Pokud zjistíte, že bych mohl být i Vaším kandidátem, kterého chcete podpořit ve volbách

PODZIMNÍ NOVINY pro malé i velké Zpravodaj Zdeňka Peši pro občany Blanenska a Brna-venkova říjen 2010/neprodejné

Dobrý den všem čtenářům, kteří otevřeli tyto noviny. V hlavičce mají podtitul, pro malé i velké. To abych neunavoval pouze předvolebními proklamacemi, rozhodl jsem se čtenářům z okresu Blansko a části okresu Brno-venkov namíchat novinový koktejl informací i zábavy. Vedle těchto novin, můžete navštívit moji osobní webovou stránku, kde je možné shlédnout krátký film. Pokud Vás to bude zajímat, můžete se dozvědět informace, které Vám osvětlí moje názory i minulost v regionální politice. Rád bych Vám představil formou několika zastavení významné události, u kterých jsem měl možnost být nebo je dokonce iniciovat.

Rád bych Vám představil i některé ukázky z knížek pro rodiče s dětmi, jejichž jsem autorem a které jistě oživí jinak obehrané volební materiály. Mojí snahou je samozřejmě představit se Vám jako kandidát do voleb do Senátu Parlamentu ČR ve volebním obvodě č. 49 Blansko. Pokud zjistíte, že bych mohl být i Vaším kandidátem, kterého chcete podpořit ve volbách do Senátu Parlamentu ČR a ve volbách mi dáte svůj hlas, děkuji Vám za něj. V případě úspěchu se vynasnažím být dobrým senátorem tak, jak se již léta snažím být pro Olešnici dobrým starostou. PaedDr. Zdeněk Peša

Je dobré vědět, kam člověk patří Od dětství trvale žiji v Olešnici. V severním okraji okresu Blansko. Zde jsem vyrůstal, navštěvoval základní školu, abych pak dojížděl do boskovického gymnázia. Po učitelských studiích v Brně, jsem se do Olešnice vrátil, abych zde působil jako učitel a později jako starosta. Zájem o region mne provází od mládí, jako učitel jsem se zabýval regionální vlastivědou, psal učebnice, podílel se na tvorbě učebnic celostátního významu. Kraj mezi Svratkou a Svitavou, všechna zajímavá místa jsem se snažil navštívit, řadu míst si oblíbil, když jsem je na výletech objížděl a obcházel se svými žáky. Oslovila mne vyprávění starších lidí o minulosti kraje, vyprávění pověstí. Ty jsem se pokusil převyprávěné předat dalším generacím a návštěvníkům v knížkách. Realitu života v obcích senátního obvodu jsem poznával při setkáváních a poradách se starostkami a starosty okresu. Jako předseda Jihomoravské organizace Spolku obnovy ven-

Pár řádků ze života

str. 2

kova pak při návštěvách vesnic při organizování soutěže Vesnice roku. Region může být na řadu úspěchů hrdý, na některé dřívější úspěchy může už snad jen nostalgicky vzpomínat. Platí však stále, že

Co chci prosazovat

str. 4

zde žijí pracovití a schopní lidé, kteří si zaslouží pozornost nás politiků. Bylo by dobře, kdyby se tito představitelé politického života mezi občany mohli cítit jako doma. A tento pocit mne provází každý den.

Několikero ohlédnutí a pár nápadů str. 5

Něco pro děti str. 8

Pár řádků ze života narodil jsem se 12. června roku 1963 a od dětství žiji v Olešnici. Pamatuji ještě dobu, kdy starší lidé vysedávali před domy a místo na televizi se scházeli po večerech na „besedu“. To jsem s dědečkem často absolvoval a dodnes mi zní v uších spousta zajímavých vyprávění moudrých starých lidí. Venkov tehdy byl ještě místem soudržného společenství a vazeb. Základní školu jsem navštěvoval v Olešnici a dnes bych žáčkům jen stěží vysvětloval, že velké množství žáků a malý počet učeben se řešil odpoledním vyučováním. A tak jsem první stupeň školy navštěvoval několik ročníků tzv. na odpoledne. Ze školy jsem si odnesl především zvídavost a stal se ze mne náruživý čtenář, co v té době četl všechno, co mu přišlo pod ruku. Knihy mne konečně provázejí dodnes. Gymnázium v Boskovicích bylo pak dalším místem studií, kam jsem docela složitě, podobně jako mí vrstevníci, dojížděl. Z obou škol jsem měl několik učitelských vzorů, a tak není divu, že dalším studiem, které jsem si vybral, bylo to na pedagogické fakultě. Z té doby však ještě držím vzpomínky na prázdniny. To byla škola života. Trávil jsem je na studentských brigádách s krompáčem, lo-

2 Podzimní noviny

patou nebo u míchačky. Vedle vítaného přivýdělku jsem se setkal se starou gardou šikovných řemeslníků a zedníků převážně již penzistů, které jsem obdivoval pro jejich zručnost a odpovědnost. Tato zkušenost se mi v budoucí praxi starosty často hodila. Krásná léta studií v Brně a praxe na několika školách, kde jsem si vyzkoušel, co to je učitelování. Další rok četaře absolventa na vojně mi ukázal, jak to mezi lidmi asi opravdu chodí. Tato zkušenost také nebyla od věci.

No a konečně zpět v Olešnici v základní škole, kam jsem plný entuziazmu nastoupil na prvním stupni jako učitel. Při učení dětí jsem složil rigorozní zkoušky, vymýšlel nové metody, pomůcky a učebnice. Regionální učebnice vlastivědy a prvouky – první v republice, se staly vzorem pro řadu kolegů, a tak se dnes používají na řadě škol. Snad i proto jsem z pověření ministerstva školství posuzoval ke schválení učebnice celostátních nakladatelství. Oženil jsem se nedlouho po návratu z „vojny“ a poté, co manželka Dagmar dostudovala též jako učitelka, narodil se nám syn Robert. Dnes student, jak jinak, Gymnázia v Boskovicích. Pak ovšem přišla výzva, která ukončila můj učitelský život. Byl jsem osloven, abych kandidoval na starostu. Pro mnohé jsem byl příliš mladý a sám jsem se musel jako již často před tím znovu mnohé učit. Pominu-li, že jsem v té době ještě dálkově studoval na další škole – filozofické fakultě, mé učení se odehrávalo v intencích zprovoznění čističky odpadních vod, rekonstrukce náměstí, oprav komunikací. Vstup do druhého volebního období byl ve znamení velkých úspěchů, když se Olešnice stala Vesnicí roku České republiky a po vzoru

nedalekého Kunštátu a Bystrého i městem. Od té doby jsem činný ve Spolku obnovy venkova ČR, a od vzniku krajů předsedou Jihomoravské krajské organizace. Protože jsem na starostu kandidoval jako bezpartijní, byl jsem osloven sdružením Nestraníci pro Moravu do prvních voleb do krajského zastupitelstva, tehdy ještě Brněnského kraje. Volby dopadly úspěšně a díky preferenčním hlasům jsem se stal předsedou pětičlenného klubu v novém zastupitelstvu. Od této doby se datuje spolupráce s KDU-ČSL, ale především s tímto datem spojuji velmi dobré vztahy s prvním hejtmanem Jihomoravského kraje Ing. Stanislavem Juránkem. Lze říci, že časově velmi náročné skloubení práce starosty a předsedy školské komise rady Jihomoravského kraje a člena zastupitelstva nebylo jednoduché. Především v době bleskové povodně na Olešnicku. Tehdy mne ovšem vedle Olešnických podrželi i kolegové v krajském zastupitelstvu a i díky jim, se povedlo odstranit následky povodní, ale i vybudovat protipovodňová opatření. Další mé volební období starosty byly ve znamení čerpání dotací z předstrukturálních a strukturálních fondů Evropské unie. Když se ohlížím, bylo toho hodně, co se podařilo vybudovat. Chtělo to vždy plné nasazení a pochopení zastupitelstva, ale výsledky jsou vidět na každém kroku. K tomu však v jiných článcích.

Zpravodaj Zdeňka Peši pro občany Blanenska a Brna-venkova

Knížky a knížečky

S hasiči do senátních voleb 2004

Vedle knih různých žánrů nechyběly mezi mnou přečtenými různé knihy o historii a regionu. Zájem o dějiny mne provází řadu let. Snad proto jsem se pustil i do sepsání pár publikací, kterými jsem se rozhodl popsat něco, co by mohlo v paměti zapadnout, případně co by mohlo zajímat i ostatní.

Ve volbách do Senátu v roce 2004 jsem kandidoval s podporou politického hnutí „Sdružení nezávislých kandidátů“. Mnozí si patrně vzpomenou, jak jsem se skupinou hasičů z SDH Olešnice, jehož jsem též členem, objel všechny obce senátního obvodu, a to se starou, stařičkou hasičskou stříkačkou. Naše Tatrovka z roku 1924 budila všude ohlas, a tak alespoň pro ty, kteří ji spatřili, mohla být tato kampaň zajímavá. Kandidát Vlastimil Sehnal JUDr. Zuzka Bebarová-Rujbrová

Strana

Zajímavá byla pochopitelně i pro mne. Setkal jsem se s řadou lidí, navštívil jsem všechny obce, získal jsem pro mne překvapivě mnoho hlasů. V té době jsme si bohužel s kolegou starostou z Vísek Ing. Stanislavem Kambou sbírali vzájemně hlasy řady voličů, přestože jsme si byli názorově velmi blízko. To konečně jsme dodnes. Proto pěkná bramborová a bronzová medaile nestačila ani na stříbro, ani na zlato.

Počet hlasů 1. kolo

%

Počet hlasů 2. kolo

%

ODS

6 434

21,22

13 440

54,76

KSČM

7 153

23,59

11 102

45,23

PaedDr. Zdeněk Peša

Nestr. SNK,NPM

5 737

18,92

x

x

Ing. Stanislav Kamba

KDU-ČSL

5 547

18,29

x

x

Ing. Lubomír Toufar Ing. Jaroslav Bernášek Marie Salm-Reifferscheidt-Raitz Jiří Riegert

ČSSD

3 261

10,75

x

x

Nestr. SNK ED

1 422

4,69

x

x

Nestr. KČ

521

1,71

x

x

Nestr. NEZ

242

0,79

x

x

A co volby do Senátu Parlamentu ČR 2010? Poučeni z předchozích voleb, poté, co mne nominační konference KDU-ČSL potvrdila jako svého kandidáta, kandiduji jako bezpartijní s podporou KDU-ČSL ve volbách 2010. Je mojí povinností poděkovat všem, kdo mne podpořili v nominaci, jmenovitě pak Ing. Stanislavu Kambovi a Ing. Jaromíře Vítkové. Velice si vážím deklarované podpory Ing. Stanislava Juránka, se kterým mne spojují léta spolupráce.


Podzimní noviny

3

Co chci prosazovat Zákonodárná role senátu dává jeho členům možnosti, kterých v případě zvolení bych chtěl využít k dosažení několika programových cílů, se kterými vstupuji do kampaně: Ve vztahu k občanům chci prosazovat: •Z ACHOVÁNÍ STÁTNÍ PODPORY STAVEBNÍHO SPOŘENÍ A DAŇOVÝCH ÚLEV ÚROKŮ HYPOTÉK JAKO NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PODPORY STÁTU K ZAJIŠTĚNÍ BYDLENÍ •L EGISLATIVNÍ OPATŘENÍ PROTI LICHVĚ A NÁSLEDNÝCH EXEKUCÍ •P ODPORA VZDĚLÁVÁNÍ K FINANČNÍ GRAMOTNOSTI VE ŠKOLÁCH

Ve vztahu k obcím chci podpořit: • ZROVNOPRÁVNĚNÍ PŘÍSTUPU K ROZPOČTOVÉMU URČENÍ DANÍ OBCÍM A MĚSTŮM • Z JEDNODUŠENÍ PŘÍSTUPU OBCÍ K VÝSTAVBĚ PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ • PODPORA ROZVOJE ZEMĚDĚLSTVÍ A VENKOVA

NAVRHNĚME LEGISLATIVNÍ OPATŘENÍ PROTI LICHVĚ A NÁSLEDNÝCH EXEKUCÍ

mladá generace bude schopna odolat svodům „rychlých půjček“. Právě tato generace může napomoci v orientaci svým „důvěřivým“ příbuzným.

V každodenní praxi starosty se přesvědčuji, jak „lehké“ je pro občana pořídit si „půjčku bez ručitelů“. Podmínka záruky – vlastnictví nemovitosti své, či ve vlastnictví příbuzných. Jen na úroky nikdo jaksi neupozorní. Výsledek? Strmě s časem narůstající dluh, až ho pokryje naprosto nevýhodný prodej nemovitosti formou exekuce. Legislativní omezení zdá se být zatím v nedohlednu… PROČ ZROVNA ZACHOVÁNÍ STÁTNÍ PODPORY STAVEBNÍHO SPOŘENÍ A DAŇOVÝCH ÚLEV ÚROKŮ HYPOTÉK Domnívám se, že stát by měl podporovat rozvoj bytové výstavby pro své občany. Bytová politika patří k jeho nejvýznamnějším úkolům. Zakládání rodin, natalita i uspokojivé bydlení seniorů se odvíjí od počtu dokončených či rekonstruovaných bytů. Řada deklarovaných nástrojů selhala. Výstavba podporovaného bydlení se omezuje na nedostatečný počet nových bytů. Fungující nástroj státní podpory stavebního spoření a daňových slev u hypotéčních úvěrů se má dle programového prohlášení vlády významně snížit. Řada občanů si pořídila bydlení na hypotéční úvěr, řada spoří s vidinou pořízení nového, či rekonstrukce stávajícího bydlení. Motivace velkého počtu rodin ke spoření může být omezením státní podpory utlumena. Proto nesouhlasím s omezováním státní podpory, protože stát toho zase až tak moc pro bydlení svých občanů nedělá.

4 Podzimní noviny

JE TŘEBA ZROVNOPRÁVNĚNÍ PŘÍSTUPU K ROZPOČTOVÉMU URČENÍ DANÍ OBCÍM A MĚSTŮM Již roky se aktivně jako mluvčí řady venkovských obcí snažím o změnu rozpočtového určení daní. Nejpalčivější rozdíly byly již odstraněny. Nicméně stále platí, že sdílené daňové příjmy, s kterými hospodaří obce a města našeho regionu, a to včetně měst Blanska, Bo-

PODPOŘME VZDĚLÁNÍ K FINANČNÍ GRAMOTNOSTI VE ŠKOLÁCH Přes chvályhodnou snahu ministerstva školství realizovat projekty k podpoře finanční gramotnosti žáků a studentů, nejedná se dosud o systematickou snahu zavést programy do učebních plánů. Jedině vzdělaná


lepším do měst. Místem, kam i obyvatelé měst rádi přijedou za aktivním odpočinkem se službami, které jim zde budou poskytnuty. Venkov, to je též krajina a významná role zemědělce při její údržbě. Proto je třeba, aby byl venkov do budoucna rozvíjen, a to s podporou státu. Je pravdou, že zde žije jen pětina obyvatel, ale venkovské území, to je 80% rozlohy České republiky. Země, kterou předáme dalším generacím.

skovic, Letovic nebo města Kuřim, si mohou nechat jenom zdát o příjmech velkých statutárních měst, přepočtených na jednoho obyvatele. O malých obcích regionu ani nemluvě. Doposud nikdo neřekl, na základě jakých kriterií je nastavená praxe. A vůle po změnách u zákonodárců? U některých je. JE NUTNÉ ZJEDNODUŠENÍ PŘÍSTUPU OBCÍ K VÝSTAVBĚ PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ V Olešnici se podařilo, jako v jednom z mála míst postižených ničivou povodní, realizovat stavby suchých poldrů, jako protipovodňových opatření. V mnoha dalších místech už samosprávy rezignovaly nebo přípravy stojí na „mrtvém“ bodě. Příprava stavby totiž naráží na spoustu překážek s nutností výkupu pozemků, stavebními povoleními apod. Také proces získání dotací je rok od roku složitější. Také zde je možnost zákonodárců situaci řešit.

PODPOŘME ROZVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ A VENKOVA Spolek obnovy venkova, kde jsem předsedou krajské organizace, to není jen soutěž Vesnice roku. To jsou desítky obcí, které naplňují svůj program obnovy venkova na svém území. Chtějí totiž, aby venkov byl pro své obyvatele místem, ze kterého se neutíká za

Několikero ohlédnutí a pár nápadů Ohlédnutí první

Když přijde velká voda Dnes již zprávy o bleskových povodních bereme jako tragickou sice, leč součást našeho života. Nedávné povodně na Liberecku v přímém přenosu televize oživily vzpomínky na povodeň, kdy se slovo „blesková povodeň“ objevilo ve sdělovacích prostředcích snad úplně poprvé. Bylo to v červenci roku 2002 na Oleš-

nicku. Tehdy příroda ukázala, že si poroučet a usměrňovat se jen tak nedá. Povodeň si našla u nás koryto v ulicích a škody se počítaly do desítek milionů korun. Vlna solidarity a pomoci lidí, která se zvedla, však byla mnohem větší, než vlna povodňová. Proto se podařilo úsilím mnohých


vše opravit a rekonstruovat. Co bylo nejobtížnější, bylo nemít strach, když se obloha od západu zase znovu zatáhla bouřkovými mraky… Po odstranění následku povodně bylo zřejmé, že se bez protipovodňových opatření zkáza v opravených domech a ulicích může znovu opakovat. S pomocí Jihomoravského

Podzimní noviny

5

kraje, kde jsem byl tehdy zastupitelem, se podařilo získat prostředky na studii a později na projekt poldrů – suchých nádrží nad městečkem. Díky správci vodního toku a díky vlastníkům pozemků se podařilo stavby realizovat. Hráze, v době další povodně v roce 2006 ještě rozestavěné, území v povodí Veselského potoka ochránily. Zemědělská vodohospodářská správa Brno dnes společně s městem připravuje projekt protipovodňových opatření na druhém potoce – říčce Hodonínce. Administrativní překážky se však zdají být mnohem větší, než tomu bylo před pár lety. A s tím chci něco i ve prospěch všech dalších povodněmi ohrožovaných obcí udělat..

Zastavení druhé

Ski-areál Olešnice, aneb nic není nemožné

Předkové nám pravda z pohledu turistického ruchu na Olešnicku toho mnoho nezanechali. Z hradu Louka zůstala pouze zeď a sklepení, zámeček Lamberk plnil spíše hospodářskou úlohu, než že by sloužil jako šlechtické sídlo. Přesto je náš kraj mezi Svratkou a Svitavou v podhůří Vysočiny místem dale-

6 Podzimní noviny

kých výhledů do krajiny, kde je ráj houbařů, cyklistů a v zimě i lyžařů. Dvě tělovýchovné jednoty v 80. letech minulého století položily základ lyžování na Olešnicku pořízením vleků a základního vybavení. Jak šel čas, nedostatek sněhu, finanční problémy a další okolnosti omezily provoz na

minimum. Bylo zřejmé, že je třeba velkých investic do příjezdových cest, infrastruktury, technického zázemí, večerního osvětlení, technického zasněžování atp. Hovořilo se o desítkách milionů korun. Všichni mne zrazovali od této myšlenky jako úvaze o nereálném projektu. Nicméně podařilo se získat peníze na projektovou dokumentaci, otevřely se dveře evropských dotací. A tak jsem se vrhl do projednávání výkupu a darování stávajících zařízení od tělovýchovných jednot, jednal s vlastníky pozemků o pronájmu. S projednanými záležitostmi a projektem jsem se obrátil na radu a zastupitelstvo města a tehdy s jejich podporou jsme požádali dotaci na první vstupní etapu. A byli úspěšní. Na realizaci technického zasněžování, nových vleků apod. by bylo město finančně krátké, proto jsme přivítali vstup partnera, který financoval další etapy a stal se provozovatelem. Dnes, když je zřejmé, že se Olešnice stala významným zimním lyžařským střediskem Jihomoravského kraje a konkurencí ski-areálům Vysočiny, vzpomínám na začátky realizace projektu a říkám si, že je dobře, že se sny mohou vůlí a prací plnit.


Ohlédnutí třetí

Hola braši, tady straší a zde zase voní benzín…

Být spjat s rodnou obcí a krajem a lidmi napříč generacemi znamená mimo jiné též naslouchat starším a moudřejším. Vyprávění z dob dávno minulých a pro ponaučení dětem se dochovalo v řadě krajových pověstí. Učitelské povolání a zájem o historii stály u zrodu převyprávění řady pověstí Olešnicka. Ty byly vydány knižně. Pak už byl jen krok k nápadu, když jsem v Třeboni uviděl v zámeckém sklepení figuríny strašidel.

Řekl jsem si: „My přece proti radnici máme vstup do sklepení bývalé ledárny pivovaru. A místo průmyslově vyrobených figurín, by určitě šikovný výtvarník dokázal vyrobit postavy našich pověstí a strašidel. No, a aby se sklepením jen tak neproběhlo, měl by jim pověsti někdo převyprávět a trošku i zahulákat. Třebas magnetofon.“ Vymyšleno, uděláno. Figuríny vyrobila šikovná učitelka olešnické ZŠ Blanka KudováŘehulková, libreto jsem upravil zkrácením knižní podoby Pověstí městečka Olešnice a okolí. Možná si některý ze zastupitelů města pomyslel, že si ten Peša opravdu vymýšlí hlouposti, nicméně námitky nebyly. V každém případě od května do října od roku 2003 prochází sklepením a „krásně“ se bojí tisícovky nadšených dětí v doprovodu učitelek, rodičů a prarodičů. Když další rodák Petr Hamerský měl plnou půdu obrazů krajiny Olešnicka, které maloval jeho otec a stodoly a garáže plné historických motocyklů a automobilů, kterým se věnoval stovky a stovky hodin, pak nebylo možné, aby se nesetkal se starostou. Pokud navíc oba věděli, že zájem veřejnosti o prohlédnutí si sbírek je velký a trvalý, pak bylo třeba přijít s myšlenkou, jak veřejnost uspokojit. Protože se našel zchátralý objekt v majetku města a jeho částečné využití bylo

možné právě také v muzeu historických vozidel, nezbývalo než nachystat projekt a ucházet se o dotaci. Žádost byla úspěšná a po realizaci stavby a zapůjčení exponátů se od jara těší návštěvníci Olešnice pohledem mimo jiné na prezidentskou Tatru 603 z dob G. Husáka, sérii škodovek a především pak na početnou sbírku československých motocyklů.

Ohlédnutí čtvrté

Když má budova školy sto let, nemusí být babičkou Když jsem kdysi opustil sborovnu školy, abych zakotvil na delší čas v kanceláři starosty, musel jsem se učit spoustě nových věcí. Mimo jiné, jak se píší projekty pro žádosti o různé dotace. To proto, že peníze do obcí samy nepřicházejí, ale musí se jim jít naproti. Podařilo se ledacos, ale z čeho mám jako bývalý učitel radost největší je, že se do olešnické školy, která má aktuálně sto let, ve prospěch všech žáků a učitelů, podařilo v poslední dekádě přinést investice v řádu desítek milionů. Z Evropské unie, z národních zdrojů, ale i z Norského království. A třešnička na dortu? Děti z olešnického regionu mají v přízemí kulturního domu nové učebny základní umělecké školy, a to včetně vybavení hudebními nástroji a dokonce tu najdeme loutkové divadlo.


Podzimní noviny

7

Něco pro děti V nejbližších týdnech vyjde tiskem v rámci projektu MAS Boskovicko PLUS vedle dalších produktů projektu, kterými bude stolní hra, pexesa, omalovánky a puzzle i kniha pod názvem „Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky“. Při převyprávění těchto pověstí jsem vycházel z textů, které jsem dílem vyhledal sám, dílem mi pomohli kolegové starostové. Nádherné obrázky jsou dílem Lubomíra Vaňka. No, a protože je tento projekt projektem, který má náš kraj zviditelnit, dětem a jejich rodičům umožnit najít cíle pro výlety, dovolím si představit jako ukázku několik příběhů. Celkem jich je v knize 36 a pevně věřím, společně s dalšími představiteli MAS Boskovicko PLUS a MAS Partnerství venkova, že o produkty projektu bude v příští letní turistické sezóně zájem. Popis mapy: 1) O založení Hradu Boskovice 2) O vodníkovi na boskovickém hradě 3) O Štěstí 4) O ohnivém kostlivci 5) Milenka 6) O hejkalovi a kejchalovi 7) O skřítku v Rozseči 8) Čert a bába 9) Čert na Sýkoři 10) O bílem hadu se zlatou korunkou 11) Loupežníci ve mlýně 12) O rytířích kříže a Svitávce 13) O založení hradu Doubravice 14) Hastrmánka 15) Poklad na Hradisku 16) Skřítek 17) Zkamenělá svatba pod Loukou 18) Jak na lidi kolem Letovic chodila Mura 19) O mistru Hastrmanovi 20) O vodnících na Křetínce 21) Rašínův duch na ohnivém býku 22) O Krakonošově srdci 23) O vlčí jámě 24) O vodní víle ve Velkých Opatovicích 25) Čertovy obrázky 26) Divoženky a jejich dar 27) Konec hradu Zubštejna 28) Prokletá komorná 29) Stříbrní apoštolové 30) Čertova skála 31) O zbojníkovi a draku 32) Zlá macecha 33) Loupežníci u Černé hory 34) O čarodějnici z Blanska 35) O prokletí rytíře Čertoryje 36) O zlém správci

8 Podzimní noviny

O vodníkovi na Boskovickém hradě V kraji mezi Svitavou a Svratkou bylo kdysi nepočítaně vodníků. Také každý rybník i větší louže měla svého. Když vám budeme

vyprávět, že i boskovický hrad měl vodníka, řeknete si: „Kdeže by se tam asi tak vzal?“ To bylo tak. Před mnoha léty býval v podhradí na potoce mlýn. Podhradský mu říkali. A na tom mlýně hospodařil pantáta mlynář, co měl dcerku na vdávání. Říkali ji Rozárka a bylo to děvče jako z obrázku. Nejeden mládenec do mlýna jel ne za mletím, ale jen aby spatřil Rozárku a mohl s ní slůvko prohodit. Což o to, to tátovi nevadilo. Však až přijde čas, ona si Rozárka vybere. V náhonu u mlýna přebýval mladý vodník. Zdržoval se tam teprve nedlouho, když


se sem zatoulal od Svitavy. Protože Rozárku zahlédl z vody hned ten den, co připlaval, zamiloval se na první pohled a rozhodl se zde zůstat. Poulil na ní svůj studený rybí pohled, vylézt z vody se zatím neodvažoval. Rozárka byla celá nesvá, zdálo se jí, že ji stále někdo sleduje. Pak jednoho večera vodník z náhonu vylezl a ověnčen pentličkami začal Rozárce dělat návrhy, ať si ho prý vezme za muže, že s ním štěstí udělá a pantáta že bude mít na mlýně vždycky dost vody.

a děvečky začínají nosit vodu do kuchyně. Zase se tedy proměnil v žábu a v okovu se nechal snést do studny. Zde se rozhodl, že počká, až půjde pro vodu Rozárka. Že ji do studny stáhne a pak se stane jeho ženou. Když spustili mnohokrát okov do studny a Rozárka nikde, byla mu dlouhá chvíle. Zase se proměnil v žábu a nechal se v okovu vynést. A zrovna teď šla pro vodu Rozárka. Hned se změnil ve vodníka a už už po ní sahal svými blanitými prsty. Rozárka vykřikla o pomoc. Mládenci, co stáli opodál, věděli hned, co se děje a co jim mlynář přikazoval. Od pasu odmotali lýčené provazy, co tam měli připravené, a hned na vodníka, že ho chytí. Vodník na nic nečekal, zase se v žábu proměnil a skočil do studny. Však studna byla hluboká a vodník si srazil hlavu. Proměnil se již naposledy, a to z žáby nenávratně v silný pramen vody. Od těch dob nemuseli do studny dešťovou vodu chytat, sama dávala vodu. A Rozárka? Když se takto vodnického nápadníka zbavila, vrátila se domů, a jak otec předpověděl, brzy si našla šikovného mládence, co se stal jejím manželem i mlynářem. Prameny: Pověsti a vyprávěnky z Boskovic, Miroslava Minxová, Klub přátel Boskovic 2004

Rozárka se vodníkovi vysmekla a hned k tátovi. Ten se zamračil, zavolal stárka a mládka a šli hned pro lýčené provazy. Však už vodníkovi napraví hlavu. Vodník na nic nečekal a šup do vody. Pantáta rozhodl, že Rozárku odklidí vodníkovi z očí a poslal ji do služby na hrad. Sám že se o vodníka postará, než se vrátí ze služby. Jak pantáta řekl, tak se stalo. Rozárka byla přijata na hradě do služby a hned se jí ulevilo. Už neměla pocit, že jí rybí oko stále sleduje, že se nad ní voda zavře. Rychle se s hradní čeledí seznámila. Brzy si s nimi povídala po práci a na čeledníku večer i zazpívala. Zatím se vodník v náhonu soužil, po večerech na vrbičkách vzdychal a na Rozárku vzpomínal. Když se z řečí mlynáře, co vyslechl pod oknem, dozvěděl, že je Rozárka na hradě, už neměl stání. Hned se tam vydal. Cesta po suché cestě vodníkům nesvědčí. Ještě že šel v noci a rosa v trávě mu nějakou tu vodu půjčila. U hradního příkopu pookřál, když začalo pršet a on se mohl osvěžit v loužích. Pak už jen se pod bránou prosmýknout jako žába a stojí na nádvoří. A uprostřed nádvoří ucítí vodu. Bodejť ne, stojí tam hluboká, v kameni vylámaná studna. Už se rozednilo

kali a jemu se v noci nedostávalo klidného spánku. Ráno vstával z lože zbitý a unavený a usínal se strachem. Když už to takhle šlo celé týdny, pozval k sobě bratra, aby u něj jednu letní noc přenocoval a pokusil se mu pomoci. Když oba usnuli, Mura opět přišla a chalupníka trápila. Vzbudit se úplně nemohl, avšak jeho bratr, co spal na lavici, se po půlnoci probudil a uviděl nad ložem bratra jakousi stařenu. Když vstal, ženština se zvedla a utíkala k oknu. Když se i chalupník probudil, seděla na okně jen černá kočka se zářivýma žlutočervenýma očima. Chalupník se jí lekl a hodil po ní dřevákem. A dobře mířil, kočku trefil a ta s vřískáním vyskočila z okna. Oba šli pak znovu spát, ale jaké bylo po probuzení jejich překvapení, když pod oknem našli sousedé ráno bezduchou starou kmotru obou bratří. Mura trápila i kočího ze zámku. Ten ve své světničce u stájí přespával a zde mu Mura spát nedala. Celé noci se kočí probouzel z hrozných snů, tíha mu drtila prsa, dusil se a probouzel se celý mokrý potem a skoro bez dechu. Když se svěřil starému zámeckému sluhovi, dostalo se mu poučení, že na něj chodí Mura. Což o to, znát příčinu příliš kočímu nepomohlo, tak tedy vyzvídal, jak si od Mury pomoci. A tehdy mu stařec poradil, co slýchal od své báby. Má, když se ze sna probudí trápen Murou, zavolat: „Muro murócí, peklo

Jak na lidi kolem Letovic chodila Mura Když vás v noci trápí úzkostné sny, když máte pocit, že vám na prsou leží balvan, když se budíte s výkřikem strachu a zase upadáte do spánku, pak vězte, že na vás přišla Mura. Sedla si vám na prsa, tlačí a dusí vás. Jedná se prý o ženskou z okolí, co se přes den tváří jako člověk, v noci se mění v Muru a člověku nedopřeje klidný spánek. Taková Mura před mnoha léty chodila i do chalup u Letovic a škodila i malým dětem v kolébce. Cucala jim prý patičky a prsíčka, až je maminky ráno nacházely celé červené. Tehdy poradila jedna babka kořenářka, aby maminky nakreslily svěcenou křídou na čtyři strany kolébky, či na čelech postele znamení muří nohy a že budou mít od Mury pokoj. Když tak učinily, opravdu měly děti klidný spánek a červené patičky už neměly. Také na chalupníka v letovickém podzámčí chodila Mura. Celé noci jako by mu ležel na prsou těžký balvan, psi v okolí zuřivě ště-


horócí, přendi ráno k nám, já tě neco dám!“ A má si prý nachystat ošatku krup nebo mouky a prvního, kdo ráno přijde do maštale, tím má obdarovat. Jak bylo řečeno, tak bylo uděláno. Kočí nachystal ošatku mouky, a když ho Mura v noci ve snu trápila, probudil se a zvolal: „Muro

Podzimní noviny

9

murócí, peklo horócí, přendi ráno k nám, já tě neco dám!“ Hned po ránu, sotva se oblékl, vešla do stáje stará babizna, hlavu skrývala pod plachetkou. Kočí hned k ní a podal jí ošatku mouky. Ta si ji beze slova vzala a odešla. Od těch dob měl kočí klidné spaní a na Muru si už ani nevzpomněl. Prameny: Naše staré pověsti, pohádky a zvyky, Mira Zlatúš, Letovice 1929

O čarodějnici z Blanska Je to už pěkná řádka roků, kdy žila na kraji Blanska v malém domku stará babka. Žila sama jen se svým černým kocourem a havranem, co sedával ve světnici na bidýlku nad pecí. Snad proto a snad i pro velké umění bylinkářské a kořenářské si lidé mysleli, že je čarodějnice. Na jedné straně se jí báli, v noci by do chaloupky nepřišli, ale přes den každou chvíli někdo ťukal na dveře a prosil o koření na to či ono či proti čemusi. A babka za drobný peníz či za jídlo přinesené v kastrůlku odsypávala nasbírané a nasušené byliny do papírového kornoutu.

10 Podzimní noviny

A protože bylinky a zaříkávání lidem pomáhalo, přicházeli sousedé čas od času i pro radu. Tak tomu bylo i v případě mladé děvečky ze sousedství. Celý rok střádala malé mince, až ušetřila na botky, které si vysnila už dávno. Když je přinesla od ševce, samou radostí až tleskala a hned si je vzala na tancovačku. Nad ránem je pak hadříkem očistila od prachu a položila do truhly v předsíni. Hned ráno se chtěla potěšit pohledem na své botičky. Ale ouvej! Truhla byla prázdná. Někdo jí boty přes noc ukradl. Marně přemýšlela, kdo byl ten zloděj. Však se na tancovačce chlubila mnoha děvčatům a přítelkyním. Vzpomněla si na starou kořenářku, ta že by jí mohla pomoci najít zloděje. Zašla k ní a vše jí vyprávěla. Měla sice trochu strach, ale botek želela víc. I postavila babka hrnec železňák s vodou na kamna a zahleděla se po chvíli skrz páru na hladinu vody. Chvíli něco brblala, pak vhodila pár snítek čehosi do vody a po chvíli otevřela tlustou knihu vázanou v kůži. Něco z ní přečetla nad párou z bylin a pak poslala děvečku domů. Ta nic nechápala, bylo jí až líto, že za tak málo nechala ležet na stole měďáček. Přišla tedy domů a návštěvu u babky pustila z hlavy. Jen ty botky, ty botky jí nedaly spát. Jak ale byla překvapená, když nad ránem vrzla dvířka a zahalená postava položila boty na stůl. Nic neřekla a hned rychle utekla. Těšila se děvečka se svými botkami, kterým se pranic nestalo, těšila se s nimi, obula je a až do rána se v nich procházela po světnici. Už nelitovala měďáčku, babce byla vděčná, netušila však, jak to zaonačila. Jen to chtěla ještě vědět, kdo byl ten zloděj. Vzala tedy druhý měďáček a zašla znovu za babkou. Ta zase otevřela knihu, něco brumlala, vhodila do ohně pár bylinek a zase poslala děvečku domů s tím, aby se dívala dobře po lidech v okolí. Když děvečka nechápala, jen se usmála bezzubými ústy a že prý znamení určitě nepřehlédne. Rozhlížela se děvečka po lidech, co potkávala, ale nic zvláštního neviděla. Jen kamarádku ze sousedství dlouho neviděla, nevycházela z domu. Asi po týdnu sousedka zaklepala na dveře a s pláčem a s tváří plnou bradavic se přiznala děvečce, že ona je ta zlodějka, co její botky ukradla a že ji prosí o odpuštění. Děvečce se zželelo ve tváři zohavené kamarádky a odpustila jí. Sotva vyslovila slova odpuštění, jako zázrakem se sousedce bradavice z tváře ztratily. Tehdy si děvečka připomněla úsměv babky kořenářky a řekla si, že je to asi opravdu čarodějnice. Ale čarodějnice, co lidem pomáhá. Po čase se babka odstěhovala, nikdo neví kam. Jen ta pověst po ní zůstala a připomenutí,

že za krádež postihne zloděje trest. A nemusí to být zrovna kouzlo z kouzelné knihy čarodějnice. Prameny: Zrazený vodník, Leoš Vašek, Ráječko 1993

Čertovy obrázky To, co jindy a jinde bylo zábavou, se v Kuřimi stalo tragédií a pověstnou zkázou. A o čem že je to řeč? No přece o hře v karty. Tam, kde se sejdou u stolu hráči k ukrácení chvíle a k zabavení a pak vezmou do rukou karty, přinese jim ta hra snad nakonec i zábavu a potěšení. Jinak je ovšem tomu tehdy, když se do hry vkládají velké peníze. Pak štěstěna jednomu sice přinese výhru, ale druhému? Vyhrát jistě každý nemůže. A ti, co prohrají – darmo mluvit. Nebo možná pro ponaučení si poslechněte tuto pověst.

Na kuřimském zámku žil se svojí ženou bohatý pán. Měli mnoho služebnictva, lesů, polí kam oko z věžičky zámku dohlédlo. Avšak nejen toto bohatství ten pán měl. Dědictvím získal i spoustu peněz ve zlatě a stříbře. Proto nebylo třeba šetřit na ničem. Na zámku se konaly hostiny a plesy pro blízkou i vzdálenou šlechtu, pro bohaté a vlivné brněnské měšťany skoro každý týden.


Tehdy zavítal z Itálie na zámek šlechtic slovutného jména a hned se stal ozdobou řady hostin. Vyprávěl o životě v dalekých zemích, o způsobech na královských dvorech a o různých kratochvílích. A hned předvedl i novou karetní hru. Usedli tedy kavalíři ke karetnímu stolu, aby se hře přiučili. Dámy přistoupily také blíž, aby jim z té nové hry nic neuniklo. Po pár kolech hry se hosté osmělili a požádali pána, zda by si nechtěl i on přisednout. Když se mu podařilo vyhrát několikrát za sebou, neváhal a zvolal: „Nuže, přátelé, ať se hra stane ještě zajímavější, vsaďme něco peněz.“ Jak řekl, tak se stalo. Brzy už u řady stolů cinkal drahý kov. Netrvalo dlouho a takřka všichni hráli a mnozí i vyhrávali. Nejvíce však Ital a zámecký pán. Tak tomu bylo po řadu týdnů. Společnost se tenčila, protože jedinou zábavou bylo už

jen hraní karet. Ne všichni vyhrávali, a tak ti, co přišli o velké peníze, se raději zámku vyhnuli. Netrvalo dlouho a ze společnosti hráčů nakonec zbyli jen dva. Italský kníže a zámecký pán. A tehdy se štěstí k pánovi obrátilo zády. Možná to bylo štěstí, možná jen hbitější prsty italského knížete. Postupně přišel zámecký pán o všechny předchozí výhry, pak o peníze z dědictví, pak o pole a lesy a nakonec už mu zbyl jen zámek. Nešťastná jeho paní. Od počátku nesla nelibě hru v karty, viděla, jak se od nich panstvo odvrací, jak jí touha vyhrávat manžela vzdaluje. Když se pak dozvěděla od správce, že pán přišel o všechno až na zámek, zle manželovi vyčinila. Tehdy se i pán ulekl, co že to vysokými sázkami vlastně způsobil. Zapřísahal se tedy, že už do rukou karty nikdy nevezme. A svůj slib chtěl dodržet.

Avšak italský kníže učinil pánovi nabídku. „Již jen poslední hra. Sám dám proti tvému zámku do hry vše, co jsem až do dnešního dne nad tebou vyhrál a ještě tisíc dukátů k tomu.“ Pán se zachmuřil, vzpomněl si na svůj slib ženě a chtěl odmítnout. Avšak vidina zpět získaného bohatství ho nakonec zlákala. Usedl ke hře bledý jako zeď. První kartu bere, druhou a třetí. Málo! Prohrál vše. Kníže se hlasitě zasmál a to probudilo paní. Ta se svící přišla ke karetnímu stolu a hned pochopila, co se stalo. Vykřikla: „Abyste se i s těmi čertovými obrázky do země propadli!“ Zahřmělo a země hráče i s kartami skutečně navždy pohltila. Dodnes je prý v noci v komnatách slyšet, jak neviditelní hráči hrají karty, když nemohou dojít pokoje… Prameny: Kuřimské pověsti, Král, B., webové stránky města Kuřim

Napsali o Zdeňku Pešovi Zdeněk Peša patří do skupiny těch komunálních politiků, kteří dokázali místo svého působení pozdvihnout. Jeho jméno je spjato s Olešnicí a Olešnici spojují lidé z širokého okolí zase s jeho jménem. Poprvé jsme se setkali v roce 2000 po prvních volbách do zastupitelstva kraje. Společně jsme jako krajští zastupitelé pak řešili velice konstruktivně řadu problémů. Nejvýrazněji mi zůstalo v paměti období po povodni v roce 2002, kdy jsem na Olešnicku jako hejtman vyhlašoval „stav nebezpečí“. Tehdy Zdeněk Peša obstál jako „povodňový“ starosta a dokázal pro své město a občany zajistit potřebné dotace a prostředky. Obnova postižené části Olešnice a následná výstavba protipovodňových opatření byla z velké části jeho zásluha. Protože Olešnici často navštěvuji, mám možnost sledovat její rozvoj. Schopnost získávat dotace z evropských zdrojů tamního zastupitelstva, v jehož čele Zdeněk Peša jako starosta stojí, je příkladná. Opět nepochybuji, kdo je hybnou silou v těchto aktivitách. V kandidatuře Zdeňka Peši do Senátu vidím vyvrcholení jeho působení v politice. V komunální se velmi osvědčil a pro senátní obvod č. 49 Blansko by byl jistě dobrým senátorem. Jeho hlas by v Senátu Parlamentu ČR byl určitě slyšet. Ing. Stanislav Juránek


Podzimní noviny

11

U O S

Ž Ě T

Něco pro přátele křížovek a kvízů

Tornádo 2010

Lidská vůle a solidarita jsou silnější než... (tajenka)

Zašlete tajenku na www.zdenekpesa.cz a zúčastněte se slosování o 100 skipasů do Skiareálu Olešnice, každý v hodnotě 200 Kč. (Tajenku je možno zasílat do 24. 10. 2010.)

Blesková povodeň 2002

Po povodni 2002

Povodeň 2006

Pokud zjistíte, že bych mohl být i Vaším kandidátem, kterého chcete podpořit ve volbách

Recommend Documents