Politika, kyborgové, slanina ANIME: Ghost in the Shell (první film) Píše se rok 2029, celá Galie již dávno není okupována Římany... V jistém nejmenovaném jihoamerickém státě se právě schyluje k rozhodujícímu boji mezi revolucionářskými gardami a vládními jednotkami. V táboře revolucionářů se v předvečer bitvy pohybovala morálka kolem bodu mrazu. Velitel si proto gestem zjednal ticho a.... A to, co řekl, stejně jako jako to jak dopadla ona rozhodující bitva, je pro náš příběh naprosto nepodstatné. Ovšem pro pravé pochopení důvodů zrození kyborgů je nutné znát historický kontext. V roce 2017 se začaly prudce tenčit světové zásoby ropy, když se situace vyhrotila natolik, že i politici začali jezdit do práce na kole, rozhodla se vláda USA přikročit ke klasické metodě zajištění černého zlata – obvinění nějakého slabšího, na ropu bohatého státu z přechování zbraní hromadného ničení a posléze na tento stát zaútočit. Los tentokrát padl na Spojené arabské emiráty a tažení mohlo začít. Samotná válka začala v roce 2018 a trvala dva roky, přičemž první rok se americké zpravodajské služby snažily zjistit, kde se vlastně Emiráty nacházejí, což nebylo snadné, jednak kvůli mizernému americkému vzdělávacímu systému, jednak kvůli tomu, že Wikipedie na protest proti válce pozastavila svoji činnost a jednak kvůli tomu, že od roku 2015 se na většině informačních serverů bez čínštiny prostě neobejdete. Agentům CIA, kterým dělá problémy i mateřština, se tak do cesty postavily nepřekonatelné překážky, které byly nakonec po několika měsících usilovného snažení překonány tak, že někoho napadlo se prostě podívat do atlasu. Ovšem tím americké lapálie neskončily. USMC, neboli námořnictvo Spojených států amerických, se rozhodlo napadnout Emiráty ze dvou stran, a tak se loďstvo rozdělilo na dvě skupiny, což byla osudová chyba, neboť jakýsi admirál Johanson si omylem položil svačinu na tlačítko pro odpálení raket tomahawk, které navíc nějaký hackerský vtipálek nastavil směrem, kde se nacházela druhá polovina americká flotily. Ta, v domnění, že je pod útokem nepřítele, palbu opětovala, čímž ovšem vyvolala dojem útoku nepřítele v první polovině flotily USA. Tato palbu rovněž opětovala, a tak po dvou hodinách opětování palby skončilo celé americké námořnictvo na dně Perského zálivu. Jeden voják Emirátů, který celou událost pozoroval ze břehu, pak později v tisku prohlásil, že takový tyjátr neviděl od té doby, co se Bill Clinton snažil před soudem vysvětlit své sexuální extempore v Bílém domě. Po tomto faux pas a prohrané válce s Emiráty se guvernéři jižních států USA rozhodli vybodnout se na Washington a vytvořit novou Konfederaci. To se samozřejmě severním státům nelíbilo, a tak po krátkém a zcela zbytečném diplomatickém handrkování vypukla dne 12. dubna 2021 druhá americká občanská válka, což bylo mimochodem na den přesně 160 let od vypuknutí první americké občanské války, což bylo ovšem za daných okolností všem jedno. Dalším ohniskem vojenského konfliktu té doby byl korejský poloostrov. Korejci jsou vůbec co se týče politiky velmi vtipný národ. Buď se ti ze severu mlátí s těmi z jihu ve sporu o to, kdo byl měl vládnout celému poloostrovu, a nebo je celý dotyčný poloostrov okupován jinou velmocí a Korejci ze severu se mlátí s Korejci z jihu ve sporu o to čí je to vina. Od roku 1945 se Korea ocitá v první výše popsané situaci a do roku 2029 se sever a jih stihly vzájemně padesátkrát vojensky napadnout, dvacet šestkrát si vyhlásit válku a sedm tisíc pět set čtyřicet sedmkrát si slíbit, že jedna strana vymaže tu druhou z mapy. Není proto divu, že když se 10. 11. 2027 japonský ministerský předseda od svého pobočníka dozvěděl, že KLDR a Jižní Korea spolu válčí, tak tuto situaci okomentoval slovy: „Cože? Už zase?“ a pak se znovu vrátil k výtisku Tokio Šinbun, kde měl rozečtený článek o vlivu pojídání sterilizovaných okurek na růst vlasů, což mu v daný moment přišlo zajímavější. Japonsko se od roku 2016 velmi činilo na všech frontách. Právě v tomto roce začali Japonci vyrábět energii pouze a jedině procesem fúze a hned o rok později si kompletně překopali ústavu, aby mohli provádět vojenské operace bez byrokratických zádrhelů. Také došlo k ohromnému pokroku v kybernetice, což mělo za následek vyrobení první jednotky s AI v roce 2018. A v témže roce, v reakci na pokus USA dobýt Emiráty, se Japonsko rozhodlo obsadit Filipíny, a to kvůli bohatým
ložiskům kovů, které Filipínci používali tak maximálně na výrobu hřebů na velikonoční slavnosti. A právě o Velikonocích 2019, konkrétně na Velký pátek, japonská armáda Filipíny bleskově obsadila. Tento den byl vybrán mazaně zejména kvůli tomu, že na Velký pátek se většina Filipínců nechává přibíjet na kříž a v takovéto pozici se jen velmi těžko klade odpor. A vskutku, držet samopal, když je člověk na kříži, je takřka nemožné a i když se vám to podaří, tak při střelbě trefíte akorát kolegu který je ukřižován vedle vás. Právě to vedlo k tomu, že japonské ozbrojené síly obsadily Filipíny bez boje a beze ztrát, zatímco na straně Filipínců bylo několik lidí postřeleno, když se ti největší vlastenci na kříži snažili vzdorovat. Při obsazování Filipín byli také poprvé v historii válečnictví použiti kyborgové, ovšem jelikož k boji ani nedošlo, tak byli tito využiti jen jako síly, které sundavali Filipínce z křížů, protože v poloze na kříži se nejen špatně bojuje, ale i špatně podepisuje kapitulace... Náš příběh tedy začíná v roce 2029 na jednání OSN v Tokiu. Právě zde se má na ministerstvu zahraničních věcí projednávat otázka války v Korei, v Americe a i okupace Filipín, protože v roce 2018, kdy byly Filipíny obsazeny, měla OSN plné ruce práce s ropnou krizí, a tak jim byla anexe nějakého ostrovního státu naprosto u zadku. Japonci ovšem průběh jednání tak trochu sabotovali, protože stanovili datum konference jistě ne náhodou právě na Velký pátek, a tak se filipínský delegát visící na kříži nemohl účastnit hlasování, neboť se mu i přes jeho úpornou snahu nedařilo zvedat ruku, a tak v jednací místnosti působil spíše jako jakási morbidní okrasa než jako diplomat. Každopádně v místnosti už bylo i tak dusno, zejména kvůli tomu, že nějaký hackerský vtipálek (a dost možná ten samý, co tehdy vypekl USMC) posadil delegáty KLDR a Jižní Koreje vedle sebe, z čehož oba neměli moc velkou radost, a každou chvíli hrozilo, že si vzájemně vjedou do vlasů, kterých mimochodem, vzhledem ke svému pokročilému věku, zrovna moc neměli. Samozřejmě, jednalo se o mimořádně důležitou konferenci, a tak byla celá budova dobře chráněna početným policejní sborem, a to včetně několika členů elitní sekce 9, jejichž primární úkol bylo zlikvidovat jakoukoliv případnou hrozbu. Samozřejmě se nabízí otázka, k čemu tu byla tlupa po zuby ozbrojených policistů, když obrana spočívala na bedrech malé skupinky, která campila v nejvyšším patře budovy, ale jelikož delegáti všech zemí mají rádi, když o jejich blaho pečuje početná ochranka, tak se japonské ministerstvo vnitřních věcí rozhodlo podat jim jakési policejní placebo. Koneckonců, vyjde levěji zaplatit zásahové jednotce přesčasy, než vyřizovat naštvané depeše diplomatů, kteří se během jednání necítili dostatečně v bezpečí. Seržant Kazuo Takeši, nováček v sekci devět, se právě podroboval povinné prohlídce před vstupem do kongresového paláce Takeši, v sobě sice měl pár technologických vychytávek, ale z biologického hlediska to byl člověk jako každý jiný – tedy s tím rozdílem, že trpěl velice vzácnou fóbií ze sešívaček, což sehrálo roli při jeho výběru povolání. Upřímně řečeno, k elitnímu zásahovému komandu sekce 9 se přidal jen kvůli tomu, že právě tento sbor má pro papírování vyhrazené zvláštní oddělení a tudíž se tak vyhnul kancelářím, kde se to sešívačkami jen hemží. Po techskenu a bioskenu a poté, co mu službu konající policista řekl, že by měl přestat jíst hamburgry, protože biosken hlásí vyšší hladinu cholesterolu, se Takeši vydal po schodech nahoru do operačního velína sekce 9. Po schodech, protože výtah byl v technické části budovy z důvodu zabezpečení mimo provoz, což Takeši okomentoval několika slovy, které bych tu kvůli jejich nadměrné vulgárnosti nerad ventiloval. Když zbrocený potem dorazil Takeši ke svým kolegům, tak utrousil ještě několik ostrých slov na adresu výtahu a sedl si mezi ostatní příslušníky, kteří zrovna nadšeně rokovali o posledním utkání v hyperházené, kde tým Tokio Taurus porazil svoje největší rivaly z Ósaky s výsledkem 25:24. Taurus vyhráli hlavně díky útočníkovi jménem Išida Nobu, který skóroval v poslední minutě zápasu odrazem od obličeje rozhodčího, proti čemuž dotyčný sudí důrazně protestoval, ale jak se později komise pro hyperházenou shodla, tak takovýto zákrok nebyl v rozporu s pravidly, což mělo za následek menší vzestup hodnoty akcií center pro plastickou chirurgii. Takeši přejel pohledem místnost, skoro si nevšiml kapitána, který seděl u monitorů a kontroloval bezpečnostní kamery a víc soustředil svoji pozornost na majorku Kusanagi Motoko, která seděla v
rohu, měla zavřené oči a vypadalo to, že jí procesory šlapou na plné obrátky. „Ehm, vypadá to, že major má plné CPU práce se zajištěním bezpečnosti budovy, že?“ prohodil Takeši směrem ke kapitánovi. Kapitán se jen tak ledabyle koukl na majorku a pak s poněkud ironickým výrazem odpověděl: „No, podle toho jak se major tváří bych řekl, že spíš hraje 4D Tetris...“ Takeši se zatvářil velmi pobaveně a řekl: „Teda, chcete mi říct, že tahle drahá vládní technologie se využívá k hraní her?“ „Zrovna ty by jsi měl mlčet, Takeši,“ reagoval kapitán. „Šéf říkal, že jestli ještě jednou zjistí, že si přes služební biopočítač stahuješ pornografické materiály, tak že ti skrouhne prémie.“ Takeši zrudnul tak, že humr natřený na červeno by vedle něj vypadal modře a se sklopenými zraky se rozhodl přestat vnímat okolí. Tedy až do chvíle, kdy do něj jeden z příslušníků šťouchl loktem a zašeptal: „Blbče, když si stahuješ takovýhle věci, tak používej kódování, večer ti ukážu jak na to, teda když mi za to zaplatíš drink v hospodě.“ Náhle se majorka prudce vztyčila a zařvala na celou místnost: „Do háje, pitomá kostka ve tvaru L to už nejmíň po šestý!“ Pak si nakvašeným výrazem povytáhla opasek se zbraní a obrátila se na kapitána. „Tak co, jak to vypadá dole?“ „Nic moc,“ odvětil kapitán. „Zástupci Arabské unie a Nové Osmanské říše jednají s naším ministrem zahraničí o námořním obchodu v Indickém oceánu, velvyslanec Americké konfederace právě usnul a diplomaté KLDR a jižní Koreje se právě začali prát... Dlužím ti pětku, Akiro, nevydrželi to ani 20 minut...“ Poslední věta patřila poručíku Akirovi, který na to zareagoval slovy: „To se dalo čekat, ale dneska asi měli dobrou náladu, myslel jsem, že se začnou bít už před začátkem jednání...“ Kapitán si náhle přiložil ruku k ušní vysílačce a vážným hlasem řekl: „Hlídky hlásí narušitele... V nadzemní garáži dva bloky odtud...Tři auta... Sken hlásí sedm lidí, pravděpodobně to jsou Američané... V kufru jsou podle všeho automatické zbraně a granáty. Vypadá to, že chtějí narušit plynulost jednání, nebo dokonce zabít některého z delegátů.“ „Jakou plynulost prosím vás?“ Vykřikl Takši a vyskočil ze židle. „Vždyť tohle není jednání, ale bordel, dva diplomaté se rvou, jeden spí a jeden spadl i se svým křížem na zem a nadává, ať ho někdo zvedne.“ „Ty se asi moc často diplomatických kongresů neúčastníš, že?“ odvětil kapitán. „Tohle je tu naprosto normální... Každopádně, majore, tohle je asi úkol pro vás.“ Majorka přikývla. „O celé situaci jsem plně informována přes komunikační kanál. Vzhledem k delikátnosti celé situace bude nutné vyřídit narušitele pokud možno potichu. Vezmu si s sebou jen nůž.“ Po tomto prohlášení majorka zahodila pás se zbraní a svlékla si šaty, které hodila s tichým „podrž mi to“ Takešimu. Když Motoko vyskočila z okna a zamaskovala se, tak se Takeši obrátil na své kolegy a s výrazem starého zvrhlíka prohlásil: „Máme tu nejlepší nadřízenou na světě.“ Teď už neviditelná Motoko přistála v postranní uličce, kde pod ní popraskal beton, odrazila se od kontejneru, který se pod její vahou zdeformoval stejně jako klimatizace, díky které se dostala na střechu sousední restaurace (kde byla ten den velká sleva na tamní rybí speciality). Jakýsi muž, který stál v oné postranní uličce a který byl Motočiným průletem k smrti vyděšen, si důkladně prohlédl popraskaný beton, ohnutý kontejner i klimatizaci, pak zahodil nedokouřeného jointa a ještě týž den se přihlásil na odvykací kůru v nedalekém protidrogovém centru. Motoko svištěla vzduchem přímo k nadzemním garážím a po cestě vyplašila skupinku vran, hřadujících na střeše, které zrovna natáčel jistý nejmenovaný vášnivý ornitolog. Právě tento muž později uploadoval na you tube video s názvem „Duch na tokijských střechách“, což v celosvětových masmédiích způsobilo hotový spiritualistický poprask. Motoko udělala ještě několik velkých skoků a pak se nalepila na stěnu nadzemní garáže odkud pozorovala skupinu mužů, kteří si rozdávali samopaly a hovořili o očekávaném efektu jejich ozbrojeného útoku.
„Narušitelé lokalizováni, žádný z nich v sobě nemá dostatečně technické upgrady, které by mohly být užitečné při jejich eliminaci. Žádám o povolení k útoku.“ Tuto zprávu předala Motoko velení sekce 9. Po krátké pauze jí přišla odpověď tohoto znění: „Povolení uděleno, majore, proveďte tichou likvidaci, ale zabíjejte jen v nejnutnějším případě. Podpůrné policejní jednotky budou za několik minut u vás. Žádáte o nějakou speciální formu podpory?“ „Ano,“ odpověděla Motoko. „Ať si zásahovka nachystá pytle na mrtvoly, mopy a kbelíky, pokud tady dojde k ostré přestřelce, tak s těmito teroristy vymaluju okolní zdi. To je vše.“ „Ach, kyberhumor, dobrá tedy, máte zelenou majore. Konec.“ Motoko se odrazila, prosvištěla vzduchem, popadla dva ozbrojence za hlavu a než kterýkoliv z nich stačil zareagovat, tak s nimi praštila tak silně o zem, že to oba knock-outovalo a parkovištěm zazněl dunivý dutý zvuk. „Potvrzuji, jsou to Američané.“ Hned po tomto prohlášení se Motoko vrhla na další dva teroristy, kteří zírali na svoje dva složené kolegy, přičemž nechápali, co se jim to stalo. Oba zírající dostali takovou ránu, že se proletěli vzduchem po balistické křivce jako vystřižené z komiksu Asterix a už v bezvědomí dopadli na zem. Pátý terorista se zmohl jen na to, že vyjeveně otevřel pusu, ze které mu vypadla cigareta, která dopadla na přerušovanou čáru na podlaze a vedle které se za chvilku válel i on sám. Šestý terorista popadl samopal a chtěl po neviditelném útočníkovi střílet, ale vzduchem prosvištěl nůž a zasáhl jeho ruku, která už už sahala po spoušti. Dotyčný ani nestačil bolestí vykřiknout, protože ihned poté dostal pěstí do břicha tak moc, až mu z pusy vytekla krev a po chvilkovém válení se po zemi i to, co měl k obědu. Poslední terorista hrozivě zařval a dal se odvážně na útěk, ale po dvou metrech běhu ho zasáhl do zátylku samopal, který po něm Motoko hodila. „Cíle eliminovány. Pošlete podpůrné jednotky k jejich zajištění,“ ohlásila Motoko a deaktivovala maskování. „Majore Kusanagi, podpůrný sbor ještě ani nestihl nastoupit do aut... Kroťte se trochu, nebo vám začnou brzy všichni říkat kyberworkoliborg...“ Náhle se ozvalo klapnutí dveří. Motoko se prudce otočila a spatřila jakéhosi civilistu, který vstupoval na parkoviště od schodů a který tu měl pravděpodobně zaparkovaný vůz. Dotyčný doslova zamrzl na místě a vyjeveně zíral na nahou Motoko a sedm knock-outovaných chlapů na zemi. Po chvíli slyšitelně polkl, zacouval zpátky na schodiště a zavřel za sebou dveře řka, že raději nechce vědět, co se tam dělo. Pak to šlo ráz na ráz – teroristé byli zatčení a uvrženi do vazby. V tiskovém prohlášení se jejich šéf dal slyšet, že je sice naštvaný, že jim sekce devět překazila akci, ale na druhou stranu je rád, že se mu splnil jeho starý pubertální sen o tom, že ho složí nahá neviditelná žena. Co se týče jednání tak kromě otevření nových obchodních tras v Indickém oceánu se nic nevyřešilo. Amerika bude dál válčit sama se sebou a Korea taky. V televizi se oba korejští delegáti nezapomněli klasicky vzájemně urazit – ten ze severu řekl o svém jižním protějšku, že je imperialistický štváč a dotyčný jižní protějšek zase prohlásil, že diplomat ze severu je komunistická svině. V podstatě, zatímco válka v Americe byla v posledních třech letech hlavně zákopová, tak v Korei se válčilo tak, že kolem 80. rovnoběžky bylo naprosto vylidněné území, kde se občas střetávaly hlídky obou znesvářených států. Ti z jihu stříleli po všem, co na sobě mělo rudou hvězdu, a ti ze severu po všem, co na sobě rudou hvězdu nemělo. Motoko se vrátila do velína, kde kapitán svačil chleba se slaninou a při jejím návratu konstatoval, že pozorovat ji při práci je vždy zábavné a ještě zábavnější je sledovat výrazy zmatených nepřátel. Japonští kyborgové jsou vskutku nejlepší na světě. Na západě sice existovaly snahy vytvořit kyborgy pro vojenské účely, ale ty skončily vždy nezdarem. Třeba v Americké unii dva největší
koncerny Microsfot a Apple Computers vyrobily prototypy armádních androidů. Bohužel ten od Microsoftu nebyl v akcích schopen zasáhnout nepřítele a co hůř, spíš se mu dařilo trefovat se do vlastních spolubojovníků. A kyborg od Apple Computers sice měl nádherný design a plno skvělých funkcí včetně připojení se na facebook odkudkoliv, ale velkou nevýhodou bylo, že se nedokázal pohybovat, natož pak střílet. Americká Unie se proto rozhodla se raději vrátit k lidským vojákům, ale ani to nezabránilo tomu, aby se Microsoft a Apple na sebe navzájem nevrhly a nezažalovali za kopírování nápadů... Co se bude dít dál ve světě, to nevím. Ale můžu vás ujistit že třetí světová válka nebude, neboť Amerika i Korea vláčí sama se sebou a zbytek světa včetně Číny a Ruska je zabrán do hraní 4D her.
