pohled očima mladých lidí na to, co se děje mezi námi

mezi

námi

pohled očima mladých lidí na to, co se děje mezi námi  … litopad 2006 číslo 13 V posledních měsících na nás útočí ze všech stran v televizi fenomén dnešních pořadů – české televizní seriály. O těch, které u nás tak úspěšně prodává brazilská, venezuelská a další ji­hoamerické produkce – se raději záměrně zmiňovat nebudu. Zaměřím se na naši českou kotlinu a na její televizní skvosty. Abychom mohli hodnotit, jaký že ten či onen seriál je, je třeba zhlédnout. Inu a já zhlédla. Co s načatým večerm, případně podvečerem? Není „nic lepšího“, než zapnout bednu. To můžeme sledovat dění v jedné Ulici, odkud přeskočíme do Dobré čtvrti, abychom našli „svoje“ Místo v životě. Ano, televize nám „dává pravidelnou dávku nemocí“, co to píšu – emocí – tak zní upoutávka na Rodinná pouta, která nás tak emočně vyladí, že musíme buď do Nemocnice na kraji města po X letech, případně do Ordinace v  růžové zahradě. A  jsme z  toho celí nemocní. Nevadí. Vždyť existuje Pojišťovna štěstí, kde nás „odškodní“ … Na Náměstíčku ne­bo na Návsi můžeme pak diskutovat o problémech života na Ranči u zelené sedmy, případně můžeme zaskočit do Redakce, abychom si zajistili čerstvé vydání novin. A tam se dozvíme, že se nedaří chovu koní v Dobré vodě, rovněž pak třeba i poslední novinky z rodiny Nováků. Ještě že máme to Třetí patro, abychom nakointernetové noviny pro mladé nec  – pomateni  – vyskočili z  okna … Ne, to není návod, jak ukončit seriálové ataky. To je jen malý příběh, který se odehrává v současné době na českých televizích. Schválně jsem v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat zahraniční seriály. Ne všechny české jsou špatné, ale skoro všechny zahraniční typu Nezkrotná Lucia a Ošklivka Betty – nekvalitní jsou. A řada lidí svůj čas promrhává právě před světélkující obrazovkou, aby zapomněla. Na co chceme zapomenout u seriálů? Chceme snad se vymanit z každodenních starostí a těšit se z toho, že i „ostatní v televizi“ řeší větší než my? (Rozvody, drogy, intriky, závist, nevděčnost ratolestí, nesnášenlivost rodičů a dětí, nemoc, problémy ve škole …) Jsme na velkém omylu. My, kteří sledujeme seriály jen tak – tedy ze stereotypu, protože třeba venku není počasí na vycházku, kolo, a na knížku nemáme náladu, nejsme až tak ztraceni. Víme, že knížka, divadlo, živý koncert, případně sportovní vyžití nás přeci obohatí více než řešení problému, zda „Andrea zpřetrhá rodinná pouta …“ Je nám to celkem, řeka bych – úplně jedno. Ale mám kamarádku, která nedávno popisovala svoji zaměstnavatelku tak, že užila slova: „No,víš, ona je dost podobná Andree.“ Samozřejmě jsem se ptala, KTERÉ. A světě div se – skutečně té scénářové postavě ze seriálu … Je mi z toho smutno. Nenamlouvejme si, že sledujeme pouze cestopisy a životopisné dokumenty, jakož i navštěvujeme jen koncerty vážné hudby a naším idolem je Mozart nebo Bach. Případně Janáček … Víme o sobě, že čteme i rodokapsy a nejen Dostojevský je náš autor. To bychom asi nebyli úplně normální. Ale pokud vidím na stránkách našeho divadla, že na Straussovy melodie přijde z třicetitisícového města jen dvě stě lidí, je to na pováženou. Kde hledat zakopaného psa? V ekonomické situaci našich občanů? Částečně. Vstupenky jsou drahé, knihy také. Ale existují knihovny, že. Nebo snad naše generace bude vypiplaná na odvarech limonádových příběhů, po jejichž skončení si řekne – no, ti tedy měli problémy. Ještě že my toto neřešíme … Ale řešíme. A mnohdy daleko slo­žitější věci. Jen ta obrazovka jaksi je v každém obýváku, někdy i v ložnici, kuchyni atd … A myslíte, že je dobré „programově“ nekoupit televizi, případně tu, co máme zlikvidovat? Není. Každý člověk má svůj vkus, svůj svět, hlavně SVOJI VOLBU. Takže pokud jste dočetli až sem, dě­kuji Vám. Nyní můžete zmáčknout OFF. A zrovna taková volba je při televizních pořadech. Stačí vypnout … Ale-přiznejme si, je to tak jednoduché pro každého? klus Je už otřelým faktem, že zima začíná být stále delší a delší. Ta letošní už byla opravdu neúnosná. Mnoho lidí se tak těší na pravé jaro a konečně teplé léto. Nezapomínejme, že je to právě zimní období, kdy máme nejčastěji „depky“ a pochmurnou náladu. Není se čemu divit, když na nás působí bílá barva sněhu, šedavá barva oblohy a další nevýrazné, deprimující barvy; a slunce málokdy. Právě slunce a jeho barva je pro nás něčím obrovsky silným, energickým a povzbuzujícím; a toho je v zimním čase opravdu velmi málo. A tak nedostatkem onoho slunečního svitu a pestrých barev počínají depresivní stavy. Je-li toto období krátké, nebo alespoň střídavé, dá se to vydržet. Jakmile jsou ale tahle depresivní období delší a delší, dlouhá jak letošní zima, tak to na nás má velmi negativní dopady. Jsme přecitlivělí, pohodlní, málo imunní, někteří zase agresivní, choleričtí apod. Do ničeho se nám nechce, nic nás nebaví a říkáme si: ,,Už ať je jaro.“ Jen co vysvitne první sluneční paprsek hned je nám líp. Tající sníh a slunce nám, pokud nejsme zrovna na horách, zvedne náladu. Přesně to se děje právě v těchto dnech, alespoň tady u nás v Ústeckém kraji. Ještě ani neroztál poslední zmrzlý sníh na zemi a já už se s vervou pustil do prvních jarních prací na zahradě. Řeknu vám, tak mě ta fyzická práce na jarním sluníčku dodala energie, že jenom zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč. Počasí má na tyhle stavy dost velký vliv. Podle mne nejvíc lidí miluje jaro, než zimu, protože jaro nám připadá jako znovuzrození. Pro mě osobně je začátek nového roku až teprve jaro, víme proč … Přiznám se, zimu nemusím, nemam jí rád. Snad kdyby byla ze všech ročních období nejkratší, tak mi nevadí. Ale ona musí být jako na naschvál nejdelší. A díky nám lidem, technice, vědě a oteplování planety bude ještě delší. Abych tu o té zimě nemluvil jen jako o depresivní, neveselé a ošklivé, musím přidat i pohled zcela opačný. Díky sněhu si totiž můžeme užívat populárních sportů jako jsou snowboarding či lyžování. Nedávno jsem přijel z hor, a to naprosto spokojenej, opálenej a odpočatej. I když nejsem skvělý lyžař, lyžování je super, baví mě a je to právě asi ten největší klad na tomto mrazivém období. A dost! Teď už ale máme jaro, to na které jsme se všichni moc těšili. Časy krátkých a šerých dnů pominuly a my si s příchodem jara zregenerujeme svá psychická rozpoložení. Nechte na sebe působit energii slunce. Dívejte se na klíčící květy a pučící, zelenající se stromy. Nechte se unášet tím čerstvým jarním vánkem s vůní právě kvetoucích rostlin a dřevin. Regenerujte svoje myšlenky, jděte si zaběhat, projet se na kole, projít se. Uvidíte, jak vám bude dobře. Budete se cítit o rok starší, ale jak znovuzrození. Rozlučte se s zimou a přivítejte jaro! Krásné jarní dny Vám přeje MMi Čaj, výjimečný to nápoj zcela jest, s historií veledlouhou. Božských účinků čaj naplněn jest zcela a tudíž po tisíciletí požíván je a po zásluze větší popularity dostává se mu. Dle pramenů historických, čaj je pit více než 4700 let, což zajímavé je zcela. Čaj nejužívanějším nápojem je, a tak s nadsázkou slyšeti můžeme, že je ho pito více než vody. Legendy dvě o objevení čaje jsou. Prvá z nic vypráví, že před více jak 2700 lety čínský císař Chen-Nung vodu vařil a do ní lístky čajovníku napadaly. Po ochutnání byl císař okouzlen, jelikož ochutnal něco zcela výjimečného: osvěžující a povzbudivý nápoj. Druhá je méně pravděpodobná, jelikož vypráví o Bodhidharmovi, jenž při meditaci usnul únavou a rozčílil se tak, že si odřezal svá oční víčka a zahodil. Později si povšiml, že na místě, kam oční víčka dopadla, vyrůstá keřík, jehož lístky po vyluhování osvěžující a povzbuzující jsou. Ovšem můžeme se jen dohadovat, jak to opravdu bylo, ale nic nemění na té skutečnosti, že čaj okouzlil už mnoho lidí. Výroba čaje se rozděluje do několik etap. Sklizeň, zavadnutí, rolování, fermentace, sušení a třídění. Fermentace je biochemická reakce, při níž dochází k oxidaci polyfenolů. Je to podobná reakce jako hnědnutí jablka po rozříznutí. Podle stupně fermentace se čaje rozdělují na druhy černé (plně fermentované), oolongy (částečně fer­mentované), bílé (lehce fermentované), žluté (speciálně fermentované), zelené (nefermentované) a tmavé (ví­cenásobně fermentované). Dle mě nejideálnější dělení dle pů­vodu čaje: Čína Čínské zkušenosti ve výrobě čajů jsou celosvětově nepřekonatelné. Na každém čaji jde vidět jejich oddanost pro pečlivost, aby vyprodukovali čaj té nejvyšší kvality. Vzhled srolovaných listů či kuliček bývá zpravidla více než dokonalý. Dle neoficiálních informací existuje až 8000 sort čínského čaje. V Číně je mnoho provincií, specializujících se na různé druhy čajů. Nejznámější z nich je Yunnan. Odkud též pochází nejznámější čínský, Svět vícenásobně fermentovaný černý čaj Názorový labyrint – kreslených hrdinů (tmavý), plný zemité chuti a výrazného Chun Mee a bílé eutanaziearoma, PuErh. Velmi známé jsou zelené čaje, jako ZuCha První (Gunpowder), díl nového seriáluPai Mu Tan a Show Mee. Ale to je jen rubrika malá hrstka čajů v široké nabídce „číňanů“, avšak dle mnefirmami, jsou právě Nová představuzaobírá kterétyto hrajínejznámější. Indie Indie produkuje nejkvalitnější černénačaje na světě. Nejvýznamnější provincie jsou Darjeeling, Nilgiricomicsů a Assám. Darjeeling, jící názory kontraverzní prim ve vydávání nejkvalitnější černý čaj vůbec, jenž je pěstován na malém území severní Indie, produkuje jen pár tisíc tun čaje ročně a to pouze témata v období příznivého počasí. A po právu se provincie Darjeeling nazývá „Království čaje“. Assám je přesný opak, kdy produkuje obrovské množství ročně, avšak jeho kvalita není tak vysoká jako u Darjeelingu, ale najdou se i druhy, které jsou opravdu dobré. Nilgiri byla do nedávné doby jen provincie produkující standardní čaj spíše do sáčků, ale dnes tato provincie začala experimentovat s novými druhy a možná se dočkáme nějakého precisního druhu z této oblasti. Ale mně osobně nesáčkované Nilgiri přijde

mezi námi čtenáři!

mezi námi

Milí čtenáři, dne 22. října oslavily naše noviny Mezinami.cz dva roky své existence. Chtěla bych tímto za celou redakci poděkovat vám, věrným čtenářům, kteří naše noviny rádi a pravidelně čtete. A zároveň děkuji všem členům naší redakce za perfektní spolupráci a za odevzdanou práci, jejíž kvalita měsíc co měsíc stoupá a stoupá ;)). Listopadové číslo je doslova „nabité“ zajímavostmi. Začíná nová rubrika naší redaktorky Hanky Kubovcové – Názorový labyrint, kde se každý redaktor může vyjádřit k vyhlášenému tématu. Nový je i seriál redaktorky Lenky Krsové o kreslených seriálových postavách. Pravidelné, již zaběhlé rubriky i seriály samozřejmě pokračují nadále. Za přečtení stojí i rozhovor redaktora Františka Kopáčka s Lukášem Jungbauerem o projektu tykající se setkání školních televizí. Nebo třeba fejeton Elišky Křížové, o krutém životě komárů.

redakce

Hezké čtení přeje

Tereza Pavlovsky šefredaktorka

Obsah 13. čísla Letem světem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Názor Jak mě zničil podzim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Rychlost je opojná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4

na tomto čísle se podíleli:

šéfredaktorka Tereza Pavlovsky, tpa

asistent šéfredaktorky Rudolf Klusal, rkl

redaktoři Rudolf Klusal, rkl František Kopáček, fko Lenka Krsková, lkr Eliška Křížová, ekr Hanka Kubcová, hku Radka Legerská, rle Eliška Matoušková, ema Radek Michelfeit, rmit Mariana Pítrová, mpi Tereza Rückerová, tru Zbyněk Stárek, zst

Úvaha Novinářská etika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

editoři Rudolf Klusal Radka Legerská

Film & TV Kombajny útočí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Dáte si reality show . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

grafická úprava a sazba Slávek Heřman

Rozhovor Interview s Lukášem Jungbauerem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Názorový labyrint Eutanazie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Podrobné vizitky všech členů týmu Mezi námi najdete na našich stránkách http://www.mezinami.cz/ v sekci redakce.

Pařížská zastavení Taková malá hra … . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Vycházející luna nad velkou zemí Smrt u velké zdi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Životopis Wiliam Shakespeare. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Svět kreslených hrdinů Díl první – výrobny superhrdinů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Literární tvorba Komáří příběh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Když potřebuješ zavřít oči. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Inzerce Husa na provázku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Za chyby a názory redaktorů redakce internetových novin Mezi námi neručí.

Pokud máte jakýkoliv dotaz nebo nám chcete jen tak něco sdělit, pište na email: [email protected]

cukrovku a tady dostávám léky zdarma, v Pákistánu je léčba příliš drahá,“ řekla novinářům Bibiová prostřednictvím tlumočníka. A pak že na velikosti nezáleží … redaktor: rmi Česko Neobvykle živou figurínu ve výkladní skříni značkového obchodu v centru Kladna spatřila hlídka strážníků ve čtvrtek ráno. Recidivista se tam pokoušel ukrást zboží. Když spatřil patrolu, pokoušel se vydávat za figurínu. Strážníci si ale muže všimli a  zadrželi jej. Uvedla to mluvčí kladenské městské policie Jiřina Forejtová. „Devětadvacetiletý muž se bránil zadržení. Poté, co byl strážníky chycen na útěku za bundu, se z oděvu vysvlékl a sprintoval pryč. Strážníci však muže po několika metrech opět chytili a k nasazení pout museli použít slzotvorných prostředků,“ uvedla mluvčí s tím, že zadržený muž se dva strážníky pokusil oklamat tak šikovně, že se před objevením rozbitých dveří dohadovali, zda jde o figurínu nebo živého člověka. Zlaté české ručičky!

Pákistán Azyl v  Británii žádá nejvyšší žena světa. Třiatřicetiletá Zainab Bibiová se svými 215 cm zažívá v rodném Pákistánu hotové peklo. Před diskriminací, posměchem a ponižováním utekla do Manchesteru. Britské úřady jí zatím udělily vízum na dva roky. V nové zemi se hodlá Bibiová rychle aklimatizovat. Zatím využívá obecní byt, kde nemusí platit žádný nájem ani poplatky. Vláda jí přiřkla sociální dávky ve výši 40 liber týdně. V  domovině musela snášet hrubé zacházení, zvláště mladí muži a  chlapci po ní pokřikovali a házeli kameny. „V Británii se mi moc líbí. Jste tady moc milí. Lidé se na mě smějí a nemám žádné problémy. V mé domovině si na mě ukazovali, protože jsem tak vysoká, je mi tam těžko. Mám mezi

Španělsko, Holandsko Vědcům se podařilo určit datum, kdy přijde konec lidstva. Podle evropských geologů a paleontologů k němu dojde přesně 31. října 2252006, tedy za více než dva a  čtvrt miliónu let. Odborníci s  datem přišli po prozkoumání dvaadvacet miliónů let starých fosilií nalezených ve Španělsku. Vědecký tým zjistil, že životnost lidského druhu je

zhruba dva a půl miliónu let. Moderní člověk je přitom na Zemi již zhruba čtvrt miliónu let. Tým pod vedením Jana Van Dama z Utrechtské university odhalil, že každých dva a půl miliónu let se Země vychýlí z  oběžné dráhy, za což mohou astronomické vlivy. Podle magazínu Nature Journal bude po vychýlení následovat doba ledová, která smaže lidský život ze zemského povrchu. Bude zima, tak trénujte. Austrálie Australský vězeň, který dokázal utéct díky tomu, že zhubnul 14 kilogramů a  protáhl se úzkým otvorem ve zdi, už je zase za mřížemi. Teď už je ale spokojenější a na další útěk se nechystá – podle soudce ho uklidnilo to, že se konečně dozvěděl, jak dlouhý trest ho čeká. Sedmatřicetiletý Robert Cole v roce 2003 vyloupil banku, kvůli nepříčetnosti ho ale soud osvobodil a poslal na neurčitou dobu na léčení do vězeňské psychiatrické kliniky. Nejistá budoucnost ale Colea natolik frustrovala, že se rozhodl naplánovat útěk. Tři týdny pečlivě obrušoval tupým nožem cihlové ostění na zamřížovaném okně svého pokoje a zároveň držel přísnou dietu. Díky hladovění a projímadlům nakonec zhubnul o  14  kilogramů 

a tproklouzl ven otvorem širokým 15 centimetrů. Určitě byl v davu nenápadný … Indie Základní škola plná malých opilců není v některých koutech Indie zvláštností. Nový ředitel školy ve vesničce Zitapatti však vyloučil z docházky čtyřicet žáků, kteří do lavic usedali pod vlivem alkoholu, a nařídil jejich rodičům, aby přestali lihoviny dětem podávat. Kmenové radě se však jeho rozhodnutí nezamlouvá. Sunil Tarkaswar však jako nový ředitel něco podobného odmítl akceptovat. Byl doslova zděšený, že děti ve věku mezi šesti a jedenácti roky popíjejí tolik alkoholu již od časného rána. Žáci při hodinách pospávali, nedávali pozor a výuku často zcela ignorovali. „Vyzkoušel jsem všechno, od výhružek až po dlouhé domlouvání. Nic nepomohlo,“ tvrdí ředitel školy. Čeští učitelé vzkazují: „Buďte rádi, že aspoň chodí!“ Velká británie Britka Kerry Richardsová se strefila do statistické možnosti jedna ku miliónu, když se jí podařilo porodit černobílá dvojčata. Míšenka s anglickými a nigerijskými kořeny má s britským partnerem dva chlapečky, z nichž jeden je podobný více matce a druhý zase otci. Kerry a její přítel měli velké štěstí, neboť podle lékařů se podaří jen jednomu páru z miliónu, že se v děloze oplodní a uhnízdí dvě vajíčka zároveň. „Kamkoli přijdu, musím vysvětlovat lidem, že jsou to skutečně dvojčata a  mají skutečně stejné rodiče,“ tvrdí sedmadvacetiletá Kerry. Myslíš, Kerry, že ti někdo uvěří?

zdroj: Novinky.cz rmi námi

letem světem

Letem světem aneb co nového ve světě

názor

Jak mě zničil podzim V

íte, když jsem byla menší, vždycky jsem považovala za klišé, když se někdo začal ohánět tím, že má podzimní deprese. Ale můj čas se v tomto ohledu pravděpodobně naplnil a současné roční období na mě začalo působit nevídanou mocí. Projíždím sobotní vylidněnou Prahou, je šero a na čelním skle začínají pomalu ulpívat drobounké kapky. Zase mrholí. Dobře, vyhnu se tomuto poetickému tónu a naplno vám povím, co si myslím o podzimu! Ráno vstávám do školy a  je tma a drze vlezlá zima. Nejenže mi neustále někdo ve škole připomíná moji brzkou maturitu, která je ovšem na míle vzdálená, ale v tomhle počasí a v téhle odporné podzimní náladě nemůžu nic, zvlášť se nemůžu soustředit. Obvykle však ve chvílích mého citového rozpoložení přijde osoba, která mi sdělí: ,,Maruško, ten podzim je tenhle rok tak krásně barevnej.“ Dík za informaci. Mám podezření, že tyhle špiony vysílá někdo, kdo čte mé myšlenky a nemá mě moc rád. Chápu, že to zrovna není stěžejní informace měsíce, ale PODZIM MI NEPŘIJDE NÁÁÁDHERNĚ BAREVNÝ. A ještě mě z billboardu děsí tzv. Žena na prahu padesátky, pardon  – Žena pro Prahu. Paul Verlaine kdysi napsal báseň Podzimní píseň, pokud se vám někdy dostane do rukou, vězte, že prokletý básník přesně vystihl, o  co podzimu jde! Mrzí mě, že já nemám takový talent na to, abych vám své pocity zveršovala, ale doufám, že se najde

nějaký čtenář, co se mnou souzní. A  pokud ano, ozvěte se mi, vážený neznámý – můžeme jít společně zmrzačit nadějné umělce, kteří se v krásném podzimním lese nechávají inspirovat k tvorbě úžasných článků a představují

tak pro mé zkroušené ego pohromu. Neboť jejich články a eseje budou mít švih. Snad se má tvořivost s jarem vrátí z teplých krajin. mpi

Rychlost je opojná aneb co se mi zase jednou nestalo

N

ení tomu ani pár dní, byl jsem si takhle jednou něco koupit. V  supermarketu, běžném obchodě většího města. U kasy se stala zajímavá věc  – většinou stojím ve frontě tak půl metru (ať košíkem, či osobou) od čekajícího přede mnou. Nechám mu holt trochu toho jeho prostoru. A  v  onen den si tak stojím ve frontě, opírám se o hliníkové (nebo jaké) tyče, které zde slouží jako zábradlí a zábrana proti útěku s nákupem zároveň. Najednou, podotýkám zcela mezi

bez varování, se odkudsi zezadu ozval zvláštní mužský hlas: „Tak popojedem, ne?“ Bylo mi jasné, že je to myšleno na moji osobu – trochu jsem se zamyslel a onen půlmetr se trochu protáhl – ale asi jen na metr. Přede mnou ještě dobře sedm lidí čekalo, takže ten metr sem, metr tam – práci pokladního to stejně neuspíší. Naštěstí tuto „hlášku“ slyšela i paní přede mnou, bylo vidět, že má asi podobný názor, jako já  – zavolal jsem trochu hlasitěji: „Vážená paní, mohu do vás tím košíkem strčit? Pán 

támhle vzadu si to asi přeje.“ Nic se nestalo. Pán se už neozval, bylo ticho, ve frontě akorát úsměvy. No, když si představím, že tento zcela určitě velice fundovaně uvažující tvor pak nasedne do auta a obdobným způsobem bude troubit na auto před sebou, když stojí na čevenou v odpoledních zácpách – no, trochu mě zamrzí, že mezi takovými lidmi žiji. rkl

námi

D

nešní svět nás obklopuje normami, které určují, co smíme a co nesmíme dělat. I  novinář má jisté hranice, které by neměl překračovat. Nebudu psát jen o tom, že některé bulvární deníky dělají, jako by o ničem podobném nikdy neslyšely a vesele zveřejňují polopravdy nebo ne­etické zprávy. Vybrala jsem si tohle téma poté, co byla uveřejněna zpráva o vyhazovu Mirky Čejkové z TV Prima a o výpovědi Jana Tuny z redakce TV Nova. Proč Jan Tuna? Jan Tuna patří k  mým oblíbeným reportérům z  Novy. Beru ho jako zodpovědného novináře, který si své postavení vydobyl usilovnou prací. Často je sice napadán, že informace zbytečně dramatizuje, aby působily zajímavěji, ale to se nám před televizní obrazovkou těžko podaří zjistit.

Všechno to začalo, když ho šéf ČSSD Jan Paroubek ve svém projevu 3. června 2006 označil za jednoho ze žurnalistů pracujících „v žoldu ODS“. Novinář by měl být apolitický, neměl by využívat své profese k vyjadřování své politické příslušnosti. I  takový je novinářský kodex. Zda je ODS novináři Tunovi sympatická či ne, nevíme, ale na výrok pana Paroubka reagoval Tuna po svém. Napsal mu otevřený dopis. To byly první informace, které jsem se o  této věci dozvěděla. A  bylo mi to sympatické, protože podobný krok chce docela odvahu. V  dopise stálo: „Jestli někdo lže v takovéto závažné věci, nemá ve veřejném životě země co pohledávat. Pane Paroubku, odstupte!“ Jan Tuna trvá na tom, že o jeho spolupráci s ODS nejsou žádné důkazy a v dopise vyzývá Paroubka k rezignaci podobně jako sám Paroubek vyzval k  rezignaci ODS. Dopis ale zůstal mezi

v agentuře ČTK, kam ho Tuna poslal. Následně totiž jeho doručení pozastavil. Problém byl v tom, že se podepsal jako šéfreportér televize Nova. To se samozřejmě nelíbilo vedení, jelikož s  nimi své počínání předem nezkonzultoval. Ředitel sekce zpravodajství a  publicistiky Novy Martin Ondráček uvedl, že Tunův dopis je nepřijatelnou komunikací s veřejně činnou osobou a  je neetický. Tím, že se Tuna podepsal jako šéfreportér TV Nova, zatáhl do kauzy celou redakci zpravodajství, míní Martin Ondráček. Nejprve to vypadalo, že Jan Tuna jen na pár týdnů zmizí z obrazovky. Nakonec se ale vedení televize rozhodlo pro trest horší, a to pro jeho přeřazení do nižší reportérské pozice, v  níž by se musel věnovat nepolitickým tématům. Součástí trestů měly být mimo jiné i  výrazné finanční sankce. S  tím se Jan Tuna nechce smířit a v televizi Nova skončil. Otázkou zůstává, zda by jeho krok byl přijatelný, kdyby se podepsal pouze vlastním jménem. Má právo se bránit, má právo na svůj vlastní názor. A nemusí se nechat lživě napadat. Jak to bylo s Mirkou Čejkovou Mirka Čejková je zkušená žurnalistka a  s  prací v  médiích má bohaté zkušenosti. Přesto ji překvapilo, když od televize Prima dostala vyhazov. Jako by nevěděla, že pro novináře je kandidatura do senátu nepřípustná. Mirka Čejková se stala pomocnicí nové politické strany Jany Bobošíkové Politika 21. Není její členkou, ale jakousi tiskovou mluvčí, jejíž úkolem je informovat veřejnost o činnosti strany. Na Primě uváděla pořad Extra, který by



úvaha

Novinářská etika sice svou pozicí v politice nejspíš nijak neovlivňovala, ale i zde byli nadřízení neúprosní. Tisková mluvčí TV Prima Jana Malíková uvedla: „Kandidovat ve volbách odporuje etickému kodexu zpravodajství, byl by to typický konflikt zájmů. Mirka Čejková se rozhodla kandidovat v podzimních volbách, proto jsme se společně dohodli na tom, že pořad Extra nebude nadále moderovat.“ Mirka ale o  žádné domluvě nemluví a s Primou se rozhodla soudit, požaduje náhradu mzdy. Se zveřejněním této skutečnosti se začalo spekulovat, jestli jí jde jen o  peníze nebo o princip. Ona tvrdí: „Naplnění ústavního práva není důvodem k vyhazovu.“ Na druhou stranu málokterý senátor má tu šanci být v hlavním vysílacím čase na obrazovce a dostávat se tak do podvědomí občanů. Na to Mirka Čejková v pořadu Václava Moravce oponovala: „Ale tam je problém, že mně nikdo neřekl, že ten důvod (vyhazovu) je mé zvýhodnění v té kandidatuře, ale obvninili mě z toho, že bych nebyla schopná vykonávat svoji profesi.“ Jestli v soudním procesu uspěje nebo ne, se dozvíme časem. Stejně tak zůstává zatím otázkou, jak své zkušenosti a  schopnosti uplatní v  politice. Na stránkách strany Politika  21 se paní Čejková prezentuje touto větou: „V této společnosti chybí pokora k čemukoliv!“. Doufám tedy, že jí pokora ke světu nechybí a tuto větu uchová pevně v paměti. Podle čeho by se měl novinář řídit Výše zmíněné případy jsou jen dva z  mnoha dalších. Nejvíce rozporů s etikou a mnohdy i se zákonem mají bulvární plátky. Hlavní problém tkví v tom, že se stále najde spousta čtenářů, kteří podobné noviny pravidelně kupují a zprávy v nich uvedené neberou s  nadhledem, ale slepě jim věří. Nejvíce mě pobuřují šokující titulky novin takového typu. Stačí vyfotit libovolnou celebritu, jak jde ve vytahaných teplácích vynést koš a hned se u takového snímku může napsat: „Stal se z pana X bezdomovec?“ Teprve o pár stránek dál se dozvíme, že pan X stále vydělává několik desítek tisíc korun, jen si dovolil ze svého přepychu odskočit s košem. Má to smysl číst? Bohužel je ale člověk mrcha zvědavá a chtivá po senzacích, takže na trhu už je nejméně tucet podobných deníků. námi

film & TV

Kodex novináře Jednoduše řečeno, novinář dodržující novinářskou etiku je slušný a poctivý člověk, který si za žádných okolností nedovolí lhát nebo zkreslovat skutečnost. Je empatický a ví, co si může dovolit zveřejnit. Tím, co je v souladu s novinářskou etikou, se zabývá např. Komise pro etiku.

Pár dalších pravidel týkajících se práce novináře:

Základem je preambule kodexu, (preambule = úvodní část obsahující obecnou, zásadní charakteristiku) která zní: Občané mají právo na včasné, pravdivé a  nezkreslené informace.

•  vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů

•  respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj (novináře) může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky, dbát na rozlišování faktů od osobních názorů

•  nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace

•  kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně •  metodou, hraničící s novinářskou etikou, je např. používání skryté kamery (použití skryté kamery je omluvitelné pouze v případě, kdy nelze jinými, legálními prostředky získat informace, a to informace závažné a  důležité z  hlediska celé společnosti, kdy jde o ohrožení veřejného zájmu, státu apod.) nebo nahrávání bez souhlasu druhé strany hku

Kombajny útočí P

ozorný divák televizních seriálů si jistě nemohl nevšimnout, že již pár týdnů ho v nedělním dopoledni, prosyceném vůní smažených řízků a  výhledem na popolední siestu, přitahuje k televizní obrazovce rachot drsných strojů, které vedou ještě drsnější chlapi. Řeč je o epizodách seriálu Plechová kavalérie, jehož duchovním otcem byl v  době totalitního režimu Jaroslav Dietl. Televize Prima ságu o kombajnech a kombajnistech nasadila koncem léta zřejmě proto, aby připomněla, jak se sklízelo obilí tehdy a jak se sklízí dnes. Televizní dílko ozdobila řada známých osobností, v rolích kombajnistů můžeme vidět snad všechny známé herce doby, kdy se seriál natáčel. Jaroslav Moučka jako vzorný a  vzorový ředitel družstva, Jan Hartl coby nesmělý a „mouchysněztesimě“ rostlinář Kubánek se zodpovědnou funkcí vedoucího kombajnové brigády, vzpupné a  sebevědomé kombajnisty zahráli Vladimír Menšík, Václav Sloup, Jan Hrušinský, Jaromír Hanzlík a jiní. V jednotlivých příbězích sledujeme strastiplné osudy mladého Kubánka na cestě za autoritou a respektem ze strany jeho spolupracovníků, kombajnistů, jejichž vedením byl pověřen při putování kombajnové brigády po žních v různých částech bývalého Československa. Stáváme se svědky drobných úskoků i podlých lží, pozorujeme, jak s  Kubánkem zametají nejen jeho vlastní svěřenci, ale také předáci družstev, pro které brigáda pracuje. V  komunistickém systému se vehementně řeší i  zdánlivé banality  – pribiňáky ke svačině, studená voda v  koupelně, špatně označené pole, hydrant skrytý v urostlé pšenici mezi

apod. Z  každého záběru nenápadně trčí náznak toho, že nadřízení vykořisťují podřízené … ještěže si na závěr jednoho dílu vezme proradné předáky do prádla sám ústřední tajemník KSČ, jinak by už předrevoluční divák mohl cítit závan čehosi nekalého a seriál by se snad tehdy ani nemohl vysílat. Dnes se televiznímu „pidinožení“ chudáka Kubánka a jeho snaze vyrovnat se se všemi nástrahami přísně nastaveného systému můžeme leda usmívat a  spokojeně žvýkat před obrazovkou nedělní řízek. Plechová kavalérie představuje v předrevoluční „seriálografii“ kousek, který byste si, pro vlastní pobavení a možná i zavzpomínání na časy minulé, neměli nechat ujít. A proto v neděli dopoledne pozor: Kombajny útočí!



Plechová kavalérie (1979), režie J. Dudek, scénář J. Dietl, televize Prima, neděle 10.45, 7 dílů rle

námi

nebo snad raději seriál?

S

nad deštivý srpen evokoval televizím představu dalších propršených dnů a týdnů. Proto se rozhodli proti plískanicím jít do boje s novými zbraněmi. Někde se účinek minul, až novota slibovala nečekané, někde došlo k zásahu do středu terče. Televizní menu slibuje nové neokoukané tváře, a to na všech frontách. Televize Prima tíhne na reality show, které střídají jedna druhou s ne moc velkými intervaly pauzy, ač by to už třeba bylo prospěšné. Ovšem tento typ zábavy není zajímavým tahákem jen pro jeden kanál. Stačí si vybrat, co je pro vás interesantnější. Zda s  králem kožichů hledat novou hvězdu hudební scény či pozorovat zoufalé snahy „tlouštíků“ snažících se zapomenout na sortiment sladkostí anebo se v  blízké budoucnosti dozvědět, jak tančí ti, kteří vám visí na stěnách vašich pokojíků. Jenže tím nabídka nekončí. Seriály nezůstávají rozhodně pozadu a  valí se na nás odevšad. Jak už jsem zmínila, nejusilovnějším bojovníkem na této půdě je televize Prima. Po neúspěšném Baru, kde snad ani soutěžící neměli ponětí, co je čeká a nemine, a jehož čas se pomalu posouval do velice pozdních hodin,měl přijít trhák. To, co váš připoutá ke křeslům, bomba, senzace se ale nekonala. Panama sice trosečníkům drtí kosti a dává jim možnost sáhnout si na své dno, ale diváci nikde. Proto snad snaha o útěk z  exotiky do šedého všedního života. A  tak se šťastní lidé stávají zoufalými, když jim odbornice na obezitu uzme všechny ty delikatesy náhradou za zdravé věci bez chuti a zoufalí rodiče povolávají na pomoc Chůvu v akci, aby jim přeměnila dítě v andílka. Bohužel v případu tohoto kanál by se hodilo rčení: „Marnost nad marnost.“ Prima se sice snaží, ale snahy se necení. To konkurence vsadila na jistotu a okoukaného, ale ostříleného Maremezi

še. Směs jeho, něžné Ilony, profesionála Klezly, pana Hejmy (kam zmizely ty pestrobarevné košile), talentů a všech těch lidí pobíhajících v zákulisí a nejen tam dává dohromady emulzi výborného formátu reality show, na kterou se nezapomínají dívat ani ti, kteří Super­ star nemohou ani cítit a opovrhují jí. Kde se potom ale bere to obrovské procento sledovanosti?

Pokud si chcete toho typu televizního programu stále přidat, počkejte si, jak se na ČT1 budou hvězdy našeho šoubyznysu vlnit v lahodivých rytmech tance a  slovem to bude doprovázet pro mě nezvyklá a  nepochopitelná dvojice v podání Marka Ebena a Terezy Kostkové. Ale pojďme se přestat věnovat jen tolik modernímu a nahuštěnému formátu televizního programu. Nově rodící se seriály a nejenom ty se snaží začlenit se do vaší rodiny a  vyvolat ve vás jakýkoliv podnět, jenž by vás donutil dívat se na něj příště znovu. A tak se rodina Horáků snaží podat ty nejběžnější situace, které zažíváme my sami a vykresluje nesourodost soužití pohlaví mužského a ženského. Ostatně, není v tom žádná novátorská myšlenka, my, kteří opačné pohlaví doma chováme nebo s ním sdílíme společné lůžko alespoň na chvíli, ty nedostatky v porozumění cítíme. Zoufalé manželky, které si sice zoufají, ale mají na to 

um humoru a nadhledu, nám nabízejí občas i stejné téma, ale z jiného pohledu. Není to jen pár někdy strojených dialogů, jak se stává bohužel v rodině Horáků. Ač tady nechci nic vyloženě prosazovat a  vystavovat na piedestal, jsem přesvědčená o tom, že prim mezi seriály nezískaly náhodou, i když ostatně chápu, že oblíbenost bude spíš nabírat mezi křehkým pohlavím. Zoufalé manželky jsou pro Primu výhrou v loterii, a tak jí nic nebránilo vsadit si dál. Zasadila seriál do atraktivního prostředí a mohlo vzniknout Letiště. Viděla jsem tuto novinku jen v  záblescích. Atraktivní herecké obsazení, kde atmosféra letištního prostoru dodává seriálu punc exotiky, jen kdyby hlavně scény s letadly nepůsobily trošku lacině. Ale pokud si letušky a kapitáni budou držet alespoň chvalitebnou sledovanost, jsem přesvědčená,že je čeká nekonečný počet pokračování, jak to je v bratrském pořadu,který i  přes tolik lítostivých oznámení s brzkým koncem stále dává divákům pravidelnou dávku emocí. Konkurenční televize Nova vsadila na další rozplétání a zaplétání osudů gynekologů a stále jí to vychází. Někdy je málo více. Taky se vám někdy zdá, že v té televizi prostě nic není? A přesto nám stejně valí do hlavy nějaké úžasné seriály a pořady, které nesmíme nevidět a přijít o ně by mohla být naše zkáza. A tak s jistým nepochopením ostatních občas sledujeme ty „přiblblé“ seriály a při uvádění důvodů sledování nám docházejí slova. Taky jsem televizí asi lehce deformovaná a střežím osudy seriálových hrdinů, ale výborně se při tom vypíná mozek. Anebo máte možnost tu, že jste stále nad televizí ve výhodě a  máte právo ji umlčet. Takže až se zas budete rozčilovat nad nicotností televizní nabídky programů, nemusíte sledovat snažící se zoufalé „ tlouštíky“, stačí vzít jednoduše ovladač a vypnout ji! tru

námi

film & tv

Dáte si reality show

rozhovor

Interview s Lukášem Jungbauerem Čí nápad bylo uspořádat setkání školních televizí? No, popravdě to byl nápad naší paní ředitelky, Mgr. Ivy Kadeřábkové. A samozřejmě i můj. Veškerá realizační snaha se však přenesla na moje bedra. Jak dlouho probíhala realizace celého projektu? Přípravy datujeme od ledna 2006 – tedy něco kolem půl roku. Celý ten kolotoč vyvrcholil v  pátek 13. od 13 hodin až do šesté hodiny večerní. V sobotu od 10–16. Určitě to nebylo zadarmo, kde jste brali peníze? Jednak jsme dostali grant města a jednak se nám podařilo sehnat neuvěřitelné množství sponzorů. Něco taky přispěla škola. Dohromady to bylo do posledního halíře 45 000 Kč. Potenciální sponzory jsme rozdělili na dva tábory  – dodavatele a  partnery. Dodavatelé měli za úkol poskytovat slevy, služby důležité pro uskutečnění našich plánů  – jako třeba tisk, nebo grafické práce. Naopak partneři nám dodávali přímo finance. Tímto všem ještě jednou děkuji za spolupráci! Kdo tedy měl hlavní podíl na projektu „Jak se dělá televize“? Nedá se přesně říci, kdo měl podíl větší, kdo menší. Hlavně bych chtěl vyzdvihnout paní ředitelku, pana Fry-

mezi

še, studenty publicistického kroužku a dále spoustu pedagogů. Co souvisí s přípravou tak náročného projektu? Od února 2006 bylo potřeba sehnat kontakty na dětské a školní televize, kontaktovat Českou televizi s  nabídkou ke spolupráci, grafické a reklamní studio, samozřejmě sponzory, mediální partnery. Vytvořit sérii log, grafiku, připravit technické zázemí, napsat veškeré dopisy – průvodní texty, tiskové zprávy … Zajistit občerstvení, dozor … Bylo toho opravdu moc. Jsi rád, že už je to všechno za tebou? Jaký z toho máš pocit? Samozřejmě, když se začalo v sobotu tak nějak uklízet a odcházeli spokojení účastníci – řekl jsem si: povedlo se nám to. Teď už z toho mám velice pozitivní pocity a  jenom dobré vzpomínky, ale když se tak zamyslím, musím říct, že třeba v  noci ze čtvrtka na pátek jsem nemohl spát, bylo mi špatně od žaludku – dokonce jsem ulehával na spaní s blokem a všechno důležité jsem si zapisoval, abych o nic nepřišel. Ale jsem opravdu rád, že je to za mnou a  všechno se vydařilo do posledního plánu. Co všechno muselo jít stranou? Jít stranou? Asi všechno. Veškerou svou energii jsem soustředil jenom na setkání, takže nebyl čas na školu, na



rodinu, na kámoše a přátele. A to mi docela štve. Ale co se dá dělat. A co plány do budoucna? Máš? Samozřejmě, že mám! Chtěl bych dodělat maturitu, moc bych si přál, aby se uskutečnil druhý ročník setkání školních televizí. Ostatně – už teď hledávám svého nástupce z  publicistického kroužku. Máme tam schopné a zodpovědné lidi. Lukáši, moc díky za tvůj čas a hodně štěstí u matury. Díky, budu se snažit. Rovněž přeji Mezinami.cz jenom to nejlepší. redakčně upraveno www.gymtv.pb.cz fko

námi

K

redaktorka: hku

do se orientuje ve světě etiky ví, že jde o  jedno z  nejdiskutovanějších témat. Většina z nás se vyhýbá čemukoli, co nějak souvisí s  odchodem ze života, tudíž i u eutanázie děláme, že se nás netýká. Bohužel se smrt týká každého a nikdo se nás nebude ptát, kdy a jak chceme odejít. Jen eutanázie dává malou možnost výběru …

pro bezbolestnou, šťastnou a snadnou smrt. Eutanázie má dvě formy  – aktivní a  pasivní. Aktivní spočívá v  tom, že lékař podá pacientovi lék potřebný k usmrcení. Naproti tomu při pasivní formě je pacient odpojen z  přístrojů udržujících ho při životě nebo dojde k odebrání léků, které potřebuje k životu. Hlavní otázkou tohoto téma je legalizace eutanázie. Mezi nejčastější argumenty těch, co ji podporují, je právo na důstojný odchod ze života a právo na zkrácení utrpení. Bohužel jsou známy i argumenty takové, že nevyléčitelně nemocný člověk nepřináší žádný prospěch společnosti, své rodině, ale ani sobě nebo že podání smrtící injekce je levnější než dlouhodobé zajištění léčby či péče (těžko říct, jestli takové argumenty používají i  při objasnění situace pozůstalým). Naproti tomu odpůrci poukazují na případné zneužití eutanázie a nedotknutelnost lidského života. Legalizaci nejvíce odmítají křesťané, kteří se řídí tezí, že život je darem od Boha a jen Bůh rozhoduje o tom, kdy a jakým způsobem člověk zemře („Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo budiž požehnáno“ Jób, 1:21). Stejně tak se k  eutanázii staví odmítavě buddhisté, hinduisté (věří, že utrpení je nutná součást života) i muslimové. Eutanázii se věnoval i Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium Vitae, kde

napsal: „Když je slabší život vydán do rukou silnějšího, společnost ztrácí smysl pro spravedlnost.“ Také tvrdí, že ve chvílích utrpení by se měli blízcí o nemocného starat a ne ho vydat smrti. Jak to vidím já Osobně nejsem zastáncem legalizace eutanázie, ale nikdy bych neodsuzovala člověka, který je nevyléčitelně nemocný, roky je upoutaný k  lůžku a  chce dostat smrtící injekci. Důvod, proč jsem proti, je hlavně ten, že nikdo nedal člověku právo vzít si život, stejně jako člověk nemá právo, život si darovat. Stejně tak jako k životu patří narození, dětství, dospělost, stáří, patří k němu i smrt a umírání, z kterého mám asi větší strach než ze smrti samotné. V  minulosti, kdy nebyla medicína na takové úrovni, nebyla otázka eutanazie tak aktuální, ale v dnešní době člověk málokdy zemře přirozenou smrtí, sešlostí věkem. Umírání máme spojené s nemocničním lůžkem, pachem dezinfekce a samotou. Proto bych byla radši pro rozsáhlejší síť hospiců a podobných zařízení, která zajišťují důstojný odchod ze života v  osobnějším prostředí. Pokud by se jednou Česká republika stala zemí, kde je eutanázie uzákoněná, bála bych se, že sem budou jezdit „turisté“ za smrtí nebo že se staneme zemí, kde se umírá na přání. hku

Historie eutanázie v  pravém slova smyslu je krátká, ale již v pravěku bylo z praktického hlediska nutné zbavovat se některých jedinců. Naproti tomu antika odmítá jakýkoli lékařský zásah pro ukončení života. Otázku dobrovolného odchodu ze života asi nejvíce ovlivnilo křesťanství, které takový způsob smrti odmítá. Eutanázii neslavně proslavila ideologie nacismu, která se odvolávala na knihu od německého právníka Karla Bindinga a  lékaře Alfreda Hocha Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden. Touto knihou obhajovala i  rozsáhlé vyhlazování obyvatelstva. Termín eutanázie vymyslel anglický filozof Francis Bacon (1561–1626) mezi



námi

názorový labyrint

Eutanazie

pařížská zastavení

Taková malá hra … Pařížská zastavení – část IV.

T

eď, když víme vše základní o městě na Seině, musíme se rozhodnout. Kde začít … Dáte-li si před sebe mapu Paříže, zkuste takovou hru: Prahou také protéká řeka a  tím dává městu tvář. Pokusme se společně přenést Paříž do Prahy, jen tak, na plánu. Eiffelova věž by byla místo Národního divadla, místo Petřína by se tyčil Chaillotský palác a Trocadéro, na Hradčanech by stál Vítězný oblouk Étoile a někde na Bílé Hoře by bylo výstavní sídliště La Défence. Notre Dame by čněl na Štvanici, místo Karlova náměstí by byl Mortparnasse … Tak kde začneme? Určitě tam, kde se odjakživa střetává svoboda a umění. Tam kde sedávají malíři a básnící na schodech, stejně jako u stolečků vinárniček … Na Montmartru. Říká se, že kdo na schodišti u Montmartru vypije trochu lahodného vína, určitě se do Paříže vrátí!

redaktor: zst „Paříž je dnes město plné života ve dne i v noci. Herec Ladislav Pešek kdysi vyprávěl, jaká je to krása, když člověk stojí mezi tolika barevnými světly reklam na Champs Elysées a vidí, jak se od něho vzdalují červená koncová světla aut ve čtyřech pruzích a ve stejných čtyřech se k němu blíží na druhé straně bílá přední světla. Z těch světel až přechází zrak …“ První osvětlení zavedl povinně Ludvík XIV., který rozkázal rozvěsit po městě tři tisíce luceren. Stalo se tak v roce 1667. O sto let později nahradil svíce v  lucernách olej. Luceren bylo počátkem 19. století už čtyři a  půl tisíce. Nad plochou pařížskou rovinou ční kopeček Montmartre, dostupný po schodišti či minilanovkou. Dříve tu dominovaly větrné mlýny. Zachoval se jen jediný – Moulin de la Galette. Červený mlýn, Moulin Rouge na Pigalle, se probouzí až se setměním, kdy se dají do pohybu jeho křídla a lákají movitější návštěvníky na kabaretní program. Básníci a malíři žili nahoře, v té vesničce, která hledala samostatnost již od středověku. Když tu Jean Dulcet otevřel první krámek, netušil, že jednou v něm bude jedna z nejpitoresknějších hospůdek Montmartru. Celý strop je tu pokryt bankovkami návštěvníků, penězi z celého světa. V  létě je tu opravdový mumraj. Malíři na Place du Tertre, vystřihovači a rychlokreslíři se snaží vydělat a mezi tím se proplétají zvědaví turisté. Na podzim, kdy chlad všechny vypudí, dostává Montmartre jinou tvář, melancholičtější.

mezi

10

námi

I  počátek historie Montmartru má své krvavé stopy. Tady, na náměstíčku Abesses, byl podle legendy popraven stětím první pařížský biskup Denis a  podle této legendy s  hlavou v náručí šel ještě kus cesty. Zastavil se a  padl mrtev až v  místech, kde dnes stojí katedrála Saint Denis. V  ní jsou pohřbeni nejstarší francouzští panovníci, například Clovis, Dagobert, Charles Martel, Pepin Krátký a také Karel V. a Karel VI. Nás však zajímá především život pařížské bohémy, která sem během 19. století přicházela, lákána volností a  svobodomyslností. Žil tu Hector Berlioz, Gérard de Nerval i  Heinrich Heine, který musel opustit svou vlast a  je tu na Montmartrském hřbitově pochován. V Bateau Lavoir vznikaly velké malířské experimenty. Tady tvořil Picasso, Von Dongen i Max Jacob, tady psával i Apolinaire. Tady se rodily nové směry, fauvismus, kubismusi dadaismus … Škoda, že dřevěný ateliér před lety vyhořel. Kabaret Lapin Agile (tedy Čilý králík) ale stále existuje na druhé straně, odvrácené od Paříže. Tady je Montmartre jiný, klidnější. Je tu poslední udržovaná vinice, na které každý podzim probíhá slavnostní vinobraní. V Lapin Agile jakoby ještě večer sedával Aristide Bruant, Johan Rictus nebo Alphonse Allais.

Setkání s Jeanem Maraisem Ale i ještě v nedávné době měl Montmartre své slavné obyvatele. Jedním z nich byl známý herec Jean Marais. Žil tu spíše v zimě, v létě jezdil na jih za sluncem. Neúnavně maloval, sochařil a hrál divadlo. Nedaleko od jeho domu je socha, kterou Montmartru věnoval:

mezi

„Muž, který prochází zdí.“ Projdete-li rue Norvins jistě si jí povšimnete. Já jsem se s ním poprvé setkal v roce 1977, kdy vystavoval v galerii Proscénium v Latinské čtvrti. Nebylo snadné dostat se k  němu mezi řadou obdivovatelek i  ctitelů a požádal jsem ho o odpovědi na pár zvídavých otázek. A snad právě proto, že nejsem novinář a moje sféra je diametrálně odlišná, přijal mě dokonce s úsměvem. „Co děláte nejraději?“ zněla tehdy první otázka. Od dětství mě fascinovalo divadlo, kostýmy, převleky. Z  lycea mě kvůli jednomu takovému převleku vyloučili. Vlastně všechno kolem divadla dělám s nadšením. Vždycky rád začínám něco nového, něco, co jsem ještě nezkusil. Je v  tom klukovská radost z  objevování. A tak ve volných chvílích maluji, vymýšlím scénické dekorace, vrhl jsem se i na keramiku. Jak jste se dostal k malování? Hlavně pod vlivem Jeana Cocteaua. V čase, kdy jsem ho poznal, pochopitelně víc psal, než maloval, ale rozhodně měl na mém vztahu k výtvarnému umění zásluhu. Od té doby se malování čas od času věnuji, odpočívám přitom. Nemusím mluvit a mohu ukazovat, co chci říct jinými prostředky … Máte nějaký vzor oblíbeného malíře, který je vám blízký ? Hodně mě ovlivnil Vincent van Gogh a samozřejmě také Cocteau. Jenže já jsem v  tomhle směru úplný diletant, nikdy jsem se za malíře nepovažoval. Maluji, jak cítím, pro radost. Který ze svých filmů máte nejraději ? Rozhodně Krásku a  zvíře, myslím, že je to nejlepší film, jaký jsem kdy natočil. Co děláte, když máte dost času a nechce se vám zrovna malovat? To je velice jednoduché. Rád sním. Ostatně celý život sním, od malinka si vymýšlím. Asi právě proto se nejlépe cítím v pohádkách a romantických příbězích. Myslím, že právě tohle lidé v  dnešním přetechnizovaném světě potřebují. Také jsem hodně a rád cestoval. A je ještě mnoho zemí, kam bych se rád podíval … Kdybyste se znovu narodil a nemohl být hercem, čím byste chtěl být? Muzikantem nebo hudebním skladatelem. Musím se přiznat … Nemám hudební sluch a  mrzí mě to. Hrozně 11

pařížská zastavení

Bělostný chrám Sacré Coeur se začal stavět až roku 1876 na základě sbírky, která vynesla skoro 40 milionů franků. Je stavěn ve stylu románsko byzantském a výstavba byla ukončena roku 1910. Vysvěcen byl až v  roce 1919. Měl se stát poutním místem, které by odčinilo události pařížské Komuny. V roce 1871 tu totiž Pařížané, po fiasku povstání, opevnili 171 ukořistěných kanónů, aby zabránili jejich konfiskaci pruskou armádou. Generál Lecomte, který je měl na příkaz kapitulující vlády převzít, byl pařížským lidem zatčen jako zrádce, odsouzen k smrti a také tady zastřelen i  s  jiným generálem, Thomasem.

rád bych zkusil skládat a  komponovat. Co člověk potřebuje k tomu, aby byl v životě šťastný? Podle mě? Myslím si, že by člověk neměl druhým působit zlo, bolest, hlavně by měl mít rád. Lidi, život, svět … Jean Marais hrál divadlo, maloval a režíroval prakticky až do své smrti. Zůstane velikánem francouzského filmu a divadla …t rozmlouval Jan Cimický

Hvězda šansonu – Edith Piaf Cesta Montmartrem vede dál kolem hospůdek a kabaretů, kde každý večer bojují zpěváci o přízeň hostů. A v létě i  na schodech před Sacré Coeurem. I tady kdysi zpívala legenda francouzského šansonu – Edith Piaf. Její život však začíná ve čtvrti Belleville … Zimní Paříž. Nebe zatažené těžkými mraky. Vlhký vzduch, který proniká až do kostí. Před domem číslo 72 na ulici Belleville se zastavuje mladá těhotná žena. Přichází její hodinka. Ambulance však přijíždí pozdě. Dítě je už na světě. Píše se 19. prosinec 1915. Tak začíná jedna z  velkých kapitol světového šansonu. Dítě které se na­ rodilo byla holčička. Její matka byla provdána za cirkusového akrobata a  starala se o  nemluvně pouze dva měsíce. Pak se rodiče rozvedli a malou Edith vychovávala babička a teta Bercy … Když jí byly čtyři roky, náhle oslepla. Později znovu nabývá zraku a může si tak hrát s jedinou svou hračkou –malou šedivou kočkou. Tehdy se pro ni vrací její otec, aby mu pomáhala vydělat peníze při jeho pouličním umění. A malá Edith začíná zpívat. Je jí patnáct let … Žádný film, žádný román není dramatičtější než její život. Protože publikum nechodí k  ní, vyhledává si ho sama, na ulicích, v lokálech, špinavých námi

vycházející luna nad velkou zemí

dvorcích. Později navštěvuje hudební vydavatele a  žádá je o  audienci. Ale marně. Jednoho dne, píše se rok 1935, přichází její šance. Náhodný chodec ji slyší zpívat na rohu ulice Troyon, je udiven překrásným hlasem a nabídne ji, aby šla k němu zpívat. Je majitelem slavného kabaretu – jmenuje se Louis Leplée. Pak přichází nová rána. Leplée je za nevysvětlitelných okolností zavražděn. Noviny píšo ní a o něm – fotografie ji ukazují plačící pod titulkem „Velká bolest vrabčí duše“. Leplée ji tak totiž pojmenoval  – z  žertu „vypadáš jako vrabčák, malý pařížský vrabčák.“ A už jí to zůstalo. Vždyť měřila jen 1 metr a 47 centimetrů a v pase měla 48 cm. Ale život jde dál. Přichází Maurice Chevalier, aby si ji poslechl. Je nadšen. Marlène Ditrichová se stává její přítelkyní, Raymond Asso pro ni píše první úspěšné texty. Před válkou vycházejí první šlágry. Hlásí se i  film a  ona natáčí podle scénáře J.  Cocteaua, člena Francouz-

ské akademie, který později umírá ve stejný den jako ona. Poznává mladého pianistu s ohromnou energií, kterého přivedl její muž z  turné po Americe: Giberta Bécauda. Jednou, když zpívala v  Olympii, nabídl jí jiný nesmělý mladý muž svou píseň „Jezabel“. Přijala píseň a jeho za sekretáře. Tím vznikla kariéra Charlese Aznavoura. Začíná sama komponovat. „La vie en rose“ je světovým úspěchem, který jí otevírá cestu na první americké turné. Je bohatá a  úspěšná. Dostává cenu „Grand Prix“ za „Rytíře Paříže“ a později i za jiné písně, „Padam, Padam“ a „Mylord“. Stanou se klasikou. Rozvádí se s J. Pilsem a vdává se za o dvacet let mladšího Řeka, Thea Sarapa. Nedaleko Paříže, v  Rambouillet, narazí autem do stromu a zlomí si dvě žebra. O rok později se zhroutí na jevišti … Ale životní elán a vůle byly stejně tak velké, jako její hlas. Rok před smrtí zpívá na vrcholu Eiffelovky „Je ne regrette rien – Ne nelituji ničeho.“ Umírá uprostřed práce 11. října 1963 ve svém bytě na boulevardu Lannes. Na pohřeb přišlo nevídané množství lidí – 80 000 jich stálo na boulevardu a dalších 40 000 se domáhalo vstupu na hřbitov. Od pohřbu Rudolfa Valentina v Hollywoodu nikdo nepamatoval něco takového. Na jejím hrobě jsou stále čerstvé květiny od lidí z celého světa. Od všech, jímž její zpěv pomohl žít. Co všechno znamená pro Paříž její šanson … co by byla Paříž bez jejího šansonu? …

Krásná Dalida Pár kroků pod náměstíčkem du Tertre (bývalé hlavní náměstí vesnice Montmartre) je dnes na jednom domku pamětní deska. Zpěvačce, které se také zapsala do historie. Byla dokonce,

na rozdíl od Piaf, i  královnou krásy a stala se rytířem Řádu Čestné legie, nejvyššího francouzského vyznamenání. Jednou o vánocích přijela z Káhiry do Paříže naprosto neznámá a bez jediného franku. Francouzsky uměla říct jen pár slov. Obyčejná Yolanda Gigliotti, dcera italských emigrantů z Kalabrie, kteří utekli do Egypta hledat práci. Měla svůj sen, stát se zpěvačkou. Od té doby nazpívala čtyři stovky francouzských šansonů, dvě stovky italských, prodala po celém světě 45 milionů desek, tedy 45 zlatých a jednu platinovou a sám president de Gaulle jí udělil ono nejvyšší francouzské vyznamenání. Yolanda Gigliotti se proměnila v Dalidu. Orientálně zajímavá, italsky temperamentní, s  francouzským šarmem a noblesou. zst

Smrt u velké zdi Vycházející luna nad velkou zemí – část IV.

K

dysi, velmi dávno, za dynastie Čchin, a tomu je více než dva tisíce let, žily vedle sebe v  pohodě redaktor: zst

mezi

a přátelství dvě rodiny. Ani v jedné neměli děti. Jednou na jaře zasadil Meng semínko melounu, které začalo rychle růst. Rostlo a rostlo. Rostlina se pnula po zdi a meloun pomalu zrál. Obě rodiny, Mengové i Ťiongové, se již těšily, jak ho rozdělí na dva díly. Jaké však bylo jejich 12

překvapení, když meloun otevřeli a uvnitř nalezli krásné malé sedící děvčátko. A  protože patřila oběma rodinám, dali ji jméno Meng Ťiang … Dívenka rostla, krásná jako květina, inteligentní, skromná, šikovná a pracovitá. Když nastal čas na vdávání, dvenámi

mezi

A  vrhla se do moře, které ji pohltilo. Dodnes se v tom místě ukazují dvě skaliska. Jedno vypadá jako hrobka a druhé jako náhrobní kámen. Sedávají na nich divoké kachny … •  •  • Čínští císařová měli své letní sídlo asi deset kilometrů na sever od Pekingu. Sem také vede naše další putování. Rozkládá se na břehu jezera Kchunming. Součástí je obrovská, dvě stě devadesáti hektarová zahrada, nad níž se vypíná Kopec dlouhověkosti. Na něm stojí řada altánků, pavilonů a palác s císařskými komnatami. Po sedmnácti obloucích mostu lze přejít na jižní ostrůvek, do chrámu Dračího krále. Za osm set let své existence prošel Letní palác mnoha různými peripetiemi. Navíc byl v roce 1900 poškozen útoky anglických a  francouzských vojsk. Kopec dlouhověkosti se dříve jmenoval Vrch čajové konvice a  kolem jezera žili především rybáři, cihláři a  malí obchodníci. Uprostřed kopce byl malý chrám, zasvěcený božstvu štěstí a osudu. Vyprávělo se, že když se božstvo přesvědčí o velké bídě, toho nejpotřebnějšího štědře odmění. Děje se tak každý rok patnáctého dne čtvrtého lunárního měsíce. Letní palác má téměř osm set metrů dlouhý koridor, krytou chodbu či galerii. Je to nejdelší malovaná chodba na světě, zapsaná v Guinnesově knize rekordů. Velkou zásluhu na renovaci Letního paláce a  zahrad má Cch´-si, jedna z vedlejších žen císaře Sien-fenga, jemuž porodila jediného syna, císaře éry Tcgung-č´. Po Sien-fengově smrti vládla Cch´-si za nezletilého syna jako regentka. Po synově smrti dosadila na trům Sien-fengova synovce a opět za něho vládla. Moc si ponechala i  v  době, kdy chlapec dospěl. Když zemřel i  on, postupovala obdobně. Dosadila na trům dalšího maličkého synovce, známého pod jménem Pchu‑i. Byl to poslední mandarínský císař. Toho již císařovna nepřežila. Byla to krutá a tvrdá žena. V Letním paláci trávila hodně času sledováním operních představení přímo z lůžka, odkud viděla na jeviště rovnou z okna. Byla majitelkou i jednoho z prvních automobilů v Pekingu, ale nikdy v něm nejela, protože podle zvyklosti nikdo nemohl sedět před císařovnou. Zemřela v roce 1908. Nejznámější pamětihodností Letního paláce je kamenná loď, na které se pořádaly dobové slavnosti.Návštěva Zimního paláce rozhodně stojí za to. 13

Kde jinde než v  prostředí plném zeleně, ve vůních a  barvách, by si člověk měl uvědomit realitu nádherných a známých akvarelů, ilustrujících ohmatané cestopisy. Krajina se zákoutím vodních hladin, rybářskými bárkami a kužely kopců. Kde jinde by se lépe vyjímala poezie mladého básníka Zhao li honga než právě zde … Neviditelný prst rozezvučel strunu mého srdce, jakýsi nápěv se blíží, Něžný a neznámý, zaznívá z tvého světa … A tak tvé zářící oči již nepřipomínají vzdálené hvězdy na obloze, ale milence, připoutané touto melodií … Tvé lehounké kroky již nejsou pouhé přískoky laně, ta zmizela Neodvratně v dětských pohádkách, něco však rozeznělo srdce. Všechno je nové, všechno kouzelné: nádherný zpěv, úsměvy a nesmělé kradmé pohledy, radost rozpouštěných vlasů, vlajících ve větru a vdechnutí Lásky, rodící se z ničeho … Neviditelný prst rozezvučel tajnou strunu tvého srdce. Návštěva Velké zdi je bezesporu veliký zážitek. Ve světě nemá tato rarita obdoby. Měří 6350 kilometrů. Z Pekingu to je k nejbližší bráně 75 kilometrů směrem na sever, do Badalingu. Tato část ochranné zdi byla vybudována za vlády dynastie MING v  letech 1368–1644. z  velkých žulových kvádrů a obrovitých kamenů a po celém průběhu kopíruje terén, stoupá a klesá. Říká se, že jediný voják na této zdi byl schopen zadržet deset tisíc cizích útočníků. Široká zeď pojme vedle sebe deset pochodujících mužů či šest jezdců na koni. Některá místa jsou příliš příkrá a  dokonale neschůdná.

námi

vycházející luna nad velkou zemí

ře s nabídkami se u nich netrhly. Obě rodiny začaly uvažovat, jak se rozhodnout. Nakonec vybrali mladého muže, který se jmenoval Wang Si-liang … V té době císař Š´-chuang–ti pokračoval velkoryse ve stavbě Velké zdi a  k  tomu potřeboval množství pracovníků. Mnoho mladých mužů tak bylo násilím odvlečeno a  přinuceno pracovat na zdi. Jejich návrat byl velice nejistý. Jednoho dne, když Meng Ťiang vyšla na zahrádku, spatřila mezi keříčky čajovníku jakousi tvář. Lekla se. „Kdo je tam?“ „Jsem Wang Si-liang. Přišel jsem se rozloučit. Honí mě vojáci. Chtějí mě násilím odvést na stavbu Velké zdi.“ Wang Si-liang se dívce líbil a chtěla mu pomoci. Ale jak, když jsou venku slyšet hlasy vojáků a  ržání štvaných koní. „Musíte chytit Wang Si-lianga, nesmí nám utéct,“ křičel někdo. „Měl bych odejít, abych vám nezpůsobil zlo …“ Ale starý Meng ho zastavil. „Wang Si-liangu, jste zasnouben s naší dcerou. Nebude na nic dál čekat a  dnešní noc se bude konat svatba. A zítra brzy ráno vás zavedu někam, kde se schováte.“ Všichni souhlasili. A tak se Wang Siliang a Meng Ťiang ještě v noci vzali. Nazítří ráno však do domu vtrhli vojáci a Wang Si-lianga odvedli. Meng Ťiang hořce plakala. Stačila mu však dát půlku své jantarové jehlice do vlasů, aby na ni nezapomněl. Čas utíkal. Přišel podzim a  divoké kachny se houfovaly na cestu k  jihu. Meng Ťiang ušila pro svého muže teplé oblečení a vydala se ho hledat. Musela překonat mnoho nebezpečenství a ujít mnoho kilometrů, než se dostala na stavbu Velké zdi. Všude se ptala na Wang Si-lianga, ale nikdo ho neznal. Až ten poslední ji řekl, že je nyní na hoře Ťiao-Šan, nedaleko moře. A tak se Meng Ťiang vydala tím směrem. Šla a šla … „Přicházíš pozdě, Meng Ťiang!“ „Co je s Wang Si-liangem, co se mu přihodilo?“ „Zemřel únavou a vyčerpáním před třemi dny. Jeho mrtvé tělo leží v základech zdi.“ Meng Ťiang plakala tři dny a tři noci. Třetího dne se Velká zeď rozpukla a v jejích základech našla Meng Ťiang mrtvé tělo svého muže. Ještě stále svíral v ruce půlku jantarové jehlice. Meng ho pochovala a pak se vydala pomalu k moři. „Nebe, pohlédni na nás ubohé, jak tu trpíme! A ty nekonečné moře, vyslyš naše hoře!“

vycházející luna nad velkou zemí

Stupínky schodů jsou až 40 centimetrů vysoké. Úhel stoupání je místy až 70 stupňů. Spíše to připomíná šplhání po žebříku. První zmínky o stavbě jsou ze 7. století před našim letopočtem. Ale teprve císař z  dynastie Čchin přikázal spojit jednotlivé části dohromady. Zeď se stavěla dál. Stála životy mnoha tisíc lidí. Na plošině pod jednou strážní věží se můžete i vyfotografovat. Za mírný poplatek lze půjčit historický kostým, koně či velblouda a v přirozené kulise na Velké zdi se nechat zvěčnit. Po Velké zdi lze pochodovat dlouhé kilometry. Procházka po zdí je pro sportovně zdatné. Z Pekingu sem, do Pa-ta-lingu, postavili perfektní dálnici a tak se cesta výrazně zkrátila. Asi na pětatřicet minut. Asi 40 kilometrů na severozápad je další pamětihodnost. Na úbočí hory Tianshou je rozmístěno 13 hrobek císařů dynastie MING. Nejznámější je hrobka císaře Wan li, panujícího v  letech 1563 až 1620, tedy v  době našeho Rudolfa II … Tento císař vládl nezvykle dlouho a tak mohl postavit nejenom honosnou hrobku pro sebe, ale i pro své dvě ženy. Hrobka je vysoká 27 metrů a uvnitř skrývá celý podzemní palác. Na rozdíl od egyptských pyramid nebyly nikdy vykradeny. A  bylo tu co ukrást … Památek z ryzího zlata je tu opravdu hodně. Poháry, nádoby a  k  tomu šperky a  další osobní věci, které měl mít císař k dispozici, až ožije. Hrobka se nachází hluboko pod zemí a je zde příjemné chladno. Cesta, od první brány až ke hrobce měří sedm kilometrů. Je perfektně upravená a  lemovaná lvy, slony, koňmi a také čchi-liny, legendárními zvířaty, která nikdy ve skutečnosti neexistovala. Čchi-lin připomíná cosi mezi psem a  lvem. Číňané si toto zvíře prostě vymysleli. Přichází večer. Peking se pomalu halí do šera. Nedaleko hotelu, na rušném tržišti, je malá sečuánská restaurace, spíše hospůdka. Od té doby, co mohou Číňané soukromně podnikat, se po Pekingu, ale i  jinde, rozrostlo množství malých restaurantů, kde se dá příjemně povečeřet v  atmosféře klidu a harmonie. Před gurmánským zážitkem byl nejdříve kulturní, představení v  opeře. V nabitém sále, kde se servíruje jasmínový čaj pro vzácné hosty, proniknete do historie a  legend. Ožívají stínové příběhy o lásce, touze i o lidských vlastnostech … Přitažlivosti peněz a moci. Orientální hudba ani zpěv nezní cize a vůbec ne směšně.. Na obou stranách mezi

jeviště běží v jakých si světelných digitálních hodinách anglický obsah děje. Zakrátko jste tak vtaženi do děje, atmosféry a  sugestivní mimiky, že si textu nevšímáme. Plni této zvláštní, uklidňující hudby, můžete navštívit zmíněnou hospůdku. Trochu vás možná zaskočí Maovy portréty. Ale Mao byl také ze Sečuánu a tak sem patří. Doba kulturní revoluce je pryč a nikdo neboří sochy. Mao měl dobrou kuchyni rád. Ochutnate třeba právě jídlo, které měl Mao rád. Nejlepší z  toho všeho jsou batatové lupínky v  karamelu. Lahůdka, co nemá konkurenci. Všude kolem sedí studenti. Stejně tak jako v Paříži či v Praze si společně vyšli posedět a  poklábosit. Dávají si sojovou polévku, opékané vepřové žebírka na kmínu, smažené krevety, či na nudličky nakrájené vepřové se špenátem a zelím … Cesta z hospůdky vede kolem předměstských chutongů. Číňané před nimi, na chodnících, ještě večeří. Všechno se odehrává venku. Na improvizovaném grilu připravují brošetky s vepřovým masem a bambusem. Vedle, u malého pultíku prodává soused ovoce. Mezi jinými i červené plody, připomínající rajčata, které rostou na stromech , košatých jako naše jabloně. Musí se jíst úplně zralé. Pak je to ovoce sladké. Jinak je trpké až běda. Cesta do S‘-čchuanu a hlavního města této provincie, Čcheng-tu, cíle našeho dalšího putování vede na pekingské letiště. Jízda autem po ránu je opravdovým dobrodružstvím. Všude plno kol a automobilů. Černé limuzíny VW Santana, které Němci zdařile vyrábějí v  Šanghaji, zaplavily ulice. Vozy jsou vybaveny dokonalou klimatizací a tak jsou do subtropů jako dělané. Jejich zabarvená skla chrání před prudkými slunečními paprsky. Vůz je velký a  pohodlný. Dobrou pověst tu mají i  naše škodovky, které jsou na trhu dražší než volkswageny. Básník Tu-Fu Básně mají v  Číně hodně čtenářů a  básníci požívají zaslouženou úctu. V Čcheng-tu našel útočiště i slavný básník Tu-Fu, který žil v  osmém století (712–770) a  tvořil za vlády dynastie Tchang. Zejména pak v  době jejího úpadku a  proto psal i  kritické verše s vnitřním napětím, naplněné nesouhlasem s násilím. Do S‘-čchuanu přišel ve svých čtyřiceti sedmi letech, roku 759. Žil tu čtyři roky. Miloval bambus, silné, vysoké a pružné kmínky, a proto si v jejich stínu vybudoval svůj dočasný dům. Nedochoval se v původní podobě, ale jeho přesnou kopii můžete navštívit i dnes. 14

Židle, psací stůl v pracovně, knihovna, všechno má moderní tvar, i když originály byly vyrobeny v osmém století. Básníka měl rád i Teng Siao-pching, který sem zajížděl při každé návštěvě. Tu-Fu je stále veliký básníka pochopitelný všem, i vzdáleným Evropanům MYSLÍM NA SVÉHO ZASNULÉHO SYNA,JEMUŽ JSME ŘÍKALI PONÍČEK Můj malý Poníčku, jaro už je tady A stále trvá naše odloučení. Možná že tuto chvíli Zpíváš kdes se žluvami Uprostřed květů ve sluneční záři. Co jsi nás opustil, Roční doby tak chvatně se střídají, Až je to k nevíře. Kdo nyní říká ti s obdivem, Jak bystrý chlapec Je náš Poníček? Mé myšlenky zalétají k bystřině v rokli, K opuštěné stezičce v horách, K proutěným vrátkům U prastarých stromů V naší vesnici. Všude tě vidím a vzpomínám se smutkem, Jejž snad jen spánek Mohl by zaplašit. Opřen o zábradlí, Na jarním slunci vyhřívám Svůj starý hřbet. (použito překladu F. Stočese) Letadlo přelétá přelétá nad vrchovinou. Je liduprázdná. Jen v údolích řek se dají rozeznat malé vesničky. Žlutá řeka je z té výšky skutečně žlutá. Dlouhá řeka, Jang-c´se vine pozvolna k jihu od Tibetské náhorní plošiny. Vesnice podél břehů jsou rozsáhlejší. Všude rýžová pole. Konečně je vidět to, co z  okénka letadla vypadalo jako slaměné čínské klobouky. Snopy rýžové slámy, vyrovnané v zástupech na sklizených polích. Letadlo přilétá do hlavního města provincie S´-čchuanu, Čcheng-tu. zst spolupráce: MUDr. Jan Cimický CSc námi

muž, o kterém se ví méně, než sami víme původem selského rodu. Wiliam měl dohromady dva sourozence a on byl ten nejmladší. Neví se, jestli Wiliam chodil do řádné školy. Jeho otec John měl však právo posílat svého syna do stratfordské školy, proto je možné, že studoval. 27. listopadu 1582 Wiliam požádal o povolení k sňatku „inter Willelmum Shaxpere at Annam Whateley de Temple Grafton“. O  šest měsíců později (26. května 1583) se jim narodila první dcera Susanna. Dne 2. února 1585 byly pokřtěny další dvě jeho děti, dvojčata Hamlet a Judith.

W

iliama Shakespeara zná snad každý. A  kdo ne, tak určitě zná některou z  jeho her. Romeo a Julie, Hamlet, Král Lear, Sen noci svatojánské. Všechny hry jsou odlišné, ale je poznat, že jsou od jednoho autora. V  těch hrách je nějaká jiskra, která dokáže, abychom se do hry zapojili duševně a prožívali to, co hrdinové. Wiliam psal jak drama, tak komedie. Napsal asi 37 her a  je považován za největší dramatický talent světové literatury všech dob. Dále napsal soubor 154 sonetů a několik básní. Wiliam Shakespeare se narodil 24. dubna 1564 ve Stradford nad Avonou ve střední Anglii a  byl pokřtěn 26. dubna 1564 v  místním kostele. Jeho otec, John Shakespeare, byl velmi dobře situovaný měšťan, který působil v  městské samosprávě, krátce byl i  rychtářem. Jeho matka byla

mezi

Kdy Wiliam opustil své rodné město není známé. Místo jeho pobytu není známo od roku 1585 až do roku 1592. V roce 1592 úspěšně zahájil svou kariéru herce a dramatika v Londýně. Údajně žil v Londýně 20 let, ale není to jisté. První zmínka o jeho pobytu v Londýně je v knize Roberta Greena – Za groš vtipu vykoupeného miliónem kajícnosti. Greene obviňuje Shakespeara z plagiátorství (tj. že někdo vydává cizí věci za vlastní). Henry Chettel, který knihu vydával, se pak po Greenově smrti Shakespearovi v předmluvě svého díla Sen laskavého srdce (Kind Harts Dream, 1593) omluvil: „Druhého (tj. Shakespeara) jsem tehdy nešetřil tolik, jak bych si dnes přál, neboť když jsem mírnil rozpálené hlavy žijících spisovatelů, mohl jsem jednat ještě rozvážněji (zvláště v tomto případě), když byl autor již mrtev. Že jsem to neučinil, toho lituji tak, jako kdyby původní chyba byla moje, protože sám jsem viděl jeho chování, stejně vybrané, jako on je výborný v tom povolání, které vykonává. Kromě toho

15

mi různí ctihodní lidé vyprávěli o jeho řádném jednání, jež svědčí o jeho čestnosti a o jeho vtipném a vytříbeném psaní, jež dotvrzuje jeho umění.“ Wiliam se ale neproslavil hned jako dramatik, ale jako herec, který působil jako principál herecké společnosti Služebníci lorda kancléře. V roce 1598 už byl znám také jako dramatik, herec a básník. 20. května 1609 dostal jistý Thomas Thorpe nabídku, aby vytiskl básně, které nazval Shakespearovy sonety. Wiliam účinkoval v  divadle Globe. Jenže 29. června 1613 někdo zapálil výstřelem slepých patron střechu divadla a během hodiny celé divadlo lehlo popelem. O Shakespearovi toho není moc známé. Neví se ani kdy přesně zemřel a za jakých okolností zemřel. Pohřben byl 26. dubna 1616. Říká se, že zemřel ve stejný den jako se narodil, 23. dubna. O Wiliamovi, i přesto, že to byl tak známý a významný muž, není moc známo. Pokud si ale přečtete nějakou jeho hru, poznáte ho a zjistíte, že právem byl považován za největší dramatický talent světové literatury všech dob. Napsat tolik her a tolik básní je neuvěřitelné. Viděla jsem některé hry i zfilmované, ale knížka je knížka. Určitě se půjčte jeho hry a věnujte jim jeden večer. Nebudete litovat. I ten, koho to moc nezajímá si najde alespoň jednu hru, která ho uchvátí natolik, aby si přečetl další. ema

námi

životopis

Wiliam Shakespeare

svět kreslených hrdinů

Svět kreslených hrdinů 1. díl – výrobny superhrdinů

V

redaktorka: lkr

 prvním dílu seriálu věnovaného nejznámějším komiksovým hrdinům bych chtěla nejdřív uvést svět, odkud se tito rekové berou, kde ožívají a  kde vznikají jejich dobrodružství. Ta místa existují v  našem lidském světě a  jsou to právě komiksová vydavatelství. Čtyři nejdůležitější americké továrny na komiksy vám teď představím. Marvel Comics V  dnešní době největší vydavatelství komiksů v Americe bylo založeno roku 1939 Martinem Goodmanem jako součást firmy Timely Comics. První tištěný komiks pod názvem „Marvel Comics #1“ vychází v říjnu toho samého roku. Hlavními hrdiny byli Human Torch a  antihrdina Namor, the SubMariner. Nedlouho poté vznikají další komiksy mezi nimi i legendární Captain America. Díky klesajícím tržbám v poválečných letech, kdy superhrdinové vycházejí z módy, Marvel nechává své hrdiny zmizet v hororových, dob-

rodružných či westernových typech komiksů. To vše se děje ve 40.–60. letech. V  r. 1961 se Timely Comics mění v název Atlas, který vyrábí komiksové sešity už s názvem „Marvel Comics“. Konkurence na sebe nenechá dlouho čekat. DC Comics má úspěch jak se Supermanem, tak i s Ligou Spravedlnosti a Goodman nasazuje do boje proti nim své vlastní superhrdiny. Za spolupráce s tvůrci Stanem Leeem, Jackem Kirbyem nebo Stevem Ditkoem v té době vznikají hrdinové, které známe dnes – Spider-Man, X-Men, Fantastic Four, Hulk a další. Marvel Comics spolu s  DC Comics ovládají přes 70  % trhu, obě společnosti sídlí v New Yorku a dohromady se jim říká „The Big Two“ (Velká dvojka). Úspěch marvelovských superhrdinů spočívá v jejich problémech a starostech, které jsou velmi podobné těm, co mají běžní, normální lidé. Dnes má Marvel Comics na starosti

šéfredaktor Joe Queseda, přičemž celé vydavatelství je dceřinou společností Marvel Entertainment. hrdinové: Spider-Man, X-Men, Fantastická 4, Hulk, Daredevil, Kapitán Amerika a další DC Comics Přestože je Marvel Comics největší, DC (Detective Comics) Comics má na svém kontě mnohá prvenství. Zaprvé bylo založeno r. 1934 Malcolmem mezi

16

Wheeler-Nicholsonem, tedy celých 5 let před Marvel Comics. DC jako první odstartovaly tzv. Silver Age komiksů, ale co je nejdůležitější, stvořili prvního superhrdinu, všemi milovaného Supermana a byli první, kdo stvořil ze svých superhrdinů tým. Není tajemstvím, že se tohoto nápadu následně chytla i ostatní vydavatelství. DC Comics začínalo jako National Allied Publications a  prošlo rukama mnohých majitelů a pomohlo ke vzniku dalším společnostem jako byly Detective Comics, All-American Publications nebo National Comics. Nicméně pro tyto společnosti bylo společným transparentem „Superman-DC“. Prudký pokles oblíbenosti superhrdinů DC nijak nezastavilo, naopak vznikali noví a noví hrdinové a příběhy. V pozdních 50.  letech dali nový kabát hrdinovi jménem The Flash, což odstartovalo již zmíněný Silver Age. V  této době vzniká prvním tým Justice Society of America, později i Justice League, čímž se inspiroval Marvel, a vzniká tak Fantastická 4. Během 80. let potkává DC další milník. Vznikají komiksy pro dospělé čtenáře v čele s Watchmen nebo The Dark Knight Returns. Tato díla vydláždila cestu svým pokračovatelům z  jiných stájí – Punisher, Spawn nebo Hellboy – a pomohla ke vzniku celé sérii komiksů nazvané Vertigo. Zodpovědným šéfredaktorem DC Comics se stal Dan Didio a prezidennámi

tem Paul Levitz. Zajímavosti je, že vydavatelství spadá do společnosti Warner Bros.

hrdinové: Concrete, Sin City, Aliens, Predator, Hellboy a další

hrdinové: Superman, Batman, Wonder Woman, The Flash, Justice League of America a další Dark Horse Comics V  pořadí třetí největší vydavatelství je podstatně mladší. Dark Horse Comics bylo založeno v r.1986 nynějším majitelem Mikem Richardsonem, prý kvůli klesající kvalitě v  té době vydávaných komiksů. Nejdříve vznikaly sbírky komiksů nazvané „Dark Horse Presents“. Jeho první vydání obsahuje komiks „Concrete“, který si za první dva roky existence vyslouží 26 různých ocenění. Další úspěch sklízí Sin City, jehož autorem je Frank Miller. Dark Horse je známé tím, že je poměrně štědré k  tvůrcům svých komiksů a i tím, že se nebojí riskovat. Tyhle dvě věci jsou hotovým magnetem například pro Paula Chadwicka, již zmíněného Franka Millera nebo Willa Eisnera. Toto vydavatelství,

bude i vlastníkem všech jeho práv. Na nově vznikající továrnu na superhrdiny to bylo poměrně revoluční. První obtíže se vynořily záhy. Vznikaly problémy s dodržováním uzávěrek. Objednané tituly přicházely do obchodů se zpožděním a  následně se zde hromadily. Rob Liefeld byl obviněn, že svoje peníze pro Image zneužívá pro svoji vlastní potřebu a  následně byl z firmy vyhozen. Další dva členové ho brzy následovali – Portacio neměl peníze na financování svého podílu a největší ránu Imagei uštědřil asi Jim Lee, který svoji část – Wildstorm – prodal DC Comics. Dnes tedy Image Comics vedou čtyři ze sedmi zakládajícíh členů, ale i přesto stále prospívá. The Walking Dead, Invincible nebo Fear Agent udělali z Image jedno z největších vydavatelství svého druhu. hrdinové: Witchblade, Spawn, The Darkness, Savage Dragon a další lkr

Image Comics Asi nejzajímavějším vydavatelstvím je Image Comics, které celou čtyřku uzavírá. Z  celé čtveřice je nejmladší s  rokem vzniku 1992. Vzniklo, když se od Marvel Comics odtrhlo „t7 statečných“, protože byli nespokojeni s  tamním systémem vlastnictví práv. Erik Larsen, Jim Lee, Rob Liefeld, Todd McFarlane, Whilce Portacio, Marc Silvestri, a  Jim Valentino založili svoje vlastní vydavatelství s  pravidlem, že každý tvůrce jednotlivého komiksu

Komáří příběh C

htěl bych vám povědět příběh o svém bratru,“ bzučí si komár vesele mezi sáním krvavého kok„ tejlu. „Chci, aby se tento příběh vyprávěl všem mým vnoučkům a dětem dětí mých dětí …“ ještě trochu si cucnul, ale už vážně naposled, aby mu mezitím neodletěli posluchači. „To bylo tak: Když si to jednou Pepa bzučí přes louku, zahlédl člověka! Nějaký cizinec. Tak se k němu hned hrne v naději na dobrý oběd. Já mu říkal ať to nedělá, mezi

že cizinci nejsou vždycky chutní, ale on, že je mu to jedno. A šel ho zkusit. Ten cizák však měl zrovinka A+, na kterou je Pepa alergickej. Nasál poprvé a zezelenal a hned napodruhé to s ním seklo! Takže, milé děti, jaké je poučení z chyby strýce Josefa?!“ „Sím, sím,“ bzučí malý komárek a  způsobně se hlásí „Abychom nepili cizince nebo zemřeme.“ „Dobrá, děti. A teď se pojďme navečeřet.“ A zrovna v tu chvíli cosi okolo otce proletělo neu17

věřitelnou rychlostí a  srazilo jedno z komářích dětí … „Mám jednoho, Mařeno.“ řve man­ žel na svojí ženušku, která stojí uprostřed pokoje a bezmocně máchá rukama na svoji obranu … ekr

námi

literární tvorba

jehož jméno by se dalo volně přeložit jako „černý kůň“, tedy favorit nebo nový, ale plnohodnotný soupeř, vytahuje další esa z  rukávu. Zakládá své vlastní filmové studio Dark Horse Entertaiment, kde vzniká například film Maska v hlavní roli s Jimem Carreym podle stejnojmenného komiksu právě od Dark Horse Comics, který si s minimálním rozpočtem 18 miliony dolarů vydělá 343 milionů dolarů. A není to poslední komiks, který je oživen na filmovém plátně. Kromě nechvalně známých jako byly Mystery Men nebo Barb Wire to jsou velice zdařilé adaptace Hellboye nebo Sin City. Krom výše zmíněných úspěchů má Dark Horse práva na vydávání licencovaných komiksů jako jsou Star Wars, Aliens, Predator, Buffy the Vampire Slayer nebo Terminátor.

literární tvorba

Když potřebuješ zavřít oči

J

enomže jsem netušil, že už jsem do všeho dění spadl až po uši. Stejně jsem nevěděl, co to se mnou zase je. Tyhle stavy jsem neměl moc často. Souhrn pocitů, navádějících hlasů, chvění v podbřišku, žaludek na vodě … Snad až moc jsem chtěl, co se chtít ani normálně nedalo. Jenom tak trošku …jenom chvilku, prosím, prosííím … Udělejte už se mnou někdo něco. Nebo se zblázním. Už je pozdě …strašně pozdě s  tím jakkoliv naložit. Bylo mi špatně  – z  něho, ze mne, z  toho všeho se mi chtělo zvracet, brečet, trhat si vlasy. Co se to se mnou sakra děje? Proč nejsou věci tak jako dřív? Hm? Nevím! Ani si nepamatuji, kdy poprvé mi vyvstala myšlenka dělat bláznivé, doslova šílené věci. Sám bych si nafackoval. Kdyby to ale nebyla pravda. Bohužel. O to je to horší. Protože: cokoliv si představíte, je realita. A cokoliv si představím já, je ještě větší realita. Můj naturel mi nedává jinou možnost než jít a dělat věci bezhlavě. Přesně proto nesnáším podzim. Přesně proto ale podzim miluji! Všude je mlha, listí žloutne a červená se přímo na stromech, všude je cítit kouř a  zemitá vůně. Procházel bych se lesem třeba celé hodiny. Klidně, nevidím v tom problém … Pořád mi nešlo podle toho plánku sestavit stan. Seděl jsem na trávě, málem jsem popotahoval, díval se střídavě na plánek, pak na plánek, zase na plánek, na torzo stanu, na plánek, stan, plánek … A  uvažoval, kde jsem udělal chybu. Vlastně se tady ani stanovat nesmí. Je to něco jako „zakázaný prostor“, snad vojenský újezd, či co. Ale jedno je jisté  – je tu prostě krásně. Všude kolem mýtinky se rozprostírá hustý les, je to kousek od vesnice a o trochu větší kousek je to k vodní nádrži, kde je fakt čistá voda – jak rád bych se napil! Přísahám! Pomalu jsem se potápěl. Jako bych snad tenhle pocit znal už dávno před tím. Chodil jsem sem jako malý kluk, ale nikdy jsem neměl více odvahy. Jenom jsem sundal boty a  ponožky a  cachtal se sedíc na břehu. Nikdy jsem se nekoupal. Nikdy jsem tu neplaval. To se totiž nesmí. Stejně se mezi

nikdo nesmí dozvědět, že jsem tu byl s ‚bráškou‘. Není to tajemství – proč taky … Rozdělat oheň! To byl druhý bod dne. Sice se mi podařilo nějakým způsobem dostavět stan  – jak jednoduché! Však stačilo zastrčit tyčku sem a  tohle támhle, trochu přitáhnout támhleto a tak nějak všechno. A bylo to. Už jenom udělat ohniště. Než přijde. Kdo? Říkal, že přijde odpoledne. Ale už byl večer. Oheň se mi taky podařilo vykřesat. Takže tábor by byl tak akorát. Ještě si tu Pepa rozloží stan a může se jít hezky stanovat. Sice se to tu teda jako nesmí, jo, ale komu to vadí? Pokud to nechytne a nenecháme tu odpadky, tak je snad všechno v pohodě. Říkal, že přijde odpoledne. Ale už byl večer. Slunce pomalu zapadalo, kolem se šířilo ticho, jenom oheň praskal svým tklivým hlasem, sem tam se ozval cvrček, ale jinak nic extra. Až na pár typicky lesních zvuků – plíživé kroky, praskání větviček, nadávky a tak. Prostě nic extra. Co to? Bráška konečně dorazil. „No, to to teda trvalo. Kdes byl?“ vyrazil jsem ze sebe. „Kde bych byl. Prostě chvíli trvá, než sem člověk dojede autem a  než to tu najde … A taky jsem byl s Dášou.“ odpověděl a posadil se naproti ohni, hodil ruksak na stranu a  dal si ruce nad plamen. „Jo s  Dášou …“ pronesl jsem s  ná­ ležitým pokýváním hlavy. „S Dášou,“ opakoval znova. „Slyšel jsem, ale copak jsi neříkal, že už je konec? Že by to takhle nešlo?“ zeptal jsem se. „Říkal. Tohle jsem přesně říkal. Ale prostě … jak ti to vysvětlit. Když ty nevíš, o čem mluvím.“ Ne, vůbec nevím! Já tady jenom sedím a málem řvu z toho, že chci udělat jednu věc, za kterou bych děsně pykal … Já fakt nic nevím. „Bráška, tohle není to nejlepší. Zase z toho bude zle – vzpomeň si, jak jsi naposledy z toho byl celej mimo,“ řekl jsem. „Já si vzpomínám. Hele, už se o tom nebudeme dál bavit. OK? Joo a něco tu mám!“ přitáhl za ucho batoh a vytáhnul z něj dvě lahve piva. „Bráška, já věděl, že nezklameš!“ zaradoval jsem se jako malé dítě. „Jo, jo, jo … Už to tak bude. Dáme si je k masu.“ Zamrkal šibalsky.

18

V tomhle směru byl bráška snad ten nejlepší kámoš na světě. Vlastně – chtěl bych říci přítel, protože vztah, jaký je mezi námi je opravdu přátelství, ale u  mě slovo přítel značí naplněné sny. „Kdybys přijel dřív, mohlo to být hotové ještě za světla.“ Lamentoval jsem, protože měsíc se už houpal na nebi a  světlušky zrovna za pařezem dojednávaly strategii lampiónování.  … „Táák a ještě podej támhletu tyč sem a  bude to,“ poručil mi. A  opravdu  – celá ta příšerná stavba byla hotová. Postavit můj mnohem větší stan mi dalo samotnému daleko méně práce než postavit tohle monstrum. Kdyby se to všechno aspoň nekomplikovalo. Mezitím se ale upeklo maso. Hurá. „A  ani se nespálilo,“ zahlásil jsem směrem do lesa. Pepa šel pro lahve do potoka. „Je dobrý! Fakt, povedlo se ti,“ mlaskal nahlas. Jo, fakt se mi povedlo. Pochval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá. Bylo to báječné kousat do horkých žebírek, hezky ostrých a pálivých – to ta marináda, a do toho popíjet hořké pivo. Už bylo vážně pozdě. Seděli jsme u ohně snad do dvou do rána. Pak už se mi nechtělo chodit do lesa pro další a  další dříví  – co bylo nashromážděno, to se spálilo během dvou hodin. Rozpustil jsem společnost se slovy na dobrou noc. Ani spát se mi pořádně nechtělo. Byl jsem unavený, oči mi padaly samou únavou, ale abych usnul, to ne. Něco tomu chybělo. Něco důležitého, něco na dosah ruky. Jenom chtít. Jenom chtít. Jenom chtít. Chci. Já chci. Vzepjal jsem se osudu, ještě jednou se otočil na bok a řekl si, zda to chci opravdu udělat. Jednou mi někdo řekl, že když ne­ budu riskovat, tak nic nebudu mít. Vysoukal jsem se tedy ze svého stanu a  zamířil do stanu brášky, kde ještě před půlhoďkou svítila veliká akumulátorová lampa. „Bráška, můžu k tobě?“ zeptal jsem se potichu klepajícím se hlasem. „Je ti smutno?“ zeptal se. Jak na to přišel? „Spíš zima …“ zalhal jsem.

námi

Aha. Asi nemělo smysl dělat si falešné iluze, že by všechno mohlo být prostě hezké. Prostě tak, jak jsem si to představoval. Sen se rozplynul jako obláček páry. Prostě nemůžu konkurovat. Jak naivní představa, že by mě mohl mít rád aspoň o kousek víc než jenom jako fajn kámoše … Tak to ale dopadne pokaždé. Jsem hlupák. Úplný hlupák! „Vždyť jsi byl přeci odpoledne s Dášou,“ zašeptal jsem. „Byl, v  tom máš pravdu.“ dodal smutně. „A to se ti tak stýská už po pár hodinách?“ zeptal jsem se. „Stýská, strašně moc …“ „Promiň, asi bych měl jít do vlastního stanu. Já nechtěl …“ zbytek věty už jsem nedořekl, měl jsem knedlík v krku, chtělo se mi zase řvát. Z toho všeho. Zvedal jsem se, rozepínal zip u spacáku, když mě v tom Pepa čapnul za ruku. „Nechoď, prosím … Byl jsem sice s Dášou, ale řekl jsem jí, že je konec. Dál už to nešlo. Buď tu se mnou. S tebou je mi hezky, víš? Moc hezky.“ Venku pořádně šumí listí na stromech, stíny se kradou v tom tichu znenadání, všechny vůně, chutě, všechny doteky se mísí do jedné velké neznámé. V uších zní letmá píseň. Kde jsem ji jenom slyšel? Nepískal jsem si ií, když jsem šel sem? Nepískal si ji Pepa? Nevím. Mám ji v hlavě. Je to mezi

taková ta chytlavá melodie, co se jí potom už nezbavíte … Na dlouhou dobu nikdy. Máte čas přemýšlet o  životě, o  tom, co jste prožili, o  tom, co teprve prožijete. Samozřejmě moc nemyslíte na to, co se děje právě teď. Můžete mít problém. Jako vždy se objeví komplikace. A ten druhý se probudí. Ve spacáku se to pozná snadno. Malý velký problém. Pomalu jsem se otočil na bok. Bylo strašně pozdě v  noci. Skoro až nad ránem, když jsem usnul. Pamatuji si jenom rozmazávající se siluetu, jak mi ještě něco v duchu naznačovala. Snad mír, snad tu trochu štěstí, kterého jsem měl ve svém životě nepříliš. Nevím, přesně nevím. Asi obojí. Otevřel jsem oči a vdechl ústy ledově drásající vzduch. Okamžitě se moje tělo rozklepalo, v  bouřlivé snaze zachovat ještě trochu toho vnitřního tepla. Nevědomě jsem se snad i trochu přitulil, v tu chvíli jsem nevěděl, co dělám, co vlastně chci. Zase ty noční můry. Kdy mě už nechají na pokoji? Kdy už budu moci usnout a v klidu spát? Asi nikdy … Ani když bych já sám chtěl? Chtít musí oba. To je stará pravda, která nerezaví. Chtít musí oba. „Co je?“ rozmrzelost byla na místě. Však taky bylo šest ráno. „Promiň, já …“ omlouval jsem se. „To jsi ty? Bráška, je mi zima. Přitiskni se víc.“ Jak krásně se mi teď leželo! Cítil jsem tlukot srdce – silné, zvučné, pravidelné údery, cítil jsem teplo – zářivé, kajícné, mírné a chápavé, vnímal jsem vítr, jak mi cuchal vlasy, když jsem padal do hluboké rokle … Znovu jsem usnul. Probral jsem se vlastně nechtěně. „Dobré ráno!“ a  úsměv místo snídaně. Leželi jsme strašně blízko sebe, Pepa hřál a držel mě jednou rukou kolem boku.

zkrotíš duší, ne bolestí. Bolest zůstane. Vzpomínky se ti pomalu rozplynou a  už nebudou. Ani bráška nebude. Nikdo nebude. Když potřebuješ zavřít oči, přivřít je slzou  – jde to s  podivnou lehkostí. Jenom si vzpomeň i  na to zlo, na ten jed! Nejde to, viď? Lidé už to tak mají – už od přírody. Že zůstanou jenom ty hezké vzpomínky a … a dál nic. Jenom si vzpomeň, jak jsi dlouho čekal – v mrazu, v horku, v dešti! Až se stane zázrak  – sic jenom na jednu noc. Hodil jsem batoh do rohu a posadil se na postel. Nic se tu nezměnilo. Aspoň ten prach tu mohla máma utřít. A co taky za jeden den, když je venku tak hezky, kdo by měl chuť uklízet. Mobil seděl na stole a tvářil se všelijak. Ani se neměl k jednomu stupidnímu zapískání. Nadával jsem – sprostě, vulgárně. Chtělo se mi brečet, řvát, smát se, rvát si vlasy, kopat do věcí, boxovat do polštáře, sednout si na postel a zavřít oči. Když potřebuješ zavřít oči, přivřít je slzou – jde to s podivnou lehkostí. To nic, to je jenom trocha snu, co mi tu teď teče po tváři. Viděl jsem brášku ve městě. Když jsem se hrnul na nádraží z hlavní pošty. Byl jsem zaplatit složenky a koupit si dvě známky. Zastavil jsem ho jenom na chvilku, nesl na zádech obrovskou sportovní tašku přes rameno. Vedle něj postávala Dáša a  arogantně mávala mobilem na všechny strany. Snažil jsem se tvářit příjemně, prohodit s ním pár slov a tak nějak všelijak se na něj alespoň podívat. Jak dlouho jsme se neviděli! Od léta ani chvilku. Jak dlouho se neozval, jak dlouho …? Přesně proto nesnáším podzim. Přesně proto ale … fko

Slyšné kroky mlhy duněly krajinou jako stádo zpěněných hřebců, co se hnalo za lepší pastvinou někam na západ. Druhý den byl naplánovaný odjezd – rozloučení. Nevěřil jsem v takový zvrat. Dnes, když se na všechno dívám s odstupem a v ruce mám jenom šátek na krk, memento na to krásné, pořád slyším dusot jejich kopyt. Až hrůzná paralela. Lidi nezměníš, nejde to. Koně 19

námi

literární tvorba

„Tak pojď,“ odkývnul můj nápad nepříliš vesele, „máš svůj spacák?“ „Ve stanu. Počkej, skočím si pro něj,“ řekl jsem. „Nemusíš, říkal jsi, že ti je zima, tak se pojď zahřát,“ rozespale řekl s divným klidem v hlase. Čekal jsem teda cokoliv, ale že bych snad mohl spát přímo vedle bráchy, to bylo prostě moc i na mě. Sotva jsem se zmohl na slovo. Pepa se posunul, trochu rozepl spacák a zvedl deku. Skočil jsem tam za ním do hezky vyhřátého pelíšku. Buď se musel neuvěřitelně tísnit na straně, anebo měl sakra veliký spacák. Vzhledem k tomu, že ležel docela pohodlně, tak bych řekl, že to byl spacák opravdu pro dva. „Díky, bráška,“ poděkoval jsem. „Nemáš zač. Taky jsem nějak nemohl usnout. Bylo mi divně.“ „Z toho masa? Je ti špatně od žaludku?“ „Ne, to ne …to maso bylo výborný, ale víš … prostě mi bylo divně. Smutno.“

Husa na provázku listopad 2006 st 1. 11. v 19.00 Z. Plachý a  J. Šimáček: VŠECHNY SHAKESPEAROVY ŽENY  – drama noir dle střeženého Parnasu (pod jevištěm) Představení není vhodné pro mládež mladší 15 let čt 2. 11. v 19.00 A. C. Doyle: SHERLOCK HOLMES, režie: Eva Tálská, v hlavní roli: Luboš P. Veselý (velký sál) so 4. 11. v 19.00 A. C. Doyle: SHERLOCK HOLMES, režie: Eva Tálská, v hlavní roli: Luboš P. Veselý (velký sál) út 7. 11. v 19.00 M. Uhde/M. Štědroň: BALADA PRO BANDITU, režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli: Eva Vrbková, Jan Zadražil (velký sál) st 8. 11. v 19.00 M. Uhde/M. Štědroň: BALADA PRO BANDITU, režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli: Eva Vrbková, Jan Zadražil (velký sál) čt 9. 11. v 19.00 M. Uhde/M. Štědroň: BALADA PRO BANDITU, režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli: Eva Vrbková, Jan Zadražil (velký sál) so 11.11. v 19.00 K. Kling: AUTOBUS NA LINCE 21, režie: Peter Scherhaufer (sklepní scéna) st 15. 11. v 19.00 BUDAŘ HOŘÍ  – recitál vyděšeného umělce, host večera: překvapení (sklepní scéna) Ab.sk.S pá 17. 11. ROZRAZIL 04/2006 – scénický časopis Divadla Husa na provázku I. PREMIÉRA (velký sál)

mezi

so 18. 11. ROZRAZIL 04/2006 – scénický časopis Divadla Husa na provázku II. PREMIÉRA (velký sál) Ab.sk.J po 20. 11. ROZRAZIL 04/2006 – scénický časopis Divadla Husa na provázku Slavnostní představení na počest 20. výročí založení brněnského časopisu Veronica (velký sál) út 21. 11. v 19.00 JIŘÍ KNIHA HLEDÁ PARTNERA III. – improvizační večírek DHNP, režie: Vladimír Morávek, host večera: Marianna Chmelařová (sklepní scéna) st 22. 11. v 19.00 F. M. Dostojevskij: KNÍŽE MYŠKIN JE IDIOT, režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli: Jiří Vyorálek / Pavel Liška (velký sál) čt 23. 11. VAŘENÍ POLÍVKY III. – Hanoch Levin: Jaakobi a Leidental

20

pá 24. 11. v 19.00 F. M. Dostojevskij: KNÍŽE MYŠKIN JE IDIOT, režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli: Jiří Vyorálek / Pavel Liška (velký sál) Ab.sk.R ne 26. 11. v 19.00 Divadlo ANPU – ZVONÍK OD MATKY BOŽÍ (inscenace na motivy Victora Huga), režie: Bela Schenková, hrají: Petr Forman, Vladimír Javorský, Bela Schenková, Michael Kňažko … Ab.sk.Č st 29. 11. v 19.00 A. Saalbachová: BALETKY …, režie: Pavel Šimák (sklepní scéna) čt 30. 11. v 19.00 MARACA – křest cd „The body is too slow for me“ čt 30. 11. v 19.00 JIŘÍ KNIHA HLEDÁ PARTNERA IV. – improvizační večírek DHNP, režie: Vladimír Morávek, host večera: Petr Váša (sklepní scéna) Ab.sk.S Galerie provázek 21. 11.–15. 12. vernisáž 21. 11. 2006 v 17 hod Řekněme realismus Realistické tendence v české malbě na počátku tohoto desetiletí Vstupenky lze zakoupit nebo rezervovat na pokladně Divadla Husa na provázku, Zelný trh 9, Brno, po–pá 10.00–18.00 hod, tel.: 542 123 425 nebo e-mail: [email protected]. Hromadné vstupenky na tel. 542 210 407. Předprodej vstupenek na měsíc prosinec zahájen 13. 11. 2006. • Začátky představení v  19.00 není-li uvedeno jinak. • Po začátku představení není umožněn vstup do sálu.

námi