SÁMOVA ŘÍŠE ŽEN
1
Pojím tě a pojímám, nebudeš už nikdy sám…
2
Evžen Vítkovský
SÁMOVA ŘÍŠE ŽEN
PRAHA 2006
3
4
5
Veškeré situace i postavy jsou zcela neskutečné.
© Evžen Vítkovský, 2006 ISBN 80-239-6863-7
6
Ze zasnění ji vytrhl pocit, že nad vrcholem hradiště prolétá smělým
obloukem šíp. – Snad tiché znamení připraveným družkám? Ale vysoké letní nebe bylo prázdné a palisádové hradby už dávno lehly popelem. Tady příběh malé lučištnice začal a tady skončil, aby mohly pokračovat příběhy těch po ní… Zavřela oči. Mraky se nejistě hnuly a pak rozletěly, jako ve stokrát zrychleném filmu. Zachvěla se chladem. …Vichr strhával závěje zažloutlých listů. Vybledaly barvy, ustával život. Přicházela zima a kupec už nemohl déle otálet… Ne! – Ještě o půlrok zpátky! …Hluboko pod obrannými valy si spletí přerostlých vrb, divokého chmele a zlámaných olší razila cestu říčka, svádějící vláhu z nedalekých hor. Na rozšířeném místě u brodu postávaly ve vodě rozcuchané zanedbané ženy. Nejmenší z nich se nenápadně oddělila a loudavě zamířila proti proudu. Rozbušilo se jí srdce. – Tak přece! Dívka z ničeho nic vzhlédla pátravě k nebi. Na okamžik měla Líba neskutečný pocit, že se jejich oči přes propast věků setkaly. Ale byl to asi jen pohled do prázdna, stočený v příští vteřině ke slunci, …které odcházelo spát do daleké země, odkud dorazili zjara údolím Oharky a pak stezkou podél Liboce ti veselí kupci s podivnými zvířaty. Kdyby neměli tak krásné věci, možná by je Avaři pustili dál… Už se ničemu nedivila, jen se nechávala unášet. …Kolísavé nárazy větru do korun stromů, těžknoucích létem, na pozadí zurčící vody – a znovu zasvištění šípu a doznívání, končící náhle, zlověstně měkkým nárazem. Nebe potemnělo. Ze zvířeného prachu vyvstávaly hrozivě vyvýšené siluety jezdců.
7
N
ikdo nevěděl, odkud přišla. Houf ubožáků paběrkoval za každou výpravou a Avaři, kteří se vraceli z nájezdů na Franky a na Durynky s dvoukoláky navršenými kořistí, neuzavírali brány svého zimoviště neškodným ženám a dětem. Také je ale nevítali plackami z třeného ječmene s divokým česnekem, nebo dokonce se solí. Ráno prohrabala zásobu dříví, zatloukla do země čtyři kolíky s vidlicemi, propojila je pružnými vrbovými pruty a provázala lýkem. Ostrou hranou kamenného oštěpku nadělala řadu přesných vroubků do oloupaných výhonků akátu a podřepla k dílu. Netkala však z jednoho vřetene jako ostatní. Protahovala sem tam nitky běleného lnu a tmavší ovčí příze, a když slunce vrhlo na nádvoří stín palisád, postávaly kolem ní už i nejšikovnější přadleny, obdivovaly se tomu prolínání a nosily jí jídlo ze svého. Škoda že byla němá. Ale ty oči… Stará Haruna, která uměla rodit a zaříkat a na všechno znala nějaký lektvar, si vzala sirotu k sobě. Oheň v koutě nízké chatrče, který dostala malá na starost, nesměl nikdy vyhasnout a kotlíky nesměly překypět. Pro-
8
vázela babu jako stín – sušila byliny, třela olejnatá semínka mezi plochými kameny na masti a naslouchala všemu, co si ta čarodějka mumlala, jako by jí snad rozuměla. Uprostřed zimy poprvé sama zašeptala: ,Ljíbe ljíbe‘ a u toho zůstala do jara. Až když se zabělaly květy trnek, spustila z ničeho nic, tiše a zřetelně. Nemluvila však jen tak v útržcích jako ostatní. Od začátku řadila slovíčka za sebou jako kamínky na šňůrce náhrdelníku, a kde chyběla, vymýšlela sama nová, která pak přišla všem vhod. Byla ještě ploché holátko a zralé ženy už k ní chodily o radu s neduhy a bolestmi, a když napadl sníh a babka kořenářka se nevyhrabala ven, rozpačitě zaskakovala za ni. Pomáhala u porodů, hojila zanícené rány, tišila srdce žen a rozdávala naději. Protože si vážily stromů, v nichž přebývají duše, a rozmilá ,Ljíbe‘ byla tak čistá, začaly jí říkat ,Lipka‘. Po dvou zimách, se všechno změnilo. Na hradiště přitáhla pod ochranou bílé fangle karavana s prapodivnými zvířaty, obtěžkanými nevídaně krásným, třpytivým a ostrým zbožím, které ale kupci nechtěli odevzdat kaganátu jako daň za průchod. A byli tak umínění, že se příští ráno už nevzbudili. Jen jejich vůdce, postaršího tlouštíka, ponechal tudun naživu. Kupec se jakž takž domluvil a na poslední chvíli zachránil ještě svého sluhu. Toho vyslali Avaři pod strašnými hrozbami zpátky pro výkupné se sobolí čapkou pána, kterou žádali naplnit stříbrem. Nosatého zajatce se ženy bály, jen Lipka mu přinášela vodu a posedávala kolem. Nomádi se staletou trpělivostí zpovzdálí netečně pozorovali ty dvě lidské trosky a čekali. „Liepe?… Liebe?“ podivil se, když řekla plaše své jméno. První den mu nerozuměla ani slovo. Kupec si zoufal: „Jsem mezi násilníky a barbary!“ „Kauf, kauf?“ překvapila ho nazítří. – „Weg, weg?“ Rychle se učila slovíčka, která jí otevírala nový svět a po druhém úplňku už chtěla sama vědět: – „Aber why?“ Celou tu dobu ještě stačila tkát přehozy, teď už v několika barvách, hojit rány a řezat pupeční šnůry ukradenou hlavicí šípu, ukrývanou v popelu ohniště. Když napájela s ostatními koně, tiše si s nimi šeptala. Ta velká zvířata ji podivně přitahovala. Představovala si, co bylo zapovězeno i jejich mužům. …Skočit tak do sedla, blýsknout mečem!
9
O Amazonkách zaslechla už od Haruny. Když se o nich zmínila kupci, rozhlédl se ustrašeně kolem: „Divoké Sarmatky z Maiotských bažin! Zjeví se bez hlesu vprostřed noci, pobijí hlídky, vyplení tábor a s těmi, které odvlekou, dělají strašlivé věci! Až ztrácejí rozum a skáčou před nimi nazí do močálů,“ svěřoval jí šeptem. „Jakéto věci?“ uváděla bohabojného muže do rozpaků. „Na to jsi ještě malá,“ odbýval ji Jošua, přikovaný na řetězu. To mu ale nezabránilo v rostoucí náklonnosti, kterou sám nechápal a odsuzoval. Stávala se středem jeho malého světa, jedinou bytostí, která mu rozuměla, a z hlavy se ten pocit sounáležitosti zvolna šířil do srdce a níž. Přilnul k ní nepatřičně a nesmyslně, a za dlouhých osamělých nocí zapomínal na svou manželku a pět dětí i na všechny své pomstychtivé bůžky. Také v Liebe dole pod kožešinkou cosi nového zatikalo a nevěděla, co s tím. Cítila, jak ji čarodějka zpovzdálí mlčky pozoruje. Pak ale vycítila odkudsi shůry: ,Pryč!‘ Už dávno uvěřila Jošuovi, že tam, kde slunce zapadá, v rozlehlých hradištích z kamene žijí lidé, kteří se na potkání nevraždí, znají mnoho slov, a dokonce i rozpráví se ženami. Jen nesdílela naději, ke které se vězeň upínal. Posel s žádostí o výkupné byl z kmene Lučanů, kterým nebylo radno důvěřovat. Bezmocný kupec by nikdy nepřipustil, že jen ona je jeho jedinou nadějí. Nemohla se mu svěřit s úmyslem, který v ní dozrával. Nikdy by ve svém zoufalství nepochopil, že neuniká před osudem, ale snaží se ho změnit. ,Met-z!‘ opakovala si. ,Jošu-Štajn-family!‘ Pro muže byl pokus o útěk, končící dopadením nebo smrtí vyčerpáním, úděsné rozhodnutí. Pro ženu taková věc nepřipadala už vůbec v úvahu. Někdy se vrhaly ze skal. Lipka přesvědčila Habřinku, která jí byla nejbližší, aby se o Joše dobře starala, a na znamení důvěry jí ukázala svůj nový vynález: tkaní do šestiúhelníku – a jak si rozdělit kruh vidlicí do šesti stejných výsečí. Mužská kapacita pro lásku bývala v těch dobách ještě snadno přenosná. Habřinka, krev a mlíko, si zvykla sdílet s kupcem za dlouhých nocí teplo, na koberečku o šesti stranách, a těšit ho vším, co měla, jen ne slovem. Otrok, vyslaný před dvěma úplňky pro výkupné, se nezalekl strašlivých hrozeb ani dravé zvěře a nevrátil se po kupeckých stezkách k rodině svých
10
vlastníků za Rheinem. V pokušení silnějším než strach se prodral pralesem dál na půlnoc, kam už Avaři nezajížděli, a sobolí čapku, krásně krumplovanou, vyměnil za chatrč a kus vyklučené půdy. Tam žil do pozdního věku s vdovou, která přišla s tou polností, bez výčitek svědomí. Kočovníci počítali koně, dobytek a bojovníky jakýmsi starodávným tříděním do podskupin. Lipka doufala, že úbytek jediné z mnoha žen nepostřehnou; tím spíš, že byla ještě napůl dítě a nevynikala líbezností líček ani bujnými vnadami. …Jen když budou žlaby stále plné a kobyly i v téhle větrné zemi zabřeznou, aby bylo co pít! Kumys, přihřívaný poblíž ohnišť, stále kvasil a bublal a správnou teplotu hlídaly dívky ponořováním lokte do nádob z vypálené hlíny. Když se nikdo nedíval, potají si sem tam lokly a časem té podivné chuti přivykly. Hladinu moku ale vždy svým pánům doplnily. – ,To nepij, tam už jsem byla,‘ veselily se i v té bídě. Největší lahůdkou byl ovšem med rozpuštěný ve vodě. V hnízdečku z troudu si přinášely do bezpečných míst na kraji lesa jiskřičky a po větru rozfoukávaly ohníčky, na které přihazovaly vlhké listí. Když kouř divoké včely omámil, Lipka dokázala vsunout holou ruku hluboko do dutin vykotlaných stromů, odvést pozornost ochránkyň úlu konejšivým bzučením a pomalými vláčnými pohyby vybrat plástve. Náhoda pomáhá všímavým. Zbytky zakvašeného kumysu na dně jedné z nádob propůjčily v letních vedrech medové vodičce opojné účinky. Se starou Harunou to opakovala na horko i na studeno a nakonec na vlažno. Když se ujistily, že výsledek opravdu pozvedá náladu, slíbily si uchovat to tajemství – až bude nejhůř. Časem napadlo Lipku přidat med do kumysu. Kobylí mléko bylo sladké samo o sobě, ale přislazené kvasilo v mnohem silnější nápoj. Ženy postupně zvyšovaly obsah ,lehu‘ medem a Nomádi usuzovali, že ta síla pochází z místní pastvy. Usínali spokojeně už časně zvečera a méně často je ohýbali přes dřevěná sedla, potažená páchnoucí kozlečinou. …Jak jen ty sladkonosné létavky přesvědčit, aby se přestěhovaly blíž? přemítala Lipka ještě na hradišti a představovala si někde na dosah vydlabané špalky, do nichž by v obou dlaních vždy přenesla celý roj najednou…
11
Na vzdáleném konci Francké říše, na místě někdejší římské pevnosti
Divodorum, rozkotané před půldruhým stoletím Huny, vyrostlo z popela zase kvetoucí město. V Metz se dařilo řemeslům, obchodu i prodejné lásce. Po Jošuovi a jeho výpravě se slehla zem. Pak konečně nalezl cestu zpátky belhavý otrok, který unikl masakru, protože se opozdil. Starý Stein svolal rodinu a v zoufalém žalu ze ztráty prvorozeného i provotřídního zboží zapřisáhl zbývající syny k pomstě. Starší bratři, kteří ctili tradice, pojímali ženy ,ze svých‘, plodili potomky a zabývali se pravidelnými ,obchodními činnostmi‘, nebrali nejmladšího z nich příliš vážně. Samuel mizel s vypůjčenými denáry pokaždé jiným směrem a vracel se po měsících – někdy v čele karavan obtěžkaných zbožím, někdy jako zkrvavělý nuzák na konci sil. O svých cestách ani o původu krásné ženy, kterou si z jedné z neúspěšných výprav přivedl, nemluvil. Všichni sourozenci se měli upřímně rádi a matka, jak už to u marnotratných synů bývá, ho milovala nad ostatní. Když zjistila, že rodinná rada, posílená v jednotě ohrožením společných zájmů, vybrala ode všech podíl stříbra a benjamínek se uvolil vykonat spravedlnost, zalomila rukama a opatrně klesla k zemi. Samuel odolal nutkání najmout ihned ozbrojence a vyrazit zrkle po stopách Jošuy. Pár dní nevyšel z domu, jen rozmýšlel a počítal a pak namísto mečů objednal železné hlavice seker. ,Tak široké a těžké?‘ kroutili hlavami zbrojíři. Z otroků vybral největší a nejsilnější, do boje, ale mírné povahou. Na výpravách za obchodem jen dvě třetiny zvířat došly k cíli a vracela se jich sotva polovina. Přetížené muly si lámaly hnáty v děrách, padaly z krkolomných srázů nebo je z brodů unášel i s nákladem vodní proud. Ztráty zboží a dopravních prostředků byly trvale neúnosné, přestože přebytek oslích kůží přicházel poslední dobou vhod na výrobu žádaného pergamenu. Když Samuel konečně vyrazil na východ, začal nejprve spravovat cesty. Prošel většinu známého světa jako pán, ale i jako chudák, a jednou dokonce i jako otrok…
12
Když před čtyřmi lety obklopili snědí jezdci jeho malou karavanu, oželel své zboží a odhodil meč. Zachránil si život, ale skončil mezi zajatci určenými na prodej. Nebývalá přizpůsobivost a schopnost pochytit klíčová slova v nářečích kmenů, s nimiž obchodoval, Samuelovi i tehdy přišla vhod. Jeho prvním pokusům vyslovit ,tam, ano/ne, přinést, kůň a cesta‘ se Avaři posmívali. Po několika dnech už předával jejich rozkazy nesourodým skupinám otroků odváděných do Konstantinopole a brzy dosáhl výsadního postavení. Protože nebyl hloupý ani zpupný, zůstal skromný a nenápadný. Konvoj, který se po každém střetu rozrůstal o další zajatce, byl zpomalován skupinou dívek, v náznaku jemně rostlých. Zahaleny do splývavých přehozů, kráčely zvolna po obou stranách dlouhého řemenu. Byly tradičním darem provinčního tuduna jeho svrchovanému vládci.
Samotného kagana už léta nikdo neviděl na vlastní oči a výběr nejmladšího a nejjemnějšího zbožíčka prováděl majordomus, jeho pravá ruka, který se v nepřítomnosti svrchovaného vládce postupně stával nejmocnějším v celé říši. Zbývající druhou jakost výhodně prodával družiníkům, kapkanům a tarkanům na středních postech. Během několika generací v příznivém prostředí divocí Avarini, jak je nazývali obyvatelé rozkotané Římské říše, zkrotli a nekřižovali už Evropu jako krvaví nájezdníci. Stále budili hrůzu, ale už jen vybírali výpalné; v solidech na vyspělejším jihu a ve zboží a otrocích na zaostalejším seve-
13
ru. Objemnější přebytky pak směňovali se zdatností koňských handlířů za snadněji přenosné stříbro a železné zbraně. Samuelovi budiž ke cti, že si nevybíral ze zástupu předurčených konkubín podle náznaků ženských vnad. Kdykoli procházel v blízkosti fraucimóru, kam měli nesvobodní a zajatci pod trestem smrti vstup zakázán, zašeptal pár slov v jazycích, které znal. Brzy navázal letmý kontakt s jednou ze zahalených otrokyň, hovořící jakýmsi slovanským nářečím. Na rozdíl od většiny žen, osvobozených nejstarší soutěží krásy od těžké každodenní dřiny, tahle o život v paláci nestála a svému údělu chtěla za každou cenu uniknout. Strach z krutých trestů i strach z dravých zvířat a divokých kmenů, údajně pojídajících své oběti, ale hlavně strach ze zlých duchů temnoty mocně působil. K útěkům do černého pralesa po obou stranách cesty nedocházelo a noční hlídky zabezpečovaly tábor jen proti útokům zvenčí. Samuel obešel tiše hrazení koníků, podřimujících vestoje. Věděl, oč mají větší cenu než otroci. Zajatci ze zaostalejších kmenů se jich obávali, ale kupec koním rozuměl a byl vytrvalý v sedle. Jen stěží potlačil svou vášeň pro rychlou jízdu a odplížil se na smluvené místo; ve dvou by daleko neujeli. Na prahu nového dobrodružství mu zbývala chvilka k přemýšlení. Už nesázel jako v divokém mládí jen na své štěstí. Probíral, co je možné, a odhadoval rizika. O pár dnů později, v otevřenější pustě, by už neměli šanci. …Jestli nepřijde, než měsíc stoupne o dlaň, vyrazím bez ní! namlouval si, ale v hloubi duše věděl, že počká a třeba i zůstane. Že už je zase v zajetí tajemné bytosti s měkce melodickým hlasem, která, při tom všem utrpení, naznačuje mezi slovy ,večer, strom – a pryč odsud‘ nádherný příslib: ,ty a já – a možná právě my‘. Na svých cestách se kupec učil znát způsoby různých kmenů a národů, ponejvíce poznáváním místních žen. Vrozeným instinktem ale také vyciťoval, kam věci spějí. Nájezdníci z východu svou krutostí stále ještě ovládali obrovské území a drželi v porobě početnější místní obyvatelstvo. Náčelníci porobených osad se však již tajně setkávali, stále častěji docházelo k výměně zboží i nevěst a k těsnějšímu prolínání. Na výspách kaganátu se formovaly
14
aliance spojené společným nepřítelem a vzkvétala řemesla a obchod. …Snad i ta bláhová naděje v kříže, kterých všude přibývalo, posilovala každým rokem spořádanější domácí stranu. Samuel myslel daleko dopředu a cítil už změny ve vzduchu – jen nevěděl, ,kdy a jak‘. Nevyužitý prostor na východ od mnohonárodní Francké říše oplýval přírodními zdroji i hmotnými statky. …Jednou tam budou města, veliká a slavná, jako mé rodné Méty, metropole sanytrářů, domov růžových salámů. …A ty Slovanky, takový artikl! Jak různé jsou ženy a jak stejné. Jak rychle se učí, když mají příležitost poznávat, a jak dojemně rychle zapomínají všechno hrozné, čím prošly, kdykoli jim svitne nová naděje! Rád je kupoval i prodával a ty, které si oblíbil, brával s sebou, když o pár let později procházel znovu jejich domovinou. Dával jim svobodu a těšilo ho, že se vrací moudřejší, důstojnější a silnější.
Z
mizení jednoho liského kusu by Avaři na hradišti sotva postřehli, ale svědomitý Durynk, jeden z otroků, který rozuměl místnímu nářečí, zmizení Lipky pánům ohlásil. ,Žena?!‘ Zprvu se mu vysmáli. Pak prohnali všechny zúžením do ohrady a spočítali je jako ovce. Z hlavní brány vyrazila horda jezdců. Nebyl to spořádaný vojenský útvar, ale jednotlivci, nalehko a bez zásob. Řítili se dolů a vyráželi neartikulované zvuky vzrušením z jízdy a z nadcházejícího lovu – na člověka. U brodu se rozdělili na dvě poloviny a s divokými výkřiky vyrazili korytem říčky v obou směrech; po proudu na východ a na západ k horám. Celý kraj pokrýval neprostupný porost a zelený příkrov překlenoval i řečiště. Jen zkalená voda, zvířená kopyty, svědčila o dalším postupu výpravy. Hradiště vydechlo úlevou a hloučky se rozcházely po práci. Ženy počtem výrazně převyšovaly muže – zarostlé a všelijak zmrzačené Slávy, už bezcenné v bojích, i jejich podsadité bezvousé strážce. Avarskou základnu na vrcholu kopce chránily navršené hliněné valy a palisády ze zašpičatělých kůlů. Ve vnitřní pevnosti z mohutných kmenů uchovávali nomádi cenné zbraně a kořist z nájezdů. Rozlehlé nádvoří zaplňovaly kuželovité jurty z kůží a plsti, prostřídané slovanskými chýškami,
15
napůl zahloubenými do země. Zbývající prostor byl vyhrazen koním, ovcím, polodivokým kozám a štětinatým vepříkům. Odpad se vyhazoval přes hradby a převládající pocit provizoria umocňovala špína a pach rybiny. Starodávné hradiště, původně keltské oppidum Rubinium, nad slovanskou osadou u potoka známou jako Rybín, bylo v sedmém století centrem a hlavním opěrným bodem severozápadní provincie avarského kaganátu. Kočovníci ze zakavkazkých stepí holdovali skopovému, věřili, že síla je v syrovém mase, a porobenými Slavvi, potomky rybářů od Dniepru a Dniestru, kteří své úlovky seškrabávali králičími lopatkami z rozpálených plochých kamenů, pohrdali. O slovanské ženy byl však už tehdy ve světě zájem a směnná hodnota převyšovala jejich půvaby i užitečnost. Zatímco temperamentní obyvatelky Malé Asie a Balkánu zůstávaly v porobě nenávistné, prchaly od svých pánů a někdy je i mrzačily, zdejší ženy věřily v osud, přijímaly svůj úděl odevzdaně a byly tehdy ještě poslušné a snaživé. Zatímco ohnivější kmeny neoblomná neústupnost – i za cenu ztrát – pak už navždy ochránila před zotročením, Slávy předurčila vypočítavá přizpůsobivost k poddanství. Tradiční schopnost ovládat, přesunovat a směňovat zvířata rozšířili Avaři i na stáda lidí a ta, která si při nájezdech podmanili, různě využívali a prodávali. Prodej osob byl ovšem tenkrát běžný a zdaleka ne tak strašný. Být otrokem v těch těžkých časech znamenalo být chráněn a jakž takž zajištěn.
Prchající dívka postupovala už druhý den kamenitým korytem k zá-
padu. Hradba kupulovitých hor na obzoru jí už nepřipadala tak vzdálená, jen stále neprostupnější. Když se vyšplhala do koruny staré olše, povodí říčky připomínalo shora obrovskou nakloněnou mísu, vyloženou mechem. Prameny ale nezahlédla. Byla hladová, špinavá a vyčerpaná. Zpomalenými pohyby prstů zkoušela vyhmátnout v děrách pod břehem odpočívající rybky, ale pak, v náhlém návalu zoufalství, vyrazila po proudu nazpět. Po chvíli zastavila a vzhlédla. Měla pocit že ji někdo pozoruje a nabádá: ,Pryč! Rychle!‘
16
Proklouzla hustým porostem a zelená stěna se za ní zavřela. Vodu, kterou zkalila bosýma nohama, unášel proud a jen pomalu průhledněla. To už zaslechla halas a údery kopyt. Nedělali si starosti s utajením, hledali jen ubohé lidské mládě, jako jindy hledali zatoulané ovce, které pak vítězně pekli na rožních. – Jak jednou zakusí svobodu, utíkaly by znova! Slovanští rybáři by změnu odstínu zvířené vody postřehli. Stepní jezdci ale prohledávali těkavými pohledy jen temné houštiny po stranách a volbu podloží ponechávali svým bystrým zvířatům. První část výpravy projela kolem dívky tak blízko, že zachytila i nepříjemný cizorodý pach. O zvířata pečovali lépe než o sebe a byli pro ně důležitější než my, ,slavvi‘! Když už zadoufala, že přežije, jezdec v posledním voji zahlédl o něco výš čerstvé stopy na břehu. Cosi vykřikl a ostatní zadrželi koně. Zaslechla krátký pískot vyplašené vydry a pak se rozhostilo napjaté ticho; i ptáci leknutím zmlkli. Byla si jistá, že uslyší její srdce, které nedokázala utišit. Pak se ozvaly výkřiky dál proti proudu, kde muži nalézali známky jejího rybolovu, a trestná výprava se hnula kupředu.
17
Kdyby jí cosi nenapovědělo vyběhnout nebezpečí vstříc a až pak se ukrýt… Raději by zemřela vlastní rukou! Vracel se do ní život a cítila i malou naději. …Brzy ale poznají, že mě minuli a začnou pročesávat břehy cestou zpátky. Slunce bylo teprve v polovině sestupu. Předsunutou paží, obalenou koženou suknicí, prorážela porost a tiše postupovala sotva znatelnou stezkou zvěře. Nevnímala svou nahotu. Kolikrát viděla, jak ty věci muže rozdivočí a jakou bolest ženám přinášejí. Byla ráda, že není hezká, že je tak ubohá. Ve věku, kdy nejpěknější z nich brali na prodej, nenápadnost a nekrása znamenaly odklad. Po chvíli odbočila na znatelnější pěšinu. Jako by tudy procházeli lidé! Pak objevila v měkkém podloží otisky strašných tlap. ,Toho kdo jí med‘, se i Avri báli. Ani mrak šípů ho nezastavil. Strnula v hrůze, ale cosi shora ji zase postrčilo a donutilo pokračovat v tom nesmyslném směru. Vzdechla, ale poddala se vyšší vůli. Bosá chodidla pokládala do středu šlápot, aby nezanechala otisky. Toužila po noci, která by ji přikryla neviditelným pláštěm, a současně se bála tmy, neznámých šelestů, praskání a dusotů. O pár mil dál na soutoku jižního a západního ramene horského potoka zatím oddíl Avarů zastavil. Urputný spor mužů ukončil až náčelník ve vysoké kožené čapce na statné klisně, s postrojem vykládaným zlatými destičkami. Ojedinělí jezdci vyráželi ještě sem a tam oběma rameny, ale nakonec následovali ostatní, kteří se obrátili zpět. Temné hvozdy vzbuzovaly v nomádech ze širých stepí tíseň ze skrytého a občasné útoky divokých zvířat decimovaly nájezdníky, před nimiž se v bitvách třásla přesila nepřátel. Návrat oddílu po proudu byl pomalejší a obtížnější. Neopatrný krok a pád koně, s kopytem zaklíněným ve výmolu, mohl znamenat ztrátu zvířete, které nebylo jen dopravním prostředkem, ale důležitým válečným strojem. Když jeden z bočních jezdců pozvedl ruku, postup rázem ustal. Stopy na břehu a štěrbina v zeleni označovaly výmluvně místo, kde hledaná kořist odbočila. Odvaha ženy/dítěte muže udivila. Sami neochotně opouštěli sedla až po strohém povelu. Trojice bojovníků postupovala pod šerou klenbou pralesa s předpjatými luky. Nomádi nebyli tak dobrými stopaři, jako pěší kmeny, jejichž území obsadili, a nezdržovali se podružnostmi. Vítězili přímými útoky, nájezdy plnou rychlostí, a hrozivá pověst jim vyklízela bitevní pole.
18
Mohutná medvědice, která zachytila v blízkosti svého doupěte pach koní a vetřelců, kteří ji už jednou zranili, jen bránila své území a chránila své mladé. První salva ji zastavila, ale když jedno ze dvou mláďat padlo, vrhla se na nepřátele vysílající šípy a ubíjela je obrovskými tlapami za strašlivého řevu ze zranění i z mateřské bolesti. Křivonozí lučištníci umírali – jak se patřilo – mlčky a zarputile, s rozšířenými zorničkami. Ve chvíli bylo po všem. Bestie ještě vyrazila za světlem stezkou k vodě, ale zapotácela se ztrátou krve a měkce padla na rozsápaná těla. Nedaleko od těch jatek se vzpínali a řičeli koně. Tři zvířata bez jezdců vyrazila tryskem po proudu a brzy popadala. Postarší náčelník se na své klisně udržel. Jeho tvář neukazovala žádné stopy pohnutí, ale vojenský mozek už dávno zpracoval situaci: oželel své lidi a s jistotou usoudil, že uprchlice skončila stejně. Otočil se od toho prokletého místa a rázným posunkem pobídl oddíl k odjezdu. …Vrátí se nazítří, za lepšího světla. Na okamžik zatoužil po domově svého dětství, po širých stepích, ale ihned tu nepatřičnou vzpomínku potlačil. Hrůzný řev dolehl až k Lipce. Strnula a čekala. Pak přemohla nutkání běžet dál a zamířila zpátky k řece. Ze strachu a nezkušenosti však zabloudila. I druhou noc strašlivé svobody přečkala v dolíku pod keři, který si v ubývajícím světle sotva stačila vystlat větvičkami a suchou travou. Milosrdně se jí nezdálo o zlých zvířatech a ještě horších lidech, ale o hradišti plném vysokých věží. Odrážely obrazy jako bronzová destička, kterou
19
dostaly ženy od kupců za koberec z uzlíků, než je odvlekli. V té vyleštěné ploše se poprvé viděla z očí do očí nastojato, jinak než v hladině louží, a začala si povídat. Noc byla chladná, ale k ránu se k ní přitulilo něco měkkého a teplého. Snila o malých dětech a bylo jí blaze. Když otevřela oči, na chvíli zemřela hrůzou… Okamžik probuzení se jí stále vracel; v hrůze překvapení i kráse prozření, kdy smrtelný pocit nebezpečí vystřídal slastný pocit teplé měkkosti do čista olízaného huňatého těla mláděte. Po chvilce nevýslovné úlevy a rozkoše si uvědomila beznadějnost své situace. – Matka! Marně ho posílala pryč. Rozběhla se k řece, jako by doufala, že za předělem chladné vody bude ,na druhé straně‘ v bezpečí. Náhle před ní, s křikem, vzlétlo hejno černých ptáků a bzučení much zesílilo. V hromadě rozsápaného masa rozeznala zbytky násilníků i obrysy strašlivého zvířete. Kolem ležely toulce plné šípů a luky, kterých se ,naši‘ nesměli dotýkat, dvojitě prohnuté a vyztužené kostěnými obklady. …Pro tak cenné věci se Avaři jistě brzy vrátí! Utekla, ale donutila se vrátit. Posbírala zbraně a na třikrát je odnosila do skal a ukryla ve štěrbinách, které upěchovala suchým listím. Pak se ještě vrátila pro kožené návleky, řemení a holínky. Chudým přišlo všechno vhod. Když omývala ty věci v zátočině, vyrojili se kolem ní ráčci, přilákaní pachutí krve. Pár
20
jich vyhodila na břeh. Medvídě je s nadšením polykalo a nakonec si pro ně samo obezřetně vlezlo do mělké vody. Najedená, očištěná a zahřátá stoupajícím sluncem v sobě zase ucítila sílu. …Kde se ve mně bere ta víra a naděje? Vzhlédla vzhůru, odkud přicházely náznaky, které vedly její kroky. Vytušila, že pro ty věci bude jednou třeba nalézt vhodná slova, aby se mezi jejími lidmi rozšířily. Neurčitě si už uvědomovala, že je jiná a že s tím bude mít hodně starostí – a že tu není jen pro sebe. Mlasknutí tětivy, zasvištění šípu! Od vynášení vody byla otužilá, ale tvrdý jezdecký luk nedokázala plně vypružit a struna ji udeřila z boku. Šíp přesto zasáhl střed stromu a uvízl ve zpuchřelém dřevě. Poodstoupila o pár kroků a z těžkého toulce, kterým se opásala, vyňala další střelu. Mlasknutí, zasvištění, náraz. Užívala jen celodřevěné šípy; věděla, jak vzácné jsou ty s těžkými trojhrannými špicemi, se kterými Avri vyjížděli do bojů. Poodstoupila ještě dál a třetí střela zaduněla v brti stromu. Ani nemusela příliš mířit, jako by tu zakázanou zbraň řídila jen soustředěným úmyslem. Medvídě, které se motalo po čtyřech kolem, jí málem vběhlo do rány. Pak vyrazilo k polorozpadlému kmeni a zkoušelo dosáhnout na šípy, ježící se v jednom místě, z nichž cítilo svou adoptivní matku.
21
Co si s tebou počnu! zoufala si Lipka, která k mláděti přilnula, ale věděla, že to tak nemůže zůstat. Sedmá střela rozštípla šíp, který už vězel v měkkotě. Poprvé ji napadlo, že nezkouší ten zapovězený luk jen tak, z nehorázné zvědavosti. S trochou štěstí bych třeba i něco ulovila, přestože jsem žena. Pak ji napadlo něco ještě zvláštnějšího. Mohla bych se i bránit… A pak ještě něco troufalejšího!
S
amuel z rodu métských kupců se solí tou dobou už postupoval po náhorní plošině, v níž pramenila západní řeka Main, na dohled zrádných močálů, kde nabíral sílu Eger, který už směřoval k východu. Hledal pevné podloží nebo kázal klást do rozměklé půdy slatě, hrubou kulatinu svázanou povřísly. Už nikdy nezmizí mula se vším nákladem v bezedné tůni rašeliny! U každé ze širokých seker, těžších než válečné ,francisky‘, se střídali dva obři od Bugu, aby drahé nástroje ani chvilku nezahálely. Otroci byli dobře živeni kašou z ječmeně a pohanky, i trochu soli dostali a leckdy sami trefili kamenem ušáka nebo srnku, pro které to bylo první a poslední setkání s člověkem. Živý oheň přenášeli s sebou, každým týdnem prodlužovali cestu o jednodenní putování kupecké karavany, a na příhodných chráněných místech s vodou rozšiřovali prostory pro budoucí tábořiště. Zpátky domů se už mohl Samuel vracet svižně a místy v plném trysku, jako po dobře sjízdných cestách, které znal z lidnatějších krajů. S pohodlnými ,silnicemi‘, které ještě tu a tam zbývaly po velké Římské říši, se poprvé setkal, když upadl sám do područí v jižních krajích… Ten večer před čtyřmi lety – kdy za úplňku se srdcem bušícím strachem i vzrušením čekal na ženu, kterou ještě nikdy nespatřil, ale jejíž měkké sykavky ho vzrušovaly vzpomínkou na vroucnost jiných slovanských žen – se mu často vracíval. Postával, jen s trochou jídla, kožešinou z beránka a utajeným nožíkem, v temnotě prvních stromů a trnul, že někdo spustí poplach a trest dopadne na ni. Když už přestával věřit, že se objeví, zachytil neklid zvířat.
22
Avaři rozuměli řeči koní, ale v podvečer už bývali tak zpiti kumysem, že neviděli, neslyšeli. Ze tmy vyvstal stín tak náhle, že se nastražil k boji. Byla vyšší než on. „Tss,“ zašeptala: „Tichónko!“ Přehoz, do kterého byla zahalena, aby se její pleť nebělala v měsíčním svitu, jí sklouzl neúmyslně na ramena a pak ještě níž. Byla to nejkrásnější bytost, jakou kdy spatřil, a smrt, která mu hrozila, se už nezdála tak zlá, přijde-li až ráno. Zahleděla se do jeho očí beze strachu, zkoumavě, jako by zvažovala, zda to, co jí přináší, nebude horší než to, co ji čeká a nemine, když zůstane. Ale jakou cenu přiřknout naději? Samuel pozbyl její ztepilostí slov a chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Zatím je pojil jen společný záměr. Nechtěli přežívat v nesvobodě a vzepřeli se osudu. Naznačil, aby posečkala, a bokem chráněným kožešinou se prodíral porostem ve směru panických útěků – nazpět. Lámal tiše větvičky a vydupával stezku, která přímo vyzývala k pronásledování. Po chvíli se zlehka vrátil k ženě, čekající s důstojným klidem na okraji mýtiny. Zvedla k němu oči, jako by mu už bezvýhradně věřila: „Jóna,“ zašeptala a následovala ho. Přešli v otevřeném prostoru co nejdál, pak odtlačili chvojí, vklouzli dovnitř a nekonečný černý hvozd se za nimi uzavřel. O něco později zastavili na místě, kde padlé stromy umožňovaly rozhled. Samuel od dětství putoval s otcem a bratry a na neznačených křižovatkách uměl určit správný směr podle slunce i noční oblohy. Zaklonil se a nalezl ,půlnoční hvězdu‘ v souhvězdí Draka. Vysoko nad nimi se klenul pás Mléčné dráhy od jihozápadu na severovýchod. Na východě rozeznal Ryby, na západě Pannu a Psa. Jóna ho s obdivem pozorovala. Věděl, že těm věcem nemohou ženy rozumět, ale přesto jí ukázal čtyřhvězdí malého vozíku: „Tudá,“ vytanulo mu srozumitelné slovíčko.
23
„Tudá?“ přichýlila se k němu a obkreslila kosý čtverec po něm. „Náša puť?“ „Nasha puiť,“ opakoval po ní. „Nasha puiť, Jona.“ řekl vážně a cítil, že by měl něco dodat: „Ja – Sam.“ „Ja sama,“ pousmála se spokojeně.
L
ipka spala s medvědem! Neopouštěl ji ani na chvilku. Nechtěla ranit jeho city, ale tiskla se k němu také z chladu a stesku. Nejpříhodnější pozice byla ,jako dvě hliněné mističky‘. Ulehla na bok, přitáhla si schoulené zvíře zády k sobě a objala je rukama přes teplé bříško. Tulila se k husté měkké kožešince a jejich pachy splývaly. Nedokázala odhadnout, jak je budoucí hrůzovládce starý a jak rychle doroste, a jestli o ni bude pak ještě stát. Drápky i zoubky už měl, ale tiskl se k ní tak něžně, jako by v tom zárodku netvora byl zakletý praprinc. Necítila strach z ,bára‘, před nímž prchali i Avaři; pociťovala jen zodpovědnost za opuštěné mládě, které bylo prozatím zvídavé, hravé a učenlivé. Z následků tak těsného soužití měla nejasné obavy. Na oválných měděných kotlích, ve kterých si Avaři vařili skopové polévky se čpavou vůní cizokrajného koření zahlédla postavy napůl žena/napůl kůň, a Teutonům prý z obcování s dobytkem vyrůstaly z hlavy zahnuté rohy! Až po druhé noci sdíleného tepla s úlevou zjistila, že spí s medvědí holkou. Počáteční nutkání uprchlíků – běžet ze všech sil co nejdále – překonala ve chvíli podivného vnuknutím shora, které jí napovídalo: ,Nejednej předvídatelně!‘ Ve skalách, kde ukrývala zbraně nepřátel, zamordovaných matkou Mjedy (jak osiřelému mláděti začala říkat, když vybralo obsah hnízda divokých včel a opuchlo ze žihadel), nalezla jeskyňku, kterou vystlala suchým mlázím. Do průrvy, pokračující ve tmě, se jí nechtělo. …Leda se zapálenou smolnou větví. Křesadlo a troud měla v mošně, ale kouř, viditelný z velké dálky, by ji prozradil. Tak rozeznávali Avaři s výšin hradiště, své lidi, nepřátele a občasné karavany kupců, kteří se ale nemuseli skrývat. Naopak. Kouřem přerušovaným mokrým chvojím dávali zdaleka najevo, že přicházejí v míru, jen směňovat.
24
Z jeskyně ve svahu nad úrovní korun stromů byl výhled do kraje. Vůkol prales, vlevo kupulovité hory, kde nabírala vodu jejich říčka, a naproti na obzoru mohutné pohoří, jakoby vylomené rovnou hranou ze zeměklínu, konec našeho světa. Pod tím dlouhým zlomem vedla údajně kupecká stezka, po níž přišli a už se nevrátili Jošuovi lidé s hrbatými zvířaty, která málem vypila všechnu vodu z potoka. Avaři je pak rožnili celý týden se skopci zašitými uvnitř, s česnekem a ukořistěnou solí. Rybky a ráčci, které Mjeda vyhazovala prackami do trávy, byli výživní a břehy rozdrásané drápy odrazovaly od následování. Přebytky Lipka sušila jako rybáři, kteří se chystají na zimu. Také dozrávající bobule rozkládala na plochých kamenech rozpálených sluncem a zásoby uchráněné před mlsným mládětem plnila do váčků z lýka. Aniž o tom přemýšlela, plánovala budoucnost. Sžívala se i s lukem – od počátku dobře mířila a teď už také dokázala vytahovat a zakládat šípy rychle jeden za druhým. Tětivu napínala jen napůl; jinak by je už z dutin ztrouchnivělých kmenů nevyprostila. Střely s trojhrannými hlavicemi raději neužívala. Jošua tvrdil, že hukot, který vydávaly, stačil, aby se protivníci Avarů dávali na útěk, a snad jen troubení Gótů z ledové Scantinávie na volské rohy a hluboký ,baritus‘ zpívajících Germánů, zesílený odrazem od štítů, byl hrozivější. „Mjedo, Mjedo,“ promlouvala konejšivým hlasem do kožešinky mezi oušky své spící družky: „Jen co se rozední, musíme dál.“ Kromě zlých lidí se nejvíc bála zlé zimy. S prvním křikem ptáků vstala a ze skalní štěrbiny, do které chtivé pracky mláděte nedosáhly, vytáhla hubenými pažemi nasušené zásoby. Upnula si opasek s toulcem, přes rameno přehodila luk a zahladila stopy pobytu. Obrácený oštěp užívala jako hůl při chůzi korytem potoka. Malá ji neochotně následovala, ale když jí paprsky slunce prohřály kožíšek, počala se dychtivě zajímat o nová místa. Stoupaly k horám a s výškou hvozdy po obou stranách řídly a světlaly. Neprostupnost okolí je zatím chránila – o něco výš, na otevřených vřesovištích, budou zranitelnější… Nakonec se rozhodla opatrně pokračovat. Alespoň se už nemusely brodit vodou, která studila do strnulosti. Stále častěji opouštěly koryto a postupovaly teplou trávou. Vyhledávala zákryty křovisek a větších balvanů a často se ohlížela. Kolem byl klid a v tichu jen zurčel potůček. Napila se z dlaní a mládě, které zkoušelo ten pohyb po ní, si zamokřilo hlavu. Tu důvěru a bezstarostnost jí záviděla.
25
Náhle před nimi vyvstalo něco obrovského a na okamžik se zastavil čas. Pak se parohatý otočil a plavnými skoky odlétal, ostře pronásledován medvědičkou, která vyvinula nečekanou rychlost. To už Lipka založila šíp, napjala luk, ale nevystřelila. Obě zvířata běžela v zákrytu. Mrzelo ji, že nebyla připravená a rychlejší, že nemrštila oštěp bez myšlení jako bojovník nebo lovec. Současně si však poprvé uvědomila, že v tom huňatém zvířátku, které považovala za břemeno, je i nečekaná síla a kuráž, a ať už se stane cokoli, budou na to dvě. Pokračovaly podél potoka stále nahoru a zastavily až u posledního zakrslého stromku jedlých jeřabin. V poledním zjasnění rozeznala z výšky svahu vzdálený ostroh Rybína, s náznakem palisád a strážních věží. Sevřela ji úzkost, ale zpátky už nemohla. Za nimi zůstal prales, před nimi se zvedalo nebezpečně otevřené podhůří. Vzhlédla a z rozptýlených obláčků vycítila – Ano! Vrcholy se už nezdály daleko, jen strašně vysoko. O něco později, se sluncem v půli popolední dráhy, došly k místu, kde se horský potok rozdvojoval. Zvolila zdánlivě snadnější větev, ale brzy
26
