Ludmila Jančiková Pohádky s malým andělem
Ludmila Jančiková
Pohádky s malým andělem
Pohádky s malým andělem
Ludmila Jančiková
Pohádky s malým andělem
Pohádky s malým andělem jsou příběhy dvou nečekaných přátel, malého anděla, vypovězeného za trest z nebe, a nezkrotného pasáčka ovcí, uličníka a dareby. Každý z příběhů je samostatnou pohádkou, lokalizovanou do karpatských hor s jejich pohádkovými bytostmi, samotami a svéráznými obyvateli. Staré tradice, dnes už dětem neznámé, podtrhují podstoupená dobrodružství obou hrdinů. Malí přátelé dlouho putují po horách, každý za svým snem. Anděl touží změnit uličníka k dobrému a zasloužit si tím návrat do nebe, pasáček Jakubek si chce vysloužit ovečku a najít v horách poklad pro mámu, která zůstala sama s kupou dětí ve staré chaloupce. Oběma přátelům se sen naplní, Pasáček Jakubek se vrací ze svých toulek k mámě jako pracovitý chasník a pohádkovou odměnu obětuje za pomoc věrnému příteli, aby se i ten vrátil do svého domova. Pohádky si získají dětského čtenáře (6–12 let) a možná nejen jeho neuvěřitelným přátelstvím tak rozdílných hrdinů, krásou přírody a velkými i malými dobrodružstvími z dalekých pohádkových hor. Ludmila Jančiková
© Ludmila Jančiková Illustrations © Maria Novotná Typography © Václav Mekyska ISBN 978-80-86953-67-0
7
O malém andělu, který spadl z nebe
A
ndělé to vůbec nemají lehké. Na nebi je jich naseto jako hvězd a každý z nich má jedno z těch nebeských světel pro sebe. Dívá se ze své hvězdy dolů na Zem a dohlíží na malého človíčka, kterého dostal na hlídání. Kdyby jen na hlídání. Musí človíčka naučit poslouchat, ve dne v noci ho chránit a mít rád, i kdyby to byl největší dareba. Však i ten se jednou pěkně podívá a na každého usměje. A bez dětského úsměvu by lidem na Zemi bylo smutno. Nestalo se, že by si nebeský strážce s úkolem neporadil. Až jednou, ale to bylo tuze dávno. Tenkrát svítily hvězdy jasněji, nebe bylo modřejší, hory vyšší a lesy zelenější. Na každém kroku čekala pohádka a život lidí vypadal docela jinak. Tehdy žil na nebi malý anděl. Dali mu jméno Eliáš, ale že byl z andělů nejmladší, říkali mu všichni Eliášek. Jako každý anděl dostal do vínku úsměv, který otevírá lidská srdce a umí pohladit. Navíc byl učenlivý a pilný, jeho hvězda patřila k těm nejzářivějším na obloze. Kdo ví, proč to andílku k spokojenosti nestačilo. Nejspíš byl trochu nedočkavý. Rád by se vyrovnal velkým andělům a tak prosil, škemral a žadonil, aby i jemu dali někoho na hlídání. Andělům se zdál Eliášek na hlídání malý, váhali, dlouho se rozmýšleli. „Snad ještě počkej. Brzy vyrosteš a budeš zkušenější,“ rozhodli nakonec. Čekat než vyroste? S tím se andílek nechtěl smířit. Nedal pokoj, upomínal se, sliboval, dokonce i úsměv mu posmutněl. Teprve tím dosáhl svého, na nebi nikdo nesmí smutnět. 9
„Když jinak nedáš,“ ochotně teď souhlasili andělé, „dostaneš na hlídání Jakubka, pasáčka ovcí z karpatských hor.“ Proč právě Jakubka, to jenom nebe vědělo. Byl to známý taškář a uličník. Nebylo dne, aby neprovedl nějakou darebnost. Co ten se naproháněl veverek a kolik jich utrápil. A těch rozhrabaných mravenišť a vybraných ptačích hnízd. Ten kluk se snad ani usmát neuměl, na každého se šklíbil a škaredil. A takového darebu svěřili na hlídání malému andělu. Bylo to k nevíře, bylo to na pováženou. Navíc byl Jakubek jako posedlý touhou po zlatě. Převracel na pastvinách kameny a hledal pod nimi zbojníky zakopaný měšec. Každou skálu oťukával, aby našel jeskyni s ukrytým pokladem. Snad i v klinkání ovčích zvonců slyšel cinkat zlaťáky. Nikdo nevěděl, proč ten pasáček tolik touží po bohatství. „Vyžeň Jakubkovi zlato z hlavy,“ radili Eliáškovi zkušení andělé. „Nauč ho se usmívat, mít každého rád a umět se o všechno podělit. Nebude to s ním lehké, ale pomůžeme ti.“ Malý anděl na všechno přikyvoval a svatosvatě slíbil, že změní uličníka k nepoznání. A hned začal ze své hvězdy zvědavě pozorovat svého svěřence. Stalo se, co nikdo nečekal. Pasáček s veverčím ocáskem za kloboukem, který krabatil čelo místo úsměvu a vyváděl samé darebnosti, se Eliáškovi zalíbil na první pohled. A s každým dnem se mu zamlouval víc a víc. „Sluší to tomu Jakubkovi,“ pochvaloval si v duchu. „Kuráže má za deset, velí celému stádu oveček. A když zahraje na fujaru, všechno kolem ztichne a jenom naslouchá. Nikdo se mu nevyrovná. Jen ať si zůstane, jaký je,“ rozhodl nakonec pro sebe, „nic na něm měnit nebudu.“ 10
11
A andělé se nestačili divit. Pasáček Jakubek byl stále stejný uličník, zato jejich Eliášek jako by najednou na nebe nepatřil. Přestal se starat o svoji hvězdu, zanedbával ji, stále jen pozoroval Jakubka na Zemi a snažil se ho ve všem napodobit. Na celé nebe halekal jeho písně, pískal ostošest na flétničku a poháněl bílé obláčky po obloze jako pasáček ovečky. „Ještě je na hlídání malý,“ snažili se ho omlouvat starší andělé. Ale když byly jejich domluvy andílkovi k smíchu, hvězda mu skomírala a hrozilo, že zhasne, začali se o svého Eliáška doopravdy bát. „Až jeho hvězda přestane svítit, bude s ním zle. Malý anděl nebo velký, žádný trestu neujde,“ strachovali se všichni a nebyli daleko od pravdy. Eliáškova hvězda zablikala naposledy, právě když si vymýšlel novou neplechu. Kutálel si po obloze větrnou koulí jako Jakubek na Zemi obručí a zabraný do hry si nepovšiml, jak se proti němu žene bouřkové mračno. Spadl rovnou po hlavě do černého víru a marně volal o pomoc. Na nebi ani na Zemi ho v rachotu a burácení hromů nebylo slyšet. Chumel mraků si s Eliáškem dlouho pohrával, odfukoval ho z jedné černé díry do druhé, cloumal s ním a pohazoval jako s bílým pírkem. To už se valila nová mračna, ještě hrozivější, ještě divočejší, a předávala si andílka. Když měla zábavy dost, zablýskla ještě naposled, zamručela a mrštila s ním dolů na Zem. Eliášek dopadl na kraj lesa a zabořil se do mokrého vřesu a pichlavé kručinky. Dlouho trvalo, než se odvážil zvednout hlavu. Bláto měl až za ušima, křídla se při pádu ulomila a vítr je zanesl kdovíkam. Jen vlasy, plné žlutých kvítků kručinky, mu zářily zlatem jako dřív a polekané oči měl stejně modré, jako bylo teď nebe po bouři. Znavená mračna pomalu odtáhla za kopec. Eliášek nesměle 12
13
vykročil z lesního stínu, posadil se na sluníčko do namoklé trávy a zvědavě se rozhlížel kolem. Jako by tu krásu viděl poprvé. Z nebe vypadala Země docela jinak. Za zády mu zůstaly vysoké lesní stromy a před ním, kam jenom očima dohlédl, všude se vlnily modravé hory. Ty nejvyšší měly ještě sněhové čepice. Ticho po bouři brzy narušil bzukot v oschlých travinách a horském kvítí, tak veselý koncert slyšel Eliášek poprvé. Všechno o překot vonělo po přestálé hrůze a někde v korunách stromů tiše zapípal pták. „Co se mnou bude?“ svěsil andílek hlavu. „To je určitě trest, neposluchy na nebi nechtějí.“ A zdálo se mu, že nebe nad ním tiše naslouchá, co ještě poví. „Přišel jsem o hvězdu a mojí vinou vyroste z Jakubka uličník a dareba.“ To nesmí strážný anděl nikdy dopustit, ani ten sebemenší. Eliášek se dlouho díval někam nad hory a nakonec se usmál. A andělé to umějí. Vzpomněl si, jak ho učili, že když bude nejhůř, nebe ho neopustí a ve všem mu pomůže. Věděl už, co má udělat. „Však já si Jakubka najdu, to vám slibuji,“ volal nahoru, kde nechal svoji vyhaslou hvězdu a anděly. „Budu žít jeho životem. Budu ho hlídat a ve všem mu pomáhat. Neopustím toho uličníka, dokud se nepolepší.“ A docela tichoučce dodal smutně jen pro sebe: „Snad mě potom vezmete do nebe zpátky.“
14
O Jakubkovi a ovečkách
P
o louce omyté deštěm hnal pasáček ovečky na pastvu. Nebyl to ledajaký pasáček. Veverčí ocásek se mu pohupoval na klobouku, velká sukovice měla budit hrůzu a černé oči byly plné darebností a taškařic. Mířil se stádem k pastvinám nahoře u lesa. Kolem oveček pobíhali Poděs s Vichrem a poháněli štěkotem každou zpozdilku. Pasáčka Jakubka dnes nemusel nikdo pobízet, tak měl naspěch. Dal by se snad do běhu nebýt oveček. Za ranní bouře uviděl ze salaše nad lesními stromy zlatý třpyt, jako by k nim do hor spadla hvězda. „Ale ty po ránu nepadají,“ mudroval teď cestou. „V tom vichru tam mohla sletět hrudka zlata ze skály a teď tam čeká, kdo si ji odnese.“ Zastavil se u vřesoviště na kraji lesa. „Tady někde to muselo být. Snad se na mě usměje štěstí a najdu ji.“ Jak tak otáčel hlavu po zlatě, uviděl nedaleko v trávě neznámého chlapce. Nebyl o nic větší než Jakubek. Vyhříval se tu celý zablácený na sluníčku a musel mít za sebou dalekou cestu, vůbec nevypadal jako zdejší. A divné na něm bylo, že se stále jen usmíval. Pasáček zvědavě vykročil blíž a najednou se mu zdálo, že toho usměvavého chlapce odněkud zná. Zdálo se mu dokonce, že ho má dávno rád, jako by se narodili jedné mámě. Jen ty jeho zlaté vlasy jako by sem do hor nepatřily. A potom ty modré oči, jasné jako nebe, kterými se užasle díval a čekal, co mu pasáček v klobouku s veverčím ocáskem poví. Však to byl div. Zničehonic stál před Eliáškem jeho Jakubek. Ani hledat ho nemusel. Teprve tady na Zemi bylo vidět, jak jsou si 15
oba podobní. Až na ty vlasy a oči, pasáček je měl jako uhel a teď si cizince nasupeně měřil. „Odkudpak jsi?“ Zlatovlasý dvojník vstal z trávy a úsměv mu posmutněl, když ukázal rukou k nebi. „Ty že jsi anděl? To ti tak budu věřit! Ani křídla nemáš,“ ušklíbl se Jakubek. Ale nevypadal už tak nasupeně, spíš na něm bylo vidět zklamání. „Myslel jsem, že tu najdu kus zlata,“ přiznal po chvíli. „Nač by ti bylo?“ hlásek cizího chlapce zněl tiše, trochu vemlouvavě. „Co ty víš, hodilo by se, a jak. Chalupu máme na spadnutí.“ Neznámý se chápavě a stále tak trochu posmutněle usmíval. Teď už věděl, že to je bída, pro kterou se jeho pasáček mračí na celý svět. Od Eliáškova úsměvu pomalu, pomaloučku roztálo Jakubkovo zklamání a na chvíli zapomněl na zlato. Kolem úst mu to v koutcích zacukalo, ale úsměv to zdaleka nebyl. Díval se nevrle a huboval se v duchu, proč se tu vůbec baví s tím zlatovlasým chlapcem, který ze sebe dělá anděla. Ani nevěděl, jak se stalo, že nečekaně vyhrkl: „Když jsi tak sám a nikoho tu neznáš, můžeš se mnou pást ovečky.“ Tím okamžikem nesměle začalo přátelství dvou chlapců, kteří si byli tolik podobní, ale zase ne tak docela. A teď šli spolu za stádem jako staří známí. Jakubek vyzvěděl, jak se nový přítel jmenuje. Nezvyklé Eliáškovo jméno si ho už podmanilo. Stejně jako jeho zlaté vlasy a že se tak pěkně usmíval. Nedal na sobě nic znát a aby sám udělal dojem, zakabonil se ještě víc a narazil si klobouk víc do čela. V duchu si umiňoval: „Musím ukázat tomu tulákovi, že nejsem lecjaký pasáček, ale opravdický zbojník.“ 16
17
Docela jinak uvažoval v tu chvíli jeho nový přítel: „Ať mi samo nebe pomáhá. Nedám si pokoj, dokud se ten mrzout neusměje.“ Náš malý zbojník to vzal za špatný konec, začal se teď vynášet a holedbat docela nahlas: „Co já se tu nachytal veverek,“ rozpřáhl doširoka ruce, „to by ses divil, Eliášku. Panečku, pěkný houf by jich byl. Nepočítal jsem je,“ utrousil nakonec ledabyle. Ovečky už se pásly na dohled. Poděs s Vichrem štěkotem vítali nového pasáčka, když v tom se Jakubek nečekaně zastavil: „Podívej,“ říkal skoro šeptem, „vidíš tu zrzku na stromě? Za chvíli budeš mít její ocásek. Hnedka si s ní poradím.“ Stáli na pastvině pod rozsochatým osamělým smrkem. Někdy dávno ho tu musel ožehnout blesk, několik pahýlů mu trčelo z mohutného kmene do všech stran. Ve zbylých zelených větvích bezstarostně poskakovala veverka. Eliášek strnul hrůzou a přestal se usmívat. Teď pozná Jakubka jako darebu. Tušil už, jak přišel k veverčímu ocásku na klobouku. Jakubek hvízdl na psy a zatímco Poděs s Vichrem s divokým hafáním obíhali kolem stromu, sám šplhal po kmeni nahoru. Veverka před ním uskakovala stále výš, ale na vrcholku koruny už neměla kam uhnout. K smrti vyděšená psím štěkotem, skočila z té výšky dolů do trávy, rovnou před vyceněné psí zuby. Bláhová zrzka, neměla nejmenší naději, před psy se nemohla zachránit útěkem. Ale než ji Poděs s Vichrem stačili popadnout a rozcupovat na kusy, octla se v laskavých teplých dlaních Eliáška. Tiše ji konejšil a když měl před sebou udýchaného Jakubka, pohladil ještě schoulenou zrzku po ocásku. „Nač by mi taková ozdoba byla,“ ozval se vyčítavě, „veverce sluší víc.“ A odnášel vystrašené zvířátko do bezpečí, až ke stromům na kraji lesa. 18
19
Udiveného, zklamaného Jakubka začal pálit veverčí ocásek na klobouku. Jako oheň pálil, jako rezavý uhlík se zavrtával. Sundal rychle klobouk, strhl veverčí okrasu a odhodil ji co nejdál do trávy. Neměl ani čas vzpomenout, jak na ni býval pyšný, jak se s ní dole ve vsi nadnášel. To už se nový přítel vracel od lesa. Jenom se podíval na Jakubkův klobouk, pochopil a úsměv se mu vrátil. Snad se ani neuměl doopravdy zlobit. Psi se novému pasáčkovi lísali k nohám, nejspíš se cítili provinile jako jejich pán. Se svěšenými ocasy se potom odloudali ke stádu a malí přátelé se pustili za nimi. Uličníka mrzelo, že se mu lov nevydařil a nepřesvědčil tak Eliáška o své odvaze. Ale nebyl by to Jakubek, kdyby znovu nezačal s vychloubáním. „Veverky,“ odfrkl pohrdavě, „to pro mě nic není. Zbojníci nechytají veverky. Já si troufnu i na vlky , vozí mě po lese. Nevěříš mi?“ Eliášek nevěřil, ale horlivě přikyvoval a pouštěl vychloubačné řeči kolem uší. Mohl říct svému svěřenci, že lež má krátké nohy a že se ještě dnes rozloučí s vychloubáním i lhaním. Ale všechno chce svůj čas. Ten ubíhá na pastvinách pomalu a měří se sluníčkem. Začalo už trochu připalovat, když se z lesa vracela jako každý den bába Fedorka. Byla už jako věchýtek, stěží unesla košík s bylinkami, co každého vyléčí z nemoci. Uchozená dlouhým hledáním se zastavila u pasáčků a posadila se k nim do trávy. „Pro chvilku snad nebude tak zle,“ pohladila plný košík vedle sebe, „chvátám s těmi čarokvítky domů.“ Jakubek se zaradoval. Věděl už, čím si přítele získá a ohromí. Promýšlel v duchu novou darebnost. Ticho kolem a cinkání ovcí Fedorku pomalu uspávalo, začala nad košíkem klímat. Na to Jakubek čekal. Nelenil, vysypal z koše
bylinky, nahrnul do něho suché jehličí a znovu všechno přikryl bábiným šátkem. „Doma se bude Fedorka divit, jaké čarokvítky si z lesa přinesla,“ chlubil se příteli a ohlédl se, jak se na jeho udatný kousek tváří. Eliášek se tvářil překvapeně, ale jinak než Jakubek čekal. Přestal se usmívat, odmítavě zavrtěl hlavou a ukázal rukou na stádo. Mezi bílými ovečkami se páslo několik černých, a dřív nebyla ve stádě jediná čemuška. Jakubek však už nebyl k zastavení, když začal vyvádět darebnosti, nemínil hned tak přestat. „Pro pár ovcí,“ dělal ze sebe hrdinu, „řeknu starému Jurovi, že se napásly černobýlu. Povídá se o něm, že je kouzelný.“ Zklamanému zbojníkovi se už honilo hlavou něco jiného. Uviděl dědu Damiána z dolní samoty, jak si táhne z lesa domů několik dubových kmínků. Síly už moc neměl, každý krok ho stál námahu. Jakubek nahmatal v kapse provázek. Aby děda neviděl, přivázal mu kmínky k starému pařezu, který tu pevně seděl v zemi nedaleko spící Fedorky. „Teď teprve, Eliášku, něco uvidíš,“ pochvaloval si v duchu a ušklíbl se, když si děda stíral pot z čela, tahal ze všech sil, ale nepohnul kmínky ani o kousek. Bezradně se posadil do stínu ke staré kořenářce, aby si odpočinul. „Nedá si pokoj, pápěra. Bude ty doubky tahat až do večera,“ poskočil si radostí pasáček, hrdý na své uličnictví. „Dám za to krk, Eliášku, že se mu v noci bude o nich zdát a ráno se pro ně zase vrátí.“ A vůbec nechápal, proč se přítel tváří stále smutněji. Znovu jen odmítavě zavrtěl hlavou a mlčky ukázal na ovce. Ve stádu byly samé čemušky, ani jediná ovečka nezůstala bílá. To už byla opravdová pohroma a Jakubek ze sebe přestal dělat hrdinu.
20
21
„Co tomu řekne Jura, až mu večer přiženu černé ovečky? A co teprve hospodář, až se to donese do vsi. Vždyť to stádo už ani nevypadá jako jeho. Nepozná ho a půjde žalovat mámě,“ proběhlo mu hlavou. Ta představa Jakubkem tak otřásla, že spustil srdcervoucí pláč a bědování. „Máma mi tolik domlouvala, abych se polepšil a dělal ve službě dobrotu. Za moje pasení měla dostat nějaký grošík. Teď jí už vůbec nesmím na oči.“ Kámen by se nad tím nářkem ustrnul. Eliáška bolel stejně, jako by byl jeho, ale věděl dobře, že s každou prolitou slzou opouští nezbedu jeho darebnost. Místo zbojníka bědoval teď v trávě vystrašený pasáček. A když vyplakal poslední slzu, pomalu zvedl hlavu, dlouho si nevěřícně protíral oči a jen se díval kolem. Z košíku staré Fedorky se najednou samo vysypalo jehličí a bylinky, nepovadlé a ještě voňavější, naskákaly zpátky pod šátek. Provaz na dubových kmínkách se sám rozvázal a děda si je jako omládlý táhl k domovu. A kousek od lesa, uprostřed pastviny, zlatovlasý přítel teď něco našeptával čemuškám a ty byly jako na povel bílé jako dřív. Možná o něco bělejší. Jakubek se k němu rozběhl. „Jak jsi to všechno dokázal? To mě máš tolik rád? Teď už vím, že jsi doopravdy anděl.“ Pasáček se poprvé šťastně usmál. Jako sluníčko se smál a nemohl přestat, snad chtěl dohnat všechen smích, který svým škareděním zanedbal. A Eliášek se smál s ním. Jakubek ho popadl a radostí se s ním vytáčel kolem ovcí, až se jim oběma nohy podlomily a padli spolu do trávy. Ale smáli se dál a ještě hodnou chvíli, dosmát se nemohli. 22
23
Tehdy se zpečetilo přátelství dvou chlapců, kteří si byli tak moc podobní, i když ne tak docela. Zatím jim už slunko stálo nad hlavou. Vyjedli Jakubkův uzlík s obědem a potom si vesele povídali, dováděli v trávě, došlo i na fujaru a Jakubkovy písně a Poděs s Vichrem za ně hlídali ovečky. Teprve večer přiměl pasáčky, aby sehnali stádo k salaši do ohrady. Starý Jura se mohl vynadivit. Místo jednoho pomocníka přihnali stádo dva. Ovečky se mu zdály napasené a dokonce bělejší než jindy. Nešetřil chválou, ani chlebem a sýrem, i plný krajáč mléka před chlapce postavil. Z večeře nezbyl ani drobeček a z mléka v krajáči ani kapénka, když je hnal starý ovčák na seno spát. Jakubek usnul, sotva se položil do měkké, voňavé postele. Zato Eliášek se na seně dlouho převaloval a pozoroval hvězdnaté noční nebe nad hlavou. „Jaký jsem teď anděl bez hvězdy a bez křídel,“ volal k němu tiše, dokud se i jemu oči nesklížily. Nebe mlčelo, neozvalo se, jen hvězdy pomrkávaly shůry docela smířlivě nad dvěma spáči, pasáčkem z karpatských hor a malým andělem.
24
O vděčném Ryzáčkovi
D
ávno už kukačky odkukaly jaro. Léto teď pročesávalo husté lesy a slunce nešetřilo paprsky na horských pastvinách. Z Eliáška byl už zkušený pasáček a také na to vypadal. Plandavá košile a kalhoty od starého Jury byly samá záplata a stará čepice měla také doslouženo. Oblečením se Eliášek v ničem nelišil od jiných pasáčků. Jenom pramen zářivě zlatých vlasů, který se nevešel pod čepici, stále jako by do hor nepatřil. Hned bylo vidět, že u oveček Eliášek nevyrostl. Ležel teď v prosluněné trávě kousek od stáda a díval se do nebe. Takové chvilky měl na pastvě nejraději. Zdálo se mu, že stačí natáhnout ruku a podá si jeden z bílých obláčků. Nasedne a nechá se odnést domů. Ani křídla mít nemusí. Ale má svého svěřence, přece ho neopustí. A Eliášek zaletěl pohledem k Jakubkovi. „Smát se už umí, má mě rád a na své zbojničení nejspíš zapomněl,“ radoval se v duchu. „Jen té své touhy po bohatství se hned tak nezbaví. Potřebuje mě tu.“ Andílek se znovu zahleděl na blízké nebe. „Co na tom nebi pořád vidíš? Jednou jsi u nás, tak si musíš zvykat. Máš přece mě.“ Jakubek si tu na kameni ořezával proutek a nespokojeně špulil rty. Přítel mu přirostl k srdci a nechtěl se o něho s nikým dělit. A dost možná, že se v koutku duše bál, aby mu jednou neodešel. „Křídla tak mít,“ povzdychl si Eliášek, ale to už seděl na kameni vedle svého Jakubka a objímal ho kolem ramenou. Pasáček měl docela jiná přání. 25
Obsah O malém andělu, který spadl z nebe. . . . . . . . . .
9
O Jakubkovi a ovečkách. . . . . . . . . . . . . . . . . 15 O vděčném Ryzáčkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 O měsíčnici pod Vřesovou horou. . . . . . . . . . . 31 O dvou starých vědmách . . . . . . . . . . . . . . . . 44 O šedivém jezdci na šedivém koni. . . . . . . . . . . 55 O bludném kořínku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 O zlatém kvítku kapradí . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 O černém kuřeti pro štěstí. . . . . . . . . . . . . . . . 88 O modrém plamínku nad pokladem . . . . . . . . . 101 O bílé kobylce s podkůvkami. . . . . . . . . . . . . 114 O chudém bratrovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 O dobré ženě nad zlato. . . . . . . . . . . . . . . . . 133 O černé Mamuně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 O vylhané pohádce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 O studánce se zapadlou hvězdou . . . . . . . . . . . 165
175
Pohádky s malým andělem Autorka Ludmila Jančiková Ilustrace Maria Novotná Vydal Jiří Brauner v Kartuziánském nakladatelství v Brně v roce 2010 nákladem 750 ks Typografie Václav Mekyska Předtisková příprava Jonatán, Brno www.jonatan.us Tisk Novatisk, a.s., Blansko
