pohled očima mladých lidí na to, co se děje mezi námi

mezi

námi

pohled očima mladých lidí na to, co se děje mezi námi … duben 2006 číslo 7 V posledních měsících na nás útočí ze všech stran v televizi fenomén dnešních pořadů – české televizní seriály. O těch, které u nás tak úspěšně prodává brazilská, venezuelská a další ji­hoamerické produkce – se raději záměrně zmiňovat nebudu. Zaměřím se na naši českou kotlinu a na její televizní skvosty. Abychom mohli hodnotit, jaký že ten či onen seriál je, je třeba zhlédnout. Inu a já zhlédla. Co s načatým večerm, případně podvečerem? Není „nic lepšího“, než zapnout bednu. To můžeme sledovat dění v jedné Ulici, odkud přeskočíme do Dobré čtvrti, abychom našli „svoje“ Místo v životě. Ano, televize nám „dává pravidelnou dávku nemocí“, co to píšu – emocí – tak zní upoutávka na Rodinná pouta, která nás tak emočně vyladí, že musíme buď do Nemocnice na kraji města po X letech, případně do Ordinace v  růžové zahradě. A  jsme z  toho celí nemocní. Nevadí. Vždyť existuje Pojišťovna štěstí, kde nás „odškodní“… Na Náměstíčku ne­bo na Návsi můžeme pak diskutovat o problémech života na Ranči u zelené sedmy, případně můžeme zaskočit do Redakce, abychom si zajistili čerstvé vydání novin. A tam se dozvíme, že se nedaří chovu koní v Dobré vodě, rovněž pak třeba i poslední novinky z rodiny Nováků. Ještě že máme to Třetí patro, abychom nakointernetové noviny pro mladé nec – pomateni – vyskočili z okna… Ne, to není návod, jak ukončit seriálové ataky. To je jen malý příběh, který se odehrává v současné době na českých televizích. Schválně jsem v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat zahraniční seriály. Ne všechny české jsou špatné, ale skoro všechny zahraniční typu Nezkrotná Lucia a Ošklivka Betty – nekvalitní jsou. A řada lidí svůj čas promrhává právě před světélkující obrazovkou, aby zapomněla. Na co chceme zapomenout u seriálů? Chceme snad se vymanit z každodenních starostí a těšit se z toho, že i „ostatní v televizi“ řeší větší než my? (Rozvody, drogy, intriky, závist, nevděčnost ratolestí, nesnášenlivost rodičů a dětí, nemoc, problémy ve škole…) Jsme na velkém omylu. My, kteří sledujeme seriály jen tak – tedy ze stereotypu, protože třeba venku není počasí na vycházku, kolo, a na knížku nemáme náladu, nejsme až tak ztraceni. Víme, že knížka, divadlo, živý koncert, případně sportovní vyžití nás přeci obohatí více než řešení problému, zda „Andrea zpřetrhá rodinná pouta…“ Je nám to celkem, řeka bych – úplně jedno. Ale mám kamarádku, která nedávno popisovala svoji zaměstnavatelku tak, že užila slova: „No,víš, ona je dost podobná Andree.“ Samozřejmě jsem se ptala, KTERÉ. A světě div se – skutečně té scénářové postavě ze seriálu… Je mi z toho smutno. Nenamlouvejme si, že sledujeme pouze cestopisy a životopisné dokumenty, jakož i navštěvujeme jen koncerty vážné hudby a naším idolem je Mozart nebo Bach. Případně Janáček… Víme o sobě, že čteme i rodokapsy a nejen Dostojevský je náš autor. To bychom asi nebyli úplně normální. Ale pokud vidím na stránkách našeho divadla, že na Straussovy melodie přijde z třicetitisícového města jen dvě stě lidí, je to na pováženou. Kde hledat zakopaného psa? V ekonomické situaci našich občanů? Částečně. Vstupenky jsou drahé, knihy také. Ale existují knihovny, že. Nebo snad naše generace bude vypiplaná na odvarech limonádových příběhů, po jejichž skončení si řekne – no, ti tedy měli problémy. Ještě že my toto neřešíme… Ale řešíme. A mnohdy daleko slo­žitější věci. Jen ta obrazovka jaksi je v každém obýváku, někdy i v ložnici, kuchyni atd… A myslíte, že je dobré „programově“ nekoupit televizi, případně tu, co máme zlikvidovat? Není. Každý člověk má svůj vkus, svůj svět, hlavně SVOJI VOLBU. Takže pokud jste dočetli až sem, dě­kuji Vám. Nyní můžete zmáčknout OFF. A zrovna taková volba je při televizních pořadech. Stačí vypnout… Ale-přiznejme si, je to tak jednoduché pro každého? klus Je už otřelým faktem, že zima začíná být stále delší a delší. Ta letošní už byla opravdu neúnosná. Mnoho lidí se tak těší na pravé jaro a konečně teplé léto. Nezapomínejme, že je to právě zimní období, kdy máme nejčastěji „depky“ a pochmurnou náladu. Není se čemu divit, když na nás působí bílá barva sněhu, šedavá barva oblohy a další nevýrazné, deprimující barvy; a slunce málokdy. Právě slunce a jeho barva je pro nás něčím obrovsky silným, energickým a povzbuzujícím; a toho je v zimním čase opravdu velmi málo. A tak nedostatkem onoho slunečního svitu a pestrých barev počínají depresivní stavy. Je-li toto období krátké, nebo alespoň střídavé, dá se to vydržet. Jakmile jsou ale tahle depresivní období delší a delší, dlouhá jak letošní zima, tak to na nás má velmi negativní dopady. Jsme přecitlivělí, pohodlní, málo imunní, někteří zase agresivní, choleričtí apod. Do ničeho se nám nechce, nic nás nebaví a říkáme si: ,,Už ať je jaro.“ Jen co vysvitne první sluneční paprsek hned je nám líp. Tající sníh a slunce nám, pokud nejsme zrovna na horách, zvedne náladu. Přesně to se děje právě v těchto dnech, alespoň tady u nás v Ústeckém kraji. Ještě ani neroztál poslední zmrzlý sníh na zemi a já už se s vervou pustil do prvních jarních prací na zahradě. Řeknu vám, tak mě ta fyzická práce na jarním sluníčku dodala energie, že jenom zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč. Počasí má na tyhle stavy dost velký vliv. Podle mne nejvíc lidí miluje jaro, než zimu, protože jaro nám připadá jako znovuzrození. Pro mě osobně je začátek nového roku až teprve jaro, víme proč… Přiznám se, zimu nemusím, nemam jí rád. Snad kdyby byla ze všech ročních období nejkratší, tak mi nevadí. Ale ona musí být jako na naschvál nejdelší. A díky nám lidem, technice, vědě a oteplování planety bude ještě delší. Abych tu o té zimě nemluvil jen jako o depresivní, neveselé a ošklivé, musím přidat i pohled zcela opačný. Díky sněhu si totiž můžeme užívat populárních sportů jako jsou snowboarding či lyžování. Nedávno jsem přijel z hor, a to naprosto spokojenej, opálenej a odpočatej. I když nejsem skvělý lyžař, lyžování je super, baví mě a je to právě asi ten největší klad na tomto mrazivém období. A dost! Teď už ale máme jaro, to na které jsme se všichni moc těšili. Časy krátkých a šerých dnů pominuly a my si s příchodem jara zregenerujeme svá psychická rozpoložení. Nechte na sebe působit energii slunce. Dívejte se na klíčící květy a pučící, zelenající se stromy. Nechte se unášet tím čerstvým jarním vánkem s vůní právě kvetoucích rostlin a dřevin. Regenerujte svoje myšlenky, jděte si zaběhat, projet se na kole, projít se. Uvidíte, jak vám bude dobře. Budete se cítit o rok starší, ale jak znovuzrození. Rozlučte se s zimou a přivítejte jaro! Krásné jarní dny Vám přeje MMi Čaj, výjimečný to nápoj zcela jest, s historií veledlouhou. Božských účinků čaj naplněn jest zcela a tudíž po tisíciletí požíván je a po zásluze větší popularity dostává se mu. Dle pramenů historických, čaj je pit více než 4700 let, což zajímavé je zcela. Čaj nejužívanějším nápojem je, a tak s nadsázkou slyšeti můžeme, že je ho pito více než vody. Legendy dvě o objevení čaje jsou. Prvá z nic vypráví, že před více jak 2700 lety čínský císař Chen-Nung vodu vařil a do ní lístky čajovníku napadaly. Po ochutnání byl císař okouzlen, jelikož ochutnal něco zcela výjimečného: osvěžující a povzbudivý nápoj. Druhá je méně pravděpodobná, jelikož vypráví o Bodhidharmovi, jenž při meditaci usnul únavou a rozčílil se tak, že si odřezal svá oční víčka a zahodil. Později si povšiml, že na místě, kam oční víčka dopadla, vyrůstá keřík, jehož lístky po vyluhování osvěžující a povzbuzující jsou. Ovšem můžeme se jen dohadovat, jak to opravdu bylo, ale nic nemění na té skutečnosti, že čaj okouzlil už mnoho lidí. Výroba čaje se rozděluje do několik etap. Sklizeň, zavadnutí, rolování, fermentace, sušení a třídění. Fermentace je biochemická reakce, při níž dochází k oxidaci polyfenolů. Je to podobná reakce jako hnědnutí jablka po rozříznutí. Podle stupně fermentace se čaje rozdělují na druhy černé (plně fermentované), oolongy (částečně fer­mentované), bílé (lehce fermentované), žluté (speciálně fermentované), zelené (nefermentované) a tmavé (ví­cenásobně fermentované). Dle mě nejideálnější dělení dle pů­vodu čaje: Čína Čínské zkušenosti ve výrobě čajů jsou celosvětově nepřekonatelné. Na každém čaji jde vidět jejich oddanost pro pečlivost, aby vyprodukovali čaj té nejvyšší kvality. Vzhled srolovaných listů či kuliček bývá zpravidla více než dokonalý. Dle neoficiálních informací existuje až 8000 sort čínského čaje. V Číně je mnoho provincií, specializujících se na různé druhy čajů. Nejznámější vícenásobně Čaj z nich je Yunnan. Odkud též pochází nejznámější čínský, New romanticfermentovaný černý čaj (tmavý), plný zemité chuti a výrazného aroma, PuErh. Velmi známé jsou zelené čaje, jako ZuCha (Gunpowder), Chcete se dozvědět pod­ Říká vám tento názevChun ně­ Mee a bílé Pai Mu Tan a Show Mee. Ale torobnosti je jen o malá hrstka mne právěkladně tyto nejznámější. tomto nápoji,čajů kte­v široké nabídce „číňanů“, avšak dle co? Ať už jsou si odpovíte Indie Indie produkuje nejkvalitnější čaje světě. a Assám. rý se včerné Číně pije jižna déle než Nejvýznamnější provincie jsou Darjeeling, či záporně, Nilgiri více se dozvíte na Darjeeling, nejkvalitnější černý čaj vůbec, jenž pěstován na malém území severní Indie, produkuje jen pár9.tisíc tun čaje ročně a to pouze 4700 je let? straně v období příznivého počasí. A poČtěte právu provincie Darjeeling nazývá „Království čaje“. Assám je přesný opak, kdy produkuje nase straně 6! obrovské množství ročně, avšak jeho kvalita není tak vysoká jako u Darjeelingu, ale najdou se i druhy, které jsou opravdu dobré. Nilgiri byla do nedávné doby jen provincie produkující standardní čaj spíše do sáčků, ale dnes tato provincie začala experimentovat s novými druhy a možná se dočkáme nějakého precisního druhu z této oblasti. Ale mně osobně nesáčkované Nilgiri přijde

mezi námi čtenáři!

mezi námi

Zdravím všechny čtenáře našich novin!

redakce

Je tady duben. Na některých místech už je jaro v plném rozkvětu. Někde je to naopak, dokonce i sněží. Ale řekla bych, že pomalu a jistě se jaro začíná roz­ máhat. Na některých místech bohužel opět udeřila přírodní katastrofa – voda. Ještě jsme se ani nevzpamatovali z posledních povodní a jsou tady další. Snad se díky tomu lidé nad přírodou trochu zamyslí a začnou se k ní třeba chovat jinak, lépe. Plno z Vás teď čeká maturita. Takže se hezky učte, ale zase to nepřežeňte! Přeji Vám hodně štestí při zkouškách!

na tomto čísle se podíleli:

šéfredaktorka Tereza Pavlovsky, tpa

asistent šéfredaktorky Rudolf Klusal, rkl

Tereza Pavlovsky šefredaktorka

Obsah 7. čísla názor Virtuální „přátelé“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Cukrová vatička je trendy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 úvaha Rozlučte se se zimou, přivítejte jaro! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 info Zakážou opět poslanci mít vlastního potomka?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Éčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čaj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rajrání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5 5 6 7

reportáž Výstava obrazů a moderního umění ze dřeva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Sedmý ročník konference Junior Internet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

redaktoři Martina Jedličková, mje Rudolf Klusal, rkl František Kopáček, fko Lenka Krsková, lkr Marcel Mihalík, mmi Kateřina Opatová, kop Daniel Pich, dpi Mariana Pítrová, mpi Věra Procházková., vpr Jan Pulpán, jpu Jiří Sivok, jsi Miloš Zapletal, mza

korektoři Rudolf Klusal Slávek Heřman

grafická úprava a sazba Slávek Heřman

hudba New romantic – co to je?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 rozhovor Jak se vyhnout té otravné lombardní sazbě?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Zpověď skvělé kamarádky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Podrobné vizitky všech členů týmu Mezi námi najdete na našich strán­ kách http://www.mezinami.cz/ v sekci redakce.

film Audrey Hepburn. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Gejša . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 literární tvorba Zima? Jaro?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dům. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jeden den v jednotce A-31 – část první. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Semknutá ústa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 17 18

Za chyby a  názory redaktorů, redakce internetových novin Mezi námi neručí.

Pokud máte jakýkoliv dotaz nebo nám chcete jen tak něco sdělit, pište na e-mail: [email protected]

V

 posledních měsících na nás útočí ze všech stran v televizi fenomén dnešních pořadů – české televizní seriály. O těch, které u nás tak úspěšně prodává brazilská, venezuelská a  další ji­ hoamerické produkce  – se raději záměrně zmiňovat nebudu. Zaměřím se na naši českou kotlinu a na její televizní skvosty. Abychom mohli hodnotit, jaký že ten či onen seriál je, je třeba zhléd­ nout. Inu a já zhlédla. Co s  načatým večerm, případně podvečerem? Není „nic lepšího“, než zapnout bednu. To můžeme sledovat dění v  jedné Ulici, odkud přeskočíme do Dobré čtvrti, abychom našli „svoje“ Místo v  životě. Ano, televize nám „dává pravidelnou dávku nemocí“, co to píšu – emocí – tak zní upoutávka na Rodinná pouta, která nás tak emočně vyladí, že musíme buď do Nemocnice na kraji města po X letech, případ­ ně do Ordinace v  růžové zahradě. A  jsme z  toho celí nemocní. Nevadí. Vždyť existuje Pojišťovna štěstí, kde nás „odškodní“ … Na Náměstíčku ne­ bo na Návsi můžeme pak diskutovat o problémech života na Ranči u zelené sedmy, případně můžeme zaskočit do Redakce, abychom si zajistili čerstvé vydání novin. A  tam se dozvíme, že se nedaří chovu koní v  Dobré vodě, rovněž pak třeba i  poslední novinky z  rodiny Nováků. Ještě že máme to

názor

Virtuální „přátelé“ Třetí patro, abychom nakonec – poma­ teni – vyskočili z okna …

se – skutečně té scénářové postavě ze seriálu …

Ne, to není návod, jak ukončit seri­ álové ataky. To je jen malý příběh, který se odehrává v  současné době na českých televizích. Schválně jsem v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat zahraniční seriály. Ne všechny české jsou špatné, ale skoro všechny zahra­ niční typu Nezkrotná Lucia a Ošklivka Betty – nekvalitní jsou. A řada lidí svůj čas promrhává prá­ vě před světélkující obrazovkou, aby zapomněla. Na co chceme zapome­ nout u seriálů? Chceme snad se vyma­ nit z každodenních starostí a těšit se z  toho, že i  „ostatní v  televizi“ řeší větší než my? (Rozvody, drogy, intriky, závist, nevděčnost ratolestí, nesnášen­ livost rodičů a dětí, nemoc, problémy ve škole …)

Je mi z toho smutno. Nenamlouvej­ me si, že sledujeme pouze cestopisy a životopisné dokumenty, jakož i nav­ štěvujeme jen koncerty vážné hudby a naším idolem je Mozart nebo Bach. Případně Janáček … Víme o  sobě, že čteme i rodokapsy a nejen Dostojev­ ský je náš autor. To bychom asi neby­ li úplně normální. Ale pokud vidím na stránkách našeho divadla, že na Straussovy melodie přijde z třicetitisí­ cového města jen dvě stě lidí, je to na pováženou. Kde hledat zakopaného psa? V ekonomické situaci našich obča­ nů? Částečně. Vstupenky jsou drahé, knihy také. Ale existují knihovny, že. Nebo snad naše generace bude vypip­ laná na odvarech limonádových příbě­ hů, po jejichž skončení si řekne – no, ti tedy měli problémy. Ještě že my toto neřešíme… Ale řešíme. A  mnohdy daleko slo­ žitější věci. Jen ta obrazovka jaksi je v každém obýváku, někdy i v ložnici, kuchyni atd… A myslíte, že je dobré „programově“ nekoupit televizi, pří­ padně tu, co máme zlikvidovat? Není. Každý člověk má svůj vkus, svůj svět, hlavně SVOJI VOLBU. Takže pokud jste dočetli až sem, dě­ kuji Vám. Nyní můžete zmáčknout OFF. A zrovna taková volba je při televiz­ ních pořadech. Stačí vypnout… Alepřiznejme si, je to tak jednoduché pro každého? Iva Klusalová

Jsme na velkém omylu. My, kteří sledujeme seriály jen tak  – tedy ze stereotypu, protože třeba venku není počasí na vycházku, kolo, a na knížku nemáme náladu, nejsme až tak ztra­ ceni. Víme, že knížka, divadlo, živý koncert, případně sportovní vyžití nás přeci obohatí více než řešení problé­ mu, zda „Andrea zpřetrhá rodinná pouta …“ Je nám to celkem, řeka bych – úpl­ ně jedno. Ale mám kamarádku, která nedávno popisovala svoji zaměstnava­ telku tak, že užila slova: „No,víš, ona je dost podobná Andree.“ Samozřej­ mě jsem se ptala, KTERÉ. A světě div

Cukrová vatička je trendy

T

ak jsem doposlouchala v rozhlase jeden pořad, kde se hovořilo na různá témata. Od kultury až po politiku. Nejde mi tak ani o  okruh témat, k  tomu nemám co dodat. Jen mám trochu „sladko“ v uších … Zdá se mi, že náš český jazyk se poslední dobou trochu mění. Řekla bych, dostává dáv­ ky cukrkandlu, v hudební terminologii bych to nazvala „mluveným klasicis­ mem“, plným zdrobnělin – nepocho­ mezi

pitelně užívaných kudrlinek a ozdob. (Promiň, Mistře Amadee …) Mám pocit, že se neumíme vyja­ dřovat jen způsobem, že „kolem je plno nešťastných lidiček“, „něco mne zahřálo u srdíčka“, „dáváme si pusinky“, případně „nakupujeme krásné botičky na jarní sezonu“. K tomu si přidáme „moudré a hlu­ boké věty“ typu „jde mi to ze srdce“, „dělám to, protože to tak cítím“, „vyž-



dímám do toho svoje já“, případně „to neřeším, to je mimo mísu“ … Nic proti bohatosti našeho jazyka. Čeština vždy byla, je a  doufám, že BUDE jazykem košatým, pro cizince velmi těžkým k  naučení (No, možná nejen pro cizince … Občas shoda pod­ mětu s přísudkem zaskočí i studenta techniky …) Tak mám jeden nápad. Zkuste – až budete s dobrými známými – nahrát námi

úvaha

svůj rozhovor. Nejde ani tak o obsah, ale formu vyjadřování. Já to udělala a zjistila jsem, že je to zábava a záro­ veň varování, poslouchat vyjadřování některých lidí, potažmo sebe sama. Obdivuji vyjadřovací schopnosti Marka Ebena, Jiřího Suchého, textaře Michala Horáčka. Jejich projev je naprosto přirozený, krásný, ctí náš jazyk, což vůbec něk­ terým nebrání užít s noblesou i slovo nespisovné, případně slovo balancující na hraně vulgarismu. Ale jen tam, kam patří. A o to jde. Všude – tedy v roz­

hlase, televizi, novinách, i  v  běžných hovorech, by se měl ctít zákon, že se vyjadřujeme vždy tak, abychom neni­ čili náš jazyk. To vůbec nemluvím o tom, že sou­ časná záplava anglicismů je kapitola sama pro sebe. Přijde mi k  smíchu, když kdekdo papouškuje cizí slova, aniž by věděl, co znamenají. To je pak fakt „soda“. Spíše možná „peinlich“. Takže moji milí čtenáři, přeju Vám krásné jaro, hodně sluníčka, travičku zelenou, ozdobte si doma Vaše stoleč-

ky pěknou kytičkou ve vázičce, malujte vajíčka, přpravujte na Velikonce beránky, mějte se rádi, otevřete srdíčka všem lidičkám kolem, aby vše bylo „ou key, aby z nás čišela love, sorry, law, prostě abyste byli heppy … Nezapomínejte na trendy outfit, dobrý look a taky si občas dejte nějaký zdravý drink. A jste ready na vstup do jara … A  já do blázince nebo  – vzhledem k názorům – do šrotu? Iva Klusalová

Rozlučte se se zimou, přivítejte jaro!

J

e už otřelým faktem, že zima začí­ ná být stále delší a delší. Ta letošní už byla opravdu neúnosná. Mnoho lidí se tak těší na pravé jaro a konečně teplé léto.Nezapomínejme, že je to právě zimní období, kdy máme nej­ častěji „depky“ a pochmurnou náladu. Není se čemu divit, když na nás působí bílá barva sněhu, šedavá barva oblohy a  další nevýrazné, deprimující barvy; a slunce málokdy. Právě slunce a jeho barva je pro nás něčím obrovsky sil­ ným, energickým a  povzbuzujícím; a toho je v zimním čase opravdu velmi málo. A tak nedostatkem onoho slu­ nečního svitu a  pestrých barev počí­ nají depresivní stavy. Je-li toto období krátké, nebo alespoň střídavé, dá se to vydržet. Jakmile jsou ale tahle depre­ sivní období delší a delší, dlouhá jak letošní zima, tak to na nás má velmi negativní dopady. Jsme přecitlivělí, pohodlní, málo imunní, někteří zase agresivní, choleričtí apod. Do ničeho se nám nechce, nic nás nebaví a říkáme si: ,,Už ať je jaro.“ Jen co vysvitne prv­ mezi

ní sluneční paprsek hned je nám líp. Tají­ cí sníh a slunce nám, pokud nejsme zrov­ na na horách, zvedne náladu. Přesně to se děje právě v  těchto dnech, alespoň tady u  nás v  Ústeckém kraji. Ještě ani neroz­ tál poslední zmrzlý sníh na zemi a já už se s vervou pustil do prvních jarních prací na zahradě. Řeknu vám, tak mě ta fyzic­ ká práce na jarním sluníčku dodala energie, že jenom zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč. Počasí má na tyhle stavy dost velký vliv. Podle mne nejvíc lidí miluje jaro, než zimu, protože jaro nám připadá jako znovuzrození. Pro mě osobně je začátek nového roku až teprve jaro, víme proč… Přiznám se, zimu nemu­ sím, nemam jí rád. Snad kdyby byla ze všech ročních období nejkratší, tak mi nevadí. Ale ona musí být jako na naschvál nejdelší. A  díky nám lidem, technice, vědě a oteplování plane­ ty bude ještě delší. Abych tu o té zimě nemluvil jen jako o  depresivní, neve­ selé a ošklivé, musím přidat i pohled zcela opačný. Díky sněhu si totiž můžeme užívat populárních 

sportů jako jsou snowboarding či lyžo­ vání. Nedávno jsem přijel z hor, a to naprosto spokojenej, opálenej a odpo­ čatej. I když nejsem skvělý lyžař, lyžo­ vání je super, baví mě a je to právě asi ten největší klad na tomto mrazivém období. A dost! Teď už ale máme jaro, to na které jsme se všichni moc těšili. Časy krátkých a šerých dnů pominuly a my si s příchodem jara zregeneruje­ me svá psychická rozpoložení. Nechte na sebe působit energii slunce. Dívejte se na klíčící květy a pučící, zelenající se stromy. Nechte se unášet tím čerstvým jarním vánkem s  vůní právě kvetou­ cích rostlin a dřevin. Regenerujte svoje myšlenky, jděte si zaběhat, projet se na kole, projít se. Uvidíte, jak vám bude dobře. Budete se cítit o rok starší, ale jak znovuzrození. Rozlučte se s zimou a přivítejte jaro! Krásné jarní dny Vám přeje mmi

námi

a schůzi Poslanecké sněmov­ ny, která bude zahájena 18.  dubna, se musí poslanci rozhodnout, zda podpoří pozměňo­ vací návrh k  novele Zákona o  zdraví a  péči lidu  – konkrétně paragrafu, který upravuje podmínky pro metody asistované reprodukce. Tato novela je „přílepkem“ vládního návrhu zákona o výzkumu na kmenových embryonál­ ních buňkách. Senát tuto novelu vrátil s  pozměňovacím návrhem Poslanec­ ké sněmovně. Poslanci však už jednou podobný pozměňovací návrh zamítli. Udělají stejnou chybu i tentokrát?

Novela, která se týká metod asis­ tované reprodukce, označila manžel­ ské a partnerské páry jako dárce, tzn. pokud jim bude lékaři doporučena některá z metod asistované reproduk­ ce, musí splnit přísné podmínky, jinak nebudou mít možnost použít svoje zárodečné buňky pro oplodnění. Tyto podmínky jsou v současné době určeny jen pro anonymní dárce  – cizí osoby stojící mimo tento pár. U anonymních dárců mají smysl. Centra asistované reprodukce zodpovídají za to, že vajíč­ ka nebo spermie budou co nejkvalit­ nější. Ale to, že má jeden z partnerů např. vysoký krevní tlak a  chtějí mít svoje dítě, je jen věcí neplodného páru. Svobodně se tak rozhodli. Je nám tedy těžko pochopitelné, jak může tato novela stavět na jednu úroveň pár, kte­ rý se miluje a chce mít svoje dítě s ano­ nymními dárci, kteří pouze poskytují svoje vajíčka nebo spermie pro léčebné

účely. Neplodnost je v mezinárodním číselníku nemocí označena jako nemoc a metody asistované reprodukce jsou tedy léčbou pro tyto nemocné. Navíc je dost pravděpodobné, že většina neplodných párů podmínky, které v současné době platí pouze pro ano­ nymní dárce, nesplní – různé diagnó­ zy, věk apod. Vždyť právě proto tyto metody podstupují  – mají nějaký zdra­ votní problém. Stát je tedy připraví o  možnost použít k asistované reprodukci vlast­ ní zárodečné buňky, i když právě díky asistované reprodukci by mohli mít genetické vlastní dítě. Má stát právo rozhodovat o tom, kdo je zdravotně a věkově způsobilý – tudíž může použít svoje zárodečné buňky, a  kdo podle něj už nevyhovuje – proto musí použít cizí zárodečné buňky? Pokud chce mít Česká republika jen děti s „geneticky dokonalým vysvědčením“ měla by se tedy zaměřit i  na přirozené početí. Proč takto postihovat jen páry, které mají s početím problémy? Každý občan České republiky bude muset podepsat prohlášení, že pokud nebude mít v pořádku genetiku (toto vyšetření by muselo být povinné se začátkem sexu­ álního života – pro jistotu – jeho cena se pohybuje okolo třiceti tisíc) nebo překročí hranici čtyřiceti let, bude muset zabránit případnému početí. Pokud se rozhodne mít dítě, bude si muset zažádat o cizí zárodečné buň­ ky. Otázkou je, co stát udělá s  těmi, kteří by tento návrh zákona, po jeho schválení v původní podobě, porušili?

Nařídí pro jistotu potrat? Pokud, ale stát nemá zájem o geneticky dokonalý národ, proč tedy tato opatření u asi­ stované reprodukce? Že by „pouze“ neznalost našich poslanců? Ty jsme si přece volili proto, aby veškeré návrhy četli a  věděli, co schvalují. Mají hájit naše zájmy a  ne jít proti nám. Proč vydat nějaký zákon, o kterém vím, že je chybný a doplnit ho vyhláškou (jak nám slibují), když se dá upravit samot­ ný zákon ještě před schválením?

Jistě se objeví nesouhlasné námitky na tento článek a pozměňovací návrh, který chce návrh zákona upravit. Ale, kdo takto reaguje? Lidé, kteří pro­ blémy s  početím nemají nebo zatím ani o děti nemají zájem. Reakce typu: „dětské domovy jsou plné, život může být ideální i bez dětí“, můžeme brát vážně jen od těch, kteří jsou neplodní a svobodně se pro variantu bezdětnosti nebo adopce rozhodli. Takže apeluje­ me na všechny, kterým tento problém není lhostejný, informujte poslance, média, že s touto selekcí nesouhlasíte. Ať už proto, že se to týká vás nebo vašich známých nebo se bojíte, že by se vás to mohlo v budoucnu týkat. Nebo třeba jen proto, že tento zákaz vidíte jako naprosto nesmyslný. Dnes to může být asistovaná reprodukce a zítra zase něco, co se bude týkat konkrétně vás osobně. Opravdu se vám tento postup zdá demokratický? Renáta Šplíchalová Kateřina Ošlejšková

Éčka Éček se nemusíme bát … anebo musíme?

K

aždodenně při konzumaci „komerčních“ i domácích potra­ vin spořádáme několik desítek druhů materiálů – ať již přírodních či syntetických. Známe to všichni – podí­ váme se na některý z našich léků a vidí­ me názvy přes jednu řádku a ještě v lati­ ně. K tomu, aby se zabránilo popletení se zavedla soustava „éček“ – zkratek mezi

vyjadřujících o co se jedná a do které kategorie vše patří. Hlavní – ty „důležité“ kategorie jsou barviva, konzervanty, antioxidanty a emulgátory, stabilizátory. Barviva mají tvar E1XX, kde XX jsou dvě číslice z  třídy barviv. Nejčastěj­ ším a asi i nejjedenějším barvivem je E102 – tartrazin. Najdeme ho ve všech 

možných jogurtech, pudinku. Uvidí­ te-li tedy v kolonce složení na vašem jogurtu E102 víte, že máte jogurt nej­ spíše obarvený a v originálu by byl asi jen bílý. Mezi konzervanty (s  označením E2XX) patří především kyselina sor­ bová  – E200. V  přírodě ji najdeme takřka v každé rostlinně. Je to asi nej­ námi

info

Zakážou opět poslanci mít vlastního potomka? N

info

méně škodlivý konzervant ze všech, takže se používá velice často (resp. její odvozeniny). Musí se vyrábět syntetic­ ky – právě kvůli množství použití. Kon­ zervanty nám – jak je z názvu patrné – „zamknou“ potravinu, takže vydrží déle čerstvá. Funguje totiž jako jed pro všelijaké plísně a bakterie, jejichž výskyt v  potravinách je nejčastějším důvodem zkažení potravin. Antioxidanty jsou látky, které dokáží potraviny udržovat „v  kondici“ delší dobu, než bychom stejného efektu docílili např. zmazením. Potraviny vypadají (na pohled) déle čerstvé. Avšak tyto látky nejsou příliš zdravé pro organismus, často se můžeme se­ tkat s alergickými reakcemi, takže je její použití značně omezeno. Označe­ ní mají E3XX, nejčastěje je najdeme v  máslech a  sušenkách. Nejbezpeč­ nějším antioxidantem je asi kyselina jantarová (E363), najdeme ji téměř v každé živočišné i rostlinné tkáni. Je­ jí výhodou je, že nezanechává téměř žádnou spoušť, je téměř neškodná. Používá se proto skoro všude – v mas­ ných výrobcích, přítomna je ve vínu, pivu. Jejím hlavním účelem je „odfil­

trovat“ nežádoucí chuti a zvýraznit tak chuť požadovanou. Poslední skupinou, co bych chtěl uvést, jsou látky, které taktéž najde­ me často ve všech možných výrob­ kách  – emulgátory. Jejich účelem je pomoci látkám se směšovat. Co to znamená? Zkusili jste někdy smíchat např. rozpuštěné máslo s vodou? Obě látky zůstanou ležet na sobě a  ne a  ne se smísit. Pokud je zamícháme, za chvilku se stejně oddělí a zůstanou každá zvlášť. Toto by se asi spotřebite­ lům nelíbilo – kdyby si koupili mléko a v lahvi měli nahoře smetanu a dole jen vodu. Přidáním emulgátoru ten­ to děj stabilizujeme a  látka zůstane smíchaná. Jak vidíme, těchto „éček“ najdeme v potravinách opravdu hodně. Myslím ale, že není důvod se znepokojovat. Jedli je již naši předci, jíme je i  my a nezdá se, že by to na nás zanechá­ valo nějaké trvalejší následky. Proč je tedy kvůli tomu takový humbuk? Můj názor je, že existují dva typy lidí. Jeden, který si je vědom toho, co může v potravinách nalézt a ví, že např. je na

některé látky alergický či jen se mu po nich nedělá dobře. A ten druhý, který ví, že v  těch potravinách je spousta těchto aditiv, nicméně neví, co co je a ze strachu raději nejí nic, co je obsa­ huje (to je zajímavý paradox – většina látek totiž má i označení do skupiny E, jak např. kuchyňská sůl a  podob­ ně  – to by poté doopravdy mohl pít jen vodu :-)). Co závěrem? Myslím, že strach z  toho, co jíme je doopravdy jen přehnaný. Člověk by se měl zajímat o hodně věcí – umění, kultura, zábava, studium, sebepoznání, avšak neměl by to přehánět s  přehnaným strachem o  sebe. A  naopak samozřejmě. Vše špatné je k něčemu dobré, i syntetické materiály – mnozí si pod tímto pojmem představí zelenou látku v baňce nad plamenem v chemickotechnické labo­ ratoři, ale mnohdy je syntetické mno­ hem vhodnější, než to nesyntetické, už jen proto, že syntetický materiál (tj. ten, co je uměle vytvořen v laboratoři) je čistší, než materiál přírodní, takže je menší pravděpodobnost možných vedlejších účinků a podobně. rkl

Čaj

Č

aj, výjimečný to nápoj zcela jest, s historií veledlouhou. Božských účinků čaj naplněn jest zcela a  tudíž po tisíciletí požíván je a  po zásluze větší popularity dostává se mu. Dle pramenů historických, čaj je pit více než 4700 let, což zajímavé je zcela. Čaj nejužívanějším nápojem je, a tak s nadsázkou slyšeti můžeme, že je ho pito více než vody. Legendy dvě o  objevení čaje jsou. Prvá z nic vypráví, že před více jak 2700 lety čínský císař Chen-Nung vodu vařil a do ní lístky čajovníku napadaly. Po ochutnání byl císař okouzlen, jelikož mezi

ochutnal něco zcela výjimečného: osvěžující a  povzbudivý nápoj. Dru­ há je méně pravděpodobná, jelikož vypráví o  Bodhidharmovi, jenž při meditaci usnul únavou a rozčílil se tak, že si odřezal svá oční víčka a  zaho­ dil. Později si povšiml, že na místě, kam oční víčka dopadla, vyrůstá keřík, jehož lístky po vyluhování osvěžující a  povzbuzující jsou. Ovšem můžeme se jen dohadovat, jak to opravdu bylo, ale nic nemění na té skutečnosti, že čaj okouzlil už mnoho lidí. Výroba čaje se rozděluje do několik etap. Sklizeň, zavadnutí, rolování, fer­ mentace, sušení a třídění. Fermentace je biochemická reakce, při níž dochází k  oxidaci polyfenolů. Je to podobná reakce jako hnědnutí jablka po roz­ říznutí. Podle stupně fermentace se čaje rozdělují na druhy černé (plně fermentované), oolongy (částečně fer­ mentované), bílé (lehce fermentova­ né), žluté (speciálně fermentované), zelené (nefermentované) a tmavé (ví­ cenásobně fermentované). Dle mě nejideálnější dělení dle pů­ vodu čaje:

každém čaji jde vidět jejich oddanost pro pečlivost, aby vyprodukovali čaj té nejvyšší kvality. Vzhled srolovaných listů či kuliček bývá zpravidla více než dokonalý. Dle neoficiálních informací existuje až 8000 sort čínského čaje. V  Číně je mnoho provincií, speciali­ zujících se na různé druhy čajů. Nej­ známější z nich je Yunnan. Odkud též pochází nejznámější čínský, vícenásob­ ně fermentovaný černý čaj (tmavý), plný zemité chuti a výrazného aroma, PuErh. Velmi známé jsou zelené čaje,

Čína Čínské zkušenosti ve výrobě čajů jsou celosvětově nepřekonatelné. Na 

námi

Indie Indie produkuje nejkvalitnější černé čaje na světě. Nejvýznamnější provincie jsou Darjeeling, Nilgiri a Assám. Darjee­ ling, nejkvalitnější černý čaj vůbec, jenž je pěstován na malém území severní Indie, produkuje jen pár tisíc tun čaje ročně a to pouze v období příznivého počasí. A po právu se provincie Darjee­ ling nazývá „Království čaje“. Assám je přesný opak, kdy produkuje obrov­ ské množství ročně, avšak jeho kvalita není tak vysoká jako u Darjeelingu, ale najdou se i druhy, které jsou opravdu dobré. Nilgiri byla do nedávné doby jen provincie produkující standardní čaj spíše do sáčků, ale dnes tato pro­ vincie začala experimentovat s novými druhy a možná se dočkáme nějakého

precisního druhu z  této oblasti. Ale mně osobně nesáčkované Nilgiri při­ jde jako dobrý černý čaj za minimální cenu, což je výhodou. Japonsko V Japonsku se produkují jen zelené čaje a  to vysoce kvalitní. Do Japon­ ska byl čajovník dovezen ve 12. stol. buddhistickými mnichy. Většina japon­ ských čajů jsou typu přírodního listu, jenž není nějak vzhledově výrazně upravován až na čaj Matcha, což je práškový čaj používaný při čajovém obřadu. Japonské čaje se rozdělují do tří kvalitativních skupin: Bancha, Sen­ cha, Gyokuro (jsou seřazeny dle kvali­ ty). Japonské čaje jsou velmi kvalitní, většinou s  velmi výraznou trávovou chutí i aroma. Nebyl bych to já, kdy­ bych se nezmínil o takovém čajovém skvostu, jako je Tamaryokucha. Tento jemný, aromatický a silně trávový čaj je chloubou japonských mistrů čaje. Existují samozřejmě i  další čajo­

info

jako ZuCha (Gunpowder), Chun Mee a bílé Pai Mu Tan a Show Mee. Ale to je jen malá hrstka čajů v široké nabídce „číňanů“, avšak dle mne jsou právě tyto nejznámější.

vé kraje, avšak o těch se zmíním jen krátce. Ještě výrazný vliv na čajový trh mají čaje z  Ceylonu (Srí Lanka). Cejlonské čaje jsou rozmanité díky různými nadmořskými výškami na ostrově, kde se pěstují. Jejich kvalita bývá většinou standardní. Čaje z For­ mosy (Tchaj-Wan) produkují známé oolongy různých kvalit. V Turecku je na každém kroku pit černý čaj Rize. V Africe Tuareg ad. Chvilky odpočinku s vynikajícím šál­ kem čaje si dopřává čím dál tím více lidí, ale stále pro mnoho dalších to je jen jakási hořká voda. Ale díky čajov­ nám, kam chodí v současnosti mnoho lidí, se čaj dostává mezi lidi v každo­ denním životě. I když mnozí z nic pijí různá nečajová pitíčka, ale alespoň vědí, že čaj, jiný než z pytlíku, vůbec existuje. Čaj se díky svým účinkům může někdy zdát, že je spíše drogou. Ano, ale dobrou. dpi

Rajrání R

ajrání je už poměrně stará veli­ konoční tradice, která se v dneš­ ní době neudržuje téměř vůbec nebo jen na vesnicích. Dříve rajrání sloužilo dětem místo dnes tradičního chození s  pomlázkou ve Velikonoční pondělí. Myslím, že je škoda, že raj­ rání už je v dnešní době téměř zapo­ menuté, protože sloužilo dětem jako zábava, ale současně to pro všechny byla i společenská záležitost. Jde o  několikadenní program, při němž všechny děti z vesnice chodí s raj­ račkami od domu k  domu. Začátek tohoto čtyřdenního cyklu je v pátek, před velikonočním pondělím, kdy se jde poprvé večer rajrat. Od toho dne se chodí vždy ráno a večer, až do Veli­ mezi

konočního pondělí, kdy všichni vychází naposled. V pondělí ráno se děti vyda­ jí naposled probouzet obyvatele tím, že jim pod okny dělají neuvěřitelný randál s  jejich rajračkami, aby všem členům rodiny přečetli Evangeliem sv. Marka v  poněkud zkrácené podobě, kterou vám sem teď napíši. Evangelium podle sv. Marka Za onoho času, Marie Magdalena, Marie matka Jakubova a  Salome, nakoupily vonných mastí, aby při­ jdouce pomazali Ježíše. Záhy zrána, prvního dne po sobotě, když slunce již vyšlo. Přišedše ke hrobu pravily sobě vespolek: „Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?“ A  pohledše uzře­ 

ly, že kámen jest odvalen, byl zajisté velký velmi. A všedše do hrobu uzřely mládence sedícího na pravici, oděného rouchem bílím. I  ulekly se. Kterýžto řekl jim: „Nebojte se, hledáte Ježíše Nazaretského ukřižovaného? Vstalť jest, není ho tuto, aj místo kdež jej byli položili. Ale jděte, povezte učedníkům jeho i Petrovi, že vás přijde do Galileje tam jej uzříte, jakož pověděl vám.“ Po odříkání evangelia dostanou všichni zúčastnění odměnu v podobě sladkostí, vajíček a  mnohdy i  peněz, kterou si potom rozdělí a Velikonoce pro ně zase na rok končí a až po roce znovu vytáhnou své rajračky, aby cho­ dily znovu od domu k domu. kop námi

reportáž

Výstava obrazů a moderního umění ze dřeva řím to, co vidím, cítím a co se mi líbí. Nejdůležitějším elementem pro mé výtvory je asi oheň,“ říká Pia Doga­ na, která se od minulého roku začala zabývat také architekturou. Martin Bottensteiner se narodil taktéž v  dolním Rakousku ve městě Amstetten, nyní bydlí v  Eberweis. Vystudoval truhlářskou školu. Hodně cestoval po zahraničí, kde si přivydě­ lával i jako muzikant. Jeho specialitou jsou miniatury skříní a různých regálů se šuplíky. Nepracuje podle žádných předloh, všechno si nakreslí sám a poté ručně zpracuje. Všechny jeho práce jsou unikáty.

T

ak se jmenuje výstava, kterou si od 2. dubna až do 25. června 2006 mohou prohlédnout návštěvníci „Živého muzea“ v Dolnorakouském Kautzenu. K vidění jsou zde díla umělců Pii Dogana a Martina Bottensteinera. Pia Dogana, původním jménem Birgit Schremser, se narodila ve měs­ tě Waidhofen an der Thaya (dolní Rakousko). Nyní bydlí ve Frühwärts (dolní Rakousko). Poté, co se vyučila truhlářkou, se účastnila mnoho kur­ zů a workshopů, které byly zaměřené hlavně na vyřezávací techniky a úpra­ vy dřevěných ploch. V roce 2000 si za­ ložila svoji vlastní sochařskou firmu. Její obrazy jsou převážně olejomal­ by. Pracuje nejenom se dřevem, ale i s kamenem, železem i sklem. „Vytvá­

mezi

věnují. Po úvodních projevech se ještě všichni šli posilnit do vedlejší místnosti, kde bylo připravené občerstvení. No a potom? Hurá na výstavu! Celá výstava probíhá pouze v  dol­ ní částí muzea. Díla jsou uspořádá­ na podle čísel. To je proto, když má někdo zájem si nějaký výtvor koupit. U  každého díla je jméno a  datum. V horní části muzea si pak návštěvníci mohou prohlédnout stálou výstavu řemesel a  prací z  dávných dob, jako třeba tkaní, paličkování, vyšívání, pře­ dení, vyrábění bot a dřeváků, pletení košíků, nebo třeba točení keramických nádob na hrnčířském kruhu. tpa

Otevření výstavy, které probíhalo v  aule vedlejší základní školy, bylo zahájeno ohromující hrou na citeru, kterou zajistil jeden z  členů muzea, Helmut Neubauer. Citera je hudební nástroj, který si svými příjemnými tóny vystačí sám, nepotřebuje k sobě žádný doprovod. Díky ní byla atmosféra mezi návštěvníky velice příjemná. Úvodní slovo měli zástupci vedoucí muzea, Waltraud Kolar a Pauli Richter. Předsta­ vili nejdříve nové vedení muzea a roz­ dali diplomy zasloužilým pracovníkům. Dále následovalo pásmo jednotlivých významných událostí a  významných osobností kautzenovského muzea. Svůj proslov o přicházejícím jaru měl i  starosta Kautzenu, Erwin Hornek, který zároveň poděkoval všem pra­ covníkům, spolupracovníkům i  náv­ štěvníkům „Živého muzea“ za to, že muzeum stále funguje a rozvíjí se. Jak by ne, vždyť se mu jeho členové pilně



námi

Junior Internet

P

rvního dubna 2006 proběhla v Praze na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy konference Junior Internet. Tento rok to byl již sedmý ročník, a uskutečnil se letos v  zemích tzv. Vyšegrádské čtyřky (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko). Účastníků bylo kolem dvě stě dvaceti a program byl opravdu bohatý. Konference začla úvodním slovem koordinátorů projektu Jirky Peter­ ky a  Jaroslava Wintra. Poté přivítala účastníky ministryně informatiky, Da­ na Bérová. Mnohé účastníky motivova­ la svým projevem o důležitosti tohoto projektu a o smyslu práce všech zúčast­ něných, která je ve většině případů na profesionální úrovni. Zároveň také předala cenu Ministryně informatiky, kterou si letos odnesl Jakub Trčka za svou stránku o virech a antivirech. Slo­

vo si vzal také děkan fakulty, Prof. Jan Sokol. Následovalo vyhlašování vítě­ zů. V soutěži JuniorWeb ve starší kate­ gorii vyhráli Štěpán Majzlík se svým projektem www.english-online.cz, který je zaměřený na on-line výuku angličtiny, a Marek Soldát se svými projekty www.efektiv.cz a  www. naakup.cz. V mladší kategorii si cenu odnesli Bronislav Robenek za stránky www.vlaksim.cz a Filip Kroča za www. online-hry.cz. V soutěži JuniorText ve starší katego­ rii vyhrál Jan Vacula, který se ve svém příběhu snaží popsat zkřížení cest dvou schopných hackerů. V mladší kategorii vyhrála Barbora Goldmannová za svůj příběh o budoucnosti a internetu. Spe­ ciální cenu poroty obdržel sluchově postižený žák z Valašského Meziříčí Jiří Mikulík. Ve své práci se snažil přiblížit svůj vztah k internetu, díky němuž má možnost stýkat se s dalšími neslyšící­ mi. Vítězové soutěží JuniorWeb poté své projekty prezentovali i  ostatním divákům. Následovala diskuse internetových osobností, ve složení Ministryně Da­ na Bérová, Prof.  Jan Sokol, redaktor měsíčníku Insite Petr Koubský, Zdeněk Cendra (Superhosting) a  Jan Řežáb (Redboss). První část konference za­ končil virtuální rozhovor se známým publicistou Ondřejem Neffem.

Druhá část konference byla rozděle­ na do dvou bloků. Mohli jsme zhléd­ nout různé prezentace a  přednášky. Bylo zde několik internetových vědo­ mostních soutěží. Také se představily delegace Junior Internetu z ostatních třech zemí. Na Slovensku a  v  Polsku už soutež proběhla, takže přijely i  vítězové. Z  Maďarska přijely pouze koordinátoři projektu, které Junior Internet teprve čeká. Celou konferen­ ci pak zakončila burza internetových projektů. Tento ročník Junior Internetu se opravdu povedl. Konference byla hod­ ně zajímavá, poučná a hlavně inspira­ tivní, pro budoucí kvalitní projekty. Těšíme se na 8. ročník! tpa, jpu

New romantic Co to je?

Ch

těl bych se jenom krátce zmínit o  tomto (nejen) hudebním stylu, který je neprávem pokrytecky zavrhován stej­ ně tak, jako byl dříve slepě vyzdviho­ ván. Říkám „pokrytecky“ z toho důvo­ du, že celá v dnešních dnech nesmírně populární vlna neo-postpunkových kapel jako The Strokes, The Killers, Franz Ferdinand, The Doves, Kaiser Chiefs atd. je přímo ovlivněna hudbou NR – a  někdy je těžké mluvit jenom o vlivech. Pusťte si Somebody Told Me a něco z desky Anvil nebo i chudáky mezi

Blondie a jejich Atomic a pochopíte. Není nic špatného na tom nechat se inspirovat a ty skupiny to vesměs dělají dobře, ale proč se probůh tváří jako by objevily Ameriku? Je to skoro stej­ né, jako kdyby Sum  41 nevěděli, že už před pětadvaceti lety tu byli nějací Ramones a že je zná i spousta lidí, kteří neobouvají boty z tržnice. O taneční hudbě, Mansonovi a  pseudo-gotic­ kých kapelách typu H.I.M. a  Rasmus ani nemluvě. O pojmu new romantic se dnes už



prostě moc nedočtete a feťák Gahan vám toho o něm taky moc nepoví. Tento styl, jak už to chodí, prošel svým vznikem (1978–1980), svým „zla­ tým věkem“ (1980–1983) , postupným odumíráním (1983–1984), svojí druhou vlnou (1984–1987), svou smrtí (1991) a  svým částečným oživením (nástup zmiňované vlny kapel) – tentokrát už pouze v podobě reinkarnace, kterého jsme svědky v současné době. Ovšem pozor, tohle není nějaká zavedená pe­ riodizace, ale z mého pohledu celkem výstižný, leč stručný přehled. námi

hudba

Sedmý ročník konference

hudba

Perličkou z toho období je například historka o tom, jak vrátný Strange pus­ til bez okolků dovnitř Bowieho, ale nechtěl pustit Micka Jaggera, protože neměl vhodný oděv.

Vznik V  roce 1978 si tehdy devatenác­ tiletý pankáč a  loser jménem Steve Harrington, který přijel do Londýna z  Walesu na pozvání tehdy už o  ně­ co známějšího Billyho Idola, změnil jméno na Steve Strange. Za dva roky se stane v  pravém slova smyslu vynálezcem osmdesátých let. Ale aby­ ch nepředbíhal … Onoho roku začal Strange (jakožto DJ) spolu s Rusty Ega­ nem každé úterý dělat večery v klubu „Billy‘s“. Podle oficiálních údajů tam tenkrát chodili hlavně studenti umě­ ní, kadeřníci a módní návrháři, takže samá lepší společnost.

DJ Steve Strange v  té době neměl moc z  čeho vybírat: punk byl mrtvý (přestože nějací Skoti ještě tři roky potom tvrdili, že mrtvý není), nová vlna se teprve nadechovala k  životu (ale tak jako tak by to stejně nebylo úplně ono) a rodící se heavy metal se jaksi nehodil. Jediné, co mu tedy zbylo, byla hrstka skupin jako Roxy Music, Kraftwerk, Gary Numan, Human League a David Bowie plus rodící se vlna eurodiska (Giorgio Morodero, Amanda Lear, Donna Summer). Zjednodu­ šeně by se dalo říct, že když vezmeme dohromady všechny tyto vlivy, přidá­ me trochu (spíš pořádnou dávku) sen­ timentu a okořeníme to všechno špet­ kou unisexové perverznosti, vznikne nám hudba ve stylu new romantic. mezi

„Zlatý věk“ Mimoto, že Strange byl DJ, promo­ tér a autor plakátů, byl také zpěvákem v řadě druhořadých kapel. Zlom nastal, když v osudovém roce 1980 se skupinou VISAGE nahrál skladbu FADE TO GREY. Zpívá se v  ní o  nějakém opuštěném muži a je taková podivná … a stala se hymnou hnutí new romantics a v pod­ statě i celých osmdesátých let. A určitě je k slyšení v jakékoliv teleshopingové reklamě na kolekci Best of 80‘s. Nevím, čím to je, ale ten klip mi i dnes, když ho vidím, nahání husí kůži. Do této etapy bych zařadil hlavně tyto skupiny a interprety: Duran Duran, Depeche Mode, Human Leadue, ABC, Classic Nouveaux, Soft Cell, Ultravox, Flock of Seaguls, The Bow wow wow, Culture Club, Eurythmics, O.M.D., David Bowie (jeho alba z  tohoto obdo­ bí-hlavně Scary Monsters), The Cure, Siouxie and The Banshees, Adam and The Ants a spoustu dalších. Úpadek Depeche Mode vydávají People Are People a jsou na vrcholu slávy. A při­ cházejí i další skvělé skupiny jako Simple Minds a New Order, ale styl jako takový se začíná ohrávat, místy začíná působit až nebezpečně nesympaticky (tři slova, která hovoří za vše: Pet Shop Boys). Je čas na oživující injekci z kon­ tinentu, konkrétně z Německa. Druhá vlna Tam totiž skupina jménem Alphaville vydává album Forever Young a vzniká tzv. druhá vlna new romantic. Je to zas trochu jiný, modernější zvuk, ale myšlenka je stejná. Hlavní rozdíl je v  účesech, jsou ještě nadýchanější … S nadsázkou by se dalo říct, že hymnou tohoto období je You Spin Me Round od britských Dead or Alive.

Další interpreti: Simple Minds, Depeche Mode, Camouflage, Frankie Goes To Hollywood, The Communards, The Erasure, Modern Talking. Howard Jones, ranní Underworld aj.

Smrt = 1991 = Nevermind V té době nějaký new romantic už prostě fakt nikoho nezajímal. Reinkarnace Těžko říct, kdy přesně, ale jestli chce­ te nějaké datum, tak si zjistěte, kdy vyšlo Is this it? od The Strokes. To je vše a tady ještě nějaké údaje: 10 nejlepších skladeb tohoto stylu: Visage: Fade to grey Dead Or Alive: You spin me round Human League: Don‘t you want me babe Duran Duran: Planet Earth Soft Cell: Tainted love Eurythmics: Sweet dreams U2: New years day Michal David: Dívka na inzerát Flock Of Seaguls: Photograph of you Camouflage: Love is a shield 10 nejlepších alb tohoto stylu: Visage: Anvil David Bowie: Scary monsters and the super creeps Human League: Dare Ultravox: Vienna Alphaville: Forever young Depeche Mode: Music for the masses Duran Duran: Rio ABC: The lexicon of love Visage: Visage Simple Minds: New gold dream mza

10

námi

P

avel Landa (1936), autor kní­ žek Patent na rozum, Ženy! Ženy! Ženy!, Dějiny budou od úterý, a  spoluautor několika dalších, byl zaměstnán po více než čtyřicet let jako novinář v různých redakcích. Během této praxe připravil i mnoho interview. Co je to interview? Dnes se jako interview označuje na­ příklad pohovor uchazeče o  zaměst­ nání. Vede-li tuto debatu zkušený per­ sonalista, dozví se z něj mnohem víc než ze životopisu vlastnoručně sepsa­ ného uchazečem. Tyto ,,strukturované životopisy“ bývají přece plné přetvářky a dokonce i lží. Také psychiatři vedou na počátku svých vyšetření interview s  pacientem. Pokud vím, lékaři si v těchto rozhovorech všímají zejména toho, co pacient říci nechce, z kterých otázek uhýbá, všímají si pacientových přeřeknutí, chybných výroků apod. Rozhovor vedený novinářem s tak či onak zajímavou osobou s cílem sezná­ mit s  ním veřejnost, se dvěma dříve zmíněným interview podobá nebo by se v principu podobat měl. Z toho je snad zřejmé, že novinářské interview je forma jako stvořená pro rozhlas ne­ bo televizi. Vy tedy interview odsuzujete jen k  rozhlasu a  televizi. Proč je jich tedy na stránkách novin a  časopisů tolik? Protože je to pro novináře snadná cesta, jak se dostat k  informacím. Je v tom ale mnoho nepomstivého. Novi­ nář chce např. zjistit mínění vysokého politického činitele pana X. Požádá o rozhovor a ze sekretariátu pana X mu oznámí, aby mailem poslal otázky, pan X, že písemně odpoví. Je to pokry­ tecké. Bylo by serióznější otisknout: „Poslali jsme panu X tyto otázky č. 1, 2, 3, 4, 5 a zde jsou jeho odpovědi č. 1, 2 …“ atd. Domnívám se, že by to bylo poctivější.

mezi

Jaký je Váš názor na otázku autori­ zací interview? Všechna interview, která jsem kdy udělal, jsem nechával autorizovat, a to ve svém vlastním zájmu. Mohlo se totiž stát, a nejednou se stalo, že jsem ně­ co nesprávně pochopil, nebo naopak, interviewovaný bez podkladů u ruky cosi nepřesně citoval apod. Pro výsled­ ný efekt – přinést čtenářům maximum objektivních informací – měla tedy au­ torizace smysl. A  co když se Vám autorizované interview vrátilo do rukou k nepoznání? To se mi nikdy nestalo. Ale kdyby se to stalo, navrhoval bych postup, o kterém jsem se již zmínil. Takto in­ terviewovaným předělaný záznam rozhovoru bych navrhnul zahodit a  onomu panu X bych poslal otázky č. 1, 2, 3 atd. Má mít novinář při cestě za interview připravenou jakousi osnovu rozhovoru? Řekl bych, že nutně nemusí, ale měl by si shromáždit, co nejvíce informací o  tom, s  kým bude hovořit a  pocho­ pitelně také o předmětu, kterého se rozhovor bude týkat. Váš protějšek při rozhovoru bude s Vámi jednat úplně jinak, když zjistí  – a  průměrně inte­ ligentní člověk to zjistí docela rych­ le  – že jste tuto námahu vynaložila. Ještě bych dodal, že alespoň rámco­ vá znalost předmětu, o kterém bude řeč, Vám nebrání, abyste pokládala otázky, jaké by nejspíš pokládal Váš, třeba i vůbec neinformovaný, čtenář, posluchač nebo divák. Jak by měl novinář přistupovat k tomu, jehož odpovědi chce získat? Záleží na tom, jaký cíl si připravova­ né interview klade. Pokud má odhalit nějaké intimnosti či něco jinak skan­ dálního, je Váš protějšek při rozhovoru

11

Vaším soupeřem. Pokud je záměrem získat skutečně zajímavé a pro mnohé třeba i  užitečné informace, pak jsou oba účastníci rozhovoru partnery. A  jak už jsem se zmínil v  souvislosti s  autorizacemi, na konečném efektu dokonce partnersky spolupracují. Ale berte mě s  rezervou, já nikdy žádné skandální interview nedělal. Co podle Vás chybí dnešnímu novinářství? Karel Čapek kdysi uvítal úvahy o zřízení školy pro novináře. Říkal, že pokud je mu známo, novináři vznikají z  nedostudovaných právníků, zběh­ lých mediků, znechucených absolven­ tů obchodních akademií a  podobně. Podle toho očekával, že také novinář­ ská škola by mohla připravit nejed­ noho budoucího právníka, lékaře, či významného obchodníka. Také já se domnívám, že by spíš než žurnalistické fakulty, měly existovat stručné, svižné, inteligentně vedené krátkodobé kur­ zy pro různě vzdělané lidi s talentem v žurnalistice, či alespoň s nezkrotnou chutí toto řemeslo vykonávat. Tito lidé by se totiž mohli ve své novinářské práci opírat o  své předchozí odbor­ né vzdělání, anebo natvrdo řečeno, něčemu by rozuměli. Mé představy jsou možná zastaralé, ale neumím si představit velkou redakci, řekněme deníku, složenou jenom z  absolven­ tů novinářské fakulty, tedy redakci bez specialisty na finance, zeměděl­ ství, dopravu či právo. Bez specialistů v redakci se totiž může stát, že když ČTK oznámí snížení lombardní sazby Centrální bankou, nikdo v celé redakci nemá ani tušení, oč vlastně jde. Ale doufejme, že přeháním. mpi

námi

rozhovor

Jak se vyhnout té otravné lombardní sazbě?

film

Zpověď skvělé kamarádky Jméno? Vladěnka B.

Čeho se nejvíc bojíš? Smrti a životní nejistoty …

Oblíbená barva? Černá.

Věk? 18.

A co kluci? Máš nějakého? Jsou svině (smích). Mám. Jmenuje se Ondra a  vidíme se každej den ve škole :).

Nejoblíbenější místo? U PC, pak postel a vana.

Jaké jsou tvoje zájmy? PC, zvířátka, hudba, tanec, vaření, filmy, sport a když nikdo není doma, tak uklízím :). Co tě baví nejvíc? ICQ a poslech hudby. Jaký je tvůj tajný sen? Mít skvělou rodinu, dožít se co nej­ vyššího věku, mít pohodovej život, žádné trápeníčko …:) Co studuješ? Baví tě ta škola? Obchodní akademie ve Stříbře, 3. ročník. Jak kdy a jak které hodiny . Tvůj oblíbený předmět? Psaní na stroji.

Co plánuješ do budoucnosti? Chci udělat maturitu najít si skvělou práci (uplatnění v účetnictví) a kariéru i rodinu dohromady …:) Chceš mít děti? A kolik? Chci tři. Jednu holčičku a  dva klu­ ky. Máš opravdové kamarády? A ko­ lik? Mám jsou tři … Kimi, Lucka a Maruš­ ka. Tvé oblíbené jídlo? Těstovinový salát a hranolky …

Nejoblíbenější zvíře? Kočka, pes, křeček, andulka – všech­ no mám doma. Největší průšvih? Když jsem lhala mámě, že chodím k zubaři a přitom to nebyla pravda … Pak na to přišla … (smích) Dobrej skutek? Promluvila sem si s člověkem který ubližoval bráchovi … Tak to je zpověď mé moc dobré kamarádky. Myslím že sem vám ji před­ stavila z té dobré i špatné stránky …:) vpr

Audrey Hepburn

H

erečka, lidumilka, anděl. Naro­ dila se jako Edda van Heemst­ ra Hepburn-Ruston v  Bruselu v Belgii 4. května 1929. Její otec, Joseph Anthony Hepburn-Ruston, byl anglický bankéř a její matka, Ella Hepburn-Rus­ ton, byla holandská baronka. Audrey vyrostla v Anglii, ale odstěhovala se do Holandska potom, co se její rodiče roz­ vedli. V roce 1948 se objevuje v prvním filmu Nederland in 7 Lessen, kde byla uvedena jako Edda Hepburn. Kvůli na­ cistické invazi v Holandsku v roce 1940, byla Hepburnová neschopna opustit mezi

zemi až do roku 1948, kdy se vrátila do Londýna, aby studovala balet díky stipendiu na Arnhemské konzervatoři. V této době začíná používat profesi­ nální jméno Audrey Hepburn. V  roce 1949 zažívá svůj londýnský debut v pěveckém sboru High Button Shoes. Se svým svůdným vzhledem a graciézní krásou byla vybrána, aby v  roce 1951 hrála v  broadwayském představení Gigi, což jí přineslo obrov­ skou pochvalu kritiků. Od roku 1951 do 1952 hrála v několika nepříliš zná­ mých filmech, ale postupně nabývala uznání díky svému solidnímu zpodob­ nění charakteru. V roce 1953 byla obsazena jako prin­ cezna na útěku, které se dvoří meziná­ rodní novinář (Gregory Peck) v roman­ tické komedii Prázdniny v Římě (Roman Holiday). Za své okouzlující vystoupe­ ní byla oceněna Oscarem za nejlepší herečku v  hlavní roli. Od té doby se Audrey stává mezinárodní hvězdou a definicí elegance. Za další romantickou komedii Sabrina (1954) byla Hepburnová, která zde hrála po boku Humphrey Boga­ rta a  Williama Holdena, nominová­ na na nejlepší herečku v  hlavní roli, ale zlatou sošku nevyhrála. V  témže 12

roce se vrací do New Yorku, kde zářila v  brodwayském představení Ondine a obdržela cenu Tony za nejlepší hereč­ ku v dramatu. V roce 1957 se objevila v muzikálu Funny Face s Fredem Astai­ rem a v tom samém roce i v romantické komedii Odpolední láska (Love in the Afternoon) s Garym Cooperem. Roku 1959 byla opět nominována a  Osca­ ra , získala cenu newyorských kritiků a cenu Britské filmové akademie pro

námi

1993  Audrey Hepburn: In Her Own Words 1991  The Fred Astaire Songbook, (TV) The Kennedy Center Honors: A  Celebration of the Perfor­ ming Arts, (TV) 1989  The American Film Institute Salute to Gregory Peck, (TV) Navždy 1987  Láska mezi zloději (TV) 1986  The American Film Institute Salute to Billy Wilder, (TV) Directed by William Wyler 1981  The American Film Institute Salute to Fred Astaire, (TV) A všichni se smáli The Kennedy Center Honors:

mezi

V  roce 1954 si vzala herce Mela Ferrera, se kterým měla v  roce 1960 syna Seana. V  roce 1968 se ale roz­ vedli. V roce 1969 si vzala psychiatra Andrea Dottiho, se kterým měla syna Lucu. Toto manželství opět nevydrželo a později si vzala holandského herce Roberta Wolderse. V roce 1992 byla u Audrey diagnosti­ kována rakovina tlustého střeva, kvůli které se podrobila operaci v Los Ange­ les. Nezemřela však na rakovinu, ale na dlouhodobější nemoc 20. ledna 1993 ve švýcarském Tolochenazu. Toho dne svět přišel nejen o jednu z nejkrásněj­ ších hereček, ale i o velice humanitárně a citově založeného člověka. A přesně taková byla Audrey Hepburn. lkr (Wait Until Dark), kdy získala pátou nominaci Filmové akademie za nej­ lepší herečku. Po devítileté pauze se v roce 1976 vrací k  filmu v  romantickém dobro­ družném filmu Robin a  Marian se Seanem Connerym, Richardem Har­ risem a  Ianem Holmem. Objevila se i  v  několika dalších filmech zahrnu­ jící i  její konečnou roli anděla Hapa ve filmu Navždy (Always) od Stevena Spielberga. Dlouhodobá Audreyina charitativní činnost způsobila, že v roce 1988 byla jmenována oficiálním mluvčím pro UNICEF – Fond pro ohrožené děti. Za svoji pomoc dětem a  celkově huma­ nitární činnost získala několik dalších cen a to i posmrtně, kdy CD s pohád­ kami pro děti, které sama namluvila, bylo oceněno cenou Grammy. Audrey Hepburn – spolu s Johnem Gielgudem, Helen Hayesovou a Ritou Moreno  – je jednou ze čtyř umělců, kteří získali všechny z možných čtyřech nejvyšších cen za nějaký druh umě­ ní – Oscar, Emmy, Grammy a Tony.

A  Celebration of the Perfor­ ming Arts, (TV) 1979  Příbuzní 1976  The American Film Institute Presents a  Salute to William Wyler, (TV) Robin a Mariana 1970  A World of Love, (TV) 1967  Čekej do tmy Dva na cestě 1966  Jak ukrást Venuši 1965  Love Goddesses, The 1964  My Fair Lady Paris – When It Sizzles 1963  A New Kind of Love, Šaráda 1961  The Children‘s Hour, Snídaně u Tiffanyho

13

1960  Co se nepromíjí / Nezničitelní 1959  The Nun‘s Story Zelené království 1957  Funny Face / Usměvavá tvář Odpolední láska 1956  Vojna a mír 1954  „Producers‘ Showcase“ Sabrina 1953  Prázdniny v Římě 1952  The Nous irons a Monte Carlo Secret People 1951  Laughter in Paradise Monte Carlo Baby One Wild Oat Young Wives‘ Tale Zlaté věže 1948  Nederlands in 7 lessen

námi

film

nejlepší herečku v hlavní roli za skvěle oceněné drama The Nun‘s Story. Audrey získala další nominaci na Oscara v  roce 1961 za své kultovní ztvárnění Holly Golightly ve filmu Sní­daně u Tiffanyho (Breakast at Tiffany‘s), kde hrála spolu s  Georgem Peppardem. Ten samý rok zazářila se Shirley MacLaine v The Children‘s Hour, což bylo kontroverzní drama, které se stalo jedním z prvních hollywoodských zpracování tématu lesbické lásky. V roce 1963 získala opět cenu Britské filmové akademie za nejlepší hereč­ ku za romantické mystérium Šaráda (Charade), kde hrála spolu s Cary Gran­ tem a  Walterem Matthauem. V  roce 1963 se opět spojila se svým kolegou ze Sabriny s Williamem Holdenem, aby mohla zazářit v dalším filmu, tentokrát v Paris – When It Sizzles. Ale byla to právě role Elizi Doolitelové v muzikálu My Fair Lady (1964), což byl nejlukra­ tivnější film Audreyiny kariéry, která jí pomohla k  dalším dvěma nomina­ cím – Oscar a Zlatý globus. Hrála také slepou ženu v thrilleru Čekej do tmy

film

Gejša A Memoirs of a Geisha obyčejnou služkou. Naštěstí, díky jejím krásným a nezvykle modrým očím, si jí všimne slavná gejša Mameha, která se stane její starší sestrou a připravuje jí na budoucí kariéru. Jako v každém správném filmu i tady musí být někde zosobněna záporná postava a tou je zde krásná a oblíbená gejša, sokyně Mamehy, Hatsumomo. K tomu se ještě přidá 2. světová válka, zakázaná láska a  oko i  srdce diváka může být spokojeno. Film má krásnou výpravu, hudba jen podtrhuje celou mystičnost příbě­ hu a pokud jste aspoň trochu nadše­ ni a  udiveni pohledem na Japonsko a  jeho kulturu, film Gejša je pro vás

jako stvořený. Kdo měl možnost si pře­ číst i knížku od Arthura Goldena – já to udělala – neprohloupil a možná si spíš přilepšil. Proti samotnému filmu nic nemám, pouze bych možná vytkla příliš mnoho spěchu v druhé polovině filmu a pár nesrovnalostí. lkr

J

aponsko, rozkvetlé sakury, saké, zvláštní tanec, hudba linoucí se ze šamizenu, na který hraje krásná že­ na v nádherném kimonu. Tohle se asi každému vybaví, když se řekne slovo gejša. Gejša je totiž japonské označení pro společnici mužů, která má mnoho povinností a úkolů. A přesně o těch­ to ženách s pohnutými osudy je film amerického režiséra Roba Marshalla nazvaný „Gejša“ (v originále Memoirs of a Geisha). Na začátku filmu se přenášíme do japonské rybářské vesničky a jsme svěd­ ky, jak dvě dívenky opouští v dešti svůj domov za doprovodu jakéhosi muže. Až po dalších pár minutách zjišťuje­ me, že jsme právě byli svědky prodeje dvou děvčátek do Tokia. Důvod, proč se tak stalo nám je ozřejměn hned poté. Malá Chijo a její starší sestra se mají stát gejšami. To se však povede jenom Chijo – její sestra se stává jiným druhem společnice. Od této chvíle se nám před očima odvíjí příběh jedné z  nejslavnějších gejš všech dob – Sajuri Nitta – od jejího dětství až po nejlepší léta její kariéry. Nejprve jsme svědky, jak se malá Chijo chce stát gejšou, protože jí tyto bytosti fascinují. Zároveň ale chce vidět opět svou sestru a otce a po několika poku­ sech utíká z okije (dům, kde se zdržuje gejša spolu se svými opatrovnicemi). Tímto nešťastným incidentem si tak bránu do světa zábavy, tance, zpěvu a mužské společnosti zavírá a stává se mezi

14

námi

Fejeton

T

aky očekáváte jaro? Po dlou­ hé nudné zimě? Nejste jediní. S  vámi asi dalších pár milionů lidí určitě … Znáte to. Ze začátku se na zimu těší­ te. Po tom všem horku, kdy se spaření jak krabi v páře přilepujete na sedačku zahradní houpačky. Ona sice stojí pod stínem, ale to moc nepomáhá. Beztak je horko jak bůhvíkde … Pak tedy přijde vítaná vlna ochlazení. Listí pomalu žloutne a sesychá, půda je cítit zeminou jak nikdy dřív, objevují se první mrazíky, po ránu se tají dech nad trávou zešedlou jak vousy staře­ šiny. Vůbec je podzim odpočinutím po návalech slunce, horka a potu … A jsou tady Vánoce. Ani se nenadě­ jete a jsou tady. Pravá vánoční nálada a  atmosféra. Rodinka je po hroma­ dě, těšíte se na předávání dárků pod stromečkem a vůbec. Prostě zima jak malovaná. První bílé vločky se pomalu sypou z těžkých šedých mraků na zem. Vycítím zimu. Vycítím sníh. Ve vzduchu se drží nová vůně …

Je po svátcích. Zase do školy a  do práce. Nuda, zaběhnuté stereotypy. Ale proč ne. Však za chvilku bude zase jaro … Tůdle. Zima sice přejde, to asi ano, jenomže nikdo neví, kdy a  kde. Vzhledem k  tomu, že už pět měsíců je tu pro­ sinec, sníh neustále padá na zahradu a  vůbec všude kolem. Prostě jenom spekulace, kdy už konečně bude zase teplo. Je tomu vlastně rok, co se nám narodila kůzlata. Bylo už teplo, kroku­ sy kvetly, trávník sytě zelený … Sestra právě přišla domů. Zavátá sněhem jak sněhulačka, nadávala jak špaček. Už toho taky má dost. Není sama. Mě už taky vadí. Ráno se probudím, roztáhnu záclo­ ny a zakleji: „Zase napad vagón těch bílejch sraček.“ Promiňte mi, prosím, ten výraz, ale jinak už to nazvat ne­ jde … Po kolena ve sněhu. Ráno, odpo­ ledne, dopoledne, večer. Neustále! Sníh. Všude. Znáte koledy? Většinou se v nich zpí­

vá o  sněhu. „Sláva už je sníh, jedem na saních.“ Ještě, že se pouští jenom jednou za rok. Díky bohu. Jinak nic pro ti nim nemám, to ne, ovšem radost­ ně hýkat nad sněhem. To je nad moje síly. Někteří lidé mají se zimou problémy. Mívají deprese a  tak. Divíte se? No, samozřejmě, že se nedivíte. Protože jste taky celý den doma, nudou si kou­ šete nehty, rvete si vlasy a vůbec lezete po zdech. Všemožně se choulíte u studených topení, snažíte se zahřát. Jednou jsem viděl katastrofický film, kde se ztrosko­ tanci letadla někde v horách zahřívali tak, že se počůrali. Zas taková zima mi není. Zase někteří lidé z toho mají sran­ du. Třeba já. Dívám se na souseda, jak odhazuje těžký sníh. Večer to konečně dodělá. Ráno začíná znova. Opět do večera … Kdy se  konečně dočkáme prvních pořádných slunečních paprsků? No? fko

domu nelíbilo a nemohl slovy popsat co to je. Jeho srdce však ano. Oke­ nice až příliš připomínaly oční důlky a  dubové dveře natřené na červeno vypadaly jako ničemně zející ústa do­ kořán. Když se to dalo dohromady, celý dům připomínal lebku. „Nádhera! Tady bude náš domov“ rozplýval se otec „Máte z toho radost jako já?“ Nikdo neodpověděl, protože Robert se vydal prozkoumat horní pat­ ra. Matka se pobaveně podívala na syna a oba se začali smát. Divný, strach nahánějící pocit šel stranou. „Pojď se na to podívat, Daníku!“ zavolal ho otec stále šťastným hla­ sem. „Tak utíkej, kovboji“ popohnala ho Marie a  mladík na nic nečekal. Bral schody po dvou a jeden ošklivě zavrzal. Dan si toho vůbec nevšímal. Pokoj byl hezký, zdi byly natřeny světle modrou barvou, ale působil prázdně, jako lidská kostra, které chy­ bí maso, aby dala podobu člověka … „Víš co, pistolníku?“ rodiče mu vždy

říkali kovboji, pistolníku nebo kom­ padre a  podobně. Dan totiž už od malinka miloval kovbojky. Měl snad něco kolem stovky přečtených rodo­ kapsů a  filmy o  Vinnetouovi a  Old Shatterhandovi přímo miloval. Jeho nejoblíbenějším hrdinou nebyl Arnold Schwarzenegger, ale Clint Eastwod … „Co, tatí?“ a  už také neskrýval radost. „Jak se asi bude velký kompadre Eastwod vyjímat na modré stěně?“ „Dokonale!“ a usmál se „A dáš si ho zase nad postel?“ A pak se pokusil imitovat hlas Stanislava Fiše­ ra, který daboval Vinnetoua. „Aby mohl střežit tvé sny Hawk.“ „Přesně!“ K  jejich uším se dostal zvuk přijíždějícího nákladního auta. „Á a už nám dovezli věci,“ zahlaholil Robert a přesunul se k oknu. „Doufám, že tam nic nenechali,“ a sešli zase dolů. A tehdy se Dana zmocnila další divná věc. Otec sešel schody po jednom a byl tak o šedesát kilo těžší než on a přesto ani jeden schod nezavrzal. Když však

Dům Z

as ten zvuk! Jako předešlou noc a tu další a další. Ten dům jako by žil v temnotě noci svým vlastním životem. Už od té doby co se nastěho­ vali do domu v  De-Lábově ulici pět. První noc si Daniel myslel, že to jen vítr buší neviditelnými pěstmi na okenice, jenže jeho rodiče nic takového nesly­ šeli a  vždy to přisuzovali jeho bujné fantazii a on si to namlouval také, pro­ tože všechno bylo lepší než to děsivé mlácení na okno! Danielovi Chrtovi bylo dvanáct let, když přijeli do vesničky Polek. Jeho otec Robert pracoval na dražbě a popr­ vé za svůj život si mohl dovolit něco víc než bytovku ve velkoměstě a za to byl opravdu rád. Marie Chrtová byla spíše toho názoru, že jí připadá zbytečně vyhazovat peníze za tak velký dům pro tři lidi, ale manžel se nenechal přesvědčit, a tak byli tady. Byl to velký dům, to beze sporu. Jednopatrový, bílá omítka neměla ani jeden kaz. Prostě nádhera, jak tvrdil Robert Chrt. Danovi se něco na tom mezi

15

námi

literární tvorba

Zima? Jaro?

literární tvorba

udělal chlapec první krok, ozval se táh­ lý zvuk, jako když přejedete křídou po tabuli. Na večer už měli vybaleno a Maria se rozhodla udělat k  večeři nějakou minutku a  tak pracovala v  kuchyni. Robert si schrupnul u televize, kterou hned po příjezdu nákladního auta zapojil. A Daniel byl ve svém pokoji. Postel s  povlečením, na kterém byla namalována sombréra a různé palné zbraně, byla umístěna pod oknem naproti dveřím „Je třeba to tu trochu vyzbrojit, par­ de!“ mluvil sám se sebou, jak už to kluci v  dětství dělávají. A  z  dřevěné bedny vytáhl kožený pásek, na kterém byly černé papíry izolačkou slepeny do pouzder ve kterých byly hliníkové makety koltů. Díval se na ně s neuvě­ řitelnou bázní a radostí. Pásek si rychle zapnul a postavil se proti šatníku, který ve svém pokoji měl. „Vzdej se parde! Já mám kolty pro­ klatě nízko u pasu!“ Pak rychle kolty vytáhl a  mačkal jejich spouště. Jedi­ né zvuky se ozývaly z  jeho úst „Pif pif a seš mrtvej chlape!“ Zandal svoje „železa“, jak jim častokrát říkal, do pouzder. Chvíli se v  dřevěné bedně přehrabával, až vytáhl svou roli plnou plakátů. Dal ji na stranu a vytáhl při­ pínáčky a kladívko. Měl spousty plakátu, od Sedmi statečných velikosti A5, až po Clinta Eastwoda v životní velikosti. Jak se už rozhodl s otcem, dá Clinta nad postel. Rychle začal připínáčky upevňovat veli­ ký plakát a když byl hotov, byl nadšen, plakát byl jen trochu nakřivo a to mu vůbec nevadilo. „Ták a ještě věšák, správný pistolník má mít věšák na opasek!“ Všechno v bedně bylo předem připravené. Vytá­ hl dva hřebíky a k posteli si je zabil ve výšce svých očí, málem se bouchl do prstu, ale výsledek za to stál. Rychle si sundal opasek a  chtěl ho na hře­ bíky pověsit, jenže jeden se uvolnil a vypadl na zem. „Có? Za to budete viset kompadre!“ Sehnul se pro něj a  začal ho znovu zabíjet do stejné dírky. „Ták, říkal jsem, že ti to přepa­ dávání dostavníků z hlavy vymlátím!“ a začal se smát. Pověsil na něj opasek, když tu najednou vypadly oba hřebíky a s nimi i kus zdi. „To je divný,“ řekl si a  odložil svá železa na postel. Při­ šel k díře a podíval se do ní. Na malý moment se mu zdálo, že se tam něco pohnulo. Odhrnul trochu rozdrolené zdi a uskočil s děsivým výkřikem. Oko! To je oko! „Miláčku, jsi v  pořádku?“ uslyšel matku z  kuchyně. Krví podlité oko se válelo v  odchlípnuté díře, jako by tam patřilo a  od ní se začaly po zdi dělat praskliny. Dan zakřičel a  otočil mezi

se k  otevřeným dveřím. Ty se náhle zavřely. Přiběhl k nim a začal škubat mosaznou klikou, jenže dveře se né a né otevřít. „Mamí!!!“ křičel a  do očí se mu dostávali první slzy. Danečku, pojď si hrát … Ozvalo se za ním. Dan však měl pocit, že to slyšel pouze ve své hlavě. Ozval se dupot po schodech. Otočil se a ze spár na zdi bylo napsáno Vítej v Poleku, já jsem Ďe-láb! Dveře se náhle otevřely a do dveří se vřítili oba rodiče. „Co se stalo?“ vykřikl Robert a Marie jednohlasně. „Tam … Oko … Ďe-láb …“ Na víc se nezmohl, a tak rychle ukázal s brekem na zeď. Ta však byla v pořádku, jen ve zdi zely dva nakřivo zabité hřebíky. „Co?“ „Tady … tady straší! Já chci pryč!“ „Ale prosím tě … něco se ti zdálo“ „Ne! Viděl jsem to oko a pak ta stě­ na…“ „Tahle?“ otec k ní přistoupil a začal na ní klepat „Vidíš! Nic s ní není, jen sis na chvilku schrupnul, jako já. Nic víc v tom není!“ „Ale …“ „Tatínek má pravdu, srdíčko“ přida­ la se matka. „Tak, a  teď si musíš, jako správný desperát ty kolty pověsit na ten věšák. Uvidíš, že žádní duchové stepi za tebou neproniknou. Protože tyhle kolty jsou přece kouzelný!“ „Jo,“ řekl smutně, přesto, že se jaksi vzpamatoval. „Nikdy neminou cíl a všichni se jich bojí!“ „Jo.“ „Tak se mi to líbí. Uvidíš, že se ti tady bude líbit“, pohladil ho po kaš­ tanových vlasech, když matka spráskla ruce a zvolala: „Večeře!“ a  hbitě seběhla schody. Žádný nezavrzal! *  *  * Večeře byla dobrá, i  když trochu připálená, pak se ještě s otcem podí­ vali na western a  Dan pomalu začal věřit, že se mu to zdálo, přesně tak jak říkali rodiče. Byl z filmu unavený, a  tak ho Marie poslala spát. Moc se mu do pokoje nechtělo, ale rodiče ho uklidnili. Žádnou radost mu však neudělalo, když pod ním dva schody zavrzaly. Dveře nechal pro všechny případy ote­ vřené a  zarazil je dřevěnou bednou. Ani ho nenapadlo dávat svoje zbraně na hřebíky v rohu místnosti. To místo pro něj bylo tabu. Převlékl se do pyžama a pro všechny případy se ozbrojil páskem se svými kolty. Rychle vplul do svého kovboj­ ského lože, ale lampičku nezhasnul. 16

Leželo se mu s  plechovými pistolemi nepohodlně, ale bral to jako samozřej­ most a  než usnul představoval si, že je Clint Eastwod v nějakém spaghetti westernu. A  pak přišly ty zvuky. Jak už bylo řečeno, snažil se jich nevšímat a dou­ fal, že to je pouze vítr, který tlačí do okenic, jenže se to opakovalo i za bez­ větrných nocích. Vždycky, když se to ozvalo zalezl do své peřiny a doufal, že spí a že se mu to jenom zdá. *  *  * Každé ráno chodil do školy v Poleku a vždy byl nevyspalý. Matka z otcem to přehlíželi, až do té chvíle co se ozvala jeho třídní učitelka. Stěžovala si, že mám špatný průměr a při hodinách byl několikrát přistihnut, jak spí. Robert se snažil se svým synem pro­ mluvit, ale stejně z něj nedostal proč v noci nespí. „Bojíš se?“ ptal se ho. Daniel jen přitakal. „Ale čeho?“ Dan chvíli pře­ mýšlel, a pak promluvil: „Ďe-lába.“ „Myslíš De-lába? Toho člověka co založil tuhle ulici?“ odpovědí bylo pouhé pokrčení ramen. „Proč? Někdo ti o něm ve škole poví­ dal?“ „Ne,“ a pak dodal něco, o čem byl přesvědčený, ani o to nemusel přemýš­ let. „Ďe-láb je ten dům.“ „Co prosím?“ a  Robert se nemohl ubránit úsměvu. „Domy nežijí Dane. Myslím si, že jsi jen unavený a potře­ buješ se vyspat.“ „Ale já tady nemůžu spát!“ skoro křičel a do očí se mu draly jeho slzy. „Uklidní se chlapče,“ objal ho otec. „Jestli budeš chtít, můžeš dnes spát s  námi, souhlasíš?“ Dan přitakal, ale bál se, že to nebude nic platné. Daniel byl ve svém pyžamu a na něm měl svůj pás s maketami koltů z hliníku a trochu dřeva na rukojeti. „Nechceš si to na noc sundat, par­ de?“ Bez zaváhání prudce zakroutil hla­ vou. „Ne? Tak ne!“ Vlezl si mezi otce a matku a napomenul Roberta, když chtěl zhasnout lampičku. „Dobře, ale Clint nikdy nespal ve světle.“ To však na chlapce neudělalo žádný dojem. „Dobře nechám rozsvíceno.“ Zdálo se to nemožné, ale opravdu usnul. Nic však netrvá věčně. Pomyslel si, když Dana probudil ten zvuk. Jeho rodiče spali a  nic takového neslyše­ li. Zeď naproti nim začala praskat a  v  prasklinách se objevil ten nápis. Vítej v Poleku, já jsem Ďe-láb. Otočil se na spícího otce a zjistil, že tam není. I jeho matka chyběla. Začal námi

kovové. Ošoupané dřevo na rukojetích se změnilo na mahagonové a Dan, kdy­ by měl čas by ty železa určitě poznal. Místo dětského pif, pif se ozývaly rány jako z lodního děla. Z hlavní však nevy­ střelovaly kulky nýbrž mohutný proud bílého světla. Zasahoval netvora do očí. Otevíral ústa na prázdno a  jeho obličej, jako by se začal hroutit. Chapadla povolila stisk. Až nakonec zmizela zpět pod postelí. Dan už necítil strach, jen vítě­ zoslavně křičel a kohoutky svých koltů mačkal stále rychleji. Když byl stěnový obličej rozdrcen na prach. Lehnul si na postel těžko dýchaje nezmohl se na nic jiného. Po díval se na svá železa a zjistil, že jsou to zase jen makety z hliníku a ošou­ paného dřeva. Zavřel oči a pak je zase otevřel. Vedle něj leželi jeho rodiče. Spali jako zabití. Netušili vůbec nic. Oddechl si. Jenže to ještě nebyl konec. Celý dům se začal otřásat. Robert s  Mariou se rychle probudili ze spánku, který jim mohl být osudný. „Co se to děje?“ vykřikla vyděšená žena. „Zemětřesení, rychle ven!“ rychle se vzpamatoval Robert Chrt. Utíkali a i přes strašný randál by Da­ niel přísahal, že schody již nevrzaly. Všude kolem se hroutily a padaly zdi. Jen tak tak se vyhnuli padajícímu trá­ mu. Robert rychle rozrazil rudé dveře vedoucí ven. A  tak tam jenom stáli a  přihlíželi, jak se jejich dům hroutí a propadá se do sebe. Robert byl úplně na dně, ale jeho žena a syn ho utěšovali. Mohli být přece všichni rádi, že přežili.

Robert byl jen v  tričku a  šortkách, a  tak mu poručík Holeš podával de­ ku. „Děkuji,“ prohodil Danův otec. „No jo. To je v  pořádku. Teda to jsem ještě neviděl takovou spoušť. To se pojišťovna plácne přes kapsu.“ „Jo, to jo,“ a hned viděl svět růžo­ vější. „Ale řeknu vám, že je vlastně dobře, že ten barák tu už není“ řekl policista a odplivnul si do trávy. „Jak to myslíte?“ „Visel nad tímdle městečkem jako noční můra už pěkně dlouho! To víte, na tu tragédii lidi i po tej dlouhej době nezapomněli.“ „Cože? Asi vám nerozumím poru­ číku.“ „No ten barák ve kterým ste žili pat­ řil nějakýmu De-lábovi, jak jistě víte“. Robert přitakal „No a  tenhle typan, no byl sem tehdá ještě děcko, unesl pár jinejch děcek, a pak s nima udě­ lal krátkej proces, jestli mi rozumíte.“ Nezdvořile se při tom usmál „Nikdo mu to nedokázal, ale lidi to prostě věděli, tak si na něho počíhali a taky se s nim vůbec nemazlili, ha“ „Zabili ho?“ zajímal se Chrt. „No lepší slovo by bylo rozsekali a jednotlivé části pak prej zazdili prá­ vě do toho baráku.“ Mezi tím malý Dan procházel zbo­ řeniště, své kolty měl stále zavěšeny na opasku. Něco v  troskách upouta­ lo jeho pozornost. Byl to velký lesklý papír, zvedl ho a na něm se skvěl Clint Eastwod. V rukách držel kolty s nimiž v noci Dan bojoval proti samotnému peklu! jsi

*  *  *

Jeden den v jednotce A-31 část první

V

šak to je jenom hra … jenom taková nevinná, normální hra. Jako si kluci hrají. Prostě jenom hra na vojáčky. To je AirSoft. Pro neza­ svěcené. Pro sváteční hráče. Ne pro nás. Elitní jednotky AirSoftu (moc jich není, asi jen pět), udržují neustálý tlak ze strany agresorů. Vyvolávají „tiché války“. Vy o  nich nevíte, nevíte, že zrovna Vám za dvorkem  – ano, tam za lesem, kousek od vás, se plazí jeden z  členů právě takovéhle jednotky. Jejich posláním je bojovat. Už to není mezi

jenom střílení gumových projektilů po sobě a nošení vojenského oblečení jen tak zbůhdarma. Jen tak pro srandu. Kdepak. Tohle je válka. A kdo vyhraje. Ten přežije. Taková jsou pravidla. A ta jsou ne­ měnná. Nikdo se je nepokouší měnit. Asi protože hlavním pravidlem je Pře­ žít. Přežít s velkým P. Se ctností, jak se sluší a hodí na eminentního člena. Jsou vybíráni z těch základních druž­ stev. Pomocí složitých testů. Složité testování jak duševních, tak psychic­ 17

kých sil ukáže, kde máte své dno. Kde máte svou hranici, za kterou je jen smrt. Ukáže, zda se nezhroutíte jen při představě na padesátikilometro­ vý pochod. Projdete testy – projdete peklem. To proto, že válka se musí vyhrát. A přežít. Nemůžete postavit jednotku z trosek, z ubožáků. To by nešlo. Úze­ mí je rozdělené. Je možné, že právě váš protivník chce vaše území. Ať pro peníze, pro bodový zisk nebo jen tak pro radost z boje. Nejsou to normální lidé – nemají slitování. námi

literární tvorba

vřískat, když se ze zdi nad jeho hlavou začal zhmotňovat lidská tvář. Vypa­ dalo to jako by vám někdo na tvář položil mokré rozložené prostěradlo. Ten obličej promluvil, ale místo očí měl jen důlky. Pojď si hrát, kluku. Z postele vyvstala zelená slizká cha­ padla a omotal se kolem pasu malé­ ho chlapce. Dan se zmítal a křičel, ale nebylo mu to nic platné Dívej se, parde. A  jedno obzvlášť slizké chapadlo ho nasměrovalo na zeď s puklinovým nápisem. Jen se dívej! A uzříš mě! Písmena v nápisu se začala přesku­ povat. Už tam nestálo Polek, ale peklo a už tam nebylo ani Ďe-láb nyní tam stálo Ďábel. Vítej v pekle, já jsem Ďábel. A celý dům se otřásal pod smíchem ďáblovým. Daniel začal ztrácet naději, když ho chapadla začali škrtit. Začal ztrácet vědomí, když si vzpomněl na otcova slova: (…tyhle kolty jsou přece kouzelný. Nikdy neminou cíl a všichni se jich bo­ jí!) Umřeš ve strašných bolestech, parde! Mrštně, jako pistolník si uvolnil obě ruce a tasil. Pojď si hrát, Danečku! Celou dobu si v hlavě říkal: To jsou pravá železa pravé zbraně pistolní­ ků. Ony vystřelí! Ony musí vystřelit! Já tomu věřím! Věřím! Cítil, jak mu kolty v  rukách těžknou, nebo se mu to jenom zdá? Namířil na tvář bez očí a začal mač­ kat kohoutky. Smích utichl v  ohlušu­ jící ranách. Plechové pažby vystřídaly

literární tvorba

Sice to může připadat morbidní, ale pravda je taková, že se zatím ješ­ tě používají gumové cingrlátka, co při nárazu neexplodují, neprovrtají ohranné pomůcky jako cedník, nezničí a nezaryjí se do masa a kostí. Zatím. Vlastně ani jeden člen  – byť druhé nebo vaší strany – nechce zabíjet. Pro­ tože to je právo jen Vyvolených. Nemá v úmyslu ublížit. Ovšem. Stane se, že při útěku se zraníte.

Zbaběle pak skučíte, dokud vám ně­ kdo nepomůže. Žadoníte o léky. Tře­ ba spadnete a o kámen si rozštípnete kost. Bolí to. Máte strach. Jako když vám na krk dýchá protivník. A vy víte, že pokud vás trefí, musíte odstoupit ze hry. Vystoupit ze hry. Jste mrtví. Ale přitom žijete. Jak paradoxní. Můžete dýchat, můžete přijímat potravu. Ale jste mrtví. Protože něco ve vás zemřelo. Něco, co vás poutalo k ostatním spo­

luhráčům, které musíte nyní opustit. Protože jste mrtví. Odejít – z očí ostat­ ních bojovníků. Už nikdy je neuvidíte. Už nikdy nebudete žít v jejich rytmu. Je po vás. Hledejte si jinou jednotku. Přežijte znova testy. Tohle radí morální zásady boje. Když zemřít, tak s hrdostí. Nepodvádět. fko

Semknutá ústa S

tála v oddělení poezie a v rukou držela útlou knížku. „Semknutá ústa … ehm, no, tak to přesně vystihuje situaci …“ S Ninou kamarádily od malička. Už jako copaté holčičky v  květovaných šatech si hrály na písku a s odřenými koleny prozkoumávaly nejbližší oko­ lí. Později spolu sedávaly v jedné lavici a držely si místo u oběda, pošklebujíce se nad výtvory kuchařek. Hlásily se na stejnou střední a po matuře plánova­ ly společné roky na vysoké. Společně vymetaly seznamovací večírky a snily o dvou úžasných bratrech, se kterými si po svatbě postaví dva malé domky vedle sebe a společně budou vyrážet na úžasné rodinné dovolené. Nikdo a nic je nemohl rozdělit. A pak přišel Ritchie. Začalo to v  podstatě nevinně. Na jednom večírku se před Liset sklo­ nil sympatický tmavovlasý právník a zeptal se, jestli by si nešla zatancovat. Ninu tehdy ani nenapadlo, že by měla žárlit, protože z kamarádek byla ona ta obletovanější, takže to Lizzy vlast­ ně přála. Jenže neskončilo u jednoho tance, Liset se zamilovala jako blázen a  zanedlouho usoudila, že Ritchie je ten, se kterým by chtěla protancovat životem. Nina si musela začít zvykat, že v pokoji mají neustále návštěvu, naku­ povat chodí ve třech a nějaký soukro­ mý pokec nepřipadá v úvahu. Ritchie ji docela snášel, ale byl by radši s Liset sám, samozřejmě. Situace se vyhrotila po pár měsících podivné trojky. Vyrazili na narozenino­ vou párty společného kamaráda, doce­ la se bavili a všechno se zdálo v poho­ dě. Jenže oslavenec to kolem přehnal s alkoholem a nenapadlo ho nic lep­ šího než vypálit: „Hej Liset, já vím, že jste takový kamarádky. Ale přece jen, nevadí Ti, že si to s Ritchiem pomalu nemůžeš ani rozdat o samotě?“ mezi

Liset se trochu začervenala, ale kývla: „Jo, občas by bodlo být sami.“ Sotva to dořekla, lidi kolem ztichli, dokonce se zdálo jako by se ztlumila i muzika, jako by DJ nechtěl o nic přijít. Liset koukala zaskočeně na Ninu, dle výrazu na tváři rozhovor nemohla přeslechnout. „Nin, já …“ snažila se zachránit situaci. Nina se beze slova otočila a s hrdě vztyče­ nou hlavou odešla. Druhého dne se odstěhovala ze spo­ lečného pokoje a dokonce si změnila rozvrh tak, aby se s kamarádkou stýka­ la co nejméně. Našla si nové kamarády a  zuřivě se účastnila společenského života campusu. Když už se náhodou měla s Liset setkat, otočila se na chod­ bě a vydala opačným směrem, nezve­ dala telefony, na vzkazy neodpovídala a všemožně se snažila kamarádku ze svého života vymazat. Liset to mrzelo, přece jen spolu prožily dost a Nina jí začínala chybět. Když ale neustále narážela na odpor, vzdala to a doufala, že její ex-dvojče to časem přejde. Fakt, že většinu času trávila s Ritchiem, jí to dost usnadňo­ val. Vypadalo to, že jsou stvořeni jeden pro druhého, bylo to jako metafora o  dvou dílcích puzzle, které do sebe dokonale zapadnou. Takže rozepře s Ninou představovala jen malý mrá­ ček na Lizzyném blankytně modrém nebi. Jenže po pár měsících se jí začali kamarádi zmiňovat o  tom, že Nina vymetaná všechny možné večírky, že její postelí prošla snad půlka koleje a záliba v alkoholu ji pomalu řadí mezi alkoholiky. Navíc její noví kamarádi nejsou zrovna nejlepší sorta a koleduje si tak o vyhazov ze školy. A hlavně se lidé kolem ní začali opatrně zmiňo­ vat o tom, že jí zná nejlépe a měla by s  ní promluvit. Liset se do toho moc nechtělo, už proto, že opravdu znala Ninu nejlépe a bylo jí jasné, že si do ničeho nenechá mluvit. Jenže měla pořád výčitky svědomí a to rozhodlo. Ten rozhořčený výraz si do teď 18

pamatuje živě: „Tak ještě alkoholičku ze mě uděláš?! To nestačilo, žes mě odkopla jako kus hadru?! Komanduj si Ritchieho, ten grázl je na to jako stvořenej!!! Nebo už pohádka skon­ čila???“ dodala jízlivě. „Ne, jsme spolu.“ „To přejde,“ zuřivě stiskla rty, otoči­ la se na podpatku a odešla. V postatě to bylo naposled, co ji Liset viděla. Uteklo deset let. Liset před chvílí uložila kluky ke spaní. Pohřeb byl náročný, ale úplně ze všeho nejhorší bylo vysvětlit klu­ kům, že táta už se nevzbudí a nepů­ jdou v sobotu na ryby nebo do kina. Vyčerpaně se svezla do křesla. Rame­ na se zatřásla dlouho potlačovaným vzlyknutím: „Proč, proč se to muselo stát? Co si počne?“ Ticho prořízl ostrý zvuk zvonku. Liset rychle vstala, ještě jí probudí kluky. Cestou ke dveřím si spěšně utírala slzy. Otevřela … a nevě­ řila svým očím. Nina rozpačitě přešlápla. A  pak si padly do náruče, jako by neexistoval žádný spor ani léta mlčení. Jako by je nikdo nerozdělil …„Slyšela jsem, co se stalo …“ „Nino, já vůbec nevím, jak to všech­ no zvládnu, kluky a tak. Já …“ začala a  hlas se jí zlomil. „Teď už je všech­ no v  pořádku,“ tišila ji kamarádka a podávala kapesník. „Chápeš? Jsem tady. Všechno se vyřeší, zvládnem to. Konečně zmizel, jsme jen ty a já a už nás nikdy nic nerozdělí. Nedovolím to,“ dodala tvrdě. Liset se vyděšeně podívala na její odhodlaný výraz … … a teď zase stála s knížkou v ruce a  přemýšlela, jestli by to tentokrát neměla být ona, kdo bude mít „sevře­ ná ústa …“ pje

námi