Polární výprava „Za polární září a rybolovem“ SHRNUTÍ
„Polární noc má zvláštní moc, každého přepadne smutek. Němec i Brit, křesťan i žid, každý by nejradši utek. Ba i ti šikovní Laponci (!sic) se silami jsou na konci. Jen jeden z národů neskoná, hrůzy severu slavně překoná.“ JC Datum: 10.3. – 19. 3. 2006 Cíl: národní park Urho Kekkonen (= Urho Kekkosen), sever Finska, severní šířka 68°, východní délka 28°. Složení zájezdu: 10 jednotlivců, kteří se navzájem částečně znali, převážně s cestovatelskými zkušenostmi, téměř všichni v současnosti nebo aspoň v minulosti aktivně činní ve skautském hnutí. Věk 21 – 33 let. Vrt (duchovní otec), Kotlík (technická příprava), Štěpán, Michal, Komár, Anička - Pírko, Víťa, Skokan, Bobo, Lišák. Doprava: 9místnou dodávkou VW, ujeto 5752 km, pohonné hmoty LPG (Česko, Německo) a benzín speciál (Švédsko, Finsko) Zpáteční lístky na trajekt Sassnitz – Trelleborg koupené přes Internet za cenu 190 € za 1 vozidlo. 10. člen výpravy (Skokan jakožto zaměstnanec aerolinií) dorazil tam i zpět po vlastní ose letecky. Turistika: 8 lyžařů a dva pěší (na sněžnicích, s vlastní trasou) Vybavení: lyžaři měli saně pulky vlastní výroby z dětských bobů typu šampion, stanových tyčí a pásů ze sedáku či bederního pásu z batohu. Kdo měl přes pulk šusťákový kryt, neprohloupil. 2 páry sněžnic navíc, ale s náhradníma lyžema a hůlkama se nám nechtělo tahat. (2 zlomené hůlky jsme tam vyřešili, ale zůstala otázka, zda by se přece nehodilo mít navíc 1 pár.) 2 náhradní stany, několik žďáráků v případě, že by turistické sruby byly zaplněné. Samozřejmě spacáky, karimatky. 2 vařiče– 1 typ VAR (propanbutan), druhý na tuhý líh. Dále s sebou pár desítek Euro nebo platební karta, individuální zdravotní pojištění, oblečení přiměřené teplotě, „přezuvky“ do srubu, ručník do sauny. Jelení lůj a indulony. GPS a buzoly, mapa ve třech exemplářích, mobily pro komunikaci s druhou skupinou (ale signál v některých místech nebyl). Chyběly nám svíčky do srubu, naopak sekyry ve srubech byly. Počasí: vybaveni jsme byli na teplotu -30°C , nakonec však během turistiky teplota –10 až +2°C, slunečno.
KRONIKA
„Jako učiteli připadl mi přirozeně úkol vést deník naší polární výpravy.“ JC 10.3.06 15:00 sraz Praha – Holešovice, Šternberkova ulice před klubovnou 116. skautského oddílu. Poslední doběhl Vrt v košili a kravatě, cestou z jednání firmy. Aby dostal dovolenou, musel slíbit, že cestou zjistí software finské sázkové kanceláře. Víťa ještě na poslední chvíli přimontovává autorádio z bazaru, Kotlík jako majitel vozu si nepřipouští myšlenku, že by bylo kradené. Nakládání zavazadel, přivazování bobů na střechu. 16:30 0 km Odjezd od klubovny plně naloženou Kotlíkovou devítimístnou dodávkou.
Události prvních minut: 16:31 podezřelé zvuky z převodovky 16:32 Štěpán hlásí, že si není jistý, zda si naložil batoh, který obsahoval všechny mapy a itienář cesty. Kotlík zkušeně s asertivitou pražského řidiče nachází bleskově místo na zaparkování a posléze i Štěpánův batoh. Můžeme pokračovat. Při cestě na sever nás omezovaly tři limitující faktory: museli jsme stihnout odjezd trajektu v Sassnitz a přílet Skokana do Ivala a musel nám vydržet technický stav vozidla pro cestu 3000km. Kolem toho se také točila většina rozhovorů v autě. Dále jsme řešili, zda mají ve Skandinávii LPG, vzájemně se vychloubali buzolami s deklinací a GPS, Vrt citoval příručku polárního cestovatele Pavlíčka, jak přežít v arktidě. Na čerstvě namontovaném mp3 přehrávači se točilo dokola několik CDček převážně českého folku.
„Kapitola pátá: Slavnostní překročení 70.rovnoběžky... Kapitola devátá: Vlci. Kapitola desátá: Ztratili jsme kompas. Kapitola jedenáctá: Bloudíme v mlze. Kapitola dvanáctá: Prohlídka petrohradské Ermitáže. Kapitola třináctá: Další překročení 70. rovnoběžky.“ JC 85 km bereme LPG v Teplicích-Proseticích + doplňujeme nádrž a 4 malé kanystry benzínem. 18:15 státní hranice Cínovec / Altenberg, bez fronty Na německé straně nás pobavil důchodce, který s nákupní taškou na řídítkách neohroženě šlapal do pedálů do kopce a „vedl za sebou“ k hraničnímu přechodu kolonu kamiónů. 19:00 minuli jsme asi odbočku na obchvat Drážďan a jedeme do centra 19:10 míjíme Dresden – staré nádraží 19:20 míjíme Dresden – nové nádraží. 19:25 Prohlídka centra skončila. Příjezd na dálnici šťastně nalezen, jedeme směr Berlín a dáme si lepší pozor, abychom neminuli obchvat. Cestu nám znepříjemňuje mlha. Skoro všichni spí. 20:55 Samozřejmě že jsme minuli exit na obchvat Berlína. Asi pojedeme skrz město. Převodovka zlobí. Sněží. Jinak nálada na palubě dobrá. 21:15 Pětka už nejde zařadit. Projížďka večerním Berlínem. Stále hledáme, jak ven. 21:25 Všeobecné veselí. Po žertovných narážkách o prohlídce centra opravdu jedeme kolem Alexander Platz a vyhlídkové věže. Vzápětí Kotlík přiznává, že to vlastně zná. Ale zmiňuje jen hospody a obchod s cykloturistikou. 22:10 366 km Tankujeme 53 litrů LPG těsně za Berlínem, ale stále nevíme, kudy se vrátit na dálnici.
Štěpán: „Jedeme dobře. Drážďany jsou na druhou stranu.“ Bobo: „Já myslim, že na Šumavě je taky dobře.“ Začíná se nás zmocňovat panika, že nestihneme trajekt. 22:50 Navíc když už jsme tu dálnici našli, dostali jsme se do chumelenice a v rozmezí pár set metrů jedeme kolem dvou čerstvých autonehod. 24:00 už mimo dálnici i mimo chumelenici, všichni spí, jen Kotlík a Lišák plně zaměstnáni řízením a navigací.
11.3.06
„Kdo chvíli močil, již močí opodál.“ JC 00:45 Cesta ubíhá svižně a kluci pomalu začínají vyhlížet ukazatele se symbolem trajektu. Jenže: 00:50 jeli jsme svižně až příliš, jak nám vysvětluje silniční kontrola a dokládá to Kotlíkovi fotografiemi. Uprostřed noční vesnice má stanoviště dopravní hlídka o čtyřech(!!) osobách. 2 přihlížejí (asi z policejní akademie), jedna z nich trochu umí anglicky, jedna vztekle chrčí německy. Kotlík je dráždí tím, že omylem vytahuje techničák od jiného auta, pak zase občanku místo řidičáku. Za 65km/h v obci platíme 25 €.
Kotlík (po odjezdu) „ - Dobrý den pane řidiči, umíte číst. - Ano, co potřebujete?“ 01:30 590 km Greifswald, tankujeme 21,5litru LPG za příznivých 0,54 €/l. Slibujeme si, že se tu stavíme i na zpáteční cestě. Navigátoři hlásí, že do trajektu zbývá 85 km. Vypadá to, že by se to mělo stihnout. 02:45 Neuvěřitelné – k pokladně trajektu přijíždíme na minutu přesně dle pokynů, půl hodiny před odjezdem. U pokladny nám řekli číslo terminálu a silničního pruhu, i tak jsme dokázali bloudit. Zmatečné byly i další okolnosti: Anička nestihla vyplnit jmenný seznam osob, přesto nám to dědek vytrhnul z ruky a hulákal, ať si pospíšíme. Zajímavé bylo taky, že se nás ještě jedna kontrola ptala na cigarety, ale vůbec ne na benzín, který jsme převáželi nepovoleně v kanystrech. Po zaparkování v trajektu jsme samozřejmě zapomněli vypnout plyn. Kromě naší dodávky byly zaparkovány ještě 2 další po dvou lidech, a to je všechno – čili personál na lodi hrál proti pasažérům jasnou přesilovku. Provětrali jsme se na vyfoukané palubě a zakrátko sladce usnuli na prázdných sedačkách v místnosti. 07:00 Se zpožděním (nikoli naší vinou) přirážíme k švédskému pobřeží. Pohled na zamrzající moře nás odrazuje.. a výstup na palubu utvrzuje – je pěkná kosa. Vrt hořce lituje, že nechal doma péřovku. Kotlík má starosti, že auto moc nechytá a že na severu to bude ještě horší. Seřazeni na zadní straně čumíme a čekáme, až spustěj rampu z terminálu, ale ups! pro výjezd se používá jiná. Skáčeme honem do auta a už jsme na pevnině – hurá!
„Člen naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí 8 – 10 tažných psů, ale nevím zda jeho duševní schopnosti stačí na náročný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Průhonic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme. Ze všeho nejvíc se těší, jak se v oblasti věčného sněhu zkoulujeme.“ JC Švédsko, Swerige, Sweden – měna švédské koruny (SEK, = asi 3 české), čas středoevropský, pohonné hmoty: benzín, málo biogas, ještě méně zemní plyn. LPG zde není. Větš. benzínek končí provoz ve 21hod., ale jsou vybaveny automatickou pumpou na VISA kartu. Po dálnici max. rychlost 110 km/h. Tyto údaje pro nás ovšem byly velkou neznámou a museli jsme si je po cestě zjistit. 07:40 Projíždíme ranním Malmö – je zde po ránu pusto. 09:00 I sobotní dálnice jsou prázdné. Slunce svítí, nic nám nechybí. Akorát zase začíná zlobit pětka. Zkušenější cestovatelé opět vytáhli brožurku polárníka Pavlíčka a citují
z ní. Oblíbenou pasáží je kapitola, jak se zpocené oblečení má nechat „vymrazit“. Scénář, jak se dva cestovatelé dělí o pracovní činnosti při utáboření, nás připravuje na nejhorší chvíle, kdy každá ztracená minuta hrozí podchlazením. 09:40 Přibývající značky Pozor sob! přinesly první úlovek – vyděšená liška na dělícím pásu zeleně. Zatím ne polární. 10:10 Pod dojmem dopravních značek a oplocených lesů podél dálnice si Anička vsugerovala, že viděla u silnice malého soba, jak okusuje stromečky. (pozn.: Anička na tom stále trvá.) 10:30 Proti původním předpokladům, že nám plyn vystačí až do Jönköpingu, nám došel cca 40km před. Přepínáme na benzín a hlavně Kotlíkovi srdce krvácí. Dohadujeme se, jaký čas vlastně platí ve Švédsku. Připravujeme si dotazy na benzínku: Jestli tu vedou plyn, kolik se jezdí maximálně po dálnici, jestli se posunuje čas proti našemu. 11:00 Na stanici Statoil nám podávají odpovědi: čas středoevropský, max. rychlost 110. Na plyn nás posílají asi 5 km zpět. Je slunce a příjemných –8 °C. 11:25 1025 km Jsme u automatické stanice na plyn. Ale ajaj, tak zde mají pouze biogas nebo erdgas (zemní plyn), ale LPG na bázi propan-butanu ne. Pokračujeme zatím na benzín. 11:30 Projíždíme město Huskvarna s muzeem světoznámých výrobů. Převodovka zlobí, pětku musí spolujezdec držet kolenem. 12:30 Mjölby – přestávka na opravu převodovky. Pětka totiž tvrdě bojuje se spolujezdcovým kolenem. Kotlík: „tohle může potkat jedině mě.“ 13:00 Závada Kotlíkem odstraněna, příčina zůstává neznámá. 13:05 Závada tatáž, takže definitivně pokračujeme na čtyřku.. Kromě toho asi není seřízený palivoměr – ukazuje nízký stav paliva, ačkoliv by tam měla být tak půlka nádrže. 15:45 1371 km Vrt projel Stockholmem a zastavil u Statoil. Dovídáme se, že LPG prostě ve Švédsku nemají, takže jsme definitivně odkázáni na benzín. Kotlík ho načepoval 62 litrů, z čehož usuzujeme, že má 70 l nádrž – to jsme totiž taky nevěděli. Za volant usedá Štěpán. Zatímco na jihu Švédska nebyla příliš souvislá vrstva sněhu, kolem Stockholmu už ho přibylo. Z oken aut nás lákají stopy běžek na zamrzlých jezerech. Pouštíme si tématickou nahrávku – Dobytí severního pólu z Divadla Járy Cimrmana jako přípravu na útrapy.
„Blázen, chce dobýt točnu v takovémhle počasí. Zima jak v psírně, chápete to?“ JC 20:00 1731 km Jsme v Sundvallu, údajně s jeden a půl hodinovým předstihem proti itienáři. To nás těší, protože i tak máme problém stihnout přílet Skokanova letadla do Ivala. Cesta ze Stockholmu místy hrozila, že skončí v závějích, ale aspoň 1 pruh vždycky zůstal nepokrytý sněhem. Na benzíně bereme 53,3 litrů, cena je 11,21 SEK/l. Teplota –4 °C, se sněhem jde za volant bojovat Lišák. 23:15 Lišáka střídá opět Vrt. Kotlík se ozývá z kufru. Zorganizoval totiž mezitím lůžkové uspořádání na zadní sedačce a na zavazadlech. 24:00 2022 km Umeä, popojeli jsme si k benzíně dál od hlavního tahu, a hned byla na silnici vrstva sněhu. Jinak ta hlavní cesta je super. Tankujeme 37 litrů za 390 SEK. Za volant sedá Kotlík. Je už -16 °C, okna na dotek nejen, že zebou, ale lehce zamrzají.
12.3.06 05:00 2399 km Začíná svítat, jsme těsně před finskými hranicemi. Bereme 35,7 litru za 400 SEK. Řídí Vrt, kterého zlobí převodovka i na jedničku. Projíždíme do Finska, 10°C bez větru, silnice dobrý. Finsko, Suomi, Finland – měna Euro. Čas posunutý o hodinu vpřed (athénský). Noční automaty na benzínkách neberou platební karty, ale bankovky 5, 10 a 20 €. Po dohodě jsme si hodinky nechali na náš čas, takže i já budu uvádět všechny údaje ve středoevropském. 06:40 překročení polárního kruhu. Na tomto místě nás čekala maškaráda v podobě „Santa parku“ – znechuceně pokračujem. Možná větší atrakcí pro nás bylo, že silnice se z nekonečné roviny váhavě zvedla do prvního nizounkého vršku. Později se přidaly i další.
„Já tomu možná nerozumim, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidim. Když to srovnám s tim výletem na Kokořín …- Prosim tě to se vůbec nedá srovnávat. Jak to? Byly tam skály pískovcový, občerstvení.. co je tady? Prd!“ JC První dojmy z Laponska: sněhu překvapivě málo, žádné závěje, podél hlavní silnice špinavější než třeba ve Švédsku. V souvislosti s tím polárním kruhem dost komerce. Příroda pěkná, břízy, smrky, borovice. Dřevěné chatky, spousta autobusových zastávek po cestě. Hezké červánky na přivítanou. Stav auta: přestal fungovat regulátor větrání a topení. Nedaří se nám zařadit pětka a ostatním kromě Kotlíka i jednička. 08:10 2656 km Sodankylä, tankujeme 56 litrů a dopřáváme si coffee time. Je příjemné ráno, sluníčko, -6°C. Dost málo sněhu. Podle posledních tří úseků vypočítal Kotlík spotřebu 15,6 litrů/100 km a byl příjemně překvapený. 10:31 Opět neuvěřitelně přesně – jsme na letišti Ivalo. Je sice pravda, že Skokan se do letadla s příletem 10:30 nevešel a tak letěl předchozím, čekal na nás už 4 hodiny na letišti a vzbuzoval pozornost personálu.. Ale to na vzájemné radosti nic neměnilo. Skokan se nalodil jako 10.člen výpravy na zadní sedačku a my ještě krátce skoukli malinké letiště a místní suvenýry a prožili několik vzplanutí. Konkrétně Bobo se zamiloval do plyšového pejska, Anička do vycpaného bělokura.
„Teda nechci náčelníka kritizovat, ale nejdřív bych dal povel zapřahat a potom do lyží, tak bych to viděl já.“ JC 11:45 2771 km Cíl – stanice pohraničníků Rajavartioasema, respektive parkoviště u ní. Podle doby cesty Švédskem a Finskem počítáme, jak nám vyjde cesta zpět na trajekt. Varianta a: odjet v sobotu ráno nejpozději v 8,00, bez časové rezervy. Rozhodli jsme se pro variantu b: vyjet už v pátek večer. Čas navíc jsme po cestě domů mohli využít trojím způsobem: 1) rezerva na případné opravy, 2) prohlídka večerního Stockholmu, 3) odjet dřívějším trajektem a být dřív v Čechách. Domluva byla nutná, protože od skupiny lyžařů se nyní odděloval Bobo a Lišák na sněžnicích, kteří měli vlastní a kratší, víceméně protisměrnou trasu. Ti také dostali úkol oživit auto v pátek večer a převézt jej do Saarisälka, kde končila trasa lyžarů.
Na témž parkovišti se připravoval na výjezd finský pár, tak jsme prodiskutovali pár otázek, hlavně počasí a okoukli jejich pulk – saně pro přepravu batohu a dalšího nákladu. Zaujalo nás, že mají vodicí tyče překřížené, a většina z nás se tomu podřídila. Chvíli jsme se s tím učili zacházet.. Co se týče počasí, bylo +2°C. Dle Finů i novin na sodankylské benzíně byla předpověď neobyčejně příznivá, zatímco minulý víkend tu přes noci bylo prý -30°C!
„Tak přátelé, tohleto možná byli poslední lidé, které jsme viděli“. JC 13:30 loučíme se s parťáky na sněžnicích 14:00 Zapřahání a start lyžařské výpravy. Kotlík ještě nabízí pro úspěch cesty lok Napoleona. Vrt slibuje: „přátelé, kamarádi, my Vám ty medaile přivezeme.“ Skokan obětavě táhne na zádech kytaru. Zpočátku nádherné počasí, krásná cesta ujetá skútry. Zjistili jsme, že mimo ujetou stopu se sníh boří a jde se velmi těžce. Už na druhém kilometru Kotlík ztratil rukavici, ale vrátil se pro ni, stálo nás to asi 20minut. Přelezli jsme hezký mostík přes řeku Lutto a přidali se k hraničnímu pásmu, za kterým byla už hranice s Ruskem. Taky jsme brzy potkali 2 pohraničníky (asi) na skútrech. Cesta se počala zvedat a slunce zapadat. Měli jsme jenom dvě mapy a jejich „majitelé“ nás ubezpečovali, že srub bude každou chvíli. Ale pořád jsme šli do kopce, až jsme padali únavou. Nejen, že se setmělo, ale zašel i měsíc, takže si na nás brousila zuby trudomyslnost.
„Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Chci to vidět.. Amundsen, chlap jako z ocele a plakal jako malej kluk.“ JC Konečně nastal obrat k lepšímu – prošli jsme sedlem a cesta se sklonila dolů. Sjížděli jsme mírný svah noční tajgou za přízračného svitu měsíce. Nádhera! Poté jsme odbočili a několik kilometrů museli jet po jezeře. Vrt s Michalem čmuchali zavátou cestu a nakonec vyčmuchali i srub. To už bila osmá hodina. Za toto odpoledne jsme ujeli necelých 20km s nákladem a blahořečili prázdnému a útulnému srubu. Nesl jméno Kiertämäjärvi (järvi je prý jezero) a patřil mezi sruby označené jako autiotupa – určené pro nocleh zdarma bez rezervace. Vybavení srubu: kamna, plynový sporák s bombou, stůl a lavice, prkenná postel pro 6 lidí (bohatě postačující pro 8 Čechů), bible a kniha hostů, svícen se zbytky svíček, požární hlásič. Z nádob pár hrnců a kýblů na pitnou vodu a na pomeje. Ty na splašky byly žluté a měly nápis jäte, spletli jsme to jen jednou. Asi 30 metrů vzdálený dřevník s pilou a sekerou, latrína. Led v jezeře se prorazit skrz nedal, ale aspoň jsme ho kus roztavili na plotně a za chvíli už bublala voda na čaj a na polívku. Večer se rozjela diskuze, zda na skautských táborech trestat nebo ne. Zlým mužem byl Kotlík, oponoval mu Vrt. 13.3.06
„Václave, když je hlad, musí umění stranou. Naposledy si na ni zahraj. - Ještě nikdy jsem nezatápěl hudebním nástrojem. – Jednou s tím začít musíš.“ JC Probudili jsme se do polárního rána. Slunce svítilo, sníh jiskřil, bylo -5°C a připadali jsme si jako v tropech, proti tomu, co jsme očekávali. Anička vstala jako první, což ohlásila úderem hlavou do visící kytary, a potom šla tajně nachystat Kotlíkovi dort k třicetinám. Postupně se probouzeli i ostatní, hlavně na heslo „dort“. Od stolu se nám moc nechtělo, takže srub jsme definitivně opustili až v 11:30. Cesta začala hromadným fotografováním na zamrzlém jezeře a i nadále probíhala příjemně, po stopě sněžného skútru. Mimo cestu je asi 60 cm sypkého prašanu, což jsme si opakovaně experimentálně ověřili, a odrazuje nás to od odboček na vlastní pěst. Bylo slunce, teplota kolem nuly, akorát na otevřených pláních studeně foukalo. Pokračovali jsme na jih podél ruských hranic. Potkali jsme několik zamčených srubů (varaustupa), které je nutno za poplatek předem rezervovat, možná to byly i sruby strážců národního parku (nějaká jiná tupa) a za celý den jediné dva turisty: byli to Češi. Konečně i dle zápisů v deníku jsou zde Češi častým zjevem, alespoň tento březen. Asi půlhodinu jsme strávili obědem. Zde si dovolím malou odbočku k jídelníčku. Dostal jsem se jako slepý k houslím do stravovací skupinky k Aničce, a ač jsem předem na avizovanou kašovitou stravu žbrblal, nemohl jsem si pak vynachválit Aniččinu genialitu. Její jídla byla jednoduchá, rychlá na přípravu a hlavně chutná (samozřejmě také lehká na převoz). Základ mohl být stereotypní, ale vždy zpestřený něčím dobrým proti jednotvárnosti. K snídani jsme opravdu měli každý den kaši krupicovou, ovesnou nebo rýžovou, ale vždy s kakaem nebo sušeným ovocem a ořechy. K obědu něco předem uvařeného nebo chleba s máslem a salámem, k večeři teplou instantní polívku a něco na dojedení. Koneckonců na cestě jsme si vždy mohli doplnit energii sušenkou či čokoládou a večer si zpříjemnit křížalami, trvanlivým salámem nebo destilátem v rozumné míře. Na první oběd do terénu nám Anička kuskus s máslem zalila vroucí vodou, nechala v něm natavit kousky eidamu a přimíchala do toho pytlík oliv. Jak jsme se ráno u vaření smáli, co s olivama za polárním kruhem, tak nám potom jen naskakovaly boule za ušima. Obědvali jsme nešikovně uprostřed stopy a říkali si, co kdyby tu jel traktor. No vida, a kousek odtud nás opravdu jeden po cestě překvapil. Čtvrtou skupinu osob kromě pohraničníků, strážců přírody a turistů tedy tvořili lesní dělníci. Když už se slunce klonilo k západu, i my se odklonili od státní hranice a zamířili k západu. Po cestě přibylo sobích stop a bobků, ale živého jsme dosud nepotkali. Kartografové naší výpravy nepožívají velké důvěry, neboť jejich odhady vzdáleností mezi sruby se liší i dvojnásobně. Tentokrát skutečně jejich poslední předpovědi vyšly. Asi 6 km po odbočce od hranic přišlo místo, kde Vrt zavelel „vstříc dobrodružství“. Tím dobrodružstvím byla cesta asi ¾ km cesta po staré stopě, čili středně hlubokým sněhem. A skutečně se před námi po chvíli zjevil exkluzivní srub Anterinmukka, který oproti předchozímu měl navíc předsíňku, palandu, matrace, krb, a saunu. A taky ohromné krmítko, jehož význam nám nebyl úplně jasný.
„-Až přijedu domu, dám si postavit do pokoje čtvery kamna. Ty co jsme říkali a ještě piliňáky. - Václave, nechci sejčkovat, ale aby ti to utáh komín. - Dám do každýho rohu jeden komín. Na komínech se nesmí šetřit.“ JC Dorazili jsme sem v 17 hodin našeho času, zhruba se západem slunce, takže bez oběda jsme cestovali cca 5 hodin, ujeli jsme asi 20km. Bylo -2°C a moje propocená péřovka se stala terčem vtipů. Srub byl tak krásný, že jsme se dlouho zabydlovali a užívali si to. Nejkrásnější byl krb v rohu místnosti. Po několikahodinové diskuzi, jestli budem hrát karty nebo roztopíme saunu, se konečně zvedli Kotlík s Vrtem a šli připravovat saunu. Sauna byla vybavena kamny s hromadou kamenů na plotně a s ohřevnou nádrží na vodu. Naběračkou jsme nabírali vroucí vodu a polévali s ní žhavé kameny, tím se uvolňovala oblaka horké páry. Misky s pitnou vodou jsme používali k doplňování tekutin, případně k ochlazení obličeje. Kolem desáté večer bylo zatopeno a všichni jsme si to šli užít, Anička ovšem v prádle. Na Víťův kurz masáží už nezbyla síla, ale na oslavu Kotlíkových narozenin ještě jo. Tak se stalo, že poslední flamendři usnuli až kolem půlčtvrté. Témata večerního rozhovoru: prenatální vnímání dětí, genetika versus výchova… 14.3.06
„Maminka mi vždycky říkávala: neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma, co máš a v cizině, co ti dají“. JC Probuzení bylo překvapivé a pozdní – navzdory všem včerejším bojovným řečem. V našich 9:30, tj. o půl jedenáctý místního času přijeli dva Finové a dokonale nás zahanbili. Po oslavě bylo „trochu neuklizeno“. Finové uměli jen finsky a švédsky, takže jsme si vyměnili pár slov a oni si začali vařit čaj. Do toho Anička zmateně pobíhala a snažila se poklidit a udělat snídani. Běhala tam v sukni z šátku a dostala (asi za to) kousek uzeného soba, o který se s námi rozdělila. Bylo to vysmáté ráno. Padaly žerty i na mojí propocenou péřovou bundu ze včerejška, kterou jsem si dal ven „vymrazit“, že tam chrastí a že „Pavlíček 1:0“. Zpívali jsme píseň Polární noc, která se stala naším ústředním hitem. Nakonec jsme se s Finy vyfotili, oni si nás taky vyblejskli („„to jsou ti, co vstávají o půl jedenáctý““). Odjezd ve 12 nula nula, stupňů nula.
„No ale abych to nepřehnal, on zas takovej hic není. ... To až budu vyprávět u nás doma, jak jsem stál kousek od severní točny jen tak nalehko. Ještě že mám to peří.“ JC Cesta měla být krátká, slunce zase svítilo, takže jsme hýřili optimismem, ani nám nevadil vítr. Aspoň zpočátku. Ale jak jsme se stočili na jih, vítr se nám dostal do obličeje, postupně i zesílil z čerstvého na ostrý a hnal proti nám sněhový prach. Zakuklili jsme se a statečně se rvali dál. Konečně ten vítr a prořídnuvší pláně s holými nevysokými kopci nám začal asociovat trochu polární podmínky. Když jsme zdolávali 5metrový sešup, užili jsme si legrace a navíc zjistili, že pod ním je místo chráněné proti větru, tak jsme si tam sedli na oběd. Trval jen 20 minut a hned jsme zas pokračovali
neúprosným tempem. Anička vyhlásila soutěž, kdo první spatří bělokura, tomu že vyrobí podobný dortík jako Kotlíkovi k narozkám. Závěr cesty byl pohodový, vítr se mezi kopci zklidnil a cesta se počala mírně svažovat. Těsně před srubem Hammaskuru jsme potkali starší finský pár, který nás upozornil, že ve srubu už jsou 4, kromě nich taky 2 Španělé. Dorazili jsme asi v 16 hodin po 13 km cesty, za teploty -2°C. Po prohlídce vytopeného srubu jsme usoudili, že se vejdeme a vetřeli se. Vrt ještě jel 2km na jih přesvědčit se, že je tam dle mapy a instrukcí 2místný srub Hammaskota, který mohl posloužit pro Boba s Lišákem, se kterýma jsme se zde dle plánu měli setkat.
„Vidíš, Vojtěchu, kdybychom měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.“ JC Nakonec bylo místa habaděj, protože Finové si odemkli sousední varaustupu, Anička šla pod širák a vzhledem k tomu že Bobo s Lišákem nepřijeli, šli do „mechového týpý“ Hammaskota nadšení Vrt s Míšou. Rozpustilostí nebylo dost a tak se večer Kotlík s Víťou rozhodli vedle Hammaskoty zarybařit pod ledem a já s Aničkou a Skokanem jsme je vyprovodili a užili si vyjížďku bez zavazadel. Měli jsme sice pro případ nudy karty a několik dalších společenských her, ale vůbec jsme tuto potřebu nepocítili (a bylo tomu mimochodem až do konce výpravy). Skokan pak zkoušel Španělům na usnutí zahrát místo českého folku něco mezinárodního a krásně vystřihl třeba Tears in Heaven od Claptona. Vrt určil budíček na zítřejších 6,00 a odjezd na 8 hodin, abychom stihli odpolední výlet na horu Sokosti. Tak to jsem zvědav. 15.3.06
„- Uskutečnil bezpočet pokusů na vlastním těle, aby zjistil, jaké podchlazení lidský organismus snese. - Koukám, že tady to kapánek přeťáp.“ JC Všechny jmenované akce byly doprovázeny drobnými komplikacemi. Při lovení ryb zůstalo největším úspěchem to, že chlapci vysekali díru trojvrstvou ledu. Po návratu Víťa na otázku, jestli chytili rybu, odpověděl že „rýbu“. Anička se vrátila do srubu asi ve 4 ráno usušit, protože, jak říkala, se jí na spacáku v těch –18 stupních udělal ledový krunýř. Dovolím si to interpretovat tak, že se jí při -12°C vysrážela na spacáku jinovatka. Vrt s Michalem se v mechovém týpí Hammaskota vyspali pěkně, ale vstali o ¾ hodiny později, než slíbili a při odjezdu zapomněli na hlavním srubu několik cenných trofejí, zejména Vrtovu chloubu – teploměr. Zapomenutý teploměr při odjezdu, tj. nakonec v 8:45 ukazoval -8°C. Největší brzdou byl Skokan, který se probral o hodinu později, ale rychlým finišem nakonec zpoždění minimalizoval, takže skupina Hammaskota posílená o Štěpána vyjela jen s 10minutovým předstihem.
„Půjdeme na sever, o tom není pohyb.“ JC Cesta dnes téměř za bezvětří, stočili jsme se definitivně na západ až severozápad. Předjeli jsme finský pár ze včerejška a potkali 2 finské samotáře. Ke konci cesty jsme procházeli lesem, kde byly patrno mnoho stop lesní zvěře, včetně pernaté. A tam, v
pravé poledne, se před námi vyloupnul srub Valvontatupa (asi 5místný). Při ujetých 16km to znamenalo největší rychlostní průměr a ranní zpoždění tím bylo zažehnáno. Uvnitř srubu jsme krátce poobědvali, načež jsme objevili, že co by kamenem dohodil, je mnohem větší srub Luirojärvi-Hillton. Sice jsme zde zaskočili známé 2 Finy z Anterinmukka, ale ti nám to později pěkně vyhřáté přenechali. Luirojärvi-Hillton měl velkorysou palandu, kde by se na obě patra vešlo 16 lidí, 2 stoly, pod sporákem něco jako kuchyňskou linku, kamna uprostřed místnosti, přilehlou sušárnu a o pár desítek metrů dál i luxusní saunu. Jako byl Kotlík poslední 3dny posedlý rybolovem, tak se nás Vrt jal do omrzení přesvědčovat, abychom vytopili sušárnu. Každopádně pobytem v Hilltonu, psáno opravdu se dvěma l, jsme si splnili další sen. Zbyly nám ještě: potkat v parku soba, chytit rybu, spatřit polární záři a vystoupit na nejvyšší horu parku – Sokosti.
„Kamarádi, stálo to za to. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to.“ JC Odpoledne nastal čas plnění posledního uvedeného snu. U srubu jsme nechali pulky s bagáží a ve 13h. svižně vyrazili okrajem jezera, lehcí jako ptáci. Na správnou stopu jsme natrefili hned. Postupně se cesta zvedala a les řídnul a vítr sílil. Sněžná žena přezula na sněžnice a zvolila přímou cestu k vrcholu Sokosti, 718m, díky čemuž jej dobyla jako první. Ostatní, lyžaři stoupali po lyžařské stopě a vedle vrcholu se v pudu sebezáchovy skryly v podivném přístřešku pod BTS. Nemohli jsme se shodnout, jestli je to spíš větrolam nebo sluneční elektrárna. Byl krásný výhled, ale opravdu drsný vítr, takže jsme brzo zvolili sestup, možno říci ústup. Sjezd dolů byl plný legrace, až z toho Štěpán zlomil hůlku. Vrátili jsme se v 17h., cestu odhadujeme na 2 x 5km s převýšením 450m.
„Vy četli a rozmrazili? - Ne, my rozmrazili, ale nečetli. - Oh, bystrý národ, wonderful.“ JC Po návratu jsme se dali do mnoha činností: sušení, večeře, diskuze – dnes na téma jaký je rozdíl mezi fraktálem a rekurzí. Kotlík se opět prokázal jako nejzručnější, když vyžebral v blízkém srubu správců parku další poškozenou hůlku a z těchto dvou trosek zhotovil opékáním v kamnech jeden funkční, ba estetický kus. Jako každý večer, přečetli jsme si v návštěvní knize srubu, kolik zde za poslední měsíc bylo Čechů, a opět jsme se ujistili, že náš turizmus mezi cizozemci jasně převládá. Došlo nám i to, že stopa ze včerejška, kterou jsme se snažili sledovat na Sokosti, byla vyšlápnutá českou skupinou. Konečně i Bobo poslal sms, že byli s Lišákem taky na Sokosti a že na úpatí s Lišákem dokonce bivakovali, proto nepřišli do Hammaskuru. Myslím, že to byla první zpráva od nich, takže jsme byli rádi, že o sobě dali vědět. Pak už Kotlík neměl stání a vyrazil s Víťou na fishing ke krásně vysekané díře v ledu. Ale i tentokrát se po několika hodinách vrátili promrzlí, jen se slovy „sumec 2:0“. Saunu jsme samozřejmě roztopili, ale několik znavených parťáků už dalo přednost spánku. Škoda, byla vážně luxusní. 16.3.06
Vstáváme v 8:00, pohoda, slunce, -2°C. Ráno nám pod okny proběhlo stádo sobů! Tak ještě tu polární záři. V prostorném srubu jsme se zabydleli tak velkoryse, že nám ranní balení dělalo možná víc práce než jindy. Proto jsme na obvyklé ranní činnosti věnovali zase 2 a půl hodiny – myslím tím vstávání, kuchtění, snídání, žertování, balení, uklízení. Vrt: „Věci a věci. A přitom samé předměty“
„Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?“ JC Úvod k následujícímu dramatu: naprostá idyla. Slunce, hanebných 0°C, zurčící říčka, množství stop zvěře, tempo výletní pro střední věkovou skupinu, chlap v sobí čepici na skútru na nás mává… 11:45 Kolize. Obraz 1: 5.kilometr cesty. Vrt: „hele, přešli jsme tu řeku na začátku?“ Ostatní: „ne“ Vrt: „Michale, mám jim to říct?“ Ostatní: „jo“ Vrt: „jedeme na druhou stranu.“ Komár: „a nestačí otočit mapu vzhůru nohama?“ Vrt: „Ne.. Jsme prostě jen trochu jižněji“ Michal: „jó, je tu fakt trochu teplejc“ 12:30 Krize. Pokračujeme po skútrové stopě a doufáme, že se stočí kýženým směrem. Teplé počasí má stinnou stránku - sníh se začíná lepit. Vrt zjišťuje, že cesta končí plotem a prohlašuje, že se mu líbí jedna odbočka projetá samotářským lyžařem s pulkem. Po krátké přestávce vyplněné obědem a honbou za uletělým pytlíkem od svačiny, se vydáváme po stopě Amundsena, jak jsme si lyžaře pokřtili. Jenže jeho stopa má daleko do uježděného povrchu po skútrech. Jakožto nejlehčí šlape v čele Anička, přesto se sníh boří, a to v přímé závislosti na hmotnosti lyžaře. Vrtovi se cesta rázem přestává líbit. Do toho slunce zachází za mraky, vítr sílí, a co nejhoršího… jsme na sebe i trochu zlí. Náčelník se vzdává velení a předává ho nejméně zodpovědným členům výpravy, kteří prosazují honbu za Amundsenem. Peripetie. Sledujeme stopu a jen se dohadujeme, jestli to byl místní znalec nebo zboudilá ovce. Jisté známky ukazují spíš na druhou možnost. V každém případě netušíme, zda ještě živi spatříme nějaký srub. Jdeme rychlostí asi 2 kilometry za hodinu a v duchu již počítáme s možností bivaku.
Anička: „Nebojte, než uvidíte první hvězdičku, už budete jíst večeři ve srubu“ Kotlík: „Co bude k večeři?“ Anička „Příloha k rybě…“ „Teda nerad to řikám, ale sou chvíle, kdy by se optimisti měli popravovat.“ JC Katastrofa – nekonala se. Optimisti v naší skupině měli pravdu. V 16,30, památnou tu hodinu, nalezena zpevněná cesta a pomocí GPS velmi přesně určen bod na mapě. Štěpán zastává názor, že jsme asi 1 a půl cm nad písmenkem S v nápisu Harriselkä, zatímco Kotlík ho opravuje, že asi 1cm. V každém případě míříme po skútrové cestě do kopečka a asi nikdy jsme ještě nešli do kopce s takovou radostí. Taky nám je odměnou krásný výhled do kraje se západem slunce, a krásný sjezd lesem. Tak krásný, že já si ho zítra sjedu ještě jednou, protože jsme tam někde ztratil termosku. S tmou jsme narazili na srub. Při bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o malou chatičku bez kamen, z roku 1934 a že do pohodlí autiotupy to má daleko. Naštěstí se dovtípíme, že skutečná autiotupa je o párset metrů dál, což Vrt dokládá svým objevem, že 05 na ukazateli není
5 kilometrů nýbrž 0,5km. Pověřená dvojice Skokan + Štěpán vyjíždí najít lepší bydlo a obratným diplomatickým jednáním nám zajišťují 8 míst v placené půlce srubu Suomunruoktu.
„Není to náhodou ona pověstná polární záře? To bude ona, četl jsem o ní v učitelských novinách.“ JC Přirážíme v čase 19,30, ujetou vzdálenost těžko určit, ale dle mapy to odhaduju tak na 8 po cestě + 8 cross country + 8 po cestě = 24km. Místnost sdílíme se dvěma Němci, kteří slíbili, že se uskrovní, ale pak byli zjevně zaskočeni, co se jim to tam přivalilo za hladovou a hlučnou výpravu. Téma večerní diskuze si nepamatuju, ale vím, že ji ukončila nevrlá prosba Němců, ať už ztichnem, že chtějí spát. Stále nám zbylo několik snů: polární záře a ryby, Víťův kurz masáží a Anička přidává bělokura a rosomáka. Polární záře vzniká stykem slunečních částic s magnetickým polem země a je prý nejlépe vidět kolem deseti hodin večer. Dnes večer máme patrně poslední příležitost ji spatřit, jenže… po dnešku na to opravdu nemáme myšlenky. Takže snad příště.. 17.3.06
„Jak se blížíme k pólu, sužuje nás stále větší a větší mráz. Dnes ráno klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na – 50 stupňů Celsia. Takový mráz je pro našince přímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na 42 stupně, což už se dalo vydržet.“ JC Již v půl šesté ráno bylo naprosto nepolárních 0°C. Jako první jsem se probral já a jel zpátky pro termosku, kterou jsem našel asi po 4 km. Vzápětí se rozloučil Skokan, který stíhal letadlo a s ním jako doprovod Víťa. Němci od nás prchli, jak nejrychleji mohli, takže nás zůstalo docela málo. Ranní diskuze se táhla ve znamení evolučních výhod.
„Prosim Tě, jak můžeš v takovéhle chvíli myslet na jídlo? Já osobně jsem tak plný dojmů, Ty ne? – Já jsem taky plný dojmů. Ale něco malého by se do mě vešlo.“ JC Vyjeli jsme v 11 hodin a sledovali stopu pulků Víti a Skokana, což nás místy spíš mátlo. Postupně jsme se z divočiny vraceli do civilizace a objevovali její neklamné známky. Po stádu údajně divokých sobů už to byl zvuk letadla vzlétajícího z Ivala, později kůly se značením cesty, či nabídka kávy ve srubu, která hladového Kotlíka přiváděla k zoufalství. Kousek před turistickým střediskem Kiilopää jsme se napojili na upravovanou stopu pro běžkaře. Ve 14 hodin jsme dorazili do Kiilopää a přivítala nás výstava ledových soch. Ohřáli jsme se v hotelu a najedli, jako správní Češi samozřejmě z donesených zásob, zvážili si pulky na místní váze – nejtěžší měl Vrt: 23 kilo (mimochodem na konci cesty po snědení zásob). Civilizace byla neúprosná, přivedla sem autobus i taxík a vyměnila přírodní park za sportovní park. Ale my jsme ji využili ku svému prospěchu a do Saariselkä, cíle naší cesty cestovali po upravených běžkařských tratích. Když se trať po
nějaké době rozdělila do 4 udržovaných stop a přidaly se k tomu lampy večerního osvětlení, byl Vrt v extázi. Pravda, že na této čtyřproudé běžkařské dálnici jsme se svými postroji působili trochu nepatřičně – asi jako karavana velbloudů na Nuselském mostě.
„Není pro muže hanbou, když zde v místě věčného mrazu uroní kroupu. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské Nazdar!“ JC V 17 hodin jsme byli u cíle lyžařské části výpravy. Se slavnostním pocitem jsme dorazili do Saariselkä, za dnešek si přičetli 24 km a na světelné tabuli vyčetli 0°C, přičemž celou cestu z Kilopää bylo zataženo a sněžil mokrý sníh – vlastně poprvé po těch slunečných dnech. Zastavili jsme se u jakéhosi dřevěného vigvamu, který se tvářil jako brána do národního parku a skrz který procházela běžkařská stopa. Hned tam se s námi potkal Víťa a oznámil nám dobrou novinu, že Skokan v pořádku nasedl do autobusového spoje přímo na letiště. Pak se vytasil s fotkou bělokura, kterou prý pořídil se Skokanem na zasněžených pláních a požadoval na Aničce slíbenou výhru. Ale díky pozadí s lahvemi finské vody Anička bystře usoudila, že jde o vycpaninu ze supermarketu. A tam také směřovaly další naše kroky. Lyže jsme nechali dole na místě příjezdu a prošli jsme několika obchody se suvenýry a supermarketem a děsili se z cen i z nevkusu. Zapomněl jsem se zmínit o jednom z Kotlíkových snů, totiž vyjížďce na sněžném skútru. Nuže zde se mu konečně nabízela, ovšem za 60 € na hodinu. Pak jsme se sešli na kafi a čekali, až dorazí Bobo a Lišák s autem. Domluva přes smsky byla úspěšná, Bobo s Lišákem těch 80 km ujeli cobydup. Vyskákali z auta a zuřivě na nás mávali sobíma parohama a zlomenou hůlkou přes sklo cafeterie. Pak zbývalo už jen dojet k „vigvamu“, naskládat věci a hajdy do Prahy. První bod se ukázal být oříškem, protože převodovka se sama od sebe nespravila, a tak jsme nemohli vycouvat. Spolehlivě funguje jen dvojka, trojka, čtyřka. Ale asi na dvacátý pokus se podařilo zařadit a dojet k lyžím a pulkům. Kotlík si povšimnul, že vnitřek vigvamu je osvětlen, a než se mravokárci v našich řadách stačili vzpamatovat, pohotově nacouval až na běžkařskou stopu. Bylo to velmi absurdní, kterak v svatostánku přírodního parku uprostřed špičkové běžkařské trasy stojí transporter a kolem něj tlupa polosvlečených lidí chaoticky pobíhajících a vesele na sebe pokřikujících zážitky posledních dnů. Ještě dva postřehy z této chvíle: Vrt těžce přetrpěl, že není čas, aby se projel na rozsvícené trati, a já se stal jedinou ulovenou rybou na této výpravě – zabodl jsem si totiž háček do prstu.
„Náčelníku, já myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy poděkovat, zhodnotit a tak..“ JC Aspoň několika slovy, jak to vlastně bylo s Bobem a Lišákem. Vytasili se před náma se sobíma parohama, dřevěným laponským hrníčkem a zlomenou hůlkou. První dvě věci po cestě našli, třetí si vyrobil Bobo poslední den pádem do řeky Lutto. Jinak sněžnice fungovaly dobře, bořily se přiměřeně sněhovým podmínkám, podle toho, zda zrovna šly po stopě skútru, anebo terénem, což vycházelo tak půl na půl. Kluci neměli pulky, batohy si nesli na zádech. Jejich okružní cesta byla ve výsledku jen o málo kratší, než
ta naše. Rajavartioasema – Jyrkkävaara – Muorravaaraka – bivak pod Sokosti – přes Hammaskuru Anterinmukka – Kiertämäjärvi – Rajavartioasema.
„Tak tedy směr jih, hajdy domů. … Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to se mi stejská.“ JC 20:20 výjezd, na tachometru 2851 km od začátku výpravy. 22:15 3081 km Tankujeme 46,5 litru. 23:40 Malé noční drama. Prší a my stojíme v kopci na nesjízdné zledovatělé silnici. Čekáme na sypač. Objeví se za pět minut, ale ostatní postižená auta se nechtějí hnout. Do toho tam najel ještě další vůz - policajt? 00:25 Po ne zcela srozumitelných manévrech ostatních aut se odvažujeme vpřed. 18.3.06 02:40 Přejezd do Švédska. Silnice namrzlé. 04:00 3398 km Tankujeme 34 litrů za 400 SEK. Automaty, zdá se, mají limit. 05:30 3510 km Kotlíka střídá Vrt. Benzín ještě nepotřebujeme, ale stejně při té příležitosti tankujeme 23litrů za 250 SEK 08:00 Projeli jsme větším městem – asi Umeä. Teploměr ukazuje + 4 stupně. Silnice vlhké. 09:15 Stavíme na supermarketu COOP, Bobo nás zmagořil a všichni kupujeme brusinkové kompoty, 1 a ½ litru vyjde asi na našich 60 korun. 09:55 3849 km Po 15litrech brusinek tankujeme ještě 52 litrů benzínu v ceně 589 SEK. Je +5°C. Místo snídaně se cpeme vším co nám přijde pod ruku. Autem kolují bombóny, buráky, koláče… 11:45 Po úseku se silnějším bočním větrem je Vrt nařčen, že jezdí od kraje ke kraji, a od volantu ho vystrnadil jeho „brašule“ Štěpán. Jsme krátce na odpočívadle před Sundsvallem a o komickou vložku se postarala Anička. Zakutálela se jí láhev pod auto, a tak sedla statečně za volant, aby popojela. Všichni chlapi zbystřili a čekali, co přijde. A jak otočila klíčkem, spustila zároveň přehrávač a z reproduktorů se ozval hlasitý potlesk z nahrávky divadla Járy Cimrmana. 14:30 4218 km Benzínka. Tankujeme 53 litrů, cena 530 SEK. Je +10°C a fouká. Štěpán se zamotal mezi stojany a přijel napříč, vzápětí dorazili černoodděnci na sněžných skútrech a chvíli na nich frajersky brousili asfalt před benzinkou. Obojí dohromady vypadalo jako přepadení čerpací stanice. Pak jsme chvíli seděli a naposledy diskutovali, zda se v ušetřeném čase vetřít do dřívějšího trajektu nebo ho využít k prohlídce Stockholmu. Vyhrála varianta A. 16:50 Bez zastávky tedy projíždíme Stockholmem, teplota +8°C, silnice vlhké jenom od sněhu, jak taje při okrajích silnice. 18:45 4569 km Tankujeme 48 litrů za 566 SEK. Střídá Lišák.
„Železná zásoba je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli“. JC
23:15 4938 km Kousek před pobřežním Helsinkborgem jsme zvolili poslední čerpání benzínu. V rámci šetření bereme jen 25litrů a 15 l doléváme z kanystrů. Jeden si ještě necháváme. Je docela zima, -3°C a mírný vítr. Lišák se stává specialistou na rozjezdy na trojku. Už jde totiž prakticky jen trojka a čtyřka. Jsme zvědavi, jak se nám podaří vyjet na trajekt. 01:00 Měli jsme chuť na levný hamburger, ale nenašli jsme nonstop McDonald ani v centru Helsinkborgu (zajížďka omylem) ani na okruhu v Malmö (záměrná zajížďka) ani v přístavním Trelleborgu. Tak stojíme v přístavu, likvidujeme poslední zásoby chleba a pouštíme si Cimrmany. 19.3.06 02:00 Vpuštěni do prostoru za pokladnu. Stačilo jim, že máme na trajekt zakoupené lístky a bylo jim celkem lhostejné, že na jiný čas. 03:00 Odplouváme o čtvrthodiny dřív proti jízdnímu řádu.. trochu šok. Úkol najet na loď byl svěřen majiteli vozu Kotlíkovi, který v tuto chvíli jediný umí zařadit první rychlostní stupeň. Trajekt je tentokrát plný lidí – ani Němců, ani Švédů, ale překvapivě Poláků. Spíme v odpočívárně v sedě, jen Kotlík s Aničkou bivakují na zemi. Je docela zima, jednak od klimatizace, jednak od studených oken.
„- Výpravo, balíme, jde se domů. - No tak nejdřív to vypadalo náčelníku že mluvíš z cesty, ale tohle si řek dobře. Co tady, ne..?“ JC 07:15 přístav Sassnitz. Kotlík vyjel z trajektu jen s malou ostudou. Přesto příjezd na pevninu, respektive skoroostrov Rujánu v něm vyvolal takovou extázi, že se utrhl a zavezl nás na fakultativní výlet do národního parku Jasmund. Překvapilo nás, jak se zde proti Švédsku změnil lesní porost, jsou tu hlavně buky. Dojeli jsme pár kilometrů až k útesu Königsstuhl, 118 m výšky. Je zataženo, mlhavo, kolem nuly a skoro nikdo nemá chuť na delší setrvání ani na sestup k moři. Takže rychle nasedáme do auta a vydáváme se rovnou na jih, do Prahy… 09:30 5178 km Za Greifswaldem konečně stará známá LPG. Čepujeme 80litrů plynu za 43 Euro. Podél silnic je jen řídká vrstva sněhu. 11:30 Z ospalosti nás probral tříkilometrový úsek původní socialistické dálnice – nejdřív leknutím, co se stalo, a pak smíchem. Kotlík: „tohle by probudilo i Skokana.“ Zdá se, že tam panelovka snad zbyla jako „dopravní skanzen“, památka na budovatelské časy. Kromě této masírovací vložky jsou jinak německé dálnice pohodlné a rovné a Kotlík za volantem si neustále stýská, jak mu chybí 5. rychlostní stupeň. 12:30 Kotlík to psychicky neunesl a staví na opravu převodovky. Využíváme to k jídlu. Jeden z Aniččiných zázraků – zapálila vařič, v ešusu rozpustila slaninu, na ní hodila osmažit cibulku, pak do toho vylila 2 plechovky fazolí s nějakou omáčkou po 9korunách, nakrájela půl paličky česneku a přilila k tomu malé balení smetany. Vše za pár minut, za pár korun, zdravé a vynikající. Já jsem si dal za několik Euro na benzíně párek a dost jsem se potom pak za to styděl.
„To sem vám právě chtěl říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste plánovali nějakou takovouhle podobnou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já sem ty zásoby
na cestu sem přesně propočítal, a pořád sem si říkal, až to sečteš, nesmíš to zapomenout znásobit dvěma, no a v tom fofru, jak sme balili, vy ste na mě pořád mluvili, sem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, falíruje v tom akorát to násobení. Tak to jen tak pro příště.“ JC 13:30 Hotovo, převodovka definitivně opravena. Ještě se poptáme, kde načerpat LPG a již – po čtyřech tisících kilometrů zase frčíme na rychlostní stupeň číslo 5!! Kotlík se tváří šťastněji než nad polárním dortem. 13:45 5396 km I tuhle benzinu už známe. Bereme 54 litrů plynu za 35 Euro. Když odjíždíme z benzíny, nejde zase zařadit jednička. „Nevadí,“ praví Kotlík docela v pohodě, „můžu se rozjíždět i na dvojku.“ Jenže přijíždíme na dálnici a zase ta pětka… :(( „Nevadí,“ utěšujeme Kotlíka, „můžeme frčet i na čtyřku.“ 15:15 Kotlík se nechá střídat Vrtem. 16:45 Projeli jsme Drážďany tentokrát bez zaváhání a zařadili se do kolony aut šplhajících na Cínovec. Protijedoucí kolona je trochu hustší. V udaný čas úspěšně přistáváme ve frontě před hraničním přechodem a rozhlížíme se. Ejhle, v Krušných horách jsou vrstvy sněhu, silnice zúžené, vleky na svazích v provozu. Chystáme si pasy.
Vrt za volantem: „sundám si brejle, ať nevypadám tak provokativně… Mám jim říct: Mórrrgen?“ Bobo: „Řekni: Vrací se Česká Polární Výprava, vy tupče!“ 17:00 Jsme v Čechách. Sjedeme s hor a v Dubí je +8°C a a už zbyly jen louže; závěje sněhu vystřídalo množství trpaslíků a polonahých slečen. 17:15 5678 km čerpací stanice Teplice – Prosetice. I tady už jsme byli, dokonce i personál si nás pamatoval. Tankujeme 45,8 litrů LPG. 18:25 Praha – Holešovice – Šternberkova ulice, konec zvonec. Sečteno podtrženo: 5752 km Michal rychlým propočtem zjistil, že za tu cestu motor vykonal zhruba 20 miliónů otáček. (zhruba 40 hodin cesty na sever, nepočítaje trajekt, znamená 2400 minut. Při 4000 otáčkách za minutu vykonal motor asi 10 000 000 otáček na cestu tam, to znamená tam a zpátky - krát dvě je to 20 miliónů.)
ZÁVĚR
„Teprve po převratu v roce 1918 jediný žijící účastník výpravy Varel Frištenský odhalil lékařskému konsiliu v léčebně v Kosmonosích u Mladé Boleslavi pravdu o dobytí severního pólu. Jeho slova byla zaprotokolována a vynesla mu prodloužení pobytu v ústavu o dalších 10 let.“ JC Na výpravě jsme se seznámili s několika story Kotlíka a Aničky, kterých se oba zúčastnili, ale které oba podávali velmi rozdílně. Po této zkušenosti navrhuju, abychom se na příštích společných setkáních drželi 1 verze naší polární výpravy, jinak bude vypadat nevěrohodně. Protože co je psáno, to je psáno, doporučuju tuhle verzi svoji, a ať se někdo opováží vyprávět to jinak! Komár; s použitím citací ze hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu.“
