Pohár kněžny Ludmily 2009 7. 10. 2009 napsal: hraji
Po loňské premiérové účasti na tomto závodě s dlouhou tradicí jsem se rozhodl, že jej navštívím i v tomto roce. Původně se svým loňským parťákem Riccim. Bohužel povinnosti k rodině a potřeba dokončit stavbu domu se ukázaly být zásadní překážkou. Takže jsem přihlásil dvojici složenou z Matyho a mé maličkosti. Ale ani tohle nebyla konečná varianta. Matyho po posledním kole II. ligy skolil útok zákeřných bacilů a tak jsem jej v úterý před závodem odhlásil a provedl třetí změnu v přihlášce
do závodu a v rezervaci ubytování
v mělnickém kempu. Finální podoba našeho týmu byla bratrská dvojice Neo – hraji. Při té příležitosti jsem ovšem zažil malý šok. Požádal jsem pořadatele o sdělení, zda je možné zakoupit „závodnickou“ povolenku, tak jak je zvykem u nás v MRS. Dostal jsem odpověď, že to nemám řešit. Což mě ovšem
moc
neuklidnilo,
protože
propozice
obsahovaly
výmluvnou
větu,
že všichni účastníci závodu musí vlastnit platnou povolenku na revír Labe 14. Což ovšem Neo nesplňoval. Znovu jsem tedy napsal panu Pecinovi dotaz, jak to bude s povolenkou. Dověděl jsem se, že žádné závodní povolenky nemají, což pro mě bylo překvapení, protože v Jindřichově Hradci je běžně prodávali, a že to nemám řešit, protože to nikdo nebude kontrolovat. Nic tedy nebránilo naší cestě k Labi.
Abychom ušetřili náklady na dopravu, rozhodli jsme se ke zdánlivě nemožné věci, tedy že pojedeme Lagunou ve dvou. Protože jsem z důvodu promoce mého syna nemohl odjet na trénink, bylo dohodnuto, že se Neo dopraví do Brna v pátek do 17 hodin, pak provedeme přeložení vybavení a vyrazíme směrem na Mělník. Dokonce jsme si v kempu domluvili, že tam kolem deváté večerní dorazíme. Neo se dostavil na čas a začalo logistické řešení problému zvaného dvě sedačky + dvě děličky + pět odhozů + obrovská kupa zbytečností = jedna Laguna. Po dvaceti minutách přeskládávání a přerovnávání se nemožné zdařilo a vše bylo naloženo a zbylo místo i pro dva pasažéry. S mírným zpožděním oproti harmonogramu jsme vyrazili na cestu. Cesta probíhala vcelku bez problémů, na dálnici se tvořily zácpy jen v protisměru a tak jsme dojeli do Prahy. Zde, ukolébán malým provozem, jsem se rozhodl, že nepojedu svojí obvyklou trasou přes Hostivař, která mi dovolí vyhnout se hustému dopravnímu ruchu ve městě, ale pojedu po dálnici do města a projedeme středem. Projeli jsme, ale… Potmě jsem někde přehlédl odbočku na Teplice a vesele si to mířil na Mladou
Boleslav. Že nejedeme správně, jsme zjistili poměrně brzy, ovšem náprava byla poněkud horší. Rozhodli jsme, že se nebudeme vracet a využijeme na mapě poměrně slušně vypadající silnice číslo 16, která spojuje Mladou Boleslav a Mělník. Takový malý noční výlet po středních Čechách. Zajeli jsme si asi 30 kilometrů. Nicméně i přes tuto drobnou potíž jsme se nakonec dostali do Mělníka a do kempu. Zde jsme zažili další překvapení, když ochotný pán na recepci zjistil, že poslední změnu rezervace mi sice potvrdili, ale neprovedli, a tak na nás čekal třílůžkový pokoj. Musím ovšem říct, že bez problémů jsme vše vyřešili, my se nestěhovali a na účtu byla cena za dvě postele. Oboustranný kompromis. Ještě z chladicí skříně na recepci kupuji dvě chlazená piva (pardon, byl to jen Gambrinus) a jdeme se ubytovat. Samotná ubytovna byla klasický socialistický dřevěný likusák, který byl přistavěn ke zděným středům budovy. Vybavení pokojů a úroveň sociálního zařízení
by
se
jistě
staly
vděčným
terčem
kritiky
Matyho.
S
dojetím
vzpomínáme na ubytování v Přerově, které za stejnou částku nabízí mnohem vyšší standard, přesto jsme rádi, že máme střechu nad hlavou. Na radu recepčního ihned po příchodu otevíráme ventil na topení, aby se místnost ohřála. Teplá voda stačila ohřát pouze přívodní trubku a tři žebra radiátoru, tím topení skončilo. Jak to identifikoval Neo, radiátor byl zřejmě zavzdušněn, ale protože odvzdušňovací šroub byl stržený, zřejmě jsme nebyli první, koho napadlo, že jej odvzdušní, nedalo se s tím nic dělat. Vytáhli jsme tedy zásoby jídla, které připravila Neovi manželka, trochu pojedli, dali rozjet TTX s řepkou a konopím, spáchali hygienu u žlabů v koupelně (naposledy snad na vojně) a šli spát. Na ráno pro jistotu nastavuji budík, i když myslím, že v šest budu určitě vzhůru i bez něj. Ráno vstáváme po druhém zazvonění, po nezbytné očistě dávám vařit vodu na čaj a začínáme plánovat, co a jak budeme chytat. Po půl hodině nakládáme a vyrážíme, Neo se ještě vrátí pro TTX, která zůstala pod stolem a za deset minut již zjišťujeme na rozbité příjezdové cestě, že naložená Laguna není žádný teréňák a že budeme muset naše přesuny provádět s rozmyslem a opatrností. Protože jsou všechna místa pod mostem poblíž bufetu již obsazena, zajíždíme až za třetí pilíř.
Parkujeme vedle auta Pepy Maška z Prestonu Přerov, ale nezůstáváme poslední, za chvíli vedle nás přistává auto Petra Kláska a přijíždějí další a další auta. Jak se později dovídáme, na závod dorazilo 94 lovících a tomu odpovídající počet aut. Protože času není nazbyt, vybalujeme krmení a začínám míchat. Nevymýšlím žádnou novou recepturu. Na každého jsme nechali rozjet 600 gramů TTX a půl kila pražené a mleté řepky a stejně upraveného konopí. Mícháme směs tří modrých, jeden a půl zelené a půl PV1, do které dáváme jeden celý cejnový posilovač. Po zamíchání máme každý asi deset litrů krmení, k tomu Neo pro každého připraví dva litry somky na patentku a pět litrů normální hlíny. Poté zajdu vyzvednout živou a snažíme se ji rozjet a rozdělit a uložit do chladicího boxu. Živou máme v kombinaci malá patentka, kukly, žížaly, pinky, červi a na háček velká patentka. Při míchání se bavíme s Petrem Kláskem a navzájem si hodnotíme intenzitu vůně krmení. Ještě stačíme připít pekelně vychlazenou Zajdovicí na úspěšný lov s Pepou Maškem. Pak proběhne krátká výměna názorů s Mirkem Melcherem, kterému se nelíbí osobní názor Matyho na organizaci Velké ceny Hané, ovšem nelogicky to chce řešit se mnou
a nerozumí argumentu, že já nezodpovídám za to, co je napsáno na stránkách HG. Čas kvapí a tak se přesouváme k místu registrace, kde ke svému překvapení zjišťuji, že Neo není přihlášený a Maty není odhlášený, ale oboje se velmi rychle vyřeší, zaplatím startovné a čekáme na losování. Čas vyplňujeme gulášem a kávou s tatrankou, protože tím se nedá nic zkazit.
Losování v pořadí přihlášení nás posouvá až na konec a tak máme hodně času. Dohodli jsme se, že v sobotu budu losovat já a v neděli to zvládne Neo. Je celkem 6 sektorů, tři nad mostem a tři pod mostem. Vždy jeden z družstva je nad a jeden pod mostem. Pro sebe losuji D7 a pro Nea A12. Ihned sedáme do auta a jedeme na A12, kde vykládáme věci hned v sousedství Neova sektoru a já se proplétám hustým provozem na úzké lesní cestě do sektoru D. Pouhá půlhodina mezi losováním a prvním signálem mě popohání. Ještě stihnu požádat Honzu Heidenreicha, který je na A14, aby Neovi poradil a již závodním tempem ujíždím na D. Zde zjišťuji, že vedle mě na D8 sedí vícemistryně světa Hanka Purkrábková a vedle ní Jindra Kotlář z Ostravy. Rychle vynáším věci
z auta, a protože nízký podvozek mi nedovoluje zaparkovat u mého místa, parkuji o kus dál. Vracím se akorát na signál zahajující přípravu.
Ještě se jdu pozdravit a představit se svým kolegou na D6, kterého ze závodů neznám a pak už se věnuji přípravě. Rozhodl jsem se, že připravím děličku, odhozy a boloňku. Na děličku připravuji sestavy 1,5 gramu, 3 gramy a 5 gramů, na boloňce mám 8 gramový splávek a na odhozech klouzavé splávky MILO Ghibli zatížené dole čtyřgramovými torpilami. Nemohu odhadnout, jak moc voda teče, ale zkušební proplavání ukazuje, že trojka splávek červené JP bude normálně chytatelná. Přehloubení nastavuji klasicky o dřík splávku. Kontrola krmení probíhá bez problémů, rozmíchám patentku v hlíně, slepím asi třičtvrtě litru červů s kamínky, mimochodem jsem je po dlouhé době slepil blbě a nevím proč. Asi jsem dal málo lepidla. Pak již připravuji krmení na základní zakrmení. Povzbuzen zprávami z tréninku připravuji dvanáct koulí základního krmení na děličku a nechávám si i na případné zakrmení na odhoz. Nad závodním úsekem sektoru F se konají na protějším břehu veslařské závody a tak po celou dobu
přípravy posloucháme hlášení z megafonu s informacemi o jednotlivých jízdách. Dokonce až k nám dojede jedna z lodí s německou posádkou, která se pod přísným dohledem trenérky a kormidelnice v jedné osobě učí veslovat a přímo přede mnou nacvičují i obrátku lodě.
Krmení proběhlo bez problémů, všechno jsem nasázel pěkně ke špičce děličky, kalíškem vyvezl tři dávky lepeňáků a dvě pevné jednoručky patentky a čekal na zahájení. Od počátku volím sestavu s třígramovým splávkem, zatíženou torpilou 2,5 gramu a dováženou bročky, návazec 0,09 s háčkem B957 velikosti 18. Nastražuji červy s kuklou. Asi po pěti minutách zasekává kolega na D6 cejna střední velikosti a vzápětí mám i já záběr, ale ryba se během chvíle setřepává z háčku. Vypadá to nadějně, dokrmuji jednoručku a dál trpělivě vodím splávek. Zkouším splavávat, mírně zadržovat, silně zadržovat, zastavit splávek. Poté měním hloubku, zkouším přidávat až je celý návazec na dně, ubírám a zkouším jen „lízat“ dno, měním nástrahu za žížalu, zkouším patentky, nic, nic, nic. Marnost nad marnost. Protože to nevypadá dobře a na děličku vidím zdolávat ryby jen velmi zřídka a většinou směrem k forhontu, chápu se odhozu. Nahodím
a vystřelím několik koulí krmení. Jak ale zjišťuji, během závodu se zvedla hladina a řeka začala proudit mnohem více. Znamená to, že po náhozu je s bídou čas na vystřelení jedné koule krmení a splávek je již u souseda. Měním hloubku, abych zabránil váznutí sestavy o dno, ale záběry se nedostavují. Zvedám proto torpilu asi metr od návazce a dole nechávám jen dva bročky velikosti 8. Nához a konečně krásný záběr. Zasekávám a zdolávám silně se bránící rybu. U břehu zjišťuji, že ta silně se bránící ryba je s bídou stogramová plotice, ale děkuji i za ni a znovu nahazuji. Za chvíli zase záběr a další plotice ve vezírku, akorát že zabrala v úplně jiném místě, než ta první. Dokrmuji a zase nahazuji, za chvíli chytám další plotici. Všechny jsou stejně velké, tedy spíš malé. Zkouším přidat hloubky, abych se dostal na cejny nebo větší ryby, měním nástrahu a výsledkem jsou další malé plotice. Protože těch pár ryb nic neřeší, zkouším půl hodiny před koncem ještě jednou silně zakrmit děličku, v průběhu závodu jsem tam házel občas jednoručku, vyvezu kalíškem zbytek lepených červů a patentku a zkusím ulovit větší rybu. Ale zázrak se nekoná. Je tu signál a je jasné, že to bude hodně špatné. Váha ukazuje 450 gramů a já ke svému překvapení zjišťuji, že nejsem poslední. A to ještě nevím, že na konci sektoru D se úplně stejně trápili Michal Bezega a Roman Foret, kteří skončil až za mnou a tak je to 12. Na moje poměry rychle balím věci a vyrážím vyzvednout Nea na sektor A.
Ten má již dávno sbaleno. Při nakládce mi popisuje svůj boj. Připravil si svoje děličkové sestavy i ode mě zapůjčenou 5 gramovou. V závodě se mu osvědčila nejvíc právě ta pětigramová. Ryby měl na děličce celý závod, občas je chytal, občas ne, chytil celkem 4,5 kila ryb. Zkrmil všechno krmení kromě trochy žížal. Skončil sice poslední v sektoru, ale věřím, že se mnoho naučil. Měl ovšem technické problémy s motáním sestav, to připisuji nedostatku zkušeností s lovem s děličkou. Nezkoušel vůbec odhoz. Při přípravě totiž zjistil, že jsme při nakládání věcí zkrátili jeho prut o sice malou, ale důležitou část – koncové očko. Balíme a vyrážíme do kempu. Zde se umyjeme, převlečeme a jdeme nakoupit do sousedního Kauflandu. Důležité je především sekundové lepidlo, protože jsem se rozhodl, že Neův prut opravím. K němu přibíráme nějaké pečivo, nápoje na neděli a nanuk pro Nea. Po návratu pojíme, dáme rozjet TTX na neděli a já pomocí vařiče uvolňuji ulomené očko a nalepuji jej na špičku prutu. Současně se domlouváme, že Neovi zítra dám jeden svůj odhoz, aby měl více prutů pro případ motání a trhání sestav. Pak vyrážíme na pivo. Jdeme se podívat do restaurace v kempu, kde je sice plno, ale po přesunech židlí se vejdeme ke stolu, kde sedí většina závodníků z týmů MILO. Vedle nás sedí Alois a Jindra, kteří dorazili z ostravského týmu sami dva. Večer příjemně ubíhal, my se dověděli, že je Alois nadšený chalupář, který zvelebuje svoji beskydskou chatu způsobem opravdu velkorysým. Probereme ještě kvalitu živé a po třech desítkách nějakého místního piva jdeme spát, protože nás čeká vstávání za tmy. Ani dnes nás radiátor nehřeje, ale přesto rychle usínáme. V noci mě budí silné šumění, v prvním okamžiku si myslím, že venku silně prší, ale naštěstí je to pouze vítr v korunách stromů. Ještě za úplné tmy mě budí budík, vstávám a připravuji čaj k snídani, balím si věci a čekám, až Neo vstane. To už je skoro šest hodin, ale během krátké chvíle pojíme a balíme zbytek vybavení. Zase nás čeká složité nakládání a cesta na závodní trať komplikovaná tmou.
Tentokrát nezajíždíme
pod most, ale
zůstáváme stát u cesty, abychom mohli co nejdříve po vylosování vyrazit na místa.
Mícháme krmení, vše necháváme úplně stejné jako v sobotu, věřím kombinaci zelená – modrá a to, že Neo chytal, mě ujišťuje, že krmení je dobré. Neo opět připraví hlínu, rozdělíme živou a Neo jde losovat. Tentokrát se losuje pozpátku a tak se Neo vrací během chvíle a hlásí, že vylosoval pro mě A11 a pro sebe D8. Oba jsme tedy o jedno místo vedle našich včerejších sektorů. Během přesunu si rychle vyměňujeme informace, co se vedle nás dělo včera. Neo jde na místo po Hance, která celkem na odhoz zachytala, já jdu na místo, kde sobotu dělal závodník trojku v sektoru a lovil na děličku plotice. Neo tedy nebude chytat děličku a dá všechno do odhozu, já zkusím děličku. Na místě zjišťuji, že mám v sektoru zase Hanku a vedle mě sedí Jindra. Nanosím věci do sektoru, a protože je dnes mnohem více času, za chvíli se u mě objeví Neo. Jdeme tedy ke stánku na kávu s tatrankou. Poté si popřejeme štěstí a každý jdeme na svůj úsek. Ještě před přípravou stihneme krátkou konzultaci s Jindrou a ten mi nechává trochu své excelentní velké patentky. Signál odstartoval přípravu. V přípravě opět vybaluji děličku se třemi topy, sestavy tentokrát volím 3 gramy kuláček, 3 gramy Bubble Cralusso a 5 gramů kuláček. Rozložím i dva odhozy a boloňku. Co mě trošku děsí je ale počasí.
Velmi rychle se mění od slunečního svitu k úplně zatažené obloze a všichni kolegové mají připravené deštníky. Ty já pro jistotu nechal v autě. A pevně věřím, že je nebudu potřebovat.
Proto jdu měřit hloubku. Zjišťuji, že na děličce je rozdíl hloubky jen tři centimetry, zato na odhozu je to skoro o dvacet centimetrů víc, posouvám tedy zarážku klouzavých splávků a zkouším, zda bez problémů proplavou úsekem, provedu malé korekce hloubky a vše je připraveno. Protože zbývá mnoho času, připravím si živou ke kontrole a ještě jednou jdu ověřit správnost nastavení hloubky. Po kontrole živé rozmíchám patentku v hlíně a slepím červy. Pořád mám pocit, že bych měl konečně vyzkoušet devítimetrový bič, se kterým jsem ještě na závodě nechytal. Protože mám sestavy připravené v kufru, během minuty rozbaluji bič, osazuji jej sestavou se splávkem 4 gramy, návazcem 30 cm z vlasce 0,101 a háčkem Sir Drake velikosti 18. Poměřím děličku a bič a zjišťuji, že velká hloubka loviště mi nedovolí chytat za děličkou, ale
maximálně v její úrovni. Pak již připravuji krmicí koule. Chystám dvanáct velkých na děličku a 20 malých na odhoz. Do každé koule dám malý kousek lepených červů. Zakrmím děličku, nastřílím krmení na odhoz, přidám ještě dva kalíšky červů a připravím si třígramovou sestavu s kuláčkem. Začátek závodu je bez záběru, první přichází asi po pěti minutách, zdolávám plotici. Ale další ryby nejsou, zkusím těžší sestavu a nic, zkusím Bubblu a taky nic. Jindra šel do biče a zdolává jednu rybu za druhou. Tentokrát nechci na nic čekat a také beru bič, nasazuji tři patentky, zajišťuji je pinkou a nahazuji. Splávek se dlouho srovnává a plave s proudem. Přímo nad krmením se potápí a první ryba na bič je chycena. Zdolávám velkou plotici, nastražuji nové patentky a znovu nahazuji, za chvíli další záběr. A velký jelec tloušť. A pak cejn. Pořád dokrmuji do jednoho místa. Po půl hodině mě napadne, že bych mohl zkusit, zda se nebudou ty ryby dát lovit na děličku. Nasazuji Bubblu, zmenšuji hloubku, protože na kamenech vidím, že voda klesla a roluji. Během chvilky přímo na krmení záběr, zásek a konečně tah větší ryby. Je to dobře kilový jesen. A další velké plotice plní vezírek. Když přestane fungovat dělička, stačí vzít bič a hned jsou další záběry. Nevím proč to tak funguje, ale funguje to. Takže střídám a dokrmuji. Potom zmenšuji hloubku na biči, protože ubývá záběrů, nasazuji patentky a nahazuji na hranici sektoru. Splávek snáší proud a najednou splávek jede rychleji než voda, zasekávám a vím, že tohle je jiná ryba. Po chvíli zvedám na hladinu nádherného zlatého cejna vážícího minimálně kilo. Za chvíli je ve vezírku a chytám dalšího a dalšího. V této části závodu chytám víc ryb než Jindra, ale ten má náskok ze začátku závodu. Pořád dokrmuji, přihazuji lepené červy a střídám udice. Chytám až do konce závodu, signál pět minut je i signálem k zaseknutí dalšího velkého cejna, skluzem se sveze do podběráku a nové patentky a poslední nahození. Splávek se mírně zvedá a zasekávám dalšího velkého cejna. Protože nevím, zda zbývá minuta či víc, opřu se do něj víc a cejn se vyřezává. Sestava se navíc zamotala. Končím tedy lov. Do konce závodu zbývala ještě nejméně minuta. Byla to moje chyba, že jsem si nenastavil správně čas, protože během té minuty bych cejna určitě zdolal. Ale kdyby nic neváží.
Přichází vážení, vím, že na tom jsem celkem dobře, ale protože na forhontu seděl Honza Novák alias Bradka, nedělám si žádné iluze o přehnaně dobrém umístění. Navíc Luca Pergreffi dvě místa pode mnou lovil mnohem víc. Dokonce si myslím, že i Jindra má nachytáno víc. Ale váha nelže, 13140 gramů, o 50 gramů víc než Jindra a o asi 820 gramů méně než Honza na forhontu. Ale průběžné druhé místo mě velmi těší. Teď ještě jak zachytali kolegové do konce sektoru. Nakonec se ukázalo, že Luca nachytal víc než 23 kilo a suverénně vyhrál, mé třetí místo je ale víc než dobré. Volám Vojtěchovi, který ale smutným hlasem hlásí 90 gramů a poslední místo v sektoru. Odhoz se mu technicky vůbec nedařil, motal sestavy a nedokázal se vyrovnat s proudem. Nakonec tedy šel do děličky a vydoloval jednoho okouna na patentku. Ale nebyl bezrybka a zkušenosti, které získal, se mu určitě budou v dalším tréninku hodit. V jednotlivcích končíme na 38., respektive 91. místě, ale nejsme poslední a to se cení. V družstvech jsme se vyšvihli na 36. místo, což při účasti 47 týmů také není špatný výsledek. Oba dva jsme se nedokázali vyrovnat s tím, že na sektoru D ryba nebrala. Na vině je také moje dlouhé váhání s přechodem na odhoz, i když z hmotností je zřejmé, že dalších pět plotic by nic neřešilo. Chtělo
to velkou rybu a tu jsme, na rozdíl třeba od Jindry, nechytili. Máme se ještě co učit, hlavně odhoz na velké řece. Ale rozhodně je důležité absolvovat i takové závody. Letmým pohledem do výsledkové listiny lze zjistit, že celá řada vynikajících závodníků se umístila v soutěži jednotlivců až v druhé polovině startovního pole. Ludmila není snadný závod a o to víc je potřeba ocenit skvělý výkon, který podal vítěz František Hanáček. Uznání jistě zaslouží i opakovaně vyrovnaný výkon družstva RSK Pardubice, které to mělo letos ztíženo sádrou na Pepově kotníku.
Ještě přehled krmení a sestav. Krmení byla kombinace 2díly MILO VIP River a 1 dílu SUPER River, TTX, půl sáčku PV1, sáček cejnového posilovače, řepky a konopí. Připravovali jsme 10 litrů krmení, pět litrů hlíny a dva litry somky. Živá byla 0,5 litru kukel, 0,5 litru patentky, 0,5 litru žížal, 0,25 litru pinky, 0,75 litru červů a velká patentka na závod. Sestavy jsem používal 3 gramy kuláček JP, tři gramy Bubble Cralusso a kuláček 5 gramů JP. Na biči jsem měl čtyřgramový splávek JP, na odhozech klouzavé splávky MILO zatížené 4 gramy, na boloňce osmigramový splávek JP. Kmen 0,125 milimetru, návazce 0,09 a 0,101milimetru délky 30 cm, háčky B957 velikosti 18 a Sir Drake velikosti 18.
