PERESTROJKA JE SPOJENÍM SOCIALISMU S DEMOKRACIÍ
NEŘÍKEJ JÁ, ALE MY NEJVÁŽENĚJŠÍ ŽENY JSOU NEJVÍCE UTLAČOVANÉ
MUSÍME NALÉZT HLAVNÍ OSU NAŠEHO NÁRODA
Má lid právo sesadit nespravedlivého vládce? Je demokracie opravdu nejlepší formou vlády? Lze vůbec někdy ospravedlnit válku? Po celou dobu své historie si lidé lámali hlavu, jak nejlépe spravovat společné záležitosti – a velcí myslitelé přicházeli s odpověďmi, podle kterých formujeme svůj svět. Srozumitelně napsaná Kniha politiky je doplněna o krátká, výstižná objasnění politologických pojmů, diagramy, které krok za krokem zpřehledňují složité teorie, a vtipné ilustrace, jež si pohrávají s našimi představami o politice. V Knize politiky najde nesmírné množství duševní potravy úplný začátečník, pokročilý student i erudovaný odborník.
SVOBODA JE MOC, KTEROU MÁME SAMI NAD SEBOU
PŘI PLÁNOVÁNÍ BUDOUCNOSTI ZEMĚ JEDNEJTE JEN S UČENÝMI ŽÁDNÝ ČLOVĚK NENÍ DOSTATEČNĚ DOBRÝ, ABY MOHL JINÉMU ČLOVĚKU VLÁDNOUT BEZ JEHO SOUHLASU
FAŠISTICKÁ KONCEPCE STÁTU JE VŠEZAHRNUJÍCÍ
SUVERENITA NENÍ UDĚLENA, ALE VYBOJOVÁNA
VÁLKA JE KŠEFT
SPRAVEDLNOST JE PRVNÍ CTNOSTÍ SOCIÁLNÍCH INSTITUCÍ
VÁLKA JE VELKÁ VĚC STÁTU
ŽÁDNÝ SVOBODNÝ MUŽ NEBUDE UVĚZNĚN, LEDA PODLE ZÁKONŮ ZEMĚ
Politics_UK_PLC_CE_26_5.indd 1
JEDINĚ NA MÝTU ZÁLEŽÍ
KNIHA POLITIKY
PRÁVA ZÁVISLÁ NA MAJETKU JSOU NEJOŠIDNĚJŠÍ
ÚČELEM ZÁKONA JE ZACHOVAT A ROZŠÍŘIT SVOBODU
POLITICKÁ MOC VYRŮSTÁ Z HLAVNĚ PUŠKY
POLITIKA JE UMĚNÍ SDRUŽOVAT LIDI
OSVOBODITELÉ NEEXISTUJÍ. LIDÉ SE OSVOBOZUJÍ SAMI
ÚSPĚCH VYŽADUJE ODVAHU
POLITIKY KOMUNISMUS JE VYŘEŠENÁ HÁDANKA HISTORIE
POKUD ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY, CO POTOM SVĚTÍ ÚČEL?
VŮLE K MOCI
STAV ČLOVĚKA JE STAVEM VÁLKY KAŽDÉHO PROTI KAŽDÉMU
JEDNOTLIVEC JE JEDNÍM KOLEČKEM VE STÁLE SE OTÁČEJÍCÍM SOUKOLÍ
NA POČÁTKU BYLO VŠECHNO VŠEM SPOLEČNÉ
13.01.15 13:42
RACIONALISMUS A OSVÍCENSTVÍ 113
112
Z NEZÁVISLÝCH PODNIKATELŮ BÝVAJÍ DOBŘÍ OBČANÉ BENJAMIN FRANKLIN (1706–1790)
V KONTEXTU
Zdraví národa závisí na přednostech jeho občanů.
IDEOLOGIE Liberalismus ZAMĚŘENÍ Podnikání PŘEDTÍM 1760 Británie zabírá francouzské kolonie v Severní Americe, což zvyšuje význam nově získaných území v Novém světě.
Aristokraté jsou konzervativní a neproduktivní.
1776 Třináct kolonií vyhlašuje nezávislost na Británii a zakládá Spojené státy americké. POTOM 1789 Ve Francii vychází Deklarace práv člověka a občana. 1868 Na základě ratifikace 14. dodatku Ústavy USA získávají černoši americké občanství. 1919 19. dodatek Ústavy zaručuje ženám ve Spojených státech amerických volební právo.
Nezávislí podnikatelé jsou praktičtí, pracovití a spořiví.
Viz též: John Locke 104–109 ■ Montesquieu 110–111 ■ Thomas Paine 134–139 ■ Thomas Jefferson 140–141
O
z liberálních a republikánských myšlenek. Rozhodně odmítali centralizovanou absolutistickou moc a šlechtická privilegia. Jako základní kameny nového systému si zvolili pluralistické ideály, ochranu práv jednotlivců a všeobecné občanství. Jejich pohled na lidskou povahu pramení z klasického republikánství, které považuje občanské ctnosti za základ dobré společnosti. Jeden z Otců zakladatelů Benjamin Franklin vyzdvihoval soukromé podnikatele jako typický příklad dobrých
Edmund Burke 130–133
a ctnostných občanů. Tím vlastně předznamenal budoucího kapitalistického ducha Spojených států.
Podnikatelská ctnost
Zatímco se liberálové soustřeďují na individuální práva – například právo na život a majetek – klasičtí republikáni zdůrazňují spíše občanské povinnosti jednotlivců vůči společnému státu a vlastnosti, které občané musejí mít, aby mohli své povinnosti plnit. Pojem ctností sehrál klíčovou roli v počátcích klasického republikanismu – například u italského diplomata Niccola Machiavelliho, který podle nich popisoval ideálního vladaře. O ctnostech řadových občanů se však většinou nehovořilo. Franklin se věnuje ctnostem na úrovni jednotlivce. Podle něj nepotřebuje stát ke své prosperitě zvláštní vlastnosti vladaře nebo společenské vrstvy, jako je aristo-
Neztrácej čas, vždy se věnuj něčemu praktickému a omez veškeré zbytečné činnosti. Benjamin Franklin
kracie, ale ctnosti jednotlivých pracovitých a produktivních občanů. Stejně jako řada evropských osvícenských myslitelů považoval Franklin obchodníky a vědce za skutečnou hnací sílu společnosti, ale zároveň věnoval velkou pozornost důležitosti osobnostních znaků a osobní odpovědnosti. Podnikavost podle něj představuje velmi kladný a užitečný osobnostní rys.
Ohled na veřejné blaho
Z nezávislých podnikatelů bývají dobří občané. bdobí před vyhlášením nezávislosti Spojených států amerických na Velké Británii a po něm přinášelo nové a nové zvraty jak v intelektuální sféře, tak i v politice. Přední američtí myslitelé se inspirovali u evropských osvícenců, například Johna Locka, Edmunda Burkeho, Jeana-Jacquesa Rousseaua, Voltaira a Montesquieua. Proto dnes tento úsek dějin nazýváme „americké osvícenství“. Při navrhování vládního systému vycházeli Otcové zakladatelé
■
Podnikatelský duch a filantropie, jak je můžeme pozorovat u zakladatele Microsoftu Billa Gatese, tvoří osu Franklinova pojetí dobrého občanství.
Podnikatelský duch se dnes většinou dává do souvislosti s kapitalistickým systémem ekonomiky. Rakouský ekonom Joseph Schumpeter například pokládal podnikání za základní prvek v procesu „kreativní destrukce“, na kterém stojí celý kapitalistický systém. Franklinův pohled na podnikatele se ale od našeho moderního vnímání kapitalistického investora zásadně liší. Předně, Franklin považoval podnikavost za ctnost pouze v případě, že sloužila k podpoře veřejného zájmu, například prostřednictvím filantropie. Rovněž vyzdvihoval úlohu dobrovolnických organizací, které mírní sklony k individualismu. ■
Benjamin Franklin Benjamin Franklin se narodil roku 1706 v Bostonu v rodině výrobce mýdla a svíček. Přes skromný původ se Franklin postupně vypracoval na státníka, vědce a vynálezce a sehrál významnou roli při založení Spojených států amerických. Jako státník se postavil proti britskému Kolkovému zákonu, působil jako velvyslanec USA v Londýně a Paříži a je považován za jednoho z nejvýznamnějších Otců zakladatelů USA. Jako vědec se Franklin nejvíce proslavil svými pokusy s elektřinou. Mezi jeho vynálezy patří bleskosvod, Franklinova kamna, bifokální brýle a pružná urologická cévka. V podnikání se prosadil jako redaktor novin, tiskař a autor populární literatury. Ačkoli nikdy nezastával nejvyšší úřad USA, málokterý jiný Američan se může pochlubit větším vlivem na politickou tradici země. Hlavní díla 1733 Chudý Richard aneb Cesta k blahobytu 1787 Ústava Spojených států 1790 Vlastní životopis
RACIONALISMUS A OSVÍCENSTVÍ 113
112
Z NEZÁVISLÝCH PODNIKATELŮ BÝVAJÍ DOBŘÍ OBČANÉ BENJAMIN FRANKLIN (1706–1790)
V KONTEXTU
Zdraví národa závisí na přednostech jeho občanů.
IDEOLOGIE Liberalismus ZAMĚŘENÍ Podnikání PŘEDTÍM 1760 Británie zabírá francouzské kolonie v Severní Americe, což zvyšuje význam nově získaných území v Novém světě.
Aristokraté jsou konzervativní a neproduktivní.
1776 Třináct kolonií vyhlašuje nezávislost na Británii a zakládá Spojené státy americké. POTOM 1789 Ve Francii vychází Deklarace práv člověka a občana. 1868 Na základě ratifikace 14. dodatku Ústavy USA získávají černoši americké občanství. 1919 19. dodatek Ústavy zaručuje ženám ve Spojených státech amerických volební právo.
Nezávislí podnikatelé jsou praktičtí, pracovití a spořiví.
Viz též: John Locke 104–109 ■ Montesquieu 110–111 ■ Thomas Paine 134–139 ■ Thomas Jefferson 140–141
O
z liberálních a republikánských myšlenek. Rozhodně odmítali centralizovanou absolutistickou moc a šlechtická privilegia. Jako základní kameny nového systému si zvolili pluralistické ideály, ochranu práv jednotlivců a všeobecné občanství. Jejich pohled na lidskou povahu pramení z klasického republikánství, které považuje občanské ctnosti za základ dobré společnosti. Jeden z Otců zakladatelů Benjamin Franklin vyzdvihoval soukromé podnikatele jako typický příklad dobrých
Edmund Burke 130–133
a ctnostných občanů. Tím vlastně předznamenal budoucího kapitalistického ducha Spojených států.
Podnikatelská ctnost
Zatímco se liberálové soustřeďují na individuální práva – například právo na život a majetek – klasičtí republikáni zdůrazňují spíše občanské povinnosti jednotlivců vůči společnému státu a vlastnosti, které občané musejí mít, aby mohli své povinnosti plnit. Pojem ctností sehrál klíčovou roli v počátcích klasického republikanismu – například u italského diplomata Niccola Machiavelliho, který podle nich popisoval ideálního vladaře. O ctnostech řadových občanů se však většinou nehovořilo. Franklin se věnuje ctnostem na úrovni jednotlivce. Podle něj nepotřebuje stát ke své prosperitě zvláštní vlastnosti vladaře nebo společenské vrstvy, jako je aristo-
Neztrácej čas, vždy se věnuj něčemu praktickému a omez veškeré zbytečné činnosti. Benjamin Franklin
kracie, ale ctnosti jednotlivých pracovitých a produktivních občanů. Stejně jako řada evropských osvícenských myslitelů považoval Franklin obchodníky a vědce za skutečnou hnací sílu společnosti, ale zároveň věnoval velkou pozornost důležitosti osobnostních znaků a osobní odpovědnosti. Podnikavost podle něj představuje velmi kladný a užitečný osobnostní rys.
Ohled na veřejné blaho
Z nezávislých podnikatelů bývají dobří občané. bdobí před vyhlášením nezávislosti Spojených států amerických na Velké Británii a po něm přinášelo nové a nové zvraty jak v intelektuální sféře, tak i v politice. Přední američtí myslitelé se inspirovali u evropských osvícenců, například Johna Locka, Edmunda Burkeho, Jeana-Jacquesa Rousseaua, Voltaira a Montesquieua. Proto dnes tento úsek dějin nazýváme „americké osvícenství“. Při navrhování vládního systému vycházeli Otcové zakladatelé
■
Podnikatelský duch a filantropie, jak je můžeme pozorovat u zakladatele Microsoftu Billa Gatese, tvoří osu Franklinova pojetí dobrého občanství.
Podnikatelský duch se dnes většinou dává do souvislosti s kapitalistickým systémem ekonomiky. Rakouský ekonom Joseph Schumpeter například pokládal podnikání za základní prvek v procesu „kreativní destrukce“, na kterém stojí celý kapitalistický systém. Franklinův pohled na podnikatele se ale od našeho moderního vnímání kapitalistického investora zásadně liší. Předně, Franklin považoval podnikavost za ctnost pouze v případě, že sloužila k podpoře veřejného zájmu, například prostřednictvím filantropie. Rovněž vyzdvihoval úlohu dobrovolnických organizací, které mírní sklony k individualismu. ■
Benjamin Franklin Benjamin Franklin se narodil roku 1706 v Bostonu v rodině výrobce mýdla a svíček. Přes skromný původ se Franklin postupně vypracoval na státníka, vědce a vynálezce a sehrál významnou roli při založení Spojených států amerických. Jako státník se postavil proti britskému Kolkovému zákonu, působil jako velvyslanec USA v Londýně a Paříži a je považován za jednoho z nejvýznamnějších Otců zakladatelů USA. Jako vědec se Franklin nejvíce proslavil svými pokusy s elektřinou. Mezi jeho vynálezy patří bleskosvod, Franklinova kamna, bifokální brýle a pružná urologická cévka. V podnikání se prosadil jako redaktor novin, tiskař a autor populární literatury. Ačkoli nikdy nezastával nejvyšší úřad USA, málokterý jiný Američan se může pochlubit větším vlivem na politickou tradici země. Hlavní díla 1733 Chudý Richard aneb Cesta k blahobytu 1787 Ústava Spojených států 1790 Vlastní životopis
VZDÁT SE SVOBODY
ZNAMENÁ
VZDÁT SE LIDSKOSTI
JEAN‑JACQUES ROUSSEAU (1712–1778)
VZDÁT SE SVOBODY
ZNAMENÁ
VZDÁT SE LIDSKOSTI
JEAN‑JACQUES ROUSSEAU (1712–1778)
120 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 121 Viz též: Ibn Chaldún 72–73 ■ Niccoló Machiavelli 74–81 Edmund Burke 130–133 ■ Hannah Arendtová 282–283
V KONTEXTU IDEOLOGIE Republikanismus ZAMĚŘENÍ Obecná vůle PŘEDTÍM 1513 Niccoló Machiavelli předkládá ve Vladaři moderní podobu politiky, v níž dochází ke striktnímu oddělení morálky soukromé od morálky moci. 1651 Thomas Hobbes obhajuje ve své knize Leviathan ideu státu založeného na společenské smlouvě. POTOM 1789 V Paříži se začíná scházet klub jakobínů. Jeho extrémističtí členové se pokoušejí vnést do revoluční politiky Rousseauovy zásady. 1791 V Británii obviňuje Edmund Burke Rousseaua z „excesů“ Velké francouzské revoluce.
P
o mnoho století převažoval v západní Evropě jediný přístup k nazírání na lidskou existenci. Pod dohledem katolické církve byla díla antického Řecka a Říma znovu prostudována a rehabilitována, a to především za přispění vynikajících myslitelů svatého Augustina a Tomáše Akvinského, kteří antické myslitele pro svou dobu znovu objevili. Scholastikové považovali dějiny a společnost ve své podstatě za neměnné a vyšší mravní zásady za pocházející od Boha, scholastický přístup dominoval tehdejší
Člověk se před vznikem společnosti projevoval ve svém přirozeném stavu.
Byl svobodný a šťastný, blízký zvířatům…
… svou svobodu ale vyměnil za společenskou smlouvu a zákony.
Do stavu přirozenosti se již vrátit nemůžeme…
Vzdát se svobody znamená vzdát se lidskosti.
… můžeme ale napsat novou společenskou smlouvu, která bude usilovat o svobodu skrze právo.
společnosti i tomu, jak byla posuzována. Teprve radikální změny související s rozvojem kapitalismu a městského života začaly tato dogmata bořit.
Přehodnocení statu quo
V 16. století se Niccoló Machiavelli ve svém Vladaři nekompromisně rozešel s minulostí a obrátil scholastickou tradici vzhůru nohama. Použil mnoha příkladů z historie, aby demonstroval, že efektivní společnosti se může dosáhnout spíše cynickým přístupem než moralizováním. Když Thomas
Hobbes psal své dílo Leviathan, nacházela se Anglie v polovině 17. století uprostřed občanské války. K obhajobě silného státu, který by zajistil bezpečnost lidí, nepoužil antické texty, ale vědeckou metodu dedukce. Nejradikálnější skoncování s minulostí hlásal Jean-Jacques Rousseau, rozporuplný exulant ze Ženevy, jehož osobní život vyvolal v lepší společnosti skutečný skandál. V době svého pobytu v italském přístavním městě Benátkách, kde zastával špatně placené místo tajemníka
„Jste ztraceni, zapomenete-li, že plody země patří všem a země žádnému.“ Jean-Jacques Rousseau
francouzského velvyslance, došel k názoru, že „vše závisí zcela na politice“, jak se dozvídáme z autobiografického Vyznání, vydaného posmrtně. Lidé nejsou ve své podstatě špatní, ale mohou se takovými stát pod špatnou vládou. Ctnosti, které viděl v Ženevě, a smutný úpadek Benátek – metropole se slavnou minulostí – by neměly být přisuzovány lidskému charakteru, ale společenským institucím.
Společnost utvářená politikou
Ve svých Rozpravách o nerovnosti z roku 1754 se Rousseau rozešel s dosavadní politickou fi lozofií. Podle antických Řeků a jiných myslitelů zabývajících se společenskými tématy, mezi něž se řadí i Ibn Chaldún ze 14. století, se politické procesy řídí svými vlastními zákony a pracují s neměnnou Korupce, které byl Rousseau svědkem v Benátkách, byla v jeho očích důkazem toho, jak špatná vláda činí lidi špatnými. Vnímá ji v kontrastu se ctnostmi svého rodného města Ženevy.
■
Hugo Grotius 94–95
lidskou povahou. Především Řekové spatřovali politické změny v jakýchsi opakujících se cyklech, v nichž dobrá či mravně umírněná vláda – ať už monarchická, demokratická, nebo aristokratická – degeneruje do nejrůznějších podob tyranie, než se celý cyklus opět zopakuje. Společnost jako taková se nemění, mění se pouze podoba její vlády. S touto teorií Rousseau nesouhlasil. Pokud, jak tvrdil, může být společnost formována politickými institucemi, pak – teoreticky – neexistuje nic, co by omezovalo politickou vůli formovat společnost k lepšímu. Tímto tvrzením se Rousseau radikálně vyčlenil jako moderní myslitel. Nikdo před ním se nad společností systematicky nezamýšlel jako nad něčím, co stojí mimo politické instituce, jako nad entitou, která je schopná sama sebe studovat a podle toho jednat. Rousseau jako první, dokonce
■
Thomas Hobbes 96–103
■
i mezi osvícenskými fi lozofy, uvažoval o společnosti z hlediska sociálních vztahů mezi lidmi. Tato nová teorie vyvolávala zřejmou otázku: je-li lidská společnost otevřená politické změně, proč je tedy tak nedokonalá?
Vlastnictví a nerovnost
Rousseau nabídl opět zcela neobyčejné vysvětlení, jež pobouřilo ostatní fi lozofy. Nejprve, jak řekl, pohleďme na člověka stojícího stranou civilizované společnosti. Thomas Hobbes prohlásil, že takoví lidé by byli divochy a žili by „ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký život“, Rousseau je ale viděl v jiném světle. Lidské bytosti nedotčené společností byly přátelská, šťastná stvoření, spokojená ve svém přirozeném stavu. Ovládaly je pouze dva principy: přirozená sebeláska s pudem sebezáchovy a touha po ostatních lidských stvořeních. Kombinace těchto dvou principů zajistila, že se lidstvo reprodukovalo, ››
120 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 121 Viz též: Ibn Chaldún 72–73 ■ Niccoló Machiavelli 74–81 Edmund Burke 130–133 ■ Hannah Arendtová 282–283
V KONTEXTU IDEOLOGIE Republikanismus ZAMĚŘENÍ Obecná vůle PŘEDTÍM 1513 Niccoló Machiavelli předkládá ve Vladaři moderní podobu politiky, v níž dochází ke striktnímu oddělení morálky soukromé od morálky moci. 1651 Thomas Hobbes obhajuje ve své knize Leviathan ideu státu založeného na společenské smlouvě. POTOM 1789 V Paříži se začíná scházet klub jakobínů. Jeho extrémističtí členové se pokoušejí vnést do revoluční politiky Rousseauovy zásady. 1791 V Británii obviňuje Edmund Burke Rousseaua z „excesů“ Velké francouzské revoluce.
P
o mnoho století převažoval v západní Evropě jediný přístup k nazírání na lidskou existenci. Pod dohledem katolické církve byla díla antického Řecka a Říma znovu prostudována a rehabilitována, a to především za přispění vynikajících myslitelů svatého Augustina a Tomáše Akvinského, kteří antické myslitele pro svou dobu znovu objevili. Scholastikové považovali dějiny a společnost ve své podstatě za neměnné a vyšší mravní zásady za pocházející od Boha, scholastický přístup dominoval tehdejší
Člověk se před vznikem společnosti projevoval ve svém přirozeném stavu.
Byl svobodný a šťastný, blízký zvířatům…
… svou svobodu ale vyměnil za společenskou smlouvu a zákony.
Do stavu přirozenosti se již vrátit nemůžeme…
Vzdát se svobody znamená vzdát se lidskosti.
… můžeme ale napsat novou společenskou smlouvu, která bude usilovat o svobodu skrze právo.
společnosti i tomu, jak byla posuzována. Teprve radikální změny související s rozvojem kapitalismu a městského života začaly tato dogmata bořit.
Přehodnocení statu quo
V 16. století se Niccoló Machiavelli ve svém Vladaři nekompromisně rozešel s minulostí a obrátil scholastickou tradici vzhůru nohama. Použil mnoha příkladů z historie, aby demonstroval, že efektivní společnosti se může dosáhnout spíše cynickým přístupem než moralizováním. Když Thomas
Hobbes psal své dílo Leviathan, nacházela se Anglie v polovině 17. století uprostřed občanské války. K obhajobě silného státu, který by zajistil bezpečnost lidí, nepoužil antické texty, ale vědeckou metodu dedukce. Nejradikálnější skoncování s minulostí hlásal Jean-Jacques Rousseau, rozporuplný exulant ze Ženevy, jehož osobní život vyvolal v lepší společnosti skutečný skandál. V době svého pobytu v italském přístavním městě Benátkách, kde zastával špatně placené místo tajemníka
„Jste ztraceni, zapomenete-li, že plody země patří všem a země žádnému.“ Jean-Jacques Rousseau
francouzského velvyslance, došel k názoru, že „vše závisí zcela na politice“, jak se dozvídáme z autobiografického Vyznání, vydaného posmrtně. Lidé nejsou ve své podstatě špatní, ale mohou se takovými stát pod špatnou vládou. Ctnosti, které viděl v Ženevě, a smutný úpadek Benátek – metropole se slavnou minulostí – by neměly být přisuzovány lidskému charakteru, ale společenským institucím.
Společnost utvářená politikou
Ve svých Rozpravách o nerovnosti z roku 1754 se Rousseau rozešel s dosavadní politickou fi lozofií. Podle antických Řeků a jiných myslitelů zabývajících se společenskými tématy, mezi něž se řadí i Ibn Chaldún ze 14. století, se politické procesy řídí svými vlastními zákony a pracují s neměnnou Korupce, které byl Rousseau svědkem v Benátkách, byla v jeho očích důkazem toho, jak špatná vláda činí lidi špatnými. Vnímá ji v kontrastu se ctnostmi svého rodného města Ženevy.
■
Hugo Grotius 94–95
lidskou povahou. Především Řekové spatřovali politické změny v jakýchsi opakujících se cyklech, v nichž dobrá či mravně umírněná vláda – ať už monarchická, demokratická, nebo aristokratická – degeneruje do nejrůznějších podob tyranie, než se celý cyklus opět zopakuje. Společnost jako taková se nemění, mění se pouze podoba její vlády. S touto teorií Rousseau nesouhlasil. Pokud, jak tvrdil, může být společnost formována politickými institucemi, pak – teoreticky – neexistuje nic, co by omezovalo politickou vůli formovat společnost k lepšímu. Tímto tvrzením se Rousseau radikálně vyčlenil jako moderní myslitel. Nikdo před ním se nad společností systematicky nezamýšlel jako nad něčím, co stojí mimo politické instituce, jako nad entitou, která je schopná sama sebe studovat a podle toho jednat. Rousseau jako první, dokonce
■
Thomas Hobbes 96–103
■
i mezi osvícenskými fi lozofy, uvažoval o společnosti z hlediska sociálních vztahů mezi lidmi. Tato nová teorie vyvolávala zřejmou otázku: je-li lidská společnost otevřená politické změně, proč je tedy tak nedokonalá?
Vlastnictví a nerovnost
Rousseau nabídl opět zcela neobyčejné vysvětlení, jež pobouřilo ostatní fi lozofy. Nejprve, jak řekl, pohleďme na člověka stojícího stranou civilizované společnosti. Thomas Hobbes prohlásil, že takoví lidé by byli divochy a žili by „ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký život“, Rousseau je ale viděl v jiném světle. Lidské bytosti nedotčené společností byly přátelská, šťastná stvoření, spokojená ve svém přirozeném stavu. Ovládaly je pouze dva principy: přirozená sebeláska s pudem sebezáchovy a touha po ostatních lidských stvořeních. Kombinace těchto dvou principů zajistila, že se lidstvo reprodukovalo, ››
122 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU Zavedení soukromého vlastnictví je podle Rousseaua zodpovědné za všechny rozdíly a nerovnosti, které se ve společnosti vytvořily.
Jakmile se ve společnosti objevilo soukromé vlastnictví, okamžitě vznikl rozdíl mezi těmi, kdo měli majetek, a těmi, kdo ho neměli.
generace za generací, ve stavu blízkém jiným živočichům. Tento šťastný stav věcí ovšem brutálně ukončilo ustavení civilizované společnosti, a především rozvoj soukromého vlastnictví. Zavedením soukromého vlastnictví se okamžitě v lidské společnosti vytvořily nerovnosti – které do té doby neexistovaly – mezi vlastníky a těmi, kteří nevlastnili nic. Kromě zavedení těchto nerovností se soukromý majetek postaral o další
„Poslušnost našich choutek je otroctvím a poslušnost zákona, který jsme si sami stanovili, je svobodou.“ Jean-Jacques Rousseau
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 123
Bohatí lidé se ihned začali považovat za nadřazené těm, kteří vlastnili méně.
disproporce uvnitř společnosti – rozdělil ji na pány a otroky a později separoval i celé rodiny. Na pozadí těchto nových nerovností vytvořených soukromým vlastnictvím začal působit mechanismus, který přirozenou sebelásku přetavil v destruktivní egoismus poháněný závistí a pýchou a který byl schopen postavit lidské bytosti proti sobě. Najednou bylo možné vlastnit a dále získávat a posuzovat ostatní na základě materiálního bohatství. Civilizovaná společnost byla výsledkem rozdělení a konfliktu směřujícího proti stavu přirozené harmonie.
Ztráta svobody
Rousseau rozvinul tuto myšlenku ve Společenské smlouvě, vydané v roce 1762. „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech,“ napsal. Zatímco jeho dřívější práce byly při posuzování konvenční společnosti vyloženě deprimující, ve Společenské smlouvě se již Rousseau snaží dodat politice pozitivní základ. Podobně jako Hobbes a Hugo Grotius viděl i Rousseau
vznik vládnoucího řádu ve společnosti jako výsledek společenské smlouvy. Lidé se mohou vzdát svých práv ve prospěch vlády, odevzdat svou neomezenou svobodu do rukou panovníka a výměnou za to – podle Hobbese – dostat od krále záruky bezpečí a ochrany. Hobbes tvrdil, že život bez panovníka vrací lidstvo zpět do barbarského přirozeného stavu. Zřeknutím se jistého stupně svobody – zvláště svobody užití síly – a přísahou loajality mohou lidé dosáhnout míru, jelikož panovník získá moc ukončit spory a uložit tresty. Rousseau tuto teorii odmítl. Podle něho je nemožné, aby se jakýkoli jednotlivec nebo jednotlivci vzdali své svobody, aniž by se nezřekli svého lidství, a tedy i své morálky. Panovník nemůže vykonávat absolutní moc, jelikož není možné, aby se svobodný člověk nechal zotročit. Ustavením panovníka nadřazeného zbytku společnosti se přirozená lidská rovnost transformuje v trvalou politickou nerovnost. Pro Rousseaua byla idea společenské smlouvy nastíněná
Hobbesem druhem podvodu bohatých na chudých a jedinou možností, jak donutit chudé lidi souhlasit se stavem nerovnosti, který se na společenské smlouvě zakládal. Takto ustavené společnosti se nevyvinuly z přirozeného stavu a jejich legitimita se neodvozovala z postupných zlepšení, které přinášely historické změny. Naopak, jak tvrdil Rousseau, začaly se formovat poté, co jsme opustili přirozený stav a co bylo nastoleno právo soukromého vlastnictví a z něj vyplývající nerovnosti. Jakmile bylo zavedeno soukromé vlastnictví, začaly vznikat konflikty ohledně rozdělení tohoto vlastnictví. Civilizovaná společnost a soukromé vlastnictví vedou k válce všech proti všem a stát je prostředníkem, skrze nějž se válka odehrává.
Revize společenské smlouvy Ve Společenské smlouvě se Rousseau zabýval možností přeměny
této zoufalé situace v její opak. Stát a občanská společnost byly pro jedince zátěží, odepíraly mu jeho přirozenou svobodu. Mohly být ale přetvořeny v pozitivní rozšíření jeho svobod, pokud by se podařilo politické instituce a celou společnost lépe uspořádat. Společenská smlouva by přestala být paktem psaným našimi špatnými pohnutkami a stala by se smlouvou psanou ve víře v lepší lidské vlastnosti. Přirozený stav mohl sice přinášet svobodu, ale lidé v něm nestavěli své ideály o moc výše než na úroveň svých zvířecích choutek. Kultivované touhy se mohly rozvinout pouze mimo přirozený stav, v civilizované společnosti. A k tomu bylo zapotřebí vytvořit novou společenskou smlouvu. Zatímco Hobbes vnímal zákony pouze jako omezující a svobodu viděl naopak v absenci práva, Rousseau shledává v zákonech
příležitost k rozšíření občanských svobod za předpokladu, že by podléhaly zákonům a samy zároveň zákony vyžadovaly. Svobody může být dosaženo spíše za pomoci státu než vzdorem proti němu. K tomu je ovšem zapotřebí, aby svrchovaná moc spočinula v rukou celého lidu. Legitimní stát je ten, který zaručuje vyšší úroveň svobody, než jaká je dosažitelná v prostém přirozeném stavu. Tato pozitivní svoboda rovněž vyžaduje rovnost všech lidí. V Rousseauově novém světě nestojí svoboda a rovnost proti sobě, ale kráčí ruku v ruce.
Moc lidu
Společenská smlouva, jak ji předložil Rousseau, nastiňuje v hrubých rysech mnoho základních myšlenek, které předurčily vývoj levicové politiky po řadu následujících staletí: víru, že svoboda a rovnost jsou spojenci, nikoli nepřáteli; víru, že zákony a stát mohou vytvořit ››
Srovnání Hobbese a Rousseaua V přirozeném stavu…
Společenská smlouva…
Svoboda…
… je život ošklivý, zvířecí a krátký.
… je nezbytná pro zajištění míru a únik z přirozeného stavu.
… může existovat pouze při absenci zákonů.
… jsou lidé spokojená, šťastná stvoření.
… konzervuje mezi lidmi nerovnosti a dusí v nich lidskost.
… může být dosažena prostřednictvím práva.
Hobbes
Rousseau
122 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU Zavedení soukromého vlastnictví je podle Rousseaua zodpovědné za všechny rozdíly a nerovnosti, které se ve společnosti vytvořily.
Jakmile se ve společnosti objevilo soukromé vlastnictví, okamžitě vznikl rozdíl mezi těmi, kdo měli majetek, a těmi, kdo ho neměli.
generace za generací, ve stavu blízkém jiným živočichům. Tento šťastný stav věcí ovšem brutálně ukončilo ustavení civilizované společnosti, a především rozvoj soukromého vlastnictví. Zavedením soukromého vlastnictví se okamžitě v lidské společnosti vytvořily nerovnosti – které do té doby neexistovaly – mezi vlastníky a těmi, kteří nevlastnili nic. Kromě zavedení těchto nerovností se soukromý majetek postaral o další
„Poslušnost našich choutek je otroctvím a poslušnost zákona, který jsme si sami stanovili, je svobodou.“ Jean-Jacques Rousseau
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 123
Bohatí lidé se ihned začali považovat za nadřazené těm, kteří vlastnili méně.
disproporce uvnitř společnosti – rozdělil ji na pány a otroky a později separoval i celé rodiny. Na pozadí těchto nových nerovností vytvořených soukromým vlastnictvím začal působit mechanismus, který přirozenou sebelásku přetavil v destruktivní egoismus poháněný závistí a pýchou a který byl schopen postavit lidské bytosti proti sobě. Najednou bylo možné vlastnit a dále získávat a posuzovat ostatní na základě materiálního bohatství. Civilizovaná společnost byla výsledkem rozdělení a konfliktu směřujícího proti stavu přirozené harmonie.
Ztráta svobody
Rousseau rozvinul tuto myšlenku ve Společenské smlouvě, vydané v roce 1762. „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech,“ napsal. Zatímco jeho dřívější práce byly při posuzování konvenční společnosti vyloženě deprimující, ve Společenské smlouvě se již Rousseau snaží dodat politice pozitivní základ. Podobně jako Hobbes a Hugo Grotius viděl i Rousseau
vznik vládnoucího řádu ve společnosti jako výsledek společenské smlouvy. Lidé se mohou vzdát svých práv ve prospěch vlády, odevzdat svou neomezenou svobodu do rukou panovníka a výměnou za to – podle Hobbese – dostat od krále záruky bezpečí a ochrany. Hobbes tvrdil, že život bez panovníka vrací lidstvo zpět do barbarského přirozeného stavu. Zřeknutím se jistého stupně svobody – zvláště svobody užití síly – a přísahou loajality mohou lidé dosáhnout míru, jelikož panovník získá moc ukončit spory a uložit tresty. Rousseau tuto teorii odmítl. Podle něho je nemožné, aby se jakýkoli jednotlivec nebo jednotlivci vzdali své svobody, aniž by se nezřekli svého lidství, a tedy i své morálky. Panovník nemůže vykonávat absolutní moc, jelikož není možné, aby se svobodný člověk nechal zotročit. Ustavením panovníka nadřazeného zbytku společnosti se přirozená lidská rovnost transformuje v trvalou politickou nerovnost. Pro Rousseaua byla idea společenské smlouvy nastíněná
Hobbesem druhem podvodu bohatých na chudých a jedinou možností, jak donutit chudé lidi souhlasit se stavem nerovnosti, který se na společenské smlouvě zakládal. Takto ustavené společnosti se nevyvinuly z přirozeného stavu a jejich legitimita se neodvozovala z postupných zlepšení, které přinášely historické změny. Naopak, jak tvrdil Rousseau, začaly se formovat poté, co jsme opustili přirozený stav a co bylo nastoleno právo soukromého vlastnictví a z něj vyplývající nerovnosti. Jakmile bylo zavedeno soukromé vlastnictví, začaly vznikat konflikty ohledně rozdělení tohoto vlastnictví. Civilizovaná společnost a soukromé vlastnictví vedou k válce všech proti všem a stát je prostředníkem, skrze nějž se válka odehrává.
Revize společenské smlouvy Ve Společenské smlouvě se Rousseau zabýval možností přeměny
této zoufalé situace v její opak. Stát a občanská společnost byly pro jedince zátěží, odepíraly mu jeho přirozenou svobodu. Mohly být ale přetvořeny v pozitivní rozšíření jeho svobod, pokud by se podařilo politické instituce a celou společnost lépe uspořádat. Společenská smlouva by přestala být paktem psaným našimi špatnými pohnutkami a stala by se smlouvou psanou ve víře v lepší lidské vlastnosti. Přirozený stav mohl sice přinášet svobodu, ale lidé v něm nestavěli své ideály o moc výše než na úroveň svých zvířecích choutek. Kultivované touhy se mohly rozvinout pouze mimo přirozený stav, v civilizované společnosti. A k tomu bylo zapotřebí vytvořit novou společenskou smlouvu. Zatímco Hobbes vnímal zákony pouze jako omezující a svobodu viděl naopak v absenci práva, Rousseau shledává v zákonech
příležitost k rozšíření občanských svobod za předpokladu, že by podléhaly zákonům a samy zároveň zákony vyžadovaly. Svobody může být dosaženo spíše za pomoci státu než vzdorem proti němu. K tomu je ovšem zapotřebí, aby svrchovaná moc spočinula v rukou celého lidu. Legitimní stát je ten, který zaručuje vyšší úroveň svobody, než jaká je dosažitelná v prostém přirozeném stavu. Tato pozitivní svoboda rovněž vyžaduje rovnost všech lidí. V Rousseauově novém světě nestojí svoboda a rovnost proti sobě, ale kráčí ruku v ruce.
Moc lidu
Společenská smlouva, jak ji předložil Rousseau, nastiňuje v hrubých rysech mnoho základních myšlenek, které předurčily vývoj levicové politiky po řadu následujících staletí: víru, že svoboda a rovnost jsou spojenci, nikoli nepřáteli; víru, že zákony a stát mohou vytvořit ››
Srovnání Hobbese a Rousseaua V přirozeném stavu…
Společenská smlouva…
Svoboda…
… je život ošklivý, zvířecí a krátký.
… je nezbytná pro zajištění míru a únik z přirozeného stavu.
… může existovat pouze při absenci zákonů.
… jsou lidé spokojená, šťastná stvoření.
… konzervuje mezi lidmi nerovnosti a dusí v nich lidskost.
… může být dosažena prostřednictvím práva.
Hobbes
Rousseau
124 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU vedlivým rozdělením majetku by se mohla svoboda posílit. Ve svých pozdějších pracích dokonce silně obhajoval ideu zemědělského státu založeného na drobných soukromých zemědělcích. Přesto působily Rousseauovy myšlenky na svou dobu velmi radikálně. Tím, že vložil moc do rukou veškerého lidu a ztotožnil svrchovanou moc s rovností, otřásl celou tehdejší západní tradicí politického myšlení.
Nová smlouva
Rousseau nezavrhoval majetek za předpokladu, že je rozdělen spravedlivě. Za ideální podobu státu považoval malou zemědělskou republiku, jejíž občané by byli drobnými vlastníky.
lepší společnost; a víru, že lid jako svrchovaná entita dodává státu jeho legitimitu. I přes své vyhraněné výroky na adresu soukromého majetku nebyl Rousseau socialistou. Byl přesvědčen, že úplným zákazem soukromého majetku by se vyvolal konflikt mezi demokracií a rovností, zatímco umírněně spra-
Jean-Jacques Rousseau
Rousseau nekladl rovnítko mezi ideou všelidové moci a demokracií jako takovou z obavy, že vláda dosazená přímou demokracií, jíž se musí účastnit všichni občané, vykazuje silnou náchylnost k úplatkářství a občanské válce. Místo toho spatřoval moc v rukou lidových shromáždění, která by byla schopná delegovat vládní úkoly – prostřednictvím nové společenské smlouvy nebo ústavy – exekutivě. Svrchovaný lid by tak ztělesňoval „obecnou vůli“, což byl výraz označující všelidový souhlas. Každodenní vládnutí vyžaduje konkrétní rozhodnutí, která podléhají „soukromé vůli“. A přesně v této souvislosti vzniká podle Rousseaua rozpor Jean-Jacques Rousseau se narodil v Ženevě ve Švýcarsku. Jako syn svobodného občana, který měl právo účastnit se městských voleb, choval v úctě ženevské liberální instituce. Zdědil objemnou knihovnu a měl neukojitelný hlad po čtení, avšak nikdy se mu nedostalo formálního vzdělání. Když se v 15 letech seznámil s baronkou Françoise-Louise de Warens, konvertoval ke katolicismu a opustil Ženevu, jeho otec se ho zřekl. Ve 20 letech se začal plně věnovat studiu a v roce 1743 získal místo tajemníka francouzského velvyslance v Benátkách. Brzy
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 125 mezi „obecnou vůlí“ a „soukromou vůlí“, který dláždí cestu k prospěchářskému jednání svrchovaného lidu. Byla to právě tato podoba korupce, která z pohledu Rousseaua tolik poznamenala jeho dobu a svět. Místo aby lidé jednali jako kolektivní svrchovaný orgán, nechali se pohltit honbou za svým osobním užitkem. Místo aby se dosáhlo svobody svrchovaného lidu, společnost směrovala lidi do oddělených soukromých sfér zájmu, ať už v umění, vědě, literatuře nebo v dělbě práce. Lidé ustrnuli v navyklé podřízenosti a nechali se ovládnout pasivitou. Aby byla vláda autentickým obrazem lidové, obecné vůle, bylo podle Rousseaua nutné vyžadovat povinnou účast na jejích shromážděních a řízení, čímž by se v maximální možné míře zamezilo svodům soukromé vůle. Rousseauovo přesvědčení o nutnosti bojovat se soukromými tužbami bylo přesně to, co jeho pozdější liberální kritikové označili za jeho nejhlubší omyl.
Soukromá versus obecná vůle
„Obecná vůle“, jakkoli teorií vyzdvihovaná, by se mohla snadno zvrátit v krutě tyranský režim. Nakonec poté se vydal do Paříže, kde si vybudoval pověst kontroverzního esejisty. Poté co jeho knihy byly zakázány po celé Francii i v Ženevě, odešel nakrátko do Londýna, ale brzy se vrátil do Francie, kde strávil zbytek života. Hlavní díla 1754 Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi 1762 Emil aneb O výchově 1762 O společenské smlouvě 1770 Vyznání
„Blížíme se stavu krize a století revolucí.“ Jean-Jacques Rousseau
Velkou francouzskou revoluci rozpoutala rozzuřená lůza, když 14. července 1789 vzala útokem pařížskou Bastilu. Tato středověká pevnost a věznice byla symbolem královského útlaku.
ani samotné zjišťování „obecné vůle“ nebylo vůbec snadné. Jednotlivcům i skupinám hájícím se zastupováním obecné vůle a přitom pouze sledujícím své vlastní zájmy zjevně nestálo nic v cestě. Pro svou snahu učinit lid svrchovaným by Rousseau mohl být označován za otce totalitarismu. Cožpak se od té doby nepokoušely represivní režimy zaštiťovat tvrzením, že jednají z pověření „lidu“? Rousseauova opatření proti utváření frakcí – které považoval on i Machiavelli za činitele podkopávající stát – by opravdu mohla vést k tyranskému diktátu většiny, při němž by nepopulární menšiny trpěly v rukou těch, kdo vykonávají „obecnou vůli“. Podle Rousseaua bylo řešením, jak se vypořádat s tímto dilematem, uznat nevyhnutelnost frakcí a nechat je nekonečně znásobovat – při existenci mnoha soukromých vůlí nemá ani jedna šanci stát se vůlí obecnou a zároveň ani jedna frakce nebude moci získat dostatečnou převahu, aby se postavila vůli obecné.
Státy, které vznikly na základě nelegitimních společenských smluv založených na podvodu mocných, nejsou schopny vyjadřovat tuto vůli zejména proto, že k nim jsou osoby připoutány pouze z respektu k autoritě, nikoliv ze všeobecného souhlasu. Pokud jsou ovšem platné smlouvy mezi vládnoucími a ovládanými nelegitimní, založené na popření svrchovanosti lidu, a nikoliv z jeho vůle, pak se lidem dostává veškerého práva takovou vládu svrhnout. Alespoň takto později interpretovali Rousseaua jeho radikálnější následovníci. Rousseau sám se stavěl k otázce otevřené revolty přinejmenším nejednoznačně, k násilí a občanskému nepokoji se často vyjadřoval kriticky a volal po respektování existujícího práva.
Revoluční ikona
Rousseauova víra ve svrchovanost lidu a v dokonalost lidí i společnosti měla dalekosáhlý dopad. Za Velké francouzské revoluce posloužil Rousseau jakobínům jako
záštita jejich víry v nezbytnost radikální transformace francouzské společnosti. V roce 1794 byly Rousseauovy ostatky přeneseny do Pantheonu v Paříži, kde byl pochován jako národní hrdina. I po následující dvě staletí bylo Rousseauovo dílo prubířským kamenem těch, kdo usilovali o zásadní přeměnu společnosti ve jménu veřejného blaha, počínaje Karlem Marxem. Současně dalo vzniknout i argumentům proti Rousseauovi, ať už za jeho života, či po něm, a napomohlo formování konzervativních a liberálních myšlenek. V roce 1791 učinil Edmund Burke, jeden ze zakladatelů moderního konzervatismu, Rousseaua téměř osobně zodpovědným za Velkou francouzskou revoluci i za to, co vnímal jako její největší excesy. O téměř 200 let později vyjádřila radikálně-liberální fi lozofka Hannah Arendtová myšlenku, že omyly v Rousseauových idejích způsobily, že se revoluce vzdálila svým liberálním kořenům. ■
124 JEAN‑JACQUES ROUSSEAU vedlivým rozdělením majetku by se mohla svoboda posílit. Ve svých pozdějších pracích dokonce silně obhajoval ideu zemědělského státu založeného na drobných soukromých zemědělcích. Přesto působily Rousseauovy myšlenky na svou dobu velmi radikálně. Tím, že vložil moc do rukou veškerého lidu a ztotožnil svrchovanou moc s rovností, otřásl celou tehdejší západní tradicí politického myšlení.
Nová smlouva
Rousseau nezavrhoval majetek za předpokladu, že je rozdělen spravedlivě. Za ideální podobu státu považoval malou zemědělskou republiku, jejíž občané by byli drobnými vlastníky.
lepší společnost; a víru, že lid jako svrchovaná entita dodává státu jeho legitimitu. I přes své vyhraněné výroky na adresu soukromého majetku nebyl Rousseau socialistou. Byl přesvědčen, že úplným zákazem soukromého majetku by se vyvolal konflikt mezi demokracií a rovností, zatímco umírněně spra-
Jean-Jacques Rousseau
Rousseau nekladl rovnítko mezi ideou všelidové moci a demokracií jako takovou z obavy, že vláda dosazená přímou demokracií, jíž se musí účastnit všichni občané, vykazuje silnou náchylnost k úplatkářství a občanské válce. Místo toho spatřoval moc v rukou lidových shromáždění, která by byla schopná delegovat vládní úkoly – prostřednictvím nové společenské smlouvy nebo ústavy – exekutivě. Svrchovaný lid by tak ztělesňoval „obecnou vůli“, což byl výraz označující všelidový souhlas. Každodenní vládnutí vyžaduje konkrétní rozhodnutí, která podléhají „soukromé vůli“. A přesně v této souvislosti vzniká podle Rousseaua rozpor Jean-Jacques Rousseau se narodil v Ženevě ve Švýcarsku. Jako syn svobodného občana, který měl právo účastnit se městských voleb, choval v úctě ženevské liberální instituce. Zdědil objemnou knihovnu a měl neukojitelný hlad po čtení, avšak nikdy se mu nedostalo formálního vzdělání. Když se v 15 letech seznámil s baronkou Françoise-Louise de Warens, konvertoval ke katolicismu a opustil Ženevu, jeho otec se ho zřekl. Ve 20 letech se začal plně věnovat studiu a v roce 1743 získal místo tajemníka francouzského velvyslance v Benátkách. Brzy
REVOLUČNÍ MYŠLENKY 125 mezi „obecnou vůlí“ a „soukromou vůlí“, který dláždí cestu k prospěchářskému jednání svrchovaného lidu. Byla to právě tato podoba korupce, která z pohledu Rousseaua tolik poznamenala jeho dobu a svět. Místo aby lidé jednali jako kolektivní svrchovaný orgán, nechali se pohltit honbou za svým osobním užitkem. Místo aby se dosáhlo svobody svrchovaného lidu, společnost směrovala lidi do oddělených soukromých sfér zájmu, ať už v umění, vědě, literatuře nebo v dělbě práce. Lidé ustrnuli v navyklé podřízenosti a nechali se ovládnout pasivitou. Aby byla vláda autentickým obrazem lidové, obecné vůle, bylo podle Rousseaua nutné vyžadovat povinnou účast na jejích shromážděních a řízení, čímž by se v maximální možné míře zamezilo svodům soukromé vůle. Rousseauovo přesvědčení o nutnosti bojovat se soukromými tužbami bylo přesně to, co jeho pozdější liberální kritikové označili za jeho nejhlubší omyl.
Soukromá versus obecná vůle
„Obecná vůle“, jakkoli teorií vyzdvihovaná, by se mohla snadno zvrátit v krutě tyranský režim. Nakonec poté se vydal do Paříže, kde si vybudoval pověst kontroverzního esejisty. Poté co jeho knihy byly zakázány po celé Francii i v Ženevě, odešel nakrátko do Londýna, ale brzy se vrátil do Francie, kde strávil zbytek života. Hlavní díla 1754 Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi 1762 Emil aneb O výchově 1762 O společenské smlouvě 1770 Vyznání
„Blížíme se stavu krize a století revolucí.“ Jean-Jacques Rousseau
Velkou francouzskou revoluci rozpoutala rozzuřená lůza, když 14. července 1789 vzala útokem pařížskou Bastilu. Tato středověká pevnost a věznice byla symbolem královského útlaku.
ani samotné zjišťování „obecné vůle“ nebylo vůbec snadné. Jednotlivcům i skupinám hájícím se zastupováním obecné vůle a přitom pouze sledujícím své vlastní zájmy zjevně nestálo nic v cestě. Pro svou snahu učinit lid svrchovaným by Rousseau mohl být označován za otce totalitarismu. Cožpak se od té doby nepokoušely represivní režimy zaštiťovat tvrzením, že jednají z pověření „lidu“? Rousseauova opatření proti utváření frakcí – které považoval on i Machiavelli za činitele podkopávající stát – by opravdu mohla vést k tyranskému diktátu většiny, při němž by nepopulární menšiny trpěly v rukou těch, kdo vykonávají „obecnou vůli“. Podle Rousseaua bylo řešením, jak se vypořádat s tímto dilematem, uznat nevyhnutelnost frakcí a nechat je nekonečně znásobovat – při existenci mnoha soukromých vůlí nemá ani jedna šanci stát se vůlí obecnou a zároveň ani jedna frakce nebude moci získat dostatečnou převahu, aby se postavila vůli obecné.
Státy, které vznikly na základě nelegitimních společenských smluv založených na podvodu mocných, nejsou schopny vyjadřovat tuto vůli zejména proto, že k nim jsou osoby připoutány pouze z respektu k autoritě, nikoliv ze všeobecného souhlasu. Pokud jsou ovšem platné smlouvy mezi vládnoucími a ovládanými nelegitimní, založené na popření svrchovanosti lidu, a nikoliv z jeho vůle, pak se lidem dostává veškerého práva takovou vládu svrhnout. Alespoň takto později interpretovali Rousseaua jeho radikálnější následovníci. Rousseau sám se stavěl k otázce otevřené revolty přinejmenším nejednoznačně, k násilí a občanskému nepokoji se často vyjadřoval kriticky a volal po respektování existujícího práva.
Revoluční ikona
Rousseauova víra ve svrchovanost lidu a v dokonalost lidí i společnosti měla dalekosáhlý dopad. Za Velké francouzské revoluce posloužil Rousseau jakobínům jako
záštita jejich víry v nezbytnost radikální transformace francouzské společnosti. V roce 1794 byly Rousseauovy ostatky přeneseny do Pantheonu v Paříži, kde byl pochován jako národní hrdina. I po následující dvě staletí bylo Rousseauovo dílo prubířským kamenem těch, kdo usilovali o zásadní přeměnu společnosti ve jménu veřejného blaha, počínaje Karlem Marxem. Současně dalo vzniknout i argumentům proti Rousseauovi, ať už za jeho života, či po něm, a napomohlo formování konzervativních a liberálních myšlenek. V roce 1791 učinil Edmund Burke, jeden ze zakladatelů moderního konzervatismu, Rousseaua téměř osobně zodpovědným za Velkou francouzskou revoluci i za to, co vnímal jako její největší excesy. O téměř 200 let později vyjádřila radikálně-liberální fi lozofka Hannah Arendtová myšlenku, že omyly v Rousseauových idejích způsobily, že se revoluce vzdálila svým liberálním kořenům. ■
