Podzimní putování za vínem

Podzimní putování za vínem.................

Krajina vůkol se pomalu začíná měnit, ještě to není tak patrné, ale jezdec krotící stádo koní pod sedlem to cítí ve vzduchu okolo. Už to není jen ta jemná vůně právě dozrávajících hroznů na okolních vinicích, která je všudy přítomná, ale chlad, pronikající průduchy přilby. Ano chlad, ale i aroma lesa vanoucích z pohoří a vzbuzujících respekt před vše objímající aurou staletých bukových hor. Právě tam míří dychtivý jezdec, poměřit své umění v nesčetných zatáčkách silnice vinoucí se mezi stromy jako pavučina šíleného pavouka. Co čeká za zatáčkou, jaké překvapení přichystal oblouk do kterého není

vidět a do nějž vjíždí tento krotitel kilowattů, naplněný adrenalinem až po okraj? Listí právě začínajícího podzimu, či náplavy štěrku z úvozových cest? Temný tunel v němž najednou silnice mizí, neb sluneční paprsky neproniknou mohutnou hradbou stromů? A nebo řidiči,podobně naladění, řítící se v protisměru? Ano tyhle všechny nástrahy jsou zde přítomné a doslova visí ve vzduchu, a přesto jezdec snad tisíckrát pokouší osud a překonává vrozený strach pro tu euforii z nádherně vykroužené zatáčky. Znovu a znovu se střídá levá i pravá, občas zajiskří jiskry od stupaček líbajících se s asfaltem a pilot se dostává do extáze. Jeho oči vnímají už jen tu úzkou bílou čáru uprostřed asfaltu a z trojúhelníku řidič, motorka a asfaltová silnice se stává dokonalý jednolitý celek, jehož souznění přináší ten nádherný pocit ovládnutí stroje i sama sebe.......

Den první Paní Malinconico, vlastnící malý penzionek ve vesničce Lipina nám ještě dává instrukce kde se nachází malá místní pekárna a vzápětí už mává skupince motorkářů vyjíždějící za posledními teplými dny letošní sezony. Zdá se, že přicházející vinobraní a poslední teplé dny začínají vytvářet novou tradici. Krátící se dny jsou neklamným znakem toho, že hltaní kilometrů bude muset zase počkat a nějaký ten měsíc budou vyjížďky sloužit jen k vymetení pavouků z laufů. Ukládání stroje na zimu se v mém případě nekoná a každý měsíc se dá pár km natočit, ale není to nic moc. Tudíž tato nová tradice cestování za vínem začíná každým rokem nabývat jiné dimenze. A kamže to letos jedeme? Starobylý Eger s Býčí krví přitahuje naši mysl i mlsné jazýčky. Vrazi svatého Václava určitě netušili, že svým hanebným činem poskytnou pracujícím lidem o nějakých tisíc jet později každoroční den volna, a protože letos vyšel tento den na pondělí a pátek jsem si napracoval, hnedle máme 4 dny volna. Tak vzhůru do sedel!!! Přišli jsme pozdě toho 25. září a v pekárničce je jako

vymeteno. Podezřívám kulaťoučkého bodrého pekaře, že ty poslední čtyři rohlíky co nám prodal měl asi pro sebe na svačinu, takže pokorně poděkujeme, doplníme tankvaky a hnedle už přejíždíme hranici k "bratom Slovákom". Horné Srnie už máme za zády a jelikož se chceme kouknout kdeže se vlastně vyrábí ty důležité rolky papíru potřebné však víte k čemu, najedeme na dálnici a pár km míříme směrem na Povážskou Bystrici, Rajec a Čičmany. Zkouknem místní svéráznou architekturu, dáme dlabanec a už to fičíme směrem k silnici 577-hlavní to atrakci dne. Zatáčky do Harmance stojí za těch pár km navíc a ty rolky papíru? No v některé té ne moc povedené zatáčce se skoro mohly hodit......... Krátkou zastávku si ještě uděláme u muzea SNP v Bánské Bystrici, koukneme na vystavenou vojenskou techniku a tady si taky poprvé všimnu malé loužičky pod levou stupačkou. Ano začíná mi vytékat kapalina z vypínacího válečku spojky. No hold se přiznám, nechtělo se mi do toho vrtat před odjezdem a tak teď "sklízím ovoce". Mezi Bánskou Bystricí a Zvolenem jest vesnička Hronsek (N48°38´57.11"E19°09´18.59") a ta nám stojí za malou zastávku. Dřevěný evangelický kostel a zvonice opodál (UNESCO) postavený dle artikul císaře Leopolda (bez hřebíků, s vchodem mimo ulici a bez věže) v r. 1826 je nádherný. Stavba vysoká 8 metrů musela být dle výnosů císaře hotova do jednoho roku a tak jde bezesporu o úžasné dílo tehdejších mistrů tesařů. Jenže není vše ideální, prohlídku nám pokazil místní protiva, který nás z kostela vyhnal slovy: "Čo to tu robíte? Kto Vás sem pustil, hajdy von!!!" Přitom okolo sedící

místní občané a cyklisté sedící ve stínu mohutné lípy nám ukázali vchod se slovy: "Móžete sa pozrieť, ak chcete!!!" Tak dodnes nevím co si o tomhle myslet......... Přichází pozdní odpoledne a tak svištíme silnici E571 kolem zříceniny hradu Vigláš ze 14 st. A někde pod Šiátorskou Bukovinkou vjíždíme do Maďarska. Eger je vzdálený nějakých 80 km a tak ještě máme pár km před sebou. Dny jsou už znatelně kratší a tak u paní Zuzanky Molnárové zvoníme téměř za soumraku. Trochu mě trápí jak si asi popovídáme v její rodné řeči, ale trápení není na místě. Paní Zuzana umí anglicky, německy a taky rusky, ....přiznala i francouštinu a já jen tiše závidím..... takže není nejmenší problém v komunikaci. Ubytování perfektní v novém apartmánu a i místo bylo zvoleno záměrně neb se nacházíme jen 15 minut chůze od vyhlášeného "Údolí krásných žen" neboli po Maďarsky Szépasszonyvölgy. Že se zde chceme pohybovat pouze po svých je jistě pochopitelné, milý čtenáři, a tak hned po odstrojení motorek a sprše míříme na inspekci údolí. Co když turističtí průvodci přeháněli? Kráčíme údolím a i když den pomalu končí, místní vinaři zdaleka nemají padla. Neustále přijíždějí traktůrky se sklizní sladkých hroznů a tak pozorujeme ten cvrkot okolo. Tamhle vymývají kádě, tuhle sypou hrozny do lisů a šťáva teče plným proudem do zásobníků, hned vedle nám nabízí mošt z příručního lisu a člověk neví nač dřív koukat. Připomíná mi to výlov rybníka, kde rybáři přesně vědí co a jak, ovšem já jako člověk neznalý se snažím hlavně nepřekážet. Ovšem na druhou stranu si chci vše prohlédnout neb jsem ještě neměl tuto příležitost sledovat vinaře v plné parádě. Sklípky jeden vedle druhého, na zhruba dvoukilometrové trase se

zařezávají hluboko úbočí hor a je to skoro jeskynní labyrint starý už přes 400 let. Technika malých rodinných vinařství je velice různorodá, vybavení od starých dřevěných kádí, sudů a lisů až po supermoderní nerezové tanky a mohutné lisy. Vesměs si nás nikdo nevšímá a tak se můžeme volně koukat a potulovat se v okolí. Občas nám někdo nabídne čerstvě vylisovaný mošt, jinde už filtrací upravený a tak popíjíme, koštujeme různé odrůdy vína a občas neodolám a utrhnu si slaďoučkou kuličku přímo z hromady hroznů hnedle vedle na přívěsu. Bloumáme takhle zhruba hodinu, pak v jednom z nesčetných sklípků hodíme kotvu a po nezbytné ochutnávce si už každý u své skleničky najde to své vínečko a popíjíme v družném hovoru až do pozdních nočních hodin.........ráda bych na tomto místě připomněla, že sklípky a jejich okolí je plné nejen pracovního snažení, ale i zpěvu a radostného plesání ovíněných turistů, které přímo před sklípky vozí zájezdové autobusy.... A pro tebe milý čtenáři, dovol mi jednu malou radu: "Szépasszonyvölgy a Egribikavér stojí opravdu za návštěvu!!!"

Den druhý Sobotní ráno je pro některá játra, pomalu odbourávající alkohol, trochu drsnější, nicméně se všichni nějak sejdeme u snídaně, kterou nedočkavá Jitka pobíhajíc v kuchyňce připravuje. Jelikož zbytkový alkohol může být prevít, a dohadujete se s Maďarským policajtem - že ano, rozhodujeme se nechat zatím naše oře pěkně odpočívat a pěškobusem vyrážíme na prohlídku starobylého Egeru. První zastávkou na společné procházce je místní bazilika, postavená v klasicistním stylu roku 1837, druhá největší v zemi s největšími varhanami v Maďarsku. Co se mě týká, jsem interiérem trošku zklamán, nejsem však žádný znalec, jen mi to tady připadá trošku nesourodé a nejednotné, jakoby přeplácané. Interiér hraje všemi barvami a není to můj šálek kávy. Ovšem vstup a exteriér mi připadá

docela impozantní, hlavně čelní strana se schodištěm. Působivé je i náměstí Esterházy pod katedrálou, se svým arcibiskupským palácem a okolím. Bloumáme uličkami k další exkluzivitě, což je minaret z období Turecké nadvlády. Nádherná štíhlá stavba mě uchvátila svou jednoduchostí, ale i precizností a obdivuji umění stavitele když se dereme schodištěm na ochoz. Schodištěm tak úzkým, že drhnu rameny o stěny a musím občas po čtyřech. Ovšem vyhlídka na ochozu stojí za tu námahu!!! Město zde máme jako na dlani a tak si ujasňujeme další směr prohlídky tohoto tisíc let starého barokního města. Starověký hrad ležící kousek jihovýchodním směrem je dalším lákadlem a tak tudy směřujeme své další kroky. Ovšem náhoda a snad i osud rázem směřují naše kroky úplně jinam. Zakopli jsme totiž o muzeum marcipánu, což byl ovšem zlom v našich úmyslech vyšlapat nahoru k hradu. Tohle marcipánové království cukrářského Mistra Kopcsika mi naprosto vyrazilo dech. Nějak jsem nedokázal pochopit a nechápu to ani dnes co vše lze vyrobit z marcipánu, a tak jen fotím a tiše žasnu. I dnes koukám na fotky a musím si položit otázku: "Opravdu je tohle všechno marcipán?" Ano byl a já si vzpomínám, jak jsem se zprvu hrozně divila co mezi tou cukrovou krásou dělají ty vyšívané polštářky, no byly také marcipánové - úžasná dílka. A aby ne, o práci Mistra Kopcsika je psáno i v Guinnesově knize rekordů. Nečekaná prohlídka umění Mistra cukráře i s následným mininákupem několika sladkostí nám ovšem zabere skoro hodinu a tak dojdeme jen pod středověké hradby a prohlídku musíme nechat na jindy. Je čas najít něco na zub. Je příjemné konstatovat, že spousta kavárniček nabízí své jídelní lístky i v češtině a tak si už na promenádě vybereme tu svou a ochutnáváme místní speciality. No a já zvědavá ochutnala i tousty s Harisou jako předkrm....pálilo mě to pak v puse ještě po polévce...ale doporučuji ochutnat všem....: -)

Odpočati a napapáni pokračujeme v prohlídce. Minoritní kostel na náměstí Dobó tér postavený r. 1773 je jednou z nejhezčích sakrálních staveb na kontinentu a mě opravdu uchvacuje svým interiérem. Čas se však už trochu nachýlil, blíží se třetí hodina odpolední a tak se vracíme kolem místních tureckých lázní a krásným parkem s pěknou fontánou zpátky k apartmánům. I ve městě mají místní své malé sklípky a tak často sledujeme jak zpracovávají úrodu ze svých vinic v okolí. Kolem čtvrté dorážíme uchození na základnu, a protože nožičky i tělo si žádají relax není nic snadnějšího než vyrazit k vesnici Egerszálok, neb Maďarsko není jen země vína nýbrž je i termální velmocí. Opravdu, skoro na každém rohu nějaké termály jsou a tak nás po pěti km vítají bazény rozložené pod obrovitou bílou horou. Zdálky se zdá, že jde o sníh, ale přece ještě nenastala zima!!! Tak co to je ta bílá homole, ze které se kouří? Horká voda vyvěrající ze země způsobila tuto nádhernou hříčku přírody a nám už nezbývá, než zaparkovat a oddat se naplno vodním radovánkám. V některých bazénech je voda silně cítit vápencem a má silně léčivé účinky, takže pobyt je omezen jen na max. 15 minut, což ovšem vůbec nevadí. Bazénu je zde nadbytek, lidí málo a tak si můžeme dosytosti vybírat, které bublinky, vířivky či chrliče vody budou působit na naše unavená těla. Cachtáme se až do pozdního večera a s odjezdem nespěcháme vždyť Eger je jen kousek odtud. A večer v "údolí krásných žen", kam po koupání opět míříme, má tu výhodu, že nám určitě neuteče, neboť tyhle ženy na nás určitě rády počkají.

Den třetí Včerejší návštěva egerského tržiště nám dnes báječně zapadá do noty neb snídaně je dílem okamžiku a tak sedláme stroje poměrně brzy. Definitivně se mi vymstívá moje lenost vyměnit těsnící gumičku ve vypínacím válečku spojky, což obnáší občasné dolévání brzdovky, ale nějak to musím přežít. Občas mi to chcípne, když spojka zabere nějak jinak než je člověk zvyklý, ale když už se to rozjede, není to takový problém a dá se přece řadit i bez mačkání spojkové páčky. Přece si nemohu nechat ujít přejezd Bukových hor! Toto pohoří stoupá až k nadmořské výšce devíti set metrů a tak se tady v této části Maďarska vůbec necítíme jako na těch západní rovinách kolem Balatonu. Silnice se začíná kroutit národním parkem a moje pocity? "Četl jsi čtenáři můj prolog? Tak pak už víš .........!" Je to krása těch zhruba 40 km zatáček, které nás přivádí až k hradu Diósgyör (N48°05´52.09“ E20°41´18.37“) na předměstí Miškolce. Zde máme první zastávku a jelikož sluníčko už pěkně hřeje, neváháme s prohlídkou, než se do nás pořádně opře. Hrad ze 12. století zažil několik vzestupů i pádů a jeho dnešní podoba by se dala charakterizovat jako velice zachovalá zřícenina. Jedna z dochovaných čtyř věží je přístupná a tak stoupáme místy krkolomným schodištěm na vyhlídku. Uvnitř věže jsou různé expozice ať už obrazové, které vypovídají o proměnách hradu, či vykopávky, které se našly při rekonstrukci. Najednou vidíme, že se zaplňuje nádvoří a něco se chystá! Máme štěstí! Místní skupina historického šermu pořádá nějaké hradní slavnosti a tak jsme nechtěně, leč rádi vtaženi do středověku a sledujeme jak se asi bavil hradní pán se svou družinou v době, kdy by notebook byl asi považován za nástroj ďábla a zvonění mobilu by vedlo k upálení na hranici. Je škoda, že nemůžeme zůstat celý den. Ano, škoda. Moc se mi líbila tato zvláštní podívaná kdy početná družina dvořanů v čele s králem a královnou obchází kolečko okolo hradu a pak na hradbách sleduje um svých lovců či rytířů.

Teda mohli bychom, ale nechceme si nechat ujít ještě jednu návštěvu lázní a to v nedalekém městečku Tapolca. Tak vzhůru do sedel! Jejda!!! Tři sta metrů od kasy nám skáče do cesty nějaký místní naháněč turistů a řve cosi jako :,,Parking, parking security!!!“, a tak mu uděláme radost a jedeme udaným směrem, když v tom si nás přebírá druhý a běží vedle motorek seč mu síly stačí. Cesta je zde totiž do prudkého kopce. Řve něco do vysílačky, načež ze dvora vyběhne třetí maník a už nás navádí přesně na místo pod střechou nějakého hotelu. Stání stojí nějakou tu stovku, ale v té příšerné Maďarské měně je to pár korun a tak proč neudělat chlapíkům radost, navíc když mají to know-how dokonale zmáknuté a ten sprinterský výkon k tomu!!!! Tak rychle!!!! Plavky, ručník a..........Néééééééééé. Jsem to, ale trouba!! Šmátrám v tankvaku a z druhé strany mi padá GPS-ka na zem. No asi nějak nešikovně, neb se mi odporoučí obrazovka a přístroj je v tahu. Kazí mi to náladu a trochu se na sebe vztekám tak snad to koupání bude stát zato a zažene chmury!! Musím Ti říct, laskavý čtenáři, opravdu to stojí za návštěvu. Plavání a cachtání v jeskyních je pro mě zcela novým úchvatným zážitkem a tak zde strávíme kus odpoledne a jelikož je i venku moc hezky tak trávíme čas dílem v jeskyních a dílem u venkovních bazénů kde ve stánku zkoušíme místní specialitu ve formě placky zvané Pita, kterou nám naplnili vším možným dobrým vč. gyrosu mňam... Nechceme jet zpátky Bukovými hory až za tmy, chceme si opět užít těch zatáček a ještě máme v plánu zastávku v Lillafüred (N48°06´18,03" E20°37´21.92") a tak balíme, ještě jeden langoš po cestě k motorkám a už si to šineme nazpět. Po dlouhé době mě nevede GPS-ka a tak musím v paměti dolovat zpáteční cestu, ale v celku to jde a tak jsme na hrázi Hámori na pár minut a psát nyní, že zde jezdí

jedna motorka za druhou je nošením dříví do lesa. Abychom to měli všechno na očích a mohli si vychutnat kávičku s příměsí hukotu všech druhů motorů na dvou kolech, sedíme hnedka vedle silnice v restauraci u známého Palozaszálló. Známý hotel z třicátých let minulého století, postavený v neorenesančním stylu a burácení motorek je krásnou kulisou a tak si vše dokonale vychutnáváme. Vždyť konec sezony je na dohled a zase budeme muset s nějakými těmi výlety čekat až na jaro. Jedinou chybičku to má tahle zastávka. Nemáme už více času prolézt a poznat okolí a tak mi je moc líto, že neuvidíme žádnou ze tří jeskyní nedaleko hotelu ani visuté zahrady a nejvyšší vodopád Maďarska. Tak snad příště!!! I ten vláček na úzko-rozchodné železnici, co nám křižuje cestu, by určitě stál za svezení, ale už jej máme za zády a tak s jednou skupinou místních motorkářů, kterým se lepíme na záda se vydáváme nazpět k Egeru. A byla to panečku jízda!!!!! Mají to hezky najeté hošani!!!! Večerní, nasvícený Eger, jen dotváří kulisu krásného dne a kam jinam než do ,,údolí krásných žen“ mohou vést naše večerní kroky? A že bychom už dnes konečně ochutnali i tu speciální Maďarskou rybí polévku HALÁZSLÉ?

Návrat Dobrá nálada mě neopouští tak rychle jako mě opustila moje navigace a ani polofunkční vypínání spojky není žádná tragédie, ovšem trochu mě nutí pozměnit plány k návratu. Nejdříve tedy na nějakou Egershellku pro benál, ale hlavně kouknout na mapu, kudy-tudy, že se to musíme držet při návratu domů. Musím přiznat, že to cestování s papírovou mapou má svoje kouzlo, srazit všechny hlavy dohromady a společně zvolit nejlepší cestu je velice příjemnou změnou :-) Mrzí mě, že vyrážíme dost pozdě až kolem 10-té, hold jsme to včera trochu přepískli a nikomu se ráno nechtělo z postele a tak musím slevit z krásné a plánované prohlídky Szilvásváradu (N48°06´19.51",E20°23´14.73"). Nádherné lipicánské koně ve státním hřebčíně, potok Szalajka a jeho travertinový závojový vodopád,

úzko-rozchodná železnice vedoucí údolím a taky dřevěná krytá rozhledna Millenium to vše míjím s těžkým srdcem. Něco málo z těchto krás jsem měl možnost tady okouknout zhruba před třemi léty, kdy jsme sem zabrousili s Jirkou JVK, Evou a její dcerou a s ještě pár lidičkami a myslel jsem si, že budu mít tu šanci se ještě pohladit svou dušičku a taky něco z toho ukázat novým kamarádům. Osud je, ale dnes trošičku nemilosrdný, a tak jen mávám rukama a snažím se jim naznačit směr k rozhledně jejíž špičku je vidět z cesty a upozorňuji na koníky v nedaleké ohradě. Tak snad zase třeba za rok? Maďarsko-Slovenská hranice je v naprosto příšerném stavu a jako by charakterizovala současnou nevraživost mezi oběma národy. Cesta trochu připomíná tankodrom a bývalé budovy celnice vypadají jako po výbuchu bomby. Je vidět, že už tu skutečně není co rozkrást a nebo se snad mýlím, když zahlídnu přičmoudlého cikána s vozíkem plným harampádí? No je to zde jiný svět a tak rychle pryč odsud, to čurání si nechám na později, neb se mi vybavuje v mysli jedna zastávka pod Spišským hradem, kde se v místní romské osadě na mě sesypalo tolik cikánů, že jsem jen tak tak ujel pryč. Stavíme v pěkném stylovém motorestu hned za Bánskou Bystricí a obědváme. Nemůžu se, ale zbavit dojmu, že zde jako hosti obtěžujeme. Nevím proč, je to hlavně o pocitu, ale zkrátka když se vypravím na východ od našich hranic, buď tu smůlu nějak přitahuji nebo jsem nějaký rozmazlený, ale skoro vždy narazím na nevrlého číšníka, nebo se už za hodinu zavírá a jídlo už není , nebo je právě polední pauza a infocentrum prostě 2 hodiny nefunguje, nebo účet nelze rozepsat na jednotlivé hosty, v kuchyni se hádá kuchař z manželkou, že zase pije či co, když poprosím o citron do čaje tak bych prosbu, vidouc otráveného číšníka raději, raději vzal zpět, v každé druhé dědině policajti měří rychlost.........Ach jo a přitom jsem na Slovensko jezdil tak rád.........Jistě někdo namítne, že to není takhle všude a já bych se rád za pár měsíců přesvědčil o opaku ovšem pokud budu chtít zase kouknout na oblast Tokaje třeba příští rok, budu hodně zvažovat zda použít slovenské silnice a nebo to pustit dolem k Rakousku..............Tak ještě jednou zatáčky Harmanec-Šturec a adie Slovensko!!!!

Vracíme se od východu a tak se se svými kamarády, jako ostravák, loučím tentokrát první já a přeji jim Šťastné dojetí domů. Nádherná sezóna plná krásných zážitků pomalu končí, 22000 ujetých km je docela slušná porce a teď už nezbývá než čekat na jarní měsíce roku 2010. Tak ať už je to prosím tě Pane Bože zase tady!!!!!! A tobě milý čtenáři, který jsi dočetl až sem chci poděkovat, že se občas koukneš na naše stránky a mé psaní tak dostává smysl. Děkuji Ti!!!! A zároveň Tě zvu do příští sezóny neb už nyní se začíná plánovat první kapitola květnové Itálie 2010. A pokud jsi motorkář a rád by ses třeba i k nám přidal, máme určitě nějaké to volné místečko v naší partě, stačí napsat zde na stránky..........