. Přesto nelze nevidět jistý translační motiv určený spíše jako narace pro tehdejší veřejnost, zejména v Čechách a v Říši – „falešný a nevěrný král“ Boleslav jako nelegitimní padl, ale tím „správným a věrným králem“ se mohl stát Vratislav. Požadavek na královskou korunu vznesl Vratislav právě v této době, jak na to vzpomínají Anály pegavské. Za jednání knížat v Řezně v březnu 1081 uzavřel novou specifickou smlouvu s Jindřichem IV. Nabídl mu k jeho „římské jízdě“ vojenskou a finanční pomoc (300 rytířů a 4 tisíce hřiven stříbra), 159

O. Bauer, Kopí svatého Václava, ČČH 36, 1930, s. 351-359. P. Černý, Evangeliář, s. 176. 161 R. Nový, Symboly s. 55. 162 O tomto vládci nejnovější studie K. Benyskiewicz, Książę Polski; J. Nikodem, Parens tanti pueri. Władysław Herman w Gallowej wizji dziejów dynastii, Kwartalnik Historyczny 117, 2010, s. 5-22. 163 Svatbu bych situoval přibližně do roku 1082. 160

29

nikoli ovšem jako vazalskou službu (vojenská pomoc do Itálie se ale poté stala žádanou praxí, a nakonec jedinou povinností českého vládce vůči Říši; podle Zlaté buly sicilské z roku 1212 měl poskytovat 300 těžkooděnců nebo 300 hřiven stříbra pouze na římské jízdy králů za císařskou korunou), nýbrž jako protihodnotu za udělení královské koruny, až se Jindřich stane císařem 164 . Tento model jednání byl později „kopírován“ v případě přijetí královské koruny jeho vnukem Vladislavem II. (I.), díky politice elitní skupiny českého kléru 165 . V bojích o Řím čeští bojovníci a Wiprecht Grojčský pomohli Jindřichovi proniknout do města, ale ještě důležitější byla pro Jindřicha válka, kterou úspěšně vedl Vratislav proti rakouskému markraběti. Po návratu z Itálie, v době úmrtí Řehoře VII., se tak mohla konat vítězná synoda císařské strany (odpůrci ovšem nebyli vyhlazeni, ani v Říši, ani v církvi). Nový císař povýšil na krále jak Vratislava, tak svého syna Konráda. O událostech v Mohuči nás informuje kronikář Kosmas: císař Jindřich IV. … učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku, a přikázal arcibiskupovi trevírskému Egilbertovi, aby Vratislava v jeho hlavním sídle pomazal na krále a vsadil mu na hlavu korunu 166 . Zřejmě téhož roku, co byla konána synoda kléru císařské strany v Mohuči, došlo ke korunovačnímu obřadu v Praze (Kosmas obě tyto události chybně datuje k roku 1086). Engelbert tedy v Praze (nikoli na Vyšehradě) v neděli na svatého Víta 15. června 1085 167 pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky, Piastovny Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní i všichni dvořané třikrát volali: „Vratislavovi, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, život, zdraví a vítězství!“ 168 . Tím bylo dosaženo legitimity vlády podle mohučského ordo coronationis, a tedy charismaticky a Deo. Co vlastně corona regis a pomazání Vratislava II. znamenaly? Nepochybně šlo o zhodnocení předchozího úsilí českých panovníků, jejich prestiže a urozenosti, i když království Vratislava začínalo nově, nikoli jako imitatio. Významnou roli sehrála právní odlišnost a integrita českého území; teritoriálním králem se totiž nemohl stát žádný německý kníže, člen dynastie 169 , ani jakýkoli kníže v Itálii či Arelatsku. Ačkoli Vratislav získal korunu díky vlastní aktivitě, nabývala širší „veřejný rozměr“ i pro elitu země. 164

V. Novotný, České dějiny I./2, s. 227-233. V. Vaníček, Sakralita, s. 34-37. 166 Kosmova kronika česká, II. 37, s. 120; Cosmae Pragensis Chronica, s. 135. 167 K dataci P. Černý, Kodex, s. 33, 49. Je prostě skutečností, že císařská listina z dubna 1086 (CDB I., č. 86) uvádí Vratislava s titulem dux (s. 94), ačkoli zjevně byl za krále uznán již předtím na synodě v Mohuči (důvodem může být „bratrská averze“ vůči Vratislavovi ze strany Jaromíra, který listinu zjevně připravil). 168 Kosmova kronika česká, II. 38, s. 123; Cosmae Pragensis Chronica, s. 140-141; literárním vzorem Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon, MGH SRG (50), 1890, s. 62. Specifické rysy české korunovační tradice zachycuje D. Malaťák, Korunovace Vratislava II., Časopis Matice moravské 121, 2002, s. 267-286. 169 Pokud se nejednalo o dynastického následníka trůnu, tedy císařova syna. 165

30

Český právní prostor byl potenciálně otevřen inovacím spojeným nejen s autoritou krále (regálie), ale také s definováním sociálních „řádů“ 170 a výhledově práv typu libertas, communitas. Samostatné postavení se snažil udržet biskup Jaromír. Za Vratislava se upevňuje idea transpersonální státnosti (familia sancti Wenceslaui), která měla určitou obdobu v Uhrách za krále Ladislava, v procesu kanonizace „svatého krále Štěpána“ (1083) 171 . Pražská aglomerace již tehdy vykazovala západní rysy (privilegium pro německé kupce a obyvatele čtyř národností – Boemici, Theutonici, Romani, Judei) 172 . Rozbory uměleckých pramenů ukazují, že Vratislavova královská hodnost byla prezentována ve vysokém ceremoniálním stylu, ještě v duchu tradičního charismatu. To odpovídá konzervativnímu rázu kulturního zázemí Vratislavovy autority v oblasti dolních Bavor. Proto se královská vláda vnímala v Čechách jako něco navenek odlišného od knížecí. Tyto rozdíly nelze absolutizovat, také např. kníže Soběslav I. (1125-1140) vládl v královském stylu. Je však zřejmé, že velmožové královský (ideově příliš náročný) titul nadále nepožadovali. Proč však Vratislav v Mohuči také požadoval královský titul polský? Starší tradice Polska jako regna zde jistou váhu určitě měla. Je třeba docenit, že Polsko nebylo přehlédnuto, ačkoli jeho předchozí koruny byly v Říši panovníky odmítnuty (nikoli však veškerou veřejností, jak upozornil A. Pleszczyński) 173 . Přitom asi vznikaly nejasnosti, zda Vratislav pokračuje v tradici polského království, neboť polský titul byl zprvu zaměňován za titul český (rex Boloniorum, listy z formulářové sbírky) 174 . Krzystof Benyskiewicz ve své nejnovější práci přichází s důvtipným názorem, že Kosmas doplnil své informace o Vratislavově polském královském titulu právě na základě těchto listů, které se mohly dostat do archivu Pražské kapituly 175 . Tím by byl zdánlivě nelogický problém s druhým titulem odstraněn. Proti tomu ale stojí svědectví samého Kosmy, že byl přítomen tehdejším politickým jednáním a poznal i císaře Jindřicha IV. Nelze také opomenout (jak upozorňuje L. Reitinger) 176 paměť královny-vdovy Svatavy (která Kosmu o rok přežila; zemřela 1. září 1126). U německých analistů, kteří uvádějí Vratislavovo povýšení v Mohuči, prošel polský titul bez povšimnutí. Bylo to však zřejmě proto, že se obešel bez zvláštní ceremonie a výslovného schválení knížaty Říše. To je pochopitelné, vládnoucí polský kníže Vladislav Heřman nebyl žádný císařův nepřítel. Vratislav se tedy nestal polským panovníkem: nebyl přijat polskou elitou. 170

Již od Spytihněva II. začíná prosazování dvou „řádů“ – země (nobiles, milites) a církve (preláti a řehole); tento trend sílí během 12. století, kdy první skupinu symbolizuje sv. Václav a druhou sv. Vojtěch. 171 Vývojově se připojuje postupně Polsko; ve všech těchto zemích středovýchodní Evropy (s řadou paralel i kontrastů) nakonec zasedla k vládě dynastie z původně ještě pohanské Litvy (Jagellonci v stavovském období). 172 Nařízení regis Wratyslai, potvrzené knížetem Soběslavem II.; CDB I., č. 290, s. 255-257. 173 A. Pleszczyński, Niemcy, s. 247. 174 CDB I., č. 84, s. 90; také č. 90, s. 97-89. 175 K. Benyskiewicz, Książę Polski, s. 332 n. 176 L. Reitinger, „Census de terra Polonie“, s. 474.

31

Vratislav byl také jen stěží korunován starou polskou korunou, takový symbolický obřad by kronikáři nejspíš zachytili. Skutečnost, že Vratislav pobíral z Polska tribut, mohla být v Říši vykládána tak, že toto území je závislé na Čechách, ale to ještě nezakládalo nárok na svrchovaný titul. Vratislav nemohl být „tributárním králem Polanů“ (jako by tomu mohlo být v případě formování státnosti, např. u Obodritů a dalších pobaltských Slovanů) 177 , a ani případný lenní poměr mezi státy (např. Anglie – Skotsko, Kastilie – Aragón) nezakládal přenesení „identifikačního titulu“ dané země (něco jiného byly dynastické nároky, kdy třeba ve 13. století byl Štaufovec Konradin titulován jako „jeruzalémský král“). Pokud by byl polský královský titul Vratislava II. odvozen od tributu, pak by přece nemohl téměř přes noc zmizet. Samotný tribut „českých knížat“ odváděný občas de terra Polonie 178 přitom symbolicky potvrzuje Říše v roce 1158. Reálnost Vratislavovy královské polské hodnosti jako souhrnu určitých císařských „pověření“ uznává J. Sochacki. Podle jeho názoru sehrával český vládce z pohledu Říše vůči Piastovcům roli jistého „strážníka“. Analogii spatřuje v údajné starší roli Bavorska 179 nebo Míšně 180 vůči Čechám či Polsku. Je však jistě nápadné, že Vladislav Heřman sám do Říše nikdy nezavítal. Přitom zde působila další okolnost, možnost obnovy „královské“ politiky ve stylu Boleslava II. Smělého, kterou mohl uskutečnit jeho syn Měšek žijící v emigraci na dvoře uherského krále Ladislava Svatého. Jak víme, Říši bylo z prestižních důvodů nepříjemné „separátní“ vyhlášení království v Polsku a císař proto mohl potvrdit iniciativu Vratislava jako titulárního polského krále, aby tato hodnost byla „obsazena“. Pro všechny tyto interpretační varianty (včetně možnosti Kosmova omylu) platí, že císař Jindřich IV. se po návratu z Itálie dostal před otázku řešení polského královského titulu v souvislosti se slibem koruny pro Vratislava. Císař byl stále ohrožen gregoriánskou opozicí a nemohl si dovolit Vratislava urazit a ztratit. Nelze přitom pochybovat o tom, že Vratislav měl v této době pozitivní vztah k Polsku, jak to dokládají iluminované kodexy darované patrně kněžnou

177

L. Reitinger, „Census de terra Polonie“, s. 488, neuvádí příklady typické pro vztahy mezi etablovanými právními útvary. Uvalení tributu zejména na kmenová území bylo samozřejmě konvenčním prostředkem při rozšiřování nadvlády, hlavně vojenskou mocí (Boleslav III. Křivoústý vůči Pomořanům); v případě udělení lén v Merseburku 1135 se jednalo o pouhé přerozdělení sfér vlivu mezi Říší a Polskem. 178 CDB I., č. 180, s. 177; k listině Z. Fiala, Die Urkunde Kaiser Friedrichs I. für den böhmischen Fürsten Vladislav II. vom 18. 1. 1158 und das Privilegium minus für Österreich, MIÖG 78, 1970, s. 167-192. 179 V roce 950, na závěr vpádu Oty I. do Čech, potvrdil Ota vládu Boleslava I., ale podřídil ho podle Dětmara ad serviendum (II. 2, s. 34) svému bratrovi, vévodovi bavorskému Jindřichovi (Widukind popisující detailně tyto události o tom nic neví). Ačkoli takové bratrské gesto navazovalo na starší vztahy Prahy k Řeznu (před nástupem krále Jindřicha I. Ptáčníka), žádná lenní služebnost českých vládců vůči Bavorsku později nebyla doložena (spíše přátelské „aristokratické“ vztahy ohrožující saské Otony). 180 Rovněž epizodické rozšiřování osobního vlivu míšeňského markraběte Ekharta není třeba interpretovat státoprávně, Míšeň nebyla dohlížitelským úřadem nad Čechami a Polskem.

32

Jitkou polským kapitulám 181 . Jen stěží lze však předpokládat, že by chtěl s podporou Jindřicha IV. nastoupit vládu v Polsku a počítal tedy s vytlačením Piastovců 182 ; takové posílení Čech by ostatně nebylo ani v zájmu Říše. Vratislav ale sledoval dlouhodobé cíle a přál si, aby vládu a korunu v Polsku převzal jeho netrpělivě očekávaný vnuk z manželství jeho dcery Jitky s Vladislavem Heřmanem. Proto dochází k náhlé akci, o níž nás informuje nejen Gall, ale v důležitém detailu rovněž kronikář Kosmas. Polská kněžna Jitka posílá v tomto exponovaném období (1085 nebo 1086) svého kaplana Petra do opatství St. Gilles, aby si vyprosila dědice 183 . Jak známo, syn Boleslav se Jitce narodil (20.8.1086) 184 , ale ona sama zemřela po několika měsících (25.12.1086). V sousedství regni Teutonicorum a v rámci imperii Romanorum měla být do budoucna obnovována království dvě – české i polské, kde budou vládnout Vratislavovi potomci (tak se i vlastně stalo!). Problém dědičnosti korun se kolem roku 1085 neřešil, protože právní situace nebyla natolik vyzrálá. Nelze však striktním způsobem tvrdit, že Vratislav získal korunu jen jako osobní vyznamenání, otevřel naopak „legitimní očekávání“ pro další korunovace. Ve stejném roce, kdy se narodil princ Boleslav (III.), se vrátil do Polska mladý Měšek Boleslavovic. Informace Galla Anonyma a několika análů jsou velmi stručné. Někteří historici usuzují, že Měško mohl aspirovat dědickým právem na vládu v Krakově, a případně na královskou hodnost po otci. Podle kombinací J. Mularczyka nastoupil v roce 1082 dokonce na krakovský stolec jako Měško III. a obnovil tam biskupství 185 . Spíše bych však předpokládal, že nastolení nového krakovského biskupa Lamberta proběhlo pod vlivem Vratislava II. a tedy s upevněním vlády Vladislava Heřmana 186 . Tomu odpovídá také revize polských análů ve vztahu ke Gallovi 187 . Podle názoru Jana Powierského bylo povolání Měška určitou obrannou reakcí na Vratislavův polský královský titul a na úspěchy císaře Jindřicha IV. Ohrožený se prý cítil jak uherský král Ladislav Svatý, tak Vladislav Heřman 188 . 181

Skupina těchto kodexů vznikla zřejmě v rámci širší nabídky v době kolem Vratislavovy korunovace (což je patrné jen u Kodexu vyšehradského) v „přátelských“ bavorských skriptoriích (české církevní instituce by na podobný rozsáhlý a jednorázový umělecký projekt nestačily). Nelze asi předpokládat, že by Vratislav sám tato díla daroval polským kapitulám, protože jistě respektoval autoritu Vladislava Heřmana, ale mohla je získat od otce Přemyslovna Jitka, o jejíž zbožnosti nás informují Kosmas i Gall. 182 J. Žemlička, Přemyslovci, s. 301-303; odsunutí domácí dynastie, uvádí Žemlička na příkladu Uher (král Petr Benátčan, ten však nakonec neuspěl!), byl prý „trend, který si říkal o následování“; týž, Společnost v područí státu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009, s. 177-179. Ale bylo tomu zjevně naopak. 183 Cosmae Pragensis Chronica II. 36, s.134; Galli Anonymi Cronicae I. 30, s. 56-58. 184 K. Jasiński, Rodowód pierwszych Piastów, Warszawa – Wrocław s.d., s. 186. K diskusi o těchto datech např. J. Powierski, Kryzys, s. 268-274. 185 J. Mularczyk, Od Bolesława Chrobrego, s. 62 n. 186 Dobré vztahy mezi Lambertem a Vratislavem dokládá známý list krakovského biskupa adresovaný regi Boemie; CDB I., č. 96, s. 103-104. 187 K. Benyskiewicz, Mieszko Bolesławowic, s. 31 n. 188 J. Powierski, Kryzys, s. 277; ke vztahům Piastovců, Rurikovců a Arpádovců nejnověji K. Benyskiewicz, Książę Polski, např. s. 321 n.

33

Návrat Měška byl spojen, jak to naznačil Gall, s jeho předběžně domluveným sňatkem s ruskou princeznou, patrně dcerou kyjevského knížete Vsevoloda 189 . Krzysztof Benyskiewicz si klade otázku, proč vlastně Vladislav pozval Měška do země, když mohl ohrožovat především jeho vlastní zájmy 190 . Nelze přitom přeceňovat vliv krále Ladislava na Polsko; ostatně tento uherský král poslal Vratislavovi v této době jako královský dar zlatem a stříbrem smaltovaný štít a luk 191 . Pokud bychom přihlíželi k analogiím u Přemyslovců, tak návraty potenciálních rivalů nebyly nijak ojedinělé. Souviselo to s postoji elit vůči roli dynastie a vládců. Vratislav II., Vladislav I., Soběslav I. a Vladislav II. (I.) panovali v zemi, kde žila řada potenciálních pretendentů, aniž by je museli likvidovat (jak to bylo zvykem kolem roku 1000). Jistě také docházelo ke konfliktům, kdy však musel panovník demonstrovat před elitou země, že byl skutečně ohrožen na životě (např. v roce 1130 Soběslav I.), a Boleslav III. Křivoústý zase provést za odstranění Zbyhněva náročné pokání. Domnívám se proto, že návrat Měška náležel ke konvenčním gestům, ale byl samozřejmě spojen s velkým rizikem. Ladislav se snažil jeho pozici zajistit slíbeným sňatkem, ale z toho nelze hned kombinovat vytvoření dalšího bloku Uher, Polska a Rusi, který by byl namířen proti Vratislavovi a Říši. Vratislavův postup vůči Polsku byl zásadním způsobem zkřížen dalším vývojem sňatkové diplomacie. Jindřich IV. potřeboval znovu provdat svou sestru Juditu, již dříve korunovanou uherskou královnu, a vyhlédl jí po smrti české Jitky „rehabilitované“ Polsko. Také to, mimochodem řečeno, svědčí o nestandardním postavení Polska 192 . Svatava stěží mohla užívat vedle ní svůj polský titul, který nadto ztrácel politickou exkluzivitu i pro Vratislava. Ačkoli Vratislavovi zůstal tribut a určitý vliv v Polsku (ohledy i na prince Boleslava Křivoústého) 193 , od královského polského titulu ustoupil. Argument o „specifické politické aktuálnosti“ v roce 1085 (reakce na královský titul Boleslava II., ambice přímého dynastického vlivu a prostředkování loajality Polska vůči Říši) se sice nezná příliš silný, ale silný nebyl ani Vratislavův královský polský mandát. V každém případě je zřejmé, že diplomaté z okruhu Jindřicha IV. druhým sňatkem Judity zahladili více problémů – omezili přílišný rozlet Vratislava a nastolili v Polsku prosálskou vládnoucí rodinu, aniž by Piastovcům prestižní královskou korunu vraceli. * (závěr) 189

K. Benyskiewicz, Mieszko Bolesławowic, s. 151 n. K. Benyskiewicz, Książę Polski, s. 209 n. 191 V. Novotný, České dějiny I/2, s. 332. 192 Ryze formalisticky vzato by bylo Polsko pro Říši „druhořadým“ (ve skutečnosti nezávislým a vzdáleným) lénem, v aristokratickém hodnocení však bylo na úrovni „monarchické extratřídy“ (taková je emfatická rétorika Gallovy kroniky), i když z hlediska infrastruktury samozřejmě náleželo k „rozvojové“ části Evropy. 193 Princ sehrával určitou roli v politických ambicích knížete Břetislava II. 190

34

Cílem mého referátu bylo porovnat podněty novější i starší literatury (české, ale částečně i polské a německé) k problematice obou královských hodností Vratislava II. z roku 1085 a poukázat na širší souvislosti vývoje uplatnění královské koruny ve středovýchodní Evropě. Názory historiků jsou sice podnětné, ale zároveň dosti pestré. Připomeňme si ještě jednou (byť ve zjednodušující zkratce) ty nejvýznamnější. M. Wihoda přichází s námětem, že Vratislavův polský titul vznikl tím, že byl korunován starou polskou korunou (kterou získal císař Jindřich II. po sesazení Měška II. v domácí válce); L. Reitinger spojuje titul s tributem, který polští vládci odváděli do Čech od roku 1054; A. Pleszczyński odvozuje titul od koruny „Sclaviniae“ Boleslava Chrabrého (získané či slíbené od císaře Oty III., podobně J. Fried), která mohla prý platit pro další slovanské národy; K. Benyszkiewicz soudí, že celá zpráva vznikla na základě omylu. J. Žemlička se domnívá, že Vratislav se chtěl stát polským králem, zatímco již dříve byl R. Nový (podobně jako H. Patze) přesvědčen, že pražská korunovace byla imitací korunovace Boleslava Chrabrého v Hnězdně a označovala Sclavinii, jak to známe ze symbolických postav provincií z iluminovaných kodexů za Liudolfovců, tedy zároveň jako imitatio starého otónského schématu. Vratislav II. si přál nejen královskou korunu, ale i arcibiskupství, uvažuje ještě M. Wihoda, a ideologickou oporou těchto snah mělo být obnovení Sázavského kláštera se staroslověnskou liturgií. Vratislav prý ale přitom prosazoval královskou ideologii proti vší domácí tradici a přenesl proto své sídlo z Pražského hradu (kde stál kámen symbolizující knížecí trůn) na Vyšehrad. L. Reitinger radikálně usuzuje, že Vratislav na sklonku vlády královskou hodnost ztratil a že jeho syn Břetislav II. poslal korunu své sestře (Jitce Mladší), manželce Wiprechta z Grojče (ta jej darovala klášternímu chrámu). Metodickým problémem je zde posuzování úlohy vzorů a tradic, které mohly být využívány v diplomatickém a politickém úsilí. Analýza souvislostí „aktu v Hnězdně“ v roce 1000 vyloučila, že by zde mohl existovat pro Čechy přímý „korunovační vzor“; naopak se ukázala jistá souvislost polské královské hodnosti s českými zeměmi, neboť Boleslav Chrabrý v roce 1003 požádal asi z Prahy papeže o královskou hodnost (ovšem v situaci po smrti císaře Oty III.). Sclavinia zde nemohla přitom být jednotícím politickým termínem, protože tím se stávala politická gentes (Bohemi, Poloni). Legitimizujícím argumentem pro korunu i arcibiskupství mohla být spíše moravská (mojmírovská) tradice (poukazování na nedávnou minulost, opuštěné instituce), protože v Říši i v Římě byl Svatopluk zakódován jako rex a v paměti církevních činitelů a kronikářů zůstala i moravská církevní provincie. Poukázal jsem na to, že slovanští panovníci nepotřebovali královský titul k vládě nad svým „národem“, ale titul krále vyvíjející se v Podunají od 9. století pod vlivem Karlovců přidával vládci nové pravomoce. Tento titul zřejmě ovlivnil vznik království v Uhrách (királi). Bohemia měla zvláštní postavení

35

vytvořené ještě na přelomu 9. a 10. století, ale panovník z moravské tradice prosadil jen biskupství. Česká šlechta násilně odmítla v roce 995 slavníkovsko otónský model a v roce 1004 vládu Chrabrého. Čechy zůstaly pouze „vévodstvím při Říši“, ale udržely také vysoké postavení ve středovýchodní Evropě (jak to manifestuje polský a možná uherský tribut za Břetislava I.). Koncept „království na východě“ (na rozdíl od projektu „východního arcibiskupství“) z doby na sklonku 10. století tedy ztroskotal; polské korunovace v roce 1025 byly proto svépomocným východiskem, z hlediska Říše bez legitimity (a podobně tomu bylo v roce 1076). Ale mohla se stát velkomoravská tradice ještě politickým vzorem pro Vratislava II.? Nástin ambicí jeho staršího bratra Spytihněva II. ukázal, že v druhé polovině 11. století se poměry dále změnily. Spytihněv vyhání slovanský konvent ze Sázavy, stejně jako německý dvůr své matky, preferuje vztah k reformnímu papežství (od něhož získává mitru) a posiluje kult českých světců. Na tuto politiku navazuje inovativněji Vratislav. Domnívám se, že při obnovení slovanské liturgie sehrával již hlavní roli historismus, který se projevil rovněž pěstováním pohanské dynastické pověsti na Vyšehradě. Ostatně při založení biskupství v Olomouci nedochází ani k zavedení kultu svatých Cyrila a Metoděje. Pohanská a staromoravská tradice, „idea“ Vyšehradu a Prahy se staly potřebným kulturním, ale nikoli politickým argumentem. Království zakládá Vratislav jiným způsobem, jako modernizační inovaci, možná i pod vlivem ekonomických proměn v areálu Prahy. Královskou moc Vratislav formuje z dobových impulzů jako restrukturalizaci české státnosti, s momentálním využitím zvláštního vztahu k Jindřichovi IV. Nový právní potenciál královské hodnosti byl však v Evropě teprve vytvářen 194 . Korunu uznalo i české společenství, které se zase konsoliduje pod autoritou svatého Václava. Vratislav nezískal korunu ad personam, nýbrž zakládá „legitimní očekávání“ pro další české korunovace (ty byly odůvodňovány poukazem na Vratislava, nikoli na jeho předchůdce). Pražská korunovace v roce 1085 není tedy imitatio „hnězdenského aktu“ či korunovací v Polsku (1000, 1025, 1076), a přesto se Vratislav nechal prohlásit za polského krále. Tím se asi prestižně vyrovnával s piastovskou tradicí (i jako manžel Svatavy, která se stala královnou), ale reagoval rovněž na inovační proces ve středovýchodní Evropě a jeho perspektivní zacílení („legitimní očekávání“ pro potenciální polské království svého vnuka, Boleslava III.; to však nevyšlo). Je otázkou, zda Vratislavova korunovace neovlivnila návrat prince Měška (syna Boleslava II. Smělého) do Polska, nevěrohodná je však kombinace, že by uherský král Ladislav usiloval po roce 1085 vytvořit proti Vratislavovi koalici Uher, Polska a ruských knížat. 194

V. Vaníček: Královská hodnost jako nástroj modernizace a politického vlivu Přemyslovců ve 13. století, in: Moc a její symbolika ve středověku. Colloquia mediaevalia Pragensia 13, 2011, s. 41-92.